Vyhotovenie nahrávky inej osoby utajovaným spôsobom

Publikované: 28. 02. 2017, čítané: 7901 krát
 

 

Úvod­ná poz­nám­ka – JUDr. Pe­ter Šam­ko

 Niž­šie v texte je uve­de­né zjed­no­cu­jú­ce sta­no­vis­ko Naj­vyš­šie­ho štát­ne­ho za­stu­pi­tel­stva ČR, kto­ré sa tý­ka prí­pus­tnos­ti, či nep­rí­pus­tnos­ti pou­ži­tia nah­ráv­ky inej oso­by, kto­rú vy­ho­to­vi­la súk­rom­ná oso­ba uta­je­ným spô­so­bom (mô­že ísť o akú­koľ­vek zvu­ko­vú, či ob­ra­zo­vú nah­ráv­ku inej oso­by vy­ho­to­ve­nú bez jej súh­la­su za­chy­te­nú na akom­koľ­vek mé­diu s tým, že ne­mu­sí ísť ani o nah­ráv­ku, ale mô­že ísť nap­rík­lad aj o fo­tog­ra­fic­ké zob­ra­zo­va­nie inej oso­by uta­je­ným spô­so­bom). Tu tre­ba uviesť, že do­po­siaľ na úze­mí SR ne­pa­nu­je v súd­nej praxi zho­da ke­dy a či vô­bec je mož­né pri­pus­tiť nah­ráv­ky súk­rom­ných osôb vy­ho­to­va­né uta­jo­va­ným spô­so­bom v rám­ci do­ka­zo­va­nia v tres­tnom ko­na­ní. Vzhľa­dom k uve­de­né­mu mô­žu byť niek­to­ré čas­ti uve­de­né­ho sta­no­vis­ka pod­net­né aj pre ap­li­kač­nú prax v SR a to aj na­priek už tro­chu od­liš­nej tres­tnop­ráv­nej úp­ra­ve. Ide o star­šie zjed­no­cu­jú­ce sta­no­vis­ko, kto­ré sa však tý­ka aj vý­kla­du us­ta­no­ve­ní § 11 a § 12 Ob­čian­ske­ho zá­kon­ní­ka (zhod­né us­ta­no­ve­nia do­po­siaľ ob­sa­hu­je slo­ven­ský Ob­čian­sky zá­kon­ník) a pre­to niek­to­ré je­ho vý­kla­do­vé čas­ti mô­žu byť pri­me­ra­ne pou­ži­teľ­né aj v ap­li­kač­nej praxi na úze­mí SR. Do bu­dúc­nos­ti bu­de zrej­me nut­né práv­ne up­ra­viť (oso­bit­ným zá­ko­nom) otáz­ku prí­pus­tnos­ti a nep­rí­pus­tnos­ti dô­ka­zov v tres­tnom ko­na­ní a to hlav­ne dô­ka­zov zís­ka­va­ných súk­rom­ný­mi oso­ba­mi (nap­rík­lad otáz­ku nah­rá­vok zís­ka­ných fy­zic­kou oso­bou uta­je­ným spô­so­bom, či de­tek­tív­nou služ­bou, čin­nos­ťou ob­haj­cu a po­dob­ne).

 Zo zjed­no­cu­jú­ce­ho sta­no­vis­ka sú pod­net­né nap­rík­lad nas­le­du­jú­ce pa­sá­že:

 V zá­sadě lze ozna­čit za nepřípus­tné, aby si souk­ro­má oso­ba54  nah­rá­va­la uta­je­ným způso­bem hla­so­vý pro­jev ji­né­ho cí­leně jen za tím úče­lem, aby jej vzápě­tí pou­ži­la ja­ko důkaz v tres­tním (či ji­ném říze­ní). Po­kud má být tak­to zís­ka­ná in­for­ma­ce v rám­ci tres­tní­ho říze­ní ja­ko důkaz pou­ži­ta, mu­sí být ten­to pos­tup od­ůvodněn zvláš­tní­mi okol­nos­tmi přípa­du, z nichž lze od­vo­dit důvod­nost po­ru­še­ní prá­va na souk­ro­mí ji­né­ho. Ten­to zá­sah mu­sí být vy­vá­žen zá­važ­nos­tí zá­jmu, jenž má být ta­ko­vým (a právě jen ta­ko­vým) pos­tu­pem chráněn. To vy­plý­vá z kon­sta­to­vá­ní, že si­ce nel­ze na souk­ro­mop­ráv­ní sfé­ru (a střet práv v ob­las­ti sobě rov­ných sub­jektů) přímo ap­li­ko­vat ta us­ta­no­ve­ní ús­tav­ních no­rem, kte­rá jsou tu pro­to, aby chrá­ni­la souk­ro­mou sfé­ru před nepřípus­tným a neop­rávněným zá­sa­hem veřej­né mo­ci, nic­méně však tak­to vy­me­ze­né hra­ni­ce souk­ro­mí (ved­le vý­slov­ných us­ta­no­ve­ní § 11 a § 12 obč. zák.) pla­tí i zde, ne­boť jsou pro­je­vem jed­no­ho a té­hož zá­kla­du lid­ské exis­ten­ce.55

 Kon­krétněji (pro ob­last souk­ro­mé sfé­ry je třeba poměřovat ty­to pos­tu­py zej­mé­na z hle­dis­ka § 12 obč. zák.), má-li pro po­su­zo­va­ný prob­lém vůbec smysl dělit prá­vo na ochra­nu osob­nos­tní­ho pro­je­vu na ochra­nu před je­ho neop­rávněným poříze­ním a na ochra­nu před je­ho neop­rávněným pou­ži­tím, je nut­no poh­lí­žet na vztah obou sou­čás­tí chráněné­ho osob­nos­tní­ho prá­va k pro­jevům ur­či­té oso­by na­ve­nek, tak, že „silnější“ ochra­ny po­ží­vá prá­vo na za­zna­me­ná­vá­ní to­ho­to pro­je­vu, než na je­ho nás­led­nou pub­li­ka­ci pro úče­ly tres­tní­ho říze­ní v rám­ci důkaz­ní­ho říze­ní. Ná­zor, pod­le něhož § 12 od­st. 2 obč. zák.56  je třeba vy­klá­dat tak, že obecně tres­tní řád - ve kte­rém ta­ko­vý vý­klad spatřuje onu zá­kon­nou li­cen­ci - do­vo­lu­je za­zna­me­ná­vat hla­so­vé pro­je­vy těchto osob a uží­vat je k účelům důkaz­ním, je nut­no po­va­žo­vat v du­chu to­ho, co již by­lo uve­de­no za nepřípustně exten­ziv­ní. Vztah us­ta­no­ve­ní § 12 obč. zák. k tres­tní­mu řádu je ta­ko­vý, že tu jde o dvě zá­kon­né nor­my v zá­sadě na sobě ne­zá­vis­lé, sto­jí­cí ved­le se­be.57

 Sa­mot­ný zá­jem zís­kat in­for­ma­ce, pou­ži­tel­né případně později v něja­kém (např. i tres­tním) říze­ní ja­ko důkaz (ob­vyk­le právě pro­ti osobě, je­jíž hla­so­vý pro­jev je uta­je­ným způso­bem nah­rá­ván) ne­ní dos­ta­ču­jí­cím zá­jmem, od­ůvod­ňu­jí­cím po­ru­še­ní prá­va na souk­ro­mí. A pro­to­že tu o po­ru­še­ní prá­va na souk­ro­mí beze spo­ru jde, zna­me­nal by přís­tup or­gánů veřej­né mo­ci, po­kud by bez dal­ší­ho hod­no­ce­ní od­ůvodněnos­ti průlo­mu do souk­ro­mí ji­né oso­by přebí­ra­ly tak­to zís­ka­né in­for­ma­ce do důkaz­ní­ho zá­kla­du pro­jed­ná­va­né věci, fak­tic­ky ja­kou­si kon­va­li­da­ci ne­zá­kon­nos­ti, us­ku­tečněné v souk­ro­mé sféře, pro­ve­de­nou je­jich úřed­ním pos­tu­pem. Pro­to nes­ta­čí zda­le­ka jen for­mál­ní zhod­no­ce­ní přípus­tnos­ti tak­to zís­ka­ných in­for­ma­cí z hle­dis­ka je­jich důle­ži­tos­ti pro po­sou­ze­ní me­ri­ta věci spo­lu s po­sou­ze­ním pou­hé auten­ti­ci­ty za­zna­me­na­né­ho hla­so­vé­ho pro­je­vu ur­či­té oso­by.58  Nic­méně ab­so­lut­ní zá­kaz pou­ži­tí tak­to zís­ka­ných in­for­ma­cí pro úče­ly důkaz­ní­ho říze­ní nep­la­tí a pla­tit ani nemůže. Tak, ja­ko v ob­las­ti ochra­ny zá­klad­ních práv a svo­bod před neop­rávněný­mi zá­sa­hy or­gánů veřej­né mo­ci, i ta­dy pla­tí vý­jim­ky, kte­ré mo­hou ta­ko­vé zá­sa­hy za ur­či­tých kon­krét­ních pod­mí­nek od­ůvod­nit. I v souk­ro­mé sféře mu­sí pla­tit, že exis­tu­jí okol­nos­ti, za nichž je ten­to zá­sah do­vo­len, případně za nichž vý­sle­dek to­ho­to (i ne­do­vo­le­né­ho) zá­sa­hu je do­vo­le­no vy­užít ja­ko důka­zu.59

 

 

 

Nej­vyš­ší stát­ní za­stu­pi­tel­ství

SL 750/2001

Sbír­ka vý­kla­do­vých sta­no­vi­sek

Nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství

V Brně dne 13. května 2004

 

Poř. č. 2/2004

 

Sta­no­vis­ko ke sjed­no­ce­ní vý­kla­du zá­konů a ji­ných práv­ních před­pisů k pou­ži­tel­nos­ti mag­ne­to­fo­no­vé­ho zá­zna­mu roz­ho­vo­ru ja­ko důka­zu v tres­tním říze­ní

 

I.  Hla­so­vý pro­jev kon­krét­ní oso­by neur­če­ný pro veřej­nost je osob­ním pro­je­vem po­ží­va­jí­cím ochra­ny souk­ro­mí pod­le čl. 7 od­st. 1 a čl. 10 od­st. 2 Lis­ti­ny zá­klad­ních práv a svo­bod, resp. pod­le čl. 17 od­st. 1 Me­zi­ná­rod­ní­ho pak­tu o ob­čan­ských a po­li­tic­kých prá­vech a čl. 8 od­st. 1 Úmlu­vy o ochraně lid­ských práv a zá­klad­ních svo­bod, i ochra­ny osob­nos­ti pod­le § 12 od­st. 1 ob­čan­ské­ho zá­ko­na. Je­ho poříze­ní bez souh­la­su oso­by, o je­jíž pro­jev jde, or­gá­ny čin­ný­mi v tres­tním říze­ní pro úče­ly důkaz­ní­ho říze­ní, je pro­to mož­né je­dině na zá­kladě zá­ko­na a pos­tu­pem, kte­rý je up­ra­ven tres­tním řádem (§ 158d od­st. 2 popřípadě od­st. 3 tres­tní­ho řádu).

II.  Jde-li o bez účas­ti stá­tu poříze­ný zá­znam hla­so­vé­ho pro­je­vu dru­hé oso­by bez je­jí­ho vědo­mí, po­sou­ze­ní otáz­ky, zda je či ne­ní v da­ném případě pou­ži­tel­ný ja­ko důkaz v tres­tním říze­ní, bu­de vždy věcí kon­krét­ní­ho tres­tní­ho říze­ní a si­tua­ce, za níž má být uve­de­ná in­for­ma­ce uži­ta. I když z po­va­hy tak­to zís­ka­né in­for­ma­ce vy­plý­vá, že tak­to zís­ka­ný zá­znam nemůže být a prio­ri vy­lou­čen ja­ko důkaz v tres­tním říze­ní (pod­le obec­né­ho pra­vid­la, pod­le něhož v rám­ci tres­tní­ho říze­ní lze pou­žít kaž­dou sku­teč­nost ja­ko důkaz - § 89 od­st. 2 tres­tní­ho řádu, a pro­to, že tu ne­by­lo po­ru­še­no žá­dné z pra­vi­del pro zís­ká­vá­ní důkazů ze stra­ny stá­tu), může jím být jen za pod­mín­ky, že zá­sah do souk­ro­mí je od­ůvod­ni­tel­ný převa­žu­jí­cím zá­jmem na straně to­ho, kdo in­for­ma­ci pop­sa­ným způso­bem opatřil a nás­ledně pou­žil; sa­mot­ný zá­jem na ná­le­ži­tém zjištění skut­ko­vé­ho sta­vu věci však zá­sadně ta­ko­vým převa­žu­jí­cím zá­jmem ne­ní.

 

Kraj­ské stát­ní za­stu­pi­tel­ství v Ús­tí nad La­bem po­žá­da­lo ještě za účin­nos­ti před­cho­zí práv­ní úp­ra­vy pou­ží­vá­ní ope­ra­tiv­ní tech­ni­ky v zá­koně č. 283/1991 Sb., o Po­li­cii ČR, ve znění pozdějších před­pisů, Nej­vyš­ší stát­ní za­stu­pi­tel­ství o vy­dá­ní sta­no­vis­ka k vý­kla­du zá­ko­na k otáz­ce pou­ži­tel­nos­ti mag­ne­to­fo­no­vé­ho zá­zna­mu ja­ko důka­zu v tres­tním říze­ní, byl-li pořízen skry­tou for­mou v rám­ci tres­tní­ho říze­ní bez vědo­mí jed­no­ho z účas­tníků to­ho­to roz­ho­vo­ru.1  Ač­ko­li se od té do­by změni­la pod­statně práv­ní úp­ra­va v tom, že ze zá­ko­na o Po­li­cii ČR by­ly vy­jmu­ty ope­ra­tiv­ní prostřed­ky a by­ly přesu­nu­ty v po­době us­ta­no­ve­ní o ope­ra­tivně pát­ra­cích prostřed­cích do tres­tní­ho řádu, je ten­to prob­lém do­sud ne­dořeše­nou zá­le­ži­tos­tí. Ani ju­di­ka­tu­ra do­sud ne­dospě­la k žá­dné­mu jed­noz­nač­né­mu sta­no­vis­ku.

 

KSZ Ús­tí nad La­bem teh­dy za­uja­lo ná­zor, že v da­ném případě2  neš­lo o zá­sah do ús­tav­ních práv ob­ča­na (ani ob­háj­ce ob­viněné­ho ani ni­ko­ho ji­né­ho), a pro­to nemůže jít ani o uta­je­né pou­ži­tí ope­ra­tiv­ní tech­ni­ky pod­le § 36 zá­ko­na o po­li­cii ČR (v před­cho­zím znění), tak­že skry­té za­zna­me­ná­vá­ní roz­ho­vo­ru ne­by­lo ne­zá­kon­né. Pod­le teh­dy plat­né­ho § 35 písm. c) zá­ko­na č. 283/1991 Sb., o Po­li­cii ČR, ve znění pozdějších před­pisů, se ope­ra­tiv­ní tech­ni­kou ro­zumě­ly mj. tech­nic­ké prostřed­ky pou­ží­va­né uta­jo­va­ným způso­bem při pořizo­vá­ní zvu­ko­vé­ho zá­zna­mu v případě, že by­ly uží­vá­ny způso­bem, kte­rým je za­sa­ho­vá­no do ús­tav­ních prá­vo ob­ča­na. Skry­tým nah­rá­vá­ním zvu­ko­vé­ho zá­zna­mu roz­ho­vo­ru v res­tau­ra­ci se ne­za­sa­hu­je do žá­dných ús­tav­ních práv účas­tníků roz­ho­vo­ru, ani ni­ko­ho ji­né­ho. V Lis­tině zá­klad­ních práv a svo­bod (dá­le jen „Lis­ti­na“) by nej­blí­že stá­lo prá­vo na ochra­nu osob­nos­ti. Pod­le čl.10 Lis­ti­ny má kaž­dý prá­vo, aby by­la za­cho­vá­na je­ho lid­ská důstoj­nost, osob­ní čest, dob­rá pověst a chráněno je­ho jmé­no. Dá­le má kaž­dý prá­vo na ochra­nu před neop­rávněným shro­maž­ďo­vá­ním, zveřej­ňo­vá­ním ne­bo ji­ným zneu­ží­vá­ním údajů o své osobě. Jde o vy­me­ze­ní taxativ­ní a evi­dentně ne­zahr­nu­je před­pok­lá­da­nou ochra­nu pro­je­vu. Svo­bo­da pro­je­vu je za­ru­če­na v čl. 17 Lis­ti­ny ve smys­lu mož­nos­ti vy­jadřovat své ná­zo­ry slo­vem, pís­mem apod. Ochra­na pro­jevů fy­zic­ké oso­by je za­jištěna v § 11 ob­čan­ské­ho zá­ko­ní­ku (dá­le jen „obč. zák.“), přičemž ochra­ny se může do­má­hat fy­zic­ká oso­ba pou­ze u pro­jevů osob­ní po­va­hy. Ob­dobně pod­le § 12 od­st. 1 obč. zák. zvu­ko­vé zá­zna­my pro­jevů osob­ní po­va­hy mo­hou být poříze­ny ne­bo pou­ži­ty jen se svo­le­ním fy­zic­ké oso­by. Pro­jev osob­ní po­va­hy je ten, ve kte­rém fy­zic­ká oso­ba např. ho­voří o svém zdra­vot­ním sta­vu, ro­dině, po­li­tic­kých a ná­bo­žen­ských ná­zo­rech apod. Po­kud JUDr. M. H. v roz­ho­vo­ru na­váděl svědka M. P. k nep­rav­di­vé vý­povědi, ne­mohl by se do­má­hat ochra­ny před zveřejněním mag­ne­to­fo­no­vé­ho zá­zna­mu ani ces­tou ob­čan­skop­ráv­ní ža­lo­by. Pod­le § 89 od­st. 2 tr. ř. za důkaz může slou­žit vše, co může přispět k ob­jasnění věci. Z uve­de­né­ho vy­plý­vá nás­le­du­jí­cí zá­věr: Po­kud někdo při roz­ho­vo­ru s ji­nou oso­bou pořídí je­ho zá­znam po­mo­cí skry­té­ho mag­ne­to­fo­nu, ne­za­sa­hu­je do ús­tav­ních práv té­to oso­by, ani ni­ko­ho ji­né­ho, a pro­to ve smys­lu § 35 písm. c) zá­ko­na o Po­li­cii ČR nej­de o ope­ra­tiv­ní tech­ni­ku, při je­jímž pou­ži­tí by by­lo nut­né pos­tu­po­vat v sou­la­du s § 36 cit. zá­ko­na. Mag­ne­to­fo­no­vý zá­znam roz­ho­vo­ru lze v ta­ko­vém případě pou­žít ja­ko důkaz v tres­tním říze­ní bez oh­le­du na to, zda oso­ba pou­ži­la vlas­tní mag­ne­to­fon ne­bo zda jed­na­la s vědo­mím po­li­cej­ní­ho or­gá­nu.

 

Niž­ší stát­ní za­stu­pi­tel­ství se v převa­žu­jí­cí většině přik­lo­ni­la k té­muž ná­zo­ru. Na je­ho pod­po­ru by­ly uve­de­ny kon­krét­ní přípa­dy, v nichž sou­dy ak­cep­to­va­ly ja­ko důkaz mag­ne­to­fo­no­vý zá­znam poříze­ný skrytě oso­bou, jež by­la po­li­cií vy­ba­ve­na mag­ne­to­fo­nem k za­chy­ce­ní roz­ho­vo­ru s ji­nou oso­bou.3  Sou­časně by­ly uve­de­ny i přípa­dy poříze­ní nah­ráv­ky bez po­li­cej­ní asis­ten­ce sa­mot­ným svědkem, kte­rý zpra­vid­la do­ku­men­to­val proti­práv­ní jed­ná­ní ob­ža­lo­va­né­ho, a tu­to nah­ráv­ku před­lo­žil ja­ko důkaz po­li­cii či sou­du. Sou­dy ten­to důkaz připus­ti­ly, třeba­že se po­tý­ka­ly s prob­lé­mem auten­ti­ci­ty vlas­tní nah­ráv­ky a je­jí­ho mluv­čí­ho.4  K pod­poře to­ho­to ná­zo­ru se od­ka­zo­va­lo i na roz­su­dek NS ČR sp. zn. 7 Tz 116/2000, ob­sa­hu­jí­cí vý­klad poj­mu „ope­ra­tiv­ní tech­ni­ka“ a pod­mí­nek je­jí­ho pou­ži­tí, v němž je zvláště vy­zdvi­ho­vá­na nut­nost zá­sa­hu do ús­tav­ních práv ob­ča­na při uta­je­ném pou­ži­tí té­to tech­ni­ky.5

 

Těžiště té­to ar­gu­men­ta­ce6  spo­čí­va­lo na úva­ze, že da­ným pos­tu­pem ne­doš­lo k na­ru­še­ní ús­tavně chráněné­ho prá­va na souk­ro­mí, ani k po­ru­še­ní prá­va na ochra­nu osob­nos­ti pod­le § 11 a § 12 obč. zák., ne­boť pro­vádění „souk­ro­mé“ nah­ráv­ky - byť za asis­ten­ce po­li­cie, spo­čí­va­jí­cí v za­půjče­ní zá­zna­mo­vé­ho za­říze­ní - ne­ní zá­sa­hem do ús­tavně chráněných práv, a nej­de-li o nah­rá­ní pro­je­vu ry­ze in­tim­ní po­va­hy či o pozdější zneu­ži­tí tak­to zís­ka­né nah­ráv­ky (čímž je­jí před­lo­že­ní k důkaz­ní­mu říze­ní ne­ní), nej­de ani o po­ru­še­ní prá­va na ochra­nu osob­nos­ti pod­le cit. us­ta­no­ve­ní obč. zák., tak­že lze tak­to zís­ka­né in­for­ma­ce pou­žít ja­ko důkaz v tres­tním říze­ní pod­le obec­né­ho prin­ci­pu uve­de­né­ho v § 89 od­st. 2 tr. ř. A po­kud by tak­to poříze­ná nah­ráv­ka souk­ro­mou oso­bou by­la i zá­sa­hem do práv chráněných pod­le § 11 a § 12 obč. Dák., ta­to ochra­na nemůže být ab­so­lut­ní, ale zá­le­ží na okol­nos­tech, za nichž by­la nah­ráv­ka poříze­na, včetně místa, kde a pro ja­ké úče­ly se tak sta­lo.7

 

Opač­ný (men­ši­no­vý) ná­zor byl za­lo­žen zej­mé­na na ar­gu­men­ta­ci, že v da­ném případě šlo o pou­ži­tí ope­ra­tivně pát­ra­cí­ho prostřed­ku (kte­rým pod­le teh­dej­ší­ho § 34 zá­ko­na o po­li­cii by­lo též vy­uží­vá­ní osob jed­na­jí­cích ve prospěch kri­mi­nál­ní po­li­cie, služ­by po­li­cie pro od­ha­lo­vá­ní ko­rup­ce a zá­važ­né hos­po­dářské tres­tné čin­nos­ti a út­va­ru in­spek­ce). V po­su­zo­va­ném případě ne­by­lo to­to jed­ná­ní le­gál­ní už pro­to, že poříze­ní zvu­ko­vé­ho zá­zna­mu pro­je­vu oso­by bez je­jí­ho souh­la­su ne­bo vědo­mí je nes­porně zá­sa­hem do prá­va na ochra­nu osob­nos­ti, když ne­ní dá­na zá­kon­ná li­cen­ce pod­le § 12 od­st. 2, 3 obč. zák. Ne­zá­le­ží na tom, zda jde o pro­jev in­tim­ní po­va­hy, chráněn je pod­le těchto us­ta­no­ve­ní hla­so­vý pro­jev ur­či­té oso­by, ne­boť prá­vo na ochra­nu pro­jevů osob­ní po­va­hy má pod­statně šir­ší ob­sah a za­hr­nu­je ja­ké­ko­liv vnější pro­je­vy pri­vát­ní vů­le fy­zic­ké oso­by (slov­ní pro­je­vy osob, kte­ré svým ob­sa­hem mo­hou za­klá­dat je­jich tres­tní od­povědnost tím spí­še).

 

Ochra­ny pod­le § 11 a § 12 obč. zák. ne­po­ží­va­jí pou­ze veřej­né pro­je­vy fy­zic­ké oso­by, tj. pro­je­vy ur­če­né veřej­nos­ti, je­jichž ob­ra­zo­vé a zvu­ko­vé zá­zna­my lze pořizo­vat i bez je­jí­ho svo­le­ní. Veřej­né pro­je­vy však nel­ze zto­tož­ňo­vat s pro­je­vy na místě veřej­nos­ti přís­tup­ném, kte­ré mo­hou mít rovněž souk­ro­mou po­va­hu. Zvu­ko­vé zá­zna­my hla­so­vých pro­jevů fy­zic­ké oso­by, te­dy i je­jích roz­ho­vorů, lze pořizo­vat pou­ze za pod­mí­nek sta­no­ve­ných v § 12 obč. zák., kte­rý pos­ky­tu­je ochra­nu osob­nos­tním právům v ob­las­ti ob­čan­skop­ráv­ních vztahů Ji­nak jde o neop­rávně­ný zá­sah do prá­va na ochra­nu osob­nos­ti a po­kud by tím­to způso­bem měl být opatřován důkaz pro tres­tní říze­ní, nel­ze jej po­va­žo­vat za zá­kon­ný. Z uve­de­né­ho poh­le­du je přitom ne­roz­hod­né, zda se ty­to hla­so­vé pro­je­vy od­eh­rá­va­jí na místě veřej­nos­ti přís­tup­ném, či ni­ko­li. Vý­jim­kou by přitom jistě by­lo jed­ná­ní sa­mot­né oso­by, je­jíž hla­so­vý pro­jev by byl za­zna­me­ná­ván, po­kud by svůj pro­jev uči­ni­la přís­tup­ným i dal­ším oso­bám.8

 

Z ob­čan­skop­ráv­ní ju­di­ka­tu­ry, kte­rá vy­světlu­je pod­sta­tu předmětu ochra­ny, se pou­ka­zu­je např. na roz­hod­nu­tí NS ČR sp.zn. 21 Cdo 1009/98, pub­li­ko­va­né pod č. PC 39/999 . Ta­to ju­di­ka­tu­ra je zmi­ňo­vá­na i v ko­men­táři k ob­čan­ské­mu zá­ko­ní­ku10  a shodně s ním se klo­ní k zá­věru, že pou­ži­tí mag­ne­to­fo­no­vé­ho zá­zna­mu bez souh­la­su fy­zic­ké oso­by, je­jíž pro­jev je za­chy­cen, nel­ze pou­žít ja­ko le­gál­ní důkaz (ne­ní-li dá­na ani zá­kon­ná li­cen­ce pod­le § 12 od­st. 2, 3 obč. zák.). Podpůrně se pou­ka­zu­je i na prob­lém auten­ti­ci­ty tak­to za­chy­ce­né­ho a později k důka­zu uži­té­ho pro­je­vu.

 

Ač­ko­li tres­tní řád obecně neřeší otáz­ku, ja­ké důsled­ky bu­de mít, jes­tli­že při do­ka­zo­vá­ní bu­de po­ru­šen před­pis o je­ho pro­vádění, sta­no­ví v § 89 od­st. 3 tr. ř., že důkaz zís­ka­ný ne­zá­kon­ným do­nu­ce­ním ne­bo hroz­bou ta­ko­vé­ho do­nu­ce­ní nes­mí být pou­žit v říze­ní s vý­jim­kou přípa­du, kdy se pou­ži­je ja­ko důkaz pro­ti osobě, kte­rá ta­ko­vé­ho do­nu­ce­ní ne­bo hroz­by do­nu­ce­ní pou­ži­la. Z to­ho je mož­no do­vo­dit obecněji pou­ži­tel­nou zá­sa­du, že va­dy srov­na­tel­né zá­važ­nos­ti způso­bu­jí, že důkaz je v říze­ní ne­pou­ži­tel­ný. Kaž­dý důkaz, při je­hož pro­vádění se sta­la pod­stat­ná va­da, ne­bo kte­rý byl do­kon­ce opatřen ne­le­gál­ním způso­bem, bu­de ab­so­lutně neú­čin­ný. Ta­ko­vé­ho důka­zu nel­ze v tres­tním říze­ní pou­žít, stejně ja­ko důka­zu zís­ka­né­ho ne­zá­kon­ným do­nu­ce­ním ne­bo hroz­bou ne­zá­kon­né­ho do­nu­ce­ní.11  Teo­re­tic­ky je zdůvodněna nepřípus­tnost pou­ži­tí tak­to zís­ka­ných in­for­ma­cí ja­ko důka­zu v tres­tním říze­ní tím, že zá­klad­ní vlas­tnos­tí důka­zu je je­ho způso­bi­lost ob­jas­nit věc (§ 89 od­st. 2 tr. ř.) a je­ho zá­kon­nost (např. čl. 90 Ústa­vy). Ne­ní-li někte­rá z těchto vlas­tnos­tí dá­na, nel­ze důkaz pou­žít v říze­ní tres­tním, ob­čan­sko­soud­ním ne­bo správ­ním, ja­ko re­le­van­tní důkaz. Zda je důkaz způso­bi­lý ob­jas­nit stav věci se po­su­zu­je pod­le je­ho zá­važ­nos­ti pro sa­mot­né roz­hod­nu­tí. Zá­kon­nost důka­zu se po­su­zu­je pod­le to­ho, zda byl zís­kán a pro­ve­den způso­bem od­po­ví­da­jí­cím zá­ko­nu a zda v tom­to směru ne­vy­ka­zu­je va­dy. Na zá­kladě důka­zu, kte­rý byl opatřen ne­bo pro­ve­den v roz­po­ru s práv­ní­mi před­pi­sy nemůže soud (zá­konně) roz­hod­nout. Ji­nak by by­lo to­to po­ru­še­ní práv­ní­ho před­pi­su pro­mít­nu­to do skut­ko­vé­ho sta­vu zjištěné­ho or­gá­nem čin­ným v tres­tním říze­ní a tím i do roz­hod­nu­tí sou­du vy­da­né­ho na je­ho zá­kladě. Říze­ní by tak by­lo za­tí­že­no va­dou, kte­rá by moh­la mít za nás­le­dek nes­práv­né roz­hod­nu­tí ve věci. Po­kud jde o roz­ho­do­vá­ní sou­du, pak nel­ze po­mi­nout, že čl. 90 vě­ta pr­vní Ústa­vy sta­no­ví, že sou­dy jsou po­vo­lá­ny předev­ším k to­mu, aby zá­ko­nem sta­no­ve­ným způso­bem pos­ky­to­va­ly ochra­nu právům. Z to­ho vy­plý­vá i po­vin­nost soudů (bez zřete­le na to, zda roz­ho­du­jí ve věcech tres­tních ne­bo ci­vil­ních) pos­tu­po­vat v říze­ní, jímž se ta­to ochra­na za­bez­pe­ču­je, tak, aby sa­my svou čin­nos­tí prá­va fy­zic­kých a práv­nic­kých osob ne­po­ru­šo­va­ly a po­ru­šo­vá­ní je­jich práv v říze­ní za­me­zo­va­ly. Zá­věrem se od­ka­zu­je na sta­no­vis­ko pub­li­ko­va­né pod č. Rt 33/95, kte­ré dá­vá jed­noz­nač­nou od­pověď na otáz­ku, zda lze ja­ko důkaz pou­žít mag­ne­to­fo­no­vý zá­znam poříze­ný v roz­po­ru s práv­ní­mi před­pi­sy.12

 

Úvo­dem k řeše­ní to­ho­to prob­lé­mu je třeba vy­me­zit vý­cho­dis­ka:

 

1.  Roz­ho­du­jí­cím kri­té­riem je a vždy bu­de po­su­zo­vá­ní roz­sa­hu chráněné­ho prá­va na souk­ro­mí ja­ko zá­klad­ní ús­tavněpráv­ní ka­te­go­rie, patřící do ka­ta­lo­gu svo­bod a zá­klad­ních práv (z poh­le­du zá­sa­hu or­gá­nu veřej­né mo­ci do té­to sfé­ry) a ob­sa­hu prá­va na ochra­nu osob­nos­ti, vy­me­ze­né­ho přís­luš­ným zá­ko­nem (kon­krétně § 11 a § 12 obč. zák.). Z to­ho pak vy­plý­va­jí dal­ší dva zá­sad­ní a předběžné zá­věry:

a)  vý­klad prá­va na souk­ro­mí ja­ko ka­te­go­rie ús­tavněpráv­ní bu­de vždy zá­vis­lý předev­ším na je­ho vý­kla­du těmi in­sti­tu­ce­mi, jež jsou po­vo­lá­ny k po­su­zo­vá­ní sou­la­du pos­tupů or­gánů veřej­né mo­ci se zá­klad­ní­mi ús­tav­ní­mi prin­ci­py, te­dy na vý­kla­du Ústav­ní­ho sou­du (kte­rý se bu­de tak či onak pro­mí­tat v ap­li­kač­ní praxi ja­ko zá­vaz­ný), a nepřímo pak - z hle­dis­ka ap­li­ka­ce prá­va - i Ev­rop­ské­ho sou­du pro lid­ská prá­va,

b)  vý­klad to­ho­to in­sti­tu­tu nel­ze po­va­žo­vat dnes (a patrně ani v blíz­ké bu­douc­nos­ti) za zce­la uzavře­ný; nao­pak lze před­pok­lá­dat, že se bu­de dá­le dy­na­mic­ky vy­ví­jet. Směr to­ho­to vý­vo­je lze za­tím jen nepřesně od­ha­do­vat.13

2.  V ob­las­ti vý­ko­nu veřej­né mo­ci bu­de veřej­ná moc při po­su­zo­vá­ní to­ho­to prob­lé­mu vždy kon­fron­to­vá­na s kon­krét­ním zněním přís­luš­ných zá­konů, kte­ré jí do­vo­lu­jí do těchto sfér in­ge­ro­vat; po­ru­še­ní těchto zá­konů ne­bo uve­de­ných ús­tav­ních prin­cipů bu­de vždy vy­klá­dá­no v je­jí nep­rospěch.

3.  V ob­las­ti střetu práv a zá­jmů v souk­ro­mé sféře bu­de hod­no­ce­ní pou­ži­tel­nos­ti tak­to zís­ka­ných in­for­ma­cí vždy zá­vis­lé na vý­sled­ku po­rov­ná­ní zá­sa­hu do práv a chráněných zá­jmů kaž­dé ze zú­častněných stran spo­ru v kaž­dém kon­krét­ním případě zvlášť; vý­sled­né hod­no­ce­ní bu­de zá­vis­lé na sub­jek­tiv­ním vy­hod­no­ce­ní před­nos­tní­ho zá­jmu učiněném or­gá­nem veřej­né mo­ci pod­le ur­či­tých kri­te­rií, do­vo­lu­jí­cích sta­no­vit předem jen hle­dis­ka vy­hod­no­ce­ní, ni­ko­li však přímo a a prio­ri správ­ný vý­sle­dek. Pro­to pro případ po­su­zo­vá­ní pou­ži­tel­nos­ti tak­to opatřené in­for­ma­ce bez zá­sa­hu or­gánů stá­tu, naj­mě te­dy bez zá­sa­hu Po­li­cie ČR (ať už ve fá­zi po za­há­je­ní tres­tní­ho říze­ní pos­tu­pem pod­le § 158 od­st. 3 tr. ř., před ní ne­bo i ve fá­zi po za­há­je­ní tres­tní­ho stí­há­ní pod­le § 160 od­st. 1 tr. ř.) nemůže to­to sta­no­vis­ko na­bíd­nout ko­neč­né řeše­ní. Může jen naz­na­čit hle­dis­ka, z nichž lze poh­lí­žet na le­gál­nost tak­to opatřené in­for­ma­ce a je­jí případ­nou vy­uži­tel­nost v tres­tním říze­ní v rám­ci do­ka­zo­vá­ní, a upo­zor­nit tak stát­ní zá­stup­ce na ri­zi­ka a ús­ka­lí, kte­rá jsou spo­je­na s tím, po­kud by na tak­to zís­ka­ných in­for­ma­cích stavě­li svá me­ri­tor­ní roz­hod­nu­tí ja­ko na stěžej­ních důka­zech. Nic­méně vý­sle­dek ta­ko­vé­ho vy­hod­no­ce­ní nel­ze dopředu před­ví­dat. Ten bu­de zá­vis­lý na poh­le­du sou­du, te­dy na tom, zda soud ta­ko­vý důkaz připus­tí, a po­kud jej vůbec připus­tí, ta­ké na tom, jak jej pos­lé­ze vy­hod­no­tí.

 

K vlas­tní­mu řeše­ní - ten­to prob­lém lze rozdělit na dvě zá­klad­ní otáz­ky:

1.  Zda nah­rá­vá­ní roz­ho­vo­ru ci­zí oso­by, te­dy za­chy­co­vá­ní je­jí­ho hla­so­vé­ho pro­je­vu uta­je­ným způso­bem bez je­jí­ho vědo­mí, je-li us­ku­teč­ňo­vá­no stá­tem ne­bo za je­ho přispění, je zá­sa­hem do je­jí­ho ús­tavně chráněné­ho prá­va (svo­bo­dy, ne­dot­knu­tel­nos­ti) souk­ro­mí; po­kud ano, zda a kdy se tak­to opatřené in­for­ma­ce mo­hou stát důka­zem v tres­tním říze­ní.

2.  Zda tak­to opatřené in­for­ma­ce, jsou-li opatře­ny souk­ro­mou oso­bou bez přispění stá­tu, jsou pou­ži­tel­né v pro­ces­ní po­době ja­ko důkaz v tres­tním říze­ní a za ja­kých pod­mí­nek.

 

1. K otáz­ce, zda nah­rá­vá­ní roz­ho­vo­ru ci­zí oso­by, te­dy za­chy­co­vá­ní je­jí­ho hla­so­vé­ho pro­je­vu uta­je­ným způso­bem bez je­jí­ho vědo­mí or­gá­ny čin­ný­mi v tres­tním říze­ní či s je­jich přispěním, je zá­sa­hem do je­jí­ho ús­tavně chráněné­ho prá­va (svo­bo­dy, ne­dot­knu­tel­nos­ti) souk­ro­mí a po­kud ano, zda se tak­to zís­ka­né in­for­ma­ce mo­hou stát důka­zem v tres­tním říze­ní.

 

Předev­ším je nut­no za vý­cho­dis­ko řeše­ní přij­mout te­zi, že nah­rá­vá­ní roz­ho­vo­ru ci­zí oso­by, te­dy za­chy­co­vá­ní je­jí­ho hla­so­vé­ho pro­je­vu uta­je­ným způso­bem bez je­jí­ho vědo­mí, je zá­sa­hem do ús­tavně chráněné­ho prá­va (svo­bo­dy, ne­dot­knu­tel­nos­ti) souk­ro­mí, za­jištěné jak me­zi­ná­rodně práv­ní­mi do­ku­men­ty tak i Lis­ti­nou, a to zá­sadně bez oh­le­du na mís­to, kde k tak­to za­chy­ce­né­mu pro­je­vu doš­lo.

 

Prob­le­ma­ti­ka po­su­zo­vá­ní to­ho­to pos­tu­pu z hle­dis­ka ochra­ny prá­va na souk­ro­mí, po­dí­lí-li se na něm stát­ní moc, ne­ní (zda­le­ka) jen prob­le­ma­ti­kou us­ta­no­ve­ní § 11 a § 12 obč. zák. (ne­bo jak se čas­to vy­jadřuje Ústav­ní soud ve svých ná­le­zech: „jed­no­du­ché­ho prá­va“), ale spa­dá do ob­las­ti ús­tavně ga­ran­to­va­ných práv a svo­bod, kte­rá po­ží­va­jí - z to­ho­to poh­le­du - přímé ochra­ny pod­le ús­ta­vy v už­ším smys­lu (zej­mé­na pod­le čl. 7 od­st. 114  a čl. 10 od­st. 2 Lis­ti­ny15 ) ale i pod­le dal­ších me­zi­ná­rodně práv­ních do­ku­mentů, kte­ré je po­vin­na Čes­ká re­pub­li­ka v té­to ob­las­ti ochra­ny lid­ských práv a zá­klad­ních svo­bod ap­li­ko­vat přímo (zejm. čl. 17 od­st. 116  Me­zi­ná­rod­ní­ho pak­tu o ob­čan­ských a po­li­tic­kých prá­vech, čl. 8 od­st. 117  Úmlu­vy o ochraně lid­ských práv a zá­klad­ních svo­bod). Ten­to fakt nez­po­chyb­ňu­je ani do­sa­vad­ní znění čl. 112 Ústa­vy, jak to vy­jádřil opa­ko­vaně rovněž Ústav­ní soud.18

 

Při vy­me­zo­vá­ní hra­nic těmi­to práv­ní­mi instru­men­ty chráněné sfé­ry zá­klad­ních práv a svo­bod, do nichž může stát za­sa­ho­vat jen v ome­ze­ném roz­sa­hu a za přesně vy­me­ze­ných pod­mí­nek, je pro­to nut­no přih­lí­žet ne­jen k ob­sa­hu Ústa­vy, Lis­ti­ny a dal­ších jed­not­li­vých zá­konů, kte­ré pos­lé­ze „pro­vádějí“ ty­to prin­ci­py ve vnitřním prá­vu, ale i k uve­de­ným me­zi­ná­rod­ním smlou­vám. A přiměřeně po­va­ze kon­krét­ní věci mu­sí být brá­ny v úva­hu i vý­sled­ky kon­fron­ta­ce prá­va a je­ho prak­tic­ké­ho pou­ží­vá­ní (i cho­vá­ní li­dí, jež up­ra­vu­je), kte­ré se od­rá­že­jí ne­jen v čin­nos­ti Ústav­ní­ho sou­du ČR ale i - zno­vu je třeba zdůraz­nit, že úměrně po­va­ze kon­krét­ní věci - v roz­hod­nu­tích Ev­rop­ské­ho sou­du pro lid­ská prá­va (dá­le jen ESLP).19

 

Dal­ší důle­ži­tou sku­teč­nos­tí, kte­rou nut­no mít na mys­li, je fakt, že uve­de­né nor­my za­va­zu­jí zá­sadně stát, te­dy stát­ní or­gá­ny (resp. or­gá­ny veřej­né mo­ci), a sta­no­ví-li pro­to me­ze zá­sahů do zá­klad­ních práv a svo­bod, jsou ty­to me­ze zá­vaz­né hlavně a předev­ším pro stát. Z to­ho by se da­lo zdán­livě do­vo­dit, že zá­sah učině­ný do sfér chráněných uve­de­ný­mi nor­ma­mi jen v souk­ro­mé sféře, pos­tu­py me­zi sobě rov­ný­mi sub­jek­ty, nel­ze s těmi­to nor­ma­mi nej­vyš­ší práv­ní sí­ly kon­fron­to­vat prostě pro­to, že pro souk­ro­mop­ráv­ní ob­last (resp. pro ob­last vztahů me­zi sobě rov­ný­mi sub­jek­ty) nep­la­tí. Ta­to kon­cep­ce však již dnes ne­ní obecně uz­ná­va­nou kon­cep­cí ochra­ny zá­klad­ních práv a svo­bod ani u Ústav­ní­ho sou­du, ani u ESLP. I v souk­ro­mé sféře je nut­no ty­to me­ze „ana­lo­gic­ky“ res­pek­to­vat. Uve­de­né fun­da­men­tál­ní jis­to­ty jsou si­ce přímo chráně­ny oním „jed­no­du­chým prá­vem“ (te­dy nor­ma­mi vnit­ros­tát­ní­ho prá­va - jed­not­li­vý­mi zá­ko­ny), a to v zá­jmu ochra­ny jed­not­livců, pro něž ma­jí slou­žit (a tím i ve prospěch os­tat­ní spo­leč­nos­ti), av­šak ty­to nor­my mu­sí být vy­klá­dá­ny ve stej­ném du­chu a s týmž úče­lem ja­ko je to­mu při ap­li­ka­ci ús­tav­ních no­rem, chrá­ní­cích zá­klad­ní prá­va a svo­bo­dy.20

 

Fak­tic­ký vý­znam má sa­mozřejmě ten­to zá­věr jen po­tud, po­kud se - aby se mohl reálně do­tý­kat působ­nos­ti or­gánů veřej­né mo­ci - něja­kým způso­bem „přet­ran­sfor­mu­je“ prostřed­nic­tvím je­jich ko­ná­ní, prostřed­nic­tvím pos­tupů a roz­ho­do­va­cí čin­nos­ti, do aktů veřej­né mo­ci, v nichž se tak či onak (buď přímo, resp. v tom­to případě ale spíš nepřímo) od­ra­zí. Tzn., že se po­ru­šo­vá­ní uve­de­ných prin­cipů, k němuž doš­lo původně v souk­ro­mop­ráv­ní sféře, zá­vaz­ným, právně re­le­van­tním způso­bem pro­je­ví v pos­tu­pu stá­tu, jímž je ko­nec konců (v pos­led­ní in­stan­ci) někte­rý z prin­cipů ochra­ny zá­klad­ních práv a svo­bod ta­ké tak­to dot­čen (za­sa­žen, po­ru­šen).

 

Tím­to po­ru­še­ním může být (a nej­častěji ta­ké zřejmě je) vý­rok sou­du, jenž v kon­krét­ní věci roz­ho­du­je o spo­rech, vznik­lých v souk­ro­mop­ráv­ní ob­las­ti, v rám­ci nichž (ne­bo v tom, co je je­jich zá­kla­dem) však jed­na ze stran uži­la vůči straně dru­hé právě těch pos­tupů, kte­ré - být uži­ty or­gá­ny veřej­né mo­ci - by by­ly ozna­če­ny za po­ru­še­ní přís­luš­ných us­ta­no­ve­ní Me­zi­ná­rod­ní­ho pak­tu o ob­čan­ských a po­li­tic­kých prá­vech, Úmlu­vy o ochraně lid­ských práv a svo­bod či Lis­ti­ny zá­klad­ních práv a svo­bod.

 

Ta­ko­vá po­ru­še­ní se mo­hou ne­po­chybně od­ra­zit ve sféře prá­va hmot­né­ho ale i prá­va pro­ces­ní­ho. Po­kud jde o prá­vo hmot­né, může jít např. o od­epření ur­či­té­ho ná­ro­ku, za­lo­že­né­ho v souk­ro­mop­ráv­ní ob­las­ti, roz­hod­nu­tím sou­du s od­vo­lá­ním na to, že ten­to ná­rok neexis­tu­je.21

 

Dnes tu Ústav­ní soud - kromě to­ho, že tím­to způso­bem jasně dá­vá naj­evo, že ani ob­last souk­ro­mop­ráv­ních vztahů ne­ní zce­la pros­ta zá­sad, vy­jádřených v ci­to­va­ných us­ta­no­ve­ních zá­klad­ních do­ku­mentů o ochraně lid­ských práv a zá­klad­ních svo­bod (ba právě nao­pak) - na kon­krét­ních přípa­dech dá­le po­su­nu­je i hra­ni­ce chá­pá­ní sfé­ry těchto práv svo­bod, a to ve prospěch je­jich no­si­telů. Jed­noz­načně už je dnes ve své ju­di­ka­tuře za vý­slov­ným zněním tzv. jed­no­du­ché­ho zá­ko­na (§ 11 a § 12 obč. zák.), kte­rý ty­to in­sti­tu­ty pro ob­last vnitřní­ho souk­ro­mé­ho (ale ne­jen souk­ro­mé­ho) prá­va „pro­vá­dí“ a sta­no­ví kri­te­ria, kte­rá je nut­no při vý­kla­du brát v úva­hu.22

 

Pod­le stej­né­ho prin­ci­pu se po­ru­še­ní hmot­né­ho prá­va, k němuž doš­lo me­zi účas­tní­ky souk­ro­mop­ráv­ní pře, může pro­je­vit - jsouc tran­sfor­mo­vá­no pos­tu­pem či roz­hod­nu­tím or­gá­nu veřej­né mo­ci (zde sou­du) - v nes­práv­ném vý­sled­ném „hmotněpráv­ním“ po­sou­ze­ní věci z důvodů pro­ces­ních. Je­ho nes­práv­nost to­tiž ne­mu­sí být nutně za­lo­že­na jen sa­mot­ným věcným ob­sa­hem roz­hod­nu­tí, ale for­mou, jíž or­gán veřej­né mo­ci k ta­ko­vé­mu roz­hod­nu­tí dospěl - tzn. (v po­su­zo­va­ném případě) pou­ži­tím in­for­ma­cí, kte­ré by­ly zís­ká­ny si­ce v souk­ro­mop­ráv­ní sféře, av­šak pos­tu­pem, kte­rý se je­ví po­dobně nepřípus­tným zá­sa­hem do souk­ro­mí, za ja­ký by byl nes­porně ozna­čen, po­kud by jej za týchž pod­mí­nek a okol­nos­tí uči­ni­ly or­gá­ny veřej­né mo­ci.

 

Je pro­to otáz­kou, zda ne­má být a prio­ri za prin­ci­piálně nepřípust­ný po­va­žo­ván kaž­dý důkaz, kte­rý byl zís­kán - byť v souk­ro­mé sféře - za ce­nu zá­sa­hu do (ús­tavně) chráněné­ho prá­va (zde prá­va na souk­ro­mí). Tak­to ka­te­go­ric­ké tvr­ze­ní nel­ze uči­nit. Má však své opod­statnění po­tud, po­kud a prio­ri vy­jadřuje důvod­nou po­chyb­nost o le­gál­nos­ti tak­to opatřené in­for­ma­ce. Kaž­dý ta­ko­vý zjiště­ný pos­tup při zís­ká­ní in­for­ma­cí roz­hod­ných pro me­ri­tor­ní po­sou­ze­ní věci, mu­sí být zkou­mán or­gá­nem po­su­zu­jí­cím me­ri­tum věci právě a ta­ké předev­ším z hle­dis­ka, zda bu­de v po­době for­málně re­le­van­tní­ho důka­zu ak­cep­to­va­tel­ný či ni­ko­li. To­to roz­ho­do­vá­ní nemůže být za­lo­že­no jen na sa­mot­ném vý­zna­mu in­for­ma­ce pro roz­hod­nu­tí o věci, te­dy z hle­dis­ka je­jí důle­ži­tos­ti pro za­vr­še­ní skut­ko­vých zjištění, pro­to­že zá­sadně, tj. zpra­vid­la (a to pla­tí též obecně) ne­bu­de pla­tit vztah přímé úměrnos­ti me­zi zá­važ­nos­tí in­for­ma­ce pro na­lé­za­ná skut­ko­vá zjištění a mí­rou to­le­ran­ce, s níž lze ak­cep­to­vat tak­to (tj. ji­nak obecně nepřípus­tný­mi pos­tu­py) učiněná zjištění ja­ko le­gál­ní. Ji­nak řeče­no, le­gi­tim­nost pos­tu­pu v da­ném případě, kte­rá se dá snad od­ůvod­nit zá­jmem na zís­ká­ní důle­ži­tých, roz­ho­du­jí­cích in­for­ma­cí pro úspěch ve vý­sled­ku říze­ní, ne­mu­sí zda­le­ka od­po­ví­dat le­gál­nos­ti je­jich zís­ká­ní, resp. ani zda­le­ka ne­mu­sí od­ůvod­ňo­vat ji­nak ne­le­gál­ní pos­tup při je­jích opatřová­ní.

 

To, zda je ur­či­tý pos­tup zá­sa­hem do ús­tavně za­ru­če­né­ho prá­va na ne­dot­knu­tel­nost souk­ro­mí, zá­vi­sí na vy­me­ze­ní je­ho roz­sa­hu. V tom­to směru, jak by­lo již naz­na­če­no, pod­lé­há „de­fi­ni­ce“ to­ho, co to je „prá­vo na ochra­nu souk­ro­mí“ vý­vo­ji a zřetelně se roz­šiřuje chá­pá­ní té­to sfé­ry ve prospěch je­din­ce, k je­hož prospěchu je chráněno. Zej­mé­na se tak děje v ju­di­ka­tuře ESLP, s níž jsou však roz­hod­nu­tí Ústav­ní­ho sou­du, po­kud se do­tý­ka­jí té­že prob­le­ma­ti­ky, prak­tic­ky beze zbyt­ku kon­for­mní.23  Ome­zo­vá­ní té­to sfé­ry pro­to jen na přípa­dy, kdy je za­sa­ho­vá­no do prá­va na souk­ro­mí buď vý­lučně v souk­ro­mých pros­to­rách oso­by, vůči níž je prostředek k za­zna­me­ná­ní je­jí­ho hla­so­vé­ho pro­je­vu pou­žit, ne­bo vý­lučně jen na přípa­dy, kdy ho­voří o zce­la in­tim­ních věcech, je v evi­den­tním roz­po­ru s vy­me­ze­nou sfé­rou souk­ro­mí, jíž se dnes ús­tav­ní ochra­na přiz­ná­vá. Vý­voj v té­to ob­las­ti je mož­no vy­sle­do­vat na jed­not­li­vých roz­hod­nu­tích jak Ústav­ní­ho sou­du, tak i (a to zej­mé­na, což však ne­má o nic men­ší vý­znam, chá­pe-li se ja­ko vo­dít­ko při vý­kla­du zá­ko­na) ESLP. V sou­la­du s ni­mi (a tím, jak byl vý­voj té­to ju­di­ka­tu­ry pop­sán v pos­led­ní době v od­bor­né li­te­ra­tuře,24  z níž se struč­ná re­ka­pi­tu­la­ce dá­le ci­tu­je), lze pou­ká­zat na pos­tup­né zpřes­ňo­vá­ní těchto hra­nic:

•  od hle­dá­ní de­fi­ni­ce (či poj­mo­vé­ho upřesnění) prá­va na res­pek­to­vá­ní souk­ro­mé­ho ži­vo­ta,25

•  přes zá­věr, že res­pek­to­vá­ní souk­ro­mé­ho ži­vo­ta ta­ké do ur­či­té mí­ry mu­sí za­hr­no­vat prá­vo in­di­vi­dua na­va­zo­vat a roz­ví­jet vzta­hy se svý­mi bliž­ní­mi,26

•  k upřesnění, že ob­sah prá­va na souk­ro­mý ži­vot je přitom re­la­tiv­ní v zá­vis­los­ti na osobě, kte­rá se ho do­vo­lá­vá (souk­ro­má oso­ba - veřej­ná oso­ba), na době (zá­vis­lost na vý­vo­ji mravů a so­ciál­ním kon­textu) a na místě (souk­ro­mý pros­tor - veřej­ný pros­tor),27

•  k roz­šíření poj­mu souk­ro­mý ži­vot, jenž za­hr­nu­je do ur­či­té mí­ry též prá­vo na­vá­zat a roz­ví­jet vzta­hy s ji­ný­mi a ta­ké „vnější svět“, což zna­me­ná, že po­jem souk­ro­mý ži­vot nel­ze ome­zit na ži­vot v souk­ro­mém pros­to­ru, kde oso­ba má vý­luč­né prá­vo se zdr­žo­vat a uží­vat jej a kde in­tim­ní cha­rak­ter je­jí­ho ži­vo­ta může být nej­lé­pe chráněn před in­ge­ren­ce­mi zven­čí,28

•  po zá­věr, že k zá­sahům do prá­va na res­pek­to­vá­ní souk­ro­mé­ho ži­vo­ta může do­jít ne­jen v souk­ro­mém pros­to­ru oso­by, zej­mé­na v je­jím obyd­lí, ale i na mís­tech přís­tup­ných ur­či­té­mu ok­ru­hu osob, ja­ko je ško­la, vězni­ce, po­li­cej­ní sta­ni­ce, ho­tel, res­tau­ra­ce, ad­vo­kát­ní kan­ce­lář, pra­co­viště, ba do­kon­ce i na veřej­ných mís­tech přís­tup­ných ko­mu­ko­li.29

 

V kon­textu to­ho byl učiněn zá­věr, že ta­ké za­chy­co­vá­ní hla­so­vé­ho pro­je­vu oso­by pro úče­ly tres­tní­ho říze­ní, kon­krétně pro důkaz­ní říze­ní, a to ni­ko­li co do ob­sa­hu hla­so­vé­ho pro­je­vu z hle­dis­ka vý­zna­mu mlu­ve­né­ho slo­va ale (jen!) ja­ko srov­ná­va­cí­ho ma­te­riá­lu pro fo­nog­ra­fic­kou exper­tí­zu - je-li pro­váděno bez vědo­mí nah­rá­va­né (od­pos­louchá­va­né) oso­by - patří me­zi pos­tu­py, ji­miž je po­ru­šo­vá­no prá­vo na souk­ro­mí.30

 

Otáz­ka pros­to­ru, kde se nah­rá­vá­ní hla­so­vé­ho pro­je­vu oso­by bez je­jí­ho vědo­mí od­eh­rá­vá, ztrá­cí čím dál tím víc na vý­zna­mu - v tom smys­lu, že pos­tu­pem do­by se stá­le ví­ce roz­šiřuje vý­klad ob­sa­hu poj­mu „ochra­na souk­ro­mé­ho ži­vo­ta“ ve prospěch je­din­ce, je­muž se ta­to ochra­na přiz­ná­vá. Zá­vi­sí zej­mé­na na okol­nos­tech, za nichž byl ten­to pro­jev za­zna­me­nán, případně, za nichž je je­di­nec a je­ho pro­je­vy ve vnějším světě mo­ni­to­ro­ván. Za zá­sah do souk­ro­mí se po­va­žu­je i mo­ni­to­ro­vá­ní za­městnanců na je­jich pra­co­viš­ti za­městna­va­te­lem bez je­jich souh­la­su (vědo­mí).31  Z to­ho­to poh­le­du tak již těžko dnes může ob­stát práv­ní ná­zor, vy­slo­ve­ný v mi­nu­los­ti (ještě před no­ve­lou tres­tní­ho řádu č. 265/2001 Sb.), po­kud jde o uta­je­né sle­do­vá­ní - kon­tro­lu - vlas­tních za­městnanců, pro­váděnou ka­me­ro­vým sys­té­mem cí­leně k od­ha­le­ní ne­zá­kon­ných pos­tupů na je­jich pra­co­viš­tích.32

 

Prob­le­ma­ti­kou mo­ni­to­ro­vá­ní osob a vzta­hem těchto pos­tupů k je­jich čin­nos­ti, k místě, kde se tak děje a úče­lu, pro kte­rý se tak děje, se za­bý­vá ju­di­ka­tu­ra ESLP z poh­le­du prá­va na souk­ro­mí ta­ké v dal­ších roz­hod­nu­tích.33  Je­jich pod­sta­tu lze v sou­čas­né době shr­nout do zá­věru, že cí­le­né a uta­je­né mo­ni­to­ro­vá­ní in­di­vi­dua or­gá­ny veřej­né mo­ci je zá­sadně zá­sa­hem do prá­va na souk­ro­mí bez oh­le­du na mís­to, kde se tak děje. Je pak jen otáz­kou, zda stát, kte­rý tak­to pos­tu­po­val, dos­tál po­vin­nos­ti vy­jádřené v č. 8 od­st. 2 Úmlu­vy.34

 

Za­sa­ho­vá­ním do souk­ro­mí může být však i shro­maž­ďo­vá­ní in­for­ma­cí (údajů, dat) o jed­not­liv­cích bez­peč­nos­tní­mi si­la­mi neu­ta­jo­va­ným způso­bem, te­dy zís­ká­va­ných veřejně resp. z veřej­ných zdrojů, děje-li se cí­leně.35

 

Ten­to zá­sah do souk­ro­mí mu­sí být re­gu­lo­ván prá­vem, a to kon­krétně, způso­bem, kte­rý vy­ho­ví po­ža­davkům čl. 8 od­st. 2 Úmlu­vy. Nel­ze se spo­lé­hat na to, že pos­tu­py za­lo­že­né na ne­vy­ho­vu­jí­cí práv­ní úp­ravě ne­bo do­kon­ce za­lo­že­né jen na ana­lo­gii, pou­ží­va­né až za hra­ni­ce je­jí obec­né přípus­tnos­ti, ne­bu­dou předmětem kon­fron­ta­ce se zá­sa­da­mi, kte­ré jsou dnes již více­méně přesně ju­di­ka­tu­rou ESLP vy­me­ze­ny a kte­ré ta­ké v někte­rých ná­le­zech uží­vá ja­ko kri­te­ria Ústav­ní soud. Vý­klad pod­mí­nek, za nichž lze na­ru­šit prá­vo na ochra­nu souk­ro­mí, jenž po­dá­vá ESLP (a kte­ré­ho se do­vo­lá­vá Ústav­ní soud) spo­čí­vá na nás­le­du­jí­cích prin­ci­pech:

1.  Nejpr­ve zkou­má, zda doš­lo sku­tečně k po­ru­še­ní prá­va na ochra­nu souk­ro­mé­ho ži­vo­ta (resp. ko­res­pon­den­ce), za­ru­če­né­ho od­stav­cem 1 to­ho­to člán­ku.

2.  Dospěje-li k zá­věru, že k po­ru­še­ní to­ho­to prá­va ze stra­ny stá­tu doš­lo, zkou­má, zda se tak sta­lo za pod­mí­nek do­vo­lu­jí­cích ten­to průlom; ty jsou uve­de­ny v od­stav­ci 2 a lze je rozdělit na dal­ší dvě zá­klad­ní otáz­ky:

a)  zda byl ten­to zá­sah „v sou­la­du se zá­ko­nem“,

b)  a zda to­to opatření by­lo „nez­byt­né v de­mok­ra­tic­ké spo­leč­nos­ti“.

 

Obě pod­mín­ky jsou pod­mín­ka­mi ku­mu­la­tiv­ní­mi, tzn. shle­dá-li ESLP po­ru­še­ní jen jed­né (kte­ré­ko­li) z nich, ozna­čí ta­ko­vý pos­tup za pos­tup po­ru­šu­jí­cí čl. 8 Úmlu­vy.

 

V kon­textu tak­to ši­ro­ce po­jí­ma­né­ho prá­va na souk­ro­mý ži­vot je třeba chá­pat, že poh­led up­lat­ňo­va­ný ESLP (a ta­ké v jed­not­li­vých přípa­dech Ústav­ním sou­dem) na prob­le­ma­ti­ku ochra­ny zá­klad­ních práv a svo­bod se li­ší od poh­le­du, kte­rý je do­sud v převáž­né míře up­lat­ňo­ván v Čes­ké re­pub­li­ce. Poh­led ESLP to­tiž - zjed­no­du­šeně řeče­no - a prio­ri chá­pe téměř kaž­dý zá­sah do té­to sfé­ry, je­hož se (ak­tivně) zú­čas­tní stát, ja­ko zá­sah do souk­ro­mí, a tepr­ve pak se za­bý­vá otáz­kou, zda byl či neb­yl přípust­ný. Důsledně te­dy od se­be od­dělu­je otáz­ku zá­sa­hu do souk­ro­mé­ho ži­vo­ta jed­not­liv­ce (ja­ko ob­jek­tiv­ní ka­te­go­rii) a otáz­ku přípus­tnos­ti té­to in­ge­ren­ce ze stra­ny stá­tu, kte­rá je pak zkou­má­na vzhle­dem k pod­mín­kám uve­de­ným v čl. 8 od­st. 2 v kaž­dém jed­not­li­vém případě zvlášť. V té­to po­zi­ci v případě kon­fron­ta­ce kon­krét­ní­ho pro­jed­ná­va­né­ho přípa­du s čl. 8 od­st. 1 vy­stu­pu­je do popředí předev­ším hle­dis­ko ob­jek­tiv­ní, obec­né ka­te­go­rie chráněné sfé­ry souk­ro­mé­ho ži­vo­ta (nepřih­lí­ží se k důvodům zá­sa­hu), v případě kon­fron­ta­ce s čl. 8 od­st. 2 pak za­se hle­dis­ko in­di­vi­duál­ních pos­tupů, kon­krét­ních práv­ních no­rem, pod­mí­nek a okol­nos­tí to­ho­to jed­not­li­vé­ho přípa­du.

 

V do­sud převa­žu­jí­cím po­je­tí u nás ty­to dvě od­liš­né ka­te­go­rie převážně splý­va­jí - do­sud ne­ní zce­la vy­hraněn ná­zor na to, co je vlastně chráněná sfé­ra souk­ro­mé­ho ži­vo­ta, a tak si praxe po­má­há buď od­ka­zem na přís­luš­ná us­ta­no­ve­ní jed­not­li­vých kon­krét­ních zá­konů, kte­ré sta­no­ví po­zi­tiv­ním způso­bem ty­to chráněné me­ze (viz § 11 a § 12 obč. zák.), ne­bo od­ka­zem na kon­krét­ní pod­mín­ky zá­sa­hu do té­to sfé­ry (viz § 88, § 88a a dal­ší tres­tní­ho řádu), aniž se příliš zkou­má prá­vo na souk­ro­mí ja­ko zá­klad­ní obec­ná ka­te­go­rie. Ne vždy se pak dos­tá­vá správ­né­ho řeše­ní případům ap­li­ka­ce těchto jed­not­li­vých zá­konů na kon­krét­ní přípa­dy, ne­boť se po­mí­jí ono hle­dis­ko obec­ných prin­cipů ochra­ny zá­klad­ních práv a svo­bod člověka, vy­jádřené v nor­mách ús­tav­ní­ho prá­va (v šir­ším smys­lu). Je­jich rá­mec a ob­sah je jak­si neur­či­tý, neoh­ra­ni­če­ný a ne­jas­ný. To pak ve­de i k ur­či­té bez­rad­nos­ti při vý­kla­du, při němž ja­ko by se někdy za­měňo­va­ly zá­klad­ní prin­ci­py up­lat­ňo­vá­ní prá­va při vý­ko­nu veřej­né mo­ci - mís­to „stát může či­nit jen to co je do­vo­le­no“ se uží­vá hle­dis­ko „po­kud to ne­ní vý­slovně (kon­krétně) za­ká­zá­no, pak je ta­ko­vá čin­nost do­vo­le­na“ - jes­tli­že tu exis­tu­je as­poň něja­ké obec­né us­ta­no­ve­ní, z něhož lze i jen vý­kla­dem ta­ko­vé op­rávnění do­vo­dit. A právě to je případ us­ta­no­ve­ní § 89 od­st. 2 tres­tní­ho řádu, kte­ré neříká nic o tom, jak se důka­zy v jed­not­li­vých přípa­dech zís­ká­va­jí, ale jen to, že a prio­ri nel­ze od­mít­nout žá­dnou in­for­ma­ci ja­ko po­ten­cio­nál­ní důkaz. Ale to ještě zda­le­ka nez­na­me­ná, že sou­časně to­to us­ta­no­ve­ní do­vo­lu­je „udělat“ z ja­ké­ko­li, resp. jak­ko­li zís­ka­né in­for­ma­ce důkaz pou­ži­tel­ný v tres­tním říze­ní.

 

Po­kud jde o kri­té­ria přípus­tnos­ti zá­sa­hu do chráněné sfé­ry souk­ro­mí ve smys­lu čl. 8 od­st. 2 Úmlu­vy lze je shr­nout tak, že

•  vý­raz „v sou­la­du se zá­ko­nem“ vy­ža­du­je za pr­vé, aby in­kri­mi­no­va­né opatření mělo ur­či­tý pod­klad ve vnit­ros­tát­ním prá­vu, a za dru­hé od­ka­zu­je na kva­li­tu to­ho­to prá­va, přičemž vy­ža­du­je, aby by­lo dot­če­né osobě dos­tup­né, aby ta­to oso­ba na­víc by­la schop­na před­ví­dat, ja­ké pro ni má důsled­ky, a aby by­lo slu­či­tel­né s práv­ním stá­tem,36

•  vý­raz „nez­byt­né v de­mok­ra­tic­ké spo­leč­nos­ti“ zna­me­ná - např. - „pro ochra­nu veřej­né bez­peč­nos­ti, před­chá­ze­ní zlo­čin­nos­ti a ochra­nu práv ji­ných.“37

 

S oh­le­dem na sou­čas­nou práv­ní úp­ra­vu bu­de zpra­vid­la vždy naplněna dru­há pod­mín­ka, te­dy, že šlo o opatření nez­byt­né v de­mok­ra­tic­ké spo­leč­nos­ti, ales­poň půjde-li o zá­sa­hy, kte­ré bu­dou čině­ny po­li­cej­ní­mi or­gá­ny ve fá­zi tres­tní­ho říze­ní (tj. po je­ho za­há­je­ní sep­sá­ním zá­zna­mu o za­há­je­ní úkonů tres­tní­ho říze­ní resp. pro­ve­de­ním neod­klad­ných ne­bo neo­pa­ko­va­tel­ných úkonů pod­le § 158 od­st. 3 tr. ř.). Patrně (až na nap­ros­to oje­dině­lé vý­jim­ky, kte­ré by ov­šem mě­ly být eli­mi­no­vá­ny důsled­ným do­zo­rem stát­ní­ho zá­stup­ce v kon­krét­ní věci) ne­bu­de mož­no ro­zumně na­mí­tat, že by pos­tup v tres­tním říze­ní byl v roz­po­ru s uve­de­ný­mi zá­sa­da­mi.

 

Slo­žitější otáz­kou je, zda kaž­dý ta­ko­vý pos­tup je „v sou­la­du se zá­ko­nem“ ve smys­lu vy­klá­da­ném ESLP.38  To sa­mo o sobě nez­na­me­ná, že by sa­my or­gá­ny čin­né v tres­tním říze­ní mě­ly (ve svůj vlas­tní nep­rospěch) zpo­chyb­ňo­vat nor­ma­tiv­ní zá­klad pro je­jich čin­nost sta­no­ve­ný přís­luš­ný­mi us­ta­no­ve­ní­mi tres­tní­ho řádu, ale zna­me­ná to zce­la bez ja­kých­ko­li vý­hrad či po­chyb­nos­tí, že ne­ní přípus­tné pro­vádět úko­ny, kte­ré by by­ly do­vo­zo­vá­ny z neur­či­tých us­ta­no­ve­ní po­mo­cí ta­ko­vých ana­lo­gií, kte­ré ne­res­pek­tu­jí přís­ná pra­vid­la pro průlom do prá­va na souk­ro­mí ve smys­lu po­ža­davků sta­no­ve­ných čl. 8 od­st. 2 Úmlu­vy.39

 

Pro­to­že (v du­chu to­ho, co by­lo do­sud uve­de­no) půjde při za­chy­co­vá­ní hla­so­vé­ho pro­je­vu dru­hé oso­by uta­je­ným způso­bem (te­dy bez je­jí­ho vědo­mí) zá­sadně vždy o zá­sah do prá­va na souk­ro­mí, je nut­no přij­mout zá­věr, že po­kud se na ta­ko­vém pos­tu­pu po­dí­lí veřej­ná moc (zde te­dy or­gá­ny čin­né v tres­tním říze­ní), může se tak stát je­dině pos­tu­pem, kte­rý zá­kon do­vo­lu­je, resp. pos­tu­pem, kte­rý zá­kon sta­no­ví, včetně dodr­že­ní pod­mí­nek a úče­lu, pro kte­rý se tak děje. Prak­tic­ky je­di­ným us­ta­no­ve­ním, kte­ré vý­slovně do­vo­lu­je ty­to úko­ny či­nit pro úče­ly tres­tní­ho říze­ní, je us­ta­no­ve­ní § 158d tres­tní­ho řádu o sle­do­vá­ní osob (a věcí), kon­krétně je­ho od­st. 2 ne­bo od­st. 3. Le­gálně za­chy­co­vat ta­ko­vé hla­so­vé pro­je­vy pro­to mo­hou or­gá­ny čin­né v tres­tním říze­ní je­dině v případě sle­do­vá­ní osob, tzn., že po­li­cie tak může či­nit v rám­ci tres­tní­ho říze­ní je­dině (přinej­men­ším) se souh­la­sem stát­ní­ho zá­stup­ce, a šlo-li by o za­chy­co­vá­ní hla­so­vé­ho pro­je­vu oso­by uta­je­ným způso­bem za okol­nos­tí, kte­ré by zna­me­na­ly zá­sah do souk­ro­mí ob­dob­ný zá­sa­hu, ja­kým je zá­sah do ne­dot­knu­tel­nos­ti obyd­lí či do lis­tov­ní­ho ta­jem­ství, ne­bo jímž je zjiš­ťo­ván ob­sah ji­ných pí­sem­nos­tí a zá­znamů ucho­vá­va­ných v souk­ro­mí (§ 158d od­st. 3 tr. ř.), mu­se­lo by se tak stát je­dině se souh­la­sem soud­ce.40  V těchto přípa­dech by ov­šem potřebo­val k poříze­ní nah­ráv­ky hla­so­vé­ho pro­je­vu sle­do­va­né oso­by přivo­le­ní sou­du i agent.41

 

Ji­ným způso­bem pro­vést cí­leně42  nah­ráv­ku hla­so­vé­ho pro­je­vu dru­hé oso­by uta­jo­va­ným způso­bem (bez je­jí­ho vědo­mí) pod­le plat­né­ho tres­tní­ho řádu nel­ze. To­to op­rávnění nel­ze do­vo­zo­vat ani z us­ta­no­ve­ní § 158d od­st. 6 tr. ř., do­vo­lu­jí­cí ji­nak pro­vádět sle­do­vá­ní oso­by (či věci) i bez souh­la­su stát­ní­ho zá­stup­ce či soud­ce, po­kud s tím souh­la­sí sa­ma oso­ba, do je­jíchž práv či svo­bod má být sle­do­vá­ním za­sa­ho­vá­no. Je prak­tic­ky vy­lou­če­no, aby ta­ko­vé sle­do­vá­ní mohl le­gálně pro­vést po­li­cej­ní or­gán43  a pou­ži­tí ja­ké­si ana­lo­gie, pod­le níž by snad ta­ko­vé „sle­do­vá­ní“ pro­váděl onen dru­hý účas­tník roz­ho­vo­ru ja­ko ci­vil­ní oso­ba na po­pud či i jen s vědo­mím, ne­bo s „tech­nic­kou po­mo­cí, po­li­cie, by by­lo zce­la zřej­mým ob­chá­ze­ním zá­ko­na, pro­to­že stá­va­jí­cí práv­ní úp­ra­va v tres­tním řádu ne­do­vo­lu­je ke sle­do­vá­ní pou­žít ci­vil­ní oso­bu.44  Bez oh­le­du na vý­sled­né hod­no­ce­ní tak­to zís­ka­ných in­for­ma­cí ja­ko důkazně ne­pou­ži­tel­ných z hle­dis­ka for­mál­ní­ho (z důvodů je­jich zís­ká­ní mi­mo tres­tní říze­ní) nel­ze ta­ko­vý pos­tup připus­tit ani pod­le zá­ko­na č. 283/1991 Sb., o Po­li­cii ČR, po­kud by byl pro­váděn za po­mo­ci ci­vil­ních osob.45

 

Pou­ži­ti souk­ro­mé oso­by k úko­nu ve prospěch po­li­cie (or­gá­nu čin­né­ho v tres­tním říze­ní) za­sa­hu­jí­cí­ho do ús­tavně chráněné sfé­ry souk­ro­mí ji­né­ho bez vý­slov­né­ho za­kot­ve­ní v zá­koně, na zá­kladě něhož by by­ly sta­no­ve­ny dos­ta­tečně přes­né pod­mín­ky pro ten­to zá­sah z hle­dis­ka přípus­tnos­ti, roz­sa­hu, kon­tro­ly a nás­led­né­ho nak­lá­dá­ní s tak­to zís­ka­ný­mi in­for­ma­ce­mi, je ab­so­lutně nepřípus­tné. Do­vo­zo­vá­ní exis­ten­ce op­rávnění k ta­ko­vé­mu pos­tu­pu jen z obec­né ana­lo­gie, kte­rá ne­napl­ňu­je dos­ta­tečně pod­mín­ky ochra­ny ús­tavně chráněných práv a svo­bod, zde te­dy prá­va na souk­ro­mí, je nepřípus­tné, a v ko­neč­ném důsled­ku by mu­se­lo vést k od­mít­nu­tí pou­ži­tel­nos­ti tak­to zís­ka­né in­for­ma­ce ja­ko re­le­van­tní­ho důka­zu v tres­tním říze­ní. Stát, kte­rý je v ta­ko­vých přípa­dech pre­zen­to­ván or­gá­ny čin­ný­mi v tres­tním říze­ní, se nemůže zba­vit od­povědnos­ti za zá­sah do té­to sfé­ry pou­ka­zem na to, že sám v da­né si­tua­ci ne­jed­nal, že te­dy ne­za­sa­ho­val do souk­ro­mí ji­né­ho, pro­to­že jed­na­la sa­ma souk­ro­má oso­ba jen s je­ho vědo­mím či po­mo­cí.46  Nel­ze tu pro­to pou­žít ne­jen ani ana­lo­gii pod­le § 158d od­st. 6 tr. ř., ale ani ana­lo­gii pod­le § 88 od­st. 3 tr. ř., kte­ré do­vo­lu­je or­gá­nu čin­né­mu v tres­tním říze­ní i bez příka­zu sou­du nařídit od­pos­lech a zá­znam te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu, ne­bo jej pro­vést i sám, po­kud s tím účas­tník od­pos­louchá­va­né sta­ni­ce souh­la­sí.47

 

2. Zda tak­to opatřené in­for­ma­ce, jsou-li opatře­ny souk­ro­mou oso­bou, jsou pou­ži­tel­né v pro­ces­ní po­době ja­ko důkaz v tres­tním říze­ní a za ja­kých pod­mí­nek.

 

Před­pok­lá­dá se tu - na roz­díl od před­cho­zí čás­ti - že se na poříze­ní nah­ráv­ky ci­zí­ho hla­so­vé­ho pro­je­vu ne­po­dí­lí stát (prostřed­nic­tvím or­gánů čin­ných v tres­tním říze­ní), ale že je poříze­na v souk­ro­mé sféře souk­ro­mou oso­bou pro je­jí potřeby, a že jde o ne­do­vo­le­né (uta­je­né) poříze­ní ta­ko­vé nah­ráv­ky. Je-li hla­so­vý zá­znam pořízen pod­le přís­luš­né­ho práv­ní­ho in­sti­tu­tu do­vo­leně (v rám­ci ur­či­té zá­kon­né li­cen­ce ne­bo se souh­la­sem do­tyč­né oso­by), je tu tres­tní řád bez ja­kých­ko­li po­chyb­nos­tí oním zá­ko­nem, kte­rý v sobě ob­sa­hu­je pro­ces­ní li­cen­ci k vy­uži­tí le­gálně zís­ka­né­ho hla­so­vé­ho pro­je­vu v tres­tním říze­ní.

 

Pro­to zá­le­ží i na tom, ja­ké­mu ok­ru­hu a dru­hu pos­lu­chačů je ten­to pro­jev ur­čen. Je-li pro­ná­šen tím, je­hož osob­nos­tní pro­jev to­ho­to cha­rak­te­ru je chráněn us­ta­no­ve­ním § 12 obč. zák., s vědo­mím (úmys­lem), že bu­de za­chy­co­ván, např. při veřej­né před­náš­ce, aniž je vý­slovně ur­če­no, že smí být pou­žit jen k ur­či­té­mu, předem ur­če­né­mu úče­lu, pak může být bez­po­chy­by pou­žit i ja­ko důkaz (po­kud to­mu sa­mozřejmě neb­rá­ní ji­né okol­nos­ti), pro­to­že ne­dos­ta­tek vý­slov­né­ho ome­ze­ní, vá­ží­cí­ho to­ho, kdo pro­jev pořídil, jen na ur­či­tý způsob uži­tí, nut­no vy­klá­dat ja­ko kon­klu­dentně uděle­né svo­le­ní ve smys­lu kon­ce pr­vní vě­ty to­ho­to us­ta­no­ve­ní.48  Na dru­hé straně hla­si­tost pro­je­vu, neur­če­né­ho pro veřej­nost (te­dy ur­če­né­ho tím, kdo jej pro­ná­ší, jen ur­či­té kon­krét­ní osobě), pro­ne­se­né­ho na místě veřej­nos­ti přís­tup­ném v in­ten­zitě do­vo­lu­jí­cí je­ho za­chy­ce­ní ji­nou přítom­nou oso­bou, ještě nez­na­me­ná auto­ma­tic­ky to, že nah­rá­ní ta­ko­vé­ho pro­je­vu - ale zej­mé­na je­ho nás­led­né uži­tí - je le­gál­ní. Byť s oh­le­dem na cho­vá­ní oso­by pro­jev pro­ná­še­jí­cí se je­ví být to­to za­chy­ce­ní ja­ko mož­né, a někdy může být do­kon­ce i pravděpo­dob­né. Sí­la (hla­si­tost) to­ho­to pro­je­vu to­tiž ještě nez­na­me­ná vy­slo­ve­ní ti­ché­ho (kon­klu­den­tní­ho) souh­la­su s je­ho případ­ným za­chy­ce­ním (nah­rá­ním). To od­po­ví­dá i již zmíněné­mu prin­ci­pu, že pro po­su­zo­vá­ní to­ho, zda doš­lo či ne­doš­lo k na­ru­še­ní prá­va na souk­ro­mí, ne­ní mís­to, kde je pro­jev pro­ná­šen, po­va­žo­vá­no za roz­ho­du­jí­cí.49

 

Do­vo­le­né poříze­ní ta­ko­vé­ho zá­zna­mu (mi­mo zá­kon­né li­cen­ce uve­de­né v § 12 od­st. 2 a 3 obč. zák.) nel­ze ov­šem zjed­no­du­šo­vat jen na přípa­dy úřed­ní­ho pos­tu­pu či vý­slov­né­ho zá­kon­né­ho zmocnění. Le­gál­ní poříze­ní ta­ko­vé­ho zá­zna­mu - i když půjde již spí­še jen o vý­jim­ky z pra­vid­la - bu­de dá­no např. tam, kde je od­ůvodněno někte­rým z důvodů, kte­rý vy­lu­ču­je proti­práv­nost „své­vol­né­ho“ pos­tu­pu, své­vol­né­ho po­ru­še­ní prin­cipů ochra­ny osob­nos­tních práv uve­de­ných v § 12 obč. zák., sa­mozřejmě za za­cho­vá­ní je­ho úměrnos­ti, přiměřenos­ti hro­zí­cí­mu zá­sa­hu do vlas­tních práv to­ho, kdo se ta­ko­vé „své­vo­le“ do­pouš­tí.50  Kromě ji­né zá­kon­né li­cen­ce (ve smys­lu exis­ten­ce vý­slovně sta­no­ve­né­ho zá­kon­né­ho důvo­du) sem lze za­hr­nout i ty přípa­dy, kdy z obec­ných pra­vi­del (av­šak nor­ma­tiv­ní­ho cha­rak­te­ru) lze od­vo­dit zá­kon­nost (le­gál­nost, ne­jen le­gi­tim­nost) ta­ko­vé­ho pos­tu­pu, což může být např. ob­do­ba si­tua­ce, kte­rou lze za­hr­nout pod po­jem kraj­ní nou­ze, vy­lu­ču­jí­cí obecně proti­práv­nost cho­vá­ní, jímž se ji­nak po­ru­šu­je zá­jem chráně­ný tres­tním zá­ko­nem.51

 

Na ten­to prob­lém nel­ze dát obecně plat­nou a jed­noz­nač­nou od­pověď. Lze jen sta­no­vit hle­dis­ka, kte­rá bu­de nut­no v těchto přípa­dech brát v úva­hu. Mi­mo ji­né je to pro­to, že zá­klad­ním kri­té­riem, kte­ré by mělo v ko­neč­ném důsled­ku vést k roz­hod­nu­tí o pou­ži­tel­nos­ti či ne­pou­ži­tel­nos­ti tak­to opatřené in­for­ma­ce ja­ko důka­zu v přís­luš­ném říze­ní, bu­de poměřová­ní chráněných práv a zá­jmů, kte­ré se v té­to souk­ro­mé sféře střetá­va­jí, a kde - jak by­lo rovněž již uve­de­no - se stát stá­vá ar­bit­rem (zpra­vid­la prostřed­nic­tvím sou­du) roz­ho­du­jí­cím o tom, kte­rý z těchto zá­jmů bu­de v da­ném kon­krét­ním střetu převa­žu­jí­cím, přičemž hod­no­ce­ní pou­ži­tel­nos­ti či ne­pou­ži­tel­nos­ti tak­to opatřených (a stá­tu tím či oním způso­bem před­lo­že­ných, předa­ných) in­for­ma­cí se bu­de pro­vádět pod­le no­rem pro­ces­ních, kte­ré však jen vy­me­zu­jí pra­vid­la pro­to, jak zjis­tit ná­le­ži­tým způso­bem skut­ko­vý stav a na­lézt „ma­te­riál­ní“ prá­vo, te­dy roz­hod­nout o vlas­tním předmětu spo­ru. Kromě okol­nos­tí, za nichž by­la ta­ko­vá nah­ráv­ka poříze­na, pro­to bu­de mít roz­ho­du­jí­cí vý­znam pro ko­neč­né po­sou­ze­ní věci i vý­znam po­su­zo­va­né­ho zá­jmu, kte­rý je předmětem vlas­tní­ho říze­ní, a mož­nos­ti, kte­ré měl účas­tník, up­lat­ňu­jí­cí tu­to in­for­ma­ci, k dis­po­zi­ci k to­mu, aby zís­kal uve­de­né in­for­ma­ce ji­ným způso­bem, než za ce­nu po­ru­še­ní souk­ro­mí dru­hé oso­by. S tím­to ome­ze­ním lze te­dy uvést nás­le­du­jí­cí:

 

Od­liš­nost při po­su­zo­vá­ní cha­rak­te­ru zá­sa­hu do osob­nos­tní­ho prá­va z hle­dis­ka je­ho sou­la­du s prá­vem či nao­pak je­ho proti­práv­nos­ti v těchto dvou roz­díl­ných přípa­dech (vý­slov­né zá­kon­né li­cen­ce a op­rávněnos­ti ta­ko­vé­ho pos­tu­pu do­vo­zo­va­né na zá­kladě poměřová­ní práv obou stran) bu­de spo­čí­vat v tom, že v případě vý­slovně sta­no­ve­né zá­kon­né li­cen­ce se bu­de pre­su­mo­vat do­vo­le­nost zá­sa­hu do osob­nos­tních práv, za­tím­co v případě „své­vol­né­ho“ zá­sa­hu, za­lo­že­né­ho na úva­ze o převa­žu­jí­cím zá­jmu to­ho, kdo nah­ráv­ku pořídil, resp. pou­žil, se bu­de pri­márně před­pok­lá­dat po­ru­še­ní prá­va. Roz­ho­du­jí­cím pro řeše­ní bu­de po­sou­ze­ní přiměřenos­ti po­ru­še­ní prá­va na souk­ro­mí vzhle­dem k da­né kon­krét­ní si­tua­ci dru­hé­ho účas­tní­ka to­ho­to práv­ní­ho vzta­hu, tzn., že bu­de nut­no zkou­mat důvo­dy, pro kte­ré by mě­la být ta­to proti­práv­nost vy­lou­če­na.

 

Stře­tá se tu zá­jem na ochraně osob­nos­ti to­ho, je­hož pro­jev je bez je­ho souh­la­su za­chy­co­ván, se zá­jmem na ochraně to­ho, kdo ten­to pro­jev za­chy­cu­je (a pos­lé­ze pou­ži­je). Do ja­ké mí­ry je kte­rý z nich v da­né kon­krét­ní si­tua­ci převa­žu­jí­cí, do ja­ké mí­ry může převá­žit zá­jem u to­ho, kdo nah­ráv­ku pořizu­je, na ochraně vlas­tní oso­by i vlas­tní osob­nos­ti (např. před pom­lu­vou, nedůvod­ným po­dá­ním tres­tní­ho ozná­me­ní, zkres­le­ním ob­sa­hu zá­sadně důle­ži­té­ho roz­ho­vo­ru atd.) nad prá­vem na ochra­nu osob­nos­ti u dru­hé­ho účas­tní­ka roz­ho­vo­ru, je ob­tíž­né, ne-li vůbec ne­mož­né, v obec­né ro­vině řešit. Po­kud se však proh­lá­sí zá­jem na ochraně osob­nos­ti pod­le § 12 obč. zák. u oso­by, je­jíž pro­jev je bez je­jí­ho svo­le­ní nah­rá­ván, za ab­so­lut­ní a ab­so­lutně převa­žu­jí­cí nad vše­mi os­tat­ní­mi zá­jmy, nad prá­vy všech os­tat­ních in­di­vi­duí, nel­ze po­va­žo­vat ta­ko­vý zá­věr za správ­ný. Byl by jed­nos­tran­ným zjed­no­du­še­ním, jež ve svém důsled­ku vy­tváří ne­rov­nost, pro­to­že upřed­nos­tňu­je (bez od­ůvodnění, po­kud se kon­krét­ní případ po­vý­ší na obecně vy­slo­ve­ný ná­zor) prá­vo na ochra­nu souk­ro­mí a osob­nos­ti u jed­né oso­by před týmž prá­vem na ochra­nu souk­ro­mí a osob­nos­ti u ji­né oso­by. Fak­tic­ky tu jde (s ur­či­tou li­cen­cí) o stej­né zjed­no­du­še­ní, ja­ko by to­mu by­lo v případě ná­zo­ru opač­né­ho, pre­su­mu­jí­cí­ho auto­ma­tic­ky správ­nost, zá­kon­nost to­ho­to zá­sa­hu pro všech­ny přípa­dy bez roz­dí­lu, kdy se má ta­ko­vé in­for­ma­ce vy­užít v rám­ci důkaz­ní­ho říze­ní před sou­dem, s od­ůvodněním, že je to dá­no zá­jmem na na­le­ze­ní prav­dy, a te­dy i spra­vedl­nos­ti. Od­stra­ní-li se ten­to zjed­no­du­šu­jí­cí poh­led, lze ten­to prob­lém uzavřít je­dině tím, že nel­ze dopředu a pro všech­ny přípa­dy jed­noz­načně a bez po­chyb­nos­tí tvr­dit ani to, zda vždy bu­de ta­ko­vé poříze­ní nah­ráv­ky od­po­ro­vat zá­ko­nu, ani to, že vždy, bez oh­le­du na zce­la kon­krét­ní si­tua­ci, ne­bu­de tak­to poříze­ný zá­znam mož­no vy­užít v rám­ci tres­tní­ho říze­ní ja­ko důkaz.

 

To pla­tí plně v ci­vil­ním říze­ní, v rám­ci tres­tní­ho říze­ní je třeba up­lat­ňo­vat zá­sa­dy ob­dob­né, av­šak s ur­či­tým ome­ze­ním - s přih­léd­nu­tím k fak­tu, že pod­le sou­čas­tné práv­ní úp­ra­vy je tres­tní říze­ní za­lo­že­no na zá­sadě ofi­cia­li­ty a le­ga­li­ty a souk­ro­mo­ža­lob­ní de­lik­ty v pra­vém smys­lu náš práv­ní řád nez­ná. To na jed­né straně zna­me­ná, že zá­jem stá­tu na vý­sled­ku „tres­tní­ho spo­ru“ je vy­šší, je ta­ké le­gi­tim­ní (pro­to­že jen stát je op­rávněn stí­hat a ža­lo­vat pa­cha­te­le tres­tných činů), a stát zde pl­ní úko­ly ta­ké v zá­jmu větši­ny,52  tak­že převa­žu­jí­cí ná­zor stát­ních za­stu­pi­tel­ství o pou­ži­tel­nos­ti ta­ko­vých in­for­ma­cí pro tres­tní říze­ní lze chá­pat i ja­ko přiro­ze­ný pro­jev po­ci­tu od­povědnos­ti za vý­kon spra­vedl­nos­ti ve prospěch veřej­né­ho zá­jmu. Na dru­hé straně ale stá­le pla­tí, že zís­ká­vá­ní důkazů pro vý­sled­né roz­hod­nu­tí or­gá­nu čin­né­ho v tres­tním říze­ní je předev­ším úko­lem sa­mot­ných or­gánů čin­ných v tres­tním říze­ní. By­lo by nepřípus­tným nah­ra­zo­vá­ním je­jich fun­kce, po­kud by do­ka­zo­vá­ní by­lo ve­de­no převážně na pod­kladě in­for­ma­cí, zís­ká­va­ných (případně i za uve­de­nou ce­nu) jed­not­li­vý­mi souk­ro­mý­mi oso­ba­mi, jež by ty­to in­for­ma­ce pos­lé­ze před­klá­da­ly or­gánům čin­ným v tres­tním říze­ní v po­době důkaz­ní­ho prostřed­ku, a je­jich pro­ve­de­ním pod­le for­mál­ních pro­ces­ních pra­vi­del by se pak z nich sta­ly re­le­van­tní důka­zy.53

 

Přes­to, že di­kce § 89 od­st. 2 a prio­ri ne­vy­lu­ču­je ta­ko­vé in­for­ma­ce z ok­ru­hu důkaz­ních prostředků (důkazů) vy­uži­tel­ných v tres­tním říze­ní, vzhle­dem k po­va­ze je­jich zís­ká­ní, byť by­ly zís­ká­ny ni­ko­li za účas­ti stá­tu, je nut­no vel­mi obezřetně hod­no­tit mož­nost je­jich pou­ži­tí.

 

Vždy mu­sí být pro­to sou­čás­tí hod­no­ce­ní ta­ko­vé in­for­ma­ce ved­le to­ho, ja­ké sku­teč­nos­ti má ob­jas­nit, i hod­no­ce­ní to­ho,

•  ja­ký­mi prostřed­ky by­la nah­ráv­ka poříze­na,

•  za ja­kých okol­nos­tí (včetně místa a do­by) by­la nah­ráv­ka zís­ká­na,

•  kým a proč, z ja­ké­ho důvo­du a pro ja­ký účel se tak sta­lo.

 

Nel­ze si­ce a prio­ri pou­ži­tel­nost tak­to zís­ka­ných in­for­ma­cí v sou­la­du se zá­sa­dou uve­de­nou v § 89 od­st. 2 tr. ř. od­mít­nout, ale nel­ze ani - s oh­le­dem na to, že je ta­ko­vým pos­tu­pem vždy po­ru­šo­vá­no prá­vo souk­ro­mí - je ja­ko obecně, tzn. vždy pou­ži­tel­né, v tres­tním říze­ní ani bez dal­ší­ho zkou­má­ní připus­tit.

 

Ač­ko­li te­dy nel­ze žá­dný jed­noz­nač­ný zá­věr o je­jich pou­ži­tel­nos­ti či ne­pou­ži­tel­nos­ti uči­nit, pla­tí, že by mě­ly být pou­ží­vá­ny jen zce­la vý­ji­mečně a to ni­ko­li (to­lik) s oh­le­dem na to, o čem jsou (tzn. ja­ké sku­teč­nos­ti ma­jí ob­jas­nit), ale zej­mé­na s oh­le­dem na to, zda je­jich zís­ká­ní za ce­nu na­ru­še­ní souk­ro­mí oso­by, je­jíž pro­jev byl uta­jeně nah­rán, by­lo v da­ném případě je­dině mož­né, přiměřené zá­jmu, kte­rý se má tím­to způso­bem chrá­nit, např. zda tak­to zís­ka­né in­for­ma­ce ne­by­lo mož­no do­ku­men­to­vat či do­lo­žit ji­nak.

 

V zá­sadě lze ozna­čit za nepřípus­tné, aby si souk­ro­má oso­ba54  nah­rá­va­la uta­je­ným způso­bem hla­so­vý pro­jev ji­né­ho cí­leně jen za tím úče­lem, aby jej vzápě­tí pou­ži­la ja­ko důkaz v tres­tním (či ji­ném říze­ní). Po­kud má být tak­to zís­ka­ná in­for­ma­ce v rám­ci tres­tní­ho říze­ní ja­ko důkaz pou­ži­ta, mu­sí být ten­to pos­tup od­ůvodněn zvláš­tní­mi okol­nos­tmi přípa­du, z nichž lze od­vo­dit důvod­nost po­ru­še­ní prá­va na souk­ro­mí ji­né­ho. Ten­to zá­sah mu­sí být vy­vá­žen zá­važ­nos­tí zá­jmu, jenž má být ta­ko­vým (a právě jen ta­ko­vým) pos­tu­pem chráněn. To vy­plý­vá z kon­sta­to­vá­ní, že si­ce nel­ze na souk­ro­mop­ráv­ní sfé­ru (a střet práv v ob­las­ti sobě rov­ných sub­jektů) přímo ap­li­ko­vat ta us­ta­no­ve­ní ús­tav­ních no­rem, kte­rá jsou tu pro­to, aby chrá­ni­la souk­ro­mou sfé­ru před nepřípus­tným a neop­rávněným zá­sa­hem veřej­né mo­ci, nic­méně však tak­to vy­me­ze­né hra­ni­ce souk­ro­mí (ved­le vý­slov­ných us­ta­no­ve­ní § 11 a § 12 obč. zák.) pla­tí i zde, ne­boť jsou pro­je­vem jed­no­ho a té­hož zá­kla­du lid­ské exis­ten­ce.55

 

Kon­krétněji (pro ob­last souk­ro­mé sfé­ry je třeba poměřovat ty­to pos­tu­py zej­mé­na z hle­dis­ka § 12 obč. zák.), má-li pro po­su­zo­va­ný prob­lém vůbec smysl dělit prá­vo na ochra­nu osob­nos­tní­ho pro­je­vu na ochra­nu před je­ho neop­rávněným poříze­ním a na ochra­nu před je­ho neop­rávněným pou­ži­tím, je nut­no poh­lí­žet na vztah obou sou­čás­tí chráněné­ho osob­nos­tní­ho prá­va k pro­jevům ur­či­té oso­by na­ve­nek, tak, že „silnější“ ochra­ny po­ží­vá prá­vo na za­zna­me­ná­vá­ní to­ho­to pro­je­vu, než na je­ho nás­led­nou pub­li­ka­ci pro úče­ly tres­tní­ho říze­ní v rám­ci důkaz­ní­ho říze­ní. Ná­zor, pod­le něhož § 12 od­st. 2 obč. zák.56  je třeba vy­klá­dat tak, že obecně tres­tní řád - ve kte­rém ta­ko­vý vý­klad spatřuje onu zá­kon­nou li­cen­ci - do­vo­lu­je za­zna­me­ná­vat hla­so­vé pro­je­vy těchto osob a uží­vat je k účelům důkaz­ním, je nut­no po­va­žo­vat v du­chu to­ho, co již by­lo uve­de­no za nepřípustně exten­ziv­ní. Vztah us­ta­no­ve­ní § 12 obč. zák. k tres­tní­mu řádu je ta­ko­vý, že tu jde o dvě zá­kon­né nor­my v zá­sadě na sobě ne­zá­vis­lé, sto­jí­cí ved­le se­be.57

 

Sa­mot­ný zá­jem zís­kat in­for­ma­ce, pou­ži­tel­né případně později v něja­kém (např. i tres­tním) říze­ní ja­ko důkaz (ob­vyk­le právě pro­ti osobě, je­jíž hla­so­vý pro­jev je uta­je­ným způso­bem nah­rá­ván) ne­ní dos­ta­ču­jí­cím zá­jmem, od­ůvod­ňu­jí­cím po­ru­še­ní prá­va na souk­ro­mí. A pro­to­že tu o po­ru­še­ní prá­va na souk­ro­mí beze spo­ru jde, zna­me­nal by přís­tup or­gánů veřej­né mo­ci, po­kud by bez dal­ší­ho hod­no­ce­ní od­ůvodněnos­ti průlo­mu do souk­ro­mí ji­né oso­by přebí­ra­ly tak­to zís­ka­né in­for­ma­ce do důkaz­ní­ho zá­kla­du pro­jed­ná­va­né věci, fak­tic­ky ja­kou­si kon­va­li­da­ci ne­zá­kon­nos­ti, us­ku­tečněné v souk­ro­mé sféře, pro­ve­de­nou je­jich úřed­ním pos­tu­pem. Pro­to nes­ta­čí zda­le­ka jen for­mál­ní zhod­no­ce­ní přípus­tnos­ti tak­to zís­ka­ných in­for­ma­cí z hle­dis­ka je­jich důle­ži­tos­ti pro po­sou­ze­ní me­ri­ta věci spo­lu s po­sou­ze­ním pou­hé auten­ti­ci­ty za­zna­me­na­né­ho hla­so­vé­ho pro­je­vu ur­či­té oso­by.58  Nic­méně ab­so­lut­ní zá­kaz pou­ži­tí tak­to zís­ka­ných in­for­ma­cí pro úče­ly důkaz­ní­ho říze­ní nep­la­tí a pla­tit ani nemůže. Tak, ja­ko v ob­las­ti ochra­ny zá­klad­ních práv a svo­bod před neop­rávněný­mi zá­sa­hy or­gánů veřej­né mo­ci, i ta­dy pla­tí vý­jim­ky, kte­ré mo­hou ta­ko­vé zá­sa­hy za ur­či­tých kon­krét­ních pod­mí­nek od­ůvod­nit. I v souk­ro­mé sféře mu­sí pla­tit, že exis­tu­jí okol­nos­ti, za nichž je ten­to zá­sah do­vo­len, případně za nichž vý­sle­dek to­ho­to (i ne­do­vo­le­né­ho) zá­sa­hu je do­vo­le­no vy­užít ja­ko důka­zu.59

 

Bu­de-li or­gánům čin­ným v tres­tním říze­ní ta­to nah­ráv­ka na­bíd­nu­ta (ne­bo po­kud ji zís­ka­jí ji­ným pos­tu­pem v sou­la­du s tres­tním řádem, např. vy­dá­ním věci pod­le § 78 tr. ř. či od­nětím věci pod­le § 79 tr. ř., resp. na to na­va­zu­jí­cí­mi in­sti­tu­ty pod­le § 83 a 83a tr. ř.), pak bu­de jen na nich, aby po­sou­di­ly, do ja­ké mí­ry je vy­uži­tel­ná, a to ne­jen z hle­dis­ka je­jí­ho ob­sa­hu, ale ta­ké - a to předev­ším - z poh­le­du obec­ných prin­cipů, kte­ré mu­sí být v rám­ci tres­tní­ho říze­ní dodr­že­ny. Přitom bu­dou přih­lí­žet i k okol­nos­tem, za nichž doš­lo k za­chy­ce­ní hla­so­vé­ho pro­je­vu, a ne­po­chybně též zoh­led­ní fakt, po­kud by zjevně doš­lo při ta­ko­vém pos­tu­pu k po­ru­še­ní zá­ko­na - např. po­kud by by­lo shle­dá­no, že šlo zjev­nou pro­vo­ka­ci k proti­práv­ní­mu cho­vá­ní, o nah­ráv­ku zá­měrně up­ra­vo­va­nou, o pou­ži­tí skrytě nah­ra­né­ho pro­je­vu oso­by (kte­rá se pos­lé­ze sta­la ob­viněným) v je­jí nep­rospěch, te­dy za si­tua­ce, kte­rou by by­lo mož­no ozna­čit za do­nu­co­vá­ní k doz­ná­ní ne­bo za ob­chá­ze­ní zá­ko­na, ne­bo že by by­ly pou­ži­ty tak­to zís­ka­né in­for­ma­ce od oso­by, kte­ré ji­nak zá­kon přiz­ná­vá prá­vo ne­vy­po­ví­dat a kte­rá v průběhu řád­né­ho pro­ce­su to­to prá­vo oh­ledně tak­to zís­ka­ných in­for­ma­cí vy­uži­la, atd.

 

Bu­dou přih­lí­žet k § 12 od­st. 1 obč. zák. z hle­dis­ka, zda nej­de o ne­zá­kon­ný, resp. přímo proti­zá­kon­ný pos­tup, a v sou­la­du se zá­sa­da­mi tres­tní­ho říze­ní bu­dou předev­ším po­su­zo­vat

•  vztah ob­sa­hu tak­to zís­ka­né in­for­ma­ce k předmětu vlas­tní­ho tres­tní­ho říze­ní,

•  pos­ta­ve­ní oso­by, o nah­ráv­ku je­jí­hož hla­so­vé­ho pro­je­vu jde, v tom­to říze­ní,

•  pos­ta­ve­ní oso­by, kte­rá nah­ráv­ku pořídi­la,

•  okol­nos­ti, za nichž by­la nah­ráv­ka poříze­na (včetně do­by, místa a prostředků, kte­ré by­ly pou­ži­ty)

•  účel, pro kte­rý by­la nah­ráv­ka poříze­na,

•  důvo­dy kte­ré ved­ly ji­nou oso­bu k nás­led­né­mu pou­ži­tí nah­ráv­ky právě v té­to po­době (formě) v tres­tním říze­ní,

•  vztah tak­to zís­ka­ných in­for­ma­cí k os­tat­ním důkaz­ním prostředkům a důkazům ve věci zjištěným a k to­mu, proč je vy­uži­tí právě tak­to zís­ka­ných in­for­ma­cí v důkaz­ním říze­ní nez­byt­né, včetně důvodů, proč nel­ze ty­též in­for­ma­ce zís­kat ji­ným právně re­le­van­tním pos­tu­pem or­gánů čin­ných v tres­tním říze­ní.

 

Tak bu­de za­bez­pe­če­no dodr­že­ní prin­ci­pu, že ja­ko důkaz může si­ce slou­žit co­ko­li, co může přispět k ob­jasnění věci, ni­ko­li však in­for­ma­ce, opatřené proti­zá­kon­ný­mi pos­tu­py (s vý­jim­kou přípa­du uve­de­né­ho v § 89 od­st. 3 tr. ř.).

 

To­to sta­no­vis­ko se vy­dá­vá pod­le § 12 od­st. 2 zák. č. 283/1993 Sb., o stát­ním za­stu­pi­tel­ství, ve znění pozdějších před­pisů.

 

 

Nej­vyš­ší stát­ní zá­stup­kyně:

Mgr. Ma­rie Be­ne­šo­vá, v. r.

 

 

Přílo­ha č. 2

 

 

 

SRN: Spol­ko­vý soud­ní dvůr: Ta­jem­ství zpráv po­dá­va­ných mlu­ve­ným slo­vem — pos­lech ci­zí­ho te­le­fon­ní­ho ho­vo­ru bez vědo­mí jed­no­ho z účas­tníků

 

Pro­ve­de­ní důka­zu v ci­vil­ním soud­ním říze­ní vý­sle­chem svědka k ob­sa­hu te­le­fo­nic­ké­ho roz­ho­vo­ru, kte­rý si svědek vy­slechl ja­ko tře­tí oso­ba bez vědo­mí jed­no­ho z účas­tníků, před­sta­vu­je zá­sah do prá­va na ochra­nu osob­nos­ti to­ho z účas­tníků, bez je­hož vědo­mí byl ho­vor vy­slech­nut. Pro­ve­de­ní ta­ko­vé­ho důka­zu je množ­né jen za zce­la vý­ji­meč­ných okol­nos­tí, kte­ré od­ůvod­ňu­jí upřed­nostnění zá­jmu na zís­ká­ní důkaz­ní­ho prostřed­ku před prá­vem na ochra­nu ta­jem­ství zpráv po­dá­va­ných mlu­ve­ným slo­vem, kte­ré je za­kot­ve­no v Ústavě SRN.

čl. 2 I, 1 I GG (němec­ká ús­ta­va)

286 ZPO (němec­ký ci­vil­ní soud­ní řád)

1.  K ta­jem­ství zpráv po­dá­va­ných mlu­ve­ným slo­vem, chráněné­mu spo­lu s dal­ší­mi prá­vy čl. 2 I ve spo­je­ní s čl. 1 I GG, patří i op­rávnění roz­ho­do­vat sa­mos­tatně o tom, zda ob­sah ko­mu­ni­ka­ce má být přís­tup­ný pou­ze účas­tní­ku, je­muž byl ur­čen, ne­bo ur­či­té­mu ok­ru­hu osob ane­bo veřej­nos­ti.

2.  Ochra­na ta­jem­ství zpráv po­dá­va­ných mlu­ve­ným slo­vem ne­zá­vi­sí ani na tom, zda předá­va­né in­for­ma­ce ma­jí po­va­hu osob­ní ko­mu­ni­ka­ce ne­bo zda se vůbec ne­jed­ná o osobně cit­li­vá da­ta, ani na tom, jest­li by­lo ujed­ná­no, že roz­ho­vor je zvláště důvěr­ný.

3.  Potřeba opatřit si důkaz­ní prostředek k pro­ká­zá­ní ci­vilněpráv­ních ná­roků ne­ní způso­bi­lým důvo­dem pro os­pra­vedlnění zá­sa­hu do prá­va na ochra­nu osob­nos­ti os­tat­ních účas­tníků říze­ní.

4.  Jes­tli­že vý­slech svědka oh­ledně te­le­fo­ná­tu, je­hož neb­yl účas­tní­kem, ale kte­rý pro­ti vů­li jed­no­ho z účas­tníků vy­slechl, před­sta­vu­je zá­sah do prá­va na ochra­nu osob­nos­ti jed­no­ho z účas­tníků roz­ho­vo­ru, nepřichá­zí v úva­hu pou­ži­tí té­to vý­povědi ja­ko důkaz­ní­ho prostřed­ku v ci­vil­ním říze­ní.

BGH (Spol­ko­vý soud­ní dvůr), roz­su­dek z 18.2. 2003 - XI ZR 165/02 (Kob­lenz)

K věci: Ža­lob­ce po­ža­du­je na ža­lo­va­né vrá­ce­ní pě­ti půjček ve vý­ši cel­kem 180 000 DM, kte­ré jí pos­kytl bez pí­sem­né­ho dok­la­du v le­tech 1993 až 1995, je­li­kož obě stra­ny ten­krát by­ly v přátel­ském vzta­hu. Mi­mo ji­né ža­lob­ce uvedl, že na zá­kladě ra­dy ad­vo­ká­ta E. te­le­fo­no­val dne 10. 6. 1996 ža­lo­va­né a ona v tom­to roz­ho­vo­ru při je­tí půjčky potvr­di­la. Teh­dej­ší ad­vo­kát ža­lob­ce ten­to te­le­fon­ní ho­vor vy­slechl bez vědo­mí ža­lo­va­né po­mo­cí za říze­ní pro spo­leč­ný pos­lech te­le­fo­ná­tu. Ža­lo­va­ná po­pí­rá, že by od ža­lob­ce předmětné peněžní čás­tky obdr­že­la, že se mělo jed­nat o půjčku, a po­pí­rá rovněž, že s ža­lob­cem ved­la te­le­fo­nic­ký roz­ho­vor o vrá­ce­ní vy­půjče­ných čás­tek.

Zem­ský soud ža­lo­bu za­mítl. Od­vo­la­cí soud přes ne­souh­las ža­lo­va­né vy­slechl ad­vo­ká­ta E. k ob­sa­hu tvr­ze­né­ho te­le­fo­nic­ké­ho roz­ho­vo­ru ze dne 10. 6. 1996, ža­lo­va­né ulo­žil po­vin­nost za­pla­tit 87 942.20 E (172 000 DM) plus úro­ky a ve zbyt­ku ná­ro­ku ža­lo­bu za­mítl. Do­vo­lá­ním, kte­ré by­lo připuštěno, se ža­lo­va­ná si do­cí­lit no­vé­ho roz­hod­nu­tí, kte­ré by od­po­ví­da­lo původ­ní­mu roz­sud­ku zem­ské­ho sou­du. Do­vo­lá­ní ža­lo­va­né mělo úspěch a ved­lo ke zru­še­ní na­pa­de­né­ho roz­hod­nu­tí a vrá­ce­ní věci od­vo­la­cí­mu sou­du.

Z od­ůvodnění: I. Od­vo­la­cí soud uči­nil ten­to úsu­dek - po­kud je vý­znam­né z hle­dis­ka do­vo­lá­ní:

Se­nát po­va­žo­val za pro­ká­za­né, zej­mé­na vý­pověďmi svědků E. a A., že ža­lob­ce pos­kytl ža­lo­va­né půjčky ve i cel­kem 172 000 DM. Svědek E. potvr­dil te­le­fo­nic­ký roz­ho­vor me­zi stra­na­mi ze dne 10. 6. 1996, kte­rý vy­slechl po­mo­cí za­říze­ní pro spo­leč­ný pos­lech. V tom­to roz­ho­vo­ru měl údajně ža­lob­ce kon­fron­to­vat ža­lo­va­nou s kaž­dou jed­not­li­vou půjčkou, kte­rou jí pos­kytl; ža­lo­va­ná se vy­jádři­la, že by ža­lob­ci vše vrá­ti­la, kdy­by mě­la něko­ho, kdo by za ni ru­čil. O věro­hod­nos­ti vý­povědí svědka E. nej­sou žá­dné po­chyb­nos­ti. Pod­le od­vo­la­cí­ho sou­du, jes­tli­že někdo umož­ní vy­slech­nout roz­ho­vor ve­de­ný „i čtyřma oči­ma“ tře­tí osobě bez vědo­mí dru­hé­ho účas­tní­ka roz­ho­vo­ru, aby si tak opatřil důkaz­ní prostředek, pak je vý­slech ta­ko­vé­ho svědka a pou­ži­tí je­ho vý­povědi v soud­ním říze­ní nepřípus­tné jen teh­dy, když z okol­nos­tí kon­krét­ní­ho přípa­du vy­plý­vá, že po­ru­še­né osob­nos­tní prá­vo účas­tní­ka roz­ho­vo­ru, kte­rý o od­pos­louchá­vá­ní nevěděl, má před­nost před zá­jmem dru­hé­ho účas­tní­ka roz­ho­vo­ru na zís­ká­ní důkazů. V da­ném případě z po­rov­ná­ní zá­jmů vy­plý­vá před­nost zá­jmu ža­lob­ce na zís­ká­ní důkazů před prá­vem na ochra­nu osob­nos­ti ža­lo­va­né, do něhož by­lo za­sa­že­no. Ža­lob­ce byl údajně při up­lat­ňo­vá­ní své­ho ná­ro­ku na vrá­ce­ní půjček od­ká­zán na důkaz opatře­ný prostřed­nic­tvím oso­by, kte­rá vy­slech­la je­ho roz­ho­vor s ža­lo­va­nou, a to bez je­jí­ho vědo­mí. Ža­lob­ci nel­ze vy­čí­tat, že si od ža­lo­va­né ne­ne­chal po­dep­sat potvr­ze­ní o přev­ze­tí půjče­né čás­tky, je­li­kož stra­ny by­ly své­ho ča­su blíz­ký­mi přáte­li. Případ­nou žá­dost ža­lob­ce o pí­sem­né potvr­ze­ní o pos­kyt­nu­tí půjčky by teh­dy moh­la ža­lo­va­ná po­va­žo­vat za pro­jev nedůvěry a moh­la by před­sta­vo­vat zá­sah do přátel­ské­ho vzta­hu me­zi ni­mi, což od ža­lob­ce nel­ze spra­ved­livě po­ža­do­vat. Pod­le od­vo­la­cí­ho sou­du da­la ža­lo­va­ná ža­lob­ci sa­ma příle­ži­tost ob­sta­rat si důkaz uve­de­ným způso­bem. Neh­lá­si­la se to­tiž na pí­sem­né ani na ús­tní vý­zvy ža­lob­ce. On te­dy mu­sel vy­chá­zet z to­ho, že ža­lo­va­ná svou po­vin­nost vrá­tit půjče­né čás­tky dob­ro­volně nespl­ní. Vzhle­dem k to­mu, že onen te­le­fo­nát, kte­rý byl vy­užit k důkaz­ní­mu prostřed­ku, byl ome­zen na věcné úda­je sou­vi­se­jí­cí s tvr­ze­ný­mi ná­ro­ky ža­lob­ce a zveřejnění osob­ních či do­kon­ce in­tim­ní sfé­ru ža­lo­va­né za­sa­hu­jí­cích okol­nos­tí ne­by­lo zá­měrem ani ne­by­lo us­ku­tečněno, nepřeva­žu­je pod­le od­vo­la­cí­ho sou­du zá­sah do osob­nos­tní­ho prá­va ža­lo­va­né způso­be­ný spo­leč­ným pos­le­chem roz­ho­vo­ru nad potřebou ža­lob­ce opatřit si důkaz.

 

II. To­to po­sou­ze­ní věci při práv­ním přez­ku­mu neob­sto­jí. Je třeba uči­nit zá­věr — na roz­díl od od­vo­la­cí­ho sou­du, kte­rý da­le­ko­sáh­le po­mi­nul ju­di­ka­tu­ru Ústav­ní­ho sou­du SRN i Spol­ko­vé­ho soud­ní­ho dvo­ra, že vý­sle­chem svědka E. k ob­sa­hu te­le­fo­nic­ké­ho roz­ho­vo­ru stran z 10. 6. 1996 a je­ho pou­ži­tím v soud­ním říze­ní by­lo za­sa­že­no do prá­va ža­lo­va­né pod­le čl. 2 I ve spo­je­ní s čl. 1 I GG.

1.  Všeo­bec­né prá­vo na ochra­nu osob­nos­ti up­ra­ve­né v čl. 2 I ve spo­je­ní s čl. 1 I GG chrá­ní mi­mo ji­né i ta­jem­ství zpráv po­dá­va­ných mlu­ve­ným slo­vem. Ochra­na zpráv po­dá­va­ných mlu­ve­ným slo­vem od­po­ví­dá zá­klad­ní­mu po­ža­dav­ku na ochra­nu osob­nos­ti a je­jí­ho svo­bod­né­ho roz­vo­je v ko­mu­ni­ka­ci s ji­ný­mi a je v ju­di­ka­tuře již dlou­hou do­bu uz­ná­vá­na. K to­mu­to zá­klad­ní­mu prá­vu ná­le­ží ta­ké op­rávnění roz­ho­do­vat sa­mos­tatně o tom, zda ob­sah ko­mu­ni­ka­ce má být přís­tup­ný pou­ze účas­tní­ku, je­muž byl ur­čen, ne­bo ur­či­té­mu ok­ru­hu osob ane­bo veřej­nos­ti.

a)  Ta­jem­ství zpráv po­dá­va­ných mlu­ve­ným slo­vem se neo­me­zu­je jen na zprá­vy ur­či­té­ho ob­sa­hu, nýbrž se vzta­hu­je přímo na svo­bo­du roz­ho­do­vá­ní o tom, zda ko­mu­ni­ka­ce je přís­tup­ná ko­mu­ko­li, te­dy v pod­statě o tom, zda se při ko­mu­ni­ka­ci může zú­čas­tnit tře­tí oso­ba. Ochra­na ta­jem­ství zpráv po­dá­va­ných mlu­ve­ným slo­vem ne­zá­vi­sí ani na tom, zda předá­va­né in­for­ma­ce ma­jí po­va­hu osob­ní ko­mu­ni­ka­ce ne­bo zda se vůbec ne­jed­ná o osobně cit­li­vá da­ta, ani na tom, jest­li by­lo ujed­ná­no, že roz­ho­vor je zvláště důvěr­ný.

b)  Prá­vo na ochra­nu osob­nos­ti ne­ní - s vý­jim­kou prá­va ob­ča­na roz­ho­do­vat sa­mos­tatně o svém souk­ro­mém ži­votě - zce­la bez hra­nic. Pod­le čl. 2 I GG je pro­to sta­no­ve­no i ús­tav­ní ome­ze­ní ochra­ny ta­jem­ství zpráv po­dá­va­ných mlu­ve­ným slo­vem. Me­zi ta­to ome­ze­ní patří za­jištění fun­kční jus­ti­ce a sna­ha do­sáh­nout věcně správ­né­ho roz­hod­nu­tí, ja­kož­to pro­jev prin­ci­pu práv­ní­ho stá­tu za­kot­ve­né­ho v čl. 20 III GG. Otáz­ka, zda je přípus­tné vy­slech­nout svědka k ob­sa­hu te­le­fo­nic­ké­ho roz­ho­vo­ru, kte­rý tajně vy­slechl, a zda je mož­né ta­ko­vý důkaz v říze­ní pou­žít, zá­vi­sí na vý­sled­ku zhod­no­ce­ní, zda má před­nost prá­vo na ochra­nu osob­nos­ti či prá­vem chráně­ný zá­jem dru­hé stra­ny.

2.  Od­vo­la­cí soud si­ce ty­to práv­ní ar­gu­men­ty v pod­statě neod­mítl; av­šak zhod­no­ce­ní věci, kte­ré pro­vedl, je třeba shle­dat za právně chyb­né.

a)  Ne­ní prav­da, že ža­lob­ce byl „od­ká­zán“ na důkaz, kte­rý si opatřil te­le­fo­nic­kým roz­ho­vo­rem se ža­lo­va­nou tajně vy­slech­nu­tým tře­tí oso­bou. Úva­ha, že po­ža­da­vek na pí­sem­né potvr­ze­ní přije­tí půjčky by mohl na­ru­šit teh­dej­ší přátel­ský vztah účas­tníků, je snad lid­sky po­cho­pi­tel­ná, nemůže však os­pra­vedl­nit pozdější zá­sah do ús­tavně chráněných práv ža­lo­va­né. Os­tatně ža­lob­ce mohl pod­nik­nout za úče­lem opatření důka­zu ji­né vhod­né kro­ky, než po­ža­do­vat pí­sem­nou stvr­zen­ku. Plat­by moh­ly být např. pro­ká­zá­ny vý­pi­sem z úč­tu u ban­kov­ní­ho ús­ta­vu. Jes­tli­že ža­lob­ce opo­me­nul - ať již z ja­ké­ho­ko­li důvo­du - ne­chat si potvr­dit příjem čás­tek ža­lo­va­nou ne­bo si o tom pořídit ja­ký­ko­li ji­ný důkaz, nemůže tím být os­pra­vedlněno poříze­ní ta­ko­vé­ho důka­zu do­da­tečně, způso­bem za­sa­hu­jí­cím do osob­nos­tních práv ža­lo­va­né.

Nes­právně od­vo­la­cí soud vy­chá­zel z před­pok­la­du, že ža­lo­va­ná da­la ža­lob­ci „příle­ži­tost“ opatřit si důkaz­ní prostředek předmětným způso­bem, je­li­kož se neh­lá­si­la na vý­zvy ža­lob­ce, tak­že ža­lob­ce vy­chá­zel z to­ho, že ža­lo­va­ná nech­ce svou po­vin­nost spl­nit dob­ro­volně. Ty­to úva­hy jsou právně chyb­né již pro­to, že před­pok­lá­da­jí to, co by­lo třeba nejpr­ve pro­ká­zat, si­ce že pe­ní­ze by­ly sku­tečně ja­ko půjčka pos­kyt­nu­ty.

b)  Právně chyb­ná je ta­ké úva­ha od­vo­la­cí­ho sou­du, že prá­vo ža­lo­va­né na ochra­nu osob­nos­ti ne­by­lo za­sa­že­no zá­važ­ným způso­bem, pro­to­že te­le­fo­nát vy­slech­nu­tý svědkem E. byl ome­zen na věcné úda­je sou­vi­se­jí­cí s tvr­ze­ný­mi ná­ro­ky ža­lob­ce a zveřejnění osob­ních či do­kon­ce in­tim­ní sfé­ru ža­lo­va­né za­sa­hu­jí­cích okol­nos­tí ne­by­lo ani zá­měrem ani ne­by­lo us­ku­tečněno. Jak již by­lo řeče­no vý­še (1a), ochra­na ta­jem­ství zpráv po­dá­va­ných mlu­ve­ným slo­vem ne­zá­vi­sí na tom, zda předmětem roz­ho­vo­ru jsou in­for­ma­ce po­va­hy osob­ní, či ni­ko­li.

c)  Vý­sle­dek po­sou­ze­ní věci od­vo­la­cím sou­dem ne­ní správ­ný ani v tom oh­le­du, že je zde všeo­bec­né­mu zá­jmu na fun­gu­jí­cí ci­vil­ní jus­ti­ci přik­lá­dán stej­ný ne­bo do­kon­ce vy­šší vý­znam než prá­vu na ochra­nu osob­nos­ti obecně. Tak to­mu ale ne­ní; je třeba vzít v úva­hu i dal­ší hle­dis­ka, kte­rá by moh­la pod­pořit ochra­nu zá­jmu na poříze­ní důka­zu i přes sou­čas­né po­ru­še­ní prá­va na ochra­nu osob­nos­ti. Tak to­mu může být např. teh­dy, když se oso­ba, kte­rá potřebu­je ob­sta­rat důkaz, na­chá­zí v si­tua­ci nut­né ob­ra­ny ne­bo v po­dob­né si­tua­ci. Sa­mot­ná sku­teč­nost, že ža­lo­va­ná přije­tí půjčky od­mí­tá, ne­ní v tom­to oh­le­du dos­ta­ču­jí­cí, byť by­la pro ža­lob­ce přek­va­pu­jí­cí. Ža­lob­ce měl te­dy zá­jem na poříze­ní důka­zu, ja­ký má kaž­dý ža­lob­ce ne­sou­cí důkaz­ní břeme­no. Sa­mot­ný zá­jem opatřit si důka­zy pro ci­vil­ní soud­ní říze­ní však nes­ta­čí k to­mu, aby os­pra­vedl­nil zá­sa­hy do prá­va na ochra­nu osob­nos­ti os­tat­ních účas­tníků říze­ní.V té­to sou­vis­los­ti ne­ní pod­stat­ná otáz­ka, zda ža­lob­ce na zá­kladě údajů své­ho teh­dej­ší­ho ad­vo­ká­ta vy­chá­zel z to­ho, že opatření a pou­ži­tí ta­ko­vé­ho­to důka­zu je přípus­tné.

3.  Jes­tli­že se te­dy uká­za­lo, že vý­slech svědka E. k te­le­fo­ná­tu me­zi účas­tní­ky, kte­rý vy­slechl, je zá­sa­hem do osob­nos­tních práv ža­lo­va­né, nepřipa­dá pou­ži­tí to­ho­to důka­zu v říze­ní v úva­hu.

 

 

III. Na­pa­de­ný roz­su­dek by­lo pro­to třeba zru­šit (§ 562 I ZPO) a věc vrá­tit k dal­ší­mu pro­jed­ná­ní a roz­hod­nu­tí od­vo­la­cí­mu sou­du (§ 563 I 1 ZPO). Se­nát přitom pou­žil mož­nos­ti § 563 I 2 ZPO. Je­li­kož pou­ži­tí vý­sle­chu svědka E. je nepřípus­tné, bu­de mu­set od­vo­la­cí soud pro­vést hod­no­ce­ní důkazů bez přih­léd­nu­tí k té­to vý­povědi, po­kud se tý­ká ono­ho te­le­fo­ná­tu. Od­vo­la­cí soud mu­sí ta­ké přez­kou­mat, zda je mož­né blí­že zjis­tit skut­ko­vý stav vý­sle­chem účas­tníků.

Mgr Jit­ka Sai­le­ro­vá, Pra­ha

 

 



 54   To­též sa­mozřejmě pla­tí i pro ob­háj­ce ob­viněné­ho v tres­tním říze­ní, kte­ré­ho nel­ze za­řadit do or­gánů veřej­né mo­ci, ale je­ho pos­tu­py v rám­ci ob­ha­jo­by mu­sí - už v du­chu pro něj plat­ných etic­kých no­rem - vy­chá­zet z úc­ty k prá­vu a res­pek­to­vá­ní zá­klad­ních práv a svo­bod, a ta­ké z prin­cipů, kte­ré pla­tí v té­to sféře pro ja­kou­ko­li ji­nou souk­ro­mou oso­bu. Ob­háj­ce ne­má žá­dné vý­sad­ní pos­ta­ve­ní, kte­ré by mu ze zá­ko­na do­vo­lo­va­lo zís­ká­vat důkaz­ní prostřed­ky za ce­nu zá­sahů do zá­klad­ních práv a svo­bod ji­né­ho. U něj se pro­to, po­kud na­bíd­ne tak­to zís­ka­né in­for­ma­ce ja­ko důka­zy v tres­tním říze­ní, mu­sí pos­tu­po­vat při úva­ze o je­jich pou­ži­tel­nos­ti pod­le stej­ných hle­di­sek, ja­ko u kaž­dé ji­né souk­ro­mé oso­by.

 55   Srov. sub 20.

 56   Svo­le­ní ne­ní třeba, pou­ži­jí-li se pí­sem­nos­ti osob­ní po­va­hy, po­do­biz­ny, ob­ra­zo­vé sním­ky ne­bo ob­ra­zo­vé a zvu­ko­vé zá­zna­my k účelům úřed­ním na zá­kladě zá­ko­na.

 57   To­též nut­no up­lat­nit i ve vzta­hu k tzv. pros­to­ro­vé­mu od­pos­le­chu či sle­do­vá­ní (umis­ťo­vá­ní po­li­cej­ních ka­mer či po­dob­ných za­bez­pe­čo­va­cích sys­témů na veřej­ných pros­tran­stvích, v pros­to­rách bank atd.), kte­ré ne­po­chybně ne­ní ur­če­no a nes­mí být zneu­ží­vá­no k na­ru­šo­vá­ní souk­ro­mí, ale jen v přísně ome­ze­né a zdůvodněné míře k ochraně veřej­né­ho pořád­ku.

 58   K té­to otáz­ce lze ci­to­vat z roz­hod­nu­tí Spol­ko­vé­ho soud­ní­ho dvo­ra (Práv­ní roz­hle­dy č. 12/2003, str. 631-632): „1. K ta­jem­ství zpráv po­dá­va­ných mlu­ve­ným slo­vem, chráněné­mu spo­lu s dal­ší­mi prá­vy čl. 2 I ve spo­je­ní s čl. 1 I GG, patří i op­rávnění roz­ho­do­vat sa­mos­tatně o tom, zda ob­sah ko­mu­ni­ka­ce má být přís­tup­ný pou­ze účas­tní­ku, je­muž byl ur­čen, ne­bo ur­či­té­mu ok­ru­hu osob ane­bo veřej­nos­ti. 2. ochra­na ta­jem­ství zpráv po­dá­va­ných mlu­ve­ným slo­vem ne­zá­vi­sí ani na tom,, zda předá­va­né in­for­ma­ce ma­jí po­va­hu osob­ní ko­mu­ni­ka­ce ne­bo zda se vůbec ne­jed­ná o osobě cit­li­vá da­ta, ani na tom, jest­li by­lo ujed­ná­no, že roz­ho­vor je zvláště důvěr­ný. 3. Potřeba opatřit si důkaz­ní prostředek k pro­ká­zá­ní ci­vilněpráv­ních ná­roků ne­ní způso­bi­lým důvo­dem pro os­pra­vedlnění zá­sa­hu do prá­va na ochra­nu osob­ni os­tat­ních účas­tníků říze­ní. 4. Jes­tli­že vý­slech svědka oh­ledně te­le­fo­ná­tu, je­hož neb­yl účas­tní­kem, ale kte­rý pro­ti vů­li jed­no­ho z účas­tníků vy­slechl, před­sta­vu­je zá­sah do prá­va na ochra­nu osob­nos­ti jed­no­ho z účas­tníků roz­ho­vo­ru, nepřichá­zí v úva­hu pou­ži­tí té­to vý­povědi ja­ko důkaz­ní­ho prostřed­ku v ci­vil­ním říze­ní.“ To­to roz­hod­nu­tí, byť šlo o soud­ní or­gán ci­zí­ho stá­tu, je na­to­lik ilus­tra­tiv­ní ve vy­me­ze­ní pod­mí­nek, kte­ré nut­no brát v da­ném případě v úva­hu, že je přílo­hou sta­no­vis­ka. By­lo pub­li­ko­vá­no v ča­so­pi­se Práv­ní roz­hle­dy č. 12/2003, str. 631-632.

 59   Pro­to jsou zá­věry cit. roz­hod­nu­tí KS Os­tra­va sp. zn. sp. zn. 23 C 3/97, kte­ré de fac­to jed­noz­načně tvr­dí, že - za pr­vé - nah­rá­vá­ní roz­ho­vo­ru s dru­hou oso­bou za úče­lem pozdější­ho důkaz­ní­ho říze­ní bez je­jí­ho vědo­mí je nepřípus­tné, a - za dru­hé - že ta­ko­vá in­for­ma­ce je v tom­to pozdějším důkaz­ním říze­ní ja­ko důkaz ab­so­lutně ne­pou­ži­tel­ná, příliš zjed­no­du­šu­jí­cí a ne­mo­hou tak­to ob­stát. Za­po­mí­ná se tu, že ok­ruh spo­le­čen­ských vztahů, kte­ré up­ra­vu­je ci­to­va­né us­ta­no­ve­ní § 12 ob­čan­ské­ho zá­ko­na ne­jen ja­ko in­sti­tut prá­va ci­vil­ní­ho, ale předev­ším ja­ko in­sti­tut cha­rak­te­ru hmotněpráv­ní­ho, je od­liš­ný od ok­ru­hu vztahů, kte­ré řeší tres­tní řád, kte­rý je jed­nak nor­mou trestněpráv­ní, ale zej­mé­na a v pr­vé řadě je nor­mou pro­ces­ní. Zmi­ňo­va­né roz­hod­nu­tí ob­sa­hu­je správ­né hod­no­ce­ní to­ho­to vzta­hu po­tud, po­kud upo­zor­ňu­je na fakt, že pro ta­ko­vý případ, ja­ký je řešen v něm (a ja­ký je předmětem i těchto úvah) před­sta­vu­je tres­tní řád či ji­ná po­dob­ná pro­ces­ní nor­ma zá­kon­nou li­cen­ci jen k pou­ži­tí uve­de­ných in­for­ma­cí pro úče­ly úřed­ní, te­dy v rám­ci důkaz­ní­ho říze­ní. Na dru­hé straně však roz­hod­nu­tí hned - a to nepřípus­tným způso­bem - ome­zu­je pou­ži­tel­nost pra­vi­del, sta­no­ve­ných pro­ces­ní­mi před­pi­sy, me­zi něž patří i tres­tní řád, po­tud, po­kud z poh­le­du vzni­ku uve­de­né in­for­ma­ce ne­jen ab­so­lutně za­ka­zu­je mož­nost poříze­ní uve­de­né­ho zá­zna­mu bez souh­la­su dru­hé oso­by, ale - ta­ké ab­so­lutně - vy­lu­ču­je mož­nost pou­ži­tí již tak­to poříze­né­ho zá­zna­mu v důkaz­ním říze­ní. Na­víc, po­kud by se ten­to zá­věr měl vztáh­nout i na říze­ní pod­le tres­tní­ho řádu, zna­me­na­lo by to, že ci­vil­ní soud nepřípus­tným způso­bem za­sáhl do pra­vo­mo­ci or­gánů čin­ných v tres­tním říze­ní a přek­ro­čil me­ze své kom­pe­ten­ce, ne­boť ne­ní ne­po­chybně v pra­vo­mo­ci obec­né­ho ci­vil­ní­ho sou­du roz­ho­do­vat o pou­ži­tel­nos­ti ur­či­tých exis­tu­jí­cích in­for­ma­cí v tres­tním říze­ní ja­ko důkazů či důkaz­ních prostředků.

 1   Ne­jed­not­nost praxe do­ku­men­to­va­lo na kon­krét­ní tres­tní věci, ve­de­né teh­dy u KZS Ús­tí nad La­bem pod sp.zn. 2 KZv 130/2000, v níž byl trestně stí­hán P.M. Je­ho ob­háj­ce JUDr. M. H. dne 30. 10. 2000 te­le­fo­nic­ky vy­zval svědka M. P. v uve­de­né tres­tní věci své­ho klien­ta k set­ká­ní dne 30.10.2000 v res­tau­ra­ci v P., při kte­rém svědka na­váděl, jak má vy­po­ví­dat před vy­šetřova­te­lem, aby z to­ho měl ob­vině­ný prospěch. Svědek o plá­no­va­né schůzce in­for­mo­val po­li­cej­ní or­gá­ny, kte­ré mu pos­kyt­ly pod­le teh­dy plat­né­ho us­ta­no­ve­ní § 36 od­st. 1 zá­ko­na o po­li­cii ČR mag­ne­to­fon, kte­rý svědek pou­žil skrytě při set­ká­ní s ob­háj­cem v res­tau­ra­ci. Vý­slech svědka M. P. a mag­ne­to­fo­no­vý zá­znam roz­ho­vo­ru by­ly ja­ko podnět k tres­tní­mu stí­há­ní JUDr. M. H. pos­tou­pe­ny KSZ v Pra­ze a od­tud na OSZ v Nym­bur­ku. OSZ Nym­burk k pou­ži­tel­nos­ti mag­ne­to­fo­no­vé­ho zá­zna­mu roz­ho­vo­ru ja­ko důka­zu v tres­tním říze­ní za­uja­lo ná­zor, že ope­ra­tiv­ní tech­ni­ka by­la v da­né věci pou­ži­ta v roz­po­ru s § 36 zá­ko­na o po­li­cii ČR, ne­boť by­la pou­ži­ta bez souh­la­su soud­ce kraj­ské­ho sou­du. OSZ Nym­burk ar­gu­men­tu­je tím, že ze spi­so­vé­ho ma­te­riá­lu si­ce vy­plý­vá, že svědek byl ope­ra­tiv­ní tech­ni­kou vy­ba­ven po­li­cej­ním or­gá­nem, s pou­ži­tím souh­la­sil, nic­méně že k pou­ži­tí tech­ni­ky ne­doš­lo v bytě ne­bo souk­ro­mých pros­to­rách svědka, ale v res­tau­ra­ci, v místě veřej­nos­ti přís­tup­ném, a pro­to moh­lo do­jít v sou­vis­los­ti s pou­ži­tím ope­ra­tiv­ní tech­ni­ky k oh­ro­že­ní práv i ji­ných osob na místě se na­chá­ze­jí­cích. OSZ Nym­burk uza­ví­rá svůj ná­zor tím, že ne­bu­de k ma­te­riálům kri­mi­nál­ní služ­by, te­dy mag­ne­to­fo­no­vé­mu zá­zna­mu, přih­lí­žet.

 2   Je zde ci­to­vá­na i před­cho­zí práv­ní úp­ra­va, o níž se sta­no­vis­ka teh­dy opí­ra­la. Ob­sa­hově - te­dy co do pod­mí­nek pro zá­sah do souk­ro­mí - pla­tí teh­dy vy­jádřené zá­věry i z poh­le­du úp­ra­vy stá­va­jí­cí, byť pos­tu­py jsou již up­ra­ve­ny ni­ko­li v zá­koně o po­li­cii ale v tres­tním řádu, a poněkud od­liš­ným způso­bem.

 3   Ci­to­ván roz­su­dek OS Br­no-ven­kov sp. zn. 3 T 412/99 - obž. J. H., roz­su­dek OS Os­tra­va sp. zn. 7 T 124/99 - obž. JUDr. P. D., potvr­ze­ný KS Pra­ha pod sp. zn. 12 To 232/2000. Dá­le uve­de­ny přípa­dy, kdy si ob­čan s pou­ži­tím zá­zna­mo­vé tech­ni­ky za­do­ku­men­to­val tres­tní jed­ná­ní směřují­cí vůči němu (napřík­lad vy­dí­rá­ní). Ta­ko­vá­to do­ku­men­ta­ce by­la pou­ži­ta v tres­tním říze­ní ja­ko důkaz např. v tres­tní věci Ing. P., kte­rý byl roz­sud­kem OS v Pís­ku ze dne 12. 11. 1999, sp. zn. 9 T 325/97, pra­vo­mocně uz­nán vin­ným tres­tným či­nem vy­dí­rá­ní pod­le § 235 od­st. 1 tr. zák.Vda­né věci byl ja­ko důkaz pou­žit mag­ne­to­fo­no­vý zá­znam roz­ho­vorů me­zi pa­cha­te­lem a poš­ko­ze­ným, přičemž zá­znam roz­ho­vorů pořídil skrytě poš­ko­ze­ný bez vědo­mí pa­cha­te­le a pos­led­ní zá­znam již pořizo­val s vědo­mím kri­mi­nál­ní po­li­cie, kte­rou před­tím in­for­mo­val. Právě poříze­ný zá­znam byl jed­ním z roz­ho­du­jí­cích důkazů ve věci. V dal­ším případě by­lo vy­uži­to zá­zna­mu na mik­ro­ka­zetě o te­le­fo­nic­kém roz­ho­vo­ru me­zi ob­viněným a ot­cem poš­ko­ze­né­ho. OS Pelhřimov v hlav­ním lí­če­ní přepis zá­zna­mu kon­sta­to­val ja­ko lis­tin­ný důkaz.

 4   Uvá­dí se přík­lad roz­hod­nu­tí KS Os­tra­va sp. zn. 45 T 7/97, potvr­ze­né­ho VS Olo­mouc pod sp. zn. 2 To 152/99, v němž byl řešen případ man­žel­ky ob­ža­lo­va­né­ho, kte­rá nah­rá­la svůj te­le­fon­ní ho­vor s jed­ním z příbuz­ných ob­ža­lo­va­né­ho. Ta­to nah­ráv­ka by­la zkou­má­na z hle­dis­ka auten­ti­ci­ty a jak soud I. stupně, tak i soud od­vo­la­cí, tu­to nah­ráv­ku za­řadi­ly do usvědču­jí­cích důkazů..

 5   Ta­to ar­gu­men­ta­ce se opí­rá zej­mé­na o nás­le­du­jí­cí část je­ho od­ůvodnění: „Jes­tli­že us­ta­no­ve­ní § 35 zá­ko­na o Po­li­cii Čes­ké re­pub­li­ky vy­me­zu­je po­jem „ope­ra­tiv­ní tech­ni­ka“ tak, že před­pok­la­dem je ta­ko­vý způsob pou­ži­tí pop­sa­ných tech­nic­kých prostředků, kte­rým „je za­sa­ho­vá­no do ús­tav­ních práv ob­ča­na", pak to a con­tra­rio zna­me­ná, že zá­kon po­čí­tá i s přípa­dy, kdy se si­ce jed­ná o uta­jo­va­né pou­ži­tí uve­de­ných tech­nic­kých prostředků, za­říze­ní a je­jich sou­borů, ale ne­za­sa­hu­je se tím do ús­tav­ních práv ob­ča­na.Vté­to sou­vis­los­ti je nut­né zdůraz­nit, že otáz­ka, zda pou­ži­tí uva­žo­va­ných tech­nic­kých prostředků, za­říze­ní a je­jic h sou­borů je či ne­ní slu­či­tel­né s ús­tavně ga­ran­to­va­ný­mi prá­vy a svo­bo­da­mi ob­čanů, ne­ní vá­zá­na na uta­je­ný způsob pou­ži­tí, nýbrž na to, zda je za­sa­že­no něja­ké ús­tavně ga­ran­to­va­né prá­vo ne­bo něja­ká ús­tavně ga­ran­to­va­ná svo­bo­da ob­ča­na. Ne­roz­ho­du­je te­dy sa­mot­ná uta­je­nost pou­ži­tí, ale práv­ní po­va­ha dot­če­né sfé­ry. Ji­ný­mi slo­vy řeče­no, neús­tav­nost pou­ži­tí tech­nic­kých prostředků, za­říze­ní a je­jich sou­borů nemůže být vy­vo­zo­vá­na pou­ze z to­ho, že by­ly pou­ži­ty uta­jeně, po­kud zá­ro­veň ne­by­la splněna ta pod­mín­ka, pod­le kte­ré je nut­né, aby šlo o zá­sah do ús­tav­ních práv ob­ča­na.I když z do­sa­vad­ních vý­sledků říze­ní ne­ní zce­la jas­né, ja­ké kon­krét­ní vý­sled­ky přines­lo pou­ži­tí prostředků ozna­če­ných za ope­ra­tiv­ní tech­ni­ku ve vzta­hu k ob­jasnění ža­lo­va­né­ho jed­ná­ní ob­viněné­ho, sku­teč­nos­tí je, že ty­to prostřed­ky by­ly pou­ži­ty v bu­dově Ok­res­ní­ho ředi­tel­ství Po­li­cie Čes­ké re­pub­li­ky v No­vém Ji­číně, a to v mís­tnos­ti, kde po­li­cis­té vy­ko­ná­va­jí úřed­ní úko­ny. Sta­lo se tak z podnětu In­spek­ce mi­nis­tra vnit­ra, te­dy re­zor­tní­ho or­gá­nu. Vzhle­dem k to­mu, že Po­li­cie Čes­ké re­pub­li­ky je podříze­na Mi­nis­ter­stvu vnit­ra (§ 3 od­st. 1 zák. č. 283/1991 Sb. ve znění pozdějších zá­konů), šlo o opatření nadříze­né­ho or­gá­nu, je­hož smys­lem by­lo ověřit po­dezření z přijí­má­ní úp­latků kon­krét­ním po­li­cis­tou od­liš­ným od ob­viněné­ho. Při reali­za­ci to­ho­to opatření ale by­ly zís­ká­ny ta­ké poz­nat­ky o jed­ná­ní ob­viněné­ho. Pod­sta­tou opatření, kte­ré spo­čí­va­lo v uta­je­ném pou­ži­tí prostředků ozna­če­ných za ope­ra­tiv­ní tech­ni­ku, te­dy by­la ur­či­tá skry­tá for­ma kon­tro­ly to­ho, jak po­li­cis­té vy­ko­ná­va­jí úřed­ní úko­ny, zda je vy­ko­ná­va­jí předep­sa­ným způso­bem a zda při nich ne­do­chá­zí k po­ru­šo­vá­ní zá­ko­na ne­bo ji­ných před­pisů up­ra­vu­jí­cích čin­nost po­li­cistů. Tu­to for­mu kon­tro­ly vý­ko­nu za­městná­ní po­li­cistů nel­ze ozna­čit za zá­sah do ús­tav­ních práv ob­čanů. Žá­dné z ús­tavně za­ru­če­ných práv ob­viněné­ho ne­moh­lo být dot­če­no.Pod­le čl. 7 od­st. 1 Lis­ti­ny zá­klad­ních práv a svo­bod ne­dot­knu­tel­nost oso­by a je­jí­ho souk­ro­mí je za­ru­če­na. Pod­le čl. 10 od­st. 2 Lis­ti­ny kaž­dý má prá­vo na ochra­nu před neop­rávněným za­sa­ho­vá­ním do souk­ro­mé­ho a ro­din­né­ho ži­vo­ta. Pod­le čl. 8 od­st. 1 Úmlu­vy o ochraně lid­ských práv a zá­klad­ních svo­bod (č. 209/1992 Sb.), kte­rá je pod­le čl. 10 Ústa­vy bez­prostředně zá­vaz­ná a má před­nost před zá­ko­nem, kaž­dý má prá­vo na res­pek­to­vá­ní své­ho souk­ro­mé­ho a ro­din­né­ho ži­vo­ta, obyd­lí a ko­res­pon­den­ce. Osob­ní sfé­ra ob­viněné­ho, kte­rá je předmětem ochra­ny ci­to­va­ných us­ta­no­ve­ní, ne­by­la ni­jak na­ru­še­na. Do souk­ro­mí ob­viněné­ho ne­by­lo ni­jak za­sa­že­no tím, že nadříze­ný or­gán skrytě kon­tro­lo­val způsob vý­ko­nu za­městná­ní ob­viněné­ho ja­ko po­li­cis­ty na je­ho pra­co­viš­ti v bu­dově po­li­cie. Na roz­díl od to­ho by o zá­sah do souk­ro­mí ob­viněné­ho šlo zej­mé­na teh­dy, po­kud by prostřed­ky ope­ra­tiv­ní tech­ni­ky by­ly uta­je­ným způso­bem pou­ži­ty např. v bytě ne­bo domě ob­viněné­ho, v je­ho vlas­tním mo­to­ro­vém vo­zid­le apod.“.

 6   Kromě ní se pou­ka­zo­va­lo např. i na ob­do­bu us­ta­no­ve­ní § 88 od­st. 3 tr. ř., dle kte­ré­ho může or­gán čin­ný v tres­tním říze­ní nařídit od­pos­lech a zá­znam te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu bez příka­zu sou­du, ne­bo jej pro­vést i sám, a to i teh­dy, je-li ve­de­no tres­tní říze­ní pro trest­ný čin neu­ve­de­ný v od­stav­ci 1, po­kud s tím účas­tník od­pos­louchá­va­né sta­ni­ce souh­la­sí. Pro­nesl-li by dru­hý účas­tník roz­ho­vo­ru pro­jev, kte­rý byl za­zna­me­nám na mag­ne­to­fo­no­vou ka­ze­tu, do te­le­fo­nu, k je­hož od­pos­le­chu by pr­vý účas­tník dal souh­las, byl by ten­to zá­znam zce­la ne­po­chybně pou­ži­tel­ný ja­ko důkaz. Ob­dobně je třeba poh­lí­žet i na zá­znam vo­lá­ní (bez před­cho­zí­ho souh­la­su vo­la­jí­cí­ho) na te­le­fon­ních tís­ňo­vých lin­kách č. 150, 155 a 158.

 7   Pro­ti to­mu však srov. roz­hod­nu­tí sp. zn. 23 C 3/97 KS Os­tra­va v ci­vil­ní věci, je­hož práv­ní vě­ta zní: „Jed­ná­ní spo­čí­va­jí­cí v pořizo­vá­ní zá­znamů pro­jevů fy­zic­ké oso­by osob­ní po­va­hy za tím úče­lem, aby si jed­na­jí­cí opatřil důka­zy pro správ­ní, soud­ní či ji­né říze­ní, po­ru­šu­je prá­vo na ochra­nu osob­nos­ti fy­zic­ké oso­by. Us­ta­no­ve­ní pro­ces­ních před­pisů o tom, že za důkaz mo­hou v říze­ní slou­žit všech­ny prostřed­ky, ji­miž lze zjis­tit stav věci (např. § 125 o.s. ř., § 34 od­st. 1 spr. ř.), pou­ze umož­ňu­jí pro­ve­de­ní ta­ko­vých důkazů v říze­ní před přís­luš­ným stát­ním or­gá­nem (vy­tvářejí te­dy zá­kon­nou úřed­ní li­cen­ci k pou­ži­tí pro­jevů fy­zic­ké oso­by osob­ní po­va­hy v důkaz­ním říze­ní), ale ni­jak nez­ba­vu­jí to­ho, kdo je pořídil, od­povědnos­ti za je­jich neop­rávněné poříze­ní.“Z od­ůvodnění: „Ža­lo­va­ný navr­ho­val za­mít­nu­tí ža­lo­by s tím, že 4. 1. 1996 v pros­to­rách za­hra­dy své­ho ro­din­né­ho do­mu za­chy­til na za­pnu­tý mag­ne­to­fon hla­so­vé pro­je­vy ža­lob­ce, ji­miž by­li ža­lo­va­ný i čle­no­vé je­ho ro­di­ny nes­četněkrát bez­důvodně ver­bálně na­pa­dá­ni a hrubě urá­že­ni. Neš­lo o tajně, bez vědo­mi ža­lob­ce poříze­ný zá­znam, pro­to­že při je­ho setr­va­lých na­dáv­kách ža­lo­va­ný vy­nesl mag­ne­to­fon z do­mu a po­lo­žil jej ve své za­hradě na vi­di­tel­né mís­to. Ža­lo­va­ný zá­znam ne­šíří a ne­hod­lá dá­le šířit. Jed­ná­ní před přes­tup­ko­vou ko­mi­sí ne­by­lo veřej­né a přítom­né oso­by z Úřadu městské­ho ob­vo­du. jsou vá­zá­ni po­vin­nos­tí ml­čen­li­vos­ti. Nah­ráv­ku ža­lo­va­ný pořídil vý­lučně v rám­ci há­je­ní své­ho chráněné­ho zá­jmu a jed­ná se o důvo­dy, kte­ré vy­lu­ču­jí neop­rávněnost zá­sa­hu do práv na ochra­nu osob­nos­ti.V po­su­zo­va­ném případě je třeba souh­la­sit se ža­lob­cem, že jed­ná­ním ža­lo­va­né­ho, kte­rý dne 4.1.1996 pořídil zvu­ko­vý zá­znam hla­su ža­lob­ce bez je­ho svo­le­ní, by­lo po­ru­še­no prá­vo na ochra­nu osob­nos­ti ža­lob­ce. Hlas fy­zic­ké oso­by to­tiž patří me­zi je­jí pro­je­vy osob­ní po­va­hy, kte­ré jsou chráně­ny us­ta­no­ve­ní­mi § 11 a § 12 od­st. 1 obč. zák. a je­jichž zvu­ko­vé zá­zna­my lze zá­sadně pořizo­vat ne­bo pou­ží­vat jen se svo­le­ním fy­zic­ké oso­by, jíž se tý­ka­jí. Ža­lo­va­ný vý­slov­ný souh­las ža­lob­ce k nah­rá­vá­ní je­ho hla­su 4.1.1996 neměl (pod­le svých slov o ten­to souh­las ža­lob­ce ne­žá­dal a ani ho o nah­rá­vá­ní nein­for­mo­val) a ne­by­lo ani pro­ká­zá­no, že by ža­lob­ce svo­le­ní k nah­rá­vá­ní pos­kytl ji­ným způso­bem nev­zbu­zu­jí­cím po­chyb­nos­ti o tom, že chtěl ta­ko­vý souh­las dát, te­dy tzv. kon­klu­dentně (§ 35 od­st. 1 obč. zák.). Kon­klu­den­tní svo­le­ní ža­lob­ce k nah­rá­vá­ní své­ho hla­su nel­ze do­vo­zo­vat jen ze sku­teč­nos­ti, že si ža­lob­ce mohl všim­nout mag­ne­to­fo­nu umístěné­ho na sou­sed­ním po­zem­ku ža­lo­va­né­ho, po­kud ne­ní sou­časně pro­ká­zá­no (a to pro­ká­zá­no ne­by­lo), že si byl vědom to­ho, že přís­troj je za­pnut na nah­rá­vá­ní, a že te­dy mu­sel být s poříze­ním zvu­ko­vé­ho zá­zna­mu pro­je­vu své osob­ní po­va­hy sro­zuměn.Ža­lo­va­né­ho k je­ho jed­ná­ní neop­rav­ňo­va­la ani us­ta­no­ve­ní § 12 od­st. 2 a 3 obč. zák., ne­boť zvu­ko­vý zá­znam ne­pořídil (ne­pou­žil) k úřed­ním účelům na zá­kladě zá­ko­na ani pro vědec­ké, umělec­ké ne­bo zpra­vo­daj­ské úče­ly. Po­kud jde o tzv. úřed­ní li­cen­ci pod­le § 12 od­st. 2 obč. zák., žá­dný zá­kon neop­rav­ňu­je ob­ča­ny k to­mu, aby si moh­li opatřovat důka­zy pro úče­ly správ­ní­ho, soud­ní­ho či ji­né­ho říze­ní za­chy­co­vá­ním pro­jevů ji­ných fy­zic­kých osob osob­ní po­va­hy, a to i přes us­ta­no­ve­ní pro­ces­ních před­pisů o tom, že za důkaz mo­hou v říze­ní slou­žit všech­ny prostřed­ky, ji­miž lze zjis­tit stav věci (srov. např. § 125 o.s.ř., § 34 od­st. 1 spr. ř.); ta­to us­ta­no­ve­ní pou­ze umož­ňu­jí pro­ve­de­ní ta­ko­vých důkazů v říze­ní před přís­luš­ným stát­ním or­gá­nem (vy­tvářejí te­dy zá­kon­nou úřed­ní li­cen­ci k pou­ži­tí pro­jevů fy­zic­kých osob osob­ní po­va­hy v důkaz­ním říze­ní), ale ni­jak nez­ba­vu­jí to­ho, kdo je pořídil, od­povědnos­ti za je­jich neop­rávněné poříze­ní (zá­kon­ná úřed­ní li­cen­ce pod­le § 12 od­st. 2 obč. zák. se ani pořizo­vá­ní pro­jevů osob­ní po­va­hy ne­tý­ká, když pod­le zá­kon­né di­kce se vzta­hu­je pou­ze na je­jich pou­ži­tí).“.

 8   Na tom­to místě se od­ka­zu­je na tzv. ne­ga­tiv­ní vy­me­ze­ní ope­ra­tiv­ní - resp. zpra­vo­daj­ské - tech­ni­ky ( § 8 od­st. 2 zá­ko­na č. 154/1994 Sb., o Bez­peč­nos­tní in­for­mač­ní službě).

 9   Je­ho práv­ní vě­ta zní: „Navr­hne-li účas­tník ob­čan­ské­ho soud­ní­ho říze­ní k pro­ká­zá­ní svých tvr­ze­ní důkaz, kte­rý byl pořízen ne­bo účas­tní­kem opatřen v roz­po­ru s obecně zá­vaz­ný­mi práv­ní­mi před­pi­sy a je­hož poříze­ním ne­bo opatřením doš­lo k po­ru­še­ní práv ji­né fy­zic­ké ne­bo práv­nic­ké oso­by, soud ta­ko­vý důkaz ja­ko nepřípust­ný nep­ro­ve­de. Nepřípus­tným důka­zem je pro­to i zá­znam te­le­fo­nic­ké­ho roz­ho­vo­ru, kte­rý byl tak­to pořízen bez vědo­mí ho­vořících osob.“. Ce­lé to­to roz­hod­nu­tí je - s oh­le­dem na je­ho zá­sad­ní po­va­hu - rep­ro­du­ko­vá­no v přílo­ze č. 1 to­ho­to sta­no­vis­ka.

 10   Zde: Jeh­lič­ka, O., Šves­tka, J., Šká­ro­vá, M. a ko­lek­tiv: Ob­čan­ský zá­ko­ník, 6. vy­dá­ní 2001, C.H.BECK, str. 114.

 11   Ar­gu­men­tu­je se ta­ké ko­men­tářem k § 89 tres­tní­ho řádu (Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Pú­ry, F.: Tres­tní řád - ko­men­tář, 1. díl, 3. vy­dá­ní, C.H.Beck, Pra­ha 2001, str. 492 a násl.), pod­le něhož lze mj. si­ce ja­ko důkaz pou­žít i úkon, kte­rý má obec­né ná­le­ži­tos­ti úko­nu pod­le tres­tní­ho řádu, i když tres­tní řád ne­má zvláš­tní úp­ra­vu stran pos­tu­pu při je­ho zís­ká­ní, lze však do­vo­dit, že tak lze či­nit jen za před­pok­la­du, že ten­to úkon ne­po­ru­šu­je ne­bo neob­chá­zí zá­kon. Zá­ro­veň je pak po­vin­nos­tí or­gánů čin­ných v tres­tním říze­ní v rám­ci hod­no­ce­ní zá­kon­nos­ti do­ka­zo­vá­ní zkou­mat i to, zda byl důkaz zís­kán z pra­me­ne, kte­rý sta­no­ví ne­bo připouš­tí zá­kon.

 12   Srov.: „Mag­ne­to­fo­no­vé zá­zna­my roz­ho­vorů osob, kte­ré by­ly poříze­ny v roz­po­ru se zá­ko­nem, jsou důka­zem ab­so­lutně neú­čin­ným. Přepi­sy ta­ko­vých zá­znamů nel­ze za­řazo­vat do tres­tní­ho spi­su, a po­kud již k to­mu doj­de, nel­ze je, stejně ja­ko sa­mot­né zá­zna­my, pou­žít v tres­tním říze­ní ja­ko důkaz.“.Z od­ůvodnění: „Přes­to­že kraj­ský soud dospěl k zá­věru, že do­ka­zo­vá­ní je třeba dopl­nit opětov­ný­mi vý­sle­chy ob­ža­lo­va­né­ho a sho­ra jme­no­va­ných dvou svědků, ne­mohl na dru­hé straně přisvědčit ar­gu­men­ta­ci ok­res­ní­ho stát­ní­ho zá­stup­ce na potřebu doplnění do­ka­zo­vá­ní vý­sle­chem svědka A. G., kte­rý ja­ko pra­cov­ník teh­dej­ší FBIS pro­váděl přepis poříze­ných mag­ne­to­fo­no­vých zá­znamů. Je to­mu tak pro­to, že přepis zmíněných mag­ne­to­fo­no­vých zá­znamů vůbec neměl být do spi­so­vé­ho ma­te­riá­lu za­řazen, jak ještě bu­de dá­le vy­lo­že­no. Tím spí­še nepřichá­ze­lo v úva­hu vy­slý­chat ja­ko svědka pra­cov­ní­ka FBIS, kte­rý měl ty­to přepi­sy pořizo­vat. Tres­tní řád obecně neřeší otáz­ku, ja­ké důsled­ky bu­de mít, jes­tli­že při do­ka­zo­vá­ní bu­de po­ru­šen před­pis o je­ho pro­vádění. Za ta­ko­vý ab­so­lutně neú­čin­ný důkaz je třeba po­va­žo­vat právě přepi­sy mag­ne­to­fo­no­vých zá­znamů, kte­ré mě­ly být poříze­ny při jed­ná­ní Ing. M. T. s ob­ža­lo­va­ným M. V. a při jed­ná­ní JUDr. D. s ob­ža­lo­va­ným M. V. Je to­tiž nut­no uči­nit zá­věr, že ta­ko­vé nah­ráv­ky na mag­ne­to­fo­no­vý pá­sek by­ly poříze­ny ne­le­gál­ním způso­bem. Na tom nic nemění ná­zor těch pra­cov­níků někdej­ší FBIS, kteří by­li před ok­res­ním sou­dem vy­slech­nu­ti ja­ko svědci a kteří po­va­žo­va­li svůj pos­tup za zá­kon­ný, když tvr­di­li, že poříze­ní mag­ne­to­fo­no­vých zá­znamů ne­po­va­žo­va­li za pou­ži­tí zpra­vo­daj­ské tech­ni­ky. Os­tatně ty­to svědky ok­res­ní soud vy­slý­chal zce­la nad­by­tečně, ne­boť se vlastně jen vy­jadřova­li ke způso­bu opatření důkazů, kte­ré i ok­res­ní soud po­va­žo­val za ab­so­lutně neú­čin­né, byť to vý­slovně neu­vedl, ale je to mož­no usu­zo­vat z to­ho, že přepi­sy zmíněných zá­znamů ja­ko důkaz v hlav­ním lí­če­ní nepřečetl. Pod­le § 15 písm. c) zá­ko­na č. 244/1991 Sb. o FBIS se pro úče­ly to­ho­to zá­ko­na zpra­vo­daj­skou tech­ni­kou ro­zu­mí ta­ké tech­nic­ké prostřed­ky a za­říze­ní pou­ží­va­né uta­je­ným způso­bem při pořizo­vá­ní zvu­ko­vých zá­znamů v přípa­dech, kdy je FBIS pou­ží­vá ke zjiš­ťo­vá­ní sku­teč­nos­tí v roz­sa­hu své působ­nos­ti. Až po­tud by se moh­lo je­vit pou­ži­tí zpra­vo­daj­ské tech­ni­ky v té­to tres­tní věci v sou­la­du s ci­to­va­ným zá­ko­nem. Ten však v § 16 od­st. 1 sou­časně sta­no­ví, že zpra­vo­daj­skou tech­ni­ku může FBIS v obo­ru své působ­nos­ti pou­žít jen na zá­kladě před­cho­zí­ho pí­sem­né­ho po­vo­le­ní k pou­ži­tí zpra­vo­daj­ské tech­ni­ky vy­da­né­ho pro­ku­rá­to­rem a pou­ze v přípa­dech, kdy od­ha­lo­vá­ní a do­ku­men­to­vá­ní čin­nos­tí, pro něž má být pou­ži­ta, je ji­ným způso­bem neú­čin­né ne­bo je pod­statně ztí­že­no. Pod­le § 17 ci­to­va­né­ho zá­ko­na se žá­dost o po­vo­le­ní před­klá­dá pro­ku­rá­to­ro­vi pí­semně a mu­sí ob­sa­ho­vat sku­teč­nos­ti spe­ci­fi­ko­va­né v tom­to us­ta­no­ve­ní.“.

 13   V blíz­ké bu­douc­nos­ti patrně spí­še ve prospěch je­din­ce, je­hož souk­ro­mí má chrá­nit, v bu­douc­nu nel­ze vy­lou­čit (s oh­le­dem na je­vy ve spo­leč­nos­ti, změnu hod­not, hod­no­to­vých kri­te­rií, or­ga­ni­za­ci spo­leč­nos­ti, po­la­ri­za­ci sil a je­jich vy­rov­ná­vá­ní, po­kud jde ni­ko­li o pra­vo­mo­ci ale o prostřed­ky, ji­miž dis­po­nu­je veřej­ná moc a vzni­ka­jí­cí ne­bo se pos­tupně roz­ví­je­jí­cí či vy­ví­je­jí­cí moc pa­ra­lel­ní - za­měřená pro­ti spo­leč­nos­ti v zá­jmu úz­kých sku­pin li­dí) vý­voj opač­ný, tzn. ve prospěch spo­leč­nos­ti a te­dy ochra­ny souk­ro­mí větši­ny, vůči níž se dnes zdán­livě ne­bo fak­tic­ky někdy ty­to prin­ci­py sta­ví do proti­kla­du.

 14   Ne­dot­knu­tel­nost oso­by a je­jí­ho souk­ro­mí je za­ru­če­na. Ome­ze­na může být jen v přípa­dech sta­no­ve­ných zá­ko­nem.

 15   Kaž­dý má prá­vo na ochra­nu před neop­rávněným za­sa­ho­vá­ním do souk­ro­mé­ho a osob­ní­ho ži­vo­ta.

 16   Nik­do nes­mí být vy­sta­ven své­vol­né­mu za­sa­ho­vá­ní do souk­ro­mé­ho ži­vo­ta, do ro­di­ny, do­mo­va ne­bo ko­res­pon­den­ce ani útokům na svou čest a pověst.

 17   Kaž­dý má prá­vo na res­pek­to­vá­ní své­ho souk­ro­mé­ho a ro­din­né­ho ži­vo­ta, obyd­lí a ko­res­pon­den­ce.

 18   K to­mu např. v ná­le­zu sp. zn. II. ÚS 142/03 uvá­dí: „Ústav­ní soud opa­ko­vaně ve své ju­di­ka­tuře do­vo­dil (roz­hod­nu­tí sp. zn. Pl. ÚS 36/01, pub­li­ko­va­né pod č. 403/2002 Sb. či sp. zn. Pl. ÚS 44/02, pub­li­ko­va­né pod č. 210/2003 Sb.), že žá­dnou no­ve­lu Ústa­vy nel­ze inter­pre­to­vat v tom smys­lu, že by je­jím důsled­kem by­lo ome­ze­ní již do­sa­že­né pro­ce­du­rál­ní úrovně ochra­ny zá­klad­ních práv a svo­bod. Roz­sah poj­mu ús­tav­ní­ho pořád­ku pro­to nel­ze vy­lo­žit pou­ze s oh­le­dem na us­ta­no­ve­ní čl. 112 od­st. 1 Ústa­vy, nýbrž vzhle­dem k us­ta­no­ve­ní čl. 1 od­st. 1 a 2 Ústa­vy je do je­ho rám­ce nut­no za­hr­nout i ra­ti­fi­ko­va­né a vy­hlá­še­né me­zi­ná­rod­ní smlou­vy o lid­ských prá­vech a zá­klad­ních svo­bo­dách.“.

 19   Před no­ve­lou ús­ta­vy pro­ve­de­nou zá­ko­nem č. 395/2001 Sb. vy­plý­va­la přímá ap­li­ko­va­tel­nost uve­de­ných me­zi­ná­rod­ních smluv z čl. 10 Ústa­vy, kte­rý sta­no­vil, že ra­ti­fi­ko­va­né a vy­hlá­še­né me­zi­ná­rod­ní smlou­vy o lid­ských prá­vech a zá­klad­ních svo­bo­dách, ji­miž je Čes­ká re­pub­li­ka vá­zá­na, jsou bez­prostředně zá­vaz­né a ma­jí před­nost před zá­ko­nem. Po té­to no­ve­le for­málně právně roz­díl me­zi tím­to ty­pem me­zi­ná­rod­ních smluv a dal­ší­mi smlou­va­mi, jež se sta­ly pro ČR zá­vaz­né, za­nikl, nic­méně stá­le je jim - kon­krétně Ústav­ním sou­dem - přik­lá­dán zvláš­tní, vý­ji­meč­ný vý­znam. Viz k to­mu např. ná­lez sp. zn. I. ÚS 752/02: „Ač­ko­li po změně Ústa­vy (ús­tav­ní zá­kon č. 395/2001 Sb.) smlou­vy o ochraně lid­ských práv již net­voří sa­mos­tat­nou ka­te­go­rii práv­ních no­rem s ap­li­kač­ní před­nos­tí ve smys­lu dřívější­ho znění čl. 10, přes­to jsou zvláš­tní sku­pi­nou no­rem a zá­ro­veň před­sta­vu­jí re­fe­ren­ční hle­dis­ko jak pro abstrak­tní kon­tro­lu no­rem pod­le čl. 87 od­st. 1 Ústa­vy, tak pro říze­ní o ús­tav­ních stíž­nos­tech.“. V tom­to kon­krét­ním případě řešil Ústav­ní soud kon­flikt me­zi zá­vaz­ky ply­nou­cí­mi z ob­sa­hu těchto smluv a z ob­sa­hu Ev­rop­ské smlou­vy o vy­dá­vá­ní (č. 549/1992 Sb.) a dospěl k zá­věru, že „Před­nost zá­vazků ze smluv o ochraně lid­ských práv v případě ko­li­ze zá­vazků z me­zi­ná­rod­ních smluv vy­plý­vá předev­ším z ob­sa­hu těchto smluv v ná­vaz­nos­ti na us­ta­no­ve­ní čl. 1 od­st. 1 Ústa­vy, dle nějž je Čes­ká re­pub­li­ka práv­ním stá­tem. Res­pekt a ochra­na zá­klad­ních práv jsou de­fi­nič­ní­mi zna­ky ma­te­riálně chá­pa­né­ho práv­ní­ho stá­tu, pro­to v případě, že ved­le se­be exis­tu­je smluv­ní zá­va­zek chrá­ní­cí zá­klad­ní prá­vo a smluv­ní zá­va­zek, kte­rý směřuje k oh­ro­že­ní té­hož prá­va, mu­sí zá­va­zek pr­vní převá­žit.“. Je nes­por­né, že or­gá­ny ap­li­ku­jí­cí vnit­ros­tát­ní prá­vo mu­sí přih­lí­žet i ob­sa­hu uve­de­ných me­zi­ná­rod­ních smluv. Vo­dít­kem při ap­li­ka­ci prá­va v té­to ob­las­ti se ale z té­hož důvo­du, byť nepřímo, stá­vá ju­di­ka­tu­ra Ev­rop­ské­ho sou­du pro lid­ská prá­va. O ni se ta­ké Ústav­ní soud ve věcech té­to po­va­hy (a to ni­ko­li oje­dině­le) opí­rá, když dos­pí­vá k in­sti­tu­cio­nálně týmž zá­věrům při vy­me­zo­vá­ní hra­nic chráněné sfé­ry zá­klad­ních práv a svo­bod před zá­sa­hem stát­ních in­sti­tu­cí.

 20   Viz k to­mu např. ná­lez sp. zn. IV. ÚS 315/01, z je­hož od­ůvodnění lze ci­to­vat: „Pro úpl­nost Ústav­ní soud v té­to sou­vis­los­ti poz­na­me­ná­vá, že ve vzta­hu k čl. 8 od­st. 1 Úmlu­vy o ochraně lid­ských práv a zá­klad­ních svo­bod (stejně tak čl. 17 od­st. 1 Me­zi­ná­rod­ní­ho pak­tu o ob­čan­ských a po­li­tic­kých prá­vech a čl. 10 od­st. 2 Lis­ti­ny zá­klad­ních práv a svo­bod) - jak ply­ne z řeče­né­ho - lze do­vo­dit dot­če­ní prá­va na ochra­nu souk­ro­mí to­li­ko teh­dy, doš­lo-li k předmětné­mu zá­sa­hu ze stra­ny or­gánů veřej­né mo­ci, ni­ko­liv osob s rov­ným práv­ním pos­ta­ve­ním, na kte­ré se v naz­na­če­ném směru vzta­hu­jí to­li­ko ci­to­va­ná us­ta­no­ve­ní ob­čan­ské­ho zá­ko­ní­ku. To­to kon­sta­to­vá­ní však z po­va­hy věci nemůže změnit ni­če­ho na tom, že ob­sah prá­va na ochra­nu souk­ro­mí jak z hle­dis­ka prá­va jed­no­du­ché­ho, tak i z poh­le­du prá­va ús­tav­ní­ho, třeba vy­klá­dat shod­ným způso­bem, když se jed­ná o tu­též sfé­ru lid­ské exis­ten­ce, což ko­nečně v in­ten­cích ne­zá­vis­lé­ho soud­ní­ho roz­ho­do­vá­ní správně uči­ni­ly v po­su­zo­va­né věci i obec­né sou­dy.“.

 21   Ja­ko přík­lad tu lze pou­žít ná­lez sp. zn. II. ÚS 6/93, je­hož zá­klad shr­nul Ústav­ní soud v je­ho od­ůvodnění tak­to: „Stěžo­va­tel­ka se včas po­da­nou ús­tav­ní stíž­nos­tí do­má­ha­la zru­še­ní roz­sud­ku Kraj­ské­ho sou­du v Če­ských Budějo­vi­cích ze dne 15. 3. 1999, č.j. 11 C 2/99-24, a roz­sud­ku Vr­chní­ho sou­du v Pra­ze ze dne 20. 7. 1999, č.j. 2 Co 96/99-38. Pr­vním z na­pa­de­ných roz­sudků soud za­mítl je­jí návrh vůči Ne­moc­ni­ci s po­lik­li­ni­kou v Pra­cha­ti­cích (dá­le jen „ne­moc­ni­ce“) na za­pla­ce­ní 500 000,- Kč, kte­réž­to čás­tky se do­má­ha­la z ti­tu­lu neop­rávněné­ho zá­sa­hu do prá­va na souk­ro­mí ja­ko náh­ra­dy za způso­be­nou ne­ma­jet­ko­vou új­mu. Od­vo­la­cí soud dru­hým z na­pa­de­ných roz­sudků pr­voin­stan­ční roz­su­dek potvr­dil. Stěžo­va­tel­ka v ús­tav­ní stíž­nos­ti (po je­jím doplnění a upřesnění) na­mí­ta­la, že doš­lo k zá­sa­hu do je­jí­ho prá­va na souk­ro­mí chráněné­ho v čl. 10 od­st. 2 Lis­ti­ny zá­klad­ních práv a svo­bod (dá­le jen „Lis­ti­na“) a v čl. 8 od­st. 1 Úmlu­vy o ochraně lid­ských práv a zá­klad­ních svo­bod (dá­le jen „Úmlu­va“; pozn. ve stíž­nos­ti opa­ko­vaně nepřesně ozna­čo­va­nou) a že zej­mé­na roz­hod­nu­tím sou­du pr­vní­ho stupně by­lo po­ru­še­no prá­vo na spra­ved­li­vý pro­ces ve smys­lu čl. 36 od­st. 1 a čl. 38 od­st. 2 Lis­ti­ny. Po­ru­še­ní prá­va na ochra­nu souk­ro­mí nes­patřuje v pos­tu­pu soudů, ale v jed­ná­ní bý­va­lé­ho za­městnan­ce ne­moc­ni­ce. Kon­krétně šlo o si­tua­ci, kdy mat­ka stěžo­va­tel­ky by­la v průběhu ro­ku 1995 opa­ko­vaně hos­pi­ta­li­zo­vá­na v za­říze­ní ne­moc­ni­ce a ošetřují­cí lé­kař (teh­dej­ší za­městna­nec ne­moc­ni­ce) zá­měnou krev­ní sku­pi­ny při tran­sfu­zi kr­ve vy­vo­lal ne­bez­peč­né zdra­vot­ní kom­pli­ka­ce, v je­jichž důsled­ku pa­cien­tka zemře­la. Za ten­to sku­tek byl ošetřují­cí lé­kař od­sou­zen k pod­míněné­mu tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní de­ví­ti měsíců s od­kla­dem vý­ko­nu tres­tu na zku­šeb­ní do­bu v dél­ce dva a půl ro­ku. Stěžo­va­tel­ka, spatřujíc v jed­ná­ní ošetřují­cí­ho lé­kaře vý­raz­ný zá­sah do prá­va na ochra­nu je­jí osob­nos­ti - prá­va na ochra­nu souk­ro­mí, po­da­la u Kraj­ské­ho sou­du v Če­ských Budějo­vi­cích dne 16. 11. 1998 ža­lo­bu na ochra­nu osob­nos­ti s náh­ra­dou ne­ma­jet­ko­vé új­my ve vý­ši 500 000,- Kč. Soud pr­vním z na­pa­de­ných roz­sudků ža­lo­bu za­mítl a vý­rok od­ůvod­nil kon­sta­to­vá­ním, že smrt oso­by blíz­ké, byť způso­be­ná za­viněním ji­né oso­by, zna­me­ná hlu­bo­ký zá­sah do me­zi­lid­ských vztahů, ne­zak­lá­dá však prá­vo na pos­kyt­nu­tí za­dos­tiu­činění v rám­ci ochra­ny osob­nos­ti. Soud ne­po­va­žu­je prá­vo navr­ho­va­tel­ky na ro­din­ný ži­vot s mat­kou za sou­část ochra­ny je­jí osob­nos­ti. Po po­da­ném od­vo­lá­ní roz­ho­do­val v uve­de­né kau­ze Vr­chní soud v Pra­ze. Dru­hým na­pa­de­ným roz­sud­kem potvr­dil pr­voin­stan­ční roz­hod­nu­tí, když si­ce dospěl k zá­věru, že obecně nel­ze vy­lou­čit neop­rávně­ný zá­sah do prá­va na souk­ro­mí fy­zic­ké oso­by v důsled­ku úmr­tí blíz­ké oso­by, ne­boť souk­ro­mí v sobě za­hr­nu­je i sfé­ru ro­din­né­ho ži­vo­ta, nes­hle­dal však, že by k ta­ko­vé­mu zá­sa­hu doš­lo u stěžo­va­tel­ky. Přitom pou­ká­zal na to, že stěžo­va­tel­ka po­da­la ža­lo­bu s od­stu­pem tří let od úmr­tí mat­ky, dlou­ho­době s ní ne­ži­la ve spo­leč­né do­mác­nos­ti, zemře­lá mat­ka by­la od­ká­zá­na na pe­čo­va­tel­skou služ­bu a by­la do­kon­ce ze so­ciál­ních důvodů opa­ko­vaně hos­pi­ta­li­zo­vá­na v za­říze­ní ne­moc­ni­ce.“.

 22   V ná­le­zu ci­to­va­ném v před­cho­zí poz­nám­ce Ústav­ní soud přesně v tom­to du­chu mj. dál pok­ra­ču­je: „Prá­vo na ochra­nu souk­ro­mé­ho ži­vo­ta je ne­za­da­tel­ným prá­vem fy­zic­ké oso­by. V práv­ní teo­rii se lze set­kat s přís­tu­pem (viz Knap, K., Šves­tka, J., Jeh­lič­ka, O., Pav­lík, P., Ple­ci­tý, V.: Ochra­na osob­nos­ti, 3. vy­dá­ní, Lin­de, Pra­ha 1996, str. 288), dle něhož lze prá­vo na ochra­nu osob­ní­ho souk­ro­mí vy­me­zit ja­ko prá­vo fy­zic­ké oso­by roz­hod­nout pod­le vlas­tní­ho uvá­že­ní zda, popř. v ja­kém roz­sa­hu a ja­kým způso­bem ma­jí být sku­teč­nos­ti je­jí­ho osob­ní­ho souk­ro­mí zpřís­tupně­ny ji­ným (po­zi­tiv­ní slož­ka prá­va) a zá­ro­veň se brá­nit (vzepřít) pro­ti neop­rávněným zá­sahům do té­to sfé­ry ze stra­ny ji­ných osob s rov­ným práv­ním pos­ta­ve­ním (ne­ga­tiv­ní slož­ka prá­va). Příliš­ná ak­cen­ta­ce po­zi­tiv­ní slož­ky prá­va na ochra­nu souk­ro­mé­ho ži­vo­ta ve­de k nea­dek­vát­ní­mu zú­že­ní ochra­ny pou­ze na to, aby sku­teč­nos­ti souk­ro­mé­ho ži­vo­ta fy­zic­ké oso­by ne­by­ly zpřís­tup­ňo­vá­ny veřej­nos­ti bez je­jí­ho souh­la­su či bez důvo­du uz­ná­va­né­ho zá­ko­nem a tak ne­by­la na­ru­šo­vá­na in­teg­ri­ta vnitřní sfé­ry, kte­rá je pro příz­ni­vý roz­voj osob­nos­ti nez­byt­ná. O ty­pic­ký případ po­ru­še­ní prá­va na osob­ní souk­ro­mí jde předev­ším teh­dy, jes­tli­že někdo neop­rávněně zís­ká­vá vědo­mos­ti o sku­teč­nos­tech souk­ro­mé­ho ži­vo­ta ji­né oso­by, ale ta­ké teh­dy, jes­tli­že ty­to sku­teč­nos­ti roz­šiřuje. Ústav­ní soud nes­dí­lí to­to zú­že­né po­je­tí, kte­ré je od­ra­zem konstruk­ce za­kot­ve­né v obč. zák. č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších před­pisů, a pou­ka­zu­je na do­sa­vad­ní roz­hod­nu­tí Ev­rop­ské ko­mi­se a Ev­rop­ské­ho sou­du pro lid­ská prá­va tý­ka­jí­cí se inter­pre­ta­ce a ap­li­ka­ce čl. 8 od­st. 1 Úmlu­vy, z níž (v sou­vis­los­ti s pro­jed­ná­va­nou věcí) zdůraz­ňu­je předev­ším myš­len­ku, že res­pek­to­vá­ní souk­ro­mé­ho ži­vo­ta mu­sí za­hr­no­vat do ur­či­té mí­ry prá­vo na vy­tváření a roz­ví­je­ní vztahů s dal­ší­mi lid­ský­mi by­tos­tmi (té­to ju­di­ka­tu­ry se ta­ké do­vo­lá­vá stěžo­va­tel­ka). Sou­čás­tí souk­ro­mé­ho ži­vo­ta je též ro­din­ný ži­vot za­hr­nu­jí­cí i vzta­hy me­zi blíz­ký­mi příbuz­ný­mi, když sou­čás­tí ro­din­né­ho ži­vo­ta jsou ne­jen so­ciál­ní a mo­rál­ní vzta­hy, ale ta­ké zá­jmy ma­te­riál­ní po­va­hy (např. vy­ži­vo­va­cí po­vin­nost). Res­pek­to­vá­ní tak­to po­ja­té­ho ro­din­né­ho ži­vo­ta za­hr­nu­je zá­va­zek stá­tu jed­nat způso­bem umož­ňu­jí­cím nor­mál­ní roz­voj těchto vztahů.“.

 23   Viz např. ná­le­zy sp. zn. IV. ÚS 536/2000II. ÚS 502/2000 řeší­cí zná­mou prob­le­ma­ti­ku zjiš­ťo­vá­ní osob­ních údajů a zprostřed­ko­va­cích dat o te­le­ko­mu­ni­kač­ním pro­vo­zu v době, než by­la přija­ta no­ve­la tres­tní­ho řádu v po­době § 88a. Zde Ústav­ní soud vý­slovně mj. uvedl: „V da­ném případě spo­leč­nost Euro­Tel pořídi­la vý­pis z te­le­fon­ní­ho úč­tu stěžo­va­te­le, ve kte­rém by­lo uve­de­no mi­mo ji­né čís­lo vo­la­né sta­ni­ce, da­tum a čas po­čát­ku ho­vo­ru, do­ba je­ho tr­vá­ní, ozna­če­ní zá­kla­do­vé sta­ni­ce, kte­rá za­jiš­ťo­va­la ho­vor v okam­ži­ku spo­je­ní a ozna­če­ní zá­kla­do­vé sta­ni­ce, kte­rá ho­vor za­jiš­ťo­va­la v mo­men­tu ukon­če­ní, přičemž ten­to vý­pis pos­kyt­la na zá­kladě blí­že nes­pe­ci­fi­ko­va­né žá­dos­ti or­gánům po­li­cie bez souh­la­su stěžo­va­te­le. Dle ná­zo­ru Ústav­ní­ho sou­du, kte­rý se tím­to zto­tož­ňu­je s roz­sud­kem Ev­rop­ské­ho sou­du pro lid­ská prá­va ze dne 2. 8. 1984 ve věci Ma­lo­ne pro­ti Spo­je­né­mu krá­lov­ství, {podtr­že­no aut. stan.} je třeba vý­še uve­de­né úda­je, a zvláště pak vo­la­ná čís­la, po­va­žo­vat za ne­díl­nou sou­část ko­mu­ni­ka­ce us­ku­tečněné prostřed­nic­tvím te­le­fo­nu. Čl. 13 Lis­ti­ny te­dy ne­zak­lá­dá pou­ze ochra­nu ta­jem­ství vlas­tní­ho ob­sa­hu zpráv, ale i vý­še uve­de­ných slo­žek.“.

 24   Vel­mi přeh­ledně ten­to vý­voj pop­sal ne­dáv­no ve svém člán­ku B. Re­pík, byť v poněkud ji­né - ale ob­sa­hově vel­mi blíz­ké - sou­vis­los­ti. Viz Re­pík, B., Audio­vi­zuál­ní sle­do­vá­ní osob mi­mo souk­ro­mé pros­to­ry ve svět­le ju­di­ka­tu­ry Ev­rop­ské­ho sou­du pro lid­ská prá­va, Trestněpráv­ní re­vue č. 12/2003, str. 349 a násl.

 25   Sub 24 cit. případ X. vers. Is­land z 18. 5. 1976.

 26   Tam­též cit. případ Nie­mitz. vers. Němec­ko ze 16. 12. 1992. Po­dobně i náš Ústav­ní soud např. v ná­le­zu sp. zn. II. ÚS 517/99.

 27   Tam­též, str. 349 a pozn. č. 1 a 4.

 28   Tam­též, str. 349 a pozn. č. 6.

 29   Tam­též, str. 349 a pozn. č. 7 až 9.

 30   Viz: Věc P. G. a J. H. pro­ti Spo­je­né­mu krá­lov­ství, Ev­rop­ský soud pro lid­ská prá­va č. 2/2002, ev. č. 199, str. 82.: „V ju­di­ka­tuře Sou­du by­lo při čet­ných příle­ži­tos­tech kon­sta­to­vá­no, že uta­je­ný od­pos­lech te­le­fon­ních ho­vorů spa­dá do působ­nos­ti čl. 8 v obou as­pek­tech za­ru­če­né­ho prá­va, to­tiž res­pek­to­vá­ní souk­ro­mé­ho ži­vo­ta a ko­res­pon­den­ce. I když je to­mu ob­vyk­le tak, že zá­zna­my by­ly poříze­ny pro úče­ly ur­či­té­ho pou­ži­tí ob­sa­hu ho­vorů, Soud ne­ní přesvědčen, že zá­zna­my poříze­né ja­ko vzor­ky hla­su mo­hou být na­zí­rá­ny ja­ko spa­da­jí­cím mi­mo rá­mec ochra­ny pos­ky­to­va­né čl. 8. I v tom­to případě byl pořízen per­ma­nen­tí zá­znam hla­su oso­by, a po­té byl pod­ro­ben ana­lý­ze přímo sou­vi­se­jí­cí s iden­ti­fi­ka­cí té­to oso­by v kon­textu dal­ších osob­ních údajů. Ač­ko­li je prav­da, že když by­lo pro­ti stěžo­va­telům vzná­še­no ob­vinění, od­po­ví­da­li na for­mál­ní otáz­ky v místě, kde je po­li­cis­té pos­loucha­li, za­zna­me­ná­ní a ana­lý­za je­jich hlasů při té­to příle­ži­tos­ti mu­sí i tak být nah­lí­že­na ja­ko tý­ka­jí­cí se zpra­co­vá­ní oso­bách dat stěžo­va­telů. Soud pro­to uza­ví­rá, že za­zna­me­ná­ním hlasů stěžo­va­telů v době, kdy pro­ti by­lo vzná­še­no ob­vinění v je­jich po­li­cej­ní ce­le, by­lo za­sa­ho­vá­ním do je­jich prá­va na res­pek­to­vá­ní souk­ro­mé­ho ži­vo­ta ve smys­lu čl. 8 Úmlu­vy.“.

 31   V na­ší li­te­ra­tuře viz k to­mu např. Jou­za, L.: Ochra­na souk­ro­mí na pra­co­viš­ti, Práv­ní rád­ce č. 5/2003, str. 29 a násl. Na str. 32 (pod ti­tul­kem KA­ME­RY NA PRA­CO­VIŠTÍCH) autor uvá­dí: „Ne­ní žá­dným ta­jem­stvím, že mno­zí za­městna­va­te­lé in­sta­lu­jí na pra­co­viš­ti ka­me­ry. Ať už je účel ja­ký­ko­li, i ta­dy pla­tí, že ke sle­do­vá­ní ka­me­rou potřebu­je za­městna­va­tel souh­las za­městnan­ce. V opač­ném případě by šlo o zá­sah do ochra­ny osob­nos­ti za­městnan­ce.“.

 32   Srov. ar­gu­men­ta­ci v čás­ti od­ůvodnění roz­sud­ku NS ČR sp. zn. 7 Tz 116/2000 ze dne 13. 6. 2000, ci­to­va­né­ho sub. 4. Teh­dej­ší zá­věr je dnes již jed­noz­načně překo­nán zej­mé­na ju­di­ka­tu­rou Ev­rop­ské­ho sou­du pro lid­ská prá­va z hle­dis­ka čl. 8 Úmlu­vy.

 33   Viz: Věc Perry pro­ti Spo­je­né­mu krá­lov­ství, Ev­rop­ský soud pro lid­ská prá­va č. 5/2003, ev.č. 279, str. 293-294: „Souk­ro­mý ži­vot je ši­ro­ký po­jem, kte­rý nel­ze vy­čer­pá­va­jí­cím způso­bem de­fi­no­vat. As­pek­ty ja­ko poh­lav­ní iden­ti­fi­ka­ce, jmé­no, sexuál­ní orien­ta­ce a ži­vot jsou důle­ži­té pr­vky osob­ní sfé­ry chráněné čl. 8. Ten­to člá­nek rovněž chrá­ní prá­vo na to­tož­nost a osob­ní roz­voj a prá­vo za­klá­dat a roz­ví­jet vzta­hy s os­tat­ní­mi lid­mi a vnějším světem a může za­hr­no­vat čin­nos­ti jak souk­ro­mé, tak pro­fes­ní po­va­hy. Exis­tu­je pro­to ob­last vzá­jem­né­ho sty­ku jed­not­liv­ce s dru­hý­mi, i ve veřej­ném kon­textu, kte­rá může spa­dat pod po­jem „souk­ro­mý ži­vot“ (viz P.G. a J. H. pro­ti Spo­je­né­mu krá­lov­ství, 2001).Mo­ni­to­ro­vá­ní jed­ná­ní jed­not­liv­ce na veřej­ných mís­tech uži­tím fo­tog­ra­fic­ké­ho za­říze­ní, kte­ré ne­zaz­na­me­ná­vá vi­zuál­ní da­ta, ne­ní ja­ko ta­ko­vé za­sa­ho­vá­ním do souk­ro­mé­ho ži­vo­ta jed­not­liv­ce (viz např. roz­hod­nu­tí Ko­mi­se ve věci Her­becq a dal­ší pro­ti Bel­gii, 1998).Na dru­hé straně nah­rá­vá­ní dat a sys­te­ma­tic­ká či stá­lá po­va­ha nah­rá­vá­ní ta­ko­vým za­sa­ho­vá­ním může být (viz např. Ro­ta­ru pro­ti Ru­mun­sku, 2000, Amann pro­ti Švý­car­sku, 2000), kde kom­pi­lo­vá­ní údajů o kon­krét­ních jed­not­liv­cích taj­ný­mi služ­ba­mi i bez uži­tí skry­tých sle­do­va­cích me­tod by­lo za­sa­ho­vá­ním do souk­ro­mé­ho ži­vo­ta.Za­tím­co k nah­rá­vá­ní řeči ve vý­še uve­de­ných přípa­dech P. G. a J. H. do­chá­ze­lo, když od­po­ví­da­li na otáz­ky na po­li­cej­ní sta­ni­ci, nah­rá­vá­ní je­jich řeči k dal­ší­mu ana­ly­zo­vá­ní by­lo po­va­žo­vá­no za zpra­co­vá­vá­ní je­jich osob­ních údajů, kte­ré by­lo za­sa­ho­vá­ním do je­jich prá­va na res­pek­to­vá­ní souk­ro­mé­ho ži­vo­ta.Ve věci Peck pro­ti Spo­je­né­mu krá­lov­ství, 2003, by­lo od­ha­le­ní nah­ráv­ky se­bev­ra­žed­né­ho po­ku­su stěžo­va­te­le mé­diím, za­chy­ce­né­ho na bez­peč­nos­tní ka­me­ru, shle­dá­no zá­važ­ným zá­sa­hem do prá­va stěžo­va­te­le na souk­ro­mý ži­vot i přes­to, že se v da­nou do­bu na­chá­zel na veřej­ném místě.V pro­jed­ná­va­ném případě byl stěžo­va­tel fil­mo­ván na po­li­cej­ní sta­ni­ci. Vlá­da tvr­dí, že to nel­ze po­va­žo­vat za souk­ro­mé mís­to. Ka­me­ry, kte­ré jsou zde umístě­ny z bez­peč­nos­tních důvodů, by­ly vi­di­tel­né, stěžo­va­tel si mu­sel uvědo­mit, že je fil­mo­ván, a že nemůže oče­ká­vat za da­ných okol­nos­tí souk­ro­mí.Jak je uve­de­no vý­še, při nor­mál­ním uži­tí bez­peč­nos­tních ka­mer, ať na veřej­ných mís­tech, či v bu­do­vách, ja­ko jsou ná­kup­ní cen­tra či po­li­cej­ní sta­ni­ce, kde slou­ží le­gi­tim­ní­mu a před­ví­da­tel­né­mu úče­lu, nev­zni­ka­jí otáz­ky pod­le čl. 8 od­st. 1 Úmlu­vy. V pro­jed­ná­va­ném případě vak po­li­cie nas­ta­vi­la bez­peč­nos­tní ka­me­ru tak, aby zís­ka­la jasnější zá­běr stěžo­va­te­le. Zá­běr pak pou­ži­la do mon­tá­že s os­tat­ní­mi oso­ba­mi, aby ho uká­za­la svědkům, jest­li iden­ti­fi­ku­jí stěžo­va­te­le ja­ko pa­cha­te­le vy­šetřova­ných přepa­de­ní. Nah­ráv­ka by­la rovněž pro­mí­tá­na během jed­ná­ní v soud­ní sí­ni.Otáz­kou je, zda ta­ko­vé uži­tí ka­me­ry a zá­běrů by­lo zpra­co­vá­ním ne­bo uži­tím osob­ních údajů v roz­po­ru s prá­vem na res­pek­to­vá­ní souk­ro­mé­ho ži­vo­ta.Soud připo­mí­ná, že stěžo­va­tel byl přive­zen na po­li­cej­ní sta­ni­ci, aby se zú­čas­tnil re­kog­ni­ce, a že je­jí pro­ve­de­ní od­mítl. Ať již si byl vědom bez­peč­nos­tní ka­me­ry či ni­ko­li, nic ne­nasvědču­je to­mu, že měl něja­ké tu­še­ní, že by­ly pořizo­vá­ny je­ho zá­běry pro iden­ti­fi­ka­ci prostřed­nic­tvím vi­dea. Ten­to ma­névr po­li­cie přesáhl nor­mál­ní či oče­ká­va­né uži­tí to­ho­to ty­pu ka­me­ry, což dok­lá­dá i žá­dost po­li­cie o zís­ká­ní po­vo­le­ní a účast tech­ni­ka při nas­ta­ve­ní ka­me­ry. Stá­lé nah­rá­vá­ní zá­běrů a je­jich za­řaze­ní do mon­tá­že pro dal­ší uži­tí lze pro­to po­va­žo­vat za zpra­co­vá­ní a shro­maž­ďo­vá­ní osob­ních údajů stěžo­va­te­le.Vlá­da na­mí­tá, že pou­ži­tí zá­věrů by­lo ana­lo­gic­ké uži­tí fo­tog­ra­fií v iden­ti­fi­kač­ních al­bu­mech, kdy Ko­mi­se kon­sta­to­va­la, že nev­zni­ká žá­dná otáz­ka, po­kud jsou pou­ži­ty pou­ze pro úče­ly iden­ti­fi­ka­ce pa­cha­telů v tres­tním říze­ní (viz vý­še cit Lup­ker). Ko­mi­se však v tom­to případě zdůraz­ni­la, že fo­tog­ra­fie se ne­dos­ta­ly do vlas­tnic­tví po­li­cie něja­kým na­ru­še­ním souk­ro­mí, ale by­ly před­lo­že­ny dob­ro­volně úřadům v žá­dos­tech o vy­dá­ní ces­tov­ních pasů, ne­bo by­ly poříze­ny při příle­ži­tos­ti před­cho­zích za­tče­ní. zá­běry v pro­jed­ná­va­ném případě ne­by­ly zís­ká­ny dob­ro­volně ne­bo za okol­nos­tí, kdy by by­lo mož­no ro­zumně oče­ká­vat, že bu­dou nah­rá­vá­ny a uži­ty pro úče­ly iden­ti­fi­ka­ce.“.Soud je pro­to to­ho ná­zo­ru, že nah­rá­vá­ní a uži­tí vi­deo­záběrů stěžo­va­te­le je v da­ném případě za­sa­ho­vá­ním do je­ho prá­va na res­pek­to­vá­ní souk­ro­mé­ho ži­vo­ta.“.

 34   Tj. zda tak či­nil jen v přípa­dech, kdy je to v sou­la­du se zá­ko­nem a nez­byt­né v de­mok­ra­tic­ké spo­leč­nos­ti v zá­jmu ná­rod­ní bez­peč­nos­ti, veřej­né bez­peč­nos­ti, hos­po­dářské­ho bla­ho­by­tu země, před­chá­ze­ní ne­po­kojům a zlo­čin­nos­ti, ochra­ny zdra­ví ne­bo mo­rál­ky ne­bo ochra­ny práv a svo­bod ji­ných.

 35   Roz­su­dek Ev­rop­ské­ho sou­du pro lid­ská prá­va ve věci Ro­ta­ru pro­ti Ru­mun­sku ze dne 4. 5. 2000, Soud­ní ju­di­ka­tu­ra , Přílo­ha III/2000, str. 35: „Osob­ní da­ta jsou shro­maž­ďo­vá­na a vy­uží­vá­na v sou­la­du se zá­ko­nem, jen po­kud exis­tu­je přeh­led­ná práv­ní úp­ra­va té­to čin­nos­ti a po­kud se mo­hou dot­če­né oso­by účinně do­mo­ci, aby sou­dy přez­kou­ma­ly, zda nej­sou ta­to da­ta shro­maž­ďo­vá­na nad mí­ru, kte­rá je v de­mok­ra­tic­ké spo­leč­nos­ti nez­byt­ná, a zda jsou vy­uží­vá­na jen k le­gi­tim­ním účelům.“.Po­dobně viz cit. sub 30 (str. 81) ve věci P.G. a J.H. pro­ti Spo­je­né­mu krá­lov­ství: „Je řada as­pektů, jež jsou re­le­van­tní pro po­sou­ze­ní, zda je souk­ro­mý ži­vot jed­not­liv­ce dot­čen opatření­mi us­ku­tečněný­mi mi­mo je­ho do­mov­ní či souk­ro­mý pros­tor. Je­li­kož exis­tu­jí příle­ži­tos­ti, kdy se li­dé vědomě ne­bo úmyslně účas­tní ak­ti­vit, kte­ré mo­hou být za­zna­me­ná­vá­ny ne­bo o nich může být veřejně in­for­mo­vá­no, přiměřené oče­ká­vá­ní jed­not­liv­ce, po­kud jde o souk­ro­mí, může být vý­znam­ným, i když ne nutně roz­ho­du­jí­cím fak­to­rem. Oso­ba, kte­rá jde po uli­ci, bu­de ne­vyh­nu­telně vi­di­tel­ná ko­mu­ko­li z veřej­nos­ti, kdo je zde ta­ké příto­men. Mo­ni­to­ro­vá­ní té­hož veřej­né­ho místa tech­nic­ký­mi prostřed­ky (např. přís­luš­ní­kem bez­peč­nos­tní služ­by sle­du­jí­cím uzavře­ný te­le­viz­ní ok­ruh) je po­dob­né po­va­hy. Zá­važ­né otáz­ky tý­ka­jí­cí se souk­ro­mé­ho ži­vo­ta však mo­hou vy­vstat teh­dy, jes­tli­že z ta­ko­vé­ho ma­te­riá­lu z veřej­né sfé­ry vzni­ká ja­ký­ko­li sys­te­ma­tic­ký ne­bo per­ma­nen­tní zá­znam. Z to­ho­to důvo­du sou­bo­ry in­for­ma­cí shro­mážděné bez­peč­nos­tní­mi si­la­mi o kon­krét­ním jed­not­liv­ci spa­da­jí do působ­nos­ti čl. 8, a to i když in­for­ma­ce ne­by­ly shro­máždě­ny uta­je­nou či s neop­rávněným vnik­nu­tím spo­je­nou me­to­dou (viz Ro­ta­ru pro­ti Ru­mun­sku, 200014)). Soud v tom­to kon­textu od­ká­zal na Úmlu­vu Ra­dy Ev­ro­py z 28. 1. 1981, o ochraně osob v sou­vis­los­ti s auto­ma­tic­kým zpra­co­vá­ním osob­ních dat, kte­rá vstou­pi­la v plat­nost dne 1. 10. 1985, a je­jímž cí­lem je „za­ru­čit na úze­mí kaž­dé smluv­ní stra­ny kaž­dé fy­zic­ké osobě (...) res­pek­to­vá­ní je­jích práv a zá­klad­ních svo­bod, a zej­mé­na je­jí­ho prá­va na souk­ro­mí, v sou­vis­los­ti s auto­ma­ti­zo­va­ným zpra­co­vá­ním osob­ních údajů, kte­ré se jí tý­ka­jí“ (člá­nek 1), přičemž ta­ko­vé úda­je jsou de­fi­no­vá­ny ja­ko „ja­ká­ko­li in­for­ma­ce tý­ka­jí­cí se iden­ti­fi­ko­va­né ne­bo iden­ti­fi­ko­va­tel­né fy­zic­ké oso­by“ (člá­nek 2) (viz Amann pro­ti Švý­car­sku, 200015)), kde ucho­vá­vá­ní in­for­ma­cí o stěžo­va­te­li na zá­zna­mu v jis­tém re­gis­tru by­lo shle­dá­no za­sa­ho­vá­ním do souk­ro­mé­ho ži­vo­ta, a to přes­to, že zá­znam neob­sa­ho­val žá­dnou cit­li­vou in­for­ma­ci a pravděpo­dobně do něj nik­dy ne­by­lo nah­lí­že­no).“.

 36   Viz věc P. G. a J. H. pro­ti Spo­je­né­mu krá­lov­ství, Ev­rop­ský soud pro lid­ská prá­va č. 2/2002, ev. č. 199, str. 80.

 37   Tam­též.

 38   Sub 36 a 37 byl sou­lad uži­té­ho pos­tu­pu po­li­cií kon­fron­to­ván s re­le­van­tní exis­tu­jí­cí úp­ra­vou nás­le­du­jí­cím způso­bem: „Obě stra­ny se sho­du­jí v tom, že zís­ká­ní vý­pi­su by­lo za­lo­že­no na zá­kon­ném pod­kla­du, kon­krétně sek­ci 45 zá­ko­na z ro­ku 1984, o te­le­ko­mu­ni­ka­cích, a sek­ci 28(3) zá­ko­na z ro­ku 1984, o ochraně osob­ních údajů. Z pr­vní­ho po­ža­dav­ku tu­díž nep­ly­ne žá­dný prob­lém. Stěžo­va­te­lé tvr­dí, že v je­jich případě neb­yl splněn dru­hý po­ža­da­vek, je­li­kož exis­tu­jí­cí zá­ru­ky tý­ka­jí­cí se pou­ži­tí, ucho­vá­vá­ní a zni­če­ní zá­znamů by­ly ne­dos­ta­teč­né.Soud poz­na­me­ná­vá, že kri­té­rium kva­li­ty prá­va v tom­to kon­textu od­ka­zu­je předev­ším na as­pek­ty před­ví­da­tel­nos­ti a ab­sen­ci své­vo­le (viz vý­še cit. Kopp). To, co se po­ža­du­je prostřed­nic­tvím zá­ruk, zá­vi­sí přinej­men­ším do ur­či­té mí­ry na po­va­ze a roz­sa­hu přís­luš­né­ho za­sa­ho­vá­ní. V pro­jed­ná­va­ném případě se zís­ka­né in­for­ma­ce tý­ka­ly te­le­fon­ních čí­sel vo­la­ných z by­tu B. me­zi dvěma kon­krét­ní­mi da­ty. Neob­sa­ho­va­ly žá­dnou in­for­ma­ci o ob­sa­hu ho­vorů ne­bo o tom, kdo byl vo­la­jí­cím a kdo vo­la­ným. Zís­ka­ná da­ta a způsob, jak moh­la být pou­ži­ta, by­ly te­dy značně ome­ze­né.Ač­ko­li neexis­tu­jí ja­ká­ko­li spe­ci­fic­ká zá­kon­ná us­ta­no­ve­ní (na roz­díl od inter­ních po­li­cej­ních směrnic) up­ra­vu­jí­cí ucho­vá­vá­ní a zni­če­ní ta­ko­vých in­for­ma­cí, Soud ne­ní přesvědčen o tom, že ab­sen­ce ta­ko­vé for­mál­ní re­gu­la­ce vy­vo­lá­vá ja­ké­ko­li ri­zi­ko své­vo­le ne­bo zneu­ži­tí. Ta­ké ne­ní zřej­mé, že chybě­la před­ví­da­tel­nost. Zpřís­tupnění po­li­cii by­lo po­vo­le­no v sou­la­du s přís­luš­ným zá­kon­ným rám­cem tam, kde to by­lo nez­byt­né pro úče­ly zjištění ne­bo pre­ven­ce zlo­čin­nos­ti, a ma­te­riá­lu by­lo pou­ži­to v tres­tním pro­ce­su pro­ti stěžo­va­telům na pod­po­ru důkazů re­le­van­tních pro ur­če­ní ča­su te­le­fon­ních ho­vorů. Ne­ní zřej­mé, že by stěžo­va­te­lé nemě­li adek­vát­ní in­for­ma­ce o okol­nos­tech a pod­mín­kách, za nichž j sou stát­ní or­gá­ny op­rávně­ny k ta­ko­vé­mu opatření přis­tou­pit. Soud uza­ví­rá, že přís­luš­né opatření by­lo „v sou­la­du se zá­ko­nem“.

 39   Viz např. ná­le­zy ci­to­va­né sub. 23 tý­ka­jí­cí se prob­le­ma­ti­ky zís­ká­vá­ní osob­ních a zprostřed­ko­va­cích dat z te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu.

 40   Zřejmě by (např.) šlo o přípa­dy, v nichž by roz­ho­vor byl nah­rá­ván za okol­nos­tí, za nichž se cí­tí být „od­pos­louchá­va­ná“ oso­ba důvodně chráněna před ne­po­vo­la­ným zá­sa­hem do je­jí souk­ro­mé sfé­ry, te­dy např., po­kud by byl ta­ko­vý úkon pro­váděn v je­jím vlas­tním obyd­lí.

 41   Srov. § 158e od­st. 5 tr. ř.

 42   Tj. pro­vést úkon in­di­vi­duálně za­měře­ný právě na tu­to zce­la kon­krét­ní oso­bu, v da­ném místě a ča­se, a pro ur­či­tý spe­ci­fic­ký účel, kte­rý za­sa­hu­je do je­jí­ho souk­ro­mí.

 43   Po­kud by se např. zú­čas­tnil ta­ko­vé­ho jed­ná­ní ja­ko tře­tí oso­ba po­lic­ista a uta­jeně za­chy­co­val pro­bí­ha­jí­cí roz­ho­vor jen se souh­la­sem jed­no­ho z je­ho účas­tníků, nespl­ňo­val by ten­to pos­tup evi­dentně pod­mín­ku, že sle­do­vá­ní je - právě ve vzta­hu k dru­hé­mu účas­tní­ku, je­muž by o tak­to pro­váděném sle­do­vá­ní ne­by­lo nic zná­mo - pro­váděno sje­ho souh­la­sem.

 44   Srov. § 158b tr.ř. sta­no­ví­cí pod­mín­ky pro pou­ži­tí ope­ra­tivně pát­ra­cích prostředků.

 45   V rám­ci podpůrných ope­ra­tivně pát­ra­cích prostředků pod­le § 23a a násl. to­ho­to zá­ko­na by moh­lo připa­dat v úva­hu pou­ži­tí in­for­má­to­ra pod­le § 23f od­st. 1 cit. zák., jímž se ro­zu­mí fy­zic­ká oso­ba pos­ky­tu­jí­cí po­li­cii in­for­ma­ce a služ­by ta­ko­vým způso­bem, aby ne­by­la vy­zra­ze­na je­jí spolu­prá­ce s po­li­cií. Pou­ži­tí ta­ko­vé oso­by k pro­ve­de­ní nah­ráv­ky hla­so­vé­ho pro­je­vu ji­né oso­by uta­je­ným způso­bem je však již fak­tic­ky úko­nem, kte­rý se ob­sa­hově rov­ná sle­do­vá­ní oso­by pod­le § 158d od­st. 2 či 3 tr. ř., pro­to je ten­to pos­tup vy­lou­čen.

 46   Ve věci M. M. pro­ti Ni­zo­ze­mí, kte­rý se tý­kal nah­rá­vá­ní te­le­fo­ná­tu se souh­la­sem ma­ji­tel­ky účas­tnic­ké te­le­fon­ní sta­ni­ce ale bez vědo­mí vo­la­jí­cí­ho (pozdější­ho ob­viněné­ho), Soud mj. uvedl: „V pro­jed­ná­va­ném případě, kte­rý je stejně ja­ko případ A. pro­ti Fran­cii cha­rak­te­ri­zo­ván po­li­cej­ním an­ga­žo­vá­ním souk­ro­mé oso­by pro shro­máždění důkazů v tres­tním přípa­du, ne­ní Soud přesvědčen ar­gu­men­ty vlá­dy, že to by­la pa­ní S., kdo mě­la kon­tro­lu nad udá­los­tmi. Ak­cep­to­vá­ní ta­ko­vé­ho ar­gu­men­tu by umož­ni­lo vy­šetřují­cím or­gánům vy­hnout se je­jich od­povědnos­ti pod­le Úmlu­vy pou­ží­vá­ním souk­ro­mých agentů.“.

 47   Stran někte­rých ná­zorů, od­ka­zu­jí­cích na mož­nost ana­lo­gie s us­ta­no­ve­ním § 88 od­st. 3 tr. ř., up­ra­vu­jí­cím mož­nost od­pos­le­chu a zá­zna­mu te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu bez souh­la­su dru­hé­ho účas­tní­ka te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu jen se souh­la­sem účas­tní­ka od­pos­louchá­va­né te­le­fon­ní sta­ni­ce, třeba říci, že jde o spe­ci­fic­ký in­sti­tut, u něhož tak­to ši­ro­kou ana­lo­gii pou­žít nel­ze, ne­boť by šlo o nepřípus­tné roz­šiřová­ní in­ge­ren­ce stá­tu do chráněných souk­ro­mop­ráv­ních vztahů pod­le in­sti­tu­tu, kte­rý ve sku­teč­nos­ti zá­kon nez­ná. Účas­tník roz­ho­vo­ru ja­ko souk­ro­má oso­ba tu ne­má prá­vo pod­le žá­dné­ho vý­slov­né­ho zmocnění zá­ko­na sám o sobě udělit stá­tu zá­kon­nou li­cen­ci k to­mu, aby je­ho prostřed­nic­tvím (s je­ho po­mo­cí) uta­jeně za­chy­co­val hla­so­vý pro­jev dru­hé­ho účas­tní­ka roz­ho­vo­ru.

 48   Z hle­dis­ka vý­kla­du § 12 od­st. 1 obč. zák. by by­lo mož­no ještě uva­žo­vat o tom, zda by z ji­ných okol­nos­tí ne­by­lo mož­no do­vo­dit, že tak­to do­vo­leně za­chy­ce­ný hla­so­vý pro­jev smí být užit jen k ur­či­té­mu, jasně spe­ci­fi­ko­va­né­mu úče­lu. Po­tud lze připus­tit roz­šíření ochra­ny pod­le § 12 od­st. 1 obč. zák. Patrně však nel­ze vy­klá­dat ci­to­va­né us­ta­no­ve­ní tak, že k uži­tí do­vo­leně za­chy­ce­né­ho hla­so­vé­ho pro­je­vu, po­kud ani z okol­nos­tí, za nichž byl pořízen, nel­ze jed­noz­načně sou­dit na ome­zu­jí­cí vol­ní pro­jev to­ho, je­hož pro­jev je tak­to chráněn ja­ko osob­nos­tní prá­vo, je nut­no ještě dal­ší­ho zvláš­tní­ho souh­la­su té­to oso­by. By­lo by to­mu tak, po­kud by v da­ném případě moh­la nas­tou­pit ještě ji­ná vý­slovně sta­no­ve­ná ochra­na ta­ko­vé­ho hla­so­vé­ho pro­je­vu, např. po­kud by jej by­lo mož­no podřadit pod re­žim autor­ské­ho zá­ko­na [zák. č. 121/2000 Sb., o prá­vu autor­ském, o prá­vech sou­vi­se­jí­cích s prá­vem autor­ským a o změně někte­rých zá­konů (autor­ský zá­kon)], např. v po­době prá­va vý­kon­né­ho umělce na ochra­nu je­ho umělec­ké­ho vý­ko­nu před neop­rávněným za­zna­me­ná­vá­ním ne­bo sdělo­vá­ním je­ho za­zna­me­na­né­ho vý­ko­nu veřej­nos­ti pod­le § 70 od­st. 2 písm. b) resp. písm. g) cit. zák. V ta­ko­vém případě by sa­mozřejmě by­lo nut­no při pub­li­ka­ci uve­de­né­ho zá­zna­mu res­pek­to­vat i přís­luš­ná us­ta­no­ve­ní to­ho­to dal­ší­ho zvláš­tní­ho práv­ní­ho před­pi­su, je­hož případ­né po­ru­še­ní by však zpra­vid­la za­klá­da­lo i zvláš­tní od­povědnost. Co je ale pod­stat­né - ta­to dal­ší zvláš­tní ochra­na už ne­bu­de zpra­vid­la v přímém vzta­hu k le­gál­nos­ti pou­ži­tí tak­to zís­ka­né­ho zá­zna­mu hla­so­vé­ho pro­je­vu ja­ko důka­zu či důkaz­ní­ho prostřed­ku. Pos­led­ní - zřejmě jen teo­re­tic­kou - otáz­kou může být mož­nost pou­ži­tí za­chy­ce­né­ho slov­ní­ho pro­je­vu k důka­zu v tres­tním říze­ní v případě, kdy si­ce dá do­tyč­ná oso­ba k za­chy­ce­ní své­ho pro­je­vu souh­las, ale vý­slovně vy­lou­čí svůj souh­las, po­kud jde o je­ho mož­né pou­ži­tí v rám­ci tres­tní­ho říze­ní. Tak­to předem vy­lou­čit le­gálně za­chy­ce­ný pro­jev z důkaz­ní­ho říze­ní v rám­ci říze­ní tres­tní­ho patrně nel­ze. Tam by o pou­ži­tel­nos­ti to­ho­to důkaz­ní­ho prostřed­ku roz­hod­la kon­krét­ní si­tua­ce, zej­mé­na ta­ké pos­ta­ve­ní uve­de­né oso­by v tres­tním říze­ní a vztah ob­sa­hu je­jí­ho před­cho­zí­ho pro­je­vu k to­mu­to pos­ta­ve­ní a předmětu tres­tní­ho říze­ní.

 49   Opět bu­de nut­no v tom­to případě vzít v po­taz předev­ším zá­kon­né li­cen­ce ve smys­lu § 12 od­st. 2 a 3 obč. zák.

 50   To­též v obec­né ro­vině sa­mozřejmě pla­tí i pro pou­ži­tí ta­ko­vé­ho zá­zna­mu, k němuž by ne­by­la ji­nak dá­na např. zá­kon­ná úřed­ní li­cen­ce.

 51   Ta­to úva­ha, spo­dob­ňu­jí­cí uve­de­ný pos­tup nah­rá­va­jí­cí oso­by s jed­ná­ním v kraj­ní nou­zi, ne­má snad za­tím tak zá­sad­ní vý­znam, i když má vy­jádřit rá­mec do­vo­le­né­ho pos­tu­pu v ne­jo­becnější ro­vině. Moh­la však na­být reál­né­ho ob­sa­hu, po­kud by v rám­ci přip­ra­vo­va­né re­ko­di­fi­ka­ce tres­tní­ho prá­va hmot­né­ho by­lo do zá­ko­na za­kot­ve­no původně navr­ho­va­né us­ta­no­ve­ní § 163 o tres­tném či­nu po­ru­še­ní důvěrnos­ti ús­tní­ho pro­je­vu a ji­né­ho pro­je­vu osob­ní po­va­hy. V zá­klad­ní skut­ko­vé pod­statě návrh zněl: „(1) Kdo v úmys­lu zís­kat pro se­be ne­bo pro ji­né­ho ma­jet­ko­vý ne­bo ji­ný prospěch, způso­bit ji­né­mu ško­du ne­bo ji­nou váž­nou új­mu, ane­bo oh­ro­zit je­ho váž­nost u spolu­ob­čanů po­ru­ší důvěrnost ne­veřejně pro­ne­se­ných slov ne­bo ji­né­ho pro­je­vu osob­ní po­va­hy tím, že ho neop­rávněně za­chy­tí zá­zna­mo­vým za­říze­ním a tak­to zho­to­ve­ný zá­znam zpřís­tup­ní tře­tí osobě ne­bo ho ji­ným způso­bem pou­ži­je, bu­de pot­res­tán od­nětím svo­bo­dy až na je­den rok, pro­pad­nu­tím věci ne­bo zá­ka­zem čin­nos­ti.(2) Stejně bu­de pot­res­tán, kdo v úmys­lu uve­de­ném v od­stav­ci 1 za pou­ži­tí elek­tro­nic­ké­ho ne­bo ji­né­ho tech­nic­ké­ho za­říze­ní neop­rávněně od­pos­louchá­vá ne­veřejně pro­ne­se­ná slo­va ji­né­ho, kte­rá mu ne­by­la ur­če­na “. V průběhu připo­mín­ko­vé­ho říze­ní byl návrh to­ho­to us­ta­no­ve­ní vy­puštěn.

 52   To je mj. nes­porně důvo­dem, proč jsou kri­te­ria op­rávněnos­ti zá­sa­hu do prá­va na souk­ro­mí pod­le čl. 8 od­st. 2 Úmlu­vy vy­me­ze­na tak, jak jsou vy­me­ze­na.

 53   Po no­ve­le pro­ve­de­né zá­ko­nem č. 265/2001 Sb., ale sou­časně nel­ze přeh­léd­nout, že tres­tní řád ví­ce než před­tím dá­vá pros­tor stra­nám (zej­mé­na ta­ké ob­ha­jobě), aby opatřova­ly důka­zy a před­klá­da­ly je i v rám­ci pro­bí­ha­jí­cí­ho říze­ní před sou­dem, tak­že lze oče­ká­vat, že po­dob­né pos­tu­py se bu­de sna­žit vy­uží­vat i ob­ha­jo­ba. Me­ze roz­sa­hu do­ka­zo­vá­ní, kte­ré bu­dou pro­vádět ob­ža­lo­ba (stát­ní zá­stup­ce) a ob­ha­jo­ba (ob­háj­ce) sku­tečně ja­ko stra­ny sto­jí­cí pro­ti sobě v jed­nom říze­ní, se bu­dou patrně dá­le hle­dat. Nic­méně pro obě stra­ny mu­sí pla­tit ur­či­tá pra­vid­la pro opatřová­ní in­for­ma­cí a je­jich pre­zen­ta­ci v říze­ní ja­ko důkaz­ních prostředků a důkazů.

 54   To­též sa­mozřejmě pla­tí i pro ob­háj­ce ob­viněné­ho v tres­tním říze­ní, kte­ré­ho nel­ze za­řadit do or­gánů veřej­né mo­ci, ale je­ho pos­tu­py v rám­ci ob­ha­jo­by mu­sí - už v du­chu pro něj plat­ných etic­kých no­rem - vy­chá­zet z úc­ty k prá­vu a res­pek­to­vá­ní zá­klad­ních práv a svo­bod, a ta­ké z prin­cipů, kte­ré pla­tí v té­to sféře pro ja­kou­ko­li ji­nou souk­ro­mou oso­bu. Ob­háj­ce ne­má žá­dné vý­sad­ní pos­ta­ve­ní, kte­ré by mu ze zá­ko­na do­vo­lo­va­lo zís­ká­vat důkaz­ní prostřed­ky za ce­nu zá­sahů do zá­klad­ních práv a svo­bod ji­né­ho. U něj se pro­to, po­kud na­bíd­ne tak­to zís­ka­né in­for­ma­ce ja­ko důka­zy v tres­tním říze­ní, mu­sí pos­tu­po­vat při úva­ze o je­jich pou­ži­tel­nos­ti pod­le stej­ných hle­di­sek, ja­ko u kaž­dé ji­né souk­ro­mé oso­by.

 55   Srov. sub 20.

 56   Svo­le­ní ne­ní třeba, pou­ži­jí-li se pí­sem­nos­ti osob­ní po­va­hy, po­do­biz­ny, ob­ra­zo­vé sním­ky ne­bo ob­ra­zo­vé a zvu­ko­vé zá­zna­my k účelům úřed­ním na zá­kladě zá­ko­na.

 57   To­též nut­no up­lat­nit i ve vzta­hu k tzv. pros­to­ro­vé­mu od­pos­le­chu či sle­do­vá­ní (umis­ťo­vá­ní po­li­cej­ních ka­mer či po­dob­ných za­bez­pe­čo­va­cích sys­témů na veřej­ných pros­tran­stvích, v pros­to­rách bank atd.), kte­ré ne­po­chybně ne­ní ur­če­no a nes­mí být zneu­ží­vá­no k na­ru­šo­vá­ní souk­ro­mí, ale jen v přísně ome­ze­né a zdůvodněné míře k ochraně veřej­né­ho pořád­ku.

 58   K té­to otáz­ce lze ci­to­vat z roz­hod­nu­tí Spol­ko­vé­ho soud­ní­ho dvo­ra (Práv­ní roz­hle­dy č. 12/2003, str. 631-632): „1. K ta­jem­ství zpráv po­dá­va­ných mlu­ve­ným slo­vem, chráněné­mu spo­lu s dal­ší­mi prá­vy čl. 2 I ve spo­je­ní s čl. 1 I GG, patří i op­rávnění roz­ho­do­vat sa­mos­tatně o tom, zda ob­sah ko­mu­ni­ka­ce má být přís­tup­ný pou­ze účas­tní­ku, je­muž byl ur­čen, ne­bo ur­či­té­mu ok­ru­hu osob ane­bo veřej­nos­ti. 2. ochra­na ta­jem­ství zpráv po­dá­va­ných mlu­ve­ným slo­vem ne­zá­vi­sí ani na tom,, zda předá­va­né in­for­ma­ce ma­jí po­va­hu osob­ní ko­mu­ni­ka­ce ne­bo zda se vůbec ne­jed­ná o osobě cit­li­vá da­ta, ani na tom, jest­li by­lo ujed­ná­no, že roz­ho­vor je zvláště důvěr­ný. 3. Potřeba opatřit si důkaz­ní prostředek k pro­ká­zá­ní ci­vilněpráv­ních ná­roků ne­ní způso­bi­lým důvo­dem pro os­pra­vedlnění zá­sa­hu do prá­va na ochra­nu osob­ni os­tat­ních účas­tníků říze­ní. 4. Jes­tli­že vý­slech svědka oh­ledně te­le­fo­ná­tu, je­hož neb­yl účas­tní­kem, ale kte­rý pro­ti vů­li jed­no­ho z účas­tníků vy­slechl, před­sta­vu­je zá­sah do prá­va na ochra­nu osob­nos­ti jed­no­ho z účas­tníků roz­ho­vo­ru, nepřichá­zí v úva­hu pou­ži­tí té­to vý­povědi ja­ko důkaz­ní­ho prostřed­ku v ci­vil­ním říze­ní.“ To­to roz­hod­nu­tí, byť šlo o soud­ní or­gán ci­zí­ho stá­tu, je na­to­lik ilus­tra­tiv­ní ve vy­me­ze­ní pod­mí­nek, kte­ré nut­no brát v da­ném případě v úva­hu, že je přílo­hou sta­no­vis­ka. By­lo pub­li­ko­vá­no v ča­so­pi­se Práv­ní roz­hle­dy č. 12/2003, str. 631-632.

 59   Pro­to jsou zá­věry cit. roz­hod­nu­tí KS Os­tra­va sp. zn. sp. zn. 23 C 3/97, kte­ré de fac­to jed­noz­načně tvr­dí, že - za pr­vé - nah­rá­vá­ní roz­ho­vo­ru s dru­hou oso­bou za úče­lem pozdější­ho důkaz­ní­ho říze­ní bez je­jí­ho vědo­mí je nepřípus­tné, a - za dru­hé - že ta­ko­vá in­for­ma­ce je v tom­to pozdějším důkaz­ním říze­ní ja­ko důkaz ab­so­lutně ne­pou­ži­tel­ná, příliš zjed­no­du­šu­jí­cí a ne­mo­hou tak­to ob­stát. Za­po­mí­ná se tu, že ok­ruh spo­le­čen­ských vztahů, kte­ré up­ra­vu­je ci­to­va­né us­ta­no­ve­ní § 12 ob­čan­ské­ho zá­ko­na ne­jen ja­ko in­sti­tut prá­va ci­vil­ní­ho, ale předev­ším ja­ko in­sti­tut cha­rak­te­ru hmotněpráv­ní­ho, je od­liš­ný od ok­ru­hu vztahů, kte­ré řeší tres­tní řád, kte­rý je jed­nak nor­mou trestněpráv­ní, ale zej­mé­na a v pr­vé řadě je nor­mou pro­ces­ní. Zmi­ňo­va­né roz­hod­nu­tí ob­sa­hu­je správ­né hod­no­ce­ní to­ho­to vzta­hu po­tud, po­kud upo­zor­ňu­je na fakt, že pro ta­ko­vý případ, ja­ký je řešen v něm (a ja­ký je předmětem i těchto úvah) před­sta­vu­je tres­tní řád či ji­ná po­dob­ná pro­ces­ní nor­ma zá­kon­nou li­cen­ci jen k pou­ži­tí uve­de­ných in­for­ma­cí pro úče­ly úřed­ní, te­dy v rám­ci důkaz­ní­ho říze­ní. Na dru­hé straně však roz­hod­nu­tí hned - a to nepřípus­tným způso­bem - ome­zu­je pou­ži­tel­nost pra­vi­del, sta­no­ve­ných pro­ces­ní­mi před­pi­sy, me­zi něž patří i tres­tní řád, po­tud, po­kud z poh­le­du vzni­ku uve­de­né in­for­ma­ce ne­jen ab­so­lutně za­ka­zu­je mož­nost poříze­ní uve­de­né­ho zá­zna­mu bez souh­la­su dru­hé oso­by, ale - ta­ké ab­so­lutně - vy­lu­ču­je mož­nost pou­ži­tí již tak­to poříze­né­ho zá­zna­mu v důkaz­ním říze­ní. Na­víc, po­kud by se ten­to zá­věr měl vztáh­nout i na říze­ní pod­le tres­tní­ho řádu, zna­me­na­lo by to, že ci­vil­ní soud nepřípus­tným způso­bem za­sáhl do pra­vo­mo­ci or­gánů čin­ných v tres­tním říze­ní a přek­ro­čil me­ze své kom­pe­ten­ce, ne­boť ne­ní ne­po­chybně v pra­vo­mo­ci obec­né­ho ci­vil­ní­ho sou­du roz­ho­do­vat o pou­ži­tel­nos­ti ur­či­tých exis­tu­jí­cích in­for­ma­cí v tres­tním říze­ní ja­ko důkazů či důkaz­ních prostředků.


 

Diskusia

 

Najčítanejšie články

Daňové trestné činy - niektoré aplikačné problémy

 vý­ťah z pred­náš­ky us­ku­toč­ne­nej dňa 09.05.2013 v Om­še­ní

 
Trestný čin ohovárania vs. prípustná (dovolená) kritika

 člá­nok pri­ná­ša ana­lý­zu zna­kov pre­či­nu oho­vá­ra­nia pod­ľa § 373 ods. 1 Tr. zák. a ve­nu­je po­zor­nosť aj prob­le­ma­ti­ke, do akej mie­ry je prí­pus­tná kri­ti­ka naj­mä ve­rej­ne čin­ných osôb.

 
Zákonnosť dôkazov a procesu dokazovania trestných činov s drogovým prvkom (z pohľadu obhajoby)

 cie­ľom člán­ku bo­lo pou­ká­zať na ma­név­ro­va­cí pries­tor ob­ha­jo­by pri vý­ko­ne ob­ha­jo­by osôb ob­vi­ne­ných z tres­tných či­nov naj­mä s dro­go­vým pr­vkom.

 
   
 
Mapa stránky   |   O nás   |   Kontakt Powered by Cyclone3 XUL CMS of Comsultia