Miera opatrnosti poškodeného pri trestnom čine podvodu

Publikované: 30. 06. 2013, čítané: 5707 krát
 

 

Práv­ne ve­ty:

 

I. Pri po­su­dzo­va­ní otáz­ky, či pá­cha­teľ napl­nil zna­ky prís­luš­né­ho tres­tné­ho či­nu (ty­pic­ky ma­jet­ko­vej po­va­hy), je nut­né vziať do úva­hy aj prí­pad­nú exis­ten­ciu súk­rom­nop­ráv­ne­ho vzťa­hu, v kto­rom ako účas­tní­ci vy­stu­po­va­li pá­cha­teľ a poš­ko­de­ný a kto­rý má vý­znam pre kon­krét­nu tres­tnú vec. Po­kiaľ ide o súk­rom­nop­ráv­ny vzťah, je pot­reb­né to­tiž tr­vať na tom, aby na ochra­nu svo­jich ma­jet­ko­vých zá­uj­mov dba­li pre­dov­šet­kým sa­mot­ní účas­tní­ci ta­ké­ho­to vzťa­hu. Od tých­to účas­tní­kov je nut­né po­ža­do­vať, aby pos­tu­po­va­li oboz­ret­ne a aby dodr­ža­li as­poň ele­men­tár­ne zá­sa­dy opatr­nos­ti, obzvlášť ak sú pre to ľah­ko do­siah­nu­teľ­né pros­tried­ky.

II. Za si­tuácie, keď poš­ko­de­ný sám svo­jou zjav­nou neo­patr­nos­ťou, kto­rej sa mo­hol ľah­ko vy­va­ro­vať, pris­tú­pil k neis­tej fi­nan­čnej dis­po­zí­cii a vy­na­lo­žil fi­nan­čné pros­tried­ky, po­tom sa s dôs­led­ka­mi tej­to neis­to­ty mu­sí vy­spo­ria­dať tak­tiež sám a to za pou­ži­tia pros­tried­kov súk­rom­né­ho prá­va. Z hľa­dis­ka prin­cí­pov, na kto­rých je za­lo­že­ný de­mok­ra­tic­ký štát je nep­ri­ja­teľ­né, aby tres­tným pos­ti­hom jed­né­ho účas­tní­ka súk­rom­nop­ráv­ne­ho vzťa­hu bo­la nah­ra­dzo­va­ná ne­vy­hut­ná mie­ra opatr­nos­ti dru­hé­ho účas­tní­ka pri ochra­ne vlas­tných práv a ma­jet­ko­vých zá­uj­mov. Tres­tným pos­ti­hom nie je mož­né nah­rá­dzať in­šti­tú­ty iných práv­nych od­vet­ví, kto­ré sú ur­če­né na ochra­nu ma­jet­ko­vých práv a zá­uj­mov.

Z uz­ne­se­nia Naj­vyš­šie­ho sú­du Čes­kej re­pub­li­ky (krá­te­né)

 (Us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du Čes­ké re­pub­li­ky sp.zn. 11 Tdo 1121/2012, ze dne 14.3.2013)

Nej­vyš­ší soud Čes­ké re­pub­li­ky pro­jed­nal v ne­veřej­ném za­se­dá­ní do­vo­lá­ní ob­viněné­ho A. Š. pro­ti us­ne­se­ní Vr­chní­ho sou­du v Olo­mou­ci ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 2 To 42/ 2012, ja­ko sou­du od­vo­la­cí­ho v tres­tní věci ve­de­né u Kraj­ské­ho sou­du v Os­travě – po­boč­ka v Olo­mou­ci pod sp. zn. 28 T 8/2011, a roz­hodl tak, že pod­le § 265k od­st. 1 tr. řádu se zru­šu­jí us­ne­se­ní Vr­chní­ho sou­du v Olo­mou­ci ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 2 To 42/2012 v čás­ti, jíž by­lo za­mít­nu­to od­vo­lá­ní ob­viněné­ho pro­ti bo­du 6. vý­ro­ku o vině roz­sud­ku Kraj­ské­ho sou­du v Os­travě – po­boč­ka v Olo­mou­ci ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. 28 T 8/2011, a bod 6. vý­ro­ku o vině roz­sud­ku Kraj­ské­ho sou­du v Os­travě – po­boč­ka v Olo­mou­ci ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. 28 T 8/2011, a ce­lý vý­rok o tres­tu u obou vý­še uve­de­ných roz­hod­nu­tí. Pod­le § 265k od­st.2 tr. řádu se zru­šu­jí ta­ké dal­ší roz­hod­nu­tí na zru­še­ná roz­hod­nu­tí ob­sa­hově na­va­zu­jí­cí, po­kud vzhle­dem ke změně, k níž doš­lo zru­še­ním, poz­by­la pod­kla­du. Pod­le § 265l od­st. 1 tr. řádu se Kraj­ské­mu sou­du v Os­travě – po­boč­ka v Olo­mou­ci přika­zu­je, aby věc v potřeb­ném roz­sa­hu zno­vu pro­jed­nal a roz­hodl.

Z od­ůvodnění :

Roz­sud­kem Kraj­ské­ho sou­du v Os­travě – po­boč­ka v Olo­mou­ci ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. 28 T 8/2011, byl ob­vině­ný A. Š. uz­nán vin­ným ze spá­chá­ní zlo­či­nu pod­vo­du pod­le § 209 od­st. 1, od­st. 5 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku a za tu­to tres­tnou čin­nost byl od­sou­zen pod­le § 209 od­st. 5 tr. zá­ko­ní­ku za pou­ži­tí § 43 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku za ten­to a sbí­ha­jí­cí se zlo­čin pod­vo­du pod­le § 209 od­st. 1, od­st. 4 písm. d) tr. zá­ko­ní­ku, jímž byl uz­nán vin­ným roz­sud­kem Ok­res­ní­ho sou­du ve Zlíně ze dne 4. 4. 2011, č. j. 31 T 145/2010-265, k souhr­nné­mu tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní 6 (šes­ti) let ne­pod­míněně a pod­le § 56 od­st. 2 písm. c) tr. zá­ko­ní­ku byl pro vý­kon ulo­že­né­ho tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy za­řazen do vězni­ce s os­tra­hou.

Sou­časně byl zru­šen vý­rok o tres­tu z roz­sud­ku Ok­res­ní­ho sou­du ve Zlíně ze dne 4. 4. 2011, č. j. 31 T 145/2010-265, ja­kož i všech­na dal­ší roz­hod­nu­tí na ten­to vý­rok na­va­zu­jí­cí, po­kud vzhle­dem ke změně, k níž doš­lo zru­še­ním, poz­by­la pod­kla­du.

Pod­le § 228 od­st. 1 byl ob­vině­ný za­vá­zán po­vin­nos­tí nah­ra­dit poš­ko­ze­ným

• L. G. ško­du ve vý­ši 170.000,- Kč,
• J. S. ško­du ve vý­ši 300.000,- Kč.

Pod­le § 229 od­st. 1 tr. řádu by­li poš­ko­ze­ní J. O. a B. Š. od­ká­zá­ni s ná­ro­kem na náh­ra­du ško­dy na říze­ní ve věcech ob­čan­skop­ráv­ních.

Pod­le skut­ko­vých zjištění kraj­ské­ho sou­du se tres­tné čin­nos­ti do­pus­til tím, že v ob­do­bí od 25. 7. 2007 do 16. 3. 2009 v Z. a na ji­ných mís­tech Čes­ké re­pub­li­ky prostřed­nic­tvím smluv o půjčkách, či smluv o úvěru si v úmys­lu se­be obo­ha­tit, za­půjčil od fy­zic­kých osob a práv­nic­kých osob fi­nan­ční čás­tky:

1. dne 25. 7. 2007 v Z. na zá­kladě smlou­vy o půjčce od J. O. čás­tku ve vý­ši 1,5 mi­lio­nu Kč, kdy v době splat­nos­ti za­pla­til čás­tku 85.000,- Kč a způso­bil jí tak ško­du ve vý­ši 1.415.000,- Kč,
2. a) dne 22. 11. 2007 v Š. na zá­kladě smlou­vy o půjčce od L. G. čás­tku ve vý­ši 100. 000,- Kč, kdy v době splat­nos­ti za­pla­til čás­tku 24.000,- Kč,
b) dne 1. 10. 2008 v Z. na zá­kladě smlou­vy o půjčce pre­zen­to­va­né směnkou od L. G. čás­tku ve vý­ši 100.000- Kč, kdy v době splat­nos­ti nic neuh­ra­dil, a způso­bil tak L. G. cel­ko­vou ško­du ve vý­ši 176.000,- Kč,
3. a) dne 4. 12. 2007 v Z., na zá­kladě smlou­vy o půjčce od J. S. čás­tku ve vý­ši 100.000,- Kč, kdy v době splat­nos­ti za­pla­til čás­tku 36.000,- Kč,
b) dne 19. 3. 2008 v Z. na zá­kladě smlou­vy o půjčce od J. S., čás­tku ve vý­ši 100.000,- Kč, kdy v době splat­nos­ti nic neuh­ra­dil, a způso­bil tak J. S. cel­ko­vou ško­du ve vý­ši 164.000,- Kč,
4. a) dne 28. 1. 2008 v Z. na zá­kladě smlou­vy o půjčce od B. Š. čás­tku ve vý­ši 500.000,- Kč,
b) dne 13. 6. 2008 v Z. na zá­kladě smlou­vy o půjčce od B. Š. čás­tku ve vý­ši 300.000,- Kč,
c) dne 17. 10. 2008 v Z. na zá­kladě smlou­vy o půjčce od B. Š. čás­tku ve vý­ši 500.000,- Kč
d) dne 7. 11. 2008 v Z. na zá­kladě smlou­vy o půjčce ve vý­ši 1.700.000,- Kč od B. Š. za­půjčil fak­tic­ky čás­tku ve vý­ši 400.000,- Kč, kdy v době splat­nos­ti pošk. B. Š. za­pla­til pou­ze čás­tku 322.000,- Kč a způso­bil tak cel­ko­vou ško­du ve vý­ši 1.378,- Kč,
5. dne 23. 1. 2008 v P. na zá­kladě smlou­vy o půjčce od J. O. čás­tku ve vý­ši 400.000,- Kč, kte­ré­mu v době splat­nos­ti za­pla­til čás­tku 60.000,- Kč a způso­bil mu tak ško­du ve vý­ši 340.000,- Kč,
6. a) dne 10. 9. 2008 prostřed­nic­tvím inter­ne­to­vé­ho ban­kov­nic­tví ak­ti­vo­val u Čes­ké spořitel­ny, a.s., Pra­ha, Olbrach­to­va čp. 1929/62, úvěro­vou smlou­vu ve vý­ši 300.000,- Kč ,
b) dne 13. 10. 2008 prostřed­nic­tvím inter­ne­to­vé­ho ban­kov­nic­tví ak­ti­vo­val u Čes­ké spořitel­ny, a.s., úvěro­vou smlou­vu ve vý­ši 300.000,- Kč,
c) dne 3. 3. 2009 prostřed­nic­tvím inter­ne­to­vé­ho ban­kov­nic­tví ak­ti­vo­val u Čes­ké spořitel­ny, a.s., úvěro­vou smlou­vu ve vý­ši 300.000,- Kč, kdy způso­bil Čes­ké spořitelně, a.s., ško­du ve vý­ši 900.000,- Kč, když na úvěry nic neuh­ra­dil,
7. dne 16. 9. 2008 ve V. M. na zá­kladě smlou­vy o půjčce od spo­leč­nos­ti Fo­cus Me­tal s.r.o., se síd­lem Va­laš­ské Me­ziříčí, Ji­rás­ko­va čp. 399/14, čás­tku ve vý­ši 1,5 mi­lio­nu Kč, kte­ré za­pla­til v době splat­nos­ti čás­tku 500.000,- Kč a způso­bil jí tak ško­du ve vý­ši 1.000.000,- Kč,
8. dne 22. 12. 2008 v Z. na zá­kladě smlou­vy o půjčce od P. K. čás­tku ve vý­ši 200.000,- Kč, kte­ré­mu v době splat­nos­ti za­pla­til čás­tku 30.000,- Kč a způso­bil mu tak ško­du ve vý­ši 170.000,- Kč,
9. dne 16. 3. 2009 v J. u Z. na zá­kladě smlou­vy o půjčce od J. S. čás­tku ve vý­ši 300.000,- Kč, kte­ré nic neuh­ra­dil a způso­bil jí tak ško­du ve vý­ši 300.000,- Kč,

ač věděl, že jím tak­to za­půjče­né fi­nan­ční prostřed­ky ne­bu­de scho­pen řádně a včas spla­tit, což se po­té udá­lo, na­víc někte­rým ze svých věřitelů sli­bo­val ne­jen vrá­ce­ní jis­ti­ny, ale i úro­ky či zhod­no­ce­ní, aniž kon­krétně věděl, ja­kým způso­bem se půjče­né ob­no­sy ma­jí na­vy­šo­vat, když spo­lé­hal na ni­čím ne­pod­lo­že­né bu­dou­cí příz­ni­vé udá­los­ti z ob­las­ti fi­nan­čnic­tví, přičemž dluž­nou čás­tku pos­tu­pem do­by neus­tá­le na­vy­šo­val, byť někte­ré své zá­vaz­ky čás­tečně uh­ra­dil z dal­ších půjček, přičemž uve­de­ným věřitelům způso­bil cel­ko­vou ško­du ve vý­ši 5.843.000,-Kč, kdy tu­to čás­tku pou­žil pro svo­ji potřebu.

Pro­ti to­mu­to roz­sud­ku po­dal ob­vině­ný od­vo­lá­ní, kte­rým vý­slovně na­padl vý­rok o vině, v důsled­ku če­hož od­vo­la­cí soud přez­kou­mal ta­ké zá­kon­nost a od­ůvodněnost vý­ro­ku o tres­tu a o náh­radě ško­dy, ja­kož i správ­nost pos­tu­pu říze­ní na­pa­de­né­mu roz­sud­ku před­chá­ze­jí­cí­ho. Od­vo­lá­ní ob­viněné­ho Vr­chní soud v Olo­mou­ci us­ne­se­ním ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 2 To 42/2012, pod­le § 256 tr. řádu ja­ko nedůvod­né za­mítl.

Pro­ti us­ne­se­ní od­vo­la­cí­ho sou­du po­dal ob­vině­ný A. Š. prostřed­nic­tvím své­ho ob­háj­ce JUDr. M.S. do­vo­lá­ní. Oh­ledně do­vo­la­cí­ho důvo­du od­ká­zal na § 265b od­st. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Nes­práv­né práv­ní po­sou­ze­ní skut­ku shle­dá­vá ob­vině­ný předev­ším v tom, že byl uz­nán vin­ným tres­tný­mi či­ny, je­jichž zna­ky ne­moh­ly být pro­jed­ná­va­ným skut­kem naplně­ny. Při od­ůvodnění ná­mit­ky obou do­vo­la­cích důvodů k vý­ro­ku o vině pod bo­dy 1-5, 7-9 na­mítl, že z vý­sled­ku pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní ne­vyp­ly­nu­lo, že by něko­ho uvedl v om­yl, tzn., že by před­stí­ral okol­nos­ti, kte­ré nej­sou v sou­la­du se sku­teč­ným sta­vem věci. Do­dá­vá, že kaž­dé­ho poš­ko­ze­né­ho in­for­mo­val o fun­go­vá­ní půjček, o spolu­prá­ci s dal­ší oso­bou, o ri­zi­ku s tím spo­je­ném atd. Na­mí­tá, že sám se spo­lé­hal na to, že tak­to uzavře­ný ob­chod bu­de fun­go­vat, a to zej­mé­na z to­ho důvo­du, že poš­ko­ze­ní by­li zná­mí do­vo­la­te­le, což od­vo­la­cí soud ob­ra­cí pro­ti do­vo­la­te­li. Dom­ní­vá se, že tak ne­by­la naplněna ob­jek­tiv­ní strán­ka pod­vo­du spo­čí­va­jí­cí v uve­de­ní něko­ho v om­yl. U sub­jek­tiv­ní strán­ky na­mí­tá, že ne­ní naplněn ani úmysl nepřímý. Při od­ůvodnění ná­mit­ky k vý­ro­ku o vině pod bo­dem 6 do­vo­la­tel zpo­chyb­nil způso­bi­lost poš­ko­ze­né­ho fi­nan­ční­ho ús­ta­vu být ob­jek­tem pod­vod­né­ho jed­ná­ní. Kon­krétně uvá­dí, od­vo­lá­va­jíc se na vý­sled­ky pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní, že sa­ma poš­ko­ze­ná na­bíd­la do­vo­la­te­li uzavření úvěro­vých smluv, když si od něj vy­žá­da­la pro ni potřeb­né in­for­ma­ce, kte­ré jí do­vo­la­tel pos­kytl a za úče­lem kry­tí do­čas­né fi­nan­ční ztrá­ty, ke kte­ré­mu úče­lu úvěro­vé smlou­vy ob­vyk­le slou­ží, ty­to smlou­vy uzavřel. Do­dá­vá, že dvě smlou­vy ze tří /uve­de­né pod bo­dem 6 písm. a) a b) na­pa­de­né­ho roz­sud­ku/ pak řádně pla­til. Pod­le mínění do­vo­la­te­le ne­ní v dneš­ní době na­místě se dom­ní­vat, že by poš­ko­ze­ná by­la (asi) uve­de­na v om­yl (opět nel­ze zjis­tit, kte­rým kon­krét­ním způso­bem jed­ná­ní je naplněna skut­ko­vá pod­sta­ta pod­vo­du), je­li­kož ta uzavře­la s do­vo­la­te­lem smlou­vu na dál­ku, prostřed­nic­tvím inter­ne­tu, kdy dle do­vo­la­te­le jistě vědě­la, ja­ký je stav je­ho fi­nan­čních prostředků (pro­to mu ta­ké úvěr na­bíd­la) a za tím úče­lem si od něj vy­žá­da­la dal­ší in­for­ma­ce, kte­ré do­vo­la­tel pos­kytl. Dle přesvědče­ní do­vo­la­te­le za těchto okol­nos­tí, kdy zna­la je­ho reál­nou si­tua­ci, te­dy poš­ko­ze­ná jistě v omy­lu ne­by­la a za té­to si­tua­ce uzavření úvěro­vé smlou­vy na­bíd­la. Pod­le do­vo­la­te­le, po­kud by měl soud za to, že něja­kým způso­bem po­chy­bil při sjed­ná­vá­ní úvěrů s poš­ko­ze­nou v bo­du 6 písm. c) vý­ro­ku na­pa­de­né­ho roz­sud­ku, měl ob­jas­nit, proč se ne­za­bý­val spe­ci­fic­kou práv­ní kva­li­fi­ka­cí tres­tné­ho či­nu úvěro­vé­ho pod­vo­du. Do­vo­la­tel v té­to sou­vis­los­ti od­ka­zu­je na ná­lez Ústav­ní­ho sou­du ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 3093/08, ob­sa­hu­jí­cí sta­no­vis­ko k ús­tav­ní­mu prin­ci­pu ul­ti­ma ra­tio, kte­rý měl být pod­le je­ho ná­zo­ru up­latněn při veš­ke­ré je­mu přisou­ze­né čin­nos­ti.

Zá­věrem své­ho do­vo­lá­ní ob­vině­ný navrhl, aby Nej­vyš­ší soud Čes­ké re­pub­li­ky pod­le § 265k od­st. 1 tr. řádu roz­su­dek Vr­chní­ho sou­du v Olo­mou­ci ze dne 17. 4. 2012, č. j. 2 To 42/2012-452, a roz­su­dek Kraj­ské­ho sou­du v Os­travě – po­boč­ka v Olo­mou­ci ze dne 6. 12. 2011, č. j. 28 T 8/2011-411, zru­šil a Kraj­ské­mu sou­du v Os­travě – po­boč­ka v Olo­mou­ci přiká­zal, aby věc v potřeb­ném roz­sa­hu zno­vu pro­jed­nal a roz­hodl.

K do­vo­lá­ní ob­viněné­ho se vy­jádřil nej­vyš­ší stát­ní zá­stup­ce prostřed­nic­tvím stát­ní zá­stup­kyně čin­né u Nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství. Ta v předmětném vy­jádření uved­la, že do­vo­la­tel byl uz­nán vin­ným jed­ná­ním, kdy v ob­do­bí od kon­ce měsí­ce čer­ven­ce 2007 do po­lo­vi­ny břez­na 2009 ne­jen v místě své­ho byd­liště, ale i v různých mís­tech Čes­ké re­pub­li­ky prostřed­nic­tvím smluv o půjčkách, ja­kož i smluv o úvěru si v úmys­lu vlas­tní­ho obo­ha­ce­ní v 16 přípa­dech od tam uve­de­ných sed­mi fy­zic­kých a dvou práv­nic­kých osob za­půjčil fi­nan­ční prostřed­ky, přičemž někte­rým z nich sli­bo­val ne­jen vrá­ce­ní jis­ti­ny, ale i je­jí úro­ko­vé zhod­no­ce­ní, a to i přes­to, že věděl, že tak ne­bu­de scho­pen pod­le sjed­na­ných pod­mí­nek uči­nit, což se ta­ké sta­lo, když si tak­to za­půjče­né fi­nan­ční prostřed­ky po­ne­chal pro svo­ji potřebu, přitom spo­lé­hal na ni­čím ne­pod­lo­že­né příz­ni­vé fi­nan­ční udá­los­ti a na­víc ani nevěděl, ja­kým způso­bem se za­půjče­né fi­nan­ční ob­no­sy ma­jí na­vy­šo­vat, přes­to su­mu dluž­ných fi­nan­čních prostředků neus­tá­le zvy­šo­val a byť někte­ré své zá­vaz­ky čás­tečně uh­ra­dil z dal­ších půjček, způso­bil ta­ko­vým jed­ná­ním ško­du v cel­ko­vé vý­ši 5.843.000,- Kč.

K ná­mit­ce do­vo­la­te­le ve vzta­hu k vý­ro­ku o vině pod bo­dy 1. až 5., 7. až 9., v níž na­mítl, že mu ne­ní jas­né, ja­kým způso­bem měl spá­chat jed­ná­ní pod­vod­né po­va­hy, resp. zda uvedl něko­ho v om­yl ne­bo zda je­ho omy­lu vy­užil, pak stát­ní zá­stup­kyně uvá­dí, že jde o pr­ve uve­de­nou zá­kon­nou va­rian­tu pod­vod­né­ho jed­ná­ní spo­čí­va­jí­cí v před­stí­rá­ní okol­nos­tí, kte­ré nej­sou v sou­la­du se sku­teč­ným sta­vem věci. Ta­ko­vý roz­por me­zi je­ho přís­li­by vrá­ce­ní za­půjče­ných peněz, popř. na­vý­še­ných o jím dek­la­ro­va­né pro­cen­tuál­ní zhod­no­ce­ní a je­ho povědo­mím, že tak ne­bu­de mo­ci včas a řádně uči­nit, vy­ply­nul již z je­ho vý­cho­zí fi­nan­ční si­tua­ce. Již před za­há­je­ním zhru­ba dva­ce­timěsíč­ní­ho ob­do­bí, ve kte­rém pos­tupně na­vy­šo­val svo­je pla­teb­ní zá­vaz­ky vůči poš­ko­ze­ným sub­jektům, nesl vý­znam­né břímě úvěro­vé zá­těže ve vý­sled­ném roz­sa­hu téměř tři a půl mi­lio­nu ko­run. Připomně­la, že aniž by ta­ko­vou vý­znam­nou okol­nost svým bu­dou­cím věřitelům sdělil, pos­tupně s ni­mi sjed­ná­val dal­ší a dal­ší smlou­vy o půjčkách, na je­jichž pod­kladě ještě dá­le proh­lou­bil již stá­va­jí­cí mí­ru své za­dlu­že­nos­ti o cel­ko­vé ví­ce než čtyřmi­lio­no­vé pa­sí­vum. Přitom se smluvně za­vá­zal ne­jen vrá­tit jim za­půjče­né fi­nan­ční čás­tky do dvou měsíců od je­jich pí­sem­né­ho vy­zvá­ní, ale dá­le jim přis­lí­bil do dal­ší­ho 10., event. 15. dne v měsí­ci vy­pla­ce­ní tří až čtyřpro­cen­tní smluv­ní od­mě­ny, resp. zhod­no­ce­ní za­půjče­ných peněz. V kaž­dém jed­not­li­vém případě pos­tu­po­val po­kaž­dé s od­ka­zem na ji­né zvuč­né a v je­ho fi­nan­ční si­tua­ci jen vel­mi nep­ravděpo­dob­né za­hra­nič­ní ban­kov­ní mís­to dek­la­ro­va­né in­ves­ti­ce, k je­jíž reali­za­ci pak lo­gic­ky nik­dy nepřis­tou­pil.

Je­di­ný reali­zo­va­ný způsob je­ho fi­nan­čních in­ves­tic se vzta­ho­val na tzv. fo­rexové ob­cho­dy, kte­rý­mi by­la pok­ry­ta pou­ze ne­výz­nam­ná dí­lčí část za­půjče­ných peněz (cca 750.000,-Kč), přičemž při znač­né ri­zi­ko­vos­ti to­ho­to způso­bu pod­ni­ká­ní za­lo­že­né na spe­ku­la­cích o po­hy­bu de­vi­zo­vých kurzů za­hra­nič­ních měn, nes­ký­ta­li ta­ko­vé ob­cho­dy ja­kou­ko­liv jis­to­tu náv­rat­nos­ti tak­to in­ves­to­va­ných fi­nan­čních prostředků, na kte­ré by by­lo mož­no stavět mí­ru spl­ni­tel­nos­ti je­ho přís­libů vůči poš­ko­ze­ným. Dá­le za sta­vu, že vý­no­sy z je­ho pod­ni­ka­tel­ské čin­nos­ti (pro­vo­zo­vá­ní dis­ko­té­ky P.) by­ly způso­bi­lé to­li­ko k pok­ry­tí nák­ladů na pro­ná­jem to­ho­to zá­bav­ní­ho pod­ni­ku, ja­kož dal­ších fi­nan­čních zá­vazků vý­lučně vůči poš­ko­ze­né­mu pro­na­jí­ma­te­li B. Š., ne­mohl při ta­ko­vém ne­poměru své ma­siv­ní za­dlu­že­nos­ti na straně jed­né a jen vel­mi cha­bém zdro­ji je­jí­ho pos­tup­né­ho sni­žo­vá­ní na straně dru­hé reálně spo­lé­hat, že bu­de mo­ci dos­tát pla­teb­ním pod­mín­kám všech svých věřitelů. Stát­ní zá­stup­kyně přisvědču­je zá­věrům sou­du, že za ta­ko­vé­ho sta­vu věci byl do­vo­la­tel sro­zuměn s tím, že jim půjče­né pe­ní­ze ne­mohl splá­cet ani zhod­no­tit pod­le smlu­ve­ných pod­mí­nek. Do­dá­vá, že uve­de­ný zá­věr nel­ze zpo­chyb­nit ani od­ka­zem na od­vo­la­te­lo­va pěti­mi­lio­no­vá ma­jet­ko­vá ak­ti­va v ne­mo­vi­tos­tech, po­kud ta­to v roz­hod­né době již slou­ži­la k za­jištění je­ho před­chá­ze­jí­cích zá­vazků. Stát­ní zá­stup­kyně vy­lou­či­la ne­dos­ta­tek sro­zumění do­vo­la­te­le s even­tua­li­tou způso­be­ní škod­li­vé­ho nás­led­ku.

Pod­le stát­ní zá­stup­kyně nel­ze mít dá­le ani za to, že by k elek­tro­nic­ké ak­ti­va­ci své smluv­ní ini­cia­ti­vy, směřují­cí k za­lo­že­ní úvěro­vé­ho vzta­hu s poš­ko­ze­nou Čes­kou spořitel­nou, a.s., přis­tou­pil ve všech třech přípa­dech ad 6. a) až c) vý­ro­ku o vině pou­ze za úče­lem dos­ta­teč­né­ho kry­tí přechod­ných fi­nan­čních ztrát. Dom­ní­vá se dá­le, že nemůže ob­stát ani ta je­ho ná­mit­ka, že ten­to ban­kov­ní ús­tav ne­mohl být způso­bi­lým ob­jek­tem je­ho pod­vod­né­ho jed­ná­ní, po­kud mu by­la zná­má je­ho fi­nan­ční si­tua­ce, ply­nou­cí již z je­ho dřívější­ho klien­tské­ho pos­ta­ve­ní. Roz­hod­nou pro pos­kyt­nu­tí úvěro­vých fi­nan­čních prostředků se to­tiž sta­la je­ho ak­tuál­ní fi­nan­ční si­tua­ce k době vy­uži­tí na­bí­ze­ných ban­kov­ních pro­duktů.

Pod­le stát­ní zá­stup­kyně je zřej­mé, že do­vo­la­tel jed­nal za spe­ciál­ní si­tuač­ní pod­mín­ky, „při sjed­ná­vá­ní úvěro­vé smlou­vy“, ve smys­lu skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu úvěro­vé­ho pod­vo­du pod­le § 211 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku a po­kud z důkaz­né­ho sta­vu věci, doplněné­ho na od­vo­la­cí úrov­ni o vý­pověď svědkyně I. Z., vy­ply­nu­lo, že Čes­ká spořitel­na, a.s., v rám­ci me­cha­nis­mu pos­ky­to­vá­ní úvěru vy­šla ze svých před­cho­zích dob­rých zku­še­nos­tí s do­vo­la­te­lem a žá­dné do­da­teč­né úda­je o je­ho ma­jet­ko­vé si­tua­ci ne­po­ža­do­va­la, pak by při ab­sen­ci ja­ké­ko­liv znám­ky nep­rav­di­vos­ti či hru­bé zkres­le­nos­ti roz­hod­ných údajů nepřichá­ze­la do úva­hy vý­še uve­de­ná práv­ní kva­li­fi­ka­ce je­ho jed­ná­ní. Pod­le ná­zo­ru stát­ní zá­stup­kyně i přes­to nel­ze ta­ko­vou práv­ní kva­li­fi­ka­ci zce­la vy­lou­čit, a to s oh­le­dem na dal­ší mož­ný způsob pod­vod­né­ho jed­ná­ní do­vo­la­te­le, za­lo­že­ný na za­ml­če­ní pod­stat­ných údajů, kte­rý může vy­plý­vat pou­ze ze znění elek­tro­nic­ké ver­ze na­bíd­ky uzavření úvěru a kte­rým při ome­ze­ném roz­sa­hu spi­so­vé­ho ma­te­riá­lu stát­ní zá­stup­kyně ne­dis­po­nu­je. Mož­nost ta­ko­vé práv­ní kva­li­fi­ka­ce jed­ná­ní do­vo­la­te­le přichá­zí pod­le stát­ní zá­stup­kyně do úva­hy za sta­vu, že své­mu po­ten­ciál­ní­mu úvěro­vé­mu věřite­li ne­ga­tivně od­pověděl na otáz­ku tý­ka­jí­cí se dal­ších než je­mu do­po­sud zná­mých údajů k je­ho ak­tuál­ní fi­nan­ční si­tua­ci a kte­ré by tak moh­ly pod­stat­ným způso­bem ov­liv­nit je­ho roz­hod­nu­tí vstou­pit s ním do úvěro­vé­ho vzta­hu.

Pod­le stát­ní zá­stup­kyně by ta­ko­vé po­zi­tiv­ní zjištění vzhle­dem k cel­ko­vé vý­ši přija­tých úvěro­vých fi­nan­čních prostředků 900.000,- Kč a při zoh­lednění je­jich čás­teč­né úh­ra­dy v roz­sa­hu 59.947,- Kč za­klá­da­lo práv­ní důvod k pou­ži­tí práv­ní kva­li­fi­ka­ce je­ho jed­ná­ní ad 6) a) - c) vý­ro­ku o vině zlo­či­nem úvěro­vé­ho pod­vo­du pod­le § 211 od­st. 1, 5 písm. c) tres­tní­ho zá­ko­ní­ku, kte­rá by se do práv­ní­ho po­sou­ze­ní je­ho zbý­va­jí­cí­ho jed­ná­ní ad 1. – 5., 7. – 9. vý­ro­ku o vině při zá­kon­ném sní­že­ní je­ho škod­li­vé­ho nás­led­ku na čás­tku 4.992.953.-Kč nutně mu­se­la pro­mít­nout v mírnější práv­ní kva­li­fi­ka­ci zlo­či­nem (pros­té­ho) pod­vo­du to­li­ko pod­le § 209 od­st. 1, 4 písm. d) tres­tní­ho zá­ko­ní­ku. V rám­ci zá­kon­né­ho rozpě­tí je­jich shod­ných tres­tních sa­zeb by při nezměněných pod­mín­kách pod­le § 43 od­st. 2 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku doš­lo k ulo­že­ní souhr­nné­ho tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy, aniž by ta­ko­vá změna vý­ro­ku o vině, spo­čí­va­jí­cí ve spá­chá­ní ví­ce tres­tných činů by­la spo­je­na se vzni­kem dal­ší přitěžu­jí­cí okol­nos­ti pod­le § 42 písm. n) tres­tní­ho zá­ko­ní­ku.

Za uve­de­ných skut­ko­vých okol­nos­tí by tak by­lo mož­no přisvědčit je­dině té práv­ní ná­mit­ce, kte­rá se tý­ka­la chybějí­cí­ho práv­ní­ho po­sou­ze­ní čás­ti do­vo­la­te­lo­va jed­ná­ní pod­le § 211 od­st. 1, 5 písm. c) tres­tní­ho zá­ko­ní­ku, a to s vý­še uve­de­ným do­pa­dem na zlep­še­ní je­ho cel­ko­vé­ho pos­ta­ve­ní v rám­ci předmětné­ho říze­ní. Na straně dru­hé i při po­vin­ném res­pek­tu k zá­sadě sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se ve smys­lu § 12 od­st. 2 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku nel­ze sou­časně dospět k zá­věru o ta­ko­vé míře ov­livnění je­ho pos­ta­ve­ní, kte­rá by ne­by­la spo­je­na s vy­vo­ze­ním je­ho tres­tní od­povědnos­ti za po­su­zo­va­nou tres­tnou čin­nost. Pod­le stát­ní zá­stup­kyně připa­dá do úva­hy buď změna přisou­ze­né práv­ní kva­li­fi­ka­ce, případně je­jí potvr­ze­ní, po­kud bu­de od­po­ví­dat opatřené­mu skut­ko­vé­mu sta­vu věci.

Stát­ní zá­stup­kyně vzhle­dem k uve­de­né­mu zá­věrem uči­ni­la al­ter­na­tiv­ní návrh, aby Nej­vyš­ší soud Čes­ké re­pub­li­ky shle­dal do­vo­lá­ní ob­viněné­ho pod­le § 265k od­st. 1, 2 tr. řádu, § 265l od­st. 1 tr. řádu důvod­ným a aby roz­hodl tak, že se na­pa­de­né roz­hod­nu­tí, ja­kož i je­mu před­chá­ze­jí­cí roz­su­dek Kraj­ské­ho sou­du v Os­travě – po­boč­ka v Olo­mou­ci ze dne 6. 11. 2011, sp. zn. 28 T 8/2001, zru­šu­je v ce­lém roz­sa­hu a věc se přika­zu­je k no­vé­mu pro­jed­ná­ní a roz­hod­nu­tí Kraj­ské­mu sou­du v Os­travě – po­boč­ka v Olo­mou­ci, po­kud o předmětném do­vo­lá­ní ne­bu­de roz­hod­nu­to pod­le § 265i od­st. 1 písm. e) tr. řádu tak, že se ja­ko zjevně neo­pod­statněné od­mí­tá. Sou­časně navrh­la, aby tak­to by­lo pod­le § 265r od­st. 1 písm. b) tr. řádu roz­hod­nu­to v ne­veřej­ném za­se­dá­ní a dá­le vy­jádři­la souh­las s pro­jed­ná­ním věci v ne­veřej­ném za­se­dá­ní i pro případ ji­ných roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du Čes­ké re­pub­li­ky, než jsou uve­de­na v us­ta­no­ve­ní § 265r od­st. 1 písm. a) tr. řádu (§ 265r od­st. 1 písm. c) tr. řádu).

Nej­vyš­ší soud ja­ko soud do­vo­la­cí (§ 265c tr. řádu) nejpr­ve shle­dal, že do­vo­lá­ní ob­viněné­ho je přípus­tné pod­le § 265a od­st. 1, 2 písm. a), h) tr. řádu, by­lo po­dá­no oso­bou op­rávněnou pod­le § 265d od­st. 1 písm. b), od­st. 2 tr. řádu, v zá­kon­né lhůtě a na místě, kde lze po­dá­ní uči­nit (§265e od­st. 1, 2 tr. řádu).

Vzhle­dem to­mu, že do­vo­lá­ní lze po­dat je­nom z důvodů uve­de­ných v us­ta­no­ve­ní § 265b tr. řádu, mu­sel Nej­vyš­ší soud dá­le po­sou­dit otáz­ku, zda ob­viněným up­latně­ný do­vo­la­cí důvod lze po­va­žo­vat za důvod do­vo­lá­ní ve smys­lu § 265b tr. řádu, je­hož exis­ten­ce je zá­ro­veň pod­mín­kou pro pro­ve­de­ní přez­ku­mu na­pa­de­né­ho roz­hod­nu­tí do­vo­la­cím sou­dem. Sou­časně je třeba do­dat, že ne­pos­ta­ču­je pou­hé for­mál­ní uve­de­ní někte­ré­ho z důvodů vy­me­ze­ných v § 265b od­st. 1 písm. a) až l) tr. řádu s od­ka­zem na to­to us­ta­no­ve­ní, ale ten­to důvod mu­sí být v po­da­ném do­vo­lá­ní sku­tečně tvr­zen a od­ůvodněn kon­krét­ní­mi va­da­mi, kte­ré jsou ob­viněným spatřová­ny v práv­ním po­sou­ze­ní skut­ku, jenž je vy­me­zen ve vý­ro­ku na­pa­de­né­ho roz­hod­nu­tí.

Ob­vině­ný v do­vo­lá­ní na­mí­tá, že byl uz­nán vin­ným tres­tný­mi či­ny, je­jichž zna­ky ne­moh­ly být pro­jed­ná­va­ný­mi skut­ky naplně­ny. Kon­krétně na­mí­tá, že v je­ho tres­tní věci ne­doš­lo k naplnění ob­jek­tiv­ní strán­ky (kon­krétně zna­ku uve­de­ní něko­ho v om­yl) a sub­jek­tiv­ní strán­ky (kon­krétně úmys­lu) tres­tných činů. Do­vo­la­tel své do­vo­lá­ní opřel i o do­vo­la­cí důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. l) tr. řádu v tzv. dru­hé al­ter­na­tivě, kte­rá se vzta­hu­je na přípa­dy, kdy byl za­mít­nut řád­ný op­rav­ný prostředek, ač­ko­liv již v před­chá­ze­jí­cím říze­ní byl dán někte­rý z uve­de­ných do­vo­la­cích důvodů pod pís­me­ny a) až k), když kon­krétně na­mí­tal naplnění do­vo­la­cí­ho důvo­du pod pís­me­nem g), te­dy že roz­hod­nu­tí spo­čí­vá na nes­práv­ném práv­ním po­sou­ze­ní skut­ku.

Nejpr­ve je vhod­né v obec­né ro­vině uvést, že tres­tné­ho či­nu pod­vo­du pod­le § 209 od­st. 1, od­st. 5 písm. a ) tr. zá­ko­ní­ku se do­pus­tí ten, kdo se­be ne­bo ji­né­ho obo­ha­tí tím, že uve­de něko­ho v om­yl, vy­uži­je něčí­ho omy­lu ne­bo za­ml­čí pod­stat­né sku­teč­nos­ti, a způso­bí tak na ci­zím ma­jet­ku ško­du vel­ké­ho roz­sa­hu. Tres­tné­ho či­nu úvěro­vé­ho pod­vo­du pod­le § 211 od­st. 1, od­st. 6 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku se do­pus­tí ten, kdo při sjed­ná­vá­ní úvěro­vé smlou­vy ne­bo při čer­pá­ní úvěru uve­de nep­rav­di­vé ne­bo hrubě zkres­le­né úda­je ne­bo pod­stat­né úda­je za­ml­čí a způso­bí-li uve­de­ným či­nem ško­du vel­ké­ho roz­sa­hu.

Od­vo­la­cí soud v předmětné věci k da­né ná­mit­ce od­vo­la­te­le, jež by­la ob­sa­že­na v od­vo­lá­ní pro­ti roz­hod­nu­tí sou­du na­lé­za­cí­ho, pak v pr­vní řadě dopl­nil do­ka­zo­vá­ní vý­sle­chem svědkyně I. Z., z něhož vy­ply­nu­lo, že v rám­ci elek­tro­nic­ké ko­mu­ni­ka­ce me­zi spořitel­nou a klien­tem v rám­ci me­cha­nis­mu vy­řizo­vá­ní úvěrů ne­by­ly po ob­ža­lo­va­ném po­ža­do­vá­ny žá­dné úda­je o je­ho ak­tuál­ních ma­jet­ko­vých poměrech, spořitel­na vy­chá­ze­la ze svých zna­los­tí o klien­to­vi. Do­ka­zo­vá­ní by­lo doplněno rovněž pro­ve­de­ním lis­tin­ných důkazů, z nichž vy­ply­nu­la sku­teč­nost, že ob­ža­lo­va­ný u dvou předmětných úvěrů na splát­kách za­pla­til cel­kem 59.947,-Kč. Na roz­díl od skut­ko­vé­ho sta­vu do­vo­ze­né­ho na­lé­za­cím sou­dem [pod bo­dem 6. písm. a) až c)], dospěl te­dy soud od­vo­la­cí k zá­věru, dle něhož ob­vině­ný z dvou úvěrů v cel­ko­vé vý­ši 600.000,- Kč uh­ra­dil čás­tku ve vý­ši 59.947,- Kč, a to do do­by pos­kyt­nu­tí úvěru třetí­ho ve vý­ši 300.000,- Kč. Vý­še způso­be­né ško­dy v da­ném případě te­dy či­ni­la dle zjištění od­vo­la­cí­ho sou­du 840.053,- Kč (viz us­ne­se­ní Vr­chní­ho sou­du v Olo­mou­ci sp. zn. 2 To 42/2012, č. l. 7¬8). Od­vo­la­cí soud se pak v da­ném kon­textu vy­slo­vil rovněž k hmotně práv­ní­mu po­sou­ze­ní jed­ná­ní ob­viněné­ho pop­sa­né­ho v bo­du 6. skut­ko­vé vě­ty vý­ro­ku na­lé­za­cí­ho sou­du. Kon­sta­to­val, že v případě spor­né­ho bo­du 6. je třeba kon­sta­to­vat, že ne­nas­ta­ly pod­mín­ky pro pou­ži­tí spe­ciál­ní skut­ko­vé pod­sta­ty zlo­či­nu úvěro­vé­ho pod­vo­du, ne­boť v rám­ci me­cha­nis­mu pos­kyt­nu­tí úvěrů Čes­ká spořitel­na vy­šla to­li­ko ze svých před­cho­zích zku­še­nos­tí s ob­ža­lo­va­ným a žá­dné do­da­teč­né úda­je o je­ho ma­jet­ko­vé si­tua­ci ne­po­ža­do­va­la, ani ne­by­la zjištěna ja­ká­ko­li ji­ná znám­ka před­lo­že­ní nep­rav­di­vých ne­bo hrubě zkres­le­ných údajů či za­ml­če­ní pod­stat­ných údajů, jak po­ža­du­je us­ta­no­ve­ní § 211 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku. Z to­ho­to důvo­du dle ná­zo­ru od­vo­la­cí­ho sou­du zde nej­sou pod­mín­ky pro to, aby ne­by­la pou­ži­ta obec­ná skut­ko­vá pod­sta­ta zlo­či­nu pod­vo­du pod­le § 209 od­st. 1, 5 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku ja­ko v os­tat­ních přípa­dech pop­sa­ných ve vý­ro­ko­vé čás­ti roz­sud­ku na­lé­za­cí­ho sou­du, přičemž znak té­to skut­ko­vé pod­sta­ty spo­čí­va­jí­cí v uve­de­ní něko­ho v om­yl spatřuje od­vo­la­cí soud v zá­vaz­ku pra­vi­del­ných měsíč­ních splá­tek dek­la­ro­va­ném ob­ža­lo­va­ným ve vzta­hu ke kaž­dé­mu z úvěrů tak, jak ten­to byl sou­čás­tí všech uzavřených smluv.

V rám­ci do­vo­la­cí­ho přez­ku­mu práv­ní­ho po­sou­ze­ní jed­ná­ní ob­viněné­ho pop­sa­né­ho v bodě 6. skut­ko­vé vě­ty vý­ro­ku roz­sud­ku na­lé­za­cí­ho sou­du, a to jak z je­ho stra­ny, tak i ze stra­ny sou­du od­vo­la­cí­ho, Nej­vyš­ší soud vy­chá­zí z práv­ní­ho ná­zo­ru, jenž vy­slo­vil v us­ne­se­ní ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010. Kon­sta­to­val v něm, že „při po­su­zo­vá­ní otáz­ky, zda pa­cha­tel napl­nil zna­ky přís­luš­né­ho tres­tné­ho či­nu (ty­pic­ky ma­jet­ko­vé po­va­hy), je nut­né vzít v úva­hu i případ­nou exis­ten­ci souk­ro­mop­ráv­ní­ho vzta­hu, ve kte­rém ja­ko účas­tní­ci vy­stu­po­va­li pa­cha­tel a poš­ko­ze­ný a kte­rý má vý­znam pro kon­krét­ní tres­tní věc. Po­kud jde o souk­ro­mop­ráv­ní vztah, je třeba to­tiž tr­vat na tom, aby na ochra­nu svých ma­jet­ko­vých zá­jmů dba­li předev­ším sa­mot­ní účas­tní­ci ta­ko­vé­ho vzta­hu. Od těchto účas­tníků je nut­no pak po­ža­do­vat, aby pos­tu­po­va­li obezřetně a aby dodr­žo­va­li ales­poň ele­men­tár­ní zá­sa­dy opatr­nos­ti, zvláště když pro to jsou snad­no do­sa­ži­tel­né prostřed­ky … Jak přitom vy­plý­vá z § 43 ObčZ, účas­tní­ci ob­čan­skop­ráv­ních vztahů jsou po­vin­ni dbát, aby při úp­ravě smluv­ních vztahů by­lo od­straněno vše, co by moh­lo vést ke vzni­ku roz­porů. Pro­to za si­tua­ce, kdy v rám­ci předmětné­ho vzta­hu poš­ko­ze­ný sám svou zjev­nou neo­patr­nos­tí, kte­ré se mohl snad­no vy­va­ro­vat, přis­tou­pil k ne­jis­té fi­nan­ční dis­po­zi­ci a vy­na­lo­žil fi­nan­ční prostřed­ky, pak se s důsled­ky té­to ne­jis­to­ty mu­sí ta­ké sám vy­pořádat, a to za pou­ži­tí prostředků souk­ro­mé­ho prá­va. Z hle­dis­ka prin­cipů, na nichž je za­lo­žen de­mok­ra­tic­ký práv­ní stát, je nepřija­tel­né, aby tres­tním pos­ti­hem jed­no­ho účas­tní­ka souk­ro­mop­ráv­ní­ho vzta­hu by­la nah­ra­zo­vá­na nez­byt­ná mí­ra opatr­nos­ti dru­hé­ho účas­tní­ka při ochraně vlas­tních práv a ma­jet­ko­vých zá­jmů. Tres­tním pos­ti­hem ne­ní to­tiž mož­né nah­ra­zo­vat in­sti­tu­ty ji­ných práv­ních od­větví ur­če­né k ochraně ma­jet­ko­vých práv a zá­jmů.“

Vy­chá­ze­je z tak­to vy­lo­že­ných hle­di­sek po­su­zo­va­ný případ nel­ze hod­no­tit ji­nak než tak, že poš­ko­ze­ná Čes­ká spořitel­na, a.s., ja­ko účas­tni­ce souk­ro­mop­ráv­ní­ho vzta­hu evi­dentně ned­ba­la ani v mi­ni­mál­ní míře na od­po­ví­da­jí­cí ochra­nu svých práv a ma­jet­ko­vých zá­jmů, vědomě ned­ba­la potřeb­né opatr­nos­ti, když si neo­patři­la snad­no dos­tup­né in­for­ma­ce vý­znam­né pro roz­hod­nu­tí o pos­ky­to­vá­ní úvěrů. To ply­ne zej­mé­na ze svědec­ké vý­povědi svědkyně I. Z. v říze­ní před od­vo­la­cím sou­dem. Svědkyně uved­la, že ban­ka na zá­kladě svých teh­dej­ších zku­še­nos­tí s ob­viněným ja­ko svým klien­tem ho po­va­žo­va­la za řád­né­ho klien­ta, kte­rý měl na svém úč­tu dos­ta­teč­ný příjem a své poh­le­dáv­ky řádně splá­cel. Byl pro­to za­řazen do sez­na­mu klientů, kte­rým se je­den­krát měsíčně za­sí­la­la na­bíd­ka v rám­ci něja­ké kam­paně k ur­či­té­mu pro­duk­tu ne­bo úvěru. Z to­ho­to důvo­du mu byl i na­bíd­nut tzv. před­schvá­le­ný úvěr. Ban­ka při na­bíd­ce to­ho­to úvěru vy­chá­ze­la je­nom ze svých zna­los­tí o klien­to­vi, žá­dné do­da­teč­né in­for­ma­ce od klien­ta (ob­viněné­ho) k je­ho fi­nan­ční si­tua­ci ne­vy­ža­do­va­la a ani si ty­to in­for­ma­ce žá­dným ji­ným způso­bem nez­jiš­ťo­va­la. Je přitom ne­po­chyb­né, že dis­po­nu­je dos­tat­kem kva­li­fi­ko­va­né­ho per­so­ná­lu a dal­ších prostředků, aby si při za­cho­vá­vá­ní potřeb­né opatr­nos­ti ty­to in­for­ma­ce zís­ka­la. Ban­ka te­dy vědomě ris­ko­va­la, po­kud tím­to způso­bem na­bí­ze­la úvěr, zřejmě ve­de­na sna­hou o co největší ob­jem ob­chodů. Pak by ale by­lo v roz­po­ru s prin­ci­py na nichž je za­lo­žen práv­ní stát, aby tres­tním pos­ti­hem jed­no­ho účas­tní­ka souk­ro­mop­ráv­ní­ho vzta­hu by­la nah­ra­zo­vá­na nez­byt­ná mí­ra opatr­nos­ti dru­hé­ho účas­tní­ka při ochraně vlas­tních práv a ma­jet­ko­vých zá­jmů. Nej­vyš­ší soud přitom ne­mí­ní zpo­chyb­ňo­vat či ba­ga­te­li­zo­vat pos­ta­ve­ní poš­ko­ze­né ne­bo do­kon­ce schva­lo­vat pos­tup ob­viněné­ho, av­šak mu­sí tr­vat na tom, že tres­tním pos­ti­hem ne­ní mož­né nah­ra­zo­vat in­sti­tu­ty ji­ných práv­ních od­větví ur­če­né k ochraně ma­jet­ko­vých práv a zá­jmů. V té­to sou­vis­los­ti Nej­vyš­ší soud od­ka­zu­je i na vý­klad zá­kon­né­ho zna­ku předmětné skut­ko­vé pod­sta­ty „uve­de­ní v om­yl“, ob­sa­že­ný v ná­le­zu Ústav­ní­ho sou­du ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01: „Je-li om­yl de­fi­no­ván ja­ko roz­por me­zi před­sta­vou a sku­teč­nos­tí u ok­la­ma­né­ho, pak lo­gic­ky nel­ze na straně ok­la­ma­né­ho od­hlí­žet od je­ho su­my vědo­mos­tí o sku­teč­nos­ti, oh­ledně níž je kla­mán, te­dy od je­ho způso­bi­los­ti být ok­la­mán (nel­ze např. bez dal­ší­ho po­mí­jet mož­nost ok­la­ma­né­ho om­yl jed­no­du­še eli­mi­no­vat).“

Pro uve­de­né, tj. je­li­kož předmětné do­vo­lá­ní by­lo v je­ho re­le­vantně up­latněné čás­ti shle­dá­no opod­statněným ve smys­lu naplnění do­vo­la­cích důvodů dle § 265b od­st. 1 písm. g), l) tr. řádu, Nej­vyš­ší soud roz­hodl o zru­še­ní čás­ti roz­sudků od­vo­la­cí­ho i na­lé­za­cí­ho sou­du, tý­ka­jí­cí se úto­ku pod bo­dem 6. písm. a) až c) vý­ro­ku o vině a vý­ro­ku o tres­tu u obou těchto roz­hod­nu­tí a vrá­til věc sou­du pr­vní­ho stupně k no­vé­mu pro­jed­ná­ní a roz­hod­nu­tí. Ke zru­še­ní roz­sud­ku na­lé­za­cí­ho sou­du a vrá­ce­ní věci té­muž k no­vé­mu pro­jed­ná­ní a roz­hod­nu­tí ved­la Nej­vyš­ší soud i nut­nost pro­ve­de­ní dal­ší­ho do­ka­zo­vá­ní, je­hož těžiště le­ží právě v říze­ní před sou­dem I. stup­ne.


 

Diskusia

 

Najčítanejšie články

Daňové trestné činy - niektoré aplikačné problémy

 vý­ťah z pred­náš­ky us­ku­toč­ne­nej dňa 09.05.2013 v Om­še­ní

 
Trestný čin ohovárania vs. prípustná (dovolená) kritika

 člá­nok pri­ná­ša ana­lý­zu zna­kov pre­či­nu oho­vá­ra­nia pod­ľa § 373 ods. 1 Tr. zák. a ve­nu­je po­zor­nosť aj prob­le­ma­ti­ke, do akej mie­ry je prí­pus­tná kri­ti­ka naj­mä ve­rej­ne čin­ných osôb.

 
Zákonnosť dôkazov a procesu dokazovania trestných činov s drogovým prvkom (z pohľadu obhajoby)

 cie­ľom člán­ku bo­lo pou­ká­zať na ma­név­ro­va­cí pries­tor ob­ha­jo­by pri vý­ko­ne ob­ha­jo­by osôb ob­vi­ne­ných z tres­tných či­nov naj­mä s dro­go­vým pr­vkom.

 
   
 
Mapa stránky   |   O nás   |   Kontakt Powered by Cyclone3 XUL CMS of Comsultia