Zatajenie účtovníctva a skresľovanie údajov hospodárskej a obchodnej evidencie

 

Práv­ne ve­ty:

I. O za­ta­je­nie úč­tov­níc­tva, v zmys­le skut­ko­vej pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu skres­ľo­va­nia úda­jov hos­po­dár­skej a ob­chod­nej evi­den­cie, ide naj­mä vte­dy, ak pá­cha­teľ vo­či da­ňo­vým ale­bo iným kon­trol­ným or­gá­nom pred­stie­ra, že ur­či­té dok­la­dy vô­bec ne­má ale­bo ich umies­tni ale­bo uk­ry­je na ta­kom mies­te, kde sú pre tie­to or­gá­ny bež­ný­mi pros­tried­ka­mi ne­dos­tup­né.

II. O za­ta­je­nie pôj­de aj v prí­pa­de, po­kiaľ pá­cha­teľ uvá­dza oh­ľad­ne ta­kých­to dok­la­dov roz­por­né úda­je, nap­rík­lad, že úč­tov­níc­tvo má u se­ba do­ma a to­to úč­tov­níc­tvo spra­co­vá­va, av­šak nes­kôr za­se tvr­dí, že úč­tov­níc­tvo u se­ba vô­bec ne­má a ne­mal a že ho ma­jú iné oso­by a vzhľa­dom k tým­to roz­por­ným tvr­de­niam nie je jas­né, kde sa úč­tov­né kni­hy sku­toč­ne na­chá­dza­jú a pre­to nie sú tie­to dok­la­dy v roz­hod­nej do­be k dis­po­zí­cii. 

Z od­ôvod­ne­nia uz­ne­se­nia Naj­vyš­šie­ho sú­du ČR z 21.11.2007, sp. zn. 5 Tdo 1220/2007 

Roz­sud­kem Ok­res­ní­ho sou­du v Os­travě ze dne 27.6.2006, sp. zn. 12 T 152/2005, byl ob­vině­ný Ing. R. N. uz­nán vin­ným tres­tným či­nem zkres­lo­vá­ní údajů o sta­vu hos­po­daření a jmění pod­le § 125 od­st. 1 tr. zák., kte­ré­ho se do­pus­til tím, že ja­kož­to od­pověd­ný zá­stup­ce or­ga­ni­za­ce s me­zi­ná­rod­ním pr­vkem I. ČR, se síd­lem v P., zříze­né na zá­kladě zá­ko­na č. 116/1985 Sb., o pod­mín­kách čin­nos­ti or­ga­ni­za­cí s me­zi­ná­rod­ním pr­vkem v ČSFR, v době od 31. 1. 2002 v O. ani jin­de po ukon­če­ní své­ho fun­kční­ho ob­do­bí ve fun­kci ná­rod­ní­ho ta­jem­ní­ka nepředal no­vé­mu ná­rod­ní­mu ta­jem­ní­ko­vi ani ji­né op­rávněné osobě účet­nic­tví or­ga­ni­za­ce I. ČR za ob­do­bí 2000 a 2001, kte­ré byl pod­le § 9 a násl. zá­ko­na č. 563/1991, o účet­nic­tví, z ti­tu­lu své fun­kce po­vi­nen vést, čímž oh­ro­zil včas­né a řád­né vy­měření daně z příjmů práv­nic­kých osob da­ňo­vé­ho sub­jek­tu I. ČR za zda­ňo­va­cí ob­do­bí 2000 a 2001, a te­dy za­ta­jil účet­ní kni­hy, zá­pi­sy ne­bo ji­né dok­la­dy slou­ží­cí k přeh­le­du o sta­vu hos­po­daření a ma­jet­ku ne­bo k je­jich kon­tro­le a oh­ro­zil tak včas­né a řád­né vy­měření daně.

Za ten­to trest­ný čin byl ob­vině­ný Ing. R. N. od­sou­zen pod­le § 125 od­st. 1 tr. zák. k tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní 6 měsíců, přičemž vý­kon to­ho­to tres­tu mu byl pod­le § 58 od­st. 1 a § 59 od­st. 1 tr. zák. pod­míněně od­lo­žen na zku­šeb­ní do­bu v tr­vá­ní jed­no­ho ro­ku. Pod­le § 49 od­st. 1 a § 50 od­st. 1 tr. zák. byl ob­viněné­mu dá­le ulo­žen trest zá­ka­zu čin­nos­ti spo­čí­va­jí­cí v zá­ka­zu vý­ko­nu fun­kce sta­tu­tár­ní­ho or­gá­nu ve všech ty­pech ob­chod­ních spo­leč­nos­tí, druž­stev a rovněž i v ne­zis­ko­vých or­ga­ni­za­cích v tr­vá­ní dvou let. Pod­le § 229 od­st. 1 tr. ř. by­la poš­ko­ze­ná or­ga­ni­za­ce I. ČR, se síd­lem v R, od­ká­zá­na se svým ná­ro­kem na náh­ra­du ško­dy na říze­ní ve věcech ob­čan­skop­ráv­ních.

Dá­le byl ob­vině­ný Ing. R. N. pod­le § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn ob­ža­lo­by z tres­tné­ho či­nu zpro­nevěry pod­le § 248 od­st. 1, 2 tr. zák. pro sku­tek, kte­ré­ho se měl do­pus­tit tím, že ja­kož­to od­pověd­ný zá­stup­ce or­ga­ni­za­ce s me­zi­ná­rod­ním pr­vkem I. ČR, se síd­lem v R, zříze­né na zá­kladě zá­ko­na č. 116/1985 Sb., o pod­mín­kách čin­nos­ti or­ga­ni­za­cí s me­zi­ná­rod­ním pr­vkem v ČSFR, měl v ob­do­bí od 4. 1. 2001 do 6. 11. 2001 v O. vy­brat z ban­kov­ních účtů or­ga­ni­za­ce I. ČR ve­de­ných u Čes­kos­lo­ven­ské ob­chod­ní ban­ky, a. s., ho­to­vost v cel­ko­vé vý­ši 759 339 Kč, část ve vý­ši 612 520 Kč měl pou­žít na za­jištění cho­du or­ga­ni­za­ce I. ČR, zby­tek ve vý­ši 146 819 Kč neměl vy­úč­to­vat a měl si jej po­ne­chat pro svou potřebu, čímž si měl přis­vo­jit ci­zí věc, kte­rá mu by­la svěřena, a způso­bit tak na ci­zím ma­jet­ku ško­du ni­ko­li ma­lou, ne­boť v ža­lob­ním návr­hu ozna­če­ný sku­tek ne­ní tres­tným či­nem. Pod­le § 229 od­st. 3 tr. ř. by­la poš­ko­ze­ná or­ga­ni­za­ce I. ČR, se síd­lem v R, od­ká­zá­na se svým ná­ro­kem na náh­ra­du ško­dy na říze­ní ve věcech ob­čan­skop­ráv­ních.

Ten­to roz­su­dek oh­ledně vý­ro­ku, jímž byl uz­nán vin­ným tres­tným či­nem zkres­lo­vá­ní údajů o sta­vu hos­po­daření a jmění pod­le § 125 od­st. 1 tr. zák., na­padl ob­vině­ný od­vo­lá­ním, o němž Kraj­ský soud v Os­travě roz­hodl us­ne­se­ním ze dne 28. 5. 2007, sp. zn. 3 To 175/2007, tak, že od­vo­lá­ní ob­viněné­ho pod­le § 256 tr. ř. ja­ko nedůvod­né za­mítl.

Pro­ti to­mu­to us­ne­se­ní od­vo­la­cí­ho sou­du ve spo­je­ní s roz­sud­kem Ok­res­ní­ho sou­du v Os­travě ze dne 27. 6. 2006, sp. zn. 12 T 152/2005, po­dal ob­vině­ný Ing. R. N. prostřed­nic­tvím ob­háj­kyně JUDr. K. S. do­vo­lá­ní z důvo­du uve­de­né­ho v § 265b od­st. 1 písm. g) a l) tr. ř.

Ob­vině­ný v od­ůvodnění své­ho mi­mořád­né­ho op­rav­né­ho prostřed­ku nejpr­ve ob­sáh­le pop­sal do­sa­vad­ní průběh tres­tní­ho říze­ní a nás­ledně vznesl něko­lik ná­mi­tek jak vůči práv­ní­mu po­sou­ze­ní, tak i vůči po­sou­ze­ní skut­ko­vých okol­nos­tí. Dr­ti­vou větši­nu ná­mi­tek do­vo­la­tel podřadil pod do­vo­la­cí důvod uve­de­ný v § 265b od­st․ 1 písm. g) tr. ř. a nás­ledně je­ho prostřed­nic­tvím shle­dal naplně­ný i do­vo­la­cí důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. l) tr. ř. v té va­riantě, že by­lo roz­hod­nu­to o za­mít­nu­tí ne­bo od­mít­nu­tí řád­né­ho op­rav­né­ho prostřed­ku pro­ti roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně, ač byl v říze­ní mu před­chá­ze­jí­cím dán důvod do­vo­lá­ní uve­de­ný v § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř. Kon­krétně uvedl, že ze skut­ko­vé vě­ty vý­ro­ku o vině roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně ve vzta­hu k tres­tné­mu či­nu zkres­lo­vá­ní údajů o sta­vu hos­po­daření a jmění pod­le § 125 od­st. 1 tr. zák. vy­ply­nu­lo je­dině to, že ob­vině­ný nepředal no­vé­mu ná­rod­ní­mu ta­jem­ní­ko­vi ani ji­né op­rávněné osobě účet­nic­tví or­ga­ni­za­ce I. ČR za ob­do­bí 2000 a 2001, av­šak ani v tom­to vý­ro­ku ani v od­ůvodnění roz­hod­nu­tí ne­ní řeče­no, v čem mělo spo­čí­vat ono „za­ta­je­ní“ předmětných účet­ních pod­kladů, kte­ré v práv­ní větě kla­de na­lé­za­cí soud ob­viněné­mu za vi­nu, ne­boť sám soud uči­nil skut­ko­vá zjištění ta­ko­vá, že ob­vině­ný sdělil svědkům Ing. arch. E., Ing. L. a Ing. Š., že účet­ní dok­la­dy má u se­be do­ma a zpra­co­vá­vá je. Za té­to si­tua­ce pak nel­ze do­vo­dil ani úmysl do­vo­la­te­le za­ta­jit účet­ní kni­hy, zá­pi­sy ne­bo ji­né dok­la­dy slou­ží­cí k přeh­le­du o sta­vu hos­po­daření a ma­jet­ku ne­bo k je­jich kon­tro­le a oh­ro­zit tak včas­né a řád­né vy­měření daně, ne­boť ten­to vůbec neb­yl pro­ká­zán. Z pou­hé­ho nepředá­ní účet­nic­tví nel­ze zá­kon­ný znak za­ta­je­ní do­vo­dit, po­kud oso­by, kte­rým účet­nic­tví mělo být za­ta­je­no, vědě­ly, kde se na­chá­zí, a tak­to ta­ké vy­po­ví­da­ly.

Do­vo­la­tel ta­ké pou­hým nepředá­ním účet­nic­tví ne­mohl oh­ro­zit včas­né a řád­né vy­měření daně, účet­nic­tví by­lo dos­tup­né i bez do­vo­la­te­lo­va chtění či nechtění, když pod­kla­dy pro účet­nic­tví vy­chá­ze­ly ni­ko­liv od něj, ale od osob z or­ga­ni­zač­ních slo­žek předmětné or­ga­ni­za­ce. Do­vo­la­tel roz­hodně nik­dy nepřed­stí­ral, že ur­či­tou část ne­bo vše ne­má ne­bo že ty­to dok­la­dy neexis­tu­jí. V jed­ná­ní ob­viněné­ho, pop­sa­ném ve vý­ro­ku o vině, tak i s oh­le­dem na sho­ra uve­de­né nej­sou přítom­ny všech­ny zá­ko­nem vy­ža­do­va­né zá­kon­né zna­ky, a pro­to práv­ní po­sou­ze­ní jed­ná­ní ob­viněné­ho spo­čí­vá na nes­práv­ném práv­ním po­sou­ze­ní skut­ku ve smys­lu do­vo­la­cí­ho důvo­du pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř., když ze skut­ko­vé­ho sta­vu zjištěné­ho sou­dy nel­ze do­vo­dit, že by sku­tek spá­cha­ný ob­viněným byl tres­tným či­nem. Dá­le je do­vo­la­tel to­ho ná­zo­ru, že byl po­ru­šen zá­klad­ní prin­cip, na kte­rém sto­jí tres­tní prá­vo, a to prin­cip „ul­ti­ma ra­tio“, v tom­to směru od­ká­zal na sou­vi­se­jí­cí roz­hod­nu­tí Ústav­ní­ho sou­du a roz­vedl, že vznik­lou si­tua­ci by­lo mož­no řešit prostřed­ky ci­vil­ní­ho prá­va. Or­ga­ni­za­ce I. ČR mě­la mož­nost po­dat v uve­de­ném případě ža­lo­bu na vy­dá­ní věci, což ov­šem neu­či­ni­la, a tím, že ce­lá zá­le­ži­tost by­la ih­ned řeše­na prostřed­ky tres­tní­ho prá­va, by­lo tres­tní prá­vo v tom­to případě pri­már­ním a ni­ko­li až se­kun­dár­ním prostřed­kem řeše­ní věci.

V dal­ší čás­ti své­ho do­vo­lá­ní ob­vině­ný vel­mi pod­robně ro­zeb­ral nepřátel­ský vztah, kte­rý byl me­zi ním a svědky Ing. arch. E. a Ing. L., a uvedl, že ve sku­teč­nos­ti mě­li me­zi se­bou znač­né nes­ho­dy, kte­ré vy­vr­cho­li­ly v pos­led­ní den fun­kce ob­viněné­ho ja­ko ná­rod­ní­ho ta­jem­ní­ka stu­den­tské or­ga­ni­za­ce I. ČR. V ten­to den Ing. arch. E. a Ing. L. bez dom­lu­vy vnik­li do kan­ce­láře I. ČR a tu­to vy­kli­di­li. Ok­res­ní soud při svém roz­ho­do­vá­ní vy­chá­zel z vý­povědí svědků Ing. arch. E. a Ing. L., kteří ve shodě uved­li, že se sna­ži­li do­hod­nout s ob­viněným na způso­bu a ter­mí­nu předá­ní fun­kce ta­jem­ní­ka, včetně dok­ladů účet­nic­tví, přičemž po něko­li­ka nesplněných sli­bech ze stra­ny ob­viněné­ho se roz­hod­li nav­ští­vit v pos­led­ní den je­ho fun­kční­ho ob­do­bí osobně kan­ce­lář ústředí stu­den­tské or­ga­ni­za­ce I. ČR, přičemž s ob­viněným, kte­ré­ho v kan­ce­láři ne­zas­tih­li, se dom­lu­vi­li te­le­fo­nic­ky o tom, že se do kan­ce­láře v do­hod­nu­tém ča­se dos­ta­ví, pro­to­že se však ne­dos­ta­vil, vstup do kan­ce­láře jim umož­nil pra­cov­ník or­ga­ni­za­ce Ing. J. B. Ve sku­teč­nos­ti však ne­ní prav­da, co uvá­dí ti­to svědko­vé oh­ledně to­ho, že ob­vině­ný se měl na schůzku s ni­mi smlu­ve­nou do své kan­ce­láře dos­ta­vit pozdě a po­té jim měl sdělit, že účet­nic­tví má do­ma a zpra­co­vá­vá jej. Nás­ledně se do­vo­la­tel za­bý­val je­ho po­vin­nos­tí vést účet­nic­tví předmětné or­ga­ni­za­ce a na­mítl, že sta­tut zmíněné stu­den­tské or­ga­ni­za­ce ne­pos­ky­tu­je jas­ná pra­vid­la jed­ná­ní ani ne­vy­me­zu­je jasně pra­vo­mo­ci jed­na­jí­cích ve­dou­cích ani ji­ných osob. Z těchto sta­nov ta­ké vůbec ne­vyp­ly­nu­la ob­viněné­mu po­vin­nost vést účet­nic­tví. Ce­lé tres­tní stí­há­ní do­vo­la­te­le pak by­lo pro nově nas­tu­pu­jí­cí ve­de­ní zmíněné stu­den­tské or­ga­ni­za­ce pou­hým prostřed­kem k zís­ká­ní mo­cen­ské kon­tro­ly nad or­ga­ni­za­cí, ve kte­ré me­zi no­vým a sta­rým ve­de­ním pa­no­va­ly již del­ší do­bu nepřeko­na­tel­né až nepřátel­ské roz­po­ry. Pod tím­to úh­lem je ta­ké třeba po­su­zo­vat spo­le­čen­skou ne­bez­peč­nost jed­ná­ní ob­viněné­ho spo­čí­va­jí­cí v onom nepředá­ní účet­nic­tví no­vé­mu ná­rod­ní­mu ta­jem­ní­ko­vi ani ji­né op­rávněné osobě v or­ga­ni­za­ci. Do­vo­la­tel opět v té­to sou­vis­los­ti zo­pa­ko­val, že je­ho úmysl roz­hodně nesměřoval ke způso­be­ní nás­led­ku, te­dy k oh­ro­že­ní včas­né­ho a řád­né­ho vy­měření daně. Je­di­ným je­ho úmys­lem moh­lo být pou­hé vzdo­ro­vá­ní je­jich mo­cen­ské­mu tla­ku. Vý­še zmi­ňo­va­ný trestně právně re­le­van­tní úmysl ta­ké neb­yl ani v roz­hod­nu­tí na­lé­za­cí­ho sou­du tím­to sou­dem tvr­zen, sou­dy se vůbec ne­za­bý­va­ly ani do­ka­zo­vá­ním to­ho­to zá­kon­né­ho zna­ku. Sou­dem tvr­ze­né „za­ta­je­ní“ to­tiž pod­le skut­ko­vé vě­ty vý­ro­ku o vině mělo být ta­ké spá­chá­no pou­ze vůči or­ga­ni­za­ci, ni­ko­li vůči správ­ci daně, na­víc k jed­ná­ní mělo do­jít až po­té, co mě­la být daň již vy­měřena (za rok 2000), a del­ší do­bu před tím, než mělo do­jít k vy­měření daně za rok 2001. K jed­ná­ní mělo do­jít v době, kdy do­vo­la­te­li by­lo pou­hých 27 let, což měl soud hod­no­tit z to­ho hle­dis­ka, zda si ob­vině­ný mohl uvědo­mit všech­ny sou­vis­los­ti a prob­lé­my, kte­ré se moh­ly vy­skyt­nout. Spo­le­čen­ská ne­bez­peč­nost je­ho jed­ná­ní je tak vel­mi ma­lá či ne­patr­ná, roz­hodně ne­do­sa­hu­je ta­ko­vé mí­ry, aby je­ho jed­ná­ní moh­lo být po­su­zo­vá­no ja­ko trest­ný čin. V té­to sou­vis­los­ti do­vo­la­tel ta­ké na­mítl, že soud na­lé­za­cí ani od­vo­la­cí nez­hod­no­til ved­le vý­še uve­de­ných věcí ani do­bu, kte­rá up­ly­nu­la od tvr­ze­né­ho spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu, a ne­za­bý­val se tak důsledně splněním ma­te­riál­ní pod­mín­ky tres­tné­ho či­nu ve smys­lu § 3 od­st. 2 tr. zák. Do­vo­la­tel ta­ké pou­ká­zal na to, že i přes jím učiněné návr­hy na doplnění do­ka­zo­vá­ní ne­by­lo do­ka­zo­vá­ní doplněno a ta­to sku­teč­nost ani ne­by­la sou­dy řád­né zdůvodněna, čímž doš­lo k zá­sa­hu do je­ho prá­va na ob­ha­jo­bu, ne­boť se v tom­to případě jed­ná o tzv. opo­me­nu­té důka­zy. Do­vo­la­tel po­té vy­jádřil své přesvědče­ní, že ač zá­kon i do­sa­vad­ní ju­di­ka­tu­ra Nej­vyš­ší­ho sou­du tý­ka­jí­cí se důvodů do­vo­lá­ní jsou pos­ta­ve­ny na před­pok­la­du, že do­vo­la­cí soud pro­jed­ná­vá do­vo­lá­ní za­lo­že­né striktně na tvr­ze­ních tý­ka­jí­cích se nes­práv­né­ho práv­ní­ho po­sou­ze­ní skut­ku či ji­né­ho nes­práv­né­ho hmotněpráv­ní­ho po­sou­ze­ní, nel­ze opo­me­nout sí­lu ús­tav­ních zá­konů, po­kud do­vo­la­tel vy­chá­zí z pre­mi­sy, že sou­dy pod­le čl. 90 Ústa­vy ČR pos­ky­tu­jí jed­not­liv­ci ochra­nu je­ho práv, když sou­dem se přitom zce­la jistě ve smys­lu to­ho­to člán­ku Ústa­vy ro­zu­mí i Nej­vyš­ší soud. Do­vo­la­tel je to­ho ná­zo­ru, že nes­práv­né zjištění skut­ko­vé­ho sta­vu nel­ze striktně od­dělit od nes­práv­né práv­ní kva­li­fi­ka­ce skut­ku, ne­boť ty­to ka­te­go­rie se je­ví z pod­sta­ty věci být neodděli­tel­né, když kaž­dé skut­ko­vé zjištění má bez­po­chy­by vliv na práv­ní po­sou­ze­ní skut­ku. Vý­še uve­de­ný ná­zor za­stá­vá tak­též i sám Ústav­ní soud a do­vo­la­tel v té­to sou­vis­los­ti od­ka­zu­je na je­ho ná­le­zy sp. zn. I. ÚS 4/04 a sp. zn. I. ÚS 669/05. S oh­le­dem na to má do­vo­la­tel za to, že do­vo­la­cí soud by měl po­sou­dit i je­ho ná­mit­ky ne­tý­ka­jí­cí se striktně práv­ní kva­li­fi­ka­ce jed­ná­ní.

K tvr­ze­né­mu do­vo­la­cí­mu důvo­du uve­de­né­mu v us­ta­no­ve­ní § 265b od­st. 1 písm. l) tr. ř. do­vo­la­tel uvedl. že vzhle­dem k to­mu, že již v říze­ní pr­voin­stan­čním byl dán důvod do­vo­lá­ní uve­de­ný v § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř., přičemž od­vo­la­cí soud to­to po­chy­be­ní ne­nap­ra­vil a od­vo­lá­ní ob­viněné­ho za­mítl, je naplněn i dru­hý do­vo­la­cí důvod, kte­rý se o tu­to sku­teč­nost opí­rá.

V zá­věru své­ho do­vo­lá­ní ob­vině­ný Ing. R. N. navrhl, aby Nej­vyš­ší soud ja­ko soud do­vo­la­cí na­pa­de­né roz­hod­nu­tí Kraj­ské­ho sou­du v Os­travě ze dne 28. 5. 2007, sp. zn. 3 To 175/2007, zru­šil a sou­časně aby zru­šil i je­mu před­chá­ze­jí­cí roz­su­dek Ok­res­ní­ho sou­du v Os­travě ze dne 27. 6. 2006, sp. zn. 12 T 152/2005, ja­ko roz­hod­nu­tí vy­da­né ve vad­ném říze­ní před­chá­ze­jí­cím.

Stát­ní zá­stup­ce Nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství, je­muž by­lo do­vo­lá­ní ob­viněné­ho Ing. R. N. do­ru­če­no ve smys­lu § 265h od­st. 2 tr. ř., se k němu vy­jádřil tak, že ty ná­mit­ky, kte­ré od­po­ví­da­jí for­málně dek­la­ro­va­né­mu do­vo­la­cí­mu důvo­du pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř., je nut­no po­va­žo­vat za čás­tečně důvod­né, a to v čás­ti, kte­ré se tý­ka­jí exis­ten­ce zna­ku „za­ta­je­ní“ dok­ladů uve­de­ných v us­ta­no­ve­ní § 125 od­st. 1 tr. zák. Do­vo­la­te­li je nut­no přisvědčit v tom, že z tzv. skut­ko­vé vě­ty vy­plý­vá pou­ze to­lik, že účet­nic­tví or­ga­ni­za­ce I. „nepředal“ no­vé­mu ná­rod­ní­mu ta­jem­ní­ko­vi té­to or­ga­ni­za­ce ani ji­né osobě. Us­ta­no­ve­ní § 125 od­st. 1 tr. zák. je for­mu­lo­vá­no poměrně ka­suis­tic­ky. Skut­ko­vá pod­sta­ta to­ho­to tres­tné­ho či­nu ne­ní naplněna ja­kou­ko­li dis­po­zi­cí s účet­ní­mi dok­la­dy, kte­rá ob­jek­tivně oh­ro­žu­je ma­jet­ko­vá prá­va ji­né­ho ne­bo řád­né vy­měření daně, ale pou­ze ta­ko­vou dis­po­zi­cí, kte­rá od­po­ví­dá někte­ré z fo­rem jed­ná­ní taxativně uve­de­ných v us­ta­no­ve­ní § 125 od­st. 1 ali­nea tře­tí tr. zák. (us­ta­no­ve­ní § 125 od­st. 1 ali­nea pr­vní a dru­há tr. zák. do­pa­dá na přípa­dy, kdy účet­ní kni­hy a dal­ší dok­la­dy nej­sou ve­de­ny vůbec ne­bo jsou v nich uvádě­ny nep­rav­di­vé úda­je, což ob­viněné­mu Ing. R. N. přičí­tá­no ne­ní). Pod­le us­ta­no­ve­ní § 125 od­st. 1 ali­nea tře­tí tr. zák. se tres­tné­ho či­nu do­pus­tí ten, kdo ta­ko­vé účet­ní kni­hy, zá­pi­sy ne­bo ji­né dok­la­dy zni­čí, poš­ko­dí, uči­ní neu­potřebi­tel­ný­mi ne­bo za­ta­jí. Pa­cha­tel „za­ta­jí“ účet­ní kni­hy, zá­pi­sy ne­bo ji­né dok­la­dy, když před­stí­rá vůči ji­ným oso­bám, zpra­vid­la kon­trol­ním ne­bo da­ňo­vým or­gánům, že účet­ní ne­bo je­jich ur­či­tou část vůbec ne­má. Ne­ní však vy­lou­če­no, aby k „za­ta­je­ní“ moh­lo do­jít i vůči ji­né osobě než­li vůči pra­cov­ní­ko­vi da­ňo­vé­ho ne­bo kon­trol­ní­ho or­gá­nu, napřík­lad vůči sta­tu­tár­ní­mu or­gá­nu or­ga­ni­za­ce, kte­rý v důsled­ku to­ho nemůže pl­nit po­vin­nos­ti, kte­ré má vůči správ­ci daně. Na dru­hé straně však s oh­le­dem na sho­ra uve­de­né vy­me­ze­ní poj­mu „za­ta­je­ní“ nel­ze za za­ta­je­ní po­va­žo­vat jed­ná­ní spo­čí­va­jí­cí to­li­ko v neop­rávněném za­dr­žo­vá­ní účet­ních dok­ladů a je­jich nepředá­ní op­rávněné osobě. Ta­ko­vé­to jed­ná­ní nel­ze podřadit ani pod ji­nou z fo­rem jed­ná­ní v us­ta­no­ve­ní § 125 od­st. 1 ali­nea tře­tí tr. zák. taxativně uve­de­ných. S oh­le­dem na sku­teč­nost, že ana­lo­gie k tí­ži pa­cha­te­le je v tres­tním prá­vu hmot­ném nepřípus­tná, ne­by­lo by mož­no pou­hé neop­rávněné za­dr­žo­vá­ní účet­ních dok­ladů pod­le § 125 od­st. 1 tr. zák. pos­tih­nout, byť lze připus­tit, že z ma­te­riál­ní­ho hle­dis­ka může mít ta­ko­vé jed­ná­ní ob­dob­né nás­led­ky ja­ko napřík­lad zni­če­ní ne­bo za­ta­je­ní účet­ních dok­ladů. Okol­nos­ti uve­de­né v tzv. skut­ko­vé větě te­dy ob­jek­tiv­ní­mu zna­ku „za­ta­je­ní“ ani ji­né formě jed­ná­ní uve­de­né v us­ta­no­ve­ní § 125 od­st. 1 ali­nea tře­tí tr. zák. neod­po­ví­da­jí.

Okol­nos­ti od­po­ví­da­jí­cí všem znakům skut­ko­vé pod­sta­ty sou­ze­né­ho tres­tné­ho či­nu mu­sí být uve­de­ny již v tzv. skut­ko­vé větě ve vý­ro­ku o vině ja­ko esen­ciál­ní a kon­sti­tu­tiv­ní čás­ti od­su­zu­jí­cí­ho soud­ní­ho roz­hod­nu­tí a k okol­nos­tem uve­de­ným v od­ůvodnění roz­hod­nu­tí lze přih­lí­žet pou­ze v případě, že roz­ví­je­jí zjištění v tzv. skut­ko­vé větě ales­poň rám­cově uve­de­ná. V předmětné tres­tní věci však úda­je od­po­ví­da­jí­cí poj­mu „za­ta­je­ní“ ne­vyp­lý­va­jí ani z od­ůvodnění soud­ních roz­hod­nu­tí. Je sku­teč­nos­tí, že do­vo­la­tel v průběhu tres­tní­ho říze­ní tvr­dil, že předmětné dok­la­dy u se­be neměl. Sou­časně však na­lé­za­cí soud rep­ro­du­ko­val v od­ůvodnění své­ho roz­hod­nu­tí vý­povědi svědků Ing. arch. E. (no­vý ná­rod­ní ta­jem­ník or­ga­ni­za­ce), Ing. L. a Ing. B., pod­le kte­rých jim ob­vině­ný sdělil, že „má účet­nic­tví do­ma“ a že je zpra­co­vá­vá. V rám­ci vlas­tních skut­ko­vých zjištění pak na­lé­za­cí soud mj. kon­sta­to­val, že „... je zjev­né že ty­to dok­la­dy mu­sel mít u se­be ob­ža­lo­va­ný a ja­kým způso­bem s ni­mi na­lo­žil, v tom­to směru ne­ní mož­né zjis­tit. Pod­le ná­zo­ru sou­du nic­méně ta­to sku­teč­nost sa­ma o sobě pod­stat­ná ne­ní, je zjev­né, že oso­bou, kte­rá s těmi­to dok­la­dy dis­po­no­va­la, byl ob­ža­lo­va­ný ... a po­tud ob­ža­lo­va­ný měl od­povědnost za předmětné dok­la­dy a měl je te­dy od­ev­zdat“; dá­le na­lé­za­cí soud kon­sta­to­val, že „... účet­nic­tví ... ne­by­lo řádně a včas ani do­da­tečně vůbec předá­no nás­le­du­jí­cí­mu ná­rod­ní­mu ta­jem­ní­ko­vi, te­dy svědku Ing. arch. E. V tom­to smys­lu te­dy účet­nic­tví za uve­de­né ro­ky 2000 a 2001 ob­ža­lo­va­ný za­ta­jil.“ Ob­dob­ná skut­ko­vá zjištění jsou vy­lí­če­na i na str. 4 roz­sud­ku sou­du od­vo­la­cí­ho. Od­vo­la­cí soud též zmí­nil, že do­vo­la­tel „ne­vedl účet­nic­tví řádně“, ta­ko­vá­to okol­nost však ne­ní v tzv. skut­ko­vé větě zmíněna ani náz­na­kem. Z těchto skut­ko­vých zjištění pod­le ná­zo­ru stát­ní­ho zá­stup­ce lze do­vo­dit pou­ze to­lik, že ob­vině­ný účet­ní dok­la­dy za­dr­žo­val, ni­ko­li však že je „za­ta­jil“ (nao­pak měl ji­ným oso­bám vý­slovně sdělit, že je „má do­ma“) ne­bo že s ni­mi na­lo­žil ji­ným způso­bem uve­de­ným v us­ta­no­ve­ní § 125 od­st. 1 ali­nea tře­tí tr. zák.

Ná­mit­ka, pod­le kte­ré ze sta­nov or­ga­ni­za­ce I. ČR ani z žá­dné­ho ji­né­ho do­ku­men­tu ne­vyp­lý­vá, že by do­vo­la­tel byl v ta­ko­vém pos­ta­ve­ní a fun­kci, ve kte­ré by byl od­pověd­ný za stav a správ­nost účet­nic­tví, sa­ma o sobě ne­ní důvod­ná. Ta­to ná­mit­ka by moh­la mít ur­či­tý vý­znam v případě, že by do­vo­la­te­li by­lo přičí­tá­no, že účet­nic­tví ne­vedl vůbec ne­bo že v něm uváděl nep­rav­di­vé ne­bo zkres­le­né úda­je. Tres­tné­ho či­nu pod­le § 125 od­st. 1 ali­nea tře­tí tr. zák. se však může do­pus­tit kdo­ko­li a na­mit­ky do­vo­la­te­le jsou ire­le­van­tní. Ná­mit­ky tý­ka­jí­cí se nep­ro­ve­de­ní do­vo­la­te­lem navr­ho­va­ných důkazů jsou značně obec­né a exis­ten­ci tzv. extrém­ní­ho roz­po­ru me­zi vy­ko­na­ný­mi skut­ko­vý­mi zjištění­mi a práv­ním po­sou­ze­ním věci, kte­rý by mohl za­lo­žil přez­kum­nou po­vin­nost, z nich nel­ze do­vo­dit.

Za si­tua­ce, kdy nel­ze jed­noz­načně kon­sta­to­vat, že do­vo­la­tel napl­nil všech­ny ob­jek­tiv­ní for­mál­ní zna­ky sou­ze­né­ho tres­tné­ho či­nu, po­va­žu­je za před­čas­né za­bý­val se otáz­kou strán­ky sub­jek­tiv­ní a otáz­kou ma­te­riál­ní strán­ky tres­tné­ho či­nu. Stát­ní zá­stup­ce pou­ze kon­sta­tu­je, že do­vo­la­te­lem zmi­ňo­va­ný „boj“ s no­vým ve­de­ním or­ga­ni­za­ce se tý­ká spí­še otáz­ky mo­ti­vu tres­tné­ho či­nu než­li otáz­ky za­vinění. V případě. že by by­ly naplně­ny všech­ny zna­ky ob­jek­tiv­ní, by ta­to okol­nost exis­ten­ci úmysl­né­ho za­vinění na straně do­vo­la­te­le ne­vy­lu­čo­va­la. Vzhle­dem k vý­še uve­de­né­mu tak skut­ko­vá zjištění ve věci učiněná neu­mož­ňu­ji jed­noz­nač­ný zá­věro tom, že sou­ze­ný sku­tek vy­ka­zu­je všech­ny ob­jek­tiv­ní zna­ky tres­tné­ho či­nu zkres­lo­vá­ní údajů o sta­vu hos­po­daření a jmění pod­le § 125 od­st. 1 tr. zák. Pro­to­že již roz­hod­nu­tí sou­du pr­vní­ho stupně by­lo za­tí­že­no va­dou uve­de­nou v us­ta­no­ve­ní § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř., byl důvodně up­latněn též do­vo­la­cí důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. l) tr. ř. Pro­to stát­ní zá­stup­ce navrhl, aby Nej­vyš­ší soud pod­le § 265k od­st. 1 tr. ř. zru­šil us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Os­travě ze dne 28. 5. 2007, sp. zn. 3 To 175/2007, a aby uve­de­né­mu sou­du pod­le § 265l od­st. 1 písm. l) tr. ř. přiká­zal, aby věc v potřeb­ném roz­sa­hu pro­jed­nal a roz­hodl. Sou­časně navrhl, aby tak Nej­vyš­ší soud roz­hodl v ne­veřej­ném za­se­dá­ní a za pod­mí­nek uve­de­ných v us­ta­no­ve­ní § 265r od­st. 1 písm. c) tr. ř. i ji­ným než navr­že­ným způso­bem.

Nej­vyš­ší soud ja­ko soud do­vo­la­cí nejpr­ve v sou­la­du se zá­ko­nem zkou­mal, zda ne­ní dán někte­rý z důvodů pro od­mít­nu­tí do­vo­lá­ní pod­le § 265i od­st. 1 tr. ř., a na zá­kladě to­ho­to pos­tu­pu shle­dal, že do­vo­lá­ní ve smys­lu § 265a od­st. 1, od­st. 2 písm. h) tr. ř. je přípus­tné, by­lo po­dá­no oso­bou op­rávněnou (§ 265d od­st. 1 písm. b/, od­st. 2 tr. ř.), řádně a včas (§ 265e od­st. 1, 2 tr. ř.) a spl­ňu­je ná­le­ži­tos­ti do­vo­lá­ní. Pro­to­že do­vo­lá­ní lze po­dat jen z důvodů taxativně vy­me­ze­ných v § 265b tr. ř., Nej­vyš­ší soud dá­le po­su­zo­val, zda ob­viněným vzne­se­né ná­mit­ky napl­ňu­jí jím tvr­ze­né do­vo­la­cí důvo­dy, a shle­dal, že do­vo­la­cí důvo­dy pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) a l) tr. ř. by­ly up­latně­ny v sou­la­du se zá­ko­nem vy­me­ze­ný­mi pod­mín­ka­mi. Nás­ledně se Nej­vyš­ší soud za­bý­val důvo­dem od­mít­nu­tí do­vo­lá­ní pod­le § 265i od­st. 1 písm. e) tr. ř., te­dy zda nej­de o do­vo­lá­ní zjevně neo­pod­statněné.

Ob­vině­ný Ing. R. N. předev­ším up­lat­nil do­vo­la­cí důvod uve­de­ný v us­ta­no­ve­ní § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř., v němž je sta­no­ve­no, že ten­to důvod do­vo­lá­ní je naplněn teh­dy, jes­tli­že roz­hod­nu­tí spo­čí­vá na nes­práv­ném práv­ním po­sou­ze­ní skut­ku ne­bo ji­ném nes­práv­ném hmotně práv­ním po­sou­ze­ní. V rám­ci tak­to vy­me­ze­né­ho do­vo­la­cí­ho důvo­du je mož­né na­mí­tat buď nes­práv­nost práv­ní­ho po­sou­ze­ní skut­ku, tj. myl­nou práv­ní kva­li­fi­ka­ci skut­ku, jak byl v původ­ním říze­ní zjištěn, v sou­la­du s přís­luš­ný­mi us­ta­no­ve­ní­mi hmot­né­ho prá­va, ane­bo vad­nost ji­né­ho hmotně práv­ní­ho po­sou­ze­ní. Z tak­to vy­me­ze­né­ho do­vo­la­cí­ho důvo­du vy­plý­vá, že důvo­dem do­vo­lá­ní ve smys­lu to­ho­to us­ta­no­ve­ní nemůže být sa­mot­né nes­práv­né skut­ko­vé zjištění, a to přes­to, že práv­ní po­sou­ze­ní (kva­li­fi­ka­ce) skut­ku i ji­né hmotně práv­ní po­sou­ze­ní vždy na­va­zu­jí na skut­ko­vá zjištění vy­jádřená předev­ším ve skut­ko­vé větě vý­ro­ku o vině na­pa­de­né­ho roz­sud­ku a blí­že roz­ve­de­ná v je­ho od­ůvodnění. V rám­ci do­vo­lá­ní po­da­né­ho z důvo­du pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř. je mož­né na skut­ko­vý stav pou­ká­zat pou­ze z hle­dis­ka, zda sku­tek ne­bo ji­ná okol­nost skut­ko­vé po­va­hy by­ly správně právně po­sou­ze­ny, tj. zda jsou právně kva­li­fi­ko­vá­ny v sou­la­du s přís­luš­ný­mi us­ta­no­ve­ní­mi hmot­né­ho prá­va. Z těchto důvodů ne­mohl Nej­vyš­ší soud přih­lí­žet k sa­mot­ným skut­ko­vým ná­mit­kám ob­viněné­ho, tý­ka­jí­cím se zej­mé­na nepřátel­ských vztahů me­zi ob­viněným a nově nas­tu­pu­jí­cím ve­de­ním předmětné or­ga­ni­za­ce s me­zi­ná­rod­ním pr­vkem či stá­va­jí­cí­mi za­městnan­ci, když kon­krétně ob­vině­ný tak­to zpo­chyb­ňu­je vý­povědi prak­tic­ky všech svědků, kteří vy­po­ví­da­li v říze­ní v nep­rospěch ob­viněné­ho. Nej­vyš­ší soud jen ve struč­nos­ti shr­nu­je, že na­lé­za­cí soud se k té­to zá­le­ži­tost vy­jádřil přesvědčivě v od­ůvodnění své­ho roz­hod­nu­tí, kde zdůraz­nil pa­sá­že vý­pověď svědků Ing. L. a Ing. arch. E., z nichž vy­plý­vá, že v or­ga­ni­za­ci pa­no­va­ly ne­for­mál­ní vzta­hy, a po­tud te­dy ze stra­ny ob­viněné­ho ne­by­lo po­ža­do­vá­no pí­sem­né vy­ho­to­ven sez­na­mu od­ne­se­ných do­ku­mentů, vy­jádři­li po­li­to­vá­ní nad tím, že ta­ko­vý­to pos­tup nez­vo­li­li, aby by­lo sku­tečně zřej­mé, že účet­nic­tví za předmětná ob­do­bí ro­ku 2000 a 2001 sku­tečně neod­nes­li. Nic­méně je potřeba zdůraz­nit, že tu­to sku­teč­nost, že účet­nic­tví za předmětné ro­ky sku­tečně z kan­ce­láře neod­nes­li, ne­potvr­zu­jí pou­zí Ing. L. a Ing. arch. E., te­dy oso­by, s ni­miž měl ob­vině­ný nap­ja­té vzta­hy, ale potvr­zuj to i svědci Ing. B. a Ing. Š., s ni­miž žá­dné osob­ní prob­lé­my a kon­flik­ty jme­no­va­ný neměl. Na­víc je potřeba zdůraz­nit, že i svědkyně M. T. uvá­dí, že ob­vině­ný zpra­co­vá­val účet­nic­tví do­ma a za tím­to úče­lem měl do­ma i po­čí­tač a účet­ní dok­la­dy si domů bral v taš­ce. Nedůvod­né jsou i ná­mit­ky ob­viněné­ho tý­ka­jí­cí se mož­nost zís­kat roz­hod­né dok­la­dy z ji­ných zdrojů, zej­mé­na od mís­tních cen­ter, když jal vy­plý­vá z od­ůvodnění roz­sud­ku na­lé­za­cí­ho sou­du, mu­se­lo být účet­nic­tví nás­ledně re­konstruo­vá­no, což by­lo si­ce čás­tečně úspěšné ve vzta­hu k ro­ku 2001, ale zce­la neúspěšné ve vzta­hu k ro­ku 2000, když by­la doh­le­dá­na pou­ze část dok­ladů, což mělo ko­nečně vliv i na to, že Fi­nan­čním úřadem pro P. by­la nás­ledně kon­sta­to­vá­na sku­teč­nost, že v roz­po­ru s práv­ní­mi před­pi­sy byl zá­klad daně neop­rávněně sní­žen o 264 275 Kč, přičemž nově byl zá­klad daně sta­no­ven na 0 Kč za rok 2000. Ta­to zjištění na­lé­za­cí­ho sou­du, plně potvr­ze­ná i sou­dem od­vo­la­cím, shle­dal i Nej­vyš­ší soud úpl­ný­mi a správ­ný­mi a po­kud je vza­ly sou­dy obou in­stan­cí za zá­klad své­ho práv­ní­ho po­sou­ze­ní, pak pos­tu­po­va­ly správně. Do­vo­la­cí soud k těmto ná­mit­kám po­va­žu­je za nut­né ještě zno­vu zdůraz­nit, že z vy­me­ze­ní důvodů do­vo­lá­ní v us­ta­no­ve­ní § 265b od­st. 1 tr. ř. vy­plý­vá, že důvo­dem do­vo­lá­ní ve smys­lu to­ho­to us­ta­no­ven nemůže být sa­mot­né nes­práv­né skut­ko­vé zjištění, byť to zá­kon expli­citně nes­ta­no­ví a to vzhle­dem k to­mu, že práv­ní po­sou­ze­ní (kva­li­fi­ka­ce) skut­ku i ji­né hmotně práv­ní po­sou­ze­ní vždy na­va­zu­je na skut­ko­vá zjištění vy­jádřená předev­ším ve skut­ko­vé větě vý­ro­ku o vině na­pa­de­né­ho roz­sud­ku a blí­že roz­ve­de­ná a ob­jasněná v je­ho od­ůvodnění. Přesvědčivě však lze ten­to zá­věr do­vo­dit právě s oh­le­dem na jed­not­li­vé důvod} do­vo­lá­ní vy­me­ze­né v § 265b od­st. 1 tr. ř., zej­mé­na důvod vy­me­ze­ný v § 265b od­st. ] písm. g) tr. ř., kde se uvá­dí, že na­pa­de­né roz­hod­nu­tí spo­čí­vá na nes­práv­ném práv­ním po­sou­ze­ní skut­ku ne­bo ji­ném nes­práv­ném hmotně práv­ním po­sou­ze­ní. Z to­ho ply­ne že Nej­vyš­ší soud je zá­sadně po­vi­nen vy­chá­zet ze skut­ko­vé­ho zjištění sou­du pr­vní­ho stupně, příp. doplněné­ho ne­bo pozměněné­ho od­vo­la­cím sou­dem, a v ná­vaz­nos­ti na ten­to skut­ko­vý stav zva­žu­je hmotně práv­ní po­sou­ze­ní, přičemž skut­ko­vé zjištěn sou­du pr­vní­ho stupně, resp. od­vo­la­cí­ho sou­du, nemůže změnit, a to jak na zá­kladě případ­né­ho dopl­ňo­vá­ní do­ka­zo­vá­ní, tak i v zá­vis­los­ti na ji­ném hod­no­ce­ní v před­chá­ze­jí­cím říze­ní pro­ve­de­ných důkazů. Ten­to zá­věr vy­plý­vá ta­ké z to­ho, že Nej­vyš­ší soud v říze­ní o do­vo­lá­ní ja­ko spe­ci­fic­kém mi­mořád­ném op­rav­ném prostřed­ku, kte­rý je zá­ko­nem ur­čen k náp­ravě pro­ces­ních a práv­ních vad roz­hod­nu­tí vy­me­ze­ných v § 265a tr. ř., ne­ní a ani nemůže být dal­ší (tře­tí) in­stan­cí přez­kou­má­va­jí­cí skut­ko­vý stav věci v ce­lé šíři, ne­boť v ta­ko­vém případě by se dos­tá­val do ro­le sou­du pr­vní­ho stupně, kte­rý je z hle­dis­ka us­pořádá­ní zej­mé­na hlav­ní­ho lí­če­ní sou­dem zá­ko­nem ur­če­ným a ta­ké nej­lé­pe způso­bi­lým ke zjištění skut­ko­vé­ho sta­vu věci ve smys­lu § 2 od­st. 5 tr. ř., popř. do po­zi­ce sou­du pro­jed­ná­va­jí­cí­ho řád­ný op­rav­ný prostředek, kte­rý může skut­ko­vý stav ko­ri­go­vat prostřed­ky k to­mu ur­če­ný­mi zá­ko­nem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř. a přiměřeně i roz­hod­nu­tí Ústav­ní­ho sou­du např. ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V té sou­vis­los­ti je třeba zmí­nit, že je prá­vem i po­vin­nos­tí na­lé­za­cí­ho sou­du hod­no­tit důka­zy v sou­la­du s us­ta­no­ve­ním § 2 od­st. 6 tr. ř., přičemž ten­to pos­tup ve smys­lu § 254 tr. ř. přez­kou­má­vá od­vo­la­cí soud. Zá­sah Nej­vyš­ší­ho sou­du ja­ko do­vo­la­cí­ho sou­du do ta­ko­vé­ho hod­no­ce­ní přichá­zí v úva­hu jen v případě, že by skut­ko­vá zjištění by­la v extrém­ním ne­sou­la­du s práv­ní­mi zá­věry učiněný­mi v na­pa­de­ném roz­hod­nu­tí (viz např. ná­lez Ústav­ní­ho sou­du pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbír­ka ná­lezů a us­ne­se­ní ÚS, sv. 3, č. 34). Ta­ko­vý zá­věr však s oh­le­dem na ob­sah obou ci­to­va­ných roz­hod­nu­tí a je­jich ná­vaz­nost na pro­ve­de­né do­ka­zo­vá­ní, kte­ré je za­chy­ce­no v Nej­vyš­ším sou­dem přez­kou­ma­ném spi­so­vém ma­te­riá­lu, nel­ze uči­nit.

Pr­vní svou právně re­le­van­tní ná­mit­kou do­vo­la­tel zpo­chyb­nil práv­ní kva­li­fi­ka­ci jed­ná­ní ob­viněné­ho ja­ko tres­tné­ho či­nu zkres­lo­vá­ní údajů o sta­vu hos­po­daření a jmění pod­le § 125 od­st. 1 tr. zák., ne­boť ne­doš­lo k naplnění zá­kon­né­ho zna­ku „za­ta­je­ní“, kte­ré je sou­dem ob­viněné­mu kla­de­no za vi­nu.

Trest­ný čin zkres­lo­vá­ní údajů o sta­vu hos­po­daření a jmění pod­le § 125 od­st. 1 tr. zák. spá­chá ten, kdo ne­ve­de účet­ní kni­hy, zá­pi­sy ne­bo ji­né dok­la­dy slou­ží­cí k přeh­le­du o sta­vu hos­po­daření a ma­jet­ku ne­bo k je­jich kon­tro­le, ač je k to­mu pod­le zá­ko­na po­vi­nen, ne­bo kdo v ta­ko­vých účet­ních kni­hách, zá­pi­sech ne­bo ji­ných dok­la­dech uve­de nep­rav­di­vé ne­bo hrubě zkres­lu­jí­cí úda­je, ne­bo kdo ta­ko­vé účet­ní kni­hy, zá­pi­sy ne­bo ji­né dok­la­dy zni­čí, poš­ko­dí, uči­ní neu­potřebi­tel­ný­mi ne­bo za­ta­jí a oh­ro­zí tak ma­jet­ko­vá prá­va ji­né­ho ne­bo včas­né a řád­né vy­měření daně. Ob­jek­tem tres­tné­ho či­nu zkres­lo­vá­ní údajů o sta­vu hos­po­daření a jmění pod­le § 125 od­st. 1 tr. zák. je zá­jem na ve­de­ní a ucho­vá­ní řád­né­ho účet­nic­tví a dal­ších dok­ladů slou­ží­cích k přeh­le­du o sta­vu hos­po­daření a ma­jet­ku ne­bo k je­jich kon­tro­le. Je zde te­dy chráněn zá­jem ad­re­sá­ta in­for­ma­ce na je­jí prav­di­vos­ti. Ad­re­sá­tem zde bu­de zpra­vid­la stát. Přitom pos­ta­čí, že pop­sa­ným jed­ná­ním pa­cha­te­le by­la oh­ro­že­na ma­jet­ko­vá prá­va ji­né­ho ne­bo by­lo oh­ro­že­no včas­né a řád­né vy­měření daně. Ne­mu­sí te­dy do­jít k po­ru­še­ní ma­jet­ko­vých práv ji­né­ho ne­bo k opožděné­mu a nes­práv­né­mu vy­měření daně.

Jak Nej­vyš­ší soud zjis­til z přilo­že­né­ho spi­so­vé­ho ma­te­riá­lu, zej­mé­na na­lé­za­cí soud se v dos­ta­teč­ném roz­sa­hu věno­val po­sou­ze­ní naplnění všech znaků skut­ko­vé pod­sta­ty sou­ze­né­ho tres­tné­ho či­nu, a to i ve vzta­hu k jed­ná­ní ob­viněné­ho ve formě „za­ta­je­ní“. K do­vo­la­te­lo­vu jed­ná­ní v souhr­nu uvedl od­ůvodnění své­ho roz­sud­ku, že ob­vině­ný je z vy­tý­ka­né­ho jed­ná­ní jed­noz­načně usvědčo­ván vý­povědí svědků Ing. arch. E., Ing. L., Ing. Š. a Ing. B., ja­kož i vý­pověďmi svědkyně M. T. a ko­nečně i svědka J. H. S těmi­to vý­pověďmi pak ko­res­pon­du­jí lis­tin­né důka­zy za­lo­že­né ve spi­so­vém ma­te­riá­lu, zvláště lis­tin­né ma­te­riá­ly Fi­nan­ční­ho úřadu pro P., te­dy zej­mé­na je­ho zprá­va a dal­ší přilo­že­né ma­te­riá­ly v po­době do­ru­če­nek, kte­ré se vrá­ti­ly ja­ko ne­do­ru­če­né ve vzta­hu k ob­viněné­mu, a rovněž i pro­to­ko­ly o ús­tním jed­ná­ní, kte­ré bu­dou ní­že kon­sta­to­vá­ny, dá­le i sta­no­va­mi spo­leč­nos­tí I. ČR, ja­kož i někte­rý­mi zá­pi­sy z jed­ná­ní ná­rod­ní­ho vý­bo­ru ci­to­va­né in­sti­tu­ce. V ko­neč­ném důsled­ku pak nel­ze opo­me­nout účet­ní ma­te­riá­ly spo­leč­nos­ti A. 14 v P., kte­ré rovněž do­ku­men­tu­jí roz­sah ma­te­riálů účet­ních dok­ladů, kte­ré se po­dařilo zís­kat, ja­kož i přeh­led účet­nic­tví za rok 2000, res­pek­ti­ve účet­ních dok­ladů, kte­ré shro­máž­dil svědek Ing. arch. E. k dis­po­zi­ci Fi­nan­ční­mu úřadu pro P. Vý­še jme­no­va­ní svědko­vé jed­noz­načně potvr­di­li, že ob­vině­ný čas­to pra­co­val do­ma a v roz­hod­ný den jim k to­mu, kde se na­chá­zí účet­nic­tví or­ga­ni­za­ce, sdělil, že jej má do­ma a že je zpra­co­vá­vá. Z těchto pro­ve­de­ných důkazů te­dy vy­plý­vá, že ob­vině­ný Ing. R. N. věděl, že účet­nic­tví je na něm vy­ža­do­vá­no, a přes­to jej po­ne­chal u se­be do­ma, v souk­ro­mém obyd­lí a te­dy v pros­to­ru, kte­rý byl pro svědky za úče­lem zís­ká­ní účet­ních dok­ladů za nor­mál­ních okol­nos­tí bez svo­le­ní ob­viněné­ho nepřís­tup­ný.

Dá­le na­lé­za­cí soud v roz­sud­ku kon­sta­to­val, že z ci­to­va­né zprá­vy Fi­nan­ční­ho úřadu pro P. zce­la jed­noz­načně vy­ply­nu­lo, že ob­vině­ný s Fi­nan­čním úřadem pro P. nes­po­lup­ra­co­val a na je­ho vý­zvy opa­ko­vaně ne­rea­go­val, do­po­ru­če­nou poš­tu si ne­vyz­ve­dá­va­la nepřebí­ral, přičemž Fi­nan­ční­mu úřadu pro P. se s jme­no­va­ným vůbec ne­po­dařilo na­vá­zat kon­takt. Je zjev­né, že Fi­nan­ční­mu úřadu pro P. se po­dařilo na­vá­zat kon­takt až tepr­ve s nás­tup­cem ob­viněné­ho, te­dy Ing. arch. E., což je ko­nečně do­ku­men­to­vá­no i ve spi­se za­lo­že­ný­mi pro­to­ko­ly o ús­tním jed­ná­ní. Zej­mé­na z ci­to­va­né­ho pro­to­ko­lu o ús­tním jed­ná­ní, kte­ré by­lo ko­ná­no 22. 8. 2002, vy­plý­vá, že se po­dařilo za­jis­tit za rok 2000 účet­nic­tví pou­ze 3 lo­kál­ních cen­ter z cel­ko­vé­ho poč­tu 8 středi­sek a ná­rod­ní­ho cen­tra, což jsou ko­nečně dok­la­dy za­lo­že­né v sez­na­mu, zby­tek do­dán neb­yl, ne­boť ne­by­ly dok­la­dy k dis­po­zi­ci a ne­by­lo mož­no je te­dy doh­le­dat.

Do­vo­la­cí soud k to­mu jen dopl­ňu­je, že si­ce lze po­va­žo­vat za re­le­van­tní pou­ze tu pí­sem­nost Fi­nan­ční­ho úřadu, kte­rá by­la ob­viněné­mu do­ru­čo­vá­na dne 11. 1. 2002 a by­la ja­ko ne­vyz­ved­nu­tá zá­sil­ka vrá­ce­na zpět od­esí­la­te­li, ne­boť zá­sil­ka, kte­rá by­la do­ru­čo­vá­na ob­viněné­mu dne 18. 3. 2002 a ta­ké se vrá­ti­la ja­ko ne­vyz­ved­nu­tá od­esí­la­jí­cí­mu Fi­nan­ční­mu úřadu pro P., již ne­moh­la být ad­re­so­vá­na ob­viněné­mu ja­ko ná­rod­ní­mu ta­jem­ní­ko­vi I. ČR, když ob­vině­ný byl té­to fun­kce zproštěn ke dne 31. 1. 2002 a ja­ko ta­ko­vý již neměl op­rávnění jed­nat jmé­nem or­ga­ni­za­ce, ani mu ne­moh­la být do­ru­čo­vá­na ja­ká­ko­li pí­sem­nost ja­ko ná­rod­ní­mu ta­jem­ní­ko­vi, když jím neb­yl. Nic­méně ale je nut­no dát na­lé­za­cí­mu sou­du za prav­du, že pí­sem­nost do­ru­čo­va­nou mu v měsí­ci led­nu 2002 nepřev­zal, ne­boť si ne­vyz­vedl poš­tov­ní zá­sil­ku, a pro­to na vy­zvá­ní Fi­nan­ční­ho úřadu ni­jak ne­rea­go­val. Po­kud ob­vině­ný tvr­dí, že byl s Fi­nan­čním úřadem v te­le­fo­nic­kém kon­tak­tu, pak je třeba zdůraz­nit, že je­ho tvr­ze­ní neod­po­ví­dá skut­ko­vým zjištěním učiněným v průběhu říze­ní před na­lé­za­cím sou­dem, když ten­to soud se opí­rá v tom­to směru o lis­tin­né důka­zy před­lo­že­né Fi­nan­čním úřadem pro P., z kte­rých vy­plý­vá, že nao­pak s uve­de­ným Fi­nan­čním úřadem ve sty­ku neb­yl, čímž je vy­vrá­ce­no tvr­ze­ní ob­viněné­ho. Nej­vyš­ší soud v tom­to směru po­do­tý­ká, že nel­ze opo­me­nout, že da­ňo­vé přiz­ná­ní jmé­nem or­ga­ni­za­ce I. ČR za rok 2000 po­dal ob­vině­ný až v prod­lou­že­né lhůtě, ale spo­lu s da­ňo­vým přiz­ná­ním správ­ci daně nepřed­lo­žil účet­ní dok­la­dy za rok 2000, když k da­ňo­vé­mu přiz­ná­ní ne­by­ly přilo­že­ny účet­ní vý­ka­zy, roz­va­ha, vý­kaz zisků a ztrát a vznik­ly tím te­dy po­chyb­nos­ti o da­ňo­vém zá­kla­du a vy­ká­za­né ztrátě or­ga­ni­za­ce, kte­rá by­la za­lo­že­na ja­ko ne­zis­ko­vá. Již z ti­tu­lu je­ho vzdělá­ní ob­viněné­mu mu­se­lo být zná­mo, ja­ké dok­la­dy měl Fi­nan­ční­mu úřadu pro P. v sou­vis­los­ti s vý­še uve­de­ným do­lo­žit, a Nej­vyš­ší soud k to­mu po­va­žu­je za nut­né do­dat, že právě s oh­le­dem na své vzdělá­ní ob­vině­ný na po­čát­ku své­ho fun­kční­ho ob­do­bí na jed­ná­ní Ná­rod­ní­ho vý­bo­ru or­ga­ni­za­ce I. ČR v ro­ce 1999 navrhl, že bu­de účet­nic­tví mít na sta­ros­ti sám, a to vše za si­tua­ce, kdy je­ho předchůdkyně pro ty­to úče­ly mě­la k dis­po­zi­ci účet­ní a v je­ho případě by­la ta­to je­ho sna­ha pre­zen­to­vá­na ja­ko sní­že­ní nák­ladů or­ga­ni­za­ce. Vý­zvu Fi­nan­ční­ho úřadu pro P. k do­lo­že­ní v da­ňo­vém přiz­ná­ní tvr­ze­né ztrá­ty mohl te­dy vel­mi reálně oče­ká­vat a přes­to řádně ozna­če­nou zá­sil­ku si v úlož­ní době po ozná­me­ní poš­tov­ním do­ru­čo­va­te­lem ne­vyz­vedl a nepřis­tou­pil tak v průběhu vy­tý­ka­cí­ho říze­ní k od­stranění vad po­da­né­ho přiz­ná­ní k da­ni z příj­mu. Na­lé­za­cí soud v od­ůvodnění své­ho roz­hod­nu­tí te­dy správně kon­sta­tu­je, že ob­vině­ný neb­yl scho­pen ja­kým­ko­liv lo­gic­kým způso­bem vy­světlit, proč přes je­ho tvr­ze­ní o te­le­fo­nic­kém kon­tak­tu vy­zní­vá uve­de­ná zprá­va Fi­nan­ční­ho úřadu pro P. zce­la opačně a proč se uve­de­né­mu Fi­nan­ční­mu úřadu po­dařilo kon­tak­to­vat až nás­tup­ce ob­ža­lo­va­né­ho Ing. arch. E.

Z vý­ro­ku o vině tres­tným či­nem zkres­lo­vá­ní údajů o sta­vu hos­po­daření a jmění pod­le § 125 od­st. 1 tr. zák. vy­plý­vá, že ob­vině­ný Ing. R. N. měl svým jed­ná­ním napl­nit tře­tí ali­nea § 125 od­st. 1 tr. zák., ne­boť měl roz­hod­né účet­ní dok­la­dy za­ta­jit, jak vy­plý­vá z práv­ní vě­ty vý­ro­ku o vině roz­sud­ku na­lé­za­cí­ho sou­du.

Pod­le us­tá­le­né ju­di­ka­tu­ry pa­cha­tel za­ta­jí účet­ní kni­hy, zá­pi­sy ne­bo ji­né dok­la­dy, zej­mé­na po­kud vůči da­ňo­vým ne­bo ji­ným kon­trol­ním or­gánům před­stí­rá, že ur­či­té dok­la­dy vůbec ne­má, ane­bo je umís­tí ne­bo uk­ry­je na ta­ko­vém místě, kde jsou pro ta­ko­vé or­gá­ny, popř. pro ji­né oso­by běžný­mi prostřed­ky ne­dos­tup­né (např. je nepřed­lo­ží při kon­tro­le ne­bo­je na do­taz kon­trol­ní­ho or­gá­nu za­ml­čí, uvá­dí, že je ne­má, atd.). V po­su­zo­va­ném případě je si­ce skut­ko­vá vě­ta vý­ro­ku o vině for­mu­lo­vá­na poněkud nepřesně, když z ní vy­plý­vá, že ob­vině­ný měl předmětné dok­la­dy za­ta­jit, jen tím, že je nepředal no­vé­mu ná­rod­ní­mu ta­jem­ní­ko­vi or­ga­ni­za­ce I. ČR, čímž mělo do­jít k za­ta­je­ní předmětných dok­ladů vůči té­to or­ga­ni­za­ci sa­mé, ne­boť ná­rod­ní ta­jem­ník jed­ná na­ve­nek je­jím jmé­nem, přičemž však sou­časně nel­ze opo­me­nout, že po­té, co ob­vině­ný přes­tal vy­ko­ná­vat fun­kci ná­rod­ní­ho ta­jem­ní­ka jme­no­va­né or­ga­ni­za­ce, přev­zal po něm tu­to fun­kci svědek Ing. arch E. a Fi­nan­ční úřad pro P. se tak mu­sel po 31. 1. 2002 ob­ra­cet s přís­luš­ný­mi vý­zva­mi právě na no­vé­ho ná­rod­ní­ho ta­jem­ní­ka a s tím­to jed­nat. Po­kud ob­vině­ný uči­nil svým pos­tu­pem nepřís­tup­ný­mi roz­hod­né účet­ní dok­la­dy a sou­časně za­brá­nil je­jich kon­kre­ti­za­ci, a to ve vzta­hu k no­vé­mu ná­rod­ní­mu ta­jem­ní­ko­vi, a sám s Fi­nan­čním úřadem pro P. ne­jed­nal, pak tím­to způso­bem jed­noz­načně Fi­nan­ční­mu úřadu pro P. zne­mož­nil do­mo­ci se po­ža­do­va­ných do­ku­mentů, kte­ré mu ne­mohl před­lo­žit ani no­vý ná­rod­ní ta­jem­ník v důsled­ku pop­sa­né­ho jed­ná­ní ob­viněné­ho Ing. R. N. K sa­mot­né­mu poj­mu „za­ta­je­ní“ po­va­žu­je za nut­né Nej­vyš­ší soud zdůraz­nit, že nel­ze souh­la­sit s tak úz­kým vy­me­ze­ním poj­mu „za­ta­je­ní“, jak ho vy­klá­dá v od­ůvodnění do­vo­lá­ní ob­vině­ný a v ná­vaz­nos­ti na něj i stát­ní zá­stup­ce Nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství ve svém vy­jádření k to­mu­to do­vo­lá­ní. Za­ta­je­ní přís­luš­ných účet­ních dok­ladů tak, aby mohl nas­tat, byť jen ve fá­zi oh­ro­že­ní, tres­tním zá­ko­nem po­ža­do­va­ný nás­le­dek, je nut­no chá­pat v ce­lé je­ho sho­ra naz­na­če­né šíři. Zej­mé­na je třeba v tom­to kon­krét­ním případě vy­chá­zet z cel­kově zjištěné­ho skut­ko­vé­ho sta­vu na­lé­za­cím sou­dem a ni­ko­li jen z úz­ké a poněkud nepřes­né for­mu­la­ce ve vý­ro­ku roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně. Na­lé­za­cí soud to­tiž v od­ůvodnění své­ho roz­hod­nu­tí k to­mu­to dá­le uvedl, že po­kud se ob­vině­ný há­jil opa­ko­vaně tím, že měl účet­ní dok­la­dy k dis­po­zi­ci až do okam­ži­ku, kdy mu by­ly od­ne­se­ny svědkem Ing. arch. E. a spol. z kan­ce­láře dne 31. 1. 2002, pak pod­le ná­zo­ru sou­du je i ta­to ob­ha­jo­ba úče­lo­vá, ne­boť nel­ze lo­gic­ky nap­ros­to žá­dným způso­bem před­pok­lá­dat, že by nás­le­du­jí­cí ná­rod­ní ta­jem­ník za­ta­jil ty­to dok­la­dy fi­nan­ční­mu úřadu schválně a tím oh­ro­zil bu­dou­cí hos­po­daření or­ga­ni­za­ce, na­víc v si­tua­ci, kdy tu­to or­ga­ni­za­ci sám vedl. Nej­vyš­ší soud se s tím­to zá­věrem zce­la zto­tož­ňu­je a v sou­vis­los­ti s tím upo­zor­ňu­je i na pro­ká­za­nou sku­teč­nost, že ob­vině­ný si­ce na jed­né straně tvr­dil dne 31. 1. 2002 přítom­ným svědkům, že účet­nic­tví má u se­be do­ma a to­to účet­nic­tví zpra­co­vá­vá, av­šak později za­se tvr­dil, že účet­nic­tví u se­be vůbec ne­má a neměl, nao­pak že jej ma­jí svědci Ing. arch. E. a Ing. L. Právě ty­to roz­po­rupl­né úda­je uváděné ob­viněným Ing. R. N. oh­ledně místa, kde se na­chá­ze­jí po­ža­do­va­né účet­ní do­ku­men­ty, svědčí pro úmysl­né za­ta­jo­vá­ní roz­hod­ných dok­ladů z hle­dis­ka up­latněné ztrá­ty v da­ňo­vém přiz­ná­ní. Na­víc za­ta­je­ní těchto roz­hod­ných dok­ladů nemůže být v zá­sadě vy­lou­če­no jen pou­hým ne­kon­krét­ním tvr­ze­ním v ur­či­té si­tua­ci, že účet­nic­tví se na­chá­zí na ur­či­tém místě (např. u ob­viněné­ho do­ma), zvláště když z ni­če­ho ne­vyp­lý­vá, že to­mu tak i sku­tečně je a že je­ho sou­čás­tí jsou i roz­hod­né za­ta­jo­va­né dok­la­dy. Na­víc v případě, že by se „účet­nic­tví“ na­chá­ze­lo sku­tečně u ob­viněné­ho do­ma, což na­ko­nec i sám ob­vině­ný připouš­tí v od­ůvodnění své­ho do­vo­lá­ní, by­lo tím­to způso­bem učiněno nepřís­tup­ným jak pro no­vé­ho ná­rod­ní­ho ta­jem­ní­ka or­ga­ni­za­ce I. ČR Ing. arch. E., tak i pro Fi­nan­ční úřad pro P. Z ta­ko­vé­ho obec­né­ho tvr­ze­ní pak ne­vyp­lý­vá, že to­to „účet­nic­tví“ je kom­plet­ní a že ob­sa­hu­je kon­krét­ní roz­hod­né dok­la­dy vzta­hu­jí­cí se k po­da­né­mu da­ňo­vé­mu přiz­ná­ní a v něm uve­de­né ztrátě. Pro­to ta­ko­vé obec­né tvr­ze­ní nemůže vést k zá­věru, že se již nemůže jed­nat a ta­ké sku­tečně ne­jed­ná o za­ta­je­ní roz­hod­ných dok­ladů ve smys­lu § 125 od­st. 1 ali­nea tře­tí tr. zák. Po­kud v té­to sou­vis­los­ti zmi­ňu­je ob­vině­ný mož­nost po­dá­ní ob­čan­skop­ráv­ní ža­lo­by na vy­dá­ní věci, pak Nej­vyš­ší soud k to­mu po­va­žu­je za nut­né do­dat, že ta­ko­vý pos­tup je sa­mozřejmě mož­ný v případě ja­ké­ho­ko­li za­ta­je­ní a po­dezření, že ta­ko­vé za­ta­je­né dok­la­dy má v dr­že­ní kon­krét­ní oso­ba, ale ta­ko­vý pos­tup ne­mu­sí být a ta­ké zpra­vid­la ne­bu­de úspěš­ný i s oh­le­dem na to, že sou­čás­tí úmysl­né­ho za­ta­jo­vá­ní dok­ladů je zpra­vid­la i je­jich uk­rý­vá­ní právě v době, kdy hro­zí je­jich od­ha­le­ní. Roz­hodně by i v případě po­da­né ža­lo­by na vy­dá­ní věci v ob­čan­skop­ráv­ním říze­ní doš­lo již k oh­ro­že­ní včas­nos­ti a řád­nos­ti vy­měření přís­luš­né daně, a to opět s přih­léd­nu­tím ke kon­krét­ní­mu zjištěné­mu jed­ná­ní ob­viněné­ho. Po­kud to­tiž ob­vině­ný naz­na­ču­je, že v případě ta­ko­vé­ho pos­tu­pu by po­ža­do­va­né účet­ní dok­la­dy vy­dal, pak tak měl uči­nit s oh­le­dem na včas­né a řád­né vy­měření přís­luš­né daně předev­ším dob­ro­volně a nemůže se v té­to sou­vis­los­ti do­vo­lá­vat po­ru­še­ní zá­klad­ní­ho prin­ci­pu tres­tní­ho prá­va, tzv. „ul­ti­ma ra­tio“, v ná­vaz­nos­ti na zá­sa­du sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se, ne­boť potřeb­né účet­ní pod­kla­dy uve­de­né v us­ta­no­ve­ní § 125 od­st. 1 tr. zák. sku­tečně s oh­le­dem na vý­še uve­de­né za­ta­jil ne­jen pozdější­mu ná­rod­ní­mu ta­jem­ní­ku Ing. arch. E., ale i Fi­nan­ční­mu úřadu pro P., když jed­nak s oh­le­dem na je­ho roz­por­ná vy­jádření ne­by­lo zřej­mé, kde se ty­to ve sku­teč­nos­ti na­chá­ze­jí, a zda je má ob­vině­ný ještě vůbec v dr­že­ní, a ta­ké ani ne­by­lo mož­né iden­ti­fi­ko­vat, o kte­ré kon­krét­ní dok­la­dy se vlastně jed­ná.

Pa­cha­te­lem tres­tné­ho či­nu zkres­lo­vá­ní údajů o sta­vu hos­po­daření a jmění pod­le § 125 od­st. 1 ali­nea tře­tí tr. zák. může být si­ce pod­le zá­ko­na kdo­ko­li, ale zpra­vid­la to je sta­tu­tár­ní ne­bo ji­ný od­pověd­ný or­gán či oso­ba, kte­rá má přís­tup k účet­ním kni­hám, zá­pisům ne­bo ji­ným dok­ladům a kte­rá je v ta­ko­vé fun­kci ne­bo pos­ta­ve­ní, v němž je od­povědná za je­jich správ­nost či je­jich před­lo­že­ní. Je pro­to zpra­vid­la třeba zjiš­ťo­vat na pod­kladě zá­ko­na, příp. re­sor­tních před­pisů, or­ga­ni­zač­ní­ho ne­bo pra­cov­ní­ho řádu, pra­cov­ní smlou­vy apod. roz­sah kon­krét­ní pra­vo­mo­ci ta­ko­vé­ho or­gá­nu ne­bo pra­cov­ní­ka a je­jí sou­vis­lost s po­su­zo­va­nou tres­tnou čin­nos­tí. V po­su­zo­va­ném případě již na­lé­za­cí soud od­povědnost ob­viněné­ho ve vý­še uve­de­ném smys­lu do­vo­dil v od­ůvodnění své­ho roz­sud­ku tak, že si­ce ze sta­nov uve­de­né or­ga­ni­za­ce I. ČR, ja­kož­to or­ga­ni­za­ce s me­zi­ná­rod­ním pr­vkem ve smys­lu us­ta­no­ve­ní § 3 od­st. 1 zák. č. 116/1985 Sb., ne­vyp­lý­vá po­vin­nost ná­rod­ní­ho ta­jem­ní­ka, a te­dy i ob­viněné­ho, kte­rý jim v roz­hod­né ob­do­bí byl, vést účet­nic­tví, av­šak je zjev­né, a to připouš­tí ve své vý­povědi u hlav­ní­ho lí­če­ní i sám ob­ža­lo­va­ný, že účet­nic­tví by­lo v té­to or­ga­ni­za­ci ve­de­no ná­rod­ním ta­jem­ní­kem, poněvadž to by­la běžná a za­ve­de­ná praxe, kte­rá fun­go­va­la již za do­by je­ho předchůdců. Za do­by před­cho­zí ná­rod­ní ta­jem­ni­ce by­la ještě v pra­cov­ním poměru exter­ní účet­ní a nás­ledně z roz­hod­nu­tí sa­mot­né­ho ob­viněné­ho, což na­ko­nec ani v žá­dném směru ne­na­pa­dá, se ujal ve­de­ní účet­nic­tví sám, a to za předmětné ob­do­bí let 2000 a 2001 Ty­to sku­teč­nos­ti pak ko­nečně ve svých vý­povědích potvr­zu­jí svědci Ing. arch. E. a Ing. L. Sku­teč­nost, že ob­vině­ný zpra­co­vá­val účet­nic­tví, vy­plý­vá i ze zá­pi­su o za­se­dá­ní Ná­rod­ní­ho vý­bo­ru I. ČR ze dne 17. 2. 2001, kde z bo­du 2. Účet­nic­tví vy­plý­vá, že ná­rod­ní ta­jem­ník po­ža­du­je předá­ní účet­nic­tví mís­tních cen­ter ná­rod­ní­mu ta­jem­ní­ko­vi k ur­či­té­mu ter­mí­nu tak, aby mohl zpra­co­vat da­ňo­vé přiz­ná­ní, přičemž by­lo od­hla­so­vá­no, že do 28. 2. 2001 do­da­jí všech­na mís­tní cen­tra zpra­co­va­né účet­nic­tví na ná­rod­ní sek­re­ta­riát. Na­ko­nec i sám po­dal předmětné da­ňo­vé přiz­ná­ní a uvedl se v něm ja­ko oso­ba op­rávněná k je­ho po­dá­ní.

Dal­ší ná­mit­ka ob­viněné­ho Ing. R. N. se tý­ká neexis­ten­ce úmysl­né­ho za­vinění ve vzta­hu k pod­stat­ným znakům tres­tné­ho či­nu pod­le § 125 od­st. 1 ali­nea tře­tí tr. zák., když v od­ůvodnění do­vo­lá­ní uvedl, že je­ho úmysl roz­hodně nesměřoval ke způso­be­ní nás­led­ku, te­dy k oh­ro­že­ní včas­né­ho a řád­né­ho vy­měření daně. Je­di­ným je­ho úmys­lem moh­lo být pou­hé vzdo­ro­vá­ní mo­cen­ské­mu tla­ku no­vé­ho ve­de­ní or­ga­ni­za­ce I. ČR, ne­boť ob­vině­ný kon­krétně na­mítl, že je­ho jed­ná­ní maximálně moh­lo směřovat a ta­ké směřova­lo k nově nas­tu­pu­jí­cí­mu ve­de­ní or­ga­ni­za­ce I. ČR, se kte­rým měl až nepřátel­ské vzta­hy, ni­ko­li však již k Fi­nan­ční­mu úřadu pro P. ja­ko správ­ci daně.

Trest­ný čin je pod­le § 4 tr. zák. spá­chán úmyslně teh­dy, jes­tli­že pa­cha­tel chtěl způso­bem v tom­to zá­koně uve­de­ným po­ru­šit ne­bo oh­ro­zit zá­jem chráně­ný tím­to zá­ko­nem, ne­bo věděl, že svým jed­ná­ním může ta­ko­vé po­ru­še­ní ne­bo oh­ro­že­ní způso­bit, a pro případ, že je způso­bí, byl s tím sro­zuměn. Za­vinění je vnitřní, psy­chic­ký vztah pa­cha­te­le k pod­stat­ným slož­kám tres­tné­ho či­nu. Za­vinění pod­le § 4 tr. zák. je vy­bu­do­vá­no jed­nak na slož­ce vědění (in­te­lek­tuál­ní), kte­rá za­hr­nu­je vní­má­ní pa­cha­te­le, tj. od­raz předmětů, jevů a pro­cesů ve smys­lo­vých or­gá­nech člověka, ja­kož i před­sta­vu předmětů a jevů, kte­ré pa­cha­tel vní­mal dříve, ne­bo ke kte­rým dospěl svým úsud­kem na zá­kladě zna­los­tí a zku­še­nos­tí, a jed­nak na slož­ce vů­le, za­hr­nu­jí­cí předev­ším chtění ne­bo sro­zumění, tj. v pod­statě roz­hod­nu­tí jed­nat ur­či­tým způso­bem se zna­los­tí pod­sta­ty věci. Jes­tli­že pa­cha­tel roz­hod­né sku­teč­nos­ti nech­ce, ani s ni­mi ne­ní sro­zuměn, ne­ní tu žá­dný vol­ní vztah. Za­vinění se vzta­hu­je k po­ru­še­ní ne­bo oh­ro­že­ní zá­jmu chráněné­ho tres­tním zá­ko­nem způso­bem uve­de­ným v tom­to tres­tním zá­koně. Vzta­hu­je se na průběh pa­cha­te­lo­va či­nu, kte­rý se pro­je­vil v ob­jek­tiv­ní realitě a kte­rý od­po­ví­dá znakům skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu. Za­vinění se te­dy vzta­hu­je k pod­stat­ným sku­teč­nos­tem, kte­ré tvoří pa­cha­telův sku­tek, s vý­jim­kou sub­jek­tiv­ních znaků. Okol­nos­ti sub­jek­tiv­ní­ho cha­rak­te­ru lze zpra­vid­la do­ka­zo­vat jen nepřímo, z okol­nos­tí ob­jek­tiv­ní po­va­hy, ze kte­rých se dá pod­le zá­sad správ­né­ho myš­le­ní usu­zo­vat na vnitřní vztah pa­cha­te­le k po­ru­še­ní ne­bo oh­ro­že­ní zá­jmů chráněných tres­tním zá­ko­nem.

Nej­vyš­ší soud jen ve struč­nos­ti s od­ka­zem na již vý­še uve­de­né po­do­tý­ká, že sou­dy obou stupňů správně stran naplnění sub­jek­tiv­ní strán­ky předmětné­ho tres­tné­ho či­nu zhod­no­ti­ly právě ty sku­teč­nos­ti, z nichž vy­plý­vá, že ob­vině­ný oh­ledně za­ta­je­ní roz­hod­ných dok­ladů pos­tu­po­val v přímém úmys­lu ty­to za­ta­jit a v žá­dném případě ne­vy­dat roz­hod­né dok­la­dy (§ 4 písm. a/ tr. zák.), byť zřejmě roz­hod­nou poh­nut­kou pro ta­ko­vé je­ho úmysl­né jed­ná­ní by­lo vznik­lé nepřátel­ství me­zi ním a no­vým ve­de­ním or­ga­ni­za­ce I. ČR. Ten­to je­ho úmysl je do­lo­žen i vlas­tním jed­ná­ním ob­viněné­ho, zvláště když ještě v době, kdy vy­ko­ná­val fun­kci ná­rod­ní­ho ta­jem­ní­ka té­to or­ga­ni­za­ce, přes­tal ko­mu­ni­ko­vat s Fi­nan­čním úřadem pro P. a ne­rea­go­val na tou­to in­sti­tu­cí za­sí­la­né pí­sem­nos­ti, resp. si je ani ne­vyz­ve­dá­val. Po­kud nás­ledně roz­porně uváděl mís­to, kde by se účet­nic­tví mělo na­chá­zet, či­nil tak zce­la vědomě a s jed­noz­nač­nou z do­ka­zo­vá­ní vy­ply­nuv­ší vů­lí roz­hod­né dok­la­dy za­ta­jit. Na­ko­nec tu­to sku­teč­nost ani sám ne­po­pí­rá, a pro­to spá­chal trest­ný čin úmyslně, ne­boť věděl, že předmětné dok­la­dy za si­tua­ce, kdy po­dal da­ňo­vé přiz­ná­ní a z něj vy­ply­nu­la pro or­ga­ni­za­ci I. ČR ztrá­ta, mu­sí Fi­nan­ční­mu úřadu pro P. do­lo­žit, a po­kud tak neu­či­ní sám z vlas­tní­ho po­pu­du, vy­zve ho k to­mu správ­ce daně, jak se ta­ké sta­lo.

Nej­vyš­ší soud se te­dy oh­ledně vý­ro­ku o vině zto­tož­nil s ná­zo­rem soudů obou stupňů, přičemž sám shle­dal všech­ny sho­ra uve­de­né právně re­le­van­tní ná­mit­ky do­vo­la­te­le nedůvod­ný­mi. Skut­ko­vé i práv­ní zá­věry sou­du pr­vní­ho stupně a na ně na­va­zu­jí­cí zá­věry od­vo­la­cí­ho sou­du jsou pro­to v případě ob­viněné­ho Ing. R. N. zce­la jed­noz­nač­né a ne­po­chybně svědčí o je­ho vině v roz­sa­hu, jak byl roz­sud­kem Ok­res­ní­ho sou­du v Os­travě ze dne 27. 6. 2006, sp. zn. 12 T 152/2005, ve spo­je­ní s us­ne­se­ním Kraj­ské­ho sou­du v Os­travě ze dne 28. 5. 2007, sp. zn. 3 To 175/2007, uz­nán vin­ným.

Nej­vyš­ší soud s oh­le­dem na všech­ny sku­teč­nos­ti uve­de­né vý­še dospěl k zá­věru, že na­pa­de­né us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Os­travě ze dne 28. 5. 2007, sp. zn, 3 To 175/2007, ve spo­je­ní s roz­sud­kem Ok­res­ní­ho sou­du v Os­travě ze dne 27. 6. 2006, sp. zn. 12 T 152/2005, ne­vy­ka­zu­je ta­ko­vé va­dy, pro kte­ré by je by­lo nut­no z důvodů uve­de­ných v us­ta­no­ve­ní § 265b od­st. 1 písm. g) či l) tr. ř. zru­šit. Do­vo­la­cí důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. l) tr. ř. ve va­riantě na­mí­ta­né ob­viněným v do­vo­lá­ni neb­yl dán vzhle­dem k to­mu, že neb­yl ze sho­ra uve­de­ných důvodů ma­te­riálně naplněn up­latně­ný do­vo­la­cí důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř.

Na zá­věr je te­dy třeba zdůraz­nit, že soud pr­vní­ho stupně ja­ko soud na­lé­za­cí ob­jas­nil a po­sou­dil všech­ny otáz­ky a sku­teč­nos­ti roz­hod­né z hle­dis­ka skut­ko­vých zjištění a s je­ho skut­ko­vý­mi zá­věry se pak zto­tož­nil i soud dru­hé­ho stupně, ja­ko soud od­vo­la­cí, kte­rý po řád­ném a důklad­ném přez­kou­má­ní roz­hod­nu­tí na­lé­za­cí­ho sou­du od­vo­lá­ní ob­viněné­ho ja­ko nedůvod­né za­mítl, přičemž se sou­časně bet po­chyb­nos­tí a lo­gic­ky vy­pořádal se vše­mi pro ten­to důvod re­le­van­tní­mi ná­mit­ka­mi ob­viněné­ho up­latněný­mi v rám­ci od­vo­la­cí­ho říze­ní. Nej­vyš­ší soud v tom­to směn pro struč­nost od­ka­zu­je zej­mé­na na od­ůvodnění roz­sud­ku Ok­res­ní­ho sou­du v Os­travě ze dne 27. 6. 2006, sp. zn. 12 T 152/2005, s je­hož zá­věry se zce­la zto­tož­nil i soud od­vo­la­cí.

Z ob­sa­hu do­vo­lá­ní a po po­rov­ná­ní ná­mi­tek v něm uve­de­ných se sho­ra uve­de­nou ar­gu­men­ta­cí Nej­vyš­ší­ho sou­du je patr­né, že roz­hod­nu­tí do­vo­lá­ním na­pa­de­né a říze­ní je­mu před­chá­ze­jí­cí netr­pí vy­tý­ka­ný­mi va­da­mi. Z těchto důvodů je třeba jed­noz­načně dospět k zá­věru, že jde v případě ob­viněné­ho Ing. R. N. o do­vo­lá­ní zjev­ní neo­pod­statněné, a pro­to je Nej­vyš­ší soud pod­le § 265i od­st. 1 písm. e) tr. ř. od­mítl Své roz­hod­nu­tí přitom uči­nil v sou­la­du s us­ta­no­ve­ním § 265r od­st. 1 písm. a) tr. ř v ne­veřej­ném za­se­dá­ní.

 

Diskusia