Ústavný súd ČR k zásade subsidiartiy trestnoprávnej represie

 

Práv­ne ve­ty:

Pod­mín­ky tres­tnos­ti či­nu je třeba inter­pre­to­vat ve svět­le zá­sad tres­tní­ho prá­va, me­zi kte­ré patří i zá­sa­da sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se. Jes­tli­že obec­né sou­dy tu­to zá­sa­du neap­li­ku­jí, ač­ko­liv skut­ko­vé okol­nos­ti svědčí o tom, že k to­mu by­ly splně­ny pod­mín­ky, je po­ru­šen ús­tav­ní prin­cip nullum cri­men, nul­la poe­na si­ne le­ge za­kot­ve­ný v čl. 39 Lis­ti­ny zá­klad­ních práv a svo­bod.

Jes­tli­že oso­ba uží­vá ne­do­vo­le­nou své­po­moc, av­šak ales­poň sle­du­je le­gi­tim­ní cíl sou­lad­ný s prá­vem, pros­tu­pu­je si­ce proti­právně, av­šak je­jí jed­ná­ní bu­de zpra­vid­la stá­le pod­statně méně spo­le­čen­sky škod­li­vé, než té oso­by, kte­rá proti­právně jak pos­tu­pu­je, tak je proti­práv­ní i stav, kte­rý se sna­ží nas­to­lit.

Rovněž po­kud je vy­slo­ve­ní vi­ny proti­klad­né k cel­ko­vé­mu mo­rál­ní­mu rozměru věci, nad­to v prostředí ro­din­ných vztahů, jed­ná se o sku­teč­nost svědčí­cí ve prospěch zá­věru o ab­sen­ci tres­tnos­ti či­nu s oh­le­dem na zá­sa­du sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se.

ná­lez Ústav­ní­ho sou­du sp. zn. I.ÚS 3113/13, ze dne 29. 4. 2014

 

 Z od­ůvodnění:

 

I.

1. Ústav­ní stíž­nos­tí, do­ru­če­nou Ústav­ní­mu sou­du dne 9. 10. 2013, stěžo­va­tel na­padl us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Pra­ze (dá­le jen "kraj­ský soud") ze dne 7. 3. 2013, sp. zn. 11 To 57/2013 (dá­le jen "us­ne­se­ní kraj­ské­ho sou­du"), kte­rým by­lo za­mít­nu­to je­ho od­vo­lá­ní pro­ti roz­sud­ku Ok­res­ní­ho sou­du v Mla­dé Bo­les­la­vi (dá­le jen "ok­res­ní soud") ze dne 24. 10. 2012, sp. zn. 3 T 46/2012 (dá­le jen "roz­su­dek"), jímž byl uz­nán vin­ným pok­ra­ču­jí­cím přeči­nem po­ru­šo­vá­ní do­mov­ní svo­bo­dy pod­le § 178 od­st. 1, od­st. 2 zá­ko­na č. 40/2009 Sb. tres­tní­ho zá­ko­ní­ku (dá­le jen "tres­tní zá­ko­ník") a od­sou­zen k tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní šes­ti měsíců, kte­rý byl pod­le § 81 od­st. 1 a § 82 od­st. 1 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku pod­míněně od­lo­žen na zku­šeb­ní do­bu v tr­vá­ní os­mnác­ti měsíců a pod­le § 229 od­st. 1 tres­tní­ho řádu by­la poš­ko­ze­ná se svým ná­ro­kem na náh­ra­du ško­dy od­ká­zá­na na říze­ní ve věcech ob­čan­skop­ráv­ních. Rovněž na­padl us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 644/2013 (dá­le jen "us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du"), kte­rým by­lo od­mít­nu­to je­ho do­vo­lá­ní pro­ti us­ne­se­ní kraj­ské­ho sou­du.

2. Tres­tná čin­nost, pro kte­rou byl od­sou­zen, spo­čí­va­la, stručněji shr­nu­to, v tom, že v ro­din­ném domě, je­hož byl se svou man­žel­kou spolu­vlas­tní­kem, a je­hož část uží­va­la (původně s je­ho souh­la­sem) je­ho dce­ra (poš­ko­ze­ná) s ro­di­nou, v době nepřítom­nos­ti své dce­ry nej­méně šestkrát vnikl do jí obý­va­né čás­ti do­mu, nastěho­val si do ní své věci, a ji­né věci z ní vy­stěho­val ven a přemís­til do ji­ných čás­tí do­mu, přičemž od­straněním kli­ky a zá­mku dveří způso­bil poš­ko­ze­né dceři ško­du 1.000 Kč a též při té­to své čin­nos­ti poš­ko­dil lustr ke škodě poš­ko­ze­né ve vý­ši 500 Kč, a pos­lé­ze stěžo­va­tel vý­měnou zá­mků zne­mož­nil poš­ko­ze­né přís­tup do jed­not­li­vých po­kojů.

3. Stěžo­va­tel tak­to pop­sa­né jed­ná­ní v zá­sadě ne­po­pí­rá, má však za to, že jej nel­ze hod­no­tit ja­ko tres­tnou čin­nost. Upo­zor­ňu­je na řadu okol­nos­tí ce­lé­ho přípa­du, kdy se jed­ná o dům v R., kte­rý sám stavěl, a kte­rý si­ce umož­ňu­je byd­le­ní ví­ce osob, nic­méně má jen je­den vchod, je­den elek­troměr a ply­noměr, a je reálně neděli­tel­ný. Po­hyb všech osob v něm byl původně volně přís­tup­ný všem, nic se ne­za­my­ka­lo a dveře, mi­mo vcho­do­vých, nej­sou přizpůso­be­ny na zá­mek FAB. Dce­ra stěžo­va­te­le, kte­rá se vda­la, v ro­ce 1994 po­žá­da­la oba ro­di­če, zda­li mo­hou byd­let s man­že­lem ve 2. NP, což by­la původně jed­na mís­tnost, později tam stěžo­va­tel do­bu­do­val mís­tnos­ti dal­ší, kte­ré dce­ra se zetěm rovněž obyd­le­li. Byd­le­ní dce­ry a zetě by­lo bez ja­ké­ko­liv pí­sem­né smlou­vy a zdar­ma, kdy stěžo­va­tel v dob­ré víře v dob­rý sku­tek vy­hověl dceři s man­že­lem. Dceři na­víc v ro­ce 1999 pořídil byt 2+1 o plo­še 66 m2 v M. (cca 5 km od R.), kte­rý byl dříve v uží­vá­ní je­ho mat­ky, byť stěžo­va­tel dceři navr­hnul, aby přechodně ještě byd­le­la dá­le v R., ne­boť byt byl u sil­ni­ce a v je­ho oko­lí neb­yl žá­dný pros­tor pro dě­ti. Stěžo­va­tel po­va­žo­val ten­to návrh za do­čas­ný, ne­boť před­pok­lá­dal, že man­žel dce­ry se bu­de sna­žit za­jis­tit pro ro­di­nu řád­né byd­le­ní - napřík­lad v ro­din­ném dom­ku, kte­rý by vy­stavěl stejně ja­ko stěžo­va­tel. Stěžo­va­tel za­čal stu­do­vat vy­so­kou ško­lu, a pro­to vy­užil to­ho­to by­tu a po přechod­nou do­bu v něm přebý­val (ov­šem pros­to­ry v domě v R. si na­dá­le po­ne­chal). Zeť pan T. pak zneu­žil dob­ré vů­le stěžo­va­te­le a do­mek v R. rozdělil, své­volně za­bral ještě dal­ší je­ho čás­ti a vy­bu­do­val dveře, kte­ré uza­my­kal. Stěžo­va­tel s tím­to jed­ná­ním pa­na T. ne­souh­la­sil a sna­žil se s ním do­hod­nout, ale byl zpo­čát­ku ver­bálně, a nás­ledně i fy­zic­ky na­pa­dán, což by­lo i pro­jed­ná­no ja­ko přes­tu­pek Ma­gis­trá­tem měs­ta Mla­dá Bo­les­lav dne 25. 5. 2011 pod ev. č. 50841/2011. Stěžo­va­tel vy­zval pí­semně svo­ji dce­ru a je­jí­ho man­že­la, aby opus­ti­li pros­to­ry ro­din­né­ho dom­ku v R., ne­boť přes pí­sem­nou vý­stra­hu hrubě po­ru­šu­jí dob­ré mra­vy v domě, kdy je na­víc upo­zor­nil, že dce­ra má svůj vlas­tní byt, kam se může přestěho­vat. Na to dce­ra ani je­jí man­žel ni­jak ne­rea­go­va­li, a nao­pak si dce­ra bez je­ho vědo­mí změni­la tr­va­lý po­byt do ro­din­né­ho do­mu. Stěžo­va­tel, kte­rý přes­tal uží­vat byt, již neměl kam dá­vat své věci, a za­čal je tak dá­vat i do pros­tor, obý­va­ných dce­rou a když dce­ra za­ča­la uza­my­kat dveře, překáž­ku od­stra­nil, ne­boť měl za to, že je mu bráněno v uží­vá­ní je­ho vlas­tnic­tví. Dce­ru opa­ko­vaně vy­zval k opuštění do­mu. Za­ča­lo mu být bráněno, aby se do ro­din­né­ho do­mu mohl dos­tat. Dle je­ho přesvědče­ní to tak byl on, na kom byl pá­chán trest­ný čin. To je­mu by­lo na­ru­šo­vá­no prá­vo na ne­dot­knu­tel­nost obyd­lí, a ta­ké prá­vo vlas­tnic­ké, kte­ré mu svědči­lo na roz­díl od je­ho dce­ry. Or­gá­ny čin­né v tres­tním říze­ní se za­měři­ly vý­hradně na je­ho jed­ná­ní v úz­ce ča­sově vy­me­ze­ném ob­do­bí, a po­mi­nu­ly případ hod­no­tit v ce­lém kon­textu všech uve­de­ných okol­nos­tí. Stěžo­va­tel přiz­ná­vá, že do pros­to­ru uží­va­ném dce­rou pro­nikl, přičemž od­stra­nil i překáž­ku, kte­rá mu v tom brá­ni­la, nic­méně své jed­ná­ní po­va­žo­val za do­vo­le­nou své­po­moc, kdy překáž­ka mu brá­ni­la (vlas­tní­ko­vi) v ulo­že­ní osob­ních věcí, a by­la tam umístěna neop­rávněně, přičemž man­žel dce­ry si jed­nos­tranně přiv­las­tňo­val dal­ší pros­to­ry v domě a na je­ho vý­zvy k vy­kli­ze­ní, byť se dce­ra mě­la kam od­stěho­vat, ne­by­lo rea­go­vá­no, nao­pak byl fy­zic­ky na­pa­den. Stěžo­va­tel má za to, že příči­ny a pod­mín­ky tres­tné čin­nos­ti jsou v cho­vá­ní a jed­ná­ní dce­ry stěžo­va­te­le a je­jí ro­di­ny. Je­ho dce­ra, pro kte­rou to­ho to­lik udělal, na něho v roz­po­ru s mo­rál­kou po­da­la tres­tní ozná­me­ní přes­to, že ona by­la tím, kdo zá­kon po­ru­šo­val.

4. Za pod­stat­né po­va­žu­je stěžo­va­tel i to, že ok­res­ní soud původně jed­ná­ní pod­míněně za­sta­vil a ulo­žil stěžo­va­te­li nah­ra­dit poš­ko­ze­né způso­be­nou ško­du v čás­tce 2.600,- Kč, což stěžo­va­tel uči­nil. Přes­to soud dne 23. 8. 2012 vy­dal us­ne­se­ní, že pod­le § 308 od­st. 1 tres­tní­ho řádu se pok­ra­ču­je v tres­tním stí­há­ní stěžo­va­te­le, ne­boť stěžo­va­tel nespl­nil po­vin­nost nah­ra­dit způso­be­nou ško­du. Us­ne­se­ní pod­le § 308 od­st. 1 tres­tní­ho řádu o pok­ra­čo­vá­ní v tres­tním stí­há­ní stěžo­va­te­le vůbec nemělo být vy­dá­no.

5. Z uve­de­ných důvodů je stěžo­va­tel přesvědčen, že by­lo po­ru­še­no je­ho prá­vo na spra­ved­li­vý pro­ces ve smys­lu čl. 2 od­st. 2 a čl. 36 Lis­ti­ny zá­klad­ních práv a svo­bod (dá­le jen "Lis­ti­na") a rovněž prá­vo na ne­dot­knu­tel­nost obyd­lí uve­de­né v čl. 12 Lis­ti­ny. Navr­hu­je, aby Ústav­ní soud ús­tav­ní stíž­nos­tí na­pa­de­ná roz­hod­nu­tí zru­šil.

II.

6. Ústav­ní soud vy­zval účas­tní­ky a ved­lej­ší účas­tní­ky říze­ní k vy­jádření k ús­tav­ní stíž­nos­ti.

7. Kraj­ský soud, Nej­vyš­ší soud a Nej­vyš­ší stát­ní za­stu­pi­tel­ství pos­kyt­nu­té mož­nos­ti k up­latnění ar­gu­mentů pro­ti po­da­né ús­tav­ní stíž­nos­ti ne­vyu­ži­ly.

8. Kraj­ské stát­ní za­stu­pi­tel­ství v Pra­ze sděli­lo, že se plně zto­tož­ňu­je se skut­ko­vý­mi a práv­ní­mi zá­věry soudů všech stupňů. Jed­na­lo se o případ ochra­ny op­rávněné­ho uži­va­te­le by­tu pro­ti spolu­vlas­tní­ku ne­mo­vi­tos­ti. Opa­ko­va­né pou­ži­tí ná­si­lí stěžo­va­te­lem od­ůvod­ňu­je pou­ži­tou práv­ní kva­li­fi­ka­ci jed­ná­ní. Ap­li­ka­ce § 12 od­st. 2 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku v da­ném případě nepřichá­zí v úva­hu. Tres­tní stí­há­ní by­lo sku­tečně původně pod­míněně za­sta­ve­no pod­le § 307 od­st. 1 tres­tní­ho řádu a v tom­to by­lo pok­ra­čo­vá­no na zá­kladě stíž­nos­ti po­da­né ob­ža­lo­va­ným. Ústav­ní stíž­nost ne­po­va­žu­je za důvod­nou.

9. Ústav­ní soud ne­po­va­žo­val za nut­né za­sí­lat obdr­že­né vy­jádření stěžo­va­te­li k rep­li­ce, ne­boť neob­sa­ho­va­lo žá­dné no­vé zá­važ­né sku­teč­nos­ti ne­bo ar­gu­men­ta­ci, kte­ré by mě­ly vliv na po­sou­ze­ní věci.

III.

10. Ústav­ní soud úvo­dem kon­sta­tu­je, že nepřez­kou­má­val správ­nost to­ho, že us­ne­se­ním ok­res­ní­ho sou­du ze dne 23. 8. 2012 by­lo pod­le § 308 od­st. 1 tres­tní­ho řádu roz­hod­nu­to, že se pok­ra­ču­je v původně pod­míněně za­sta­ve­ném tres­tním stí­há­ní stěžo­va­te­le. Je prav­dou, že to­to us­ne­se­ní by­lo od­ůvodněno tak, že stěžo­va­tel nespl­nil po­vin­nost nah­ra­dit způso­be­nou ško­du, a že nás­ledně v dal­ším říze­ní vy­šlo naj­evo, že tu­to po­vin­nost ve sku­teč­nos­ti spl­nil (doš­lo pou­ze k ne­do­ro­zumění, kdy stěžo­va­te­lem od­es­la­ná ban­kov­ní plat­ba ne­by­la ad­re­sá­tem původně doh­le­dá­na, res­pek­ti­ve přiřaze­na ke správ­né­mu úče­lu). Nic­méně v tom­to směru stěžo­va­tel mohl a měl uve­de­né us­ne­se­ní na­pad­nout op­rav­ným prostřed­kem. To si­ce původně i uči­nil, nic­méně nás­ledně po­da­nou stíž­nost vzal zpět s od­ůvodněním, že se roz­hodl, že chce, aby říze­ní pok­ra­čo­va­lo, ne­boť mu to umož­ní v něm uvést veš­ke­ré sku­teč­nos­ti. V té­to si­tua­ci Ústav­ní soud mu­sí od­ká­zat na zá­sa­du sub­si­dia­ri­ty, kte­rá se v říze­ní před ním up­lat­ňu­je, to­tiž na po­ža­da­vek před­cho­zí­ho vy­čer­pá­ní všech pro­ces­ních prostředků, kte­ré práv­ní řád Čes­ké re­pub­li­ky stěžo­va­te­li k ochraně je­ho práv pos­ky­tu­je (§ 75 od­st. 1 zá­ko­na č. 182/1993 Sb. o Ústav­ním sou­du), kdy před­pok­la­dem přez­ku­mu před Ústav­ním sou­dem je po strán­ce for­mál­ní up­latnění ta­ko­vé­ho prostřed­ku, a po strán­ce ma­te­riál­ní po­ža­da­vek, aby v po­da­ném prostřed­ku stěžo­va­tel na­mítl po­ru­še­ní zá­klad­ní­ho prá­va a svo­bo­dy, jež je předmětem ús­tav­ní stíž­nos­ti, a to buď přímým pou­ka­zem na přís­luš­né zá­klad­ní prá­vo ne­bo svo­bo­du, ne­bo ná­mit­kou po­ru­še­ní oby­čej­né­ho prá­va, v němž se da­né zá­klad­ní prá­vo ne­bo svo­bo­da pro­mí­tá.

11. Ústav­ní soud nic­méně shle­dal ús­tav­ní stíž­nost důvod­nou, kdy souh­la­sí se stěžo­va­te­lo­vou ná­mit­kou, že je­ho jed­ná­ní nel­ze hod­no­tit ja­ko trest­ný čin.

12. Z ús­tav­ní stíž­nos­tí na­pa­de­ných roz­hod­nu­tí a ze spi­su ok­res­ní­ho sou­du sp. zn. 3 T 46/2012, kte­rý si Ústav­ní soud vy­žá­dal, vy­plý­vá, že ve věci v zá­sadě ne­by­ly spor­né otáz­ky skut­ko­vé, ale předev­ším práv­ní hod­no­ce­ní přípa­du. Na stěžo­va­te­lo­vu ar­gu­men­ta­ci, kte­rou up­lat­ňo­val v tres­tním říze­ní a ny­ní opa­ku­je v ús­tav­ní stíž­nos­ti, obec­né sou­dy rea­go­va­ly tak, že je prav­dou, že ob­vině­ný poš­ko­ze­nou opa­ko­vaně vy­zý­val k vy­stěho­vá­ní z předmětné ne­mo­vi­tos­ti v ná­vaz­nos­ti na od­vo­lá­ní své­ho před­cho­zí­ho ús­tní­ho souh­la­su k je­jí­mu byd­le­ní v předmětném ro­din­ném domě, nic­méně po­kud ob­vině­ný hod­lal proti­práv­ní stav, kte­rý nas­tal v sou­vis­los­ti s dal­ším uží­vá­ním ne­mo­vi­tos­ti poš­ko­ze­nou, řešit a přimět ji k ur­či­té kon­krét­ní čin­nos­ti - vy­kli­dit ne­mo­vi­tost - pak je­di­ným právně re­le­van­tním způso­bem k nas­to­le­ní to­ho­to sta­vu by­lo po­dá­ní ža­lo­by na vy­kli­ze­ní v in­ten­cích us­ta­no­ve­ní § 340 od­st. 1 o. s. ř., ne­boť ji­ný práv­ní nás­troj pro­ces­ní před­pis nez­ná a své­po­moc je nepřípus­tná. By­la-li by ta­ko­vá ža­lo­ba po­dá­na a by­lo jí vy­hověno, poš­ko­ze­né by by­la v roz­hod­nu­tí ur­če­na lhů­ta na vy­stěho­vá­ní. I během té­to lhů­ty by té­to by­la za­ru­če­na ochra­na obyd­lí před své­moc­ným zá­sa­hem byť i vlas­tní­ka ne­mo­vi­tos­ti, po­kud by se ten­to roz­hodl sám, bez souh­la­su poš­ko­ze­né, vy­stěho­vá­ní reali­zo­vat. Tvr­ze­ní ob­viněné­ho, že pop­sa­ný způsob řeše­ní po­dá­ním ža­lo­by na vy­kli­ze­ní se mu je­vil s oh­le­dem na ro­din­né vzta­hy, kdy se jed­na­lo o je­ho dce­ru, nev­hod­ný, a mělo být nao­pak přih­léd­nu­to i k jed­ná­ní poš­ko­ze­né, kte­rá ač mě­la svůj vlas­tní byt, od­mí­ta­la opus­tit pros­to­ry ro­din­né­ho do­mu, je pro práv­ní po­sou­ze­ní věci dle mínění Nej­vyš­ší­ho sou­du bez­předmětné. Stěžo­va­tel po­ru­šil svo­bo­du obyd­lí uži­va­tel­ky by­tu, ne­boť ta­to by­la op­rávněna v bytě jí pou­ží­va­ném byd­let až do pra­vo­moc­né­ho roz­hod­nu­tí o zru­še­ní je­jí­ho op­rávnění uží­vá­ní by­tu a je­jí­ho vy­kli­ze­ní.

13. K pou­kazům stěžo­va­te­le na prin­cip sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se se Nej­vyš­ší soud vy­jádřil tak, že ten­to prin­cip nez­na­me­ná, že by by­lo vy­lou­če­no vy­vo­ze­ní tres­tní od­povědnos­ti pa­cha­te­le v přípa­dech spo­le­čen­sky škod­li­vých činů, přičemž lze poz­na­me­nat, že sa­ma exis­ten­ce ji­né práv­ní nor­my, umož­ňu­jí­cí náp­ra­vu zá­vad­né­ho sta­vu způso­be­né­ho pa­cha­te­lem, ještě ne­zak­lá­dá nut­nost pos­tu­pu jen pod­le té­to nor­my s od­ka­zem na ci­to­va­nou zá­sa­du, bez mož­nos­ti ap­li­ka­ce trestně práv­ních in­sti­tutů. Tres­tní zá­ko­ník ve svém § 12 od­st. 2 za­kot­vu­je hle­dis­ko spo­le­čen­ské škod­li­vos­ti, zá­sadně však pla­tí, že kaž­dý proti­práv­ní čin, kte­rý vy­ka­zu­je zna­ky uve­de­né v tres­tním zá­ko­ní­ku, je tres­tným či­nem, tak­že ho obecně nel­ze po­va­žo­vat za čin, kte­rý ne­ní spo­le­čen­sky škod­li­vý. Zá­věr o ne­dos­ta­teč­né spo­le­čen­ské škod­li­vos­ti či­nu je mož­no uči­nit pou­ze zce­la vý­ji­mečně, v přípa­dech, v nichž z ur­či­tých důvodů ne­ní vhod­né up­lat­ňo­vat tres­tní rep­re­si, a po­kud po­su­zo­va­ný čin svo­jí zá­važ­nos­tí neod­po­ví­dá ani těm nej­leh­čím, běžně se vy­sky­tu­jí­cím tres­tným činům da­né práv­ní kva­li­fi­ka­ce. V pro­jed­ná­va­né věci dle ná­zo­ru Nej­vyš­ší­ho sou­du ne­by­ly zjiště­ny žá­dné vý­znam­né sku­teč­nos­ti, kte­ré by vy­lu­čo­va­ly pou­ži­tí tres­tní rep­re­se vůči osobě stěžo­va­te­le, a za da­ných okol­nos­tí přípa­du ne­by­lo mož­no přisvědčit ná­zo­ru, že by pos­tih for­mou pro­jed­ná­ní skut­ku to­li­ko ja­ko přes­tup­ku by­lo mož­no mít za dos­ta­teč­ný.

14. Ta­ko­vé­to hod­no­ce­ní věci však Ústav­ní soud z důvodů, kte­ré bu­dou dá­le uve­de­ny, ne­po­va­žu­je za přilé­ha­vé a z ús­tav­ní­ho hle­dis­ka dos­ta­ču­jí­cí.

IV.

15. Dle § 178 od­st. 1 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku trest­ný čin po­ru­šo­vá­ní do­mov­ní svo­bo­dy spá­chá ten, kdo neop­rávněně vnik­ne do obyd­lí ji­né­ho ne­bo tam neop­rávněně setr­vá. Kva­li­fi­ko­va­nou skut­ko­vou pod­sta­tu dle od­stav­ce 2 pak pa­cha­tel napl­ní, uži­je-li při či­nu uve­de­ném v od­stav­ci 1 ná­si­lí ne­bo pohrůžky bez­prostřed­ní­ho ná­si­lí ne­bo překo­ná-li překáž­ku, je­jímž úče­lem je za­brá­nit vnik­nu­tí, a k za­vr­še­ní od­stav­ce 3 doj­de, jes­tli­že uži­je při či­nu uve­de­ném v od­stav­ci 1 ná­si­lí ne­bo pohrůžky bez­prostřed­ní­ho ná­si­lí a ta­ko­vý čin spá­chá se zbra­ní ne­bo nej­méně se dvěma oso­ba­mi.

16. Ta­ko­vé za­kot­ve­ní tres­tné­ho či­nu po­ru­šo­vá­ní do­mov­ní svo­bo­dy Ústav­ní soud sa­mozřejmě ni­jak nez­po­chyb­ňu­je. Ústav­ní soud res­pek­tu­je, že ur­čo­vat trestněpráv­ní po­li­ti­ku a kva­li­fi­ko­vat ur­či­tý druh jed­ná­ní co do for­mál­ní po­do­by ja­ko trest­ný čin přís­lu­ší zá­ko­no­dár­ci (ob­dobně viz pub­li­ko­va­né us­ne­se­ní Ústav­ní­ho sou­du sp. zn. Pl. ÚS 4/03). Je si též vědom, že tres­tní prá­vo je ov­lá­dá­no zá­sa­dou, že žá­dný trest­ný čin nes­mí zůstat bez zá­kon­né­ho tres­tu (nullum cri­men si­ne poe­na le­ga­li), kte­rá vy­jadřuje myš­len­ku neod­vrat­nos­ti tres­tní­ho pos­ti­hu v případě spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu. Na straně dru­hé, ani v tres­tním říze­ní nep­la­tí zá­sa­da fiat ius­ti­tia, pe­reat mun­dus ("spra­vedl­nost mu­sí zvítězit, i kdy­by měl za­hy­nout svět"). Ab­so­lut­ní teorie tres­tá­ní, za­stá­va­ná napřík­lad Kan­tem, pod­le níž nut­nost tres­tat zlo­čin je dá­na pou­hým fak­tem je­ho spá­chá­ní, je dnes pok­lá­dá­na za překo­na­nou, neod­po­ví­dá dneš­ní­mu chá­pá­ní smys­lu tres­tní­ho prá­va a úče­lu tres­tá­ní. Mo­der­ní trestněpráv­ní sys­tém zoh­led­ňu­je ta­ké nás­led­ky, kte­ré by moh­ly být vy­vo­lá­ny ap­li­ka­cí práv­ní nor­my a pro ta­ko­vé přípa­dy, kdy bez­vý­ji­meč­né pro­sa­ze­ní tres­tní nor­my by moh­lo způso­bit ví­ce ško­dy než užit­ku, připouš­tí někte­ré vý­jim­ky z obecně plat­ných pra­vi­del ofi­cia­li­ty a le­ga­li­ty (ob­dobně ná­lez Ústav­ní­ho sou­du sp. zn. III. ÚS 2523/10).

17. Pod­mín­ky tres­tnos­ti či­nu je třeba inter­pre­to­vat ve svět­le zá­sad tres­tní­ho prá­va, me­zi kte­ré patří i prin­cip ul­ti­ma ra­tio. Dle prin­ci­pu ul­ti­ma ra­tio je tres­tní prá­vo prá­vem, je­hož prostřed­ky ma­jí a mu­se­jí být uží­vá­ny teh­dy a jen teh­dy, po­kud uži­tí ji­ných prostředků práv­ní­ho řádu nepřichá­zí v úva­hu, ne­boť již by­ly vy­čer­pá­ny ne­bo jsou zjevně neú­čin­né či nev­hod­né. Uži­tí trestněpráv­ní­ho pos­tu­pu, aniž by prostřed­ky ji­ných práv­ních od­větví, to­tiž zej­mé­na prostřed­ky souk­ro­mop­ráv­ní, a při je­jich ne­dos­ta­teč­nos­ti san­kce správ­ní, by­ly - po­kud jsou dos­tup­né - pou­ži­ty, by byl v roz­po­ru se zá­sa­dou sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se, kte­rá vy­ža­du­je, aby stát up­lat­ňo­val prostřed­ky tres­tní­ho prá­va zdr­žen­livě, to­tiž jen v přípa­dech, kde ji­né práv­ní prostřed­ky sel­há­va­jí ne­bo nej­sou efek­tiv­ní.

18. Ta­ko­vá­to po­va­ha tres­tní­ho prá­va je i ref­lexí prin­ci­pu pro­por­cio­na­li­ty, kte­rý us­tá­le­ná ju­di­ka­tu­ra Ústav­ní­ho sou­du po­va­žu­je za vý­raz de­mok­ra­tic­ké­ho práv­ní­ho stá­tu ve smys­lu čl. 1 od­st. 1 Ústa­vy Čes­ké re­pub­li­ky, z je­hož pod­sta­ty ply­ne, že stát může ome­zo­vat zá­klad­ní prá­va osob jen v míře nez­byt­né pro do­sa­že­ní úče­lu ap­li­ko­va­né zá­kon­né nor­my (shodně ná­lez Ústav­ní­ho sou­du sp. zn. IV. ÚS 227/05).

19. Za účin­nos­ti dřívější­ho trestněpráv­ní­ho ko­dexu Ústav­ní soud na těchto zá­kla­dech již ju­di­ko­val, že prin­cip ul­ti­ma ra­tio je prin­ci­pem, v je­hož svět­le je třeba inter­pre­to­vat pod­mín­ky tres­tnos­ti či­nu dle teh­dej­ší­ho tres­tní­ho zá­ko­na (viz ná­lez Ústav­ní­ho sou­du sp. zn. I. ÚS 69/06). No­vý tres­tní zá­ko­ník ve své pod­statě za­cho­val for­málně-ma­te­riál­ní po­je­tí tres­tné­ho či­nu, přičemž ov­šem do for­mu­la­ce as­pek­tu ma­te­riál­ní­ho vý­slovně za­čle­nil zá­sa­du sub­si­dia­ri­ty ve sho­ra naz­na­če­ném směru. Vý­še uve­de­né te­ze tak v no­vém tres­tním zá­ko­ní­ku v ro­vině prá­va po­dús­tav­ní­ho krys­ta­li­zo­va­ly, zej­mé­na pak v je­ho § 12 od­st. 2, dle kte­ré­ho tres­tní od­povědnost pa­cha­te­le a trestněpráv­ní důsled­ky s ní spo­je­né lze up­lat­ňo­vat jen v přípa­dech spo­le­čen­sky škod­li­vých, ve kte­rých ne­pos­ta­ču­je up­latnění od­povědnos­ti pod­le ji­né­ho práv­ní­ho před­pi­su. To­to us­ta­no­ve­ní je nut­no chá­pat ja­ko sou­část de­fi­ni­ce tres­tné­ho či­nu, byť je­jí pr­vot­ní část by­la včleněna do § 13 od­st. 1 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku (srov­nej Kra­toch­víl, Vla­di­mír a kol.: Tres­tní prá­vo hmot­né - obec­ná část; 2. vy­dá­ní, Pra­ha, C. H. Beck, 2012, str. 177 a též str. 45 a násl.).

20. Ústav­ní soud je nu­cen kon­sta­to­vat, že v nynější věci or­gá­ny čin­né v tres­tním říze­ní prin­cip, že trestněpráv­ní rep­re­si lze vy­užít až v případě, kdy ur­či­té spo­le­čen­sky škod­li­vé a oh­ro­žu­jí­cí jed­ná­ní nel­ze řešit a san­kcio­no­vat v rám­ci ji­ných práv­ních od­větví, dos­ta­tečně ne­zoh­led­ni­ly. To přitom, byť ve věci exis­to­va­ly okol­nos­ti, kte­ré o nut­nos­ti úvah v tom­to směru zvláště svědči­ly.

21. Ústav­ní soud za pr­vé mu­sí pou­ká­zat na sku­teč­nost, že obec­né sou­dy v říze­ní ne­po­va­žo­va­ly za vy­vrá­ce­ný stěžo­va­telův pou­kaz na je­ho vlas­tnic­tví předmětné ne­mo­vi­tos­ti v tom směru, že se mohl úspěšně do­mo­ci vůči poš­ko­ze­né dceři vy­kli­ze­ní jí uží­va­ných pros­tor ces­tou ob­čan­skop­ráv­ní ža­lo­by a nás­led­né exeku­ce (patrně v ho­ri­zon­tu něko­li­ka let pozn. Ústav­ní­ho sou­du). To­to hle­dis­ko věci sou­dy ne­po­va­žo­va­ly za důle­ži­té, s od­ka­zem na to, že své­po­moc je v tom­to případě nepřípus­tná, a že přís­luš­ná skut­ko­vá pod­sta­ta v tres­tním zá­ko­ní­ku chrá­ní ne­dot­knu­tel­nost obyd­lí, a to vůči ko­mu­ko­liv. Ústav­ní soud ov­šem o nap­ros­té ire­le­van­tnos­ti to­ho­to as­pek­tu přípa­du přesvědčen ne­ní.

22. Ústav­ní soud ni­jak ne­roz­po­ru­je, že čes­ký práv­ní řád ne­do­vo­lu­je vlas­tníkům ne­mo­vi­tos­tí nah­ra­zo­vat nut­nost po­dá­ní ob­čan­skop­ráv­ní ža­lo­by na vy­kli­ze­ní a na­va­zu­jí­cí­ho návr­hu na vý­kon roz­hod­nu­tí své­po­mo­cí. Po­chyb­nos­ti lze však mít o tom, jest­li lze klást rov­nít­ko me­zi ta­ko­vou­to ne­do­vo­le­nou své­po­mo­cí a zá­věrem o spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu. Jes­tli­že to­tiž oso­ba uží­vá ne­do­vo­le­nou své­po­moc, av­šak ales­poň sle­du­je le­gi­tim­ní cíl sou­lad­ný s prá­vem, pos­tu­pu­je si­ce proti­právně, av­šak je­jí jed­ná­ní bu­de zpra­vid­la stá­le pod­statně méně spo­le­čen­sky škod­li­vé, než té oso­by, kte­rá proti­právně jak pos­tu­pu­je, tak je proti­práv­ní i stav, kte­rý se sna­ží nas­to­lit. Pro­to dle přesvědče­ní Ústav­ní­ho sou­du po­kud ob­vině­ný ar­gu­men­tu­je, že ja­ko vlas­tník ne­mo­vi­tos­ti měl z hle­dis­ka ob­čan­ské­ho prá­va hmot­né­ho prá­vo na vy­kli­ze­ní da­ných pros­tor ná­rok a ta­to sku­teč­nost ne­ní v tres­tním říze­ní vy­vrá­ce­na, nel­ze ta­ko­vou­to ob­ha­jo­bu bez dal­ší­ho ozna­čit ja­ko ne­ma­jí­cí ja­ký­ko­liv vý­znam. Na jed­né straně ne­ní mož­né ak­cep­to­vat, aby účel světil prostředek, a te­dy ne­do­vo­le­nou své­po­moc právně ap­ro­bo­vat, na dru­hou stra­nu se však Ústav­ní soud ne­dom­ní­vá, že trestněpráv­ní pos­tih je je­di­ný nás­troj v ce­lém práv­ním řádu, kte­rým lze dát to­to neap­ro­bo­vá­ní naj­evo. S přih­léd­nu­tím k prin­ci­pu tres­tní­ho prá­va ja­ko ul­ti­ma ra­tio je nao­pak nez­byt­né nejpr­ve uvá­žit, zda je případ na­to­lik spo­le­čen­sky škod­li­vý, že ne­pos­ta­čí, aby se to­to neap­ro­bo­vá­ní nep­ro­je­vi­lo to­li­ko prostřed­ky ji­ných práv­ních od­větví, napřík­lad mož­nos­tí vy­stěho­va­né­ho do­má­hat se ob­čan­skop­ráv­ní ža­lo­bou náh­ra­dy ško­dy, či pos­ti­hem správ­ním dle zá­ko­na o přes­tup­cích. Ji­nak řeče­no, sku­teč­nost, že v říze­ní ne­by­lo vy­vrá­ce­no, že vlas­tník ne­mo­vi­tos­ti se své­ho cí­le na mís­to ne­do­vo­le­né své­po­mo­ci mohl do­mo­ci ob­čan­skop­ráv­ní ža­lo­bou, si­ce tres­tní pos­tih tres­tným či­nem po­ru­šo­vá­ní do­mov­ní svo­bo­dy aprio­ri ne­vy­lu­ču­je, nic­méně ne­jed­ná se o sku­teč­nost z hle­dis­ka tres­tní­ho po­sou­ze­ní ire­le­van­tní, nýbrž o sku­teč­nost in­di­ku­jí­cí, že je třeba nut­nost tres­tní­ho pos­ti­hu z hle­dis­ka zá­sa­dy sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se zvláště uvá­žit a od­ůvod­nit; sku­teč­nost, kte­rá by ve spo­je­ní s dal­ší­mi okol­nos­tmi přípa­du moh­la svědčit o ab­sen­ci tres­tnos­ti či­nu dle hle­di­sek vy­jádřených v § 12 od­st. 2 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku. Bez to­ho by to­tiž sna­ha o za­bránění ne­do­vo­le­né své­po­mo­ci a o ochra­nu jí dot­če­ných osob moh­la ve sku­teč­nos­ti fak­tic­ky před­sta­vo­vat vy­tvoření ještě větší nes­pra­vedl­nos­ti za sta­vu, kdy prá­vo na souk­ro­mí vlas­tní­ka ne­mo­vi­tos­ti je za­tla­če­no do po­za­dí, ač­ko­liv ze zá­sa­dy fiat ius­ti­tia, pe­reat mun­dus náš práv­ní řád, jak již by­lo vý­še vy­lo­že­no, ne­vy­chá­zí.

23. Kaž­dý případ je sa­mozřejmě nut­no hod­no­tit in­di­vi­duálně, dle kupřík­la­du ta­ko­vých okol­nos­tí, zda vlas­tník ales­poň dot­če­né oso­by k vy­kli­ze­ní předem vy­zval a pos­kytl jim k němu ča­so­vý pros­tor, zda ty­to oso­by moh­ly naj­ít s běžnou mí­rou úsi­lí ji­né byd­le­ní, či ta­ko­vé­to hle­dá­ní a ta­ké sa­mot­né vy­stěho­vá­ní by pro ně by­lo zvláště ob­tíž­né či stre­su­jí­cí, zda se v případě náj­em­ní­ho byd­le­ní jed­na­lo o náj­em­ní­ky pla­tí­cí náj­em a služ­by, či o nep­la­ti­če přivádějí­cí vlas­tní­ka svým nep­la­ce­ním do po­tí­ží, zda se da­né oso­by v ne­mo­vi­tos­ti cho­va­li řádně a slušně, či nao­pak napřík­lad ne­mo­vi­tost de­vas­to­va­li, na­pa­da­li vlas­tní­ka či je­jí os­tat­ní oby­va­te­le, apod.

24. V pro­jed­ná­va­né věci má Ústav­ní soud za to, že řada sku­teč­nos­tí, kte­ré by­ly v říze­ní zjiště­ny (případně ales­poň ne­by­la vy­vrá­ce­na tvr­ze­ní ob­ha­jo­by v da­ném směru) vy­po­ví­da­jí ve stěžo­va­telův prospěch. Je­ví se, že stěžo­va­tel, kte­rý spo­lu s man­žel­kou pos­ta­vil a roz­šiřoval da­ný dům, a umož­nil své dceři a je­jí ro­dině za příz­ni­vých fi­nan­čních pod­mí­nek bez po­ža­dav­ku na náj­em­né ji po lé­ta uží­vat, po vzni­ku vzá­jem­ných nes­hod svo­ji dce­ru se zetěm k vy­stěho­vá­ní z ne­mo­vi­tos­ti opa­ko­vaně vy­zý­val, což ne­by­lo ref­lek­to­vá­no. To, jak se stěžo­va­te­lo­va dce­ra a zeť cho­va­li ke stěžo­va­te­li a zda dům uží­va­li řád­ným způso­bem obec­né sou­dy ve svých roz­hod­nu­tích příliš ne­ro­ze­bí­ra­jí, zřejmě však ne­by­lo vy­vrá­ce­no stěžo­va­te­lo­vo tvr­ze­ní, že v domě z je­jich stra­ny by­ly pro­vádě­ny ne­do­vo­le­né sta­veb­ní úp­ra­vy, že pos­tupně za­bra­li větší část do­mu, než s ja­kou souh­la­sil, a že se mu po­kou­še­li za­me­zit v přís­tu­pu do do­mu, čím by­lo na­ru­šo­vá­no je­ho prá­vo na obyd­lí, kdy stěžo­va­tel si­ce byd­lel pri­márně jin­de (ve zmi­ňo­va­ném bytě), ale nel­ze říci, že by dům zce­la opus­til (nao­pak dle vý­povědi stěžo­va­te­lo­vy man­žel­ky do do­mu do­chá­zel stá­le a měl v něm věci). V říze­ní by­lo do­lo­že­no, že zeť stěžo­va­te­le byl přes­tup­kově tres­tán za hru­bé jed­ná­ní vůči stěžo­va­te­li. Nap­ro­ti to­mu ne­by­lo zjištěno nic, proč by by­lo hle­dá­ní byd­le­ní a přestěho­vá­ní pro poš­ko­ze­nou a je­jí ro­di­nu nějak ob­tíž­né, nao­pak ta­to mě­la k okam­ži­té dis­po­zi­ci jen něko­lik ki­lo­metrů vzdá­le­ný vlas­tní byt, kte­rý jí do­kon­ce (ne­bo to ales­poň v říze­ní nik­do nez­po­chyb­ňo­val) stěžo­va­tel dříve pořídil. Za ta­ko­vé­ho­to skut­ko­vé­ho sta­vu Ústav­ní soud po­va­žu­je za vy­lou­če­né souh­la­sit s ná­zo­rem Nej­vyš­ší­ho sou­du, že zde nej­sou žá­dné vý­znam­né sku­teč­nos­ti, kte­ré by vy­lu­čo­va­ly pou­ži­tí tres­tní rep­re­se vůči osobě stěžo­va­te­le a svědči­ly o tom, že by k pos­ti­hu je­ho jed­ná­ní ne­pos­ta­čo­va­ly prostřed­ky net­res­tní.

25. Již do­sud uve­de­né by pos­ta­čo­va­lo k zá­věru, že zá­sa­da sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se ne­by­la ve věci res­pek­to­vá­na. Ústav­ní soud však po­va­žu­je za potřeb­né upo­zor­nit ještě na dal­ší okol­nos­ti přípa­du, kte­ré ten­to zá­věr ještě ví­ce po­si­lu­jí. Na mys­li má Ústav­ní soud to, že ce­lá věc úz­ce sou­vi­se­la se vzá­jem­ný­mi vzta­hy a spo­ry v rám­ci ro­di­ny, ma­jí­cí­mi na­víc i sil­ný ak­cent mrav­ní.

26. Dle přesvědče­ní Ústav­ní­ho sou­du v přípa­dech ta­ko­vých­to ro­din­ných kon­fliktů mu­se­jí být sou­dy při uži­tí nás­trojů tres­tní­ho prá­va zvláště cit­li­vé, kdy vzá­jem­né po­dá­vá­ní tres­tních ozná­me­ní a nás­led­ný tres­tní pos­tih jed­not­li­vých ro­din­ných přís­luš­níků bez­po­chy­by zpra­vid­la ne­bu­de pro zlep­še­ní vztahů v ro­dině op­ti­mál­ní a nao­pak bez­vý­ji­meč­né pro­sa­ze­ní tres­tní nor­my může způso­bit takříka­jíc ví­ce ško­dy než užit­ku.

27. Ač­ko­liv se ne­ní mož­no blí­že vy­slo­vo­vat k to­mu, kte­rá stra­na mě­la na ro­din­ných nes­ho­dách větší po­díl, Ústav­ní soud se rovněž nemůže ub­rá­nit doj­mu, že z hle­dis­ka obec­ných prin­cipů fun­go­vá­ní ro­di­ny by­lo na ge­ne­ra­ci mlad­ší, aby v ro­din­ných spo­rech v domě pro­je­vi­la méně ag­re­si­vi­ty. Dí­tě má to­tiž své ro­di­če ctít a res­pek­to­vat (§ 35 zá­ko­na č. 94/1963 Sb. o ro­dině plat­né­ho do kon­ce ro­ku 2013, § 857 od­st. 1 no­vé­ho ob­čan­ské­ho zá­ko­ní­ku). Je ta­ké přiro­ze­ným během věcí, že to bý­va­jí dě­ti, kte­ré "vy­lét­nou z ro­din­né­ho hníz­da" a ni­ko­liv nao­pak, že by si ro­di­če mě­li bu­do­vat "hníz­do" dru­hé, ač již jed­no vy­stavě­li. Po­kud ro­di­na po­tom­ka vy­ka­zu­je ro­di­če z do­mu, na­mís­to to­ho, aby si vy­bu­do­va­la byd­le­ní vlas­tní, hod­no­tí Ústav­ní soud ja­ko jed­ná­ní nem­rav­né, kte­ré obec­né sou­dy svým for­ma­lis­tic­kým přís­tu­pem pod­poři­ly.

28. Ústav­ní soud již v mi­nu­los­ti ju­di­ko­val, a to zvláště pak stran ro­din­ných vztahů, že vý­kon prá­va nemůže být v roz­po­ru s dob­rý­mi mra­vy. Jak uvedl ve svém ná­le­zu sp. zn. I. ÚS 643/04, "práv­ní stát nemůže fun­go­vat bez před­pok­la­du obecně vy­ža­do­va­né mí­ry poc­ti­vé­ho jed­ná­ní me­zi lid­mi. Ro­di­na a vzta­hy me­zi ro­di­či a dětmi jsou prostředím, kde se dob­ré mra­vy, ja­ko poc­ti­vost, čes­tnost, vzá­jem­ná úc­ta a zej­mé­na úc­ta k ro­dičům, mu­sí ne­jen před­pok­lá­dat, ale hlavně for­mo­vat a důsledně vy­ža­do­vat. Ústav­ní soud je přesvědčen, že právě v ro­dině, ja­ko zá­kla­du spo­leč­nos­ti, se mu­sí dob­ré mra­vy kul­ti­vo­vat a or­gá­ny veřej­né mo­ci, sou­dy zvláště, k to­mu mu­sí svý­mi roz­hod­nu­tí­mi přis­pí­vat. (...) Zá­sa­da sou­la­du práv, resp. je­jich vý­ko­nu s dob­rý­mi mra­vy před­sta­vu­je vý­znam­ný prin­cip, kte­rý v od­ůvodněných přípa­dech do­vo­lu­je zmír­ňo­vat tvr­dost zá­ko­na a dá­vá soud­ci pros­tor pro up­latnění pra­vi­del sluš­nos­ti (ek­vi­ty). Po­jem "dob­ré mra­vy" nel­ze vy­klá­dat pou­ze ja­ko sou­bor mrav­ních pra­vi­del uží­va­ných ja­ko ko­rek­tiv či dopl­ňu­jí­cí ob­sa­ho­vý fak­tor vý­ko­nu sub­jek­tiv­ních práv a po­vin­nos­tí, ale ja­ko příkaz soud­ci roz­ho­do­vat v sou­la­du s ek­vi­tou (haec aexuitas sug­ge­rit), což ve svých důsled­cích zna­me­ná nas­tou­pe­ní ces­ty na­lé­zá­ní spra­vedl­nos­ti."

29. Ústav­ní soud má za to, že po­kud je vy­slo­ve­ní vi­ny nad stěžo­va­te­lem proti­klad­né k cel­ko­vé­mu mo­rál­ní­mu a spra­ved­li­vé­mu rozměru věci, nad­to v prostředí ro­din­ných vztahů, jed­ná se o dal­ší sku­teč­nost svědčí­cí ve prospěch zá­věru o ab­sen­ci tres­tnos­ti či­nu s oh­le­dem na zá­sa­du sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se.

30. Ústav­ní soud uza­ví­rá, že ve věci je dá­na (ač­ko­liv Nej­vyš­ší soud tvr­dí opak) ce­lá řada vý­znam­ných sku­teč­nos­tí, ve svém souhr­nu vy­lu­ču­jí­cích pou­ži­tí tres­tní rep­re­se vůči osobě stěžo­va­te­le a svědčí­cích o tom, že k pos­ti­hu je­ho jed­ná­ní by pos­ta­čo­va­ly prostřed­ky ji­ných práv­ních od­větví. Žá­dný­mi prostřed­ky ji­ných od­větví však na stěžo­va­te­le dle ob­sa­hu spi­so­vé­ho ma­te­riá­lu půso­be­no ne­by­lo, nao­pak by­lo rov­nou přis­tou­pe­no k říze­ní tres­tní­mu. Zá­věru o příliš­né přís­nos­ti ta­ko­vé­ho­to pos­tu­pu přitom mi­mo­cho­dem zpětně svědčí i to, že dle vý­povědi poš­ko­ze­né dce­ry stěžo­va­te­le na pr­vém hlav­ním lí­če­ní kon­flik­ty v domě již us­ta­ly, a nás­ledně po tom­to pr­vém lí­če­ní stěžo­va­tel i uh­ra­dil vznik­lou ško­du, což příliš ne­na­po­ví­dá to­mu, že by se jed­na­lo o oso­bu, u kte­ré by ne­pos­ta­čo­va­la mírnější for­ma pos­ti­hu.

31. Jes­tli­že obec­né sou­dy neap­li­ku­jí zá­sa­du sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se, ač­ko­liv skut­ko­vé okol­nos­ti svědčí o tom, že k to­mu by­ly splně­ny pod­mín­ky, je po­ru­šen ús­tav­ní prin­cip nullum cri­men, nul­la poe­na si­ne le­ge za­kot­ve­ný v čl. 39 Lis­ti­ny (ob­dobně ná­lez Ústav­ní­ho sou­du sp. zn. III. ÚS 2523/10). Ústav­ní­mu sou­du pak nez­bý­vá, než aby ús­tav­ní stíž­nos­tí na­pa­de­ná roz­hod­nu­tí zru­šil.

V.

32. Kromě již uži­té op­ti­ky Ústav­ní soud po­va­žu­je za nut­né na věc poh­léd­nout ještě z dal­ší­ho re­le­van­tní­ho zor­né­ho úh­lu, to­tiž z po­zi­ce prá­va vlas­tnic­ké­ho a stěžo­va­te­lo­va prá­va na ne­dot­knu­tel­nost obyd­lí.

33. Jak již Ústav­ní soud v mi­nu­los­ti ju­di­ko­val, kaž­dé za­sa­ho­vá­ní do prá­va na po­koj­né uží­vá­ní ma­jet­ku ze stra­ny or­gánů veřej­né mo­ci mu­sí spl­ňo­vat kri­té­rium přiměřenos­ti me­zi po­ža­dav­ky obec­né­ho zá­jmu spo­leč­nos­ti a po­ža­dav­ky ochra­ny zá­klad­ních práv jed­not­liv­ce. Kromě li­mitů zá­sahů ze své stra­ny je veřej­né moc na­víc za­vá­zá­na též po­vin­nos­tí pos­kyt­nout vlas­tní­ko­vi ochra­nu v případě, kdy by je­ho vlas­tnic­ké prá­vo by­lo ru­še­no či ome­zo­vá­no ze stra­ny třetích sub­jektů (viz ná­lez Ústav­ní­ho sou­du sp. zn. IV. ÚS 1735/07). Ob­dob­né pak lze říci i o prá­vu na ne­dot­knu­tel­nost obyd­lí.

34. V případě ta­ko­vých­to ús­tavně za­ru­če­ných práv a ús­tavně chráněných hod­not nut­no do­vo­dit, že po­kud je vzne­se­na ná­mit­ka, že ur­či­té práv­ní zá­věry by by­ly roz­por­né s potřebou je­jich res­pek­tu a ochra­ny, a ne­ní jí přisvědče­no, mělo by být zřej­mé, proč se tak sta­lo. Po­kud jsou ta­ko­vá­to prá­va a hod­no­ty ve hře, je třeba, aby si to­ho by­ly or­gá­ny veřej­né mo­ci při svém pos­tu­pu a roz­ho­do­vá­ní, a to v zá­sadě při ap­li­ka­ci in­sti­tutů ja­kých­ko­liv práv­ních od­větví, vědo­my. Ji­mi za­uja­tý práv­ní vý­klad (a to v tres­tním prá­vu napřík­lad právě i u in­sti­tu­tu ma­te­riál­ní strán­ky tres­tné­ho či­nu či třeba po­leh­ču­jí­cích okol­nos­tí) by pak měl ve věci roz­ho­du­jí­cí stát­ní or­gán exis­ten­ci ta­ko­vých­to práv ref­lek­to­vat a přis­pí­vat k je­jich ochraně. V případě střetu více­ro práv a hod­not by tak měl či­nit dle je­jich vzá­jem­né­ho poměření.

 

35. Stěžo­va­tel v říze­ní na­mí­tal, že ve hře by­lo je­ho prá­vo vlas­tnic­ké i prá­vo na ne­dot­knu­tel­nost je­ho obyd­lí, kte­rá by­la pri­márně a dlou­ho­době na­ru­šo­vá­na jed­ná­ním je­ho dce­ry a je­jí ro­di­ny (ne­do­vo­le­né sta­veb­ní úp­ra­vy, sna­ha jej vy­pu­dit z do­mu, atd.). Obec­né sou­dy ve svých úva­hách o spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu stěžo­va­te­lem těmto právům nepřičet­ly žá­dný vý­znam a to­li­ko od­ká­za­ly na říze­ní ob­čan­skop­ráv­ní, byť k je­jich há­je­ní by měl přis­pí­vat práv­ní řád ja­ko ce­lek. Těmto právům nao­pak ne­by­la pos­kyt­nu­ta žá­dná ochra­na, ač­ko­liv stěžo­va­te­li zjevně svědči­la. Z vý­še ro­ze­bí­ra­ných skut­ko­vých okol­nos­tí je patr­no, že obec­né sou­dy k to­mu mě­ly v ro­vině po­dús­tav­ní­ho prá­va dos­ta­teč­ný pros­tor v rám­ci uvá­že­ní ma­te­riál­ní strán­ky tres­tné­ho či­nu. Stěžo­va­te­li nut­no přisvědčit, že obec­né sou­dy přis­tou­pi­ly k hod­no­ce­ní je­ho přípa­du zú­ženě, na­mís­to to­ho, aby věc hod­no­ti­ly v ce­lém je­jím kon­textu. Tím­to pos­tu­pem doš­lo k zá­sa­hu i do stěžo­va­te­lo­vých práv ga­ran­to­va­ných čl. 11 od­st. 1 a čl. 12 od­st. 1 Lis­ti­ny.

36. Ze všech vý­še uve­de­ných důvodů Ústav­ní soud ús­tav­ní stíž­nos­ti pod­le § 82 od­st. 1 zá­ko­na č. 182/1993 Sb. o Ústav­ním sou­du, a to mi­mo ús­tní jed­ná­ní (za splnění pod­mí­nek § 44 ci­to­va­né­ho zá­ko­na ve znění zá­ko­na č. 404/2012 Sb.), vy­hověl.

Pou­če­ní: Pro­ti roz­hod­nu­tí Ústav­ní­ho sou­du se nel­ze od­vo­lat.

 

 

Diskusia