K stanoveniu výšky škody pri úverovom podvode zabezpečenom záložným právom

Práv­ne ve­ty:

I. Pred­me­tom úto­ku tres­tné­ho či­nu úve­ro­vé­ho pod­vo­du nie je zá­loh (zá­lož­né prá­vo), tak­že vý­šku ško­dy nie je mož­né vý­hrad­ne sta­no­viť s oh­ľa­dom na ce­nu, za kto­rú sa v mies­te a ča­se ob­vyk­le pre­dá­va. Pod­stat­ný vplyv na hod­no­tu zá­lo­hu má ce­na, za kto­rú je ochot­ný ju v re­la­tív­ne krát­kom ča­se od us­ku­toč­ne­nia po­nu­ky kú­piť kon­krét­ny ku­pu­jú­ci. Vý­šku ško­dy pri tres­tnom či­ne úve­ro­vé­ho pod­vo­du je pre­to pot­reb­né sta­no­viť ako roz­diel me­dzi čias­tkou, kto­rá zod­po­ve­dá vý­ške pos­kyt­nu­tých a neuh­ra­de­ných pe­ňaž­ných pros­tried­kov a hod­no­tou zá­lo­hu, za kto­rú ju mož­no efek­tív­ne pre­dať. To však pla­tí len za pred­pok­la­du, že zá­loh bo­lo mož­né re­la­tív­ne rých­lo a ľah­ko pre­dať a bo­la tak ob­no­ve­ná sku­toč­ná dis­po­zí­cia ve­ri­te­ľa s pe­ňaž­nou čias­tkou,kto­rá je ek­vi­va­len­tom čias­tky pos­kyt­nu­tej na zá­kla­de zmlu­vy o úve­re. Ak k pre­da­ju zá­lo­hu prí­de s od­stu­pom mi­mo rá­mec toh­to tzv. efek­tív­ne­ho pre­da­ja, pred­sta­vu­je do­da­toč­ný pre­daj zá­lo­hu len náh­ra­du ško­dy spô­so­be­nej tres­tným či­nom. Po­kiaľ k pre­da­ju zá­lo­hu ne­doš­lo vô­bec, pre­to­že zá­loh nie je mož­né pre­dať (aj na­priek sna­he ve­ri­te­ľa a dl­žní­ka), nie je mož­né na hod­no­tu zá­lo­hu vô­bec pri­hlia­dať.

II. Nep­rav­di­vý údaj v zmys­le ob­jek­tív­nej strán­ky tres­tné­ho či­nu úve­ro­vé­ho pod­vo­du je kaž­dý údaj, kto­rý ne­zod­po­ve­dá čo i len jed­nej pod­stat­nej sku­toč­nos­ti pre uzat­vo­re­nie úve­ro­vej zmlu­vy ale­bo pre čer­pa­nie úve­ru. Nep­rav­di­vosť úda­ju je pot­reb­né po­su­dzo­vať v ča­se, ke­dy ho pá­cha­teľ v rám­ci uzat­vá­ra­nia úve­ro­vej zmlu­vy pou­žil s ve­do­mím, že ne­zod­po­ve­dá sku­toč­nos­ti. Ak nás­led­ne nes­kôr po uzat­vo­re­ní úve­ro­vej zmlu­vy prí­de k to­mu, že údaj je už v sú­la­de so sku­toč­ným sta­vom, ne­má tá­to zme­na vplyv na zá­ver o skor­šej nep­rav­di­vos­ti úda­ju.

7 Tdo 1421/2013-37

U S N E S E N Í

Nej­vyš­ší soud pro­jed­nal v ne­veřej­ném za­se­dá­ní dne 8. 1. 2014 do­vo­lá­ní nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho zá­stup­ce po­da­né v nep­rospěch ob­viněné­ho J. N., pro­ti us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Brně ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 4 To 276/2013, v tres­tní věci ve­de­né u Ok­res­ní­ho sou­du v Prostějově pod sp. zn. 1 T 313/2011 a roz­hodl t a k t o :

Pod­le § 265k od­st. 1, 2 tr. ř. se z r u š u j í us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Brně ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 4 To 276/2013, a roz­su­dek Ok­res­ní­ho sou­du v Prostějově ze dne 19. 4. 2013, sp. zn. 1 T 313/2011, ve vý­ro­ku, jímž byl ob­vině­ný J. N. pod­le § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn ob­ža­lo­by pro trest­ný čin úvěro­vé­ho pod­vo­du pod­le § 250b od­st. 1, 4 písm. b) tr. zák., a ve vý­ro­ku, jímž by­la Hypo­teč­ní ban­ka, a. s., se síd­lem Pra­ha 5, Rad­lic­ká 333/150, s ná­ro­kem na náh­ra­du ško­dy pod­le § 229 od­st. 3 tr. ř. od­ká­zá­na na říze­ní ve věcech ob­čan­skop­ráv­ních.

Pod­le § 265k od­st. 2 tr. ř. se zru­šu­jí ta­ké dal­ší roz­hod­nu­tí na zru­še­ná roz­hod­nu­tí ob­sa­hově na­va­zu­jí­cí, po­kud vzhle­dem ke změně, k níž doš­lo zru­še­ním, poz­by­la pod­kla­du.

Pod­le § 2651 od­st. l tr. ř. se Ok­res­ní­mu sou­du v Prostějově p ř i k a z u j e , aby věc v potřeb­ném roz­sa­hu zno­vu pro­jed­nal a roz­hodl.

O d ů v o d n ě n í

Roz­sud­kem Ok­res­ní­ho sou­du v Prostějově ze dne 19. 4. 2013, sp. zn. 1 T 313/2011, byl ob­vině­ný J. N. pod­le § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn ob­ža­lo­by pro trest­ný čin úvěro­vé­ho pod­vo­du pod­le § 250b od­st. 1, 4 písm. b) tr. zák. (zá­kon č. 140/1961 Sb., tres­tní zá­kon, ve znění pozdějších před­pisů), je­hož se měl do­pus­tit v pod­statě tím, že dne 18. 5. 2009 v O. do­cí­lil uzavření smlou­vy o pos­kyt­nu­tí hypo­teč­ní­ho úvěru a je­ho nás­led­né­ho pos­kyt­nu­tí ve vý­ši 4 500 000 Kč Hypo­teč­ní ban­kou, a. s., ne­boť při sjed­ná­vá­ní smlou­vy dne 21. 4. 2009 čestně proh­lá­sil, že má dos­ta­teč­né příj­my k pla­ce­ní měsíč­ních splá­tek k úh­radě úvěru v před­pok­lá­da­né vý­ši 4 695 860 Kč, přís­luš­ných pop­latků a ta­ké všech svých os­tat­ních zá­vazků a nák­ladů své do­mác­nos­ti, v návr­hu na uzavření smlou­vy ze dne 11. 5. 2009 kla­mavě proh­lá­sil, že na je­ho ma­je­tek ne­ní naříze­na exeku­ce a že ke dni po­dá­ní návr­hu ne­má vůči stá­tu a fi­nan­ční­mu úřadu žá­dné neuh­ra­ze­né zá­vaz­ky po lhůtě splat­nos­ti, ač­ko­li věděl, že ne­má dos­ta­tek fi­nan­čních prostředků na úh­ra­du splá­tek, ne­ní scho­pen hra­dit ani své dříve splat­né zá­vaz­ky a na je­ho ma­je­tek by­ly naříze­ny nej­méně dvě exeku­ce k us­po­ko­je­ní poh­le­dá­vek ve vý­ši přesa­hu­jí­cí 1 500 000 Kč, a způso­bil tak Hypo­teč­ní ban­ce, a. s., ško­du ve vý­ši nej­méně 4 500 000 Kč, ne­boť uh­ra­dil osm splá­tek a dá­le úvěr nes­plá­cel. V ná­vaz­nos­ti na to by­la Hypo­teč­ní ban­ka, a. s., s ná­ro­kem na náh­ra­du ško­dy pod­le § 229 od­st. 3 tr. ř. od­ká­zá­na na říze­ní ve věcech ob­čan­skop­ráv­ních. Kromě to­ho byl ob­vině­ný roz­sud­kem Ok­res­ní­ho sou­du v Prostějově uz­nán vin­ným tres­tným či­nem zvý­hodnění věřite­le pod­le § 223 od­st. 1, 2 tr. zá­ko­ní­ku a od­sou­zen k tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy na os­mnáct měsíců s tím, že vý­kon tres­tu byl pod­míněně od­lo­žen a zku­šeb­ní do­ba by­la sta­no­ve­na na dvě lé­ta. Na od­su­zu­jí­cí vý­rok o vině na­va­zo­val vý­rok o náh­radě ško­dy pod­le § 228 od­st. l tr. ř. a pod­le § 229 od­st. 2 tr. ř.

Od­vo­lá­ní, kte­ré po­dal stát­ní zá­stup­ce v nep­rospěch ob­viněné­ho pro­ti zproš­ťu­jí­cí­mu vý­ro­ku, by­lo us­ne­se­ním Kraj­ské­ho sou­du v Brně ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 4 To 276/2013, pod­le § 256 tr. ř. za­mít­nu­to.

Sou­dy od­ůvod­ni­ly zproš­ťu­jí­cí vý­rok v pod­statě tím, že sku­tek ne­vy­ka­zu­je z hle­dis­ka us­ta­no­ve­ní § 3 od­st. 2 tr. zák. potřeb­ný stu­peň ne­bez­peč­nos­ti pro spo­leč­nost. Kon­sta­to­va­ly, že nep­rav­di­vé úda­je ob­viněné­ho ne­by­ly způso­bi­lé ov­liv­nit úva­hu pos­ky­to­va­te­le úvěru o je­ho pos­kyt­nu­tí. Zdůraz­ni­ly, že proh­lá­še­ní ob­viněné­ho o dos­ta­teč­ných příj­mech by­lo pod­lo­že­no za­káz­ka­mi, z nichž měl ta­ko­vé příj­my od ob­chod­ní spo­leč­nos­ti Čes­ké drá­hy, a. s., je­jichž cel­ko­vá vý­še pok­rý­va­la vý­ši úvěru. Od­ká­za­ly na to, že úvěr byl za­jištěn zá­sta­vou, kte­rou by­la ne­mo­vi­tost oceněná na čás­tku ví­ce než 9 000 000 Kč jed­ním zna­lec­kým po­sud­kem, resp. na čás­tku 7 200 000 Kč dru­hým zna­lec­kým po­sud­kem, a kte­rou ob­vině­ný vlas­tnil z jed­né po­lo­vi­ny. Z to­ho­to za­jištění úvěru sou­dy vy­vo­zo­va­ly ta­ké to, že ob­vině­ný nezpůso­bil či­nem znač­nou ško­du.

Nej­vyš­ší stát­ní zá­stup­ce po­dal v nep­rospěch ob­viněné­ho v zá­kon­né lhůtě do­vo­lá­ní pro­ti us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Brně. Vý­rok o za­mít­nu­tí od­vo­lá­ní stát­ní­ho zá­stup­ce na­padl s od­ka­zem na důvo­dy do­vo­lá­ní uve­de­né v § 265b od­st. l písm. g), 1) tr. ř. Na­mítl, že ze skut­ko­vých zjištění, ke kte­rým doš­ly oba sou­dy, vy­plý­vá naplnění zá­kon­ných znaků úvěro­vé­ho pod­vo­du pod­le § 265b od­st. 1, 4 písm. b) tr. zák. a že pro to­to po­sou­ze­ní by­la splněna i ma­te­riál­ní pod­mín­ka spo­čí­va­jí­cí v od­po­ví­da­jí­cím stup­ni ne­bez­peč­nos­ti či­nu pro spo­leč­nost. Vy­tkl, že sou­dy ná­le­žitě ne­do­ce­ni­ly vý­znam okol­nos­tí, oh­ledně nichž ob­vině­ný uvedl ban­ce nep­rav­di­vé úda­je, resp. kte­ré ban­ce za­ml­čel. Nej­vyš­ší stát­ní zá­stup­ce zev­rubně ro­zeb­ral ty­to okol­nos­ti z hle­dis­ka je­jich vý­zna­mu pro roz­hod­nu­tí ban­ky, zda uzavře smlou­vu o úvěru a zda pos­kyt­ne úvěr. Přitom vy­jádřil ná­zor, že po­kud by ban­ka mě­la od ob­viněné­ho prav­di­vé úda­je, ne­moh­la by úvěr pos­kyt­nout. Oh­ledně ško­dy a je­jí­ho roz­sa­hu nej­vyš­ší stát­ní zá­stup­ce tr­val na tom, že ob­vině­ný způso­bil ško­du ve vý­ši 4 423 304 Kč, což je čás­tka pos­kyt­nu­té­ho úvěru sní­že­ná o řádně za­pla­ce­né splát­ky. Pod­le nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho zá­stup­ce zá­sta­va ne­by­la způso­bi­lá k tzv. efek­tiv­ní­mu pro­de­ji a ne­moh­lo se k ní přih­lí­žet. Do­vo­lá­ním se nej­vyš­ší stát­ní zá­stup­ce do­má­hal to­ho, aby Nej­vyš­ší soud zru­šil jak na­pa­de­né us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Brně, tak zproš­ťu­jí­cí část roz­sud­ku Ok­res­ní­ho sou­du v Prostějově, aby zru­šil ta­ké všech­na dal­ší ob­sa­hově na­va­zu­jí­cí roz­hod­nu­tí a aby přiká­zal Ok­res­ní­mu sou­du v Prostějově věc v potřeb­ném roz­sa­hu zno­vu pro­jed­nat a roz­hod­nout.

Nej­vyš­ší soud přez­kou­mal pod­le § 265i od­st. 3 tr. ř. na­pa­de­né us­ne­se­ní i před­chá­ze­jí­cí říze­ní a shle­dal, že do­vo­lá­ní je důvod­né.

Roz­hod­nu­tí Ok­res­ní­ho sou­du v Prostějově a Kraj­ské­ho sou­du v Brně ne­mohl Nej­vyš­ší soud ak­cep­to­vat a až na je­di­nou vý­jim­ku mu­sel přisvědčit ná­mit­kám, kte­ré pro­ti těmto roz­hod­nu­tím up­lat­nil nej­vyš­ší stát­ní zá­stup­ce v po­da­ném do­vo­lá­ní.

Nep­rav­di­vé úda­je ob­vině­ný uvedl předev­ším oh­ledně to­ho, že na je­ho ma­je­tek ne­by­la naříze­na exeku­ce. To by­lo v roz­po­ru se sku­teč­nos­tí, ne­boť Ok­res­ní soud v Prostějově nařídil pro­ti ob­viněné­mu ja­ko po­vin­né­mu dvě exeku­ce, a to ve věci 24 Nc 3843/2008 k vy­mo­že­ní dlu­hu ve vý­ši 1 562 598 Kč s přís­lu­šen­stvím a ve věci 16 Nc 3332/2008 k vy­mo­že­ní dlu­hu ve vý­ši 9 276 Kč s přís­lu­šen­stvím, a říze­ní v těchto věcech ne­by­la ukon­če­na. Při hod­no­ce­ní vý­zna­mu té­to okol­nos­ti sou­dy vy­chá­ze­ly ze zjištění, že v době, kdy ob­vině­ný sjed­ná­val smlou­vu o úvěru, by­ly již uh­ra­ze­ny dlu­hy, k je­jichž vy­mo­že­ní směřova­ly obě exeku­ce. Pod­le soudů te­dy šlo o pou­ze o to, že exekuč­ní říze­ní ne­by­la for­málně ukon­če­na roz­hod­nu­tí­mi sou­du o za­sta­ve­ní exeku­ce. Z to­ho však nel­ze vy­vo­zo­vat bez­výz­nam­nost nep­rav­di­vé­ho úda­je ob­viněné­ho. Ob­vině­ný se to­tiž ne­vy­jadřoval k otáz­ce, zda má ne­bo ne­má něja­ké nesplněné dlu­hy, ale k otáz­ce, zda je pro­ti němu ve­de­no exekuč­ní říze­ní. Aby údaj ob­viněné­ho byl prav­di­vý, mu­sel by ob­sa­ho­vat sděle­ní, že exekuč­ní říze­ní si­ce jsou pro­ti němu ve­de­na, ale vy­má­ha­né dlu­hy již by­ly v průběhu těchto říze­ní splně­ny. Ban­ce, se kte­rou ob­vině­ný sjed­ná­val smlou­vu o úvěru, by se tak dos­ta­lo in­for­ma­ce, kte­rá by nutně mu­se­la zvý­šit je­jí obezřet­nost při sjed­ná­vá­ní smlou­vy, ne­boť okol­nost, že dřívější dlu­hy ža­da­te­le o úvěr by­ly vy­má­há­ny ces­tou exeku­ce, již sa­ma o sobě uka­zu­je na mož­nost, že ta­ko­vý ža­da­tel ne­bu­de řádně pla­tit ani splát­ky sjed­ná­va­né­ho úvěru.

Dal­ší nep­rav­di­vé úda­je ob­vině­ný uvedl v tom směru, že ne­má žá­dné neuh­ra­ze­né zá­vaz­ky po lhůtě splat­nos­ti vůči fi­nan­ční­mu úřadu. To by­lo rovněž v roz­po­ru se sku­teč­nos­tí, ne­boť v době to­ho­to proh­lá­še­ní ob­vině­ný měl vůči fi­nan­ční­mu úřadu dluh vy­plý­va­jí­cí z to­ho, že neod­vedl měsíč­ní zá­lo­hy na daň z příjmů fy­zic­kých osob ze zá­vis­lé čin­nos­ti a fun­kčních po­žitků za zda­ňo­va­cí ob­do­bí ro­ku 2009, tj. za měsí­ce le­den až du­ben 2009. Sou­dy vy­chá­ze­ly ze zjištění, že ce­lou daň za zda­ňo­va­cí ob­do­bí ro­ku 2009 ob­vině­ný za­pla­til po­té, co mu to fi­nan­ční úřad na zá­kladě je­ho da­ňo­vé­ho přiz­ná­ní předep­sal vý­měrem ze dne 7. 4. 2010, a nepřik­lá­da­ly žá­dný vý­znam to­mu, že ob­vině­ný nep­la­til měsíč­ní zá­lo­hy na daň. Nep­la­ce­ní měsíč­ních zá­loh na daň z příjmů fy­zic­kých osob ze zá­vis­lé čin­nos­ti a fun­kčních po­žitků ale ne­by­lo žá­dnou bez­výz­nam­nou okol­nos­tí, pro­to­že po­vin­nost pla­tit ty­to zá­lo­hy by­la sta­no­ve­na zá­ko­nem a nesplnění té­to po­vin­nos­ti by­lo pod­le zá­ko­na ta­ké pe­na­li­zo­vá­no. Ta­to po­va­ha zá­loh vy­plý­vá z us­ta­no­ve­ní § 38a od­st. l zá­ko­na č. 586/1992 Sb., o da­ních z příjmů, ve znění pozdějších před­pisů, resp. z us­ta­no­ve­ní § 1 od­st. l, § 67 od­st. l, § 73 od­st. 4 písm. c) zá­ko­na č. 337/1992 Sb., o správě da­ní a pop­latků, ve znění pozdějších před­pisů (míněno u obou zá­konů ve znění účin­ném v době po­su­zo­va­né­ho či­nu). Ob­vině­ný te­dy měl vůči fi­nan­ční­mu úřadu neuh­ra­ze­né zá­vaz­ky po lhůtě splat­nos­ti, av­šak ban­ce, se kte­rou sjed­ná­val smlou­vu o úvěru, uvedl ve svém proh­lá­še­ní opak. Ban­ce se tu­díž ne­dos­ta­lo in­for­ma­ce, kte­rá by nutně mu­se­la být dal­ším důvo­dem je­jí zvý­še­né obezřet­nos­ti při sjed­ná­vá­ní smlou­vy, ne­boť okol­nost, že ža­da­tel o úvěr řádně nepl­ní po­vin­nost k plat­bám vůči fi­nan­ční­mu úřadu sta­no­ve­nou zá­ko­nem, již sa­ma o sobě vzbu­zu­je oba­vu, že ta­ko­vý ža­da­tel ne­bu­de řádně pl­nit ani po­vin­nost k plat­bám přija­tou smluvně.

Proh­lá­še­ní ob­viněné­ho, že má dos­ta­teč­né příj­my, sou­dy po­va­žo­va­ly za pod­lo­že­né, ač­ko­li ve sku­teč­nos­ti k to­mu ne­by­ly přesvědči­vé důvo­dy. Sou­dy spatřova­ly ty­to důvo­dy v tom, že ob­vině­ný uzavřel s ob­chod­ní spo­leč­nos­tí Čes­ké drá­hy, a. s., dne 10. 8. 2009 dvě smlou­vy o dí­lo, na je­jichž pod­kladě obdr­žel ja­ko zho­to­vi­tel dí­la v době od 15. 9. 2009 do 22. 2. 2010 pos­tupně šest pla­teb v cel­ko­vé vý­ši 5 320 355 Kč. Byť dne 21. 4. 2009, kdy ob­vině­ný uči­nil po­su­zo­va­né proh­lá­še­ní, ne­by­ly smlou­vy o dí­lo ještě uzavře­ny, lze připus­tit, že již případně proběh­la ales­poň něja­ká úvod­ní jed­ná­ní směřují­cí k je­jich uzavření, tak­že ob­vině­ný mohl mít ur­či­tý pod­klad k to­mu, aby s příj­my z těchto smluv po­čí­tal. Pod­sta­tou po­chy­be­ní soudů při hod­no­ce­ní po­su­zo­va­né­ho proh­lá­še­ní ob­viněné­ho je ale to, že se nes­právně ome­zi­ly jen na po­rov­ná­ní no­mi­nál­ních čás­tek vy­jadřují­cích jed­nak vý­ši dlu­hu ob­viněné­ho ze smlou­vy o úvěru a jed­nak vý­ši příjmů ze smluv o dí­lo. Při tom­to ome­ze­ném hod­no­ce­ní se příj­my ob­viněné­ho je­vi­ly ja­ko dos­ta­teč­né k to­mu, aby z nich byl uh­ra­zen ce­lý dluh ze smlou­vy o úvěru. Ob­vině­ný však v po­su­zo­va­ném proh­lá­še­ní dek­la­ro­val, že má dos­ta­teč­né příj­my ne­jen k úh­radě pra­vi­del­ných měsíč­ních plá­tek úvěru, ale ta­ké k úh­radě všech svých os­tat­ních zá­vazků a nák­ladů své do­mác­nos­ti, a právě v tom­to oh­le­du by­lo je­ho proh­lá­še­ní v přík­rém roz­po­ru se sku­teč­nos­tí. Jasně o tom svědčí zjištění, kte­rá sou­dy uči­ni­ly na pod­kladě zna­lec­ké­ho po­sud­ku z obo­ru eko­no­mi­ky, od­větví účet­ní evi­den­ce, zpra­co­va­né­ho znal­ky­ní Ing. Vác­la­vou Šedl­bauero­vou. Z těchto zjištění je zřej­mé, že ob­vině­ný již od ro­ku 2007 měl prob­lé­my s peněžní lik­vi­di­tou a neb­yl scho­pen řádně hra­dit své splat­né zá­vaz­ky a že v době po­su­zo­va­né­ho proh­lá­še­ní evi­do­val zá­vaz­ky po lhůtě splat­nos­ti z ro­ku 2008. S tím os­tatně ko­res­pon­du­je od­su­zu­jí­cí část roz­sud­ku Ok­res­ní­ho sou­du v Prostějově, ze kte­ré je zřej­mé, že ob­vině­ný nespl­nil své zá­vaz­ky vůči šir­ší­mu ok­ru­hu věřitelů v cel­ko­vé vý­ši něko­li­ka mi­lionů ko­run. Po­kud by si sou­dy ujas­ni­ly cel­ko­vou vý­ši těchto zá­vazků, do­bu je­jich vzni­ku a do­bu je­jich splat­nos­ti a kon­fron­to­va­ly to s tím, že dne 21. 4. 2009 ob­vině­ný uči­nil vůči ban­ce proh­lá­še­ní, že má dos­ta­teč­né příj­my k úh­radě v š e c h svých zá­vazků, pak by ne­moh­ly do­jít k úsud­ku, že proh­lá­še­ní ob­viněné­ho mělo reál­ný pod­klad. Příj­my ob­viněné­ho od ob­chod­ní spo­leč­nos­ti Čes­ké drá­hy, a. s., se je­vi­ly ja­ko dos­ta­teč­né pou­ze po­tud, po­kud by­ly izo­lo­vaně po­rov­ná­vá­ny jen se sa­mot­nou vý­ší zá­vaz­ku, kte­rý ob­vině­ný přijal uzavřením smlou­vy o úvěru. Schop­nost ob­viněné­ho spl­nit ten­to zá­va­zek pra­vi­del­ný­mi měsíč­ní­mi splát­ka­mi však by­la pod­stat­ným způso­bem ov­livněna ta­ké tím, že ob­vině­ný byl po­vi­nen pl­nit i os­tat­ní své splat­né zá­vaz­ky. Veš­ke­ré zá­vaz­ky ob­viněné­ho na­by­ly ta­ko­vé­ho roz­sa­hu, že je­ho příj­my od ob­chod­ní spo­leč­nos­ti Čes­ké drá­hy, a. s., na­ko­nec nes­ta­či­ly k to­mu, aby z nich ob­vině­ný mohl tr­va­le hra­dit měsíč­ní splát­ky za­ru­ču­jí­cí splnění ce­lé­ho zá­vaz­ku ze smlou­vy o úvěru, a umož­ni­ly ob­viněné­mu uh­ra­dit jen osm splá­tek v cel­ko­vé vý­ši 76 696 Kč. Oh­ledně schop­nos­ti ob­viněné­ho řádně pla­tit pra­vi­del­né měsíč­ní splát­ky by­la ban­ka uve­de­na v om­yl je­ho ne­pod­lo­že­ným proh­lá­še­ním, že má dos­ta­teč­né příj­my k úh­radě ta­ké všech svých os­tat­ních zá­vazků. Po­kud by ob­vině­ný prav­divě uvedl re­la­ci svých příjmů ke všem svým zá­vazkům, nutně by vy­vsta­ly o dos­ta­teč­nos­ti je­ho příjmů ta­ko­vé po­chyb­nos­ti, kte­ré by ban­ku mu­se­ly vést k vý­razně vy­šší obezřet­nos­ti při sjed­ná­vá­ní smlou­vy o úvěru a případně až k to­mu, že by smlou­vu vůbec neu­zavře­la.

Zá­va­zek ob­viněné­ho ze smlou­vy o úvěru byl za­jištěn zá­stav­ním prá­vem ban­ky zříze­ným ke spolu­vlas­tnic­ké­mu po­dí­lu ob­viněné­ho na ne­mo­vi­tos­ti, je­jíž ce­na by­la po­sud­kem znal­ce před­lo­že­ným ban­kou sta­no­ve­na na 9 234 550 Kč a je­jíž ob­vyk­lá ce­na by­la po­sud­kem znal­ce opatřeným v in­sol­ven­tním říze­ní sta­no­ve­na na 7 200 000 Kč. Z to­ho sou­dy vy­vo­di­ly, že po­lo­vi­na kaž­dé z obou uve­de­ných cen s přih­léd­nu­tím k os­mi us­ku­tečněným splát­kám ve vý­ši 76 696 Kč pok­rý­va­la neuh­ra­ze­ný zby­tek zá­vaz­ku ob­viněné­ho, resp. je­ho pod­stat­nou část. Hod­no­tu zá­sta­vy pro­to sou­dy pok­lá­da­ly za dal­ší důvod, pro kte­rý ne­po­sou­di­ly sku­tek ja­ko trest­ný čin.

Ok­res­ní soud v Prostějově a Kraj­ský soud v Brně od­ká­za­ly ve svých roz­hod­nu­tích na ná­le­zy Ústav­ní­ho sou­du ze dne 7. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 631/05, a ze dne 17. 4. 2009, sp. zn. III. ÚS 1748/08, a na us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 3 Tdo 460/2010. Ci­to­va­ná roz­hod­nu­tí však ma­jí op­ro­ti po­su­zo­va­né­mu přípa­du pod­statně od­liš­ný skut­ko­vý zá­klad.

Ná­lez Ústav­ní­ho sou­du ze dne 7. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 631/05, se tý­ká skut­ku spo­čí­va­jí­cí­ho v pod­statě v tom, že ob­vině­ný při sjed­ná­vá­ní smlou­vy o úvěru uvedl nep­rav­di­vé úda­je, kte­ré se nev­zta­ho­va­ly k vý­ši je­ho příjmů, ale k to­mu, z ja­ké­ho zdro­je po­chá­ze­ly, přičemž ma­jet­ko­vé zá­jmy ban­ky ja­ko pos­ky­to­va­te­le úvěru ne­by­ly fak­tic­ky ni­jak dot­če­ny, pro­to­že úvěro­vý vztah ji­nak měl běž­ný průběh vy­zna­ču­jí­cí se splá­ce­ním úvěru. V tom­to ná­le­zu by­lo vy­lo­že­no, že obec­né sou­dy chybně zhod­no­ti­ly ma­te­riál­ní pod­mín­ku tres­tnos­ti či­nu a že od­su­zu­jí­cí vý­rok obec­ných soudů byl v roz­po­ru se zá­sa­dou sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se. Ok­res­ní soud v Prostějově a Kraj­ský soud v Brně moh­ly sot­va opřít své zá­věry o ci­to­va­ný ná­lez, pro­to­že v tres­tní věci ob­viněné­ho J. N. šlo o šir­ší ok­ruh nep­rav­di­vých údajů, ji­miž by­ly vý­razně zkres­le­ny okol­nos­ti pod­mi­ňu­jí­cí řád­né splá­ce­ní úvěru, kte­rý nad­to řádně splá­cen ani neb­yl.

Ná­lez Ústav­ní­ho sou­du ze dne 17. 4. 2009, sp. zn. III. ÚS 1748/08, se tý­ká skut­ku spo­čí­va­jí­cí­ho v pod­statě v tom, že ob­viněná při sjed­ná­vá­ní smlou­vy o úvěru uved­la nep­rav­di­vé úda­je, v nichž téměř dvoj­ná­sobně nad­sa­di­la svůj průměr­ný měsíč­ní příjem, proh­lá­si­la, že je zdrá­va a ne­ní ve sta­vu pra­cov­ní nes­chop­nos­ti, ač­ko­li ve sku­teč­nos­ti by­la prá­ce nes­chop­ná již po do­bu čtr­nác­ti měsíců, a po za­pla­ce­ní něko­li­ka splá­tek přes­ta­la úvěr splá­cet. Ten­to ná­lez os­tatně vůbec ne­vyz­ní­vá ja­ko ar­gu­ment pod­po­ru­jí­cí zá­věry Ok­res­ní­ho sou­du v Prostějově a Kraj­ské­ho sou­du v Brně v tres­tní věci ob­viněné­ho J. N., pro­to­že jím by­la ús­tav­ní stíž­nost po­da­ná pro­ti od­su­zu­jí­cím roz­hod­nu­tím obec­ných soudů za­mít­nu­ta.

Us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 3 Tdo 460/2010, se tý­ká kau­zy, v níž byl úvěr za­jištěn zá­stav­ním prá­vem věřite­le k ne­mo­vi­tos­ti, a Nej­vyš­ší soud vy­tkl niž­ším soudům to, že uči­ni­ly od­su­zu­jí­cí vý­rok, aniž k té­to okol­nos­ti za­uja­ly něja­ké sta­no­vis­ko, a že po­va­žo­va­ly ce­lou vý­ši pos­kyt­nu­té­ho úvěru za ško­du způso­be­nou tres­tným či­nem, aniž přih­léd­ly k něko­li­ka řád­ným splát­kám, kte­ré ob­viněná dodr­že­la. V ci­to­va­ném us­ne­se­ní vy­slo­vil Nej­vyš­ší soud ná­zor, že po­kud „zá­sta­va pos­ta­ču­je k okam­ži­té­mu us­po­ko­je­ní pos­ky­to­va­te­le úvěru jen zčás­ti, ne­ní důvo­du, aby způso­be­ná ško­da ne­by­la o tu­to čás­tku sní­že­na“. To­to roz­hod­nu­tí ni­jak ne­pod­po­ru­je zá­věry Ok­res­ní­ho sou­du v Prostějově a Kraj­ské­ho sou­du v Brně v tres­tní věci ob­viněné­ho J. N., pro­to­že z hle­dis­ka vý­ro­ku o vině úvěro­vým pod­vo­dem zdůraz­ňu­je re­le­van­ci zá­sta­vy jen po­tud, po­kud umož­ňu­je o k a m ž i t é us­po­ko­je­ní věřite­le.

Pod­mín­ky, při je­jichž splnění lze zá­sta­vu po­va­žo­vat za důvod vy­lu­ču­jí tres­tnost či­nu, se vzta­hu­jí k otáz­ce, zda zá­sta­va je způso­bi­lá efek­tivně spl­nit svůj účel. Úče­lem zá­sta­vy je je­jí zpeněže­ní a tím pá­dem i zís­ká­ní ta­ko­vé peněžní čás­tky, kte­rá když se dos­ta­ne do dis­po­zi­ce věřite­le ja­ko pos­ky­to­va­te­le úvěru, nah­ra­dí ne­dos­ta­tek peněžní­ho plnění ve formě pra­vi­del­ných splá­tek ze stra­ny dluž­ní­ka. Zá­sta­va ov­šem mu­sí být způso­bi­lá spl­nit ten­to účel efek­tivně, to zna­me­ná, že mu­sí být zpeněži­tel­ná re­la­tivně snad­no a rych­le. Pou­ze teh­dy může zá­sta­va nas­to­lit stav, kte­rý je z hle­dis­ka pos­ky­to­va­te­le úvěru srov­na­tel­ný s před­pok­lá­da­ným a oče­ká­va­ným průběhem úvěro­vé­ho vzta­hu, je­hož do­mi­nan­tním zna­kem je řád­né a včas­né pla­ce­ní splá­tek. Zá­sta­va, kte­rá ne­vy­ho­vu­je těmto pod­mín­kám, nemůže od­ůvod­nit bez­tres­tnost či­nu. Uve­de­né pod­mín­ky nej­sou ni­jak vá­zá­ny na ce­nu zá­sta­vy sta­no­ve­nou pod­le § 89 od­st. 12 tr. zák., ny­ní pod­le § 137 tr. zá­ko­ní­ku, ne­boť nej­de o sta­no­ve­ní ce­ny věci, kte­rá by­la předmětem úto­ku (tím by­ly v po­su­zo­va­né kau­ze peněžní prostřed­ky ve formě úvěru). Pod­mín­ky efek­tiv­ní­ho splnění úče­lu zá­sta­vy nej­sou vá­zá­ny na ce­nu, za kte­rou se věc před­sta­vu­jí­cí zá­sta­vu v da­ném místě a ča­se ob­vyk­le pro­dá­vá, nýbrž na ce­nu, kte­rá je „neo­do­la­tel­ná pro pr­vní­ho kup­ce“ (vy­jádřeno ter­mi­no­lo­gií ob­chod­níků s ne­mo­vi­tos­tmi). Je lo­gic­ké, že ta­to ce­na je zpra­vid­la niž­ší než tzv. ob­vyk­lá ce­na ve smys­lu ci­to­va­ných us­ta­no­ve­ní, ne­boť právě sní­že­ní ce­ny či­ní zá­sta­vu na­to­lik at­rak­tiv­ní, že je způso­bi­lá efek­tivně spl­nit svůj účel. Ap­li­ku­jí-li se uve­de­né zá­sa­dy na po­su­zo­va­ný případ, je jas­né, že zá­věry soudů ne­mo­hou ob­stát. Po­chy­be­ním soudů je již to, že se zá­sta­vou za­bý­va­ly ome­zeně jen z hle­dis­ka je­jí no­mi­nál­ní ce­ny sta­no­ve­né zna­lec­ký­mi po­sud­ky. Je ale zjev­né, že zna­lec­ké po­sud­ky ne­by­ly zpra­co­vá­ny pod­le kri­té­rií vy­jadřují­cích pod­mín­ky, za nichž je zá­sta­va schop­ná spl­nit svůj účel efek­tivně v tom smys­lu, jak by­lo vy­lo­že­no v před­chá­ze­jí­cí čás­ti to­ho­to us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du. V da­né věci by­la zá­sta­vou ne­mo­vi­tost, kte­rou ob­vině­ný vlas­tní z jed­né po­lo­vi­ny. Již tím - a zvláště pak ve spo­je­ní s obecně nes­nad­nou pro­dej­nos­tí ne­mo­vi­tos­tí vy­so­ké hod­no­ty - by­la vý­razně nepříz­nivě ov­livněna mož­nost efek­tiv­ní­ho pro­de­je, jak o tom os­tatně svědčí okol­nost, že ne­mo­vi­tost, resp. spolu­vlas­tnic­ký po­díl ob­viněné­ho se ještě v době roz­ho­do­vá­ní soudů ne­po­dařilo pro­dat vůbec, na­tož za čás­tku od­po­ví­da­jí­cí někte­ré­mu ze zna­lec­kých po­sudků.

Pro­mít­nou-li se zá­sa­dy vy­lo­že­né v před­chá­ze­jí­cím od­stav­ci to­ho­to us­ne­se­ní do způso­bu sta­no­ve­ní vý­še ško­dy ja­ko nás­led­ku úvěro­vé­ho pod­vo­du, pak z nich vy­plý­vá, že hod­no­tu zá­sta­vy lze od čás­tky pos­kyt­nu­té­ho úvěru od­ečíst jen ve vý­ši rep­re­zen­to­va­né ce­nou, za kte­rou lze zá­sta­vu pro­dat, tak aby re­la­tivně snad­no a rych­le by­la ob­no­ve­na sku­teč­ná dis­po­zi­ce věřite­le s peněžní čás­tkou, kte­rá je ek­vi­va­len­tem čás­tky pos­kyt­nu­té na zá­kladě smlou­vy o úvěru. Doj­de-li k pro­de­ji zá­sta­vy s od­stu­pem mi­mo rá­mec to­ho­to tzv. efek­tiv­ní­ho pro­de­je, před­sta­vu­je do­da­teč­ný pro­dej zá­sta­vy jen náh­ra­du ško­dy způso­be­né tres­tným či­nem. Ne­doj­de-li k pro­de­ji zá­sta­vy vůbec, pro­to­že zá­sta­vu se ne­po­daří pro­dat (míněno i přes sna­hu věřite­le a sou­čin­nost dluž­ní­ka), nel­ze brát na je­jí hod­no­tu žá­dný oh­led. V tom­to svět­le jsou nepřija­tel­né úva­hy, v je­jichž rám­ci sou­dy při po­su­zo­vá­ní vý­še způso­be­né ško­dy od­ečet­ly od čás­tky pos­kyt­nu­té­ho úvěru 4 500 000 Kč ne­jen řádně uh­ra­ze­né splát­ky v cel­ko­vé vý­ši 76 696 Kč, ale evi­dentně nes­právně ta­ké dal­ší čás­tku nej­méně 3 500 000 Kč vy­jadřují­cí zhru­ba po­lo­vi­nu tzv. ob­vyk­lé ce­ny ne­mo­vi­tos­ti.

Po­va­ha a vý­znam okol­nos­tí, oh­ledně nichž ob­vině­ný při sjed­ná­vá­ní úvěro­vé smlou­vy uvedl ban­ce nep­rav­di­vé úda­je, a ne­dos­ta­tek důvodů, pro kte­ré by přichá­ze­lo v úva­hu při sta­no­ve­ní vý­še ško­dy od­ečíst od vý­še úvěru i ji­né čás­tky než jen vý­ši řádně uh­ra­ze­ných splá­tek, v souhr­nu oči­vidně uka­zu­jí na to, že je chyb­ný zá­věr soudů, pod­le kte­ré­ho ne­by­la naplněna ma­te­riál­ní pod­mín­ka tres­tnos­ti či­nu sta­no­ve­ná v § 3 od­st. 2 tr. zák., te­dy že čin ne­vy­ka­zo­val vy­šší než ne­patr­ný stu­peň ne­bez­peč­nos­ti pro spo­leč­nost.

Po­kud se Nej­vyš­ší soud nez­to­tož­nil s po­da­ným do­vo­lá­ním, by­lo to­mu tak jen v tom směru, v němž nej­vyš­ší stát­ní zá­stup­ce soudům vy­tý­kal, že me­zi nep­rav­di­vé úda­je ob­viněné­ho ne­zahr­nu­ly ta­ké za­ta­je­ní okol­nos­ti, že dluh vůči or­gá­nu sprá­vy so­ciál­ní­ho za­bez­pe­če­ní uh­ra­dil až ve dnech 15. 4. 2009 a 20. 4. 2009. Je si­ce prav­da, že ob­vině­ný spl­nil ten­to dluh opožděně a mu­sel pro­to za­pla­tit i pe­ná­le, ale po­kud v návr­hu na uzavření úvěro­vé smlou­vy dne 11. 5. 2009 proh­lá­sil, že ke dni po­dá­ní návr­hu ne­má vůči stá­tu žá­dné neuh­ra­ze­né zá­vaz­ky po lhůtě splat­nos­ti, ne­by­lo to­to proh­lá­še­ní nep­rav­di­vé tím, že v něm neu­vedl opožděné splnění dlu­hu vůči správě so­ciál­ní­ho za­bez­pe­če­ní z do­by bez­prostředně před po­dá­ním návr­hu. Ten­to od­liš­ný ná­zor Nej­vyš­ší­ho sou­du na uve­de­nou dí­lčí otáz­ku ne­má vliv na cel­ko­vou důvod­nost do­vo­lá­ní nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho zá­stup­ce.

Nej­vyš­ší soud se blí­že ne­za­bý­val tou čás­tí do­vo­lá­ní, v níž nej­vyš­ší stát­ní zá­stup­ce vy­tý­kal na ad­re­su od­ůvodnění roz­sud­ku Ok­res­ní­ho sou­du v Prostějově nepřilé­ha­vé pou­ží­vá­ní pojmů úpa­dek, před­lu­že­ní a pla­teb­ní nes­chop­nost. Me­ri­tor­ní nes­práv­nost roz­sud­ku a na­pa­de­né­ho us­ne­se­ní a opod­statněnost do­vo­lá­ní nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho zá­stup­ce vy­plý­va­ly z ji­ných důvodů, kte­ré by­ly vy­světle­ny v před­chá­ze­jí­cích čás­tech to­ho­to us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du a kte­ré pri­márně nes­po­čí­va­ly v nepřilé­ha­vé ter­mi­no­lo­gii.

Z to­ho, co by­lo uve­de­no v před­chá­ze­jí­cích čás­tech to­ho­to us­ne­se­ní, je zřej­mé, že roz­su­dek Ok­res­ní­ho sou­du v Prostějově je roz­hod­nu­tím, kte­ré ve zproš­ťu­jí­cí čás­ti spo­čí­vá na nes­práv­ném práv­ním po­sou­ze­ní skut­ku ve smys­lu do­vo­la­cí­ho důvo­du pod­le § 265b od­st. l písm. g) tr. ř., a že na­pa­de­né us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Brně je roz­hod­nu­tím, kte­ré je vad­né ve smys­lu do­vo­la­cí­ho důvo­du pod­le § 265b od­st. l písm. l) tr. ř., jak ty­to důvo­dy up­lat­nil ne­vyš­ší stát­ní zá­stup­ce.

Nej­vyš­ší soud pro­to zru­šil jak na­pa­de­né us­ne­se­ní, tak zproš­ťu­jí­cí část roz­sud­ku včetně vý­ro­ku, jímž byl poš­ko­ze­ný s ná­ro­kem na náh­ra­du ško­dy pod­le § 229 od­st. 3 tr. ř. od­ká­zán na říze­ní ve věcech ob­čan­skop­ráv­ních, zru­šil ta­ké všech­na dal­ší ob­sa­hově na­va­zu­jí­cí roz­hod­nu­tí, kte­rá tím ztra­ti­la pod­klad, a přiká­zal Ok­res­ní­mu sou­du v Prostějově, aby věc v potřeb­ném roz­sa­hu zno­vu pro­jed­nal a roz­hodl. Od­su­zu­jí­cí část roz­sud­ku Ok­res­ní­ho sou­du v Prostějově včetně vý­ro­ku o tres­tu zůsta­la ne­dot­če­na. Po­kud Ok­res­ní soud v Prostějově v dal­ším říze­ní uz­ná ob­viněné­ho vin­ným skut­kem, v němž je ob­ža­lo­bou spatřován trest­ný čin úvěro­vé­ho pod­vo­du pod­le § 250b od­st. 1, 4 písm. b) tr. zák., roz­hod­ne o tres­tu s pou­ži­tím us­ta­no­ve­ní o souhr­nném tres­tu.

P o u č e n í : Pro­ti to­mu­to us­ne­se­ní ne­ní op­rav­ný prostředek přípust­ný.

V Brně dne 8. led­na 2014


Před­se­da se­ná­tu:

JUDr. Petr Hra­cho­vec

Diskusia