Trestný čin sprenevery a dlhodobý predaj zverených telefónných kariet

 

Práv­ne ve­ty:

 

I. Pri pok­ra­čo­va­ní v tres­tnom či­ne nie je mno­hosť úto­kov zna­kom skut­ko­vej pod­sta­ty, ale je for­mou vy­ko­na­nia kon­krét­ne­ho tres­tné­ho či­nu. Ak sa pá­cha­teľ do­púš­ťal tres­tné­ho či­nu spre­ne­ve­ry tak, že po dlh­šiu do­bu (nap­rík­lad po do­bu nie­koľ­kých ro­kov) na svo­jom pra­co­vis­ku prie­bež­ne pre­dá­val zve­re­né te­le­fón­ne kar­ty za úče­lom vlas­tné­ho obo­ha­te­nia, pri­čom je­ho sú­vis­lé ko­na­nie nie je mož­né roz­de­liť na jed­not­li­vé čias­tko­vé úto­ky, po­tom ne­bu­de mož­no uro­biť zá­ver o pok­ra­čo­va­ní v tom­to tres­tnom či­ne, ho­ci je­ho ko­na­nie vy­ka­zu­je niek­to­ré zna­ky pok­ra­čo­va­nia v tres­tnom či­ne (nap­rík­lad jed­not­ný zá­mer, rov­na­ký spô­sob vy­ko­na­nia či­nu, ča­so­vú sú­vis­losť), ale pôj­de o je­den sku­tok tak z hľa­dis­ka tres­tné­ho prá­va hmot­né­ho, tak z hľa­dis­ka tres­tné­ho prá­va pro­ces­né­ho. Po­kiaľ sa trest­ný čin spre­ne­ve­ry nes­kla­dá z jed­not­li­vých čias­tko­vých úto­kov pok­ra­čo­va­cie­ho tres­tné­ho či­nu nie je mož­né roz­hod­núť os­lo­bo­dzu­jú­cim vý­ro­kom oh­ľad­ne tých kon­krét­nych prí­pa­dov, pri kto­rých bo­lo na roz­diel od ob­ža­lo­by zis­te­né, že pá­cha­teľ ne­mo­hol ko­nať vy­ššie uve­de­ným spô­so­bom a to nap­rík­lad pre­to, že v ur­či­tých dňoch ne­bol v za­mes­tna­ní. Ta­ká­to časť ža­lo­va­né­ho skut­ku sa po­tom neu­ve­die do po­pi­su skut­ku vo vý­ro­ku od­su­dzu­jú­ce­ho roz­sud­ku, ale sa z ne­ho len vy­pus­tí.

 

II. Po­kiaľ ob­vi­ne­ný ako za­mes­tna­nec spô­so­bil ško­du tre­tej oso­be ko­na­ním, kto­ré sa vy­my­ka­lo čin­nos­ti za­mes­tná­va­te­ľa a ne­bo­lo vy­ko­na­né v je­ho zá­uj­me, ale len v zá­uj­me sa­mot­né­ho ob­vi­ne­né­ho tak poš­ko­de­ná tre­tia oso­ba mô­že up­lat­ňo­vať svo­je ná­ro­ky na náh­ra­du ško­dy v tres­tnom ko­na­ní len pria­mo pro­ti to­mu­to ob­vi­ne­né­mu.

 

11 Tdo 561/2010

U S N E S E N Í

Nej­vyš­ší soud Čes­ké re­pub­li­ky pro­jed­nal v ne­veřej­ném za­se­dá­ní ko­na­ném dne 30. sr­pna 2010 do­vo­lá­ní po­da­né ob­viněný­mi B. Š. a Z. J. pro­ti us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Brně ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 3 To 277/2009, ja­ko sou­du od­vo­la­cí­ho, v tres­tní věci ve­de­né u Městské­ho sou­du v Brně pod sp. zn. 95 T 182/2006, a roz­hodl   t a k t o : 

I. Pod­le § 265i od­st. 1 písm. e) tr. ř.  s e  do­vo­lá­ní ob­viněné B. Š.

o d m í t á .
II. Pod­le § 265i od­st. 1 písm. b) tr. ř.  s e  do­vo­lá­ní ob­viněné Z. J.

o d m í t á .

   O d ů v o d n ě n í :

 

Roz­sud­kem Městské­ho sou­du v Brně ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 95 T 182/2006, by­ly obě ob­viněné uz­ná­ny vin­ný­mi tres­tným či­nem zpro­nevěry pod­le § 248 od­st. 1, 3 písm. c) tr. zák., za kte­rý by­la ob­viněná B. Š. od­sou­ze­na pod­le § 248 od­st. 3 tr. zák. k tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní dva a půl ro­ku, je­hož vý­kon byl pod­le § 60a od­st. 1 tr. zák. pod­míněně od­lo­žen na zku­šeb­ní do­bu v tr­vá­ní čtyř let, přičemž byl nad ob­viněnou vy­slo­ven doh­led. Ob­viněná Z. J. by­la za ten­to čin od­sou­ze­na k tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní dvou let, je­hož vý­kon byl pod­le § 58 od­st. 1, 2 tr. zák. pod­míněně od­lo­žen na zku­šeb­ní do­bu v tr­vá­ní tří let. Pod­le § 59 od­st. 2 tr. zák. by­lo oběma ob­viněným ulo­že­no, aby ve zku­šeb­ní době pod­míněné­ho od­sou­ze­ní nah­ra­di­ly ško­du, kte­rou tres­tným či­nem způso­bi­ly. Sou­časně by­lo roz­hod­nu­to pod­le § 228 od­st. 1 tr. ř. o po­vin­nos­ti ob­viněných nah­ra­dit ško­du způso­be­nou tres­tný­mi či­ny poš­ko­ze­né spo­leč­nos­ti Ne­ro­li, s. r. o., se síd­lem La­žán­ky 96, IČ 63475561.

Pod­le skut­ko­vých zjištění Městské­ho sou­du v Brně se ob­viněné do­pus­ti­ly tres­tné čin­nos­ti tím, že

ob­viněná B. Š.

v době od 1. 1. 2001 do 30. 4. 2004 v B. ja­ko pro­da­vač­ka v pro­dejně fir­my N. v B. na uli­ci B. v pod­cho­du ČD, za­městna­ná na zá­kladě pra­cov­ní smlou­vy ze dne 1. 9. 2000 pro­da­la te­le­fon­ní kar­ty, utr­že­né pe­ní­ze za pro­da­né te­le­fon­ní kar­ty si po­ne­cha­la pro vlas­tní potřebu, kdy ty­to pro­de­je ne­na­mar­ko­va­la na pok­ladně, ne­vy­da­la ku­pu­jí­cím pok­lad­ní dok­lad, ale pro­ved­la od­pi­sy te­le­fon­ních ka­ret v po­čí­ta­čo­vé evi­den­ci ta­ko­vým způso­bem, že poš­ko­ze­ný nep­rod­leně ne­poz­nal chybějí­cí zbo­ží na pro­dejně, a to v době, kdy by­la dle do­cház­ko­vé­ho lis­tu sa­ma na pro­dejně, a tím­to jed­ná­ním způso­bi­la spo­leč­nos­ti Ne­ro­li s. r. o., se síd­lem La­žán­ky 96, PSČ 664 76, IČO 63475561, ško­du ve vý­ši nej­méně 1 510 812 Kč.

ob­viněná Z. J.

v době od 1. 1. 2003 do 31. 3. 2005 v B. ja­ko pro­da­vač­ka v pro­dejně N. v B. na uli­ci B. v pod­cho­du ČD, za­městna­ná na zá­kladě pra­cov­ní smlou­vy ze dne 1. 8. 2001 pro­da­la te­le­fon­ní kar­ty, utr­že­né pe­ní­ze za pro­da­né te­le­fon­ní kar­ty si po­ne­cha­la pro vlas­tní potřebu, kdy ty­to pro­de­je ne­na­mar­ko­va­la na pok­ladně, ne­vy­da­la ku­pu­jí­cím pok­lad­ní dok­lad, ale pro­ved­la od­pi­sy te­le­fon­ních ka­ret v po­čí­ta­čo­vé evi­den­ci ta­ko­vým způso­bem, že poš­ko­ze­ný nep­rod­leně ne­poz­nal chybějí­cí zbo­ží na pro­dejně, a to v době, kdy by­la dle do­cház­ko­vé­ho lis­tu sa­ma na pro­dejně, a tím­to jed­ná­ním způso­bi­la spo­leč­nos­ti Ne­ro­li s. r. o., se síd­lem La­žán­ky 96, PSČ 664 76, IČO 63475561, ško­du ve vý­ši nej­méně 775 364 Kč.

Pro­ti ci­to­va­né­mu roz­sud­ku po­da­ly obě ob­viněné od­vo­lá­ní, na je­jichž pod­kladě roz­hodl Kraj­ský soud v Brně, ja­ko soud od­vo­la­cí, us­ne­se­ním ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 3 To 277/2009, tak že pod­le § 258 od­st. 1 písm. b), od­st. 2 tr. ř. na­pa­de­ný roz­su­dek zru­šil oh­ledně obou ob­viněných ve vý­ro­ku pod­le § 59 od­st. 2 tr. zák., ji­nak jej po­ne­chal beze změ­ny.

Pro­ti ci­to­va­né­mu us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Brně po­da­ly obě ob­viněné do­vo­lá­ní,  ob­viněná B. Š. prostřed­nic­tvím své­ho ob­háj­ce JUDr. An­to­ní­na Fou­ka­la a ob­viněná Z. J.   prostřed­nic­tvím své­ho ob­háj­ce Mgr. Pet­ra Po­lá­cha.

Ob­viněná B. Š. na­pad­la roz­su­dek (správně us­ne­se­ní) od­vo­la­cí­ho sou­du v ce­lém je­ho roz­sa­hu. Oh­ledně do­vo­la­cí­ho důvo­du od­ká­za­la na § 265b od­st. 1 písm. g) a k) tr. ř. s tím, že roz­hod­nu­tí spo­čí­vá na nes­práv­ném práv­ním po­sou­ze­ní skut­ku a je neúpl­né s chybějí­cím vý­ro­kem.

Naplnění ci­to­va­né­ho do­vo­la­cí­ho důvo­du od­ůvod­ni­la ob­viněná tím, že Městský soud v Brně roz­ho­do­val ve věci po­té, co je­ho před­cho­zí roz­hod­nu­tí by­lo kraj­ským sou­dem zru­še­no. Od­vo­la­cí soud přitom sou­du pr­vní­ho stupně ulo­žil dopl­nit do­ka­zo­vá­ní oh­ledně do­cház­ko­vých listů a od­stra­nit tak po­chyb­nos­ti o přítom­nos­ti ob­viněné na pra­co­viš­ti. Pro­to by­ly vy­slech­nu­ty obě ob­viněné, přičemž ob­viněná B. Š. jed­noz­načně sděli­la, že před­lo­že­né do­cház­ko­vé lis­ty až na vý­jim­ky ne­vypl­ňo­va­la. I za­městna­va­tel ob­viněné pan J. uvedl, že v do­cház­ce nej­sou za­ne­se­ny návštěvy lé­kaře a že po do­bu jed­no­ho ro­ku před ukon­če­ním pra­cov­ní­ho poměru ob­viněná v pro­dejně mo­bilů vůbec nep­ra­co­va­la. Doplněným do­ka­zo­vá­ním ne­moh­lo do­jít k od­stranění po­chyb­nos­tí oh­ledně do­cház­ko­vých listů. Právě ta­to po­chyb­nost přitom ved­la soud pr­vní­ho stupně k vy­ne­se­ní zproš­ťu­jí­cí­ho roz­hod­nu­tí. Soud pr­vní­ho stupně tak ny­ní vy­nesl od­su­zu­jí­cí roz­su­dek právě na zá­kladě důkazů, pro kte­ré dříve ob­viněnou zpros­til ob­ža­lo­by. Ne­vy­pořádal se ani s dal­ší­mi důka­zy ja­ko byl zna­lec­ký po­su­dek ing. Ko­loucha, a ná­mit­ka­mi, zej­mé­na se sku­teč­nos­tí, zda vůbec by­ly uve­de­né kar­ty ob­viněné svěře­ny. Za té­to si­tua­ce mělo být od­vo­la­cím sou­dem roz­hod­nu­to o zru­še­ní pr­vos­tup­ňo­vé­ho roz­sud­ku.

Za dal­ší va­du jak roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně, tak i na­pa­de­né­ho us­ne­se­ní, pak ob­viněná po­va­žu­je chybějí­cí zproš­ťu­jí­cí vý­rok oh­ledně jed­not­li­vých útoků, kdy by­la jed­noz­načně pro­ká­zá­na je­jí nepřítom­nost na pra­co­viš­ti.

Ob­viněná dá­le na­pad­la i vý­rok o náh­radě ško­dy, kte­rý je pod­le je­jí­ho ná­zo­ru nes­práv­ný z to­ho důvo­du, že pod­le § 420 od­st. 2 ob­čan­ské­ho zá­ko­ní­ku je ško­da způso­be­ná práv­nic­kou ne­bo fy­zic­kou oso­bou, když by­la způso­be­na při je­jich čin­nos­ti těmi, kte­ré k té­to čin­nos­ti pou­ži­ly ty­to oso­by sa­my za ško­du neod­po­ví­da­jí. Ob­viněná by­la za­městnan­ky­ní pa­na J., kte­rý pod­le smlou­vy s poš­ko­ze­nou za­jiš­ťo­val chod pro­dej­ny. Po­kud te­dy by­la ško­da způso­be­na v sou­vis­los­ti s cho­dem pro­dej­ny, mě­ly sou­dy zkou­mat, zda ná­rok na náh­ra­du ško­dy vznikl poš­ko­ze­né přímo vůči ob­viněné. Co se tý­če vý­še ško­dy, jsou roz­hod­nu­tí nepřez­kou­ma­tel­ná, ne­boť nej­sou uve­de­ny jed­not­li­vé úto­ky tres­tné­ho či­nu, ne­ní uve­de­no, kte­rý­mi kon­krét­ní­mi jed­ná­ní­mi ob­viněné doš­lo ke vzni­ku ško­dy a ne­ní ani pro­ká­zá­no, zda v těchto dnech a ho­di­nách by­la ob­viněná přítom­na na pra­co­viš­ti. Ob­ža­lo­ba uvá­dí ji­nou čás­tku než poš­ko­ze­ná a z na­pa­de­né­ho roz­hod­nu­tí nel­ze ur­čit, ja­kým kon­krét­ním jed­ná­ním ob­viněné ško­da vznik­la. Ne­by­lo ta­ké brá­no v po­taz us­ta­no­ve­ní § 441 ob­čan­ské­ho zá­ko­ní­ku a to za si­tua­ce, kdy v tres­tním říze­ní vy­šly naj­evo sku­teč­nos­ti uka­zu­jí­cí na spolu­za­vinění poš­ko­ze­né ja­ko nes­právně ve­de­né účet­nic­tví, chybně pro­váděné in­ven­tu­ry, neexis­ten­ce za­bez­pe­če­ní po­čí­ta­čo­vé tech­ni­ky apod. Dá­le pak soud nev­zal v po­taz us­ta­no­ve­ní § 450 ob­čan­ské­ho zá­ko­ní­ku a ne­za­bý­val se mož­nos­tí sní­že­ní náh­ra­dy ško­dy vzhle­dem k to­mu, že ob­viněná je ne­ma­jet­ná. Ob­viněná pro­to má za to, že o náh­radě ško­dy nemělo být sou­dem v tres­tním říze­ní vůbec roz­ho­do­vá­no a poš­ko­ze­ný měl být od­ká­zán na říze­ní ve věcech ob­čan­skop­ráv­ních.

Ob­viněná B. Š. zá­věrem své­ho do­vo­lá­ní navrh­la pou­ze, aby Nej­vyš­ší soud Čes­ké re­pub­li­ky zru­šil na­pa­de­né us­ne­se­ní od­vo­la­cí­ho sou­du.

Ob­viněná Z. J. na­pad­la vý­ro­ko­vou část us­ne­se­ní od­vo­la­cí­ho sou­du. Oh­ledně do­vo­la­cí­ho důvo­du od­ká­za­la na § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř.

Nejpr­ve ob­viněná na­mít­la, že i oh­ledně způso­be­ní ško­dy ja­ko zna­ku přisou­ze­né skut­ko­vé pod­sta­ty mu­sí být v roz­sud­ku uve­de­no, ja­ké sku­teč­nos­ti soud vzal za pro­ká­za­né, o kte­ré důka­zy svá zjištění opřel, ja­ký­mi úva­ha­mi se řídil při hod­no­ce­ní důkazů a ja­ký­mi práv­ní­mi úva­ha­mi se řídil, což roz­su­dek sou­du pr­vní­ho stupně nespl­ňu­je. Ne­ní z něj zřej­mé, jak do­šel soud ke kon­krét­ní vý­ši ško­dy uve­de­né ve vý­ro­ko­vé čás­ti, zej­mé­na nik­de nel­ze naj­ít ja­ký­ko­li náz­nak vý­poč­tu, ko­lik kusů zbo­ží by­lo ob­viněné „přič­te­no k tí­ži“. Ne­ní zde ani zmín­ka, z ja­kých důkazů soud při ur­če­ní vý­še ško­dy vy­chá­zel a pod­le ja­ké­ho práv­ní­ho před­pi­su ško­du sta­no­vil. Ob­viněná má za to, že tím­to pos­tu­pem soudů obou stupňů by­lo na­ru­še­no je­jí prá­vo na spra­ved­li­vý pro­ces. Upo­zor­ni­la na ná­lez Ústav­ní­ho sou­du Čes­ké re­pub­li­ky ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II ÚS 669/05, a us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du Čes­ké re­pub­li­ky ze dne 7. 7. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1273/2007, s tím, že je mož­né za­sa­ho­vat v rám­ci do­vo­la­cí­ho přez­ku­mu do hod­no­ce­ní důkazů pro­ve­de­né­ho na­lé­za­cím sou­dem v případě, že skut­ko­vá zjištění jsou v extrém­ním ne­sou­la­du s práv­ní­mi zá­věry.

Zá­věrem své­ho do­vo­lá­ní ob­viněná Z. J. navrh­la, aby Nej­vyš­ší soud Čes­ké re­pub­li­ky zru­šil na­pa­de­né us­ne­se­ní od­vo­la­cí­ho sou­du i roz­su­dek sou­du pr­vní­ho stupně a přiká­zal věcně a místně přís­luš­né­mu or­gá­nu, aby věc v potřeb­ném roz­sa­hu zno­vu pro­jed­nal a roz­hodl.

K po­da­ným do­vo­lá­ním se vy­jádři­la nej­vyš­ší stát­ní zá­stup­kyně prostřed­nic­tvím stát­ní zá­stup­kyně čin­né u Nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství. Ta po shr­nu­tí před­cho­zí­ho průběhu říze­ní uved­la, že ná­mit­ky obou ob­viněných z převáž­né větši­ny neod­po­ví­da­jí po­va­ze up­latněné­ho do­vo­la­cí­ho důvo­du, ne­boť do­vo­la­cí soud ne­ní op­rávněn nah­ra­zo­vat čin­nost na­lé­za­cí­ho sou­du a je vá­zán jím zjištěným skut­ko­vým sta­vem. K to­mu stát­ní zá­stup­kyně od­ká­za­la na roz­hod­nu­tí Ústav­ní­ho sou­du sp. zn. II. ÚS 760/02 a IV. ÚS 449/03.

K do­vo­lá­ní ob­viněné Z. J. stát­ní zá­stup­kyně po­dotk­la, že ob­viněná neu­vá­dí, kte­rá kon­krét­ní us­ta­no­ve­ní mě­la být při sta­no­ve­ní vý­še ško­dy po­ru­še­na. Je­jí ná­mit­ky ni­jak ne­sou­vi­se­jí s práv­ním po­sou­ze­ním skut­ku, ale tý­ka­jí se hod­no­ce­ní pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní v od­ůvodnění roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně. Stát­ní zá­stup­kyně přitom ve věci nes­hle­dá­vá ani extrém­ní ne­sou­lad me­zi pro­ve­de­ný­mi důka­zy, na je­jich zá­kladě učiněný­mi skut­ko­vý­mi zjištění­mi a práv­ní­mi zá­věry učiněný­mi sou­dy obou stupňů. V té­to sou­vis­los­ti pou­ká­za­la na hod­no­ce­ní ob­sa­hu do­cház­ko­vých listů sou­dem pr­vní­ho stupně, kte­ré pod­le je­jí­ho ná­zo­ru by­lo ak­cep­to­va­tel­né od­vo­la­cím sou­dem a k žá­dné nepřípus­tné de­for­ma­ci vy­po­ví­da­cí hod­no­ty důkazů ne­doš­lo.

Zá­věr o správ­nos­ti práv­ní­ho po­sou­ze­ní skut­ku nemůže pod­le stát­ní zá­stup­kyně zvrá­tit ani ná­mit­ka ob­viněné B. Š., zda předmětné te­le­fon­ní kar­ty jí by­ly vůbec svěře­ny, ne­boť ob­viněná přeh­lí­ží vý­sled­ky pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní, kte­ré se vzta­hu­jí ke způso­bu přebí­rá­ní ka­ret a je­jich nás­led­né evi­den­ce. Za ná­mit­ku ji­né­ho nes­práv­né­ho práv­ní­ho po­sou­ze­ní lze po­va­žo­vat tu, kte­rou ta­to do­vo­la­tel­ka na­pa­dá nes­práv­ný způsob vy­hod­no­ce­ní ná­ro­ku na náh­ra­du ško­dy. Nel­ze jí však přisvědčit. Pod­le stát­ní zá­stup­kyně ne­ní na­místě řešit otáz­ky, zda se na vzni­ku ško­dy po­dí­lel ještě někdo ji­ný jed­ná­ním, kte­ré ne­by­lo předmětem ob­ža­lo­by a tím ani sou­čás­tí vý­ro­ku o vině. V úva­hu nepřichá­zí ani ap­li­ka­ce § 450 ob­čan­ské­ho zá­ko­ní­ku, kte­rá je vy­lou­če­na v přípa­dech, kdy ško­da by­la způso­be­na úmyslně. Ta­to do­vo­la­tel­ka pak dá­le na­mí­tá chybějí­cí zproš­ťu­jí­cí vý­rok oh­ledně jed­not­li­vých útoků, kdy by­la jed­noz­načně pro­ká­zá­na je­jí nepřítom­nost na pra­co­viš­ti. K to­mu stát­ní zá­stup­kyně uvá­dí, že sku­tek spá­cha­ný tou­to ob­viněnou byl vy­me­zen ob­do­bím od 1. 1. 2001 do 30. 4. 2004 a v je­ho rám­ci doš­lo k přisou­ze­né­mu jed­ná­ní s pou­hou mo­di­fi­ka­cí roz­sa­hu způso­be­né­ho tres­tné­ho nás­led­ku. Pro­to neb­yl žá­dný důvod k pos­tu­pu pod­le § 226 tr. ř.

Zá­věrem své­ho vy­jádření pro­to stát­ní zá­stup­kyně navrh­la, aby Nej­vyš­ší soud Čes­ké re­pub­li­ky od­mítl do­vo­lá­ní po­da­né ob­viněnou B. Š. ja­ko zjevně neo­pod­statněné pod­le § 265i od­st. 1 písm. e) tr. ř. a do­vo­lá­ní ob­viněné Z. J. pod­le § 265i od­st. 1 písm. b) tr. ř.

Nej­vyš­ší soud Čes­ké re­pub­li­ky (dá­le jen „Nej­vyš­ší soud“) ja­ko soud do­vo­la­cí

(§ 265c tr. ř.) nejpr­ve zjis­til, že do­vo­lá­ní ob­viněných jsou přípus­tná [§ 265a od­st. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], že by­la po­dá­no v zá­kon­né lhůtě, ja­kož i na místě, kde je lze uči­nit (§ 265e od­st. 1 tr. ř.), a že by­la po­dá­na op­rávněný­mi oso­ba­mi [§ 265d od­st. 1 písm. b), od­st. 2 tr. ř.].

Vzhle­dem k to­mu, že lze do­vo­lá­ní po­dat jen z důvodů uve­de­ných v us­ta­no­ve­ní § 265b tr. ř., mu­sel Nej­vyš­ší soud dá­le po­sou­dit otáz­ku, zda lze do­vo­la­tel­ka­mi up­latněné do­vo­la­cí důvo­dy po­va­žo­vat za důvo­dy uve­de­né v ci­to­va­ném us­ta­no­ve­ní zá­ko­na, je­jichž exis­ten­ce je zá­ro­veň pod­mín­kou pro­ve­de­ní přez­ku­mu na­pa­de­né­ho roz­hod­nu­tí do­vo­la­cím sou­dem. V úva­hu přitom přichá­ze­lo po­sou­ze­ní pou­ze ve vzta­hu k us­ta­no­ve­ní od­stav­ce pr­vní­ho § 265b tr. ř.

Ob­viněná B. Š. ozna­či­la nejpr­ve do­vo­la­cí důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř. K to­mu­to je třeba v obec­né ro­vině uvést nás­le­du­jí­cí:

Pod­le ci­to­va­né­ho us­ta­no­ve­ní lze do­vo­lá­ní po­dat, jes­tli­že roz­hod­nu­tí spo­čí­vá na nes­práv­ném práv­ním po­sou­ze­ní skut­ku ne­bo ji­ném nes­práv­ném hmotněpráv­ním po­sou­ze­ní. Z to­ho ply­ne, že v rám­ci roz­ho­do­vá­ní o do­vo­lá­ní vy­chá­zí Nej­vyš­ší soud zá­sadně ze skut­ko­vých zjištění pro­ve­de­ných sou­dy v před­cho­zím říze­ní a pou­ze hod­no­tí, zda ta­to skut­ko­vá zjištění by­la z hle­dis­ka hmot­né­ho prá­va správně po­sou­ze­na. Ne­ní te­dy mož­né na­mí­tat nic pro­ti sa­mot­ným skut­ko­vým zjištěním sou­du, pro­ti to­mu, jak soud hod­no­til důka­zy, v ja­kém roz­sa­hu pro­vedl do­ka­zo­vá­ní, jak pos­tu­po­val při pro­vádění důkazů, apod. V tom­to směru to­tiž nej­de o ap­li­ka­ci hmot­né­ho prá­va, ale pro­ces­ních před­pisů, zej­mé­na us­ta­no­ve­ní § 2 od­st. 5, 6 tr. ř. o pos­tu­pu or­gánů čin­ných v tres­tním říze­ní při zjiš­ťo­vá­ní skut­ko­vé­ho sta­vu a při hod­no­ce­ní důkazů. Hmotněpráv­ní po­sou­ze­ní se pak tý­ká předev­ším tres­tní­ho prá­va hmot­né­ho, ale může se tý­kat i ji­ných práv­ních od­větví (k to­mu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nes­práv­nost může spo­čí­vat v tom, že soud nes­právně ap­li­ku­je nor­mu hmot­né­ho prá­va tím, že buď pou­ži­je ji­ný práv­ní před­pis či ji­né us­ta­no­ve­ní ne­bo pou­ži­je správ­ný práv­ní před­pis a je­ho správ­né us­ta­no­ve­ní, ale nes­právně je vy­lo­ží. Nes­práv­nost může rovněž spo­čí­vat v chybně po­sou­ze­né předběžné otáz­ce. Je třeba do­dat, že v žá­dném z dal­ších us­ta­no­ve­ní § 265b od­st. 1 tres­tní řád nepřipouš­tí ja­ko důvod do­vo­lá­ní, že by roz­hod­nu­tí by­lo za­lo­že­no na nes­práv­ném ne­bo neúpl­ném skut­ko­vém zjištění. Z ji­né­ho důvo­du, než je uve­den v § 265b tr. ř., je do­vo­lá­ní po­dá­no i v případě, kdy je v něm si­ce ci­to­vá­no někte­ré z us­ta­no­ve­ní § 265b tr. ř., ale ve sku­teč­nos­ti jsou vy­tý­ká­ny va­dy, kte­ré zá­kon ja­ko důvod do­vo­lá­ní nepřipouš­tí.

Tak je to­mu v případě znač­né čás­ti ná­mi­tek ob­viněné B. Š. vy­jma ná­mit­ky chybějí­cí­ho zproš­ťu­jí­cí­ho vý­ro­ku pro jed­ná­ní, kdy by­la pro­ká­zá­na je­jí nepřítom­nost na pra­co­viš­ti, a někte­rých ná­mi­tek do­tý­ka­jí­cích se vý­ro­ku o náh­radě ško­dy. Os­tat­ní ná­mit­ky ob­viněné lze shr­nout v pod­statě tak, že ji­mi na­pa­dá skut­ko­vá zjištění oh­ledně je­jí přítom­nos­ti na pra­co­viš­ti, zej­mé­na pro­ve­de­ní důkazů do­cház­ko­vý­mi lis­ty, a oh­ledně svěření předmětných te­le­fon­ních ku­pónů. Soud pr­vní­ho stupně však lo­gic­ky a přesvědčivě vy­světlil, jak dospěl k naz­na­če­ným skut­ko­vým zá­věrům. Do­cház­ko­vý­mi lis­ty se pod­robně za­bý­val a zá­věr o je­jich věro­hod­nos­ti opřel o vý­povědi svědků i vý­povědi sa­mot­ných ob­viněných, u kte­rých shle­dal, že své sta­no­vis­ko oh­ledně prav­di­vos­ti do­cház­ko­vých listů změni­ly až v průběhu hlav­ních lí­če­ní. V případě pro­ká­za­ných nepřítom­nos­tí ob­viněných na pra­co­viš­ti shle­dal, že větši­na z nich je v do­cház­ko­vých lis­tech za­zna­me­ná­na. V přípa­dech, kdy do­cház­ko­vé lis­ty tu­to nepřítom­nost neu­vádě­ly, ne­za­po­čí­tal soud v té­to době pro­ve­de­né od­pi­sy do cel­ko­vé vý­še ško­dy. Stejně tak ne­zahr­nul k přisou­ze­né­mu jed­ná­ní od­pi­sy, ke kte­rým doš­lo v době, kdy na pra­co­viš­ti by­ly obě ob­viněné, a ne­by­lo mož­no pro­ká­zat, kte­rá se jed­ná­ní do­pouště­la, a ta­ké v době, kdy ob­viněná Š. pod­le své­ho tvr­ze­ní by­la v pro­dejně se svíč­ka­mi. Pod­robně je hod­no­ce­ní do­ka­zo­vá­ní roz­ve­de­no na str. 18 roz­sud­ku. Stejně tak soud vy­světlil, proč vzal za pro­ká­za­nou ver­zi, pod­le kte­ré k od­pisům mu­se­lo do­chá­zet v reál­ném ča­se a do­pouště­ly se jich právě ob­viněné. To­to od­ůvodnění nev­zbu­zu­je po­chyb­nos­ti. Pos­tup sou­du při sta­no­ve­ní kon­krét­ní vý­še ško­dy je pak z to­ho­to od­ůvodnění zřej­mý, ač­ko­li zde nej­sou uve­de­ny ce­ny, za kte­ré by­ly jed­not­li­vé ku­pó­ny pro­dá­vá­ny, a poč­ty od­pisů pro­ve­de­ných v jed­not­li­vých dnech. To by ov­šem při roz­sa­hu tres­tné čin­nos­ti přesa­ho­va­lo mož­nos­ti od­ůvodnění soud­ní­ho roz­hod­nu­tí. Uve­de­né úda­je jsou přitom zřej­mé ze spi­so­vé­ho ma­te­riá­lu. Svědec­ký­mi vý­pověďmi by­lo ta­ké zjištěno, že sku­tečně předmětné te­le­fon­ní ku­pó­ny by­ly přive­ze­ny do pro­dej­ny a ob­viněné je přev­za­ly.

Vý­še pop­sa­né­mu do­vo­la­cí­mu důvo­du lze ov­šem podřadit ná­mit­ku ob­viněné do­tý­ka­jí­cí se práv­ní­ho po­sou­ze­ní ško­dy, kte­rou jí by­lo v ad­hez­ním říze­ní ulo­že­no nah­ra­dit poš­ko­ze­né Ne­ro­li, s. r. o. Ob­viněná na­mít­la jed­nak spolu­za­vinění poš­ko­ze­né­ho pod­le § 441 ob­čan­ské­ho zá­ko­ní­ku, jed­nak neap­li­ka­ci § 450 obč. zák. Předev­ším pak ale naz­na­či­la, že za ško­du by měl ve smys­lu § 420 od­st. 2 obč. zák. od­po­ví­dat poš­ko­ze­né spo­leč­nos­ti Ne­ro­li je­jí za­městna­va­tel pan J.

K ná­mit­ce, že soud nev­zal v úva­hu poměry ob­viněné a neu­vá­žil mož­nost sní­že­ní náh­ra­dy ško­dy pod­le § 450 obč. zák., je třeba říci, že pod­le to­ho­to us­ta­no­ve­ní „sní­že­ní nel­ze pro­vést, jde-li o ško­du způso­be­nou úmyslně“. V případě ob­viněné by­la ško­da způso­be­na úmysl­ným tres­tným či­nem. Nel­ze přisvědčit ani ná­mit­ce ob­viněné, že by poš­ko­ze­ná spo­leč­nost mě­la nést ško­du poměrně s oh­le­dem na us­ta­no­ve­ní § 441 obč. zák. I kdy­by to­tiž sou­dy dospě­ly k zá­věru, že poš­ko­ze­ná Ne­ro­li, s. r. o., spolu­za­vi­ni­la ško­du ne­dos­ta­teč­ným pro­váděním kon­trol, nes­právně ve­de­ným účet­nic­tvím ne­bo ne­za­bez­pe­če­ním po­čí­ta­če apod., jed­na­lo by se o spolu­za­vinění z ned­ba­los­ti, kte­ré je v poměru k úmysl­né­mu za­vinění poš­ko­ze­né tak ne­patr­né, že poměrné sní­že­ní náh­ra­dy ško­dy nepřichá­zí v úva­hu (srov. č. 9/1977 Sb. rozh. tr.).

Ob­viněné je dá­le nut­no dát za prav­du v tom, že je­jím za­městna­va­te­lem (na roz­díl od spolu­ob­viněné J.) ne­by­la spo­leč­nost Ne­ro­li, s. r. o., ale pan A. J., kte­rý na zá­kladě smlou­vy za­jiš­ťo­val pro poš­ko­ze­nou spo­leč­nost chod (mi­mo ji­né) pro­dej­ny, kde ob­viněná pra­co­va­la. Nel­ze s ní ov­šem již souh­la­sit v tom, že by měl vůči poš­ko­ze­né spo­leč­nos­ti na zá­kladě § 420 od­st. 2 obč. zák. nést od­povědnost za jí způso­be­nou ško­du je­jí za­městna­va­tel. Pod­le to­ho­to us­ta­no­ve­ní je ško­da způso­be­na práv­nic­kou oso­bou ane­bo fy­zic­kou oso­bou, když by­la způso­be­na při je­jich čin­nos­ti těmi, kte­ré k té­to čin­nos­ti pou­ži­li. Ty­to oso­by sa­my za ško­du tak­to způso­be­nou pod­le ob­čan­ské­ho zá­ko­ní­ku neod­po­ví­da­jí. Je­jich od­povědnost pod­le pra­covněpráv­ních před­pisů ne­ní tím dot­če­na. Pod­mín­kou up­latnění to­ho­to us­ta­no­ve­ní te­dy je, že oso­ba by­la „pou­ži­ta k čin­nos­ti“ práv­nic­ké ne­bo fy­zic­ké oso­by. „Oso­ba pou­ži­tá k čin­nos­ti“ nep­ro­vá­dí prá­ci či ji­nou čin­nost vlas­tním jmé­nem a na vlas­tní ri­zi­ko, ale pro práv­nic­kou ne­bo fy­zic­kou oso­bu pod­le je­jích příkazů a po­kynů, popřípadě v je­jím zá­jmu i bez po­ky­nu. Jes­tli­že při čin­nos­ti, kte­rou by­la ško­da způso­be­na, sle­do­val škůdce vý­lučně us­po­ko­jo­vá­ní osob­ních zá­jmů či potřeb svých ne­bo třetích osob, jed­ná se o exces. V ta­ko­vém případě se § 420 od­st. 2 obč. zák. neup­lat­ní, ale nas­tu­pu­je přímá od­povědnost oso­by, kte­rá by­la práv­nic­kou ne­bo fy­zic­kou oso­bou pou­ži­ta (viz. Šves­tka, J., Spá­čil, J., Šká­ro­vá, M., Hul­mák, M., a ko­lek­tiv, Ob­čan­ský zá­ko­ník, 1. vy­dá­ní, 2008, s. 1069 – 1070). Ač­ko­li ani v případě, že ško­da by­la způso­be­na tres­tnou čin­nos­tí, nel­ze auto­ma­tic­ky před­pok­lá­dat, že doš­lo k vý­še pop­sa­né­mu exce­su, v pro­jed­ná­va­né věci je nap­ros­to zřej­mé, že se jed­ná­ní ob­viněné pop­sa­né ve skut­ko­vé větě nap­ros­to vy­my­ka­lo čin­nos­ti za­městna­va­te­le a ne­by­lo pro­váděno v je­ho zá­jmu, ale pou­ze v zá­jmu ob­viněné. § 420 od­st. 2 ob zák. se pro­to v případě ob­viněné neup­lat­ní.

Ob­viněná dá­le ozna­či­la do­vo­la­cí důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. k) tr. ř. K to­mu­to je třeba v obec­né ro­vině uvést nás­le­du­jí­cí:

Pod­le to­ho­to us­ta­no­ve­ní lze do­vo­lá­ní po­dat, jes­tli­že v roz­hod­nu­tí někte­rý vý­rok chy­bí ne­bo je neúpl­ný. O si­tua­ci, kdy někte­rý vý­rok v roz­hod­nu­tí chy­bí, jde teh­dy, jes­tli­že měl soud chybějí­cí vý­rok pod­le zá­ko­na do vý­ro­ko­vé čás­ti poj­mout a neu­či­nil tak. Neúpl­ný je ta­ko­vý vý­rok, kte­rý si­ce byl v roz­hod­nu­tí učiněn, ale neob­sa­hu­je někte­rou pod­stat­nou ná­le­ži­tost, kte­rou zá­kon sta­no­ví.

To­mu­to do­vo­la­cí­mu důvo­du lze podřadit (ač­ko­li ob­viněná své ná­mit­ky k jed­not­li­vým up­latněným do­vo­la­cím důvodům vý­slovně nepřič­le­ni­la) ná­mit­ku ob­viněné, že soud ne­vy­nesl zproš­ťu­jí­cí vý­rok oh­ledně té čás­ti ža­lo­va­né­ho jed­ná­ní, kdy ne­by­la pro­ká­zá­na je­jí přítom­nost na pra­co­viš­ti. Té­to ná­mit­ce však nel­ze přisvědčit. Ob­viněná vy­chá­zí zřejmě z to­ho, že čin, pro kte­rý by­la od­sou­ze­na, se sklá­dal z jed­not­li­vých dí­lčích útoků, neu­vá­dí však, jak by mě­ly být ty­to úto­ky vy­me­ze­ny. Jed­not­li­vé od­ep­sa­né přípa­dy te­le­fon­ních ku­pónů jed­noz­načně nel­ze za sa­mos­tat­né úto­ky ve smys­lu § 12 od­st. 12 tr. ř. po­va­žo­vat, ne­boť se jed­ná pou­ze o za­stí­ra­cí jed­ná­ní. Tres­tné­ho či­nu zpro­nevěry se ob­viněná do­pouště­la již tím, že jed­not­li­vé ku­pó­ny pro­da­la zá­kaz­níkům, aniž by je na­mar­ko­va­la na pok­ladně a vy­da­la zá­kaz­níkům dok­lad s úmys­lem si po­ne­chat utr­že­né pe­ní­ze. Kdy přesně k ta­ko­vým pro­dejům doš­lo by přitom ani ne­by­lo mož­né zjis­tit, ne­boť o tom neexis­tu­je zá­znam a sa­ma ob­viněná by si to s od­stu­pem ča­su ne­moh­la pa­ma­to­vat. Je zřej­mé, že jed­ná­ní spo­čí­va­jí­cí v pro­de­jích a od­epi­so­vá­ní zbo­ží se moh­lo různým způso­bem pro­lí­nat. Ač­ko­li jed­ná­ní ob­viněné ne­se někte­ré ry­sy pok­ra­ču­jí­cí­ho tres­tné­ho či­nu, má Nej­vyš­ší soud za to, že je nel­ze na jed­not­li­vé úto­ky dělit, ne­boť by to pos­trá­da­lo smysl, kte­rý v tres­tním prá­vu to­to děle­ní má. Ob­viněná pra­co­va­la pro jed­no­ho za­městna­va­te­le na jed­né pra­cov­ní po­zi­ci, předmětem je­jí­ho jed­ná­ní by­ly vždy pou­ze te­le­fon­ní ku­pó­ny, resp. pe­ní­ze za ně utr­že­né, a to­to jed­ná­ní by­lo ve­de­no jed­ním zá­měrem zlep­šit svou fi­nan­ční si­tua­ci a ži­vot­ní úro­veň. Z pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní je zřej­mé, že když by­la ob­viněná na pra­co­viš­ti a mě­la mož­nost, do­pouště­la se pop­sa­né­ho jed­ná­ní. Ne­do­pouště­la se jej nao­pak v době, kdy na pra­co­viš­ti ne­by­la z ob­jek­tiv­ních důvodů. Je­jí zá­měr však zjevně tr­val po ce­lou do­bu a případ­né ča­so­vé přetr­žky nel­ze po­va­žo­vat za na­to­lik vý­znam­né, aby na je­jich zá­kladě by­lo mož­no od­dělit jed­not­li­vé úto­ky a ob­viněnou pro ty­to úto­ky zpros­tit ob­ža­lo­by. Soud pr­vní­ho stupně pro­to ne­po­chy­bil tím, že část ža­lo­va­né­ho jed­ná­ní z po­pi­su skut­ku pou­ze vy­pus­til.  

Vzhle­dem k vý­še uve­de­né­mu dospěl Nej­vyš­ší soud k zá­věru, že na­pa­de­ným roz­hod­nu­tím a je­mu před­chá­ze­jí­cím pos­tu­pem k po­ru­še­ní zá­ko­na ve smys­lu ob­viněnou up­latněných do­vo­la­cích důvodů ne­doš­lo. Do­vo­lá­ní ob­viněné B. Š. pro­to pro je­ho zjev­nou neo­pod­statněnost pod­le § 265i od­st. 1 písm. e) tr. ř. od­mítl.

Ob­viněná Z. J. ozna­či­la ve svém po­dá­ní do­vo­la­cí důvod pod­le

§ 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř., je­hož vý­klad byl vý­še nas­tíněn. Ob­viněná však neu­ved­la žá­dné ná­mit­ky, kte­ré by by­lo mož­no v rám­ci to­ho­to do­vo­la­cí­ho důvo­du up­lat­nit. Na­pad­la to­tiž předev­ším kva­li­tu od­ůvodnění roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně s tím, že z něj ne­ní vůbec patr­né, jak soud dospěl k pop­sa­ným skut­ko­vým zá­věrům. Mi­mo to­ho, že se jed­ná o ná­mit­ky pro­ces­ní­ho cha­rak­te­ru, kte­ré ne­napl­ňu­jí ani žá­dný ji­ný do­vo­la­cí důvod, lze mi­mo rá­mec do­vo­la­cí­ho říze­ní po­dot­knout, že těmto ná­mit­kám zjevně nel­ze přisvědčit. Je mož­no ta­ké od­ká­zat na to, co by­lo vý­še řeče­no k ná­mit­ce ob­viněné Š. tý­ka­jí­cí se do­cház­ko­vých listů. O vý­še uve­de­né ná­mit­ky pak ob­viněná opí­rá tvr­ze­ní, že by­lo po­ru­še­no je­jí prá­vo na spra­ved­li­vý pro­ces. Vzhle­dem k to­mu, že roz­su­dek sou­du pr­vní­ho stupně ob­sa­hu­je všech­ny roz­hod­né sku­teč­nos­ti i úva­hy sou­du při hod­no­ce­ní pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní a je­ho od­ůvodnění ne­bu­dí po­chyb­nos­ti, nel­ze mít za to, že by k naz­na­če­né­mu po­ru­še­ní doš­lo.

Ob­viněná Z. J. neu­ved­la ve svém po­dá­ní žá­dné ná­mit­ky, kte­ré by by­lo mož­no ozna­če­né­mu do­vo­la­cí­mu důvo­du podřadit a je­jí do­vo­lá­ní je tak nut­no od­mít­nout pod­le § 265i od­st. 1 písm. b) tr. ř. ja­ko po­da­né z ji­né­ho důvo­du, než jsou uve­de­ny v § 265b od­st. 1 tr. ř.

O od­mít­nu­tí do­vo­lá­ní obou ob­viněných roz­hodl Nej­vyš­ší soud v ne­veřej­ném za­se­dá­ní v sou­la­du s us­ta­no­ve­ním § 265r od­st. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Pro­ti roz­hod­nu­tí o do­vo­lá­ní ne­ní s  vý­jim­kou ob­no­vy říze­ní                              op­rav­ný prostředek přípust­ný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne  30. sr­pna 2010

                                   Před­se­da se­ná­tu:
                               JUDr. Ka­rel Hasch  

 

Diskusia