Prechovávanie detskej pornografie policajtom na pracovisku

Publikované: 30. 04. 2015, čítané: 3090 krát
 

 

Práv­na ve­ta:

 Po­kiaľ ob­vi­ne­ný ako po­li­cajt neu­ro­bil ozná­me­nie svo­jim na­dria­de­ným o vlas­tných poz­nat­koch zís­ka­ných v rám­ci pre­ve­ro­va­nia, zís­ka­né in­for­má­cie ni­ja­ko ne­zae­vi­do­val ale­bo ne­vie­dol o nich do­ku­men­tá­ciu ale­bo as­poň ne­for­mál­ne ne­kon­tak­to­val ko­le­gov z iné­ho od­de­le­nia (za­obe­ra­jú­cich sa mrav­nos­tnou kri­mi­na­li­tou, keď­že ten­to druh kri­mi­na­li­ty ne­bol pra­cov­nou nápl­ňou ob­vi­ne­né­ho), vy­tvo­ril stav keď proti­práv­ne nak­la­dal s ma­te­riá­lom por­nog­ra­fic­ké­ho cha­rak­te­ru po neob­me­dze­nú do­bu. Ob­vi­ne­ný ako po­li­cajt aj na pra­co­vis­ku cie­le­ne a prie­bež­ne po­ze­ral webo­vé strán­ky s det­skou por­nog­ra­fiou a zhro­maž­ďo­val od nez­ná­mych osôb fo­tog­ra­fie in­tím­nych par­tií di­ev­čat mlad­ších sko osem­násť ro­kov a v niek­to­rých prí­pa­doch mlad­ších ako pät­násť ro­kov. Za ta­ké­ho­to sta­vu mož­no uro­biť zá­ver, že iš­lo o pre­cho­vá­va­nie det­skej por­nog­ra­fie na súk­rom­né úče­ly a nie na úče­ly slu­žob­né. Vzhľa­dom k uve­de­né­mu neob­sto­jí ob­ha­jo­ba ob­vi­ne­né­ho, že det­ský por­nog­ra­fic­ký ma­te­riál pre­cho­vá­val ako po­li­cajt k slu­žob­ným úče­lom a pre­to ho pre­cho­vá­vať mo­hol.

 

 6 Tdo 551/2014-19




U S N E S E N Í

 

Nej­vyš­ší soud roz­hodl v ne­veřej­ném za­se­dá­ní dne 28. května 2014 o do­vo­lá­ní ob­viněné­ho nprap. I. K . , pro­ti us­ne­se­ní Městské­ho sou­du v Pra­ze ze dne 16. 7. 2013, č. j. 8 To 207/2013-501, v tres­tní věci ve­de­né u Ob­vod­ní­ho sou­du pro Pra­hu 3 pod sp. zn. 15 T 8/2013, t a k t o :


Pod­le § 265i od­st. 1 písm. e) tr. ř. se do­vo­lá­ní ob­viněné­ho o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Us­ne­se­ním Městské­ho sou­du v Pra­ze ze dne 16. 7. 2013, č. j. 8 To 207/2013-501, by­lo pod­le § 256 tr. ř. za­mít­nu­to od­vo­lá­ní ob­viněné­ho pro­ti roz­sud­ku Ob­vod­ní­ho sou­du pro Pra­hu 3 ze dne 24. 4. 2013, č. j. 15 T 8/2013-484. Tím­to roz­sud­kem byl ob­vině­ný nprap. I. K. uz­nán vin­ným přeči­nem vý­ro­by a ji­né­ho nak­lá­dá­ní s dětskou por­nog­ra­fií pod­le § 192 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku. Za ten­to přečin mu byl pod­le § 192 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku ulo­žen trest od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní šes­ti měsíců, je­hož vý­kon mu byl pod­le § 81 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku a § 82 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku pod­míněně od­lo­žen na zku­šeb­ní do­bu v tr­vá­ní dva­nác­ti měsíců.

Pro­ti sho­ra ci­to­va­né­mu us­ne­se­ní Městské­ho sou­du v Pra­ze po­dal ob­vině­ný do­vo­lá­ní, v němž od­ká­zal na do­vo­la­cí důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že na­pa­de­né roz­hod­nu­tí spo­čí­vá na nes­práv­ném práv­ním po­sou­ze­ní skut­ku ne­bo ji­ném nes­práv­ném hmotně práv­ním po­sou­ze­ní. Pod­le je­ho ná­zo­ru nel­ze je­ho tres­tní od­povědnost za přečin vý­ro­by a ji­né­ho nak­lá­dá­ní s dětskou por­nog­ra­fií pod­le § 192 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku do­vo­zo­vat z to­ho, že po­ru­šil inter­ní před­pis Po­li­cie ČR. Má za to, že v tom­to případě se ne­jed­ná o trest­ný čin, ne­boť jde o spo­le­čen­sky škod­li­vé jed­ná­ní, kte­ré by pos­ta­čo­va­lo řešit pod­le ji­né­ho práv­ní­ho před­pi­su. To­to své tvr­ze­ní opí­rá o us­ta­no­ve­ní § 12 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku, pod­le něhož tres­tní od­povědnost pa­cha­te­le a trestně práv­ní důsled­ky s ní spo­je­né lze up­lat­ňo­vat jen v přípa­dech spo­le­čen­sky škod­li­vých, ve kte­rých ne­pos­ta­ču­je up­latnění od­povědnos­ti pod­le ji­né­ho práv­ní­ho před­pi­su. Dom­ní­vá se, že po­kud ja­ko po­lic­ista v době své prá­ce na pra­co­viš­ti zís­kal zá­vad­né fo­tog­ra­fie a vi­deo­záz­nam a ta­to da­ta by­la ulo­že­na ve slu­žeb­ním po­čí­ta­či Po­li­cie ČR, k nimž přis­tu­po­val v pra­cov­ní době při vý­ko­nu svých slu­žeb­ních po­vin­nos­tí, je je­ho spo­le­čen­ská škod­li­vost do­vo­zo­vá­na na zá­kladě po­ru­še­ní inter­ní­ho před­pi­su Po­li­cie ČR, ni­ko­liv na zá­kladě přecho­vá­vá­ní dětské por­nog­ra­fie. Skut­ko­vé­mu zá­věru vy­tý­ká, že neb­yl opatřen ne­bo pro­ve­den v průběhu tres­tní­ho říze­ní žá­dný důkaz k to­mu, že v rám­ci elek­tro­nic­ké ko­mu­ni­ka­ce po­ža­do­val za­slá­ní fo­tog­ra­fií dí­včích in­tim­ních par­tií. S oh­le­dem na uve­de­né sku­teč­nos­ti navrhl, aby Nej­vyš­ší soud pod­le § 265k tr. ř. na­pa­de­né us­ne­se­ní zru­šil a pod­le § 265l tr. ř. přiká­zal věc Městské­mu sou­du v Pra­ze, aby ji v potřeb­ném roz­sa­hu zno­vu pro­jed­nal a roz­hodl.

Stát­ní zá­stup­ce Nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství v Brně vy­užil své­ho prá­va a k do­vo­lá­ní ob­viněné­ho se vy­jádřil. Po­kud ob­vině­ný ne­souh­la­sí se zá­věrem soudů vy­jádřeným ve skut­ko­vé větě po slo­vech „…od nichž po­ža­do­val, aby mu za­sí­la­ly fo­tog­ra­fie…“, pod­le ná­zo­ru stát­ní­ho zá­stup­ce je ta­to je­ho ná­mit­ka bez­předmětná, a to jed­nak z důvo­du, že ob­vině­ný ne­souh­la­sí se způso­bem hod­no­ce­ní důkazů a se skut­ko­vý­mi zjištění­mi na­lé­za­cí­ho sou­du, jed­nak pro­to, že pro pou­ži­tí práv­ní kva­li­fi­ka­ce je tres­tné již sa­mot­né přecho­vá­vá­ní dětské por­nog­ra­fie bez oh­le­du na to, ja­kým způso­bem pa­cha­tel por­nog­ra­fic­ké dí­lo zís­kal. V té­to čás­ti do­vo­la­cí ná­mit­ky ob­viněné­ho ne­napl­ňu­jí do­vo­la­cí důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žá­dný ji­ný z do­vo­la­cích důvodů. Jak stát­ní zá­stup­ce kon­sta­tu­je, ob­vině­ný svou bez­tres­tnost do­vo­zu­je z to­ho, že předmětnou por­nog­ra­fii přecho­vá­val ja­ko po­lic­ista ke slu­žeb­ním účelům a že tak­to přecho­vá­vat ji směl. Av­šak tak, jak své jed­ná­ní ob­vině­ný doz­nal, ne­nasvědču­je to­mu, že při přecho­vá­vá­ní dětské por­nog­ra­fie vy­ko­ná­val v rám­ci své­ho za­městná­ní, pos­ta­ve­ní a fun­kce spo­le­čen­sky prospěšnou čin­nost a že by spo­le­čen­sky prospěšné­ho vý­sled­ku ne­by­lo mož­no do­sáh­nout ji­nak, jak před­pok­lá­dá us­ta­no­ve­ní § 31 tr. zá­ko­ní­ku tý­ka­jí­cí se přípus­tné­ho ri­zi­ka. Ve všech těchto přípa­dech je zřej­mý úřed­ní účel přecho­vá­vá­ní, po­kud by ob­vině­ný ty­to věci řádně za­evi­do­val pod­le plat­ných inter­ních před­pisů, předev­ším te­dy vztáhl je­jich přecho­vá­vá­ní ke kon­krét­ní tres­tní věci s kon­krét­ním č. j., ne­bo se svým „ne­for­mál­ním“ šetřením ales­poň sez­ná­mil své­ho nadříze­né­ho ne­bo vý­sled­ky svých šetření ales­poň průběžně pos­ky­to­val přís­luš­ným po­li­cej­ním út­varům k dal­ším opatřením. Jed­ná se o zce­la ob­dob­nou si­tua­ci, ja­ko kdy­by do­vo­la­tel - po­lic­ista přecho­vá­val bez přís­luš­né­ho op­rávnění zbraně, vý­buš­ni­ny, paděla­né pe­ní­ze, ja­der­ný ma­te­riál, dro­gy, zvláště chráněné ne­bo oh­ro­že­né dru­hy ži­vo­čichů, neop­rávněně ulo­ve­nou zvěř, úřed­ní ra­zít­ko ne­bo dal­ší věci, je­jichž přecho­vá­vá­ní je pod­le plat­né­ho prá­va tres­tné. Ob­vině­ný doz­ná­vá, že oh­ledně dr­že­ných ma­te­riálů nic z uve­de­né­ho neu­či­nil, ač­ko­liv v mi­nu­los­ti ji­ný ob­dob­ný poz­na­tek na jed­no­ho po­dezřelé­ho svým ko­legům předal. Tres­tnost jed­ná­ní ob­viněné­ho ne­by­la sou­dy do­vo­ze­na jen z to­ho, že předmětné ma­te­riá­ly řádně ne­zae­vi­do­val pod­le inter­ních před­pisů Po­li­cie ČR. Že se jed­na­lo o ak­ti­vi­tu souk­ro­mou, a ni­ko­liv slu­žeb­ní, do­vo­di­ly sou­dy z dal­ších sku­teč­nos­tí, te­dy že dr­že­ní dětské por­nog­ra­fie ob­vině­ný, byť jen ne­for­málně, neoz­ná­mil svým nadříze­ným a že své poz­nat­ky ne­pos­kytl přís­luš­ným spe­cia­listům. Stát­ní zá­stup­ce dá­le uvedl, že na sub­si­dia­ri­tu tres­tní rep­re­se pod­le § 12 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku a otáz­ku spo­le­čen­ské ne­bez­peč­nos­ti je třeba poh­lí­žet z poh­le­du us­tá­le­né ju­di­ka­tu­ry Ústav­ní­ho sou­du a Nej­vyš­ší­ho sou­du. Pod­le sta­no­vis­ka tres­tní­ho ko­le­gia Nej­vyš­ší­ho sou­du pub­li­ko­va­né pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., se úva­hy o tom, zda jde o čin, kte­rý s oh­le­dem na zá­sa­du sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se ne­ní tres­tným či­nem z důvo­du ne­dos­ta­teč­né spo­le­čen­ské škod­li­vos­ti přípa­du, se up­lat­ní pou­ze za před­pok­la­du, že „…po­su­zo­va­ný sku­tek z hle­dis­ka spod­ní hra­ni­ce tres­tnos­ti neod­po­ví­dá běžně se vy­sky­tu­jí­cím tres­tným činům da­né skut­ko­vé pod­sta­ty“. Pod­le ná­le­zu Ústav­ní­ho sou­du ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 2523/10, uveřejněné­ho pod č. 16/2011 ve svaz­ku č. 60/2011 Sb. n. u. ÚS na str. 171, nas­tá­vá potřeba up­latnění prin­ci­pu ul­ti­ma ra­tio or­gá­ny čin­ný­mi v tres­tním říze­ní (te­dy ne­jen zá­ko­no­dár­cem, kte­rý je hlav­ním ad­re­sá­tem to­ho­to prin­ci­pu) jes­tli­že se v da­ném in­di­vi­duál­ním případě vy­skyt­nou mi­mořád­né skut­ko­vé okol­nos­ti, kte­ré způso­bu­jí, že stu­peň tres­tní­ho bez­prá­ví je extrémně níz­ký, tak­že nej­sou naplně­ny de­fi­nič­ní zna­ky tres­tné­ho či­nu. Nel­ze vy­lou­čit mi­mořád­né přípa­dy, kdy skut­ko­vé okol­nos­ti či­nu jsou zce­la aty­pic­ké a kdy je nez­byt­né, aby spod­ní hra­ni­ci škod­li­vos­ti ur­čil sám or­gán čin­ný v tres­tním říze­ní, aby tak za­brá­nil oči­vidně nes­pra­ved­li­vé­mu tres­tní­mu pos­ti­hu.“ Je te­dy pod­le stát­ní­ho zá­stup­ce zřej­mé, že neup­latnění tres­tní od­povědnos­ti pod­le § 12 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku může přichá­zet v úva­hu pou­ze v přípa­dech zce­la vý­ji­meč­ných. Okol­nos­ti kon­krét­ní­ho přípa­du by mu­se­ly být zce­la mi­mořád­né a zá­ko­no­dár­cem při for­mu­lo­vá­ní kon­krét­ní skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu v pod­statě nepřed­pok­lá­da­tel­né. Stát­ní zá­stup­ce kon­sta­to­val, že do jis­té mí­ry předmětná věc aty­pic­ká by­la v tom směru, že ob­vině­ný měl ve svém slu­žeb­ním po­čí­ta­či da­ta, kte­rá by tam pro úče­ly po­li­cej­ní služ­by za­jis­té mít směl. I kdy­by dr­že­nou dětskou por­nog­ra­fii ni­jak nee­vi­do­val, je­ho jed­ná­ní by přes­to by­lo mož­no po­va­žo­vat za jed­ná­ní bez­tres­tné. Pro je­ho bez­tres­tnost by pos­ta­či­lo, kdy­by dal jak­ko­liv, třebas i ne­for­málně, naj­evo, že ta­to da­ta přecho­vá­vá ja­ko po­lic­ista a ni­ko­liv ja­ko souk­ro­má oso­ba. Ob­vině­ný však nic ta­ko­vé­ho naj­evo ne­dal. Stát­ní zá­stup­ce do­dal, že stej­né skut­ko­vé okol­nos­ti, kte­ré by v případě plnění slu­žeb­ních úkolů škod­li­vost je­ho jed­ná­ní sní­ži­ly (slu­žeb­ní po­čí­tač po­li­cis­ty na je­ho pra­co­viš­ti) ji v případě napl­ňo­vá­ní souk­ro­mých zá­jmů zvy­šu­jí. Sou­dy uči­ni­ly skut­ko­vý zá­věr, že ob­vině­ný ja­ko po­lic­ista přecho­vá­val na svém slu­žeb­ním po­čí­ta­či na svém pra­co­viš­ti pro souk­ro­mou potřebu dětskou por­nog­ra­fii. Pod­le bo­du II. sho­ra ci­to­va­né­ho sta­no­vis­ka tres­tní­ho ko­le­gia Nej­vyš­ší­ho sou­du pub­li­ko­va­né­ho pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. mi­mo ji­né i způsob pro­ve­de­ní či­nu, okol­nos­ti je­ho spá­chá­ní a oso­ba pa­cha­te­le jsou kri­té­ria, kte­rá ur­ču­jí po­va­hu a zá­važ­nost tres­tné­ho či­nu. A in­ten­zi­ta naplnění těchto kri­té­rií je roz­hod­ná pro spo­le­čen­skou škod­li­vost v kon­krét­ní věci. Na tom­to pod­kladě lze pod­le stát­ní­ho zá­stup­ce uči­nit zá­věr, že jes­tli­že po­lic­ista přecho­vá­val dětskou por­nog­ra­fii na slu­žeb­ním po­čí­ta­či na svém pra­co­viš­ti, jed­ná se o okol­nos­ti, kte­ré po­va­hu a zá­važ­nost tres­tné­ho či­nu zvy­šu­jí a ni­ko­liv sni­žu­jí. Kon­krét­ní up­latnění tres­tní od­povědnos­ti v předmětné věci te­dy ne­by­lo v roz­po­ru s obec­nou vů­lí zá­ko­no­dár­ce kri­mi­na­li­zo­vat jen ta jed­ná­ní, u nichž nel­ze náp­ra­vy do­sáh­nout pod­le ji­né­ho práv­ní­ho před­pi­su. Vzhle­dem k těmto sku­teč­nos­tem stát­ní zá­stup­ce pok­lá­dá do­vo­lá­ní ob­viněné­ho za zjevně neo­pod­statněné a navrhl, aby Nej­vyš­ší do­vo­lá­ní ob­viněné­ho od­mítl pod­le § 265i od­st. 1 písm. e) tr. ř.

Nej­vyš­ší soud ja­ko soud do­vo­la­cí (§ 265c tr. ř.) shle­dal, že do­vo­lá­ní je přípus­tné [§ 265a od­st. 1, 2 písm. h) tr. ř.], by­lo po­dá­no ob­viněným ja­ko oso­bou op­rávněnou prostřed­nic­tvím ob­háj­ce [§ 265d od­st. 1 písm. b), od­st. 2 tr. ř.], v zá­kon­né lhůtě a na místě, kde lze po­dá­ní uči­nit (§ 265e od­st. 1, 2 tr. ř.). Do­vo­lá­ní ob­sa­hu­je i ob­li­ga­tor­ní ná­le­ži­tos­ti sta­no­ve­né v § 265f od­st. 1 tr. ř.

Pro­to­že do­vo­lá­ní lze po­dat jen z důvodů uve­de­ných v § 265b tr. ř., by­lo dá­le nut­no po­sou­dit, zda ob­viněným vzne­se­né ná­mit­ky napl­ňu­jí jím up­latně­ný zá­ko­nem sta­no­ve­ný do­vo­la­cí důvod, je­hož exis­ten­ce je sou­časně nez­byt­nou pod­mín­kou pro­ve­de­ní přez­ku­mu na­pa­de­né­ho roz­hod­nu­tí do­vo­la­cím sou­dem pod­le § 265i od­st. 3 tr. ř.

Pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř. lze do­vo­lá­ní po­dat, jes­tli­že roz­hod­nu­tí spo­čí­vá na nes­práv­ném práv­ním po­sou­ze­ní skut­ku ne­bo ji­ném nes­práv­ném hmotně práv­ním po­sou­ze­ní.

V me­zích to­ho­to do­vo­la­cí­ho důvo­du je pak mož­no na­mí­tat, že sku­tek zjiště­ný sou­dem byl nes­právně právně kva­li­fi­ko­ván ja­ko trest­ný čin, třeba­že nej­de o trest­ný čin ne­bo si­ce jde o trest­ný čin, ale je­ho práv­ní kva­li­fi­ka­ce neod­po­ví­dá to­mu, jak byl sku­tek ve skut­ko­vé větě vý­ro­ku o vině pop­sán. Z těchto sku­teč­nos­tí pak vy­plý­vá, že Nej­vyš­ší soud se nemůže od­chý­lit od skut­ko­vé­ho zjištění, kte­ré by­lo pro­ve­de­no v před­chá­ze­jí­cích říze­ních, a pro­to­že ne­ní op­rávněn v rám­ci do­vo­la­cí­ho říze­ní ja­kým­ko­liv způso­bem nah­ra­zo­vat čin­nost na­lé­za­cí­ho sou­du, je tak­to zjištěným skut­ko­vým sta­vem vá­zán (srov. roz­hod­nu­tí Ústav­ní­ho sou­du, sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Po­va­hu právně re­le­van­tních ná­mi­tek ne­mo­hou te­dy mít ná­mit­ky, kte­ré směřují do ob­las­ti skut­ko­vé­ho zjištění, hod­no­ce­ní důkazů či ta­ko­vé ná­mit­ky, kte­rý­mi do­vo­la­tel vy­tý­ká sou­du neúpl­nost pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní. Ke sho­ra uve­de­né­mu je dá­le vhod­né uvést, že zá­věr ob­sa­že­ný ve vý­ro­ku o vině je vý­sled­kem ur­či­té­ho pro­ce­su. Ten­to pro­ces pri­márně spa­dá do pra­vo­mo­ci na­lé­za­cí­ho sou­du a v je­ho průběhu sou­dy mu­sí nejpr­ve zá­kon­ným způso­bem pro­vést důka­zy, ty­to pak hod­no­tit pod­le své­ho vnitřní­ho přesvědče­ní za­lo­že­né­ho na peč­li­vém uvá­že­ní všech okol­nos­tí přípa­du jed­not­livě i v je­jich souhr­nu a vý­sled­kem té­to čin­nos­ti je zjištění skut­ko­vé­ho sta­vu věci. Nej­vyš­ší­mu sou­du te­dy v rám­ci do­vo­la­cí­ho říze­ní nepřís­lu­ší hod­no­tit správ­nost a úpl­nost zjištěné­ho skut­ko­vé­ho sta­vu věci pod­le § 2 od­st. 5 tr. ř., ani přez­kou­má­vá­ní úpl­nos­ti pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní či se za­bý­vat otáz­kou hod­no­ce­ní důkazů ve smys­lu § 2 od­st. 6 tr. ř. Ná­mit­ky tý­ka­jí­cí se skut­ko­vé­ho zjištění, tj. hod­no­ce­ní důkazů, neúpl­nos­ti do­ka­zo­vá­ní apod., ne­ma­jí po­va­hu právně re­le­van­tních ná­mi­tek.

Nej­vyš­ší soud dá­le zdůraz­ňu­je, že ve smys­lu us­ta­no­ve­ní § 265b od­st. 1 tr. ř. je do­vo­lá­ní mi­mořád­ným op­rav­ným prostřed­kem ur­če­ným k náp­ravě vý­slovně uve­de­ných pro­ces­ních a hmotně práv­ních vad, ale ni­ko­li k re­vi­zi skut­ko­vých zjištění učiněných sou­dy pr­vní­ho a dru­hé­ho stupně ani k přez­kou­má­vá­ní ji­mi pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní. Těžiště do­ka­zo­vá­ní je to­tiž v říze­ní před sou­dem pr­vní­ho stupně a je­ho skut­ko­vé zá­věry může dopl­ňo­vat, popřípadě ko­ri­go­vat jen soud dru­hé­ho stupně v říze­ní o řád­ném op­rav­ném prostřed­ku (§ 259 od­st. 3, § 263 od­st. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno zá­klad­ní prá­vo ob­viněné­ho do­sáh­nout přez­kou­má­ní věci ve dvous­tup­ňo­vém říze­ní ve smys­lu čl. 13 Úmlu­vy o ochraně lid­ských práv a zá­klad­ních svo­bod (dá­le jen „Úmlu­va“) a čl. 2 od­st. 1 Pro­to­ko­lu č. 7 k Úmluvě. Do­vo­la­cí soud ne­ní obec­nou tře­tí in­stan­cí za­měřenou na přez­kou­má­ní všech roz­hod­nu­tí soudů dru­hé­ho stupně a sa­mot­nou správ­nost a úpl­nost skut­ko­vých zjištění nemůže po­su­zo­vat už jen z to­ho důvo­du, že ne­ní op­rávněn bez dal­ší­ho přehod­no­co­vat pro­ve­de­né důka­zy, aniž by je mohl pod­le zá­sad ús­tnos­ti a bez­prostřed­nos­ti v říze­ní o do­vo­lá­ní sám pro­vádět (srov. ome­ze­ný roz­sah do­ka­zo­vá­ní v do­vo­la­cím říze­ní pod­le § 265r od­st. 7 tr. ř.). Po­kud by zá­ko­no­dár­ce za­mýš­lel po­vo­lat Nej­vyš­ší soud ja­ko tře­tí stu­peň pl­né­ho přez­ku­mu, nepřede­pi­so­val by ka­ta­log do­vo­la­cích důvodů. Už sa­mo chá­pá­ní do­vo­lá­ní ja­ko mi­mořád­né­ho op­rav­né­ho prostřed­ku os­pra­vedl­ňu­je res­trik­tiv­ní po­je­tí do­vo­la­cích důvodů Nej­vyš­ším sou­dem (viz us­ne­se­ní Ústav­ní­ho sou­du ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nej­vyš­ší soud je vá­zán up­latněný­mi do­vo­la­cí­mi důvo­dy a je­jich od­ůvodněním (§ 265f od­st. 1 tr. ř.) a ne­ní po­vo­lán k re­vi­zi na­pa­de­né­ho roz­sud­ku z vlas­tní ini­cia­ti­vy. Právně fun­do­va­nou ar­gu­men­ta­ci má přitom za­jis­tit po­vin­né za­stou­pe­ní od­sou­ze­né­ho ob­háj­cem – ad­vo­ká­tem (§ 265d od­st. 2 tr. ř.).

Jak vy­plý­vá z ob­sa­hu do­vo­lá­ní, ob­vině­ný se dom­ní­vá, že je­ho tres­tní od­povědnost je do­vo­zo­vá­na na zá­kladě po­ru­še­ní inter­ní­ho před­pi­su Po­li­cie ČR, ni­ko­liv na zá­kladě to­ho, že by po ob­jek­tiv­ní strán­ce napl­nil zna­ky skut­ko­vé pod­sta­ty přeči­nu vý­ro­by a ji­né­ho nak­lá­dá­ní s dětskou por­nog­ra­fií pod­le § 192 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku. Ten­to ná­zor ob­viněné­ho je však třeba vy­vrá­tit s oh­le­dem na nás­le­du­jí­cí:

Ob­vině­ný byl uz­nán vin­ným, že přecho­vá­val fo­tog­ra­fic­ké a fil­mo­vé por­nog­ra­fic­ké dí­lo, kte­ré zob­ra­zu­je dí­tě, čímž spá­chal přečin vý­ro­by a ji­né­ho nak­lá­dá­ní s dětskou por­nog­ra­fií pod­le § 192 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku. Uve­de­né­ho přeči­nu se do­pus­til tím, že „nej­méně od 20. 9. 2011, do své­ho za­dr­že­ní dne 16. 5. 2012, v P., L., a na ji­ných mís­tech, přecho­vá­val na pev­ných dis­cích jím uží­va­ných osob­ních po­čí­tačů, na paměťo­vých mé­diích a ve schrán­ce elek­tro­nic­ké poš­ty .......... nej­méně 11 fo­tog­ra­fií a je­den vi­deo­záz­nam zob­ra­zu­jí­cí dí­vky mlad­ší 18­ti let, v někte­rých přípa­dech i mlad­ší 15­ti let, s od­ha­le­ným ge­ni­tá­lem, v ji­ných sexuálně vy­zý­va­vých pó­zách, či při sexuál­ních ak­ti­vi­tách, kte­ré si opatřil v průběhu elek­tro­nic­ké ko­mu­ni­ka­ce na webo­vých stránkh s nez­ná­mý­mi oso­ba­mi, od nichž po­ža­do­val, aby mu za­sí­la­ly fo­tog­ra­fie dí­včích in­tim­ních par­tií, kdy tu­to ko­mu­ni­ka­ci us­ku­teč­ňo­val, vy­dá­va­je se za oso­bu žen­ské­ho poh­la­ví, zej­mé­na z vý­še uve­de­né e-mai­lo­vé ad­re­sy, kte­rou si za tím­to úče­lem zřídil“.

Přecho­vá­vá­ním se ro­zu­mí ja­ký­ko­liv způsob dr­že­ní dětské por­nog­ra­fie. Na dél­ce přecho­vá­vá­ní ne­zá­le­ží. Ne­ní nut­né, aby pa­cha­tel měl dětskou por­nog­ra­fii přímo u se­be (v taš­ce, ve sto­le, do­ma, na pra­co­viš­ti, ve svém po­čí­ta­či), pos­ta­čí, že ji má ve své mo­ci (např. ulo­že­nou v e-mai­lo­vé poště, kte­rá je ulo­že­na na server­u inter­ne­to­vé­ho pos­ky­to­va­te­le slu­žeb). S oh­le­dem na tvr­ze­ní ob­viněné­ho, že je­ho tres­tní od­povědnost je do­vo­zo­vá­na z po­ru­še­ní inter­ní­ho před­pi­su, je třeba uvést, že tzv. skut­ko­vá vě­ta vý­ro­ku o vině ob­sa­hu­je skut­ko­vé zjištění, že ob­vině­ný přecho­vá­val dětskou por­nog­ra­fii jed­nak na pra­co­viš­ti (na ad­re­se P., L.), jed­nak na ji­ných mís­tech. Z pro­to­ko­lu o pro­ve­de­ní do­mov­ní proh­líd­ky (na ad­re­se P., O., v bytě č. ...) a z pro­to­ko­lu o pro­ve­de­ní proh­líd­ky ji­ných pros­tor (na ad­re­se P., L., v bu­dově po­li­cie OŘ Pra­ha) vy­plý­vá, že v obou přípa­dech by­la za­jištěna paměťo­vá mé­dia, resp. v bytě ka­ze­ta VHS a CD, v kan­ce­láři flash disk USB, mo­bil­ní te­le­fon, CD a fo­tog­ra­fie, a by­ly pro­ve­de­ny da­to­vé otis­ky z po­čí­tačů zn. Dell a Tes­co. Ob­vině­ný se dom­ní­vá, že je­ho tres­tní od­povědnost je do­vo­zo­vá­na z po­ru­še­ní inter­ních před­pisů Po­li­cie ČR. Nut­no do­dat, že po­pis skut­ku práv­ní kva­li­fi­ka­ci přeči­nu vý­ro­by a ji­né­ho nak­lá­dá­ní s dětskou por­nog­ra­fií pod­le § 192 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku od­po­ví­dá, ne­boť tzv. skut­ko­vá vě­ta vý­ro­ku o vině neob­sa­hu­je žá­dné úda­je, na zá­kladě nichž by by­lo mož­no usu­zo­vat, že ob­vině­ný po­ru­šil před­pis Po­li­cie ČR. Uve­de­ný po­pis skut­ku vy­chá­zí z pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní, jímž by­la vy­vrá­ce­na ob­ha­jo­ba ob­viněné­ho, že by na pra­co­viš­ti v rám­ci plnění slu­žeb­ních po­vin­nos­tí přecho­vá­val uve­de­ná da­ta na paměťo­vých no­si­čích ke slu­žeb­ním účelům. Na prověření té­to je­ho ob­ha­jo­by by­lo za­měřeno do­ka­zo­vá­ní. Zej­mé­na vý­sle­chy ko­legů a nadříze­ných tvr­ze­ní ob­viněné­ho, že e-mai­lo­vá ad­re­sa ........ mě­la slou­žit ke kon­spi­ra­tiv­ním účelům v rám­ci úkonů před za­há­je­ním tres­tní­ho stí­há­ní tu­to ob­ha­jo­bu ob­viněné­ho v žá­dném směru ne­potvr­di­ly. Je­ho nadříze­ný a ko­le­ga, s nímž sdí­lel spo­leč­nou kan­ce­lář, J. A. vy­pověděl, že prá­ce ob­viněné­ho nemě­la s úse­kem mrav­nos­tním sou­vis­lost. Sou­čás­tí prá­ce ob­viněné­ho ne­by­lo vy­hle­dá­vá­ní a do­ku­men­to­vá­ní tres­tné čin­nos­ti v ob­las­ti mrav­nos­tí, přičemž nik­dy ne­viděl fo­tog­ra­fie, kte­ré jsou předmětem tres­tní­ho stí­há­ní ob­viněné­ho. Svědkyně P. N., nadříze­ná ob­viněné­ho, uved­la, že ob­vině­ný je za­řazen na úse­ku ope­ra­ti­vy, přičemž je­ho prá­ce spo­čí­vá ve vy­hle­dá­vá­ní a ob­jas­ňo­vá­ní dro­go­vé čin­nos­ti. Byť uved­la, že ta­to čin­nost může mít přesah do mrav­nos­tní kri­mi­na­li­ty a kri­mi­na­li­ty mlá­de­že, pro­to­že dro­gy be­rou i dě­ti, kon­krétně vědě­la jen o jed­nom poz­nat­ku, o kte­rém ji ob­vině­ný in­for­mo­val. O e-mai­lo­vé ad­re­se ..... nevědě­la a dozvědě­la se o ní až na ge­ne­rál­ní in­spek­ci. V pod­statě shodně vy­po­ví­da­la i svědkyně L., ve­dou­cí 3. od­děle­ní obec­né kri­mi­na­li­ty, kte­rá má na sta­ros­ti prob­le­ma­ti­ku mrav­nos­ti a mlá­de­že, kte­rá vědě­la pou­ze o poz­nat­cích, kte­ré to­mu­to od­děle­ní ob­vině­ný předá­val v sou­vis­los­ti s kau­zou H. Vý­povědi uve­de­ných svědků by­ly sou­dy vy­hod­no­ce­ny ja­ko hod­nověrné a ko­rek­tní, ve­de­né sna­hou ob­viněné­mu ni­jak nepřití­žit. Zjištěné sku­teč­nos­ti z vý­povědí sho­ra uve­de­ných svědků nasvědču­jí to­mu, že ko­le­go­vé ob­viněné­ho o e-mai­lo­vé ad­re­se ........ nemě­li ani tu­še­ní. Je­jí exis­ten­ci však ob­vině­ný vy­světlu­je v SMS zprávě za­sla­né své přítel­ky­ni L. S. tím, že jde o kon­spi­ra­tiv­ní jmé­no, že je to on, kdo pod tím­to jmé­nem vy­stu­pu­je a že se jed­ná o člověka, kte­rý neexis­tu­je. Je te­dy nut­né se po­zas­ta­vit i nad tou­to sku­teč­nos­tí, ne­boť za­tím­co ko­le­go­vé ob­viněné­ho z prá­ce nemě­li žá­dnou povědo­most o tom, že by ob­vině­ný schra­ňo­val něja­ký ma­te­riál s dětskou por­nog­ra­fií ke slu­žeb­ním účelům, na dru­hé straně ob­vině­ný ve­de o té­to sku­teč­nos­ti dis­ku­si v rám­ci ko­mu­ni­ka­ce se svou přítel­ky­ní. Jak by­lo sho­ra uve­de­no, ob­vině­ný ucho­vá­val na paměťo­vých no­si­čích předmětná por­nog­ra­fic­ká dí­la. V tom­to směru – zvláště s oh­le­dem na to, že byl zku­še­ný po­lic­ista – je spo­le­čen­ská škod­li­vost je­ho jed­ná­ní ještě zvý­še­na, a to s oh­le­dem na to, že by­lo zjištěno, že k ad­re­se ............ přis­tu­po­val i během své pra­cov­ní do­by. By­lo spo­leh­livě vy­vrá­ce­no, že by ob­vině­ný uve­de­ný ma­te­riál shro­maž­ďo­val ke slu­žeb­ním účelům. Os­tatně sám ob­vině­ný znal pod­robně slu­žeb­ní pos­tup, kte­rý je třeba v tom­to oh­le­du dodr­žet. A v té­to sou­vis­los­ti lze pou­ká­zat ta­ké na po­vin­nos­ti po­li­cis­ty v rám­ci ope­ra­tivně pát­ra­cí čin­nos­ti a na zá­vaz­né po­ky­ny po­li­cej­ní­ho pre­zi­den­ta vzta­hu­jí­cí se k nak­lá­dá­ní s poz­nat­ky zís­ka­ný­mi před za­há­je­ním tres­tní­ho stí­há­ní, kte­ré vy­plý­va­jí ze zprá­vy Po­li­cej­ní­ho pre­zi­dia ČR ze dne 11. 4. 2013 (a jsou zmíně­ny ní­že). Nel­ze rovněž přeh­léd­nout, že ob­vině­ný shro­maž­ďo­val fo­tog­ra­fie s por­nog­ra­fic­kou dětskou té­ma­ti­kou po do­bu téměř os­mi měsíců, te­dy po poměrně dlou­hou do­bu, aby mohl uve­de­nou sku­teč­nost ozná­mit svým nadříze­ným a pos­tu­po­vat v sou­la­du s inter­ní­mi před­pi­sy Po­li­cie ČR. Os­tatně sám měl s ob­dob­ným přípa­dem zku­še­nos­ti, kdy zís­ká­val úda­je k osobě ob­viněné­ho H. Ob­vině­ný te­dy věděl, že k to­mu, aby moh­ly být ta­ko­vé­to fo­tog­ra­fie a vi­deo­záz­nam po­va­žo­vá­ny za důka­zy slou­ží­cí k prověřová­ní před za­há­je­ním tres­tní­ho stí­há­ní, mu­sí o tom vést řád­nou evi­den­ci ne­bo o tom­to svém šetření in­for­mo­vat nadříze­né­ho, příp. průběžně pos­ky­to­vat in­for­ma­ce ko­legům z mrav­nos­tní­ho od­děle­ní. V ta­ko­vém případě by je­ho čin­nost mě­la cha­rak­ter vý­ko­nu po­vin­nos­tí v rám­ci slu­žeb­ní­ho poměru, av­šak ne­by­lo zjištěno nic, co by ta­ko­vé sku­teč­nos­ti nasvědčo­va­lo. Ji­ný­mi slo­vy řeče­no, je zřej­mé, že ob­vině­ný si byl vědom, ja­ké ri­zi­ko pod­stu­pu­je, po­kud uve­de­né fo­tog­ra­fie a vi­deo­záz­nam shro­maž­ďu­je bez oh­le­du na to, aniž by svým nadříze­ným ozná­mil, s ja­kým ma­te­riá­lem pra­cu­je.

S tím­to zá­věrem ko­res­pon­du­je i zprá­va po­li­cej­ní­ho pre­zi­dia ČR ze dne 11. 4. 2013 (č. l. 476), kte­rá po­va­žu­je jed­ná­ní po­li­cis­ty v případě, že zís­ka­né poz­nat­ky zís­ká­vá bez vědo­mí své­ho přímé­ho nadříze­né­ho bez přiděle­né­ho jed­na­cí­ho čís­la za je­ho souk­ro­mou ak­ti­vi­tu. Z ci­to­va­né zprá­vy se po­dá­vá, že po­li­cis­té pos­tu­pu­jí v rám­ci ope­ra­tivně pát­ra­cí čin­nos­ti a v rám­ci tres­tní­ho říze­ní pod­le práv­ních před­pisů a inter­ních aktů říze­ní, zej­mé­na pod­le zá­ko­na č. 273/2008 Sb., o po­li­cii ČR, zá­ko­na č. 141/1961 Sb., tres­tní­ho řádu, Zá­vaz­né­ho po­ky­nu po­li­cej­ní­ho pre­zi­den­ta č. 180/2012, o plnění zá­klad­ních úkolů služ­by pořád­ko­vé po­li­cie, Zá­vaz­né­ho po­ky­nu po­li­cej­ní­ho pre­zi­den­ta č. 30/2009, o plnění úkolů v tres­tním říze­ní a Zá­vaz­né­ho po­ky­nu po­li­cej­ní­ho pre­zi­den­ta č. 200/2007, kte­rým se vy­dá­vá spi­so­vý a skar­tač­ní řád Po­li­cie Čes­ké re­pub­li­ky, ve znění zá­vaz­né­ho po­ky­nu po­li­cej­ní­ho pre­zi­den­ta č. 121/2008. Zá­vaz­ný po­kyn po­li­cej­ní­ho pre­zi­den­ta č. 30/2009 v čl. 23 od­st. 3 uvá­dí, že při šetření poz­natků o sku­teč­nos­tech, na je­jichž zá­kladě nel­ze bez pro­ve­de­ní dal­ších úkonů do­vo­dit po­dezření, že byl spá­chán trest­ný čin, pos­tu­pu­jí po­li­cis­té pod­le práv­ní­ho před­pi­su. Vznik­nou-li z ta­ko­vé­ho šetření něja­ké pí­sem­nos­ti, jsou evi­do­vá­ny pod čís­lem jed­na­cím. Po­kud po­li­cej­ní or­gán ko­ná v rám­ci ope­ra­tivně pát­ra­cí čin­nos­ti, mu­sí mít ve­de­ny zá­zna­my, kte­ré ko­res­pon­du­jí s je­ho ak­ti­vi­tou. Ty­to zá­zna­my jsou za­lo­že­ny k přiděle­né­mu čís­lu jed­na­cí­mu, k němuž jsou ve­de­ny všech­ny zís­ka­né poz­nat­ky. Dá­le se z té­to zprá­vy po­dá­vá, že v pop­sa­ném případě by mu­sel po­lic­ista mít za­lo­že­né čís­lo jed­na­cí, kam by vklá­dal veš­ke­ré poz­nat­ky sou­vi­se­jí­cí s je­ho čin­nos­tí ve věci, vše s vědo­mím přímé­ho nadříze­né­ho po­li­cis­ty, ať by jed­nal pos­tu­pem pod­le zá­ko­na o Po­li­cii ČR, ne­bo pos­tu­pem pod­le § 158 od­st. 1 tr. ř. Po­kud by zjis­til, že je dá­no důvod­né po­dezření, že byl spá­chán trest­ný čin, je­ho po­vin­nos­tí by by­lo za­há­jit úko­ny tres­tní­ho říze­ní. Jak již by­lo sho­ra uve­de­no, po­kud by po­lic­ista jed­nal bez vědo­mí své­ho přímé­ho nadříze­né­ho bez přiděle­né­ho čís­la jed­na­cí­ho, kdy je­ho ope­ra­tivně pát­ra­cí čin­nost ne­by­la za­do­ku­men­to­vá­na ani ji­ným způso­bem dok­la­do­vá­na, jed­na­lo by se o je­ho souk­ro­mou ak­ti­vi­tu. Je te­dy zjev­né, že uve­de­ná zprá­va, stejně ja­ko vý­sle­chy ko­legů ob­viněné­ho, dok­la­du­jí, že ob­vině­ný ne­pod­nikl žá­dné kro­ky v rám­ci svých slu­žeb­ních po­vin­nos­tí, aby předmětné poz­nat­ky moh­ly být jak­ko­li slu­žebně zdo­ku­men­to­vá­ny, na zá­kladě nichž by dá­le mohl uči­nit dal­ší šetření a opatření směřují­cí k od­ha­le­ní sku­teč­nos­tí nasvědču­jí­cích to­mu, že byl spá­chán trest­ný čin, a směřují­cí ke zjištění pa­cha­te­le.

V sou­vis­los­ti s nepřiměřeně dlou­hou do­bou, během níž se ob­vině­ný věno­val shro­maž­ďo­vá­ní ma­te­riálů s ob­sa­hem dětské por­nog­ra­fie, Nej­vyš­ší soud po­va­žu­je za vhod­né pou­ká­zat též na us­ta­no­ve­ní § 159 od­st. 1 tr. ř., kte­ré sta­no­vu­je lhů­ty, po ja­kou do­bu lze zís­ka­né poz­nat­ky o tom, že byl spá­chán trest­ný čin, prověřovat:

a) u věci patřící do přís­luš­nos­ti sa­mo­soud­ce, v níž se ne­ko­ná zkrá­ce­né příp­rav­né říze­ní, je po­li­cej­ní or­gán po­vi­nen prověřit sku­teč­nos­ti nasvědču­jí­cí­mu to­mu, že byl spá­chán trest­ný čin, do dvou měsíců od je­jich přije­tí,
b) u věcí patřících do přís­luš­nos­ti ok­res­ní­ho sou­du, do tří měsíců,
c) jde-li o věc patřící v pr­vním stup­ni do přís­luš­nos­ti kraj­ské­ho sou­du, do šes­ti měsíců.

Je te­dy zjev­né, že i zá­ko­nem je fá­ze prověřová­ní ome­ze­na sta­no­ve­ný­mi lhůta­mi, v průběhu nichž je po­li­cej­ní or­gán po­vi­nen na zá­kladě vlas­tních poz­natků, tres­tních ozná­me­ní i podnětů ji­ných osob a or­gánů, na je­jichž pod­kladě lze uči­nit zá­věr o po­dezření ze spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu, uči­nit všech­na potřeb­ná šetření a opatření k od­ha­le­ní sku­teč­nos­tí nasvědču­jí­cích to­mu, že byl spá­chán trest­ný čin, a směřují­cí ke zjištění je­ho pa­cha­te­le (§ 158 od­st. 1 tr. ř. ). Za si­tua­ce, kdy ob­vině­ný neu­či­nil ozná­me­ní o vlas­tních zís­ka­ných poz­nat­cích v rám­ci prověřová­ní svým nadříze­ným, zís­ka­né in­for­ma­ce ni­jak za­evi­do­val ne­bo ne­vedl o nich do­ku­men­ta­ci ne­bo byť ne­for­málně ne­kon­tak­to­val ko­le­gy z ji­né­ho od­děle­ní, vy­tvořil stav, kdy zce­la proti­práv­ním způso­bem nak­lá­dal s ma­te­riá­lem por­nog­ra­fic­ké­ho cha­rak­te­ru po neo­me­ze­nou do­bu. V případě spá­chá­ní přeči­nu vý­ro­by a ji­né­ho nak­lá­dá­ní s dětskou por­nog­ra­fií pod­le § 192 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku ne­ní roz­hod­né, po ja­kou do­bu por­nog­ra­fic­ká dí­la pa­cha­tel přecho­vá­vá. Av­šak vzhle­dem k to­mu, že ob­vině­ný je po­lic­ista, by­lo nut­no prověřit do­ka­zo­vá­ním i tu­to sku­teč­nost, resp. za­bý­vat se dél­kou do­by, po ja­kou předmět­ný ma­te­riál dr­ží ve své mo­ci. S oh­le­dem na to, že pro­ve­de­ný­mi důka­zy by­lo zjištěno, že ob­vině­ný jej nepřecho­vá­val ke slu­žeb­ním účelům, je dél­ka do­by, po kte­rou cí­leně a průběžně proh­lí­žel webo­vé strán­ky s dětskou por­nog­ra­fií a shro­maž­ďo­val od nez­ná­mých osob fo­tog­ra­fie in­tim­ních par­tií dí­vek mlad­ších 18 let (v někte­rých přípa­dech i mlad­ších 15­ti let) okol­nos­tí roz­hodně přitěžu­jí­cí, a pro­to jej nel­ze ze spá­chá­ní přeči­nu vý­ro­by a ji­né­ho nak­lá­dá­ní s dětskou por­nog­ra­fií pod­le § 192 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku vy­vi­nit. Lze te­dy uzavřít, že i po ob­jek­tiv­ní strán­ce byl zá­kon­ný znak „přecho­vá­vá­ní“ skut­ko­vé pod­sta­ty da­né­ho přeči­nu jed­ná­ním ob­viněné­ho bez­ez­byt­ku naplněn. Po sub­jek­tiv­ní strán­ce ne­ní za zjištěných okol­nos­tí po­chyb, že ob­vině­ný jed­nal úmyslně pod­le § 15 tr. zá­ko­ní­ku.

Bu­de­me-li sho­ra uve­de­né sku­teč­nos­ti po­su­zo­vat z hle­dis­ka us­ta­no­ve­ní § 12 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku, je zce­la vy­lou­če­no v da­né věci pou­ži­tí sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se, ne­boť tres­tní od­povědnost ob­viněné­ho by­la spo­leh­livě pro­ká­zá­na a jím spá­cha­ný sku­tek ne­vy­ka­zu­je žá­dné vý­ji­meč­né okol­nos­ti, kte­ré by pou­ka­zo­va­ly na nut­nost po­su­zo­vat je­ho jed­ná­ní ji­nak, než jsou v přípa­dech spá­chá­ní přeči­nu vý­ro­by a ji­né­ho nak­lá­dá­ní s dětskou por­nog­ra­fií pod­le § 192 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku ob­vyk­lé. Zá­sadně pla­tí, že kaž­dý proti­práv­ní čin, kte­rý vy­ka­zu­je všech­ny zna­ky uve­de­né v tres­tním zá­ko­ní­ku, je tres­tným či­nem (srov. § 13 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku). Úva­hy o tom, zda jde o čin, kte­rý ne­ní tres­tným či­nem pro ne­dos­ta­tek škod­li­vos­ti pro spo­leč­nost, se up­lat­ní v přípa­dech, ve kte­rých po­su­zo­va­ný sku­tek z hle­dis­ka spod­ní hra­ni­ce tres­tnos­ti neod­po­ví­dá běžně se vy­sky­tu­jí­cím tres­tným činům da­né skut­ko­vé pod­sta­ty, což ne­ní případ skut­ku, je­hož se ob­vině­ný do­pus­til (srov. sta­no­vis­ko tres­tní­ho ko­le­gia Nej­vyš­ší­ho sou­du č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

Bro­jí-li ob­vině­ný pro­ti skut­ko­vé­mu zjištění, že neb­yl opatřen žá­dný důkaz, že by v rám­ci elek­tro­nic­ké ko­mu­ni­ka­ce po­ža­do­val za­sí­lá­ní fo­tog­ra­fií dí­včích in­tim­ních par­tií, od­po­ru­je to­to je­ho tvr­ze­ní sa­mot­né je­ho ob­ha­jobě, že e-mai­lo­vá ad­re­sa ...... je kon­spi­ra­tiv­ní ad­re­sou, čímž sám svo­ji ob­ha­jo­bu znevěro­hod­ňu­je. Jes­tli­že te­dy ob­vině­ný zpo­chyb­ňu­je uve­de­ná skut­ko­vá zjištění, ne­ní po­chyb, že ne­ní spo­ko­jen s tím, jak sou­dy jed­not­li­vé důka­zy hod­no­ti­ly a ja­ký zá­věr z nich do­vo­di­ly. Nej­vyš­ší soud po­va­žu­je za nut­né zdůraz­nit, že zjiště­ný skut­ko­vý děj, kte­rý je pop­sán ve skut­ko­vém zjištění, je vý­sled­kem hod­no­ce­ní důkazů, kte­ré by­ly před sou­dy pro­ve­de­ny a úva­hy, kte­ré sou­dy ved­ly k to­mu­to zá­věru (skut­ko­vé­mu zjištění), jsou pak vy­jádře­ny – roz­ve­de­ny v od­ůvodnění roz­hod­nu­tí obou soudů. Nej­vyš­ší soud je to­ho ná­zo­ru, že sou­dy ve věci uči­ni­ly správ­ná a úpl­ná skut­ko­vá zjištění, jenž ma­jí v pro­ve­de­ném do­ka­zo­vá­ní pl­nou opo­ru, do­ka­zo­vá­ní by­lo pro­ve­de­no v sou­la­du s us­ta­no­ve­ním § 2 od­st. 5 tr. ř. a hod­no­ce­ní důkazů je za­lo­že­no na peč­li­vém uvá­že­ní všech okol­nos­tí přípa­du jed­not­livě i v je­jich souhr­nu ve smys­lu § 2 od­st. 6 tr. ř. Lze kon­sta­to­vat, že ze skut­ko­vých zjištění ve vzta­hu k do­ka­zo­va­né sku­teč­nos­ti je mož­no vy­vo­dit zá­věr o vině ob­viněné­ho a vy­lou­čit mož­nost ji­né­ho zá­věru, ne­boť v po­pi­su skut­ku jsou vy­jádře­ny všech­ny zna­ky skut­ko­vé pod­sta­ty přeči­nu pod­le § 192 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, kte­ré jsou k je­jí­mu naplnění nez­byt­né, aby se jed­na­lo o trest­ný čin.

Na zá­věr Nej­vyš­ší soud po­va­žu­je rovněž za nez­byt­né zdůraz­nit, že ná­mit­ky ob­viněné­ho jsou pou­ze opa­ko­vá­ním je­ho ob­ha­jo­by a by­ly již up­latně­ny v před­chá­ze­jí­cím říze­ní. Vzhle­dem k té­to sku­teč­nos­ti lze zmí­nit us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, pub­li­ko­va­né v Sou­bo­ru tres­tních roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du/C. H. BECK, roč­ník 2002, sva­zek 17, pod T 408/, pod­le něhož „opa­ku­je-li ob­vině­ný v do­vo­lá­ní v pod­statě jen ná­mit­ky up­latněné již v říze­ní před sou­dem pr­vní­ho stupně a v od­vo­la­cím říze­ní, s kte­rý­mi se sou­dy obou stupňů dos­ta­tečně a správně vy­pořáda­ly, jde zpra­vid­la o do­vo­lá­ní zjevně neo­pod­statněné ve smys­lu § 265i od­st. 1 písm. e) tr. ř.“

S oh­le­dem na sku­teč­nos­ti sho­ra roz­ve­de­né Nej­vyš­ší soud do­vo­lá­ní ob­viněné­ho od­mítl pod­le § 265i od­st. 1 písm. e) tr. ř. ja­ko zjevně neo­pod­statněné, aniž by mu­sel věc me­ri­torně přez­kou­má­vat pod­le § 265i od­st. 3 tr. ř. V sou­la­du s us­ta­no­ve­ním § 265r od­st. 1 písm. a) tr. ř. roz­hodl o od­mít­nu­tí do­vo­lá­ní v ne­veřej­ném za­se­dá­ní. Po­kud jde o roz­sah od­ůvodnění, od­ka­zu­je v tom­to směru na znění § 265i od­st. 2 tr. ř.


P o u č e n í : Pro­ti roz­hod­nu­tí o do­vo­lá­ní ne­ní s vý­jim­kou ob­no­vy říze­ní op­rav­ný prostředek přípust­ný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. května 2014


Před­se­da se­ná­tu:
JUDr. Jan En­gel­mann




 

Diskusia

 

Najčítanejšie články

Daňové trestné činy - niektoré aplikačné problémy

 vý­ťah z pred­náš­ky us­ku­toč­ne­nej dňa 09.05.2013 v Om­še­ní

 
Trestný čin ohovárania vs. prípustná (dovolená) kritika

 člá­nok pri­ná­ša ana­lý­zu zna­kov pre­či­nu oho­vá­ra­nia pod­ľa § 373 ods. 1 Tr. zák. a ve­nu­je po­zor­nosť aj prob­le­ma­ti­ke, do akej mie­ry je prí­pus­tná kri­ti­ka naj­mä ve­rej­ne čin­ných osôb.

 
Zákonnosť dôkazov a procesu dokazovania trestných činov s drogovým prvkom (z pohľadu obhajoby)

 cie­ľom člán­ku bo­lo pou­ká­zať na ma­név­ro­va­cí pries­tor ob­ha­jo­by pri vý­ko­ne ob­ha­jo­by osôb ob­vi­ne­ných z tres­tných či­nov naj­mä s dro­go­vým pr­vkom.

 
   
 
Mapa stránky   |   O nás   |   Kontakt Powered by Cyclone3 XUL CMS of Comsultia