Trestný čin poškodzovania veriteľa a zaťažovanie veci, ktorá je predmetom záväzku.

 

Práv­ní vě­ta:

Ma­jet­ko­vá dis­po­zi­ce spo­čí­va­jí­cí v „za­tí­že­ní věci, kte­rá je předmětem zá­vaz­ku“, ja­ko je­den z al­ter­na­tiv­ních způsobů ne­do­vo­le­né­ho nak­lá­dá­ní dluž­ní­ka se svým ma­jet­kem pod­le § 222 od­st. 1 písm. c) tr. zá­ko­ní­ku (v Slo­ven­skej re­pub­li­ke ide o trest­ný čin poš­ko­dzo­va­nia ve­ri­te­ľa pod­ľa § 239 ods. 1 písm. b) Tr. zák.), brá­ní ne­bo ales­poň ztěžu­je dluž­ní­ko­vi po­vin­nost spl­nit poh­le­dáv­ku věřite­le. Předmětem (ob­jek­tem) za­tí­že­ní te­dy vždy mu­sí být ta­ko­vý ma­je­tek dluž­ní­ka, kte­rý je způso­bi­lý k us­po­ko­je­ní poh­le­dáv­ky věřite­le. Zá­ro­veň se vy­ža­du­je, aby dluž­ník, kte­rý vy­uži­je ta­ko­vé­ho za­jiš­ťo­va­cí­ho prostřed­ku, neměl ji­ný (dal­ší) ma­je­tek způso­bi­lý k reál­né­mu splnění dlu­hu poš­ko­ze­né­ho věřite­le (srov. roz­hod­nu­tí č. 56/2003 Sb. rozh. tr.). Znak „za­tí­ží věc, kte­rá je předmětem zá­vaz­ku“, te­dy před­pok­lá­dá jed­ná­ní dluž­ní­ka, kte­rý svůj je­di­ný ma­je­tek způso­bi­lý k us­po­ko­je­ní poh­le­dáv­ky poš­ko­ze­né­ho věřite­le za­tí­ží ve prospěch tře­tí oso­by. Vy­vo­lá tím si­tua­ci, kdy poš­ko­ze­ný věřitel nemůže us­po­ko­jit svou poh­le­dáv­ku vůči ta­ko­vé­mu dluž­ní­ku, ne­boť např. zá­stav­ní věřitel, v je­hož prospěch dluž­ník vy­užil za­jiš­ťo­va­cí­ho prá­va, má před­nos­tní prá­vo na pos­kyt­nu­tí plnění ze zá­sta­vy, resp. z je­jí­ho zpeněže­ní. Při ne­dos­tat­ku dal­ší­ho ma­jet­ku dluž­ní­ka se pak poš­ko­ze­né­mu věřite­li ne­dos­ta­ne plnění, kte­ré je předmětem zá­vaz­ku me­zi dluž­ní­kem a tím­to věřite­lem.

 

Poz­nám­ka:

Práv­ní vě­ta je pou­ži­tel­ná zej­mé­na na přípa­dy, ve kte­rých dluž­ník za­jis­til svůj dluh věcným prá­vem k ci­zí věci (ty­pic­ky např. zá­stav­ním prá­vem) ve prospěch tře­tí oso­by, ač­ko­li věděl, že má i ji­né­ho věřite­le a že hod­no­ta zá­sta­vy po zpeněže­ní - při neexis­ten­ci dal­ší­ho ma­jet­ku dluž­ní­ka - ne­pos­ta­ču­je k us­po­ko­je­ní poh­le­dáv­ky to­ho­to věřite­le.

(Roz­hod­nu­tí by­lo schvá­le­no k uveřejnění ve Sbír­ce soud­ních roz­hod­nu­tí a sta­no­vi­sek na po­radě tres­tní­ho ko­le­gia Nej­vyš­ší­ho sou­du ČR dne 27. 4. 2016; pub­li­ko­vá­no ve sbír­ce 4/2016, pod č. 21)

5 Tdo 1300/2015-30

 

U S N E S E N Í

Nej­vyš­ší soud roz­hodl v ne­veřej­ném za­se­dá­ní ko­na­ném dne 9. pro­sin­ce 2015 o do­vo­lá­ních, kte­rá po­da­li ob­vinění RSDr. A. K. a V. K. pro­ti us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Os­travě - po­boč­ky v Olo­mou­ci ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 2 To 50/2015, kte­rý roz­hodl ja­ko soud od­vo­la­cí v tres­tní věci ve­de­né u Ok­res­ní­ho sou­du v Šum­per­ku pod sp. zn. 3 T 232/2014,  t a k t o :



Pod­le § 265i od­st. 1 písm. e) tr. řádu se do­vo­lá­ní ob­viněných RSDr. A. K. a V. K.  o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Roz­sud­kem Ok­res­ní­ho sou­du v Šum­per­ku ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 3 T 232/2014, by­li ob­vinění RSDr. A. K. a V. K. uz­ná­ni vin­ný­mi přeči­nem poš­ko­ze­ní věřite­le pod­le § 222 od­st. 1 písm. c), od­st. 3 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku, je­hož se do­pus­ti­li ve spolu­pa­cha­tel­ství pod­le § 23 tr. zá­ko­ní­ku. Oběma byl pod­le § 222 od­st. 3 tr. zá­ko­ní­ku ulo­žen trest od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní dva­nác­ti měsíců, je­hož vý­kon soud pod­míněně od­lo­žil pod­le § 81 od­st. 1 a § 82 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku na zku­šeb­ní do­bu v tr­vá­ní dvou let.

Vý­še uve­de­né­ho tres­tné­ho či­nu se ob­vinění do­pus­ti­li tím, že

dne 1. 10. 2010 smlou­vou uzavřenou u no­tářky JUDr. J. V. v Š. zá­měrně zú­ži­li spo­leč­né jmění man­želů, a to zej­mé­na oh­ledně ne­mo­vi­té­ho ma­jet­ku, kte­rý na­by­li kup­ní smlou­vou ze dne 9. 9. 2002, a ten­to ma­je­tek se stal vý­luč­ným vlas­tnic­tvím ob­viněné V. K., kte­rá dne 7. 3. 2011 zá­měrně za­re­gis­tro­va­la u no­tářky JUDr. I. C. v B. smlou­vu o zříze­ní zá­stav­ní­ho prá­va k těmto ne­mo­vi­tos­tem pro poh­le­dáv­ku ve vý­ši 3 000 000 Kč ve prospěch ro­din­né­ho příbuz­né­ho M. D., a tu­to zá­stav­ní smlou­vu nás­ledně za­evi­do­va­la u Ka­tas­trál­ní­ho úřadu pro Olo­mouc­ký kraj, přes­to­že si oba ob­vinění mu­se­li být vědo­mi z průběhu pro­bí­ha­jí­cí­ho ci­vil­ní­ho říze­ní ža­lob­ce (poš­ko­ze­né­ho) M. K. a ža­lo­va­né­ho RSDr. A. K. u Kraj­ské­ho sou­du v Os­travě a nás­ledně u Vr­chní­ho sou­du v Olo­mou­ci, kte­rý dne 22. 2. 2011 vy­nesl roz­su­dek, jímž byl potvr­zen roz­su­dek Kraj­ské­ho sou­du v Os­travě ze dne 11. 10. 2010, a kte­rým by­la uz­ná­na poh­le­dáv­ka poš­ko­ze­né­ho M. K. ve vý­ši 1 700 000 Kč, že pro­ti roz­sud­ku ne­ní žá­dný op­rav­ný prostředek přípust­ný a že te­dy ob­vině­ný RSDr. A. K. bu­de po­vi­nen M. K. tu­to čás­tku uh­ra­dit, když v sou­la­du s § 262a a násl. o. s. ř. moh­ly být předmětné ne­mo­vi­tos­ti předmětem vý­ko­nu roz­hod­nu­tí i přes pro­ve­de­né zú­že­ní spo­leč­né­ho jmění man­želů, a mu­se­li si být vědo­mi i to­ho, že zříze­ní zá­stav­ní­ho prá­va bu­de mít nepříz­ni­vý důsle­dek pro us­po­ko­je­ní poh­le­dáv­ky poš­ko­ze­né­ho, ne­boť ve smys­lu § 165 obč. zák., ve znění účin­ném k 24. 5. 2011 (ve vý­ro­ku o vině roz­hod­nu­tí sou­du pr­vní­ho stupně by­lo nes­právně uve­de­no us­ta­no­ve­ní § 151c obč. zák.), se před­nostně us­po­ko­jí poh­le­dáv­ka zá­stav­ní­ho věřite­le, přičemž ji­ný adek­vát­ní ma­je­tek ob­vinění nev­las­tni­li, a způso­bi­li tak poš­ko­ze­né­mu M. K. ško­du ve vý­ši nej­méně 1 700 000 Kč.

Pro­ti to­mu­to roz­sud­ku po­da­li oba ob­vinění od­vo­lá­ní, kte­rá Kraj­ský soud v Os­travě - po­boč­ka v Olo­mou­ci  za­mítl us­ne­se­ním ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 2 To 50/2015, pod­le § 256 tr. řádu ja­ko nedůvod­ná.

Ci­to­va­né roz­hod­nu­tí sou­du dru­hé­ho stupně na­pad­li oba ob­vinění do­vo­lá­ním vy­pra­co­va­ným ve shod­ném znění prostřed­nic­tvím spo­leč­né­ho ob­háj­ce Mgr. Pet­ra Ha­sa­ly. Ten­to mi­mořád­ný op­rav­ný prostředek za­lo­ži­li na do­vo­la­cích důvo­dech uve­de­ných v us­ta­no­ve­ní § 265b od­st. 1 písm. g) a l) tr. řádu.

Pod­le ná­zo­ru ob­viněných nel­ze sku­tek pop­sa­ný ve vý­ro­ku o vině roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně podřadit us­ta­no­ve­ní § 222 od­st. 1 písm. c) tr. zá­ko­ní­ku. Pod­le té­to práv­ní kva­li­fi­ka­ce se tres­tné­ho či­nu poš­ko­ze­ní věřite­le do­pus­tí ten, kdo, byť i jen čás­tečně, zmaří us­po­ko­je­ní své­ho věřite­le tím, že za­tí­ží věc, kte­rá je předmětem zá­vaz­ku, ne­bo ji pro­naj­me. Av­šak předmětné ne­mo­vi­tos­ti ne­by­ly předmětem zá­vaz­ku me­zi ob­viněným a poš­ko­ze­ným M. K. Sou­dy obou stupňů tak nes­právně ap­li­ko­va­ly práv­ní nor­mu, přičemž ana­lo­gie v nep­rospěch ob­viněné­ho je v tres­tním prá­vu obecně nepřípus­tná.

Ob­vinění dá­le na­mít­li, že sou­dy obou stupňů ne­res­pek­to­va­ly us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 5 Tdo 1011/2013. Exis­ten­ce poh­le­dáv­ky věřite­le M. K. mě­la být po­sou­ze­na ja­ko předběžná otáz­ka pod­le § 9 od­st. 1 tr. řádu, bez oh­le­du na exis­ten­ci pra­vo­moc­né­ho roz­hod­nu­tí ci­vil­ní­ho sou­du. Sou­dy obou stupňů však pou­ze me­cha­nic­ky přev­za­ly dek­la­ra­tor­ní roz­hod­nu­tí vy­da­né v ob­čan­skop­ráv­ním říze­ní, aniž by se za­bý­va­ly sku­teč­nos­tí, zda zá­va­zek vůči poš­ko­ze­né­mu M. K. na­dá­le tr­vá. Ob­vinění jsou přesvědče­ni, že poh­le­dáv­ka poš­ko­ze­né­ho M. K. již za­nik­la, což pod­le je­jich ná­zo­ru do­ka­zu­je kvi­tan­ce a do­ho­da me­zi ob­viněným a poš­ko­ze­ným ze dne 4. 9. 2000.

Rovněž by­la pod­le do­vo­la­telů po­ru­še­na zá­sa­da sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se, ne­boť poš­ko­ze­ný M. K. po­dal u Ok­res­ní­ho sou­du v Šum­per­ku ci­vil­ní ža­lo­bu, kte­rou se do­má­há ur­če­ní neexis­ten­ce zá­stav­ní­ho prá­va svědčí­cí­ho ve prospěch M. D. a sa­mot­né poh­le­dáv­ky me­zi ob­viněný­mi a M. D. To­to ci­vil­ní říze­ní je zce­la dos­ta­ču­jí­cí k ochraně práv poš­ko­ze­né­ho; na pod­po­ru svých tvr­ze­ní od­ká­za­li na ná­lez Ústav­ní­ho sou­du ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. III. ÚS 934/13, pub­li­ko­va­ný pod č. 21 ve svaz­ku 72, str. 253 Sbír­ky ná­lezů a us­ne­se­ní Ústav­ní­ho sou­du. Oba do­vo­la­te­lé vy­jádři­li přesvědče­ní, že jed­na­li v sou­la­du s ci­vil­ním prá­vem, ne­boť ob­vině­ný RSDr. A. K. se ve smlouvě o půjčce uzavřené s M. D. za­vá­zal za­jis­tit ten­to zá­va­zek zříze­ním zá­stav­ní­ho prá­va k ne­mo­vi­tos­tem. S od­ka­zem na zá­sa­du pac­ta sunt servand­a tak nel­ze ho­vořit o škod­li­vos­ti právně ap­ro­bo­va­né­ho jed­ná­ní.

V zá­věru svých do­vo­lá­ní ob­vinění shr­nu­li, že sou­dy obou stupňů nes­právně právně po­sou­di­ly sku­tek pop­sa­ný ve vý­ro­ku roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně, ne­res­pek­to­va­ly zá­sa­du nul­la poe­na si­ne le­ge a rovněž tak zá­sa­du pre­sum­pce ne­vi­ny. Dá­le neb­yl pro­ká­zán úmysl ob­viněné V. K., ne­boť oba sou­dy pou­ze před­pok­lá­da­ly, že vědě­la o sta­vu pro­bí­ha­jí­cí­ho ci­vil­ní­ho říze­ní. Sou­dy obou stupňů opo­me­nu­ly zá­sa­du sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se a před­jí­ma­ly roz­hod­nu­tí sou­du ci­vil­ní­ho, kte­rý se otáz­kou exis­ten­ce zá­stav­ní­ho prá­va ak­tuálně za­bý­vá. Na zá­kladě sho­ra uve­de­ných sku­teč­nos­tí ob­vinění RSDr. A. K. a V. K. navrh­li, aby Nej­vyš­ší soud zru­šil roz­hod­nu­tí od­vo­la­cí­ho sou­du a zá­ro­veň to­mu­to sou­du přiká­zal, aby věc v potřeb­ném roz­sa­hu zno­vu pro­jed­nal a roz­hodl.

K do­vo­lá­ní by­lo ja­ko přílo­ha připo­je­no vy­jádření sep­sa­né přímo ob­viněným RSDr. A. K., v němž pod­robně pop­sal vý­voj ob­chod­ních vztahů me­zi ním a poš­ko­ze­ným M. K. Opa­ko­vaně zdůraz­nil tu sku­teč­nost, že poh­le­dáv­ka M. K. již za­nik­la, o čemž svědčí soudům před­lo­že­ná kvi­tan­ce.

Nej­vyš­ší stát­ní zá­stup­ce se k do­vo­lá­ní ob­viněných vy­jádřil prostřed­nic­tvím stát­ní zá­stup­kyně čin­né u Nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství JUDr. In­grid Zá­ho­ro­vé Ned­bál­ko­vé (dá­le jen „stát­ní zá­stup­kyně“). Ar­gu­men­ta­ce up­latněná do­vo­la­te­li je pod­le je­jí­ho ná­zo­ru podřadi­tel­ná zvo­le­ným do­vo­la­cím důvodům, na­víc je­jich pr­vní ná­mit­ku o nes­právně pou­ži­té kva­li­fi­ka­ci pop­sa­né­ho skut­ku ozna­či­la za důvod­nou. Správně mělo být jed­ná­ní ob­viněných právně kva­li­fi­ko­vá­no ja­ko trest­ný čin poš­ko­ze­ní věřite­le pod­le § 222 od­st. 1 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku, ne­boť doš­lo ke zci­ze­ní čás­ti ma­jet­ku, čímž by­lo zmařeno us­po­ko­je­ní poš­ko­ze­né­ho M. K. Při vy­pořádá­ní spo­leč­né­ho jmění man­želů, z nichž je­den je dluž­ní­kem tře­tí oso­by, mu­sí být za­cho­vá­na rov­no­vá­ha me­zi zá­jmy dru­hé­ho man­že­la a prá­vy věřitelů, kte­rá pod­le § 150 od­st. 2 obč. zák. nes­mí být do­ho­dou man­želů dot­če­na. Po­kud je ta­to rov­no­vá­ha pod­stat­ným způso­bem na­ru­še­na do­ho­dou o vy­pořádá­ní spo­leč­né­ho jmění man­želů, kte­rá neodůvod­ňu­je zne­vý­hodnění to­ho z man­želů, kte­rý je dluž­ní­kem tře­tí oso­by, jsou tím naplně­ny zna­ky tres­tné­ho či­nu poš­ko­ze­ní věřite­le pod­le § 222 od­st. 1 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku. Ta­ko­vé­to uzavření do­ho­dy o zú­že­ní spo­leč­né­ho jmění man­želů tak lze po­va­žo­vat za zci­ze­ní čás­ti ma­jet­ku dluž­ní­ka, přičemž ta­to do­ho­da se dotk­la věcí, kte­ré by­ly způso­bi­lé k reál­né­mu us­po­ko­je­ní věřite­le. Nás­led­né zříze­ní zá­stav­ní­ho prá­va k ne­mo­vi­tos­tem již pou­ze do­ku­men­to­va­lo zá­měr ob­viněných za­brá­nit us­po­ko­je­ní poh­le­dáv­ky poš­ko­ze­né­ho M. K.

Stát­ní zá­stup­kyně souh­la­si­la s ob­viněný­mi v tom, že otáz­ku exis­ten­ce a ob­sa­hu zá­vaz­ko­vé­ho vzta­hu me­zi dluž­ní­kem a věřite­lem mu­sí soud v tres­tním říze­ní po­su­zo­vat vždy sa­mos­tatně ja­ko předběžnou otáz­ku pod­le § 9 od­st. 1 tr. řádu, ne­boť jde o po­sou­ze­ní vi­ny ob­viněné­ho. To pla­tí i v případě, že exis­ten­ce ta­ko­vé­ho vzta­hu by­la dek­la­ro­vá­na pra­vo­moc­ným roz­hod­nu­tím sou­du v ob­čan­skop­ráv­ním říze­ní, kte­ré ne­má kon­sti­tu­tiv­ní po­va­hu. Stát­ní zá­stup­kyně upo­zor­ni­la na to, že ta­ko­vým roz­hod­nu­tím ne­ní soud v tres­tním říze­ní vá­zán, nemůže je však po­mi­nout. V po­su­zo­va­né tres­tní věci oba sou­dy v sou­la­du s us­ta­no­ve­ním § 2 od­st. 6 tr. řádu vy­světli­ly, proč vza­ly v úva­hu ci­vil­ní roz­hod­nu­tí, přičemž v průběhu do­ka­zo­vá­ní ne­vyš­ly naj­evo žá­dné sku­teč­nos­ti způso­bi­lé zpo­chyb­nit vznik a tr­vá­ní zá­vaz­ku ob­viněné­ho RSDr. A. K. vůči M. K.

Na zá­věr stát­ní zá­stup­kyně uved­la, že ná­mit­ka do­vo­la­telů tý­ka­jí­cí se po­ru­še­ní zá­sa­dy sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se je nedůvod­ná. Ob­vinění se po­su­zo­va­né­ho tres­tné­ho či­nu do­pus­ti­li jed­ná­ním, kte­ré z hle­dis­ka své po­va­hy, zá­važ­nos­ti a způso­bu pro­ve­de­ní přek­ro­či­lo rá­mec ci­vilněpráv­ních vztahů a na­by­lo jas­ných rysů kri­mi­nál­ní­ho či­nu. Pro­to je vy­lou­če­no ak­cep­to­vat je­jich úva­hu, že věc mě­la být řeše­na vý­hradně prostřed­ky ci­vil­ní­ho prá­va. Z ča­so­vých sou­vis­los­tí je zřej­mé, že ob­vinění jed­na­li cí­leně a sys­te­ma­tic­ky. Do práv poš­ko­ze­né­ho by­lo za­sa­že­no zce­la zá­sad­ním způso­bem, kdy jed­ná­ním ob­viněných mu by­lo zne­možněno do­mo­ci se své­ho ná­ro­ku, kte­rý mu byl přiz­nán v ob­čan­skop­ráv­ním říze­ní. V důsled­ku zříze­ní zá­stav­ní­ho prá­va se stal dluh ob­viněné­ho prak­tic­ky ne­do­byt­ným, ne­boť hod­no­ta ma­jet­ku nepřesa­hu­je vý­ši údaj­né­ho dlu­hu vůči M. D.

I přes tu sku­teč­nost, že práv­ní kva­li­fi­ka­ce tres­tné­ho jed­ná­ní ob­viněných neod­po­ví­dá zce­la zá­ko­nu, stát­ní zá­stup­kyně Nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství navrh­la, aby Nej­vyš­ší soud od­mítl do­vo­lá­ní ob­viněných pod­le § 265i od­st. 1 písm. f) tr. řádu, a to pro­to, že pro­jed­ná­ní do­vo­lá­ní by ne­moh­lo zá­sadně ov­liv­nit je­jich pos­ta­ve­ní a otáz­ka, kte­rá by mě­la být z podnětu do­vo­lá­ní řeše­na, ne­ní po práv­ní strán­ce zá­sad­ní­ho vý­zna­mu.

Nej­vyš­ší soud ja­ko soud do­vo­la­cí nejpr­ve zjis­til, že by­ly splně­ny všech­ny for­mál­ní a ob­sa­ho­vé pod­mín­ky k po­dá­ní do­vo­lá­ní.

Ob­viněný­mi up­latně­ný do­vo­la­cí důvod uve­de­ný v § 265b od­st. 1 písm. g) tr. řádu před­pok­lá­dá va­du v práv­ním po­sou­ze­ní skut­ku a může být naplněn zej­mé­na teh­dy, po­kud sku­tek, jímž by­li ob­vinění uz­ná­ni vin­ný­mi, napl­ňu­je zna­ky ji­né­ho tres­tné­ho či­nu, než ja­ký v něm spatřova­ly sou­dy niž­ších stupňů, even­tuálně ne­napl­ňu­je zna­ky žá­dné­ho tres­tné­ho či­nu. Ji­né nes­práv­né hmotněpráv­ní po­sou­ze­ní lze pak do­vo­dit teh­dy, jes­tli­že ur­či­tá skut­ko­vá okol­nost by­la sou­dy po­sou­ze­na pod­le ji­né­ho us­ta­no­ve­ní hmot­né­ho prá­va, než ja­ké na ni do­pa­da­lo. V úvo­du je mož­né říci, že ná­mit­ky up­latněné ob­viněný­mi v rám­ci do­vo­lá­ní si­ce bez­po­chy­by spa­da­jí pod dek­la­ro­va­ný do­vo­la­cí důvod, jsou to však vý­hra­dy zjevně neo­pod­statněné. Nap­ro­ti to­mu vy­jádření ob­viněné­ho RSDr. A. K., kte­ré by­lo k do­vo­lá­ní připo­je­no ja­ko přílo­ha, směřuje svým ob­sa­hem vý­lučně do ob­las­ti skut­ko­vých zjištění. Pro­to ani po­kud by se for­málně jed­na­lo o sou­část mi­mořád­né­ho op­rav­né­ho prostřed­ku po­da­né­ho prostřed­nic­tvím ob­háj­ce, jak vy­ža­du­je us­ta­no­ve­ní § 265d od­st. 2 tr. řádu, ne­moh­ly ob­viněným up­latněné vý­hra­dy vést k přez­ku­mu na­pa­de­né­ho roz­hod­nu­tí.

Je nut­no upo­zor­nit na sku­teč­nost, že oba ob­vinění v mi­mořád­ném op­rav­ném prostřed­ku pou­ze zo­pa­ko­va­li ar­gu­men­ty, kte­ré up­lat­ni­li již v rám­ci své do­sa­vad­ní ob­ha­jo­by, a kte­ré tvoři­ly sou­část je­jich od­vo­lá­ní. Sou­dy obou stupňů se těmi­to vý­hra­da­mi důsledně za­bý­va­ly, od­vo­la­cí soud v od­ůvodnění na­pa­de­né­ho us­ne­se­ní přilé­havě pou­ká­zal na ty skut­ko­vé okol­nos­ti, kte­ré vy­ply­nu­ly z vý­sledků pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní a kte­ré se tak důvodně sta­ly pod­kla­dem správ­né­ho zjištění sou­du pr­vní­ho stupně. Stejně tak dos­ta­tečně sro­zu­mi­tel­ným způso­bem dopl­nil od­vo­la­cí soud ar­gu­men­ta­ci pou­ži­tí zá­kon­ných us­ta­no­ve­ní sou­dem pr­vní­ho stupně a zto­tož­nil se (správně) s práv­ním po­sou­ze­ním skut­ku ja­ko přeči­nu pod­le § 222 od­st. 1 písm. c), od­st. 3 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku (srov. zej­mé­na stra­na 8 na­pa­de­né­ho us­ne­se­ní). V do­vo­lá­ní pak ob­vinění nepřed­lo­ži­li žá­dná no­vá tvr­ze­ní či ji­né ver­ze ob­ha­jo­by, než ja­ké by­ly předmětem říze­ní o je­jich řád­ném op­rav­ném prostřed­ku, a s ni­miž se soud dru­hé­ho stupně ná­le­žitě vy­pořádal. Ta­ko­vé do­vo­lá­ní Nej­vyš­ší soud zpra­vid­la od­mít­ne ja­ko zjevně neo­pod­statněné (viz us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408 v Sou­bo­ru tres­tních roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du, sva­zek 17, kte­rý vy­dá­va­lo Nak­la­da­tel­ství C. H. Beck, Pra­ha).

Pod­sta­tou tres­tné­ho či­nu poš­ko­ze­ní věřite­le pod­le § 222 tr. zá­ko­ní­ku je poš­ko­zo­va­cí jed­ná­ní směřují­cí si­ce vůči ma­jet­ku dluž­ní­ka, ale v ko­neč­ném důsled­ku poš­ko­zu­jí­cí ma­je­tek věřitelů, jimž se ne­dos­ta­ne od­po­ví­da­jí­cí­ho plnění z ma­jet­ku dluž­ní­ka. Ob­jek­tiv­ní strán­ka to­ho­to či­nu za­hr­nu­je dvě for­my jed­ná­ní, kte­ré jsou spo­lu s dal­ší­mi zna­ky sa­mos­tat­ný­mi skut­ko­vý­mi pod­sta­ta­mi: poš­ko­ze­ní vlas­tní­ho věřite­le (§ 222 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku) a poš­ko­ze­ní ci­zí­ho věřite­le (§ 222 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku). Pa­cha­tel (dluž­ník) zce­la zmaří us­po­ko­je­ní své­ho věřite­le tím, že jed­ná­ním vůči své­mu ma­jet­ku někte­rou z fo­rem pod­le § 222 od­st. 1 způso­bí stav, v je­hož důsled­ku věřitel nemůže ani čás­tečně do­sáh­nout us­po­ko­je­ní své poh­le­dáv­ky. Us­po­ko­je­ní je čás­tečně zmařeno, jes­tli­že dluž­ník ta­ko­vým jed­ná­ním jen ome­zí tu­to mož­nost a věřitel v důsled­ku to­ho ne­do­sáh­ne úpl­né­ho us­po­ko­je­ní své poh­le­dáv­ky, kte­ré­ho by ji­nak do­sáhl, kdy­by zde ne­by­lo mařící­ho jed­ná­ní pa­cha­te­le. Trest­ný čin poš­ko­ze­ní věřite­le pod­le § 222 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku je do­ko­nán, te­dy us­po­ko­je­ní poh­le­dáv­ky věřite­le je ales­poň čás­tečně zmařeno, jes­tli­že pa­cha­tel (dluž­ník) v důsled­ku ma­jet­ko­vých dis­po­zic či ji­ných jed­ná­ní uve­de­ných v § 222 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku již ne­ní scho­pen pos­kyt­nout věřite­li plnění v ce­lém roz­sa­hu v sou­la­du s ob­sa­hem zá­vaz­ko­vé­ho práv­ní­ho vzta­hu a dluž­ník již ne­má vliv ani na to, aby byl je­ho zá­va­zek vůči věřite­li splněn ji­nak než z dluž­ní­ko­va ma­jet­ku (Šámal, P. a kol. Tres­tní zá­ko­ník II. § 140 až 421. Ko­men­tář. 1. vy­dá­ní. Pra­ha: C. H. Beck, 2010, s. 1994 až 1997).

V tom­to případě se Nej­vyš­ší soud nad rá­mec do­vo­la­cí­ho přez­ku­mu, kte­rý nes­hle­dal od­ůvodněným, v sou­la­du s us­ta­no­ve­ním § 265i od­st. 2 tr. řádu stručně vy­jádří ke dvěma hlav­ním vý­hra­dám, o něž ob­vinění opře­li svá do­vo­lá­ní. Pr­vní z nich: kte­ré z pop­sa­ných jed­ná­ní ob­viněných je re­le­van­tní ve vzta­hu ke spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu poš­ko­ze­ní věřite­le pod­le § 222 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku. Ji­nak řeče­no, kte­rá ma­jet­ko­vá dis­po­zi­ce s předmětnou ne­mo­vi­tos­tí by­la sku­tečně způso­bi­lá zmařit, byť i jen čás­tečně, us­po­ko­je­ní poh­le­dáv­ky věřite­le M. K. Na­bí­zí se dvě mož­nos­ti, a to že k poš­ko­ze­ní to­ho­to věřite­le doš­lo již sa­mot­ným zú­že­ním spo­leč­né­ho jmění man­želů (viz ar­gu­men­ta­ce stát­ní zá­stup­kyně uve­de­ná vý­še), ane­bo že s oh­le­dem na us­ta­no­ve­ní § 262a o. s. ř. ob­vinění zmaři­li us­po­ko­je­ní poh­le­dáv­ky věřite­le M. K. až zříze­ní zá­stav­ní­ho prá­va k poh­le­dáv­ce M. D. (k to­mu­to dru­hé­mu vý­kla­du se přik­lo­ni­ly sou­dy obou stupňů). Dru­hou otáz­kou, jež přímo sou­vi­sí s vy­řeše­ním otáz­ky pr­vní, je ur­če­ní, pod kte­ré kon­krét­ní zá­kon­né us­ta­no­ve­ní je mož­no jed­ná­ní ob­viněných podřadit (taxativ­ní vý­čet jed­not­li­vých způsobů poš­ko­zo­vá­ní vlas­tní­ho věřite­le je uve­den v us­ta­no­ve­ní § 222 od­st. 1 pod pís­me­ny a) až g) tr. zá­ko­ní­ku.

V us­ta­no­ve­ní § 262a od­st. 1 zá­ko­na č. 99/1963 Sb., ob­čan­ské­ho soud­ní­ho řádu, ve znění účin­ném k 30. 3. 2011, by­lo sta­no­ve­no, že vý­kon roz­hod­nu­tí na ma­je­tek patřící do spo­leč­né­ho jmění man­želů lze nařídit ta­ké teh­dy, jde-li o vy­do­by­tí zá­vaz­ku, kte­rý vznikl za tr­vá­ní man­žel­ství jen jed­no­mu z man­želů. Za ma­je­tek patřící do spo­leč­né­ho jmění po­vin­né­ho a je­ho man­že­la se pro úče­ly naříze­ní vý­ko­nu roz­hod­nu­tí po­va­žo­val ta­ké ma­je­tek, kte­rý net­vořil sou­část spo­leč­né­ho jmění man­želů jen pro­to, že byl smlou­vou zú­žen zá­ko­nem sta­no­ve­ný roz­sah spo­leč­né­ho jmění man­želů ne­bo že byl smlou­vou vy­hra­zen vznik spo­leč­né­ho jmění ke dni zá­ni­ku man­žel­ství. Pod­le od­st. 2 ci­to­va­né­ho us­ta­no­ve­ní se při vý­ko­nu roz­hod­nu­tí nepřih­lí­že­lo ke smlouvě, kte­rou byl zú­žen zá­ko­nem sta­no­ve­ný roz­sah spo­leč­né­ho jmění man­želů o ma­je­tek, kte­rý patřil do spo­leč­né­ho jmění v době vzni­ku vy­má­ha­né poh­le­dáv­ky. Věřitel vy­ma­ha­tel­né poh­le­dáv­ky, jež vznik­la před uzavřením do­ho­dy o vy­pořádá­ní spo­leč­né­ho jmění dluž­ní­ka a je­ho man­že­la, měl prá­vo ji vy­mo­ci i z ma­jet­ku patřící­ho (původně) do spo­leč­né­ho jmění a vy­pořáda­né­ho do­ho­dou tak, že je­ho vý­luč­ným vlas­tní­kem se stal man­žel dluž­ní­ka (srov. též např. roz­su­dek Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 20 Cdo 2085/2006).

S oh­le­dem na znění práv­ní úp­ra­vy účin­né v době, kdy oba ob­vinění či­ni­li ma­jet­ko­vé dis­po­zi­ce s předmětnou ne­mo­vi­tos­tí, ne­by­lo sa­mot­né jed­ná­ní spo­čí­va­jí­cí v zú­že­ní spo­leč­né­ho jmění man­želů K. a přev­ze­tí ro­din­né­ho do­mu a po­zemků ozna­če­ných ve vý­ro­ku o vině způso­bi­lé zmařit, byť i jen čás­tečně, us­po­ko­je­ní poh­le­dáv­ky věřite­le, jak správně uvedl soud pr­vní­ho stupně v tzv. skut­ko­vé větě své­ho roz­sud­ku. Přes­to­že se spor­né ne­mo­vi­tos­ti sta­ly vý­luč­ným vlas­tnic­tvím ob­viněné V. K., moh­ly být i přes­to pos­ti­ži­tel­né vý­ko­nem roz­hod­nu­tí, ne­boť v době vzni­ku zá­vaz­ku vůči poš­ko­ze­né­mu M. K. patři­ly do spo­leč­né­ho jmění man­želů K. Zpeněže­ním to­ho­to ne­mo­vi­té­ho ma­jet­ku pro­to ne­by­lo vy­lou­če­no us­po­ko­je­ní poh­le­dáv­ky poš­ko­ze­né­ho. Při splnění dal­ších zá­kon­ných pod­mí­nek by z hle­dis­ka tres­tní od­povědnos­ti ob­viněných za tu­to část jed­ná­ní moh­lo přichá­zet v úva­hu je­ho po­sou­ze­ní ja­ko po­ku­su tres­tné­ho či­nu poš­ko­ze­ní věřite­le, ne­boť ke vzni­ku škod­li­vé­ho nás­led­ku spo­čí­va­jí­cí­ho v za­bránění us­po­ko­je­ní poh­le­dáv­ky poš­ko­ze­né­ho by s oh­le­dem na je­ho mož­nost do­má­hat se své­ho ná­ro­ku ve vy­ko­ná­va­cím říze­ní (lze oče­ká­vat, že pod­le teh­dy plat­né práv­ní úp­ra­vy úspěšně) ne­mu­se­lo do­jít. O ta­ko­vou si­tua­ci však v po­su­zo­va­ném případě nej­de, ne­boť uzavřením smlou­vy o zú­že­ní spo­leč­né­ho jmění, jak je pop­sá­na ve vý­ro­ku o vině od­su­zu­jí­cí­ho roz­sud­ku, nes­kon­či­ly dis­po­zi­ce s předmětný­mi ne­mo­vi­tos­tmi.

Pou­ze pro upřesnění po­va­žu­je Nej­vyš­ší soud za vhod­né zmí­nit no­ve­lu zá­ko­na č. 120/2001 Sb., o soud­ních exeku­to­rech a exekuč­ní čin­nos­ti (exekuč­ní řád) a o změně dal­ších zá­konů, pro­ve­de­nou zá­ko­nem č. 139/2015 Sb. s účin­nos­tí od 1. 7. 2015. Pod­le § 42 od­st.1 to­ho­to zá­ko­na je exeku­tor po­vi­nen zjis­tit, zda je v Sez­na­mu lis­tin o man­žel­ském ma­jet­ko­vém re­ži­mu ve­de­ném pod­le no­tářské­ho řádu evi­do­vá­na smlou­va o man­žel­ském ma­jet­ko­vém re­ži­mu ne­bo roz­hod­nu­tí sou­du o zru­še­ní spo­leč­né­ho jmění man­želů, je­ho ob­no­ve­ní ne­bo zú­že­ní je­ho stá­va­jí­cí­ho roz­sa­hu, ane­bo do­ho­da ne­bo roz­hod­nu­tí sou­du o změně smlu­ve­né­ho re­ži­mu ne­bo re­ži­mu za­lo­že­né­ho roz­hod­nu­tím sou­du. Jde-li o vy­do­by­tí dlu­hu ze zá­vaz­ku vznik­lé­ho po je­jím zá­pi­su do Sez­na­mu lis­tin, ne­bo vznik­lé­ho před je­jím zá­pi­sem za souh­la­su op­rávněné­ho, je exeku­tor po­vi­nen vy­chá­zet z ob­sa­hu ta­ko­vé lis­ti­ny. Ta­to no­vá práv­ní úp­ra­va exeku­ce ve­de­né na ma­je­tek patřící do spo­leč­né­ho jmění man­želů se tak od­vra­cí od poměrně ši­ro­ké­ho vy­me­ze­ní mož­nos­tí věřite­le us­po­ko­jit svou poh­le­dáv­ku, kte­rá mu vznik­la i jen vůči jed­no­mu z man­želů a to do­kon­ce před uzavřením man­žel­ství z ma­jet­ku, kte­rý je sou­čás­tí spo­leč­né­ho jmění man­želů. Je mož­né pou­ze po­dot­knout, že s oh­le­dem na do­bu, kdy zá­va­zek ob­viněné­ho vůči poš­ko­ze­né­mu v da­ném případě vznikl, nemě­la by ani ci­to­va­ná změna exekuč­ní­ho říze­ní na mož­nost us­po­ko­je­ní poh­le­dáv­ky M. K. zpeněže­ním předmětných ne­mo­vi­tos­tí vliv.

Tepr­ve až zříze­ní zá­stav­ní­ho prá­va na ne­mo­vi­tos­tech ve prospěch poh­le­dáv­ky M. D. za­příči­ni­lo stav, kdy ob­vinění ne­by­li schop­ni us­po­ko­jit poh­le­dáv­ku poš­ko­ze­né­ho M. K., a to z nás­le­du­jí­cích důvodů. Pod­le us­ta­no­ve­ní § 165 od­st. 2 zá­ko­na č. 40/1963 Sb., ob­čan­ské­ho zá­ko­ní­ku, ve znění účin­ném do 24. 5. 2011 (soud pr­vní­ho stupně ve vý­ro­ku o vině nes­právně ozna­čil us­ta­no­ve­ní § 151c to­ho­to zá­ko­na, kte­ré však by­lo účin­né pou­ze do 31. 12. 2000, te­dy v době spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu by­lo již zru­še­no), vznik­ne-li na zá­stavě ví­ce zá­stav­ních práv, us­po­ko­ju­jí se za­jištěné poh­le­dáv­ky pos­tupně v pořadí ur­če­ném pod­le do­by vzni­ku zá­stav­ních práv. Te­dy věřitel té poh­le­dáv­ky, v je­jíž prospěch by­lo zá­stav­ní prá­vo zříze­no, měl před­nos­tní prá­vo na us­po­ko­je­ní z vý­těžku zpeněže­ní zá­sta­vy. V tom­to případě to byl právě M. D. a je­ho poh­le­dáv­ka ve vý­ši 3 000 000 Kč, k je­jí­muž za­jištění by­la zá­sta­va zříze­na dne 7. 3. 2011. Hod­no­ta ne­mo­vi­tos­tí tvořících předmět zá­sta­vy či­ni­la pod­le zna­lec­ké­ho po­sud­ku opatřené­ho v tres­tním říze­ní 2 401 700 Kč. Vzhle­dem k to­mu, že ob­vinění nev­las­tni­li žá­dný ji­ný ma­je­tek způso­bi­lý k us­po­ko­je­ní poh­le­dáv­ky poš­ko­ze­né­ho M. K., kte­rá by­la vy­šší než ten­to ma­je­tek, zba­vi­li jej mož­nos­ti ales­poň čás­teč­né­ho us­po­ko­je­ní, je­hož by do­sáhl M. D. ja­ko zá­stav­ní věřitel. Pro­to ni­ko­li zú­že­ním spo­leč­né­ho jmění man­želů, kdy by poš­ko­ze­ný M. K. vzhle­dem k us­ta­no­ve­ní § 262a o. s. ř. mohl stá­le do­sáh­nout us­po­ko­je­ní své poh­le­dáv­ky z ma­jet­ku ob­viněných, ale až zříze­ním zá­stav­ní­ho prá­va na ne­mo­vi­tos­tech v niž­ší hod­notě (2 401 700 Kč), než ja­ká by­la vý­še poh­le­dáv­ky za­jištěné tím­to zá­stav­ním prá­vem (3 000 000 Kč), doš­lo k do­ko­ná­ní tres­tné­ho či­nu poš­ko­ze­ní věřite­le pod­le § 222 od­st. 1 písm. c), od­st. 3 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku.

Nap­ros­to správ­né sta­no­vis­ko za­uja­ly sou­dy obou stupňů též k práv­ní­mu po­sou­ze­ní předmětné­ho jed­ná­ní ve vzta­hu k al­ter­na­ti­vám způsobů poš­ko­ze­ní věřite­le, jak jsou ob­sa­že­ny v od­stav­ci pr­vním us­ta­no­ve­ní § 222 tr. zá­ko­ní­ku. Jak již by­lo naz­na­če­no, ob­vinění vy­slo­vi­li ne­souh­las s podřaze­ním zjištěné­ho skut­ku pod mož­nost uve­de­nou pod pís­me­nem c). Jed­ná se o ta­ko­vé nak­lá­dá­ní s ma­jet­kem dluž­ní­ka pou­ži­tel­ným k us­po­ko­je­ní poh­le­dáv­ky věřite­le, jímž dluž­ník (pa­cha­tel) za­tí­ží věc, kte­rá je předmětem zá­vaz­ku, ne­bo ji pro­naj­me, v kon­krét­ní věci se jed­ná o za­tí­že­ní ne­mo­vi­tos­tí zá­stav­ním prá­vem. Do­vo­la­te­lé shodně ja­ko v od­vo­lá­ní na­mí­ta­li, že ne­mo­vi­tý ma­je­tek, o je­hož dis­po­zi­ce v da­né věci jde, neb­yl předmětem zá­vaz­ku me­zi ob­viněným RSDr. A. K. a poš­ko­ze­ným M. K. Ač­ko­li se soud dru­hé­ho stupně přilé­havě a poměrně pod­robně za­bý­val nap­ros­to shod­nou ná­mit­kou na straně 8 na­pa­de­né­ho us­ne­se­ní, setr­va­li oba do­vo­la­te­lé na své vý­hradě, aniž by však jak­ko­li rea­go­va­li na práv­ní ná­zor vy­slo­ve­ný Kraj­ským sou­dem v Os­travě – po­boč­kou v Olo­mou­ci. Nej­vyš­ší soud pro­to může jen dopl­nit zce­la správ­né úva­hy, ji­miž byl ten­to soud ve­den při vý­kla­du us­ta­no­ve­ní § 222 tr. zá­ko­ní­ku, resp. jed­no­ho z al­ter­na­tivně vy­me­ze­ných způsobů  směřují­cích vůči ma­jet­ku ob­viněných, kte­rý by mohl být pou­ži­tel­ný k us­po­ko­je­ní poh­le­dáv­ky poš­ko­ze­né­ho, po­kud by ne­doš­lo k proti­práv­ní­mu jed­ná­ní pop­sa­né­mu ve vý­ro­ku o vině od­su­zu­jí­cí­ho roz­sud­ku. Nejpr­ve je třeba zdůraz­nit, že us­ta­no­ve­ní § 222 tr. zá­ko­ní­ku patří me­zi tzv. úpad­ko­vé de­lik­ty (dá­le též § 223, 224, 225 a 226 tr. zá­ko­ní­ku), je­jichž ob­jek­tem je mj. ochra­na ma­jet­ko­vých práv věřitelů. Jak již by­lo rovněž uve­de­no, trest­ný čin poš­ko­ze­ní věřite­le pod­le § 222 tr. zá­ko­ní­ku pos­ti­hu­je pa­cha­te­le, kte­rý jed­ním z al­ter­na­tiv­ních způsobů poš­ko­dí vlas­tní ne­bo ci­zí ma­je­tek (§ 222 od­st. 1 ne­bo od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku), jenž je způso­bi­lý k us­po­ko­je­ní poh­le­dáv­ky vlas­tní­ho věřite­le ne­bo věřite­le ji­né oso­by. Tím do­chá­zí k poš­ko­ze­ní ma­jet­ku sa­mot­né­ho věřite­le, je­hož sou­čás­tí se sta­la ta kon­krét­ní poh­le­dáv­ka, a věřite­li se v důsled­ku proti­práv­ní­ho jed­ná­ní dluž­ní­ka ne­dos­ta­ne plnění od­po­ví­da­jí­cí­ho poh­le­dáv­ce vůči ta­ko­vé­mu dluž­ní­ko­vi.

V tom­to kon­textu je te­dy nut­né přis­tou­pit ta­ké k vý­kla­du „spor­né­ho“ znění al­ter­na­ti­vy poš­ko­zo­va­cí­ho jed­ná­ní spo­čí­va­jí­cí­ho v „za­tí­že­ní věci, kte­rá je předmětem zá­vaz­ku“. Nel­ze to­tiž ten­to po­jem chá­pat mož­ná na pr­vní poh­led se na­bí­ze­jí­cím způso­bem, jak uči­ni­li do­vo­la­te­lé, tj. že „předmětem zá­vaz­ku mu­sí být ta věc z ma­jet­ku dluž­ní­ka, s níž je nak­lá­dá­no, resp. doj­de k je­jí­mu za­tí­že­ní“. Předmětem zá­vaz­ku je to­tiž po­vin­nost dluž­ní­ka pl­nit dluh své­mu věřite­li a je­mu od­po­ví­dá prá­vo věřite­le na plnění, tj. poh­le­dáv­ka. Plnění ja­ko předmět zá­vaz­ku mu­sí být ma­jet­ko­vé po­va­hy (srov. § 1721 a 1722 zá­ko­na č. 89/2012, ob­čan­ské­ho zá­ko­ní­ku). Exis­ten­ce zá­vaz­ko­vé­ho práv­ní­ho vzta­hu tvoří zá­sad­ní před­pok­lad tres­tní od­povědnos­ti pa­cha­te­le, kte­rý způso­bem v § 222 tr. zá­ko­ní­ku sta­no­ve­ným, nak­lá­dá s ma­jet­kem, ať svým či ji­né­ho, tak, že z něho věřitel nemůže us­po­ko­jit svou poh­le­dáv­ku. To zna­me­ná, že proti­práv­ní jed­ná­ní směřuje vůči sa­mot­né poh­le­dáv­ce, jíž sou­časně od­po­ví­dá zá­va­zek pa­cha­te­le pos­kyt­nout věřite­li plnění. Předmětem zá­vaz­ku (splnění dlu­hu) může být mj. věc z ma­jet­ku dluž­ní­ka pou­ži­tel­ná ke splnění dlu­hu, ať již k čás­teč­né­mu či v ce­lém roz­sa­hu exis­tu­jí­cí poh­le­dáv­ky věřite­le. Po­kud pa­cha­tel za­tí­že­ním ta­ko­vé věci ve prospěch tře­tí oso­by za­brá­ní věřite­li v us­po­ko­je­ní je­ho poh­le­dáv­ky, ne­boť ten ne­zís­ká věcí, resp. je­jím zpeněže­ním, zpět to, co mu na zá­kladě zá­vaz­ko­vé­ho práv­ní­ho vzta­hu s dluž­ní­kem ná­le­ží, pak jed­ná způso­bem přepok­lá­da­ným v us­ta­no­ve­ní § 222 od­st. 1 písm. c) tr. zá­ko­ní­ku. Je nut­né mít na zřete­li mj. též sku­teč­nost, že poh­le­dáv­ka věřite­le (věc) tvoří sou­část je­ho ma­jet­ku, je ob­jek­tem je­ho vlas­tnic­tví. To zna­me­ná, že stejně je nut­né nah­lí­žet na od­po­ví­da­jí­cí zá­va­zek dluž­ní­ka, kte­rý na dru­hé straně tvoří pa­siv­ní sou­část je­ho jmění.

Ob­vinění do­vo­zo­va­li nes­práv­né hmotněpráv­ní po­sou­ze­ní skut­ku mj. právě ze zá­kon­né for­mu­la­ce té­to al­ter­na­ti­vy, kte­rá ob­sa­hu­je po­jem „věc“, a vůči níž směřuje za­tí­že­ní, v důsled­ku če­hož se ta­ko­vá věc sta­ne neu­potřebi­tel­nou pro us­po­ko­je­ní věřite­le. No­vá práv­ní úp­ra­va ob­čan­ské­ho prá­va hmot­né­ho pro­ve­de­ná zá­ko­nem č. 89/2012, ob­čan­ský zá­ko­ník, vý­slovně de­fi­nu­je (na roz­díl od předeš­lé­ho zá­ko­na) věc v práv­ním smys­lu ja­ko vše, co je roz­díl­né od oso­by a slou­ží potřebě li­dí (viz § 489 o. z.). Me­zi věci z poh­le­du prá­va je tu­díž nut­né za­řadit ne­jen hmot­né předmě­ty, nýbrž i ta­ko­vé, kte­ré ne­ma­jí hmot­nou pod­sta­tu, např. poh­le­dáv­ku, ob­chod­ní ta­jem­ství apod. (srov. ŠVES­TKA, Jiří, STU­NA, Sta­nis­lav. K poj­mu věc v práv­ním smys­lu v návr­hu no­vé­ho ob­čan­ské­ho zá­ko­ní­ku. Práv­ní roz­hle­dy, 2011, č. 10, s. 371).

Jed­ná­ní ob­viněných spo­čí­va­jí­cí ve zříze­ní zá­stav­ní­ho prá­va ve prospěch M. D., je­hož poh­le­dáv­ky ozna­či­ly sou­dy za fik­tiv­ní, a to na ne­mo­vi­tos­tech, kte­ré moh­ly slou­žit k reál­né­mu us­po­ko­je­ní poh­le­dáv­ky poš­ko­ze­né­ho M. K., se zá­měrem zmařit či za­brá­nit splnění ná­ro­ku vznik­lé­ho se zá­vaz­ko­vé­ho práv­ní­ho vzta­hu s tím­to věřite­lem, sou­dy důvodně po­sou­di­ly pod­le § 222 od­st. 1 písm. c) tr. zá­ko­ní­ku. Tím vy­vo­la­li si­tua­ci, že M. D. ja­ko zá­stav­ní věřitel se mohl před­nostně us­po­ko­jit z ne­mo­vi­tos­ti, resp. z je­jí­ho zpeněže­ní, za­jištěné v je­ho prospěch. Vzhle­dem k to­mu, že hod­no­ta ne­mo­vi­tos­ti ne­do­sa­ho­va­la vý­še „údaj­né­ho“ ná­ro­ku M. D., tak ob­vinění zba­vi­li poš­ko­ze­né­ho M. K. (ja­ko ne­za­jištěné­ho věřite­le) mož­nos­ti reálně us­po­ko­jit je­ho poh­le­dáv­ku. Za­tí­že­ní věci spa­da­jí­cí do ma­jet­ku dluž­ní­ka, kte­ré má za důsle­dek, že ta­ko­vá věc přes­ta­ne být pro věřite­le pou­ži­tel­ná (způso­bi­lá) ke splnění je­ho poh­le­dáv­ky, a to za si­tua­ce, kdy dluž­ník ne­má ji­ný ma­je­tek, před­sta­vu­je jed­nu z ma­jet­ko­vých dis­po­zic pa­cha­te­le - dluž­ní­ka, k je­jichž pos­ti­hu je ur­če­no us­ta­no­ve­ní § 222 od­st. 1 písm. c) tr. zá­ko­ní­ku.

Dal­ší ná­mit­ka ob­viněných, že exis­ten­ci zá­vaz­ko­vé­ho vzta­hu me­zi RSDr. A. K. a poš­ko­ze­ným M. K. sou­dy obou stupňů ne­po­sou­di­ly ja­ko předběžnou otáz­ku, je vý­hra­dou zce­la nedůvod­nou. Stej­nou ná­mit­ku up­lat­ni­li oba do­vo­la­te­lé již v rám­ci své­ho řád­né­ho op­rav­né­ho prostřed­ku a od­vo­la­cí soud se k ní vy­jádřil na straně 7 své­ho roz­hod­nu­tí v tom smys­lu, že je prav­dou, že otáz­ku exis­ten­ce a ob­sa­hu práv­ní­ho vzta­hu mu­sí soud v tres­tním říze­ní po­su­zo­vat sa­mos­tatně ja­ko předběžnou otáz­ku; to pla­tí i v případě již exis­tu­jí­cí­ho pra­vo­moc­né­ho roz­hod­nu­tí sou­du v ob­čan­skop­ráv­ním říze­ní, kte­ré ne­má kon­sti­tu­tiv­ní po­va­hu. Ob­vinění však opomně­li tu sku­teč­nost, že ob­čan­skop­ráv­ním roz­hod­nu­tím si­ce soud ne­ní vá­zán, av­šak nemůže jej po­mi­nout, pro­ve­de je ja­ko důkaz a zhod­no­tí v sou­la­du s § 2 od­st. 6 tr. řádu a ve svém roz­hod­nu­tí se s je­ho ar­gu­men­ty vy­pořádá. Od­vo­la­cí soud správně uzavřel, že soud pr­vní­ho stupně uve­de­ný po­ža­da­vek spl­nil, když se zej­mé­na na straně 6 až 7 roz­sud­ku za­bý­val jak ča­so­vou pos­loup­nos­tí, tak ob­sa­hem jed­not­li­vých roz­hod­nu­tí v ob­čan­skop­ráv­ním spo­ru. K to­mu Nej­vyš­ší soud pou­ze do­dá­vá, že sou­dy obou stupňů pos­tu­po­va­ly v sou­la­du s us­tá­le­nou ju­di­ka­tu­rou věnu­jí­cí se otáz­ce po­sou­ze­ní exis­ten­ce zá­vaz­ko­vé­ho práv­ní­ho vzta­hu me­zi dluž­ní­kem - pa­cha­te­lem to­ho­to tres­tné­ho či­nu - a je­ho věřite­lem - poš­ko­ze­ným je­ho jed­ná­ním, kte­rá je pou­ži­tel­ná i za účin­nos­ti no­vé práv­ní úp­ra­vy účin­né od 1. 1. 2010, ne­boť op­ro­ti původ­ní­mu tres­tné­mu či­nu poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 zá­ko­na č. 140/1961 Sb., tres­tní zá­kon, ve znění pozdějších před­pisů, se v zá­klad­ních pod­mín­kách tres­tnos­ti zá­sadně nic nezměni­lo ani u tres­tné­ho či­nu poš­ko­ze­ní věřite­le pod­le § 222 tr. zá­ko­ní­ku (srov. např. us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Hrad­ci Krá­lo­vé ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 10 To 286/2007, uveřejněné pod čís­lem 17/2009 Sbír­ky soud­ních roz­hod­nu­tí a sta­no­vi­sek Nej­vyš­ší­ho sou­du). V po­su­zo­va­ném případě ne­by­ly pro­ká­zá­ny žá­dné sku­teč­nos­ti, kte­ré by exis­ten­ci zá­vaz­ko­vé­ho práv­ní­ho vzta­hu me­zi ob­viněným RSDr. A. K. a poš­ko­ze­ným M. K. v době před­chá­ze­jí­cí ma­jet­ko­vým dis­po­zi­cím ob­viněných zpo­chyb­ňo­va­ly. Pos­tu­pu soudů obou stupňů při hod­no­ce­ní otáz­ky exis­ten­ce zá­vaz­ku tu­díž nel­ze nic vy­tknout.

Dos­ta­teč­ným a nap­ros­to přesvědči­vým způso­bem se soud dru­hé­ho stupně vy­pořádal s dal­ší opa­ko­va­nou ná­mit­kou ob­viněných tý­ka­jí­cí se po­ru­še­ní zá­sa­dy sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se. Jak poz­na­me­nal od­vo­la­cí soud na straně 7 až 8 své­ho roz­hod­nu­tí, poš­ko­ze­ný M. K. up­lat­ňo­val svůj ná­rok před­nostně v říze­ní ob­čan­skop­ráv­ním, ve kte­rém byl zce­la úspěš­ný (viz roz­su­dek Kraj­ské­ho sou­du v Os­travě ze dne 11. 10. 2010, sp. zn. 28 Cm 35/2004). Nic­méně jed­ná­ním ob­viněných pop­sa­ným ve vý­ro­ku o vině roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně mu by­lo zne­možněno fak­tic­ky se do­mo­ci své­ho ná­ro­ku v důsled­ku zříze­ní zá­stav­ní­ho prá­va na je­di­ném ma­jet­ku dluž­ní­ka. Poh­le­dáv­ka poš­ko­ze­né­ho se pro něho sta­la prak­tic­ky ne­do­byt­nou, ne­boť hod­no­ta předmětných ne­mo­vi­tos­tí nepřesáh­la vý­ši „údaj­né“ poh­le­dáv­ky zá­stav­ní­ho věřite­le - M. D. Nej­vyš­ší soud se pro­to zto­tož­ňu­je s ná­zo­rem soudů niž­ších stupňů, že pro­jed­ná­va­ná tres­tní věc se ni­jak ne­vy­my­ká tzv. běžným případům poš­ko­zo­va­cí­ho jed­ná­ní dluž­níků, na něž do­pa­dá us­ta­no­ve­ní § 222 tr. zá­ko­ní­ku, aby ji ne­by­lo nut­né pos­tih­nout prostřed­ky tres­tní­ho prá­va včetně od­po­ví­da­jí­cí tres­tní san­kce. Po­kud v pro­bí­ha­jí­cím ob­čan­skop­ráv­ním spo­ru o plat­nost zá­sta­vy bu­de M. K. úspěš­ný, do­sáh­ne tím fak­tic­ky náp­ra­vy škod­li­vé­ho sta­vu, kte­rý ob­vinění svým proti­práv­ním jed­ná­ním způso­bi­li a kte­ré napl­ni­lo všech­ny zna­ky skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu poš­ko­ze­ní věřite­le pod­le § 222 od­st. 1 písm. c), od­st. 3 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku. K vý­kla­du zá­sa­dy sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se je v pod­rob­nos­tech mož­né od­ká­zat na sta­no­vis­ko tres­tní­ho ko­le­gia Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 pub­li­ko­va­né pod č. 26/2013 Sbír­ky soud­ních roz­hod­nu­tí a sta­no­vi­sek Nej­vyš­ší­ho sou­du.

K ná­mit­ce do­vo­la­telů, že ob­vině­ný RSDr. A. K. se ve smlouvě o půjčce s M. D. za­vá­zal svůj zá­va­zek za­jis­tit zříze­ním zá­stav­ní­ho prá­va na ne­mo­vi­tos­tech, Nej­vyš­ší soud pro upřesnění do­dá­vá, že ve zmi­ňo­va­né smlouvě o půjčce ze dne 14. 4. 2000, kte­rá by­la uzavřena me­zi oběma ob­viněný­mi a M. D. (v tres­tním spi­su na č. l. 202), je uve­de­no, že k za­jištění dlu­hu ve prospěch věřite­le navr­hu­je dluž­ník (tj. ob­vinění) pro­vést zá­sta­vu je­ho ne­mo­vi­tos­tí. Pod­le té­to smlou­vy však věřitel na sep­sá­ní zá­stav­ní smlou­vy netr­vá; na vy­zvá­ní věřite­le se pro­to dluž­ník za­va­zu­je svůj ne­mo­vi­tý ma­je­tek do­da­tečně zá­stav­ní smlou­vou ve prospěch věřite­le za­sta­vit. Tak­též v dru­hém uz­ná­ní dlu­hu ze dne 23. 5. 2008 (č. l. 271 tres­tní­ho spi­su), kte­ré po­dep­sal již pou­ze ob­vině­ný RSDr. A. K., je poz­nám­ka, že na vý­zvu věřite­le M. D. bu­de k za­jištění dlu­hu sep­sá­na zá­stav­ní smlou­va na veš­ke­rý ne­mo­vi­tý ma­je­tek. Av­šak z vý­povědi M. D. (roz­su­dek sou­du pr­vní­ho stupně na straně 5) vy­plý­vá, že za­jištění je­ho poh­le­dáv­ky zá­stav­ním prá­vem mu navrh­la ob­viněná V. K. Nad­to sám ob­vině­ný RSDr. A. K. ve své vý­povědi (roz­su­dek sou­du pr­vní­ho stupně na straně 4) uvedl, že zá­stav­ní smlou­va vznik­la v ro­ce 2010 ne­bo 2011; M. D. však „po něm nic ta­ko­vé­ho nechtěl“. Ne­doš­lo te­dy k žá­dné „vý­zvě k za­jištění poh­le­dáv­ky“ ze stra­ny M. D., ob­vinění pro­to nemě­li po­vin­nost za­jis­tit poh­le­dáv­ku M. D. zříze­ním zá­stav­ní­ho prá­va na ne­mo­vi­tos­tech, a uči­ni­li tak vý­lučně z vlas­tní ini­cia­ti­vy. Ta­to sku­teč­nost vy­vra­cí ná­mit­ku do­vo­la­telů, že zříze­ním zá­stav­ní smlou­vy ve prospěch poh­le­dáv­ky M. D. pou­ze pl­ni­li po­vin­nost, kte­rá jim vy­plý­va­la z uzavřené smlou­vy o půjčce, a neš­lo tak z je­jich stra­ny o zá­měrně poš­ko­zu­jí­cí jed­ná­ní vůči M. K. Nad­to k poz­nám­ce ob­viněných, že res­pek­to­va­li zá­sa­du pac­ta sunt servand­a a že jed­na­li zce­la v sou­la­du s ci­vil­ním prá­vem, Nej­vyš­ší soud po­do­tý­ká, že způso­by, ji­miž se pa­cha­tel ja­ko dluž­ník zba­vu­je ma­jet­ku ne­bo ho za­těžu­je na úkor us­po­ko­je­ní poh­le­dáv­ky věřite­le, ne­mu­se­jí být sa­my o sobě ani tres­tný­mi či­ny. Trestně pos­ti­ži­tel­ný­mi se stá­va­jí vzhle­dem k nepříz­ni­vým důsledkům, kte­ré ma­jí pro us­po­ko­je­ní poh­le­dá­vek je­jich věřitelů (srov. us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 5 Tdo 1577/2008, pub­li­ko­va­né pod č. T 1158 v Sou­bo­ru tres­tních roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du, se­šit 52, kte­rý vy­dá­va­lo Nak­la­da­tel­ství C. H. Beck, Pra­ha).

Od­vo­la­cí soud se pod­le ná­zo­ru Nej­vyš­ší­ho sou­du ta­ké zce­la dos­ta­teč­ným a přesvědči­vým způso­bem vy­pořádal se sub­jek­tiv­ní strán­kou skut­ko­vé pod­sta­ty da­né­ho tres­tné­ho či­nu, a to u obou ob­viněných. To pla­tí i oh­ledně hod­no­ce­ní sku­teč­nos­ti, že ob­viněná V. K. by­la dos­ta­tečně věcně in­for­mo­vá­na o sta­vu pro­bí­ha­jí­cí­ho ci­vil­ní­ho říze­ní, kte­ré před za­tí­že­ním ne­mo­vi­tos­tí dospělo do sta­dia těsně před vy­hlá­še­ním roz­hod­nu­tí o ža­lobě. Soud dru­hé­ho stupně se k to­mu vy­jádřil na straně 8 až 9 na­pa­de­né­ho us­ne­se­ní, v pod­rob­nos­tech pro­to Nej­vyš­ší soud od­ka­zu­je na uve­de­né ar­gu­men­ty. V rám­ci opětovně na­mí­ta­né vý­hra­dy do­vo­la­telů, že neb­yl pro­ká­zán je­jich úmysl poš­ko­dit věřite­le, kdy příči­nou zú­že­ní spo­leč­né­ho jmění man­želů byl zhor­šu­jí­cí se zdra­vot­ní stav RSDr. A. K., Nej­vyš­ší soud upo­zor­ňu­je na tu sku­teč­nost, že vzhle­dem k to­mu, že ja­ko trestněprávně re­le­van­tní jed­ná­ní způso­bi­lé poš­ko­dit věřite­le ne­by­lo po­sou­ze­no sa­mot­né zú­že­ní spo­leč­né­ho jmění man­želů K., ale až zříze­ní zá­stav­ní­ho prá­va na předmětných ne­mo­vi­tos­tech před­sta­vu­jí­cích je­di­ný ma­je­tek způso­bi­lý k us­po­ko­je­ní poš­ko­ze­né­ho věřite­le, je ta­ko­vá ná­mit­ka zce­la bez­předmětná. Na­víc po­kud zú­že­ním spo­leč­né­ho jmění man­želů do­vo­la­te­lé sle­do­va­li pou­ze fi­nan­ční za­jištění ob­viněné V. K. pro případ man­že­lo­va úmr­tí, je zce­la ne­lo­gic­ké, aby ten­to ma­je­tek nás­ledně sa­ma dob­ro­volně za­tí­ži­la zá­stav­ním prá­vem ve prospěch M. D., je­hož tvr­ze­ná poh­le­dáv­ka by­la na­víc vy­šší než od­ha­do­va­ná ce­na ne­mo­vi­tos­tí. O to ví­ce se je­ví úva­hy soudů obou stupňů zpo­chyb­ňu­jí­cí ná­rok to­ho­to věřite­le ja­ko lo­gic­ké a od­po­ví­da­jí­cí sku­teč­né­mu sta­vu věcí.

Ná­mit­ka ob­viněné­ho, že or­gá­ny čin­né v tres­tním říze­ní ne­vys­lech­ly v příp­rav­ném říze­ní jím navr­že­né­ho svědka, směřuje do ob­las­ti do­ka­zo­vá­ní a ne­ní tak ná­mit­kou spa­da­jí­cí pod dek­la­ro­va­ný do­vo­la­cí důvod. K to­mu již nad rá­mec své přez­kum­né po­vin­nos­ti Nej­vyš­ší soud do­dá­vá, že sku­teč­nost, kte­rá mě­la být navr­ho­va­ným důka­zem pro­ká­zá­na (te­dy že doš­lo v le­tech 1989 až 1990 k fi­nan­ční tran­sak­ci me­zi M. D. a sovětským ge­ne­rá­lem) je zce­la bez vý­zna­mu ve vzta­hu ke spá­cha­né­mu tres­tné­mu či­nu. Neh­ra­je zde to­tiž zá­sad­ní ro­li, co se dělo s fi­nan­ční­mi prostřed­ky před tím, než je M. D. údajně půjčil ob­viněné­mu RSDr. A. K.

Dru­hý z do­vo­la­cích důvodů pod­le § 265b od­st. 1 písm. l) tr. řádu, na nějž ob­vinění od­ká­za­li, zá­kon de­fi­nu­je ve dvou al­ter­na­ti­vách. Pod­le pr­vní z nich je ten­to do­vo­la­cí důvod dán teh­dy, po­kud by­lo roz­hod­nu­to o za­mít­nu­tí ne­bo od­mít­nu­tí řád­né­ho op­rav­né­ho prostřed­ku pro­ti roz­sud­ku ne­bo us­ne­se­ní uve­de­né­mu v § 265a od­st. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž by­ly splně­ny pro­ces­ní pod­mín­ky sta­no­ve­né zá­ko­nem pro ta­ko­vé roz­hod­nu­tí. Jde o pro­ces­ní do­vo­la­cí důvod, kte­rý má za­brá­nit po­ru­še­ní prá­va na přís­tup stra­ny k dru­hé soud­ní in­stan­ci, a to zej­mé­na ve formě od­mít­nu­tí ne­bo za­mít­nu­tí op­rav­né­ho prostřed­ku bez věcné­ho přez­kou­má­ní na­pa­de­né­ho roz­hod­nu­tí. Dru­há pak do­pa­dá na si­tua­ce, kdy již v říze­ní před­chá­ze­jí­cím na­pa­de­né­mu roz­hod­nu­tí byl dán někte­rý z do­vo­la­cích důvo­du uve­de­ných v § 265b od­st. 1 písm. a) až k). Do­vo­la­te­lé nes­pe­ci­fi­ko­va­li, kte­rá z těchto al­ter­na­tiv mě­la být v po­su­zo­va­né věci naplněna, av­šak vzhle­dem k to­mu, že od­vo­la­cí soud ko­nal veřej­né za­se­dá­ní o po­da­ných od­vo­lá­ních ob­viněných, nepřichá­zí v úva­hu je­ho pr­vní al­ter­na­ti­va. Nej­vyš­ší soud na pod­kladě po­da­ných do­vo­lá­ní a ob­sa­hu tres­tní­ho spi­su nes­hle­dal ani naplnění na­mí­ta­né­ho do­vo­la­cí­ho důvo­du pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. řádu, ne­by­lo pro­to mož­né úspěšně vy­užít ani dru­hé ze zá­kon­ných al­ter­na­tiv důvo­du do­vo­lá­ní pod­le § 265b od­st. 1 písm. l) tr. řádu.

Do­vo­lá­ní ob­viněných te­dy neob­sa­ho­va­la žá­dnou vý­hra­du, kte­rá by moh­la vést ke ka­sa­ci na­pa­de­né­ho us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Os­travě - po­boč­ky v Olo­mou­ci ani je­ho před­chá­ze­jí­cí­ho říze­ní pro va­du spo­čí­va­jí­cí v nes­práv­ném práv­ním po­sou­ze­ní skut­ku, za kte­rý by­li od­sou­ze­ni, či v ji­ném nes­práv­ném hmotněpráv­ním po­sou­ze­ní. Ne­doš­lo tak k naplnění důvodů do­vo­lá­ní pod­le § 265b od­st. 1 písm. g), l) tr. řádu. Nej­vyš­ší soud na pod­kladě tres­tní­ho spi­su od­mítl do­vo­lá­ní ob­viněných RSDr. A. K. a V. K. ja­ko zjevně neo­pod­statněná pod­le § 265i od­st. 1 písm. e) tř. řádu, aniž by přez­kou­má­val zá­kon­nost a od­ůvodněnost na­pa­de­né­ho roz­hod­nu­tí ne­bo správ­nost říze­ní mu před­chá­ze­jí­cí­ho. V sou­la­du s us­ta­no­ve­ním § 265r od­st. 1 písm. a) tr. řádu Nej­vyš­ší soud roz­hodl v ne­veřej­ném za­se­dá­ní.


P o u č e n í : Pro­ti roz­hod­nu­tí o do­vo­lá­ní ne­ní s vý­jim­kou ob­no­vy říze­ní op­rav­ný prostředek přípust­ný (§ 265n tr. řádu).  

V Brně dne 9. pro­sin­ce 2015

 

 

 

Diskusia