Trestný čin podvodu a bezpodielové spoluvlastníctvo manželov

 

Práv­ní vě­ta:

Znak do­ko­na­né­ho tres­tné­ho či­nu pod­vo­du pod­le § 209 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku „způso­be­ní ško­dy na ci­zím ma­jet­ku“ nemůže je­den z man­želů napl­nit pod­vod­ným zkrá­ce­ním spo­leč­né­ho jmění man­želů, ne­boť pod poj­mem „ci­zí ma­je­tek“ u tres­tné­ho či­nu pod­vo­du je třeba ro­zumět ma­je­tek, kte­rý ne­ná­le­ží pa­cha­te­li ne­bo ne­ná­le­ží vý­lučně jen je­mu, přičemž vzhle­dem k po­va­ze in­sti­tu­tu spo­leč­né­ho jmění man­želů je kaž­dý z man­želů úpl­ným vlas­tní­kem ce­lé­ho ta­ko­vé­ho ma­jet­ku.

 

Ne­ní však vy­lou­če­no, aby pod­vod­né jed­ná­ní jed­no­ho z man­želů vůči to­mu­to ma­jet­ku spo­čí­va­jí­cí v tom, že dru­hé­mu z man­želů za­ml­čel sku­teč­nost, že vy­tvořil spo­lečně s dal­ší oso­bou fik­tiv­ní a ni­čím ne­pod­lo­že­ný zá­va­zek, aby tak zá­měrně sní­žil hod­no­tu ma­jet­ku ve spo­leč­ném jmění man­želů, kte­ré by­lo pro­ve­de­no v sou­vis­los­ti s oče­ká­va­ným roz­vo­do­vým říze­ním a s vy­pořádá­ním spo­leč­né­ho jmění man­želů a směřova­lo ke způso­be­ní nás­led­ku, kte­rý měl nas­tat až roz­vo­dem man­žel­ství a vy­pořádá­ním ma­jet­ku ze spo­leč­né­ho jmění man­želů by­lo po­sou­ze­no ja­ko po­kus tres­tné­ho či­nu pod­vo­du pod­le § 21 od­st. 1 a § 209 tr. zá­ko­ní­ku. Od­čer­pá­ní ma­jet­ku ze spo­leč­né­ho jmění man­želů tím­to způso­bem by­lo jen me­zis­tupněm vy­plý­va­jí­cím z práv­ní­ho sta­vu v době pod­vod­né­ho jed­ná­ní, když ko­neč­ným cí­lem pa­cha­te­le by­lo, aby pro případ vy­pořádá­ní spo­leč­né­ho jmění man­želů zís­kal pro se­be větší po­díl ze spo­leč­né­ho jmění man­želů, než by nab­yl bez ta­ko­vé­ho pod­vod­né­ho jed­ná­ní.

 

 

11 Tdo 1406/2013-50

U S N E S E N Í

Nej­vyš­ší soud pro­jed­nal v ne­veřej­ném za­se­dá­ní ko­na­ném dne 12. břez­na 2014 do­vo­lá­ní po­da­né ob­viněným Bc. P. Š., pro­ti us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Brně ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 4 To 149/2013, ja­ko sou­du od­vo­la­cí­ho v tres­tní věci ve­de­né u Městské­ho sou­du v Brně pod sp. zn. 91 T 82/2012 a roz­hodl t a k t o :

Pod­le § 265i od­st. 1 písm. e) tr. ř. se do­vo­lá­ní ob­viněné­ho Bc. P. Š. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

 

Roz­sud­kem Městské­ho sou­du v Brně ze dne 21. 1. 2013, sp. zn. 91 T 82/2012, byl ob­vině­ný Bc. P. Š. uz­nán vin­ným po­ku­sem zlo­či­nu pod­vo­du pod­le § 21 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku k § 209 od­st. 1, 4 písm. d) tr. zá­ko­ní­ku, ve formě po­mo­ci pod­le § 24 od­st. 1 písm. c) tr. zá­ko­ní­ku, za kte­rý byl od­sou­zen k tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní dva­ce­ti pě­ti měsíců, je­hož vý­kon byl pod­le § 81 od­st. 1 a § 82 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku pod­míněně od­lo­žen na zku­šeb­ní do­bu v tr­vá­ní tří let. Dá­le by­lo roz­hod­nu­to o vině a tres­tu spolu­ob­viněné­ho Ing. K. B..

Pod­le skut­ko­vých zjištění se ob­vině­ný do­pus­til sho­ra uve­de­né tres­tné čin­nos­ti tím, že se spolu­ob­viněným B. s cí­lem vy­tvořit fik­tiv­ní a ni­čím ne­pod­lo­že­ný zá­va­zek, kdy ob­vině­ný B. má ja­ko údaj­ný dluž­ník dlu­žit své­mu věřite­li ob­viněné­mu Š. čás­tku ve vý­ši 3 000 000 Kč, po před­cho­zí dom­luvě o tom­to fik­tiv­ním dlu­hu ne­cha­li dne 16. 11. 2010 v B. na uli­ci K. … sep­sat exeku­tor­ský zá­pis se svo­le­ním k vy­ko­na­tel­nos­ti u soud­ní­ho exeku­to­ra Exeku­tor­ské­ho úřadu Znoj­mo, Mgr. Vojtěcha Ja­ro­še, kte­rý byl vy­ho­to­ven pod sp. zn. 133 EZ 196/10 a tý­kal se do­ho­dy o uz­ná­ní dlu­hu ve vý­ši 3 000 000 Kč, ve kte­rém se ob­vině­ný B. ja­ko dluž­ník a oso­ba po­vin­ná ten­to dluh za­vá­zal ob­viněné­mu Š. ja­ko věřite­li a osobě op­rávněné splá­cet v měsíč­ních splát­kách ve vý­ši 100 000 Kč po­čí­na­je dnem 19. 11. 2010 pod ztrá­tou vý­ho­dy splá­tek v případě ne­dodr­že­ní splát­ko­vé­ho ka­len­dáře, přičemž vý­še splá­tek by­la úmyslně sta­no­ve­na tak vy­so­ká, že je ob­vině­ný B. vzhle­dem ke svým příjmům ne­mohl a neb­yl scho­pen hra­dit, a to vše bez vědo­mí man­žel­ky ob­viněné­ho B., poš­ko­ze­né H. B., se skry­tým úmys­lem od­čer­pá­ní ma­jet­ku ze spo­leč­né­ho jmění man­želů B.. Pop­sa­ným jed­ná­ním ob­vině­ný B. uvedl svo­ji man­žel­ku, poš­ko­ze­nou H. B., v om­yl před­stí­rá­ním neexis­tu­jí­cí­ho zá­vaz­ku a k je­jí újmě se tak po­ku­sil způso­bit ško­du ve vý­ši nej­méně 1 500 000 Kč sní­že­ním hod­no­ty ma­jet­ku ve spo­leč­ném jmění man­želů B..

Pro­ti ci­to­va­né­mu roz­sud­ku po­da­li ob­vinění od­vo­lá­ní, kte­rá Kraj­ský soud v Brně us­ne­se­ním ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 4 To 149/2013, pod­le § 256 tr. ř. za­mítl.

Pro­ti roz­hod­nu­tí od­vo­la­cí­ho sou­du po­dal ob­vině­ný do­vo­lá­ní prostřed­nic­tvím své­ho ob­háj­ce Mgr. Vác­la­va Kot­ka, kte­rým je na­padl v ce­lém roz­sa­hu. Oh­ledně do­vo­la­cí­ho důvo­du od­ká­zal na § 265b od­st. 1 písm. l) ve spo­je­ní s us­ta­no­ve­ním § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že v říze­ní před­chá­ze­jí­cím roz­hod­nu­tí o za­mít­nu­tí je­ho od­vo­lá­ní doš­lo k vy­dá­ní roz­hod­nu­tí spo­čí­va­jí­cí­ho na nes­práv­ném práv­ním po­sou­ze­ní skut­ku a ta­ké ji­ném nes­práv­ném hmotně práv­ním po­sou­ze­ní.

Nejpr­ve ob­vině­ný ve svém ob­sáh­lém po­dá­ní poněkud sar­kas­tic­ky kon­sta­tu­je, že se zřejmě v průběhu ce­lé­ho tres­tní­ho říze­ní mý­lil, když se dom­ní­val, že jed­ná­ní, pro kte­ré je stí­hán, sou­vi­sí s nás­led­ným roz­vo­dem a vy­pořádá­ním spo­leč­né­ho jmění man­želů B. Pou­ka­zu­je při tom na znění ob­ža­lo­by, kde by­lo v zá­věru uve­de­no: „a to s oh­le­dem na blí­ží­cí se roz­vod a ma­jet­ko­vé vy­pořádá­ní“. Pod­le kraj­ské­ho sou­du je však tres­tným či­nem pod­vo­du chráněn ci­zí ma­je­tek ja­ko ce­lek, ci­zím ma­jet­kem se přitom ro­zu­mí ma­je­tek, kte­rý ne­ná­le­ží pa­cha­te­li ne­bo ne­ná­le­ží vý­lučně pa­cha­te­li. Z to­ho se dá pod­le ob­viněné­ho do­vo­dit, že tres­tná čin­nost nemě­la sou­vi­set s nás­led­ným roz­vo­dem ob­viněné­ho B. a vy­pořádá­ním je­ho spo­leč­né­ho jmění man­želů. Od­vo­la­cí soud pod­le ob­viněné­ho po­mi­nul, že skut­ko­vá vě­ta vý­ro­ku o vině roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně ne­ho­voří o žá­dném obo­ha­ce­ní tře­tí oso­by a te­dy i z to­ho důvo­du ne­napl­ňu­je skut­ko­vou pod­sta­tu žá­dné­ho tres­tné­ho či­nu. Sou­dy pod­le ob­viněné­ho vůbec ne­po­cho­pi­ly práv­ní pod­sta­tu spo­leč­né­ho jmění man­želů. Je­jich práv­ní po­sou­ze­ní sto­jí na před­pok­la­du, že se lze do­pus­tit ma­jet­ko­vé­ho tres­tné­ho či­nu vůči dru­hé­mu man­že­lo­vi na ma­jet­ku, kte­rý tvoří spo­leč­né jmění man­želů. Ten­to před­pok­lad by pod­le ob­viněné­ho zna­me­nal, že po­kud je­den z man­želů způso­bí ško­du na ma­jet­ku ve spo­leč­ném jmění man­želů, byl by po­vi­nen ji dru­hé­mu man­že­lo­vi nah­ra­dit. Pod­le ob­viněné­ho by pak by­lo na­místě trestně stí­hat vel­kou část osob ži­jí­cích v man­žel­ství, je­jichž jed­ná­ním doš­lo ke škodě na ma­jet­ku spa­da­jí­cím do spo­leč­né­ho jmění man­želů, ne­boť ten je třeba pro úče­ly tres­tní­ho zá­ko­ní­ku po­va­žo­vat za ma­je­tek ci­zí. To je však pod­le ob­viněné­ho v přímém roz­po­ru s práv­ní úp­ra­vou spo­leč­né­ho jmění man­želů v ob­čan­ském zá­ko­ní­ku. K to­mu ob­vině­ný uvá­dí něko­lik přík­ladů, kte­ré by pod­le něj by­ly důsled­kem pre­zen­to­va­né­ho práv­ní­ho ná­zo­ru. Po­kud by např. je­den z man­želů úmyslně roz­bil cen­nou vá­zu ve spo­leč­ném jmění, do­pus­til by se tres­tné­ho či­nu poš­ko­ze­ní ci­zí věci pod­le § 228 tr. zá­ko­ní­ku. Po­kud man­že­lé vy­be­rou z úč­tu pe­ní­ze, kte­ré tvoří sou­část spo­leč­né­ho jmění, na kou­pi auto­mo­bi­lu, ale je­den z nich je pak proh­ra­je na auto­ma­tech, jed­na­lo by se o trest­ný čin pod­vo­du ne­bo zpro­nevěry. Po­kud je­den z man­želů pod­ni­ká ja­ko fy­zic­ká oso­ba, přičemž svou živ­nost ne­vy­ko­ná­vá s řád­nou pé­čí a úmyslně pla­tí zá­vaz­ky z pod­ni­ká­ní se zpožděním, v důsled­ku če­hož bu­de po­vi­nen za­pla­tit smluv­ní po­ku­tu z prostředků ve spo­leč­ném jmění man­želů, do­pus­tí se tres­tné­ho či­nu po­ru­še­ní po­vin­nos­ti při správě ci­zí­ho ma­jet­ku. Ob­dob­ná si­tua­ce by moh­la nas­tat i ve spo­leč­nos­ti s ru­če­ním ome­ze­ným, v níž je je­den z man­želů je­di­ným spo­leč­ní­kem, přičemž ob­chod­ní po­díl je sou­čás­tí spo­leč­né­ho jmění man­želů. Po­kud pak man­žel – jed­na­tel ne­bu­de vy­ko­ná­vat svou fun­kci s pé­čí řád­né­ho hos­po­dáře a spo­leč­nost skon­čí v úpad­ku, způso­bí tím dru­hé­mu man­že­lo­vi ško­du ve vzta­hu k ma­jet­ku tvořící­mu spo­leč­né jmění. Neudr­ži­tel­nost práv­ní­ho ná­zo­ru za­stá­va­né­ho sou­dy pak pod­le ob­viněné­ho vy­plý­vá i z opač­né si­tua­ce, kdy by je­den z man­želů svým pod­ni­ká­ním vy­tvořil ne­ma­lý zisk, kte­rý by spa­dal do spo­leč­né­ho jmění man­želů. Ve vzta­hu ke dru­hé­mu man­že­lo­vi by se pak pod­le ob­viněné­ho mu­se­lo jed­nat o bez­důvod­né obo­ha­ce­ní.

Pod­le ob­viněné­ho ne­ní mož­ný zá­věr, že v případě do­ko­ná­ní tres­tné­ho či­nu by ob­vině­ný B. od­čer­pal ma­je­tek ze spo­leč­né­ho jmění man­želů ve svůj prospěch a způso­bil by tím ško­du ve vý­ši nej­méně 1 500 000 Kč, ne­boť od­čer­pa­ný ma­je­tek by zůstal ve spo­leč­ném jmění. Nel­ze si ta­ké dost dobře před­sta­vit, z če­ho by měl je­den z man­želů ja­ko údaj­ný pa­cha­tel nah­ra­dit ško­du, po­kud by neměl žá­dný vý­luč­ný ma­je­tek a veš­ke­ré je­ho příj­my se stá­va­jí sou­čás­tí spo­leč­né­ho jmění. Práv­ní ná­zor soudů by pod­le ob­viněné­ho zna­me­nal nepřípus­tnou in­ge­ren­ci no­rem tres­tní­ho prá­va do vztahů me­zi man­že­ly, aniž by by­la res­pek­to­vá­na zá­sa­da ul­ti­ma ra­tio. Veš­ke­rá jed­ná­ní jed­no­ho z man­želů, ke kte­rým ne­dal dru­hý man­žel souh­las ne­bo o nich ani nevěděl, by pak by­lo třeba po­su­zo­vat ja­ko je­den z ma­jet­ko­vých tres­tných činů. Pod­le ob­viněné­ho však z po­va­hy man­žel­ství a s ním sou­vi­se­jí­cí­ho ma­jet­ko­vé­ho spo­le­čen­ství vy­plý­vá, že uve­de­né ri­zi­ko na se­be man­že­lé be­rou uzavřením man­žel­ství. Po­kud je chtějí vy­lou­čit, mu­se­jí vy­užít někte­rý z in­sti­tutů up­ra­ve­ných v us­ta­no­ve­ní § 143a ob­čan­ské­ho zá­ko­ní­ku (pozn.: zá­ko­na č. 40/1964 Sb.). Do­ve­den ad ab­sur­dum by pod­le ob­viněné­ho sou­dy za­stá­va­ný práv­ní ná­zor zna­me­nal, že by by­lo třeba kaž­dé­ho v man­žel­ství ži­jí­cí­ho pa­cha­te­le ma­jet­ko­vé tres­tné čin­nos­ti stí­hat ještě pro dal­ší ma­jet­ko­vý trest­ný čin, kte­ré­ho se do­pus­til na ma­jet­ku ve spo­leč­ném jmění man­želů, ne­boť případ­ný ná­rok na náh­ra­du ško­dy tře­tí oso­by bu­de us­po­ko­jen z ma­jet­ku ve spo­leč­ném jmění man­želů, což mu­sí pa­cha­tel vel­mi dobře vědět.

Po­kud by by­lo jed­ná­ní ob­viněné­ho B. učiněno v sou­vis­los­ti s roz­vo­dem man­žel­ství a vy­pořádá­ním spo­leč­né­ho jmění, by­lo by jej pod­le ob­viněné­ho mož­no po­sou­dit ja­ko trest­ný čin poš­ko­ze­ní věřite­le pod­le § 222 od­st. 1 písm. d) tr. zá­ko­ní­ku. Ov­šem i za té­to si­tua­ce by sku­tek ne­mohl být tres­tným či­nem, pro­to­že cel­ko­vá hod­no­ta ma­jet­ku spa­da­jí­cí­ho do spo­leč­né­ho jmění man­želů B. je mi­ni­málně šest mi­lionů ko­run. V sou­la­du s us­tá­le­nou ju­di­ka­tu­rou by pak zá­va­zek ob­viněné­ho B. při vy­pořádá­ní spo­leč­né­ho jmění šel pou­ze k je­ho tí­ži, ne­boť jej vý­lučně za­vi­nil. Po­kud jde o ob­viněné­ho Š., ne­mohl se do­pus­tit tres­tné­ho či­nu poš­ko­ze­ní věřite­le ani ve sta­diu po­ku­su pro­to, že u něj ne­ní dá­na sub­jek­tiv­ní strán­ka, ne­boť věděl, že hod­no­ta ma­jet­ku man­želů B. převy­šu­je šest mil. Kč, na­víc by nesměl mít vůči ob­viněné­mu B. poh­le­dáv­ku na náh­ra­du ško­dy. Ob­vině­ný je přitom to­ho ná­zo­ru, že exis­ten­ce předmětné poh­le­dáv­ky v říze­ní pro­ká­zá­na by­la, což nás­ledně pod­robně ro­ze­bí­rá vzhle­dem k jed­not­li­vým ob­chod­ním případům, u nichž mu měl spolu­ob­vině­ný pod­le je­ho ná­zo­ru způso­bit ško­du. V zá­věru pak ob­vině­ný vy­světlu­je, proč se spolu­ob­viněným B. stá­le spolu­pra­cu­je, ač­ko­li mu měl způso­bit ta­ko­vou ško­du. Pou­ka­zu­je na fakt, že jde o je­ho dlou­ho­le­té­ho ka­ma­rá­da, kte­rý mu kromě svých po­chy­be­ní po­mohl s řadou za­ká­zek, chtěl mu dát šan­ci, aby své chy­by nap­ra­vil a dluh umořil ze zis­ku na dal­ších za­káz­kách, jde o spolu­pra­cov­ní­ka, kte­ré­mu může lid­sky věřit, že ho ne­bu­de ok­rá­dat.

Zá­věrem své­ho do­vo­lá­ní ob­vině­ný navrhl, aby Nej­vyš­ší soud zru­šil na­pa­de­né us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Brně ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 4 To 149/2013, a roz­su­dek Městské­ho sou­du v Brně ze dne 21. 1. 2013, sp. zn. 91 T 82/2012, a aby věc vrá­til Městské­mu sou­du v Brně k no­vé­mu pro­jed­ná­ní a roz­hod­nu­tí, případně aby jej pod­le § 265m od­st. 1 a § 226 písm. b) tr. ř. zpros­til ob­ža­lo­by.

K do­vo­lá­ní ob­viněné­ho se vy­jádřil nej­vyš­ší stát­ní zá­stup­ce prostřed­nic­tvím stát­ní zá­stup­kyně čin­né u Nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství. Ta po shr­nu­tí před­cho­zí­ho průběhu říze­ní a ob­sa­hu ob­viněným po­da­né­ho do­vo­lá­ní nejpr­ve uved­la, že z hle­dis­ka vy­tý­ka­né nes­práv­nos­ti práv­ní­ho po­sou­ze­ní skut­ku je třeba předev­ším uvést, že při je­jím od­ůvodnění pou­ži­té (a ji­nak obecně ak­cep­to­va­tel­né) od­ka­zy na ob­čan­skop­ráv­ní úp­ra­vu in­sti­tu­tu spo­leč­né­ho jmění man­želů, ja­kož i na sou­vi­se­jí­cí ju­di­ka­tu­ru k otáz­ce vy­lou­če­ní tres­tní od­povědnos­ti jed­no­ho z man­želů za ma­jet­ko­vý trest­ný čin, spá­cha­ný na ma­jet­ku v je­jich spo­leč­ném jmění, se tý­ka­jí prob­le­ma­ti­ky ci­zí­ho ma­jet­ku, resp. zna­ku věci ci­zí (srov. např. ju­di­kát Nej­vyš­ší­ho sou­du pod sp. zn. 7 Tz 120/2001 u tres­tné­ho či­nu lou­pe­že, dá­le Nej­vyš­ší­ho sou­du pod sp. zn. 3 Tdo 853/2009 u tres­tné­ho či­nu krá­de­že) a te­dy je nel­ze vztáh­nout na da­ný případ s přisou­ze­nou práv­ní kva­li­fi­ka­cí tres­tné­ho či­nu pod­vo­du.

Vy­lou­če­ní tres­tní od­povědnos­ti za ško­du způso­be­nou pod­vod­ným jed­ná­ním jed­no­ho man­že­la ke škodě dru­hé­ho z nich na ma­jet­ko­vých hod­no­tách v práv­ním re­ži­mu spo­leč­né­ho jmění man­želů nel­ze pod­le stát­ní zá­stup­kyně do­vo­dit ani na pod­kladě stěžej­ní do­vo­la­cí ná­mit­ky, že sou­dy ne­po­cho­pi­ly práv­ní pod­sta­tu spo­leč­né­ho jmění man­želů a nes­právně ap­li­ko­va­ly tres­tní zá­ko­ník na jed­ná­ní pop­sa­né ve skut­ko­vé větě vý­ro­ku o vině. Do­vo­la­tel pod­le stát­ní zá­stup­kyně přeh­lédl, že roz­hod­né skut­ko­vé okol­nos­ti vy­tý­ka­né­ho pod­vod­né­ho jed­ná­ní směřují do do­by po ukon­če­ní man­žel­ské­ho svaz­ku B. a vy­zna­ču­jí se v době skut­ku již reálně oče­ká­va­ným roz­vo­dem je­jich man­žel­ství, spo­je­ným se zá­ni­kem spo­leč­né­ho jmění man­želů a je­ho nás­led­ným vy­pořádá­ním za pod­mí­nek § 149 ob­čan­ské­ho zá­ko­ní­ku. Při kla­ma­vém způso­bu ov­livnění cel­ko­vé vý­še vy­pořáda­ných ma­jet­ko­vých ná­roků z ma­jet­ko­vé­ho spo­le­čen­ství B. k době je­ho oče­ká­va­né­ho zá­ni­ku tak pod­le stát­ní zá­stup­kyně ne­ní spo­ru o tom, že se ta­ko­vý (právně od­děle­ný) ma­je­tek jed­no­ho z ba­lých man­želů může stát předmětem ma­jet­ko­vé­ho tres­tné­ho či­nu ze stra­ny dru­hé­ho z nich, jak je to­mu i v da­ném případě, kdy v pos­ta­ve­ní (po­ten­ciál­ní) poš­ko­ze­né, zce­la správně fi­gu­ru­je H. B. Rovněž ne­ní po­chyb o tom, že při sta­no­ve­ní roz­sa­hu hro­zí­cí­ho úbyt­ku na je­jím vý­luč­ném ma­jet­ku je třeba vy­chá­zet z pra­vi­del uve­de­ných v § 149 od­st. 2 pos­led­ní vě­ta ob­čan­ské­ho zá­ko­ní­ku. Tam za­kot­ve­ná rov­ná od­povědnost za zá­va­zek vznik­lý za tr­vá­ní man­žel­ství, v da­ném případě za údaj­ný zá­va­zek Ing. K. B. ve vý­ši 3 000 000 Kč vůči do­vo­la­te­li, pak od­po­ví­dá hro­zí­cí škodě ve vý­ši 1 500 000 Kč, jak by­lo pod­le stát­ní zá­stup­kyně správně přisou­ze­no. Nel­ze te­dy v uve­de­ném směru přisvědčit do­vo­la­te­lově vlas­tní ma­te­ma­tic­ké úva­ze, pros­té nez­byt­né­ho res­pek­tu k zá­kon­ným pra­vidlům pro vy­pořádá­ní spo­leč­né­ho jmění man­želů.

Pod­le stát­ní zá­stup­kyně ne­ní mož­no se s ob­viněným zto­tož­nit ani v ná­zo­ru, že po­pis skut­ko­vé vě­ty vý­ro­ku o vině ne­ho­voří o něja­kém obo­ha­ce­ní tře­tí oso­by, a že te­dy skut­ko­vá vě­ta i z to­ho­to důvo­du ne­napl­ňu­je zna­ky tres­tné­ho či­nu pod­vo­du. V pr­vé řadě je pod­le ní třeba ta­ko­vou ná­mit­kou od­mít­nout s pou­ka­zem na přisou­ze­nou práv­ní kva­li­fi­ka­ci pod­vod­né­ho jed­ná­ní, kte­ré by­lo ukon­če­no ve sta­diu po­ku­su za pod­mí­nek § 21 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku.

V již uve­de­ném spo­leč­ném zá­měru poš­ko­dit v té době nic ne­tu­ší­cí H. B. na je­jím ma­jet­ko­vém po­dí­lu ze spo­leč­né­ho jmění s obv. B., ja­kož i v zá­měru vlas­tní­ho obo­ha­ce­ní, jed­nal pod­le stát­ní zá­stup­kyně ob­vině­ný tím roz­hod­ným způso­bem, kdy v pos­ta­ve­ní věřite­le po­vin­né­ho K. B. par­ti­ci­po­val v uzavřené do­hodě o uz­ná­ní je­ho neexis­tu­jí­cí­ho zá­vaz­ku s povědo­mím, že uve­de­ný práv­ní úkon byl sep­sán ve formě exeku­tor­ské­ho zá­pi­su se svo­le­ním k vy­ko­na­tel­nos­ti za ta­ko­vých pla­teb­ních pod­mí­nek, za kte­rých mu­se­lo zá­ko­nitě do­jít ke splnění je­ho poh­le­dáv­ky ces­tou vý­ko­nu roz­hod­nu­tí z teh­dy ještě spo­leč­né­ho jmění man­želů B. Přitom dal­ší skut­ko­vá zjištění, ply­nou­cí z čás­ti od­ůvodnění od­su­zu­jí­cí­ho roz­sud­ku, vy­po­ví­da­jí o tom, že v důsled­ku pod­nik­nu­té práv­ní ob­ra­ny H. B., us­ku­tečněné po opožděném do­ru­če­ní předmětné­ho exeku­tor­ské­ho zá­pi­su, k za­mýš­le­né­mu škod­li­vé­mu nás­led­ku na­ko­nec ne­doš­lo. Za tak­to pou­ká­za­ných skut­ko­vých okol­nos­tí do­vo­la­te­lo­va jed­ná­ní, ja­kož i v ná­vaz­nos­ti na sho­ra uve­de­nou ar­gu­men­ta­ci k po­va­ze po­su­zo­va­né­ho skut­ku, pak nel­ze přisvědčit je­ho ná­mit­ce, že pod­mín­ky je­ho tres­tní od­povědnos­ti ve smys­lu přisou­ze­né­ho vý­ro­ku o je­ho vině ne­by­ly splně­ny.

Co se tý­ká dá­le ko­men­to­va­né otáz­ky sku­teč­né­ho či pou­ze fik­tiv­ní­ho zá­vaz­ko­vé­ho pod­kla­du pro­ces­ní­ho pos­tu­pu, kte­rý měl vést k je­ho splnění, pak pod­le stát­ní zá­stup­kyně s pou­ka­zem na ome­ze­ný přez­kum­ný zá­běr do­vo­la­cí­ho říze­ní nel­ze ta­ko­vou prob­le­ma­ti­ku uči­nit předmětem do­vo­la­cí­ho přez­ku­mu; ju­di­ko­va­né pod­mín­ky je­ho vý­ji­meč­né­ho roz­sa­hu přitom ne­by­ly z do­vo­la­te­lo­vy stra­ny splně­ny. Pro­to je mož­no pou­ze nad rá­mec předmětné­ho do­vo­la­cí­ho říze­ní vy­slo­vit souh­las­né sta­no­vis­ko ke způso­bu, ja­kým soud na­lé­za­cí na č. l. 14 up­rostřed vy­ho­to­ve­ní své­ho roz­sud­ku vy­hod­no­til ja­ko zce­la úče­lo­vou po­va­hu ve­de­ných ci­vil­ních sporů, kte­rý­mi se do­vo­la­tel sna­žil věcně do­lo­žit opod­statněnost svých ma­jet­ko­vých ná­roků vůči Ing. K. B. Tam do­vo­ze­né­mu skut­ko­vé­mu zá­věru o chybějí­cím reál­ném pod­kla­du tak­to dek­la­ro­va­né­ho a pro úče­ly vy­ko­ná­va­cí­ho říze­ní „právně ošetřené­ho“ zá­vaz­ko­vé­ho vzta­hu pak z hle­dis­ka hod­no­tí­cí­ho zá­věru pod­le stát­ní zá­stup­kyně plně od­po­ví­dá sou­vi­se­jí­cí pa­sáž, tý­ka­jí­cí se do­vo­la­te­lo­vy mo­ti­va­ce, kte­rá mu při ta­ko­vé míře nes­po­leh­li­vos­ti pod­ni­ka­tel­ské spolu­prá­ce se spolu­ob­viněným Ing. K. B. ne­zab­rá­ni­la uči­nit přís­luš­né práv­ní kro­ky k vy­mo­že­ní své­ho tvr­ze­né­ho ná­ro­ku v po­rov­ná­ní se způso­bem, jak srov­na­tel­né práv­ní prob­lé­my řešil s os­tat­ní­mi oso­ba­mi od­povědný­mi za vznik ško­dy a na­chá­ze­jí­cí­mi se v ob­dob­ném pra­cov­ním pos­ta­ve­ní ja­ko Ing. K. B. Nel­ze se zto­tož­nit s je­ho ná­zo­rem, že po­kud by nao­pak jed­nal úče­lově, jak tvr­dí soud I. stupně, pak by Ing. B. za­ža­lo­val u obec­né­ho sou­du a měl by v ru­ce je­ho pra­vo­moc­né roz­hod­nu­tí, že mu dlu­ží 3 000 000 Kč. Kon­sta­to­va­ný přeh­led proběhlých, příp. v době skut­ku tepr­ve pro­bí­ha­jí­cích soud­ních sporů to­tiž reál­nou per­spek­ti­vu přisou­ze­ní tak­to vy­čís­le­né­ho ná­ro­ku na náh­ra­du ško­dy pod­le stát­ní zá­stup­kyně spí­še nes­ký­tal, a pro­to je za ta­ko­vé­ho sta­vu věci po­va­žo­vat za zce­la lo­gic­ký mo­dus ope­ran­di, na kte­rém se oba ob­vinění do­hod­li v pod­vod­ném zá­měru na poš­ko­ze­ní H. B.

K na­mí­ta­né otáz­ce chybějí­cí­ho res­pek­tu k zá­sadě ul­ti­ma ra­tio je pod­le stát­ní zá­stup­kyně třeba uvést, že souk­ro­mop­ráv­ní zá­klad po­su­zo­va­né věci nel­ze ani při zdůraznění prin­ci­pu sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se zoh­led­nit, jes­tli­že by­lo do­vo­la­te­li přisou­ze­né jed­ná­ní us­ku­tečněno při splnění všech zá­kon­ných pod­mí­nek je­ho tres­tní od­povědnos­ti za po­kus tres­tné­ho či­nu pod­vo­du pod­le § 21 od­st. 1, § 209 od­st. 1, 4 písm. d) tr. zá­ko­ní­ku, spá­cha­ný ve formě po­mo­ci pod­le § 24 od­st. 1 písm. c) tr. zá­ko­ní­ku.

Ko­nečně pod­le stát­ní zá­stup­kyně nel­ze ob­viněné­mu přisvědčit ani v ná­mit­ce, up­latněné si­ce v roz­po­ru s us­ta­no­ve­ním § 265d od­st. 1 písm. b) tr. ř. ve prospěch spolu­ob­viněné­ho Ing. K. B., av­šak s lo­gic­kým do­pa­dem na mož­ný způsob po­sou­ze­ní ta­ké je­ho jed­ná­ní, a to ja­ko tres­tné­ho či­nu poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 222 od­st. 1 písm. d) tr. zá­ko­ní­ku. V uve­de­ném směru si­ce správně uvá­dí, že pod­le to­ho­to us­ta­no­ve­ní je od­pověd­ný ten, kdo před­stí­rá ne­bo uz­ná neexis­tu­jí­cí zá­va­zek. Přeh­lí­ží však návě­tí dek­la­ro­va­né skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu poš­ko­zo­vá­ní věřite­le, ze kte­ré­ho je zřej­mé, že ta­ko­vým způso­bem lze poš­ko­dit pou­ze pa­cha­te­lo­va věřite­le. Předep­sa­ná pod­mín­ka zá­vaz­ko­vé­ho vzta­hu me­zi pa­cha­te­lem a poš­ko­ze­ným pak v da­ném případě zna­me­ná, že vy­vo­ze­ní ta­ko­vé tres­tní od­povědnos­ti vůči Ing. K. B. a od­vo­zeně i vůči do­vo­la­te­li v je­ho účas­ten­ské ro­li, by by­lo mož­né pou­ze za práv­ní­ho sta­vu, kdy by obv. Ing. B. již byl své bý­va­lé man­žel­ce H. B. v rám­ci vy­pořádá­ní je­jich za­nik­lé­ho spo­leč­né­ho jmění man­želů za­vá­zán vy­pla­tit peněži­té plnění. V době spá­chá­ní po­su­zo­va­né­ho skut­ku však k ta­ko­vé­mu práv­ní­mu sta­vu ještě ne­doš­lo a te­dy se obv. Ing. K. B. ne­mohl stát pa­cha­te­lem tres­tné­ho či­nu poš­ko­zo­vá­ní věřite­le a do­vo­la­tel tak ne­mohl vy­stu­po­vat v pos­ta­ve­ní účas­tní­ka na něm. Ta­ko­vý práv­ní zá­věr je os­tatně patr­ný z to­mu od­po­ví­da­jí­cí pa­sá­že us­ne­se­ní od­vo­la­cí­ho sou­du na je­ho č. l. 5 sho­ra.

Zá­věrem své­ho vy­jádření stát­ní zá­stup­kyně navrh­la, aby Nej­vyš­ší soud po­da­né do­vo­lá­ní pod­le § 265i od­st. 1 písm. e) tr. ř. od­mítl ja­ko zjevně neo­pod­statněné.

Nej­vyš­ší soud ja­ko soud do­vo­la­cí (§ 265c tr. ř.) nejpr­ve shle­dal, že do­vo­lá­ní ob­viněné­ho je přípus­tné [§ 265a od­st. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], že by­lo po­dá­no op­rávněnou oso­bou [§ 265d od­st. 1 písm. b), od­st. 2 tr. ř.] v zá­kon­né lhůtě, ja­kož i na místě, kde je lze uči­nit (§ 265e od­st. 1 tr. ř.).

Vzhle­dem k to­mu, že lze do­vo­lá­ní po­dat jen z důvodů uve­de­ných v us­ta­no­ve­ní § 265b tr. ř., mu­sel Nej­vyš­ší soud dá­le po­sou­dit otáz­ku, zda lze do­vo­la­te­lem up­latněné do­vo­la­cí důvo­dy po­va­žo­vat za důvo­dy uve­de­né v ci­to­va­ném us­ta­no­ve­ní zá­ko­na, je­jichž exis­ten­ce je zá­ro­veň pod­mín­kou pro­ve­de­ní přez­ku­mu na­pa­de­né­ho roz­hod­nu­tí do­vo­la­cím sou­dem. V úva­hu přitom přichá­ze­lo po­sou­ze­ní pou­ze ve vzta­hu k us­ta­no­ve­ní od­stav­ce pr­vní­ho § 265b tr. ř.

Pod­le us­ta­no­ve­ní § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř. lze do­vo­lá­ní po­dat, jes­tli­že roz­hod­nu­tí spo­čí­vá na nes­práv­ném práv­ním po­sou­ze­ní skut­ku ne­bo ji­ném nes­práv­ném hmotněpráv­ním po­sou­ze­ní. Z to­ho ply­ne, že v rám­ci roz­ho­do­vá­ní o do­vo­lá­ní vy­chá­zí Nej­vyš­ší soud zá­sadně ze skut­ko­vých zjištění pro­ve­de­ných sou­dy v před­cho­zím říze­ní a pou­ze hod­no­tí, zda ta­to skut­ko­vá zjištění by­la z hle­dis­ka hmot­né­ho prá­va správně po­sou­ze­na. Ne­ní te­dy mož­né na­mí­tat nic pro­ti sa­mot­ným skut­ko­vým zjištěním sou­du, pro­ti to­mu, jak soud hod­no­til důka­zy, v ja­kém roz­sa­hu pro­vedl do­ka­zo­vá­ní, jak pos­tu­po­val při pro­vádění důkazů, apod. V tom­to směru to­tiž nej­de o ap­li­ka­ci hmot­né­ho prá­va, ale pro­ces­ních před­pisů, zej­mé­na us­ta­no­ve­ní § 2 od­st. 5, 6 tr. ř. o pos­tu­pu or­gánů čin­ných v tres­tním říze­ní při zjiš­ťo­vá­ní skut­ko­vé­ho sta­vu a při hod­no­ce­ní důkazů. Hmotněpráv­ní po­sou­ze­ní se pak tý­ká předev­ším tres­tní­ho prá­va hmot­né­ho, ale může se tý­kat i ji­ných práv­ních od­větví (k to­mu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nes­práv­nost může spo­čí­vat v tom, že soud nes­právně ap­li­ku­je nor­mu hmot­né­ho prá­va tím, že buď pou­ži­je ji­ný práv­ní před­pis či ji­né us­ta­no­ve­ní ne­bo pou­ži­je správ­ný práv­ní před­pis a je­ho správ­né us­ta­no­ve­ní, ale nes­právně je vy­lo­ží. Nes­práv­nost může rovněž spo­čí­vat v chybně po­sou­ze­né předběžné otáz­ce. Je třeba do­dat, že v žá­dném z dal­ších us­ta­no­ve­ní § 265b od­st. 1 tres­tní řád nepřipouš­tí ja­ko důvod do­vo­lá­ní, že by roz­hod­nu­tí by­lo za­lo­že­no na nes­práv­ném ne­bo neúpl­ném skut­ko­vém zjištění. Z ji­né­ho důvo­du, než je uve­den v § 265b tr. ř., je do­vo­lá­ní po­dá­no i v případě, kdy je v něm si­ce ci­to­vá­no někte­ré z us­ta­no­ve­ní § 265b tr. ř., ale ve sku­teč­nos­ti jsou vy­tý­ká­ny va­dy, kte­ré zá­kon ja­ko důvod do­vo­lá­ní nepřipouš­tí.

Z to­ho­to vý­kla­du je patr­né, že znač­ná část ná­mi­tek up­latněných ob­viněným uve­de­né­mu do­vo­la­cí­mu důvo­du neod­po­ví­dá, ne­boť ji­mi ob­vině­ný na­pa­dá právě skut­ko­vá zjištění. Jde v tom­to případě o ná­mit­ky k jed­not­li­vým ob­chod­ním případům, v rám­ci kte­rých měl spolu­ob­vině­ný Ing. K. B. způso­bit ob­viněné­mu Bc. P. Š. ško­du, kte­rá se pos­tupně na­vý­ši­la až na 3 mil. Kč. Ob­vině­ný zde zhus­ta po­le­mi­zu­je s od­ůvodněním roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně. Ač­ko­li je mož­né, že se soud při vel­kém množ­ství ta­ko­vých si­tua­cí, kte­rý­mi ob­vině­ný ar­gu­men­to­val, do­pus­til v od­ůvodnění své­ho roz­hod­nu­tí nepřes­nos­tí, ob­vině­ný přeh­lí­ží zá­sad­ní zjištění soudů, kte­ré lo­gic­ky neuvěři­ly tvr­ze­ní o po­dí­lu spolu­ob­viněné­ho Ing. K. B. na pre­zen­to­va­ných ško­dách (v někte­rých přípa­dech na­víc sa­mot­ný pop­sa­ný způsob za­vinění by byl z práv­ní­ho hle­dis­ka dost spor­ný). Za­vinění spolu­ob­viněné­ho Ing. K. B. ve vzta­hu ke ško­dám to­tiž ne­vyp­ly­nu­lo z žá­dné­ho důka­zu a za­klá­dá se pou­ze na shod­ném tvr­ze­ní obou ob­viněných, kte­ré by­lo sou­dy lo­gic­ky vy­hod­no­ce­no ja­ko úče­lo­vé. Sou­dy od­ůvodněně neuvěři­ly to­mu, že by v průběhu něko­li­ka let ne­rea­go­val ob­vině­ný Bc. P. Š. na opa­ko­va­ná po­chy­be­ní spolu­ob­viněné­ho žá­dným způso­bem a dál s ním spolu­pra­co­val, aniž by přis­tou­pil byť ales­poň k pí­sem­né­mu stvr­ze­ní ta­ko­vé ško­dy. Ar­gu­men­ta­ce ob­viněné­ho o spo­leh­li­vos­ti Ing. K. B., kte­rý jej ales­poň zá­měrně neok­rá­dá, op­ro­ti vý­ši cel­ko­vé ško­dy, jež mu mě­la pod­le je­ho tvr­ze­ní vznik­nout, vy­zní­vá přinej­men­ším nep­ravděpo­dobně. Na tom­to hod­no­ce­ní by ne­moh­lo nic změnit, po­kud by ob­vině­ný po­dal na spolu­ob­viněné­ho Ing. K. B. ža­lo­bu a měl pak „v ru­ce“ roz­su­dek, kte­rý by mu náh­ra­du ško­dy ze stra­ny spolu­ob­viněné­ho přiz­ná­val, jak po­do­tý­ká. Při je­jich shod­ném pos­to­ji lze to­tiž oče­ká­vat, že by před sou­dem spolu­ob­vině­ný Ing. K. B. svůj zá­va­zek uz­nal, resp. by neup­lat­nil žá­dnou pro­ces­ní ob­ra­nu. V tres­tním říze­ní by ta­ko­vý ci­vil­ní roz­su­dek by­lo nut­né hod­no­tit ja­ko kaž­dý ji­ný důkaz, ne­boť exis­ten­ce ta­ko­vé­ho zá­vaz­ku má přímý vliv na po­sou­ze­ní vi­ny obou ob­viněných.

Za stěžej­ní ná­mit­ku, kte­rou lze up­latněné­mu do­vo­la­cí­mu důvo­du podřadit, pak Nej­vyš­ší soud po­va­žu­je ar­gu­men­ta­ci vzta­hu­jí­cí se k po­va­ze spo­leč­né­ho jmění man­želů a poj­mu „ci­zí ma­je­tek“ ja­kož­to zna­ku tres­tné­ho či­nu pod­vo­du. Předně je nut­no říci, že pod­le skut­ko­vých zjištění pop­sa­ných zej­mé­na v od­ůvodnění obou na­pa­de­ných roz­hod­nu­tí se ob­vinění sku­tečně pop­sa­né­ho jed­ná­ní do­pus­ti­li v sou­vis­los­ti s oče­ká­va­ným roz­vo­dem man­žel­ství a vy­pořádá­ním spo­leč­né­ho jmění man­želů B. Z od­ůvodnění sou­du pr­vní­ho stupně je rovněž patr­no, že vy­chá­zel, byť to vý­slovně v od­ůvodnění své­ho roz­sud­ku neu­vedl, z práv­ní­ho ná­zo­ru, že znak tres­tné­ho či­nu pod­vo­du pod­le § 209 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku „způso­be­ní ško­dy na ci­zím ma­jet­ku“ může je­den z man­želů napl­nit pod­vod­ným zkrá­ce­ním spo­leč­né­ho jmění man­želů. Ten­to ná­zor, kte­rý přev­zal i od­vo­la­cí soud ve svém roz­hod­nu­tí, je však pod­le Nej­vyš­ší­ho sou­du nes­práv­ný. Přes­to­že je v od­bor­né li­te­ra­tuře vy­klá­da­jí­cí zna­ky tres­tné­ho či­nu pod­vo­du pod­le § 250 tr. zák. (zák. č. 140/1961 Sb.), resp. pod­le § 209 tr. zá­ko­ní­ku, nut­no pod poj­mem „ci­zí ma­je­tek“ ro­zumět ma­je­tek, kte­rý ne­ná­le­ží pa­cha­te­li ne­bo ne­ná­le­ží vý­lučně jen je­mu (srov. Ma­tys, K., a kol. Tres­tní zá­kon, Ko­men­tář, II. Část zvláš­tní, 2. Přep­ra­co­va­né a doplněné vy­dá­ní, Pra­ha 1980, No­vot­ný, F., a kol., Tres­tní zá­ko­ník 2010, Pra­ha 2010), te­dy i ma­je­tek, kte­rý je ve spolu­vlas­tnic­tví, nel­ze tak či­nit v případě, kdy jde o ma­je­tek ve spo­leč­ném jmění man­želů. V tom­to směru lze od­ká­zat na ju­di­ka­tu­ru ke zna­ku „ci­zí věc“ (srov. např. roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 13. 6. 2001, sp. zn. 7 Tz 120/2001, u tres­tné­ho či­nu lou­pe­že, dá­le roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du pod sp. zn. 3 Tdo 853/2009, ja­kož i č. 32/1969, u tres­tné­ho či­nu krá­de­že), kte­rá vy­chá­zí z ná­zo­ru, že u spo­leč­né­ho jmění man­želů je kaž­dý z man­želů úpl­ným vlas­tní­kem ce­lé věci, tak­že ve vzta­hu k jed­no­mu z nich nemůže jít o ci­zí věc, kte­rá by by­la způso­bi­lým předmětem krá­de­že, či lou­pe­že. Ten­to vý­klad poj­mu „ci­zí věc“ přev­ládl i v od­bor­né li­te­ra­tuře srov. Šámal, P. a kol. Tres­tní zá­ko­ník, § 140 až 421, Ko­men­tář, 2. Vy­dá­ní, Pra­ha: C. H Beck, 2012, 1980 s. Je zřej­mé, že uve­de­ný práv­ní zá­věr mu­sí do­pa­dat i na po­jem „ci­zí ma­je­tek“ u tres­tné­ho či­nu pod­vo­du, ne­boť i v tom­to případě je vzhle­dem k po­va­ze in­sti­tu­tu spo­leč­né­ho jmění man­želů kaž­dý z man­želů úpl­ným vlas­tní­kem ce­lé­ho ta­ko­vé­ho ma­jet­ku.

Sho­ra uve­de­ný vý­klad znaků tres­tné­ho či­nu pod­vo­du pod­le § 209 tr. zá­ko­ní­ku však nez­na­me­ná, že by ža­lo­va­ný sku­tek ob­viněných neb­yl tres­tným či­nem. Zde lze obecně souh­la­sit s ná­zo­rem stát­ní zá­stup­kyně, že pod­stat­né z hle­dis­ka tres­tní od­povědnos­ti ob­viněných v tom­to případě je, že pod­vod­né jed­ná­ní by­lo pro­ve­de­no v sou­vis­los­ti s oče­ká­va­ným roz­vo­do­vým říze­ním a s vy­pořádá­ním spo­leč­né­ho jmění man­želů B. Pod­le skut­ko­vých zjištění soudů pod­robně roz­ve­de­ných v od­ůvodnění je­jich roz­hod­nu­tí (srov. zej­mé­na č. l. 15 roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně) pod­vod­né jed­ná­ní ob­viněné­ho směřova­lo ke způso­be­ní nás­led­ku, kte­rý měl nas­tat až roz­vo­dem man­žel­ství a vy­pořádá­ním ma­jet­ku ze spo­leč­né­ho jmění man­želů. Od­čer­pá­ní ma­jet­ku ze spo­leč­né­ho jmění man­želů by­lo jen ja­kým­si me­zis­tupněm vy­plý­va­jí­cím z práv­ní­ho sta­vu v době pod­vod­né­ho jed­ná­ní. Ko­neč­ným cí­lem ob­viněné­ho Ing. K. B. by­lo za­cho­vat ma­je­tek ve spo­leč­ném jmění man­želů pou­ze pro se­be, aby man­žel­ka - poš­ko­ze­ná H. B. na­by­la men­ší po­díl ze spo­leč­né­ho jmění, než by na­by­la bez pod­vod­né­ho jed­ná­ní ob­viněných. Zjištěné jed­ná­ní pa­cha­te­le Ing. K. B. pak napl­ňu­je zna­ky tres­tné­ho či­nu pod­vo­du ve sta­diu po­ku­su pod­le § 21 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, byť vznik nás­led­ku re­le­van­tní­ho z hle­dis­ka tres­tní­ho prá­va byl ča­sově vzdá­len. Pa­cha­tel to­tiž již vy­ko­nal jed­ná­ní pop­sa­né ve skut­ko­vé pod­statě tres­tné­ho či­nu pod­vo­du pod­le § 209 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku - za­ml­čel poš­ko­ze­né pod­stat­né sku­teč­nos­ti, a to že vy­tvořil spo­lečně s ob­viněným Bc. P. Š. fik­tiv­ní a ni­čím ne­pod­lo­že­ný zá­va­zek a sní­žil tak hod­no­tu ma­jet­ku ve spo­leč­ném jmění man­želů (srov. k vý­kla­du poj­mu bez­prostřed­nos­ti jed­ná­ní k do­ko­ná­ní tres­tné­ho či­nu v roz­hod­nu­tí pub­li­ko­va­ném pod č. 33/ 1965 Sb. rozh. tr.). Zjištěné jed­ná­ní ob­viněné­ho Bc. P. Š. pak napl­ňu­je zna­ky účas­ten­ství na uve­de­ném tres­tném či­nu pa­cha­te­le spá­cha­né for­mou po­mo­ci ve smys­lu us­ta­no­ve­ní § 24 od­st. 1 písm. c) tr. zá­ko­ní­ku.

Z uve­de­ných práv­ních zá­věrů Nej­vyš­ší­ho sou­du však vy­plý­vá, že po­pis skut­ku ve vý­ro­ku roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně v důsled­ku sho­ra vy­tknu­té­ho nes­práv­né­ho práv­ní­ho ná­zo­ru ne­vys­ti­hu­je zce­la přesně všech­ny pod­stat­né sku­teč­nos­ti, byť, jak by­lo sho­ra vy­světle­no, skut­ko­vá zjištění sou­du, kte­rá by­la uve­de­na v od­ůvodnění roz­hod­nu­tí, práv­ní kva­li­fi­ka­ci pou­ži­tou sou­dem jed­noz­načně za­klá­da­jí. Nej­de však v tom­to kon­krét­ním případě o roz­por me­zi tzv. skut­ko­vou větou uve­de­nou ve vý­ro­ku roz­sud­ku a práv­ním po­sou­ze­ním. Sou­dy, i když to ne­vy­jádři­ly přímo ve skut­ko­vé větě, ve sku­teč­nos­ti si­tua­cí v ro­dině man­želů B. směřují­cí k roz­vo­du, ja­kož i mi­mo­man­žel­ský vztah svědkyně H. B., pok­lá­da­ly z hle­dis­ka tres­tné čin­nos­ti obou ob­viněných za vý­znam­nou. Os­tatně soud pr­vní­ho stupně při změně skut­ko­vé vě­ty op­ro­ti ob­ža­lobě si­ce vy­pus­til text od­ka­zu­jí­cí na roz­vod, na dru­hé straně však uvedl, že pop­sa­ným jed­ná­ním se po­ku­sil k újmě poš­ko­ze­né způso­bit ško­du nej­méně ve vý­ši 1 500 000 Kč (ob­ža­lo­ba uvádě­la ce­lou vý­ši fik­tiv­ní­ho zá­vaz­ku 3 000 000 Kč.). Ta­ko­vá ško­da tvořící v pod­statě po­lo­vi­nu fik­tiv­ní­ho zá­vaz­ku moh­la vzhle­dem k práv­ní po­va­ze in­sti­tu­tu spo­leč­né­ho jmění man­želů vznik­nout právě až po roz­vo­du v rám­ci vy­pořádá­ní spo­leč­né­ho ma­jet­ku. I ve skut­ko­vé větě vý­ro­ku roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně lze te­dy naj­ít opo­ru pro správně pou­ži­tou práv­ní kva­li­fi­ka­ci jed­ná­ní ob­viněných, zej­mé­na pak ve svět­le okol­nos­tí pod­robně vy­světle­ných v od­ůvodnění roz­hod­nu­tí obou soudů.

Přes­to, že se Nej­vyš­ší soud s někte­rý­mi práv­ní­mi ná­mit­ka­mi do­vo­la­te­le up­latněný­mi v rám­ci do­vo­la­cí­ho důvo­du uve­de­né­ho v us­ta­no­ve­ní § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř. zto­tož­nil, nes­hle­dal po cel­ko­vém zvá­že­ní všech práv­ních as­pektů věci, že by na­pa­de­ná roz­hod­nu­tí by­la nes­práv­ná.

Pro úpl­nost Nej­vyš­ší soud k práv­ním otáz­kám řeše­ným ve věci zpo­chyb­ňo­va­ným ob­viněným v do­vo­lá­ní do­dá­vá:

Po­kud jde o ar­gu­men­ta­ci ob­viněné­ho, že sku­tek by měl být kva­li­fi­ko­ván ja­ko trest­ný čin poš­ko­ze­ní věřite­le pod­le § 222 tr. zá­ko­ní­ku, zde stát­ní zá­stup­kyně správně pou­ka­zu­je na sku­teč­nost, že v době spá­chá­ní skut­ku neexis­to­va­la žá­dná poh­le­dáv­ka, je­jíž us­po­ko­je­ní by ob­vině­ný svým jed­ná­ním zmařil.

Pro­ka­zo­vá­ní přes­né­ho roz­sa­hu spo­leč­né­ho jmění man­želů B. by ne­po­chybně přesa­ho­va­lo rá­mec tres­tní­ho říze­ní, ov­šem i kdy­by se sku­tečně jed­na­lo o cel­ko­vou su­mu šes­ti mi­lionů ko­run, nel­ze se zto­tož­nit s ná­zo­rem, že při je­ho po­roz­vo­do­vém vy­pořádá­ní by ce­lý před­stí­ra­ný zá­va­zek ve vý­ši tři mi­lio­ny ko­run šel k tí­ži spolu­ob­viněné­ho B., ne­boť jej vý­lučně za­vi­nil. Ob­vině­ný zde pov­šechně od­ka­zu­je na „us­tá­le­nou ju­di­ka­tu­ru“, ov­šem ve sku­teč­nos­ti soud v ci­vil­ním říze­ní jak pod­le ob­čan­ské­ho zá­ko­ní­ku plat­né­ho do 31. 12. 2013, tak i pod­le stá­va­jí­cí práv­ní úp­ra­vy, zva­žu­je při vy­pořádá­ní spo­leč­né­ho jmění man­želů řadu různých kri­té­rií (§ 149 od­st. 2, 3 zák. č. 40/1964 Sb., ob­čan­ský zá­ko­ník, § 742 od­st. 1 zá­ko­na č. 89/2012 Sb., ob­čan­ský zá­ko­ník). Zá­sadně jsou man­že­lé zá­vaz­ky vznik­lé za tr­vá­ní man­žel­ství po­vin­ni spl­nit rov­ným dí­lem. Pod­le tvr­ze­ní ob­viněných přitom zá­va­zek neměl vznik­nout až sep­sá­ním exeku­tor­ské­ho zá­pi­su, ale pos­tupně údaj­ný­mi po­chy­be­ní­mi ob­viněné­ho Ing. K. B. v rám­ci je­ho pod­ni­ka­tel­ské čin­nos­ti, kte­rá by­la sou­časně i zdro­jem příjmů spa­da­jí­cích do spo­leč­né­ho jmění, te­dy se zjevně nemělo jed­nat o zá­va­zek, kte­rý by je­den z man­želů na se­be „leh­ko­myslně přev­zal“ (srov. např. roz­su­dek Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 5. 12. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1881/2001, ve kte­rém se k ob­dob­né prob­le­ma­ti­ce uvá­dí: „Do­vo­la­cí soud se zto­tož­nil i s roz­hod­nu­tím od­vo­la­cí­ho sou­du v otáz­ce náh­ra­dy škod způso­be­ných ha­vá­rie­mi ža­lob­ce auto­mo­bi­lem, kte­rý měl v náj­mu od lea­sin­go­vé spo­leč­nos­ti. … Od­vo­la­cí soud po­sou­dil ty­to ško­dy ja­ko ur­či­té ri­zi­ko, ne­vy­bo­ču­jí­cí z běžných me­zí při pro­vo­zu vo­zid­la, kte­ré nes­lou­ži­lo jen potřebám ža­lob­ce, ale ce­lé ro­dině, jež pro­to ne­by­lo na­místě vy­pořádá­vat jen k tí­ži ža­lob­ce.“). Dá­le je třeba pou­ká­zat na ča­so­vé hle­dis­ko, te­dy že v době spá­chá­ní skut­ku ob­vině­ný ne­mohl tu­šit, ja­ké dal­ší práv­ní sku­teč­nos­ti do­tý­ka­jí­cí se spo­leč­né­ho jmění man­želů B. do do­by je­ho zá­ni­ku ještě nas­ta­nou. Ty­to úva­hy jsou však jen hypo­te­tic­ké­ho cha­rak­te­ru, fak­tem je, že ob­vinění sot­va moh­li po­čí­tat s ta­ko­vou si­tua­cí, kdy poš­ko­ze­né bu­de vše fi­nančně vy­kom­pen­zo­vá­no v rám­ci vy­pořádá­ní spo­leč­né­ho jmění man­želů, ne­boť to neod­po­ví­dá skut­ko­vým zjištěním.

K na­mí­ta­né otáz­ce chybějí­cí­ho res­pek­tu k zá­sadě ul­ti­ma ra­tio je opět mož­no souh­la­sit s ná­zo­rem stát­ní zá­stup­kyně. Souk­ro­mop­ráv­ní zá­klad po­su­zo­va­né věci nel­ze ani při zdůraznění prin­ci­pu sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se zoh­led­nit, jes­tli­že by­lo jed­ná­ní, jímž byl ob­vině­ný Bc. P. Š. uz­nán vin­ným, us­ku­tečněno při splnění všech zá­kon­ných pod­mí­nek je­ho tres­tní od­povědnos­ti za po­kus tres­tné­ho či­nu pod­vo­du pod­le § 21 od­st. 1, § 209 od­st. 1, 4 písm. d) tr. zá­ko­ní­ku, spá­cha­ný ve formě po­mo­ci pod­le § 24 od­st. 1 písm. c) tr. zá­ko­ní­ku. (Srov. k to­mu i sta­no­vis­ko Nej­vyš­ší­ho sou­du uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

Do­vo­la­cí důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. l) tr. ř. v sobě za­hr­nu­je dvě al­ter­na­ti­vy. Pod­le pr­vní z nich je dán, jes­tli­že by­lo roz­hod­nu­to o za­mít­nu­tí ne­bo od­mít­nu­tí řád­né­ho op­rav­né­ho prostřed­ku pro­ti roz­sud­ku ne­bo us­ne­se­ní uve­de­né­mu v § 265a od­st. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž by­ly splně­ny pro­ces­ní pod­mín­ky sta­no­ve­né zá­ko­nem pro ta­ko­vé roz­hod­nu­tí. Jde te­dy o přípa­dy, kdy by­lo za­mít­nu­to ne­bo od­mít­nu­to ob­viněným po­da­né od­vo­lá­ní pro­ti roz­sud­ku na­lé­za­cí­ho sou­du z for­mál­ních důvodů uve­de­ných v § 253 tr. ř. bez věcné­ho přez­kou­má­ní pod­le § 254 tr. ř., aniž by by­ly sou­časně splně­ny pro­ces­ní pod­mín­ky sta­no­ve­né tres­tním řádem pro ta­ko­vý pos­tup. Pod­le dru­hé z nich je uve­de­ný do­vo­la­cí důvod dán teh­dy, když v říze­ní, kte­ré před­chá­ze­lo vy­dá­ní roz­hod­nu­tí o za­mít­nu­tí řád­né­ho op­rav­né­ho prostřed­ku pro­ti roz­sud­ku ne­bo us­ne­se­ní uve­de­né­mu v § 265a od­st. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán někte­rý z důvodů do­vo­lá­ní uve­de­ný v § 265b od­st. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jde te­dy o přípa­dy, kdy by­lo za­mít­nu­to ob­viněným po­da­né od­vo­lá­ní pro­ti roz­sud­ku na­lé­za­cí­ho sou­du pos­tu­pem pod­le § 256 tr. ř., tj. po věcném přez­kou­má­ní od­vo­la­cím sou­dem pod­le § 254 tr. ř. s tím, že jej od­vo­la­cí soud nes­hle­dal důvod­ným.

Ob­vině­ný up­lat­nil uve­de­ný do­vo­la­cí důvod v je­ho dru­hé al­ter­na­tivě. Vzhle­dem k to­mu, že však k po­ru­še­ní zá­ko­na ve smys­lu do­vo­la­cí­ho důvo­du pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř. ne­doš­lo, nel­ze po­va­žo­vat za naplně­ný ani do­vo­la­cí důvod pod­le pís­me­ne l) té­hož us­ta­no­ve­ní.

Vzhle­dem k vý­še uve­de­né­mu dospěl Nej­vyš­ší soud k zá­věru, že na­pa­de­ným roz­hod­nu­tím a je­mu před­chá­ze­jí­cím pos­tu­pem k po­ru­še­ní zá­ko­na ve smys­lu up­latněných do­vo­la­cích důvodů pod­le § 265b od­st. 1 písm. g), l) tr. ř. ne­doš­lo. Do­vo­lá­ní ob­viněné­ho Bc. P. Š. pro­to pro je­ho zjev­nou neo­pod­statněnost pod­le § 265i od­st. 1 písm. e) tr. ř. od­mítl, a to v sou­la­du s us­ta­no­ve­ním § 265r od­st. 1 písm. a) tr. ř. v ne­veřej­ném za­se­dá­ní.


P o u č e n í : Pro­ti roz­hod­nu­tí o do­vo­lá­ní ne­ní s vý­jim­kou ob­no­vy říze­ní op­rav­ný prostředek přípust­ný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. břez­na 2014

Před­se­da se­ná­tu:
JUDr. Ka­rel Hasch

 

Diskusia