Princíp obmedzenej dôvery v doprave a smrť dieťaťa pri cúvaní

Publikované: 27. 11. 2016, čítané: 2163 krát
 

 

Práv­ne ve­ty:

 Řidič osob­ní­ho mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la může v sou­la­du s prin­ci­pem tzv. ome­ze­né důvěry v dop­ravě spo­lé­hat na to, že dospě­lé oso­by, doh­lí­že­jí­cí na jed­no­roč­ní dí­tě v pros­to­ru par­ko­viště, to­mu­to dí­tě­ti za­me­zí sa­mos­tat­ný ne­kon­tro­lo­va­ný po­hyb po po­zem­ní ko­mu­ni­ka­ci a vběhnu­tí do drá­hy je­ho vo­zid­la, ne­vyp­lý­vá-li z kon­krét­ních okol­nos­tí opak. To stej­né pla­tí i pro po­hyb s vo­zid­lem v obyt­né zóně, kde si­ce jsou po­vo­le­ny hry dě­tí, av­šak ani zde nel­ze oče­ká­vat sa­mos­tat­ný po­hyb neh­lí­da­ných roč­ních ba­to­lat.

 Pod­le ná­zo­ru Ústav­ní­ho sou­du nel­ze přij­mout ná­zor, že po­kud spo­lu ho­voří dvě dospě­lé oso­by hlí­da­jí­cí roč­ní dí­tě, mu­sí tře­tí oso­ba auto­ma­tic­ky před­jí­mat, že  hlí­da­né­mu dí­tě­ti nevěnu­jí dos­ta­teč­nou po­zor­nost. Po řidi­či osob­ní­ho mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la nel­ze po­ža­do­vat, aby na zá­kladě pou­hé sku­teč­nos­ti, že se oso­by, kte­ré v blíz­kos­ti místa je­ho cou­vá­ní hlí­da­jí roč­ní dí­tě, spo­lu ba­ví, před­ví­dal, že ty­to oso­by v bu­douc­nu ztra­tí kon­tro­lu nad po­hy­bem to­ho­to dí­těte.

 Na zá­kladě zjištěných skut­ko­vých okol­nos­tí nel­ze pod­le ná­zo­ru Ústav­ní­ho sou­du do­vo­dit, že by stěžo­va­tel měl a mohl před­ví­dat vznik trestněpráv­ní­ho nás­led­ku, kte­rým byl střet auto­mo­bi­lu s nez­le­ti­lým dí­tětem a je­ho nás­led­né usmr­ce­ní. K od­běhnu­tí dí­těte a je­ho střetu s vo­zid­lem to­tiž doš­lo za okol­nos­tí, kte­ré stěžo­va­tel ne­mohl před­pok­lá­dat. I kdy­by však na zá­kladě pou­hé přítom­nos­ti dě­tí na par­ko­viš­ti mohl před­ví­dat, že se dí­tě může náh­le ocit­nout v drá­ze je­ho cou­vá­ní a že je pro je­ho vý­šku ne­mu­sí vidět, a byl by si tím pá­dem vědom, že svým jed­ná­ním může po­ru­šit zá­jem chráně­ný tres­tní­mi před­pi­sy, měl pod­le ná­zo­ru Ústav­ní­ho sou­du zce­la přiměře­ný důvod spo­lé­hat se na to, že to­to po­ru­še­ní nezpůso­bí. Nel­ze to­tiž po­va­žo­vat za nepřiměřené, po­kud se stěžo­va­tel spo­lé­hal na to, že že­ny, doh­lí­že­jí­cí na roč­ní dí­tě v pros­to­ru par­ko­viště před ob­chod­ním do­mem, bu­dou mít dí­tě i na­dá­le pod kon­tro­lou a ne­do­vo­lí mu vstou­pit do drá­hy cou­vá­ní vo­zid­la. Pou­há sku­teč­nost, že stěžo­va­tel zpo­zo­ro­val, že spo­lu ty­to že­ny ho­voří, na tom­to zá­věru nic nemění.

 

 

III.ÚS 2065/15 ze dne 31. 5. 2016

 

 

Čes­ká re­pub­li­ka

NÁLEZ

Ústav­ní­ho sou­du
Jmé­nem re­pub­li­ky

 

 

 

Ústav­ní soud roz­hodl dne 31. května 2016 mi­mo ús­tní jed­ná­ní bez přítom­nos­ti účas­tníků v se­ná­tu slo­že­ném z před­se­dy Ja­ro­mí­ra Jir­sy a soudců Ja­na Mu­si­la (soud­ce zpra­vo­da­je) a Vla­di­mí­ra Slá­deč­ka ve věci ús­tav­ní stíž­nos­ti M. S., právně za­stou­pe­né­ho Mgr. Pet­rem Kaus­tou, ad­vo­ká­tem, se síd­lem v Os­travě, Čes­kos­lo­ven­ských le­gií 1719/5, pro­ti us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du Čes­ké re­pub­li­ky ze dne 25. břez­na 2015 č. j. 8 Tdo 125/2015-27, pro­ti roz­sud­ku Kraj­ské­ho sou­du v Os­travě ze dne 4. zá­ří 2014 č. j. 6 To 274/2014-404 a pro­ti roz­sud­ku Ok­res­ní­ho sou­du v Kar­vi­né, po­boč­ka v Ha­vířově, ze dne 29. května 2014 č. j. 102 T 184/2013-374, za účas­ti Nej­vyš­ší­ho sou­du Čes­ké re­pub­li­ky, Kraj­ské­ho sou­du v Os­travě a Ok­res­ní­ho sou­du v Kar­vi­né, po­boč­ka v Ha­vířově, ja­ko účas­tníků říze­ní, a za účas­ti Nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství, Kraj­ské­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství v Os­travě a Ok­res­ní­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství v Kar­vi­né, ja­ko ved­lej­ších účas­tníků říze­ní, tak­to:

 

1. Us­ne­se­ním Nej­vyš­ší­ho sou­du Čes­ké re­pub­li­ky ze dne 25. břez­na 2015 č. j. 8 Tdo 125/2015-27, roz­sud­kem Kraj­ské­ho sou­du v Os­travě ze dne 4. zá­ří 2014 č. j. 6 To 274/2014-404 a roz­sud­kem Ok­res­ní­ho sou­du v Kar­vi­né, po­boč­ka v Ha­vířově, ze dne 29. května 2014 č. j. 102 T 184/2013-374 byl po­ru­šen člá­nek 36 od­st. 1 Lis­ti­ny zá­klad­ních práv a svo­bod.

 

2. Us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du Čes­ké re­pub­li­ky ze dne 25. břez­na 2015 č. j. 8 Tdo 125/2015-27, roz­su­dek Kraj­ské­ho sou­du v Os­travě ze dne 4. zá­ří 2014 č. j. 6 To 274/2014-404 a roz­su­dek Ok­res­ní­ho sou­du v Kar­vi­né, po­boč­ka v Ha­vířově, ze dne 29. května 2014 č. j. 102 T 184/2013-374 se zru­šu­jí.

 

Od­ůvodnění:

 

I.

Na­mí­ta­ná po­ru­še­ní zá­klad­ních práv

 

1. Návr­hem dle § 72 od­st. 1 písm. a) zá­ko­na č. 182/1993 S., o Ústav­ním sou­du, ve znění pozdějších před­pisů (dá­le jen "zá­kon o Ústav­ním sou­du"), kte­rý byl Ústav­ní­mu sou­du do­ru­čen dne 10. 7. 2015, se stěžo­va­tel do­má­hal ka­sa­ce sho­ra ozna­če­ných roz­hod­nu­tí tres­tních soudů, ne­boť ji­mi mělo do­jít k po­ru­še­ní je­ho prá­va na soud­ní ochra­nu ve smys­lu člán­ku 36 od­st. 1 Lis­ti­ny zá­klad­ních práv a svo­bod (dá­le jen "Lis­ti­na").

     

II.

Říze­ní před­chá­ze­jí­cí po­dá­ní ús­tav­ní stíž­nos­ti

 

2. Stěžo­va­tel (dá­le ta­ké "ob­vině­ný") byl roz­sud­kem Ok­res­ní­ho sou­du v Kar­vi­né, po­boč­ka v Ha­vířově (dá­le ta­ké "ok­res­ní soud") ze dne 29. května 2014 č. j. 102 T 1184/2013-374 uz­nán vin­ným přeči­nem usmr­ce­ní z ned­ba­los­ti pod­le § 143 od­st. 1 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku, za kte­rý byl od­sou­zen pod­le § 143 od­st. 1 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku k tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní jed­no­ho ro­ku, je­hož vý­kon mu byl pod­le § 81 od­st. 1 a § 82 od­st. 1 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku pod­míněně od­lo­žen na zku­šeb­ní do­bu v tr­vá­ní os­mnác­ti měsíců. Pod­le § 73 od­st. 1, 3 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku byl ob­viněné­mu ulo­žen trest zá­ka­zu čin­nos­ti spo­čí­va­jí­cí v zá­ka­zu říze­ní mo­to­ro­vých vo­zi­del na do­bu dva­cet jed­na měsíců. Dá­le by­lo roz­hod­nu­to o náh­radě ško­dy.

 

3. Kraj­ský soud v Os­travě ja­ko soud od­vo­la­cí roz­sud­kem ze dne 4. zá­ří 2014 č. j. 6 To 274/2014-404 z podnětu od­vo­lá­ní ob­viněné­ho a stát­ní­ho zá­stup­ce, po­da­né­ho v nep­rospěch ob­viněné­ho, pod­le § 258 od­st. 1 písm. b), c) tres­tní­ho řádu zru­šil roz­su­dek sou­du pr­vní­ho stupně v ce­lém roz­sa­hu a nově roz­hodl tak, že ob­viněné­ho M. S. uz­nal vin­ným přeči­nem usmr­ce­ní z ned­ba­los­ti pod­le § 143 od­st. 1 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku, přičemž nově kon­sta­to­val po­ru­še­ní důle­ži­tých zá­kon­ných po­vin­nos­tí na straně ob­viněné­ho, ja­kož i spolu­za­vinění mat­ky nez­le­ti­lé­ho poš­ko­ze­né­ho. 

 

4. Pod­le roz­sud­ku od­vo­la­cí­ho sou­du se měl ob­vině­ný uve­de­né­ho přeči­nu do­pus­tit stručně řeče­no tím, že dne 24. čer­vna 2012 ko­lem 16:30 ho­din v Ha­vířově-Pod­le­sí, ok­res Kar­vi­ná, na uli­ci 17. lis­to­pa­du v pros­to­ru par­ko­viště před ob­chod­ním do­mem Hruš­ka v pros­to­ru "obyt­né zó­ny", ja­ko řidič osob­ní­ho auto­mo­bi­lu tov. zn. Ford Fo­cus, X., za­há­jil cou­vá­ní se svým vo­zid­lem z par­ko­va­cí­ho místa v době, kdy mat­ka G. B. nez­le­ti­lé­mu nevěno­va­la patřič­nou po­zor­nost, ob­vině­ný ned­bal zvý­še­né opatr­nos­ti, a pro­to při cou­vá­ní doš­lo ke střetu s nez­le­ti­lým dí­tětem J. B., kte­ré­ho za­dním ko­lem přejel, čímž mu způso­bil po­ranění v po­době zhmoždění moz­ku a kme­ne moz­ko­vé­ho, což je zranění nes­lu­či­tel­né se ži­vo­tem, na je­hož nás­led­ky nez­le­ti­lý ih­ned na místě dop­rav­ní ne­ho­dy zemřel.  Soud kon­sta­to­val, že ob­vině­ný po­ru­šil us­ta­no­ve­ní § 24 od­st. 2, 3, § 4 písm. a), § 5 od­st. 1 písm. d) zá­ko­na č. 361/2000 Sb., o pro­vo­zu na po­zem­ních ko­mu­ni­ka­cích a o změnách někte­rých zá­konů (zá­kon o sil­nič­ním pro­vo­zu).

 

5. Od­vo­la­cí soud ob­viněné­ho od­sou­dil pod­le § 143 od­st. 1 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku k  tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní jed­no­ho ro­ku, je­hož vý­kon pod­le § 81 od­st. 1 a § 82 od­st. 1 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku pod­míněně od­lo­žil na zku­šeb­ní do­bu v tr­vá­ní jed­no­ho ro­ku a šes­ti měsíců. Pod­le § 73 od­st. 1, 3 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku ob­viněné­mu ulo­žil trest zá­ka­zu čin­nos­ti spo­čí­va­jí­cí v zá­ka­zu říze­ní mo­to­ro­vých vo­zi­del na do­bu jed­no­ho ro­ku a čtyř měsíců. Sou­časně roz­hodl o náh­radě ško­dy.

 

6. Pro­ti roz­sud­ku od­vo­la­cí­ho sou­du si stěžo­va­tel po­dal do­vo­lá­ní z důvo­du pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tres­tní­ho řádu, ne­boť po­va­žo­val za nes­práv­ný práv­ní zá­věr od­vo­la­cí­ho sou­du, kte­rým by­la kon­sta­to­vá­na je­ho tres­tní od­povědnost. Stát­ní zá­stup­ce Nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství se ve svém vy­jádření k do­vo­lá­ní s ná­zo­rem stěžo­va­te­le zto­tož­nil  a vy­jádřil ná­zor, že pop­sa­ná skut­ko­vá zjištění jsou zjevně ne­dos­ta­teč­ným pod­kla­dem pro do­vo­ze­ní ned­ba­los­tní­ho za­vinění.

 

7. Nej­vyš­ší soud roz­hodl o do­vo­lá­ní stěžo­va­te­le us­ne­se­ním ze dne 25. břez­na 2015 č. j. 8 Tdo 125/2015-27 tak, že je pod­le § 265i od­st. 1 od­st. e) tres­tní­ho řádu od­mítl ja­ko zjevně neo­pod­statněné.

 

III.

Ar­gu­men­ta­ce stěžo­va­te­le

 

8. Ústav­ní stíž­nos­tí stěžo­va­tel bro­jí pro­ti sho­ra uve­de­ným roz­hod­nu­tím obec­ných soudů, ne­boť se dom­ní­vá, že ji­mi doš­lo k po­ru­še­ní je­ho prá­va na spra­ved­li­vý pro­ces. Na­mí­tá, že skut­ko­vá zjištění obec­ných soudů jsou v extrém­ním roz­po­ru s důka­zy, kte­ré by­ly v říze­ní pro­ve­de­ny. Sou­časně pou­ka­zu­je na to, že z těchto zjištění obec­né sou­dy vy­vo­di­ly nes­práv­né práv­ní zá­věry. 

 

9. Pod­le stěžo­va­te­le by­lo do­ka­zo­vá­ním pro­ká­zá­no, že v okam­ži­ku, kdy se vra­cel s ná­ku­pem z ob­cho­du, pro­šel oko­lo své­ho vo­zid­la, dal do něj ná­kup a usedl do něj, by­lo poš­ko­ze­né dí­tě v pros­to­ru me­zi bo­kem vo­zid­la, ko­čár­kem, mat­kou a ba­bič­kou. Ta­to sku­teč­nost je pod­le něj potvr­zo­vá­na svědec­ký­mi vý­pověďmi mat­ky a ba­bič­ky dí­těte, vy­šetřova­cím po­ku­sem i zna­lec­kým po­sud­kem Ing. Pet­ra Kor­če. Stěžo­va­tel ozna­ču­je za  nes­práv­né tvr­ze­ní ok­res­ní­ho sou­du, kte­rý do­vo­dil, že  cou­val do pros­to­ru, kde stá­ly že­ny s dí­tětem; stěžo­va­tel tvr­dí, že nao­pak cou­val do pros­to­ru, kde se ne­na­chá­ze­la žá­dná oso­ba. Dá­le po­va­žu­je za nep­rav­di­vý zá­věr ok­res­ní­ho sou­du o tom, že když mí­jel ba­bič­ku a mat­ku, viděl ko­lem nich po­hy­bu­jí­cí se dí­tě, resp. ten zá­věr, že za­čal cou­vat do pros­to­ru, kde stá­ly že­ny s dí­tětem, kte­ré se po­hy­bo­va­lo ko­lem nich.  Stěžo­va­tel pou­ka­zu­je na to, že dí­tě by­lo plně ov­lá­dá­no mat­kou a ba­bič­kou v si­tua­ci, kdy me­zi ni­mi stá­lo a v žá­dném případě me­zi ni­mi či ko­lem nich neběha­lo.

 

10. Hra­ni­ci okol­nos­tí, jež může řidič před­ví­dat, nel­ze pod­le stěžo­va­te­le vy­me­zo­vat v hypo­te­tic­ké ro­vině, nýbrž je za­potřebí vždy vy­chá­zet z exis­tu­jí­cích ob­jek­tiv­ních okol­nos­tí, vy­plý­va­jí­cích z ur­či­té dop­rav­ní si­tua­ce. Ned­ba­los­tní za­vinění je přitom mož­né do­vo­dit pou­ze teh­dy, po­kud po­vin­nost a mož­nost před­ví­dat po­ru­še­ní ne­bo oh­ro­že­ní zá­jmu chráněné­ho tres­tní­mi před­pi­sy jsou dá­ny sou­časně. Stěžo­va­tel se dom­ní­vá, že mí­ru opatr­nos­ti maximálně za­cho­val, ne­boť z místa par­ko­vá­ní vy­cou­vá­val maximálně obezřetně, vel­mi po­ma­lu, přičemž vy­užil všech mož­ných poh­ledů při cou­vá­ní, přes­to však střetu s dí­tětem ne­mohl za­brá­nit, jak by­lo pro­ká­zá­no hlavně zna­lec­kým po­sud­kem a vy­šetřova­cím po­ku­sem. Zdůraz­ňu­je, že po něm nel­ze spra­ved­livě žá­dat, aby před­ví­dal, že mat­ka s ba­bič­kou nez­le­ti­lé­ho přes­ta­nou nad nez­le­ti­lým vy­ko­ná­vat doh­led v okam­ži­ku, kdy s vo­zid­lem za­čal cou­vat. V tom­to smys­lu pou­ka­zu­je zej­mé­na na to, že nez­le­ti­lé­mu byl v době tra­gic­ké ne­ho­dy je­den rok, přičemž v době před ne­ho­dou byl plně ov­lá­dán mat­kou a ba­bič­kou. Stěžo­va­tel se te­dy dom­ní­vá, že hlav­ní příči­nou to­ho, že se nez­le­ti­lý dos­tal do ne­bez­peč­né si­tua­ce, kte­rá vy­ús­ti­la v tra­gé­dii, je po­chy­be­ní mat­ky a ba­bič­ky, kte­ré nad nez­le­ti­lým vy­ko­ná­va­ly doh­led a kte­ré dos­ta­tečně ne­za­jis­ti­ly bez­peč­nost jed­no­le­té­ho dí­těte.

 

11. Ta­ké kraj­ský soud, kte­rý zru­šil roz­hod­nu­tí sou­du ok­res­ní­ho a sám nově roz­hodl o vině stěžo­va­te­le, pod­le stěžo­va­te­le po­chy­bil, ne­boť ob­dobně ja­ko soud ok­res­ní své roz­hod­nu­tí za­tí­žil extrém­ním roz­po­rem me­zi skut­ko­vý­mi zjištění­mi a pro­ve­de­ný­mi důka­zy. Ten­to ne­dos­ta­tek po­tom ne­nap­ra­vil ani soud do­vo­la­cí, kte­rý do­vo­lá­ní stěžo­va­te­le od­mítl.

 

12. Stěžo­va­tel ne­souh­la­sí se zá­věrem do­vo­la­cí­ho sou­du, že jed­nal ve vědo­mé ned­ba­los­ti, ne­boť prý byl obez­ná­men s tím, že když za­čne cou­vat a dí­tě unik­ne z po­zor­nos­ti mat­ky a vběhne mu pod ko­la, tak ho neu­vi­dí a může ho přejet, přes­to však prý bez přiměřených důvodů spo­lé­hal na to, že k ta­ko­vé­to si­tua­ci ne­doj­de. Stěžo­va­tel tvr­dí, že nel­ze ak­cep­to­vat ná­zor do­vo­la­cí­ho sou­du, pod­le nějž je v obyd­le­né čás­ti měs­ta řidič po­vi­nen, jes­tli­že se roz­hod­ne cou­vat a ne­má dos­ta­teč­ný roz­hled za vo­zid­lo, za­jis­tit bez­peč­né cou­vá­ní po­mo­cí způso­bi­lé a ná­le­žitě pou­če­né oso­by.  Dá­le stěžo­va­tel tvr­dí, že roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du ČSR ze dne 7. čer­ven­ce 1986 sp. zn. 5 Tz 21/86 (R 19/1987 tr.), na kte­ré od­ka­zu­je do­vo­la­cí soud v předmětné věci, ne­ní přilé­ha­vé, ne­boť teh­dy byl řešen případ řidi­če auto­jeřábu a ni­ko­liv řidi­če osob­ní­ho mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la. V případě osob­ní­ho vo­zid­la po­va­žu­je stěžo­va­tel ten­to zá­věr za zce­la nepřilé­ha­vý a nes­mysl­ný, ne­boť po­ža­da­vek na to, aby si při kaž­dém cou­vá­ní řidič za­jis­til ná­le­žitě způso­bi­lou a pou­če­nou oso­bu, je ne­reál­ný. Nej­vyš­ší soud přev­zal pod­le stěžo­va­te­le nes­práv­ná skut­ko­vá zjištění sou­du ok­res­ní­ho a kraj­ské­ho, přičemž se nik­te­rak pod­robně ne­za­bý­val srov­ná­ním skut­ko­vých zjištění a pro­ve­de­ných důkazů.

 

IV.

Říze­ní před Ústav­ním sou­dem

 

13. Po­té, co Ústav­ní soud zjis­til, že ús­tav­ní stíž­nost je přípus­tná, by­la po­dá­na včas oso­bou op­rávněnou a naplně­ny by­ly ta­ké všech­ny os­tat­ní for­mál­ní ná­le­ži­tos­ti sta­no­ve­né zá­ko­nem o Ústav­ním sou­du, vy­žá­dal si dle § 42 od­st. 4 zá­ko­na o Ústav­ním sou­du vy­jádření účas­tníků říze­ní. Rovněž si ob­sta­ral spis Ok­res­ní­ho sou­du v Kar­vi­né, po­boč­ka v Ha­vířově, ve­de­ný pod sp. zn. 102 T 184/2013.

 

14. Ok­res­ní soud v Kar­vi­né, po­boč­ka v Ha­vířově, ve svém vy­jádření ze dne 23. zá­ří 2015 Ústav­ní­mu sou­du sdělil, že pod­le něj ne­by­lo po­ru­še­no stěžo­va­te­lo­vo prá­vo na spra­ved­li­vý pro­ces, a v pl­ném roz­sa­hu se od­vo­lal na znění na­pa­de­né­ho roz­sud­ku.

 

15. Kraj­ský soud v Os­travě vy­jádřením ze dne 16. říj­na 2015 kon­sta­to­val, že skut­ko­vá zjištění a důka­zy pod­le něj nej­sou v extrém­ním ne­sou­la­du. Soud je vá­zán zá­sa­dou ob­ža­lo­va­cí, a pro­to se mohl za­bý­vat to­li­ko od­povědnos­tí ob­viněné­ho, ni­ko­liv od­povědnos­tí mat­ky či ba­bič­ky nez­le­ti­lé­ho. Co se tý­če skut­ko­vých zjištění, kraj­ský soud od­ká­zal na od­ůvodnění své­ho roz­hod­nu­tí, přičemž zdůraz­nil, že k či­nu doš­lo v místě obyt­né zó­ny, kde je řidič po­vi­nen dbát zvý­še­né oh­le­dupl­nos­ti vůči chodcům. Kraj­ský soud má za pro­ká­za­né, že ob­viněné­ho moh­lo na­pad­nout a ta­ké na­pad­lo, že dí­tě v tak níz­kém věku volně se po­hy­bu­jí­cí po par­ko­viš­ti může vběhnout za je­ho vo­zid­lo při cou­vá­ní. Netvr­dí však, že by při kaž­dém cou­vá­ní před ob­cho­dem měl kaž­dý řidič za­jis­tit bez­peč­né cou­vá­ní po­mo­cí způso­bi­lé a ná­le­žitě pou­če­né oso­by.

 

16. Nej­vyš­ší soud v přípi­su ze dne 20. říj­na 2015 kon­sta­to­val, že stěžo­va­tel v ús­tav­ní stíž­nos­ti uvedl iden­tic­kou ar­gu­men­ta­ci, kte­rou se do­vo­la­cí soud za­bý­val již v do­vo­la­cím říze­ní, a v pod­rob­nos­tech pro­to od­ká­zal na od­ůvodnění své­ho roz­hod­nu­tí. Nad­to zdůraz­nil, že při svém roz­ho­do­vá­ní vy­chá­zel ze skut­ko­vých okol­nos­tí zjištěných sou­dy pr­vní­ho a dru­hé­ho stupně, ne­boť nez­jis­til v je­jich důkaz­ním pos­tu­pu žá­dná po­chy­be­ní. Nej­vyš­ší soud pou­ká­zal na to, že ob­vině­ný v době, kdy za­po­čal s cou­vá­ním, věděl, že se v blíz­kos­ti je­ho vo­zid­la na­chá­ze­jí mat­ka a ba­bič­ka nez­le­ti­lé­ho a dvě ma­lé dě­ti, jimž ty­to že­ny nevěno­va­ly dos­ta­teč­nou po­zor­nost, ne­boť by­ly za­městná­ny i ji­ný­mi čin­nos­tmi. Stěžo­va­tel si na­víc pod­le Nej­vyš­ší­ho sou­du mu­sel být vědom, že při cou­vá­ní ne­mu­sí jed­no­roč­ní dí­tě vzhle­dem k je­ho ma­lé vý­šce spatřit. Za té­to si­tua­ce si měl za­jis­tit bez­peč­né cou­vá­ní po­mo­cí ji­né pou­če­né oso­by, či ales­poň dát před za­há­je­ním cou­vá­ní naj­evo, že bu­de cou­vat, aby si dospě­lé oso­by dě­ti poh­lí­da­ly, ne­bo při cou­vá­ní pou­žít zvu­ko­vý sig­nál, aby tím upo­zor­nil na jím za­mýš­le­ný ma­névr. Je­li­kož stěžo­va­tel nic z to­ho neudělal, nespl­nil pod­le Nej­vyš­ší­ho sou­du kri­té­rium potřeb­né mí­ry opatr­nos­ti ve smys­lu § 16 od­st. 1 písm. a) tres­tní­ho zá­ko­ní­ku. Jde-li o od­povědnost dal­ších osob, obec­né sou­dy by­ly vá­zá­ny zá­sa­dou ob­ža­lo­va­cí. Ke spolu­za­vinění mat­ky obec­né sou­dy ná­le­žitě přih­léd­ly.

 

17. Nej­vyš­ší stát­ní za­stu­pi­tel­ství, ja­ko ved­lej­ší účas­tník říze­ní, přípi­sem ze dne 5. říj­na 2015 od­ká­za­lo na své vy­jádření ze dne 8. led­na 2015 k do­vo­lá­ní stěžo­va­te­le, přičemž zo­pa­ko­va­lo svůj ná­zor, že učiněná skut­ko­vá zjištění ne­moh­la být zá­kla­dem pro od­sou­ze­ní ob­viněné­ho.

 

18. Je­li­kož vy­jádření účas­tníků říze­ní neob­sa­ho­va­la žá­dné no­vé sku­teč­nos­ti či ar­gu­men­ty, kte­ré by stěžo­va­te­li ne­by­ly zná­my již z před­cho­zí­ho říze­ní, Ústav­ní soud ne­po­va­žo­val za nut­né za­sí­lat je stěžo­va­te­li k even­tuál­ní rep­li­ce.

 

19. Ústav­ní soud roz­hodl o ús­tav­ní stíž­nos­ti bez naříze­ní ús­tní­ho jed­ná­ní, ne­boť v in­ten­cích § 44 vě­ty pr­vní zá­ko­na o Ústav­ním sou­du dospěl k zá­věru, že by od to­ho­to jed­ná­ní ne­by­lo mož­no oče­ká­vat dal­ší ob­jasnění věci.

 

V.

Obec­ná vý­cho­dis­ka práv­ní­ho po­sou­ze­ní

 

20. Pod­le člán­ku 83 Ústa­vy Čes­ké re­pub­li­ky (dá­le jen "Ústa­va") je Ústav­ní soud soud­ním or­gá­nem ochra­ny ús­tav­nos­ti. Ne­ní te­dy sou­čás­tí sous­ta­vy obec­ných soudů, a nepřed­sta­vu­je pro­to ani dal­ší in­stan­ci přez­ku­mu je­jich roz­hod­nu­tí. V říze­ní o ús­tav­ních stíž­nos­tech [čl. 87 od­st. 1 písm. d) Ústa­vy, § 72 a násl. zá­ko­na o Ústav­ním sou­du] se Ústav­ní soud ome­zu­je na po­sou­ze­ní, zda roz­hod­nu­tí­mi or­gánů veřej­né mo­ci ne­bo pos­tu­pem před­chá­ze­jí­cím je­jich vy­dá­ní ne­by­la po­ru­še­na ús­tavně za­ru­če­ná zá­klad­ní prá­va a svo­bo­dy. Je­jich ochra­na je je­di­ným důvo­dem, kte­rý ote­ví­rá pros­tor pro zá­sah Ústav­ní­ho sou­du do roz­ho­do­va­cí čin­nos­ti těchto or­gánů, což pla­tí i pro případ­né přehod­no­ce­ní je­jich skut­ko­vých zjištění ne­bo práv­ních zá­věrů. Pro přez­kum ne­ní sa­ma o sobě roz­hod­ná věcná správ­nost či kon­krét­ní od­ůvodnění roz­hod­nu­tí obec­ných soudů, nýbrž vý­hradně dodr­že­ní ús­tav­ní­ho rám­ce je­jich čin­nos­ti.

 

21. Důvo­dem ke ka­sač­ní­mu zá­sa­hu Ústav­ní­ho sou­du může být sku­teč­nost, že pos­tu­pem obec­ných soudů doš­lo k po­ru­še­ní prá­va na soud­ní ochra­nu ve smys­lu člán­ku 36 od­st. 1 Lis­ti­ny. Sou­čás­tí to­ho­to zá­klad­ní­ho prá­va je mi­mo ji­né zá­kaz své­vo­le či li­bovů­le v soud­ním roz­ho­do­vá­ní a prá­vo na od­ůvodnění roz­hod­nu­tí. Za své­vo­li v soud­ním roz­ho­do­vá­ní Ústav­ní soud ve své do­sa­vad­ní ju­di­ka­tuře ozna­čil zej­mé­na přípa­dy extrém­ní­ho ne­sou­la­du práv­ních zá­věrů s vy­ko­na­ný­mi skut­ko­vý­mi zjištění­mi, dá­le přípa­dy ne­res­pek­to­vá­ní ko­gen­tní nor­my, přípa­dy inter­pre­ta­ce, jež je v extrém­ním roz­po­ru s prin­ci­py spra­vedl­nos­ti (přík­la­dem če­hož je přep­ja­tý for­ma­lis­mus), ja­kož i inter­pre­ta­ce a ap­li­ka­ce zá­kon­ných pojmů v ji­ném než zá­ko­nem sta­no­ve­ném a v práv­ním myš­le­ní kon­sen­suálně ak­cep­to­va­ném vý­zna­mu, a ko­nečně přípa­dy roz­ho­do­vá­ní bez bliž­ších kri­té­rií či ales­poň zá­sad od­vo­ze­ných z práv­ní nor­my (srov. ná­lez ze dne 24. pro­sin­ce 2004 sp. zn. III. ÚS 351/04).

 

22. Přík­la­dem své­vol­né ap­li­ka­ce nor­my jed­no­du­ché­ho prá­va je exis­ten­ce roz­po­ru me­zi skut­ko­vý­mi zjištění­mi a prá­vem, kte­ré na ně by­lo zce­la ne­patřičně ap­li­ko­vá­no. Má-li soud­ní roz­hod­nu­tí ob­stát z hle­dis­ka ús­tavněpráv­ní­ho přez­ku­mu, mu­sí z je­ho od­ůvodnění vy­plý­vat vztah me­zi skut­ko­vý­mi zjištění­mi a úva­ha­mi při hod­no­ce­ní důkazů na straně jed­né a práv­ní­mi zá­věry na straně dru­hé, přičemž jím učiněná skut­ko­vá zjištění nesmějí být v extrém­ním ne­sou­la­du s vy­ko­na­ný­mi důka­zy (srov. us­ne­se­ní ze dne 23. zá­ří 2005 sp. zn. III. ÚS 359/05). Pod­le us­tá­le­né ju­di­ka­tu­ry Ústav­ní­ho sou­du je "extrém­ní ne­sou­lad" dán rovněž teh­dy, po­kud skut­ko­vá zjištění obec­ných soudů ne­ma­jí žá­dnou ob­sa­ho­vou spo­ji­tost s pro­ve­de­ný­mi důka­zy ne­bo po­kud z těchto důkazů při žá­dném z lo­gic­ky přija­tel­ných způsobů hod­no­ce­ní ne­vyp­lý­va­jí, případně po­kud hod­no­ce­ní důkazů v na­pa­de­ném roz­hod­nu­tí zce­la ab­sen­tu­je.

 

23. Ústav­ní soud je z to­ho­to poh­le­du po­vi­nen po­sou­dit, zda skut­ko­vá zjištění obec­ných soudů ma­jí dos­ta­teč­nou a ra­cio­nál­ní zá­klad­nu, zda práv­ní zá­věry nej­sou s ni­mi v "extrém­ním ne­sou­la­du" a zda inter­pre­ta­ce pou­ži­té­ho prá­va je ús­tavně kon­for­mní.

 

VI.

Vlas­tní po­sou­ze­ní ús­tav­ní stíž­nos­ti

           

24. Po po­sou­ze­ní na­pa­de­ných roz­hod­nu­tí a ob­sa­hu spi­so­vé­ho ma­te­riá­lu dospěl Ústav­ní soud k zá­věru, že ús­tav­ní stíž­nost je důvod­ná.

 

25. Tres­tní od­povědnost v čes­kém prá­vu je za­lo­že­na na zá­sadě od­povědnos­ti za za­vinění,  z níž vy­plý­vá, že bez za­vinění ne­ní trest­ný čin (nullum cri­men si­ne cul­pa). Pod­mín­kou tres­tní od­povědnos­ti ob­viněné­ho je te­dy naplnění skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu, kte­ré mu­sí být vždy za­hr­nu­to za­viněním ve formě úmys­lu či ned­ba­los­ti. V případě přeči­nu usmr­ce­ní z ned­ba­los­ti pod­le § 143 od­st. 1 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku mu­sí tres­tní sou­dy vždy pro­ká­zat exis­ten­ci za­vinění ve formě vědo­mé či nevědo­mé ned­ba­los­ti. Z vědo­mé ned­ba­los­ti je trest­ný čin spá­chán, jes­tli­že pa­cha­tel "věděl, že může způso­bem uve­de­ným v tres­tním zá­koně po­ru­šit ne­bo oh­ro­zit zá­jem chráně­ný ta­ko­vým zá­ko­nem, ale bez přiměřených důvodů spo­lé­hal, že ta­ko­vé po­ru­še­ní ne­bo oh­ro­že­ní nezpůso­bí" [§ 16 od­st. 1 písm. a) tres­tní­ho zá­ko­ní­ku]. Ned­ba­lost nevědo­má se pak před­pok­lá­dá v případě, kdy pa­cha­tel "nevěděl, že svým jed­ná­ním může ta­ko­vé po­ru­še­ní ne­bo oh­ro­že­ní způso­bit, ač o tom vzhle­dem k okol­nos­tem a k svým osob­ním poměrům vědět měl a mohl" [§ 16 od­st. 1 písm. b) tres­tní­ho zá­ko­ní­ku].

 

26. Ma­jí-li tres­tní sou­dy po­sou­dit, zda byl čin spá­chán z ned­ba­los­ti, mu­se­jí v pr­vé řadě zjis­tit, zda ob­vině­ný za­cho­val potřeb­nou mí­ru opatr­nos­ti, kte­rá je kri­té­riem ned­ba­los­ti v obou je­jích for­mách. Mí­ra opatr­nos­ti je dá­na spo­je­ním ob­jek­tiv­ní­ho a sub­jek­tiv­ní­ho hle­dis­ka při před­ví­dá­ní způso­be­ní po­ru­chy ne­bo oh­ro­že­ní zá­jmu chráněné­ho tres­tním zá­ko­ní­kem, ne­boť je­dině spo­je­ní obou těchto hle­di­sek při po­su­zo­vá­ní tres­tní od­povědnos­ti za trest­ný čin z ned­ba­los­ti od­po­ví­dá zá­sadě od­povědnos­ti za za­vinění v tres­tním prá­vu. O za­vinění z nevědo­mé ned­ba­los­ti pro­to jde jen teh­dy, jes­tli­že po­vin­nost a mož­nost před­ví­dat po­ru­še­ní ne­bo oh­ro­že­ní chráněné­ho zá­jmu jsou dá­ny sou­časně, ne­dos­ta­tek té­to jed­né slož­ky v da­ném případě zna­me­ná, že uve­de­ný čin ob­viněné­ho je či­nem ne­za­viněným (srov. již roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du ČSR ze 17. břez­na 1986 sp. zn. 4 Tz 9/86). Ob­jek­tiv­ní hle­dis­ko doplněné sub­jek­tiv­ním hle­dis­kem však pla­tí ne­jen pro vy­me­ze­ní ned­ba­los­ti nevědo­mé, ale i pro vy­me­ze­ní ned­ba­los­ti vědo­mé, poněvadž přiměřenost důvodů, na něž pa­cha­tel spo­lé­hal, že nezpůso­bí po­ru­še­ní ne­bo oh­ro­že­ní zá­jmu, je třeba po­su­zo­vat pod­le to­ho, jak se si­tua­ce je­vi­la pa­cha­te­li, i vzhle­dem k vnějším okol­nos­tem kon­krét­ní­ho přípa­du (srov. roz­su­dek Nej­vyš­ší­ho sou­du Čes­ké re­pub­li­ky ze dne 27. čer­vna 2012 sp. zn. 5 Tdo 540/2012).

 

27. V ob­jek­tiv­ní ro­vině vy­plý­vá roz­sah potřeb­né mí­ry opatr­nos­ti zpra­vid­la z bez­peč­nos­tních před­pisů, či tech­nic­kých no­rem. V případě po­su­zo­vá­ní dop­rav­ních ne­hod te­dy půjde zej­mé­na o před­pi­sy up­ra­vu­jí­cí pro­voz na po­zem­ních ko­mu­ni­ka­cích. V případě, kdy ob­jek­tiv­ní kri­té­rium ne­ní up­ra­ve­no zvláš­tní­mi práv­ní­mi ne­bo bez­peč­nos­tní­mi před­pi­sy ne­bo uz­ná­va­ný­mi pra­vid­ly, je po­ža­do­vá­na opatr­nost přiměřená da­ným okol­nos­tem a si­tua­ci. Jak by­lo vý­še uve­de­no, to­to ob­jek­tiv­ní hle­dis­ko sa­mo o sobě ne­ní dos­ta­teč­né pro to, aby moh­la být za­lo­že­na tres­tní od­povědnost pa­cha­te­le. Před­pok­la­dem za­vinění ve formě ned­ba­los­ti je to­tiž sou­čas­ná mož­nost a schop­nost kon­krét­ní­ho pa­cha­te­le před­ví­dat vznik trestněprávně re­le­van­tní­ho nás­led­ku, čímž je vy­me­ze­no sub­jek­tiv­ní hle­dis­ko mí­ry potřeb­né opatr­nos­ti [srov. DRAŠTÍK, An­to­nín et al. Tres­tní zá­ko­ník: ko­men­tář. 1. díl, (§ 1 až 232). Pra­ha: Wol­ters Kluwer, 2015, s. 115].

 

28. Jde-li o po­sou­ze­ní tres­tní od­povědnos­ti řidi­če za ne­ho­du, k níž doš­lo v sou­vis­los­ti s pro­vo­zem na po­zem­ních ko­mu­ni­ka­cích, je te­dy nut­né zoh­led­nit jed­nak to, zda se ten­to řidič svým jed­ná­ním do­pus­til po­ru­še­ní kon­krét­ních práv­ních před­pisů up­ra­vu­jí­cích pro­voz na po­zem­ních ko­mu­ni­ka­cích, ja­kož i to, zda měl mož­nost a schop­nost před­ví­dat, že k té­to ne­hodě doj­de. Jak vy­plý­vá z od­bor­né li­te­ra­tu­ry, ale i ze soud­ní praxe, up­lat­ní se v ta­ko­vém případě tzv. prin­cip ome­ze­né důvěry v dop­ravě. Je­ho pod­sta­tou je sku­teč­nost, že se řidič při pro­vo­zu na po­zem­ních ko­mu­ni­ka­cích může spo­lé­hat na to, že os­tat­ní účas­tní­ci při pro­vo­zu bu­dou dodr­žo­vat pra­vid­la pro­vo­zu na po­zem­ních ko­mu­ni­ka­cích, po­kud z kon­krét­ních okol­nos­tí ne­bu­de vy­plý­vat opak (srov. např. roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du ČSR z 14. čer­ven­ce 1981 sp. zn. 3 Tz 20/81).

 

29. Ze skut­ko­vých zjištění for­mu­lo­va­ných na­lé­za­cím sou­dem a pos­lé­ze přeja­tých sou­dem od­vo­la­cím vy­ply­nu­lo, že se stěžo­va­tel při cou­vá­ní se svým osob­ním mo­to­ro­vým vo­zid­lem v pros­to­ru obyt­né zó­ny na par­ko­viš­ti před ob­chod­ním do­mem  střetl s nez­le­ti­lým poš­ko­ze­ným, kte­ré­ho za­dním ko­lem přejel, čímž mu způso­bil ta­ko­vá zranění, kte­rá bez­prostředně ved­la k je­ho úmr­tí. K tra­gic­ké ne­hodě doš­lo za si­tua­ce, kdy mat­ka a ba­bič­ka nez­le­ti­lé­ho poš­ko­ze­né­ho stá­ly u bo­ku své­ho osob­ní­ho vo­zid­la za­par­ko­va­né­ho ja­ko pr­vní­ho v řadě u vcho­du do ob­chod­ní­ho do­mu, přičemž stěžo­va­tel cou­val se svým vo­zid­lem z par­ko­va­cí­ho místa, kte­ré by­lo ja­ko tře­tí v řadě od to­ho­to vcho­du (te­dy ob jed­no mís­to od vo­zid­la mat­ky poš­ko­ze­né­ho). Pod­le vý­sledků do­ka­zo­vá­ní by­lo jed­no­roč­ní dí­tě vy­ta­že­né z ko­čár­ku a stá­lo na ze­mi v blíz­kos­ti své mat­ky a ba­bič­ky. Nik­do z přítom­ných osob ne­viděl, jak se dos­ta­lo na mís­to střetu s autem, a tu­to sku­teč­nost ne­by­lo mož­no jed­noz­načně ur­čit ani z dal­ší­ho pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní. Ke střetu dí­těte s vo­zid­lem doš­lo pod­le svědec­kých vý­povědí v mo­mentě, kdy je­ho mat­ka scho­vá­va­la peněžen­ku do taš­ky a ba­bič­ka se oh­léd­la na přichá­ze­jí­cí­ho dru­hé­ho vnu­ka a za­ča­la s ním ko­mu­ni­ko­vat, a ani jed­na z nich te­dy nemě­la v da­nou chví­li dí­tě pod zra­ko­vou kon­tro­lou. V době před ne­ho­dou mat­ka i ba­bič­ka na nez­le­ti­lé­ho doh­lí­že­ly, ten­to se po­hy­bo­val v je­jich bez­prostřed­ní blíz­kos­ti a mu­sel od­běhnout ve vel­mi krát­ké době, kdy doš­lo k neš­ťas­tné udá­los­ti. Na zá­kladě zna­lec­ké­ho po­sud­ku by­lo kon­sta­to­vá­no, že stěžo­va­tel cou­val s mo­to­ro­vým vo­zid­lem ne­vel­kou rych­los­tí srov­na­tel­nou s po­ma­lou chůzí.

 

30.  Za té­to si­tua­ce mu­se­ly obec­né sou­dy po­sou­dit, zda ob­vině­ný mohl před­ví­dat, že se jed­no­roč­ní dí­tě od obou dospělých osob ne­če­kaně vzdá­lí, přičemž je s oh­le­dem na je­ho vý­šku ne­mu­sí při cou­vá­ní za­hléd­nout a v důsled­ku to­ho může do­jít ke střetu s ním. Z do­ka­zo­vá­ní vy­ply­nu­lo, že stěžo­va­tel re­gis­tro­val, že v místě před ob­cho­dem jsou dvě dospě­lé že­ny, kte­ré se ba­ví me­zi se­bou, a re­gis­tro­val i obě nez­le­ti­lé dě­ti. To by­lo potvr­ze­no zej­mé­na vý­povědí svědkyně Sliv­ko­vé, kte­rá s ob­viněným ho­voři­la těsně po ne­hodě, ja­kož i reak­cí sa­mot­né­ho ob­viněné­ho po­té, co vy­stou­pil z au­ta. Par­ko­viště se na­víc na­chá­ze­lo v obyt­né zóně, a pod­le obec­ných soudů pro­to stěžo­va­tel měl vědět, že se zde mo­hou dě­ti po­hy­bo­vat. Kraj­ský soud na zá­kladě těchto sku­teč­nos­tí kon­sta­to­val, že stěžo­va­tel mohl ne­ho­do­vý děj před­ví­dat, a po­kud za té­to si­tua­ce cou­val z par­ko­va­cí­ho místa, aniž by se ná­le­žitě přesvědčil o tom, kde se dě­ti po­hy­bu­jí a zda se ne­dos­ta­ly do ko­ri­do­ru je­ho vo­zid­la při cou­vá­ní, jed­nal za­viněně. Do­vo­dil, že za si­tua­ce, kdy si byl stěžo­va­tel vědom to­ho, že se dvě dospě­lé že­ny ba­ví me­zi se­bou, a nevěnu­jí dětem po­zor­nost, a kdy s oh­le­dem na svůj ne­dos­ta­teč­ný roz­hled, i s oh­le­dem na věk dě­tí a vý­šku jed­no­ho z nich, mohl před­ví­dat, že ne­mu­sí uve­de­né ba­to­le spatřit za vo­zid­lem, si měl bez­peč­né cou­vá­ní za­jis­tit po­mo­cí způso­bi­lé a ná­le­žitě pou­če­né oso­by. Ve způso­bu jíz­dy ob­viněné­ho kraj­ský soud shle­dal po­ru­še­ní § 24 od­st. 2, 3, § 4 písm. a), § 5 od­st. 1 písm. d) a § 39 od­st. 5 zá­ko­na o sil­nič­ním pro­vo­zu.

 

31. Nej­vyš­ší soud zá­věry kraj­ské­ho sou­du potvr­dil, přičemž upřes­nil, že se pod­le něj stěžo­va­tel či­nu do­pus­til z vědo­mé ned­ba­los­ti. Ač­ko­liv ob­vině­ný byl pod­le Nej­vyš­ší­ho sou­du obez­ná­men s tím, že když za­čne cou­vat a dí­tě unik­ne z po­zor­nos­ti mat­ky a vběhne mu pod ko­la, neu­vi­dí ho a může ho přejet, bez přiměřených důvodů spo­lé­hal na to, že k ta­ko­vé si­tua­ci ne­doj­de. Nej­vyš­ší soud zdůraz­nil, že při cou­vá­ní své­ho vo­zid­la nes­mí řidič oh­ro­zit os­tat­ní účas­tní­ky pro­vo­zu na po­zem­ních ko­mu­ni­ka­cích, a po­kud to vy­ža­du­jí okol­nos­ti, zej­mé­na ne­dos­ta­teč­ný roz­hled, mu­sí za­jis­tit bez­peč­né cou­vá­ní po­mo­cí způso­bi­lé a ná­le­žitě pou­če­né oso­by. Zvláš­tní obezřet­nos­ti při cou­vá­ní vo­zid­la přitom mu­sí řidič dbát o to ví­ce, po­hy­bu­je-li se v obyt­né zóně, kde se na­chá­ze­jí ji­né oso­by, je­jichž vý­skyt před tím­to ma­név­rem za­zna­me­nal. V případě, že řidič za­poč­ne s cou­vá­ním, ač může před­ví­dat, že se někte­rá z osob v okam­ži­cích, kdy mu pos­ta­ve­ní vo­zid­la při cou­vá­ní neu­mož­ňu­je přeh­léd­nout veš­ke­rý pros­tor za vo­zid­lem, přemís­tí do místa, kte­ré nemůže vidět ne­bo dos­ta­tečně sle­do­vat, a přes­to cou­vá bez vý­straž­né­ho sig­ná­lu ne­bo po­mo­ci ji­né pověřené oso­by, zá­sadně pod­le ná­zo­ru Nej­vyš­ší­ho sou­du od­po­ví­dá za nás­le­dek, kte­rý v té­to sou­vis­los­ti způso­bí. Tak to­mu pod­le Nej­vyš­ší­ho sou­du by­lo i v pro­jed­ná­va­ném případě, kdy stěžo­va­tel věděl o dětech po­hy­bu­jí­cích se ve vzdá­le­nos­ti něko­li­ka metrů od je­ho au­ta, a měl si te­dy vy­tvořit pod­mín­ky pro bez­peč­né cou­vá­ní.

 

32. Ústav­ní soud se nez­to­tož­nil se sho­ra uve­de­ný­mi práv­ní­mi zá­věry obec­ných soudů stran exis­ten­ce ned­ba­los­tní­ho za­vinění na straně stěžo­va­te­le, a má za to, že ty­to zá­věry jsou v přík­rém roz­po­ru s pro­ve­de­ný­mi důka­zy a zjištěný­mi skut­ko­vý­mi okol­nos­tmi.

 

33. Kraj­ský soud ve skut­ko­vé větě své­ho roz­sud­ku uvá­dí, že ob­ža­lo­va­ný "za­há­jil cou­vá­ní se svým vo­zid­lem z par­ko­va­cí­ho místa v době, kdy mat­ka G. B. nez­le­ti­lé­mu nevěno­va­la patřič­nou po­zor­nost pod­le § 31 od­st. 1, 2 zá­ko­na o ro­dině, ob­ža­lo­va­ný ned­bal zvý­še­né opatr­nos­ti, a pro­to při cou­vá­ní doš­lo ke střetu s dí­tětem". Z tak­to ku­se pop­sa­ných skut­ko­vých okol­nos­tí nel­ze pod­le ná­zo­ru Ústav­ní­ho sou­du do­vo­dit, v čem kon­krétně spo­čí­va­lo jed­ná­ní za­klá­da­jí­cí tres­tní od­povědnost ob­viněné­ho, zej­mé­na z ja­kých sku­teč­nos­tí lze do­vo­zo­vat za­vinění tres­tné­ho či­nu. V tom­to smys­lu se lze zto­tož­nit s vy­jádřením stát­ní­ho zá­stup­ce Nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství k do­vo­lá­ní stěžo­va­te­le, jenž kon­sta­to­val, že v po­pi­su skut­ku ne­ní uve­de­no to pod­stat­né, co obě udá­los­ti (nevěno­vá­ní po­zor­nos­ti dí­tě­ti ze stra­ny mat­ky a cou­vá­ní stěžo­va­te­le) moh­lo spo­jit v trestněprávně vý­znam­ný ce­lek - te­dy zda ob­vině­ný v okam­ži­ku cou­vá­ní měl a mohl vidět, že mat­ka své­ho roč­ní­ho syna ztra­ti­la z doh­le­du, z če­ho kon­krét­ní­ho měl vy­po­zo­ro­vat, že dí­tě­ti hro­zí něja­ké ne­bez­pe­čí a v čem spo­čí­va­lo je­ho trestně re­le­van­tní jed­ná­ní.

 

34. Jak je patr­no z od­ůvodnění na­pa­de­ných roz­hod­nu­tí, obec­né sou­dy svůj zá­věr o ned­ba­los­tním jed­ná­ní do­vo­di­ly pou­ze z to­ho, že stěžo­va­tel věděl o přítom­nos­ti nez­le­ti­lých dě­tí v blíz­kos­ti své­ho au­ta, přičemž ne­rea­go­val na sku­teč­nost, že dvě dospě­lé že­ny, kte­ré na ty­to dě­ti mě­ly doh­lí­žet, se spo­lu ba­vi­ly, a tu­díž dětem nevěno­va­ly dos­ta­teč­nou po­zor­nost. Té­to sku­teč­nos­ti si měl být stěžo­va­tel pod­le obec­ných soudů vědom z to­ho důvo­du, že spo­lu obě že­ny ho­voři­ly v době, kdy před­tím ko­lem nich na par­ko­viš­ti pro­chá­zel. Žá­dné dal­ší okol­nos­ti, kte­ré by svědči­ly o tom, že stěžo­va­tel měl a mohl před­ví­dat, že se jed­no­roč­ní ba­to­le vzdá­lí od pe­ču­jí­cích osob a ocit­ne se v drá­ze cou­vá­ní mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la, sou­dy nepřed­lo­ži­ly.

 

35. Pod­le ná­zo­ru Ústav­ní­ho sou­du nel­ze přij­mout ná­zor, že po­kud spo­lu ho­voří dvě dospě­lé oso­by hlí­da­jí­cí roč­ní dí­tě, mu­sí tře­tí oso­ba auto­ma­tic­ky před­jí­mat, že  hlí­da­né­mu dí­tě­ti nevěnu­jí dos­ta­teč­nou po­zor­nost. Po řidi­či osob­ní­ho mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la nel­ze po­ža­do­vat, aby na zá­kladě pou­hé sku­teč­nos­ti, že se oso­by, kte­ré v blíz­kos­ti místa je­ho cou­vá­ní hlí­da­jí roč­ní dí­tě, spo­lu ba­ví, před­ví­dal, že ty­to oso­by v bu­douc­nu ztra­tí kon­tro­lu nad po­hy­bem to­ho­to dí­těte. Jak na­víc upo­zor­nil stát­ní zá­stup­ce Nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství, pod­le skut­ko­vých zjištění soudů se dí­tě nev­zdá­li­lo z doh­le­du své mat­ky a ba­bič­ky v době, kdy se obě že­ny spo­lu ba­vi­ly, nýbrž ve chví­li, kdy mat­ka scho­vá­va­la peněžen­ku do taš­ky a ba­bič­ka se oto­či­la na dru­hé­ho nez­le­ti­lé­ho, kte­rý právě přichá­zel se za­kou­pe­nou zmrzli­nou. Pod­le svědec­kých vý­povědí obou žen se od nich dí­tě vzdá­li­lo v krát­kém okam­ži­ku, po kte­rý by­lo mi­mo je­jich doh­led, av­šak ni­ko­liv z to­ho důvo­du, že by obě že­ny spo­lu ho­voři­ly.

 

36. Na zá­kladě tak­to zjištěných skut­ko­vých okol­nos­tí nel­ze pod­le ná­zo­ru Ústav­ní­ho sou­du do­vo­dit, že by stěžo­va­tel měl a mohl před­ví­dat vznik trestněpráv­ní­ho nás­led­ku, kte­rým byl střet auto­mo­bi­lu s nez­le­ti­lým dí­tětem a je­ho nás­led­né usmr­ce­ní. K od­běhnu­tí dí­těte a je­ho střetu s vo­zid­lem to­tiž doš­lo za okol­nos­tí, kte­ré stěžo­va­tel ne­mohl před­pok­lá­dat. I kdy­by však na zá­kladě pou­hé přítom­nos­ti dě­tí na par­ko­viš­ti mohl před­ví­dat, že se dí­tě může náh­le ocit­nout v drá­ze je­ho cou­vá­ní a že je pro je­ho vý­šku ne­mu­sí vidět, a byl by si tím pá­dem vědom, že svým jed­ná­ním může po­ru­šit zá­jem chráně­ný tres­tní­mi před­pi­sy, měl pod­le ná­zo­ru Ústav­ní­ho sou­du zce­la přiměře­ný důvod spo­lé­hat se na to, že to­to po­ru­še­ní nezpůso­bí. Nel­ze to­tiž po­va­žo­vat za nepřiměřené, po­kud se stěžo­va­tel spo­lé­hal na to, že že­ny, doh­lí­že­jí­cí na roč­ní dí­tě v pros­to­ru par­ko­viště před ob­chod­ním do­mem, bu­dou mít dí­tě i na­dá­le pod kon­tro­lou a ne­do­vo­lí mu vstou­pit do drá­hy cou­vá­ní vo­zid­la. Pou­há sku­teč­nost, že stěžo­va­tel zpo­zo­ro­val, že spo­lu ty­to že­ny ho­voří, na tom­to zá­věru nic nemění.

 

37. Od­liš­né práv­ní po­sou­ze­ní by připa­da­lo v úva­hu za si­tua­ce, kdy by stěžo­va­tel měl na zá­kladě kon­krét­ních sku­teč­nos­tí vědo­most o tom, že dospě­lé oso­by ná­le­ži­tý doh­led nad dí­tětem sku­tečně v da­ném ča­se za­ned­bá­va­jí, res­pek­ti­ve že se dí­tě po­hy­bu­je mi­mo je­jich kon­tro­lu. Za ta­ko­vých okol­nos­tí by by­lo mož­no do­vo­zo­vat po­vin­nost řidi­če osob­ní­ho mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la za­jis­tit cou­vá­ní po­mo­cí způso­bi­lé a ná­le­žitě pou­če­né oso­by (ve smys­lu § 24 od­st. 3 zá­ko­na o sil­nič­ním pro­vo­zu), případně sig­na­li­zo­vat ji­nak svůj zá­měr vy­cou­vat z par­ko­va­cí­ho místa tak, aby by­la naplněna potřeb­ná mí­ra opatr­nos­ti, jež je kri­té­riem ned­ba­los­tní­ho za­vinění. Ta­ko­vou po­vin­nost však nel­ze do­vo­zo­vat pau­šálně ve všech přípa­dech, kdy řidič, kte­rý se chys­tá cou­vat, zpo­zo­ru­je, že dospě­lé oso­by doh­lí­že­jí­cí na nez­le­ti­lé dí­tě spo­lu ho­voří, aniž by by­ly dá­ny ja­ké­ko­liv dal­ší in­di­ká­to­ry to­ho, že to­to dí­tě je mi­mo je­jich kon­tro­lu.

 

38. Pro po­sou­ze­ní tres­tní od­povědnos­ti stěžo­va­te­le ne­ní sa­ma o sobě roz­hod­ná ani ta sku­teč­nost, že k ne­hodě doš­lo v rám­ci obyt­né zó­ny, kde jsou ze zá­ko­na umožně­ny hry dě­tí (§ 39 od­st. 3 zá­ko­na o sil­nič­ním pro­vo­zu). Ten­to zvláš­tní re­žim pro­vo­zu na po­zem­ní ko­mu­ni­ka­ci dá­vá chodcům vý­sad­ní pos­ta­ve­ní, za­tím­co od řidičů mo­to­ro­vých vo­zi­del vy­ža­du­je zvý­še­nou oh­le­dupl­nost a uk­lá­dá jim vý­raznější ome­ze­ní než při po­hy­bu na ji­ných po­zem­ních ko­mu­ni­ka­cích, av­šak v pro­jed­ná­va­ném případě ne­má vliv na po­sou­ze­ní ned­ba­los­tní­ho za­vinění stěžo­va­te­le. Opět je třeba zdůraz­nit, že nel­ze pau­šálně do­vo­dit po­vin­nost řidi­če cou­va­jí­cí­ho v obyt­né zóně za­jis­tit si cou­vá­ní po­mo­cí způso­bi­lé a ná­le­žitě pou­če­né oso­by, ne­má-li důvod se dom­ní­vat, že by při cou­vá­ní mohl oh­ro­zit oso­by, kte­ré se na­chá­ze­jí na po­zem­ní ko­mu­ni­ka­ci. Ta­ko­vá po­vin­nost by by­la zjevně nepřiměřená a z hle­dis­ka prak­tic­ké­ho ži­vo­ta nespl­ni­tel­ná. Jak by­lo v tres­tním říze­ní pro­ká­zá­no, stěžo­va­tel se svým vo­zid­lem cou­val ne­vel­kou rych­los­tí srov­na­tel­nou s po­ma­lou chůzí, přičemž ke střetu s dí­tětem doš­lo v krát­kém mo­mentě, kdy se to­to dí­tě náh­le vzdá­li­lo od osob, kte­ré na něj doh­lí­že­ly. By­lo by za těchto okol­nos­tí přeh­na­né po­ža­do­vat, aby stěžo­va­tel ta­ko­vý sled udá­los­tí před­ví­dal, byť se se svým vo­zid­lem po­hy­bo­val v obyt­né zóně. 

 

39. Nut­no zdůraz­nit, že jed­no­roč­ní dě­ti ne­mo­hou být vzhle­dem ke své­mu věku vůbec účas­tní­ky pro­vo­zu na po­zem­ních ko­mu­ni­ka­cích, ne­ní-li je­jich bez­peč­nost za­jištěna ji­nou oso­bou; ta­to oso­ba má po­vin­nost uči­nit ta­ko­vá opatření, aby ne­doš­lo k oh­ro­že­ní bez­peč­nos­ti pro­vo­zu na po­zem­ních ko­mu­ni­ka­cích (srov. § 3 od­st. 1 zá­ko­na o sil­nič­ním pro­vo­zu). Řidič osob­ní­ho mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la te­dy může v sou­la­du s prin­ci­pem tzv. ome­ze­né důvěry v dop­ravě spo­lé­hat na to, že dospě­lé oso­by, doh­lí­že­jí­cí na jed­no­roč­ní dí­tě v pros­to­ru par­ko­viště, to­mu­to dí­tě­ti za­me­zí sa­mos­tat­ný ne­kon­tro­lo­va­ný po­hyb po po­zem­ní ko­mu­ni­ka­ci a vběhnu­tí do drá­hy je­ho vo­zid­la, ne­vyp­lý­vá-li z kon­krét­ních okol­nos­tí opak. To stej­né pla­tí i pro po­hyb s vo­zid­lem v obyt­né zóně, kde si­ce jsou po­vo­le­ny hry dě­tí, av­šak ani zde nel­ze oče­ká­vat sa­mos­tat­ný po­hyb neh­lí­da­ných roč­ních ba­to­lat.

 

40. Ústav­ní soud po­va­žu­je za zjevně nepřiměře­ný a v praxi ne­reali­zo­va­tel­ný po­ža­da­vek Nej­vyš­ší­ho sou­du, kte­rý ve svém roz­hod­nu­tí naz­na­čil, že je řidič po­vi­nen cou­vat po­mo­cí ji­né pověřené oso­by ne­bo vý­straž­né­ho sig­ná­lu vždy, kdy mu pos­ta­ve­ní vo­zid­la při cou­vá­ní neu­mož­ňu­je přeh­léd­nout veš­ke­rý pros­tor za vo­zid­lem a kdy mu může někte­rá oso­ba  vstou­pit do pros­to­ru za vo­zid­lem. Ústav­ní soud se dom­ní­vá, že na řidi­če osob­ní­ho mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la nel­ze klást stej­né po­ža­dav­ky, ja­ko na řidi­če auto­jeřábu, jak to či­ní Nej­vyš­ší soud od­ka­zem na roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du ČSR ze dne 7. čer­ven­ce 1986 sp. zn. 5 Tz 21/86.  Z po­va­hy věci je zřej­mé, že říze­ní auto­jeřábu při cou­vá­ní je ri­zi­kovějším, než je to­mu u osob­ní­ho auto­mo­bi­lu, a že na řidi­če auto­jeřábu lze klást z hle­dis­ka mí­ry opatr­nos­ti vy­šší po­ža­dav­ky. Po­su­zu­jí-li obec­né sou­dy za­cho­vá­ní potřeb­né mí­ry opatr­nos­ti řidi­čem, mu­se­jí vzít v úva­hu všech­ny kon­krét­ní okol­nos­ti, kte­ré mě­ly vliv na mož­nost a schop­nost řidi­če před­ví­dat, že ke střetu s chod­cem může do­jít. 

 

41. Zá­věr o trestněpráv­ním za­vinění nel­ze nik­dy do­vo­zo­vat z pou­hé­ho fak­tu, že doš­lo ke škod­li­vé­mu nás­led­ku za účas­ti tře­tí oso­by. K udá­los­tem, ma­jí­cím ob­jek­tivně neš­ťas­tnou ne­bo i tra­gic­kou po­va­hu (ja­ko to­mu by­lo v po­su­zo­va­né věci), do­chá­zí i bez ci­zí­ho za­vinění, ja­ko je to­mu v přípa­dech tzv. vis maior ne­bo v přípa­dech, kdy se přítom­né tře­tí oso­by na vzni­ku škod­li­vé­ho nás­led­ku ni­jak ne­po­dí­le­jí.

 

42. Ned­ba­los­tní za­vinění vy­jadřuje vnitřní stav mys­li pa­cha­te­le v době in­kri­mi­no­va­né­ho jed­ná­ní a je­ho sub­jek­tiv­ní vztah k to­mu­to jed­ná­ní.  Za­ned­bá­ní potřeb­né mí­ry opatr­nos­ti ja­ko před­pok­lad ned­ba­los­tní­ho za­vinění je třeba vy­vo­zo­vat z kon­krét­ních skut­ko­vých okol­nos­tí, řádně zjištěných důkaz­ním pos­tu­pem před obec­ný­mi sou­dy. Nel­ze jej či­nit pou­ze na zá­kladě zpětné myš­len­ko­vé konstruk­ce, ne­pod­lo­že­né kon­krét­ní­mi fak­ty. Doš­lo-li ke škod­li­vé­mu nás­led­ku, nez­na­me­ná to auto­ma­tic­ky, že potřeb­ná mí­ra opatr­nos­ti mu­se­la být nutně za­ned­bá­na.

 

43. Sou­čás­tí soud­ní­ho roz­hod­nu­tí, v němž je oso­ba uz­ná­na vi­nou ned­ba­los­tním tres­tným či­nem, pro­to mu­sí být peč­li­vé zhod­no­ce­ní všech okol­nos­tí, kte­ré soud ved­ly k ná­zo­ru, že ta­to oso­ba ná­le­ži­tou opatr­nost ne­za­cho­va­la a jed­na­la te­dy za­viněně. Sou­dy mu­sí v tom­to smys­lu zkou­mat jak ob­jek­tiv­ní, tak sub­jek­tiv­ní hle­dis­ko potřeb­né mí­ry opatr­nos­ti, te­dy po­vin­nost i mož­nost ob­viněné­ho před­ví­dat vznik trestněprávně re­le­van­tní­ho nás­led­ku.

 

44. Or­gá­ny čin­né v tres­tním říze­ní ma­jí úřed­ní po­vin­nost zjiš­ťo­vat skut­ko­vý stav věci, o němž nej­sou důvod­né po­chyb­nos­ti, a to v roz­sa­hu, kte­rý je nez­byt­ný pro je­jich roz­hod­nu­tí (srov. us­ta­no­ve­ní § 2 od­st. 4, od­st. 5 tres­tní­ho řádu). Z ús­tav­ní­ho prin­ci­pu pre­sum­pce ne­vi­ny, za­kot­ve­né­ho v člán­ku 40 od­st. 2 Lis­ti­ny, vy­plý­vá pro obec­né sou­dy po­vin­nost při roz­ho­do­vá­ní o vině zva­žo­vat též ta­ko­vou ver­zi přípa­du, kte­rá důvodně připouš­tí, že vzhle­dem ke skut­ko­vým okol­nos­tem přípa­du moh­lo do­jít ke způso­be­ní škod­li­vé­ho nás­led­ku bez za­vinění. Pou­ze tak mo­hou obec­né sou­dy dos­tát po­ža­davkům člán­ku 36 od­st. 1 Lis­ti­ny, jenž ob­viněným oso­bám za­ru­ču­je prá­vo na soud­ní ochra­nu.

 

45. V pro­jed­ná­va­ném případě Ústav­ní soud dospěl k zá­věru, že obec­né sou­dy po­ru­ši­ly prá­vo stěžo­va­te­le chráněné člán­kem 36 od­st. 1 Lis­ti­ny, ne­boť dospě­ly k extrémně vad­né­mu zá­věru o exis­ten­ci ned­ba­los­tní­ho za­vinění stěžo­va­te­le, aniž by ten­to zá­věr vy­plý­val z je­jich skut­ko­vých zjištění a z pro­ve­de­ných důkazů.

 

46. Ústav­ní soud z vý­še uve­de­ných důvodů ús­tav­ní stíž­nos­ti vy­hověl a pod­le § 82 od­st. 3 písm. a) zá­ko­na o Ústav­ním sou­du zru­šil ús­tav­ní stíž­nos­tí na­pa­de­ná soud­ní roz­hod­nu­tí.

 

47. Tres­tní říze­ní ve věci sa­mé, je­hož vý­sled­ky Ústav­ní soud ni­jak nepřed­jí­má, se tím vra­cí k sou­du pr­vní­ho stupně.

 

Pou­če­ní: Pro­ti roz­hod­nu­tí Ústav­ní­ho sou­du se nel­ze od­vo­lat.

 

V Brně dne  31. května  2016           

 

 

Ja­ro­mír Jir­sa v. r.                                                                                         

před­se­da se­ná­tu Ústav­ní­ho sou­du


 

Diskusia

 

Najčítanejšie články

Daňové trestné činy - niektoré aplikačné problémy

 vý­ťah z pred­náš­ky us­ku­toč­ne­nej dňa 09.05.2013 v Om­še­ní

 
Trestný čin ohovárania vs. prípustná (dovolená) kritika

 člá­nok pri­ná­ša ana­lý­zu zna­kov pre­či­nu oho­vá­ra­nia pod­ľa § 373 ods. 1 Tr. zák. a ve­nu­je po­zor­nosť aj prob­le­ma­ti­ke, do akej mie­ry je prí­pus­tná kri­ti­ka naj­mä ve­rej­ne čin­ných osôb.

 
Zákonnosť dôkazov a procesu dokazovania trestných činov s drogovým prvkom (z pohľadu obhajoby)

 cie­ľom člán­ku bo­lo pou­ká­zať na ma­név­ro­va­cí pries­tor ob­ha­jo­by pri vý­ko­ne ob­ha­jo­by osôb ob­vi­ne­ných z tres­tných či­nov naj­mä s dro­go­vým pr­vkom.

 
   
 
Mapa stránky   |   O nás   |   Kontakt Powered by Cyclone3 XUL CMS of Comsultia