Poberanie sociálnych dávok a trestný čin zanedbania povinnej výživy

Práv­na ve­ta:

 Sku­toč­nosť, že sa pá­cha­teľ, kto­rý má zá­kon­nú po­vin­nosť vy­ži­vo­vať iné­ho, aj na­priek priz­na­nej so­ciál­nej dáv­ke, dos­tal na hra­ni­cu ži­vot­né­ho mi­ni­ma, sa­ma ose­be ne­vy­lu­ču­je tres­tnú zod­po­ved­nosť za nepl­ne­nie tej­to po­vin­nos­ti.

 Oso­bu, kto­rej prí­jem spo­čí­va iba v so­ciál­nych dáv­kach na úrov­ni ži­vot­né­ho mi­ni­ma mož­no stí­hať za trest­ný čin za­ned­ba­nia po­vin­nej vý­ži­vy za pred­pok­la­du, že bo­la preu­ká­za­ná schop­nosť ta­kej­to oso­by aj z tých­to dá­vok pl­niť svo­ju vy­ži­vo­va­ciu po­vin­nosť, prí­pad­ne, že jej to umož­ňo­va­li jej os­tat­né ma­jet­ko­vé po­me­ry a na­priek to­mu tak za­vi­ne­ne neu­ro­bi­la.

 Priz­na­ním in­va­lid­né­ho dô­chod­ku a prís­pev­ku na sta­ros­tli­vosť auto­ma­tic­ky ne­za­ni­ká vy­ži­vo­va­cia po­vin­nosť ro­di­čov k di­eťa­ťu, kto­ré nie je schop­né sa­mé sa ži­viť.

8 Tdo 1627/2015-20

U S N E S E N Í

Nej­vyš­ší soud roz­hodl v ne­veřej­ném za­se­dá­ní ko­na­ném dne 27. 1. 2016 o do­vo­lá­ní ob­viněné­ho M. R. pro­ti us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Ús­tí nad La­bem ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 4 To 175/2014, ja­ko sou­du od­vo­la­cí­ho v tres­tní věci ve­de­né u Ok­res­ní­ho sou­du v Tep­li­cích pod sp. zn. 23 T 196/2013, tak­to:

Pod­le § 265i od­st. 1 písm. e) tr. ř. se do­vo­lá­ní ob­viněné­ho M. R. od­mí­tá.

Od­ůvodnění:

Roz­sud­kem Ok­res­ní­ho sou­du v Tep­li­cích ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 23 T 196/2013, byl ob­vině­ný M. R. uz­nán vin­ným přeči­nem za­ned­bá­ní po­vin­né vý­ži­vy pod­le § 196 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, kte­ré­ho se do­pus­til skut­kem pop­sa­ným tak, že
v ob­do­bí od dub­na 2009 do 27. 12. 2011, v R. p. R., J., ok­res V., te­dy v místě byd­liště dá­le uve­de­né op­rávněné oso­by, ani jin­de úmyslně, aniž mu v tom ales­poň do čás­tky 370 Kč měsíčně brá­ni­ly zá­važ­né okol­nos­ti spo­čí­va­jí­cí v je­ho ne­dos­ta­teč­ných ma­jet­ko­vých mož­nos­tech i s přih­léd­nu­tím k je­ho zdra­vot­ní­mu ome­ze­ní, nik­te­rak nepřis­pí­val na vý­ži­vu své dce­ry, nez­le­ti­lé „KOP­RE­TI­NY“ *), ač­ko­li mu ta­to po­vin­nost vy­plý­va­la přímo ze zá­ko­na č. 994/1963 Sb., o ro­dině, a by­la kon­kre­ti­zo­vá­na roz­sud­kem Ok­res­ní­ho sou­du ve Vse­tíně – po­boč­ky Va­laš­ské Me­ziříčí, ze dne 20. 5. 1999, sp. zn. 2 P 275/98, v práv­ní mo­ci dne 4. 8. 1999, ve spo­je­ní s roz­sud­kem Ok­res­ní­ho sou­du ve Vse­tíně – po­boč­ky ve Va­laš­ském Me­ziříčí ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. 2 P 275/98, v práv­ní mo­ci dne 23. 2. 2011, a to právě čás­tkou ve vý­ši 370 Kč měsíčně, splat­nou vždy k pr­vní­mu dni kaž­dé­ho měsí­ce předem k ru­kám mat­ky nez­le­ti­lé J. T., roz. Z., kte­ré tak za uve­de­né ob­do­bí na předmětném vý­živ­ném pro úče­ly tres­tní­ho říze­ní dlu­ží čás­tku v úhr­nné vý­ši 12.210 Kč.

Za ten­to přečin byl ob­vině­ný od­sou­zen pod­le § 196 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku k tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní čtyř měsíců, je­hož vý­kon byl pod­le § 81 od­st. 1 a § 82 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku pod­míněně od­lo­žen na zku­šeb­ní do­bu v tr­vá­ní dvou roků. Pod­le § 82 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku mu by­la ulo­že­na po­vin­nost, aby ve zku­šeb­ní době pod­míněné­ho od­sou­ze­ní pod­le svých sil, ma­jet­ko­vých mož­nos­tí a schop­nos­tí ve vzta­hu k vy­ži­vo­va­cí po­vin­nos­ti vůči nez­le­ti­lé „KOP­RE­TINĚ“ k ru­kám je­jí mat­ky J. T. a od 8. 11. 2014, tj. po na­by­tí zle­ti­los­ti, přímo k ru­kám „KOP­RE­TI­NY“ uh­ra­dil dluž­né vý­živ­né a řádně hra­dil běžné vý­živ­né.

Kraj­ský soud v Ús­tí nad La­bem ja­ko soud od­vo­la­cí us­ne­se­ním ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 4 To 175/2014, od­vo­lá­ní ob­viněné­ho po­da­né pro­ti sho­ra ci­to­va­né­mu roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně ja­ko nedůvod­né pod­le § 256 tr. ř. za­mítl.

Pro­ti to­mu­to roz­sud­ku od­vo­la­cí­ho sou­du po­dal ob­vině­ný prostřed­nic­tvím ob­háj­kyně s od­ka­zem na do­vo­la­cí důvo­dy pod­le § 265b od­st. 1 písm. g), l) tr. ř., do­vo­lá­ní, v němž na­mí­tal nes­práv­nost sou­dy učiněné­ho zá­věru, že vy­ži­vo­va­cí po­vin­nost nepl­nil úmyslně i přes­to, že je­ho ži­vot­ní úro­veň by­la blíz­ko hra­ni­ce hmot­né nou­ze, a že mohl ze so­ciál­ních příjmů, kte­ré mu by­ly pos­ky­to­vá­ny, vý­živ­né v čás­tce 370 Kč hra­dit.

Ob­vině­ný pou­ká­zal na ob­sah lis­tin­ných důkazů, předev­ším roz­hod­nu­tí po­sud­ko­vé ko­mi­se z 27. 6. 1986, z nichž vy­ply­nul je­ho dlou­ho­době nepříz­ni­vý zdra­vot­ní stav a in­va­li­di­ta po­čí­na­jí­cí od uve­de­né­ho da­ta a s ní sou­vi­se­jí zvý­še­né nák­la­dy na léč­bu, za­hr­nu­jí­cí předev­ším nák­la­dy na dop­ra­vu k lé­kařům na různá spe­cia­li­zo­va­ná pra­co­viště, lé­ky a přís­ný di­et­ní re­žim. Uvedl, že jen ces­tov­né za lé­kaři do P. či­ní 500 Kč, v důsled­ku če­hož mu na ob­ži­vu zbý­vá jen ma­lá fi­nan­ční čás­tka. Ce­lý příjem má peč­livě rozdělen na prostřed­ky na léč­bu, hra­ze­ní náj­mu a na ob­ži­vu, přičemž sou­časně ne­ní v je­ho fy­zic­kých mož­nos­tech za­řadit se do pra­cov­ní­ho pro­ce­su, a tím zvý­šit svůj příjem, aby mohl pla­tit vý­živ­né. Z těchto sku­teč­nos­tí ply­ne, že ob­jek­tivně ne­ní scho­pen svo­ji vy­ži­vo­va­cí po­vin­nost pl­nit, a tu­díž nel­ze ve vzta­hu k uve­de­né­mu tres­tné­mu či­nu do­vo­zo­vat úmysl, pro­to­že ne­ní je­ho vů­lí vý­živ­né neh­ra­dit, ale jde o ob­jek­tiv­ní nes­chop­nost pra­me­ní­cí z je­ho tí­ži­vé ži­vot­ní si­tua­ce, do níž se dos­tal zce­la ne­za­viněně, ne­boť s příj­mem 3.555 Kč měsíčně ne­ní v je­ho mož­nos­tech pla­tit vý­živ­né, když po do­bu, kte­rá je v po­pi­su skut­ku uve­de­na, je­ho příj­my do­sa­ho­va­ly hra­ni­ce hmot­né nou­ze a sot­va dos­ta­čo­va­ly k pok­ry­tí nez­byt­ných nák­ladů.

Zá­věr soudů, že si mohl za­jis­tit za­městná­ní, ob­vině­ný po­va­žo­val za nes­práv­ný, pro­to­že v důsled­ku špat­né­ho zdra­vot­ní­ho sta­vu si ho ne­mohl na­lézt, a jes­tli­že soud pou­ka­zo­val na to, že mat­ce nez­le­ti­lé za­slal dne 25. 11. 2008 jed­no­rá­zo­vou čás­tku 20.000 Kč, jed­na­lo se o je­ho pos­led­ní ús­po­ry, což svědčí o tom, že v době, kdy by­lo ob­jek­tivně v je­ho mož­nos­tech pl­nit vy­ži­vo­va­cí po­vin­nost, tak či­nil. Zdůraz­nil i svůj stá­le se zhor­šu­jí­cí zdra­vot­ní stav, kte­rý ve­de ke zvy­šu­jí­cím se nák­ladům na je­ho lé­če­ní. K tí­ži mu nel­ze klást, že ne­ko­mu­ni­ku­je se svo­jí nez­le­ti­lou dce­rou, ne­boť je­jich vzá­jem­né vzta­hy vy­hro­ti­la mat­ka nez­le­ti­lé a dce­ra již něko­lik let sa­ma ne­má zá­jem se s ním stý­kat, ani ji ne­za­jí­má je­ho zdra­vot­ní stav, nik­dy se jej na něj ne­zep­ta­la ani mu ne­po­moh­la. Připo­me­nul rovněž, že u Ok­res­ní­ho sou­du ve Vse­tíně – po­boč­ky Va­laš­ské Me­ziříčí pro­bí­há v sou­časně době říze­ní ve­de­né pod sp. zn. 2 P 275/98 ve věci již zle­ti­lé „KOP­RE­TI­NY“.

Ze všech uve­de­ných důvodů ob­vině­ný kon­sta­to­val, že ne­napl­nil skut­ko­vou pod­sta­tu přeči­nu za­ned­bá­ní po­vin­né vý­ži­vy pod­le § 196 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku a měl být ob­ža­lo­by zproštěn, ne­boť sou­dy po­ru­ši­ly člá­nek 14 Úmlu­vy o prá­vech osob se zdra­vot­ním pos­ti­že­ním a člá­nek 7 Úmlu­vy o ochraně lid­ských práv a svo­bod.

Na pod­kladě těchto ná­mi­tek ob­vině­ný v zá­věru do­vo­lá­ní navrhl, aby Nej­vyš­ší soud pod­le § 265k od­st. 1, 2 tr. ř. zru­šil na­pa­de­né us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Ús­tí nad La­bem ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 4 To 175/2014, i dal­ší roz­hod­nu­tí na ně ob­sa­hově na­va­zu­jí­cí a po­té aby pod­le § 265l od­st. 1 tr. ř. přiká­zal Kraj­ské­mu sou­du v Ús­tí nad La­bem no­vé pro­jed­ná­ní a roz­hod­nu­tí věci se zá­vaz­ným práv­ním ná­zo­rem, aby byl ob­ža­lo­by zproštěn, případně aby Nej­vyš­ší soud sám tím­to způso­bem pod­le § 265m od­st. 1 tr. ř. roz­hodl.

Vy­jádření Nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství k do­vo­lá­ní ob­viněné­ho neměl Nej­vyš­ší soud k okam­ži­ku ko­ná­ní ne­veřej­né­ho za­se­dá­ní k dis­po­zi­ci.

Nej­vyš­ší soud ja­ko soud do­vo­la­cí nejpr­ve shle­dal, že do­vo­lá­ní ob­viněné­ho je přípus­tné [§ 265a od­st. 1, 2 písm. h) tr. ř.], by­lo po­dá­no oso­bou op­rávněnou [§ 265d od­st. 1 písm. b), od­st. 2 tr. ř.], v zá­kon­né lhůtě a na místě, kde lze po­dá­ní uči­nit (§ 265e od­st. 1, 2 tr. ř.). Dá­le zkou­mal, zda do­vo­la­cí důvo­dy pod­le § 265b od­st. 1 písm. g), l) tr. ř. by­ly up­latně­ny v sou­la­du s je­jich zá­kon­ným vy­me­ze­ním, ne­boť jen na pok­ladě do­vo­lá­ní po­da­né­ho na zá­kladě důvodů taxativně sta­no­ve­ných v § 265b tr. ř. je mož­né na­pa­de­ná roz­hod­nu­tí a říze­ní jim před­chá­ze­jí­cí pod­ro­bit věcné­mu přez­kou­má­ní.

Do­vo­la­cí důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. l) tr. ř. do­pa­dá na přípa­dy, jes­tli­že by­lo roz­hod­nu­to o za­mít­nu­tí ne­bo od­mít­nu­tí řád­né­ho op­rav­né­ho prostřed­ku pro­ti roz­sud­ku ne­bo us­ne­se­ní uve­de­né­mu v § 265a od­st. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž by­ly splně­ny pro­ces­ní pod­mín­ky sta­no­ve­né zá­ko­nem pro ta­ko­vé roz­hod­nu­tí ne­bo přes­to­že byl v říze­ní mu před­chá­ze­jí­cím dán důvod do­vo­lá­ní uve­de­ný v § 265b od­st. 1 v pís­me­nech a) až k) tr. ř. Ob­vině­ný uve­de­ný do­vo­la­cí důvod up­lat­nil v je­ho dru­hé al­ter­na­tivě spo­čí­va­jí­cí v tom, že „byl v říze­ní mu před­chá­ze­jí­cím dán důvod do­vo­lá­ní uve­de­ný v § 265b od­st. 1 v pís­me­nech a) až k) tr. ř.“, ne­boť od­vo­la­cí soud roz­su­dek Ok­res­ní­ho sou­du v Tep­li­cích ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 23 T 196/2013, pod­le § 254 od­st. 1 tr. ř. přez­kou­mal a ob­vině­ný sou­časně up­lat­nil do­vo­lá­ní i z důvo­du pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř.

Do­vo­lá­ní je mož­né pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř. po­dat, jes­tli­že roz­hod­nu­tí spo­čí­vá na nes­práv­ném práv­ním po­sou­ze­ní skut­ku ne­bo ji­ném nes­práv­ném hmotně práv­ním po­sou­ze­ní. Z tak­to zá­kon­né­ho vy­me­ze­ní je patr­né, že uve­de­ný důvod slou­ží k od­stranění práv­ních vad, a pro­to je­ho prostřed­nic­tvím lze vy­tý­kat vý­lučně va­dy tkví­cí v nes­práv­né práv­ní kva­li­fi­ka­ci ane­bo v nes­práv­ném po­sou­ze­ní ji­né hmotněpráv­ní otáz­ky.

Pod­kla­dem pro po­sou­ze­ní správ­nos­ti práv­ních otá­zek Nej­vyš­ším sou­dem na pod­kladě do­vo­la­cí­ho důvo­du pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř. je skut­ko­vý stav zjiště­ný sou­dy pr­vní­ho, příp. dru­hé­ho stupně. Nej­vyš­ší soud ta­to skut­ko­vá zjištění nemůže změnit, a to jak na zá­kladě případ­né­ho doplnění do­ka­zo­vá­ní, tak ani v zá­vis­los­ti na ji­ném hod­no­ce­ní v před­chá­ze­jí­cím říze­ní pro­ve­de­ných důkazů [srov. ná­lez Ústav­ní­ho sou­du ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), či us­ne­se­ní Ústav­ní­ho sou­du ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), aj.].

V pro­jed­ná­va­né věci ob­vině­ný směřoval do­vo­lá­ní pro­ti vý­ro­ku o vině, s nímž se nes­po­ko­jil pro­to, že z hle­dis­ka naplnění sub­jek­tiv­ních znaků skut­ko­vé pod­sta­ty přeči­nu za­ned­bá­ní po­vin­né vý­ži­vy pod­le § 196 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku ne­mohl jed­nat za­viněně, ne­boť svo­ji zá­kon­nou vy­ži­vo­va­cí po­vin­nost neb­yl scho­pen pl­nit z ob­jek­tiv­ních příčin, když zej­mé­na pro svůj dlou­ho­době špat­ný zdra­vot­ní stav ne­mohl seh­nat za­městná­ní ani být pra­covně za­řazen a byl od­ká­zán pou­ze na dáv­ky hmot­né nou­ze a in­va­lid­ní důchod. Pod­le to­ho­to ob­sa­hu po­da­né­ho do­vo­lá­ní je zřej­mé, že ob­vině­ný bro­jil pro­ti sub­jek­tiv­ní strán­ce, což je v sou­la­du se zá­kon­ným vy­me­ze­ním uve­de­ných do­vo­la­cích důvodů, a Nej­vyš­ší soud pro­to na je­ho pod­kladě zkou­mal je­ho opod­statněnost.

Přeči­nu za­ned­bá­ní po­vin­né vý­ži­vy pod­le § 196 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku se do­pus­tí, kdo nepl­ní, byť i z ned­ba­los­ti, svou zá­kon­nou po­vin­nost vy­ži­vo­vat ne­bo za­opatřovat ji­né­ho po do­bu del­ší než čtyři měsí­ce.

Ob­jek­tem to­ho­to tres­tné­ho či­nu je ná­rok na vý­ži­vu, po­kud je za­lo­žen na us­ta­no­ve­ních zá­ko­na. V době roz­ho­do­vá­ní soudů se jed­na­lo o zá­kon o ro­dině, a po­kud jde o vy­ži­vo­va­cí po­vin­nost ro­dičů k dětem, up­ra­ve­nou v zá­koně č. 94/1963 Sb., o ro­dině, ve znění pozdějších před­pisů (dá­le „zá­kon č. 94/1963 Sb.“), a to zá­sadně v § 85 a 96 cit. zák. (s účin­nos­tí od 1. 1. 2014 je ta­to úp­ra­va ob­sa­že­na v § 915 až 923 zá­ko­na č. 89/2012 Sb., ob­čan­ské­ho zá­ko­ní­ku, v plat­ném znění).

Pod­le § 85 od­st. 1, 2 zá­ko­na č. 94/1963 Sb. vy­ži­vo­va­cí po­vin­nost ro­dičů k dětem tr­vá do té do­by, do­kud dě­ti nej­sou schop­ny ži­vit se sa­my. Oba ro­di­če přis­pí­va­jí na vý­ži­vu svých dě­tí pod­le svých schop­nos­tí, mož­nos­tí a ma­jet­ko­vých poměrů. Dí­tě má prá­vo po­dí­let se na ži­vot­ní úrov­ni svých ro­dičů. Kri­té­ria vý­živ­né­ho up­ra­vu­je us­ta­no­ve­ní § 96 od­st. 1, 2 zá­ko­na č. 94/1963 Sb., pod­le něhož při ur­če­ní vý­živ­né­ho přih­léd­ne soud k od­ůvodněným potřebám op­rávněné­ho, ja­kož i k schop­nos­tem, mož­nos­tem a ma­jet­ko­vým poměrům po­vin­né­ho. Při hod­no­ce­ní schop­nos­tí, mož­nos­tí a ma­jet­ko­vých poměrů po­vin­né­ho zkou­má soud, zda se po­vin­ný nev­zdal bez důle­ži­té­ho důvo­du vý­hodnější­ho za­městná­ní či vý­děleč­né čin­nos­ti ne­bo ma­jet­ko­vé­ho prospěchu, popřípadě zda ne­pod­stu­pu­je nepřiměřená ma­jet­ko­vá ri­zi­ka. Vý­živ­né nel­ze přiz­nat, jes­tli­že by to by­lo v roz­po­ru s dob­rý­mi mra­vy.

Neplněním vy­ži­vo­va­cí po­vin­nos­ti se ro­zu­mí, že op­rávněné osobě se ne­dos­ta­ne vše­ho, co je ob­sa­hem vy­ži­vo­va­cí po­vin­nos­ti. O neplnění vy­ži­vo­va­cí po­vin­nos­ti jde ta­ké teh­dy, jes­tli­že ne­ní plněno v roz­sa­hu, jak to od­po­ví­dá § 96 od­st. 1 zá­ko­na č. 94/1963 Sb., což má zá­sad­ní vý­znam při roz­ho­do­vá­ní o od­povědnos­ti za trest­ný čin za­ned­bá­ní po­vin­né vý­ži­vy pa­cha­te­le.

Vý­živ­né ne­ní zá­ko­nem vý­slovně de­fi­no­vá­no a soud­ní praxe je vy­klá­dá ja­ko vý­da­je na za­bez­pe­čo­vá­ní potřeb me­zi sub­jek­ty ro­dinně práv­ní­ho vzta­hu. Ne­jed­ná se te­dy jen o uh­ra­zo­vá­ní vý­ži­vy ve vlas­tním slo­va smys­lu, ale jde o us­po­ko­jo­vá­ní os­tat­ních hmot­ných (ša­ty, obuv) a kul­tur­ních potřeb (prostřed­ky na roz­šiřová­ní a proh­lu­bo­vá­ní vzdělá­ní, na roz­voj zá­jmů a zá­lib). Vý­živ­ným pro dí­tě je míněno us­po­ko­jo­vá­ní všech ži­vot­ních potřeb pro je­ho všes­tran­ný roz­voj po strán­ce fy­zic­ké a du­šev­ní, může být plněno zá­sadně pos­ky­to­vá­ním pra­vi­delně se opětu­jí­cích peněžních dá­vek, může však spo­čí­vat i v pos­ky­to­vá­ní ur­či­tých na­tu­rál­ních plnění (např. byd­le­ní) a zej­mé­na ta­ké v za­bez­pe­čo­vá­ní osob­ní pé­če o oso­bu op­rávněnou a o spo­leč­nou do­mác­nost. Je zřej­mé, že vý­živ­ným se mí­ní za­jištění ce­lé šká­ly potřeb dí­těte tak, aby by­ly pok­ry­ty všech­ny ty­to potřeby spo­je­né s je­ho řád­ným vý­vo­jem ne­jen zdra­vot­ním, ale i so­ciál­ním, vý­chov­ným a kul­tur­ním.

Pro ur­če­ní vý­še vý­živ­né­ho k nez­le­ti­lým dětem jsou roz­hod­né reál­né vý­děleč­né schop­nos­ti a mož­nos­ti kaž­dé­ho z ro­dičů, jež jsou dá­ny ne­jen je­jich sub­jek­tiv­ní­mi vlas­tnos­tmi (fy­zic­kou zdat­nos­tí, vzdělá­ním, pra­cov­ní zku­še­nos­tí), ale i okol­nos­tmi ob­jek­tiv­ní­ho rá­zu, zej­mé­na exis­ten­cí pra­cov­ních příle­ži­tos­tí přiměřených uva­žo­va­ným vlas­tnos­tem ro­dičů (srov. roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du ČSSR ze dne 30. 9. 1968, sp. zn. 1 Cz 27/68, uveřejněné pod č. 5/1969 Sbír­ky soud­ních roz­hod­nu­tí a sta­no­vi­sek).

Při po­su­zo­vá­ní tres­tní od­povědnos­ti pa­cha­te­le za neplnění zá­kon­né po­vin­nos­ti vy­ži­vo­vat ne­bo za­opatřovat ji­né­ho ve smys­lu § 196 tr. zá­ko­ní­ku ne­ní tres­tní soud vá­zán roz­hod­nu­tím, kte­rým v ob­čan­ském soud­ním říze­ní by­la sta­no­ve­na ta­to po­vin­nost, včetně roz­sa­hu vý­živ­né­ho, nýbrž je třeba vy­chá­zet pri­márně ze zjištění sou­du v předmětném tres­tním říze­ní, ni­ko­li pou­ze z roz­hod­nu­tí sou­du v ob­čan­ském soud­ním říze­ní, kte­rým, jak by­lo již vý­še uve­de­no, ne­ní při po­su­zo­vá­ní otáz­ky vi­ny soud v tres­tním říze­ní vá­zán. Vy­hod­no­ce­ní sku­teč­ných schop­nos­tí, mož­nos­tí a ma­jet­ko­vých poměrů ob­viněné­ho v roz­hod­né době je nut­né řešit v rám­ci předběžné otáz­ky pod­le § 9 od­st. 1 tr. ř., přičemž roz­hod­nu­tí sou­du v ob­čan­skop­ráv­ním říze­ní však or­gán čin­ný v tres­tním říze­ní nemůže z hle­dis­ka po­su­zo­vá­ní okol­nos­tí důle­ži­tých pro roz­hod­nu­tí o vině zce­la po­mi­nout, nýbrž je mu­sí zhod­no­tit ja­ko důkaz pos­tu­pem pod­le § 2 od­st. 6 tr. ř. [srov. roz­su­dek Kraj­ské­ho sou­du v Če­ských Budějo­vi­cích ze dne 26. 4. 2004, sp. zn. 3 To 88/2004 (uveřejně­ný pod č. 17/2005 Sbír­ky soud­ních roz­hod­nu­tí a sta­no­vi­sek)]. Na tak­to zjištěném zá­kladě pak mu­sí soud zhod­no­tit, zda ob­vině­ný měl reál­nou mož­nost v in­kri­mi­no­va­ném ob­do­bí pl­nit svou vy­ži­vo­va­cí po­vin­nost [viz přiměřeně roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 19. 4. 1991, sp. zn. 11 Tz 19/91 (uveřejněné pod č. 22/1992 Sbír­ky soud­ních roz­hod­nu­tí a sta­no­vi­sek), ne­bo us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. 3 Tdo 1482/2006, us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1446/2006, či ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1588/2010].

Oso­bu, je­jíž příjem spo­čí­vá pou­ze v so­ciál­ních dáv­kách na úrov­ni ži­vot­ní­ho mi­ni­ma, lze stí­hat za trest­ný čin za­ned­bá­ní po­vin­né vý­ži­vy pod­le § 196 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku za před­pok­la­du, že by­la pro­ká­zá­na schop­nost ta­ko­vé oso­by i z těchto dá­vek pl­nit svo­ji vy­ži­vo­va­cí po­vin­nost, případně že jí to umož­ňo­va­ly je­jí os­tat­ní ma­jet­ko­vé poměry, a přes­to tak za­viněně neu­či­ni­la (srov. roz­su­dek Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. 4 Tz 135/2001 (uveřejně­ný pod č. 9/2001-T 257 v Sou­bo­ru tres­tních roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du)].

Po sub­jek­tiv­ní strán­ce může být ten­to trest­ný čin spá­chán úmyslně (§ 15 tr. zá­ko­ní­ku) i z ned­ba­los­ti (§ 16 tr. zá­ko­ní­ku), což ply­ne z di­kce to­ho­to tres­tné­ho či­nu, kte­rý vý­slovně ve svém zá­kon­ném znění sta­no­ví, že se jej do­pus­tí ten, „kdo nepl­ní, byť z ned­ba­los­ti“ svou zá­kon­nou po­vin­nost. Přes­to­že k naplnění je­ho znaků pos­ta­čí i ned­ba­lost, o kte­rou půjde např. teh­dy, jes­tli­že pa­cha­tel ví, že má pl­nit vy­ži­vo­va­cí po­vin­nost, ale bez přiměřených důvodů spo­lé­há, že ji pl­nit ne­mu­sí, je třeba se v kaž­dém jed­not­li­vém případě tres­tné­ho či­nu pod­le § 196 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku za­bý­vat vý­slovně i po­va­hou za­vinění a v roz­su­deč­ném vý­ro­ku (v tzv. práv­ní větě) vý­slovně uvést, zda se pa­cha­tel do­pus­til tres­tné­ho či­nu úmyslně ne­bo z ned­ba­los­ti (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Tres­tní zá­ko­ník II. § 140 až 421. Ko­men­tář. 2. vy­dá­ní. Pra­ha: C. H. Beck, 2012, s. 1922).

Us­ta­no­ve­ní § 196 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku před­sta­vu­jí­cí dvě sa­mos­tat­né skut­ko­vé pod­sta­ty li­ší­cí se právě for­mou za­vinění mu­sí být v roz­hod­nu­tí sou­du jed­noz­načně sta­no­ve­na, pro­to­že otáz­ka, kte­rou z těchto dvou skut­ko­vých pod­stat pa­cha­tel svým jed­ná­ním napl­nil, má vý­znam ne­jen pro po­sou­ze­ní spo­le­čen­ské škod­li­vos­ti či­nu, ale je zá­ro­veň i ur­ču­jí­cí pro dal­ší práv­ní nás­led­ky, např. pro za­řaze­ní do ty­pu vězni­ce, apod. (srov. přiměřeně srov­ná­va­cí ma­te­riál Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 18. 11. 1983, sp. zn. Tpjf 169/82, uveřejně­ný ve Sbír­ce roz­hod­nu­tí a sta­no­vi­sek Nej­vyš­ší­ho sou­du pod č. 11, roč. 1984). Od­li­še­ní těchto skut­ko­vých pod­stat, kte­ré jsou za­lo­že­ny na tom, o ja­kou for­mu za­vinění se jed­ná, zda úmysl­nou ne­bo ned­ba­los­tní, pro soud zna­me­ná po­vin­nost, ve svém od­su­zu­jí­cím roz­hod­nu­tí ne­jen vý­slovně v práv­ní větě sta­no­vit, kte­ré z těchto dvou na­bí­ze­jí­cích se za­vinění je v kon­krét­ním případě jed­ná­ním pa­cha­te­le naplněno, ale rovněž i ve skut­ko­vých zjištěních uvést ta­ko­vé kon­krét­ní okol­nos­ti, kte­ré onu jím zjištěnou for­mu za­vinění dok­lá­da­jí, a to ne­jen slov­ním vy­jádřením to­ho­to práv­ní­ho zá­věru, ale i pod­stat­ný­mi skut­ko­vý­mi okol­nos­tmi, kte­ré ten­to zá­kon­ný znak napl­ňu­jí. Ta­to po­vin­nost vy­plý­vá z us­ta­no­ve­ní § 120 od­st. 3 tr. ř. [srov. přiměřeně ná­le­zy Ústav­ní­ho sou­du ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 83/2004 (N 195/39 SbNU 73), ne­bo ze dne 7. 10. 2007 sp zn. IV. ÚS 434/2007(N 164/47 SbNU 167)].

V po­su­zo­va­né věci sou­dy shle­da­ly, že ob­vině­ný uve­de­ný trest­ný čin spá­chal úmyslně, což pod­le § 15 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku zna­me­ná, že pa­cha­tel a) chtěl způso­bem uve­de­ným v tres­tním zá­koně po­ru­šit ne­bo oh­ro­zit zá­jem chráně­ný ta­ko­vým zá­ko­nem, ne­bo b) věděl, že svým jed­ná­ním může ta­ko­vé po­ru­še­ní ne­bo oh­ro­že­ní způso­bit, a pro případ, že je způso­bí, byl s tím sro­zuměn.

Pod­le skut­ko­vých zjištění a na ně na­va­zu­jí­cí­ho od­ůvodnění roz­ve­de­né­ho v na­pa­de­ných roz­hod­nu­tích sou­dy svůj zá­věr o vině uve­de­ným přeči­nem opře­ly o skut­ko­vé zjištění, pod­le něhož ob­vině­ný nepl­nil svou vy­ži­vo­va­cí po­vin­nost na nez­le­ti­lou dce­ru „KOP­RE­TI­NU“, v ob­do­bí od dub­na 2009 do 27. 12. 2011, tím, že ji ne­pos­ky­to­val vý­živ­né v žá­dné čás­tce, te­dy ani mi­ni­málně ve vý­ši 370 Kč, ač mu v tom neb­rá­ni­ly zá­važ­né okol­nos­ti spo­čí­va­jí­cí v je­ho ne­dos­ta­teč­ných ma­jet­ko­vých mož­nos­tech, a to i s přih­léd­nu­tím k je­ho zdra­vot­ní­mu ome­ze­ní. Pro ty­to zá­věry si opatři­ly dos­ta­tek pod­kladů, a je třeba pou­ká­zat na pos­tup sou­du pr­vní­ho, jenž se v potřeb­né míře věno­val jak ob­jek­tiv­ní­mu po­sou­ze­ní věci, tak i ná­mit­kám ob­viněné­ho o sub­jek­tiv­ních sou­vis­los­tech, kte­ré v zá­sadě v ob­dob­né formě ja­ko ny­ní v do­vo­lá­ní up­lat­nil i v říze­ní před sou­dy obou stupňů. V té­to sou­vis­los­ti lze předev­ším pou­ká­zat na stra­nu 4 roz­sud­ku, kde soud pr­vní­ho stupně vy­lo­žil, z ja­kých okol­nos­tí do­vo­dil způso­bi­lost a mož­nost ob­viněné­ho svou vy­ži­vo­va­cí po­vin­nost pl­nit. Pro ty­to své zá­věry vy­chá­zel předev­ším z lis­tin­ných důkazů, zej­mé­na ze zprá­vy Úřadu prá­ce Čes­ké re­pub­li­ky – kraj­ské po­boč­ky pro hlav­ní město Pra­hu (č. l. 17 až 20, 33 až 34, 90, 185 až 186, 209, 221, 285 až 286, 323 až 324 spi­su), ze zpráv Úřadu městské čás­ti P. (č. l. 35 až 37, 54, 69, 91 až 92, 97 až 98, 210 až 213, 218 až 219 spi­su), ze zpráv Čes­ké sprá­vy so­ciál­ní­ho za­bez­pe­če­ní (č. l. 116, 220 a 287 spi­su), z nichž zjis­til, že ob­vině­ný byl v po­su­zo­va­ném ob­do­bí ve­den v evi­den­ci ucha­zečů o za­městná­ní v době od 14. 1. 2009 do 30. 6. 2009, kdy je­ho evi­den­ce by­la ukon­če­na z důvo­du nás­tu­pu do za­městná­ní, a pos­lé­ze v době od 9. 7. 2009 do 25. 10. 2010, kdy byl sankčně z evi­den­ce vy­řazen. V ob­do­bí od pro­sin­ce 2009 byl ob­viněné­mu přiz­nán příspěvek na ži­vo­by­tí, jenž mu byl vy­plá­cen do května 2010 ve vý­ši 2.020 Kč, od čer­vna 2010 do čer­ven­ce 2010 ve vý­ši 4.446 Kč, v ob­do­bí sr­pen 2010 až le­den 2011 ve vý­ši 3.340 Kč, od úno­ra 2011 do čer­vna 2011 ve vý­ši 4.446 Kč, v ob­do­bí od čer­ven­ce 2011 do lis­to­pa­du 2011 mu by­la dáv­ka od­ej­mu­ta, a v ob­do­bí od pro­sin­ce 2011 ji opět po­bí­ral ve vý­ši 2.587 Kč. Sou­časně mu v předmětném ob­do­bí by­ly vy­pla­ce­ny dvě zá­lo­hy na in­va­lid­ní důchod, a to dne 15. 6. 2011 čás­tka 18.000 Kč a dne 25. 7. 2011 čás­tka 5.000 Kč. V roz­hod­ném ob­do­bí tak pod­le sou­du ob­vině­ný na dáv­kách hmot­né nou­ze a zá­lo­hách in­va­lid­ní­ho důcho­du obdr­žel v souč­tu 88.869 Kč, což či­ni­lo průměr­ný měsíč­ní příjem 3.555 Kč.

Na pod­kladě těchto sku­teč­nos­tí soud pr­vní­ho stupně shle­dal, že ač­ko­li se ob­vině­ný svý­mi příj­my v po­su­zo­va­ném ob­do­bí ocitl blíz­ko hra­ni­ce hmot­né nou­ze. V po­su­zo­va­ném ob­do­bí by­la čás­tka ži­vot­ní­ho mi­ni­ma sta­no­ve­na v § 2 od­st. 1 zá­ko­na č. 110/2006 Sb., o ži­vot­ním a exis­ten­čním mi­ni­mu, ve znění pozdějších před­pisů, účin­ném od 1. 1. 2007 do­sud, na 3.410 Kč měsíčně a čás­tka exis­ten­ční­ho mi­ni­ma by­la ur­če­na § 5 od­st. 1 cit. zá­ko­na na 2.200 Kč měsíčně. I přes uve­de­ný evi­dentně níz­ký příjem se ob­vině­ný ne­dos­tal na tu­to hra­ni­ci ani pod ni. Ci­to­va­ný zá­kon přitom v § 1 sta­no­ví ži­vot­ní mi­ni­mum ja­ko mi­ni­mál­ní hra­ni­ci peněžních příjmů fy­zic­kých osob k za­jištění vý­ži­vy a os­tat­ních zá­klad­ních osob­ních potřeb a exis­ten­ční mi­ni­mum ja­ko mi­ni­mál­ní hra­ni­ci příjmů osob, kte­rá se po­va­žu­je za nez­byt­nou k za­jištění vý­ži­vy a os­tat­ních zá­klad­ních osob­ních potřeb na úrov­ni umož­ňu­jí­cí přeži­tí. Kromě těchto sku­teč­nos­tí soud přih­lédl i k to­mu, že ob­vině­ný řádně ne­do­lo­žil vý­ši nák­ladů na své byd­le­ní, v důsled­ku če­hož mu neb­yl vy­plá­cen příspěvek na byd­le­ní.

K sub­jek­tiv­ní strán­ce soud pr­vní­ho stupně uvedl, že ob­vině­ný sám opa­ko­vaně v po­su­zo­va­ném ob­do­bí prok­la­mo­val při vědo­mí dru­hu, po­va­hy a vý­še je­ho příjmů, so­ciál­ní si­tua­ce a zdra­vot­ní­ho sta­vu svou schop­nost hra­dit vý­živ­né právě ve vý­ši 370 Kč měsíčně, soud roz­ho­du­jí­cí v ci­vil­ním říze­ní to­mu­to je­ho návr­hu vy­hověl a ob­vině­ný pos­lé­ze, aniž by se úro­veň je­ho příjmů pod­statně zhor­ši­la, vý­živ­né nep­la­til, což s přih­léd­nu­tím ke všem zmíněným okol­nos­tem po­sou­dil ja­ko zá­měr, a te­dy přímý úmysl na vý­ži­vu své dce­ry nepřis­pí­vat (viz stra­nu 4 roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně).

S těmi­to zá­věry sou­du pr­vní­ho stupně se zto­tož­nil i od­vo­la­cí soud, jenž k již uve­de­né­mu dopl­nil, že čás­tka 370 Kč na vý­živ­ném by­la sta­no­ve­na k návr­hu ob­viněné­ho, kte­rý tím­to způso­bem sám zhod­no­til svo­ji fi­nan­ční si­tua­ci po sle­do­va­né ob­do­bí, resp. mi­ni­málně od 1. 12. 2009, ač­ko­li návrh k sou­du na sní­že­ní vý­živ­né­ho po­dal až 18. 6. 2010. Návrh ob­viněné­ho na zru­še­ní vy­ži­vo­va­cí po­vin­nos­ti ode dne 1. 11. 2012 byl Ok­res­ním sou­dem ve Vse­tíně – po­boč­kou ve Va­laš­ském Me­ziříčí je­ho roz­hod­nu­tím ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 2 P 275/98, za­mít­nut (č. l. 338 až 340 spi­su). Od­vo­la­cí soud upo­zor­nil též na sku­teč­nost, že ob­vině­ný i v době, kdy již byl oso­bou zdra­votně zne­vý­hodněnou, tj. od 3. 3. 2008, byl scho­pen naj­ít si pod­le je­ho vlas­tních slov (č. l. 56 spi­su) za­městná­ní, přičemž byl-li vy­řazen z evi­den­ce ucha­zečů o za­městná­ní, sta­lo se tak je­ho za­viněním. Rovněž uvedl, že v době, kdy již byl zdra­votně zne­vý­hodněn, byl scho­pen mat­ce nez­le­ti­lé své dce­ry pos­lat jed­no­rá­zo­vou čás­tku ve vý­ši 20.000 Kč ja­ko vý­živ­né za něko­lik před­cho­zích měsíců. Od­vo­la­cí soud zdůraz­nil i to, že ob­vině­ný se osobně na pé­či nez­le­ti­lé ni­jak ne­po­dí­lel a dal ve svém sděle­ní z pro­sin­ce 2010 zřetelně naj­evo, že si obstrukčně prá­ci ne­naj­de a je­ho zdra­vot­ní stav se nez­lep­ší, po­kud bu­de na­dá­le obtěžo­ván ak­ti­vi­tou své bý­va­lé man­žel­ky – mat­ky nez­le­ti­lé „KOP­RE­TI­NY“ (viz stra­ny 4 a 5 na­pa­de­né­ho us­ne­se­ní).

Nej­vyš­ší soud na pod­kladě těchto ar­gu­mentů soudů obou stupňů shle­dal, že sou­dy v potřeb­né míře zkou­ma­ly a zva­žo­va­ly všech­ny roz­hod­né okol­nos­ti, kte­ré by­ly pro zá­věr o vině ob­viněné­ho uve­de­ným úmysl­ným přeči­nem nez­byt­né a potřeb­né. Zej­mé­na dos­tá­ly své po­vin­nos­ti za­kot­ve­né v § 9 od­st. 1 tr. ř. a ja­ko předběžnou otáz­ku sa­mos­tatně a důsledně po­su­zo­va­ly, v ja­kém roz­sa­hu byl ob­vině­ný v předmětném ob­do­bí scho­pen pl­nit svou vy­ži­vo­va­cí po­vin­nost, a doš­ly k zá­věrům, jimž lze přisvědčit.

V té­to sou­vis­los­ti lze jen připo­me­nout, že své úva­hy a zjištění kon­fron­to­va­ly se zá­věry roz­sud­ku Ok­res­ní­ho sou­du ve Vse­tíně – po­boč­ky ve Va­laš­ském Me­ziříčí ze dne 20. 5. 1999, sp. zn. 2 P 275/98, jímž by­la ob­viněné­mu sta­no­ve­na po­vin­nost přis­pí­vat na vý­ži­vu nez­le­ti­lé „KOP­RE­TINĚ“ čás­tkou 1.000 Kč měsíčně, po­čí­na­je dnem 1. 6. 1999, a na­va­zu­jí­cí­ho roz­sud­ku Ok­res­ní­ho sou­du ve Vse­tíně – po­boč­ky ve Va­laš­ském Me­ziříčí ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. 2 P 275/98, kte­rý nab­yl práv­ní mo­ci dne 23. 2. 2011, jímž by­la k návr­hu ob­viněné­ho vy­ži­vo­va­cí po­vin­nost sní­že­na na 370 Kč měsíčně. Zej­mé­na z ob­sa­hu to­ho­to dru­hé­ho roz­sud­ku lze pou­ká­zat na zá­věry, jež ten­to soud roz­vedl na stra­nách 5 a 6 své­ho roz­sud­ku, z nichž se po­dá­vá, že sní­že­ní vý­živ­né­ho na tu­to čás­tku navr­ho­val sám ob­vině­ný, a to od da­ta 1. 12. 2009, z če­hož soud do­vo­dil, že až do to­ho­to da­ta by­lo v mož­nos­tech a schop­nos­tech ob­viněné­ho hra­dit vý­živ­né v původ­ní vý­ši, a pro­to roz­hodl tak, jak sám ob­vině­ný navr­ho­val. Sou­časně připus­til, že nově sta­no­ve­ná vý­še vý­živ­né­ho jistě neod­po­ví­dá sou­čas­ným potřebám a nák­ladům nez­le­ti­lé, nic­méně hra­ze­ní vy­šší čás­tky vý­živ­né­ho ne­ní ve schop­nos­tech a mož­nos­tech ob­viněné­ho (č. l. 63 až 65, shodně též 309 až 311 spi­su).

Zjiště­ný roz­sah vy­ži­vo­va­cí po­vin­nos­ti ko­res­pon­du­je te­dy zjevně jak s mož­nos­tmi ob­viněné­ho, byť vel­mi skrom­ný­mi, tak i s cel­ko­vý­mi poměry a osob­ní­mi přís­tu­py ob­viněné­ho, kte­rý, jak správně od­vo­la­cí soud poz­na­me­nal, na svou zá­kon­nou po­vin­nost zce­la re­zig­no­val. K to­mu je vhod­né připo­me­nout, že sou­dy zva­žo­va­ly schop­nost ob­viněné­ho pl­nit vý­živ­né na své nez­le­ti­lé dí­tě, když žá­dnou ji­nou vy­ži­vo­va­cí po­vin­nost neměl, a se zřete­lem na vý­sled­ky pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní dospě­ly k zá­věru, že zdra­vot­ní­mi prob­lé­my ob­viněné­ho ne­by­la zce­la vy­lou­če­na je­ho mož­nost naj­ít si přiměřené za­městná­ní a že je­ho průměr­ný měsíč­ní příjem s oh­le­dem na vel­mi níz­kou, spí­še sym­bo­lic­kou čás­tku vý­živ­né­ho pos­ta­čo­val k to­mu, aby tu­to řádně a včas hra­dil. Sou­časně sou­dy zoh­led­ni­ly i přís­tup ob­viněné­ho k vý­chově své dce­ry, ne­boť sou­čás­tí vy­ži­vo­va­cí po­vin­nos­ti je i za­jištění os­tat­ních potřeb dí­těte sou­vi­se­jí­cích zej­mé­na s je­ho sous­tav­nou příp­ra­vou na bu­dou­cí po­vo­lá­ní, zá­jmy a ko­níč­ky, zdra­vým du­šev­ním i fy­zic­kým vý­vo­jem a roz­vo­jem, atd. Ani těmto svým po­vin­nos­tem ob­vině­ný ne­dos­tál a zjevně to ne­by­lo ani je­ho sna­hou. Sou­dy shle­da­ly, že ob­vině­ný vědomě nechtěl pl­nit svou vy­ži­vo­va­cí po­vin­nost, jak os­tatně i sám v přípi­su za­lo­že­ném na č. l. 56, 57 spi­su uvedl, když sou­du sdělil, že po­kud mu bý­va­lá man­žel­ka (mat­ka nez­le­ti­lé „KOP­RE­TI­NY“) a je­jí man­žel bu­dou za­sa­ho­vat do souk­ro­mé­ho ži­vo­ta, ne­naj­de si prá­ci a ani je­ho zdra­vot­ní stav se nez­lep­ší, ne­boť mu zne­mož­ňu­jí naj­ít si prá­ci, poněvadž o za­městnan­ce, kte­ré­mu cho­dí soud­ní ob­síl­ky, ne­má nik­do zá­jem. Ta­to zjištění přitom ko­res­pon­du­jí s tím, že o svou dce­ru ne­je­vil žá­dný zá­jem, nez­nal je­jí ak­tuál­ní potřeby, s mat­kou nez­le­ti­lé ne­ko­mu­ni­ko­val a s dce­rou neb­yl ve sty­ku (viz č. l. 309 ver­te spi­su).

Lze te­dy jen upřes­nit, že po­kud na pod­kladě těchto zá­věrů sou­dy obou stupňů uči­ni­ly zá­věr, že ob­vině­ný jed­nal v přímém úmys­lu ve smys­lu § 15 od­st. 1 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku, tu­to sku­teč­nost vy­jádři­ly ne­jen ve skut­ko­vých zjištěních, kde ved­le práv­ní­ho vy­jádření, že jed­nal úmyslně, uved­ly, byť ne pod­robně okol­nos­ti, kte­ré pro ta­ko­vý zá­věr svědčí, av­šak sku­teč­nost, že ob­vině­ný nechtěl vý­živ­né na svou dce­ru pla­tit, vy­ply­nul spo­leh­livě z vý­sledků pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní a zej­mé­na z pos­tojů ob­viněné­ho, jež sou­dy vý­slovně a kon­krétně předev­ším v od­ůvodnění svých roz­hod­nu­tí k té­to otáz­ce vy­lo­ži­ly. Sou­dy tak dos­tá­ly svým po­vin­nos­tem, jak ve smys­lu § 15 od­st. 1 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku, ale i pod­le § 120 od­st. 3 tr. ř., ne­boť v potřeb­né míře zvá­ži­ly všech­na zjištění, jež k za­vinění na pod­kladě pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní a je­ho vý­sledků uči­ni­ly.

Po­kud jde o vý­ši vy­ži­vo­va­cí po­vin­nos­ti, ob­vině­ný věděl, že uve­de­ná čás­tka by­la sta­no­ve­na předev­ším s oh­le­dem na je­ho vlas­tní ma­jet­ko­vé poměry a vy­čís­le­ní, kte­ré sám před­lo­žil v návr­hu na sní­že­ní vý­živ­né­ho, jež by­lo sou­dem v ob­čan­skop­ráv­ním říze­ní bez­ez­byt­ku res­pek­to­vá­no, a na­víc sta­no­ve­no vý­lučně ve prospěch ob­viněné­ho k dřívější­mu da­tu, než sám po­ža­do­val, ač­ko­li vzhle­dem k věku a potřebám nez­le­ti­lé (v po­su­zo­va­né době ve věku 12 až 15 let) se jed­na­lo o čás­tku ry­ze sym­bo­lic­kou a v zá­sadě to­li­ko vy­jadřují­cí, že zá­kon­né po­vin­nos­ti vy­ži­vo­vat ji­né­ho ve smys­lu § 95 zá­ko­na č. 94/1963 Sb., zvláště jed­ná-li se o nez­le­ti­lé dí­tě, se nel­ze bez dal­ší­ho zpros­tit, a to do­kon­ce ani v případě, že ob­vině­ný je příjem­cem in­va­lid­ní­ho důcho­du [srov. ná­lez Ústav­ní­ho sou­du ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 1996/12 (N 127/70 SbNU 177)]. Ze všech těchto důvodů sou­dy ne­po­chy­bi­ly, po­kud čin, kte­rý je ob­viněné­mu kla­den za vi­nu, kva­li­fi­ko­va­ly ja­ko úmysl­ný trest­ný čin za­ned­bá­ní po­vin­né vý­ži­vy pod­le § 196 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku.

K ji­nak správ­ným zá­věrům soudů obou stupňů Nej­vyš­ší soud jen pro úpl­nost po­va­žu­je za vý­znam­né zmí­nit, že ze všech vý­še uve­de­ných sku­teč­nos­tí ply­ne, že sou­dy v da­ném případě nepřis­tu­po­va­ly k po­sou­ze­ní jak ob­jek­tiv­ní strán­ky uve­de­né­ho přeči­nu, tak ani k sub­jek­tiv­ním znakům for­ma­lis­tic­ky, ale nao­pak při vědo­mí to­ho, že přiz­ná­ním in­va­lid­ní­ho důcho­du a příspěvku na pé­či ne­za­ni­ká auto­ma­tic­ky vy­ži­vo­va­cí po­vin­nost ro­dičů k dí­tě­ti, kte­ré ne­ní schop­no se sa­mo ži­vit, přičemž zoh­led­ni­ly in­di­vi­duál­ní a kon­krét­ní pod­mín­ky zej­mé­na na straně ob­viněné­ho. Oba sou­dy pak dos­tá­ly zej­mé­na své po­vin­nos­ti po­su­zo­vat, do ja­ké mí­ry a v ja­ké vý­ši byl ob­vině­ný scho­pen pla­tit vý­živ­né. Vzhle­dem k to­mu, že ob­vině­ný byl v době, kdy nepl­nil vy­ži­vo­va­cí po­vin­nost, bez za­městná­ní, správně shle­da­ly, že neb­yl zce­la bez příjmů, a dos­ta­tečně pro­ká­za­ly, že je­ho příjem nah­ra­zo­va­ly, byť v míře nez­bytně nut­né, so­ciál­ní dáv­ky [srov. přiměřeně ná­lez Ústav­ní­ho sou­du ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. II. ÚS 187/2002 (N 26/29 SbNU 227)]. Sou­dy ta­ké peč­livě ma­po­va­ly ce­lé ob­do­bí, po kte­ré ob­vině­ný svou vy­ži­vo­va­cí po­vin­nost nepl­nil, a to ve všech na­bí­ze­jí­cích se sou­vis­los­tech, tzn. jak s oh­le­dem na je­ho zdra­vot­ní stav a vý­ši dá­vek, jež po­bí­ral, tak i vzhle­dem k je­ho ob­jek­tiv­ním mož­nos­tem přiči­nit se o lep­ší ma­jet­ko­vé poměry [viz roz­su­dek Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 19. 4. 1991, sp. zn. 11 Tz 19/91(uveřejně­ný pod č. 22/1992 Sbír­ky soud­ních roz­hod­nu­tí a sta­no­vi­sek)].

Nej­vyš­ší soud ze všech důvodů, jež sho­ra roz­vedl, dospěl k zá­věru, že sou­dy obou stupňů po­sou­di­ly sku­teč­nos­ti vý­znam­né z hle­dis­ka ji­mi pou­ži­té práv­ní kva­li­fi­ka­ce v sou­la­du se zá­ko­nem, a pro­to­že ta­to zjištění mohl uči­nit na zá­kladě na­pa­de­ných roz­hod­nu­tí a přís­luš­né­ho spi­su, z nichž je patr­né, že na­pa­de­ná roz­hod­nu­tí ani jim před­chá­ze­jí­cí říze­ní netr­pí vy­tý­ka­ný­mi va­da­mi, do­vo­lá­ní ob­viněné­ho ja­ko zjevně neo­pod­statněné pod­le § 265i od­st. 1 písm. e) tr. ř. od­mítl.

Pou­če­ní: Pro­ti roz­hod­nu­tí o do­vo­lá­ní ne­ní s vý­jim­kou ob­no­vy říze­ní op­rav­ný prostředek přípust­ný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. 1. 2016

Diskusia