Ako dokazovať obsah webovej stránky

Publikované: 04. 01. 2017, čítané: 2432 krát
 

 

Práv­ne ve­ty:

I. Způsob za­chy­ce­ní ob­sa­hu inter­ne­to­vých strá­nek předur­ču­je rovněž to, zda je předmětem do­ka­zo­vá­ní otáz­ka, zda kon­krét­ní in­for­ma­ce s kon­krét­ním ob­sa­hem na strán­kách pub­li­ko­vá­na by­la (např. zda byl na inter­ne­tu pub­li­ko­ván de­ho­nes­tu­jí­cí člá­nek), ane­bo je předmětem do­ka­zo­vá­ní ab­sen­ce ur­či­té in­for­ma­ce na inter­ne­to­vé strán­ce (např. právě neu­ve­de­ní po­vin­ných ná­le­ži­tos­tí rek­la­my). Za­tím­co v pr­vním případě by vy­tištění inter­ne­to­vé strán­ky do­ku­men­tu­jí­cí pou­ze exis­ten­ci pro­ka­zo­va­né sku­teč­nos­ti dos­ta­čo­va­lo, ve dru­hém případě je třeba za­chy­tit po­do­bu inter­ne­to­vé strán­ky kom­plexněji. Je třeba zdo­ku­men­to­vat všech­ny pr­vky inter­ne­to­vé strán­ky, kte­ré by reálně by­ly schop­né nést ur­či­té sděle­ní, kte­ré na strán­kách má ab­sen­to­vat.

II. Věro­hod­ný způsob za­chy­ce­ní ob­sa­hu inter­ne­to­vých strá­nek zá­vi­sí na tom, ja­kou část ob­sa­hu strá­nek je třeba do­ká­zat. Např. po­kud je třeba do­ká­zat tvr­ze­ní uve­de­né v textu pub­li­ko­va­ném na inter­ne­to­vých strán­kách, pos­ta­čí vy­tištění čás­ti strán­ky s textem bez gra­fic­kých prvků. Po­kud ov­šem nepůjde pou­ze o text, ale i jím dop­ro­vá­ze­né gra­fic­ké pr­vky (např. ob­ráz­ky zbo­ží, ilus­tra­ce atp.), za­chy­ce­ní ob­sa­hu strán­ky mu­sí být pro­ve­de­no tak, aby re­le­van­tní gra­fic­ké pr­vky ne­by­ly de­for­mo­vá­ny či eli­mi­no­vá­ny, kte­ré by reálně by­ly schop­né nést ur­či­té sděle­ní, kte­ré na strán­kách má ab­sen­to­vat.


roz­hod­nu­tie Naj­vyš­šie­ho správ­ne­ho sú­du ČR sp. zn. 1 As 80/2016 zo dňa 24.08.2016

Nej­vyš­ší správ­ní soud roz­hodl v se­ná­tu slo­že­ném z před­sed­kyně JUDr. Ma­rie Žiš­ko­vé a soudců JUDr. Len­ky Ka­nio­vé a JUDr. Jo­se­fa Baxy v práv­ní věci ža­lob­kyně: CARWEST s. r. o., se síd­lem Lín­ská 1054/1, Pl­zeň, za­stou­pe­na Mgr. Ro­ma­nem Seid­le­rem, ad­vo­ká­tem se síd­lem Ma­lic­ká 11, Pl­zeň, pro­ti ža­lo­va­né: Čes­ká ob­chod­ní in­spek­ce, se síd­lem Štěpán­ská 567/15, Pra­ha 2, o ža­lobě pro­ti roz­hod­nu­tí ža­lo­va­né ze dne 8. 1. 2015, č. j. ČOI 35475/14/O100/2200/14/15/Hy, v říze­ní o ka­sač­ní stíž­nos­ti ža­lo­va­né pro­ti roz­sud­ku Kraj­ské­ho sou­du v Pl­zni ze dne 29. 2. 2016, č. j. 30 A 14/2015-59, tak­to:

I. Ka­sač­ní stíž­nost se za­mí­tá.

II. Ža­lo­va­ná ne­má prá­vo na náh­ra­du nák­ladů říze­ní o ka­sač­ní stíž­nos­ti.

III. Ža­lo­va­ná je po­vin­na za­pla­tit ža­lob­ky­ni na náh­radě nák­ladů říze­ní o ka­sač­ní stíž­nos­ti čás­tku 3.400 Kč, a to ve lhůtě 30 dnů od práv­ní mo­ci to­ho­to roz­sud­ku k ru­kám zá­stup­ce ža­lob­kyně Mgr. Ro­ma­na Seid­le­ra, ad­vo­ká­ta.

Od­ůvodnění:

I.

Vy­me­ze­ní věcí

[1] Ža­lob­kyně pod­ni­ká v ob­las­ti zprostřed­ko­vá­ní spotřebi­tel­ských úvěrů.

[2] Čes­ká ob­chod­ní in­spek­ce, In­spek­to­rát Pl­zeň­ský a Karlo­var­ský roz­hod­nu­tím ze dne 27. 1. 2014 ža­lob­ky­ni ulo­ži­la po­ku­tu ve vý­ši 50.000 Kč. Ža­lob­kyně dle in­spek­to­rá­tu po­ru­ši­la po­vin­nos­ti uve­de­né v § 4 zá­ko­na č. 145/2010 Sb., o spotřebi­tel­ském úvěru, čímž napl­ni­la skut­ko­vou pod­sta­tu správ­ní­ho de­lik­tu uve­de­nou v § 20 od­st. 1 písm. a) zá­ko­na o spotřebi­tel­ském úvěru. K po­ru­še­ní těchto po­vin­nos­tí mělo do­jít tím, že na­bíd­ka vá­za­né­ho spotřebi­tel­ské­ho úvěru prostřed­nic­tvím rek­la­my na inter­ne­to­vých strán­kách www.carwest.cz/splat­ky-lea­sing neob­sa­ho­va­la jas­ným, vý­stiž­ným a zřetel­ným způso­bem for­mou rep­re­zen­ta­tiv­ní­ho přík­la­du in­for­ma­ce uve­de­né v přílo­ze č. 1 písm. b), c), d), e), f) a g) k ci­to­va­né­mu zá­ko­nu, tj.:

(1) vý­půjční úro­ko­vou saz­bu, a to spo­lu s úda­ji o veš­ke­rých pop­lat­cích, kte­ré jsou sou­čás­tí cel­ko­vých nák­ladů spotřebi­tel­ské­ho úvěru pro spotřebi­te­le,

(2) cel­ko­vou vý­ši spotřebi­tel­ské­ho úvěru,

(3) vý­ši jed­not­li­vých splá­tek a cel­ko­vou čás­tku splat­nou spotřebi­te­lem, a

(4) do­bu tr­vá­ní spotřebi­tel­ské­ho úvěru (ten­to údaj neb­yl uve­den kon­krétně; uve­de­no pou­ze "dél­ka splá­ce­ní ob­vyk­le 6-72 měsíců").

[3] Ža­lob­kyně pro­ti roz­hod­nu­tí in­spek­to­rá­tu po­da­la od­vo­lá­ní. Ža­lo­va­ná v zá­hla­ví uve­de­ným roz­hod­nu­tím dle § 90 od­st. 5 zá­ko­na č. 200/2004 Sb., správ­ní řád, roz­hod­nu­tí in­spek­to­rá­tu čás­tečně změni­la (v čás­ti pro nynější soud­ní přez­kum ire­le­van­tní) a ve zbyt­ku jej potvr­di­la.

[4] Ža­lob­kyně po­da­la pro­ti roz­hod­nu­tí ža­lo­va­né ža­lo­bu. Kraj­ský soud ji po­va­žo­val za důvod­nou a na­pa­de­né roz­hod­nu­tí ža­lo­va­né zru­šil. Důvod­ný­mi shle­dal dvě ža­lob­ní ná­mit­ky.

[5] Předně soud ža­lo­va­né vy­tkl ne­dos­ta­teč­né zjištění skut­ko­vé­ho sta­vu. Je­di­ným pod­kla­dem pro na­pa­de­né roz­hod­nu­tí by­la tištěná po­do­ba inter­ne­to­vých strá­nek. Ta­to po­do­ba však neod­po­ví­dá fak­tic­ké­mu sta­vu inter­ne­to­vých strá­nek tak, jak se spotřebi­te­li v proh­lí­že­či zob­ra­zu­je. Vy­tištěná inter­ne­to­vá strán­ka ne­ní to sa­mé, ja­ko sní­mek ob­ra­zov­ky za­chy­cu­jí­cí strán­ku po­mo­cí fun­kce "printscreen". Při tis­ku strán­ky do­chá­zí k de­for­ma­ci ob­sa­hu a nepřes­né­mu zob­ra­zo­vá­ní. To­to své tvr­ze­ní soud dop­ro­vo­dil ukáz­kou sním­ku ob­ra­zov­ky ("screen­sho­tu") a ukáz­kou po­do­by vy­tištěné inter­ne­to­vé strán­ky ža­lob­kyně ze dne 22. 8. 2013 (dle sou­du nej­star­ší do­ku­men­to­va­tel­né po­do­by strán­ky zjis­ti­tel­né z ar­chi­vu inter­ne­to­vých strá­nek; re­le­van­tní kon­tro­la by­la pro­ve­de­na dne 15. 4. 2013). Na­víc tištěná inter­ne­to­vá strán­ka ne­vy­lu­ču­je, že někte­ré z čás­tí textu a gra­fi­ky ze zob­ra­zo­va­né inter­ne­to­vé strán­ky nej­sou inter­ak­tiv­ní, a neu­mož­ňu­jí tak otevřít ces­tu k dal­ším in­for­ma­cím.

[6] Za dru­hou důvod­nou ná­mit­ku kraj­ský soud po­va­žo­val vy­tý­ka­nou va­du říze­ní. V říze­ní ne­by­lo pro­ve­de­no do­ka­zo­vá­ní lis­ti­nou pos­tu­pem dle § 53 správ­ní­ho řádu. Kraj­ský soud připomněl zá­sa­du vy­šetřova­cí, ma­te­riál­ní prav­dy a bez­prostřed­nos­ti. Dle § 49 od­st. 1 správ­ní­ho řádu, pod­le něhož ús­tní jed­ná­ní nařídí správ­ní or­gán teh­dy, kdy to sta­no­ví zá­kon a teh­dy, jes­tli­že je to ke splnění úče­lu říze­ní o up­latnění práv účas­tníků nez­byt­né. Důka­zy lze ve smys­lu § 51 od­st. 2 správ­ní­ho řádu pro­vádět i mi­mo jed­ná­ní, ale i teh­dy má účas­tník říze­ní prá­vo být příto­men. Ža­lob­ky­ni přitom byl za­slán pou­ze lis­tin­ný důkaz s mož­nos­tí se k němu vy­jádřit. Pro­váděné­ho do­ka­zo­vá­ní se ne­moh­la účas­tnit, je­li­kož k němu ne­by­la ve smys­lu § 51 od­st. 2 správ­ní­ho řádu přiz­vá­na. Dle sou­du tak ža­lo­va­ná po­ru­ši­la vý­še uve­de­né zá­sa­dy. Tu­to va­du lze od­stra­nit pou­ze pro­ve­de­ním důkazů v přítom­nos­ti ža­lob­kyně.

II.

Ar­gu­men­ty ob­sa­že­né v ka­sač­ní stíž­nos­ti a vy­jádření ža­lob­kyně

[7] Ža­lo­va­ná po­da­la pro­ti roz­sud­ku sou­du včas­nou ka­sač­ní stíž­nost. Na­mí­tá, že kraj­ský soud po­chy­bil oh­ledně obou důvodů, pro kte­ré na­pa­de­né roz­hod­nu­tí zru­šil.

[8] Co do nes­právně zjištěné­ho skut­ko­vé­ho sta­vu uvá­dí, že ani sou­dem pre­fe­ro­va­ný způsob za­chy­ce­ní ob­sa­hu inter­ne­to­vé strán­ky za po­mo­ci fun­kce "printscreen" ne­ní sa­mos­pás­ný. Ani ten to­tiž ne­za­ru­ču­je, že se sním­kem ne­bu­de dá­le ma­ni­pu­lo­vá­no. Nao­pak vznik­lý ob­raz lze dá­le po­mo­cí různých prog­ramů up­ra­vo­vat. Re­le­van­tních cest, jak zís­kat důkaz o ob­sa­hu inter­ne­to­vé strán­ky, je te­dy ví­ce. Vždy je nut­né hod­no­tit důka­zy ve spo­je­ní s dal­ší­mi sku­teč­nos­tmi vy­plý­va­jí­cí­mi z průběhu kon­tro­ly.

[9] Ze sle­du udá­los­tí je na­víc zjev­né, že po­vin­né in­for­ma­ce na inter­ne­to­vých strán­kách sku­tečně ab­sen­to­va­ly. Pra­cov­ní­ci in­spek­to­rá­tu pro­ved­li u ža­lob­kyně kon­tro­lu, při kte­ré sep­sa­li pro­to­kol. V něm pop­sa­li vzhled předmětné inter­ne­to­vé strán­ky a je­jí zá­kon­né ne­dos­tat­ky spo­čí­va­jí­cí v ab­sen­ci po­vin­ných údajů. Tak­to za­chy­ce­ný skut­ko­vý stav pod­lo­ži­li vý­tis­kem inter­ne­to­vé strán­ky, ze kte­ré je jas­né, kdy a kde se strán­ka na inter­ne­tu na­chá­ze­la. Kon­trol­ní pro­to­kol bez ja­kých­ko­liv vý­hrad za­městna­nec ža­lob­kyně po­dep­sal. Ani nás­ledně ža­lob­kyně po do­ru­če­ní pro­to­ko­lu pro­ti je­ho ob­sa­hu ni­jak nep­ro­tes­to­va­la. Od­por pro­ti příka­zu po­da­la z ji­ných důvodů, za­chy­ce­ný ob­sah inter­ne­to­vých strá­nek v něm nez­po­chyb­ňu­je. Tepr­ve v od­vo­lá­ní přichá­zí se spe­ku­la­cí, že za­chy­ce­ný ob­sah mohl vznik­nout v prog­ra­mu Word bez je­jí­ho vědo­mí. Neu­vádě­la, v čem kon­krétně ma­ni­pu­la­ce mě­la spo­čí­vat, ani kte­ré in­for­ma­ce mě­ly být za­sa­že­ny. Na to ža­lo­va­ná rea­go­va­la zce­la adek­vátně, jes­tli­že vy­světli­la způsob zís­ká­ní důkaz­ní­ho prostřed­ku, z če­hož nás­ledně do­vo­di­la, že má za nep­ravděpo­dob­né, že mohl být ma­ni­pu­lo­ván.

[10] Ža­lo­va­ná připouš­tí, že někte­ré pr­vky inter­ne­to­vé strán­ky a gra­fi­ka při vy­tištění se sku­tečně ur­či­tým způso­bem de­for­mu­jí. Ža­lob­kyně však netvr­di­la, že by se ab­sen­tu­jí­cí in­for­ma­ce na­chá­ze­ly v im­ple­men­to­va­ných pr­vcích či v inter­ak­tiv­ní čás­ti textu či gra­fi­ky, kte­ré moh­ly být při vy­tištění eli­mi­no­vá­ny. Vy­tištění inter­ne­to­vé strán­ky pro­to ne­moh­lo mít ve svět­le os­tat­ních sku­teč­nos­tí za nás­le­dek ne­dos­ta­tečně zjiště­ný skut­ko­vý stav, pro kte­rý by by­lo nut­né na­pa­de­né roz­hod­nu­tí zru­šit. Že způsob za­chy­ce­ní inter­ne­to­vé strán­ky je­jich ob­sah ni­jak re­le­vantně ne­pozměnil, je zřej­mé i z po­rov­ná­ní sním­ku ob­ra­zov­ky a vy­tištěné inter­ne­to­vé strán­ky ve sta­vu ke dni 22. 8. 2013 pro­ve­de­né­ho kraj­ským sou­dem. Sní­mek ob­ra­zov­ky uka­zu­je, že na strán­kách po­vin­né úda­je stá­le chy­bí a ani tam ne­ní žá­dný od­kaz k ta­ko­vým in­for­ma­cím ve­dou­cí.

[11] Vy­tý­ka­nou va­du říze­ní stran do­ka­zo­vá­ní ža­lo­va­ná připus­ti­la již v na­pa­de­ném roz­hod­nu­tí, nic­méně dle ní ta­to va­da nemě­la vliv na zá­kon­nost správ­ní­ho roz­hod­nu­tí. Důkaz lis­ti­nou by sku­tečně měl být pro­ve­den v sou­la­du se správ­ním řádem. Pod­kla­dem pro roz­hod­nu­tí kromě vy­jádření ža­lob­kyně byl kon­trol­ní pro­to­kol a vý­tisk inter­ne­to­vé strán­ky. Obě lis­ti­ny mě­la ža­lob­kyně u se­be a moh­la se k nim vy­jádřit. Rovněž je moh­la zhléd­nout při nah­lí­že­ní do správ­ní­ho spi­su, kte­ré uči­ni­la. Přeč­te­ní lis­tin v přítom­nos­ti ža­lob­ce úřed­ní oso­bou by neochrá­ni­lo prá­va ža­lob­kyně o nic ví­ce, než že si je v přítom­nos­ti op­rávněné úřed­ní oso­by přeč­te sa­ma. Nep­ro­ve­de­ním důka­zu v přítom­nos­ti ža­lob­kyně pro­to ne­by­lo za­sa­že­no do je­jích práv.

[12] Úče­lem pro­vádění důkazů je, aby správ­ní or­gán byl vy­sta­ven je­jich přímé­mu půso­be­ní a aby se o tom účas­tník přesvědčil. V da­né věci se to­mu tak sta­lo již v průběhu kon­tro­ly, kdy správ­ní or­gán pro­to­kol sep­sal a inter­ne­to­vé strán­ky vy­tiskl. Nás­ledně se k průběhu kon­tro­ly moh­la ža­lob­kyně vy­jádřit. Dle ju­di­ka­tu­ry se o pro­ces­ní po­chy­be­ní jed­ná, ne­má však za nás­le­dek ne­zá­kon­nost roz­hod­nu­tí ve věci sa­mé (ža­lo­va­ná od­ka­zu­je na roz­su­dek ze dne 3. 12. 2015, č. j. 2 As 187/2015-35). Stej­né pla­tí i o pro­to­ko­lu o pro­ve­de­ní důka­zu, je­hož ab­sen­ce rovněž ni­jak ne­za­sáh­la do práv ža­lob­kyně. Správ­ní or­gán i ža­lob­kyně o obou do­ku­men­tech vědě­li.

[13] Ža­lo­va­ná navr­hu­je, aby Nej­vyš­ší správ­ní soud zru­šil roz­su­dek kraj­ské­ho sou­du a věc mu vrá­til k dal­ší­mu říze­ní.

[14] Ža­lob­kyně ve vy­jádření ke ka­sač­ní stíž­nos­ti sděli­la, že roz­hod­nu­tí kraj­ské­ho sou­du po­va­žu­je za správ­né. Nás­ledně re­ka­pi­tu­lo­va­la jed­not­li­vé pa­sá­že to­ho­to roz­sud­ku, kte­ré vždy dop­ro­vo­di­la souh­las­ným ko­men­tářem. Za v de­mok­ra­tic­kém práv­ním státě nap­ros­to nepřípus­tné po­va­žu­je tvr­ze­ní ža­lo­va­né o tom, že nep­ro­ve­de­ní důkazů ve smys­lu § 51 od­st. 2 správ­ní­ho řádu nezpůso­bu­je ne­zá­kon­nost vy­da­né­ho roz­hod­nu­tí. Nepřípus­tná je i po­le­mi­ka, zda zvo­le­ný pos­tup při do­ka­zo­vá­ní krá­til je­jí prá­va. Dle § 3 od­st. 1 správ­ní­ho řádu a dle čl. 2 od­st. 3 Ústa­vy je správ­ní or­gán po­vi­nen up­lat­ňo­vat svo­ji moc pou­ze na zá­kladě, v me­zích a způso­by, kte­ré sta­no­ví zá­kon. V tom­to smys­lu správ­ní or­gá­ny neop­rávněně za­sáh­ly do je­jích práv a chráněných zá­jmů.

III.

Práv­ní hod­no­ce­ní Nej­vyš­ší­ho správ­ní­ho sou­du

[15] Ka­sač­ní stíž­nost ne­ní důvod­ná.

[16] Nej­vyš­ší správ­ní soud nejpr­ve po­su­zo­val va­dy správ­ní­ho říze­ní (III.A.). Nás­ledně se za­bý­val, zda správ­ní or­gá­ny správně zhod­no­ti­ly pro­ve­de­né důka­zy (III.B.).


III.A. Va­dy správ­ní­ho říze­ní

[17] Ža­lo­va­ná ne­souh­la­sí s vý­tkou kraj­ské­ho sou­du, spo­čí­va­jí v tom, že v říze­ní po­ru­ši­la us­ta­no­ve­ní správ­ní­ho řádu o do­ka­zo­vá­ní tak, že to moh­lo mít vliv na zá­kon­nost roz­hod­nu­tí. Kon­krétně jde o to, že ža­lo­va­ná mě­la po­chy­bit nep­ro­ve­de­ním do­ka­zo­vá­ní lis­ti­nou za­chy­cu­jí­cí inter­ne­to­vé strán­ky v přítom­nos­ti ža­lob­kyně.

[18] K to­mu Nej­vyš­ší správ­ní soud uvá­dí nás­le­du­jí­cí.

[19] Dle § 51 od­st. 2 správ­ní­ho řádu o pro­vádění důkazů mi­mo ús­tní jed­ná­ní mu­sí být účas­tní­ci včas vy­ro­zuměni, neh­ro­zí-li ne­bez­pe­čí z prod­le­ní. Jak již soud vy­světlil na ji­ném místě, smys­lem to­ho­to us­ta­no­ve­ní je umož­nit účas­tníkům říze­ní, aby moh­li být přítom­ni při pro­vádění důkazů, ne­by­lo-li k je­jich pro­ve­de­ní naříze­no ús­tní jed­ná­ní (viz roz­su­dek ze dne 13. 3. 2013, č. j. 1 As 157/2012-40, bod 17). Dí­ky přítom­nos­ti při pro­vádění důkazů se mo­hou účas­tní­ci lé­pe sez­ná­mit s je­jich ob­sa­hem (kom­plexně vše­mi vje­my vní­mat vý­pověď svědka, oh­le­dá­va­ný předmět apod.) a v ná­vaz­nos­ti na to se de­tailněji vy­jádřit k důka­zu. Je-li však ja­ko důkaz pro­váděna lis­ti­na, nad­to lis­ti­na, se kte­rou ža­lob­kyně by­la již sez­ná­me­na v průběhu kon­tro­ly, ne­ní va­dou říze­ní, po­kud ne­by­la ža­lob­kyně in­for­mo­vá­na o pro­ve­de­ní důkazů mi­mo ús­tní jed­ná­ní (srov. tam­též).

[20] V přítom­nos­ti účas­tníků říze­ní či veřej­nos­ti se důkaz lis­ti­nou pro­vá­dí tak, že se přeč­te ne­bo sdě­lí je­jí ob­sah (§ 53 od­st. 6 správ­ní­ho řádu). Ji­nak se o pro­ve­de­ní důka­zu lis­ti­nou uči­ní pou­ze zá­znam do spi­su. By­lo by nap­ros­to bez­účel­né, aby ža­lo­va­ná mu­se­la in­for­mo­vat ža­lob­ky­ni o tom, že v uve­de­ný den a ho­di­nu si hod­lá přečíst předmětnou lis­ti­nu, a tak jí pro­vést důkaz. Tím spí­še, že správ­ní or­gán ne­ní po­vi­nen sdělo­vat účas­tníkům říze­ní předběž­ný úsu­dek o důka­zu ply­nou­cí z pro­ve­de­né­ho důkaz­ní­ho prostřed­ku. Své úva­hy o hod­no­ce­ní důka­zu vtě­lí správ­ní or­gán až do od­ůvodnění správ­ní­ho roz­hod­nu­tí (§ 68 od­st. 3 správ­ní­ho řádu). S ob­sa­hem lis­tin­né­ho důkaz­ní­ho prostřed­ku se může účas­tník říze­ní sez­ná­mit při nah­lí­že­ní do spi­su, např. v sou­vis­los­ti se sez­na­mo­vá­ním se s pod­kla­dy před vy­dá­ním roz­hod­nu­tí.

[21] V po­su­zo­va­né věci se to­mu přesně tak sta­lo. Z kon­trol­ní­ho pro­to­ko­lu je zřej­mé, že se ža­lob­kyně s pro­to­ko­lem i s vy­tištěnou inter­ne­to­vou strán­kou sez­ná­mi­la za přítom­nos­ti op­rávněné úřed­ní oso­by. Nás­ledně ji us­ne­se­ním ze dne 30. 10. 2013 by­la dá­na mož­nost, aby se dle § 36 od­st. 3 k těmto pod­kladům roz­hod­nu­tí vy­jádři­la, což ža­lob­kyně po­dá­ním ze dne 26. 11. 2013 uči­ni­la. Rovněž zá­stup­kyně stěžo­va­tel­ky nah­lí­že­la dne 15. 11. 2013 do správ­ní­ho spi­su, kte­rý oba pod­kla­dy ob­sa­ho­val. Ža­lob­kyně tak mě­la prá­vo se k ob­sa­hu lis­ti­ny vy­jádřit plně za­cho­vá­no. Pro­ve­de­ní důkazů bez vy­ro­zumění ža­lob­kyně tak nepřed­sta­vo­va­lo pro­ces­ní po­chy­be­ní.

[22] Va­dou říze­ní nic­méně je, že správ­ní or­gán pr­vní­ho stupně o pro­ve­de­ní důka­zu ne­sep­sal pro­to­kol (§ 53 od­st. 6 a § 18 od­st. 1 správ­ní­ho řádu). Aby ta­to va­da říze­ní moh­la být důvo­dem pro zru­še­ní správ­ní­ho roz­hod­nu­tí, mu­se­la by mít po­ten­ciálně vliv na je­ho zá­kon­nost [srov. § 76 od­st. 1 písm. c) s. ř. s. a např. roz­sud­ky Nej­vyš­ší­ho správ­ní­ho sou­du ze dne 4. 6. 2003, č. j. 6 A 12/2001-51, č. 23/2003 Sb. NSS, či ze dne 18. 3. 2004, č. j. 6 A 51/2001-30, č. 494/2005 Sb. NSS, č. j. 1 As 157/2012-40, kon­krétně k vadě říze­ní spo­čí­va­jí­cí v ab­sen­ci pro­to­ko­lu o pro­ve­de­ní důka­zu lis­ti­nou roz­su­dek ze dne 16. 6. 2016, č. j. 6 As 73/2016-40]. V tom­to oh­le­du ne­má ža­lob­kyně prav­du.

[23] Ve správ­ním soud­nic­tví sou­dy pos­ky­tu­jí ochra­nu veřej­ným sub­jek­tiv­ním právům (§ 2 s. ř. s.). Správ­ní sou­dy obecně bdí nad dodr­žo­vá­ním hmot­né­ho i pro­ces­ní­ho prá­va správ­ní­mi or­gá­ny. Pro­ces­ní pra­vid­la však nej­sou sa­moú­čel­ná, ale slou­ží k up­lat­ňo­vá­ní a pro­sa­zo­vá­ní sub­jek­tiv­ních hmot­ných práv. Pros­tor pro zá­sah sou­du z důvo­du pro­ces­ní­ho po­chy­be­ní správ­ní­ho or­gá­nu je pro­to dán jen teh­dy, po­kud po­chy­be­ní moh­lo mít vliv na sub­jek­tiv­ní hmot­ná prá­va. Nao­pak ten­to pros­tor dán ne­ní, po­kud si­ce správ­ní or­gán při své čin­nos­ti po­chy­bil, av­šak po­chy­be­ní se ve hmot­ných sub­jek­tiv­ních prá­vech účas­tní­ka ni­jak nep­ro­je­vi­lo. V ta­ko­vém případě by se to­tiž roz­hod­nu­tí správ­ní­ho or­gá­nu pro ne­pod­stat­nou va­du říze­ní zru­ši­lo a nás­ledně by správ­ní or­gá­ny vy­da­ly po ob­sa­ho­vé strán­ce roz­hod­nu­tí stej­né, pou­ze již bez oné pro­ces­ní va­dy. Ta­ko­vý­to pos­tup by ne­jen pos­trá­dal lo­gi­ku, na­víc by ale i neodůvodněně plýt­val prostřed­ky účas­tníků říze­ní, stejně ja­ko prostřed­ky veřej­ný­mi (zá­sa­da pro­ces­ní eko­no­mie).

[24] V tom­to případě Nej­vyš­ší správ­ní soud vliv pro­ces­ní­ho po­chy­be­ní na zá­kon­nost vý­sled­né­ho roz­hod­nu­tí nes­hle­dal, a ani z tvr­ze­ní ža­lob­kyně žá­dná ta­ko­vá mož­nost nep­ly­ne. Na zá­kladě us­ne­se­ní správ­ní­ho or­gá­nu pr­vní­ho stupně ze dne 30. 10. 2013 ža­lob­kyně o pod­kla­dech tvořících důka­zy za­lo­že­ných ve spi­se vědě­la a rovněž se s ni­mi nah­lí­že­ním do spi­su dne 15. 11. 2013 i sez­ná­mi­la. Ab­sen­ce pro­to­ko­lu o pro­ve­de­ní důka­zu lis­ti­nou pro­to je pou­ze for­mál­ní va­dou bez vli­vu na zá­kon­nost vý­sled­né­ho roz­hod­nu­tí.

[25] Ne­naříze­ní ús­tní­ho jed­ná­ní va­dou říze­ní před správ­ním or­gá­nem ne­by­lo. Pod­le § 49 od­st. 1 správ­ní­ho řádu správ­ní or­gán nařídí ús­tní jed­ná­ní, je-li to nez­byt­né ke splnění úče­lu říze­ní a up­latnění práv účas­tníků, případně sta­no­ví-li to zá­kon. Zá­kon o přes­tup­cích sta­no­ví v § 74 od­st. 1 správ­ním or­gánům po­vin­nost nařídit v pr­vním stup­ni ús­tní jed­ná­ní; tím je přes­tup­ko­vé říze­ní spe­ci­fic­ké (srov. např. roz­su­dek Nej­vyš­ší­ho správ­ní­ho sou­du ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 As 24/2013-28, od­st. 15, ne­bo ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013-19). V říze­ní o ji­ných správ­ních de­lik­tech správ­ní or­gá­ny ne­ma­jí po­vin­nost ús­tní jed­ná­ní vždy nařídit (srov. např. roz­su­dek Nej­vyš­ší­ho správ­ní­ho sou­du ze dne 11. 11. 2004, č. j. 3 As 32/2004-53, ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015-46, bod 23).

[26] Jak soud uvedl vý­še, v pro­jed­ná­va­ném případě ne­by­lo třeba důka­zy lis­ti­na­mi pro­vádět v přítom­nos­ti ža­lob­kyně. Za da­ných okol­nos­tí pro­to ne­by­lo ke splnění úče­lu říze­ní a up­latnění práv ža­lob­kyně nez­byt­né nařizo­vat ús­tní jed­ná­ní. Správ­ní or­gán pr­vní­ho stupně z to­ho­to důvo­du ne­po­chy­bil, po­kud v sou­la­du se zá­sa­dou pro­ces­ní eko­no­mie v říze­ní ne­nařídil jed­ná­ní a roz­hodl na zá­kladě pod­kladů ob­sa­že­ných ve správ­ním spi­se.

[27] Kraj­ský soud te­dy otáz­ku vad správ­ní­ho říze­ní po­sou­dil nes­právně. Správ­ní or­gá­ny se vy­tý­ka­ných vad říze­ní, pro kte­ré by by­lo nut­né na­pa­de­né roz­hod­nu­tí ža­lo­va­né zru­šit, ne­do­pus­ti­ly. Ná­mit­ka ža­lo­va­né je pro­to důvod­ná.


III.B. Hod­no­ce­ní důkazů ža­lo­va­nou

[28] Ža­lo­va­ná dá­le na­mí­tá, že za­chy­ce­ní inter­ne­to­vých strá­nek v tištěné po­době dos­ta­tečně ozřej­mu­je je­jich ob­sah. Kraj­ský soud dle ní tu­to otáz­ku vy­hod­no­til nes­právně.

[29] Nej­vyš­ší správ­ní soud se ve své roz­ho­do­va­cí čin­nos­ti již k pos­tu­pu za­chy­ce­ní ob­sa­hu inter­ne­to­vých strá­nek vy­jádřil tak, že "ob­sah jed­né a té sa­mé inter­ne­to­vé strán­ky vzhle­dem k po­va­ze inter­ne­tu může být-a ob­vyk­le též je-proměnli­vý v ča­se (srov. roz­su­dek NSS ze dne 15. 4. 2009, čj. 1 As 30/2009 - 70, věc Adam Ber­čík pro­ti Úřadu městské­ho ob­vo­du Ús­tí nad La­bem-město, bod 28). [...] Po­kud te­dy správ­ní or­gán ne­za­chy­tí stav inter­ne­to­vé strán­ky, kte­rou vzal v po­taz pro své roz­ho­do­vá­ní, ať již tis­kem ne­bo ulo­že­ním na elek­tro­nic­ký no­sič dat, zne­mož­ní tak v pod­statě správ­ní­mu sou­du úkol vy­chá­zet při přez­ku­mu roz­hod­nu­tí ze skut­ko­vé­ho sta­vu, kte­rý tu byl v době roz­ho­do­vá­ní správ­ní­ho or­gá­nu (§ 75 od­st. 1 s. ř. s.). Ne­ní to­tiž žá­dná zá­ru­ka, že in­for­ma­ce na ur­či­té inter­ne­to­vé strán­ce bu­dou v okam­žik soud­ní­ho přez­ku­mu od­po­ví­dat in­for­ma­cím, kte­ré na ur­či­té inter­ne­to­vé strán­ce by­ly v okam­žik správ­ní­ho roz­hod­nu­tí" (roz­su­dek ze dne 12. 4. 2011, č. j. 1 As 33/2011-58, bod 27; zvý­raznění doplněno). Roz­hod­nu­tí ho­voří o tis­ku, přitom ne­ní zřej­mé, zda má na mys­li tisk sním­ku ob­ra­zov­ky, ne­bo pos­ta­čí tisk inter­ne­to­vé strán­ky.

[30] V roz­hod­nu­tí ze dne 20. 5. 2015, č. j. 4 As 58/2015-31, se za­se soud vy­jádřil k mož­nos­ti do­ka­zo­vá­ní ob­sa­hem inter­ne­to­vé en­cyk­lo­pe­die Wiki­pe­dia. Uvedl, že správ­ní or­gá­ny nej­sou § 51 od­st. 1 správ­ní­ho řádu zá­sadně ome­ze­ny ve vý­běru důkaz­ních prostředků. Hod­no­ce­ním důkazů je myš­len­ko­vá čin­nost, kte­rou je pro­ve­de­ným důkazům přisu­zo­vá­na hod­no­ta zá­važ­nos­ti (důle­ži­tos­ti) pro roz­hod­nu­tí, hod­no­ta zá­kon­nos­ti a pos­lé­ze hod­no­ta prav­di­vos­ti (věro­hod­nos­ti) (roz­su­dek Nej­vyš­ší­ho správ­ní­ho sou­du ze dne 28. 6. 2007, č. j. 7 Afs 128/2006-67). Ač­ko­li důkaz pro­ve­de­ný příspěvkem z otevřené inter­ne­to­vé en­cyk­lo­pe­die může být méně věro­hod­ný, což správ­ní or­gán po­sou­dí v kaž­dém jed­not­li­vém případě v rám­ci zá­sa­dy vol­né­ho hod­no­ce­ní důkazů (§ 50 od­st. 4 správ­ní­ho řádu), roz­hodně ne­ní a prio­ri nepřípust­ný.

[31] Cest k pro­ká­zá­ní ob­sa­hu inter­ne­to­vé strán­ky je te­dy ví­ce. Sní­mek ob­ra­zov­ky i pou­ze vy­tištěná strán­ka jsou přípus­tný­mi způso­by. V tom­to oh­le­du se však ná­zor kraj­ské­ho sou­du s ná­zo­rem ža­lo­va­né ne­li­ší. Jád­ro nes­ho­dy tkví v hod­no­ce­ní důka­zu. Kraj­ský soud zpo­chyb­ňu­je věro­hod­nost a dos­ta­teč­nost za­chy­ce­ní reál­né­ho ob­sa­hu inter­ne­to­vých strá­nek. V tom­to s ním vzhle­dem k okol­nos­tem to­ho­to přípa­du Nej­vyš­ší správ­ní soud souh­la­sí.

[32] Věro­hod­ný způsob za­chy­ce­ní ob­sa­hu inter­ne­to­vých strá­nek zá­vi­sí na tom, ja­kou část ob­sa­hu strá­nek je třeba do­ká­zat. Např. po­kud je třeba do­ká­zat tvr­ze­ní uve­de­né v textu pub­li­ko­va­ném na inter­ne­to­vých strán­kách, pos­ta­čí vy­tištění čás­ti strán­ky s textem bez gra­fic­kých prvků. Z ju­di­ka­tu­ry Nej­vyš­ší­ho správ­ní­ho sou­du je v ta­ko­vých si­tua­cích patr­né, že právě tím­to způso­bem soud či­ní skut­ko­vá zjištění vy­plý­va­jí­cí z ob­sa­hu inter­ne­to­vých strá­nek (srov. roz­su­dek ze dne 4. 3. 2009, č. j. Pst 1/2008-66, bod 35). Po­kud ov­šem nepůjde pou­ze o text, ale i jím dop­ro­vá­ze­né gra­fic­ké pr­vky (např. ob­ráz­ky zbo­ží, ilus­tra­ce atp.), za­chy­ce­ní ob­sa­hu strán­ky mu­sí být pro­ve­de­no tak, aby re­le­van­tní gra­fic­ké pr­vky ne­by­ly de­for­mo­vá­ny či eli­mi­no­vá­ny.

[33] Způsob za­chy­ce­ní ob­sa­hu inter­ne­to­vých strá­nek předur­ču­je rovněž to, zda je předmětem do­ka­zo­vá­ní otáz­ka, zda kon­krét­ní in­for­ma­ce s kon­krét­ním ob­sa­hem na strán­kách pub­li­ko­vá­na by­la (např. zda byl na inter­ne­tu pub­li­ko­ván de­ho­nes­tu­jí­cí člá­nek), ane­bo je předmětem do­ka­zo­vá­ní ab­sen­ce ur­či­té in­for­ma­ce na inter­ne­to­vé strán­ce (např. právě neu­ve­de­ní po­vin­ných ná­le­ži­tos­tí rek­la­my). Za­tím­co v pr­vním případě by vy­tištění inter­ne­to­vé strán­ky do­ku­men­tu­jí­cí pou­ze exis­ten­ci pro­ka­zo­va­né sku­teč­nos­ti dos­ta­čo­va­lo, ve dru­hém případě je třeba za­chy­tit po­do­bu inter­ne­to­vé strán­ky kom­plexněji. Je třeba zdo­ku­men­to­vat všech­ny pr­vky inter­ne­to­vé strán­ky, kte­ré by reálně by­ly schop­né nést ur­či­té sděle­ní, kte­ré na strán­kách má ab­sen­to­vat.

[34] Dříve než soud uve­de­ná vý­cho­dis­ka do­ka­zo­vá­ní ob­sa­hu inter­ne­to­vých strá­nek ap­li­ku­je na pro­jed­ná­va­nou kau­zu, pro ilus­tra­ci uvá­dí sní­mek ob­ra­zov­ky zob­ra­zu­jí­cí úvod­ní inter­ne­to­vou strán­ku www.nssoud.cz a za­chy­ce­ní to­tož­né inter­ne­to­vé strán­ky je­jím vy­tištěním (stav strán­ky ke dni 22. 8. 2016):

[35] Ža­lo­va­ná ža­lob­ky­ni pot­res­ta­la za to, že jas­ným, vý­stiž­ným a zřetel­ným způso­bem v rek­lamě na inter­ne­to­vých strán­kách neu­ved­la ur­či­té in­for­ma­ce o na­bí­ze­ném spotřebi­tel­ském úvěru. Ta­ko­vá­to in­for­ma­ce se ty­pic­ky sdělu­je po­mo­cí textu, ni­ko­liv po­mo­cí gra­fic­kých čás­tí inter­ne­to­vé strán­ky. Sa­mot­ná rek­la­ma na spotřebi­tel­ský úvěr, ob­sa­hu­jí­cí někte­ré pod­mín­ky spotřebi­tel­ské­ho úvěru, na strán­kách by­la uve­de­na právě for­mou pros­té­ho textu. Je­ví se te­dy zce­la nep­ravděpo­dob­né, že by ji­né pod­mín­ky by­ly uve­de­ny v gra­fic­ké čás­ti na někte­rém z ob­rázků na inter­ne­to­vé strán­ce.

[36] Z vý­še uve­de­né­ho ilus­tra­tiv­ní­ho srov­ná­ní strá­nek sou­du je nic­méně zřej­mé, že za­chy­ce­ním inter­ne­to­vé strán­ky tis­kem se mo­hou vy­tra­tit ne­je­nom ur­či­té gra­fic­ké pr­vky, ale i pr­vky ob­sa­hu­jí­cí pl­no­hod­not­ný text a veš­ke­ré od­ka­zy směru­jí­cí uži­va­te­le na dal­ší in­for­ma­ce. Přitom právě v těchto čás­tech se zá­ko­nem po­ža­do­va­né in­for­ma­ce o úvěru moh­ly jasně, vý­stižně a zřetelně na­chá­zet.

[37] Správ­ní or­gá­ny ne­dos­tá­ly své po­vin­nos­ti zjis­tit skut­ko­vý stav věci tak, aby o něm ne­by­ly důvod­né po­chyb­nos­ti. Po­chyb­nos­ti přetr­vá­va­jí. Je to­mu tak hlavně dí­ky způso­bu za­chy­ce­ní ob­sa­hu inter­ne­to­vé strán­ky, ze kte­ré­ho nel­ze jed­noz­načně do­vo­dit, že po­ža­do­va­né in­for­ma­ce na inter­ne­to­vé strán­ce uve­de­ny ne­by­ly. V dal­ším říze­ní mu­sí správ­ní or­gá­ny za­chy­tit ob­sah veš­ke­rých čás­tí inter­ne­to­vých strá­nek, ve kte­rých moh­ly být in­for­ma­ce napl­ňu­jí­cí po­ža­dav­ky zá­ko­na uve­de­ny. Al­ter­na­tivně mo­hou správ­ní or­gá­ny dopl­nit do­ka­zo­vá­ní v tom smys­lu, že pr­vky inter­ne­to­vé strán­ky, kte­ré by­ly vy­tištěním strán­ky eli­mi­no­vá­ny, po­ža­do­va­né in­for­ma­ce neob­sa­ho­va­ly.

[38] Ná­mit­ka ža­lo­va­né, že kraj­ský soud oh­ledně otáz­ky hod­no­ce­ní důkazů ža­lo­va­nou dospěl k nes­práv­né­mu zá­věru, je nedůvod­ná.

IV.

Zá­věr a nák­la­dy říze­ní

[39] I přes to, že jed­na z ná­mi­tek ža­lo­va­né je důvod­ná, Nej­vyš­ší správ­ní soud ka­sač­ní stíž­nost ja­ko nedůvod­nou za­mítl (§ 110 od­st. 1 s. ř. s., pos­led­ní vě­ta). Na­pa­de­né roz­hod­nu­tí kraj­ské­ho sou­du to­tiž plně ob­sto­jí, i po­kud by ho soud od­ůvod­nil pou­ze důvo­dem spo­čí­va­jí­cím v ne­dos­ta­tečně zjištěném skut­ko­vém sta­vu (k to­mu­to pos­tu­pu srov. us­ne­se­ní roz­šířené­ho se­ná­tu ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007-75, č. 1865/2009 Sb. NSS). Kraj­ský soud pro­to roz­hodl správně, jes­tli­že na­pa­de­né roz­hod­nu­tí ža­lo­va­né zru­šil a věc mu vrá­til k dal­ší­mu říze­ní (§ 78 od­st. 1 a od­st. 4 s. ř. s.).

[40] O náh­radě nák­ladů říze­ní soud roz­hodl v sou­la­du s § 60 od­st. 1 s. ř. s. ve spo­je­ní s § 120 s. ř. s. Ža­lo­va­ná nemě­la ve věci úspěch, a ne­má pro­to prá­vo na náh­ra­du nák­ladů říze­ní o ka­sač­ní stíž­nos­ti. Ža­lob­kyně ve věci úspěch mě­la, a pro­to jí vůči ža­lo­va­né ná­le­ží prá­vo na náh­ra­du nák­ladů říze­ní. Nák­la­dy spo­čí­va­jí v od­měně ad­vo­ká­ta ža­lob­kyně za je­den úkon práv­ní služ­by (vy­jádření ke ka­sač­ní stíž­nos­ti) dle § 7, § 9 od­st. 4 a § 11 od­st. 1 písm. d) vy­hláš­ky č. 177/1996 Sb., o od­měnách ad­vo­kátů a náh­ra­dách ad­vo­kátů za pos­ky­to­vá­ní práv­ních slu­žeb (ad­vo­kát­ní ta­rif) či­ní 3.100 Kč. Nák­la­dy říze­ní dá­le tvoří pau­šál­ní čás­tka náh­ra­dy ho­to­vých vý­dajů dle § 13 od­st. 3 ad­vo­kát­ní­ho ta­ri­fu ve vý­ši 300 Kč za je­den úkon práv­ní služ­by. Cel­ko­vé nák­la­dy říze­ní tak či­ní 3.400 Kč. Ža­lo­va­ná je po­vin­na uh­ra­dit ža­lob­ky­ni uve­de­nou čás­tku na náh­radě nák­ladů říze­ní ve lhůtě 30 dnů od práv­ní mo­ci to­ho­to roz­sud­ku, a to k ru­kám zá­stup­ce ža­lob­kyně Mgr. Ro­ma­na Seid­le­ra, ad­vo­ká­ta.

Pou­če­ní: Pro­ti to­mu­to roz­sud­ku nej­sou op­rav­né prostřed­ky přípus­tné.

 


 

Diskusia

 

Najčítanejšie články

Daňové trestné činy - niektoré aplikačné problémy

 vý­ťah z pred­náš­ky us­ku­toč­ne­nej dňa 09.05.2013 v Om­še­ní

 
Trestný čin ohovárania vs. prípustná (dovolená) kritika

 člá­nok pri­ná­ša ana­lý­zu zna­kov pre­či­nu oho­vá­ra­nia pod­ľa § 373 ods. 1 Tr. zák. a ve­nu­je po­zor­nosť aj prob­le­ma­ti­ke, do akej mie­ry je prí­pus­tná kri­ti­ka naj­mä ve­rej­ne čin­ných osôb.

 
Zákonnosť dôkazov a procesu dokazovania trestných činov s drogovým prvkom (z pohľadu obhajoby)

 cie­ľom člán­ku bo­lo pou­ká­zať na ma­név­ro­va­cí pries­tor ob­ha­jo­by pri vý­ko­ne ob­ha­jo­by osôb ob­vi­ne­ných z tres­tných či­nov naj­mä s dro­go­vým pr­vkom.

 
   
 
Mapa stránky   |   O nás   |   Kontakt Powered by Cyclone3 XUL CMS of Comsultia