K personálnemu obsadeniu inšpekčnej služby a k aplikácii donucovacích prostriedkov

Publikované: 17. 06. 2017, čítané: 1646 krát
 

 

por. Mgr. Mi­ros­lav Sr­ho­lec – vy­šet­ro­va­teľ PZ 

 K per­sol­nál­ne­mu ob­sa­de­niu in­špek­čnej služ­by a k ap­li­ká­cií do­nu­co­va­cích pros­tried­kov.

 Autor úvod­nej poz­nám­ky por. Mgr. Mi­ros­lav Sr­ho­lec

 Niž­šie nas­ke­no­va­ný „sláv­ny“ či skôr „kon­tro­verz­ný“ ná­lez Ústav­ní­ho sou­du ČR, pred­sta­vu­je za­ují­ma­vý exkurz v ob­las­ti in­špek­čnej služ­by ako aj li­mi­tov ap­li­ká­cie do­nu­co­va­ných op­ráv­ne­ní prís­luš­ník­mi PZ.

 Autor za­stá­va prís­tup mi­ni­mál­ne­ho do­sa­hu za­hra­nič­ných roz­hod­nu­tí (ne­má sa na mys­li ESĽP) na ap­li­kač­nú prax ako aj vý­kla­do­vú me­to­di­ku, zá­ro­veň však po­va­žu­je ko­map­ra­tis­ti­ku za oso­bit­nú a hod­not­nú ob­lasť prá­va, kto­rá vy­tvá­ra pries­tor pre vý­dat­nú práv­nu ref­lexiu.

 Pr­vá časť ná­le­zu sa tý­ka pos­tu­pu prís­luš­ní­kov PZ ČR pri zá­sa­hu pro­či ak­ti­vis­tom v NP Šuma­va.Ústav­ní soud ČR sa roz­ho­dol hod­no­tiť ap­li­ká­ciu do­nu­co­va­cích pros­tried­kov prís­luš­ník­mi po­lí­cie, zdá sa v kon­texte dis­kur­zu ab­so­lút­ne­ho zjem­ňo­va­nia ap­li­ká­cie si­ly ako mo­no­pol­né­ho pros­tried­ku štá­tu.

 Dru­há, rov­na­ko kon­tro­ver­zná časť sa tý­ka per­so­nál­ne­ho ob­sa­de­nia Ge­ne­rál­ní in­spek­ce bez­peč­nos­tních sborů a jej do­sa­hu pre po­žia­dav­ky nes­tran­nos­ti a ne­zá­vis­los­ti, kto­ré mož­no po­va­žo­vať za an­ta­go­nis­tic­kú k sú­čas­nej práv­nej úp­ra­ve in­špek­čnej služ­by v pod­mien­kach SR (bo­dy 62 – 65 ná­le­zu). Ná­lez ur­či­te sto­jí za pre­čí­ta­nie, rov­na­ko tak aj nás­led­ná kom­pa­rá­cia a ref­lexia ob­sa­hu.  Autor text dopl­nil kur­zi­vou pre ľah­siu orien­tá­ciu.

 

 

I. ÚS 1042/15

 

Čes­ká re­pub­li­ka

NÁLEZ

Ústav­ní­ho sou­du

Jmé­nem re­pub­li­ky

 

Ústav­ní soud roz­hodl v se­ná­tu slo­že­ném z před­se­dy Da­vi­da Uh­líře, soud­kyně zpra­vo­daj­ky Ka­teři­ny Šimáč­ko­vé a soud­ce To­má­še Li­chov­ní­ka o ús­tav­ní stíž­nos­ti stěžo­va­te­le Mgr. J. S.,za­stou­pe­né­ho Mgr. Zu­za­nou Can­di­glio­tou, ad­vo­kát­kou, se síd­lem Bu­re­šo­va 6, Br­no, pro­ti postu­pu Ge­ne­rál­ní in­spek­ce bez­peč­nos­tních sborů, Kraj­ské­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství v Pl­zni, Vr­chní­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství v Pra­ze a Nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství spo­čí­va­jí­cím v ne­ko­ná­ní účin­né­ho vy­šetřová­ní ve věci ve­de­né Ge­ne­rál­ní in­spek­cí bez­peč­nos­tních sborů pod sp. zn. GI-K-200/2012, za účas­ti Ge­ne­rál­ní in­spek­ce bez­peč­nos­tních sborů, Kraj­ské­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství v Pl­zni, Vr­chní­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství v Pra­ze a Nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství, tak­to:

 

I. Pos­tu­pem Vr­chní­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství v Pra­ze, Kraj­ské­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství v Pl­zni a Ge­ne­rál­ní in­spek­ce bez­peč­nos­tních sborů ve věci šetření zá­sa­hu po­li­cie pro­ti stěžo­va­te­li dne 2. 8. 2011 ve­de­né Ge­ne­rál­ní in­spek­cí bez­peč­nos­tních sborů pod sp. zn. GI-K-200/2012 by­lo po­ru­še­no zá­klad­ní prá­vo stěžo­va­te­le na účin­né vy­šetřová­ní vy­plý­va­jí­cí z prá­va ne­být pod­ro­ben ne­lid­ské­mu ne­bo po­ni­žu­jí­cí­mu za­chá­ze­ní pod­le čl. 7 od­st. 2 Lis­ti­ny zá­klad­ních práv a svo­bod a čl. 3 Úmlu­vy o ochraně lid­ských práv a zá­klad­ních svo­bod.

 

II. Ge­ne­rál­ní in­spek­ci bez­peč­nos­tních sborů se za­ka­zu­je pok­ra­čo­vat v po­ru­šo­vá­ní prá­va stěžo­va­te­le pod­le čl. 7 od­st. 2 Lis­ti­ny zá­klad­ních práv a svo­bod a čl. 3 Úmlu­vy o ochraně lid­ských práv a zá­klad­ních svo­bod spo­čí­va­jí­cí­mu v nep­ro­ve­de­ní účin­né­ho vy­šetřová­ní ve věci ve­de­né Ge­ne­rál­ní in­spek­cí bez­peč­nos­tních sborů pod sp. zn. GI-K-200/2012.

 

III. Ve zbý­va­jí­cí čás­ti se ús­tav­ní stíž­nost od­mí­tá.

 

Od­ůvodnění:

I. Vy­me­ze­ní věci a před­cho­zí průběh říze­ní

1. V ús­tav­ní stíž­nos­ti stěžo­va­tel na­mí­tá, že or­gá­ny čin­né v tres­tním říze­ní nep­ro­ved­ly účin­né vy­šetřová­ní ne­lid­ské­ho za­chá­ze­ní, kte­ré­mu měl být pod­ro­ben při po­li­cej­ním zá­sa­hu v sr­pnu 2011. Tím mělo být po­ru­še­no je­ho prá­vo na účin­né vy­šetřová­ní v roz­po­ru s čl. 3 a 13 ev­rop­ské Úmlu­vy o ochraně lid­ských práv a zá­klad­ních svo­bod (dá­le jen „Úmlu­va“) a čl. 7 od­st. 2 a čl. 36 Lis­ti­ny zá­klad­ních práv a svo­bod (dá­le jen „Lis­ti­na“).

2. Stěžo­va­tel se v čer­ven­ci a sr­pnu 2011 účas­tnil pro­tes­tu pro­ti ká­ce­ní stromů v lo­ka­litě Pta­čí­ho po­to­ka v Ná­rod­ním par­ku Šuma­va (dá­le jen „NP Šuma­va“). Přitom se dne 2. 8. 2011 připou­tal po­mo­cí trub­kya ka­ra­bin ke stro­mu ur­če­né­mu k po­ká­ce­ní. I. ÚS 1042/15 Stěžo­va­tel byl však po­li­cií z to­ho­to místa od­straněn a od­ve­zen na po­li­cej­ní slu­žeb­nu v Su­ši­ci.

3. Již na slu­žebně v Su­ši­ci stěžo­va­tel ozná­mil, že při zá­kro­ku utrpěl zranění a žá­dá lé­kařské vy­šetření. Byl s ním sep­sán úřed­ní zá­znam o po­dá­ní vy­světle­ní, ve kte­rém uvedl, že byl po­li­cis­ty škr­cen. Nás­ledně dne 9. 8. 2011 stěžo­va­tel po­dal k teh­dej­ší In­spek­ci Po­li­cie Čes­ké re­pub­li­ky (dá­le jen „In­spek­ce“) ob­sáh­lé tres­tní ozná­me­ní na po­li­cis­ty, kteří pro­ti němu dne 2. 8. 2011 za­sa­ho­va­li. V tres­tním ozná­me­ní za­chá­ze­ní ze stra­ny po­li­cistů pop­sal nás­le­dovně.

Po připou­tá­ní ke stro­mu byl stěžo­va­tel po něja­ké době po­li­cis­tou in­for­mo­ván, že se na­chá­zí v pros­to­ru ká­ce­ní a má se spo­lečně s ko­le­gy­ní, kte­rá by­la ved­le něj nepřipou­ta­ná a mě­la doh­lí­žet na je­ho bez­peč­nost, od­eb­rat za pás­ku, kte­rá vy­zna­ču­je hra­ni­ce ká­ce­ní. Nás­ledně po­li­cis­té ko­le­gy­ni od­ved­li za pás­ku, kte­rou však přemís­ti­li v ten okam­žik z původ­ní vzdá­le­nos­ti cca 20 metrů od oso­by stěžo­va­te­le na vzdá­le­nost cca 100 metrů. By­lo to ne­po­chybně z důvo­du to­ho, aby na stěžo­va­te­le ne­moh­la doh­lí­žet, res­pek­ti­ve aby ne­moh­la být svědky­ní nás­le­du­jí­cí­ho zá­sa­hu po­li­cistů pro­ti stěžo­va­te­li.

Po zhru­ba ho­dině, kdy na stěžo­va­te­le po­li­cis­té doh­lí­že­li, přiš­la ke stěžo­va­te­li sku­pin­ka asi šes­ti po­li­cistů v dop­ro­vo­du dvou členů NP Šuma­va a člen­ky anti­kon­flik­tní­ho tý­mu, kte­rou byl stěžo­va­tel něko­lik­rát ne­for­málně vy­zván k opuštění pros­to­ru, což od­mítl. Po­li­cis­té se pak sna­ži­li trub­ku od­stra­nit ta­hem. Když to ne­by­lo mož­né, tak dal­ší po­ku­sy vzda­li. Nás­ledně stěžo­va­te­li člen in­for­mač­ní služ­by NP na­sy­pal za krk les­ní mra­ven­ce, přičemž na stíž­nos­ti pro­ti ta­ko­vé­mu jed­ná­ní nik­do z po­li­cistů ne­rea­go­val. Mís­to to­ho ke stěžo­va­te­li přis­tou­pil dal­ší po­lic­ista a za­čal jej du­sit přilo­že­ním obou dla­ní na ús­ta se sou­čas­ným za­cpá­ním no­su. Stisk po­lic­ista opa­ko­val asi po půlmi­nu­to­vých inter­va­lech, me­zi ni­miž by­lo stěžo­va­te­li do­vo­le­no krát­ké na­dech­nu­tí. Po něm opět po­lic­ista za­čal stěžo­va­te­le du­sit. To se opa­ko­va­lo asi osmkrát. Ih­ned po­té, co stěžo­va­te­le po­lic­ista přes­tal du­sit, přis­tou­pil k němu ji­ný po­lic­ista (u to­ho­to stěžo­va­tel uvedl iden­ti­fi­kač­ní čís­lo) a chy­til jej za hr­tan a silně zmáč­knul. Ce­lé se to opa­ko­va­lo ve třech cyk­lech, kdy byl stěžo­va­tel du­šen i škr­cen. V pos­led­ním cyk­lu stěžo­va­te­li dal­ší po­lic­ista silně tla­čil prs­ty za man­di­bu­lár­ní kloub (spo­ju­je če­list s leb­kou). Při pos­led­ním zá­kro­ku stěžo­va­te­li dal­ší po­lic­ista stoup­nul jed­nou no­hou pl­nou va­hou na le­vé lýt­ko. Při těchto zá­kro­cích stěžo­va­tel hla­sitě křičel, ale nik­do z přítom­ných po­li­cistů a členů anti­kon­flik­tní­ho tý­mu to­mu nevěno­val po­zor­nost, res­pek­ti­ve pou­ze ne­činně přih­lí­že­li. V průběhu du­še­ní stěžo­va­tel pou­ze tr­hal no­hou, ne­boť byl přivá­za­ný a ne­mohl se ji­nak brá­nit ani mlu­vit. Na pro­bí­ha­jí­cí si­tua­ci nik­do z přítom­ných ne­rea­go­val, a přes­to­že na místě byl příto­men po­lic­ista s vi­deo­ka­me­rou, si­tua­ci ne­zaz­na­me­ná­val. Ne­jen­že os­tat­ní přítom­ní pou­ze si­tua­ci přih­lí­že­li, ale obes­tou­pi­li stěžo­va­te­le směrem k příjez­do­vé cestě, aby by­lo hůře patr­né, co se na místě děje.

Po­li­cistům se i za sous­tav­né­ho pou­ží­vá­ní mu­čí­cích prak­tik ne­po­dařilo stěžo­va­te­le z místa od­vlé­ci a za­vo­la­li si k sobě ne­da­le­ko se na­chá­ze­jí­cí­ho les­ní­ho dělní­ka. Po­va­li­li stěžo­va­te­le na břicho a dělník nas­tar­to­val mo­to­ro­vou pi­lu a za­čal to­čit s řetězem na pl­ný vý­kon. Lišta se moh­la na­chá­zet od­ha­dem asi metr od stěžo­va­te­lo­vy hla­vy. Stěžo­va­tel to ne­mohl vidět, pro­to­že byl za­leh­nut po­li­cis­ty. Stěžo­va­tel s vědo­mím to­ho, že po­kud se za­čne sku­tečně ká­cet, bu­de oh­ro­žen ži­vot je­ho i přítom­ných, uvol­nil jed­nu ru­ku z trub­ky a vy­křikl, že již ne­ní připou­tán. Po­li­cis­té se stěžo­va­te­lem nás­ledně jed­na­li vel­mi hrubě. Na­sa­di­li mu pou­ta tak těsně, až mu způso­bi­ly zej­mé­na na le­vé ru­ce ot­la­ky. Z místa zá­sa­hu byl pak stěžo­va­tel od­vle­čen na po­zem­ní ko­mu­ni­ka­ci. Je­ho žá­dos­tem o I. ÚS 1042/15 po­vo­le­ní pout ne­by­lo vy­hověno. Stěžo­va­te­li ne­by­lo umožněno kon­tak­to­vat své­ho práv­ní­ho zá­stup­ce, a když křikem žá­dal přítom­né tu­ris­ty, aby seh­na­li práv­ní po­moc, tak jej po­li­cis­té po­va­li­li do trá­vy, aby v tom stěžo­va­te­li za­me­zi­li.

Nás­ledně byl stěžo­va­tel za­vřen ve vo­ze s dal­ší­mi sed­mi lid­mi, kte­rým uká­zal svá zranění (dvě oso­by jme­no­vitě iden­ti­fi­ko­val a předal na ně In­spek­ci kon­tak­ty). Byl dop­ra­ven do Su­ši­ce a po­té na lé­kařské ošetření v ne­moc­ni­ci. Tam byl ov­šem proh­léd­nut lé­kařem pou­ze vi­zuálně ze vzdá­le­nos­ti jed­no­ho met­ru. Ot­la­ky na ru­kou a za če­lis­tí bo­les­tivě cí­til ještě mi­ni­málně osm ho­din po zá­kro­ku.

Spo­lu s tres­tním ozná­me­ním ta­ké In­spek­ci za­slal fo­tog­ra­fie, na kte­rých iden­ti­fi­ko­val za­sa­hu­jí­cí po­li­cis­ty a za­městnan­ce NP Šuma­va.

4. In­spek­ce k tres­tní­mu ozná­me­ní stěžo­va­te­le pro­ved­la nás­le­du­jí­cí úko­ny a shro­máž­di­la nás­le­du­jí­cí důka­zy.

5. V lé­kařské zprávě Ne­moc­ni­ce Su­ši­ce ze dne 2. 8. 2011 se uvá­dí, že lé­kař nemůže u stěžo­va­te­le zjis­tit znám­ky hru­bé­ho ná­si­lí, ať již způso­be­né škr­ce­ním, tla­če­ním na man­di­bu­lár­ní kloub či du­še­ním. Lé­kař zjis­til pou­ze povr­chní exko­ria­ci a kož­ní rý­hu na roz­hra­ní střed­ní a dol­ní třeti­ny le­vé­ho před­lok­tí.

6. In­spek­ce emai­lem obes­la­la dva svědky, kte­ré stěžo­va­tel pot­kal při převo­zu v po­li­cej­ním autě a jme­no­val v tres­tním ozná­me­ní. Ti­to od­povědě­li opět emai­lem, ve kte­rém uved­li ver­zi udá­los­tí, kte­rou jim sdělil stěžo­va­tel v autě a kte­rá se sho­du­je s ver­zí po­da­nou stěžo­va­te­lem v tres­tním ozná­me­ní. Oba svědci ta­ké uved­li, že u stěžo­va­te­le po­zo­ro­va­li čer­ve­ná a ot­la­če­ná zá­pěs­tí, čer­ve­ný a ot­la­če­ný krk, od­ření na ru­kou a cel­ko­vý šok. Svědkyně - ko­le­gyně, kte­rá by­la na po­čát­ku dne se stěžo­va­te­lem v le­se - pop­sa­la ver­zi udá­los­tí shodně ja­ko on v tres­tním ozná­me­ní do do­by přesou­vá­ní bez­peč­nos­tní pás­ky do větší vzdá­le­nos­ti od stěžo­va­te­le. V té době ztra­ti­la se stěžo­va­te­lem vi­zuál­ní kon­takt a by­la sa­ma za­jištěna a na­ko­nec od­ve­de­na do po­li­cej­ní­ho au­ta, kde se opět se stěžo­va­te­lem set­ka­la.

7. V úřed­ním zá­zna­mu o pou­ži­tí do­nu­co­va­cí­ho prostřed­ku pro­ti stěžo­va­te­li se uvá­dí, že stěžo­va­tel se neop­rávněně zdr­žo­val v uzavřeném pros­to­ru le­sa a ne­res­pek­to­val opa­ko­va­né po­ky­ny a vý­zvy po­li­cistů. Pro­to byl pro­ti němu pou­žit do­nu­co­va­cí prostředek hma­ty – stla­če­ní tla­ko­vých bodů v ob­las­ti kr­ku. Dá­le se uvá­dí, že pou­ži­tí to­ho­to do­nu­co­va­cí­ho prostřed­ku ne­by­lo účin­né, ale ve­li­te­lem by­lo vy­hod­no­ce­no ja­ko op­rávněné.

8. Z dal­ší­ho úřed­ní­ho zá­zna­mu po­li­cie o za­jiš­ťo­vá­ní bez­peč­nos­ti osob při těžbě v NP Šuma­va dne 2. 8. 2011 se uvá­dí, že stěžo­va­tel se na­chá­zel neop­rávněně v pros­to­ru těžby, byl připou­tán ko­vo­vou trub­kou a tím brá­nil v těžbě. Na vý­zvy k opuštění vy­hra­ze­né­ho pros­to­ru a mož­nos­ti pou­ži­tí do­nu­co­va­cích prostředků ne­rea­go­val. Pro­to nprap. Vác­lav Ko­šař ja­ko do­nu­co­va­cí prostředek pou­žil tla­ko­vé bo­dy stěžo­va­te­le za úče­lem je­ho vy­ve­de­ní z vy­hra­ze­né­ho pros­to­ru. Pou­ži­tí prostřed­ku však ne­by­lo účin­né. Po­té co se sám od­pou­tal, však stěžo­va­tel stá­le od­mí­tal pros­tor opus­tit a při chy­ce­ní za pa­ži za­čal klást ak­tiv­ní od­por. Z to­ho­to důvo­du by­lo pou­ži­to hmatů a chvatů se­beob­ra­ny a stěžo­va­tel byl sve­den na zem za vy­uži­tí uchy­ce­ní hla­vy v ob­las­ti úst a tý­lu. By­la mu přilo­že­na pou­ta a od­váděcí pá­kou na obou ra­me­nou byl z místa od­ve­den.

9. Šetření přípa­du stěžo­va­te­le by­lo sou­čás­tí ob­sáh­lej­ší­ho přez­ku­mu pos­tu­pu po­li­cie při zá­sa­hu pro­ti oso­bám pro­tes­tu­jí­cím pro­ti těžbě v lo­ka­litě Pta­čí­ho po­to­ka NP Šuma­va v čer­ven­ci a sr­pnu 2011. V rám­ci to­ho­to šetření In­spek­ce po­žá­da­la Ka­ted­ru po­li­cej­ních čin­nos­tí Fa­kul­ty bez­peč­nostně práv­ní Po­li­cej­ní aka­de­mie ČR o zpra­co­vá­ní od­bor­né­ho sta­no­vis­ka k přiměřenos­ti zá­kroků po­li­cistů. Zpra­co­va­tel vy­jádření na zá­kladě spisů a vi­deo­záz­namů, kte­ré měl k dis­po­zi­ci, dospěl k zá­věru, že ana­ly­zo­va­né slu­žeb­ní zá­kro­ky I. ÚS 1042/15 po­va­žu­je za přiměřené a jed­noz­načně v sou­la­du se zá­ko­nem. Kon­krétně k zá­kro­ku vůči stěžo­va­te­li se však sta­no­vis­ko ni­jak ne­vy­jadřuje a žá­dný vi­deo­záz­nam se stěžo­va­te­lem neb­yl ana­ly­zo­ván. Z ana­lý­zy přípa­du ji­ných osob, kte­ré by­ly připou­tá­ny ob­dob­ným způso­bem ja­ko stěžo­va­tel, vy­plý­vá, že po­li­cie po­mo­cí něko­li­ka nás­trojů (brus­ka, důlčík) uvol­ni­la připou­tá­ní a oso­by nás­ledně moh­la od­nést.

10. Dne 5. 12. 2011 byl stěžo­va­te­le do­pi­sem o dvou od­stav­cích vy­ro­zuměn o od­lo­že­ní věci. In­spek­ce stěžo­va­te­li bez bliž­ších de­tailů sdělu­je, že na zá­kladě vlas­tní­ho šetření, pros­tu­do­vá­ní veš­ke­rých ma­te­riálů a od­bor­né­ho sta­no­vis­ka Po­li­cej­ní aka­de­mie ČR je nut­no kon­sta­to­vat, že zá­kro­kem po­li­cistů pro­ti účas­tníkům blo­ká­dy ká­ce­ní dřevin v NP Šuma­va ne­doš­lo ke spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu ani přes­tup­ku.

11. Dnem 9. 12. 2011 je da­to­ván do­ku­ment In­spek­ce, kte­rým by­la všech­na tres­tní ozná­me­ní na zá­krok po­li­cie u Pta­čí­ho po­to­ka od­lo­že­na, ne­boť ne­by­lo shle­dá­no, že by v je­ho rám­ci ze stra­ny po­li­cistů doš­lo k přes­tup­ku ne­bo tres­tné­mu či­nu. Pa­sáž tý­ka­jí­cí se přípa­du stěžo­va­te­le pou­ze shr­nu­je ob­sah tres­tní­ho ozná­me­ní stěžo­va­te­le, po kte­rém nás­le­du­je uni­ver­zál­ní od­sta­vec, kte­rý je shod­ný u všech tres­tních ozná­me­ní a kte­rý se sho­du­je i s vý­še uve­de­ným ozná­me­ním za­sla­ným stěžo­va­te­li, že na zá­kladě vlas­tních šetření, pros­tu­do­vá­ním veš­ke­rých ma­te­riálů a od­bor­né­ho sta­no­vis­ka Po­li­cej­ní aka­de­mie ČR je nut­no kon­sta­to­vat, že zá­kro­kem po­li­cistů pro­ti účas­tníkům blo­ká­dy ká­ce­ní dřevin v NP Šuma­va ne­doš­lo ke spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu ani přes­tup­ku. Pro­to věc od­lo­ži­la bez dal­ší­ho opatření.

12. Dne 22. 12. 2011 Ok­res­ní stát­ní za­stu­pi­tel­ství Pl­zeň-město po po­sou­ze­ní do­ku­men­tu In­spek­ce ze dne 9. 12. 2011 In­spek­ci ozná­mi­lo, že ta­ko­vé vy­hod­no­ce­ní pos­tu­pu po­li­cej­ních or­gánů ne­ní ak­cep­to­va­tel­né, ne­boť je nepřez­kou­ma­tel­né. In­spek­ce se pou­ze ome­zi­la na stro­hé kon­sta­to­vá­ní, že ze stra­ny po­li­cistů ne­doš­lo ke spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu či přes­tup­ku, aniž by jak­ko­liv roz­ved­la, na zá­kladě ja­kých sku­teč­nos­tí k to­mu zá­věru dospě­la. Stát­ní zá­stup­ce te­dy In­spek­ci ulo­žil, aby roz­ved­la vy­hod­no­ce­ní jed­not­li­vých případů a vy­pořáda­la se s jed­not­li­vý­mi tvr­ze­ní­mi ozna­mo­va­telů, uved­la, ja­ké úko­ny v kon­krét­ních přípa­dech pro­ved­la a s ja­kým vý­sled­kem, a jak by­la vy­vrá­ce­na tvr­ze­ní ozna­mo­va­telů.

13. Dne 2. 2. 2012 Ge­ne­rál­ní in­spek­ce bez­peč­nos­tních sborů (dá­le jen „GIBS“), kte­rá od 1. 1. 2012 nah­ra­di­la In­spek­ci, vy­pra­co­va­la no­vé vy­hod­no­ce­ní pos­tu­pu po­li­cie při zá­sa­hu pro­ti stěžo­va­te­li a opět věc od­lo­ži­la. Vy­hod­no­ce­ní pou­ka­zu­je na všech­ny vý­še uve­de­né shro­mážděné důka­zy: svědec­tví dvou osob, kte­ré stěžo­va­te­le vidě­ly za­jištěné­ho v autě, úřed­ní zá­zna­my po­li­cie a od­bor­né sta­no­vis­ko Po­li­cej­ní aka­de­mie ČR a na­víc ještě od­ka­zu­je na po­li­cej­ní vi­deo­záz­nam poříze­ný dne 2. 8. 2011, ze kte­ré­ho je patr­né připou­tá­ní stěžo­va­te­le trub­kou ke stro­mu a sku­teč­nost, že ne­rea­go­val na vý­zvy po­li­cie k opuštění vy­hra­ze­né­ho pros­to­ru. Vy­hod­no­ce­ní na­ko­nec od­ka­zu­je i na us­ne­se­ní Ok­res­ní­ho sou­du v Kla­to­vech ze dne 22. 7. 2011, kte­rým by­lo Hnu­tí Du­ha ulo­že­no, aby se zdr­že­lo or­ga­ni­zo­vá­ní bránění ká­ce­ní stromů v NP Šuma­va. Z to­ho­to us­ne­se­ní GIBS do­vo­di­la, že těžba dřeva v da­né lo­ka­litě by­la v sou­la­du se zá­ko­nem a že oso­by, kte­ré jí brá­ni­ly, se do­pouště­ly přes­tup­ku pod­le § 53 od­st. 1 písm. i) zá­ko­na č. 289/1995 Sb., o le­sích, pod­le kte­ré­ho se přes­tup­ku do­pus­tí ten, kdo v le­se vstou­pí do po­rostů, kde se pro­vá­dí těžba. Na ten­to vý­čet důkazů po­té opět na­va­zu­je prak­tic­ky shod­ný od­sta­vec ja­ko v do­ku­men­tu In­spek­ce ze dne 9. 12. 2011, že na zá­kladě vlas­tních šetření, pros­tu­do­vá­ním veš­ke­rých ma­te­riálů a od­bor­né­ho sta­no­vis­ka Po­li­cej­ní aka­de­mie ČR je nut­no kon­sta­to­vat, že zá­kro­kem po­li­cistů pro­ti účas­tníkům blo­ká­dy ká­ce­ní dřevin v NP Šuma­va ne­doš­lo ke spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu ani přes­tup­ku. Pro­to věc ulo­ži­la bez dal­ší­ho opatření. I. ÚS 1042/15

14. Dne 15. 2. 2012 stát­ní zá­stup­ce Kraj­ské­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství v Pl­zni (dá­le ta­ké jen „KSZ“) v rám­ci do­zo­ru ak­cep­to­val roz­hod­nu­tí GIBS ze dne 2. 2. 2012, ne­boť ne­by­ly zjiště­ny sku­teč­nos­ti důvodně nasvědču­jí­cí to­mu, že byl spá­chán trest­ný čin.

15. Stěžo­va­tel dne 30. 9. 2014 po­dal no­vé tres­tní ozná­me­ní na zá­sah po­li­cistů pro­ti němu, ale i dal­ším oso­bám v čer­ven­ci a sr­pnu v NP Šuma­va. Tres­tní ozná­me­ní za­slal Vr­chní­mu stát­ní­mu za­stu­pi­tel­ství v Pra­ze (dá­le jen ta­ké „VSZ“) a žá­dal, aby by­la věc předá­na ji­né­mu or­gá­nu než GIBS, ne­boť ta­to věc již řeši­la a to nee­fek­tivně a ne­ní ne­zá­vis­lá a nes­tran­ná. VSZ to­to po­dá­ní pos­tou­pi­lo Kraj­ské­mu stát­ní­mu za­stu­pi­tel­ství v Pl­zni, kte­ré jej pos­tou­pi­lo GIBS. Pro­ti pos­tou­pe­ní po­dá­ní GIBS po­dal stěžo­va­tel žá­dost o přez­kou­má­ní k VSZ.

16. GIBS dne 21. 12. 2014 zno­vu vy­hod­no­ti­la spi­so­vý ma­te­riál a ve vzta­hu ke stěžo­va­te­li do­vo­di­la, že nepřed­lo­žil žá­dné no­vé sku­teč­nos­ti, kte­ré by ne­by­ly již předmětem pr­vot­ní­ho prověřová­ní v ro­ce 2011. Věc te­dy opět od­lo­ži­la bez dal­ší­ho opatření.

17. Dne 29. 10. 2014 stěžo­va­tel pos­lal na KSZ stíž­nost a žá­dost o přez­kum od­epření nah­léd­nu­tí do spi­su, ke kte­ré­mu mělo ze stra­ny GIBS do­jít dne 22. 3. 2012, a žá­dal o umožnění nah­léd­nu­tí do spi­su.

18. Dne 10. 11. 2014 KSZ stěžo­va­te­li ozná­mi­lo, že v da­né věci In­spek­ce a nás­ledně GIBS pro­vádě­la pou­ze úko­ny spo­čí­va­jí­cí ve vy­hle­dá­vá­ní a od­ha­lo­vá­ní sku­teč­nos­tí nasvědču­jí­cích to­mu, že byl spá­chán trest­ný čin a ne­jed­na­lo se te­dy o sta­dium tres­tní­ho říze­ní ve smys­lu § 12 od­st. 10 tres­tní­ho řádu. Stěžo­va­te­li te­dy ne­ná­le­že­lo prá­vo na nah­léd­nu­tí do spi­su pod­le tres­tní­ho řádu, ne­boť neš­lo o příp­rav­né říze­ní. Pro­ti to­mu­to ozná­me­ní stěžo­va­tel bro­jil žá­dos­tí o přez­kum k VSZ.

19. Dne 11. 12. 2014 VSZ stěžo­va­te­li ozná­mi­lo, že vy­hod­no­ti­lo obě je­ho žá­dos­ti o přez­kum pos­tu­pu KSZ, ale nes­hle­da­lo žá­dná po­chy­be­ní.

20. Dne 20. 1. 2015 stěžo­va­tel za­slal Nej­vyš­ší­mu stát­ní­mu za­stu­pi­tel­ství (dá­le jen „NSZ“) podnět tý­ka­jí­cí se ne­čin­nos­ti or­gá­nu čin­ných v tres­tním říze­ní při vy­šetřová­ní zá­kro­ku po­li­cie pro­ti němu a os­tat­ním oso­bám v lo­ka­litě Pta­čí­ho po­to­ka v NP Šuma­va v čer­ven­ci a sr­pnu 2011. NSZ však dne 3. 2. 2015 stěžo­va­te­li ozná­mi­lo, že nes­hle­da­lo důvod k přez­kou­má­ní pos­tu­pu VSZ v da­né věci a po­dá­ní pos­tou­pi­lo VZS k vy­hod­no­ce­ní a dal­ším opatřením. VSZ však na to­to po­dá­ní již ne­rea­go­va­lo, ne­boť jej vy­hod­no­ti­lo ja­ko ob­sa­hově shod­né s těmi, o je­jichž vy­říze­ní stěžo­va­te­le vy­ro­zumělo dne 11. 12. 2014.

 

II. Ar­gu­men­ta­ce stran

 

21. Ve své ús­tav­ní stíž­nos­ti stěžo­va­tel na­mí­tá, že or­gá­ny čin­né v tres­tním říze­ní nep­ro­ved­ly účin­né vy­šetřová­ní zá­kro­ku po­li­cie dne 2. 8. 2011, kte­ré vůči němu před­sta­vo­va­lo ne­lid­ské za­chá­ze­ní. Stěžo­va­tel předev­ším na­mí­tá, že vy­šetřová­ní ne­by­lo důklad­né a ne­by­lo mu umožněno nah­léd­nu­tí do spi­su. Pod­le něj GIBS ne­pod­nik­la žá­dné kro­ky k prověření sku­teč­nos­tí, kte­ré uváděl v tres­tním ozná­me­ní.

22. GIBS ve svém vy­jádření k ús­tav­ní stíž­nos­ti navrh­la je­jí za­mít­nu­tí. Pou­ká­za­la na sku­teč­nost, že v da­né věci by­lo ve­de­no šetření pod­le § 158 od­st. 1 tres­tní­ho řádu a by­ly opatře­ny a zhod­no­ce­ny všech­ny potřeb­né důkaz­ní ma­te­riá­ly a na je­jich zá­kladě byl učiněn jed­noz­nač­ný zá­věr, že v da­né věci neš­lo o po­dezření ze spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu. Pou­ži­tí do­nu­co­va­cích prostředků pro­ti stěžo­va­te­li (pou­ta a stla­če­ní tla­ko­vých bodů v ob­las­ti kr­ku) by­lo v sou­la­du se zá­ko­nem. Důsled­kem to­ho, že v da­né věci by­lo ve­de­no I. ÚS 1042/15 šetření pou­ze pod­le § 158 od­st. 1 tres­tní­ho řádu, by­lo, že se ne­jed­na­lo o tres­tní říze­ní a te­dy ne­mohl stěžo­va­te­li vznik­nout ná­rok na nah­léd­nu­tí do spi­su.

23. Kraj­ské stát­ní za­stu­pi­tel­ství v Pl­zni pou­ze od­ká­za­lo na ob­sah svých sta­no­vi­sek v rám­ci říze­ní, na kte­rých stá­le tr­vá.

24. Vr­chní stát­ní za­stu­pi­tel­ství v Pra­ze ve svém vy­jádření ta­ké od­ká­za­lo na ob­sah svých sta­no­vi­sek v říze­ní. Zá­ro­veň uved­lo, že na po­dá­ní stěžo­va­te­le ze dne 20. 1. 2015, kte­ré mu by­lo pos­tou­pe­né z NSZ, již ne­rea­go­va­lo, ne­boť by­lo vy­hod­no­ce­no ja­ko ob­sa­hově shod­né s těmi, o je­jichž vy­říze­ní stěžo­va­te­le vy­ro­zumělo dne 11. 12. 2014.

25. Nej­vyš­ší stát­ní za­stu­pi­tel­ství ve svém vy­jádření uved­lo, že část stíž­nos­ti směřova­nou pro­ti je­ho pos­tu­pu po­va­žu­je za nedůvod­nou. Předev­ším od­ká­za­lo na re­le­van­tní us­ta­no­ve­ní zá­ko­na o stát­ním za­stu­pi­tel­ství a vy­lo­ži­lo, že je­ho pra­vo­moc doh­le­du by­la v da­né věci vel­mi ome­ze­ná, ne­boť fak­tic­ky po něm stěžo­va­tel vy­ža­do­val, ať vy­ko­ná doh­led nad pos­tu­pem VSZ, kte­rý již sám byl vý­ko­nem doh­le­du nad pos­tu­pem KSZ. Ome­ze­né pra­vo­mo­ci přez­ku­mu v ta­ko­vé si­tua­ci vy­plý­va­jí z § 2 od­st. 1 vy­hláš­ky č. 23/1994 Sb., o jed­na­cím řádu stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství, zříze­ní po­bo­ček někte­rých stát­ních za­stu­pi­tel­ství a pod­rob­nos­tech o úko­nech pro­váděných práv­ní­mi če­ka­te­li, pod­le kte­ré­ho při vý­ko­nu doh­le­du nad pos­tu­pem bez­prostředně niž­ší­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství, kte­rý je svou po­va­hou rovněž doh­le­dem, vy­šší stát­ní za­stu­pi­tel­ství za­měřuje svou po­zor­nost pou­ze na hod­no­ce­ní úrovně a účin­nos­ti to­ho­to doh­le­du.

26. Stěžo­va­tel ve své rep­li­ce tr­vá na ob­sa­hu své ús­tav­ní stíž­nos­ti. Do­dá­vá ta­ké, že je zá­sad­ní chy­bou po­li­cie, že zá­krok pro­ti němu neb­yl na­tá­čen na vi­deo­ka­me­ru.

 

III. Hod­no­ce­ní Ústav­ní­ho sou­du

A. Přípus­tnost ús­tav­ní stíž­nos­ti

 

27. Stěžo­va­tel se v da­né věci opa­ko­vaně ob­rá­til na GIBS a VSZ, kte­ré­mu pos­lal no­vé tres­tní ozná­me­ní dne 30. 9. 2014. Pro­ti pos­tu­pu GIBS, kte­rá mu neu­mož­ni­la nah­léd­nout do spi­su, po­dal stíž­nost ke KSZ a nás­ledně i VSZ. Co se tý­če obecně účin­nos­ti vy­šetřová­ní, tak se stěžo­va­tel ob­rá­til ještě ta­ké na NSZ. Ústav­ní soud te­dy kon­sta­tu­je, že stěžo­va­tel svou znač­nou pro­ces­ní ak­ti­vi­tou dal mož­nost ochrá­nit je­ho prá­vo na účin­né vy­šetřová­ní v rám­ci do­zo­ru a doh­le­du všem stupňům stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství. V tom­to oh­le­du te­dy spl­nil po­ža­dav­ky na přípus­tnost ús­tav­ní stíž­nos­ti na­mí­ta­jí­cí po­ru­še­ní prá­va na účin­né vy­šetřová­ní sta­no­vé v ju­di­ka­tuře Ústav­ní­ho sou­du (viz ná­lez sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015, bod 32; všech­na roz­hod­nu­tí Ústav­ní­ho sou­du ci­to­va­ná v tom­to ná­le­zu jsou dos­tup­ná na http://na­lus.usoud.cz).

28. Ústav­ní soud do­dá­vá, že po­vin­nost účin­né­ho vy­šetřová­ní je tr­va­jí­cí po­vin­nos­tí or­gánů čin­ných v tres­tním říze­ní. Jak vy­plý­vá z ju­di­ka­tu­ry ESLP stěžo­va­te­lé na­mí­ta­jí­cí po­ru­še­ní prá­va na účin­né vy­šetřová­ní však ne­mo­hou če­kat věčně a stá­le dou­fat, že věc bu­de řádně pro­šetřena. Po něja­ké době by již by­lo nut­no vy­hod­no­tit případ­nou stíž­nost na po­ru­še­ní to­ho­to prá­va ja­ko po­da­nou opožděně. Ta­to lhů­ta je však v řádu let (viz např. roz­su­dek ESLP ve věci Abuyeva a dal­ší pro­ti Rus­ku ze dne 2. 12. 2010 č. 27065/05, § 179, v němž lhůtu pě­ti let ESLP po­va­žo­val za přípus­tnou).

29. V ny­ní po­su­zo­va­né věci stěžo­va­tel če­kal od pr­vot­ní­ho vy­říze­ní věci na přelo­mu let 2011 a 2012 přes dva ro­ky než po­dal no­vé kom­plexní tres­tní ozná­me­ní se žá­dos­tí o řád­né pro­šetření po­li­cej­ní­ho zá­sa­hu pro­ti němu. Tu­to do­bu Ústav­ní soud ne­po­va­žu­je ve svět­le zmíněné ju­di­ka­tu­ry ESLP za nadměrnou. Dá­le je nut­no zoh­led­nit, že stěžo­va­tel po­dal ús­tav­ní stíž­nost ve lhůtě dvou měsíců od obdr­že­ní pos­led­ní­ho vy­ro­zumění or­gánů I. ÚS 1042/15 čin­ných v tres­tním říze­ní v je­ho věci (ozná­me­ní NSZ ze dne 3. 2. 2015). Na ús­tav­ní stíž­nost je te­dy nut­no hledět ja­ko na po­da­nou včas.

 

B. Obecně k prá­vu na účin­né vy­šetřová­ní

 

30. Ústav­ní soud již ob­sah prá­va na účin­né vy­šetřová­ní v rám­ci prá­va ne­být pod­ro­ben ne­lid­ské­mu a po­ni­žu­jí­cí­mu za­chá­ze­ní pod­le čl. 7 od­st. 2 Lis­ti­ny a čl. 3 Úmlu­vy (dá­le též jen „špat­né za­chá­ze­ní“) vy­lo­žil v ná­le­zu sp. zn. I. ÚS 860/15 ze dne 27. 10. 2015. Prá­vo na účin­né vy­šetřová­ní v rám­ci ji­ných zá­klad­ních práv Ústav­ní soud dek­la­ro­val v řadě dal­ších ná­lezů (viz ná­lez sp. zn. II. ÚS 3436/14 ze dne 19. 1. 2016; ná­lez sp. zn. II. ÚS 3626/13 ze dne 16. 12. 2015; či ná­lez sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015). Z těchto ná­lezů vy­plý­va­jí nás­le­du­jí­cí prin­ci­py.

31. V případě, že poš­ko­ze­ný vzne­se há­ji­tel­né tvr­ze­ní, že byl pod­ro­ben špat­né­mu za­chá­ze­ní, je po­vin­nos­tí stá­tu pro­vést účin­né vy­šetřová­ní. Há­ji­tel­ným tvr­ze­ním je nut­no ro­zumět ta­ko­vé tvr­ze­ní, kte­ré ne­ní zce­la nedůvěry­hod­né a nep­ravděpo­dob­né, je mož­né i ča­sově, je dos­ta­tečně kon­krét­ní a v ča­se neměnné.

32. Účin­né vy­šetřová­ní pro­váděné or­gá­ny čin­ný­mi v tres­tním říze­ní, včetně fá­ze před za­há­je­ním tres­tní­ho stí­há­ní, po­té mu­sí spl­ňo­vat ku­mu­la­tivně nás­le­du­jí­cí sa­mos­tat­né po­ža­dav­ky vy­plý­va­jí­cí z ju­di­ka­tu­ry ESLP: mu­sí být a) ne­zá­vis­lé a nes­tran­né, b) důklad­né a dos­ta­teč­né, c) rych­lé a d) pod­ro­be­né kon­tro­le veřej­nos­ti.

33. Ústav­ní soud s oh­le­dem na ty­to prin­ci­py mu­sí nejdříve roz­hod­nout, zda stěžo­va­tel v da­né věci vznesl há­ji­tel­né tvr­ze­ní, že s ním by­lo po­li­cií za­chá­ze­no v roz­po­ru s čl. 7 od­st. 2 Lis­ti­ny a po­kud ano, zda or­gá­ny čin­né v tres­tním říze­ní pro­ved­ly ve věci účin­né vy­šetřová­ní.

 

C. Exis­ten­ce há­ji­tel­né­ho tvr­ze­ní o špat­ném za­chá­ze­ní

 

34. Stěžo­va­tel na­mí­tá, že byl dne 2. 8. 2011 při svém od­stra­ňo­vá­ní po­li­cií z místa těžby stromů v NP Šuma­va pod­ro­ben špat­né­mu za­chá­ze­ní. Pod­le je­ho tvr­ze­ní mu by­li za ob­le­če­ní u kr­ku sy­pá­ni les­ní mra­ven­ci, po­li­cis­té ho opa­ko­vaně du­si­li a škr­ti­li, tla­či­li mu na man­di­bu­lár­ní kloub, stoup­li mu pl­nou va­hou na lýt­ko a nas­tar­to­va­li mo­to­ro­vou pi­lu blíz­ko je­ho hla­vy. To vše za úče­lem, aby opus­til pros­tor, kte­rý byl vy­hra­zen pro ká­ce­ní stromů. Když se stěžo­va­tel ko­nečně příkazům k opuštění pros­to­ru pod­vo­lil, po­li­cis­té s ním jed­na­li hrubě a na­sa­di­li mu příliš těsně pou­ta. Ústav­ní soud nejdříve po­sou­dí, zda to­to stěžo­va­te­lem na­mí­ta­né jed­ná­ní, po­kud by k němu sku­tečně doš­lo, před­sta­vo­va­lo špat­né za­chá­ze­ní ve smys­lu čl. 7 od­st. 2 Lis­ti­ny a čl. 3 Úmlu­vy a po­té zda tvr­ze­ní stěžo­va­te­le o tom­to za­chá­ze­ní je há­ji­tel­né.

35. Ústav­ní soud připo­mí­ná, že čl. 7 od­st. 2 Lis­ti­ny a čl. 3 Úmlu­vy za­ka­zu­jí pod­ro­bit ko­ho­ko­liv ne­lid­ské­mu ne­bo po­ni­žu­jí­cí­mu za­chá­ze­ní. Ne­lid­ské za­chá­ze­ní je ta­ko­vé, kte­ré půso­bí buď přímo ub­lí­že­ní na zdra­ví, ne­bo in­ten­ziv­ní fy­zic­ké a psy­chic­ké utr­pe­ní. Za­chá­ze­ní je po­va­žo­vá­no za po­ni­žu­jí­cí, jes­tli­že po­tu­pu­je ne­bo po­kořuje jed­not­liv­ce, nep­ro­ka­zu­je dos­ta­teč­nou úc­tu k je­ho lid­ské důstoj­nos­ti ne­bo tu­to důstoj­nost sni­žu­je či vy­vo­lá­vá po­ci­ty stra­chu, úz­kos­ti ne­bo méněcen­nos­ti, jež jsou schop­ny zlo­mit mo­rál­ní a fy­zic­ký od­por da­né oso­by. Po­ni­žu­jí­cí za­chá­ze­ní má úz­kou vaz­bu na po­ža­da­vek res­pek­tu k důstoj­nos­ti člověka, kte­rá nepřipouš­tí, aby or­gá­ny veřej­né mo­ci s člověkem za­chá­ze­ly ja­ko s ob­jek­tem. Po­kud má kon­krét­ní špat­né za­chá­ze­ní spa­dat do působ­nos­ti čl. 3 Úmlu­vy či čl. 7 od­st. 2 Lis­ti­ny, je třeba, aby přesáh­lo ur­či­tou mi­ni­mál­ní úro­veň zá­važ­nos­ti. Otáz­ka, zda za­chá­ze­ní mělo za účel oběť po­ní­žit ne­bo po­kořit, je dal­ším fak­to­rem, kte­rý je třeba vzít v úva­hu. Av­šak ab­sen­ce ta­ko­vé­ho úče­lu nemůže s I. ÚS 1042/15 ko­neč­nou plat­nos­tí vy­lou­čit po­ru­še­ní zá­ka­zu špat­né­ho za­chá­ze­ní. Ji­ný­mi slo­vy, úmysl pod­ro­bit ji­né­ho ne­lid­ské­mu ne­bo po­ni­žu­jí­cí­mu za­chá­ze­ní ne­ní nez­byt­nou pod­mín­kou, aby se o ne­lid­ské či po­ni­žu­jí­cí za­chá­ze­ní sku­tečně jed­na­lo (viz ná­lez sp. zn. I. ÚS 860/15 ze dne 27. 10. 2015, bo­dy 53-54 a od­ka­zy tam uve­de­né).

36. Po­sou­ze­ní úrovně zá­važ­nos­ti špat­né­ho za­chá­ze­ní je z pod­sta­ty věci re­la­tiv­ní; zá­vi­sí na všech okol­nos­tech přípa­du, zej­mé­na na době tr­vá­ní za­chá­ze­ní, je­ho fy­zic­kých a psy­chic­kých účin­cích na oběť, úmysl za­sa­hu­jí­cích osob, bez­peč­nos­tních ri­zik pro za­sa­hu­jí­cí i ji­né oso­by či exis­ten­ci sil­né­ho emoč­ní­ho napě­tí (viz shr­nu­tí re­le­van­tních fak­torů v roz­sud­ku ESLP ve věci Ces­ta­ro pro­ti Itá­lii ze dne 7. 4. 2015 č. 6884/11, § 171-176). V roz­sud­ku ve věci Ces­ta­ro pro­ti Itá­lii ESLP do­kon­ce shle­dal, že bi­tí stěžo­va­te­le, kte­rý se účas­tnil pro­testů pro­ti jed­ná­ní států G8 v ro­ce 2001 v Ja­nově, obuš­kem v no­ci na uby­tovně by­lo mu­če­ním. Přitom vzal v po­taz ved­le právě uve­de­ných fak­torů ta­ké sku­teč­nost, že stěžo­va­tel ani oso­by ko­lem něj nepřed­sta­vo­va­li pro po­li­cis­ty ani ji­né oso­by bez­prostředně žá­dné ne­bez­pe­čí, zá­sah byl plá­no­va­ný a ne­by­lo nut­no rea­go­vat na nepřed­ví­da­tel­né udá­los­ti, a po­kud v da­né si­tua­ci exis­to­va­lo něja­ké napě­tí, tak to by­lo mož­no přičí­tat pou­ze po­li­cii (§ 189 ci­to­va­né­ho roz­sud­ku).

37. Ústav­ní soud ta­ké zdůraz­ňu­je zá­klad­ní prin­cip, že kaž­dé ná­si­lí, res­pek­ti­ve do­nu­co­va­cí prostřed­ky mo­hou být po­li­cií pou­ži­ty pou­ze v míře nez­bytně nut­né pro do­sa­že­ní le­gi­tim­ní­ho úče­lu sle­do­va­né­ho zá­kro­kem. Mi­mo­to po­li­cie, stejně ja­ko ji­né bez­peč­nos­tní slož­ky stá­tu, mu­sí své zá­sa­hy vést ne­jen s res­pek­tem k důstoj­nos­ti a právům osob, vůči nimž je za­sa­ho­vá­no, ale též tak, aby případ­né kon­flik­tní si­tua­ce spí­še uk­lid­ňo­va­ly, ne aby napě­tí stup­ňo­va­ly, či kon­flik­ty do­kon­ce sa­my vy­vo­lá­va­ly (ná­lez sp. zn. I. ÚS 860/15 ze dne 27. 10. 2015, bo­dy 69 a 85). Z ju­di­ka­tu­ry ESLP ob­dobně jasně vy­plý­vá, že pou­ži­tí sí­ly vůči osobě bu­de v sou­la­du s čl. 3 Úmlu­vy, pou­ze po­kud je zce­la nez­byt­né s oh­le­dem na cho­vá­ní ta­ko­vé oso­by (viz např. roz­su­dek ESLP ve věci Al­tay pro­ti Tu­rec­ku ze dne 22. 5. 2001 č. 22279/93, § 54; či Bo­ris Kos­ta­di­nov pro­ti Bul­har­sku ze dne 21. 1. 2016 č. 61701/11, § 53). ESLP ve své ju­di­ka­tuře napřík­lad shle­dal, že i „pou­há“ jed­na fac­ka vůči za­jištěné osobě je po­ni­žu­jí­cím za­chá­ze­ním, byť by k ní po­lic­ista byl vy­pro­vo­ko­ván neuc­ti­vým cho­vá­ním té­to oso­by, kte­rá však ne­by­la fy­zic­ky ag­re­siv­ní a nepřed­sta­vo­va­la ne­bez­pe­čí pro ji­né oso­by. Přitom uvedl, že „v de­mok­ra­tic­ké spo­leč­nos­ti ne­ní špat­né za­chá­ze­ní nik­dy adek­vát­ní reak­cí na prob­lé­my, kte­rým če­lí or­gá­ny veřej­né mo­ci“ (roz­su­dek vel­ké­ho se­ná­tu ESLP ve věci Bouyid pro­ti Bel­gii ze dne 28. 9. 2015 č. 23380/09, § 108).

38. V kon­textu ny­ní po­su­zo­va­né­ho přípa­du Ústav­ní soud zoh­led­ňu­je, že stěžo­va­tel ani dal­ší oso­by, kte­ré v tom ča­se pro­tes­to­va­ly pro­ti ká­ce­ní stromů v NP Šuma­va, nepřed­sta­vo­va­ly žá­dné ne­bez­pe­čí ani pro za­sa­hu­jí­cí po­li­cis­ty, ani pro ji­né oso­by. Blo­ká­da těžby ve­de­ná stěžo­va­te­lem a dal­ší­mi oso­ba­mi by­la zce­la ne­ná­sil­ná a spo­čí­va­la pou­ze v ob­sa­ze­ní stromů, kte­ré mě­ly být po­ká­ce­ny. Stěžo­va­tel do­kon­ce nepřed­sta­vo­val ani bez­prostřed­ní ne­bez­pe­čí pro něčí ma­je­tek. Ma­jet­ko­vá ško­da moh­la po­ten­ciálně vznik­nout pou­ze zprostřed­ko­vaně skr­ze neus­ku­tečnění plá­no­va­né těžby. Stěžo­va­tel te­dy vůbec nepůso­bil ag­re­sivně a neb­yl po­dezře­lý ze spá­chá­ní žá­dné­ho tres­tné­ho či­nu. Byl maximálně po­dezře­lý ze spá­chá­ní přes­tup­ku, ne­boť se měl na­chá­zet v čás­ti le­sa, kde se pro­vádě­la těžba. Na­víc je třeba zoh­led­nit, že zá­sah po­li­cie byl plá­no­va­ný, koor­di­no­va­ný a po­li­cie ne­mu­se­la rea­go­vat na žá­dnou ne­na­dá­le vznik­lou si­tua­ci a bez­prostředně hro­zí­cí ne­bez­pe­čí. To­mu­to kon­textu mu­sí pod­le Ústav­ní­ho sou­du ko­res­pon­do­vat po­va­ha zá­kro­ku vůči stěžo­va­te­li a je­ho přiměřenost je nut­no po­su­zo­vat právě priz­ma­tem těchto sku­teč­nos­tí.

39. V případě stěžo­va­te­le by mohl být adek­vát­ní a přiměře­ný pou­ze ta­ko­vý zá­krok po­li­cie, kte­rý by jej fy­zic­ky a bez ná­si­lí přemís­til mi­mo ob­last těžby. Za splnění dal­ších I. ÚS 1042/15 pod­mí­nek lze uva­žo­vat i o za­jištění stěžo­va­te­le pod­le § 26 od­st. 1 písm. f) zá­ko­na č. 273/2008 Sb., o Po­li­cii Čes­ké re­pub­li­ky. Ta­ko­vé ome­ze­ní osob­ní svo­bo­dy pro úče­ly za­jištění splnění kon­krét­ní po­vin­nos­ti sta­no­ve­né zá­ko­nem (nev­stu­po­vat do za­ká­za­né­ho pros­to­ru) připouš­tí i Úmlu­va (viz čl. 5 od­st. 1 písm. b). V žá­dném případě ale ne­ní ak­cep­to­va­tel­né, aby po­li­cie oso­by, v si­tua­ci ja­ko byl stěžo­va­tel, du­si­la, škr­ti­la, hro­zi­la jim mo­to­ro­vou pi­lou či přih­lí­že­la sy­pá­ní mra­venců za ob­le­če­ní u kr­ku.

40. Jed­ná­ní pop­sa­né stěžo­va­te­lem, po­kud by by­lo pro­ká­zá­no, je tak nut­no v da­né si­tua­ci po­va­žo­vat za hrubě nepřiměřené. Ústav­ní soud ta­ké ne­má po­chyb o tom, že ta­ko­vé jed­ná­ní za­hr­nu­jí­cí škr­ce­ní, du­še­ní, sy­pá­ní mra­venců za krk či hroz­bu mo­to­ro­vou pi­lou je schop­no u člověka vy­vo­lat in­ten­ziv­ní fy­zic­ké i psy­chic­ké utr­pe­ní. Ústav­ní soud by te­dy ta­ko­vé jed­ná­ní mu­sel po­va­žo­vat za jed­ná­ní ne­lid­ské. Ústav­ní soud dá­le po­sou­dí, zda tvr­ze­ní stěžo­va­te­le o tom­to jed­ná­ní je há­ji­tel­né.

41. Ústav­ní soud poz­na­me­ná­vá, že úřed­ní zá­zna­my po­li­cie potvr­zu­jí pou­ži­tí do­nu­co­va­cí­ho prostřed­ku pro­ti stěžo­va­te­li v době, kdy byl připou­tán ke stro­mu a od­mí­tal od­ejít, kon­krétně stla­če­ní tla­ko­vých bodů v ob­las­ti kr­ku. Z těchto zá­znamů, kte­ré v tom­to bodě zce­la ko­res­pon­du­jí i s ver­zí udá­los­tí po­da­nou stěžo­va­te­lem, je však zřej­mé, že ten­to do­nu­co­va­cí prostředek neb­yl vůbec způso­bi­lý bez­prostředně za­brá­nit stěžo­va­te­li v pok­ra­čo­vá­ní pá­chá­ní či­nu, kte­rý po­li­cie po­va­žo­va­la za proti­práv­ní (setr­vá­ní v za­ká­za­ném pros­to­ru). Cí­lem to­ho­to jed­ná­ní moh­lo být jen přinu­tit stěžo­va­te­le opus­tit mís­to těžby dob­ro­volně. Úče­lem uži­tí to­ho­to do­nu­co­va­cí­ho prostřed­ku tak by­lo půso­bit na vědo­mí stěžo­va­te­le, aby pod tí­hou fy­zic­ké bo­les­ti změnil ná­zor a roz­hodl se sám od­pou­tat a mís­to opus­tit. Ta­ko­vé pou­ži­tí do­nu­co­va­cí­ho prostřed­ku je však nepřípus­tné.

42. Pod­le ju­di­ka­tu­ry Ústav­ní­ho sou­du do­nu­co­va­cí prostřed­ky nes­mí v žá­dném případě slou­žit ja­ko od­pla­ta či trest za neu­pos­lech­nu­tí vý­zvy po­li­cis­ty (ná­lez sp. zn. I. ÚS 860/15 ze dne 27. 10. 2015, bod 69). Rovněž ju­di­ka­tu­ra ESLP zdůraz­ňu­je nepřija­tel­nost pou­ží­vá­ní do­nu­co­va­cích prostředků, kte­ré jsou nezpůso­bi­lé vést bez­prostředně k žá­da­né­mu cí­li, ale jde v da­né si­tua­ci spí­še o od­pla­tu za neu­pos­lech­nu­tí příka­zu. Napřík­lad v roz­sud­ku ESLP ve věci De­dov­skiy a dal­ší pro­ti Rus­ku (ze dne 15. 5. 2008 č. 7178/03; ob­dobně např. Ro­ma­nov pro­ti Rus­ku ze dne 24. 7. 2008 č. 41461/02, § 68) do­zor­ci stěžo­va­te­le něko­lik­rát udeři­li obuš­kem, pro­to­že od­mít­li opus­tit ce­lu ne­bo pod­ro­bit se osob­ní proh­líd­ce. Pod­le ESLP však ta­ko­vé pou­ži­tí do­nu­co­va­cích prostředků by­lo „zjevně v roz­po­ru s cí­li, kte­ré se sna­ži­li do­sáh­nout. … ESLP uz­ná­vá, že za těchto okol­nos­tí může být za­potřebí se uchý­lit k pou­ži­tí fy­zic­ké sí­ly, aby do­zor­ci od­ved­li pa­na Paz­lee­va ven z ce­ly ne­bo proh­le­da­li pa­na De­dov­skiye. Je však zřej­mé, že udeření vězně obuš­kem nepřis­pí­vá k po­ža­do­va­né­mu vý­sled­ku, kte­rým je pro­ve­de­ní osob­ní proh­líd­ky. Pod­le ESLP v té­to si­tua­ci rá­na obuš­kem by­la pou­ze for­mou od­ve­ty ne­bo těles­né­ho tres­tu.“ (§ 83)

43. V ny­ní po­su­zo­va­ném případě pod­le Ústav­ní­ho sou­du šlo rovněž o pou­ži­tí ná­si­lí (tla­če­ní na bo­dy na kr­ku stěžo­va­te­le), kte­ré ne­by­lo způso­bi­lé bez­prostředně přede­jít hrozbě, kte­rou stěžo­va­tel pro něja­ký prá­vem chráně­ný zá­jem před­sta­vo­val. Fak­tic­ky se jed­na­lo o fy­zic­ký trest vůči stěžo­va­te­li, kte­rý se od­mí­tal pod­ro­bit příka­zu k opuštění místa. Úče­lem tla­če­ní na tla­ko­vé bo­dy na kr­ku stěžo­va­te­le by­lo u něj vy­vo­lat po­ci­ty stra­chu a úz­kos­ti a tak zlo­mit je­ho od­por k opuštění da­né­ho místa. Ta­ko­vé jed­ná­ní je nepřípus­tné, a po­kud by by­lo dos­ta­tečně zá­važ­né, zej­mé­na s oh­le­dem na dél­ku ta­ko­vé­ho jed­ná­ní a je­ho vliv na stěžo­va­te­le, moh­lo by před­sta­vo­vat po­ni­žu­jí­cí za­chá­ze­ní v roz­po­ru s čl. 3 Úmlu­vy a čl. 7 od­st. 2 Lis­ti­ny. Ústav­ní soud se dom­ní­vá, že te­dy již pou­ži­tí to­ho­to do­nu­co­va­cí­ho prostřed­ku, kte­rý je za­chy­cen i v úřed­ních zá­zna­mech, před­sta­vu­je há­ji­tel­né tvr­ze­ní o tom, že byl stěžo­va­tel pod­ro­ben po­ni­žu­jí­cí­mu za­chá­ze­ní a pro­to mě­ly být okol­nos­ti je­ho pou­ži­tí předmětem do­ka­zo­vá­ní a peč­livě pro­šetře­ny. I. ÚS 1042/15

44. Ústav­ní soud se však dom­ní­vá, že i dal­ší tvr­ze­ní stěžo­va­te­le před­sta­vu­jí há­ji­tel­né tvr­ze­ní o špat­ném za­chá­ze­ní. Je prav­dou, že stěžo­va­tel nepřed­lo­žil žá­dné lé­kařské potvr­ze­ní, kte­ré by dosvědči­lo, že byl škr­cen a du­šen. Nic­méně to může být za­příčiněno po­va­hou to­ho­to jed­ná­ní, kte­ré na tě­le ne­za­ne­chá­vá dlou­hotr­va­jí­cí fy­zic­ké sto­py. I v případě in­ten­ziv­ní­ho rdou­še­ní mo­hou být povr­cho­vé sto­py na kůži ne­patr­né.

45. Lé­kař, kte­rý stěžo­va­te­le vy­šetřil v Ne­moc­ni­ci Su­ši­ce, žá­dné znám­ky po škr­ce­ní a du­še­ní nes­hle­dal. K to­mu­to vy­šetření však doš­lo až s od­stu­pem zhru­ba čtyř ho­din od zá­kro­ku vůči stěžo­va­te­li. Op­ro­ti to­mu dvě oso­by uved­ly, že u stěžo­va­te­le v krat­ší době po zá­kro­ku po­zo­ro­va­ly čer­ve­ný ot­la­če­ný krk. Tvr­ze­ní stěžo­va­te­le te­dy ne­ní zce­la nedůvěry­hod­né a nep­ravděpo­dob­né a nao­pak je pod­lo­že­no dvěma svědec­ký­mi vý­pověďmi o je­ho zranění. To z něj či­ní há­ji­tel­né tvr­ze­ní ve smys­lu ju­di­ka­tu­ry Ústav­ní­ho sou­du a ESLP.

46. Ústav­ní soud tak­též připo­mí­ná prin­cip, že po­kud oso­ba, kte­rá je za­jištěna či ji­nak pod kon­tro­lou po­li­cie utr­pí zranění, je po­vin­nos­tí stá­tu pos­kyt­nout věro­hod­né vy­světle­ní, ja­kým způso­bem by­la ta­to zranění způso­be­na. Po­kud tak stát neu­či­ní, vy­vsta­ne otáz­ka po­ru­še­ní čl. 3 Úmlu­vy. Po­kud te­dy stěžo­va­tel pro­ká­že, že byl za­jištěn v dob­rém zdra­vot­ním sta­vu a pro­puštěn se zranění­mi, důkaz­ní břeme­no se přesou­vá na stát, aby pro­ká­zal, že se stěžo­va­te­lem ne­by­lo špatně za­chá­ze­no (viz např. roz­su­dek vel­ké­ho se­ná­tu ESLP ve věci Gäf­gen pro­ti Němec­ku ze dne 1. 6. 2010 č. 22978/05, § 92; či Boacă a dal­ší pro­ti Ru­mun­sku ze dne 12. 1. 2016 č. 40355/11, § 74; shodně ju­di­ko­val i Nej­vyš­ší správ­ní soud v roz­sud­ku č. j. 6 As 255/2014 – 42 ze dne 25. 5. 2015, bod 36). Ten­to prin­cip pla­tí i pro si­tua­ce za­tý­ka­ní ne­bo za­dr­žo­va­ní osob (viz roz­su­dek ESLP ve věci Reh­bock pro­ti Slo­vin­sku ze dne 28. lis­to­pa­du 2000 č. 29462/95; či Se­ri­kov pro­ti Uk­ra­jině ze dne 23. čer­ven­ce 2015 č. 42164/09, § 59).

47. Pod­le Ústav­ní­ho sou­du je třeba ten­to prin­cip ap­li­ko­vat i v ny­ní po­su­zo­va­ném případě. Stěžo­va­tel byl v době za­jiš­ťo­vá­ní zce­la v mo­ci po­li­cie a zá­kro­ku pro­ti němu ne­by­li přítom­ni žá­dní ne­zá­vis­lí svědko­vé. Ne­by­lo na­mí­tá­no, že by stěžo­va­tel měl již něja­ká zranění před zá­sa­hem po­li­cie. Přitom dva svědci pop­sa­li zranění stěžo­va­te­le v době okam­žitě po zá­sa­hu. Je te­dy na or­gá­nech stá­tu, aby hod­nověrně vy­světli­ly, jak stěžo­va­tel k těmto zraněním přišel. Ke splnění to­ho­to zá­vaz­ku stá­tu má právě slou­žit po­vin­nost účin­né­ho vy­šetřová­ní. Pro­to předmětem vy­šetřová­ní mu­sí být řeše­ní otáz­ky, jak by­la zranění stěžo­va­te­le způso­be­na.

48. V tom­to kon­textu je s po­di­vem, že, jak se zdá ze šetření GIBS, na­tá­če­ní zá­kro­ku pro­ti stěžo­va­te­li skon­či­lo v mo­mentě, kdy za­ča­ly být pro­ti stěžo­va­te­li pou­ží­vá­ny do­nu­co­va­cí prostřed­ky. Ústav­ní soud pro­to opa­ku­je, že ob­dob­né zá­kro­ky, kte­ré již z po­va­hy věci jsou kon­flik­tní, by by­lo vhod­né na­tá­čet na ka­me­ru. Ta­ko­vý zá­znam by po­té zá­sadně po­mohl po­sou­ze­ní, zda zá­krok po­li­cistů byl přiměře­ný, či ni­ko­liv, a tak by ta­ké v pr­vé řadě chrá­nil sa­mot­né po­li­cis­ty před neop­rávněný­mi stíž­nos­tmi na je­jich jed­ná­ní (ná­lez sp. zn. I. ÚS 860/15 ze dne 27. 10. 2015, bod 76). Shodně pos­tup po­li­cie, kte­rá ukon­či­la na­tá­če­ní na ka­me­ru právě v mo­mentě za­há­je­ní zá­sa­hu, kri­ti­zo­val Nej­vyš­ší správ­ní soud v roz­sud­ku č. j. 6 As 255/2014 – 42 ze dne 25. 5. 2015, bod 37, kde uvedl:

„Vi­deo­záz­nam průběhu zá­sa­hu by pak mohl být ta­ko­vým efek­tiv­ním důkaz­ním prostřed­kem. Ka­me­ra­man ve spolu­prá­ci s ve­li­te­lem zá­sa­hu by měl usi­lo­vat o to, aby zá­znam byl co ne­júplnější, te­dy aby za­chy­co­val ce­lý průběh ne­bo ales­poň nejdůle­žitější fá­ze ce­lé­ho zá­kro­ku, a zá­ro­veň co nej­ví­ce vy­po­ví­da­jí­cí, te­dy aby ka­me­ra sní­ma­la pod­stat­né skut­ko­vé děje, v da­ném případě zej­mé­na bez­prostřed­ní fy­zic­ký kon­takt po­li­cistů s oso­ba­mi, pro­ti nimž zá­krok směřuje, a pou­ži­tí do­nu­co­va­cích prostředků.“ I. ÚS 1042/15

49. S tím­to ná­zo­rem Ústav­ní soud plně souh­la­sí; je po­li­to­vá­ní­hod­né, že zá­krok vůči stěžo­va­te­li neb­yl za­chy­cen na ka­me­ru, i když byl po­li­cej­ní ka­me­ra­man příto­men, za­čá­tek kon­tak­tu se stěžo­va­te­le na­to­čil a nic ne­nasvědču­je to­mu, že by něja­ké zvláš­tní okol­nos­ti v pok­ra­čo­vá­ní zá­zna­mu brá­ni­ly. Ta­to sku­teč­nost sa­ma o sobě vy­vo­lá­vá po­chyb­nos­ti o přiměřenos­ti sa­mot­né­ho zá­kro­ku po­li­cie. Po­li­cie ta­ko­vým pos­tu­pem ta­ké nev­hodně ome­zu­je mož­nos­ti stá­tu pro­ká­zat, že zá­sah byl v sou­la­du se zá­ko­nem a přiměře­ný v da­né si­tua­ci. Přitom, jak by­lo řeče­no vý­še, je to v těchto si­tua­cích stát, kte­rý mu­sí pro­ká­zat, že ke špat­né­mu za­chá­ze­ní se stěžo­va­te­lem ne­doš­lo.

50. Na­ko­nec Ústav­ní soud ne­mohl přeh­léd­nout, že lé­kařská zprá­va o vy­šetření stěžo­va­te­le z Ne­moc­ni­ce Su­ši­ce uvá­dí, že stěžo­va­tel měl rý­hu v kůži a povr­chní od­řeni­nu na dol­ní třetině před­lok­tí. Rovněž dvě oso­by potvr­di­ly, že u stěžo­va­te­le bez­prostředně po zá­kro­ku po­zo­ro­va­ly čer­ve­ná a ot­la­če­ná zá­pěs­tí a od­řeni­ny na ru­kou.

51. V tom­to kon­textu Ústav­ní soud uvá­dí, že na­sa­ze­ní pout ob­vyk­le ne­ní z hle­dis­ka čl. 3 Úmlu­vy prob­le­ma­tic­ké, po­kud by­lo to­to opatření pou­ži­to v sou­vis­los­ti se zá­kon­ným za­tče­ním ne­bo za­dr­že­ním a ne­ní pro­vá­ze­no uži­tím fy­zic­ké sí­ly ne­bo vy­sta­ve­ním da­né oso­by veřej­nos­ti způso­bem, kte­rý nel­ze za da­ných okol­nos­tí důvodně po­va­žo­vat za nez­byt­ný a přiměře­ný. V tom­to oh­le­du je napřík­lad důle­ži­té, zda exis­tu­je důvod dom­ní­vat se, že se da­ná oso­ba bu­de za­tče­ní brá­nit ne­bo bu­de chtít upr­chnout, způso­bit zranění či ško­du ne­bo zni­čit důka­zy. ESLP vždy přik­lá­dá vel­ký vý­znam kon­krét­ním okol­nos­tem kaž­dé­ho přípa­du a zkou­má, zda by­lo pou­ži­tí ome­zo­va­cích prostředků nez­byt­né. V žá­dném případě však pou­ta ne­mo­hou být na­sa­ze­na příliš silně (viz ná­lez sp. zn. I. ÚS 860/15 ze dne 27. 10. 2015, bo­dy 78-80 a od­ka­zy tam uve­de­né).

52. V ny­ní po­su­zo­va­né věci stěžo­va­tel tvr­dí, že pou­ta by­la na­sa­ze­na příliš silně. I ta­to okol­nost může před­sta­vo­vat po­ni­žu­jí­cí za­chá­ze­ní a to­to tvr­ze­ní je ta­ké há­ji­tel­né, ne­boť je pod­lo­že­no lé­kařskou zprá­vou a svědec­tvím dvou osob. Úko­lem or­gánů čin­ných v tres­tním říze­ní by­lo te­dy zvá­žit, zda pou­ži­tí pout by­lo vůbec v da­né si­tua­ci nez­byt­né a zda sku­tečně ne­by­la příliš silně uta­že­na.

53. Ze všech vý­še uve­de­ných důvodů Ústav­ní soud uza­ví­rá, že stěžo­va­tel v da­né věci před­nesl há­ji­tel­né tvr­ze­ní, že byl pod­ro­ben ne­lid­ské­mu a po­ni­žu­jí­cí­mu za­chá­ze­ní. Po­vin­nos­tí or­gánů čin­ných v tres­tním říze­ní pro­to by­lo pro­vést účin­né vy­šetřová­ní. Vzhle­dem k to­mu, že větší část z tvr­ze­ní stěžo­va­te­le je do ur­či­té mí­ry pod­lo­že­na, tak je nut­no na ce­lé tvr­ze­ní stěžo­va­te­le poh­lí­žet ja­ko na há­ji­tel­né. Po­kud část tvr­ze­ní ne­ní zce­la nedůvěry­hod­ná, zvy­šu­je to i důvěry­hod­nost os­tat­ních čás­tí tvr­ze­ní stěžo­va­te­le, kte­rá do­sud ni­čím pod­lo­že­na nej­sou (sy­pá­ní mra­venců za ob­le­če­ní u kr­ku a hroz­ba mo­to­ro­vou pi­lou). Po­kud i ta­to část tvr­ze­ní, ja­ko v tom­to případě, je mož­ná ča­sově, je dos­ta­tečně kon­krét­ní s v ča­se neměnná, je po­vin­nos­tí or­gánů čin­ných v tres­tním říze­ní vést šetření i k prověření těchto okol­nos­tí.

 

D. Účin­né vy­šetřová­ní

 

54. Ústav­ní soud zdůraz­ňu­je, že ne­lid­ské a po­ni­žu­jí­cí za­chá­ze­ní je vel­mi zá­važ­né jed­ná­ní. Zá­kaz ne­lid­ské­ho a po­ni­žu­jí­cí­ho za­chá­ze­ní „za­kot­vu­je jed­nu z nej­zák­ladnějších hod­not de­mok­ra­tic­kých spo­leč­nos­tí“ (viz např. roz­su­dek vel­ké­ho se­ná­tu ESLP ve věci A. a dal­ší pro­ti Spo­je­né­mu krá­lov­ství ze dne 19. 2. 2009 č. 3455/05, § 126). Vzne­se-li někdo há­ji­tel­né tvr­ze­ní, že byl ta­ko­vé­mu za­chá­ze­ní ze stra­ny po­li­cie vy­sta­ven, mu­sí být ta­ko­vé ozná­me­ní vel­mi peč­livě pro­šetřeno. V de­mok­ra­tic­ké spo­leč­nos­ti je nepřípus­tné, aby přípa­dy ne­lid­ské­ho a po­ni­žu­jí­cí­ho za­chá­ze­ní zůsta­ly ne­pot­res­tá­ny. Z ju­di­ka­tu­ry ESLP jasně vy­plý­vá, že úmysl­né špat­né za­chá­ze­ní mu­sí pod­lé­hat tres­tní­mu pos­ti­hu: „Čl. 3 Úmlu­vy vy­ža­du­je, aby stá­ty přija­ly účin­ná trestněpráv­ní us­ta­no­ve­ní s cí­lem od­ra­dit od pá­chá­ní tres­tných činů pro­ti osob­ní in­teg­ritě I. ÚS 1042/15

a za úče­lem pre­ven­ce, překa­že­ní a tres­tá­ní ta­ko­vých činů ta­to us­ta­no­ve­ní po­depře­ly vy­nu­co­va­cím me­cha­nis­mem. Vnit­ros­tát­ní práv­ní řád, zej­mé­na tres­tní prá­vo pou­ži­tel­né za okol­nos­tí ur­či­té­ho přípa­du, mu­sí na­bíd­nout účel­nou a účin­nou ochra­nu práv za­ru­če­ných člán­kem 3“ (roz­su­dek ESLP ve věci Bu­reš pro­ti Čes­ké re­pub­li­ce ze dne 18. 10. 2012 č. 37679/08, § 121; shodně např. roz­su­dek ESLP ve věci Ar­chip pro­ti Ru­mun­sku ze dne 27. 9. 2011 č. 49608/08; či Myu­myun pro­ti Bul­har­sku ze dne 3. 11. 2015 č. 67258/13, § 68). Pro­to je dle Ústav­ní­ho sou­du nez­byt­né, aby or­gá­ny čin­né v tres­tním říze­ní věno­va­ly šetření na­mí­ta­né­ho špat­né­ho za­chá­ze­ní zvláš­tní po­zor­nost, aby by­lo sku­tečně důklad­né a spl­ňo­va­lo i dal­ší po­ža­dav­ky na účin­né vy­šetřová­ní.

1. Důklad­nost, dos­ta­teč­nost a rych­lost

 

55. Po­ža­da­vek důklad­nos­ti a dos­ta­teč­nos­ti zna­me­ná, že or­gá­ny mu­sí přij­mout přiměřené kro­ky, jež ma­jí k dis­po­zi­ci, pro za­jištění důkazů o in­ci­den­tu, včetně mi­mo ji­né oči­tých svědec­tví a pou­ži­tí fo­ren­zních me­tod. Zá­věry šetření mu­sí být za­lo­že­ny na důklad­né, ob­jek­tiv­ní a nes­tran­né ana­lý­ze všech re­le­van­tních sku­teč­nos­tí. Ja­ké­ko­liv ne­dos­tat­ky ve vy­šetřová­ní, kte­ré pod­rý­va­jí je­ho schop­nost zjis­tit okol­nos­ti přípa­du ne­bo od­povědné oso­by, po­ve­dou k roz­po­ru s po­ža­do­va­nou mí­rou účin­nos­ti vy­šetřová­ní (viz ná­lez sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015, bod 56 a ná­lez sp. zn. I. ÚS 860/15 ze dne 27. 10. 2015, bod 88).

56. Ústav­ní soud kon­sta­tu­je, že šetření pro­ve­de­né v případě stěžo­va­te­le In­spek­cí a dal­ší­mi or­gá­ny čin­ný­mi v tres­tním říze­ní již na pr­vní poh­led nespl­ňu­je po­ža­da­vek důklad­nos­ti a dos­ta­teč­nos­ti. In­spek­ce ve věci ne­vys­lech­la žá­dné­ho svědka, i když již pod­le po­pi­su stěžo­va­te­le za­chá­ze­ní s ním by­lo přítom­no něko­lik po­li­cistů, za­městnan­ci NP Šuma­va a čás­tečně i je­den les­ní dělník. In­spek­ce si pou­ze emai­lem vy­žá­da­la svědec­tví dvou osob, kte­ré ozna­čil stěžo­va­tel. Ani ty však nás­ledně pro­cesně řádně ne­vys­lech­la. Na­víc ty­to svědky os­lo­vi­la až měsíc po tom, co obdr­že­la tres­tní ozná­me­ní stěžo­va­te­le. Ústav­ní soud zdůraz­ňu­je, že zvlášť v přípa­dech, kde je­di­ný­mi oči­tý­mi svědky udá­los­tí jsou oso­by po­dezře­lé ze špat­né­ho za­chá­ze­ní, je nez­byt­né je vy­slech­nout co nejdříve po předmětné udá­los­ti, aby by­la co nej­ví­ce ome­ze­na mož­nost ko­lu­ze je­jich svědec­tví (viz např. roz­su­dek ESLP ve věci Kum­mer pro­ti Čes­ké re­pub­li­ce ze dne 25. 7. 2013 č. 32133/11, § 82).

57. Kromě emai­lo­vé­ho svědec­tví dvou osob In­spek­ce ve věci stěžo­va­te­le pou­ze shro­máž­di­la úřed­ní zá­zna­my po­li­cie a po­li­cej­ní vi­deo­záz­nam poříze­ný dne 2. 8. 2011. Úřed­ní zá­zna­my sa­mozřejmě mo­hou být uži­teč­né pro úpl­nost in­for­ma­cí o da­ném in­ci­den­tu. Nel­ze se však o ně v pod­stat­né míře opí­rat při for­mu­la­ci zá­věru, že ke špat­né­mu za­chá­ze­ní ne­doš­lo. Těžko lze to­tiž před­pok­lá­dat, že po­lic­ista na­pí­še do úřed­ní­ho zá­zna­mu, že něja­kou oso­bu pod­ro­bil špat­né­mu za­chá­ze­ní. Na­víc jde o do­ku­ment sep­sa­ný oso­bou, kte­rá má být po­dezře­lá ze spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu. Co se tý­če vi­deo­záz­na­mu, tak pod­le po­pi­su GIBS, ne­doš­lo k zá­zna­mu pou­ži­tí do­nu­co­va­cích prostředků pro­ti stěžo­va­te­li (viz bod 13 vý­še). Z hle­dis­ka šetření na­mí­ta­né­ho špat­né­ho za­chá­ze­ní vůči stěžo­va­te­li te­dy ten­to zá­znam pos­trá­dá re­le­van­ci. Na­víc ne­by­lo vůbec vy­hod­no­ce­no, zda je správ­né a v sou­la­du s před­pi­sy, aby byl zá­znam přeru­šen právě v mo­mentě, kdy pro­ti stěžo­va­te­li za­čí­na­jí být pou­ží­vá­ny do­nu­co­va­cí prostřed­ky.

58. V rám­ci ce­lé­ho šetření zá­sa­hu po­li­cie v NP Šuma­va si In­spek­ce ne­cha­la vy­pra­co­vat ta­ké od­bor­né sta­no­vis­ko Po­li­cej­ní aka­de­mie ČR. To­to sta­no­vis­ko se však přípa­du stěžo­va­te­le nevěnu­je a pou­ži­tí do­nu­co­va­cích prostředků vůči němu ni­jak ne­hod­no­tí. Ten­to důkaz­ní prostředek te­dy ne­má žá­dný vztah k přípa­du stěžo­va­te­le a z poh­le­du dodr­že­ní je­ho prá­va na účin­né vy­šetřová­ní je je­ho vy­pra­co­vá­ní ire­le­van­tní. I. ÚS 1042/15

59. O cel­ko­vé laxnos­ti a ba­ga­te­li­za­ci přís­tu­pu k tres­tní­mu ozná­me­ní stěžo­va­te­le zřetelně vy­po­ví­dá způsob, ja­kým In­spek­ce případ od­lo­ži­la (viz bod 11 vý­še). Ústav­ní soud se zto­tož­ňu­je s ná­zo­rem ok­res­ní­ho stát­ní­ho zá­stup­ce vy­jádřeným v do­pi­se In­spek­ci ze dne 22. 12. 2011, že ta­ko­vé vy­hod­no­ce­ní je neak­cep­to­va­tel­né. In­spek­ce ni­jak ne­hod­no­ti­la nas­hro­mážděné důka­zy, ni­jak se ne­vy­pořáda­la s tvr­ze­ní­mi stěžo­va­te­le a ni­jak je ne­vyv­rá­ti­la. Nut­no do­dat, že v tom­to oh­le­du věc ne­nap­ra­vi­la ani nás­ledně GIBS. Ani je­jí vy­hod­no­ce­ní tres­tní­ho ozná­me­ní stěžo­va­te­le neob­sa­hu­je žá­dné hod­no­ce­ní důkazů a vy­vrá­ce­ní zá­važ­ných tvr­ze­ní stěžo­va­te­le. Zá­věreč­ný od­sta­vec to­ho­to vy­hod­no­ce­ní, kte­rý je­di­ný ob­sa­hu­je vlas­tní úva­hy GIBS, je téměř iden­tic­ký s původ­ní ver­zí In­spek­ce. Je pro­to s po­di­vem, že ten­to do­ku­ment byl již pro kraj­ské stát­ní za­stu­pi­tel­ství ak­cep­to­va­tel­ný, ne­boť ne­dos­tat­ky vy­tý­ka­né dříve ok­res­ním stát­ním za­stu­pi­tel­stvím nap­ra­ve­ny ne­by­ly. Ta­ko­vé ukon­če­ní prověřová­ní há­ji­tel­né­ho tvr­ze­ní stěžo­va­te­le vůbec nespl­ňu­je po­ža­da­vek, aby zá­věry šetření by­ly za­lo­že­ny na důklad­né, ob­jek­tiv­ní a nes­tran­né ana­lý­ze všech re­le­van­tních sku­teč­nos­tí.

60. Po­vin­nos­tí or­gánů čin­ných v tres­tním říze­ní by­lo se vy­pořádat se vše­mi tvr­ze­ní­mi stěžo­va­te­le, kte­rá jsou há­ji­tel­ná. Předev­ším mě­ly vy­světlit, ja­kým způso­bem stěžo­va­tel utrpěl ot­la­če­ní kr­ku, o kte­rém vy­povědě­li svědci v emai­lo­vém svědec­tví. Přís­luš­né or­gá­ny se ta­ké vůbec nevěno­va­ly to­mu, zda pou­ži­tí do­nu­co­va­cí­ho prostřed­ku – tla­če­ní na krk a pou­ži­tí pout by­lo v da­né si­tua­ci nez­byt­né a přiměřené, či zda nepřed­sta­vo­va­lo za­ká­za­né špat­né za­chá­ze­ní se stěžo­va­te­lem.

61. Ústav­ní soud te­dy shr­nu­je, že po­vin­nos­tí In­spek­ce a dal­ších or­gánů čin­ných v tres­tním říze­ní by­lo ury­chleně vy­slech­nout všech­ny oči­té svědky udá­los­ti, kte­rá by­la předmětem tres­tní­ho ozná­me­ní stěžo­va­te­le a ve svých zá­věrech se vy­pořádat se vše­mi há­ji­tel­ný­mi tvr­ze­ní­mi stěžo­va­te­le a vy­světlit, jak mu by­la způso­be­na zjištěná zranění, a zda k nim doš­lo v důsled­ku špat­né­ho za­chá­ze­ní ze stra­ny po­li­cistů, či ni­ko­liv. Šetření pro­ve­de­né v té­to věci te­dy nespl­ňo­va­lo po­ža­da­vek na důklad­nost a rych­lost.

 

2. Ne­zá­vis­lost a nes­tran­nost

 

62. Ústav­ní soud po­do­tý­ká, že šetření ve věci tres­tní­ho ozná­me­ní stěžo­va­te­le pro­vádě­la In­spek­ce. ESLP ve věci Kum­mer pro­ti Čes­ké re­pub­li­ce (roz­su­dek ze dne 25. 7. 2013 č. 32133/11) shle­dal, že vy­šetřová­ní In­spek­ce nespl­ňo­va­lo vůči po­li­cii po­ža­da­vek ne­zá­vis­los­ti, ne­boť se jed­na­lo o út­var mi­nis­ter­stva vnit­ra a čle­ny In­spek­ce po­li­cie by­li na­dá­le přís­luš­ní­ci po­li­cie, kteří by­li po­vo­lá­ni k vý­ko­nu úkolů na mi­nis­ter­stvu vnit­ra. Pod­le ná­zo­ru ESLP ta­ko­vé us­pořádá­ní ne­vy­vo­lá­vá do­jem ne­zá­vis­los­ti a ne­za­ru­ču­je důvěru veřej­nos­ti v mo­no­pol stá­tu na pou­ži­tí sí­ly (§ 85-86).

63. GIBS ja­ko nás­le­dov­ník In­spek­ce žá­dné no­vé šetření v da­né věci nep­ro­ved­la a plně vy­šla z ma­te­riálů seb­ra­ných In­spek­cí. Pos­tup GIBS ani ne­vy­ka­zu­je žá­dný no­vý poh­led na věc a zhod­no­ce­ní důkazů. To je na­ko­nec do ur­či­té mí­ry po­cho­pi­tel­né, ne­boť návrh GIBS na od­lo­že­ní věci vy­pra­co­va­la stej­ná oso­ba i schvá­li­la stej­ná oso­ba, ja­ko před­cho­zí návrh In­spek­ce. Ob­dobně ani v reak­ci na no­vé tres­tní ozná­me­ní stěžo­va­te­le v ro­ce 2014 GIBS žá­dné vlas­tní šetření nep­ro­ved­la. Ve vy­jádření k ús­tav­ní stíž­nos­ti GIBS sa­ma uvá­dí, že veš­ke­rá zá­sad­ní šetření by­la pro­ve­de­na již v původ­ním pro­šetřová­ní. Je te­dy nut­no uzavřít, že šetření věci, kte­ré by­lo vý­lučně pro­ve­de­no In­spek­cí, nespl­ňo­va­lo po­ža­da­vek ne­zá­vis­los­ti.

64. Lze do­dat, že je otáz­kou, zda v ny­ní po­su­zo­va­ném případě lze GIBS po­va­žo­vat za ne­zá­vis­lý or­gán, po­kud šetření pro­vádě­ly stej­né oso­by ja­ko v dřívější In­spek­ci, kte­rá tím­to ne­zá­vis­lým or­gá­nem ne­by­la. Nel­ze přeh­léd­nout, že GIBS přev­za­la do slu­žeb­ní­ho poměru téměř všech­ny přís­luš­ní­ky před­cho­zí In­spek­ce. Z for­mál­ní­ho poh­le­du se GIBS I. ÚS 1042/15je­ví být vůči po­li­cii ne­zá­vis­lým or­gá­nem. Ne­ní podříze­na mi­nis­ter­stvu vnit­ra, ne­boť je­jí ředi­tel od­po­ví­dá přímo před­se­do­vi vlá­dy. Av­šak for­mál­ní ne­zá­vis­lost ne­za­ru­ču­je ne­zá­vis­lost prak­tic­kou. Po­kud je GIBS převážně ob­sa­ze­na bý­va­lý­mi přís­luš­ní­ky sborů, kte­ré má vy­šetřovat, je­jí ne­zá­vis­lost může být čistě ilu­zor­ní. To zej­mé­na po­kud i ve­de­ní GIBS se rek­ru­tu­je z bý­va­lých přís­luš­níků po­li­cie a In­spek­ce. Prak­tic­kou ne­zá­vis­lost GIBS by pod­pořilo vý­raznější za­po­je­ní osob, kte­ré dříve ne­by­ly přís­luš­ní­ky or­gánů, kte­ré GIBS vy­šetřuje.

65. Ústav­ní soud dá­le zdůraz­ňu­je, že nel­ze opo­mí­jet, že prin­cip ne­zá­vis­los­ti je úz­ce spjat s prin­ci­pem nes­tran­nos­ti. V očích vnější­ho po­zo­ro­va­te­le ab­sen­ce ne­zá­vis­los­ti přiro­zeně vy­vo­lá­vá po­chyb­nos­ti oh­ledně nes­tran­nos­ti pos­tu­pu da­né­ho or­gá­nu. Ta­ko­vé po­chyb­nos­ti Ústav­ní soud sdí­lí i v ny­ní po­su­zo­va­né věci. In­spek­ce a nás­ledně GIBS se fak­tic­ky ve vy­hod­no­ce­ní si­tua­ce spo­leh­ly pou­ze na úřed­ní zá­zna­my po­li­cie o zá­kro­ku pro­ti stěžo­va­te­li. Tvr­ze­ní stěžo­va­te­le a svědků, kteří uvádě­li sku­teč­nos­ti ve prospěch stěžo­va­te­le, zce­la ig­no­ro­va­ly a vůbec se s ni­mi ne­vy­pořáda­ly. Ta­ko­vý pos­tup In­spek­ce a GIBS pod­ko­pá­vá důvěru veřej­nos­ti v nes­tran­nost je­jich prá­ce a v důsled­ku tak vy­vo­lá­vá i po­chyb­nos­ti o prá­ci po­li­cie, je­jíž zá­kro­ky nej­sou ne­zá­vis­le a nes­tranně po­sou­ze­ny.

 

3. Přís­tup stěžo­va­te­le do spi­su

 

66. Jak Ústav­ní soud kon­sta­to­val již v ná­le­zu sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015, ne­mí­ní po­le­mi­zo­vat s vý­kla­dem po­dús­tav­ní­ho prá­va učiněným or­gá­ny čin­ný­mi v tres­tním říze­ní, kte­ré od­mít­ly umož­nit stěžo­va­te­li nah­léd­nout do spi­su ve­de­né­ho In­spek­cí a po­té GIBS. V kaž­dém případě však prá­vo stěžo­va­te­le na nah­léd­nu­tí do spi­su vy­plý­vá přímo z je­ho ús­tav­ní­ho prá­va na účin­né vy­šetřová­ní (bod 68). Poš­ko­ze­ný mu­sí být do vy­šetřová­ní za­po­jen v roz­sa­hu nez­byt­ném k za­jištění svých op­rávněných zá­jmů. Ten­to po­ža­da­vek za­hr­nu­je i umožnění přís­tu­pu do spi­su. Prá­vo přís­tu­pu však ne­ní auto­ma­tic­ké a může být od­epřeno v úvod­ních fá­zích šetření, po­kud spis ob­sa­hu­je cit­li­vé in­for­ma­ce, kte­ré by moh­ly poš­ko­dit tře­tí oso­by ne­bo oh­ro­zit vy­šetřová­ní. Roz­sah přís­tu­pu do spi­su lze ome­zit i po skon­če­ní vy­šetřová­ní, kte­ré ne­vyús­ti­lo v pos­tih pa­cha­te­le, po­kud pro to exis­tu­jí zá­važ­né důvo­dy, ja­ko je např. ochra­na práv třetích osob. Oběť však mu­sí mít přís­tup do spi­su ales­poň po skon­če­ní šetření a v ta­ko­vém roz­sa­hu, aby moh­la po­sou­dit, zda vy­šetřová­ní spl­ňo­va­lo všech­ny dí­lčí as­pek­ty účin­né­ho vy­šetřová­ní, a to bez oh­le­du na to, v ja­ké fá­zi ke skon­če­ní šetření doj­de (bod 57).

67. Stěžo­va­tel v té­to věci měl prá­vo na účin­né vy­šetřová­ní, ne­boť vznesl há­ji­tel­né tvr­ze­ní o špat­ném za­chá­ze­ní. Přís­tup do spi­su mu lze te­dy od­mít­nout pou­ze ve vý­ji­meč­ných přípa­dech, zej­mé­na v ra­ných fá­zích šetření, kdy by mohl být oh­ro­žen je­ho účel. Ta­ko­vé okol­nos­ti však or­gá­ny čin­né v tres­tním říze­ní neu­ved­ly. Je­jich je­di­ným ar­gu­men­tem by­lo, že stěžo­va­te­li prá­vo na nah­léd­nu­tí do spi­su pod­le tres­tní­ho řádu nesvědčí, ne­boť ne­ní poš­ko­ze­nou oso­bou ve smys­lu tres­tní­ho řádu a ani ne­by­ly ve věci za­há­je­ny úko­ny tres­tní­ho říze­ní. Nic­méně, jak by­lo již uve­de­no, prá­vo na přís­tup do spi­su vy­plý­vá přímo z ús­tav­ní­ho prá­va a je ta­dy ap­li­ko­va­tel­né ve všech fá­zích šetření, te­dy i po­kud da­ný or­gán pos­tu­pu­je jen pod­le § 158 od­st. 1 tres­tní­ho řádu. I v tom­to oh­le­du shodně ja­ko ve zmíněném ná­le­zu sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015 je třeba kon­sta­to­vat po­ru­še­ní prá­va stěžo­va­te­le na účin­né vy­šetřová­ní.

 

4. Zá­věr

 

68. Ústav­ní soud uza­ví­rá, že šetření pro­ve­de­né v da­né věci In­spek­cí a GIBS po­ža­dav­ky účin­né­ho vy­šetřová­ní nespl­ňu­je. Kraj­ské ani vr­chní stát­ní za­stu­pi­tel­ství ty­to ne­dos­tat­ky ni­jak ne­nap­ra­vi­lo a nao­pak KSZ by­lo s tím­to povr­chním šetřením a I. ÚS 1042/15 vy­hod­no­ce­ním spo­ko­je­no. Pro­to z vý­še uve­de­ných důvodů Ústav­ní soud ús­tav­ní stíž­nos­ti pod­le § 82 od­st. 2 písm. a) zá­ko­na o Ústav­ním sou­du čás­tečně vy­hověl, ne­boť pos­tu­pem or­gánů čin­ných v tres­tním říze­ní je po­ru­šo­vá­no prá­vo stěžo­va­te­le na účin­né vy­šetřová­ní vy­plý­va­jí­cí z čl. 7 od­st. 2 Lis­ti­ny a čl. 3 Úmlu­vy. Nás­ledně Ústav­ní soud pod­le § 82 od­st. 3 písm. b) zá­ko­na o Ústav­ním sou­du za­ká­zal GIBS pok­ra­čo­vat svou ne­čin­nos­tí spo­čí­va­jí­cí v nep­ro­ve­de­ní účin­né­ho vy­šetřová­ní přípa­du stěžo­va­te­le ve věci ve­de­né Ge­ne­rál­ní in­spek­cí bez­peč­nos­tních sborů pod sp. zn. GI-K-200/2012 v po­ru­šo­vá­ní ús­tavně za­ru­če­né­ho prá­va stěžo­va­te­le na účin­né vy­šetřová­ní dle čl. 7 od­st. 2 Lis­ti­ny. Po­vin­nos­tí GIBS ny­ní bu­de, aby vy­slech­la všech­ny re­le­van­tní svědky po­li­cej­ní­ho zá­sa­hu pro­ti stěžo­va­te­li dne 2. 8. 2011 (zej­mé­na za­sa­hu­jí­cí po­li­cis­ty, za­městnan­ce NP Šuma­va, les­ní dělní­ky a za­jištěné oso­by, kte­ré stěžo­va­te­le vidě­ly v po­li­cej­ním vo­ze po zá­kro­ku) a pro­ved­la dal­ší úko­ny, kte­ré mo­hou vést k ob­jasnění sku­teč­nos­tí, zda stěžo­va­tel byl dne 2. 8. 2011 pod­ro­ben ne­lid­ské­mu a po­ni­žu­jí­cí­mu za­chá­ze­ní, či ni­ko­liv. Je ta­ké nut­no, aby do to­ho­to šetření GIBS na něja­ké úrov­ni (např. ja­ko schva­lo­va­te­le návr­hu) za­po­ji­la oso­by, kte­ré ne­by­ly spo­je­ny s před­cho­zí In­spek­cí ani po­li­cií.

69. Ústav­ní soud však ne­vy­hověl té čás­ti ús­tav­ní stíž­nos­ti, kde stěžo­va­tel bro­jí i pro­ti pos­tu­pu Nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství. Ústav­ní soud se zto­tož­ňu­je s ná­zo­rem NSZ, že v da­né věci v rám­ci doh­le­du by­la je­ho pra­vo­moc po­su­zo­vat me­ri­tum věci značně ome­ze­ná, ne­boť moh­lo uči­nit pou­ze tzv. „doh­led nad doh­le­dem“. Jak vy­plý­vá z ju­di­ka­tu­ry Ústav­ní­ho sou­du, tak z těchto důvodů ne­po­va­žu­je ani žá­dost o doh­led k NSZ za účin­ný op­rav­ný prostředek, kte­rý mu­sí stěžo­va­te­lé vy­čer­pat (viz ná­lez sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015, bo­dy 31-32 a con­tra­rio). NSZ te­dy ne­moh­lo prá­vo na účin­né vy­šetřová­ní po­ru­šit, ne­boť mož­nost náp­ra­vy v da­ném šetření spo­čí­va­la pou­ze na dvou stup­ních stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství (KSZ a VSZ). Z těchto důvodů se v té­to čás­ti ús­tav­ní stíž­nost od­mí­tá.

 

Pou­če­ní: Pro­ti roz­hod­nu­tí Ústav­ní­ho sou­du se nel­ze od­vo­lat.

 

V Brně dne 24. května 2016

Da­vid Uh­líř

před­se­da se­ná­tu


 

Diskusia

 

Najčítanejšie články

Daňové trestné činy - niektoré aplikačné problémy

 vý­ťah z pred­náš­ky us­ku­toč­ne­nej dňa 09.05.2013 v Om­še­ní

 
Trestný čin ohovárania vs. prípustná (dovolená) kritika

 člá­nok pri­ná­ša ana­lý­zu zna­kov pre­či­nu oho­vá­ra­nia pod­ľa § 373 ods. 1 Tr. zák. a ve­nu­je po­zor­nosť aj prob­le­ma­ti­ke, do akej mie­ry je prí­pus­tná kri­ti­ka naj­mä ve­rej­ne čin­ných osôb.

 
Zákonnosť dôkazov a procesu dokazovania trestných činov s drogovým prvkom (z pohľadu obhajoby)

 cie­ľom člán­ku bo­lo pou­ká­zať na ma­név­ro­va­cí pries­tor ob­ha­jo­by pri vý­ko­ne ob­ha­jo­by osôb ob­vi­ne­ných z tres­tných či­nov naj­mä s dro­go­vým pr­vkom.

 
   
 
Mapa stránky   |   O nás   |   Kontakt Powered by Cyclone3 XUL CMS of Comsultia