Squatting - podmienky trestného postihu a princíp ultima ratio

Publikované: 03. 08. 2017, čítané: 695 krát
 

 

Prá­ve ve­ty:

 Ústav­ní soud mu­sí obec­ným soudům vy­tknout přís­tup, s ja­kým se s ap­li­ka­cí prin­ci­pu sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se vy­pořáda­ly. Nel­ze k němu přis­tu­po­vat tak, jak to uči­nil ob­vod­ní soud, s ar­gu­men­tem, že po­kud je da­ný přečin up­ra­ven v tres­tním zá­ko­ní­ku, pak až na vý­ji­meč­né přípa­dy ne­ní pro pou­ži­tí prin­ci­pu sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se mís­to. Z poh­le­du ús­tav­ní­ho prá­va a vý­še pop­sa­né­ho prin­ci­pu pro­por­cio­na­li­ty se Ústav­ní soud nemůže zto­tož­nit ani s náh­le­dem městské­ho sou­du, pod­le kte­ré­ho je třeba zá­sadně kaž­dý proti­práv­ní čin, kte­rý vy­ka­zu­je zna­ky uve­de­né v tres­tním zá­ko­ní­ku, po­va­žo­vat za trest­ný čin a opač­ný ná­zor lze za­stá­vat jen ve vý­ji­meč­ných přípa­dech. Ten­to přís­tup opo­mí­jí kon­cept le­gi­ti­mi­ty v tres­tním prá­vu, kte­rá je za­lo­že­na na tom, že "rep­re­siv­ní prostřed­ky mo­hou být pou­ži­ty pou­ze teh­dy, je-li to od­ůvodněno předev­ším v rám­ci úc­ty k zá­klad­ním právům a je­jich ochraně. Tres­tní prá­vo mu­sí chrá­nit zá­sad­ní - le­gi­tim­ní zá­jmy a hod­no­ty tam, kde ne­ní ji­né po­mo­ci. Trestněpráv­ní pos­tih pro­to může přijít jen v si­tua­cích, ve kte­rých je to nez­byt­né pro do­sa­že­ní úče­lu ap­li­ko­va­né nor­my. Prin­cip sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se z to­ho důvo­du nes­mí být pou­hou vý­jim­kou. Jak již by­lo uve­de­no vý­še, ús­tavněpráv­ní per­spek­ti­va nao­pak ve­de k zá­věru, že je mož­né ho ome­zit jen s cí­lem, kte­rý je le­gi­tim­ní, a způso­bem, kte­rý je přiměře­ný vůči to­mu­to le­gi­tim­ní­mu cí­li.

 Pro ús­tavněpráv­ní po­sou­ze­ní věci má ta­ké re­le­van­ci, jak ob­vod­ní soud kon­krétně ap­li­ko­val skut­ko­vou pod­sta­tu přeči­nu neop­rávněné­ho zá­sa­hu do prá­va k do­mu, by­tu ne­bo k ne­by­to­vé­mu pros­to­ru. Ta roz­li­šu­je "proti­práv­ní ob­sa­ze­ní" ne­mo­vi­tos­ti ja­ko for­mu in­ten­zivnější­ho zá­sa­hu a "proti­práv­ní uží­vá­ní" ja­ko méně in­ten­ziv­ní for­mu zá­sa­hu do ob­jek­tu chráněné­ho tres­tním zá­ko­ní­kem. Proti­práv­ní uží­vá­ní do­mu, by­tu ne­bo ne­by­to­vé­ho pros­to­ru ji­né­ho, byť to zá­kon nezdůraz­ňu­je, ne­ní tak zá­važ­né ja­ko proti­práv­ní ob­sa­ze­ní ta­ko­vých ob­jektů. Pro­to bu­de za­potřebí v přípa­dech neop­rávněné­ho uží­vá­ní uve­de­ných pros­torů, jichž ob­čan před­tím uží­val po prá­vu, peč­livě vá­žit okol­nos­ti přípa­du z hle­dis­ka ná­le­ži­té­ho po­sou­ze­ní po­va­hy a zá­važ­nos­ti tres­tné­ho či­nu při sta­no­ve­ní dru­hu tres­tu a je­ho vý­měry a v od­ůvodněných přípa­dech i z hle­dis­ka zá­sa­dy sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se sta­no­ve­né a z ní vy­plý­va­jí­cí­ho prin­ci­pu ul­ti­ma ra­tio.

 Ne­bu­de-li tr­vat ta­ko­vé uží­vá­ní dlou­ho a ne­by­la-li způso­be­na jed­ná­ním neop­rávněné­ho uži­va­te­le ško­da ne­bo ji­ný zá­važ­ný nás­le­dek, resp. úči­nek, zpra­vid­la nepůjde o trest­ný čin, byť jed­ná­ním neop­rávněné­ho uži­va­te­le by­ly for­mál­ní zna­ky tres­tné­ho či­nu pod­le § 208 od­st. 1 naplně­ny." Z roz­hod­nu­tí obec­ných soudů pod­le Ústav­ní­ho sou­du ne­ní zjev­né, že sa­mot­ná dél­ka uží­vá­ní squatu po do­bu 36 dnů po up­ly­nu­tí vý­povědní do­by ved­la k nás­ledkům pro vlas­tnic­tví squatu na­to­lik zá­važ­ným, že vy­ža­do­va­ly trestněpráv­ní pos­tih stěžo­va­te­le. Vzhle­dem k to­mu, že se stěžo­va­tel do­pus­til pou­ze "proti­práv­ní­ho uží­vá­ní" used­los­ti Ci­bul­ka ja­ko jed­ná­ní niž­ší in­ten­zi­ty ve smys­lu § 208 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku, mě­ly obec­né sou­dy mno­hem ví­ce vzít na zřetel a ob­jas­nit sou­vi­se­jí­cí okol­nos­ti uží­vá­ní to­ho­to squatu.

 Obec­né sou­dy po­ru­ši­ly prin­cip sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se, pro­to­že v kon­krét­ních skut­ko­vých okol­nos­tech dos­ta­tečně nezdůvod­ni­ly, proč ne­pos­ta­čo­va­lo vy­užít ji­ných práv­ních prostředků k řeše­ní spo­ru stěžo­va­te­le s vlas­tní­kem used­los­ti Ci­bul­ka a k ochraně je­ho vlas­tnic­tví. Mě­ly mno­hem kon­krétněji při zoh­lednění všech re­le­van­tních sku­teč­nos­tí zdůvod­nit, proč by­lo op­rav­du nut­né tu­to věc řešit prostřed­ky tres­tní­ho prá­va. V je­jich roz­hod­nu­tích ve vý­sled­ku chybělo peč­li­vé zdůvodnění přiměřenos­ti ome­ze­ní prin­ci­pu sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se. Z to­ho důvo­du roz­hod­nu­tí obec­ných soudů neod­po­ví­da­la ús­tav­ním po­ža­davkům, kte­ré ply­nou z čl. 39 Lis­ti­ny, čl. 4 od­st. 4 Lis­ti­ny a čl. 1 od­st. 1 Ústa­vy.

 

 

II.ÚS 3080/16 ze dne 23. 5. 2017

 

K prin­ci­pu sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se (squat­ting v used­los­ti Ci­bul­ka)

 

 

Čes­ká re­pub­li­ka

NÁLEZ

Ústav­ní­ho sou­du
Jmé­nem re­pub­li­ky

 

 

 

Ústav­ní soud roz­hodl v se­ná­tu slo­že­ném z před­se­dy se­ná­tu Jiřího Ze­mán­ka a soudců Lud­ví­ka Da­vi­da (soud­ce zpra­vo­daj) a Vojtěcha Šimíč­ka o ús­tav­ní stíž­nos­ti M. Ď., za­stou­pe­né­ho Pav­lem Uh­lem, ad­vo­ká­tem, AK se síd­lem Kořen­ské­ho 15, Pra­ha 5 - Smí­chov, pro­ti us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 31. 5. 2016 č. j. 6 Tdo 201/2016-42, us­ne­se­ní Městské­ho sou­du v Pra­ze ze dne 15. 10. 2015 č. j. 7 To 394/2015-174, a roz­sud­ku Ob­vod­ní­ho sou­du pro Pra­hu 5 ze dne 29. 6. 2015 č. j. 19 T 70/2015-32, za účas­ti Nej­vyš­ší­ho sou­du, Městské­ho sou­du v Pra­ze a Ob­vod­ní­ho sou­du pro Pra­hu 5 ja­ko účas­tníků říze­ní, tak­to:

 

I. Roz­sud­kem Ob­vod­ní­ho sou­du pro Pra­hu 5 ze dne 29. 6. 2015 č. j. 19 T 70/2015-32, us­ne­se­ním Městské­ho sou­du v Pra­ze ze dne 15. 10. 2015 č. j. 7 To 394/2015-174 a us­ne­se­ním Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 31. 5. 2016 č. j. 6 Tdo 201/2016-42 byl po­ru­šen prin­cip sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se pod­le čl. 39 Lis­ti­ny zá­klad­ních práv a svo­bod.

 

II. Ta­to roz­hod­nu­tí se pro­to ru­ší.

 

Od­ůvodnění:

 

I. Re­ka­pi­tu­la­ce průběhu říze­ní

 

1. Ústav­ní stíž­nos­tí ze dne 14. 9. 2016 stěžo­va­tel na­padl v zá­hla­ví uve­de­ná roz­hod­nu­tí obec­ných soudů. Ob­vod­ní soud pro Pra­hu 5 (dá­le jen "ob­vod­ní soud") na­pa­de­ným roz­sud­kem shle­dal stěžo­va­te­le vin­ným ze spá­chá­ní přeči­nu neop­rávněné­ho zá­sa­hu do prá­va k do­mu, by­tu ne­bo k ne­by­to­vé­mu pros­to­ru pod­le § 208 od­st. 1 zá­ko­na č. 40/2009 Sb., tres­tní zá­ko­ník, ve znění pozdějších před­pisů (dá­le jen "tres­tní zá­ko­ník"). Za je­ho squat­ter­ské jed­ná­ní spo­čí­va­jí­cí v proti­práv­ním uží­vá­ní used­los­ti Ci­bul­ka mu ulo­žil trest od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní dvou měsíců. Je­ho vý­kon pod­míněně od­lo­žil na zku­šeb­ní do­bu jed­no­ho ro­ku. Městský soud v Pra­ze (dá­le jen "městský soud") i Nej­vyš­ší soud ne­vy­hově­ly op­rav­ným prostředkům stěžo­va­te­le. Stěžo­va­tel tvr­dí, že uve­de­ná roz­hod­nu­tí tres­tních soudů ved­la k po­ru­še­ní prin­ci­pu sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se, pod­le kte­ré lze tres­tní od­povědnost a trestněpráv­ní důsled­ky s ní spo­je­né up­lat­ňo­vat jen v přípa­dech spo­le­čen­sky škod­li­vých, ve kte­rých ne­pos­ta­ču­je up­latnění od­povědnos­ti pod­le ji­né­ho práv­ní­ho před­pi­su. Kromě to­ho stěžo­va­tel na­mí­tá, že roz­hod­nu­tí obec­ných soudů ved­la k po­ru­še­ní rov­nos­ti před zá­ko­nem, před­ví­da­tel­nos­ti prá­va a zá­ka­zu zneu­ži­tí prá­va k ji­né­mu úče­lu, než pro kte­rý by­lo sta­no­ve­no. Navr­hu­je pro­to zru­še­ní na­pa­de­ných roz­hod­nu­tí tres­tních soudů.

 

2. V květnu ro­ku 2012 stěžo­va­tel spo­lu s dal­ší­mi dvěma oso­ba­mi uzavřel smlou­vu se spo­leč­nos­tí Ci­bul­ka a. s., kte­rá vlas­tní used­lost Ci­bul­ka (dá­le jen "vlas­tník"). Ozna­či­li ji ja­ko do­ho­du o spolu­prá­ci na op­ravě a údržbě used­los­ti (dá­le jen "do­ho­da"). Vlas­tník souh­la­sil s tím, že se stěžo­va­tel a zby­lé oso­by mo­hou v used­los­ti zdr­žo­vat za pod­mí­nek v čl. III do­ho­dy. Pod­le je­ho znění mohl stěžo­va­tel "vy­uží­vat" šest přesně vy­me­ze­ných pros­torů used­los­ti Ci­bul­ka. Do­ho­da ta­ké v čl. VI vý­slovně uvá­dí, že "ne­ní náj­em­ní smlou­vou na pro­ná­jem" used­los­ti. Do­hod­nu­tá spolu­prá­ce pak ví­ce než dva ro­ky pro­bí­ha­la. Stěžo­va­tel měl za to, že mu do­ho­da umož­ňo­va­la v used­los­ti Ci­bul­ka i byd­let. Chá­pal to ja­ko for­mu vy­uží­vá­ní je­jích pros­torů. Vlas­tník však nab­yl doj­mu, že stěžo­va­tel a zby­lí smluv­ní par­tneři do­ho­du po­ru­šu­jí. Ko­na­li na Ci­bul­ce různé ak­ce, kte­ré vlas­tník neschvá­lil. Pro­vádě­li úp­ra­vy, ke kte­rým ne­dal souh­las. Vy­uží­va­li pros­to­ry, kte­ré pod­le do­ho­dy ne­moh­li uží­vat. V used­los­ti ta­ké byd­le­li, ač­ko­liv jim to pod­le vlas­tní­ka do­ho­da ne­po­vo­lo­va­la. Z Ci­bul­ky se stal squat. Pod­le čl. IV do­ho­dy ji pro­to vlas­tník dne 20. 12. 2014 vy­pověděl. Měl za to, že by­la zá­važ­ným způso­bem po­ru­še­na. Při pod­pi­su do­ho­dy si smluv­ní stra­ny pro případ vý­povědi sjed­na­ly tříměsíč­ní vý­povědní do­bu po­čí­na­jí­cí pr­vním dnem ka­len­dářní­ho měsí­ce nás­le­du­jí­cí­ho po do­ru­če­ní vý­povědi. Vý­povědní do­ba te­dy mě­la skon­čit dne 31. 3. 2015.

 

3. Stěžo­va­tel a dal­ší účas­tní­ci do­ho­dy ov­šem s vý­povědí ne­souh­la­si­li. By­la pod­le nich nep­lat­ná. Sna­ži­li se pro­to s vlas­tní­kem vy­jed­ná­vat a spor o tvr­ze­ném po­ru­še­ní do­ho­dy a plat­nos­ti vý­povědi vy­řešit. Do­má­ha­li se napřík­lad del­ší do­by k od­stěho­vá­ní svých věcí, ne­bo za­jištění ji­né ne­mo­vi­tos­ti, kam by se moh­li přesu­nout. Ta­to vy­jed­ná­vá­ní tr­va­la i po up­ly­nu­tí vý­povědní do­by. Dne 5. 5. 2015 po­dal vlas­tník tres­tní ozná­me­ní, na je­hož zá­kladě proběhl o den později po­li­cej­ní zá­sah. Po­li­cie něko­lik squat­terů za­dr­že­la, až na stěžo­va­te­le však všech­ny pro­pus­ti­la. Stát­ní zá­stup­ce Ob­vod­ní­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství pro Pra­hu 5 po­dal dne 7. 5. 2015 na stěžo­va­te­le návrh na pot­res­tá­ní. Ob­vod­ní soud nejpr­ve roz­hodl tres­tním příka­zem, ve kte­rém shle­dal vi­nu stěžo­va­te­le. Ten ov­šem po­dal od­por. Ob­vod­ní soud pro­to nařídil hlav­ní lí­če­ní. Na zá­kladě pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní do­šel k zá­věru, že squat­teři v če­le se stěžo­va­te­lem opa­ko­vaně ne­res­pek­to­va­li vů­li vlas­tní­ka, kte­rý jim dá­val naj­evo, že ne­mo­vi­tost uží­va­jí bez práv­ní­ho důvo­du, a od­mít­li areál ne­mo­vi­tos­ti vy­kli­dit. For­mou nát­la­ku se sna­ži­li vy­nu­tit si setr­vá­ní v ne­mo­vi­tos­ti. Kla­de­ní pod­mí­nek vlas­tní­ko­vi i s oh­le­dem na množ­stev­ní převa­hu squat­terů hra­ni­či­lo pod­le ob­vod­ní­ho sou­du s útis­kem či vy­dí­rá­ním. Od 31. 3. 2015 squat­teři po­bý­va­li v areá­lu Ci­bul­ky bez práv­ní­ho důvo­du, pro­to­že vlas­tník pod­le sou­du řádně ukon­čil do­ho­du. Tím stěžo­va­tel napl­nil všech­ny zna­ky skut­ko­vé pod­sta­ty přeči­nu neop­rávněné­ho zá­sa­hu do prá­va k do­mu, by­tu ne­bo k ne­by­to­vé­mu pros­to­ru.

 

4. K ná­mit­ce stěžo­va­te­le, že v té­to věci měl soud ap­li­ko­vat prin­cip sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se, ob­vod­ní soud uvedl, že s oh­le­dem na před­cho­zí jed­ná­ní vlas­tní­ka ne­by­li squat­teři "vděčni" ani za tu mož­nost, že moh­li ob­jekt le­gálně uží­vat něko­lik let. Pro­ti to­mu sto­jí roz­sah, v ja­kém zneu­ži­li vlas­tnic­tví, i okol­nos­ti, za kte­rých tak či­ni­li. Ap­li­ka­ce uve­de­né­ho prin­ci­pu pro­to pod­le ob­vod­ní­ho sou­du ne­by­la na­místě. Pod­le ob­vod­ní­ho sou­du nemůže ob­stát ar­gu­ment, že se vlas­tník měl nejdříve há­jit for­mou ci­vil­ní ža­lo­by a ne­mohl vy­užít prostředků tres­tní­ho prá­va. Ta­ko­vý vý­klad by ve svém důsled­ku zna­me­nal, že by us­ta­no­ve­ní § 208 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku by­lo ob­so­let­ní. Účel úp­rav v ci­vil­ním říze­ní a v tres­tním říze­ní je pod­le ob­vod­ní­ho sou­du zce­la zjevně ji­ný. V ci­vil­ním říze­ní jde o "pou­hé" vy­kli­ze­ní. V tres­tním říze­ní je však úče­lem i pot­res­tá­ní proti­práv­ní­ho jed­ná­ní po­ru­šu­jí­cí­ho zá­jmy chráněné tres­tním zá­ko­ní­kem, po­kud prostřed­ky pod­le ji­ných práv­ních před­pisů ne­dos­ta­ču­jí.

 

5. Městský soud za­mítl od­vo­lá­ní stěžo­va­te­le pro­ti roz­sud­ku ob­vod­ní­ho sou­du. Zdůraz­nil, že klí­čo­vou otáz­kou je proti­práv­nost uží­vá­ní předmětné ne­mo­vi­tos­ti v době od 1. 4. 2015 do 6. 5. 2015, ni­ko­liv otáz­ka vlas­tnic­tví a je­ho ochra­ny. Vy­tkl si­ce ob­vod­ní­mu sou­du něko­lik pro­ces­ních chyb, ne­souh­la­sil však s ná­mit­ka­mi stěžo­va­te­le vůči ob­sa­hu smlou­vy a nep­lat­nos­ti vý­povědi. To­mu os­tatně pod­le městské­ho sou­du od­po­ví­da­la sku­teč­nost, že stěžo­va­tel ne­na­padl vý­pověď u ci­vil­ní­ho sou­du a sna­žil se s vlas­tní­kem vy­jed­ná­vat, ne­bo mu do­kon­ce klást dopl­ňu­jí­cí po­ža­dav­ky. K pou­ži­tí sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se městský soud zdůraz­nil, že je třeba zá­sadně kaž­dý proti­práv­ní čin, kte­rý vy­ka­zu­je zna­ky uve­de­né v tres­tním zá­ko­ní­ku, po­va­žo­vat za trest­ný čin. Obecně ta­ko­vý čin nel­ze po­va­žo­vat za spo­le­čen­sky neš­kod­li­vý. Opač­ný ná­zor lze za­stá­vat jen ve vý­ji­meč­ných přípa­dech, ve kte­rých z ur­či­tých zá­važ­ných důvodů nel­ze up­lat­ňo­vat tres­tní rep­re­si, po­kud po­su­zo­va­ný čin svou po­va­hu neod­po­ví­dá ani těm nej­leh­čím, běžně se vy­sky­tu­jí­cím tres­tným činům da­né práv­ní kva­li­fi­ka­ce. Ob­vod­ní soud pod­le městské­ho sou­du prin­cip sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se ne­popřel, pro­to­že z jed­ná­ní stěžo­va­te­le před po­li­cej­ním zá­sa­hem jasně ply­nu­lo, že ne­má v úmys­lu used­lost Ci­bul­ka opus­tit. Z hle­dis­ka ukon­če­ní již 36 dnů tr­va­jí­cí­ho proti­práv­ní­ho uží­vá­ní předmětné ne­mo­vi­tos­ti pro­to by­lo třeba přis­tou­pit k nej­zaz­ší­mu řeše­ní trestněpráv­ní po­va­hy.

 

6. Nej­vyš­ší soud ve svém us­ne­se­ní uvedl, že smluv­ní stra­ny uzavře­ly do­ho­du ja­ko smlou­vu ne­poj­me­no­va­nou, ni­ko­li ja­ko smlou­vu náj­em­ní. To sa­mot­ná do­ho­da o spolu­prá­ci jasně a vý­slovně ve svém textu dek­la­ro­va­la. Nel­ze souh­la­sit se stěžo­va­te­lem, že do­ho­da o spolu­prá­ci by­la smlou­vou smí­še­né­ho cha­rak­te­ru, kte­rá v sobě ob­sa­ho­va­la i smlou­vu náj­em­ní. Ta­ko­vý vý­klad by od­po­ro­val je­jí­mu vý­slov­né­mu ob­sa­hu. Vlas­tník pak stěžo­va­te­li dal vý­pověď zce­la v in­ten­cích do­ho­dy. Po­kud se te­dy v da­ném ob­jek­tu stěžo­va­tel na­dá­le zdr­žo­val po up­ly­nu­tí vý­povědní lhů­ty, či­nil tak vědomě proti­právně. Ne­by­lo na­víc na­místě pou­žít prin­cip sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se. Ten­to prin­cip se up­lat­ní, po­kud po­su­zo­va­ný sku­tek z hle­dis­ka spod­ní hra­ni­ce tres­tnos­ti neod­po­ví­dá běžně se vy­sky­tu­jí­cím tres­tným činům da­né skut­ko­vé pod­sta­ty. Kri­té­rium spo­le­čen­ské škod­li­vos­ti přípa­du dopl­ňu­je zá­sa­da "ul­ti­ma ra­tio". Z ní vy­plý­vá, že tres­tní prá­vo má mís­to pou­ze tam, kde ji­né prostřed­ky ochra­ny práv fy­zic­kých a práv­nic­kých osob nej­sou dos­ta­teč­né, účin­né ne­bo vhod­né. V po­su­zo­va­ném případě však sou­dy ta­ko­vé okol­nos­ti nez­jis­ti­ly. Od­mí­ta­vý pos­toj ob­viněné­ho k res­pek­to­vá­ní vů­le vlas­tní­ka, aby opus­til uve­de­ný ob­jekt, ve spo­je­ní s dél­kou úmysl­né­ho neop­rávněné­ho zá­sa­hu do práv vlas­tní­ka, ukon­če­né­ho až zá­kro­kem po­li­cie, svědčí o vy­šší in­ten­zitě proti­práv­ní­ho jed­ná­ní stěžo­va­te­le. Sku­teč­nost, že svých ná­roků se ve for­mál­ní ro­vině mohl vlas­tník uve­de­né­ho ob­jek­tu do­má­hat též u ci­vil­ní­ho sou­du, ne­za­lo­ži­la překáž­ku pro up­latnění trestněpráv­ní od­povědnos­ti stěžo­va­te­le. Nej­vyš­ší soud pro­to do­vo­lá­ní od­mítl.

 

II. Ob­sah ús­tav­ní stíž­nos­ti

 

7. V ús­tav­ní stíž­nos­ti stěžo­va­tel na­mí­tá, že san­kce či do­nu­ce­ní se ma­jí up­lat­nit, jes­tli­že ji­né nás­tro­je prá­va sel­žou ne­bo pos­trá­da­jí smysl. Me­zi stra­na­mi vznikl spor, a pro­to vy­jed­ná­va­ly. V je­den okam­žik se jed­na stra­na roz­hod­la dá­le ne­jed­nat a ob­rá­ti­la se na po­li­cii. Za ob­vyk­lých okol­nos­tí se ob­dob­ný kon­flikt řeší nás­tro­ji ci­vil­ní­ho prá­va. Kaž­dý, kdo uží­vá ne­mo­vi­tost po skon­če­ní ci­vil­ní­ho vzta­hu, kte­rý k to­mu dá­val op­rávnění, če­lí zpra­vid­la ci­vil­ní ža­lobě či návr­hu na naříze­ní předběžné­ho opatření. Prin­cip sub­si­dia­ri­ty vy­jadřuje vztah me­zi tres­tním prá­vem a ji­ný­mi nás­tro­ji prá­va, te­dy i ci­vil­ním prá­vem ja­ko cel­kem, ni­ko­liv vý­luč­ný vztah me­zi tres­tním prá­vem a smlou­vou o náj­mu by­tu, jak svá od­ůvodnění konstruo­va­ly obec­né sou­dy. Me­zi vše­mi ak­té­ry ne­by­lo spo­ru o tom, že op­rávnění k uží­vá­ní ne­mo­vi­tos­ti do 31. 3. 2015 exis­to­va­lo. Spor­né by­lo, zda skon­či­lo. Práv­ní re­žim po skon­če­ní op­rávnění k uží­vá­ní ne­mo­vi­tos­ti se ne­li­ší, ať už se jed­ná o náj­em by­tu či ni­ko­liv. Praxe pak ví­ce chrá­ní fak­tic­ké byd­le­ní, kte­ré by­lo v tres­tním říze­ní pro­ká­zá­no. Pod­le stěžo­va­te­le byl ulo­že­ný trest fak­tic­ky zkrat­ko­vi­tým exem­plár­ním tres­tem, kte­rý zce­la přek­ro­čil ob­vyk­lé hra­ni­ce me­zi nás­tro­ji ci­vil­ní­ho prá­va a nás­tro­ji tres­tní­ho prá­va. Po­vý­šil tres­tní nás­tro­je stá­tu na bez­myš­len­ko­vi­tou san­kci za hypo­te­tic­ké dot­če­ní vlas­tnic­ké­ho prá­va.

 

8. Stěžo­va­tel a dal­ší oso­by ži­jí­cí na stat­ku Ci­bul­ka by­li sou­čás­tí squat­ter­ské­ho hnu­tí. To usi­lu­je o vy­uži­tí ne­vyu­ží­va­ných ne­mo­vi­tos­tí s cí­lem je chrá­nit před chát­rá­ním a sou­časně pou­ka­zo­vat na nev­hod­nou by­to­vou so­ciál­ní po­li­ti­ku veřej­ných kor­po­ra­cí či ne­dos­ta­teč­nou veřej­nop­ráv­ní re­gu­la­ci. Na squat­ting je sa­mozřejmě mož­né nah­lí­žet různě. Reak­ce na jed­not­li­vé ak­ti­vi­ty squat­ter­ské­ho hnu­tí ze stra­ny soudů a or­gánů čin­ných v tres­tním říze­ní nic­méně bý­va­jí spí­še zdr­žen­li­vé. I v přípa­dech in­ten­zivnějších útoků na vlas­tnic­ké prá­vo, kte­rým nepřed­chá­ze­lo le­gál­ní uží­vá­ní ne­mo­vi­tos­ti, zpra­vid­la směřují do přes­tup­ko­vé­ho říze­ní. Stěžo­va­tel před obec­ný­mi sou­dy pou­ka­zo­val na to, že v ji­ných přípa­dech ne­do­chá­zí k tak in­ten­ziv­ní­mu stí­há­ní squat­terů. Napřík­lad v nej­známějším praž­ském squatu Kli­ni­ka doš­lo ke zce­la shod­né si­tua­ci. By­lo po­dá­no tres­tní ozná­me­ní a žá­dost po­li­cii o vy­kli­ze­ní. Stát­ní zá­stup­ce však věc vy­hod­no­til ja­ko otáz­ku souk­ro­mé­ho prá­va. Když po­li­cie ob­jekt od­mít­la vy­kli­dit, vlas­tník se ob­rá­til na ci­vil­ní soud, kte­rý věc řeší ja­ko kaž­dý ji­ný ci­vil­ní spor. To do­ka­zu­je, že sou­dy v ci­vil­ním říze­ní jsou s to pos­kyt­nout efek­tiv­ní, okam­ži­tou a pruž­nou ochra­nu. Dal­ším přík­la­dem je i tres­tní stí­há­ní osob, kte­ré ob­sa­di­ly v zá­ří 2009 squat na Al­ber­tově. Ob­ža­lo­ba je vi­ni­la ze stej­né­ho tres­tné­ho či­nu ja­ko stěžo­va­te­le. Přís­luš­ný soud to­to stí­há­ní za­sta­vil a věc pos­tou­pil do přes­tup­ko­vé­ho říze­ní. Kon­sta­to­val, že sku­tek ne­do­sáhl in­ten­zi­ty, kte­rá by od­ůvod­ňo­va­la tres­tní rep­re­si. V případě ob­sa­ze­ní do­mu v Hál­kově uli­ci v Pra­ze, kte­ré proběhlo dne 7. 6. 2014, by­lo si­ce za­há­je­no tres­tní stí­há­ní, ale stát­ní zá­stup­ce Ob­vod­ní­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství pro Pra­hu 2 us­ne­se­ní o za­há­je­ní tres­tní­ho stí­há­ní zru­šil a věc by­la po­té od­lo­že­na.

 

9. Ve vel­mi po­dob­ných věcech se tak prin­cip sub­si­dia­ri­ty na­ko­nec vždy up­lat­nil. Ve zce­la shod­né věci squatu Kli­ni­ka roz­ho­du­jí ci­vil­ní sou­dy. Or­gá­ny čin­né v tres­tním říze­ní ne­ma­jí žá­dný prob­lém se sub­si­dia­ri­tou, kte­rou ap­li­ku­jí bez ja­kých­ko­liv po­chyb. Je te­dy zce­la zjev­né, že pou­ze v případě stěžo­va­te­le šlo o oje­dině­lý exces, kte­rý jej po­su­nul do zce­la ji­né­ho pos­ta­ve­ní. Zá­kon byl vůči němu ap­li­ko­ván přísněji než v přípa­dech ji­ných. Je ov­šem zá­klad­ním před­pok­la­dem práv­ní­ho stá­tu, že ve stej­ných přípa­dech se roz­ho­du­je stejně a v různých různě.

 

III. Vy­jádření dal­ších účas­tníků říze­ní a rep­li­ka stěžo­va­te­le na ta­to vy­jádření

 

10. Ústav­ní soud za­slal ús­tav­ní stíž­nost stěžo­va­te­le k vy­jádření účas­tníkům říze­ní. Vy­jádřil se pou­ze ob­vod­ní soud a Nej­vyš­ší soud.

 

11. Ob­vod­ní soud ve svém vy­jádření k ús­tav­ní stíž­nos­ti kon­sta­to­val, že předmětem tres­tní­ho říze­ní ne­by­la otáz­ka pos­ti­hu vlas­tní­ka chát­ra­jí­cí ne­mo­vi­tos­ti. Šlo pou­ze o pos­tih stěžo­va­te­le, kte­rý se pod­le or­gánů čin­ných v tres­tním říze­ní do­pus­til tres­tné­ho či­nu. Důkaz­ní návr­hy ob­ha­jo­by se zce­la od­chý­li­ly od pod­sta­ty pro­jed­ná­va­né­ho skut­ku, kte­rým je pros­té bez­pre­ce­den­tní ob­sa­ze­ní ci­zí­ho do­mu. V žá­dném případě neš­lo o zkrat­ko­vi­té jed­ná­ní ani ze stra­ny ma­ji­te­le ob­jek­tu, ani ze stra­ny po­li­cie, kte­rá později ob­jekt vy­kli­di­la. Od­sou­ze­ný pro­ka­za­telně věděl, že ob­jekt uží­vá bez práv­ní­ho důvo­du, bez souh­la­su ma­ji­te­le. Mu­sel vědět, že po­ru­šu­je zá­kon. Na stěžo­va­te­le se nev­zta­hu­je ochra­na, kte­rá by mu umož­ňo­va­la v pros­to­ru byd­let do do­by, než mu bu­de pos­kyt­nu­ta by­to­vá náh­ra­da. Prostřed­ky tres­tní­ho prá­va by­ly na­místě i kvů­li re­la­tiv­ní dlou­ho­do­bos­ti proti­práv­ní­ho jed­ná­ní stěžo­va­te­le. Pod­le stěžo­va­te­le by v pod­statě kdo­ko­li měl prá­vo uží­vat ci­zí ma­je­tek, po­kud by měl za to, že jej vlas­tník neu­ží­vá sou­ladně s práv­ní­mi před­pi­sy, obecně za­ži­tý­mi zvyk­los­tmi, a předev­ším s je­ho před­sta­va­mi. To by ved­lo k ab­sur­dním si­tua­cím, ve kte­rých by souk­ro­mé oso­by moh­ly uží­vat ta­ko­vý ma­je­tek pro­ti vů­li vlas­tní­ka.

 

12. Nej­vyš­ší soud ve svém vy­jádření uvedl, že zá­sa­du ul­ti­ma ra­tio nel­ze vy­klá­dat tak, že tres­tní pos­tih zá­vi­sí pou­ze na tom, zda by­ly či ne­by­ly up­latně­ny i net­res­tní prostřed­ky. Prak­tic­ky by to ved­lo k ne­ga­ci prostředků tres­tní­ho prá­va ja­ko nás­tro­je k ochraně ma­jet­ku či zá­vaz­ko­vých vztahů. Napl­ňu­je-li proti­práv­ní jed­ná­ní pa­cha­te­le všech­ny zna­ky skut­ko­vé pod­sta­ty někte­ré­ho tres­tné­ho či­nu uve­de­né­ho ve zvláš­tní čás­ti tres­tní­ho zá­ko­ní­ku, je třeba ta­ko­vé jed­ná­ní po­va­žo­vat za trest­ný čin. Vy­vo­ze­ní tres­tní od­povědnos­ti je s pou­ka­zem na prin­cip sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se ko­ri­go­vá­no pou­ze v přípa­dech, kte­ré se s oh­le­dem na kon­krét­ní zjištěné sku­teč­nos­ti vy­my­ka­jí běžně se vy­sky­tu­jí­cím tres­tným činům da­né práv­ní kva­li­fi­ka­ce. Nej­vyš­ší soud přitom v ús­tav­ní stíž­nos­tí na­pa­de­ném roz­hod­nu­tí roz­vedl, že v po­su­zo­va­né věci ne­by­ly dá­ny vý­ji­meč­né okol­nos­ti, kte­ré by od­ůvod­ňo­va­ly ap­li­ka­ci to­ho­to trestněpráv­ní­ho prin­ci­pu.

 

13. Stěžo­va­tel ve své reak­ci na vy­jádření obou soudů uvedl, že Nej­vyš­ší soud shodně se sou­dy niž­ší­mi po­jí­má sub­si­dia­ri­tu ja­ko vý­ji­meč­ný in­sti­tut. Ten by se pod­le nich měl up­lat­nit ve zce­la vý­ji­meč­ných přípa­dech, po­kud je pnu­tí me­zi důsled­ky ap­li­ka­ce zá­ko­na a obec­nou před­sta­vou spra­vedl­nos­ti na­to­lik in­ten­ziv­ní, že soud jed­ná­ní for­málně tres­tné proh­lá­sí za net­res­tné. Pod­le stěžo­va­te­le je ta­ko­vý přís­tup k ap­li­ka­ci tres­tní­ho prá­va nes­práv­ný. Ty­to otáz­ky ne­mo­hou být re­du­ko­vá­ny do po­do­by vý­ji­meč­né­ho upuštění od tres­tní rep­re­se, po­kud soud­ce sez­ná, že exis­tu­je zvláš­tní a vý­ji­meč­ný důvod k ta­ko­vé­mu kro­ku. Stěžo­va­tel po­té dopl­nil něko­lik fi­lo­zo­fic­kých úvah k otáz­ce ob­čan­ské ne­pos­luš­nos­ti.

 

IV. Práv­ní po­sou­ze­ní

 

14. Ústav­ní stíž­nost spl­ňu­je všech­ny po­ža­do­va­né ná­le­ži­tos­ti a pod­mín­ky pro je­jí pro­jed­ná­ní, kte­ré sta­no­ví Ústa­va a zá­kon č. 182/1993 Sb., o Ústav­ním sou­du, ve znění pozdějších před­pisů (dá­le jen "zá­kon o Ústav­ním sou­du").

 

15. Po zvá­že­ní ar­gu­men­ta­ce ob­sa­že­né v ús­tav­ní stíž­nos­ti a ob­sa­hu na­pa­de­ných roz­hod­nu­tí i vy­žá­da­ných spisů dospěl Ústav­ní soud k zá­věru, že ús­tav­ní stíž­nost je důvod­ná.

     

16. Stěžo­va­tel v ús­tav­ní stíž­nos­ti zej­mé­na na­mí­tá, že obec­né sou­dy mě­ly ap­li­ko­vat prin­cip sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se. Spor me­zi ním a vlas­tní­kem used­los­ti Ci­bul­ka by­lo pod­le něj mož­né řešit nás­tro­ji ci­vil­ní­ho prá­va. Na­mís­to to­ho byl pod­le svých slov exem­plárně pot­res­tán.

 

17. Pro­jed­ná­va­ná věc spa­dá do roz­sa­hu ús­tavně za­ru­če­né­ho prá­va, kte­ré up­ra­vu­je čl. 39 Lis­ti­ny zá­klad­ních práv a svo­bod (dá­le jen "Lis­ti­na"). Pod­le něj pla­tí, že "[j]en zá­kon sta­no­ví, kte­ré jed­ná­ní je tres­tným či­nem a ja­ký trest, ja­kož i ja­ké ji­né új­my na prá­vech ne­bo ma­jet­ku, lze za je­ho spá­chá­ní ulo­žit." Pod­mín­ky tres­tnos­ti či­nu je třeba inter­pre­to­vat ve svět­le prin­cipů tres­tní­ho prá­va, me­zi kte­ré patří i sub­si­dia­ri­ta tres­tní rep­re­se. Je­jí sou­čás­tí je i zá­sa­da ul­ti­ma ra­tio. Pod­le ní se prostřed­ky tres­tní­ho prá­va mo­hou pou­žít sku­tečně jen teh­dy, po­kud uži­tí ji­ných prostředků práv­ní­ho řádu nepřichá­zí v úva­hu, pro­to­že již by­ly vy­čer­pá­ny ne­bo jsou zjevně neú­čin­né či nev­hod­né. Uži­tí trestněpráv­ní­ho pos­tu­pu, aniž by by­ly pou­ži­ty dos­tup­né prostřed­ky ji­ných práv­ních od­větví, by od­po­ro­va­lo prin­ci­pu sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se. Ten vy­ža­du­je, aby stát up­lat­ňo­val prostřed­ky tres­tní­ho prá­va zdr­žen­livě, op­rav­du jen v přípa­dech, kde ji­né práv­ní prostřed­ky sel­há­va­jí ne­bo nej­sou efek­tiv­ní [viz např. ná­lez Ústav­ní­ho sou­du sp. zn. I. ÚS 3113/13 ze dne 29. 4. 2014 (N 72/73 SbNU 315), bod 17; k prin­ci­pu sub­si­dia­ri­ty obecně viz sta­no­vis­ko tres­tní­ho ko­le­gia Nej­vyš­ší­ho sou­du sp. zn. Tpjn 301/2012 ze dne 30. 1. 2013 (pub­li­ko­va­né pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.)].

     

18. Tres­tní zá­ko­ník ve své pod­statě za­cho­val for­málně ma­te­riál­ní po­je­tí tres­tné­ho či­nu. Řeše­ní ob­sa­že­né v tres­tním zá­ko­ní­ku to­tiž sta­ví na kom­bi­na­ci for­mál­ní­ho poj­mu tres­tné­ho či­nu (§ 13 od­st. 1) a ma­te­riál­ní­ho ko­rek­ti­vu roz­sa­hu tres­tní­ho bez­prá­ví prostřed­nic­tvím sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se (§ 12 od­st. 2, § 39 od­st. 2). Trestněpráv­ní nau­ka upřes­ňu­je: "I když ten­to ko­rek­tiv sto­jí le­gis­la­tivně tech­nic­ky mi­mo zá­kon­nou de­fi­ni­ci (po­jem) tres­tné­ho či­nu (viz sa­mos­tat­ná us­ta­no­ve­ní § 12 od­st. 2 a § 13), nic to nemění na pod­statě teo­re­tic­ké­ho po­je­tí tres­tné­ho či­nu, pro něž je zá­sad­ní, že mu­sí vy­me­zo­vat roz­sah tres­tní­ho bez­prá­ví, což se děje právě s od­vo­lá­ním na zá­sa­du sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se (…)." (viz Kra­toch­víl, V. a kol. Tres­tní prá­vo hmot­né - obec­ná část. 2. vy­dá­ní, Pra­ha: C. H. Beck, 2012, str. 46). Dok­trí­na k pou­ži­tí prin­ci­pu sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se kon­krétně do­dá­vá: "[P]ro­ti jed­ná­ním po­ru­šu­jí­cím prá­va vy­plý­va­jí­cí z ob­čan­skop­ráv­ních (…) před­pisů je třeba v pr­vé řadě bro­jit souk­ro­mop­ráv­ní­mi prostřed­ky, při je­jich ne­dos­ta­teč­nos­ti up­lat­nit san­kce správ­ní a tepr­ve po­té na pos­led­ním místě up­lat­nit trestněpráv­ní prostřed­ky. Opač­ný pos­tup, te­dy uži­tí trestněpráv­ní­ho pos­tu­pu, aniž by prostřed­ky ji­ných práv­ních od­větví by­ly pou­ži­ty, by by­lo v roz­po­ru s prin­ci­pem sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se." (viz Je­lí­nek, J. a kol. Tres­tní prá­vo hmot­né. 2. vyd. Pra­ha: Le­ges, 2010. s. 29; ob­dobně viz Šámal, P. a kol. Tres­tní zá­ko­ník I. § 1 až 139. Ko­men­tář. 2. vyd. Pra­ha: C. H. Beck, 2012, s. 117).

     

19. Ta­ko­vá po­va­ha tres­tní­ho prá­va je i ref­lexí prin­ci­pu pro­por­cio­na­li­ty, kte­rý us­tá­le­ná ju­di­ka­tu­ra Ústav­ní­ho sou­du po­va­žu­je za vý­raz de­mok­ra­tic­ké­ho práv­ní­ho stá­tu ve smys­lu čl. 1 od­st. 1 Ústa­vy. Z je­ho pod­sta­ty ply­ne, že stát může ome­zo­vat zá­klad­ní prá­va osob jen v míře nez­byt­né pro do­sa­že­ní úče­lu ap­li­ko­va­né zá­kon­né nor­my [shodně ná­lez Ústav­ní­ho sou­du sp. zn. IV. ÚS 227/05 ze dne 31. 7. 2006 (N 144/42 SbNU 161)]. Právě to­to us­ta­no­ve­ní Ústa­vy je spo­lu s čl. 4 od­st. 4 Lis­ti­ny a zej­mé­na čl. 39 Lis­ti­ny zá­kla­dem pro ús­tavněpráv­ní chá­pá­ní tres­tní­ho prá­va ja­ko kraj­ní­ho prostřed­ku, kte­rý by neměl být pou­žit tam, kde je věc mož­né řešit napřík­lad souk­ro­mop­rávně [viz Ba­ňouch, H. Čl. 39 (Vý­hra­da zá­kon při ozna­če­ní tres­tnos­ti jed­ná­ní a druhů trestů). In Wag­ne­ro­vá, E. a kol. Lis­ti­na zá­klad­ních práv a svo­bod - ko­men­tář. Pra­ha: Wol­ters Kluwer, 2012. s. 805]. Lze z nich pro­to do­vo­zo­vat zá­klad­ní prá­vo kaž­dé­ho ne­být tres­tán, po­kud lze účinně vy­užít dos­tup­ných prostředků ji­ných práv­ních od­větví.

     

20. Obec­né sou­dy do tak­to vy­me­ze­né­ho zá­klad­ní­ho prá­va za­sáh­ly a ome­zi­ly jej. Shle­da­ly stěžo­va­te­le vin­ným ze spá­chá­ní přeči­nu neop­rávněné­ho zá­sa­hu do prá­va k do­mu, by­tu ne­bo k ne­by­to­vé­mu pros­to­ru a ne­vidě­ly v tom­to případě důvod pro ap­li­ka­ci prin­ci­pu sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se. Ob­vod­ní soud uvedl, že po­kud by v případě to­ho­to přeči­nu měl být uve­de­ný prin­cip ap­li­ko­ván, neb­yl by da­ný přečin v tres­tním zá­ko­ní­ku vůbec up­ra­ven. Zdůraz­nil ta­ké jím vní­ma­nou vy­so­kou in­ten­zi­tu proti­práv­ní­ho jed­ná­ní stěžo­va­te­le. Městský soud do­dal, že pros­tor pro ap­li­ka­ci prin­ci­pu sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se lze hle­dat jen ve vý­ji­meč­ných přípa­dech, ve kte­rých z ur­či­tých zá­važ­ných důvodů nel­ze up­lat­ňo­vat tres­tní rep­re­si. Tak to­mu může být, zej­mé­na po­kud po­su­zo­va­ný čin svo­jí po­va­hou neod­po­ví­dá ani těm nej­leh­čím, běžně se vy­sky­tu­jí­cím tres­tným činům da­né práv­ní kva­li­fi­ka­ce. Na to na­vá­zal Nej­vyš­ší soud, pod­le kte­ré­ho má si­ce tres­tní prá­vo mís­to pou­ze tam, kde ji­né prostřed­ky ochra­ny práv fy­zic­kých a práv­nic­kých osob nej­sou dos­ta­teč­né, účin­né ne­bo vhod­né, ve věci stěžo­va­te­le však sou­dy pod­mín­ky to­ho­to dru­hu nez­jis­ti­ly. Jed­ná­ní stěžo­va­te­le by­lo i pod­le Nej­vyš­ší­ho sou­du na­to­lik in­ten­ziv­ní, že za­slu­ho­va­lo trestněpráv­ní pos­tih. S těmi­to ar­gu­men­ty obec­né sou­dy ome­zi­ly zá­klad­ní prá­vo stěžo­va­te­le ply­nou­cí z čl. 39 Lis­ti­ny, od­mít­ly ap­li­ko­vat prin­cip sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se a roz­hod­ly o vině stěžo­va­te­le.

 

21. Ústav­ní soud pro­to ny­ní mu­sí z poh­le­du ús­tav­ní­ho prá­va po­sou­dit, zda obec­né sou­dy ome­zi­ly dot­če­né zá­klad­ní prá­vo s cí­lem do­sáh­nout ur­či­té­ho úče­lu ap­li­ko­va­né zá­kon­né nor­my (zda měl da­ný zá­sah něja­ký le­gi­tim­ní cíl), a zda by­lo to­to ome­ze­ní pro do­sa­že­ní ono­ho úče­lu nez­byt­né (přiměřené).

 

22. Skut­ko­vá pod­sta­ta přeči­nu neop­rávněné­ho zá­sa­hu do prá­va k do­mu, by­tu ne­bo k ne­by­to­vé­mu pros­to­ru, ze kte­ré­ho byl stěžo­va­tel ob­viněn, zní: "Kdo proti­právně ob­sa­dí ne­bo uží­vá dům, byt ne­bo ne­by­to­vý pros­tor ji­né­ho, bu­de pot­res­tán od­nětím svo­bo­dy až na dvě lé­ta ne­bo peněži­tým tres­tem." Předmětem ochra­ny v případě to­ho­to tres­tné­ho či­nu je vlas­tnic­tví do­mu, by­tu ne­bo ne­by­to­vé­ho pros­to­ru, zej­mé­na po­kud jde o vý­kon někte­rých op­rávnění s je­jich vlas­tnic­tvím spo­je­ných, např. o op­rávnění je uží­vat a dis­po­no­vat s ni­mi; může však jít ta­ké o vý­kon těchto práv ji­né­ho op­rávněné­ho dr­ži­te­le než vlas­tní­ka (viz Šámal, P. a kol. Tres­tní zá­ko­ník II. § 140 až 420. Ko­men­tář. 2. vyd. Pra­ha: C. H. Beck, 2012, s. 2039). Ve­de­ny tím­to le­gi­tim­ním cí­lem obec­né sou­dy shle­da­ly, že ne­ní na­místě ap­li­ko­vat prin­cip sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se, a s oh­le­dem na in­ten­zi­tu proti­práv­ní­ho jed­ná­ní neexis­tu­je ji­ná mož­nost než stěžo­va­te­le shle­dat vin­ným. Ústav­ní soud však ny­ní mu­sí po­sou­dit, zda z od­ůvodnění roz­sudků obec­ných soudů ply­nou ar­gu­men­ty, na je­jichž zá­kladě by by­lo mož­né v kon­krét­ních skut­ko­vých okol­nos­tech té­to věci do­jít k zá­věru, že ne­pou­ži­tí sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se by­lo přiměřené.

     

23. Ústav­ní soud zej­mé­na mu­sí úvo­dem obec­ným soudům vy­tknout přís­tup, s ja­kým se s ap­li­ka­cí prin­ci­pu sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se vy­pořáda­ly. Nel­ze k němu přis­tu­po­vat tak, jak to uči­nil ob­vod­ní soud, s ar­gu­men­tem, že po­kud je da­ný přečin up­ra­ven v tres­tním zá­ko­ní­ku, pak až na vý­ji­meč­né přípa­dy ne­ní pro pou­ži­tí prin­ci­pu sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se mís­to. Z poh­le­du ús­tav­ní­ho prá­va a vý­še pop­sa­né­ho prin­ci­pu pro­por­cio­na­li­ty se Ústav­ní soud nemůže zto­tož­nit ani s náh­le­dem městské­ho sou­du, pod­le kte­ré­ho je třeba zá­sadně kaž­dý proti­práv­ní čin, kte­rý vy­ka­zu­je zna­ky uve­de­né v tres­tním zá­ko­ní­ku, po­va­žo­vat za trest­ný čin a opač­ný ná­zor lze za­stá­vat jen ve vý­ji­meč­ných přípa­dech. Ten­to přís­tup opo­mí­jí kon­cept le­gi­ti­mi­ty v tres­tním prá­vu, kte­rá je za­lo­že­na na tom, že "rep­re­siv­ní prostřed­ky mo­hou být pou­ži­ty pou­ze teh­dy, je-li to od­ůvodněno předev­ším v rám­ci úc­ty k zá­klad­ním právům a je­jich ochraně. Tres­tní prá­vo mu­sí chrá­nit zá­sad­ní - le­gi­tim­ní zá­jmy a hod­no­ty tam, kde ne­ní ji­né po­mo­ci." [viz Fe­nyk, J. Sub­si­dia­ri­ta tres­tní rep­re­se - rov­ni­ce o mno­ha proměnných? AS­PI, ID: LIT44527CZ; k le­gi­ti­mitě a pro­por­cio­na­litě tres­tní­ho prá­va viz ta­ké Kra­toch­víl, V. Případ, trest­ný čin, spo­le­čen­ská škod­li­vost a vi­na v tres­tním prá­vu (o zá­sadě sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se tro­chu ji­nak). Práv­ník, 7/2015, s. 538-539]. Trestněpráv­ní pos­tih pro­to může přijít jen v si­tua­cích, ve kte­rých je to nez­byt­né pro do­sa­že­ní úče­lu ap­li­ko­va­né nor­my. Prin­cip sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se z to­ho důvo­du nes­mí být pou­hou vý­jim­kou. Jak již by­lo uve­de­no vý­še, ús­tavněpráv­ní per­spek­ti­va nao­pak ve­de k zá­věru, že je mož­né ho ome­zit jen s cí­lem, kte­rý je le­gi­tim­ní, a způso­bem, kte­rý je přiměře­ný vůči to­mu­to le­gi­tim­ní­mu cí­li.

 

24. Obec­né sou­dy se v od­ůvodnění svých roz­hod­nu­tí na­víc ne­dos­ta­tečně za­bý­va­ly mož­nos­tmi vy­řeše­ní věci ji­ný­mi práv­ní­mi prostřed­ky. Ob­vod­ní soud zdůraz­nil in­ten­zi­tu proti­práv­ní­ho jed­ná­ní stěžo­va­te­le a pak se za­měřil na sa­mot­nou exis­ten­ci tres­tné­ho či­nu neop­rávněné­ho zá­sa­hu do prá­va k do­mu, by­tu ne­bo k ne­by­to­vé­mu pros­to­ru v tres­tním zá­ko­ní­ku. Úva­hy, proč ve vazbě na skut­ko­vé okol­nos­ti věci ne­by­lo reálně mož­né věc řešit ji­ný­mi práv­ní­mi prostřed­ky, v je­ho od­ůvodnění chy­bí. Městský soud se ta­ké za­měřil na jed­ná­ní stěžo­va­te­le, ze kte­ré­ho pod­le něj ply­nu­lo, že squat Ci­bul­ka ne­mí­ní opus­tit a vzhle­dem k dél­ce proti­práv­ní­ho uží­vá­ní předmětné ne­mo­vi­tos­ti pro­to by­la na­místě trestněpráv­ní reak­ce. V od­ůvodnění pod­le Ústav­ní­ho sou­du opět chy­bí úva­ha, zda by stej­ných cílů ne­by­lo mož­né do­sáh­nout ji­ný­mi práv­ní­mi prostřed­ky, a po­kud ne, z ja­kých důvodů to­mu tak je. Po­dobně od­mítl pou­ži­tí sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se i Nej­vyš­ší soud, kte­rý zdůraz­nil od­mí­ta­vý pos­toj stěžo­va­te­le k opuštění ob­jek­tu a dél­ku proti­práv­ní­ho zá­sa­hu do práv vlas­tní­ka. Pou­ze pak zmí­nil, že se ve for­mál­ní ro­vině mohl vlas­tník ob­rá­tit na ci­vil­ní soud. To ov­šem nepřed­sta­vo­va­lo překáž­ku pro trestněpráv­ní od­povědnost stěžo­va­te­le.

 

25. Po­dob­ná ar­gu­men­ta­ce, je­jímž středo­bo­dem je od­mí­tá­ní stěžo­va­te­le opus­tit squat Ci­bul­ka a in­ten­zi­ta je­ho jed­ná­ní, ov­šem k naplnění ús­tavněpráv­ních po­ža­davků prin­ci­pu sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se ne­pos­ta­ču­je. Obec­né sou­dy se mě­ly při zva­žo­vá­ní, zda ap­li­ko­vat ten­to prin­cip či ni­ko­liv, za­měřit na exis­ten­ci a mož­nost efek­tiv­ní­ho pou­ži­tí ji­ných prostředků k do­sa­že­ní ochra­ny vlas­tnic­tví ja­ko sle­do­va­né­ho le­gi­tim­ní­ho cí­le. Mě­ly mno­hem kon­krétněji od­ůvod­nit, proč pod­le je­jich ná­zo­ru ta­ko­vé prostřed­ky k dis­po­zi­ci ne­by­ly, a proč neexis­to­va­la ji­ná mož­nost než tres­tní pos­tih stěžo­va­te­le.

 

26. Pro ús­tavněpráv­ní po­sou­ze­ní věci má ta­ké re­le­van­ci, jak ob­vod­ní soud kon­krétně ap­li­ko­val skut­ko­vou pod­sta­tu přeči­nu neop­rávněné­ho zá­sa­hu do prá­va k do­mu, by­tu ne­bo k ne­by­to­vé­mu pros­to­ru. Ta roz­li­šu­je "proti­práv­ní ob­sa­ze­ní" ne­mo­vi­tos­ti ja­ko for­mu in­ten­zivnější­ho zá­sa­hu a "proti­práv­ní uží­vá­ní" ja­ko méně in­ten­ziv­ní for­mu zá­sa­hu do ob­jek­tu chráněné­ho tres­tním zá­ko­ní­kem. I ko­men­tářová li­te­ra­tu­ra k to­mu uvá­dí: "Proti­práv­ní uží­vá­ní do­mu, by­tu ne­bo ne­by­to­vé­ho pros­to­ru ji­né­ho, byť to zá­kon nezdůraz­ňu­je, ne­ní tak zá­važ­né ja­ko proti­práv­ní ob­sa­ze­ní ta­ko­vých ob­jektů. Pro­to bu­de za­potřebí v přípa­dech neop­rávněné­ho uží­vá­ní uve­de­ných pros­torů, jichž ob­čan před­tím uží­val po prá­vu, peč­livě vá­žit okol­nos­ti přípa­du z hle­dis­ka ná­le­ži­té­ho po­sou­ze­ní po­va­hy a zá­važ­nos­ti tres­tné­ho či­nu pod­le § 39 od­st. 1, 2 při sta­no­ve­ní dru­hu tres­tu a je­ho vý­měry a v od­ůvodněných přípa­dech i z hle­dis­ka zá­sa­dy sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se sta­no­ve­né v § 12 od­st. 2 a z ní vy­plý­va­jí­cí­ho prin­ci­pu ul­ti­ma ra­tio. Ne­bu­de-li tr­vat ta­ko­vé uží­vá­ní dlou­ho a ne­by­la-li způso­be­na jed­ná­ním neop­rávněné­ho uži­va­te­le ško­da ne­bo ji­ný zá­važ­ný nás­le­dek, resp. úči­nek, zpra­vid­la nepůjde o trest­ný čin, byť jed­ná­ním neop­rávněné­ho uži­va­te­le by­ly for­mál­ní zna­ky tres­tné­ho či­nu pod­le § 208 od­st. 1 naplně­ny." (viz Šámal, P. a kol. Tres­tní zá­ko­ník II. § 140 až 420. Ko­men­tář. 2. vyd. Pra­ha: C. H. Beck, 2012, s. 2041).

 

27. Ve vý­ro­ku roz­sud­ku ob­vod­ní­ho sou­du se po vy­me­ze­ní skut­ku, kte­rý měl stěžo­va­tel spá­chat, uvá­dí, že "proti­právně uží­val dům ji­né­ho". Obec­né sou­dy te­dy ve sku­teč­nos­ti vy­hod­no­ti­ly jed­ná­ní stěžo­va­te­le ja­ko pou­hé (proti­práv­ní) uží­vá­ní used­los­ti Ci­bul­ka, ni­ko­liv ja­ko je­jí ob­sa­ze­ní, přes­to­že ob­vod­ní soud ve vy­jádření k ús­tav­ní stíž­nos­ti nepřesně tvr­dil opak a všech­ny sou­dy zdůraz­ňo­va­ly, že pod­le je­jich ná­zo­ru by­lo proti­práv­ní jed­ná­ní stěžo­va­te­le vel­mi in­ten­ziv­ní. Kromě dél­ky uží­vá­ní stat­ku se sou­dy ov­šem ne­zaměři­ly na vznik ško­dy či ji­né­ho zá­važ­né­ho nás­led­ku. Ze spi­so­vé­ho ma­te­riá­lu ni­jak nep­ly­ne, že by stěžo­va­tel squat Ci­bul­ka v ur­či­té pro­ká­za­né míře dá­le poš­ko­dil. Je pro­to otáz­kou, zda po­ru­šil předmět trestněpráv­ní ochra­ny, tj. zda (slo­vy trestněpráv­ní nau­ky) doš­lo k účin­ku. Na tu­to otáz­ku mě­ly obec­né sou­dy po­dat kon­krét­ní od­pověď, bez kte­ré pod­le Ústav­ní­ho sou­du ne­moh­ly do­jít k zá­věru o tres­tnos­ti jed­ná­ní stěžo­va­te­le.

     

28. Ústav­ní­mu sou­du v na­pa­de­ných roz­hod­nu­tích obecně chybělo zoh­lednění všech sou­vi­se­jí­cích okol­nos­tí věci. Obec­né sou­dy si­ce opa­ko­vaně zdůraz­ňo­va­ly, že in­ten­zi­ta proti­práv­ní­ho jed­ná­ní stěžo­va­te­le by­la vy­so­ká. Vy­zdvih­ly i dél­ku zá­sa­hu do práv vlas­tní­ka. Mě­ly se ale ta­ké v mno­hem větší míře soustředit na reál­nou zá­važ­nost důsledků ne­vyk­li­ze­ní squatu Ci­bul­ka. Z roz­hod­nu­tí obec­ných soudů to­tiž nep­ly­ne, zda stěžo­va­tel a zby­lí squat­teři brá­ni­li reali­za­ci ur­či­tých kon­krét­ních plánů vlas­tní­ka used­los­ti Ci­bul­ka, a zda v sou­vis­los­ti s prá­vy vlas­tní­ka vznik­la jistá akut­ní si­tua­ce, řeši­tel­ná pou­ze po­li­cej­ním zá­sa­hem a tres­tním pos­ti­hem stěžo­va­te­le. Ústav­ní soud z od­ůvodnění všech tří roz­hod­nu­tí nez­jis­til, z ja­kých spe­ci­fic­kých důvodů by­lo jed­ná­ní stěžo­va­te­le a zby­lých squat­terů v tom­to oh­le­du tak škod­li­vé, jak obec­né sou­dy tvr­dí. Z roz­hod­nu­tí obec­ných soudů ta­ké pod­le Ústav­ní­ho sou­du ne­ní zjev­né, že sa­mot­ná dél­ka uží­vá­ní squatu po do­bu 36 dnů po up­ly­nu­tí vý­povědní do­by ved­la k nás­ledkům pro vlas­tnic­tví squatu na­to­lik zá­važ­ným, že vy­ža­do­va­ly trestněpráv­ní pos­tih stěžo­va­te­le. Vzhle­dem k to­mu, že se stěžo­va­tel do­pus­til pou­ze "proti­práv­ní­ho uží­vá­ní" used­los­ti Ci­bul­ka ja­ko jed­ná­ní niž­ší in­ten­zi­ty ve smys­lu § 208 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku, mě­ly obec­né sou­dy mno­hem ví­ce vzít na zřetel a ob­jas­nit sou­vi­se­jí­cí okol­nos­ti uží­vá­ní to­ho­to squatu.

 

29. V jis­té míře zjed­no­du­šu­jí­cí poh­led obec­ných soudů je zřetel­ný zej­mé­na z roz­sud­ku ob­vod­ní­ho sou­du, pod­le kte­ré­ho je "mož­né squat­ting po­va­žo­vat za bez­do­mo­vec­tví po­vý­še­né na ur­či­tou ideo­lo­gii a ži­vot­ní st­yl pa­ra­zi­tu­jí­cí na vlas­tnic­tví ji­né­ho (…). Jed­ná se o te­dy v tom­to přípa­de o "prog­ra­mo­vé bez­do­mo­vec­tví" za­šti­ťu­jí­cí se idea­lis­tic­ký­mi myš­len­ka­mi, kte­ré však v reá­lu nej­sou schop­ni reali­zo­vat. Reali­zu­jí spíš svůj ži­vot­ní st­yl pro­je­vu­jí­cí se nes­pou­ta­nos­tí spo­le­čen­ský­mi kon­ven­ce­mi, a to až do té mí­ry, že přek­ra­ču­jí práv­ní nor­my. Je ne­po­chybně zá­služ­né, že squat­teři upo­zor­ni­li na stav chát­ra­jí­cích ne­mo­vi­tos­tí, ale nel­ze to dělat za kaž­dou ce­nu, a roz­hod­ne již ne za ce­nu za­sa­ho­vá­ní do ús­ta­vou ga­ran­to­va­ných práv. Squat­teři te­dy ne­mo­hou sup­lo­vat stát­ní or­gá­ny v ob­las­ti pé­če o pa­mát­ky a stavět se do ro­le spa­si­telů (…)." V zá­věru přís­luš­né pa­sá­že ob­vod­ní soud nepříliš sro­zu­mi­telně shr­nul: "Ve svém důsled­ku je s oh­le­dem na pos­toj squat­terů ur­či­tou sna­ha o ur­či­tou al­ter­na­ti­vu zná­rodnění, av­šak uží­vá­ní ci­zí­ho ma­jet­ku s od­ůvodněním, že je neu­ží­vá je­ho vlas­tník, je v de­mok­ra­tic­ké spo­leč­nos­ti nepřija­tel­né (sic!)." Pod­le Ústav­ní­ho sou­du před­sta­vu­je ce­lá ta­to část od­ůvodnění roz­sud­ku ob­vod­ní­ho sou­du nepřiměřeně jed­nos­tran­ný poh­led na vel­mi slo­ži­tou a kon­tro­ver­zní prob­le­ma­ti­ku, ja­kou squat­ting je.

 

30. Squat­ting před­sta­vu­je jev, na kte­rý je mož­né nah­lí­žet z poh­le­du mno­ha spo­le­čen­skovědních oborů. Např. so­cio­log Hans Pruijt z Eras­mo­vy uni­ver­zi­ty v Rot­ter­da­mu ho de­fi­nu­je ja­ko "ži­tí v obyd­lí - ne­bo je­ho ji­né uží­vá­ní - bez souh­la­su vlas­tní­ka obyd­lí." (Pruijt, H. The Lo­gic of Ur­ban Squat­ting. Inter­na­tio­nal Jour­nal of Ur­ban and Re­gio­nal Re­search, 2011, s. 1). Ke­sia Ree­ve z uni­ver­zi­ty Shef­field Hallam, kte­rá se vědec­ky věnu­je otáz­kám po­li­ti­ky byd­le­ní již ví­ce než 15 let, k fi­lo­zo­fic­ké­mu po­za­dí squat­tin­gu do­dá­vá: "Squat­ting lze chá­pat ja­ko vy­jádření ne­rov­nos­ti, ži­vot­ních ná­hod a ma­te­riál­ní­ho ži­vot­ní­ho mi­ni­ma. Squat­ting exis­tu­je a vy­ví­jí se ja­ko po­kus jed­not­li­vých do­mác­nos­tí, vy­lou­če­ných ze so­ciál­ní­ho byd­le­ní, kte­ré ne­mo­hou do­sáh­nout na souk­ro­mé uby­to­vá­ní, ne­bo jsou ji­nak od­ká­zá­ni na ži­vot v dra­hém a nek­va­lit­ním souk­ro­mém náj­em­ním sek­to­ru, us­po­ko­jit svou ma­te­riál­ní potřebu na níz­ko­nák­la­do­vé byd­le­ní - potřebu, kte­rá je za­kořeněna ve zvláš­tnos­tech kon­textu po­li­ti­ky byd­le­ní v kaž­dé éře." (viz Ree­ve, K. Squat­ting sin­ce 1945: the en­du­ring re­le­van­ce of ma­te­rial need. In: So­mer­vil­le, P. a Sprin­gings, N. (eds.). Hou­sing and so­cial po­li­cy: con­tem­po­ra­ry the­mes and cri­ti­cal per­spec­ti­ves. Lon­dýn: Rout­led­ge, 2005, s. 199.). Ke­sia Ree­ve dopl­ňu­je, že "v 60. a 70. le­tech se ze squat­tin­gu sta­lo po­li­tic­ké hnu­tí, zdůraz­ňu­jí­cí le­gi­ti­mi­tu squat­tin­gu ja­ko for­my "spotřeby" byd­le­ní, vy­vo­la­né sel­há­ním po­li­tic­kých lídrů při pos­ky­to­vá­ní něja­ké realis­tic­ké al­ter­na­ti­vy. Ústřed­ním bo­dem squat­tin­gu po­té by­la po­li­ti­ka le­gi­tim­ní­ho přís­tu­pu ke hmot­ným prostředkům, ja­ko je byd­le­ní." (Ree­ve, K., cit. vý­še, s. 199 a s. 201-207).

 

31. Ozna­če­ní stěžo­va­te­le a ce­lé­ho squat­ter­ské hnu­tí za "pa­ra­zi­ty" bez ja­ké­ho­ko­liv so­ciál­ní­ho kon­textu, obzvláště po­kud na po­čát­ku by­la obous­tran­ná smluv­ní spolu­prá­ce stěžo­va­te­le a vlas­tní­ka used­los­ti Ci­bul­ka, vy­vo­lá­vá v Ústav­ním sou­du po­chyb­nos­ti o ob­jek­tiv­ním přís­tu­pu ob­vod­ní­ho sou­du k na­to­lik kom­plexní­mu fe­no­mé­nu, ja­ko je squat­ting. Ústav­ní soud ne­po­pí­rá, že jde o fe­no­mén silně kon­tro­ver­zní, kte­rý vždy po­ve­de ke střetům dvou tá­borů za­stánců ochra­ny vlas­tnic­tví a za­stánců prá­va na byd­le­ní [viz např. Elms, R. Squat­ting: The need for shel­ter ver­sus pro­per­ty rights (on­li­ne). BBC.com, 22. 11. 2011. Dos­tup­né zde: https://goo.gl/iOloyR]. Jak ov­šem vý­še Ústav­ní soud naz­na­čil, nej­de o fe­no­mén tak jed­no­du­še a jed­nos­tranně od­sou­ze­ní­hod­ný, jak to zej­mé­na ob­vod­ní soud uči­nil.

       

V. Zá­věr

 

32. Obec­né sou­dy te­dy po­ru­ši­ly prin­cip sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se, pro­to­že v kon­krét­ních skut­ko­vých okol­nos­tech té­to věci dos­ta­tečně nezdůvod­ni­ly, proč ne­pos­ta­čo­va­lo vy­užít ji­ných práv­ních prostředků k řeše­ní spo­ru stěžo­va­te­le s vlas­tní­kem used­los­ti Ci­bul­ka a k ochraně je­ho vlas­tnic­tví. Mě­ly mno­hem kon­krétněji při zoh­lednění všech re­le­van­tních sku­teč­nos­tí zdůvod­nit, proč by­lo op­rav­du nut­né tu­to věc řešit prostřed­ky tres­tní­ho prá­va. V je­jich roz­hod­nu­tích ve vý­sled­ku chybělo peč­li­vé zdůvodnění přiměřenos­ti ome­ze­ní prin­ci­pu sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se. Z to­ho důvo­du roz­hod­nu­tí obec­ných soudů neod­po­ví­da­la ús­tav­ním po­ža­davkům, kte­ré ply­nou z čl. 39 Lis­ti­ny, čl. 4 od­st. 4 Lis­ti­ny a čl. 1 od­st. 1 Ústa­vy.

 

33. Ústav­ní soud pro­to ús­tav­ní stíž­nos­ti stěžo­va­te­le vy­hověl a zru­šil us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 31. 5. 2016 č. j. 6 Tdo 201/2016-42, us­ne­se­ní Městské­ho sou­du v Pra­ze ze dne 15. 10. 2015 č. j. 7 To 394/2015-174 a roz­su­dek Ob­vod­ní­ho sou­du pro Pra­hu 5 ze dne 29. 6. 2015 č. j. 19 T 70/2015-32 [§ 82 od­st. 2 písm. a) a od­st. 3 písm. a) zá­ko­na o Ústav­ním sou­du]. V dal­ším říze­ní bu­de ob­vod­ní soud vá­zán práv­ním ná­zo­rem Ústav­ní­ho sou­du. Bu­de mu­set po případ­ném doplnění do­ka­zo­vá­ní věc zno­vu po­sou­dit s oh­le­dem na prin­cip sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se, zoh­led­nit všech­ny s ní sou­vi­se­jí­cí skut­ko­vé okol­nos­ti a v od­ůvodnění no­vé­ho roz­hod­nu­tí se bu­de mu­set zdr­žet vad, kte­ré mu (i zby­lým dvěma soudům) Ústav­ní soud v tom­to ná­le­zu vy­tkl.

     

34. Ústav­ní soud roz­hodl o ús­tav­ní stíž­nos­ti bez naříze­ní jed­ná­ní, ne­boť dospěl k zá­věru, že by od něj ne­by­lo mož­no oče­ká­vat dal­ší ob­jasnění věci (§ 44 zá­ko­na o Ústav­ním sou­du).

 

Pou­če­ní: Pro­ti roz­hod­nu­tí Ústav­ní­ho sou­du se nel­ze od­vo­lat.

 

V Brně dne 23. května 2017

 

 

Jiří Ze­má­nek, v. r.

před­se­da se­ná­tu


 

Facebook diskusia

 

Najčítanejšie články

Zákonnosť dôkazov a procesu dokazovania trestných činov s drogovým prvkom (z pohľadu obhajoby)

 cie­ľom člán­ku bo­lo pou­ká­zať na ma­név­ro­va­cí pries­tor ob­ha­jo­by pri vý­ko­ne ob­ha­jo­by osôb ob­vi­ne­ných z tres­tných či­nov naj­mä s dro­go­vým pr­vkom.

 
Daňové trestné činy - niektoré aplikačné problémy

 vý­ťah z pred­náš­ky us­ku­toč­ne­nej dňa 09.05.2013 v Om­še­ní

 
Ekonomická trestná činnosť a trestné činy proti mene

 Autor: JUDr. Pe­ter Šam­ko, sud­ca Ok­res­né­ho sú­du v Pe­zin­ku

vý­ťah z pred­náš­ky us­ku­toč­ne­nej dňa 03.05.2011 - 04.05.2011 v Om­še­ní

 
   
 
Mapa stránky   |   O nás   |   Kontakt Powered by Cyclone3 XUL CMS of Comsultia