Manželia ako páchatelia trestného činu poškodzovania veriteľa

 

Práv­ne ve­ty:

 

I. Nej­vyš­ší soud připo­mí­ná, že pod­sta­tou tres­tné­ho či­nu poš­ko­ze­ní věřite­le pod­le § 256 tr. zák. je poš­ko­zo­va­cí jed­ná­ní ve vzta­hu k ma­jet­ku věřitelů, a ob­jek­tiv­ní strán­ka za­hr­nu­je dvě for­my jed­ná­ní, kte­ré jsou sa­mos­tat­ný­mi zá­klad­ní­mi skut­ko­vý­mi pod­sta­ta­mi: a) poš­ko­zo­vá­ní vlas­tní­ho věřite­le – jed­ná­ní se do­pouš­tí sám dluž­ník (§ 256 od­st. 1 tr. zák.) a b) poš­ko­zo­vá­ní ci­zí­ho věřite­le – jed­ná­ní se do­pouš­tí ji­ná oso­ba než dluž­ník (§ 256 od­st. 2 tr. zák.). Věřite­lem je pak oso­ba, kte­rá má vůči pa­cha­te­li, popř. ji­né osobě (po­kud se jed­ná o skut­ko­vou pod­sta­tu poš­ko­zo­vá­ní ci­zí­ho věřite­le), prá­vo na plnění zej­mé­na na zá­kladě exis­tu­jí­cí­ho zá­vaz­ko­vé­ho práv­ní­ho vzta­hu, bez oh­le­du na to, zda důvo­dem vzni­ku ta­ko­vé­ho vzta­hu je smlou­va (ob­čan­skop­ráv­ní, ob­chod­ní, pra­cov­ní), ne­bo ji­ná v zá­koně uve­de­ná sku­teč­nost ja­ko způso­be­ní ško­dy, da­ňo­vá či cel­ní po­vin­nost.

II. Při práv­ní kva­li­fi­ka­ci či­nu ob­viněných man­želů, kteří spo­leč­ným jed­ná­ním zmaři­li i jen čás­tečně jed­nak spo­leč­né zá­vaz­ky a jed­nak sa­mos­tat­né zá­vaz­ky vůči je­jich věřitelům, ja­ko tres­tné­ho či­nu poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 tr. zák. (ny­ní poš­ko­ze­ní věřite­le pod­le § 222 tr. zá­ko­ní­ku), je třeba roz­li­šit, kte­rý z man­želů má na zá­kladě zá­vaz­ko­vé­ho práv­ní­ho vzta­hu vůči věřite­li pos­ta­ve­ní dluž­ní­ka, tj. zda je­ho jed­ná­ní před­sta­vu­je poš­ko­zo­vá­ní vlas­tní­ho věřite­le pod­le § 256 od­st. 1 tr. zák. (ny­ní § 222 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku) ne­bo poš­ko­zo­vá­ní věřite­le ji­né oso­by ve smys­lu § 256 od­st. 2 tr. zák. (ny­ní § 222 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku). Ta­ko­vé spo­leč­né jed­ná­ní man­želů, kte­rým při naplnění všech znaků skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu poš­ko­zo­vá­ní věřite­le způso­bi­li ško­du vel­ké­ho roz­sa­hu, je třeba po­sou­dit u kaž­dé­ho z nich ja­ko trest­ný čin poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 od­st. 1 písm. a), od­st. 2 písm. a), od­st. 4 tr. zák. [ny­ní poš­ko­ze­ní věřite­le pod­le § 222 od­st. 1 písm. a), od­st. 2 písm. a), od­st. 4 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku] spá­cha­ný ve spolu­pa­cha­tel­ství pod­le § 9 od­st. 2 tr. zák. (ny­ní § 23 tr. zá­ko­ní­ku).

III. V kon­textu tres­tní­ho říze­ní nel­ze kri­té­rium přiměřené lhů­ty ve smys­lu čl. 6 od­st. 1 Úmlu­vy vy­klá­dat pau­šálně sta­no­ve­ním ur­či­té kon­krét­ní dél­ky ko­ná­ní tres­tní­ho stí­há­ní (viz ná­lez Ústav­ní­ho sou­du ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 535/03, pub­li­ko­va­ný pod č. 157 ve sv. 42 Sb. nál. a usn. ÚS ČR), ale je nut­né přih­léd­nout zej­mé­na ke slo­ži­tos­ti přípa­du, cho­vá­ní stěžo­va­te­le a pos­tu­pu stát­ních or­gánů (roz­su­dek vel­ké­ho se­ná­tu Ev­rop­ské­ho sou­du pro lid­ská prá­va ze dne 25. 3. 1999 ve věci Pé­lis­sier a Sas­si pro­ti Fran­cii, č. 25444/94). V případě tres­tní­ho říze­ní může být vý­znam­ný pro po­sou­ze­ní přiměřenos­ti je­ho dél­ky např. po­čet spolu­ob­viněných, te­ri­to­riál­ní a ča­so­vý roz­sah tres­tné čin­nos­ti či přítom­nost me­zi­ná­rod­ní­ho pr­vku (ná­lez Ústav­ní­ho sou­du ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 603/06, pub­li­ko­va­ný pod č. 65 ve sv. 45 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). V případě, že doj­de k po­ru­še­ní prá­va na přiměřenou dél­ku říze­ní, lze uva­žo­vat o zmírnění tres­tu ja­ko jed­né z fo­rem kom­pen­za­ce to­ho­to po­ru­še­ní (např. roz­su­dek Ev­rop­ské­ho sou­du pro lid­ská prá­va ze dne 15. 7. 1982 ve věci Eck­le pro­ti Němec­ku, č. stíž­nos­ti 8130/78). V ne­pos­led­ní řadě je třeba zdůraz­nit, že stá­tu nel­ze přičí­tat k tí­ži prod­lou­že­ní dél­ky říze­ní da­né up­lat­ňo­vá­ním pro­ces­ních práv ob­viněný­mi (viz vý­še od­ka­zo­va­ný ná­lez Ústav­ní­ho sou­du ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 603/06).

 

5 Tdo 1249/2016-221

ČESKÁ RE­PUB­LI­KA

ROZ­SU­DEK

JMÉNEM RE­PUB­LI­KY

Nej­vyš­ší soud roz­hodl ve veřej­ném za­se­dá­ní ko­na­ném dne 22. 3. 2017 v se­nátě slo­že­ném z před­se­dy prof. JUDr. Pav­la Šáma­la, Ph.D. a soudců JUDr. Bc. Jiřího Říhy, Ph.D. a JUDr. Blan­ky Rou­ša­lo­vé, o do­vo­lá­ní ob­viněných J. H. a Ing. V.  H. pro­ti roz­sud­ku Městské­ho sou­du v Pra­ze ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 8 To 21/2012, kte­rý roz­hodl ja­ko soud od­vo­la­cí v tres­tní věci ve­de­né u Ob­vod­ní­ho sou­du pro Pra­hu 2 pod sp. zn. 6 T 119/2011,  t a k t o :


I. Pod­le § 265k od­st. 1, 2 vě­ta pr­vní tr. ř.  se  z r u š u j e  roz­su­dek Městské­ho sou­du v Pra­ze  ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 8 To 21/2012, ve vý­ro­ku pod bo­dem I.

II. Pod­le § 265k od­st. 2 vě­ta dru­há tr. ř. se zru­šu­jí ta­ké dal­ší roz­hod­nu­tí na zru­še­nou část to­ho­to roz­hod­nu­tí ob­sa­hově na­va­zu­jí­cí, po­kud vzhle­dem ke změně, k níž doš­lo zru­še­ním, poz­by­la pod­kla­du.

III. Pod­le § 265m od­st. 1 tr. ř.  se  zno­vu   r o z h o d u j e  tak,  že

ob­vině­ný J. H.,

a

ob­viněná Ing. V. H.,

 

j s o u   v i n n i,

že ač­ko­li ja­ko vý­luč­ní ma­ji­te­lé ne­mo­vi­tos­ti na ad­re­se P., V., pro­na­jí­ma­li část té­to bu­do­vy Mi­nis­ter­stvu prá­ce a so­ciál­ních věcí Čes­ké re­pub­li­ky, se síd­lem Pra­ha 2, Na Poříč­ním prá­vu 376/1, za měsíč­ní náj­em­né ve vý­ši 413 388 Kč do břez­na 2007 včetně, po před­cho­zí spo­leč­né do­hodě se spo­leč­nos­tí Al­ter Ego H+H, s. r. o., se síd­lem Pra­ha 2, Vy­šeh­rad­ská 1446/53, je­jímž je­di­ným jed­na­te­lem byl ob­vině­ný J. H. a spo­leč­ní­ky ob­vinění J. H., Ing. V. H. a syn ob­viněných J. H., uzavře­li dne 26. 3. 2007 náj­em­ní smlou­vu, kte­rou té­to spo­leč­nos­ti ce­lou ne­mo­vi­tost pro­na­ja­li a zá­ro­veň jí uděli­li souh­las k to­mu, aby to­tož­né pros­to­ry opětovně pro­na­jí­ma­la Mi­nis­ter­stvu prá­ce a so­ciál­ních věcí Čes­ké re­pub­li­ky, se kte­rým dne 6. 4. 2007 uzavře­li do­ho­du o ukon­če­ní původ­ních náj­em­ních smluv s účin­nos­tí ke dni 15. 4. 2007, přičemž sou­časně dne 6. 4. 2007 spo­leč­nost Al­ter Ego H+H, s. r. o., uzavře­la s Mi­nis­ter­stvem prá­ce a so­ciál­ních věcí Čes­ké re­pub­li­ky pod­ná­jem­ní smlou­vu s účin­nos­tí od 16. 4. 2007 za měsíč­ní pod­ná­jem­né ve vý­ši 364 833,50 Kč, v ob­do­bí od lis­to­pa­du 2007 do května 2008 pou­ze ve vý­ši 336 682 Kč, jež mělo být hra­ze­no na ban­kov­ní účet spo­leč­nos­ti č. ..., av­šak již dne 18. 6. 2007 ozná­mi­la spo­leč­nost  Al­ter Ego H+H, s. r. o., Mi­nis­ter­stvu prá­ce a so­ciál­ních věcí Čes­ké re­pub­li­ky, že to­ho­to dne uzavře­la smlou­vu o půjčce s J. H., ja­kož­to věřite­lem, je­muž ja­ko za­jištění půjčky ma­jí slou­žit poh­le­dáv­ky vy­plý­va­jí­cí z pod­ná­jem­ní smlou­vy ze dne 6. 4. 2007, na zá­kladě če­hož by­lo Mi­nis­ter­stvo prá­ce a so­ciál­ních věcí Čes­ké re­pub­li­ky vy­zvá­no, aby měsíč­ní pod­ná­jem­né v ob­do­bí od čer­ven­ce 2007 do čer­vna 2010 za­sí­la­lo na ban­kov­ní účet J. H. č. ..., s nímž fak­tic­ky dis­po­no­va­li ob­vinění, přičemž na ten­to účet by­ly tak­to pou­ká­zá­ny fi­nan­ční prostřed­ky za ob­do­bí od zá­ří 2007 do úno­ra 2009 a za květen 2009 v cel­ko­vé vý­ši 6 734 776 Kč, za­tím­co za březen a du­ben 2009 a za ob­do­bí od čer­vna 2009 do čer­vna 2010 by­ly fi­nan­ční prostřed­ky za­sí­lá­ny na účet soud­ní­ho exeku­to­ra Mgr. Jo­ze­fa Viš­va­de­ra č. ..., a to jed­nak ces­tou soud­ní ús­cho­vy na zá­kladě us­ne­se­ní Ok­res­ní­ho sou­du Pra­ha-zá­pad ze dne 9. 2. 2009, sp. zn. 13 C 11/2009, jed­nak na zá­kladě exekuč­ní­ho příka­zu ze dne 17. 4. 2009, sp. zn. 100 EX 1935/07, a to v cel­ko­vé vý­ši 6 399 230 Kč, a to­ho­to jed­ná­ní se ob­vinění do­pus­ti­li přes­to, že si by­li vědo­mi exis­ten­ce svých splat­ných zá­vazků, čet­ných pra­vo­moc­ných a vy­ko­na­tel­ných exekuč­ních ti­tulů na zá­kladě soud­ních či správ­ních roz­hod­nu­tí, ja­kož i ge­ne­rál­ní­ho zá­ka­zu (in­hi­bi­to­ria) nak­lá­dat s veš­ke­rým svým ma­jet­kem včetně ne­mo­vi­tos­tí patřícím do spo­leč­né­ho jmění man­želů pod san­kcí nep­lat­nos­ti práv­ních úkonů po­té, co ob­viněné Ing. V. H. by­lo dne 1. 2. 2007 do­ru­če­no us­ne­se­ní Ok­res­ní­ho sou­du Pra­ha-zá­pad ze dne 14. 12. 2006, č. j. 13 Nc 3984/2006-3, kte­rým by­la naříze­na exeku­ce na ma­je­tek ob­viněné, o čemž ob­vině­ný J. H. věděl, ne­boť dne 30. 1. 2007 pro­ti to­mu­to us­ne­se­ní po­dal od­vo­lá­ní, v důsled­ku če­hož by­ly náj­em­ní smlou­va ze dne 26. 3. 2007 a pod­ná­jem­ní smlou­va ze dne 6. 4. 2007 nep­lat­né, přičemž pod­ná­jem­né za­sí­la­né Mi­nis­ter­stvem prá­ce a so­ciál­ních věcí Čes­ké re­pub­li­ky na účet J. H. by­lo z to­ho­to úč­tu vy­bí­rá­no ob­viněný­mi, vklá­dá­no ja­ko vklad J. H. do pok­lad­ny spo­leč­nos­ti Al­ter Ego H+H, s. r. o., a z pok­lad­ny té­to spo­leč­nos­ti vzápě­tí vy­plá­ce­no ob­viněným ja­ko náj­em­né z ti­tu­lu předmětné náj­em­ní smlou­vy, čímž ob­vinění v úmys­lu čás­tečně zmařit us­po­ko­je­ní svých věřitelů fak­tic­ky od­stra­ni­li část své­ho ma­jet­ku spo­čí­va­jí­cí­ho v pra­vi­del­ném měsíč­ním náj­em­ném v ne­za­ned­ba­tel­né vý­ši, kte­ré jim ja­ko vlas­tníkům předmětné ne­mo­vi­tos­ti za­sí­la­lo Mi­nis­ter­stvo prá­ce a so­ciál­ních věcí Čes­ké re­pub­li­ky na je­jich úč­ty pos­ti­ži­tel­né exeku­cí, ne­boť ten se stal v důsled­ku uve­de­né­ho zce­la úče­lo­vé­ho jed­ná­ní ob­viněných pro věřite­le ne­dos­tup­ným, čímž v čás­tce 6 734 776 Kč čás­tečně zmaři­li a v čás­tce 5 107 669 Kč se po­ku­si­li čás­tečně zmařit us­po­ko­je­ní těchto věřitelů:

1) Ing. J. K., by­tem J., Š., s poh­le­dáv­kou vůči ob­viněné Ing. V. H. v zá­klad­ní vý­ši 100 000 Kč,

2) Ar­chi­tek­to­nic­ké­ho ate­lié­ru Be­ta, stát­ní­ho pod­ni­ku v lik­vi­da­ci, se síd­lem Pra­ha 5, Seyd­le­ro­va 2152/1 (ny­ní vy­dra­ži­tel­ky J. Š.), s poh­le­dáv­kou vůči oběma ob­viněným v zá­klad­ní vý­ši 355 000 Kč,

3) GTS Czech, s. r. o., dříve GTS NO­VE­RA, s. r. o., se síd­lem Pra­ha 3, Přemys­lov­ská 2845/43 (ny­ní T-Mo­bi­le Czech Re­pub­lic, a. s.), s poh­le­dáv­kou vůči ob­viněné­mu J. H. v zá­klad­ní vý­ši 39 805,50 Kč, přičemž ke dni 6. 5. 2014 by­la exekučně vy­mo­že­na čás­tka 36 193,40 Kč,

4) D&I Con­sul­ting Li­mi­ted, se síd­lem Ju­lia­na Clo­se 29, Lon­dýn N2 0TJ, Spo­je­né krá­lov­ství Vel­ké Bri­tá­nie a Se­ver­ní­ho Ir­ska, s poh­le­dáv­kou vůči ob­viněné­mu J. H. v zá­klad­ní vý­ši 18 610 Kč,

5) Ing. P. D., tr­va­le by­tem B., H., s poh­le­dáv­kou vůči oběma ob­viněným v zá­klad­ní vý­ši 5 000 000 Kč,

6) Ok­res­ní sprá­vy so­ciál­ní­ho za­bez­pe­če­ní Pra­ha-zá­pad, se síd­lem Pra­ha 9, So­ko­lov­ská 855/225, s poh­le­dáv­kou vůči ob­viněné Ing. V. H. v čás­tce 164 946 Kč a vůči ob­viněné­mu J. H. v čás­tce 214 782,97 Kč, tj. v cel­ko­vé zá­klad­ní vý­ši 379 728,97 Kč,

7) Ap­ston Ca­pi­tal Li­mi­ted, se síd­lem 4th floor, Ha­no­ver buil­ding, Win­dmill La­ne, Dub­lin 2, Ir­sko (ny­ní CAS­PER CON­SUL­TING, a. s.), s poh­le­dáv­kou vůči oběma ob­viněným v zá­klad­ní vý­ši 5 000 000 Kč,

8) Crea­tis, a. s., se síd­lem Pra­ha 1, Ján­ský vr­šek 311/6, s poh­le­dáv­kou vůči oběma ob­viněným v čás­tce 46 932 953,37 Kč, u níž byl učiněn zá­věr o je­jím proml­če­ní,

te­dy čás­tečně zmaři­li us­po­ko­je­ní své­ho věřite­le a věřite­le ji­né oso­by tím, že od­stra­ni­li část své­ho ma­jet­ku, a způso­bi­li ta­ko­vým či­nem ško­du vel­ké­ho roz­sa­hu a do­pus­ti­li se jed­ná­ní pro spo­leč­nost ne­bez­peč­né­ho, kte­ré bez­prostředně směřova­lo k čás­teč­né­mu zmaření us­po­ko­je­ní své­ho věřite­le a věřite­le ji­né oso­by tím, že od­stra­ní část své­ho ma­jet­ku a způso­bí ta­ko­vým či­nem ško­du vel­ké­ho roz­sa­hu, je­hož se do­pus­ti­li v úmys­lu trest­ný čin spá­chat, přičemž k do­ko­ná­ní tres­tné­ho či­nu ne­doš­lo,

t í m   s p á c h a l i

ob­vině­ný J. H. trest­ný čin poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 od­st. 1 písm. a), od­st. 2 písm. a), od­st. 4 zá­ko­na č. 140/1961 Sb., tres­tní zá­kon, ve znění pozdějších před­pisů (dá­le jen „tr. zák.“), dí­lem do­ko­na­ný, dí­lem ve sta­diu po­ku­su pod­le § 8 od­st. 1 tr. zák., ve spolu­pa­cha­tel­ství pod­le § 9 od­st. 2 tr. zák.,

ob­viněná Ing. V. H. trest­ný čin poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 od­st. 1 písm. a), od­st. 2 písm. a), od­st. 4 tr. zák., dí­lem do­ko­na­ný, dí­lem ve sta­diu po­ku­su pod­le § 8 od­st. 1 tr. zák., ve spolu­pa­cha­tel­ství pod­le § 9 od­st. 2 tr. zák.,

a  o d s u z u j í  s e

ob­vině­ný J. H. pod­le § 256 od­st. 4 tr. zák. za pou­ži­tí § 40 od­st. 1, 2 tr. zák. k tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní os­mnác­ti měsíců. Pod­le § 58 od­st. 1, § 59 od­st. 1 tr. zák. se ob­viněné­mu vý­kon to­ho­to tres­tu pod­míněně od­klá­dá na zku­šeb­ní do­bu v tr­vá­ní tří let.

Ob­viněná Ing. V. H. pod­le § 256 od­st. 4 tr. zák. za pou­ži­tí § 40 od­st. 1, 2 tr. zák. k tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní os­mnác­ti měsíců. Pod­le § 58 od­st. 1, § 59 od­st. 1 tr. zák. se ob­viněné vý­kon to­ho­to tres­tu pod­míněně od­klá­dá na zku­šeb­ní do­bu v tr­vá­ní tří let.

Pod­le § 229 od­st. 1 tr. ř. se poš­ko­ze­né spo­leč­nos­ti Alia Tra­de, s. r. o., se síd­lem Pra­ha 1, Ján­ský vr­šek 311/6, a TST Real, s. r. o., se síd­lem Pra­ha 1, Dlážděná 4/1586, od­ka­zu­jí s ná­ro­kem na náh­ra­du ško­dy na říze­ní ve věcech ob­čan­skop­ráv­ních.

 O d ů v o d n ě n í :

I.
Do­sa­vad­ní průběh říze­ní

1. Roz­sud­kem Ob­vod­ní­ho sou­du pro Pra­hu 2 (dá­le i jen „na­lé­za­cí soud“) ze dne 21. 11. 2011, sp. zn. 6 T 119/2011, by­li ob­vinění J. H. a Ing. V. H. uz­ná­ni vin­ný­mi tres­tným či­nem poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 od­st. 1 písm. b), od­st. 4 tr. zák., dí­lem do­ko­na­ným, dí­lem ve sta­diu po­ku­su pod­le § 8 od­st. 1 tr. zák., spá­cha­né­ho ve spolu­pa­cha­tel­ství pod­le § 9 od­st. 2 tr. zák. Za ten­to trest­ný čin by­li oba ob­vinění od­sou­ze­ni pod­le § 256 od­st. 4 tr. zák. k tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní třice­ti měsíců. Pod­le § 39a od­st. 2 písm. b) za pou­ži­tí § 39 od­st. 3 tr. zák. by­li ob­vinění pro vý­kon to­ho­to tres­tu za­řaze­ni do vězni­ce s do­zo­rem. Pod­le § 229 od­st. 1 zá­ko­na č. 141/1961 Sb., tres­tní řád (dá­le jen „tr. ř.“), by­ly poš­ko­ze­né spo­leč­nos­ti Alia Tra­de, s. r. o., se síd­lem Pra­ha 1, Ján­ský vr­šek 311/6, TST Real, s. r. o., se síd­lem Pra­ha 1, Dlážděná 4/1586, od­ká­zá­ny s ná­ro­kem na náh­ra­du ško­dy na říze­ní ve věcech ob­čan­skop­ráv­ních.

2. Městský soud v Pra­ze, kte­rý pro­jed­nal ja­ko soud od­vo­la­cí od­vo­lá­ní ob­viněných J. H., Ing. V. H., a poš­ko­ze­né spo­leč­nos­ti Ap­ston Ca­pi­tal Ltd., roz­hodl roz­sud­kem ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 8 To 21/2012, tak, že pod­le § 258 od­st. 1 písm. b), d), e) tr. ř. zru­šil na­pa­de­ný roz­su­dek v ce­lém roz­sa­hu, a pod­le § 259 od­st. 3 písm. a), b) tr. ř. zno­vu roz­hodl tak, že ob­viněné J. H. a Ing. V. H. uz­nal vin­ný­mi tres­tným či­nem poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 od­st. 1 písm. a), od­st. 4 tr. zák. dí­lem do­ko­na­ným, dí­lem ve sta­diu po­ku­su pod­le § 8 od­st. 1 tr. zák., kte­ré­ho se mě­li do­pus­tit tím, že ač­ko­li ja­ko vý­luč­ní ma­ji­te­lé ne­mo­vi­tos­ti na ad­re­se P., V., pro­na­jí­ma­li část té­to bu­do­vy Mi­nis­ter­stvu prá­ce a so­ciál­ních věcí Čes­ké re­pub­li­ky, se síd­lem Pra­ha 2, Na Poříč­ním prá­vu 376/1, za měsíč­ní náj­em­né ve vý­ši 413 388 Kč do břez­na 2007 včetně, po před­cho­zí spo­leč­né do­hodě se spo­leč­nos­tí Al­ter Ego H+H, s. r. o., se síd­lem Pra­ha 2, Vy­šeh­rad­ská 1446/53, je­jímž je­di­ným jed­na­te­lem byl ob­vině­ný J. H. a spo­leč­ní­ky ob­vinění J. H. a V. H. a syn ob­viněných J. H., uzavře­li dne 26. 3. 2007 náj­em­ní smlou­vu, kte­rou té­to spo­leč­nos­ti ce­lou ne­mo­vi­tost pro­na­ja­li a zá­ro­veň jí uděli­li souh­las k to­mu, aby to­tož­né pros­to­ry opětovně pro­na­jí­ma­la Mi­nis­ter­stvu prá­ce a so­ciál­ních věcí Čes­ké re­pub­li­ky, se kte­rým dne 6. 4. 2007 uzavře­li do­ho­du o ukon­če­ní původ­ních náj­em­ních smluv s účin­nos­tí ke dni 15. 4. 2007, přičemž sou­časně dne 6. 4. 2007 spo­leč­nost Al­ter Ego H+H, s. r. o., uzavře­la s Mi­nis­ter­stvem prá­ce a so­ciál­ních věcí Čes­ké re­pub­li­ky pod­ná­jem­ní smlou­vu s účin­nos­tí od 16. 4. 2007 za měsíč­ní pod­ná­jem­né ve vý­ši 364 833,50 Kč, v ob­do­bí od lis­to­pa­du 2007 do května 2008  pou­ze ve vý­ši 336 682 Kč, jenž mělo být hra­ze­no na ban­kov­ní účet spo­leč­nos­ti č. ..., av­šak již dne 18. 6. 2007 ozná­mi­la  spo­leč­nost  Al­ter Ego H+H, s. r. o., Mi­nis­ter­stvu prá­ce a so­ciál­ních věcí Čes­ké re­pub­li­ky, že to­ho­to dne uzavře­la smlou­vu o půjčce s J. H., ja­kož­to věřite­lem, je­muž ja­ko za­jištění půjčky ma­jí slou­žit poh­le­dáv­ky vy­plý­va­jí­cí z pod­ná­jem­ní smlou­vy ze dne 6. 4. 2007, na zá­kladě če­hož by­lo Mi­nis­ter­stvo prá­ce a so­ciál­ních věcí Čes­ké re­pub­li­ky vy­zvá­no, aby měsíč­ní pod­ná­jem­né v ob­do­bí od čer­ven­ce 2007 do čer­vna 2010 za­sí­la­lo na ban­kov­ní účet J. H. č. ..., s nímž fak­tic­ky dis­po­no­va­li ob­vinění, přičemž na ten­to účet by­ly tak­to pou­ká­zá­ny fi­nan­ční prostřed­ky za ob­do­bí od zá­ří 2007 do úno­ra 2009 a za květen 2009 v cel­ko­vé vý­ši 6 734 776 Kč, za­tím­co za březen a du­ben 2009 a za ob­do­bí od čer­vna 2009 dá­le by­ly fi­nan­ční prostřed­ky za­sí­lá­ny na účet soud­ní­ho exeku­to­ra Mgr. Jo­ze­fa Viš­va­de­ra č. ..., a to jed­nak ces­tou soud­ní ús­cho­vy na zá­kladě us­ne­se­ní Ok­res­ní­ho sou­du Pra­ha-zá­pad ze dne 9. 2. 2009, sp. zn. 13 C 11/2009, jed­nak na zá­kladě exekuč­ní­ho příka­zu ze dne 17. 4. 2009, sp. zn. 100 EX 1935/07, a to v cel­ko­vé vý­ši 6 399 230 Kč, a to­ho­to jed­ná­ní se ob­vinění do­pus­ti­li přes­to, že si by­li vědo­mi exis­ten­ce svých splat­ných zá­vazků, čet­ných pra­vo­moc­ných a vy­ko­na­tel­ných exekuč­ních ti­tulů na zá­kladě soud­ních či správ­ních roz­hod­nu­tí, ja­kož i ge­ne­rál­ní­ho zá­ka­zu (in­hi­bi­to­ria) nak­lá­dat s veš­ke­rým svým ma­jet­kem včetně ne­mo­vi­tos­tí patřícím do spo­leč­né­ho jmění man­želů pod san­kcí nep­lat­nos­ti práv­ních úkonů po­té, co ob­viněné H. by­lo dne 1. 2. 2007 do­ru­če­no us­ne­se­ní Ok­res­ní­ho sou­du Pra­ha-zá­pad ze dne 14. 12. 2006, č. j. 13 Nc 3984/2006-3, kte­rým by­la naříze­na exeku­ce na ma­je­tek ob­viněné, o čemž ob­vině­ný H. věděl, ne­boť dne 30. 1. 2007 pro­ti to­mu­to us­ne­se­ní po­dal od­vo­lá­ní, v důsled­ku če­hož by­ly náj­em­ní smlou­va z 26. 3. 2007 a pod­ná­jem­ní smlou­va z 6. 4. 2007 nep­lat­né, přičemž pod­ná­jem­né za­sí­la­né Mi­nis­ter­stvem prá­ce a so­ciál­ních věcí Čes­ké re­pub­li­ky na účet J. H. by­lo z to­ho­to úč­tu vy­bí­rá­no ob­viněný­mi, vklá­dá­no ja­ko vklad J. H. do pok­lad­ny spo­leč­nos­ti Al­ter Ego H+H, s. r. o., a z pok­lad­ny té­to spo­leč­nos­ti vzápě­tí vy­plá­ce­no ob­viněným ja­ko náj­em­né z ti­tu­lu předmětné náj­em­ní smlou­vy, čímž ob­vinění v úmys­lu čás­tečně zmařit us­po­ko­je­ní svých věřitelů fak­tic­ky od­stra­ni­li část své­ho ma­jet­ku spo­čí­va­jí­cí­ho v pra­vi­del­ném měsíč­ním náj­em­ném v ne­za­ned­ba­tel­né vý­ši, kte­ré jim ja­ko vlas­tníkům předmětné ne­mo­vi­tos­ti za­sí­la­lo Mi­nis­ter­stvo prá­ce a so­ciál­ních věcí Čes­ké re­pub­li­ky na je­jich úč­ty pos­ti­ži­tel­né exeku­cí, ne­boť ten se stal v důsled­ku uve­de­né­ho zce­la úče­lo­vé­ho jed­ná­ní ob­viněných pro věřite­le ne­dos­tup­ným, čímž v čás­tce 6 734 776 Kč čás­tečně zmaři­li a v čás­tce 5 107 669 Kč se po­ku­si­li čás­tečně zmařit us­po­ko­je­ní těchto věřitelů:

1) Ing. J. K., by­tem J., Š., s poh­le­dáv­kou v zá­klad­ní vý­ši 100 000 Kč,

2) Ar­chi­tek­to­nic­ké­ho ate­lié­ru Be­ta, s. p., v lik­vi­da­ci, ny­ní se síd­lem Pra­ha 5, Seyd­le­ro­va 2152/1 (ny­ní vy­dra­ži­tel­ky J. Š.), s poh­le­dáv­kou v zá­klad­ní vý­ši 355 000 Kč,

3) GTS Czech, s. r. o., dříve GTS No­ve­ra, s. r. o., se síd­lem Pra­ha 3, Přemys­lov­ská 2845/43, s poh­le­dáv­kou v zá­klad­ní vý­ši 39 805,50 Kč, přičemž ke dni 6. 5. 2014 by­la exekučně vy­mo­že­na čás­tka 36 193,40 Kč,

4) D&I Con­sul­ting Li­mi­ted, se síd­lem Ju­lia­na Clo­se 29, Lon­dýn N2 0TJ, Spo­je­né krá­lov­ství Vel­ké Bri­tá­nie a Se­ver­ní­ho Ir­ska, s poh­le­dáv­kou v zá­klad­ní vý­ši 18 610 Kč,

5) Ing. P. D., tr­va­le by­tem B., H., s poh­le­dáv­kou v zá­klad­ní vý­ši 5 000 000 Kč,

6) Ok­res­ní sprá­vy so­ciál­ní­ho za­bez­pe­če­ní Pra­ha-zá­pad, se síd­lem Pra­ha 9, So­ko­lov­ská 855/225, s poh­le­dáv­kou v zá­klad­ní vý­ši 379 728,97 Kč,

7) Ap­ston Ca­pi­tal Li­mi­ted, se síd­lem 4th floor, Ha­no­ver buil­ding, Win­dmill La­ne, Dub­lin 2, Ir­sko (ny­ní CAS­PER CON­SUL­TING, a. s.), s poh­le­dáv­kou v zá­klad­ní vý­ši 5 000 000 Kč,

8) Crea­tis, a. s., se síd­lem Pra­ha 1, Ján­ský vr­šek 311/6, s poh­le­dáv­kou v zá­klad­ní vý­ši 46 939 734 Kč, přičemž vůči to­mu­to věřite­li ob­ža­lo­va­ní čás­tečně zmaři­li us­po­ko­je­ní poh­le­dáv­ky pou­ze v čás­tce 5 457 858,75 Kč ke dni 15. 12. 2008, kdy doš­lo k proml­če­ní uve­de­né poh­le­dáv­ky, a v čás­tce 6 384 586,25 Kč se po­ku­si­li zmařit us­po­ko­je­ní to­ho­to věřite­le.

3. Za ten­to trest­ný čin byl kaž­dý z obou ob­viněných od­sou­zen pod­le § 256 od­st. 4 tr. zák. k tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní dvou let. Pod­le § 58 od­st. 1, § 59 od­st. 1 tr. zák. byl oběma ob­viněným vý­kon trestů pod­míněně od­lo­žen na zku­šeb­ní do­bu v tr­vá­ní tří let. Pod­le § 229 od­st. 1 tr. ř. by­ly poš­ko­ze­né spo­leč­nos­ti Alia Tra­de, s. r. o., se síd­lem Pra­ha 1, Ján­ský vr­šek 311/6, a TST Real, s. r. o., se síd­lem Pra­ha 1, Dlážděná 1586/4, od­ká­zá­ny s ná­ro­kem na náh­ra­du ško­dy na říze­ní ve věcech ob­čan­skop­ráv­ních. Pod­le § 253 od­st. 1 tr. ř. by­lo od­vo­lá­ní poš­ko­ze­né spo­leč­nos­ti Ap­ston Ca­pi­tal Ltd., IČ 408579, se síd­lem 4th Floor, Han­no­ver Buil­ding, Win­dmill La­ne, Dub­lin 2, Ir­sko (ny­ní CAS­PER CON­SUL­TING, a. s.), za­mít­nu­to.

4. Je třeba uvést, že od­vo­la­cí soud v předmětné věci roz­ho­do­val již potře­tí, když je­ho pr­vní roz­su­dek ve věci ze dne 4. 7. 2012, sp. zn. 8 To 21/2012, byl zru­šen us­ne­se­ním Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 5 Tdo 700/2013-I., a dru­hý roz­su­dek ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 8 To 21/2012, byl zru­šen us­ne­se­ním Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1645/2014. V pos­ledně uve­de­ném zru­šo­va­cím us­ne­se­ní Nej­vyš­ší soud od­vo­la­cí­mu sou­du ulo­žil, aby v no­vém říze­ní pro­vedl důkaz zna­lec­kým po­sud­kem č. 7490/2012 Ing. Vác­la­va Mys­lí­ka a za­bý­val se okol­nos­tmi, kte­ré z to­ho­to zna­lec­ké­ho po­sud­ku vy­ply­nu­ly v po­rov­ná­ní se zá­věry znal­kyně Ing. Věry Kad­le­co­vé. Oh­ledně poh­le­dáv­ky spo­leč­nos­ti Crea­tis, a. s., dříve Alia Tra­de, s. r. o., v zá­klad­ní vý­ši 46 939 734 Kč, od­vo­la­cí­mu sou­du ulo­žil, aby up­ra­vil svá skut­ko­vá zjištění s oh­le­dem na zá­věry, kte­ré uči­ní ve vzta­hu k proml­če­ní té­to poh­le­dáv­ky, přičemž zá­věr o té­to předběžné otáz­ce mu­sí být jed­noz­nač­ný. Po­kud dospěje k zá­věru o proml­če­ní té­to poh­le­dáv­ky, mu­sí zvá­žit, zda jed­ná­ní do­vo­la­telů nepřed­sta­vo­va­lo po­kus poš­ko­ze­ní spo­leč­nos­ti Crea­tis, a. s. Nej­vyš­ší soud dá­le uvedl, že od­vo­la­cí soud za­ktua­li­zu­je svá zjištění oh­ledně in­sol­ven­ční­ho říze­ní, v němž po­da­la spo­leč­nost Crea­tis, a. s., in­sol­ven­ční návrh na ob­viněnou Ing. V. H., a vy­žá­dá si spis Městské­ho sou­du v Pra­ze, sp. zn. 51 Cm 42/1997, v němž je ve­de­no říze­ní o za­pla­ce­ní čás­tky 60 935 046 Kč s přís­lu­šen­stvím.

II.

Do­vo­lá­ní a vy­jádření k němu

5. Pro­ti roz­sud­ku Městské­ho sou­du v Pra­ze ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 8 To 21/2012, ve spo­je­ní s roz­sud­kem Ob­vod­ní­ho sou­du pro Pra­hu 2 ze dne 21. 11. 2011, sp. zn. 6 T 119/2011, po­da­li ob­vinění J. H. a Ing. V. H. prostřed­nic­tvím své­ho ob­háj­ce JUDr. Vla­di­mí­ra Tur­ka do­vo­lá­ní z důvodů uve­de­ných v § 265b od­st. 1 písm. b) a g) tr. ř. V do­vo­lá­ní v pr­vé řadě na­mít­li, že roz­sud­kem od­vo­la­cí­ho sou­du byl po­ru­šen prin­cip zá­ka­zu změ­ny k hor­ší­mu u ob­ža­lo­va­ných v od­vo­la­cím říze­ní ve smys­lu § 259 od­st. 4 tr. ř., když od­vo­la­cí soud na zá­kladě doplněné­ho do­ka­zo­vá­ní nově kva­li­fi­ko­val jed­ná­ní ob­ža­lo­va­ných ja­ko trest­ný čin poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 od­st. 1 písm. a) od­st. 4 tr. zák. dí­lem do­ko­na­ný, dí­lem ve sta­diu po­ku­su pod­le § 8 od­st. 1 tr. zák. a ob­ža­lo­va­ným ulo­žil tres­ty od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní dvou let, je­jichž vý­kon pod­le § 58 od­st. 1, § 59 od­st. 1 tr. zák. pod­míněně od­lo­žil na zku­šeb­ní do­bu tří let. V té­to sou­vis­los­ti do­vo­la­te­lé zdůraz­ni­li, že od­vo­la­cí soud ne­roz­ho­do­val o od­vo­lá­ní stát­ní­ho zá­stup­ce, ne­boť ten vzal dne 10. 5. 2016 své od­vo­lá­ní pro­ti roz­sud­ku na­lé­za­cí­ho sou­du zpět. Pod­le do­vo­la­telů se od­vo­la­cí soud ta­ké ne­vy­pořádal s ná­mit­ka­mi for­mu­lo­va­ný­mi v je­jich po­dá­ních ze dne 16. 3. 2016, 18. 3. 2016, 22. 3. 2016, 7. 4. 2016, 19. 4. 2016 a 20. 2. 2016. V těchto po­dá­ních za­pr­vé na­mí­ta­li, že pos­ti­že­ní poh­le­dáv­ky ob­ža­lo­va­ných za je­jich dluž­ní­kem, spo­leč­nos­tí Al­ter Ego H+H, s. r. o., z ti­tu­lu náj­em­ní smlou­vy ze dne 26. 3. 2007, se nep­ro­vá­dí pos­ti­že­ním úč­tu dluž­ní­ka po­vin­né­ho (spo­leč­nos­ti Al­ter Ego H+H, s. r. o.). Za­dru­hé uved­li, že po­ru­še­ní tzv. ge­ne­rál­ní­ho in­hi­bi­to­ria se vzta­hu­je vý­hradně k osobě op­rávněné­ho, kte­rý vedl v da­né době vůči po­vin­né­mu exeku­ci, tj. v da­ném případě k Ing. J. K. Dá­le na­mít­li, že poh­le­dáv­ky někte­rých tvr­ze­ných věřitelů (Ar­chi­tek­to­nic­ký ate­liér Be­ta st. p. v lik­vi­da­ci, Ing. P. D., Ap­ston Ca­pi­tal Ltd., Crea­tis, a. s.) zá­sadně po­pí­ra­li, přičemž poh­le­dáv­ka spo­leč­nos­ti Crea­tis, a. s., se proml­če­la v sou­la­du s us­ta­no­ve­ním § 408 od­st. 1 zá­ko­na č. 513/1991, ob­chod­ní­ho zá­ko­ní­ku, ke dni 26. 4. 2006 (de­set let od da­ta od­stou­pe­ní In­ves­tič­ní a Poš­tov­ní ban­ky, a. s., od úvěro­vých smluv). Pod­le své­ho tvr­ze­ní na­víc dis­po­nu­jí dos­tat­kem ji­né­ho (ne­mo­vi­té­ho) ma­jet­ku, ze kte­ré­ho mo­hou být us­po­ko­je­ny poh­le­dáv­ky nez­po­chyb­ni­tel­ných věřitelů. Zá­ro­veň dopl­ni­li, že roz­su­dek Ob­vod­ní­ho sou­du pro Pra­hu 2 ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 6 T 119/2011, byl vy­dán pod­ja­tou soud­ky­ní JUDr. Da­nie­lou Rei­fo­vou, kte­rá se sa­ma vy­lou­či­la, a to na zá­kladě roz­hod­nu­tí ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 6 T 119/2011. Tu­to pos­ledně uve­de­nou ná­mit­ku do­vo­la­te­lé podřadi­li do­vo­la­cí­mu důvo­du pod­le § 265b od­st. 1 písm. b) tr. ř., pro­to­že pod­le je­jich ná­zo­ru v tres­tním říze­ní roz­ho­do­val vy­lou­če­ný soud­ce. Je­li­kož se od­vo­la­cí soud s těmi­to vý­še uve­de­ný­mi ná­mit­ka­mi ne­vy­pořádal, po­ru­šil pod­le do­vo­la­telů je­jich prá­vo na ob­ha­jo­bu a na spra­ved­li­vý pro­ces.

6. Do­vo­la­te­lé dá­le s od­ka­zem na us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 29 IC­do 32/2013, od­vo­la­cí­mu sou­du vy­tk­li, že po­mi­nul ak­tuál­ní ju­di­ka­tu­ru Nej­vyš­ší­ho sou­du k otáz­ce tzv. spo­leč­né­ho dlu­hu man­želů. Pos­ta­ve­ní do­vo­la­telů v tres­tním říze­ní ja­ko so­li­dár­ních dluž­níků vůči všem věřitelům je nes­práv­né, pro­to­že někte­ré poh­le­dáv­ky jsou poh­le­dáv­ka­mi vý­lučně za jed­ním z nich.

7. Pod­le do­vo­la­telů od­vo­la­cí soud nes­právně po­sou­dil ap­li­ka­ci zá­sa­dy sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se a z ní vy­plý­va­jí­cí zá­sa­dy „ul­ti­ma ra­tio“. Poh­le­dáv­ky věřitelů jsou řeše­ny v rám­ci ci­vil­ních říze­ní, tj. řád­ný­mi prostřed­ky ci­vil­ní­ho prá­va, a nel­ze pro­to tvr­dit, že ty­to prostřed­ky jsou neú­čin­né a je nut­né pou­žít prá­va tres­tní­ho. Do­vo­la­te­lé jsou nad­to přesvědče­ni, že pro pou­hé nesplnění souk­ro­mop­ráv­ní­ho zá­vaz­ku může být dluž­ník pos­ti­žen pou­ze ci­vil­ní san­kcí. Do­vo­la­te­lé rovněž poz­na­me­na­li, že hod­no­ta je­jich ne­mo­vi­té­ho ma­jet­ku mno­ho­ná­sobně převy­šu­je je­jich dluh. Roz­po­ro­va­li zá­ro­veň zá­věr od­vo­la­cí­ho sou­du o nep­ro­dej­nos­ti ne­mo­vi­tos­tí. Od­vo­la­cí soud se na­víc ne­vy­pořádal s ná­mit­ka­mi tý­ka­jí­cích se in­sol­ven­čních návrhů, kte­ré po­dá­vá spo­leč­nost Alia Tra­de, s. r. o., a spo­leč­nost Crea­tis, a. s., na ma­je­tek do­vo­la­telů; věřite­lé tak mě­li mož­nost přih­lá­sit své poh­le­dáv­ky do pro­bí­ha­jí­cích in­sol­ven­čních říze­ní, přičemž z důvodů účinků spo­je­ných se za­há­je­ním in­sol­ven­ční­ho říze­ní (te­dy z důvodů sto­jí­cích mi­mo vů­li do­vo­la­telů) ne­by­lo mož­né exeku­ci na je­jich ma­je­tek pro­vést. Naříze­ný kon­kurs vůči do­vo­la­tel­ce Ing. V. H. byl nad­to Vr­chním sou­dem v Pra­ze zru­šen, což dá­le zpo­chyb­ňu­je exis­ten­ci poh­le­dá­vek tvr­ze­ných údaj­ný­mi věřite­li.

8. Do­vo­la­te­lé dá­le uved­li, že nel­ze do­vo­dit ja­ký­ko­liv je­jich úmysl, byť nepřímý, spá­chat tvr­ze­ný trest­ný čin, případně shle­dat po­ža­do­va­ný stu­peň spo­le­čen­ské ne­bez­peč­nos­ti či škod­li­vos­ti. Sku­tek pop­sa­ný ve vý­ro­ku od­vo­la­cí­ho sou­du ne­vy­ka­zu­je zá­kon­né zna­ky tres­tné­ho či­nu poš­ko­zo­vá­ní věřite­le. Práv­ní zá­věry na­lé­za­cí­ho i od­vo­la­cí­ho sou­du jsou v extrém­ním ne­sou­la­du se skut­ko­vý­mi zjištění­mi. Zá­věrem své­ho mi­mořád­né­ho op­rav­né­ho prostřed­ku do­vo­la­te­lé navrh­li, aby Nej­vyš­ší soud na­pa­de­ný roz­su­dek Městské­ho sou­du v Pra­ze ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 8 To 21/2012, opětovně zru­šil, a věc vrá­til od­vo­la­cí­mu sou­du k no­vé­mu pro­jed­ná­ní a roz­hod­nu­tí. Po­dá­ním ze dne 11. 8. 2016 do­vo­la­te­lé své do­vo­lá­ní dopl­ni­li o us­ne­se­ní Vr­chní­ho sou­du v Pra­ze ze dne 13. 7. 2016, č. j. 3 VSPH 2136/2016-A-300, kte­rým by­lo zru­še­no us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Pra­ze ze dne 23. 9. 2015, č. j. KSPH 36 INS 28162/2012-A-279, o proh­lá­še­ní kon­kur­su na ma­je­tek Ing. V. H.

9. Stát­ní zá­stup­kyně Nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství, jíž by­lo do­vo­lá­ní ob­viněných J. H. a Ing. V H. do­ru­če­no ve smys­lu § 265h od­st. 2 tr. ř., se k němu vy­jádři­la s tím, že do­vo­la­cí důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. b) tr. ř. nel­ze up­lat­nit, po­kud jej do­vo­la­te­lé neup­lat­ni­li již ve svém pr­vním mi­mořád­ném op­rav­ném prostřed­ku a okol­nost, z níž do­vo­zo­va­li vy­lou­če­ní soud­ce, jim by­la již v té době zná­ma. V před­cho­zích do­vo­lá­ních nic­méně do­vo­la­te­lé svou do­vo­la­cí ar­gu­men­ta­ci podřadi­li vý­lučně pod do­vo­la­cí důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř. Pou­ká­za­la na­víc na us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 5 Tdo 700/2013, ve kte­rém Nej­vyš­ší soud oh­ledně ná­mit­ky pod­ja­tos­ti se­ná­tu Ob­vod­ní­ho sou­du pro Pra­hu 2 od­ká­zal na us­ne­se­ní Ob­vod­ní­ho sou­du pro Pra­hu 2 ze dne 24. 1. 2012, č. j. 6 T 119/2011-1782, ve spo­je­ní s us­ne­se­ním Městské­ho sou­du v Pra­ze ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 8 To 60/2012, v rám­ci nichž by­la ná­mit­ka pod­ja­tos­ti vy­řeše­na. Stát­ní zá­stup­kyně zá­ro­veň připomně­la, že důvod pod­ja­tos­ti před­sed­kyně se­ná­tu Ob­vod­ní­ho sou­du pro Pra­hu 2 vznikl až po vy­dá­ní roz­sud­ku ze dne 21. 11. 2011, sp. zn. 6 T 119/2011. Co se tý­če do­vo­la­cí­ho důvo­du pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř., stát­ní zá­stup­kyně nejpr­ve kon­sta­to­va­la, že od­vo­la­cí soud důsledně vy­chá­zel z práv­ních ná­zorů, kte­ré ve svém us­ne­se­ní ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1645/2014 vy­slo­vil Nej­vyš­ší soud a dopl­nil do­ka­zo­vá­ní tak, jak mu by­lo předmětným us­ne­se­ním ulo­že­no. V ná­vaz­nos­ti na doplněné do­ka­zo­vá­ní od­vo­la­cí soud změnil práv­ní kva­li­fi­ka­ci tres­tné­ho či­nu z § 256 od­st. 1 písm. b) tr. zák. na § 256 od­st. 1 písm. a), tj. doš­lo ke změně zna­ku „neexis­tu­jí­cí­ho zá­vaz­ku“ na znak „od­stranění čás­ti ma­jet­ku“. V da­ném případě se však ne­jed­ná o po­ru­še­ní zá­ka­zu re­for­ma­ce in peius, pro­to­že od­vo­la­cí soud pou­ze dopl­nil ve vý­ro­ku roz­sud­ku po­pis roz­hod­ných skut­ko­vých zjištění, tak aby v něm by­ly ob­sa­že­ny zá­ko­nem da­né zna­ky přís­luš­né skut­ko­vé pod­sta­ty. Tím­to pos­tu­pem se však ni­jak nez­hor­ši­lo pos­ta­ve­ní ob­viněných. Od­vo­la­cí soud dá­le vy­řešil veš­ke­ré otáz­ky sou­vi­se­jí­cí s po­sou­ze­ním tres­tnos­ti jed­ná­ní ob­viněných a je­ho roz­sa­hu. Up­ra­vil skut­ko­vá zjištění tý­ka­jí­cí se poh­le­dáv­ky věřite­le spo­leč­nos­ti Crea­tis, a. s., když ur­čil ja­ko da­tum proml­če­ní té­to poh­le­dáv­ky 15. 12. 2008 a k to­mu­to da­tu ta­ké up­ra­vil čás­tku, o kte­rou ob­vinění čás­tečně zmaři­li us­po­ko­je­ní to­ho­to věřite­le. Stát­ní zá­stup­kyně od­mít­la i ná­mit­ku, pod­le kte­ré moh­li věřite­lé us­po­ko­jit své poh­le­dáv­ky z ne­mo­vi­té­ho ma­jet­ku ob­viněných a od­ká­za­la v tom­to směru na před­cho­zí vy­jádření Nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 1 NZO 1277/2014. Jed­ná­ní ob­viněných před­sta­vu­je pod­le stát­ní zá­stup­kyně zá­važ­nou hroz­bu pro spo­leč­nost a nel­ze pro­to přij­mout zá­věr o po­ru­še­ní sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se.

10. Zá­věrem své­ho vy­jádření stát­ní zá­stup­kyně navrh­la, aby Nej­vyš­ší soud do­vo­lá­ní ob­viněných pod­le § 265i od­st. 1 písm. e) tr. ř. od­mítl. Sou­časně navrh­la, aby Nej­vyš­ší soud to­to roz­hod­nu­tí uči­nil v sou­la­du s us­ta­no­ve­ním § 265r od­st. 1 písm. a) tr. ř. v ne­veřej­ném za­se­dá­ní.

11. Nej­vyš­ší soud za­slal s oh­le­dem na ju­di­ka­tu­ru Ústav­ní­ho sou­du (srov. us­ne­se­ní Ústav­ní­ho sou­du ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15) ob­háj­ci ob­viněných J. H. a Ing. V. H. k rep­li­ce vy­jádření stát­ní zá­stup­kyně Nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství. Do­vo­la­te­lé se k němu do do­by roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du v pro­jed­ná­va­né věci prostřed­nic­tvím své­ho ob­háj­ce ne­vy­jádři­li.

12. Nej­vyš­ší­mu sou­du za­sla­la své vy­jádření i poš­ko­ze­ná spo­leč­nost Alia Tra­de, s. r. o. Ve svém po­dá­ní ze dne 30. 1. 2017 uved­la, že je věřite­lem ob­viněných. Od­vo­la­cí soud ve svém roz­sud­ku ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 8 To 21/2012, nic­méně do­vo­dil, že poš­ko­ze­ná ne­by­la věřite­lem ob­viněných, pro­to­že poh­le­dáv­ky spo­leč­nos­ti Crea­tis, a. s., na poš­ko­ze­nou nepřeš­ly. Zá­věr od­vo­la­cí­ho sou­du před­sta­vu­je pro poš­ko­ze­nou zá­važ­nou překáž­ku pro vy­má­há­ní je­jích práv, pro­to­že ob­vinění roz­sud­kem od­vo­la­cí­ho sou­du ar­gu­men­tu­jí v in­sol­ven­čních říze­ních, kte­rá jsou pro­ti nim ve­de­na. Poš­ko­ze­ná s od­ka­zem na roz­su­dek Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 31 Cdo 3986/2009, a na § 196a od­st. 3 ob­chod­ní­ho zá­ko­ní­ku, ve znění plat­ném v době uzavření smlou­vy o pos­tou­pe­ní poh­le­dá­vek, na­mí­ta­la, že smlou­va o pos­tou­pe­ní poh­le­dá­vek me­zi spo­leč­nos­tí Crea­tis, a. s., a poš­ko­ze­nou by­la plat­ná. Poš­ko­ze­ná dá­le ar­gu­men­to­va­la roz­sud­kem Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, z je­hož zá­věrů pod­le je­jí­ho ná­zo­ru vy­plý­vá, že bez oh­le­du na plat­nost smlou­vy o pos­tou­pe­ní poh­le­dá­vek na ni přeš­la ak­tiv­ní věcná le­gi­ti­ma­ce k vy­má­há­ní poh­le­dá­vek. K je­jich proml­če­ní pro­to ne­moh­lo do­jít. Zá­věrem své­ho po­dá­ní poš­ko­ze­ná Nej­vyš­ší­mu sou­du navrh­la, aby v roz­hod­nu­tí o do­vo­lá­ní ob­viněných uvedl, že zá­věr od­vo­la­cí­ho sou­du o proml­če­ní poh­le­dá­vek poš­ko­ze­né je nes­práv­ný.

13. Ne­vyš­ší­mu sou­du by­lo dá­le dne 1. 3. 2017 do­ru­če­no po­dá­ní do­vo­la­telů prostřed­nic­tvím je­jich ob­háj­ce, kte­rým rea­go­va­li k vý­zvě Nej­vyš­ší­ho sou­du na mož­nost od­liš­né práv­ní kva­li­fi­ka­ce je­jich jed­ná­ní. V tom­to po­dá­ní upo­zor­ňo­va­li na svůj ma­je­tek, kte­rý pod­le je­jich ná­zo­ru mohl slou­žit k us­po­ko­je­ní poh­le­dá­vek věřitelů. Zá­ro­veň opa­ko­vaně roz­po­ro­va­li exis­ten­ci někte­rých poh­le­dá­vek, kon­krétně věřite­le Ing. P. D. a spo­leč­nos­ti Ap­ston Ca­pi­tal Ltd., a opětovně up­lat­ňo­va­li ná­mit­ku proml­če­ní spo­leč­nos­ti Crea­tis, a. s.

14. V po­dá­ní ze dne 9. 3. 2017 do­vo­la­te­lé prostřed­nic­tvím své­ho ob­háj­ce uved­li, že ob­vině­ný J. H. v rám­ci in­sol­ven­ční­ho říze­ní, ve­de­ném pod sp. zn. KSPH 66 INS 6953/2016, up­lat­nil z po­zi­ce dluž­ní­ka ná­mit­ku proml­če­ní poh­le­dáv­ky spo­leč­nos­ti Alia Tra­de, s. r. o. Kraj­ský soud v Pra­ze, kte­rý us­ne­se­ním ze dne 2. 3. 2017, sp. zn. KSPH 66 INS 6953/2016, zjis­til úpa­dek dluž­ní­ka J. H. a proh­lá­sil na je­ho ma­je­tek kon­kurs, kon­sta­to­val, že ná­mit­ka proml­če­ní ne­ní důvod­ná. Pod­le do­vo­la­telů doš­lo ze stra­ny Kraj­ské­ho sou­du v Pra­ze k omy­lu při roz­ho­do­vá­ní, pro­to­že ja­ko pod­klad pro roz­hod­nu­tí hod­no­til poh­le­dáv­ku, kte­rá v da­ném in­sol­ven­čním říze­ní ne­by­la přih­lá­še­na a dluž­ní­kem té­to poh­le­dáv­ky neb­yl ob­vině­ný J. H. Uve­de­ná poh­le­dáv­ka by­la ju­di­ko­vá­na vůči je­ho man­žel­ce a by­la přih­lá­še­na v ji­ném in­sol­ven­čním říze­ní, ve­de­ném pod sp. zn. KSPH 36 INS 28162/2012, ve kte­rém ob­viněná Ing. V. H. pro­ka­zu­je je­jí úh­ra­du. K po­dá­ní do­vo­la­te­lé přilo­ži­li od­vo­lá­ní ze dne 6. 3. 2017 pro­ti us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Pra­ze ze dne 2. 3. 2017, sp. zn. KSPH 66 INS 6953/2016, včetně to­ho­to us­ne­se­ní.

15. Dne 9. 3. 2017 by­lo Nej­vyš­ší­mu sou­du do­ru­če­no vy­jádření spo­leč­nos­ti Crea­tis, a. s., kte­rá v zá­sadě od­ká­za­la na ob­sah a znění vy­jádření spo­leč­nos­ti Alia Tra­de, s. r. o., ze dne 30. 1. 2017. Spo­leč­nost Crea­tis, a. s., dá­le na­mí­ta­la, že Městský soud v Pra­ze ja­ko soud od­vo­la­cí v tres­tním říze­ní ve svém roz­sud­ku ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 8 To 21/2012, nev­zal v úva­hu roz­su­dek Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, pub­li­ko­va­ný pod č. 61/2010 Sb. rozh. obč., a na­va­zu­jí­cí ju­di­ka­tu­ru, přes­to­že byl na tu­to ju­di­ka­tu­ru opa­ko­vaně pí­semně upo­zor­ňo­ván spo­leč­nos­tí Alia Tra­de, s. r. o. V roz­po­ru s uve­de­nou ju­di­ka­tu­rou a zce­la přek­va­pivě dospěl k zá­věru o proml­če­ní čás­ti poh­le­dá­vek. Spo­leč­nost Crea­tis, a. s., dá­le upo­zor­ni­la na sku­teč­nost, že předmětné poh­le­dáv­ky ona a nás­ledně i spo­leč­nost Alia Tra­de, s. r. o., řádně up­lat­ňo­va­la jak v ci­vil­ním, tak i v tres­tním říze­ní. Pou­ká­za­la ta­ké na za­mí­ta­vá roz­hod­nu­tí ci­vil­ních soudů z pos­led­ní do­by, kte­rá se tý­ka­jí čin­nos­ti ob­viněných, zej­mé­na na roz­su­dek Ob­vod­ní­ho sou­du pro Pra­hu 1 ze dne 16. 2. 2017, č. j. 30 C 64/2013-99, kte­rým by­la opa­ko­vaně za­mít­nu­ta ža­lo­ba ob­viněných o ur­če­ní proml­če­ní zá­stav­ních práv za­jiš­ťu­jí­cích poh­le­dáv­ky poš­ko­ze­né. Ač­ko­liv ob­viněným z ci­vil­ních i tres­tních roz­hod­nu­tí, zej­mé­na pak z roz­sud­ku Městské­ho sou­du v Pra­ze ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 8 To 21/2012, vy­plý­va­la po­vin­nost nah­ra­dit během zku­šeb­ní do­by ško­du, ob­vinění svo­je dlu­hy stá­le neh­ra­dí. Nav­zdo­ry to­mu však Městský soud v Pra­ze ve svém roz­sud­ku ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 21 To 21/2012 (pozn. správně má být 8 To 21/2012), kon­sta­to­val, že ob­vinění pl­ni­li vzorně pod­mín­ky doh­le­du a vy­měřil jim trest na spod­ní hra­ni­ci saz­by, když pod­mín­kou je­jich osvědče­ní již ne­má být sku­teč­nost, zda spl­ni­li své nes­por­né zá­vaz­ky. Zá­věrem své­ho po­dá­ní spo­leč­nost Crea­tis, a. s., uved­la, že nes­práv­ný zá­věr o proml­če­ní čás­ti poh­le­dáv­ky ztěžu­je spo­leč­nos­ti Alia Tra­de, s. r. o., vy­má­há­ní je­jích le­gi­tim­ních poh­le­dá­vek, a žá­dá pro­to Nej­vyš­ší soud, aby v od­ůvodnění roz­hod­nu­tí o do­vo­lá­ní uvedl, že zá­věr Městské­ho sou­du v Pra­ze o proml­če­ní předmětných poh­le­dá­vek je nes­práv­ný. Ke své­mu vy­jádření připo­ji­la spo­leč­nost Crea­tis, a. s., roz­su­dek Ob­vod­ní­ho sou­du pro Pra­hu 1 ze dne 16. 2. 2017, č. j. 30 C 64/2013-99, a dá­le tres­tní ozná­me­ní ze dne 4. 11. 1999 po­da­né spo­leč­nos­tí Crea­tis, a. s., vůči ob­viněným.

III.
Přípus­tnost do­vo­lá­ní

16. Nej­vyš­ší soud ja­ko soud do­vo­la­cí nejpr­ve v sou­la­du se zá­ko­nem zkou­mal, zda ne­ní dán někte­rý z důvodů pro od­mít­nu­tí do­vo­lá­ní pod­le § 265i od­st. 1 tr. ř., a na zá­kladě to­ho­to pos­tu­pu shle­dal, že do­vo­lá­ní ve smys­lu § 265a od­st. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípus­tné, by­lo po­dá­no oso­ba­mi op­rávněný­mi [§ 265d od­st. 1 písm. b), od­st. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e od­st. 1, 2 tr. ř.) a spl­ňu­je ná­le­ži­tos­ti do­vo­lá­ní. Pro­to­že do­vo­lá­ní lze po­dat jen z důvodů taxativně vy­me­ze­ných v § 265b tr. ř., Nej­vyš­ší soud dá­le po­su­zo­val, zda ob­viněný­mi vzne­se­né ná­mit­ky napl­ňu­jí ji­mi tvr­ze­ný do­vo­la­cí důvod, a shle­dal, že do­vo­la­cí důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř. byl up­latněn v sou­la­du se zá­ko­nem vy­me­ze­ný­mi pod­mín­ka­mi. Nás­ledně se Nej­vyš­ší soud za­bý­val důvo­dem od­mít­nu­tí do­vo­lá­ní pod­le § 265i od­st. 1 písm. e) tr. ř., te­dy zda nej­de o do­vo­lá­ní zjevně neo­pod­statněné, přičemž ani ten­to důvod pro od­mít­nu­tí do­vo­lá­ní nes­hle­dal. Vzhle­dem k to­mu, že Nej­vyš­ší soud nes­hle­dal ani ji­né důvo­dy pro od­mít­nu­tí do­vo­lá­ní ob­viněných pod­le § 265i od­st. 1 tr. ř., přez­kou­mal pod­le § 265i od­st. 3 tr. ř. zá­kon­nost a od­ůvodněnost těch vý­roků na­pa­de­né­ho roz­hod­nu­tí, pro­ti nimž by­lo to­to do­vo­lá­ní po­dá­no, v roz­sa­hu a z důvodů uve­de­ných v do­vo­lá­ní, ja­kož i říze­ní na­pa­de­ným čás­tem roz­hod­nu­tí před­chá­ze­jí­cí. K va­dám vý­roků, kte­ré ne­by­ly do­vo­lá­ním na­pa­de­ny, Nej­vyš­ší soud přih­lí­žel, jen po­kud by moh­ly mít vliv na správ­nost vý­roků, pro­ti nimž by­lo po­dá­no do­vo­lá­ní.

17. Ob­vinění J. H. a Ing. V. H. v pr­vé řadě up­lat­ni­li do­vo­la­cí důvod pod­le us­ta­no­ve­ní § 265b od­st. 1 písm. b) tr. ř., pod­le nějž mu­sí být sou­časně splně­ny dvě ku­mu­la­tivně sta­no­ve­né zá­kon­né pod­mín­ky: ve věci roz­hodl vy­lou­če­ný or­gán a zá­ro­veň ta­to okol­nost ne­by­la to­mu, kdo po­dá­vá do­vo­lá­ní, již v původ­ním říze­ní zná­ma ne­bo jím by­la ještě před roz­hod­nu­tím or­gá­nu dru­hé­ho stupně na­mít­nu­ta. Ve věci roz­hodl vy­lou­če­ný or­gán teh­dy, jes­tli­že do­vo­lá­ním na­pa­de­né roz­hod­nu­tí uči­nil soud­ce, resp. sa­mo­soud­ce či před­se­da ne­bo člen se­ná­tu, kte­rý byl ve věci vy­lou­čen z důvodů uve­de­ných v § 30 tr. ř., aniž by by­lo o je­ho vy­lou­če­ní pod­le § 31 tr. ř. roz­hod­nu­to. Nej­vyš­ší soud nic­méně ve shodě s vy­jádřením stát­ní zá­stup­kyně Nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství kon­sta­tu­je, že pod­le us­tá­le­né ju­di­ka­tu­ry Nej­vyš­ší­ho sou­du je na pod­kladě dal­ší­ho do­vo­lá­ní pro­ti no­vé­mu roz­hod­nu­tí vy­da­né­mu v té­že věci op­rávněn do­vo­la­cí soud přez­kou­má­vat jen ty vý­ro­ky na­pa­de­né­ho roz­hod­nu­tí a jim před­chá­ze­jí­cí část říze­ní, kte­ré nás­le­do­va­ly po před­cho­zím roz­hod­nu­tí o do­vo­lá­ní. Opětov­né přez­kou­má­ní správ­nos­ti říze­ní, kte­ré dřívější­mu roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du před­chá­ze­lo, by zna­me­na­lo je­ho nepřípus­tnou re­vi­zi, což zá­kon v us­ta­no­ve­ní § 265n tr. ř. ani na pod­kladě no­vé­ho do­vo­lá­ní nepřipouš­tí (us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1407/2003, pub­li­ko­va­né ve Sbír­ce soud­ních roz­hod­nu­tí a sta­no­vi­sek pod č. 29/2004). Ve vzta­hu k do­vo­la­te­li up­latněné ná­mit­ce pod­ja­tos­ti před­sed­kyně se­ná­tu Ob­vod­ní­ho sou­du pro Pra­hu 2, kte­rou do­vo­la­te­lé podřadi­li do­vo­la­cí­mu důvo­du pod­le § 265b od­st. 1 písm. b) tr. ř., z uve­de­né­ho vy­plý­vá, že ta­to ná­mit­ka nemůže být přípus­tná. Nej­vyš­ší soud to­tiž již ve svém pr­vním roz­hod­nu­tí ve věci, tj. v us­ne­se­ní ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 5 Tdo 700/2013-I., od­ká­zal v ce­lém roz­sa­hu na roz­hod­nu­tí soudů niž­ších stupňů, jež se tý­ka­ly to­tož­né ná­mit­ky pod­ja­tos­ti před­sed­kyně se­ná­tu Ob­vod­ní­ho sou­du pro Pra­hu 2, kon­krétně us­ne­se­ní Ob­vod­ní­ho sou­du pro Pra­hu 2 ze dne 24. 1. 2012, č. j. 6 T 119/2011-1782, ve spo­je­ní s us­ne­se­ním Městské­ho sou­du v Pra­ze ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 8 To 60/2012. Na­víc důvod pod­ja­tos­ti před­sed­kyně se­ná­tu Ob­vod­ní­ho sou­du pro Pra­hu 2, po­kud do­vo­la­te­lé pou­ka­zo­va­li na uve­de­né us­ne­se­ní ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 6 T 119/2011, kte­rým se soud­kyně JUDr. Da­nie­la Rei­fo­vá sa­ma vy­lou­či­la, vznikl až po vy­dá­ní od­su­zu­jí­cí­ho roz­sud­ku na­lé­za­cí­ho sou­du ze dne 21. 11. 2011, sp. zn. 6 T 119/2011, a spo­čí­val v tom, že se sta­la stra­nou ve spo­ru s oběma ob­viněný­mi. Ti to­tiž pro­ti JUDr. Da­nie­le Rei­fo­vé a příse­dí­cím v se­ná­tu po­da­li dne 28. 2. 2012 ža­lo­bu na ochra­nu osob­nos­ti (říze­ní ve­de­né u Městské­ho sou­du v Pra­ze pod sp. zn. 32 C 24/2012). S oh­le­dem na mož­né po­chyb­nos­ti, zda by v da­né tres­tní věci, zej­mé­na při roz­ho­do­vá­ní o návr­hu na po­vo­le­ní ob­no­vy říze­ní, moh­la roz­ho­do­vat nes­tranně, vy­da­la roz­hod­nu­tí o své pod­ja­tos­ti.

18. Ob­vinění dá­le up­lat­ni­li do­vo­la­cí důvod uve­de­ný v us­ta­no­ve­ní § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř., v němž je sta­no­ve­no, že ten­to důvod do­vo­lá­ní je naplněn teh­dy, jes­tli­že roz­hod­nu­tí spo­čí­vá na nes­práv­ném práv­ním po­sou­ze­ní skut­ku ne­bo ji­ném nes­práv­ném hmotněpráv­ním po­sou­ze­ní. V rám­ci tak­to vy­me­ze­né­ho do­vo­la­cí­ho důvo­du je mož­né na­mí­tat buď nes­práv­nost práv­ní­ho po­sou­ze­ní skut­ku, tj. myl­nou práv­ní kva­li­fi­ka­ci skut­ku, jak byl v původ­ním říze­ní zjištěn, v sou­la­du s přís­luš­ný­mi us­ta­no­ve­ní­mi hmot­né­ho prá­va, ane­bo vad­nost ji­né­ho hmotněpráv­ní­ho po­sou­ze­ní. Z to­ho vy­plý­vá, že důvo­dem do­vo­lá­ní ve smys­lu to­ho­to us­ta­no­ve­ní nemůže být sa­mot­né nes­práv­né skut­ko­vé zjištění, a to přes­to, že práv­ní po­sou­ze­ní (kva­li­fi­ka­ce) skut­ku i ji­né hmotněpráv­ní po­sou­ze­ní vždy na­va­zu­jí na skut­ko­vá zjištění vy­jádřená předev­ším ve skut­ko­vé větě vý­ro­ku o vině na­pa­de­né­ho roz­sud­ku a blí­že roz­ve­de­ná v je­ho od­ůvodnění. V rám­ci do­vo­lá­ní po­da­né­ho z důvo­du pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř. je mož­né na skut­ko­vý stav pou­ká­zat pou­ze z hle­dis­ka, zda sku­tek ne­bo ji­ná okol­nost skut­ko­vé po­va­hy by­ly správně právně po­sou­ze­ny, tj. zda jsou právně kva­li­fi­ko­vá­ny v sou­la­du s přís­luš­ný­mi us­ta­no­ve­ní­mi hmot­né­ho prá­va. Nej­vyš­ší soud je zá­sadně po­vi­nen vy­chá­zet ze skut­ko­vých zjištění sou­du pr­vní­ho stupně, případně doplněných ne­bo pozměněných od­vo­la­cím sou­dem. V ná­vaz­nos­ti na ten­to skut­ko­vý stav pak zva­žu­je hmotněpráv­ní po­sou­ze­ní, přičemž sa­mot­né skut­ko­vé zjištění učiněné v na­pa­de­ných roz­hod­nu­tích nemůže změnit, a to jak na zá­kladě případ­né­ho dopl­ňo­vá­ní do­ka­zo­vá­ní, tak i v zá­vis­los­ti na ji­ném hod­no­ce­ní v před­chá­ze­jí­cím říze­ní pro­ve­de­ných důkazů. To vy­plý­vá ta­ké z to­ho, že Nej­vyš­ší soud v říze­ní o do­vo­lá­ní ja­ko spe­ci­fic­kém mi­mořád­ném op­rav­ném prostřed­ku, kte­rý je zá­ko­nem ur­čen k náp­ravě pro­ces­ních a práv­ních vad roz­hod­nu­tí vy­me­ze­ných v § 265a tr. ř., ne­ní a ani nemůže být dal­ší (tře­tí) in­stan­cí přez­kou­má­va­jí­cí skut­ko­vý stav věci v ce­lé šíři, ne­boť v ta­ko­vém případě by se dos­tá­val do ro­le sou­du pr­vní­ho stupně, kte­rý je z hle­dis­ka us­pořádá­ní zej­mé­na hlav­ní­ho lí­če­ní sou­dem zá­ko­nem ur­če­ným a ta­ké nej­lé­pe způso­bi­lým ke zjištění skut­ko­vé­ho sta­vu věci ve smys­lu § 2 od­st. 5 tr. ř., popř. do po­zi­ce sou­du pro­jed­ná­va­jí­cí­ho řád­ný op­rav­ný prostředek, kte­rý může skut­ko­vý stav ko­ri­go­vat prostřed­ky k to­mu ur­če­ný­mi zá­ko­nem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř., a tak­též přiměřeně např. i us­ne­se­ní Ústav­ní­ho sou­du ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dá­le např. us­ne­se­ní Ústav­ní­ho sou­du ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té sou­vis­los­ti je třeba zmí­nit, že je prá­vem i po­vin­nos­tí na­lé­za­cí­ho sou­du hod­no­tit důka­zy v sou­la­du s us­ta­no­ve­ním § 2 od­st. 6 tr. ř., přičemž ten­to pos­tup ve smys­lu § 254 tr. ř. přez­kou­má­vá od­vo­la­cí soud. Zá­sah Nej­vyš­ší­ho sou­du ja­ko do­vo­la­cí­ho sou­du do ta­ko­vé­ho hod­no­ce­ní přichá­zí v úva­hu jen v případě, že by skut­ko­vá zjištění by­la v extrém­ním ne­sou­la­du s práv­ní­mi zá­věry učiněný­mi v na­pa­de­ném roz­hod­nu­tí (viz např. ná­lez Ústav­ní­ho sou­du ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejně­ný pod č. 69 ve sv. 18  Sb. nál. a usn. ÚS ČR ne­bo ná­lez Ústav­ní­ho sou­du ze dne 20. čer­vna 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejně­ný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dá­le srov. roz­hod­nu­tí Ústav­ní­ho sou­du pod sp. zn. III. ÚS 166/95 ne­bo III. ÚS 376/03). Zá­sah do skut­ko­vých zjištění je dá­le v rám­ci říze­ní o do­vo­lá­ní přípust­ný jen teh­dy, uči­ní-li do­vo­la­tel, ja­ko je to­mu i v případě ob­viněných H., extrém­ní ne­sou­lad předmětem své­ho do­vo­lá­ní (srov. us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrém­ní­mu ne­sou­la­du me­zi pro­ve­de­ný­mi důka­zy a učiněný­mi skut­ko­vý­mi zjištění­mi srov. ta­ké např. us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, us­ne­se­ní Ústav­ní­ho sou­du ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, ne­bo roz­hod­nu­tí Ústav­ní­ho sou­du ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Právě z těchto hle­di­sek se Nej­vyš­ší soud za­bý­val naplněním do­vo­la­cí­ho důvo­du pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř.  ve vzta­hu k práv­ní­mu po­sou­ze­ní jed­ná­ní ob­viněných J. H. a Ing. V. H.

IV.
Důvod­nost do­vo­lá­ní

19. Ob­vinění Ing. V. H. a J. H. v no­vém do­vo­lá­ní v pr­vé řadě na­mít­li, že roz­sud­kem od­vo­la­cí­ho sou­du byl po­ru­šen prin­cip zá­ka­zu změ­ny k hor­ší­mu u ob­viněných v od­vo­la­cím říze­ní ve smys­lu § 259 od­st. 4 tr. ř., pro­to­že od­vo­la­cí soud na zá­kladě doplněné­ho do­ka­zo­vá­ní nově kva­li­fi­ko­val jed­ná­ní ob­viněných ja­ko trest­ný čin poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 od­st. 1 písm. a), od­st. 4 tr. zák. dí­lem do­ko­na­ný, dí­lem ve sta­diu po­ku­su pod­le § 8 od­st. 1 tr. zák. Nej­vyš­ší soud k té­to ná­mit­ce do­dá­vá, že od­vo­la­cí soud stej­ným způso­bem kva­li­fi­ko­val jed­ná­ní ob­viněných již v pořadí dru­hém roz­sud­ku ve věci ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 8 To 21/2012, kte­ré by­lo zru­še­no us­ne­se­ním Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1645/2014. V pos­ledně uve­de­ném us­ne­se­ní Nej­vyš­ší soud kon­sta­to­val, že práv­ní kva­li­fi­ka­ce tres­tné­ho či­nu poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 od­st. 1 písm. a) tr. zák. s oh­le­dem na naplnění zna­ku „od­stranění čás­ti ma­jet­ku“ moh­la být pro ob­viněné přek­va­pi­vá [s oh­le­dem na sku­teč­nost, že od­vo­la­cí soud ve svém pr­vním roz­sud­ku ve věci ze dne 4. 7. 2012, sp. zn. 8 To 21/2012, pou­žil kva­li­fi­ka­ci pod­le § 256 od­st. 1 písm. b), od­st. 4 tr. zák.]. Nej­vyš­ší soud nic­méně zá­ro­veň v od­ka­zo­va­ném us­ne­se­ní vý­slovně uvedl, že se ne­jed­ná o přísnější práv­ní kva­li­fi­ka­ci (str. 16 us­ne­se­ním Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1645/2014), což vy­plý­vá z to­ho, že je pos­ti­ho­vá­na stej­nou saz­bou tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy ja­ko práv­ní kva­li­fi­ka­ce tres­tné­ho či­nu poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 od­st. 1 písm. a) tr. zák. Nel­ze pro­to přij­mout zá­věr, že z hle­dis­ka pou­ži­té práv­ní kva­li­fi­ka­ce doš­lo k po­ru­še­ní zá­ka­zu re­for­ma­tio­nis in peius v roz­sud­ku od­vo­la­cí­ho sou­du. Nej­vyš­ší soud nes­hle­dá­vá po­ru­še­ní zá­ka­zu re­for­ma­tio­nis in peius ani ve vzta­hu ke skut­ko­vým zjištěním ne­bo k dru­hu a vý­měře tres­tu. Po­kud jde o druh a vý­měru tres­tu, roz­sud­kem od­vo­la­cí­ho sou­du ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 8 To 21/2012, by­li oba ob­vinění od­sou­ze­ni k trestům od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní dvou let, kte­rý jim byl pod­míněně od­lo­žen na zku­šeb­ní do­bu v tr­vá­ní tří let. Roz­sud­kem Ob­vod­ní­ho sou­du pro Pra­hu 2 ze dne 21. 11. 2011, sp. zn. 6 T 119/2011, kte­rý je z hle­dis­ka res­pek­to­vá­ní zá­sa­dy re­for­ma­tio­nis in peius pr­vot­ním mez­ní­kem, k němuž je nut­né přih­lí­žet, by­li oba ob­vinění od­sou­ze­ni k ne­pod­míněné­mu tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní třice­ti měsíců a za­řaze­ni pro vý­kon tres­tu do vězni­ce s do­zo­rem. Z uve­de­né­ho vy­plý­vá, že ve vý­ro­ku o tres­tu doš­lo v od­vo­la­cím říze­ní nao­pak ke změně ve prospěch ob­viněných, a to i ve vzta­hu k před­cho­zí­mu roz­sud­ku Městské­ho sou­du v Pra­ze ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 8 To 21/2012, kte­rým jim byl kaž­dé­mu ulo­žen trest od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní tří (3) let s pod­míněným od­kla­dem na zku­šeb­ní do­bu v tr­vá­ní pě­ti (5) let, a to za sou­čas­né­ho vy­slo­ve­ní doh­le­du nad ni­mi a s ulo­že­ním přiměřené po­vin­nos­ti, aby během zku­šeb­ní do­by nah­ra­di­li ško­du, kte­rou tres­tným či­nem způso­bi­li. Co se tý­če změ­ny skut­ko­vých zjištění, v sou­la­du s us­tá­le­nou praxí Nej­vyš­ší­ho sou­du pla­tí, že zá­sa­da zá­ka­zu změ­ny k hor­ší­mu ne­vy­lu­ču­je mož­nost úp­ra­vy v po­pi­su skut­ko­vých zjištění tak, aby v něm by­ly ob­sa­že­ny všech­ny sku­teč­nos­ti roz­hod­né pro naplnění zá­kon­ných znaků skut­ko­vé pod­sta­ty to­ho tres­tné­ho či­nu, jímž je ob­vině­ný uz­nán vin­ným (us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1158/2005, pub­li­ko­va­né pod č. 39/2006 Sb. rozh. tr.; viz ta­ké ná­lez Ústav­ní­ho sou­du ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 525/15). V tom­to kon­textu je třeba nah­lí­žet na dí­lčí změ­ny v po­pi­sech skut­ko­vých zjištění ve vý­ro­cích roz­sudků od­vo­la­cí­ho i na­lé­za­cí­ho sou­du. Od­vo­la­cí soud ve prospěch ob­viněných vy­pus­til původ­ní zjištění na­lé­za­cí­ho sou­du, že smlou­va o půjčce uzavřená me­zi spo­leč­nos­tí Al­ter Ego H+H, s. r. o., a J. H. by­la fik­tiv­ní. Ta­to změna, ve­dou­cí k zá­měně al­ter­na­tiv­ní­ho zna­ku „neexis­tu­jí­cí­ho zá­vaz­ku“ pod­le § 256 od­st. 1 písm. b) tr. zák. za znak „od­stranění čás­ti ma­jet­ku“ pod­le § 256 od­st. 1 písm. a) tr. zák., by­la již ap­ro­bo­vá­na, a to i z poh­le­du otáz­ky tzv. přek­va­pi­vé­ho roz­hod­nu­tí, Nej­vyš­ším sou­dem v us­ne­se­ní ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1645/2014 (viz str. 9 až 11 to­ho­to us­ne­se­ní). Od­vo­la­cí soud dá­le na zá­kladě doplněné­ho do­ka­zo­vá­ní dopl­nil skut­ko­vá zjištění ve vý­ro­ku o vině o exekuč­ní říze­ní ve­de­né u Ok­res­ní­ho sou­du pro Pra­hu-zá­pad pod sp. zn. 13 Nc 3984/2006, v rám­ci něhož by­lo pro­ti ob­viněné Ing. V. H. vy­dá­no us­ne­se­ní o naříze­ní exeku­ce, ob­sa­hu­jí­cí ge­ne­rál­ní zá­kaz nak­lá­dat s veš­ke­rým svým ma­jet­kem včetně ne­mo­vi­tos­tí patřících do spo­leč­né­ho jmění man­želů. V ne­pos­led­ní řadě od­vo­la­cí soud u někte­rých poh­le­dá­vek upřes­nil ve prospěch ob­viněných dí­lčí skut­ko­vá zjištění, kon­krétně u poh­le­dáv­ky GTS Czech, s. r. o., exekučně vy­mo­že­nou čás­tku na­vý­šil na 36 194,40 Kč (op­ro­ti 10 571 Kč v roz­sud­ku na­lé­za­cí­ho sou­du), poh­le­dáv­ku Ok­res­ní sprá­vy so­ciál­ní­ho za­bez­pe­če­ní Pra­ha-zá­pad sní­žil z 613 450 Kč na 379 728,97 Kč. U poh­le­dáv­ky spo­leč­nos­ti Crea­tis, a. s., od­vo­la­cí soud dospěl k zá­věru o je­jím čás­teč­ném zmaření, a to s oh­le­dem na proml­če­ní ke dni 15. 12. 2008. Od­vo­la­cí soud ta­ké ve prospěch ob­viněných sní­žil cel­ko­vou vý­ši ško­dy, když upřes­nil, že ob­vinění čás­tečně zmaři­li us­po­ko­je­ní svých věřitelů v čás­tce 6 734 776 Kč a v čás­tce 5 107 669 Kč se po­ku­si­li us­po­ko­je­ní svých věřitelů zmařit, k če­muž ne­doš­lo dí­ky ak­ti­vitě exeku­to­ra (str. 38 roz­sud­ku od­vo­la­cí­ho sou­du ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 8 To 21/2012). Z uve­de­né­ho přeh­le­du vy­plý­vá, že v od­vo­la­cím říze­ní ne­doš­lo k po­su­nu skut­ko­vých okol­nos­tí, kte­rý by zhor­šil pos­ta­ve­ní ob­viněných, zvláště když z hle­dis­ka cel­ko­vé vý­še poh­le­dá­vek a cel­ko­vé vý­ši ško­dy doš­lo nao­pak ke sní­že­ní. V tom­to směru te­dy Nej­vyš­ší soud nez­jis­til vy­tý­ka­né po­chy­be­ní z hle­dis­ka po­ru­še­ní zá­ka­zu re­for­ma­tio­nis in peius v roz­sud­ku od­vo­la­cí­ho sou­du.

20. Do­vo­la­te­lé ta­ké opětovně ve svém do­vo­lá­ní na­mít­li nes­práv­né po­sou­ze­ní ap­li­ka­ce zá­sa­dy sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se a prin­ci­pu „ul­ti­ma ra­tio“ od­vo­la­cím sou­dem. Od­vo­la­cí soud v na­pa­de­ném roz­sud­ku se za­bý­val po­sou­ze­ním tres­tní od­povědnos­ti ob­ža­lo­va­ných te­dy zva­žo­val zá­sa­du sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se, pod­le kte­ré tres­tní od­povědnost pa­cha­te­le a trestněpráv­ní důsled­ky s ní spo­je­né lze up­lat­ňo­vat jen v přípa­dech spo­le­čen­sky škod­li­vých, ve kte­rých ne­pos­ta­ču­je up­latnění od­povědnos­ti pod­le ji­né­ho práv­ní­ho před­pi­su. Tak­to de­fi­no­va­ným prin­ci­pem „ul­ti­ma ra­tio“ je za­jištěno, aby prostřed­ky tres­tní­ho prá­va by­ly pou­ži­ty zdr­žen­livě, předev­ším tam, kde ji­né práv­ní prostřed­ky sel­há­va­jí ne­bo nej­sou efek­tiv­ní. Tím je vy­jádřena fun­kce tres­tní­ho prá­va ja­ko kraj­ní­ho prostřed­ku ve vzta­hu k os­tat­ní de­lik­tní úp­ravě (správněpráv­ní, ob­čan­skop­ráv­ní, ob­chodněpráv­ní apod.). Při řeše­ní mí­ry spo­le­čen­ské škod­li­vos­ti jed­ná­ní ob­ža­lo­va­ných od­vo­la­cí soud hod­no­til zej­mé­na vý­znam chráněné­ho zá­jmu, kte­rý byl či­nem dot­čen, způsob pro­ve­de­ní či­nu a je­ho nás­led­ky, okol­nos­ti, za kte­rých byl čin spá­chán, oso­bu ob­ža­lo­va­ných, mí­ru je­jich za­vinění, je­jich poh­nut­ku, zá­měr a cíl. Od­vo­la­cí soud ve svět­le sho­ra uve­de­ných úvah dospěl k zá­věru, že se nel­ze zto­tož­nit s ná­mit­ka­mi ob­ža­lo­va­ných, že věc mě­la být po­sou­ze­na v rám­ci ci­vil­ní­ho, ni­ko­li tres­tní­ho říze­ní, ne­boť v da­ném případě nel­ze up­lat­nit zá­sa­du sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se a je třeba jed­ná­ní ob­ža­lo­va­ných po­sou­dit ja­ko trest­ný čin. Ten­to zá­věr od­vo­la­cí soud opřel o cha­rak­ter jed­ná­ní ob­ža­lo­va­ných, kteří jed­na­li cí­leně a plá­no­vitě, by­li evi­dentně ve­de­ni sna­hou po­ne­chat si znač­ný příjem ply­nou­cí z náj­mu předmětné ne­mo­vi­tos­ti tak, aby se z něj ne­moh­li us­po­ko­jit je­jich čet­ní věřite­lé, což se jim ve vel­kém roz­sa­hu ta­ké po­dařilo. Městský soud měl k dis­po­zi­ci čet­ná vy­jádření poš­ko­ze­ných, exeku­torů, řadu lis­tin, ze kte­rých ply­ne jed­noz­nač­ný zá­věr o tom, že ob­ža­lo­va­ní lé­ta maří us­po­ko­je­ní svých věřitelů, své exis­tu­jí­cí zá­vaz­ky nepl­ní a ani pl­nit ne­hod­la­jí. Ob­ža­lo­va­ní by­li již za ob­dob­né jed­ná­ní od­sou­ze­ni, a byť se ne­jed­ná o přitěžu­jí­cí okol­nost při uk­lá­dá­ní trestů z důvo­du fik­ce bez­tres­tnos­ti, svědčí o le­ti­tých sna­hách ob­ža­lo­va­ných ve­de­ných stej­ným úmys­lem zmařit us­po­ko­je­ní věřitelů. Právě ta­to sku­teč­nost, kdy věřite­lé se us­po­ko­je­ní svých ná­roků do­má­ha­jí řadu let bez­úspěšně (úspěšnou je OSSZ Pra­ha-zá­pad, kte­rá exeku­cí na důchod ob­ža­lo­va­né­ho dos­tá­vá 79,- Kč měsíčně), vý­razně zvy­šu­je spo­le­čen­skou škod­li­vost jed­ná­ní ob­ža­lo­va­ných, což vy­lu­ču­je pou­ži­tí zá­sa­dy sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se, a to přes­to, že se na ob­ža­lo­va­né hle­dí, ja­ko by tres­tá­ni ne­by­li (oh­ledně je­jich před­cho­zích od­sou­ze­ní pla­tí fik­ce bez­tres­tnos­ti). Od­vo­la­cí soud v tom­to svém zá­věru zvá­žil i to, že ob­ža­lo­va­ní ve svém úsi­lí nespl­nit své zá­vaz­ky, kte­ré na se­be v po­době vy­so­kých úvěrů a půjček vza­li, ne­vá­ha­li křivě ob­vi­nit své­ho věřite­le ze spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu (Ing. D.), vy­tvoři­li fik­tiv­ní poh­le­dáv­ku (vůči IPB, a. s.) či ne­zá­konně po­da­li na ka­tas­trál­ním úřadu žá­dost o vý­maz zá­stav­ních práv váz­nou­cích na je­jich ne­mo­vi­tos­tech. Rovněž ci­vil­ní spor ve­de­ný u Městské­ho sou­du v Pra­ze pod sp. zn. 51 Cm 42/97, svědčí o tom, že prostřed­ky na ochra­nu práv fy­zic­kých a práv­nic­kých osob (kon­krétně Crea­tis, a. s., Alia Tra­de, s. r. o., a A. T.) v rám­ci ci­vil­ní­ho říze­ní jsou ne­dos­ta­teč­né a neú­čin­né. Dél­ku tres­tní­ho říze­ní po­sou­dil od­vo­la­cí soud v rám­ci úvah o tres­tu (srov. str. 39 – 40 roz­sud­ku od­vo­la­cí­ho sou­du). Nej­vyš­ší soud se v zá­sadě zto­tož­nil s uve­de­ný­mi zá­věry od­vo­la­cí­ho sou­du, přičemž se pod­robně za­bý­val jed­ná­ním ob­viněných, přičemž po­va­žu­je za nut­né zej­mé­na pou­ká­zat na cí­le­né a plá­no­vi­té jed­ná­ní ob­viněných, kteří by­li ve­de­ni sna­hou po­ne­chat si znač­ný příjem ply­nou­cí z náj­mu předmětné ne­mo­vi­tos­ti. Zá­ro­veň je třeba upo­zor­nit na důka­zy, kte­ré dok­lá­da­jí mno­ha­le­tou neúspěšnou sna­hu věřitelů ob­viněných o vy­mo­že­ní svých poh­le­dá­vek i na před­cho­zí je­jich ob­dob­né jed­ná­ní, za kte­ré by­li od­sou­ze­ní, av­šak nel­ze k němu ja­ko k přitěžu­jí­cí okol­nos­ti přih­lí­žet z důvo­du fik­ce bez­tres­tnos­ti (na ob­viněné se hle­dí oh­ledně je­jich před­cho­zích tres­tních pos­tihů, ja­ko by od­sou­ze­ni ne­by­li). Dá­le je třeba zdůraz­nit, že ob­vinění v rám­ci své sna­hy o maření us­po­ko­je­ní svých věřitelů křivě ob­vi­ni­li Ing. P. D., jed­no­ho ze svých věřitelů. Nej­vyš­ší soud po­va­žu­je z těchto důvodů od­ůvodnění roz­sud­ku od­vo­la­cí­ho sou­du v tom­to směru za dos­ta­teč­né a v sou­la­du s po­ky­ny, kte­ré od­vo­la­cí­mu sou­du ve svém us­ne­se­ní ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1645/2014, ulo­žil, a v němž s od­ka­zem na re­le­van­tní ju­di­ka­tu­ru Ústav­ní­ho sou­du uvedl, že zá­sa­da sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se ne­vy­lu­ču­je pa­ra­lel­ní up­latnění ji­né­ho dru­hu od­povědnos­ti ved­le od­povědnos­ti tres­tní, včetně od­povědnos­ti ob­čan­skop­ráv­ní. Ci­vil­ní prá­vo ob­sa­hu­je prostřed­ky ochra­ny pro­ti zá­sahům do ma­jet­ko­vých práv, a přes­to jsou nej­zá­važnější přípa­dy zá­sahů do těchto práv kri­mi­na­li­zo­vá­ny (tak např. kri­mi­na­li­zo­vá­na je krá­dež, i když ci­vil­ní prá­vo umož­ňu­je vy­užít ža­lo­by na vy­dá­ní neop­rávněně od­ňa­té věci, po­dobně ja­ko např. v případě poš­ko­ze­ní věci umož­ňu­je ci­vil­ní prá­vo vy­užít ža­lo­by na náh­ra­du ško­dy či na uve­de­ní věci v původ­ní stav). Mož­nost ochra­ny práv prostřed­ky ci­vil­ní­ho prá­va pro­to nepřed­sta­vu­je překáž­ku pro případ­nou tres­tní od­povědnost pa­cha­telů ta­ko­vých činů, kte­ré zá­ko­no­dár­ce v tres­tním zá­ko­ní­ku ozna­čil za tres­tné (ob­dobně srov. us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 5 Tdo 599/2016). Po­kud jde o kri­té­rium spo­le­čen­ské ne­bez­peč­nos­ti tres­tné­ho či­nu, za­kot­ve­né­ho v § 3 od­st. 2 tr. zák., na nějž do­vo­la­te­lé pou­ka­zo­va­li, Nej­vyš­ší soud připo­mí­ná, že ten­to tzv. ma­te­riál­ní znak vy­jadřuje cel­ko­vou zá­važ­nost tres­tné­ho či­nu, a to z hle­dis­ka je­ho ob­jek­tiv­ních i sub­jek­tiv­ních znaků. Při úva­hách o tom, zda ob­vině­ný napl­nil ma­te­riál­ní znak tres­tné­ho či­nu, te­dy zda v je­ho případě do­sa­ho­val vy­šší­ho stupně ne­bez­peč­nos­ti pro spo­leč­nost, než je stu­peň ne­patr­ný (§ 3 od­st. 2 tr. zák.), je nut­no vy­chá­zet ze sku­teč­nos­ti, že již sta­no­ve­ním for­mál­ních znaků ur­či­té skut­ko­vé pod­sta­ty zá­kon před­pok­lá­dá, že při je­jich naplnění v běžně se vy­sky­tu­jí­cích přípa­dech bu­de stu­peň ne­bez­peč­nos­ti pro spo­leč­nost zpra­vid­la vy­šší než ne­patr­ný. Uve­de­né us­ta­no­ve­ní se pro­to up­lat­ní jen teh­dy, bu­de-li stu­peň ne­bez­peč­nos­ti pro spo­leč­nost v kon­krét­ním případě, přes­to­že by­ly naplně­ny for­mál­ní zna­ky ur­či­té skut­ko­vé pod­sta­ty, niž­ší, tj. ne­do­sáh­ne-li stupně od­po­ví­da­jí­cí­ho dol­ní hra­ni­ci ty­po­vé ne­bez­peč­nos­ti či­nu pro spo­leč­nost, a ne­bu­de tak od­po­ví­dat ani nej­leh­čím běžně se vy­sky­tu­jí­cím případům tres­tné­ho či­nu předmětné skut­ko­vé pod­sta­ty (srov. us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 17. 4. 1996, sp. zn. 1 Tzn 2/96, pub­li­ko­va­né pod č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). Prin­cip sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se (tres­tní pos­tih ja­ko prostředek ul­ti­ma ra­tio) nel­ze chá­pat tak, že tres­tní od­povědnost je vy­lou­če­na, když poš­ko­ze­ný ne­bo ji­ná op­rávněná oso­ba, na je­jíž úkor byl trest­ný čin spá­chán, se do­má­ha­la ne­bo do­má­há náp­ra­vy proti­práv­ní­ho sta­vu prostřed­ky ci­vil­ní­ho prá­va, tzn. že pa­ra­lelně ap­li­ko­va­la ji­ný druh od­povědnos­ti za proti­práv­ní jed­ná­ní, např. od­povědnost ob­čan­skop­ráv­ní. Pro­to ne­ní vy­lou­če­no souběžné up­latnění tres­tní od­povědnos­ti spo­lu s ji­ným dru­hem tres­tní od­povědnos­ti, zej­mé­na jes­tli­že pa­cha­tel vědomě zneu­ží­vá prostřed­ky ci­vil­ní­ho prá­va k to­mu, aby se na úkor op­rávněné oso­by obo­ha­til ne­bo si za­jis­til ji­né vý­ho­dy, a to způso­be­ním ško­dy či ji­né új­my, jíž ne­hod­lá ani za vy­uži­tí prostředků ci­vil­ní­ho prá­va dob­ro­volně pl­nit (srov. us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 10. 8. 2016, sp. zn. 8 Tdo 803/2016). Ap­li­ku­jí-li se ty­to obec­né zá­věry na po­su­zo­va­ný případ, je třeba zdůraz­nit, že za si­tua­ce, kdy se ob­vinění J. H. a Ing. V. H. do­pouště­li ta­ko­vé­ho jed­ná­ní opa­ko­vaně, dlou­ho­době maři­li le­ti­té sna­hy svých věřitelů do­mo­ci se svých poh­le­dá­vek a svým jed­ná­ním způso­bi­li ško­du vel­ké­ho roz­sa­hu (§ 256 od­st. 4 tr. zák.), nes­hle­dal Nej­vyš­ší soud ná­mit­ku ob­viněných o po­ru­še­ní zá­sa­dy sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se od­vo­la­cím sou­dem za důvod­nou.

21. Ob­vinění opětovně opa­ko­va­li někte­ré ná­mit­ky, kte­rý­mi se brá­ni­li již v před­chá­ze­jí­cím říze­ní. Zej­mé­na na­mí­ta­li, že dis­po­nu­jí dos­tat­kem ma­jet­ku, ze kte­ré­ho mo­hou být us­po­ko­je­ny poh­le­dáv­ky věřitelů (v té­to sou­vis­los­ti upo­zor­ňo­va­li ta­ké na mož­nost pos­ti­že­ní úč­tu spo­leč­nos­ti Al­ter Ego H+H, s. r. o.). Tou­to ob­ha­jo­bou se však již Nej­vyš­ší soud za­bý­val ve svém us­ne­se­ní ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1645/2014, kde od­ká­zal na zjištění od­vo­la­cí­ho sou­du, kte­rý pop­sal mno­ha­le­tou a bez­výs­led­nou sna­hu věřitelů ob­viněných o us­po­ko­je­ní svých poh­le­dá­vek. Nej­vyš­ší soud pou­ze pou­ká­zal na někte­ré roz­dí­ly me­zi zna­lec­ký­mi po­sud­ky Ing. Vác­la­va Mys­lí­ka a Ing. Věry Kad­le­co­vé, zpra­co­va­ný­mi za úče­lem ocenění ne­mo­vi­té­ho ma­jet­ku ob­viněných. Od­vo­la­cí soud v sou­la­du s je­ho po­ky­ny pro­vedl důkaz zna­lec­kým po­sud­kem č. 7490/2012 a je­ho auto­ra, znal­ce Ing. Vác­la­va Mys­lí­ka, vy­slechl ve veřej­ném za­se­dá­ní dne 10. 5. 2016 (č. l. 3798 – 3801). Ve vzta­hu k po­rov­ná­ní zá­věrů to­ho­to po­sud­ku se zá­věry znal­kyně Ing. Věry Kad­le­co­vé od­vo­la­cí soud nás­ledně uvedl, že roz­dí­ly ve sta­no­ve­ní cen ne­mo­vi­tos­tí ve vlas­tnic­tví ob­viněných v obou po­sud­cích ne­po­va­žu­je za vý­znam­né z důvo­du od­liš­né­ho ča­so­vé­ho okam­ži­ku, k němuž by­ly zna­lec­ké po­sud­ky zpra­co­vá­ny, a ta­ké s oh­le­dem na mno­ha­le­tou bez­výs­led­nou sna­hu věřitelů do­mo­ci se svých poh­le­dá­vek v ci­vil­ním říze­ní (str. 37 – 38 roz­sud­ku od­vo­la­cí­ho sou­du). Nej­vyš­ší soud se s těmi­to zá­věry od­vo­la­cí­ho sou­du po přez­kou­má­ní ob­sa­hu uve­de­ných zna­lec­kých po­sudků (po­su­dek Ing. Věry Kad­le­co­vá na čl. 168 – 185 a po­su­dek Ing. Vác­la­va Mys­lí­ka na č. l. 3731 – 3759) plně zto­tož­ňu­je a vzhle­dem k ná­le­ži­té­mu od­ůvodnění uve­de­ných zá­věrů od­vo­la­cí­ho sou­du, ke kte­rým ne­má co do­dat, v pod­rob­nos­tech od­ka­zu­je na od­ůvodnění roz­sud­ku od­vo­la­cí­ho sou­du. K to­mu Nej­vyš­ší soud ještě do­dá­vá, že již ve svém pos­led­ním zru­šu­jí­cím roz­hod­nu­tí, ap­ro­bo­val zá­věr od­vo­la­cí­ho sou­du oh­ledně mož­nos­ti exekuč­ní­ho pos­ti­že­ní úč­tu spo­leč­nos­ti Al­ter Ego H+H, s. r. o., pod­le nějž se fi­nan­ční prostřed­ky na úč­tu spo­leč­nos­ti vůbec neob­je­vi­ly, a pro­to je ne­by­lo mož­né pos­tih­nout exeku­cí (str. 13 – 14 us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1645/2014).

22. Ob­vinění ve svém do­vo­lá­ní ta­ké opa­ko­vaně roz­po­ro­va­li exis­ten­ci a vý­ši jed­not­li­vých poh­le­dá­vek. U věřitelů Ing. J. K., Ar­chi­tek­to­nic­ké­ho ate­lié­ru Be­ta, stát­ní pod­nik v lik­vi­da­ci, GTS Czech, s. r. o., dříve GTS No­ve­ra, a. s., D & I Con­sul­ting Li­mi­ted, dříve Cor­fi­na, a. s., Ing. P. D., Ok­res­ní sprá­vy so­ciál­ní­ho za­bez­pe­če­ní Pra­ha-zá­pad a spo­leč­nos­ti Ap­ston Ca­pi­tal Ltd. (ny­ní CAS­PER CON­SUL­TING, a. s.), Nej­vyš­ší soud v us­ne­se­ní ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1645/2014, uvedl, že na zá­kladě do­sud pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní nev­zni­ka­jí po­chyb­nos­ti o exis­ten­ci, plat­nos­ti, nep­roml­če­ní a vý­ši těchto poh­le­dá­vek (viz str. 17 to­ho­to us­ne­se­ní). Ne­jas­nos­ti přetr­vá­va­ly pou­ze oh­ledně poh­le­dáv­ky spo­leč­nos­ti Crea­tis, a. s., resp. dříve spo­leč­nos­ti Alia Tra­de, s. r. o. Od­vo­la­cí­mu sou­du pro­to ulo­žil, aby pod­le § 9 od­st. 1 tr. ř. vy­řešil ja­ko předběžnou otáz­ku, kdo je poš­ko­ze­nou spo­leč­nos­tí v bodě 8) vý­ro­ku o vině v roz­sud­ku na­lé­za­cí­ho sou­du, a po­kud by dospěl k zá­věru, že poš­ko­ze­ným věřite­lem je spo­leč­nost Crea­tis, a. s., aby se za­bý­val i mož­ným proml­če­ním poh­le­dáv­ky ve vzta­hu k té­to spo­leč­nos­ti. V té­to sou­vis­los­ti Nej­vyš­ší soud ulo­žil od­vo­la­cí­mu sou­du za­ktua­li­zo­vat svá zjištění oh­ledně vý­vo­je in­sol­ven­ční­ho říze­ní, v němž in­sol­ven­ční návrh po­da­la spo­leč­nost Crea­tis, a. s., na ob­viněnou Ing. V. H., a vy­žá­dat si spis Městské­ho sou­du v Pra­ze sp. zn. 51 Cm 42/1997, v němž je ve­de­no říze­ní o za­pla­ce­ní čás­tky 60 935 046 Kč s přís­lu­šen­stvím. Od­vo­la­cí soud ten­to po­kyn Nej­vyš­ší­ho sou­du spl­nil, když z in­sol­ven­ční­ho spi­su, ve­de­né­ho u Kraj­ské­ho sou­du v Pra­ze pod sp. zn. KSPH 36 INS 28162/2012, zre­ka­pi­tu­lo­val sez­nam přih­lá­še­ných poh­le­dá­vek a zjis­til stav říze­ní. V době roz­ho­do­vá­ní od­vo­la­cí­ho sou­du byl us­ne­se­ním Kraj­ské­ho sou­du v Pra­ze ze dne 23. 9. 2015, č. j. KSPH 36 INS 28162/2012-A-279 zjištěn úpa­dek dluž­ni­ce Ing. V. H. a proh­lá­šen na je­jí ma­je­tek kon­kurs, uve­de­né us­ne­se­ní na­pad­la Ing. V. H. od­vo­lá­ním (str. 16 – 17 roz­sud­ku od­vo­la­cí­ho sou­du). Svým po­dá­ním ze dne 11. 8. 2016 ob­vinění dopl­ni­li své do­vo­lá­ní o us­ne­se­ní Vr­chní­ho sou­du v Pra­ze ze dne 13. 7. 2016, č. j. 3 VSPH 2136/2015-A-300, kte­rým by­lo us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Pra­ze ze dne 23. 9. 2015, č. j. KSPH 36 INS 28162/2012-A-279, zru­še­no. Po­kud jde o říze­ní o za­pla­ce­ní čás­tky 60 935 046 Kč s přís­lu­šen­stvím, ve­de­né u Městské­ho sou­du v Pra­ze pod sp. zn. 51 Cm 42/1997, od­vo­la­cí soud kon­sta­to­val, že věc ne­by­la do­sud pra­vo­mocně roz­hod­nu­ta, a pro­to pod­le § 9 od­st. 1 tr. ř. po­sou­dil ja­ko předběžnou otáz­ku, kdo je věřite­lem ob­viněných v bodě 8) vý­ro­ku o vině v roz­sud­ku na­lé­za­cí­ho sou­du a otáz­ku proml­če­ní té­to poh­le­dáv­ky (str. 12 roz­sud­ku od­vo­la­cí­ho sou­du).

23. Od­vo­la­cí soud zjis­til, že se jed­na­lo o poh­le­dáv­ku In­ves­tič­ní a Poš­tov­ní ban­ky, a. s., vznik­lou pos­kyt­nu­tím úvěru (smlou­va o úvěru č. ... ze dne 5. 10. 1993 uzavřená s Ing. V. H. a J. H. pod je­jich ob­chod­ním jmé­nem H+H nak­la­da­tel­ství a vy­da­va­tel­ství, smlou­va o úvěru č. ... ze dne 11. 11. 1993 uzavřená s J. H. a smlou­va o úvěru č. ... ze dne 23. 6. 1994 uzavřená s J. H.). In­ves­tič­ní a Poš­tov­ní ban­ka, a. s., od úvěro­vých smluv nás­ledně od­stou­pi­la a prostřed­nic­tvím ža­lo­by ze dne 12. 2. 1997 se do­má­ha­la svých ná­roků soud­ní ces­tou. Smlou­vou o pos­tou­pe­ní poh­le­dáv­ky ze dne 12. 6. 1998 by­la poh­le­dáv­ka ve vý­ši 46 939 733,77 Kč pos­tou­pe­na spo­leč­nos­ti Crea­tis, a. s. Plat­nost pos­tou­pe­ní by­la pra­vo­mocně potvr­ze­na sou­dy. Na zá­kladě uve­de­né­ho pos­tou­pe­ní poh­le­dáv­ky vstou­pi­la do ci­vil­ní­ho říze­ní ke dni 9. 12. 1998 spo­leč­nost Crea­tis, a. s., na­mís­to In­ves­tič­ní a Poš­tov­ní ban­ky, a. s. Dne 30. 12. 1999 uzavře­la spo­leč­nost Crea­tis, a. s., smlou­vu o pos­tou­pe­ní 9/10 poh­le­dáv­ky na A. T. a dne 15. 9. 2001 uzavře­la A. T. se spo­leč­nos­tí Crea­tis, a. s., ko­mi­sio­nářskou smlou­vu, v níž se za­vá­za­la jed­nat svým jmé­nem na účet ko­mi­ten­ta o pos­tou­pe­ní ce­lé poh­le­dáv­ky a nás­ledně uzavřít tu­to smlou­vu svým jmé­nem na ce­lou převáděnou poh­le­dáv­ku. Na zá­kladě té­to smlou­vy by­la dne 2. 1. 2002 uzavřena smlou­va o pos­tou­pe­ní poh­le­dáv­ky, kte­rou by­la ce­lá poh­le­dáv­ka i za A. T. pos­tou­pe­na na spo­leč­nost Alia Tra­de, s. r. o. Spo­leč­nost Crea­tis, a. s., po­té navrh­la, aby na­mís­to ní do říze­ní vstou­pi­la ja­ko ža­lob­ce spo­leč­nost Alia Tra­de, s. r. o., k če­muž doš­lo pod­le § 107a o. s. ř. us­ne­se­ním Městské­ho sou­du v Pra­ze ze dne 15. 11. 2004, sp. zn. 51 Cm 42/1997, kte­ré na­by­lo práv­ní mo­ci dne 15. 12. 2004. Us­ne­se­ním Vr­chní­ho sou­du v Pra­ze ze dne 28. 12. 2012, č. j. 9 Cmo 339/2012-788, kte­ré na­by­lo práv­ní mo­ci dne 18. 1. 2013, byl k návr­hu spo­leč­nos­ti Alia Tra­de, s. r. o., ze dne 6. 10. 2009, pod­le § 92 od­st. 1 o. s. ř. připuštěn vstup spo­leč­nos­ti Crea­tis, a. s., a A. T. do říze­ní na straně ža­lu­jí­cí. Od­vo­la­cí soud dá­le přih­lédl k roz­sud­ku Městské­ho sou­du v Pra­ze ze dne 20. 4. 2010, č. j. 51 Cm 42/97-649, kte­rým Městský soud v Pra­ze za­mítl ža­lo­bu spo­leč­nos­ti Alia Tra­de, s. r. o., pro­ti J. H., Ing. V. H. a Nak­la­da­tel­ství H+H Vy­šeh­rad­ská, s. r. o., a ve kte­rém dospěl k zá­věru, že smlou­vy o pos­tou­pe­ní poh­le­dá­vek me­zi spo­leč­nos­tí Crea­tis, a. s., a A. T. a Crea­tis, a. s., a Alia Tra­de, s. r. o., jsou nep­lat­né. Uve­de­ný roz­su­dek byl si­ce zru­šen roz­sud­kem Vr­chní­ho sou­du v Pra­ze ze dne 11. 12. 2014, č. j. 9 Cmo 3/2013-889, ale pou­ze z důvo­du pro­ces­ní­ho po­chy­be­ní sou­du pr­vní­ho stupně. Vr­chní soud se ji­nak co do zá­věru o nep­lat­nos­ti pos­tup­ních smluv zto­tož­nil se zá­věrem Městské­ho sou­du v Pra­ze.

24. Od­vo­la­cí soud měl pro­to za pro­ká­za­né, že pos­tou­pe­ní poh­le­dáv­ky me­zi In­ves­tič­ní a Poš­tov­ní ban­kou, a. s., a spo­leč­nos­tí Crea­tis, a. s., by­lo plat­né, a že v době pá­chá­ní tres­tné čin­nos­ti ob­viněných, kte­ré za­po­ča­lo dne 26. 3. 2007, mě­la spo­leč­nost Crea­tis, a. s., poh­le­dáv­ku vůči oběma ob­viněným. Od­vo­la­cí soud dá­le do­vo­dil, že okam­ži­kem, kdy spo­leč­nost Crea­tis, a. s., přes­ta­la být účas­tní­kem říze­ní, tj. od 15. 12. 2004, kdy na­by­lo práv­ní mo­ci us­ne­se­ní Městské­ho sou­du v Pra­ze ze dne 15. 11. 2004, sp. zn. 51 Cm 42/1997, jí po­ča­la běžet čtyřle­tá proml­če­cí lhů­ta sta­no­ve­ná v § 397 ob­chod­ní­ho zá­ko­ní­ku, účin­né­ho v roz­hod­né době. K proml­če­ní předmětné poh­le­dáv­ky spo­leč­nos­ti Crea­tis, a. s., tak doš­lo dne 15. 12. 2008, kdy ta­to proml­če­cí lhů­ta up­ly­nu­la. V ná­vaz­nos­ti na ta­to zjištění od­vo­la­cí soud vy­čís­lil čás­tku, kte­rou ob­vinění čás­tečně zmaři­li us­po­ko­je­ní poh­le­dáv­ky spo­leč­nos­ti Crea­tis, a. s., na 5 457 858,75 Kč, kte­rá od­po­ví­dá od­stranění náj­em­né­ho od čer­ven­ce 2007, resp. od zá­ří 2007, kdy Mi­nis­ter­stvo prá­ce a so­ciál­ních věcí Čes­ké re­pub­li­ky za­sí­la­lo pod­ná­jem­né na účet syna ob­viněných J. H., až do 15. 12. 2008. V čás­tce 6 384 586,25 Kč se ob­vinění pou­ze po­ku­si­li o čás­teč­né zmaření us­po­ko­je­ní to­ho­to věřite­le, pro­to­že v důsled­ku proml­če­ní ke dni 15. 12. 2008 tres­tné jed­ná­ní ob­viněných ne­moh­lo být pro nezpůso­bi­lost ob­jek­tu či­nu do­ko­ná­no (str. 29 roz­sud­ku od­vo­la­cí­ho sou­du).

25. Jak již by­lo sho­ra zmíněno, ob­vinění J. H. a Ing. V. H. ve svém do­vo­lá­ní na­mí­ta­li, že od­vo­la­cí soud nes­právně po­sou­dil okam­žik, kdy doš­lo k proml­če­ní poh­le­dáv­ky spo­leč­nos­ti Crea­tis, a. s. Kon­krétně s od­ka­zem na § 408 od­st. 1 ob­chod­ní­ho zá­ko­ní­ku tvr­di­li, že k proml­če­ní poh­le­dáv­ky doš­lo nej­později ke dni 26. 4. 2006, tj. de­set let od da­ta od­stou­pe­ní In­ves­tič­ní a Poš­tov­ní ban­ky, a. s., od úvěro­vých smluv. V po­dá­ní ze dne 15. 3. 2016, na kte­ré ve svém do­vo­lá­ní od­ka­zu­jí (v do­vo­lá­ní je zřejmě chybně uve­de­no da­tum 16. 3. 2016), nic­méně uvá­dí ja­ko da­tum proml­če­ní 24. 5. 2006 (č. l. 3707). Nej­vyš­ší soud připo­mí­ná, že smlou­va o úvěru před­sta­vo­va­la v roz­hod­né době tzv. ab­so­lut­ní ob­chod­ní zá­vaz­ko­vý vztah [§ 261 od­st. 3 písm. d) ob­chod­ní­ho zá­ko­ní­ku] a proml­če­ní poh­le­dáv­ky ze smlou­vy o úvěru se pro­to řídi­lo ob­chod­ním zá­ko­ní­kem (viz např. roz­su­dek Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1918/2005). Pod­le § 392 od­st. 1 ob­chod­ní­ho zá­ko­ní­ku u prá­va na plnění zá­vaz­ku běží proml­če­cí do­ba ode dne, kdy měl být zá­va­zek splněn ne­bo mělo být za­po­ča­to s je­ho plněním (do­ba splat­nos­ti). Pod­le § 397 ob­chod­ní­ho zá­ko­ní­ku nes­ta­no­ví-li zá­kon pro jed­not­li­vá prá­va ji­nak, či­ní proml­če­cí do­ba čtyři ro­ky. Pod­le § 402 ob­chod­ní­ho zá­ko­ní­ku proml­če­cí do­ba přes­tá­vá běžet, když věřitel za úče­lem své­ho us­po­ko­je­ní ne­bo ur­če­ní prá­va uči­ní ja­ký­ko­li práv­ní úkon, kte­rý se po­va­žu­je pod­le před­pi­su up­ra­vu­jí­cí­ho soud­ní říze­ní za je­ho za­há­je­ní ne­bo za up­latnění prá­va v již za­há­je­ném říze­ní. Pod­le § 408 od­st. 1 ob­chod­ní­ho zá­ko­ní­ku bez oh­le­du na ji­ná us­ta­no­ve­ní to­ho­to zá­ko­na skon­čí proml­če­cí do­ba nej­později po up­ly­nu­tí de­se­ti let ode dne, kdy po­ča­la popr­vé běžet. Ná­mit­ku proml­če­ní však nel­ze up­lat­nit v soud­ním ne­bo roz­hod­čím říze­ní, jež by­lo za­há­je­no před up­ly­nu­tím té­to lhů­ty (pozn. Nej­vyš­ší soud v tom­to případě ne­roz­li­šu­je děle­ní na lhů­ty a do­by pod­le zá­ko­na č. 89/2012 Sb., ob­čan­ský zá­ko­ník, ale pou­ží­vá původ­ní ter­mi­no­lo­gii). Us­ta­no­ve­ní § 408 od­st. 1 ob­chod­ní­ho zá­ko­ní­ku, kte­rým ar­gu­men­tu­jí ob­vinění, up­ra­vu­je tzv. ab­so­lut­ní proml­če­cí do­bu, aniž by s tím, že před je­jím up­ly­nu­tím by­la poh­le­dáv­ka up­latněna v soud­ním ne­bo roz­hod­čím říze­ní, spo­jo­va­lo ja­ké­ko­liv nás­led­ky pro je­jí běh. Jes­tli­že prá­vo by­lo up­latněno v ur­či­tém soud­ním ne­bo roz­hod­čím říze­ní včas, ale během to­ho­to říze­ní up­ly­nu­la de­se­ti­le­tá lhů­ta, k proml­če­ní do­chá­zí, ná­mit­ka proml­če­ní je však v tom­to říze­ní nepřípus­tná (roz­su­dek Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4091/2010; ČÁP, Z., KO­VAŘÍK, Z., PO­KORNÁ, J. Ob­chod­ní zá­ko­ník: ko­men­tář, Pra­ha: Wol­ters Kluwer, 2009, ko­men­tář k § 408). Po­kud jde o po­čá­tek běhu proml­če­cí do­by, v případě od­stou­pe­ní od úvěro­vé smlou­vy po­čí­ná proml­če­cí do­ba běžet oh­ledně ce­lé­ho dlu­hu, když věřitel vy­uži­je své­ho prá­va od­stou­pit od smlou­vy a vy­žá­dá vrá­ce­ní ce­lé dluž­né čás­tky (WEIN­HOLD, D. Proml­če­ní a prek­lu­ze v ob­chod­ních zá­vaz­ko­vých vzta­zích. 3. vy­dá­ní, Pra­ha: C. H. Beck, 2009, str. 44). Pod­le zjištění od­vo­la­cí­ho sou­du od­stou­pi­la In­ves­tič­ní a Poš­tov­ní ban­ka, a. s., od úvěro­vé smlou­vy č. ... ke dni 23. 12. 1996, od úvěro­vých smluv č. ... a č. ... ke dni 26. 4. 1996 (str. 25 roz­sud­ku od­vo­la­cí­ho sou­du). U pr­vní úvěro­vé smlou­vy te­dy doš­lo k up­ly­nu­tí ab­so­lut­ní proml­če­cí do­by ke dni 23. 12. 2006, u dru­hé a tře­tí úvěro­vé smlou­vy ke dni 26. 4. 2006, v obou přípa­dech však před za­čát­kem trestněpráv­ní­ho jed­ná­ní ob­viněných. Zá­ro­veň je však nut­né po­sou­dit, zda­li je mož­né ná­mit­ku proml­če­ní vůči spo­leč­nos­ti Crea­tis, a. s., úspěšně na­mít­nout za si­tua­ce, kdy In­ves­tič­ní a Poš­tov­ní ban­ka, a. s., poh­le­dáv­ku vy­plý­va­jí­cí ze zmíněných úvěro­vých smluv v proml­če­cí lhůtě řádně up­lat­ni­la u sou­du.

26. Pod­le zjištění od­vo­la­cí­ho sou­du přes­ta­la být spo­leč­nost Crea­tis, a. s., účas­tní­kem říze­ní ve­de­né­ho pod sp. zn. 51 Cm 42/1997 u Městské­ho sou­du v Pra­ze us­ne­se­ním to­ho­to sou­du ze dne 15. 11. 2004, sp. zn. 51 Cm 42/1997, kte­ré na­by­lo práv­ní mo­ci dne 15. 12. 2004 (str. 27 – 28 roz­sud­ku od­vo­la­cí­ho sou­du). Spo­leč­nost Crea­tis, a. s., nás­ledně po­da­la návrh na opětov­né přis­tou­pe­ní do říze­ní pod­le § 92 od­st. 1 o. s. ř. až dne 6. 10. 2009. Z uve­de­né­ho vy­plý­vá, že v době up­ly­nu­tí ab­so­lut­ní proml­če­cí do­by, tj. v případě úvěro­vé smlou­vy č. ... ke dni 23. 12. 2006, u úvěro­vých smluv č. ... a č. ... ke dni 26. 4. 2006, již ne­by­la účas­tní­kem v říze­ní ve­de­ném u Městské­ho sou­du v Pra­ze pod sp. zn. 51 Cm 42/1997, v tom­to říze­ní te­dy řádně ne­pok­ra­čo­va­la, a nemůže se pro­to vůči ní up­lat­nit zá­kaz ná­mit­ky proml­če­ní v us­ta­no­ve­ní § 408 od­st. 1 ob­chod­ní­ho zá­ko­ní­ku, pod­le kte­ré­ho je ta­to ná­mit­ka nepřípus­tná v soud­ním ne­bo roz­hod­čím říze­ní za­há­je­ném před up­ly­nu­tím té­to proml­če­cí lhů­ty. Nej­vyš­ší­mu sou­du pro­to nez­by­lo než ná­mit­ce ob­viněných vy­hovět a v ná­vaz­nos­ti na uve­de­né up­ra­vit vý­rok o vině tak, že ve vzta­hu ke spo­leč­nos­ti Crea­tis, a. s., před­sta­vo­va­lo jed­ná­ní ob­viněných pou­ze poš­ko­zo­vá­ní to­ho­to věřite­le pod­le § 256 od­st. 1 písm. a), od­st. 4 tr. zák. ve stá­diu po­ku­su pod­le § 8 od­st. 1 tr. zák. Ve shodě s nau­kou, je­jíž zá­věry jsou v pro­jed­ná­va­né věci s oh­le­dem na ap­li­ka­ci zá­ko­na č. 140/1961 Sb., tres­tní­ho zá­ko­na, up­lat­ni­tel­né, lze na­víc uzavřít, že šlo o po­kus re­la­tivně nezpůso­bi­lý, kdy de­likt nel­ze do­ko­nat pou­ze v kon­krét­ním případě, za ji­ných okol­nos­tí by však mohl být do­ko­nán [KRA­TOCHVÍL, V. a kol. Tres­tní prá­vo hmot­né (obec­ná část). 2. vy­dá­ní, Br­no: Ma­sa­ry­ko­va uni­ver­zi­ta, 1996, str. 191]. Po do­bu trestněpráv­ní­ho jed­ná­ní ob­viněných by­la účas­tní­kem říze­ní, ve kte­rém by­la poh­le­dáv­ka up­lat­ňo­vá­na, pou­ze spo­leč­nost Alia Tra­de, s. r. o., kte­rá ov­šem v důsled­ku chybějí­cí ak­tiv­ní věcné le­gi­ti­ma­ce k vy­má­há­ní předmětné poh­le­dáv­ky ne­moh­la být jed­ná­ním ob­viněných poš­ko­ze­na. Tres­tnost nezpůso­bi­lé­ho po­ku­su se nic­méně po­su­zu­je pod­le ma­te­riál­ní­ho hle­dis­ka, te­dy stupně spo­le­čen­ské ne­bez­peč­nos­ti ve vzta­hu ke kon­krét­ní­mu či­nu, kdy je třeba po­sou­dit zej­mé­na kon­krét­ní vý­znam okol­nos­tí spolu­ur­ču­jí­cích ne­bez­peč­nost pro spo­leč­nost a je­jí stu­peň (us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 20. 8. 2008, sp. zn. 8 Tdo 672/2008, a ta­ké NO­VOTNÝ, O., DO­LENSKÝ, A., JELÍNEK, J., VAN­DU­CHOVÁ, M. Tres­tní prá­vo hmot­né, I. Obec­ná část. 3. vy­dá­ní, Pra­ha: Co­dex, 1997, str. 159). V té­to sou­vis­los­ti nel­ze přeh­léd­nout, že ob­vinění si by­li vědo­mi uve­de­né poh­le­dáv­ky, kte­rá vůči nim by­la po prá­vu up­lat­ňo­vá­na, a ta­ké vůči ní jed­na­li ve vý­ro­ku to­ho­to roz­sud­ku uve­de­ným způso­bem, přičemž si mu­se­li být vědo­mi i spor­nos­ti otáz­ky, kdo je vlastně ak­tivně věcně le­gi­ti­mo­ván k vy­má­há­ní poh­le­dáv­ky, pro­to­že spo­leč­nost Crea­tis, a. s., po­da­la dne 6. 10. 2009 návrh na opětov­né přis­tou­pe­ní do říze­ní pod­le § 92 od­st. 1 o. s. ř. Z roz­sud­ku Městské­ho sou­du v Pra­ze ze dne 20. 4. 2010, č. j. 51 Cm 42/1997-649, nad­to vy­plý­vá, že ob­vinění původně na­mí­ta­li proml­če­ní poh­le­dáv­ky již vůči In­ves­tič­ní a Poš­tov­ní ban­ce, a. s., a roz­po­ro­va­li i pos­tou­pe­ní poh­le­dáv­ky na spo­leč­nost Crea­tis, a. s. (č. l. 3083 – 3086).

27. S oh­le­dem na vy­jádření spo­leč­nos­ti Alia Tra­de, s. r. o., ze dne 30. 1. 2017, a spo­leč­nos­ti Crea­tis, a. s., ze dne 9. 3. 2017, Nej­vyš­ší soud nad rá­mec uve­de­né­ho do­dá­vá, že Nej­vyš­ší soud je vá­zán up­latněný­mi do­vo­la­cí­mi důvo­dy a je­jich od­ůvodněním (§ 265f od­st. 1 tr. ř.) a ne­ní po­vo­lán k re­vi­zi na­pa­de­né­ho roz­sud­ku z vlas­tní ini­cia­ti­vy. Zá­ro­veň pla­tí, že i v do­vo­la­cím říze­ní se plně up­lat­ní zá­sa­da zá­ka­zu re­for­ma­tio­nis in peius (§ 265p tr. ř.). Nej­vyš­ší soud se pro­to v pro­jed­ná­va­né věci ne­za­bý­val po­sou­ze­ním plat­nos­ti smlou­vy o pos­tou­pe­ní poh­le­dáv­ky ze dne 2. 1. 2002, kte­rou by­la ce­lá poh­le­dáv­ka i za A. T. pos­tou­pe­na spo­leč­nos­tí Crea­tis, a. s., na spo­leč­nost Alia Tra­de, s. r. o. Ze stej­né­ho důvo­du Nej­vyš­ší soud ani ne­mohl po­su­zo­vat, zda ob­viněným nesvědči­la ná­mit­ka nep­lat­nos­ti pos­tup­ní smlou­vy ve smys­lu roz­sud­ku Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, pub­li­ko­va­ném pod č. 61/2010 Sb. rozh. obč., pod­le nějž při splnění no­ti­fi­kač­ní po­vin­nos­ti pos­tu­pi­te­le ne­má dluž­ník (s vý­jim­kou případů uve­de­ných v § 525 zá­ko­na č. 40/1964, ob­čan­ský zá­ko­ník) vůči pos­tup­ní­ko­vi ve spo­ru o úh­ra­du poh­le­dáv­ky k dis­po­zi­ci ob­ra­nu za­lo­že­nou na ná­mit­ce nep­lat­nos­ti smlou­vy o pos­tou­pe­ní poh­le­dáv­ky. Po­kud od­vo­la­cí soud na pod­kladě pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní spi­sem ve­de­ným u Městské­ho sou­du v Pra­ze pod sp. zn. 51 Cm 42/1997 dospěl k zá­věru o nep­lat­nos­ti pos­tup­ní smlou­vy (nav­zdo­ry vý­še zmíněné ci­vil­ní ju­di­ka­tuře Nej­vyš­ší­ho sou­du) a na zá­kladě to­ho do­vo­dil ne­dos­ta­tek věcné le­gi­ti­ma­ce spo­leč­nos­ti Alia Tra­de, s. r. o., Nej­vyš­ší soud mu­sel z to­ho­to zá­věru vy­chá­zet, ne­boť opač­ný pos­tup by byl zce­la zjevně v nep­rospěch ob­viněných J. H. a Ing. V. H., a te­dy v roz­po­ru se zá­sa­dou zá­ka­zu re­for­ma­tio­nis in peius, což vy­jádřil i ve for­mu­la­ci skut­ko­vé vě­ty ve vý­ro­ku o vině tím, že zde uvedl: „… u níž byl učiněn zá­věr o je­jím proml­če­ní“. S oh­le­dem na uve­de­nou zá­sa­du zá­ka­zu re­for­ma­tio­nis in peius a zmíněné roz­hod­né okol­nos­ti se pak již vůbec ne­mohl za­bý­vat tím, že jes­tli­že v říze­ní pok­ra­čo­va­la oso­ba (Alia Tra­de, s. r. o.), o níž se věřitel (Crea­tis, a. s.) důvodně dom­ní­val, že je no­vým věřite­lem (že na ni by­la poh­le­dáv­ka pos­tou­pe­na), a vrá­ti­la-li se spo­leč­nost Crea­tis, a. s., do říze­ní „ih­ned“ po­té, kdy zjis­ti­la, že otáz­ka ak­tiv­ní věcné le­gi­ti­ma­ce je spor­ná, by­lo by mož­no uči­nit zá­věr, že v říze­ní řádně pok­ra­čo­va­la, a pro­to by pro ní mě­ly pla­tit účin­ky po­da­né ža­lo­by (sta­ve­ní proml­če­cí do­by, resp. ne­mož­nost přih­léd­nout k ná­mit­ce up­ly­nu­tí 10le­té proml­če­cí do­by).

28. Ob­vinění dá­le pou­ká­za­li na ak­tuál­ní ju­di­ka­tu­ru Nej­vyš­ší­ho sou­du k otáz­ce spo­leč­né­ho dlu­hu man­želů, kon­krétně na us­ne­se­ní ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 29 IC­do 32/2013, pub­li­ko­va­né pod č. 60/2016 Sb. rozh. obč. S od­ka­zem na uve­de­nou ju­di­ka­tu­ru na­mí­ta­li, že nej­sou splněné pod­mín­ky pro to, aby ob­vinění před­sta­vo­va­li so­li­dár­ní dluž­ní­ky vůči všem ozna­če­ným věřitelům. Nej­vyš­ší soud k té­to ju­di­ka­tuře uvá­dí nás­le­du­jí­cí. V roz­sud­ku ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 29 IC­do 32/2013, pub­li­ko­va­ném pod č. 60/2016 Sb. rozh. obč., Nej­vyš­ší soud přijal zá­věr, že věřitel, kte­rý s dluž­ní­kem uzavřel smlou­vu o úvěru ne­bo o půjčce, nemůže ta­ko­vou­to poh­le­dáv­ku přih­lá­sit do in­sol­ven­ční­ho říze­ní ve­de­né­ho na ma­je­tek man­že­la ob­li­gač­ní­ho dluž­ní­ka. Uzavřením ta­ko­vé smlou­vy to­tiž nev­zni­ká věřite­li pod­le práv­ní úp­ra­vy in­sti­tu­tu spo­leč­né­ho jmění man­želů v zák. č. 40/1964 Sb., ob­čan­ském zá­ko­ní­ku, ve znění účin­ném do 31. 12. 2013, za tr­vá­ní dluž­ní­ko­va man­žel­ství žá­dná poh­le­dáv­ka vůči man­že­lu dluž­ní­ka, přes­to­že zá­va­zek, kte­rý na se­be smlou­vou přev­zal, je zá­vaz­kem, kte­rý tvoří spo­leč­né jmění man­želů ve smys­lu § 143 od­st. 1 písm. b) ob­čan­ské­ho zá­ko­ní­ku. Uve­de­ný zá­věr pla­tí bez zřete­le k to­mu, zda vůči ob­li­gač­ní­mu dluž­ní­ku by­la poh­le­dáv­ka ze smlou­vy přiz­ná­na pra­vo­moc­ným a vy­ko­na­tel­ným roz­hod­nu­tím. Nej­vyš­ší soud v od­ka­zo­va­ném roz­hod­nu­tí na­va­zo­val předev­ším na roz­su­dek vel­ké­ho se­ná­tu Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 31 Odo 677/2005, pub­li­ko­va­ný pod č. 24/2008 Sb. rozh. obč. Vel­ký se­nát Nej­vyš­ší­ho sou­du v tom­to roz­sud­ku uvedl, že zá­věr, pod­le nějž by splnění zá­vaz­ku ná­le­ží­cí­ho do spo­leč­né­ho jmění man­želů, sjed­na­né­ho jen jed­ním z man­želů, mohl věřitel vy­mo­ci i (jen) po dru­hém z těchto man­želů, by vnesl práv­ní ne­jis­to­tu do práv­ních vztahů vznik­lých na zá­kladě smluv a pro­la­mo­val by zá­sa­du vá­za­nos­ti stran smluv­ním ujed­ná­ním. Vel­ký se­nát dá­le upo­zor­nil na sku­teč­nost, že zá­vaz­ky ná­le­že­jí­cí do spo­leč­né­ho jmění man­želů nas­mlou­va­né jed­ním z man­želů ne­mu­sí mít vždy cha­rak­ter peněži­tých zá­vazků a dru­hý z man­želů ne­mu­sí být k je­jich splnění od­borně vy­ba­ven. Zá­ro­veň by ten­to dru­hý man­žel byl v re­ži­mu § 145 od­st. 3 ob­čan­ské­ho zá­ko­ní­ku vá­zán po­vin­nos­tmi ply­nou­cí­mi ze smlou­vy, je­jíž ob­sah nez­ná a stí­hán san­kce­mi (smluv­ní po­ku­ta, smlu­ve­ný úrok z prod­le­ní), o kte­rých nevěděl (je­li­kož se ne­po­dí­lel na vzni­ku smlou­vy). Předev­ším z těchto důvodů dospěl vel­ký se­nát Nej­vyš­ší­ho sou­du k zá­věru, že splnění zá­vaz­ku ná­le­že­jí­cí­ho do spo­leč­né­ho jmění man­želů, sjed­na­né­ho jen jed­ním z man­želů, nemůže věřitel v na­lé­za­cím říze­ní vy­mo­ci po dru­hém z těchto man­želů, přičemž prá­vo věřite­le do­má­hat se při vý­ko­nu roz­hod­nu­tí ne­bo exeku­ci us­po­ko­je­ní zá­vaz­ku po­vin­né­ho man­že­la pos­ti­že­ním spo­leč­né­ho jmění man­želů tím ne­ní dot­če­no.

29. Nej­vyš­ší soud připo­mí­ná, že pod­sta­tou tres­tné­ho či­nu poš­ko­ze­ní věřite­le pod­le § 256 tr. zák. je poš­ko­zo­va­cí jed­ná­ní ve vzta­hu k ma­jet­ku věřitelů, a ob­jek­tiv­ní strán­ka za­hr­nu­je dvě for­my jed­ná­ní, kte­ré jsou sa­mos­tat­ný­mi zá­klad­ní­mi skut­ko­vý­mi pod­sta­ta­mi: a) poš­ko­zo­vá­ní vlas­tní­ho věřite­le – jed­ná­ní se do­pouš­tí sám dluž­ník (§ 256 od­st. 1 tr. zák.) a b) poš­ko­zo­vá­ní ci­zí­ho věřite­le – jed­ná­ní se do­pouš­tí ji­ná oso­ba než dluž­ník (§ 256 od­st. 2 tr. zák.). Věřite­lem je pak oso­ba, kte­rá má vůči pa­cha­te­li, popř. ji­né osobě (po­kud se jed­ná o skut­ko­vou pod­sta­tu poš­ko­zo­vá­ní ci­zí­ho věřite­le), prá­vo na plnění zej­mé­na na zá­kladě exis­tu­jí­cí­ho zá­vaz­ko­vé­ho práv­ní­ho vzta­hu, bez oh­le­du na to, zda důvo­dem vzni­ku ta­ko­vé­ho vzta­hu je smlou­va (ob­čan­skop­ráv­ní, ob­chod­ní, pra­cov­ní), ne­bo ji­ná v zá­koně uve­de­ná sku­teč­nost ja­ko způso­be­ní ško­dy, da­ňo­vá či cel­ní po­vin­nost (ŠÁMAL, P., PÚRY, F., RIZ­MAN, S. Tres­tní zá­kon: ko­men­tář. 6. vyd. Pra­ha: C. H. Beck, 2004, s. 1544 – 1545).

30. Vztáh­ne­me-li vý­še shr­nu­té zá­věry Nej­vyš­ší­ho sou­du, for­mu­lo­va­né předev­ším v roz­sud­ku vel­ké­ho se­ná­tu ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 31 Odo 677/2005, tý­ka­jí­cí se zá­vazků, ná­le­že­jí­cích do spo­leč­né­ho jmění man­želů, av­šak sjed­na­ných jen jed­ním z man­želů, ke skut­ko­vé pod­statě tres­tné­ho či­nu poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 od­st. 1 a od­st. 2 tr. zák., lze dospět k nás­le­du­jí­cí­mu. Po­kud man­žel dluž­ní­ka, kte­rý zá­va­zek sjed­nal, maří us­po­ko­je­ní věřite­le své­ho man­že­la tím, že zni­čí, poš­ko­dí, za­ta­jí, zci­zí, ne­bo od­stra­ní část ma­jet­ku, ná­le­že­jí­cí­ho do spo­leč­né­ho jmění man­želů (v re­ži­mu zák. č. 40/1964 Sb., ob­čan­ský zá­ko­ník, ve znění účin­ném do 31. 12. 2013), nel­ze ta­ko­vé­to trestněpráv­ní jed­ná­ní kva­li­fi­ko­vat ja­ko maření us­po­ko­je­ní své­ho věřite­le pod­le § 256 od­st. 1 tr. zák. (resp. § 222 od­st. 1 zá­ko­na č. 40/2009 Sb., tres­tní zá­ko­ník), ale pou­ze ja­ko zmaření us­po­ko­je­ní věřite­le ji­né oso­by pod­le § 256 od­st. 2 tr. zák. (§ 222 od­st. 2 zá­ko­na č. 40/2009 Sb., tres­tní zá­ko­ník). Opač­ný zá­věr by neod­po­ví­dal us­tá­le­né ci­vil­ní ju­di­ka­tuře Nej­vyš­ší­ho sou­du. Po­kud to­tiž na zá­kladě té­to ju­di­ka­tu­ry nemůže věřitel v na­lé­za­cím říze­ní vy­mo­ci zá­va­zek ná­le­že­jí­cí do spo­leč­né­ho jmění man­želů, av­šak sjed­na­ný jen jed­ním z man­želů, po dru­hém z man­želů, nel­ze zá­ro­veň do­vo­zo­vat, že ten­to dru­hý man­žel poš­ko­zu­je své­ho věřite­le, jes­tli­že zni­čí, poš­ko­dí, za­ta­jí, zci­zí, ne­bo od­stra­ní část ma­jet­ku, ná­le­ží­cí­ho do spo­leč­né­ho jmění man­želů. Ty­to zá­věry se ana­lo­gic­ky up­lat­ní i v přípa­dech, kdy důvo­dem zá­vaz­ko­vé­ho práv­ní­ho vzta­hu je i ji­ná sku­teč­nost než smlou­va, ja­ko např. da­ňo­vá či cel­ní po­vin­nost. Vzhle­dem k to­mu, že Městský soud v Pra­ze v na­pa­de­ném roz­sud­ku ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 8 To 21/2012, po zru­še­ní roz­sud­ku Ob­vod­ní­ho sou­du pro Pra­hu 2 („na­lé­za­cí soud“) ze dne 21. 11. 2011, sp. zn. 6 T 119/2011, pod­le § 259 od­st. 3 písm. a), b) tr. ř. zno­vu roz­hodl tak, že ob­viněné J. H. a Ing. V. H. uz­nal vin­ný­mi tres­tným či­nem poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 od­st. 1 písm. a), od­st. 4 tr. zák. dí­lem do­ko­na­ným, dí­lem ve sta­diu po­ku­su pod­le § 8 od­st. 1 tr. zák., kte­ré­ho se mě­li do­pus­tit sho­ra uve­de­ným skut­kem (srov. bod 2 to­ho­to roz­sud­ku), ne­vy­jádřil v něm sku­teč­nost, že kaž­dý z man­želů se mohl do­pus­tit poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le od­stav­ce 1 § 256 tr. zák. jen ve vzta­hu ke svým dluhům a svým věřitelům, za­tím­co k dluhům a věřitelům dru­hé­ho z man­želů mohl spá­chat jen poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 od­st. 2 tr. zák. (v obou přípa­dech v zá­vis­los­ti na vý­ši ško­dy případně i pod­le § 256 od­st. 3, 4 tr. zák.). Pro­to­že do­vo­lá­ní ob­viněných je z uve­de­ných důvodů čás­tečně důvod­né, Nej­vyš­ší soud pod­le § 265k od­st. 1, 2 vě­ta pr­vní tr. ř. zru­šil roz­su­dek Městské­ho sou­du v Pra­ze ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 8 To 21/2012, po­kud jím by­lo roz­hod­nu­to  ve vý­ro­ku pod bo­dem I. o vině a tres­tu u obou ob­viněných a o od­ká­zá­ní poš­ko­ze­ných spo­leč­nos­tí Alia Tra­de, s. r. o., a TST Real, s. r. o., s je­jich ná­ro­kem na náh­ra­du ško­dy na říze­ní ve věcech ob­čan­skop­ráv­ních, a roz­hod­nu­tí na zru­še­né čás­ti zru­še­ných vý­roků to­ho­to roz­hod­nu­tí ob­sa­hově na­va­zu­jí­cí, po­kud vzhle­dem ke změně, k níž doš­lo zru­še­ním, poz­by­la pod­kla­du. Nap­ro­ti to­mu po­ne­chal beze změ­ny vý­rok, kte­rým by­lo pod­le § 253 od­st. 1 tr. ř. za­mít­nu­to od­vo­lá­ní poš­ko­ze­né spo­leč­nos­ti Ap­ston Ca­pi­tal Ltd., IČ 408579, se síd­lem 4th Floor, Han­no­ver Buil­ding, Win­dmill La­ne, Dub­lin 2, Ir­sko (ny­ní CAS­PER CON­SUL­TING, a. s.). Nej­vyš­ší soud ne­po­va­žo­val za nut­né vra­cet věc od­vo­la­cí­mu sou­du k opětov­né­mu přez­kou­má­ní proml­če­ní poh­le­dáv­ky pod bo­dem č. 8) vý­ro­ku č. I od­vo­la­cí­ho sou­du a k přez­kou­má­ní práv­ní kva­li­fi­ka­ce jed­ná­ní ob­viněných, když od­vo­la­cím sou­dem zjiště­ný skut­ko­vý stav Nej­vyš­ší­mu sou­du po doplnění do­ka­zo­vá­ní o jed­not­li­vé smlou­vy, soud­ní roz­hod­nu­tí a dal­ší důkaz­ní prostřed­ky pod­robně roz­ve­de­né pod bo­dy 31 a 32, umož­ňo­val, aby ve věci pod­le § 265m od­st. 1, 2 tr. ř. sám roz­hodl, a to i na zá­kladě sho­ra uve­de­né­ho práv­ní­ho po­sou­ze­ní otáz­ky proml­če­ní předmětné poh­le­dáv­ky spo­leč­nos­ti Crea­tis, a. s. Pro­to na mož­nost čás­tečně od­liš­né práv­ní kva­li­fi­ka­ce Nej­vyš­ší soud v sou­la­du s us­ta­no­ve­ním § 225 od­st. 2 (§ 190 od­st. 2) tr. ř., per ana­lo­giam, přípi­sem ze dne 2. 2. 2017 upo­zor­nil ob­háj­ce ob­viněných a pos­kytl mu lhůtu k vy­jádření. Ve svém vy­jádření ze dne 28. 2. 2017 do­vo­la­te­lé prostřed­nic­tvím své­ho ob­háj­ce uved­li, že zá­vaz­ko­vý práv­ní vztah me­zi dluž­ní­kem a věřite­lem je ob­li­ga­tor­ním zna­kem skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 tr. zák., přičemž otáz­ku exis­ten­ce a ob­sa­hu to­ho­to práv­ní­ho vzta­hu mu­sí soud v tres­tním říze­ní po­su­zo­vat sa­mos­tatně ja­ko předběžnou otáz­ku, ne­boť jde o po­sou­ze­ní vi­ny ob­viněné­ho. Pra­vo­moc­ným roz­hod­nu­tím sou­du v ob­čan­skop­ráv­ním říze­ní ne­ní soud v tres­tním říze­ní si­ce vá­zán, mu­sí jej však zhod­no­tit ja­ko důkaz a vy­pořádat se s ar­gu­men­ty v něm ob­sa­že­ný­mi. Do­vo­la­te­lé dá­le na­mí­ta­li, že tres­tné­ho či­nu pod­le § 256 od­st. 1 tr. zák. ani je­ho po­ku­su se nemůže do­pus­tit dluž­ník, kte­rý poš­ko­ze­ním své­ho ma­jet­ku ne­bo je­ho čás­ti pou­ze ztí­ží ne­bo od­dá­lí us­po­ko­je­ní věřite­le, je­muž zůstá­vá mož­nost us­po­ko­jit svo­ji poh­le­dáv­ku z ji­né­ho dluž­ní­ko­va ma­jet­ku. Ve zbyt­ku vy­jádření pak od­vo­la­te­lé ob­dobně ja­ko ve svém do­vo­lá­ní roz­po­ro­va­li jed­not­li­vé poh­le­dáv­ky a ar­gu­men­to­va­li exis­ten­cí ma­jet­ku, ze kte­ré­ho věřite­lé moh­li pod­le je­jich tvr­ze­ní us­po­ko­jit své poh­le­dáv­ky.

31. Jak již by­lo uve­de­no sho­ra, od­vo­la­cí soud na­pa­de­ným roz­hod­nu­tím zru­šil roz­su­dek Ob­vod­ní­ho sou­du pro Pra­hu 2 ze dne 21. 11. 2011, sp. zn. 6 T 119/2011, v ce­lém roz­sa­hu, a zno­vu roz­hodl o vině ob­ža­lo­va­ných. K od­ůvodnění své­ho roz­hod­nu­tí uvedl, že na zá­kladě vý­povědí svědků Ing. P. D., J. T., M. B., Ing. J. K., M. S., M. L., Mgr. J. K., T. S. a množ­ství lis­tin­ných důkazů dospěl k zá­věru, že spo­leč­né jed­ná­ní ob­viněné­ho J. H. a ob­viněné Ing. V. H. spo­čí­va­jí­cí v tom, že uzavře­li náj­em­ní smlou­vu oh­ledně předmětné ne­mo­vi­tos­ti se spo­leč­nos­tí Al­ter Ego H+H, s. r. o., kte­rou pověři­li k uzavření pod­ná­jem­ní smlou­vy oh­ledně týchž ne­by­to­vých pros­tor v domě, kte­rý vlas­tni­li, s Mi­nis­ter­stvem prá­ce a so­ciál­ních věcí Čes­ké re­pub­li­ky a nás­ledně ta­to spo­leč­nost, kte­rou vlas­tni­li, uzavře­la smlou­vu o půjčce s dal­ším vlas­tní­kem spo­leč­nos­ti a syn­em ob­ža­lo­va­ných a byl dán po­kyn Mi­nis­ter­stvu prá­ce a so­ciál­ních věcí Čes­ké re­pub­li­ky, aby pod­ná­jem­né z to­ho­to důvo­du by­lo za­sí­lá­no na účet J. H., …, ne­by­lo pou­hou sna­hou spra­vo­vat svůj ma­je­tek, ale by­lo činěno v přímém úmys­lu ve smys­lu § 4 písm. a) tr. zák. čás­tečně zmařit us­po­ko­je­ní v té době splat­ných a exis­tu­jí­cích poh­le­dá­vek věřitelů ob­ža­lo­va­ných od­straněním to­ho­to pra­vi­del­né­ho a znač­né­ho příj­mu. Od­vo­la­cí soud ne­mohl přij­mout ja­ko lo­gic­ké vy­světle­ní znal­ce Ing. Ivo Strej­ce, že ten­to me­cha­nis­mus byl pro spo­leč­nost Al­ter Ego H+H, s. r. o., vý­hod­ný, ne­boť for­ma půjčky od spo­leč­ní­ka J. H. za­jiš­ťo­va­la té­to spo­leč­nos­ti pra­vi­del­né příj­my ve vý­ši pod­ná­jem­né­ho. Znal­kyně Ing. Kla­pu­cho­vá z účtů spo­leč­nos­ti zjis­ti­la, že plat­by za náj­em­né od Mi­nis­ter­stva prá­ce a so­ciál­ních věcí Čes­ké re­pub­li­ky by­ly na účet té­to spo­leč­nos­ti od po­čát­ku za­sí­lá­ny řádně a včas. Ob­ža­lo­va­ní mě­li v tom­to směru i zku­še­nost z před­cho­zí do­by, kdy by­lo na je­jich úč­ty náj­em­né tím­to mi­nis­ter­stvem za­sí­lá­no na zá­kladě náj­em­ní smlou­vy, uzavřené me­zi ni­mi ja­ko fy­zic­ký­mi oso­ba­mi a mi­nis­ter­stvem. Jak vy­ply­nu­lo z lis­tin­ných důkazů, náj­em­ní smlou­va me­zi ob­ža­lo­va­ný­mi a spo­leč­nos­tí Al­ter Ego H+H, s. r. o., kte­rou spo­lečně se svým syn­em J. H. vlas­tni­li, by­la nep­lat­ná, ne­boť by­la uzavřena v době, kdy Ok­res­ní soud Pra­ha-zá­pad us­ne­se­ním pod sp. zn. 13 Nc 3984/2006 nařídil exeku­ci na ma­je­tek ob­viněné Ing. V. H. Ob­viněné Ing. V. H. by­lo to­to us­ne­se­ní, kte­ré ob­sa­hu­je vý­slov­né pou­če­ní o tom, že od do­ru­če­ní us­ne­se­ní nes­mí se svým ma­jet­kem včetně ne­mo­vi­tos­tí a ma­jet­ku ve spo­leč­ném jmění man­želů nak­lá­dat, do­ru­če­no dne 19. 1. 2007. V po­pi­su skut­ku je chybně uve­de­no da­tum 1. 2. 2007, tj. da­tum, kdy ob­ža­lo­va­ná po­da­la pro­ti to­mu­to us­ne­se­ní od­vo­lá­ní. Ta­to zřej­má nes­práv­nost však ne­ní pro po­sou­ze­ní vi­ny ob­ža­lo­va­ných vý­znam­ná. Us­ne­se­ní o naříze­ní exeku­ce na ma­je­tek je­ho man­žel­ky ob­viněné Ing. V. H. by­lo ob­viněné­mu J. H. do­ru­če­no si­ce až dne 11. 6. 2007, tj. po uzavření uve­de­ných náj­em­ních a pod­ná­jem­ní smlou­vy, pro po­sou­ze­ní sub­jek­tiv­ní strán­ky ob­ža­lo­va­né­ho je však pod­stat­né, že již dne 30. 1. 2007 da­to­val od­vo­lá­ní pro­ti němu (sou­du doš­lo 1. 2. 2007). Jak ob­viněná Ing. V. H., tak ob­vině­ný J. H. te­dy v době uzavření předmětných smluv ne­po­chybně vědě­li, že nes­mí se svým ma­jet­kem ve spo­leč­ném jmění man­želů nak­lá­dat pod san­kcí nep­lat­nos­ti práv­ní­ho úko­nu. Od­vo­la­cí soud měl ta­to zjištění pro­ká­zá­na ob­sa­hem spi­su Ok­res­ní­ho sou­du Pra­ha-zá­pad pod sp. zn. 13 Nc 3984/2006, kte­rým dopl­nil do­ka­zo­vá­ní. Z ob­sa­hu uve­de­né­ho spi­su, ja­kož i z dal­ších lis­tin­ných důkazů je evi­den­tní, že ob­vinění tak­to jed­na­li cí­leně a pro­myš­leně v době, kdy na je­jich ma­je­tek ve spo­leč­ném jmění se vzta­ho­va­lo tzv. ge­ne­rál­ní in­hi­bi­to­rium, tj. zá­kaz s ním nak­lá­dat, a v přímém úmys­lu zne­mož­nit svým věřitelům, kteří se in­ten­zivně sna­ži­li prostřed­nic­tvím čet­ných soud­ních ža­lob do­mo­ci us­po­ko­je­ní svých poh­le­dá­vek, aby ty­to moh­li exekuo­vat přiká­zá­ním poh­le­dáv­ky z účtů ob­viněných ja­ko fy­zic­kých osob, kam Mi­nis­ter­stvo prá­ce a so­ciál­ních věcí Čes­ké re­pub­li­ky náj­em­né původně za­sí­la­lo. Tím­to pro­myš­le­ným a cí­leně ve­de­ným jed­ná­ním ob­vinění od­stra­ni­li část své­ho ma­jet­ku spo­čí­va­jí­cí­ho v pra­vi­del­ných měsíč­ních příj­mech od Mi­nis­ter­stva prá­ce a so­ciál­ních věcí Čes­ké re­pub­li­ky, ply­nou­cí z původ­ní náj­em­ní smlou­vy. Na tom­to zá­věru nic nemění pí­sem­né proh­lá­še­ní Ing. J. K., že souh­la­sil s uzavřením náj­em­ní smlou­vy me­zi ob­viněný­mi a Al­ter Ego H+H, s. r. o. (č. l. 3659 tres­tní­ho spi­su), ne­boť ob­ža­lo­va­ní tak­to jed­na­li v roz­po­ru se zá­ka­zem dis­po­no­vat ma­jet­kem, jak jim by­lo ulo­že­no vý­še cit. roz­hod­nu­tím sou­du v rám­ci exekuč­ní­ho říze­ní. Tres­tné jed­ná­ní ob­viněných by­lo evi­dentně reak­cí na čet­né sna­hy jed­not­li­vých věřitelů do­mo­ci se svých poh­le­dá­vek v exekuč­ním říze­ní a reak­cí na již naříze­né exekuč­ní ti­tu­ly. Ten­to zá­věr vy­plý­vá z ča­so­vých sou­vis­los­tí me­zi jed­ná­ním ob­ža­lo­va­ných a čet­ných soud­ních roz­hod­nu­tí. Ob­ža­lo­va­ní jed­na­li ve spo­leč­ném přímém úmys­lu pod­le § 4 písm. a) tr. zák. (účin­né­ho do 31. 12. 2009) ja­ko spolu­pa­cha­te­lé ve smys­lu § 9 od­st. 2 tr. zák. zmařit ty­to exeku­ce a ales­poň čás­tečně zmařit us­po­ko­je­ní svých věřitelů. K reali­za­ci to­ho­to zá­měru ob­vinění ja­ko je­di­ní vlas­tní­ci do­mu ve V. ul. v P. uzavře­li dne 27. 3. 2007 náj­em­ní smlou­vu oh­ledně té­to ne­mo­vi­tos­ti se spo­leč­nos­tí Al­ter Ego H+H, s. r. o. (je­jímž je­di­ným jed­na­te­lem byl ob­vině­ný J. H. a spo­leč­ní­ky oba ob­vinění a je­jich syn J. H.), sou­časně do­ho­dou ze dne 6. 4. 2007 (č. l. 371 – 372 spi­su) ukon­či­li náj­em­ní vztah s Mi­nis­ter­stvem prá­ce a so­ciál­ních věcí Čes­ké re­pub­li­ky a jmé­nem spo­leč­nos­ti Al­ter Ego H+H, s. r. o., uzavře­li s Mi­nis­ter­stvem prá­ce a so­ciál­ních věcí Čes­ké re­pub­li­ky no­vou pod­ná­jem­ní smlou­vu dne 6. 4. 2007 (č. l. 373 – 378 spi­su), kte­rou uzavřel ob­vině­ný J. H. ja­ko je­di­ný jed­na­tel uve­de­né spo­leč­nos­ti. Již to­to jed­ná­ní by­lo ve­de­no úmys­lem ob­viněných zmařit us­po­ko­je­ní poh­le­dá­vek svých věřitelů od­straněním čás­ti své­ho ma­jet­ku, kon­krétně příj­mu z náj­mu uve­de­né ne­mo­vi­tos­ti, kte­rý byl pos­ti­ži­tel­ný exeku­ce­mi přiká­zá­ním poh­le­dáv­ky z je­jich úč­tu. Nás­led­né za­slá­ní pí­sem­né­ho ozná­me­ní (č. l. 380 spi­su) o zříze­ní zá­stav­ní­ho prá­va k bu­dou­cím poh­le­dáv­kám na zá­kladě smlou­vy o půjčce me­zi spol. Al­ter Ego H+H, s. r. o., a J. H., kte­ré za­slal mi­nis­ter­stvu ob­vině­ný ja­ko jed­na­tel spo­leč­nos­ti Al­ter Ego H+H, s. r. o., ve kte­rém by­lo mi­nis­ter­stvo vy­zvá­no, aby náj­em­né od čer­ven­ce 2007 do čer­vna 2010 za­sí­la­lo na ban­kov­ní účet J. H., by­lo již jen lo­gic­kým kro­kem ce­lé­ho sna­že­ní ob­viněných ve­de­né­ho úmys­lem čás­tečně zmařit us­po­ko­je­ní poh­le­dá­vek svých věřitelů, kte­ré za­ča­lo právě ukon­če­ním náj­em­ní­ho vzta­hu s MPSV a pro­naj­mu­tím ne­mo­vi­tos­ti spo­leč­nos­ti Al­ter Ego H+H, s. r. o., V důsled­ku to­ho­to jed­ná­ní neš­ly příj­my z náj­em­né­ho v ne­ma­lé měsíč­ní vý­ši na úč­ty ob­ža­lo­va­ných, kte­ré by­ly ob­sta­ve­ny exeku­ce­mi, jak vy­plý­vá ze svědec­ké vý­povědi exeku­to­ra Mgr. Krá­le a z lis­tin­ných důkazů, ani na účet spo­leč­nos­ti Al­ter Ego H+H, s. r. o., kte­rý byl pos­ti­ži­tel­ný exeku­cí po­dá­ním pod­dluž­nic­ké ža­lo­by, ale na účet J. H., ze kte­ré­ho si ob­ža­lo­va­ní ty­to pe­ní­ze v ho­to­vos­ti vy­bí­ra­li, jak by­lo pro­ká­zá­no přís­luš­ný­mi lis­ti­na­mi. Ty­to fi­nan­ční prostřed­ky pak by­ly for­málně vklá­dá­ny do pok­lad­ny spo­leč­nos­ti Al­ter Ego H+H, s. r. o., ja­ko vklad (půjčka) spo­leč­ní­ka J. H., a vzápě­tí v ho­to­vos­ti vy­plá­ce­ny ja­ko náj­em­né ob­ža­lo­va­ným, kteří s ni­mi na­lo­ži­li nez­jištěným a těžko zjis­ti­tel­ným způso­bem. Kaž­do­pádně ne­by­ly ty­to fi­nan­ční prostřed­ky pou­ži­ty k ales­poň čás­teč­né­mu us­po­ko­je­ní je­jich věřitelů. Ty­to sku­teč­nos­ti by­ly pro­ká­zá­ny vý­pi­sy z ban­kov­ních účtů spo­leč­nos­ti Al­ter Ego H+H, s. r. o (č. l. 482 – 494 spi­su), a J. H., vý­běro­vý­mi dok­la­dy z úč­tu J. H. (č. l. 422 – 480 spi­su), zna­lec­ký­mi po­sud­ky Ing. Evy Kla­pu­cho­vé a Ing. Ivo Strej­ce, ja­kož i z do­da­tečně v rám­ci od­vo­la­cí­ho říze­ní před­lo­že­ný­mi příj­mo­vý­mi a vý­da­jo­vý­mi pok­lad­ní­mi dok­la­dy spo­leč­nos­ti Al­ter Ego H+H, s. r. o. Ob­ha­jo­ba ob­viněných vy­plý­va­jí­cí z je­jich po­dá­ní, že ty­to příj­my moh­li věřite­lé pos­tih­nout u spo­leč­nos­ti Al­ter Ego H+H, s. r. o., je pro­to úče­lo­vá, ne­boť fi­nan­ční prostřed­ky se na úč­tu spo­leč­nos­ti vůbec neob­je­vi­ly a ne­by­lo je pro­to mož­né pos­tih­nout exeku­cí. Je­di­ná do­časně úspěšná sna­ha exeku­to­ra Viš­va­de­ra, kte­rý však fi­nan­ční prostřed­ky vy­mo­že­né pro věřite­le Ar­chi­tek­to­nic­ký ate­lier Be­ta, s. p. v lik­vi­da­ci, přímo od Mi­nis­ter­stva prá­ce a so­ciál­ních věcí Čes­ké re­pub­li­ky zřejmě zpro­nevěřil, a je pro­to trestně stí­hán, jak vy­plý­vá z vy­jádření JUDr. Mi­la­dy Luisio­no­vé, skon­či­la roz­hod­nu­tím Ok­res­ní­ho sou­du Pra­ha-zá­pad sp. zn. 13 C 43/2009. Ten­to soud roz­hodl pra­vo­moc­ným us­ne­se­ním, že fi­nan­ční prostřed­ky z ti­tu­lu pod­ná­jem­ní smlou­vy z 6. 4. 2007 se z vý­ko­nu roz­hod­nu­tí vy­lu­ču­jí, ne­boť ty­to poh­le­dáv­ky z důvo­du nep­lat­nos­ti náj­em­ní a pod­ná­jem­ní smlou­vy pro po­ru­še­ní ge­ne­rál­ní­ho in­hi­bi­to­ria ne­moh­ly být pos­ti­že­ny exeku­cí ve­de­nou na ma­je­tek ob­ža­lo­va­ných, tj. ob­ža­lo­va­ní ja­ko po­vin­ní nemě­li vůči mi­nis­ter­stvu žá­dnou poh­le­dáv­ku, kte­rou by by­lo mož­no exeku­cí pos­tih­nout. Z uve­de­né­ho je zřej­mé, jak úspěšné by­lo plá­no­vi­té jed­ná­ní ob­ža­lo­va­ných v úmys­lu zmařit us­po­ko­je­ní svých věřitelů, ne­boť na zá­kladě nep­lat­né náj­em­ní a nás­ledně též nep­lat­né pod­ná­jem­ní smlou­vy vznik­lo mi­nis­ter­stvu bez­důvod­né obo­ha­ce­ní v ceně ob­vyk­lé­ho náj­em­né­ho, kte­ré po něm může po­ža­do­vat spo­leč­nost Al­ter Ego H+H, s. r. o., a ni­ko­li ob­ža­lo­va­ní a te­dy i věřite­lé. Věřite­lé se ze zá­ko­na ne­moh­li us­po­ko­jit ani pos­ti­že­ním ma­jet­ku spo­leč­nos­ti Al­ter Ego H+H, s. r. o., stejně tak ne­by­la, při neexis­ten­ci roz­hod­nu­tí ci­vil­ní­ho sou­du o pod­dluž­nic­ké ža­lobě, pos­ti­ži­tel­ná poh­le­dáv­ka ob­viněných vůči té­to spo­leč­nos­ti z ti­tu­lu náj­em­né­ho, kte­ré se fak­tic­ky na úč­tu spo­leč­nos­ti ja­ko pod­ná­jem­né ani neob­je­vi­lo (for­málně pro­tek­lo pok­lad­nou spo­leč­nos­ti ja­ko vklad J. H. a by­lo vzápě­tí vy­pla­ce­no ob­viněným – viz str. 31 – 34 roz­sud­ku od­vo­la­cí­ho sou­du). Ty­to zá­věry od­vo­la­cí­ho sou­du plně od­po­ví­da­jí pro­ve­de­ným důkazům ob­sa­že­ným ve spi­su, kte­ré Nej­vyš­ší soud přez­kou­mal ve smys­lu pod­le § 265i od­st. 3 tr. ř., a pro­to z nich vy­chá­zel při svých vlas­tních skut­ko­vých zjištěních.

32. Od­vo­la­cí soud v na­pa­de­ném roz­hod­nu­tí tak shle­dal ob­ha­jo­bu ob­viněných ja­ko úče­lo­vou, ne­boť tu­to hod­no­til ni­ko­li izo­lo­vaně, ale v kon­textu s dal­ším je­jich jed­ná­ním, kon­krétně jed­ná­ním, za kte­ré by­li pra­vo­mocně od­sou­ze­ni  roz­sud­kem  Ob­vod­ní­ho sou­du pro Pra­hu 1 sp. zn. 1 T 165/2006 ve spo­je­ní s roz­sud­kem Městské­ho sou­du v Pra­ze ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 9 To 39/2010, v němž by­li uz­ná­ni vin­ný­mi po­ku­sem tres­tné­ho či­nu poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 od­st. 1 písm. a), od­st. 4 tr. zák. (srov. str. 34 – 35 roz­sud­ku od­vo­la­cí­ho sou­du). K to­mu Nej­vyš­ší soud po­va­žu­je za nut­né po­dot­knout, že k to­mu­to od­sou­ze­ní si­ce nel­ze v sou­čas­né době již přih­lí­žet, ale ne­ní pod­le us­tá­le­né ju­di­ka­tu­ry vy­lou­če­no přih­lí­žet k vlas­tní­mu jed­ná­ní ob­viněných, ja­ko sou­čás­ti ob­jek­tiv­ní reali­ty, kte­rou ne­ní mož­né za­hla­dit (za­hla­ze­ní, resp. fik­ce za­hla­ze­ní se vzta­hu­je jen k vlas­tní­mu od­sou­ze­ní – srov. č. 10/1974 Sb. rozh. tr.). Z je­jich jed­ná­ní v té­to před­cho­zí tres­tní věci by­lo pod­le zá­věru od­vo­la­cí­ho sou­du zřej­mé, že ny­ní přez­kou­má­va­né tres­tné jed­ná­ní ob­ža­lo­va­ných, stejně ja­ko sho­ra uve­de­né před­cho­zí jed­ná­ní, by­lo ob­viněný­mi ve­de­no stej­ným zá­měrem, byť ji­ným způso­bem pro­ve­de­ní (od­stranění čás­ti své­ho ma­jet­ku), čás­tečně zmařit us­po­ko­je­ní svých věřitelů. Pod­stat­né pro po­sou­ze­ní tres­tní od­povědnos­ti ob­ža­lo­va­ných je sku­teč­nost, že ny­ní přez­kou­má­va­né jed­ná­ní ne­ní oje­dinělým, ale je dal­ším z jed­ná­ní ob­ža­lo­va­ných, kte­ré na­va­zu­je na je­jich před­cho­zí pod­vod­ná jed­ná­ní, kte­rá vždy ved­li sna­hou vy­hnout se plnění svých zá­vazků z pos­kyt­nu­tých úvěrů či půjček vůči op­rávněným věřitelům. Ta­to jed­ná­ní ved­la k poš­ko­zo­vá­ní věřitelů, kteří dlou­ho­době při vy­na­lo­že­ní znač­né­ho úsi­lí i fi­nan­čních prostředků se svých zá­kon­ných práv sna­ží do­mo­ci (v případě věřitelů s nej­vyš­ší­mi poh­le­dáv­ka­mi prak­tic­ky bez­úspěšně). Od­vo­la­cí soud se pro­to ne­mohl zto­tož­nit s od­vo­la­cí ná­mit­kou ob­ža­lo­va­ných, že nemě­li v úmys­lu us­po­ko­je­ní poh­le­dá­vek mařit, a že jen dí­ky nes­chop­nos­ti exeku­torů neb­yl ten­to příjem ob­ža­lo­va­ných pos­ti­žen exeku­cí. Byť moh­ly být vy­má­há­ny poh­le­dáv­ky věřitelů přiká­zá­ním poh­le­dáv­ky z účtů ob­ža­lo­va­ných, na těchto by­ly za­ned­ba­tel­né fi­nan­ční prostřed­ky, když ob­ža­lo­va­ní pra­vi­del­ný vy­so­ký příjem z náj­em­né­ho od Mi­nis­ter­stva prá­ce a so­ciál­ních věcí Čes­ké re­pub­li­ky předmětným tres­tním jed­ná­ním od­stra­ni­li a zne­mož­ni­li čás­teč­né us­po­ko­je­ní věřitelů. O úspěšné sna­ze ob­viněných zmařit us­po­ko­je­ní svých věřitelů svědčí dá­le sna­ha soud­ní­ho exeku­to­ra Krá­le, kte­rý byl sou­dem pověřen k vy­mo­že­ní poh­le­dáv­ky ve vý­ši 5 mil. Kč s přís­lu­šen­stvím pro op­rávněné­ho D., ne­boť veš­ke­ré jím naříze­né exekuč­ní příka­zy z 4. 5. 2007, sp. zn. 043 EX 395/2007 (č. l. 761 – 778 spi­su), tj. naříze­né pro­de­je ne­mo­vi­tos­tí ve vlas­tnic­tví ob­ža­lo­va­ných ve V. Ú., v J., na H. – N. S., ve V. ul., 2/3 ne­mo­vi­tos­ti na S., naříze­né sráž­ky ze mzdy obou ob­viněných, pos­ti­že­ní ma­jet­ko­vých práv (po­dí­lu ob­viněných ve spo­leč­nos­ti Nak­la­da­tel­ství H+H Vy­šeh­rad­ská a spo­leč­nos­ti Al­ter Ego H+H, s. r. o.), přiká­zá­ní poh­le­dáv­ky z účtů ob­ža­lo­va­ných u bank, pro­dej mo­vi­tých věcí ob­viněných ved­ly k vy­mo­že­ní za­ned­ba­tel­né fi­nan­ční čás­tky. Stejně skon­či­la sna­ha pověřené­ho soud­ní­ho exeku­to­ra Ko­ciá­na k us­po­ko­je­ní věřite­le ob­ža­lo­va­ných D&H Con­sul­ting Li­mi­ted, je­hož sna­ha o vy­mo­že­ní poh­le­dáv­ky exekuč­ní­mi příka­zy z 6. 3. 2008, sp. zn. 37 Ex 12140/07 (č. l. 913 – 915 spi­su), pro­de­jem ne­mo­vi­tos­tí ob­ža­lo­va­ných ve S., J., V. Ú., by­la bez úspěchu. Sub­jek­tiv­ní strán­ka tres­tné­ho jed­ná­ní ob­ža­lo­va­ných vy­plý­vá i z dal­ších lis­tin­ných důkazů. Těmi­to je pro­ká­zá­no, že ob­ža­lo­va­ní za­klá­da­li různé spo­leč­nos­ti, fin­go­va­li pro­dej pod­ni­ku a přes­to­že byl sou­dem proh­lá­šen za nep­lat­ný, jsou na­dá­le pod­nik a s ním spo­je­né ne­mo­vi­tos­ti předmětem draž­by ne­reali­zo­va­né ví­ce než 10 let, jak by­lo pro­ká­zá­no též vý­povědí svědka Ing. J. K., jak správně uzavřel ob­vod­ní soud. Od­vo­la­cí soud pro­to ne­po­chy­bo­val, že ta­to „ne­dob­ro­vol­ná draž­ba“ má slou­žit k blo­ka­ci ne­mo­vi­tos­tí vůči os­tat­ním věřitelům a mož­nos­ti vy­mo­že­ní je­jich poh­le­dá­vek. Us­po­ko­je­ní věřitelů ne­by­lo mož­né ani pro­de­jem ne­mo­vi­tos­tí ve vlas­tnic­tví ob­viněných, kte­ré by­ly Ing. Věrou Kad­le­co­vou znal­ky­ní z obo­ru eko­no­mi­ky, od­větví ce­ny a od­ha­dy ne­mo­vi­tos­tí ohod­no­ce­ny ob­vyk­lou (tr­žní) ce­nou k 18. 3. 2007 v cel­ko­vé vý­ši 152 470 000 Kč (ne­mo­vi­tos­ti v Ji­no­ča­nech čás­tkou 7 100 000 Kč a 3 170 000 Kč, ne­mo­vi­tos­ti v k.ú. S. čás­tkou 1 200 000 Kč (2/3 ro­din­né­ho dom­ku), v P. p. S. čás­tkou 3 500 000 Kč, v uli­ci N. S., H., P., čás­tkou 42 500 000 Kč a do­mu v P., V. ul., čás­tkou 95 000 000 Kč). K zne­možnění sna­hy řady exeku­torů o vy­mo­že­ní poh­le­dá­vek jed­not­li­vých věřitelů, jak je sho­ra uve­de­no, směřova­ly též sna­hy ob­viněných zřídit na ne­mo­vi­tos­tech v P. věcná břeme­na pro Nak­la­da­tel­ství H+H, což se jim po­dařilo jen u ne­mo­vi­tos­ti N. S., dí­ky če­muž je pod­le znal­kyně ta­to ne­mo­vi­tost těžko pro­dej­ná (srov. str. 35 – 36 roz­sud­ku od­vo­la­cí­ho sou­du). Nedůvod­ná by­la pod­le od­vo­la­cí­ho sou­du i ná­mit­ka ob­viněných, že ne­moh­li být zkrá­ce­ni všich­ni věřite­lé, ne­boť ti­to věřite­lé by ne­by­li us­po­ko­jo­vá­ni při vý­ko­nu roz­hod­nu­tí poměrně, nýbrž pod­le pořadí svých poh­le­dá­vek. Pod­le ná­zo­ru od­vo­la­cí­ho sou­du ne­ní pro po­sou­ze­ní vi­ny ob­viněných pod­stat­né, v ja­kém pořadí by­ly poh­le­dáv­ky jed­not­li­vý­mi věřite­li přih­lá­še­ny a v ja­kém pořadí by pro­to mě­ly být us­po­ko­je­ny. Pod­stat­né je to, že poh­le­dáv­ky věřitelů v době po­su­zo­va­né­ho tres­tné­ho jed­ná­ní ob­viněných exis­to­va­ly, by­ly splat­né, exis­to­va­ly exekuč­ní ti­tu­ly na ně a že dí­ky od­stranění příjmů ob­viněných z náj­mu ne­by­to­vých pros­tor Mi­nis­ter­stvu prá­ce a so­ciál­ních věcí Čes­ké re­pub­li­ky by­lo us­po­ko­je­ní poh­le­dá­vek těchto věřitelů zčás­ti zmařeno. Ne­ní roz­hod­né ani to, že náj­em z ne­mo­vi­tos­ti ve Vy­šeh­rad­ské uli­ci ne­mohl pos­ta­čo­vat k us­po­ko­je­ní všech poh­le­dá­vek věřitelů, ne­boť k naplnění zá­kon­ných znaků skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu poš­ko­ze­ní věřite­le pod­le § 256 tr. zák. sta­čí i čás­teč­né zmaření us­po­ko­je­ní poh­le­dáv­ky věřitelů, k če­muž doš­lo, přičemž ne­ní roz­hod­né a v rám­ci tres­tní­ho říze­ní ani účel­né sta­no­vit, v ja­ké kon­krét­ní čás­tce byl ten kte­rý věřitel zkrá­cen v důsled­ku tres­tné­ho jed­ná­ní ob­ža­lo­va­ných. Pod­le od­vo­la­cí­ho sou­du ne­by­lo ani pod­stat­né to, že se exeku­to­ro­vi Viš­va­de­ro­vi po­dařilo sra­zit z příjmů ob­ža­lo­va­ných čás­tku převy­šu­jí­cí poh­le­dáv­ku v zá­klad­ní vý­ši 355 000 Kč, ne­boť i v tom­to případě doš­lo ke zkrá­ce­ní věřite­le jed­ná­ním ob­ža­lo­va­ných, ne­boť v době tres­tné­ho či­nu ta­to poh­le­dáv­ka pro­ka­za­telně exis­to­va­la a úmysl­né jed­ná­ní ob­viněných směřova­lo ke zmaření us­po­ko­je­ní té­to poh­le­dáv­ky (str. 37 roz­sud­ku od­vo­la­cí­ho sou­du). Se vše­mi těmi­to zá­věry se Nej­vyš­ší soud v sou­la­du již se zá­věry učiněný­mi v před­cho­zích je­ho roz­hod­nu­tích plně zto­tož­ňu­je, a pro­to na ně z hle­dis­ka no­vých skut­ko­vých zjištění může od­ká­zat.  

33. Dá­le od­vo­la­cí soud uvedl, že si je vědom to­ho, že tres­tní od­povědnost ob­ža­lo­va­ných pod­le § 256 od­st. 1 tr. zák. by by­la vy­lou­če­na, po­kud by mě­li věřite­lé reál­nou mož­nost us­po­ko­jit své poh­le­dáv­ky z ji­né­ho dluž­ní­ko­va ma­jet­ku a bez je­ho za­vinění té­to mož­nos­ti ne­vyu­ži­li. Tak to­mu v da­ném případě ne­ní. Sho­ra uve­de­né po­ku­sy sou­dem pověřených exeku­torů svědčí o tom, že jed­ná­ní ob­ža­lo­va­ných pop­sa­né ve skut­ko­vých zjištěních to­ho­to roz­sud­ku, by­lo úspěšné, te­dy že od­straněním pra­vi­del­né­ho příj­mu v po­době od Mi­nis­ter­stva prá­ce a so­ciál­ních věcí Čes­ké re­pub­li­ky ved­lo k čás­teč­né­mu zmaření us­po­ko­je­ní je­jich věřitelů.  Na tom­to zá­věru nic nemění vý­sled­ky doplněné­ho do­ka­zo­vá­ní, kte­ré pro­vedl městský soud k zá­vaz­né­mu po­ky­nu Nej­vyš­ší­ho sou­du a kdy vy­slechl znal­ce Ing. Mys­lí­ka k je­ho zna­lec­ké­mu po­sud­ku č. 7490/2012. Ač­ko­li ob­vyk­lá ce­na ne­mo­vi­tos­tí ve vlas­tnic­tví ob­ža­lo­va­ných ke dni vy­pra­co­vá­ní zna­lec­ké­ho po­sud­ku 10. 9. 2012 či­ni­la pod­le znal­ce Ing. Mys­lí­ka 160 700 000 Kč, a ob­vyk­lá ce­na sta­no­ve­ná znal­ky­ní Ing. Kad­le­co­vou čás­tkou 152 470 000 Kč, ne­po­va­žo­val od­vo­la­cí soud ty­to roz­dí­ly za vý­znam­né, ne­jen pro­to, že znal­kyně Ing. Kad­le­co­vá sta­no­vi­la ce­nu ne­mo­vi­tos­tí ob­ža­lo­va­ných k 18. 6. 2007, ale též pro sho­ra uve­de­né sku­teč­nos­ti (mno­ha­le­tá bez­výs­led­ná sna­ha čet­ných věřitelů do­mo­ci se svých poh­le­dá­vek ces­tou ci­vil­ní­ho říze­ní). Ta­ké v tom­to směru je zá­věr od­vo­la­cí­ho sou­du od­po­ví­da­jí­cí pro­ve­de­ným důkazům, na kte­ré od­vo­la­cí soud od­ká­zal a kte­ré Nej­vyš­ší soud pod­le ob­sa­hu spi­su přez­kou­mal, a pro­to se s ním Nej­vyš­ší soud plně zto­tož­nil a při svém zá­věru o vině z něj vy­chá­zel.

34. K ná­mit­ce ob­ža­lo­va­ných oh­ledně vy­čís­le­ní ško­dy, od­vo­la­cí soud ve svém na­pa­de­ném roz­sud­ku s od­ka­zem na kon­stan­tní ju­di­ka­tu­ru uvedl, že ško­da způso­be­ná tres­tným či­nem pod­le § 256 tr. zák. je hod­no­ta zmařené poh­le­dáv­ky věřite­le, případně je­jí neus­po­ko­je­né čás­ti, kte­rou by by­lo mož­no us­po­ko­jit, po­kud by ob­ža­lo­va­ní ne­jed­na­li způso­bem uve­de­ným v § 256 od­st. 1 písm. a) tr. zák. Od­vo­la­cí soud up­ra­vil skut­ko­vá zjištění oh­ledně vý­še ško­dy. Ob­vod­ní soud správně zjis­til, že ob­ža­lo­va­ní čás­tečně zmaři­li us­po­ko­je­ní svých věřitelů v čás­tce 6 734 776 Kč, kte­rou za­sla­lo Mi­nis­ter­stvo prá­ce a so­ciál­ních věcí Čes­ké re­pub­li­ky na účet J. H. a kte­rou ob­ža­lo­va­ní obdr­že­li for­mál­ním to­kem přes pok­lad­nu spo­leč­nos­ti Al­ter Ego H+H, s. r. o. Dal­ší čás­tkou ve vý­ši 5 107 669 Kč se ob­ža­lo­va­ní po­ku­si­li us­po­ko­je­ní svých věřitelů zmařit, přičemž k do­ko­ná­ní dí­ky ak­ti­vitě exeku­to­ra Viš­va­de­ra ne­doš­lo [jed­ná se o náj­em­né za měsí­ce březen 2009 až čer­ven 2010 (s vý­jim­kou května 2009)], jak byl dán spo­leč­nos­tí Al­ter Ego H+H, s. r. o., po­kyn to­mu­to mi­nis­ter­stvu, kte­ré za­ča­lo náj­em­né na účet J. H. za­sí­lat až v zá­ří 2007. Od­vo­la­cí soud pro­to op­ro­ti skut­ko­vým zjištěním ob­vod­ní­ho sou­du sní­žil cel­ko­vou vý­ši ško­dy ve prospěch ob­ža­lo­va­ných. Ta­ké ty­to zá­věry od­vo­la­cí­ho sou­du ma­jí opo­ru v pro­ve­de­ném do­ka­zo­vá­ní, doplněném na zá­kladě po­kynů Nej­vyš­ší­ho sou­du v je­ho před­cho­zích us­ne­se­ních, a pro­to z nich Nej­vyš­ší soud v tom­to roz­sud­ku vy­chá­zel.

35.   Po­kud jde o jed­not­li­vé poh­le­dáv­ky uve­de­né pod bo­dy 1 – 7 vý­ro­ku o vině v pro­jed­ná­va­né věci ze skut­ko­vých zjištění od­vo­la­cí­ho sou­du a ze spi­so­vé­ho ma­te­riá­lu vy­plý­vá, že poh­le­dáv­ka Ing. J. K. (poh­le­dáv­ka č. 1) se za­klá­dá na ús­tní smlouvě o půjčce ze dne 1. 8. 2006 s ob­viněnou Ing. V. H., kte­rou ob­viněná uz­na­la co do důvo­du a vý­še v exeku­tor­ském zá­pi­se ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 087 EZ08/06 (č. l. 974). Poh­le­dáv­ka Ar­chi­tek­to­nic­ké­ho ate­lie­ru Be­ta, stát­ní­ho pod­ni­ku v lik­vi­da­ci (poh­le­dáv­ka č. 2), se za­klá­da­la na smlouvě o kou­pi ne­mo­vi­tos­ti, do­mu č. p. ..., po­zem­ku č. p. ... a č. p. ... v k. ú. N. M., za­ps. na lis­tu vlas­tnic­tví č. ..., uzavřené oběma ob­viněný­mi dne 21. 9. 1994 (č. l. 986 – 989). Po­kud jde o poh­le­dáv­ku věřite­le GTS Czech, s. r. o. (pod­le údajů v ob­chod­ním rejstříku, za­psa­ných dne 2. 1. 2015, doš­lo v důsled­ku reali­za­ce fú­ze slou­če­ním k zá­ni­ku spo­leč­nos­ti a přecho­du je­jí­ho jmění na nás­tup­nic­kou spo­leč­nost T-Mo­bi­le Czech Re­pub­lic, a. s.), dříve GTS NO­VE­RA, a. s. (poh­le­dáv­ka č. 3), ta­to vy­plý­vá z ne­zap­la­ce­ných te­le­fon­ních pop­latků ob­viněným J. H., jak potvr­dil Čes­ký te­le­ko­mu­ni­kač­ní úřad ve svém roz­hod­nu­tí ze dne 19. 2. 2007, č. j. 060677/2006-631/Hen/G (č. l. 2627 – 2628). Poh­le­dáv­ka spo­leč­nos­ti D&I Con­sul­ting Li­mi­ted, dříve Cor­fi­na, a. s. (poh­le­dáv­ka č. 4), pod­le skut­ko­vých zjištění od­vo­la­cí­ho sou­du vy­plý­vá z lea­sin­go­vých smluv č. ... a č. ... uzavřených s ob­viněným J. H. (č. l. 1042 a 1060). Co se tý­če poh­le­dáv­ky Ing. P. D. (poh­le­dáv­ka č. 5), ta je za­lo­že­na na směnce vlas­tní ze dne 14. 7. 1997 vy­sta­ve­né spo­leč­nos­tí Nak­la­da­tel­ství H & H, a. s., za kte­rou se oba ob­vinění za­ru­či­li ja­ko ava­lo­vé (viz roz­su­dek Kraj­ské­ho sou­du v Pra­ze ze dne 7. 11. 2003, sp. zn. 47 Cm 96/2003, č. l. 356 – 361). V od­ka­zo­va­ném roz­sud­ku se Kraj­ský soud v Pra­ze pod­robně za­bý­val předmětnou poh­le­dáv­kou vy­plý­va­jí­cí ze směnky a dospěl k zá­věru, že oba ob­vinění ma­jí pos­ta­ve­ní přímých dluž­níků ze směnky. Od­ká­zal zej­mé­na na čl. I § 32 zák. č. 191/1950 Sb., směneč­né­ho a še­ko­vé­ho, kte­rý se up­lat­ní i ve vzta­hu k směnce vlas­tní (viz čl. I § 77 od­st. 3 to­ho­to zá­ko­na), pod­le nějž je směneč­ný ru­koj­mí za­vá­zán ja­ko ten, za ko­ho se za­ru­čil. Směneč­ný ru­koj­mí ak­cep­tan­ta ne­bo vý­stav­ce směnky je přitom za­vá­zán ja­ko dluž­ník přímý a zá­ro­veň je so­li­dárně za­vá­zán spo­lečně s os­tat­ní­mi dluž­ní­ky ze směnky pod­le čl. I § 47 od­st. 1 (viz ta­ké KOTÁSEK, J. Zá­kon směneč­ný a še­ko­vý: ko­men­tář. Pra­ha: Wol­ters Kluwer, 2013, ko­men­tář k § 32). Lze pro­to uzavřít, že Ing. P. D. vy­stu­po­val v pos­ta­ve­ní věřite­le vůči oběma ob­viněným. Poh­le­dáv­ka Ok­res­ní sprá­vy so­ciál­ní­ho za­bez­pe­če­ní Pra­ha-zá­pad (poh­le­dáv­ka č. 6) před­sta­vu­je neuh­ra­ze­né po­jis­tné ob­viněných. U ob­viněné Ing. V. H. či­ni­la dluž­ná čás­tka 164 946 Kč (126 493 Kč ja­kož­to dluh ob­viněné ja­ko OSVČ na po­jis­tném a 38 453 Kč ja­ko za­městna­va­te­le) a u ob­viněné­ho J. H. 214 782,97 Kč (161 609 Kč ja­kož­to dluh ob­viněné­ho ja­ko OSVČ na po­jis­tném a 53 173, 97 Kč ja­ko za­městna­va­te­le). Z těchto důvodů Nej­vyš­ší soud rozdělil poh­le­dáv­ku Ok­res­ní sprá­vy so­ciál­ní­ho za­bez­pe­če­ní Pra­ha-zá­pad, tak, jak je ve vý­ro­ku to­ho­to roz­sud­ku uve­de­no, tj. vůči ob­viněné Ing. V. H. v čás­tce 164 946 Kč a vůči ob­viněné­mu J. H. v čás­tce 214 782,97 Kč, tj. v cel­ko­vé zá­klad­ní vý­ši 379 728,97 Kč. Poh­le­dáv­ka spo­leč­nos­ti Ap­ston Ca­pi­tal Ltd., ny­ní CAS­PER CON­SUL­TING, a. s. (poh­le­dáv­ka č. 7), vznik­la původně z úvěro­vé smlou­vy uzavřené dne 22. 11. 1995 me­zi Ev­ro­ban­kou, a. s., a Nak­la­da­tel­stvím H + H, a. s. (č. l. 1130 – 1131), včetně přís­luš­ných do­datků. K za­jištění úvěru by­la dne 11. 6. 1996 s Nak­la­da­tel­stvím H & H, a. s., po­dep­sá­na vlas­tní směnka, splat­ná na viděnou, za je­jíž za­pla­ce­ní přev­za­li směneč­né ru­ko­jem­ství oba ob­vinění (č. l. 1129), a na je­jímž zá­kladě byl Kraj­ským ob­chod­ním sou­dem v Pra­ze vy­dán dne 20. 9. 1999 směneč­ný pla­teb­ní roz­kaz, č. j. SM 575/99-11 (č. l. 1144), kte­rým ulo­žil ob­viněným a Nak­la­da­tel­ství H & H, a. s., spo­lečně a ne­roz­dílně za­pla­tit směneč­ný pe­níz s úro­ky, směneč­nou od­měnou a náh­ra­du nák­ladů říze­ní (srov. ta­ké roz­su­dek Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3045/2010). I v případě té­to poh­le­dáv­ky jsou pro­to oba ob­vinění v pos­ta­ve­ní dluž­níků.

36. Z uve­de­né­ho přeh­le­du je zřej­mé, že u poh­le­dá­vek č. 2, 5, 7 fi­gu­ru­jí ja­ko dluž­ní­ci oba ob­vinění. Ve vzta­hu k těmto poh­le­dáv­kám lze pro­to jed­ná­ní ob­viněných kva­li­fi­ko­vat ja­ko poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 od­st. 1 písm. a) tr. zák. (zmaření us­po­ko­je­ní své­ho věřite­le). Nap­ro­ti to­mu poh­le­dáv­ka č. 1 před­sta­vu­je poh­le­dáv­ku vý­lučně za ob­viněnou Ing. V. H. a poh­le­dáv­ky č. 3 a 4 poh­le­dáv­ky vý­lučně za ob­viněným J. H. U těchto poh­le­dá­vek pro­to pla­tí, že jed­ná­ní dru­hé­ho z man­želů, tj. to­ho, kte­rý v zá­vaz­ko­vém vzta­hu ne­má pos­ta­ve­ní dluž­ní­ka, lze kva­li­fi­ko­vat pou­ze ja­ko poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 od­st. 2 písm. a) tr. zák. (zmaření us­po­ko­je­ní věřite­le ji­né oso­by). U poh­le­dáv­ky č. 6 se jed­ná zčás­ti o dluh ob­viněné Ing. V. H. a zčás­ti ob­viněné­ho J. H. V čás­tce, od­po­ví­da­jí­cí vlas­tní­mu dlu­hu, lze pro­to jed­ná­ní ob­viněných kva­li­fi­ko­vat ja­ko poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 od­st. 1 písm. a) tr. zák. a ve zbyt­ku pod­le § 256 od­st. 2 písm. a) tr. zák. (zmaření us­po­ko­je­ní věřite­le ji­né oso­by). Slo­žitější je si­tua­ce oh­ledně poh­le­dáv­ky spo­leč­nos­ti Crea­tis, a. s. (poh­le­dáv­ka č. 8). Ze spi­so­vé­ho ma­te­riá­lu vy­plý­vá, že na zá­kladě smlou­vy o pos­tou­pe­ní poh­le­dáv­ky me­zi In­ves­tič­ní a Poš­tov­ní ban­kou, a. s., a spo­leč­nos­tí Crea­tis, a. s., ze dne 16. 6. 1998, by­la na spo­leč­nost Crea­tis, a. s., pos­tou­pe­na poh­le­dáv­ka ve vý­ši 46 939 733,77 Kč (č. l. 2725 – 2732). Pod­le uve­de­né smlou­vy se ta­to poh­le­dáv­ka za­klá­dá cel­kem na třech úvěro­vých smlou­vách a jed­né smlouvě o zříze­ní běžné­ho úč­tu (ni­ko­li te­dy pou­ze na třech úvěro­vých smlou­vách, jak uvá­dí od­vo­la­cí soud na str. 27 své­ho roz­sud­ku). Za­pr­vé se jed­ná o dvě úvěro­vé smlou­vy, kte­ré In­ves­tič­ní a Poš­tov­ní ban­ka, a. s., uzavře­la s ob­viněným J. H., kon­krétně smlou­vu o úvěru č. ... ze dne 11. 11. 1993 (vý­še jis­ti­ny ke dni pod­pi­su smlou­vy o pos­tou­pe­ní poh­le­dá­vek či­ni­la 16 500 000 Kč) a smlou­vu o úvěru č. ... ze dne 23. 6. 1994 (vý­še jis­ti­ny ke dni pod­pi­su smlou­vy o pos­tou­pe­ní poh­le­dá­vek či­ni­la 25 000 000 Kč). Obě úvěro­vé smlou­vy by­ly za­jiště­ny zá­stav­ním prá­vem k ne­mo­vi­tos­ti v bez­po­dí­lo­vém spolu­vlas­tnic­tví man­želů, ob­viněných J. H. a Ing. V. H., č. p. ... s par­ce­lou č. ... a ... v k. ú. N. M., hl. m. Pra­ha, za­psa­né na lis­tu vlas­tnic­tví č. ... u Ka­tas­trál­ní­ho úřadu Pra­ha-město, a č. p. ... se sta­veb­ní par­ce­lou č. ... v k. ú. H., za­psa­né na lis­tu vlas­tnic­tví č. ... u Ka­tas­trál­ní­ho úřadu Pra­ha-město (zá­stav­ní smlou­vy, po­dep­sa­né oba ob­viněný­mi, na č. l. 2794 – 2799 a 2838 – 2847). Z uve­de­né­ho vy­plý­vá, že spo­leč­nost Crea­tis, a. s., v době trestněpráv­ní­ho jed­ná­ní ob­viněných, fi­gu­ro­va­la v případě obou vý­še uve­de­ných úvěro­vých smluv uzavřených s ob­viněným J. H. ja­ko zá­stav­ní věřitel i vůči ob­viněné Ing. V. H.. Oso­ba dluž­ní­ka je přitom ur­če­na tím, kdo je v da­ném případě věřite­lem (ŠÁMAL, P., PÚRY, F., RIZ­MAN, S. Tres­tní zá­kon: Ko­men­tář. 6. vyd. Pra­ha: C. H. Beck, 2004, s. 1545). Lze pro­to uzavřít, že ve vzta­hu k té­to čás­ti poh­le­dáv­ky spo­leč­nos­ti Crea­tis, a. s., vznik­lé původně na zá­kladě úvěro­vých smluv č. ... a č. ..., lze jed­ná­ní ob­viněných kva­li­fi­ko­vat ja­ko poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 od­st. 1 písm. a) tr. zák. Ke stej­né­mu zá­věru lze dospět i v případě úvěro­vé smlou­vy č. ... ze dne 5. 10. 1993 (vý­še jis­ti­ny ke dni pod­pi­su smlou­vy o pos­tou­pe­ní poh­le­dá­vek či­ni­la 5 432 953,37 Kč). Z té­to smlou­vy vy­plý­vá, že ji uzavře­li ja­ko pod­ni­ka­jí­cí fy­zic­ké oso­by oba ob­vinění Ing. V. H. (IČO 18578276) a J. H. (IČO 13265172), pod ob­chod­ním jmé­nem H + H nak­la­da­tel­ství a vy­da­va­tel­ství (č. l. 2745 – 2757). I ve vzta­hu k té­to úvěro­vé smlouvě se pro­to u obou ob­viněných jed­ná o poš­ko­zo­vá­ní vlas­tní­ho věřite­le pod­le § 256 od­st. 1 písm. a) tr. zák. (viz ta­ké § 10 od­st. 2 zák. č. 513/1991 Sb., ob­chod­ní zá­ko­ník, v roz­hod­ném znění). Ji­nak je to­mu v případě smlou­vy o zříze­ní běžné­ho úč­tu č. ..., uve­de­né ve smlouvě o pos­tou­pe­ní poh­le­dáv­ky me­zi In­ves­tič­ní a Poš­tov­ní ban­kou, a. s., a spo­leč­nos­tí Crea­tis, a. s., ze dne 16. 6. 1998. Tu­to smlou­vu o zříze­ní běžné­ho úč­tu uzavře­la pod­le smlou­vy o pos­tou­pe­ní poh­le­dáv­ky pou­ze ob­viněná Ing. V. H. (č. l. 2727). Uve­de­ná smlou­va nic­méně ne­fi­gu­ru­je ve skut­ko­vých zjištěních od­vo­la­cí­ho sou­du, Nej­vyš­ší soud ji pro­to ve prospěch ob­viněných vy­pus­til a cel­ko­vou poh­le­dáv­ku spo­leč­nos­ti Crea­tis, a. s., o čás­tku 6 780,40 Kč sní­žil na 46 932 953,37 Kč.

37. Nej­vyš­ší soud ve svém no­vém roz­hod­nu­tí na zá­kladě to­ho­to po­sou­ze­ní v zá­sadě přev­zal skut­ko­vou větu z vý­ro­ku o vině od­vo­la­cí­ho sou­du, s tím, že u jed­not­li­vých poh­le­dá­vek nově roz­li­šil, kte­rý z ob­viněných je vůči věřitelům v po­zi­ci dluž­ní­ka, případně zda v té­to po­zi­ci vy­stu­pu­jí oba ob­vinění, a v sou­la­du s tím­to roz­li­še­ním up­ra­vil práv­ní kva­li­fi­ka­ci je­jich jed­ná­ní tak, aby uve­de­né­mu roz­li­še­ní od­po­ví­da­la. Zá­ro­veň Nej­vyš­ší soud v sou­la­du se svo­jí us­tá­le­nou ju­di­ka­tu­rou po­sou­dil jed­ná­ní ob­viněných ja­ko spolu­pa­cha­tel­ství pod­le § 9 od­st. 2 tr. zák. Již v us­ne­se­ní ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 5 Tdo 414/2009, pub­li­ko­va­ném pod č. 36/2010 ve Sb. rozh. tr., Nej­vyš­ší soud dospěl k zá­věru, že jed­ná­ní dvou ne­bo ví­ce pa­cha­telů tres­tné­ho či­nu poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 tr. zák., kte­ré vy­ka­zu­je všech­ny zna­ky pod­le § 9 od­st. 2 tr. zák., je třeba po­sou­dit ja­ko spolu­pa­cha­tel­ství, ač­ko­liv se jed­ná­ní jed­no­ho z nich právně kva­li­fi­ku­je pod­le § 256 od­st. 1 písm. a) tr. zák. a jed­ná­ní dru­hé­ho pod­le § 256 od­st. 2 písm. a) tr. zák. Obě ty­to skut­ko­vé pod­sta­ty jsou podřaze­ny pod stej­ný trest­ný čin poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 tr. zák., přičemž roz­díl je pou­ze v tom, že v od­stav­ci 1 se jed­ná o poš­ko­zo­vá­ní vlas­tní­ho věřite­le, kde pop­sa­né­ho mařící­ho jed­ná­ní se do­pouš­tí sám dluž­ník, za­tím­co v od­stav­ci 2 jde o poš­ko­zo­vá­ní ci­zí­ho věřite­le oso­bou od­liš­nou od dluž­ní­ka. Ob­jek­tiv­ní strán­ka tres­tné­ho či­nu poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 od­st. 1 písm. a) tr. zák. a pod­le § 256 od­st. 2 písm. a) tr. zák. je v případě „poš­ko­ze­ní ma­jet­ku dluž­ní­ka“ zce­la shod­ná. Po­kud pro­to spo­leč­né jed­ná­ní ob­viněných vy­ka­zu­je všech­ny zna­ky spolu­pa­cha­tel­ství pod­le § 9 od­st. 2 tr. zák., tj. spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu spo­leč­ným jed­ná­ním a úmysl ob­viněných k to­mu směřují­cí, ne­ní důvod, proč by jej ne­by­lo mož­né po­sou­dit ja­ko spolu­pa­cha­tel­ství. Spo­leč­né jed­ná­ní ob­viněných v pro­jed­ná­va­né věci ta­to kri­té­ria spl­ňu­je, když oba ob­vinění pro­na­ja­li ja­kož­to vý­luč­ní ma­ji­te­lé ne­mo­vi­tos­ti na ad­re­se P., V., tu­to ne­mo­vi­tost spo­leč­nos­ti Al­ter Ego H+H, s. r. o., ve kte­ré fi­gu­ro­va­li ja­ko spo­leč­ní­ci. Nás­ledně pak uve­de­ná spo­leč­nost uzavře­la pod­ná­jem­ní smlou­vu s Mi­nis­ter­stvem prá­ce a so­ciál­ních věcí Čes­ké re­pub­li­ky. Pod­ná­jem­né by­lo hra­ze­no na účet syna ob­viněných k za­jištění smlou­vy o půjčky uzavřené me­zi spo­leč­nos­tí Al­ter Ego H+H, s. r. o., a syn­em ob­viněných, přičemž pod­le skut­ko­vých zjištění od­vo­la­cí­ho sou­du s tím­to úč­tem fak­tic­ky dis­po­no­va­li oba ob­vinění.

38. Na zá­kladě to­ho­to práv­ní­ho po­sou­ze­ní jed­not­li­vých dluhů ob­viněné­ho J. H. a ob­viněné Ing. V. H. je Nej­vyš­ší soud od­sou­dil tak, že ob­vině­ný J. H. spá­chal ve spolu­pa­cha­tel­ství pod­le § 9 od­st. 2 tr. zák. poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 od­st. 1 písm. a) tr. zák., dí­lem do­ko­na­né, dí­lem ve stá­diu po­ku­su pod­le § 8 od­st. 1 tr. zák., ve vzta­hu k poh­le­dáv­kám č. 2, 3, 4, 5, 7, 8 v ce­lém sho­ra uve­de­ném roz­sa­hu a k poh­le­dáv­ce č. 6 v čás­tce 214 782,97 Kč a poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 od­st. 2 písm. a) tr. zák. ve spolu­pa­cha­tel­ství pod­le § 9 od­st. 2 tr. zák., dí­lem do­ko­na­né, dí­lem ve sta­diu po­ku­su pod­le § 8 od­st. 1 tr. zák., ve vzta­hu k poh­le­dáv­ce č. 1 v ce­lém sho­ra uve­de­ném roz­sa­hu a k poh­le­dáv­ce č. 6 v čás­tce 164 946 Kč. Ob­viněná Ing. V. H. spá­cha­la ve spolu­pa­cha­tel­ství pod­le § 9 od­st. 2 tr. zák. poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 od­st. 1 písm. a) tr. zák., dí­lem do­ko­na­né, dí­lem ve sta­diu po­ku­su pod­le § 8 od­st. 1 tr. zák., ve vzta­hu k poh­le­dáv­kám č. 1, 2, 5, 7, 8 v ce­lém sho­ra uve­de­ném roz­sa­hu a k poh­le­dáv­ce č. 6 v čás­tce 164 946 Kč a poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 od­st. 2 písm. a) tr. zák., dí­lem do­ko­na­né, dí­lem ve sta­diu po­ku­su pod­le § 8 od­st. 1 tr. zák., ve vzta­hu k poh­le­dáv­kám č. 3, 4 v ce­lém sho­ra uve­de­ném roz­sa­hu a k poh­le­dáv­ce č. 6 v čás­tce 214 782,97 Kč. S přih­léd­nu­tím k to­mu, že uve­de­ným spo­leč­ným jed­ná­ním v čás­tce 6 734 776 Kč čás­tečně zmaři­li a v čás­tce 5 107 669 Kč se po­ku­si­li čás­tečně zmařit us­po­ko­je­ní těchto věřitelů by­lo je­jich jed­ná­ní právně kva­li­fi­ko­va­no i pod­le od­stav­ce 4 § 256 tr. zák. Vzhle­dem k to­mu Nej­vyš­ší soud uz­nal ve spolu­pa­cha­tel­ství pod­le § 9 od­st. 2 tr. zák. ob­viněné­ho J. H. vin­ným tres­tným či­nem poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 od­st. 1 písm. a), od­st. 2 písm. a), od­st. 4) tr. zák., dí­lem do­ko­na­ným, dí­lem ve sta­diu po­ku­su pod­le § 8 od­st. 1 tr. zák., a ob­viněnou Ing. V. H. tres­tným či­nem poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 od­st. 1 písm. a), od­st. 2 písm. a), od­st. 4) tr. zák., dí­lem do­ko­na­ným, dí­lem ve sta­diu po­ku­su pod­le § 8 od­st. 1 tr. zák.

39. V ná­vaz­nos­ti na uve­de­ný vý­rok o vině se Nej­vyš­ší soud za­bý­val tres­ty, kte­ré je třeba za uve­de­ný trest­ný čin kaž­dé­mu z ob­viněných ulo­žit. Předně k to­mu po­do­tý­ká, že pod­sta­ta jed­ná­ní obou ob­viněných, tak, jak by­la pop­sá­na od­vo­la­cím sou­dem v ná­vaz­nos­ti na zá­věry na­lé­za­cí­ho sou­du, zůstá­vá i přes uve­de­né dí­lčí změ­ny pro­ve­de­né Nej­vyš­ším sou­dem ve vý­ro­ku o vině ob­dob­ná. Při úva­ze o dru­hu a vý­ši tres­tu se pro­to Nej­vyš­ší soud v zá­sadě zto­tož­nil s úva­ha­mi od­vo­la­cí­ho sou­du, roz­ve­de­ný­mi na str. 40 – 41 je­ho roz­sud­ku ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 8 To 21/2012. Z to­ho­to roz­sud­ku i spi­so­vé­ho ma­te­riá­lu vy­plý­vá, že oba ob­vinění již by­li na zá­kladě roz­sud­ku Městské­ho sou­du v Pra­ze ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 9 To 39/2010, pra­vo­mocně od­sou­ze­ni za po­kus tres­tné­ho či­nu poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 od­st. 1 písm. a), od­st. 4 tr. zák., s oh­le­dem na am­nes­tii pre­zi­den­ta re­pub­li­ky ze dne 1. 1. 2013 se na ně však hle­dí, ja­ko by od­sou­ze­ni ne­by­li. O je­jich osvědče­ní ve zku­šeb­ní době by­lo roz­hod­nu­to i ve vzta­hu k je­jich od­sou­ze­ní pro trest­ný čin křivého ob­vinění roz­sud­kem Ob­vod­ní­ho sou­du pro Pra­hu 2 ze dne 19. 6. 2007, sp. zn. 6 T 152/2007. V tom­to směru pro­to Nej­vyš­ší soud, ve shodě s od­vo­la­cím sou­dem, ob­viněným nepřičí­tal přitěžu­jí­cí okol­nost pod­le § 34 písm. l) tr. zák. Nej­vyš­ší soud vzal ta­ké v úva­hu, že ob­vinění se pod­le zjištění od­vo­la­cí­ho sou­du v době od dru­hé­ho roz­sud­ku od­vo­la­cí­ho sou­du ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 8 To 21/2012, až do je­ho roz­sud­ku ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 8 To 21/2012, ne­do­pus­ti­li tres­tné­ho jed­ná­ní, pro kte­ré by­li od­sou­ze­ni a pl­ni­li i pod­mín­ky doh­le­du (str. 41 roz­sud­ku od­vo­la­cí­ho sou­du ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 8 To 21/2012). Nej­vyš­ší soud dá­le při sta­no­ve­ní vý­měry tres­tu zoh­led­nil, že nej­vyš­ší poh­le­dáv­ka, tj. poh­le­dáv­ka spo­leč­nos­ti Crea­tis, a. s., uve­de­ná pod bo­dem 8 vý­ro­ku roz­sud­ku, by­la v době tres­tné­ho jed­ná­ní ob­viněných pod­le učiněné­ho zá­věru již proml­če­na, a jed­na­lo se te­dy ve vzta­hu k té­to poh­le­dáv­ce pou­ze o nezpůso­bi­lý po­kus poš­ko­zo­vá­ní věřite­le.

40. Zá­ro­veň Nej­vyš­ší soud přih­lédl k dél­ce do­by, kte­rá již uběh­la od tres­tné čin­nos­ti a k dél­ce tres­tní­ho říze­ní, a to ve svět­le prá­va na pro­jed­ná­ní věci bez zby­teč­ných průtahů, resp. prá­va na vy­říze­ní věci v přiměřené lhůtě, kte­ré je in­teg­rál­ní sou­čás­tí prá­va na spra­ved­li­vý pro­ces, te­dy zá­klad­ních práv ga­ran­to­va­ných čl. 36 od­st. 1 ve spo­je­ní s čl. 38 od­st. 2 Lis­ti­ny zá­klad­ních práv a svo­bod a čl. 6 od­st. 1 Úmlu­vy o ochraně lid­ských práv a zá­klad­ních svo­bod (např. ná­lez Ústav­ní­ho sou­du ze dne 16. 1. 2004, sp. zn. I ÚS 600/03, pub­li­ko­va­ný pod č. 6 ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). V kon­textu tres­tní­ho říze­ní nel­ze kri­té­rium přiměřené lhů­ty ve smys­lu čl. 6 od­st. 1 Úmlu­vy vy­klá­dat pau­šálně sta­no­ve­ním ur­či­té kon­krét­ní dél­ky ko­ná­ní tres­tní­ho stí­há­ní (viz ná­lez Ústav­ní­ho sou­du ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 535/03, pub­li­ko­va­ný pod č. 157 ve sv. 42 Sb. nál. a usn. ÚS ČR), ale je nut­né přih­léd­nout zej­mé­na ke slo­ži­tos­ti přípa­du, cho­vá­ní stěžo­va­te­le a pos­tu­pu stát­ních or­gánů (roz­su­dek vel­ké­ho se­ná­tu Ev­rop­ské­ho sou­du pro lid­ská prá­va ze dne 25. 3. 1999 ve věci Pé­lis­sier a Sas­si pro­ti Fran­cii, č. 25444/94). V případě tres­tní­ho říze­ní může být vý­znam­ný pro po­sou­ze­ní přiměřenos­ti je­ho dél­ky např. po­čet spolu­ob­viněných, te­ri­to­riál­ní a ča­so­vý roz­sah tres­tné čin­nos­ti či přítom­nost me­zi­ná­rod­ní­ho pr­vku (ná­lez Ústav­ní­ho sou­du ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 603/06, pub­li­ko­va­ný pod č. 65 ve sv. 45 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). V případě, že doj­de k po­ru­še­ní prá­va na přiměřenou dél­ku říze­ní, lze uva­žo­vat o zmírnění tres­tu ja­ko jed­né z fo­rem kom­pen­za­ce to­ho­to po­ru­še­ní (např. roz­su­dek Ev­rop­ské­ho sou­du pro lid­ská prá­va ze dne 15. 7. 1982 ve věci Eck­le pro­ti Němec­ku, č. stíž­nos­ti 8130/78). V ne­pos­led­ní řadě je třeba zdůraz­nit, že stá­tu nel­ze přičí­tat k tí­ži prod­lou­že­ní dél­ky říze­ní da­né up­lat­ňo­vá­ním pro­ces­ních práv ob­viněný­mi (viz vý­še od­ka­zo­va­ný ná­lez Ústav­ní­ho sou­du ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 603/06). Nej­vyš­ší soud po­do­tý­ká, že v pro­jed­ná­va­né věci by­lo tres­tní stí­há­ní za­há­je­no na zá­kladě us­ne­se­ní po­li­cej­ní­ho or­gá­nu ze dne 16. 12. 2009 (č. l. 5 – 19) a ob­ža­lo­ba po­dá­na Ob­vod­ním stát­ním za­stu­pi­tel­stvím pro Pra­hu 2 dne 2. 5. 2011 (č. l. 1445 – 1454). Na­lé­za­cí soud vy­dal svůj roz­su­dek dne 21. 11. 2011, sp. zn. 6 T 119/2011, od­vo­la­cí soud roz­hodl svým pr­vním roz­sud­kem ve věci dne 4. 7. 2012, sp. zn. 8 To 21/2012. Nás­ledně Nej­vyš­ší soud svým us­ne­se­ním ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 5 Tdo 700/2013-I., roz­su­dek od­vo­la­cí­ho sou­du zru­šil. Od­vo­la­cí soud roz­hodl opětovně roz­sud­kem ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 8 To 21/2012, kte­rý byl zru­šen us­ne­se­ním Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 1645/2014. Svůj pos­led­ní, v pořadí tře­tí roz­su­dek ve věci, vy­dal od­vo­la­cí soud dne 10. 5. 2016, sp. zn. 8 To 21/2012. Z to­ho­to ča­so­vé­ho přeh­le­du je zřej­mé, že ve věci ne­doš­lo k průtahům, kdy by ne­by­ly čině­ny v říze­ní po del­ší ča­so­vý úsek žá­dné kro­ky k vy­říze­ní věci, a to i s přih­léd­nu­tím k slo­ži­tos­ti té­to tres­tní věci a roz­sa­hu do­ka­zo­vá­ní. Na dru­hou stra­nu však nel­ze přeh­léd­nout, že tres­tní říze­ní tr­va­lo v souč­tu přes sedm let, kdy je­ho dél­ka by­la prod­lou­že­na zej­mé­na v důsled­ku opa­ko­va­né­ho zru­še­ní roz­hod­nu­tí od­vo­la­cí­ho sou­du us­ne­se­ním Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 5 Tdo 700/2013-I., a us­ne­se­ním Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1645/2014.

41. S přih­léd­nu­tím k těmto důvodům Nej­vyš­ší soud dospěl k zá­věru, že jsou splně­ny pod­mín­ky k mi­mořád­né­mu sní­že­ní tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy po dol­ní hra­ni­ci tres­tní saz­by ve smys­lu § 40 od­st. 1 a od­st. 2 tr. zák., a roz­hodl tak, že oběma ob­viněným pod­le § 256 od­st. 4 tr. zák. ulo­žil trest od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní os­mnác­ti měsíců, je­hož vý­kon pod­le § 58 od­st. 1, § 59 od­st. 1 tr. zák. pod­míněně od­lo­žil na zku­šeb­ní do­bu v tr­vá­ní tří let. V té­to sou­vis­los­ti je v pr­vé řadě třeba uvést, že poh­le­dáv­ka spo­leč­nos­ti Crea­tis, a. s., před­sta­vo­va­la jed­noz­načně nej­vyš­ší poh­le­dáv­ku z ce­lé­ho sou­bo­ru poh­le­dá­vek, je­jichž us­po­ko­je­ní se ob­vinění po­ku­si­li zmařit. Nej­vyš­ší soud i s přih­léd­nu­tím k zá­ka­zu re­for­ma­tio­nis in peius (viz sho­ra) uči­nil zá­věr, že uve­de­ná poh­le­dáv­ka by­la v době trestněpráv­ní­ho jed­ná­ní ob­viněných proml­če­na, a je­jich jed­ná­ní před­sta­vo­va­lo vzhle­dem k sho­ra uve­de­ným důvodům pou­ze nezpůso­bi­lý po­kus tres­tné­ho či­nu. Zá­važ­nost po­ku­su, kte­rá před­sta­vu­je ur­ču­jí­cí hle­dis­ko ve smys­lu us­ta­no­ve­ní § 40 od­st. 2 tr. zák., by­la pro­to v da­ném případě níz­ká, a ne­do­sa­ho­va­la ta­ko­vé­ho stupně spo­le­čen­ské ne­bez­peč­nos­ti, ja­ké­mu od­po­ví­da­jí tres­tní saz­by tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy sta­no­ve­né za do­ko­na­ný trest­ný čin pod­le § 256 od­st. 1 písm. a), od­st. 2 písm. a), od­st. 4 tr. zák. Nej­vyš­ší soud dá­le dospěl k zá­věru, že v pro­jed­ná­va­né věci jsou i dal­ší sku­teč­nos­ti, kte­ré od­ůvod­ňu­jí mi­mořád­né sní­že­ní tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy ve smys­lu § 40 od­st. 1 tr. zák. Jed­ná se zej­mé­na o dél­ku tres­tní­ho říze­ní, kte­rá si­ce sa­ma o sobě při zvá­že­ní slo­ži­tos­ti pro­jed­ná­va­né věci ne­by­la mi­mořádně nepřiměřená, ob­viněným však ne­mo­hou jít k tí­ži va­dy říze­ní, pro kte­ré by­ly před­cho­zí roz­sud­ky od­vo­la­cí­ho sou­du zru­še­ny Nej­vyš­ším sou­dem, což přispělo k prod­lou­že­ní tres­tní­ho říze­ní na ví­ce než sedm let. Nel­ze přitom po­mi­nout, že kom­pen­za­ce dél­ky říze­ní před­sta­vu­je ús­tav­ní pos­tu­lát, kte­ré­mu mu­sí být podřízen i vý­klad přís­luš­ných us­ta­no­ve­ní tres­tní­ho zá­ko­na (v da­ném případě us­ta­no­ve­ní § 40 od­st. 1 tr. zák.), a pro­to by­lo třeba v tom­to směru měřitel­ným způso­bem sní­žit dél­ku pod­míněné­ho od­sou­ze­ní s přih­léd­nu­tím k os­tat­ním okol­nos­tem přípa­du, oso­bám ob­viněných a je­jich osob­ním a ji­ným poměrům o šest měsíců pod­míněné­ho od­ně­tí svo­bo­dy (op­ro­ti na­pa­de­né­mu roz­sud­ku od­vo­la­cí­ho sou­du), z nichž čtyři měsí­ce připa­da­jí na uve­de­nou nepřiměřenou dél­ku tres­tní­ho říze­ní. Nej­vyš­ší soud dá­le po­do­tý­ká, že ob­vinění z původně ulo­že­né­ho ne­pod­míněné­ho tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy již vy­ko­na­li pod­le zá­věru od­vo­la­cí­ho sou­du zhru­ba 5 měsíců (str. 41 roz­sud­ku od­vo­la­cí­ho sou­du) a dá­le ho po práv­ní mo­ci na­pa­de­né­ho roz­sud­ku vy­ko­ná­va­jí. Ty­to sku­teč­nos­ti lze ve svém souhr­nu podřadit pod „okol­nos­ti přípa­du“ v § 40 od­st. 1 tr. zák., kte­ré ma­jí vliv na po­su­zo­vá­ní stupně ne­bez­peč­nos­ti tres­tné­ho či­nu pro spo­leč­nost a mož­nost náp­ra­vy pa­cha­te­le a ve spo­ji­tos­ti s os­tat­ní­mi již zmíněný­mi okol­nos­tmi od­ůvod­ňu­jí tak mi­mořád­né sní­že­ní tres­tní saz­by pod je­jí dol­ní hra­ni­ci o již uve­de­ných šest měsíců, tj. na os­mnáct měsíců. Nej­vyš­ší soud připo­mí­ná, že ob­viněným již zku­šeb­ní do­ba opa­ko­vaně ply­nu­la, přičemž pod­le od­vo­la­cí­ho sou­du ob­vinění pl­ni­li i pod­mín­ky ulo­že­né­ho doh­le­du, byť i na­dá­le nes­plá­ce­li ve větším roz­sa­hu své dlu­hy, kte­ré tvoři­ly sou­část té­to je­jich po­su­zo­va­né tres­tné čin­nos­ti. Způsob ži­vo­ta ob­viněných v době po tres­tné čin­nos­ti lze pro­to hod­no­tit v rám­ci okol­nos­tí přípa­du tak, že v da­né věci neb­rá­ní mi­mořád­né­mu sní­že­ní tres­tu pod dol­ní hra­ni­ci tres­tní saz­by.

42. Ulo­že­ní shod­né­ho tres­tu oběma ob­viněným po­va­žu­je Nej­vyš­ší soud za od­ůvodněné, pro­to­že oba jed­na­li spo­lečně ja­ko spolu­pa­cha­te­lé v úmys­lu vy­hnout se spo­leč­ným dluhům a ze skut­ko­vých zjištění na­lé­za­cí­ho a od­vo­la­cí­ho sou­du vy­plý­vá, že se na tres­tné čin­nos­ti po­dí­le­li ob­dob­nou měrou. Na tom­to zá­věru nic nemění no­vá práv­ní kva­li­fi­ka­ce jed­ná­ní ob­viněných pro­ve­de­ná Nej­vyš­ším sou­dem, když v případě nej­vyš­ších poh­le­dá­vek fi­gu­ro­va­li ja­ko dluž­ní­ci oba ob­vinění (poh­le­dáv­ky pod bo­dem 2, 5, 7 a 8 vý­ro­ku to­ho­to roz­sud­ku), a u zbyt­ku poh­le­dá­vek, kde mě­li ob­vinění pos­ta­ve­ní sa­mos­tat­ných dluž­níků, by­la je­jich vý­še u kaž­dé­ho z ob­viněných srov­na­tel­ná [nej­vyš­ší poh­le­dáv­ka vůči J. H. či­ni­la 214 782,97 Kč (v případě věřite­le Ok­res­ní sprá­vy so­ciál­ní­ho za­bez­pe­če­ní Pra­ha-zá­pad), u Ing. V. H. se jed­na­lo u stej­né­ho věřite­le o 164 946 Kč a o poh­le­dáv­ku Ing. J. K. ve vý­ši 100 000 Kč]. Ač­ko­liv tak jsou oba ob­vinění od­sou­ze­ni za trest­ný čin poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 od­st. 1 písm. a) i od­st. 2 písm. a) tr. zák., če­hož se os­tatně ve svém do­vo­lá­ní nepřímo do­má­ha­li pou­ká­zá­ním na sku­teč­nost, že nepřed­sta­vu­jí so­li­dár­ní dluž­ní­ky vůči všem ve vý­ro­ku roz­sud­ku od­vo­la­cí­ho sou­du uve­de­ným věřitelům, cel­ko­vé po­sou­ze­ní věci (z hle­dis­ka skut­ko­vých zjištění, práv­ní kva­li­fi­ka­ce, kde roz­ho­du­jí­cí je po­sou­ze­ní pod­le od­stav­ce 4 § 256 tr. zák., i uk­lá­da­né­ho tres­tu) pro­ve­de­né Nej­vyš­ším sou­dem je mírnější než po­sou­ze­ní od­vo­la­cí­ho sou­du, a pro­to i v sou­la­du se zá­ka­zem re­for­ma­tio­nis in peius.

43. Pro­to­že sou­čás­tí vý­ro­ku I. roz­sud­ku od­vo­la­cí­ho sou­du byl i vý­rok, jímž by­lo roz­hod­nu­to o up­latněném ná­ro­ku na náh­ra­du ško­dy, Nej­vyš­ší soud pod­le § 229 od­st. 1 tr. ř.  od­ká­zal poš­ko­ze­né spo­leč­nos­ti Alia Tra­de, s. r. o., se síd­lem Pra­ha 1, Ján­ský vr­šek 311/6 a TST Real, s. r. o., se síd­lem Pra­ha 1, Dlážděná 1586/4, s ná­ro­kem na náh­ra­du ško­dy na říze­ní ve věcech ob­čan­skop­ráv­ních. Jak uvedl ve svém roz­sud­ku od­vo­la­cí soud, poh­le­dáv­ka spo­leč­nos­ti TST Real, s. r. o., by­la z po­pi­su skut­ku pro proml­če­ní vy­puštěna. Za té­to si­tua­ce Nej­vyš­ší soud souh­la­sí se sou­dem od­vo­la­cím, že od­ká­zá­ní poš­ko­ze­né­ho na ob­čan­skop­ráv­ní říze­ní je důvod­né. Ke stej­né­mu zá­věru je třeba dospět i oh­ledně spo­leč­nos­ti Alia Tra­de, s. r. o., ne­boť uve­de­ná spo­leč­nost je účas­tní­kem říze­ní u Městské­ho sou­du v Pra­ze, ve­de­ném pod sp. zn. 51 Cm 42/97, prostřed­nic­tvím kte­ré­ho se svých ná­roků již do­má­há, a s oh­le­dem na sho­ra uve­de­né zá­věry oh­ledně poh­le­dáv­ky spo­leč­nos­ti Crea­tis, a. s. (Alia Tra­de, s. r. o.), ne­by­ly splně­ny pod­mín­ky pro roz­hod­nu­tí o up­latněném ná­ro­ku na náh­ra­dy ško­dy (§ 228 tr. ř.), ne­boť k ta­ko­vé­mu roz­hod­nu­tí by by­lo třeba pro­vádět ještě dal­ší do­ka­zo­vá­ní, jež by tres­tní říze­ní pod­statně pro­táh­lo, přičemž s oh­le­dem na sho­ra zmíněné okol­nos­ti vy­plý­va­jí­cí i z ci­to­va­né ci­vil­ní ju­di­ka­tu­ry (srov. bo­dy 25 až 27 to­ho­to us­ne­se­ní sho­ra) je zá­sadně vhodnější to­to do­ka­zo­vá­ní pro­vést v ob­čan­skop­ráv­ním říze­ní. Roz­hod­nout o přiz­ná­ní ná­ro­ku na náh­ra­du ško­dy ne­by­lo mož­no ani s oh­le­dem na zá­sa­du záka­zu re­for­ma­tio­nis in peius ve smys­lu § 265p od­st. 1 tr. ř., ne­boť Nej­vyš­ší soud roz­ho­do­val jen na zá­kladě do­vo­lá­ní obou ob­viněných.  


P o u č e n í : Pro­ti roz­hod­nu­tí o do­vo­lá­ní ne­ní s vý­jim­kou ob­no­vy říze­ní op­rav­ný prostředek přípust­ný.

V Brně dne 22. břez­na 2017

 

Prof. JUDr. Pa­vel Šámal, Ph.D.
před­se­da se­ná­tu

 

 

 

Diskusia