Zodpovednosť oznamovateľa za podané trestné oznámenie

 

Práv­ne ve­ty:

 I. In­sti­tu­ty tres­tní­ho říze­ní by se nemě­ly stát běžnou sou­čás­tí pok­ra­čo­vá­ní po­li­tic­ké­ho bo­je „ji­ný­mi“ prostřed­ky. To plně od­po­ví­dá zá­sadě sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se, kte­rá má jed­nak ome­zit neú­čel­né vy­nak­lá­dá­ní prostředků kvů­li přeh­naně se roz­šiřují­cí­mu předmětu zá­jmu or­gánů čin­ných v tres­tním říze­ní, a zej­mé­na brá­nit to­mu, aby veš­ke­rá po­li­tic­ká čin­nost by­la těmi­to or­gá­ny průběžně „le­gi­ti­mi­zo­vá­na“ bez to­ho, že jsou dá­ny dos­ta­tečně kon­krét­ní pod­kla­dy, a kde exis­tu­je ji­ný sys­tém náp­ra­vy či kon­tro­ly včetně zís­ká­vá­ní důle­ži­tých in­for­ma­cí.

 II. Z hle­dis­ka ochra­ny zá­klad­ních hod­not čes­ké­ho ús­tav­ní­ho pořád­ku by by­lo nepřípus­tným tren­dem, kdy­by se po­li­cie na zá­kladě vág­ních, či do­kon­ce ob­jek­tivně nep­rav­di­vých podnětů mě­la fak­tic­ky stát bez­plat­nou de­tek­tiv­ní kan­ce­láří k zís­ká­ní in­for­ma­cí o jed­ná­ní po­li­tic­kých opo­nentů. Ač­ko­liv je za pos­tu­py stát­ních or­gánů od­pověd­ný zej­mé­na stát, ne­ní vy­lou­če­na ani pa­ra­lel­ní od­povědnost souk­ro­mých osob, je­jichž jed­ná­ní bez­prostředně vy­vo­la­lo reak­ci stá­tu. K na­le­ze­ní ús­tavně přípus­tné a pro všech­ny po­cho­pi­tel­né a před­ví­da­tel­né práv­ní me­to­dy sta­no­vo­vá­ní po­vin­nos­ti nah­ra­dit předmětnou új­mu jsou však přís­luš­né sou­dy v ob­čan­skop­ráv­ním říze­ní.

 III. Ústav­ní soud se ne­mohl zto­tož­nit bez dal­ší­ho s ra­tio­ne de­ci­den­di na­pa­de­né­ho roz­sud­ku, dle nějž po­dá­ní tres­tní­ho ozná­me­ní nemůže před­sta­vo­vat po­ru­še­ní práv­ní po­vin­nos­ti, když žá­dný práv­ní před­pis ne­vy­po­čí­tá­vá pod­mín­ky či před­pok­la­dy, za kte­rých lze tres­tní ozná­me­ní po­dat, a prá­vo po­dat tres­tní ozná­me­ní nel­ze ob­čanům upí­rat. Té­to „imu­ni­za­ci“ ob­sa­hu tres­tní­ho ozná­me­ní však nel­ze bez dal­ší­ho přisvědčit, ne­boť nel­ze vy­lou­čit, že ne­jen sub­jek­tiv­ní prá­vo, nýbrž i do­kon­ce zá­ko­nem ulo­že­ná ozna­mo­va­cí po­vin­nost může být zneu­ži­ta k ne­le­gi­tim­ní­mu úče­lu a vy­ko­ná­na v ob­čan­skop­ráv­ních vzta­zích např. v roz­po­ru s dob­rý­mi mra­vy ne­bo ši­ka­nóz­ním způso­bem, te­dy po­ru­še­ním prá­vem sta­no­ve­né po­vin­nos­ti. Z to­ho dle Ústav­ní­ho sou­du třeba zá­sadně do­vo­dit od­povědnost tak­to jed­na­jí­cí oso­by za způso­be­nou új­mu.

 

 

 

                                                                   III. ÚS 1017/15

 

 

NÁLEZ

Ústav­ní­ho sou­du

Jmé­nem re­pub­li­ky

 

Ústav­ní soud roz­hodl v se­nátě slo­že­ném z před­se­dy Ja­na Fi­li­pa (soud­ce zpra­vo­da­je) a soudců Jo­se­fa Fia­ly a Ra­do­va­na Su­chán­ka o ús­tav­ní stíž­nos­ti stěžo­va­tel­ky RNDr. Věry Pal­kov­ské, za­stou­pe­né JUDr. Ja­nem Star­zy­kem, ad­vo­ká­tem, síd­lem Hu­so­va 401, Třinec, pro­ti roz­sud­ku Kraj­ské­ho sou­du v Os­travě ze dne 30. led­na 2015 č. j. 8 Co 874/2014-100, za účas­ti Kraj­ské­ho sou­du v Os­travě, ja­ko účas­tní­ka říze­ní, a Ing. J. F., za­stou­pe­né­ho JUDr. Ja­ro­mí­rem Ha­nu­šem, ad­vo­ká­tem, síd­lem Kos­mo­va 20/961, Os­tra­va, ja­ko ved­lej­ší­ho účas­tní­ka říze­ní, tak­to:

 

I. Roz­sud­kem Kraj­ské­ho sou­du v Os­travě ze dne 30. led­na 2015 č. j. 8 Co 874/2014-100 by­la po­ru­še­na zá­klad­ní prá­va stěžo­va­tel­ky na ochra­nu vlas­tnic­ké­ho prá­va pod­le čl. 11 od­st. 1 Lis­ti­ny zá­klad­ních práv a svo­bod a na soud­ní ochra­nu pod­le čl. 36 od­st. 1 Lis­ti­ny zá­klad­ních práv a svo­bod.

 

II. Roz­su­dek Kraj­ské­ho sou­du v Os­travě ze dne 30. led­na 2015 č. j. 8 Co 874/2014-100 se ru­ší.

 

Od­ůvodnění

 

I.

Skut­ko­vé okol­nos­ti přípa­du a ob­sah na­pa­de­né­ho roz­hod­nu­tí

1. Ústav­ní stíž­nos­tí pod­le čl. 87 od­st. 1 písm. d) Ústa­vy Čes­ké re­pub­li­ky (dá­le jen „Ústa­va“) se stěžo­va­tel­ka do­má­ha­la zru­še­ní v zá­hla­ví uve­de­né­ho roz­hod­nu­tí Kraj­ské­ho sou­du v Os­travě (dá­le jen „kraj­ský soud“), kte­rým by­la dle je­jí­ho tvr­ze­ní po­ru­še­na je­jí ús­tavně za­ru­če­ná prá­va na soud­ní ochra­nu pod­le čl. 36 od­st. 1 Lis­ti­ny zá­klad­ních práv a svo­bod (dá­le jen „Lis­ti­na“) a na ochra­nu vlas­tnic­ké­ho prá­va pod­le čl. 11 od­st. 1 Lis­ti­ny.

 

2. Z ús­tav­ní stíž­nos­ti, vy­šetřova­cí­ho spi­su Po­li­cie Čes­ké re­pub­li­ky, Kraj­ské­ho ředi­tel­ství po­li­cie Mo­rav­skos­lez­ské­ho kra­je, Územ­ní­ho od­bo­ru Frý­dek-Mís­tek, Od­děle­ní hos­po­dářské kri­mi­na­li­ty (dá­le jen „po­li­cej­ní or­gán“) č. j. KRPT-11510/TČ-2013-070281-214 a spi­su Ok­res­ní­ho sou­du ve Frýd­ku-Mís­tku (dá­le jen „ok­res­ní soud“) sp. zn. 13 C 22/2014 se po­dá­vá, že stěžo­va­tel­ka se ža­lo­bou do­má­ha­la, aby ved­lej­ší­mu účas­tní­ko­vi by­la ulo­že­na po­vin­nost uh­ra­dit jí čás­tku 58 497,36 Kč ja­ko náh­ra­du ne­ma­jet­ko­vé új­my ve vý­ši 20 000 Kč a ma­jet­ko­vé új­my ve vý­ši 38 497,36 Kč, kte­rá před­sta­vu­je nák­la­dy vy­na­lo­že­nou stěžo­va­tel­kou na práv­ní služ­by v sou­vis­los­ti s šetřením tres­tní­ho ozná­me­ní, kte­ré ved­lej­ší účas­tník v pos­ta­ve­ní opo­zič­ní­ho za­stu­pi­te­le po­dal na stěžo­va­tel­ku ja­ko na sta­ros­tku. Tres­tní ozná­me­ní ze dne 14. 12. 2012 by­lo ved­lej­ším účas­tní­kem for­mu­lo­vá­no tak­to:

 

 

„Na zá­kladě pro­ve­de­né kon­tro­ly od­děle­ním inter­ní­ho audi­tu Městské­ho úřadu v Třin­ci ve dnech 18. 6. - 25. 7. 2012 by­lo zjištěno, že Městská po­li­cie nep­ro­vádě­la stan­dar­dní účet­ní ope­ra­ce o přija­tých fi­nan­čních čás­tkách od ob­ce na ná­kup stra­ve­nek a dal­ších dis­po­zi­cích s těmi­to ce­ni­na­mi. Zjištěna by­la ško­da způso­be­ná městu ve vý­ši cca 950 tis. Kč. Od­děle­ní inter­ní­ho audi­tu to­to zjištění pod­robně ověřilo a zdo­ku­men­to­va­lo a po­té nep­rod­leně po­da­lo tres­tní ozná­me­ní, kte­ré šetří or­gá­ny čin­né v tres­tní říze­ní. Nás­ledně po tom­to zjištění sta­ros­tka ob­ce za­da­la pro­ve­de­ní fo­ren­zní­ho audi­tu to­ho­to ná­le­zu Ing. Fic­bauero­vi, kte­rý pro­vá­dí již mi­ni­málně 10 let pra­vi­delně kaž­dý rok přez­kum hos­po­daření ob­ce. Je třeba říci, že město má tři schop­né audi­tor­ky, kte­ré pla­tí­me z na­ších da­ni, a nák­la­dy na je­jich čin­nost ur­čitě do­sa­hu­ji čás­tky 1 mil. Kč tak proč fo­ren­zní audit. S oh­le­dem na to, že ce­na za­da­né služ­by se po­hy­bu­je ve vý­ši 120.000 Kč s DPH zjištění od­děle­ní inter­ní­ho audi­tu by­lo zdo­ku­men­to­vá­no a ce­lou věc šetří Po­li­cie ČR, žá­dám tou­to ces­tou o pro­šetření, zda pop­sa­ným pos­tu­pem ne­doš­lo ke spá­chá­ní někte­ré­ho z tres­tných činů pa­ní sta­ros­tkou. O vý­sled­ku mne pro­sím in­for­muj­te.“

Nás­ledně by­lo pro­ti stěžo­va­tel­ce za­há­je­no vy­šetřová­ní ve věci po­dezření ze spá­chá­ní přeči­nu zneu­ži­tí pra­vo­mo­ci úřed­ní oso­by dle § 329 od­st. 1 písm. a) tres­tní­ho zá­ko­ní­ku a přeči­nu po­ru­šo­vá­ní po­vin­nos­ti při správě ci­zí­ho ma­jet­ku dle § 220 od­st. 1, od­st. 2 písm. a) tres­tní­ho zá­ko­ní­ku. Věc by­la od­lo­že­na us­ne­se­ním ze dne 19. 3. 2013. Stíž­nost ved­lej­ší­ho účas­tní­ka pro­ti to­mu­to us­ne­se­ní by­la ok­res­ním stát­ním za­stu­pi­tel­stvím za­mít­nu­ta. Ved­lej­ší účas­tník se pro­to ob­rá­til se stíž­nos­tí ke kraj­ské­mu stát­ní­mu za­stu­pi­tel­ství, kte­ré uděli­lo po­li­cej­ní­mu or­gá­nu po­kyn pok­ra­čo­vat v prověřová­ní sku­teč­nos­tí a k za­jištění dal­ších pod­kladů pro prověřová­ní. Ob­no­ve­né vy­šetřová­ní po­li­cej­ní or­gán zno­vu otevřel, dopl­nil vy­šetřová­ní dal­ší­mi lis­ti­na­mi, a po­té us­ne­se­ním, kte­ré na­by­lo práv­ní mo­ci dne 11. 10. 2013, dospěl opět k zá­věru, že vý­še uve­de­né přeči­ny ne­by­ly ža­lob­ky­ní spá­chá­ny a že od po­čát­ku by­lo pos­tu­po­vá­no v sou­la­du s prin­ci­pem řád­né­ho hos­po­dáře.

3. Od­povědnost ved­lej­ší­ho účas­tní­ka za vznik uve­de­né új­my mě­la být dle stěžo­va­tel­ky dá­na předev­ším tím, že tres­tní ozná­me­ní po­dal pri­márně s cí­lem poš­ko­dit ji ja­ko svo­ji přímou po­li­tic­kou kon­ku­ren­tku. Přitom ne­vy­na­lo­žil ani mi­ni­mál­ní úsi­lí k to­mu, aby si domněnky uve­de­né v tres­tním ozná­me­ní ověřil, ač­ko­li ja­kož­to za­stu­pi­tel měs­ta tak bez ob­tí­ží uči­nit mohl. Stěžo­va­tel­ka v je­ho jed­ná­ní spatřova­la zneu­ži­tí prá­va po­dat tres­tní ozná­me­ní, popř. ales­poň po­ru­še­ní obec­né pre­ven­tiv­ní po­vin­nos­ti pod­le § 415 zá­ko­na č. 40/1964 Sb., ob­čan­ský zá­ko­ník, ve znění účin­ném do 31. 12. 2013 (dá­le jen „ob­čan­ský zá­ko­ník“).

 

4. Us­ne­se­ním ok­res­ní­ho sou­du ze dne 28. 5. 2014 č. j. 13 C 22/2014-39 by­la (pou­ze s od­ka­zem na ob­sah spi­su) k sa­mos­tat­né­mu říze­ní vy­lou­če­na ža­lo­ba o za­pla­ce­ní ne­ma­jet­ko­vé új­my ve vý­ši 20 000 Kč. Po­té ok­res­ní soud svým roz­sud­kem ze dne 7. 8. 2014 č. j. 13 C 22/2014-66 za­mítl ža­lo­bu v čás­tce 38 497,36 Kč (ma­jet­ko­vá új­ma) s od­ůvodněním, že v da­ném případě neb­yl naplněn je­den z před­pok­ladů od­povědnos­ti ved­lej­ší­ho účas­tní­ka za vznik új­my, a to kon­krétně po­ru­še­ní práv­ní po­vin­nos­ti. Dle ok­res­ní­ho sou­du tres­tní ozná­me­ní po­da­né ved­lej­ším účas­tní­kem neob­sa­ho­va­lo vědomě nep­rav­di­vé in­for­ma­ce, ani stěžo­va­tel­ku neu­rá­že­lo či nes­kan­da­li­zo­va­lo, přičemž ved­lej­ší účas­tník ani nep­ro­vedl žá­dné kro­ky k je­ho nás­led­né me­dia­li­za­ci či šíření. Ok­res­ní soud ta­ké uvedl, že stěžo­va­tel­ka mu­se­la být sro­zuměna s tím, že se ja­ko oso­ba veřejně čin­ná může stát cí­lem kri­ti­ky či kon­tro­ly. Nad­to ok­res­ní soud kon­sta­to­val, že stěžo­va­tel­ka v rám­ci říze­ní nep­ro­ká­za­la, že by ved­lej­ší účas­tník jed­nal s úmys­lem způso­bit jí új­mu. Ač­ko­li se te­dy v průběhu vy­šetřová­ní uká­za­lo, že tres­tní ozná­me­ní ne­by­lo důvod­né, ne­mohl dle ok­res­ní­ho sou­du ved­lej­ší účas­tník je­ho po­dá­ním po­ru­šit ja­kou­ko­li exis­tu­jí­cí práv­ní po­vin­nost, ja­kož se rovněž ne­do­pus­til zneu­ži­tí prá­va, a ne­ní tak za vznik­lou új­mu od­pověd­ný.

 

5. Pro­ti to­mu­to roz­hod­nu­tí ok­res­ní­ho sou­du bro­ji­la stěžo­va­tel­ka od­vo­lá­ním, kte­ré kraj­ský soud na­pa­de­ným roz­sud­kem za­mítl. Přitom se plně zto­tož­nil se zá­věry sou­du ok­res­ní­ho. Ty­to dá­le dopl­nil o úva­hu, dle níž má kaž­dý prá­vo po­dat tres­tní ozná­me­ní. Je­ho ná­le­ži­tos­ti nej­sou žá­dným před­pi­sem vy­me­ze­ny, a pou­ze or­gá­ny čin­né v tres­tním říze­ní jsou způso­bi­lé po­sou­dit, zda je da­né ozná­me­ní důvod­né či ni­ko­liv. Z práv­ní úp­ra­vy to­ho­to in­sti­tu­tu nel­ze dle kraj­ské­ho sou­du do­vo­dit žá­dné dal­ší pod­mín­ky či ná­le­ži­tos­ti tres­tní­ho ozná­me­ní, a tu­díž tres­tní ozná­me­ní po­da­né ved­lej­ším účas­tní­kem lze chá­pat to­li­ko ja­ko vý­kon je­ho práv, a ni­ko­liv ja­ko po­ru­še­ní práv­ní po­vin­nos­ti.

 

II.

Ar­gu­men­ta­ce stěžo­va­tel­ky

6. V úvo­du své ús­tav­ní stíž­nos­ti stěžo­va­tel­ka vy­jadřuje znač­né zne­po­ko­je­ní nad sou­čas­ným tren­dem v čes­kém po­li­tic­kém prostředí, kte­rý spo­čí­vá v po­dá­vá­ní tres­tních ozná­me­ní na po­li­tic­ké kon­ku­ren­ty čistě z důvo­du mož­nos­ti nás­led­né me­dia­li­za­ce to­ho­to ozná­me­ní a zís­ká­ní vli­vu v rám­ci po­li­tic­ké soutěže. V tom­to směru stěžo­va­tel­ka uvá­dí ja­ko přík­lad město Brun­tál, kde by­lo po­dá­no 25 tres­tních ozná­me­ní, přičemž ani jed­no ne­by­lo shle­dá­no důvod­ným, av­šak sta­ros­ta měs­ta pro­to „sta­ros­tu­je v kan­ce­lářích po­li­cie ČR“. Stěžo­va­tel­ka tak vzná­ší otáz­ku, jak se pro­ti ta­ko­vé­mu pos­tu­pu brá­nit. Roz­ho­do­vá­ní stát­ní mo­ci je pak čas­to ve prospěch osob, jež prá­va os­tat­ních tím­to způso­bem po­ru­šu­jí. V da­ném případě sou­dy ap­ro­bo­va­ly zneu­ži­tí prá­va po­dat tres­tní ozná­me­ní k do­sa­že­ní vlas­tních souk­ro­mých cílů ved­lej­ší­ho účas­tní­ka, a ni­ko­liv úče­lu za­mýš­le­né­ho zá­ko­no­dár­cem. Ta­ko­vé zneu­ži­tí in­sti­tu­tu tres­tní­ho ozná­me­ní je stejně proti­práv­ní ja­ko ja­ké­ko­liv ji­né zneu­ži­tí sub­jek­tiv­ních práv a je­ho to­le­ro­vá­ní ve­de k po­ru­še­ní čl. 4 Lis­ti­ny, ne­boť umož­ňu­je na­ru­šo­vat pod­sta­tu zá­klad­ních práv a svo­bod poš­ko­ze­ných osob.

 

7. Stěžo­va­tel­ka vy­tý­ká oběma soudům, že na zá­kladě pro­ve­de­ných důkazů dospě­ly k nes­práv­ným skut­ko­vým zjištěním, zej­mé­na vzhle­dem k ob­jek­tiv­ní nep­rav­di­vos­ti údajů uve­de­ných v tres­tním ozná­me­ní a mo­ti­va­ci ved­lej­ší­ho účas­tní­ka. Dle stěžo­va­tel­ky tres­tní ozná­me­ní po­da­né ved­lej­ším účas­tní­kem nep­rav­di­vé úda­je pro­ka­za­telně ob­sa­ho­va­lo, ne­boť ozna­čo­va­lo stěžo­va­tel­ku ja­ko oso­bu, kte­rá exter­ní audit ob­jed­na­la. Vzhle­dem k ne­dos­tat­ku práv­ní­ho vzdělá­ní a je­jí­mu vý­znam­né­mu pos­ta­ve­ní mě­la stěžo­va­tel­ka le­gi­tim­ní potřebu zís­kat od­bor­nou práv­ní po­moc již v příp­rav­né fá­zi tres­tní­ho říze­ní. To­to je­jí prá­vo na­víc vy­plý­vá i ze zá­kon­ných před­pisů. Stěžo­va­tel­ka se rovněž dom­ní­vá, že v rám­ci říze­ní pro­ká­za­la sku­teč­nou mo­ti­va­ci ved­lej­ší­ho účas­tní­ka, spo­čí­va­jí­cí v poš­ko­ze­ní stěžo­va­tel­či­na jmé­na a zís­ká­ní po­li­tic­ké vý­ho­dy v nad­chá­ze­jí­cích ko­mu­nál­ních vol­bách. Da­ný roz­por me­zi pro­ve­de­ný­mi důka­zy a skut­ko­vý­mi zá­věry soudů po­va­žu­je stěžo­va­tel­ka za na­to­lik vý­znam­ný, že za­klá­dá po­ru­še­ní je­jí­ho ús­tavně za­ru­če­né­ho prá­va na soud­ní ochra­nu pod­le čl. 36 od­st. 1 Lis­ti­ny.

 

8. Stěžo­va­tel­ka dá­le obec­ným soudům vy­tý­ká nes­práv­né práv­ní po­sou­ze­ní věci. Dle stěžo­va­tel­ky mu­sí v případě po­dá­vá­ní tres­tní­ho ozná­me­ní exis­to­vat po­vin­nost ozna­mo­va­te­le vy­vi­nout ales­poň mi­ni­mál­ní sna­hu ověřit si v tres­tním ozná­me­ní uváděné in­for­ma­ce. V da­ném případě tak měl dle stěžo­va­tel­ky ved­lej­ší účas­tník vzhle­dem k je­ho pos­ta­ve­ní za­stu­pi­te­le po­vin­nost nejpr­ve přis­tou­pit k ověření svých tvr­ze­ní ji­nou ces­tou, např. nah­léd­nu­tím do da­né­ho exter­ní­ho audi­tu či ini­cio­vá­ním vnitřních kon­trol­ních me­cha­nismů or­gá­ny sa­mos­prá­vy. O nedůvod­nos­ti po­da­né­ho tres­tní­ho ozná­me­ní tak ved­lej­ší účas­tník snad­no mohl a měl vědět. Vý­klad obec­ných soudů, kte­rý ty­to po­ža­dav­ky na po­dá­ní tres­tní­ho ozná­me­ní nek­la­de, po­va­žu­je stěžo­va­tel­ka za proti­ús­tav­ní, je­li­kož ve svém důsled­ku ote­ví­rá pros­tor pro po­ru­šo­vá­ní ús­tavně za­ru­če­ných práv na ochra­nu souk­ro­mí pod­le čl. 7 od­st. 1 a čl. 10 od­st. 1 Lis­ti­ny a na ochra­nu vlas­tnic­tví pod­le čl. 11 od­st. 1 Lis­ti­ny. Stěžo­va­tel­ka dá­le od­mí­tá vý­klad, kte­rým sou­dy dle je­jí­ho ná­zo­ru nepřímo ozna­či­ly tres­tní ozná­me­ní ja­ko nás­troj svo­bo­dy pro­je­vu či prostředek kri­ti­ky veřejně čin­ných osob. Dle ná­zo­ru stěžo­va­tel­ky je nut­né při vý­kla­du čl. 17 Lis­ti­ny roz­li­šo­vat me­zi svo­bo­dou pro­je­vu, te­dy prá­vem vy­jadřovat a šířit své ná­zo­ry, a prá­vem po­dat tres­tní ozná­me­ní, jež před­sta­vu­je práv­ní in­sti­tut s nap­ros­to od­liš­nou pod­sta­tou. Dle stěžo­va­tel­ky tak inter­pre­ta­ce přís­luš­ných us­ta­no­ve­ní o náh­radě ško­dy obec­ný­mi sou­dy ap­ro­bu­je si­tua­ci, kdy „kdo­ko­li může po­dat tres­tní ozná­me­ní na ko­ho­ko­li“, bez reál­né­ho zá­kla­du a čistě na zá­kladě sub­jek­tiv­ních po­citů, aniž by za nás­led­ky nesl od­povědnost. Ta­ko­vý přís­tup je dle stěžo­va­tel­ky v roz­po­ru s de­mok­ra­tic­ký­mi hod­no­ta­mi spo­leč­nos­ti a ve­de k de­for­ma­ci po­li­tic­ké soutěže i běžných me­zi­lid­ských vztahů. Ze všech vý­še uve­de­ných důvodů tak stěžo­va­tel­ka navrh­la, aby Ústav­ní soud na­pa­de­né roz­hod­nu­tí zru­šil.

 

III.

Vy­jádření účas­tníků říze­ní a rep­li­ka stěžo­va­tel­ky

9. Soud­ce zpra­vo­daj pod­le § 42 od­st. 4 zá­ko­na č. 182/1993 Sb., o Ústav­ním sou­du, ve znění pozdějších před­pisů (dá­le jen „zá­kon o Ústav­ním sou­du“), za­slal ús­tav­ní stíž­nost k vy­jádření kraj­ské­mu sou­du a ved­lej­ší­mu účas­tní­ko­vi říze­ní.

 

10. Kraj­ský soud ve svém vy­jádření uvedl, že ná­mit­ky stěžo­va­tel­ky jsou do jis­té mí­ry shod­né s ar­gu­men­ta­cí stěžo­va­tel­ky v je­jím od­vo­lá­ní pro­ti roz­sud­ku ok­res­ní­ho sou­du. Kon­sta­to­val, že ús­tav­ní stíž­nost je za­lo­že­na pou­ze na od­liš­ném práv­ním ná­zo­ru stěžo­va­tel­ky na da­nou prob­le­ma­ti­ku, což však sa­mo o sobě nez­na­me­ná, že by doš­lo k po­ru­še­ní je­jích zá­klad­ních práv.

 

11. Ved­lej­ší účas­tník ve svém vy­jádření zej­mé­na roz­vedl důvo­dy, kte­ré ho ved­ly k po­dá­ní tres­tní­ho ozná­me­ní. Dle je­ho ná­zo­ru má město vlas­tní za­městnan­ce, kteří mo­hou pro­vádět, a v da­ném případě i pro­ved­li audit inter­ní, přičemž o nah­léd­nu­tí do vý­sledků to­ho­to inter­ní­ho audi­tu ved­lej­ší účas­tník v mi­nu­los­ti neúspěšně usi­lo­val. Ved­lej­ší účas­tník se dom­ní­val, že v té­to si­tua­ci by­lo ob­jed­ná­ní exter­ní­ho audi­tu nad­by­teč­ným a ne­hos­po­dár­ným nak­lá­dá­ním s prostřed­ky měs­ta, kte­ré moh­lo napl­nit skut­ko­vou pod­sta­tu někte­rých tres­tných činů. Z to­ho důvo­du se nás­ledně i ob­rá­til na Po­li­cii Čes­ké re­pub­li­ky (dá­le jen „po­li­cie“). Stěžo­va­tel­ku v tres­tním ozná­me­ní uvedl ja­ko po­dezřelou, pro­to­že ja­ko sta­ros­tka dle § 103 od­st. 4 zá­ko­na č. 128/2000 Sb., o ob­cích, ve znění pozdějších před­pisů, od­po­ví­dá za ob­jed­ná­ní přez­ku­mu hos­po­daření ob­ce. Na kon­trol­ní vý­bor měs­ta se v tom­to oh­le­du ved­lej­ší účas­tník neob­rá­til zej­mé­na z to­ho důvo­du, že měl špat­né zku­še­nos­ti s je­ho fun­go­vá­ním z mi­nu­lé­ho vo­leb­ní­ho ob­do­bí. V zá­věru své­ho vy­jádření od­mítl, že by tres­tní ozná­me­ní po­dá­val s cí­lem poš­ko­dit stěžo­va­tel­ku a zdůraz­nil, že stěžo­va­tel­ka v tom­to oh­le­du v průběhu ce­lé­ho říze­ní nepřed­lo­ži­la je­di­ný důkaz. Navrhl za­mít­nu­tí ús­tav­ní stíž­nos­ti.

 

12. Ta­to vy­jádření by­la za­slá­na stěžo­va­tel­ce na vědo­mí a k případ­né rep­li­ce. Té­to mož­nos­ti stěžo­va­tel­ka vy­uži­la a oh­ra­di­la se pro­ti tvr­ze­ní kraj­ské­ho sou­du, že je­jí stíž­nost se opí­rá pou­ze o je­jí od­liš­ný sub­jek­tiv­ní ná­zor na da­nou věc. Zce­la ob­jek­tivně exis­tu­je „še­dá zó­na“ si­tua­cí me­zi přípa­dy po­dá­ní důvod­ných tres­tních ozná­me­ní a přípa­dy křivých ob­vinění. V těchto ne­jas­ných přípa­dech je však nařče­ným oso­bám půso­be­na új­ma na je­jich prá­vech, aniž by by­la jas­ná mož­nost je­jí náp­ra­vy. Tak­to nařče­ná oso­ba je přinej­men­ším po­vin­na pos­kyt­nout sou­čin­nost or­gánům čin­ným v tres­tním říze­ní, což již sa­mo o sobě za­sa­hu­je do je­jí souk­ro­mé a pro­fes­ní sfé­ry v po­době ztrá­ty ča­su, na­ru­še­ní pra­cov­ní­ho i souk­ro­mé­ho har­mo­nog­ra­mu a nezříd­ka to má do­pa­dy na psy­chi­ku té­to oso­by i je­jí­ho oko­lí. Již sa­mot­ná sku­teč­nost, že se někdo mu­sí „zpo­ví­dat po­li­cii“, půso­bí dle stěžo­va­tel­ky značně stig­ma­ti­zu­jí­cím doj­mem. Zá­věr sou­du, že po­dá­ní tres­tní­ho ozná­me­ní nemůže vést ke vzni­ku új­my, je pro­to pro stěžo­va­tel­ku neak­cep­to­va­tel­ný. Dá­le stěžo­va­tel­ka ob­sáh­le opa­ku­je skut­ko­vé ar­gu­men­ty, kte­ré dle ní pro­ka­zu­jí ne­dos­ta­teč­ný oh­led na stěžo­va­tel­či­na prá­va ze stra­ny ved­lej­ší­ho účas­tní­ka, kte­rý dle stěžo­va­tel­ky ani řádně ne­vy­ko­ná­val své po­vin­nos­ti za­stu­pi­te­le, a i přes opa­ko­va­nou kri­ti­ku pos­tu­pu stěžo­va­tel­ky si neo­patřil ani ty nej­zák­ladnější pod­kla­dy o je­jí čin­nos­ti (zej­mé­na oba audi­ty). Ze soud­ních roz­hod­nu­tí tak vůbec ne­vyp­lý­vá, ko­lik neodůvodněných tres­tních ozná­me­ní mu­sí nařče­ná oso­ba strpět, než bu­de je­jich po­dá­vá­ní ozna­če­no ja­ko roz­por­né s dob­rý­mi mra­vy či zneu­ži­tí prá­va. Dá­le stěžo­va­tel­ka opa­ku­je, že se jí po­ved­la pro­ká­zat sku­teč­ná mo­ti­va­ce ved­lej­ší­ho účas­tní­ka, kte­rý ja­kou­ko­liv čin­nost měs­ta kri­ti­zu­je ja­ko po­chy­be­ní stěžo­va­tel­ky, a to i nev­hod­ný­mi prostřed­ky, jak uka­zu­je pro­jed­ná­va­ný případ. Přitom se k ne­dos­ta­teč­né­mu oh­le­du ke stěžo­va­tel­či­ným právům fak­tic­ky před sou­dem doz­nal. Je­ho opo­zič­ní půso­be­ní dle stěžo­va­tel­ky ne­ní konstruk­tiv­ní. Ja­ko přík­lad uvá­dí kri­ti­ku ze stra­ny ved­lej­ší­ho účas­tní­ka kvů­li údaj­né­mu ne­dos­tat­ku kon­trol­ních me­cha­nismů hos­po­daření měs­ta, na­čež ne­lo­gic­ky na­vá­že po­dá­ním tres­tní­ho ozná­me­ní pro ob­jed­ná­ní audi­tu, te­dy právě jed­no­ho z ta­ko­vých me­cha­nismů, kte­rý však ani stěžo­va­tel­ka neob­jed­na­la. V tom­to směru stěžo­va­tel­ka pou­ka­zu­je na po­dob­né prob­lé­my např. ve městě Frýd­ku-Mís­tku, či již vý­še zmíněném Brun­tá­lu. Ve zbyt­ku stěžo­va­tel­ka od­ká­za­la na svou ús­tav­ní stíž­nost.

 

IV.

Pro­ces­ní před­pok­la­dy říze­ní před Ústav­ním sou­dem

13. Ústav­ní soud po­sou­dil splnění pro­ces­ních před­pok­ladů říze­ní a dospěl k zá­věru, že ús­tav­ní stíž­nost by­la po­dá­na včas op­rávněnou stěžo­va­tel­kou, kte­rá by­la účas­tni­cí říze­ní, v němž by­lo vy­dá­no roz­hod­nu­tí na­pa­de­né ús­tav­ní stíž­nos­tí, a Ústav­ní soud je k je­jí­mu pro­jed­ná­ní přís­luš­ný. Stěžo­va­tel­ka je právně za­stou­pe­na v sou­la­du s po­ža­dav­ky § 29 až 31 zá­ko­na o Ústav­ním sou­du. Stěžo­va­tel­ka vy­čer­pa­la všech­ny zá­kon­né pro­ces­ní prostřed­ky k ochraně své­ho prá­va; ús­tav­ní stíž­nost je přípus­tná (§ 75 od­st. 1 zá­ko­na o Ústav­ním sou­du a con­tra­rio).

 

V.

Po­sou­ze­ní důvod­nos­ti ús­tav­ní stíž­nos­ti

14. Po zvá­že­ní všech vý­še uve­de­ných sku­teč­nos­tí a proz­kou­má­ní přís­luš­né­ho spi­so­vé­ho ma­te­riá­lu dospěl Ústav­ní soud k zá­věru, že ús­tav­ní stíž­nost je důvod­ná.

 

15. Po­su­zo­va­ný případ svědčí o ne­jas­nos­tech práv­ní úp­ra­vy náp­ra­vy új­my, k níž může do­jít v sou­vis­los­ti s prověřová­ním důvod­nos­ti tres­tních ozná­me­ní, kte­rá si­ce neob­sa­hu­jí křivé ob­vinění pod­le tres­tní­ho zá­ko­ní­ku, ale je­jichž ob­sah je přes­to nep­rav­di­vý, ne­bo značně neur­či­tý a neodůvodně­ný, tvoře­ný směsi­cí dojmů a skut­ko­vých domněnek (a to i ob­jek­tivně myl­ných) ozna­mu­jí­cí oso­by, kte­rá přitom na je­jich prověření důrazně tr­vá. Z hle­dis­ka fak­tic­ké kau­za­li­ty je v ta­ko­vých přípa­dech si­ce új­ma na prá­vech vy­šetřova­ných osob způso­be­na pou­ze jed­ná­ním stá­tu, ten se však někdy je­jí­mu vzni­ku může dle ná­zo­ru Ústav­ní­ho sou­du těžko vy­hnout, pro­to­že pl­ní to, k če­mu se ja­ko mo­der­ní stát za­vá­zal. Vy­šetřují­cí or­gá­ny se v po­dob­ných přípa­dech oci­ta­jí v ob­tíž­né si­tua­ci hle­dá­ní vý­cho­dis­ka při res­pek­to­vá­ní ochra­ny zá­klad­ních práv a svo­bod tres­tním ozná­me­ním nedůvodně nařče­ných osob a po­vin­nos­tí od­borně pro­šetřit po­da­né tres­tní ozná­me­ní s oh­le­dem na účel tres­tní­ho říze­ní (§ 1 tres­tní­ho řádu). Předev­ším jsou to však sou­dy, kte­ré jsou za všech okol­nos­tí, a te­dy bez oh­le­du na čin­nost dvou dal­ších slo­žek stát­ní mo­ci, po­vin­ny dle čl. 4 Ústa­vy chrá­nit zá­klad­ní prá­va a svo­bo­dy, a případně na­lézt rov­no­vá­hu při ochraně čas­to proti­chůdných práv­ních zá­jmů. Mo­der­ní stát si ná­ro­ku­je mo­cen­ský mo­no­pol (veřej­ná moc) a za­ka­zu­je své­moc­né jed­ná­ní, popř. ome­zu­je své­po­moc osob souk­ro­mé­ho prá­va na zá­ko­nem přesně de­fi­no­va­né přípa­dy. Pro­to též oče­ká­vá, že ob­ča­né ne­bu­dou „brát prá­vo do svých ru­kou“, nýbrž se bu­dou ob­ra­cet na je­ho or­gá­ny ochra­ny prá­va, a to i po­dá­vá­ním tres­tních ozná­me­ní pod­le pra­vi­del tres­tní­ho řádu. To­mu však mu­sí od­po­ví­dat práv­ní úp­ra­va, popř. pos­tup těchto or­gánů stá­tu v si­tua­ci, kdy mu­sí sou­časně res­pek­to­vat zá­klad­ní prá­va a svo­bo­dy osob, pro­ti kte­rým tres­tní ozná­me­ní směřují a je­jichž prá­va mo­hou být v případě neur­či­tých ne­bo nep­rav­di­vých tres­tních ozná­me­ní fak­tic­ky za­sa­že­na.

 

16. Ve věci roz­ho­du­jí­cí obec­né sou­dy kon­sta­to­va­ly, že exis­ten­ce ná­ro­ku na náh­ra­du ško­dy je dá­na za splnění pod­mí­nek, ji­miž jsou vznik új­my, proti­práv­ní jed­ná­ní, příčin­ná sou­vis­lost me­zi vzni­kem új­my a proti­práv­ním jed­ná­ním a za­viněním, přičemž v po­su­zo­va­ném případě shle­da­ly nesplnění pod­mín­ky proti­práv­ní­ho jed­ná­ní ze stra­ny ved­lej­ší­ho účas­tní­ka a splněním dal­ších pod­mí­nek se pro­to vůbec ne­za­bý­va­ly. Své roz­hod­nu­tí tak za­lo­ži­ly v pod­statě na zá­věru, že za po­dá­ní tres­tní­ho ozná­me­ní pos­tih nepřichá­zí v úva­hu, ne­boť ji­mi nemůže být po­ru­še­na žá­dná práv­ní po­vin­nost.

 

17. Ústav­ní soud přis­tou­pil k věcné­mu po­sou­ze­ní ús­tav­ní přija­tel­nos­ti zá­věrů na­pa­de­né­ho roz­hod­nu­tí. Přitom se ne­mohl zto­tož­nit bez dal­ší­ho s ra­tio­ne de­ci­den­di na­pa­de­né­ho roz­sud­ku, dle nějž po­dá­ní tres­tní­ho ozná­me­ní nemůže před­sta­vo­vat po­ru­še­ní práv­ní po­vin­nos­ti, když žá­dný práv­ní před­pis ne­vy­po­čí­tá­vá pod­mín­ky či před­pok­la­dy, za kte­rých lze tres­tní ozná­me­ní po­dat, a prá­vo po­dat tres­tní ozná­me­ní nel­ze ob­čanům upí­rat. Té­to „imu­ni­za­ci“ ob­sa­hu tres­tní­ho ozná­me­ní však nel­ze s oh­le­dem na sho­ra uve­de­né (sub 15) bez dal­ší­ho přisvědčit, ne­boť nel­ze vy­lou­čit, že ne­jen sub­jek­tiv­ní prá­vo, nýbrž i do­kon­ce zá­ko­nem ulo­že­ná ozna­mo­va­cí po­vin­nost může být zneu­ži­ta k ne­le­gi­tim­ní­mu úče­lu a vy­ko­ná­na v ob­čan­skop­ráv­ních vzta­zích např. v roz­po­ru s dob­rý­mi mra­vy ne­bo ši­ka­nóz­ním způso­bem, te­dy po­ru­še­ním prá­vem sta­no­ve­né po­vin­nos­ti. Z to­ho dle Ústav­ní­ho sou­du třeba zá­sadně do­vo­dit od­povědnost tak­to jed­na­jí­cí oso­by za způso­be­nou új­mu.

 

18. V po­su­zo­va­ném případě je si­tua­ce slo­žitější, ne­boť ved­lej­ší účas­tník (oso­ba po­dá­va­jí­cí tres­tní ozná­me­ní) a stěžo­va­tel­ka (oso­ba nařče­ná a vy­šetřova­ná) nej­sou zdán­livě v bez­prostřed­ním ob­čan­skop­ráv­ním vzta­hu. Do řetězce jed­ná­ní me­zi ni­mi vstu­pu­je stát (po­li­cej­ní or­gán), kte­rý je jed­nak ad­re­sá­tem tres­tní­ho ozná­me­ní, jed­nak or­gá­nem vy­šetřují­cím stěžo­va­tel­ku, když ja­ko mo­der­ní stát na se­be vzal po­vin­nost doh­lí­žet na res­pek­to­vá­ní práv­ní­ho řádu a pos­ky­to­vat ochra­nu právům svý­mi or­gá­ny mo­ci zá­ko­no­dár­né, vý­kon­né a soud­ní (zde zej­mé­na čl. 4 a 90 Ústa­vy, čl. 36 od­st. 1 a 2 Lis­ti­ny) a ja­ko práv­ní stát se za­vá­zal nést za to práv­ní od­povědnost (zejm. čl. 1 od­st. 1 Ústa­vy a čl. 36 od­st. 3 Lis­ti­ny).

 

19. Ústav­ní soud pro­to nemůže přisvědčit ná­zo­ru ok­res­ní­ho sou­du a kraj­ské­ho sou­du, kte­rý vy­lu­ču­je ob­čan­skop­ráv­ní od­povědnost ved­lej­ší­ho účas­tní­ka za jed­ná­ní, kte­rým ozna­čil stěžo­va­tel­ku ja­ko po­dezřelou ze spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu, i když nás­ledně k je­jí­mu pra­vo­moc­né­mu od­sou­ze­ní ne­doš­lo. Rovněž z ju­di­ka­tu­ry Nej­vyš­ší­ho sou­du (viz např. roz­su­dek ze dne 31. 8. 2010 sp. zn. 25 Cdo 297/2009, roz­su­dek vel­ké­ho se­ná­tu tres­tní­ho ko­le­gia Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006 či us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 17. 1. 2007 sp. zn. 7 Tdo 1577/2006), kte­rou kraj­ský soud v na­pa­de­ném roz­sud­ku po­mi­nul, vy­plý­vá, že v přípa­dech po­dá­ní nep­rav­di­vých tres­tních ozná­me­ní, v nichž ozna­mo­va­tel neb­yl od­sou­zen pro křivé ob­vinění, připa­dá v úva­hu je­ho ob­čan­skop­ráv­ní od­povědnost za vznik­lou új­mu, a to do­kon­ce i v přípa­dech, kdy nařče­ná oso­ba by­la nedůvodně ob­viněna ne­bo ob­ža­lo­vá­na, a új­ma na je­jích prá­vech tak vznik­la předev­ším nes­práv­ným pos­tu­pem or­gánů stá­tu. Tím spí­še (a maiori ad mi­nus) je pak dle Ústav­ní­ho sou­du nez­byt­né, aby ta­ko­vá mož­nost exis­to­va­la v přípa­dech osob, vůči kte­rým ani ne­by­lo ob­vinění vzne­se­no. Ta­ko­vou mož­nost mu­sí prověřova­ná oso­ba mít zej­mé­na tam, kde pro­ve­de­ní pr­vot­ních poš­ko­zu­jí­cích po­li­cej­ních pos­tupů (po­dá­vá­ní vy­světle­ní, vy­žá­dá­ní lis­tin, apod.) neš­lo s oh­le­dem na ob­sah tres­tní­ho ozná­me­ní obe­jít. Což může vy­plý­vat i z to­ho, ja­ko v po­su­zo­va­né věci, že na je­jich pro­ve­de­ní oso­ba, kte­rá tres­tní ozná­me­ní po­da­la, důrazně tr­vá, i přes důka­zy svědčí­cí o nedůvod­nos­ti je­jí­ho po­dá­ní. Je pak po­vin­nos­tí soudů po­sou­dit i ty­to as­pek­ty např. z hle­dis­ka jed­ná­ní pro­ti dob­rým mravům.

 

20. Ústav­ní soud po­do­tý­ká, že stěžo­va­tel­ka pou­ka­zo­va­la již v říze­ní o náh­radě ško­dy před ok­res­ním sou­dem na střet svých zá­klad­ních práv a svo­bod a veřej­né­ho zá­jmu. Např. v doplnění své­ho od­vo­lá­ní (č. l. 30 soud­ní­ho spi­su) vý­slovně pou­ka­zu­je na oh­ro­že­ní svých práv ma­jet­ko­vých, ale i zá­sah do lid­ské důstoj­nos­ti, osob­ní cti a dob­ré pověs­ti (byť na čl. 10 od­st. 1 Lis­ti­ny vý­slovně neod­ka­zu­je, stejně ja­ko na § 424 zá­ko­na č. 40/1964 Sb., ob­čan­ský zá­ko­ník, ve znění pozdějších před­pisů, ač­ko­li tres­tní ozná­me­ní by­lo po­dá­no za je­ho účin­nos­ti). Zdůraz­ňu­je, že v je­jím případě se po­dá­ní tres­tní­ho ozná­me­ní je­ví ja­ko čistě úče­lo­vé, ni­čím ne­pod­lo­že­né, a pro­to „mi­ni­málně v roz­po­ru s dob­rý­mi mra­vy“, přičemž ale od­ka­zu­je na § 2 od­st. 3 zá­ko­na č. 89/2012 Sb., ob­čan­ský zá­ko­ník.

 

21. Práv­ní ná­zor kraj­ské­ho sou­du o ne­mož­nos­ti po­ru­še­ní práv­ní po­vin­nos­ti po­dá­ním tres­tní­ho ozná­me­ní tak dle Ústav­ní­ho sou­du opo­mí­jí ne­jen ochra­nu obec­ných zá­sad ob­čan­ské­ho prá­va (zá­kaz jed­ná­ní v roz­po­ru s dob­rý­mi mra­vy, zá­kaz zneu­ži­tí prá­va, apod.), ale ani ne­napl­ňu­je po­ža­dav­ky ochra­ny zá­klad­ních práv a svo­bod. Neod­po­ví­dá ani nepřeko­na­né ap­li­kač­ní praxi Nej­vyš­ší­ho sou­du. Pro­to je třeba při roz­ho­do­vá­ní o od­povědnos­ti ved­lej­ší­ho účas­tní­ka pos­tu­po­vat na zá­kladě skut­ko­vých zjištění, ze kte­rých je třeba do­jít zej­mé­na k zá­věru o způso­be­ní új­my, je­jíž vznik tvr­dí ten, ko­mu mě­la být způso­be­na po­dá­ním tres­tní­ho ozná­me­ní (což zpra­vid­la ne­bu­de dos­ta­čo­vat) a bez­důvod­ným tr­vá­ním na je­ho dal­ším a opa­ko­va­ném pro­šetřová­ní. K ta­ko­vé­mu po­sou­ze­ní čás­tečně přis­tou­pil ok­res­ní soud, kte­rý v od­ůvodnění své­ho roz­sud­ku uvedl, že tres­tní ozná­me­ní stěžo­va­tel­ku (sta­ros­tku ob­ce) ni­jak nes­kan­da­li­zo­va­lo a ne­po­dařilo se jí pro­ká­zat, že úče­lem je­ho po­dá­ní by­lo stěžo­va­tel­ku ura­zit a pok­ra­čo­vat v dlou­ho­do­bých a pok­ra­ču­jí­cích úto­cích vůči je­jí osobě. Ke svým tvr­ze­ním jed­nak stěžo­va­tel­ka dle ok­res­ní­ho sou­du nepřed­lo­ži­la žá­dné důka­zy, a dá­le ja­kož­to oso­ba veřejně čin­ná mu­sí strpět větší mí­ru kri­ti­ky a zá­sahů do své­ho souk­ro­mí. Kraj­ský soud nás­ledně nep­ro­vedl žá­dné dal­ší hod­no­ce­ní pro­ve­de­ných důkazů. Ta­ko­vé hod­no­ce­ní pro­ve­de­ných důkazů shle­dá­vá Ústav­ní soud vzhle­dem k vý­še uve­de­né­mu (sub 22 a 23) ne­dos­ta­teč­ným, zej­mé­na z to­ho důvo­du, že se v pod­statě tý­ká předev­ším otáz­ky vzni­ku ne­ma­jet­ko­vé új­my, kte­rá by­lo vy­lou­če­na ok­res­ním sou­dem k sa­mos­tat­né­mu říze­ní a ne­ní tak předmětem říze­ní před Ústav­ním sou­dem.

 

22. Ne­bu­de-li kraj­ský soud po­va­žo­vat za nut­né od­chý­lit se od sho­ra uve­de­né ju­di­ka­tu­ry Nej­vyš­ší­ho sou­du, je­jíž zá­věry jsou přinej­men­ším ob­dob­né ar­gu­mentům up­latněným stěžo­va­tel­kou [obec­né pod­mín­ky změ­ny ju­di­ka­tu­ry vy­me­zil Ústav­ní soud např. v ná­le­zu ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. III. ÚS 3221/11 (N 216/71 SbNU 531)], měl by ve zno­vuo­tevřeném říze­ní zhod­no­tit, zda skut­ko­vé či práv­ní okol­nos­ti da­né­ho přípa­du vy­lu­ču­jí od­povědnost ved­lej­ší­ho účas­tní­ka, ane­bo zda je ta­to naplněním uve­de­ných čtyř pod­mí­nek dá­na i při ap­li­ka­ci obec­ných práv­ních zá­sad, chrá­ní­cích proti­chůdné či až ko­li­du­jí­cí ús­tav­ní hod­no­ty.

 

23. K pod­mín­ce exis­ten­ce dos­ta­tečně in­ten­ziv­ní új­my v stěžo­va­tel­čině práv­ní sféře Ústav­ní soud kon­sta­tu­je, že vy­dá­ní prostředků na práv­ní po­moc před­sta­vu­je zá­sadně új­mu na ma­jet­ko­vých prá­vech. Vý­jim­ku by tvořilo vy­na­lo­že­ní ta­ko­vých nák­ladů neú­čel­ným způso­bem, kupřík­la­du zce­la zby­tečně, v nepřiměřeném množ­ství, přeh­naně před­časně, od přeh­na­né­ho poč­tu od­bor­níků, kdy­by stěžo­va­tel­ka sa­ma dis­po­no­va­la dos­ta­teč­ným vzdělá­ním, ane­bo apa­rá­tem pra­cov­níků, kteří by jí práv­ní po­moc pos­kyt­li bez­platně, či bez vy­na­lo­že­ní zvláš­tních peněžních prostředků. Uve­de­né je pak třeba hod­no­tit v kon­textu všech okol­nos­tí da­né­ho přípa­du (pos­tup or­gánů čin­ných v tres­tním říze­ní, pos­ta­ve­ní stěžo­va­tel­ky, zá­važ­nost vy­slo­ve­ných nařče­ní, atd.). Tím se po­su­zo­vá­ní exis­ten­ce új­my vel­mi blíz­ce do­tý­ká otáz­ky způso­be­ní vzni­ku ško­dy. Při je­jím ob­jas­ňo­vá­ní je z hle­dis­ka ochra­ny zá­klad­ních práv a svo­bod pod­stat­ná sku­teč­nost, že v případě zá­věru obec­ných soudů o účel­nos­ti vy­na­lo­že­ní uve­de­ných prostředků k za­jištění stěžo­va­tel­či­na ús­tav­ní­ho prá­va na práv­ní po­moc (čl. 37 od­st. 2 Lis­ti­ny) je nez­byt­né způso­be­nou új­mu stěžo­va­tel­ce nah­ra­dit. V práv­ním státě za­lo­že­ném na res­pek­tu k zá­klad­ním právům a svo­bo­dám (srov. čl. 1 od­st. 1 Ústa­vy a čl. 1 Lis­ti­ny) je zá­sadně nepřípust­ný stav, v němž je jed­not­li­vec nu­cen strpět új­mu na svých ús­tav­ních prá­vech v důsled­ku něja­ké­ho proti­práv­ní­ho jed­ná­ní souk­ro­mé oso­by (v po­su­zo­va­né věci ved­lej­ší­ho účas­tní­ka ja­ko po­li­tic­ké­ho sou­peře) a or­gá­nu veřej­né mo­ci, aniž by neměl zá­ro­veň prá­vo na náh­ra­du ta­ko­vé­to új­my pod­le mí­ry je­jich po­dí­lu na vznik­lé škodě. To dle Ústav­ní­ho sou­du rovněž vy­plý­vá z textu a úče­lu čl. 36 od­st. 3 Lis­ti­ny. Vý­jim­ky z té­to zá­sa­dy mo­hou tvořit přípa­dy, kdy do řetězce jed­ná­ní za­sáh­ne tzv. vy­šší moc (vis maior), ne­bo když vznik új­my je okol­nos­tí ne­jas­nou z hle­dis­ka skut­ko­vé­ho a ná­rok na je­jí náh­ra­du tak pro ne­mož­nost zjis­tit skut­ko­vý stav nel­ze přiz­nat. Z roz­hod­nu­tí obou soudů, ani ze spi­so­vé­ho ma­te­riá­lu však žá­dná ta­ko­vá vý­ji­meč­ná okol­nost v da­ném případě nep­ly­ne. Zjis­tí-li te­dy soud bez důvod­ných po­chyb­nos­tí, že řetězcem jed­ná­ní různých sub­jektů prá­va doš­lo po­dá­ním tres­tní­ho ozná­me­ní ke způso­be­ní ús­tavně re­le­van­tní új­my na prá­vech, mu­sí sta­no­vit po­mo­cí ús­tavně kon­for­mní­ho vý­kla­du práv­ních před­pisů po­díl jed­not­li­vých jed­na­jí­cích sub­jektů na vzni­ku ško­dy. Přitom nel­ze vy­lou­čit ani spolu­od­povědnost nařče­né oso­by. Jes­tli­že práv­ní řád a je­ho ap­li­kač­ní praxe ne­da­jí stěžo­va­tel­ce mož­nost zís­kat náh­ra­du új­my souk­ro­mý­mi oso­ba­mi, mu­sí dle Ústav­ní­ho sou­du sub­si­diárně nas­tou­pit od­povědnost stá­tu pod­le čl. 36 od­st. 3 Lis­ti­ny.

 

24. Dal­ší pod­stat­nou okol­nos­tí, s oh­le­dem na hod­no­ty chráněné v čl. 1 od­st. 1 a čl. 5 Ústa­vy a čl. 22 Lis­ti­ny, je to, že stěžo­va­tel­ka a ved­lej­ší účas­tník by­li dlou­ho­době po­li­tic­ký­mi kon­ku­ren­ty ve vol­bách a v or­gá­nech sa­mos­prá­vy měs­ta Třin­ce. Úzkou sou­vis­lost lze pak snad­no na­lézt i me­zi veřej­ným a po­li­tic­kým půso­be­ním stěžo­va­tel­ky a čin­nos­tí, kte­rá jí by­la od­ůvodněním tres­tní­ho ozná­me­ní vy­tý­ká­na ved­lej­ším účas­tní­kem. In­sti­tu­ty tres­tní­ho říze­ní by se nemě­ly stát běžnou sou­čás­tí pok­ra­čo­vá­ní po­li­tic­ké­ho bo­je „ji­ný­mi“ prostřed­ky. To plně od­po­ví­dá zá­sadě sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se, kte­rá má jed­nak ome­zit neú­čel­né vy­nak­lá­dá­ní prostředků kvů­li přeh­naně se roz­šiřují­cí­mu předmětu zá­jmu or­gánů čin­ných v tres­tním říze­ní, a zej­mé­na brá­nit to­mu, aby veš­ke­rá po­li­tic­ká čin­nost by­la těmi­to or­gá­ny průběžně „le­gi­ti­mi­zo­vá­na“ bez to­ho, že jsou dá­ny dos­ta­tečně kon­krét­ní pod­kla­dy, a kde exis­tu­je ji­ný sys­tém náp­ra­vy či kon­tro­ly včetně zís­ká­vá­ní důle­ži­tých in­for­ma­cí (např. ob­čan­skop­ráv­ní soud­ní říze­ní či říze­ní dle zá­ko­na č. 106/1999 Sb., o svo­bod­ném přís­tu­pu k in­for­ma­cím, ve znění pozdějších před­pisů). Z hle­dis­ka ochra­ny zá­klad­ních hod­not čes­ké­ho ús­tav­ní­ho pořád­ku by by­lo nepřípus­tným tren­dem, kdy­by se po­li­cie na zá­kladě vág­ních, či do­kon­ce ob­jek­tivně nep­rav­di­vých podnětů mě­la fak­tic­ky stát bez­plat­nou de­tek­tiv­ní kan­ce­láří k zís­ká­ní in­for­ma­cí o jed­ná­ní po­li­tic­kých opo­nentů. Ač­ko­liv je za pos­tu­py stát­ních or­gánů od­pověd­ný zej­mé­na stát, ne­ní, jak vy­plý­vá z vý­še uve­de­né­ho, vy­lou­če­na ani pa­ra­lel­ní od­povědnost souk­ro­mých osob, je­jichž jed­ná­ní bez­prostředně vy­vo­la­lo reak­ci stá­tu. K na­le­ze­ní ús­tavně přípus­tné a pro všech­ny po­cho­pi­tel­né a před­ví­da­tel­né práv­ní me­to­dy sta­no­vo­vá­ní po­vin­nos­ti nah­ra­dit předmětnou új­mu jsou však přís­luš­né sou­dy v ob­čan­skop­ráv­ním říze­ní (zvláště pak Nej­vyš­ší soud vzhle­dem k us­ta­no­ve­ní § 20 a 21 zá­ko­na č. 6/2002 Sb., o sou­dech, soud­cích, příse­dí­cích a stát­ní správě soudů a o změně někte­rých dal­ších zá­konů, ve znění pozdějších před­pisů).

 

25. Ten­to úkol však sou­dy v na­pa­de­ném říze­ní nespl­ni­ly. S od­ka­zem na právě uve­de­né po­va­žu­je Ústav­ní soud za nut­né ozna­čit za ús­tavně nepřija­tel­ný rovněž zá­věr ok­res­ní­ho sou­du, dle nějž mě­la stěžo­va­tel­ka pro svou veřej­nou po­li­tic­kou čin­nost (bez dal­ší­ho) strpět po­vin­nost pod­ro­bit se bez náh­ra­dy vy­na­lo­že­ných peněžních nák­ladů úkonům tres­tní­ho říze­ní ve­de­né­ho na zá­kladě tres­tní­ho ozná­me­ní. Ten­to zá­věr je pak po­depřen pou­ze obec­ným pou­ka­zem na stěžo­va­tel­či­no veřej­né půso­be­ní, kte­ré­ho se tý­ka­lo i tres­tní ozná­me­ní a vy­šetřová­ní. Ta­ko­vé od­ůvodnění však k přije­tí uve­de­né­ho zá­věru ne­pos­ta­ču­je. Ne­rov­nost v míře přija­tel­nos­ti zá­sahů do ži­vo­ta po­li­tiků se nemůže up­lat­ňo­vat sta­no­vo­vá­ním zce­la no­vých zvláš­tních po­vin­nos­tí, např. nést fi­nan­ční břeme­no za op­rávněnou a důvod­nou ob­ha­jo­bu v tres­tním říze­ní. Le­gi­tim­ním pro­je­vem ta­ko­vé ne­rov­nos­ti je však např. mož­nost větší­ho roz­sa­hu zá­sa­hu do souk­ro­mí po­li­tiků prostřed­nic­tvím ob­sáh­lej­ší­ho in­for­mo­vá­ní o úko­nech v tres­tním říze­ní, jimž se mu­sí pod­ro­bo­vat. Ne­ní-li však veřejně čin­né osobě (tzv. pub­lic fi­gu­res) pos­ky­to­ván z veřej­ných prostředků něja­ký zvláš­tní příp­la­tek na důvod­nou ob­ha­jo­bu v tres­tních věcech, nel­ze zá­ro­veň obecně kon­sta­to­vat, že pou­ze ze sa­mot­né­ho po­li­tic­ké­ho půso­be­ní pro pos­ta­ve­ní ta­ko­vé oso­by vy­plý­vá zá­věr o ne­mož­nos­ti up­lat­nit ná­rok na náh­ra­du nák­ladů vy­na­lo­že­ných na potřeb­nou práv­ní po­moc, popř. i ob­ha­jo­bu (čl. 37 od­st. 2, čl. 40 od­st. 3 Lis­ti­ny). Zá­věr o po­vin­nos­ti veřejně vy­stu­pu­jí­cích osob strpět větší mí­ru kri­ti­ky, kte­rý je v ju­di­ka­tuře Ústav­ní­ho sou­du us­tá­leně potvr­zo­ván [viz např. ná­lez ze dne 3. 2. 2015 sp. zn. II. ÚS 2051/14 (N 23/76 SbNU 325)], tak nes­mí být v úpl­nos­ti vzta­ho­ván na všech­ny po­vin­nos­ti vznik­lé v sou­vis­los­ti s je­jich účas­tí v tres­tním říze­ní.

 

26. Ústav­ní soud po­va­žu­je za potřeb­né zdůraz­nit, že žá­dný z je­ho vý­še uve­de­ných zá­věrů nemůže být vy­klá­dán ja­ko nepřiměřené ome­ze­ní prá­va (v někte­rých zá­ko­nem de­fi­no­va­ných přípa­dech do­kon­ce po­vin­nos­ti – viz též § 1 od­st. 2 tres­tní­ho řádu) ob­rá­tit se s tres­tním ozná­me­ním na or­gá­ny čin­né v tres­tním říze­ní. Prá­vo po­dat a ne­chat pro­šetřit tres­tní ozná­me­ní je na straně přímé obě­ti tres­tné čin­nos­ti do­kon­ce ne­nah­ra­di­tel­nou slož­kou je­jí­ho ús­tav­ní­ho prá­va na účin­né vy­šetřová­ní [srov. např. us­ne­se­ní Ústav­ní­ho sou­du ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13, ná­le­zy ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691) ne­bo ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. III. ÚS 1716/16 – všech­na roz­hod­nu­tí Ústav­ní­ho sou­du jsou dos­tup­ná na http://na­lus.usoud.cz]. V os­tat­ních přípa­dech pak před­sta­vu­je důle­ži­té zá­kon­né prá­vo, kte­ré je od­ra­zem veřej­né­ho zá­jmu na pro­šetření spo­le­čen­sky nej­škod­livějších jed­ná­ní ci­vi­li­zo­va­ným způso­bem. Kaž­dý si však mu­sí být vědom, že může být vo­lán k od­povědnos­ti za jed­ná­ní, kte­ré ne­be­re, ať už ko­ná­ním či ne­ko­ná­ním, přiměřené oh­le­dy na ús­tavně ga­ran­to­va­ná prá­va os­tat­ních členů spo­leč­nos­ti.

 

27. To­to po­je­tí ge­ne­rál­ní pre­ven­ce, ap­li­ko­va­né us­tá­leně obec­ný­mi sou­dy, přev­zal do své­ho znění i no­vý ob­čan­ský zá­ko­ník (srov. us­ta­no­ve­ní § 2900 a násl. zá­ko­na č. 89/2012 Sb., ob­čan­ský zá­ko­ník). Rovněž ta­to sku­teč­nost je dle Ústav­ní­ho sou­du v pro­jed­ná­va­né věci re­le­van­tní (§ 3030 ob­čan­ské­ho zá­ko­ní­ku), ne­boť ved­lej­ší účas­tník se po­dá­ním tres­tní­ho ozná­me­ní ne­po­chybně ne­do­má­hal ochra­ny vlas­tních či ci­zích ús­tav­ních práv, nýbrž jím upřed­nos­tňo­va­né po­do­by veřej­né­ho zá­jmu (s vý­znam­ným po­li­tic­kým pr­vkem), na je­hož ochra­nu ji­ný­mi dos­tup­ný­mi prostřed­ky pod­le zjištění soudů zce­la re­zig­no­val, přes­to­že byl sám no­si­te­lem veřej­né fun­kce a měl mož­nost po­ža­do­va­né in­for­ma­ce zís­kat i ji­ným pos­tu­pem. Půjde tak o po­sou­ze­ní rovněž ta­ko­vých kri­té­rií, ja­ký­mi jsou pos­ta­ve­ní, zna­los­ti a mo­tiv oso­by po­dá­va­jí­cí tres­tní ozná­me­ní, ne­boť někte­ré oso­by ne­ma­jí (ne­mo­hou mít) přímou zna­lost o udá­los­ti, někte­ré nao­pak ma­jí vlas­tní důvo­dy „up­ra­vit si“ in­for­ma­ci, ane­bo z je­jí­ho up­ra­ve­ní přímo těží, dá­le o vy­na­lo­že­ní úsi­lí a kon­krét­ních kroků k ověření prav­di­vos­ti in­for­ma­ce, zvláště jsou-li zjev­né a snad­no dos­tup­né. Dá­le bu­de třeba vzít v úva­hu např. sta­tus in­for­ma­ce (je­jí zveřejnění a je­jí ro­li ve veřej­ném dis­kur­su, prověřová­ní přís­luš­ný­mi or­gá­ny apod.). Ko­nečně ne­bu­de bez vý­zna­mu to, zda by­la s předmětem tres­tní­ho ozná­me­ní předem kon­fron­to­vá­na nařče­ná oso­ba apod.

 

28. To­li­ko pro úpl­nost se uvá­dí, že řadu ná­mi­tek a ar­gu­mentů stěžo­va­tel­ka uved­la ke vzni­ku ne­ma­te­riál­ní új­my (kupřík­la­du stig­ma­ti­za­ce nařče­né oso­by, ztrá­ty ča­su a pra­cov­ních příle­ži­tos­tí, atd.), zřejmě ve sna­ze přesvědčit Ústav­ní soud o nut­nos­ti na­le­ze­ní co nej­šir­ší­ho řeše­ní všech sou­vi­se­jí­cích prob­lémů. Jak­ko­liv po­va­žu­je Ústav­ní soud vy­řeše­ní těchto otá­zek za vel­mi důle­ži­té s oh­le­dem na potřebu na­le­ze­ní a vy­me­ze­ní zá­klad­ních měřítek je­jich hod­no­ce­ní, nepřik­ro­čil k je­jich po­sou­ze­ní v říze­ní o po­su­zo­va­né ús­tav­ní stíž­nos­ti, ne­boť ta směřuje pou­ze pro­ti roz­sud­ku, jímž by­lo roz­hod­nu­to o stěžo­va­tel­čině ná­ro­ku na náh­ra­du új­my ma­jet­ko­vé, jak­ko­li jde o vzá­jemně sou­vi­se­jí­cí věci.

 

VI.

Zá­věr

 

29. Na­pa­de­ným roz­sud­kem kraj­ské­ho sou­du doš­lo k po­ru­še­ní stěžo­va­tel­či­na ús­tavně za­ru­če­né­ho prá­va na ochra­nu vlas­tnic­ké­ho prá­va pod­le čl. 11 od­st. 1 Lis­ti­ny a prá­va na soud­ní ochra­nu pod­le čl. 36 od­st. 1 Lis­ti­ny. Ústav­ní soud bez nařizo­vá­ní ús­tní­ho jed­ná­ní po­da­né ús­tav­ní stíž­nos­ti pod­le § 82 od­st. 1 a od­st. 2 písm. a) zá­ko­na o Ústav­ním sou­du vy­hověl a na­pa­de­ný roz­su­dek kraj­ské­ho sou­du pod­le § 82 od­st. 3 písm. a) zá­ko­na o Ústav­ním sou­du zru­šil.

 

Pou­če­ní: Pro­ti roz­hod­nu­tí Ústav­ní­ho sou­du se nel­ze od­vo­lat.

V Brně dne 5. zá­ří 2017

Jan Fi­lip

 

 

 

Diskusia