Právny nástupca poškodeného v trestnom konaní a súhlas podľa § 211 ods. 1 Tr. por.

Práv­na ve­ta (v zá­tvor­ke sú uve­de­né re­le­van­tné us­ta­no­ve­nia Tres­tné­ho po­riad­ku Slo­ven­skej re­pub­li­ky):

Práv­ní nás­tup­nic­tví (suk­ce­se) up­ra­ve­né v § 45 od­st. 3 tr. ř. (§ 48 ods. 4 Tr. por. Slo­ven­skej re­pub­li­ky) je ome­ze­no pou­ze a vý­slovně na dva ná­ro­ky, a to up­latnění ná­ro­ku na náh­ra­du ško­dy ne­bo na vy­dá­ní bez­důvod­né­ho obo­ha­ce­ní (v Slo­ven­skej re­pub­li­ke len na ná­rok na náh­ra­du ško­dy). Je­nom ve vzta­hu k těmto ná­rokům přechá­ze­jí prá­va, kte­rá ten­to zá­kon přiz­ná­vá poš­ko­ze­né­mu, na je­ho práv­ní­ho nás­tup­ce. Žá­dné dal­ší ná­ro­ky, resp. žá­dná dal­ší prá­va, zej­mé­na prá­vo udělit ne­bo od­epřít souh­las s tres­tním stí­há­ním pod­le § 163 od­st. 1 tr. ř. (§ 211 ods. 1 Tr. por. Slo­ven­skej re­pub­li­ky) ne­mo­hou ply­nout z ta­ko­vé­ho nás­tup­nic­tví.

7 Tdo 682/2016-59

U S N E S E N Í

Nej­vyš­ší soud pro­jed­nal v ne­veřej­ném za­se­dá­ní dne 27. čer­ven­ce 2016 v Brně do­vo­lá­ní ob­viněných G. A., a D. T., pro­ti us­ne­se­ní Vr­chní­ho sou­du v Olo­mou­ci ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 3 To 42/2015, v tres­tní věci ve­de­né u Kraj­ské­ho sou­du v Os­travě pod sp. zn. 50 T 3/2014, a roz­hodl tak­to:


Pod­le § 265i od­st. 1 písm. e) tr. ř. se do­vo­lá­ní ob­viněných G. A. a D. T. od­mí­ta­jí.

O d ů v o d n ě n í :

Kraj­ský soud v Os­travě roz­sud­kem ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 50 T 3/2014, uz­nal ob­viněné G. A., D. T. a ob­chod­ní spo­leč­nost VTI In­teg­ra Sys­tem, s. r. o., všech­ny vin­ný­mi zvlášť zá­važ­ným zlo­či­nem pod­vo­du pod­le § 209 od­st. 1, od­st. 5 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku, kte­rý pod­le skut­ko­vých zjištění sou­du spá­cha­li tím, že

ob­vinění G. A. a D. T. spo­lečně po před­cho­zí do­hodě, s cí­lem vy­lá­kat fi­nan­ční prostřed­ky pod zá­min­kou do­dá­ní zbo­ží a neop­rávněně se tak obo­ha­tit, ob­vině­ný G. A. ja­ko je­di­ný jed­na­tel a je­di­ný spo­leč­ník ob­chod­ní spo­leč­nos­ti VTI In­teg­ra Sys­tem, s. r. o., se síd­lem Os­tra­va-Rad­va­ni­ce, Pi­kar­tská 1337/7, IČ: 294 58 234, za­lo­že­né dne 8. 11. 2012, po­té, co po před­cho­zí dom­luvě ob­viněné­ho D. T. s jed­na­te­lem ob­chod­ní spo­leč­nos­ti KMJS DUO SERVIS, s. r. o., se síd­lem Os­tra­va-Hoš­ťál­ko­vi­ce, Šves­tko­vá 418/6, J. S., spo­leč­nost VTI In­teg­ra Sys­tem, s. r. o., v něko­li­ka přípa­dech řádně do­da­la spo­leč­nos­ti KMJS DUO SERVIS, s. r. o., za­stou­pe­né jed­na­te­lem J. S., to­ne­ry do tis­ká­ren v hod­notě 696 474 EUR, čímž vzbu­di­la u to­ho­to ob­chod­ní­ho par­tne­ra do­jem so­lid­nos­ti, dne 23. 1. 2013 za­slal z emai­lo­vé ad­re­sy spo­leč­nos­ti VTI In­teg­ra Sys­tem, s. r. o., vtiin­teg­ra@sez­nam.cz na emai­lo­vou ad­re­su spo­leč­nos­ti KMJS DUO SERVIS, s. r. o., na­bíd­ku zbo­ží - to­nerů do tis­ká­ren v ceně 196 653,56 EUR včetně DPH, a to v době, kdy již jed­nal o pro­de­ji ob­chod­ní­ho po­dí­lu I. Z., a ta­to sku­teč­nost by­la J. S. za­ml­če­na, na­čež spo­leč­nost KMJS DUO SERVIS, s. r. o., na­bíd­ku té­hož dne ak­cep­to­va­la, a dne 25. 1. 2013 účet­ní té­to fir­my (správně má být: spo­leč­nos­ti) bez­ho­to­vos­tním převo­dem z úč­tu č. … ve­de­né­ho u Raif­fei­sen­bank, a. s., převed­la na účet spo­leč­nos­ti VTI In­teg­ra Sys­tem, s. r. o., č. úč­tu … ve­de­ný u Raif­fei­sen­bank, a. s., čás­tku 196 653,56 EUR, tj. 5 035 314,40 Kč, čímž by­la uh­ra­ze­na zá­lo­ho­vá fak­tu­ra č. … vy­sta­ve­ná do­da­va­te­lem spo­leč­nos­tí VTI In­teg­ra Sys­tem, s. r. o., na od­běra­te­le spo­leč­nost KMJS DUO SERVIS, s. r. o., dne 23. 1. 2013 se splat­nos­tí dne 28. 1. 2013 na čás­tku 196 653,56 EUR, a po­té, co byl ob­vině­ný D. T. te­le­fo­nic­ky upo­zorněn J. S. na převod té­to čás­tky, fi­nan­ční ho­to­vost ve vý­ši 4 900 000 Kč z úč­tu spo­leč­nos­ti VTI In­teg­ra Sys­tem, s. r. o., dne 25. 1. 2013 vy­bral ob­vině­ný G. A. za dop­ro­vo­du ob­viněné­ho D. T., a nás­ledně vy­bra­né fi­nan­ční prostřed­ky pou­ži­li pro vlas­tní potřebu, aniž by by­lo po­ža­do­va­né zbo­ží spo­leč­nos­ti KMJS DUO SERVIS, s. r. o., do­dá­no, přičemž dne 31. 1. 2013 ob­vině­ný G. A. převedl ob­chod­ní po­díl ve spo­leč­nos­ti VTI In­teg­ra Sys­tem, s. r. o., na I. Z., oso­bu nez­na­lou pod­ni­ká­ní, a tím­to jed­ná­ním způso­bi­li poš­ko­ze­né spo­leč­nos­ti KMJS DUO SERVIS, s. r. o., ško­du ve vý­ši 5 035 314,40 Kč,

Ob­vině­ný G. A. byl za zvlášť zá­važ­ný zlo­čin pod­vo­du od­sou­zen pod­le § 209 od­st. 5 tr. zá­ko­ní­ku k tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní pět roků. Pod­le § 56 od­st. 2 písm. c) tr. zá­ko­ní­ku byl pro vý­kon tres­tu za­řazen do vězni­ce s os­tra­hou. Pod­le § 73 od­st. 1, od­st. 3 tr. zá­ko­ní­ku mu byl ulo­žen trest zá­ka­zu čin­nos­ti spo­čí­va­jí­cí v zá­ka­zu pod­ni­ká­ní s předmětem čin­nos­ti vý­ro­ba, ob­chod a služ­by, a dá­le v zá­ka­zu vý­ko­nu fun­kce sta­tu­tár­ní­ho or­gá­nu a čle­na sta­tu­tár­ní­ho or­gá­nu v ob­chod­ních spo­leč­nos­tech a druž­stvech na do­bu čtyř let. Pod­le § 70 od­st. 1 písm. d) tr. zá­ko­ní­ku mu byl ulo­žen trest pro­pad­nu­tí věci ne­bo ji­né ma­jet­ko­vé hod­no­ty, a to osob­ní­ho mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la zn. AUDI A4 AVANT bí­lé bar­vy, RZ …, VIN kó­du: …, re­gis­tro­va­né­ho na ob­viněné­ho G. A., ulo­že­né­ho v AUTO­SERVIS­U PRO­CAR – D. B., Bo­hu­mín­ská 140, Os­tra­va – Mug­li­nov, pro­vo­zov­na Ge­bauero­va 20, Os­tra­va – Přívoz.

Ob­vině­ný D. T. byl za zvlášť zá­važ­ný zlo­čin pod­vo­du od­sou­zen pod­le 209 od­st. 5 tr. zá­ko­ní­ku k tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní pě­ti roků. Pod­le § 56 od­st. 2 písm. c) tr. zá­ko­ní­ku byl pro vý­kon tres­tu za­řazen do vězni­ce s os­tra­hou. Pod­le § 70 od­st. 1 písm. c) tr. zá­ko­ní­ku mu byl ulo­žen trest pro­pad­nu­tí věci ne­bo ji­né ma­jet­ko­vé hod­no­ty, a to fi­nan­ční ho­to­vos­ti ve vý­ši 470.000 Kč ulo­že­né na de­po­zit­ním úč­tu Kraj­ské­ho sou­du v Os­travě u Čes­ké ná­rod­ní ban­ky, a. s., č. …. Pod­le 70 od­st. 1 písm. d) tr. zá­ko­ní­ku byl ob­viněné­mu ulo­žen trest pro­pad­nu­tí věci ne­bo ji­né ma­jet­ko­vé hod­no­ty, a to osob­ní­ho mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la zn. FORD MON­DEO, čer­né me­ta­lí­zy, RZ …, VIN kó­du: …, re­gis­tro­va­né­ho na ob­viněné­ho D. T., ulo­že­né­ho v AUTO­SERVIS­U PRO­CAR – D. B., Bo­hu­mín­ská 140, Os­tra­va – Mug­li­nov, pro­vo­zov­na Ge­bauero­va 20, Os­tra­va – Přívoz.

Ob­viněná práv­nic­ká oso­ba, ob­chod­ní spo­leč­nost VTI In­teg­ra Sys­tem, s. r. o., by­la od­sou­ze­na pod­le 16 od­st. 1 zá­ko­na č. 418/2011 Sb., o tres­tní od­povědnos­ti práv­nic­kých osob a říze­ní pro­ti nim, k tres­tu zru­še­ní práv­nic­ké oso­by.

Pod­le § 101 od­st. 2 písm. b) tr. zá­ko­ní­ku soud roz­hodl o za­brá­ní osob­ní­ho mo­to­ro­vé­ho vo­zid­lo zn. MER­CE­DES-BENZ E320 CDI, čer­né me­ta­lí­zy, RZ …, VIN kó­du: …, re­gis­tro­va­né­ho na A. A., ulo­že­né v AUTO­SERVIS­U PRO­CAR – D. B., Bo­hu­mín­ská 140, Os­tra­va – Mug­li­nov, pro­vo­zov­na Ge­bauero­va 20, Os­tra­va – Přívoz.

Pod­le § 229 od­st. 1 tr. ř. by­la poš­ko­ze­ná A. A., tr­va­le by­tem F.-M., Č., od­ká­zá­na s ná­ro­kem na náh­ra­du ško­dy na říze­ní ve věcech ob­čan­skop­ráv­ních.

Vr­chní soud v Olo­mou­ci us­ne­se­ním ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 3 To 42/2015, pod­le § 256 tr. ř. za­mítl od­vo­lá­ní ob­viněných G. A., D. T., poš­ko­ze­né a sou­časně zú­častněné oso­by A. A.

Ob­vině­ný G. A. po­dal pro­ti to­mu­to us­ne­se­ní prostřed­nic­tvím ob­háj­ce Mgr. Jiřího Jež­ka včas do­vo­lá­ní opí­ra­jí­cí se o do­vo­la­cí důvo­dy § 265b od­st. 1 písm. a) a g) tr. ř. Ob­vině­ný na­mítl s od­ka­zem na do­vo­la­cí důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. a) tr. ř., že pro­ti němu by­lo ve­de­no tres­tní stí­há­ní, ač­ko­liv by­lo pod­le zá­ko­na nepřípus­tné. Z ob­sa­hu od­ůvodnění do­vo­la­cí­ho důvo­du je zřej­mé, že jde o důvod do­vo­lá­ní pod­le § 265b od­st. 1 písm. e) tr. ř., a ni­ko­liv o nes­právně ozna­če­ný do­vo­la­cí důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. a) tr. ř. Ob­vině­ný vy­tý­ká, že pro­ti němu nemělo být ve­de­no tres­tní stí­há­ní ze dvou důvodů: jed­nak pro­to, že (je­di­ná) poš­ko­ze­ná A. A. vy­slo­vi­la ne­souh­las s je­ho tres­tním stí­há­ním, a jed­nak pro­to, že je­ho tres­tní stí­há­ní by­lo v roz­po­ru se zá­sa­dou ul­ti­ma ra­tio. Dá­le do­vo­la­tel na­mí­tá, že sku­tek pop­sa­ný ve vý­ro­ku roz­hod­nu­tí ne­ní tres­tným či­nem; z opatr­nos­ti na­mí­tá též ji­né nes­práv­né práv­ní po­sou­ze­ní věci, po­kud jde o vý­ši ško­dy, kte­ré má do­pad na práv­ní kva­li­fi­ka­ci či­nu. Nes­práv­né hmotněpráv­ní po­sou­ze­ní věci spatřuje do­vo­la­tel též v nes­práv­ném vy­hod­no­ce­ní pod­mí­nek pro ulo­že­ní tres­tu pro­pad­nu­tí věci. Kromě to­ho vy­tý­ká extrém­ní roz­por me­zi pro­ve­de­ný­mi důka­zy a skut­ko­vý­mi zá­věry sou­du. Ná­mit­ky pod­robně roz­vedl nás­le­du­jí­cím způso­bem.

K důvo­du do­vo­lá­ní pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř. ob­vině­ný předev­ším na­mítl, že sku­tek byl nes­právně kva­li­fi­ko­ván ja­ko zvlášť zá­važ­ný zlo­čin pod­vo­du pod­le § 209 od­st. 1, od­st. 5 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku, pro­to­že po­pis skut­ku pod­le je­ho ná­zo­ru ne­vy­jadřuje všech­ny zna­ky skut­ko­vé pod­sta­ty to­ho­to tres­tné­ho či­nu, zej­mé­na chy­bí po­pis za­vinění, ale i ob­jek­tiv­ní strán­ky tres­tné­ho či­nu. Jed­ná­ní ob­viněných mělo spo­čí­vat v tom, že do­vo­la­tel údajně za­slal 23. 1. 2013 e-mai­lem na­bíd­ku zbo­ží v době, kdy jed­nal o pro­de­ji ob­chod­ní­ho po­dí­lu spo­leč­nos­ti, a ad­re­sá­to­vi e-mai­lu tu­to sku­teč­nost za­ml­čel. Za­ml­če­ní ta­ko­vé okol­nos­ti nemůže napl­ňo­vat znak pod­vod­né­ho jed­ná­ní, ne­boť ani sa­mot­ný převod ob­chod­ní­ho po­dí­lu ne­mohl způso­bit ško­du spo­leč­nos­ti KMJS DUO SERVIS, s. r. o. I v případě, po­kud by skut­ko­vá vě­ta roz­sud­ku by­la for­mu­lo­vá­na řádně, ne­jed­na­lo by se o zvlášť zá­važ­ný zlo­čin pod­vo­du pod­le § 209 od­st. 1, od­st. 5 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku, ne­boť ško­da ne­do­sa­ho­va­la pě­ti mi­lionů ko­run. Za ško­du spo­leč­nos­ti KMJS DUO SERVIS, s. r. o., nemůže být po­va­žo­vá­na čás­tka 196 653,56 EUR včetně DPH, ale DPH je nut­no od­ečíst. Ten­to roz­díl má přitom kva­li­fi­kač­ní vý­znam, ne­boť ško­da tím kles­ne vý­znam­ným způso­bem pod hra­ni­ci pě­ti mi­lionů ko­run (při 21% DPH bu­de ško­da či­nit cca čtyři mi­lio­ny). K otáz­ce vý­še ško­dy a za­po­čí­tá­vá­ní DPH, od­ká­zal na roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3039/2011.

Ob­vině­ný na zá­kladě to­ho­to do­vo­la­cí­ho důvo­du na­mítl, že sou­dy nes­právně vy­hod­no­ti­ly pod­mín­ky pro ulo­že­ní tres­tu pro­pad­nu­tí věci pod­le § 70 od­st. 1 písm. c) tr. zá­ko­ní­ku, pro­to­že vo­zid­lo nab­yl od před­chá­ze­jí­cí­ho vlas­tní­ka ještě před skut­kem, za kte­rý byl od­sou­zen. Nes­práv­né hmotně práv­ní po­sou­ze­ní věci shle­dá­vá v tom, že údaj ve vel­kém tech­nic­kém průka­zu k vo­zid­lu nep­ro­ka­zu­je okam­žik na­by­tí vo­zid­la, pro­to­že ani zá­pis v re­gis­tru mo­to­ro­vých vo­zi­del ne­má kon­sti­tu­tiv­ní účin­ky a jde pou­ze o evi­den­ci vo­zi­del. Od­ká­zal při tom na roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 4 Tdo 521/2009.

Ob­vině­ný ta­ké na­mítl, že v je­ho tres­tní věci mě­la být ap­li­ko­vá­na zá­sa­da ul­ti­ma ra­tio. Vý­slovně uvedl, že oba ob­vinění a poš­ko­ze­ná A. A. jsou fak­tic­ky jed­na ro­di­na a poš­ko­ze­ná pro­je­vi­la opa­ko­vaně a zce­la jasně ne­souh­las z je­ho tres­tním stí­há­ním. Pod­le ob­viněné­ho je nut­no zá­sa­du sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se vy­klá­dat tak, že k ochraně de­mok­ra­tic­ké­ho stát­ní­ho a spo­le­čen­ské­ho říze­ní práv a svo­bod jed­not­livců a ochraně je­jich ži­vo­ta, zdra­ví a ma­jet­ku je třeba pou­ží­vat předev­ším mi­mot­res­tní prostřed­ky.

Ob­vině­ný vznesl vý­hra­du extrém­ní­ho roz­po­ru me­zi pro­ve­de­ný­mi důka­zy a skut­ko­vý­mi zá­věry soudů. Pou­ká­zal na to, že svědek J. S., bý­va­lý jed­na­tel spo­leč­nos­ti KMJS DUO SERVIS, s. r. o., vy­pověděl, že veš­ke­ré ob­cho­dy do­jed­ná­val s ob­viněným D. T., kte­rý byl ta­ké příto­men při předá­ní zbo­ží, na roz­díl od do­vo­la­te­le, kte­rý mu neb­yl nik­dy příto­men. Ob­vině­ný D. T. ta­ké svědku J. S. sdělil, že spo­leč­nost VTI In­teg­ra Sys­tem, s. r. o., je je­ho, ale má něja­ké prob­lé­my, a pro­to ji nemůže mít nap­sa­nou na se­be a nap­sal ji na švag­ra (do­vo­la­te­le). Svědek J. S. ta­ké uvedl, že když se u pos­led­ní­ho ob­cho­du ne­doč­kal zbo­ží a zjis­til, že ob­vině­ný D. T. mu nez­ve­dá te­le­fo­ny ani ne­ní do­ma, nejpr­ve vy­hle­dal do­vo­la­te­le, kte­rý mu řekl, že pod­le instruk­cí ob­viněné­ho D. T. vy­bral pe­ní­ze, kte­ré mu předal. Na žá­dost svědka do­vo­la­tel nás­le­du­jí­cí den po­dep­sal spo­leč­nos­ti KMJS DUO SERVIS, s. r. o., směnku na 5 000 000 Kč. Ty­to sku­teč­nos­ti jsou v roz­po­ru se zá­věrem sou­du, že do­vo­la­tel byl na pod­vo­du dom­lu­ven s ob­viněným D. T. Na­lé­za­cí soud v tom­to směru vy­chá­zel údajně z od­pos­le­chu a zá­zna­mu te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu. Dal­ší ná­mit­ky vznesl k pro­vádění důkazů od­pos­le­chy a zá­zna­my te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu a do­dal, že „nastr­če­nost“ do­vo­la­te­le ja­ko jed­na­te­le „na oko“ vy­plý­vá i z os­tat­ních pro­ve­de­ných důkazů, a pro­to skut­ko­vé zá­věry sou­du oh­ledně za­vinění do­vo­la­te­le, je­ho in­for­mo­va­nos­ti a do­ho­dy se spolu­ob­viněným D. T. je nut­no hod­no­tit ja­ko extrém­ní roz­por me­zi důka­zy a skut­ko­vý­mi zá­věry.

K do­vo­la­cí­mu důvo­du pod­le § 265b od­st. 1 písm. e) tr. ř. ob­vině­ný uvedl, že poš­ko­ze­nou v tres­tním říze­ní by­la A. A., kte­rá je je­ho ses­trou a opa­ko­vaně sdělo­va­la or­gánům čin­ným v tres­tním říze­ní, že ne­souh­la­sí s tres­tním stí­há­ním své­ho brat­ra G. A. Poš­ko­ze­nou se sta­la ne­jen převo­dem poh­le­dáv­ky KMJS DUO SERVIS, s. r. o., na náh­ra­du ško­dy, ale zej­mé­na tím, že doš­lo k převo­du jmění uve­de­né spo­leč­nos­ti na je­di­né­ho spo­leč­ní­ka, kte­rým by­la právě A. A., čímž doš­lo k tran­sfor­ma­ci (přeměně) jed­né oso­by v oso­bu dru­hou pod­le zá­ko­na č. 125/2008 Sb., o přeměnách ob­chod­ních spo­leč­nos­tí a druž­stev.

Vr­chní soud v Olo­mou­ci však po­sou­dil je­jí jed­ná­ní nás­le­dovně: „Z poh­le­du těchto zá­sad a vý­kla­do­vých pra­vi­del, na nichž je v Čes­ké re­pub­li­ce za­lo­že­no po­su­zo­vá­ní všech práv­ních vztahů, je dle od­vo­la­cí­ho sou­du zce­la zřetel­né, že úče­lem uzavření ce­lé­ho sou­bo­ru smluv­ních zá­vazků ne­by­lo nic ji­né­ho, než zneu­ži­tí je­jich vý­sledků k po­ku­su o ap­li­ka­ci prá­va A. A. na vy­jádření ne­souh­la­su s tres­tním stí­há­ním obou ob­ža­lo­va­ných. J. S. ja­ko před­sta­vi­tel dru­hé stra­ny smluv­ních ujed­ná­ní zjevně ne­pos­tu­po­val na zá­kladě zce­la svo­bod­né vů­le.“ (srov. str. 19 na­pa­de­né­ho us­ne­se­ní, 2. až 3. řádek sho­ra).

Pod­le Vr­chní­ho sou­du v Olo­mou­ci je třeba vy­klá­dat § 45 od­st. 3 tr. ř. tak, že do­pa­dá pou­ze na přechod prá­va, ni­ko­li na převod prá­va. Od­vo­la­cí soud „je přesvědčen, že us­ta­no­ve­ní o přecho­du práv poš­ko­ze­né­ho na je­ho práv­ní­ho nás­tup­ce mu­sí být vy­klá­dán v sou­vis­los­ti s úče­lem sa­mot­né­ho tres­tní­ho říze­ní, je­hož ne­díl­nou sou­čás­tí je i říze­ní ad­hez­ní. Slou­ží tak vý­hradně k za­jištění práv sub­jektů, na něž v důsled­ku ob­jek­tiv­ních sku­teč­nos­tí prá­va původ­ní­ho poš­ko­ze­né­ho přeš­ly napřík­lad v důsled­ku úmr­tí fy­zic­ké oso­by, zá­ni­ku práv­nic­ké oso­by, změně oso­by (ces­sio ex le­ge), např. přecho­du práv na po­jiš­ťov­nu či zdra­vot­ní po­jiš­ťov­nu apod. Jed­ná se te­dy vždy o přechod práv na zá­kladě ob­jek­tiv­ní sku­teč­nos­ti (např. úmr­tí poš­ko­ze­né­ho, vý­pla­ta po­jis­tné­ho na zá­kladě po­jis­tných a zá­kon­ných pod­mí­nek, změna práv­ní­ho sub­jek­tu v je­ho náz­vu, rozděle­ním či slou­če­ním spo­leč­nos­ti, apod.), byť i smluv­ním pos­tu­pem, je­hož úče­lem ov­šem ne­ní převod práv ke kon­krét­ní poh­le­dáv­ce z náh­ra­dy ško­dy. Do­ho­da o pos­tou­pe­ní poh­le­dáv­ky je fak­tic­kým převo­dem pod­lo­že­ným zá­kon­ný­mi pod­mín­ka­mi pod­le § 1879 a násl. no­vé­ho ob­čan­ské­ho zá­ko­ní­ku, umož­ňu­jí­cí zá­měnu v osobě věřite­le. Je za­lo­že­na na smluv­ní vol­nos­ti umož­ňu­jí­cí ob­chod s poh­le­dáv­ka­mi za pod­mí­nek, jež se ob­sa­hu zá­klad­ní­ho vy­me­ze­ní pod­sta­ty poj­mu poš­ko­ze­né­ho i úče­lu za­jištění je­ho pro­ces­ních práv v tres­tním říze­ní zce­la vy­my­ka­jí.“ Pod­le ná­zo­ru od­vo­la­cí­ho sou­du poš­ko­ze­ná „zce­la úče­lově ob­chá­ze­la zá­kon“ a nemě­la být ja­ko poš­ko­ze­ná vůbec připuštěna k tres­tní­mu říze­ní. Od­vo­la­cí soud ar­gu­men­to­val tím, že prá­vo na vy­jádření souh­la­su s tres­tním stí­há­ním pod­le § 163 tr. ř. poš­ko­ze­né nepřís­lu­ší, ne­boť jde o prá­vo osob­nos­tní, kte­ré nepřechá­zí na práv­ní­ho nás­tup­ce pod­le § 45 od­st. 3 tr. ř. Ta­ko­vé prá­vo nev­znik­lo ani spo­leč­nos­ti KMJS DUO SERVIS, s. r. o., a pro­to je ne­moh­la na­být ani A. A.

Do­vo­la­tel pou­ká­zal na to, že Nej­vyš­ší soud ju­di­ko­val ve věci sp. zn. 3 Tdo 709/2010, že § 163 od­st. 1 tr. ř. se neup­lat­ní teh­dy, je-li poš­ko­ze­ným práv­nic­ká oso­ba, ne­boť u ní nepřipa­dá v úva­hu uži­tí § 100 od­st. 2 tr. ř. Po­kud jde o obec­nou mož­nost to­ho, aby práv­nic­ká oso­ba by­la ve vzta­hu oso­by blíz­ké k osobě fy­zic­ké, by­lo již před no­vou ci­vilně práv­ní úp­ra­vou ju­di­ko­vá­no, že ta­ko­vý vztah je mož­ný (srov. č. 53/2004 Sb. rozh. obč. ne­bo sp. zn. 29 Cdo 4822/2008, pub­li­ko­va­né pod č. 9 in Soud­ní ju­di­ka­tu­ra, roč. 2010). Ob­vině­ný zmí­nil, že účin­nos­tí zá­ko­na č. 418/2011 Sb., o tres­tní od­povědnos­ti práv­nic­kých osob a říze­ní pro­ti nim, se změni­ly před­pok­la­dy, z nichž vy­chá­zel ná­zor Nej­vyš­ší­ho sou­du for­mu­lo­va­ný v roz­hod­nu­tí sp. zn. 3 Tdo 709/2010. Do­vo­la­tel ne­souh­la­sí ani s tou čás­tí úva­hy Vr­chní­ho sou­du v Olo­mou­ci, kte­rá od­ka­zu­je na § 45 od­st. 3 tr. ř., o ne­mož­nos­ti přecho­du prá­va, ne­boť v případě poš­ko­ze­né se jed­ná o tran­sfor­ma­ci oso­by, ni­ko­li o převod či přechod na oso­bu od­liš­nou. Ob­vině­ný je přesvědčen, že poš­ko­ze­né A. A. přís­lu­še­lo prá­vo pod­le § 163 od­st. l tr. ř., a pro­to­že vy­jádři­la ne­souh­las s je­ho tres­tním stí­há­ním, by­lo je­ho tres­tní stí­há­ní nepřípus­tné pod­le § 11 od­st. 1 písm. i) tr. ř.

Ob­vině­ný z těchto důvodů navrhl, aby Nej­vyš­ší soud zru­šil us­ne­se­ní Vr­chní­ho sou­du v Olo­mou­ci ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 3 To 42/2015, i roz­su­dek Kraj­ské­ho sou­du v Os­travě ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 50 T 3/2014, přičemž ne­navrhl dal­ší pos­tup po zru­še­ní těchto roz­hod­nu­tí.

Ob­vině­ný D. T. po­dal do­vo­lá­ní prostřed­nic­tvím ob­háj­ce Mgr. Matěje Kopřivy opí­ra­jí­cí se o do­vo­la­cí důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. e) tr. ř. Předev­ším uvedl, že po za­há­je­ní je­ho tres­tní­ho stí­há­ní zís­ka­la A. A., kte­rá je je­ho druž­kou a ses­trou ob­viněné­ho G. A., na zá­kladě smlou­vy o pos­tou­pe­ní poh­le­dáv­ky ze dne 27. 9. 2013 od původ­ní poš­ko­ze­né spo­leč­nos­ti KMJS DUO SERVIS, s. r. o., poh­le­dáv­ku na náh­ra­du ško­dy ve vý­ši 196 653,56 EUR s přís­lu­šen­stvím vůči ob­viněným. Na zá­kladě smlou­vy o převo­du ob­chod­ních po­dílů ze dne 27. 9. 2013 na­by­la A. A. od původ­ních spo­leč­níků J. S. a K. M. po­dí­ly ve spo­leč­nos­ti KMJS DUO SERVIS, s. r. o., a sta­la se tak je­di­ným spo­leč­ní­kem té­to spo­leč­nos­ti. Ja­ko je­di­ná spo­leč­ni­ce spo­leč­nos­ti KMJS DUO SERVIS, s. r. o., nás­ledně us­ku­teč­ni­la převod jmění spo­leč­nos­ti KMJS DUO SERVIS, s. r. o., na se­be ja­ko fy­zic­kou oso­bu a veš­ke­rá prá­va a po­vin­nos­ti té­to spo­leč­nos­ti přeš­ly na ni ja­ko na uni­ver­zál­ní­ho práv­ní­ho nás­tup­ce. Spo­leč­nost KMJS DUO SERVIS, s. r. o., za­nik­la vý­ma­zem z ob­chod­ní­ho rejstříku. Ten­to převod jmění spo­leč­nos­ti KMJS DUO SERVIS, s. r. o., na A. A. byl za­vr­šen pra­vo­moc­ným us­ne­se­ním Kraj­ské­ho sou­du v Os­travě ze dne 7. 5. 2014, č. j. A 21217-RD9/KSOS, Fj 23953/2014. Po­dá­ním ze dne 12. 5. 2014 poš­ko­ze­ná A. A. vy­slo­vi­la pod­le § 163 tr. ř. ne­souh­las s tres­tním stí­há­ním ob­viněných D. T.  a G. A.

Soud pr­vní­ho stupně však je­jich tres­tní stí­há­ní ne­zas­ta­vil a vy­dal od­su­zu­jí­cí roz­su­dek ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 50 T 3/2014. V od­ůvodnění roz­sud­ku soud pr­vní­ho stupně uvedl, že převod poh­le­dáv­ky na náh­ra­du ško­dy a přev­ze­tí jmění A. A., by­ly úče­lo­vý­mi úko­ny učiněný­mi ve sna­ze vy­tvořit stav, kte­rý by mohl vést k za­sta­ve­ní tres­tní­ho stí­há­ní ob­viněných. Soud pr­vní­ho stupně nepřih­lí­žel k ne­souh­la­su poš­ko­ze­né A. A. s tres­tním stí­há­ním ob­viněných pro­to, že pod­le § 45 od­st. 3 tr. ř. si­ce na práv­ní nás­tup­ce přechá­ze­jí prá­va, kte­rá tres­tní řád přiz­ná­vá poš­ko­ze­né­mu, ale jen jde-li o up­latnění ná­ro­ku na náh­ra­du ško­dy ne­bo na vy­dá­ní bez­důvod­né­ho obo­ha­ce­ní. Prá­vo vy­jádřit souh­las či ne­souh­las s tres­tním stí­há­ním nepřechá­zí na práv­ní nás­tup­ce, ne­boť se jed­ná o osob­ní prá­vo. Ob­vině­ný po­dal v zá­kon­né lhůtě od­vo­lá­ní pro­ti všem vý­rokům roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně, kte­ré se ho do­tý­ka­ly, a to z důvo­du je­jich nes­práv­nos­ti. V od­vo­lá­ní zdůraz­ňo­val předev­ším sku­teč­nost, že je­ho tres­tní stí­há­ní je nepřípus­tné pod­le § 11 od­st. 1 písm. i) tr. ř., ne­boť je­di­ný poš­ko­ze­ný, a to je­ho druž­ka A. A. , od­epře­la pod­le § 163 tr. ř. souh­las s je­ho tres­tním stí­há­ním, ja­kož i s tres­tním stí­há­ním ob­viněné­ho G. A. kte­rý je brat­rem poš­ko­ze­né. Vr­chní soud v Olo­mou­ci us­ne­se­ním ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 3 To 42/2015, je­ho od­vo­lá­ní pod­le § 256 tr. ř. za­mítl. Stejně tak za­mítl od­vo­lá­ní ob­viněné­ho G. A. i poš­ko­ze­né a zú­častněné oso­by A. A.

Ob­vině­ný pou­ká­zal na to, že, pod­le ná­zo­ru od­vo­la­cí­ho sou­du § 45 od­st. 3 tr. ř. za­kot­vu­je mož­nost přecho­du práv z poš­ko­ze­né­ho na práv­ní­ho nás­tup­ce vý­hradně ve vzta­hu k ná­ro­ku na náh­ra­du ško­dy. Někte­rá prá­va však nepřechá­ze­jí, zej­mé­na osob­nos­tní prá­va na vy­jádření souh­la­su s tres­tním stí­há­ním pod­le § 163 tr. ř. Při od­ůvodnění těchto zá­věrů od­ka­zo­val na ju­di­ka­tu­ru Nej­vyš­ší­ho sou­du pod č. 10/2012 Sb. rozh. tr., pod­le níž práv­nic­ké osobě ta­ko­vé osob­nos­tní prá­vo ne­ná­le­ží. Pod­le od­vo­la­cí­ho sou­du původ­ní poš­ko­ze­ná spo­leč­nost KMJS DUO SERVIS, s. r. o., nemě­la prá­vo vy­slo­vit ne­souh­las s tres­tním stí­há­ním, a pro­to prá­vo ne­moh­lo přejít na A. A. ja­ko poš­ko­ze­nou, ne­boť nik­do nemůže převést na ji­né­ho ví­ce práv než má sám. Od­vo­la­cí soud do­vo­dil, že soud pr­vní­ho stupně vzhle­dem k roz­por­né­mu pos­ta­ve­ní A. A., ja­ko poš­ko­ze­né a sou­časně i ja­ko zú­častněné oso­by, jí vůbec neměl přiz­nat pos­ta­ve­ní poš­ko­ze­né. Ob­vině­ný na­mítl, že roz­hod­nu­tím od­vo­la­cí­ho sou­du by­lo po­ru­še­no je­ho ús­tavně za­ru­če­né prá­vo na spra­ved­li­vý pro­ces.

Ob­vině­ný z těchto důvodů navrhl, aby Nej­vyš­ší soud zru­šil us­ne­se­ní Vr­chní­ho sou­du v Olo­mou­ci ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 3 To 42/2015, zru­šil ta­ké roz­su­dek Kraj­ské­ho sou­du v Os­travě ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 50 T 3/2014, ve vý­ro­cích, kte­ré se ho do­tý­ka­jí, te­dy ve vý­ro­ku o vině, tres­tu, i vý­ro­cích o pro­pad­nu­tí čás­tky 470 000 Kč, pro­pad­nu­tí mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la zn. Ford Mon­deo, rz. … a ve vý­ro­ku o za­brá­ní vo­zid­la zn. Mer­ce­des Benz E320 CDI, rz. … A. A., a aby sám roz­hodl, že se tres­tní stí­há­ní ob­viněné­ho D. T. za­sta­vu­je.

Nej­vyš­ší stát­ní zá­stup­ce v pí­sem­ném vy­jádření k do­vo­lá­ní ob­viněných uvedl, že ob­vině­ný G. A. opřel do­vo­lá­ní o do­vo­la­cí důvo­dy uve­de­né v § 265b od­st. 1 písm. a) a g) tr. ř., av­šak z ob­sa­hu do­vo­lá­ní vy­plý­vá, že ve sku­teč­nos­ti ob­vině­ný up­lat­nil do­vo­la­cí důvo­dy pod­le § 265b od­st. 1 písm. e) a g) tr. ř. Nej­vyš­ší stát­ní zá­stup­ce ne­po­va­žu­je ná­mit­ky ob­viněné­ho za důvod­né. Po­kud jde o sub­jek­tiv­ní strán­ku, ta vy­plý­vá z tzv. skut­ko­vé vě­ty vý­ro­ku o vině roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně ve spo­je­ní s us­ne­se­ním od­vo­la­cí­ho sou­du. Přímo z po­va­hy věci je vy­lou­če­no, aby ob­vinění jed­na­li z ned­ba­los­ti či do­kon­ce zce­la ne­za­viněně. Naplněna by­la i ob­jek­tiv­ní strán­ka zlo­či­nu. Z tzv. skut­ko­vé vě­ty vý­ro­ku roz­sud­ku o vině vy­plý­vá ne­jen to, že se ob­vinění obo­ha­ti­li (o prostřed­ky vy­lá­ka­né od poš­ko­ze­né spo­leč­nos­ti), nýbrž i to, že uved­li poš­ko­ze­nou spo­leč­nost v om­yl (vy­vo­lá­ní zdá­ní so­lid­nos­ti, před­stí­rá­ní zá­jmu o do­dá­ní zbo­ží atd.), přičemž tím způso­bi­li poš­ko­ze­né spo­leč­nos­ti ško­du vel­ké­ho roz­sa­hu (kon­krétně 5 035 314,40 Kč). Nej­vyš­ší stát­ní zá­stup­ce ne­pok­lá­dá za důvod­nou ani vý­tku údaj­né­ho nes­práv­né­ho po­sou­ze­ní ško­dy. Ško­dou na straně poš­ko­ze­né spo­leč­nos­ti je ten ob­jem peněžních prostředků, kte­rý bez práv­ní­ho důvo­du opus­til úč­ty poš­ko­ze­né spo­leč­nos­ti, ne­boť právě o ty­to peněžní prostřed­ky by­la poš­ko­ze­ná spo­leč­nost přip­ra­ve­na. V té­to sou­vis­los­ti pou­ká­zal na roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du ve věci sp. zn. 4 Tdo 1426/2015, v němž je vy­slo­ven práv­ní ná­zor, že vý­hra­da do­vo­la­telů, že by ze způso­be­né ško­dy vel­ké­ho roz­sa­hu mě­la být od­eč­te­na čás­tka od­po­ví­da­jí­cí DPH, je nedůvod­ná.

Ob­vině­ný dá­le na­mítl „ne­zá­kon­nost tres­tu pro­pad­nu­tí věci“, pro­to­že vo­zid­lo zn. Audi údajně nab­yl od před­cho­zí­ho vlas­tní­ka ještě před spá­chá­ním tres­tné čin­nos­ti. V tom­to případě by­ly splně­ny veš­ke­ré zá­kon­né pod­mín­ky pro ulo­že­ní to­ho­to tres­tu, což sou­dy řádně od­ůvod­ni­ly (srov. str. 17 roz­sud­ku kraj­ské­ho sou­du a str. 28 – 29 us­ne­se­ní vr­chní­ho sou­du).

K ná­mit­ce ob­viněné­ho, že soud­ní roz­hod­nu­tí jsou v roz­po­ru se zá­sa­dou ul­ti­ma ra­tio, nej­vyš­ší stát­ní zá­stup­ce od­ká­zal na str. 25 a 26 na­pa­de­né­ho us­ne­se­ní vr­chní­ho sou­du, kde je ta­to vý­hra­da ob­viněné­ho vy­vrá­ce­na. Do­dal, že nes­práv­ná je zá­klad­ní pre­mi­sa ob­viněné­ho, že A. A. by­la poš­ko­ze­nou tres­tným či­nem, a pro­to nel­ze do­vo­zo­vat po­ru­še­ní prin­ci­pu ul­ti­ma ra­tio s od­ka­zem na je­jí sta­no­vis­ko. Otáz­ku před­pok­ladů § 12 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku je zá­sadně nez­byt­né po­su­zo­vat vždy ex an­te, te­dy pod­le to­ho, jak se věc je­vi­la v době pá­chá­ní tres­tné čin­nos­ti. Spo­le­čen­skou škod­li­vost ur­či­té­ho či­nu je nut­no po­su­zo­vat k okam­ži­ku, kdy k jed­ná­ní doš­lo, přičemž jed­ná­ní ob­viněné­ho vy­ka­zo­va­lo vy­so­kou spo­le­čen­skou škod­li­vost vzhle­dem k vel­ké­mu roz­sa­hu způso­be­né ško­dy. Nej­vyš­ší stát­ní zá­stup­ce nepřisvědčil ani ná­mit­ce ob­viněné­ho o exis­ten­ci extrém­ní­ho roz­po­ru me­zi pro­ve­de­ný­mi důka­zy a učiněný­mi skut­ko­vý­mi zá­věry. Pod­le nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho zá­stup­ce ta­to vý­hra­da zce­la pos­trá­dá opod­statnění.

K do­vo­la­cí­mu důvo­du pod­le § 265b od­st. 1 písm. e) tr. ř., kte­rý up­lat­nil ob­vině­ný G. A. i ob­vině­ný D. T. na ar­gu­men­ta­ci soudů obou stupňů, nej­vyš­ší stát­ní zá­stup­ce uvedl, že Vr­chní soud v Olo­mou­ci vy­vrá­til tu­to ná­mit­ku v us­ne­se­ní na­pa­de­ném do­vo­lá­ním na str. 15 – 25. Dospěl k zá­věru, že „smlou­vou o převe­de­ní poh­le­dáv­ky na náh­ra­du ško­dy, resp. přev­ze­tím spo­leč­nos­ti a je­jí nás­led­nou lik­vi­da­cí na ni ja­ko na práv­ní­ho nás­tup­ce pod­le § 45 od­st. 3 tr. ř. nepřeš­lo prá­vo k vy­jádření souh­la­su s tres­tním stí­há­ním obou ob­viněných pod­le § 163 tr. ř.“ (str. 24 na­pa­de­né­ho us­ne­se­ní). Pod­le ná­zo­ru nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho zá­stup­ce zá­klad­ní důvod, proč ná­mit­ka ne­dos­tat­ku souh­la­su s tres­tním stí­há­ním ob­viněných neob­sto­jí, spo­čí­vá v po­sou­ze­ní otáz­ky, zda A. A. by­la vůbec poš­ko­ze­nou tres­tným či­nem. Nej­vyš­ší stát­ní zá­stup­ce za­ujal k té­to otáz­ce ne­ga­tiv­ní sta­no­vis­ko. Zá­ko­no­dár­ce de­fi­no­val poš­ko­ze­né­ho v § 43 od­st. 1 tr. ř. taxativ­ním vý­čtem, z če­hož lze per eli­mi­na­tio­nem do­vo­dit, že žá­dná ji­ná oso­ba než ta, kte­rá je ve vý­čtu uve­de­na, ne­ní poš­ko­ze­ným ve smys­lu plat­né­ho tres­tní­ho řádu. Us­ta­no­ve­ní § 45 od­st. 3 tr. ř., ve kte­rém je sta­no­ve­no, že po­kud je „o up­latnění ná­ro­ku na náh­ra­du ško­dy, přechá­ze­jí prá­va, kte­rá ten­to zá­kon přiz­ná­vá poš­ko­ze­né­mu, i na je­ho práv­ní­ho nás­tup­ce“, nez­na­me­ná, že by se z práv­ní­ho nás­tup­ce poš­ko­ze­né­ho stá­val „no­vý“ poš­ko­ze­ný. Ta­ko­vý vý­klad by od­po­ro­val znění § 43 od­st. 1 tr. ř., a neod­po­ví­dal by ani di­kci sa­mot­né­ho § 45 od­st. 3 tr. ř., kte­rý ve vzta­hu k up­latnění ná­ro­ku na náh­ra­du ško­dy a s ním sou­vi­se­jí­cích práv ho­voří o přecho­du na práv­ní­ho nás­tup­ce, ni­ko­liv o tom, že by se z práv­ní­ho nás­tup­ce stá­val poš­ko­ze­ný v úz­kém slo­va smys­lu. Otáz­ku, kdo je poš­ko­ze­ným v úz­kém slo­va smys­lu pod­le § 43 od­st. 1 tr. ř., je třeba po­su­zo­vat zá­sadně ex an­te, te­dy s oh­le­dem na okol­nos­ti, kte­ré zde by­ly v době pá­chá­ní tres­tné­ho či­nu (arg. „Ten, ko­mu by­lo tres­tným či­nem ub­lí­že­no...“). Dá­le lze do­vo­dit, že poš­ko­ze­ným pod­le § 43 od­st. 1 tr. ř. se člověk (či práv­nic­ká oso­ba) stá­vá v důsled­ku tres­tné­ho či­nu, ni­ko­liv v důsled­ku práv­ní­ho nás­tup­nic­tví. Práv­ní nás­tup­ce se te­dy s oh­le­dem na znění § 43 od­st. 1 tr. ř. a § 45 od­st. 3 tr. ř. nes­tá­vá poš­ko­ze­ným, „pou­ze“ na něj přechá­ze­jí prá­va poš­ko­ze­né­ho ve vzta­hu k up­latnění ná­ro­ku na náh­ra­du ško­dy či vy­dá­ní bez­důvod­né­ho obo­ha­ce­ní. Nej­vyš­ší stát­ní zá­stup­ce na zá­kladě těchto sku­teč­nos­tí uzavřel, že jes­tli­že A. A. ne­by­la poš­ko­ze­nou tres­tným či­nem ve smys­lu § 43 od­st. 1 tr. ř., nepřichá­zel v úva­hu ani je­jí even­tuál­ní ne­souh­las s tres­tním stí­há­ním pod­le § 163 od­st. 1 tr. ř., ne­boť pod­mín­ka souh­la­su je spo­je­na právě jen s oso­bou poš­ko­ze­né­ho. Us­ta­no­ve­ní § 163 od­st. 1 tr. ř. se vý­slovně zmi­ňu­je o souh­la­su „poš­ko­ze­né­ho“ pod­le § 43 od­st. 1 tr. ř., ni­ko­liv o souh­la­su to­ho, na ko­ho přeš­la prá­va tý­ka­jí­cí se ná­ro­ku na náh­ra­du ško­dy pod­le § 45 od­st. 3 tr. ř. Nej­vyš­ší stát­ní zá­stup­ce pro­to po­va­žu­je za nedůvod­né ná­mit­ky ob­viněných, že je­jich tres­tní stí­há­ní by­lo nepřípus­tné.

Nej­vyš­ší stát­ní zá­stup­ce z těchto důvodů navrhl, aby Nej­vyš­ší soud od­mítl do­vo­lá­ní obou ob­viněných pod­le § 265i od­st. 1 písm. e) tr. ř. ja­ko zjevně neo­pod­statněná. Pro­je­vil souh­las s tím, aby Nej­vyš­ší soud roz­hodl o do­vo­lá­ních za pod­mí­nek pod­le § 265r od­st. 1 písm. a) tr. ř. v ne­veřej­ném za­se­dá­ní a souh­la­sil pod­le § 265r od­st. 1 písm. c) tr. ř., aby i ji­né roz­hod­nu­tí by­lo učiněno v ne­veřej­ném za­se­dá­ní.

Nej­vyš­ší soud ja­ko soud do­vo­la­cí (§ 265c tr. ř.) zjis­til, že do­vo­lá­ní ob­viněných jsou přípus­tná [§ 265a od­st. 1, od­st. 2 písm. a) tr. ř.], by­la po­dá­na ob­viněný­mi ja­ko oso­ba­mi op­rávněný­mi prostřed­nic­tvím ob­hájců [§ 265d od­st. 1 písm. b), od­st. 2 tr. ř.], v zá­kon­né lhůtě a na místě, kde lze do­vo­lá­ní uči­nit (§ 265e od­st. 1, od­st. 2 tr. ř.) Do­vo­lá­ní ma­jí v pod­statě ob­li­ga­tor­ní ob­sa­ho­vé ná­le­ži­tos­ti do­vo­lá­ní sta­no­ve­né v § 265f od­st. 1 tr. ř.

Nej­vyš­ší soud shle­dal, že do­vo­lá­ní obou ob­viněných jsou zjevně neo­pod­statněná.


K do­vo­lá­ní ob­viněné­ho G. A.:

Ob­vině­ný po­dal do­vo­lá­ní z důvodů uve­de­ných v § 265b od­st. 1 písm. e) a g) tr. ř.

Pod­le § 265f od­st. 1 tr. ř. je Nej­vyš­ší soud ja­ko soud do­vo­la­cí při roz­ho­do­vá­ní o do­vo­lá­ní vá­zán tím, kte­ré vý­ro­ky roz­hod­nu­tí, v ja­kém roz­sa­hu a z ja­kých důvodů do­vo­la­tel na­pa­dá a če­ho se do­má­há, včetně kon­krét­ní­ho návr­hu na roz­hod­nu­tí do­vo­la­cí­ho sou­du s od­ka­zem na zá­kon­né us­ta­no­ve­ní § 265b od­st. 1 písm. a) až l) tr. ř. ne­bo § 265b od­st. 2 tr. ř., o kte­ré se do­vo­lá­ní opí­rá. Tak­to po­da­né do­vo­lá­ní vy­me­zu­je roz­sah a ob­sah přez­kum­né po­vin­nos­ti do­vo­la­cí­ho sou­du. Vý­cho­dis­kem pro exis­ten­ci důvo­du do­vo­lá­ní pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř. spo­čí­va­jí­cí­ho v nes­práv­ném práv­ním po­sou­ze­ní skut­ku je po­pis skut­ku ob­sa­že­ný v přís­luš­ném vý­ro­ku na­pa­de­né­ho roz­hod­nu­tí ve věci sa­mé. Nej­vyš­ší soud pro­to přez­kou­má­vá na­pa­de­ný roz­su­dek ve vzta­hu k těm skut­ko­vým zjištěním, kte­rá jsou uve­de­na v tzv. skut­ko­vé větě vý­ro­ku o vině. S od­ka­zem na důvod do­vo­lá­ní pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř. se nel­ze do­má­hat přez­kou­má­ní skut­ko­vých zjištění, na nichž je za­lo­že­no roz­hod­nu­tí na­pa­de­né do­vo­lá­ním. Skut­ko­vý stav je v případě roz­ho­do­vá­ní o do­vo­lá­ní hod­no­cen pou­ze z to­ho hle­dis­ka, zda sku­tek ne­bo ji­ná okol­nost skut­ko­vé po­va­hy by­ly správně právně po­sou­ze­ny, tj. zda jsou právně kva­li­fi­ko­vá­ny v sou­la­du s přís­luš­ný­mi us­ta­no­ve­ní­mi hmot­né­ho prá­va. Na pod­kladě to­ho­to do­vo­la­cí­ho důvo­du nel­ze přez­kou­má­vat a hod­no­tit správ­nost a úpl­nost skut­ko­vé­ho sta­vu ve smys­lu § 2 od­st. 5 tr. ř. ani prověřovat úpl­nost pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní a správ­nost hod­no­ce­ní jed­not­li­vých důkazů pod­le § 2 od­st. 6 tr. ř. (srov. Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Pú­ry, F. Tres­tní řád. Ko­men­tář. II. díl 4. vy­dá­ní. Pra­ha: C. H. Beck 2002, s. 1642). Pro­to­že důvod do­vo­lá­ní pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř. je dán v přípa­dech, kdy roz­hod­nu­tí spo­čí­vá na nes­práv­ném práv­ním po­sou­ze­ní skut­ku ne­bo ji­ném nes­práv­ném hmotně práv­ním po­sou­ze­ní, do­vo­la­cí­mu sou­du nepřís­lu­ší po­su­zo­vat správ­nost a zá­kon­nost pro­vádění do­ka­zo­vá­ní. Pos­tup sou­du, jímž pro­vá­dí do­ka­zo­vá­ní v hlav­ním lí­če­ní (veřej­ném za­se­dá­ní) je to­tiž up­ra­ven tres­tním řádem, te­dy pro­ces­ním před­pi­sem, a ne­ní sou­čás­tí hmotně práv­ní­ho po­su­zo­vá­ní.

Ob­vině­ný s od­ka­zem na do­vo­la­cí důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř. předev­ším na­mítl neúpl­nost tzv. skut­ko­vé vě­ty roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně ve spo­je­ní s us­ne­se­ním sou­du dru­hé­ho stupně. Vy­tkl, že v ní chy­bí po­pis sub­jek­tiv­ní i ob­jek­tiv­ní strán­ky tres­tné­ho či­nu. Ta­to ná­mit­ka je zjevně neo­pod­statněná. Z po­pi­su skut­ku ve vý­ro­ku o vině (tzv. skut­ko­vé vě­ty) roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně je zce­la zřej­mé, že ob­vinění G. A. a D. T. jed­na­li spo­lečně a po před­cho­zí do­hodě s cí­lem vy­lá­kat fi­nan­ční prostřed­ky pod zá­min­kou do­dá­ní zbo­ží a tres­tnou čin­nos­tí se obo­ha­tit. Zvlášť zá­važ­ný zlo­čin pod­vo­du pod­le § 209 od­st. 1, od­st. 5 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku nel­ze spá­chat z ned­ba­los­ti. Sou­dy obou stupňů po­sou­di­ly správně za­vinění ob­viněné­ho G. A. ale i za­vinění ob­viněné­ho D. T. Správně vy­chá­ze­ly ze všech kon­krét­ních okol­nos­tí, za nichž byl zvlášť zá­važ­ný zlo­čin pod­vo­du spá­chán a ze všech důkazů vý­znam­ných z to­ho­to hle­dis­ka. Stejně tak by­la pro­ká­zá­na ob­jek­tiv­ní strán­ka zvlášť zá­važ­né­ho zlo­či­nu pod­vo­du, což je zřej­mé z tzv. skut­ko­vé vě­ty vý­ro­ku o vině roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně. Ná­mit­ky ob­viněné­ho vzbu­zu­jí do­jem, že se s ob­sa­hem roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně ve spo­je­ní s us­ne­se­ním od­vo­la­cí­ho sou­du ná­le­žitě ne­sez­ná­mil, ane­bo zřejmě ne­ní scho­pen ak­cep­to­vat stejně ja­ko vel­ká část zlo­činců ja­ké­ko­liv roz­hod­nu­tí sou­du. Pro úpl­nost lze do­dat, že o úmys­lu ob­viněné­ho spá­chat zmíně­ný zvlášť zá­važ­ný zlo­čin pod­vo­du svědčí krát­ká ča­so­vá sou­vis­lost, v níž ten­to zvlášť zá­važ­ný zlo­čin se spolu­ob­viněným spá­chal, že ani po vý­běru fi­nan­ční čás­tky za ne­do­da­né zbo­ží ani v nás­le­du­jí­cí době spo­lečně s os­tat­ní­mi ob­viněný­mi žá­dné zbo­ží ne­do­dal a že ta­ké sa­mozřejmě ne­by­la na­le­ze­na čás­tka 196 653,56 EUR, tj. 5 035 314,40 Kč, kte­rou ob­vinění zís­ka­li tres­tnou čin­nos­tí a kte­rou pou­ži­li pro vlas­tní potřebu. Způsob pro­ve­de­ní zvlášť zá­važ­né­ho zlo­či­nu pod­vo­du se ni­jak ne­li­ší od mo­du ope­ran­di ji­ných zlo­činců – pod­vod­níků, pro­to­že úmysl ob­viněných od po­čát­ku směřoval k to­mu, aby zís­ka­li pod­vod­ným jed­ná­ním mno­ha­mi­lio­no­vou čás­tku, na což správně upo­zor­nil ve svém vy­jádření i stát­ní zá­stup­ce.

Nej­vyš­ší soud nepřisvědčil ani ná­mit­ce údaj­né­ho nes­práv­né­ho po­sou­ze­ní vý­še ško­dy. Pro struč­nost od­ka­zu­je na správ­né zá­věry soudů obou stupňů i na ob­sah us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1426/2015, od něhož ne­má důvo­du se od­chy­lo­vat. Sou­dy obou stupňů správně vy­chá­ze­ly z čás­tky pou­ká­za­né poš­ko­ze­nou spo­leč­nos­tí KMJS DUO SERVIS, s. r. o., spo­leč­nos­ti VTI In­teg­ra Sys­tem, s. r. o., přičemž ško­dou jsou ty peněžní prostřed­ky, kte­ré by­ly pou­ká­za­né z úč­tu poš­ko­ze­né spo­leč­nos­ti, pro­to­že o ty­to prostřed­ky by­la spo­leč­nost KMJS DUO SERVIS, s. r. o., poš­ko­ze­na jed­ná­ním ob­viněných. Nap­ros­to nedůvod­nou je ná­mit­ka, že od čás­tky, kte­rá před­sta­vu­je způso­be­nou ško­du, by mě­la být od­eč­te­na daň z přida­né hod­no­ty (srov. us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1426/2015).

Ob­vině­ný ta­ké na­mítl, že sou­dy nes­právně vy­hod­no­ti­ly pod­mín­ky pro ulo­že­ní tres­tu pro­pad­nu­tí věci. Těmi­to ná­mit­ka­mi ob­vině­ný zpo­chyb­nil učiněná skut­ko­vá zjištění. Jak by­lo zmíněno vý­še, přehod­no­co­vá­ní pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní svým ob­sa­hem ne­napl­ňu­je up­latně­ný důvod do­vo­lá­ní.

Dal­ší ná­mit­ky ob­vině­ný směřoval k ap­li­ka­ci zá­sa­dy sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se a z ní vy­plý­va­jí­cí­ho prin­ci­pu pou­ži­tí tres­tní­ho prá­va ja­ko ul­ti­ma ra­tio. Nej­vyš­ší soud k té­to ná­mit­ce předev­ším uvá­dí, že spo­le­čen­ská škod­li­vost či­nu ne­ní zá­kon­ným zna­kem tres­tné­ho či­nu, ne­boť má vý­znam jen ja­ko jed­no z hle­di­sek pro up­lat­ňo­vá­ní zá­sa­dy sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se ve smys­lu § 12 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku. Tu­to spo­le­čen­skou škod­li­vost je třeba zva­žo­vat v kon­krét­ním po­su­zo­va­ném případě u kaž­dé­ho spá­cha­né­ho méně zá­važ­né­ho či­nu, u něhož je nut­né i zhod­no­tit in­ten­zi­tu naplnění kri­té­rii vy­me­ze­ných v § 39 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku, a to ve vzta­hu ke všem znakům zva­žo­va­né skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu a dal­ším okol­nos­tem přípa­du. Úva­ha o tom, zda jde o čin, kte­rý s oh­le­dem na zá­sa­du sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se ne­ní tres­tným či­nem z důvo­du ne­dos­ta­teč­né spo­le­čen­ské škod­li­vos­ti přípa­du, se up­lat­ní za před­pok­la­du, že po­su­zo­va­ný sku­tek z hle­dis­ka spod­ní hra­ni­ce tres­tnos­ti neod­po­ví­dá běžně se vy­sky­tu­jí­cím tres­tným činům da­né skut­ko­vé pod­sta­ty. Kri­té­rium spo­le­čen­ské škod­li­vos­ti je doplněno prin­ci­pem ul­ti­ma ra­tio, ze kte­ré­ho vy­plý­vá, že tres­tní prá­vo má mís­to pou­ze tam, kde ji­né prostřed­ky z hle­dis­ka ochra­ny práv fy­zic­kých a práv­nic­kých osob jsou ne­dos­ta­teč­né, neú­čin­né, ne­bo nev­hod­né (srov. č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Vy­chá­ze­je z těchto zá­věrů je zce­la zřej­mé, že ap­li­ka­ce zá­sa­dy sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se ani prin­ci­pu ul­ti­ma ra­tio nepřichá­zí vůbec v úva­hu. Ob­vině­ný byl stí­hán a od­sou­zen pro zvlášť zá­važ­ný zlo­čin pod­vo­du pod­le § 209 od­st. 1, od­st. 5 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku, kte­rým způso­bil ško­du vel­ké­ho roz­sa­hu, te­dy ško­du přesa­hu­jí­cí 5 000 000 Kč a je nap­ros­to zřej­mé, že škod­li­vost ta­ko­vé­ho či­nu vy­lu­ču­je ap­li­ka­ci vý­še zmíněné zá­sa­dy i prin­ci­pu. Ob­vině­ný na­víc od­ůvod­ňu­je i ap­li­ka­ci pos­to­jem A. A. ke zvlášť zá­važ­né­mu zlo­či­nu pod­vo­du, což je okol­nost, ke kte­ré nel­ze přih­lí­žet. Ná­mit­ka ob­viněné­ho je pro­to zjevně neo­pod­statněná.

Ob­vině­ný na­mítl ta­ké extrém­ní roz­por me­zi pro­ve­de­ný­mi důka­zy a skut­ko­vý­mi zjištění­mi soudů a je přesvědčen, že doš­lo k po­ru­še­ní prá­va na spra­ved­li­vý pro­ces. Ten­to roz­por ob­vině­ný od­ůvod­nil ná­mit­ka­mi, kte­ré zpo­chyb­ňu­jí zjiště­ný skut­ko­vý stav, kte­rý se stal zá­kla­dem roz­hod­nu­tí soudů. Nej­vyš­ší soud nes­hle­dal žá­dný, na­tož extrém­ní, roz­por me­zi skut­ko­vý­mi pro­ve­de­ný­mi důka­zy a učiněný­mi skut­ko­vý­mi zjištění­mi, ani nez­jis­til po­ru­še­ní prá­va ob­viněné­ho na spra­ved­li­vý pro­ces.

Dal­ším důvo­dem, o kte­rý ob­vině­ný opřel do­vo­lá­ní je důvod do­vo­lá­ní pod­le § 265b od­st. 1 písm. e) tr. ř., kte­rý spo­čí­vá v tom, že pro­ti ob­viněné­mu by­lo ve­de­no tres­tní stí­há­ní, ač­ko­liv pod­le zá­ko­na by­lo nepřípus­tné. Vzhle­dem k to­mu, že týž do­vo­la­cí důvod up­lat­nil ob­sáh­le i spolu­ob­vině­ný D. T., Nej­vyš­ší soud od­ka­zu­je pro struč­nost vzhle­dem k § 265i od­st. 2 tr. ř. na ob­sah od­ůvodnění roz­hod­nu­tí o do­vo­lá­ní ob­viněné­ho D. T., kte­ré pla­tí i pro po­sou­ze­ní to­ho­to důvo­du do­vo­lá­ní u ob­viněné­ho G. A.


K do­vo­lá­ní ob­viněné­ho D. T.:

Ob­vině­ný D. T. opřel do­vo­lá­ní o do­vo­la­cí důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. e) tr. ř. Ten­to důvod do­vo­lá­ní je dán teh­dy jes­tli­že v tres­tní věci exis­to­val někte­rý z ob­li­ga­tor­ních důvodů taxativně uve­de­ných v § 11 od­st. 1, od­st. 4 ne­bo v § 11a tr. ř., pro kte­rý nel­ze tres­tní stí­há­ní za­há­jit, a po­kud již by­lo za­há­je­no, mu­sí být za­sta­ve­no. Do­vo­la­cí důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. e) tr. ř., kte­rý spo­čí­vá v tom, že přís­luš­ný or­gán čin­ný v tres­tním říze­ní – v zá­vis­los­ti na tom, kdy důvod nepřípus­tnos­ti tres­tní­ho stí­há­ní vy­šel naj­evo – ne­roz­hodl o za­sta­ve­ní tres­tní­ho stí­há­ní a mís­to roz­hod­nu­tí o za­sta­ve­ní tres­tní­ho stí­há­ní doš­lo k ji­né­mu roz­hod­nu­tí, zej­mé­na k od­su­zu­jí­cí­mu roz­sud­ku, kte­ré je pro ob­viněné­ho méně příz­ni­vé.

Ob­vině­ný D. T. kon­krétně na­mí­tá, že je­ho tres­tní stí­há­ní by­lo nepřípus­tné, pro­to­že A. A. , kte­rá je je­ho druž­kou, ja­ko poš­ko­ze­ná pro­je­vi­la pod­le § 163 od­st. 1 tr. ř. ne­souh­las s je­ho tres­tním stí­há­ním ale i s tres­tním stí­há­ním je­jí­ho brat­ra G. A. Ob­vině­ný D. T. do­vo­zu­je op­rávnění A. A. pod­le § 163 od­st. 1 tr. ř. z to­ho, že smlou­vou ze dne 27. 9. 2013 uzavřenou s poš­ko­ze­nou spo­leč­nos­tí KMJS DUO SERVIS, s. r. o., přev­za­la poh­le­dáv­ku na náh­ra­du ško­dy ve vý­ši 196 653,56 EUR s přís­lu­šen­stvím a dá­le, že na zá­kladě smlou­vy o převo­du ob­chod­ních po­dílů ze dne 27. 9. 2013 na­by­la od původ­ních spo­leč­níků po­dí­ly v poš­ko­ze­né spo­leč­nos­ti a sta­la se tak je­di­ným spo­leč­ní­kem té­to spo­leč­nos­ti.

Oba ob­vinění up­lat­ni­li tu­to ná­mit­ku v od­vo­lá­ních, av­šak vr­chní soud ja­ko soud od­vo­la­cí jí nepřisvědčil. Pou­ká­zal přitom na po­jem a roz­sah práv poš­ko­ze­né­ho pod­le § 43 a násl. tr. ř. i na us­ta­no­ve­ní § 45 od­st. 3 tr. ř., kte­ré za­kot­vu­je pod­mín­ky pro přechod práv, kte­rá zá­kon přiz­ná­vá poš­ko­ze­né­mu. Dospěl k zá­věru, že i z hle­dis­ka ja­zy­ko­vé­ho vý­kla­du us­ta­no­ve­ní § 45 od­st. 3 tr. ř. je třeba vy­chá­zet z poj­mu přecho­du práv a ni­ko­liv převo­du prá­va. Pod­le ná­zo­ru od­vo­la­cí­ho sou­du poš­ko­ze­né práv­nic­ké osobě KMJS DUO SERVIS, s. r. o., vůbec nev­znik­lo prá­vo k vy­jádření souh­la­su či ne­souh­la­su s tres­tním stí­há­ním obou ob­viněných, a pro­to ta­ko­vá prá­va ne­moh­la na­být ani A. A. ja­ko fy­zic­ká oso­ba, přes­to­že by­la v blíz­kém vzta­hu k ob­viněným před­pok­lá­da­ným v us­ta­no­ve­ní § 163 od­st. 1 tr. ř. Vr­chní soud v Olo­mou­ci uči­nil správ­né práv­ní zá­věry, po­kud jde o tu­to ná­mit­ku ob­viněných. Nej­vyš­ší soud k nim pou­ze do­dá­vá nás­le­du­jí­cí:

Pod­le § 265b od­st. 1 písm. e) tr. ř. lze do­vo­lá­ní po­dat, jes­tli­že by­lo pro­ti ob­viněné­mu ve­de­no tres­tní stí­há­ní, ač­ko­liv pod­le zá­ko­na by­lo nepřípus­tné.

Pod­le § 11 od­st. 1 písm. i) tr. ř. tres­tní stí­há­ní nel­ze za­há­jit, a by­lo-li již za­há­je­no, nel­ze v něm pok­ra­čo­vat a mu­sí být za­sta­ve­no, je-li tres­tní stí­há­ní pod­míněno souh­la­sem poš­ko­ze­né­ho a souh­las neb­yl dán ne­bo byl vzat zpět.

V § 43 tr. ř. je up­ra­ve­no pos­ta­ve­ní poš­ko­ze­né­ho. Pod­le § 43 od­st. 1 tr. ř. ten, ko­mu by­lo tres­tným či­nem ub­lí­že­no na zdra­ví, způso­be­na ma­jet­ko­vá ne­bo ne­ma­jet­ko­vá új­ma, ne­bo ten, na je­hož úkor se pa­cha­tel tres­tným či­nem obo­ha­til (poš­ko­ze­ný), má prá­vo či­nit návr­hy na doplnění do­ka­zo­vá­ní, nah­lí­žet do spi­su (§ 65), zú­čas­tnit se hlav­ní­ho lí­če­ní a veřej­né­ho za­se­dá­ní, ko­na­né­ho o od­vo­lá­ní a před skon­če­ním říze­ní se k věci vy­jádřit. Pod­le § 43 od­st. 3 tr. ř. poš­ko­ze­ný je op­rávněn ta­ké navr­hnout, aby soud v od­su­zu­jí­cím roz­sud­ku ulo­žil ob­ža­lo­va­né­mu po­vin­nost nah­ra­dit v penězích ško­du ne­bo ne­ma­jet­ko­vou új­mu, jež by­la poš­ko­ze­né­mu tres­tným či­nem způso­be­na, ne­bo vy­dat bez­důvod­né obo­ha­ce­ní, kte­ré ob­ža­lo­va­ný na je­ho úkor tres­tným či­nem zís­kal. Návrh je třeba uči­nit nej­později u hlav­ní­ho lí­če­ní před za­há­je­ním do­ka­zo­vá­ní (§ 206 od­st. 2). Z návr­hu mu­sí být patr­no, z ja­kých důvodů a v ja­ké vý­ši se ná­rok na náh­ra­du ško­dy ne­bo ne­ma­jet­ko­vé új­my up­lat­ňu­je ne­bo z ja­kých důvodů a v ja­kém roz­sa­hu se up­lat­ňu­je ná­rok na vy­dá­ní bez­důvod­né­ho obo­ha­ce­ní.

Pod­le § 45 od­st. 3 tr. ř. jde-li o up­latnění ná­ro­ku na náh­ra­du ško­dy ne­bo na vy­dá­ní bez­důvod­né­ho obo­ha­ce­ní (§ 43 od­st. 3), přechá­ze­jí prá­va, kte­rá ten­to zá­kon přiz­ná­vá poš­ko­ze­né­mu, i na je­ho práv­ní­ho nás­tup­ce.

V § 163 od­st. 1 tr. ř. je up­ra­ve­no tres­tní stí­há­ní se souh­la­sem poš­ko­ze­né­ho. U taxativně vy­jme­no­va­ných tres­tných činů, me­zi ni­miž je i trest­ný čin pod­vo­du pod­le § 209 tr. zá­ko­ní­ku, tres­tní stí­há­ní pro­ti to­mu, kdo je ve vzta­hu k poš­ko­ze­né­mu oso­bou, vůči níž by měl poš­ko­ze­ný ja­ko svědek prá­vo od­epřít vý­pověď (§ 100 od­st. 2) lze za­há­jit a již v za­há­je­ném tres­tním stí­há­ní pok­ra­čo­vat pou­ze se souh­la­sem poš­ko­ze­né­ho. Je-li poš­ko­ze­ných jed­ním skut­kem něko­lik, pos­ta­čí souh­las byť jen jed­no­ho z nich.

Pod­le § 100 od­st. 2 tr. ř. svědek je op­rávněn od­epřít vy­po­ví­dat, jes­tli­že by vý­povědí způso­bil ne­bez­pe­čí tres­tní­ho stí­há­ní sobě, své­mu příbuz­né­mu v po­ko­le­ní přímém, své­mu sou­ro­zen­ci, os­vo­ji­te­li, os­vo­jen­ci, man­že­lu, par­tne­ru ne­bo dru­hu, ane­bo ji­ným oso­bám v poměru ro­din­ném ne­bo ob­dob­ném, je­jichž új­mu by prá­vem po­ci­ťo­val ja­ko új­mu vlas­tní.

Nej­vyš­ší soud přisvědčil práv­ní­mu ná­zo­ru Vr­chní­ho sou­du v Olo­mou­ci pre­zen­to­va­né­mu v na­pa­de­ném us­ne­se­ní na str. 17-25, kte­rý vy­chá­zí z to­ho, že dne 27. 9. 2013 A. A. uzavře­la s oběma jed­na­te­li spo­leč­nos­ti KMJS DUO SERVIS, s. r. o., smlou­vu o pos­tou­pe­ní poh­le­dáv­ky na náh­ra­du ško­dy ve vý­ši 196 653,56 EUR up­latněné zmíněnou spo­leč­nos­tí s tím, že ne­by­lo do­sud nic vy­mo­že­no. Pod­le člán­ku II. od­st. 1 smlou­vy se za­vá­za­la za pos­tou­pe­ní poh­le­dáv­ky ozna­če­né v člán­ku I. od­st. l té­to smlou­vy ja­ko pos­tup­ník za­pla­tit pos­tu­pi­te­li úp­la­tu, je­jíž vý­še a způsob pla­ce­ní je sjed­ná­na v do­dat­ku č. 1 k té­to smlouvě, kte­rý tvoří ne­díl­nou sou­část ob­sa­hu té­to smlou­vy o pos­tou­pe­ní poh­le­dáv­ky. Pod­le člán­ku III. od­st. 4 se účas­tní­ci smlou­vy do­hod­li, že ob­sah smlou­vy a ob­sah do­dat­ku č. l k té­to smlouvě je důvěr­ný a je předmětem ob­chod­ní­ho ta­jem­ství a za­va­zu­jí se, že je­ho ob­sah nez­veřej­ní a bu­dou jej ucho­vá­vat v taj­nos­ti. To se ne­tý­ká před­lo­že­ní té­to smlou­vy or­gánům čin­ným v tres­tním říze­ní, ja­kož i dluž­níkům. Do­da­tek č. 1 však k to­mu­to po­dá­ní nepřipo­ji­la a ani později jej nepřed­lo­ži­la or­gánům čin­ným v tres­tním říze­ní.

Ob­dobně to­mu by­lo ta­ké se smlou­vou o převo­du ob­chod­ních po­dílů uve­de­né spo­leč­nos­ti, pod­le níž mě­la A. A. ja­ko na­by­va­tel­ka za­pla­tit kaž­dé­mu ze spo­leč­níků čás­tku 2 500 000 Kč do ad­vo­kát­ní ús­cho­vy, a to na zá­kladě zvlášť uve­de­ných pod­mí­nek smlou­vy o ad­vo­kát­ní ús­chově. V sou­vis­los­ti s těmi­to skut­ko­vý­mi zjištění­mi nel­ze přeh­léd­nout ani zjištění sou­du pr­vní­ho stupně, kte­rý po­va­žo­val A. A. za poš­ko­ze­nou, av­šak uvedl, že pos­tou­pe­ní poh­le­dáv­ky na náh­ra­du ško­dy i převod ce­lé­ho ob­chod­ní­ho po­dí­lu spo­leč­nos­ti KMJS DUO SERVIS, s. r. o., na A. A., ja­kož i up­latnění to­ho­to ná­ro­ku by­ly úko­ny zce­la úče­lo­vé, pro­to­že k nim doš­lo až v době pro­bí­ha­jí­cí­ho tres­tní­ho říze­ní a po za­jištění peněz při do­mov­ní proh­líd­ce u ob­viněné­ho D. T. a po za­jištění osob­ních vo­zi­del obou ob­viněných i A. A., ja­ko věcí tvořících vý­nos z tres­tné čin­nos­ti či přinej­men­ším čás­tečně poříze­ných z peněz po­chá­ze­jí­cích z tres­tné čin­nos­ti. Soud pr­vní­ho stupně ta­ké na zá­kladě skut­ko­vých zjištění zce­la správně pou­ká­zal na to, že A. A. pro­ka­za­telně nemě­la fi­nan­ční prostřed­ky na úh­ra­du kup­ní ce­ny za převod ob­chod­ních po­dílů v cel­ko­vé vý­ši 5 000 000 Kč, když ned­lou­ho před tím čer­pa­la úvěr na poříze­ní ro­din­né­ho do­mu ve vý­ši přes 1 500 000 Kč a řadu let po­bí­ra­la plat po­hy­bu­jí­cí se ročně ve vý­ši ko­lem 180 000 Kč a v době před ná­ku­pem ob­chod­ních po­dílů by­la řadu měsíců na ma­teřské do­vo­le­né. Uči­nil zá­věr, že for­málně doš­lo k pos­tou­pe­ní poh­le­dáv­ky na náh­ra­du ško­dy i k převo­du ob­chod­ních po­dílů spo­leč­nos­ti KMJS DUO SERVIS, s. r. o., na A. A., av­šak jed­na­lo se o zjevně úče­lo­vé úko­ny, kte­ré mě­ly za­brá­nit tres­tní­mu pos­ti­hu ob­viněných G.A. a D. T.  ja­ko osob jí blíz­kých. Z těchto skut­ko­vých zjištění vy­chá­zí i od­ůvodnění roz­hod­nu­tí od­vo­la­cí­ho sou­du, pod­le něhož A. A. zce­la otevřeně zdůraz­ňo­va­ným, kom­pli­ko­va­ným a ne­po­chybně s od­bor­nou práv­ní po­mo­cí úče­lově reali­zo­va­ným pos­tu­pem směřova­la k za­jiš­ťo­vá­ní pod­mí­nek k to­mu, aby za­me­zi­la tres­tní­mu stí­há­ní a od­sou­ze­ní je­jí­ho brat­ra a dru­ha.

Od­vo­la­cí soud se pod­robně za­bý­val poj­mem a roz­sa­hem práv poš­ko­ze­né­ho pod­le § 43 a násl. tr. ř. s tím, že je nut­né vy­klá­dat ty­to poj­my v sou­vis­los­ti s úče­lem tres­tní­ho říze­ní pod­le § 1 tr. ř., kte­rý spo­čí­vá v ná­le­ži­tém zjištění tres­tných činů, je­jich pa­cha­telů a za­jištění to­ho, aby by­li pod­le zá­ko­na spra­ved­livě pot­res­tá­ni. Us­ta­no­ve­ní § 45 od­st. 3 tr. ř., kte­ré za­kot­vu­je pod­mín­ky pro přechod práv, kte­rá zá­kon přiz­ná­vá poš­ko­ze­né­mu vý­hradně jen k up­latnění ná­ro­ku na náh­ra­du ško­dy ne­bo vy­dá­ní bez­důvod­né­ho obo­ha­ce­ní. Zdůraz­nil přitom, že ta­ké ja­zy­ko­vý vý­klad § 45 od­st. 3 tr. ř. vy­chá­zí z přecho­du práv a ni­ko­liv z převo­du prá­va. Vr­chní soud v Olo­mou­ci se nez­to­tož­nil s od­vo­la­cí ar­gu­men­ta­cí od­vo­la­telů, že vstu­pem do práv původ­ní­ho poš­ko­ze­né spo­leč­nos­ti zís­ka­la A. A. ja­ko práv­ní nás­tup­ce veš­ke­rá prá­va poš­ko­ze­né­ho pod­le tres­tní­ho řádu. Me­zi prá­va, kte­rá na poš­ko­ze­né­ho nepřechá­ze­jí, pod­le něj ne­po­chybně patří právě osob­nos­tní prá­va k vy­jádření souh­la­su poš­ko­ze­né­ho s tres­tním stí­há­ním ob­viněné­ho pod­le § 163 tr. ř. Od­vo­la­cí soud k to­mu uvedl, že ten­to zá­věr vy­plý­vá ze sa­mot­né pod­sta­ty to­ho­to us­ta­no­ve­ní, jež je ur­če­no k řeše­ní spe­ci­fic­kých ko­li­zí veřej­né­ho zá­jmu a zá­jmu poš­ko­ze­né­ho. Před­sta­vu­je průlom do zá­sad le­ga­li­ty a ofi­cia­li­ty tres­tní­ho říze­ní u vy­jme­no­va­ných tres­tných činů, u nichž exis­tu­je roz­por me­zi veřej­ným zá­jmem na tres­tním stí­há­ní pa­cha­te­le tres­tné­ho či­nu a zá­jmem poš­ko­ze­né­ho, kte­rý má blíz­ký vztah k pa­cha­te­li, a kte­rý může být v důsled­ku pot­res­tá­ní pa­cha­te­le nepřímo ta­ké pos­ti­žen. Ta­ko­vé osob­nos­tní prá­vo svědčí pro­to vý­hradně fy­zic­ké osobě (srov. č 10/2012 Sb. rozh. tr.) a ni­ko­liv poš­ko­ze­né spo­leč­nos­ti, kte­rá je oso­bou práv­nic­kou. Zmíněné osob­nos­tní prá­vo nepřechá­zí ani na dědi­ce poš­ko­ze­né­ho, kte­rý zemřel (srov. č. 56/2009 Sb. rozh. tr.). Pod­le ná­zo­ru od­vo­la­cí­ho sou­du prá­vo k vy­jádření souh­la­su s tres­tním stí­há­ním obou ob­ža­lo­va­ných poš­ko­ze­né práv­nic­ké osobě KMJS DUO SERVIS, s. r. o., vůbec nev­znik­lo. A. A. pro­to ne­moh­la vůbec zís­kat od poš­ko­ze­né ta­ko­vé prá­vo, pro­to­že poš­ko­ze­ná spo­leč­nost na ni ne­moh­la převést ví­ce práv, než mě­la sa­ma (zá­sa­da ne­mo plus iuris ad alium tran­sferre po­test quam ip­se ha­bet). Z pod­mí­nek § 45 od­st. 3 tr. ř. a ob­sa­hu jed­not­li­vých for­málně uzavřených smluv A. A.  je os­tatně zce­la zřej­mé, že mělo jít vý­hradně jen o práv­ní nás­tup­nic­tví k up­latnění ná­ro­ku na náh­ra­du ško­dy. Nej­vyš­ší soud shle­dal ty­to práv­ní zá­věry zce­la správ­ný­mi.

Z hle­dis­ka naplnění důvo­du do­vo­lá­ní pod­le § 265b od­st. 1 písm. e) tr. ř. je vý­znam­né po­sou­ze­ní dvou otá­zek. Za pr­vé, zda A. A. se sta­la poš­ko­ze­nou v důsled­ku pos­tou­pe­ní poh­le­dáv­ky na náh­ra­du ško­dy, a dá­le, zda v klad­ném případě jí vznik­lo op­rávnění pod­le § 163 od­st. 1 tr. ř. vy­slo­vit ne­souh­las s tres­tním stí­há­ním ob­viněné­ho G. A. kte­rý je je­jím brat­rem, a ob­viněné­ho D. T. , kte­rý je je­jím dru­hem.

Kraj­ský soud v Os­travě v roz­sud­ku ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 50 T 3/2014, po­va­žo­val A. A. za poš­ko­ze­nou, jak je zřej­mé z vý­ro­ku o náh­radě ško­dy učiněné­ho v ad­hez­ním říze­ní, kte­rým ten­to soud roz­hodl, že pod­le § 229 od­st. 1 tr. ř. se poš­ko­ze­ná A. A., tr­va­le by­tem F.-M., Č., od­ka­zu­je s ná­ro­kem na náh­ra­du ško­dy na říze­ní ve věcech ob­čan­skop­ráv­ních. O tom, že ji po­va­žo­val za poš­ko­ze­nou, svědčí i od­ůvodnění to­ho­to vý­ro­ku na str. 17 a 18 zmíněné­ho roz­sud­ku, a to přes­to, že soud pr­vní­ho stupně vy­slo­vil po­chyb­nos­ti o tom, zda A. A. mě­la prostřed­ky na úp­la­tu ze smlou­vy z pos­tou­pe­ní poh­le­dáv­ky na náh­ra­du ško­dy vzhle­dem k je­jím příjmů, dluhům a so­ciál­ní­mu pos­ta­ve­ní. Po­sou­ze­ní těchto pod­mí­nek ved­lo soud pr­vní­ho stupně k ná­zo­ru, že k pos­tou­pe­ní poh­le­dáv­ky na náh­ra­du ško­dy spo­leč­nos­tí KMJS DUO SERVIS, s. r. o., za spo­leč­nos­tí VTI Inter­ga Sys­tem, s. r. o., i k převo­du ob­chod­ních po­dílů spo­leč­nos­ti KMJS DUO SERVIS, s. r. o., na ni for­málně doš­lo, av­šak jed­na­lo se o úko­ny zjevně úče­lo­vé, ve­de­né pou­ze sna­hou zá­měrně vy­tvářet umě­lé pod­mín­ky pro za­bránění dal­ší­mu tres­tní­mu pos­ti­hu osob jí blíz­kých.

Práv­ní ná­zor, že A. A. se v důsled­ku pos­tou­pe­ní poh­le­dáv­ky na náh­ra­du ško­dy sta­la poš­ko­ze­nou v tres­tní věci do­vo­la­telů, je správ­ný. Od­po­ví­dá vý­kla­du § 45 od­st. 3 tr. ř. i do­sa­vad­ní ju­di­ka­tuře Nej­vyš­ší­ho sou­du i Ústav­ní­ho sou­du. Nej­vyš­ší soud v us­ne­se­ní ze dne 13. 6. 2007, sp. zn. 5 Tdo 609/2007, mi­mo ji­né uvedl, že z for­mu­la­ce zmíněné­ho us­ta­no­ve­ní tres­tní­ho řádu o přecho­du práv poš­ko­ze­né­ho nel­ze do­vo­dit, že by ja­kým­ko­li způso­bem ome­zo­va­lo ok­ruh osob, kte­ré se sta­ly pod­le zvláš­tních práv­ních před­pisů práv­ní­mi nás­tup­ci poš­ko­ze­né­ho v tres­tním říze­ní. Ten­to ná­zor pok­lá­dá za správ­ný a od­ka­zu­je na něj i Ústav­ní soud ve svém roz­hod­nu­tí ze dne 5. 3. 2008, sp. zn. I. ÚS 2512/07, kte­rým od­mítl ús­tav­ní stíž­nost stěžo­va­te­le M. N., kte­rou po­dal mi­mo ji­né ta­ké pro­ti us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 13. 6. 2007, sp. zn. 5 Tdo 609/2007.

Nás­tup­nic­tvím poš­ko­ze­né­ho v tres­tním říze­ní a před­ví­da­tel­nos­tí soud­ní­ho roz­hod­nu­tí se za­bý­val Ústav­ní soud ta­ké ve svém ná­le­zu ze dne 25. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 3269/12. Od­ká­zal v něm na ob­sah us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 13. 6 2007, sp. zn. 5 Tdo 609/2007, a dá­le uvedl: „Pod­le us­ta­no­ve­ní § 43 od­st. 1 tr. ř. je poš­ko­ze­ným, kte­rý má v tres­tním říze­ní ná­rok na náh­ra­du ško­dy mi­mo ji­né ten, ko­mu by­la tres­tným či­nem způso­be­na ma­jet­ko­vá ško­dy. Ta­ko­vé­mu účas­tní­ko­vi říze­ní vzni­ka­jí i zde uve­de­ná pro­ces­ní prá­va včetně mož­nos­ti navr­hnout, aby soud v od­su­zu­jí­cím roz­sud­ku ulo­žil ob­viněné­mu po­vin­nost nah­ra­dit tu­to ško­du (§ 43 od­st. 3 tr. ř.). Pod­le § 45 od­st. 3 tr. ř., jde-li o up­latnění ná­ro­ku na náh­ra­du ško­dy pod­le před­cho­zí­ho us­ta­no­ve­ní, přechá­ze­jí prá­va, kte­rá tres­tní řád přiz­ná­vá poš­ko­ze­né­mu, i na je­ho práv­ní­ho nás­tup­ce. Ná­zor ob­viněné­ho, že práv­ním nás­tup­cem poš­ko­ze­né­ho nemůže být ten, ko­mu by­la poh­le­dáv­ka vůči pa­cha­te­li tres­tné­ho či­nu smluvně pos­tou­pe­na, ne­ní správ­ný. Z for­mu­la­ce us­ta­no­ve­ní tres­tní­ho řádu o přecho­du práv poš­ko­ze­né­ho nel­ze do­vo­dit, že by ja­kým­ko­li způso­bem ome­zo­va­lo ok­ruh osob, kte­ré se sta­ly pod­le zvláš­tních práv­ních před­pisů práv­ní­mi nás­tup­ci poš­ko­ze­né­ho v tres­tním říze­ní. Ko­men­tář k tres­tní­mu řádu (Šámal, P. a ko.l Tres­tní řád. Ko­men­tář. I. díl. 5 vy­dá­ní. Pra­ha: C. H. Beck, 2005, 321 s.) uvá­dí přík­la­dy, kte­ré mo­hou v soud­ní praxi nas­tat. Jed­ná-li se o úmr­tí fy­zic­ké oso­by, bu­dou je­jím práv­ním nás­tup­cem dědi­ci, v případě zá­ni­ku práv­nic­ké oso­by ne­bo převo­du či přecho­du práv práv­nic­ké oso­by pak práv­ním nás­tup­cem může být i ji­ná práv­nic­ká oso­ba. Do­sa­vad­ní vý­klad us­ta­no­ve­ní § 45 od­st. 3 tr. ř. připouš­tí rovněž změnu oso­by poš­ko­ze­né­ho v průběhu tres­tní­ho říze­ní, v ta­ko­vé si­tua­ci práv­ní nás­tup­ce pok­ra­ču­je ve vý­ko­nu práv, resp. vstu­pu­je přímo do práv poš­ko­ze­né­ho. Up­lat­nil-li poš­ko­ze­ný již svůj ná­rok pod­le § 43 od­st. 3 tr. ř., ne­mu­sí tak zno­vu či­nit práv­ní nás­tup­ce, jen je třeba, aby dal vý­slovně naj­evo, že hod­lá ve vý­ko­nu práv poš­ko­ze­né­ho pok­ra­čo­vat“. Jes­tli­že Vr­chní soud v Olo­mou­ci ja­ko soud od­vo­la­cí zpo­chyb­ňu­je přechod prá­va na náh­ra­du ško­dy na práv­ní nás­tup­ky­ni poš­ko­ze­né spo­leč­nos­ti, vy­chá­zí z nes­práv­né­ho práv­ní­ho ná­zo­ru.

Dal­ší vý­znam­nou otáz­kou je po­sou­ze­ní, zda po suk­ce­si pod­le § 45 od­st. 3 tr. ř. by­la poš­ko­ze­ná A. A. op­rávněna k proh­lá­še­ní pod­le § 163 od­st. 1 tr. ř. že ne­souh­la­sí s tres­tním stí­há­ním do­vo­la­telů. Nej­vyš­ší soud je to­ho ná­zo­ru, že práv­ní nás­tup­nic­tví (suk­ce­se) up­ra­ve­né v § 45 od­st. 3 tr. ř. je ome­ze­no pou­ze a vý­slovně na dva ná­ro­ky, a to up­latnění ná­ro­ku na náh­ra­du ško­dy ne­bo na vy­dá­ní bez­důvod­né­ho obo­ha­ce­ní. Je­nom ve vzta­hu k těmto ná­rokům přechá­ze­jí prá­va, kte­rá ten­to zá­kon přiz­ná­vá poš­ko­ze­né­mu, na je­ho práv­ní­ho nás­tup­ce. Žá­dné dal­ší ná­ro­ky, resp. žá­dná dal­ší prá­va, zej­mé­na prá­vo udělit ne­bo od­epřít souh­las s tres­tním stí­há­ním pod­le § 163 od­st. 1 tr. ř., ne­mo­hou ply­nout z ta­ko­vé­ho nás­tup­nic­tví.

Poš­ko­ze­ná A. A. vy­jádři­la ne­souh­las s tres­tním stí­há­ním ob­viněných – do­vo­la­telů – po­dá­ním ze dne 29. 9. 2013, kte­ré by­lo do­ru­če­no Po­li­cii Čes­ké re­pub­li­ky, Kraj­ské­mu ředi­tel­ství Po­li­cie Mo­rav­skos­lez­ské­ho kra­je, od­bor hos­po­dářské kri­mi­na­li­ty v Os­travě dne 30. 9. 2013. Ne­souh­las od­ůvod­ni­la tím, že vstou­pi­la do pos­ta­ve­ní poš­ko­ze­né­ho smlou­vou o pos­tou­pe­ní poh­le­dáv­ky na náh­ra­du ško­dy ze dne 27. 9. 2013, kte­rou uzavře­la se spo­leč­nos­tí KMJS DUO SERVIS, s. r. o, kte­rou na­by­la poh­le­dáv­ku ve vý­ši 196 653,56 EUR s veš­ke­rým přís­lu­šen­stvím. Sou­časně uved­la, že je ses­trou ob­viněné­ho G. A. a druž­kou ob­viněné­ho D. T. , s nímž ži­la před je­ho vze­tím do vaz­by ve spo­leč­né do­mác­nos­ti, a kte­rý je ot­cem je­jí dce­ry „kop­re­ti­ny“^*). Z těchto sku­teč­nos­tí do­vo­zu­je, že pod­le § 163 tr. ř. je nez­byt­ný je­jí souh­las s tres­tním stí­há­ním zmíněných ob­viněných, a pro­to vy­slo­vi­la ne­souh­las s je­jich tres­tním stí­há­ní pod­le § 163 od­st. 1 tr. ř. Navrh­la ta­ké, aby tres­tní stí­há­ní ob­viněných by­lo pod­le § 172 od­st. 1 písm. d) tr. ř. za­sta­ve­no s tím, že ja­ko poš­ko­ze­ná ne­hod­lá up­lat­ňo­vat ja­kou­ko­li poh­le­dáv­ku vůči ob­viněným, pro­to­že ne­po­ci­ťu­je žá­dnou új­mu, kte­rá by je­jich jed­ná­ním mě­la vznik­nout spo­leč­nos­ti (č. l. 94-96 spi­su).

Kraj­ský soud v Os­travě ja­ko soud pr­vní­ho stupně dospěl k zá­věru, že prá­vo poš­ko­ze­né­ho udělit souh­las či od­epřít souh­las s tres­tním stí­há­ním ob­viněných nepřechá­zí na práv­ní nás­tup­ce poš­ko­ze­né­ho, pro­to­že se jed­ná o je­ho osob­ní prá­vo. Pou­ká­zal na to, že pod­le § 45 od­st. 3 tr. ř. si­ce přechá­ze­jí prá­va, kte­rá tres­tní řád přiz­ná­vá poš­ko­ze­né­mu, na je­ho práv­ní nás­tup­ce, ale jen teh­dy, jes­tli­že up­lat­ní ná­rok na náh­ra­du ško­dy ne­bo na vy­dá­ní bez­důvod­né­ho obo­ha­ce­ní. S tím­to práv­ním ná­zo­rem se zto­tož­nil i Vr­chní soud v Olo­mou­ci ja­ko soud od­vo­la­cí, byť uvedl ještě dal­ší okol­nos­ti k to­mu, proč A. A. ne­moh­la od­epřít souh­las s tres­tním stí­há­ním ob­viněných, dospěl k věcně správ­né­mu ná­zo­ru, když se nez­to­tož­nil s od­vo­la­cí ar­gu­men­ta­cí do­vo­la­telů G. A. a D. T., že vstu­pem do práv původ­ní­ho poš­ko­ze­né­ho zís­ká­vá je­ho práv­ní nás­tup­ce veš­ke­rá prá­va poš­ko­ze­né­ho pod­le tres­tní­ho řádu. O nes­práv­nos­ti ta­ko­vé­ho ná­zo­ru pod­le něj svědčí např. ta­ké us­ta­no­ve­ní § 310a tr. ř., pod­le kte­ré­ho prá­va poš­ko­ze­né­ho pod­le § 309 a 311 tr. ř. (vy­jádření souh­la­su poš­ko­ze­né­ho s na­rov­ná­ním a prá­va s tím spo­je­ná), nepřís­lu­še­jí to­mu, na ko­ho pou­ze přešel ná­rok na náh­ra­du ško­dy ne­bo na vy­dá­ní bez­důvod­né­ho obo­ha­ce­ní. Nej­vyš­ší soud pro úpl­nost do­dá­vá k otáz­ce pod­míněnos­ti tres­tní­ho stí­há­ní souh­la­sem poš­ko­ze­né­ho, že uděle­ní souh­la­su k tres­tní­mu stí­há­ní pod­le § 163 od­st. 1 tr. ř. je prá­vem, kte­ré se vá­že pou­ze na oso­bu poš­ko­ze­né­ho a nemůže dědic­tvím přechá­zet na je­ho dědi­ce (srov. č. 54/1998 Sb. rozh. tr.). Nej­vyš­ší soud na zá­kladě vý­še zmíněných práv­ních úvah zjis­til, že ná­mit­ky obou do­vo­la­telů ne­napl­ňu­jí do­vo­la­cí důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. e) tr. ř.

Nej­vyš­ší soud shle­dal, že do­vo­lá­ní obou ob­viněných netr­pí vy­tý­ka­ný­mi va­da­mi a jsou zjevně neo­pod­statněná. Pro­to obě do­vo­lá­ní od­mítl pod­le § 265i od­st. 1 písm. e) tr. ř. Ob­vině­ný G. A. v do­vo­lá­ní zčás­ti up­lat­nil ná­mit­ky, kte­ré svým ob­sa­hem ne­napl­ňu­jí důvod do­vo­lá­ní pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř. a ve zbý­va­jí­cí čás­ti je je­ho do­vo­lá­ní zjevně neo­pod­statněné. Zjevně neo­pod­statněné je ce­lé do­vo­lá­ní ob­viněné­ho D. T.  O do­vo­lá­ních ob­viněných roz­hodl v ne­veřej­ném za­se­dá­ní, kte­ré ko­nal za pod­mí­nek § 265r od­st. 1 písm. a) tr. ř.

Pou­če­ní:  Pro­ti roz­hod­nu­tí o do­vo­lá­ní ne­ní s vý­jim­kou ob­no­vy říze­ní op­rav­ný prostředek přípust­ný.

V Brně dne 27. čer­ven­ce 2016

Diskusia