Škrtenie inej osoby nemusí byť vždy pokusom o vraždu

Ústav­ní soud roz­hodl v se­ná­tu slo­že­ném z před­sed­kyně Ka­teři­ny Šimáč­ko­vé (soud­kyně zpra­vo­daj­ky) a soudců To­má­še Li­chov­ní­ka a Da­vi­da Uh­líře o ús­tav­ní stíž­nos­ti stěžo­va­te­le M. S., t.č. Vězni­ce Mí­rov, za­stou­pe­né­ho JUDr. Evou Fry­šo­vou, ad­vo­kát­kou se síd­lem 8. května 10, Olo­mouc, pro­ti roz­sud­ku Kraj­ské­ho sou­du v Os­travě, po­boč­ky v Olo­mou­ci č. j. 29 T 1/2016-463 ze dne 4. 3. 2016, pro­ti roz­sud­ku Vr­chní­ho sou­du v Olo­mou­ci č. j. 4 To 30/2016-553 ze dne 9. 8. 2016, a pro­ti us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du č. j. 7 Tdo 1655/2016-49 ze dne 25. 1. 2017, za účas­ti Kraj­ské­ho sou­du v Os­travě, po­boč­ky v Olo­mou­ci, Vr­chní­ho sou­du v Olo­mou­ci a Nej­vyš­ší­ho sou­du ja­ko účas­tníků říze­ní, Kraj­ské­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství v Os­travě, po­boč­ky v Olo­mou­ci, Vr­chní­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství v Olo­mou­ci a Nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství ja­ko ved­lej­ších účas­tníků říze­ní, tak­to:

I. Roz­sud­kem Kraj­ské­ho sou­du v Os­travě, po­boč­ka v Olo­mou­ci č. j. 29 T 1/2016-463 ze dne 4. 3. 2016, roz­sud­kem Vr­chní­ho sou­du v Olo­mou­ci č. j. 4 To 30/2016-553 ze dne 9. 8. 2016 a us­ne­se­ním Nej­vyš­ší­ho sou­du v Pra­ze č. j. 7 Tdo 1655/2016-49 ze dne 25. 1. 2016 by­lo po­ru­še­no stěžo­va­te­lo­vo prá­vo na spra­ved­li­vý pro­ces pod­le čl. 36 Lis­ti­ny zá­klad­ních práv a svo­bod a zá­sa­da nullum cri­men si­ne le­ge dle čl. 39 Lis­ti­ny zá­klad­ních práv a svo­bod.

II. Ta­to roz­hod­nu­tí se pro­to ru­ší.

Od­ůvodnění:

I. Před­cho­zí průběh říze­ní

1. Včas po­da­nou ús­tav­ní stíž­nos­tí se stěžo­va­tel do­má­há zru­še­ní v zá­hla­ví ozna­če­ných roz­hod­nu­tí Kraj­ské­ho sou­du v Os­travě, po­boč­ky v Olo­mou­ci, Vr­chní­ho sou­du v Olo­mou­ci a Nej­vyš­ší­ho sou­du, ji­miž by­la pod­le něj po­ru­še­na je­ho prá­va za­ru­če­ná v čl. 36, čl. 39 a čl. 40 od­st. 3 Lis­ti­ny zá­klad­ních práv a svo­bod (dá­le jen "Lis­ti­na") a v čl. 6 Úmlu­vy o ochraně lid­ských práv a zá­klad­ních svo­bod.

2. Na­pa­de­ný­mi roz­hod­nu­tí­mi byl stěžo­va­tel shle­dán vin­ným z po­ku­su vraž­dy pod­le § 21, § 140 od­st. 1 zá­ko­na č. 40/2009 Sb., tres­tní­ho zá­ko­ní­ku, ve znění pozdějších před­pisů (dá­le jen "tres­tní zá­ko­ník") a z přeči­nu vy­dí­rá­ní pod­le § 175 od­st. 1 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku za jed­ná­ní, kdy přiškr­til poš­ko­ze­né­ho ze žá­rli­vos­ti, a byl za to od­sou­zen k tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy v dél­ce de­se­ti a půl ro­ku.

3. Pro úče­ly to­ho­to říze­ní si Ústav­ní soud vy­žá­dal spis ve­de­ný u Kraj­ské­ho sou­du v Os­travě, po­boč­ka v Olo­mou­ci, sp. zn. 29 T 1/2016, z něhož zjis­til nás­le­du­jí­cí sku­teč­nos­ti: dne 22. 6. 2015 stěžo­va­tel vy­hro­žo­val poš­ko­ze­né­mu, aby ukon­čil vztah s dí­vkou, se kte­rou chtěl být stěžo­va­tel. Stěžo­va­tel poš­ko­ze­né­mu nejdříve řekl, že po­kud tak neu­či­ní, tak si to s ním vy­řídí a skon­čí to špatně. Nás­ledně stěžo­va­tel poš­ko­ze­né­ho na­padl, po­va­lil jej na zem, ko­lem kr­ku mu přeho­dil ka­bel a chví­li ho škr­til. V pro­to­ko­lu o vý­sle­chu ob­viněné­ho z 24. čer­vna 2015 stěžo­va­tel zmí­nil, že vzal ka­bel, omo­tal jej poš­ko­ze­né­mu ko­lem kr­ku a za­táhl. Když po 10 až 15 vteřinách za­čal poš­ko­ze­ný mod­rat, tak jej stěžo­va­tel, pod­le své­ho vy­jádření, pus­til, přičemž viděl, že se po­té poš­ko­ze­ný hý­bal (list č. 136 a 137). Poš­ko­ze­ný v pro­to­ko­lu o vý­sle­chu svědka z 8. 7. 2015 od­pověděl na otáz­ku, jak dlou­ho to moh­lo tr­vat: "No chvil­ku. Pár vteřin, kdy si to pa­ma­tu­ju a po­tom už ne­vím." (list č. 185). V rám­ci hlav­ní­ho lí­če­ní poš­ko­ze­ný opět vy­pověděl, že jej stěžo­va­tel škr­til jen chvil­ku (list č. 444). Zna­lec z obo­ru zdra­vot­nic­tví, od­větví soud­ní­ho lé­kařství MUDr. Chro­mec uvedl, že ze čtyř stá­dií du­še­ní z po­pi­su poš­ko­ze­né­ho doš­lo k pr­vní­mu, případně přecho­du z pr­vní­ho do dru­hé­ho stá­dia du­še­ní (list č. 447). Poš­ko­ze­ný uvedl, že v důsled­ku škr­ce­ní byl v bez­vědo­mí, přičemž zna­lec si­tua­ci zhod­no­til tak, že "pravděpo­dobně byl ... Ne­dá se to ur­čit. Poš­ko­ze­ný to tak mohl sub­jek­tivně vní­mat ... Sub­jek­tivně zna­me­ná, že mohl mít na něja­kou neur­či­tel­nou do­bu krát­ký vý­pa­dek vní­má­ní, což moh­lo být způso­be­no psy­chic­ky, stre­sem, ale zá­ro­veň moh­lo sku­tečně do­jít ke krát­ko­době po­ru­še vědo­mí. Někdy to bý­vá ta­ko­vý ča­so­vý inter­val, že ne­ní pro oko­lí postřeh­nu­tel­ný" (list č. 539). Nic­méně zna­lec se dom­ní­vá, že ke krát­ko­do­bé­mu bez­vědo­mí doš­lo, ale že "větši­nou se z to­ho poš­ko­ze­ní pro­be­rou sa­mi během krát­ké­ho ča­so­vé­ho inter­va­lu", tak­že neh­ro­zi­lo poš­ko­ze­né­mu bez­prostřed­ní ne­bez­pe­čí smr­ti či těžké új­my na zdra­ví, byť "vy­lou­čit se ne­dá nik­dy nic" (list. č. 447). Dá­le zna­lec zmí­nil, že jed­ná­ní poš­ko­ze­né­ho by moh­lo vy­vo­lat ref­lek­to­ric­kou zá­sta­vu sr­dce, te­dy ref­lexní zá­sta­vu oběhu způso­be­nou me­cha­nic­kou trau­ma­ti­za­ci ma­lé­ho ner­vo­vé­ho tělís­ka hu­mus ka­ro­ti­cum, kte­ré mi­mo ji­né mo­ni­to­ru­je krev­ní tlak, krev­ní ply­ny či re­gu­lu­je prokr­ve­ní hla­vy a or­ga­nis­mu. Zá­ro­veň zna­lec zmí­nil, že "nik­dy ne­ví­te, co se sta­ne i po drob­ném me­cha­nic­kém in­zul­tu" (list. č. 446), přičemž ref­lek­to­ric­ká zá­sta­va "se dá přivo­dit i drob­ným úde­rem do zev­ní plo­chy kr­ku" (list č. 447). V rám­ci po­sud­ku zna­lec uvedl, že "v případě, že by ne­doš­lo k přeru­še­ní úto­ku pa­cha­te­lem sa­mot­ným, reálně by hro­zi­la smrt [poš­ko­ze­né­ho] udu­še­ním" (list č. 306). Stěžo­va­tel dá­le uvedl, že po­té, co z místa či­nu od­chá­zel, tak se oh­lédl a poš­ko­ze­ný se hý­bal (list č. 137), což dr. Chro­mec hod­no­til slo­vy, že po­kud "se někdo hý­be a vstá­vá, je [to] pro­je­vem za­cho­vá­ní ži­vot­ních fun­kcí poš­ko­ze­né­ho" (list č. 448).

4. Kraj­ský soud to­to jed­ná­ní stěžo­va­te­le hod­no­til ja­ko přečin vy­dí­rá­ní pod­le § 175 od­st. 1 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku a po­kus zlo­či­nu vraž­dy pod­le § 21 od­st. 1, § 140 od­st. 1 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku. Do­vo­dil to z to­ho, že stěžo­va­tel "při pá­chá­ní tres­tné­ho či­nu jen sho­dou šťas­tných okol­nos­tí ne­pod­ráž­dil ty ner­vo­vé struk­tu­ry, kte­ré moh­ly vy­vo­lat ref­lek­to­ric­kou zá­sta­vu sr­dce poš­ko­ze­né­ho" (str. 14-15 na­pa­de­né­ho roz­sud­ku). Soud si­ce zmí­nil, že "ref­lek­to­ric­ká zá­sta­va sr­dce ne­bý­vá při úto­ku to­ho­to ty­pu ... nej­častější příči­nou úmr­tí, když tou z pod­sta­ty věci bý­vá udu­še­ní", ale "me­chan­izmus, kte­rý ob­ža­lo­va­ný pro­ti kr­ku poš­ko­ze­né­ho v kon­krét­ním případě pou­žil, ob­jek­tivně byl způso­bi­lý za­příči­nit ref­lek­to­ric­kou zá­sta­vu sr­dce" (str. 15 na­pa­da­né­ho roz­sud­ku). Úmysl stěžo­va­te­le soud do­vo­dil ze sku­teč­nos­ti, že cí­leně "na­padl ty těles­né par­tie, v případě kte­rých je i v laic­kém povědo­mí, že se zde na­chá­zí or­gá­ny nez­byt­né pro ži­vot kaž­dé­ho člověka. Útok pro­ti těmto těles­ným par­tiím vedl s ne­za­ned­ba­tel­nou ra­zan­cí a po ne­za­ned­ba­tel­nou do­bu, doš­lo již k bez­vědo­mí poš­ko­ze­né­ho, by­la vy­tvořena stran­gu­lač­ní rý­ha a po­dobně" (str. 15 na­pa­de­né­ho roz­sud­ku). Soud nás­ledně uzavřel, že po­kud by poš­ko­ze­ný "zemřel napřík­lad na již avi­zo­va­nou ref­lek­to­ric­kou zá­sta­vu sr­dce", tak by je­ho smrt nas­ta­la v důsled­ku před­ví­da­tel­né­ho příčin­né­ho průběhu (str. 15 na­pa­de­né­ho roz­sud­ku). Za to­to jed­ná­ní soud ulo­žil úhrn­ný trest od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní de­se­ti a půl ro­ku.

5. Vr­chní soud se zto­tož­nil s hod­no­ce­ním kraj­ské­ho sou­du oh­ledně po­ku­su zlo­či­nu vraž­dy a to včetně hod­no­ce­ní sub­jek­tiv­ní strán­ky jed­ná­ní stěžo­va­te­le (str. 10 na­pa­de­né­ho roz­hod­nu­tí) i z hle­dis­ka ulo­že­né­ho tres­tu. Vr­chní soud ve svém roz­hod­nu­tí neřešil, zda by příči­na smr­ti nas­ta­la z důvo­du ref­lek­to­ric­ké zá­sta­vy sr­dce či v důsled­ku udu­še­ní. Po ro­zeb­rá­ní skut­ko­vé­ho sta­vu pou­ze zmí­nil, že vzhle­dem k úmysl­né­mu na­pa­de­ní těles­ných par­tií poš­ko­ze­né­ho, ve kte­rých se na­chá­zí or­gá­ny nez­byt­né pro ži­vot kaž­dé­ho člověka, "s oh­le­dem na cha­rak­ter pou­ži­té­ho předmětu a in­ten­zi­tu ve­de­né­ho úto­ku, ob­ža­lo­va­ný mu­sel vědět, že tím­to způso­bem může poš­ko­ze­né­ho usmr­tit a po­kud by k to­mu doš­lo, byl s tím­to nás­led­kem sro­zuměn." (str. 10-11 na­pa­de­né­ho roz­hod­nu­tí)

6. Nej­vyš­ší soud se zto­tož­nil s ná­zo­ry kraj­ské­ho a vr­chní­ho sou­du, te­dy že jed­ná­ní stěžo­va­te­le "vy­sta­vi­lo poš­ko­ze­né­ho bez­prostřed­ní­mu ne­bez­pe­čí smr­ti, kte­rá reálně moh­la nas­tat udu­še­ním ne­bo ref­lek­to­ric­kou zá­sta­vou sr­dce." Dá­le Nej­vyš­ší soud usou­dil, že z doz­ná­ní stěžo­va­te­le, "že své­ho jed­ná­ní za­ne­chal asi po pat­nác­ti vteřinách, kdy poš­ko­ze­ný za­čal mod­rat, by­lo snad­no sez­na­tel­né, že jde o jed­ná­ní, z něhož může vze­jít smr­tel­ný nás­le­dek, přičemž způsob jed­ná­ní ob­viněné­ho jasně uka­zu­je na to, že byl s ta­ko­vým nás­led­kem sro­zuměn" (str. 3 na­pa­de­né­ho us­ne­se­ní).

II. Ar­gu­men­ta­ce stěžo­va­telů a os­tat­ních účas­tníků říze­ní

7. Pro­ti roz­hod­nu­tím kraj­ské­ho, vr­chní­ho i Nej­vyš­ší­ho sou­du si stěžo­va­tel po­dal ús­tav­ní stíž­nost. Ne­roz­po­ru­je to, že poš­ko­ze­né­ho na­padl ani ne­po­le­mi­zu­je se skut­ko­vým sta­vem věci. Pou­ze ne­souh­la­sí s práv­ním hod­no­ce­ním skut­ku, ne­boť se ne­do­pus­til po­ku­su zlo­či­nu vraž­dy. Tvr­dí, že poš­ko­ze­né­ho si­ce škr­til, ale pus­til ho po­té, co mu poš­ko­ze­ný řekl, že opus­tí svo­ji přítel­ky­ni, na kte­rou stěžo­va­tel žá­rlil. Ty­to sku­teč­nos­ti dok­lá­dá nad rá­mec in­for­ma­cí ob­sa­že­ných v roz­sud­cích a pro­to­ko­lech z hlav­ní­ho lí­če­ní i ci­ta­ce­mi z pro­to­ko­lu o tres­tním ozná­me­ní či vý­povědi poš­ko­ze­né­ho, kte­ré obec­né sou­dy ne­pou­ži­ly z důvo­du, že pro­ces­ní před­pi­sy je­jich pou­ži­tí neu­mož­ňu­jí.

8. Na vý­zvu Ústav­ní­ho sou­du se k ús­tav­ní stíž­nos­ti vy­jádři­li účas­tní­ci říze­ní. Je­jich vy­jádření jsou re­ka­pi­tu­lo­vá­na ní­že.

9. Kraj­ský soud ve svém vy­jádření pri­márně od­ká­zal na své roz­hod­nu­tí. Dá­le zmí­nil, že pod­stat­ná je zej­mé­na sku­teč­nost, že od­sou­ze­ný škr­til až do do­by, kdy upadl do bez­vědo­mí. Ve vzta­hu ke stíž­nos­ti uvedl, že stěžo­va­tel navr­hu­je uži­tí ur­či­tých vý­povědí, což však zá­kon neu­mož­ňu­je.

10. Kraj­ské stát­ní za­stu­pi­tel­ství, zdůraz­ni­lo nad rá­mec do­ka­zo­vá­ní, že na úmysl od­sou­ze­né­ho usmr­tit poš­ko­ze­né­ho lze nepřímo usou­dit i z po­ne­chá­ní bez­vlád­né­ho poš­ko­ze­né­ho své­mu osu­du na­pos­pas a z vý­hrůžek stěžo­va­te­le poš­ko­ze­né­mu.

11. Vr­chní soud se k vý­zvě Ústav­ní­ho sou­du ne­vy­jádřil.

12. Vr­chní stát­ní za­stu­pi­tel­ství se plně zto­tož­ni­lo s náh­le­dem vr­chní­ho sou­du, kte­rý po­va­žu­je za správ­ný. Na­víc do­da­lo, že stěžo­va­tel ne­mohl po­čí­tat s žá­dnou okol­nos­tí, kte­rá by moh­la smr­tel­né­mu nás­led­ku za­brá­nit, a poš­ko­ze­né­mu ne­pos­kytl pr­vní po­moc ani ne­za­jis­til od­bor­nou lé­kařskou po­moc a za­ne­chal jej na místě. V důsled­ku jed­ná­ní stěžo­va­te­le byl poš­ko­ze­ný reálně v oh­ro­že­ní ži­vo­ta, ne­boť mu hro­zi­lo udu­še­ní ne­bo ref­lek­to­ric­ká zá­sta­va sr­dce.

13. Nej­vyš­ší soud zmí­nil, že poš­ko­ze­ný upadl do bez­vědo­mí a škr­ce­ním byl poš­ko­ze­ný vy­sta­ven bez­prostřed­ním ne­bez­pe­čí smr­ti, přičemž připomněl, že stěžo­va­tel dříve pro­ná­šel vý­hruž­ky usmr­ce­ním na ad­re­su poš­ko­ze­né­ho.

14. Nej­vyš­ší stát­ní za­stu­pi­tel­ství od­ká­za­lo na své pí­sem­né vy­jádření k do­vo­lá­ní, pro­to­že ús­tav­ní stíž­nost po­va­žu­je za ob­sa­hově to­tož­nou s do­vo­lá­ním stěžo­va­te­le.

15. Poš­ko­ze­ný po­va­žu­je ús­tav­ní stíž­nost za nedůvod­nou a plně souh­la­sí s ná­zo­rem obec­ných soudů.

III. Hod­no­ce­ní Ústav­ní­ho sou­du

16. Ústav­ní soud přez­kou­mal na­pa­de­ná roz­hod­nu­tí a spi­so­vý ma­te­riál a dospěl k zá­věru, že ús­tav­ní stíž­nost je důvod­ná.

17. Ústav­ní soud opa­ko­vaně připo­mí­ná, že zá­sadně ne­ní op­rávněn za­sa­ho­vat do roz­ho­do­va­cí čin­nos­ti obec­ných soudů, ne­boť ne­ní vr­cho­lem je­jich sous­ta­vy, ale zvláš­tním soud­ním or­gá­nem ochra­ny ús­tav­nos­ti. Nepřís­lu­ší mu prá­vo přez­kum­né­ho doh­le­du nad čin­nos­tí soudů v ro­vině prá­va po­dús­tav­ní­ho. Ústav­ní soud zá­ro­veň zdůraz­ňu­je zá­sa­du mi­ni­ma­li­za­ce svých zá­sahů a tzv. zá­sa­du se­beo­me­ze­ní při vy­uží­vá­ní svých ka­sač­ních pra­vo­mo­cí (srov. např. ná­lez sp. zn. I. ÚS 1501/16 ze dne 30. 5. 2017). Ne­ní pro­to úko­lem Ústav­ní­ho sou­du přehod­no­co­vat vý­klad po­dús­tav­ní­ho prá­va, a to ani vý­klad tres­tní­ho zá­ko­ní­ku, pro­ve­de­né­ho obec­ný­mi sou­dy. Ta­to ro­le Ústav­ní­mu sou­du nepřís­lu­ší [viz např. ná­lez sp. zn. II. ÚS 2258/14 ze dne 16. 12. 2014 (N 230/75 SbNU 567), bod 16, či ná­lez sp. zn. I. ÚS 2078/16 ze dne 2. 1. 2017, bod 19].

18. Z ju­di­ka­tu­ry Ústav­ní­ho sou­du nic­méně ply­ne, že má-li být od­su­zu­jí­cí roz­su­dek sou­lad­ným s čl. 39 Lis­ti­ny, pak z je­ho od­ůvodnění mu­sí být patr­né, že by­lo pro­ká­zá­no naplnění všech znaků tres­tné­ho či­nu [ná­lez sp. zn. II. ÚS 254/08 ze dne 18. 11. 2008 (N 197/51 SbNU 393), ná­lez sp. zn. I. ÚS 558/01 ze dne 25. 11. 2003 (N 136/31 SbNU 205)]; či ná­lez sp. zn. I. ÚS 520/16 ze dne 22. 6. 2016]. Ani v tom­to smys­lu však nemůže proti­ús­tav­nost roz­hod­nu­tí být za­lo­že­na na pros­tém ne­souh­la­su s tím, jak nor­my po­dús­tav­ní­ho prá­va vy­lo­žil obec­ný soud.

19. V ny­ní po­su­zo­va­né věci stěžo­va­tel na­mí­tá, že je­ho jed­ná­ní nel­ze hod­no­tit ja­ko po­kus vraž­dy a že roz­hod­nu­tí obec­ných soudů za­klá­da­jí po­ru­še­ní je­ho zá­klad­ních práv, mi­mo ji­né prá­va za­ru­če­né­ho čl. 39 Lis­ti­ny, pod­le kte­ré­ho jen zá­kon sta­no­ví, kte­ré jed­ná­ní je tres­tným či­nem. Ústav­ní soud při hod­no­ce­ní ná­mi­tek stěžo­va­te­le nejpr­ve ana­ly­zo­val práv­ní úp­ra­vu ve svět­le ju­di­ka­tu­ry vzta­hu­jí­cí se k té­to prob­le­ma­ti­ce a nás­ledně se věno­val dvěma al­ter­na­tiv­ním od­ůvodněním, kte­ré obec­né sou­dy pou­ži­ly: ref­lek­to­ric­ké zá­stavě sr­dce, kte­rou obec­né sou­dy pre­fe­ro­va­ly ve svých roz­hod­nu­tích, a in­ten­zitě škr­ce­ní, kte­rou sou­dy a stát­ní za­stu­pi­tel­ství ar­gu­men­to­va­ly šířeji ve svých vy­jádřeních.

A. Ju­di­ka­tor­ní a dok­tri­nál­ní vý­klad "po­ku­su vraž­dy"

20. Pod­le § 140 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku se tres­tné­ho či­nu vraž­dy do­pus­tí ten, kdo ji­né­ho úmyslně usmr­tí; pod­le us­ta­no­ve­ní § 21 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku je tres­tným i po­kus tres­tné­ho či­nu, te­dy jed­ná­ní, kte­ré bez­prostředně směřuje k do­ko­ná­ní tres­tné­ho či­nu a je­hož se pa­cha­tel do­pus­til v úmys­lu trest­ný čin spá­chat.

21. Nezůsta­ne-li po úto­ku útoč­ní­ka oběť mr­tvá, zá­sad­ní ju­di­ka­tor­ní a dok­tri­nál­ní otáz­kou je, jak přesně sta­no­vit hra­ni­ci, po je­jímž přek­ro­če­ní je nut­né shle­dat, že doš­lo k po­ku­su vraž­dy z hle­dis­ka za­vinění pa­cha­te­le (sub­jek­tiv­ní strán­ky). Po­dobně ja­ko v případě do­ko­na­né vraž­dy je třeba z "ak­tiv­ní­ho vzta­hu pa­cha­te­le ke způso­be­né­mu nás­led­ku (smr­ti ji­né­ho)" (us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 7 Tdo 543/2016) naj­is­to pos­ta­vit, že úmys­lem (přímým či nepřímým) pa­cha­te­le by­lo poš­ko­ze­né­ho za­bít. Nej­vyš­ší soud ju­di­ko­val, že "zá­věr o úmys­lu pa­cha­te­le způso­bit svým jed­ná­ním ji­né­mu smrt přitom nel­ze do­vo­dit to­li­ko ze zjištění, že úmyslně vy­ko­nal něco, co ta­ko­vý nás­le­dek moh­lo způso­bit" (us­ne­se­ní ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 3 Tdo 406/2016). V kon­krét­ním přípa­du vraž­dy či po­ku­su o ní Nej­vyš­ší soud obecně sta­no­vil, že k naplnění sub­jek­tiv­ní strán­ky tres­tné­ho či­nu "je třeba pro­ká­zat ta­ké to, že pa­cha­tel ales­poň věděl o mož­nos­ti způso­be­ní nás­led­ku zde před­pok­lá­da­né­ho" (us­ne­se­ní ze dne 10. 11. 2010, sp. zn. 3 Tdo 835/2010). Důle­ži­té tak je, aby pa­cha­tel věděl a byl sro­zuměn s tím, že svým jed­ná­ním může způso­bit smrt poš­ko­ze­né­ho (srov. § 15 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku).

22. Při úto­ku na ob­last kr­ku v ji­ných přípa­dech, kte­ré roz­ho­do­val, Nej­vyš­ší soud shle­dal, že po­kud ob­vině­ný zá­měrně vedl skleněným střepem vel­kou si­lou útok pro­ti kr­ku poš­ko­ze­né­ho a je­ho in­te­lek­to­vé schop­nos­ti mu umož­ňo­va­ly uvědo­mit si mož­né hro­zí­cí nás­led­ky, tak z to­ho lze do­vo­dit even­tuál­ní úmysl ob­viněné­ho vraž­dit (us­ne­se­ní ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 6 Tdo 878/2016). S tím­to zá­věrem souh­la­sil i Ústav­ní soud (us­ne­se­ní sp. zn. I. ÚS 3658/16 ze dne 16. 1. 2017). Ob­dobně Nej­vyš­ší soud do­vo­dil even­tuál­ní úmysl vraž­dit z to­ho, že ob­vině­ný za­úto­čil ku­chyň­ským no­žem s dél­kou če­pe­le 19 cm na sr­deč­ní ob­last, pro­to­že "i běž­ný laik dobře ví, že se v sr­deč­ní ob­las­ti na­chá­zí ži­votně důle­ži­té or­gá­ny" (us­ne­se­ní ze dne 18. 8. 2015, sp. zn. 4 Tdo 836/2015), či z to­ho, "že nej­ra­zantnější fy­zic­ké ná­si­lí směřova­lo do míst, kde jsou ulo­že­ny ži­votně důle­ži­té or­gá­ny" (us­ne­se­ní ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1556/2016). Dá­le se Nej­vyš­ší soud vy­jádřil, že "obecně vza­to ne kaž­dý útok no­žem pro­ti tě­lu poš­ko­ze­né oso­by lze kva­li­fi­ko­vat ja­ko zlo­čin vraž­dy či je­ho po­kus" (us­ne­se­ní ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 8 Tdo 140 9/2016). Důle­ži­té tak je, aby pa­cha­tel věděl, že je­ho kon­krét­ní jed­ná­ní, te­dy zej­mé­na způsob úto­ku, může mít za mož­ný nás­le­dek smrt, a aby si byl vědom sou­vis­los­ti me­zi svým jed­ná­ním a nás­led­kem. Na za­vinění pa­cha­te­le tak zej­mé­na usu­zu­je­me právě ze způso­bu pro­ve­de­ní úto­ku, např. z to­ho, zda by­la pou­ži­tá zbraň. Zvláš­tní ro­li při po­su­zo­vá­ní úmys­lu, a to zej­mé­na v případě even­tuál­ní­ho úmys­lu u po­ku­su, hra­je in­ten­zi­ta úto­ku (srov. SOL­NAŘ, Vla­di­mír, Ja­ros­lav FE­NYK a Dag­mar CÍSAŘOVÁ. Sys­tém čes­ké­ho tres­tní­ho prá­va: Zá­kla­dy tres­tní od­povědnos­ti. Pra­ha: No­vat­rix, 2009, str. 299).

23. V ji­ném přípa­du, ve kte­rém byl pa­cha­tel od­sou­zen za vraž­du udu­še­ním, Nej­vyš­ší soud roz­hodl, že "zá­sad­ní vý­znam z hle­dis­ka za­vinění ... má zá­věr, že ob­vině­ný rdou­sil se znač­nou in­ten­zi­tou poš­ko­ze­né­ho ... až do je­ho úpl­né­ho udu­še­ní, te­dy až do do­by, kdy poš­ko­ze­ný přes­tal je­vit znám­ky ži­vo­ta" a to mi­ni­málně po do­bu dvou mi­nut (us­ne­se­ní ze dne 19. 2. 2003, sp. zn. 4 Tz 5/2003).

24. Hra­ni­ce me­zi úmys­lem a ned­ba­los­tí, kte­rá je v tom­to případě klí­čo­vá, pro­to­že po­kus může být pou­ze úmysl­ný, však ne­ní příliš zřetel­ná a různí autoři ji po­pi­su­jí od­lišně (je­jich souhrn viz SOL­NAŘ, Vla­di­mír, Ja­ros­lav FE­NYK a Dag­mar CÍSAŘOVÁ. Sys­tém čes­ké­ho tres­tní­ho prá­va: Zá­kla­dy tres­tní od­povědnos­ti. Pra­ha: No­vat­rix, 2009, str. 277-317). Je pro­to vždy důle­ži­té přesvědčivě vy­světlit, na ja­kých kon­krét­ních okol­nos­tech sto­jí po­sou­ze­ní jed­ná­ní ja­ko úmysl­né­ho tres­tné­ho či­nu, zej­mé­na pak v přípa­dech nepřímé­ho (even­tuál­ní­ho) úmys­lu, kdy je třeba pod­robně vy­lo­žit, v ja­kých kon­krét­ních okol­nos­tech sou­dy spatřují sro­zumění pa­cha­te­le s po­ru­še­ním ne­bo oh­ro­že­ním zá­jmu chráněné­ho tres­tním zá­ko­ní­kem.

25. Po­kus vraž­dy lze te­dy shle­dat pou­ze v případě, kdy pa­cha­tel věděl, že svým jed­ná­ním může způso­bit smrt poš­ko­ze­né­ho, a pro případ, že ji způso­bí, s tím byl sro­zuměn, přičemž kon­krét­ní pro­ve­de­ní to­ho­to jed­ná­ní mu­sí mít jed­noz­nač­nou sou­vis­lost s mož­nos­tí úmr­tí, kte­rá je běžně roz­poz­na­tel­ná pro pa­cha­te­le a kte­rá je re­la­tivně pravděpo­dob­ná.

B. Ar­gu­ment ref­lek­to­ric­kou zá­sta­vou sr­dce

26. Obec­né sou­dy, zej­mé­na kraj­ský soud, za­lo­ži­ly své roz­hod­nu­tí o kla­si­fi­ka­ci jed­ná­ní stěžo­va­te­le ja­ko po­ku­su vraž­dy pri­márně na sku­teč­nos­ti, že je­ho jed­ná­ní moh­lo způso­bit ref­lek­to­ric­kou zá­sta­vu sr­dce.

27. Ústav­ní soud ne­roz­po­ru­je sku­teč­nost, že "me­chan­izmus, kte­rý ob­ža­lo­va­ný pro­ti kr­ku poš­ko­ze­né­ho v kon­krét­ním případě pou­žil, ob­jek­tivně byl způso­bi­lý za­příči­nit ref­lek­to­ric­kou zá­sta­vu sr­dce." (str. 15 na­pa­de­né­ho roz­sud­ku kraj­ské­ho sou­du). Z hle­dis­ka úmys­lu se však mu­sí za­bý­vat tím, zda je ten­to me­chan­izmus dos­ta­tečně znám obec­né veřej­nos­ti a zda byl znám i stěžo­va­te­li.

28. Lze mít za to, že byť běž­ný laik ví, že dlou­hotr­va­jí­cím úto­kem na krk oso­by a je­jím du­še­ním je mož­né oso­bu usmr­tit, běž­ný laik roz­hodně ne­ví, že ji může usmr­tit krát­ko­do­bým škr­ce­ním, ma­jí­cím za nás­le­dek smrt způso­be­nou ref­lek­to­ric­kou zá­sta­vou sr­dce. Škr­ce­ní s cí­lem usmr­tit obecně směřuje k udu­še­ní, ni­ko­li k ref­lek­to­ric­ké zá­stavě sr­dce. Ref­lek­to­ric­ká zá­sta­va sr­dce je nao­pak pro veřej­nost nez­ná­mý po­jem - ani před­se­da se­ná­tu kraj­ské­ho sou­du ten­to me­cha­nis­mus plně nez­nal, jak vy­plý­vá z pro­to­ko­lu o hlav­ním lí­če­ní při vý­sle­chu znal­ce. Byť te­dy nel­ze popřít, že útok na krk sku­tečně může zna­me­nat útok na ži­vot oso­by, nel­ze auto­ma­tic­ky před­pok­lá­dat, že ja­ký­ko­li útok na krk zna­me­ná útok na ži­vot oso­by, jak do­vo­di­ly obec­né sou­dy. Obecně zna­lý útoč­ník te­dy nemůže před­ví­dat, že krát­kým škr­ce­ním může způso­bit smrt skr­ze ref­lek­to­ric­kou zá­sta­vu sr­dce. Za sou­čas­né­ho sta­vu do­ka­zo­vá­ní jed­ná­ní stěžo­va­te­le pro­to ne­napl­ni­lo po­ža­da­vek vzne­se­ný v ju­di­ka­tuře Nej­vyš­ší­ho sou­du, že pa­cha­tel mu­sí vědět, že kon­krét­ní jed­ná­ní může způso­bit smrt. K ní je třeba do­dat, že způso­be­ní smr­ti mu­sí hro­zit reálně a smrt mu­sí být snad­no mož­ná; nemůže se jed­nat pou­ze o hypo­te­tic­ký případ, kte­rý ve vel­ké většině případů ne­nas­ta­ne, stejně ja­ko ne­nas­tal v tom­to pro­jed­ná­va­ném případě (srov. SOL­NAŘ, Vla­di­mír, Ja­ros­lav FE­NYK a Dag­mar CÍSAŘOVÁ. Sys­tém čes­ké­ho tres­tní­ho prá­va: Zá­kla­dy tres­tní od­povědnos­ti. Pra­ha: No­vat­rix, 2009, str. 291).

29. Útok na krk škr­ce­ním je pro­to nut­né po­su­zo­vat pri­márně v sou­vis­los­ti s du­še­ním. To­to je zřej­mé i z vy­jádření znal­ce, kte­rý uvedl, že ref­lek­to­ric­ká zá­sta­va sr­dce "se dá přivo­dit i drob­ným úde­rem do zev­ní plo­chy kr­ku" (list č. 447). Po­kud by te­dy ar­gu­men­ta­ce obec­ných soudů by­la správ­ná a po­kud si měl to­ho­to být stěžo­va­tel vědom, tak ja­ký­ko­li drob­ný úder do zev­ní plo­chy kr­ku by by­lo nut­né hod­no­tit ja­ko po­kus vraž­dy. Ta­ko­vý vý­klad však nemůže ra­cio­nálně ob­stát. Při úto­ku na krk škr­ce­ním je tak pod­stat­né pro zvá­že­ní, zda se jed­na­lo o po­kus vraž­dy či ni­ko­li, mí­ra a in­ten­zi­ta du­še­ní poš­ko­ze­né­ho. Mělo-li by se jed­nat o vraž­du či po­kus vraž­dy v důsled­ku ref­lek­to­ric­ké zá­sta­vy sr­dce, mu­se­lo by do­jít k pro­ká­zá­ní úmys­lu vzta­hu­jí­cí­ho se spe­ci­fic­ky k té­to prob­le­ma­ti­ce. V případě stěžo­va­te­le to­to ne­by­lo pro­ka­zo­vá­no ani pro­ká­zá­no, a pro­to ne­ní mož­né bez to­ho­to pro­ká­zá­ní je­ho vědo­mos­ti pre­su­mo­vat úmysl vraž­dy prostřed­nic­tvím ref­lek­to­ric­ké zá­sta­vy sr­dce.

30. Ur­či­tou ne­jis­to­tu obec­ných soudů v sou­vis­los­ti s ar­gu­men­ta­cí ref­lek­to­ric­kou zá­sta­vou sr­dce je mož­né vy­de­du­ko­vat i z vy­jádření soudů v říze­ní u Ústav­ní­ho sou­du (viz vý­še bo­dy 9 a 13), ve kte­rých se ar­gu­men­ta­ce ref­lek­to­ric­kou zá­sta­vou sr­dce vůbec neob­je­vu­je, byť je ši­ro­ce ro­ze­bí­rá­na v na­pa­de­ných roz­hod­nu­tích. Sou­dy ve svých vy­jádřeních v říze­ní před Ústav­ním sou­dem pou­ka­zo­va­ly zej­mé­na na sku­teč­nost, že stěžo­va­tel poš­ko­ze­né­ho škr­til, do­kud poš­ko­ze­ný neu­padl do bez­vědo­mí (byť to z vy­jádření znal­ce před na­lé­za­cím sou­dem jed­noz­načně ne­vyp­lý­vá, srov. vý­še v bodě 3). Jak Ústav­ní soud vý­še v bo­dech 29 a 30 vy­světlil, ne­jis­to­ta soudů oh­ledně do­vo­ze­ní úmys­lu ve vzta­hu k ref­lek­to­ric­ké zá­stavě sr­dce je na místě, ale mě­la se od­ra­zit již v průběhu říze­ní před obec­ný­mi sou­dy, ni­ko­li až v je­jich vy­jádřeních v říze­ní před Ústav­ním sou­dem.

C. In­ten­zi­ta jed­ná­ní

31. Pro po­sou­ze­ní správ­nos­ti kva­li­fi­ka­ce jed­ná­ní stěžo­va­te­le ja­ko po­ku­su vraž­dy je te­dy nut­né zvá­žit, zda du­še­ní poš­ko­ze­né­ho do­sa­ho­va­lo ta­ko­vé in­ten­zi­ty, aby jej by­lo mož­né kva­li­fi­ko­vat ja­ko po­kus vraž­dy. Klí­čo­vé skut­ko­vé poz­nat­ky, z nichž obec­né sou­dy vy­chá­ze­ly, jsou nás­le­du­jí­cí: Stěžo­va­tel škr­til střed­ní in­ten­zi­tou poš­ko­ze­né­ho po do­bu 10 až 15 se­kund, na­čež od škr­ce­ní us­tou­pil. Stěžo­va­tel uváděl, že poš­ko­ze­né­ho přes­tal škr­tit, když viděl, že poš­ko­ze­ný za­čí­ná mod­rat. Krát­kou do­bu škr­ce­ní potvr­dil jak poš­ko­ze­ný, tak zna­lec. Z hle­dis­ka stupně du­še­ní zna­lec do­šel k ná­zo­ru, že ze čtyř fá­zí du­še­ní lí­če­ný skut­ko­vý stav od­po­ví­dal pr­vní­mu (nej­mírnější­mu) stá­diu, popřípadě přecho­du me­zi pr­vním a dru­hým stá­diem. Jak dá­le stěžo­va­tel opa­ko­vaně udá­val, tak po skon­če­ní škr­ce­ní viděl, že se poš­ko­ze­ný hý­be, což ne­by­lo ni­jak vy­vrá­ce­no.

32. Po­kud stěžo­va­tel uváděl, že je­ho cí­lem ne­by­lo poš­ko­ze­né­ho usmr­tit, ale vy­stra­šit, po­kud z vy­jádření znal­ce vy­plý­vá, že úro­veň škr­ce­ní by­la níz­ká, po­kud stěžo­va­tel poš­ko­ze­né­ho škr­til krát­kou do­bu (10 až 15 se­kund) střed­ní in­ten­zi­tou, po­kud stěžo­va­tel po té­to krát­ké době poš­ko­ze­né­ho přes­tal škr­tit a po­kud stěžo­va­tel tvr­dí, že viděl poš­ko­ze­né­ho se hý­bat, tak Ústav­ní soud nemůže souh­la­sit s hod­no­ce­ním ta­ko­vé­ho jed­ná­ní ja­ko po­ku­su zlo­či­nu vraž­dy. Ta­ko­vé po­sou­ze­ní obec­ný­mi sou­dy os­tatně vy­bo­ču­je z do­sa­vad­ní ju­di­ka­tor­ní li­nie Nej­vyš­ší­ho sou­du (viz bo­dy 19-20); je v roz­po­ru zej­mé­na s před­cho­zím roz­hod­nu­tím Nej­vyš­ší­ho sou­du, dle kte­ré­ho "zá­sad­ní vý­znam z hle­dis­ka za­vinění ... má zá­věr, že ob­vině­ný rdou­sil se znač­nou in­ten­zi­tou poš­ko­ze­né­ho ... až do je­ho úpl­né­ho udu­še­ní" po do­bu mi­ni­málně dvou mi­nut (us­ne­se­ní ze dne 19. 2. 2003, sp. zn. 4 Tz 5/2003). Op­ro­ti to­mu v pro­jed­ná­va­ném případě stěžo­va­tel roz­hodně neškr­til poš­ko­ze­né­ho do úpl­né­ho udu­še­ní, nao­pak jej du­sil krát­ce a s mírnější in­ten­zi­tou, přičemž sám přes­tal poš­ko­ze­né­ho du­sit, když uviděl, že by se moh­lo stát něco hor­ší­ho, byť mu nic neb­rá­ni­lo čin do­ko­nat.

33. Z ce­lé­ho jed­ná­ní stěžo­va­te­le nel­ze do­vo­dit úmysl poš­ko­ze­né­ho za­bít, ale pri­márně mu vy­hro­žo­vat a do­nu­tit jej, aby se přes­tal za­jí­mat o svou přítel­ky­ni, o kte­rou měl stěžo­va­tel zá­jem. Vy­hrůžky, že jej usmr­tí, v ta­ko­vém kon­textu nel­ze brát dos­lo­va, na což v po­dob­ném případě pou­ká­zal i Nej­vyš­ší soud už v ro­ce 1968 [roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du ČSSR ze dne 10. 12. 1968, sp. zn. 6 Tz 99/68, (R 20/1969 tr.), srov. ŠÁMAL, Pa­vel a kol. Ko­men­tář k tres­tní­mu zá­ko­ní­ku. 2. vy­dá­ní. Pra­ha: C. H. Beck, 2012, str. 1457-1487]. Po­kud měl stěžo­va­tel úmysl poš­ko­ze­né­ho usmr­tit, tak by jej du­sil dé­le než 10 až 15 se­kund; tu­to do­bu to­tiž nel­ze po­va­žo­vat za dos­ta­teč­nou k to­mu, aby by­la oběť udu­še­na. Stejně tak, po­kud by stěžo­va­tel chtěl poš­ko­ze­né­ho usmr­tit, tak by se vrá­til ve chví­li, když viděl, že se poš­ko­ze­ný hý­bal. Ty­to zá­věry jsou pod­stat­né zej­mé­na pro­to, že při po­su­zo­vá­ní úmys­lu je vždy potřeba zvá­žit všech­ny okol­nos­ti přípa­du (us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 11 Tdo 743/2002, roz­su­dek Nej­vyš­ší­ho sou­du z 10. 12. 1968, sp. zn. 8 Tz 122/68). V případě stěžo­va­te­le neb­yl pro­ká­zán dos­ta­tek in­di­cií svědčí­cích pro to, že stěžo­va­tel chtěl (měl a pro­je­vil úmysl) poš­ko­ze­né­ho za­bít. Po­kud te­dy stěžo­va­tel neměl v úmys­lu způso­bit smrt poš­ko­ze­né­ho, pak do­vo­zo­vat po­kus vraž­dy pou­ze ze spor­ných po­su­zo­va­ných aktů, kte­ré mě­ly vést k přičí­ta­né­mu nás­led­ku, je v roz­po­ru jak s trestněpráv­ní dok­trí­nou (SOL­NAŘ, Vla­di­mír, Ja­ros­lav FE­NYK a Dag­mar CÍSAŘOVÁ. Sys­tém čes­ké­ho tres­tní­ho prá­va: Zá­kla­dy tres­tní od­povědnos­ti. Pra­ha: No­vat­rix, 2009, str. 285-6), tak i s ju­di­ka­tu­rou Ústav­ní­ho sou­du, dle kte­ré ne­ní vhod­né "vy­praz­dňo­vat" sub­jek­tiv­ní za­vinění příliš exten­ziv­ním vý­kla­dem nepřímé­ho úmys­lu [srov. např. ná­lez sp. zn. IV. ÚS 37/03 ze dne 17. 6. 2004 (N 81/33 SbNU 285)]. Hod­no­ce­ní jed­ná­ní stěžo­va­te­le obec­ný­mi sou­dy ja­ko po­ku­su o vraž­du se ta­ké vý­razně li­ší od spo­leč­nos­tí vní­ma­né "běžné" vraž­dy, což ne­ní vhod­né v případě tak­to zá­važ­né­ho tres­tné­ho či­nu. Zej­mé­na v přípa­dech even­tuál­ní­ho úmys­lu je te­dy nut­né zvlášť peč­livě od­ůvod­nit, zda se sku­tečně jed­na­lo o vraž­du (res­pek­ti­ve o po­kus o ni) a ni­ko­li o ji­ný méně zá­važ­ný trest­ný čin.

34. Sou­dy a stát­ní za­stu­pi­tel­ství zej­mé­na až ve svých vy­jádřeních v říze­ní před Ústav­ním sou­dem zdůraz­ňo­va­ly, že důle­ži­té pro je­jich sta­no­vis­ko by­lo, že stěžo­va­tel škr­til poš­ko­ze­né­ho, do­kud neu­padl do bez­vědo­mí. Ten­to zá­věr však z pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní jed­noz­načně ne­vyp­ly­nul - ne­ní pro­to jas­né, zda poš­ko­ze­ný vůbec upadl do bez­vědo­mí. Zna­lec MUDr. Chro­mec zmí­nil, že stav bez­vědo­mí je pou­ze pravděpo­dob­ný; dle je­ho ná­zo­ru moh­lo do­jít k od­liš­né­mu sta­vu, kte­rý poš­ko­ze­ný sub­jek­tivně vní­mal ja­ko bez­vědo­mí (list č. 447). Ústav­ní soud zde připo­mí­ná, že po­kud exis­to­va­ly důvod­né po­chyb­nos­ti o zá­važnější ver­zi jed­ná­ní stěžo­va­te­le, tak v sou­la­du s pre­sum­pcí ne­vi­ny sou­dy mě­ly stěžo­va­te­le od­sou­dit za méně zá­važ­nou ver­zi jed­ná­ní. Nic­méně i po­kud stěžo­va­tel škr­til poš­ko­ze­né­ho, do­kud neu­padl do bez­vědo­mí, to­to bez dal­ší­ho ne­ve­de k zá­věru, že se stěžo­va­tel do­pus­til po­ku­su zlo­či­nu vraž­dy a že je­ho úmys­lem by­lo poš­ko­ze­né­ho za­vraž­dit. Jistě lze souh­la­sit se znal­cem, že je "bez­es­po­ru neu­vá­že­né" od­ejít od oso­by, kte­rá by­la v bez­vědo­mí (list č. 447), nic­méně ja­ko ta­ko­vé to­to jed­ná­ní nel­ze po­va­žo­vat bez dal­ší­ho za po­kus o vraž­du. Je opět třeba brát v po­taz sku­teč­ný úmysl pa­cha­te­le, kte­rý opa­ko­vaně zdůraz­ňo­val, že je­ho úmys­lem by­lo poš­ko­ze­né­ho vy­stra­šit, což se pro­lí­na­lo vý­pověďmi svědků i skut­kem (upuštění od škr­ce­ní). Na dru­hou stra­nu je nes­por­né, že si stěžo­va­tel ne­mohl být jist, že poš­ko­ze­ný přeži­je; pro to by mu­sel udělat víc, než udělal, jak zmí­nil zna­lec (list č. 447). Ne­ní ale mož­né kla­si­fi­ko­vat ja­ko vraž­du či po­kus o ní kaž­dé ne­pos­kyt­nu­tí po­mo­ci obě­ti, kte­rá upad­la do bez­vědo­mí po úto­ku, ne­boť je třeba vždy zkou­mat a pro­ka­zo­vat úmysl útoč­ní­ka s oh­le­dem na vý­znam sub­jek­tiv­ní strán­ky tres­tné­ho či­nu vraž­dy.

35. Z to­ho­to hle­dis­ka je třeba zdůraz­nit, že i při hod­no­ce­ní různých skut­ko­vých ver­zí přípa­du je nut­né pos­tu­po­vat v sou­la­du se zá­sa­dou in du­bio pro reo ga­ran­to­va­nou v čl. 40 od­st. 2 Lis­ti­ny a z ní vy­plý­va­jí­cí zá­sa­dy pre­sum­pce ne­vi­ny. Ta se přitom mu­sí vztáh­nout ke všem tvr­ze­ným okol­nos­tem. Stěžo­va­tel, poš­ko­ze­ný i zna­lec shodně vy­po­ví­da­li, že útok tr­val krát­ce, že stěžo­va­tel od úto­ku upus­til, a nic ne­nasvědču­je to­mu, že by to mělo být ji­nak. Dá­le ne­ní jas­né, zda poš­ko­ze­ný vůbec upadl do bez­vědo­mí. Stejně tak ne­by­la pro­ká­zá­na ja­ko nep­rav­di­vá vý­pověď stěžo­va­te­le, že při od­cho­du viděl poš­ko­ze­né­ho se hý­bat, te­dy dle vý­povědi znal­ce "pro­jev za­cho­vá­ní ži­vot­ních fun­kcí poš­ko­ze­né­ho."

36. Ve vzta­hu k in­ten­zitě jed­ná­ní lze te­dy ar­gu­men­ta­ci Ústav­ní­ho sou­du shr­nout do dvou bodů: (1) po­kud mělo být stěžo­va­te­lo­vo jed­ná­ní mo­ti­vo­vá­no úmys­lem usmr­tit poš­ko­ze­né­ho udu­še­ním, pak tr­val útok příliš krát­ce, resp. ne­do­sáhl dos­ta­teč­né in­ten­zi­ty; a zá­ro­veň (2) po­kud mělo jed­ná­ní stěžo­va­te­le spo­čí­vat v úmys­lu způso­bit poš­ko­ze­né­mu ref­lek­to­ric­kou zá­sta­vu sr­dce, pak od­ůvodnění soudů ne­ní dos­ta­teč­né v tom oh­le­du, zda byl ten­to me­chan­izmus stěžo­va­te­li znám.

IV. Zá­věr

37. Vý­še naz­na­če­ným pos­tu­pem, kdy obec­né sou­dy shle­da­ly stěžo­va­te­le vin­ným z po­ku­su vraž­dy, aniž by k to­mu by­ly dos­ta­teč­né důvo­dy, po­ru­ši­ly prá­vo stěžo­va­te­le na spra­ved­li­vý pro­ces pod­le čl. 36 Lis­ti­ny a zá­sa­du nullum cri­men si­ne le­ge ga­ran­to­va­nou v čl. 39 Lis­ti­ny.

38. Tím Ústav­ní soud ni­jak ne­po­pí­rá, že jed­ná­ní stěžo­va­te­le by­lo od­sou­ze­ní­hod­né, že způso­bi­lo bo­les­ti­vý zá­sah do ži­vo­ta poš­ko­ze­né­ho a je­ho blíz­kých a že je nut­né jej pot­res­tat. Ústav­ní soud pou­ze sta­no­ví, že stěžo­va­telův čin za sou­čas­né­ho sta­vu do­ka­zo­vá­ní ne­ní mož­né hod­no­tit ja­ko po­kus zlo­či­nu vraž­dy. Jed­ná­ní stěžo­va­te­le lze však kla­si­fi­ko­vat ja­ko ji­ný trest­ný čin, za kte­rý lze stěžo­va­te­li ulo­žit spra­ved­li­vý trest, kte­rý bu­de ref­lek­to­vat zá­važ­nost je­ho jed­ná­ní.

39. Zru­še­ním roz­hod­nu­tí uve­de­ných ve vý­ro­ku to­ho­to ná­le­zu se vy­tváří pros­tor pro pos­tup pod­le us­ta­no­ve­ní § 314h až 314k zá­ko­na č. 141/1961 Sb., o tres­tním říze­ní soud­ním (tres­tní­ho řádu), a to v in­ten­cích práv­ní­ho ná­zo­ru vy­jádřené­ho v tom­to ná­le­zu. Obec­né sou­dy by mě­ly zej­mé­na zhod­no­tit zá­važ­nost jed­ná­ní stěžo­va­te­le a je­ho práv­ní kva­li­fi­ka­ci. Obec­né sou­dy jsou při hod­no­ce­ní přípa­du vý­razně ome­ze­né sku­teč­nos­tí, že za sou­čas­né­ho sta­vu do­ka­zo­vá­ní ne­mo­hou shle­dat stěžo­va­te­le vin­ným z po­ku­su vraž­dy, což však ni­jak neb­rá­ní obec­ným soudům shle­dat stěžo­va­te­le vin­ným za ji­né tres­tné či­ny. Z pro­ces­ní­ho hle­dis­ka se pro obec­né sou­dy ot­ví­rá zej­mé­na mož­nost pos­tu­po­vat pod­le § 314k od­st. 1 tres­tní­ho řádu, te­dy na stěžo­va­te­le uva­lit vaz­bu.

Pou­če­ní: Pro­ti roz­hod­nu­tí Ústav­ní­ho sou­du se nel­ze od­vo­lat.

V Brně dne 21. zá­ří 2017


Ka­teřina Šimáč­ko­vá, v. r.
před­sed­kyně se­ná­tu

Diskusia