Sprístupnenie textu uznesenia o začatí trestného stíhania (vznesení obvinenia) v médiách

Publikované: 07. 04. 2018, čítané: 467 krát
 

 

Autor:

Mgr. Eri­ka Krut­ko­vá, vy­ššia súd­na úrad­níč­ka Špe­cia­li­zo­va­né­ho tres­tné­ho sú­du

 Sprís­tup­ne­nie textu uz­ne­se­nia o za­ča­tí tres­tné­ho stí­ha­nia v mé­diach

 

Práv­ne ve­ty

       I.            Us­ta­no­ve­ní § 8b od­st. 1 tres­tní­ho řádu sta­no­ví, že oso­by, kte­rým by­ly or­gá­ny čin­ný­mi v tres­tním říze­ní pos­kyt­nu­ty in­for­ma­ce, na kte­ré se vzta­hu­je zá­kaz zveřejnění pod­le § 8a od­st. 1 vě­ty dru­hé tres­tní­ho řádu, pro úče­ly tres­tní­ho říze­ní ne­bo k vý­ko­nu práv ne­bo plnění po­vin­nos­tí sta­no­ve­ných zvláš­tním práv­ním před­pi­sem, je nesmějí ni­ko­mu dá­le pos­kyt­nout, po­kud je­jich pos­kyt­nu­tí ne­ní nut­né k uve­de­ným účelům. O tom mu­sí být ty­to oso­by pou­če­ny. Stěžo­va­tel­ka v pr­vé řadě na­mít­la, že ad­re­sá­tem té­to práv­ní nor­my ne­ní, a Ústav­ní soud je nu­cen jí přisvědčit. Stěžo­va­tel­ce žá­dný or­gán čin­ný v tres­tním říze­ní text us­ne­se­ní o za­há­je­ní tres­tní­ho stí­há­ní v pr­vé řadě vůbec (te­dy přinej­men­ším zá­ko­nem před­ví­da­ným způso­bem) ne­pos­kytl. Ok­ruh osob uve­de­ný v us­ta­no­ve­ní je jed­noz­načně vy­me­zen a nel­ze jej vý­kla­dem dá­le roz­šířit i na oso­by, kte­rým or­gá­ny čin­né v tres­tním říze­ní žá­dné in­for­ma­ce sa­my ne­pos­kyt­ly, ale kte­ré je zís­ka­ly ji­ným způso­bem, např. zprostřed­ko­vaně právě od osob, na kte­ré po­vin­nost uve­de­ná v § 8b od­st. 1 do­pa­dá. Vý­zva opí­ra­jí­cí se o to­to zá­kon­né us­ta­no­ve­ní pro­to nemě­la být stěžo­va­tel­ce vůbec ad­re­so­vá­na. Zá­kon (ne­jen tres­tní řád) obecně zá­kaz zveřejnění ta­ko­vých in­for­ma­cí třetí­mi oso­ba­mi, jež k přís­luš­né­mu tres­tní­mu říze­ní ne­vá­žou žá­dná prá­va či po­vin­nos­ti, nes­ta­no­ví. To však sa­mozřejmě bez dal­ší­ho ne­vy­lu­ču­je, že stěžo­va­tel­ka moh­la zveřejněním textu us­ne­se­ní o za­há­je­ní tres­tní­ho stí­há­ní po­ru­šit ji­ný zá­kaz či po­vin­nost sta­no­ve­nou zá­ko­nem, např. po­ru­še­ní zá­ko­na ochraně osob­ních údajů, zá­sah do osob­nos­tních práv apod. Or­gá­ny čin­né v tres­tním říze­ní však nej­sou op­rávně­ny prostřed­nic­tvím nás­trojů tres­tní­ho prá­va pos­ti­ho­vat domně­lé po­ru­še­ní práv­ních před­pisů z práv­ních od­větví a ob­las­tí prá­va, kte­ré ne­by­ly svěře­ny zá­ko­no­dár­cem do je­jich kom­pe­ten­ce.

    II.            K ne­dos­tat­ku pou­ži­tí § 8b od­st. 1 tres­tní­ho řádu přis­tou­pi­la ještě i va­da spo­čí­va­jí­cí v ne­dos­ta­teč­ném od­ůvodnění vý­zvy. V obou oh­le­dech se te­dy vý­zva po­li­cej­ní­ho or­gá­nu ocit­la v roz­po­ru s tres­tním řádem, a tím i ús­tav­ní­mi po­ža­dav­ky vy­plý­va­jí­cí­mi z prá­va na spra­ved­li­vý pro­ces. Z to­ho důvo­du se sou­časně ne­moh­la stát zá­kon­ným pod­kla­dem pro ulo­že­ní pořád­ko­vé po­ku­ty, kte­rou tu­díž stí­há stej­ný ne­dos­ta­tek. To­též pak pla­tí i pro roz­hod­nu­tí vr­chní­ho sou­du, kte­ré jej ne­nap­ra­vi­lo.

 III.            Zpřís­tupněním textu us­ne­se­ní o za­há­je­ní tres­tní­ho stí­há­ní či ji­ných in­for­ma­cí z příp­rav­né­ho říze­ní dal­ším oso­bám, tím spí­še ši­ro­ké veřej­nos­ti, může do­jít k maření tres­tní­ho říze­ní. V tom­to směru Ústav­ní soud po­va­žu­je za opod­statněné oba­vy po­li­cej­ní­ho or­gá­nu, že ta­to si­tua­ce může mít vliv na svědec­ké vý­povědi, kte­ré tak jsou způso­bi­lé stát se předmětem po­chyb, ať již co do je­jich pro­ces­ní pou­ži­tel­nos­ti ve fá­zi říze­ní před sou­dem, tak i co do je­jich sa­mot­né důvěry­hod­nos­ti. Ty­to sku­teč­nos­ti pak mo­hou sa­my o sobě ne­bo ve spo­je­ní s dal­ší­mi mož­ný­mi ne­ga­tiv­ní­mi důsled­ky pub­li­ka­ce předmětné­ho ok­ru­hu in­for­ma­cí vést k oh­ro­že­ní či zmaření ce­lé­ho tres­tní­ho říze­ní.

 

 

 

I. ÚS 2155/16[1]

Čes­ká re­pub­li­ka

NÁLEZ

Ústav­ní­ho sou­du

Jmé­nem re­pub­li­ky

 

Ústav­ní soud roz­hodl v se­ná­tu slo­že­ném z před­se­dy To­má­še Li­chov­ní­ka (soud­ce zpra­vo­da­je), soud­ce Vla­di­mí­ra Slá­deč­ka a soud­ce Da­vi­da Uh­líře ve věci ús­tav­ní stíž­nos­ti Mla­dá fron­ta a.s., se síd­lem Me­zi Vo­da­mi 1952/9, 143 00 Pra­ha 4 - Modřa­ny, za­stou­pe­né JUDr. Vác­la­vem Chu­mem, ad­vo­ká­tem se síd­lem So­kol­ská 60, 120 00 Pra­ha 2, pro­ti us­ne­se­ní Vr­chní­ho sou­du v Pra­ze sp. zn. 5 To 20/2016 ze dne 30. 3. 2016 a us­ne­se­ním Po­li­cie Čes­ké re­pub­li­ky, Útva­ru od­ha­lo­vá­ní ko­rup­ce a fi­nan­ční kri­mi­na­li­ty, služ­by kri­mi­nál­ní po­li­cie a vy­šetřová­ní, od­bo­ru ko­rup­ce, 1. od­děle­ní, č. j. OKFK-1378-667/TČ-2014-251001 ze dne 26. 2. 2016 a č. j. OKFK-1378- 619/TČ-2014-251001 ze dne 18. 2. 2016, za účas­ti Vr­chní­ho sou­du v Pra­ze a Po­li­cie Čes­ké re­pub­li­ky ja­ko účas­tníků říze­ní,

t a k t o:

I. Us­ne­se­ním Vr­chní­ho sou­du v Pra­ze sp. zn. 5 To 20/2016 ze dne 30. 3. 2016 a us­ne­se­ním Po­li­cie Čes­ké re­pub­li­ky, Útva­ru od­ha­lo­vá­ní ko­rup­ce a fi­nan­ční kri­mi­na­li­ty, služ­by kri­mi­nál­ní po­li­cie a vy­šetřová­ní, od­bo­ru ko­rup­ce, 1. od­děle­ní, č. j. OKFK-1378-667/TČ-2014-251001 ze dne 26. 2. 2016 by­lo po­ru­še­no prá­vo stěžo­va­tel­ky na spra­ved­li­vý pro­ces dle čl. 36 od­st. 1 Lis­ti­ny zá­klad­ních práv a svo­bod.

II. Ta­to roz­hod­nu­tí se ru­ší.

III. Ve zbyt­ku se ús­tav­ní stíž­nost od­mí­tá.

 

O d ů v o d n ě n í :

I.

1. Včas­nou ús­tav­ní stíž­nos­tí, kte­rá i v os­tat­ním spl­ňu­je pod­mín­ky sta­no­ve­né zá­ko­nem č. 182/1993 Sb., o Ústav­ním sou­du, ve znění pozdějších před­pisů (dá­le jen „zá­kon o Ústav­ním sou­du“), se stěžo­va­tel­ka do­má­há zru­še­ní v zá­hla­ví uve­de­ných roz­hod­nu­tí or­gánů čin­ných v tres­tním říze­ní, a to zej­mé­na pro po­ru­še­ní čl. 2, čl. 17 a čl. 36 Lis­ti­ny zá­klad­ních práv a svo­bod (dá­le též „Lis­ti­na“).

2. Z na­pa­de­ných roz­hod­nu­tí a vy­žá­da­né­ho spi­so­vé­ho ma­te­riá­lu, ve­de­né­ho původně u Po­li­cie Čes­ké re­pub­li­ky, Útva­ru od­ha­lo­vá­ní ko­rup­ce a fi­nan­ční kri­mi­na­li­ty, služ­by kri­mi­nál­ní po­li­cie a vy­šetřová­ní, od­bo­ru ko­rup­ce, 1. od­děle­ní (dá­le též „původ­ní po­li­cej­ní or­gán“) pod sp. zn. OKFK-1378/TČ-2014-251001, pos­lé­ze, po od­eb­rá­ní a přiděle­ní věci do­zo­ro­vým stát­ním zá­stup­cem, u Po­li­cie Čes­ké re­pub­li­ky, Kraj­ské­ho ředi­tel­ství po­li­cie Krá­lo­véh­ra­dec­ké­ho kra­je, od­bo­ru hos­po­dářské kri­mi­na­li­ty služ­by kri­mi­nál­ní po­li­cie a vy­šetřová­ní (dá­le též „no­vý po­li­cej­ní or­gán“) pod sp. zn. KR­PH33051/TČ-2016-050080, Ústav­ní soud zjis­til nás­le­du­jí­cí sku­teč­nos­ti.

3. Na inter­ne­to­vém por­tá­lu euro.el5.cz byl zveřejněn člá­nek „Po­li­cie vi­ní Si­sá­ka ze zvý­hodnění věřite­le i ov­liv­ňo­vá­ní sou­du“, k němuž by­lo přilo­že­no us­ne­se­ní po­li­cej­ní­ho or­gá­nu o za­há­je­ní tres­tní­ho stí­há­ní č. j. OKFK-1378-100/TČ-2014-251001 ze dne 15. 1. 2016. Pro­vo­zo­va­te­lem uve­de­né­ho inter­ne­to­vé­ho por­tá­lu by­la stěžo­va­tel­ka. Po zveřejnění člán­ku by­la stěžo­va­tel­ce dne 18. 2. 2016 do­ru­če­na v zá­hla­ví ci­to­va­ná vý­zva po­li­cej­ní­ho or­gá­nu z té­hož dne, vy­da­ná v tres­tní věci ob­viněných JUDr. Pet­ra Si­sá­ka a spol., v níž po­li­cej­ní or­gán vy­zval stěžo­va­tel­ku, aby od­stra­ni­la z předmětných webo­vých strá­nek pe­rio­di­ka EURO text us­ne­se­ní o za­há­je­ní tres­tní­ho stí­há­ní a dá­le aby po­li­cej­ní­mu or­gá­nu do tří pra­cov­ních dnů od obdr­že­ní vý­zvy sděli­la in­for­ma­ce oh­ledně to­ho, kdo ne­se od­povědnost za ob­sah da­ných inter­ne­to­vých strá­nek, kdo je tvoří, spra­vu­je, ak­tua­li­zu­je, a aby k těmto oso­bám uved­la kon­tak­tní úda­je. Té­to vý­zvě stěžo­va­tel­ka ne­vy­hově­la. Na­to po­li­cej­ní or­gán v zá­hla­ví ozna­če­ným us­ne­se­ním ze dne 26. 2. 2016 pod­le § 66 od­st. 1 tres­tní­ho řádu (dá­le též „tr. ř.“) stěžo­va­tel­ce ulo­žil pořád­ko­vou po­ku­tu ve vý­ši 50.000,- Kč. Tu od­ůvod­nil tím, že stěžo­va­tel­ka, ač­ko­liv by­la pou­če­na pod­le § 66 od­st. 1 tr. ř., neu­pos­lech­la vý­zvy po­li­cej­ní­ho or­gá­nu ze dne 18. 2. 2016.

4. Us­ne­se­ní o ulo­že­ní pořád­ko­vé po­ku­ty nás­ledně stěžo­va­tel­ka na­pad­la stíž­nos­tí, v níž uved­la, že po­va­žu­je na­pa­de­né us­ne­se­ní za nedůvod­né, ne­zá­kon­né, vy­my­ka­jí­cí se do­sa­vad­ní praxi a bez věcné­ho a kon­krét­ní­ho pod­kla­du, za­lo­že­né na ap­li­ka­ci úče­lo­vé­ho vý­kla­du zá­ko­na, kte­rý je ve svém důsled­ku ši­ka­nóz­ní a ome­zu­jí­cí svo­bo­du tis­ku. Stěžo­va­tel­ka v pr­vé řadě pou­ká­za­la na ne­mož­nost pou­ži­tí us­ta­no­ve­ní § 8a a § 8b tr. ř. ve vzta­hu k je­jí osobě a vy­jádři­la své přesvědče­ní, že ne­napl­ňu­je zna­ky oso­by ve smys­lu § 8b tr. ř., tj. oso­by, kte­ré by­ly or­gá­ny čin­ný­mi v tres­tním říze­ní pos­kyt­nu­ty in­for­ma­ce pro úče­ly tres­tní­ho říze­ní. Pod­le ná­zo­ru stěžo­va­tel­ky by­lo for­mou ci­ta­ce us­ne­se­ní o za­há­je­ní tres­tní­ho stí­há­ní uve­de­no jen to, co již by­lo o věci zná­mo z ji­ných sdělo­va­cích prostředků ne­bo přímo oso­bám s po­su­zo­va­nou věcí sou­vi­se­jí­cím, pro­to pub­li­ka­ce člán­ku pro ok­ruh osob vzta­hu­jí­cích se k tres­tní­mu říze­ní nepřed­sta­vu­je žá­dné no­vum. K to­mu do­da­la, že z na­pa­de­né­ho us­ne­se­ní se ne­po­dá­vá, kteří svědko­vé by­li ov­livněni, ja­kým způso­bem a v ja­kém směru. Stěžo­va­tel­ka dá­le uved­la, že po­li­cej­ní or­gán je „roz­zlo­ben“ z pou­hé­ho fak­tu zveřejnění us­ne­se­ní, ne­boť při expo­no­va­nos­ti předmětné kau­zy bu­de kaž­dý svědek ne­po­chybně os­tra­ži­tý, bu­de sám zjiš­ťo­vat in­for­ma­ce a po­kud na tom bu­de mít op­rav­du zá­jem, ne­po­chybně je zís­ká. Za­uja­la ná­zor, že je přísnější po­vin­nost na straně po­li­cie doh­léd­nout na to, aby in­for­ma­ce důle­ži­té pro tres­tní říze­ní nep­ro­ni­ka­ly na veřej­nost, a v da­ném případě nel­ze pos­ti­ho­vat stěžo­va­tel­ku pro­to, že sa­ma in­for­ma­ce se na veřej­nos­ti ob­je­vi­la. Co do vý­še ulo­že­né pořád­ko­vé po­ku­ty stěžo­va­tel­ka na­mít­la, že kri­té­riem pro sta­no­ve­ní je­jí vý­še ne­ní roz­hod­ný zá­klad­ní ka­pi­tál spo­leč­nos­ti a nel­ze ji ani od­ůvod­ňo­vat tvr­ze­nou ochra­nou auto­ri­ty po­li­cej­ní­ho or­gá­nu bez dal­ší­ho.

5. O stíž­nos­ti roz­hodl Vr­chní soud v Pra­ze vpředu uve­de­ným us­ne­se­ním tak, že ji dle § 148 od­st. 1 písm. c) tr. ř. ja­ko nedůvod­nou za­mítl. Vr­chní soud pou­ká­zal na to, že pořád­ko­vou po­ku­tou do 50 000 Kč může být pot­res­tán mi­mo ji­né ten, kdo bez dos­ta­teč­né om­lu­vy neu­pos­lech­ne příka­zu ne­bo ne­vy­ho­ví vý­zvě, kte­ré mu by­ly dá­ny pod­le tres­tní­ho řádu. Pořád­ko­vá po­ku­ta je tak jed­ním z prostředků, kte­ré umož­ňu­jí za­jis­tit ne­ru­še­ný průběh pro­ces­ních úkonů tres­tní­ho říze­ní a upos­lech­nu­tí příkazů da­ných pod­le tres­tní­ho řádu. Při pou­ži­tí to­ho­to do­nu­co­va­cí­ho prostřed­ku je nut­né, aby se tak dělo v si­tua­cích a me­zích sta­no­ve­ných zá­ko­nem a způso­bem, kte­rý zá­kon sta­no­ví. Pro­to mu­sí být vždy jed­noz­načně pro­ká­zá­no, že nas­ta­ly okol­nos­ti, za­vdá­va­jí­cí důvod k ulo­že­ní pořád­ko­vé po­ku­ty.

6. Vr­chní soud kon­krétně vy­zdvihl, že při shro­maž­ďo­vá­ní in­for­ma­cí a zveřej­ňo­vá­ní nes­mí mé­dia přek­ro­čit ur­či­té me­ze, zej­mé­na po­ru­šit prá­vo jed­not­liv­ce na souk­ro­mí a ochra­nu osob­ních údajů a prá­vo na spra­ved­li­vý pro­ces. Je přitom dle je­ho ná­zo­ru třeba dbát i zá­jmu spo­leč­nos­ti a stá­tu na tom, aby pos­kyt­nu­té in­for­ma­ce neoh­ro­zi­ly ob­jasnění sku­teč­nos­tí důle­ži­tých pro tres­tní říze­ní, nez­veřej­ni­ly o oso­bách zú­častněných na tres­tním říze­ní úda­je, kte­ré přímo ne­sou­vi­se­jí s tres­tnou čin­nos­tí, a aby ne­po­ru­ši­ly zá­sa­du, že do­kud pra­vo­moc­ným od­su­zu­jí­cím roz­sud­kem ne­ní vi­na vy­slo­ve­na, nel­ze na to­ho, pro­ti němuž se ve­de tres­tní říze­ní, hledět, ja­ko by byl vi­nen.

7. Dospěl k zá­věru, že v sou­ze­né věci by­lo zveřejněno zá­sadně ne­veřej­né us­ne­se­ní o za­há­je­ní tres­tní­ho stí­há­ní ve sta­diu ne­veřej­né­ho příp­rav­né­ho tres­tní­ho říze­ní. Veřej­ná pub­li­ka­ce textu předmětné­ho us­ne­se­ní dos­tup­ná ši­ro­ké­mu ok­ru­hu čte­nářů je dle vr­chní­ho sou­du způso­bi­lá nepříz­nivě ov­liv­nit a mařit vlas­tní průběh příp­rav­né­ho říze­ní napřík­lad pro mož­nou re­la­ti­vi­za­ci svědec­kých vý­povědí, a tím i ob­jasnění sa­mot­né tres­tné čin­nos­ti. Zveřejněním se rovněž za­sa­hu­je do zá­klad­ních lid­ských práv osob v tom­to us­ne­se­ní ozna­če­ných, včetně prá­va na souk­ro­mí, prá­va na ochra­nu osob­ních údajů a ban­kov­ní­ho ta­jem­ství. Tu­to neop­rávněnou pub­li­ka­ci lze dle ná­zo­ru sou­du po­va­žo­vat i za zá­sah do řád­né­ho vý­ko­nu soud­nic­tví, zej­mé­na za si­tua­ce va­zeb­ní­ho říze­ní v tres­tní věci, v níž roz­ho­du­jí sou­dy o vze­tí a setr­vá­ní ob­viněných ve vazbě z důvo­du us­ta­no­ve­ní § 67 písm. b) tr. ř. V té­to sou­vis­los­ti vr­chní soud od­ká­zal i na ju­di­ka­tu­ru Ev­rop­ské­ho sou­du pro lid­ská prá­va, a to předev­ším na roz­su­dek ve věci Cam­pos Daâma­so pro­ti Por­tu­gal­sku, kde soud dospěl k zá­věru, že pos­tup stát­ních or­gánů, kte­ré za­há­ji­ly tres­tní říze­ní pro­ti no­vi­nářům, kteří v no­vi­nách uveřej­ni­li ob­sah ob­ža­lo­by, byl le­gi­tim­ní.

II.

8. Stěžo­va­tel­ka v ús­tav­ní stíž­nos­ti na­mít­la, že vý­zva by­la vy­dá­na na zá­kladě neexis­tu­jí­cí po­vin­nos­ti, a již pro­to nemůže ob­stát ani us­ne­se­ní o ulo­že­ní pořád­ko­vé po­ku­ty. Z pou­ži­tí us­ta­no­ve­ní § 8 od­st. 1 tr. ř. ve vý­zvě lze dle je­jí­ho ná­zo­ru do­vo­dit, že je­ho smys­lem je umož­nit or­gánům čin­ným v tres­tním říze­ní po­ža­do­vat od třetích osob splnění po­vin­nos­tí, kte­ré jsou sta­no­ve­ny v ji­ném zá­koně, a to pro potřeby tres­tní­ho říze­ní. Z če­ho však splnění ta­ko­vé po­vin­nos­ti mělo vy­plý­vat, z vý­zvy dle stěžo­va­tel­ky nep­ly­ne. Pak­li­že po­li­cej­ní or­gán ve vý­zvě od­ká­zal na us­ta­no­ve­ní § 8b tr. ř. (ma­je zřejmě na mys­li od­sta­vec 1), pak da­né us­ta­no­ve­ní nemůže do­pa­dat na ob­viněné­ho, je­ho ob­háj­ce či např. na ji­nou oso­bu, jíž by­lo umožněno nah­léd­nout do tres­tní­ho spi­su. Kaž­do­pádně však dle je­jí­ho mínění ne­do­pa­dá na ji­né oso­by, kte­rým ty­to kva­li­fi­ko­va­né oso­by in­for­ma­ce od po­li­cej­ní­ho or­gá­nu dá­le pos­kyt­ly. Čistě ve vzta­hu k ad­re­sátům práv­ní nor­my ob­sa­že­né v § 8b od­st. 1 tr. ř. by tak mohl po­li­cej­ní or­gán uči­nit vý­zvu vůči ob­viněné­mu či ob­háj­ci, ni­ko­liv však vůči osobě, jíž ale po­li­cej­ní or­gán sám žá­dnou in­for­ma­ci ne­pos­kytl. Ok­ruh ad­re­sátů práv­ní nor­my v § 8b od­st. 1 tr. ř. je sta­no­ven taxativně, stěžo­va­tel­ka do něj nes­pa­dá, přičemž k roz­šíření ta­ko­vé­ho ok­ru­hu osob i na je­jí oso­bu nel­ze pou­žít ani ana­lo­gii. 

9. Stěžo­va­tel­ka dá­le uved­la, že po­kud jde o dru­hou část vý­zvy k pos­kyt­nu­tí bliž­ších in­for­ma­cí k to­mu, kdo ne­se od­povědnost za ob­sah inter­ne­to­vých strá­nek, kdo je tvoří, spra­vu­je, ak­tua­li­zu­je atd., oh­ra­di­la se pou­ka­zem na § 16 tis­ko­vé­ho zá­ko­na, dle něhož fy­zic­ká či práv­nic­ká oso­ba má prá­vo od­epřít sou­du, ji­né­mu stát­ní­mu or­gá­nu ne­bo or­gá­nu veřej­né sprá­vy pos­kyt­nu­tí in­for­ma­ce o půvo­du či ob­sa­hu těchto in­for­ma­cí. S tou­to ná­mit­kou, kte­rou stěžo­va­tel­ka dle svých slov vy­zdvih­la ve stíž­nos­ti pro­ti us­ne­se­ní o ulo­že­ní pořád­ko­vé po­ku­ty, se vr­chní soud přitom vůbec ne­vy­pořádal.

10. Stěžo­va­tel­ka v dal­ším zpo­chyb­ni­la sa­mot­né us­ne­se­ní o ulo­že­ní pořád­ko­vé po­ku­ty a je­ho od­ůvodnění. Oh­ra­di­la se pro­ti tvr­ze­ní v něm uve­de­ném, a si­ce že s ob­sa­hem us­ne­se­ní o za­há­je­ní tres­tní­ho stí­há­ní se smí sez­ná­mit to­li­ko zá­ko­nem striktně vy­me­ze­ný ok­ruh li­dí, to­tiž oso­by, jimž je ze zá­ko­na do­ru­čo­vá­no, resp. jež mo­hou pod­le § 65 od­st. 1 tr. ř. nah­léd­nout do spi­so­vé­ho ma­te­riá­lu. Ten­to práv­ní zá­věr po­li­cej­ní­ho or­gá­nu po­va­žu­je stěžo­va­tel­ka za zce­la chyb­ný a na­víc ne­pod­lo­že­ný ja­kým­ko­liv zá­kon­ným us­ta­no­ve­ním. Stěžo­va­tel­ka zde přík­lad­mo nas­tí­ni­la, že sot­va si lze ro­zumně před­sta­vit, že by by­lo ob­viněné­mu za­ká­zá­no o věci spra­vit oso­by blíz­ké, a to právě s od­ka­zem na ne­veřej­nost příp­rav­né­ho říze­ní. Po­li­cej­ní or­gán pak dle ná­zo­ru stěžo­va­tel­ky zřejmě vůbec ne­po­čí­tal s tím, že trestně stí­ha­nou může být i práv­nic­ká oso­ba. V rám­ci práv­nic­ké oso­by přitom exis­tu­je značně ši­ro­ký a těžko před­ví­da­tel­ný ok­ruh osob, kte­ré by mě­ly být s ob­viněním z hle­dis­ka prá­va na ob­ha­jo­bu sez­ná­me­ny. Stěžo­va­tel­ka též od­mít­la pou­kaz po­li­cej­ní­ho or­gá­nu na ov­livnění svědků. Do­chá­zí zde to­tiž dle ní ke střetu prá­va na ob­ha­jo­bu a zá­jmu or­gánů čin­ných v tres­tním říze­ní, aby ne­do­chá­ze­lo k ov­liv­ňo­vá­ní ne­vys­lech­nu­tých svědků. Ob­vině­ný však mu­sí mít prá­vo věc kon­zul­to­vat s ji­ný­mi oso­ba­mi, ra­dit se s příbuz­ný­mi, ale též např. vy­hle­dá­vat svědky a ob­sta­rá­vat důka­zy, kte­ré ob­vinění zmír­ňu­jí. To je sa­mot­ná pod­sta­ta prá­va na ob­ha­jo­bu a to­to prá­vo nel­ze ob­viněné­mu upřít jen pro­to, že by teo­re­tic­ky moh­lo do­jít k ov­livnění svědků. Stěžo­va­tel­ka k to­mu poz­na­me­na­la, že po­kud by zá­ko­no­dár­ce měl vů­li za­ká­zat obecně in­for­mo­vá­ní veřej­nos­ti o nes­kon­če­ných tres­tních věcech, sta­no­vil by ten­to zá­kaz jasně a jed­noz­načně v zá­koně, ja­ko je to­mu v ji­ných stá­tech (např. ve Švý­car­sku). V čes­kém práv­ním řádu však žá­dné ta­ko­vé­to obec­né pra­vid­lo ob­sa­že­no ne­ní a bez oh­le­du na to, že s tím or­gá­ny čin­né v tres­tním říze­ní zjevně ne­souh­la­sí, ne­mo­hou to­to pra­vid­lo do­vo­zo­vat vý­kla­dem, kte­rý ne­má opo­ru v zá­koně a nao­pak jde pro­ti němu.

11. Vr­chní­mu sou­du stěžo­va­tel­ka vy­tk­la, že věc nes­právně právně po­sou­dil a dos­ta­tečně se ne­vy­pořádal s je­jí ar­gu­men­ta­cí ve stíž­nos­ti. Dle ní je zce­la nepřija­tel­né, jes­tli­že vr­chní soud do­vo­zu­je bez od­ka­zu na ja­ké­ko­liv zá­kon­né us­ta­no­ve­ní jed­nak ne­veřej­nost us­ne­se­ní o za­há­je­ní tres­tní­ho stí­há­ní, jed­nak exis­ten­ci zá­jmu spo­leč­nos­ti na ob­jasnění tres­tné čin­nos­ti a případ­ném pot­res­tá­ní pa­cha­telů. Stěžo­va­tel­ka ne­roz­po­ru­je ten­to zá­jem, ale ne­dos­ta­tek sou­vis­los­ti s domnělou ne­veřej­nos­tí us­ne­se­ní o za­há­je­ní tres­tní­ho stí­há­ní. Zce­la ire­le­van­tní je dle je­jí­ho přesvědče­ní též ar­gu­men­ta­ce zá­sa­hem do řád­né­ho vý­ko­nu soud­nic­tví. Po­kud by se ta­to ar­gu­men­ta­ce do­ved­la do ab­sur­dní­ho zá­věru, moh­ly by dle stěžo­va­tel­ky or­gá­ny čin­né v tres­tním říze­ní s od­ka­zem na „řád­ný vý­kon soud­nic­tví“ vy­tvářet bez­po­čet no­vých nes­mysl­ných po­vin­nos­tí zce­la bez zá­kon­né­ho pod­kla­du. Nel­ze jím ar­gu­men­to­vat bez dal­ší­ho ve prospěch ome­ze­ní prá­va ne­či­nit nic, co zá­kon neuk­lá­dá a prá­va svo­bodně šířit in­for­ma­ce. Za li­chou po­va­žu­je stěžo­va­tel­ka i ar­gu­men­ta­ci vzta­hu­jí­cí se k ochraně prá­va na souk­ro­mí, prá­va na ochra­nu osob­ních údajů a ban­kov­ní­ho ta­jem­ství. Stěžo­va­tel­ka si ne­ní vědo­ma to­ho, že by ve zveřejněném us­ne­se­ní o za­há­je­ní tres­tní­ho stí­há­ní (dos­tup­ném v rám­ci člán­ku) zůsta­ly ja­ké­ko­liv nea­no­ny­mi­zo­va­né osob­ní úda­je, ne­boť z je­jí stra­ny by­ly všech­ny ta­ko­vé úda­je od­straně­ny. 

12. Stěžo­va­tel­ka dá­le zpo­chyb­ni­la od­kaz vr­chní­ho sou­du na roz­su­dek Ev­rop­ské­ho sou­du pro lid­ská prá­va (dá­le též „ESLP“) ve věci Cam­pos Daâma­so pro­ti Por­tu­gal­sku, v níž ten­to soud nao­pak za­ují­má zce­la opač­ný zá­věr, než ja­ký se sna­ží vr­chní soud pre­zen­to­vat. V od­sou­ze­ní no­vi­náře v právě ci­to­va­né věci ESLP dle stěžo­va­tel­ky nao­pak shle­dal po­ru­še­ní čl. 10 Úmlu­vy o ochraně lid­ských práv a zá­klad­ních svo­bod o svo­bodě pro­je­vu.

13. Stěžo­va­tel­ka veš­ke­rou sho­ra nas­tíněnou ar­gu­men­ta­ci v ús­tav­ní stíž­nos­ti ještě pod­robněji roz­ved­la.

III.

14. Ústav­ní soud vy­zval v sou­la­du s us­ta­no­ve­ním § 42 od­st. 4 zá­ko­na o Ústav­ním sou­du Vr­chní soud v Pra­ze a dá­le jak původ­ní, tak i no­vý po­li­cej­ní or­gán ja­ko účas­tní­ky říze­ní, aby se vy­jádři­li k pro­jed­ná­va­né ús­tav­ní stíž­nos­ti. Vr­chní soud v Pra­ze ve svém vy­jádření pou­ze od­ká­zal na ob­sah na­pa­de­né­ho us­ne­se­ní.

15. Původ­ní po­li­cej­ní or­gán ve svém vy­jádření uvedl, že ač se ne­cí­tí být dos­ta­tečně kva­li­fi­ko­va­ný k to­mu, aby do­ká­zal ve vší kom­plexnos­ti po­sou­dit ús­tavněpráv­ní re­le­van­ci stěžo­va­tel­či­ných ná­mi­tek, je to­ho ná­zo­ru, že se stěžo­va­tel­ka sna­ží přenést otáz­ku ulo­že­ní pořád­ko­vé po­ku­ty z ob­las­ti faktů do abstrak­tní ro­vi­ny čer­no­bí­lé­ho bo­je o svo­bo­du slo­va, ve kte­rém po­li­cej­ní or­gán vy­stu­pu­je ja­ko to­ta­li­ta­ris­tic­ký cen­zor a stěžo­va­tel­ka ja­ko nep­rá­vem os­tra­ki­zo­va­né mé­dium s uš­lech­ti­lý­mi cí­li spo­čí­va­jí­cí v in­for­mo­vá­ní veřej­nos­ti. Po­li­cej­ní or­gán dá­le pop­sal si­tua­ci, v níž se ocitl v sou­vis­los­ti s vý­sle­chem jed­no­ho ze svědků v tres­tním říze­ní, od něhož zjis­til, že se na předmětném inter­ne­to­vém por­tá­lu sku­tečně na­chá­zí kom­plet­ní ob­sah us­ne­se­ní o za­há­je­ní tres­tní­ho stí­há­ní s čás­tečně ano­ny­mi­zo­va­ný­mi úda­ji. Po­li­cej­ní or­gán tak měl dle svých slov na vý­běr ze dvou mož­nos­tí, a si­ce buď přij­mout vznik­lou si­tua­ci a svou ne­čin­nos­tí ji fak­tic­ky le­gi­ti­mi­zo­vat, ane­bo věc řešit. Z mno­ha důvodů se roz­hodl pro dru­hý krok. Za nejdůle­žitější z nich po­va­žu­je sku­teč­nost, že tak­to zveřejněné us­ne­se­ní o za­há­je­ní tres­tní­ho stí­há­ní může mít vý­raz­ný vliv na vý­pověď svědků ja­kož­to jed­no­ho z nejdůle­žitějších důkazů, a tím i oh­ro­zit účel tres­tní­ho říze­ní. Zveřejněné us­ne­se­ní je nad­to ze stra­ny ob­ha­jo­by způso­bi­lé stát se jed­no­du­chým prostřed­kem, jak umě­le znedůvěry­hod­nit svědka vy­po­ví­da­jí­cí­ho v nep­rospěch ob­viněné­ho, když lze při pozdějším vý­sle­chu svědka před sou­dem je­ho vý­pověď ve vý­še uváděných in­ten­cích na­pad­nout. Dal­ším důvo­dem, kte­rý jej přiměl k to­mu, aby zveřejnění ob­sa­hově kom­plet­ní­ho us­ne­se­ní o za­há­je­ní tres­tní­ho stí­há­ní v průběhu ne­veřej­né­ho příp­rav­né­ho říze­ní řešil, by­lo, že us­ne­se­ní ob­sa­hu­je in­for­ma­ce o to­tož­nos­ti osob, pro­ti kte­rým se tres­tní říze­ní ve­de, o to­tož­nos­ti poš­ko­ze­ných, a přene­seně i o to­tož­nos­ti svědků.

16. Původ­ní po­li­cej­ní or­gán dá­le zmí­nil, že sou­čás­tí us­ne­se­ní o za­há­je­ní tres­tní­ho stí­há­ní by­lo i pou­če­ní ve smys­lu § 8b od­st. 1 tr. ř. Oso­ba, kte­rá stěžo­va­tel­ce us­ne­se­ní o za­há­je­ní tres­tní­ho stí­há­ní pos­kyt­la, se tak dle je­ho ná­zo­ru moh­la do­pus­tit správ­ní­ho de­lik­tu pod­le zák. č. 101/2000 Sb., o ochraně osob­ních údajů, je­hož účin­ky stěžo­va­tel­ka zveřejněním do­ku­men­tu ještě umoc­ni­la. Ano­ny­mi­za­ce osob­ních údajů by­la dle něj pro­ve­de­na le­da­by­le, když osob­ní úda­je zůsta­ly např. na stra­nách 4, 23, 39, 40, 54. Zveřejněním ob­sa­hově kom­plet­ní­ho us­ne­se­ní nad­to moh­lo do­jít k zá­sa­hu do osob­nos­tních práv ne­jen osob stí­ha­ných, ale i dal­ších osob v us­ne­se­ní uve­de­ných, jež I. ÚS 2155/16 6 může sám fakt, že se je­jich jmé­no ob­je­vi­lo v do­ku­men­tu po­li­cie, do ur­či­té mí­ry de­ho­nes­to­vat v ob­chod­ních či par­tner­ských vzta­zích.

17. Ze všech vý­še vy­lo­že­ných důvodů tu­díž původ­ní po­li­cej­ní or­gán přis­tou­pil k vý­zvě, ma­je za to, že je­di­ným způso­bem, jak dá­le za­brá­nit v maření tres­tní­ho říze­ní je ulo­že­ní pořád­ko­vé po­ku­ty tak, aby by­la za­cho­vá­na auto­ri­ta or­gánů čin­ných v tres­tním říze­ní. Zá­věrem pak původ­ní po­li­cej­ní or­gán pou­ká­zal na ab­sen­ci vý­slov­né zá­kon­né úp­ra­vy řeší­cí ob­dob­né prob­lé­my, pro je­jíž přije­tí zá­ko­no­dár­cem se vy­slo­vil, a navrhl, aby Ústav­ní soud ús­tav­ní stíž­nost za­mítl.

18. No­vý po­li­cej­ní or­gán se ve svém vy­jádření zto­tož­nil s pos­tu­pem i důvo­dy původ­ní­ho po­li­cej­ní­ho or­gá­nu při ulo­že­ní pořád­ko­vé po­ku­ty. Ve vzta­hu k ná­mit­kám stěžo­va­tel­ky v ús­tav­ní stíž­nos­ti se nez­to­tož­ňu­je se stěžo­va­te­lo­vým vý­kla­dem us­ta­no­ve­ní § 8 od­st. 1 tres­tní­ho řádu, že to­to us­ta­no­ve­ní sa­mo o sobě ne­zak­lá­dá or­gánům čin­ným v tres­tním říze­ní po kom­ko­liv co­ko­liv žá­dat a jed­ná se pou­ze o obec­né us­ta­no­ve­ní umož­ňu­jí­cí, pro potřeby tres­tní­ho říze­ní, po­ža­do­vat od třetích osob splnění po­vin­nos­tí sta­no­ve­ných v ji­ném zá­koně. No­vý po­li­cej­ní or­gán je nao­pak to­ho ná­zo­ru, že da­né us­ta­no­ve­ní tres­tní­ho řádu sa­mo o sobě nao­pak umož­ňu­je ob­ra­cet se s po­ža­dav­ky mj. i na práv­nic­ké oso­by bez je­jich bliž­ší spe­ci­fi­ka­ce v ji­ném zá­koně. Kdy­by měl zá­ko­no­dár­ce na mys­li, aby or­gá­ny čin­né v tres­tním říze­ní uží­va­ly us­ta­no­ve­ní § 8 od­st. 1 tres­tní­ho řádu pou­ze za před­pok­la­du od­ka­zu na ji­né zá­ko­ny, kte­ré sta­no­vu­jí do­žá­da­né osobě splnění něja­kých po­vin­nos­tí, zce­la ne­po­chybně by to vý­slovně v tom­to us­ta­no­ve­ní tres­tní­ho řádu uvedl. V něm ale ta­ko­vý pos­tup ve stá­va­jí­cí práv­ní úp­ravě za­kot­ven ne­ní a v době reali­za­ce předmětné vý­zvy původ­ní­ho po­li­cej­ní­ho or­gá­nu ta­ké neb­yl.

19. No­vý po­li­cej­ní or­gán dá­le vy­jádřil svůj práv­ní ná­zor, že jes­tli­že § 2 od­st. 10 tres­tní­ho řádu vy­chá­zí ze zá­sa­dy veřej­nos­ti tres­tní­ho říze­ní před sou­dem, pak ar­gu­men­tem opa­ku lze do­vo­dit ne­veřej­nost příp­rav­né­ho říze­ní. Dá­le je dle něj pro­ti lo­gi­ce, aby na jed­nu stra­nu or­gá­ny čin­né v tres­tním říze­ní dba­ly na to, aby neoh­ro­zi­ly ob­jasnění sku­teč­nos­tí důle­ži­tých pro tres­tní říze­ní a nez­veřej­ni­ly in­for­ma­ce umož­ňu­jí­cí zjištění to­tož­nos­ti oso­by, pro­ti kte­ré se ve­de tres­tní říze­ní, poš­ko­ze­né­ho, zú­častněné oso­by a svědka, ja­kož i oso­by, kte­rým by­ly or­gá­ny čin­ný­mi v tres­tním říze­ní pos­kyt­nu­ty in­for­ma­ce, na kte­ré se vzta­hu­je zá­kaz zveřejnění, je nesmě­ly ni­ko­mu dá­le pos­kyt­nout, na dru­hou stra­nu sou­časně ja­ké­ko­li ji­né oso­by to­to či­nit moh­ly.

20. No­vý po­li­cej­ní or­gán pak ze sou­čas­né ju­di­ka­tu­ry ESLP od­ká­zal na roz­su­dek Vel­ké­ho se­ná­tu ve věci Bé­dat pro­ti Švý­car­sku ze dne 29. 3. 2016 (stíž­nost č. 56925/08), kdy Vel­ký se­nát nes­hle­dal po­ru­še­ní prá­va na svo­bo­du pro­je­vu v ulo­že­ní tres­tní san­kce no­vi­náři za zveřejnění in­for­ma­cí o pro­bí­ha­jí­cím tres­tním říze­ní. Má tak za to, že původ­ní po­li­cej­ní or­gán pos­tu­po­val ús­tavně sou­lad­ným způso­bem a do práv stěžo­va­tel­ky ne­za­sáhl. Navrhl, aby Ústav­ní soud ús­tav­ní stíž­nost od­mítl.

21. Ústav­ní soud za­slal stěžo­va­tel­ce vy­jádření všech účas­tníků říze­ní k rep­li­ce, kte­rá ve svém nás­led­ném po­dá­ní setr­va­la na své původ­ní ar­gu­men­ta­ci a vy­vra­ce­la vý­vo­dy ob­sa­že­né v jed­not­li­vých vy­jádřeních. Za ire­le­van­tní stěžo­va­tel­ka ozna­či­la ar­gu­ment no­vé­ho po­li­cej­ní­ho or­gá­nu, že jím uvádění svědci v důsled­ku sez­ná­me­ní se s ob­sa­hem us­ne­se­ní o za­há­je­ní tres­tní­ho stí­há­ní od­mít­li vy­po­ví­dat. Tu­to příčin­nou sou­vis­lost dle ní nel­ze ni­jak do­vo­dit ani do­ká­zat. Stěžo­va­tel­ka vy­jádři­la souh­las s tvr­ze­ním po­li­cej­ní­ho or­gá­nu, že příp­rav­né říze­ní je říze­ním ne­veřej­ným. To však dle je­jí­ho sou­du nel­ze chá­pat tak, že by mé­dia vůbec ne­moh­la veřej­nost o pro­bí­ha­jí­cím příp­rav­ném říze­ní in­for­mo­vat, jak se po­li­cej­ní or­gán mylně dom­ní­vá. V tom­to směru od­ká­za­la na ju­di­ka­tu­ru Ústav­ní­ho sou­du a přík­lad­mo uved­la ná­lez Ústav­ní­ho sou­du sp. zn. II. ÚS 577/13 ze dne 23. 6. 2015, dle něhož předmětem veřej­né­ho zá­jmu může být v pod­statě ja­ký­ko­liv pos­tup ne­bo roz­ho­do­vá­ní or­gánů čin­ných v tres­tním říze­ní, a to ve všech fá­zích tres­tní­ho říze­ní. Ob­dobně od­ká­za­la i na ju­di­ka­tu­ru ESLP, jme­no­vitě roz­su­dek Tou­ran­cheau a Ju­ly pro­ti Fran­cii (stíž­nost č. 75615/01). Od­vo­lal-li se no­vý po­li­cej­ní or­gán na roz­su­dek ESLP Bé­dat pro­ti Švý­car­sku, pak stěžo­va­tel­ka pok­lá­dá za potřeb­né uvést, že v tom­to případě no­vi­nář zveřej­ňo­val od­povědi vy­slý­cha­né­ho, přičemž ty­to od­povědi dopl­ňo­val svý­mi sub­jek­tiv­ní­mi ná­zo­ry ty­pu „nad svým či­nem nep­ro­je­vil žá­dnou lí­tost“ či „ztra­til ro­zum“. ESLP pak dle je­jí­ho ná­zo­ru shle­dal po­ru­še­ní prá­va až v tom, že uveřejněné ná­zo­ry no­vi­náře během příp­rav­né­ho říze­ní by­ly schop­né ov­liv­nit ná­zor veřej­nos­ti, a tím po­taž­mo i sou­du. Stěžo­va­tel­ka však dle svých slov žá­dné po­dob­né pos­to­je ne­vy­jadřova­la.

22. Ve vzta­hu k vy­jádření původ­ní­ho po­li­cej­ní­ho or­gá­nu stěžo­va­tel­ka od­ká­za­la na ar­gu­men­ta­ci jí dříve roz­ve­de­nou v ús­tav­ní stíž­nos­ti, k ná­mit­ce po­ru­še­ní ochra­ny osob­ních údajů to­li­ko kon­sta­to­va­la, že s ná­zo­rem po­li­cej­ní­ho or­gá­nu ne­souh­la­sí, ne­boť všech­ny osob­ní úda­je by­ly dle ní ano­ny­mi­zo­vá­ny řádně. K vy­jádření Vr­chní­ho sou­du v Pra­ze stěžo­va­tel­ka poz­na­me­na­la, že se ne­má k če­mu vy­jádřit, ne­boť vr­chní soud zce­la od­ká­zal na ob­sah od­ůvodnění na­pa­de­né­ho us­ne­se­ní.

23. Ústav­ní­mu sou­du by­lo dá­le do­ru­če­no po­dá­ní stát­ní­ho zá­stup­ce Vr­chní­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství v Pra­ze, k němuž by­lo připo­je­no vy­ro­zumění Nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství č. j. 2 NZT 28/2017-329 ze dne 15. 8. 2017 o zá­věrech vy­ko­na­né­ho doh­le­du v ji­né tres­tní věci, tak­též do­zo­ro­va­né stát­ním zá­stup­cem Vr­chní­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství v Pra­ze, v němž Nej­vyš­ší stát­ní za­stu­pi­tel­ství v rám­ci vy­ko­na­né­ho doh­le­du přija­lo zá­věry stran prob­le­ma­ti­ky vý­zev a případně dal­ších pro­ces­ních san­kcí uk­lá­da­ných mé­diím v případě zveřejnění us­ne­se­ní o za­há­je­ní tres­tní­ho stí­há­ní, případně je­ho ob­sa­hu, v příp­rav­ném říze­ní. Vzhle­dem k to­mu, že zá­věry Nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství jdou dle ná­zo­ru stát­ní­ho zá­stup­ce ar­gu­men­tačně dá­le než ny­ní na­pa­de­né us­ne­se­ní Vr­chní­ho sou­du v Pra­ze, roz­hodl se stát­ní zá­stup­ce pos­tou­pit je k případ­né­mu zoh­lednění v rám­ci říze­ní o ús­tav­ní stíž­nos­ti k té­to věci. Ústav­ní soud se sez­ná­mil se zá­věry přilo­že­né­ho vy­ro­zumění Nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství, ale z důvodů ní­že roz­ve­de­ných je již ne­pok­lá­dal za nut­né za­slat k rep­li­ce stěžo­va­tel­ce.

24. Ústav­ní soud v da­né věci ne­nařídil ús­tní jed­ná­ní, ne­boť od něj neo­če­ká­val dal­ší ob­jasnění věci (§ 44 zá­ko­na o Ústav­ním sou­du), a to předev­ším s oh­le­dem na jed­noz­nač­nost i šíři ar­gu­men­ta­ce všech účas­tníků říze­ní.

IV.

25. Ústav­ní soud zvá­žil ar­gu­men­ta­ci stěžo­va­tel­ky, dal­ších účas­tníků říze­ní, ob­sah naříka­ných roz­hod­nu­tí or­gánů čin­ných v tres­tním říze­ní, ja­kož i přís­luš­ný spi­so­vý ma­te­riál, a dospěl k nás­le­du­jí­cím zá­věrům.

26. Ústav­ní soud nejdříve po­su­zo­val, zda ús­tav­ní stíž­nost spl­ňu­je všech­ny zá­ko­nem po­ža­do­va­né ná­le­ži­tos­ti a zda jsou vůbec dá­ny for­mál­ní pod­mín­ky je­jí­ho věcné­ho pro­jed­ná­ní, sta­no­ve­né zá­ko­nem o Ústav­ním sou­du, přičemž dospěl k zá­věru, že ús­tav­ní stíž­nost je v čás­ti, v níž směřuje pro­ti v zá­hla­ví uve­de­né vý­zvě původ­ní­ho po­li­cej­ní­ho or­gá­nu ze dne 18. 2. 2016, opožděná. Je to­mu tak pro­to, že vý­zva po­li­cej­ní­ho or­gá­nu  vy­da­ná dle § 8 od­st. 1 tr. ř. před­sta­vu­je sa­mos­tat­ný, dí­lčí pro­ces­ní pos­tup or­gá­nu čin­né­ho v tres­tním říze­ní, jímž je ur­či­té­mu sub­jek­tu prá­va ad­re­so­ván po­ža­da­vek na splnění (vy­ko­ná­ní) kon­krétně spe­ci­fi­ko­va­ných po­vin­nos­tí. Ji­ný­mi slo­vy, ve smys­lu § 72 od­st. 1 písm. a) zá­ko­na o Ústav­ním sou­du jde o ji­ný zá­sah or­gá­nu veřej­né mo­ci, na nějž roz­hod­nu­tí o ulo­že­ní pořád­ko­vé po­ku­ty bez dal­ší­ho ne­na­va­zu­je. Je s ním si­ce v příčin­né sou­vis­los­ti, ale má sa­mos­tat­ný, od­liš­ný skut­ko­vý zá­klad (v případě vý­zvy jde o je­jí vlas­tní předmět, o to, zda sám po­ža­da­vek je zá­kon­ný atd., kdež­to v případě pořád­ko­vé po­ku­ty se hod­no­tí vý­lučně důvo­dy, pro kte­ré by­lo vy­hovění vý­zvě je­jím příjem­cem od­epřeno ne­bo jí z ji­né­ho důvo­du ne­vy­hověno). Z to­ho důvo­du by by­lo třeba na­pad­nout vý­zvu po­li­cej­ní­ho or­gá­nu ús­tav­ní stíž­nos­tí sa­mos­tatně ja­ko ji­ný zá­sah or­gá­nu veřej­né mo­ci, a to ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se o něm dot­če­ný stěžo­va­tel dozvěděl, nej­později pak do jed­no­ho ro­ku ode dne, kdy k da­né­mu zá­sa­hu doš­lo. Je to­mu tak pro­to, že zá­kon žá­dný způso­bi­lý pro­ces­ní prostředek k ochraně práv ta­ko­vé­ho stěžo­va­te­le ne­pos­ky­tu­je. Pořád­ko­vá po­ku­ta ne­ní ani ne­vyh­nu­tel­ným, ani je­di­ným v úva­hu přichá­ze­jí­cím na­va­zu­jí­cím člán­kem v pos­tu­pu or­gánů čin­ných v tres­tním říze­ní, kte­rý může vý­zvu nás­le­do­vat (vy­nu­ce­ní vý­zvy po­ne­cha­né bez od­po­ví­da­jí­cí od­ez­vy může být v zá­vis­los­ti na je­jí po­va­ze reali­zo­vá­no kupřík­la­du za vy­uži­tí za­jiš­ťo­va­cích in­sti­tutů, srov. např. § 78 od­st. 1 tr. ř.).

27. V po­su­zo­va­né věci se stěžo­va­tel­ka o tom­to ji­ném zá­sa­hu or­gá­nu veřej­né mo­ci dozvědě­la té­hož dne (tj. 18. 2. 2016), kdy jí by­la vý­zva původ­ní­ho po­li­cej­ní­ho or­gá­nu do­ru­če­na (č. l. 11646 vy­šetřova­cí­ho spi­su). Po­da­la-li te­dy ús­tav­ní stíž­nost až 1. 7. 2016, sta­lo se tak zjevně po up­ly­nu­tí dvouměsíč­ní lhů­ty sta­no­ve­né k po­dá­ní ús­tav­ní stíž­nos­ti (§ 72 od­st. 5 zá­ko­na o Ústav­ním sou­du). Uve­de­né však nez­na­me­ná, že by se Ústav­ní soud dá­le již na­pa­de­ným pos­tu­pem původ­ní­ho po­li­cej­ní­ho or­gá­nu ne­za­bý­val. Ulo­že­ní pořád­ko­vé po­ku­ty je mož­né pou­ze ve vazbě na kon­krét­ní sku­teč­nos­ti, přičemž po­sou­ze­ní vý­zvy ja­ko pod­kla­du pro ulo­že­ní pořád­ko­vé po­ku­ty je sou­čás­tí cel­ko­vé­ho hod­no­ce­ní pos­ledně uve­de­né. Od­mít­nu­tí ús­tav­ní stíž­nos­ti v té­to čás­ti zna­me­ná jen to, že Ústav­ní soud nemůže o da­ném pos­tu­pu roz­hod­nout sa­mos­tatně, bez vaz­by na roz­hod­nu­tí po­li­cej­ní­ho or­gá­nu o ulo­že­ní pořád­ko­vé po­ku­ty a na něj na­va­zu­jí­cí roz­hod­nu­tí sou­du o stíž­nos­ti pro­ti ní.

28. Ve zbý­va­jí­cím roz­sa­hu Ústav­ní soud shle­dal ús­tav­ní stíž­nost bez­vad­nou a sou­časně i důvod­nou.

29. Ústav­ní soud se v pr­vé řadě za­bý­val ar­gu­men­ta­cí stěžo­va­tel­ky stran jí tvr­ze­né ús­tavně ne­kon­for­mní inter­pre­ta­ce a ap­li­ka­ce § 8b od­st. 1 tr. ř. Uve­de­né zá­kon­né us­ta­no­ve­ní, na je­hož zá­kladě by­la vůči stěžo­va­tel­ce učiněna vý­zva, a v pos­led­ku i ulo­že­na pořád­ko­vá po­ku­ta, je sys­te­ma­tic­ky za­řaze­no do obec­ných us­ta­no­ve­ní tres­tní­ho řádu up­ra­vu­jí­cích pos­ky­to­vá­ní in­for­ma­cí o tres­tním říze­ní a oso­bách na něm zú­častněných. Us­ta­no­ve­ní § 8b od­st. 1 tr. ř. by­lo spo­lečně s dal­ší­mi us­ta­no­ve­ní­mi tý­ka­jí­cí­mi se té­že prob­le­ma­ti­ky (§ 8a - § 8d) do tres­tní­ho řádu vlo­že­no no­ve­lou tres­tní­ho řádu v po­době zá­ko­na č. 52/2009 Sb., kte­rým se mění zá­kon č. 141/1961 Sb., o tres­tním říze­ní soud­ním (tres­tní řád), ve znění pozdějších před­pisů, a někte­ré dal­ší zá­ko­ny. Ústav­ní soud si­ce již měl mož­nost se vy­jádřit k ús­tav­ní kon­for­mitě řady právě zmíněných us­ta­no­ve­ní tres­tní­ho řádu, včetně § 8b od­st. 1, av­šak pou­ze v ro­vině abstrak­tní kon­tro­ly no­rem v sou­vis­los­ti s říze­ním o zru­še­ní zá­konů a ji­ných práv­ních před­pisů, za­há­je­ným návr­hem sku­pi­ny se­ná­torů Se­ná­tu Parla­men­tu Čes­ké re­pub­li­ky na zru­še­ní § 8a od­st. 1 vě­ty dru­hé, § 8b od­st. 1 a § 8c zá­ko­na, ve­de­ným pod sp. zn. Pl. ÚS 10/09. I. ÚS 2155/16 9

30. V ná­le­zu sp. zn. Pl. ÚS 10/09 ze dne 24. 1. 2012 Ústav­ní soud ve vzta­hu k § 8b od­st. 1 tr. ř. pou­ze kon­sta­to­val, že teh­dej­ší­mi navr­ho­va­te­li učině­ný zá­věr, že sdělo­va­cí prostřed­ky ne­ma­jí patřit me­zi oso­by, kte­rým by­ly or­gá­ny čin­ný­mi v tres­tním říze­ní pos­kyt­nu­ty in­for­ma­ce ve smys­lu § 8b od­st. 1 tr. ř., nik­te­rak z na­pa­de­né práv­ní úp­ra­vy nep­ly­ne (přinej­men­ším ne ja­ko je­di­ná mož­ná vý­kla­do­vá al­ter­na­ti­va, jak navr­ho­va­te­lé teh­dy naz­na­či­li) s tím, že i to­to us­ta­no­ve­ní je nut­no nah­lí­žet prostřed­nic­tvím us­ta­no­ve­ní § 8d tres­tní­ho řádu. Ústav­ní soud dá­le uvedl, že má-li být zá­kaz ob­sa­že­ný v us­ta­no­ve­ní § 8b od­st. 1 tres­tní­ho řádu nah­lí­žen ja­ko ome­ze­ní svo­bo­dy pro­je­vu, je no­to­rie­tou, že ve smys­lu čl. 17 od­st. 4 Lis­ti­ny lze svo­bo­du pro­je­vu a prá­vo vy­hle­dá­vat a šířit in­for­ma­ce ome­zit zá­ko­nem, jde-li o opatření v de­mok­ra­tic­ké spo­leč­nos­ti nez­byt­ná pro ochra­nu práv a svo­bod dru­hých, bez­peč­nost stá­tu, veřej­nou bez­peč­nost, ochra­nu veřej­né­ho zdra­ví a mrav­nos­ti. Ústav­ní soud k to­mu sou­časně do­dal, že zá­kon­ná úp­ra­va ob­jek­tivně umož­ňu­je řešit in­di­vi­duál­ní střet zá­klad­ních práv (zej­mé­na prá­va na svo­bo­du pro­je­vu a prá­va na ochra­nu souk­ro­mí, příp. dal­ších veřej­ných do­ber) s přih­léd­nu­tím ke kon­krét­ním okol­nos­tem přípa­du i k to­mu, ja­kou ro­li přisu­zu­jí Ústav­ní soud i Ev­rop­ský soud pro lid­ská prá­va sdělo­va­cím prostředkům v de­mok­ra­tic­ké spo­leč­nos­ti.

31. Z vý­še uve­de­né­ho je zřej­mé, že Ústav­ní soud se teh­dy otáz­kou ús­tav­ní kon­for­mi­ty či ús­tavně sou­lad­né­ho vý­kla­du práv­ní nor­my uve­de­né v § 8b od­st. 1 tr. ř., po­kud jde o je­jí ad­re­sá­ty, šířeji ne­za­bý­val. V ny­ní sou­ze­né věci je předmětem přez­ku­mu Ústav­ní­ho sou­du kon­krétně po­sou­ze­ní, zda vý­klad or­gánů čin­ných v tres­tním říze­ní, dle něhož stěžo­va­tel­ka nesmě­la zveřej­nit text us­ne­se­ní o za­há­je­ní tres­tní­ho stí­há­ní ve svět­le di­kce § 8b od­st. 1 tr. ř., byl ús­tavně kon­for­mní, resp. zda ty­to or­gá­ny za­uje­tím to­ho­to vý­kla­do­vé­ho pos­to­je v da­ném případě ne­vy­bo­či­ly z ús­tav­ních zá­sad zá­kon­né li­cen­ce, enu­me­ra­tiv­nos­ti veřej­nop­ráv­ních pre­ten­zí či zá­sad spra­ved­li­vé­ho pro­ce­su.

32. Us­ta­no­ve­ní § 8b od­st. 1 tr. ř. sta­no­ví, že oso­by, kte­rým by­ly or­gá­ny čin­ný­mi v tres­tním říze­ní pos­kyt­nu­ty in­for­ma­ce, na kte­ré se vzta­hu­je zá­kaz zveřejnění pod­le § 8a od­st. 1 vě­ty dru­hé tr. ř., pro úče­ly tres­tní­ho říze­ní ne­bo k vý­ko­nu práv ne­bo plnění po­vin­nos­tí sta­no­ve­ných zvláš­tním práv­ním před­pi­sem, je nesmějí ni­ko­mu dá­le pos­kyt­nout, po­kud je­jich pos­kyt­nu­tí ne­ní nut­né k uve­de­ným účelům. O tom mu­sí být ty­to oso­by pou­če­ny. Stěžo­va­tel­ka v pr­vé řadě na­mít­la, že ad­re­sá­tem té­to práv­ní nor­my ne­ní, a Ústav­ní soud je nu­cen jí přisvědčit. Stěžo­va­tel­ce žá­dný or­gán čin­ný v tres­tním říze­ní text us­ne­se­ní o za­há­je­ní tres­tní­ho stí­há­ní v pr­vé řadě vůbec (te­dy přinej­men­ším zá­ko­nem před­ví­da­ným způso­bem) ne­pos­kytl, o čemž os­tatně pa­nu­je me­zi účas­tní­ky říze­ní sho­da. Už zde je zřej­mé, že stěžo­va­tel­ka tak do ok­ru­hu osob, jimž by­ly pos­kyt­nu­ty in­for­ma­ce, na kte­ré se vzta­hu­je zá­kaz zveřejnění pod­le § 8a od­st. 1 vě­ty dru­hé tr. ř., ne­ná­le­ží. Od­ká­zal-li te­dy původ­ní po­li­cej­ní or­gán ve vý­zvě ze dne 18. 2. 2016 na us­ta­no­ve­ní § 8b od­st. 1 tr. ř., ne­pos­tu­po­val v sou­la­du s tres­tním řádem, pro­to­že da­ná práv­ní nor­ma na případ stěžo­va­tel­ky ni­jak ne­do­pa­dá. Ok­ruh osob uve­de­ný v tom­to us­ta­no­ve­ní je jed­noz­načně vy­me­zen a nel­ze jej vý­kla­dem dá­le roz­šířit i na oso­by, kte­rým or­gá­ny čin­né v tres­tním říze­ní žá­dné in­for­ma­ce sa­my ne­pos­kyt­ly, ale kte­ré je zís­ka­ly ji­ným způso­bem, např. zprostřed­ko­vaně právě od osob, na kte­ré po­vin­nost uve­de­ná v § 8b od­st. 1 tr. ř. do­pa­dá. Před­sta­vit si lze i únik in­for­ma­cí přímo od or­gánů čin­ných v tres­tním říze­ní, resp. je­jich jed­not­li­vých pra­cov­níků atd. Z to­ho ply­ne, že vý­zva opí­ra­jí­cí se o to­to zá­kon­né us­ta­no­ve­ní může směřovat jen pro­ti oso­bám, kte­ré jsou pod­le to­ho­to us­ta­no­ve­ní tres­tní­ho řádu po­vin­ny in­for­ma­ce dá­le ni­ko­mu ne­pos­ky­to­vat. Pro­to­že stěžo­va­tel­ka tou­to oso­bou zjevně ne­by­la, ne­moh­la jí být ta­ko­vá vý­zva ad­re­so­vá­na. S tou­to ná­mit­kou, kte­rou stěžo­va­tel­ka ve stíž­nos­ti pro­ti us­ne­se­ní  po­li­cej­ní­ho or­gá­nu o ulo­že­ní pořád­ko­vé po­ku­ty vy­zdvih­la, se pak vr­chní soud žá­dným způso­bem ne­vy­pořádal, třeba­že se jed­na­lo o klí­čo­vý ar­gu­ment. I tím doš­lo k po­ru­še­ní prá­va stěžo­va­tel­ky na spra­ved­li­vý pro­ces.

33. Tvr­dí-li ny­ní no­vý po­li­cej­ní or­gán ve svém vy­jádření, že je pro­ti lo­gi­ce, aby na jed­né straně or­gá­ny čin­né v tres­tním říze­ní nesmě­ly ni­ko­mu dá­le pos­kyt­nout in­for­ma­ce, na něž se vzta­hu­je zá­kaz zveřejnění dle § 8a od­st. 1 tr. ř., na dru­hé straně aby sou­časně ja­ké­ko­li ji­né oso­by (na něž zá­kaz vý­slovně ne­do­pa­dá) to­to či­nit moh­ly, Ústav­ní soud k to­mu uvá­dí, že ta­to lo­gi­ka se si­ce na­bí­zí, av­šak jen v ro­vině de le­ge fe­ren­da. Zá­kon (ne­jen tres­tní řád) však obecně zá­kaz je­jich zveřejnění třetí­mi oso­ba­mi, jež k přís­luš­né­mu tres­tní­mu říze­ní ne­vá­žou žá­dná prá­va či po­vin­nos­ti, nes­ta­no­ví. Předmětná us­ta­no­ve­ní tres­tní­ho řádu (§ 8a - § 8d) to­tiž vy­chá­ze­jí z před­pok­la­du, že in­for­ma­ce to­ho­to dru­hu pri­márně směřují od or­gánů čin­ných v tres­tním říze­ní vůči oso­bám, kte­ré jsou buď stra­na­mi tres­tní­ho pro­ce­su, ane­bo jsou na něm ji­nak účast­ny (např. znal­ci, tlu­moč­ní­ci). Těmto „kon­co­vým“ sub­jektům pak sta­no­ví zá­kaz dal­ší­ho pos­ky­to­vá­ní, ja­ko je to­mu právě v us­ta­no­ve­ní § 8b od­st. 1 tr. ř., aniž by dá­le mys­li­la na mož­nost, že se ty­to in­for­ma­ce bez­tak (nav­zdo­ry zá­ka­zu) ocit­nou v dal­ších ru­kách. Ji­ný­mi slo­vy, již neřeší nás­led­ný člá­nek to­ho­to po­mysl­né­ho řetězce. Za té­to si­tua­ce pro­to nel­ze než uzavřít, že stěžo­va­tel­ka us­ta­no­ve­ní § 8b od­st. 1 tr. ř. po­ru­šit ne­moh­la. Os­tatně přeh­léd­nout nel­ze ani to, že se jí z lo­gi­ky věci ani ne­moh­lo dos­tat ji­nak předep­sa­né­ho pou­če­ní (viz pos­led­ní vě­ta da­né­ho us­ta­no­ve­ní).

34. Vý­še přija­tý zá­věr sa­mozřejmě bez dal­ší­ho ne­vy­lu­ču­je, že stěžo­va­tel­ka moh­la zveřejněním textu us­ne­se­ní o za­há­je­ní tres­tní­ho stí­há­ní po­ru­šit ji­ný zá­kaz či po­vin­nost sta­no­ve­nou zá­ko­nem. Kon­krétně původ­ní po­li­cej­ní or­gán v té­to spo­ji­tos­ti pou­ká­zal na zá­kon o ochraně osob­ních údajů a údaj­nou nedůsled­nost stěžo­va­tel­kou pro­ve­de­né ano­ny­mi­za­ce. Zá­kon o ochraně osob­ních údajů ov­šem sám ob­sa­hu­je úp­ra­vu pos­ti­hu­jí­cí správ­ní de­lik­ty na tom­to úse­ku správ­ní­ho prá­va (viz hla­va sed­má zá­ko­na č. 101/2000 Sb.), přičemž or­gánům čin­ným v tres­tním říze­ní je pro­jed­ná­vat ani pos­ti­ho­vat nepřís­lu­ší (za­jis­té nej­de-li o trest­ný čin uve­de­ný v § 180 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku). Teo­re­tic­ky v úva­hu rovněž přichá­zí případ­ná souk­ro­mop­ráv­ní od­povědnost, kdy zveřejnění ob­sa­hu us­ne­se­ní o za­há­je­ní tres­tní­ho stí­há­ní může mít do­pad i do ob­las­ti osob­nos­tních práv apod. To­to po­su­zo­vá­ní ov­šem sto­jí vně působ­nos­ti or­gánů čin­ných v tres­tním říze­ní po­tud, že sa­my nej­sou op­rávně­ny prostřed­nic­tvím nás­trojů tres­tní­ho řádu pos­ti­ho­vat domně­lé po­ru­še­ní práv­ních před­pisů z práv­ních od­větví a ob­las­tí prá­va, kte­ré ne­by­ly zá­ko­no­dár­cem svěře­ny do je­jich kom­pe­ten­ce. Měl-li te­dy po­li­cej­ní or­gán za to, že stěžo­va­tel­ka se do­pus­ti­la přes­tup­ku v sou­vis­los­ti s pub­li­ka­cí textu us­ne­se­ní o za­há­je­ní tres­tní­ho stí­há­ní, mohl v té­to sou­vis­los­ti pou­ze uči­nit podnět vůči Úřadu pro ochra­nu osob­ních údajů.

35. K ne­dos­tat­ku pou­ži­tí § 8b od­st. 1 tr. ř. pak přis­tou­pi­la ještě va­da spo­čí­va­jí­cí v tom, že vý­zva ne­by­la řádně od­ůvodněna. Ústav­ní soud ve své ju­di­ka­tuře vzta­hu­jí­cí se k po­ža­davkům na řád­né od­ůvodnění ja­ko sou­čás­ti prá­va na spra­ved­li­vý pro­ces zdůraz­ňu­je, že se po­ža­du­je přiměřeně dos­ta­teč­ná mí­ra od­ůvodnění, te­dy „roz­sah té­to po­vin­nos­ti se může měnit pod­le po­va­hy roz­hod­nu­tí a mu­sí být po­su­zo­ván ve svět­le okol­nos­tí kaž­dé­ho přípa­du“ s tím, že zá­va­zek od­ůvod­nit roz­hod­nu­tí „nemůže být chá­pán tak, že vy­ža­du­je pod­rob­nou od­pověď na kaž­dý ar­gu­ment“ (kupř. ná­le­zy sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05 a IV. ÚS 787/06, III. ÚS 961/09, všech­ny dos­tup­né na http://na­lus.usoud.cz). Roz­sah reak­ce na kon­krét­ní ná­mit­ky je tak co do šíře od­ůvodnění spjat s otáz­kou hle­dá­ní mí­ry, případně (za pod­mí­nek to­mu přiměřené­ho kon­textu) i s ak­cep­ta­cí od­povědi im­pli­cit­ní, resp. i s otáz­kou případů hra­nič­ních, když I. ÚS 2155/16 11 nut­no ref­lek­to­vat, že lze po­ža­do­vat pou­ze ta­ko­vou mí­ru přes­nos­ti, ja­kou po­va­ha předmětu úva­hy připouš­tí.

36. Ač­ko­li vý­zva po­li­cej­ní­ho or­gá­nu ne­ní roz­hod­nu­tím a nel­ze na ni s oh­le­dem na je­jí pro­ces­ní po­va­hu klást stej­né po­ža­dav­ky ja­ko na me­ri­tor­ní roz­hod­nu­tí, dospěl Ústav­ní soud k zá­věru, že i tak neob­sto­jí. Po­li­cej­ní or­gán to­tiž kon­ci­po­val je­jí od­ůvodnění to­li­ko po­tud, že stěžo­va­tel­ka se pub­li­ka­cí us­ne­se­ní o za­há­je­ní tres­tní­ho stí­há­ní „může do­pouštět proti­práv­ní čin­nos­ti, zej­mé­na pak může mařit pro­bí­ha­jí­cí tres­tní říze­ní“. Ne­jen­že po­li­cej­ní or­gán nes­pe­ci­fi­ko­val, ja­ké proti­práv­ní jed­ná­ní kla­de stěžo­va­tel­ce za vi­nu, ale své úva­hy zde na­víc po­su­nul do hypo­te­tic­ké ro­vi­ny (ve smys­lu „může, ale ta­ké ne­mu­sí se do­pouštět, resp. mařit“). Ta­ko­vé od­ůvodnění vý­zvy s po­ten­ciálně san­kční­mi důsled­ky nemůže z hle­dis­ka vý­še nas­tíněných po­ža­davků kla­de­ných na od­ůvodnění roz­hod­nu­tí or­gánů veřej­né mo­ci ob­stát, ne­boť je ten­to pro­ces­ní pos­tup za­tí­žen znač­nou měrou nepřez­kou­ma­tel­nos­ti. Ústav­ní­mu sou­du je zřej­mé, že po­li­cej­ní or­gán, ne­má-li se sám zpro­nevěřit zá­ka­zu zveřejnění dle § 8a tr. ř., nemůže v případ­né vý­zvě uvádět pod­rob­né důvo­dy, kte­ré jej ve­dou k zá­věru o tom, že pub­li­ko­va­ná in­for­ma­ce z příp­rav­né­ho říze­ní je způso­bi­lá oh­ro­zit či mařit ob­jasnění sku­teč­nos­tí důle­ži­tých pro tres­tní říze­ní. Na dru­hou stra­nu se po­li­cej­ní or­gán nemůže ku­se ome­zit na pros­té kon­sta­to­vá­ní své domněnky, nem­luvě o je­jí for­mu­la­ci v pod­mi­ňo­va­cím způso­bu, kte­rá jed­nak sni­žu­je vá­hu uve­de­ných důvodů, a tím i váž­nost ce­lé vý­zvy, jed­nak na­vo­zu­je práv­ní ne­jis­to­tu na straně příjem­ce vý­zvy oh­ledně je­ho dal­ší­ho cho­vá­ní i pos­tu­pu. To má přiro­zeně svůj vý­znam i pro je­ho případ­nou ob­ra­nu. Hle­dá­ní přiměřené mí­ry od­ůvodnění přitom mu­sí od­rá­žet všech­ny pod­stat­né okol­nos­ti v tom kte­rém případě.

37. V obou ro­zeb­ra­ných oh­le­dech se te­dy vý­zva po­li­cej­ní­ho or­gá­nu ocit­la v roz­po­ru s tres­tním řádem, a tím i ús­tav­ní­mi po­ža­dav­ky vy­věra­jí­cí­mi z prá­va na spra­ved­li­vý pro­ces dle čl. 36 od­st. 1 Lis­ti­ny, ja­kož i v roz­po­ru se zá­sa­da­mi uve­de­ný­mi v čl. 2 od­st. 2 a 3 Lis­ti­ny, po­taž­mo v čl. 2 od­st. 3 a 4 Ústa­vy Čes­ké re­pub­li­ky. Z to­ho důvo­du se sou­časně ne­moh­la stát zá­kon­ným pod­kla­dem pro ulo­že­ní pořád­ko­vé po­ku­ty, kte­rou tu­díž stí­há stej­ný ne­dos­ta­tek. To­též pak pla­tí i pro roz­hod­nu­tí stíž­nos­tní­ho sou­du, kte­ré jej ne­nap­ra­vi­lo.

38. Ústav­ní soud nic­méně pok­lá­dá za nut­né ve svět­le jak ná­mi­tek stěžo­va­tel­ky za­lo­že­ných na od­ka­zu na zá­klad­ní prá­vo svo­bo­dy pro­je­vu a na in­for­ma­ce dle čl. 17 Lis­ti­ny, tak i ve svět­le ar­gu­mentů zbý­va­jí­cích účas­tníků říze­ní (zej­mé­na původ­ní­ho po­li­cej­ní­ho or­gá­nu) stran důsledků, kte­ré se mo­hou zveřejněním in­for­ma­cí z příp­rav­né­ho říze­ní neb­la­ze pro­mít­nout do ob­jas­ňo­vá­ní sku­teč­nos­tí důle­ži­tých pro tres­tní říze­ní, sdělit nás­le­du­jí­cí. Ne­ní po­chyb o tom, že zpřís­tupněním textu us­ne­se­ní o za­há­je­ní tres­tní­ho stí­há­ní či ji­ných in­for­ma­cí z příp­rav­né­ho říze­ní dal­ším oso­bám, tím spí­še ši­ro­ké veřej­nos­ti, může do­jít k maření tres­tní­ho říze­ní. V tom­to směru Ústav­ní soud po­va­žu­je za opod­statněné oba­vy po­li­cej­ní­ho or­gá­nu, že ta­to si­tua­ce může mít vliv na svědec­ké vý­povědi, kte­ré tak jsou způso­bi­lé stát se předmětem po­chyb, ať již co do je­jich pro­ces­ní pou­ži­tel­nos­ti ve fá­zi říze­ní před sou­dem, tak i co do je­jich sa­mot­né důvěry­hod­nos­ti. Ty­to sku­teč­nos­ti pak mo­hou sa­my o sobě ne­bo ve spo­je­ní s dal­ší­mi mož­ný­mi ne­ga­tiv­ní­mi důsled­ky pub­li­ka­ce předmětné­ho ok­ru­hu in­for­ma­cí vést k oh­ro­že­ní či zmaření ce­lé­ho tres­tní­ho říze­ní.

39. Zá­věrem se slu­ší po­dot­knout, že Ústav­ní soud se již ne­za­bý­val zbý­va­jí­cí­mi ar­gu­men­ty stěžo­va­tel­ky (zej­mé­na co do vý­še po­ku­ty), ne­boť by to by­lo s oh­le­dem na  vý­še vy­lo­že­né nad­by­teč­né. Též stěžo­va­tel­ku ne­sez­ná­mil s ob­sa­hem stát­ním zá­stup­cem Vr­chní­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství v Pra­ze pos­tou­pe­né­ho vy­ro­zumění Nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství č. j. 2 NZT 28/2017-329 ze dne 15. 8. 2017, ne­boť jed­nak se tý­ká ji­né­ho přípa­du, jed­nak v něm tam­ní or­gán čin­ný v tres­tním říze­ní pos­tu­po­val způso­bem, kte­rý se v zá­sad­ních bo­dech li­šil od pos­tu­pu zde naříka­né­ho, tak­že ve vzta­hu k ny­ní po­su­zo­va­né věci pos­trá­da­lo přesah, k němuž by se stěžo­va­tel­ka případně moh­la re­le­van­tním způso­bem vy­jádřit.

40. Ze všech sho­ra roz­ve­de­ných důvodů tu­díž Ústav­ní soud čás­tečně vy­hověl ús­tav­ní stíž­nos­ti a přis­tou­pil dle § 82 od­st. 3 písm. a) zá­ko­na o Ústav­ním sou­du ke zru­še­ní na­pa­de­né­ho us­ne­se­ní po­li­cej­ní­ho or­gá­nu o ulo­že­ní pořád­ko­vé po­ku­ty a na něj na­va­zu­jí­cí­ho us­ne­se­ní Vr­chní­ho sou­du v Pra­ze, a to pro po­ru­še­ní čl. 2 od­st. 2 a 3 a čl. 36 od­st. 1 Lis­ti­ny, po­taž­mo čl. 2 od­st. 3 a 4 Ústa­vy Čes­ké re­pub­li­ky. Ve zbý­va­jí­cím roz­sa­hu ús­tav­ní stíž­nost od­mítl dle § 43 od­st. 1 písm. b) té­hož zá­ko­na ja­ko návrh opožděně po­da­ný. Při opětov­ném pro­jed­ná­ní a roz­hod­nu­tí v po­su­zo­va­né věci jsou zmíněné or­gá­ny veřej­né mo­ci vá­zá­ny práv­ním ná­zo­rem Ústav­ní­ho sou­du vy­slo­ve­ným v ná­le­zu (čl. 89 od­st. 2 Ústa­vy Čes­ké re­pub­li­ky).

 

P o u č e n í: Pro­ti ná­le­zu Ústav­ní­ho sou­du se nel­ze od­vo­lat (§ 54 od­st. 2 zá­ko­na o Ústav­ním sou­du).

 

V Brně dne 14. břez­na 2018

To­máš Li­chov­ník

před­se­da se­ná­tu


 

Facebook diskusia

 

Najčítanejšie články

Zákonnosť dôkazov a procesu dokazovania trestných činov s drogovým prvkom (z pohľadu obhajoby)

 cie­ľom člán­ku bo­lo pou­ká­zať na ma­név­ro­va­cí pries­tor ob­ha­jo­by pri vý­ko­ne ob­ha­jo­by osôb ob­vi­ne­ných z tres­tných či­nov naj­mä s dro­go­vým pr­vkom.

 
Daňové trestné činy - niektoré aplikačné problémy

 vý­ťah z pred­náš­ky us­ku­toč­ne­nej dňa 09.05.2013 v Om­še­ní

 
Ekonomická trestná činnosť a trestné činy proti mene

 Autor: JUDr. Pe­ter Šam­ko, sud­ca Ok­res­né­ho sú­du v Pe­zin­ku

vý­ťah z pred­náš­ky us­ku­toč­ne­nej dňa 03.05.2011 - 04.05.2011 v Om­še­ní

 
   
 
Mapa stránky   |   O nás   |   Kontakt Powered by Cyclone3 XUL CMS of Comsultia