Policajná provokácia a zákonná skrytá činnosť polície

 

 

 

21. Nej­vyš­ší soud ve vy­jádření od­ká­zal na od­ůvodnění na­pa­de­ných roz­hod­nu­tí.
V ús­tav­ní  stíž­nos­ti  stěžo­va­tel  pod­le  je­ho  ná­zo­ru  ve  vel­ké  míře  opa­ku­je  ná­mit­ky, kte­ré up­lat­nil  již  dříve,  a  s ni­miž  se  obec­né  sou­dy  již  ná­le­žitě  vy­pořáda­ly. Zno­vu zdůraz­nil, že v po­su­zo­va­né věci se ne­jed­ná o po­li­cej­ní pro­vo­ka­ci, ne­boť ta zá­kon­ným způso­bem rea­go­va­la na již pro­je­ve­ný zá­jem stěžo­va­te­le us­ku­teč­nit ob­chod se střel­ný­mi  zbraněmi  a  střeli­vem.  K ná­mit­ce  údaj­né  pod­ja­tos­ti  členů  se­ná­tu 5  Tdo účas­tník od­ká­zal na od­ůvodnění us­ne­se­ní, v němž ob­jas­nil, že uváděné důvo­dy nej­sou opod­statněné.  Zo­pa­ko­val,  že  pro­ti  us­ne­se­ní  Nej­vyš­ší­ho  sou­du  při  roz­ho­do­vá­ní o pod­ja­tos­ti ne­ní přípus­tná stíž­nost. Vzhle­dem k to­mu, že k dot­če­ní stěžo­va­te­lo­vých ús­tavně za­ru­če­ných práv pod­le je­ho ná­zo­ru ne­doš­lo, navr­hu­je, aby Ústav­ní soud věc od­mítl ja­ko zjevně neo­pod­statněnou.

 

22. Nej­vyš­ší stát­ní za­stu­pi­tel­ství ve vy­jádření re­ka­pi­tu­lu­je do­sa­vad­ní  průběh
říze­ní.  Ústav­ní  stíž­nost  po­va­žu­je  za  nedůvod­nou.  Ná­mit­ky,  kte­ré  vzná­ší  v ús­tav­ní stíž­nos­ti  k otáz­ce  po­li­cej­ní  pro­vo­ka­ce,  jsou  opa­ko­vá­ním  je­ho  dříve  up­lat­ňo­va­né ob­ha­jo­by. S ní se vy­pořádal Nej­vyš­ší soud v na­pa­de­ném roz­hod­nu­tí a Nej­vyš­ší stát­ní za­stu­pi­tel­ství se s tou­to kon­cep­cí zto­tož­ňu­je. Ne­souh­las stěžo­va­te­le s ní nemůže za­lo­žit dot­če­ní je­ho ús­tavně za­ru­če­ných práv. Ná­mit­ka po­ru­še­ní zá­sa­dy pre­sum­pce ne­vi­ny je za­lo­že­na  na  tom,  že  Městský  soud  v Pra­ze  před­lo­žil  spis  do­vo­la­cí­mu  sou­du k roz­hod­nu­tí  o  do­vo­lá­ní,  aniž  by  před­tím  reali­zo­val  us­ne­se­ní  o  zru­še­ní  za­jištění fi­nan­čních  prostředků  a  je­jich  vrá­ce­ní  stěžo­va­te­li.  Ved­lej­ší  účas­tník  kon­sta­tu­je, že před­lo­že­ní spisů s po­da­ným do­vo­lá­ním Nej­vyš­ší­mu sou­du je pod­míněno pro­ve­de­ním všech úkonů uve­de­ných v us­ta­no­ve­ní § 265h od­st. 1, od­st. 2 tr. řádu, ni­ko­li kom­plet­ním pro­ve­de­ním všech úkonů tzv. po­roz­sud­ko­vé agen­dy. V ta­ko­vém pos­tu­pu zce­la jistě nel­ze  shle­dat  po­ru­še­ní  ús­tav­ní  zá­sa­dy  pre­sum­pce  ne­vi­ny.  Ta­ko­vé  dot­če­ní  nemůže za­lo­žit  ani  pos­tup  Nej­vyš­ší­ho  sou­du  při  roz­ho­do­vá­ní  o  ná­mit­ce  pod­ja­tos­ti. Nej­vyš­ší soud  je  vr­chol­ným  or­gá­nem  soud­ní  sous­ta­vy,  s čímž  jsou  spo­je­na  jistá spe­ci­fi­ka. Pro­ti us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ne­ní stíž­nost přípus­tná, ne­boť neexis­tu­je nadříze­ný or­gán, kte­rý by mohl o stíž­nos­ti roz­ho­do­vat. Po­kud stěžo­va­tel ne­res­pek­to­val pou­če­ní v us­ne­se­ní ze dne 25. 5. 2014 a stíž­nost po­dal, Nej­vyš­ší soud neměl ji­nou mož­nost než ji za­mít­nout ja­ko nepřípus­tnou. Ci­to­va­ná ju­di­ka­tu­ra Ústav­ní­ho sou­du je pod­le  ná­zo­ru  ved­lej­ší­ho  účas­tní­ka  nepřípad­ná.  Pos­tup  soudců  Nej­vyš­ší­ho  sou­du v po­su­zo­va­né věci zce­la jistě zce­la jistě ne­zak­lá­dá důvod k oba­vám o je­jich schop­nos­ti v tres­tní věci stěžo­va­te­le nes­tranně roz­ho­do­vat.

23. Vr­chní  stát­ní  za­stu­pi­tel­ství  v Pra­ze  se  ve  svém  vy­jádření  zto­tož­ňu­je s po­sou­ze­ním otáz­ky po­li­cej­ní pro­vo­ka­ce, jak ji pro­vedl Nej­vyš­ší soud. Je přesvědče­no, že se o vy­pro­vo­ko­vá­ní k tres­tné čin­nos­ti ne­jed­na­lo. Připo­mí­ná zej­mé­na vý­pověď svědka T.,  z níž  vy­ply­nu­lo,  že  stěžo­va­tel  pro­je­vo­val  dlou­ho­do­bý  zá­jem  o  ná­kup  zbra­ní a střeli­va, kte­rý tr­val i v době, kdy byl os­lo­ven bez­peč­nos­tní­mi or­gá­ny USA. Jed­ná­ní stěžo­va­te­le  v ČR  lze  po­va­žo­vat  za  vel­mi  ak­tiv­ní.  Na  svědka  S.  vzná­šel  nap­ros­to kon­krét­ní po­ža­dav­ky na do­dáv­ky a druh zbra­ní a dal­ší jed­ná­ní se us­ku­teč­ni­la již pou­ze na zá­kladě roz­hod­nu­tí stěžo­va­te­le. V pos­tu­pu soudců Nej­vyš­ší­ho sou­du nel­ze pod­le ná­zo­ru  ved­lej­ší­ho  účas­tní­ka  shle­dat  důvo­dy  pro  je­jich  pod­ja­tost.  Zce­la  jistě  o  ní nesvědčí  nev­rá­ce­ní  spi­su  před  roz­hod­nu­tím  o  po­da­ném  do­vo­lá­ní.  K ná­mit­ce nepřípus­tnos­ti   stíž­nos­ti   pro­ti   roz­hod­nu­tí   o   vy­lou­če­ní   soudců   z roz­ho­do­vá­ní u Nej­vyš­ší­ho  sou­du  od­ka­zu­je  na  ná­lez  Ústav­ní­ho  sou­du  sp.  zn.  III.  ÚS 86/98. Roz­ho­do­va­cí čin­nost Nej­vyš­ší­ho sou­du je potřeba po­su­zo­vat s oh­le­dem na us­ta­no­ve­ní čl. 92 Ústa­vy, pod­le kte­ré­ho je Nej­vyš­ší soud vr­chol­ným soud­ním or­gá­nem ve věcech patřících do pra­vo­mo­ci soudů s vý­jim­kou zá­le­ži­tos­tí, o nichž roz­ho­du­je Ústav­ní soud ne­bo Nej­vyš­ší správ­ní soud. Pro­to je vy­lou­čen přez­kum me­ri­tor­ních i ne­me­ri­tor­ních roz­hod­nu­tí  Ne­vyš­ší­ho sou­du  ji­ným  sou­dem  obec­né­ho soud­nic­tví. Nepřichá­zí  pro­to v úva­hu  ani  ta­ko­vý  pos­tup,  v němž  by  o  op­rav­ném  prostřed­ku  pro­ti  roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho  sou­du  roz­hodl  ji­ný se­nát  té­hož  sou­du.  Z těchto  důvodů  byl  stěžo­va­tel správně pou­čen, že pro­ti roz­hod­nu­tí stíž­nost ne­ní přípus­tná. Po­kud ji přes­to po­dal, soud ji důvodně za­mítl ja­ko nepřípus­tnou. Ved­lej­ší účas­tník po­va­žu­je ús­tav­ní stíž­nost za nedůvod­nou.

 

24. Ústav­ní soud za­slal vy­jádření účas­tníků a ved­lej­ších účas­tníků stěžo­va­te­li na vědo­mí.

III.

Hod­no­ce­ní věci Ústav­ním sou­dem

 

25. Ústav­ní soud je soud­ním or­gá­nem ochra­ny ús­tav­nos­ti (člá­nek 83 Ústa­vy).
Ne­ní vr­cho­lem sous­ta­vy obec­ných soudů, a je­ho úlo­hou pro­to ne­ní přez­kou­má­vat je­jich
práv­ní či skut­ko­vé zá­věry ani po­su­zo­vat je­jich sta­no­vis­ka a vý­kla­dy ke kon­krét­ním
us­ta­no­ve­ním zá­konů, ne­jed­ná-li se o otáz­ky ús­tavněpráv­ní­ho vý­zna­mu  (např. ná­lez
ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Do roz­ho­do­va­cí čin­nos­ti obec­ných soudů je
Ústav­ní soud op­rávněn za­sáh­nout jen teh­dy, po­kud by pos­tup těchto or­gánů byl na­to­lik
extrém­ní, že by přek­ro­čil me­ze ús­tav­nos­ti  (např. ná­lez ze dne  8.  7. 1999  sp. zn.

III. ÚS 224/98).

 

III. a)

K otáz­ce po­li­cej­ní pro­vo­ka­ce

26. Jád­rem od­ůvodnění ús­tav­ní stíž­nos­ti je ná­mit­ka, že k tres­tné­mu či­nu doš­lo
v důsled­ku tzv. po­li­cej­ní pro­vo­ka­ce a tres­tní stí­há­ní stěžo­va­te­le je pro­to neús­tav­ní
a ne­zá­kon­né. Ústav­ní soud se s tou­to ná­mit­kou nez­to­tož­nil z ní­že uve­de­ných důvodů.

27. Ve své roz­ho­do­va­cí praxi se Ústav­ní soud otáz­kou tzv. po­li­cej­ní pro­vo­ka­ce
opa­ko­vaně za­bý­val a vy­jádřil zá­sa­du, pod­le níž po­li­cej­ní or­gá­ny nesmějí pro­vo­ko­vat
tres­tnou čin­nost ne­bo se ji­ným způso­bem ak­tivně po­dí­let na vy­tváření skut­ko­vé­ho děje
tak, aby vzbu­zo­va­ly, vy­tváře­ly či usměrňo­va­ly do té do­by pro­ka­za­telně neexis­tu­jí­cí vů­li
pa­cha­te­le trest­ný čin  spá­chat.  Za po­ru­še­ní  čl. 39  Lis­ti­ny a čl. 7  od­st. 1  Úmlu­vy

Ústav­ní soud ozna­čil přípa­dy, kdy se jed­ná­ní stá­tu (po­li­cej­ní­ho or­gá­nu) stá­vá sou­čás­tí
skut­ko­vé­ho  děje,  ce­lé  pos­loup­nos­ti  úkonů,  z  nichž  se  tres­tní  jed­ná­ní  sklá­dá (např. pro­vo­ka­ce  či  ini­cio­vá­ní  tres­tné­ho  či­nu,  je­ho  do­ko­ná­ní  apod.).  Ji­ný­mi  slo­vy nepřípust­ný je ta­ko­vý zá­sah stá­tu do skut­ko­vé­ho děje, jenž ve své kom­plexnos­ti tvoří trest­ný čin,  resp. ta­ko­vý po­díl stá­tu na jed­ná­ní oso­by, je­hož důsled­kem je tres­tní kva­li­fi­ka­ce to­ho­to jed­ná­ní  (např. ná­lez ze dne  22.  6.  2000 sp. zn. III. ÚS  597/99). Z ná­le­zu Ústav­ní­ho sou­du ze dne 25. 6. 2003 sp. zn. II. ÚS  710/01 vy­plý­vá, že je nepřípus­tné, aby po­li­cej­ní or­gá­ny ja­ko or­gá­ny stá­tu na­vádě­ly ji­né­ho ke spá­chá­ní tres­tné čin­nos­ti, po­si­lo­va­ly je­ho vů­li spá­chat trest­ný čin či mu ja­kou­ko­li for­mou po­má­ha­ly.

28. Dle us­tá­le­né ju­di­ka­tu­ry Ústav­ní­ho sou­du přitom ús­tavněpráv­ní re­le­van­ce
na­bý­va­jí až ta­ko­vé pos­tu­py po­li­cej­ních or­gánů, jež přek­ra­ču­jí únos­nou mí­ru ak­ti­vi­ty,
jež je dá­na na jed­né straně je­jím cí­lem (přispět k od­ha­le­ní pa­cha­te­le tres­tné­ho či­nu,
resp. pro­ká­zá­ní tres­tné čin­nos­ti) a na dru­hé straně - ne­ga­tivně - po­ža­dav­kem, aby se
po­li­cej­ní or­gá­ny na tres­tné čin­nos­ti ak­tivně sa­my ne­po­dí­le­ly ve smys­lu je­jí­ho ini­cio­vá­ní, podněco­vá­ní  či  roz­ví­je­ní.  Jde  o  to,  aby  jed­ná­ní  přís­luš­né­ho  po­li­cis­ty (případně

i souk­ro­mé oso­by říze­né či instruo­va­né po­li­cií), byť nutně před­sta­vu­je je­den z dí­lčích ele­mentů cel­ko­vé­ho průběhu udá­los­ti, ne­by­lo zto­tož­ni­tel­né co­by ur­ču­jí­cí či pod­stat­ný pr­vek tres­tné­ho či­nu  (např. us­ne­se­ní ze dne  13.  9.  2007 sp. zn. III. ÚS  1285/07, us­ne­se­ní ze dne 13. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 323/04).

29. Ci­to­va­ná ju­di­ka­tu­ra Ústav­ní­ho sou­du res­pek­tu­je zá­věry Ev­rop­ské­ho sou­du
pro lid­ská prá­va, kte­rý ve věci Teixeira de Cas­tro pro­ti Por­tu­gal­sku ze dne 9. 6. 1998

č. 25829/94  kon­sta­to­val  po­ru­še­ní  zá­klad­ních  práv  stěžo­va­te­le          (kon­krétně  člán­ku    6

od­st. 1 Úmlu­vy) v případě, kdy jed­ná­ní po­li­cistů přek­ro­či­lo jed­ná­ní taj­né­ho agen­ta,
ne­boť ti­to sa­mi vy­pro­vo­ko­va­li trest­ný čin a ne­by­lo nic, co by moh­lo vést k myš­len­ce,
že by k tres­tné­mu či­nu doš­lo i bez je­jich zá­sa­hu. Ve věci Ban­ni­ko­va pro­ti Rus­ku ze dne

4. 11. 2010 č. 18757/06 Ev­rop­ský soud pro lid­ská prá­va dá­le připomněl, že je třeba
od­li­šo­vat  na  jed­né  straně  vy­pro­vo­ko­vá­ní  tres­tné­ho  či­nu  a  na  straně  dru­hé  pou­ži­tí le­gi­tim­ních uta­je­ných tech­nik v průběhu vy­šetřová­ní tres­tných činů; pou­ži­tí těchto tech­nik  nemůže  sa­mo  o  sobě  zna­me­nat  po­ru­še­ní  prá­va  na  spra­ved­li­vý  pro­ces, av­šak mu­sí být udr­žo­vá­no v jas­ných me­zích právě s oh­le­dem na ne­bez­pe­čí po­li­cej­ní pro­vo­ka­ce. Důle­ži­tý pr­vek pa­si­vi­ty po­li­cej­ních agentů při pro­bí­ha­jí­cí tres­tné čin­nos­ti, aby ne­doš­lo k podněco­vá­ní  ke spá­chá­ní  tres­tné­ho či­nu  zá­važnější­ho či  ve větším roz­sa­hu, než pa­cha­tel sám za­mýš­lel, soud zdůraz­nil ve věci Gr­ba pro­ti Chor­vat­sku ze dne  23.  11. 2017  č.  47074/12.  Pou­ži­tí  po­li­cej­ní­ho  agen­ta  je  na­místě  v případě pá­chá­ní  opa­ko­va­né  tres­tné  čin­nos­ti,  za  úče­lem  in­filtra­ce  do  zlo­či­nec­kých  struk­tur a k od­ha­le­ní  ví­ce  pa­cha­telů.  Otáz­ku  mí­ry  vli­vu  agen­ta  je  na­místě  zoh­led­nit  i  při roz­ho­do­vá­ní o vý­ši tres­tu.

30. Z uve­de­ných pod­kladů lze v obec­né ro­vině vy­vo­dit, že po­va­ho­vým ry­sem in­sti­tutů agen­ta a před­stí­ra­né­ho převo­du je nut­nost ak­ti­vi­ty po­li­cej­ních or­gánů ještě před tím, než doj­de ke spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu. Je zjev­né, že má-li před­stí­ra­ný převod spl­nit svůj účel, nel­ze vy­lou­čit, že oso­bou navr­hu­jí­cí před­stí­ra­nou kou­pi ne­bo pro­dej bu­de agent. Zej­mé­na v přípa­dech, kdy se jed­ná o vy­so­ce so­fis­ti­ko­vaně or­ga­ni­zo­va­nou tres­tnou čin­nost, kte­rá se od­eh­rá­vá skrytě, bez přímé obě­ti, se ta­ko­vé­mu pos­tu­pu agen­ta nel­ze vy­hnout. Bez přítom­nos­ti přís­luš­níků bez­peč­nos­tních slo­žek bez­prostředně před a při  proti­práv­ním  jed­ná­ní,  by  zpra­vid­la  ne­by­lo  mož­né  pro­nik­nout  do  uzavřené­ho ok­ru­hu osob po­dí­le­jí­cích se na tres­tné čin­nos­ti.

31. Je však třeba sta­no­vit hra­ni­ce, při je­jichž přek­ro­če­ní se jed­ná o ne­do­vo­le­nou
po­li­cej­ní  pro­vo­ka­ci,  ni­ko­liv  o  zá­kon­ný  prostředek  k  od­ha­le­ní  tres­tné  čin­nos­ti (v pod­rob­nos­tech roz­ve­de­no Fe­nyk, J.: K ope­ra­tiv­ním me­to­dám od­ha­lo­vá­ní ko­rup­ce (pou­ži­tí někte­rých zvláš­tních ope­ra­tiv­ních me­tod k od­ha­lo­vá­ní ko­rup­ce a ji­né tres­tné čin­nos­ti  v USA  z poh­le­du  čes­ké­ho,  resp.  kon­ti­nen­tál­ní­ho  po­je­tí  zá­kladů  tres­tní od­povědnos­ti), Tres­tní prá­vo č.  2/2003, s.  2  -  9). Ur­či­té li­mi­ty by moh­ly vy­tý­čit nás­le­du­jí­cí in­di­cie: Před na­bíd­kou před­stí­ra­né­ho převo­du by mělo exis­to­vat důvod­né po­dezření,  že  os­lo­ve­ný  ta­ko­vý  ob­chod  na  roz­díl  od  běžné­ho  ob­ča­na  přij­me. Agent nes­mí v ne­vin­né mys­li vzbu­dit úmysl spá­chat trest­ný čin. Na­bí­ze­ný převod se nes­mí  vy­zna­čo­vat  neob­vyk­lý­mi,  zvláště  vý­hod­ný­mi  pod­mín­ka­mi  pro  os­lo­ve­né­ho (kupř. na­bí­ze­ní dro­gy za vý­razně niž­ší ce­nu, než je ob­vyk­lé). Agent nes­mí os­lo­ve­né­mu na­bí­ze­ný ob­chod vnu­co­vat ani pou­ží­vat žá­dný způsob nát­la­ku, aby do­sáhl us­ku­tečnění před­stí­ra­né­ho  převo­du.  Agent  nes­mí  přesvědčo­vat  os­lo­ve­né­ho  o  tom,  že  na­bí­ze­ný ob­chod je le­gál­ní, ne­bo že neh­ro­zí žá­dné ne­bez­pe­čí je­ho od­ha­le­ní.

 

 

32. Ústav­ní soud nes­hle­dal, že by v pro­jed­ná­va­ném případě doš­lo k po­ru­še­ní
vý­še uve­de­ných zá­sad, kte­ré by od­ůvod­ňo­va­lo je­ho ka­sač­ní zá­sah. Z ob­sa­hu roz­hod­nu­tí
vy­da­ných v po­su­zo­va­né věci je zřej­mé, že se obec­né sou­dy otáz­kou zá­sa­hu po­li­cie
řádně věno­va­ly, zej­mé­na pak s přih­léd­nu­tím k ak­ti­vitě svědka S. (je­hož to­tož­nost by­la
uta­je­na pod­le § 55 od­st. 2 tr. řádu, ve spo­je­ní s § 102a tr. řádu), kte­rý ja­kož­to pra­cov­ník
Po­li­cie ČR byl instruo­ván k jed­ná­ní s oso­bou írán­ské stát­ní přís­luš­nos­ti pop­tá­va­jí­cí
ame­ric­ké zbraně v ČR. Z pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní sou­dy jed­noz­načně do­vo­di­ly, že
po­li­cie na úze­mí ČR jen rea­go­va­la na již exis­tu­jí­cí zá­jem stěžo­va­te­le pro­vést ob­chod
s ame­ric­ký­mi zbraněmi, s úmys­lem ne­res­pek­to­vat me­zi­ná­rod­ní em­bar­go a s vědo­mím,
že vý­voz ne­bez­peč­né­ho ma­te­riá­lu do ob­las­ti oz­bro­je­né­ho kon­flik­tu ani z úze­mí ČR
nel­ze pro­vést le­gálně. Váž­ný zá­jem o ná­kup ame­ric­kých pu­šek stěžo­va­tel pro­je­vil
dob­ro­volně a ni­ko­li pod nepřípus­tným vli­vem bez­peč­nos­tních slo­žek a je­ho přesvědče­ní
by­lo na­to­lik pev­né, že i přes svědkem S. zmi­ňo­va­né ob­tí­že a ri­zi­ka ob­cho­du neu­pus­til
od své­ho původ­ní­ho zá­měru, ale svědka nao­pak utvr­zo­val v nut­nos­ti vý­voz zreali­zo­vat i
za ce­nu fa­leš­né­ho ozna­če­ní zbo­ží v do­ku­men­tech za úče­lem kry­tí do­dáv­ky. Stěžo­va­tel,
kte­rý v mi­nu­los­ti pra­co­val na írán­ském mi­nis­ter­stvu ob­ra­ny a dle svých slov vy­řče­ných
před svědkem S. měl již zku­še­nos­ti s ná­ku­pem zbra­ní v ji­ných ze­mích i za účin­nos­ti
me­zi­ná­rod­ních san­kcí, po­dep­sal v krát­kém ča­so­vém sle­du smlou­vy, je­jichž předmětem
byl  ná­kup  vo­jen­ské­ho  ma­te­riá­lu  za kup­ní  ce­nu cca  5 000 000 EUR.  Pro reali­za­ci
ob­cho­du sub­jek­tivně uči­nil stěžo­va­tel vše potřeb­né k do­ko­ná­ní či­nu, včetně za­pla­ce­ní
zá­lo­hy  kup­ní  ce­ny.  Půso­be­ní  po­li­cej­ní­ho  agen­ta  tak  v po­su­zo­va­né  věci  nik­te­rak nepřek­ro­či­lo hra­ni­ce soud­ní to­le­ran­ce.

 

33. Nel­ze nik­te­rak zpo­chyb­nit, že jed­ná­ní svědka S. tvořilo je­den z prvků ce­lé souh­ry udá­los­tí. Ze sa­mot­né po­va­hy ope­ra­tivně pát­ra­cích prostředků ve smys­lu § 158b a násl. tr. řádu os­tatně vy­plý­vá, že je ur­či­tá mí­ra sou­čin­nos­ti s pa­cha­te­lem k in­filtra­ci agen­ta nez­byt­ná, ne­boť by ji­nak ne­by­lo mož­né přispět k od­ha­le­ní prověřova­né tres­tné čin­nos­ti. Jak však v pro­jed­ná­va­ném případě ná­le­žitě zdůvod­ni­ly obec­né sou­dy, jed­ná­ní svědka S. ani ji­ných nel­ze po­va­žo­vat za ur­ču­jí­cí či pod­stat­ný pr­vek tres­tné­ho či­nu. Ústav­ní soud má za to, že ná­mit­ka­mi stran tvr­ze­né po­li­cej­ní pro­vo­ka­ce, kte­ré stěžo­va­tel předestřel  v ús­tav­ní  stíž­nos­ti, se obec­né sou­dy pod­robně za­bý­va­ly, a  napl­ni­ly tak po­ža­dav­ky, jež jsou na ně kla­de­ny ús­tav­ní­mi před­pi­sy.

 

34. Obec­né sou­dy dos­tá­ly i po­ža­dav­ku zoh­led­nit za­po­je­ní po­li­cej­ní kon­tro­ly nad skut­ko­vým dějem při úva­hách o vý­ši tres­tu. Ten byl uk­lá­dán při sa­mé spod­ní hra­ni­ci zá­kon­né tres­tní saz­by v roz­me­zí od tří do de­se­ti let (v dél­ce tři ro­ky a šest měsíců). Roz­sah, jímž se stěžo­va­tel stí­ha­nou tres­tnou čin­nost po­ku­sil spá­chat, zde hrál zjevně zce­la ok­ra­jo­vou ro­li.

III. a)

Ná­mit­ka pod­ja­tos­ti se­ná­tu Nej­vyš­ší­ho sou­du roz­ho­du­jí­cí­ho v tres­tní věci

 

35. Stěžo­va­tel dá­le na­mí­tá, že soud pr­vé­ho stupně pos­tu­po­val vadně, když pos­lal
spi­so­vý ma­te­riál k roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­mu sou­du (do­ru­če­no dne 17. 1. 2014), ač­ko­li dne

2. 1. 2014 us­ne­se­ním sp. zn. 45 T 6/2012, po pra­vo­moc­ném zproštění ob­ža­lo­by roz­hodl
o zru­še­ní za­jištění a vrá­ce­ní za­jištěných fi­nan­čních prostředků a věcí, aniž je reali­zo­val.

36. Ústav­ní soud kon­sta­tu­je, že z tres­tní­ho řádu ne­vyp­lý­vá pos­loup­nost kroků,
kte­ré má soud pr­vé­ho stupně po pra­vo­moc­ném zproštění ob­ža­lo­by v od­vo­la­cím říze­ní
a nás­led­né po­dá­ní do­vo­lá­ní v nep­rospěch ob­viněné­ho, uči­nit. To­li­ko us­ta­no­ve­ní § 265h od­st. 2 tr. řádu uvá­dí, že jak­mi­le lhů­ta k po­dá­ní do­vo­lá­ní up­ly­ne všem op­rávněným
oso­bám, před­lo­ží soud pr­vé­ho stupně spi­sy Nej­vyš­ší­mu sou­du. Po­kud se obec­né sou­dy
v dal­ším  pos­tu­pu  po  vy­dá­ní  pra­vo­moc­né­ho  roz­sud­ku  vr­chní­ho  sou­du,  kte­rým  byl
stěžo­va­tel ob­ža­lo­by zproštěn, ne­do­pus­ti­ly neodůvodněných průtahů, což ze spi­so­vé­ho
ma­te­riá­lu ne­vyp­lý­vá, nel­ze v na­ča­so­vá­ní jed­not­li­vých úkonů při roz­ho­do­va­cí čin­nos­ti
shle­dat nic, co by nasvědčo­va­lo dot­če­ní stěžo­va­te­lo­vých práv v ro­vině ús­tav­ní, byť lze
kon­sta­to­vat, že vy­dá­ní roz­hod­nu­tí o zru­še­ní za­jištění, včetně je­ho reali­za­ce, by mělo
ča­sově ply­nu­le nás­le­do­vat pra­vo­moc­né­mu zproštění ob­ža­lo­by, po­kud pro je­ho ne­vy­dá­ní
(či nep­ro­ve­de­ní) nej­sou ji­né důvo­dy.   Pod­stat­né je rovněž to, že Vr­chní soud v Pra­ze
vy­dal zá­ro­veň s roz­sud­kem, kte­rým stěžo­va­te­le ob­ža­lo­by zpros­til, i us­ne­se­ní, jímž jej
pro­pus­til z vaz­by, a příkaz k je­ho okam­ži­té­mu pro­puštění na svo­bo­du (č. l. us­ne­se­ní

č. j. 9  To    58/2013-1792,  příkaz  k pro­puštění  z vaz­by  č.  l.           1793,  vše  da­to­vá­no

11. 9.   2013, stejně ja­ko roz­su­dek, kte­rým byl stěžo­va­tel ob­ža­lo­by zproštěn).

 

37. Stěžo­va­tel  srov­ná­vá  po­čí­ná­ní  sou­du  pr­vé­ho  stupně  s pos­tu­pem  oso­by
pra­vo­mocně  od­sou­ze­né,  kte­rá  má  nas­tou­pit  vý­kon  tres­tu  od­ně­tí  svo­bo­dy,  av­šak
do vý­ko­nu tres­tu ne­nas­tou­pí s ar­gu­men­ta­cí, že poč­ká na vý­sle­dek říze­ní o do­vo­lá­ní,
což by jistě ne­by­lo mož­né to­le­ro­vat. Ta­ko­vé­mu srov­ná­ní však nel­ze přiz­nat práv­ní
re­le­van­ci. K od­lo­že­ní (ne­bo přeru­še­ní) vý­ko­nu tres­tu, o němž se zmi­ňu­je stěžo­va­tel,
zce­la  jistě  nemůže  přis­tou­pit  od­sou­ze­ný  své­volně (srov. §  337  od­st. 1  písm.  f)

tr. zá­ko­ní­ku), ale může uči­nit podnět           (např. v rám­ci po­da­né­ho do­vo­lá­ní) a vy­čkat,

zda do­vo­la­cí  soud  ne­vyu­ži­je  prostřed­ku,  kte­rý  tres­tní  řád  vý­slovně  up­ra­vu­je
v us­ta­no­ve­ní  § 265h od­st.  3 tr. řádu či  § 265o tr. řádu. Pod­le něj může roz­hod­nu­tí
o do­vo­lá­ní před­chá­zet roz­hod­nu­tí se­ná­tu Nej­vyš­ší­ho sou­du o od­lo­že­ní (ne­bo přeru­še­ní)
vý­ko­nu roz­hod­nu­tí, pro­ti němuž by­lo po­dá­no do­vo­lá­ní, a to na zá­kladě návr­hu sou­du
pr­vé­ho  stupně  ne­bo  i  na  zá­kladě vlas­tní­ho  uvá­že­ní.  Po­kud  Nej­vyš­ší  soud  návr­hu
(či podnětu do­vo­la­te­le) vy­ho­ví, vý­kon roz­hod­nu­tí bez­prostředně reali­zo­ván ne­bu­de.
Dal­ší okol­nos­ti, za nichž lze vý­kon tres­tu od­lo­žit, tres­tní řád up­ra­vu­je v hlavě dva­cá­té
pr­vní. Sa­mot­né na­ča­so­vá­ní naříze­ní vý­ko­nu tres­tu a vý­zvy k je­ho nás­tu­pu je i zde ji­nak
po­ne­chá­no na úva­ze sou­du. Na straně dru­hé tres­tní řád neob­sa­hu­je us­ta­no­ve­ní, kte­rá by
v rám­ci úp­ra­vy do­vo­la­cí­ho říze­ní za­vádě­la mož­nost od­lo­žit vy­ko­na­tel­nost roz­hod­nu­tí,
kte­rým  byl  ob­vině­ný ob­ža­lo­by pra­vo­mocně zproštěn. Ta­ko­vá úp­ra­va  vy­zní­vá jistě
ve prospěch ob­viněných osob. Ve svém důsled­ku však je i zde po­ne­chá­no na úva­ze
sou­du, ja­ký ča­so­vý har­mo­nog­ram pro zpra­co­vá­ní po­roz­sud­ko­vé agen­dy zvo­lí.

38. Z ob­dob­ných důvodů, te­dy že ne­má opo­ru v tres­tním řádu, ne­ní důvod­ná ani
vý­tka  ad­re­so­va­ná  Nej­vyš­ší­mu  sou­du,  stran  ne­vy­hovění  žá­dos­ti  o  vrá­ce­ní  spi­su
za­sla­né­ho  s do­vo­lá­ním  zpět  sou­du  pr­vé­ho  stupně  k reali­za­ci  roz­hod­nu­tí  o  zru­še­ní
za­jištění peněžních prostředků a věcí. Po­kud Nej­vyš­ší soud o do­vo­lá­ní, kte­ré mu by­lo
spo­lu se spi­so­vým ma­te­riá­lem, je­hož pros­tu­do­vá­ní by­lo pro po­sou­ze­ní věci klí­čo­vé,
do­ru­če­no dne 17. 1. 2014, roz­hodl dne 18. 6. 2014, nel­ze v ta­ko­vém pos­tu­pu spatřovat ani ro­vi­nu ús­tav­ní.

 

39. Ústav­ní  soud  opa­ko­vaně  ve  své  ju­di­ka­tuře  zdůraz­ňu­je (ve  shodě s ju­di­ka­tu­rou Ev­rop­ské­ho sou­du pro lid­ská prá­va), že nes­tran­nost soud­ce, příse­dí­cí­ho, stát­ní­ho   zá­stup­ce,   po­li­cej­ní­ho   or­gá­nu   ne­bo   oso­by   v   něm   slu­žebně   čin­né, ja­ko před­pok­lad  vy­lou­če­ní  je­jich  pod­ja­tos­ti,  je  třeba  po­su­zo­vat  jed­nak  z  hle­dis­ka sub­jek­tiv­ní­ho a jed­nak z hle­dis­ka ob­jek­tiv­ní­ho, přičemž sub­jek­tiv­ní po­sou­ze­ní mu­sí být podřaze­no nás­led­né­mu - přísnější­mu - ob­jek­tiv­ní­mu po­sou­ze­ní. Sub­jek­tiv­ní kri­té­rium se tý­ká osob­ní nes­tran­nos­ti osob uve­de­ných ve větě pr­vé us­ta­no­ve­ní § 30 od­st. 1 tr. řádu ve vzta­hu k účas­tníkům říze­ní či pro­jed­ná­va­né věci. Ob­jek­tiv­ní kri­té­rium svědčí o tom, že ty­to oso­by ský­ta­jí dos­ta­teč­né zá­ru­ky vy­lu­ču­jí­cí ja­ké­ko­liv le­gi­tim­ní po­chyb­nos­ti, resp. že jsou dá­ny dos­ta­teč­né zá­ru­ky k vy­lou­če­ní všech le­gi­tim­ních po­chyb­nos­tí v tom­to oh­le­du. O tom, zda lze mít po­chyb­nos­ti o ne­pod­ja­tos­ti zmíněných osob, mu­sí exis­to­vat opod­statněná oba­va, že nej­sou zce­la nes­tran­né. Při po­su­zo­vá­ní le­gi­tim­ních důvodů po­chyb­nos­tí  o  nes­tran­nos­ti  v  kon­krét­ním  případě  se  be­re  v  úva­hu  též  sta­no­vis­ko ob­viněné­ho, kte­ré však neh­ra­je roz­ho­du­jí­cí ro­li. Ne­ní te­dy dos­ta­ču­jí­cí pou­ze obec­né či sub­jek­tiv­ní přesvědče­ní ob­viněné­ho, ale roz­ho­du­jí­cí je, zda lze oba­vy po­va­žo­vat za ob­jek­tivně  od­ůvodněné.  Soud­ce,  příse­dí­cí,  stát­ní  zá­stup­ce,  po­li­cej­ní  or­gán  ne­bo oso­by v něm slu­žebně čin­né je na­víc nut­no pok­lá­dat za nes­tran­né, do­kud ne­ní pro­ká­zán opak  (srov. např. roz­su­dek Ev­rop­ské­ho sou­du pro lid­ská prá­va ze dne  10.  6.  1996 ve věci  Pullar  pro­ti  Spo­je­né­mu  krá­lov­ství,  stíž­nost  č. 22399/93,  roz­su­dek  ve  věci Pier­sack ze dne 1. 10. 1982, stíž­nost č. 8692/79, roz­su­dek ve věci De Cub­ber ze dne 26. 10. 1984, stíž­nost č. 9186/80, ne­bo us­ne­se­ní I. ÚS 2670/09 ze dne 23. 2. 2010). Při roz­ho­do­vá­ní o pod­ja­tos­ti soud­ce (či příse­dí­cích) te­dy pla­tí zá­sa­da, že sub­jek­tiv­ní hle­dis­ko účas­tníků říze­ní, případně or­gánů čin­ných v tres­tním říze­ní sa­mot­ných, je si­ce podnětem k roz­ho­do­vá­ní o even­tuál­ní pod­ja­tos­ti, av­šak roz­ho­do­vá­ní o té­to otáz­ce se mu­sí dít vý­lučně na zá­kladě hle­dis­ka ob­jek­tiv­ní­ho. K vy­lou­če­ní soud­ce, příse­dí­cí­ho, stát­ní­ho zá­stup­ce, po­li­cej­ní­ho or­gá­nu ne­bo oso­by v něm slu­žebně čin­né z pro­jed­ná­ní a roz­hod­nu­tí věci tak může do­jít tepr­ve teh­dy, jes­tli­že je evi­den­tní, že vztah uve­de­ných osob  k  da­né  věci,  účas­tníkům  ne­bo  je­jich  zá­stupcům,  do­sa­hu­je  ta­ko­vé  po­va­hy a in­ten­zi­ty, že i přes zá­ko­nem sta­no­ve­né po­vin­nos­ti ne­bu­de mo­ci ne­bo ne­bu­de scho­pen ne­zá­vis­le a nes­tranně roz­hod­nout (viz např. též us­ne­se­ní sp. zn. I. ÚS 4285/12 ze dne 5. 3. 2013).

40. Ta­ko­vý stav však Ústav­ní soud v ny­ní po­su­zo­va­né věci nez­jis­til, ne­boť se zto­tož­nil se zá­věry Nej­vyš­ší­ho sou­du, že zde ne­ní dán důvod pod­ja­tos­ti soudců se­ná­tu 5 Tdo a nel­ze ob­jek­tivně zpo­chyb­nit je­jich nes­tran­nost v tres­tním říze­ní stěžo­va­te­le. Ná­mit­ka pod­ja­tos­ti stěžo­va­te­le se opí­rá to­li­ko o úva­hu, že po­kud se­nát ne­vy­hověl je­ho žá­dos­ti o vrá­ce­ní spi­su sou­du pr­vé­ho stupně k reali­za­ci zru­še­ní za­jištění, za­klá­dá to důvod k po­chyb­nos­tem o je­jich ne­pod­ja­tos­ti. Us­ne­se­ní o ne­vy­lou­če­ní členů se­ná­tu nao­pak kon­sta­tu­je, že čle­no­vé se­ná­tu v žá­dném poměru k věci či k oso­bám uve­de­ným v us­ta­no­ve­ní § 30 od­st. 1 tr. řádu, pro nějž by ne­moh­li roz­ho­do­vat nes­tranně, nej­sou.
Oba­vy z je­jich pod­ja­tos­ti nev­zbu­zu­je ani je­jich sna­ha upřed­nos­tnit rych­lé roz­hod­nu­tí o do­vo­lá­ní, kte­ré jim by­lo před­lo­že­no. Zhod­no­ce­ní žá­dos­ti stěžo­va­te­le o vrá­ce­ní spi­su bez  roz­hod­nu­tí  o  na­pa­de­ném  do­vo­lá­ní  zpět  sou­du  pr­vé­ho  stupně  zá­le­že­lo  pou­ze na úva­ze Nej­vyš­ší­ho sou­du. Po­kud upřed­nos­tnil efek­tiv­nost roz­hod­nu­tí o po­da­ném op­rav­ném prostřed­ku a svůj zá­věr zdůvod­nil, nel­ze ani z poh­le­du za­cho­vá­ní ús­tavně za­ru­če­ných práv stěžo­va­te­le ta­ko­vý pos­tup po­va­žo­vat za své­vol­ný a za­klá­da­jí­cí příči­nu k po­chy­bám o je­ho nes­tran­nos­ti.

 

41. Z poh­le­du  ús­tavněpráv­ní­ho  tak  v da­né  věci  klí­čo­vou  otáz­ku  po­sou­ze­ní ús­tav­ní kon­for­mi­ty inter­pre­ta­ce a ap­li­ka­ce uve­de­né­ho us­ta­no­ve­ní tres­tní­ho řádu, a to zej­mé­na z poh­le­du zá­klad­ní­ho prá­va na zá­kon­né­ho soud­ce za­kot­ve­né­ho v čl. 38 od­st. 1 Lis­ti­ny ze stra­ny Nej­vyš­ší­ho sou­du, Ústav­ní soud po­sou­dil tak, že k dot­če­ní to­ho­to prá­va stěžo­va­te­le v po­su­zo­va­né věci ne­doš­lo.

 

42. Ústav­ní soud se nás­ledně za­bý­val i po­sou­ze­ním pos­tu­pu Nej­vyš­ší­ho sou­du, kte­rý na zá­věr us­ne­se­ní o ne­vy­lou­če­ní soudců se­ná­tu 5 Tdo připo­jil pou­če­ní, že „Pro­ti to­mu­to us­ne­se­ní ne­ní přípus­tná stíž­nost“ a nás­ledně po­da­nou stíž­nost ten­týž se­nát Nej­vyš­ší­ho sou­du za­mítl ja­ko nepřípus­tnou.

 

43. Ochra­na  právům  (v  ob­las­ti  tres­tní­ho  soud­nic­tví  vy­me­ze­ná  je­ho  úče­lem, tj. po­ža­dav­kem  ná­le­ži­té­ho  zjištění  tres­tných  činů  a  pod­le  zá­ko­na  spra­ved­li­vé­ho pot­res­tá­ní je­jich pa­cha­telů - § 1 od­st. 1 al. 1 tr. řádu, čl. 40 od­st. 1 Lis­ti­ny) je ús­tavně svěřena obec­ným soudům, jimž je sou­časně ulo­že­no, aby při vý­ko­nu spra­vedl­nos­ti pos­tu­po­va­ly zá­ko­nem sta­no­ve­ným způso­bem (čl. 90 al. 1 Ústa­vy). Pos­tup, jímž jsou obec­né sou­dy ve své ju­ris­dik­ční čin­nos­ti vá­zá­ny, je ur­čen těmi kte­rý­mi pro­ces­ní­mi před­pi­sy, ve věci stěžo­va­te­le tres­tním řádem.

44. V tres­tním říze­ní o pod­ja­tos­ti roz­ho­du­je or­gán, kte­ré­ho se ty­to důvo­dy tý­ka­jí (srov. § 31 od­st. 1 tr. řádu). Ta­to úp­ra­va je od­liš­ná od úp­ra­vy ci­vil­ní­ho pro­ce­su, v němž o pod­ja­tos­ti roz­ho­du­je or­gán nadříze­ný (srov. § 16 od­st. 1 o. s. ř.). Pro tres­tní říze­ní má ta­to úp­ra­va jistě opod­statnění. By­la přija­ta v reak­ci na hro­madně se vy­sky­tu­jí­cí přípa­dy úče­lo­vé­ho up­lat­ňo­vá­ní ná­mi­tek pod­ja­tos­ti ve sna­ze zmařit ne­bo vý­razně prod­lou­žit tres­tní říze­ní.   Pod­le us­ta­no­ve­ní § 31 od­st. 2 tr. řádu je pro­ti roz­hod­nu­tí o pod­ja­tos­ti přípus­tná stíž­nost, o níž roz­hod­ne or­gán bez­prostředně nadříze­ný or­gá­nu, jenž na­pa­de­né roz­hod­nu­tí vy­dal (srov. § 31 od­st. 3 tr. řádu). V us­ta­no­ve­ní § 146 od­st. 2 tr. řádu pak jed­noz­načně  ur­ču­je  or­gá­ny,  kte­ré  jsou  funkčně  přís­luš­né  roz­hod­nout  o  stíž­nos­ti.
V uve­de­ném us­ta­no­ve­ní však ne­ní uve­de­na kom­pe­ten­ce ur­či­té­ho or­gá­nu, kte­rý by tak zís­kal pra­vo­moc roz­hod­nout o stíž­nos­ti pro­ti roz­hod­nu­tí o ne­vy­lou­če­ní soudců tres­tní­ho se­ná­tu Nej­vyš­ší­ho sou­du. Pos­tup se­ná­tu  5 Tdo v po­su­zo­va­né věci, včetně pou­če­ní o nepřípus­tnos­ti  po­dat  stíž­nost  pro­ti  je­ho  roz­hod­nu­tí,  tak  ve  svět­le  naz­na­če­né inter­pre­ta­ce dot­če­ných us­ta­no­ve­ní tres­tní­ho řádu nel­ze po­va­žo­vat za exce­siv­ní.

45. Úpra­va tres­tní­ho řádu však vy­ka­zu­je jis­té de­fi­ci­ty, kte­ré obecně naz­na­čil Ústav­ní soud ve své ju­di­ka­tuře. Pod­le ní je stav, kdy o pod­ja­tos­ti roz­ho­du­je dot­če­ný or­gán,  ji­nak  řeče­no  v říze­ní  o  vy­lou­če­ní  z důvodů  pod­ja­tos­ti „pro­ces­ní  stra­na“, ak­cep­to­va­tel­ný pou­ze za si­tua­ce, kdy je doplněn o ga­ran­ci ne­zá­vis­lé­ho a nes­tran­né­ho soud­ní­ho přez­ku­mu. Bez té­to mož­nos­ti ta­ko­vá konstruk­ce za­klá­dá roz­por se zá­klad­ním pro­ces­ním  prin­ci­pem,  pod­le  něhož  nik­do  nemůže  být  soud­cem  ve  vlas­tní  věci (ne­mo iudex in cau­sa sua), te­dy prin­ci­pem, jenž je kom­po­nen­tem zá­klad­ní­ho prá­va do­má­hat se svých práv u ne­zá­vis­lé­ho a nes­tran­né­ho sou­du pod­le čl. 36 od­st. 1 Lis­ti­ny (srov. ná­lez Ústav­ní­ho sou­du ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 9/09). Ta­to si­tua­ce přitom v případě roz­ho­do­vá­ní o pod­ja­tos­ti se­ná­tu Nej­vyš­ší­ho sou­du nas­tá­vá pou­ze v tres­tním říze­ní, ne­boť pro úče­ly ci­vil­ní­ho říze­ní ob­čan­ský soud­ní řád ob­sa­hu­je jas­né kom­pe­ten­ční pra­vid­lo, že o vy­lou­če­ní soudců Nej­vyš­ší­ho sou­du roz­ho­du­je ji­ný se­nát té­hož sou­du (srov. § 16 od­st. 1 vě­ta dru­há o. s. ř.).

46. V po­su­zo­va­né věci se otáz­kou dot­če­ní stěžo­va­te­lo­va ús­tavně za­ru­če­né­ho prá­va na zá­kon­né­ho soud­ce za­bý­val Ústav­ní soud a dospěl k zá­věru, že pos­tu­pem Nej­vyš­ší­ho sou­du k je­ho dot­če­ní ne­doš­lo. Ústav­ní soud zá­ro­veň kon­sta­tu­je, že náp­ra­vu uve­de­né­ho de­fi­ci­tu do bu­douc­na nemůže zjed­nat Nej­vyš­ší soud, ne­boť pro změnu své praxe při roz­ho­do­vá­ní o pod­ja­tos­ti ne­má zá­kon­né zmocnění, a nemůže tak uči­nit ani Ústav­ní   soud,   ja­kož­to   ne­ga­tiv­ní   zá­ko­no­dár­ce.   Nez­bý­vá  pro­to,   než   ape­lo­vat na zá­ko­no­dár­ce, aby na zmíněné ne­dos­tat­ky pro­ces­ní úp­ra­vy pa­ma­to­val při bu­dou­cích le­gis­la­tiv­ních úp­ra­vách tres­tní­ho řádu.

 

 

 

IV.

Zá­věr

 

47. Na  zá­kladě  sho­ra  uve­de­ných  úvah  Ústav­ní  soud  dospěl  k  zá­věru, že pod­mín­ky, za kte­rých obec­ný­mi sou­dy up­latně­ný vý­klad a ap­li­ka­ce prá­va a ve­de­ní tres­tní­ho pro­ce­su přek­ra­ču­je hra­ni­ce ús­tav­nos­ti, v da­né věci splně­ny nej­sou. Nel­ze do­vo­dit ani exce­siv­ní od­klon od zá­kon­ných zá­sad ov­lá­da­jí­cích pos­tu­py obec­ných soudů v říze­ní ani od pra­vi­del ús­tav­nos­ti, kon­sta­to­va­ných v ju­di­ka­tuře Ústav­ní­ho sou­du.

 

48. Stěžo­va­te­li se zá­sah do ús­tavně za­ru­če­ných zá­klad­ních práv ne­bo svo­bod do­lo­žit  nez­dařilo;  Ústav­ní  soud  pro­to  ús­tav­ní  stíž­nost  pod­le §  82  od­st.  1  zá­ko­na

o Ústav­ním sou­du za­mítl.

 

Pou­če­ní: Pro­ti roz­hod­nu­tí Ústav­ní­ho sou­du se nel­ze od­vo­lat.

 

V Brně dne 19. břez­na 2018

 

Diskusia