Ako správne určiť miestnu príslušnosť pri trestnom čine sprenevery

 

Práv­ní vě­ta:

Okol­nost, kde má síd­lo ne­bo byd­liště poš­ko­ze­ný, ne­ní sa­ma o sobě sou­čás­tí zá­kon­ných hle­di­sek pro ur­če­ní mís­tní přís­luš­nos­ti sou­du (§ 18 od­st. 1, 2 tr. ř.). Trest­ný čin zpro­nevěry pod­le § 206 tr. zá­ko­ní­ku ne­ní dis­tan­čním de­lik­tem jen pro­to, že poš­ko­ze­ný má síd­lo ne­bo byd­liště v ji­ném místě, než ve kte­rém doš­lo k jed­ná­ní pa­cha­te­le. Dis­tan­ční de­likt je de­fi­no­ván od­liš­nos­tí místa jed­ná­ní pa­cha­te­le (míněno ce­lé­ho a již uzavřené­ho jed­ná­ní) od místa vzni­ku nás­led­ku. V případě tres­tné­ho či­nu zpro­nevěry je ta­to pod­mín­ka splněna tím, že po svěření věci pa­cha­tel se svěřenou věcí, kte­rou fy­zic­ky ne­má u se­be a kte­rá se na­chá­zí na ji­ném místě než pa­cha­tel v době jed­ná­ní, na­lo­ží způso­bem příčí­cím se úče­lu svěření a vy­lu­ču­jí­cím ob­no­ve­ní dis­po­zi­ce vlas­tní­ka ne­bo ji­né op­rávněné oso­by (viz roz­hod­nu­tí pod č. 16/1999 Sb. rozh. tr.).

Soud:

Nej­vyš­ší soud

Da­tum roz­hod­nu­tí:

12/14/2017

Spi­so­vá znač­ka:

15 Td 36/2017

EC­LI:

EC­LI:CZ:NS:2017:15.TD.36.2017.1

Typ roz­hod­nu­tí:

US­NE­SENÍ

Hes­lo:

Mís­tní přís­luš­nost
Zpro­nevěra

Dot­če­né před­pi­sy:

§ 18 od­st. 1 tr. ř.
§ 18 od­st. 2 tr. ř.
§ 206 tr. zá­ko­ní­ku

Ka­te­go­rie roz­hod­nu­tí:

A

Pub­li­ko­vá­no ve sbír­ce pod čís­lem:

21 / 2018

15 Td 36/2017 - 33

U S N E S E N Í

Nej­vyš­ší soud ve vel­kém se­nátě tres­tní­ho ko­le­gia roz­hodl v ne­veřej­ném za­se­dá­ní dne 14. 12. 2017 v tres­tní věci ob­viněné­ho M. S., ve­de­né u Ok­res­ní­ho sou­du v Li­ber­ci pod sp. zn. 1 T 235/2015, o přís­luš­nos­ti sou­du  t a k t o:


Pod­le § 24 od­st. 1 tr. ř. je k pro­jed­ná­ní věci přís­luš­ný Ok­res­ní soud Pl­zeň-město.

O d ů v o d n ě n í

Nej­vyš­ší­mu sou­du by­la před­lo­že­na tres­tní věc ob­viněné­ho M. S. pro zlo­čin zpro­nevěry pod­le § 206 od­st. 1, od­st. 4 písm. d) tr. zá­ko­ní­ku ve­de­ná u Ok­res­ní­ho sou­du v Li­ber­ci pod sp. zn. 1 T 235/2015 s ná­mit­kou mís­tní nepřís­luš­nos­ti Ok­res­ní­ho sou­du v Li­ber­ci, kte­rou za pod­mí­nek uve­de­ných v § 222 od­st. 1 tr. ř. up­lat­nil ob­vině­ný. Sám ob­vině­ný vy­jádřil ná­zor, že místně přís­luš­ným je Ok­res­ní soud Pl­zeň-město, přičemž z dal­ších sou­vis­los­tí vy­plý­vá, že v úva­hu přichá­zí mís­tní přís­luš­nost ta­ké Ok­res­ní­ho sou­du v Olo­mou­ci a Ok­res­ní­ho sou­du v Prostějově.

V sou­la­du s rozvr­hem prá­ce Nej­vyš­ší­ho sou­du připad­lo roz­hod­nu­tí se­ná­tu č. 7, kte­rý us­ne­se­ním ze dne 2. 8. 2017, sp. zn. 7 Tdo 27/2017, věc pod­le § 20 od­st. 1 zá­ko­na č. 6/2002 Sb., o sou­dech, soud­cích, příse­dí­cích a stát­ní správě soudů a o změně někte­rých dal­ších zá­konů (zá­kon o sou­dech a soud­cích), ve znění pozdějších před­pisů, pos­tou­pil vel­ké­mu se­ná­tu tres­tní­ho ko­le­gia Nej­vyš­ší­ho sou­du. Se­nát č. 7 pou­ká­zal na to, že mís­tní přís­luš­nost sou­du ve věcech tres­tné­ho či­nu zpro­nevěry by­la ju­di­ka­torně zá­sadně up­ra­ve­na us­ne­se­ním Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 4. 2. 1998, sp. zn. 11 Nd 23/98, pub­li­ko­va­ným pod č. 16/1999 Sb. rozh. tr., a že roz­ho­do­va­cí praxe se­nátů Nej­vyš­ší­ho sou­du se pos­tupně sta­la ne­jed­not­nou, pro­to­že v někte­rých přípa­dech vy­chá­ze­la z práv­ní­ho ná­zo­ru vy­slo­ve­né­ho v ci­to­va­ném ju­di­ká­tu, ale v ji­ných přípa­dech se od něho od­chý­li­la v tom smys­lu, že za okol­nost vý­znam­nou pro ur­če­ní mís­tní přís­luš­nos­ti sou­du za­ča­la po­va­žo­vat síd­lo, případně byd­liště poš­ko­ze­né­ho. Sám se­nát č. 7 se v po­su­zo­va­né věci zto­tož­nil s práv­ním ná­zo­rem, kte­rý byl vy­slo­ven v uve­de­ném ju­di­ká­tu, a do­dal, že se tím ocitl v roz­po­ru např. s us­ne­se­ní­mi Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 25. 3. 2010, sp. zn. 11 Td 12/2010, ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 11 Td 65/2011, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 7 Td 68/2013 a ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 7 Td 21/2014, v nichž byl vy­slo­ven od­liš­ný práv­ní ná­zor.

Vel­ký se­nát tres­tní­ho ko­le­gia Nej­vyš­ší­ho sou­du shle­dal, že k pro­jed­ná­ní věci je přís­luš­ný Ok­res­ní soud Pl­zeň-město.

Pod­le ob­ža­lo­by se ob­vině­ný do­pus­til zlo­či­nu zpro­nevěry pod­le § 206 od­st. 1, od­st. 4 písm. d) tr. zá­ko­ní­ku v pod­statě tím, že v Pl­zni, Olo­mou­ci, Prostějově a jin­de v době od 24. 4. 2015 do 15. 5. 2015 ja­ko jed­na­tel ob­chod­ní spo­leč­nos­ti Folrent servis, s. r. o., se síd­lem v Pra­ze, a zá­ro­veň ja­ko je­di­ný op­rávně­ný dis­po­nent vy­bral v ho­to­vos­ti z ban­kov­ní­ho úč­tu té­to spo­leč­nos­ti v os­mi přípa­dech spe­ci­fi­ko­va­ných v ža­lob­ním návr­hu cel­ko­vou čás­tku 684 000 Kč, kte­rá by­la v rám­ci čás­tky 689 545 Kč převe­de­na na účet ob­chod­ní spo­leč­nos­ti Folrent servis, s. r. o., z ban­kov­ní­ho úč­tu ob­chod­ní spo­leč­nos­ti ECO-ECO CZ, s. r. o., se síd­lem v Li­ber­ci, a by­la úče­lově ur­če­na k to­mu, aby by­la pou­ži­ta na ná­kup auto­mo­bi­lu pro ob­chod­ní spo­leč­nost ECO-ECO CZ, s. r. o., za­tím­co ob­vině­ný pou­žil vy­bra­nou ho­to­vost v čás­tce 684 000 Kč pro svo­ji osob­ní potřebu. Z ža­lob­ní­ho návr­hu je patr­no, že za poš­ko­ze­né­ho je po­va­žo­vá­na ob­chod­ní spo­leč­nost ECO-ECO CZ, s. r. o., se síd­lem v Li­ber­ci.

Zlo­či­nu zpro­nevěry pod­le § 206 od­st. 1, od­st. 4 písm. d) tr. zá­ko­ní­ku se do­pus­tí ten, kdo si přis­vo­jí ci­zí věc, kte­rá mu by­la svěřena, způso­bí-li ta­ko­vým či­nem znač­nou ško­du.

Ob­ža­lo­ba je konstruo­vá­na tak, že jed­ná­ním, jímž si ob­vině­ný „přis­vo­jil“ ci­zí svěřenou věc, byl již sa­mot­ný vý­běr ho­to­vos­ti z úč­tu ob­chod­ní spo­leč­nos­ti Folrent servis, s. r. o. Za to­ho­to sta­vu je na­místě kon­sta­to­vat, že jed­ná­ní, kte­ré je zá­kon­ným zna­kem tres­tné­ho či­nu, ob­vině­ný pod­le ob­ža­lo­by vy­ko­nal v případě šes­ti dí­lčích útoků pro­ve­de­ných ve dnech 24. 4. 2015, 27. 4. 2015, 29. 4. 2015, 6. 5. 2015, 14. 5. 2015 a 15. 5. 2015 v Pl­zni, v případě jed­no­ho dí­lčí­ho úto­ku pro­ve­de­né­ho dne 28. 4. 2015 v Olo­mou­ci a v případě jed­no­ho dí­lčí­ho úto­ku pro­ve­de­né­ho dne 4. 5. 2015 v Prostějově. Vzhle­dem k to­mu, že jde o pok­ra­ču­jí­cí trest­ný čin, jsou mís­tem spá­chá­ní či­nu Pl­zeň, Olo­mouc a Prostějov.

O věcné přís­luš­nos­ti ok­res­ní­ho sou­du, kte­rá vy­plý­vá z us­ta­no­ve­ní § 16 tr. ř., ne­ní po­chyb.

Mís­tní přís­luš­nost sou­du se pri­márně řídí us­ta­no­ve­ním § 18 od­st. 1 tr. ř., pod­le něhož říze­ní ko­ná soud, v je­hož ob­vo­du byl trest­ný čin spá­chán. Pod­le § 18 od­st. 2 tr. ř. nel­ze-li mís­to či­nu zjis­tit ne­bo byl-li čin spá­chán v ci­zině, ko­ná říze­ní soud, v je­hož ob­vo­du ob­vině­ný byd­lí, pra­cu­je ne­bo se zdr­žu­je, a jes­tli­že se ne­da­jí ta­to místa zjis­tit ne­bo jsou mi­mo úze­mí Čes­ké re­pub­li­ky, ko­ná říze­ní soud, v je­hož ob­vo­du čin vy­šel naj­evo.

V po­su­zo­va­né věci z ža­lob­ní­ho návr­hu vy­plý­va­jí skut­ko­vé okol­nos­ti za­klá­da­jí­cí mís­tní přís­luš­nost Ok­res­ní­ho sou­du Pl­zeň-město, Ok­res­ní­ho sou­du v Olo­mou­ci a Ok­res­ní­ho sou­du v Prostějově, ne­boť v ob­vo­du těchto soudů byl trest­ný čin spá­chán.

Po­kud by­la ob­ža­lo­ba po­dá­na u Ok­res­ní­ho sou­du v Li­ber­ci, evi­dentně to sou­vi­sí s okol­nos­tí, že v ob­vo­du to­ho­to sou­du má síd­lo ob­chod­ní spo­leč­nost, kte­rá je ob­ža­lo­bou po­va­žo­vá­na za poš­ko­ze­né­ho. Stát­ní zá­stup­ce si otáz­ku mís­tní přís­luš­nos­ti sou­du vy­řešil patrně na pod­kladě úva­hy, že Li­be­rec ja­ko síd­lo poš­ko­ze­né­ho je mís­tem, kde vznikl nás­le­dek tres­tné­ho či­nu, a že tím pá­dem je ta­ké jed­ním z míst, kde byl trest­ný čin spá­chán. Jes­tli­že by ta­to úva­ha by­la správ­ná, by­la by mís­tní přís­luš­nost Ok­res­ní­ho sou­du v Li­ber­ci za­lo­že­na tím, že stát­ní zá­stup­ce u to­ho­to sou­du po­dal ob­ža­lo­bu (§ 22 tr. ř.).

Jde o úva­hu in­spi­ro­va­nou zřejmě někte­rý­mi roz­hod­nu­tí­mi se­nátů Nej­vyš­ší­ho sou­du, např. us­ne­se­ní­mi ze dne 25. 3. 2010, sp. zn. 11 Td 12/2010, ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 11 Td 65/2011, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 7 Td 68/2013, a ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 7 Td 21/2014. V těchto us­ne­se­ních vy­slo­vi­ly se­ná­ty Nej­vyš­ší­ho sou­du práv­ní ná­zor, že mís­tem spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu zpro­nevěry je jak mís­to jed­ná­ní pa­cha­te­le, tak mís­to, kde vznikl nás­le­dek, přičemž za to­to mís­to po­va­žo­va­ly síd­lo poš­ko­ze­né­ho, po­kud jím by­la práv­nic­ká oso­ba, resp. byd­liště poš­ko­ze­né­ho, po­kud jím by­la fy­zic­ká oso­ba.

K to­mu pok­lá­dá vel­ký se­nát tres­tní­ho ko­le­gia Nej­vyš­ší­ho sou­du za nut­né do­dat, že uve­de­ný práv­ní ná­zor by byl ak­cep­to­va­tel­ný za pod­mín­ky, že trest­ný čin zpro­nevěry by byl spá­chán v po­době dis­tan­ční­ho de­lik­tu, kte­rý se vy­zna­ču­je roz­díl­nos­tí místa jed­ná­ní pa­cha­te­le a místa způso­be­né­ho nás­led­ku. Zá­věr, že jde o dis­tan­ční de­likt, ov­šem nel­ze vy­vo­zo­vat ze sa­mot­né sku­teč­nos­ti, že poš­ko­ze­ný má síd­lo ne­bo byd­liště v ji­ném místě, než ve kte­rém doš­lo k jed­ná­ní. Od­liš­nost těchto míst sa­ma o sobě nemůže být důvo­dem k úsud­ku, že nás­le­dek vznikl v místě síd­la ne­bo byd­liště poš­ko­ze­né­ho. Pod­stat­né je, ve kte­rém místě se věc svěřená pa­cha­te­li sta­la jím přis­vo­je­nou a tím se ocit­la mi­mo do­sah vlas­tní­ka ne­bo ji­né op­rávněné oso­by, a v ná­vaz­nos­ti na to je vý­znam­né, že v tom­to místě ne­by­lo ani zčás­ti pro­ve­de­no jed­ná­ní pa­cha­te­le.

Jes­tli­že je dis­tan­ční de­likt de­fi­no­ván od­liš­nos­tí místa jed­ná­ní pa­cha­te­le (míněno ce­lé­ho a již uzavřené­ho jed­ná­ní) od místa vzni­ku nás­led­ku, pak v případě tres­tné­ho či­nu zpro­nevěry je ta­to pod­mín­ka splněna tím, že po svěření věci pa­cha­tel se svěřenou věcí, kte­rou fy­zic­ky ne­má u se­be a kte­rá se na­chá­zí na ji­ném místě než pa­cha­tel v době jed­ná­ní, na­lo­ží způso­bem příčí­cím se úče­lu svěření a vy­lu­ču­jí­cím ob­no­ve­ní dis­po­zi­ce vlas­tní­ka ne­bo ji­né op­rávněné oso­by.

Tak to­mu je např. v případě, kdy za­městna­va­tel svěří pa­cha­te­li věc za tím úče­lem, aby ji v rám­ci vý­ko­nu za­městná­ní pou­ží­val k plnění pra­cov­ních úkolů, av­šak pa­cha­tel se po ur­či­té době roz­hod­ne tu­to věc pro­dat tře­tí osobě a pe­ní­ze si po­ne­chat, a za okol­nos­tí, kdy sám ne­má věc u se­be a kdy se věc na­chá­zí na ji­ném místě, dá tře­tí osobě souh­las k to­mu, aby si ji na zá­kladě uzavřené do­ho­dy vza­la, na­čež ta­to oso­ba se od­ebe­re na mís­to, kde se věc na­chá­zí, a na pod­kladě do­ho­dy s pa­cha­te­lem si věc vez­me. V uve­de­ném případě je mís­tem jed­ná­ní pa­cha­te­le mís­to, kde dal tře­tí osobě souh­las k to­mu, aby si věc vza­la, a mís­tem, kde vznikl nás­le­dek, pak je mís­to, kde si ta­to oso­ba věc vza­la. Zá­ro­veň je vý­znam­né, aby pa­cha­tel jed­nal bez sou­čin­nos­ti s něja­kou ji­nou oso­bou, kte­ré by užil k vy­dá­ní věci a tím pá­dem k pro­ve­de­ní či­nu za pod­mí­nek tzv. nepřímé­ho pa­cha­tel­ství pod­le § 22 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku. Pak by se mu to­tiž ja­ko je­ho vlas­tní jed­ná­ní přičí­ta­lo ta­ké to, co by uči­ni­la ona ji­ná oso­ba, a trest­ný čin zpro­nevěry by neb­yl spá­chán ja­ko dis­tan­ční de­likt, ne­boť mís­tem jed­ná­ní pa­cha­te­le by by­lo i mís­to, kde se věc na­chá­ze­la v době, kdy doš­lo k je­jí­mu vy­dá­ní to­mu, ko­mu ji pa­cha­tel pro­dal.

Spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu zpro­nevěry ja­ko dis­tan­ční­ho de­lik­tu přichá­zí v úva­hu rovněž v někte­rých přípa­dech, v nichž dis­po­zi­ci s věcí, kte­rou ne­má u se­be, pa­cha­tel uči­ní s pou­ži­tím prostřed­ku elek­tro­nic­ké ko­mu­ni­ka­ce.

Ve sho­ra ci­to­va­ných us­ne­se­ních se­nátů Nej­vyš­ší­ho sou­du o dis­tan­ční de­likt v žá­dném z uve­de­ných případů ve sku­teč­nos­ti neš­lo, pro­to­že pod­le ob­ža­lo­by spo­čí­val trest­ný čin zpro­nevěry v tom, že ob­vině­ný
- ze skla­du od­eb­ral za úče­lem us­po­ko­je­ní svých osob­ních potřeb naf­tu, kte­rá mu před­tím by­la svěřena k vý­ko­nu za­městná­ní, by­la umístěna ve skla­du na­chá­ze­jí­cím se v ok­re­se Kar­vi­ná a by­la ma­jet­kem je­ho za­městna­va­te­le, jímž by­la ob­chod­ní spo­leč­nost se síd­lem v ok­re­se Ko­lín (věc sp. zn. 11 Td 12/2010),
- pou­žil pro vlas­tní potřebu peněžní ho­to­vost, kte­rou před­tím na pod­kladě zmocnění věřite­le vy­bral od dluž­níků mi­mo ob­vod Ok­res­ní­ho sou­du v Če­ských Budějo­vi­cích a kte­rou měl od­vést na účet věřite­le, jímž by­la ob­chod­ní spo­leč­nost se síd­lem v Če­ských Budějo­vi­cích (věc sp. zn. 11 Td 65/2011),
- po­ne­chal si a nev­rá­til ob­chod­ní spo­leč­nos­ti se síd­lem v ok­re­se Uher­ské Hra­diště auto­mo­bil a no­te­book, kte­ré mu před­tím by­ly svěře­ny k vý­ko­nu prá­ce (věc sp. zn. 7 Td 68/2013),
- po­ne­chal si ho­to­vost, kte­rou před­tím při pro­de­ji ne­mo­vi­tos­ti v za­stou­pe­ní pro­dá­va­jí­cí­ho byd­lí­cí­ho v ok­re­se Čes­ký Krum­lov přev­zal v Olo­mou­ci od ku­pu­jí­cí­ho (věc sp. zn. 7 Td 21/2014).

V těchto přípa­dech nás­le­dek ve sku­teč­nos­ti nas­tal přímo v místě jed­ná­ní (ve věci sp. zn. 11 Td 12/2010), tak­že přís­luš­ným sou­dem správně byl soud, v je­hož ob­vo­du doš­lo k jed­ná­ní ob­viněné­ho, a po­kud mís­to jed­ná­ní ne­by­lo zjištěno (ve věcech sp. zn. 11 Td 65/2011, 7 Td 68/2013, 7 Td 21/2014), pak přís­luš­ným sou­dem správně byl soud ur­če­ný pod­le § 18 od­st. 2 tr. ř., tj. soud, v je­hož ob­vo­du ob­vině­ný byd­lí, pra­cu­je ne­bo se zdr­žu­je.

Ci­to­va­ná us­ne­se­ní se­nátů Nej­vyš­ší­ho sou­du před­sta­vu­jí neodůvodně­ný a nes­práv­ný od­klon od ju­di­ká­tu č. 16/1999 Sb. rozh. tr., jímž by­la roz­ho­do­va­cí praxe soudů usměrněna tak, že si­ce apriorně nel­ze vy­lou­čit spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu zpro­nevěry v po­době dis­tan­ční­ho de­lik­tu, av­šak o dis­tan­ční de­likt nej­de, jes­tli­že pa­cha­tel, kte­rý má v sou­la­du se svěřením ci­zí věc u se­be, na místě, jež je od­liš­né od byd­liště poš­ko­ze­né­ho, si ji přis­vo­jí a tím způso­bí poš­ko­ze­né­mu ško­du. Ju­di­kát tu­díž vy­zní­vá v zá­věr, že za pop­sa­né­ho sta­vu nas­tá­vá nás­le­dek v místě, kte­ré je to­tož­né s mís­tem jed­ná­ní pa­cha­te­le. Ten­to práv­ní ná­zor byl vy­slo­ven ve vzta­hu ke skut­ku spo­čí­va­jí­cí­mu v tom, že ob­vině­ný si pro svou potřebu po­ne­chal peněžní ho­to­vost, kte­rou mu poš­ko­ze­ný svěřil pro­to, aby za ni ob­vině­ný pro poš­ko­ze­né­ho za­kou­pil ob­raz.

V in­ten­cích práv­ní­ho ná­zo­ru vy­slo­ve­né­ho v ju­di­ká­tu č. 16/1999 Sb. rozh. tr. roz­hod­ly se­ná­ty Nej­vyš­ší­ho sou­du ve skut­kově ob­dob­ných věcech např. us­ne­se­ní­mi ze dne 19. 1. 2001, sp. zn. 11 Nd 160/2001, ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 11 Td 4/2008, ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. 11 Td 54/2009, ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 11 Td 60/2009, ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 7 Td 44/2016, a ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 7 Td 4/2017. Ve všech těchto přípa­dech nás­le­dek nas­tal vždy na místě to­tož­ném s mís­tem jed­ná­ní ob­viněné­ho, a po­kud to­to mís­to ne­by­lo zjištěno, by­la mís­tní přís­luš­nost sou­du správně ur­če­na pod­le § 18 od­st. 2 tr. ř., tj. pod­le místa, kde ob­vině­ný byd­lí, pra­cu­je ne­bo se zdr­žu­je, přičemž by­lo zdůrazněno, že nej­de o dis­tan­ční de­likt s oh­le­dem na mís­to síd­la ne­bo byd­liště poš­ko­ze­né­ho a že síd­lo ne­bo byd­liště poš­ko­ze­né­ho jsou z hle­dis­ka mís­tní přís­luš­nos­ti sou­du ne­roz­hod­ný­mi okol­nos­tmi. Uve­de­ná us­ne­se­ní se­nátů Nej­vyš­ší­ho sou­du tak rea­go­va­la na to, že po­kud by­la ob­ža­lo­ba po­dá­na u sou­du, v je­hož ob­vo­du má poš­ko­ze­ný síd­lo ne­bo byd­liště, sta­lo se tak v ná­vaz­nos­ti na to, že poš­ko­ze­ný po­dal tres­tní ozná­me­ní u po­li­cej­ní­ho or­gá­nu v místě své­ho síd­la ne­bo byd­liště a že od to­ho se pak od­ví­jel pos­tup stát­ní­ho zá­stup­ce, kte­rý po­dal ob­ža­lo­bu u zmíněné­ho sou­du patrně v chyb­ném domnění, že síd­lo ne­bo byd­liště poš­ko­ze­né­ho je vždy mís­tem, kde nas­tal nás­le­dek, a tu­díž i mís­tem, kde byl čin ales­poň zčás­ti spá­chán, bez zřete­le na to, kde doš­lo k jed­ná­ní ob­viněné­ho.
 
Z důvodů, kte­ré by­ly vy­lo­že­ny v před­chá­ze­jí­cích čás­tech to­ho­to us­ne­se­ní, vel­ký se­nát tres­tní­ho ko­le­gia Nej­vyš­ší­ho sou­du dospěl k zá­věru, že
- ne­ní důvo­du od­chý­lit se od ju­di­ká­tu č. 16/1999 Sb. rozh. tr.,
- trest­ný čin zpro­nevěry ne­ní dis­tan­čním de­lik­tem jen pro­to, že poš­ko­ze­ný má síd­lo ne­bo byd­liště v ji­ném místě, než ve kte­rém doš­lo k jed­ná­ní pa­cha­te­le,
- v přípa­dech, kdy nás­le­dek tres­tné­ho či­nu zpro­nevěry nas­tal v místě jed­ná­ní pa­cha­te­le a to­to mís­to nel­ze zjis­tit, řídí se mís­tní přís­luš­nost sou­du us­ta­no­ve­ním § 18 od­st. 2 tr. ř., přičemž síd­lo ne­bo byd­liště poš­ko­ze­né­ho sa­ma o sobě ne­ma­jí vý­znam.

To ve vzta­hu k po­su­zo­va­né věci ob­viněné­ho M. S. zna­me­ná, že místně přís­luš­ný­mi sou­dy jsou Ok­res­ní soud Pl­zeň-město, Ok­res­ní soud v Olo­mou­ci a Ok­res­ní soud v Prostějově. Tak os­tatně vy­zní­vá práv­ní ná­zor se­ná­tu č. 7, kte­rý věc pos­tou­pil vel­ké­mu se­ná­tu tres­tní­ho ko­le­gia Nej­vyš­ší­ho sou­du.

Vel­ký se­nát tres­tní­ho ko­le­gia Nej­vyš­ší­ho sou­du pod­le § 24 od­st. 1 tr. ř. roz­hodl, že k pro­jed­ná­ní věci ob­viněné­ho M. S. je přís­luš­ný Ok­res­ní soud Pl­zeň-město. Uči­nil tak s oh­le­dem na okol­nost, že převáž­ná část tres­tné­ho či­nu by­la spá­chá­na v ob­vo­du to­ho­to ok­res­ní­ho sou­du (šlo o šest z os­mi dí­lčích útoků pok­ra­ču­jí­cí­ho tres­tné­ho či­nu).


P o u č e n í:  Pro­ti to­mu­to us­ne­se­ní ne­ní stíž­nost přípus­tná.

V Brně dne 14. pro­sin­ce 2017

 

Diskusia