Trestný čin podvodu a dôvera poškodeného

Publikované: 05. 03. 2019, čítané: 938 krát
 

 

Práv­na ve­ta:

Uve­de­ní v om­yl ne­mu­sí spo­čí­vat jen v jed­no­rá­zo­vém ko­ná­ní, kte­rým pa­cha­tel před­stí­rá okol­nos­ti, kte­ré nej­sou v sou­la­du se sku­teč­ným sta­vem věci, ale může se sklá­dat z dí­lčích na se­be na­va­zu­jí­cích úkonů, ji­miž pa­cha­tel vy­tváří si­tua­ce, aby ji­mi zá­měrně na­vo­dil u poš­ko­ze­né­ho po­cit důvěry, če­hož pos­lé­ze vy­uži­je tím, že např. poš­ko­ze­né­ho v potřeb­né míře nein­for­mu­je, a vli­vem na­vo­ze­né důvěřivos­ti a v důsled­ku ne­dos­tat­ku potřeb­ných in­for­ma­cí o zá­měru pa­cha­te­le poš­ko­ze­ný umož­ní ji­né­mu ne­bo sám pro­ve­de tran­sak­ce na úkor své­ho ma­jet­ku. Ta­ko­vé jed­ná­ní lze po­va­žo­vat za uve­de­ní v om­yl ls­tí, je­jímž cí­lem je vy­lá­ká­ní fi­nan­čních prostředků od poš­ko­ze­né­ho za úče­lem a vlas­tní­ho obo­ha­ce­ní (ne­bo ji­né­ho). Vý­znam může mít zneu­ži­tí si­tua­ce, v níž se poš­ko­ze­ný na­chá­zí (zvlášť os­la­be­ná oběť), ja­ko je např. stáří, psy­chic­ká ne­moc, nedůvod­ná důvěra, ale i ne­dos­ta­teč­ná ži­vot­ní zku­še­nost, ne­dos­ta­teč­ná ro­zu­mo­vá vy­spělost, ane­bo ji­né os­la­be­ní ne­bo op­ro­ti pa­cha­te­li zne­vý­hodnění, ve­dou­cí k nes­chop­nos­ti do­mys­let důsled­ky pa­cha­te­lem instruo­va­né­ho ne­bo vy­ža­do­va­né­ho po­čí­ná­ní či po­ža­davků.

8 Tdo 97/2018-33




U S N E S E N Í


Nej­vyš­ší soud roz­hodl v ne­veřej­ném za­se­dá­ní ko­na­ném dne 27. 2. 2018 o do­vo­lá­ní ob­viněné­ho D. P., pro­ti roz­sud­ku Kraj­ské­ho sou­du v Os­travě ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 4 To 112/2017, ja­ko sou­du od­vo­la­cí­ho v tres­tní věci ve­de­né u Ok­res­ní­ho sou­du v Os­travě pod sp. zn. 3 T 47/2016, tak­to:

Pod­le § 265i od­st. 1 písm. e) tr. ř. se do­vo­lá­ní ob­viněné­ho D. P. od­mí­tá.

Od­ůvodnění:

I. Roz­hod­nu­tí soudů niž­ších stupňů


1. Roz­sud­kem Ok­res­ní­ho sou­du v Os­travě ze dne 6. 3. 2017, sp. zn. 3 T 47/2016, byl ob­vině­ný D. P. uz­nán vin­ným přeči­nem pod­vo­du pod­le § 209 od­st. 1, 3 tr. zá­ko­ní­ku, je­hož se do­pus­til tím, že
nejpr­ve dne 18. 9. 2014 v O., ja­kož­to za­městna­nec a ma­na­žer pro­de­je spo­leč­nos­ti New Ka­ro­li­na Re­si­den­tial De­ve­lop­ment, s. r. o. (dá­le „spo­leč­nost NKRD“) na straně pro­dá­va­jí­cí­ho, na zá­kladě pl­né mo­ci, uzavřel za spo­leč­nost NKRD smlou­vu o re­zer­va­ci č. R/K 302 se zá­jem­cem o byt, poš­ko­ze­ným J. B., na by­to­vou jed­not­ku ozna­če­nou ja­ko byt č. K302, ve kte­ré úmyslně uvedl nep­rav­di­vou kup­ní ce­nu by­tu ve vý­ši 1.300.000 Kč, ač­ko­liv správ­nou kup­ní ce­nu by­tu znal a věděl, že či­ní k to­mu­to dni 1.172.442 Kč, což poš­ko­ze­né­mu úmyslně nesdělil, nás­ledně s poš­ko­ze­ným dne 5. 11. 2014 uzavřel kup­ní smlou­vu č. KS/K302, je­jímž předmětem byl uve­de­ný byt č. K302, kde již správně uvedl kup­ní ce­nu ve vý­ši 1.152.082 Kč, kdy by­la poš­ko­ze­né­mu pos­kyt­nu­ta ob­chod­ní sle­va z původ­ní ce­ny ve vý­ši 20.360 Kč, a nás­ledně dne 9. 12. 2014 v O. – M. O. na uli­ci ř., v síd­le po­boč­ky spo­leč­nos­ti Čes­kos­lo­ven­ské ob­chod­ní ban­ky, a. s., v Poš­tov­ní spořitelně, a. s., instruo­val poš­ko­ze­né­ho J. B. tak, aby jed­nak uh­ra­dil ban­kov­ním převo­dem v pl­né vý­ši kup­ní ce­nu předmětné­ho by­tu na účet spo­leč­nos­ti NKRD, a jed­nak zby­lou čás­tku ve vý­ši 147.918 Kč uh­ra­dil ve prospěch ji­né­ho úč­tu, k němuž úda­je sdělil Čes­ké spořitelně ob­vině­ný, a poš­ko­ze­ný v domnění, že se jed­ná o le­gál­ní pro­vi­zi ob­viněné­ho, případně o čás­tku pok­rý­va­jí­cí nák­la­dy na op­ra­vy spo­leč­ných pros­tor, fi­nan­ční čás­tku za­slal ze své­ho úč­tu ve prospěch ob­viněným uve­de­né­ho úč­tu, jenž byl úč­tem přítel­kyně ob­viněné­ho P. D., kte­rá nás­ledně obdr­že­né fi­nan­ční prostřed­ky ob­viněné­mu v čás­ti přepos­la­la na je­ho účet a v čás­ti v ho­to­vos­ti, a ob­vině­ný je užil pro svou potřebu, ač­ko­liv mu za sjed­na­ný pro­dej by­tu ne­ná­le­že­la od ku­pu­jí­cí­ho žá­dná pro­vi­ze, a tím J. B. způso­bil ško­du ve vý­ši 147.918 Kč.

2. Za ten­to přečin byl ob­vině­ný pod­le § 209 od­st. 3 tr. zá­ko­ní­ku od­sou­zen k tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní dva­nác­ti měsíců, je­hož vý­kon mu byl pod­le § 81 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku a § 82 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku pod­míněně od­lo­žen na zku­šeb­ní do­bu v tr­vá­ní dva­ce­ti čtyř měsíců.

3. Kraj­ský soud v Os­travě ja­ko soud od­vo­la­cí roz­hodl o od­vo­lá­ních stát­ní­ho zá­stup­ce a ob­viněné­ho roz­sud­kem ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 4 To 112/2017, tak, že z podnětu od­vo­lá­ní stát­ní­ho zá­stup­ce pod­le § 258 od­st. 1 písm. e), od­st. 2 tr. ř. zru­šil uve­de­ný roz­su­dek sou­du pr­vní­ho stupně ve vý­ro­ku o tres­tu, a zno­vu ob­viněné­ho pod­le § 209 od­st. 3 tr. zá­ko­ní­ku od­sou­dil k tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní jed­no­ho ro­ku, je­hož vý­kon mu pod­le § 81 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku a § 82 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku pod­míněně od­lo­žil na do­bu dvou roků. Pod­le § 67 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku za pou­ži­tí § 68 od­st. 1, 2 tr. zá­ko­ní­ku ob­viněné­mu vy­měřil peněži­tý trest ve 100 den­ních saz­bách, s den­ní saz­bou 500 Kč, te­dy v cel­ko­vé čás­tce 50.000 Kč. Pod­le § 69 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku pro případ, že by peněži­tý trest neb­yl ve sta­no­ve­né lhůtě vy­ko­nán, sta­no­vil trest od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní dvou měsíců. Ji­nak po­ne­chal na­pa­de­ný roz­su­dek nezměněn. Od­vo­lá­ní ob­viněné­ho pod­le 256 tr. ř. ja­ko nedůvod­né za­mítl.

II. Do­vo­lá­ní ob­viněné­ho a vy­jádření k němu


4. Pro­ti uve­de­né­mu roz­sud­ku od­vo­la­cí­ho sou­du po­dal ob­vině­ný prostřed­nic­tvím ob­háj­ce z důvodů pod­le § 265b od­st. 1 písm. g), l) tr. ř. do­vo­lá­ní pro nes­práv­nost práv­ní­ho po­sou­ze­ní či­nu, jímž byl uz­nán vin­ným.

5. Pod­le ob­viněné­ho sa­mot­ný fakt, že v re­zer­vač­ní smlouvě by­la uve­de­na čás­tka za předmět­ný byt vy­šší než v na­va­zu­jí­cí kup­ní smlouvě, net­voří příčin­nou sou­vis­lost s nás­led­nou ško­dou. Rovněž tvr­dil, že poš­ko­ze­ný neb­yl uve­den v om­yl, ani ob­vině­ný ne­vyu­žil je­ho omy­lu, či ne­zaml­čel pod­stat­né sku­teč­nos­ti, ne­boť re­zer­vač­ní smlou­va ob­sa­hu­je pod­le us­tá­le­ných zvyk­los­tí i pro­ká­za­ných sku­teč­nos­tí to­li­ko přiměřeně přes­ný od­had ce­ny by­tu, jež ne­ní pro smlou­vu to­ho­to ty­pu pod­stat­ný, když v kup­ní smlouvě by­la ce­na by­tu up­ra­ve­na. Tím by­lo za­bráněno po­chyb­nos­tem o reál­né ceně by­tu. Poš­ko­ze­né­mu rovněž nev­znik­la ško­da na ma­jet­ku, ne­boť by­lo při uzavření kup­ní smlou­vy pos­ta­ve­no na jis­to, že ce­na předmětné ne­mo­vi­tos­ti či­ni­la 1.152.082 Kč, a ni­ko­liv původně od­ha­do­va­ných 1.300.000 Kč, s čímž byl poš­ko­ze­ný sez­ná­men.

6. Uve­de­ní od­liš­né čás­tky v re­zer­vač­ní smlouvě neu­ved­lo poš­ko­ze­né­ho v om­yl i pro­to, že se tý­ka­lo sku­teč­nos­tí, jež mě­ly tepr­ve nas­tat, ne­boť om­yl se si­ce může tý­kat i bu­dou­cích okol­nos­tí, pa­cha­tel však mu­sí o omy­lu ji­né­ho vědět již v době, kdy do­chá­zí k je­ho obo­ha­ce­ní. Ob­vině­ný však ne­mohl vědět o omy­lu poš­ko­ze­né­ho, kte­rý byl s reál­nou kup­ní ce­nou uve­de­nou v kup­ní smlouvě sez­ná­men.

7. Naplnění ob­jek­tiv­ní strán­ky přeči­nu pod­vo­du ob­vině­ný nes­patřoval ani v nás­led­ném jed­ná­ní spo­čí­va­jí­cím ve spo­leč­ném pos­tu­pu do­vo­la­te­le a poš­ko­ze­né­ho při za­slá­ní čás­tky 147.918 Kč ve prospěch ob­viněné­ho, ne­boť tak by­lo učiněno po ús­tní do­hodě a ve vzá­jem­né sou­čin­nos­ti za předem jas­ných a kon­krét­ních pod­mí­nek. Po­kud by měl ob­vině­ný úmyslně poš­ko­ze­né­ho uvést v om­yl, neexis­to­va­la by u poš­ko­ze­né­ho al­ter­na­tiv­ní před­sta­va pou­ži­tí in­ves­to­va­ných fi­nan­čních prostředků, jak po­pi­su­je soud ve skut­ko­vé větě vý­ro­ku o vině, ale pou­ze vi­ze jed­no­ho důvo­du vštěpe­né­ho do mys­li poš­ko­ze­né­ho ob­viněným.

8. Soudům ob­vině­ný vy­tkl, že adek­vátně ne­pop­sa­ly kau­zál­ní nexus, ne­boť neexis­tu­je žá­dná příčin­ná sou­vis­lost me­zi jed­ná­ním ob­viněné­ho a nás­led­kem v po­době ško­dy poš­ko­ze­né­mu, a že na pod­kladě po­pi­su skut­ko­vé vě­ty nel­ze do­jít k zá­věru, že spá­cha­ný sku­tek je přeči­nem pod­le § 209 tr. zá­ko­ní­ku. Z vý­ro­ko­vé vě­ty ne­vyp­lý­vá, že cha­rak­ter plat­by čás­tky 147.918 Kč ne­mohl mít a neměl zna­ky od­mě­ny za zprostřed­ko­vá­ní pro­de­je, spo­je­né s přís­li­bem ma­te­riál­ní i osob­ní po­mo­ci ob­viněné­ho poš­ko­ze­né­mu.

9. Pro­ti naplnění znaků sub­jek­tiv­ní strán­ky ob­vině­ný ar­gu­men­to­val, že vý­ro­ko­vá vě­ta roz­sud­ku neob­sa­hu­je ta­ko­vou sku­teč­nost, kte­rá by pro­ka­zo­va­la úmysl se obo­ha­tit. V době uzavření re­zer­vač­ní smlou­vy ne­by­lo zřej­mé, za ja­kou čás­tku bu­de předmět­ný byt k dis­po­zi­ci v okam­ži­ku zveřejnění na­bíd­ky k pro­de­ji, re­zer­vač­ní smlou­va by­la uzavřena na čás­tku od­had­ní, a poš­ko­ze­ný ji za ko­neč­nou ne­po­va­žo­val, a ani ob­vině­ný sám nez­nal a ne­mohl znát sku­teč­nou ce­nu předmětné ne­mo­vi­tos­ti. Ze zjištění, kte­rá sou­dy mě­ly k dis­po­zi­ci, pro­to ne­vyp­lý­va­jí sku­teč­nos­ti svědčí­cí o tom, že by­la naplněna sub­jek­tiv­ní strán­ka přeči­nu pod­vo­du pod­le § 209 tr. zá­ko­ní­ku.

10. V zá­věru do­vo­lá­ní ob­vině­ný navrhl, aby Nej­vyš­ší soud pod­le § 265k od­st. 1 tr. ř. zru­šil na­pa­de­né roz­hod­nu­tí a ve smys­lu § 265l od­st. 1 tr. ř. přiká­zal Kraj­ské­mu sou­du v Os­travě, aby věc v potřeb­ném roz­sa­hu zno­vu pro­jed­nal a roz­hodl.

11. K po­da­né­mu do­vo­lá­ní se v sou­la­du s § 265h od­st. 2 tr. ř. vy­jádři­la stát­ní zá­stup­kyně půso­bí­cí u Nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství, kte­rá se s ná­mit­ka­mi do­vo­la­te­le nez­to­tož­ni­la. Uved­la, že v po­pi­su skut­ku je jasně pop­sá­no, že nad­sa­ze­ný údaj o ceně by­tu se stal předmětem re­zer­vač­ní smlou­vy i přes­to, že přes­ná ce­na ob­cho­do­va­né­ho by­tu by­la ob­viněné­mu zná­ma, a ne­by­lo důvo­du k je­jí­mu sta­no­ve­ní orien­tač­ním způso­bem. Poš­ko­ze­ný byl ob­viněným uve­den v om­yl pos­tu­pem, ja­kým v ná­vaz­nos­ti na nad­sa­ze­nou vý­ši kup­ní ce­ny z re­zer­vač­ní smlou­vy zce­la zá­měrně instruo­val poš­ko­ze­né­ho o tom, že nad rá­mec uh­ra­ze­né kup­ní ce­ny pro­dá­va­jí­cí­mu má za­pla­tit ještě dal­ší čás­tku, kte­rá do orien­tač­ní kup­ní ce­ny by­tu sta­no­ve­né na 1.300.000 Kč zbý­va­la. Poš­ko­ze­ný ji po­va­žo­val za pro­vi­zi za služ­by ob­viněné­ho, případně ja­ko plat­bu na op­ra­vy spo­leč­ných pros­tor by­to­vé­ho do­mu, ve kte­rém byl ob­cho­do­va­ný byt si­tuo­ván. Přitom šlo o plat­bu vy­pla­ce­nou mi­mo účet pro­dá­va­jí­cí­ho. Nes­ta­lo se tak po vzá­jem­né do­hodě a ve vzá­jem­né sou­čin­nos­ti, jak tvr­dí ob­vině­ný, pro­to­že pos­kyt­nu­tí ta­ko­vé plat­by i je­jím důvodům před­chá­ze­la nep­rav­di­vá instruk­ce ze stra­ny ob­viněné­ho. Pod­le ní pak poš­ko­ze­ný v domnění o le­gi­ti­mitě pos­kyt­nu­té plat­by nás­ledně jed­nal, a to ke své škodě a k obo­ha­ce­ní ob­viněné­ho. Z uve­de­ných důvodů jde o přečin pod­vo­du pod­le § 209 od­st. 1, 3 tr. zá­ko­ní­ku ve všech zá­kon­ných zna­cích je­ho skut­ko­vé pod­sta­ty, a pro­to stát­ní zá­stup­kyně navrh­la, aby by­lo do­vo­lá­ní ja­ko zjevně neo­pod­statněné pod­le § 265i od­st. 1 písm. e) tr. ř. od­mít­nu­to.

12. Vy­jádření stát­ní zá­stup­kyně by­lo za­slá­no ob­háj­ci ob­viněné­ho, z je­hož stra­ny neobdr­žel Nej­vyš­ší soud do ko­ná­ní ne­veřej­né­ho za­se­dá­ní žá­dnou reak­ci.

III. K for­mál­ním ná­le­ži­tos­tem do­vo­lá­ní


13. Nej­vyš­ší soud, když ja­ko do­vo­la­cí soud shle­dal, že do­vo­lá­ní ob­viněné­ho je přípus­tné pod­le § 265a od­st. 1, od­st. 2 písm. a), h) tr. ř., by­lo po­dá­no oso­bou op­rávněnou [§ 265d od­st. 1 písm. b), od­st. 2 tr. ř.], v zá­kon­né lhůtě a na místě, kde lze po­dá­ní uči­nit (§ 265e od­st. 1, 2 tr. ř.), po­su­zo­val, zda do­vo­la­cí důvo­dy pod­le § 265b od­st. 1 písm. g), l) tr. ř., na je­jichž pod­kladě ob­vině­ný do­vo­lá­ní po­dal, spl­ňu­jí zá­ko­nem vy­me­ze­né pod­mín­ky, pro­to­že jen teh­dy může být na­pa­de­né roz­hod­nu­tí pod­ro­be­no věcné­mu přez­ku­mu.

14. Pod­le § 265b od­st. l) tr. ř. lze do­vo­lá­ní po­dat, by­lo-li roz­hod­nu­to o za­mít­nu­tí ne­bo od­mít­nu­tí řád­né­ho op­rav­né­ho prostřed­ku pro­ti roz­sud­ku ne­bo us­ne­se­ní uve­de­né­mu v § 265a od­st. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž by­ly splně­ny pro­ces­ní pod­mín­ky sta­no­ve­né zá­ko­nem pro ta­ko­vé roz­hod­nu­tí ne­bo přes­to­že byl v říze­ní mu před­chá­ze­jí­cím dán důvod do­vo­lá­ní uve­de­ný v § 265b od­st. 1 písm. a) až k) tr. ř. Vzhle­dem k to­mu, že od­vo­la­cí soud na­pa­de­ný roz­su­dek ve smys­lu § 254 od­st. 1 tr. ř. přez­kou­mal, a byť zno­vu roz­hodl z podnětu od­vo­lá­ní stát­ní­ho zá­stup­ce o tres­tu, od­vo­lá­ní ob­viněné­ho ja­ko nedůvod­né za­mítl, je zřej­mé, že ob­vině­ný pou­žil uve­de­ný do­vo­la­cí důvod v je­ho dru­hé al­ter­na­tivě, ne­boť sou­časně uváděl, že od­vo­la­cí soud neměl je­ho od­vo­lá­ní za­mít­nout, pro­to­že exis­to­va­ly okol­nos­ti opod­stat­ňu­jí­cí důvod do­vo­lá­ní pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř.

15. Pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř. je mož­né do­vo­lá­ní po­dat, jes­tli­že roz­hod­nu­tí spo­čí­vá na nes­práv­ném práv­ním po­sou­ze­ní skut­ku ne­bo ji­ném nes­práv­ném hmotněpráv­ní po­sou­ze­ní. Ten­to do­vo­la­cí důvod slou­ží zá­sadně k náp­ravě práv­ních vad, kte­ré vy­plý­va­jí buď z nes­práv­né­ho práv­ní­ho po­sou­ze­ní skut­ku, ane­bo z ji­né­ho nes­práv­né­ho hmotněpráv­ní­ho po­sou­ze­ní. Ozna­če­ný důvod mu­sí být sku­tečně ob­sa­hově tvr­zen a od­ůvodněn kon­krét­ní­mi va­da­mi, kte­ré jsou do­vo­la­te­lem spatřová­ny v práv­ním po­sou­ze­ní skut­ku, jenž je vy­me­zen v na­pa­de­ném roz­hod­nu­tí, a tepr­ve v ná­vaz­nos­ti na ta­ko­vé tvr­ze­né a od­ůvodněné hmotněpráv­ní po­chy­be­ní lze vy­tý­kat i nes­práv­ná skut­ko­vá zjištění. Pro naplnění to­ho­to do­vo­la­cí­ho důvo­du ne­pos­ta­ču­je pou­hý for­mál­ní pou­kaz na přís­luš­né us­ta­no­ve­ní ob­sa­hu­jí­cí někte­rý z do­vo­la­cích důvodů, aniž by by­ly řádně vy­me­ze­ny hmotněpráv­ní va­dy v na­pa­de­ných roz­hod­nu­tích spatřova­né (srov. us­ne­se­ní Ústav­ní­ho sou­du ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

IV. Důvod­nost do­vo­lá­ní

16. Pod do­vo­la­cí důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř. je mož­né ná­mit­ky ob­viněné­ho podřadit, pro­to­že na­pa­de­né­mu od­su­zu­jí­cí­mu roz­sud­ku vy­tý­kal, že ne­by­ly naplně­ny ob­li­ga­tor­ní zna­ky ob­jek­tiv­ní a sub­jek­tiv­ní strán­ky skut­ko­vé pod­sta­ty přeči­nu pod­vo­du pod­le § 209 od­st. 1, 3 tr. zá­ko­ní­ku, a to uve­de­ní ji­né­ho v om­yl, příčin­ná sou­vis­lost me­zi je­ho jed­ná­ním a způso­be­ným škod­li­vým nás­led­kem a že jed­nal za­viněně.

17. Vzhle­dem k to­mu, že ob­vině­ný své do­vo­lá­ní po­dal v sou­la­du s pod­mín­ka­mi sta­no­ve­ný­mi zá­ko­nem v § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř., Nej­vyš­ší soud zkou­mal, zda je to­to do­vo­lá­ní důvod­né, a to na pod­kladě skut­ko­vé­ho sta­vu zjištěné­ho sou­dy pr­vní­ho i dru­hé­ho stupně [srov. přiměřeně us­ne­se­ní Ústav­ní­ho sou­du např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.], jenž byl sho­ra uve­den, a kte­rý vy­ply­nul z vý­sledků pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní.

V. K ná­mit­ce ab­sen­ce zna­ku uve­de­ní v om­yl


18. Ná­mit­ky ob­viněné­ho směřova­ly pro­ti to­mu, že v či­nu mu kla­de­ném za vi­nu neb­yl naplněn znak, že ji­né­ho uvedl v om­yl. Je však třeba uvést, že soud pr­vní­ho stupně na ob­dob­né vý­hra­dy již v přez­kou­má­va­ném roz­sud­ku rea­go­val a zá­věry, kte­ré oh­ledně to­ho­to zna­ku zjis­til, vy­světlil. Vy­šel zá­sadně z to­ho, že ob­vině­ný od poš­ko­ze­né­ho věděl, že dis­po­nu­je větší fi­nan­ční čás­tkou a zneu­žil té­to je­ho si­tua­ci i je­ho stařec­ké­ho věku a zá­měrně v re­zer­vač­ní smlouvě uvedl čás­tku 1.300.000 Kč, kte­rá by­la vy­šší, než ce­na by­tu pro­dá­va­né­ho za 1.172.442 Kč. Čás­tku 147.918 Kč, o níž vědomě na­vý­šil ce­nu v re­servačn­í smlouvě, jíž od poš­ko­ze­né­ho vy­lá­kal, si chtěl po­ne­chat pro svou potřebu, a pro­to po pod­pi­su kup­ní smlou­vy, kde by­la uve­de­na správ­ná ce­na, instruo­val poš­ko­ze­né­ho tak, aby zbý­va­jí­cí čás­tku za­slal na účet přítel­kyně v domnění, že se jed­ná o pro­vi­zi ne­bo o čás­tku připa­da­jí­cí na op­ra­vu spo­leč­ných pros­tor (srov. stra­ny 21 a 22 roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně).

19. Od­vo­la­cí soud na těchto zá­věrech sou­du pr­vní­ho stupně v zá­sadě nic neměnil a jen dopl­nil, že o důvo­dech, proč má poš­ko­ze­ný ved­le kup­ní ce­ny 1.152.082 Kč uh­ra­dit i dal­ších 147.918 Kč na ji­ný účet, kte­rý mu ob­vině­ný na­dik­to­val, ob­vině­ný poš­ko­ze­né­ho nein­for­mo­val. Poš­ko­ze­ný, jak opa­ko­vaně zdůraz­nil, se až do vy­šetřová­ní ce­lé zá­le­ži­tos­ti dom­ní­val, že se jed­na­lo o le­gál­ní pro­vi­zi ob­viněné­ho, případně čás­tku pok­rý­va­jí­cí nák­la­dy na op­ra­vy spo­leč­ných pros­tor. Sou­časně poš­ko­ze­ný vy­lou­čil, že by se mělo jed­nat o plat­bu za něja­ké služ­by, kte­ré mu ob­vině­ný v bu­douc­nu pos­kyt­ne (stra­na 6 a 7 roz­sud­ku od­vo­la­cí­ho sou­du).

20. Z uve­de­né­ho je zřej­mé, že sou­dy se tím, zda ob­vině­ný poš­ko­ze­né­ho uvedl v om­yl a ja­kým způso­bem k to­mu doš­lo, za­bý­va­ly, a Nej­vyš­ší soud k je­jich zá­věrům, kte­ré jsou v zá­sadě správ­né, byť ne zce­la důsledně vy­lo­že­né, po­va­žu­je za vhod­né pou­ze dopl­nit a upřes­nit nás­le­du­jí­cí:

21. Přeči­nu pod­vo­du pod­le § 209 od­st. 1, 3 tr. zá­ko­ní­ku se do­pus­tí ten, kdo se­be ne­bo ji­né­ho obo­ha­tí tím, že uve­de něko­ho v om­yl, vy­uži­je něčí­ho omy­lu ne­bo za­ml­čí pod­stat­né sku­teč­nos­ti, a způso­bí tak na ci­zím ma­jet­ku větší ško­du. Větší ško­dou se pod­le § 138 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku ro­zu­mí ško­da do­sa­hu­jí­cí nej­méně čás­tky 50.000 Kč. Sou­dy pod­le tzv. práv­ní vě­ty shle­da­ly, že ob­vině­ný přečin pod­vo­du pod­le § 209 od­st. 1, 3 tr. zá­ko­ní­ku spá­chal v al­ter­na­tivě, že uvedl ji­né­ho v om­yl, te­dy ne­dospě­ly k zá­věru, že by vy­užil něčí­ho omy­lu ne­bo za­ml­čel pod­stat­né sku­teč­nos­ti, a pro­to je třeba se za­bý­vat tím zna­kem, kte­rý sou­dy shle­da­ly jed­ná­ním ob­viněné­ho naplně­ný.

22. Uve­de­ní v om­yl je jed­ná­ní, kte­rým pa­cha­tel před­stí­rá okol­nos­ti, jež nej­sou v sou­la­du se sku­teč­ným sta­vem věci, jde o roz­por me­zi před­sta­vou u pod­váděné oso­by a sku­teč­nos­tí. Uve­de­ní v om­yl může být spá­chá­no ko­ná­ním (srov. roz­hod­nu­tí č. 45/1996, 13/1981, 44/1999 Sb. rozh. tr.), opo­me­nu­tím, ane­bo kon­klu­den­tním jed­ná­ním (srov. roz­hod­nu­tí č. 57/1978 ne­bo č. 46/1981 Sb. rozh. tr.). Uvést v om­yl lze ls­tí, ale může jít i jen o pou­hou nep­rav­di­vou in­for­ma­ci, zvláště když v běžném ži­votě ne­ní zvy­kem si ověřovat prav­di­vost po­dá­va­ných in­for­ma­cí. V žá­dném případě se ne­vy­ža­du­je něja­ká zvláš­tní ra­fi­no­va­nost. Me­zi omy­lem u pod­váděné oso­by a ma­jet­ko­vou dis­po­zi­cí, kte­rou pro­ve­de ok­la­ma­ný a na je­jím zá­kladě vznik­lou ško­dou u poš­ko­ze­né­ho a obo­ha­ce­ním pa­cha­te­le, popř. ji­né oso­by, mu­sí být příčin­ná sou­vis­lost.
23. Jes­tli­že ob­vině­ný bro­jil v do­vo­lá­ní pro­ti to­mu, že poš­ko­ze­né­ho ne­mohl uvést v om­yl tím, že v re­zer­vač­ní smlouvě uvedl vy­šší ce­nu, než ja­ké od­po­ví­da­la kup­ní ceně v kup­ní smlouvě, ani tím, že poš­ko­ze­ný byl v domnění, že se při úh­radě čás­tky 147.918 Kč jed­ná o le­gál­ní pro­vi­zi ane­bo jde o nák­la­dy na op­ra­vy spo­leč­ných pros­tor, je na­místě uvést, že o pod­vod­né jed­ná­ní se jed­ná i v případě, jes­tli­že pod­ve­de­ný je scho­pen zjis­tit ne­bo ověřit si sku­teč­ný stav roz­hod­ných okol­nos­tí, av­šak je ov­livněn půso­be­ním pa­cha­te­le ve formě po­dá­ní nep­rav­di­vých in­for­ma­cí ne­bo zml­če­ní pod­stat­ných in­for­ma­cí, tak­že si je v důsled­ku pa­cha­te­lo­va jed­ná­ní neověří buď vůbec, ne­bo tak neu­či­ní včas [srov. us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003 (uveřejněno v Sou­bo­ru tres­tních roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du pod č. T 648)].

24. Pro po­sou­ze­ní to­ho, za ja­kých okol­nos­tí poš­ko­ze­ný jed­nal, a zda to by­lo pro­to, že byl pa­cha­te­lem uve­den v om­yl, je nut­né vy­chá­zet z ce­lé­ho souhr­nu okol­nos­tí a cho­vá­ní pa­cha­te­le, kte­ré na poš­ko­ze­né­ho a je­ho roz­hod­nu­tí mě­ly vliv. Me­zi ně patří případně je­ho po­zi­ce či pos­ta­ve­ní pa­cha­te­le vůči poš­ko­ze­né­mu před tím, než si za­jis­til, aby od poš­ko­ze­né­ho fi­nan­ční prostřed­ky vy­lá­kal. Z to­ho­to kon­textu nel­ze vy­tr­há­vat jen jed­nu okol­nost, kte­rá si­ce mě­la pod­stat­ný, ni­ko­liv však je­di­ný vý­znam pro naplnění cí­le pa­cha­te­le, jímž by­la sna­ha se na úkor poš­ko­ze­né­ho obo­ha­tit. Uve­de­ní v om­yl ne­mu­sí spo­čí­vat jen v jed­no­rá­zo­vém ko­ná­ní, kte­rým pa­cha­tel před­stí­rá okol­nos­ti, kte­ré nej­sou v sou­la­du se sku­teč­ným sta­vem věci, ale může se sklá­dat z dí­lčích na se­be na­va­zu­jí­cích úkonů, ji­miž pa­cha­tel vy­tváří si­tua­ce, aby ji­mi zá­měrně na­vo­dil u poš­ko­ze­né­ho po­cit důvěry, če­hož pos­lé­ze vy­uži­je tím, že např. poš­ko­ze­né­ho v potřeb­né míře nein­for­mu­je, a vli­vem na­vo­ze­né důvěřivos­ti a v důsled­ku ne­dos­tat­ku potřeb­ných in­for­ma­cí o zá­měru pa­cha­te­le poš­ko­ze­ný umož­ní ji­né­mu ne­bo sám pro­ve­de tran­sak­ce na úkor své­ho ma­jet­ku. Ta­ko­vé jed­ná­ní lze po­va­žo­vat za uve­de­ní v om­yl ls­tí, je­jímž cí­lem je vy­lá­ká­ní fi­nan­čních prostředků od poš­ko­ze­né­ho za úče­lem a vlas­tní­ho obo­ha­ce­ní (ne­bo ji­né­ho). Vý­znam může mít zneu­ži­tí si­tua­ce, v níž se poš­ko­ze­ný na­chá­zí (zvlášť os­la­be­ná oběť), ja­ko je např. stáří, psy­chic­ká ne­moc, nedůvod­ná důvěra, ale i ne­dos­ta­teč­ná ži­vot­ní zku­še­nost, ne­dos­ta­teč­ná ro­zu­mo­vá vy­spělost, ane­bo ji­né os­la­be­ní ne­bo op­ro­ti pa­cha­te­li zne­vý­hodnění, ve­dou­cí k nes­chop­nos­ti do­mys­let důsled­ky pa­cha­te­lem instruo­va­né­ho ne­bo vy­ža­do­va­né­ho po­čí­ná­ní či po­ža­davků.

25. Po­va­hu uvádění v om­yl poš­ko­ze­né­ho J. B. má v po­su­zo­va­né věci ne­jen to, že v re­zer­vač­ní smlouvě ob­vině­ný uvedl na­vý­še­nou čás­tku, ale i cel­ko­vá si­tua­ce a sna­ha ob­viněné­ho o na­vo­ze­ní důvěry v poš­ko­ze­ném. Ta­to sna­ha vy­chá­ze­la již z to­ho, že ob­vině­ný byl za­městnan­cem a ma­na­že­rem pro­de­je spo­leč­nos­ti NKRD, te­dy oso­ba zna­lá pod­mí­nek pro­de­je bytů, od­bor­ník, na je­hož so­lid­nost a zod­povědnost poš­ko­ze­ný spo­lé­hal, resp. ji oče­ká­val, když z žá­dných okol­nos­tí ne­vyp­lý­va­lo, že by ob­vině­ný to­ho­to své­ho pos­ta­ve­ní mohl zneu­žít. Tím spí­še, že poš­ko­ze­ný, téměř sed­mde­sá­ti­le­tý muž, byl oso­bou, kte­rá v roz­hod­né době by­la v tí­ži­vé si­tua­ci, pro­to­že neměl řád­né byd­le­ní (byd­lel u ka­ma­rá­da), je­muž ned­lou­ho před tím zemře­la man­žel­ka. Byl osamělým člověkem, kte­rý ob­viněné­ho opa­ko­vaně navštěvo­val v je­ho kan­ce­láři, kde se mu mi­mo to, že pro­je­vo­val in­ten­ziv­ní sna­hu o zís­ká­ní by­tu, se svý­mi prob­lé­my svěřoval, a ob­viněné­mu dá­val i naj­evo, že je fi­nančně za­jištěn. Té­to je­ho si­tua­ce, o níž ob­vině­ný věděl, zneu­žil. Po­kud jde o re­zer­vač­ní smlou­vu č. R/K 302 na byt ozna­če­ný ja­ko K302, zce­la v roz­po­ru s ob­vyk­lým způso­bem, ja­kým by­la u spo­leč­nos­ti NKRD re­zer­vač­ní smlou­va reali­zo­vá­na, do ní uvedl ce­nu 1.300.000 Kč (č. l. 80), neod­po­ví­da­jí­cí kup­ní ceně. Ob­vině­ný poš­ko­ze­né­ho přitom neu­po­zor­nil na to, že se tak­to uve­de­ná ce­na může změnit. Ne­zas­lal re­zer­vač­ní smlou­vu, jak byl po­vi­nen, poš­ko­ze­né­mu ani nadříze­né­mu L. T. Přitom tak­to jed­nal, ač­ko­liv ke dni pod­pi­su uve­de­né smlou­vy dne 18. 9. 2014 mu by­la zná­ma sku­teč­ná ce­na by­tu, kte­rá by­la ur­če­na je­ho nadříze­ný­mi na čás­tku 1.172.442 Kč, s čímž byl sez­ná­men e-mai­lem ze dne 16. 6. 2014, je­hož přílo­hou by­la ta­bul­ka s ce­na­mi bytů pro­dá­va­ných v sek­ci „K“ ne­mo­vi­tos­ti (č. l. 320 a 320 ver­te). Přičemž na inter­ne­tu by­ly ce­ny zveřejně­ny v mo­mentě, kdy doš­lo ke spuštění pro­de­je přís­luš­né sek­ce. K ceně uváděné v re­zer­vač­ní smlouvě má vý­znam i to, že mu­se­la být vždy uve­de­na kon­krét­ní čás­tka, ne­boť klient si jed­nak re­zer­vu­je kon­krét­ní byt, jed­nak za kon­krét­ní ce­ny, a ne­by­lo tak mož­né uzavřít re­zer­vač­ní smlou­vu v době, kdy ještě ne­by­ly zná­my ce­ny bytů ne­bo na ce­nu od­liš­nou. Ze všech těchto důvodů neměl ob­vině­ný lo­gic­ký a opod­statně­ný důvod, aby v re­zer­vač­ní smlouvě uváděl ce­nu ji­nou, než kte­rá od­po­ví­da­la to­mu, jak by­la ur­če­na, a te­dy vy­šší.

26. Uve­de­né okol­nos­ti však ne­by­ly je­di­ný­mi, ji­miž ob­vině­ný na poš­ko­ze­né­ho půso­bil, pro­to­že poš­ko­ze­né­mu např. dá­val lís­tky na spor­tov­ní ut­ká­ní apod. Pod vli­vem tak­to vy­bu­do­va­né důvěry poš­ko­ze­né­ho, ob­vině­ný po pod­pi­su kup­ní smlou­vy na po­boč­ce Poš­tov­ní spořitel­ny, instruo­val ne­je­nom k úh­radě kup­ní ce­ny za byt v čás­tce 1.152.082 Kč, na účet spo­leč­nos­ti NKRD, ale i k to­mu, aby na účet ji­ný (své přítel­ky­ni) uh­ra­dil i čás­tku ve vý­ši 147.918 Kč. O tom, že se jed­ná o čás­tku, na niž ne­ní žá­dný ná­rok, že ne­ní hra­ze­na na účet pro­dá­va­jí­cí­ho, však ob­vině­ný poš­ko­ze­né­ho neu­po­zor­nil, a o důvo­dech to­ho­to kro­ku (své­ho po­ža­dav­ku) poš­ko­ze­né­ho vůbec nein­for­mo­val. Neřekl mu, z ja­kých důvodů a proč má uh­ra­dit i čás­tku 147.918 Kč, nesdělil mu žá­dné sku­teč­nos­ti. Ob­vině­ný poš­ko­ze­né­mu o důvod­nos­ti to­ho­to fi­nan­ční­ho kro­ku, je­ho správ­nos­ti a op­rávněnos­ti nic nesdělo­val, jen vy­chá­zel z na­vo­ze­né­ho doj­mu ply­nou­cí­ho již při uzavření re­zer­vač­ní smlou­vy měsíc a půl před­tím a ten­to do­jem žá­dným způso­bem do té do­by ne­roz­ptý­lil, a to ani, když se poš­ko­ze­ný ptal, na co je ta čás­tka 150.000 Kč, na což mu ob­vině­ný neod­pověděl, ale „asi to nějak ob­ke­cal“ (viz vý­pověď poš­ko­ze­né­ho na č. l. 314 ver­te). Ob­vině­ný tu­díž vy­chá­zel z důvěřivos­ti poš­ko­ze­né­ho, již si u něj při je­jich před­cho­zích set­ká­ních vy­bu­do­val, ja­kož i z to­ho, že sou­čet uve­de­ných čás­tek před­sta­vo­val v re­zer­vač­ní smlouvě avi­zo­va­nou čás­tku 1.300.000 Kč, do kte­ré ji tak­to nes­právně uvedl.

27. S oh­le­dem na ty­to okol­nos­ti má Nej­vyš­ší soud za to, že by ve smys­lu § 209 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku ved­le uve­de­ní poš­ko­ze­né­ho v om­yl by­lo mož­né shle­dá­vat i naplnění zna­ku za­ml­če­ní pod­stat­né sku­teč­nos­ti. Pro­to­že ob­vině­ný v okam­ži­ku ban­kov­ních tran­sak­cí na po­boč­ce Čes­kos­lo­ven­ské ob­chod­ní ban­ky poš­ko­ze­né­mu za­ml­čel, že předmětnou čás­tku 147.918 Kč poš­ko­ze­ný neh­ra­dí ve prospěch pro­dá­va­jí­cí­ho, ani na případ­né ji­né úko­ny je­mu sa­mé­mu prospěšné v sou­vis­los­ti s kou­pí by­tu, ale že si ji ob­vině­ný za úče­lem vlas­tní­ho obo­ha­ce­ní ne­chá­vá za­slat na souk­ro­mý účet. Jed­ná se te­dy o za­ml­če­ní roz­hod­ných okol­nos­tí, ne­boť kdy­by poš­ko­ze­ný věděl, o tom, že uve­de­ná fi­nan­ční čás­tka ne­sou­vi­sí s kup­ní ce­nou a je za­sí­lá­na na účet pro obo­ha­ce­ní ob­viněné­ho, ta­ko­vý převod fi­nan­čních prostředků by pod­le instruk­cí ob­viněné­ho nep­ro­vedl. Ve smys­lu § 209 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, šlo o okol­nos­ti roz­ho­du­jí­cí ne­bo zá­sad­ní, tj. pod­stat­né, pro roz­hod­nu­tí poš­ko­ze­né­ho, te­dy ta­ko­vé, kte­ré by ved­ly, po­kud by by­ly dru­hé straně zná­my, k to­mu, že by k ma­jet­ko­vé dis­po­zi­ci ze stra­ny poš­ko­ze­né­ho, ne­doš­lo, ane­bo by si­ce doš­lo, ale za pod­statně méně vý­hodnějších pod­mí­nek pro tu stra­nu, kte­rá ty­to sku­teč­nos­ti za­ml­če­la ne­bo v je­jíž prospěch by­ly za­ml­če­ny (k to­mu vý­kla­du srov. např. roz­hod­nu­tí č. 24/2006, č. 51/2011 ne­bo č. 45/2008 Sb.).
28. Nej­vyš­ší soud však s oh­le­dem na to, že soud pr­vní­ho stupně v tzv. práv­ní větě, jak by­lo sho­ra uve­de­no, vy­me­zil jen znak uve­de­ní v om­yl, o nějž se s oh­le­dem na vý­še roz­ve­de­né úva­hy rovněž jed­na­lo, ten­to dal­ší znak pro zá­kaz re­for­ma­tio­nis in peius ne­mohl dopl­nit, což však na správ­nos­ti zá­věru o tom, že ob­vině­ný jed­nal pod­vodně, a po ob­jek­tiv­ní strán­ce napl­nil zna­ky přeči­nu pod­le § 209 od­st. 1, 3 tr. zá­ko­ní­ku, nic nemění, pro­to­že plně pos­ta­ču­je, že by­lo zjištěno, že ob­vině­ný se­be obo­ha­til tím, že ji­né­ho uvedl v om­yl a způso­bil tak na ci­zím ma­jet­ku větší ško­du.

VI. K příčin­né sou­vis­los­ti

29. Uve­de­né jed­ná­ní ob­viněné­ho i vznik­lý nás­le­dek, kte­rý před­sta­vu­je vznik větší ško­dy na ma­jet­ku poš­ko­ze­né­ho, jsou v příčin­né sou­vis­los­ti, kte­rá v té­to věci by­la za­cho­vá­na, ač ob­vině­ný v do­vo­lá­ní na­mí­tal, že to­mu tak ne­by­lo. K uve­de­né ná­mit­ce je třeba jen krát­ce uvést, že příčin­ný vztah spo­ju­je jed­ná­ní s nás­led­kem. Příčin­ný vztah (kau­zál­ní nexus) je dal­ším ob­li­ga­tor­ním zna­kem ob­jek­tiv­ní strán­ky tres­tné­ho či­nu, a pro­to pa­cha­tel může být trestně od­pověd­ný za trest­ný čin jen teh­dy, po­kud svým jed­ná­ním sku­tečně způso­bil trestněprávně re­le­van­tní nás­le­dek. Ne­ní-li zde příčin­ný vztah, nel­ze mu k tí­ži přičí­tat nás­le­dek, což pak ve­de k to­mu, že od­pa­dá i je­ho tres­tní od­povědnost. Kau­zál­ní vý­znam ne­má je­nom ko­ná­ní, ale i opo­me­nu­tí ko­ná­ní, ke kte­ré­mu je pa­cha­tel pod­le okol­nos­tí a svých poměrů po­vi­nen (§ 112 tr. zá­ko­ní­ku).

30. V po­su­zo­va­né věci ne­ní po­chyb o tom, že jed­ná­ní ob­viněné­ho, jak je pop­sá­no ve skut­ko­vých zjištěních vý­ro­ko­vé čás­ti roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně, ved­lo k to­mu, že poš­ko­ze­né­mu vznik­la zjištěná ško­da. Jed­ná­ní ob­viněné­ho spo­čí­va­jí­cí v na­vo­ze­ní omy­lu u poš­ko­ze­né­ho, a nás­led­né vy­lá­ká­ní fi­nan­čních prostředků vy­uži­tím právě omy­lu na straně poš­ko­ze­né­ho, svědčí o tom, že uve­de­né cí­le­né cho­vá­ní ob­viněné­ho by­lo příči­nou, kte­rá ved­la k nás­ledkům (účinkům), jež v té­to věci nas­ta­ly, a tím by­la ško­da na ci­zím ma­jet­ku. Z hle­dis­ka naplnění znaků uve­de­né­ho přeči­nu by­lo brá­no do úva­hy jen to jed­ná­ní ob­viněné­ho, kte­ré před­chá­ze­lo tran­sfe­ru peněz z dis­po­zi­ce poš­ko­ze­né­ho do dis­po­zi­ce pa­cha­te­le, pro­to­že ta­ko­vé jed­ná­ní to­tiž může být v příčin­né sou­vis­los­ti s nás­led­kem, kte­rý má po­do­bu úbyt­ku ma­jet­ku na straně poš­ko­ze­né­ho. Ne­by­lo brá­no do úva­hy to jed­ná­ní, kte­ré spa­da­lo do sta­dia po­té, co se naz­na­če­ný tran­sfer us­ku­teč­nil (cho­vá­ní ob­viněné­ho ve sna­ze za­jis­tit si dá­le je­ho důvěru pro­to, aby neop­rávněnost tran­sak­ce poš­ko­ze­ný neu­veřej­nil), pro­to­že nemůže být po­va­žo­vá­no za sou­část jed­ná­ní roz­hod­né­ho pro naplnění znaků přeči­nu pod­le § 209 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku (viz us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010).

31. Na zá­kladě všech těchto sku­teč­nos­tí, je vý­hra­da ob­viněné­ho, že ne­napl­nil po ob­jek­tiv­ní strán­ce přečin pod­vo­du, nedůvod­ná.

VII. K ná­mit­ce ab­sen­ce naplnění sub­jek­tiv­ní strán­ky


32. Po­kud jde o ná­mit­ku ob­viněné­ho, že ne­by­lo dá­no je­ho za­vinění ja­ko ob­li­ga­tor­ní znak sub­jek­tiv­ní strán­ky skut­ko­vé pod­sta­ty přeči­nu pod­vo­du, kte­rý před­pok­lá­dá úmysl (§ 13 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku), Nej­vyš­ší soud obecně připo­mí­ná, že pos­ta­čí i úmysl nepřímý [§ 15 od­st. 1 písm. b) tr. zá­ko­ní­ku]. Za­vinění přitom mu­sí za­hr­no­vat všech­ny zna­ky, u nichž však pos­ta­čí laic­ká před­sta­va, te­dy předev­ším zna­ky cha­rak­te­ri­zu­jí­cí ob­jek­tiv­ní strán­ku tres­tné­ho či­nu, i příčin­ný vztah me­zi jed­ná­ním pa­cha­te­le a nás­led­kem (účin­kem) tres­tné­ho či­nu (např. roz­hod­nu­tí č. 20/1981 Sb. rozh. tr.). V da­ném případě se mu­sí úmysl ob­viněné­ho vzta­ho­vat jak k uve­de­ní v om­yl, tak i k větší škodě. Je vhod­né též zmí­nit, že za­vinění je vnitřní psy­chic­ký vztah pa­cha­te­le ke sku­teč­nos­tem za­klá­da­jí­cím trest­ný čin a je vy­bu­do­vá­no na dvou slož­kách, a si­ce na slož­ce vědo­mos­tní (in­te­lek­tuál­ní) a slož­ce vol­ní. Slož­ka in­te­lek­tuál­ní za­hr­nu­je jak vní­má­ní, tak i před­sta­vu ur­či­tých okol­nos­tí, může být v pod­statě od­stup­ňo­vá­na tak, že sub­jekt o ur­či­tých okol­nos­tech ví jistě, případně si ur­či­té okol­nos­ti před­sta­vu­je ja­ko mož­né ane­bo ur­či­té okol­nos­ti nez­ná, ne­ví o nich. Slož­ka vol­ní může být též od­stup­ňo­vá­na a vy­jadřuje pa­cha­telův klad­ný vztah k ta­ko­vým okol­nos­tem, kte­ré si lo­gic­ky mu­sí před­sta­vo­vat ales­poň ja­ko mož­né, přičemž sub­jekt může někte­ré okol­nos­ti chtít, případně může být s ur­či­tý­mi okol­nos­tmi sro­zuměn, ane­bo na dru­hou stra­nu ur­či­té okol­nos­ti nech­ce, ne­ní s ni­mi ani sro­zuměn, ne­má k nim klad­ný vol­ní vztah.

33. Pod­le soudů ob­vině­ný čin spá­chal v úmys­lu přímém, o kte­rý se jed­ná pod­le § 15 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, jes­tli­že pa­cha­tel chtěl způso­bem uve­de­ným v tres­tním zá­koně po­ru­šit ne­bo oh­ro­zit zá­jem chráně­ný ta­ko­vým zá­ko­nem. O úmysl přímý tak jde předev­ším v přípa­dech, kdy pa­cha­tel ví jistě, že svým jed­ná­ním po­ru­ší ne­bo oh­ro­zí zá­jem chráně­ný ta­ko­vým zá­ko­nem, to zna­me­ná, že pak nemůže ta­ko­vý vý­sle­dek své­ho jed­ná­ní nech­tít (vědo­mí jis­to­ty a chtění). Dá­le jde o úmysl přímý, po­kud pa­cha­tel po­va­žu­je za mož­né, že svým jed­ná­ním ta­ko­vé po­ru­še­ní ne­bo oh­ro­že­ní způso­bí, a zá­ro­veň je chce způso­bit (vědo­mí mož­nos­ti a chtění).

34. Vzhle­dem k to­mu, že ob­vině­ný ná­mit­ka­mi pro­ti zá­věrům soudů o je­ho úmysl­ném za­vinění vy­tý­kal zej­mé­na to, že z vý­ro­ko­vé vě­ty roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně ne­vyp­lý­vá ta­ko­vá sku­teč­nost, kte­rá by svědči­la o tom, že jed­nal s úmys­lem se obo­ha­tit a že poš­ko­ze­ný byl s reál­nou kup­ní ce­nou sro­zuměn, je vhod­né uvést, že před­pok­la­dem práv­ní­ho zá­věru o formě za­vinění jsou vždy ná­le­ži­tá skut­ko­vá zjištění tý­ka­jí­cí se obou uve­de­ných slo­žek, na nichž je za­vinění za­lo­že­no, a to ve vzta­hu ke všem roz­hod­ným okol­nos­tem, kte­ré mu­sí být za­viněním kry­ty. Zá­věr o za­vinění pa­cha­te­le mu­sí být vždy pro­ká­za­ný vý­sled­ky do­ka­zo­vá­ní a mu­sí z nich lo­gic­ky vy­ply­nout [srov. sta­no­vis­ko Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 30. 11. 1970, sp. zn. Tpj 2/70 (uveřejněno ve Sbír­ce soud­ních roz­hod­nu­tí a sta­no­vi­sek Nej­vyš­ší­ho sou­du pod č. 19/1971). Při zjiš­ťo­vá­ní okol­nos­tí, kte­ré ma­jí vý­znam pro zá­věr o za­vinění, ne­ní mož­né předem přik­lá­dat zvláš­tní vý­znam žá­dné­mu důkaz­ní­mu prostřed­ku, ale je třeba na něj usu­zo­vat ze všech kon­krét­ních okol­nos­tí, za kte­rých byl čin spá­chán, a ze všech důkazů vý­znam­ných z to­ho­to hle­dis­ka. [srov. roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 27. 4. 1972, sp. zn. 2 Tzf 1/72 (uveřejně­ný ve Sbír­ce soud­ních roz­hod­nu­tí a sta­no­vi­sek Nej­vyš­ší­ho sou­du pod č. 60/1972-IV.)].

35. Po­sou­dí-li se v pro­jed­ná­va­né věci sou­dy učiněná skut­ko­vá zjištění z hle­dis­ka je­jich dos­ta­teč­nos­ti ja­ko skut­ko­vé­ho pod­kla­du, jsou v nich ob­sa­že­ny všech­ny roz­hod­né sku­teč­nos­ti. Zej­mé­na je v nich vý­slovně zdůrazněno, že ve smlouvě o re­zer­va­ci č. R/K 302 ob­vině­ný „úmyslně uvedl nep­rav­di­vou kup­ní ce­nu by­tu ve vý­ši 1.300.000 Kč, ač­ko­liv správ­nou kup­ní ce­nu by­tu znal a věděl, že kup­ní ce­na by­tu či­ní k to­mu­to dni 1.172.442 Kč, což poš­ko­ze­né­mu úmyslně nesdělil“. Uve­de­no je i to, že ob­vině­ný „dne 9. 12. 2014 … instruo­val poš­ko­ze­né­ho … tak, aby jed­nak uh­ra­dil ban­kov­ním převo­dem v pl­né vý­ši kup­ní ce­nu předmětné­ho by­tu na účet spo­leč­nos­ti NKRD, a jed­nak zby­lou čás­tku ve vý­ši 147.918 Kč uh­ra­dil ve prospěch ji­né­ho úč­tu, kdy pla­teb­ní úda­je sdělil Čes­ké spořitelně, a. s., ob­vině­ný.“. Za roz­hod­né je třeba po­va­žo­vat ta­ké to, že poš­ko­ze­ný fi­nan­ční čás­tku pod­le instruk­cí ob­viněné­ho za­slal „ze své­ho úč­tu ve prospěch ob­viněným uve­de­né­ho úč­tu, jed­na­lo se však o účet přítel­kyně ob­viněné­ho…, kte­rá nás­ledně za­sla­né fi­nan­ční prostřed­ky ob­viněné­mu v čás­ti přepos­la­la na je­ho účet a v čás­ti předa­la v ho­to­vos­ti, a ob­vině­ný ty­to fi­nan­ční prostřed­ky užil pro svou potřebu, …“.

36. Tak­to vy­jádřená skut­ko­vá zjištění spl­ňu­jí sho­ra naz­na­če­né po­ža­dav­ky, pro­to­že z nich lo­gic­ky vy­plý­va­jí a za­hr­nu­jí všech­ny zna­ky cha­rak­te­ri­zu­jí­cí vnitřní vztah ob­viněné­ho k jed­not­li­vým znakům skut­ko­vé pod­sta­ty přeči­nu pod­le § 209 od­st. 1, 3 tr. zá­ko­ní­ku. Pro úpl­nost lze jen do­dat, že z pop­sa­ných skut­ko­vých okol­nos­tí vy­plý­vá, že jed­ná­ní ob­viněné­ho by­lo cí­le­né od po­čát­ku, kdy na­vo­dil v poš­ko­ze­ném do­jem, že cel­ko­vá ce­na by­tu bu­de 1.300.000 Kč, jak uvedl do re­zer­vač­ní smlou­vy. Byl si vědom s oh­le­dem na cho­vá­ní poš­ko­ze­né­ho je­ho vel­ké­ho zá­jmu o kou­pi by­tu v co nej­krat­ší době, ne­boť čas­to ob­viněné­ho navštěvo­val v kan­ce­láři a na byt se ho vy­ptá­val. Poš­ko­ze­ný měl dos­ta­tek peněz k okam­ži­té­mu uh­ra­ze­ní ce­lé kup­ní ce­ny by­tu (i ce­ny, kte­rou ob­vině­ný za­nesl do re­zer­vač­ní smlou­vy). Když nás­ledně ob­vině­ný s poš­ko­ze­ným uzavřel kup­ní smlou­vu se správně uve­de­nou ce­nou, v ban­ce „před­vypl­nil“ poš­ko­ze­né­mu dok­la­dy k za­pla­ce­ní, přičemž na je­den uvedl čás­tku shod­nou s čás­tkou uve­de­nou v před­tím uzavřené kup­ní smlouvě, te­dy 1.152.082 Kč, a na dru­hou čás­tku ve vý­ši 147.918 Kč, jež nás­ledně předal poš­ko­ze­né­mu k prop­la­ce­ní ve prospěch roz­díl­ných účtů, z nichž je­den byl jen v je­ho prospěch. Když za poš­ko­ze­né­ho na­dep­sal nut­né do­ku­men­ty tak, aby čás­tky ve svém souč­tu či­ni­ly 1.300.000 Kč a aby men­ší z nich, na kte­rou neměl ná­rok on ani je­ho přítel­kyně P. D., na je­jíž účet by­la zmíněná čás­tka za­slá­na, rovněž jed­nal chtěně se zá­měrem od poš­ko­ze­né­ho předmětnou čás­tku vy­lá­kat. Na­víc poš­ko­ze­né­ho na­vedl k uve­de­né tran­sak­ci ve stej­nou chví­li, kdy hra­dil kup­ní ce­nu by­tu. Vy­užil tak omy­lu poš­ko­ze­né­ho, kte­ré­mu své zá­měry neu­vedl (viz stra­na 17 a 18 roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně)].

37. O za­vinění v přímém úmys­lu ve smys­lu § 15 od­st. 1 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku svědčí i dal­ší sou­dy zjištěné sku­teč­nos­ti, mi­mo ji­né i to, že re­zer­vač­ní smlou­vu řádně ne­do­ru­čil op­rávněným oso­bám. Správně již reali­zo­val kup­ní smlou­vu, do kte­ré vnesl od­po­ví­da­jí­cí kup­ní ce­nu, a tu­to smlou­vu firmě pos­kytl, aby vše pro­bí­ha­lo z poh­le­du spo­leč­nos­ti v pořád­ku do té mí­ry, že nik­do ze spo­leč­nos­ti ne­bu­de kon­tro­lo­vat le­gi­ti­mi­tu pos­tu­pu. Rovněž by­lo dos­ta­tečně i ob­jasněno, že ob­vině­ný věděl, že ne­má žá­dný ná­rok na jím tvr­ze­nou „pro­vi­zi za pro­dej by­tu“, věděl ta­ké, že me­zi ním a poš­ko­ze­ným ne­doš­lo k žá­dné do­hodě o pos­kyt­nu­tí nad­stan­dar­dních slu­žeb, kte­ré měl pod­le své­ho nadříze­né­ho pos­ky­to­vat bez­úp­latně, a to i po zreali­zo­va­ném pro­de­ji by­tu, ne­boť se ja­ko za­městna­nec měl cho­vat pro­klien­tsky, jak měl v po­pi­su prá­ce, což by­lo pok­ry­to v je­ho stan­dar­dní za­městna­nec­ké měsíč­ní vý­platě. Z vý­sledků pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní pro­to ze všech uve­de­ných důvodů vy­ply­nu­lo, že je­ho jed­ná­ní směřova­lo k úmysl­né­mu obo­ha­ce­ní se na úkor poš­ko­ze­né­ho.

38. Pro­to­že se oba sou­dy otáz­kou za­vinění ob­viněné­ho za­bý­va­ly, Nej­vyš­ší soud je­jich zá­věry po­va­žo­val za správ­né a s pod­mín­ka­mi § 15 od­st. 1 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku.

39. Nej­vyš­ší soud na zá­kladě všech těchto úvah a zá­věrů shle­dal vý­hra­dy ob­viněné­ho pro­ti sub­jek­tiv­ní strán­ce za nedůvod­né.

VIII. Zá­věr


40. Vzhle­dem k to­mu, že z ob­sa­hu přez­kou­má­va­ných roz­hod­nu­tí i připo­je­né­ho spi­so­vé­ho ma­te­riá­lu vy­ply­nu­ly všech­ny roz­hod­né skut­ko­vé okol­nos­ti a že na nich vy­jádřené práv­ní ná­zo­ry ko­res­pon­du­jí se vše­mi zna­ky skut­ko­vé pod­sta­ty přeči­nu pod­vo­du pod­le § 209 od­st. 1, 3 tr. zá­ko­ní­ku, Nej­vyš­ší soud shle­dal, že na­pa­de­ná roz­hod­nu­tí netr­pí vy­tý­ka­ný­mi va­da­mi. Pro­to­že ten­to zá­věr mohl uči­nit na zá­kladě na­pa­de­ných roz­hod­nu­tí a přís­luš­né­ho spi­su, z nichž je patr­né, že na­pa­de­ná roz­hod­nu­tí ani jim před­chá­ze­jí­cí říze­ní ne­ní za­tí­že­no vy­tý­ka­ný­mi va­da­mi, do­vo­lá­ní ob­viněné­ho ja­ko zjevně neo­pod­statněné pod­le § 265i od­st. 1 písm. e) tr. ř. od­mítl.

Pou­če­ní: Pro­ti roz­hod­nu­tí o do­vo­lá­ní ne­ní s vý­jim­kou ob­no­vy říze­ní op­rav­ný prostředek přípust­ný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 27. 2. 2018

JUDr. Mi­la­da Šáma­lo­vá před­sed­kyně se­ná­tu



 

Facebook diskusia

 

Najčítanejšie články

Zákonnosť dôkazov a procesu dokazovania trestných činov s drogovým prvkom (z pohľadu obhajoby)

 cie­ľom člán­ku bo­lo pou­ká­zať na ma­név­ro­va­cí pries­tor ob­ha­jo­by pri vý­ko­ne ob­ha­jo­by osôb ob­vi­ne­ných z tres­tných či­nov naj­mä s dro­go­vým pr­vkom.

 
Daňové trestné činy - niektoré aplikačné problémy

 vý­ťah z pred­náš­ky us­ku­toč­ne­nej dňa 09.05.2013 v Om­še­ní

 
Ekonomická trestná činnosť a trestné činy proti mene

 Autor: JUDr. Pe­ter Šam­ko, sud­ca Ok­res­né­ho sú­du v Pe­zin­ku

vý­ťah z pred­náš­ky us­ku­toč­ne­nej dňa 03.05.2011 - 04.05.2011 v Om­še­ní

 
   
 
Mapa stránky   |   O nás   |   Kontakt Powered by Cyclone3 XUL CMS of Comsultia