Vydanie príkazu na odpočúvanie nie je možné odôvodniť špekulatívnou konštrukciou vedenou tzv. užitočným zámerom

Úvod­ná poz­nám­ka – JUDr. Pe­ter Šam­ko

Naj­vyš­ší súd Čes­kej re­pub­li­ky v niž­šie uve­de­nom roz­hod­nu­tí sp. zn. 4Pzo/9/2020 zo dňa 27.05.2020 po­su­dzo­val zá­kon­nosť prí­ka­zov na od­po­čú­va­nie a zá­znam te­le­ko­mu­ni­kač­nej pre­vádz­ky, kto­ré bo­li vy­da­né v po­mer­ne zná­mej kau­ze, v kto­rej bo­la tres­tne stí­ha­ná Mgr. Ja­na Na­gyo­vá (nes­kôr Ne­ča­so­vá), bý­va­lá vr­chná ria­di­teľ­ka Sek­cie ka­bi­ne­tu pred­se­du vlá­dy ČR. Naj­vyš­ší súd ČR dos­pel k zá­ve­ru, že vy­da­né prí­ka­zy na od­po­čú­va­nie vy­ššie uve­de­nej navr­ho­va­teľ­ky bo­li ne­zá­kon­né.

Od­ôvod­ne­nie niž­šie uve­de­né­ho roz­hod­nu­tia naj­vy­šie­ho sú­du mô­že byť pod­net­né aj v práv­nych pod­mien­kach SR, na­koľ­ko aj slo­ven­ské us­ta­no­ve­nie § 115 ods. 1 Tr. por. umož­ňu­je vy­dať prí­kaz na od­po­čú­va­nie a zá­znam te­le­ko­mu­ni­kač­nej pre­vádz­ky iba vte­dy, ak mož­no dô­vod­ne pred­pok­la­dať, že bu­dú zis­te­né sku­toč­nos­ti vý­znam­né pre tres­tné ko­na­nie, pri­čom prí­kaz mož­no vy­dať iba vte­dy, ak ne­mož­no sle­do­va­ný účel do­siah­nuť inak ale­bo ak by bo­lo je­ho do­siah­nu­tie iným spô­so­bom pod­stat­ne sťa­že­né. Rov­na­ko aj v práv­nych pod­mien­kach SR pla­tí, že pod­kla­dom pre vy­da­nie prí­ka­zu mu­sí byť mi­ni­mál­ne dos­ta­toč­ne od­ôvod­ne­ný zá­ver, že mo­hol byť spá­cha­ný trest­ný čin vy­me­dze­ný v us­ta­no­ve­ní § 115 ods. 1 Tr. por. a ten­to zá­ver by mal vy­chá­dzať z už vy­ko­na­né­ho ur­či­té­ho do­ka­zo­va­nia.

Uve­de­né roz­hod­nu­tie Naj­vyš­šie­ho sú­du ČR je pre práv­ne po­me­ry v SR za­ují­ma­vým aj v tom, že bo­lo vy­da­né v oso­bit­nom pries­kum­nom ko­na­ní, v kto­rom sa nep­res­kú­ma­va me­ri­tór­ne roz­hod­nu­tie vo ve­ci, ale len zá­kon­nosť prí­ka­zu na od­po­čú­va­nie a zá­znam te­le­ko­mu­ni­kač­nej čin­nos­ti. Ta­ký­to oso­bit­ný spô­sob ko­na­nia poz­ná aj slo­ven­ský Trest­ný po­ria­dok, kto­rý v us­ta­no­ve­ní § 362f Tr. por. a nasl. up­ra­vu­je ko­na­nie o pres­kú­ma­ní zá­kon­nos­ti prí­ka­zu na od­po­čú­va­nie a zá­znam te­le­ko­mu­ni­kač­nej pre­vádz­ky a prí­ka­zu na zis­te­nie a ozná­me­nie úda­jov o te­le­ko­mu­ni­kač­nej pre­vádz­ke. Ta­ké­to ko­na­nie pred naj­vyš­ším sú­dom mô­žu ini­cio­vať iba oso­by uve­de­né v § 115 ods. 9 a v § 116 ods. 4 Tr. por. Aké účin­ky má mať roz­hod­nu­tie naj­vyš­šie­ho sú­du, kto­rým bo­lo vy­slo­ve­né po­ru­še­nie zá­ko­na pri vy­da­ní, či vy­ko­na­ní prí­ka­zu na cel­ko­vú zá­kon­nosť ve­de­né­ho tres­tné­ho ko­na­nia, či na me­ri­tór­ne roz­hod­nu­tie vy­da­né vo ve­ci je po­mer­ne spor­né, pri­čom v ČR sa oča­ká­va, že prá­ve v prí­pa­de bý­va­lej vr­chnej ria­di­teľ­ky Sek­cie ka­bi­ne­tu pred­se­du vlá­dy ČR dá aj na tú­to otáz­ku od­po­veď naj­vyš­ší súd, na­koľ­ko bu­de vo ve­ci roz­ho­do­vať v do­vo­la­com ko­na­ní.

Za nos­né úva­hy naj­vyš­šie­ho sú­du mož­no ozna­čiť nas­le­du­jú­ce pa­sá­že od­ôvod­ne­nia:

Příkaz k od­pos­le­chu a zá­zna­mu te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu může být vy­dán jen v řádně za­há­je­ném tres­tním říze­ní pro zá­ko­nem kva­li­fi­ko­va­nou tres­tnou čin­nost. Nej­vyš­ší soud si je sa­mozřejmě vědom to­ho, že ra­ná fá­ze tres­tní­ho říze­ní, ja­kou prověřová­ní je, slou­ží k ob­jasnění a prověřová­ní sku­teč­nos­tí důvodně nasvědču­jí­cích to­mu, že byl spá­chán trest­ný čin. Tres­tná čin­nost v tom­to sta­diu ne­mu­sí (a ani nemůže) být pro­ká­zá­na v ta­ko­vé míře ja­ko v dal­ších fá­zích tres­tní­ho říze­ní. Na dru­hou stra­nu, po­kud je říze­ní ve­de­no pou­ze na zá­kladě důvod­né­ho po­dezření, mu­sí být v od­ůvodnění příka­zu k od­pos­le­chu a zá­zna­mu te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu vy­lo­že­no, o ja­ké in­di­cie se ta­ko­vý zá­věr opí­rá, resp. příkaz mu­sí být pod­lo­žen re­le­van­tní­mi in­di­cie­mi, z nichž lze do­vo­dit důvod­né po­dezření ze spá­chá­ní da­né­ho tres­tné­ho či­nu, pro nějž se říze­ní ve­de. Zá­ro­veň mu­sí být ales­poň v mi­ni­mál­ní míře uve­de­no, ja­ké sku­teč­nos­ti vý­znam­né pro tres­tní říze­ní ma­jí být zjiště­ny, a z če­ho je to vy­vo­zo­vá­no (ná­lez Ústav­ní­ho sou­du ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. II. ÚS 615/06).

V té­to sou­vis­los­ti je třeba připo­me­nout zá­sa­du tý­ka­jí­cí se nařizo­vá­ní od­pos­lechů a vy­slo­ve­nou Nej­vyš­ším sou­dem, a si­ce že ne­ní přípus­tné, aby tepr­ve na zá­kladě a prostřed­nic­tvím po­vo­le­né­ho od­pos­le­chu by­ly zís­ká­vá­ny in­for­ma­ce o tom, zda se od­pos­louchá­va­ná oso­ba do­pus­ti­la proti­práv­ní­ho jed­ná­ní. Ta­ko­vý poz­na­tek mu­sí vy­dá­ní příka­zu k od­pos­le­chu před­chá­zet, přičemž je třeba, aby byl va­lid­ní, což zna­me­ná, že mu­sí po­chá­zet ze spo­leh­li­vé­ho zdro­je a mu­sí být dos­ta­tečně přesvědči­vý. V žá­dném případě se nemůže jed­nat o pou­hou spe­ku­la­tiv­ní konstruk­ci, byť ve­de­nou tzv. „uži­teč­ným zá­měrem.“ Je to­mu tak zej­mé­na pro­to, že příkaz k od­pos­le­chu a zá­zna­mu te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu pod­le § 88 tr. ř. před­sta­vu­je vý­raz­ný a ci­tel­ný zá­sah do prá­va na ochra­nu souk­ro­mí. Pro­to je nez­byt­né tr­vat na tom, aby or­gá­ny čin­né v příp­rav­ném říze­ní (včetně soud­ce), důsledně res­pek­to­va­ly zá­kon­né pod­mín­ky pro vy­dá­ní příka­zu a po­ža­dav­ky na je­ho od­ůvodnění (srov. např. us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 4 Pzo 14/2016 či us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 4 Pzo 14/2018).


US­NE­SENÍ

Nej­vyš­ší soud pro­jed­nal v ne­veřej­ném za­se­dá­ní ko­na­ném dne 27. 5. 2020 návrh J. N., nar. XY, by­tem XY, na přez­kou­má­ní zá­kon­nos­ti příka­zu k od­pos­le­chu a zá­zna­mu te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu vy­da­né­ho Ok­res­ním sou­dem v Os­travě dne 5. 9. 2012, sp. zn. 0 Nt 5908/2012/V (V 269/2012) a příkazů k prod­lou­že­ní do­by tr­vá­ní od­pos­le­chu a zá­zna­mu te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu vy­da­ných Kraj­ským sou­dem v Os­travě dne 4. 1. 2013, sp. zn. 5 Nt 857/2012 (V 62-2/2012) a dne 3. 5. 2013, sp. zn. 5 Nt 820/2013 (V 24-2/2013), v tres­tní věci ve­de­né u Ob­vod­ní­ho sou­du pro Pra­hu 1 pod sp. zn. 3 T 35/2014, a pod­le § 314m od­st. 1 tr. ř. roz­hodl tak­to:

Příka­zem k od­pos­le­chu a zá­zna­mu te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu vy­da­ným soud­ky­ní Ok­res­ní­ho sou­du v Os­travě dne 5. 9. 2012, sp. zn. 0 Nt 5908/2012/V (V 269/2012), zá­kon byl po­ru­šen v čás­ti tý­ka­jí­cí se navr­ho­va­tel­ky.

Příka­zem k prod­lou­že­ní do­by tr­vá­ní od­pos­le­chu a zá­zna­mu te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu vy­da­ným soud­ky­ní Kraj­ské­ho sou­du v Os­travě dne 4. 1. 2013, sp. zn. 5 Nt 857/2012 (V 62-2/2012) zá­kon byl po­ru­šen, v čás­ti tý­ka­jí­cí se navr­ho­va­tel­ky.

Příka­zem k prod­lou­že­ní do­by tr­vá­ní od­pos­le­chu a zá­zna­mu te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu vy­da­ným soud­ky­ní Kraj­ské­ho sou­du v Os­travě dne 3. 5. 2013, sp. zn. 5 Nt 820/2013 (V 24-2/2013), zá­kon byl po­ru­šen.

Od­ůvodnění:

Dne 29. 11. 2019 byl Nej­vyš­ší­mu sou­du do­ru­čen návrh J. N. (dá­le ta­ké jen „navr­ho­va­tel­ka“) na přez­kou­má­ní zá­kon­nos­ti příka­zu k od­pos­le­chu a zá­zna­mu te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu vy­da­né­ho Ok­res­ním sou­dem v Os­travě dne 5. 9. 2012, sp. zn. 0 Nt 5908/2012/V (V 269/2012) a příkazů k prod­lou­že­ní do­by tr­vá­ní od­pos­le­chu a zá­zna­mu te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu vy­da­ných Kraj­ským sou­dem v Os­travě dne 4. 1. 2013, sp. zn. 5 Nt 857/2012 (V 62-2/2012) a dne 3. 5. 2013, sp. zn. 5 Nt 820/2013 (V 24-2/2013). In­for­ma­ce o naříze­ném od­pos­le­chu a zá­zna­mu te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu by­la navr­ho­va­tel­ce Ob­vod­ním sou­dem pro Pra­hu 1 do­ru­če­na dne 24. 6. 2019.

Navr­ho­va­tel­ka uved­la, že vý­še ci­to­va­né příka­zy nespl­ňu­jí zá­ko­nem a ju­di­ka­tu­rou před­pok­lá­da­né ná­le­ži­tos­ti, když žá­dný z nich ne­ní ná­le­ži­tým a zá­ko­nem před­pok­lá­da­ným způso­bem od­ůvodněn. Již v pr­vot­ním příka­zu ze dne 5. 9. 2012 ne­ní zdůvodněna neod­klad­nost úko­nu, roz­hodně ne po ma­te­riál­ní, resp. věcné strán­ce. Nez­byt­nost da­ný úkon pro­vést ne­by­la patr­ná ani z přís­luš­né­ho spi­so­vé­ho ma­te­riá­lu. Pod­le navr­ho­va­tel­ky přitom ab­sen­ce řád­né­ho zdůvodnění neod­klad­nos­ti či neo­pa­ko­va­tel­nos­ti úko­nu před­sta­vu­je po­ru­še­ní zá­klad­ní­ho prá­va dot­če­ných osob. V žá­dném případě ne­ní ús­tavněprávně ak­cep­to­va­tel­né, aby byl soud­ní přez­kum, a v důsled­ku to­ho ochra­na zá­klad­ních práv a svo­bod, pou­ze pau­šál­ní, ja­ko to­mu by­lo v je­jí věci. Za ta­ko­vé si­tua­ce je to­tiž pos­tup soudů pou­hou ztěžu­jí­cí for­ma­li­tou pro stát­ní­ho zá­stup­ce, ni­ko­liv však ga­ran­tem zá­klad­ních práv a svo­bod. Vzhle­dem k to­mu, že se na­víc v je­jí věci vůbec ne­jed­na­lo o neod­klad­ný ne­bo neo­pa­ko­va­tel­ný úkon, je navr­ho­va­tel­ka přesvědče­na, že předmět­ný od­pos­lech byl pořízen v roz­po­ru se zá­ko­nem a ta­ké v roz­po­ru s vý­kla­do­vý­mi pra­vid­ly us­tá­le­né roz­ho­do­va­cí praxe Ústav­ní­ho sou­du.

Navr­ho­va­tel­ka nás­ledně uved­la, že i kdy­by zce­la hypo­te­tic­ky ak­cep­to­va­la, že da­ný od­pos­lech, resp. úkon, spl­ňo­val pod­mín­ky neod­klad­né­ho úko­nu, tak stejně od­ůvodnění předmětné­ho příka­zu nespl­ňu­je všech­na nez­byt­ná zá­kon­ná kri­té­ria uve­de­ná v § 88 tr. ř. Stejně tak příka­zy k prod­lou­že­ní do­by tr­vá­ní od­pos­le­chu a zá­zna­mu te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu. Svůj ná­zor opře­la o ná­lez Ústav­ní­ho sou­du ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. II. ÚS 615/06, v němž je zdůrazněna po­vin­nost soudů po­vo­le­ní od­pos­lechů řádně od­ůvod­nit a dodr­žet veš­ke­ré for­mál­ní i ma­te­riál­ní ná­le­ži­tos­ti ta­ko­vé­ho naříze­ní, a to právě s oh­le­dem k zá­važ­nos­ti zá­sa­hu do zá­klad­ních práv od­pos­louchá­va­ných osob.

Navr­ho­va­tel­ka na­mí­ta­la, že v předmětných příka­zech nej­sou uve­de­ny kon­krét­ní sku­teč­nos­ti, z nichž by vy­plý­va­lo důvod­né po­dezření, že se do­pouště­la tres­tné čin­nos­ti. V da­né době neexis­to­va­ly a stá­le neexis­tu­jí ja­ké­ko­liv kon­krét­ní důka­zy svědčí­cí pro zá­věr, že mě­la být za­po­je­na do tres­tné čin­nos­ti ji­ných osob, když us­ku­teč­ňo­va­la te­le­fo­nic­kou ko­mu­ni­ka­ci s jed­ním z po­dezřelých. Ta­ko­vé úva­hy, na nichž sou­dy za­klá­da­ly svá roz­hod­nu­tí, ne­ma­jí žá­dný ma­te­riál­ní pod­klad a pro vy­dá­ní ta­ko­vé­ho dru­hu roz­hod­nu­tí jistě ne­pos­ta­ču­jí.

Z předmětných příkazů ne­ní pod­le navr­ho­va­tel­ky zřej­mé ani to, zda se sou­dy za­bý­va­ly sub­si­dia­ri­tou to­ho­to za­jiš­ťo­va­cí­ho prostřed­ku. Žá­dný ze soudů to­tiž neu­vedl, z ja­kých důvodů ne­by­lo mož­né sle­do­va­né­ho úče­lu do­sáh­nout ji­ným způso­bem, ne­bo proč by by­lo do­sa­že­ní úče­lu tres­tní­ho říze­ní pod­statně ztí­že­né. Ne­by­la zdůvodněna ani do­ba tr­vá­ní naříze­né­ho od­pos­le­chu a zá­zna­mu te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu. V té­to sou­vis­los­ti ci­to­va­la z roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 4 Pzo 13/2016.

Zá­věrem zdůraz­ni­la, že příka­zy vy­da­né Kraj­ským sou­dem v Os­travě k prod­lou­že­ní do­by tr­vá­ní od­pos­le­chu a zá­zna­mu te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu by­ly ne­zá­kon­né už jen vzhle­dem ke zce­la zjev­né ne­zá­kon­nos­ti pr­vot­ní­ho příka­zu vy­da­né­ho Ok­res­ním sou­dem v Os­travě dne 5. 9. 2012, sp. zn. 0 Nt 5908/2012/V (V 269/2012). V té­to sou­vis­los­ti od­ká­za­la na us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 6 Tz 3/2017.

Ze všech důvodů v je­jím návr­hu uve­de­ných pro­to navr­ho­va­tel­ka navrh­la, aby Nej­vyš­ší soud roz­hodl, že předmětné vý­še ci­to­va­né příka­zy by­ly vy­dá­ny v roz­po­ru se zá­ko­nem.

Nej­vyš­ší soud se nejpr­ve za­bý­val otáz­kou, zda jsou v da­ném případě naplně­ny pod­mín­ky pro přez­kou­má­ní zá­kon­nos­ti příka­zu k od­pos­le­chu a zá­zna­mu te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu.

Pod­le us­ta­no­ve­ní § 314l od­st. 1 tr. ř. na návrh oso­by uve­de­né v § 88 od­st. 8 tr. ř. Nej­vyš­ší soud v ne­veřej­ném za­se­dá­ní přez­kou­má zá­kon­nost příka­zu k od­pos­le­chu a zá­zna­mu te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu.

Pod­le us­ta­no­ve­ní § 88 od­st. 8 tr. ř. může ta­ko­vý návrh Nej­vyš­ší­mu sou­du po­dat oso­ba uve­de­ná v § 88 od­st. 2 tr. ř., a to do 6 měsíců ode dne, kdy jí by­la do­ru­če­na in­for­ma­ce o vy­dá­ní příka­zu k od­pos­le­chu a zá­zna­mu te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu.

V po­su­zo­va­ném případě je třeba kon­sta­to­vat, že navr­ho­va­tel­ka J. N. je pod­le vý­še ci­to­va­ných us­ta­no­ve­ní tres­tní­ho řádu oso­bou op­rávněnou po­dat předmětnou žá­dost u Nej­vyš­ší­ho sou­du, ne­boť by­la oso­bou od­pos­louchá­va­nou, by­la jí pos­kyt­nu­ta in­for­ma­ce ve smys­lu § 88 od­st. 8 tr. ř. a je­jí žá­dost by­la po­dá­na v zá­kon­né lhůtě.

Z ob­sa­hu spi­so­vé­ho ma­te­riá­lu je zjev­né, že předmět­ný příkaz k od­pos­le­chu a zá­zna­mu te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu vy­da­ný Ok­res­ním sou­dem v Os­travě dne 5. 9. 2012, sp. zn. 0 Nt 5908/2012/V (V 269/2012), byl vy­dán na návrh stát­ní­ho zá­stup­ce Vr­chní­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství v Olo­mou­ci – po­boč­ky v Os­travě ze dne 4. 9. 2012, sp. zn. V1-140/2012-6 VZN 401/2012 (dá­le ta­ké jen „návrh stát­ní­ho zá­stup­ce“).

Tres­tní říze­ní by­lo za­há­je­no dne 6. 1. 2012, kdy byl Po­li­cií Čes­ké re­pub­li­ky, Útva­rem pro od­ha­lo­vá­ní or­ga­ni­zo­va­né­ho zlo­či­nu, služ­bou kri­mi­nál­ní po­li­cie a vy­šetřová­ní, sep­sán zá­znam o za­há­je­ní úkonů tres­tní­ho říze­ní pod­le § 158 od­st. 3 tr. ř., a to k ob­jasnění a prověření sku­teč­nos­tí důvodně nasvědču­jí­cích to­mu, že byl spá­chán trest­ný čin zneu­ži­tí pra­vo­mo­ci úřed­ní oso­by pod­le § 329 od­st. 1 písm. c) tr. zá­ko­ní­ku, kte­ré­ho se měl do­pus­tit L. G., nar. XY, by­tem XY, ja­ko XY Vr­chní­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství v XY, te­dy ja­ko úřed­ní oso­ba pod­le § 127 od­st. 1 písm. b) tr. zá­ko­ní­ku, spo­lečně s dal­ší­mi v té době neus­ta­no­ve­ný­mi úřed­ní­mi oso­ba­mi, a dá­le tres­tných činů sjed­ná­vá­ní vý­ho­dy při za­dá­vá­ní veřej­né za­káz­ky, při veřej­né soutěži a veřej­né dražbě pod­le § 256 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku a le­ga­li­za­ce vý­nosů z tres­tné čin­nos­ti pod­le § 216 od­st. 1 písm. a), od­st. 3 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku, kte­rých se mě­li do­pus­tit R. J., nar. XY, by­tem XY, T. H., nar. XY, by­tem XY, a dal­ší v té době neus­ta­no­ve­né oso­by, přičemž vý­še uve­de­né oso­by se spo­leč­ným jed­ná­ním mě­ly do­pus­tit zlo­či­nu účas­ti na or­ga­ni­zo­va­né zlo­či­nec­ké sku­pině pod­le § 361 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku.

Nás­ledně byl dne 7. 3. 2012 sep­sán Po­li­cií Čes­ké re­pub­li­ky, Útva­rem pro od­ha­lo­vá­ní or­ga­ni­zo­va­né­ho zlo­či­nu, služ­by kri­mi­nál­ní po­li­cie a vy­šetřová­ní (dá­le ta­ké jen „po­li­cej­ní or­gán“), zá­znam o roz­šíření za­há­je­ní úkonů tres­tní­ho říze­ní, a to pro sku­tek kva­li­fi­ko­va­ný ja­ko trest­ný čin sa­bo­tá­že pod­le § 314 od­st. 1 písm. a), b), od­st. 2 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku, k je­hož spá­chá­ní mělo do­chá­zet tím, že nej­méně od ro­ku 2011 do sou­čas­né do­by (do do­by sep­sá­ní to­ho­to zá­zna­mu o roz­šíření za­há­je­ní úkonů tres­tní­ho říze­ní), v XY i jin­de, L. G. v pos­ta­ve­ní XY Vr­chní­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství v XY, M. M. ja­ko oso­ba nepůso­bí­cí uv­nitř chráněné in­sti­tu­ce, av­šak jed­na­jí­cí pro­ti chráněným zá­jmům, a dal­ší oso­by, ve spo­leč­ném úmys­lu poš­ko­dit ús­tav­ní zříze­ní, všich­ni jed­na­jí­cí ja­ko čle­no­vé or­ga­ni­zo­va­né sku­pi­ny, se cí­leně sna­ží o ov­lád­nu­tí vý­znam­ných po­zic ve státě, a to zej­mé­na na Mi­nis­ter­stvu spra­vedl­nos­ti ČR, Mi­nis­ter­stvu vnit­ra ČR, v sous­tavě stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství, na ve­dou­cích po­zi­cích v Po­li­cii ČR, Ge­ne­rál­ní in­spek­ci bez­peč­nos­tních sborů a případně i v dal­ších in­sti­tu­cích, přičemž tu­to čin­nost vy­ko­ná­va­jí se zá­měrem způso­bit v čin­nos­ti or­gánů mo­ci vý­kon­né, zej­mé­na or­gánů čin­ných v tres­tním říze­ní, po­ru­chu, je­jímž důsled­kem by by­lo ne­fun­go­vá­ní zá­klad­ních prin­cipů de­mok­ra­tic­ké­ho stá­tu, kon­krétně to, aby jim podříze­né a za­vá­za­né oso­by, jež v důsled­ku je­jich čin­nos­ti zís­ka­jí ve­dou­cí pos­ta­ve­ní v chráněných in­sti­tu­cích, nepl­ni­li své po­vin­nos­ti v sou­la­du s práv­ní­mi před­pi­sy a řádně, čímž umož­ní pa­cha­telům zá­važ­né fi­nan­ční kri­mi­na­li­ty, aby ne­by­li trestně pos­ti­že­ni, čímž bu­de zmařeno plnění důle­ži­té­ho úko­lu or­gá­nu veřej­né mo­ci a bez­peč­nos­tní­ho sbo­ru spo­čí­va­jí­cí­ho v tom, aby ty­to or­gá­ny ná­le­žitě zjiš­ťo­va­ly tres­tné či­ny a aby pa­cha­te­lé tres­tných činů by­li pod­le zá­ko­na spra­ved­livě pot­res­tá­ni.

Z návr­hu stát­ní­ho zá­stup­ce Vr­chní­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství v Olo­mou­ci – po­boč­ky v Os­travě ze dne 4. 9. 2012, sp. zn. V1-140/2012-6 VZN 401/2012, po­taž­mo již z podnětu po­li­cej­ní­ho or­gá­nu ze dne 6. 8. 2012, se po­dá­vá, že navr­ho­va­tel­ka by­la v úz­kém te­le­fo­nic­kém i osob­ním kon­tak­tu s oso­ba­mi I. R., T. H., V. R., T. J., D. M., L. G., P. O., A. N., D. V. a dal­ší­mi. Osob­ní jed­ná­ní pro­bí­ha­la přímo v síd­le XY, ale i na dal­ších mís­tech.

Na zá­kladě za­jištěné ko­mu­ni­ka­ce me­zi navr­ho­va­tel­kou a po­dezřelým T. J. byl vy­vo­zen zá­věr, že se svým vli­vem sna­ži­la půso­bit na chod stát­ní sprá­vy. Ak­tiv­ním vy­stu­po­vá­ním a přímým vli­vem ov­liv­ňo­va­la vý­běr „správ­ných“ kan­di­dátů k do­sa­ze­ní na zá­jmo­vé pos­ty stát­ních or­ga­ni­za­cí, fi­rem a in­sti­tu­cí, ale i na or­gá­ny veřej­né mo­ci ja­ko mi­nis­ter­stva, stát­ní za­stu­pi­tel­ství apod. Ty­to kro­ky mě­la či­nit koor­di­no­vaně a v přímé spolu­prá­ci s vý­še vy­jme­no­va­nou sku­pi­nou osob, a to jak k je­jich, tak ke své­mu prospěchu a k pro­sa­ze­ní svých cílů.

Vzhle­dem ke své­mu vý­znam­né­mu pos­ta­ve­ní v nej­vyš­ší sféře stát­ní sprá­vy (XY) půso­bi­la vůči os­tat­ním členům sku­pi­ny ja­ko je­den z vůdčích členů, kdy ve většině „řeše­ných otá­zek“ byl vy­ža­do­ván je­jí před­cho­zí souh­las, popř. ra­da dal­ší­ho pos­tu­pu. K to­mu­to přis­pí­va­la řada ne­zaměni­tel­ných instru­mentů, kte­rý­mi s oh­le­dem na svou fun­kci dis­po­no­va­la (např. pra­vi­delně za­sí­la­né zprá­vy BIS).

V návr­hu stát­ní­ho zá­stup­ce Vr­chní­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství v Olo­mou­ci – po­boč­ky v Os­travě ze dne 4. 9. 2012, sp. zn. V1-140/2012-6 VZN 401/2012, je ta­ké s oh­le­dem na všech­ny sku­teč­nos­ti v něm uve­de­né kon­sta­to­vá­no, že by­lo mož­no důvodně před­pok­lá­dat, že prostřed­nic­tvím od­pos­le­chu a zá­zna­mu te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu bu­dou zís­ká­ny dal­ší sku­teč­nos­ti vý­znam­né pro tres­tní říze­ní. Ten­to úkon byl ozna­čen za úkon neod­klad­ný. Bez je­ho reali­za­ce to­tiž ne­by­lo mož­no skry­tým, uta­je­ným způso­bem do­ku­men­to­vat tres­tnou čin­nost po­dezřelých, zej­mé­na zjis­tit a zto­tož­nit kon­tak­tní oso­by po­dezřelých, za­do­ku­men­to­vat schůzky, a to jed­nak sa­mot­ných po­dezřelých a jed­nak po­dezřelých s dal­ší­mi neus­ta­no­ve­ný­mi oso­ba­mi. Ty­to sku­teč­nos­ti mě­ly přispět k ná­le­ži­té­mu zjištění tres­tné­ho či­nu a je­ho pa­cha­te­le a nes­nes­ly by od­kla­du do do­by, než by by­lo případně za­há­je­no tres­tní stí­há­ní, ne­boť hro­zi­lo ne­bez­pe­čí zni­če­ní důka­zu, případně je­ho zmaření. Sou­časně by­lo stát­ním zá­stup­cem kon­sta­to­vá­no, že úče­lu sle­do­va­né­ho pos­tu­pem pod­le § 88 tr. ř. ne­by­lo mož­no do­sáh­nout ji­ný­mi (méně in­va­ziv­ní­mi) prostřed­ky s oh­le­dem na cha­rak­ter a zá­važ­nost tres­tné čin­nos­ti, a to i s přih­léd­nu­tím k to­mu, že po­dezře­lé oso­by se cho­va­ly vel­mi kon­spi­ra­tivně, ke vzá­jem­né ko­mu­ni­ka­ci vy­uží­va­ly např. šif­ro­vá­ní ob­sa­hu te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu ne­bo vy­uží­va­ly účas­tnic­kých te­le­fon­ních čí­sel třetích osob. Pod­le ná­zo­ru stát­ní­ho zá­stup­ce by­ly přitom tím­to pos­tu­pem res­pek­to­vá­ny zá­klad­ní prin­ci­py ome­zu­jí­cí zá­sa­hy do souk­ro­mí, zej­mé­na z hle­dis­ka zá­sad přiměřenos­ti, sub­si­dia­ri­ty a zdr­žen­li­vos­ti, kte­ré by­lo mož­no vy­vá­žit zá­važ­nos­tí či­nu, pro kte­rý se tres­tní říze­ní ved­lo.

Do od­ůvodnění příka­zu k od­pos­le­chu a zá­zna­mu te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu vy­da­né­ho soud­ky­ní Ok­res­ní­ho sou­du v Os­travě dne 5. 9. 2012, sp. zn. 0 Nt 5908/2012/V (V 269/2012), by­ly přev­za­ty téměř dos­lovně jed­not­li­vé pa­sá­že z návr­hu stát­ní­ho zá­stup­ce, jež jsou uve­de­ny v před­cho­zích od­stav­cích.

V předmětném příka­ze ne­chybělo kon­sta­to­vá­ní, že by­lo ve­de­no tres­tní říze­ní pro tres­tné či­ny uve­de­né v § 88 od­st. 1 tr. ř. Do­ba, na kte­rou byl od­pos­lech a zá­znam te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu po­vo­len, by­la od­ůvodněna tak, že prověřova­ná tres­tná čin­nost je za­lo­že­na na vy­so­ké formě or­ga­ni­zo­va­nos­ti a kon­spi­ra­tiv­nos­ti, tu­díž se da­lo před­pok­lá­dat, že do­bou krat­ší­ho tr­vá­ní naříze­né­ho od­pos­le­chu a zá­zna­mu te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu by ne­by­lo do­sa­že­no sle­do­va­né­ho úče­lu. Ze všech v příka­ze uve­de­ných důvodů soud­ky­ní Ok­res­ní­ho sou­du v Os­travě by­lo shle­dá­no naplnění všech zá­kon­ných pod­mí­nek, na zá­kladě če­hož po­vo­li­la od­pos­lech a zá­znam te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu v úvo­du spe­ci­fi­ko­va­ných účas­tnic­kých čí­sel a je­jich uži­va­telů, a to na do­bu od 5. 9. 2012 do 5. 1. 2013.

Pod­le teh­dy plat­né­ho us­ta­no­ve­ní § 88 od­st. 1 tr. ř. je-li ve­de­no tres­tní říze­ní pro zlo­čin, na kte­rý zá­kon sta­no­ví trest od­ně­tí svo­bo­dy s hor­ní hra­ni­cí tres­tní saz­by nej­méně osm let, pro trest­ný čin ple­ti­chy v in­sol­ven­čním říze­ní pod­le § 226 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku, po­ru­še­ní před­pisů o pra­vid­lech hos­po­dářské soutěže pod­le § 248 od­st. 1 písm. e) a od­st. 2 až 4 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku, sjed­ná­ní vý­ho­dy při za­dá­ní veřej­né za­káz­ky, při veřej­né soutěži a veřej­né dražbě pod­le § 256 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku, ple­ti­chy při za­dá­ní veřej­né za­káz­ky a při veřej­né soutěži pod­le § 257 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku, ple­ti­chy při veřej­né dražbě pod­le § 258 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku, zneu­ži­tí pra­vo­mo­ci úřed­ní oso­by pod­le § 329 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku ne­bo pro ji­ný úmysl­ný trest­ný čin, k je­hož stí­há­ní za­va­zu­je vy­hlá­še­ná me­zi­ná­rod­ní smlou­va, může být vy­dán příkaz k od­pos­le­chu a zá­zna­mu te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu, po­kud lze důvodně před­pok­lá­dat, že jím bu­dou zís­ká­ny vý­znam­né sku­teč­nos­ti pro tres­tní říze­ní a nel­ze-li sle­do­va­né­ho úče­lu do­sáh­nout ji­nak ne­bo by­lo-li by ji­nak je­ho do­sa­že­ní pod­statně ztí­že­né. Od­pos­lech a zá­znam te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu pro­vá­dí pro potřeby všech or­gánů čin­ných v tres­tním říze­ní Po­li­cie Čes­ké re­pub­li­ky. Pro­vádění od­pos­le­chu a zá­zna­mu te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu me­zi ob­háj­cem a ob­viněným je nepřípus­tné. Zjis­tí-li po­li­cej­ní or­gán při od­pos­le­chu a zá­zna­mu te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu, že ob­vině­ný ko­mu­ni­ku­je se svým ob­háj­cem, je po­vi­nen zá­znam od­pos­le­chu bez­od­kladně zni­čit a in­for­ma­ce, kte­ré se v té­to sou­vis­los­ti dozvěděl, ni­jak ne­pou­žít. Pro­to­kol o zni­če­ní zá­zna­mu za­lo­ží do spi­su.

Us­ta­no­ve­ní § 88 od­st. 2 tr. ř. sta­no­ví, že od­pos­lech a zá­znam te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu nařizu­je před­se­da se­ná­tu a v příp­rav­ném říze­ní na návrh stát­ní­ho zá­stup­ce soud­ce v ob­li­ga­tor­ní pí­sem­né po­době. Příkaz k od­pos­le­chu a zá­zna­mu te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu, ja­kož i přís­luš­ný návrh stát­ní­ho zá­stup­ce k je­ho vy­dá­ní přitom mu­sí ob­sa­ho­vat:
- uži­va­tel­skou ad­re­su či za­říze­ní (včetně te­le­fon­ní­ho čís­la),
- oso­bu uži­va­te­le, po­kud je je­jí to­tož­nost zná­ma,
- do­bu, po kte­rou bu­de od­pos­lech a zá­znam te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu pro­váděn, kte­rá nes­mí být del­ší než čtyři měsí­ce,
- úmysl­ný trest­ný čin ve smys­lu § 88 od­st. 1 tr. ř. (včetně případ­né­ho od­ka­zu na vy­hlá­še­nou me­zi­ná­rod­ní smlou­vu, je-li ve­de­no tres­tní říze­ní pro úmysl­ný trest­ný čin, k je­hož stí­há­ní ta­to me­zi­ná­rod­ní smlou­va za­va­zu­je),
- kon­krét­ní skut­ko­vé okol­nos­ti, kte­ré vy­dá­ní to­ho­to příka­zu (včetně do­by je­ho tr­vá­ní) od­ůvod­ňu­jí,
- účel od­pos­le­chu a zá­zna­mu te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu, ja­kož i od­ůvodnění, proč nel­ze sle­do­va­né­ho úče­lu do­sáh­nout ji­nak ne­bo proč by by­lo ji­nak je­ho do­sa­že­ní pod­statně ztí­že­né,
- ve fá­zi před za­há­je­ním tres­tní­ho stí­há­ní rovněž od­ůvodnění neod­klad­nos­ti ne­bo neo­pa­ko­va­tel­nos­ti úko­nu ve smys­lu § 160 od­st. 4 tr. ř. [srov. Šámal, P. a kol. Tres­tní řád I. § 1 až 156. Ko­men­tář. Pra­ha: C. H. Beck, 2012, str. 1196, 1207; Mu­sil. J., Kra­toch­víl, V., Šámal, P. a kol. Kurs tres­tní­ho prá­va. Tres­tní prá­vo pro­ces­ní. Pra­ha: C. H. Beck, 2007, str. 369; Draš­tík, A., Fe­nyk, J. a kol. Tres­tní řád. Ko­men­tář. I. díl (§ 1 až 179h). Pra­ha: Wol­ters Kluwer, a. s., 2017, str. 802-804].

Pro úpl­nost lze uvést, že for­mu­la­cí „nel­ze-li sle­do­va­né­ho úče­lu do­sáh­nout ji­nak ne­bo by­lo-li by ji­nak je­ho do­sa­že­ní pod­statně ztí­že­né“ zá­kon vy­jadřuje v sou­la­du se zá­sa­dou přiměřenos­ti a zdr­žen­li­vos­ti vy­me­ze­nou v § 2 od­st. 4 tr. ř. tzv. sub­si­dia­ri­tu pou­ži­tí od­pos­le­chu a zá­zna­mu te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu. Jde o ome­zu­jí­cí pod­mín­ku naříze­ní od­pos­le­chu a zá­zna­mu te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu na prípa­dy, kdy nel­ze sle­do­va­né­ho úče­lu do­sáh­nout ji­nak ne­bo kdy by by­lo ji­nak je­ho do­sa­že­ní pod­statně ztí­že­né. Při naříze­ní od­pos­le­chu a zá­zna­mu te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu a je­ho vlas­tním pro­vádění mu­sí být te­dy dán ne­jen důvod­ný před­pok­lad, že jím bu­dou zís­ká­ny vý­znam­né sku­teč­nos­ti pro tres­tní říze­ní, ale mu­sí být dos­ta­tečně zvá­že­no, zda zís­ká­ní kon­krét­ních vý­znam­ných sku­teč­nos­tí pro tres­tní říze­ní nel­ze za­jis­tit a do­ka­zo­vat i ji­ný­mi důkaz­ní­mi prostřed­ky uve­de­ný­mi v tres­tním řádu, např. vý­sle­chem ob­viněné­ho, svědků apod.

Příkaz k od­pos­le­chu a zá­zna­mu te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu může být vy­dán jen v řádně za­há­je­ném tres­tním říze­ní pro zá­ko­nem kva­li­fi­ko­va­nou tres­tnou čin­nost. Nej­vyš­ší soud si je sa­mozřejmě vědom to­ho, že ra­ná fá­ze tres­tní­ho říze­ní, ja­kou prověřová­ní je, slou­ží k ob­jasnění a prověřová­ní sku­teč­nos­tí důvodně nasvědču­jí­cích to­mu, že byl spá­chán trest­ný čin. Tres­tná čin­nost v tom­to sta­diu ne­mu­sí (a ani nemůže) být pro­ká­zá­na v ta­ko­vé míře ja­ko v dal­ších fá­zích tres­tní­ho říze­ní. Na dru­hou stra­nu, po­kud je říze­ní ve­de­no pou­ze na zá­kladě důvod­né­ho po­dezření, mu­sí být v od­ůvodnění příka­zu k od­pos­le­chu a zá­zna­mu te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu vy­lo­že­no, o ja­ké in­di­cie se ta­ko­vý zá­věr opí­rá, resp. příkaz mu­sí být pod­lo­žen re­le­van­tní­mi in­di­cie­mi, z nichž lze do­vo­dit důvod­né po­dezření ze spá­chá­ní da­né­ho tres­tné­ho či­nu, pro nějž se říze­ní ve­de. Zá­ro­veň mu­sí být ales­poň v mi­ni­mál­ní míře uve­de­no, ja­ké sku­teč­nos­ti vý­znam­né pro tres­tní říze­ní ma­jí být zjiště­ny, a z če­ho je to vy­vo­zo­vá­no (ná­lez Ústav­ní­ho sou­du ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. II. ÚS 615/06).

V té­to sou­vis­los­ti je třeba připo­me­nout zá­sa­du tý­ka­jí­cí se nařizo­vá­ní od­pos­lechů a vy­slo­ve­nou Nej­vyš­ším sou­dem, a si­ce že ne­ní přípus­tné, aby tepr­ve na zá­kladě a prostřed­nic­tvím po­vo­le­né­ho od­pos­le­chu by­ly zís­ká­vá­ny in­for­ma­ce o tom, zda se od­pos­louchá­va­ná oso­ba do­pus­ti­la proti­práv­ní­ho jed­ná­ní. Ta­ko­vý poz­na­tek mu­sí vy­dá­ní příka­zu k od­pos­le­chu před­chá­zet, přičemž je třeba, aby byl va­lid­ní, což zna­me­ná, že mu­sí po­chá­zet ze spo­leh­li­vé­ho zdro­je a mu­sí být dos­ta­tečně přesvědči­vý. V žá­dném případě se nemůže jed­nat o pou­hou spe­ku­la­tiv­ní konstruk­ci, byť ve­de­nou tzv. „uži­teč­ným zá­měrem.“ Je to­mu tak zej­mé­na pro­to, že příkaz k od­pos­le­chu a zá­zna­mu te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu pod­le § 88 tr. ř. před­sta­vu­je vý­raz­ný a ci­tel­ný zá­sah do prá­va na ochra­nu souk­ro­mí. Pro­to je nez­byt­né tr­vat na tom, aby or­gá­ny čin­né v příp­rav­ném říze­ní (včetně soud­ce), důsledně res­pek­to­va­ly zá­kon­né pod­mín­ky pro vy­dá­ní příka­zu a po­ža­dav­ky na je­ho od­ůvodnění (srov. např. us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 4 Pzo 14/2016 či us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 4 Pzo 14/2018).

K naplnění ná­le­ži­tos­tí a dos­ta­teč­nos­ti od­ůvodnění příka­zu Ok­res­ní­ho sou­du v Os­travě ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. 0 Nt 5908/2012/V (V 269/2012), Nej­vyš­ší soud kon­sta­tu­je nás­le­du­jí­cí. V da­ném příka­zu jsou uve­de­ny uži­va­tel­ské ad­re­sy (te­le­fon­ní čís­la), oso­by je­jich uži­va­telů, do­ba pro­vádění od­pos­le­chu a zá­zna­mu te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu (kte­rá ne­ní del­ší než čtyři měsí­ce), ja­kož i úmysl­ný trest­ný čin ve smys­lu § 88 tr. ř. Je si­ce třeba připus­tit, že tres­tné či­ny, pro něž by­lo za­há­je­no tres­tní říze­ní [s vý­jim­kou tres­tné­ho či­nu le­ga­li­za­ce vý­nosů z tres­tné čin­nos­ti pod­le § 216 od­st. 1 písm. a), od­st. 3 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku], by­ly tres­tný­mi či­ny ve smys­lu § 88 od­st. 1 tr. ř., ve vzta­hu k navr­ho­va­tel­ce však ne­ní z příka­zu sez­na­tel­né, ze spá­chá­ní ja­ké tres­tné čin­nos­ti je ona oso­bou po­dezřelou a jak se mě­la svým jed­ná­ním na je­jím pá­chá­ní po­dí­let, když to­to ne­ní uve­de­no ani v zá­zna­mu o za­há­je­ní úkonů tres­tní­ho říze­ní ze dne 6. 1. 2012, resp. v zá­zna­mu o roz­šíření za­há­je­ní úkonů tres­tní­ho říze­ní ze dne 7. 3. 2012. Ač­ko­liv je návrh stát­ní­ho zá­stup­ce op­ro­ti předmětné­mu příka­zu pod­robněji zdůvodně­ný, předev­ším co se tý­če po­pi­su zjištěných skut­ko­vých okol­nos­tí, nej­sou ani v něm ob­sa­že­ny ta­ko­vé sku­teč­nos­ti, z nichž by by­lo mož­no do­vo­dit důvod­né po­dezření, zda vůbec a ja­kou tres­tnou čin­nost navr­ho­va­tel­ka mě­la pá­chat. Pod­stat­né je, že to však ne­vyp­lý­vá ani z do­lo­že­né­ho důkaz­ní­ho ma­te­riá­lu. Nut­no na tom­to místě po­dot­knout, že návrh stát­ní­ho zá­stup­ce je poměrně nepřeh­ledně a zma­tečně kon­ci­po­va­ný, když k jed­not­li­vým oso­bám, je­jichž od­pos­lech, resp. ji­mi uží­va­ná te­le­fon­ní čís­la, navr­ho­val, by­ly uve­de­ny ur­či­té sku­teč­nos­ti, kte­ré však na se­be ply­nu­le ne­na­va­zo­va­ly a net­voři­ly doh­ro­ma­dy sou­vis­lý, lo­gic­ky pro­po­je­ný ce­lek. To se tý­ká právě čás­ti tý­ka­jí­cí se navr­ho­va­tel­ky. V návr­hu a nás­ledně i v příka­ze na­va­zu­je od­ůvodnění ve vzta­hu k navr­ho­va­tel­ce na část tý­ka­jí­cí se prověřová­ní tres­tné čin­nos­ti ve­de­né pod kry­cím náz­vem „XY“. Mě­la-li se i na té­to tres­tné čin­nos­ti navr­ho­va­tel­ka po­dí­let či ni­ko­liv, to z od­ůvodnění návr­hu ani příka­zu ne­ní zřej­mé, když je­jí jmé­no zde ani ne­fi­gu­ru­je.

V podnětu po­li­cej­ní­ho or­gá­nu, v návr­hu stát­ní­ho zá­stup­ce, a tu­díž ani v příka­ze Ok­res­ní­ho sou­du v Os­travě (test účin­nos­ti tro­jí kon­tro­ly) ne­ní dos­ta­tečně pop­sá­no, ja­ký­mi důka­zy jsou kon­krét­ní skut­ko­vé okol­nos­ti v nich uve­de­né pod­lo­že­ny a zdůvodně­ny. Jes­tli­že je kon­sta­to­vá­no, že mě­la být navr­ho­va­tel­ka v úz­kém te­le­fo­nic­kém i osob­ním kon­tak­tu s oso­ba­mi I. R., T. H., V. R., T. J., D. M., L. G., P. O., A. N., D. V. a dal­ší­mi, pak je k to­mu třeba uvést, že ze spi­so­vé­ho ma­te­riá­lu ne­vyp­lý­vá, že by mě­la být v kon­tak­tu (třeba­že zprostřed­ko­vaně) se vše­mi těmi­to jme­no­va­ný­mi oso­ba­mi, např. s L. G., a to v sou­vis­los­ti s předmětnou tres­tnou čin­nos­tí, na kte­ré se měl po­dí­let mj. ta­ké R. J.

Ne­dos­ta­ču­jí­cí jsou rovněž poz­nat­ky ze za­jištěné ko­mu­ni­ka­ce me­zi navr­ho­va­tel­kou a T. J., kte­ré mě­ly svědčit pro zá­věr, že se mě­la navr­ho­va­tel­ka sna­žit půso­bit na chod stát­ní sprá­vy. By­lo-li tak do­vo­zo­vá­no rovněž na zá­kladě set­ká­ní T. J., A. K., M. K., I. R., D. V. a D. M. ze dne 30. 7. 2012, v je­hož průběhu T. J. kon­tak­to­val navr­ho­va­tel­ku, pak ani ty­to zjištěné sku­teč­nos­ti neodůvod­ňu­jí zá­věr, že by mě­la „svým ak­tiv­ním vy­stu­po­vá­ním ov­liv­ňo­vat vý­běr kan­di­dátů k do­sa­ze­ní na zá­jmo­vé pos­ty stát­ních or­ga­ni­za­cí, fi­rem a in­sti­tu­cí, ale i na or­gá­ny veřej­né mo­ci“, když i z úřed­ní­ho zá­zna­mu ze dne 2. 8. 2012 ply­ne pou­ze to, že T. J. v průběhu to­ho­to set­ká­ní kon­tak­to­val navr­ho­va­tel­ku, se kte­rou spo­lečně řeši­li a značně ne­ga­tivně hod­no­ti­li vznik­lou si­tua­ci oh­ledně již us­ku­tečněné­ho jme­no­vá­ní L. B. do fun­kce vr­chní stát­ní zá­stup­kyně. Z té­to ko­mu­ni­ka­ce ne­vyp­lý­vá, že by jme­no­vá­ní kon­krét­ní oso­by do té­to fun­kce mě­la navr­ho­va­tel­ka „svým ak­tiv­ním jed­ná­ním“ ov­liv­nit.

S oh­le­dem na vý­še uve­de­né je te­dy třeba uzavřít, že z předmětné­ho příka­zu Ok­res­ní­ho sou­du v Os­travě ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. 0 Nt 5908/2012/V (V 269/2012), ne­ní sez­na­tel­né, kte­rý­mi kon­krét­ní­mi skut­ko­vý­mi okol­nos­tmi po­depřený­mi ja­ký­mi in­di­cie­mi mě­la být skut­ko­vá pod­sta­ta kte­ré­ho tres­tné­ho či­nu naplněna, a ja­ký, resp. ja­ké tres­tné či­ny jsou te­dy v jed­ná­ní navr­ho­va­tel­ky spatřová­ny a ja­kým způso­bem se mě­la na je­jich pá­chá­ní po­dí­let, což ne­vyp­lý­vá ani z přilo­že­né­ho důkaz­ní­ho ma­te­riá­lu.

Po kon­sta­to­vá­ní těchto zá­věrů je zce­la ire­le­van­tní se blí­že za­bý­vat splněním dal­ších ná­le­ži­tos­tí příka­zu Ok­res­ní­ho sou­du v Os­travě ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. 0 Nt 5908/2012/V (V 269/2012) ve smys­lu § 88 od­st. 2 tr. ř. I po­kud by ji­nak to­tiž by­lo mož­no po­va­žo­vat for­mál­ní ná­le­ži­tos­ti za splněné, ab­sen­tu­je v něm zce­la zá­sad­ní poz­na­tek a zdůvodnění to­ho, jak mě­la být navr­ho­va­tel­ka J. N. za­po­je­na do tres­tné čin­nos­ti, pro níž by­lo ve­de­no tres­tní říze­ní.

Nej­vyš­ší soud pro­to stran příka­zu k od­pos­le­chu a zá­zna­mu te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu Ok­res­ní­ho sou­du v Os­travě ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. 0 Nt 5908/2012/V (V 269/2012), uza­ví­rá, že ve vzta­hu k navr­ho­va­tel­ce J. N. ne­by­ly splně­ny všech­ny zá­ko­nem po­ža­do­va­né pod­mín­ky k je­ho vy­dá­ní, a neb­yl pro­to vy­dán v sou­la­du se zá­ko­nem.

Z to­ho­to důvo­du se je­ví ta­ké zce­la bez­předmětným přez­kou­má­vat dva v pořadí nás­le­du­jí­cí příka­zy k prod­lou­že­ní do­by tr­vá­ní od­pos­le­chu a zá­zna­mu te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu vy­da­ných Kraj­ským sou­dem v Os­travě dne 4. 1. 2013, sp. zn. 5 Nt 857/2012 (V 62-2/2012), a dne 3. 5. 2013, sp. zn. 5 Nt 820/2013 (V 24-2/2013). Jes­tli­že to­tiž dospěl Nej­vyš­ší soud k zá­věru o ne­zá­kon­nos­ti pr­vot­ní­ho příka­zu, kte­rým byl od­pos­lech a zá­znam te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu po­vo­len, pak již jen z to­ho důvo­du nel­ze shle­dat zá­kon­ný­mi příka­zy prod­lu­žu­jí­cí do­bu tr­vá­ní od­pos­le­chu a zá­zna­mu te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu (us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 25. 10. 2018, sp. zn. 4 Pzo 13/2018).

Vzhle­dem ke sho­ra již kon­sta­to­va­ným obec­ným vý­cho­diskům Nej­vyš­ší soud do­dá­vá, že k roz­šíření za­há­je­ní úkonů tres­tní­ho říze­ní k ob­jasnění a prověření sku­teč­nos­tí důvodně nasvědču­jí­cích to­mu, že byl spá­chán trest­ný čin zneu­ži­tí pra­vo­mo­ci úřed­ní oso­by pod­le § 329 od­st. 1 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku ve formě or­ga­ni­zá­tor­ství pod­le § 24 od­st. 1 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku, kte­ré­ho se moh­la do­pus­tit navr­ho­va­tel­ka J. N., a dá­le zlo­či­nu oh­ro­že­ní uta­jo­va­né in­for­ma­ce pod­le § 317 od­st. 1, 2 písm. b), c) tr. zá­ko­ní­ku, kte­ré­ho se moh­la do­pus­tit mi­mo ji­ných ta­ké navr­ho­va­tel­ka, doš­lo dne 28. 11. 2012. V da­né věci te­dy by­ly poz­nat­ky, jež ved­ly k roz­šíření za­há­je­ní úkonů tres­tní­ho říze­ní, zís­ká­ny až na zá­kladě po­vo­le­né­ho od­pos­le­chu a zá­zna­mu te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu příka­zem Ok­res­ní­ho sou­du v Os­travě ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. 0 Nt 5908/2012/V (V 269/2012), kte­rý neb­yl vy­dán v sou­la­du se zá­ko­nem. Jed­na­lo se o „no­vou“ tres­tnou čin­nost, o kte­ré do té do­by nemě­ly or­gá­ny čin­né v tres­tním říze­ní žá­dné in­di­cie (přinej­men­ším to ze spi­so­vé­ho ma­te­riá­lu ne­vyp­lý­vá). Ta­to tres­tná čin­nost přitom s původ­ní prověřova­nou tres­tnou čin­nos­tí, pro kte­rou by­lo za­há­je­no tres­tní říze­ní a nás­ledně po­vo­le­ny od­pos­le­chy, ne­sou­vi­se­la.

Nej­vyš­ší soud pro­to s oh­le­dem na vše uve­de­né roz­hodl pod­le § 314m od­st. 1 tr. ř. tak, že příka­zem k od­pos­le­chu a zá­zna­mu te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu vy­da­ným soud­ky­ní Ok­res­ní­ho sou­du v Os­travě dne 5. 9. 2012, sp. zn. 0 Nt 5908/2012/V (V 269/2012) a ta­ké příka­zy k prod­lou­že­ní do­by tr­vá­ní od­pos­le­chu a zá­zna­mu te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu vy­da­ný­mi soud­ky­ní Kraj­ské­ho sou­du v Os­travě dne 4. 1. 2013, sp. zn. 5 Nt 857/2012 (V 62-2/2012), a dne 3. 5. 2013, sp. zn. 5 Nt 820/2013 (V 24-2/2013), byl po­ru­šen zá­kon v čás­tech tý­ka­jí­cích se navr­ho­va­tel­ky v us­ta­no­ve­ní § 88 od­st. 1 tr. ř.


Pou­če­ní: Pro­ti to­mu­to roz­hod­nu­tí ne­ní op­rav­ný prostředek přípust­ný (§ 314m od­st. 2 tr. ř.).

V Brně dne 27. 5. 2020

Diskusia