Právo svedka odoprieť výpoveď a ukladanie poriadkovej pokuty policajtom

Práv­ne ve­ty:

               Or­gá­ny čin­né v tres­tnom ko­na­ní nie sú op­ráv­ne­né ako­koľ­vek hod­no­tiť stra­té­giu ob­ha­jo­by a už vô­bec nie v inom tres­tnom ko­na­ní. Po­kiaľ sťa­žo­va­teľ­ka sub­jek­tív­ne po­ci­ťo­va­la, že by jej uvá­dzanie sku­toč­nos­tí v jej sve­dec­kej vý­po­ve­di moh­lo uš­ko­diť a zá­ro­veň neš­lo o bez­dô­vod­né od­op­re­nie vy­po­ve­dať, ma­la le­gi­tím­ne prá­vo od­po­prieť vý­po­veď v zmys­le § 100 ods. 2 Tr. por. (§ 130 ods. 2 slo­ven­ské­ho Tres­tné­ho po­riad­ku). Za ne­bez­pe­čen­stvo spô­so­be­nia si tres­tné­ho stí­ha­nia je nut­né po­va­žo­vať aj zhor­še­nie svoj­ho pos­ta­ve­nia nap­rík­lad v dôs­led­ku roz­ší­re­nia tres­tné­ho stí­ha­nia pre ďal­šie skut­ky ale­bo v dôs­led­ku napl­ne­nia kva­li­fi­ko­va­nej skut­ko­vej pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu, kto­rá ob­vi­ne­né­ho oh­ro­zu­je vy­ššou tres­tnou sadz­bou.

            Ústav­ný súd si je ve­do­mý pro­ces­ných ťaž­kos­tí spo­je­ných s do­ka­zo­va­ním dro­go­vej tres­tnej čin­nos­ti, av­šak zlo­ži­tú dô­kaz­nú si­tuáciu nie je mož­né prek­le­núť na zá­kla­de po­riad­ko­vých po­kút uk­la­da­ných v roz­po­re s člán­kom 37 ods. 1 Lis­ti­ny. Vzhľa­dom k uve­de­né­mu bo­lo uz­ne­se­nie po­li­caj­né­ho or­gá­nu, kto­rým bo­la sťaž­no­va­teľ­ka uk­la­da­ním po­riad­ko­vej po­ku­ty nú­te­ná vy­po­ve­dať zru­še­né.

III. ÚS 1679/20

Čes­ká re­pub­li­ka
       NÁLEZ

Ústav­ní­ho sou­du

Jmé­nem re­pub­li­ky

Ústav­ní soud roz­hodl v se­ná­tu slo­že­ném z před­se­dy Ra­do­va­na Su­chán­ka (soud­ce
zpra­vo­da­je) a soudců Vojtěcha Šimíč­ka a Jiřího Ze­mán­ka o ús­tav­ní stíž­nos­ti stěžo­va­tel­ky

H. M., za­stou­pe­né JUDr. Ing. Ondřejem Lich­nov­ským, ad­vo­ká­tem, síd­lem Pa­lac­ké­ho
151/10, Prostějov, pro­ti us­ne­se­ní Ok­res­ní­ho sou­du v Pís­ku ze dne 16. dub­na 2020 č. j. 7
Nt  1801/2020-3  a  us­ne­se­ní  Po­li­cie  Čes­ké  re­pub­li­ky,  Kraj­ské­ho  ředi­tel­ství  po­li­cie
Ji­ho­čes­ké­ho  kra­je,  Územ­ní­ho  od­bo­ru  Pí­sek,  Od­děle­ní  obec­né  kri­mi­na­li­ty,  Služ­by
kri­mi­nál­ní po­li­cie a vy­šetřová­ní ze dne 4. břez­na 2020 č. j. KRPC-35671-178/TČ-2019-
020571, za účas­ti Ok­res­ní­ho sou­du v Pís­ku a Po­li­cie Čes­ké re­pub­li­ky, Kraj­ské­ho
ředi­tel­ství po­li­cie Ji­ho­čes­ké­ho kra­je, Územ­ní­ho od­bo­ru Pí­sek, Od­děle­ní obec­né
kri­mi­na­li­ty,  Služ­by  kri­mi­nál­ní  po­li­cie  a  vy­šetřová­ní,  ja­ko  účas­tníků  říze­ní,  a
Ok­res­ní­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství v Pís­ku, ja­ko ved­lej­ší­ho účas­tní­ka říze­ní, tak­to:

I. Us­ne­se­ním Ok­res­ní­ho sou­du v Pís­ku ze dne 16. dub­na 2020 č. j. 7 Nt 1801/2020-3
a us­ne­se­ním Po­li­cie Čes­ké re­pub­li­ky, Kraj­ské­ho ředi­tel­ství po­li­cie Ji­ho­čes­ké­ho
kra­je, Územ­ní­ho od­bo­ru Pí­sek, Od­děle­ní obec­né kri­mi­na­li­ty, Služ­by kri­mi­nál­ní
po­li­cie a vy­šetřová­ní ze dne 4. břez­na 2020 č. j. KRPC-35671-178/TČ-2019-020571
by­lo po­ru­še­no zá­klad­ní prá­vo stěžo­va­tel­ky pod­le čl. 37 od­st. 1 Lis­ti­ny zá­klad­ních
práv a svo­bod.

II. Us­ne­se­ní Ok­res­ní­ho sou­du v Pís­ku ze dne 16. dub­na 2020 č. j. 7 Nt 1801/2020-3
a us­ne­se­ní Po­li­cie Čes­ké re­pub­li­ky, Kraj­ské­ho ředi­tel­ství po­li­cie Ji­ho­čes­ké­ho kra­je,
Územ­ní­ho od­bo­ru Pí­sek, Od­děle­ní obec­né kri­mi­na­li­ty, Služ­by kri­mi­nál­ní po­li­cie
a vy­šetřová­ní ze dne 4. břez­na 2020 č. j. KRPC-35671-178/TČ-2019-020571 se ru­ší.

O d ů v o d n ě n í :

I.

Skut­ko­vé okol­nos­ti přípa­du a ob­sah na­pa­de­ných roz­hod­nu­tí

1. Ústav­ní stíž­nos­tí dle čl. 87 od­st. 1 písm. d) Ústa­vy Čes­ké re­pub­li­ky (dá­le jen „Ústa­va“) se stěžo­va­tel­ka do­má­há zru­še­ní v zá­hla­ví uve­de­ných roz­hod­nu­tí, a to pro po­ru­še­ní čl. 37 od­st. 1, čl. 40 od­st. 2, 3 a 4 Lis­ti­ny zá­klad­ních práv a svo­bod (dá­le jen „Lis­ti­na“), čl. 6 od­st. 1, 2 a 3 písm. c) Úmlu­vy o ochraně lid­ských práv a zá­klad­ních svo­bod (dá­le jen „Úmlu­va“), ja­kož i čl.  14 od­st.  3 písm. g) Me­zi­ná­rod­ní­ho pak­tu o ob­čan­ských a po­li­tic­kých prá­vech.

2. Ústav­ní soud si za úče­lem po­sou­ze­ní důvod­nos­ti ús­tav­ní stíž­nos­ti vy­žá­dal spis sp. zn.
7 Nt 1801/2020 ve­de­ný u Ok­res­ní­ho sou­du v Pís­ku (dá­le jen „ok­res­ní soud“), ja­kož i spis
sp. zn. 7 T 58/2020 ve­de­ný tam­též, ne­boť jde o říze­ní, v němž stěžo­va­tel­ka vy­stu­po­va­la

III. ÚS 1679/20

v pro­ces­ním pos­ta­ve­ní svědka. Ze za­půjče­ných spisů Ústav­ní soud zjis­til dá­le uve­de­né sku­teč­nos­ti.

3. U ok­res­ní­ho sou­du je ve­de­no tres­tní říze­ní pod sp. zn. 7 T 58/2020, a to pro­ti ob­viněné

S. Hl. pro přečin ne­do­vo­le­né vý­ro­by a ji­né­ho nak­lá­dá­ní s omam­ný­mi a psy­chot­rop­ní­mi
lát­ka­mi a s je­dy pod­le § 283 od­st. 1 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku spá­cha­né­ho dí­lem sa­mos­tatně a
dí­lem ve formě spolu­pa­cha­tel­ství, a pro­ti ob­viněné­mu J. H. pro přečin ne­do­vo­le­né vý­ro­by
a ji­né­ho nak­lá­dá­ní s omam­ný­mi a psy­chot­rop­ní­mi lát­ka­mi a s je­dy pod­le § 283 od­st. 1
tres­tní­ho zá­ko­ní­ku spá­cha­né­ho ve formě spolu­pa­cha­tel­ství. V té­to věci stěžo­va­tel­ka
po­da­la  dne 31. 7. 2019  u  Po­li­cie  Čes­ké  re­pub­li­ky,  Kraj­ské­ho  ředi­tel­ství  po­li­cie

Ji­ho­čes­ké­ho  kra­je,  Územ­ní­ho  od­bo­ru  Pí­sek,  Od­děle­ní  obec­né  kri­mi­na­li­ty,  Služ­by
kri­mi­nál­ní po­li­cie a vy­šetřová­ní (dá­le jen „po­li­cej­ní or­gán“) vy­světle­ní pod­le § 158 od­st.
6 tres­tní­ho řádu (č. l. 238-240 spi­su sp. zn. 7 T 58/2020). V pro­to­ko­lu vy­ho­to­ve­ném
po­li­cej­ním  or­gá­nem  pod  č.  j.  KRPC-35671-70/TČ-2019-020571  je  uve­de­no,  že
stěžo­va­tel­ka by­la pou­če­na o svých prá­vech, zej­mé­na o prá­vu ne­vy­po­ví­dat pod­le § 158
od­st. 8  ve spo­je­ní s  §  100 od­st.  2 tres­tní­ho řádu, če­hož stěžo­va­tel­ka ne­vyu­ži­la a
v prověřova­né věci vy­světle­ní po­da­la. Stěžo­va­tel­ka v rám­ci po­dá­ní vy­světle­ní uved­la, že
je  uži­va­tel­kou  per­vi­ti­nu  a  al­ko­ho­lu,  nic­méně  dne 9. 9. 2019  nas­tu­pu­je  lé­če­ní  ve

zdra­vot­nic­kém za­říze­ní v Jih­lavě, kte­ré ji má zba­vit zá­vis­los­ti na al­ko­ho­lu. K oso­bám S.

H. a J. H. stěžo­va­tel­ka uved­la, že je zná ne­ce­lý rok, ty­to oso­by pro­dá­va­jí per­vi­tin a i ona
od nich per­vi­tin na­ku­pu­je. Uved­la, že cel­kem u nich moh­la na­kou­pit ví­ce než sto dá­vek
per­vi­ti­nu.  Per­vi­tin  na­ku­po­va­la  pro  svou  vlas­tní  potřebu  dvak­rát  až  třik­rát  týdně.
Na­ku­po­va­la jej od po­čát­ku ro­ku 2019, pos­led­ní dáv­ku kou­pi­la na kon­ci čer­vna 2019.
Stěžo­va­tel­ka ta­ké uved­la, že ne­ví, zda H. pro­dá­va­li per­vi­tin ještě něko­mu ji­né­mu.

4. Pro­ti stěžo­va­tel­ce by­lo dne 16. 12. 2019 za­há­je­no tres­tní stí­há­ní ve­de­né u po­li­cej­ní­ho or­gá­nu pod sp. zn. KRPC-107951/TČ-2019-020571, a to pro přečin ne­do­vo­le­né vý­ro­by a ji­né­ho nak­lá­dá­ní s omam­ný­mi a psy­chot­rop­ní­mi lát­ka­mi a s je­dy pod­le § 283 od­st. 1 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku, je­hož se mě­la do­pus­tit dis­tri­bu­cí per­vi­ti­nu dal­ším oso­bám.

5. Dne 3. 3. 2020 se stěžo­va­tel­ka k vý­zvě po­li­cej­ní­ho or­gá­nu dos­ta­vi­la k pro­ces­ní­mu
úko­nu vý­sle­chu svědka v tres­tní věci ve­de­né u ok­res­ní­ho sou­du pod sp. zn. 7 T 58/2020.
Stěžo­va­tel­ka by­la po­li­cej­ním or­gá­nem pou­če­na o svém prá­vu ne­vy­po­ví­dat pod­le § 100
od­st. 2 tres­tní­ho řádu, kte­ré­ho vy­uži­la a od­mít­la vy­po­ví­dat. Stěžo­va­tel­ka v rám­ci vý­sle­chu
uved­la, že se v pos­led­ních měsí­cích lé­či­la na psy­chia­trii ze své zá­vis­los­ti na per­vi­ti­nu a
na al­ko­ho­lu a že je ny­ní zdrá­va. K osobě J. H. uved­la, že ho zná a ne­ní k němu
v příbu­zen­ském ani ji­ném ob­dob­ném poměru, k osobě S. H. uved­la to­též. Na otáz­ku, zda
jí J. H. či S. H. někdy pos­kyt­li per­vi­tin, uved­la, že na tu­to otáz­ku ne­bu­de od­po­ví­dat, ne­boť
ta­to vý­pověď by jí moh­la uš­ko­dit v je­jí vlas­tní tres­tní věci, kde je stí­há­na pro stej­nou
tres­tnou čin­nost ja­ko man­že­lé H., a by­la by tak nu­ce­na vy­po­ví­dat sa­ma pro­ti sobě.
V ná­vaz­nos­ti na tu­to svou od­pověď by­la stěžo­va­tel­ka po­li­cej­ním or­gá­nem pou­če­na o tom,
že se má to­li­ko vy­jádřit k to­mu, zda někdy od man­želů H. obdr­že­la per­vi­tin, ne­mu­sí
sdělo­vat, jak s ním pak dá­le na­lo­ži­la. Po­kud by jí by­ly kla­de­ny otáz­ky v tom­to smys­lu,
tak  tepr­ve  teh­dy  může  svou  vý­pověď  od­epřít.  K té­to  vý­zvě  po­li­cej­ní­ho  or­gá­nu
stěžo­va­tel­ka uved­la, že ve své vlas­tní věci je stí­há­na pro údaj­nou dis­tri­bu­ci drog. Dru­hou
stra­nou dis­tri­bu­ce je lo­gic­ky to, že dro­gy, pak­li­že by je mě­la někde dis­tri­buo­vat, ta­ké
mu­se­la nejpr­ve někde na­kou­pit. Tím­to směrem je svědec­ká vý­pověď ve­de­na, a tu­díž
stěžo­va­tel­ka  od­mít­la  na  ty­to  otáz­ky  od­povědět.  Stěžo­va­tel­ka  zdůraz­ni­la,  že  tou­to
vý­povědí by si zhor­ši­la své pos­ta­ve­ní.

6. Po­li­cej­ní or­gán ulo­žil stěžo­va­tel­ce na­pa­de­ným us­ne­se­ním dne 4. 3. 2020 pořád­ko­vou
po­ku­tu pod­le § 66 od­st. 1 tres­tní­ho řádu ve vý­ši 10 000 Kč. Ulo­že­ní pořád­ko­vé po­ku­ty je
od­ůvodněno tím, že stěžo­va­tel­ka od­mít­la vy­po­ví­dat v pro­ces­ním pos­ta­ve­ní svědka,
přes­to­že pod­le § 100 tres­tní­ho řádu ne­by­la op­rávněna vý­pověď od­epřít. Po­li­cej­ní or­gán
v od­ůvodnění na­pa­de­né­ho us­ne­se­ní uvá­dí, že prá­vo od­epřít vý­pověď ne­ní ab­so­lut­ní, a
nev­zta­hu­je se te­dy k vý­povědi ja­ko cel­ku [s od­ka­zem na ná­lez Ústav­ní­ho sou­du ze dne 4.

12. 1997 sp. zn. III. ÚS 149/97 (N 150/9 SbNU 319)]. Svědek může ve své vý­povědi
po­mi­nout to, co po­va­žu­je za ne­bez­peč­né pro se­be a tepr­ve při kla­de­ní dopl­ňu­jí­cích otá­zek
může od­mít­nout na ty­to od­po­ví­dat. By­la-li stěžo­va­tel­ka vy­zvá­na, aby se to­li­ko vy­jádři­la,
zda kou­pi­la či dos­ta­la od man­želů H. per­vi­tin, moh­la se k to­mu vy­jádřit i bez to­ho, aby
uved­la, jak s per­vi­ti­nem dá­le na­lo­ži­la. Stěžo­va­tel­ka si te­dy tou­to vý­povědí ne­moh­la
způso­bit tres­tní stí­há­ní, na­víc za si­tua­ce, kdy už pro­ti ní tres­tní stí­há­ní za­há­je­no by­lo.
Po­li­cej­ní or­gán kon­sta­to­val, že ne­ro­zu­mí to­mu, jak by vý­pověď stěžo­va­tel­ky v té­to tres­tní
věci moh­la být vy­uži­ta v je­jí vlas­tní tres­tní věci. Stran vý­še po­ku­ty po­li­cej­ní or­gán uvedl,
že stěžo­va­tel­ka je si­ce ne­zaměstna­ná, nic­méně byd­lí u své mat­ky, kde mož­ná ani nep­la­tí
náj­em, vlas­tní osob­ní vo­zid­lo a ne­chá­vá se za­stu­po­vat práv­ním zá­stup­cem, přičemž ani
neup­lat­ňu­je ná­rok na bez­plat­nou ob­ha­jo­bu. Je te­dy jistě v je­jích mož­nos­tech uh­ra­dit
pořád­ko­vou  po­ku­tu  ulo­že­nou  spí­še  při  spod­ní  hra­ni­ci,  když  maximálně  lze  ulo­žit
pořád­ko­vou po­ku­tu až ve vý­ši 50 000 Kč.

7.  Stěžo­va­tel­ka na­pad­la us­ne­se­ní po­li­cej­ní­ho or­gá­nu stíž­nos­tí, jež by­la na­pa­de­ným us­ne­se­ním ok­res­ní­ho sou­du ja­ko nedůvod­ná pod­le § 146a od­st. 2 a § 148 od­st. 1 písm. c) tres­tní­ho  řádu  za­mít­nu­ta.  Ok­res­ní  soud  přejal  ar­gu­men­ta­ci  uve­de­nou  v us­ne­se­ní po­li­cej­ní­ho or­gá­nu, přičemž zdůraz­nil, že stěžo­va­tel­ka vý­pověď od­mít­la ja­ko ce­lek (s od­ka­zem na ná­lez Ústav­ní­ho sou­du sp. zn. III. ÚS 149/97).

II.

Ar­gu­men­ta­ce stěžo­va­tel­ky

8. Stěžo­va­tel­ka re­ka­pi­tu­lu­je, že pro­ti ní sa­mot­né je ve­de­no tres­tní stí­há­ní pro přečin
ne­do­vo­le­né vý­ro­by a ji­né­ho nak­lá­dá­ní s omam­ný­mi a psy­chot­rop­ní­mi lát­ka­mi a s je­dy
pod­le § 283 od­st. 1 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku, kdy jí je kla­de­no za vi­nu to, že mě­la dro­gu
zís­ka­nou  od  man­želů  H.  dá­le  dis­tri­buo­vat. Po  stěžo­va­tel­ce  te­dy nel­ze  spra­ved­livě
po­ža­do­vat, aby se přiz­na­la k ná­ku­pu dro­gy, je­jíž dal­ší dis­tri­bu­ce jí je v je­jím vlas­tním
tres­tním říze­ní kla­de­na za vi­nu. V rám­ci své vlas­tní ob­ha­jo­by stěžo­va­tel­ka spo­lé­há na to,
že ne­bu­de-li jí pro­ká­zá­no to, že dro­gu sku­tečně kou­pi­la, nel­ze jí pro­ká­zat ani dal­ší
dis­tri­bu­ci dro­gy.

9. Stěžo­va­tel­ka ci­tu­je ná­lez ze dne 24. 1. 2013 sp. zn. III. ÚS 3162/12 (N 18/68 SbNU
243), z něhož vy­plý­vá, že v případě prá­va od­epřít vý­pověď jde zce­la o sub­jek­tiv­ní prá­vo
svědka, kdy svědek sám vá­ží a roz­ho­du­je, zda své­ho ús­tavně za­ru­če­né­ho prá­va vy­uži­je či
ni­ko­liv. Po­ten­ciálně oh­ro­že­ný svědek nemůže být ke své vý­povědi žá­dným způso­bem
nu­cen. Vůči stěžo­va­tel­ce však ten­to přís­tup up­latněn neb­yl, ač­ko­liv plně spe­ci­fi­ko­va­la,
proč od­mí­tá vy­po­ví­dat. Ta­ko­vý pos­tup je hru­bým po­ru­še­ním zá­sa­dy ne­mo te­ne­tur se
ip­sum ac­cu­sa­re.

10. Jde-li o tres­tní věc stěžo­va­tel­ky, pak­li­že by uved­la, že ná­kup dro­gy pro­ved­la např. ve větším množ­ství ne­bo že jej pro­ved­la v ji­ném ob­do­bí (než je jí ny­ní kla­de­no za vi­nu), svou vlas­tní po­zi­ci by si jistě zhor­ši­la, např. naplněním kva­li­fi­ko­va­né pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu. Ta­ko­vý pos­tup je nut­no důrazně od­mít­nout.

11. Stěžo­va­tel­ka tak­též zdůraz­ňu­je, že če­ká­ní vždy na kon­krét­ní otáz­ku po­li­cej­ní­ho or­gá­nu lze po­va­žo­vat za tzv. šav­lo­vý ta­nec, ne­boť to kla­de na svědka vel­mi vy­so­ké ná­ro­ky, kdy ten­to mu­sí okam­žitě vy­hod­no­co­vat, co může zod­povědět, resp. jak přesně může od­po­ví­dat, aniž by ho ty­to od­povědi oh­ro­zi­ly v je­ho vlas­tní tres­tní věci. Ta­ko­vé ná­ro­ky ne­ní mož­no na stěžo­va­tel­ku, kte­rá je oso­bou to­li­ko se zá­klad­ním vzdělá­ním, klást, a to zej­mé­na s oh­le­dem na je­jí ne­dáv­nou dro­go­vou zá­vis­lost, kte­rá ji poz­na­me­na­la mi­mo ji­né i in­te­lek­tuálně. Před­sta­va, že ta­ko­vá oso­ba bu­de schop­na de­tailně a okam­žitě vy­hod­no­tit, jak správně od­po­ví­dat na jed­not­li­vé otáz­ky, je zce­la ilu­zor­ní. Z to­ho­to důvo­du te­dy nemůže ob­stát ar­gu­men­ta­ce or­gánů čin­ných v tres­tním říze­ní, kdy je stěžo­va­tel­ce zej­mé­na vy­tý­ká­no, že od­mít­la vý­pověď ja­ko ce­lek.

III.

Vy­jádření účas­tníků a ved­lej­ší­ho účas­tní­ka říze­ní

12. Ústav­ní soud za­slal ús­tav­ní stíž­nost k vy­jádření účas­tníkům a ved­lej­ší­mu účas­tní­ko­vi.

13. Ok­res­ní soud ve svém vy­jádření plně od­ká­zal na ob­sah své­ho na­pa­de­né­ho roz­hod­nu­tí.

14. Po­li­cej­ní or­gán ve svém vy­jádření nejpr­ve pod­robně zre­ka­pi­tu­lo­val stav říze­ní a
nás­ledně uvedl, že prá­vo na od­epření vý­povědi pro ne­bez­pe­čí tres­tní­ho stí­há­ní ne­ní
ab­so­lut­ní a nev­zta­hu­je se k vý­povědi ja­ko cel­ku, přičemž zdůraz­nil, že jde o práv­ní zá­věr
uve­de­ný v ná­le­zu Ústav­ní­ho sou­du sp. zn. III. ÚS  149/97. V době po­dá­ní svědec­ké
vý­povědi již by­la stěžo­va­tel­ka trestně stí­há­na a po­li­cej­ní­mu or­gá­nu ne­ní znám pos­tup,
ja­kým by by­lo mož­no pro­cesně pou­žít je­jí svědec­kou vý­pověď v je­jí vlas­tní tres­tní věci.
Účas­tník  uvá­dí,  že  za  li­chou  lze  po­va­žo­vat  ar­gu­men­ta­ci  stěžo­va­tel­ky,  že  ne­ní-li
pro­ká­zá­no zís­ká­ní dro­gy, stěží lze pro­ká­zat je­jí dal­ší pro­dej. Nao­pak v praxi je ta­to
si­tua­ce, kdy ne­ní zná­mo, jak si pa­cha­tel dro­gu ob­sta­ral, běžná. K od­sou­ze­ní do­chá­zí na
zá­kladě vý­povědí uži­va­telů těchto drog. Účas­tník zdůraz­ňu­je, že stěžo­va­tel­ka v době
vý­sle­chu již by­la ve své vlas­tní věci ob­viněnou, ne­moh­la si te­dy lo­gic­ky svou vý­povědí
v ji­né věci za­příči­nit tres­tní stí­há­ní. Po­li­cej­ní or­gán te­dy po­va­žu­je ulo­že­ní pořád­ko­vé
po­ku­ty za důvod­né, nao­pak ús­tav­ní stíž­nost po­va­žu­je za nedůvod­nou.

15. Ok­res­ní stát­ní za­stu­pi­tel­ství v Pís­ku uvá­dí, že se zto­tož­ňu­je s ar­gu­men­ta­cí po­li­cej­ní­ho or­gá­nu uve­de­nou v na­pa­de­ném us­ne­se­ní, předev­ším s od­ka­zem na ná­lez Ústav­ní­ho sou­du sp. zn. III. ÚS  149/97. Ved­lej­ší účas­tník zdůraz­nil ne­mož­nost pou­žít stěžo­va­tel­či­nu vý­pověď co­by svědka v říze­ní, kde je v pro­ces­ním pos­ta­ve­ní ob­viněné. Ústav­ní stíž­nost pro­to po­va­žu­je za nedůvod­nou.

16. Ústav­ní soud ne­po­va­žo­val za nut­né za­sí­lat stěžo­va­tel­ce uve­de­ná vy­jádření k rep­li­ce, ne­boť shle­dal ús­tav­ní stíž­nost důvod­nou.

IV.

Pro­ces­ní před­pok­la­dy říze­ní před Ústav­ním sou­dem

17. Ústav­ní soud po­sou­dil splnění pro­ces­ních před­pok­ladů říze­ní a dospěl k zá­věru, že
ús­tav­ní stíž­nost by­la po­dá­na včas op­rávněnou stěžo­va­tel­kou, kte­rá se účas­tni­la říze­ní, v němž by­la vy­dá­na na­pa­de­ná roz­hod­nu­tí, a Ústav­ní soud je k je­jí­mu pro­jed­ná­ní přís­luš­ný. Stěžo­va­tel­ka je právně za­stou­pe­na v sou­la­du s § 29 až § 31 zá­ko­na o Ústav­ním sou­du a ús­tav­ní stíž­nost je přípus­tná (§ 75 od­st. 1 té­hož zá­ko­na a con­tra­rio), ne­boť stěžo­va­tel­ka vy­čer­pa­la všech­ny zá­kon­né pro­ces­ní prostřed­ky k ochraně svých práv.

V.

Po­sou­ze­ní důvod­nos­ti ús­tav­ní stíž­nos­ti

18. Ústav­ní soud přez­kou­mal na­pa­de­né roz­hod­nu­tí, ja­kož i říze­ní je­mu před­chá­ze­jí­cí, z hle­dis­ka stěžo­va­tel­kou v ús­tav­ní stíž­nos­ti up­latněných ná­mi­tek, a dospěl k zá­věru, že ús­tav­ní stíž­nost je důvod­ná.

19. Pod­le čl. 37 od­st. 1 Lis­ti­ny může kaž­dý od­epřít vý­pověď, jes­tli­že by jí způso­bil
ne­bez­pe­čí tres­tní­ho stí­há­ní sobě ne­bo osobě blíz­ké. Prá­vo od­epřít vý­pověď, po­kud by
vy­po­ví­da­jí­cí  vy­sta­vil  se­be  ne­bo  oso­bu  blíz­kou  ne­bez­pe­čí  tres­tní­ho  pos­ti­hu (ať  již

soud­ní­ho,  ne­bo  správ­ní­ho),  tj.  prá­vo  neu­dá­vat  sám  se­be  ne­bo  oso­bu  blíz­kou,  je
vý­znam­ným zna­kem práv­ní­ho stá­tu. Ústav­ní soud ju­di­ku­je, že prá­vo svědka na od­epření
vý­povědi pro ne­bez­pe­čí tres­tní­ho stí­há­ní je­ho ne­bo osob blíz­kých je důsled­kem ús­tav­ní
ochra­ny pro­ti se­beob­vi­ňo­vá­ní, kte­rá má hlu­bo­ký his­to­ric­ký zá­klad (zá­kaz ne­mo te­ne­tur
se ip­sum ac­cu­sa­re). Jde o zce­la sub­jek­tiv­ní, ús­tavně za­ru­če­né prá­vo svědka, kte­rý v
uva­žo­va­ných přípa­dech, po pou­če­ní pos­kyt­nu­tém mu or­gá­nem veřej­né mo­ci, sám vá­ží a
roz­ho­du­je, zda své­ho prá­va od­epřít vý­pověď vy­uži­je či ni­ko­li, a to téměř vý­lučně pod­le
okol­nos­tí  (důvodů), jak je sám cí­tí a vní­má; v tom­to smys­lu nemůže a nes­mí být
po­ten­ciálně oh­ro­že­ný svědek ve svém roz­ho­do­vá­ní ome­zo­ván či do­kon­ce ke svědec­ké
vý­povědi nu­cen [srov. např. ná­le­zy Ústav­ní­ho sou­du sp. zn. II. ÚS 89/04 ze dne 2. 2. 2006
(N 32/40 SbNU 265), sp. zn. II. ÚS 642/04 ze dne 8. 3. 2006 (N 51/40 SbNU 497) a sp.
zn. III. ÚS 3162/12]. Prá­vu svědka od­epřít vý­pověď, vy­chá­ze­jí­cí­mu z ús­tav­ní ochra­ny
pro­ti se­beob­vi­ňo­vá­ní, je nut­no v práv­ním státě dát před­nost před úče­lem to­ho kte­ré­ho
říze­ní (§ 1 od­st. 1 a 2 tres­tní­ho řádu), a to i teh­dy, jes­tli­že by v tom kte­rém případě moh­lo
vést k důkaz­ní nou­zi (ná­lez sp. zn. III. ÚS 149/97].

20.  Účas­tní­ci  říze­ní  opa­ko­vaně,  jak  v na­pa­de­ných  roz­hod­nu­tích,  tak  i  ve  svých
vy­jádřeních k ús­tav­ní stíž­nos­ti, pou­ka­zo­va­li na ná­lez sp. zn. III. ÚS 149/97 (ja­ko na
je­di­ný ju­di­ka­tur­ní pod­klad), je­hož jed­nu pa­sáž ci­to­va­li. Ta­to pa­sáž uvá­dí, že: „…ús­tavně
chráněné prá­vo svědka na od­epření vý­povědi pro ne­bez­pe­čí tres­tní­ho stí­há­ní je­ho ne­bo
osob v zá­koně vy­jme­no­va­ných ne­ní (na roz­díl od důvodů spo­čí­va­jí­cích v příbu­zen­ském či
ob­dob­ném vzta­hu) ab­so­lut­ní v tom smys­lu, že prá­vo od­epřít vý­pověď by se mělo vzta­ho­vat
k vý­povědi ja­ko cel­ku (svědko­vo prá­vo od­epřít vý­pověď a con­tra­rio op­rávnění od­epřít
vy­po­ví­dat). Jes­tli­že zá­kon vy­ža­du­je, aby na po­čát­ku vý­sle­chu by­la dá­na svědko­vi mož­nost,
aby spon­tánně a sou­vis­le vy­lí­čil, co o věci ví, je mu tím sou­časně umožněno, aby ve své
vý­povědi po­mi­nul to, co  (ze zá­ko­nem sta­no­ve­né­ho důvo­du) pok­lá­dá pro se­be  (pro
zá­ko­nem vy­jme­no­va­né oso­by) za ne­bez­peč­né; tepr­ve teh­dy, jsou-li mu kla­de­ny upřes­ňu­jí­cí
či dopl­ňu­jí­cí otáz­ky, přís­lu­ší mu op­rávnění od­pověď na ně od­mít­nout; ja­ký­mi okol­nos­tmi
od­epření od­povědi svědek zdůvod­ní, zá­le­ží přiro­zeně zce­la na něm sa­mot­ném, z hle­dis­ka
sou­du půjde však (s oh­le­dem na nás­led­né roz­hod­nu­tí) vždy o kva­li­tu in­for­ma­cí, kte­rých
se mu od svědka dos­ta­ne.“

21. Vý­še uve­de­ná pa­sáž ná­le­zu sp. zn. III. ÚS 149/97 je však vy­tr­že­na z kon­textu a je­jí
izo­lo­va­né up­latnění neod­po­ví­dá nos­ným důvodům ná­le­zu, jímž by­la zru­še­na us­ne­se­ní obec­ných soudů, kte­ré za­sáh­ly do ús­tavně za­ru­če­né­ho prá­va stěžo­va­te­le pod­le čl. 37 od­st.
1 Lis­ti­ny, ne­boť mu neop­rávněně ulo­ži­ly pořád­ko­vou po­ku­tu, když pod­le § 100 od­st. 2
tres­tní­ho řádu od­mítl pos­kyt­nout svědec­kou vý­pověď s tím, že by si na je­jím zá­kladě
mohl přivo­dit tres­tní stí­há­ní (kon­krétně pro trest­ný čin šíření toxiko­má­nie pod­le § 188a
tres­tní­ho zá­ko­na). Ústav­ní soud te­dy v uve­de­né věci stěžo­va­te­li, svědko­vi od­pí­ra­jí­cí­mu
pau­šálně pos­kyt­nout vý­pověď, vy­hověl. Ústav­ní soud si­ce v ná­le­zu sp. zn. III. ÚS 149/97
kon­sta­to­val, že prá­vo od­epřít vý­pověď v obec­né ro­vině nel­ze chá­pat ja­ko ab­so­lut­ní v tom
smys­lu, že by obecně by­lo mož­no od­epřít svědec­kou vý­pověď en bloc bez to­ho, aby
svědek ales­poň for­mou mo­no­lo­gu vy­pověděl, co o věci ví, přičemž by se tou­to for­mou
vý­povědi mohl vy­hnout to­mu, co by pod­le je­ho ná­zo­ru moh­lo je­mu sa­mé­mu přivo­dit
tres­tní stí­há­ní. Ve zmi­ňo­va­ném ná­le­zu však sou­časně do­dá­vá, že kri­té­ria důvod­nos­ti
od­epření vý­povědi   jsou vý­razně flexibil­ní a v roz­ho­do­va­cí   praxi se mo­hou vzá­jemně
vý­znamně li­šit, tak­že je dos­ta­tečně vy­čer­pá­va­jí­cím způso­bem nel­ze  vtěsnat  do  obec­né­ho
pra­vid­la, a že jde předev­ším o zce­la sub­jek­tiv­ní, ús­tavně za­ru­če­né prá­vo svědka, kte­rý v
uva­žo­va­ných přípa­dech, po pou­če­ní pos­kyt­nu­tém mu or­gá­nem veřej­né mo­ci, sám vá­ží a
roz­ho­du­je, zda své­ho prá­va od­epřít vy­po­ví­dat vy­uži­je či ni­ko­li, a to téměř vý­lučně pod­le
okol­nos­tí (důvodů), jak je sám cí­tí a vní­má. Z ob­sa­hu ná­le­zu a předev­ším z je­ho ka­sač­ní­ho
vý­ro­ku je tak zjev­né, že text, kte­rý účas­tní­ci říze­ní ci­tu­jí, net­voří ra­tio de­ci­den­di
předmětné­ho  ná­le­zu,  nýbrž  jde  to­li­ko  o  obec­nou  pa­sáž,  kte­rá  ov­šem  nik­te­rak
nez­po­chyb­ňu­je  nos­né  důvo­dy  upí­na­jí­cí  se  ke  ka­sač­ní­mu  vý­ro­ku  to­ho­to  ná­le­zu.
Z uve­de­né­ho ná­le­zu nao­pak vy­plý­vá, že prá­vo od­epřít vý­pověď je nut­no po­su­zo­vat
sa­mos­tatně u kaž­dé­ho kon­krét­ní­ho přípa­du a čl. 37 od­st. 1 Lis­ti­ny je nut­no klást na vy­šší
úro­veň než je do­sa­že­ní sa­mot­né­ho cí­le tres­tní­ho říze­ní.

22. Ústav­ní soud si je vědom pro­ces­ních ob­tí­ží spo­je­ných s do­ka­zo­vá­ním dro­go­vé tres­tné
čin­nos­ti, av­šak slo­ži­tou důkaz­ní si­tua­ci nel­ze přek­le­nout na zá­kladě pořád­ko­vých po­kut
uk­lá­da­ných v roz­po­ru s čl. 37 od­st. 1 Lis­ti­ny. Ústav­ní soud te­dy nik­te­rak ne­roz­po­ru­je
nos­né důvo­dy ná­le­zu sp. zn. III. ÚS  149/97, nao­pak na ně v ny­ní po­su­zo­va­né věci
na­va­zu­je.  Zej­mé­na  je  nut­no  vy­chá­zet  z kon­krét­ních  skut­ko­vých  okol­nos­tí  přípa­du
stěžo­va­tel­ky, kte­ré by­ly na­to­lik spe­ci­fic­ké, že je mož­no jí přisvědčit v ar­gu­men­ta­ci, že
prá­vo od­epřít vy­po­ví­dat pod­le § 100 od­st. 2 tres­tní­ho řádu jí sku­tečně svědči­lo, a to de
fac­to v je­ho ab­so­lut­ní po­době, tj. že by­la op­rávněna zce­la od­mít­nout vy­povědět, co o věci
ví.  V kon­textu  po­su­zo­va­né  věci  je  třeba  zdůraz­nit  sku­teč­nost,  že  tres­tná  čin­nost
stěžo­va­tel­ky, pro niž by­la ve své vlas­tní tres­tní věci vy­šetřová­na (v době, kdy mě­la po­dat
svědec­kou vý­pověď ve věci man­želů H., by­la již sa­ma pro tu­též tres­tnou čin­nost stí­há­na)
vel­mi úz­ce sou­vi­se­la s tres­tnou čin­nos­tí man­želů H., pro­ti nimž mě­la je­jí svědec­ká
vý­pověď směřovat. Man­že­lé H. mě­li dis­tri­buo­vat per­vi­tin, mi­mo ji­né i stěžo­va­tel­ce, kte­rá
by­la sa­ma na té­to dro­ze zá­vis­lá (stěžo­va­tel­ka tu­to sku­teč­nost uved­la při po­dá­ní vy­světle­ní
před za­há­je­ním tres­tní­ho stí­há­ní man­želů H., a tu­díž ob­sah to­ho­to pro­to­ko­lu ne­ní bez
souh­la­su stran pro­cesně pou­ži­tel­ný). Pro­ti stěžo­va­tel­ce sa­mot­né by­lo nás­ledně po po­dá­ní
vy­světle­ní ve věci man­želů H. za­há­je­no tres­tní stí­há­ní pro tu­též tres­tnou čin­nost, jak
vy­plý­vá z pro­to­ko­lu o za­há­je­ní tres­tní­ho stí­há­ní pro­ti stěžo­va­tel­ce ze dne 16. 12. 2019.
Na zá­kladě těchto sou­vis­los­tí se stěžo­va­tel­ka obá­va­la trestněpráv­ních důsledků, kte­ré by
s se­bou je­jí svědec­ká vý­pověď moh­la přinést. Stěžo­va­tel­ka ve své svědec­ké vý­povědi
to­li­ko  uved­la,  že  man­že­le  H.  zná.  To  by­la  z je­jí­ho  sub­jek­tiv­ní­ho  poh­le­du  je­di­ná
in­for­ma­ce, kte­rou moh­la pos­kyt­nout. Ta­to okol­nost sub­jek­tiv­ní­ho vní­má­ní je sou­čás­tí
kon­textu ce­lé věci, když je zřej­mé, že neš­lo o zce­la zjevně bez­důvod­né od­epření
vy­po­ví­dat.