Ešte k nezákonnému postupu polície na súde alebo môže vydať spis polícii sudca, ktorý nie je zákonným sudcom?

Publikované: 10. 05. 2022, čítané: 1690 krát
 

 JUDr. Vi­liam Zá­chen­ský, práv­nik

Eš­te k ne­zá­kon­né­mu pos­tu­pu po­lí­cie na sú­de ale­bo mô­že vy­dať spis po­lí­cii aj sud­ca, kto­rý nie je vo ve­ci zá­kon­ným sud­com?

Z hľa­dis­ka pro­ces­né­ho pos­tu­pu ma za­ujal člá­nok pub­li­ko­va­ný na tom­to webe, kto­rý sa za­obe­ral pos­tu­pom po­lí­cie na Ok­res­nom sú­de Bra­tis­la­va III, kto­rá naj­skôr opa­ko­va­ne žia­da­la od sud­cov vy­dať vy­šet­ro­va­cí spis spo­lu aj s uta­jo­va­nou príl­ohou a nás­led­ne do­kon­ca chce­la reali­zo­vať pre­hliad­ku ce­lé­ho sú­du. Ten­to člá­nok bol pub­li­ko­va­ný tu:

http://www.prav­ne­lis­ty.sk/clan­ky/a1088-po­div­ne-prak­ti­ky-po­li­cie-ale­bo-mo­ze-sud­ca-vy­dat-spis-po­li­cii-pod­la-89a-ods-1-tr-por

S ob­sa­hom člán­ku, kto­rý vy­hod­no­til pos­tup po­lí­cie za ne­zá­kon­ný sa sto­tož­ňu­jem, av­šak rád by som pri­po­jil nie­koľ­ko poz­ná­mok k tej čas­ti pos­tu­pu po­lí­cie, v kto­rej „elit­ní“ po­li­caj­ti žia­da­li do­kon­ca vy­dať spis v zmys­le § 89a ods. 1 Tr. por. od služ­bu­ko­na­jú­ce­ho sud­cu, o kto­rom ve­de­li, že nie je zá­kon­ným sud­com vo ve­ci, na­koľ­ko u zá­kon­nej sud­ky­ne už s rov­na­kou žia­dos­ťou neus­pe­li.

Len pri­po­me­niem, a to nie­len pre po­li­caj­tov, že po­vin­nosť vy­dať vec pod­ľa § 89a ods. 1 Tr. por. má ten, kto má pri se­be vec, kto­rá mô­že slú­žiť na úče­ly do­ka­zo­va­nia.

V in­ten­ciách pos­tu­pu po­lí­cie po­pí­sa­né­ho vo vy­ššie uve­de­nom člán­ku má vý­znam hlav­ne tá časť us­ta­no­ve­nia § 89a ods. 1 Tr. por., kto­rá ho­vo­rí, že tá­to po­vin­nosť sme­ru­je vo­či to­mu, kto má vec pri se­be. V šir­šom vý­zna­me mô­že­me vy­kla­dať slov­né spo­je­nie „kto má vec pri se­be“ tak, že ide o oso­bu, kto­rá má vec vo svo­jej mo­ci, t. j. vo svo­jej dis­po­zí­cii (te­da ne­mu­sí ju mať dos­lov­ne pri se­be, pos­ta­čí ak ju má nap­rík­lad nie­ke­de ulo­že­nú, od­lo­že­nú, skry­tú a po­dob­ne).

Z uve­de­né­ho pre­to vy­plý­va aj to, že ten kto ne­má vec vo svo­jej dis­po­zí­cii, ne­mô­že vec ani vy­dať a hlav­ne, ne­mô­že byť ani nú­te­ný na jej vy­da­nie. Po­kiaľ te­da po­lí­cia vie, že niek­to ne­má žia­da­nú vec pri se­be (vo svo­jej mo­ci), po­tom ani ne­mô­že vo­či ta­kej­to oso­be reali­zo­vať za­is­ťo­va­cí úkon v zmys­le § 89a ods. 1 Tr. por., na­koľ­ko ta­ká­to oso­ba po­vin­nosť uve­de­nú v us­ta­no­ve­ní § 89a ods. 1 Tr. por. jed­no­du­cho ne­má.

Po­kiaľ tie­to zá­ve­ry ap­li­ku­je­me na po­su­dzo­va­ný prí­pad, po­tom zis­tí­me, že spis (vy­šet­ro­va­cí spis, súd­nu časť spi­su, uta­jo­va­nú príl­ohu k spi­su) má vo svo­jej mo­ci na sú­de iba a len zá­kon­ný sud­ca (t. j. ten sud­ca, kto­ré­mu bol ten­to spis da­ný na vy­ba­ve­nie) a nie aj iný sud­ca, nap­rík­lad ko­le­ga zá­kon­né­ho sud­cu, služ­bu­ko­na­jú­ci sud­ca, či do­kon­ca pred­se­da sú­du.

Ak te­da po­lí­cia, po­tom čo bo­la neús­peš­ná so žia­dos­ťou o vy­da­nie ve­ci u zá­kon­né­ho sud­cu (tu niet spo­ru, že v zmys­le § 89a ods. 2 Tr. por. zá­kon­ný sud­ca ne­mo­hol po­lí­cii vy­dať vec), za­vo­la­la na súd v mi­mop­ra­cov­nom ča­se služ­bu­ko­na­jú­ce­ho sud­cu (kto­rý ne­bol zá­kon­ným sud­com vo ve­ci, v kto­rej žia­da­la spis) a sme­ro­va­la vo­či ne­mu žia­dosť na vy­da­nie spi­su v zmys­le § 89a ods. 1 Tr. por., po­tom cel­kom jed­noz­nač­ne pos­tu­po­va­la v roz­po­re so zá­ko­nom, na­koľ­ko žia­da­la vy­dať spis oso­bu, kto­rá ten­to spis ne­ma­la vo svo­jej mo­ci (dis­po­zí­cii), pre­to­že ne­bo­la zá­kon­ným sud­com. Služ­bu­ko­na­jú­ci sud­ca te­da ne­mal žiad­nu po­vin­nosť na vy­da­nie ve­ci pod­ľa § 89a ods. 1 Tr. por., na­koľ­ko ne­mal kom­pe­ten­ciu nak­la­dať so spi­som zá­kon­né­ho sud­cu (ne­mal žiad­ne op­ráv­ne­nie na to, aby sa „hra­bal“ v spi­soch, kto­ré bo­li pri­de­le­né na vy­ba­ve­nie iným sud­com).

To­to je nut­né po­va­žo­vať až za učeb­ni­co­vý prík­lad po­ru­še­nia zá­ko­na zo stra­ny po­lí­cie a to kon­krét­ne us­ta­no­ve­nia § 89a ods. 1 Tr. por., na­koľ­ko po­lí­cia ne­mô­že ulo­žiť inej oso­be po­vin­nosť, aby si naj­skôr žia­da­nú vec sa­ma za­bez­pe­či­la, na­koľ­ko ju tá­to oso­ba ne­má vo svo­jej mo­ci, a nás­led­ne ju vy­da­la. Po­lí­cia pri­tom mu­se­la ve­dieť, že pos­tu­pu­je v roz­po­re so zá­ko­nom, pre­to­že ve­de­la, že služ­bu­ko­na­jú­ci sud­ca nie je zá­kon­ným sud­com a te­da ne­má žia­da­ný spis vo svo­jej mo­ci (dis­po­zí­cii), tak ako to vy­ža­du­je us­ta­no­ve­nie § 89a ods. 1 Tr. por.

V tom­to sme­re mož­no pou­žiť aj zá­ve­ry uz­ne­se­nia Naj­vyš­šie­ho sú­du ČR sp. zn. 4Tz/180/2003, z kto­ré­ho je zrej­mé, že po­lí­cia pos­tu­po­va­la v roz­po­re so zá­ko­nom, keď žia­da­la vy­dať vec od oso­by, kto­rá ju ne­ma­la vo svo­jej dis­po­zí­cii a fak­tic­ky po­lí­cia od tej­to oso­by žia­da­la, aby si ju naj­skôr za­bez­pe­či­la a po­tom ju vy­da­la (poz­ri zne­nie roz­sud­ku na kon­ci člán­ku).

Som ná­zo­ru, že pos­tup po­lí­cie pri zís­ka­va­ní spi­su zo sú­du bol zjav­ne chyb­ný a to vo via­ce­rých oh­ľa­doch, pri­čom ma­la by tom byť pri­már­ne po­lí­cia, kto­rá by ma­la ako pr­vá reš­pek­to­vať zá­kon a nie pos­tu­po­vať ako chce, ke­dy chce a vo­či ko­mu chce.

                                                

                               Roz­su­dek (NS ČR) ze dne 20. led­na 2004, sp. zn. 4 Tz 180/2003

Z od­ůvodnění: V tres­tní věci po­dezřelých M. K., J. R. a D. K. ve­de­né u Ob­vod­ní­ho od­děle­ní Po­li­cie Čes­ké re­pub­li­ky Os­tra­va-střed by­la us­ne­se­ním po­li­cej­ní­ho or­gá­nu to­ho­to ob­vod­ní­ho od­děle­ní ze dne 11. 3. 2003, č. j. MROV–1612/01–TČ–2002, pod­le § 66 od­st. 1 TrŘ ulo­že­na JUDr. T. Ch. pořád­ko­vá po­ku­ta ve vý­ši 5 000 Kč.

Pro­ti to­mu­to us­ne­se­ní po­dal JUDr. T. Ch. stíž­nost, kte­rá by­la stát­ní zá­stup­ky­ní Ok­res­ní­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství v Os­travě za­mít­nu­ta ja­ko nedůvod­ná, a to us­ne­se­ním ze dne 18. 4. 2003, sp. zn. 7 Zn 8998/2002.

Pro­ti to­mu­to us­ne­se­ní stát­ní zá­stup­kyně Ok­res­ní­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství v Os­travě po­dal mi­nistr spra­vedl­nos­ti stíž­nost pro po­ru­še­ní zá­ko­na. Na­pa­de­ným us­ne­se­ním byl pod­le stěžo­va­te­le po­ru­šen zá­kon v us­ta­no­ve­ních § 147 od­st. 1 a § 148 od­st. 1 písm. c) TrŘ a v říze­ní, kte­ré mu před­chá­ze­lo, též v us­ta­no­ve­ní § 66 od­st. 1 TrŘ ve vzta­hu k us­ta­no­ve­ní § 78 od­st. 1 TrŘ v nep­rospěch JUDr. T. Ch.

V po­da­né stíž­nos­ti mi­nistr spra­vedl­nos­ti blí­že uvedl, že v příp­rav­ném říze­ní ve sho­ra uve­de­né tres­tní věci by­la JUDr. T. Ch. ulo­že­na pořád­ko­vá po­ku­ta ve vý­ši 5 000 Kč, ne­boť bez dos­ta­teč­né om­lu­vy ne­vy­hověl vý­zvě po­li­cej­ní­ho or­gá­nu učiněné pod­le § 78 od­st. 1 TrŘ k vy­dá­ní ori­gi­ná­lu smlou­vy ze dne 18. 3. 1999 o vy­pořádá­ní smlou­vy o převo­du ob­chod­ní­ho po­dí­lu ze dne 13. 5. 1998, kte­rá se tý­ka­la převodců J. R., M. K. a D. K., ve spo­leč­nos­ti R. na na­by­va­te­le – spo­leč­nost K., ne­boť by­lo pro­ka­za­telně zjištěno, že JUDr. T. Ch. ja­ko práv­ní zá­stup­ce poš­ko­ze­né­ho J. P. přev­zal dne 3. 10. 2002 ori­gi­nál předmětné smlou­vy od po­li­cej­ní­ho ra­dy přís­luš­né­ho od­bo­ru Sprá­vy se­ve­ro­mo­rav­ské­ho kra­je Po­li­cie Čes­ké re­pub­li­ky v Os­travě a na opa­ko­va­né vý­zvy po­li­cej­ní­ho or­gá­nu od­mí­tal vy­dat tu­to smlou­vu ja­ko věc důle­ži­tou pro tres­tní říze­ní pod­le § 78 TrŘ. Mi­nistr spra­vedl­nos­ti v té­to sou­vis­los­ti pou­ká­zal na úřed­ní zá­znam za­lo­že­ný ve spi­se, z něhož vy­plý­va­lo, že JUDr. T. Ch. ori­gi­nál po­ža­do­va­né smlou­vy k dis­po­zi­ci neměl tak, aby jej přímo on mohl po­li­cej­ní­mu or­gá­nu na vy­zvá­ní vy­dat. Po­li­cej­ní or­gán se však tou­to otáz­kou ne­za­bý­val a opatřením ze dne 17. 2. 2003 vy­zval JUDr. T. Ch. k vy­dá­ní ori­gi­ná­lu potřeb­né smlou­vy, a když jme­no­va­ný ve sta­no­ve­ném ter­mí­nu dne 26. 2. 2003 smlou­vu ne­vy­dal, po­li­cej­ní or­gán důrazně vy­zval JUDr. T. Ch. dal­ším opatřením ze dne 28. 2. 2003 k vy­dá­ní po­ža­do­va­né smlou­vy pod­le § 78 od­st. 1 TrŘ, přičemž ho zá­ro­veň upo­zor­nil na mož­nost ulo­že­ní pořád­ko­vé po­ku­ty pro případ, že by jme­no­va­ný vý­zvě ne­vy­hověl. Je­li­kož JUDr. T. Ch. po­ža­do­va­nou lis­ti­nu ne­vy­dal, po­li­cej­ní or­gán roz­hodl us­ne­se­ním ze dne 11. 3. 2003, č. j. MROV–1612/01–Tč–2002, o ulo­že­ní pořád­ko­vé po­ku­ty JUDr. T. Ch. ve vý­ši 5 000 Kč, přičemž sou­časně opatřením z té­hož dne vy­zval pod­le § 78 od­st. 1 TrŘ k vy­dá­ní ori­gi­ná­lu předmětné smlou­vy Ing. J. P. ja­kož­to sta­tu­tár­ní or­gán ob­chod­ní spo­leč­nos­ti K.

Pod­le mi­nis­tra spra­vedl­nos­ti je te­dy zřej­mé, že po­li­cej­ní or­gán Po­li­cie Čes­ké re­pub­li­ky, Ob­vod­ní­ho od­děle­ní Os­tra­va – střed, po­kud se roz­hodl ulo­žit JUDr. T. Ch. pořád­ko­vou po­ku­tu, nev­zal v úva­hu to, že po­vin­nost na vy­zvá­ní před­lo­žit ne­bo vy­dat or­gánům čin­ným v tres­tním říze­ní věc důle­ži­tou pro tres­tní říze­ní má pod­le § 78 od­st. 1 TrŘ kaž­dý, kdo ji má u se­be, čímž se ro­zu­mí, že má věc ve své dis­po­zi­ci tak, že ji přímo on sám může před­lo­žit či vy­dat. Nel­ze pro­to pod­le § 78 od­st. 1 TrŘ něko­mu ulo­žit po­vin­nost ur­či­tou věc nejpr­ve opatřit a nás­ledně ji or­gá­nu čin­né­mu v tres­tním říze­ní vy­dat. Tím­to se však po­li­cej­ní or­gán pod­le ná­zo­ru mi­nis­tra spra­vedl­nos­ti neřídil a neměl tu­díž splně­ny ani zá­kon­né pod­mín­ky pro ulo­že­ní pořád­ko­vé po­ku­ty pod­le § 66 od­st. 1 TrŘ. V nás­led­ném pos­tu­pu a roz­hod­nu­tí stát­ní zá­stup­kyně Ok­res­ní­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství v Os­travě pak rovněž doš­lo k po­chy­be­ní, kte­ré je nut­no nap­ra­vit mi­mořád­ným op­rav­ným prostřed­kem.

Nej­vyš­ší soud po přez­kou­má­ní věci zjis­til, že zá­kon byl po­ru­šen.

Z pod­kladů, kte­ré by­ly pro říze­ní o pořád­ko­vé po­kutě před­lo­že­ny, vy­plý­vá, že JUDr. T. Ch. byl opařením po­li­cej­ní­ho or­gá­nu Po­li­cie Čes­ké re­pub­li­ky, Ob­vod­ní­ho od­děle­ní Os­tra­va-střed ze dne 14. 1. 2003, č. j. MROV–1612/01–Tč–2002, vy­zván pod­le § 78 od­st. 1 TrŘ k vy­dá­ní ori­gi­ná­lu smlou­vy o vy­pořádá­ní smlou­vy o převo­du ob­chod­ní­ho po­dí­lu ze dne 13. 5. 1998 převodců J. R., M. K. a D. K. To­to opatření mu by­lo do­ru­če­no dne 17. 1. 2003. Dne 24. 1. 2003 kon­tak­to­val JUDr. T. Ch. po­li­cej­ní or­gán a uvedl, že se v po­ža­do­va­ný ter­mín nemůže dos­ta­vit a že dne 3. 2. 2003 bu­de te­le­fo­nic­ky kon­tak­to­vat po­li­cej­ní­ho in­spek­to­ra k dom­lu­ve­ní náh­rad­ní­ho ter­mí­nu pro vy­dá­ní po­ža­do­va­né lis­ti­ny.

Z úřed­ní­ho zá­zna­mu ze dne 6. 2. 2003 vy­plý­vá, že dne 3. 2. 2003 JUDr. T. Ch. po­li­cej­ní­mu or­gá­nu po­té, co byl te­le­fo­nic­ky kon­tak­to­ván za úče­lem dom­lu­ve­ní ter­mí­nu k vy­dá­ní ori­gi­ná­lu po­ža­do­va­né smlou­vy, uvedl, že ori­gi­nál té­to lis­ti­ny vy­zved­ne ve spo­leč­nos­ti K. a te­le­fo­nic­ky dom­lu­ví ter­mín je­ho předá­ní. Dne 5. 2. 2003 byl JUDr. T. Ch. opětovně po­li­cej­ním or­gá­nem kon­tak­to­ván, přičemž uvedl, že ori­gi­nál po­ža­do­va­né smlou­vy nemůže naj­ít a ne­ní si jis­tý, zda jej vůbec přev­zal od po­li­cej­ní­ho ra­dy přís­luš­né­ho od­bo­ru Sprá­vy se­ve­ro­mo­rav­ské­ho kra­je Po­li­cie Čes­ké re­pub­li­ky v Os­travě.

Dá­le byl JUDr. T. Ch. po­li­cej­ním or­gá­nem pí­semně vy­zý­ván pod­le § 78 od­st. 1 TrŘ k vy­dá­ní po­ža­do­va­né lis­ti­ny přípi­sy ze dne 17. 2. 2003 a dne 28. 2. 2003 a když na vý­zvy ne­rea­go­val, by­la mu ulo­že­na pořád­ko­vá po­ku­ta ve vý­ši 5 000 Kč.

Z ob­sa­hu od­ůvodnění us­ne­se­ní po­li­cej­ní­ho or­gá­nu o ulo­že­ní pořád­ko­vé po­ku­ty vy­plý­vá, že JUDr. T. Ch. přev­zal dne 3. 10. 2002 ori­gi­nál smlou­vy ze dne 18. 3. 1999 o vy­pořádá­ní smlou­vy o převo­du ob­chod­ní­ho po­dí­lu ze dne 13. 5. 1998 převodců J. R., M. K. a D. K. ve spo­leč­nos­ti R. na na­by­va­te­le – spo­leč­nost K. od po­li­cej­ní­ho ra­dy přís­luš­né­ho od­bo­ru Sprá­vy se­ve­ro­mo­rav­ské­ho kra­je Po­li­cie Čes­ké re­pub­li­ky v Os­travě. Vý­zvy k vy­dá­ní věci by­ly JUDr. T. Ch. do­ru­če­ny opa­ko­vaně, a to přípi­sem ze dne 17. 2. 2003 a ze dne 28. 2. 2003. Ani v jed­nom případě se bez řád­né om­lu­vy JUDr. T. Ch. ne­dos­ta­vil a ori­gi­nál předmětné smlou­vy ne­vy­dal.

Pro­ti to­mu­to us­ne­se­ní si JUDr. T. Ch. po­dal stíž­nost v níž kon­sta­to­val, že si­ce dne 3. 10. 2002 přev­zal ori­gi­nál po­ža­do­va­né lis­ti­ny od po­li­cej­ní­ho ra­dy do vlas­tních ru­kou, nic­méně měl ten­to dok­lad k dis­po­zi­ci pou­ze něko­lik de­sí­tek mi­nut, než jej spo­lu s dal­ší­mi dok­la­dy předal od­povědné­mu pra­cov­ní­ku ob­chod­ní spo­leč­nos­ti K., kte­ré ten­to dok­lad patří a kte­ré se tý­ká. Neexis­to­val se­be­men­ší důvod k to­mu, aby si předmětné do­ku­men­ty po­ne­chal. Pod­le své­ho vy­jádření vy­žá­dal po­ža­do­va­ný dok­lad od Ing. J. P. s tím, že by jej měl obdr­žet dne 17. 3. 2003, přičemž pos­lé­ze jej po­li­cej­ní­mu or­gá­nu předá. V zá­věru své stíž­nos­ti JUDr. T. Ch. opětovně zdůraz­nil, že po­ža­do­va­nou lis­ti­nu u se­be mo­men­tálně ne­má a má-li spl­nit po­ža­da­vek po­li­cej­ní­ho or­gá­nu, mu­sí ji nejpr­ve od přís­luš­ných osob zís­kat. Dá­le uvedl, že o té­to okol­nos­ti po­li­cej­ní or­gán te­le­fo­nic­ky in­for­mo­val.

Po­da­nou stíž­nos­tí se za­bý­va­la stát­ní zá­stup­kyně Ok­res­ní­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství v Os­travě, kte­rá v od­ůvodnění své­ho za­mí­ta­vé­ho us­ne­se­ní pou­ká­za­la na zá­kon­ná us­ta­no­ve­ní § 78 od­st. 1 a § 66 od­st. 1 TrŘ s tím, že pos­tup po­li­cej­ní­ho or­gá­nu byl důvod­ný, ne­boť JUDr. T. Ch. vý­zvám po­li­cej­ní­ho or­gá­nu opa­ko­vaně ne­vy­hověl, aniž se dos­ta­tečně om­lu­vil, což si vy­žá­da­lo opětov­né prod­lou­že­ní lhů­ty k prověřová­ní, a tím i průtah v sa­mot­ném říze­ní.

Nej­vyš­ší soud v reak­ci na sho­ra uve­de­ná skut­ko­vá zjištění pou­ka­zu­je na okol­nost, že již ze sděle­ní JUDr. T. Ch. učiněné­ho po­li­cej­ní­mu or­gá­nu dne 3. 2. 2003 (viz úřed­ní zá­znam) by­lo patr­né, že předmětnou lis­ti­nu nejpr­ve vy­žá­dá u spo­leč­nos­ti K. Z to­ho jed­noz­načně vy­plý­va­lo, že po­ža­do­va­ný ori­gi­nál lis­ti­ny jme­no­va­ný u se­be neměl a aby mohl vy­hovět vý­zvě po­li­cej­ní­ho or­gá­nu, mu­sel tu­to lis­ti­nu nejpr­ve vy­žá­dat u dal­ší­ho sub­jek­tu. Tu­to zá­sad­ní okol­nost ov­šem po­li­cej­ní or­gán ve svém roz­ho­do­vá­ní ne­zoh­led­nil a dá­le pos­tu­po­val pod­le § 78 od­st. 1 TrŘ tak, ja­ko by JUDr. T. Ch. měl ori­gi­nál po­ža­do­va­né lis­ti­ny k dis­po­zi­ci. Je te­dy zřej­mé, že po­li­cej­ní or­gán po­ru­šil zá­kon, jes­tli­že pos­tu­pem pod­le § 78 od­st. 1 TrŘ po­ža­do­val vy­dá­ní věci, v tom­to případě lis­ti­ny, po někom, kdo ji u se­be neměl s tím, aby ji přímo on sám po­li­cej­ní­mu or­gá­nu vy­dal. Pod­le § 78 od­st. 1 TrŘ to­tiž nel­ze ko­mu­ko­li ulo­žit po­vin­nost ur­či­tou věc nejpr­ve opatřit a nás­ledně ji or­gá­nu čin­né­mu v tres­tním říze­ní vy­dat.

Po­kud te­dy po­li­cej­ní or­gán neměl splně­ny pod­mín­ky k pos­tu­pu pod­le § 78 od­st. 1 TrŘ z to­ho důvo­du, že JUDr. T. Ch. předmětnou lis­ti­nu neměl k dis­po­zi­ci, pak jej po­li­cej­ní or­gán ani ne-mohl za nesplnění ta­ko­vé po­vin­nos­ti san­kcio­no­vat pod­le § 66 od­st. 1 TrŘ ulo­že­ním pořád­ko­vé po­ku­ty. Pořád­ko­vá po­ku­ta ve smys­lu us­ta­no­ve­ní § 66 od­st. 1 TrŘ je to­tiž jed­ním z prostředků k vy­nu­ce­ní plnění po­vin­nos­ti ulo­že­né pod­le § 78 od­st. 1 TrŘ. Lze ji však ulo­žit pou­ze to­mu sub­jek­tu, kte­rý byl k plnění po­vin­nos­ti řádně vy­zván a je­hož po­vin­nost vy­hovět vý­zvě od­po­ví­dá je­ho op­rávnění dis­po­no­vat s věcmi tak­to po­ža­do­va­ný­mi.

Vzhle­dem ke sho­ra uve­de­ným sku­teč­nos­tem pak Nej­vyš­ší soud pod­le § 268 od­st. 2 TrŘ vy­slo­vil, že na­pa­de­ným us­ne­se­ním stát­ní zá­stup­kyně byl po­ru­šen zá­kon v us­ta­no­ve­ních § 147 od­st. 1 písm. a), b) a § 148 od­st. 1 písm. c) TrŘ a v říze­ní, kte­ré mu před­chá­ze­lo, též v us­ta­no­ve­ní § 66 od­st. 1 TrŘ v nep­rospěch JUDr. T. Ch. Nej­vyš­ší soud se ve svém roz­ho­do­vá­ní mu­sel ome­zit to­li­ko na aka­de­mic­ký vý­rok, ne­boť v říze­ní o stíž­nos­ti pro po­ru­še­ní zá­ko­na lze pod­le § 269 od­st. 2 TrŘ zru­šit pou­ze ta ne­zá­kon­ná roz­hod­nu­tí, ji­miž byl po­ru­šen zá­kon v nep­rospěch ob­viněné­ho. V da­ném případě však JUDr. T. Ch., v je­hož nep­rospěch byl zá­kon po­ru­šen, pro­ces­ní pos­ta­ve­ní ob­viněné­ho ne­má a na pos­ta­ve­ní po­dezřelých osob na­pa­de­né roz­hod­nu­tí žá­dný vliv nemělo. Pro­to ne­by­lo mož­né pos­tu­po­vat pod­le § 269 od­st. 2 TrŘ.

 


 

Diskusia

 

Najčítanejšie články

Daňové trestné činy - niektoré aplikačné problémy

 vý­ťah z pred­náš­ky us­ku­toč­ne­nej dňa 09.05.2013 v Om­še­ní

 
Zákonnosť dôkazov a procesu dokazovania trestných činov s drogovým prvkom (z pohľadu obhajoby)

 cie­ľom člán­ku bo­lo pou­ká­zať na ma­név­ro­va­cí pries­tor ob­ha­jo­by pri vý­ko­ne ob­ha­jo­by osôb ob­vi­ne­ných z tres­tných či­nov naj­mä s dro­go­vým pr­vkom.

 
Trestný čin ohovárania vs. prípustná (dovolená) kritika

 člá­nok pri­ná­ša ana­lý­zu zna­kov pre­či­nu oho­vá­ra­nia pod­ľa § 373 ods. 1 Tr. zák. a ve­nu­je po­zor­nosť aj prob­le­ma­ti­ke, do akej mie­ry je prí­pus­tná kri­ti­ka naj­mä ve­rej­ne čin­ných osôb.

 
   
 
Mapa stránky   |   O nás   |   Kontakt Powered by Cyclone3 XUL CMS of Comsultia