Niekoľko kritických poznámok k aktuálnej judikatúre Najvyššieho súdu SR

 

Na inter­ne­to­vej strán­ke Naj­vyš­šie­ho sú­du SR (www.nssr.gov.sk) bo­la zve­rej­ne­ná ak­tuál­na Zbier­ka sta­no­vísk Naj­vyš­šie­ho sú­du a roz­hod­nu­tí sú­dov SR č. 6/2012, pri­čom cie­ľom toh­to prís­pev­ku je ve­no­vať po­zor­nosť naj­mä tým sta­no­vis­kám a roz­hod­nu­tiam, kto­ré vzbu­di­li v práv­nic­kej ve­rej­nos­ti naj­väč­ší „roz­ruch“ a pri kto­rých je mož­né pri­pus­tiť aj úpl­ne iné práv­ne zá­ve­ry než kto­ré sú uve­de­né v Zbier­ke. Len pre úpl­nosť je pot­reb­né do­dať, že v tom­to struč­nom prís­pev­ku bu­dem od­ka­zo­vať len na re­le­van­tné čas­ti ro­zo­be­ra­ných sta­no­vísk a roz­hod­nu­tí, pri­čom ich úpl­né zne­nie náj­de či­ta­teľ na už uve­de­nej inter­ne­to­vej strán­ke Naj­vyš­šie­ho sú­du SR.

 A/ zrej­me naj­väč­šiu po­le­mi­ku v tres­tnop­ráv­nej ob­las­ti za pos­led­né ob­do­bie vy­vo­la­lo po­sú­de­nie ko­na­nia pá­cha­te­ľa, kto­rý si pris­vo­jil cu­dziu vec tým, že sa jej zmoc­nil, spô­so­bil tak ma­lú ško­du a ta­ký čin spá­chal vlá­ma­ním. V praxi sa ta­ké­to ko­na­nia práv­ne kva­li­fi­ko­va­li buď ako zlo­čin krá­de­že pod­ľa § 212 ods.1, ods. 4 písm. b) Tr. zák. (t. j. vlá­ma­nie bo­lo po­sú­de­né ako kva­li­fi­ko­va­ná skut­ko­vá pod­sta­ta tres­tné­ho či­nu), res­pek­tí­ve ako pre­čin krá­de­že pod­ľa § 212 ods. 2 písm. a) Tr. zák. (t. j. vlá­ma­nie bo­lo chá­pa­né ako znak zá­klad­nej skut­ko­vej pod­sta­ty s tým, že kva­li­fi­ko­va­ná skut­ko­vá pod­sta­ta bo­la vy­lú­če­ná us­ta­no­ve­ním § 38 ods. 1 Tr. zák.).

 Tie­to roz­diel­ne práv­ne ná­zo­ry na pred­met­nú prob­le­ma­ti­ku zjed­no­ti­lo  Sta­no­vis­ko tres­tnop­ráv­ne­ho ko­lé­gia Naj­vyš­šie­ho sú­du SR (č. 116 v Zbier­ke 6/2012 – ďa­lej len Sta­no­vis­ko), kto­ré­ho re­le­van­tné práv­ne ve­ty zne­jú:

 I. Us­ta­no­ve­nie § 38 ods. 1 Tres­tné­ho zá­ko­na tre­ba vy­kla­dať tak, že pri­ka­zu­je pred­nos­tnú kva­li­fi­ká­ciu ur­či­tej okol­nos­ti ako zá­kon­né­ho zna­ku tres­tné­ho či­nu. Ak je kon­krét­na okol­nosť okol­nos­ťou pod­mie­ňu­jú­cou pou­ži­tie vy­ššej tres­tnej sadz­by, vy­tvá­ra kva­li­fi­ko­va­nú skut­ko­vú pod­sta­tu so zá­klad­nou skut­ko­vou pod­sta­tou, kto­rá tú­to okol­nosť neob­sa­hu­je, na­priek to­mu, že je aj zá­kon­ným zna­kom uve­de­ným v inej zá­klad­nej skut­ko­vej pod­sta­te tres­tné­ho či­nu, ak kva­li­fi­ko­va­ná skut­ko­vá pod­sta­ta pok­rý­va väč­ší po­čet zá­kon­ných zna­kov tres­tné­ho či­nu. To pla­tí aj vte­dy, ak jed­no us­ta­no­ve­nie oso­bit­nej čas­ti Tres­tné­ho zá­ko­na ob­sa­hu­je dve (ale­bo viac) sa­mos­tat­ných zá­klad­ných skut­ko­vých pod­stát tres­tné­ho či­nu.

 

II. Ak si pá­cha­teľ pris­vo­jí cu­dziu vec tým, že sa jej zmoc­ní, spô­so­bí tak ma­lú ško­du a spá­cha čin vlá­ma­ním, napl­ní zá­kon­né zna­ky zlo­či­nu krá­de­že pod­ľa § 212 ods. 1, ods. 4 písm. b/ Tres­tné­ho zá­ko­na, pri pou­ži­tí § 138 písm. e/ Tr. zák. Ta­ké­to po­sú­de­nie či­nu je­ho pod­ra­de­ním pod kva­li­fi­ko­va­nú skut­ko­vú pod­sta­tu je v po­me­re špe­cia­li­ty ku kva­li­fi­ká­cii skut­ku pod­ľa § 212 ods. 2 písm. a/ Tr. zák., kto­rá sa pou­ži­je len vte­dy, ak pá­cha­teľ krá­de­žou vlá­ma­ním nes­pô­so­bí ani ma­lú ško­du (§ 125 ods. 1 Tr. zák.).

 Tie­to zá­ve­ry Sta­no­vis­ka vzbu­dzu­jú op­ráv­ne­né po­chyb­nos­ti a nie je mož­né sa s ni­mi sto­tož­niť.

 Pod­ľa § 38 ods. 1 Tr. zák. na okol­nosť, kto­rá je zá­kon­ným zna­kom tres­tné­ho či­nu ne­mož­no pri­hliad­nuť ako na

 

-      po­ľah­ču­jú­cu okol­nosť

-      pri­ťa­žu­jú­cu okol­nosť

-      okol­nosť, kto­rá pod­mie­ňu­je ulo­že­nie tres­tu pod zá­ko­nom us­ta­no­ve­nú dol­nú hra­ni­cu tres­tnej sadz­by

-      okol­nosť, kto­rá pod­mie­ňu­je pou­ži­tie vy­ššej tres­tnej sadz­by.

 Us­ta­no­ve­nie § 38 ods. 1 Tr. zák. te­da pred­sta­vu­je vý­slov­ný zá­kon­ný zá­kaz dvo­ji­té­ho pri­čí­ta­nia tej is­tej okol­nos­ti (pou­ži­tie slo­va „ne­mož­no“) a to tak na ťar­chu ako aj v pros­pech pá­cha­te­ľa.

 Ak je ur­či­tá kon­krét­na okol­nosť zá­kon­ným zna­kom kon­krét­ne­ho tres­tné­ho či­nu, ale­bo po­ve­da­né inak, ak je ur­či­tá okol­nosť zna­kom zá­klad­nej skut­ko­vej pod­sta­ty to­ho is­té­ho tres­tné­ho či­nu (zá­kaz dvo­ji­té­ho pri­čí­ta­nia sa up­lat­ňu­je len v rám­ci skut­ko­vej pod­sta­ty to­ho is­té­ho tres­tné­ho či­nu) nie je mož­né ju po­va­žo­vať, v zmys­le § 38 ods. 1 Tr. zák., aj za okol­nosť, kto­rá pod­mie­ňu­je pou­ži­tie vy­ššej tres­tnej sadz­by, t. j. aj za kva­li­fi­ko­va­nú skut­ko­vú pod­sta­tu. Ide o ko­gen­tnú nor­mu, kto­rá sta­no­vu­je pra­vid­lo od kto­ré­ho sa ne­mož­no za žiad­nych okol­nos­tí od­chý­liť, t. j. ide o pra­vid­lo, kto­ré pat­rí me­dzi tzv. „tvr­dé jad­ro“ pra­vi­diel tres­tné­ho prá­va (po­dob­ne ako nap­rík­lad pra­vid­lo sta­no­vu­jú­ce, že pá­cha­te­ľo­vi mož­no ulo­žiť len ta­ký druh tres­tu a len v ta­kej vý­me­re ako je uve­de­né v Tres­tnom zá­ko­ne, res­pek­tí­ve, že tres­tnosť či­nu sa po­su­dzu­je a trest sa uk­la­dá pod­ľa tres­tné­ho zá­ko­na účin­né­ho v ča­se spá­chania skut­ku a pod­ľa nes­kor­šie­ho len v prí­pa­de, ak je to pre pá­cha­te­ľa priaz­ni­vej­šie), t. j. ta­ké­to pra­vid­lo ne­mož­no dopĺňať vý­kla­dom (nap­rík­lad za pou­ži­tia exten­zív­ne­ho vý­kla­du), či ana­ló­gie a to do­kon­ca v nep­ros­pech pá­cha­te­ľa a už vô­bec ho ne­mož­no me­niť voľ­nou úva­hou sú­du pri roz­ho­do­va­ní, kto­rá ne­má vý­slov­nú opo­ru v zá­kon­nom us­ta­no­ve­ní (tzv. dis­kreč­ná prá­vo­moc sú­du)

 S práv­nou ve­tou č. I. Sta­no­vis­ka sa pre­to mož­no sto­tož­niť len v tom, že  „us­ta­no­ve­nie § 38 ods. 1 Tres­tné­ho zá­ko­na tre­ba vy­kla­dať tak, že pri­ka­zu­je pred­nos­tnú kva­li­fi­ká­ciu ur­či­tej okol­nos­ti ako zá­kon­né­ho zna­ku tres­tné­ho či­nu“.

 Po­kiaľ však zvyš­ná časť práv­nej ve­ty č. I. Sta­no­vis­ka tvr­dí, že „ak je kon­krét­na okol­nosť okol­nos­ťou pod­mie­ňu­jú­cou pou­ži­tie vy­ššej tres­tnej sadz­by, vy­tvá­ra kva­li­fi­ko­va­nú skut­ko­vú pod­sta­tu so zá­klad­nou skut­ko­vou pod­sta­tou, kto­rá tú­to okol­nosť neob­sa­hu­je, na­priek to­mu, že je aj zá­kon­ným zna­kom uve­de­ným v inej zá­klad­nej skut­ko­vej pod­sta­te tres­tné­ho či­nu, ak kva­li­fi­ko­va­ná skut­ko­vá pod­sta­ta pok­rý­va väč­ší po­čet zá­kon­ných zna­kov tres­tné­ho či­nu. To pla­tí aj vte­dy, ak jed­no us­ta­no­ve­nie oso­bit­nej čas­ti Tres­tné­ho zá­ko­na ob­sa­hu­je dve (ale­bo viac) sa­mos­tat­ných zá­klad­ných skut­ko­vých pod­stát tres­tné­ho či­nu“, tak nie je vô­bec jas­né z aké­ho zá­kon­né­ho us­ta­no­ve­nia Sta­no­vis­ko ta­ké­to kon­šta­to­va­nie vy­vo­dzu­je a ako vô­bec dos­pe­lo k ta­ké­mu­to zá­ve­ru.

 Us­ta­no­ve­nie § 38 ods. 1 Tr. zák. to­tiž vy­slo­ve­ne sta­no­vu­je, že ak je ur­či­tá okol­nosť zna­kom zá­klad­nej skut­ko­vej pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu ne­mô­že byť zá­ro­veň aj zna­kom kva­li­fi­ko­va­nej skut­ko­vej pod­sta­ty to­ho is­té­ho tres­tné­ho či­nu. Pred­met­né us­ta­no­ve­nie ne­ho­vo­rí nič o tom, že ak je­den a ten is­tý trest­ný čin ob­sa­hu­je dve ale­bo via­ce­ré zá­klad­né skut­ko­vé pod­sta­ty to­ho is­té­ho tres­tné­ho či­nu, kto­ré sú len for­mál­no tech­nic­ky roz­čle­ne­né na vie­ca­ré od­se­ky (pri tres­tnom či­ne krá­de­že na od­se­ky 1 a 2), tak je mož­né „vy­brať“ tú zá­klad­nú skut­ko­vú pod­sta­tu, kto­rá pok­rý­va väč­ší po­čet zá­kon­ných zna­kov tres­tné­ho či­nu a obísť us­ta­no­ve­nie § 38 ods. 1 Tr. zák. tak, že sa vy­be­rie tá zá­klad­ná skut­ko­vá pod­sta­ta, kto­rá ur­či­tú okol­nosť neob­sa­hu­je ako znak zá­klad­nej skut­kob­vej pod­sta­ty, ale až ako znak kva­li­fi­ko­va­nej skut­ko­vej pod­sta­ty. Ten­to spô­sob vý­kla­du je nut­né ozna­čiť za vý­klad con­tra le­ge, kto­rý hra­ni­čí s nep­rí­pus­tnou voľ­nou úva­hou sú­du, pre­to­že vy­slo­ve­ne vy­lu­ču­je ap­li­ká­ciu us­ta­no­ve­nia § 38 ods. 1 Tr. zák. a za­vá­dza aké­si náh­rad­né (no­vé) pra­vid­lo, kto­ré vy­chá­dza z väč­šie­ho poč­tu zá­kon­ných zna­kov tres­tné­ho či­nu.

 Opa­ko­va­ne je pot­reb­né zdô­raz­niť, že us­ta­no­ve­nie § 38 ods. 1 Tr. zák. neu­mož­ňu­je žiad­ny vý­ber, kto­rý by us­ku­toč­nil súd na pod­kla­de voľ­nej úva­hy a kto­rý by us­ku­toč­nil pod­ľa arit­me­tic­ké­ho po­čí­ta­nia jed­not­li­vých zna­kov kon­krét­nej skut­ko­vej pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu. Zo žiad­ne­ho us­ta­no­ve­nia Tres­tné­ho zá­ko­na nie je mož­né vy­vo­diť, a to ani len za po­mo­ci exten­zív­ne­ho vý­kla­du, že by sa mal súd za­obe­rať po­čí­ta­ním zna­kov skut­ko­vej pod­sta­ty s tým, že „vy­hrá­va“ tá zá­klad­ná skut­ko­vá pod­sta­ta, kto­rá poč­to­vo pre­vý­ši dru­hú zá­klad­nú skut­ko­vú pod­sta­tu.

 Ak sa bliž­šie za­me­ria­me na to, čo sa vlas­tne mys­lí „väč­ším poč­tom zá­kon­ných zna­kov tres­tné­ho či­nu“ tak dos­pe­je k zá­ve­ru, že tak zá­klad­ná skut­ko­vá pod­sta­ta pre­či­nu krá­de­že pod­ľa § 212 ods. 1 Tr. zák. ako aj zá­klad­ná skut­ko­vá pod­sta­ta pre­či­nu krá­de­že pod­ľa § 212 ods. 2 písm. a) Tr. zák. ob­sa­hu­je rov­na­ký po­čet zá­kon­ných zna­kov (obid­ve tie­to zá­klad­né skut­ko­vé pod­sta­ty ob­sa­hu­jú zna­ky „zmoc­ne­nie sa cu­dzej ve­ci pris­vo­je­ním“ s tým, že § 212 ods. 1 ob­sa­hu­je znak spô­so­be­nia ma­lej ško­dy a § 212 ods. 2 písm. a) za­se, na­mies­to zna­ku ško­dy, ob­sa­hu­je znak „vlá­ma­nie“). Nie je vô­bec jas­né a v od­ôvod­ne­ní Sta­no­vis­ka to nie je ani pod­rob­nej­šie zdô­vod­ne­né, pre­čo by o ap­li­ká­cii kon­krét­nej zá­klad­nej skut­ko­vej pod­sta­ty ma­la roz­ho­do­vať prá­ve kva­li­fi­ko­va­ná skut­ko­vá pod­sta­ta, te­da to, že v § 212 ods. 1 Tr. zák. nie je uve­de­né vlá­ma­nie, kto­ré je uve­de­né až v us­ta­no­ve­ní § 212 ods. 4 Tr. zák. a pre­to má mať tá­to skut­ko­vá pod­sta­ta pred­nosť pred zá­klad­nou skut­ko­vou pod­sta­tou pod­ľa § 212 ods. 2 písm. a) Tr. zák., kto­rá má tú „smo­lu“, že v žiad­nej kva­li­fi­ko­va­nej skut­ko­vej pod­sta­te nie je uve­de­ný znak spô­so­be­nia ma­lej ško­dy (ten je len v § 212 ods. 1 Tr. zák.) a tak o je­den znak preh­ra­la.

 Sku­toč­ne ne­vi­dím žiad­ny ra­cio­nál­ny, a už vô­bec nie zá­kon­ný, dô­vod na ta­ké­to „vy­be­ra­nie“ si práv­nej kva­li­fi­ká­cie a to pod­ľa ná­hod­ne sta­no­ve­né­ho kri­té­ria. A to na­vy­še za si­tuácie, keď zá­klad­ná skut­ko­vá pod­sta­ta pre­či­nu krá­de­že pod­ľa § 212 ods. 2 Tr. zák. je v po­me­re špe­cia­li­ty k zá­klad­nej skut­ko­vej pod­sta­te pre­či­nu krá­de­že pod­ľa § 212 ods. 1 Tr. zák., t. j. ak pá­cha­teľ spá­cha trest­ný čin krá­de­že niek­to­rým z ko­na­ní uve­de­ných v § 212 ods. 2 Tr. zák., napl­ní vždy a pri­már­ne tú­to zá­klad­nú skut­ko­vú pod­sta­tu a to bez oh­ľa­du na to, či pri tom spô­so­bí ma­lú ško­du, res­pek­tí­ve ško­du niž­šiu ako ma­lú. Zá­klad­ná skut­ko­vá pod­sta­ta tres­tné­ho či­nu krá­de­že pod­ľa § 212 ods. 1 Tr. zák. sa te­da up­lat­ní len v prí­pa­doch, v kto­rých nie je trest­ný čin krá­de­že spá­cha­ný ko­na­ním uve­de­ným v § 212 ods. 2 Tr. zák. Tú­to sku­toč­nosť na­po­kon skon­šta­to­va­la aj ju­di­ka­tú­ra Naj­vyš­šie­ho sú­du SR č.82/2003, kto­rá uvied­la aj to, že obid­ve tie­to zá­klad­né skut­ko­vé pod­sta­ty pred­sta­vu­jú rov­na­ko zá­važ­né tres­tné či­ny. Zá­ve­ry Sta­no­vis­ka sú pre­to nep­res­ved­či­vé nie­len pre­to, že ne­be­rú do úva­hy us­ta­no­ve­nie § 38 ods. 1 Tr. zák., ale ani vzá­jom­ný vzťah zá­klad­ných skut­ko­vých pod­stát tres­tné­ho či­nu krá­de­že, pri kto­rých je úpl­ne evi­den­tné, že pred­nosť má zá­klad­ná skut­ko­vá pod­sta­ta tres­tné­ho či­nu krá­de­že pod­ľa § 212 ods. 2 Tr. zák., na­koľ­ko, na roz­diel od § 212 ods. 1 Tr. zák., sta­no­vu­je oso­bit­né spô­so­by vy­ko­na­nia tres­tné­ho či­nu krá­de­že.

 Ak zo­be­rie­me práv­ne zá­ve­ry Sta­no­vis­ka do dôs­led­kov, tak zis­tí­me, že pred­met­né Sta­no­vis­ko vlas­tne úpl­ne ob­me­dzi­lo ap­li­ká­ciu zá­klad­nej skut­ko­vej pod­sta­ty pre­či­nu krá­de­že pod­ľa § 212 ods. 2 písm. a) Tr. zák., pre­to­že tú­to práv­nu kva­li­fi­ká­ciu bu­de mož­né pou­žiť len v prí­pa­doch, keď vý­ška ško­dy nep­re­siah­ne ško­du ma­lú. V prí­pa­de spô­so­be­nia väč­šej ško­dy, znač­nej ško­dy ako aj ško­dy veľ­ké­ho roz­sa­hu to­tiž vždy zrej­me (pod­ľa Sta­no­vis­ka) „vy­hrá“ us­ta­no­ve­nie § 212 ods. 1 Tr. zák. (tak nap­rík­lad ak by pá­cha­teľ spô­so­bil vlá­ma­ním väč­šiu ško­du, bo­lo by zrej­me nut­né, pod­ľa zá­ve­rov Sta­no­vis­ka, kva­li­fi­ko­vať ta­ké­to ko­na­nie pod­ľa § 212 ods. 1, ods. 3 písm. a), ods. 4 písm. b) Tr. zák.).

 Ak však pri­pus­tí­me (a to cel­kom lo­gic­ky), že pri spô­so­be­ní väč­šej ško­dy tres­tným či­nom krá­de­že tre­ba brať spô­so­be­nú ško­du len ako je­den znak (te­da nej­de o dva zna­ky a to ma­lú ško­du a zá­ro­veň aj o väč­šiu ško­du, ale len o jed­nu ško­du a to väč­šiu) mu­sí­me dos­pieť k zá­ve­ru, že práv­na kva­li­fi­ká­cia pod­ľa § 212 ods. 1, ods. 3 písm. a), ods. 4 písm. b) Tr. zák. (kto­rá by zod­po­ve­da­la Sta­no­vis­ku) má rov­na­ký po­čet zna­kov ako práv­na kva­li­fi­ká­cia pod­ľa § 212 ods. 2 písm. a), ods. 3 písm. a) Tr. zák. V ta­kom­to prí­pa­de by ar­gu­met­ná­cia Sta­no­vis­ka dos­pe­la do ab­sur­dné­ho zá­ve­ru, na­koľ­ko by sa mu­se­la, s pou­ka­zom na zá­kaz dvo­ji­té­ho pri­čí­ta­nia (§ 38 ods. 1 Tr. zák.), ap­li­ko­vať prá­ve kva­li­fi­ká­cia pod­ľa § 212 ods. 2 písm. a), ods. 3 písm. b) Tr. zák.

 Uve­de­né by zna­me­na­lo, že ak by pá­cha­teľ vlá­ma­ním spô­so­bil ško­du väč­šiu (t. j. ško­du od 2.660 Euro do 26.600 Euro) do­pus­til by sa len pre­či­nu a bol by oh­ro­ze­ný tres­tnou sadz­bou šesť me­sia­cov až tri ro­ky a ak by spô­so­bil ško­du ma­lú (t. j. ško­du od 266 Euro do 2660 Euro), te­da ško­du ove­ľa niž­šiu než je väč­šia ško­da, do­pus­til by sa, pod­ľa Sta­no­vis­ka, zlo­či­nu a bol by oh­ro­ze­ný tres­tnou sadz­bou tri ro­ky až de­sať ro­kov. Ta­ký­to zá­ver je sku­toč­ne nep­ri­ja­teľ­ný. Nie je mož­né ak­cep­to­vať, aby pá­cha­teľ za spô­so­be­nie ško­dy nap­rík­lad 300 Euro bol oh­ro­ze­ný tres­tnou sadz­bou zlo­či­nu a pá­cha­teľ za spô­so­be­nie ško­dy nap­rík­lad vo vý­ške 3.000 Euro bol oh­roz­re­ný tres­tnou sadz­bou pre­či­nu. Pá­cha­te­ľo­vi by sa tak pri pá­cha­ní tres­tné­ho či­nu vlá­ma­ním op­la­ti­lo spô­so­biť vy­ššiu ško­du (naj­me­nej väč­šiu ško­du), aby dos­tal niž­ší trest, čo mož­no sku­toč­ne ozna­čiť za ab­sur­dné. V tom­to sme­re je pot­reb­né uviesť, že ak za pou­ži­tia tej­to me­tó­dy vý­kla­du (t. j. do­ve­de­ním ve­ci do ab­sur­dných zá­ve­rov) sa dos­pe­je lo­gic­ky k zjav­ne nes­práv­nym zá­ve­rom, je po­tom pot­reb­né (nut­né) ta­ké­to zá­ve­ry od­miet­nuť. Uve­de­né práv­ne ve­ty Sta­no­vis­ka sú tak neudr­ža­teľ­né a pre­to ich mož­no ozna­čiť za nes­práv­ne.

 Zá­ve­ry Sta­no­vis­ka vy­znie­va­jú po­chyb­ne aj pre­to, že ne­be­rú do úva­hy spô­so­be­nie jed­not­li­vých škôd pá­cha­te­ľom a od­stup­ňo­va­nie tres­tných sa­dzieb, kto­ré sú sta­no­ve­né a od­stup­ňo­va­né aj pod­ľa vý­šky spô­so­be­nej ško­dy. Ak zo­be­rie zá­ver Sta­no­vis­ka, že pri spô­so­be­ní ma­lej ško­dy vlá­ma­ním je nut­né pou­žiť práv­nu kva­li­fi­ká­ciu pod­ľa § 212 ods. 1, ods. 4 písm. b) Tr. zák., ma­la by byť tá­to práv­na kva­li­fi­ká­cia pou­ži­tá aj v prí­pa­doch spô­so­be­nia väč­šej či znač­nej ško­dy, pre­to­že stá­le by bol pá­cha­teľ v od­se­ku 4 us­ta­no­ve­nia § 212 Tr. zák. a v pod­sta­te by spô­so­be­nie ško­dy pá­cha­te­ľom ma­lo vý­znam na vý­šku tres­tnej sadz­by len v prí­pa­de, ak by bo­la spô­so­be­ná ško­da veľ­ké­ho roz­sa­hu, pre­to­že tá je uve­de­ná až v od­se­ku 5. Ak jed­ným z ar­gu­men­tov Sta­no­vis­ka pre pod­po­ru „ví­ťaz­nej“ práv­nej kva­li­fi­ká­cie bo­lo aj to, že tá­to „ví­ťaz­ná“ práv­na kva­li­fi­ká­cia je v sú­la­de (ci­tu­jem) „s vec­nou lo­gi­kou zá­kon­nej rep­re­sie, v kon­texte kto­rej nie je pri tres­tnom či­ne krá­de­že dô­vod na li­be­ra­li­zá­ciu pos­ti­hu kom­bi­ná­cie zá­kon­ných zna­kov ma­lej ško­dy vlá­ma­ním op­ro­ti kom­bi­ná­cii zna­ku ma­lej ško­dy a inej pou­ži­teľ­nej for­my zá­važ­nej­šie­ho spô­so­bu ko­na­nia, uve­de­nej v § 138 Tr. zák“, tak ten­to ar­gu­ment, vo svet­le uve­de­né­ho (t. j. že je úpl­ne jed­no či pá­cha­teľ spô­so­bí väč­šiu, či znač­nú ško­du, na­koľ­ko stá­le bu­de práv­nu kva­li­fi­ká­ciu a tres­tnú sadz­bu „dr­žať“ ods. 4 a je­ho tres­tná sadz­ba vy­vo­de­ná z vlá­ma­nia), strá­ca aké­koľ­vek opod­stat­ne­nie, pre­to­že „ví­ťaz­ná“ práv­na kva­li­fi­ká­cia tak úpl­ne eli­mi­nu­je vý­šku ško­dy a od nej sa od­ví­ja­jú­cu práv­nu kva­li­fi­ká­ciu. Ta­ký­to vý­klad však zá­ko­no­dar­ca cel­kom ur­či­te ne­za­mýš­ľal, pre­to­že inak by nek­lá­dol zna­ky kva­li­fi­ko­va­nej skut­ko­vej pod­sta­ty (väč­šia a znač­ná ško­da) do rôz­nych od­se­kov s rôz­ny­mi tres­tný­mi sadz­ba­mi (na­po­kon je lo­gic­kým, že ak niek­to spô­so­bí niž­šiu ško­du mal by byť oh­ro­ze­ný niž­šou tres­tnou sadz­bou, než pá­cha­teľ, kto­rý spô­so­bí vy­ššiu ško­du). Prá­ve zá­ve­ry Sta­no­vis­ka sú tak pa­ra­doxne v roz­po­re s ci­to­va­nou ve­tou, pre­to­že, do ur­či­tej mie­ry, li­be­ra­li­zu­jú trest­ný pos­tih pri tres­tnom či­ne krá­de­že, keď­že spá­chanie rôz­nych škôd (t. j. škôd v rôz­nej vý­ške) dá­va­jú na jed­nu úro­veň z hľa­dis­ka tres­tnej saz­dby (vý­šky tres­tu).

 Len pre úpl­nosť mož­no do­dať, že ak by sme pou­ži­li ar­gu­men­tá­ciu Sta­no­vis­ka, mu­se­li by sme dos­pieť aj k ta­ké­mu zá­ve­ru, že ak pá­cha­teľ krá­de­že sa bez­pros­tred­ne po či­ne po­kú­si ucho­vať si vec ná­si­lím ale­bo hroz­bou bez­pros­tred­né­ho ná­si­lia a spô­so­bí ško­du ma­lú, ne­moh­la by sa pou­žiť kva­li­fi­ká­cia pod­ľa § 212 ods. 2 písm. c) Tr. zák., ale mu­se­la by sa tiež pou­žiť kva­li­fi­ká­cia pod­ľa § 212 ods. 1, ods. 4 písm. b) Tr. zák. pre­to­že ná­si­lie a hroz­ba bez­pros­tred­né­ho ná­si­lia je tiež, po­dob­ne ako vlá­ma­nie, po­va­žo­va­né za zá­važ­nej­ší spô­sob ko­na­nia v zmys­le § 138 písm. d) Tr. zák., čo už sku­toč­ne ne­má veľ­kú lo­gi­ku.

 Pod­ľa môj­ho ná­zo­ru ma­lo rie­še­nie vý­kla­do­vé­ho prob­lé­mu uve­de­né­ho v Sta­no­vis­ku vy­chá­dzať z to­ho, že ak si pá­cha­teľ pris­vo­ju­je cu­dzie ve­ci tým, že sa ich zmoc­ňu­je a ta­ký čin spá­cha vlá­ma­ním (nap­rík­lad pá­cha­teľ vy­pá­či dve­re na no­vi­no­vom stán­ku a od­cu­dzí od­tiaľ rôz­ne ve­ci) vždy už svo­jim ko­na­ním napĺňa zna­ky zá­klad­nej skut­ko­vej pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu krá­de­že pod­ľa § 212 ods. 2 písm. a) Tr. zák. (kto­rá je v po­me­re špe­cia­li­ty k § 212 ods. 1 Tr. zák.), t. j. vždy už je tá­to zá­klad­ná skut­ko­vá pod­sta­ta pod­ľa § 212 ods. 2 písm. a) Tr. zák. do­ko­na­ná a to bez oh­ľa­du na to, či pri ta­kej­to krá­de­ži spô­so­bí pá­cha­teľ ško­du ma­lú ale­bo niž­šiu. Ak by ta­kým­to ko­na­ním spô­so­bil väš­čiu ško­du, znač­nú ško­du, či ško­du väč­šie­ho roz­sa­hu, iš­lo by o okol­nosť pod­mie­ňu­jú­cu pou­ži­tie vy­ššej tres­tnej sadz­by, kto­rá by pris­tu­po­va­la k zna­kom už napl­ne­nej zá­klad­nej skut­ko­vej pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu krá­de­že pod­ľa § 212 ods. 2 písm. a) Tr. zák.

 Vzhľa­dom na zá­ve­ry Sta­no­vis­ka mož­no pre­to len dú­fať, že zá­ko­no­dar­ca pris­tú­pi k ur­či­tej úp­ra­ve Tres­tné­ho zá­ko­na (v jed­nej z po­čet­ných no­viel, kto­ré sa prip­ra­vu­jú) a eli­mi­nu­je zá­ve­ry Sta­no­vis­ka tak, že buď opä­tov­ne zlú­či zá­klad­né skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu krá­de­že pod­ľa § 212 ods. 1 a § 212 ods. 2 Tr. zák. do je­de­nej zá­klad­nej skut­ko­vej pod­sta­ty, res­pek­tí­ve,  v us­ta­no­ve­ní § 138 Tr. zák., kto­ré de­fi­nu­je zá­važ­nej­ší spô­sob ko­na­nia vy­lú­či, pri vlá­ma­ní ako aj ná­si­lí, trest­ný čin krá­de­že.

 B/ ďal­ším ak­tuál­nym ju­di­ká­tom, kto­rý sto­jí za po­zor­nosť a kto­ré­ho práv­ne zá­ve­ry vy­vo­lá­va­jú op­ráv­ne­né po­chyb­nos­ti je roz­hod­nu­tie č. 123, kto­ré­ho práv­na ve­ta znie:

 Ak ob­vi­ne­né­mu hro­zí ulo­že­nie súhr­nné­ho tres­tu pod­ľa § 42 Tr. zák. a skor­ší trest bol ulo­že­ný pre obzvlášť zá­važ­ný zlo­čin (§ 11 ods. 3 Tr. zák.) us­ta­no­ve­nie o po­vin­nej ob­ha­jo­be pod­ľa § 37 ods. 1 písm. c/ Tr. por. sa pou­ži­je od na­ria­de­nia hlav­né­ho po­jed­ná­va­nia aj v prí­pa­de, že sa ak­tuál­ne tres­tné stí­ha­nie ve­die pre pre­čin ale­bo zlo­čin.

 Len pre úpl­nosť je pot­reb­né uviesť, že pod­kla­dom pre ju­di­ka­tú­ru tu bo­lo uz­ne­se­nie Kraj­ské­ho sú­du v Tren­čí­ne z 27. má­ja 2011, sp. zn. 23 To 40/2011.

 Pod­ľa môj­ho ná­zo­ru zos­ta­la pred­met­ná práv­na ve­ta ne­dos­ta­toč­ne ju­di­ka­tú­rou zdô­vod­ne­ná a rov­na­ko ako to bo­lo pri ju­di­ka­tú­re v bo­de 1, aj v tom­to prí­pa­de ide skôr o voľ­nú úva­hu sú­du, než exten­zív­ny vý­klad zá­kon­né­ho us­ta­no­ve­nia, res­pek­tí­ve o zá­kon­nom prí­pus­tné pou­ži­tie ana­ló­gie.

Uz­ne­se­nie Kraj­ské­ho sú­du v Tren­čí­ne, kto­ré bo­lo pod­kla­dom pre uve­de­nú práv­nu ve­tu je nep­res­ved­či­vo od­ôvod­ne­né prá­ve pre­to, že vy­chá­dza len zo stro­hé­ho kon­šta­to­va­nia, že pod­ľa § 37 ods. 1 písm. c) Tr. por. ob­vi­ne­ný mu­sí mať ob­haj­cu, ak ide o ko­na­nie o obzvlášť zá­važ­nom zlo­či­ne. To­to kon­šta­to­va­nie je však neúpl­né a nep­res­né, pre­to­že opo­mí­na, že dô­vo­dy po­vin­nej ob­ha­jo­by uve­de­né v pís­me­nách a) až e) ma­jú spo­loč­né ná­ve­tie (tzv. uvá­dzaciu ve­tu, kto­rou us­ta­no­ve­nie § 37 ods. 1 Tr. por. za­čí­na) a kto­rá je for­mu­lo­vá tak, že ob­vi­ne­ný mu­sí mať ob­haj­cu po vzne­se­ní ob­vi­ne­nia už v príp­rav­nom ko­na­ní z čo­ho je zrej­mé, že us­ta­no­ve­nie § 37 ods. 1 písm. a) až e) Tr. por. sa tý­ka len prí­pa­dov, v kto­rých dô­vod po­vin­nej ob­ha­jo­by vy­plý­va z tres­tné­ho stí­ha­nia, kto­ré sa vo­či ob­vi­ne­né­mu ve­die (ak­tuál­ne), t. j. pred­met­né us­ta­no­ve­nie ne­do­pa­dá na prí­pa­dy, v kto­rých bo­lo, v iných tres­tných ve­ciach, už tres­tné stí­ha­nie vo­či ob­vi­ne­né­mu prá­vop­lat­ne skon­če­né (te­da, v kto­rých sa už tres­tné stí­ha­nie vo­či ob­vi­ne­né­mu ne­ve­die, a pri­chá­dza do úva­hy len ulo­že­nie súhr­nné­ho tres­tu).

Dô­vod po­vin­nej ob­ha­jo­by v zmys­le § 37 ods. 1 písm. c) Tr. por. pre­to pri­chá­dza do úva­hy len v prí­pa­doch, v kto­rých bo­lo ob­vi­ne­né­mu vzne­se­né ob­vi­ne­nie pre obzvlášť zá­važ­ný zlo­čin a v kto­rom sa bu­de roz­ho­do­vať o otáz­ke vi­ny prá­ve pre ten­to obzvlášť zá­važ­ný zlo­čin (pre­to mu­sí mať ob­vi­ne­ný ob­haj­cu už v príp­rav­nom ko­na­ní, t. j. od sa­mé­ho za­čiat­ku ve­de­nia tres­tné­ho stí­ha­nia vo­či ob­vi­ne­né­mu). Ak sa te­da ve­die tres­tné stí­ha­nie vo­či ob­vi­ne­né­mu len pre pre­čin ale­bo zlo­čin, ne­ve­die sa tres­tné stí­ha­nie o obzvlášť zá­važ­nom zlo­či­ne, t. j. ne­bu­de sa v ta­kom­to ko­na­ní roz­ho­do­vať o otáz­ke vi­ny o obzvlášť zá­važ­nom zlo­či­ne a to ani za si­tuácie, ak sa má uk­la­dať súhrn­ný trest a skor­ší trest bol ulo­že­ný prá­ve pre obzvlášť zá­važ­ný zlo­čin (pri súhr­nnom tres­te sa to­tiž, na roz­diel od uk­la­da­nia spo­loč­né­ho trees­tu, ne­roz­ho­du­je aj o vi­ne, ale len o tres­te).

Ak by sme zob­ra­li zá­ve­ry vy­ššie uve­de­nej práv­nej ve­ty do úpl­ných dôs­led­kov, mu­se­li by sme pri­pus­tiť, že ob­vi­ne­ný mu­sí mať ob­haj­cu aj v prí­pa­doch, v kto­rých pri­chá­dza do úva­hy ulo­že­nie súhr­nné­ho tres­tu a skor­ší trest bol ulo­že­ný nap­rík­lad v ko­na­ní pro­ti uš­lé­mu, či pro­ti mla­dis­tvé­mu, pre­to­že aj v tých­to prí­pa­doch ide o po­vin­nú ob­ha­jo­bu, čo moť­no ozna­čiť za nep­ri­ja­teľ­né.

Za úpl­ne prek­va­pi­vé mož­no ozna­čiť sta­no­vis­ko ju­di­ka­tú­ry v tom, že us­ta­no­ve­nie o po­vin­nej ob­ha­jo­be by sa ma­lo pou­žiť (v ju­di­ko­va­nom prí­pa­de) už (ale­bo až) od na­ria­de­nia hlav­né­ho po­jed­ná­va­nia. Pre­čo by sa tak ma­lo stať prá­ve od mo­men­tu na­ria­de­nia hlav­né­ho po­jed­ná­va­nia nie je z od­ôvod­ne­nia roz­hod­nu­tia zrej­mé. Sku­toč­nosť, že do úva­hy pri­chá­dza, v prí­pa­de preu­ká­za­nia vi­ny ob­vi­ne­né­mu, ulo­že­nie súhr­nné­ho tres­tu s tým, že skor­ší trest bol ulo­že­ný v ko­na­ní o obzvlášť zá­važ­nom zlo­či­ne, mô­že byť, na stra­ne jed­nej, zrej­má už v príp­rav­nom ko­na­ní a na stra­ne dru­hej, ne­mu­sí byť zrej­má ani pri na­ria­ďo­va­ní hlav­né­ho po­jed­ná­va­nia (nap­rík­lad v ča­se na­ria­ďo­va­nia hlav­né­ho po­jed­ná­va­nia nie je eš­te skon­če­né ko­na­nie ve­de­né o obzvlášť zá­važ­nom zlo­či­ne, res­pek­tí­ve roz­su­dok sú­du pr­vé­ho stup­ňa nie je eš­te prá­vop­lat­ný, prí­pad­ne súd ne­má vô­bec ve­do­mosť o ve­de­ní aj iné­ho ko­na­nia vo­či ob­vi­ne­né­mu a po­dob­ne).

 Pred­met­ná ju­di­ka­tú­ra ďa­lej vy­chá­dza z ná­zo­ru, že ak ob­vi­ne­ný v práv­nej ve­te naz­na­če­nej si­tuá­cii ne­má ob­haj­cu, ide o po­ru­še­nie prá­va na ob­ha­jo­bu.

V pr­vom ra­de je nut­né uviesť, že prá­vo na ob­ha­jo­bu, tak ako vy­plý­va z Do­ho­vo­ru o ochra­ne ľud­ských práv a zá­klad­ných slo­bôd, či z us­ta­no­ve­nia § 2 ods. 9 Tr. por., za­hŕňa v pod­sta­te len šty­ri si­tuácie:

 

- prá­vo ob­ha­jo­vať sa sám

 

- prá­vo na po­moc ob­haj­cu,

 

- prá­vo na práv­nu po­moc v zmys­le bez­plat­nej ob­ha­jo­by

 

- prá­vo na to, aby ob­ha­jo­ba bo­la účin­ná.

 Z prá­va na ob­ha­jo­bu sa te­da ne­dá, bez ďal­šie­ho, vy­vo­diť to, že by za­hŕňa­lo aj prá­vo na us­ta­no­ve­nie ob­haj­cu štá­tom v akých­koľ­vek prí­pa­doch (po­vin­nosť štá­tu us­ta­no­viť ob­haj­cu ur­či­tej sku­pi­ne osôb pred­sta­vu­je vý­ni­moč­né si­tuácie, nap­rík­lad vy­plý­va z Do­ho­vo­ru o prá­vach osôb so zdra­vot­ným pos­tih­nu­tím, t. j. po­vin­nosť štá­tu za­bez­pe­čiť ob­haj­cu ob­vi­ne­nej du­šev­ne cho­rej oso­be a po­dob­ne. Po­vin­nosť štá­tu, vy­plý­va­jú­ca z me­dzi­ná­rod­ných zmlúv, us­ta­no­viť ob­haj­cu ob­vi­ne­nej oso­be len pre­to, že jej hro­zí vy­so­ký trest však neexis­tu­je. In­šti­tút po­vin­nej ob­ha­jo­by sa tak chá­pe ako ur­či­tá vý­nim­ka z prá­va ob­ha­jo­vať sa sám s tým, že štát mô­že za­viesť ta­ký­to in­šti­tút v prí­pa­doch, v kto­rých to uz­ná za vhod­né.

 Slo­ven­ská re­pub­li­ka ta­kú­to vý­nim­ku z prá­va ob­ha­jo­vať sa sám za­vied­la prá­ve v us­ta­no­ve­niach § 37 a § 38 Tr. por., v kto­rých však nie je uve­de­né nič o tom, že ob­vi­ne­ný má prá­vo na us­ta­no­ve­né­ho ob­haj­cu aj v prí­pa­doch, v kto­rých mu hro­zí ulo­že­nie tres­tu, kto­rý by bol svo­jou vý­škou ob­dob­ný ako je sta­no­ve­ný trest pri obzvlášť zá­važ­ných zlo­či­noch (te­da, že štát mu­sí za­bez­pe­čiť ob­vi­ne­né­mu ob­haj­cu len pre­to, že mu hro­zí ulo­že­nie tres­tu vo vý­ške 10 ro­kov a vy­ššie a to nap­rík­lad za pou­ži­tia as­pe­rač­nej zá­sa­dy, či za pou­ži­tia zá­sa­dy trik­rát a dosť, prí­pad­ne ak súd uk­la­dá súhrn­ný trest a pred­chá­dza­jú­ci trest bol ulo­že­ný za obzvlášť zá­važ­ný zlo­čin).

 Ak te­da v ta­kých­to prí­pa­doch ne­má ob­vi­ne­ný ob­haj­cu ne­mô­že prísť k po­ru­še­niu prá­va na ob­ha­jo­bu ob­vi­ne­né­ho, pre­to­že prá­vo na ob­ha­jo­bu ne­zahŕňa prá­vo na us­ta­no­ve­nie ob­haj­cu zo stra­ny štá­tu v prí­pa­doch, kto­ré štát sám taxatív­ne ne­vy­me­dzil (us­ta­no­ve­nia § 37 a § 38 Tr. por. sú kon­ci­po­va­né taxatív­ne a je­di­nou vý­nim­kou, kto­rá umož­ňu­je us­ta­no­viť ob­haj­cu ob­vi­ne­né­mu pod­ľa voľ­nej úva­hy sú­du je us­ta­no­ve­nie § 37 ods. 2 Tr. por., kde prá­ve po­su­dzo­va­nie po­chyb­nos­tí o spô­so­bi­los­ti ob­vi­ne­né­ho ná­le­ži­te sa ob­ha­jo­vať je na voľ­nej úva­he sú­du). V os­tat­ných, Tres­tným po­riad­kom taxatív­ne neu­ve­de­ných prí­pa­doch, má ob­vi­ne­ný prá­vo ob­ha­jo­vať sa sám, prí­pad­ne mô­že po­žia­dať o bez­plat­nú ob­ha­jo­bu, res­pek­tí­ve si ob­haj­cu mô­že zvo­liť ale­bo mu ho mô­že zvo­liť op­ráv­ne­ná oso­ba (to však pla­tí pau­šál­ne o všet­kých tres­tných či­noch), te­da je­ho prá­vo na ob­ha­jo­bu nie je ni­čím dot­knu­té.

 Us­ta­no­ve­nie o po­vin­nej ob­ha­jo­be v zmys­le § 37 Tr. por. sa pri­tom ne­dá roz­ši­ro­vať ani za po­mo­ci ana­ló­gie (opä­tov­ne tre­ba zdô­raz­niť, že dô­vo­dy po­vin­nej ob­ha­jo­by v zmys­le § 37 Tr. por. sú uve­de­né taxatív­ne). Roz­hod­nu­tie sú­du, kto­ré bo­lo pod­kla­dom pre ju­di­ka­tú­ru tak sku­toč­ne pô­so­bí ako voľ­ná úva­ha pri roz­ho­do­va­ní zo stra­ny sú­du a nie som si is­tý, či by sa tu ma­la a moh­la až tak­to vý­raz­ne up­lat­ňo­vať dis­kreč­ná prá­vo­moc sú­du a či už sku­toč­ne nej­de o zme­nu práv­ne­ho pred­pi­su vý­kla­dom sú­du a to vý­kla­dom con­tra le­ge. Ak by sme pou­ži­li ana­ló­giu pri roz­ši­ro­va­ní po­vin­nej ob­ha­jo­by pod­ľa § 37 ods. 1 Tr. por., tak ako to pri­pus­ti­la ko­men­to­va­ná ju­di­ka­tú­ra, mu­se­li by sme po­tom dos­pieť k zá­ve­ru, že us­tav­no­ve­né­ho ob­haj­cu by ana­lo­gic­ky ma­li mať nap­rík­lad aj oso­by blíz­ke ve­kom ve­ku mla­dis­tvé­mu, pre­to­že v zá­sa­de nie je roz­diel me­dzi ob­vi­ne­ným kto­rý ma 17 ro­kov a v je­ho prí­pa­de ide o po­vin­nú ob­ha­jo­bu a ob­vi­ne­ným, kto­rý ma 18 ro­kov, v prí­pa­de kto­ré­ho už us­ta­no­ve­nie § 37 ods. 1 Tr. por. ne­po­čí­ta s po­vin­nou ob­ha­jo­bou.

 Pod­ľa môj­ho ná­zo­ru je pot­reb­né us­ta­no­ve­nia o po­vin­nej ob­ha­jo­be vy­kla­dať tak, že  (to ju­di­ko­val aj europ­sky súd pre ľud­ské prá­va), že ak ob­vi­ne­ný ne­po­dlie­ha vy­slo­ve­nej po­vin­nos­ti po­vin­nej ob­ha­jo­by, kto­rú sta­no­vu­je štát svo­jou vnút­roš­tát­nou úp­ra­vou a roz­hod­ne sa ob­ha­jo­vať sám (t. j. nez­vo­lí si ob­haj­cu, či ne­žia­da o bez­plat­nú ob­ha­jo­bu, res­pek­tí­ve nej­de o du­šev­ne cho­rú oso­bu tak ako bo­lo uve­de­né vy­ššie), je to pot­reb­né po­va­žo­vať za od­miet­nu­tie prá­va ob­ha­jo­vať sa za po­mo­ci ob­haj­cu a po­tom si za účin­nosť, či neú­čin­nosť svo­jej ob­ha­jo­by zod­po­ve­dá ob­vi­ner­ný sám a ne­mô­že ísť o po­ru­še­nie prá­va ob­vi­ne­né­ho na ob­ha­jo­bu (už bo­lo uve­de­né vy­ššie, že sú­du neb­rá­ni nič v us­ta­no­ve­ní ob­haj­cu aké­mu­koľ­vek ob­vi­ne­né­mu v prí­pa­doch ak má po­chyb­nos­ti o spô­so­bi­los­ti ob­vi­ne­né­ho sa ob­ha­jo­vať, prá­ve tu sa mô­že up­lat­niť zá­ko­nom pred­pok­la­da­ná úva­ha sú­du, av­šak súd by ne­mal mať ta­kú po­vin­nosť len pre­to, že ob­vi­ne­né­mu hro­zí ulo­že­nie vy­so­ké­ho tres­tu).

 Len pre za­ují­ma­vosť je pot­reb­né uviesť, že v ro­ku 2012 rov­na­ký prí­pad po­su­dzo­va­la aj ju­di­ka­tú­ra Naj­vyš­šie­ho sú­du ČR, kto­rá dos­pe­la k úpl­ne opač­né­mu zá­ve­ru ako vy­ššie uve­de­ná ju­di­ka­tú­ra Naj­vyš­šie­ho sú­du SR. Niž­šie je uve­de­né kom­plet­né roz­hod­nu­tie Naj­vyš­šie­ho sú­du ČR (roz­hod­nu­tie s práv­nou ve­tou bo­lo prev­za­té zo strán­ky www.ep­ra­vo.cz)  

 

Práv­na ve­ta: 

Soud při uk­lá­dá­ní souhr­nné­ho tres­tu za splnění pod­mí­nek pod­le § 45 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku po­su­zu­je jen otáz­ky spo­je­né s uk­lá­dá­ním tres­tu, k němuž to­to us­ta­no­ve­ní ta­ké je­dině slou­ží. Otáz­kou vi­ny, ve vzta­hu k či­nu, za nějž se souhrn­ný trest rovněž ve vzta­hu k dřívější­mu od­sou­ze­ní uk­lá­dá, se soud vůbec ne­za­bý­vá. Cha­rak­ter ta­ko­vé­ho tres­tné­ho či­nu, jenž je vůdčím tres­tným či­nem pro uk­lá­dá­ní souhr­nné­ho tres­tu, ne­má te­dy žá­dné ji­né do­pa­dy než pro ulo­že­ní tres­tu. Ne­ní pro­to mož­né s tím­to tres­tným či­nem spo­jo­vat otáz­ky vi­ny ani pro­ces­ní důsled­ky, kte­ré by ji­nak, po­kud by se ved­lo říze­ní o tom­to tres­tném či­nu, by­lo nut­né dodr­žet.

(Roz­su­dek Nej­vyš­ší­ho sou­du Čes­ké re­pub­li­ky sp.zn. 8 Tz 11/2012, ze dne 29.3.2012)

Nej­vyš­ší soud Čes­ké re­pub­li­ky pro­jed­nal ve veřej­ném za­se­dá­ní stíž­nost pro po­ru­še­ní zá­ko­na po­da­nou mi­nis­trem spra­vedl­nos­ti Čes­ké re­pub­li­ky v nep­rospěch ob­viněné­ho J. H., pro­ti us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Brně – po­boč­ka ve Zlíně ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 6 To 142/2011, a roz­hodl tak, že pod­le § 268 od­st. 2 tr. ř. se vy­slo­vu­je, že pra­vo­moc­ným us­ne­se­ním Kraj­ské­ho sou­du v Brně – po­boč­ka ve Zlíně ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 6 To 142/2011, byl po­ru­šen zá­kon v us­ta­no­ve­ních § 36 od­st. 3 tr. ř., § 258 od­st. 1 písm. a), c) tr. ř. a § 260 tr. ř. ve prospěch ob­viněné­ho J. H.

Z od­ůvodnění:

Stíž­nost pro po­ru­še­ní zá­ko­na po­da­ná mi­nis­trem spra­vedl­nos­ti pod­le § 266 od­st. 1 tr. ř. Nej­vyš­ší­mu sou­du ve věci ob­viněné­ho J. H. směřuje pro­ti us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Brně – po­boč­ka ve Zlíně ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 6 To 142/2011, je­hož vy­dá­ní před­chá­zel roz­su­dek Ok­res­ní­ho sou­du v Uher­ském Hra­diš­ti ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 26 T 207/2010, jímž byl ob­vině­ný J. H. uz­nán vin­ným přeči­nem za­ned­bá­ní po­vin­né vý­ži­vy pod­le § 196 od­st. 1, 3 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku. Od­sou­zen byl za ten­to přečin a dá­le za sbí­ha­jí­cí se zlo­čin padělá­ní a pozměnění peněz pod­le § 233 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku, jímž byl uz­nán vin­ným roz­sud­kem Ok­res­ní­ho sou­du v Uher­ském Hra­diš­ti ze dne 8. 11. 2010, sp. zn. 26 T 93/2010, kte­rý oh­ledně vi­ny a tres­tu nab­yl práv­ní mo­ci dne 8. 11. 2010, za pou­ži­tí § 43 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku k souhr­nné­mu tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní tří let, je­hož vý­kon byl pod­le § 84 a § 85 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku pod­míněně od­lo­žen na zku­šeb­ní do­bu v tr­vá­ní pě­ti let za sou­čas­né­ho vy­slo­ve­ní doh­le­du nad ob­viněným. Pod­le § 85 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku by­la ob­viněné­mu ulo­že­na po­vin­nost, aby během zku­šeb­ní do­by pod­le svých schop­nos­tí a mož­nos­tí za­pla­til dluž­né vý­živ­né na dce­ry a dá­le aby pod­le svých sil nah­ra­dil ško­du, kte­rou způso­bil zlo­či­nem padělá­ní a pozměnění peněz pod­le § 233 tr. zá­ko­ní­ku. Pod­le § 43 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku sou­časně zru­šil vý­rok o tres­tu z roz­sud­ku Ok­res­ní­ho sou­du v Uher­ském Hra­diš­ti ze dne 8. 11. 2010, sp. zn. 26 T 93/2010, ja­kož i všech­na dal­ší roz­hod­nu­tí na ten­to vý­rok ob­sa­hově na­va­zu­jí­cí, po­kud vzhle­dem ke změně, k níž doš­lo zru­še­ním, poz­by­la pod­kla­du.

Kraj­ský soud v Brně – po­boč­ka ve Zlíně ja­ko soud od­vo­la­cí z podnětu od­vo­lá­ní stát­ní­ho zá­stup­ce Ok­res­ní­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství po­da­né­ho pro­ti vý­ro­ku o tres­tu roz­sud­ku Ok­res­ní­ho sou­du v Uher­ském Hra­diš­ti ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 26 T 207/2010, us­ne­se­ním ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 6 To 142/2011, pod­le § 258 od­st. 1 písm. a), c) tr. ř. zru­šil uve­de­ný roz­su­dek v ce­lém roz­sa­hu a pod­le § 260 tr. ř. věc vrá­til stát­ní­mu zá­stup­ci k do­šetření.

V od­ůvodnění to­ho­to roz­hod­nu­tí od­vo­la­cí soud uvedl, že i když by­lo od­vo­lá­ní pro­ti roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně po­dá­no pro­ti vý­ro­ku o tres­tu, ve smys­lu § 254 od­st. 1, 2 tr. ř. přez­kou­mal zá­kon­nost a od­ůvodněnost vy­tý­ka­ných vad a přih­lí­žel i k va­dám, kte­ré od­vo­lá­ním ne­by­ly vy­tý­ká­ny, av­šak mě­ly vliv na na­pa­de­ný vý­rok, a dospěl k zá­věru, že od­vo­lá­ní stát­ní­ho zá­stup­ce je důvod­né, i když z ji­ných příčin, než by­ly v od­vo­lá­ní na­mí­tá­ny. Je­ho důvod­nost spatřoval v tom, že ob­viněné­mu měl být ve věci, s oh­le­dem na sta­no­ve­nou tres­tní saz­bu, kte­rou byl ob­vině­ný oh­ro­žen a je­jíž hor­ní hra­ni­ce vzhle­dem k uk­lá­da­né­mu souhr­nné­mu tres­tu přesa­hu­je pět let, pod­le § 36 od­st. 3 tr. ř. us­ta­no­ven ob­háj­ce, a to již v příp­rav­ném říze­ní. Ten­to zá­věr od­vo­la­cí soud vy­vo­dil z to­ho, že když soud pr­vní­ho stupně pro­jed­ná­val v se­nátě věc o přeči­nu pod­le § 196 od­st. 1, 3 písm. a) tr. zák., ač ji­nak je k je­jí­mu pro­jed­ná­ní přís­luš­ný sa­mo­soud­ce, po­va­žo­val ten­to pos­tup, s oh­le­dem na uk­lá­da­ní souhr­nné­ho tres­tu za zlo­čin (pod­le § 233 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku), k je­hož pro­jed­ná­ní je přís­luš­ný se­nát, za správ­ný. Pod­le něj však byl soud pr­vní­ho stupně nedůsled­ný, když za té­to si­tua­ce s oh­le­dem na tres­tní saz­bu u vůdčí­ho zlo­či­nu pod­le § 233 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku od tří do os­mi roků, ob­viněné­mu již v příp­rav­ném říze­ní neb­yl ve smys­lu § 36 od­st. 3 tr. ř. us­ta­no­ven ob­háj­ce. V tom od­vo­la­cí soud spatřoval po­ru­še­ní prá­va ob­viněné­ho na ob­ha­jo­bu ve smys­lu us­ta­no­ve­ní pod­le § 258 od­st. 1 písm. a) tr. ř. Pro­to­že to­to po­chy­be­ní nas­ta­lo již v příp­rav­ném říze­ní, od­vo­la­cí soud roz­hodl o zru­še­ní roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně a vrá­ce­ní věci stát­ní­mu zá­stup­ci k do­šetření.

Mi­nistr spra­vedl­nos­ti ve stíž­nos­ti pro po­ru­še­ní zá­ko­na po­da­né pro­ti to­mu­to us­ne­se­ní od­vo­la­cí­ho sou­du uve­de­ný pos­tup ozna­čil za ne­zá­kon­ný, ne­boť důvo­dem pro vrá­ce­ní věci stát­ní­mu zá­stup­ci by­lo domně­le do­vo­ze­né po­ru­še­ní prá­va na ob­ha­jo­bu, kte­ré by­lo za­lo­že­no na nes­práv­ném směšo­vá­ní dvou zce­la roz­díl­ných pro­ces­ních in­sti­tutů vy­me­ze­ných v § 36 od­st. 3 tr. ř. a v § 314a tr. ř.

Pod­le mi­nis­tra spra­vedl­nos­ti soud pr­vní­ho stupně pos­tu­po­val v sou­la­du se zá­ko­nem, když věc pro­jed­nal za splnění pod­mí­nek § 314a od­st. 2 tr. ř. v se­nátě, ač­ko­liv se ji­nak jed­na­lo o tres­tní věc, kte­rou mohl pro­jed­nat pod­le § 314a od­st. 1 tr. ř. sa­mo­soud­ce. Nes­právně však již od­vo­la­cí soud shle­dal, že ob­vině­ný měl mít od po­čát­ku tres­tní­ho říze­ní ob­háj­ce z důvodů § 36 od­st. 3 tr. ř. S tím­to zá­věrem se již mi­nistr spra­vedl­nos­ti nez­to­tož­nil. Pou­ká­zal na to, že pod­le § 36 od­st. 3 tr. ř. ob­vině­ný mu­sí mít ob­háj­ce již v příp­rav­ném říze­ní, jes­tli­že se ko­ná říze­ní o tres­tném či­nu, na kte­rý zá­kon sta­no­ví trest od­ně­tí svo­bo­dy, je­hož hor­ní hra­ni­ce převy­šu­je pět let. O ta­ko­vé tres­tní říze­ní se však v da­ném případě ne­jed­na­lo, pro­to­že po ce­lou do­bu by­lo ve­de­no o přeči­nu za­ned­bá­ní po­vin­né vý­ži­vy dle § 196 od­st. 1, 3 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku s hor­ní hra­ni­cí tres­tní saz­by maximálně pět let. Od­vo­la­cí soud do­vo­dil nez­byt­nost nut­né ob­ha­jo­by ze sku­teč­nos­ti, že ob­viněné­mu měl být uk­lá­dán a ta­ké byl ulo­žen souhrn­ný trest za před­cho­zí sbí­ha­jí­cí se trest­ný čin v tres­tní sazbě od tří do os­mi let. Pro­to­že po ce­lou do­bu by­lo tres­tní říze­ní ve­de­no pou­ze o přeči­nu s hor­ní hra­ni­cí tres­tní saz­by do pě­ti let, ne­by­ly dá­ny pod­le § 36 od­st. 3 tr. ř. důvo­dy nut­né ob­ha­jo­by. Od­vo­la­cí soud ne­zá­konně spo­jil otáz­ku nut­né ob­ha­jo­by se sku­teč­nos­tí, že věc pro­jed­ná­val se­nát ok­res­ní­ho sou­du kvů­li fak­tu uk­lá­dá­ní souhr­nné­ho tres­tu k dřívější se­nát­ní věci, a zjevně po­mi­nul, že při uk­lá­dá­ní souhr­nné­ho tres­tu ne­ní soud op­rávněn či­nit ja­ká­ko­liv zjištění tý­ka­jí­cí se otáz­ky vi­ny oh­ledně skut­ku od­sou­ze­né­ho dřívějším roz­sud­kem a nes­mí ani přez­kou­má­vat práv­ní zá­věry dřívější­ho roz­sud­ku v otáz­ce vi­ny, kte­rá by­la pra­vo­mocně vy­řeše­na. Pro­to lo­gic­ky ani ne­mohl být dán důvod pro po­ža­da­vek, aby v říze­ní, kte­ré by­lo ve­de­no pro přečin, byť jsou dá­ny důvo­dy ulo­že­ní souhr­nné­ho tres­tu k tres­tu s hor­ní hra­ni­cí tres­tní saz­by nad pět let, byl ex of­fo us­ta­no­vo­ván ob­háj­ce pod­le § 36 od­st. 3 tr. ř.

Mi­nistr spra­vedl­nos­ti s od­ka­zem na roz­hod­nu­tí č. 35/2006 Sb. rozh. tr. pou­ká­zal na roz­díl­nost pos­tu­pu sou­du při uk­lá­dá­ní souhr­nné­ho a spo­leč­né­ho tres­tu, kte­ré nel­ze za­měňo­vat. Shle­dal tak, že Kraj­ský soud v Brně – po­boč­ka ve Zlíně se svým roz­hod­nu­tím dos­tal mi­mo man­ti­ne­ly sho­ra uve­de­ných us­ta­no­ve­ní pro­ces­ní­ho prá­va tres­tní­ho a pos­tu­po­val ne­zá­konně, když po pro­jed­ná­ní od­vo­lá­ní stát­ní­ho zá­stup­ce, jež by­lo směřová­no pro­ti vý­ro­ku o tres­tu, dospěl k zá­věru o domnělém po­ru­še­ní prá­va na ob­ha­jo­bu ob­viněné­ho, a věc pod­le § 260 tr. ř. vrá­til zpět stát­ní­mu zá­stup­ci k do­šetření, ač­ko­li k po­ru­še­ní prá­va na ob­ha­jo­bu v da­né tres­tní věci zjevně ne­doš­lo. Na ok­raj zmí­nil, že ob­jek­tivně ani nel­ze spra­ved­livě po po­li­cej­ních or­gá­nech, po­taž­mo do­zo­ro­vých stát­ních zá­stup­cích po­ža­do­vat, aby v rám­ci kaž­dé­ho tres­tní­ho stí­há­ní vy­hod­no­co­va­ly a zkou­ma­ly, zda připa­dá v úva­hu uk­lá­dá­ní souhr­nné­ho tres­tu k tres­tné­mu či­nu, kte­rý ex of­fo za­klá­dá důvo­dy nut­né ob­ha­jo­by, ne­boť uk­lá­dá­ní tres­tu je vý­sos­tným prá­vem soudů, do je­jichž pra­vo­mo­ci by tak by­lo za­sa­ho­vá­no, a na­víc mnoh­dy se o fak­tu před­cho­zí­ho od­sou­ze­ní or­gá­ny příp­rav­né­ho říze­ní ne­mu­sí vůbec dozvědět. Rovněž pou­ká­zal na ab­sen­ci ja­ké­ho­ko­liv od­ůvodnění ve vzta­hu k pou­ži­tí důvo­du pod­le § 258 od­st. 1 písm. c) tr. ř. Tím, že ne­by­ly splně­ny pod­mín­ky pro zru­še­ní roz­sud­ku na­lé­za­cí­ho sou­du pod­le § 258 od­st. 1. písm. a), c) tr. ř., doš­lo i k ne­zá­kon­né­mu vrá­ce­ní věci stát­ní­mu zá­stup­ci k do­šetření pod­le § 260 tr. ř. V obou těchto us­ta­no­ve­ních mi­nistr spra­vedl­nos­ti shle­dal po­ru­še­ní zá­ko­na ve prospěch ob­viněné­ho, ne­boť se tím uve­de­ná věc vrá­ti­la ze sta­dia od­vo­la­cí­ho říze­ní až do sta­dia příp­rav­né­ho říze­ní, přičemž fá­ze příp­rav­né­ho říze­ní je pro ob­viněné­ho ne­po­chybně příz­nivější než vi­na a trest pra­vo­mocně ulo­že­né. Po­dá­ní stíž­nos­ti pro po­ru­še­ní zá­ko­na v nep­rospěch ob­viněné­ho shle­dal nut­ným předev­ším pro ju­di­ka­tor­ní vý­znam předmětné otáz­ky. S od­ka­zem na sho­ra uve­de­né navrhl, aby Nej­vyš­ší soud Čes­ké re­pub­li­ky (dá­le jen „Nej­vyš­ší soud“) pod­le § 268 od­st. 2 tr. ř. vy­slo­vil, že us­ne­se­ním Kraj­ské­ho sou­du v Brně – po­boč­ky ve Zlíně, ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 6 To 142/2011, byl v us­ta­no­ve­ních § 258 od­st. 1 písm. a), c) a v § 260 tr. ř. po­ru­šen zá­kon ve prospěch ob­viněné­ho J. H.

Nej­vyš­ší soud přez­kou­mal pod­le § 267 od­st. 3 tr. ř. zá­kon­nost a od­ůvodněnost těch vý­roků roz­hod­nu­tí, pro­ti nimž by­la stíž­nost pro po­ru­še­ní zá­ko­na po­dá­na, v roz­sa­hu a z důvodů v ní uve­de­ných, ja­kož i říze­ní na­pa­de­né čás­ti roz­hod­nu­tí před­chá­ze­jí­cí a dospěl k zá­věru, že zá­kon byl po­ru­šen z důvodů vy­tý­ka­ných mi­nis­trem spra­vedl­nos­ti.

Z ob­sa­hu spi­su Ok­res­ní­ho sou­du v Uher­ském Hra­diš­ti, sp. zn. 26 T 207/2010, Nej­vyš­ší soud zjis­til, že us­ne­se­ním Po­li­cie Čes­ké re­pub­li­ky, Kraj­ské ředi­tel­ství po­li­cie Z. kra­je, č. j. KRPZ-1778-34/TČ-2010-151171-MAZ ze dne 11. 5. 2010 by­lo za­há­je­no pod­le § 160 od­st. 1 tr. ř. tres­tní stí­há­ní ob­viněné­ho J. H. pro přečin za­ned­bá­ní po­vin­né vý­ži­vy pod­le § 196 od­st. 1, 3 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku, je­hož se ob­vině­ný do­pus­til v době od měsí­ce břez­na 2008 do měsí­ce sr­pna 2010 (viz č. l. 50 spi­su). Pro ten­to přečin by­la po­dá­na i ob­ža­lo­ba (viz č. l. 57 – 59 spi­su). Věc by­la ve­de­na pod sp. zn. 26 T 207/2010 u Ok­res­ní­ho sou­du v Uher­ském Hra­diš­ti, kte­rý ko­nal hlav­ní lí­če­ní dne 20. 1. 2011 v se­nátě, jenž o vině tím­to přeči­nem té­hož dne roz­hodl roz­sud­kem. Ob­viněné­ho uz­nal vin­ným uve­de­ným přeči­nem a od­sou­dil ho k souhr­nné­mu tres­tu, jejž ulo­žil i za sbí­ha­jí­cí se zlo­čin padělá­ní a pozměnění peněz pod­le § 233 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku, kte­rým byl ob­vině­ný uz­nán vin­ným roz­sud­kem Ok­res­ní­ho sou­du v Uher­ském Hra­diš­ti ze dne 8. 11. 2010, sp. zn. 26 T 93/2010, oh­ledně vi­ny a tres­tu pra­vo­moc­ným dne 8. 11. 2010. Pro­ti to­mu­to roz­sud­ku po­dal stát­ní zá­stup­ce Ok­res­ní­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství od­vo­lá­ní, kte­ré za­měřil to­li­ko pro­ti vý­ro­ku o tres­tu, ne­boť trest ulo­že­ný na sa­mé spod­ní hra­ni­ci tres­tní saz­by pod­le něj neb­yl přiměřeným. Ob­vině­ný po ce­lou do­bu to­ho­to tres­tní­ho říze­ní byl na svo­bodě a neměl ob­háj­ce.

Ze spi­su Ok­res­ní­ho sou­du v Uher­ském Hra­diš­ti, sp. zn. 26 T 93/2010, k němuž byl uk­lá­dán souhrn­ný trest, se po­dá­vá, že pr­vním v té­to věci vy­da­ným roz­sud­kem je roz­su­dek ze dne 8. 11. 2010, kte­rý nab­yl oh­ledně vý­ro­ku o vině a tres­tu práv­ní mo­ci dne 8. 11. 2010, a ob­vině­ný jím byl uz­nán vin­ným zlo­či­nem padělá­ní a pozměnění peněz pod­le § 233 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku. Ob­vině­ný byl v té­to tres­tní věci po ce­lou do­bu to­ho­to tres­tní­ho říze­ní za­stou­pen ob­háj­cem, kte­rý mu byl us­ta­no­ven sou­dem (č. l. 11 uve­de­né­ho spi­su).

Pod­le ob­sa­hu stíž­nos­ti pro po­ru­še­ní zá­ko­na je patr­né, že je­jí těžiště spo­čí­vá v tom, že ne­doš­lo k po­ru­še­ní prá­va na ob­ha­jo­bu ve smys­lu us­ta­no­ve­ní § 36 od­st. 3 tr. ř. Uve­de­né us­ta­no­ve­ní vy­me­zu­je důvo­dy ob­ha­jo­by pro případ, že se ko­ná říze­ní o tres­tném či­nu, na kte­rý zá­kon sta­no­ví trest od­ně­tí svo­bo­dy, je­hož hor­ní hra­ni­ce převy­šu­je pět let. Ob­vině­ný v ta­ko­vém případě mu­sí mít ob­háj­ce už v příp­rav­ném říze­ní a ten­to důvod vzni­ká, jak­mi­le je dá­no důvod­né po­dezření, že ob­vině­ný spá­chal ta­ko­vý trest­ný čin. Jes­tli­že je sdělo­vá­no ob­vinění pro trest­ný čin, je­hož hor­ní hra­ni­ce převy­šu­je pět let, je ten­to důvod nut­né ob­ha­jo­by dán již od za­há­je­ní tres­tní­ho stí­há­ní.

Z uve­de­né­ho je patr­né, že se předmět­ný důvod nut­né ob­ha­jo­by od­ví­jí vý­hradně od sta­no­ve­né hor­ní hra­ni­ce tres­tné­ho či­nu, o němž se říze­ní ko­ná. Tím­to tres­tným či­nem (tres­tným či­nem, pro kte­rý se ve­de tres­tní říze­ní) je práv­ní ozna­če­ní skut­ku, pro kte­rý by­lo za­há­je­no tres­tní stí­há­ní ve smys­lu § 160 tr. ř. Kon­krétně se jed­ná o trest­ný čin, jenž je uve­den ve vý­ro­ku us­ne­se­ní o za­há­je­ní tres­tní­ho stí­há­ní pod­le § 160 od­st. 1 tr. ř., ne­boť ten­to vý­rok mu­sí ob­sa­ho­vat kromě ji­ných ná­le­ži­tos­tí „…po­pis skut­ku, ze kte­ré­ho je oso­ba ob­viněna, aby ne­mohl být za­měněn s ji­ným, a zá­kon­né ozna­če­ní tres­tné­ho či­nu, kte­rý je v tom­to skut­ku spatřován“. Vzhle­dem k to­mu, že nel­ze vy­lou­čit, že se práv­ní po­sou­ze­ní skut­ku, pro kte­rý by­lo za­há­je­no tres­tní stí­há­ní, může v průběhu tres­tní­ho stí­há­ní pod­le zjiš­ťo­va­ných okol­nos­tí měnit, vy­jde-li během vy­šetřová­ní naj­evo, že sku­tek, pro kte­rý by­lo za­há­je­no tres­tní stí­há­ní, je ji­ným tres­tným či­nem, než jak byl v us­ne­se­ní o za­há­je­ní tres­tní­ho stí­há­ní právně po­sou­zen, upo­zor­ní na to po­li­cej­ní or­gán ob­viněné­ho a uči­ní o tom zá­znam do pro­to­ko­lu (§ 160 od­st. 6 tr. ř.). Je te­dy patr­né, že se změnou práv­ní­ho po­sou­ze­ní skut­ku v průběhu tres­tní­ho stí­há­ní zá­kon po­čí­tá, a to i v době, kdy je po­dá­vá­na ob­ža­lo­ba, ne­boť pod­le § 176 od­st. 2 tr. ř. může být ob­ža­lo­ba po­dá­na jen pro sku­tek, pro kte­rý by­lo za­há­je­no tres­tní stí­há­ní. Mí­ní-li stát­ní zá­stup­ce ten­to sku­tek po­su­zo­vat ja­ko ji­ný trest­ný čin, než jak ho po­su­zo­val po­li­cej­ní or­gán, upo­zor­ní na to před po­dá­ním ob­ža­lo­by ob­viněné­ho a je­ho ob­háj­ce (má-li jej). Pou­ži­tou práv­ní kva­li­fi­ka­cí skut­ku však ne­ní vá­zán ani soud (viz § 190 tr. ř.). V případě kaž­dé ta­ko­vé změ­ny je soud po­vi­nen zkou­mat, zda v případě, že se jed­ná o změnu, kte­rá ve­de ke zpřísnění práv­ní kva­li­fi­ka­ce do­pa­da­jí­cí na sku­tek, pro kte­rý se tres­tní stí­há­ní ve­de, nej­de o trest­ný čin, je­hož hor­ní hra­ni­ce převy­šu­je pět let. Po­kud by se tak sta­lo a ta­to změna by nas­ta­la, je or­gán, kte­rý tu­to změnu kon­sta­tu­je [po­li­cej­ní or­gán (§ 160 od­st. 6 tr. ř.), stát­ní zá­stup­ce (§ 176 od­st. 2 tr. ř.) ne­bo soud (§ 190 tr. ř.)], po­vi­nen ob­viněné­ho o tom­to pou­čit, a to i se zřete­lem na pod­mín­ky nut­né ob­ha­jo­by pod­le § 36 od­st. 3 tr. ř., po­kud do­po­sud o nut­nou ob­ha­jo­bu z ji­ných důvodů neš­lo (§ 36 od­st. 1, 2 tr. ř.).

Ze všech těchto sku­teč­nos­tí je te­dy zřej­mé, že okol­nos­tmi, kte­ré jsou ur­ču­jí­cí pro po­su­zo­vá­ní pod­mí­nek za­klá­da­jí­cích nut­nou ob­ha­jo­bu pod­le § 36 od­st. 3 tr. ř., může být je­dině ten trest­ný čin, pod­le něhož byl po­sou­zen sku­tek, pro kte­rý se tres­tní říze­ní ve­de, te­dy sku­tek pop­sa­ný v us­ne­se­ní o za­há­je­ní tres­tní­ho stí­há­ní (§ 160 tr. ř.).

Na zá­kladě uve­de­né­ho je mož­né po­su­zo­vat otáz­ky spo­je­né s nut­nou ob­ha­jo­bou u ob­viněné­ho J. H. Ze sku­teč­nos­tí, jak by­ly v ob­sa­hu spi­su sho­ra uve­de­ny, je zřej­mé, že v pro­jed­ná­va­né věci se tres­tní stí­há­ní od po­čát­ku ved­lo pro sku­tek, kte­rý byl právně po­sou­zen ja­ko přečin za­ned­bá­ní po­vin­né vý­ži­vy pod­le § 196 od­st. 1, 3 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku. Ta­to práv­ní kva­li­fi­ka­ce uve­de­né­ho skut­ku se po ce­lé tres­tní říze­ní až do pro­jed­ná­ní věci od­vo­la­cím sou­dem nezměni­la. V té­to věci ta­ké nepřichá­ze­lo v úva­hu ulo­že­ní spo­leč­né­ho tres­tu. Tres­tní zá­ko­ník na ten­to přečin sta­no­ví trest od­ně­tí svo­bo­dy na je­den rok až pět let. Z to­ho­to zá­kon­né­ho vy­me­ze­ní tres­tní­ho rozpě­tí je zřej­mé, že hor­ní hra­ni­ce tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy je ur­če­na pě­ti ro­ky. Jes­tli­že di­kce us­ta­no­ve­ní § 36 od­st. 3 tr. ř. spo­ju­je se vzni­kem nut­né ob­ha­jo­by ko­ná­ní říze­ní o tres­tném či­nu, na kte­rý tres­tní zá­kon sta­no­ví trest od­ně­tí svo­bo­dy, je­hož hor­ní hra­ni­ce převy­šu­je pět let, pro­jed­ná­va­ný trest­ný čin uve­de­nou zá­kon­nou pod­mín­ku nespl­ňu­je.

Od­vo­la­cí soud však v stíž­nos­tí pro po­ru­še­ní zá­ko­na na­pa­de­ném us­ne­se­ní do­vo­zo­val vznik pod­mí­nek § 36 od­st. 3 tr. ř. ni­ko­liv od přeči­nu pod­le § 196 od­st. 3 tr. zá­ko­ní­ku, ale od to­ho, že uk­lá­dal ve smys­lu § 43 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku souhrn­ný trest za zlo­čin padělá­ní a pozměnění peněz pod­le § 233 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku, u něhož tres­tní zá­ko­ník sta­no­ví trest od­ně­tí svo­bo­dy v sazbě od tří let do os­mi let, což je již tres­tní saz­ba, kte­rá by pod­mín­ky § 36 od­st. 3 tr. ř. spl­ňo­va­la. Svou úva­hu přitom za­lo­žil na pod­mín­kách vzta­hu­jí­cích se k § 314a od­st. 2 tr. ř., u něhož je okol­nost uk­lá­dá­ní souhr­nné­ho tres­tu vý­znam­ná pro to, že věc ji­nak svěřenou sa­mo­soud­ci ko­ná se­nát.

Je pro­to nut­né připo­me­nout, že ulo­že­ní souhr­nné­ho tres­tu pod­le § 43 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku přichá­zí do úva­hy pou­ze v případě více­čin­né­ho souběhu, a to jen teh­dy, byl-li pa­cha­tel za část sbí­ha­jí­cí se tres­tné čin­nos­ti od­sou­zen, jes­tli­že k ta­ko­vé­mu od­sou­ze­ní je mož­né přih­lí­žet. Zá­klad­ním před­pok­la­dem pro ulo­že­ní souhr­nné­ho tres­tu je pra­vo­moc­ný od­su­zu­jí­cí roz­su­dek o ji­ném tres­tném či­nu té­hož pa­cha­te­le. Pro splnění pod­mí­nek souhr­nné­ho tres­tu je te­dy směro­dat­ný pra­vo­moc­ný od­su­zu­jí­cí roz­su­dek, jímž by­lo roz­hod­nu­to o vině a tres­tu. Soud uk­lá­da­jí­cí souhrn­ný trest ne­ní op­rávněn či­nit skut­ko­vá zjištění tý­ka­jí­cí se otáz­ky vi­ny oh­ledně skut­ku sou­ze­né­ho dřívějším roz­sud­kem a nes­mí přez­kou­má­vat ani práv­ní zá­věry dřívější­ho roz­sud­ku v otáz­ce vi­ny, kte­rá již by­la pra­vo­mocně vy­řeše­na. Může pou­ze dopl­nit ne­bo ko­ri­go­vat zjištění učiněná před­cho­zím roz­sud­kem jen v otáz­ce tres­tu, a to zjištění­mi a sku­teč­nos­tmi, kte­ré nas­ta­ly v době po vy­hlá­še­ní dřívější­ho roz­sud­ku, a o sku­teč­nos­tech, kte­ré ma­jí bez­prostřed­ní vztah ke skut­ku sou­ze­né­mu později (srov. Šámal, P. a kol. Tres­tní zá­ko­ník I. § 1 až 139. Ko­men­tář. 1. vy­dá­ní. Pra­ha : C. H. Beck, 2009, s. 516-517). Z těchto zá­sad pro uk­lá­dá­ní souhr­nné­ho tres­tu je te­dy zjev­né, že soud při splnění pod­mí­nek pod­le § 45 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku po­su­zu­je jen otáz­ky spo­je­né s uk­lá­dá­ním tres­tu, k němuž to­to us­ta­no­ve­ní ta­ké je­dině slou­ží. Otáz­kou vi­ny, ve vzta­hu k či­nu, za nějž se souhrn­ný trest rovněž ve vzta­hu k dřívější­mu od­sou­ze­ní uk­lá­dá, se soud vůbec ne­za­bý­vá. Cha­rak­ter ta­ko­vé­ho tres­tné­ho či­nu, jenž je vůdčím tres­tným či­nem pro uk­lá­dá­ní souhr­nné­ho tres­tu, ne­má te­dy žá­dné ji­né do­pa­dy než pro ulo­že­ní tres­tu. Ne­ní pro­to mož­né s tím­to tres­tným či­nem spo­jo­vat otáz­ky vi­ny ani pro­ces­ní důsled­ky, kte­ré by ji­nak, po­kud by se ved­lo říze­ní o tom­to tres­tném či­nu, by­lo nut­né dodr­žet.

Ji­ná si­tua­ce by ov­šem nas­ta­la při pro­ces­ním pos­tu­pu spo­je­ném s uk­lá­dá­ním spo­leč­né­ho tres­tu za pok­ra­čo­vá­ní v tres­tném či­nu pod­le § 45 tr. zá­ko­ní­ku, u něhož se však vždy mu­sí jed­nat o dal­ší úto­ky, kte­ré by moh­ly tvořit s právě pro­jed­ná­va­nou tres­tnou čin­nos­tí té­hož ob­viněné­ho pok­ra­ču­jí­cí trest­ný čin, a jde tak o je­den sku­tek, o němž by­lo roz­ho­do­vá­no ve dvou různých tres­tních říze­ních. Pro­to jsou or­gá­ny čin­né v tres­tním říze­ní po­vin­ny řešit ja­ko předběžnou otáz­ku pod­le § 9 od­st. 1 tr. ř., zda dal­ší stí­ha­né úto­ky tvoří spo­lu s již pro­jed­na­nou tres­tnou čin­nos­tí té­hož pa­cha­te­le pok­ra­ču­jí­cí trest­ný čin (§ 116 tr. zá­ko­ní­ku) a zda pos­tu­pem pod­le § 45 tr. zá­ko­ní­ku přichá­zí v úva­hu ulo­že­ní spo­leč­né­ho tres­tu za pok­ra­čo­vá­ní v tres­tném či­nu pod­le saz­by tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy, je­hož hor­ní hra­ni­ce převy­šu­je pět let. Je-li to­mu tak, je třeba za­jis­tit, aby ob­vině­ný měl v pro­jed­ná­va­né věci ob­háj­ce (viz roz­hod­nu­tí č. 35/2006 Sb. rozh. tr.), ne­boť v ta­ko­vém případě or­gá­ny čin­né v tres­tním říze­ní ve­dou říze­ní i o dí­lčích úto­cích pok­ra­ču­jí­cí­ho tres­tné­ho či­nu a v ko­neč­ném roz­sud­ku pak soud roz­ho­du­je o ce­lém pok­ra­ču­jí­cím tres­tném či­nu, a to ne­je­nom ve vý­ro­ku o tres­tu, ale i o vině, včetně no­vé práv­ní kva­li­fi­ka­ce. Pro­to ta­ké pod­le § 45 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, jes­tli­že soud od­su­zu­je pa­cha­te­le za dí­lčí útok u pok­ra­čo­vá­ní v tres­tném či­nu (§ 116 tr. zá­ko­ní­ku), za je­hož os­tat­ní úto­ky byl od­sou­zen roz­sud­kem, kte­rý již nab­yl práv­ní mo­ci, zru­ší v tom­to dřívějším roz­sud­ku vý­rok o vině o pok­ra­ču­jí­cím tres­tném či­nu a tres­tných či­nech spá­cha­ných s ním v jed­no­čin­ném souběhu, ce­lý vý­rok o tres­tu, ja­kož i dal­ší vý­ro­ky, kte­ré ma­jí v uve­de­ném vý­ro­ku o vině svůj pod­klad, a zno­vu při vá­za­nos­ti skut­ko­vý­mi zjištění­mi v zru­še­ném roz­sud­ku roz­hod­ne o vině pok­ra­ču­jí­cím tres­tným či­nem, včetně no­vé­ho dí­lčí­ho úto­ku, popřípadě tres­tných či­nech spá­cha­ných s ním v jed­no­čin­ném souběhu, o spo­leč­ném tres­tu za pok­ra­ču­jí­cí trest­ný čin (srov. i § 17 od­st. 3 tr. ř.).

V případě uk­lá­dá­ní souhr­nné­ho tres­tu, jak by­lo vý­še roz­ve­de­no, to­mu tak ne­ní, a tu­díž v pro­jed­ná­va­né věci sku­teč­nost, že trest­ný čin pod­le § 233 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku je tres­tným či­nem, je­hož hor­ní hra­ni­ce převy­šu­je pět let, ne­ní jak­ko­li ur­ču­jí­cí pro po­su­zo­va­nou tres­tní věc, ne­boť pro ten­to trest­ný čin se v té­to věci tres­tní stí­há­ní ne­ved­lo, pro­to­že sku­tek, kte­rý za­klá­dá ten­to trest­ný čin, ne­ní skut­kem, pro kte­rý by­lo v pro­jed­ná­va­né tres­tní věci za­há­je­no tres­tní stí­há­ní (viz sho­ra). Nao­pak pro sku­tek, kte­rý byl po­sou­zen pod­le § 233 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku, by­lo tres­tní stí­há­ní za­há­je­no us­ne­se­ním KRPZ-8298-35/TČ-2009-150081-KUB a ta­to tres­tní věc by­la ve­de­na od­děleně až do práv­ní mo­ci roz­sud­ku Ok­res­ní­ho sou­du v Uher­ském Hra­diš­ti ze dne 8. 11. 2010, sp. zn. 26 T 93/2010. Vý­rok o vině a tres­tu se stal pra­vo­moc­ným té­hož dne. Při uk­lá­dá­ní souhr­nné­ho tres­tu v po­su­zo­va­né věci byl zru­šen jen vý­rok o tres­tu, kdež­to vý­rok o vině zůstal ve smys­lu § 43 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku nezměněn. Při po­su­zo­vá­ní, zda má být uk­lá­dán souhrn­ný trest, je stěžej­ní otáz­kou vzá­jem­ný vztah dvou ne­bo ví­ce tres­tných činů, o nichž se roz­ho­du­je v sa­mos­tat­ných říze­ních. Právě to, že jde o sa­mos­tat­ná říze­ní, vy­lu­ču­je mož­nost, aby byl do­vo­zo­ván důvod nut­né ob­ha­jo­by z hle­dis­ka pod­mí­nek pod­le § 36 od­st. 3 tr. ř. od tres­tní saz­by tres­tné­ho či­nu, pod­le něhož se souhrn­ný trest uk­lá­dá. I z to­ho vy­plý­vá, že ve věci, ve kte­ré je uk­lá­dán souhrn­ný trest, se ne­ve­de říze­ní o tres­tném či­nu pod­le § 233 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku, o kte­rém by­lo roz­hod­nu­to pra­vo­moc­ným roz­sud­kem Ok­res­ní­ho sou­du v Uher­ském Hra­diš­ti ze dne 8. 11. 2010, sp. zn. 26 T 93/2010, ke kte­ré­mu je uk­lá­dán v tom­to dal­ším říze­ní o přeči­nu § 196 od­st. 1, 3 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku souhrn­ný trest.

Na tom­to zá­věru nemůže nic změnit ani naplnění pod­mí­nek pro pos­tup pod­le § 314a od­st. 2 tr. ř., ne­boť ten­to pos­tup zá­kon sta­no­ví s oh­le­dem na to, že před­cho­zí zru­šo­va­ný trest byl ulo­žen se­ná­tem, bez oh­le­du na to, zda v tom­to říze­ní byl dán někte­rý z důvodů nut­né ob­ha­jo­by pod­le § 36 tr. ř., a pro­to je třeba za­jis­tit, aby i no­vý souhrn­ný trest byl ulo­žen se­ná­tem, a ni­ko­li jen sa­mo­soud­cem. Jde o naplnění ús­tav­ní zá­sa­dy se­nát­ní­ho roz­ho­do­vá­ní (čl. 94 od­st. 1 Ústa­vy), kte­rá je pro­ve­de­na v § 2 od­st. 9 tr. ř. Pro­to jen z to­ho­to us­ta­no­ve­ní, kte­ré má ji­ný smysl, nel­ze do­vo­zo­vat za­lo­že­ní důvo­du nut­né ob­ha­jo­by ve smys­lu § 36 od­st. 3 tr. ř.

Ze všech těchto důvodů v říze­ní o přeči­nu, ve kte­rém soud po uz­ná­ní ob­viněné­ho vin­ným, uk­lá­dá souhrn­ný trest (§ 43 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku) i za sbí­ha­jí­cí se zlo­čin, na kte­rý zá­kon sta­no­ví trest od­ně­tí svo­bo­dy, je­hož hor­ní hra­ni­ce převy­šu­je pět let, ne­ní dán důvod nut­né ob­ha­jo­by pod­le § 36 od­st. 3 tr. ř. V ta­ko­vém případě je to­tiž říze­ní ve­de­no jen o přeči­nu, a ni­ko­liv o zlo­či­nu, k němuž je uk­lá­dán souhrn­ný trest. Pro ta­ko­vé říze­ní ne­ní roz­ho­du­jí­cí, že soud v ta­ko­vém případě roz­ho­do­val ve smys­lu § 314a od­st. 2 tr. ř. v se­nátě.

Na zá­kladě tak­to vy­jádřených ná­zorů Nej­vyš­ší soud shle­dal po­da­nou stíž­nost pro po­ru­še­ní zá­ko­na důvod­nou. Zto­tož­nil se se zá­věry v ní vy­slo­ve­ný­mi, ne­boť z od­ůvodnění stíž­nos­tí na­pa­de­né­ho us­ne­se­ní od­vo­la­cí­ho sou­du je zjev­né, že ten­to sho­ra pop­sa­ný vý­klad ne­res­pek­to­val a na zá­kladě nes­práv­ných úvah po­va­žo­val za po­ru­še­né prá­vo na ob­ha­jo­bu ob­viněné­ho a v důsled­ku to­ho­to vo­lil pos­tup pod­le § 258 od­st. 1, písm. a), c) tr. ř. a nás­ledně i pod­le § 260 tr. ř. S oh­le­dem na to, že tím­to vad­ným pos­tu­pem od­vo­la­cí­ho sou­du doš­lo ke zru­še­ní roz­sud­ku sou­du dru­hé­ho stupně a vrá­ce­ní věci až stát­ní­mu zá­stup­ci k do­šetření, byl ta­ko­vý pos­tup pro ob­viněné­ho vý­hod­ný, a to jed­nak pro­to, že od­vo­la­cí soud vy­slo­vil po­ru­še­ní prá­va na ob­ha­jo­bu, te­dy shle­dal byť nedůvodně va­du, je­jíž náp­ra­va je v zá­jmu ob­viněné­ho, a stejně tak i to, že zru­šil vý­rok o vině a tres­tu a věc vrá­til až do sta­dia příp­rav­né­ho říze­ní, což je z hle­dis­ka pro­ces­ní­ho pos­ta­ve­ní ob­viněné­ho vý­hodnějším sta­diem. Od­vo­la­cí soud pro­to po­ru­šil zá­kon ve prospěch ob­viněné­ho.

Pod­le § 268 od­st. 2 tr. ř., shle­dá-li Nej­vyš­ší soud, že zá­kon po­ru­šen byl, vy­slo­ví roz­sud­kem, že na­pa­de­ným roz­hod­nu­tím, popřípadě je­ho čás­tí (§ 266 od­st. 3 tr. ř.) ne­bo v říze­ní, jež ta­ko­vé­mu roz­hod­nu­tí před­chá­ze­lo, byl po­ru­šen zá­kon. V důsled­ku zru­še­ní us­ta­no­ve­ní § 272 tr. ř. ná­le­zem plé­na Ústav­ní­ho sou­du ze dne 31. 10. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 15/2001, pub­li­ko­va­ným pod č. 424/2001 Sb. a ÚS 164/2001-n., se v tom­to případě mu­sí Nej­vyš­ší soud ome­zit jen na uve­de­ný tzv. aka­de­mic­ký vý­rok pod­le § 268 od­st. 2 tr. ř. a ne­ní op­rávněn zru­šit na­pa­de­né roz­hod­nu­tí a uči­nit dal­ší roz­hod­nu­tí, pro­to­že pos­tup pod­le § 269 od­st. 2 tr. ř. přichá­zí v úva­hu jen teh­dy, byl-li zá­kon po­ru­šen v nep­rospěch ob­viněné­ho. To je důsled­kem os­la­be­né­ho vý­zna­mu stíž­nos­ti pro po­ru­še­ní zá­ko­na, z něhož mi­mo ji­né vy­plý­vá, že kaž­dé po­ru­še­ní zá­ko­na – ne­doš­lo-li k němu v nep­rospěch ob­viněné­ho – ne­ní mož­né bez­ez­byt­ku nap­ra­vo­vat (viz od­ůvodnění ci­to­va­né­ho ná­le­zu Ústav­ní­ho sou­du).

Vzhle­dem ke sku­teč­nos­ti, že stíž­nost pro po­ru­še­ní zá­ko­na by­la po­dá­na v nep­rospěch ob­viněné­ho a Nej­vyš­ší soud se s tím­to mi­mořád­ným op­rav­ným prostřed­kem zto­tož­nil, vy­slo­vil po­ru­še­ní zá­ko­na ve prospěch ob­viněné­ho. Z důvodů sho­ra uve­de­ných roz­hodl pou­ze tzv. aka­de­mic­kým vý­ro­kem pod­le us­ta­no­ve­ní § 268 od­st. 2 tr. ř., aniž by zru­šil na­pa­de­né roz­hod­nu­tí ne­bo před­chá­ze­jí­cí říze­ní. Vzhle­dem ke znění us­ta­no­ve­ní § 269 od­st. 2 tr. ř. ne­mohl Nej­vyš­ší soud sou­časně zru­šit na­pa­de­né roz­hod­nu­tí ne­bo je­ho část, popřípadě též vad­né říze­ní mu před­chá­ze­jí­cí, ne­boť shle­dal ji­né po­ru­še­ní zá­ko­na než v nep­rospěch ob­viněné­ho.

 

 

 

Diskusia