Skutočne možno zrušiť časť tzv. Mečiarových amnestií ústavným zákonom?

Publikované: 19. 12. 2016, čítané: 4900 krát
 

 

Pre­zi­dent SR vy­zval na dis­ku­siu o mož­nos­tiach zru­še­nia tzv. Me­čia­ro­vých am­nes­tií. Som ná­zo­ru, že ta­ká­to dis­ku­sia má zmy­sel len vte­dy, ak ju bu­dú viesť hlav­ne práv­ni­ci a zá­ro­veň len vte­dy ak sa bu­de viesť pros­tred­níc­tvom práv­nych ar­gu­men­tov. Am­nes­tia je práv­nym in­šti­tú­tom, je to prá­vo pre­zi­den­ta re­pub­li­ky vy­plý­va­jú­ce z Ústa­vy SR a pre­to aj prí­pad­né mož­nos­ti zru­še­nia roz­hod­nu­tia o am­nes­tii pa­tria vý­hrad­ne do ro­vi­ny práv­nej.

 Cie­ľom toh­to prís­pev­ku je v struč­nos­ti pris­pieť k tej­to dis­ku­sii a naj­mä na pod­kla­de práv­nej ar­gu­men­tá­cie Ústav­né­ho sú­du ČR (naj­mä pri­me­ra­né pou­ži­tie ná­le­zu Ústav­né­ho sú­du ČR sp. zn. Pl. ÚS 27/2009 zo dňa 10.09.2009) pou­ká­zať na to, že roz­hod­nu­tie pre­zi­den­ta o am­nes­tii by sa cel­kom ur­či­te ne­ma­lo zru­šo­vať pros­tred­níc­tvom ús­tav­né­ho zá­ko­na, či pros­tred­níc­tvom akej­koľ­vek zá­ko­no­dar­nej ak­ti­vi­ty parla­men­tu. A rov­na­ko tak je nep­ri­ja­teľ­né, aby parla­ment ru­šil zá­ko­nom (a je bez vý­zna­mu, že ho ozna­čí za zá­kon ús­tav­ný) prá­vop­lat­né roz­hod­nu­tia or­gá­nov čin­ných v tres­tnom ko­na­ní, či sú­dov v tres­tnom ko­na­ní, kto­ré bo­li vy­da­né v kon­krét­nej tres­tnej ve­ci, res­pek­tí­ve aby ru­šil ich účin­ky. Zá­ko­ny a ani ús­tav­né zá­ko­ny to­tiž nie sú ur­če­né na to, aby sa pros­tred­níc­tvom nich vy­dá­va­li in­di­vi­duál­ne práv­ne ak­ty, kto­ré by ru­ši­li kon­krét­ne roz­hod­nu­tia pre­zi­den­ta, sú­dov, či akých­koľ­vek iných or­gá­nov ap­li­ká­cie prá­va. Ale­bo po­ve­da­né inak, ani NR SR ne­mô­že všet­ko, t. j. ani zá­ko­no­dár­ny zbor ne­mô­že vy­uží­vať (či skôr zneu­ží­vať) prá­vo­moc pri­jí­mať zá­ko­ny a ús­tav­né zá­ko­ny na to, aby ad hoc (v jed­not­li­vých, kon­krét­nych prí­pa­doch) za­sa­ho­val pros­tred­níc­tvom ús­tav­ných zá­ko­nov, či zá­ko­nov do kom­pe­ten­cií iných or­gá­nov.

 Po­kiaľ ho­vo­rí­me o tzv. Me­čia­ro­vých am­nes­tiách, tak ide kon­krét­ne o roz­hod­nu­tie pred­se­du vlá­dy SR z 03.03.1998 o am­nes­tii pub­li­ko­va­né pod č. 55/1998 Z. z.  a roz­hod­nu­tie pred­se­du vlá­dy SR z 07.07.1998 o am­nes­tii pub­li­ko­va­né pod č. 214/1998 Z. z., kto­rým doš­lo k tzv. op­ra­ve pred­chá­dza­jú­ce­ho roz­hod­nu­tia o am­nes­tii.

 Len pre úpl­nosť je nut­né uviesť, že iš­lo o roz­hod­nu­tie o am­nes­tii, kto­ré sa ne­tý­ka­lo len za­vle­če­nia Ing. Mi­cha­la Ko­vá­ča mlad­šie­ho do cu­dzi­ny, či zma­re­né­ho re­fe­ren­da (tak ako sa to nes­práv­ne čas­to uvá­dza v mé­diách), ale pred­met­né roz­hod­nu­tie o am­nes­tii bo­lo šir­šie. Nap­rík­lad, tým­to roz­hod­nu­tím o am­nes­tii sa od­púš­ťa­li ne­vy­ko­na­né ne­pod­mie­neč­né tres­ty od­ňa­tia slo­bo­dy, kto­ré bo­li ulo­že­né za úmy­sel­né tres­tné či­ny vo vý­me­re nep­re­vy­šu­jú­cej 6 me­sia­cov ale­bo ich zvyš­ky, tres­ty od­ňa­tia slo­bo­dy, kto­rých vý­kon bol pod­mie­neč­ne od­lo­že­ný, ne­vy­ko­na­né pe­ňaž­né tres­ty, kto­ré bo­li ulo­že­né ako tres­ty sa­mos­tat­né vo vý­me­re nep­re­vy­šu­jú­cej 20 000 Sk a po­dob­ne, ďa­lej roz­hod­nu­tie o am­nes­tii na­ria­ďo­va­lo, aby sa ne­za­čí­na­lo a ak sa za­ča­lo, aby sa za­sta­vi­lo tres­tné stí­ha­nie za úmy­sel­né tres­tné či­ny spá­cha­né pred dňom toh­to roz­hod­nu­tia, ak je na ne us­ta­no­ve­ný trest od­ňa­tia slo­bo­dy nep­re­vy­šu­jú­ci 6 me­sia­cov a po­dob­ne. Po­kiaľ sa te­da ako je­den z ar­gu­men­tov na zru­še­nie tej­to am­nes­tie uvá­dza aj to, že prá­vo­moc ude­lo­vať am­nes­tie má len pre­zi­dent a v tom­to prí­pa­de am­nes­tiu ude­li­la oso­ba, kto­rá len vy­ko­ná­va­la niek­to­ré prá­vo­mo­ci pre­zi­den­ta, av­šak pre­zi­den­tom ne­bo­la (pred­se­da vlá­dy), tak zjav­ne nej­de o ar­gu­ment s kto­rým by sa navr­ho­va­teľ ús­tav­né­ho zá­ko­na sto­tož­ňo­val, na­koľ­ko v opač­nom prí­pa­de by mu­sel navr­ho­vať zru­še­nie ce­lé­ho roz­hod­nu­tia pred­se­du vlá­dy SR o am­nes­tii a nie len zru­še­nie dvoch člán­kov tej­to am­nes­tie. Z uve­de­né­ho vy­plý­va aj to, že ak sa vo všeo­bec­nos­ti ho­vo­rí o zru­še­ní am­nes­tií vy­da­ných zo stra­ny vte­daj­šie­ho pred­se­du vlá­dy tak to­to tvr­de­nie je nes­práv­ne, na­koľ­ko nik­to do­po­siaľ ne­navr­hol zru­še­nie ce­lé­ho roz­hod­nu­tia o am­nes­tii, ale navr­hu­je sa vždy len zru­še­nie dvoch kon­krét­nych člán­kov roz­hod­nu­tia o am­nes­tii.

 Pred­met­né roz­hod­nu­tie pred­se­du vlá­dy o am­nes­tii ob­sa­hu­je člán­ky V a VI, v kto­rých sa uvá­dza, že sa na­ria­ďu­je, aby sa ne­za­čí­na­lo a ak za­ča­lo, aby sa za­sta­vi­lo tres­tné stí­ha­nie za tres­tné či­ny spá­cha­né v sú­vis­los­ti s príp­ra­vou a vy­ko­na­ním re­fe­ren­da z 23.05. a 24.05.1997 a tak­tiež sa na­ria­ďu­je, aby sa ne­za­čí­na­lo a ak sa za­ča­lo, aby sa za­sta­vi­lo tres­tné stí­ha­nie za tres­tné či­ny spá­cha­né v sú­vis­los­ti s ozná­me­ním o za­vle­če­ní Mi­cha­la Ko­vá­ča mlad­šie­ho do cu­dzi­ny.

 Pod­ľa pos­led­né­ho zne­nia návr­hu ús­tav­né­ho zá­ko­na oh­ľad­ne zru­še­nia čas­ti roz­hod­nu­tia o am­nes­tii, je ten­to návrh kon­ci­po­va­ný tak, že sa zru­šu­je člá­nok V a VI roz­hod­nu­tia pred­se­du vlá­dy SR o am­nes­tii (ako aj roz­hod­nu­tie, kto­rým doš­lo k tzv. op­ra­ve tej­to am­nes­tie) s tým, že pod­ľa člán­ku II návr­hu ús­tav­né­ho zá­ko­na „účin­nos­ťou ús­tav­né­ho zá­ko­na za­ni­ka­jú účin­ky roz­hod­nu­tí všet­kých štát­nych or­gá­nov, kto­ré za­bra­ňu­jú v tres­tnom stí­ha­ní pá­cha­te­ľov skut­kov spá­cha­ných v sú­vis­los­ti so za­vle­če­ním Ing. Mi­cha­la Ko­vá­ča, na­ro­de­né­ho 5. de­cem­bra 1961, do cu­dzi­ny 31. augus­ta 1995 a v sú­vis­los­ti s príp­ra­vou a vy­ko­na­ním re­fe­ren­da z 23. má­ja a 24. má­ja 1997. Tie­to roz­hod­nu­tia sa sú­čas­ne zru­šu­jú v roz­sa­hu, v kto­rom za­bra­ňu­jú v tres­tnom stí­ha­ní pá­cha­te­ľov skut­kov spá­cha­ných v sú­vis­los­ti so za­vle­če­ním Ing. Mi­cha­la Ko­vá­ča, na­ro­de­né­ho 5. de­cem­bra 1961, do cu­dzi­ny 31. augus­ta 1995 a v sú­vis­los­ti s príp­ra­vou a vy­ko­na­ním re­fe­ren­da z 23. má­ja a 24. má­ja 1997“.

 Z uve­de­né­ho vy­plý­va, že návrh ús­tav­né­ho zá­ko­na má am­bí­ciu ru­šiť časť roz­hod­nu­tia pred­se­du vlá­dy ako oso­by vy­ko­ná­va­jú­cej niek­to­ré kom­pe­ten­cie pre­zi­den­ta o am­nes­tii a zá­ro­veň má do­kon­ca am­bí­ciu zru­šiť aj in­di­vi­duál­ne roz­hod­nu­tia or­gá­nov čin­ných v tres­tnom ko­na­ní, či sú­dov vy­da­ných vo ve­ci za­vle­če­nia Ing. Mi­cha­la Ko­vá­ča do cu­dzi­ny a vo ve­ci zma­re­né­ho re­fe­ren­da, kto­ré (re­čou návr­hu ús­tav­né­ho zá­ko­na) „za­bra­ňu­jú v tres­tnom stí­ha­ní pá­cha­te­ľov“.

 Na zod­po­ve­da­nie otáz­ky, či je práv­ne prí­pus­tné, aby doš­lo k zru­še­niu čas­ti roz­hod­nu­tia o am­nes­tii a k anu­lo­va­niu účin­kov prá­vop­lat­ných roz­hod­nu­tí vy­da­ných v tres­tnom ko­na­ní v kon­krét­nej tres­tnej ve­ci for­mou ús­tav­né­ho zá­ko­na je nut­né zod­po­ve­dať otáz­ku, či je, bez ďal­šie­ho, ús­tav­ným zá­ko­nom kaž­dý zá­kon, kto­rý je tak NR SR ozna­če­ný a pri­ja­tý ale­bo či mu­sí spĺňať aj ďal­šie pod­mien­ky.

 V pr­vom ra­de je nut­né uviesť, že ma­te­riál­nym zna­kom (pod­sta­tou) zá­ko­na (a to aj ús­tav­né­ho zá­ko­na) je je­ho všeo­bec­nosť. Všeo­bec­nosť ús­tav­né­ho zá­ko­na je pod­stat­ná ná­le­ži­tosť práv­ne­ho štá­tu. Zá­ko­nom, ako fixova­ným práv­nym nor­mám, má byť vlast­ný všeo­bec­ný cha­rak­ter, t. j. ma­jú sme­ro­vať vo­či neob­me­dze­né­mu ok­ru­hu ad­re­sá­tov s tým, že práv­na nor­ma má byť sta­no­ve­ná abstrak­tne. Ale­bo po­ve­da­né inak, aby ur­či­tá nor­ma bo­la nor­mou práv­nou, je nut­né, aby jej zá­väz­nosť bo­la všeo­bec­ná. Všeo­bec­nosť práv­nej nor­my je jed­nak všeo­bec­nosť čo do pred­me­tu práv­nej úp­ra­vy a jed­nak čo do sub­jek­tu práv­nej nor­my. Všeo­bec­nos­ťou čo do pred­me­tu sa ro­zu­mie to, že práv­na nor­ma všeo­bec­ne vy­me­dzu­je svo­ju skut­ko­vú pod­sta­tu, čo iný­mi slo­va­mi zna­me­ná, že nik­dy ne­mô­že rie­šiť ur­či­tý kon­krét­ny prí­pad. Ke­by tak ne­ja­ký práv­ny pred­pis uro­bil, ne­bo­lo by je­ho  us­ta­no­ve­nie práv­nou nor­mou, ale bol by to práv­nym pred­pi­som vy­da­ný in­di­vi­duál­ny akt (Knapp, V.: Teorie prá­va, 1. Vy­dá­ní. Pra­ha, C.H.Beck 1995,s. 149 – 150).

 Zá­kon (a to aj ús­tav­ný zá­kon) je nor­ma­tív­ny práv­ny akt, je to všeo­bec­ne zá­väz­ný práv­ny pred­pis, kto­rý je vý­sled­kom tvor­by prá­va. Je pre­to ne­vyh­nut­né ho od­li­šo­vať od in­di­vi­duál­ne­ho práv­ne­ho ak­tu (nap­rík­lad roz­hod­nu­tia or­gá­nu čin­né­ho v tres­tnom ko­na­ní), kto­rý vzni­ká v dôs­led­ku ap­li­ká­cie prá­va a bol vy­da­ný na zá­kla­de zá­ko­na, či iné­ho nor­ma­tív­ne­ho práv­ne­ho ak­tu. Pre nor­ma­tív­ny práv­ny akt je te­da cha­rak­te­ris­tic­ká všeo­bec­nosť. Nao­pak, in­di­vi­duál­ny práv­ny akt sa vy­zna­ču­je in­di­vi­dua­li­zá­ciou a tak­tiež kon­kre­ti­zá­ciou pred­me­tu a sub­jek­tov, na kto­ré sa má up­lat­ňo­vať je­ho pô­sob­nosť (k uve­de­né­mu poz­ri aj nap­rík­lad Pru­sák, J.: Teória prá­va, 2. vy­da­nie. Bra­tis­la­va, 2001).

Ar­gu­men­tom pro­ti zá­ko­nom tý­ka­jú­cich sa je­di­neč­ných prí­pa­dov (tzv ad hoc zá­ko­ny, či zá­ko­ny „na jed­no pou­ži­tie“) je te­da prin­cíp deľ­by mo­ci, te­da od­čle­ne­nie zá­ko­no­dar­nej, vý­kon­nej a súd­nej mo­ci v de­mok­ra­tic­kom práv­nom štá­te (člá­nok I od­diel 9 Ústa­vy USA v tej­to sú­vis­los­ti sta­no­vu­je, že nes­mie byť vy­da­ný žiad­ny zá­kon, kto­ré­ho ob­sa­hom by bol súd­ny roz­su­dok) a vy­lú­če­nie ľu­bo­vô­le pri us­ku­toč­ňo­va­ní ve­rej­nej mo­ci. Všeo­bec­nosť zá­ko­na nie je pri­tom úče­lom sa­mým ose­be, jej úče­lom je od­de­le­nie zá­ko­no­dar­nej, vý­kon­nej a súd­nej mo­ci (pri­me­ra­ne ná­lez Ústav­né­ho sú­du ČR sp. zn. Pl. ÚS 27/2009 zo dňa 10.09.2009).

 NR SR ako zá­ko­no­dar­ný or­gán je te­da op­ráv­ne­ný na tvor­bu prá­va, t. j. na vy­dá­va­nie všeo­bec­ne zá­väz­ných práv­nych pred­pi­sov, nie je však op­ráv­ne­ný na ap­li­ká­ciu prá­va, t. j. na vy­dá­va­nie in­di­vi­duál­nych roz­hod­nu­tí (a to ani zru­šu­jú­cich) v kon­krét­nych prí­pa­doch, kto­ré by vy­dá­val for­mou zá­ko­na, či for­mou ús­tav­né­ho zá­ko­na.

 Návrh ús­tav­né­ho zá­ko­na, kto­rý sa tý­ka zru­še­nia čas­ti roz­hod­nu­tia o am­nes­tii nie je zme­nou Ústa­vy SR a ani zme­nou, či vy­tvo­re­ním ús­tav­ných pra­vi­diel v po­do­be všeo­bec­né­ho pra­vid­la. Ústav­ných me­cha­niz­mov si nev­ší­ma, ne­me­ní ich, ne­dopl­ňu­je a ani for­mál­ne ne­ru­ší. Iba pre ten­to je­di­ný prí­pad zru­šu­je dva člán­ky jed­nej am­nes­tie a anu­lu­je roz­hod­nu­tia or­gá­nov čin­ných v tres­tnom ko­na­ní, či sú­du vy­da­ných v kon­krét­nej tres­tnej ve­ci. Spor sa tu te­da ne­ve­die o sa­mot­nú am­nes­tiu, ale o ces­tu k jej zru­še­niu. Pre­to nie je prí­pad­ná amo­rál­nosť tej­to jed­nej ude­le­nej am­nes­tie re­le­van­tným ar­gu­men­tom na to, aby moh­la byť zru­še­ná parla­men­tom. Po­kiaľ by sa ma­la stať ces­ta pri­jí­ma­nia ad hoc ús­tav­ných zá­ko­nov bež­nou, Ústa­va SR by sa nik­dy nez­me­ni­la, pre­to­že by to ne­bo­lo pot­reb­né. Sú­čas­ne sa kaž­dá nes­po­koj­nosť parla­men­tu s in­di­vi­duál­nym roz­hod­nu­tím aké­ho­koľ­vek štát­ne­ho, či iné­ho or­gá­nu (nap­rík­lad pre­zi­den­ta, sú­du, pri­má­to­ra, mi­nis­tra a po­dob­ne) mô­že pre­me­niť na ús­tav­ný prob­lém, kto­rý bu­de rie­še­ný parla­men­tom ad hoc ús­tav­ným zá­ko­nom. Navr­hnut­ný ús­tav­ný zá­kon te­da mie­ri pro­ti zmys­lu Ústa­vy ako súhr­nu všeo­bec­ných a dop­re­du zná­mych pra­vi­diel a za­sa­hu­je do vý­luč­ných kom­pe­ten­cií pre­zi­den­ta a nás­led­ne aj do roz­ho­do­va­cej čin­nos­ti or­gá­nov ap­li­ká­cie prá­va (or­gá­nov čin­ných v tres­tnom ko­na­ní a sú­dov v tres­tnom ko­na­ní) (pri­me­ra­ne ná­lez Ústav­né­ho sú­du ČR sp. zn. Pl. ÚS 27/2009 zo dňa 10.09.2009).

 Návrh ús­tav­né­ho zá­ko­na na zru­še­nie am­nes­tie je te­da ús­tav­ným zá­ko­nom iba svo­jou for­mou, nie však aj svo­jím ob­sa­hom. Ob­sa­hom je in­di­vi­duál­nym práv­nym ak­tom tý­ka­jú­cim sa nie všeo­bec­ne vy­me­dze­né­ho ok­ru­hu ad­re­sá­tov a si­tuá­cií, ale a len vý­hrad­ne kon­krét­ne ur­če­né­ho sub­jek­tu (pre­zi­den­ta) a kon­krét­nej si­tuácie (dvoch člán­kov roz­hod­nu­tia o am­nes­tii). NR SR pri­tom nie je op­ráv­ne­ná k vy­dá­va­niu in­di­vi­duál­nych práv­nych ak­tov for­mou ús­tav­ných zá­ko­nov (nap­rík­lad k vy­dá­va­niu ale­bo ru­še­niu tres­tných prá­vop­lat­ných roz­sud­kov, k vy­dá­va­niu, či ru­še­niu správ­nych roz­hod­nu­tí, k skrá­te­niu fun­kčné­ho ob­do­bia kon­krét­ne­ho pred­sta­vi­te­ľa štát­ne­ho or­gá­nu a po­dob­ne).

 Z poj­mu práv­ne­ho štá­tu (člá­nok 1 ús­ta­vy) vy­plý­va prin­cíp, pod­ľa kto­ré­ho ani zá­ko­no­dar­ca a ani exeku­tí­va ne­mô­že s for­ma­mi prá­va, t. j. s pra­meň­mi prá­va za­ob­chá­dzať (nak­la­dať) ľu­bo­voľ­ne. Ani zá­ko­no­dar­ca ne­mô­že všet­ko čo si zmys­lí a ne­mô­že za­sa­ho­vať tam, kde zjav­ne ne­má žiad­nu kom­pe­ten­ciu. Po­ru­še­nie prin­cí­pu všeo­bec­nos­ti zá­ko­na spa­dá do rám­ca nep­rí­pus­tnos­ti na­ru­še­nia práv­ne­ho štá­tu. Prí­pad­ný­mi vý­nim­ka­mi sú hlav­ne ak­ty ap­li­ká­cie prá­va vo for­me zá­ko­na (nap­rík­lad zá­kon o štát­nom roz­poč­te). Ani ús­ta­vo­dar­ca te­da nes­mie vy­hlá­siť za ús­tav­ný zá­kon nor­mu, kto­rá ne­má cha­rak­ter zá­ko­na, a už vô­bec nie ús­tav­né­ho. Opač­ný pos­tup je proti­ús­tav­nou svoj­vô­ľou (pri­me­ra­ne ná­lez Ústav­né­ho sú­du ČR sp. zn. Pl. ÚS 27/2009 zo dňa 10.09.2009).

 Ne­bez­peč­nosť navr­ho­va­né­ho ús­tav­né­ho zá­ko­na o zru­še­ní čas­ti roz­hod­nu­tia o am­nes­tii spo­čí­va pre­dov­šet­kým v tom, že vy­tvá­ra pre­ce­dens naj­vyš­šej práv­nej si­ly, pre­ce­dens, kto­rý ho­vo­rí o tom, že je mož­né z po­li­tic­kých dô­vo­dov me­niť ús­tav­ný sys­tém štá­tu. Po­kiaľ je to mož­né raz, je to mož­né vždy. Z rov­na­kých dô­vo­dov by mo­hol parla­ment sus­pen­do­vať prá­vo­moc Ústav­né­ho sú­du, po­kiaľ by kon­krét­ne roz­hod­nu­tie ús­tav­né­ho sú­du od­po­ro­va­lo mo­men­tál­nej po­li­tic­kej vô­li, z rov­na­kých dô­vo­dov by mo­hol sus­pen­do­vať prá­vo­mo­ci pre­zi­den­ta, tak­tiež nap­rík­lad Lis­ti­nu zá­klad­ných práv a slo­bôd, ak by bo­la pre­káž­kou napl­ne­nia po­li­tic­kých cie­ľov. Je bez vý­zna­mu, že auto­ri toh­to návr­hu ús­tav­né­ho zá­ko­na ta­ký­to úmy­sel ne­ma­li a ne­ma­jú. Po­li­tic­ká lo­gi­ka sa na úmys­ly neohlia­da a tí, kto­rí pôj­du naj­bliž­šie tou­to ces­tou, kto­rú by ta­ký­to pre­ce­dens ot­vá­ral, mô­žu mať úmys­ly iné (pri­me­ra­ne ná­lez Ústav­né­ho sú­du ČR sp. zn. Pl. ÚS 27/2009 zo dňa 10.09.2009).

 Po­kiaľ by sa pri­pus­ti­lo, že parla­ment mô­že for­mou ús­tav­né­ho zá­ko­na uro­biť čo­koľ­vek, po­tom by mo­hol nap­rík­lad aj ús­tav­ným zá­ko­nom zru­šiť kon­krét­ny prá­vop­lat­ný roz­su­dok o vi­ne oso­by X. Y. zo spá­chania tres­tné­ho či­nu, či os­lo­bo­dzu­jú­ci prá­vop­lat­ný roz­su­dok sú­du oh­ľad­ne oso­by X. Y. a to nap­rík­lad s pou­ka­zom na to, že tak uro­biť mu­sí na­koľ­ko tie­to prá­vop­lat­né roz­sud­ky sú­dov po­va­žu­je za ne­mo­rál­ne, či nes­pra­vod­li­vé a ces­tou mi­mo­riad­nych op­rav­ných pros­tried­kov zru­še­né ne­bo­li. Opä­tov­ne je nut­né zdô­raz­niť, že ús­tav­né zá­ko­ny ne­mô­žu slú­žiť parla­men­tu na to, aby pros­tred­níc­tvom nich za­sa­ho­val do kom­pe­ten­cií iných or­gá­nov, res­pek­tí­ve, aby sa pros­tred­níc­tvom ús­tav­ných zá­ko­nov sta­val do po­zí­cie od­vo­la­cie­ho or­gá­nu vo vzťa­hu k pre­zi­den­to­vi, či vo vzťa­hu k sú­dom a pod­ľa pot­re­by zru­šo­val, či anu­lo­val ich roz­hod­nu­tia.

 Po­kiaľ by pla­ti­lo, že parla­ment mô­že nao­zaj všet­ko, po­tom by sku­toč­ne sta­či­lo na aký­koľ­vek vý­stup z parla­men­tu uviesť, že ide o ús­tav­ný zá­kon a bez prob­lé­mov by sa ta­kým­to ad hoc ús­tav­ným zá­ko­nom mo­hol v bu­dúc­nos­ti zru­šiť aj sa­mot­ný ús­tav­ný zá­kon o zru­še­ní roz­hod­nu­tia o am­nes­tii, tak­tiež by sa moh­lo ad hoc ús­tav­ným zá­ko­nom zru­šiť nap­rík­lad aj roz­hod­nu­tie pre­zi­den­ta o vy­me­no­va­ní kon­krét­nej oso­by sa sud­cu, čle­na vlá­dy a po­dob­ne. V žiad­nom prí­pa­de te­da NR SR nie je op­ráv­ne­ná ad hoc ús­tav­ný­mi zá­kon­mi ru­šiť kon­krét­ne roz­hod­nu­tia iných or­gá­nov a to len z dô­vo­du, že ich po­va­žu­je za nes­práv­ne, nes­pra­vod­li­vé, ne­mo­rál­ne a po­dob­ne.

 Vzhľa­dom k uve­de­ným ar­gu­men­tom mož­no uzat­vo­riť, že návrh ús­tav­né­ho zá­ko­na tý­ka­jú­ci sa zru­še­nia čas­ti roz­hod­nu­tia o am­nes­tii ne­má ob­sa­ho­vé at­ri­bú­ty ús­tav­né­ho zá­ko­na (nej­de o tvor­bu prá­va), ale ide o po­kus o vy­da­nie ad hoc in­di­vi­duál­ne­ho práv­ne­ho ak­tu (po­kus o ap­li­ká­ciu prá­va zo stra­ny parla­men­tu), čo mož­no ozna­čiť za práv­ne nep­ri­ja­teľ­né. Roz­hod­nu­tie o am­nes­tii (a tak­tiež ani iné roz­hod­nu­tia nap­rík­lad roz­sud­ky sú­dov, roz­hod­nu­tia správ­nych or­gá­nov a po­dob­ne) by nik­dy ne­ma­li byť ru­še­né, či sus­pen­do­va­né zá­kon­mi, či ús­tav­ný­mi zá­kon­mi, na­koľ­ko úče­lom zá­ko­nov ako aj ús­tav­ných zá­ko­nov je úpl­ne nie­čo iné. Z uve­de­né­ho vy­plý­va aj to, že k zru­še­niu čas­ti tzv. Me­čia­ro­vých am­nes­tií by na pô­de parla­men­tu roz­hod­ne prísť ne­ma­lo.

 Nad rá­mec uve­de­né­ho je nut­né uviesť aj to, že aké­koľ­vek roz­hod­nu­tie o am­nes­tii, či in­di­vi­duál­nej mi­los­ti je amo­rál­ne, na­koľ­ko vždy umož­ňu­je, aby sa pá­cha­teľ tres­tné­ho či­nu vy­hol od­sú­de­niu, či vý­ko­nu tres­tu. Po­kiaľ te­da parla­ment chce za­sa­ho­vať do kom­pe­ten­cie pre­zi­den­ta ude­ľo­vať am­nes­tie, mô­že tak uro­biť, av­šak nap­rík­lad len tak, že to­to prá­vo pre­zi­den­ta zru­ší úpl­ne, res­pek­tí­ve po­ne­chá a sám si ude­lí kom­pe­ten­ciu na re­vi­do­va­nie ta­kých­to roz­hod­nu­tí pre­zi­den­ta (sa­moz­rej­me by to moh­lo pla­tiť len do bu­dúc­nos­ti).

 Zá­stan­co­via zru­še­nia čas­ti tzv. Me­čia­ro­vých am­nes­tií by te­da ne­ma­li tla­čiť NR SR do roz­hod­nu­tia, kto­ré je práv­ne nes­práv­ne a ma­li by prí­pad­ne hľa­dať iné ces­ty na do­siah­nu­tie svoj­ho cie­ľa (Ústav­ný súd ?).

Dopl­ne­nie člán­ku:

 Som ná­zo­ru, že ak niek­to mô­že pres­kú­ma­vať roz­hod­nu­tie o am­nes­tii tak by to mal byť súd­ny or­gán (po­kiaľ mám dob­ré in­for­má­cie tak aj zru­še­nie am­nes­tie v Ar­gen­tí­ne, na čo čas­to pou­ka­zu­jú zá­stan­co­via zru­še­nia am­nes­tií, po­su­dzo­val ako ko­neč­ná in­štan­cia Naj­vyš­ší súd Ar­gen­tí­ny a nie parla­ment - k uve­de­né­mu poz­ri bliž­šie

http://www.prav­ne­lis­ty.sk/clan­ky/a521-nos­ne-do­vo­dy-roz­hod­nu­tia-naj­vys­sie­ho-su­du-ar­gen­ti­ny-oh­lad­ne-neus­tav­nos­ti-ude­le­nej-mi­los­ti

s tým, že v pod­mien­kach SR by to teo­re­tic­ky mo­hol byť Ústav­ný súd. A to vte­dy, ak by po­va­žo­val am­nes­tiu pre­zi­den­ta za práv­ny pred­pis sui ge­ne­ris (za zá­kon v ma­te­riál­nom zmys­le).

 V tej­to sú­vis­los­ti vy­chá­dzam opä­tov­ne z praxe Čes­kej re­pub­li­ky, v kto­rej bo­la bý­va­lým pre­zi­den­tom Vác­la­vom Klau­som dňa 01.01.2013 ude­le­ná am­nes­tia, kto­rá vy­vo­la­la aj ne­súh­las­né reak­cie, kto­ré skon­či­li po­ku­som o zru­še­nie čas­ti am­nes­tie Ústav­ným sú­dom ČR (po­kiaľ viem nik­to sa v ČR ne­po­kú­sil spor­né člán­ky am­nes­tie Vác­la­va Klau­sa zru­šiť ús­tav­ným zá­ko­nom). Po­da­nie na Ústav­ný súd ČR ini­cio­va­la časť se­ná­to­rov, pri­čom ús­tav­ný súd uz­ne­se­ním sp. zn. Pl. ÚS 4/2013 zo dňa 05.03.2013 návrh na zru­še­nie čas­ti am­nes­tie Vác­la­va Klau­sa od­mie­tol (s tým, že am­nes­tiu nie je mož­né vec­ne pres­kú­ma­vať).

Na­priek uve­de­né­mu Ústav­ný súd ČR pri­pus­til vo vý­ni­moč­ných prí­pa­doch pres­kú­ma­va­nie am­nes­tie pre­zi­den­ta, keď skon­šta­to­val, že

"Ač­ko­li by­lo do­vo­ze­no, že soud­ní přez­kum am­nes­tij­ní­ho roz­hod­nu­tí je vy­lou­čen, lze pro bu­douc­no připus­tit, že v zce­la exce­siv­ní si­tua­ci (nas­ta­la-li by) by to byl Ústav­ní soud, kte­rý by se v něja­ké formě ja­kož­to "pos­led­ní in­stan­ce" mohl uj­mout ochra­ny právě těchto hod­not, z ús­tav­ní­ho vy­me­ze­ní zá­klad­ních (při pl­ném oh­le­du k ri­zikům vy­plý­va­jí­cím z případ­né ko­li­ze "s prin­ci­pem práv­ní jis­to­ty a zá­sa­dou zá­ka­zu ret­roak­ti­vi­ty v tres­tním prá­vu").

 V tej­to sú­vis­los­ti však sto­ja za pov­šim­nu­tie hlav­ne ne­súh­las­né sta­no­vis­ká sud­cov Iva­ny Ja­nu a Pav­la Rych­et­ské­ho, kto­rí v pod­sta­te skon­šta­to­va­li, že am­nes­tia je práv­ny pred­pis (t. j. špe­ci­fic­ký nor­ma­tív­ny práv­ny akt) s tým, že po­va­žo­va­li za nep­ri­ja­teľ­né, aby v de­mok­ra­tic­kom práv­nom štá­te moh­la štát­na moc vy­dať roz­hod­nu­tie, kto­ré by nik­to ne­mo­hol pres­kú­mať a ani zru­šiť. Vzhľa­dom k uve­de­né­mu dos­pe­li k zá­ve­ru, že ús­tav­ný súd mal prik­ro­čiť k ma­te­riál­ne­mu pries­ku­mu na­pad­nu­tej am­nes­tie a to aj s ri­zi­kom z ob­vi­ne­nia zo sud­cov­ské­ho ak­ti­viz­mu (kom­plet­né ne­súh­las­né sta­no­vis­ká sú uve­de­né niž­šie).

 Vzhľa­dom k uve­de­né­mu sa dom­nie­vam, že pri­chá­dza do úva­hy po­da­nie na Ústav­ný súd SR zo stra­ny sub­jek­tov uve­de­ných v člán­ku 130 Ústa­vy SR (nap­rík­lad pä­ti­ny pos­lan­cov NR SR, či pre­zi­den­ta SR) na zru­še­nie spor­ných dvoch člán­kov tzv. Me­čia­ro­vej am­nes­tie s tým, že by navr­ho­va­teľ tvr­dil v pod­sta­te to čo je ob­sa­hom od­liš­ných sta­no­vísk uve­de­ných sud­cov čes­ké­ho ús­tav­né­ho sú­du, t. j. že am­nes­tia je nor­ma­tív­ny práv­ny akt a pre­to pres­kú­ma­tel­ný zo stra­ny ús­tav­né­ho sú­du s tým, že tu ide prá­ve o ta­kú vý­ni­moč­nú si­tuáciu (na kto­rú pou­ka­zu­je väč­ši­no­vý ná­lez čes­ké­ho ús­tav­né­ho sú­du), kde je prá­ve ús­tav­ný súd v po­zí­cii pos­led­nej in­štan­cie.

Bo­lo by po­tom ve­cou Ústav­né­ho sú­du SR, či by pos­tu­po­val v in­ten­ciách uve­de­né­ho roz­hod­nu­tia čes­ké­ho ús­tav­né­ho sú­du a návr­hom sa vec­ne ne­zao­be­ral, res­pek­tí­ve, či by prik­ro­čil k vec­né­mu pres­kú­ma­niu spor­ných člán­kov am­nes­tie a prí­pad­ne aj k ich zru­še­niu. Mys­lím, že za po­kus by to stá­lo, na­koľ­ko by mi­ni­mál­ne stá­lo za to poz­nať na vy­ššie uve­de­né otáz­ky práv­ny ná­zor Ústav­né­ho sú­du SR.

 

Od­liš­né sta­no­vis­ká sud­cov Ústav­né­ho sú­du ČR vo ve­ci Pl. ÚS 4/2013

 Od­liš­né sta­no­vis­ko soud­kyně Iva­ny Janů

 pod­le § 14 zá­ko­na č. 182/1993 Sb., o Ústav­ním sou­du, ve znění pozdějších před­pisů, (k vý­ro­ku i k od­ůvodnění)

 Ius­ti­tia si­ne mi­se­ri­cor­dia cru­de­li­tas est,

 mi­se­ri­cor­dia si­ne ius­ti­tia ma­ter est dis­so­lu­tio­nis.

 Spra­vedl­nost bez mi­losr­den­ství je kru­tos­tí,

 mi­losr­den­ství bez spra­vedl­nos­ti je mat­kou roz­vra­tu.

 Sv. To­máš Ak­vin­ský, Su­per Mat­thaeum, Ca­put V, Lec­tio 2

 Větši­no­vé sta­no­vis­ko dospělo při pro­ces­ním po­sou­ze­ní návr­hu k zá­věru, že roz­hod­nu­tí o am­nes­tii ne­ní práv­ním před­pi­sem (část IV. A, s dí­lčím zá­věrem v bo­du 20) a že se jed­ná o akt, kte­rý je "nepřez­kou­ma­tel­ný" Ústav­ním sou­dem, ne­boť ta­ko­vé­mu ak­tu Ústa­vou Čes­ké re­pub­li­ky (dá­le jen "Ústa­va") nej­sou sta­no­ve­ny žá­dné me­ze (část IV. B, s dí­lčím zá­věrem v bo­du 27).

 Před­klá­dám to­li­ko nás­tin svých po­chyb­nos­tí a vý­hrad, ne­boť se předev­ším dom­ní­vám, že návrh měl být me­ri­torně pro­jed­nán v řád­ném říze­ní. K věcné­mu pro­jed­ná­ní ne­doš­lo, pro­to­že Ústav­ní soud k pro­jed­ná­ní návr­hu nes­hle­dal přís­luš­nost, a pro­to Ústav­ní­mu sou­du, te­dy ani mně osobně, nej­sou zná­ma vy­jádření účas­tníků říze­ní ani dal­ší případ­né pod­kla­dy pro věcné pro­jed­ná­ní. Pro­to­že se větši­na plé­na od­mít­la návr­hem věcně za­bý­vat, zá­sad­ním způso­bem ome­zi­la Ústav­ní soud do bu­douc­na v přez­ku­mu ja­ké­ko­liv bu­dou­cí am­nes­tie.

 I. Vý­cho­zí úva­hy

 V úvo­du své dis­en­tní ar­gu­men­ta­ce bych rá­da uved­la, že jsem za­stán­ky­ní in­sti­tu­tu am­nes­tie a je­jí­ho efek­tiv­ní­ho pou­ží­vá­ní včetně to­ho, aby i na­dá­le zůsta­la v ru­kou pre­zi­den­ta re­pub­li­ky. Ne­po­chy­bu­ji o tom, že právě ten­to pro­jed­ná­va­ný případ, včetně od­liš­ných sta­no­vi­sek, ale zej­mé­na veřej­ná dis­ku­se, kte­rá nezůsta­la na povr­chu prob­lé­mu, přispěje k větší obezřet­nos­ti a men­ší chy­bo­vos­ti při udí­le­ní am­nes­tie, a ni­ko­liv k je­jí­mu ome­zo­vá­ní či do­kon­ce ne­pou­ží­vá­ní. Pod­le mé­ho ná­zo­ru jde o nes­mírně důle­ži­té ús­tav­ní instru­men­tá­rium pro ži­vot spo­leč­nos­ti i jed­not­liv­ce, a to ne­jen to­ho, kte­rý se ocitl v sou­ko­lí tres­ta­jí­cí­ho me­cha­nis­mu jus­ti­ce, ať už po prá­vu či ni­ko­liv, ale i nás všech. Ni­ko­mu přece nemůže být lhos­tej­né, zda že­na, kte­rá po­ro­di­la ve va­zeb­ní vězni­ci, bu­de mo­ci dí­ky zá­sa­hu pre­zi­den­ta být se svým dí­tětem v nor­mál­ních pod­mín­kách, po­kud to ne­bez­peč­nost po­dezření, kte­ré se sná­ší na je­jí hla­vu, jen tro­chu umož­nu­je; ne­bo ne­vy­lé­či­telně ne­moc­ný, umí­ra­jí­cí, mu­sí sku­tečně pro­jít ce­lým tres­tním říze­ním, když je ví­ce než pravděpo­dob­né, že se roz­sud­ku ne­do­ži­je? Kaž­dý pre­zi­dent by měl mít od­va­hu vzít na se­be od­povědnost včetně kri­ti­ky, kte­ré se mu vždy od čás­ti po­pu­la­ce, ale zej­mé­na me­diál­ní sfé­ry dos­ta­ne, a za­ku­sit to, če­ho se nám soudcům v hoj­nos­ti dos­tá­vá po téměř kaž­dém roz­hod­nu­tém přípa­du a mnoh­dy vel­mi op­rávněně. Ten­to úvod za­kon­čím ci­ta­cí z kni­hy Len­ky Ma­reč­ko­vé s náz­vem Mi­los­ti (Aca­de­mia, 2007), kte­rá se věnu­je té­ma­tu am­nes­tií: "In­sti­tut mi­los­ti mu­sí mít v sou­čas­ném sys­té­mu tres­tní spra­vedl­nos­ti své mís­to. Tak ja­ko mu­sí mít od­puštění a sou­cit a naděje mís­to v na­šich ži­vo­tech - po­kud nech­ce­me přes­tat být lid­mi". Od­puštění je osob­ní roz­hod­nu­tí, čas­to vel­mi dlou­hý bo­les­ti­vý pro­ces, za­vr­še­ný tím, že sma­žu křiv­du, kte­ré se mi dos­ta­lo, a re­ha­bi­li­tu­ji mnoh­dy pou­ze sám pro se­be oso­bu, kte­rá mě zra­ni­la. Pre­zi­dent svým ús­tav­ním par­do­nem a pre­miér kon­tra­sig­na­cí jed­na­jí s ur­či­tou řeč­nic­kou nad­sáz­kou "zá­stupně" jmé­nem nás všech, a již pro­to by mělo jít o uvá­že­né, ro­zum­né a z hle­dis­ka spra­vedl­nos­ti ap­ro­bo­va­tel­né roz­hod­nu­tí, kte­ré přine­se par­don jed­né osobě či sku­pině, ale nez­hor­ší pos­ta­ve­ní obě­tí a poš­ko­ze­ných. Tím­to se dos­tá­vám k prob­le­ma­tič­nos­ti čl. II roz­hod­nu­tí pre­zi­den­ta o am­nes­tii, kte­rá je ploš­nou/hro­mad­nou abo­li­cí a bu­de dis­ku­to­vá­na sa­mos­tatně v čás­ti V to­ho­to od­liš­né­ho sta­no­vis­ka.

 II. Roz­hod­nu­tí o am­nes­tii ja­ko práv­ní před­pis

 Tvr­dím, že roz­hod­nu­tí o am­nes­tii je nor­ma­tiv­ním ak­tem, práv­ním před­pi­sem, zá­ko­nem v ma­te­riál­ním smys­lu. Vy­chá­zím přitom z ob­sa­ho­vé­ho vy­me­ze­ní práv­ní­ho před­pi­su, jak by­lo pro­ve­de­no v ná­le­zu sp. zn. Pl. ÚS 24/99 ze dne 23. 5. 2000 (N 73/18 SbNU 135; 167/2000 Sb.). Stejně ja­ko navr­ho­va­te­lé (sku­pi­na se­ná­torů) se dá­le rovněž od­vo­lá­vám na ná­lez sp. zn. Pl. ÚS 27/09 ze dne 10. 9. 2009 (N 199/54 SbNU 445; 318/2009 Sb.), kte­rý však větši­no­vé sta­no­vis­ko umně ob­ra­cí pro­ti navr­ho­va­telům sa­mým (bo­dy 18-19).

 Dom­ní­vám se, že plé­num Ústav­ní­ho sou­du v říze­ních sp. zn. Pl. ÚS 24/09 a sp. zn. Pl. ÚS 27/09 od po­čát­ku vy­chá­ze­lo v případě roz­hod­nu­tí pre­zi­den­ta re­pub­li­ky o vy­hlá­še­ní vo­leb ze souběžné exis­ten­ce jak nor­ma­tiv­ních, tak in­di­vi­duál­ních prvků to­ho­to ak­tu. V žá­dné fá­zi říze­ní teh­dy ne­by­lo řeče­no, že by se v případě teh­dy na­pa­de­né­ho ak­tu pre­zi­den­ta mělo jed­nat o vý­lučně nor­ma­tiv­ní ne­bo vý­lučně in­di­vi­duál­ní akt, nýbrž to­li­ko pro úče­ly přija­tel­nos­ti ús­tav­ní stíž­nos­ti by­ly in­di­vi­duál­ní pr­vky ak­tu zdůrazně­ny [v us­ne­se­ní sp. zn. Pl. ÚS 24/09 ze dne 1. 9. 2009 (U 16/54 SbNU 607; 312/2009 Sb.)].

 Us­ne­se­ní o od­kla­du vy­ko­na­tel­nos­ti ze dne 1. 9. 2009 sp. zn. Pl. ÚS 24/09 uved­lo, že "roz­hod­nu­tí pre­zi­den­ta re­pub­li­ky […] jak­ko­li má i pr­vky nor­ma­tiv­ní­ho práv­ní­ho ak­tu - nut­no po­va­žo­vat za akt ap­li­ka­ce uve­de­né­ho ús­tav­ní­ho zá­ko­na […].". Tím ne­ní ni­jak vy­vrá­cen vý­še uve­de­ný zá­věr o smí­še­ném cha­rak­te­ru ak­tu. V hlav­ním ná­le­zu sp. zn. Pl. ÚS 27/09 po­tom plé­num otevřeně nor­ma­tiv­ní (smí­še­ný) cha­rak­ter roz­hod­nu­tí pre­zi­den­ta potvr­di­lo a ja­ko ta­ko­vé je zru­ši­lo pod­le § 70 od­st. 3 zá­ko­na č. 182/1993 Sb., o Ústav­ním sou­du, kte­rý do­pa­dá vý­lučně na "pro­váděcí před­pi­sy": "[…] pr­vky nor­ma­tiv­ní­ho práv­ní­ho ak­tu (a to pro­váděcí­ho), jež jsou ob­sa­že­ny v uve­de­ném roz­hod­nu­tí pre­zi­den­ta re­pub­li­ky, za­klá­da­jí důvod­nost pos­tu­pu dle ci­to­va­né­ho us­ta­no­ve­ní § 70 od­st. 3 zá­ko­na č. 182/1993 Sb.".

 Přene­se­no do ak­tuál­ní­ho říze­ní, dom­ní­vám se, že větši­no­vé sta­no­vis­ko navr­ho­va­telům křiv­dí, ne­boť jim vy­tý­ká ne­po­cho­pe­ní teh­dej­ší ar­gu­men­ta­ce Ústav­ní­ho sou­du. Navr­ho­va­te­lé se však do­vo­lá­va­jí přesně těch úvah, kte­ré jsou ob­sa­že­ny ve vý­še uve­de­né ci­ta­ci, a to dle mé­ho ná­zo­ru zce­la případně. Po­kud v ná­le­zu sp. zn. Pl. ÚS 27/09 ze dne 10. 9. 2009 Ústav­ní soud zru­šil roz­hod­nu­tí pre­zi­den­ta o vy­hlá­še­ní vo­leb, kte­ré po­va­žo­val expli­citně za "práv­ní před­pis", tím spí­še je práv­ním před­pi­sem roz­hod­nu­tí pre­zi­den­ta re­pub­li­ky č. 1/2013 Sb., o am­nes­tii, ze dne 1. led­na 2013, ne­boť co do ob­sa­hu vy­ka­zu­je ještě ví­ce ty­pic­kých nor­ma­tiv­ních rysů (obec­ný nor­ma­tiv­ní ob­sah ur­če­ný obecně vy­me­ze­né sku­pině ad­re­sátů za obecně sta­no­ve­ných pod­mí­nek, vůči nimž do­chá­zí k ap­li­ka­ci tepr­ve na­va­zu­jí­cím in­di­vi­duál­ním ak­tem).

 Po­kud se tý­ká právě ob­sa­ho­vých znaků, větši­no­vé sta­no­vis­ko od­li­šu­je roz­hod­nu­tí o am­nes­tii od práv­ní­ho před­pi­su (bod 17). Roz­ho­du­jí­cí­mi od­li­šu­jí­cí­mi kri­té­rii má být jed­no­rá­zo­vost, for­mál­ní ozna­če­ní "roz­hod­nu­tí" a plnění fun­kce vý­jim­ky z práv­ní­ho pra­vid­la. Jsem přesvědče­na, že stej­né vlas­tnos­ti může mít i práv­ní před­pis, aniž by ztra­til cha­rak­ter práv­ní­ho před­pi­su, te­dy, že uve­de­ný po­pis je prav­di­vý, nepřiná­ší však po­ža­do­va­nou ar­gu­men­tač­ní poin­tu. Os­tatně ani od­ka­zo­va­né us­ne­se­ní sp. zn. Pl. ÚS 5/98 ze dne 22. 4. 1999 (U 32/14 SbNU 309) ne­dospělo k zá­věru, že by vlád­ní naříze­ní č. 55/1954 Sb., o chráněné ob­las­ti Praž­ské­ho hra­du, (na je­hož zá­kladě by­la "jed­no­rá­zově" vy­vlastněna ka­ted­rá­la sv. Ví­ta) ne­by­lo práv­ním před­pi­sem.

 To­li­ko ke kva­li­fi­ka­ci roz­hod­nu­tí o am­nes­tii ja­ko "ji­né­ho práv­ní­ho před­pi­su" do­dá­vám, že jej po­va­žu­ji za práv­ní před­pis s práv­ní si­lou zá­ko­na, ne­boť to­li­ko zá­kon (nor­ma vy­šší práv­ní sí­ly) může měnit účin­ky ji­né­ho zá­ko­na, v tom­to případě tres­tní­ho.

 Stručně shr­nu­to, v roz­hod­nu­tí o am­nes­tii obecně i v na­pa­de­ném čl. II spatřuji dos­ta­tek ob­sa­ho­vých nor­ma­tiv­ních znaků (re­la­tiv­ní obec­nost, zá­vaz­nost, vy­nu­ti­tel­nost, způso­bi­lost nést pra­vid­lo cho­vá­ní apod.; po for­mál­ní strán­ce pub­li­ka­ci ve Sbír­ce zá­konů apod.), aby se jed­na­lo o práv­ní před­pis. V tom­to oh­le­du se jed­ná o ús­tavně připuště­ný průlom exeku­ti­vy do mo­ci zá­ko­no­dár­né (nor­mot­vor­ná kon­ku­ren­ce).

 Do­po­sud je lo­gi­ka větši­no­vé­ho sta­no­vis­ka jas­ná: ne­ní-li am­nes­tie práv­ním před­pi­sem, ne­ní mož­no o ní roz­ho­do­vat v říze­ní dle § 64 a násl. zá­ko­na o Ústav­ním sou­du, k pro­jed­ná­ní ta­ko­vé­ho návr­hu ne­ní Ústav­ní soud přís­luš­ný (a ja­ký­ko­liv ob­sah am­nes­tie na tom nemůže nic změnit).

 O to ví­ce pak ne­ro­zu­mím větši­no­vé­mu sta­no­vis­ku, dle něhož je v na­va­zu­jí­cím obi­ter di­cto - v kon­textu ce­lé­ho us­ne­se­ní přek­va­pivě - připuštěn přez­kum roz­hod­nu­tí o am­nes­tii v si­tua­cích "mi­mořádně extrém­ních" (bod 42). Ob­sa­ho­vý roz­por even­tuál­ní bu­dou­cí extrém­ní am­nes­tie s čl. 9 od­st. 2 Ústa­vy však dle mé­ho ná­zo­ru nemůže za­jis­tit, aby se z něho to­li­ko v ta­ko­vém případě práv­ní před­pis "stal". Po­mí­jím ny­ní sku­teč­nost, že po­kud by otáz­ka roz­po­ru s čl. 9 od­st. 2 Ústa­vy mě­la být nut­nou sou­čás­tí úvah o pro­ces­ní přípus­tnos­ti a pro­jed­na­tel­nos­ti návr­hu, jak naz­na­ču­je obi­ter di­ctum, nez­by­lo by již o čem jed­nat v me­ri­tor­ním přez­ku­mu. Bez­vý­ji­mečně for­mu­lo­va­ná část IV. A) od­ůvodnění větši­no­vé­ho sta­no­vis­ka zjevně vy­lu­ču­je abstrak­tní přez­kum ús­tav­nos­ti i té "ne­jextrémnější" am­nes­tie; po­kud je Ústav­ní soud jed­nou k říze­ní o ta­ko­vém návr­hu nepřís­luš­ný, nel­ze v bu­douc­nu přís­luš­nost za­lo­žit ja­kou­ko­liv vlas­tní úva­hou ve sty­lu "tu­to am­nes­tii by­chom už zru­šit mě­li". Vzhle­dem k to­mu, že zá­kon o Ústav­ním sou­du ob­sa­hu­je dos­ti ome­ze­ný vý­čet "typů" říze­ní před Ústav­ním sou­dem, ne­ní zřej­mé, v ja­ké ji­né "něja­ké formě" (bod 42) lze o přez­ku­mu am­nes­tie ra­cio­nálně uva­žo­vat.

 III. Ústav­ní me­ze am­nes­tie

 Neodstra­ni­tel­nou vnitřní roz­por­nost větši­no­vé­ho sta­no­vis­ka spatřuji rovněž v dru­hé nos­né čás­ti od­ůvodnění IV. B) stran "přez­kou­ma­tel­nos­ti" roz­hod­nu­tí o am­nes­tii.

 Větši­no­vé sta­no­vis­ko tvr­dí, že pro for­mu­la­ci roz­hod­nu­tí o am­nes­tii nej­sou sta­no­ve­na žá­dná "hmotněpráv­ní kri­té­ria" (bod 25), ze "žá­dné­ho us­ta­no­ve­ní Ústa­vy" nep­ly­ne stan­dard pro ús­tavněpráv­ní přez­kum (bod 26), roz­hod­nu­tí je vy­ňa­to z "práv­ní (soud­ní)" kon­tro­ly a je "nez­ru­ši­tel­né" (bod 27).

 Marně hle­dám v čes­kém ús­tav­ním pořád­ku a dva­ce­ti­le­té ju­di­ka­tuře Ústav­ní­ho sou­du opod­statnění vý­kla­du am­nes­tie ja­ko "mo­nar­chis­tic­ké­ho re­zi­dua" a ref­lexe "su­ve­re­ni­ty pa­nov­ní­ka" ja­kož­to ar­gu­men­tu kar­di­nál­ní­ho, kte­rý přebí­jí všech­ny prin­ci­py, zá­sa­dy, dok­trí­ny, kau­te­ly a maximy, kte­ré Ústav­ní soud do­sud peč­livě vá­žil a pou­ží­val při ochraně práv­ní­ho stá­tu před li­bovů­lí veřej­né mo­ci. Po­chy­bu­ji, že ús­ta­vo­dár­ce vědomě v čl. 63 od­st. 1 písm. k) Ústa­vy vy­tvářel expe­ri­men­tál­ní la­bo­ra­toř "mo­nar­chis­mu", jak uči­ni­lo větši­no­vé sta­no­vis­ko. Ústa­va z ro­ku 1993 je v tom­to smys­lu mo­der­ní ús­ta­vou, a ni­ko­liv práv­ním před­pi­sem re­ci­po­va­ným z Ra­kous­ko-Uher­ska; neob­sto­jí te­dy naz­na­čo­va­né pa­ra­le­ly s ab­so­lu­tis­tic­kým pa­nov­ní­kem. By­lo-li cí­lem větši­ny plé­na vy­tvořit ar­gu­men­tač­ní zkrat­ku "po­kud mohl mo­nar­cha pos­tu­po­vat li­bo­volně, může to i pre­zi­dent", ne­mo­hu s tím souh­la­sit. Má-li být napříště pre­zi­dent při vý­ko­nu, byť jen je­di­né, pra­vo­mo­ci pa­nov­ní­kem "nad Ústa­vou", mě­la větši­na plé­na zá­ro­veň zdůraz­nit i ná­ro­ky na osob­nos­tní kva­li­ty ta­ko­vé­ho "vlád­ce": se­beo­me­ze­ní, uměřenost, po­ko­ra. Po­kud k to­mu v mi­nu­los­ti mělo pa­nov­ní­ko­vi pos­ta­čo­vat pros­té vědo­mí vlá­dy "z bo­ží mi­los­ti", přeh­léd­la větši­na plé­na sou­čas­nou zá­sad­ní změnu pa­ra­dig­ma­tu, kdy je veřej­ná moc čas­to vy­ko­ná­vá­na ak­ti­vis­tic­ky na sa­mot­ných hra­ni­cích ús­tav­ních kom­pe­ten­cí, do­kud to­mu ús­tav­ní kon­trol­ní me­cha­nis­mus (br­zda) ne­zab­rá­ní. Pou­ze ta­ko­vý po­li­tik - ús­tav­ní či­ni­tel je to­tiž všeo­becně uz­na­le hod­no­cen ja­ko "sil­ný".

 Žá­dný ji­ný ús­tav­ní in­sti­tut kromě am­nes­tie ne­dos­tal ab­so­lut­ní ús­tav­ní ochra­nu, žá­dný ji­ný ús­tav­ní in­sti­tut (akt, krok, ne­čin­nost or­gá­nu veřej­né mo­ci) ne­má pri­vi­le­gium být vždy a za všech okol­nos­tí jen ús­tav­ním.

 Zá­sadně od­mí­tám úva­hu, že Ústa­va umož­ňu­je, aby, byť jen je­di­ná, pra­vo­moc ús­tav­ní­ho or­gá­nu by­la tak­to kon­ci­po­vá­na ja­ko "ab­so­lutně" neo­me­ze­ná. Nao­pak, vý­kon veřej­né mo­ci obecně i jed­ná­ní všech ús­tav­ních or­gánů jsou vždy ome­ze­ny přinej­men­ším vnitřní­mi ús­tav­ní­mi me­ze­mi a prin­ci­py práv­ní­ho a ús­tav­ní­ho stá­tu (dělba mo­ci, ochra­na zá­klad­ních práv, práv­ní jis­to­ta, zá­kaz li­bovů­le, dodr­žo­vá­ní me­zi­ná­rod­ních zá­vazků apod.). Ty­to ús­tavněpráv­ní li­mi­ty lze řadit přinej­men­ším do třech ok­ruhů (kte­ré se mo­hou přek­rý­vat):

 Pr­vní ok­ruh ús­tav­ních me­zí roz­hod­nu­tí o am­nes­tii tvoří čl. 9 od­st. 2 Ústa­vy, dle něhož změna pod­stat­ných ná­le­ži­tos­tí de­mok­ra­tic­ké­ho práv­ní­ho stá­tu je nepřípus­tná. Ju­di­ka­tu­ra Ústav­ní­ho sou­du a práv­ní dok­trí­na ho­voří o ma­te­riál­ním jád­ru Ústa­vy.

 Dru­hý ok­ruh ús­tav­ních me­zí roz­hod­nu­tí o am­nes­tii tvoří (me­zi­ná­rod­ní) zá­va­zek pos­ti­ho­vat nej­zá­važnější zlo­či­ny pro­ti lid­skos­ti (např. mu­če­ní a ob­dob­né kru­té, ne­lid­ské a po­ni­žu­jí­cí za­chá­ze­ní, své­vol­né zba­ve­ní ži­vo­ta, ná­sil­né zmi­ze­ní), jak v me­zi­ná­rod­ní ka­zuis­ti­ce ply­ne z roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du Ar­gen­ti­ny ze dne 13. 7. 2007 ve věci Maz­zeo a os­tat­ní; či roz­sud­ku Ev­rop­ské­ho sou­du pro lid­ská prá­va (dá­le jen "ESLP") ze dne 13. 11. 2012 ve věci Mar­guš pro­ti Chor­vat­sku, stíž­nost č. 4455/10.

 Tře­tí ok­ruh ús­tav­ních me­zí roz­hod­nu­tí o am­nes­tii před­sta­vu­je po­vin­nost stá­tu chrá­nit zá­klad­ní prá­va osob (předev­ším) v těch přípa­dech, kdy je­di­nou for­mou efek­tiv­ní ochra­ny je právě tres­tní rep­re­se [obi­ter di­ctum k ná­le­zu sp. zn. Pl. ÚS 17/10 ze dne 28. 6. 2011 (N 123/61 SbNU 767; 232/2011 Sb.), bod 61]: "Ne­ní na vol­né úva­ze stá­tu, zda a ja­kým způso­bem bu­de pos­ti­ho­vat zlo­čin­nost. Ústav­ní soud setr­vá­vá na dok­tríně, že tres­tní říze­ní před­sta­vu­je to­li­ko vztah me­zi pa­cha­te­lem a stá­tem, te­dy že ús­tavně ne­ní za­ru­če­no prá­vo tře­tí oso­by (ozna­mo­va­te­le, poš­ko­ze­né­ho), aby ji­ná oso­ba by­la stí­há­na a od­sou­ze­na. Nel­ze však zá­ro­veň po­mi­nout, že je jed­noz­nač­nou po­vin­nos­tí stá­tu za­jis­tit ochra­nu zá­klad­ních práv včetně práv za­ru­če­ných Úmlu­vou, a to i prostřed­nic­tvím efek­tiv­ní­ho tres­tní­ho říze­ní, resp. že v ur­či­tých si­tua­cích lze ho­vořit o účin­né ochraně (obě­tí) pou­ze prostřed­nic­tvím tres­tní­ho prá­va. Sel­há­ní stá­tu v té­to po­vin­nos­ti může pod­le okol­nos­tí před­sta­vo­vat ty­pic­ky po­ru­še­ní čl. 2 od­st. 1, čl. 3 či 8 Úmlu­vy [X a Y pro­ti Ni­zo­zem­sku, roz­su­dek ze dne 26. 3. 1989, č. 8978/80, § 27: ,This is a ca­se whe­re fun­da­men­tal va­lues and es­sen­tial as­pects of pri­va­te li­fe are at sta­ke. Ef­fec­ti­ve de­terren­ce is in­dis­pen­sab­le in this area and it can be achieved on­ly by cri­mi­nal-law pro­vi­sions (…)'; M. C. pro­ti Bul­har­sku, roz­su­dek ze dne 4. 12. 2003, č. 39272/98, § 150-153; As­se­nov a dal­ší pro­ti Bul­har­sku, roz­su­dek ze dne 28. 10. 1998, č. 24760/94, § 102; Os­man pro­ti Spo­je­né­mu Krá­lov­ství, roz­su­dek ze dne 28. 10. 1998, č. 23452/94, § 115-116; a dal­ší].".

 Svůj ná­zor, že am­nes­tij­ní roz­hod­nu­tí nel­ze od­stra­nit, větši­no­vé sta­no­vis­ko opí­rá ta­ké o roz­su­dek ESLP ve věci Lexa pro­ti Slo­ven­ské re­pub­li­ce ze dne 23. 9. 2008 č. 54334/00. V da­né věci se však ESLP za­bý­val otáz­kou přípus­tnos­ti stěžo­va­te­lo­va tres­tní­ho stí­há­ní pod­le vnit­ros­tát­ní­ho prá­va po vy­hlá­še­ní am­nes­tie hla­vou stá­tu, jež by­la později (údajně) zru­še­na, a svůj zá­věr o je­jí "neodstra­ni­tel­nos­ti" vy­slo­vil ve vzta­hu k práv­ní si­tua­ci, kte­rá v roz­hod­né době ve Slo­ven­ské re­pub­li­ce pa­no­va­la. Přitom se opřel o vý­klad, k němuž dospěl slo­ven­ský Ústav­ní soud mj. v ná­le­zu sp. zn. I. ÚS 30/99, kte­ré­ho se větši­no­vé sta­no­vis­ko rovněž do­vo­lá­vá. Zde však mu­sím připo­me­nout, že ve zmíněné věci slo­ven­ský Ústav­ní soud řešil zce­la ji­nou otáz­ku, te­dy zda pre­zi­dent svým práv­ním ak­tem může od­vo­lat již jed­nou vy­hlá­še­nou am­nes­tii, přičemž však před ta­ko­vou úva­hu ny­ní čes­ký Ústav­ní soud pos­ta­ven ne­ní.

 Z to­ho­to a os­tatně ani z ni­če­ho ji­né­ho nep­ly­ne, že by sa­mot­ný ESLP za­stá­val sta­no­vis­ko něja­ké­ho ab­so­lut­ní­ho zá­ka­zu zru­še­ní mi­los­ti či am­nes­tie ze stra­ny ná­rod­ní­ho ús­tav­ní­ho sou­du. Vy­vo­zu­ji to ze sku­teč­nos­ti, že ESLP si­ce pou­ká­zal na prin­cip práv­ní jis­to­ty (a z něj ply­nou­cí zá­kaz ret­roak­ti­vi­ty), jenž pro­ti ta­ko­vé­mu pos­tu­pu ho­voří, sou­časně však upo­zor­nil na mož­nost ko­li­ze vy­hlá­še­né am­nes­tie, resp. vý­še uve­de­né­ho prin­ci­pu s me­zi­ná­rod­ním prá­vem (viz § 96 až 99), ja­kož i se zá­klad­ní­mi lid­ský­mi prá­vy, přičemž uvedl, že je-li za­městna­nec stá­tu ob­vině­ný z tres­tných činů za­hr­nu­jí­cích mu­če­ní ne­bo špat­né za­chá­ze­ní, je na­nej­vý­še důle­ži­té, aby tres­tní říze­ní a vy­ná­še­ní roz­sud­ku ne­by­lo ča­sově li­mi­to­vá­no a aby udí­le­ní am­nes­tie ne­bo mi­los­ti ne­by­lo přípus­tné (viz § 139). Za­stá­vám pro­to ná­zor, že ESLP ne­chal otáz­ku mož­né­ho zru­še­ní am­nes­tij­ní­ho roz­hod­nu­tí otevřenou s tím, že je­jí řeše­ní bu­de zá­vi­set na kon­krét­ních okol­nos­tech přípa­du.

 Bez ná­ro­ku na úpl­nost či přes­nost te­dy po­va­žu­ji exis­ten­ci kon­krét­ních ús­tav­ních li­mitů tvor­by am­nes­tij­ní­ho roz­hod­nu­tí za zřej­mou. V ta­ko­vém případě je nes­práv­ný zá­věr větši­ny plé­na, že ús­tavněpráv­ní přez­kum roz­hod­nu­tí o am­nes­tii je pro ab­sen­ci ús­tav­ních re­fe­ren­čních kri­té­rií poj­mově vy­lou­čen. Pro ten­to zá­věr je ne­roz­hod­né, že úva­hy o re­le­van­ci čl. 2 a 3 Úmlu­vy o ochraně lid­ských práv a zá­klad­ních svo­bod (bod 36) či pos­ti­hu zlo­činů pro­ti lid­skos­ti (bod 28) jsou ve větši­no­vém sta­no­vis­ku uve­de­ny, bo­hu­žel opět ja­ko pou­hé obi­ter di­ctum. Vnitřní roz­por­nost větši­no­vé­ho ná­zo­ru je opět předev­ším v tom, že nos­ná část od­ůvodnění bez­vý­ji­mečně vy­lu­ču­je ja­ká­ko­liv kri­té­ria přez­ku­mu, ob­ra­tem ru­ky však přece jen něja­ká naz­na­ču­je, zdá se pod doj­mem me­zi­ná­rod­ní kom­pa­ra­ce. Obě po­zi­ce zá­ro­veň však za­stá­vat nel­ze: po­kud by, byť ok­ra­jově zmíněné, ús­tav­ní me­ze by­ly za­mýš­le­ny vážně, ve stá­va­jí­cí lo­gi­ce větši­ny plé­na by tepr­ve ne­po­chyb­né pro­ká­zá­ní je­jich po­ru­še­ní umož­ni­lo uči­nit pro­ces­ní (!) zá­věr o přís­luš­nos­ti Ústav­ní­ho sou­du ve smys­lu § 43 od­st. 1 písm. d) zá­ko­na o Ústav­ním sou­du. Shle­dal-li by Ústav­ní soud (jak­ko­liv vý­ji­meč­nou) proti­ús­tav­nost am­nes­tie, tepr­ve ta­ko­vé zjištění by za­lo­ži­lo pro­ces­ní přís­luš­nost Ústav­ní­ho sou­du. Ja­ká otáz­ka by mu pak zbý­va­la pro me­ri­tor­ní přez­kum? Po­sou­ze­ní pro­ces­ních pod­mí­nek říze­ní (ny­ní otáz­ka, zda doš­lý návrh od­mít­nout pro nepřís­luš­nost) je tak činěno zá­vis­lým na vý­sled­ku věcné­ho přez­ku­mu, a ar­gu­men­ta­ce se tak nutně po­hy­bu­je v kru­hu.

 IV. Kon­tro­la přek­ro­če­ní pra­vo­mo­cí

 V tom­to kon­textu méně zá­važ­ná ro­vi­na prob­lé­mu je tvořena fun­kční­mi vzta­hy me­zi nej­vyš­ší­mi ús­tav­ní­mi or­gá­ny.

 Ústavně mno­hem silnější - než se do­sud zdá­lo - in­sti­tut roz­hod­nu­tí o am­nes­tii je za­řazen do čl. 63 od­st. 1 písm. k) Ústa­vy ve vazbě na čl. 63 od­st. 3 Ústa­vy, dle něhož vy­ža­du­je uděle­ní am­nes­tie ke své plat­nos­ti spolu­pod­pis před­se­dy vlá­dy ne­bo jím pověřené­ho čle­na vlá­dy. V praxi lze konstruk­ci kon­tra­sig­na­ce hod­no­tit ja­ko po­jis­tku.

 Sou­čas­né znění Ústa­vy umož­ňu­je ten zá­věr, že or­gá­nem roz­ho­du­jí­cím o am­nes­tii ne­ní (to­li­ko sa­mot­ný) pre­zi­dent re­pub­li­ky, nýbrž or­gán ad hoc slo­že­ný ze dvou osob, a to pre­zi­den­ta a před­se­dy vlá­dy, z nichž kaž­dý má osud am­nes­tie plně v ru­kou v tom smys­lu, že kaž­dý z nich má pl­né op­rávnění uva­žo­va­nou am­nes­tii neu­mož­nit (ne­roz­hod­nout o ní/ne­kon­tra­sig­no­vat ji). V tom­to smys­lu zej­mé­na před­se­da vlá­dy ne­ní podřízen pre­zi­den­tu re­pub­li­ky, zvláště po­kud svým spolu­pod­pi­sem uva­lu­je za roz­hod­nu­tí o am­nes­tii od­povědnost na ce­lou vlá­du (čl. 63 od­st. 4 Ústa­vy).

 Ja­ko v žá­dném obo­ru lid­ské čin­nos­ti, ani při vý­ko­nu ús­tav­ních pra­vo­mo­cí nel­ze vy­lou­čit, že fun­kce ús­tav­ní po­jis­tky zůsta­ne ne zce­la naplněna. Větši­no­vé sta­no­vis­ko vůbec neu­va­žu­je o mož­nos­ti, že pre­zi­dent re­pub­li­ky a před­se­da vlá­dy mo­hou při vý­ko­nu svých pra­vo­mo­cí pos­tu­po­vat ultra vi­res, te­dy své pra­vo­mo­ci přek­ro­čit. Ra­cio­nál­ní ús­ta­vo­dár­ce dle mé­ho ná­zo­ru by do Ústa­vy ne­za­kom­po­no­val ta­ko­vý in­sti­tut, kte­rý by umož­nil mo­ci vý­kon­né (resp. to­li­ko dvěma oso­bám) - bez ja­ké­ko­liv (ús­tav­ní) soud­ní kon­tro­ly - zce­la vy­řadit z fun­go­vá­ní stá­tu sys­tém tres­tní­ho soud­nic­tví, a to napřík­lad opa­ko­va­ný­mi ploš­ný­mi abo­li­ce­mi. Přes­to ta­ko­vé­mu pos­tu­pu dá­vá větši­no­vé sta­no­vis­ko vol­ný průchod.

 V. Abo­li­ce

 Úče­lem am­nes­tie dle větši­no­vé­ho sta­no­vis­ka ne­ní brá­nit řád­né­mu vý­ko­nu mo­ci soud­ní, ale mo­di­fi­ko­vat účin­ky ne­bo nás­led­ky ukon­če­né­ho ane­bo pro­bí­ha­jí­cí tres­tní­ho stí­há­ní za úče­lem naplnění obec­né­ho dob­ra (skr­ze spo­le­čen­ské mi­losr­den­ství, od­puštění či za­po­me­nu­tí). Jed­ná se o si­tua­ce, kdy věc ne­dospěje do fá­ze roz­ho­do­vá­ní o vině tres­tním sou­dem.

 Zvláš­tní po­zor­nost je nut­no věno­vat po­va­ze ploš­né, hro­mad­né abo­li­ce, což se tý­ká zvláště na­pa­de­né­ho čl. II roz­hod­nu­tí o am­nes­tii.

 Větši­na plé­na vy­šla z to­ho, že v případě am­nes­tie se jed­ná o mož­nost hro­madně pro­mi­nout ne­bo zmír­nit tres­ty (resp. je­jich důsled­ky) ulo­že­né ur­či­té­mu ok­ru­hu pa­cha­telů tres­tných činů ane­bo nařídit ne­za­ha­jo­vat či za­sta­vit je­jich tres­tní stí­há­ní; již z pod­sta­ty am­nes­tie vy­plý­vá, že může ob­sa­ho­vat pr­vky abo­li­ce, ag­ra­cia­ce i re­ha­bi­li­ta­ce [srov. čl. 62 písm. g), čl. 63 od­st. 1 písm. j) a k) Ústa­vy]. Po­ne­chá­vám ny­ní stra­nou, že ploš­ná, a jak již by­lo uve­de­no, ni­čím neo­me­ze­ná abo­li­ce ne­mu­sí nutně z čl. 63 od­st. 1 písm. k) Ústa­vy ply­nout, a to napřík­lad s přih­léd­nu­tím k me­zi­ná­rod­ní kom­pa­ra­ci.

 Dom­ní­vám se, že v si­tua­ci, kdy in­sti­tut am­nes­tie sto­jí ve zřej­mé kon­ku­ren­ci (ni­ko­liv nutně kon­tra­po­zi­ci) ke smys­lu veřej­né ža­lo­by a účelům tres­tní­ho prá­va, nemůže být am­nes­tij­ní roz­hod­nu­tí vý­ra­zem li­bovů­le, nýbrž vý­hradně ur­či­té spra­vedl­nos­tní úva­hy (nap­ra­ve­ní dys­fun­kce tres­tní rep­re­se, od­stranění tvr­dos­ti). Ho­voří-li se v sou­vis­los­ti s am­nes­tií o mi­losr­den­ství, pak právě v kon­textu tres­tní rep­re­se: vi­ny a tres­tu. Je­dině v tom­to kon­textu má akt mi­losr­den­ství svou vnitřní lo­gi­ku. Ne­ní-li zde vi­ny, ne­ní-li tres­tu, stá­vá se mi­losr­den­ství práz­dným ges­tem, kte­ré zůstá­vá ne­po­cho­pe­no a ne­do­ceněno vše­mi dot­če­ný­mi stra­na­mi (omi­lostněným i ce­lou spo­leč­nos­tí).

 Uve­de­né pla­tí v zvláště v případě abo­li­ce ploš­né, kdy jsou za­sta­vo­vá­na (ne­bo nej­sou za­ha­jo­vá­na) tres­tní stí­há­ní. Hro­mad­né za­sta­vo­vá­ní tres­tních stí­há­ní, po­kud nej­sou dá­ny ji­né spo­le­čen­sky sdí­le­né trestně-po­li­tic­ké důvo­dy (změna so­ciál­ních a spo­le­čen­ských poměrů, sní­že­ní náh­le­du spo­leč­nos­ti na ne­bez­peč­nost tres­tní­ho jed­ná­ní, sa­mozřejmě exis­ten­ce in­di­vi­duál­ních okol­nos­tí na straně ob­viněných apod.), po­tom již ne­mu­sí být ak­tem mi­losr­den­ství, nýbrž pros­tou re­zig­na­cí na hle­dá­ní a na­le­ze­ní prav­dy, re­zig­na­cí na roz­hod­nu­tí o vině, tím zá­ro­veň zpro­nevěřením se jed­né ze zá­klad­ních fun­kcí stá­tu (tres­tní rep­re­se ve prospěch obě­tí), a to s de­zin­teg­rač­ní­mi spo­le­čen­ský­mi důsled­ky. Stát v zá­važ­ných přípa­dech nemůže re­zig­no­vat na sa­mot­né roz­ho­do­vá­ní o vině, ne­boť by se tím zpro­nevěřil klí­čo­vé­mu úko­lu, kte­rý je mu svěřen, a od­epřel by spo­leč­nos­ti in­teg­rač­ní po­cit očištění, ka­tar­ze, o dal­ších fun­kcích tres­tní­ho říze­ní ani nem­luvě (od­ra­zo­va­cí úči­nek pro po­ten­ciál­ní pa­cha­te­le apod.).

    VI. Zá­věr

 Z vý­še uve­de­ných důvodů se dom­ní­vám, že návrh měl být pro­cesně připuštěn k věcné­mu pro­jed­ná­ní Ústav­ním sou­dem.

 

 3. Od­liš­né sta­no­vis­ko soud­ce Pav­la Rych­et­ské­ho

 Od­liš­né sta­no­vis­ko, kte­ré pod­le § 14 zá­ko­na č. 182/1993 Sb., o Ústav­ním sou­du, ve znění pozdějších před­pisů, up­lat­ňu­ji, směřuje pro­ti us­ne­se­ní plé­na, kte­rým byl od­mít­nut návrh sku­pi­ny se­ná­torů na zru­še­ní čl. II roz­hod­nu­tí pre­zi­den­ta re­pub­li­ky o am­nes­tii ze dne 1. led­na 2013.

 1. Sou­dím, že oh­ledně návr­hu sku­pi­ny se­ná­torů na zru­še­ní roz­hod­nu­tí pre­zi­den­ta re­pub­li­ky mělo plé­num předev­ším jed­noz­načně po­sou­dit otáz­ku, zda sku­tečně po­va­žu­je za mož­né, aby v "de­mok­ra­tic­kém práv­ním stá­tu" (čl. 1 od­st. 1 Ústa­vy) moh­la stát­ní moc vy­dat roz­hod­nu­tí, kte­ré je vy­lou­če­no z ja­ké­ho­ko­li přez­ku­mu, zej­mé­na když jde o roz­hod­nu­tí s bez­prostřed­ním do­pa­dem na prá­va ce­lé sku­pi­ny ob­čanů i na me­zi­ná­rod­ní zá­vaz­ky, kte­ré Čes­ká re­pub­li­ka přev­za­la a k je­jichž dodr­žo­vá­ní se za­vá­za­la jak v me­zi­ná­rod­ních smlou­vách, tak v čl. 1 od­st. 2 Ústa­vy. Jsem to­ho ná­zo­ru, že přije­tím prin­cipů ma­te­riál­ní­ho po­je­tí práv­ní­ho stá­tu, což Ústav­ní soud vy­jádřil v ce­lé řadě svých ná­lezů, se vy­jádři­la i zá­sa­da, že všech­ny ak­ty veřej­né mo­ci pod­lé­ha­jí kon­tro­le ús­tav­nos­ti, res­pek­ti­ve že žá­dný ta­ko­vý akt se nemůže ta­ko­vé kon­tro­le zce­la vy­my­kat. Ab­sen­ce kon­krét­ní ús­tav­ní, případně práv­ní úp­ra­vy ur­ču­jí­cí věcnou, příp. mís­tní přís­luš­nost (pra­vo­moc) or­gá­nu po­vo­la­né­ho k ta­ko­vé kon­tro­le nemůže sa­ma o sobě vy­lou­čit mož­nost dot­če­né­ho sub­jek­tu do­vo­lá­vat se ochra­ny pro­ti ak­tu veřej­né mo­ci, kte­rý pod­le je­ho tvr­ze­ní za­sáhl do je­ho sub­jek­tiv­ních práv. V da­ném případě je ov­šem navr­ho­va­te­lem sku­pi­na se­ná­torů, a nel­ze se tu­díž vy­hnout ana­lý­ze po­va­hy na­pa­de­né­ho roz­hod­nu­tí z hle­dis­ka je­ho po­va­hy ja­ko práv­ní­ho před­pi­su. Po­kud přija­tý návrh od­mí­ta­vé­ho us­ne­se­ní do­vo­zu­je, že ús­tav­ní akt pre­zi­den­ta re­pub­li­ky je třeba hod­no­tit ja­ko "ús­tav­ní pre­ro­ga­tiv pre­zi­den­ta re­pub­li­ky", ta­ko­vé hod­no­ce­ní nik­te­rak ne­vy­lu­ču­je - jde-li o případ hro­mad­né am­nes­tie, a ni­ko­liv in­di­vi­duál­ní mi­los­ti pod­le čl. 62 Ústa­vy - je­ho po­sou­ze­ní sou­časně ja­ko jed­no­ho z pra­menů prá­va. Sa­mot­ný po­jem pre­ro­ga­tiv ne­vy­jadřuje nic ji­né­ho než jed­nu z dal­ších fo­rem zmocnění - ať již k vy­dá­ní in­di­vi­duál­ní­ho, ne­bo obec­né­ho práv­ní­ho ak­tu. Na­pa­de­né roz­hod­nu­tí lze dle ma­te­riál­ní­ho na­zí­rá­ní (kte­ré­mu se Ústav­ní soud nemůže vy­hnout a uchý­lit se pou­ze k for­mál­ní me­todě) hod­no­tit - byť byl vy­dán for­mou "ús­tav­ní­ho pre­ro­ga­ti­vu" - ja­ko práv­ní před­pis sui ge­ne­ris, kte­rý má po­va­hu obecně zá­vaz­né­ho práv­ní­ho ak­tu, ne­boť je jím vy­tvářeno předem da­né pra­vid­lo cho­vá­ní, v tom­to případě ad­re­so­va­né stát­ním or­gánům (v případě čl. II or­gánům čin­ným v tres­tním říze­ní), jež však má přímý do­pad do práv a po­vin­nos­tí dot­če­ných fy­zic­kých osob, kte­ré se jím před­ví­da­ných nás­ledků mo­hou do­vo­lá­vat. Jde si­ce o spe­ci­fic­ký, ale ne­po­chybně zá­vaz­ný, nor­ma­tiv­ní a re­la­tivně obec­ný pra­men prá­va. To­mu­to zá­věru se ne­vy­my­ká ani úsu­dek, že jed­no­rá­zo­vá "kon­zu­ma­ce" na­pa­de­né­ho ak­tu mu od­ebí­rá po­va­hu práv­ní nor­my, ne­boť jak je obecně zná­mo, práv­ní řád ob­sa­hu­je ce­lou řadu obecně zá­vaz­ných práv­ních před­pisů, kte­ré naplněním své­ho úče­lu ane­bo up­ly­nu­tím ča­su poz­bý­va­jí účin­nos­ti, ni­ko­liv však plat­nos­ti (např. zá­kon o stát­ním roz­poč­tu). Os­tatně, po­kud Ústav­ní soud ta­ko­vé ak­ty přija­té for­mou zá­ko­na ru­šil, uči­nil tak pri­ma fa­cie z důvo­du po­ru­še­ní ús­tav­ní­ho prin­ci­pu dělby mo­ci [viz je­zy na La­bi - ná­lez sp. zn. Pl. ÚS 24/04 ze dne 28. 6. 2005 (N 130/37 SbNU 641; 327/2005 Sb.) ne­bo runway na le­tiš­ti Ru­zyně - ná­lez sp. zn. Pl. ÚS 24/08 ze dne 17. 3. 2009 (N 56/52 SbNU 555; 124/2009 Sb.)].

 2. Ústav­ní soud při dneš­ním roz­ho­do­vá­ní stál před po­su­zo­vá­ním dvou - v da­ném případě pro­ti sobě sto­jí­cích - ús­tavněpráv­ních pa­ra­dig­mat. Pr­vým je po­ža­da­vek, aby Ústav­ní soud nepřipus­til a near­ti­ku­lo­val zá­věr, že v de­mok­ra­tic­kém práv­ním státě může vy­dat stát­ní moc roz­hod­nu­tí, kte­ré nik­do nemůže přez­kou­mat ani zru­šit. Dru­hým je ús­tav­ní prin­cip, pod­le něhož "stát­ní moc lze up­lat­ňo­vat jen v přípa­dech, v me­zích a způso­by, kte­ré sta­no­ví zá­kon" (čl. 2 od­st. 3 Ústa­vy). V roz­pravě plé­na jsem za­stá­val ná­zor, že v da­ném případě měl Ústav­ní soud dát před­nost pr­vní va­riantě a přik­ro­čit k ma­te­riál­ní­mu přez­ku­mu na­pa­de­né­ho ak­tu pre­zi­den­ta re­pub­li­ky a před­se­dy vlá­dy (ne­po­chybně s ri­zi­kem ob­vinění ze soud­cov­ské­ho ak­ti­vis­mu). Větši­na mých ko­legů se přik­lo­ni­la k va­riantě dru­hé a mr­zí mě, že se neuchý­li­la ani k mi­ni­mál­ní cestě, v je­jímž rám­ci mě­la mož­nost kon­sta­to­vat, že ta­ko­vý stav je v de­mok­ra­tic­kém práv­ním stá­tu dlou­ho­době nepřija­tel­ný, a přik­ro­čit k po­sou­ze­ní na­mí­ta­ných zá­sahů do Ústa­vou chráněných práv, aniž by své zá­věry pro­mít­la do vý­ro­ku a ome­zi­la se na je­jich kon­sta­to­vá­ní pou­ze v rám­ci od­ůvodnění. Ta­ko­vé úva­hy by­lo třeba ov­šem vy­jádřit ve formě ná­le­zu (byť za­mí­ta­vé­ho), pro kte­rý přitom před­lo­že­ný návrh sku­pi­ny se­ná­torů pos­ky­to­val roz­sáh­lý a kva­lit­ní ar­gu­men­tač­ní ma­te­riál.

 3. Obě va­rian­ty ov­šem před­pok­lá­da­ly, že Ústav­ní soud návrh pro­jed­ná v řád­né pro­ce­duře, v je­jímž rám­ci vy­zve účas­tní­ky k vy­jádření, pro­ve­de do­ka­zo­vá­ní, ze kte­ré­ho spo­leh­livě zjis­tí, za ja­kých okol­nos­tí návrh roz­hod­nu­tí o am­nes­tii vzni­kal, jak a kdy doš­lo k je­ho kon­tra­sig­na­ci před­se­dou vlá­dy, a roz­hod­ne pos­lé­ze ná­le­zem, kte­rý bu­de mít obecně zá­vaz­né účin­ky a bu­de ob­sa­ho­vat i úva­hy o kraj­ních si­tua­cích, kte­ré bu­dou vy­ža­do­vat zá­sah Ústav­ní­ho sou­du, ja­kož i úva­hy de con­sti­tu­tio­ne fe­ren­da včetně přís­luš­né kom­pa­ra­tiv­ní pa­sá­že. V té­to sou­vis­los­ti upo­zor­ňu­ji na al­ter­na­tiv­ní návrh sku­pi­ny se­ná­torů, se kte­rým se us­ne­se­ní pod­le mé­ho ná­zo­ru ne­vy­pořáda­lo us­po­ko­ji­vým způso­bem, přičemž mís­to to­ho "vy­slo­vi­lo po­cho­pe­ní" se ztí­že­ným práv­ním pos­ta­ve­ním poš­ko­ze­ných z hle­dis­ka ob­čan­skop­ráv­ní ces­ty při up­lat­ňo­vá­ní práv, o kte­ré přiš­li v rám­ci ad­hez­ní­ho říze­ní za­sta­ve­né­ho v důsled­ku am­nes­tie. V té­to sou­vis­los­ti mám na mys­li ne­jen změnu pro­ces­ní­ho pos­ta­ve­ní, ale předev­ším ma­te­riál­ní změnu způso­be­nou zá­ni­kem za­jiš­ťo­va­cích opatření vůči ma­jet­ku am­nes­to­va­ných spo­je­nou s téměř ab­so­lut­ní ztrá­tou naděje na us­po­ko­je­ní náh­ra­do­vých ná­roků.

4. V důsled­ku od­mít­nu­tí návr­hu sku­pi­ny se­ná­torů se Ústav­ní soud zce­la vy­hnul přez­kou­má­ní ús­tav­nos­ti na­pa­de­né­ho roz­hod­nu­tí o am­nes­tii, i když v aka­de­mic­ké ro­vině v rám­ci obi­ter di­cti (část VII) připus­til, že by tak vý­ji­mečně uči­nil v případě tak vý­raz­né­ho am­nes­tij­ní­ho exce­su, kte­rý by napl­ňo­val po­ru­še­ní ús­tav­ní­ho příka­zu o nezměni­tel­nos­ti pod­stat­ných ná­le­ži­tos­tí de­mok­ra­tic­ké­ho práv­ní­ho stá­tu pod­le čl. 9 od­st. 2 Ústa­vy. V přija­tém us­ne­se­ní, pro­ti němuž tím­to dis­en­tem opo­nu­ji, se však větši­na ani ne­po­ku­si­la za­rgu­men­to­vat, že o ta­ko­vý případ v da­ném případě neš­lo. Na­víc jsem přesvědčen, že v případě přez­ku­mu na­pa­de­né­ho roz­hod­nu­tí o am­nes­tii mělo být ja­ko zá­klad­ní re­fe­ren­ční kri­té­rium pou­ži­to us­ta­no­ve­ní čl. 1 od­st. 2 Ústa­vy, pod­le něhož je Čes­ká re­pub­li­ka po­vin­na dodr­žo­vat své me­zi­ná­rod­ní zá­vaz­ky. Jsem přesvědčen, že ten­to příkaz pla­tí bez­vý­ji­mečně i pro pre­zi­den­ta re­pub­li­ky a je­ho roz­hod­nu­tí o am­nes­tii v abo­lič­ní čás­ti. Přinej­men­ším pod­le čl. 2 a 3 Úmlu­vy o ochraně lid­ských práv a zá­klad­ních svo­bod a pod­le Úmlu­vy o pra­ní, vy­hle­dá­vá­ní, za­dr­žo­vá­ní a kon­fis­ka­ci vý­nosů ze zlo­či­nu, po­dep­sa­né jmé­nem Čes­ké re­pub­li­ky ve Štras­bur­ku dne 18. pro­sin­ce 1995, se náš stát za­vá­zal k tres­tní­mu pos­ti­hu vy­jme­no­va­ných zlo­činů a k za­me­ze­ní le­ga­li­za­ce vý­nosů z tres­tné čin­nos­ti. Ústav­ní soud měl na­pa­de­ný čl. II roz­hod­nu­tí o am­nes­tii po­sou­dit z hle­dis­ka ús­tav­ní­ho zá­vaz­ku k dodr­žo­vá­ní uve­de­ných me­zi­ná­rod­ních úm­luv, kte­rý­mi je Čes­ká re­pub­li­ka vá­zá­na. Po­kud by zjis­til, že čl. II roz­hod­nu­tí o am­nes­tii se vzta­hu­je i na skut­ky, kte­ré se za­vá­za­la Čes­ká re­pub­li­ka stí­hat, a na za­jiště­ný ma­je­tek, kte­rý se za­vá­za­la kon­fis­ko­vat, měl ve vzta­hu k těmto tres­tním říze­ním k čás­teč­né­mu zru­še­ní čl. II roz­hod­nu­tí pre­zi­den­ta re­pub­li­ky sám přik­ro­čit. V žá­dném případě ne­mo­hu ak­cep­to­vat úva­hu ob­sa­že­nou v bodě 45 us­ne­se­ní, pod­le níž mě­ly čl. 1 od­st. 2 Ústa­vy o před­nos­ti me­zi­ná­rod­ních zá­vazků ap­li­ko­vat obec­né sou­dy sa­my a v rám­ci říze­ní od­mít­nout přiz­ná­vat účast na am­nes­tii pod­le čl. II, přes­to­že sa­mot­ný Ústav­ní soud se k ta­ko­vé­mu kro­ku neod­hod­lal.



 

Facebook diskusia

 

Najčítanejšie články

Zákonnosť dôkazov a procesu dokazovania trestných činov s drogovým prvkom (z pohľadu obhajoby)

 cie­ľom člán­ku bo­lo pou­ká­zať na ma­név­ro­va­cí pries­tor ob­ha­jo­by pri vý­ko­ne ob­ha­jo­by osôb ob­vi­ne­ných z tres­tných či­nov naj­mä s dro­go­vým pr­vkom.

 
Ekonomická trestná činnosť a trestné činy proti mene

 Autor: JUDr. Pe­ter Šam­ko, sud­ca Ok­res­né­ho sú­du v Pe­zin­ku

vý­ťah z pred­náš­ky us­ku­toč­ne­nej dňa 03.05.2011 - 04.05.2011 v Om­še­ní

 
Daňové trestné činy - niektoré aplikačné problémy

 vý­ťah z pred­náš­ky us­ku­toč­ne­nej dňa 09.05.2013 v Om­še­ní

 
   
 
Mapa stránky   |   O nás   |   Kontakt Powered by Cyclone3 XUL CMS of Comsultia