Trestný čin ohovárania by mal byť vyhradený len pre výnimočné prípady - uznesenie Najvyššieho súdu ČR

Publikované: 01. 10. 2021, čítané: 643 krát
 


Práv­ne zá­ve­ry uz­ne­se­nia Naj­vyš­šie­ho sú­du ČR sú pri­me­ra­ne pou­ži­teľ­né aj na úze­mí SR pri vý­kla­de zna­kov skut­ko­vej pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu oho­vá­ra­nia pod­ľa § 373 Tr. zák. a to aj z hľa­dis­ka po­su­dzo­va­nia tzv. ma­te­riál­ne­ho ko­rek­té­vu v zmys­le § 10 ods. 2 Tr. zák.

 

Práv­na ve­ta:

Trest­ný čin oho­vá­ra­nia by mal byť vy­hra­de­ný len pre vý­ni­moč­né prí­pa­dy tých naj­zá­važ­nej­ších ko­na­ní a zá­sa­hov do osob­nos­tných práv (cti a dob­rej po­ves­ti jed­not­liv­ca), kto­ré nie je mož­né pl­ne zho­jiť súk­rom­nop­ráv­ny­mi pros­tried­ka­mi, kto­ré zre­teľ­ne pre­sa­hu­jú mie­ru bež­ných lží a nep­rávd, kto­ré o se­be ľu­dia ší­ria v bež­nom ži­vo­te a kto­ré ne­ma­jú byť san­kcio­no­va­né tres­tným prá­vom, pre­to­že úče­lom tres­tné­ho prá­va nie je san­kcio­no­vať bež­né oho­vá­rač­ské ko­na­nie na­prieč po­pu­lá­ciou. To na­po­kon naz­na­ču­je aj sa­mot­né vy­me­dzenie toh­to tres­tné­ho či­nu, kto­ré za­hŕňa po­žia­dav­ku „znač­nej mie­ry oho­ro­ze­nia“ váž­nos­ti dot­knu­tej oso­by u spolu­ob­ča­nov, res­pek­tí­ve hroz­bu „váž­nej uj­my“ dot­knu­tej oso­by.

Ako trest­ný čin oho­vá­ra­nia tak mož­no kva­li­fi­ko­vať len ta­ké proti­práv­ne ko­na­nia, kto­ré nie je mož­né dos­ta­toč­ne na­rov­nať pros­tried­ka­mi súk­rom­né­ho prá­va, t. j. hlav­ne pros­tred­níc­tvom pri­me­ra­né­ho za­dos­ťu­či­ne­nia, ale­bo ta­ké proti­práv­ne ko­na­nie, pri kto­rom doš­lo k zá­važ­né­mu po­ru­še­niu (oh­ro­ze­niu) chrá­ne­né­ho zá­uj­mu, kto­ré sa už vy­my­ká mož­nos­ti rie­še­nia len v rám­ci prá­va ci­vil­né­ho.

 

3 Tdo 288/2021-286



US­NE­SENÍ



Nej­vyš­ší soud roz­hodl v ne­veřej­ném za­se­dá­ní ko­na­ném dne 19. 5. 2021 o do­vo­lá­ní, kte­ré po­da­la ob­viněná Z. D., nar. XY, ok­res Kroměříž, tr­va­le by­tem XY, XY, ok­res Kroměříž, pro­ti roz­sud­ku Kraj­ské­ho sou­du v Brně – po­boč­ky ve Zlíně ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 6 To 152/2020, ja­ko sou­du od­vo­la­cí­ho v tres­tní věci ve­de­né u Ok­res­ní­ho sou­du v Kroměříži pod sp. zn. 1 T 33/2019 tak­to:


I. Pod­le § 265k od­st. 1 tres­tní­ho řádu se roz­su­dek Kraj­ské­ho sou­du v Brně – po­boč­ky ve Zlíně ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 6 To 152/2020, a roz­su­dek Ok­res­ní­ho sou­du v Kroměříži ze dne 13. 2. 2020, sp. zn. 1 T 33/2019, zru­šu­jí.

II. Pod­le § 265k od­st. 2 vě­ta dru­há tres­tní­ho řádu se zru­šu­jí i všech­na dal­ší roz­hod­nu­tí na zru­še­ná roz­hod­nu­tí ob­sa­hově na­va­zu­jí­cí, po­kud vzhle­dem ke změně, k níž doš­lo zru­še­ním, poz­by­la pod­kla­du.

III. Pod­le § 265l od­st. 1 tres­tní­ho řádu se Ok­res­ní­mu sou­du v Kroměříži přika­zu­je, aby věc v potřeb­ném roz­sa­hu zno­vu pro­jed­nal a roz­hodl.

Od­ůvodnění:


1. Roz­sud­kem Ok­res­ní­ho sou­du v Kroměříži ze dne 13. 2. 2020, sp. zn. 1 T 33/2019, by­la ob­viněná Z. D. uz­ná­na vin­nou ze spá­chá­ní přeči­nu pom­lu­vy pod­le § 184 od­st. 1, 2 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku. Za to by­la pod­le § 184 od­st. 2 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku od­sou­ze­na k tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní dva­nác­ti měsíců, je­hož vý­kon byl pod­le § 81 od­st. 1 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku a § 82 od­st. 1 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku pod­míněně od­lo­žen na zku­šeb­ní do­bu v tr­vá­ní dva­ce­ti čtyř měsíců. Pod­le § 228 od­st. 1 tres­tní­ho řádu by­la ob­viněné ulo­že­na po­vin­nost uh­ra­dit poš­ko­ze­né­mu čás­tku 100.000 Kč ja­ko ne­ma­jet­ko­vou új­mu.

2. O od­vo­lá­ní ob­viněné a stát­ní zá­stup­kyně pro­ti předmětné­mu roz­sud­ku roz­hodl ve dru­hém stup­ni Kraj­ský soud v Brně – po­boč­ka ve Zlíně roz­sud­kem ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 6 To 152/2020, jímž pod­le § 258 od­st. 1 písm. b), e), f) tres­tní­ho řádu z podnětu od­vo­lá­ní ob­viněné na­pa­de­ný roz­su­dek zru­šil a pod­le § 259 od­st. 3 písm. a) tres­tní­ho řádu nově roz­hodl tak, že ob­viněnou uz­nal vin­nou přeči­nem pom­lu­vy pod­le § 184 od­st. 1, 2 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku na skut­ko­vém zá­kladě, že

„dne 13. 11. 2018 v 19:59 ho­din v místě své­ho tr­va­lé­ho byd­liště uveřej­ni­la prostřed­nic­tvím své­ho fa­ce­boo­ko­vé­ho pro­fi­lu příspěvek, z je­hož cel­ko­vé­ho vy­znění v roz­po­ru se sku­teč­nos­tí vy­plý­va­lo, že pes sly­ší­cí na jmé­no Rex, na­ro­zen dne XY je ze stra­ny je­ho ma­ji­te­le poš­ko­ze­né­ho F. P., na­ro­ze­né­ho dne XY, v areá­lu spo­leč­nos­ti A. P. v XY na uli­ci XY dlou­ho­době tý­rá­ní, nás­led­kem če­hož mu­sel být pes té­hož dne oko­lo 11:30 ho­din ut­ra­cen, když v příspěvku vědomě od­ka­zo­va­la na hrůzy pá­cha­né na tý­ra­ných zvířatech ve spo­ji­tos­ti s fa­leš­nos­tí a bez­cit­nos­tí mi­mo ji­né ma­ji­te­le psa a v zá­věru své­ho příspěvku vy­zva­la čte­náře k je­ho sdí­le­ní a ko­men­to­vá­ní, přičemž příspěvek dop­ro­vo­di­la nej­méně třemi fo­tog­ra­fie­mi, na kte­rých byl za­chy­cen ut­ra­ce­ný pes, ko­tec, v němž pes po­bý­val, a v areá­lu spo­leč­nos­ti od­sta­ve­né nák­lad­ní mo­to­ro­vé vo­zid­lo, na je­hož dveřích by­ly za­chy­ce­ny kon­tak­tní úda­je na poš­ko­ze­né­ho a je­ho spo­leč­nost, přičemž uve­de­ný příspěvek byl prostřed­nic­tvím sítě inter­net prostřed­nic­tvím Fa­ce­boo­ku sdí­len ve ví­ce než 30 ti­sí­ci přípa­dech, dá­le byl dop­ro­vá­zen ví­ce než 10 ti­sí­ci ne­ga­tiv­ní­mi ko­men­táři, kdy ne­ga­tiv­ní reak­ce spolu­ob­čanů za­zna­me­na­li i os­tat­ní ro­din­ní přís­luš­ní­ci poš­ko­ze­né­ho, poš­ko­ze­ný byl rovněž ve stov­kách případů kon­tak­to­ván na mo­bil­ní te­le­fon ho­vo­ry i for­mou SMS, a dá­le by­lo poš­ko­ze­né­mu do místa je­ho tr­va­lé­ho byd­liště do­ru­če­no něko­lik do­pisů ob­vi­ňu­jí­cích jej z utý­rá­ní psa, ač­ko­liv pos­tmor­tál­ním vy­šetřením ze dne 22. 11. 2018 pro­ve­de­ným Stát­ním ve­te­ri­nár­ním ús­ta­vem v Olo­mou­ci ne­by­ly na tě­le psa zjiště­ny znám­ky svědčí­cí o je­ho tý­rá­ní, a rovněž od­bor­né vy­jádření vy­pra­co­va­né dne 18. 1. 2019 Kraj­skou ve­te­ri­nár­ní sprá­vou pro Zlín­ský kraj ne­potvr­di­lo, že poš­ko­ze­ný psa tý­ral“,

a od­sou­dil ji pod­le § 184 od­st. 2 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku k tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní os­mi měsíců, je­hož vý­kon pod­le § 81 od­st. 1 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku a § 82 od­st. 1 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku pod­míněně od­lo­žil na zku­šeb­ní do­bu os­mnác­ti měsíců. Pod­le § 228 od­st. 1 tres­tní­ho řádu ob­viněné ulo­žil po­vin­nost za­pla­tit poš­ko­ze­né­mu na náh­radě ne­ma­jet­ko­vé új­my čás­tku 50.000 Kč. Pod­le § 229 od­st. 2 tres­tní­ho řádu od­ká­zal poš­ko­ze­né­ho se zbyt­kem ná­ro­ku na náh­ra­du ne­ma­jet­ko­vé új­my na říze­ní ve věcech ob­čan­skop­ráv­ních. Pod­le § 256 tres­tní­ho řádu za­mítl od­vo­lá­ní stát­ní zá­stup­kyně.

3. Sho­ra ci­to­va­né roz­hod­nu­tí od­vo­la­cí­ho sou­du na­pad­la ob­viněná do­vo­lá­ním, v němž up­lat­ni­la důvod do­vo­lá­ní pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tres­tní­ho řádu. Ob­viněná na­mít­la, že od­vo­la­cí soud nes­právně zjis­til skut­ko­vý stav věci a z něj nás­ledně vy­vo­dil nes­práv­né práv­ní zá­věry o vině a vzni­ku új­my. Ob­viněná je přesvědče­na, že svým jed­ná­ním ne­napl­ni­la skut­ko­vou pod­sta­tu přeči­nu pom­lu­vy, ani žá­dné­ho ji­né­ho tres­tné­ho či­nu. Na so­ciál­ní sí­ti uved­la pou­ze prav­di­vé sděle­ní, je­li­kož o tý­rá­ní psa se ve svém příspěvku nez­mí­ni­la a z tý­rá­ní ni­ko­ho neob­vi­ni­la. To, že se pes na­chá­zel ve sku­tečně špat­ném zdra­vot­ním sta­vu, by­lo pro­ká­zá­no vý­povědí G. a od­bor­ným vy­jádřením Kraj­ské ve­te­ri­nár­ní sprá­vy pro Zlín­ský kraj. Po­kud v úvo­du příspěvku ho­voři­la o tý­ra­ných zvířatech, nemělo to pod­le ní zá­sad­ní do­pad na reak­ce všech čte­nářů. Je­jí příspěvek na­víc ob­sa­ho­val pou­ze hod­no­tí­cí soud, ni­ko­liv skut­ko­vá tvr­ze­ní. Pod­le ob­viněné ne­by­la naplněna sub­jek­tiv­ní strán­ky přeči­nu pom­lu­vy, je­li­kož sou­dy do­vo­zo­va­ly za­vinění pou­ze z je­jí­ho ho­vo­ru s Po­li­cií Čes­ké re­pub­li­ky. Pou­ze z ob­sa­hu příspěvku na so­ciál­ní sí­ti ne­moh­lo být za­vinění do­vo­ze­no. Skut­ko­vá tvr­ze­ní na­lé­za­cí­ho sou­du ve vý­ro­ku o vině neob­sa­hu­jí žá­dné skut­ko­vé okol­nos­ti cha­rak­te­ri­zu­jí­cí sub­jek­tiv­ní strán­ku jed­ná­ní a for­mu za­vinění ve vzta­hu k hro­zí­cí­mu nás­led­ku. Pod­le ob­viněné sou­dy nes­právně vy­hod­no­ti­ly sděle­ní Stát­ní ve­te­ri­nár­ní sprá­vy oh­ledně zdra­vot­ní­ho sta­vu psa. Sou­dy mě­ly pos­tu­po­vat v sou­la­du se zá­sa­dou in du­bio pro reo. Ob­viněná dá­le na­mít­la, že ne­souh­la­sí s vý­ro­kem o náh­radě ne­ma­jet­ko­vé új­my a ná­rok poš­ko­ze­né­ho neuz­ná­vá. Pod­le do­vo­la­tel­ky doš­lo rovněž k po­ru­še­ní prin­ci­pu ul­ti­ma ra­tio, je­li­kož se jed­na­lo předev­ším o ob­čan­skop­ráv­ní zá­va­zek a věc mě­la být řeše­na prostřed­ky ob­čan­ské­ho prá­va.

4. Ob­viněná navrh­la, aby Nej­vyš­ší soud roz­sud­kem vy­slo­vil, že ob­viněná svým jed­ná­ním ne­napl­ni­la ani po strán­ce ob­jek­tiv­ní ani po strán­ce sub­jek­tiv­ní zna­ky skut­ko­vé pod­sta­ty přeči­nu pom­lu­vy ani ji­né­ho přeči­nu, a aby roz­hodl tak, že ob­viněnou ve smys­lu § 226 tres­tní­ho řádu zpros­tí ob­ža­lo­by, ne­boť sku­tek ne­ní tres­tným či­nem, případně aby na­pa­de­ný roz­su­dek zru­šil a věc vrá­til Kraj­ské­mu sou­du v Brně – po­boč­ce ve Zlíně k dal­ší­mu říze­ní.

5. Opis do­vo­lá­ní ob­viněné byl před­se­dou se­ná­tu sou­du pr­vní­ho stupně za pod­mí­nek § 265h od­st. 2 tres­tní­ho řádu za­slán k vy­jádření nej­vyš­ší­mu stát­ní­mu zá­stup­ci. Stát­ní zá­stup­ce čin­ný u Nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství k do­vo­lá­ní uvedl, že ob­viněná opa­ku­je ve svém do­vo­lá­ní ob­ha­jo­bu, kte­rou up­lat­ni­la již před na­lé­za­cím sou­dem a kte­rou shr­nu­la ve svém od­vo­lá­ní pro­ti od­su­zu­jí­cí­mu roz­sud­ku na­lé­za­cí­ho sou­du – pod­stat­ná část textu do­vo­lá­ní je dos­lovně shod­ná s textem před­cho­zí­ho od­vo­lá­ní. Je­li­kož se v do­vo­lá­ní dr­ti­vou větši­nou opa­ku­jí ná­mit­ky up­latněné v dříve po­da­ném od­vo­lá­ní, vy­pořádal se s ni­mi již od­vo­la­cí soud. Práv­ní úva­ha od­vo­la­cí­ho sou­du oh­ledně nep­rav­di­vos­ti sděle­ní ob­viněné na so­ciál­ní sí­ti je pod­le stát­ní­ho zá­stup­ce správ­ná a od­po­ví­dá zá­věrům Nej­vyš­ší­ho sou­du v us­ne­se­ní ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 8 Tdo 681/2018, kte­ré by­lo pub­li­ko­vá­no pod č. 18/2020 ve Sbír­ce soud­ních roz­hod­nu­tí a sta­no­vi­sek. Stát­ní zá­stup­ce dá­le uvedl, že ob­viněná ve své tres­tní věci vy­slo­vi­la zjev­né skut­ko­vé tvr­ze­ní, kte­ré lze do­ka­zo­vat a kte­ré na­ko­nec ta­ké v je­jí tres­tní věci by­lo do­ka­zo­vá­no a vy­vrá­ce­no, když předmět­ný pes trpěl a pos­lé­ze mu­sel být usmr­cen, ov­šem ni­ko­liv z vi­ny poš­ko­ze­né­ho. Ne­jed­na­lo se tu­díž o hod­no­to­vý soud. Stát­ní zá­stup­ce nao­pak souh­la­sí s tvr­ze­ním ob­viněné, že vý­rok o vině neob­sa­hu­je žá­dné okol­nos­ti cha­rak­te­ri­zu­jí­cí sub­jek­tiv­ní strán­ku jed­ná­ní a for­mu je­jí­ho za­vinění ve vzta­hu k hro­zí­cí­mu nás­led­ku. V té­to čás­ti mohl být sku­tek pop­sán poněkud ob­ratněji. Patrně právně nej­čis­tším řeše­ním by pod­le stát­ní­ho zá­stup­ce by­lo zru­še­ní roz­sud­ku a doplnění vý­ro­ku o struč­né zá­věry oh­ledně za­vinění do­vo­la­tel­ky. V té­to čás­ti po­va­žu­je stát­ní zá­stup­ce do­vo­lá­ní za důvod­né. K ná­mit­ce oh­ledně zá­sa­dy in du­bio pro reo stát­ní zá­stup­ce uvedl, že žá­dné­mu do­vo­la­cí­mu důvo­du neod­po­ví­dá. Z ná­mit­ky ob­viněné pro­ti vý­ro­ku o náh­radě ne­ma­jet­ko­vé új­my ne­ní pod­le stát­ní­ho zá­stup­ce zřej­mé, v čem kon­krétně má spo­čí­vat po­chy­be­ní soudů. Po­kud ob­viněná na­mít­la po­ru­še­ní prin­ci­pu ul­ti­ma ra­tio, pak pod­le stát­ní­ho zá­stup­ce čin do­vo­la­tel­ky, tak jak je pop­sán v roz­sud­ku na­lé­za­cí­ho sou­du, ne­má žá­dné vý­ji­meč­né zna­ky a uži­tí zá­sa­dy sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se nepřichá­zí v úva­hu.

6. Stát­ní zá­stup­ce navrhl, aby Nej­vyš­ší soud pod­le § 265k od­st. 1 tres­tní­ho řádu na­pa­de­ný roz­su­dek od­vo­la­cí­ho sou­du zru­šil, aby pod­le § 265k od­st. 2 tres­tní­ho řádu sou­časně zru­šil veš­ke­rá roz­hod­nu­tí na zru­še­né roz­hod­nu­tí ob­sa­hově na­va­zu­jí­cí, po­kud vzhle­dem ke změně, k níž doš­lo zru­še­ním, poz­by­la pod­kla­du, a aby pod­le § 265l od­st. 1 tres­tní­ho řádu od­vo­la­cí­mu sou­du přiká­zal, aby věc v potřeb­ném roz­sa­hu zno­vu pro­jed­nal a roz­hodl.

7. Ob­viněná Z. D. je pod­le § 265d od­st. 1 písm. b) tres­tní­ho řádu oso­bou op­rávněnou k po­dá­ní do­vo­lá­ní pro nes­práv­nost vý­ro­ku roz­hod­nu­tí sou­du, kte­rý se jí bez­prostředně do­tý­ká. Do­vo­lá­ní by­lo po­dá­no v zá­kon­né dvouměsíč­ní do­vo­la­cí lhůtě (§ 265e od­st. 1 tres­tní­ho řádu), prostřed­nic­tvím ob­háj­ce (§ 265d od­st. 2 vě­ta pr­vní tres­tní­ho řádu) a sou­časně spl­ňu­je for­mál­ní a ob­sa­ho­vé ná­le­ži­tos­ti před­pok­lá­da­né v § 265f od­st. 1 tres­tní­ho řádu.

8. Nej­vyš­ší soud ja­ko soud do­vo­la­cí (§ 265c tres­tní­ho řádu) zkou­mal, zda v předmětné věci jsou splně­ny pod­mín­ky přípus­tnos­ti do­vo­lá­ní pod­le § 265a tres­tní­ho řádu. Shle­dal, že do­vo­lá­ní je přípus­tné pod­le § 265a od­st. 1, 2 písm. a) tres­tní­ho řádu, ne­boť na­pa­dá pra­vo­moc­né roz­hod­nu­tí sou­du dru­hé­ho stupně, jímž by­la ob­viněná uz­ná­na vin­nou a byl jí ulo­žen trest.

9. Pro­to­že do­vo­lá­ní lze po­dat jen z důvodů uve­de­ných v § 265b tres­tní­ho řádu, by­lo dá­le za­potřebí po­sou­dit, zda kon­krét­ní důvo­dy, o kte­ré ob­viněná do­vo­lá­ní opí­rá, lze podřadit pod do­vo­la­cí důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tres­tní­ho řádu, na kte­rý je v do­vo­lá­ní od­ka­zo­vá­no. To­to zjištění má zá­sad­ní vý­znam z hle­dis­ka splnění pod­mí­nek pro pro­ve­de­ní přez­ku­mu na­pa­de­né­ho roz­hod­nu­tí do­vo­la­cím sou­dem (srov. § 265i od­st. 1, 3 tres­tní­ho řádu).

10. Důvod do­vo­lá­ní pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tres­tní­ho řádu je dán v přípa­dech, kdy roz­hod­nu­tí spo­čí­vá na nes­práv­ném práv­ním po­sou­ze­ní skut­ku ne­bo ji­ném nes­práv­ném hmotněpráv­ním po­sou­ze­ní. Uve­de­nou for­mu­la­cí zá­kon vy­jadřuje, že do­vo­lá­ní je ur­če­no k náp­ravě práv­ních vad roz­hod­nu­tí ve věci sa­mé, po­kud ty­to va­dy spo­čí­va­jí v práv­ním po­sou­ze­ní skut­ku ne­bo ji­ných sku­teč­nos­tí pod­le no­rem hmot­né­ho prá­va, ni­ko­liv z hle­dis­ka pro­ces­ních před­pisů. To zna­me­ná, že s pou­ka­zem na uve­de­ný do­vo­la­cí důvod se ne­ní mož­né do­má­hat přez­kou­má­ní skut­ko­vých zjištění, na nichž je na­pa­de­né roz­hod­nu­tí za­lo­že­no. Sou­dy zjiště­ný skut­ko­vý stav věci, kte­rým je do­vo­la­cí soud vá­zán, je při roz­ho­do­vá­ní o do­vo­lá­ní hod­no­cen pou­ze z to­ho hle­dis­ka, zda sku­tek ne­bo ji­ná okol­nost skut­ko­vé po­va­hy by­ly správně právně po­sou­ze­ny, tj. zda jsou právně kva­li­fi­ko­vá­ny v sou­la­du s přís­luš­ný­mi us­ta­no­ve­ní­mi hmot­né­ho prá­va. Na pod­kladě to­ho­to do­vo­la­cí­ho důvo­du pro­to nel­ze hod­no­tit správ­nost a úpl­nost skut­ko­vé­ho sta­vu ve smys­lu § 2 od­st. 5, 6 tres­tní­ho řádu. Do­vo­la­cí soud přitom mu­sí vy­chá­zet ze skut­ko­vé­ho sta­vu tak, jak byl zjištěn v průběhu tres­tní­ho říze­ní a jak je vy­jádřen předev­ším ve vý­ro­ku od­su­zu­jí­cí­ho roz­sud­ku a roz­ve­den v je­ho od­ůvodnění, a je po­vi­nen zjis­tit, zda je práv­ní po­sou­ze­ní skut­ku v sou­la­du s vy­jádřením způso­bu jed­ná­ní v přís­luš­né skut­ko­vé pod­statě tres­tné­ho či­nu s oh­le­dem na zjiště­ný skut­ko­vý stav. Těžiště do­ka­zo­vá­ní je to­tiž v říze­ní před sou­dem pr­vní­ho stupně a je­ho skut­ko­vé zá­věry může dopl­ňo­vat, popřípadě ko­ri­go­vat jen soud dru­hé­ho stupně v říze­ní o řád­ném op­rav­ném prostřed­ku (§ 259 od­st. 3 tres­tní­ho řádu, § 263 od­st. 6, 7 tres­tní­ho řádu). Tím je naplněno zá­klad­ní prá­vo ob­viněné­ho do­sáh­nout přez­kou­má­ní věci ve dvous­tup­ňo­vém říze­ní ve smys­lu čl. 13 Úmlu­vy o ochraně lid­ských práv a zá­klad­ních svo­bod (dá­le jen „Úmlu­va“) a čl. 2 od­st. 1 Pro­to­ko­lu č. 7 k Úmluvě. Do­vo­la­cí soud ne­ní obec­nou tře­tí in­stan­cí za­měřenou na přez­kou­má­ní všech roz­hod­nu­tí soudů dru­hé­ho stupně a sa­mot­nou správ­nost a úpl­nost skut­ko­vých zjištění nemůže po­su­zo­vat už jen z to­ho důvo­du, že ne­ní op­rávněn bez dal­ší­ho přehod­no­co­vat pro­ve­de­né důka­zy, aniž by je mohl pod­le zá­sad ús­tnos­ti a bez­prostřed­nos­ti v říze­ní o do­vo­lá­ní sám pro­vádět (srov. ome­ze­ný roz­sah do­ka­zo­vá­ní v do­vo­la­cím říze­ní pod­le § 265r od­st. 7 tres­tní­ho řádu). Po­kud by zá­ko­no­dár­ce za­mýš­lel po­vo­lat Nej­vyš­ší soud ja­ko tře­tí stu­peň pl­né­ho přez­ku­mu, nepřede­pi­so­val by (taxativně) vel­mi úz­ké vy­me­ze­ní do­vo­la­cích důvodů (k to­mu viz např. us­ne­se­ní Ústav­ní­ho sou­du ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

11. Ten­to zá­věr uči­nil Nej­vyš­ší soud při zna­los­ti práv­ní­ho ná­zo­ru vy­jádřené­ho v kon­stan­tní ju­di­ka­tuře Ústav­ní­ho sou­du, pod­le nějž – s oh­le­dem na prá­vo ob­viněné­ho na spra­ved­li­vý pro­ces – je nut­no o re­le­van­ci ná­mi­tek pro­ti skut­ko­vým zjištěním uva­žo­vat i v do­vo­la­cím říze­ní v těch přípa­dech, kdy je dán extrém­ní roz­por me­zi skut­ko­vým sta­vem věci v sou­dy do­vo­ze­né po­době a pro­ve­de­ný­mi důka­zy (k to­mu např. ná­le­zy Ústav­ní­ho sou­du ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 ne­bo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrém­ní roz­por je ov­šem dán teh­dy, jes­tli­že zá­sad­ní skut­ko­vá zjištění v roz­hod­nu­tí zce­la chy­bí vzhle­dem k ab­sen­ci přís­luš­ných důkazů, ne­bo zjevně ne­ma­jí žá­dnou vaz­bu na sou­dem dek­la­ro­va­ný ob­sah pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní, či jsou do­kon­ce opa­kem to­ho, co by­lo sku­teč­ným ob­sa­hem do­ka­zo­vá­ní.

12. Ta­ko­vý­mi va­da­mi však na­pa­de­ná roz­hod­nu­tí Kraj­ské­ho sou­du v Brně – po­boč­ky ve Zlíně ani Ok­res­ní­ho sou­du v Kroměříži netrpě­la. Soud pr­vní­ho stupně se ve svém roz­sud­ku s pro­ve­de­ný­mi důka­zy vy­pořádal jak jed­not­livě, tak i ve vzá­jem­ných sou­vis­los­tech. Přitom vy­hod­no­til je­jich ob­sah a zá­ro­veň pod­robně vy­lo­žil a od­ůvod­nil (§ 125 od­st. 1 tres­tní­ho řádu), ja­ké sku­teč­nos­ti vzal za pro­ká­za­né. Od­vo­la­cí soud po pro­ve­de­ném přez­ku­mu (§ 254 od­st. 1 tres­tní­ho řádu) neměl ke skut­ko­vým zjištěním sou­du pr­vní­ho stupně žá­dných vý­hrad. Zdůraz­nil přitom ob­sah usvědču­jí­cích důkazů a vy­pořádal se s od­vo­la­cí­mi ná­mit­ka­mi ob­viněné. Sám ana­ly­zo­val důkaz­ní si­tua­ci a přesvědčivě vy­lo­žil, proč o skut­ko­vém sta­vu věci nepřetr­vá­va­jí důvod­né po­chyb­nos­ti. Nel­ze říci, že by byl v pro­jed­ná­va­ném případě skut­ko­vý stav věci zjiš­ťo­ván povrchně, ane­bo že by byl vý­sle­dek říze­ní to­li­ko pro­je­vem nepřípus­tné soud­ní li­bovů­le.

13. Pro­to ne­moh­ly up­latněné­mu důvo­du do­vo­lá­ní od­po­ví­dat vý­hra­dy ob­viněné směřova­né do ob­las­ti zjiš­ťo­vá­ní skut­ko­vé­ho sta­vu věci ani je­jí pou­kaz na prin­cip in du­bio pro reo. Pra­vid­lo in du­bio pro reo ply­ne ze zá­sa­dy pre­sum­pce ne­vi­ny a má vztah ke zjiš­ťo­vá­ní skut­ko­vé­ho sta­vu věci na zá­kladě pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní. To­to pra­vid­lo se tý­ká právě jen otá­zek skut­ko­vých, ni­ko­liv otáz­ky práv­ní­ho po­sou­ze­ní skut­ku či otáz­ky ji­né­ho hmotněpráv­ní­ho po­sou­ze­ní. Nap­ro­ti to­mu od­po­ví­da­ly dek­la­ro­va­né­mu do­vo­la­cí­mu důvo­du ná­mit­ky ob­viněné, pod­le kte­rých je­jí sděle­ní ne­by­lo nep­rav­di­vým úda­jem ve smys­lu da­né skut­ko­vé pod­sta­ty a ne­by­lo způso­bi­lé vy­vo­lat nás­le­dek před­pok­lá­da­ný tres­tním zá­ko­ní­kem, sou­dy nes­právně po­sou­di­ly otáz­ku sub­jek­tiv­ní strán­ky tres­tné­ho či­nu a doš­lo k po­ru­še­ní prin­ci­pu ul­ti­ma ra­tio.

14. Je­li­kož Nej­vyš­ší soud nes­hle­dal žá­dný z důvodů pro od­mít­nu­tí do­vo­lá­ní, přez­kou­mal pod­le § 265i od­st. 3 tres­tní­ho řádu zá­kon­nost a od­ůvodněnost vý­roků roz­hod­nu­tí, pro­ti němuž by­lo do­vo­lá­ní po­dá­no, a to v roz­sa­hu a z důvodů, jež by­ly v do­vo­lá­ní uve­de­ny, ja­kož i říze­ní na­pa­de­né­mu roz­hod­nu­tí před­chá­ze­jí­cí. Přitom zjis­til, že do­vo­lá­ní je důvod­né.

15. Přeči­nu pom­lu­vy pod­le § 184 od­st. 1, 2 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku se do­pus­tí pa­cha­tel, kte­rý o ji­ném sdě­lí nep­rav­di­vý údaj, kte­rý je způso­bi­lý znač­nou měrou oh­ro­zit je­ho váž­nost u spolu­ob­čanů, zej­mé­na poš­ko­dit jej v za­městná­ní, na­ru­šit je­ho ro­din­né vzta­hy ne­bo způso­bit mu ji­nou váž­nou új­mu, spá­chá-li čin tis­kem, fil­mem, roz­hla­sem, te­le­vi­zí, veřejně přís­tup­nou po­čí­ta­čo­vou sí­tí ne­bo ji­ným ob­dobně účin­ným způso­bem.

16. Po­kud jde o vý­hra­dy, ji­miž ob­viněná zpo­chyb­ňo­va­la zá­věry soudů oh­ledně naplnění jed­not­li­vých znaků skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu pom­lu­vy, po­va­žu­je do­vo­la­cí soud za dos­ta­teč­né od­ká­zat na zev­rub­né a přilé­ha­vé zdůvodnění na­pa­de­ných roz­hod­nu­tí. Do­vo­la­cí ná­mit­ky ob­viněné ko­pí­ru­jí je­jí vý­hra­dy pre­zen­to­va­né již od po­čát­ku tres­tní­ho říze­ní. Na­lé­za­cí i od­vo­la­cí soud se s ni­mi dos­ta­tečně vy­pořáda­ly. Je zjev­né, že cel­ko­vý ob­sah příspěvku ob­viněné nep­rav­divě vy­zní­vá vůči poš­ko­ze­né­mu v tom smys­lu, že je spo­jo­ván s hrůzným nak­lá­dá­ním s tý­ra­ný­mi zvířa­ty ve spo­je­ní s je­ho oso­če­ním ja­ko oso­by bez­cit­né. Ve vzta­hu ke kon­krét­ním sděle­ním ob­viněné je v kon­textu právě ma­ji­tel psa ozna­čen za oso­bu, kte­rá tý­rá­ním ov­liv­ni­la zdra­vot­ní stav psa, kvů­li če­muž mu­se­lo do­jít k je­ho ut­ra­ce­ní. Nel­ze od­hléd­nout od spo­je­ní textu příspěvku s připo­je­ný­mi fo­tog­ra­fie­mi, kte­ré uve­de­ný kon­text člán­ku vý­znamně podtr­hu­jí, a to zej­mé­na fo­tog­ra­fií ut­ra­ce­né­ho psa a fo­tog­ra­fií vo­zu poš­ko­ze­né­ho s je­ho pod­ni­ka­tel­ský­mi a osob­ní­mi úda­ji. O „nep­rav­di­vý údaj“ ja­ko znak skut­ko­vé pod­sta­ty přeči­nu pom­lu­vy pod­le § 184 od­st. 1 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku jde i teh­dy, po­kud je slo­žen z ví­ce in­for­ma­cí, z nichž jen někte­ré jsou úče­lově smyš­le­né a os­tat­ní jsou prav­di­vé, av­šak je­ho cel­ko­vé vy­znění neod­po­ví­dá realitě (srov. us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 8 Tdo 681/2018, uveřejněné pod č. 18/2020 ve Sbír­ce soud­ních roz­hod­nu­tí a sta­no­vi­sek, rozh. tr.). Ob­viněná sou­časně zveřej­ni­la skut­ko­vá tvr­ze­ní o tý­rá­ní psa, ni­ko­liv jen hod­no­to­vé sou­dy. Je­jí tvr­ze­ní by­lo v říze­ní vy­vrá­ce­no, když předmět­ný pes trpěl a pos­lé­ze mu­sel být usmr­cen ni­ko­liv z vi­ny poš­ko­ze­né­ho.

17. Nej­vyš­ší soud nes­dí­lí ani vý­hra­dy ob­viněné oh­ledně ab­sen­ce sub­jek­tiv­ní strán­ky tres­tné­ho či­nu. Z vý­ro­ku roz­sud­ku a z je­ho od­ůvodnění lze vy­číst všech­ny ty skut­ko­vé okol­nos­ti, kte­ré za­vinění ob­viněné cha­rak­te­ri­zu­jí. Ob­viněná mu­se­la mít po­chyb­nos­ti o prav­di­vos­ti zveřejněných in­for­ma­cí, te­dy zda zdra­vot­ní stav psa byl vy­vo­lán tý­rá­ním poš­ko­ze­né­ho, a to již jen z in­for­ma­cí sděle­ných na místě svědkem P. B. a rovněž z pos­tu­pu měst­ských stráž­níků, kteří se na mís­to dos­ta­vi­li. Ob­viněná si přes­to neověři­la prav­di­vost pub­li­ko­va­ných údajů ani ne­vyč­ka­la na je­jich ověření, mís­to to­ho nep­rav­di­vé úda­je zveřej­ni­la a zá­měrně je dopl­ni­la i o per­so­nál­ní úda­je poš­ko­ze­né­ho včetně je­ho te­le­fon­ní­ho čís­la a přímo vy­zý­va­la ke zveřejnění, šíření a sdí­le­ní příspěvku, čímž mu­se­la být sro­zuměna i s před­pok­lá­da­ný­mi do­pa­dy na oso­bu ma­ji­te­le psa, po­taž­mo je­ho pod­ni­ká­ní a ro­di­nu.

18. Nej­vyš­ší soud pro­to ne­má po­chyb­nos­ti o správ­nos­ti práv­ní­ho zá­věru obou soudů, že jed­ná­ní ob­viněné napl­ni­lo for­mál­ní zna­ky přeči­nu pom­lu­vy pod­le § 184 od­st. 1, 2 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku.

19. Zá­sad­ní po­chy­be­ní soudů však do­vo­la­cí soud spatřuje v tom, jak sou­dy nah­lí­že­ly na jed­ná­ní ob­viněné z poh­le­du zá­sa­dy sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se a prin­ci­pu ul­ti­ma ra­tio. Ústav­ní soud již ve svém ná­le­zu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, zdůraz­nil, že práv­ní kva­li­fi­ka­ci ur­či­té­ho jed­ná­ní, kte­ré má souk­ro­mop­ráv­ní zá­klad, ja­ko tres­tné­ho či­nu, je třeba po­va­žo­vat za ul­ti­ma ra­tio, te­dy za kraj­ní práv­ní prostředek, kte­rý má vý­znam předev­ším ce­los­po­le­čen­ský, tj. z hle­dis­ka ochra­ny zá­klad­ních spo­le­čen­ských hod­not. V zá­sadě nemůže slou­žit ja­ko prostředek nah­ra­zu­jí­cí ochra­nu práv a práv­ních zá­jmů jed­not­liv­ce v ob­las­ti souk­ro­mop­ráv­ních vztahů, kde zá­vi­sí předev­ším na in­di­vi­duál­ní ak­ti­vitě jed­not­liv­ce, aby střežil svá prá­va, jimž má soud­ní moc pos­ky­to­vat ochra­nu. Je nepřija­tel­né, aby tu­to ochra­nu ak­tivně přebí­ra­ly or­gá­ny čin­né v tres­tním říze­ní, je­jichž úko­lem je ochra­na převážně ce­los­po­le­čen­ských hod­not, ni­ko­liv přímo kon­krét­ních sub­jek­tiv­ních práv jed­not­liv­ce, jež svou po­va­hou spo­čí­va­jí v souk­ro­mop­ráv­ní sféře. Ústav­ní soud k to­mu do­dá­vá, že je v práv­ním státě nepřípus­tné, aby prostřed­ky tres­tní rep­re­se slou­ži­ly k us­po­ko­jo­vá­ní sub­jek­tiv­ních práv souk­ro­mop­ráv­ní po­va­hy, nej­sou-li ved­le to­ho splně­ny všech­ny před­pok­la­dy vzni­ku trestněpráv­ní od­povědnos­ti, resp. nej­sou-li ty­to před­pok­la­dy zce­la nez­po­chyb­ni­telně zjiště­ny.

20. Nor­my tres­tní­ho prá­va ma­jí a mu­se­jí být uží­vá­ny jen teh­dy, po­kud uži­tí ji­ných no­rem práv­ní­ho řádu nepřichá­zí v úva­hu, ne­boť již by­ly vy­čer­pá­ny ne­bo jsou zjevně neú­čin­né či nev­hod­né. Z prin­ci­pu ul­ti­ma ra­tio vy­plý­vá, že ochra­na osob­ní cti a dob­ré pověs­ti má být v pr­vé řadě up­lat­ňo­vá­na prostřed­ky ob­čan­ské­ho (ci­vil­ní­ho) prá­va, a tepr­ve tam, kde je ta­ko­vá ochra­na neú­čin­ná a kde po­ru­še­ní souk­ro­mop­ráv­ních vztahů svou in­ten­zi­tou do­sa­hu­je zá­ko­nem před­pok­lá­da­né­ho stupně spo­le­čen­ské škod­li­vos­ti, je na­místě uva­žo­vat o tres­tní od­povědnos­ti. Právě tzv. ver­bál­ní tres­tné či­ny jsou ty­pic­kým přík­la­dem jed­ná­ní, je­jichž pos­tih by měl být v pr­vé řadě po­ne­chán pořadu prá­va ci­vil­ní­ho (viz us­ne­se­ní Ústav­ní­ho sou­du ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 2548/14). Při zva­žo­vá­ní, zda ap­li­ko­vat zá­sa­du sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se, se sou­dy mu­sí za­měřit na exis­ten­ci a mož­nost efek­tiv­ní­ho pou­ži­tí ji­ných práv­ních prostředků k do­sa­že­ní sle­do­va­né­ho le­gi­tim­ní­ho cí­le. Po­kud prin­cip sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se neap­li­ku­jí a shle­da­jí, že je již nut­ný tres­tní pos­tih, mu­sí kon­krétně od­ůvod­nit, proč pod­le je­jich ná­zo­ru ta­ko­vé prostřed­ky k dis­po­zi­ci ne­by­ly, a proč neexis­to­va­la ji­ná mož­nost než tres­tní pos­tih (srov. ná­lez Ústav­ní­ho sou­du ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 3080/16-1).
21. Trest­ný čin pom­lu­vy by měl být vy­hra­zen pou­ze pro vý­ji­meč­né přípa­dy těch nej­zá­važnějších jed­ná­ní a zá­sahů do osob­nos­tních práv (cti a dob­ré pověs­ti jed­not­liv­ce), kte­ré nel­ze plně zho­jit souk­ro­mop­ráv­ní­mi prostřed­ky, kte­ré zřetelně přesa­hu­jí mí­ru „běžných“ lží a nep­ravd, jež o sobě li­dé šíří v běžném ži­votě, a kte­ré ne­ma­jí být san­kcio­no­vá­ny tres­tním prá­vem, ne­boť úče­lem tres­tní­ho prá­va ne­ní san­kcio­no­vat běžné pom­lou­vač­né jed­ná­ní napříč po­pu­la­cí. To os­tatně naz­na­ču­je i sa­mot­né zá­kon­né vy­me­ze­ní to­ho­to tres­tné­ho či­nu, za­hr­nu­jí­cí po­ža­da­vek „znač­né mí­ry“ oh­ro­že­ní váž­nos­ti dot­če­né oso­by u spolu­ob­čanů, res­pek­ti­ve hro­zí­cí „váž­né új­my“ dot­če­né oso­by, uve­de­ný v § 184 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku. Ja­ko trest­ný čin pom­lu­vy tak lze kva­li­fi­ko­vat a stí­hat pou­ze ta­ko­vé proti­práv­ní jed­ná­ní, kte­ré nel­ze dos­ta­tečně na­rov­nat prostřed­ky souk­ro­mé­ho prá­va, tj. zej­mé­na prostřed­nic­tvím přiměřené­ho za­dos­tiu­činění (ved­le za­dr­žo­va­cí­ho a od­stra­ňo­va­cí­ho ná­ro­ku); ne­bo­li ta­ko­vé proti­práv­ní jed­ná­ní, při němž doš­lo k tak zá­važ­né­mu po­ru­še­ní (oh­ro­že­ní) chráněné­ho zá­jmu, kte­ré se již vy­my­ká mož­nos­ti řeše­ní pou­ze v rám­ci pořadu prá­va ci­vil­ní­ho. Úva­hy o ne­dos­ta­teč­nos­ti up­latnění souk­ro­mop­ráv­ní od­povědnos­ti a neap­li­ko­va­tel­nos­ti zá­sa­dy sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se bu­dou na­místě zej­mé­na v případě zá­sahů do ne­jin­timnější osob­ní sfé­ry jed­not­liv­ce či ob­dobně silně zra­ňu­jí­cích zá­sahů (viz ná­lez Ústav­ní­ho sou­du ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. II. ÚS 474/19-1).

22. Sho­ra uve­de­né se vzta­hu­je i na pro­jed­ná­va­ný případ. Na­lé­za­cí soud se přitom otáz­kou sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se vůbec ne­za­bý­val. Od­vo­la­cí soud se té­to otáz­ce věno­val pou­ze z to­ho poh­le­du, že jed­ná­ní ob­viněné vážně za­sáh­lo do ži­vo­ta a osob­nos­tních práv poš­ko­ze­né­ho. Ar­gu­men­ty o ne­dos­ta­teč­nos­ti či neú­čin­nos­ti up­latnění ob­čan­skop­ráv­ních no­rem k ochraně práv poš­ko­ze­né­ho však v na­pa­de­ném roz­hod­nu­tí ab­sen­tu­jí. Jak­ko­liv jed­ná­ní ob­viněné za­sáh­lo poš­ko­ze­né­ho, předev­ším co do je­ho váž­nos­ti (dob­ré pověs­ti) a cti, ne­jed­na­lo se o vý­razně de­ho­nes­tu­jí­cí ne­bo zra­ňu­jí­cí osob­ní či in­tim­ní in­for­ma­ce. Sdělo­vá­ní ob­jek­tivně nep­rav­di­vých a poš­ko­zu­jí­cích in­for­ma­cí o ji­né osobě sa­mozřejmě zá­sadně ne­pod­lé­há práv­ní ochraně. Na ty­to si­tua­ce pa­ma­tu­je pri­márně ob­čan­ský zá­ko­ník, kte­rý up­ra­vu­je ochra­nu osob­nos­ti, včetně různých prostředků náp­ra­vy, kte­ré lze vy­užít, je-li dot­če­na osob­nost člověka (§ 81 a násl., případně též § 2894 a násl. ob­čan­ské­ho zá­ko­ní­ku). Z na­pa­de­ných roz­hod­nu­tí ne­ní zřej­mé, proč by by­lo ne­dos­ta­teč­né, aby poš­ko­ze­ný brá­nil svá prá­va vůči ob­viněné ob­čan­skop­ráv­ní ža­lo­bou s up­latněním od­po­ví­da­jí­cích souk­ro­mop­ráv­ních ná­roků – zej­mé­na ná­ro­ku od­stra­ňo­va­cí­ho, s tím sou­vi­se­jí­cí­ho po­ža­dav­ku na veřej­nou om­lu­vu a rovněž ná­ro­ku na náh­ra­du ne­ma­jet­ko­vé či ma­jet­ko­vé új­my, vznik­la-li mu něja­ká. Tím spí­še to pla­tí s oh­le­dem na ad­hez­ní vý­rok na­pa­de­ných roz­hod­nu­tí, kdy od­vo­la­cí soud ulo­žil ob­viněné po­vin­nost za­pla­tit poš­ko­ze­né­mu na náh­radě ne­ma­jet­ko­vé új­my čás­tku 50.000 Kč a pr­vos­tup­ňo­vý soud do­kon­ce čás­tku 100.000 Kč. Mož­nost up­latnění ob­čan­skop­ráv­ní od­povědnos­ti ob­viněné se v da­ném případě, s oh­le­dem na všech­ny je­ho okol­nos­ti, je­ví ja­ko adek­vát­ní, dos­ta­teč­ná a účin­ná; ne-li účinnější (z hle­dis­ka san­kční­ho i pre­ven­ční­ho) než trestněpráv­ní reak­ce.

23. To po­cho­pi­telně nez­na­me­ná, že by jed­ná­ní ob­viněné by­lo mož­né schva­lo­vat. Ani prá­vo veřejně vy­jadřovat své ná­zo­ry ne­ní neo­me­ze­né a ne­po­ží­vá práv­ní ochra­ny v ce­lém svém roz­sa­hu bez ja­kých­ko­li práv­ních důsledků – souk­ro­mop­ráv­ních, správněpráv­ních či v nej­zá­važnějších přípa­dech i trestněpráv­ních. Soud pr­vní­ho stupně k to­mu příhodně poz­na­me­nal, že sna­ha po­má­hat zvířatům a ty­to chrá­nit je od­liš­ná od zveřej­ňo­vá­ní in­for­ma­cí na so­ciál­ních sí­tích, kte­ré jsou zce­la sub­jek­tiv­ní, ne­za­lo­že­né na ob­jek­tiv­ních fak­tech, kte­ré te­dy ne­mu­sí být prav­di­vé, a nad to ozna­ču­jí­cí kon­krét­ní oso­by iden­ti­fi­kač­ní­mi úda­ji.

24. Nej­vyš­ší soud pro­to pod­le § 265k od­st. 1, 2 tres­tní­ho řádu zru­šil roz­su­dek Kraj­ské­ho sou­du v Brně – po­boč­ky ve Zlíně ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 6 To 152/2020, a roz­su­dek Ok­res­ní­ho sou­du v Kroměříži ze dne 13. 2. 2020, sp. zn. 1 T 33/2019, ja­kož i všech­na dal­ší roz­hod­nu­tí na zru­še­ná roz­hod­nu­tí ob­sa­hově na­va­zu­jí­cí, po­kud vzhle­dem ke změně, k níž doš­lo zru­še­ním, poz­by­la pod­kla­du. Pod­le § 265l od­st. 1 tres­tní­ho řádu pak Ok­res­ní­mu sou­du v Kroměříži přiká­zal, aby věc v potřeb­ném roz­sa­hu zno­vu pro­jed­nal a roz­hodl. To­to své roz­hod­nu­tí uči­nil pod­le § 265r od­st. 1 písm. b) tres­tní­ho řádu v ne­veřej­ném za­se­dá­ní, ne­boť zjištěné va­dy zá­ro­veň ne­by­lo mož­no od­stra­nit ve veřej­ném za­se­dá­ní.

25. Věc se vra­cí do sta­dia, kdy Ok­res­ní soud v Kroměříži ji bu­de mu­set zno­vu pro­jed­nat a roz­hod­nout. V no­vém říze­ní o té­to věci bu­de po­vi­nen pos­tu­po­vat v in­ten­cích roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du (§ 265s od­st. 1 tres­tní­ho řádu). Mu­sí věno­vat od­po­ví­da­jí­cí po­zor­nost zá­sadě sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se a prin­ci­pu ul­ti­ma ra­tio.


Pou­če­ní: Pro­ti roz­hod­nu­tí o do­vo­lá­ní ne­ní s vý­jim­kou ob­no­vy říze­ní op­rav­ný prostředek přípust­ný (§ 265n tres­tní­ho řádu).

V Brně dne 19. 5. 2021



JUDr. Pa­vel Šil­ha­vec­ký
před­se­da se­ná­tu


 

 

 


 

Diskusia

 

Najčítanejšie články

Zákonnosť dôkazov a procesu dokazovania trestných činov s drogovým prvkom (z pohľadu obhajoby)

 cie­ľom člán­ku bo­lo pou­ká­zať na ma­név­ro­va­cí pries­tor ob­ha­jo­by pri vý­ko­ne ob­ha­jo­by osôb ob­vi­ne­ných z tres­tných či­nov naj­mä s dro­go­vým pr­vkom.

 
Daňové trestné činy - niektoré aplikačné problémy

 vý­ťah z pred­náš­ky us­ku­toč­ne­nej dňa 09.05.2013 v Om­še­ní

 
Trestný čin ohovárania vs. prípustná (dovolená) kritika

 člá­nok pri­ná­ša ana­lý­zu zna­kov pre­či­nu oho­vá­ra­nia pod­ľa § 373 ods. 1 Tr. zák. a ve­nu­je po­zor­nosť aj prob­le­ma­ti­ke, do akej mie­ry je prí­pus­tná kri­ti­ka naj­mä ve­rej­ne čin­ných osôb.

 
   
 
Mapa stránky   |   O nás   |   Kontakt Powered by Cyclone3 XUL CMS of Comsultia