Rozdiel medzi obhliadkou miesta činu v obydlí a domovou prehliadkou a k (ne) zákonnosti dôkazov

Publikované: 18. 10. 2021, čítané: 949 krát
 

 

Úvod­ná poz­nám­ka:

Niž­šie uve­de­né roz­hod­nu­tie Naj­vyš­šie­ho sú­du ČR je pri­me­ra­ne vy­uži­teľ­né aj v práv­nych pod­mien­kach SR pri po­su­dzo­va­ní roz­die­lov me­dzi ob­hliad­kou mies­ta či­nu v zmys­le § 154 Tr. por. a do­mo­vou pre­hliad­kou pod­ľa § 100 Tr. por. Po­kiaľ ide vstup do oby­dlia a nás­led­né vy­ko­na­nie ob­hliad­ky v obyd­lí  s pred­chá­dza­jú­cim súh­la­som je­ho uží­va­te­ľa, tak aj na úze­mí SR je ta­ký­to pos­tup le­gál­ny a to s pou­ka­zom na zne­nie člán­ku 12 ods. 1 Lis­ti­ny práv a zá­klad­ných slo­bôd, pod­ľa kto­ré­ho „oby­dlie je ne­dot­knu­teľ­né. Nie je do­vo­le­né do ne­ho vstú­piť bez súh­la­su  to­ho, kto v ňom bý­va“. Rov­na­ko tak je v práv­nych pod­mien­kach SR vy­uži­teľ­ný zá­ver, že ak or­gán čin­ný v tres­tnom ko­na­ní vy­ko­ná­va v obyd­lí ob­hliad­ku mies­ta či­nu a v rám­ci to­ho úko­nu vy­ko­ná­va tak­tiež úko­ny ty­pic­ké pre do­mo­vú pre­hliad­ku (bez to­ho, aby do­mo­vú pre­hliad­ku vy­ko­ná­vať mo­hol), pôj­de o pos­tup ne­zá­kon­ný, pri­čom tá časť dô­ka­zov, kto­rá bo­la tak­to zís­ka­ná je ab­so­lút­ne ne­pou­ži­teľ­ná.

Práv­ne ve­ty:

Jes­tli­že po­li­cej­ní or­gán v příp­rav­ném říze­ní obdr­žel před vstu­pem do obyd­lí (např. ho­te­lo­vé­ho po­ko­je) souh­las je­ho uži­va­telů k to­mu, aby v tom­to obyd­lí pro­vedl úkon tres­tní­ho říze­ní spo­čí­va­jí­cí v oh­le­dá­ní obyd­lí ne­bo je­ho čás­ti ja­ko místa či­nu (§ 113 od­st. 1 tr. ř.), nel­ze sa­mot­né pro­ve­de­ní to­ho­to úko­nu po­va­žo­vat za ne­zá­kon­né, a to předev­ším z důvo­du uděle­né­ho souh­la­su ve smys­lu čl. 12 od­st. 1 Lis­ti­ny zá­klad­ních práv a svo­bod.

Po­kud po­li­cej­ní or­gán v obyd­lí při oh­le­dá­ní místa či­nu (§ 113 od­st. 1 tr. ř.) pro­vedl rovněž úko­ny ty­pic­ké pro do­mov­ní proh­líd­ku (např. přemis­ťo­vá­ní věcí, od­krý­vá­ní do­po­sud skry­tých pros­tor a nah­lí­že­ní do nich), pro je­jíž pro­ve­de­ní však ne­by­ly splně­ny zá­kon­né pod­mín­ky (§ 83 od­st. 1 tr. ř.), je třeba tím­to způso­bem za­jištěné důka­zy, po­kud ne­by­ly dob­ro­volně vy­dá­ny pod­le § 78 od­st. 1 tr. ř., po­va­žo­vat za ne­zá­kon­né, ne­boť jde o důka­zy zís­ka­né v průběhu úko­nu tres­tní­ho říze­ní, kte­rý svou po­va­hou již od­po­ví­dal do­mov­ní proh­líd­ce ve smys­lu § 82 od­st. 1 tr. ř.

Ta část důkazů, kte­rá by­la po­li­cej­ním or­gá­nem zís­ká­na pos­tu­pem pro­váděným v rám­ci oh­le­dá­ní místa či­nu, kte­rý již svým cha­rak­te­rem od­po­ví­dal do­mov­ní proh­líd­ce, pro je­jíž pro­ve­de­ní ne­by­ly splně­ny zá­kon­né pod­mín­ky, je ab­so­lutně ne­pou­ži­tel­ná. Opač­ný pos­tup by vedl k zá­sa­hu do prá­va ob­viněné­ho na spra­ved­li­vý pro­ces ve smys­lu hla­vy pá­té Lis­ti­ny zá­klad­ních práv a svo­bod a čl. 6 Úmlu­vy o ochraně lid­ských práv a zá­klad­ních svo­bod.

 

11 Tdo 1358/2019-1497


US­NE­SENÍ



Nej­vyš­ší soud roz­hodl v ne­veřej­ném za­se­dá­ní ko­na­ném dne 15. 4. 2020 o do­vo­lá­ních ob­viněných Š. M., na­ro­ze­né­ho XY v XY, by­tem XY, XY, t. č. ve vý­ko­nu tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy ve Vězni­ci Val­di­ce, a V. V., na­ro­ze­né­ho XY v XY, by­tem XY, XY, t. č. ve vý­ko­nu tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy ve Vězni­ci Rý­no­vi­ce, pro­ti roz­sud­ku Kraj­ské­ho sou­du v Brně ze dne 12. 3. 2019, č. j. 8 To 73/2019-1331, v tres­tní věci ve­de­né u Městské­ho sou­du v Brně pod sp. zn. 88 T 118/2018, tak­to:


Pod­le § 265i od­st. 1 písm. b) tr. řádu se do­vo­lá­ní ob­viněných Š. M. a V. V. od­mí­ta­jí.



Od­ůvodnění:


I.
Do­sa­vad­ní průběh říze­ní


1. Městský soud v Brně (dá­le ta­ké jen „soud pr­vní­ho stupně“) roz­sud­kem ze dne 9. 1. 2019, č. j. 88 T 118/2018-1254, uz­nal ob­viněné V. V., V. Š. a Š. M. vin­ný­mi ze spá­chá­ní přeči­nu ne­do­vo­le­né vý­ro­by a ji­né­ho nak­lá­dá­ní s omam­ný­mi a psy­chot­rop­ní­mi lát­ka­mi a s je­dy pod­le § 283 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku (jed­ná­ní pod bo­dem 1.) a ob­viněné­ho V. V. ze spá­chá­ní přeči­nu ne­do­vo­le­né vý­ro­by a ji­né­ho nak­lá­dá­ní s omam­ný­mi a psy­chot­rop­ní­mi lát­ka­mi a s je­dy pod­le § 283 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku (jed­ná­ní pod bo­dem 2.) a přeči­nu vý­ro­by a dr­že­ní předmětu k ne­do­vo­le­né vý­robě omam­né a psy­chot­rop­ní lát­ky a je­du pod­le § 286 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku (jed­ná­ní pod bo­dem 3.). Ozna­če­ných tres­tných činů se přitom pod­le skut­ko­vých zjištění sou­du pr­vní­ho stupně ob­vinění do­pus­ti­li nás­le­dovně:

V. V., V. Š. a Š. M. spo­lečně

1. od přesně nez­jištěné­ho okam­ži­ku nej­méně po do­bu od 12:20 ho­din do 20:42 ho­din dne 16. 12. 2017, v Brně, na uli­ci XY, v ho­te­lu V., na po­ko­ji č. XY, kte­rý si spo­lečně pro­na­ja­li J. N., na­ro­ze­ný dne XY a V. V., kdy ob­jed­náv­ku po­ko­je za J. N., po­mo­cí je­ho ob­čan­ské­ho průka­zu, pro­vedl V. Š., a to za úče­lem vý­ro­by psy­chot­rop­ní lát­ky me­tam­fe­ta­mi­nu - per­vi­ti­nu, kdy ten­to zá­měr V. Š. a V. V. před J. N. uta­ji­li, ten­to nás­ledně bez patřič­né­ho op­rávnění vy­rábě­li, spo­lečně se Š. M., kte­rý mi­ni­málně na sta­rém plo­týn­ko­vém vařiči v hr­nci v pet láh­vi roz­pouštěl práš­ky, a to za po­mo­cí věcí a che­mi­ká­lií, kte­ré po uve­de­nou do­bu přecho­vá­va­li na tom­to po­ko­ji, a kte­ré zde by­ly za­jiště­ny po­li­cií, kdy v po­ko­ji by­lo za­jištěno na různých mís­tech cel­kem 47 stop, mi­mo ji­né in­jek­ční stříkač­ky s ob­sa­hem me­tam­fe­ta­mi­nu, pre­kur­zo­ru pseu­doe­fed­ri­nu a po­moc­ných lá­tek jó­du a čer­ve­né­ho fos­fo­ru, plas­to­vé lah­ve s různý­mi te­ku­ti­na­mi s ná­pi­sy ky­se­li­na, ky­se­li­na sol­ná, ky­se­li­na o-fos­fo­reč­ná, líh, tech­nic­ký ben­zín a mi­mo ji­né práz­dná pla­tíč­ka od lé­ku Pa­ra­len, 96 ks tab­let lé­či­va Pa­ra­len Grip, kdy kaž­dá z tab­let ob­sa­hu­je 30 mg pre­kur­zo­ru pseu­doe­fed­ri­nu ve formě hyd­ro­chlo­ri­du, kdy těchto 96 ks tab­let vy­ro­bi­la spo­leč­nost Zen­ti­va, kdy v tom­to slo­že­ní che­mic­ké lát­ky a formě je to­to lé­či­vo dis­tri­buo­va­né na úze­mí Slo­ven­ska, a dal­ší věci ja­ko skle­ni­ce s jó­dem, skleněnou var­nou mí­sou, elek­tric­ký vařič a dal­ší la­bo­ra­tor­ní sklo, vše až do do­by, kdy ce­lou vý­ro­bu přeru­šil člen ochran­ky Ho­te­lu S. S., na­ro­ze­ný dne XY,

V. V. sám

2. od přesně nez­jištěné okam­ži­ku, mi­ni­málně od říj­na 2017 až do 16. 12. 2017, na různých mís­tech i na úze­mí měs­ta Br­na, vědomě pos­ky­to­val zdar­ma či za úp­la­tu psy­chot­rop­ní lát­ku me­tam­fe­ta­min - per­vi­tin v přesně nez­jištěném množ­ství a čet­nos­ti dal­ším oso­bám, mi­ni­málně kon­krétně

J. N., na­ro­ze­né­mu dne XY v přesně nez­jištěných přípa­dech za pe­ní­ze či elek­tro­ni­ku, ná­kup lé­ku Nu­ro­fen Stop Grip a kon­krétně pak po te­le­fo­nic­ké dom­luvě ve Vo­jen­ské ne­moc­ni­ci v Brně v množ­ství 3 čá­ry v měrce za 400,- Kč a v něko­li­ka přípa­dech během dne 16. 12. 2017, kdy mu ta­ké v herně na uli­ci XY v Brně v do­po­led­ních ho­di­nách pos­kytl dvě tzv. laj­ny me­tam­fe­ta­mi­nu - per­vi­ti­nu za pos­kyt­nu­tí je­ho ob­čan­ské­ho průka­zu k re­gis­tra­ci ho­te­lo­vé­ho po­ko­je, a ta­ké

spolu­ob­viněné­mu Š. M. nej­méně dne 16. 12. 2017 v přesně nez­jištěném množ­ství za 150,- Kč ne­bo 200,-Kč,

3. ve dnech 17. 7. 2017 a dne 7. 12. 2017, v Brně, na uli­ci XY, opa­ko­vaně na­ku­po­val, za uži­tí své­ho živ­nos­ten­ské­ho lis­tu vy­da­né­ho na jmé­no V. V., IČ: XY se síd­lem XY, XY, ve firmě V. ., pre­kur­zo­ry ur­če­né k ne­do­vo­le­né vý­robě psy­chot­rop­ní lát­ky me­tam­fe­ta­min (per­vi­tin), kdy tak­to na­kou­pil mi­ni­málně v 2 kon­krétně v cel­kem v 1 případě Jód v cel­ko­vém množ­ství 500 gramů, v cel­kem v 3 přípa­dech čer­ve­ný Fos­for v cel­ko­vém množ­ství 1.250 gramů a des­ti­lač­ní baň­ku s pos­tran­ní­mi tu­bu­sy o ob­sa­hu 1000 ml, přičemž při kaž­dém ná­ku­pu ob­ža­lo­va­ný V. V., opa­ko­vaně po­de­pi­so­val proh­lá­še­ní od­běra­te­le či čes­tné proh­lá­še­ní, že na­kou­pe­né věci ne­bu­dou zneu­ži­ty k vý­robě omam­né či psy­chot­rop­ní lát­ky, kdy ve dnech 2. 6., 23. 6., 10. 7., 21. 8., 1. 9., 18. 9., 23. 10., 6. 12. 2017 v Brně, na XY, v lé­kárně A., za­kou­pil vždy po jed­nom ba­le­ní lé­ku Nu­ro­fen stop­grip 24 tbl. a ve dnech 31. 8., 6. 12. 2017 v Brně, v lé­kárně Fa­kul­tní ne­moc­ni­ce U sv. An­ny, na uli­ci Pe­kařská 53, za­kou­pil vždy po jed­nom ba­le­ní lé­ku Pa­ra­len Plus 24 tbl., což jsou lé­či­vé příp­rav­ky ob­sa­hu­jí­cí pseu­doe­fed­rin, přičemž

me­tam­fe­ta­min je uve­den v přílo­ze č. 5 k Naříze­ní vlá­dy č. 463/2013, v plat­ném znění, ja­ko psy­chot­rop­ní lát­ka za­řaze­ná do sez­na­mu II pod­le Úmlu­vy o psy­chot­rop­ních lát­kách (vy­hl. č. 62/1989 Sb.),

pseu­doe­fed­rin je uve­den v ka­te­go­rii 1, přílo­hy I, Naříze­ní Ev­rop­ské­ho parla­men­tu a Ra­dy (ES) č. 273/2004 a v ka­te­go­rii 1, přílo­hy Naříze­ní Ra­dy (ES) č. 111/2005 ja­ko pre­kur­sor, kdy je vý­cho­zí su­ro­vi­nou při ne­le­gál­ní vý­robě me­tam­fe­ta­mi­nu (per­vi­ti­nu), přičemž

ky­se­li­na chlo­ro­vo­dí­ko­vá je uve­de­na v ka­te­go­rii 3, přílo­ze č. 1, Naříze­ní Ev­rop­ské­ho parla­men­tu a ra­dy (ES) č. 273/2004 ze dne 11. 2. 2004 o pre­kur­so­rech drog,

a čer­ve­ný fos­for je lát­kou uve­de­nou v sez­na­mu vý­cho­zích a po­moc­ných lá­tek k Naříze­ní vlá­dy č. 458/2013 Sb., v plat­ném znění a ne­má žá­dné dal­ší prak­tic­ké vy­uži­tí, kromě py­ro­tech­ni­ky, než na vý­ro­bu per­vi­ti­nu, kdy jsou spo­lečně s ky­se­li­nou fos­fo­reč­nou a jó­dem sou­čás­tí reak­čních směsí, ve kte­rých do­chá­zí k de­hyd­roxyla­ci pseu­doe­fed­ri­nu za vzni­ku me­tam­fe­ta­mi­nu.

2. Za uve­de­né tres­tné či­ny a za sbí­ha­jí­cí se přečin ne­do­vo­le­né vý­ro­by a ji­né­ho nak­lá­dá­ní s omam­ný­mi a psy­chot­rop­ní­mi lát­ka­mi a s je­dy dle § 283 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, kte­rým již byl uz­nán vin­ným roz­sud­kem Městské­ho sou­du v Brně ze dne 12. 4. 2018, č. j. 7 T 169/2017-153, ve spo­je­ní s us­ne­se­ním Kraj­ské­ho sou­du v Brně ze dne 12. 7. 2018, sp. zn. 9 To 159/2018, nás­ledně soud pr­vní­ho stupně ob­viněné­mu V. V. ulo­žil pod­le § 283 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, za pou­ži­tí § 43 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku, souhrn­ný trest od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní 5 (pě­ti) let, pro je­hož vý­kon jej pod­le § 56 od­st. 2 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku za­řadil do vězni­ce s os­tra­hou. Sou­časně soud pr­vní­ho stupně ob­viněné­mu V. V. ulo­žil pod­le § 70 od­st. 2 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku i trest pro­pad­nu­tí věci, resp. věcí, kte­ré pod­robně spe­ci­fi­ko­val ve vý­ro­ku své­ho roz­sud­ku a pod­le § 43 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku roz­hodl o zru­še­ní vý­ro­ku o tres­tu z roz­sud­ku Městské­ho sou­du v Brně ze dne 12. 4. 2018, č. j. 7 T 169/2017-153, ve spo­je­ní s us­ne­se­ním Kraj­ské­ho sou­du v Brně ze dne 12. 7. 2018, sp. zn. 9 To 159/2018, ja­kož i všech dal­ších roz­hod­nu­tí na ten­to vý­rok ob­sa­hově na­va­zu­jí­cích, po­kud vzhle­dem ke změně, k níž doš­lo zru­še­ním, poz­by­la pod­kla­du. Ob­viněné­mu V. Š. pak soud pr­vní­ho stupně za sho­ra uve­de­ný trest­ný čin ulo­žil pod­le § 283 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku trest od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní 18 (os­mnác­ti) měsíců, pro je­hož vý­kon jej pod­le § 56 od­st. 2 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku za­řadil do vězni­ce s os­tra­hou. Ko­nečně ob­viněné­mu Š. M. ulo­žil soud pr­vní­ho stupně za sho­ra uve­de­ný trest­ný čin a dá­le za sbí­ha­jí­cí se přečin krá­de­že pod­le § 205 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku, jímž byl uz­nán vin­ným roz­sud­kem Městské­ho sou­du v Brně ze dne 8. 8. 2018, č. j. 3 T 53/2018-61, jenž nab­yl práv­ní mo­ci dne 8. 8. 2018, souhrn­ný trest od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní 24 (dva­ce­ti čtyř) měsíců, pro je­hož vý­kon pod­le § 56 od­st. 2 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku za­řadil to­ho­to ob­viněné­ho do vězni­ce s os­tra­hou. Pod­le § 43 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku pak soud pr­vní­ho stupně roz­hodl o zru­še­ní vý­ro­ku o tres­tu z roz­sud­ku Městské­ho sou­du v Brně ze dne 8. 8. 2018, č. j. 3 T 53/2018-61, včetně všech dal­ších roz­hod­nu­tí na ten­to vý­rok ob­sa­hově na­va­zu­jí­cích, po­kud vzhle­dem ke změně, k níž doš­lo zru­še­ním, poz­by­la pod­kla­du.

3. Pro­ti roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně po­da­li všich­ni tři ob­vinění od­vo­lá­ní, přičemž v zá­hla­ví ozna­če­ným roz­sud­kem Kraj­ský soud v Brně (dá­le jen „od­vo­la­cí soud“) k od­vo­lá­ní ob­viněné­ho V. Š. pod­le § 258 od­st. 1 písm. b), e), od­st. 2 tr. řádu na­pa­de­ný roz­su­dek zru­šil ve vý­ro­ku o tres­tu oh­ledně da­né­ho ob­viněné­ho. Pod­le § 259 od­st. 3 tr. řádu nás­ledně od­vo­la­cí soud nově roz­hodl tak, že ob­viněné­mu V. Š. ulo­žil pod­le § 283 od­st. 1 tr. zá­ko­ník trest od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní 12 (dva­nác­ti) měsíců, pro je­hož vý­kon jej pod­le § 56 od­st. 2 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku za­řadil do vězni­ce s os­tra­hou. Pod­le § 256 tr. řádu pak do­vo­la­cí soud zby­lá od­vo­lá­ní ob­viněných V. V. a Š. M. za­mítl.

II.
Do­vo­lá­ní a vy­jádření k němu


4. Pro­ti roz­sud­ku od­vo­la­cí­ho sou­du po­dá­va­jí ny­ní ob­vinění Š. M. a V. V. prostřed­nic­tvím svých ob­hájců do­vo­lá­ní, kte­rá shodně opí­ra­jí o do­vo­la­cí důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. řádu.

5. Ob­vině­ný Š. M. své do­vo­lá­ní po­dá­vá vý­slovně do vý­ro­ku o vině i o tres­tu. Úvo­dem své­ho mi­mořád­né­ho op­rav­né­ho prostřed­ku nejpr­ve připo­mí­ná di­kci us­ta­no­ve­ní § 2 od­st. 11 a § 212 od­st. 1 tr. řádu a ci­tu­je dí­lčí pa­sáž z od­ůvodnění ná­le­zu Ústav­ní­ho sou­du ze dne 5. 4. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 44/03, tý­ka­jí­cí se smys­lu dru­hé­ho z uve­de­ných us­ta­no­ve­ní tres­tní­ho řádu. Nás­ledně ob­vině­ný pou­ka­zu­je na bo­dy 21. a 25. od­ůvodnění roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně, v nichž se da­ný soud vy­jadřuje k otáz­ce věro­hod­nos­ti svědka J. N., zvláště pak je­ho vý­povědi učiněné v příp­rav­ném říze­ní a dá­le po­su­zu­je pod­mín­ky pro přeč­te­ní pro­to­ko­lu o vý­povědi da­né­ho svědka pos­tu­pem pod­le § 211 od­st. 3 tr. řádu.

6. Ob­vině­ný má přitom za to, že da­ný svědek byl v době své­ho vý­sle­chu při hlav­ním lí­če­ní pod vli­vem ná­vy­ko­vých lá­tek, což měl postřeh­nout i soud pr­vní­ho stupně, ten­to si ne­pa­ma­to­val svo­ji vý­pověď z příp­rav­né­ho říze­ní a nad je­jím ob­sa­hem se po­di­vo­val. Jes­tli­že pak soud pr­vní­ho stupně chybně spatřoval příči­nu cho­vá­ní svědka N. v cho­vá­ní ob­ža­lo­va­ných v jed­na­cí sí­ni, a právě z to­ho­to důvo­du vý­pověď da­né­ho svědka z příp­rav­né­ho říze­ní pou­žil ja­ko důkaz (bez to­ho, aniž by pos­tu­po­val pod­le § 212 od­st. 1 tr. řádu), nap­ros­to pod­le ob­viněné­ho od­hlédl od sho­ra uve­de­ných sku­teč­nos­tí, jež da­ly vznik­nout důvod­ným po­chyb­nos­tem o je­jí věro­hod­nos­ti. Zá­ro­veň ob­vině­ný na­mí­tá, že soud pr­vní­ho stupně neměl jis­to­tu, že by svědek N. byl v me­zi­do­bí ov­liv­ňo­ván dal­ší­mi spolu­ob­viněný­mi, popř. neb­yl v době po­dá­ní své vý­povědi v příp­rav­ném říze­ní ve zhor­še­ném psy­chia­tric­kém sta­vu. K to­mu ob­vině­ný do­dá­vá, že jes­tli­že na oso­bu svědka N. mě­ly půso­bit ob­vinění V. a Š., nel­ze mu tu­to sku­teč­nost přičí­tat k tí­ži. Uve­de­nou ná­mit­ku nás­ledně ob­vině­ný uza­ví­rá tak, že k zá­věru o věro­hod­nos­ti svědka N. mohl soud pr­vní­ho stupně dospět až po předestření pro­to­ko­lu o vý­povědi da­né­ho svědka z příp­rav­né­ho říze­ní (pod­le § 212 od­st. 1 tr. řádu), popř. i po od­ro­če­ní hlav­ní­ho lí­če­ní, k če­muž pou­ka­zu­je na mož­nou in­toxika­ci svědka v je­ho průběhu. Jes­tli­že tak však neu­či­nil a od­sou­ze­ní ob­viněné­ho je za­lo­že­no převážně na vý­povědi uve­de­né­ho svědka, jde o chyb­ný pro­ces­ní pos­tup sou­du pr­vní­ho stupně, kte­rý vedl k zá­sa­hu do je­ho prá­va na spra­ved­li­vý pro­ces.

7. Ob­vině­ný dá­le uvá­dí, že sho­ra předestřená ar­gu­men­ta­ce by­la i sou­čás­tí je­ho od­vo­lá­ní, av­šak od­ůvodnění od­vo­la­cí­ho sou­du (k to­mu ob­vině­ný od­ka­zu­je na bo­dy 5. a 11. je­ho roz­sud­ku) se s je­jí pod­sta­tou mí­je­lo. V tom­to směru ob­vině­ný dopl­ňu­je, že hod­no­ce­ní vý­povědi svědka N. nez­po­chyb­ňu­je ve svět­le zá­sa­dy vol­né­ho hod­no­ce­ní důkazů, ale co do pro­ces­ní­ho pos­tu­pu sou­du pr­vní­ho stupně, kte­rý měl da­né­mu svědko­vi nejpr­ve je­ho vý­pověď z příp­rav­né­ho říze­ní předestřít ve smys­lu § 212 od­st. 1 tr. řádu, což ale neu­či­nil.

8. Za dal­ší po­chy­be­ní soudů niž­ších stupňů dá­le ob­vině­ný po­va­žu­je sku­teč­nost, že po­li­cej­ní or­gán pro­vádějí­cí proh­líd­ku ho­te­lo­vé­ho po­ko­je k je­jí­mu reali­za­ci neměl příkaz sou­du k pro­ve­de­ní do­mov­ní proh­líd­ky ve smys­lu § 83 tr. řádu, resp. ten­to byl zís­kán až po­té, co již proh­líd­ka pro­bí­ha­la. Důka­zy za­jištěné při proh­líd­ce ho­te­lo­vé­ho po­ko­je pro­to ob­vině­ný ozna­ču­je za pro­cesně ne­pou­ži­tel­né.

9. Ob­vině­ný V. V. ve svém do­vo­lá­ní předně uvá­dí, že v říze­ních před­chá­ze­jí­cích na­pa­de­né­mu roz­sud­ku od­vo­la­cí­ho sou­du, ja­kož i roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně, by­lo zá­sad­ním způso­bem po­ru­še­no je­ho prá­vo na spra­ved­li­vý pro­ces a pre­sum­pce ne­vi­ny, za­ru­če­né v člán­ku 36 od­st. 1 a člán­ku 40 od­st. 2 Lis­ti­ny zá­klad­ních práv a svo­bod (dá­le jen „Lis­ti­na“). V ná­vaz­nos­ti na to pak ob­vině­ný připo­mí­ná roz­ho­do­va­cí praxi Ústav­ní­ho sou­du, z níž se po­dá­vá, že věc­ný přez­kum do­vo­lá­ním na­pa­de­né­ho roz­hod­nu­tí je přípust­ný i teh­dy, jes­tli­že je do­vo­lá­ní pos­ta­ve­no na ar­gu­men­ta­ci po­ru­še­ním zá­klad­ních práv ob­viněné­ho, je­li­kož ta­ko­vý zá­sah Nej­vyš­ší­ho sou­du má pod­klad ve člán­cích 4 a 90 Ústa­vy Čes­ké re­pub­li­ky (dá­le jen „Ústa­va“).

10. V na­va­zu­jí­cí čás­ti do­vo­lá­ní ob­vině­ný uvá­dí, že jed­ná­ní, jímž byl uz­nán vin­ným, se ne­do­pus­til, přičemž v před­cho­zím říze­ní by­la po­ru­še­na je­ho zá­klad­ní prá­va, soud pr­vní­ho stupně nad­to při hod­no­ce­ní důkazů ne­pos­tu­po­val v sou­la­du s § 2 od­st. 6 tr. řádu, přičemž od­vo­la­cí soud na da­né po­chy­be­ní ne­rea­go­val a nao­pak s ním vy­jádřil souh­las. K to­mu ob­vině­ný tvr­dí, že pro­ve­de­né důka­zy ne­by­ly hod­no­ce­ny ob­jek­tivně, případ­né po­chyb­nos­ti by­ly vy­klá­dá­ny v nep­rospěch ob­viněné­ho a nao­pak důka­zy svědčí­cí v je­ho prospěch by­ly fak­tic­ky ig­no­ro­vá­ny (v tom­to směru ob­vině­ný pou­ka­zu­je na ná­le­zy Ústav­ní­ho sou­du ze dne 17. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 375/06 a ze dne 9. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 787/13). Zá­ro­veň ob­vině­ný na­mí­tá, že důka­zy uži­té k je­ho od­sou­ze­ní by­ly zís­ká­ny ne­zá­kon­ným způso­bem.

11. Ob­vině­ný v ná­vaz­nos­ti na uve­de­né tvr­dí, že v rám­ci své ob­ha­jo­by před­lo­žil ke všem skutkům kla­de­ným mu za vi­nu vlas­tní skut­ko­vou ver­zi, kte­rá mu ale ne­by­la přesvědčivě vy­vrá­ce­na. V rám­ci své vý­povědi učiněné v příp­rav­ném říze­ní ob­vině­ný pod­robně pop­sal svo­ji ver­zi ce­lé udá­los­ti, kdy na pod­po­ru svých tvr­ze­ní navrhl pro­ve­de­ní vý­sle­chu dvou svědků (J. D. a D. M.), kteří do spi­su za­lo­ži­li svá čes­tná proh­lá­še­ní. Ti­to však ne­by­li vy­slech­nu­ti a je­jich proh­lá­še­ním ne­by­la věno­vá­na po­zor­nost s od­ůvodněním, že da­ní svědci mě­li být pod­le sou­du ob­viněným ov­livněni. Uve­de­né však ob­vině­ný od­mí­tá s tím, že z žá­dné­ho z pro­ve­de­ných důkazů v říze­ní před sou­dem pr­vní­ho stupně ne­vyp­ly­nu­lo, ja­kým způso­bem měl ty­to svědky ov­liv­nit. Dá­le je ob­vině­ný přesvědčen, že sou­dy niž­ších stupňů ne­zá­kon­ným způso­bem vy­hod­no­ti­ly vý­pověď svědka N., kte­ré­ho po­va­žu­je za oso­bu zce­la nevěro­hod­nou, kdy k je­ho vý­povědím by z důvo­du psy­chic­ké po­ru­chy na straně to­ho­to svědka nemělo být vůbec přih­lí­že­no. Nad­to ob­vině­ný na­mí­tá, že na zá­kladě čás­ti vý­povědi to­ho­to svědka byl uz­nán vin­ným, zby­lou část vý­povědi, v níž svědek potvr­dil, že měl u se­be ob­vině­ný v ho­te­lo­vém po­ko­ji větší množ­ství peněz, kte­ré mu měl svědek S. pos­lé­ze od­ci­zit, však již ne­chá­vá soud pr­vní­ho stupně bez pov­šim­nu­tí.

12. Stran dek­la­ro­va­né ne­zá­kon­nos­ti pro­ce­su do­ka­zo­vá­ní pak ob­vině­ný uvá­dí, že již ve svém od­vo­lá­ní na­mí­tal, že proh­líd­ka pro­ve­de­ná Po­li­cií Čes­ké re­pub­li­ky dne 16. 12. 2017 na po­ko­ji č. 907 v ho­te­lu V. v Brně (dá­le jen „ho­te­lo­vý po­koj“) by­la pro­ve­de­na v roz­po­ru s § 83c od­st. 3 tr. řádu, pro­čež důka­zy v rám­ci té­to proh­líd­ky zís­ka­né nel­ze pou­žít, a to v sou­la­du s tzv. dok­trí­nou ovo­ce z ot­rá­ve­né­ho stro­mu. Zá­kon­né pod­mín­ky pro pro­ve­de­ní do­mov­ní proh­líd­ky ve smys­lu § 82 od­st. 1 a § 83 tr. řádu přitom v da­né věci pod­le ob­viněné­ho zjevně splně­ny ne­by­ly.

13. Ob­vině­ný dá­le bro­jí i pro­ti skut­ko­vé­mu zá­věru o předá­ní per­vi­ti­nu spolu­ob­viněné­mu M. a svědku N. (k němuž od­ka­zu­je na svo­ji ar­gu­men­ta­ci učiněnou v po­da­ném od­vo­lá­ní). Jde-li o předá­ní per­vi­ti­nu spolu­ob­viněné­mu M., pak pod­le ob­viněné­ho sou­dy niž­ších stupňů zce­la ig­no­ro­va­ly vý­pověď svědkyně B., učiněnou dne 27. 3. 2018, z níž vy­plý­vá, že se ob­vině­ný se spolu­ob­viněným M. do­po­led­ne dne 16. 12. 2017 ne­mohl vůbec set­kat. Vzhle­dem k to­mu, že se sou­dy niž­ších stupňů s tím­to důka­zem vůbec ne­vy­pořáda­ly, po­va­žu­je je­jich roz­sud­ky v tom­to oh­le­du za nepřez­kou­ma­tel­né a sou­časně v da­né čás­ti i po­ru­šu­jí­cí pra­vid­lo in du­bio pro reo. Ob­dobně má ob­vině­ný za to, že ne­by­la vy­vrá­ce­na je­ho skut­ko­vá ver­ze ani stran jed­ná­ní pod bo­dem 3., ne­boť se dom­ní­vá, že účel ná­ku­pu da­ných léků a che­mic­kých lá­tek vy­světlil, přičemž sou­dy niž­ších stupňů se s je­ho ob­ha­jo­bou ne­vy­pořáda­ly dos­ta­tečně, a pro­to je­jich roz­sud­ky i v té­to čás­ti po­va­žu­je za nepřez­kou­ma­tel­né.

14. Dal­ší po­chy­be­ní soudů niž­ších stupňů ob­vině­ný shle­dá­vá v tom, že při svých úva­hách o vině soud pr­vní­ho stupně pou­ká­zal i na je­ho kri­mi­nál­ní a dro­go­vou mi­nu­lost, čímž po­chy­bil a lze jej z to­ho­to důvo­du po­va­žo­vat za za­uja­tý, přičemž da­nou ná­mit­kou se od­vo­la­cí soud přesvědčivě ne­za­bý­val (k to­mu ob­vině­ný pou­ka­zu­je na ná­lez Ústav­ní­ho sou­du ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14). V ne­pos­led­ní řadě ob­vině­ný bro­jí i pro­ti pos­tu­pu od­vo­la­cí­ho sou­du, kte­rý ná­le­ži­tým způso­bem ne­ro­zeb­ral všech­ny je­ho ná­mit­ky uve­de­né v od­vo­lá­ní a vesměs se spo­ko­jil pou­ze s obec­ný­mi frá­ze­mi, čímž po­ru­šil je­ho prá­vo na spra­ved­li­vý pro­ces (k če­muž ob­vině­ný od­ka­zu­je na ná­lez Ústav­ní­ho sou­du ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 2564/12).

15. Na zá­kladě sho­ra uve­de­né­ho oba ob­vinění shodně navr­hu­jí, aby Nej­vyš­ší soud pod­le § 265k od­st. 1 tr. řádu roz­sud­ky od­vo­la­cí­ho sou­du i sou­du pr­vní­ho stupně zru­šil (a to včetně všech dal­ších roz­hod­nu­tí na zru­še­ná roz­hod­nu­tí ob­sa­hově na­va­zu­jí­cích, po­kud vzhle­dem ke změně, k níž doš­lo zru­še­ním, poz­by­la pod­kla­du) a věc přiká­zal sou­du pr­vní­ho stupně k no­vé­mu pro­jed­ná­ní a roz­hod­nu­tí.

16. K do­vo­lá­ní ob­viněných se vy­jádři­la stát­ní zá­stup­kyně Nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství (dá­le jen „stát­ní zá­stup­kyně“). Ta v pr­vé řadě zdůraz­ňu­je, že do­vo­lá­ní ob­sa­hu­jí ar­gu­men­ta­ci zná­mou již z je­jich před­cho­zí ob­ha­jo­by a z po­da­ných od­vo­lá­ní, přičemž jed­ná­ní ob­viněných je pod­le stát­ní zá­stup­kyně pro­ká­zá­no čás­tečně vý­pověďmi spolu­ob­viněných M. a Š. a předev­ším vý­pověďmi svědků N. a S., ja­kož i dal­ší­mi důka­zy, vč. pro­ve­de­né­ho oh­le­dá­ní místa či­nu, s nímž da­li oba náj­em­ci ho­te­lo­vé­ho po­ko­je (ob­vině­ný V. a svědek N.) pí­sem­ný souh­las. Stát­ní zá­stup­kyně nás­ledně připo­mí­ná po­va­hu do­vo­lá­ní, ja­kož­to mi­mořád­né­ho op­rav­né­ho prostřed­ku, kte­ré zá­sadně ne­na­bí­zí mož­nost přez­ku­mu vy­hra­ze­né­ho říze­ní o od­vo­lá­ní. Ná­mit­ka­mi ob­viněných M. a V. vy­jádřený­mi v je­jich do­vo­lá­ních se přitom ná­le­žitě a dos­ta­tečně pod­robně za­bý­val již od­vo­la­cí soud, je­hož zá­věry jsou pod­le stát­ní zá­stup­kyně lo­gic­ké a plně vy­chá­ze­jí­cí z ob­sa­hu pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní, pro­čež na ně lze bez vý­hra­dy od­ká­zat. Jes­tli­že přitom od­vo­la­cí říze­ní proběhlo řádně, ne­má Nej­vyš­ší soud po­vin­nost ani důvod zno­vu přez­kou­má­vat důvod­nost ná­mi­tek již dříve up­latněných ob­viněný­mi v říze­ní o od­vo­lá­ní, kdy tak­to for­mu­lo­va­ná do­vo­lá­ní by mě­la být od­mít­nu­ta ja­ko zjevně neo­pod­statněná.

17. Stát­ní zá­stup­kyně se dá­le po­zas­ta­vu­je nad tím, že ob­vinění v do­vo­lá­ních up­lat­ňu­jí prak­tic­ky vý­lučně ná­mit­ky skut­ko­vé, přičemž má za to, že skut­ko­vé zá­věry soudů niž­ších stupňů jsou ná­le­žitě po­depře­ny vý­sled­ky pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní a soud vy­me­ze­ný sku­tek správně za­střešil přís­luš­ný­mi us­ta­no­ve­ní­mi tres­tní­ho prá­va hmot­né­ho. Jes­tli­že se však ob­vinění prostřed­nic­tvím svých ná­mi­tek do­má­ha­jí od­liš­né­ho způso­bu hod­no­ce­ní zá­sad­ních důkazů, je třeba říci, že tak­to po­ja­té vý­hra­dy nesměřují pro­ti práv­ní­mu po­sou­ze­ní věci, nýbrž pro­ti skut­ko­vé­mu zá­kla­du vý­ro­ku o vině a ja­ko ta­ko­vé ne­vy­ho­vu­jí žá­dné­mu ze zá­kon­ných důvodů do­vo­lá­ní. S oh­le­dem na uve­de­né pro­to stát­ní zá­stup­kyně navr­hu­je, aby Nej­vyš­ší soud po­da­ná do­vo­lá­ní pod­le § 265i od­st. 1 písm. b) tr. řádu od­mítl, pro­to­že by­la po­dá­na z ji­ných důvodů, než jsou vy­jme­no­vá­ny v § 265b tr. řádu.

18. Vy­jádření stát­ní zá­stup­kyně za­slal Nej­vyš­ší soud ob­viněným k je­jich případ­ným rep­li­kám, kte­ré však do dneš­ní­ho dne neobdr­žel.

III.
Přípus­tnost do­vo­lá­ní


19. Nej­vyš­ší soud ja­ko soud do­vo­la­cí (§ 265c tr. řádu) nejpr­ve zjiš­ťo­val, zda jsou do­vo­lá­ní ob­viněných Š. M. a V. V. přípus­tná a zda vy­ho­vu­jí všem re­le­van­tním us­ta­no­ve­ním tres­tní­ho řádu, te­dy zda by­la po­dá­na v sou­la­du s § 265a od­st. 1, 2 tr. řádu, v zá­kon­né dvouměsíč­ní lhůtě a na přís­luš­ném místě v sou­la­du s § 265e od­st. 1, 3 tr. řádu, ja­kož i op­rávněnou oso­bou ve smys­lu § 265d od­st. 1 písm. c), od­st. 2 tr. řádu. Zá­ro­veň Nej­vyš­ší soud zkou­mal, zda do­vo­lá­ní spl­ňu­jí i ob­li­ga­tor­ní ob­sa­ho­vé ná­le­ži­tos­ti to­ho­to mi­mořád­né­ho op­rav­né­ho prostřed­ku up­ra­ve­né v § 265f tr. řádu. Nej­vyš­ší soud kon­sta­tu­je, že do­vo­lá­ní ozna­če­ných ob­viněných spl­ňu­jí veš­ke­ré sho­ra uve­de­né zá­kon­né ná­le­ži­tos­ti.

20. Pro­to­že pla­tí, že do­vo­lá­ní lze po­dat jen z někte­ré­ho z důvodů taxativně vy­me­ze­ných v § 265b tr. řádu, mu­sel dá­le Nej­vyš­ší soud po­sou­dit, zda ob­viněný­mi up­latněnou ar­gu­men­ta­ci lze podřadit pod někte­rý z do­vo­la­cích důvodů, je­jichž exis­ten­ce je – mi­mo ji­né – pod­mín­kou pro­ve­de­ní přez­ku­mu na­pa­de­né­ho roz­hod­nu­tí do­vo­la­cím sou­dem (§ 265i od­st. 3 tr. řádu).

21. Ob­vinění shodně up­lat­ňu­jí do­vo­la­cí důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. řádu. Ten je naplněn teh­dy, jes­tli­že roz­hod­nu­tí spo­čí­vá na nes­práv­ném práv­ním po­sou­ze­ní skut­ku ne­bo ji­ném nes­práv­ném hmotněpráv­ním po­sou­ze­ní. V rám­ci tak­to vy­me­ze­né­ho do­vo­la­cí­ho důvo­du je mož­né na­mí­tat buď nes­práv­nost práv­ní­ho po­sou­ze­ní skut­ku, tj. myl­nou práv­ní kva­li­fi­ka­ci skut­ku, jak byl v původ­ním říze­ní zjištěn, v sou­la­du s přís­luš­ný­mi us­ta­no­ve­ní­mi hmot­né­ho prá­va, ane­bo vad­nost ji­né­ho hmotněpráv­ní­ho po­sou­ze­ní. Uve­de­nou for­mu­la­cí přitom zá­kon vy­jadřuje, že do­vo­lá­ní je ur­če­no k náp­ravě práv­ních vad roz­hod­nu­tí ve věci sa­mé, po­kud ty­to va­dy spo­čí­va­jí v práv­ním po­sou­ze­ní skut­ku ne­bo ji­ných sku­teč­nos­tí pod­le no­rem hmot­né­ho prá­va, ni­ko­liv z hle­dis­ka pro­ces­ních před­pisů. Ten­to do­vo­la­cí důvod te­dy neu­mož­ňu­je bro­jit pro­ti po­ru­še­ní pro­ces­ních před­pisů, ale vý­lučně pro­ti nes­práv­né­mu hmotněpráv­ní­mu po­sou­ze­ní (viz us­ne­se­ní Ústav­ní­ho sou­du ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

22. Zá­sah Nej­vyš­ší­ho sou­du do skut­ko­vých zjištění soudů niž­ších stupňů je v rám­ci říze­ní o do­vo­lá­ní přes­to zce­la vý­ji­mečně přípust­ný, av­šak pou­ze teh­dy, uči­ní-li do­vo­la­tel předmětem své­ho do­vo­lá­ní tzv. extrém­ní ne­sou­lad práv­ní­ho po­sou­ze­ní skut­ku s učiněný­mi skut­ko­vý­mi zá­věry, popř. skut­ko­vých zá­věrů s pro­ve­de­ný­mi důka­zy (srov. us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K prob­le­ma­ti­ce extrém­ní­ho ne­sou­la­du srov. ta­ké ná­le­zy Ústav­ní­ho sou­du ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, ane­bo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. us­ne­se­ní Ústav­ní­ho sou­du ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.

23. Nej­vyš­ší soud nad­to i při res­pek­to­vá­ní sho­ra uve­de­né­ho inter­pre­tu­je a ap­li­ku­je pod­mín­ky připuštění do­vo­lá­ní tak, aby dodr­žel maximy prá­va na spra­ved­li­vý pro­ces vy­me­ze­né Úmlu­vou o ochraně lid­ských práv a zá­klad­ních svo­bod a Lis­ti­nou zá­klad­ních práv a svo­bod. Je pro­to po­vi­nen v rám­ci do­vo­lá­ní po­sou­dit, zda ne­by­la v před­cho­zích fá­zích říze­ní po­ru­še­na zá­klad­ní prá­va do­vo­la­te­le (ob­viněné­ho), včetně je­ho prá­va na spra­ved­li­vý pro­ces (k to­mu srov. sta­no­vis­ko plé­na Ústav­ní­ho sou­du ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

IV.
Důvod­nost do­vo­lá­ní


24. Po­té, co Nej­vyš­ší soud přez­kou­mal na­pa­de­ná roz­hod­nu­tí soudů niž­ších stupňů ve svět­le do­vo­la­cích ná­mi­tek obou ob­viněných, zjis­til, že ty­to neod­po­ví­da­jí žá­dné­mu ze zá­kon­ných do­vo­la­cích důvodů. Ved­le to­ho se však díl ná­mi­tek ob­viněné­ho Š. M., tak i ná­mi­tek V. V., tý­ká údaj­né­ho po­ru­še­ní ús­tavně za­ru­če­né­ho prá­va na spra­ved­li­vý pro­ces (v čás­ti tý­ka­jí­cí se vý­sle­chu svědka N., tvr­ze­né ne­zá­kon­nos­ti důkazů a ne­vy­hovění důkaz­ním návrhům ob­viněné­ho V.), pro­čež je Nej­vyš­ší soud ne­mohl bez dal­ší­ho od­mít­nout, ale nao­pak jim věno­val patřič­nou po­zor­nost. Po sez­ná­me­ní se s ob­sa­hem spi­su, ja­kož i s důvo­dy na­pa­de­né­ho roz­sud­ku od­vo­la­cí­ho sou­du, ja­kož i sou­du pr­vní­ho stupně, však shle­dal, že ani v té­to čás­ti nel­ze do­vo­lá­ní žá­dné­ho z ob­viněných vy­sly­šet a na je­jich pod­kla­du přis­tou­pit k ob­viněný­mi po­ža­do­va­né­mu ka­sač­ní­mu zá­sa­hu. Ji­ný­mi slo­vy na­pa­de­ná roz­hod­nu­tí soudů niž­ších stupňů v rám­ci do­vo­la­cí­ho přez­ku­mu Nej­vyš­ší­ho sou­du ob­stá­la. Stan dí­lčích ná­mi­tek ob­viněných pak po­va­žu­je Nej­vyš­ší soud za pod­stat­né uvést nás­le­du­jí­cí.

25. Oba ob­vinění předně bro­jí pro­ti osobě svědka N., a to jak co se tý­če po­sou­ze­ní je­ho věro­hod­nos­ti (bez roz­li­še­ní, zda bro­jí pro­ti obec­né či spe­ciál­ní věro­hod­nos­ti da­né­ho svědka), tak i správ­nos­ti pro­ces­ní­ho pos­tu­pu sou­du pr­vní­ho stupně při je­ho vý­sle­chu.

26. Po­kud jde o otáz­ku po­sou­ze­ní věro­hod­nos­ti vý­še uve­de­né­ho svědka, je třeba říci, že ta­to ná­mit­ka ob­viněných zce­la mí­jí ji­mi up­latně­ný do­vo­la­cí důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. řádu. Nej­vyš­ší soud by se pro­to da­nou otáz­kou mohl za­bý­vat to­li­ko na pod­kla­du po­ru­še­ní někte­ré­ho z ús­tavně za­ru­če­ných zá­klad­ních práv a svo­bod ob­viněných, což však ti­to netvr­dí (po­ru­še­ní svých práv spatřují až v sa­mot­ném pos­tu­pu sou­du pr­vní­ho stupně při vý­sle­chu svědka a při nás­led­ném přeč­te­ní pro­to­ko­lu o je­ho vý­povědi z příp­rav­né­ho říze­ní).

27. Po­sou­ze­ní věro­hod­nos­ti svědka přitom plně spa­dá do ges­ce sou­du pr­vní­ho stupně v hlav­ním lí­če­ní (popřípadě za splnění zá­kon­ných pod­mí­nek od­vo­la­cí­ho sou­du ve veřej­ném za­se­dá­ní), kte­ré před­sta­vu­je těžiště do­ka­zo­vá­ní v tres­tním říze­ní. Právě v tom­to sta­diu tres­tní­ho říze­ní se v nej­vyš­ší mož­né míře up­lat­ňu­jí zá­klad­ní zá­sa­dy s tou­to pro­ces­ní čin­nos­tí or­gánů čin­ných v tres­tním říze­ní spja­té, předev­ším zá­sa­da ús­tnos­ti, zá­sa­da bez­prostřed­nos­ti, zá­sa­da vol­né­ho hod­no­ce­ní důkazů, ja­kož i zá­sa­da ma­te­riál­ní prav­dy. A je to právě soud pr­vní­ho stupně, kte­rý je po pro­ces­ní strán­ce nej­lé­pe vy­ba­ven k to­mu, aby otáz­ku obec­né i spe­ciál­ní věro­hod­nos­ti svědka na zá­kladě je­ho přímé­ho po­zo­ro­vá­ní a hod­no­ce­ní je­ho vý­povědi v kon­textu os­tat­ních důkazů (vč. je­ho dřívějších vý­povědí) byl s to po­sou­dit. Pro­to přez­kum hod­no­tí­cí úva­hy sou­du pr­vní­ho stupně oh­ledně věro­hod­nos­ti ur­či­té­ho svědka, nad­to Nej­vyš­ším sou­dem v rám­ci říze­ní o do­vo­lá­ní, před­sta­vu­je vel­mi vý­ji­meč­ný pos­tup. V je­ho rám­ci se pak Nej­vyš­ší soud může za­měřit (nah­lí­že­no op­ti­kou dodr­že­ní kau­tel prá­va na spra­ved­li­vý pro­ces) to­li­ko na zce­la nepřilé­ha­vé či nap­ros­to ab­sen­tu­jí­cí od­ůvodnění roz­hod­nu­tí sou­du niž­ší­ho stupně stran po­sou­ze­ní otáz­ky věro­hod­nos­ti svědka (ty­pic­ky po­kud je­ho nevěro­hod­nost by­la na­mí­tá­na ob­ha­jo­bou). O ta­ko­vý případ však v pro­jed­ná­va­né věci nej­de.

28. Soud pr­vní­ho stupně si byl při hod­no­ce­ní vý­povědi svědka N. dobře vědom to­ho, že ten­to je psy­chia­tric­kým pa­cien­tem, kte­rý byl opa­ko­vaně hos­pi­ta­li­zo­ván v psy­chia­tric­ké ne­moc­ni­ci a tr­va­le uží­vá me­di­ka­ci. Svědek přitom pod­le svých slov neb­yl při hlav­ním lí­če­ní pod vli­vem ná­vy­ko­vých lá­tek a předep­sa­né lé­ky v den ko­ná­ní hlav­ní­ho lí­če­ní užil (viz č. l. 1240 ver­te). Je­ho pro­jev soud pr­vní­ho stupně si­ce ozna­čil za „zpo­ma­le­ný“ (os­tatně sám svědek se nás­ledně om­lu­vil, že se mu těžce ho­voří, ne­boť měl su­cho v ús­tech), nic­méně v dí­lčích čás­tech ten­to vy­po­ví­dal zpo­čát­ku shodně ja­ko v příp­rav­ném říze­ní, a tepr­ve pos­lé­ze za­čal od­bo­čo­vat od té­ma­tu své vý­povědi a půso­bit poněkud zma­teně. Oso­bu svědka s oh­le­dem na vý­še uve­de­né sku­teč­nos­ti přitom soud pr­vní­ho stupně ne­hod­no­til ja­ko nevěro­hod­né­ho, av­šak to­li­ko dospěl k zá­věru, že ten­to již ne­ní scho­pen rep­ro­du­ko­vat veš­ke­ré sku­teč­nos­ti, kte­ré uvedl v rám­ci příp­rav­né­ho říze­ní, pro­čež (mi­mo ji­né – a k to­mu se Nej­vyš­ší soud vy­jádří ní­že) nás­ledně přis­tou­pil ke čte­ní pro­to­ko­lu o je­ho vý­povědi z příp­rav­né­ho říze­ní. V té­to pak svědek uváděl sku­teč­nos­ti (viz bod 25. roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně), kte­ré si pod­le zjištění uve­de­né­ho sou­du ne­mohl vy­mys­let a kte­ré sou­časně i od­po­ví­da­ly dal­ším ve věci pro­ve­de­ným důkazům.

29. Jes­tli­že te­dy soud pr­vní­ho stupně na zá­kladě těchto peč­livě zvá­že­ných sku­teč­nos­tí, ja­kož i to­ho, že u svědka nes­hle­dal žá­dné důvo­dy pro ten­den­čnost je­ho vý­povědi (nao­pak ze stra­ny ob­viněných by­la zjev­ná sna­ha zpo­chyb­ňo­vat je­ho svědec­kou vý­pověď, kte­rá jim přitěžo­va­la a od­po­ví­da­la i dal­ším skut­ko­vým zjištěním), nav­zdo­ry psy­chic­ké­mu sta­vu da­né­ho svědka, dospěl k zá­věru o věro­hod­nos­ti je­ho svědec­ké vý­povědi (a to včetně vý­povědi z příp­rav­né­ho říze­ní), nel­ze to­mu­to je­ho ar­gu­men­tačně pod­lo­že­né­mu zá­věru ni­če­ho vy­tknout.

30. Zbý­vá to­li­ko do­dat, že po­kud ob­vině­ný V. uvá­dí, že svědek měl potvr­dit, že ob­vině­ný měl u se­be v ho­te­lo­vém po­ko­ji větší čás­tku peněz v ho­to­vos­ti (údajně 15 000 Kč), pak je třeba pou­ká­zat na sku­teč­nost, že svědek sám v příp­rav­ném říze­ní vy­pověděl, že „V. říkal, že mu to uk­radl se­ku­ri­ťák, ale já jsem to ne­viděl.“ (viz č. l. 419). Nej­vyš­ší­mu sou­du přitom ne­ní zřej­mé, co kon­krét­ní­ho měl soud pr­vní­ho stupně z da­né čás­ti vý­povědi svědka N. z příp­rav­né­ho říze­ní vy­vo­dit.

31. Stran dru­hé z ná­mi­tek Nej­vyš­ší soud připo­mí­ná, že soud pr­vní­ho stupně v hlav­ním lí­če­ní ko­na­ném dne 9. 1. 2019 nejpr­ve pro­vedl vý­slech svědka N. pos­tu­pem pod­le § 209 a § 101 tr. řádu (viz č. l. 1239 ver­te), během něhož byl ten­to přeru­šo­ván ze stra­ny ob­viněné­ho V. a pos­lé­ze i ob­viněné­ho M. S oh­le­dem na ob­sah vý­povědi svědka učiněné v hlav­ním lí­če­ní (v níž se ten­to v pod­stat­ných bo­dech od­chy­lo­val od své před­cho­zí vý­povědi – viz č. l. 1239 ver­te až 1240 ver­te a bod 21. roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně), ja­kož i na vý­še uve­de­né sku­teč­nos­ti tý­ka­jí­cí se průběhu hlav­ní­ho lí­če­ní, a v ne­pos­led­ní řadě pro­to, že by­lo zjištěno, že ob­vině­ný V. vy­ví­jel sna­hu, aby svědek N. od­vo­lal svo­ji vý­pověď (viz č. l. 840, kdy se z pro­ve­de­né­ho od­pos­le­chu po­dá­vá, že ob­vině­ný V. instruo­val spolu­ob­viněné­ho Š., aby da­né­ho svědka nav­ští­vil v psy­chia­tric­ké lé­čebně a přiměl jej k od­vo­lá­ní je­ho vý­povědi z příp­rav­né­ho říze­ní, resp. k tvr­ze­ní, že v době je­jí­ho po­dá­ní byl pod vli­vem ha­lu­ci­na­cí; viz ta­ké č. l. 419, kdy svědek N. uváděl, že mu ob­vině­ný V. měl říkat, ať ne­vy­po­ví­dá a „že to něj všech­no hoděj“), přis­tou­pil soud pr­vní­ho stupně k přeč­te­ní pro­to­ko­lu o vý­povědi svědka učiněné v příp­rav­ném říze­ní, a to za splnění pod­mí­nek sta­no­ve­ných v § 211 od­st. 3 tr. řádu.

32. K uve­de­né­mu přitom po­va­žu­je Nej­vyš­ší soud za nut­né připo­me­nout, že pos­tup pod­le us­ta­no­ve­ní § 211 od­st. 3 tr. řádu je na­místě i teh­dy, po­kud se svědek v pod­stat­ných bo­dech od­chy­lu­je od své dřívější vý­povědi, přičemž ob­háj­ce ne­bo ob­vině­ný mě­li mož­nost se to­ho­to dřívější­ho vý­sle­chu účas­tnit a klást vy­slý­cha­né­mu otáz­ky [§ 211 od­st. 3 písm. a) tr. řádu]. Pod­mín­ky pro uve­de­ný pro­ces­ní pos­tup sou­du for­mu­lo­va­né v § 211 od­st. 3 písm. a) až c) tr. řádu jsou přitom sta­no­ve­ny al­ter­na­tivně (viz ŠÁMAL, P. a kol. Tres­tní řád. II. 7. vy­dá­ní. Pra­ha: Nak­la­da­tel­ství C. H. Beck, 2013, s. 2633.), a pro­to pos­ta­čí naplnění to­li­ko je­di­né z nich. V da­né věci pak by­la bez po­chyb splněna právě vý­še uve­de­ná pod­mín­ka za­kot­ve­ná v § 211 od­st. 3 písm. a) tr. řádu, když vý­sle­chu svědka N. by­li ne­jen přítom­ni ob­háj­ci všech spolu­ob­viněných, ale ti­to i svědko­vi klad­li otáz­ky [viz č. l. 423 ver­te]. Sou­časně je však třeba do­dat, že byť poz­nat­ky sou­du pr­vní­ho stupně uve­de­né sho­ra sa­my o sobě ne­pos­ta­ču­jí pro naplnění ta­ké někte­ré z pod­mí­nek uve­de­ných v § 211 od­st. 3 písm. b) ne­bo c) tr. řádu, ty­to do ur­či­té mí­ry rovněž pod­po­ru­jí pos­tup sou­du pr­vní­ho stupně pod­le § 211 od­st. 3 tr. řádu.

33. Zá­věrem je stran da­né ná­mit­ky nez­byt­né uvést, že pos­tup pod­le § 212 od­st. 1 tr. řádu (spo­čí­va­jí­cí to­li­ko v předestření, ni­ko­liv v přeč­te­ní pro­to­ko­lu o vý­povědi svědka z příp­rav­né­ho říze­ní) má své mís­to pou­ze teh­dy, po­kud nej­de o přípa­dy uve­de­né v § 211 od­st. 3 tr. řádu, popř. o vý­pověď pro­ve­de­nou ja­ko neod­klad­ný ne­bo neo­pa­ko­va­tel­ný úkon pod­le § 158a tr. řádu. Úče­lem da­né­ho us­ta­no­ve­ní je to­tiž chrá­nit rov­nost stran, ja­kož i kon­tra­dik­tor­nost tres­tní­ho říze­ní, av­šak sou­časně umož­nit pro­sa­ze­ní zá­klad­ní zá­sa­dy ma­te­riál­ní prav­dy a tím i naplnění úče­lu tres­tní­ho říze­ní ja­ko ta­ko­vé­ho. Pro­to je pos­tup spo­čí­va­jí­cí v předestření pro­to­ko­lu o vý­povědi svědka z příp­rav­né­ho říze­ní na­místě teh­dy, jest­li rov­nost stran a kon­tra­dik­tor­nost ne­by­ly v příp­rav­ném říze­ní během vý­sle­chu svědka sku­tečně za­cho­vá­ny (nao­pak v přípa­dech na něž do­pa­dá § 211 od­st. 3 tr. řádu je mož­né přis­tou­pit k přeč­te­ní pro­to­ko­lu o vý­povědi svědka z příp­rav­né­ho říze­ní, ne­boť sho­ra uve­de­né kom­po­nen­ty spra­ved­li­vé­ho pro­ce­su buď­to by­ly za­cho­vá­ny, ane­bo ob­vině­ný pro­ka­za­telně maří naplnění úče­lu tres­tní­ho říze­ní). Pro­to­že však v da­ném říze­ní by­la splněna pod­mín­ka § 211 od­st. 3 písm. a) tr. řádu, by­lo mož­né pro­to­kol o vý­povědi svědka N. z příp­rav­né­ho říze­ní v hlav­ním lí­če­ní ni­ko­liv to­li­ko předestřít, ale přečíst. Pro­to zá­věry vy­plý­va­jí­cí z ná­le­zu Ústav­ní­ho sou­du ze dne 5. 4. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 44/03, jichž se ob­vině­ný do­vo­lá­vá, na pro­jed­ná­va­ný případ ap­li­ko­vat nel­ze, když smys­lem přeč­te­ní pro­to­ko­lu o vý­povědi svědka pod­le § 211 od­st. 3 tr. řádu ne­ní v pr­vé řadě po­sou­ze­ní je­ho věro­hod­nos­ti (a v ná­vaz­nos­ti na to i zjištění skut­ko­vé­ho sta­vu věci ve smys­lu § 2 od­st. 5 tr. řádu), ale pro­ve­de­ní důka­zu ja­ko ta­ko­vé­ho.

34. Nej­vyš­ší soud pro­to oh­ledně da­né ná­mit­ky uza­ví­rá, že v pos­tu­pu sou­du pr­vní­ho stupně při po­su­zo­vá­ní věro­hod­nos­ti da­né­ho svědka, ja­kož i v je­ho pos­tu­pu při vý­sle­chu a nás­led­ném čte­ní pro­to­ko­lu o je­ho vý­povědi z příp­rav­né­ho říze­ní, nes­hle­dá­vá žá­dné po­chy­be­ní, na­tož pak za­sa­hu­jí­cí do prá­va ob­viněných na spra­ved­li­vý pro­ces.

35. Dal­ší otáz­kou, jíž se Nej­vyš­ší soud mu­sel na pod­kla­du do­vo­lá­ní obou ob­viněných za­bý­vat, je otáz­ka zá­kon­nos­ti opatřených důkazů, kte­ré by­ly za­jiště­ny dne 16. 12. 2017 v ho­te­lo­vém po­ko­ji (viz sez­nam za­jištěných věcí na č. l. 347 až 348). Ob­vině­ný M. spatřuje ne­zá­kon­nost pos­tu­pu po­li­cej­ní­ho or­gá­nu, kte­rý dne 16. 12. 2017, po­taž­mo 17. 12. 2017, přis­tou­pil k za­jištění věcí na­chá­ze­jí­cích se v da­ném ho­te­lo­vém po­ko­ji v tom, že ten­to ne­dis­po­no­val příka­zem sou­du k pro­ve­de­ní do­mov­ní proh­líd­ky pod­le § 83 od­st. 1 tr. řádu (resp. jej měl zís­kat tepr­ve do­da­tečně). Ob­vině­ný V. pak na­mí­tá, že proh­líd­ka učiněná v ozna­če­ném ho­te­lo­vém po­ko­ji by­la pro­ve­de­na v roz­po­ru s § 83c od­st. 3 tr. řádu, pro­čež důka­zy při té­to za­jištěné nel­ze v je­ho tres­tní věci pou­žít, k če­muž od­ka­zu­je na tzv. dok­trí­nu ovo­ce z ot­rá­ve­né­ho stro­mu. Sou­časně ob­vině­ný do­dá­vá, že pod­mín­ky pro pro­ve­de­ní do­mov­ní proh­líd­ky pod­le § 82 od­st. 1 a § 83 tr. řádu v tom­to případě ne­by­ly splně­ny.

36. Nej­vyš­ší soud z ob­sa­hu spi­su zjis­til, že ob­vinění da­nou ná­mit­ku up­lat­ňo­va­li již v průběhu tres­tní­ho říze­ní, přičemž kupř. stát­ní zá­stup­ce Kraj­ské­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství v Brně v přípi­se ze dne 9. 3. 2018, č. j. 1 KZT 90/2018-15, k podnětu ob­viněné­ho V. o vý­kon doh­le­du ve smys­lu § 12d od­st. 1 zá­ko­na č. 283/1993 Sb., o stát­ním za­stu­pi­tel­ství, ve znění pozdějších před­pisů, uvedl, že proh­líd­ka předmětné­ho ho­te­lo­vé­ho po­ko­je by­la učiněna v sou­la­du s us­ta­no­ve­ní­mi tres­tní­ho řádu, ne­boť k té­to da­li ob­vině­ný V. a svědek N. pí­sem­ný souh­las, kte­rý je mož­no po­va­žo­vat za souh­las ve smys­lu § 83a od­st. 3 tr. řádu. Soud pr­vní­ho stupně pak k da­né ná­mit­ce kon­sta­to­val, že uži­va­te­lé da­né­ho ho­te­lo­vé­ho po­ko­je uděli­li nejpr­ve po­li­cej­ní­mu or­gá­nu pí­sem­ný souh­las s je­ho oh­le­dá­ním, z če­hož do­vo­dil, že v tom­to případě neš­lo o ne­zá­kon­nou proh­líd­ku ho­te­lo­vé­ho po­ko­je (viz bod 44. je­ho roz­sud­ku). Rovněž od­vo­la­cí soud k té­že ná­mit­ce ob­viněných uvedl, že se plně zto­tož­ňu­je s vý­še předestřeným zá­věrem sou­du pr­vní­ho stupně s tím, že v da­ném případě šlo o mís­to či­nu, kte­ré by­lo třeba oh­le­dat a za­jis­tit (viz bod 20. roz­sud­ku od­vo­la­cí­ho sou­du).

37. Z uve­de­né­ho je te­dy zřej­mé, že sou­dy niž­ších stupňů (na roz­díl od doh­le­do­vé­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství) po­su­zo­va­ly pro­ces­ní pos­tup po­li­cej­ní­ho or­gá­nu ni­ko­liv ja­ko do­mov­ní proh­líd­ku ve smys­lu § 82 od­st. 1 tr. řádu, či proh­líd­ku ji­ných pros­tor a po­zemků pod­le § 82 od­st. 2 tr. řádu, nýbrž ja­ko oh­le­dá­ní ve smys­lu § 113 tr. řádu, kon­krétně oh­le­dá­ní místa či­nu. Sku­teč­nos­tí však sou­časně zůstá­vá, že ta­ko­vé oh­le­dá­ní proběhlo v ho­te­lo­vém po­ko­ji, kte­rý je třeba podřadit pod po­jem obyd­lí ve smys­lu § 82 od­st. 1 tr. řádu a předev­ším pak člán­ku 12 od­st. 1 Lis­ti­ny (k to­mu srov. ná­lez plé­na Ústav­ní­ho sou­du ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 3/09, bod 18., popř. roz­su­dek Nej­vyš­ší­ho sou­du ČSR ze dne 22. 12. 1988, sp. zn. 5 Tz 37/88, uveřejně­ný pod č. 8/1990 Sb. rozh. tr.; viz ta­ké ŠÁMAL, P. a kol. Tres­tní řád. I. 7. vy­dá­ní. Pra­ha: Nak­la­da­tel­ství C. H. Beck, 2013, s. 1111., ane­bo DRAŠTÍK, A., FE­NYK, J. a kol. Tres­tní řád. Ko­men­tář. I. díl. Pra­ha: Wol­ters Kluwer, 2017, s. 714.).

38. Z člán­ku 12 od­st. 1 Lis­ti­ny se pak po­dá­vá, že obyd­lí je ne­dot­knu­tel­né a dá­le, že ne­ní do­vo­le­no do něj vstou­pit bez souh­la­su to­ho, kdo v něm byd­lí. Pro­mít­nu­to do poměrů pro­jed­ná­va­né věci to zna­me­ná, že jes­tli­že po­li­cej­ní or­gán obdr­žel před vstu­pem do ho­te­lo­vé­ho po­ko­je pí­sem­ný souh­las uži­va­telů da­né­ho ho­te­lo­vé­ho po­ko­je (ob­viněné­ho V. a svědka N.) ze dne 16. 12. 2017 [viz č. l. 312] k to­mu, aby „Po­li­cie ČR pro­ved­la úkon tres­tní­ho říze­ní – oh­le­dá­ní ho­te­lo­vé­ho po­ko­je č. XY ho­te­lu V. v Brně, XY“, nel­ze sa­mot­né pro­ve­de­ní oh­le­dá­ní místa či­nu po­va­žo­vat za ne­zá­kon­ný pro­ces­ní úkon po­li­cej­ní­ho or­gá­nu. Otáz­kou však zůstá­vá, zda po­li­cej­ní or­gán v ho­te­lo­vém po­ko­ji pro­vedl to­li­ko oh­le­dá­ní místa či­nu, ane­bo rovněž úko­ny ty­pic­ké pro do­mov­ní proh­líd­ku, pro je­jíž pro­ve­de­ní však ne­by­la splněna con­di­tio si­ne qua non sta­no­ve­ná v § 83 od­st. 1 tr. řádu, to­tiž příkaz sou­du k do­mov­ní proh­líd­ce vy­da­ný na návrh stát­ní­ho zá­stup­ce.

39. K pod­mín­kám pro­ve­de­ní oh­le­dá­ní místa či­nu v obyd­lí se ve své roz­ho­do­va­cí praxi již ob­sáh­le vy­slo­vil Ústav­ní soud, přičemž ve svém us­ne­se­ní ze dne 5. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 376/14, se (mi­mo ji­né) za­bý­val též po­sou­ze­ním to­ho, zda us­ku­tečněné oh­le­dá­ní by­tu, pro­ve­de­né pod­le § 113 tr. řádu, ne­by­lo mož­né po­su­zo­vat ja­ko to­li­ko si­mu­lo­va­ný úkon, jímž by ve sku­teč­nos­ti by­la za­stí­rá­na do­mov­ní proh­líd­ka, a zda te­dy ne­doš­lo k ob­chá­ze­ní přísnější práv­ní úp­ra­vy do­mov­ní proh­líd­ky. V tom­to oh­le­du nejpr­ve Ústav­ní soud obecně připo­me­nul, že „hra­ni­ce me­zi oběma úko­ny, jsou-li pro­vádě­ny v bytě, je dos­ti nezřetel­ná. Za nynější­ho plat­né­ho práv­ní­ho sta­vu, kdy spe­ci­fic­ká práv­ní úp­ra­va chy­bí, je nut­no roz­li­še­ní obou úkonů (tj. oh­le­dá­ní ver­sus do­mov­ní proh­líd­ka) po­su­zo­vat vždy ad hoc, zej­mé­na pod­le cí­le, je­hož má být úko­nem do­sa­že­no, a pod­le po­va­hy ope­ra­cí, jež or­gá­ny čin­né v tres­tním říze­ní v bytě reali­zu­jí.“ Účel oh­le­dá­ní je přitom přímo vy­jádřen v us­ta­no­ve­ní § 113 od­st. 1 vě­ty pr­vé tr. řádu, pod­le něhož se oh­le­dá­ní ko­ná, ma­jí-li být přímým po­zo­ro­vá­ním ob­jasně­ny sku­teč­nos­ti důle­ži­té pro tres­tní říze­ní. Pod­le Ústav­ní­ho sou­du pak pla­tí, že „sys­te­ma­tic­kým vý­kla­dem ter­mí­nu ‚přímé po­zo­ro­vá­ní‘ v us­ta­no­ve­ní § 113 od­st. 1 tr. řádu o oh­le­dá­ní ve srov­ná­ní s ter­mí­nem ‚proh­líd­ka‘ v us­ta­no­ve­ní § 82 od­st. 1 tr. řádu o do­mov­ní proh­líd­ce lze do­vo­dit, že přímé po­zo­ro­vá­ní při oh­le­dá­ní v bytě se mu­sí ome­zit to­li­ko na pa­siv­ní smys­lo­vé vní­má­ní (nej­častěji zra­ko­vé). Jes­tli­že je za­potřebí přemís­ťo­vat předmě­ty v bytě či s ni­mi ji­nak ma­ni­pu­lo­vat, od­krý­vat do­po­sud skry­té pros­to­ry a nah­lí­žet do nich apod., nel­ze již to­to jed­ná­ní po­su­zo­vat ja­ko pou­hé po­zo­ro­vá­ní; ta­ko­vé, svou po­va­hou in­ten­ziv­ní a in­va­ziv­ní ope­ra­ce mu­sí být pod­ro­be­ny přísnější­mu práv­ní­mu re­ži­mu do­mov­ní proh­líd­ky pod­le § 82 a násl. tr. řádu.“

40. Nej­vyš­ší soud přitom na zá­kladě ob­sa­hu pro­to­ko­lu o oh­le­dá­ní místa či­nu ze dne 17. 12. 2017, č. j. KRPB-284753-1/TČ-2017-060273-PAV (viz č. l. 316 až 317) a přilo­že­né fo­to­do­ku­men­ta­ce (viz č. l. 321 až 344), zjis­til, že po­li­cej­ní or­gán v tom­to případě si­ce pro­vedl pros­té smys­lo­vé vní­má­ní místa či­nu a je­ho do­ku­men­ta­ci pod­le § 113 od­st. 2 tr. řádu. Sou­časně však ta­ké (jak se po­dá­vá z fo­to­do­ku­men­ta­ce) ma­ni­pu­lo­val např. s taš­kou na­chá­ze­jí­cí se na la­vi­ci vle­vo za vstup­ní­mi dveřmi, z níž by­ly vy­jmu­ty ne­pou­ži­té in­jek­ční stříkač­ky (viz č. l. 325 ver­te), s čer­ným mo­bil­ním te­le­fo­nem za­jištěným ja­ko sto­pa č. 2 (viz č. l. 326 ver­te), s čer­ným lát­ko­vým pouz­drem na zip, v němž by­ly na­le­ze­ny in­jek­ční stříkač­ky, za­jištěným ja­ko sto­pa č. 5 (viz č. l. 327 ver­te), s ige­li­to­vou taš­kou z níž by­ly – mi­mo ji­né – vy­jmu­ty i práz­dné blis­try od léků THE­RAF­LU, NU­RO­FEN a RO­BI­COLD, ozna­če­nou ja­ko sto­pa č. 10 (viz č. l. 331 ver­te) a v ne­pos­led­ní řadě rovněž přis­tou­pil k za­jištění zde na­le­ze­ných věcných stop č. 1 až 47, kdy ty­to předmě­ty ne­by­ly dle ob­sa­hu pro­to­ko­lu spolu­ob­viněný­mi, popř. svědkem N., dob­ro­volně vy­dá­ny ve smys­lu § 84 tr. řádu. Vzhle­dem k vý­še uve­de­né­mu je pro­to třeba dospět k zá­věru, že právě tím­to in­va­ziv­ním způso­bem za­jištěné věcné důka­zy je třeba ozna­čit ja­ko ne­zá­kon­né, ne­boť by­ly zís­ká­ny v průběhu úko­nu, kte­rý svou po­va­hu od­po­ví­dal do­mov­ní proh­líd­ce ve smys­lu § 82 od­st. 1 tr. řádu.

41. Na tom­to místě však Nej­vyš­ší soud připo­mí­ná zá­věry Ústav­ní­ho sou­du pre­zen­to­va­né v je­ho ná­le­zu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 1677/13, kde ten­to v ná­vaz­nos­ti na svou před­cho­zí ju­di­ka­tu­ru potvr­dil svůj re­zer­vo­va­ný přís­tup k dok­tríně plodů z ot­rá­ve­né­ho stro­mu (již zmi­ňu­je ob­vině­ný V.), přičemž vy­světlil, že kon­ti­nen­tál­ní tres­tní říze­ní vy­chá­zí (nap­ro­ti for­mál­ním důkaz­ním pra­vidlům up­lat­ňu­jí­cím se v prostředí com­mon law) z for­málně-ma­te­riál­ní po­va­hy důka­zu a zpra­vid­la jen ta­ko­vé va­dy úko­nu, kte­ré po­ru­šu­jí prá­vo na spra­ved­li­vý pro­ces ga­ran­to­va­né člán­kem 36 od­st. 1 Lis­ti­ny a člán­kem 6 Úmlu­vy, ve­dou k neú­čin­nos­ti či nepřípus­tnos­ti důka­zu, kte­rý je zce­la jed­noz­načně kau­zálně spjat s pro­cesně ne­pou­ži­tel­ným úko­nem (srov. ta­ké us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 6 Tz 3/2017, bod 122., ane­bo us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 376/2017).

42. Ve svět­le vý­še uve­de­né­ho je pro­to za­potřebí přis­tu­po­vat k hod­no­ce­ní zá­kon­nos­ti důkazů vždy di­fe­ren­co­vaně s oh­le­dem na kon­krét­ní po­va­hu a zá­važ­nost va­dy nas­ta­lé v pro­ce­su do­ka­zo­vá­ní (srov. ta­ké us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 11 Tdo 1122/2019, bod 27.). Po po­sou­ze­ní okol­nos­tí da­né tres­tní věci Nej­vyš­ší soud na zá­kladě in­for­ma­cí ob­sa­že­ných ve spi­su dospěl k zá­věru, že tu část důkazů, kte­ré by­ly po­li­cej­ním or­gá­nem zís­ká­ny pos­tu­pem pro­váděným v rám­ci oh­le­dá­ní místa či­nu, kte­rý již svých cha­rak­te­rem od­po­ví­dal do­mov­ní proh­líd­ce, a pro je­jíž pro­ve­de­ní ne­by­ly splně­ny zá­kon­né pod­mín­ky, je nez­byt­né vy­lou­čit z důkaz­ní ma­te­rie, ja­kož­to důka­zy nepřípus­tné, ne­boť opač­ný pos­tup by vedl k zá­sa­hu do práv ob­viněných na spra­ved­li­vý pro­ces (k to­mu srov. ná­lez Ústav­ní­ho sou­du ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Uve­de­né nic­méně nez­na­me­ná, že je třeba vy­lou­čit sku­tečně veš­ke­ré důka­zy zís­ka­né po­li­cej­ním or­gá­nem v rám­ci oh­le­dá­ní místa či­nu – ho­te­lo­vé­ho po­ko­je, pro­to­že ta­ko­vý pos­tup by nao­pak od­po­ro­val for­málně-ma­te­riál­ní po­va­ze důka­zu, tak jak by­la vy­me­ze­na vý­še. Je-li pa­cha­te­lo­va vi­na spo­leh­livě pro­ká­zá­na též ji­ný­mi důka­zy, kte­ré ne­ma­jí svůj původ v ne­zá­kon­ném pos­tu­pu (nej­sou s tím­to kau­zálně spja­ty), nic neb­rá­ní to­mu, opřít od­su­zu­jí­cí roz­su­dek o ty­to ji­né důka­zy (viz ná­lez Ústav­ní­ho sou­du ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 1677/13, bod 42., či us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 11 Tdo 1122/2019, bod 28., ane­bo us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 11 Tdo 161/2014).

43. Z to­ho­to důvo­du Nej­vyš­ší soud přis­tou­pil k po­sou­ze­ní, zda jed­ná­ní, kte­ré je spolu­ob­viněným kla­de­no za vi­nu pod bo­dem 1., pro­ka­zu­jí sku­teč­nos­ti zjištěné po­li­cej­ním or­gá­nem jed­nak na zá­kladě pro­ve­de­né­ho oh­le­dá­ní místa či­nu (te­dy to­li­ko je­ho pros­tým smys­lo­vým vní­má­ním, kte­ré lze sez­nat z fo­to­do­ku­men­ta­ce – viz č. l. 321 a násl.), popřípadě se po­dá­vá z dal­ších pro­ve­de­ných důkazů. Po stu­diu ob­sa­hu spi­su a od­ůvodnění na­pa­de­ných roz­hod­nu­tí má Nej­vyš­ší soud za to, že to­mu tak je a lze tak uči­nit zá­věr o vině spolu­ob­viněných V., M. a Š. na zá­kladě řady dal­ších důkazů, kte­ré nej­sou za­tí­že­ny žá­dnou va­dou, jež by za­sa­ho­va­la do prá­va ob­viněných na spra­ved­li­vý pro­ces, a kte­ré nav­zá­jem tvoří uce­le­ný řetězec. Jed­not­li­vé člán­ky to­ho­to řetězce důkazů přitom tvoří vzá­jemně sou­lad­né, sou­vi­se­jí­cí zá­věry, kdy je ok­ruh zjištěných přímých a nepřímých důkazů za­vřen a bez důvod­ných po­chyb­nos­tí ve­de k zá­věru o vině sho­ra ozna­če­ných spolu­ob­viněných, čímž je sou­časně vy­lou­čen zá­věr ji­ný.

44. Jak se to­tiž po­dá­vá z od­ůvodnění sou­du pr­vní­ho stupně, ten­to svůj zá­věr o vině spolu­ob­viněných vy­stavěl v pr­vé řadě na vý­povědích svědků N. (viz bod 20. a násl. roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně), kte­rý uvedl, že v ho­te­lo­vém po­ko­ji spolu­ob­vině­ný M. v kas­tro­lu umístěném na plo­týn­ko­vém vařiči roz­pouštěl v PET lah­vi lé­ky a svědka S. (viz bod 26. roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně a bod 19. roz­sud­ku od­vo­la­cí­ho sou­du), kte­rý vy­pověděl, že po přícho­du do ho­te­lo­vé­ho po­ko­je mu ob­vinění sděli­li, že uvaří dro­gy, přičemž v mís­tnos­ti se na­chá­ze­ly in­jek­ční stříkač­ky a byl zde cí­tit che­mic­ký zá­pach. Čás­tečně pak soud pr­vní­ho stupně vy­šel i z vý­povědi spolu­ob­viněné­ho M. (viz bo­dy 14. a 15. roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně, a dá­le bod 18. in fi­ne roz­sud­ku od­vo­la­cí­ho sou­du) a dá­le z lis­tin­ných důkazů tý­ka­jí­cích se uby­to­vá­ní svědka N. a ob­viněné­ho V. (viz bod 30. roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně). K uve­de­né­mu je pak za­potřebí připo­jit i dal­ší poz­nat­ky zís­ka­né pros­tým oh­le­dá­ním místa či­nu, předev­ším sku­teč­nost, že v ho­te­lo­vém po­ko­ji se volně na­chá­ze­ly in­jek­ční stříkač­ky, che­mi­ká­lie a ná­či­ní běžně uží­va­né při vý­robě per­vi­ti­nu, vč. skleněné­ho tá­lu a vařiče (viz fo­tog­ra­fie č. 46, a 47, 57, 72, 83, 104 až 110, na č. l. 321 až 341).

45. Nej­vyš­ší soud pro­to stran da­né ná­mit­ky uza­ví­rá, že i přes zjištěné po­chy­be­ní po­li­cej­ní­ho or­gá­nu při pro­vádění oh­le­dá­ní místa či­nu, kte­ré čás­tečně vy­ka­zo­va­lo i ry­sy do­mov­ní proh­líd­ky, lze na zá­kladě sho­ra ozna­če­ných a pro­cesně bez­vadně zís­ka­ných důkazů uči­nit zá­věr o vině spolu­ob­viněných V., M. a Š. skut­kem, kte­rý je pop­sán sho­ra pod bo­dem 1., a to bez důvod­ných po­chyb­nos­tí (§ 2 od­st. 5 tr. řádu). Tím je stran jed­ná­ní pod bo­dem 1. zá­ro­veň vy­pořádá­na i ná­mit­ka ob­viněných tý­ka­jí­cí se po­ru­še­ní pra­vid­la in du­bio pro reo.

46. Za dal­ší ná­mit­ku, je­jímž prostřed­nic­tvím ob­vině­ný V. upo­zor­ňu­je na údaj­né po­ru­še­ní své­ho prá­va na spra­ved­li­vý pro­ces, lze ozna­čit tvr­ze­ní oh­ledně ne­vy­hovění je­ho důkaz­ním návrhům na vý­slech svědků J. D. a D. M.

47. Ve svém ná­le­zu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, Ústav­ní soud připo­me­nul, že nes­práv­ná reali­za­ce důkaz­ní­ho říze­ní může mít za nás­le­dek po­ru­še­ní prá­va ob­viněné­ho na spra­ved­li­vý pro­ces, přičemž jed­ním z případů, kte­ré ta­ko­vý­to zá­sah mo­hou způso­bit (ved­le sho­ra ob­sáh­le vzpo­me­nu­té prob­le­ma­ti­ky zís­ká­ní důka­zu pro­cesně nepřípus­tným způso­bem) jsou i tzv. opo­me­nu­té důka­zy. O ty jde pod­le Ústav­ní­ho sou­du teh­dy, po­kud „by­lo účas­tní­ky říze­ní navr­že­no pro­ve­de­ní kon­krét­ní­ho důka­zu, přičemž návrh na to­to pro­ve­de­ní byl sou­dem bez věcně adek­vát­ní­ho od­ůvodnění za­mít­nut, even­tuálně zce­la opo­me­nut (…) Dí­lem se dá­le po­tom jed­ná o si­tua­ce, kdy v říze­ní pro­ve­de­né důka­zy ne­by­ly v od­ůvodnění me­ri­tor­ní­ho roz­hod­nu­tí, ať již ne­ga­tivně či po­zi­tivně, zoh­ledně­ny při us­tá­le­ní je­jí­ho skut­ko­vé­ho zá­kla­du, tj., soud je neu­či­nil předmětem svých úvah a hod­no­ce­ní, ač­ko­liv by­ly řádně pro­ve­de­ny.“ Jak však Nej­vyš­ší soud zjis­til z od­ůvodnění sou­du pr­vní­ho stupně (viz bod 42. je­ho roz­sud­ku), ani o je­den z těchto případů v da­né tres­tní věci nej­de. Právě nao­pak, soud pr­vní­ho stupně v ozna­če­né čás­ti své­ho roz­sud­ku ve­li­ce pod­robně vy­světlil, proč ne­po­va­žo­val vý­slech těchto údaj­ných svědků, kteří se ani ne­na­chá­ze­li v da­ném ho­te­lo­vém po­ko­ji (k to­mu srov. bod 37. je­ho roz­sud­ku) za nut­ný pro ob­jasnění skut­ko­vé­ho sta­vu da­né tres­tní věci. Nad­to se soud pr­vní­ho stupně – pod­le Nej­vyš­ší­ho sou­du zce­la důvodně – po­zas­ta­vil nad tím, že ač­ko­liv da­né oso­by ne­by­ly přítom­ny da­né tres­tné čin­nos­ti a ne­by­ly v té­to tres­tní věci ani vy­slech­nu­ty v příp­rav­ném říze­ní, přes­to dis­po­no­va­ly in­for­ma­ce­mi o ce­lém přípa­du a ak­tivně se do­ža­do­va­li své­ho vý­sle­chu. Vzhle­dem k to­mu, že da­né oso­by evi­dentně zjevně ne­by­ly svědky předmětné tres­tné čin­nos­ti a nemě­ly by tak čím k je­jí­mu ob­jasnění přispět, ja­kož i při zoh­lednění sna­hy ob­viněné­ho V. ov­liv­ňo­vat dal­ší spolu­ob­viněné a svědky (ta­to by­la do­ku­men­to­vá­na prostřed­nic­tvím poříze­né­ho od­pos­le­chu – k to­mu viz vý­še), má Nej­vyš­ší soud za to, že za­mít­nu­tí těchto důkaz­ních návrhů soud pr­vní­ho stupně přesvědčivě od­ůvod­nil.

48. Dal­ší část do­vo­la­cí ar­gu­men­ta­ce ob­viněné­ho V. směřuje již čistě do ob­las­ti hod­no­ce­ní důkazů pro­ve­de­né­ho sou­dy niž­ších stupňů. K té­to čás­ti do­vo­la­cích ná­mi­tek Nej­vyš­ší soud připo­mí­ná, že je op­rávněn do skut­ko­vých zjištění soudů niž­ších stupňů za­sáh­nout v rám­ci říze­ní o do­vo­lá­ní pou­ze teh­dy, uči­ní-li do­vo­la­tel předmětem své­ho do­vo­lá­ní tzv. extrém­ní ne­sou­lad práv­ní­ho po­sou­ze­ní skut­ku s učiněný­mi skut­ko­vý­mi zá­věry, popř. skut­ko­vých zá­věrů s pro­ve­de­ný­mi důka­zy. To však ob­vině­ný V. (ale ani ob­vině­ný M.) ne­či­ní, když neb­ro­jí pro­ti dí­lčím a in­di­vi­dua­li­zo­va­ným úva­hám soudů niž­ších stupňů stran hod­no­ce­ní jed­not­li­vých důkazů, ale nao­pak sná­ší to­li­ko obec­né vý­hra­dy pro­ti hod­no­ce­ní důkazů ja­ko cel­ku. Ta­ko­vým nek­va­li­fi­ko­va­ným způso­bem se však na­to­lik vý­ji­meč­né­ho pos­tu­pu, spo­čí­va­jí­cí­ho v přez­ku­mu skut­ko­vých zjištění Nej­vyš­ším sou­dem v rám­ci říze­ní o do­vo­lá­ní, do­mo­ci nel­ze. Nej­vyš­ší­mu sou­du nad­to nepřís­lu­ší nah­ra­zo­vat či do­mýš­let do­vo­la­cí ar­gu­men­ta­ci ob­viněné­ho (k to­mu srov. us­ne­se­ní Ústav­ní­ho sou­du ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 94/2013, či ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 901/2014). Uve­de­ný zá­věr je třeba vztáh­nout i k obec­né ná­mit­ce ob­viněné­ho stran ne­vy­pořádá­ní všech je­ho ná­mi­tek od­vo­la­cím sou­dem.

49. Pou­ze obi­ter di­ctum pro­to Nej­vyš­ší soud uvá­dí, že hod­no­ce­ní důkazů pro­ve­de­né sou­dy niž­ších stupňů a je­ho na­va­zu­jí­cí skut­ko­vá zjištění lze po­va­žo­vat za řád­né a od­po­ví­da­jí­cí po­ža­davkům § 2 od­st. 5 a 6 tr. řádu a sou­časně se ni­jak ne­vy­my­ka­jí­cí pos­tu­látům spra­ved­li­vé­ho pro­ce­su. Ob­viněné­mu V. nel­ze přisvědčit v tom oh­le­du, že by ke všem jed­not­li­vým skutkům před­lo­žil vlas­tní skut­ko­vou ver­zi, kte­rá ne­by­la přesvědčivě vy­vrá­ce­na.

50. Právě nao­pak, co se tý­če jed­ná­ní pod bo­dem 1., by­la je­ho ob­ha­jo­ba přesvědčivě vy­vrá­ce­na na zá­kladě veš­ke­rých sho­ra uve­de­ných důkazů (v tom­to směru Nej­vyš­ší soud od­ka­zu­je na bo­dy 39. až 43. roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně). Stran jed­ná­ní pod bo­dem 2. je pak ob­vině­ný V. usvědčo­ván jak vý­povědí ob­viněné­ho M., tak i svědka N. (a to i při ne­zoh­lednění poz­natků zís­ka­ných na zá­kladě za­jištěných důkazů v ho­te­lo­vém po­ko­ji – per­vi­ti­nu rozděle­né­ho po jed­not­li­vých dáv­kách). Na­mí­tá-li ob­vině­ný, že sou­dy niž­ších stupňů ne­zoh­led­ni­ly vý­pověď svědkyně B. ze dne 27. 3. 2018, pak je třeba říci, že pod­le vý­povědi da­né svědkyně měl spolu­ob­vině­ný M. údajně od­ejít z uby­tov­ny dne 16. 12. 2017 až v od­po­led­ních ho­di­nách (viz č. l. 221 ver­te), kdež­to sám spolu­ob­vině­ný M. v rám­ci va­zeb­ní­ho za­se­dá­ní dne 27. 3. 2018 pod­robně pop­sal, že ten sa­mý den, kdy doš­lo k jed­ná­ní pod bo­dem 1., si od spolu­ob­viněné­ho V. rá­no za­kou­pil per­vi­tin za čás­tku 150 až 200 Kč, což opa­ko­vaně potvr­dil jak v rám­ci va­zeb­ní­ho za­se­dá­ní (viz č. l. 219 ver­te a 220), tak i při hlav­ním lí­če­ní dne 17. 10. 2018 (viz č. l. 814). Nej­vyš­ší soud pro­to zá­věr sou­du pr­vní­ho stupně o prav­di­vos­ti té­to čás­ti je­ho vý­povědi nes­hle­dá­vá jak­ko­liv exce­siv­ním. Pou­ka­zu­je-li ob­vině­ný oh­ledně jed­ná­ní pod bo­dem 2. ve vzta­hu ke svědku N. na svo­ji ar­gu­men­ta­ci up­latněnou v od­vo­lá­ní, je třeba říci, že k té­to Nej­vyš­ší soud ne­mohl přih­lí­žet (srov. us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, uveřejněné pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr.). Ko­nečně co se tý­če jed­ná­ní pod bo­dem 3., je třeba říci, že ob­vině­ný je v té­to čás­ti usvědčo­ván více­ro důka­zy, na něž soud pr­vní­ho stupně pou­ká­zal v bo­du 47. své­ho roz­sud­ku, přičemž tvr­ze­ní ob­viněné­ho V., že ten­to kupř. čer­ve­ný fos­for, jenž pro­ka­za­telně za­kou­pil v pro­dejně ob­chod­ní spo­leč­nos­ti Ver­kon, s. r. o. v množ­ství 1 250 gramů, chtěl pou­žít k vý­zku­mu tý­ka­jí­cí­mu se cho­vu drůbe­že, lze ozna­čit za ry­ze úče­lo­vé. Pro­to­že ob­vině­ný v tom­to směru neu­vá­dí žá­dné kon­krétnější ná­mit­ky, od­ka­zu­je Nej­vyš­ší soud v tom­to oh­le­du na od­ůvodnění roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně (bo­dy 32. a 47.) a roz­sud­ku od­vo­la­cí­ho sou­du (bod 22.).

51. Nej­vyš­ší soud pro­to uza­ví­rá, že skut­ko­vé zá­věry soudů niž­ších stupňů se po­dá­va­jí z pro­ve­de­ných důkazů, kte­ré ty­to hod­no­ti­ly na zá­kladě své­ho vnitřní­ho přesvědče­ní, za­lo­že­né­ho na peč­li­vém uvá­že­ní všech ve věci učiněných důkazů, a to jed­not­livě i v je­jich souhr­nu. Pro­ve­de­né­mu hod­no­ce­ní důkazů pro­to ne­má – z poh­le­du za­cho­vá­ní prá­va ob­viněných na spra­ved­li­vý pro­ces – co vy­tknout.

52. Co se tý­če pos­led­ní do­vo­la­cí ná­mit­ky ob­viněné­ho V., pod­le níž měl soud pr­vní­ho stupně při svých úva­hách o vině vy­chá­zet i z je­ho kri­mi­nál­ní a dro­go­vé mi­nu­los­ti, Nej­vyš­ší soud kon­sta­tu­je, že s tou­to se ve­li­ce pod­robně a přesvědčivě vy­pořádal od­vo­la­cí soud v bo­dech 13. až 15. své­ho roz­sud­ku. Od­vo­la­cí soud předně připo­me­nul, v čem spo­čí­va­la pod­sta­ta ar­gu­men­ta­ce Ústav­ní­ho sou­du up­latněná v je­ho ná­le­zu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, pod bo­dy 56. až 59., kdy Ústav­ní soud (stručně řeče­no) vy­tknul od­vo­la­cí­mu sou­du, že ten­to svůj zá­věr o vině ob­viněné­ho uzavřel pou­ka­zem na je­ho tres­tní mi­nu­lost vy­ka­zu­jí­cí „sklon k ná­sil­né tres­tné čin­nos­ti“, kdy na­víc vy­šel z již za­hla­ze­ných od­sou­ze­ní da­né oso­by. Nao­pak v poměrech pro­jed­ná­va­né věci soud pr­vní­ho stupně v bo­du 41. své­ho roz­sud­ku pou­ka­zu­je na dro­go­vou mi­nu­lost ob­viněné­ho a je­ho klad­ný vztah k omam­ným a psy­chot­rop­ním lát­kám ve vazbě na je­ho vlas­tní ob­ha­jo­bu (a ni­ko­liv na zá­kladě in­for­ma­cí zjištěných z evi­den­ce Rejstříku trestů fy­zic­kých osob), s níž se nás­ledně ta­ké vy­pořádal. Slu­ší se do­dat, jak správně po­dot­knul od­vo­la­cí soud v bo­du 15. své­ho roz­sud­ku, že z da­né­ho ná­le­zu na­víc nep­ly­ne ne­mož­nost pou­ká­zat na tres­tní mi­nu­lost ob­viněné­ho při úva­ze o sta­no­ve­ní dru­hu a vý­měry přiměřené­ho tres­tu, a to včetně „ra­zantnější di­kce při hod­no­ce­ní oso­by ob­viněné­ho, zej­mé­na po­kud při pá­chá­ní zá­važ­né tres­tné čin­nos­ti pro­je­vil mi­mořád­né opovr­že­ní, bez­oh­led­nost a neúc­tu k nejdůle­žitějším hod­no­tám sdí­le­ným na­ší spo­leč­nos­tí, a to zvláště když jde o ob­viněné­ho, kte­rý byl již v mi­nu­los­ti pra­vo­mocně od­sou­zen.“ (viz ná­lez Ústav­ní­ho sou­du ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, bo­dy 64. a 65.). Ani tu­to ná­mit­ku ob­viněné­ho V. pro­to Nej­vyš­ší soud nes­hle­dal důvod­nou.

V.
Zá­věreč­né zhod­no­ce­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du


53. Nej­vyš­ší soud uza­ví­rá, že do­vo­la­cí ná­mit­ky ob­viněných Š. M. ani V. V. neod­po­ví­da­jí ani ji­mi dek­la­ro­va­né­mu, ale ani žá­dné­mu ji­né­mu zá­kon­né­mu do­vo­la­cí­mu důvo­du. Pro­to­že sou­časně na pod­kladě do­vo­la­cí ar­gu­men­ta­ce ob­viněných nez­jis­til (s vý­jim­kou nepřípus­tnos­ti čás­ti důkazů zís­ka­ných po­li­cej­ním or­gá­nem při oh­le­dá­ní místa či­nu, kte­ré dí­lem vy­ka­zo­va­lo zna­ky do­mov­ní proh­líd­ky, pro je­jíž pro­ve­de­ní však ne­by­ly splně­ny zá­kon­né pod­mín­ky) žá­dné po­chy­be­ní, kte­ré by mělo za nás­le­dek ta­ko­vý zá­sah do ús­tavně ga­ran­to­va­né­ho prá­va ob­viněných na spra­ved­li­vý pro­ces, jenž byl od­ůvod­nil je­ho případ­ný ka­sač­ní zá­sah, byl nu­cen do­vo­lá­ní ob­viněných pod­le § 265i od­st. 1 písm. b) tr. řádu od­mít­nout, přičemž tak roz­hodl v sou­la­du s § 265r od­st. 1 písm. a) tr. řádu v ne­veřej­ném za­se­dá­ní.

Pou­če­ní: Pro­ti roz­hod­nu­tí o do­vo­lá­ní ne­ní s vý­jim­kou ob­no­vy říze­ní op­rav­ný prostředek přípust­ný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 15. 4. 2020


JUDr. An­to­nín Draš­tík
před­se­da se­ná­tu

Vy­pra­co­val:
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.







 

Diskusia

 

Najčítanejšie články

Zákonnosť dôkazov a procesu dokazovania trestných činov s drogovým prvkom (z pohľadu obhajoby)

 cie­ľom člán­ku bo­lo pou­ká­zať na ma­név­ro­va­cí pries­tor ob­ha­jo­by pri vý­ko­ne ob­ha­jo­by osôb ob­vi­ne­ných z tres­tných či­nov naj­mä s dro­go­vým pr­vkom.

 
Daňové trestné činy - niektoré aplikačné problémy

 vý­ťah z pred­náš­ky us­ku­toč­ne­nej dňa 09.05.2013 v Om­še­ní

 
Trestný čin ohovárania vs. prípustná (dovolená) kritika

 člá­nok pri­ná­ša ana­lý­zu zna­kov pre­či­nu oho­vá­ra­nia pod­ľa § 373 ods. 1 Tr. zák. a ve­nu­je po­zor­nosť aj prob­le­ma­ti­ke, do akej mie­ry je prí­pus­tná kri­ti­ka naj­mä ve­rej­ne čin­ných osôb.

 
   
 
Mapa stránky   |   O nás   |   Kontakt Powered by Cyclone3 XUL CMS of Comsultia