K neoprávneným zásahom zamestnancov bezpečnostnej služby pri obmedzovaní osobnej slobody na žiadosť polície

             Práv­ní vě­ta:

Za­městna­nec bez­peč­nos­tní služ­by může ome­zit osob­ní svo­bo­du ji­né­ho při splnění pod­mí­nek § 76 od­st. 2 tr. ř., tj. jde-li o oso­bu, kte­rá by­la přis­ti­že­na při tres­tném či­nu ne­bo bez­prostředně po­té. Zá­krok za­městnan­ce bez­peč­nos­tní služ­by vůči osobě, kte­rá ne­ní po­dezře­lá ze spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu, spo­čí­va­jí­cí v ome­ze­ní je­jí osob­ní svo­bo­dy, nel­ze pok­lá­dat za op­rávně­ný ani když jej pro­ve­de na žá­dost or­gánů Po­li­cie Čes­ké re­pub­li­ky o za­dr­že­ní té­to oso­by pro úče­ly plnění je­jich ji­ných úkolů. Okol­nost, že za­městna­nec bez­peč­nos­tní služ­by tak­to jed­nal na žá­dost Po­li­cie Čes­ké re­pub­li­ky, ne­má vý­znam pro po­sou­ze­ní op­rávněnos­ti je­ho zá­kro­ku, a pro­to mo­hou být splně­ny pod­mín­ky nut­né ob­ra­ny ve smys­lu § 13 tr. zák., po­kud oso­ba, jíž ten­to za­městna­nec neop­rávněně brá­ní v uží­vá­ní osob­ní svo­bo­dy, uži­je ná­si­lí k překo­ná­ní od­po­ru to­ho, kdo ome­zu­je je­jí osob­ní svo­bo­du. Op­rávněnost nut­né ob­ra­ny je v ta­ko­vém případě za­lo­že­na na tom, že uve­de­ná oso­ba od­vra­cí útok na zá­jem chráně­ný tres­tním zá­ko­nem, kon­krétně na zá­jem spo­leč­nos­ti na ochraně osob­ní svo­bo­dy.

    Soud:

Nej­vyš­ší soud

   Důvod do­vo­lá­ní:

265b/1g

    Da­tum roz­hod­nu­tí:

07/21/2006

    Spi­so­vá znač­ka:

8 Tdo 838/2006

   Typ roz­hod­nu­tí:

Us­ne­se­ní

   Hes­lo:

Nut­ná ob­ra­na
Za­dr­že­ní oso­by

     Dot­če­né před­pi­sy:

    Ka­te­go­rie roz­hod­nu­tí:

A

     Pub­li­ko­vá­no ve        sbír­ce     pod čís­lem:

25 / 2007

8 Tdo 838/2006

U S N E S E N Í

Nej­vyš­ší soud pro­jed­nal v ne­veřej­ném za­se­dá­ní ko­na­ném dne 21. čer­ven­ce 2006 do­vo­lá­ní ob­viněné­ho Mgr. J. K., pro­ti roz­sud­ku Městské­ho sou­du v Pra­ze ze dne 10. 1. 2006, sp. zn. 9 To 512/2005, kte­rý roz­hodl ja­ko od­vo­la­cí soud v tres­tní věci ve­de­né u Ob­vod­ní­ho sou­du pro Pra­hu 3 pod sp. zn. 2 T 1/2005, a roz­hodl t a k t o :

Pod­le § 265k od­st. 1 tr. ř. se roz­su­dek Městské­ho sou­du v Pra­ze ze dne 10. 1. 2006, sp. zn. 9 To 512/2005, a roz­su­dek Ob­vod­ní­ho sou­du pro Pra­hu 3 ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. 2 T 1/2005, z r u š u j í .

Pod­le § 265k od­st. 2 tr. ř. se z r u š u j í ta­ké dal­ší roz­hod­nu­tí na zru­še­ná roz­hod­nu­tí ob­sa­hově na­va­zu­jí­cí, po­kud vzhle­dem ke změně, k níž doš­lo zru­še­ním, poz­by­la pod­kla­du.

Pod­le § 265l od­st. 1 tr. ř. se Ob­vod­ní­mu sou­du pro Pra­hu 3 p ř i k a z u j e , aby věc v potřeb­ném roz­sa­hu zno­vu pro­jed­nal a roz­hodl.

O d ů v o d n ě n í :

Roz­sud­kem Ob­vod­ní­ho sou­du pro Pra­hu 3 ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. 2 T 1/2005, byl ob­vině­ný Mgr. J. K. uz­nán vin­ným tres­tný­mi či­ny vý­tr­žnic­tví pod­le § 202 od­st. 1 tr. zák., ub­lí­že­ní na zdra­ví pod­le § 221 od­st. 1 tr. zák. a od­sou­zen pod­le 221 od­st. 1, § 35 od­st. 1 tr. zák. k úhr­nné­mu tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy na osm měsíců, je­hož vý­kon byl pod­le § 58 od­st. 1, § 60a od­st. 1, 2 tr. zák. pod­míněně od­lo­žen na zku­šeb­ní do­bu dvou let a zá­ro­veň byl nad ob­viněným vy­slo­ven doh­led. Pod­le § 60a od­st. 3 tr. zák. mu by­la ulo­že­na jed­nak po­vin­nost během zku­šeb­ní do­by pod­le svých sil uh­ra­dit ško­du, kte­rou tres­tným či­nem způso­bil, dá­le po­vin­nost pod­ro­bit se během zku­šeb­ní do­by vhod­né­mu prog­ra­mu psy­cho­lo­gic­ké­ho po­ra­den­ství a jed­nak ome­ze­ní během zku­šeb­ní do­by se zdr­žet ja­ké­ho­ko­liv sty­ku s M. B., a to osob­ní­ho, pí­sem­né­ho, te­le­fo­nic­ké­ho, včetně zpráv SMS.

Roz­su­dek sou­du pr­vní­ho stupně na­padl ob­vině­ný Mgr. J. K. od­vo­lá­ním směřují­cím pro­ti všem je­ho vý­rokům. Roz­sud­kem Městské­ho sou­du v Pra­ze ze dne 10. 1. 2006, sp. zn. 9 To 512/2005, byl roz­su­dek sou­du pr­vní­ho stupně pod­le § 258 od­st. 1 písm. d) tr. ř. v ce­lém roz­sa­hu zru­šen. Pod­le § 259 od­st. 3 tr. ř. by­lo zno­vu roz­hod­nu­to tak, že ob­vině­ný Mgr. J. K. byl uz­nán vin­ným tres­tným či­nem ub­lí­že­ní na zdra­ví pod­le § 221 od­st. 1 tr. zák. a od­sou­zen pod­le § 221 od­st. 1 tr. zák. k tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy na pět měsíců, je­hož vý­kon byl pod­le § 58 od­st. 1 tr. zák. pod­míněně od­lo­žen na zku­šeb­ní do­bu sta­no­ve­nou pod­le § 59 od­st. 1 tr. zák. na je­den rok.

Pod­le skut­ko­vých zjištění od­vo­la­cí­ho sou­du se ob­vině­ný tres­tné­ho či­nu ub­lí­že­ní na zdra­ví do­pus­til tím, že dne 24. 1. 2004 ko­lem 17.50 ho­din v P., po­té, co opa­ko­vaně obtěžo­val pro­da­vač­ku kle­not­nic­tví, kte­rá na něho za­vo­la­la pra­cov­ní­ky bez­peč­nos­tní služ­by ob­jek­tu, a po­té, co byl čle­ny té­to služ­by upo­zorněn na okol­nost, že by­la přivo­lá­na Po­li­cie ČR, po­ku­sil se z ob­jek­tu uté­ci, v čemž se mu sna­žil pra­cov­ník bez­peč­nos­tní služ­by poš­ko­ze­ný P. G. za­brá­nit tím, že mu za­stou­pil ces­tu, ob­vině­ný do něho vra­zil a za­ča­li se spo­lu přeta­ho­vat a když by­li do se­be za­klíněni, sna­žil se vy­pros­tit tím způso­bem, že chy­til poš­ko­ze­né­ho za ru­ku a zkrou­til mu ma­lí­ček, čímž mu způso­bil vy­klou­be­ní střed­ní­ho člán­ku pá­té­ho pr­stu le­vé ru­ky, vy­lé­če­ní to­ho­to zranění si vy­žá­da­lo ome­ze­ní poš­ko­ze­né­ho v ob­vyk­lém způso­bu ži­vo­ta po do­bu nej­méně tří týdnů a by­lo spo­je­né s pra­cov­ní nes­chop­nos­tí do 27. 2. 2004.

Pro­ti roz­sud­ku od­vo­la­cí­ho sou­du po­dal ob­vině­ný prostřed­nic­tvím své­ho ob­háj­ce v zá­kon­né lhůtě do­vo­lá­ní. Od­ká­zal v něm na do­vo­la­cí důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř. a na­mítl, že roz­hod­nu­tí spo­čí­vá na nes­práv­ném práv­ním po­sou­ze­ní skut­ku. Ne­souh­la­sil se způso­bem, ja­kým by­la hod­no­ce­na vý­pověď poš­ko­ze­né­ho P. G. ve vzta­hu k me­cha­nis­mu vzni­ku je­ho zranění. Upo­zor­nil, že je­ho vý­pověď nik­do ze svědků ne­potvr­dil, jed­ná se pro­to o tvr­ze­ní pro­ti tvr­ze­ní a poš­ko­ze­né­ho nel­ze bez dal­ší­ho po­va­žo­vat za oso­bu věro­hodnější než je on, a poz­na­me­nal, že poš­ko­ze­ný při hlav­ním lí­če­ní dos­lo­va uvedl, že si ne­pa­ma­tu­je, jak k je­ho zranění doš­lo. Zpo­chyb­nil, že by poš­ko­ze­né­mu způso­bil ja­ké­ko­liv zranění, a nao­pak pou­ka­zo­val na zranění, kte­ré mu při in­ci­den­tu způso­bil P. G. Po­chy­be­ní shle­dá­val i v pos­tu­pu sou­du pr­vní­ho stupně, kte­rý nez­jiš­ťo­val, zda zranění, kte­ré poš­ko­ze­ný utrpěl, moh­lo vznik­nout ji­ným způso­bem než tak, jak jej pop­sal poš­ko­ze­ný. Up­lat­nil vý­hra­dy pro­ti způso­bu pro­to­ko­la­ce, ne­boť pro­to­kol o hlav­ním lí­če­ní pod­le něj neod­po­ví­dá zvu­ko­vé­mu zá­zna­mu, kte­rý byl o něm pořizo­ván. Vy­tkl, že ne­by­la zkou­má­na op­rávněnost zá­sa­hu přís­luš­níků ochran­ky ob­jek­tu ani přiměřenost pou­ži­tých prostředků, a pou­ká­zal na roz­por­nost vý­povědí svědků A. S. a M. H., přís­luš­ní­ku ochran­ky, ve vzta­hu k důvodům je­ho za­dr­že­ní. Uvedl, že z je­ho vý­povědi ja­kož i vý­povědí svědků vy­plý­vá, že mohl mít z cho­vá­ní A. S. důvod­nou oba­vu z úto­ku pro­ti je­ho osobě, před nímž se to­li­ko brá­nil.

Ob­vině­ný navrhl, aby Nej­vyš­ší soud na­pa­de­ný roz­su­dek Městské­ho sou­du v Pra­ze zru­šil a aby to­mu­to sou­du přiká­zal věc v potřeb­ném roz­sa­hu zno­vu pro­jed­nat a roz­hod­nout.

Stát­ní zá­stup­kyně Nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství ve vy­jádření k do­vo­lá­ní ob­viněné­ho ve vzta­hu k me­cha­nis­mu vzni­ku po­ranění poš­ko­ze­né­ho a je­ho po­va­ze od­ká­za­la na zá­věry zna­lec­ké­ho po­sud­ku z od­větví soud­ní­ho lé­kařství a vý­slech znal­ce, jež zre­ka­pi­tu­lo­va­la a uzavře­la, že po­pis zranění udá­va­ný poš­ko­ze­ným zce­la ko­res­pon­do­val s me­cha­nis­mem vzni­ku zranění, jak ho uvedl zna­lec (ob­vině­ný chy­til prst poš­ko­ze­né­ho a tla­čil mu ho k hřbe­tu ru­ky), nao­pak me­cha­nis­mem přeta­ho­vá­ní, jak ho udá­val ob­vině­ný, to­to zranění vznik­nout ne­moh­lo. Uzavře­la, že nes­hle­da­la učiněná skut­ko­vá zjištění v extrém­ním ne­sou­la­du s práv­ním po­sou­ze­ním jed­ná­ní ob­viněné­ho. Navrh­la, aby Nej­vyš­ší soud zjevně neo­pod­statněné do­vo­lá­ní ob­viněné­ho pod­le § 265i od­st. 1 písm. e) tr. ř. od­mítl.

Nej­vyš­ší soud ja­ko soud do­vo­la­cí zjis­til, že do­vo­lá­ní je pod­le § 265a tr. ř. přípus­tné, že je po­da­la včas op­rávněná oso­ba a že spl­ňu­je ná­le­ži­tos­ti ob­sa­hu do­vo­lá­ní ve smys­lu § 265f od­st. 1 tr. ř. Pro­to­že ne­by­lo mož­né do­vo­lá­ní od­mít­nout pod­le § 265i od­st. 1 tr. ř., Nej­vyš­ší soud pod­le § 265i od­st. 3 tr. ř. přez­kou­mal zá­kon­nost a od­ůvodněnost těch vý­roků roz­hod­nu­tí, pro­ti nimž by­lo do­vo­lá­ní po­dá­no, v roz­sa­hu a z důvodů uve­de­ných v do­vo­lá­ní, ja­kož i říze­ní na­pa­de­né­mu roz­hod­nu­tí před­chá­ze­jí­cí, a shle­dal, že do­vo­lá­ní je zčás­ti důvod­né.

Pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř. lze do­vo­lá­ní po­dat, jes­tli­že roz­hod­nu­tí spo­čí­vá na nes­práv­ném práv­ním po­sou­ze­ní skut­ku ne­bo ji­ném nes­práv­ném hmotně práv­ním po­sou­ze­ní.

Z di­kce ci­to­va­né­ho us­ta­no­ve­ní te­dy ply­ne, že ve vzta­hu ke zjištěné­mu skut­ku je mož­né do­vo­lá­ním vy­tý­kat vý­lučně va­dy práv­ní. Zpo­chybnění správ­nos­ti skut­ko­vých zjištění nel­ze za­hr­nout do zá­ko­nem vy­me­ze­né­ho ok­ru­hu do­vo­la­cích důvodů pod­le § 265b tr. ř., pro­to je též do­vo­la­cí soud vá­zán skut­ko­vý­mi zjištění­mi sou­du pr­vní­ho stupně, event. sou­du od­vo­la­cí­ho, a těmi­to sou­dy zjiště­ný skut­ko­vý stav je pro něj vý­cho­dis­kem pro po­sou­ze­ní skut­ku z hle­dis­ka hmot­né­ho prá­va.

V me­zích up­latněné­ho do­vo­la­cí­ho důvo­du lze na­mí­tat, že sku­tek, jak byl sou­dem zjištěn, byl nes­právně právně kva­li­fi­ko­ván ja­ko trest­ný čin, ač­ko­liv o trest­ný čin nej­de ne­bo jde o ji­ný trest­ný čin, než kte­rým byl ob­vině­ný uz­nán vin­ným. Na pod­kladě to­ho­to do­vo­la­cí­ho důvo­du nel­ze pro­to přez­kou­má­vat a hod­no­tit správ­nost a úpl­nost skut­ko­vých zjištění, na nichž je na­pa­de­né roz­hod­nu­tí za­lo­že­no, ani prověřovat úpl­nost pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní a správ­nost hod­no­ce­ní důkazů ve smys­lu us­ta­no­ve­ní § 2 od­st. 5, 6 tr. ř., poněvadž ta­to čin­nost sou­du spo­čí­vá v ap­li­ka­ci us­ta­no­ve­ní pro­ces­ních, ni­ko­liv hmotně práv­ních. Ved­le vad, kte­ré se tý­ka­jí práv­ní­ho po­sou­ze­ní skut­ku, lze vy­tý­kat též „ji­né nes­práv­né hmotně práv­ní po­sou­ze­ní“. Ro­zu­mí se jím zhod­no­ce­ní otáz­ky, kte­rá nes­po­čí­vá přímo v práv­ní kva­li­fi­ka­ci skut­ku, ale v práv­ním po­sou­ze­ní ji­né skut­ko­vé okol­nos­ti ma­jí­cí vý­znam z hle­dis­ka hmot­né­ho prá­va. Sou­časně pla­tí, že ob­sah kon­krétně up­latněných ná­mi­tek, o něž se opí­rá exis­ten­ce ur­či­té­ho do­vo­la­cí­ho důvo­du, mu­sí věcně od­po­ví­dat zá­kon­né­mu vy­me­ze­ní ta­ko­vé­ho do­vo­la­cí­ho důvo­du pod­le § 265b tr. ř., přičemž nes­ta­čí jen for­mál­ní od­kaz na přís­luš­né us­ta­no­ve­ní ob­sa­hu­jí­cí někte­rý z do­vo­la­cích důvodů.

Z ob­sa­hu po­da­né­ho do­vo­lá­ní vy­plý­vá, že ob­vině­ný up­lat­nil též ná­mit­ky, kte­ré směřova­ly pro­ti způso­bu, ja­kým by­ly hod­no­ce­ny pro­ve­de­né důka­zy, a pro­ti správ­nos­ti skut­ko­vých zjištění, kte­rá uči­nil Ob­vod­ní soud pro Pra­hu 3 a z nichž vy­chá­zel v na­pa­de­ném roz­sud­ku i Městský soud v Pra­ze. Právě ta­ko­vou po­va­hu ma­jí je­ho vý­hra­dy, jes­tli­že vy­tkl, že sou­dy nes­právně vy­chá­ze­ly ze zna­lec­ké­ho po­sud­ku z obo­ru zdra­vot­nic­tví, od­větví soud­ní­ho lé­kařství a opře­ly své roz­hod­nu­tí o je­ho vině o vý­pověď poš­ko­ze­né­ho P. G., nez­kou­ma­ly, zda zranění poš­ko­ze­né­ho ne­by­lo způso­be­no ji­nak, než jak uvá­dí poš­ko­ze­ný. Do stej­né ka­te­go­rie nut­no za­řadit i je­ho vý­tky vůči způso­bu, ja­kým byl pro­váděn zvu­ko­vý zá­znam hlav­ní­ho lí­če­ní a je­ho nás­led­ný přepis, a pro­ti ne­dos­ta­teč­né­mu přez­kou­má­ní je­ho vý­hrad, kte­ré v tom­to směru up­lat­nil. K těmto ná­mit­kám ne­by­lo přih­lí­že­no, poněvadž jde o ná­mit­ky skut­ko­vé, kte­ré ne­zak­lá­da­jí žá­dný z důvodů do­vo­lá­ní pod­le § 265b tr. ř.

Do­vo­la­cí důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř. byl re­le­vantně up­latněn v té čás­ti do­vo­lá­ní, v níž ob­vině­ný zpo­chyb­nil správ­nost práv­ní­ho po­sou­ze­ní skut­ku. Z hle­dis­ka na­pa­de­né­ho roz­sud­ku a ob­sa­hu do­vo­lá­ní jsou vý­znam­né otáz­ky, zda byl zá­sah poš­ko­ze­né­ho čle­na ochran­ky op­rávně­ný a zda neb­yl dán důvod vy­lu­ču­jí­cí proti­práv­nost či­nu (pod­le § 13 tr. zák. o nut­né ob­raně).

Z tzv. práv­ní vě­ty vý­ro­ku o vině v na­pa­de­ném roz­sud­ku vy­plý­vá, že soud po­va­žo­val za naplněné zá­kon­né zna­ky tres­tné­ho či­nu ub­lí­že­ní na zdra­ví pod­le § 221 od­st. 1 tr. zák., je­hož se do­pus­tí, kdo ji­né­mu úmyslně ub­lí­ží na zdra­ví.

Skut­ko­vá část vý­ro­ku o vině roz­sudků soudů obou stupňů ve spo­je­ní s od­po­ví­da­jí­cí čás­tí je­jich od­ůvodnění však kon­krét­ní skut­ko­vá zjištění, kte­rá vy­jadřují zá­kon­né zna­ky právě to­ho­to tres­tné­ho či­nu, přesvědčivě neob­sa­hu­je. Vý­rok o vině ob­viněné­ho tres­tným či­nem ub­lí­že­ní na zdra­ví pod­le § 221 od­st. 1 tr. zák. nemůže ob­stát předev­ším pro­to, že přes veš­ke­rou po­zor­nost, kte­rou ob­jasnění věci sou­dy věno­va­ly, ne­by­ly ná­le­žitě vy­světle­ny okol­nos­ti vzá­jem­né­ho kon­flik­tu ob­viněné­ho a poš­ko­ze­né­ho P. G., čle­na bez­peč­nos­tní služ­by, v důsled­ku če­hož sou­dy neu­či­ni­ly jasně ta­ko­vá skut­ko­vá zjištění, na zá­kladě nichž by by­lo mož­no spo­leh­livě roz­hod­nout o op­rávněnos­ti zá­kro­ku čle­na ochran­ky a vy­lou­čit nut­nou ob­ra­nu, jak do­vo­la­tel nepřímo vy­tkl.

Pod­sta­ta jed­ná­ní ob­viněné­ho spo­čí­va­la v tom, že v době, kdy se po­ku­sil utéct z ob­jek­tu po­té, co jej pra­cov­ní­ci bez­peč­nos­tní služ­by upo­zor­ni­li na okol­nost, že by­la za­vo­lá­na Po­li­cie ČR, přičemž v útěku mu chtěl za­brá­nit pra­cov­ník bez­peč­nos­tní služ­by poš­ko­ze­ný P. G. tím, že mu za­stou­pil ces­tu, ob­vině­ný do něj vra­zil a za­ča­li se spo­lu přeta­ho­vat a když by­li do se­be za­klíněni, sna­žil se vy­pros­tit tím způso­bem, že chy­til poš­ko­ze­né­ho za ru­ku a zkrou­til mu ma­lí­ček, čímž mu způso­bil zranění, jež by­lo spo­je­no s ome­ze­ním poš­ko­ze­né­ho v ob­vyk­lém způso­bu ži­vo­ta po do­bu nej­méně tří týdnů a je­hož vy­lé­če­ní vy­ža­do­va­lo pra­cov­ní nes­chop­nost do 27. 2. 2004.

Poš­ko­ze­ný P. G., jak již by­lo uve­de­no, byl v roz­hod­né době pra­cov­ní­kem bez­peč­nos­tní služ­by, je­jíž náplň je též sou­čás­tí spi­su (č. l. 28 – 32). Pra­cov­ník bez­peč­nos­tní služ­by ne­ní veřej­ným či­ni­te­lem (§ 89 od­st. 9 tr. zák.), ne­má žá­dné zvláš­tní pos­ta­ve­ní a na je­ho cho­vá­ní nut­no poh­lí­žet ja­ko na cho­vá­ní kaž­dé­ho ji­né­ho ob­ča­na. Zna­me­ná to, že osob­ní svo­bo­du ji­né­ho smí ome­zit jen za pod­mí­nek § 76 od­st. 2 tr. ř. Pod­le to­ho­to us­ta­no­ve­ní osob­ní svo­bo­du oso­by, kte­rá by­la přis­ti­že­na při tres­tném či­nu ne­bo bez­prostředně po­té, smí ome­zit kdo­ko­li, po­kud je to nut­né ke zjištění je­jí to­tož­nos­ti, k za­me­ze­ní útěku ne­bo k za­jištění důkazů. Je však po­vi­nen tu­to oso­bu předat ih­ned po­li­cej­ní­mu or­gá­nu; nel­ze-li ta­ko­vou oso­bu ih­ned předat, je třeba po­li­cej­ní­mu or­gá­nu ome­ze­ní osob­ní svo­bo­dy bez od­kla­du ozná­mit.

Soud pr­vní­ho stupně se otáz­kou op­rávněnos­ti zá­kro­ku poš­ko­ze­né­ho vůči ob­viněné­mu ne­za­bý­val vůbec. V od­ůvodnění své­ho roz­sud­ku však mi­mo ji­né cha­rak­te­ri­zo­val jed­ná­ní ob­viněné­ho též ja­ko jed­ná­ní, kte­ré spo­čí­va­lo v “úmysl­ném na­ra­že­ní do poš­ko­ze­né­ho P. G., kte­rý ve sna­ze vy­hovět po­li­cii o za­dr­že­ní ob­viněné­ho, se pos­ta­vil do vý­cho­du, aby tak ob­viněné­mu za­brá­nil v útěku před po­li­cií ...“ (stra­na 8). Od­vo­la­cí soud k to­mu uvedl, že ob­vině­ný byl zpo­čát­ku pra­cov­ní­ky bez­peč­nos­tní služ­by vy­zý­ván k od­cho­du z pro­dej­ny, av­šak ve chví­li, kdy by­la vo­lá­na Po­li­cie ČR, nas­tou­pi­lo úsi­lí ob­viněné­mu v od­cho­du za­brá­nit. Sly­še­ní svědci včetně svědkyně M. B. pod­le něj potvr­di­li, že slov­ní obtěžo­vá­ní svědkyně tr­va­lo del­ší do­bu a v té­to sou­vis­los­ti by­lo již na Po­li­cii ČR po­dá­no tres­tní ozná­me­ní. Za to­ho­to sta­vu by­lo pod­le něj za­dr­že­ní ob­viněné­ho na místě do příjez­du Po­li­cie ČR od­ůvodněné a po­kud měl ob­vině­ný po­cit, že je­ho jed­ná­ní vůči svědky­ni M. B. i v sa­mot­ném ob­chodě zá­vad­né ne­by­lo, by­lo i v je­ho zá­jmu, aby setr­val na místě a po­li­cistům případně v té­to sou­vis­los­ti před­lo­žil svo­ji ver­zi (stra­na 4 roz­sud­ku).

Inter­pre­ta­ce vý­povědí svědků, zvláště pak svědka P. G., jak ji uči­nil od­vo­la­cí soud, ne­ní přilé­ha­vá a zjištění od­vo­la­cí­ho sou­du jsou ve zjev­ném roz­po­ru s pro­ve­de­ný­mi důka­zy.

Slov­ní obtěžo­vá­ní ne­by­lo důvo­dem zá­kro­ku, o čemž svědčí i to, že jej na po­čát­ku kon­flik­tu čle­no­vé bez­peč­nos­tní služ­by, rea­gu­jí­ce na nev­hod­né cho­vá­ní ob­viněné­ho vůči M. B., na­bá­da­li k od­cho­du. Ani je­den ze svědků ne­naz­na­čil, že by se pod­le je­jich přesvědče­ní ob­vině­ný vůči té­to svědky­ni do­pus­til tres­tné­ho či­nu. Důvo­dem zá­kro­ku vůči ob­viněné­mu při vý­cho­du z bu­do­vy ne­by­lo (a ani ne­moh­lo být) je­jich přesvědče­ní o spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu a za­dr­že­ní je­ho pa­cha­te­le. V té­to sou­vis­los­ti nel­ze přih­lí­žet k dal­ší­mu cho­vá­ní ob­viněné­ho vůči M. B., kte­ré ča­sem na­bý­va­lo na in­ten­zitě. Nad rá­mec řeče­né­ho a jen pro úpl­nost Nej­vyš­ší soud poz­na­me­ná­vá, že ve vzta­hu k jed­ná­ní poš­ko­ze­né­ho ne­by­ly splně­ny pod­mín­ky své­po­mo­ci pod­le § 6 obč. zák. a oso­bu, kte­rá by­la přis­ti­že­na při či­nu, kte­ré má zna­ky přes­tup­ku, je-li důvod­ná oba­va, že bu­de v proti­práv­ním jed­ná­ní pok­ra­čo­vat, ane­bo bu­de mařit řád­né ob­jasnění věci, je op­rávněn za­jis­tit jen po­lic­ista [§ 14 od­st. 1 písm. d) zá­ko­na č. 283/1991 Sb., o Po­li­cii Čes­ké re­pub­li­ky, ve znění pozdějších před­pisů].

Vý­povědi svědků P. G. a dal­ší­ho čle­na bez­peč­nos­tní služ­by M. H. se sho­du­jí v tom, že důvo­dem zá­sa­hu P. G. by­la sna­ha za­brá­nit ob­viněné­mu v od­cho­du z ob­jek­tu před příjez­dem hlíd­ky po­li­cie, kte­rá by­la na mís­to přivo­lá­na.

M. H., sly­šen ja­ko svědek, udá­val, že pro­ti ob­viněné­mu v sou­vis­los­ti s je­ho cho­vá­ní k M. B. ne­moh­li ni­jak za­sáh­nout a tepr­ve v jis­té fá­zi kon­flik­tu me­zi ob­viněným a svědkem A. S. ob­viněné­mu sdělil, aby vy­čkal do příjez­du po­li­cie, kte­rá je na cestě. Pak ob­viněné­mu nevěno­val po­zor­nost a naj­ed­nou us­ly­šel, že utí­ká a pe­re se s P. G., kte­rý šel k vý­cho­du, aby ob­viněné­mu za­brá­nil v případě útěku, aby si ho po­li­cie moh­la vy­slech­nout (č. l. 133). Svědek A. S., je­jich nadříze­ný, uvedl, že po­li­cie je žá­da­la, aby ob­viněné­ho za­dr­že­li, pro­to­že mu potřebo­va­li předat zá­sil­ku a i z to­ho důvo­du, že neus­tá­le cho­dil za M. B. a obtěžo­val ji. Pod­le je­ho vý­povědi však by­la po­li­cie přivo­lá­na až po údaj­ném na­pa­de­ní P. G. K důvodům zá­sa­hu P. G. a k me­cha­nis­mu vzni­ku je­ho zranění se ne­vy­jádřil (č. l. 133 p. v.).

Poš­ko­ze­ný P. G. vy­pověděl, že mě­li po­li­cii ozná­mit, až se v ob­jek­tu bu­de ob­vině­ný zdr­žo­vat, ale důvod nez­nal. Po sděle­ní, že by­la za­vo­lá­na hlíd­ka po­li­cie, se ob­vině­ný roz­hodl opus­tit bu­do­vu, v čemž mu chtěl za­brá­nit pro­to, že už by­la po­li­cie, kte­rá je po­žá­da­la o spolu­prá­ci, na cestě. Sou­časně do­dal, že za ob­viněným běžel též pro­to, že opa­ko­vaně obtěžo­val M. B. a před­pok­lá­dal, že po­li­cie s ním bu­de chtít ho­vořit i z těchto důvodů. Tu­to část je­ho vý­povědi však třeba hod­no­tit ve spo­je­ní s je­ho sděle­ním, že to­li­ko „obtěžo­vá­ní“ M. B. čle­ny bez­peč­nos­tní služ­by k přivo­lá­ní po­li­cie ne­ved­lo, nao­pak vý­slovně uvedl, že ob­viněné­ho na­bá­da­li, aby od­ešel (č. l. 17, 144, 144 p. v.). Z to­ho vy­plý­vá, že sku­teč­ným zá­měrem poš­ko­ze­né­ho by­lo za­brá­nit ob­viněné­mu v od­cho­du z ob­jek­tu před příjez­dem po­li­cie, kte­rá ho tu marně hle­da­la a po­žá­da­la je, aby ji in­for­mo­va­li, po­kud se tu bu­de ob­vině­ný, je­hož ne­moh­li za­stih­nout v místě byd­liště, na­chá­zet.

Ta­ko­vý zá­měr však ze zá­kro­ku poš­ko­ze­né­ho vůči ob­viněné­mu ne­či­ní zá­krok op­rávně­ný a stá­va­jí­cí zá­věry od­vo­la­cí­ho sou­du nel­ze bez dal­ší­ho ak­cep­to­vat; ani úsi­lí směřují­cí k za­jištění plnění úkolů Po­li­cie ČR nemůže os­pra­vedl­nit či­ny con­tra le­gem. I kdy­by je po­li­cis­té žá­da­li do­kon­ce o „za­dr­že­ní“ ob­viněné­ho v sou­vis­los­tech udá­va­ných svědky, neb­yl by pro­to žá­dný zá­kon­ný pod­klad. Ne­dos­tat­kem na­pa­de­né­ho roz­sud­ku je, že v důsled­ku tak­to nepřesvědčivě učiněné­ho zá­věru se od­vo­la­cí soud už ne­za­bý­val ani exis­ten­cí okol­nos­ti vy­lu­ču­jí­cí proti­práv­nost či­nu ob­viněné­ho ve smys­lu § 13 tr. zák.



Pod­le § 13 tr. zák. čin ji­nak trest­ný, kte­rým někdo od­vra­cí přímo hro­zí­cí ne­bo tr­va­jí­cí útok na zá­jem chráně­ný tres­tním zá­ko­nem, ne­ní tres­tným či­nem. Nej­de o nut­nou ob­ra­nu, by­la-li ob­ra­na zce­la zjevně nepřiměřená způso­bu úto­ku.

Pod­sta­tou nut­né ob­ra­ny je od­vrá­ce­ní ne­bez­pe­čí, kte­ré vzni­ká úto­kem směřují­cím pro­ti zá­jmu chráněné­mu tres­tním zá­ko­nem, jed­ná­ním, jež by ji­nak by­lo tres­tným či­nem. Pro­to­že ob­rán­ce od­vra­ce­jí­cí útok chrá­ní zá­jmy, kte­ré chrá­ní tres­tní zá­kon, ne­jed­ná pro­ti úče­lu to­ho­to zá­ko­na, ale ve shodě s ním. Stav nut­né ob­ra­ny je důvo­dem vy­lu­ču­jí­cím ne­bez­peč­nost či­nu pro spo­leč­nost i je­ho proti­práv­nost. Nut­ná ob­ra­na před­pok­lá­dá od­vra­ce­ní úto­ku přímo hro­zí­cí­ho ne­bo tr­va­jí­cí­ho na zá­jem chráně­ný tres­tním zá­ko­nem; ob­ra­na nes­mí být zce­la zjevně nepřiměřená způso­bu úto­ku.

Útok je jed­ná­ní (člověka), kte­ré je úmysl­né, proti­práv­ní (ne­do­vo­le­né) a ne­bez­peč­né ur­či­tou měrou pro spo­leč­nost (ni­ko­liv zce­la ne­patr­nou). Pro­to pod­mín­ky nut­né ob­ra­ny ve smys­lu § 13 tr. zák. mo­hou být splně­ny i v případě, kdy oso­ba, jíž je bráněno neop­rávněně v od­cho­du a te­dy v uží­vá­ní osob­ní svo­bo­dy, uži­je ná­si­lí k překo­ná­ní jí činěné­ho od­po­ru. Exis­ten­ce pod­mí­nek § 13 tr. zák. je v ta­ko­vém případě za­lo­že­na na tom, že od­vra­cí útok na zá­jem chráně­ný tres­tním zá­ko­nem, kon­krétně na zá­jem spo­leč­nos­ti na ochraně osob­ní svo­bo­dy ji­nak též ús­tavně za­ru­če­né. Otáz­kou pak je, zda způsob, kte­rý ob­vině­ný zvo­lil k ochraně své osob­ní svo­bo­dy, k za­me­ze­ní dal­ší­ho po­ru­šo­vá­ní je­ho práv chráněných mi­mo ji­né tres­tním zá­ko­nem, je adek­vát­ní. Ob­ra­na to­tiž nes­mí být zce­la zjevně nepřiměřená způso­bu úto­ku. Přiměřenost ob­ra­ny je třeba hod­no­tit předev­ším se zřete­lem k in­ten­zitě úto­ku a vlas­tní ob­ra­ny, přičemž je zjev­né, že ob­ra­na mu­sí být, má-li být způso­bi­lá k od­vrá­ce­ní úto­ku, silnější než útok. Nes­mí být však zce­la zjevně (mi­mořádně hrubě, nap­ros­to jed­noz­načně) přeh­na­ná. Přiměřenost nut­né ob­ra­ny je třeba hod­no­tit též se zřete­lem k sub­jek­tiv­ní­mu sta­vu oso­by, kte­rá od­vra­ce­la útok, tj. pod­le to­ho, jak se čin útoč­ní­ka je­vil to­mu, kdo jej od­vra­cel. Na dru­hou stra­nu ale nel­ze za­uj­mout zce­la sub­jek­ti­vis­tic­ký přís­tup za­lo­že­ný jen na před­sta­vách brá­ní­cí se oso­by; vždy je nut­no ce­lou si­tua­ci po­su­zo­vat a hod­no­tit kom­plexně a v ce­lém je­jím vý­vo­ji v kon­krét­ním ča­se a na kon­krét­ním místě.

Z poh­le­du těchto vý­cho­di­sek nel­ze mít zá­věry soudů za přesvědči­vé a kon­zis­ten­tní. Na sou­du pr­vní­ho stupně bu­de, aby se za­bý­val op­rávněnos­tí zá­kro­ku čle­na bez­peč­nos­tní služ­by poš­ko­ze­né­ho P. G., a to popř. i po opa­ko­va­ných vý­sle­ších členů bez­peč­nos­tní služ­by, je­jichž vý­povědi ne­by­ly zce­la shod­né, a aby se vy­pořádal s otáz­kou, zda čin ob­viněné­ho spl­ňu­je pod­mín­ky vy­lu­ču­jí­cí je­ho proti­práv­nost ve smys­lu § 13 tr. zák.

Nej­vyš­ší soud z podnětu do­vo­lá­ní ob­viněné­ho z důvo­du uve­de­né­ho v § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř. na­pa­de­ný roz­su­dek Městské­ho sou­du v Pra­ze i je­mu před­chá­ze­jí­cí roz­su­dek Ob­vod­ní­ho sou­du pro Pra­hu 3 zru­šil (§ 265k od­st. 1 tr. ř.). Zru­šil ta­ké všech­na dal­ší roz­hod­nu­tí na zru­še­ná roz­hod­nu­tí ob­sa­hově na­va­zu­jí­cí, po­kud vzhle­dem ke změně, k níž doš­lo zru­še­ním, poz­by­la pod­kla­du (§ 265k od­st. 2 tr. ř.). Ob­vod­ní­mu sou­du pro Pra­hu 3 přiká­zal, aby věc v potřeb­ném roz­sa­hu zno­vu pro­jed­nal a roz­hodl (§ 265l od­st. 1 tr. ř.). Při no­vém roz­ho­do­vá­ní je soud vá­zán práv­ním ná­zo­rem, kte­rý v tom­to us­ne­se­ní vy­slo­vil Nej­vyš­ší soud. Roz­hod­nu­tí soudů by­la zru­še­na jen v důsled­ku do­vo­lá­ní po­da­né­ho ve prospěch ob­viněné­ho, tak­že v no­vém říze­ní nemůže do­jít ke změně roz­hod­nu­tí v je­ho nep­rospěch. To­to roz­hod­nu­tí uči­nil do­vo­la­cí soud v ne­veřej­ném za­se­dá­ní, ne­boť je zřej­mé, že va­dy nel­ze od­stra­nit ve veřej­ném za­se­dá­ní [§ 265r od­st. 1 písm. b) tr. ř.]

P o u č e n í : Pro­ti to­mu­to us­ne­se­ní ne­ní op­rav­ný prostředek přípust­ný.

V Brně dne 21. čer­ven­ce 2006

Před­sed­kyně se­ná­tu:

JUDr. Věra Kůrko­vá

Diskusia