Trestné činy podvodu a poškodzovania veriteľa - problematika totožnosti skutku a prekážky veci rozhodnutej

Publikované: 23. 09. 2022, čítané: 463 krát
 

 

Nižšie v texte je uvedené zaujímavé judikatórne rozhodnutie Najvyššieho súdu ČR, ktoré sa zaoberalo možnosťou viesť trestné stíhanie pre trestný čin poškodzovania veriteľa podľa § 239 Tr. zák. potom, ako bolo právoplatne skončené trestné stíhanie vedené pre trestný čin podvodu podľa § 221 Tr. zák. Ide o problematiku totožnosti skutku (často spornú aj v právnych podmienkach SR) v trestnej veci, ktorá bola vedená pre podvodné vylákanie služieb od subdodávateľov generálnym dodávateľom a bola právoplatne oslobodená a na toto konanie nadväzujúce trestné stíhanie pre trestný čin poškodzovanie veriteľa, ktoré spočívalo vo výbere a užívaní finančných prostriedkov z účtu generálneho dodávateľa bez úhrady pohľadávok subdodávateľov. Podľa názoru najvyššieho súdu tieto skutky nemajú ani čiastočne rovnaké konanie, ani následok, hoci na seba bezprostredne nadväzujú. Vzhľadom na blízku právu úpravu sú závery tohto rozhodnutia použiteľné aj v právnych pomeroch SR.

 

R 16/2022

 

Pravomocné rozhodnutí ve věci samé (např. zprošťující rozsudek) o skutku, v němž byl spatřován trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku spočívající v podvodném vylákání služeb od subdodavatelů generálním dodavatelem, nevytváří překážku věci rozsouzené ve smyslu § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř. ve vztahu k jinému trestnímu stíhání a odsouzení téhož obviněného pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku spočívající ve výběru a užití finančních prostředků z účtu generálního dodavatele bez úhrady pohledávek uvedených subdodavatelů. Tyto skutky nemají ani zčásti stejné jednání, ani následek, byť na sebe bezprostředně navazují, a není tedy porušen princip ne bis in idem (viz obdobně rozhodnutí pod č. 45/2008 Sb. rozh. tr.).

 

5 Tdo 750/2021-1784

 

U S N E S E N Í



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 9. 2021 o dovolání, které podal obviněný A. J., nar. XY, trvale bytem XY, s adresou pro doručování XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. 13 To 39/2021, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 2 T 116/2018, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného A. J. odmítá.



Odůvodnění:


I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů


1. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 2 T 116/2018, byl obviněný A. J. uznán vinným přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), dílem dokonaný, dílem spáchaný ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy mu byl uložen podle § 222 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 16 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 36 měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil uhradil způsobenou škodu. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu právnické osoby na dobu 36 měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu bylo obviněnému uloženo zaplatit poškozeným uvedeným ve výroku rozsudku na náhradu škody částky ve výších uvedených ve výroku rozsudku, přičemž se zbytkem svých nároků na náhradu škody byli tito poškození podle § 229 odst. 2 tr. řádu odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Uvedeného trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, se podle rozsudku soudu prvního stupně dopustil (zjednodušeně uvedeno) tak, že jako jediný společník a jednatel obchodní společnosti K., IČ: XY, se sídlem XY (dále jen jako „K.“), provedl na blíže nezjištěných pobočkách České spořitelny výběry z účtu vedeného ve prospěch uvedené obchodní společnosti, a to dne 22. 12. 2012 ve výši 2 100 000 Kč a dne 20. 11. 2012 ve výši 1 200 000 Kč, tedy vyvedl z majetku uvedené obchodní společnosti finanční hotovost v celkové výši 3 300 000 Kč, která představovala převážnou část majetku této společnosti, současně utlumil činnost obchodní společnosti, ač měla v té době závazky nejen u svých subdodavatelů stavebních prací a stavebního materiálu (ke dni 21. 12. 2012 činil souhrn splatných závazků této obchodní společnosti nejméně 2 864 337,85 Kč a nesplatných závazků nejméně 982 614,15 Kč). Obviněný navíc převedl obchodní podíl v uvedené obchodní společnosti na dosud neztotožněnou osobu prokazující se padělaným cestovním dokladem na jméno O. K., nar. XY, který se měl stát též jediným jednatelem, to vše s úmyslem částečně zmařit uspokojení věřitelů obchodní společnosti K. Tímto jednáním ve výroku rozsudku označeným věřitelům obchodní společnosti K. způsobil škodu v celkové výši 2 864 337,85 Kč a dále směřoval ke způsobení škody ve výši 435 662,15 Kč.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný a poškozená obchodní společnost STAVTRANS, spol. s r. o., IČ: 48028134, odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. 13 To 39/2021, tak, že je podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.

II. Dovolání obviněného A. J.


4. Obviněný podal proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Praze prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. e) a g) tr. řádu, protože jsou podle jeho názoru rozhodnutí soudů nižších stupňů nesprávná, neboť spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotněprávním posouzení (zejména pokud jde o posouzení protiprávnosti jeho jednání), navíc byla porušena zásada nebýt dvakrát stíhán pro totéž.

5. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu namítl, že byl za totožný skutek již jedenkrát souzen a pravomocně zproštěn obžaloby v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 6 T 99/2015. Podle jeho názoru tímto zprošťujícím výrokem byla vytvořena překážka věci rozhodnuté, kterou také v tomto trestním řízení od počátku řízení uplatňuje. Skutek, pro nějž byl stíhán v uvedené věci a který byl kvalifikován jako podvod, je totiž podle něj stejným skutkem, pro jaký je stíhán i v nyní projednávané věci, a to nejméně pro shodný následek. V této souvislosti odkázal na judikaturu, zejména na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2006, sp. zn. 7 Tdo 536/2006 (publikované pod č. 4/2007 Sb. rozh. tr.), a usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 143/2002 (publikované ve sv. 27 pod č. 21/2002 na s. 261 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu - dále jen „Sb. n. a u.“). Soudy nižších stupňů tím podle jeho názoru porušily princip ne bis in idem, jeho nové trestní stíhání bylo proto nepřípustné, na což upozorňoval po celé probíhající trestní stíhání.

6. Dále obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Soudy nižších stupňů podle něj dospěly k nesprávným právním závěrům, namítl také extrémní rozpor obsahu provedených důkazů se skutkovými zjištěními učiněnými soudy nižších stupňů. Bylo také porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Odvolací soud považoval za stěžejní svědeckou výpověď T. Z., jehož výpověď z přípravného řízení však byla v hlavním líčení pouze přečtena s ohledem na nedosažitelnost svědka, který pobývá v zahraničí. Toto svědectví se ale nijak nepromítlo do hodnocení důkazů, resp. nesprávně bylo hodnoceno soudy nižších stupňů jako nevěrohodné (podobně jako svědka L. H.). Ve skutečnosti je obviněnému podle jeho přesvědčení kladeno za vinu, co později provedl nový společník O. K., což je v právním státě nepřípustné. Veškeré dokazování probíhalo z aktivity obhajoby a soudy nižších stupňů vycházely pouze z jejich vnitřního přesvědčení nepodpořeného žádnými relevantními a objektivními důkazy. Na základě nesprávného postupu nižších soudů bylo opakovaně kriminalizováno jednání, které bylo v rámci civilního řízení označeno za souladné se zákonem, což se též vymyká zásadě trestního práva jako krajního prostředku řešení. Vytkl, že aplikace zásady volného hodnocení důkazů vykazovala prvky svévole. Namítl také porušení zásady in dubio pro reo.

7. Obviněný proto z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a aby věc přikázal odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

III. Vyjádření k dovolání obviněného


8. Dovolání obviněného bylo zasláno k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, který se k němu vyjádřil prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupce s předestřenými námitkami obviněným nesouhlasil. K porušení zásady ne bis in idem podle něj nedošlo, protože předchozí trestní stíhání nebylo vedeno pro tentýž skutek, neboť jeho podstatou byl odlišný typ podvodného jednání namířený vůči dodavatelům při uzavírání smluvních vztahů na dodávku zboží a služeb. Státní zástupce proto souhlasil se závěry soudů nižších stupňů, že zproštění obžaloby v předchozí věci nevytvořilo překážku věci rozsouzené s dopadem na nyní projednávanou věc.

9. Státní zástupce nesouhlasil ani s námitkami podřazenými obviněným pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný v podstatné části postavil své námitky na polemice s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů a z něj vyplývajících skutkových zjištěních. Odmítl porušení zásady volného hodnocení důkazů, práva na spravedlivý proces i dalších základních zásad ovládajících trestní řízení soudy nižších stupňů. Tyto obviněným vznesené námitky jednak neodpovídají uplatněným dovolacím důvodům, jednak jsou nedůvodné, neboť soudy nižších stupňů řádně zjistily skutkový stav a provedené důkazy hodnotily jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech. Státní zástupce neshledal ani tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Nesouhlasil ani s námitkou týkající se svědecké výpovědi svědka T. Z., neboť soud prvního stupně postupoval správně, pokud výpověď svědka dlouhodobě nedosažitelného pro jeho pobyt v cizině, který nebyl ochoten podat v trestním řízení svědectví, přečetl a tento postup náležitě odůvodnil. V této souvislosti odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (bod 50. na str. 19), který se touto námitkou zevrubně zabýval. Posouzení věrohodnosti svědka je součástí hodnocení důkazů, takže tato námitka ani neodpovídá deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Totéž platí i o námitce brojící proti závěru o nevěrohodnosti svědka L. H. Taktéž hodnocením tohoto důkazu se soudy nižších stupňů zabývaly, věrohodnost svědka důvodně zpochybňovaly s ohledem na postupné změny v jeho výpovědích i s ohledem na obsah dalších důkazů. K tomu státní zástupce odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (bod 49. na str. 19).

10. Pod deklarovaný dovolací důvod by snad se značnou mírou benevolence pro obecnost výhrady bylo možné podřadit námitku obviněného týkající se nerespektování zásady trestního práva jako krajního prostředku řešení. Avšak i tato výhrada je podle státního zástupce zjevně neopodstatněná. Ve věci obviněného totiž nebyla zjištěna žádná okolnost, která by vyřazovala stíhaný skutek ze skupiny běžně se vyskytujících trestných činů tohoto typu, dokonce v jeho případě byly naplněny dvě zvlášť přitěžující okolnosti, které vedly k použití kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle § 222 odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku. Zdůraznil, že ani samotná možnost vyvození odpovědnosti podle civilních předpisů nevylučuje použití trestní odpovědnosti a naopak je povinností státu uplatnit vůči pachatelům trestných činů tuto odpovědnost.

11. Ze shora uvedených důvodů proto nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného A. J. podle § 265i odst. 1 písm. e) jako zjevně neopodstatněné. Zároveň vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

12. Vyjádření nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno k případné replice obviněnému, který se k němu do konání neveřejného jednání nevyjádřil.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska


13. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.

14. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v § 265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.

15. Obviněný A. J. uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e) a g) tr. řádu. Ve skutečnosti ale měl na mysli spíše dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě, neboť se domáhal přezkumu rozhodnutí soudu odvolacího, který svým usnesením rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku, odvolání, proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, přestože byly podle jeho přesvědčení v řízení mu předcházejícím dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. e) a g) tr. řádu. Jinými slovy obviněný ani správně neoznačil dovolací důvod, na jehož základě by dovolací soud měl napadené rozhodnutí, tj. usnesení odvolacího soudu o zamítnutí jeho odvolání, přezkoumat. Tato vada jeho podání však sama o sobě nebyla důvodem, pro který bylo jeho dovolání odmítnuto, jak bude rozvedeno níže.

16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu se uplatní tehdy, pokud proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.

17. Obecně lze konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.

b) K námitkám obviněným podřazeným pod důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu


18. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu obviněný podřadil námitky týkající porušení zákazu dvojího stíhání a potrestání pro týž skutek (principu ne bis in idem). Obviněný namítal, že v tomto trestním řízení pro trestný čin poškození věřitele došlo k porušení zásady ne bis in idem, neboť byl pro stejný skutek jinak právně kvalifikovaný již jedenkrát souzen a pravomocně zproštěn obžaloby v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 6 T 99/2015.

19. Jde o opakovanou námitku, kterou obviněný uplatnil již v předcházejících stadiích trestního řízení v rámci své obhajoby, zabýval se jí soud prvního stupně, byla též součástí odvolací argumentace proti rozsudku soudu prvního stupně, přitom se oba soudy nižších stupňů s touto námitkou beze zbytku a správně vypořádaly, proto by postačovalo na odůvodnění jejich rozhodnutí odkázat. Opakovaná námitka, se kterou se soudy nižších stupňů vypořádaly, se v dovolacím řízení zpravidla považuje za zjevně neopodstatněnou. Přesto Nejvyšší soud nad rámec uvedeného k tomu ještě doplní vlastní stanovisko, které navazuje na správné názory soudů nižších stupňů.

20. Ve spojitosti se vznesenou námitkou je třeba řešit nejprve vyjasnit, zda v obou řízeních šlo o týž skutek či nikoli (a tedy zda v předcházejícím trestním řízení pro trestný čin podvodu na subdodavatelích mohlo dojít ke změně právní kvalifikace na poškození věřitele a ve spojitosti s tím i takové změně popisu skutku, který by odpovídal znakům tohoto tzv. majetkového úpadkového deliktu). Pojmem skutek a jeho totožností se zabývá bohatá odborná literatura i judikatura, na niž lze odkázat. Skutek sice není v právním řádu blíže definován, ustálená rozhodovací praxe (v zásadě ve shodě s odbornou literaturou) však za něj považuje ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou pro trestněprávně relevantní následek kauzální, pokud jsou zahrnuty zaviněním (srov. zejména rozhodnutí č. 8/1985 Sb. rozh. tr.). Totožnost skutku je zachována, pokud je shoda v jednání a v následku, nebo alespoň v jednání při rozdílném následku anebo alespoň v následku při rozdílném jednání, postačí dokonce i částečná shoda jednání nebo i částečná shoda následku (případně obojího), pokud zůstala shoda v podstatných okolnostech (více k tomu např. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, zejména s. 2719 a násl.; Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 587 a následující; Jelínek, J., Říha, J., Sovák, Z. Rozhodnutí ve věcech trestních. 4. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 202 a násl. a další; z judikatury např. rozhodnutí č. 6/1962, 64/1973, 13/1991, 17/1993, 1/1996, 40/2001, 21/2010 Sb. rozh. tr.). Je přitom třeba odlišovat skutek a popis skutku, který se v průběhu řízení může, resp. s ohledem na skutkové závěry vzhledem k hodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků musí měnit, zůstane-li zachována totožnost skutku. I Ústavní soud se v minulosti k této otázce opakovaně vyjadřoval a konstatoval, že v průběhu trestního stíhání s ohledem na postupné objasňování rozhodných skutečností dochází ke zpřesňování skutkových zjištění, proto není možno klást přehnané nároky na pregnantní popis skutku na počátku trestního stíhání v usnesení o zahájení trestního stíhání (např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 369/05, uveřejněný pod č. 24 ve svazku 39, ročník 2005, na str. 469 Sb. n. a u., nebo nález Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. I. ÚS 661/05, uveřejněný pod č. 40 ve svazku 40, ročník 2006 na str. 331 Sb. n. a u.). Soudy (a předtím i státní zástupce) jsou povinny v souladu s výsledky dokazování přihlédnout ke všem okolnostem, které ve srovnání s popisem obsaženým v žalobním návrhu, resp. předtím v usnesení o zahájení trestního stíhání, skutek modifikují. Některé skutečnosti totiž mohou odpadnout, naopak jiné přistoupit, nesmí se pouze změnit podstata skutku, určená jednáním obviněného, z něhož vzešel následek porušující nebo ohrožující společenské vztahy chráněné trestním zákonem. V rozsudku soudu proto může dojít ke zpřesnění popisu skutku, pokud jde o místo a čas spáchání skutku, způsob, jakým byl čin proveden, formu zavinění apod. K této otázce se vyjádřil i Nejvyšší soud např. v rozhodnutí č. 1/2000 Sb. rozh. tr., v němž jednoznačně odlišoval skutek od jeho popisu a upozornil, že řízení se vede o skutku, což není možno zaměňovat s jeho popisem v obžalobě (resp. usnesení o zahájení trestního stíhání). Soud musí mít po celou dobu řízení na paměti, o jaký skutek jde, neboť skutek musí zůstat totožný, popis skutku se ale může během řízení měnit. Trestní stíhání se vede pro skutek a nikoli pro jeho popis, popisem skutku uvedeným v obžalobě (resp. v usnesení o zahájení trestního stíhání) ani jeho právní kvalifikací není soud vázán. Povinnost soudu rozhodnout o skutku uvedeném v obžalobě neznamená povinnost převzít z obžaloby (potažmo z usnesení o zahájení trestního stíhání) jeho popis.

21. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že ve věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 T 99/2015 byl obviněný rozsudkem ze dne 23. 9. 2016 zproštěn obžaloby státního zástupce Okresního zastupitelství v Kolíně ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. ZT 32/2015, a to poněkud zmatečně (bez jednoznačné konkretizace) zčásti podle § 226 písm. b) a zčásti podle § 226 písm. c) tr. řádu. Skutek, pro který byl stíhán a zproštěn obžaloby, měl spočívat (zkráceně) v tom, že obviněný uvedl v omyl různé podnikatele fyzické osoby či právnické osoby, resp. jejich zástupce, s nimiž uzavřel smlouvy na provedení subdodavatelských prací a na dodávky různých věcí potřebných k provedení stavebních prací (zejména stavebního materiálu), které jím vedená obchodní společnost K. realizovala jako hlavní dodavatel, a to s úmyslem provedené práce a dodané zboží subdodavatelům neuhradit, přičemž tento svůj záměr posléze též splnil, protože faktury na uvedená plnění neproplatil. V tomto skutku byl spatřován obžalobou zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Již v uvedeném trestním řízení poukazoval soud prvního stupně na to, že obviněného zprošťuje obžaloby pro podvodné jednání, které se neprokázalo (především pokud jde o podvodný úmysl v době jednání kladeného mu za vinu), ale že není vyloučena jeho trestní odpovědnost pro některý z úpadkových trestných činů.

22. Také soud prvního stupně rozhodující v nyní projednávané věci (vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 2 T 116/2018) správně obviněného upozornil, že v tomto trestním řízení mu nebylo kladeno za vinu podvodné vylákání služeb a věcí, jako tomu bylo v předcházejícím trestním řízení, ale tzv. vytunelování obchodní společnosti spočívající ve dvou výběrech hotovosti z bankovních účtů jím ovládané obchodní společnosti K., v důsledku čehož později nemohli být uspokojeni se svými pohledávkami označení věřitelé. Z toho je zřejmé, že v tomto trestním řízení šlo o zcela jiné jednání, než jaké bylo kladeno obviněnému za vinu v předcházejícím trestním řízení. Toto ryze poškozovací jednání z jiného časového období vedlo také k jinému následku v podobě poškození věřitelů obchodní společnosti K., nikoli k bezdůvodnému obohacení uvedené obchodní společnosti na úkor subdodavatelů jednáním podvodného charakteru, které vzniklo okamžikem poskytnutí podvodně vylákaného plnění ze strany subdodavatelů [z hlediska civilního práva je takové právní jednání relativně neplatné z důvodu omylu vyvolaného druhou stranou, k tomu srov. zejména § 583 a § 586 obč. zák., k následné povinnosti vydat, oč se na úkor ochuzeného obohatil z právního důvodu, který (ex tunc) odpadl uplatněním námitky neplatnosti – srov. § 2991 obč. zák. a násl.; z judikatury k dřívější obsahově podobné právní úpravě srov. zejména rozhodnutí č. 36/2008 a č. 70/2011 Sb. rozh. obč., k nové právní úpravě stejně pojímané srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 33 Cdo 3/2020]. V případě nyní projednávaného poškozovacího jednání bylo příčinou vzniku škody na majetku subdodavatelů tzv. vytunelování jejich dlužníka v podobě výběru finanční hotovosti z bankovních účtů vedených ve prospěch dlužníka, který proto nemohl uhradit faktury za poskytnuté zboží a služby, což by jinak nebýt tohoto posuzovaného činu mohl. Naproti tomu dříve stíhaný skutek popsaný a kvalifikovaný jako podvod měl mít za následek (z hlediska trestněprávního) škodu spočívající v hodnotě podvodně vylákaných služeb a zboží. Rozlišit oba následky lze i z hlediska časového, neboť škoda (resp. z hlediska civilního práva bezdůvodné obohacení) vznikla k datu poskytnutí uvedeného zboží či služby ze strany subdodavatelů, kdy by byl případný podvod též dokonán, zatímco v případě poškození věřitelů k tomu došlo až dlouho poté, co obviněný tzv. vytuneloval obchodní společnost v postavení dlužníka věřitelů, kteří jen proto nemohli být se svými pohledávkami uspokojeni (protože obviněný nesprávným nakládáním s majetkem dlužníka zprostředkovaně poškodil též jeho věřitele, jimž nemohly být uhrazeny jejich pohledávky v rozsahu, v jakém obviněný vyvedl z majetku dlužníka finanční prostředky). I následky obou skutků jsou tak rozličné, v případě podvodu je to zájem společnosti na ochraně cizího majetku poškozených jeho podvodným vylákáním (tj. vlastně budoucích věřitelů), v případě druhém je to ochrana majetku věřitelů prostřednictvím ochrany majetku dlužníka a zájem na odpovídajícím řešení jeho úpadkového stavu.

23. Ke zmíněnému lze snad jen doplnit drobnou poznámku na okraj. Jednání kladené obviněnému v tomto trestním řízení za vinu by při zjištění dalších skutkových okolností sice také mohlo být právně posuzováno jako majetkový obohacovací trestný čin, avšak nikoli jako podvod, ale jako zpronevěra, která by byla spáchaná ku škodě dlužníka, tedy obchodní společnosti K. Tak by tomu bylo, pokud by orgány činné v trestním řízení zjistily, že obviněný jako jednatel obchodní společnosti K., jemuž byly majetkové hodnoty obchodní společnosti svěřeny, si vybranou hotovost přisvojil. Toto ovšem nebylo zjištěno, nebylo ani zjištěno, že by je sice užil ve prospěch obchodní společnosti K., avšak na úhradu vybraných pohledávek jen určitých věřitelů, které by tím zvýhodnil (pak by mohlo jít o trestný čin zvýhodnění věřitele podle § 223 tr. zákoníku). Za stávajících a ustálených skutkových zjištění soudů nižších stupňů proto lze souhlasit s jimi užitou právní kvalifikací jednání obviněného coby poškozovacího majetkového trestného činu řazeného mezi tzv. úpadkové delikty (ač úpadek není jeho znakem), tedy trestného činu poškození věřitele (ostatně tuto právní kvalifikaci ani naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu obviněný nijak ve svém dovolání nezpochybňoval, jak bude ještě uvedeno níže).

24. Z výše uvedených důvodů lze proto také souhlasit se závěry soudů nižších stupňů, že skutky stíhané ve věcech vedených u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 T 99/2015 a sp. zn. 2 T 116/2018 byly různé a nikoli totožné, jak nedůvodně namítal obviněný (k tomu dospěly soudy nižších stupňů v obou zmíněných věcech – viz odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v bodě 55. na str. 21, resp. odůvodnění usnesení odvolacího soudu v bodě 10. na str. 4).

25. Nelze proto přisvědčit námitce obviněného, že došlo k porušení zásady ne bis in idem, neboť ze zjištěných skutkových okolností nevyplynulo, že by byl obviněný za jednání popsané ve výroku rozsudku soudu prvního stupně stíhán v jiném trestním řízení, které by skončilo pravomocným rozhodnutím ve věci samé a vytvořilo překážku věci rozsouzené (exceptio rei iudicatae).

c) K námitkám obviněným podřazeným pod důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu


26. V rámci svých dovolacích námitek podřazených pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný z velké části vytýkal rozhodnutím soudů nižších stupňů nesprávné zjištění skutkového stavu, k němuž měly dospět nesprávným postupem při dokazování, zejména pak jeho nedostatečným rozsahem (neprovedením některých důkazů) vedoucím k neúplnosti skutkových zjištění, porušením jeho pravidel (čtením protokolů o výslechu svědků bez splnění podmínek) a především chybným hodnocením důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků (především výpovědí svědků T. Z. a L. H.). Dále soudům nižších stupňů vytýkal nepřesvědčivost a nepřezkoumatelnost odůvodnění jejich rozhodnutí. Přitom zároveň ve svém dovolání opětovně uváděl argumenty, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a které byly součástí jeho obhajoby v hlavním líčení i základem jeho odvolací argumentace v odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně, přičemž odvolací soud je posoudil a náležitě se s nimi vypořádal (viz odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně především na str. 18 až 21 a odůvodnění usnesení odvolacího soudu na str. 4 až 5). Otázkou věrohodnosti a pravdivosti výpovědí svědků T. Z. a L. H. se soud prvního stupně zevrubně zabýval v odůvodnění svého rozsudku v bod 49. až 50. na str. 19, s takovým hodnocením souhlasil i odvolací soud (viz bod 15. na str. 5 odůvodnění jeho usnesení), na něž lze plně odkázat. Jednalo se tedy o opakované námitky. Obviněný přitom ve svém dovolání v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu prakticky výlučně zpochybňoval skutková zjištění soudů nižších stupňů a jejich procesní postup, resp. žádal aplikovat hmotné právo na jiný než soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav. Obviněný tak vlastně Nejvyššímu soudu předložil k posouzení polemiku týkající se jen skutkových otázek a nikoli hmotněprávního posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takto uplatněné námitky však neodpovídají zmíněnému dovolacímu důvodu, jak byl vymezen shora.

27. Předně je možno uvést, že obviněný ve své podstatě v dovolání jen opakuje svou obhajobu uplatňovanou již před soudy nižších stupňů, které se s jeho obhajobou beze zbytku vypořádaly. Jak již bylo shora uvedeno, Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval (viz pasáže odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu označené shora) a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).

28. Dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněný domáhal. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).

29. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.; Fenyk, J., Císařová, D. Gřivna, T. a kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 110 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.

30. Nejvyšší soud nezjistil porušení základních práv obviněného, a to ani porušení práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sb. n. a u.). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, resp. § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní, neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu obsáhlé dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a podpořené jednou skupinou důkazů, které nebyly nijak deformovány, přičemž tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnily, tzv. extrémní nesoulad založit nemůže.

31. Bez možnosti přezkumu na podkladě takto formulovaného dovolání (jako obiter dictum) může Nejvyšší soud pouze na základě znalosti trestního spisu dodat, že předložené výhrady obviněného proti postupu soudů nižších stupňů nemají žádné opodstatnění. Nejvyšší soud může konstatovat, že posouzení věrohodnosti a pravdivosti tvrzení svědků T. Z. a L. H., toto hodnocení soudu prvního stupně není zjevně excesivní, naopak logicky navazuje na jiné v řízení provedené důkazy. Především zcela důvodně soud prvního stupně odmítl vycházet z verze skutkového děje potvrzované nevěrohodným svědkem L. H., který podle důvodných závěrů soudů nižších stupňů umožnil obviněnému vyvést z obchodní společnosti K. osobní motorová vozidla a následně je užívat obviněným a jeho blízkými, což potvrzovaly i listinné důkazy o protiprávních jednání spáchaných za užití těchto vozidel. Nadto pravdivost jeho výpovědi o nákupu několika vozidel tímto svědkem byla oprávněně zpochybňována i z dalších důvodů, ať již to byly různé verze jeho výpovědí o podepsání smluv, převzetí vozidel či úhradě kupní ceny, smysluplnost takových nákupů nebo jeho finanční možnosti k jejich uskutečnění. Stejně tak důvodně jako nevěrohodného svědka s ohledem na jeho snahu vyhnout se výpovědi hodnotil soud prvního stupně i T. Z. Beztak nejde z hlediska posouzení viny o stěžejní, určující důkaz, svědek nesvědčil k rozhodným okolnostem skutku kladeného v této věci obviněnému za vinu.

32. Jen s určitou mírou tolerance by bylo možno za odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu označit námitku chybné aplikace zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio. Obviněný ani tuto námitku nijak blíže nerozvedl, spojoval ji především s výhradou, že bylo podle něj kriminalizováno jednání, které bylo v rámci civilního řízení označeno za souladné se zákonem. To ovšem obviněný zřetelně spojoval s tím, že soudy nižších stupňů zpochybňovaly věrohodnost svědka L. H. a pravdivost verze o prodeji vozidel tomuto svědkovi, která podle obviněného byla v civilním insolvenčním řízení vyvrácena.

33. K tomu je třeba předně upozornit, že hodnocení věrohodnosti svědka a pravdivosti jeho výpovědi je výlučným oprávněním tohoto orgánu, který důkaz provedl. Dále je třeba upozornit, že civilní řízení je ovládáno zcela jinými zásadami než řízení trestní, trestní soudy v tomto případě vůbec neposuzovaly, zda uvedené automobily mají či nemají být zahrnuty do majetkové podstaty obchodní společnosti K. Především ale v tomto trestním řízení vůbec nebylo obviněnému kladeno za vinu, že by své věřitele poškodil vyvedením uvedených automobilů, ale jeho vina byla shledána v tom, že z účtů obchodní společnosti K. vybral 3,3 milionu Kč a neužil je k uhrazení pohledávek věřitelů zmíněné obchodní společnosti. Z toho též vyplývá, že skutkový základ argumentace obviněného, který chtěl se zmíněnou zásadou subsidiarity trestní represe spojovat nemá žádnou spojitost se skutkem kladeným v tomto řízení obviněnému za vinu.

34. Přesto na rámec uvedeného Nejvyšší soud může konstatovat, že ani v tomto ohledu neshledal v postupu soudů nižších stupňů žádné pochybení a nemohl tak dát obviněnému za pravdu. Naopak lze souhlasit se soudy nižších stupňů i s názorem uvedeným ve vyjádření státního zástupce k dovolání obviněného, že v jeho případě byly naplněny dokonce dvě zvlášť přitěžující okolnosti, které vedly k použití kvalifikované podstaty trestného činu podle § 222 odst. 3 písm. a) a b) tr. zákoníku. Obviněný i při řešení této otázky vycházel z toho, že samotné odstranění části majetku obchodní společnosti, jejímž byl jednatelem a jediným společníkem, a který měl sloužit k uspokojení jejích věřitelů, nemá být trestné, neboť není dostatečně společensky závažné a škodlivé, aby bylo postihováno jako trestný čin. Zákonodárce ovšem na to má jiný náhled a chce takové jednání postihovat jako trestný čin, jak bylo rozvedeno shora.

35. Nejvyšší soud dlouhodobě judikuje, že jednání naplňující (formální) znaky trestného činu je třeba zásadně posoudit jako trestný čin, nejde-li o případ zvláštní (výjimečný) dalšími okolnostmi, pro které není na místě jej jako trestný čin postihovat, ale postačí postižení podle jiného právního předpisu. Při výkladu této zásady lze přitom vycházet především ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. (ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. Tpjn 301/2012), v němž Nejvyšší soud dospěl mimo jiné k těmto závěrům: „I. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. II. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. III. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.“

36. Nejvyšší soud souhlasí se závěry soudů nižších stupňů, na něž může odkázat, neboť se uplatněnou obhajobou obviněného důsledně zabývaly. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dokazování, aby na jeho základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně a následně i v zamítavém usnesení soudu druhého stupně. Své hodnotící úvahy poté soudy nižších stupňů pečlivě vyložily v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž se nijak neodchýlily od výsledků dokazování, v rámci hodnocení jednotlivých důkazů nedošlo ze strany soudů k deformaci jejich obsahu a závěr o pachatelství obviněného vychází z logického vyhodnocení všech důkazů vyplývajících z opatřených a v hlavním líčení provedených důkazních prostředků. V tomto směru lze odkázat na příslušné pasáže odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (zejména str. 18 až 23), jehož skutková zjištění a hodnocení důkazů akceptoval i soud druhého stupně, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí (str. 3 až 7).

V. Závěrečné shrnutí


37. Vzhledem ke všem shora zmíněným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného A. J. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 21. 9. 2021


JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu





 

Diskusia

 

Najčítanejšie články

Daňové trestné činy - niektoré aplikačné problémy

 vý­ťah z pred­náš­ky us­ku­toč­ne­nej dňa 09.05.2013 v Om­še­ní

 
Zákonnosť dôkazov a procesu dokazovania trestných činov s drogovým prvkom (z pohľadu obhajoby)

 cie­ľom člán­ku bo­lo pou­ká­zať na ma­név­ro­va­cí pries­tor ob­ha­jo­by pri vý­ko­ne ob­ha­jo­by osôb ob­vi­ne­ných z tres­tných či­nov naj­mä s dro­go­vým pr­vkom.

 
Trestný čin ohovárania vs. prípustná (dovolená) kritika

 člá­nok pri­ná­ša ana­lý­zu zna­kov pre­či­nu oho­vá­ra­nia pod­ľa § 373 ods. 1 Tr. zák. a ve­nu­je po­zor­nosť aj prob­le­ma­ti­ke, do akej mie­ry je prí­pus­tná kri­ti­ka naj­mä ve­rej­ne čin­ných osôb.

 
   
 
Mapa stránky   |   O nás   |   Kontakt Powered by Cyclone3 XUL CMS of Comsultia