|
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy
Pavla Šámala, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaj) o
ústavní stížnosti L. P., zastoupeného Mgr. Martinou Grochovou, MSt, Ph.D.,
advokátkou se sídlem Šemberova 71/6, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího
soudu č. j. 4 Tdo 223/2023-186 ze dne 22. 3. 2023, usnesení Krajského soudu
v Brně č. j. 9 To 364/2022-149 ze dne 10. 11. 2022 a rozsudku Okresního
soudu v Jihlavě č. j. 1 T 102/2022-133 ze dne 26. 9. 2022, za účasti
Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Jihlavě, jako
účastníků řízení, takto:
I. Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 223/2023-186 ze dne 22. 3.
2023, usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 9 To 364/2022-149 ze dne 10.
11. 2022 a rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě č. j. 1 T 102/2022-133 ze
dne 26. 9. 2022 byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele
podle čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a
svobod.
II. Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 223/2023-186 ze dne 22. 3.
2023, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 9 To 364/2022-149 ze dne 10.
11. 2022 a rozsudek Okresního soudu v Jihlavě č. j. 1 T 102/2022-133 ze dne
26. 9. 2022 se ruší.
Odůvodnění
I. Shrnutí dosavadního průběhu řízení
1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího
soudu, Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a
Okresního soudu v Jihlavě (dále jen "okresní soud"). Tvrdí, že
jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl.
40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud uznal napadeným rozhodnutím stěžovatele vinným ze spáchání
přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb.,
trestního zákoníku. Toho se měl dopustit tím, že bez souhlasu majitele
nechal pokácet lesní porost o výměře 0,45 hektaru tím způsobem, že těžařům
vytyčil pozemek, na kterém mají těžit, a dal pokyn k těžbě lesního porostu.
Následně podle skutkové věty rozsudku stěžovatel s vytěženou dřevní hmotou
nakládal jako s vlastním majetkem. Stěžovateli byl uložen peněžitý trest ve
výši 48 300 Kč a dále náhrada škody poškozenému ve výši 39 816 Kč.
3. Stěžovatel podal proti rozsudku odvolání. V něm namítal zejména to, že
jeho jednání spočívalo výhradně ve vytyčení pozemku k pokácení. Tvrdil, že
se domníval, že mu k vytyčení pozemku k pokácení byl dán pokyn. Stěžovatel
tak namítal, že nejen, že si dřevo nikdy nepřivlastnil, ale že mu také
nebylo prokázáno zavinění ve formě úmyslu.
4. Krajský soud závěry okresního soudu potvrdil a odvolání stěžovatele (i
státní zástupkyně) zamítl s tím, že v hodnocení soudu prvního stupně nebyly
shledány logické rozpory.
5. Nakonec bylo odmítnuto i dovolání stěžovatele jako zjevně
neopodstatněné. Nejvyšší soud především zdůraznil, že mu nepřísluší
přehodnocovat dokazování soudu prvního a druhého stupně. Taktéž právní
kvalifikaci skutku Nejvyšší soud potvrdil. Podle Nejvyššího soudu bylo
prokázáno, že stěžovatel "svým předmětným jednáním naplnil všechny
zákonné znaky přečinu krádeže (...), příslušný skutek byl bez jakýchkoliv
pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci
a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím."
II. Argumentace stěžovatele
6. Těžiště argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti lze stručně rozdělit
do tří větví.
7. Za prvé stěžovatel namítá porušení pravidla in dubio pro reo, tedy, že
soudy rozhodly ve skutkových pochybnostech k jeho tíži. V tomto směru
stěžovatel poukazuje na vícero důkazů, které jsou dle jeho názoru
protichůdné, avšak přesto z nich byla dovozena jeho vina. Soudy podle
stěžovatele upřednostnily ze dvou možných verzí výkladu důkazů tu pro
stěžovatele méně příznivou, ačkoliv o její správnosti panují důvodné
pochybnosti.
8. Za druhé stěžovatel uvádí, že nebyla dostatečně zkoumána věrohodnost
klíčového svědka, který podle tvrzení stěžovatele mu dal pokyn, aby
předmětné pozemky vytyčil k pokácení. Stěžovatel poukazuje na to, že tento
svědek mohl mít zájem na výsledku řízení, jelikož pokud by se prokázalo, že
pokyn k vytyčení pozemků stěžovateli skutečně dal, mohl by sám čelit
občanskoprávnímu či trestněprávnímu postihu. Stěžovatel tedy také v tomto
aspektu řízení spatřuje porušení pravidla in dubio pro reo, jelikož podle
něj soudy převzaly skutkovou verzi svědka se zájmem na výsledku řízení,
aniž by se zabývaly jeho věrohodností.
9. Za třetí stěžovatel namítá porušení článku 39 Listiny, tedy pravidla, že
není trestu bez zákona. Obecné soudy se podle stěžovatele vůbec nezabývaly
tím, zda (či kdy) došlo k odejmutí věci z faktické moci poškozeného, a tedy
k údajnému přisvojení si cizí věci. Stěžovatel poukazuje na to, že nebylo
prokázáno ani to, kdo si dřevo přisvojil, resp. kdo s ním nakládal.
Stěžovatel tvrdí, že se soudy nevypořádaly s jeho námitkou o tom, že pouze
vytyčil pozemek k těžbě, tedy že si dřevní hmotu nikdy nepřisvojil, a
nemohl tak spáchat přečin krádeže. Přes námitky stěžovatele se obecné soudy
údajně odmítly zabývat tím, jak bylo následně se dřevem naloženo, zda bylo
z místa odvezeno, případně kým.
10. Ústavní soud dále nepovažuje za účelné podrobněji rekapitulovat námitky
stěžovatele ohledně skutkových okolností, jelikož se jedná o skutkové
okolnosti relativně komplikované. Tyto námitky totiž bez širšího kontextu
(jehož uvedení však Ústavní soud nepovažuje za efektivní) beztak nemají
vypovídající hodnotu. Skutkový stav je navíc účastníkům řízení před
Ústavním soudem znám, a to včetně argumentace z ústavní stížnosti, která
byla účastníkům zaslána k vyjádření. Ústavní soud tedy na tomto místě pouze
konstatuje, že se se všemi námitkami stran skutkových tvrzení (včetně těch
výslovně neuvedených v rekapitulaci ústavní stížnosti) seznámil a pečlivě
je zkoumal.
III. Vyjádření účastníků
11. K ústavní stížnosti se na žádost Ústavního soudu vyjádřili účastníci
řízení.
12. Okresní soud uvedl, že po seznámení se s ústavní stížností nemá na
svých závěrech co měnit. Konkrétněji se pak vyjádřil k námitce stěžovatele
ohledně pravidla in dubio pro reo. Okresní soud uvedl, že toto pravidlo má
své místo pouze v situacích, kdy zde existují pochyby na straně soudu.
Shrnul, že pochybnosti zmiňované stranou řízení není povinen vnímat shodně
a už vůbec není obligatorně povinen se s touto argumentací ztotožnit. Okresní
soud také zopakoval, že nebyl důvod zkoumat věrohodnost svědka, který je v
ústavní stížnosti zmiňován, neboť jeho výpověď nebyla jediným osamoceným
důkazem, na kterém je rozhodnutí soudu založeno.
13. Krajský soud ve vyjádření zdůraznil, že se řídil ústavními principy, na
které stěžovatel ve své ústavní stížnosti odkazuje. Dále uvádí, že se
neodchýlil od pravidla in dubio pro reo, a že vše podstatné bylo vzato v
potaz.
14. Nejvyšší soud na výzvu Ústavního soudu uvedl, že se k ústavní stížnosti
nebude vyjadřovat a že vše podstatné je uvedeno v odůvodnění napadeného
rozhodnutí.
15. Vedlejší účastníci nevyužili svého práva vyjádření se k ústavní
stížnosti, a tedy se svého postavení konkludentně vzdali.
16. Ústavní soud nezasílal vyjádření k replice stěžovateli, neboť by to
bylo s ohledem na obsah těchto vyjádření zjevně neúčelné.
IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
17. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal,
že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl
účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní
stížnosti. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/12993
Sb., o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1
téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní
prostředky k ochraně svého práva.
V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
V/a Obecná východiska
18. Podle § 205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku: "Kdo si přisvojí
cizí věc tím, že se jí zmocní, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv
nepatrnou, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, zákazem činnosti
nebo propadnutím věci." Obecně přitom není sporu, že těžba dřeva a
následné přisvojení si vytěžené dřevní hmoty bez souhlasu vlastníka pozemku
se podle okolností kvalifikuje právě jako přečin krádeže (srov. usnesení
Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 151/2021 ze dne 31. 3. 2021, všechna
rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://nsoud.cz). K takovému
závěru však musí být skutečně naplněny, prokázány a náležitě odůvodněny
všechny znaky dané skutkové podstaty. To ostatně platí u jakéhokoli
trestného činu. V opačném případě by se jednalo o porušení ústavního
principu, že jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem (zásada
nullum crimen sine lege podle čl. 39 Listiny).
19. Ústavní soud dlouhodobě zdůrazňuje, že má-li být odsuzující rozsudek
souladný s čl. 39 Listiny, z jeho odůvodnění musí být patrné, že bylo
prokázáno naplnění všech znaků trestného činu, a nikoli pouze některých
těchto znaků [nález sp. zn. I. ÚS 1038/17 ze dne 21. 9. 2017 (N 177/86
SbNU 819), sp. zn. I. ÚS 520/16 ze dne 22. 6. 2016 (N 119/81
SbNU 853), sp. zn. II. ÚS 254/08 ze dne 18. 11. 2008 (N
197/51 SbNU 393), sp. zn. IV. ÚS 38/06 ze dne 19. 6. 2006 (N 124/41
SbNU 539); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na
http://nalus.usoud.cz].
20. Jedním ze základních znaků skutkové podstaty přečinu krádeže je
objektivní stránka, spočívající v jednání pachatele, který si přisvojí cizí
věc tím, že se jí zmocní. Již ze zákonné dikce plyne, že přisvojení a
zmocnění se věci nelze ztotožňovat. Jedná se o dva odlišné znaky skutkové
podstaty, přičemž z jednoho nelze automaticky dovozovat druhý. Zatímco ke
zmocnění se věci, tedy odejmutí věci z dispozice vlastníka (či faktického
držitele atp.), může dojít i prostřednictvím někoho jiného, tedy lze použít
i tzv. živého nástroje, u znaku přisvojení si cizí věci jde již o získání
možnosti trvalé dispozice s věcí na straně pachatele. Jinými slovy, znak
přisvojení si cizí věci podle § 205 odst. 1 trestního zákoníku je naplněn,
pokud pachatel získá možnost neomezené dispozice s cizí věcí, jíž se
zmocnil, a jedná s vůlí nakládat s ní jako s vlastní, přičemž tuto vůli
musí mít od počátku (srov. Šámal, P.: § 205. In: Šámal, P. a kol.: Trestní
zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2547, marg. č. 9.). Z toho
důvodu je důležité úplné zkoumání skutkového děje i po zmocnění se věci,
jelikož dle okolností přichází v úvahu také kvalifikace jako poškození cizí
věci podle § 228 trestního zákoníku, kde je předmětem útoku stejně jako u
krádeže cizí věc, která nenáleží pachateli (srov. Púry, F. § 228. In:
Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s.
2933, marg.č. 1.).
21. Mezi znaky skutkové podstaty přečinu krádeže dále patří subjektivní
stránka. Ke spáchání se vyžaduje zavinění ve formě úmyslu (§ 15 trestního
zákoníku). Pachatel musí mít úmysl přisvojit si cizí věc již v době, kdy se
jí zmocnil, přičemž úmysl pachatele musí směřovat k dlouhodobému (trvalému)
užívání cizí věci, potažmo k nakládání s věcí jako s vlastní (srov.
Kandová, K., Čep, D.: § 205. In: Ščerba, F. a kol.: Trestní zákoník. 1.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, marg. č. 13.). Jinými slovy, pro
přisvojení si cizí věci zmocněním se vyžaduje úmysl pachatele získat věc
nikoli jen na přechodnou dobu (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6
Tdo 796/2014 ze dne 31. 7. 2014 či sp. zn. 3 Tdo 885/2018 ze dne 1. 8.
2018, obdobně Šámal, P.: § 205. In: Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník. 3.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2547, marg. č. 16.). Není sice
rozhodné, jak pachatel s věcí skutečně nakládá poté, co se jí zmocní (např.
zda ji někomu daruje), avšak znak "přisvojení si" cizí věci je
naplněn pouze, pokud pachatel získá možnost neomezené dispozice s cizí
věcí, jíž se zmocnil, a jedná s vůlí nakládat s ní jako s vlastní (srov.
usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 444/2018 ze dne 30. 5. 2018 nebo
Šámal, P.: § 205. In: Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník. 3. vydání. Praha:
C. H. Beck, 2023, s. 2547, marg. č. 9.)
22. Pokud by chtěl pachatel s cizí věcí disponovat jen po přechodnou dobu,
a poté umožnit vlastníkovi, aby se ujal výkonu svých vlastnických práv,
mohlo by se podle okolností jednat o neoprávněné užívání cizí věci (srov.
usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 579/2011 ze dne 21. 9. 2011). Od
krádeže je nutno dle skutkových okolností těž odlišovat např. poškození
cizí věci podle § 228 trestního zákoníku. Soudy tedy nemohou při zkoumání
toho, zda došlo ke spáchání krádeže, automaticky rezignovat na dokazování
ohledně skutkového stavu po zmocnění se cizí věci, jelikož tento skutkový
stav může být rozhodný z hlediska dovození úmyslu nakládat s věcí jako s
vlastní. Tím spíše nemohou rezignovat na dokazování toho, zda a kdy k
přisvojení si cizí věci zmocněním vůbec došlo.
23. Nadto, konkrétní jednání, vyčerpávající všechny znaky skutkové
podstaty, musí být alespoň v hrubých rysech popsáno nejen v odůvodnění
odsuzujícího rozsudku, ale i ve skutkové větě výroku o vině, což plyne jak
z ustanovení § 120 odst. 3 a § 125 trestního řádu, tak i z ustálené
judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 558/01 ze dne 25. 11. 2003).
24. Tyto závěry potvrzuje taktéž judikatura Nejvyššího soudu. Ve skutkové
větě musí soud vždy uvést všechny zjištěné skutkové okolnosti, které jsou v
posuzovaném případě konkrétním obsahem zákonných znaků skutkové podstaty
příslušného zákonného ustanovení, podle kterého byl čin obžalovaného právně
posouzen (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 155/2016 ze dne 25.
2. 2016 nebo usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 To 105/93 ze dne 4.
3. 1994). Nestačí proto, pokud soud ve skutkové větě pouze cituje zákonné
znaky skutkové podstaty nebo pouze zcela obecným způsobem popisuje jednání
pachatele, které je přitom rozhodné pro dovození viny. K tomu je třeba
doplnit, že Ústavní soud nemá za cíl přísně formalisticky přezkoumávat a
rušit odsuzující rozsudky trestních soudů pouze pro přílišnou obecnost
skutkové věty. Ta nemusí být zcela vyčerpávající, jelikož ji přirozeně
doplňuje odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Přesto však skutková věta musí
alespoň elementárně odlišitelným způsobem popsat jednání pachatele, které
je následně možné subsumovat pod konkrétní ustanovení trestního zákoníku.
25. Řečeno zcela jednoduše, obecné soudy nemohou ve skutkové větě výroku o
vině např. konstatovat, že si pachatel "přisvojil cizí věc tím, že se
jí zmocnil", ale musí každý z těchto znaků objektivní stránky skutkové
podstaty naplnit konkrétním prokázaným jednáním pachatele alespoň v hrubých
rysech.
26. Konečně, z hlediska obecných východisek, považuje Ústavní soud za
vhodné nastínit i referenční rámec, jehož prizmatem jsou posuzovány námitky
týkající se pravidla in dubio pro reo vyplývajícího ze zásady presumpce
neviny. Obsahem pravidla in dubio pro reo je, že není-li v důkazním řízení
dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností,
tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě
pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno
rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález sp. zn. I. ÚS 323/23 ze dne 18. 4. 2023, sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52
SbNU 73) nebo sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56
SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to
vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje
ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat,
alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv
rozumnou pochybnost" [nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42
SbNU 407)].
27. S tím souvisí i skutečnost, že není úkolem Ústavního soudu
přehodnocovat důkazy provedené v trestním řízení, a to již s ohledem na
zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález ze dne 20. 6.
1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Ústavní
soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy, jen
zjistí-li, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy nebo pokud
jsou skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, v extrémním
nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) či
usnesení ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)]. V
takovém případě jde o tzv. svévolné hodnocení důkazů, které je porušením
jednoho ze základních ústavních principů dokazování a jako takové zakládá
porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov.
nález sp. zn. I. ÚS 1501/16 ze dne 30. 5. 2017 (N 92/85
SbNU 571) či Husseini, F., Kopa, M.: čl. 36. In: Husseini, F., Bartoň, M.,
Kokeš, M., Kopa, M. a kol.: Listina základních práv a svobod. 1. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2021, marg. č. 199]. Lze tedy říci, že pravidlo in dubio
pro reo, jakkoli plyne z ústavního pořádku, je především pokynem pro obecné
soudy, a Ústavní soud porušení tohoto pravidla může shledat jen v situacích
zcela zjevných.
V/b Aplikace obecných východisek na projednávanou věc
28. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy výše uvedeným nárokům
plynoucím z ústavního pořádku nedostály, čímž porušily právo stěžovatele
podle čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
29. Ve vztahu k rozsudku okresního soudu lze uvést, že ten se především
nedostatečně zabýval objektivní, ale i subjektivní stránkou skutkové
podstaty. Z žádné pasáže odsuzujícího rozsudku neplyne naplnění znaku
přisvojení si cizí věci tak, že by pachatel získal možnost neomezené
dispozice s cizí věcí, jíž se zmocnil, a především, že by jednal s vůlí
nakládat s ní jako s vlastní. Tyto obligatorní znaky absentují jak ve
skutkové větě, tak v odůvodnění rozsudku. Stěžovatel přitom opakovaně
argumentoval, že s dřevem nikdy nenakládal jako s vlastním majetkem. Opačný
závěr, tedy vyvrácení těchto důležitých tvrzení stěžovatele, však z
rozsudku okresního soudu neplyne.
30. Přisvojením věci se okresní soud zabývá v bodě 3 odůvodnění, avšak
nedostatečným způsobem. Uvádí zde, že stěžovatel "nechal vykácet [...]
lesní porost [...], čímž způsobil majiteli škodu a tuto ani po té, co byl
zjištěn jako osoba zodpovědná za vykácení lesa, ani dodatečně neuhradil,
resp. neuvedl, kdo prodejem této dřevní hmoty se neoprávněně obohatil. Přisvojil
si tak cizí věc tím, že se jí zmocnil[...]." Ústavní soud hodnotí, že
z takto shrnutého skutkového děje se zjevně nepodává přisvojení si cizí
věci zmocněním. Sama implikace, že přisvojení si cizí věci zmocněním plyne
z neuvedení, kdo se prodejem hmoty neoprávněně obohatil, je chybná. Ba
naopak, nejistota ohledně toho, kdo se z těžby obohatil či kdo s dřevní
hmotou po vytěžení nakládal, indikuje, že okresní soud v tomto podstatném
aspektu skutkový stav spolehlivě neprokázal.
31. Ve skutkové větě rozsudku okresního soudu je uvedeno pouze, že
stěžovatel nechal pokácet lesní porost tím způsobem, že těžařům vytyčil
pozemek, na kterém mají těžit, a dal pokyn k těžbě lesního porostu. Přitom
z odůvodnění rozsudku bez pochybností neplyne ani to, že by stěžovatel skutečně
dal pokyn k těžbě. I kdyby to však z odůvodnění plynulo, ani to nestačí
samo o sobě k naplnění skutkové podstaty krádeže. Odůvodnění okresního
soudu je jen obtížně srozumitelné. Těžiště odůvodnění je obsaženo v zásadě
výhradně jen v bodě 2, avšak i tento bod se převážně sestává z rekapitulace
provedených důkazů a následně není vůbec zřejmé, které důkazy a jak soud
vyhodnotil. Vlastní hodnocení okresního soudu považuje Ústavní soud za
nedostačující. Obecné soudy by měly srozumitelněji, prostřednictvím
stylistiky či alespoň pomocí odstavců, oddělit, kdy rekapitulují provedené
důkazy, a kdy již důkazy hodnotí a vyvozují z nich závěry.
32. Následně je ve skutkové větě sice uvedeno i to, že stěžovatel s
vytěženou dřevní hmotou nakládal jako s vlastním majetkem. Avšak tento
závěr o nakládání s dřevem jako s vlastním majetkem nenachází žádnou oporu
v odůvodnění rozsudku. V tomto případě se tedy jedná o nepřípustné, zcela
obecné vymezení jednání pachatele ve skutkové větě. I kdyby nakládání s
věcí jako s vlastním majetkem teoreticky plynulo z provedených důkazů
obsažených ve spisovém materiálu a zároveň neplynulo z odůvodnění, jednalo
by se o rozhodnutí protiústavní.
33. Nedostatečný je také způsob, jakým se okresní soud vypořádal se
subjektivní stránkou trestného činu. Úmysl stěžovatele získat věc nikoli
jen na přechodnou dobu nebyl prokázán, ba ani okresním soudem tvrzen.
Stěžovatel sice věděl, že se v případě vytěženého lesa ve vlastnictví
poškozeného jedná o cizí věc. To však není jediné rozhodné kritérium pro
dovození úmyslu. Úmysl totiž musí zahrnovat všechny znaky objektivní
stránky včetně přisvojení si věci. Okresní soud se však nevypořádal se
stěžejní námitkou stěžovatele v tom smyslu, že mohl být uveden v omyl o
tom, zda má dát vytěžit i pozemek pana B. (dříve pana Č.).
34. K tomu je potřeba uvést následující. Ačkoli Ústavní soud obecně
nezasahuje do skutkových závěrů, v tomto případě Ústavní soud nemůže po
seznámení se s obsahem spisu přehlédnout extrémní rozpor mezi provedenými
důkazy na straně jedné a závěry z nich vyvozenými na straně druhé. Z
úředního záznamu o podaném vysvětlení svědka R. je totiž zřejmé, že ten na
základě předchozí dohody skutečně sdělil stěžovateli, aby vytěžil i les
pana Č. (následně již prodaný panu B.). Konkrétně svědek R. uvedl:
"[...], tak jsem řekl i panu P., že ať nezapomene na to, že až bude
probíhat v tom místě těžba, ať nezapomene vytěžit i les pana Č."
Podobně i ve výpovědi v hlavním líčení svědek R. uvedl: "[...]pan Č.
mi řekl, že jestli, když tam budeme těžit, bychom mu jeho les nevytěžili.
Tuto informaci jsem předal panu P. [...] Panu P. jsem řekl, že když tam
budeme těžit les, který jsme tam ještě k těžbě měli, jestli bychom panu Č.
nevytěžili ten les taky. Pan P. říkal ano, že ví, kde ten les je, že to
uděláme najednou. [...]." Aniž by Ústavní soud předjímal konkrétní
průběh skutkového děje, bylo tedy možné usuzovat, že tato část vytěženého
dřeva sledovala "osud" po právu a správně vytěžené dřevní hmoty,
těžené pro svědka R. a jeho společnost. S těmito zásadními skutečnostmi se
obecné soudy měly vypořádat, a nikoli je v odůvodnění rozhodnutí zcela
pominout.
35. I kdyby bylo teoreticky možné uvažovat o tom, že stěžovatel se na
spáchání přečinu podílel např. ve formě účastenství pouze tím, že vytyčil
hranice pozemku k vytěžení (nebo dal pokyn k těžbě), okresní soud to měl
náležitě odůvodnit. Pokud však samo vytyčení pozemku nebo dání pokynu k
těžbě naopak nepostačuje k naplnění skutkové podstaty, pak bylo nutné
zjistit, co se s dřevem po jeho pokácení dělo a kdo s ním nakládal. Nelze
tedy přisvědčit závěrům obecných soudů, že by bylo nerozhodné, jak bylo s
dřevem nakládáno. Dokazování v tomto smyslu naopak mohlo přispět k
objasnění, kdo si vytěžené dřevo skutečně přisvojil. I na to však obecné
soudy rezignovaly.
36. Ústavní soud dále v rozsudku okresního soudu spatřuje porušení čl. 36
odst. 1 Listiny, a to z důvodu absence odůvodnění ve vztahu k neprovedení
navrhovaného důkazu v podobě výslechu svědka M. Stěžovatel navrhoval
výslech tohoto svědka, který podle něj mohl objasnit, že si stěžovatel
vytěženou dřevní hmotu nepřisvojil, jelikož svědek se jako těžař nacházel
na místě v době těžby. Výslech však okresní soud nepřipustil pro
nadbytečnost, a to s odůvodněním, že informace zjištěné od jiného svědka
považuje za dostatečné a pravdivé. Takový postup však dle hodnocení
Ústavního soudu nevyhovuje kritériím kladeným na odůvodnění nepřipuštění
svědka. Nepřipuštění svědka vedlo k omezení možnosti stěžovatele předložit
argumenty na svou podporu, a to přímo na podporu toho, že stěžovatel
nenaplnil jeden ze znaků objektivní stránky skutkové podstaty. Tím došlo k
porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6
odst. 3 písm. d) Úmluvy (srov. rozsudek ESLP ve věci Wierzbicki proti
Polsku ze dne 18. 6. 2002, stížnost č. 24541/94, nebo Husseini, F., Kopa,
M.: čl. 36. In: Husseini, F., Bartoň, M., Kokeš, M., Kopa, M. a kol.:
Listina základních práv a svobod. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, marg.
č. 200.). Jedná se tak o tzv. opomenutý důkaz, tedy důkaz, jimž se soud bez
adekvátního odůvodnění nezabýval, a který zakládá nejen nepřezkoumatelnost
vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost [(srov.
nález sp. zn. II. ÚS 623/05 ze dne 21. 11. 2007 (N
199/47 SbNU 585)].
37. Žádný z výše uvedených nedostatků pak nezhojil ani krajský soud.
Ústavní soud poukazuje na rozpory v tom, že sám krajský soud v odůvodnění
uvádí a bere za prokázané, že stěžovatel pouze zajistil těžařskou
společnost, které vytyčil pozemky k těžbě, a že toto vše zajistil pro jinou
osobu (viz první odstavec páté strany rozsudku krajského soudu). Přesto
dospěl k tomu, že stěžovatel spáchal přečin krádeže. Tento závěr považuje
Ústavní soud za neudržitelný a protiústavní, jelikož skutkový stav popsaný
ve skutkové větě a odůvodnění zjevně neodpovídá právní kvalifikaci skutku.
38. Za nesprávný a ve svém důsledku neústavní závěr krajského soudu
považuje Ústavní soud i následující pasáž odůvodnění: "Obžalovaný
vytyčil hranici k těžbě, využil těžařů, tím došlo k tomu, že si přivlastnil
dřevní hmotu, choval se k ní jako k vlastní, jednalo se o pozemky, kde bylo
dřevo, o které měl původně zájem, v daném případě není významné, jak bylo
dále se dřevem naloženo, kolik, kdo za dřevo zaplatil, to se pak jedná až o
situaci dokončení trestného činu." Jak již bylo uvedeno výše, právě
to, jak bylo se dřevem naloženo po jeho vytěžení, mohlo a mělo být hlavním
vodítkem k tomu, zda stěžovatel skutečně jen omylem vytyčil pozemek k těžbě
pro jinou osobu, jak tvrdí, anebo si on sám přivlastnil cizí věc s úmyslem
nakládat s ní jako s vlastní.
39. Krajský soud, tak jako okresní soud, se navíc nevypořádal s některými
stěžejními námitkami stěžovatele. Ten ve svém odvolání uvedl, že si "
[...] hmotu neponechal a nenakládal s ní. Pokud by obžalovaný s dřevem
nakládal jako s vlastním, musel by obdržet finanční náhradu. Že by obdržel
peníze, to z žádného důkazu neplyne. Vzhledem k tomu, že nebylo prokázáno,
že to byl obžalovaný, kdo se zmocnil dřeva, nakládal s ním a získal peníze,
nemohlo dojít k naplnění základního znaku přečinu krádeže." Stěžovatel
k tomu doložil dokonce i faktury (které jsou součástí spisu na č. l.
93-95), ze kterých podle jeho tvrzení plyne, že se z vytěžené dřevní hmoty
neobohatil. Ani tímto argumentem se však krajský soud nezabýval.
40. Obdobné nedostatky se pak promítly i do rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud uvedl, že "...lze mít za prokázané, že obviněný vytyčil
hranice lesního pozemku k vytěžení těžařům, ačkoliv se domníval, že
majitelem pozemku je jiná osoba. Obviněný si tak přisvojil cizí věc tím, že
se jí zmocnil a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou a
nelze proto spatřovat chybu v právní kvalifikaci jeho jednání jako přečinu
krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku." Znovu se
tedy ukazuje nesprávně směšování dvou dvojic pojmů. Zaprvé, soudy směšují a
nedostatečně prokazují, zda došlo ze strany stěžovatele k vytyčení pozemku
k těžbě (tedy pouhé označení někomu jinému, kde má těžit), nebo pokynu k
těžbě. Za druhé, soudy směšují (a opět nedostatečně prokazují) zmocnění se
věci, tedy vytěžení dřeva, a přisvojení si věci, tedy získání možnosti
trvalé dispozice s věcí. Nejvyšší soud tedy, tak jako krajský i okresní
soud, klade automatické rovnítko mezi vytyčení pozemků těžařům k těžbě a
přisvojení si cizí věci tím, že se jí osoba zmocní. I pokud by takový závěr
mohl být hypoteticky správný, musel by jej soud zvlášť přesvědčivě
odůvodnit. Tak se však nestalo.
41. Nejvyšší soud se dále chybně vypořádal s námitkou stěžovatele ohledně
nesprávného právního posouzení skutku. K námitce stěžovatele ohledně
nesprávného právního posouzení uvedl totiž Nejvyšší soud, že se nemůže
odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících
řízeních. Nejvyšší soud tak vypořádal námitku stěžovatele ohledně právního
(!) posouzení skutku pouhým odkazem na vázanost Nejvyššího soudu zjištěným
skutkovým (!) stavem. Vůbec se však nezabýval správností právního posouzení
skutku. Tato argumentace Nejvyššího soudu se míjí s uplatněným dovolacím
důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, že rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení skutku, a zároveň tak aprobuje extrémní
nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právní kvalifikací [(srov.
nález sp. zn. II. ÚS 3322/21 ze dne 18. 7. 2023 či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17
SbNU 235)]. Nejvyšší soud tedy nevypořádal jednu z hlavních námitek
předestřených v dovolání, tedy námitku, že došlo k nesprávnému právnímu
posouzení skutku. Je to přitom právě Nejvyšší soud, který by měl zkoumat
právní otázky vyvstalé v předchozím řízení.
42. Sám Nejvyšší soud přitom ve své judikatuře stanovil minimální kritéria
pro formulaci skutkové věty a prizmatem těchto kritérií tedy měl napadená
rozhodnutí přezkoumat. Neplyne-li ze skutkové věty a z odůvodnění úmysl
pachatele přisvojit si cizí věc tím, že se jí zmocní, jedná se o nesprávné
právní posouzení zakládající dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h)
trestního řádu [srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 579/2011 ze
dne 21. 9. 2011 (přičemž v době tohoto rozhodnutí se jednalo o dovolací
důvod podle písm. g))]. Nejvyšší soud se ani nemusel seznamovat se spisovým
materiálem, aby dospěl k závěru, že formulace skutkové věty nekoresponduje
s odůvodněním rozhodnutí, ani s právní kvalifikací. Skutková věta odsuzujícího
rozsudku neodpovídá požadavkům kladeným na dostatečnou určitost zjištěných
skutkových okolností samotnou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. k tomu
např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1337/2015 ze dne 24. 11.
2015).
VI. Závěr, řízení po zrušení rozhodnutí
43. Lze tedy shrnout, že má-li být soudní rozhodnutí považováno za souladné
s článkem 39 Listiny, pak je třeba prokázat naplnění všech znaků trestného
činu. U trestného činu krádeže se tento ústavní požadavek projevuje mimo
jiné tak, že je nutné prokázat, že si pachatel přisvojil cizí věc tím, že
se jí zmocnil, a že zde existoval úmysl nakládat s věcí jako s vlastní, a
to alespoň po určitou, nikoli přechodnou dobu. Ačkoli nemusí být v
konkrétním případě rozhodné, jakým způsobem pachatel s věcí nakládá poté,
co si ji přisvojí, obecné soudy nemohou automaticky rezignovat na
dokazování ohledně dalšího osudu přisvojené věci, pokud toto dokazování
může přispět k závěru o vině či nevině pachatele. Tím spíše nemohou obecné
soudy rezignovat na dokazování a odůvodnění ohledně konkrétního momentu,
kdy si pachatel přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil.
44. Z čl. 36, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny přitom plyne požadavek, aby
závěr o naplnění všech znaků trestného činu byl postaven mimo důvodnou
pochybnost, aby skutková zjištění a vykonané důkazy nebyly v extrémním
nesouladu, a aby prokázání všech rozhodných skutečností bylo patrné z
odůvodnění rozsudku a zároveň konkrétní jednání, vyčerpávající všechny
znaky skutkové podstaty, bylo alespoň v hrubých, typově odlišitelných
obrysech, popsáno ve skutkové větě rozsudku.
45. V projednávaném případě obecné soudy nedostatečně zkoumaly skutkový
stav věci, nevypořádaly se s některými závažnými námitkami stěžovatele, a
především nezahrnuly do skutkové věty, ani do odůvodnění svých rozhodnutí
všechny obligatorní znaky skutkové podstaty. Tím porušily stěžovatelovo
právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy, a dále
zásadu nullum crimen sine lege podle čl. 39 Listiny, jelikož nebylo
prokázáno naplnění všech znaků trestného činu.
46. Po zrušení rozhodnutí postupují obecné soudy podle § 314h a násl.
trestního řádu, a to při respektu k právním názorům vyjádřeným v tomto
nálezu. Obecné soudy musí na základě provedených důkazů a v souladu s nimi
ustálit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v
rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 5, 6 trestního
řádu). Nebylo-li by ani po doplněném dokazování možno dosáhnout praktické
jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. zůstaly-li by v
daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením
dalších důkazů, bylo by nutné postupovat v souladu se zásadou presumpce
neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny a § 2 odst. 2 trestního řádu) a z ní vyplývajícím
pravidlem in dubio pro reo.
47. Pokud obecné soudy po opětovném posouzení věci v intencích tohoto
nálezu budou chtít setrvat na svém závěru o vině stěžovatele, budou muset
především prokázat, zda a kdy si stěžovatel přisvojil cizí věc tím, že se
jí zmocnil, a dále, že ve vztahu k přisvojení si cizí věci zmocněním
existovalo zavinění ve formě úmyslu. To znamená, že budou muset rozšířit
dokazování nad rámec toho, že stěžovatel dal pouhý pokyn ke kácení těžařské
společnosti, či vytyčil pozemky k pokácení. Ani jeden z těchto závěrů totiž
k dovození skutkové podstaty krádeže nepostačuje. Zároveň se obecné soudy
budou muset vypořádat s právní kvalifikací prokázaného skutku a s otázkou
zavinění stěžovatele, tedy budou muset odůvodnit, zda existoval úmysl nakládat
s věcí (se dřevem) jako s vlastní věcí.
48. Na základě výše uvedeného Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2
písm. a) a § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
rozhodl, jak je ve výroku nálezu uvedeno.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 13. září 2023
Pavel Šámal, v. r.
předseda senátu
|
