Judikatúra k trestným činom poškodzovania a zvýhodňovania veriteľa

 

§ 256:

 

R 36/2010 Jed­ná­ní dvou ne­bo ví­ce pa­cha­telů tres­tné­ho či­nu poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 tr. zák., kte­ré vy­ka­zu­je všech­ny zna­ky pod­le § 9 od­st. 2 tr. zák., je třeba po­sou­dit ja­ko spolu­pa­cha­tel­ství, byť vzhle­dem ke konstruk­ci us­ta­no­ve­ní § 256 tr. zák. se jed­ná­ní jed­no­ho z nich právně kva­li­fi­ku­je pod­le § 256 od­st. 1 písm. a) tr. zák. a jed­ná­ní dru­hé­ho z nich pod­le § 256 od­st. 2 písm. a) tr. zák. Roz­ho­du­jí­cí je, že obě ty­to skut­ko­vé pod­sta­ty jsou podřaze­ny pod stej­ný trest­ný čin poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 tr. zák., přičemž roz­díl me­zi těmi­to skut­ko­vý­mi pod­sta­ta­mi je při shod­né ob­jek­tiv­ní strán­ce, spo­čí­va­jí­cí v poš­ko­ze­ní ma­jet­ku dluž­ní­ka, jen v tom, že v od­stav­ci 1 jde o poš­ko­zo­vá­ní vlas­tní­ho věřite­le, kde pop­sa­né­ho mařící­ho jed­ná­ní, spo­čí­va­jí­cí­ho v poš­ko­ze­ní ales­poň čás­ti své­ho ma­jet­ku se do­pouš­tí sám dluž­ník, za­tím­co v od­stav­ci 2 jde o poš­ko­zo­vá­ní ci­zí­ho věřite­le, kde pop­sa­né­ho mařící­ho jed­ná­ní se do­pouš­tí ji­ná oso­ba než dluž­ník.

 

 

R 45/2009 Jed­no­čin­ný souběh tres­tných činů zpro­nevěry pod­le § 248 tr. zák. a poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 tr. zák. je mož­ný.

 

 

R 17/2009 Zá­vaz­ko­vý práv­ní vztah me­zi dluž­ní­kem a věřite­lem je ob­li­ga­tor­ním zna­kem skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 tr. zák. Otáz­ku exis­ten­ce a ob­sa­hu to­ho­to práv­ní­ho vzta­hu mu­sí soud v tres­tním říze­ní po­su­zo­vat vždy sa­mos­tatně ja­ko předběžnou otáz­ku (§ 9 od­st. 1 tr. ř.), ne­boť jde o po­sou­ze­ní vi­ny ob­viněné­ho. To pla­tí i v případě, že exis­ten­ce ta­ko­vé­ho zá­vaz­ko­vé­ho práv­ní­ho vzta­hu již by­la dek­la­ro­vá­na pra­vo­moc­ným roz­hod­nu­tím sou­du v ob­čan­skop­ráv­ním říze­ní, kte­ré ne­má kon­sti­tu­tiv­ní po­va­hu. Tím­to roz­hod­nu­tím si­ce soud ne­ní v tres­tním říze­ní vá­zán, av­šak nemůže je po­mi­nout, pro­to jím pro­ve­de důkaz, zhod­no­tí je v sou­la­du s us­ta­no­ve­ním § 2 od­st. 6 tr. ř. a ve svém roz­hod­nu­tí se s je­ho ar­gu­men­ty vy­pořádá.

 

 

            R 45/2008 Sku­tek po­sou­ze­ný ja­ko trest­ný čin pod­vo­du pod­le § 250 od­st. 1 tr. zák., kte­rý spo­čí­val v tom, že pa­cha­tel od­eb­ral od do­da­va­te­le zbo­ží s úmys­lem vůbec za ně ne­zap­la­tit kup­ní ce­nu, ne­ní to­tož­ný se skut­kem po­sou­ze­ným ja­ko trest­ný čin poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 od­st. 1 písm. c) tr. zák., je­hož pod­sta­tou by­lo to, že pa­cha­tel po­té, co od­eb­ral od do­da­va­te­le zbo­ží, či­nil ve vzta­hu ke své­mu ma­jet­ku ta­ko­vé fik­tiv­ní dis­po­zi­ce, kte­rý­mi před­stí­ral svou nes­chop­nost za­pla­tit kup­ní ce­nu za od­eb­ra­né zbo­ží. Pra­vo­moc­né me­ri­tor­ní roz­hod­nu­tí o jed­nom z těchto skutků např. zproš­ťu­jí­cím roz­sud­kem) ne­ní překáž­kou ve smys­lu § 11 od­st. 1 písm. f) tr. ř. pro stí­há­ní pa­cha­te­le za dru­hý sku­tek a pro ji­né me­ri­tor­ní roz­hod­nu­tí o něm (např. od­su­zu­jí­cím roz­sud­kem).

 

 

            R 36/2007-I. Pro naplnění znaků skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu po­ru­še­ní po­vin­nos­ti v říze­ní o kon­kur­su pod­le § 126 od­st. 1 tr. zák. je pod­stat­né, aby pa­cha­tel jed­nal způso­bem zde uve­de­ným až po­té, co již nas­ta­ly účin­ky proh­lá­še­ní kon­kur­su, o nichž věděl z us­ne­se­ní sou­du o proh­lá­še­ní kon­kur­su, po­kud us­ne­se­ní o proh­lá­še­ní kon­kur­su pos­lé­ze na­by­lo práv­ní mo­ci. Účin­ky proh­lá­še­ní kon­kur­su nas­tá­va­jí pod­le § 13 od­st. 6 zá­ko­na č. 328/1991 Sb., o kon­kur­su a vy­rov­ná­ní, ve znění pozdějších před­pisů, vy­věše­ním us­ne­se­ní na úřed­ní des­ce sou­du, kte­rý proh­lá­sil kon­kurs. Tím­to okam­ži­kem se dluž­ník stá­vá úpad­cem a mi­mo ji­né mu vzni­ka­jí po­vin­nos­ti k sou­čin­nos­ti se správ­cem kon­kur­sní pod­sta­ty a s kon­kur­sním sou­dem pod­le § 17 až § 18 ci­to­va­né­ho zá­ko­na.

 

            Okam­žik, kdy byl po­dán návrh na proh­lá­še­ní kon­kur­su, ne­má práv­ní vý­znam z hle­dis­ka spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu po­ru­še­ní po­vin­nos­ti v říze­ní o kon­kur­su pod­le § 126 od­st. 1 tr. zák., ale může mít vliv na po­sou­ze­ní jed­ná­ní dluž­ní­ka ve vzta­hu k tres­tné­mu či­nu poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 od­st. 1 tr. zák.

 

            III. Ško­du u tres­tné­ho či­nu poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 od­st. 1 písm. a) tr. zák. pro úče­ly je­ho přísnější práv­ní kva­li­fi­ka­ce pod­le § 256 od­st. 3 a 4 tr. zák. před­sta­vu­je hod­no­ta zni­če­né­ho, poš­ko­ze­né­ho, za­ta­je­né­ho, zci­ze­né­ho, učiněné­ho neu­potřebi­tel­ným ne­bo od­straněné­ho ma­jet­ku dluž­ní­ka, kte­rý by by­lo mož­né pou­žít k us­po­ko­je­ní poh­le­dá­vek je­ho věřitelů, kdy­by si dluž­ník ne­po­čí­nal způso­bem uve­de­ným v ci­to­va­ném us­ta­no­ve­ní. Ta­to ško­da od­po­ví­dá vý­ši zmařených poh­le­dá­vek jen teh­dy, je-li hod­no­ta uve­de­né­ho ma­jet­ku dluž­ní­ka stej­ná ne­bo vy­šší.

 

 

            R 26/2007-I. Jes­tli­že ob­vině­ný ja­ko dluž­ník ji­né oso­by za­lo­žil ob­chod­ní spo­leč­nost a bez od­po­ví­da­jí­cí proti­hod­no­ty převedl do je­jí­ho ma­jet­ku ur­či­tou věc pou­ži­tel­nou k us­po­ko­je­ní poh­le­dáv­ky věřite­le (např. mo­to­ro­vé vo­zid­lo), napl­nil tím zá­kon­ný znak tres­tné­ho či­nu poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 od­st. 1 písm. a) tr. zák. spo­čí­va­jí­cí ve „zci­ze­ní čás­ti své­ho ma­jet­ku“. Za­tím­co věc, kte­rá je ve vlas­tnic­tví dluž­ní­ka ja­ko fy­zic­ké oso­by, může být pou­ži­ta k us­po­ko­je­ní je­ho věřite­le, věc, jež ta­ko­vý dluž­ník převedl do ma­jet­ku ob­chod­ní spo­leč­nos­ti (byť jde např. o jed­noč­len­nou spo­leč­nost s ru­če­ním ome­ze­ným), je ve vlas­tnic­tví té­to spo­leč­nos­ti, kte­rá má ma­jet­ko­vou sa­mos­tat­nost, a ne­ní-li ta­to spo­leč­nost v žá­dném práv­ním vzta­hu k věřite­li, nemůže být je­jí ma­je­tek pou­žit k us­po­ko­je­ní věřite­le té fy­zic­ké oso­by, kte­rá je spo­leč­ní­kem ob­chod­ní spo­leč­nos­ti.

 

            II. Trest­ný čin poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 od­st. 1 písm. a) tr. zák. nel­ze spá­chat dis­po­zi­ce­mi s ta­ko­vý­mi věcmi dluž­ní­ka, kte­ré ne­mo­hou být předmětem vý­ko­nu roz­hod­nu­tí pod­le § 322 od­st. 3 o. s. ř., tj. kte­ré pod­ni­ka­tel nez­bytně nutně potřebu­je k vý­ko­nu své pod­ni­ka­tel­ské čin­nos­ti. Z vý­ko­nu roz­hod­nu­tí jsou te­dy vy­lou­če­ny jen věci, je­jichž od­ně­tí by po­vin­né­mu zce­la zne­mož­ni­lo je­ho pod­ni­ká­ní v přís­luš­ném obo­ru. Tak­to ov­šem nej­sou vy­lou­če­ny věci, kte­ré po­vin­ný si­ce pou­ží­val k pod­ni­ká­ní v ur­či­tém obo­ru, ale po­kud i bez nich může na­dá­le vy­ko­ná­vat pod­ni­ka­tel­skou čin­nost, byť s někte­rý­mi ome­ze­ní­mi (srov. roz­hod­nu­tí pod č. 33/2003 Sb. rozh. obč.).

 

 

            R 23/2006-I. Pro vy­hod­no­ce­ní, zda ob­vině­ný napl­nil všech­ny zna­ky skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 od­st. 1 písm. d) tr. zák., je nez­byt­né vy­řeše­ní otáz­ky, zda po­vin­né­mu (resp. ji­né osobě jed­na­jí­cí za po­vin­né­ho) by­lo řádně do­ru­če­no před­vo­lá­ní k je­ho vý­sle­chu k proh­lá­še­ní o ma­jet­ku ve smys­lu § 260d od­st. 2 ob­čan­ské­ho soud­ní­ho řádu.

 

            Pod­le § 260d od­st. 2 ob­čan­ské­ho soud­ní­ho řádu mu­sí být před­vo­lá­ní k vý­sle­chu k proh­lá­še­ní o ma­jet­ku po­vin­né­ho do­ru­če­no nej­méně 10 dnů přede dnem ko­ná­ní vý­sle­chu; před­vo­lá­ní se do­ru­ču­je před­vo­la­né­mu do vlas­tních ru­kou. Zmíněnou 10den­ní lhůtu je třeba za­cho­vat i při opa­ko­va­ném před­vo­lá­ní k vý­sle­chu, po­kud se pr­vní vý­slech ne­ko­nal např. v důsled­ku om­lu­ve­né nepřítom­nos­ti před­vo­la­né­ho.

 

            II. Po­kud by ob­vině­ný neb­yl ob­jek­tivně scho­pen vzhle­dem ke své­mu zdra­vot­ní­mu sta­vu dos­ta­vit se na před­vo­lá­ní k vý­sle­chu u sou­du k proh­lá­še­ní o svém ma­jet­ku pod­le § 260d od­st. 2 ob­čan­ské­ho soud­ní­ho řádu, pak by si­ce sa­mot­ná sku­teč­nost, že ob­vině­ný řádně neom­lu­vil ne­dos­ta­ve­ní se k to­mu­to vý­sle­chu, by­la v roz­po­ru se zá­ko­nem, ale ne­moh­la by vést k naplnění všech znaků skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 od­st. 1 písm. d) tr. zák.

 

            III. Spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 od­st. 1 písm. d) tr. zák. je i v té­to al­ter­na­tivě pod­míněno zjištěním, že ob­vině­ný měl ma­je­tek pou­ži­tel­ný k ales­poň čás­teč­né­mu us­po­ko­je­ní je­ho věřite­le, ale od­mít­nu­tím proh­lá­še­ní o tom­to ma­jet­ku (ne­bo uve­de­ním nep­rav­di­vých či hrubě zkres­le­ných údajů v ta­ko­vém proh­lá­še­ní) zne­mož­nil je­ho řád­né zjištění, např. zjištění, o ja­ký ma­je­tek jde a kde se na­chá­zí, a tím způso­bil zmaření ales­poň čás­teč­né­ho us­po­ko­je­ní věřite­le z ma­jet­ku, je­hož se proh­lá­še­ní tý­ká.

 

 

            R 6/2005-II. Zmaření us­po­ko­je­ní věřite­le jed­ná­ním uve­de­ným v § 256a tr. zák. je ve vzta­hu spe­cia­li­ty k poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 tr. zák., a pro­to je jed­no­čin­ný souběh tres­tných činů pod­le těchto us­ta­no­ve­ní vy­lou­čen a sku­tek je třeba po­sou­dit jen ja­ko trest­ný čin zvý­hod­ňo­vá­ní věřite­le pod­le § 256a tr. zák.

 

 

            R 17/2004 Za­jištěním za­pla­ce­ní směnek in­sti­tu­tem směneč­né­ho ru­ko­jem­ství (§ 32 od­st. 1 zá­ko­na č. 191/1950 Sb., zá­kon směneč­ný a še­ko­vý, ve znění zák. č. 29/2000 Sb.) za úvěro­vé smlou­vy pos­kyt­nu­té ji­né osobě se směneč­ný ru­koj­mí stá­vá sa­mos­tat­ným dluž­ní­kem věřite­le. Po­kud směneč­ný ru­koj­mí nás­ledně da­ro­vá­ním čás­ti své­ho ma­jet­ku zmaří us­po­ko­je­ní to­ho­to věřite­le, pak za splnění dal­ších zá­kon­ných pod­mí­nek napl­ní zna­ky skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 od­st. 1 písm. a) tr. zák., ne­boť zmaří us­po­ko­je­ní své­ho věřite­le, a ni­ko­liv věřite­le ji­né oso­by ve smys­lu us­ta­no­ve­ní § 256 od­st. 2 písm. a) tr. zák.

 

 

            R 56/2003 Při vy­pořádá­ní spo­leč­né­ho jmění man­želů, z nichž je­den je dluž­ní­kem tře­tí oso­by, mu­sí být za­cho­vá­na rov­no­vá­ha me­zi zá­jmy dru­hé­ho man­že­la a prá­vy věřitelů, kte­rá pod­le § 150 od­st. 2 ob­čan­ské­ho zá­ko­ní­ku nes­mí být do­ho­dou man­želů dot­če­na. Po­kud je ta­to rov­no­vá­ha pod­stat­ným způso­bem na­ru­še­na ta­ko­vou do­ho­dou o vy­pořádá­ní spo­leč­né­ho jmění man­želů, kte­rá ná­padně, jed­nos­tranně a z hle­dis­ka zá­sad sta­no­ve­ných v § 149 od­st. 2, 3 ob­čan­ské­ho zá­ko­ní­ku neodůvodněně zne­vý­hod­ní to­ho z man­želů, kte­rý je dluž­ní­kem tře­tí oso­by, bu­dou tím naplně­ny zna­ky tres­tné­ho či­nu poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 od­st. 1 písm. a) tr. zák. V ta­ko­vém případě lze po­va­žo­vat uzavření do­ho­dy o vy­pořádá­ní spo­leč­né­ho jmění man­želů za zci­ze­ní čás­ti ma­jet­ku dluž­ní­ka.

 

            Uve­de­ný zá­věr ov­šem pla­tí jen za před­pok­la­du, že uzavření ta­ko­vé do­ho­dy se tý­ká věcí ne­bo ji­ných ma­jet­ko­vých hod­not, kte­ré jsou způso­bi­lé k to­mu, aby se z nich věřitel reálně us­po­ko­jil. Jes­tli­že věřitel z nich nemůže být us­po­ko­jen, a to ani exeku­cí, pak ani nemůže být je­jich zci­ze­ní příči­nou to­ho, že us­po­ko­je­ní věřite­le je i jen čás­tečně zmařeno.

 

 

            R 53/2003 Jed­ná­ní pa­cha­te­le směřují­cí ke zmaření us­po­ko­je­ní věřite­le učiněné až v době exis­ten­ce zá­vaz­ko­vé­ho vzta­hu, a ni­ko­liv v době je­ho vzni­ku, může vy­ka­zo­vat zna­ky skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 tr. zák., a ne tres­tné­ho či­nu pod­vo­du pod­le § 250 tr. zák., byť by šlo o jed­ná­ní ma­jí­cí pod­vod­ný cha­rak­ter.

 

 

            R 12/2002 Za zci­ze­ní čás­ti vlas­tní­ho ma­jet­ku dluž­ní­kem ve smys­lu us­ta­no­ve­ní § 256 od­st. 1 písm. a) tr. zák., jímž může být i jen čás­tečně zmařeno us­po­ko­je­ní věřite­le, je mož­no po­va­žo­vat pro­dej osob­ní­ho auto­mo­bi­lu a pou­ži­tí tak­to zís­ka­ných fi­nan­čních prostředků na náj­em – lea­sing – ji­né­ho osob­ní­ho auto­mo­bi­lu. Za­tím­co to­tiž osob­ní auto­mo­bil, kte­rý je vlas­tnic­tvím dluž­ní­ka, může být pou­žit na us­po­ko­je­ní věřite­le, osob­ní auto­mo­bil, jenž má dluž­ník pro­na­ja­tý a je te­dy ve vlas­tnic­tví pro­na­jí­ma­te­le, tak­to být pou­žit nemůže.

 

 

            R 38/2001 Jes­tli­že tepr­ve po uzavření smlou­vy o půjčce peněz (o úvěru) vznik­ly překáž­ky, kte­ré brá­ni­ly dluž­ní­ko­vi spl­nit zá­va­zek z půjčky (z úvěru) a kte­ré ne­mohl v době uzavření smlou­vy o půjčce (o úvěru) ani před­ví­dat, když ji­nak byl scho­pen teh­dy zá­va­zek spl­nit, ne­bo jes­tli­že byl si­ce scho­pen pe­ní­ze vrá­tit ve sjed­na­né lhůtě, ale z různých důvodů vrá­ce­ní peněz od­klá­dal ne­bo do­da­tečně po­jal úmysl pe­ní­ze vůbec nev­rá­tit, pak je­ho jed­ná­ní nel­ze po­va­žo­vat za trest­ný čin pod­vo­du pod­le § 250 TrZ.[1] Nás­led­né jed­ná­ní dluž­ní­ka, jenž uči­nil ta­ko­vé ma­jet­ko­vé dis­po­zi­ce, ji­miž zne­mož­nil pl­né ne­bo ales­poň poměrné us­po­ko­je­ní poh­le­dáv­ky ur­či­té­ho věřite­le, by pod­le okol­nos­tí moh­lo být ji­ným tres­tným či­nem, zej­mé­na tres­tným či­nem poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 TrZ ne­bo tres­tným či­nem zvý­hod­ňo­vá­ní věřite­le pod­le § 256a TrZ.

 

 

            R 41/1990 K vý­kla­du znaků tres­tné­ho či­nu poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 od­st. 1 TrZ.

 

            Dluž­ník, kte­rý pro­dá svůj ma­je­tek ne­bo je­ho část a ze zís­ka­ných prostředků uh­ra­dí ji­né sku­teč­né (ni­ko­li fin­go­va­né) poh­le­dáv­ky vůči sobě, se ne­do­pouš­tí tres­tné­ho či­nu pod­le § 256 od­st. 1 TrZ, byť tím­to jed­ná­ním zmaří ne­bo čás­tečně zmaří us­po­ko­je­ní věřite­le.

 

            Stejně je to­mu, když dluž­ník pro­de­jem své­ho ma­jet­ku ne­bo je­ho čás­ti pou­ze ztí­ží ne­bo od­dá­lí us­po­ko­je­ní věřite­le, je­muž zůstá­vá mož­nost us­po­ko­jit svo­ji poh­le­dáv­ku z ji­né­ho dluž­ní­ko­va ma­jet­ku.

 

 

            Sou­bor TR NS, se­šit 56, č. T 1194. (shod­né ja­ko R 36/2010) Ten, kdo i jen čás­tečně zmaří us­po­ko­je­ní poh­le­dáv­ky věřite­le ji­né oso­by tím, že zni­čí, poš­ko­dí, za­ta­jí, zci­zí ne­bo od­stra­ní část ma­jet­ku dluž­ní­ka, je pa­cha­te­lem tres­tné­ho či­nu poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 od­st. 2 písm. a) TrZ, a ni­ko­li jen účas­tní­kem ve formě po­mo­ci pod­le § 10 od­st. 1 písm. c) TrZ na tres­tném či­nu poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 od­st. 1 písm. a) TrZ, kte­rý spá­chal dluž­ník, i když jed­nal se zá­měrem po­mo­ci dluž­ní­ko­vi.

 

            Trest­ný čin poš­ko­zo­vá­ní věřite­le může být spá­chán ve spolu­pa­cha­tel­ství ve smys­lu § 9 od­st. 2 TrZ i teh­dy, když je­den ze spolu­pa­cha­telů napl­nil skut­ko­vou pod­sta­tu pod­le § 256 od­st. 1 písm. a) TrZ, ne­boť ja­ko dluž­ník zmařil us­po­ko­je­ní poh­le­dáv­ky své­ho věřite­le, a dru­hý ze spolu­pa­cha­telů napl­nil skut­ko­vou pod­sta­tu pod­le § 256 od­st. 2 písm. a) TrZ, pro­to­že neb­yl dluž­ní­kem, ale zmařil us­po­ko­je­ní poh­le­dáv­ky věřite­le pr­vní­ho spolu­pa­cha­te­le, přičemž oba jed­na­li ve vzá­jem­né sou­čin­nos­ti a se shod­ným zá­měrem.

 

(us­ne­se­ní ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 5 Tdo 414/2009)

 

 

            Sou­bor TR NS, se­šit 52, č. T 1158. 1. Jed­ná­ní pa­cha­te­le tres­tné­ho či­nu poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 od­st. 1 písm. a) TrZ spo­čí­vá ve zmen­še­ní ak­tiv dluž­ní­ko­va ma­jet­ku, z něhož by moh­la být ales­poň čás­tečně us­po­ko­je­na poh­le­dáv­ka je­ho věřite­le. Jde o sku­teč­né (ni­ko­li jen účet­ní) sní­že­ní hod­no­ty ma­jet­ku dluž­ní­ka, tj. o reál­né zmen­še­ní je­ho roz­sa­hu o ty ma­jet­ko­vé hod­no­ty, z kte­rých by by­lo mož­né do­sáh­nout us­po­ko­je­ní poh­le­dáv­ky věřite­le, a to i je­jich případ­ným převo­dem, pro­de­jem apod. Způso­by, ji­miž se pa­cha­tel ja­ko dluž­ník (ne­bo jed­na­jí­cí za dluž­ní­ka ve smys­lu § 90 od­st. 2 TrZ) zba­vu­je své­ho ma­jet­ku, ne­mu­se­jí být sa­my o sobě tres­tný­mi či­ny; tres­tným či­nem poš­ko­zo­vá­ní věřite­le se stá­va­jí vzhle­dem k nepříz­ni­vým důsledkům, kte­ré ma­jí pro us­po­ko­je­ní poh­le­dáv­ky věřite­le.

 

            2. Trest­ný čin zvý­hod­ňo­vá­ní věřite­le pod­le § 256a od­st. 1 TrZ může spá­chat jen dluž­ník na­chá­ze­jí­cí se v pla­teb­ní nes­chop­nos­ti (resp. fy­zic­ká oso­ba jed­na­jí­cí za to­ho­to dluž­ní­ka ve smys­lu § 90 od­st. 2 TrZ), kte­rý zmaří us­po­ko­je­ní své­ho věřite­le tím, že zvý­hod­ní ji­né­ho, ale rovněž své­ho věřite­le. Kdy­by ta­ko­vý dluž­ník us­po­ko­jil, byť na úkor své­ho věřite­le, poh­le­dáv­ku věřite­le ji­né oso­by, ni­ko­li své­ho věřite­le, ne­moh­lo by jít o žá­dné je­ho „zvý­hodnění“, ale jen o někte­rou z al­ter­na­tiv poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 od­st. 1 písm. a) TrZ.

 

(us­ne­se­ní ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 5 Tdo 1577/2008)

 

 

            Sou­bor TR NS, se­šit 43, č. T 1065. (shod­né ja­ko R 45/2008) Sku­tek po­sou­ze­ný ja­ko trest­ný čin pod­vo­du pod­le § 250 od­st. 1 TrZ, kte­rý spo­čí­val v tom, že pa­cha­tel od­eb­ral od do­da­va­te­le zbo­ží s úmys­lem vůbec za ně ne­zap­la­tit kup­ní ce­nu, ne­ní to­tož­ný se skut­kem po­sou­ze­ným ja­ko trest­ný čin poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 od­st. 1 písm. c) TrZ, je­hož pod­sta­tou by­lo to, že pa­cha­tel po­té, co od­eb­ral od do­da­va­te­le zbo­ží, či­nil ve vzta­hu ke své­mu ma­jet­ku ta­ko­vé fik­tiv­ní dis­po­zi­ce, kte­rý­mi před­stí­ral svou nes­chop­nost za­pla­tit kup­ní ce­nu za od­eb­ra­né zbo­ží. Pra­vo­moc­né me­ri­tor­ní roz­hod­nu­tí o jed­nom z těchto skutků (např. zproš­ťu­jí­cím roz­sud­kem) ne­ní překáž­kou ve smys­lu § 11 od­st. 1 písm. f) TrŘ pro stí­há­ní pa­cha­te­le za dru­hý sku­tek a pro ji­né me­ri­tor­ní roz­hod­nu­tí o něm (např. od­su­zu­jí­cím roz­sud­kem).

 

(us­ne­se­ní ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1141/2007)

 

 

            Sou­bor TR NS, se­šit 38, č. T 1014. 1. Pa­cha­te­lem tres­tné­ho či­nu poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 od­st. 1 TrZ si­ce může být jen kon­krét­ní sub­jekt (§ 90 od­st. 1 TrZ), a to dluž­ník, kte­rý jed­ná ke škodě svých věřitelů, ov­šem po­kud je ta­ko­vým dluž­ní­kem práv­nic­ká oso­ba (např. ob­chod­ní spo­leč­nost), může být pa­cha­te­lem – mi­mo ji­né – fy­zic­ká oso­ba, kte­rá je sta­tu­tár­ním or­gá­nem té­to práv­nic­ké oso­by a v sou­vis­los­ti s tím­to svým pos­ta­ve­ním či­ni­la práv­ní či ji­né úko­ny za práv­nic­kou oso­bu, ji­miž ales­poň čás­tečně zmaři­la us­po­ko­je­ní poh­le­dá­vek věřitelů práv­nic­ké oso­by (§ 90 od­st. 2 TrZ).

 

            2. Před­pok­la­dem do­ko­ná­ní tres­tné­ho či­nu poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 od­st. 1 TrZ je okol­nost, že poh­le­dáv­ka věřite­le, je­jíž us­po­ko­je­ní dluž­ník maří, je již splat­ná; jed­ná­ní dluž­ní­ka způso­bem uve­de­ným v ci­to­va­ném us­ta­no­ve­ní před splat­nos­tí poh­le­dáv­ky věřite­le může být jen po­ku­sem to­ho­to tres­tné­ho či­nu (§ 8 od­st. 1 TrZ), ne­bo příp­ra­vou (§ 7 od­st. 1 TrZ) k tres­tné­mu či­nu kva­li­fi­ko­va­né­mu pod­le § 256 od­st. 1, 4 TrZ.

 

            3. Exis­ten­ce zá­stav­ní­ho prá­va váz­nou­cí­ho na zá­stavě, je­jímž zpeněže­ním by by­lo mož­né us­po­ko­jit tak­to za­jištěnou poh­le­dáv­ku věřite­le, má vliv na mož­nost či roz­sah zmaření poh­le­dáv­ky věřite­le v důsled­ku dis­po­zic dluž­ní­ka s vlas­tním ma­jet­kem, z něhož by ji­nak by­la poh­le­dáv­ka us­po­ko­je­na. Vzhle­dem k vy­uži­tí zá­stav­ní­ho prá­va (ne­bo ji­né­ho za­jiš­ťo­va­cí­ho in­sti­tu­tu) by te­dy ne­moh­lo jít o trest­ný čin poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 od­st. 1 TrZ, kdy­by věřitel zís­kal plnění k us­po­ko­je­ní své poh­le­dáv­ky z vý­těžku po zpeněže­ní zá­sta­vy (ne­bo z ji­né­ho za­jiš­ťo­va­cí­ho in­sti­tu­tu), třeba­že si dluž­ník po­čí­nal vůči (ji­né­mu) své­mu ma­jet­ku způso­bem od­po­ví­da­jí­cím ci­to­va­né­mu us­ta­no­ve­ní; ke zmaření us­po­ko­je­ní, a tím případně i k do­ko­ná­ní to­ho­to tres­tné­ho či­nu by pak doš­lo, jen kdy­by poh­le­dáv­ka věřite­le ne­moh­la být us­po­ko­je­na ani ze za­jiš­ťo­va­cí­ho in­sti­tu­tu buď vůbec, ne­bo ni­ko­li v ce­lém roz­sa­hu.

 

(us­ne­se­ní ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 5 Tdo 440/2007)

 

 

            Sou­bor TR NS, se­šit 32, č. T 957. 1. Pro práv­ní zá­věr o tom, v ja­kém roz­sa­hu pa­cha­tel ja­ko dluž­ník zmařil us­po­ko­je­ní poh­le­dáv­ky věřite­le tres­tným či­nem poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 od­st. 1 písm. a) TrZ a zda tím způso­bil znač­nou ško­du, resp. ško­du vel­ké­ho roz­sa­hu ve smys­lu § 256 od­st. 3, 4 TrZ, mu­sí mít soud dos­ta­teč­ný pod­klad ve skut­ko­vém zjištění, ja­ká by­la hod­no­ta zni­če­né­ho, poš­ko­ze­né­ho, za­ta­je­né­ho, zci­ze­né­ho, učiněné­ho neu­potřebi­tel­ným ne­bo od­straněné­ho ma­jet­ku pa­cha­te­le a ja­kou vý­ši mě­la poh­le­dáv­ka věřite­le (resp. je­jí neus­po­ko­je­ná část), je­jíž us­po­ko­je­ní tím pa­cha­tel zmařil.

 

            2. Jes­tli­že pa­cha­tel ja­ko dluž­ník zmařil us­po­ko­je­ní poh­le­dáv­ky své­ho věřite­le tím, že da­ro­val tře­tí osobě svůj ma­je­tek pou­ži­tel­ný k us­po­ko­je­ní té­to poh­le­dáv­ky, napl­nil zá­kon­ný znak tres­tné­ho či­nu poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 od­st. 1 písm. a) TrZ spo­čí­va­jí­cí ve zci­ze­ní ta­ko­vé­ho ma­jet­ku, a ni­ko­li v je­ho od­stranění.

 

            3. Pro po­čá­tek běhu proml­če­cí do­by uve­de­né v § 67 od­st. 1 TrZ je ob­vyk­le roz­hod­ný okam­žik do­ko­ná­ní tres­tné­ho či­nu, kte­rým se ro­zu­mí naplnění všech je­ho zá­kon­ných znaků, a to třeba i pos­tup­ný­mi kro­ky za­vr­še­ný­mi způso­be­ním nás­led­ku. V případě tres­tné­ho či­nu poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 od­st. 1 písm. a), resp. též od­st. 3 ne­bo 4 TrZ to zna­me­ná, že je­ho proml­če­cí do­ba ne­za­čí­ná ply­nout již okam­ži­kem vzni­ku zmařené poh­le­dáv­ky věřite­le, ale až mo­men­tem, kdy nas­ta­ly účin­ky pa­cha­te­lo­va jed­ná­ní spo­čí­va­jí­cí ve zni­če­ní, poš­ko­ze­ní, za­ta­je­ní, zci­ze­ní atd. je­ho ma­jet­ku pou­ži­tel­né­ho k us­po­ko­je­ní poh­le­dáv­ky věřite­le.

 

(us­ne­se­ní ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1354/2006)

 

 

            Sou­bor TR NS, se­šit 31, č. T 944. Dluž­ník může spá­chat trest­ný čin poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 od­st. 1 písm. a) TrZ jen dis­po­zi­ce­mi (zci­ze­ním, za­ta­je­ním, od­straněním apod.) s ta­ko­vým svým ma­jet­kem, kte­rý je pou­ži­tel­ný k us­po­ko­je­ní poh­le­dáv­ky právě to­ho věřite­le, je­hož us­po­ko­je­ní tím by­lo ales­poň čás­tečně zmařeno. Ve vzta­hu k jed­no­mu věřite­li by te­dy dluž­ník ne­mohl spá­chat trest­ný čin poš­ko­zo­vá­ní věřite­le, i kdy­by zci­zil, za­ta­jil, od­stra­nil apod. svůj ma­je­tek (resp. je­ho část), jes­tli­že jde o ma­je­tek, kte­rý ne­by­lo mož­né pou­žít k us­po­ko­je­ní poh­le­dáv­ky to­ho­to věřite­le např. pro­to, že byl za­tí­žen zá­stav­ním prá­vem ji­né­ho věřite­le (zá­stav­ní­ho věřite­le), kte­rý by ne­mohl us­po­ko­jit svou nes­pla­ce­nou poh­le­dáv­ku ji­nak než z ce­lé­ho vý­těžku pro­de­je zá­sta­vy.

 

            I kdy­by v důsled­ku zá­stav­ní­ho prá­va váz­nou­cí­ho na převe­de­ném ma­jet­ku ne­by­lo mož­né ta­ko­vý ma­je­tek ani zčás­ti pou­žít (též) k us­po­ko­je­ní poh­le­dáv­ky ji­né­ho než zá­stav­ní­ho věřite­le, ne­by­la by vy­lou­če­na tres­tní od­povědnost dluž­ní­ka za po­kus tres­tné­ho či­nu poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 8 od­st. 1 k § 256 TrZ spá­cha­ný ve vzta­hu k to­mu­to ji­né­mu věřite­li, ov­šem jen za po­kus na nezpůso­bi­lém předmětu úto­ku. Tres­tnost ta­ko­vé­ho nezpůso­bi­lé­ho po­ku­su je pak pod­míněna zá­věrem o tom, že pa­cha­tel jed­nal ve skut­ko­vém omy­lu a v roz­po­ru se sku­teč­nos­tí před­pok­lá­dal, že převádě­ný ma­je­tek je pou­ži­tel­ný k us­po­ko­je­ní ji­né­ho věřite­le, přičemž úmysl pa­cha­te­le směřoval k poš­ko­ze­ní to­ho­to věřite­le. Na­víc je nez­byt­né po­su­zo­vat tres­tnost nezpůso­bi­lé­ho po­ku­su též pod­le ma­te­riál­ní­ho hle­dis­ka, tj. s přih­léd­nu­tím ke všem okol­nos­tem, kte­ré ur­ču­jí je­ho stu­peň ne­bez­peč­nos­ti pro spo­leč­nost (§ 3 od­st. 4 TrZ), pro­to­že ten by mu­sel být vy­šší než ne­patr­ný (§ 3 od­st. 2 TrZ).

 

(us­ne­se­ní ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1116/2006)

 

 

            Sou­bor TR NS, se­šit 29, č. T 924. (shod­né ja­ko R 36/2007) 1. Pro naplnění znaků skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu po­ru­še­ní po­vin­nos­ti v říze­ní o kon­kur­su pod­le § 126 od­st. 1 TrZ je pod­stat­né, aby pa­cha­tel jed­nal způso­bem zde uve­de­ným až po­té, co již nas­ta­ly účin­ky proh­lá­še­ní kon­kur­su, o nichž věděl z us­ne­se­ní sou­du o proh­lá­še­ní kon­kur­su, kte­ré na­by­lo práv­ní mo­ci. Účin­ky proh­lá­še­ní kon­kur­su nas­tá­va­jí pod­le § 13 od­st. 6 KV vy­věše­ním us­ne­se­ní na úřed­ní des­ce sou­du, kte­rý proh­lá­sil kon­kurs. Tím­to okam­ži­kem se dluž­ník stá­vá úpad­cem a mi­mo ji­né mu vzni­ka­jí po­vin­nos­ti k sou­čin­nos­ti se správ­cem kon­kur­sní pod­sta­ty a s kon­kur­sním sou­dem pod­le § 17 až § 18 KV.

 

            Okam­žik, kdy byl po­dán návrh na proh­lá­še­ní kon­kur­su, ne­má práv­ní vý­znam z hle­dis­ka spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu po­ru­še­ní po­vin­nos­ti v říze­ní o kon­kur­su pod­le § 126 od­st. 1 TrZ, ale může mít vliv na po­sou­ze­ní jed­ná­ní dluž­ní­ka ve vzta­hu k tres­tné­mu či­nu poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 od­st. 1 TrZ.

 

            3. Ško­du u tres­tné­ho či­nu poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 od­st. 1 písm. a) TrZ pro úče­ly je­ho přísnější práv­ní kva­li­fi­ka­ce pod­le § 256 od­st. 3 a 4 TrZ před­sta­vu­je hod­no­ta zni­če­né­ho, poš­ko­ze­né­ho, za­ta­je­né­ho, zci­ze­né­ho, učiněné­ho neu­potřebi­tel­ným ne­bo od­straněné­ho ma­jet­ku dluž­ní­ka, kte­rý by by­lo mož­né pou­žít k us­po­ko­je­ní poh­le­dá­vek je­ho věřitelů, kdy­by si dluž­ník ne­po­čí­nal způso­bem uve­de­ným v us­ta­no­ve­ní § 256 od­st. 1 písm. a) TrZ. Ta­to ško­da od­po­ví­dá vý­ši zmařených poh­le­dá­vek jen teh­dy, je-li hod­no­ta uve­de­né­ho ma­jet­ku dluž­ní­ka stej­ná ne­bo vy­šší.

 

(us­ne­se­ní ze dne 7. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 636/2006)

 

 

            Sou­bor TR NS, se­šit 28, č. T 915. (shod­né ja­ko R 26/2007) 1. Jes­tli­že ob­vině­ný ja­ko dluž­ník ji­né oso­by za­lo­žil ob­chod­ní spo­leč­nost a převedl do je­jí­ho ma­jet­ku ur­či­tou věc pou­ži­tel­nou k us­po­ko­je­ní poh­le­dáv­ky věřite­le (např. mo­to­ro­vé vo­zid­lo), napl­nil tím zá­kon­ný znak tres­tné­ho či­nu poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 od­st. 1 písm. a) TrZ spo­čí­va­jí­cí ve „zci­ze­ní čás­ti své­ho ma­jet­ku“. Za­tím­co věc, kte­rá je ve vlas­tnic­tví dluž­ní­ka ja­ko fy­zic­ké oso­by, může být pou­ži­ta k us­po­ko­je­ní je­ho věřite­le, věc, jež ta­ko­vý dluž­ník převedl do ma­jet­ku ob­chod­ní spo­leč­nos­ti (byť jde např. o jed­noč­len­nou spo­leč­nost s ru­če­ním ome­ze­ným), je ve vlas­tnic­tví té­to spo­leč­nos­ti, kte­rá má ma­jet­ko­vou sa­mos­tat­nost, a ne­ní-li ta­to spo­leč­nost v žá­dném práv­ním vzta­hu k věřite­li, nemůže být je­jí ma­je­tek pou­žit k us­po­ko­je­ní věřite­le té fy­zic­ké oso­by, kte­rá je spo­leč­ní­kem ob­chod­ní spo­leč­nos­ti.

 

            2. Trest­ný čin poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 od­st. 1 písm. a) TrZ nel­ze spá­chat dis­po­zi­ce­mi s ta­ko­vý­mi věcmi dluž­ní­ka, kte­ré ne­mo­hou být předmětem vý­ko­nu roz­hod­nu­tí pod­le § 322 od­st. 3 OSŘ, tj. kte­ré pod­ni­ka­tel nez­bytně nutně potřebu­je k vý­ko­nu své pod­ni­ka­tel­ské čin­nos­ti. Z vý­ko­nu roz­hod­nu­tí jsou te­dy vy­lou­če­ny jen věci, je­jichž od­ně­tí by po­vin­né­mu zce­la zne­mož­ni­lo je­ho pod­ni­ká­ní v přís­luš­ném obo­ru. Tak­to ov­šem nej­sou vy­lou­če­ny věci, kte­ré po­vin­ný si­ce pou­ží­val k pod­ni­ká­ní v ur­či­tém obo­ru, ale po­kud i bez nich může na­dá­le vy­ko­ná­vat pod­ni­ka­tel­skou čin­nost, byť za ji­ných pod­mí­nek, v ji­ném roz­sa­hu, s ur­či­tý­mi kom­pli­ka­ce­mi apod. (srov. roz­hod­nu­tí pod č. 33/2003 Sb. rozh. obč.).

 

(us­ne­se­ní ze dne 10. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 523/2006)

 

 

            Sou­bor TR NS, se­šit 21, č. T 849. (shod­né ja­ko R 23/2006) Spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 od­st. 1 písm. d) TrZ je pod­míněno mi­mo ji­né tím, že po­vin­né­mu (resp. ji­né osobě jed­na­jí­cí za po­vin­né­ho) by­lo řádně do­ru­če­no před­vo­lá­ní k je­ho vý­sle­chu u sou­du k proh­lá­še­ní o ma­jet­ku ve smys­lu § 260d od­st. 2 OSŘ. To­to před­vo­lá­ní mu­sí být po­vin­né­mu do­ru­če­no nej­méně 10 dnů přede dnem ko­ná­ní vý­sle­chu; před­vo­lá­ní se mu do­ru­ču­je do vlas­tních ru­kou. Uve­de­nou lhůtu je třeba za­cho­vat i při opa­ko­va­ném před­vo­lá­ní k vý­sle­chu, po­kud se pr­vní vý­slech ne­ko­nal např. v důsled­ku om­lu­ve­né nepřítom­nos­ti před­vo­la­né­ho.

 

            Jes­tli­že se ob­vině­ný ne­dos­ta­vil a ob­jek­tivně (např. vzhle­dem ke své­mu zdra­vot­ní­mu sta­vu) ani neb­yl scho­pen se dos­ta­vit na před­vo­lá­ní k vý­sle­chu u sou­du k proh­lá­še­ní o ma­jet­ku pod­le § 260d od­st. 2 OSŘ, aniž svou neú­čast řádně om­lu­vil, pak by si­ce sku­teč­nost, že ob­vině­ný neom­lu­vil ne­dos­ta­ve­ní se k to­mu­to vý­sle­chu, by­la v roz­po­ru se zá­ko­nem, ale ne­pos­ta­čo­va­la by k zá­věru o tom, že ob­vině­ný od­mítl spl­nit zá­kon­nou po­vin­nost uči­nit proh­lá­še­ní o ma­jet­ku ve smys­lu § 256 od­st. 1 písm. d) TrZ.

 

            Ke spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 od­st. 1 písm. d) TrZ se i v té­to al­ter­na­tivě vy­ža­du­je, aby ob­vině­ný měl ma­je­tek pou­ži­tel­ný k ales­poň čás­teč­né­mu us­po­ko­je­ní své­ho věřite­le a aby od­mít­nu­tím své zá­kon­né po­vin­nos­ti uči­nit proh­lá­še­ní o tom­to ma­jet­ku (ne­bo uve­de­ním nep­rav­di­vých či hrubě zkres­le­ných údajů v ta­ko­vém proh­lá­še­ní) zne­mož­nil je­ho řád­né zjištění, např. zjištění, o ja­ký ma­je­tek jde a kde se na­chá­zí, a tím způso­bil zmaření ales­poň čás­teč­né­ho us­po­ko­je­ní věřite­le z ma­jet­ku, je­hož se proh­lá­še­ní tý­ká.

 

(us­ne­se­ní ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1330/2005)

 

 

            Sou­bor TR NS, se­šit 15, č. T 790. 1. Před­stí­rá­ním neexis­tu­jí­cí­ho zá­vaz­ku ve smys­lu § 256 od­st. 1 písm. b) TrZ se ro­zu­mí jed­ná­ní pa­cha­te­le, kte­rý ja­ko dluž­ník ne­má zá­va­zek vůči ji­né osobě, ale přes­to tvr­dí ne­bo se ji­nak ak­tivně cho­vá tak, ja­ko by zá­va­zek (kte­rý pou­ze fik­tivně mo­di­fi­ku­je roz­sah je­ho ma­jet­ku) exis­to­val.

 

            Na ro­veň to­mu lze klást a za poš­ko­zo­vá­ní věřite­le je třeba po­va­žo­vat i si­tua­ci, když dluž­ník si­ce netvr­dí, že má zá­va­zek vůči ji­né­mu sub­jek­tu, kte­rý ov­liv­ňu­je je­ho schop­nost spl­nit ob­jek­tivně exis­tu­jí­cí zá­va­zek vůči věřite­li, nýbrž tvr­dí, že vůči věřite­li již ta­ko­vý zá­va­zek ne­má (tj. že za­nikl splněním), ač­ko­liv okol­nost, že zá­va­zek byl splněn, pou­ze před­stí­rá.

 

(us­ne­se­ní ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 8 Tdo 272/2005)

 

 

            Sou­bor TR NS, se­šit 13, č. T 772. Po­kud jed­na­tel a sou­časně je­di­ný spo­leč­ník spo­leč­nos­ti s ru­če­ním ome­ze­ným uzavřením kup­ní smlou­vy ne­vý­hod­né pro tu­to spo­leč­nost, na je­jímž pod­kladě úmyslně sní­žil je­jí ma­je­tek, ne­jed­nal v roz­po­ru s práv­ní­mi před­pi­sy ani se spo­le­čen­skou smlou­vou (resp. za­kla­da­tel­skou lis­ti­nou), pak nel­ze uči­nit zá­věr, že tím­to svým jed­ná­ním po­ru­šil pod­le zá­ko­na mu ulo­že­nou ne­bo smluvně přev­za­tou po­vin­nost opat­ro­vat ne­bo spra­vo­vat ma­je­tek té­to spo­leč­nos­ti ve smys­lu us­ta­no­ve­ní § 255 TrZ.

           

            Za splnění dal­ších zá­kon­ných pod­mí­nek však ne­ní vy­lou­če­na je­ho tres­tní od­povědnost za případ­né poš­ko­zo­vá­ní věřite­le ve smys­lu us­ta­no­ve­ní § 256 od­st. 1 TrZ, před­lu­že­ní pod­le § 256c od­st. 1 TrZ, popřípadě za dal­ší tres­tné či­ny, ji­miž by­ly dot­če­ny zá­jmy ji­ných fy­zic­kých či práv­nic­kých osob.

 

(us­ne­se­ní ze dne 31. 1. 2005, sp. zn. 11 Tdo 1081/2004)

 

 

            Sou­bor TR NS, se­šit 10, č. T 740. Tres­tné­ho či­nu poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 od­st. 1 písm. a) TrZ ne­bo je­ho po­ku­su pod­le § 8 od­st. 1 TrZ se může do­pus­tit i dluž­ník, kte­rý zřídí k zá­stavě, na níž váz­ne zá­stav­ní prá­vo k za­jištění poh­le­dáv­ky je­ho věřite­le, věcné břeme­no ve prospěch tře­tí oso­by, jes­tli­že tím pok­les­ne hod­no­ta zá­sta­vy tak, že věřitel ne­bu­de mo­ci do­sáh­nout us­po­ko­je­ní své poh­le­dáv­ky ani ze zpeněže­ní ta­ko­vé zá­sta­vy (např. zá­sta­va se tím sta­ne nep­ro­dej­ná). Ve zříze­ní věcné­ho břeme­na k zá­stavě lze za uve­de­ných okol­nos­tí spatřovat poš­ko­ze­ní ma­jet­ku dluž­ní­ka.

 

(us­ne­se­ní ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 8 Tdo 1078/2004)

 

 

            Sou­bor TR NS, se­šit 5, č. T 690. (shod­né ja­ko R 6/2005) 2. Zmaření us­po­ko­je­ní věřite­le jed­ná­ním uve­de­ným v § 256a TrZ je ve vzta­hu spe­cia­li­ty k poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 TrZ, a pro­to je jed­no­čin­ný souběh tres­tných činů pod­le těchto us­ta­no­ve­ní vy­lou­čen a sku­tek je třeba po­sou­dit jen ja­ko trest­ný čin zvý­hod­ňo­vá­ní věřite­le pod­le § 256a TrZ.

 

(us­ne­se­ní ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. 8 Tdo 242/2004)

 

 

            Sou­bor NS, sva­zek 26, č. T 624. (shod­né ja­ko R 17/2004) Za­jištěním za­pla­ce­ní směnek in­sti­tu­tem směneč­né­ho ru­ko­jem­ství (§ 32 od­st. 1 zá­ko­na č. 191/1950 Sb., zá­kon směneč­ný a še­ko­vý) za úvěro­vé smlou­vy pos­kyt­nu­té ji­né osobě se směneč­ný ru­koj­mí stá­vá sa­mos­tat­ným dluž­ní­kem věřite­le. Po­kud směneč­ný ru­koj­mí nás­ledně da­ro­vá­ním čás­ti své­ho ma­jet­ku zmaří us­po­ko­je­ní to­ho­to věřite­le, pak za splnění dal­ších zá­kon­ných pod­mí­nek napl­ní zna­ky skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 od­st. 1 písm. a) TrZ, ne­boť zmaří us­po­ko­je­ní své­ho věřite­le, a ni­ko­liv věřite­le ji­né oso­by ve smys­lu us­ta­no­ve­ní § 265 od­st. 2 písm. a) TrZ.

 

(us­ne­se­ní ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 3 Tdo 327/2003)

 

 

            Sou­bor NS, sva­zek 24, č. T 576. (shod­né ja­ko R 56/2003) Při vy­pořádá­ní spo­leč­né­ho jmění man­želů, z nichž je­den je dluž­ní­kem tře­tí oso­by, mu­sí být za­cho­vá­na ur­či­tá rov­no­vá­ha me­zi zá­jmy dru­hé­ho man­že­la a zá­jmy věřitelů. Po­kud je ta­to rov­no­vá­ha pod­stat­ným způso­bem na­ru­še­na ta­ko­vou do­ho­dou o vy­pořádá­ní spo­leč­né­ho jmění man­želů, kte­rá ná­padně, jed­nos­tranně a z hle­dis­ka zá­sad sta­no­ve­ných v § 149 od­st. 2, 3 ObčZ neodůvodněně zne­vý­hod­ní to­ho z man­želů, kte­rý je dluž­ní­kem tře­tí oso­by, lze uva­žo­vat o spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 od­st. 1 písm. a) TrZ. V ta­ko­vém případě lze po­va­žo­vat uzavření do­ho­dy o vy­pořádá­ní spo­leč­né­ho jmění man­želů za zci­ze­ní čás­ti ma­jet­ku dluž­ní­ka.

 

            Uve­de­ný zá­věr ov­šem pla­tí jen za před­pok­la­du, že uzavření ta­ko­vé do­ho­dy se tý­ká věcí ne­bo ji­ných ma­jet­ko­vých hod­not, kte­ré jsou způso­bi­lé k to­mu, aby se z nich věřitel reálně us­po­ko­jil. Jes­tli­že věřitel z nich nemůže být us­po­ko­jen, a to ani exeku­cí, pak ani nemůže být je­jich zci­ze­ní příči­nou to­ho, že us­po­ko­je­ní věřite­le je i jen čás­tečně zmařeno.

 

(us­ne­se­ní ze dne 13. 3. 2003, sp. zn. 7 Tdo 271/2003)

 

 

            Sou­bor NS, sva­zek 23, č. T 523. Jes­tli­že pa­cha­tel ja­ko jed­na­tel spo­leč­nos­ti s ru­če­ním ome­ze­ným či­nil pos­tupně kro­ky k od­stranění ma­jet­ku té­to spo­leč­nos­ti tak, aby se vy­hnul plnění fi­nan­čních zá­vazků, kte­ré spo­leč­nos­ti vznik­ly pod­ni­ka­tel­skou čin­nos­tí, a to jak vůči svým ob­chod­ním par­tnerům tak i vůči fi­nan­čním or­gánům stá­tu, napl­nil zna­ky skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 od­st. 1 písm. a) TrZ. Je-li zřej­mý úmysl pa­cha­te­le od­stra­nit veš­ke­rý ma­je­tek, z něhož by moh­li být věřite­lé us­po­ko­je­ni, ne­ní uve­de­né­mu práv­ní­mu po­sou­ze­ní na překáž­ku, jes­tli­že doš­lo k ur­či­té ča­so­vé prod­levě me­zi těmi­to jed­not­li­vý­mi kro­ky, kte­ré směřova­ly k je­di­né­mu nás­led­ku a kte­ré lze po­va­žo­vat za dí­lčí úto­ky pok­ra­čo­vá­ní v tres­tném či­nu ve smys­lu § 89 od­st. 3 TrZ.

 

(us­ne­se­ní ze dne 4. 12. 2002, sp. zn. 3 Tdo 823/2002)

 

 

            PR 10/1999, str. 545 Z hle­dis­ka tres­tní od­povědnos­ti pod­le § 256 TrZ může být věřite­lem pa­cha­te­le oso­ba fy­zic­ká, oso­ba práv­nic­ká i stát.

 

(roz­su­dek Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 14. 7. 1999, sp. zn. 4 Tz 107/99)

 

 

            SR 1/1999, roz­hod­nu­tí č. 12 1. Za zvý­hodnění věřite­le ve smys­lu § 256a TrZ lze po­va­žo­vat i jed­ná­ní pod­ni­ka­te­le, kte­rý ve sta­vu, kdy ne­ní scho­pen pl­nit své splat­né zá­vaz­ky, pos­kyt­ne jed­no­mu z ví­ce svých věřitelů plnění v po­době zá­lo­ho­vé plat­by za tepr­ve oče­ká­va­nou do­dáv­ku zbo­ží, k níž má do­jít na zá­kladě plat­né smlou­vy. Ta­ko­vý pod­ni­ka­tel je ve vzta­hu k do­da­va­te­li zbo­ží z hle­dis­ka po­vin­nos­ti za­pla­tit ce­nu zbo­ží dluž­ní­kem, a to bez oh­le­du na sku­teč­nost, že z hle­dis­ka po­vin­nos­ti k do­dá­ní zbo­ží je je­ho věřite­lem.

 

(roz­su­dek Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 3 Tz 53/98)

 

 

            PR 11/2000, str. 528 (shod­né ja­ko R 38/2001) 1. Jes­tli­že tepr­ve po uzavření smlou­vy o půjčce peněz (o úvěru) vznik­ly překáž­ky, kte­ré brá­ni­ly dluž­ní­ko­vi spl­nit zá­va­zek z půjčky (z úvěru) a kte­ré ne­mohl v době uzavření smlou­vy o půjčce (o úvěru) ani před­ví­dat, když ji­nak byl scho­pen teh­dy zá­va­zek spl­nit, ne­bo jes­tli­že byl si­ce scho­pen pe­ní­ze vrá­tit ve sjed­na­né lhůtě, ale z různých důvodů vrá­ce­ní peněz od­klá­dal ne­bo do­da­tečně po­jal úmysl pe­ní­ze vůbec nev­rá­tit, pak je­ho jed­ná­ní nel­ze po­va­žo­vat za trest­ný čin pod­vo­du pod­le § 250 TrZ, resp. úvěro­vé­ho pod­vo­du pod­le § 250b TrZ (viz k to­mu roz­hod­nu­tí pod č. 54/1967-I., č. 15/1969 a č. 57/1978-III. Sb. rozh. tr.). Pod­le okol­nos­tí by ov­šem nás­led­né jed­ná­ní dluž­ní­ka moh­lo být ji­ným tres­tným či­nem, zej­mé­na tres­tným či­nem poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 TrZ ne­bo tres­tným či­nem zvý­hod­ňo­vá­ní věřite­le pod­le § 256a TrZ, po­kud dluž­ník úmyslně či­nil ta­ko­vé ma­jet­ko­vé dis­po­zi­ce, že ji­mi zne­mož­nil pl­né ne­bo ales­poň poměrné us­po­ko­je­ní poh­le­dáv­ky ur­či­té­ho věřite­le. V sou­vis­los­ti s případ­ným stí­há­ním pro někte­rý z těchto tres­tných činů je však třeba res­pek­to­vat to­tož­nost skut­ku.

 

(roz­su­dek Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 19. 7. 2000 sp. zn. 5 Tz 146/2000)

 

 

            SR 8/2000, roz­hod­nu­tí č. 90 1. Ob­jek­tem tres­tné­ho či­nu poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 od­st. 1 TrZ je prá­vo věřite­le na us­po­ko­je­ní je­ho poh­le­dáv­ky, kte­rou má vůči pa­cha­te­li – dluž­ní­ku. Dluž­ník čás­tečně zmaří us­po­ko­je­ní poh­le­dáv­ky své­ho věřite­le mj. tím, že reálně ne­bo fik­tivně zmen­ší svůj ma­je­tek někte­rým z jed­ná­ní uve­de­ných v us­ta­no­ve­ní § 256 od­st. 1 písm. a) až c) TrZ, v je­hož důsled­ku věřitel nemůže do­sáh­nout us­po­ko­je­ní své poh­le­dáv­ky v tom roz­sa­hu, ja­ko by to­mu by­lo v případě, kdy­by dluž­ník uve­de­ným způso­bem ne­jed­nal. Jed­ná­ní dluž­ní­ka spo­čí­va­jí­cí ve zci­ze­ní vlas­tní­ho ma­jet­ku [§ 256 od­st. 1 písm. a) TrZ] může spo­čí­vat též v převe­de­ní ne­mo­vi­tos­tí a mo­vi­tých věcí z ma­jet­ku dluž­ní­ka ja­ko fy­zic­ké oso­by na spo­leč­nost s ru­če­ním ome­ze­ným (např. ve formě ne­peněži­té­ho vkla­du ta­ko­vých věcí do zá­klad­ní­ho jmění spo­leč­nos­ti), vůči níž za nor­mál­ní­ho sta­vu věcí věřite­lé své nes­pla­ce­né poh­le­dáv­ky up­lat­nit ne­mo­hou.

 

            2. Před­pok­la­dem tres­tní od­povědnos­ti za trest­ný čin pod­le § 256 od­st. 1 TrZ je úmysl­né za­vinění pa­cha­te­le, kte­rý ja­ko dluž­ník jed­ná s cí­lem vy­hnout se pl­né­mu us­po­ko­je­ní věřite­le, případně či­ní ur­či­té sku­teč­né či fik­tiv­ní dis­po­zi­ce se svým ma­jet­kem, ač si z okol­nos­tí mu­sí být vědom to­ho, že je­ho jed­ná­ní může mít ta­ko­vý nás­le­dek, a pro případ, že jej způso­bí, je s tím sro­zuměn. Na sro­zumění pa­cha­te­le v tom­to smys­lu lze usu­zo­vat z je­ho kon­krét­ních kroků, po­kud např. jed­nal s vědo­mím exis­ten­ce čet­ných dluhů, své nes­chop­nos­ti hra­dit je a po­da­né­ho návr­hu na proh­lá­še­ní kon­kur­su na je­ho ma­je­tek. O úmys­lu pa­cha­te­le vy­hnout se pla­ce­ní dluhů může svědčit rovněž i to, že se vkla­dem ma­jet­ku pou­ži­tel­né­ho k us­po­ko­je­ní věřitelů po­dí­lel na za­lo­že­ní spo­leč­nos­ti s ru­če­ním ome­ze­ným s vědo­mím, že vůči té­to spo­leč­nos­ti ne­bu­dou mo­ci věřite­lé své poh­le­dáv­ky up­lat­nit, pro­to­že na ni své dlu­hy vůči nim nepřevedl, a že ji­ný ma­je­tek k us­po­ko­je­ní věřitelů dluž­ní­ko­vi nezb­yl.

 

            3. Pro­bí­há-li ved­le tres­tní­ho stí­há­ní dluž­ní­ka pro trest­ný čin poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 od­st. 1 TrZ též kon­kur­sní říze­ní tý­ka­jí­cí se ma­jet­ku té­hož dluž­ní­ka, je třeba z hle­dis­ka tres­tní od­povědnos­ti zjis­tit vý­sled­ky kon­kur­sní­ho říze­ní v tom smys­lu, zda ma­je­tek dot­če­ný uve­de­ným tres­tným či­nem byl za­hr­nut (vrá­cen) do kon­kur­sní pod­sta­ty a ur­čen k us­po­ko­je­ní věřitelů (např. pod­le § 16 od­st. 4 KV), tj. v ja­kém roz­sa­hu zůsta­li věřite­lé neus­po­ko­je­ni a by­li te­dy jed­ná­ním dluž­ní­ka sku­tečně zkrá­ce­ni. To může mít vý­znam zej­mé­na z hle­dis­ka po­sou­ze­ní roz­sa­hu, v ja­kém byl trest­ný čin do­ko­nán a v ja­kém zůstal ve sta­diu po­ku­su (§ 8 od­st. 1 TrZ).

 

(roz­su­dek Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 4 Tz 49/2000)

 

 

            TpR 2/2002, str. 57 1. V případě jed­ná­ní před­pok­lá­da­né­ho v písm. d) us­ta­no­ve­ní § 256 od­st. 1 TrZ nej­de na roz­díl od jed­ná­ní před­pok­lá­da­né­ho v písm. a), b), c) té­hož us­ta­no­ve­ní o sku­teč­né ani o zdán­li­vé zmen­šo­vá­ní hod­no­ty ma­jet­ku dluž­ní­ka (ob­viněné­ho), nýbrž o pos­tih maření mož­nos­ti sou­du a věřite­le zjis­tit sku­teč­nou hod­no­tu to­ho­to ma­jet­ku.

 

            2. Z hle­dis­ka tres­tní od­povědnos­ti pod­le § 256 od­st. 1 písm. d) TrZ ne­ní pod­stat­né, zda je ob­sa­hem zá­vaz­ko­vé­ho práv­ní­ho vzta­hu peněži­té plnění ne­bo plnění ji­né. Rovněž tak ne­zá­le­ží na tom, zda jde o zá­vaz­ko­vý práv­ní vztah vznik­lý v sou­vis­los­ti s pod­ni­ká­ním (§ 2 od­st. 1 ObchZ) ne­bo ji­nak. Pod­mín­kou tres­tní od­povědnos­ti te­dy ne­ní ani to, aby se poš­ko­zo­va­cí­ho jed­ná­ní do­pus­til dluž­ník (ob­vině­ný) ja­ko pod­ni­ka­tel. Pos­ta­ču­je, že ob­vině­ný ja­ko dluž­ník v zá­vaz­ko­vém vzta­hu je pod­le vy­ko­na­tel­né­ho soud­ní­ho roz­hod­nu­tí po­vin­ným, a to ať už ja­ko práv­nic­ká oso­ba ne­bo ja­ko fy­zic­ká oso­ba.

 

            3. Obecně pla­tí, že tres­tní od­povědnost pod­le us­ta­no­ve­ní § 256 od­st. 1 TrZ je vy­lou­če­na, po­kud měl věřitel reál­nou mož­nost us­po­ko­jit svou poh­le­dáv­ku z ji­né­ho dluž­ní­ko­va ma­jet­ku a bez je­ho za­vinění té­to mož­nos­ti ne­vyu­žil. Po­jem „čás­tečně zmaří us­po­ko­je­ní své­ho věřite­le“ ve smys­lu § 256 od­st. 1 písm. d) TrZ je však třeba vy­klá­dat tak, že za­hr­nu­je i ome­ze­ní mož­nos­ti us­po­ko­je­ní věřite­le jed­ná­ním ob­viněné­ho (dluž­ní­ka) v ur­či­té ro­zumně po­ža­do­va­tel­né době, je­jíž dél­ku je třeba po­sou­dit in­di­vi­duálně ve vzta­hu ke kaž­dé­mu jed­not­li­vé­mu přípa­du. Za reál­nou mož­nost us­po­ko­je­ní věřite­le z ma­jet­ku dluž­ní­ka přitom nel­ze po­va­žo­vat mož­nost, kte­rá je zá­vis­lá na splnění ur­či­té ne­jis­té sku­teč­nos­ti.

 

            4. Sděle­ní nep­rav­di­vých údajů o tom, zda a od ko­ho po­bí­rá ob­vině­ný mzdu ne­bo ji­ný pra­vi­del­ný příjem a u kte­ré­ho peněžní­ho ús­ta­vu má účet a ja­ké je čís­lo to­ho­to úč­tu, učiněné na zá­kladě vý­zvy sou­du pod­le § 260 od­st. 2 OSŘ, ne­ní proh­lá­še­ním o ma­jet­ku, a pro­to ob­vině­ný ta­ko­vým sděle­ním nep­rav­di­vých údajů ne­napl­ňu­je skut­ko­vou pod­sta­tu tres­tné­ho či­nu pod­le § 256 od­st. 1 písm. d) TrZ.

 

            Tres­tní od­povědnost za trest­ný čin pod­le § 256 od­st. 1 písm. d) TrZ za­klá­dá pou­ze učinění nep­rav­di­vé­ho proh­lá­še­ní o je­ho ma­jet­ku v zá­ko­nem vý­slovně před­pok­lá­da­ných přípa­dech (např. při pos­tu­pu pod­le § 259 OSŘ ve znění účin­ném do 31. 12. 1998 a pod­le § 260a až 260h OSŘ ve znění účin­ném od 1. 1. 1998, při ap­li­ka­ci § 53 od­st. 1 EŘ ne­bo při pos­tu­pu pod­le § 4 od­st. 3 a § 4a od­st. 1 a 2 KV).

 

(us­ne­se­ní Městské­ho sou­du v Pra­ze ze dne 12. 9. 2001, sp. zn. 7 To 337/2001)

 

 

§ 256a:

 

            R 17/2011 In­sol­ven­tní dluž­ník mohl spá­chat trest­ný čin zvý­hod­ňo­vá­ní věřite­le pod­le § 256a od­st. 1 tr. zák. dis­po­zi­ce­mi jen s ta­ko­vým svým ma­jet­kem, kte­rý byl pou­ži­tel­ný k us­po­ko­je­ní poh­le­dáv­ky právě to­ho věřite­le, je­hož us­po­ko­je­ní tím by­lo ales­poň čás­tečně zmařeno. To pla­tí zej­mé­na v případě dis­po­zic dluž­ní­ka s ma­jet­kem za­tí­že­ným zá­stav­ním prá­vem tře­tí oso­by.

 

            Z hle­dis­ka sub­jek­tiv­ní strán­ky by­lo před­pok­la­dem tres­tní od­povědnos­ti za ten­to trest­ný čin úmysl­né za­vinění pa­cha­te­le, kte­rý ja­ko dluž­ník, jenž neb­yl scho­pen pl­nit své splat­né zá­vaz­ky, zce­la ne­bo čás­tečně zmařil us­po­ko­je­ní poh­le­dáv­ky někte­ré­ho z ví­ce svých věřitelů tím, že zvý­hod­nil ji­né­ho věřite­le, ač si z okol­nos­tí mu­sel být vědom to­ho, že je­ho jed­ná­ní může mít ta­ko­vý nás­le­dek, a buď ho chtěl způso­bit, ane­bo ales­poň pro případ, že jej způso­bí, s tím byl sro­zuměn.

 

 

            R 57/2007 U pok­ra­čo­vá­ní v tres­tném či­nu na roz­díl od tres­tných činů hro­mad­ných ne­bo tr­va­jí­cích ne­ní mno­host útoků ne­bo del­ší tr­vá­ní zna­kem skut­ko­vé pod­sta­ty, ale je for­mou pro­ve­de­ní po­su­zo­va­né­ho tres­tné­ho či­nu, a pro­to kon­krét­ní trest­ný čin může v ur­či­tém případě napl­ňo­vat zna­ky pok­ra­čo­vá­ní a v ji­ném ni­ko­li.

 

            Byl-li trest­ný čin zvý­hod­ňo­vá­ní věřite­le pod­le § 256a tr. zák. pá­chán po del­ší do­bu a ve vzta­hu k větší­mu poč­tu poš­ko­ze­ných a zvý­hodněných věřitelů za sta­vu, v němž dluž­ník neb­yl scho­pen pl­nit své splat­né zá­vaz­ky, a to sou­vis­lým jed­ná­ním, kte­ré nel­ze rozdělit na jed­not­li­vé dí­lčí úto­ky, nej­de o pok­ra­čo­vá­ní v tres­tném či­nu pod­le § 89 od­st. 3 tr. zák., byť vy­ka­zu­je někte­ré ji­né zna­ky pok­ra­čo­vá­ní a případně i pr­vky tres­tné­ho či­nu hro­mad­né­ho. V ta­ko­vém případě nel­ze za dí­lčí úto­ky pok­ra­ču­jí­cí­ho tres­tné­ho či­nu ve smys­lu § 89 od­st. 3 tr. zák. a § 12 od­st. 12 tr. ř. po­va­žo­vat neuh­ra­ze­ní kon­krét­ní poh­le­dáv­ky poš­ko­ze­né­ho věřite­le ani uh­ra­ze­ní ur­či­té poh­le­dáv­ky zvý­hodněné­ho věřite­le, pro­to­že roz­ho­du­jí­cí je až cel­ko­vý vý­sle­dek spo­čí­va­jí­cí ve zvý­hodnění někte­rých věřitelů na úkor ji­ných, a to v souhr­nu všech je­jich poh­le­dá­vek.

 

 

            R 6/2005-I. Zvý­hodnění věřite­le ve smys­lu § 256a tr. zák. spo­čí­vá v tom, že se mu od dluž­ní­ka, kte­rý ne­ní scho­pen pl­nit své splat­né zá­vaz­ky, dos­ta­lo plnění neod­po­ví­da­jí­cí­ho zá­sadě poměrné­ho us­po­ko­je­ní (§ 32 zák. č. 328/1991 Sb., o kon­kur­su a vy­rov­ná­ní, ve znění pozdějších před­pisů), a to na úkor os­tat­ních věřitelů té­hož dluž­ní­ka. Plnění, jež neod­po­ví­dá zá­sadě poměrné­ho us­po­ko­je­ní, může být za ta­ko­vých okol­nos­tí věřite­li pos­kyt­nu­to i vzá­jem­ným za­poč­te­ním ob­jek­tivně exis­tu­jí­cích poh­le­dá­vek.

 

            II. Zmaření us­po­ko­je­ní věřite­le jed­ná­ním uve­de­ným v § 256a tr. zák. je ve vzta­hu spe­cia­li­ty k poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 tr. zák., a pro­to je jed­no­čin­ný souběh tres­tných činů pod­le těchto us­ta­no­ve­ní vy­lou­čen a sku­tek je třeba po­sou­dit jen ja­ko trest­ný čin zvý­hod­ňo­vá­ní věřite­le pod­le § 256a tr. zák.

 

            III. Ško­da ja­ko zá­kon­ný znak zvý­hod­ňo­vá­ní věřite­le pod­le § 256a od­st. 2, resp. 3 tr. zák. před­sta­vu­je roz­díl me­zi čás­tkou, kte­rou by­la us­po­ko­je­na poh­le­dáv­ka zvý­hodněné­ho věřite­le, a čás­tkou, kte­rá by to­mu­to věřite­li ná­le­že­la při poměrném a rov­noměrném vy­pořádá­ní v kon­kur­su, pro­to­že právě ten­to roz­díl před­sta­vu­je čás­tku, o niž by­li os­tat­ní věřite­lé poš­ko­ze­ni.

 

 

            R 10/2003 Skut­ko­vá pod­sta­ta tres­tné­ho či­nu zvý­hod­ňo­vá­ní věřite­le pod­le § 256a od­st. 1 tr. zák. ne­vy­ža­du­je, aby již by­lo za­há­je­no kon­kur­sní ne­bo vy­rov­ná­va­cí říze­ní tý­ka­jí­cí se ma­jet­ku dluž­ní­ka, ani aby již byl po­dán někte­rým z věřitelů ne­bo dluž­ní­kem návrh na za­há­je­ní ta­ko­vé­ho říze­ní.

 

            Před­pok­la­dem tres­tní od­povědnos­ti dluž­ní­ka, kte­rý se na­chá­zí v pla­teb­ní nes­chop­nos­ti, za ten­to trest­ný čin je, že v důsled­ku zvý­hodnění někte­ré­ho ze svých věřitelů ales­poň čás­tečně zmaří us­po­ko­je­ní os­tat­ních věřitelů, přičemž i naplnění to­ho­to zna­ku mu­sí být za­hr­nu­to je­ho úmysl­ným za­viněním. Pa­cha­tel ja­ko dluž­ník te­dy mu­sí jed­nat se zá­měrem vy­hnout se poměrné­mu us­po­ko­je­ní os­tat­ních věřitelů a chce tím ales­poň čás­tečně zmařit us­po­ko­je­ní je­jich poh­le­dá­vek, případně si je vědom to­ho, že je­ho jed­ná­ní může mít uve­de­ný nás­le­dek, a pro případ, že jej způso­bí, je s tím sro­zuměn.

 

 

            R 47/2001 Pa­cha­te­lem tres­tné­ho či­nu zvý­hod­ňo­vá­ní věřite­le pod­le § 256a tr. zák. může být jen dluž­ník. Je-li dluž­ní­kem oso­ba práv­nic­ká, může být pa­cha­te­lem i je­jí sta­tu­tár­ní or­gán (např. jed­na­tel spo­leč­nos­ti s ru­če­ním ome­ze­ným) ne­bo oso­ba pověřená za­stu­po­vat práv­nic­kou oso­bu na­ve­nek. Je-li sta­tu­tár­ní or­gán ko­lek­tiv­ní, mo­hou být pa­cha­te­li všich­ni čle­no­vé to­ho­to or­gá­nu.

 

 

            R 38/2001 Jes­tli­že tepr­ve po uzavření smlou­vy o půjčce peněz (o úvěru) vznik­ly překáž­ky, kte­ré brá­ni­ly dluž­ní­ko­vi spl­nit zá­va­zek z půjčky (z úvěru) a kte­ré ne­mohl v době uzavření smlou­vy o půjčce (o úvěru) ani před­ví­dat, když ji­nak byl scho­pen teh­dy zá­va­zek spl­nit, ne­bo jes­tli­že byl si­ce scho­pen pe­ní­ze vrá­tit ve sjed­na­né lhůtě, ale z různých důvodů vrá­ce­ní peněz od­klá­dal ne­bo do­da­tečně po­jal úmysl pe­ní­ze vůbec nev­rá­tit, pak je­ho jed­ná­ní nel­ze po­va­žo­vat za trest­ný čin pod­vo­du pod­le § 250 tr. zák. Nás­led­né jed­ná­ní dluž­ní­ka, jenž uči­nil ta­ko­vé ma­jet­ko­vé dis­po­zi­ce, ji­miž zne­mož­nil pl­né ne­bo ales­poň poměrné us­po­ko­je­ní poh­le­dáv­ky ur­či­té­ho věřite­le, by pod­le okol­nos­tí moh­lo být ji­ným tres­tným či­nem, zej­mé­na tres­tným či­nem poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 tr. zák. ne­bo tres­tným či­nem zvý­hod­ňo­vá­ní věřite­le pod­le § 256a tr. zák.

 

 

            R 30/2001 Tres­tnost jed­ná­ní spo­čí­va­jí­cí­ho v neod­ve­de­ní daně, po­jis­tné­ho na zdra­vot­ní po­jištění a po­jis­tné­ho na so­ciál­ní za­bez­pe­če­ní včetně příspěvku na stát­ní po­li­ti­ku za­městna­nos­ti (ja­ko tres­tné­ho či­nu pod­le § 255 TrZ, resp. od 1. 1. 1998 pod­le § 147 TrZ) je pod­míněna zjištěním, že za­městna­va­tel měl k dis­po­zi­ci potřeb­né fi­nan­ční prostřed­ky, tj. že přís­luš­né čás­tky ze mzdy svým za­městnancům z je­jich hru­bých mezd sku­tečně sra­zil a v roz­po­ru se zá­ko­nem je neod­vedl op­rávněným příjemcům, ale pou­žil je k ji­ným účelům. Tu­to sku­teč­nost je třeba v tres­tním říze­ní pro­ká­zat (§ 2 od­st. 5, 6 TrŘ).

 

            Po­kud by byl za­městna­va­tel in­sol­ven­tní a zvý­hod­nil by ji­né­ho věřite­le za­pla­ce­ním je­ho poh­le­dáv­ky v úmys­lu zmařit tím us­po­ko­je­ní poh­le­dá­vek spo­čí­va­jí­cích v po­vin­nos­ti od­vádět za za­městnan­ce zá­lo­hy na daň z příjmů, po­jis­tné na zdra­vot­ní po­jištění a po­jis­tné na so­ciál­ní za­bez­pe­če­ní včetně příspěvku na stát­ní po­li­ti­ku za­městna­nos­ti, pak by se moh­lo je­ho jed­ná­ní po­sou­dit ja­ko trest­ný čin zvý­hod­ňo­vá­ní věřite­le pod­le § 256a TrZ, a ni­ko­li ja­ko trest­ný čin po­ru­šo­vá­ní po­vin­nos­ti při správě ci­zí­ho ma­jet­ku pod­le § 255 TrZ (resp. ny­ní ja­ko trest­ný čin neod­ve­de­ní daně, po­jis­tné­ho na so­ciál­ní za­bez­pe­če­ní, na zdra­vot­ní po­jištění a příspěvku na stát­ní po­li­ti­ku za­městna­nos­ti pod­le § 147 TrZ).

 

            Us­ta­no­ve­ní čl. 8 od­st. 2 vě­ty dru­hé LPS, pod­le něhož nel­ze něko­ho zba­vit osob­ní svo­bo­dy pro nes­chop­nost dos­tát smluv­ní­mu zá­vaz­ku, se tý­ká jen ta­ko­vé­ho zá­vaz­ku po­vin­né­ho, kte­rý vzni­ká na zá­kladě smluv­ní­ho vzta­hu. Po­vin­nost za­městna­va­te­le od­vádět za za­městnan­ce zá­lo­hu na daň z příjmů ze zá­vis­lé čin­nos­ti, po­jis­tné na zdra­vot­ní po­jištění a po­jis­tné na so­ciál­ní za­bez­pe­če­ní včetně příspěvku na stát­ní po­li­ti­ku za­městna­nos­ti však nev­zni­ká na zá­kladě smluv­ní­ho zá­vaz­ku, ale jde o po­vin­nost sta­no­ve­nou přímo zá­ko­nem, bez mož­nos­ti stran smluvně do­hod­nout ji­ná prá­va a po­vin­nos­ti, než zá­kon uvá­dí.

 

 

            R 52/1998-ob­čan­skop­ráv­ní XIV. Jes­tli­že dluž­ník je – ob­jek­tivně vza­to – scho­pen za­pla­tit splat­nou poh­le­dáv­ku věřite­le, ne­ní však k je­jí úh­radě ocho­ten, nej­sou splně­ny pod­mín­ky úpad­ku ve smys­lu us­ta­no­ve­ní § 1 od­st. 2 vě­ty pr­vní KV.

 

 

            R 3/1997 Nes­chop­nost pa­cha­te­le pl­nit své splat­né zá­vaz­ky je jed­ním ze zá­kon­ných znaků skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu zvý­hod­ňo­vá­ní věřite­le pod­le § 256a TrZ, tak­že mu­sí být ob­jasněna již v příp­rav­ném říze­ní. Nes­ta­ne-li se tak, nej­sou ob­jasně­ny zá­klad­ní sku­teč­nos­ti důle­ži­té pro roz­hod­nu­tí ve smys­lu § 188 od­st. 1 písm. e), popř. § 314c od­st. 1 písm. c) TrŘ a soud ta­ko­vou věc vrá­tí pod­le ci­to­va­ných us­ta­no­ve­ní k do­šetření stát­ní­mu zá­stup­ci.[2]

 

 

            R 41/1990 K vý­kla­du znaků tres­tné­ho či­nu poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 od­st. 1 TrZ.

 

            Dluž­ník, kte­rý pro­dá svůj ma­je­tek ne­bo je­ho část a ze zís­ka­ných prostředků uh­ra­dí ji­né sku­teč­né (ni­ko­li fin­go­va­né) poh­le­dáv­ky vůči sobě, se ne­do­pouš­tí tres­tné­ho či­nu pod­le § 256 od­st. 1 TrZ, byť tím­to jed­ná­ním zmaří ne­bo čás­tečně zmaří us­po­ko­je­ní věřite­le.

 

            Stejně je to­mu, když dluž­ník pro­de­jem své­ho ma­jet­ku ne­bo je­ho čás­ti pou­ze ztí­ží ne­bo od­dá­lí us­po­ko­je­ní věřite­le, je­muž zůstá­vá mož­nost us­po­ko­jit svo­ji poh­le­dáv­ku z ji­né­ho dluž­ní­ko­va ma­jet­ku.

 

 

            Sou­bor TR NS, se­šit 67, č. T 1299. (shod­né ja­ko R 17/2011) In­sol­ven­tní dluž­ník mohl spá­chat trest­ný čin zvý­hod­ňo­vá­ní věřite­le pod­le § 256a od­st. 1 tr. zák. dis­po­zi­ce­mi jen s ta­ko­vým svým ma­jet­kem, kte­rý byl pou­ži­tel­ný k us­po­ko­je­ní poh­le­dáv­ky právě to­ho věřite­le, je­hož us­po­ko­je­ní tím by­lo ales­poň čás­tečně zmařeno. To pla­tí zej­mé­na v případě dis­po­zic dluž­ní­ka s ma­jet­kem za­tí­že­ným zá­stav­ním prá­vem tře­tí oso­by.

 

            Z hle­dis­ka sub­jek­tiv­ní strán­ky by­lo před­pok­la­dem tres­tní od­povědnos­ti za ten­to trest­ný čin úmysl­né za­vinění pa­cha­te­le, kte­rý ja­ko dluž­ník, jenž neb­yl scho­pen pl­nit své splat­né zá­vaz­ky, zce­la ne­bo čás­tečně zmařil us­po­ko­je­ní poh­le­dáv­ky někte­ré­ho z ví­ce svých věřitelů tím, že zvý­hod­nil ji­né­ho věřite­le, ač si z okol­nos­tí mu­sel být vědom to­ho, že je­ho jed­ná­ní může mít ta­ko­vý nás­le­dek, a buď ho chtěl způso­bit, ane­bo ales­poň pro případ, že jej způso­bí, s tím byl sro­zuměn.

 

            Zá­věr o exis­ten­ci úmysl­né­ho za­vinění pa­cha­te­le tres­tné­ho či­nu zvý­hod­ňo­vá­ní věřite­le pod­le § 265a od­st. 1 tr. zák. je však pod­míněn vy­řeše­ním otáz­ky, zda a v ja­kém roz­sa­hu byl převe­de­ný ma­je­tek, jímž mělo do­jít ke zvý­hodnění někte­ré­ho věřite­le, pou­ži­tel­ný k ales­poň čás­teč­né­mu us­po­ko­je­ní poh­le­dáv­ky právě to­ho (ji­né­ho) věřite­le, kte­rý tím měl být poš­ko­zen.

 

(us­ne­se­ní ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 5 Tdo 383/2010)

 

 

            Sou­bor TR NS, se­šit 52, č. T 1158. 1. Jed­ná­ní pa­cha­te­le tres­tné­ho či­nu poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 od­st. 1 písm. a) TrZ spo­čí­vá ve zmen­še­ní ak­tiv dluž­ní­ko­va ma­jet­ku, z něhož by moh­la být ales­poň čás­tečně us­po­ko­je­na poh­le­dáv­ka je­ho věřite­le. Jde o sku­teč­né (ni­ko­li jen účet­ní) sní­že­ní hod­no­ty ma­jet­ku dluž­ní­ka, tj. o reál­né zmen­še­ní je­ho roz­sa­hu o ty ma­jet­ko­vé hod­no­ty, z kte­rých by by­lo mož­né do­sáh­nout us­po­ko­je­ní poh­le­dáv­ky věřite­le, a to i je­jich případ­ným převo­dem, pro­de­jem apod. Způso­by, ji­miž se pa­cha­tel ja­ko dluž­ník (ne­bo jed­na­jí­cí za dluž­ní­ka ve smys­lu § 90 od­st. 2 TrZ) zba­vu­je své­ho ma­jet­ku, ne­mu­se­jí být sa­my o sobě tres­tný­mi či­ny; tres­tným či­nem poš­ko­zo­vá­ní věřite­le se stá­va­jí vzhle­dem k nepříz­ni­vým důsledkům, kte­ré ma­jí pro us­po­ko­je­ní poh­le­dáv­ky věřite­le.

 

            2. Trest­ný čin zvý­hod­ňo­vá­ní věřite­le pod­le § 256a od­st. 1 TrZ může spá­chat jen dluž­ník na­chá­ze­jí­cí se v pla­teb­ní nes­chop­nos­ti (resp. fy­zic­ká oso­ba jed­na­jí­cí za to­ho­to dluž­ní­ka ve smys­lu § 90 od­st. 2 TrZ), kte­rý zmaří us­po­ko­je­ní své­ho věřite­le tím, že zvý­hod­ní ji­né­ho, ale rovněž své­ho věřite­le. Kdy­by ta­ko­vý dluž­ník us­po­ko­jil, byť na úkor své­ho věřite­le, poh­le­dáv­ku věřite­le ji­né oso­by, ni­ko­li své­ho věřite­le, ne­moh­lo by jít o žá­dné je­ho „zvý­hodnění“, ale jen o někte­rou z al­ter­na­tiv poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 od­st. 1 písm. a) TrZ.

 

(us­ne­se­ní ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 5 Tdo 1577/2008)

 

 

            Sou­bor TR NS, se­šit 38, č. T 1013. K tres­tní od­povědnos­ti za trest­ný čin zvý­hod­ňo­vá­ní věřite­le pod­le § 256a od­st. 1 TrZ se vy­ža­du­je, aby dluž­ník, kte­rým je pa­cha­tel ne­bo je­hož jmé­nem pa­cha­tel jed­ná (§ 90 od­st. 2 TrZ), byl in­sol­ven­tní, tj. aby neb­yl scho­pen pl­nit své splat­né zá­vaz­ky (§ 1 od­st. 2 KV). Ne­pos­ta­ču­je zde te­dy stav před­lu­že­ní ta­ko­vé­ho dluž­ní­ka (§ 1 od­st. 3 KV) a ne­ní ani roz­hod­né, zda je dluž­ník v lik­vi­da­ci (§ 70 a násl. ObchZ) ne­bo jest­li již byl na je­ho ma­je­tek proh­lá­šen kon­kurs (§ 12a KV).

 

            S oh­le­dem na us­ta­no­ve­ní § 1 od­st. 2 KV je třeba znak spo­čí­va­jí­cí v in­sol­ven­ci ve smys­lu § 256a od­st. 1 TrZ chá­pat tak, že dluž­ník ne­ní ob­jek­tivně scho­pen po del­ší do­bu pla­tit své splat­né dlu­hy, tj. nespl­ní tu­to po­vin­nost v ur­či­té přiměřené době. Přiměřená do­ba plnění splat­ných zá­vazků se po­su­zu­je vždy vzhle­dem k okol­nos­tem kon­krét­ní­ho přípa­du, a to i s přih­léd­nu­tím k pra­vidlům řád­né­ho hos­po­daření, ja­kož i k hos­po­dářským poměrům do­tyč­né­ho dluž­ní­ka a k to­mu, zda dluž­ník bu­de mít ob­jek­tiv­ní mož­nost, aby případně svůj stav in­sol­ven­ce v doh­led­né době zvrá­til.

 

            Zvý­hodnění věřite­le ve smys­lu § 256a od­st. 1 TrZ před­sta­vu­je jed­ná­ní, v je­hož důsled­ku věřitel obdr­ží od dluž­ní­ka, kte­rý ne­ní scho­pen pl­nit své splat­né zá­vaz­ky, plnění neod­po­ví­da­jí­cí zá­sadě poměrné­ho a rov­noměrné­ho us­po­ko­je­ní poh­le­dá­vek všech věřitelů. Je-li jed­na­tel spo­leč­nos­ti s ru­če­ním ome­ze­ným sou­časně též je­jím věřite­lem, ta­to sku­teč­nost sa­ma o sobě ne­vy­lu­ču­je tres­tní od­povědnost jed­na­te­le za případ­né zvý­hodnění se­be ja­ko věřite­le na úkor os­tat­ních věřitelů té­že spo­leč­nos­ti s ru­če­ním ome­ze­ným. Přitom je zce­la ne­roz­hod­né, zda poh­le­dáv­ka věřite­le, kte­rý byl zvý­hodněn ne­bo nao­pak poš­ko­zen tres­tným či­nem zvý­hod­ňo­vá­ní věřite­le pod­le § 256a od­st. 1 TrZ, vzeš­la z ob­chod­ní­ho sty­ku či ni­ko­li, pro­to­že us­ta­no­ve­ní tres­tní­ho zá­ko­na, zá­ko­na o kon­kur­su a vy­rov­ná­ní ani žá­dné­ho ji­né­ho zá­ko­na neodůvod­ňu­jí ta­ko­vé roz­li­šo­vá­ní.

 

(us­ne­se­ní ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. 5 Tdo 204/2007)

 

 

            Sou­bor TR NS, se­šit 31, č. T 946. (shod­né ja­ko R 57/2007) Byl-li trest­ný čin zvý­hod­ňo­vá­ní věřite­le pod­le § 256a TrZ pá­chán po del­ší do­bu a ve vzta­hu k větší­mu poč­tu poš­ko­ze­ných ne­bo zvý­hodněných věřitelů, může vy­ka­zo­vat jak někte­ré zna­ky pok­ra­čo­vá­ní v tres­tném či­nu, tak i pr­vky tres­tné­ho či­nu hro­mad­né­ho. Na je­ho po­čát­ku je pak pr­vní neuh­ra­ze­ná poh­le­dáv­ka poš­ko­ze­né­ho věřite­le a ko­nec pá­chá­ní je až v okam­ži­ku uh­ra­ze­ní pos­led­ní poh­le­dáv­ky zvý­hodněné­mu věřite­li.

 

            Dí­lčím úto­kem pok­ra­ču­jí­cí­ho tres­tné­ho či­nu ve smys­lu § 89 od­st. 3 TrZ a § 12 od­st. 12 TrŘ zde však ne­ní neuh­ra­ze­ní kon­krét­ní poh­le­dáv­ky poš­ko­ze­né­ho věřite­le ani uh­ra­ze­ní ur­či­té poh­le­dáv­ky zvý­hodněné­ho věřite­le, pro­to­že roz­ho­du­jí­cí je až cel­ko­vý vý­sle­dek spo­čí­va­jí­cí ve zvý­hodnění někte­rých věřitelů na úkor ji­ných, a to v souhr­nu všech je­jich poh­le­dá­vek.

 

(us­ne­se­ní ze dne 4. 10. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1154/2006)

 

 

            Sou­bor TR NS, se­šit 22, č. T 861. Skut­ko­vou pod­sta­tu tres­tné­ho či­nu zvý­hod­ňo­vá­ní věřite­le pod­le § 256a od­st. 1 TrZ ne­napl­ňu­je jed­ná­ní in­sol­ven­tní­ho dluž­ní­ka, kte­rý si­ce plně us­po­ko­jí splat­nou poh­le­dáv­ku jen někte­ré­ho z ví­ce svých věřitelů, jes­tli­že tak uči­ní s od­ůvodněným před­pok­la­dem zís­ká­ní dal­ších prostředků potřeb­ných k us­po­ko­je­ní splat­ných poh­le­dá­vek os­tat­ních věřitelů.

 

            Uve­de­ný před­pok­lad ov­šem ne­bu­de důvod­ný, po­kud pa­cha­tel ja­ko sta­tu­tár­ní or­gán udr­žo­val po del­ší do­bu v pro­vo­zu hos­po­dářsky ne­fun­kční ob­chod­ní spo­leč­nost, kte­rá ja­ko dluž­ník ne­by­la schop­na pl­nit všech­ny své splat­né zá­vaz­ky, přičemž by­lo zřej­mé, že se je­jí eko­no­mic­ká si­tua­ce nez­lep­šo­va­la a nic ne­nasvědčo­va­lo ta­ko­vé změně ani v bu­douc­nu. Pos­kyt­ne-li in­sol­ven­tní dluž­ník za té­to si­tua­ce plnění někte­ré­mu své­mu věřite­li a zmaří-li tím us­po­ko­je­ní poh­le­dáv­ky ji­né­ho své­ho věřite­le, může spá­chat trest­ný čin zvý­hod­ňo­vá­ní věřite­le pod­le § 256a od­st. 1 TrZ.

 

(us­ne­se­ní ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1555/2005)

 

 

            Sou­bor TR NS, se­šit 16, č. T 796. 2. Zbo­ží pro­da­né s vý­hra­dou vlas­tnic­tví pod­le § 445 ObchZ je pro ku­pu­jí­cí­ho ci­zí věcí až do za­pla­ce­ní kup­ní ce­ny, ne­vyp­lý­vá-li z ob­sa­hu uve­de­né vý­hra­dy něco ji­né­ho. Pro­to i vý­těžek zís­ka­ný dal­ším pro­de­jem či ji­ný­mi dis­po­zi­ce­mi s ta­ko­vým zbo­žím je je­ho ek­vi­va­len­tem a rovněž ci­zí věcí. Pou­ži­tí to­ho­to vý­těžku k za­pla­ce­ní kup­ní ce­ny pro­dá­va­jí­cí­mu za zbo­ží pro­da­né s vý­hra­dou vlas­tnic­tví te­dy nemůže být tres­tným či­nem zvý­hod­ňo­vá­ní věřite­le pod­le § 256a TrZ, i kdy­by ji­nak ku­pu­jí­cí neb­yl scho­pen pl­nit své splat­né zá­vaz­ky.

 

(us­ne­se­ní ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. 5 Tdo 377/2005)

 

 

            Sou­bor TR NS, se­šit 9, č. T 732. Jes­tli­že pa­cha­tel zís­kal zbo­ží od poš­ko­ze­né­ho, kte­ré­mu jen před­stí­ral úmysl za­pla­tit kup­ní ce­nu za zbo­ží, ač tak ve sku­teč­nos­ti uči­nit nechtěl ne­bo ne­mohl, spá­chal za splnění os­tat­ních pod­mí­nek trest­ný čin pod­vo­du pod­le § 250 TrZ, a ni­ko­li trest­ný čin zvý­hod­ňo­vá­ní věřite­le pod­le § 256a TrZ, přes­to­že vý­těžek z pro­de­je tak­to vy­lá­ka­né­ho zbo­ží pou­žil pa­cha­tel na úh­ra­du ji­né­ho své­ho zá­vaz­ku než to­ho, kte­rý mu vznikl do­dá­ním vy­lá­ka­né­ho zbo­ží.

 

(us­ne­se­ní ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 8 Tdo 997/2004)

 

 

            Sou­bor TR NS, se­šit 5, č. T 690. (shod­né ja­ko R 6/2005) 1. Zvý­hodnění věřite­le ve smys­lu § 256a TrZ spo­čí­vá v tom, že se mu od dluž­ní­ka, kte­rý ne­ní scho­pen pl­nit své splat­né zá­vaz­ky, dos­ta­lo plnění neod­po­ví­da­jí­cí­ho zá­sadě poměrné­ho us­po­ko­je­ní (§ 32 KV), a to na úkor os­tat­ních věřitelů té­hož dluž­ní­ka. Plnění, jež ne­ko­res­pon­du­je zá­sadě poměrné­ho us­po­ko­je­ní, může být za ta­ko­vých okol­nos­tí věřite­li pos­kyt­nu­to i vzá­jem­ným za­poč­te­ním ob­jek­tivně exis­tu­jí­cích poh­le­dá­vek.

 

            2. Zmaření us­po­ko­je­ní věřite­le jed­ná­ním uve­de­ným v § 256a TrZ je ve vzta­hu spe­cia­li­ty k poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 TrZ, a pro­to je jed­no­čin­ný souběh tres­tných činů pod­le těchto us­ta­no­ve­ní vy­lou­čen a sku­tek je třeba po­sou­dit jen ja­ko trest­ný čin zvý­hod­ňo­vá­ní věřite­le pod­le § 256a TrZ.

 

            3. Ško­da ja­ko zá­kon­ný znak kva­li­fi­ko­va­né skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu zvý­hod­ňo­vá­ní věřite­le pod­le § 256a od­st. 2, resp. 3 TrZ před­sta­vu­je roz­díl me­zi čás­tkou, kte­rou by­la us­po­ko­je­na poh­le­dáv­ka zvý­hodněné­ho věřite­le, a čás­tkou, kte­rá by to­mu­to věřite­li ná­le­že­la při poměrném a rov­noměrném vy­pořádá­ní v kon­kur­su, pro­to­že právě ten­to roz­díl před­sta­vu­je čás­tku, o niž by­li os­tat­ní věřite­lé poš­ko­ze­ni.

 

(us­ne­se­ní ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. 8 Tdo 242/2004)

 

 

            PR 11/2000, str. 528 (shod­né ja­ko R 38/2001) 1. Jes­tli­že tepr­ve po uzavření smlou­vy o půjčce peněz (o úvěru) vznik­ly překáž­ky, kte­ré brá­ni­ly dluž­ní­ko­vi spl­nit zá­va­zek z půjčky (z úvěru) a kte­ré ne­mohl v době uzavření smlou­vy o půjčce (o úvěru) ani před­ví­dat, když ji­nak byl scho­pen teh­dy zá­va­zek spl­nit, ne­bo jes­tli­že byl si­ce scho­pen pe­ní­ze vrá­tit ve sjed­na­né lhůtě, ale z různých důvodů vrá­ce­ní peněz od­klá­dal ne­bo do­da­tečně po­jal úmysl pe­ní­ze vůbec nev­rá­tit, pak je­ho jed­ná­ní nel­ze po­va­žo­vat za trest­ný čin pod­vo­du pod­le § 250 TrZ, resp. úvěro­vé­ho pod­vo­du pod­le § 250b TrZ (viz k to­mu roz­hod­nu­tí pod č. 54/1967-I., č. 15/1969 a č. 57/1978-III. Sb. rozh. tr.). Pod­le okol­nos­tí by ov­šem nás­led­né jed­ná­ní dluž­ní­ka moh­lo být ji­ným tres­tným či­nem, zej­mé­na tres­tným či­nem poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 TrZ ne­bo tres­tným či­nem zvý­hod­ňo­vá­ní věřite­le pod­le § 256a TrZ, po­kud dluž­ník úmyslně či­nil ta­ko­vé ma­jet­ko­vé dis­po­zi­ce, že ji­mi zne­mož­nil pl­né ne­bo ales­poň poměrné us­po­ko­je­ní poh­le­dáv­ky ur­či­té­ho věřite­le. V sou­vis­los­ti s případ­ným stí­há­ním pro někte­rý z těchto tres­tných činů je však třeba res­pek­to­vat to­tož­nost skut­ku.

 

(roz­su­dek Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 19. 7. 2000 sp. zn. 5 Tz 146/2000)

 

 

            SR 1/1999, roz­hod­nu­tí č. 12 1. Za zvý­hodnění věřite­le ve smys­lu § 256a TrZ lze po­va­žo­vat i jed­ná­ní pod­ni­ka­te­le, kte­rý ve sta­vu, kdy ne­ní scho­pen pl­nit své splat­né zá­vaz­ky, pos­kyt­ne jed­no­mu z ví­ce svých věřitelů plnění v po­době zá­lo­ho­vé plat­by za tepr­ve oče­ká­va­nou do­dáv­ku zbo­ží, k níž má do­jít na zá­kladě plat­né smlou­vy. Ta­ko­vý pod­ni­ka­tel je ve vzta­hu k do­da­va­te­li zbo­ží z hle­dis­ka po­vin­nos­ti za­pla­tit ce­nu zbo­ží dluž­ní­kem, a to bez oh­le­du na sku­teč­nost, že z hle­dis­ka po­vin­nos­ti k do­dá­ní zbo­ží je je­ho věřite­lem.

 

            2. Před­pok­la­dem tres­tní od­povědnos­ti dluž­ní­ka za trest­ný čin zvý­hod­ňo­vá­ní věřite­le pod­le § 256a TrZ je ales­poň čás­teč­né zmaření us­po­ko­je­ní někte­ré­ho z je­ho věřitelů, přičemž z hle­dis­ka za­vinění je třeba ve vzta­hu k to­mu­to zna­ku úmysl. Pa­cha­tel ja­ko dluž­ník te­dy mu­sí jed­nat se zá­měrem vy­hnout se poměrné­mu us­po­ko­je­ní os­tat­ních věřitelů a chce tím ales­poň čás­tečně zmařit us­po­ko­je­ní je­jich poh­le­dá­vek, případně si je vědom to­ho, že je­ho jed­ná­ní může mít ta­ko­vý nás­le­dek, a pro případ, že jej způso­bí, je s tím sro­zuměn.

 

            3. V us­ta­no­ve­ní § 256a jde o kon­krét­ní sub­jekt ve smys­lu § 90 od­st. 1 TrZ, jenž mu­sí mít zvláš­tní vlas­tnost. Jde o dluž­ní­ka, kte­rý má ví­ce věřitelů a kte­rý je v důsled­ku své in­sol­ven­ce ve sta­vu úpad­ku (§ 1 od­st. 2 KV). Pod­mín­kou tres­tní od­povědnos­ti pod­le § 256a TrZ ov­šem ne­ní, aby by­lo za­há­je­no kon­kur­sní ne­bo vy­rov­na­cí říze­ní tý­ka­jí­cí se ma­jet­ku ta­ko­vé­ho dluž­ní­ka, ane­bo aby již byl po­dán někte­rým z věřitelů ne­bo dluž­ní­kem návrh na za­há­je­ní uve­de­né­ho říze­ní. Oh­ledně sta­vu úpad­ku je však třeba, aby šlo o reál­ný eko­no­mic­ký stav dluž­ní­ka, nes­ta­čí stav účet­ní, kte­rý ne­mu­sí od­po­ví­dat sku­teč­nos­ti.

 

(roz­su­dek Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 3 Tz 53/98)

 

 

            SR 2/1995, ci­vil­ní roz­hod­nu­tí č. 38 Nes­chop­nost dluž­ní­ka pl­nit své splat­né zá­vaz­ky po del­ší do­bu ja­kož­to pod­mín­ku dluž­ní­ko­vy in­sol­ven­ce je nut­no po­su­zo­vat ta­ké z to­ho hle­dis­ka, zda dluž­ník v doh­led­né době bu­de mít mož­nost, např. na zá­kladě zís­ka­né­ho úvěru či půjčky, své splat­né zá­vaz­ky pl­nit.

 

(us­ne­se­ní Kraj­ské­ho ob­chod­ní­ho sou­du v Brně ze dne 14. 9. 1994, sp. zn. 26 K 8/94)

 

 

Diskusia