Judikatúra k trestnému činu podvodu

Publikované: 28. 09. 2013, čítané: 6323 krát
 

 

Úvod­ná poz­nám­ka:

pri prí­pad­nom vy­uži­tí niž­šie uve­de­ných roz­hod­nu­tí Naj­vyš­šie­ho sú­du ČR, či iných če­ských sú­dov je pot­reb­né vziať do úva­hy, že skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tných či­nov úve­ro­vé­ho a pois­ťo­va­cie­ho pod­vo­du sú, do ur­či­tej mie­ry, od­liš­né od práv­nej úp­ra­vy uve­de­ných tres­tných či­nov na úze­mí SR

práv­ne ve­ty sa tý­ka­jú tres­tné­ho či­nu pod­vo­du, úve­ro­vé­ho pod­vo­du a pois­ťo­va­cie­ho pod­vo­du:

            R 16/2011 Při po­su­zo­vá­ní, zda jde o trest­ný čin úvěro­vé­ho pod­vo­du pod­le § 250b tr. zák., je nut­né v kon­krét­ním případě pod­le ob­sa­hu přez­kou­má­va­né smlou­vy sta­no­vit, že jde o úvěro­vou smlou­vu a že se ne­jed­ná o ji­ný druh smlou­vy, např. o půjčce, ane­bo o úvěro­vou smlou­vu spo­čí­va­jí­cí v pos­ky­to­vá­ní zbo­ží a slu­žeb na zá­kladě tzv. od­lo­že­ných pla­teb, ja­ko je to­mu např. u tzv. lea­sin­gu. Skut­ko­vá pod­sta­ta tres­tné­ho či­nu pod­le § 250b tr. zák. je naplněna teh­dy, když jde o úvěro­vou smlou­vu ve smys­lu us­ta­no­ve­ní § 497 a násl. obch. zák., kdež­to v případě ji­ných smluv by by­lo mož­né uva­žo­vat o obec­ném tres­tném či­nu pod­vo­du pod­le § 250 tr. zák., av­šak za si­tua­ce, že by by­ly naplně­ny i všech­ny dal­ší zna­ky je­ho skut­ko­vé pod­sta­ty (srov. č. 6/2004 Sb. rozh. tr.).

 

R 37/2010 Tres­tné­ho či­nu úvěro­vé­ho pod­vo­du pod­le § 250b od­st. 1 tr. zák. se ja­ko pa­cha­tel (§ 9 od­st. 1 tr. zák.) do­pus­tí i ten, kdo při sjed­ná­vá­ní úvěro­vé smlou­vy uve­de nep­rav­di­vé ne­bo hrubě zkres­le­né úda­je v pos­ta­ve­ní oso­by jed­na­jí­cí za věřite­le – pos­ky­to­va­te­le úvěru (např. do­lo­ží úvěro­vou smlou­vu paděla­ným pí­sem­ným proh­lá­še­ním ru­či­te­le ve smys­lu § 546 obč. zák.). V ta­ko­vém případě nemůže jít jen o po­moc k tres­tné­mu či­nu úvěro­vé­ho pod­vo­du pod­le § 10 od­st. 1 písm. c) a § 250b od­st. 1 tr. zák. spá­cha­né­mu dluž­ní­kem, kte­rý zís­kal úvěr na zá­kladě těchto nep­rav­di­vých ne­bo hrubě zkres­le­ných údajů.

 

 R 20/2010 O pod­vod­né jed­ná­ní napl­ňu­jí­cí zna­ky tres­tné­ho či­nu pod­vo­du pod­le § 250 tr. zák.[1] se může jed­nat v případě, kdy pa­cha­tel úmyslně na­bí­zí k pro­de­ji zbo­ží (vý­rob­ky, věci ne­bo za­říze­ní), je­muž přiz­ná­vá vlas­tnos­ti či fun­kce, kte­ré ne­má, to­to neod­po­ví­dá po­ža­do­va­ným tech­nic­kým pa­ra­metrům a nemůže buď vůbec, ne­bo řádně slou­žit k úče­lu, je­muž je ur­če­no, a cí­lem na­bíd­ky ta­ko­vé­ho zbo­ží pri­márně ne­ní vlas­tní ob­chod­ní čin­nost pa­cha­te­le, ale nao­pak jde jen o kla­ma­vé za­stí­rá­ní je­ho sna­hy to­li­ko vy­lá­kat od ku­pu­jí­cí­ho fi­nan­ční prostřed­ky, a tím mu před­stí­rá­ním neexis­tu­jí­cích sku­teč­nos­tí způso­bit ško­du a na je­ho úkor se obo­ha­tit.

 Po­kud by ku­pu­jí­cí se zna­los­tí sku­teč­né­ho sta­vu na­bí­ze­né­ho zbo­ží to­to vůbec ne­za­kou­pil, pak je za způso­be­nou ško­du nut­no po­va­žo­vat ce­lou fi­nan­ční čás­tku vy­lá­ka­nou ta­ko­vým jed­ná­ním pa­cha­te­le.

 Jes­tli­že se stra­ny do­hod­ly na kup­ní ceně na­bí­ze­né­ho zbo­ží se zna­los­tí všech pod­stat­ných okol­nos­tí, pak jen z té sku­teč­nos­ti, že do­hod­nu­tá ce­na je vy­šší, než od­po­ví­dá sku­teč­né užit­né hod­notě věci, nel­ze do­vo­zo­vat pod­vod­né jed­ná­ní pro­dá­va­jí­cí­ho ve smys­lu us­ta­no­ve­ní o tres­tném či­nu pod­vo­du. S oh­le­dem na zá­ko­ni­tos­ti tr­žní eko­no­mi­ky za­lo­že­né na na­bíd­ce a pop­táv­ce nel­ze kri­mi­na­li­zo­vat jed­ná­ní spo­čí­va­jí­cí jen v tom, že je zbo­ží pro­dá­vá­no za vy­šší ce­nu, než ja­ká od­po­ví­dá je­ho fak­tic­ké užit­né hod­notě.

 R 49/2009-I. Spolu­pa­cha­tel­ství z hle­dis­ka § 9 od­st. 2 tr. zák. vy­ža­du­je spo­leč­né jed­ná­ní a spo­leč­ný úmysl spá­chat trest­ný čin, přičemž spo­leč­né jed­ná­ní může pro­bí­hat ne­jen sou­časně, ale i pos­tupně, po­kud na se­be ča­sově na­va­zu­je a jed­ná­ní kaž­dé­ho spolu­pa­cha­te­le je člán­kem řetězu spo­leč­ných čin­nos­tí, ve kte­rém před­cho­zí čin­nost je bez­prostřed­ní a nut­nou sou­čás­tí dal­ší čin­nos­ti, a ta­ko­vé spo­leč­né jed­ná­ní směřuje k přímé­mu vy­ko­ná­ní tres­tné­ho či­nu a ve svém cel­ku tvoří je­ho skut­ko­vou pod­sta­tu.

 Pro­to jed­ná­ní po­li­cis­ty, jenž přes­to, že věděl, že se dop­rav­ní ne­ho­da nes­ta­la, vy­ho­to­vil v do­hodě s dal­ším pa­cha­te­lem nep­rav­di­vý zá­znam o dop­rav­ní ne­hodě (s kon­krétně roz­ve­de­ný­mi úda­ji o okol­nos­tech a příči­nách dop­rav­ní ne­ho­dy), kte­rý ten­to pa­cha­tel za úče­lem zís­ká­ní po­jis­tné­ho plnění, na něž neb­yl práv­ní ná­rok, před­lo­žil v úz­ké ča­so­vé sou­vis­los­ti ja­ko nez­byt­nou pod­mín­ku pro up­latnění ná­ro­ku na plnění z po­jis­tné smlou­vy, je třeba po­su­zo­vat ja­ko jed­ná­ní spolu­pa­cha­te­le pod­le § 9 od­st. 2 tr. zák., a ni­ko­li jen ja­ko jed­ná­ní po­moc­ní­ka pod­le § 10 od­st. 1 písm. c) tr. zák.

 II. Účast oso­by ve formě po­mo­ci ve smys­lu § 10 od­st. 1 písm. c) tr. zák. na po­jis­tných pod­vo­dech různých pa­cha­telů nel­ze po­su­zo­vat ja­ko je­den pok­ra­ču­jí­cí trest­ný čin spá­cha­ný v po­době účas­ten­ství na tres­tných či­nech po­jis­tné­ho pod­vo­du pod­le § 250a tr. zák. těchto (hlav­ních) pa­cha­telů, byť by ji­nak by­ly splně­ny pod­mín­ky pok­ra­čo­vá­ní vy­plý­va­jí­cí z us­ta­no­ve­ní § 89 od­st. 3 tr. zák. (srov. roz­hod­nu­tí pod č. 61/1994 Sb. rozh. tr. ), nýbrž ja­ko něko­li­ka­ná­sob­né účas­ten­ství (něko­li­ka­ná­sob­nou po­moc).

 Pro­to ani z hle­dis­ka naplnění zá­kon­ných znaků vzta­hu­jí­cích se k vý­ši ško­dy způso­be­né tres­tným či­nem po­jis­tné­ho pod­vo­du (např. ško­dy ni­ko­liv ma­lé pod­le § 250a od­st. 3 tr. zák.) nel­ze u po­moc­ní­ka sčí­tat ško­dy způso­be­né v jed­not­li­vých přípa­dech je­ho účas­ten­ství na po­jis­tných pod­vo­dech různých pa­cha­telů, ale vý­ši způso­be­né ško­dy je u něj třeba po­su­zo­vat od­děleně ve vzta­hu ke kaž­dé­mu pa­cha­te­li, je­muž po­má­hal.

 Jes­tli­že však po­moc­ník tak­to jed­nal vždy v pos­ta­ve­ní veřej­né­ho či­ni­te­le (např. ja­ko po­lic­ista) a uve­de­ným způso­bem v roz­po­ru se zá­ko­nem vy­ko­ná­val svou pra­vo­moc v úmys­lu způso­bit ji­né­mu ško­du, pak při splnění pod­mí­nek uve­de­ných v § 89 od­st. 3 tr. zák. lze je­ho sku­tek sou­časně (v jed­no­čin­ném souběhu s něko­li­ka­ná­sob­ným účas­ten­stvím) po­sou­dit ja­ko je­den pok­ra­ču­jí­cí trest­ný čin zneu­ží­vá­ní pra­vo­mo­ci veřej­né­ho či­ni­te­le pod­le § 158 od­st. 1 písm. a) tr. zák. Pro naplnění zá­kon­né­ho zna­ku spo­čí­va­jí­cí­ho v tom, že veřej­ný či­ni­tel tím­to či­nem způso­bil znač­nou ško­du ve smys­lu § 158 od­st. 2 písm. c) tr. zák., se pak sčí­ta­jí čás­tky ško­dy způso­be­né vše­mi je­ho dí­lčí­mi úto­ky.

 

R 36/2009 Tres­tní od­povědnost pa­cha­te­le za uve­de­ní nep­rav­di­vých údajů v případě tres­tné­ho či­nu úvěro­vé­ho pod­vo­du pod­le § 250b od­st. 1 tr. zák. je dá­na ne­jen v případě, že pa­cha­tel ta­ko­vé úda­je uve­de (příp. je sdě­lí, pos­kyt­ne, do­lo­ží apod.) v úvěro­vé smlouvě sa­mot­né, ale i teh­dy, jes­tli­že je úmyslně uve­de, sdě­lí, pos­kyt­ne ne­bo do­lo­ží v někte­rém z tzv. po­moc­ných do­ku­mentů, kte­ré by­ly před­lo­že­ny v průběhu pro­ce­su sjed­ná­vá­ní smlou­vy.

 

 R 1/2009 Jed­ná­ní pa­cha­te­le, kte­rý v úmys­lu neop­rávněně vy­lá­kat po­jis­tné plnění v roz­po­ru se sku­teč­nos­tí před­stí­rá, že v ur­či­té době a na ur­či­tém místě doš­lo k po­jis­tné udá­los­ti, a tu­to fik­tiv­ní po­jis­tnou udá­lost ozná­mí po­jiš­ťovně, vy­ka­zu­je zna­ky skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu po­jis­tné­ho pod­vo­du pod­le § 250a od­st. 1 tr. zák., ni­ko­liv tres­tné­ho či­nu po­jis­tné­ho pod­vo­du pod­le § 250a od­st. 2 tr. zák.

 

R 45/2008 Sku­tek po­sou­ze­ný ja­ko trest­ný čin pod­vo­du pod­le § 250 od­st. 1 tr. zák., kte­rý spo­čí­val v tom, že pa­cha­tel od­eb­ral od do­da­va­te­le zbo­ží s úmys­lem vůbec za ně ne­zap­la­tit kup­ní ce­nu, ne­ní to­tož­ný se skut­kem po­sou­ze­ným ja­ko trest­ný čin poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 od­st. 1 písm. c) tr. zák., je­hož pod­sta­tou by­lo to, že pa­cha­tel po­té, co od­eb­ral od do­da­va­te­le zbo­ží, či­nil ve vzta­hu ke své­mu ma­jet­ku ta­ko­vé fik­tiv­ní dis­po­zi­ce, kte­rý­mi před­stí­ral svou nes­chop­nost za­pla­tit kup­ní ce­nu za od­eb­ra­né zbo­ží. Pra­vo­moc­né me­ri­tor­ní roz­hod­nu­tí o jed­nom z těchto skutků (např. zproš­ťu­jí­cím roz­sud­kem) ne­ní překáž­kou ve smys­lu § 11 od­st. 1 písm. f) tr. ř. pro stí­há­ní pa­cha­te­le za dru­hý sku­tek a pro ji­né me­ri­tor­ní roz­hod­nu­tí o něm (např. od­su­zu­jí­cím roz­sud­kem).

 

R 38/2008 Trest­ný čin pod­vo­du pod­le § 250 tr. zák. může spá­chat i ten, kdo ja­ko pro­dá­va­jí­cí smlou­vou o pro­de­ji pod­ni­ku (§ 476 a násl. obch. zák.) převedl na ku­pu­jí­cí­ho poh­le­dáv­ky, na kte­ré se pro­dej vzta­hu­je, ale tu­to sku­teč­nost v roz­po­ru s us­ta­no­ve­ním § 477 od­st. 4 obch. zák. neoz­ná­mil dluž­níkům a po­ne­chal si nás­led­né plnění ji­mi pos­kyt­nu­té na pod­kladě převe­de­ných poh­le­dá­vek.

 Úmysl­né nesplnění po­vin­nos­ti pro­dá­va­jí­cí­ho ozná­mit dluž­níkům přechod převe­de­ných poh­le­dá­vek na ku­pu­jí­cí­ho lze v ta­ko­vém případě po­va­žo­vat za za­ml­če­ní pod­stat­ných sku­teč­nos­tí ve smys­lu § 250 od­st. 1 tr. zák., kte­ré je v příčin­né sou­vis­los­ti s obo­ha­ce­ním pro­dá­va­jí­cí­ho a se ško­dou ku­pu­jí­cí­ho.

 

R 28/2008 Us­ta­no­ve­ní § 250a tr. zák. o tres­tném či­nu po­jis­tné­ho pod­vo­du směřuje k ochraně ma­jet­ko­vých zá­jmů po­jiš­ťo­ven (po­jis­ti­telů). Pro­to po­kud je zá­kon­ným zna­kem to­ho­to tres­tné­ho či­nu „ško­da na ci­zím ma­jet­ku“ [§ 250a od­st. 3, od­st. 4 písm. b), od­st. 5 tr. zák.], ro­zu­mí se tím ško­da na ma­jet­ku po­jiš­ťov­ny, ne­boť u to­ho­to tres­tné­ho či­nu jsou předmětem úto­ku peněžní prostřed­ky po­jiš­ťov­ny, k je­jichž vy­pla­ce­ní ve formě po­jis­tné­ho plnění směřova­lo jed­ná­ní pa­cha­te­le, a ni­ko­li ma­je­tek, je­hož se tý­ka­la před­stí­ra­ná po­jis­tná udá­lost.

 Spo­čí­vá-li trest­ný čin po­jis­tné­ho pod­vo­du pod­le § 250a od­st. 2 tr. zák. v tom, že pa­cha­tel úmyslně vy­vo­lal po­jis­tnou udá­lost, je ško­dou způso­be­nou tím­to tres­tným či­nem čás­tka, kte­rou po­jiš­ťov­na neop­rávněně vy­pla­ti­la ve formě po­jis­tné­ho plnění, ni­ko­li hod­no­ta po­jištěné­ho ma­jet­ku (např. mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la, kte­ré mělo být od­ci­ze­no před­stí­ra­nou po­jis­tnou udá­los­tí).

 

R 22/2008 Jes­tli­že si pa­cha­tel přis­vo­jil pe­ní­ze, kte­ré mu by­ly omy­lem za­slá­ny na ban­kov­ní účet, s nímž dis­po­no­val, pak pro roz­li­še­ní, zda tím spá­chal trest­ný čin pod­vo­du pod­le § 250 od­st. 1 tr. zák. (s vy­uži­tím omy­lu ji­né­ho) ne­bo trest­ný čin za­ta­je­ní věci pod­le § 254 od­st. 1 tr. zák. (tj. věci, kte­rá se dos­ta­la do mo­ci pa­cha­te­le omy­lem), je roz­ho­du­jí­cí, zda pa­cha­tel věděl o omy­lu ji­né oso­by v době, kdy se pe­ní­ze dos­ta­ly do je­ho mo­ci, tj. když se sku­tečně dozvěděl o ta­ko­vé platbě na ban­kov­ní účet (např. na zá­kladě vý­pi­su z úč­tu). Věděl-li pa­cha­tel již v té­to době, že jde o pe­ní­ze, kte­ré mu by­ly za­slá­ny omy­lem, může spá­chat jen trest­ný čin pod­vo­du, ni­ko­li trest­ný čin za­ta­je­ní věci.

 Uvědo­mí-li si pa­cha­tel om­yl (ne­bo je-li na něj upo­zorněn) až po­té, co již zís­kal ci­zí věc, za niž se po­va­žu­jí pod­le § 89 od­st. 13 tr. zák. i pe­ní­ze na úč­tu, do své dis­po­zi­ce (do své mo­ci), nemůže napl­nit skut­ko­vou pod­sta­tu tres­tné­ho či­nu pod­vo­du pod­le § 250 tr. zák. V ta­ko­vém případě ne­ní vy­lou­če­na je­ho tres­tní od­povědnost pro trest­ný čin za­ta­je­ní věci pod­le § 254 tr. zák.

 

R 38/2007-II. Dob­ro­vol­né upuštění od po­ku­su tres­tné­ho či­nu úvěro­vé­ho pod­vo­du pod­le § 8 od­st. 1 a § 250b od­st. 1 tr. zák. je vy­lou­če­no ne­jen za před­pok­la­du, že pa­cha­tel za­ne­chal dal­ší­ho jed­ná­ní až po vý­slov­ném pro­je­vu poš­ko­ze­né­ho, kte­rý dal pa­cha­te­li naj­evo od­ha­le­ní je­ho pod­vod­né­ho jed­ná­ní, ale i teh­dy, jes­tli­že tak pa­cha­tel uči­nil po­té, co ho poš­ko­ze­ný upo­zor­nil na po­chyb­nos­ti o správ­nos­ti před­lo­že­ných údajů v žá­dos­ti o pos­kyt­nu­tí úvěru, o je­jichž nep­rav­di­vos­ti pa­cha­tel věděl.

 

 R 36/2006-I. Pod­vod­né jed­ná­ní pro­dá­va­jí­cí­ho spo­čí­va­jí­cí v za­ml­če­ní pod­stat­ných sku­teč­nos­tí ne­ní vy­lou­če­no v sou­vis­los­ti s pro­de­jem by­tu ani teh­dy, když si­ce pro­dá­va­jí­cí umož­ní ku­pu­jí­cí­mu (poš­ko­ze­né­mu) proh­líd­ku pro­dá­va­né­ho by­tu, při níž ov­šem ob­jek­tivně nel­ze zjis­tit ta­ko­vé zá­važ­né va­dy (např. zdra­vot­ní zá­vad­nost by­tu), pro kte­ré by ke kou­pi by­tu ne­doš­lo vůbec, ane­bo by se us­ku­teč­ni­la za od­liš­ných pod­mí­nek, přičemž pro­dá­va­jí­cí ty­to sku­teč­nos­ti poš­ko­ze­né­mu neu­ve­de, popřípadě za úče­lem je­jich za­ta­je­ní uči­ní i zá­sah do ur­či­tých pí­sem­nos­tí přís­luš­ných or­gánů stát­ní sprá­vy (např. od­stra­ní úda­je o zdra­vot­ní zá­vad­nos­ti by­tu ob­sa­že­né ve sděle­ní přís­luš­né­ho sta­veb­ní­ho úřadu).

 II. Jes­tli­že úmysl pa­cha­te­le tres­tné­ho či­nu pod­vo­du směřoval ke způso­be­ní znač­né ško­dy na ci­zím ma­jet­ku, pak i v případě, že sku­tečně vznik­lá ško­da přesáh­la hra­ni­ci ško­dy ni­ko­li ne­patr­né, ale ne­do­sáh­la znač­né ško­dy (§ 89 od­st. 11 tr. zák.), je nut­no ta­ko­vý čin za splnění dal­ších pod­mí­nek po­sou­dit ja­ko po­kus tres­tné­ho či­nu pod­vo­du ve smys­lu kva­li­fi­ko­va­né skut­ko­vé pod­sta­ty pod­le § 8 od­st. 1 tr. zák. a § 250 od­st. 1, od­st. 3 písm. b) tr. zák., a ni­ko­liv ja­ko trest­ný čin pod­vo­du dí­lem do­ko­na­ný, dí­lem ne­do­ko­na­ný (srov. roz­hod­nu­tí č. 15/1996-I. Sb. rozh. tr.).

 III. Při zjiš­ťo­vá­ní vý­še ško­dy způso­be­né pod­vod­ným pro­de­jem by­tu (např. za­ml­če­ním pod­stat­ných sku­teč­nos­tí vzta­hu­jí­cích se k je­ho sta­vu) v si­tua­ci, kdy pa­cha­tel měl sku­tečně v úmys­lu převést byt na poš­ko­ze­né­ho, je třeba vy­chá­zet z roz­dí­lu me­zi sjed­na­nou ce­nou té­to ne­mo­vi­tos­ti a je­jí ce­nou sta­no­ve­nou pod­le kri­té­rií uve­de­ných v § 89 od­st. 12 tr. zák., za kte­rou se ne­mo­vi­tost s oh­le­dem na je­jí práv­ní i fak­tic­ký stav v době a místě či­nu ob­vyk­le pro­dá­vá.

 

R 24/2006 Naplnění zá­kon­né­ho zna­ku skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu pod­vo­du pod­le § 250 od­st. 1 tr. zák. spo­čí­va­jí­cí­ho v „uve­de­ní něko­ho v om­yl“ nel­ze spatřovat v tom, že ob­vině­ný po­dal k sou­du ža­lo­bu, kte­rá ob­sa­hu­je vědomě nep­rav­di­vá tvr­ze­ní, popřípadě, že po­dal návrh na vy­dá­ní směneč­né­ho pla­teb­ní­ho roz­ka­zu, kte­rý se opí­rá o paděla­nou směnku. Soud roz­ho­du­jí­cí v ob­čan­skop­ráv­ním říze­ní o ta­ko­vých po­dá­ních to­tiž nel­ze pok­lá­dat za sub­jekt, kte­rý by mohl být tím­to způso­bem uváděn v om­yl.

 

R 5/2006 Jes­tli­že ob­chod­ní spo­leč­nost pos­kyt­ne klien­to­vi úvěr z vlas­tních zdrojů za úče­lem kon­krét­ní koupě ur­či­té věci uve­de­né ve smlouvě o úvěru tím způso­bem, že na klien­ta nepřeve­de pe­ní­ze, ale za­pla­tí za něho jím vy­bra­né zbo­ží přímo pro­dej­ci, přičemž k sa­mot­né­mu zbo­ží za­kou­pe­né­mu klien­tem od pro­dej­ce nev­zni­ka­jí té­to spo­leč­nos­ti pod­le smlou­vy žá­dná prá­va, jde o úvěro­vou smlou­vu ve smys­lu us­ta­no­ve­ní § 250b tr. zák. (srov. dá­le č. 6/2004 Sb. rozh. tr.).

 

R 9/2005 Trest­ný čin pod­vo­du pod­le § 250 tr. zák. spá­cha­ný vy­lá­ká­ním úvěru v úmys­lu ho řádně nes­plá­cet (srov. roz­hod­nu­tí č. 54/1967-I., č. 57/1978-III. Sb. rozh. tr.) v době do 31. 12. 1997 byl z hle­dis­ka vzni­ku ško­dy na ci­zím ma­jet­ku do­ko­nán již tím, že ban­ka vy­pla­ti­la pa­cha­te­li úvěr na pod­kladě nep­rav­di­vých ne­bo za­ml­če­ných sku­teč­nos­tí, přes­to­že pa­cha­tel pos­kytl ban­ce za úče­lem za­jištění svých zá­vazků z úvěro­vé smlou­vy zá­sta­vu, je­jíž hod­no­ta by­la stej­ná (ne­bo i vy­šší) ja­ko vý­še pos­kyt­nu­té­ho úvěru. Zá­stav­ní prá­vo to­tiž i v případě zpeněže­ní zá­sta­vy slou­ží pou­ze ja­ko náh­ra­da ško­dy způso­be­né již do­ko­na­ným tres­tným či­nem pod­vo­du. Ty­to zá­věry pla­tí ob­dobně i teh­dy, jes­tli­že byl pod­vodně vy­lá­kán úvěr za pou­ži­tí ji­ných za­jiš­ťo­va­cích in­sti­tutů (např. ru­če­ní atd.).

 

 R 32/2004-II. Doš­lo-li pod­vod­ným vy­lá­ká­ním peněz od poš­ko­ze­né­ho již k do­ko­ná­ní tres­tné­ho či­nu pod­vo­du pod­le § 250 tr. zák., pak je způso­be­nou ško­dou ce­lá ta­to peněži­tá čás­tka, bez oh­le­du na to, zda pa­cha­tel později poš­ko­ze­né­mu vy­lá­ka­né pe­ní­ze (ne­bo je­jich část) vrá­tí. Vrá­ce­ní peněz je třeba po­va­žo­vat jen za náh­ra­du způso­be­né ško­dy ne­bo je­jí čás­ti, což může mít vý­znam při roz­ho­do­vá­ní o tres­tu a náh­radě ško­dy.

 

 R 9/2004 Pod­mín­kou tres­tní od­povědnos­ti pa­cha­te­le za trest­ný čin po­jis­tné­ho pod­vo­du pod­le § 250a od­st. 1 tr. zák. ne­ní, aby po­jiš­ťov­na jed­na­la v omy­lu, resp. aby jed­ná­ní pa­cha­te­le ved­lo k omy­lu po­jiš­ťov­ny, na zá­kladě kte­ré­ho by pos­kyt­la po­jis­tné plnění.

 K tres­tnos­ti to­ho­to či­nu se rovněž ne­vy­ža­du­je, aby pa­cha­tel sku­tečně vy­lá­kal po­jis­tné plnění, na něž mu nev­znikl ná­rok.

 Po­kud však pa­cha­tel vy­lá­ká po­jis­tným pod­vo­dem ta­ko­vé po­jis­tné plnění, může jít pod­le je­ho vý­še o způso­be­ní ško­dy, kte­rá pod­mi­ňu­je pou­ži­tí vy­šší tres­tní saz­by ve smys­lu § 250a od­st. 3, 4 a 5 tr. zák.

 

R 6/2004-I. Úvěro­vou smlou­vou ve smys­lu § 250b tr. zák. se ro­zu­mí smlou­va o úvěru pod­le § 497 a násl. ob­chod­ní­ho zá­ko­ní­ku. Nap­ro­ti to­mu pod ten­to po­jem nel­ze podřadit ta­ko­vé for­my úvěro­vých smluv, kte­ré spo­čí­va­jí ni­ko­liv v pos­kyt­nu­tí peněžních prostředků, nýbrž v pos­ky­to­vá­ní zbo­ží a slu­žeb na zá­kladě tzv. od­lo­že­ných pla­teb (např. smlou­vu o kou­pi naj­até věci či tzv. lea­sin­go­vou smlou­vu).

 II. Us­ta­no­ve­ní § 250b tr. zák. o tres­tném či­nu úvěro­vé­ho pod­vo­du je mož­no ap­li­ko­vat i na přípa­dy, kdy pos­ky­to­va­te­lem úvěru (věřite­lem) ze smlou­vy o úvěru ne­ní ban­ka, nýbrž ji­ný sub­jekt pos­ky­tu­jí­cí v rám­ci své­ho předmětu pod­ni­ká­ní úvěry (např. druž­stev­ní zá­lož­ny, sta­veb­ní spořitel­ny) ne­bo i ji­né sub­jek­ty, po­kud pos­kyt­nou úvěr na zá­kladě smlou­vy o úvěru.

 

 R 55/2003 Fi­nan­ční prostřed­ky pos­kyt­nu­té pod­ni­ka­te­li ze stát­ní­ho roz­poč­tu na sta­no­ve­ný účel nel­ze po­va­žo­vat za ci­zí svěřenou věc, pro­to ani úmysl­né své­vol­né pou­ži­tí těchto prostředků k ji­né­mu než k ur­če­né­mu úče­lu nemůže být tres­tným či­nem zpro­nevěry pod­le § 248 tr. zák. Za splnění dal­ších pod­mí­nek však do 31. 12. 1997 přichá­ze­lo v úva­hu po­sou­ze­ní ta­ko­vé­ho skut­ku ja­ko tres­tné­ho či­nu po­ru­šo­vá­ní zá­vaz­ných pra­vi­del hos­po­dářské­ho sty­ku pod­le § 127 tr. zák. (srov. roz­hod­nu­tí pod č. 46/1995 Sb. rozh. tr.), a byl-li sku­tek spá­chán od 1. 1. 1998, může jít o trest­ný čin úvěro­vé­ho pod­vo­du pod­le § 250b od­st. 2 tr. zák.

 

R 53/2003 Jed­ná­ní pa­cha­te­le směřují­cí ke zmaření us­po­ko­je­ní věřite­le učiněné až v době exis­ten­ce zá­vaz­ko­vé­ho vzta­hu, a ni­ko­liv v době je­ho vzni­ku, může vy­ka­zo­vat zna­ky skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 tr. zák., a ne tres­tné­ho či­nu pod­vo­du pod­le § 250 tr. zák., byť by šlo o jed­ná­ní ma­jí­cí pod­vod­ný cha­rak­ter.

 

R 29/2003 Ško­dou způso­be­nou tres­tným či­nem po­jis­tné­ho pod­vo­du pod­le § 250a tr. zák. je čás­tka, kte­rá se rov­ná roz­dí­lu me­zi sku­tečně pos­kyt­nu­tým po­jis­tným plněním na straně jed­né a po­jis­tným plněním, kte­ré by ná­le­že­lo, kdy­by pa­cha­tel neu­vedl nep­rav­di­vé ne­bo hrubě zkres­le­né úda­je ne­bo ne­zaml­čel pod­stat­né úda­je při up­latnění ná­ro­ku na po­jis­tné plnění, na straně dru­hé. Za ško­du nel­ze bez dal­ší­ho po­va­žo­vat ce­lou vý­ši pos­kyt­nu­té­ho po­jis­tné­ho plnění, je-li zřej­mé, že k po­jis­tné udá­los­ti doš­lo a že ná­rok na po­jis­tné plnění vznikl, byť v niž­ší čás­tce, než ja­kou pa­cha­tel vy­lá­kal.

 

R 47/2002 K naplnění sub­jek­tiv­ní strán­ky tres­tné­ho či­nu pod­vo­du pod­le § 250 od­st. 1 tr. zák. v případě uza­ví­rá­ní tzv. lea­sin­go­vých smluv nes­ta­čí zjištění, že pa­cha­tel již v době uza­ví­rá­ní té­to smlou­vy uvedl nep­rav­di­vé úda­je o svých příj­mech, ale předev­ším mu­sí být pro­ká­zá­no, že již v té­to době věděl, že s oh­le­dem na své fi­nan­ční poměry ne­bu­de mo­ci dos­tát ani zá­klad­ním pod­mín­kám vy­plý­va­jí­cím ze smlou­vy a byl s tím sro­zuměn, tak­že smlou­va vlastně by­la uzavřena jen ja­ko prostředek k vy­lá­ká­ní předmětu lea­sin­gu, kte­rým uváděl pro­na­jí­ma­te­le v om­yl. Čin je v ta­ko­vém případě do­ko­nán přev­ze­tím předmětu lea­sin­gu pa­cha­te­lem, jenž se tím­to způso­bem obo­ha­tí na úkor lea­sin­go­vé spo­leč­nos­ti.

 

R 16/2002 Jed­ná­ní pa­cha­te­le spo­čí­va­jí­cí v tom, že neop­rávněně za­sáh­ne do tech­nic­ké­ho za­říze­ní vý­her­ní­ho hra­cí­ho přís­tro­je ná­le­ží­cí­ho ji­né osobě v úmys­lu us­ku­teč­nit na tom­to přís­tro­ji hru bez vsa­ze­ní k to­mu potřeb­né fi­nan­ční čás­tky, může být po­su­zo­vá­no ja­ko trest­ný čin pod­vo­du pod­le § 250 tr. zák., us­ku­teč­ní-li sám tak­to hru, kte­rou způso­bí ško­du ni­ko­li ne­patr­nou, popř. i ve spolu­pa­cha­tel­ství (§ 9 od­st. 2 tr. zák.) s dal­ší oso­bou, kte­rá za těchto okol­nos­tí hru na tom­to přís­tro­ji us­ku­teč­ní.

 Ke vzni­ku ško­dy na ci­zím ma­jet­ku do­chá­zí již us­ku­tečněním ta­ko­vé hry, přičemž pro sta­no­ve­ní je­jí vý­še je třeba vy­chá­zet z fi­nan­ční čás­tky potřeb­né ke hře, kte­rou pa­cha­tel (popř. spolu­pa­cha­tel) bez za­pla­ce­ní us­ku­teč­nil, zvý­še­né o případ­nou vý­hru z ta­ko­vé hry.

 R 5/2002-I. Naplnění skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu pod­vo­du pod­le § 250 tr. zák. před­pok­lá­dá exis­ten­ci příčin­né sou­vis­los­ti me­zi omy­lem ur­či­té oso­by (resp. je­jí nez­na­los­tí všech pod­stat­ných sku­teč­nos­tí) a jí učiněnou ma­jet­ko­vou dis­po­zi­cí a dá­le příčin­nou sou­vis­lost me­zi tou­to dis­po­zi­cí na jed­né straně a ško­dou na ci­zím ma­jet­ku a obo­ha­ce­ním pa­cha­te­le ne­bo ji­né oso­by na straně dru­hé. Na pod­vo­du mo­hou být za­in­te­re­so­vá­ny cel­kem čtyři oso­by: pa­cha­tel, oso­ba jed­na­jí­cí v omy­lu, oso­ba poš­ko­ze­ná a oso­ba obo­ha­ce­ná. Kromě pa­cha­te­le může jít u os­tat­ních osob ta­ké o práv­nic­ké oso­by. Má-li být trest­ný čin pod­vo­du spá­chán s vy­uži­tím omy­lu (ne­bo nez­na­los­ti všech pod­stat­ných sku­teč­nos­tí) práv­nic­ké oso­by, mu­sí jed­nat v omy­lu (resp. s uve­de­nou nez­na­los­tí) fy­zic­ká oso­ba, kte­rá je ne­bo by by­la v da­né věci op­rávněna uči­nit přís­luš­ný práv­ní úkon spo­je­ný s ma­jet­ko­vou dis­po­zi­cí jmé­nem práv­nic­ké oso­by ne­bo v je­jím za­stou­pe­ní.

 R 38/2001 Jes­tli­že tepr­ve po uzavření smlou­vy o půjčce peněz (o úvěru) vznik­ly překáž­ky, kte­ré brá­ni­ly dluž­ní­ko­vi spl­nit zá­va­zek z půjčky (z úvěru) a kte­ré ne­mohl v době uzavření smlou­vy o půjčce (o úvěru) ani před­ví­dat, když ji­nak byl scho­pen teh­dy zá­va­zek spl­nit, ne­bo jes­tli­že byl si­ce scho­pen pe­ní­ze vrá­tit ve sjed­na­né lhůtě, ale z různých důvodů vrá­ce­ní peněz od­klá­dal ne­bo do­da­tečně po­jal úmysl pe­ní­ze vůbec nev­rá­tit, pak je­ho jed­ná­ní nel­ze po­va­žo­vat za trest­ný čin pod­vo­du pod­le § 250 TrZ.[2] Nás­led­né jed­ná­ní dluž­ní­ka, jenž uči­nil ta­ko­vé ma­jet­ko­vé dis­po­zi­ce, ji­miž zne­mož­nil pl­né ne­bo ales­poň poměrné us­po­ko­je­ní poh­le­dáv­ky ur­či­té­ho věřite­le, by pod­le okol­nos­tí moh­lo být ji­ným tres­tným či­nem, zej­mé­na tres­tným či­nem poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 TrZ ne­bo tres­tným či­nem zvý­hod­ňo­vá­ní věřite­le pod­le § 256a TrZ.

 R 27/2001 Pa­cha­te­lem tres­tné­ho či­nu úvěro­vé­ho pod­vo­du pod­le § 250b od­st. 1 tr. zák. spá­cha­né­ho pod­vod­ným jed­ná­ním při sjed­ná­ní úvěro­vé smlou­vy může být pou­ze účas­tník ta­ko­vé smlou­vy, např. dluž­ník ne­bo fy­zic­ká oso­ba jed­na­jí­cí za dluž­ní­ka ne­bo za věřite­le. Oso­ba, kte­rá účas­tní­ku úvěro­vé smlou­vy pou­ze opatří potřeb­né nep­rav­di­vé pod­kla­dy, může být jen po­moc­ní­kem, přičemž o po­moc ve smys­lu § 10 od­st. 1 písm. c) tr. zák. půjde jen v případě, kdy jed­ná­ní pa­cha­te­le – účas­tní­ka úvěro­vé smlou­vy – do­sáh­ne sta­dia po­ku­su ne­bo do­ko­na­né­ho tres­tné­ho či­nu.

 

 Sou­bor TR NS, se­šit 66, č. T 1294. 1. Z hle­dis­ka naplnění znaků tres­tné­ho či­nu pod­vo­du pod­le § 250 od­st. 1 tr. zák. je re­le­van­tní jen ta­ko­vé jed­ná­ní pa­cha­te­le, kte­ré před­chá­zí tran­sfe­ru ma­jet­ko­vé hod­no­ty (např. peněz) z dis­po­zi­ce poš­ko­ze­né­ho do dis­po­zi­ce pa­cha­te­le ne­bo něko­ho ji­né­ho. Jen ta­ko­vé jed­ná­ní to­tiž může být v příčin­né sou­vis­los­ti s nás­led­kem, kte­rý má po­do­bu úbyt­ku ma­jet­ku na straně poš­ko­ze­né­ho. Jed­ná­ní, kte­ré spa­dá do sta­dia po­té, co se již us­ku­teč­nil uve­de­ný tran­sfer, ne­má tu­to po­va­hu, a pro­to ho nel­ze po­va­žo­vat za sou­část jed­ná­ní roz­hod­né­ho pro naplnění znaků tres­tné­ho či­nu pod­vo­du.

 

2. Jde-li o souk­ro­mop­ráv­ní vztah, je třeba tr­vat na tom, aby předev­ším sa­mot­ní účas­tní­ci ta­ko­vé­ho vzta­hu dba­li na ochra­nu svých ma­jet­ko­vých zá­jmů. Od nich je nut­no po­ža­do­vat, aby pos­tu­po­va­li obezřetně a aby dodr­žo­va­li ales­poň ele­men­tár­ní zá­sa­dy opatr­nos­ti, zvláště když jsou k to­mu k dis­po­zi­ci snad­no do­sa­ži­tel­né prostřed­ky (např. vý­pis z ka­tas­tru ne­mo­vi­tos­tí, jde-li o smluv­ní převod ne­mo­vi­tých věcí).

 

Jes­tli­že se poš­ko­ze­ný sám svou zjev­nou neo­patr­nos­tí, kte­ré se mohl snad­no vy­va­ro­vat, ocitl v si­tua­ci, kdy v rám­ci souk­ro­mop­ráv­ní­ho vzta­hu přis­tou­pil k ne­jis­té­mu ob­cho­du a vy­na­lo­žil fi­nan­ční prostřed­ky, pak s důsled­ky té­to ne­jis­to­ty se mu­sí sám ta­ké vy­pořádat, a to za pou­ži­tí souk­ro­mop­ráv­ních instru­mentů. Z hle­dis­ka prin­cipů, na nichž je za­lo­žen de­mok­ra­tic­ký práv­ní stát, je nepřija­tel­né, aby tres­tním pos­ti­hem jed­no­ho účas­tní­ka souk­ro­mop­ráv­ní­ho vzta­hu by­la nah­ra­zo­vá­na nez­byt­ná mí­ra opatr­nos­ti dru­hé­ho účas­tní­ka při ochraně je­ho vlas­tních práv a ma­jet­ko­vých zá­jmů.

 

(us­ne­se­ní ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010)

 

 Sou­bor TR NS, se­šit 65, č. T 1278. Jes­tli­že ne­díl­nou sou­čás­tí žá­dos­ti o pos­kyt­nu­tí do­ta­ce je i čes­tné proh­lá­še­ní ža­da­te­le, že ne­má žá­dné zá­vaz­ky vůči stát­ní­mu roz­poč­tu, stát­ním fondům, zdra­vot­ním po­jiš­ťov­nám, popřípadě vůči ji­ným sub­jektům uve­de­ným v tom­to proh­lá­še­ní, je z hle­dis­ka naplnění zá­kon­né­ho zna­ku tres­tné­ho či­nu úvěro­vé­ho pod­vo­du pod­le § 250b od­st. 1 tr. zák. spo­čí­va­jí­cí­ho v uve­de­ní nep­rav­di­vých údajů v žá­dos­ti o do­ta­ci roz­ho­du­jí­cí stav v době po­dá­ní žá­dos­ti, resp. pod­pi­su zmíněné­ho proh­lá­še­ní (srov. též roz­hod­nu­tí pod č. 36/2009 Sb. rozh. tr.). Má-li přes­to ža­da­tel ta­ko­vý zá­va­zek, kte­rý za­ta­jí, ne­ní vy­lou­če­na je­ho tres­tní od­povědnost za úvěro­vý pod­vod, i když ten­to zá­va­zek spl­ní až v době po po­dá­ní žá­dos­ti o pos­kyt­nu­tí do­ta­ce (např. až v době schvá­le­ní či pos­kyt­nu­tí do­ta­ce).

Po­kud se v čes­tném proh­lá­še­ní vy­ža­du­je též uve­de­ní úda­je o tom, že pro­ti ža­da­te­li o pos­kyt­nu­tí do­ta­ce se ne­ve­de tres­tní stí­há­ní pro ur­či­tý druh tres­tné čin­nos­ti, ne­ní ten­to po­ža­da­vek v roz­po­ru s prin­ci­pem pre­sum­pce ne­vi­ny. Pro­to uve­de-li ža­da­tel o do­ta­ci v roz­po­ru se sku­teč­nos­tí, že se v době po­dá­ní žá­dos­ti vůči němu ne­ve­de tres­tní stí­há­ní pro ta­ko­vou tres­tnou čin­nost, může se i tím za splnění dal­ších zá­kon­ných pod­mí­nek do­pus­tit tres­tné­ho či­nu úvěro­vé­ho pod­vo­du.

(us­ne­se­ní ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 3 Tdo 151/2010)

 Sou­bor TR NS, se­šit 62, č. T 1256. Uve­de­ní nep­rav­di­vých ne­bo hrubě zkres­le­ných údajů ne­bo za­ml­če­ní pod­stat­ných údajů může napl­nit zna­ky tres­tné­ho či­nu po­jis­tné­ho pod­vo­du pod­le § 250a od­st. 1 tr. zák. jen teh­dy, když jde o úda­je tý­ka­jí­cí se ta­ko­vých okol­nos­tí, kte­ré ma­jí sku­teč­ný vý­znam zej­mé­na pro správ­né po­sou­ze­ní tzv. po­jis­tné­ho ri­zi­ka, a te­dy i pro sta­no­ve­ní pod­mí­nek, za nichž po­jiš­ťov­na uzavře po­jis­tnou smlou­vu.

 Sa­mot­ná sku­teč­nost, že oso­ba uza­ví­ra­jí­cí ži­vot­ní ne­bo úra­zo­vé po­jištění je re­gis­tro­va­ným hrá­čem ko­pa­né, byť jde o sku­teč­nost, kte­rou ta­to oso­ba za­ml­če­la při uza­ví­rá­ní po­jis­tné smlou­vy, nez­vy­šu­je po­jis­tné ri­zi­ko a nel­ze ji bez dal­ší­ho po­va­žo­vat za naplnění znaků tres­tné­ho či­nu po­jis­tné­ho pod­vo­du.

 (us­ne­se­ní ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 27/2010)

 

 Sou­bor TR NS, se­šit 62, č. T 1252. Tres­tné­ho či­nu úvěro­vé­ho pod­vo­du pod­le § 250b od­st. 1 tr. zák. se mohl pa­cha­tel do­pus­tit i tím, že ja­ko dluž­ník uzavřel úvěro­vou smlou­vu, na je­jímž pod­kladě mu byl pos­kyt­nut úvěr, ač­ko­li věděl, že ho ne­bu­de mo­ci spla­tit a ani tak nechtěl uči­nit, což za­ml­čel pos­ky­to­va­te­li úvěru (věřite­li), třeba­že ji­nak při sjed­ná­vá­ní úvěro­vé smlou­vy uvedl prav­di­vé úda­je o svém příj­mu i o své osobě (např. věk, po­bí­rá­ní sta­rob­ní­ho důcho­du).

Us­ta­no­ve­ní o tres­tném či­nu úvěro­vé­ho pod­vo­du pod­le § 250b od­st. 1 tr. zák. je ve vzta­hu spe­cia­li­ty k us­ta­no­ve­ní o tres­tném či­nu pod­vo­du pod­le § 250 od­st. 1 tr. zák.

 (us­ne­se­ní ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 6 Tdo 1129/2009)

 Sou­bor TR NS, se­šit 62, č. T 1248. Jes­tli­že pa­cha­tel již po­čal uvádět ji­nou oso­bu v om­yl, aby se obo­ha­til ke škodě ci­zí­ho ma­jet­ku, do­pus­til se po­ku­su tres­tné­ho či­nu pod­vo­du ve smys­lu § 8 od­st. 1 a § 250 od­st. 1 tr. zák., po­kud ne­doš­lo k je­ho do­ko­ná­ní. Zá­kon­ným zna­kem tres­tné­ho či­nu pod­vo­du je to­tiž mi­mo ji­né i uve­de­ní ji­né­ho v om­yl, tak­že když pa­cha­tel už za­čal napl­ňo­vat ten­to znak, je­ho jed­ná­ní bez­prostředně směřova­lo k to­mu, aby do­ko­nal trest­ný čin pod­vo­du, pro­to nemůže jít jen o příp­ra­vu ve smys­lu § 7 od­st. 1 tr. zák., třeba­že se v důsled­ku uve­de­ní v om­yl nik­do neo­bo­ha­til ani neutrpěl ško­du.

 (us­ne­se­ní ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 7 Tdo 1241/2009)

 Sou­bor TR NS, se­šit 61, č. T 1242. (shod­né ja­ko R 37/2010) Tres­tné­ho či­nu úvěro­vé­ho pod­vo­du pod­le § 250b od­st. 1 tr. zák. se ja­ko pa­cha­tel (§ 9 od­st. 1 tr. zák.) do­pus­tí i ten, kdo při sjed­ná­vá­ní úvěro­vé smlou­vy uve­de nep­rav­di­vé ne­bo hrubě zkres­le­né úda­je v pos­ta­ve­ní oso­by jed­na­jí­cí za věřite­le – pos­ky­to­va­te­le úvěru (např. do­lo­ží úvěro­vou smlou­vu paděla­ným pí­sem­ným proh­lá­še­ním ru­či­te­le ve smys­lu § 546 ObčZ). V ta­ko­vém případě nemůže jít jen o po­moc k tres­tné­mu či­nu úvěro­vé­ho pod­vo­du pod­le § 10 od­st. 1 písm. c) a § 250b od­st. 1 tr. zák. spá­cha­né­mu dluž­ní­kem, kte­rý zís­kal úvěr na zá­kladě těchto nep­rav­di­vých ne­bo hrubě zkres­le­ných údajů.

 (us­ne­se­ní ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 6 Tdo 1290/2009)

 

 Sou­bor TR NS, se­šit 59, č. T 1226. Jes­tli­že pa­cha­tel vy­lá­kal od po­jiš­ťov­ny po­jis­tné plnění na pod­kladě udá­los­ti, kte­rá by si­ce ji­nak moh­la být po­jis­tnou udá­los­tí, ale doš­lo k ní ještě před tím, než se na ta­ko­vou udá­lost vzta­ho­va­lo po­jis­tné kry­tí (např. před uzavřením po­jis­tné smlou­vy), spá­chal trest­ný čin po­jis­tné­ho pod­vo­du pod­le § 250a od­st. 1 TrZ. Ško­dou způso­be­nou tím­to tres­tným či­nem je ce­lá vy­lá­ka­ná čás­tka po­jis­tné­ho plnění bez oh­le­du na to, v ja­ké vý­ši by vznikl ná­rok na po­jis­tné plnění, kdy­by se jed­na­lo o po­jis­tnou udá­lost; práv­ní ná­zor vy­jádře­ný v roz­hod­nu­tí pub­li­ko­va­ném pod č. 29/2003 Sb. rozh. tr. se zde neup­lat­ní.

 (us­ne­se­ní ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 7 Tdo 1033/2009)

 

 Sou­bor TR NS, se­šit 59, č. T 1221. Tres­tné­ho či­nu úvěro­vé­ho pod­vo­du pod­le § 250b od­st. 1 TrZ se může do­pus­tit pa­cha­tel i tím, že ja­ko před­se­da ob­čan­ské­ho sdru­že­ní zís­kal od měs­ta vy­šší fi­nan­ční příspěvek (do­ta­ci) na čin­nost to­ho­to ob­čan­ské­ho sdru­že­ní na pod­kladě nep­rav­di­vých údajů ob­sa­že­ných v čes­tném proh­lá­še­ní o vy­šším poč­tu členů ob­čan­ské­ho sdru­že­ní, než ja­ký od­po­ví­dal sku­teč­nos­ti.

 (us­ne­se­ní ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 3 Tdo 888/2009)

 

 Sou­bor TR NS, se­šit 54, č. T 1176. Jes­tli­že byl trest­ný čin po­jis­tné­ho pod­vo­du pod­le § 250a od­st. 1 TrZ spá­chán vy­lá­ká­ním po­jis­tné­ho plnění na pod­kladě před­stí­ra­né po­jis­tné udá­los­ti (srov. roz­hod­nu­tí pod č. 1/2009 Sb. rozh. tr.), k níž mělo do­jít při fin­go­va­né dop­rav­ní ne­hodě po střetu dvou mo­to­ro­vých vo­zi­del a je­jich nás­led­ném poš­ko­ze­ní, pak je ško­dou způso­be­nou tím­to tres­tným či­nem [§ 250a od­st. 3, od­st. 4 písm. b), od­st. 5 TrZ] ce­lá čás­tka, kte­rou pa­cha­tel vy­lá­kal ja­ko po­jis­tné plnění od po­jiš­ťov­ny. Na vý­ši té­to ško­dy ne­má vliv ani sku­teč­nost, že někte­ré z mo­to­ro­vých vo­zi­del, je­jichž střet byl tak­to před­stí­rán, by­lo již před­tím poš­ko­ze­no způso­bem, kte­rý by mohl být sku­teč­nou po­jis­tnou udá­los­tí spo­je­nou s ná­ro­kem na po­jis­tné plnění, je­jíž vznik ov­šem op­rávněná oso­ba neoz­ná­mi­la po­jiš­ťovně.

 (us­ne­se­ní ze dne 4. 3. 2009, sp. zn. 3 Tdo 1546/2008)

Sou­bor TR NS, se­šit 53, č. T 1164. (shod­né ja­ko R 49/2009) Účast oso­by ve formě po­mo­ci ve smys­lu § 10 od­st. 1 písm. c) TrZ na po­jis­tných pod­vo­dech různých pa­cha­telů nel­ze po­su­zo­vat ja­ko je­den pok­ra­ču­jí­cí trest­ný čin spá­cha­ný v po­době účas­ten­ství na tres­tných či­nech po­jis­tné­ho pod­vo­du pod­le § 250a TrZ těchto (hlav­ních) pa­cha­telů, byť by ji­nak by­ly splně­ny pod­mín­ky pok­ra­čo­vá­ní vy­plý­va­jí­cí z us­ta­no­ve­ní § 89 od­st. 3 TrZ (srov. roz­hod­nu­tí pod č. 61/1994 Sb. rozh. tr.), nýbrž ja­ko něko­li­ka­ná­sob­né účas­ten­ství (něko­li­ka­ná­sob­nou po­moc).

 Pro­to ani z hle­dis­ka naplnění zá­kon­ných znaků vzta­hu­jí­cích se k vý­ši ško­dy způso­be­né tres­tným či­nem po­jis­tné­ho pod­vo­du (např. ško­dy ni­ko­liv ma­lé pod­le § 250a od­st. 3 TrZ) nel­ze u po­moc­ní­ka sčí­tat ško­dy způso­be­né v jed­not­li­vých přípa­dech je­ho účas­ten­ství na po­jis­tných pod­vo­dech různých pa­cha­telů, ale vý­ši způso­be­né ško­dy je u něj třeba po­su­zo­vat od­děleně ve vzta­hu ke kaž­dé­mu pa­cha­te­li, je­muž po­má­hal.

 Jes­tli­že však po­moc­ník tak­to jed­nal vždy v pos­ta­ve­ní veřej­né­ho či­ni­te­le (např. ja­ko po­lic­ista) a uve­de­ným způso­bem v roz­po­ru se zá­ko­nem vy­ko­ná­val svou pra­vo­moc v úmys­lu způso­bit ji­né­mu ško­du, pak při splnění pod­mí­nek uve­de­ných v § 89 od­st. 3 TrZ lze je­ho sku­tek sou­časně (v jed­no­čin­ném souběhu s něko­li­ka­ná­sob­ným účas­ten­stvím) po­sou­dit ja­ko je­den pok­ra­ču­jí­cí trest­ný čin zneu­ží­vá­ní pra­vo­mo­ci veřej­né­ho či­ni­te­le pod­le § 158 od­st. 1 písm. a) TrZ. Pro naplnění zá­kon­né­ho zna­ku spo­čí­va­jí­cí­ho v tom, že veřej­ný či­ni­tel tím­to či­nem způso­bil znač­nou ško­du ve smys­lu § 158 od­st. 2 písm. c) TrZ, se pak sčí­ta­jí čás­tky ško­dy způso­be­né vše­mi je­ho dí­lčí­mi úto­ky.

 

(us­ne­se­ní ze dne 3. 12. 2008, sp. zn. 8 Tdo 814/2008)

 Sou­bor TR NS, se­šit 51, č. T 1144. (shod­né ja­ko R 36/2009) Zá­kon­ný znak skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu úvěro­vé­ho pod­vo­du pod­le § 250b od­st. 1 TrZ spo­čí­va­jí­cí v tom, že pa­cha­tel „uve­de nep­rav­di­vé úda­je“, se ne­tý­ká pou­ze údajů ob­sa­že­ných v sa­mot­né úvěro­vé smlouvě, ale lze jej napl­nit i teh­dy, jes­tli­že pa­cha­tel uve­de nep­rav­di­vé úda­je (např. o vý­ši své­ho příj­mu) v ja­kém­ko­li ji­ném do­ku­men­tu vy­ža­do­va­ném v ce­lém pro­ce­su sjed­ná­vá­ní úvěro­vé smlou­vy, např. v žá­dos­ti o úvěr, v před­tištěném tis­ko­pi­se, kte­rý je je­jí přílo­hou ne­bo do­dat­kem, apod.

(us­ne­se­ní ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1268/2008)

 Sou­bor TR NS, se­šit 50, č. T 1140. Jes­tli­že pa­cha­tel vy­lá­kal od poš­ko­ze­né­ho pe­ní­ze tak, že před­stí­ral do­dá­ní věci, o kte­rou měl poš­ko­ze­ný zá­jem (např. kon­krét­ní typ mo­bil­ní­ho te­le­fo­nu), av­šak ve sku­teč­nos­ti mu poš­tou za­slal jen na­po­do­be­ni­nu té­to věci, kte­rou poš­ko­ze­ný nechtěl, pak předmět za­sla­ný poš­ko­ze­né­mu byl vlastně jen prostřed­kem ke spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu pod­vo­du pod­le § 250 TrZ a je­ho případ­ná hod­no­ta je nák­la­dem, kte­rý pa­cha­tel vy­na­lo­žil na je­ho spá­chá­ní. Ško­da, kte­rou pa­cha­tel způso­bil poš­ko­ze­né­mu vy­lá­ká­ním peněz, se pro­to nemůže sní­žit o ty­to nák­la­dy pa­cha­te­le.

 (us­ne­se­ní ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1302/2008)

 Sou­bor TR NS, se­šit 50, č. T 1137. Pa­cha­te­lem tres­tné­ho či­nu pod­vo­du pod­le § 250 TrZ může být i člen před­sta­ven­stva in­ves­tič­ní spo­leč­nos­ti, jež ob­hos­po­dařova­la po­dí­lo­vý fond, kte­rý byl zru­šen, po­kud se zna­los­tí veřejně nepřís­tup­ných in­for­ma­cí o poč­tu po­díl­níků, poč­tu je­jich po­dí­lo­vých listů a hod­no­ty ma­jet­ku zru­še­né­ho po­dí­lo­vé­ho fon­du pa­cha­tel do­sáhl úp­lat­né­ho pos­tou­pe­ní poh­le­dáv­ky po­díl­níků za in­ves­tič­ní spo­leč­nos­tí na se­be za pod­statně niž­ší ce­nu, než ja­ká by­la hod­no­ta ma­jet­ku zru­še­né­ho po­dí­lo­vé­ho fon­du připa­da­jí­cí­ho na je­jich po­dí­lo­vý list a ja­kou by po­díl­ní­ci obdr­že­li při vy­pořádá­ní svých ná­roků vůči in­ves­tič­ní spo­leč­nos­ti, přičemž jim tu­to sku­teč­nou hod­no­tu ma­jet­ku za­ml­čel.

 Ško­dou způso­be­nou uve­de­ným tres­tným či­nem je roz­díl me­zi peněžní čás­tkou, kte­rou pa­cha­tel pos­kytl po­díl­níkům za převod je­jich poh­le­dáv­ky vůči in­ves­tič­ní spo­leč­nos­ti vznik­lé zru­še­ním po­dí­lo­vé­ho fon­du, a peněžní čás­tkou, kte­rá by po­díl­níkům ná­le­že­la při vy­pořádá­ní ma­jet­ku zru­še­né­ho po­dí­lo­vé­ho fon­du, kdy­by tu­to svou poh­le­dáv­ku nepřeved­li na pa­cha­te­le.

 

(us­ne­se­ní ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1008/2008)

 

 

Sou­bor TR NS, se­šit 48, č. T 1116. Trest­ný čin pod­vo­du pod­le § 250 TrZ lze spá­chat i zneu­ži­tím tzv. fac­to­rin­go­vé smlou­vy, jes­tli­že na je­jím pod­kladě pa­cha­tel ja­ko sta­tu­tár­ní or­gán ob­chod­ní spo­leč­nos­ti, kte­rá by­la do­da­va­te­lem zbo­ží, do­sáhl plnění od fac­to­rin­go­vé spo­leč­nos­ti tak, že jí před­lo­žil fak­tu­ry a do­da­cí lis­ty, v nichž byl nad­sa­zen sku­teč­ný roz­sah zbo­ží do­da­né­ho od­běra­telům, a tím před­stí­ral, že čás­tky poh­le­dá­vek pos­tou­pe­ných fac­to­rin­go­vé spo­leč­nos­ti jsou vy­šší, než od­po­ví­da­lo sku­teč­né­mu roz­sa­hu do­da­né­ho zbo­ží. Pa­cha­tel tak­to uvedl v om­yl fac­to­rin­go­vou spo­leč­nost a vy­lá­kal od ní nad­sa­ze­né plat­by, kte­ré před­sta­vu­jí je­ho obo­ha­ce­ní (ne­bo obo­ha­ce­ní ob­chod­ní spo­leč­nos­ti, je­jímž jmé­nem jed­nal) a ško­du na ma­jet­ku fac­to­rin­go­vé spo­leč­nos­ti.

 

(us­ne­se­ní ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. 7 Tdo 786/2008)

 

 

Sou­bor TR NS, se­šit 44, č. T 1074. 1. Ve skut­ko­vé pod­statě tres­tné­ho či­nu po­jis­tné­ho pod­vo­du pod­le § 250a od­st. 1 TrZ se roz­li­šu­jí dvě for­my jed­ná­ní, a to „uve­de­ní“ údajů a „za­ml­če­ní“ údajů. Zá­ro­veň v ná­vaz­nos­ti na obě od­liš­né for­my jed­ná­ní je od­liš­ný ta­ké cha­rak­ter údajů, jichž se kaž­dá z těchto fo­rem jed­ná­ní tý­ká. Spo­čí­vá-li jed­ná­ní pa­cha­te­le v tom, že uve­de ur­či­té úda­je, pak sta­čí, jes­tli­že jsou ty­to úda­je nep­rav­di­vé ne­bo hrubě zkres­le­né, aniž by se zá­ro­veň vy­ža­do­va­lo, že mu­sí jít o pod­stat­né úda­je. Nap­ro­ti to­mu spo­čí­vá-li jed­ná­ní pa­cha­te­le v tom, že ur­či­té úda­je za­ml­čí, pak je nut­né, aby šlo o pod­stat­né úda­je.

 

V kaž­dém případě ov­šem mu­sí jít o úda­je, kte­ré jsou nějak re­le­van­tní pro sjed­ná­ní po­jis­tné smlou­vy ne­bo pro ná­rok up­latně­ný z po­jis­tné smlou­vy.

 

            2. Za­ml­če­ní pod­stat­ných údajů při sjed­ná­vá­ní po­jis­tné smlou­vy ne­bo při up­latnění ná­ro­ku na plnění z ní ve smys­lu § 250a od­st. 1 TrZ o tres­tném či­nu po­jis­tné­ho pod­vo­du může spo­čí­vat i v za­ta­je­ní sku­teč­nos­ti, že pa­cha­tel ne­bo někdo ji­ný, v je­hož prospěch se sjed­ná­vá, resp. by­lo sjed­ná­no po­jištění, je již po­jištěn pro případ stej­né po­jis­tné udá­los­ti u ji­né po­jiš­ťov­ny.

 

(us­ne­se­ní ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1/2008)

 

 

Sou­bor TR NS, se­šit 44, č. T 1072. Nej­de o trest­ný čin pod­vo­du pod­le § 250 TrZ, jes­tli­že věřitel pod­vod­ným způso­bem vy­lá­kal od dluž­ní­ka splnění je­ho sku­teč­né­ho dlu­hu vůči věřite­li a pl­nil-li dluž­ník vědomě ten­to dluh, i když tak uči­nil v důsled­ku své­ho omy­lu, kte­rý věřitel vy­vo­lal ne­bo je­hož vy­užil, ane­bo v důsled­ku to­ho, že věřitel za­ml­čel dluž­ní­ko­vi pod­stat­né sku­teč­nos­ti (např. pl­nil-li dluž­ník pod vli­vem sli­bu zprostřed­ko­vá­ní vý­hod­né koupě, přičemž věřitel od po­čát­ku ten­to slib ne­hod­lal spl­nit).

 

            Nap­ro­ti to­mu o trest­ný čin pod­vo­du pod­le § 250 TrZ se může jed­nat v přípa­dech, když pod­vod­né jed­ná­ní pa­cha­te­le (věřite­le) směřuje k to­mu, aby od poš­ko­ze­né­ho (dluž­ní­ka) vy­lá­kal plnění tý­ka­jí­cí se ji­né­ho zá­vaz­ku (sku­teč­né­ho ne­bo domnělé­ho), přičemž dluž­ník o té­to sku­teč­nos­ti nevěděl (např. pa­cha­tel si ne­chal vy­pla­tit čás­tku od­po­ví­da­jí­cí je­ho ná­ro­ku ze smlou­vy o půjčce s tím, že jde o za­pla­ce­ní kup­ní ce­ny za jím na­bíd­nu­té zbo­ží, kte­ré však nik­dy nechtěl do­dat poš­ko­ze­né­mu).

 

(us­ne­se­ní ze dne 21. 1. 2008, sp. zn. 11 Tdo 1196/2007)

 

 

Sou­bor TR NS, se­šit 43, č. T 1065. (shod­né ja­ko R 45/2008) Sku­tek po­sou­ze­ný ja­ko trest­ný čin pod­vo­du pod­le § 250 od­st. 1 TrZ, kte­rý spo­čí­val v tom, že pa­cha­tel od­eb­ral od do­da­va­te­le zbo­ží s úmys­lem vůbec za ně ne­zap­la­tit kup­ní ce­nu, ne­ní to­tož­ný se skut­kem po­sou­ze­ným ja­ko trest­ný čin poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 od­st. 1 písm. c) TrZ, je­hož pod­sta­tou by­lo to, že pa­cha­tel po­té, co od­eb­ral od do­da­va­te­le zbo­ží, či­nil ve vzta­hu ke své­mu ma­jet­ku ta­ko­vé fik­tiv­ní dis­po­zi­ce, kte­rý­mi před­stí­ral svou nes­chop­nost za­pla­tit kup­ní ce­nu za od­eb­ra­né zbo­ží. Pra­vo­moc­né me­ri­tor­ní roz­hod­nu­tí o jed­nom z těchto skutků (např. zproš­ťu­jí­cím roz­sud­kem) ne­ní překáž­kou ve smys­lu § 11 od­st. 1 písm. f) TrŘ pro stí­há­ní pa­cha­te­le za dru­hý sku­tek a pro ji­né me­ri­tor­ní roz­hod­nu­tí o něm (např. od­su­zu­jí­cím roz­sud­kem).

 

(us­ne­se­ní ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1141/2007)

 

 

Sou­bor TR NS, se­šit 42, č. T 1053. Skut­ko­vá pod­sta­ta tres­tné­ho či­nu pod­vo­du pod­le § 250 od­st. 1 TrZ vy­ža­du­je úmysl­né za­vinění (§ 3 od­st. 3, § 4 TrZ), byť zde pos­ta­čí i nepřímý úmysl [§ 4 písm. b) TrZ]. Ve vý­ro­ku o vině, te­dy v tzv. skut­ko­vé větě od­su­zu­jí­cí­ho roz­sud­ku, jímž byl pa­cha­tel uz­nán vin­ným tres­tným či­nem pod­vo­du spá­cha­ným v nepřímém úmys­lu, pro­to mu­sí být uve­de­ny ta­ko­vé skut­ko­vé okol­nos­ti, kte­ré od­ůvod­ňu­jí exis­ten­ci té­to for­my úmysl­né­ho za­vinění a umož­ňu­jí je­jí od­li­še­ní od za­vinění v po­době vědo­mé ned­ba­los­ti [§ 5 písm. b) TrZ].

 

            K to­mu ov­šem nes­ta­čí, je-li zde pou­ži­ta pou­ze for­mu­la­ce, pod­le níž ob­vině­ný jed­nal „vědomě“ (např. že si byl vědom své nes­chop­nos­ti za­pla­tit kup­ní ce­nu za zbo­ží od­eb­ra­né od ji­né oso­by), aniž je patr­né, že byl též sro­zuměn se způso­be­ním nás­led­ku. Sa­mot­ná sku­teč­nost, že pa­cha­tel věděl o roz­hod­ných skut­ko­vých okol­nos­tech, resp. o mož­nos­ti způso­bit nás­le­dek vý­znam­ný pro tres­tní prá­vo, je to­tiž jen jed­nou (tzv. in­te­lek­to­vou) slož­kou za­vinění a v té­to po­době je shod­ná jak u nepřímé­ho úmys­lu, tak i v případě vědo­mé ned­ba­los­ti.

 

(us­ne­se­ní ze dne 1. 8. 2007, sp. zn. 5 Tdo 830/2007)

 

 

Sou­bor TR NS, se­šit 40, č. T 1039. (shod­né ja­ko R 28/2008) Us­ta­no­ve­ní § 250a TrZ o tres­tném či­nu po­jis­tné­ho pod­vo­du směřuje k ochraně ma­jet­ko­vých zá­jmů po­jiš­ťo­ven (po­jis­ti­telů). Pro­to po­kud je zá­kon­ným zna­kem to­ho­to tres­tné­ho či­nu „ško­da na ci­zím ma­jet­ku“, ať už jde o znač­nou ško­du pod­le § 250a od­st. 4 písm. b) TrZ, ane­bo o ško­du vel­ké­ho roz­sa­hu pod­le § 250a od­st. 5 TrZ, ro­zu­mí se tím ško­da na ma­jet­ku po­jiš­ťov­ny.

 

Spo­čí­vá-li trest­ný čin po­jis­tné­ho pod­vo­du pod­le § 250a od­st. 2 TrZ v tom, že pa­cha­tel úmyslně vy­vo­lal po­jis­tnou udá­lost, je ško­dou způso­be­nou tím­to tres­tným či­nem čás­tka, kte­rou po­jiš­ťov­na neop­rávněně vy­pla­ti­la ve formě po­jis­tné­ho plnění, ni­ko­li hod­no­ta po­jištěné­ho ma­jet­ku (např. mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la, kte­ré mělo být od­ci­ze­no před­stí­ra­nou po­jis­tnou udá­los­tí).

 

U to­ho­to tres­tné­ho či­nu jsou předmětem úto­ku peněžní prostřed­ky po­jiš­ťov­ny, k je­jichž vy­pla­ce­ní ve formě po­jis­tné­ho plnění směřova­lo jed­ná­ní pa­cha­te­le, a ni­ko­li ma­je­tek, je­hož se tý­ka­la před­stí­ra­ná po­jis­tná udá­lost.

 

(us­ne­se­ní ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 7 Tdo 996/2007-I.)

 

 

Sou­bor TR NS, se­šit 39, č. T 1028. (shod­né ja­ko R 38/2008) Trest­ný čin pod­vo­du pod­le § 250 TrZ může spá­chat i ten, kdo ja­ko pro­dá­va­jí­cí smlou­vou o pro­de­ji pod­ni­ku (§ 476 a násl. ObchZ) převedl na ku­pu­jí­cí­ho poh­le­dáv­ky, na kte­ré se pro­dej vzta­hu­je, ale tu­to sku­teč­nost v roz­po­ru s us­ta­no­ve­ním § 477 od­st. 4 ObchZ neoz­ná­mil dluž­níkům a po­ne­chal si plnění ji­mi pos­kyt­nu­té na pod­kladě převe­de­ných poh­le­dá­vek.

 

Úmysl­né nesplnění po­vin­nos­ti pro­dá­va­jí­cí­ho ozná­mit dluž­níkům přechod převe­de­ných poh­le­dá­vek na ku­pu­jí­cí­ho lze v ta­ko­vém případě po­va­žo­vat za za­ml­če­ní pod­stat­ných sku­teč­nos­tí ve smys­lu § 250 od­st. 1 TrZ, kte­ré je v příčin­né sou­vis­los­ti s obo­ha­ce­ním pro­dá­va­jí­cí­ho a se ško­dou ku­pu­jí­cí­ho.

 

(us­ne­se­ní ze dne 21. 8. 2007, sp. zn. 7 Tdo 917/2007)

 

 

Sou­bor TR NS, se­šit 37, č. T 1007. (shod­né ja­ko R 22/2008) Jes­tli­že si pa­cha­tel přis­vo­jil pe­ní­ze, kte­ré mu by­ly omy­lem za­slá­ny na ban­kov­ní účet, s nímž dis­po­no­val, pak pro roz­li­še­ní, zda tím spá­chal trest­ný čin pod­vo­du pod­le § 250 od­st. 1 TrZ (s vy­uži­tím omy­lu ji­né­ho) ne­bo trest­ný čin za­ta­je­ní věci pod­le § 254 od­st. 1 TrZ (tj. věci, kte­rá se dos­ta­la do mo­ci pa­cha­te­le omy­lem), je roz­ho­du­jí­cí, jest­li pa­cha­tel věděl o omy­lu ji­né oso­by v době, kdy si pe­ní­ze přis­vo­jil. Přis­vo­je­ní v ta­ko­vém případě nes­po­čí­vá v pou­hém přip­sá­ní peněz na účet, s nímž pa­cha­tel dis­po­no­val, ale až v dal­ším nak­lá­dá­ní s těmi­to penězi ja­ko s vlas­tní­mi, např. v je­jich vý­běru v ho­to­vos­ti a pou­ži­tí pro svou potřebu. Věděl-li již pa­cha­tel v té­to době, že jde o pe­ní­ze, kte­ré mu by­ly za­slá­ny omy­lem, může spá­chat jen trest­ný čin pod­vo­du, ni­ko­li trest­ný čin za­ta­je­ní věci, třeba­že v době přip­sá­ní peněz na účet ještě o omy­lu nevěděl.

 

(us­ne­se­ní ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 5 Tdo 538/2007)

 

 

Sou­bor TR NS, se­šit 36, č. T 997. Sa­mot­ný převod ob­chod­ní­ho po­dí­lu ve spo­leč­nos­ti s ru­če­ním ome­ze­ným (byť jed­noč­len­né) z do­sa­vad­ní­ho spo­leč­ní­ka na ji­nou oso­bu nel­ze po­va­žo­vat za trest­ný čin pod­vo­du pod­le § 250 TrZ, třeba­že je­ho důsled­kem je sku­teč­nost, že no­vý spo­leč­ník nepl­ní zá­vaz­ky, kte­ré již dříve spo­leč­nost přev­za­la a kte­ré vy­plý­va­jí např. z tzv. lea­sin­go­vé smlou­vy, a že do­kon­ce na­lo­ží s předmětem lea­sin­gu v roz­po­ru s uzavřenou lea­sin­go­vou smlou­vou.

 

            Ne­ní ov­šem vy­lou­če­no, aby uve­de­ný převod ob­chod­ní­ho po­dí­lu byl po­sou­zen ja­ko sou­část jed­ná­ní, jímž no­vý spo­leč­ník zís­kal do dis­po­zi­ce ci­zí věc svěřenou spo­leč­nos­ti s ru­če­ním ome­ze­ným např. na pod­kladě tzv. lea­sin­go­vé smlou­vy, a tu­to věc si po­té neop­rávněně přis­vo­jil třebas tím, že ji pro­dal či předal dal­ší osobě, a tak­to spá­chal za splnění dal­ších pod­mí­nek trest­ný čin zpro­nevěry pod­le § 248 TrZ.

 

(roz­su­dek ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 4 Tz 20/2007)

 

 

Sou­bor TR NS, se­šit 35, č. T 992. Spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu pod­vo­du pod­le § 250 od­st. 1 TrZ je pod­míněno mi­mo ji­né vy­vo­lá­ním ne­bo vy­uži­tím omy­lu. K zá­věru o exis­ten­ci ta­ko­vé­ho omy­lu však ne­pos­ta­ču­je zjištění, že k vy­lá­ká­ní ur­či­té­ho plnění by­ly pos­kyt­nu­ty nep­rav­di­vé úda­je, pro­to­že na straně ok­la­ma­né­ho nel­ze od­hlí­žet ani od je­ho su­my vědo­mos­tí o sku­teč­nos­ti, o níž je kla­mán, te­dy od je­ho způso­bi­los­ti být ok­la­mán; nel­ze např. bez dal­ší­ho po­mí­jet mož­nost ok­la­ma­né­ho, aby jed­no­du­še eli­mi­no­val svůj om­yl.

 

(us­ne­se­ní ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 7 Tdo 461/2007)

 

 

Sou­bor TR NS, se­šit 34, č. T 981. Jes­tli­že ob­vině­ný vy­lá­kal pe­ní­ze ve formě půjčky od poš­ko­ze­né­ho, kte­ré­mu za­ta­jil svou nezpůso­bi­lost vrá­tit půjče­né pe­ní­ze, ne­ní vy­lou­čen pod­vod­ný úmysl ob­viněné­ho ve smys­lu § 250 TrZ o tres­tném či­nu pod­vo­du ani tím, že ob­vině­ný vy­sta­vil ve prospěch poš­ko­ze­né­ho tzv. za­jiš­ťo­va­cí směnku, z kte­ré měl být poš­ko­ze­ný us­po­ko­jen v případě nev­rá­ce­ní půjče­ných peněz, věděl-li ob­vině­ný při vy­sta­ve­ní směnky, že ji rovněž ne­má z če­ho za­pla­tit.

 

(us­ne­se­ní ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. 7 Tdo 296/2007)

 

 

Sou­bor TR NS, se­šit 32, č. T 962. By­la-li na ma­jet­ku poš­ko­ze­né­ho způso­be­na ško­da tres­tným či­nem pod­vo­du pod­le § 250 TrZ spá­cha­ným vy­lá­ká­ním půjčky peněz na pod­kladě nep­rav­di­vé­ho přís­li­bu je­jich vrá­ce­ní, po­čí­ná běžet sub­jek­tiv­ní proml­če­cí do­ba (§ 106 od­st. 1 ObčZ) u prá­va poš­ko­ze­né­ho na náh­ra­du ta­ko­vé ško­dy ni­ko­li již okam­ži­kem, kdy pos­kytl pa­cha­te­li pe­ní­ze ne­bo kdy mu pe­ní­ze mě­ly být vrá­ce­ny, ale až v mo­mentě, kdy poš­ko­ze­ný nab­yl přesvědče­ní, že byl po­ve­den a že mu pa­cha­tel pe­ní­ze nev­rá­tí. Vý­ra­zem to­ho­to přesvědče­ní poš­ko­ze­né­ho může být např. jím po­da­né tres­tní ozná­me­ní po­li­cej­ní­mu or­gá­nu ne­bo stát­ní­mu zá­stup­ci o spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu pod­vo­du.

 

(us­ne­se­ní ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 3 Tdo 31/2007)

 

 

Sou­bor TR NS, se­šit 30, č. T 942. Trest­ný čin pod­vo­du pod­le § 250 TrZ může spá­chat i ten, kdo ja­ko věřitel up­lat­ní ná­rok na plnění ban­ky z ti­tu­lu ban­kov­ní zá­ru­ky, jes­tli­že v pí­sem­né vý­zvě k plnění ban­ky v roz­po­ru se sku­teč­nos­tí před­stí­rá, že dluž­ník nespl­nil ur­či­tý zá­va­zek za­jiště­ný ban­kov­ní zá­ru­kou, ne­bo že by­ly splně­ny ji­né pod­mín­ky sta­no­ve­né v zá­ruč­ní lis­tině a nez­byt­né k pos­kyt­nu­tí plnění z ban­kov­ní zá­ru­ky.

 

(us­ne­se­ní ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 7 Tdo 1138/2006)

 

 

Sou­bor TR NS, se­šit 30, č. T 938. Ško­da ja­ko zá­kon­ný znak tres­tné­ho či­nu pod­vo­du pod­le § 250 od­st. 1 TrZ mu­sí být v příčin­né sou­vis­los­ti s omy­lem pod­váděné oso­by (resp. s je­jí nez­na­los­tí pod­stat­ných sku­teč­nos­tí) a s ma­jet­ko­vou dis­po­zi­cí pro­váděnou v důsled­ku ta­ko­vé­ho omy­lu (resp. ta­ko­vé nez­na­los­ti) – viz roz­hod­nu­tí pod č. 5/2002-I. Sb. rozh. tr. Pro­to od­ci­zí-li dluž­ník předem vy­ho­to­ve­nou pí­sem­nost potvr­zu­jí­cí splnění je­ho dlu­hu a pou­ži­je-li ji ve spo­ru pro­ti věřite­li, ač­ko­li dluh nespl­nil, nej­de o trest­ný čin pod­vo­du, pro­to­že tím nezpůso­bil ško­du s vy­uži­tím omy­lu věřite­le či něko­ho ji­né­ho.

 

(us­ne­se­ní ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1038/2006)

 

 

Sou­bor TR NS, se­šit 29, č. T 933. (shod­né ja­ko R 38/2007-II.) 2. Dob­ro­vol­nost upuštění od do­ko­ná­ní tres­tné­ho či­nu pod­le § 8 od­st. 3 písm. a) TrZ je dá­na jen teh­dy, jes­tli­že pa­cha­tel ví, že mu nic neb­rá­ní do­ko­nat trest­ný čin ani mu neh­ro­zí žá­dné ne­bez­pe­čí (např. od­ha­le­ní či­nu, přis­ti­že­ní při něm), te­dy před­pok­lá­dá, že jím za­mýš­le­ný trest­ný čin je us­ku­teč­ni­tel­ný, a přes­to se z vlas­tní vů­le roz­hod­ne upus­tit od je­ho do­ko­ná­ní.

 

Dob­ro­vol­né upuštění od po­ku­su tres­tné­ho či­nu úvěro­vé­ho pod­vo­du pod­le § 8 od­st. 1 a § 250b od­st. 1 TrZ je vy­lou­če­no ne­jen za před­pok­la­du, že pa­cha­tel za­ne­chal dal­ší­ho jed­ná­ní až po vý­slov­ném pro­je­vu poš­ko­ze­né­ho, kte­rý dal pa­cha­te­li naj­evo od­ha­le­ní je­ho pod­vod­né­ho jed­ná­ní, ale i teh­dy, jes­tli­že tak pa­cha­tel uči­nil po­té, co ho poš­ko­ze­ný upo­zor­nil na po­chyb­nos­ti o správ­nos­ti před­lo­že­ných údajů v žá­dos­ti o pos­kyt­nu­tí úvěru, o je­jichž nep­rav­di­vos­ti pa­cha­tel věděl.

 

(us­ne­se­ní ze dne 4. 10. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1124/2006)

 

 

            Sou­bor TR NS, se­šit 28, č. T 921. Poměr me­zi tres­tný­mi či­ny pod­vo­du a po­jis­tné­ho pod­vo­du je ta­ko­vý, že us­ta­no­ve­ní § 250 od­st. 1 TrZ je obec­ným us­ta­no­ve­ním pos­ti­hu­jí­cím pod­vod­né jed­ná­ní v pod­statě v ja­ké­ko­li sou­vis­los­ti, jes­tli­že jím by­la způso­be­na ško­da a doš­lo k obo­ha­ce­ní, za­tím­co us­ta­no­ve­ní § 250a od­st. 1 TrZ je spe­ciál­ním us­ta­no­ve­ním pos­ti­hu­jí­cím pod­vod­né jed­ná­ní jen při sjed­ná­vá­ní po­jis­tné smlou­vy ne­bo při up­latnění ná­ro­ku na plnění z po­jis­tné smlou­vy, aniž by by­lo nut­né, aby vznik­la ško­da a doš­lo k obo­ha­ce­ní, přičemž způso­be­ní ško­dy je při splnění zá­kon­ných před­pok­ladů okol­nos­tí pod­mi­ňu­jí­cí pou­ži­tí vy­šší tres­tní saz­by.

 

            Z to­ho­to vzta­hu obou tres­tných činů vy­plý­vá, že po­kud sku­tek nel­ze po­sou­dit pod­le spe­ciál­ní­ho us­ta­no­ve­ní § 250a od­st. 1 TrZ o tres­tném či­nu po­jis­tné­ho pod­vo­du, pro­to­že pa­cha­tel­ství je vy­lou­če­no ne­dos­tat­kem ná­le­ži­tos­tí v osobě pa­cha­te­le a účas­ten­ství je vy­lou­če­no v důsled­ku zá­sa­dy ak­ce­so­ri­ty, je na­místě po­sou­dit ho pod­le obec­né­ho us­ta­no­ve­ní § 250 od­st. 1 TrZ o tres­tném či­nu pod­vo­du, jsou-li naplně­ny všech­ny je­ho zna­ky. Tak to­mu může být za si­tua­ce, když ob­vině­ný si­ce ne­ní účas­tní­kem po­jis­tné­ho vzta­hu, ale ja­ko nepřímý pa­cha­tel uvedl v om­yl po­jis­ti­te­le prostřed­nic­tvím účas­tní­ka po­jis­tné­ho vzta­hu, kte­rý sám ne­jed­nal za­viněně (např. nevěděl o nep­rav­di­vos­ti sku­teč­nos­tí uve­de­ných v ozná­me­ní fin­go­va­né po­jis­tné udá­los­ti), a vy­lá­kal tím po­jis­tné plnění, na něž nev­znikl ná­rok.

 

(us­ne­se­ní ze dne 10. 8. 2006, sp. zn. 7 Tdo 918/2006)

 

 

            Sou­bor TR NS, se­šit 27, č. T 910. Jes­tli­že se v důsled­ku in­ge­ren­ce Po­li­cie Čes­ké re­pub­li­ky do dal­ší­ho průběhu pá­chá­ní tres­tné­ho či­nu pod­vo­du pod­le § 250 TrZ vy­tvoří ta­ko­vé překáž­ky, jež ob­jek­tivně vy­lu­ču­jí, aby nas­ta­ly účin­ky, s ni­miž zá­kon spo­ju­je do­ko­ná­ní to­ho­to tres­tné­ho či­nu, pak pod­le okol­nos­tí lze jed­ná­ní pa­cha­te­le po­sou­dit jen ja­ko po­kus tres­tné­ho či­nu pod­le § 8 od­st. 1 TrZ ne­bo je­ho příp­ra­vu pod­le § 7 od­st. 1 TrZ, ni­ko­liv však ja­ko do­ko­na­ný trest­ný čin pod­vo­du.

 

(us­ne­se­ní ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 3 Tdo 634/2006)

 

 

            Sou­bor TR NS, se­šit 26, č. T 898. Ja­ko trest­ný čin pod­vo­du pod­le § 250 TrZ ani ji­ný trest­ný čin nel­ze po­sou­dit jed­ná­ní věřite­le, kte­rý za úp­la­tu převedl na tře­tí oso­bu za­jiš­ťo­va­cí směnku vy­sta­ve­nou dluž­ní­kem, přes­to­že v době to­ho­to převo­du již dluž­ník spl­nil dluh za­jiště­ný uve­de­nou směnkou, po­kud věřitel o té­to sku­teč­nos­ti nevěděl (např. předal-li dluž­ník plnění zprostřed­ko­va­te­li věřite­le), i když na­by­va­tel směnky do­sáhl je­jí­ho za­pla­ce­ní, tak­že dluž­ník pl­nil dvak­rát (tj. kau­zál­ní zá­va­zek i směneč­ný zá­va­zek).

 

(roz­su­dek ze dne 16. 5. 2006, sp. zn. 7 Tdo 475/2006)

 

 

            Sou­bor TR NS, se­šit 24, č. T 882. Jes­tli­že pa­cha­tel vy­lá­kal na pod­kladě nep­rav­di­vých údajů a uzavřením tzv. lea­sin­go­vé smlou­vy předmět plnění v hod­notě od­po­ví­da­jí­cí ales­poň škodě ni­ko­li ne­patr­né (§ 89 od­st. 11 TrZ), kte­rý přev­zal, a po­té v roz­po­ru se sku­teč­nos­tí ozná­mil Po­li­cii Čes­ké re­pub­li­ky, že mu byl ten­to předmět od­ci­zen, aby ne­mu­sel pla­tit zby­lé lea­sin­go­vé splát­ky, spá­chal jen trest­ný čin pod­vo­du pod­le § 250 TrZ, a ni­ko­li též trest­ný čin poš­ko­zo­vá­ní ci­zích práv pod­le § 209 TrZ, třeba­že Po­li­cie Čes­ké re­pub­li­ky po ta­ko­vém ozná­me­ní pro­vádě­la úko­ny tres­tní­ho říze­ní.

 

            Jed­no­čin­ný souběh tres­tné­ho či­nu pod­vo­du pod­le § 250 TrZ a tres­tné­ho či­nu poš­ko­zo­vá­ní ci­zích práv pod­le § 209 TrZ je vy­lou­čen, tak­že směřuje-li pod­vod­né jed­ná­ní k po­ru­še­ní či oh­ro­že­ní ma­jet­ko­vých práv, nemůže jít o trest­ný čin poš­ko­zo­vá­ní ci­zích práv, ale v úva­hu přichá­zí jen trest­ný čin pod­vo­du.

 

(us­ne­se­ní ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 8 Tdo 275/2006)

 

 

            Sou­bor TR NS, se­šit 21, č. T 846. Us­ta­no­ve­ním o tres­tném či­nu poš­ko­zo­vá­ní ci­zích práv pod­le § 209 TrZ se pos­ky­tu­je trestněpráv­ní ochra­na jen těm právům (zej­mé­na osob­nos­tním, ro­din­ným, pra­cov­ním apod.), kte­rá ne­ma­jí ma­jet­ko­vou po­va­hu.

 

            Jes­tli­že pod­vod­ným jed­ná­ním pa­cha­te­le doš­lo k zá­sa­hu do práv spo­je­ných s vlas­tnic­tvím a uží­vá­ním by­tu, pak ta­ko­vé jed­ná­ní nel­ze po­sou­dit ja­ko trest­ný čin poš­ko­zo­vá­ní ci­zích práv pod­le § 209 TrZ, ne­boť prá­va k by­tu jsou svým cha­rak­te­rem a ob­sa­hem ma­jet­ko­vý­mi prá­vy.

 

(us­ne­se­ní ze dne 21. 9. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1136/2005)

 

 

            Sou­bor TR NS, se­šit 20, č. T 842. Zá­nik tres­tnos­ti neu­kon­če­né­ho po­ku­su tres­tné­ho či­nu pod­vo­du v důsled­ku dob­ro­vol­né­ho upuštění od to­ho­to po­ku­su ve smys­lu § 8 od­st. 3 písm. a) TrZ ne­ní vy­lou­čen tím, že pa­cha­tel na pod­kladě vlas­tní­ho roz­hod­nu­tí pou­žil ji­ným způso­bem pe­ní­ze, kte­ré měl přip­ra­ve­né k vy­lá­ká­ní předmětu tres­tné­ho či­nu pod­vo­du, např. po­kud pe­ní­ze ur­če­né k za­pla­ce­ní tzv. akon­ta­ce a pr­vní splát­ky, jímž by­lo pod­míněno přev­ze­tí předmětu lea­sin­gu, pou­žil k ji­né­mu úče­lu a přip­ra­ve­ný předmět lea­sin­gu, kte­rý chtěl vy­lá­kat, si již ne­vyz­vedl.

 

            O dob­ro­vol­né jed­ná­ní v uve­de­ném smys­lu by neš­lo teh­dy, kdy­by pa­cha­te­li za­brá­ni­ly v do­ko­ná­ní či­nu okol­nos­ti ne­zá­vis­lé na je­ho vů­li, např. po­kud by pos­ky­to­va­tel předmětu lea­sin­gu od­ha­lil nep­rav­di­vost údajů uve­de­ných pa­cha­te­lem při uza­ví­rá­ní lea­sin­go­vé smlou­vy a od­mítl mu předat předmět lea­sin­gu, ane­bo kdy­by pa­cha­te­li někdo od­ci­zil pe­ní­ze přip­ra­ve­né na za­pla­ce­ní tzv. akon­ta­ce a pr­vní lea­sin­go­vé splát­ky.

 

(us­ne­se­ní ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1092/2005)

 

 

            Sou­bor TR NS, se­šit 20, č. T 835. Za ško­du způso­be­nou tres­tným či­nem pod­vo­du účas­tní­ku ško­le­ní tím, že pa­cha­tel, kte­rý účast na ško­le­ní ur­čil ja­ko pod­mín­ku pro bu­dou­cí uzavření pra­cov­ní, popřípadě man­dát­ní smlou­vy, mu za­ta­jil ta­ko­vé okol­nos­ti vzta­hu­jí­cí se k uzavření té­to smlou­vy, při je­jichž zna­los­ti by účas­tník od­mítl účast na ško­le­ní, a te­dy ani ne­zap­la­til sta­no­ve­ný účas­tnic­ký pop­la­tek, nel­ze bez dal­ší­ho pok­lá­dat ce­lou za­pla­ce­nou čás­tku to­ho­to pop­lat­ku. V případě, že se poš­ko­ze­ný zú­čas­tnil uve­de­né­ho ško­le­ní, je nut­no od­ečíst od cel­ko­vé čás­tky za­pla­ce­né­ho pop­lat­ku proti­hod­no­tu, kte­ré se mu dos­ta­lo účas­tí na tom­to ško­le­ní (např. hod­no­tu pos­kyt­nu­té­ho uby­to­vá­ní a stra­vy, hod­no­tu obdr­že­ných od­bor­ných ma­te­riálů, hod­no­tu od­bor­ných in­for­ma­cí zís­ka­ných ško­le­ním).

 

            Pou­hou účast poš­ko­ze­né­ho na ta­ko­vém ško­le­ní nel­ze bez dal­ší­ho po­va­žo­vat za „váž­nou új­mu na prá­vech“ ve smys­lu zá­kon­né­ho zna­ku skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu poš­ko­zo­vá­ní ci­zích práv pod­le § 209 od­st. 1 TrZ. Ta­ko­vou új­mou poš­ko­ze­né­ho však může být např. ztrá­ta za­městná­ní, k níž za těchto okol­nos­tí doš­lo v důsled­ku je­ho účas­ti na ško­le­ní.

 

(roz­su­dek ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 4 Tz 92/2005)

 

 

            Sou­bor TR NS, se­šit 19, T 829. (shod­né ja­ko R 36/2006) 1. Pod­vod­né jed­ná­ní pro­dá­va­jí­cí­ho spo­čí­va­jí­cí v za­ml­če­ní pod­stat­ných sku­teč­nos­tí ne­ní vy­lou­če­no v sou­vis­los­ti s pro­de­jem by­tu ani teh­dy, když si­ce pro­dá­va­jí­cí umož­ní ku­pu­jí­cí­mu (poš­ko­ze­né­mu) proh­líd­ku pro­dá­va­né­ho by­tu, při níž ov­šem ob­jek­tivně nel­ze zjis­tit ta­ko­vé zá­važ­né va­dy (např. zdra­vot­ní zá­vad­nost by­tu), pro kte­ré by ke kou­pi by­tu ne­doš­lo vůbec, ane­bo by se us­ku­teč­ni­la za od­liš­ných pod­mí­nek, přičemž pro­dá­va­jí­cí ty­to sku­teč­nos­ti poš­ko­ze­né­mu neu­ve­de, popřípadě za úče­lem je­jich za­ta­je­ní uči­ní i zá­sah do ur­či­tých pí­sem­nos­tí přís­luš­ných or­gánů stát­ní sprá­vy (např. od­stra­ní úda­je o zdra­vot­ní zá­vad­nos­ti by­tu ob­sa­že­né ve sděle­ní přís­luš­né­ho sta­veb­ní­ho úřadu).

 

            2. Jes­tli­že úmysl pa­cha­te­le tres­tné­ho či­nu pod­vo­du směřoval ke způso­be­ní znač­né ško­dy na ci­zím ma­jet­ku, pak i v případě, že sku­tečně vznik­lá ško­da přesáh­la hra­ni­ci ško­dy ni­ko­li ne­patr­né, ale ne­do­sáh­la znač­né ško­dy (§ 89 od­st. 11 TrZ), je nut­no ta­ko­vý čin za splnění dal­ších pod­mí­nek po­sou­dit ja­ko po­kus tres­tné­ho či­nu pod­vo­du ve smys­lu kva­li­fi­ko­va­né skut­ko­vé pod­sta­ty pod­le § 8 od­st. 1 TrZ a § 250 od­st. 1, od­st. 3 písm. b) TrZ, a ni­ko­liv ja­ko trest­ný čin pod­vo­du dí­lem do­ko­na­ný, dí­lem ne­do­ko­na­ný (srov. roz­hod­nu­tí č. 15/1996-I. Sb. rozh. tr.).

 

            3. Při zjiš­ťo­vá­ní vý­še ško­dy způso­be­né pod­vod­ným pro­de­jem by­tu (např. za­ml­če­ním pod­stat­ných sku­teč­nos­tí vzta­hu­jí­cích se k je­ho sta­vu) v si­tua­ci, kdy pa­cha­tel měl sku­tečně v úmys­lu převést byt na poš­ko­ze­né­ho, je třeba vy­chá­zet z roz­dí­lu me­zi sjed­na­nou ce­nou té­to ne­mo­vi­tos­ti a je­jí ce­nou sta­no­ve­nou pod­le kri­té­rií uve­de­ných v § 89 od­st. 12 TrZ, za kte­rou se ne­mo­vi­tost s oh­le­dem na je­jí práv­ní i fak­tic­ký stav v době a místě či­nu ob­vyk­le pro­dá­vá.

 

(us­ne­se­ní ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. 8 Tdo 833/2005)

 

 

            Sou­bor TR NS, se­šit 19, č. T 826. Ten, kdo ne­ní oso­bou, kte­rá je pod­le po­jis­tné smlou­vy op­rávněna up­lat­nit ná­rok na plnění z té­to smlou­vy, nemůže být pa­cha­te­lem tres­tné­ho či­nu po­jis­tné­ho pod­vo­du pod­le § 250a od­st. 1 TrZ.

 

            Up­latněním ná­ro­ku na plnění z po­jis­tné smlou­vy se ve smys­lu § 250a od­st. 1 TrZ ro­zu­mí jed­ná­ní oso­by, kte­rá je účas­tní­kem práv­ní­ho vzta­hu s po­jiš­ťov­nou.

 

Jed­ná­ní oso­by, kte­rá ne­ní účas­tní­kem práv­ní­ho vzta­hu s po­jiš­ťov­nou, může být pod­le okol­nos­tí po­sou­ze­no jen ja­ko účas­ten­ství na tres­tném či­nu po­jis­tné­ho pod­vo­du pod­le § 10 od­st. 1 a § 250a od­st. 1 TrZ.

 

(us­ne­se­ní ze dne 12. 7. 2005, sp. zn. 7 Tdo 853/2005)

 

 

            Sou­bor TR NS, se­šit 17, č. T 805. 1. Jes­tli­že pa­cha­tel uzavřel for­málně ob­čan­skop­ráv­ní, případně ob­chodněpráv­ní smlou­vy, na je­jichž pod­kladě od­eb­ral od ji­ných osob zbo­ží ne­bo služ­by, av­šak od po­čát­ku jed­nal v úmys­lu, že za zbo­ží či služ­by ne­zap­la­tí a ani tak neu­či­nil, jsou ty­to práv­ní úko­ny pa­cha­te­le nep­lat­né pod­le § 39 ObčZ pro roz­por se zá­ko­nem. K tres­tní­mu pos­ti­hu ta­ko­vé­ho jed­ná­ní je ur­če­no us­ta­no­ve­ní § 250 TrZ o tres­tném či­nu pod­vo­du, a ni­ko­li us­ta­no­ve­ní § 256c TrZ o tres­tném či­nu před­lu­že­ní, třeba­že již v době uza­ví­rá­ní smluv pa­cha­tel jed­nal za sta­vu své­ho před­lu­že­ní (resp. před­lu­že­ní ob­chod­ní spo­leč­nos­ti, je­jímž jmé­nem jed­nal), o němž věděl.

 

(us­ne­se­ní ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 5 Tdo 242/2005)

 

 

            Sou­bor TR NS, se­šit 17, č. T 804. 2. Při zjiš­ťo­vá­ní vý­še ško­dy, kte­rá je zá­kon­ným zna­kem tres­tné­ho či­nu pod­vo­du pod­le § 250 TrZ spá­cha­né­ho vy­lá­ká­ním věcí pod­vod­ným sli­bem za­pla­ce­ní do­hod­nu­té čás­tky, se zpra­vid­la vy­chá­zí ze sku­teč­né hod­no­ty věcí, a ni­ko­li z vý­še do­hod­nu­té čás­tky (viz roz­hod­nu­tí pod č. 42/1990-I. Sb. rozh. tr.). Pri­már­ním hle­dis­kem je zde ve smys­lu § 89 od­st. 12 TrZ ce­na věci v místě ob­vyk­lá, za kte­rou je třeba po­va­žo­vat ce­nu v ob­ci, popřípadě v je­jí čás­ti, kde doš­lo k tres­tné­mu či­nu, sta­no­ve­nou pro pro­dej věci v běžné ob­chod­ní sí­ti.

 

            Ce­na věcí, resp. slu­žeb do­hod­nu­tá v rám­ci poc­ti­vé­ho zá­vaz­ko­vé­ho vzta­hu uzavřené­ho me­zi oso­ba­mi pod­ni­ka­jí­cí­mi v přís­luš­ném obo­ru při dodr­že­ní pra­vi­del smluv­ní svo­bo­dy zpra­vid­la od­po­ví­dá ceně, za kte­rou se věc (služ­ba) v době a místě či­nu ob­vyk­le pro­dá­vá. Pro­to ne­ní-li z okol­nos­tí zřej­mé něco ji­né­ho, nel­ze ani smluv­ní ce­nu ja­ko vý­cho­dis­ko pro sta­no­ve­ní vý­še ško­dy bez dal­ší­ho zpo­chyb­ňo­vat (viz též us­ta­no­ve­ní § 1 od­st. 2 zá­ko­na č. 526/1990 Sb., o ce­nách, ve znění pozdějších před­pisů).

 

(us­ne­se­ní ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. 5 Tdo 198/2005)

 

 

            Sou­bor TR NS, se­šit 16, č. T 797. (shod­né ja­ko R 24/2006) Naplnění zá­kon­né­ho zna­ku skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu pod­vo­du pod­le § 250 od­st. 1 TrZ spo­čí­va­jí­cí­ho v „uve­de­ní něko­ho v om­yl“ nel­ze spatřovat v tom, že ob­vině­ný po­dal k sou­du ža­lo­bu, kte­rá ob­sa­hu­je vědomě nep­rav­di­vá tvr­ze­ní, popřípadě že po­dal návrh na vy­dá­ní směneč­né­ho pla­teb­ní­ho roz­ka­zu, kte­rý se opí­rá o paděla­nou směnku. Soud roz­ho­du­jí­cí v ob­čan­skop­ráv­ním říze­ní o ta­ko­vých po­dá­ních to­tiž nel­ze pok­lá­dat za sub­jekt, kte­rý by mohl být tím­to způso­bem uváděn v om­yl.

 

(us­ne­se­ní ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 11 Tdo 229/2004)

 

 

            Sou­bor TR NS, se­šit 15, č. T 790. 2. Směřuje-li pod­vod­né jed­ná­ní pa­cha­te­le k po­ru­še­ní či oh­ro­že­ní ma­jet­ko­vých práv ji­né­ho, nemůže jít o trest­ný čin poš­ko­zo­vá­ní ci­zích práv pod­le § 209 TrZ, ale v úva­hu přichá­zí jen trest­ný čin pod­vo­du pod­le § 250 TrZ, popřípadě je­ho po­kus.

 

(us­ne­se­ní ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 8 Tdo 272/2005)

 

 

            Sou­bor TR NS, se­šit 13, č. T 768. Jes­tli­že ob­vině­ný při jed­ná­ní s ban­kou do­lo­žil žá­dost o pos­kyt­nu­tí úvěru ve vý­ši od­po­ví­da­jí­cí znač­né škodě nep­rav­di­vým potvr­ze­ním o svých příj­mech ze za­městná­ní, spá­chal po­kus tres­tné­ho či­nu úvěro­vé­ho pod­vo­du pod­le § 8 od­st. 1 a § 250b od­st. 1, 4 písm. b) TrZ, neb­yl-li mu úvěr ještě vy­pla­cen.

 

            O zá­nik tres­tnos­ti to­ho­to po­ku­su tres­tné­ho či­nu ve smys­lu § 8 od­st. 3 písm. a) TrZ nej­de, po­kud ob­vině­ný svou žá­dost o úvěr vzal zpět až na pod­kladě sděle­ní ban­ky, že před­lo­že­né potvr­ze­ní o příj­mech bu­de ověřovat u za­městna­va­te­le ob­viněné­ho.

 

(us­ne­se­ní ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 8 Tdo 1374/2004)

 

 

            Sou­bor TR NS, se­šit 12, č. T 763. Tres­tné­ho či­nu po­jis­tné­ho pod­vo­du pod­le § 250a od­st. 1 TrZ se může pa­cha­tel do­pus­tit i tím, že při uza­ví­rá­ní po­jis­tné smlou­vy tý­ka­jí­cí se po­jištění osob za­ta­jí po­jiš­ťovně svůj dřívější úraz, za kte­rý byl již opa­ko­vaně od­škodněn ji­nou po­jiš­ťov­nou a je­hož vznik byl důvo­dem ome­ze­ní před­cho­zí po­jis­tné ochra­ny pa­cha­te­le. To pla­tí bez oh­le­du na sku­teč­nost, zda, v ja­kém roz­sa­hu a ja­kým způso­bem si v sou­vis­los­ti s uza­ví­ra­nou po­jis­tnou smlou­vou sa­ma po­jiš­ťov­na svý­mi prostřed­ky ověří sku­teč­ný zdra­vot­ní stav pa­cha­te­le.

 

(us­ne­se­ní ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 7 Tdo 22/2005)

 

 

            Sou­bor TR NS, se­šit 11, č. T 748. Před­pok­la­dem tres­tní od­povědnos­ti pa­cha­te­le za trest­ný čin po­jis­tné­ho pod­vo­du pod­le § 250a od­st. 1 TrZ je smluv­ní po­va­ha přís­luš­né­ho po­jis­tné­ho vzta­hu a exis­ten­ce kon­krét­ní po­jis­tné smlou­vy, při je­jímž sjed­ná­vá­ní, resp. při up­latnění ná­ro­ku na plnění z ní pa­cha­tel uvedl nep­rav­di­vé ne­bo hrubě zkres­le­né úda­je ne­bo pod­stat­né úda­je za­ml­čel. V od­su­zu­jí­cím roz­sud­ku je pak třeba ta­ko­vou smlou­vu přesně ozna­čit.

 

            Smluv­ní po­va­hu v tom­to smys­lu má s účin­nos­tí od 30. 7. 1999 též po­jištění od­povědnos­ti za ško­du způso­be­nou pro­vo­zem vo­zid­la pod­le zá­ko­na č. 168/1999 Sb. (ny­ní ve znění pozdějších před­pisů).

 

(us­ne­se­ní ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1093/2004)

 

 

            Sou­bor TR NS, se­šit 9, č. T 732. Jes­tli­že pa­cha­tel zís­kal zbo­ží od poš­ko­ze­né­ho, kte­ré­mu jen před­stí­ral úmysl za­pla­tit kup­ní ce­nu za zbo­ží, ač tak ve sku­teč­nos­ti uči­nit nechtěl ne­bo ne­mohl, spá­chal za splnění os­tat­ních pod­mí­nek trest­ný čin pod­vo­du pod­le § 250 TrZ, a ni­ko­li trest­ný čin zvý­hod­ňo­vá­ní věřite­le pod­le § 256a TrZ, přes­to­že vý­těžek z pro­de­je tak­to vy­lá­ka­né­ho zbo­ží pou­žil pa­cha­tel na úh­ra­du ji­né­ho své­ho zá­vaz­ku než to­ho, kte­rý mu vznikl do­dá­ním vy­lá­ka­né­ho zbo­ží.

 

(us­ne­se­ní ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 8 Tdo 997/2004)

 

 

            Sou­bor TR NS, se­šit 7, č. T 707. (shod­né ja­ko R 9/2005) Trest­ný čin pod­vo­du pod­le § 250 TrZ spá­cha­ný vy­lá­ká­ním úvěru v době do 31. 12. 1997 byl z hle­dis­ka vzni­ku ško­dy na ci­zím ma­jet­ku do­ko­nán již tím, že ban­ka vy­pla­ti­la pa­cha­te­li úvěr na pod­kladě nep­rav­di­vých ne­bo za­ml­če­ných sku­teč­nos­tí, přes­to­že pa­cha­tel pos­kytl ban­ce za úče­lem za­jištění svých zá­vazků z úvěro­vé smlou­vy zá­sta­vu, je­jíž hod­no­ta by­la stej­ná (ne­bo i vy­šší) ja­ko vý­še pos­kyt­nu­té­ho úvěru. Zá­stav­ní prá­vo to­tiž i v případě zpeněže­ní zá­sta­vy slou­ží pou­ze ja­ko náh­ra­da ško­dy způso­be­né již do­ko­na­ným tres­tným či­nem pod­vo­du. Ty­to zá­věry pla­tí ob­dobně i teh­dy, jes­tli­že byl pod­vodně vy­lá­kán úvěr za pou­ži­tí ji­ných za­jiš­ťo­va­cích in­sti­tutů (např. ru­če­ní atd.).

 

(us­ne­se­ní ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 8 Tdo 51/2004)

 

 

            Sou­bor TR NS, se­šit 6, č. T 703. 1. Vy­lá­ká­ní peněz od od­běra­te­le zbo­ží na pod­kladě zá­lo­ho­vých fak­tur vy­sta­ve­ných mu pa­cha­te­lem, kte­rý jen před­stí­ral ob­chod­ní čin­nost ve prospěch od­běra­te­le, ale ve sku­teč­nos­ti ji ne­vy­ví­jel a pe­ní­ze pou­žil v roz­po­ru s dek­la­ro­va­ným úče­lem, je při splnění os­tat­ních znaků tres­tným či­nem pod­vo­du pod­le § 250 TrZ, přes­to­že si pa­cha­tel tak­to po­čí­nal za si­tua­ce, kdy byl před­lu­žen. I kdy­by za těchto okol­nos­tí mě­ly pos­kyt­nu­té pe­ní­ze cha­rak­ter úvěru, nemůže jít o trest­ný čin před­lu­že­ní pod­le § 256c od­st. 1 písm. c) TrZ.

 

(us­ne­se­ní ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 587/2004)

 

 

            Sou­bor TR NS, se­šit 4, č. T 685. Naplnění skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu pod­vo­du pod­le § 250 TrZ ne­ní vy­lou­če­no v přípa­dech, kdy oso­ba, kte­rá by­la pa­cha­te­lem uve­de­na v om­yl, je od­liš­ná od oso­by, k je­jíž škodě pa­cha­tel se­be ne­bo ji­né­ho obo­ha­til (srov. roz­hod­nu­tí pod č. 5/2002-I. Sb. rozh. tr.).

 

            Za „uve­de­ní v om­yl“ ve smys­lu § 250 TrZ lze po­va­žo­vat jed­ná­ní ob­viněné­ho spo­čí­va­jí­cí v tom, že do­ru­čil přís­luš­né­mu ka­tas­trál­ní­mu úřadu spo­lu s návr­hem na vklad vlas­tnic­ké­ho prá­va kup­ní smlou­vu, o níž věděl, že „pro­dá­va­jí­cí“ ji vůbec neu­zavřel ani se ne­zú­čas­tnil ověření pod­pisů na ní, po­kud ka­tas­trál­ní úřad, kte­ré­mu o sku­teč­né po­va­ze před­lo­že­ných pod­kladů ne­by­lo nic zná­mo, za těchto okol­nos­tí po­vo­lil vklad vlas­tnic­ké­ho prá­va. Tím, kdo byl uve­den v om­yl, je v ta­ko­vém případě přís­luš­ný ka­tas­trál­ní úřad, tak­že případ­né zjištění kon­krét­ní fy­zic­ké oso­by (za­městnan­ce), kte­rá roz­ho­do­va­la o návr­hu na vklad vlas­tnic­ké­ho prá­va, ne­ní z hle­dis­ka naplnění to­ho­to zna­ku skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu pod­vo­du nez­byt­né.

 

            Je-li po­vo­le­ní vkla­du vlas­tnic­ké­ho prá­va k ne­mo­vi­tos­ti na pod­kladě roz­hod­nu­tí ka­tas­trál­ní­ho úřadu nez­byt­nou pod­mín­kou k na­by­tí to­ho­to prá­va (§ 133 od­st. 2 ObčZ), pak za si­tua­ce, že ka­tas­trál­ní úřad byl v říze­ní o po­vo­le­ní vkla­du uve­den v om­yl, v důsled­ku něhož vklad vlas­tnic­ké­ho prá­va po­vo­lil, poš­ko­ze­né­mu vznik­la ško­da ke dni, kdy byl návrh na vklad do­ru­čen ka­tas­trál­ní­mu úřadu. Tím je ta­ké dá­na příčin­ná sou­vis­lost me­zi jed­ná­ním oso­by, kte­rá by­la uve­de­na v om­yl, a vzni­kem ško­dy.

 

(us­ne­se­ní ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 8 Tdo 42/2004)

 

 

            Sou­bor TR NS, se­šit 3, č. T 668. Vy­užít něčí­ho omy­lu ve smys­lu § 250 od­st. 1 TrZ může pa­cha­tel i za si­tua­ce, kdy ji­ná oso­ba jed­na­jí­cí v omy­lu uči­ní zá­sah do prog­ra­mo­vé­ho vy­ba­ve­ní po­čí­ta­če ne­bo pro­ve­de ji­nou ope­ra­ci na po­čí­ta­či či zá­sah do elek­tro­nic­ké­ho ne­bo ji­né­ho tech­nic­ké­ho za­říze­ní (srov. § 89 od­st. 18 TrZ), přičemž kdy­by ta­to oso­ba o svém omy­lu vědě­la, uči­ni­la by ta­ko­vé úko­ny, aby tech­nic­ké za­říze­ní pro­ved­lo od­liš­nou ope­ra­ci ne­bo aby přís­luš­nou ope­ra­ci (např. bez­ho­to­vos­tní převod peněz me­zi ban­kov­ní­mi úč­ty) nep­ro­ved­lo vůbec. Pa­cha­tel te­dy může spá­chat trest­ný čin pod­vo­du pod­le § 250 od­st. 1 TrZ prostřed­nic­tvím uve­de­né­ho tech­nic­ké­ho za­říze­ní, a to tím, že vy­uži­je omy­lu ji­né oso­by, kte­rá za­říze­ní ob­slu­hu­je, a ni­ko­li omy­lu tech­nic­ké­ho za­říze­ní.

 

(us­ne­se­ní ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1382/2003)

 

 

            Sou­bor TR NS, se­šit 3, č. T 667. Nezpůso­bi­lý po­kus tres­tné­ho či­nu (po­kus na nezpůso­bi­lém předmětu úto­ku ne­bo nezpůso­bi­lý­mi prostřed­ky) ne­ní bez dal­ší­ho bez­trest­ný. Tres­tnost ta­ko­vé­ho po­ku­su se po­su­zu­je pod­le ma­te­riál­ní­ho hle­dis­ka, tj. v zá­vis­los­ti na stup­ni spo­le­čen­ské ne­bez­peč­nos­ti ve vzta­hu ke kon­krét­ní­mu či­nu (srov. roz­hod­nu­tí pod č. 12/1991 Sb. rozh. tr.). Vý­znam zde bu­de mít zej­mé­na způsob jed­ná­ní pa­cha­te­le, kte­rým chtěl spá­chat trest­ný čin, dá­le okol­nost, zda tím mohl vy­vo­lat i ji­ný než za­mýš­le­ný nás­le­dek, přih­léd­nout je třeba k osobě pa­cha­te­le, k je­ho do­sa­vad­ním zku­še­nos­tem s tres­tnou čin­nos­tí a též k to­mu, do ja­ké mí­ry se jed­ná­ní pa­cha­te­le přib­lí­ži­lo k do­ko­ná­ní tres­tné­ho či­nu a ja­ké sku­teč­nos­ti mu v tom za­brá­ni­ly.

 

            Tres­tnost po­ku­su tres­tné­ho či­nu pod­vo­du pod­le § 8 od­st. 1 a § 250 TrZ ne­ní vy­lou­če­na, jes­tli­že se pa­cha­tel sna­žil od ok­la­ma­né oso­by vy­lá­kat pe­ní­ze za plnění, kte­ré neb­yl vůbec scho­pen pos­kyt­nout, např. neb­yl vlas­tní­kem by­tu ne­bo osob­ní­ho auto­mo­bi­lu na­bí­ze­né­ho k pro­de­ji a k převo­du vlas­tnic­tví ani neměl potřeb­né dok­la­dy.

 

(us­ne­se­ní ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1220/2003)

 

 

            Sou­bor TR NS, se­šit 1, č. T 648. Mož­nost pod­ve­de­né oso­by, aby si sa­ma zjis­ti­la sku­teč­ný stav věci, bez dal­ší­ho ne­vy­lu­ču­je, aby je­jí jed­ná­ní by­lo ov­livněno jed­ná­ním pa­cha­te­le tres­tné­ho či­nu pod­vo­du pod­le § 250 TrZ, kte­rý pod­ve­de­né­ho uve­de v om­yl, vy­uži­je je­ho omy­lu ne­bo mu za­ml­čí pod­stat­né sku­teč­nos­ti. O pod­vod­né jed­ná­ní jde tu­díž i v případě, jes­tli­že pod­ve­de­ný je scho­pen zjis­tit ne­bo ověřit si sku­teč­ný stav roz­hod­ných okol­nos­tí, av­šak je ov­livněn půso­be­ním pa­cha­te­le ve formě po­dá­ní nep­rav­di­vých in­for­ma­cí ne­bo zml­če­ní pod­stat­ných in­for­ma­cí, tak­že si je v důsled­ku pa­cha­te­lo­va jed­ná­ní neověří buď vůbec, ne­bo tak neu­či­ní včas.

 

(us­ne­se­ní ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003)

 

 

            Sou­bor TR NS, se­šit 1, č. T 643. Z hle­dis­ka skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu pod­vo­du pod­le § 250 TrZ ne­ní vy­lou­če­no, aby oso­ba, kte­rou pa­cha­tel uvedl v om­yl, by­la od­liš­ná od oso­by, k je­jíž škodě pa­cha­tel se­be ne­bo ji­né­ho obo­ha­til. Ji­ný­mi slo­vy, na pod­vo­du ne­mu­sí být za­in­te­re­so­vá­ni jen pa­cha­tel a oso­ba poš­ko­ze­ná, kte­rá je sou­časně i oso­bou jed­na­jí­cí v omy­lu.

 

            Vy­lá­ká-li pod­vo­dem pa­cha­tel, kte­rý ne­ní účas­tní­kem sta­veb­ní­ho spoření, plnění od sta­veb­ní spořitel­ny, kte­ré by patřilo sku­teč­né­mu účas­tní­ko­vi sta­veb­ní­ho spoření, je poš­ko­ze­ným, na je­hož úkor byl trest­ný čin pod­vo­du spá­chán, sta­veb­ní spořitel­na, a ni­ko­li účas­tník sta­veb­ní­ho spoření, je­hož jmé­nem pa­cha­tel neop­rávněně jed­nal.

 

(us­ne­se­ní ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1074/2003)

 

 

            Sou­bor NS, sva­zek 26, č. T 634. Tres­tné­ho či­nu pod­vo­du pod­le § 250 TrZ se lze do­pus­tit též na úkor práv­nic­ké oso­by, a to jak fy­zic­kou oso­bou, kte­rá sto­jí mi­mo struk­tu­ry práv­nic­ké oso­by, tak i fy­zic­kou oso­bou uv­nitř práv­nic­ké oso­by, kte­rá je za­řaze­na do je­jí or­ga­ni­zač­ní struk­tu­ry. Pro­to trest­ný čin pod­vo­du může být spá­chán i v rám­ci pra­covně práv­ních vztahů, jes­tli­že např. pa­cha­te­lem je za­městna­nec a oso­bou jed­na­jí­cí v omy­lu (či s nez­na­los­tí všech pod­stat­ných sku­teč­nos­tí), resp. oso­bou poš­ko­ze­nou, je za­městna­va­tel.

 

            O trest­ný čin pod­vo­du pod­le § 250 TrZ jde jen za před­pok­la­du, že ma­jet­ko­vé hod­no­ty (např. pe­ní­ze), o kte­ré se pa­cha­tel obo­ha­til a ji­miž způso­bil ško­du práv­nic­ké osobě, vy­lá­kal od ji­né fy­zic­ké oso­by, kte­rá ji­mi dis­po­no­va­la a kte­rou za tím úče­lem uvedl v om­yl (resp. vy­užil je­jí­ho omy­lu ne­bo nez­na­los­ti pod­stat­ných sku­teč­nos­tí). Kdy­by pa­cha­tel s ma­jet­ko­vý­mi hod­no­ta­mi, o něž se ke škodě práv­nic­ké oso­by obo­ha­til, sám dis­po­no­val a ne­mu­sel si je přis­vo­jit pod­vod­ným jed­ná­ním učiněným vůči ji­né fy­zic­ké osobě, ne­moh­lo by jít o trest­ný čin pod­vo­du, ale jen o ji­ný trest­ný čin pro­ti ma­jet­ku, např. o zpro­nevěru pod­le § 248 TrZ.

 

(us­ne­se­ní ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 5 Tdo 648/2003)

 

 

            Sou­bor NS, sva­zek 25, č. T 577. (shod­né ja­ko R 9/2004) Pod­mín­kou tres­tní od­povědnos­ti pa­cha­te­le za trest­ný čin po­jis­tné­ho pod­vo­du pod­le § 250a od­st. 1 TrZ ne­ní, aby po­jiš­ťov­na jed­na­la v omy­lu, resp. aby jed­ná­ní pa­cha­te­le ved­lo k omy­lu po­jiš­ťov­ny, na zá­kladě kte­ré­ho by pos­kyt­la po­jis­tné plnění. K do­ko­ná­ní to­ho­to tres­tné­ho či­nu se rovněž ne­vy­ža­du­je, aby pa­cha­tel sku­tečně vy­lá­kal po­jis­tné plnění, na něž mu nev­znikl ná­rok. Po­kud však pa­cha­tel vy­lá­ká po­jis­tným pod­vo­dem ta­ko­vé po­jis­tné plnění, může jít pod­le je­ho vý­še o způso­be­ní ško­dy, kte­rá pod­mi­ňu­je pou­ži­tí vy­šší tres­tní saz­by ve smys­lu § 250a od­st. 3, 4 a 5 TrZ.

 

(us­ne­se­ní ze dne 13. 11. 2002, sp. zn. 6 Tdo 876/2002)

 

 

            Sou­bor NS, sva­zek 25, č. T 604. Jes­tli­že pa­cha­tel své­mu za­městna­va­te­li před­lo­žil paděla­né potvr­ze­ní o za­há­je­ní stu­dia a o řád­ném pok­ra­čo­vá­ní v něm, aby tak do­sáhl za­řaze­ní do vy­šší pla­to­vé třídy, ač pro to nespl­ňo­val po­ža­da­vek potřeb­né­ho vzdělá­ní, tak za­městna­va­te­le uvedl v om­yl, že spl­ňu­je potřeb­né po­ža­dav­ky pro za­řaze­ní do přís­luš­né pla­to­vé třídy.

 

            By­lo-li pa­cha­te­li na zá­kladě to­ho a pod­le přís­luš­né­ho před­pi­su up­ra­vu­jí­cí­ho je­ho pla­to­vé poměry (např. naříze­ní vlá­dy č. 253/1992 Sb., ve znění pozdějších před­pisů) přiz­ná­no vy­šší pla­to­vé za­řaze­ní, než ja­ké by mu správně ná­le­že­lo, pak je zřej­mé, že po­bí­ral neop­rávněně vy­šší plat, než kte­rý mu sku­tečně ná­le­žel, a tím se ke škodě své­ho za­městna­va­te­le obo­ha­til.

 

            Za splnění dal­ších před­pok­ladů lze v ta­ko­vém jed­ná­ní spatřovat zá­kon­né zna­ky skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu pod­vo­du pod­le § 250 TrZ. Okol­nost, zda a ja­kým způso­bem pa­cha­tel vy­ko­ná­val prá­ci ve fun­kci, do níž byl za těchto okol­nos­tí nep­rá­vem za­řazen, je z hle­dis­ka naplnění for­mál­ních znaků to­ho­to tres­tné­ho či­nu ire­le­van­tní.

 

(us­ne­se­ní ze dne 14. 5. 2003, sp. zn. 7 Tdo 417/2003)

 

 

            Sou­bor NS, sva­zek 24, č. T 575. Pro po­sou­ze­ní, jest­li doš­lo ke spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu či ni­ko­li, ne­ní sa­mo o sobě roz­hod­né, zda po­su­zo­va­né jed­ná­ní by­lo us­ku­tečněno v rám­ci ur­či­té tran­sak­ce, ať již běžné, ob­chod­ní či ja­ké­ko­li ji­né. Tres­tné­ho či­nu pod­vo­du pod­le § 250 TrZ, popřípadě ji­né­ho tres­tné­ho či­nu se pa­cha­tel může do­pus­tit i v rám­ci ji­nak ob­vyk­lé ob­chod­ní tran­sak­ce, aniž by by­lo třeba, aby po­ru­šil něja­ký zvláš­tní práv­ní před­pis, jes­tli­že na něj tres­tní zá­kon přímo neod­ka­zu­je (což pla­tí i u tres­tné­ho či­nu pod­vo­du). Ne­ní ani pod­stat­né, zda a do ja­ké mí­ry je ur­či­tý úkon pa­cha­te­le nep­lat­ný pod­le no­rem ob­chod­ní­ho či ob­čan­ské­ho prá­va.

 

(us­ne­se­ní ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003)

 

 

            Sou­bor NS, sva­zek 24, č. T 570. (shod­né ja­ko R 55/2003) Fi­nan­ční prostřed­ky pos­kyt­nu­té pod­ni­ka­te­li ze stát­ní­ho roz­poč­tu na sta­no­ve­ný účel nel­ze po­va­žo­vat za ci­zí svěřenou věc, pro­to ani úmysl­né své­vol­né pou­ži­tí těchto prostředků k ji­né­mu než k ur­če­né­mu úče­lu nemůže být tres­tným či­nem zpro­nevěry pod­le § 248 TrZ. Za splnění dal­ších pod­mí­nek však přichá­ze­lo v úva­hu po­sou­ze­ní ta­ko­vé­ho skut­ku ja­ko tres­tné­ho či­nu po­ru­šo­vá­ní zá­vaz­ných pra­vi­del hos­po­dářské­ho sty­ku pod­le § 127 TrZ (srov. roz­hod­nu­tí pod č. 46/1995 Sb. rozh. tr.), a byl-li sku­tek spá­chán po 31. 12. 1997, může jít o trest­ný čin úvěro­vé­ho pod­vo­du pod­le § 250b od­st. 2 TrZ, resp. od 1. 5. 2000 též o trest­ný čin před­lu­že­ní pod­le § 256c od­st. 1 písm. c) TrZ.

 

(us­ne­se­ní ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1060/2002)

 

 

            Sou­bor NS, sva­zek 22, č. T 506. 1. Vy­lá­ká­ní potřeb­ných dok­ladů o ci­zí ne­mo­vi­tos­ti pod nep­rav­di­vou zá­min­kou a pos­kyt­nu­tí té­to ne­mo­vi­tos­ti bez souh­la­su je­jí­ho vlas­tní­ka ja­ko zá­sta­vy k za­jištění úvěru může být po­sou­ze­no ja­ko trest­ný čin pod­vo­du pod­le § 250 TrZ spá­cha­ný na úkor vlas­tní­ka ne­mo­vi­tos­ti.

 

            2. Pos­kyt­ne-li bu­dou­cí dluž­ník při sjed­ná­vá­ní úvěro­vé smlou­vy nep­rav­di­vé úda­je oh­ledně své­ho op­rávnění nak­lá­dat s ne­mo­vi­tos­tí, kte­rou hod­lá pou­žít ja­ko zá­sta­vu k za­jištění úvěru, ač ví, že k to­mu ne­má souh­las vlas­tní­ka ne­mo­vi­tos­ti, může tím spá­chat trest­ný čin úvěro­vé­ho pod­vo­du pod­le § 250b od­st. 1 TrZ (a ni­ko­li trest­ný čin pod­vo­du pod­le § 250 TrZ), a to na úkor věřite­le, kte­rý úvěr pos­kyt­ne.

 

(us­ne­se­ní ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 6 Tdo 445/2002)

 

 

            Sou­bor NS, sva­zek 21, č. T 500. Po­kud sta­tu­tár­ní or­gán ob­chod­ní spo­leč­nos­ti v rám­ci je­jí­ho pod­ni­ká­ní a na pod­kladě kup­ní smlou­vy přijal na účet ob­chod­ní spo­leč­nos­ti zá­lo­hu na za­pla­ce­ní kup­ní ce­ny zbo­ží, kte­ré mě­la do­dat ja­ko pro­dá­va­jí­cí, tak­to ji za­úč­to­val ja­ko příjem a nás­ledně pou­žil v rám­ci pod­ni­ká­ní ob­chod­ní spo­leč­nos­ti, ne­do­pus­til tres­tné­ho či­nu zpro­nevěry pod­le § 248 TrZ, přes­to­že zá­lo­hu ne­pou­žil na opatření zbo­ží, kte­ré mě­la ku­pu­jí­cí­mu do­dat ob­chod­ní spo­leč­nost, je­jímž jmé­nem jed­nal. Pe­ní­ze pos­kyt­nu­té ku­pu­jí­cím v po­době zá­lo­hy na kup­ní ce­nu to­tiž nej­sou pro pro­dá­va­jí­cí­ho ci­zí věcí, ale stá­va­jí se sou­čás­tí je­ho ma­jet­ku. Opak by mohl vy­plý­vat jen ze smlou­vy ji­né­ho ty­pu, např. ze smlou­vy zprostřed­ko­va­tel­ské, man­dát­ní apod.

 

            Jes­tli­že ku­pu­jí­cí­mu ne­by­lo do­dá­no zbo­ží, kte­ré by­lo předmětem kup­ní smlou­vy, může jít jen o nesplnění zá­vaz­ku z té­to smlou­vy, po­kud by případně neš­lo o pod­vod­né vy­lá­ká­ní zá­lo­hy pod před­stí­ra­nou zá­min­kou do­dá­ní zbo­ží při sou­čas­ném úmys­lu zbo­ží ne­do­dat a obo­ha­tit se tak (§ 250 TrZ).

 

(us­ne­se­ní ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. 7 Tdo 928/2002)

 

 

            Sou­bor NS, sva­zek 21, č. T 498. 1. Po­ku­sem tres­tné­ho či­nu pod­vo­du pod­le § 8 od­st. 1 k § 250 TrZ (resp. po­jis­tné­ho pod­vo­du pod­le § 8 od­st. 1 k § 250a TrZ), a ni­ko­li jen příp­ra­vou k to­mu­to tres­tné­mu či­nu, může být jed­ná­ní pa­cha­te­le, kte­rý s vědo­mím, že po­jis­tná udá­lost by­la úmyslně vy­vo­lá­na, je­jí vznik te­le­fo­nic­ky oh­lá­sil přís­luš­né po­jiš­ťovně, vy­plněním do­taz­ní­ku up­lat­nil ná­rok na vy­pla­ce­ní po­jis­tné­ho plnění a vy­vo­lal tak říze­ní, je­hož cí­lem by­lo zís­kat po­jis­tné plnění.

 

            Vý­vo­jo­vá sta­dia tres­tné­ho či­nu spá­cha­né­ho pod­vod­ným vy­lá­ká­ním plnění z fin­go­va­né po­jis­tné smlou­vy jsou ta­ko­vá, že vy­vo­lá­ní fin­go­va­né po­jis­tné udá­los­ti má cha­rak­ter příp­ra­vy (§ 7 TrZ), up­latnění ná­ro­ku na po­jis­tné plnění u po­jiš­ťov­ny má cha­rak­ter po­ku­su (§ 8 TrZ) a sku­teč­né zís­ká­ní po­jis­tné­ho plnění od po­jiš­ťov­ny má cha­rak­ter do­ko­ná­ní tres­tné­ho či­nu.

 

            2. Jde-li o trest­ný čin pod­vo­du pod­le § 250 TrZ (resp. po­jis­tné­ho pod­vo­du pod­le § 250a TrZ) spá­cha­ný ve prospěch ob­chod­ní spo­leč­nos­ti, ne­vy­ža­du­je se, aby pa­cha­tel měl něja­kou zvláš­tní způso­bi­lost ne­bo pos­ta­ve­ní. Ne­ní zej­mé­na nut­né, aby byl op­rávněn jed­nat jmé­nem ob­chod­ní spo­leč­nos­ti ja­ko je­jí sta­tu­tár­ní or­gán ne­bo z ji­né­ho ti­tu­lu, pro­to pa­cha­te­lem tres­tné­ho či­nu může být kdo­ko­li. To pla­tí i v případě, že pa­cha­te­lem je spo­leč­ník ob­chod­ní spo­leč­nos­ti.

 

            Tres­tní od­povědnost za vy­lá­ká­ní plnění z úmyslně vy­vo­la­né po­jis­tné udá­los­ti te­dy ne­ní dot­če­na tím, že pa­cha­tel, kte­rý ta­ko­vou po­jis­tnou udá­lost nah­lá­sil a na je­jím pod­kladě up­lat­nil ná­rok na po­jis­tné plnění, ne­ní sta­tu­tár­ním or­gá­nem ani ji­nou oso­bou op­rávněnou jed­nat jmé­nem (resp. v za­stou­pe­ní) ob­chod­ní spo­leč­nos­ti, v je­jíž prospěch mělo být po­jis­tné plnění pos­kyt­nu­to.

 

            Překáž­kou pak ne­ní ani sku­teč­nost, že po­jis­tné plnění by­lo vin­ku­lo­vá­no ve prospěch ji­né oso­by (např. ban­ky) a ne­by­lo pos­kyt­nu­to přímo po­jištěné ob­chod­ní spo­leč­nos­ti.

 

(us­ne­se­ní ze dne 24. 10. 2002, sp. zn. 7 Tdo 830/2002)

 

 

            Sou­bor NS, sva­zek 21, č. T 495. 1. Jes­tli­že byl vznik po­jis­tné udá­los­ti od po­čát­ku fin­go­ván a by­lo-li na tom­to pod­kladě up­latněno po­jis­tné plnění v ur­či­té vý­ši, ne­ní již pod­stat­né, v ja­ké sku­teč­né vý­ši by ji­nak – ne­být úmysl­né­ho vy­vo­lá­ní po­jis­tné udá­los­ti – vznikl ná­rok na po­jis­tné plnění. Je to­mu tak z důvo­du, že na po­jis­tné plnění vůbec nev­znikl ná­rok a tu­díž ne­má práv­ní vý­znam ani otáz­ka, zda vý­še pod­vodně up­latněné­ho po­jis­tné­ho plnění sku­tečně od­po­ví­dá vý­ši ško­dy, kte­rá mě­la být způso­be­na fin­go­va­nou po­jis­tnou udá­los­tí na po­jištěných hod­no­tách, resp. zda ty­to po­jištěné hod­no­ty od­po­ví­da­jí čás­tce po­ža­do­va­né­ho po­jis­tné­ho plnění.

 

            Pro­to se ta­ko­vé jed­ná­ní po­sou­dí ja­ko po­jist­ný pod­vod jen pod­le § 250a od­st. 2 TrZ a ni­ko­li též pod­le § 250a od­st. 1 TrZ, přes­to­že by­lo zá­ro­veň při up­latnění plnění z úmyslně vy­vo­la­né po­jis­tné udá­los­ti nep­rav­divě dek­la­ro­vá­no poš­ko­ze­ní větší­ho množ­ství zbo­ží, než ja­ké by­lo ve sku­teč­nos­ti přep­ra­vo­vá­no.

 

            2. Zna­ky obec­né­ho tres­tné­ho či­nu pod­vo­du pod­le § 250 TrZ jsou ob­sa­že­ny ve skut­ko­vé pod­statě po­jis­tné­ho pod­vo­du pod­le § 250a od­st. 2, 5 TrZ, kde jsou roz­šíře­ny o zna­ky spe­ci­fic­ké, vy­jadřují­cí zvláš­tní po­va­hu to­ho­to ty­pu pod­vo­du, kte­rý je tím ve vzta­hu spe­cia­li­ty k obec­né skut­ko­vé pod­statě pod­vo­du.

 

(us­ne­se­ní ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 5 Tdo 614/2002)

 

 

            Sou­bor NS, sva­zek 18, č. T 441. (shod­né ja­ko R 29/2003) Ško­dou způso­be­nou tres­tným či­nem po­jis­tné­ho pod­vo­du pod­le § 250a TrZ je čás­tka, kte­rá se rov­ná roz­dí­lu me­zi sku­tečně pos­kyt­nu­tým po­jis­tným plněním na straně jed­né a po­jis­tným plněním, kte­ré by ná­le­že­lo, kdy­by pa­cha­tel neu­vedl nep­rav­di­vé ne­bo hrubě zkres­le­né úda­je ne­bo ne­zaml­čel pod­stat­né při up­latnění ná­ro­ku na po­jis­tné plnění, na straně dru­hé. Za ško­du nel­ze bez dal­ší­ho po­va­žo­vat ce­lou vý­ši pos­kyt­nu­té­ho po­jis­tné­ho plnění, je-li zřej­mé, že k po­jis­tné udá­los­ti doš­lo a že ná­rok na po­jis­tné plnění vznikl, byť v niž­ší čás­tce, než ja­kou pa­cha­tel vy­lá­kal.

 

(us­ne­se­ní ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 580/2002)

 

 

            Sou­bor NS, sva­zek 17, č. T 418. Ozná­mil-li ža­da­tel o úvěr te­le­fo­nic­ky ban­ce, že úda­je, na je­jichž pod­kladě po­žá­dal o pos­kyt­nu­tí úvěru a kte­ré ved­ly k uzavření smlou­vy o úvěru, jsou nep­rav­di­vé, lze to pod­le § 8 od­st. 3 písm. a) TrZ po­va­žo­vat za důvod k zá­ni­ku tres­tnos­ti je­ho jed­ná­ní kva­li­fi­ko­va­né­ho ja­ko po­kus tres­tné­ho či­nu úvěro­vé­ho pod­vo­du pod­le § 8 od­st. 1 a § 250 od­st. 1, od­st. 4 písm. b) TrZ, jes­tli­že tím za­brá­nil, aby mu ban­ka úvěr pos­kyt­la.

 

(roz­su­dek ze dne 24. 6. 2002, sp. zn. 4 Tz 46/2002)

 

 

            Sou­bor NS, sva­zek 17, č. T 408. 2. Jes­tli­že ob­vině­ný již v době uzavření lea­sin­go­vé smlou­vy jed­nal s vědo­mím, že přebí­rá ja­ko předmět lea­sin­gu věc, přičemž věděl, že sjed­na­né splát­ky s oh­le­dem na svou fi­nan­ční si­tua­ci ne­bu­de scho­pen pla­tit, jed­nal s úmys­lem sjed­na­né splát­ky neh­ra­dit, čímž poš­ko­ze­né­ho uvedl v om­yl, aby se k je­ho škodě obo­ha­til.

 

(us­ne­se­ní ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002)

 

 

            Sou­bor NS, sva­zek 10, č. T 266. 1. Je-li ve skut­ku, pro nějž ob­vině­ný stí­hán, spatřován trest­ný čin zpro­nevěry pod­le § 248 TrZ, pak té­to práv­ní kva­li­fi­ka­ci neod­po­ví­dá skut­ko­vý zá­věr, v kte­rém je kon­sta­to­vá­no, že ob­vině­ný od poš­ko­ze­né­ho „vy­lá­kal“ pe­ní­ze ne­bo ji­né věci, pro­to­že jde o znak cha­rak­te­ris­tic­ký pro trest­ný čin pod­vo­du pod­le § 250 TrZ. Z hle­dis­ka tres­tné­ho či­nu zpro­nevěry je to­tiž pod­stat­né přev­ze­tí svěřené věci a je­jí neop­rávněné přis­vo­je­ní si pa­cha­te­lem.

 

(roz­su­dek ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 7 Tz 176/2001)

 

 

            Sou­bor NS, sva­zek 10, č. T 265. Jes­tli­že ob­vině­ný bez­úp­latně převe­de prá­va a po­vin­nos­tí z lea­sin­go­vé smlou­vy o pro­náj­mu věci na no­vé­ho náj­em­ce jen pro­to, že původ­ní náj­em­ce s oh­le­dem na svou fi­nan­ční si­tua­ci ne­ní scho­pen hra­dit lea­sin­go­vé splát­ky, a no­vý náj­em­ce uh­ra­dí i před­tím vznik­lý dluh na náj­em­ném, pak ne­ní naplněna sub­jek­tiv­ní strán­ka tres­tné­ho či­nu pod­vo­du pod­le § 250 TrZ, a to ani v případě, že ob­vině­ný v době převo­du již neb­yl op­rávněn za­stu­po­vat původ­ní­ho náj­em­ce.

 

(us­ne­se­ní ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 3 Tz 132/2001)

 

 

            Sou­bor NS, sva­zek 5, č. T 141. Sku­teč­nost, že ob­viněné­mu neb­yl pro­ká­zán úmysl po­ne­chat si pro se­be pe­ní­ze vy­bra­né od klientů ces­tov­ní kan­ce­láře, ještě nez­na­me­ná, že zá­kon­né zna­ky tres­tné­ho či­nu pod­vo­du pod­le § 250 od­st. 1 TrZ ne­by­ly jed­ná­ním ob­viněné­ho naplně­ny. O pod­vod může jít za si­tua­ce, když si ob­vině­ný pe­ní­ze, vy­bra­né od klientů ces­tov­ní kan­ce­láře, si­ce ne­po­ne­chal pro svou osob­ní potřebu a je­ho úmysl k to­mu ani nesměřoval, ale úmysl­ným jed­ná­ním ob­viněné­ho by­la obo­ha­ce­na ces­tov­ní kan­ce­lář, kte­rá pou­ži­la vy­bra­né pe­ní­ze na úh­ra­du svých pro­voz­ních vý­dajů. Z hle­dis­ka ob­viněné­ho šlo te­dy o obo­ha­ce­ní ji­né­ho po­té, co by­li klien­ti uve­de­ni om­yl, jes­tli­že za sta­vu in­sol­ven­ce ces­tov­ní kan­ce­láře, z něhož by­la zjev­ná ne­mož­nost us­ku­teč­nit in­ze­ro­va­né zá­jez­dy, ob­vině­ný ne­chal ty­to zá­jez­dy pro­dá­vat, resp. vy­bí­rat na je­jich úh­ra­du zá­lo­hy od klientů.

 

(us­ne­se­ní ze dne 25. 4. 2001, sp. zn. 7 Tz 65/2001)

 

 

            Sou­bor NS, sva­zek 5, č. T 132. 2. Ke spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu pod­vo­du mu­sí exis­to­vat – ved­le dal­ších pod­mí­nek – příčin­ná sou­vis­lost me­zi jed­ná­ním pa­cha­te­le, kte­rým uvedl v om­yl pod­ve­de­nou oso­bu (resp. vy­užil je­jí­ho omy­lu ne­bo je­jí nez­na­los­ti všech pod­stat­ných sku­teč­nos­tí), na straně jed­né a obo­ha­ce­ním (pa­cha­te­le či ji­né oso­by) a ško­dou na straně dru­hé.

 

(us­ne­se­ní ze dne 12. 4. 2001, sp. zn. 3 Tz 42/2001)

 

 

            Sou­bor NS, sva­zek 4, č. T 94. 1. Trest­ný čin pod­vo­du pod­le § 250 TrZ je spá­chán na úkor do­da­va­te­le zbo­ží i za si­tua­ce, kdy pa­cha­tel od­ebe­re zbo­ží s nep­rav­di­vým tvr­ze­ním, že ho vy­ve­ze do ci­zi­ny, a v důsled­ku to­ho za zbo­ží ne­zap­la­tí do­da­va­te­li v ceně zbo­ží daň (bý­va­lou daň z ob­ra­tu, ny­ní daň z přida­né hod­no­ty, spotřeb­ní daň), kte­rou by ji­nak do­da­va­tel do pro­dej­ní ce­ny za­kal­ku­lo­val, po­té pa­cha­tel zbo­ží pro­dá (resp. umož­ní je­ho pro­dej) na úze­mí Čes­ké re­pub­li­ky za ce­nu s da­ní a způso­bí tím, že do­da­va­tel v důsled­ku nep­ro­ká­za­né­ho vý­vo­zu zbo­ží mu­sí daň dop­la­tit.

 

            Ško­du v ta­ko­vém případě před­sta­vu­je vý­še daně, kte­rou do­da­va­tel zbo­ží ne­dos­tal za­pla­ce­nu v pro­dej­ní ceně zbo­ží a je­jíž od­po­čet tu­díž ne­mohl up­lat­nit z důvo­du nep­ro­ká­za­né­ho vý­vo­zu zbo­ží. Prospěchem pa­cha­te­le je pak niž­ší ce­na (bez daně), za kte­rou zbo­ží kou­pil od do­da­va­te­le.

 

(us­ne­se­ní ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 8 Tz 267/2000)

 

 

            Sou­bor NS, sva­zek 4, č. T 92. (po­chyb­nos­ti – opač­né R 9/2005!) 1. Vy­lá­ká­ní úvěru pod nep­rav­di­vou zá­min­kou ani pou­ži­tí pos­kyt­nu­té­ho úvěru na ji­ný než sjed­na­ný účel sa­mo o sobě ne­by­lo v ob­do­bí do 31. 12. 1997 tres­tným či­nem, neměl-li příjem­ce úvěru (dluž­ník) již v době, kdy si pe­ní­ze půjčo­val, úmysl je nev­rá­tit (srov. roz­hod­nu­tí pod č. 56/1994 Sb. rozh. tr.).

 

            Av­šak ani v případě, kdy byl úvěr za­jištěn ta­ko­vou hod­no­tou zá­sta­vy, kte­rá umož­ni­la věřite­li do­sáh­nout je­jí reali­za­cí ve smys­lu přís­luš­ných us­ta­no­ve­ní ob­čan­ské­ho zá­ko­ní­ku, resp. ob­chod­ní­ho zá­ko­ní­ku zís­ká­ní dluž­né čás­tky zpět, ne­moh­la být v ob­do­bí do 31. 12. 1997 naplněna skut­ko­vá pod­sta­ta tres­tné­ho či­nu pod­vo­du pod­le § 250 TrZ, byť by pa­cha­tel jed­nal v úmys­lu pe­ní­ze buď vůbec nev­rá­tit, ne­bo je nev­rá­tit ve smlu­ve­né době, ne­bo jed­nal ales­poň s vědo­mím, že pe­ní­ze ve smlu­ve­né době ne­bu­de mo­ci vrá­tit a že tím uvá­dí ban­ku v om­yl. Ne­moh­la to­tiž vznik­nout v důsled­ku ta­ko­vé­ho jed­ná­ní ško­da na ci­zím ma­jet­ku, kte­rá je zna­kem té­to skut­ko­vé pod­sta­ty.

 

            Zá­stav­ní prá­vo (§ 152 a násl. ObčZ) to­tiž pl­ní fun­kci ne­jen za­jiš­ťo­va­cí, po­kud nu­tí dluž­ní­ka spl­nit dluh, ale též fun­kci uh­ra­zo­va­cí, pro­to­že zá­stav­ní­mu věřite­li pos­ky­tu­je pro případ nesplnění za­jištěné splat­né poh­le­dáv­ky podpůr­ný zdroj k je­jí­mu us­po­ko­je­ní přímo ze zá­sta­vy, tj. je­jím zpeněže­ním a náh­rad­ním plněním z vý­těžku pro­de­je.

 

            Trest­ný čin pod­vo­du pod­le § 250 TrZ by pak mohl být spá­chán jen za před­pok­la­du, kdy­by pos­kyt­nu­tý úvěr – třeba­že dluž­ník od po­čát­ku neměl v úmys­lu úvěr splá­cet – byl za­jištěn ta­ko­vou hod­no­tou zá­sta­vy, kte­rá ne­pos­ta­čo­va­la k to­mu, aby je­jím pro­de­jem byl úvěr spla­cen, a jes­tli­že si byl dluž­ník té­to sku­teč­nos­ti vědom. Dluž­ník by te­dy mu­sel být přinej­men­ším sro­zuměn s tím, že hod­no­ta zá­sta­vy, kte­rou byl úvěr za­jištěn, je niž­ší než hod­no­ta pos­kyt­nu­té­ho úvěru a že v případě nes­pla­ce­ní úvěru ban­ka utr­pí ško­du od­po­ví­da­jí­cí roz­dí­lu me­zi těmi­to hod­no­ta­mi.

 

            2. Vy­lá­ká­ní úvěru na pod­kladě nep­rav­di­vých, hrubě zkres­le­ných ne­bo za­ml­če­ných údajů ane­bo své­vol­né pou­ži­tí úvěru na ji­ný než ur­če­ný účel je od 1. 1. 1998 tres­tným či­nem úvěro­vé­ho pod­vo­du, a to i teh­dy, jes­tli­že tím­to jed­ná­ním ne­by­la způso­be­na ško­da na ci­zím ma­jet­ku ani se pa­cha­tel ne­bo ji­ná oso­ba neo­bo­ha­ti­li.

 

(us­ne­se­ní ze dne 7. 2. 2001, sp. zn. 8 Tz 303/2000)

 

 

            Sou­bor NS, sva­zek 3, č. T 89. K zá­věru, zda ob­vině­ný ja­ko před­se­da před­sta­ven­stva ak­cio­vé spo­leč­nos­ti napl­nil svým jed­ná­ním zna­ky skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu pod­vo­du pod­le § 250 TrZ, je třeba pro­vést důka­zy k ob­jasnění to­ho, zda věděl, že ak­cio­vá spo­leč­nost je v pla­teb­ní nes­chop­nos­ti a ne­ní schop­na hra­dit fak­tu­ry za zbo­ží od­eb­ra­né pro pro­dej­ny, zda byl op­rávněn za ta­ko­vé si­tua­ce za­ká­zat uza­ví­rá­ní smluv o do­dáv­ce zbo­ží pro pro­dej­ny, zda a proč tak neu­či­nil a ne­chal dál od­ebí­rat zbo­ží bez úh­ra­dy a zda te­dy jed­nal s úmys­lem obo­ha­tit ak­cio­vou spo­leč­nost.

 

(roz­su­dek ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 4 Tz 33/2001)

 

 

            Sou­bor NS, sva­zek 2, č. T 41. K naplnění sub­jek­tiv­ní strán­ky skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu pod­vo­du pod­le § 250 TrZ, ve znění účin­ném do 31. 12. 1997, spá­cha­né­ho vy­lá­ká­ním úvěru, by­lo na roz­díl od stá­va­jí­cí úp­ra­vy tres­tné­ho či­nu úvěro­vé­ho pod­vo­du pod­le § 250b TrZ nut­né pro­ká­zat, že pa­cha­tel již v době uzavření smlou­vy o úvěru a při nás­led­ném čer­pá­ní fi­nan­čních prostředků z to­ho­to úvěru ne­jen­že jed­nal kla­mavě, te­dy uváděl ban­ku v om­yl ne­bo vy­užil je­jí­ho omy­lu o sku­teč­nos­tech roz­hod­ných pro pos­kyt­nu­tí úvěru, ale že sou­časně jed­nal v úmys­lu pe­ní­ze buď vůbec nev­rá­tit, ne­bo je nev­rá­tit ve smlu­ve­né době, popřípadě jed­nal ales­poň s vědo­mím, že pe­ní­ze ve smlu­ve­né době ne­bu­de mo­ci vrá­tit a že tím uvá­dí ban­ku v om­yl, aby se ke škodě je­jí­ho ma­jet­ku obo­ha­til.

 

(us­ne­se­ní ze dne 24. 1. 2001, sp. zn. 7 Tz 304/2000)

 

 

            Sou­bor NS, sva­zek 2, č. T 40. 1. Po­kud jed­ná­ní pa­cha­te­le nepřek­ro­či­lo sta­dium, v němž pou­ze umě­le vy­vo­lal po­jis­tnou udá­lost, v důsled­ku níž mě­la vznik­nout znač­ná ško­da, jde o příp­ra­vu k tres­tné­mu či­nu po­jis­tné­ho pod­vo­du pod­le § 7 od­st. 1 a § 250a od­st. 2, 4 písm. b) TrZ, pro­to­že si tím pa­cha­tel jen úmyslně vy­tvořil pod­mín­ky pro bu­dou­cí spá­chá­ní to­ho­to tres­tné­ho či­nu. Sa­mot­né vy­vo­lá­ní po­jis­tné udá­los­ti to­tiž ještě nes­ta­čí k to­mu, aby po­jiš­ťov­na pos­kyt­la po­jis­tné plnění, a ne­ní dos­ta­teč­né ani k to­mu, aby po­jiš­ťov­na sa­ma co­ko­li či­ni­la oh­ledně případ­né­ho bu­dou­cí­ho pos­kyt­nu­tí po­jis­tné­ho plnění. Vy­vo­lá­ním po­jis­tné udá­los­ti si pa­cha­tel úmyslně vy­tvoří pod­mín­ky pro dal­ší vý­vo­jo­vá sta­dia své tres­tné čin­nos­ti, zej­mé­na pro bu­dou­cí up­latnění ná­ro­ku na po­jis­tné plnění a nás­ledně pro neop­rávněné zís­ká­ní to­ho­to plnění ke škodě po­jiš­ťov­ny.

 

            O po­kus uve­de­né­ho tres­tné­ho či­nu by šlo ty­pic­ky teh­dy, po­kud by pa­cha­tel neop­rávně­ný ná­rok na po­jis­tné plnění u po­jiš­ťov­ny ales­poň up­lat­nil. Trest­ný čin po­jis­tné­ho pod­vo­du kva­li­fi­ko­va­ný pod­le § 250a od­st. 2, 4 písm. b) TrZ by byl do­ko­nán tepr­ve za před­pok­la­du, kdy­by pa­cha­tel do­sáhl to­ho, aby po­jiš­ťov­na na pod­kladě zá­měrně vy­vo­la­né po­jis­tné udá­los­ti pos­kyt­la po­jis­tné plnění ve vý­ši nej­méně 500 000 Kč.

 

            2. By­lo-li ozná­me­ní fin­go­va­né krá­de­že vo­zid­la po­li­cii jed­nou z pod­mí­nek bu­dou­cí­ho us­ku­tečnění zá­měru neop­rávněně zís­kat po­jis­tné plnění od po­jiš­ťov­ny ja­ko náh­ra­du za ta­ko­vé vo­zid­lo, jde o sou­část příp­rav­né­ho jed­ná­ní směřují­cí­ho ke spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu po­jis­tné­ho pod­vo­du pod­le § 250a od­st. 2, 4 písm. b) TrZ. Pro­to nepřichá­zí v úva­hu, aby to­to ozná­me­ní moh­lo být zá­ro­veň po­va­žo­vá­no za důvod zá­ni­ku tres­tnos­ti ne­do­ko­na­né­ho tres­tné­ho či­nu.

 

            3. Souh­la­sí-li poš­ko­ze­ný s tím, aby mu by­la od­ňa­ta je­ho věc, je vy­lou­če­no po­su­zo­vat to­to od­ně­tí ja­ko způso­be­ní ško­dy (vo­len­ti non fit iniu­ria). O ta­ko­vý případ tzv. svo­le­ní poš­ko­ze­né­ho jde i teh­dy, jes­tli­že např. ve vzta­hu k mo­to­ro­vé­mu vo­zid­lu si pa­cha­tel po­čí­nal tak, že v sou­vis­los­ti s po­jis­tným pod­vo­dem dal os­tat­ním pa­cha­telům souh­las k to­mu, aby se je­ho mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la zmoc­ni­li a aby ho od­vez­li, resp. aby ho pro­da­li.

 

(roz­su­dek ze dne 24. 1. 2001, sp. zn. 7 Tz 302/2000)

 

 

            TpR 1/2006, str. 19 1. V práv­ním státě je zá­sadně nepřípus­tné, aby prostřed­ky tres­tní rep­re­se slou­ži­ly k us­po­ko­jo­vá­ní sub­jek­tiv­ních práv souk­ro­mop­ráv­ní po­va­hy, nej­sou-li ved­le to­ho zce­la nez­po­chyb­ni­telně zjiště­ny všech­ny před­pok­la­dy vzni­ku trestněpráv­ní od­povědnos­ti. Práv­ní řád, byť vnitřně di­fe­ren­co­va­ný, tvoří jed­no­tu, a pro­to je ved­le naplnění for­mál­ních (ob­jek­tiv­ních i sub­jek­tiv­ních) znaků a ma­te­riál­ní­ho zna­ku tres­tné­ho či­nu třeba při ap­li­ka­ci jed­not­li­vých us­ta­no­ve­ní a in­sti­tutů tres­tní­ho prá­va zva­žo­vat i prin­cip trestněpráv­ní rep­re­se ja­ko pos­led­ní­ho prostřed­ku – „ul­ti­ma ra­tio“. Po­ru­še­ní us­ta­no­ve­ní smlou­vy jed­nou z je­jích smluv­ních stran nel­ze pro­to pok­lá­dat bez dal­ší­ho za pod­vod­né jed­ná­ní ve smys­lu § 250 od­st. 1 TrZ. Prin­cip sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se to­tiž vy­ža­du­je, aby stát up­lat­ňo­val prostřed­ky tres­tní­ho prá­va zdr­žen­livě, to zna­me­ná předev­ším tam, kde ji­né práv­ní prostřed­ky sel­há­va­jí ne­bo nej­sou efek­tiv­ní.

 

(us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 897/2005)

 

 

            TpR 1/2006, str. 24 1. Spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu poš­ko­zo­vá­ní věřite­le nel­ze spatřovat v pros­tém převo­du ob­chod­ních po­dílů z jed­né oso­by ja­ko je­di­né­ho spo­leč­ní­ka dlu­ží­cí spo­leč­nos­ti s ru­če­ním ome­ze­ným na je­jich no­vé­ho na­by­va­te­le, byť by šlo o oso­bu nezpůso­bi­lou vy­ko­ná­vat prá­va spo­je­na s tak­to na­by­tý­mi ob­chod­ní­mi po­dí­ly. Tím­to způso­bem to­tiž do­chá­zí to­li­ko k převo­du ob­chod­ních po­dílů na spo­leč­nos­ti s ru­če­ním ome­ze­ným z jed­no­ho ma­ji­te­le na ji­né­ho, aniž by s tím­to ak­tem sa­mým o sobě by­la spo­je­na ja­ká­ko­liv změna ob­je­mu ma­jet­ku spo­leč­nos­ti.

 

            2. Zci­zí-li jed­na­tel dlu­ží­cí spo­leč­nos­ti s ru­če­ním ome­ze­ným část je­jí­ho ma­jet­ku je­jím pou­ži­tím pro vlas­tní potřebu ne­bo je­jím od­čer­pá­ním do někte­ré z je­ho dal­ších spo­leč­nos­tí a tu­to sku­teč­nost za­ta­jí před dal­ším jed­na­te­lem té­to spo­leč­nos­ti a před věřite­lem, k je­hož us­po­ko­je­ní ne­pos­ta­ču­je zby­lý ma­je­tek spo­leč­nos­ti, může ta­ko­vé jed­ná­ní s přih­léd­nu­tím k os­tat­ním okol­nos­tem přípa­du napl­nit jak zna­ky tres­tné­ho či­nu poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 TrZ, tak zna­ky tres­tné­ho či­nu pod­vo­du pod­le § 250 TrZ. V případě, že se ne­po­daří pro­ká­zat naplnění znaků těchto tres­tných činů, může přichá­zet v úva­hu práv­ní kva­li­fi­ka­ce ta­ko­vé­ho jed­ná­ní ja­ko tres­tné­ho či­nu po­ru­šo­vá­ní po­vin­nos­ti při správě ci­zí­ho ma­jet­ku pod­le § 255 TrZ. Sa­mot­né za­kry­tí pod­sta­ty té­to ope­ra­ce před­stí­ra­ným převo­dem ob­chod­ních po­dílů spo­leč­nos­ti na ji­nou oso­bu ne­ní trestněprávně pos­ti­ži­tel­né pod­le uve­de­ných us­ta­no­ve­ní; za okol­nos­tí před­pok­lá­da­ných us­ta­no­ve­ním § 125 od­st. 2 TrZ však může napl­nit zna­ky skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu zkres­lo­vá­ní údajů o sta­vu hos­po­daření a jmění.

 

(us­ne­se­ní Městské­ho sou­du v Pra­ze ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. 7 To 196/2005)

 

 

            SR 3/2004, č. 49. Tres­tné­ho či­nu pod­vo­du pod­le § 250 TrZ se lze do­pus­tit též na úkor práv­nic­ké oso­by, a to jak fy­zic­kou oso­bou, kte­rá sto­jí mi­mo struk­tu­ry práv­nic­ké oso­by, tak i fy­zic­kou oso­bou uv­nitř práv­nic­ké oso­by, kte­rá je za­řaze­na do je­jí or­ga­ni­zač­ní struk­tu­ry. Pro­to trest­ný čin pod­vo­du může být spá­chán i v rám­ci pra­covně práv­ních vztahů, jes­tli­že např. pa­cha­te­lem je za­městna­nec a oso­bou jed­na­jí­cí v omy­lu (či s nez­na­los­tí všech pod­stat­ných sku­teč­nos­tí), resp. oso­bou poš­ko­ze­nou, je za­městna­va­tel.

 

            O trest­ný čin pod­vo­du pod­le § 250 TrZ jde jen za před­pok­la­du, že ma­jet­ko­vé hod­no­ty (např. pe­ní­ze), o kte­ré se pa­cha­tel obo­ha­til a ji­miž způso­bil ško­du práv­nic­ké osobě, vy­lá­kal od ji­né fy­zic­ké oso­by, kte­rá ji­mi dis­po­no­va­la a kte­rou za tím úče­lem uvedl v om­yl (resp. vy­užil je­jí­ho omy­lu ne­bo nez­na­los­ti pod­stat­ných sku­teč­nos­tí). Kdy­by pa­cha­tel s ma­jet­ko­vý­mi hod­no­ta­mi, o něž se ke škodě práv­nic­ké oso­by obo­ha­til, sám dis­po­no­val a ne­mu­sel si je přis­vo­jit pod­vod­ným jed­ná­ním učiněným vůči ji­né fy­zic­ké osobě, ne­moh­lo by jít o trest­ný čin pod­vo­du, ale jen o ji­ný trest­ný čin pro­ti ma­jet­ku, např. o zpro­nevěru pod­le § 248 TrZ.

 

(us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 5 Tdo 648/2003)

 

 

            TpR 2/2004, str. 52 1. Za si­tua­ce, kdy ob­ža­lo­va­ný uza­ví­rá při reali­za­ci pod­vod­né­ho jed­ná­ní kup­ní smlou­vu v pod­vod­ném úmys­lu (§ 250 TrZ) a ne­jed­ná se o práv­ní úkon čině­ný vážně (§ 37 od­st. 1 ObčZ), vý­še ško­dy vznik­lé z ta­ko­vé­ho­to jed­ná­ní od­po­ví­dá ceně věci sta­no­ve­né pod­le § 89 od­st. 12 TrZ (např. veš­ke­ré­ho ži­vé­ho a mr­tvé­ho in­ven­táře), kte­rou ob­ža­lo­va­ný zís­kal pod­vod­ným jed­ná­ním. V ta­ko­vém případě ne­ní ško­dou to­li­ko roz­díl sjed­na­né kup­ní ce­ny a ce­ny ob­ža­lo­va­ným sku­tečně za­pla­ce­né.

 

(roz­su­dek Vr­chní­ho sou­du v Pra­ze ze dne 13. 11. 2002, sp. zn. 9 To 117/02)

 

 

            Et 1/2003, č. 11. (neschvá­le­no k pub­li­ka­ci – opačně v R 9/2005!) V případě, kdy je úvěr za­jištěn ta­ko­vou hod­no­tou zá­sta­vy, kte­rá umož­ňu­je věřite­li do­sáh­nout je­jí reali­za­cí ve smys­lu přís­luš­ných us­ta­no­ve­ní ob­čan­ské­ho zá­ko­ní­ku zís­ká­ní dluž­né čás­tky zpět, nemůže být naplněna skut­ko­vá pod­sta­ta tres­tné­ho či­nu pod­vo­du pod­le § 250 tr. zák., byť by pa­cha­tel jed­nal při vy­půjče­ní peněz v úmys­lu pe­ní­ze buď vůbec nev­rá­tit, ne­bo nev­rá­tit ve smlu­ve­né době, ne­bo jed­nal ales­poň s vědo­mím, že pe­ní­ze ve smlu­ve­né době ne­bu­de mo­ci vrá­tit a že tím uvá­dí ji­né­ho v om­yl. Nemůže to­tiž vznik­nout v důsled­ku ta­ko­vé­ho jed­ná­ní ško­da na ci­zím ma­jet­ku, kte­rá je zna­kem té­to skut­ko­vé pod­sta­ty.

 

            Jes­tli­že pa­cha­tel při uza­ví­rá­ní úvěro­vé smlou­vy uve­de nep­rav­di­vé okol­nos­ti ne­bo pod­stat­né úda­je za­ml­čí, přičemž úvěr je za­jištěn zá­stav­ním prá­vem na ne­mo­vi­tost, je­jíž hod­no­ta při reali­za­ci té­to zá­sta­vy pos­ta­čí na úh­ra­du dlu­hu z pos­kyt­nu­té­ho úvěru, přichá­zí však v úva­hu je­ho tres­tní od­povědnost za spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu úvěro­vé­ho pod­vo­du pod­le us­ta­no­ve­ní § 250b od­st. 1 tr. zák.

 

(us­ne­se­ní Vr­chní­ho sou­du v Olo­mou­ci ze dne 19. 2. 2002 sp. zn. 2 To 159/2001)

 

 

            Návrh sta­no­vis­ka sp. zn. Tpjn 307/2001 (neschvá­le­no k pub­li­ka­ci!) Us­ta­no­ve­ní o tres­tném či­nu úvěro­vé­ho pod­vo­du pod­le § 250b od­st. 1 tr. zák. je ve vzta­hu k us­ta­no­ve­ní § 250 od­st. 1 tr. zák. o tres­tném či­nu pod­vo­du us­ta­no­ve­ním sub­si­diár­ním. Napl­ňu­je-li te­dy jed­ná­ní pa­cha­te­le zna­ky skut­ko­vých pod­stat obou těchto tres­tných činů, po­sou­dí se jen pod­le skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu pod­vo­du pod­le § 250 tr. zák.

 

 



[1] Re­dak­ční poz­nám­ka: Pro­to­že v po­su­zo­va­né věci na­bí­ze­né zbo­ží ne­by­lo ur­če­no poš­ko­ze­ným ja­ko spotřebi­telům ve smys­lu us­ta­no­ve­ní § 121 tr. zák. (resp. § 253 tr. zá­ko­ní­ku), tak nepřichá­ze­la v úva­hu kva­li­fi­ka­ce či­nu ja­ko tres­tné­ho či­nu poš­ko­zo­vá­ní spotřebi­te­le. Ny­ní srov. § 209 tr. zá­ko­ní­ku.

[2] Poz­nám­ka re­dak­ce: Viz k to­mu roz­hod­nu­tí pod č. 54/1967-I., č. 15/1969 a č. 57/1978-III. Sb. rozh. tr.


 

Facebook diskusia

 

Najčítanejšie články

Zákonnosť dôkazov a procesu dokazovania trestných činov s drogovým prvkom (z pohľadu obhajoby)

 cie­ľom člán­ku bo­lo pou­ká­zať na ma­név­ro­va­cí pries­tor ob­ha­jo­by pri vý­ko­ne ob­ha­jo­by osôb ob­vi­ne­ných z tres­tných či­nov naj­mä s dro­go­vým pr­vkom.

 
Daňové trestné činy - niektoré aplikačné problémy

 vý­ťah z pred­náš­ky us­ku­toč­ne­nej dňa 09.05.2013 v Om­še­ní

 
Ekonomická trestná činnosť a trestné činy proti mene

 Autor: JUDr. Pe­ter Šam­ko, sud­ca Ok­res­né­ho sú­du v Pe­zin­ku

vý­ťah z pred­náš­ky us­ku­toč­ne­nej dňa 03.05.2011 - 04.05.2011 v Om­še­ní

 
   
 
Mapa stránky   |   O nás   |   Kontakt Powered by Cyclone3 XUL CMS of Comsultia