Manipulácia s tachometrom vozidla a trestný čin podvodu

Práv­ne ve­ty:

 I. Preu­ká­za­ná ma­ni­pu­lá­cia s ta­cho­met­rom mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la pri je­ho pre­da­ji pred­sta­vu­je napl­ne­nie zna­ku uve­die do omy­lu pred­pok­la­da­né­ho pri tres­tnom či­ne pod­vo­du, pre­to­že po­čet naj­az­de­ných ki­lo­met­rov je pri pre­da­ji mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la jed­nou z pod­stat­ných sku­toč­nos­tí ur­ču­jú­cich vý­šku je­ho pre­daj­nej ce­ny. Ce­nu a at­rak­tív­nosť ojaz­de­né­ho mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la ur­ču­je pre­dov­šet­kým je­ho tech­nic­ký stav, rok vý­ro­by a in­ten­zi­ta s akou bo­lo pou­ží­va­né pred­chá­dza­jú­cim ma­ji­te­ľom. Ak prí­de k pre­tá­ča­niu ta­cho­met­ru na stav vy­ka­zu­jú­ci niž­ší po­čet ki­lo­met­rov je tým pred­stie­ra­né, že vo­zid­lo je v lep­šom sta­ve, než aký zod­po­ve­dá sku­toč­ne naj­az­de­ným ki­lo­met­rom, čo má nás­led­ne od­raz vo vý­ške kúp­nej ce­ny.

 II. Ak te­da ob­vi­ne­ný za­is­tí, aby mo­to­ro­vé vo­zid­lo vy­ka­zo­va­lo v ča­se svoj­ho pre­da­ja stav ta­cho­met­ru s tak­mer po­lo­vič­ným poč­tom naj­az­de­ných ki­lo­met­rov a zís­kal v dôs­led­ku to­ho od poš­ko­de­né­ho vy­ššiu kúp­nu ce­nu, než by mu inak ná­le­ža­la, napl­nil v pria­mom úmys­le zna­ky skut­ko­vej pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu pod­vo­du.

 III. Ak je za úče­lom na­vý­še­nia kúp­nej ce­ny mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la pre­tá­ča­ný stav ta­cho­met­ru, ide o ty­pic­ké pod­vod­né ko­na­nie a pre­to nie je pot­reb­ným vy­tvá­ra­nie akej­koľ­vek no­vej skut­ko­vej pod­sta­ty v tom­to sme­re, pre­to­že dô­vod pre­čo k pre­tá­ča­niu ta­cho­met­ra do­chá­dza je prá­ve proti­práv­ne na­vy­šo­va­nie kúp­nej ce­ny.

 8 Tdo 728/2014-22

U S N E S E N Í

 Nej­vyš­ší soud roz­hodl v ne­veřej­ném za­se­dá­ní ko­na­ném dne 2. čer­ven­ce 2014 o do­vo­lá­ní ob­viněné­ho P. M., pro­ti us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Brně – po­boč­ka ve Zlíně ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. 6 To 348/2013, ja­ko sou­du od­vo­la­cí­ho v tres­tní věci ve­de­né u Ok­res­ní­ho sou­du ve Zlíně pod sp. zn. 18 T 80/2012, t a k t o :

Pod­le § 265i od­st. 1 písm. e) tr. ř. se do­vo­lá­ní ob­viněné­ho P. M. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Roz­sud­kem Ok­res­ní­ho sou­du ve Zlíně ze dne 28. 6. 2013, sp. zn. 18 T 80/2012, byl ob­vině­ný P. M. uz­nán vin­ným přeči­nem pod­vo­du pod­le § 209 od­st. 1, 3 tr. zá­ko­ní­ku, kte­ré­ho se pod­le skut­ko­vých zjištění do­pus­til tím, že v Š., ok­res Z., prostřed­nic­tvím auto­ba­za­ru Ome­ga Car, v úmys­lu neop­rávněně se obo­ha­tit, dne 21. 1. 2010 pro­dal A. Š., osob­ní mo­to­ro­vé vo­zid­lo zn. Volkswagen Ca­ra­vel­le 2,5 TDI, stříbr­ná me­ta­lí­za, za čás­tku 379.000,- Kč s dek­la­ro­va­ným poč­tem uje­tých ki­lo­metrů 171.000, ač­ko­li věděl, že ten­to stav ki­lo­metrů neod­po­ví­dá sku­teč­nos­ti, když sám předmětné mo­to­ro­vé vo­zid­lo za­kou­pil dne 17. 3. 2009 za čás­tku 7.000,- EUR se sta­vem poč­tu uje­tých ki­lo­metrů 340.000 km, kte­rý nás­ledně up­ra­vil ne­bo ne­chal up­ra­vit, a pop­sa­ným jed­ná­ním způso­bil A. Š. ško­du ve vý­ši nej­méně 159.000,- Kč.

Za ten­to trest­ný čin byl ob­vině­ný od­sou­zen pod­le § 209 od­st. 3 tr. zá­ko­ní­ku k tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní jed­no­ho ro­ku, je­hož vý­kon byl pod­le § 81 od­st. 1 a § 82 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku pod­míněně od­lo­žen na zku­šeb­ní do­bu v tr­vá­ní os­mnác­ti měsíců.

Kraj­ský soud v Brně – po­boč­ka ve Zlíně ja­ko soud od­vo­la­cí us­ne­se­ním ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. 6 To 348/2013, od­vo­lá­ní ob­viněné­ho po­da­né pro­ti uve­de­né­mu roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně pod­le § 256 tr. ř. ja­ko nedůvod­né za­mítl.

Pro­ti to­mu­to us­ne­se­ní sou­du dru­hé­ho stupně po­dal ob­vině­ný prostřed­nic­tvím ob­háj­ce Mgr. Mi­los­la­va Jan­čí­ka s od­ka­zem na do­vo­la­cí důvo­dy pod­le § 265b od­st. 1 písm. e), g), l), tr. ř. do­vo­lá­ní. K důvo­du pod­le § 265b od­st. 1 písm. l) tr. ř. uvedl, že je­ho naplnění spatřuje v tom, že by­lo roz­hod­nu­to o za­mít­nu­tí řád­né­ho op­rav­né­ho prostřed­ku pro­ti roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně, ač byl dán důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř. Al­ter­na­tivně pak up­lat­nil i důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. e) tr. ř., ne­boť má za­to, že mu byl ulo­žen ta­ko­vý druh tres­tu, kte­rý zá­kon nepřipouš­tí. Důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř. ob­vině­ný po­va­žo­val za naplně­ný s oh­le­dem na to, že by­ly po­ru­še­ny prin­ci­py spra­ved­li­vé­ho pro­ce­su, jež ne­res­pek­to­val zej­mé­na soud pr­vní­ho stupně, kte­rý roz­hod­nu­tí o vině a tres­tu za­lo­žil na extrémně roz­por­ném do­ka­zo­vá­ní. Ob­vině­ný v té­to sou­vis­los­ti od­ká­zal na ju­di­ka­tu­ru Ústav­ní­ho sou­du vy­jas­ňu­jí­cí roz­sah, v ja­kém je Nej­vyš­ší soud op­rávněn či po­vi­nen přez­kou­má­vat do­vo­lá­ní s od­ka­zem na důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř., což po­va­žo­val za důle­ži­té s oh­le­dem na tvr­ze­ní, že se či­nu, jenž mu je kla­den za vi­nu, tak jak byl pop­sán ve vý­ro­ko­vé čás­ti roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně, ne­do­pus­til. Soudům předev­ším vy­tkl ne­dodr­že­ní zá­sad vy­chá­ze­jí­cích z us­ta­no­ve­ní § 2 od­st. 5 tr. ř., ne­boť nes­právně po­su­zo­va­ly důkaz­ní prostřed­ky svědčí­cí v je­ho nep­rospěch, když těmi, kte­ré slou­ži­ly v je­ho prospěch, se ná­le­žitě ne­za­bý­va­ly. Mí­nil tím vý­povědi svědků P. J., Bc. R. Š. a N. M., jež potvr­zo­va­ly sku­teč­nos­ti uváděné ob­viněným, kte­ré soud vy­hod­no­til ja­ko nedůvěry­hod­né, ne­boť se jed­na­lo o příbuz­né ne­bo blíz­ké ka­ma­rá­dy ob­viněné­ho. Ob­vině­ný pou­ká­zal na ob­sah vý­povědi svědka Bc. R. Š., že předmětné vo­zid­lo mělo naj­eto víc jak 100.000 km, av­šak méně než 300.000 km. Zdůraz­nil, že k ma­ni­pu­la­ci s ta­cho­met­rem neměl dos­ta­tek ča­su ani zna­los­tí a ne­dis­po­no­val ani potřeb­ným tech­nic­kým vy­ba­ve­ním. Rovněž zmí­nil, že v době, kdy vo­zid­lo by­lo pro­dá­no spo­leč­nos­ti Auto­haus Hou­da, mělo pod­le kup­ní smlou­vy naj­eto 340.820 km, av­šak v době, kdy je od té­to spo­leč­nos­ti dne 17. 3. 2009 ku­po­val, vy­ka­zo­val stav ta­cho­met­ru 340.000 uje­tých km, co­pod­le ob­viněné­ho svědčí o ma­ni­pu­la­ci s ta­cho­met­rem již před tím, než on sám vo­zid­lo za­kou­pil. Všech­ny ty­to okol­nos­ti pod­le do­vo­la­te­le zna­čí exis­ten­ci extrémně roz­por­né­ho do­ka­zo­vá­ní, na je­hož zá­kladě skut­ko­vý zá­věr učině­ný sou­dem pr­vní­ho stupně nel­ze pos­ta­vit naj­is­to, a pro­to měl soud ap­li­ko­vat zá­sa­du in du­bio pro reo. Soudům též vy­tkl, že se v od­ůvodnění svých roz­hod­nu­tí ne­dos­ta­tečně za­bý­va­ly sub­jek­tiv­ní strán­kou je­ho jed­ná­ní, ne­boť trest­ný čin pod­vo­du vy­ža­du­je úmysl­né za­vinění. Za si­tua­ce, kdy ob­vině­ný ne­po­pí­ral, že po­chy­bil, když při pod­pi­su kup­ní smlou­vy ne­pos­tu­po­val s ná­le­ži­tou opatr­nos­tí, nel­ze je­ho jed­ná­ní bez dal­ší­ho spo­jo­vat s tres­tní od­povědnos­tí za úmysl­ný trest­ný čin.

K do­vo­la­cí­mu důvo­du pod­le § 265b od­st. 1 písm. e) tr. ř., jenž ob­vině­ný up­lat­nil „al­ter­na­tivně“, uvedl, že druh tres­tu mu ulo­že­ný zá­kon nepřipouš­tí, což spatřoval v tom, že soud neap­li­ko­val us­ta­no­ve­ní § 12 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku a v něm za­kot­ve­né zá­sa­dy ul­ti­ma ra­tio a sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se, ne­boť v po­su­zo­va­ném případě se pod­le je­ho ná­zo­ru jed­ná to­li­ko o spor z kup­ní smlou­vy, kte­rý mohl a měl být řešen prostřed­ky ob­čan­ské­ho prá­va, zvláště za si­tua­ce, kdy me­zi ním a poš­ko­ze­ným by­la otáz­ka náh­ra­dy ško­dy vy­řeše­na.

Z uve­de­ných důvodů ob­vině­ný navrhl, aby Nej­vyš­ší soud pod­le § 265k od­st. 1 tr. ř. zru­šil na­pa­de­né us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Brně, po­boč­ka ve Zlíně, ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. 6 To 348/2013, a roz­su­dek Ok­res­ní­ho sou­du ve Zlíně ze dne 28. 6. 2013, sp. zn. 18 T 80/2012, a aby pod­le § 265l od­st. 1 tr. ř. přiká­zal sou­du pr­vní­ho stupně, aby věc v potřeb­ném roz­sa­hu zno­vu pro­jed­nal a roz­hodl.

K po­da­né­mu do­vo­lá­ní se v sou­la­du s § 265h od­st. 2 tr. ř. vy­jádřil stát­ní zá­stup­ce půso­bí­cí u Nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství, kte­rý ob­viněným tvr­ze­ný extrém­ní ne­sou­lad nes­hle­dal, a pro­to kon­sta­to­val, že je zce­la na­místě vy­chá­zet ze skut­ko­vých zá­věrů, pop­sa­ných ve vý­ro­ku o vině roz­sud­ku Ok­res­ní­ho sou­du ve Zlíně a dá­le roz­ve­de­ných v od­ůvodnění roz­hod­nu­tí soudů obou stupňů. Po­kud ob­vině­ný zjiště­ný skut­ko­vý stav zpo­chyb­nil, je­ho ar­gu­men­ta­ci stát­ní zá­stup­ce ne­po­va­žo­val za re­le­van­tní. K ná­mit­ce o ulo­že­ní dru­hu tres­tu, kte­rý zá­kon nepřipouš­tí, podřaze­né pod § 265b od­st. 1 písm. e) tr. ř. do­vo­lá­ní vy­tkl je­ho ne­dos­ta­teč­nou ar­gu­men­ta­ci, kte­rá to­mu­to důvo­du vůbec neod­po­ví­dá. Zdůraz­nil, že po­kud by ob­viněné­mu byl ulo­žen druh tres­tu, kte­rý zá­kon nepřipouš­tí, doš­lo by k naplnění do­vo­la­cí­ho důvo­du pod­le § 265b od­st. 1 písm. h) tr. ř., ov­šem ani k to­mu ob­vině­ný nev­znesl žá­dné vý­hra­dy a ta­ko­vé po­chy­be­ní ani reálně ne­nas­ta­lo. Kon­krétně vy­jádřena va­da shle­dá­va­ná v ne­vyu­ži­tí § 12 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku pod­le stát­ní­ho zá­stup­ce směřuje spí­še k do­vo­la­cí­mu důvo­du pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř. Zmí­nil však, že prin­cip ul­ti­ma ra­tio ne­ní ve věci na­místě, je­li­kož jed­ná­ní ob­viněné­ho je zce­la stan­dar­dním přípa­dem pod­vod­né­ho jed­ná­ní, na­víc napl­ňu­jí­cí­ho znak kva­li­fi­ko­va­né skut­ko­vé pod­sta­ty, aniž by zde by­ly dá­ny ja­ké­ko­li spe­ci­fic­ké okol­nos­ti, jež by moh­ly od­ůvod­nit vý­ji­mečně niž­ší hra­ni­ci tres­tnos­ti. Z uve­de­ných důvodů stát­ní zá­stup­ce navrhl do­vo­lá­ní ob­viněné­ho pod­le § 265i od­st. 1 písm. e) tr. ř. ja­ko zjevně neo­pod­statněné od­mít­nout.

Do­vo­lá­ní ob­viněné­ho pod­le zjištění Nej­vyš­ší­ho sou­du spl­ňu­je obec­né ná­le­ži­tos­ti, pro­to­že je přípus­tné pod­le § 265a od­st. 1, 2 písm. h) tr. ř., po­da­né oso­bou op­rávněnou [§ 265d od­st. 1 písm. b), od­st. 2 tr. ř.], v zá­kon­né lhůtě a na místě, kde lze po­dá­ní uči­nit (§ 265e od­st. 1, 2 tr. ř.).

Důvo­dy pod­le § 265b od­st. 1 písm. e), g), l), tr. ř. lze po­va­žo­vat za důvo­dy do­vo­lá­ní, jen když spl­ňu­jí hle­dis­ka pro je­jich up­latnění vy­me­ze­ná v § 265b tr. ř., což je pod­mín­kou pro pro­ve­de­ní přez­ku­mu do­vo­la­cím sou­dem. Rovněž je třeba zdůraz­nit, že v do­vo­lá­ní mu­sí být ved­le obec­ných ná­le­ži­tos­tí ve smys­lu § 265f od­st. 1 tr. ř. kromě ji­né­ho uve­de­no i to, kte­rý vý­rok, v ja­kém roz­sa­hu a z ja­kých důvodů je na­pa­dán a če­ho se do­vo­la­tel do­má­há, včetně od­ka­zu na zá­kon­né us­ta­no­ve­ní, o kte­ré do­vo­lá­ní opí­rá. Pro­to je jed­nou z nez­byt­ných ob­sa­ho­vých ná­le­ži­tos­tí do­vo­lá­ní i přes­ná kon­kre­ti­za­ce zá­kon­né­ho do­vo­la­cí­ho důvo­du. Bez všech ná­le­ži­tos­tí předep­sa­ných v us­ta­no­ve­ní § 265f od­st. 1 tr. ř., event. § 265b tr. ř. do­vo­lá­ní ne­ní způso­bi­lé být pod­kla­dem přez­ku­mu Nej­vyš­ším sou­dem (srov. us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 14. 3. 2003, sp. zn. 7 Tdo 541/2003, ná­lez Ústav­ní­ho sou­du ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. II. ÚS 173/2002).

S oh­le­dem na ta­to kri­té­ria Nej­vyš­ší soud po­su­zo­val ob­viněným up­latně­ný do­vo­la­cí důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. e) tr. ř. a ar­gu­men­ta­ci k němu přiřaze­nou, ne­boť je zřej­mé, že tak­to ozna­če­ný do­vo­la­cí důvod na ni vůbec ne­do­pa­dá. Pod­le § 265b od­st. 1 písm. e) tr. ř. lze do­vo­lá­ní po­dat, po­kud by­lo pro­ti ob­viněné­mu ve­de­no tres­tní stí­há­ní, ač­ko­liv pod­le zá­ko­na by­lo nepřípus­tné. Jak se však v ob­sa­hu do­vo­lá­ní po­dá­vá, ob­vině­ný s od­ka­zem na ten­to důvod vy­tý­kal, že mu za sho­ra pop­sa­ný přečin byl ulo­žen trest, kte­rý zá­kon nepřipouš­tí. Naz­na­če­ná vý­tka pro­ti přípus­tnos­ti tres­tu by obecně moh­la napl­ňo­vat důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. h) tr. ř. (pod­le kte­ré­ho lze do­vo­lá­ní po­dat, jes­tli­že byl ulo­žen ta­ko­vý druh tres­tu, kte­rý zá­kon nepřipouš­tí, ne­bo mu byl ulo­žen trest ve vý­měře mi­mo tres­tní saz­bu sta­no­ve­nou v tres­tním zá­koně na trest­ný čin, jímž byl uz­nán vin­ným), av­šak po­da­né do­vo­lá­ní kromě uve­de­né zmín­ky vůči tres­tu neob­sa­hu­je žá­dné dal­ší kon­krét­ní vý­hra­dy ten­to naz­na­če­ný prob­lém vy­světlu­jí­cí. Na­víc dal­ší ar­gu­men­ta­ci zde ob­vině­ný soustředil na práv­ní prob­le­ma­ti­ku ná­mit­ka­mi vy­tý­ka­jí­cí­mi ne­vyu­ži­tí zá­sad sta­no­ve­ných v § 12 od­st. 2 písm. g) tr. zá­ko­ní­ku, jež svým ob­sa­hem ko­res­pon­du­jí s do­vo­la­cím důvo­dem pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř., kte­rý ob­vině­ný up­lat­nil v ji­né čás­ti do­vo­lá­ní.

V důsled­ku těchto nepřes­nos­tí a for­mál­ních ne­dos­tatků Nej­vyš­ší soud ne­mohl pro lo­gic­ký ne­sou­lad a zma­teč­nost ob­sa­hu do­vo­lá­ní v čás­ti tý­ka­jí­cí se do­vo­la­cí­ho důvo­du pod­le § 265b od­st. 1 písm. e) tr. ř. na­pa­de­ná roz­hod­nu­tí a říze­ní jim před­chá­ze­jí­cí přez­kou­mat. To­li­ko ar­gu­men­ty vzta­hu­jí­cí se k vý­hra­dám pro­ti us­ta­no­ve­ní § 12 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku do­vo­la­tel přiřadil k do­vo­la­cí­mu důvo­du pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř., z je­hož podnětu Nej­vyš­ší soud správ­nost na­pa­de­ných roz­hod­nu­tí zkou­mal.

Pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř. lze do­vo­lá­ní po­dat, jes­tli­že roz­hod­nu­tí spo­čí­vá na nes­práv­ném práv­ním po­sou­ze­ní skut­ku ne­bo ji­ném nes­práv­ném hmotně práv­ním po­sou­ze­ní. Prostřed­nic­tvím to­ho­to do­vo­la­cí­ho důvo­du lze tu­díž vy­tý­kat va­dy práv­ní, kte­ré vy­plý­va­jí buď z nes­práv­né­ho práv­ní­ho po­sou­ze­ní skut­ku, ane­bo z ji­né­ho nes­práv­né­ho hmotně práv­ní­ho po­sou­ze­ní, te­dy to, že sku­tek, jak byl sou­dem zjištěn, byl nes­právně právně kva­li­fi­ko­ván ja­ko trest­ný čin, ač­ko­li o trest­ný čin nej­de ne­bo jde o ji­ný trest­ný čin, než kte­rým byl ob­vině­ný uz­nán vin­ným (srov. us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Sou­bo­ru tres­tních roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du, roč. 2006. seš. 27, č. T 912). Pod­kla­dem pro po­sou­ze­ní správ­nos­ti práv­ních otá­zek ve smys­lu uve­de­né­ho do­vo­la­cí­ho důvo­du je skut­ko­vý stav zjiště­ný sou­dy pr­vní­ho, příp. dru­hé­ho stupně, přičemž Nej­vyš­ší soud skut­ko­vá zjištění sou­du pr­vní­ho stupně nemůže změnit, a to jak na zá­kladě případ­né­ho doplnění do­ka­zo­vá­ní, tak ani v zá­vis­los­ti na ji­ném hod­no­ce­ní v před­chá­ze­jí­cím říze­ní pro­ve­de­ných důkazů (srov. přiměřeně us­ne­se­ní Ústav­ní­ho sou­du např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02 ze dne 9. 4. 2003, III. ÚS 732/02 ze dne 24. 4. 2003, II. ÚS 760/02 ze dne 9. 12. 2003, III. ÚS 282/03 ze dne 30. 10. 2003, IV. ÚS 449/03 ze dne 15. 4. 2004). Vý­jim­ku z to­ho­to pra­vid­la před­sta­vu­je pou­ze zjištění extrém­ní­ho ne­sou­la­du me­zi skut­ko­vý­mi zjištění­mi a práv­ním po­sou­ze­ním věci, což je jen při zjištění a pro­ká­zá­ní ta­ko­vých vad a ne­dos­tatků, kte­ré by svědči­ly o zá­sad­ním zjev­ném ne­res­pek­to­vá­ní zá­sad a pra­vi­del, pod­le nichž ma­jí být uve­de­né pos­tu­py reali­zo­vá­ny. Jen v ta­ko­vém případě by moh­lo do­jít k průlo­mu do uve­de­ných kri­té­rií vy­me­zu­jí­cích do­vo­la­cí důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř. (srov. roz­hod­nu­tí Ústav­ní­ho sou­du ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005).

Nej­vyš­ší soud pod­le ob­sa­hu po­da­né­ho do­vo­lá­ní do­pa­da­jí­cí­ho na do­vo­la­cí důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř. shle­dal, že ob­vině­ný v něm bro­jil zá­sadně pro­ti třem ok­ruhům prob­lémů, z nichž pr­vním jsou vý­hra­dy o exis­ten­ci extrém­ní­ho ne­sou­la­du, dru­hým tvr­ze­ní o ne­dos­tat­ku sub­jek­tiv­ní strán­ky a třetím po­ža­da­vek na vy­uži­tí prin­ci­pu ul­ti­ma ra­tio a zá­sa­dy sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se ve smys­lu § 12 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku.

Jes­tli­že ob­vině­ný vy­tý­kal va­dy spo­čí­va­jí­cí na nes­práv­ném pro­ces­ním pos­tu­pu, předev­ším při pro­vádění a hod­no­ce­ní důkazů, tj. v ne­dodr­že­ní pod­mí­nek a zá­sad sta­no­ve­ných us­ta­no­ve­ním § 2 od­st. 5, 6 tr. ř. s od­ka­zem na extrém­ní ne­sou­lad, by­lo nut­né po­sou­dit, zda k ta­ko­vé­mu po­chy­be­ní doš­lo, a pro­to Nej­vyš­ší soud ověřoval, zda roz­hod­nu­tí netr­pí ab­sen­cí sro­zu­mi­tel­né­ho od­ůvodnění roz­sud­ku, kar­di­nál­ní­mi lo­gic­ký­mi roz­po­ry ve skut­ko­vých zjištěních a z nich vy­vo­ze­ných práv­ních zá­věrech, zda ne­by­ly opo­me­nu­ty a ne­hod­no­ce­ny stěžej­ních důka­zy atp. (srov. us­ne­se­ní Ústav­ní­ho sou­du ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010), a dospěl k zá­věru, že ta­ko­vé va­dy v přez­kou­má­va­ných roz­hod­nu­tích nej­sou, ne­boť pod­le ob­sa­hu od­ůvodnění na­pa­de­ných roz­hod­nu­tí by­lo do­ka­zo­vá­ní pro­ve­de­no v potřeb­ném roz­sa­hu a opatřené důka­zy by­ly ta­ké řádně a v sou­la­du se zá­ko­nem zhod­no­ce­ny tak, jak je po­ža­do­vá­no v § 2 od­st. 5, 6 tr. ř.

Pro úpl­nost lze jen připo­me­nout, že soud pr­vní­ho stupně v od­ůvodnění své­ho roz­sud­ku uvedl, na pod­kladě kte­rých důkazů zjis­til průběh skut­ko­vé­ho děje a peč­livě se za­bý­val i ob­ha­jo­bou ob­viněné­ho. V potřeb­ném roz­sa­hu vy­světlil, proč neuvěřil svědec­kým vý­povědím ka­ma­rádů a příbuz­ných ob­viněné­ho, předev­ším man­žel­ce ob­viněné­ho N. M. a P. J. (viz stra­ny 9 až 11 roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně). Skut­ko­vá zjištění sou­du pr­vní­ho stupně, ja­kož i správ­nost ap­li­ko­va­ných pro­ces­ních pos­tupů a pou­ži­té práv­ní kva­li­fi­ka­ce nás­ledně potvr­dil ta­ké od­vo­la­cí soud, jenž své úva­hy v tom­to směru v od­ůvodnění své­ho roz­sud­ku roz­vedl, včetně důvodů, z ja­kých ne­vy­hověl návr­hu ob­viněné­ho na doplnění do­ka­zo­vá­ní (viz stra­ny 2 až 3 us­ne­se­ní od­vo­la­cí­ho sou­du). Z hle­dis­ka zjiš­ťo­vá­ní skut­ko­vé­ho sta­vu nel­ze soudům niž­ších stupňů vy­tknout po­chy­be­ní, kte­ré by zna­me­na­lo po­ru­še­ní zá­klad­ních zá­sad sta­no­ve­ných v § 2 od­st. 5, 6 tr. ř. ne­bo § 125 tr. ř., ne­boť soud pr­vní­ho stupně si pro­ve­de­ním re­le­van­tních důkaz­vyt­vořil dos­ta­teč­ný skut­ko­vý zá­klad pro své roz­hod­nu­tí a věno­val patřič­nou po­zor­nost i hod­no­ce­ní důkazů, jež vzá­jemně kon­fron­to­val, a pop­sal, v důsled­ku ja­kých úvah jim přik­lá­dal důkaz­ní sí­lu co do je­jich věro­hod­nos­ti a re­le­van­ce k pro­ká­zá­ní vi­ny ob­viněné­ho.

Při tom­to zá­věru o neexis­ten­ci extrém­ní­ho ne­sou­la­du me­zi skut­ko­vý­mi zjištění­mi a práv­ním po­sou­ze­ním věci Nej­vyš­ší soud své dal­ší úva­hy vzta­hu­jí­cí se k ná­mit­kám práv­ní po­va­hy, jež ob­vině­ný soustředil pro­ti správ­nos­ti zá­věru o sub­jek­tiv­ní strán­ce a ma­lé škod­li­vos­ti je­ho či­nu, mohl opí­rat o skut­ko­vá zjištění, kte­rá na pod­kladě řádně a kom­plexně pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní uči­nil soud pr­vní­ho stupně.

K přeči­nu pod­vo­du pod­le § 209 od­st. 1, 3 tr. zá­ko­ní­ku lze nejpr­ve obecně uvést, že se jej do­pus­tí, kdo se­be ne­bo ji­né­ho obo­ha­tí tím, že uve­de něko­ho v om­yl, vy­uži­je něčí­ho omy­lu ne­bo za­ml­čí pod­stat­né sku­teč­nos­ti, a způso­bí tak na ci­zím ma­jet­ku větší ško­du, jíž se pod­le § 138 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku ro­zu­mí ško­da do­sa­hu­jí­cí nej­méně 50.000,- Kč. To­to us­ta­no­ve­ní chrá­ní ci­zí ma­je­tek, jímž je míněn souhrn všech ma­jet­ko­vých hod­not, před­sta­vu­jí­cí ši­ro­kou šká­lu věcí, poh­le­dá­vek, a ji­ných práv a penězi oce­ni­tel­ných hod­not, kte­ré přís­lu­ší ur­či­té­mu sub­jek­tu, a pro­to je ochra­na pos­ky­to­vá­na ja­ké­ko­li čás­ti ma­jet­ku, kte­rá může být v důsled­ku jed­ná­ní pa­cha­te­le u kon­krét­ní oso­by poš­ko­ze­né­ho za­sa­že­na. Z uve­de­ných důvodů se ochra­na tý­ká mi­mo ji­né i práv ku­pu­jí­cích, jes­tli­že je pod­vodně ma­ni­pu­lo­vá­na ce­na ku­po­va­né věci, ne­boť pod­vod­né jed­ná­ní spo­čí­vá v tom, že ob­vině­ný se uve­de­ním v om­yl ji­né­ho sna­ží za­jis­tit sobě ne­bo ji­né osobě prospěch a poš­ko­ze­né­mu tak způso­bit ško­du, tzn. zkrá­tit je­ho ma­je­tek. Om­yl je roz­por me­zi před­sta­vou a sku­teč­nos­tí a může směřovat ne­jen vůči poš­ko­ze­né­mu, ale i vůči ji­né osobě, o om­yl půjde i teh­dy, když pod­váděná oso­ba ne­má o důle­ži­té okol­nos­ti žá­dnou před­sta­vu ne­bo se dom­ní­vá, že se ne­má če­ho obá­vat. Uvést ji­né­ho v om­yl lze jed­ná­ním, jímž pa­cha­tel před­stí­rá okol­nos­ti, kte­ré nej­sou v sou­la­du se sku­teč­ným sta­vem věci. Uve­de­ní v om­yl může být spá­chá­no ko­ná­ním, opo­me­nu­tím i kon­klu­den­tním jed­ná­ním (srov. přiměřeně roz­hod­nu­tí č. 57/1978 a 46/1981 Sb. rozh. tr.). Uve­de­ní v om­yl se může stát ls­tí, ale může jít i jen o pou­hou nep­rav­di­vou in­for­ma­ci, může se tý­kat i sku­teč­nos­tí, kte­ré tepr­ve ma­jí nas­tat, pa­cha­tel však mu­sí o omy­lu ji­né­ho vědět již v době, kdy do­chá­zí k je­ho obo­ha­ce­ní.

V pro­jed­ná­va­né věci sou­dy pr­vní­ho i dru­hé­ho stupně ob­viněné­ho uz­na­ly vin­ným přeči­nem pod­le § 209 od­st. 1, 3 tr. zá­ko­ní­ku po­té, co na zá­kladě vý­sledků pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní shle­da­ly, že ob­vině­ný v úmys­lu se neop­rávněně obo­ha­tit pro­dal A.Š. osob­ní mo­to­ro­vé vo­zid­lo zn. Volkswagen Ca­ra­vel­le za čás­tku 379.000,- Kč, což je ce­na, kte­rá neod­po­ví­da­la sku­teč­né hod­notě pro­dá­va­né­ho vo­zid­la. Ob­vině­ný při je­ho pro­de­ji to­tiž uvedl ku­pu­jí­cí­ho v om­yl tím, že před­stí­ral v roz­po­ru se sku­teč­nos­tí, že pro­dá­va­né vo­zid­lo je ji­né bo­ni­ty, než za ja­kou je vy­dá­vá­no, pro­to­že v rám­ci pro­de­je dek­la­ro­val ji­ný po­čet uje­tých ki­lo­metrů, než o kte­rý se u něj ve sku­teč­nos­ti jed­na­lo. Při pro­de­ji vo­zid­lo mělo pod­le ta­cho­met­ru, uje­tých 171.000 km, ač­ko­li věděl, že jde o nep­rav­di­vý údaj, pro­to­že sám to­to mo­to­ro­vé vo­zid­lo za­kou­pil dne 17. 3. 2009 za čás­tku 7.000,- EUR se sta­vem poč­tu uje­tých ki­lo­metrů 340.000 km, kte­rý nás­ledně up­ra­vil ne­bo ne­chal up­ra­vit. Tím­to způso­bem za­jis­til, že ce­na pro­dá­va­né­ho vo­zid­la by­la na­vý­še­na o pod­stat­nou čás­tku, kte­rá v kon­krét­ním případě či­ni­la 159.000,- Kč. Jde o roz­díl me­zi ce­nou vo­zid­la pod­le před­stí­ra­né­ho poč­tem uje­tých km a ce­nou, za niž by vo­zid­lo by­lo pro­dá­no s prav­di­vým poč­tem uje­tých km. Jak to­tiž vy­plý­vá z od­bor­né­ho vy­jádření (č. l. 124 spi­su), ce­na vo­zid­la by ke dni je­ho pro­de­je ob­viněným (21. 1. 2010) při sta­vu 171.000 km jím dek­la­ro­va­né­ho v kup­ní smlouvě, či­ni­la 379.500,- Kč, kdež­to při 340.000 km, jež vo­zid­lo mělo uje­to v době, kdy vo­zid­lo sám kou­pil (včetně jím naj­etých dal­ších 30.000 km, v důsled­ku če­hož stav km v době pro­de­je poš­ko­ze­né­mu či­nil 370.000 km), by či­ni­la čás­tku 220.000,- Kč. Uve­de­ný roz­díl tak před­sta­vu­je su­mu, o niž byl zmen­šen ma­je­tek poš­ko­ze­né­ho, a jde o ško­du tím­to či­nem ob­viněné­ho způso­be­nou.

Pro úpl­nost je třeba k vý­hra­dám ob­viněné­ho se zřete­lem na ob­sah spi­su uvést, že sou­dy zce­la správně usu­zo­va­ly na úmysl­né za­vinění ob­viněné­ho mi­mo ji­né zej­mé­na z okol­nos­tí, za nichž za­kou­pil předmět­ný auto­mo­bil na zá­kladě kup­ní smlou­vy ze dne 17. 3. 2009 od spo­leč­nos­ti Auto­haus Hou­da GmbH, pod­le níž byl stav ta­cho­met­ru 340.000 km. Na té­že strán­ce kup­ní smlou­vy ob­vině­ný umís­til svůj vlas­tno­ruč­ní pod­pis ku­pu­jí­cí­ho (č. l. 72). V pro­to­ko­lu o tech­nic­ké proh­líd­ce ze dne 20. 3. 2009, te­dy pou­hé 3 dny od koupě vo­zid­la, jsou však již uve­de­ny uje­té ki­lo­met­ry v poč­tu 141.721 km (č. l. 73). Ja­ký­ko­li údaj o po­hy­bu vo­zid­la mi­mo kon­tro­lu ob­viněné­ho, při němž by moh­lo do­jít k přeto­če­ní ta­cho­met­ru, ne­ní v průběhu uve­de­ných 3 dnů ze spi­su patr­ný. Ze smlou­vy o zprostřed­ko­vá­ní pro­de­je mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la ze dne 9. 12. 2009 uzavřené me­zi ob­viněným a Ome­ga Car, s. r. o., Šaro­vy, vy­plý­vá, že stav ta­cho­met­ru vo­zid­la k da­tu se­pi­su té­to smlou­vy či­nil 171.000 km (č. l. 178). Je te­dy zjev­né, že ke zma­ni­pu­lo­vá­ní údajů o sta­vu ta­cho­met­ru ve vo­zid­le z původ­ních 340.000 km na 141.721 km mu­se­lo pro­ka­za­telně do­jít již v ob­do­bí od 17. 3. 2009 do 20. 3. 2009, kdy je­di­nou oso­bou dis­po­nu­jí­cí s vo­zid­lem byl právě ob­vině­ný.

V té­to sou­vis­los­ti je nut­né zmí­nit i vý­pověď poš­ko­ze­né­ho A. Š., kte­rý uvedl, že předmětné vo­zid­lo kou­pil v auto­ba­za­ru spo­leč­nos­ti Ome­ga Car, je­li­kož se mu lí­bi­lo a mělo má­lo naj­eto, když stav ta­choměru uve­de­ný v kup­ní smlouvě od­po­ví­dal sta­vu, kte­rý viděl na ta­cho­met­ru na přís­tro­jo­vé des­ce vo­zid­la.

Na zá­kladě těchto sku­teč­nos­tí ne­ní po­chyb o tom, že ob­vině­ný poš­ko­ze­né­ho uvedl v om­yl, čímž byl ten­to znak tres­tné­ho či­nu pod­vo­du pod­le § 209 tr. zá­ko­ní­ku naplněn.

K vý­hra­dám ob­viněné­ho, že sou­dy se dos­ta­tečně ne­za­bý­va­ly sub­jek­tiv­ní strán­kou a že nep­ro­ká­za­ly je­ho úmysl uve­de­ný čin spá­chat, je třeba uvést, že za­vinění vy­jadřuje vnitřní vztah pa­cha­te­le k nás­led­ku je­ho jed­ná­ní. Zá­věr o za­vinění pa­cha­te­le přitom mu­sí být vždy pod­lo­žen vý­sled­ky do­ka­zo­vá­ní a mu­sí z nich lo­gic­ky vy­ply­nout (srov. napřík­lad roz­hod­nu­tí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, roz­su­dek Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či us­ne­se­ní Ústav­ní­ho sou­du ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).

Přečin pod­vo­du pod­le § 209 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku je úmysl­ným tres­tným či­nem, přičemž k naplnění sub­jek­tiv­ní strán­ky u něj pos­ta­ču­je, do­pus­til-li se jej pa­cha­tel ales­poň v úmys­lu nepřímém. Pod­le § 15 od­st. 1 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku je trest­ný čin spá­chán v přímém úmys­lu, jes­tli­že pa­cha­tel chtěl způso­bem v tres­tním zá­koně uve­de­ným po­ru­šit ne­bo oh­ro­zit zá­jem chráně­ný tím­to zá­ko­nem a pod­le § 15 od­st. 1 písm. b) tr. zá­ko­ní­ku v nepřímém úmys­lu, jes­tli­že věděl, že svým jed­ná­ním může ta­ko­vé po­ru­še­ní způso­bit, a pro případ, že je způso­bí, byl s tím sro­zuměn. Sro­zuměním se pod­le § 15 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku ro­zu­mí i smíření pa­cha­te­le s tím, že způso­bem uve­de­ným v tres­tním zá­koně může po­ru­šit ne­bo oh­ro­zit zá­jem chráně­ný ta­ko­vým zá­ko­nem.

Nej­vyš­ší soud shle­dal, že sou­dy správně na spá­chá­ní uve­de­né­ho přeči­nu v přímém úmys­lu usu­zo­va­ly z okol­nos­tí, jež by­ly ve věci zjiště­ny, a do­vo­zo­va­ly je z nepřímých důkazů tvořících sys­tém, je­hož jed­not­li­vé člán­ky jsou v sou­la­du jak me­zi se­bou nav­zá­jem, tak i s do­ka­zo­va­nou sku­teč­nos­tí, a pro­to po­ža­dav­ky oh­ledně sou­lad­nos­ti nepřímých důkazů by­ly splně­ny. Sou­časně nel­ze přiz­nat ja­kou­ko­li re­le­van­ci ob­ha­jobě ob­viněné­ho, že škod­li­vý nás­le­dek a vznik­lý proti­práv­ní stav byl důsled­kem je­ho příliš ma­lé opatr­nos­ti při pod­pi­su kup­ní smlou­vy, ne­boť údaj o poč­tu uje­tých ki­lo­metrů je úda­jem čí­sel­ným, na smlouvě vel­mi dobře či­tel­ným a nad­to snad­no ověřitel­ným pou­hým poh­le­dem na přís­luš­ný uka­za­tel sta­vu ta­cho­met­ru umístě­ný na přís­tro­jo­vé des­ce ku­po­va­né­ho auto­mo­bi­lu. Okol­nos­ti ob­jek­tivně zjištěné na zá­kladě řetězce nepřímých důkazů vy­ús­ti­ly při zce­la správ­ných a lo­gic­kých úva­hách k opod­statněné­mu zá­věru o tom, že ob­vině­ný jed­nal se zá­měrem se na úkor ku­pu­jí­cí­ho obo­ha­tit tím, že při pro­de­ji mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la nep­rav­divě před­stí­ral, že vo­zid­lo má naj­eto men­ší po­čet km, než ja­ký ve sku­teč­nos­ti mělo, a za tím­to úče­lem zá­měrně sám ne­bo prostřed­nic­tvím ji­né­ho přeto­če­ním ta­cho­met­ru před­stí­ral, že to­to vo­zid­lo má s oh­le­dem na před­stí­ra­ný men­ší po­čet km větší hod­no­tu, aby tím­to způso­bem vy­lá­kal od ku­pu­jí­cí­ho vy­šší pro­dej­ní ce­nu tak­to pro­dá­va­né­ho vo­zid­la. Ob­vině­ný ten­to zá­měr reali­zo­val, čímž poš­ko­ze­né­mu ja­ko ku­pu­jí­cí­mu způso­bil ško­du před­sta­vu­jí­cí roz­díl ce­ny pod­le sku­teč­né­ho sta­vu uje­tých km a před­stí­ra­né­ho sta­vu neop­rávněně nas­ta­ve­né­ho ta­cho­met­ru.

Právě pro­ká­za­ná ma­ni­pu­la­ce s ta­cho­met­rem mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la při je­ho pro­de­ji před­sta­vu­je naplnění zna­ku uve­de­ní v om­yl před­pok­lá­da­né­ho u tres­tné­ho či­nu pod­vo­du pod­le § 209 tr. zá­ko­ní­ku, ne­boť po­čet uje­tých km je při pro­de­ji mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la jed­nou z pod­stat­ných sku­teč­nos­tí ur­ču­jí­cích vý­ši je­ho pro­dej­ní ce­ny. Ce­nu a at­rak­tiv­nost oje­té­ho vo­zu ur­ču­je předev­ším tech­nic­ký stav, rok vý­ro­by a in­ten­zi­ta, s ja­kou byl pou­ží­ván před­cho­zím ma­ji­te­lem. O těchto sku­teč­nos­tech dobře vy­po­ví­dá stav po­čí­tad­la ki­lo­metrů. Předev­ším z těchto důvodů se po­kou­ší pa­cha­te­lé stav ta­cho­met­ru up­ra­vo­vat (srov. …). Doj­de-li k přeto­če­ní ta­cho­met­ru na stav vy­ka­zu­jí­cí niž­ší po­čet km je tím před­stí­rá­no, že vo­zid­lo je v lep­ším sta­vu, než ja­ký od­po­ví­dá poč­tu sku­tečně naj­etých km, ne­boť právě ten­to uka­za­tel (dle ro­ku vý­ro­by), slou­ží k orien­ta­ci pro sta­no­ve­ní kup­ní ce­ny, ne­boť se od něj od­ví­jí stav opotřebe­ní vo­zid­la, a te­dy i ži­vot­nost je­ho náh­rad­ních dí­lů, spotřeba apod.

Ze všech uve­de­ných sku­teč­nos­tí lze uzavřít, že sub­jek­tiv­ní strán­ce by­la věno­vá­na patřič­ná po­zor­nost zej­mé­na ze stra­ny sou­du pr­vní­ho stupně, kte­rý právě k ob­jasnění sub­jek­tiv­ních okol­nos­tí ob­viněné­ho pro­vedl potřeb­né do­ka­zo­vá­ní a na zá­kladě je­ho vý­sled­ku uči­nil zá­věr, s nímž se zto­tož­nil i od­vo­la­cí soud (srov. str. 11 roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně), že ob­vině­ný jed­nal v přímém úmys­lu pod­le § 15 od­st. 1 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku.

Jes­tli­že ob­vině­ný uve­de­ným způso­bem za­jis­til, aby předmětné vo­zid­lo vy­ka­zo­va­lo v době pro­de­je stav ta­cho­met­ru s téměř po­lo­vič­ním poč­tem uje­tých km, a zís­kal tak na poš­ko­ze­ným vy­pla­ce­né ceně o 159.000,- Kč ví­ce, než by mu ná­le­že­lo, v přímém úmys­lu napl­nil zna­ky přeči­nu pod­vo­du pod­le § 209 od­st. 1, 3 tr. zá­ko­ní­ku. V důsled­ku to­ho, že jde za si­tua­ce, kdy je za úče­lem na­vý­še­ní kup­ní ce­ny mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la přetá­čen stav je­ho ta­cho­met­ru, o ty­pic­ky pod­vod­né jed­ná­ní, ne­ní z uve­de­ných hle­di­sek potřeb­né jak­ko­liv vy­tvářet no­vou skut­ko­vou pod­sta­tu. Je to­tiž třeba zdůraz­nit, že zá­sad­ním důvo­dem, proč k přetá­če­ní ta­cho­met­ru do­chá­zí, je právě proti­práv­ní na­vy­šo­vá­ní kup­ní ce­ny.

Za opod­statně­ný nel­ze po­va­žo­vat ani po­ža­da­vek na vy­uži­tí ul­ti­ma ra­tio a zá­sa­dy sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se pod­le § 12 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku, k níž je za­potřebí uvést, že zá­věr o tom, že ji je v kon­krét­ním případě vhod­né ap­li­ko­vat, připa­dá do úva­hy zej­mé­na v případě méně zá­važ­né­ho tres­tné­ho či­nu, ne­boť pod­le § 12 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku tres­tní od­povědnost pa­cha­te­le a trestněpráv­ní důsled­ky s ní spo­je­né lze up­lat­ňo­vat jen v přípa­dech spo­le­čen­sky škod­li­vých, ve kte­rých ne­pos­ta­ču­je up­latnění od­povědnos­ti pod­le ji­né­ho práv­ní­ho před­pi­su. Spo­le­čen­ská škod­li­vost či­nu, kte­rá ne­ní zá­kon­ným zna­kem tres­tné­ho či­nu, má vý­znam jen ja­ko jed­no z hle­di­sek pro up­lat­ňo­vá­ní zá­sa­dy sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se ve smys­lu § 12 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku. Spo­le­čen­skou škod­li­vost je třeba zva­žo­vat v kon­krét­ním po­su­zo­va­ném případě u kaž­dé­ho spá­cha­né­ho méně zá­važ­né­ho tres­tné­ho či­nu, u něhož je nut­né ji zhod­no­tit s oh­le­dem na in­ten­zi­tu naplnění kri­té­rií vy­me­ze­ných v § 39 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku, a to ve vzta­hu ke všem znakům zva­žo­va­né skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu a dal­ším okol­nos­tem přípa­du. Úva­ha o tom, zda jde o čin, kte­rý s oh­le­dem na zá­sa­du sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se ne­ní tres­tným či­nem z důvo­du ne­dos­ta­teč­né spo­le­čen­ské škod­li­vos­ti přípa­du, se up­lat­ní v přípa­dech, v nichž po­su­zo­va­ný sku­tek z hle­dis­ka spod­ní hra­ni­ce tres­tnos­ti neod­po­ví­dá běžně se vy­sky­tu­jí­cím tres­tným činům da­né skut­ko­vé pod­sta­ty. Kri­té­rium spo­le­čen­ské škod­li­vos­ti přípa­du je doplněno prin­ci­pem „ul­ti­ma ra­tio“, z kte­ré­ho vy­plý­vá, že tres­tní prá­vo má mís­to pou­ze tam, kde ji­né prostřed­ky z hle­dis­ka ochra­ny práv fy­zic­kých a práv­nic­kých osob jsou ne­dos­ta­teč­né, neú­čin­né ne­bo nev­hod­né (srov. sta­no­vis­ko tres­tní­ho ko­le­gia Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

Uvá­ží-li se ze všech naz­na­če­ných hle­di­sek po­su­zo­va­ná věc, svědčí okol­nos­ti, za nichž byl čin spá­chán, o tom, že se ne­jed­ná o čin ne­dos­ta­teč­né spo­le­čen­ské škod­li­vos­ti, ale je to­mu právě nao­pak, ne­boť ob­viněným pro­ve­de­ný vý­běr ty­pu a dru­hu vo­zid­la (poměrně luxus­ní vo­zid­lo zn. Volkswagen Ca­ra­vel­le 2,5 TDI, stříbr­né me­ta­lí­zy), způsob pro­de­je (prostřed­nic­tvím zprostřed­ko­va­te­le, je­muž vo­zid­lo již předal s přeto­če­ným ta­cho­met­rem) i vý­še od­eč­te­ných km (170.000 km před­sta­vu­jí­cích po­lo­vi­nu do­sud naj­etých) svědčí o sku­teč­nos­tech rep­re­zen­tu­jí­cích vy­so­kou zá­važ­nost či­nu, je­hož cí­lem by­lo vlas­tní obo­ha­ce­ní při vý­raz­ném proti­práv­ním na­vý­še­ní ce­ny a způso­be­ní ško­dy.

V uve­de­ném či­nu je, mi­mo již vý­še řeče­né, ve vzta­hu k vy­šší spo­le­čen­ské škod­li­vos­ti nepřipouštějí­cí mož­nost pos­tu­po­vat pod­le § 12 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku, nut­né zdůraz­nit, že u pod­vod­né­ho jed­ná­ní zde zjištěné­ho je vý­še škod­li­vos­ti da­ná ne­jen vý­ší způso­be­né ško­dy, ale má i dal­ší ne­ga­tiv­ní do­pad na ku­pu­jí­cí­ho, kte­rý je uváděn uve­de­ným či­nem v om­yl i oh­ledně kva­li­ty vo­zid­la ja­ko věci, již ku­pu­je na zá­kladě kup­ní smlou­vy, pod­le níž před­pok­lá­dá při před­stí­ra­ném men­ším opotřebe­ní vo­zid­la na zá­kladě niž­ší­ho poč­tu naj­etých ki­lo­metrů, že vo­zid­lo je v lep­ší kva­litě a v lep­ším tech­nic­kém sta­vu, než je ob­jek­tiv­ní stav vo­zid­la. Ta­to sku­teč­nost může mít se zřete­lem na účel mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la od­vo­zeně vliv na bez­peč­nost sil­nič­ní­ho pro­vo­zu. Tak to­mu ta­ké v pro­jed­ná­va­né věci by­lo, ne­boť poš­ko­ze­ný pod­vod ob­viněné­ho zjis­til za si­tua­ce, kdy mu u vo­zid­la, u nějž oče­ká­val bo­ni­tu od­po­ví­da­jí­cí sta­vu pod­le před­stí­ra­ných údajů v kup­ní smlouvě, po 14-ti dnech uží­vá­ní prask­la po­loo­sa. Ta­ko­vé­to zá­važ­né va­dy u sta­rých a oje­tých vo­zi­del, je­jichž stav lze těžko za ob­dob­ných okol­nos­tí před­pok­lá­dat, mo­hou mít dal­ší ne­ga­tiv­ní do­pad na bez­peč­nost pro­vo­zu na po­zem­ních ko­mu­ni­ka­cích, kde dob­rý tech­nic­ký stav vo­zi­del je jed­nou z pod­mí­nek je­jich pro­vo­zu na nich. Ze všech těchto důvodů nel­ze u pro­de­je a koupě mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la při přeto­če­ní ta­cho­met­ru zva­žo­vat hle­dis­ko sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se. Stejně tak i všech­ny uve­de­né okol­nos­ti, zej­mé­na škod­li­vost pod­vod­ných jed­ná­ní u pa­cha­telů, kteří se těchto pod­vod­ných jed­ná­ní do­pouštějí, svědčí pro to, že zá­sadně nemůže být pou­žit ani prin­cip ul­ti­ma ra­tio s od­ka­zem na mož­nost vrá­tit pod­vodně vy­lá­ka­nou část kup­ní ce­ny ces­tou ob­čan­skop­ráv­ní­ho vy­rov­ná­ní a zpětné­ho nav­rá­ce­ní té­to čás­tky. Úhra­da vznik­lé ško­dy po­té, co byl čin spá­chán ve všech je­ho škod­li­vých nás­led­cích, tzn. již po do­ko­ná­ní to­ho­to tres­tné­ho či­nu, je již jen uh­ra­ze­ním ško­dy, což v da­ných sou­vis­los­tech ne­pos­ta­ču­je. Nao­pak je nez­byt­né mi­mo ji­né se zřete­lem na prin­cip ge­ne­rál­ní pre­ven­ce za­jiš­ťo­va­ný právě prostřed­ky tres­tní­ho prá­va tr­vat na tres­tním pos­ti­hu pa­cha­telů té­to škod­li­vé a roz­má­ha­jí­cí se tres­tné čin­nos­ti, kte­rá přiná­ší ne­ga­tiv­ní důsled­ky ne­jen je­dincům, ale je ne­bez­peč­ným je­vem i pro spo­leč­nost ja­ko ce­lek zej­mé­na z hle­dis­ka kon­tro­le se vy­my­ka­jí­cí­mu pro­vo­zo­vá­ní sta­rých a pro­vo­zu na ko­mu­ni­ka­cích ne­vy­ho­vu­jí­cích a ži­vot­ní prostředí poš­ko­zu­jí­cích mo­to­ro­vých vo­zi­del. Je pro­to potřeb­né vy­užít prostřed­ky tres­tní rep­re­se (srov. k to­mu např. ná­lez Ústav­ní­ho sou­du pod sp. zn. I. ÚS 4/04, I. ÚS 558/01, I. ÚS 69/06).

Ze všech roz­ve­de­ných důvodů Nej­vyš­ší soud shle­dal, že pou­ži­tá práv­ní kva­li­fi­ka­ce je u pro­jed­ná­va­né­ho či­nu zce­la na­místě, jak sou­dy obou stupňů zce­la správně do­vo­di­ly, když shle­da­ly, že ob­vině­ný po všech strán­kách napl­nil zna­ky přeči­nu pod­vo­du pod­le § 209 od­st. 1, 3 tr. zá­ko­ní­ku. Z těchto důvodů ob­viněným po­da­né do­vo­lá­ní s od­ka­zem na do­vo­la­cí důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř. ne­by­lo shle­dá­no důvod­ným.

Po­kud ob­vině­ný v do­vo­lá­ní ozna­čil i do­vo­la­cí důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. l) tr. ř., o něj je mož­no do­vo­lá­ní opřít, by­lo-li roz­hod­nu­to o za­mít­nu­tí ne­bo od­mít­nu­tí řád­né­ho op­rav­né­ho prostřed­ku pro­ti roz­sud­ku ne­bo us­ne­se­ní uve­de­né­mu v § 265a od­st. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž by­ly splně­ny pro­ces­ní pod­mín­ky sta­no­ve­né zá­ko­nem pro ta­ko­vé roz­hod­nu­tí ne­bo byl v říze­ní mu před­chá­ze­jí­cím dán důvod do­vo­lá­ní uve­de­ný v § 265b od­st. 1 v pís­me­nech a) až k) tr. ř. S oh­le­dem na ob­sah po­da­né­ho do­vo­lá­ní je zřej­mé, že ob­vině­ný pou­žil uve­de­ný do­vo­la­cí důvod v je­ho dru­hé al­ter­na­tivě, ne­boť sou­časně do­vo­lá­ní opřel i o důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř., jejž však Nej­vyš­ší soud naplněným nes­hle­dal, a pro­to nej­sou splně­ny ani okol­nos­ti vy­me­ze­né zá­ko­nem pro do­vo­la­cí důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. l) tr. ř.

Když Nej­vyš­ší soud v na­pa­de­ných roz­hod­nu­tích nes­hle­dal vy­tý­ka­né va­dy, do­vo­lá­ní ob­viněné­ho po­sou­dil ja­ko zjevně neo­pod­statněné a pod­le § 265i od­st. 1 písm. e) tr. ř. je od­mítl.


P o u č e n í : Pro­ti roz­hod­nu­tí o do­vo­lá­ní ne­ní s vý­jim­kou ob­no­vy říze­ní op­rav­ný prostředek přípust­ný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 2. čer­ven­ce 2014

Před­sed­kyně se­ná­tu:

JUDr. Mi­la­da Šáma­lo­vá

Diskusia