Trestný čin vydierania spáchaný podaním návrhu na vyhlásenie konkurzu

Publikované: 13. 07. 2015, čítané: 3504 krát
 

 

Práv­ne ve­ty:

Za op­ráv­ne­né ko­na­nie nie je mož­né ozna­čiť ko­na­nie, pri kto­rom by bol pou­ži­tý sí­ce pros­trie­dok do­vo­le­ný, av­šak nie do­vo­le­ný vo vzťa­hu k úče­lu sle­do­va­né­mu pá­cha­te­ľom. Nie je pre­to tres­tné pou­ži­tie do­vo­le­né­ho pros­tried­ku k to­mu úče­lu, ku kto­ré­mu je ur­če­né (nap­rík­lad hroz­ba ve­ri­te­ľa, že pris­tú­pi k vý­ko­nu roz­hod­nu­tia, ak dl­žník ne­zap­la­tí). Nap­ro­ti to­mu hroz­ba inak do­vo­le­ným ale­bo do­kon­ca spo­lo­čen­sky pros­peš­ným pros­tried­kom ale­bo pos­tu­pom mô­že byť hroz­bou inej ťaž­kej uj­my v zmys­le zna­kov zá­klad­nej skut­ko­vej pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu vy­die­ra­nia, po­kiaľ nej­de o pros­trie­dok, či pos­tup do­vo­le­ný k da­né­mu úče­lu. Aj v prí­pa­de, ke­dy bol pá­cha­teľ pres­ved­če­ný o správ­nos­ti a dô­vod­nos­ti svoj­ho ko­na­nia, ne­mô­že byť to­to ko­na­nie pros­tried­kom k to­mu, aby na poš­ko­de­nom vy­nu­co­val, aby nie­čo ko­nal opo­me­nul ale­bo tr­pel.

Ob­vi­ne­ný po­dal na poš­ko­de­né­ho návrh na vy­hlá­se­nie kon­kur­zu v sna­he do­nú­tiť ho k za­pla­te­niu vy­mys­le­ných, ne­pod­lo­že­ných a nep­reu­ká­za­ných poh­ľa­dá­vok, pri­čom ve­del, že kon­kur­zné ko­na­nie je ve­rej­né a kaž­dý ob­čan si bu­de môcť zis­tiť, že poš­ko­de­ný dl­ží fi­nan­čné pros­tried­ky. Ob­vi­ne­ný te­da ne­po­dal návrh na vy­hlá­se­nie kon­kur­zu v sú­la­de a s dô­vod­mi, kto­ré pred­pok­la­dá zá­kon, ale po­dal ho z dô­vo­du, aby sa ne­zá­kon­ne obo­ha­til. Zneu­žil te­da in­šti­tút, kto­rý slú­ži zá­sad­ne k rých­le­mu a účin­né­mu vý­ko­nu práv ve­ri­te­ľov a rie­ši úpa­dok dl­žní­ka. Iba v ta­kom­to prí­pa­de je po­da­nie návr­hu na kon­kurz do­vo­le­ným pros­tried­kom, pri­čom ne­do­vo­le­ným pros­tried­kom sa stá­va vte­dy, po­kiaľ ob­vi­ne­ný ta­kým­to návr­hom chce len do­nú­tiť údaj­né­ho dl­žní­ka k pl­ne­niu, kto­ré ne­má žiad­ny zá­kon­ný ani zmluv­ný pod­klad, t. j. neexis­tu­jú pred­stie­ra­né dl­hy a údaj­ný dl­žník nie je v úpad­ku. Za ta­kej­to si­tuácie sa návrh na vy­hlá­se­nie kon­kur­zu stá­va nás­tro­jom k pre­sa­de­niu ne­ka­lých zá­uj­mov, te­da ne­do­vo­le­ným pros­tried­kom. Za ta­kých­to okol­nos­tí, t. j. za okol­nos­tí, keď ob­vi­ne­ný ne­po­dá­va návrh na vy­hlá­se­nie kon­kur­zu z dô­vo­du rie­še­nia úpad­ku dl­žní­ka, ale z dô­vo­du pri­nú­te­nia poš­ko­de­né­ho k úh­ra­de neexis­tu­jú­cich dl­hov a to za si­tuácie, keď poš­ko­de­ný v úpad­ku nie je, je mož­né ta­ké­to ko­na­nie pod­ra­diť pod znak „hroz­by spô­so­be­nia inej ťaž­kej uj­my“ v zmys­le zna­kov zá­klad­nej skut­ko­vej pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu vy­die­ra­nia. Zá­ro­veň nep­rav­di­vé in­for­má­cie ve­do­me uve­de­né v návr­hu na vy­hlá­se­nie kon­kur­zu na poš­ko­de­né­ho mô­žu napl­niť aj zna­ky skut­ko­vej pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu oho­vá­ra­nia.

Jed­no­čin­ný sú­beh tres­tné­ho či­nu vy­die­ra­nia s tres­tným či­nom oho­vá­ra­nia nie je vy­lú­če­ný, pre­to­že tie­to tres­tné či­ny nie sú vo vzá­jom­nom po­me­re sub­si­dia­ri­ty a ani špe­cia­li­ty, na­koľ­ko kaž­dý z nich chrá­ni iné zá­uj­my. Pri tres­tnom či­ne oho­vá­ra­nia ide o ochra­nu cti a dob­rej po­ves­ti člo­ve­ka, pri­čom pri tres­tnom či­ne vy­die­ra­nia je ob­jek­tom slo­bod­né roz­ho­do­va­nie člo­ve­ka.

 

 

8 Tdo 1352/2014-38



U S N E S E N Í


Nej­vyš­ší soud roz­hodl v ne­veřej­ném za­se­dá­ní ko­na­ném dne 26. úno­ra 2015 o do­vo­lá­ní ob­viněné­ho M. Č. pro­ti us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Brně ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 4 To 65/2014, kte­rý roz­hodl ja­ko soud od­vo­la­cí v tres­tní věci ve­de­né u Ok­res­ní­ho sou­du Br­no-ven­kov pod sp. zn. 30 T 122/2012, t a k t o :

 

Pod­le § 265i od­st. 1 písm. e) tr. ř. se do­vo­lá­ní ob­viněné­ho M. Č. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Roz­sud­kem Ok­res­ní­ho sou­du Br­no-ven­kov ze dne 25. 11. 2013, sp. zn. 30 T 122/2012, byl ob­vině­ný M. Č. uz­nán vin­ným přeči­nem vy­dí­rá­ní pod­le § 175 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku a přeči­nem pom­lu­vy pod­le § 184 od­st. 1, 2 tr. zá­ko­ní­ku, kte­rých se pod­le skut­ko­vých zjištění do­pus­til tím, že
ja­ko pověře­ný ma­na­žer – za­městna­nec spo­leč­nos­ti Euro­pé In­teg­rée, spol. s r. o., (dá­le jen „spo­leč­nost Euro­pé“), dne 23. 4. 2012 vy­ho­to­vil pí­sem­nou vý­zvu „Ozná­me­ní o za­há­je­ní kroků k za­jištění práv poš­ko­ze­ných“, do­ru­če­nou poš­ko­ze­né­mu poš­tou dne 30. 4. 2012, ve kte­ré vy­hro­žu­je za­uje­tím opatření ve­dou­cích k za­jištění práv spo­leč­nos­ti Euro­pé, dá­le V. E. (roz. B.) a dal­ších osob up­lat­ňu­jí­cích vůči poš­ko­ze­né­mu Ad­vo­kát­ní kan­ce­láři JUDr. K. T. a je­ho osobě fi­nan­ční kom­pen­za­ce za ma­jet­ko­vé ško­dy ne­bo ško­dy ne­ma­jet­ko­vé po­va­hy, a nu­til poš­ko­ze­né­ho s pod­mín­kou, že po­tom své učiněné úko­ny vez­me zpět, k to­mu aby
1. ve lhůtě do 3 dnů od do­ru­če­ní za­sla­né­ho sděle­ní ze dne 23. 4. 2012 for­mou elek­tro­nic­kou a dá­le ko­res­pon­den­ční vrá­til spo­leč­nos­ti BU­DO CEN­TRUM, s. r. o., přija­té plnění ve vý­ši 1.350.000,- Kč s úro­kem a nák­la­dy, kte­ré si jed­na­tel spo­leč­nos­ti ur­čí, a to v rám­ci na­rov­ná­ní práv­ní­ho sta­vu věci sa­mé (exeku­ce),
2. ve stej­né lhůtě uh­ra­dil V. E. čás­tku 500.000,- Kč a 2.400.000,- Kč, a to převo­dem na ban­kov­ní účet ob­viněné­ho ve­de­ný u spo­leč­nos­ti Tat­ra Ban­ka, a. s., ja­ko náh­ra­du új­my způso­be­né na je­jich prá­vech a ma­jet­ku,
3. v té­že lhůtě vzal v pl­ném roz­sa­hu zpět ža­lo­bu ve­de­nou Kraj­ským sou­dem v Brně pod č. j. 5 Cm 143/2011,
4. uh­ra­dil ob­viněné­mu na ban­kov­ní účet náh­ra­du nák­ladů spo­je­ných s po­dá­ním je­ho vý­povědi ze dne 14. 11. 2010 ve vý­ši 10.500,- Kč, pod va­ria­bil­ním sym­bo­lem,
5. uh­ra­dil na účet spo­leč­nos­ti Euro­pé náh­ra­du zmařené in­ves­ti­ce spo­je­né s fi­nan­co­vá­ním od­ku­pu ne­mo­vi­tos­ti E. E. v čás­tce 976.620,- Kč na účet, 6. H. Č. uh­ra­dil za bez­důvod­né a úče­lo­vé, bez­důvod­né a ne­mo­rál­ní vy­pověze­ní pl­né mo­ci v kau­ze, kte­rá mě­la být poš­ko­ze­né­mu zná­ma, náh­ra­du ne­ma­jet­ko­vé új­my vy­čís­le­né v penězích ve vý­ši 1.500.000,- Kč na účet,
te­dy žá­dal za­pla­tit cel­ko­vou su­mu ve vý­ši 6.737.120,- Kč, kdy později svo­ji vý­hrůžku spl­nil tím, že dne 26. 4. 2012 po­dal ke Kraj­ské­mu sou­du v Brně „Návrh na proh­lá­še­ní kon­kur­zu na ma­je­tek od­půrce“, kde ja­ko dluž­ní­ka ozna­čil JUDr. T. K., ve­de­ný pod sp. zn. KSBR 38INS 10267/2012-A-2, jenž byl později us­ne­se­ním Vr­chní­ho sou­du v Olo­mou­ci dne 17. 7. 2012 od­mít­nut, ač­ko­li si byl plně vědom, že je­ho ná­ro­ky jsou zce­la neo­pod­statněné a vy­myš­le­né, údajně vznik­lé v sou­vis­los­ti s ma­jet­ko­vým za­jištěním půjčky ve vý­ši 1.200.000,- Kč pos­kyt­nu­té dne 14. 7. 2010 klien­tem Ad­vo­kát­ní kan­ce­láře JUDr. K., věřitel­kou M. Š. dluž­ní­ko­vi V. E., za­stou­pe­né ob­viněným, se splat­nos­tí ke dni 15. 3. 2011, kdy však ta­to půjčka ne­by­la řádně a včas spla­ce­na a ze stra­ny poš­ko­ze­né­ho Ad­vo­kát­ní kan­ce­láře JUDr. K. by­ly později up­latně­ny všech­ny for­my za­jištění vý­še uve­de­né půjčky, na což si ob­vině­ný dne 24. 8. 2011 stěžo­val u Čes­ké ad­vo­kát­ní ko­mo­ry, kte­rá je­ho stíž­nost dne 14. 10. 2011 vy­hod­no­ti­la ja­ko nedůvod­nou, přičemž si byl vědom, že po­dá­ním vý­še uve­de­né­ho návr­hu k in­sol­ven­ční­mu sou­du by zá­važně poš­ko­dil Ad­vo­kát­ní kan­ce­lář JUDr. K. i je­ho oso­bu, ne­boť by za­há­je­né in­sol­ven­ční říze­ní poš­ko­di­lo dob­ré jmé­no je­ho ad­vo­kát­ní kan­ce­láře v Brně a dob­ré jmé­no je­ho oso­by, a ztí­ži­lo by tak je­ho spo­le­čen­ské up­latnění, kdy dá­le ob­vině­ný od­es­lal dne 23. 7. 2012 e-mai­lo­vou poš­tou na e-mai­lo­vou ad­re­su poš­ko­ze­né­ho zprá­vu, ve kte­ré slovně na­pa­dá JUDr. T. K. a dos­lo­va uvá­dí „asi vám pohrůžka in­sol­ven­cí a tres­tní ozná­me­ní nes­ta­či­lo“, a dá­le vy­hro­žu­je, že poš­ko­ze­né­ho fy­zic­ky na­pad­ne způso­bem ve spi­su uve­de­ným.

Za ty­to tres­tné či­ny a sbí­ha­jí­cí se přečin za­ned­bá­ní po­vin­né vý­ži­vy pod­le § 196 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, jímž byl uz­nán vin­ným roz­sud­kem Ok­res­ní­ho sou­du v Šum­per­ku ze dne 11. 2. 2013, sp. zn. 1 T 100/2012, ve spo­je­ní s us­ne­se­ním Kraj­ské­ho sou­du v Os­travě – po­boč­ka v Olo­mou­ci ze dne 3. 4. 2013, sp. zn. 2 To 77/2013, a sbí­ha­jí­cí se přečin vy­dí­rá­ní pod­le § 175 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, jímž byl uz­nán vin­ným roz­sud­kem Ok­res­ní­ho sou­du v Hrad­ci Krá­lo­vé ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. 3 T 191/2012, ve znění roz­sud­ku Kraj­ské­ho sou­du v Hrad­ci Krá­lo­vé ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. 10 To 156/2013, byl ob­vině­ný pod­le § 175 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku od­sou­zen za pou­ži­tí § 43 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku k souhr­nné­mu tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní třice­ti čtyř měsíců, je­hož vý­kon byl pod­le § 81 od­st. 1 a § 82 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku pod­míněně od­lo­žen na zku­šeb­ní do­bu v tr­vá­ní pě­ti let. Pod­le § 82 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku by­la ob­viněné­mu ulo­že­na po­vin­nost ve zku­šeb­ní době pod­le svých sil uh­ra­dit způso­be­nou ne­ma­jet­ko­vou új­mu. Pod­le § 43 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku byl zru­šen vý­rok o tres­tu z roz­sudků Ok­res­ní­ho sou­du v Šum­per­ku ze dne 11. 2. 2013, sp. zn. 1 T 100/2012, ve spo­je­ní s us­ne­se­ním Kraj­ské­ho sou­du v Os­travě – po­boč­ka v Olo­mou­ci ze dne 3. 4. 2013, sp. zn. 2 To 77/2013, a Ok­res­ní­ho sou­du v Hrad­ci Krá­lo­vé ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. 3 T 191/2012, ve znění roz­sud­ku Kraj­ské­ho sou­du v Hrad­ci Krá­lo­vé ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. 10 To 156/2013, ja­kož i všech­na dal­ší roz­hod­nu­tí na ten­to vý­rok ob­sa­hově na­va­zu­jí­cí, po­kud vzhle­dem ke změně, k níž doš­lo zru­še­ním, poz­by­la pod­kla­du. Pod­le § 228 od­st. 1 tr. ř. by­la ob­viněné­mu ulo­že­na po­vin­nost nah­ra­dit poš­ko­ze­né­mu JUDr. T. K. ne­ma­jet­ko­vou új­mu ve vý­ši 100.000,- Kč.

Kraj­ský soud v Brně ja­kou soud od­vo­la­cí us­ne­se­ním ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 4 To 65/2014, od­vo­lá­ní ob­viněné­ho po­da­né pro­ti uve­de­né­mu roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně pod­le § 256 tr. ř. za­mítl.

Pro­ti to­mu­to us­ne­se­ní od­vo­la­cí­ho sou­du po­dal ob­vině­ný prostřed­nic­tvím ob­háj­ce do­vo­lá­ní s od­ka­zem na do­vo­la­cí důvo­dy pod­le § 265b od­st. 1 písm. g), l) tr. ř., v němž uvedl, že ja­ko před­se­da Sdru­že­ní pro čis­to­tu prá­va se dlou­ho­době sna­ží přispět k lep­ší­mu fun­go­vá­ní prá­va a po­sí­le­ní práv­ní jis­to­ty a efek­tivně za­kro­čit pro­ti proti­práv­ním pos­tupům ad­vo­ká­ta T. K. Vzhle­dem k dlou­ho­do­bos­ti řeše­ní soud­ních sporů kla­sic­kou soud­ní ces­tou po­va­žo­val za ne­je­fek­tivnější způsob, jak nej­ry­chle­ji po­mo­ci poš­ko­ze­ným, po­dat návrh na za­há­je­ní in­sol­ven­ční­ho říze­ní. Ten­to úkon měl na poš­ko­ze­né­ho půso­bit ja­ko běžná ža­lo­ba, tzn. jed­nak va­ro­vat dal­ší li­di před je­ho čin­nos­tí, a jed­nak přimět poš­ko­ze­né­ho k pos­kyt­nu­tí po­ža­do­va­ných plnění. Jde o ty­pic­ky souk­ro­mop­ráv­ní úkon, v němž na­lé­za­cí i od­vo­la­cí soud přek­va­pivě spatři­ly po­ru­še­ní no­rem tres­tní­ho prá­va, a to i přes­to, že or­gá­ny čin­né v tres­tním říze­ní nep­ro­ká­za­ly, že by si byl vědom sku­teč­nos­ti, že ob­vi­ňu­je ji­nou oso­bu nep­rav­divě, ani to­ho, že by pro ji­né oso­by žá­dal, co jim v sou­la­du s prá­vem ne­ná­le­že­lo. V jed­ná­ní mu kla­de­ném za vi­nu neb­yl pro­ká­zán škod­li­vý nás­le­dek, je­li­kož ne­by­lo řádně zjištěno, že úda­je uve­de­né v in­sol­ven­čním návr­hu by­ly nep­rav­di­vé, a soud se měl za­bý­vat i tím, zda věděl o je­jich nep­rav­di­vos­ti ne­bo s ní byl ales­poň sro­zuměn. Ved­le ne­dos­tatků v sub­jek­tiv­ní i v ob­jek­tiv­ní strán­ce pos­trá­dá je­mu za vi­nu kla­de­ný čin i tzv. kau­zál­ní nexus me­zi jed­ná­ním a nás­led­kem, a ani ne­vy­ka­zu­je dal­ší zna­ky uve­de­ných tres­tných činů. Po­su­zo­va­ný čin měl být v sou­la­du s prin­ci­pem ul­ti­ma ra­tio pro­jed­nán na­nej­výš v říze­ní souk­ro­mop­ráv­ním.

Ob­vině­ný ne­po­va­žo­val úda­je, kte­ré do návr­hu na in­sol­ven­ční říze­ní uvedl, za nep­rav­di­vé a zdůraz­nil, že pou­ze po­dal návrh na za­há­je­ní říze­ní, jejž od­es­lal sou­du, v čemž nel­ze shle­dá­vat naplnění znaků sděle­ní nep­rav­di­vých in­for­ma­cí ve smys­lu § 184 tr. zá­ko­ní­ku, ne­boť by v ta­ko­vém případě větši­na neúspěšných ža­lob mu­se­la být ozna­če­na za pom­lu­vu. Vý­kon souk­ro­mé­ho prá­va nemůže být po­va­žo­ván za trest­ný čin, když na­víc svým jed­ná­ním směřoval k od­škodnění poš­ko­ze­ných a k „od­ha­le­ní a za­me­ze­ní pá­chá­ní dal­ší tres­tné čin­nos­ti pa­nem K.“. Svou bez­tres­tnost do­lo­žil i pou­ka­zem na ju­di­ka­tu­ru Ev­rop­ské­ho sou­du pro lid­ská prá­va, pod­le níž lze za trest­ný čin pom­lu­vy trestně stí­hat jen za vý­ji­meč­ných okol­nos­tí, a uzavřel, že sku­tek, za kte­rý byl od­sou­zen, ne­ní tres­tným či­nem.

Ve vzta­hu k tres­tné­mu či­nu vy­dí­rá­ní pod­le § 175 tr. zá­ko­ní­ku ob­vině­ný na­mí­tal že új­ma, kte­rou hro­zil, ne­by­la těžká ani neop­rávněná. Pod­le něj za tres­tné nel­ze po­va­žo­vat pou­ži­tí prostřed­ku, kte­rý je po­vo­len k úče­lu, ke kte­ré­mu je ur­čen (např. poh­ro­zit dluž­ní­ku, že bu­de přis­tou­pe­no k vý­ko­nu roz­hod­nu­tí, jes­tli­že ne­zap­la­tí). Svou vý­hruž­ku, že poš­ko­ze­né­ho „na­ko­pe do za­dku“, ozna­čil za proh­lá­še­ní učiněné ve sta­vu sní­že­né příčet­nos­ti, k če­muž soud přes je­ho návrh ne­dal vy­pra­co­vat zna­lec­ký po­su­dek. Ob­vině­ný av­šak to­to sděle­ní uči­nil ja­ko běž­ný pro­jev roz­hořče­ní či hněvu, kte­rý ne­mohl v poš­ko­ze­ném vzbu­dit op­rav­do­vou a váž­nou oba­vu, na­víc se ne­jed­na­lo ani o bez­práv­nou vý­hrůžku.

Pod­le do­vo­la­te­le říze­ní tr­pí extrém­ním roz­po­rem me­zi skut­ko­vý­mi zjištění­mi a pro­ve­de­ný­mi důka­zy, ne­boť sou­dy bez řád­né­ho od­ůvodnění nep­ro­ved­ly ob­ha­jo­bou navr­ho­va­né důka­zy a ten­to svůj pos­tup na­víc ani řádně neodůvod­ni­ly. Důka­zy ne­by­ly hod­no­ce­ny nes­tranně, ne­boť sou­dy vza­ly za pod­klad svých roz­hod­nu­tí pou­ze tvr­ze­ní poš­ko­ze­né­ho T. K., aniž by ta­to mě­la řád­nou opo­ru v pro­ve­de­ném do­ka­zo­vá­ní. Sou­dy nes­právně uvěři­ly poš­ko­ze­né­mu, že mu­sel svým zná­mým, klientům i ban­ce vy­světlo­vat neo­pod­statněnost in­sol­ven­ční­ho říze­ní, a že jej to­to říze­ní poš­ko­di­lo, aniž by sou­dy bra­ly do úva­hy, že za­há­je­ná in­sol­ven­ce by­la v in­sol­ven­čním rejstříku poz­na­če­ná cca 10 dnů od 26. 4. 2012 do 3. 5. 2012, te­dy vel­mi krát­kou do­bu, což pro poš­ko­ze­né­ho ne­moh­lo mít jím uváděné důsled­ky. Ob­vině­ný tím na­mí­tal i po­ru­še­ní zá­sad pre­sum­pce ne­vi­ny a in du­bio pro reo. Pod­le něj by­ly vy­hle­dá­vá­ny důka­zy pou­ze v je­ho nep­rospěch, je­ho vý­slech neb­yl pro­ve­den v dos­ta­teč­ném roz­sa­hu, a dá­le, že soud nep­ro­vedl jím navr­ho­va­né vý­sle­chy svědků, zej­mé­na ne­ne­chal vy­pra­co­vat zna­lec­ký po­su­dek k přez­kou­má­ní je­ho zdra­vot­ní­ho sta­vu, v čemž spatřoval tzv. opo­me­nu­té důka­zy.

Po­va­žo­val za nes­právně ulo­že­ný i vý­rok o tres­tu s pou­ka­zem na to, že vý­měra tres­tu opí­ra­jí­cí se o pou­hé domněnky v nep­rospěch ob­viněné­ho je nepřípus­tná. Nez­to­tož­nil se ani s vý­ro­kem o náh­radě ško­dy a ne­ma­jet­ko­vé új­my, ne­boť poš­ko­ze­né­mu nev­znik­la žá­dná hmot­ná ani ima­te­riál­ní új­ma, pro­to­že žá­dná z nich ne­by­la v pro­ve­de­ném do­ka­zo­vá­ní zjištěna ani pro­ká­zá­na. Vý­ši náh­ra­dy ima­te­riál­ní új­my ozna­čil za nepřiměřenou a vy­jádřil svo­ji po­chyb­nost o poč­tu osob, kte­ré si pov­šim­ly zveřejnění zá­pi­su o za­há­je­ní in­sol­ven­ční­ho říze­ní v in­sol­ven­čním rejstříku. Vzhle­dem k to­mu, že pou­ze na zá­kladě tvr­ze­ní poš­ko­ze­né­ho nel­ze usou­dit, že vůbec by­la něja­ká ško­da způso­be­na, měl soud pos­tu­po­vat pod­le § 229 tr. ř., ne­boť poš­ko­ze­ný vznik ško­dy ni­jak nep­ro­ká­zal.

V zá­věru do­vo­lá­ní ob­vině­ný navrhl, aby Nej­vyš­ší soud pod­le § 265k tr. ř. zru­šil obě na­pa­de­ná roz­hod­nu­tí.

K do­vo­lá­ní ob­viněné­ho se v sou­la­du s § 265h od­st. 2 tr. ř. vy­jádřil stát­ní zá­stup­ce čin­ný u Nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství. Ná­mit­ky, kte­rý­mi ob­vině­ný vy­tý­kal po­ru­še­ní pro­ces­ních, ni­ko­li hmotněpráv­ních zá­sad rov­nos­ti zbra­ní, pre­sum­pce ne­vi­ny a in du­bio pro reo, ja­kož i nepřiměřenost tres­tu, ozna­čil za ne­do­pa­da­jí­cí na ozna­če­ný důvod, stejně ja­ko ani veš­ke­ré dal­ší ná­mit­ky, kte­rý­mi do­vo­la­tel zpo­chyb­nil pop­sa­ná skut­ko­vá zjištění ne­bo se do­má­hal zna­lec­ké­ho zkou­má­ní své­ho du­šev­ní­ho sta­vu. Ve vzta­hu k tres­tné­mu či­nu vy­dí­rá­ní pod­le § 175 tr. zá­ko­ní­ku uvedl, že vý­hra­dy ob­viněné­ho oh­ledně po­dá­ní návr­hu na za­há­je­ní in­sol­ven­ční­ho říze­ní nej­sou op­rávněné, pro­to­že byť jde o úkon prá­vem ap­ro­bo­va­ný, učinění ta­ko­vé­ho návr­hu s úmys­lem poš­ko­dit poš­ko­ze­né­ho a způso­bit új­mu, ne­ní op­rávněným jed­ná­ním v sou­la­du se zá­ko­nem, ne­boť jde o pos­tup, při kte­rém by­lo pou­ži­to si­ce prostřed­ku do­vo­le­né­ho, ni­ko­li však k úče­lu k němuž má slou­žit. Po­dá­ní návr­hu na za­há­je­ní in­sol­ven­ční­ho říze­ní slou­ží k to­mu, aby se věřitel in­sol­ven­ční­ho dluž­ní­ka do­mohl ales­poň čás­teč­né­ho us­po­ko­je­ní své sku­tečně exis­tu­jí­cí splat­né poh­le­dáv­ky. Ne­ní prostřed­kem do­vo­le­ným k to­mu, aby si někdo pohrůžkou po­dá­ní ta­ko­vé­ho návr­hu, popř. přímo je­ho po­dá­ním, vy­nu­co­val uh­ra­ze­ní neexis­tu­jí­cích smyš­le­ných poh­le­dá­vek. Po­dá­ní in­sol­ven­ční­ho návr­hu za okol­nos­tí vy­me­ze­ných ve skut­ko­vé větě by­lo nát­la­kem na poš­ko­ze­né­ho, aby hra­dil to, k če­mu neb­yl po­vi­nen, což sou­časně pro oso­bu, kte­rá je ad­vo­ká­tem, zna­me­ná bez oh­le­du na je­ho vý­sle­dek přinej­men­ším váž­nou új­mu na dob­ré pověs­ti v pod­ni­ka­tel­ském prostředí, me­zi je­ho zá­kaz­ní­ky a ob­chod­ní­mi par­tne­ry, ne­boť sig­na­li­zu­je je­ho nap­ros­tý pod­ni­ka­tel­ský neúspěch. Pou­ká­zal na pod­mín­ky in­sol­ven­ční­ho říze­ní a je­ho do­pad i do ma­jet­ko­vé sfé­ry oso­by, pro­ti kte­ré in­sol­ven­ční návrh směřuje, ne­boť ji poměrně vý­razně ome­zu­je v dis­po­zi­cích s je­jím ma­jet­kem [§ 101 od­st. 1, § 102 a § 111 od­st. 1 zá­ko­na č. 182/2006 Sb., o úpad­ku a způso­bech je­ho řeše­ní (in­sol­ven­ční zá­kon), dá­le „zák. č. 182/2006 Sb.“] Z těchto důvodů pohrůžka po­dá­ním návr­hu na za­há­je­ní in­sol­ven­ční­ho říze­ní ne­po­chybně je pohrůžkou ji­né těžké új­my ve smys­lu § 175 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku. Ze skut­ko­vých zjištění vy­plý­vá, že po­dá­ní in­sol­ven­ční­ho návr­hu poš­ko­ze­né­ho poš­ko­di­lo z hle­dis­ka je­ho dob­ré pověs­ti me­zi klien­ty a důvěry­hod­nos­ti v ban­kov­ním sek­to­ru. Od­mít­nu­tí to­ho­to návr­hu sou­dem (dne 3. 5. 2012) by­lo vý­sled­kem důsled­né­ho pos­tu­pu in­sol­ven­ční­ho sou­du při přez­ku­mu návr­hu, ni­ko­li ak­ti­vi­tou ob­viněné­ho, jenž po­dal pro­ti us­ne­se­ní o od­mít­nu­tí návr­hu od­vo­lá­ní. Ke slov­ní pohrůžce („na­ko­pá­ní za­dku“), stát­ní zá­stup­ce uvedl, že ji mohl poš­ko­ze­ný po­va­žo­vat za reál­nou pohrůžku ná­si­lím, pro­to­že k naplnění skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu vy­dí­rá­ní pos­ta­ču­je, že pohrůžka ná­si­lím by­la učiněna a že ji poš­ko­ze­ný vní­mal, ne­ní nut­né, aby pohrůžka by­la vážně míněna a aby vy­vo­la­la v poš­ko­ze­ném důvod­nou oba­vu. Ze sa­mot­né­ho cha­rak­te­ru jed­ná­ní ob­viněné­ho vy­plý­vá, že šlo o jed­ná­ní úmysl­né, a to i přes­to, že do­vo­la­tel ne­má ukon­če­né vy­so­koš­kol­ské práv­nic­ké vzdělá­ní. Pre­zen­tu­je se ja­ko před­se­da „Sdru­že­ní pro čis­to­tu prá­va“, tu­díž ur­či­té práv­ní zna­los­ti ne­po­chybně měl, z če­hož lze do­vo­zo­vat je­ho vědo­most o neexis­ten­ci vy­má­ha­ných poh­le­dá­vek, ja­kož i o důsled­cích po­dá­ní návr­hu na za­há­je­ní in­sol­ven­ční­ho říze­ní.

Stát­ní zá­stup­ce k přeči­nu pom­lu­vy pod­le § 184 tr. zá­ko­ní­ku ve vzta­hu k po­dá­ní návr­hu na za­há­je­ní in­sol­ven­ční­ho říze­ní uvedl, že ta­ko­vý návrh je práv­ním prostřed­kem k vy­mo­že­ní reálně exis­tu­jí­cích ma­jet­ko­vých práv, ni­ko­li k to­mu, aby je­ho prostřed­nic­tvím by­ly o ji­ném šíře­ny nep­rav­di­vé di­fa­mu­jí­cí úda­je. S tím, co pla­tí pro zveřej­ňo­vá­ní za­há­je­ní in­sol­ven­ční­ho říze­ní, po­dá­ní ta­ko­vé­ho­to nep­rav­di­vé­ho návr­hu, je­hož je­di­ným úče­lem a smys­lem je poš­ko­dit prá­va ji­né­ho ob­ča­na a zos­tu­dit ho před veřej­nos­tí, je nut­né po­sou­dit ja­ko sděle­ní nep­rav­di­vé­ho úda­je ve smys­lu us­ta­no­ve­ní § 184 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku. Poš­ko­ze­ný ja­ko ad­vo­kát si­ce neb­yl v práv­ním slo­va smys­lu za­městnan­cem, av­šak poš­ko­ze­ní ji­né­ho v pod­ni­ká­ní lze ne­po­chybně klást na ro­veň je­ho poš­ko­ze­ní v za­městná­ní ve smys­lu ci­to­va­né­ho us­ta­no­ve­ní. Otáz­ku exis­ten­ce zna­ku kva­li­fi­ko­va­né skut­ko­vé pod­sta­ty pod­le § 184 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku spo­čí­va­jí­cí­ho ve spá­chá­ní či­nu veřejně přís­tup­nou po­čí­ta­čo­vou sí­tí ob­vině­ný žá­dné ná­mit­ky nev­znesl.

Pro­to­že po­su­zo­va­ný sku­tek v po­době vy­me­ze­né v na­pa­de­ných soud­ních roz­hod­nu­tích vy­ka­zo­val jak zna­ky přeči­nu vy­dí­rá­ní pod­le § 175 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, tak i přeči­nu pom­lu­vy pod­le § 184 od­st. 1, 2 tr. zá­ko­ní­ku, stát­ní zá­stup­ce navrhl, aby Nej­vyš­ší soud je­ho do­vo­lá­ní pod­le § 265i od­st. 1 písm. e) tr. ř. od­mítl ja­ko zjevně neo­pod­statněné.

Nej­vyš­ší soud ja­ko soud do­vo­la­cí shle­dal, že do­vo­lá­ní ob­viněné­ho je přípus­tné pod­le § 265a od­st. 1, 2 písm. h) tr. ř., by­lo po­dá­no oso­bou op­rávněnou pod­le § 265d od­st. 1 písm. b), od­st. 2 tr. ř., v zá­kon­né lhůtě a na místě, kde lze po­dá­ní uči­nit (§ 265e od­st. 1, 2 tr. ř.). Dá­le pro­to po­su­zo­val otáz­ku, zda jím up­latněné do­vo­la­cí důvo­dy ko­res­pon­du­jí s je­jich vy­me­ze­ním v § 265b od­st. 1 písm. g), l) tr. ř., ne­boť do­vo­lá­ní je mož­né po­dat pou­ze z důvodů taxativně vy­me­ze­ných v § 265b tr. ř., je­jichž re­le­van­tní up­latnění je zá­ro­veň pod­mín­kou a zá­kon­ným rám­cem pro pro­ve­de­ní přez­ku­mu na­pa­de­ných roz­hod­nu­tí do­vo­la­cím sou­dem.

Po­kud ob­vině­ný v do­vo­lá­ní ozna­čil do­vo­la­cí důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. l) tr. ř., o něj je mož­no do­vo­lá­ní opřít, by­lo-li roz­hod­nu­to o za­mít­nu­tí ne­bo od­mít­nu­tí řád­né­ho op­rav­né­ho prostřed­ku pro­ti roz­sud­ku ne­bo us­ne­se­ní uve­de­né­mu v § 265a od­st. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž by­ly splně­ny pro­ces­ní pod­mín­ky sta­no­ve­né zá­ko­nem pro ta­ko­vé roz­hod­nu­tí ne­bo přes­to­že byl v říze­ní mu před­chá­ze­jí­cím dán důvod do­vo­lá­ní uve­de­ný v § 265b od­st. 1 v pís­me­nech a) až k) tr. ř. Se zřete­lem na to, že od­vo­la­cí soud po věcné strán­ce od­vo­lá­ní ob­viněné­ho pod­le § 254 od­st. 1 tr. ř. přez­kou­mal, ja­kož i s oh­le­dem na ob­sah po­da­né­ho do­vo­lá­ní, je zřej­mé, že ob­vině­ný pou­žil uve­de­ný do­vo­la­cí důvod v je­ho dru­hé al­ter­na­tivě, ne­boť sou­časně do­vo­lá­ní opřel ta­ké o důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř.

Pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř. lze do­vo­lá­ní po­dat, spo­čí­vá-li roz­hod­nu­tí na nes­práv­ném práv­ním po­sou­ze­ní skut­ku ne­bo ji­ném nes­práv­ném hmotně práv­ním po­sou­ze­ní. Prostřed­nic­tvím to­ho­to do­vo­la­cí­ho důvo­du lze vy­tý­kat, že sku­tek, jak byl sou­dem zjištěn, byl nes­právně právně kva­li­fi­ko­ván ja­ko trest­ný čin, ač­ko­li o trest­ný čin nej­de ne­bo jde o ji­ný trest­ný čin, než kte­rým byl ob­vině­ný uz­nán vin­ným, a ten­to důvod do­vo­lá­ní pro­to slou­ží zá­sadně k náp­ravě práv­ních vad, kte­ré vy­plý­va­jí buď z nes­práv­né­ho práv­ní­ho po­sou­ze­ní skut­ku, ane­bo z ji­né­ho nes­práv­né­ho hmotně práv­ní­ho po­sou­ze­ní (srov. us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho su­du ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Sou­bo­ru tres­tních roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du, roč. 2006, seš. 27, č. T 912). Va­dy spo­čí­va­jí­cí na nes­práv­ném pro­ces­ním pos­tu­pu, předev­ším při pro­vádění a hod­no­ce­ní důkazů, tj. v ne­dodr­že­ní pod­mí­nek a zá­sad sta­no­ve­ných us­ta­no­ve­ním § 2 od­st. 5, 6 tr. ř. nel­ze prostřed­nic­tvím uve­de­né­ho, ale ani žá­dné­ho ji­né­ho do­vo­la­cí­ho důvo­du pod­le § 265b od­st. 1, 2 tr. ř. up­lat­nit, pro­to­že přez­kum skut­ko­vé­ho sta­vu ne­ní zá­ko­nem v rám­ci do­vo­la­cí­ho říze­ní v žá­dném z do­vo­la­cích důvodů vý­slovně vy­me­zen, ne­boť pod­kla­dem pro po­sou­ze­ní správ­nos­ti práv­ních otá­zek ve smys­lu uve­de­né­ho do­vo­la­cí­ho důvo­du je skut­ko­vý stav zjiště­ný sou­dy pr­vní­ho, příp. dru­hé­ho stupně (srov. přiměřeně us­ne­se­ní Ústav­ní­ho sou­du např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02 ze dne 9. 4. 2003, III. ÚS 732/02 ze dne 24. 4. 2003, II. ÚS 760/02 ze dne 9. 12. 2003, III. ÚS 282/03 ze dne 30. 10. 2003, IV. ÚS 449/03 ze dne 15. 4. 2004).

Vý­jim­ku z to­ho­to pra­vid­la před­sta­vu­je pou­ze zjištění extrém­ní­ho ne­sou­la­du me­zi skut­ko­vý­mi zjištění­mi a práv­ním po­sou­ze­ním věci, což může nas­tat teh­dy, jsou-li zjiště­ny a pro­ká­zá­ny va­dy a ne­dos­tat­ky svědčí­cí o zá­sad­ním zjev­ném ne­res­pek­to­vá­ní zá­sad a pra­vi­del, pod­le nichž ma­jí být uve­de­né pos­tu­py reali­zo­vá­ny. Jen v ta­ko­vém případě by moh­lo do­jít k průlo­mu uve­de­ných kri­té­rií vy­me­zu­jí­cích do­vo­la­cí důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř. (srov. roz­hod­nu­tí Ústav­ní­ho sou­du ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005). O ta­ko­vý případ jde jen za si­tua­ce, že je zjištěna zjev­ná ab­sen­ce sro­zu­mi­tel­né­ho od­ůvodnění roz­sud­ku, kar­di­nál­ní lo­gic­ké roz­po­ry ve skut­ko­vých zjištěních a z nich vy­vo­ze­ných práv­ních zá­věrech, opo­me­nu­tí a ne­hod­no­ce­ní stěžej­ních důkazů atp. (srov. us­ne­se­ní Ústav­ní­ho sou­du ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010).

Ob­vině­ný zčás­ti pod­lo­žil své do­vo­lá­ní vý­hra­da­mi, kte­ré ten­to do­vo­la­cí důvod ne­napl­ňu­jí, a to zej­mé­na, po­kud vy­tý­kal, že sou­dy nep­ro­ved­ly jím navr­ho­va­né důka­zy, hod­no­ti­ly důka­zy pou­ze v je­ho nep­rospěch a zce­la po­mi­nu­ly zá­sa­du in du­bio pro reo, jež se ne­tý­ka­jí hmotně práv­ní­ho po­sou­ze­ní skut­ku ani ji­né­ho nes­práv­né­ho práv­ní­ho po­sou­ze­ní, jak před­pok­lá­dá up­latně­ný do­vo­la­cí důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř., a ne­napl­ňu­jí ani žá­dný ji­ný důvod uve­de­ný v us­ta­no­ve­ní § 265b od­st. 1, 2 tr. ř. Nej­vyš­ší soud pro­to ne­mohl z podnětu těchto ná­mi­tek na­pa­de­ná roz­hod­nu­tí přez­kou­má­vat.

K vý­hradě, že sou­dy nep­ro­ved­ly důka­zy, kte­ré ob­vině­ný navr­ho­val, a že se s ni­mi ani v od­ůvodnění roz­hod­nu­tí ne­vy­pořáda­ly, čímž pou­ka­zo­val na tzv. opo­me­nu­té důka­zy, jež mo­hou za­lo­žit extrém­ní ne­sou­lad, je třeba uvést, že jde o ka­te­go­rii důkazů, kte­ré ne­by­ly pro­ve­de­ny ne­bo hod­no­ce­ny způso­bem sta­no­ve­ným zá­ko­nem, tj. důka­zy, o nichž v říze­ní ne­by­lo sou­dem roz­hod­nu­to, případně důka­zy, ji­miž se soud ne­za­bý­val při pos­tu­pu pod­le § 5 od­st. 6. tr. ř., pro­to­že ta­ko­vé důka­zy téměř vždy za­lo­ží ne­jen nepřez­kou­ma­tel­nost vy­da­né­ho roz­hod­nu­tí (§ 125 tr. ř.). Za opo­me­nu­té důka­zy lze po­va­žo­vat i pro­ces­ní si­tua­ce, v nichž by­lo účas­tní­ky říze­ní navr­že­no pro­ve­de­ní kon­krét­ní­ho důka­zu, přičemž návrh na to­to pro­ve­de­ní byl sou­dem bez věcně adek­vát­ní­ho od­ůvodnění za­mít­nut, even­tuálně zce­la opo­me­nut, což zna­me­ná, že ve vlas­tních roz­ho­do­va­cích důvo­dech o něm ve vzta­hu k je­ho za­mít­nu­tí ne­by­la zmín­ka buď žá­dná, či to­li­ko ok­ra­jo­vá a obec­ná, neod­po­ví­da­jí­cí po­va­ze a zá­važ­nos­ti věci [srov. např. ná­le­zy Ústav­ní­ho sou­du ze dne 8. 11. 2006, sp. zn, II. ÚS 262/2004, ze dne 8. 12. 2009 sp. zn. I. ÚS l18/2009, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/2009 a dal­ší]. Ne­jed­ná se však o opo­me­nu­té důka­zy, jes­tli­že jsou dodr­že­ny všech­ny pod­mín­ky pro­ces­ní­ho pos­tu­pu, jak jsou zá­ko­nem vy­me­ze­ny, a sou­dy ten­to pos­tup dos­ta­tečně od­ůvod­ní a vy­svět­lí v přez­kou­má­va­ných roz­hod­nu­tích.

Nej­vyš­ší soud z ob­sa­hu spi­su zjis­til, že ob­vině­ný v průběhu do­ka­zo­vá­ní před sou­dem žá­dné důka­zy ne­navr­ho­val a ani žá­dný ob­dob­ný po­ža­da­vek na doplnění do­ka­zo­vá­ní v průběhu hlav­ní­ho lí­če­ní neup­lat­nil (srov. pro­to­ko­ly o hlav­ním lí­če­ní na č. l. 95 až 103, 144 až 150, 235 až 237, 239 až 240, 296 až 300). Návrh na vý­slech jím uváděných svědků H. Č., JUDr. E. R. a V. E. a vy­pra­co­vá­ní zna­lec­ké­ho po­sud­ku, v je­jichž nep­ro­ve­de­ní spatřuje opo­me­nu­té důka­zy, popr­vé vznesl až ve svém od­vo­lá­ní pro­ti roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně (č. l. 326 a násl.). Z těchto důvodů nemůže být po­chy­be­ní spatřová­no na straně sou­du pr­vní­ho stupně, ale případ­né ne­vy­hovění těmto návrhům měl a mohl popr­vé v od­ůvodnění své­ho us­ne­se­ní zmí­nit až od­vo­la­cí soud, kte­rý tak ta­ké re­la­tivně pod­robně uči­nil na straně 4 do­vo­lá­ním na­pa­de­né­ho us­ne­se­ní, kde vy­světlil, proč pro­ve­de­ní těchto ob­viněným navr­ho­va­ných důkazů po­va­žo­val za nad­by­teč­né, ja­kož i to, že vý­sled­ky do­sa­vad­ní­ho do­ka­zo­vá­ní ský­ta­jí dos­ta­teč­ný pod­klad pro zá­věr o vině ob­viněné­ho, což do­vo­dil i ve vzta­hu k po­ža­dav­ku na vy­pra­co­vá­ní zna­lec­ké­ho po­sud­ku za úče­lem zkou­má­ní du­šev­ní­ho sta­vu ob­viněné­ho.

Na zá­kladě to­ho Nej­vyš­ší soud v pro­jed­ná­va­né věci zej­mé­na k ná­mit­ce opo­me­nu­tých důkazů se zřete­lem na vý­hra­dy pro­ti učiněným skut­ko­vým zjištěním zjis­til, že ob­viněným vzne­se­né ná­mit­ky ne­ma­jí v ob­sa­hu spi­su pod­klad a ne­ko­res­pon­du­jí se zjištěný­mi sku­teč­nos­tmi, ne­boť ob­vině­ný je vy­stavěl na zce­la ji­ných sku­teč­nos­tech, než by­ly zjiště­ny a jsou ob­sa­že­ny ve spi­so­vém ma­te­riá­lu.

Ob­viněným up­latněné vý­hra­dy o vad­ném hod­no­ce­ní pro­ve­de­ných důkazů a neúpl­nos­ti do­ka­zo­vá­ní, po­kud pod­le je­ho ná­zo­ru ne­by­ly pro­ká­zá­ny všech­ny sku­teč­nos­ti roz­hod­né pro naplnění všech znaků skut­ko­vých pod­stat tres­tných činů, ji­miž byl uz­nán vin­ným, ne­bo o je­ho po­vin­nos­ti k náh­radě ne­ma­te­riál­ní új­my (srov. us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 587/2004, uveřejněné v Sou­bo­ru tres­tních roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du, roč. 2004, sva­zek 6 pod č. T 703, či ze dne 6. 12. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1364/2006, uveřejněné v Sou­bo­ru tres­tních roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du, ro 2007, sva­zek 34 pod č. T 974) nel­ze pod ozna­če­né do­vo­la­cí důvo­dy rovněž podřadit, ne­boť se vzta­hu­jí ke způso­bu pro­vádění a hod­no­ce­ní důkazů ve smys­lu § 2 od­st. 5, 6 tr. ř. ur­ču­jí­cí­ho pro­ces­ní pra­vid­la a ne­tý­ka­jí se hmotněpráv­ních sku­teč­nos­tí. U vý­hrad pro­ti vý­ro­ku o náh­radě ško­dy je třeba též zmí­nit, že ob­vině­ný jen vy­slo­vo­val ne­souh­las s vý­ší ško­dy a za­lo­žil ho na ni­čím ne­pod­lo­že­ném tvr­ze­ní o poč­tu osob, kte­ré si reálně moh­ly pov­šim­nout zveřejnění di­fa­mu­jí­cí in­for­ma­ce v in­sol­ven­čním rejstříku, a pro­to ani to­to je­ho tvr­ze­ní ne­by­lo způso­bi­lé ozna­če­ný důvod ob­sa­hově napl­nit, ne­boť jím ob­vině­ný pri­márně usi­lo­val o přehod­no­ce­ní důkazů a nás­led­nou změnu vý­ro­ku o náh­radě ško­dy ve svůj prospěch. Ani ta­ko­vé vý­hra­dy nel­ze pod ci­to­va­ný, ale ani žá­dný ji­ný do­vo­la­cí důvod re­le­vantně podřadit.

I přes­to, že z podnětu těchto ná­mi­tek ne­ní Nej­vyš­ší soud op­rávněn do­vo­lá­ním na­pa­de­ná roz­hod­nu­tí přez­kou­má­vat, jen pro úpl­nost a ve vzta­hu k dal­ším sku­teč­nos­tem, jež bu­dou uve­de­ny k re­le­vantně up­latněným ná­mit­kám, je třeba zmí­nit, že sou­dy pro­ved­ly do­ka­zo­vá­ní v potřeb­ném roz­sa­hu a své skut­ko­vé zá­věry uči­ni­ly na pod­kladě důkazů, kte­ré hod­no­ti­ly pos­tu­py vy­me­ze­ný­mi v § 2 od­st. 6 tr. ř. Roz­sah a způsob pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní ne­je­ví znám­ky se­lek­tiv­ní­ho či jed­nos­tran­né­ho přís­tu­pu k důkazům a je­jich hod­no­ce­ní, pro­to­že soud v od­ůvodnění na­pa­de­ných roz­hod­nu­tí po­dal před­ví­da­tel­ný a ro­zum­ný vý­klad, kte­rý ko­res­pon­du­je s pro­ve­de­ným do­ka­zo­vá­ním. Ne­ní pro­to vý­ra­zem inter­pre­tač­ní své­vo­le či li­bovů­le. Vý­kla­du, jejž sou­dy k jed­not­li­vým vý­hra­dám ob­viněné­ho po­da­ly, ne­chy­bí smys­lupl­né od­ůvodnění ani ne­ní v roz­po­ru s obecně sdí­le­ný­mi zá­sa­da­mi spra­vedl­nos­ti, ne­boť vy­da­ná roz­hod­nu­tí by­la řádně, sro­zu­mi­telně a lo­gic­ky od­ůvodněna (srov. us­ne­se­ní Ústav­ní­ho sou­du ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010).

Po­kud ob­vině­ný bro­jil pro­ti vý­ro­ku o tres­tu, za „ji­né hmotně práv­ní po­sou­ze­ní“, na němž je za­lo­že­no roz­hod­nu­tí ve smys­lu ob­viněným up­latněné­ho důvo­du pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř., je mož­no, po­kud jde o vý­rok o tres­tu, po­va­žo­vat jen ji­né va­dy to­ho­to vý­ro­ku zá­le­že­jí­cí v po­ru­še­ní hmot­né­ho prá­va, než jsou otáz­ky dru­hu a vý­měry tres­tu, ja­ko je např. po­chy­be­ní sou­du v práv­ním zá­věru o tom, zda měl či neměl být ulo­žen souhrn­ný ne­bo úhrn­ný trest, popř. spo­leč­ný trest za pok­ra­čo­vá­ní v tres­tném či­nu (viz roz­hod­nu­tí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Ob­viněným vzne­se­né ná­mit­ky směřují­cí pro­ti důkazně ne­pod­lo­že­né­mu, na pou­hých domněnkách soudů za­lo­že­né­mu, a tu­díž nea­dek­vát­ní­mu tres­tu, ne­vy­ho­vu­jí pod­mín­kám, za nichž lze, byť pod­le ji­né­ho do­vo­la­cí­ho důvo­du, vý­rok o tres­tu na­pa­dat, pro­to­že ná­mit­ky pro­ti dru­hu a vý­měře tres­tu s vý­jim­kou tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy na do­ži­vo­tí lze v do­vo­lá­ní úspěšně up­lat­nit jen v rám­ci zá­kon­né­ho důvo­du uve­de­né­ho v us­ta­no­ve­ní § 265b od­st. 1 písm. h) tr. ř. S oh­le­dem na sho­ra uve­de­né je tak zřej­mé, že ob­vině­ný svý­mi ná­mit­ka­mi pro­ti vý­ro­ku o tres­tu zvo­le­ný ani ji­ný do­vo­la­cí důvod ne­napl­nil.

Na roz­díl od té­to sku­pi­ny ná­mi­tek ob­vině­ný v do­vo­lá­ní uvedl i dal­ší vý­hra­dy, kte­ré Nej­vyš­ší soud mohl přez­kou­má­vat z hle­dis­ka je­jich věcné správ­nos­ti. Jed­ná se zej­mé­na o pa­sá­že, ji­miž ob­vině­ný v do­vo­lá­ní vy­tý­kal nes­práv­nost pou­ži­tých práv­ních kva­li­fi­ka­cí tres­tných činů, kte­rý­mi byl uz­nán vin­ným, pro­to­že neš­lo o sděle­ní, kte­rým by byl sdělo­ván nep­rav­di­vý údaj, po­dá­ním návr­hu na in­sol­ven­ční říze­ní pou­žil prostředek prá­vem do­vo­le­ný, že návr­hem na in­sol­ven­ční říze­ní neb­yl poš­ko­ze­ný vy­sta­ven ne­ga­tiv­ním vlivům, shle­dá­val ne­dos­tat­ky v sub­jek­tiv­ní strán­ce, ane­bo po­kud tvr­dil, že ne­by­la za­cho­vá­na pnná sou­vis­lost me­zi jed­ná­ním a nás­led­kem.

Ob­vině­ný byl skut­kem vý­še pop­sa­ným uz­nán vin­ným přeči­nem vy­dí­rá­ní pod­le § 175 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku spá­cha­ným v jed­no­čin­ném souběhu s přeči­nem pom­lu­vy pod­le § 184 od­st. 1, 2 tr. zá­ko­ní­ku (srov. přiměřeně roz­hod­nu­tí č. 25/1964 Sb. rozh. tr.), ne­boť jed­ním skut­kem napl­nil ví­ce různých tres­tných činů, kte­ré nej­sou ve vzá­jem­ném poměru sub­si­dia­ri­ty ani spe­cia­li­ty, pro­to­že kaž­dý z nich chrá­ní zce­la ji­né zá­jmy. U přeči­nu pom­lu­vy pod­le § 184 tr. zá­ko­ní­ku jde o ochra­nu cti a dob­ré pověs­ti člověka, kdež­to u vy­dí­rá­ní pod­le § 175 tr. zá­ko­ní­ku je ob­jek­tem svo­bod­né roz­ho­do­vá­ní člověka, což jsou zce­la od­liš­né ob­jek­ty chráněné tres­tním zá­ko­nem těmi­to skut­ko­vý­mi pod­sta­ta­mi, a pro­to ta­ko­vý jed­no­čin­ný souběh ne­ní vy­lou­čen.

K tres­tné­mu či­nu vy­dí­rá­ní, je­hož se pod­le § 175 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku do­pus­tí, ten kdo ji­né­ho ná­si­lím, pohrůžkou ná­si­lí ne­bo pohrůžkou ji­né těžké új­my nu­tí, aby něco ko­nal, opo­mi­nul ne­bo trpěl, ob­vině­ný v zá­sadě vy­tý­kal, že je­mu za vi­nu kla­de­né jed­ná­ní ne­by­lo ve­de­no sna­hou poš­ko­ze­né­mu vy­hro­žo­vat, ale co nej­ry­chle­ji za­jis­tit reali­za­ci ná­roků klientů ob­viněné­ho, což či­nil jed­nak pí­sem­nou pohrůžkou a jed­nak po­dá­ním návr­hu na in­sol­ven­ční říze­ní, kte­ré po­va­žo­val za zce­la op­rávněné nás­tro­je k to­mu, aby poš­ko­ze­ný klientům, jež ob­vině­ný za­stu­po­val, pl­nil. Přitom pohrůžku, že poš­ko­ze­né­ho „na­ko­pe do za­dku“, uči­nil ve sta­vu zmen­še­né příčet­nos­ti, a že šlo o pro­jev hněvu, kte­rý ne­mohl mít reál­ný do­pad na poš­ko­ze­né­ho.

Těmi­to ná­mit­ka­mi ob­vině­ný v zá­sadě vy­tý­kal, že v je­ho jed­ná­ní nel­ze spatřovat po­jem pohrůžky ji­né těžké új­my a rovněž zpo­chyb­ňo­val svou příčet­nost. K to­mu je třeba uvést, že ob­vině­ný pod­le skut­ko­vých zjištění vznesl pohrůžku, kte­rá mě­la tři for­my, a to po­dá­ní nedůvod­né­ho návr­hu na in­sol­ven­ční říze­ní, for­mu pí­sem­nou v po­době tzv. vý­zvy „Ozná­me­ní o za­há­je­ní kroků k za­jištění práv poš­ko­ze­ných“, do­ru­če­nou poš­ko­ze­né­mu poš­tou, a po­do­bu e-mai­lo­vé ko­res­pon­den­ce, v níž uvedl, že poš­ko­ze­né­ho „na­ko­pe do za­dku“. Byť ta­to pos­led­ní, má­lo in­ten­ziv­ní­ho cha­rak­te­ru, ne­by­la podřadi­tel­ná sa­ma o sobě pod znak pohrůžky ná­si­lí ve smys­lu § 175 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, vzhle­dem k to­mu, že by­la ob­viněné­mu za­slá­na v mai­lo­vé poště ja­ko jed­na z fo­rem nát­la­ku, kte­rý ob­vině­ný na poš­ko­ze­né­ho či­nil, je sou­čás­tí ce­lé­ho nát­la­ko­vé­ho ko­ná­ní, je­hož cí­lem a smys­lem by­lo na poš­ko­ze­ném vy­nu­tit fi­nan­ční plnění, jak je ve skut­ku pod­robně pod bo­dy 1. až 6. pop­sá­no, a to i za ce­nu, že váž­nou měrou poš­ko­dí je­ho čest, so­lid­nost a váž­nost. Právě ty­to sou­vis­los­ti, ja­kož i mo­tiv, o němž sám ob­vině­ný ve svých vý­povědích ho­vořil, svědčí o cí­le­ném a chtěném jed­ná­ní ob­viněné­ho. Vol­ba všech způsobů, ja­kož i gra­da­ce, s níž by­ly ty­to různé nát­la­ko­vé for­my vy­uži­ty, je­ví znám­ky to­ho, že ob­vině­ný věděl, co či­ní a za ja­kým úče­lem. Po­chyb­nos­ti o cí­le­nos­ti jed­ná­ní ob­viněné­ho ne­vy­vo­lá­vá ani do­pad, ja­ký mělo zej­mé­na za­há­je­ní in­sol­ven­ční­ho říze­ní na poš­ko­ze­né­ho. Zej­mé­na je­ho ne­ga­tiv­ní­mi důsled­ky chtěl ob­vině­ný na poš­ko­ze­ném vy­nu­tit, aby pl­nil to, k če­mu ob­jek­tivně za­vá­zán neb­yl. Ob­vině­ný rovněž znal i účin­ky své­ho jed­ná­ní ve vzta­hu k mož­ným trestněpráv­ním důsledkům. Byť o je­ho práv­nic­kém vzdělá­ní vznik­ly v průběhu tres­tní­ho říze­ní po­chyb­nos­ti a v zá­sadě se ani ne­po­dařilo pro­ká­zat, že ta­ko­vé­ho aka­de­mic­ké­ho vzdělá­ní nab­yl, je­ho do­sa­vad­ní čin­nost v práv­ní ob­las­ti dos­ta­tečně svědčí o je­ho zna­los­ti práv­ní­ho prostředí i zá­kon­né úp­ra­vy, v níž svou tres­tnou čin­nost pá­chal. Ze všech těchto důvodů ne­ní případ­ná ná­mit­ka o zmen­še­né příčet­nos­ti v té­to sou­vis­los­ti jak­ko­li pod­lo­že­ná. Vol­bu uve­de­né­ho slov­ní­ho spo­je­ní lze spí­še ozna­čit za jis­tou vul­ga­ri­tu ne­patřící do práv­nic­ké­ho ani ob­chod­ní­ho prostředí.

Pohrůžka ji­nou těžkou új­mou může spo­čí­vat v hrozbě způso­be­ní zá­važ­né ma­jet­ko­vé új­my, váž­né új­my na prá­vech, na cti či dob­ré pověs­ti, může směřovat k roz­vra­tu man­žel­ství ne­bo ro­din­né­ho ži­vo­ta apod.; mu­sí se však ja­ko těžká új­ma ob­jek­tivně je­vit a na­pa­de­ný ji ja­ko těžkou új­mu mu­sí ta­ké ob­jek­tivně po­ci­ťo­vat (srov. přiměřeně roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du pub­li­ko­va­né pod č. 10/1979-II. Sb. rozh. tr.). Za té­to pod­mín­ky to může být i hroz­ba új­mou na ma­jet­ku, kte­rá ne­ní ná­si­lím na věci, ale např. zhor­še­ním vý­děleč­ných mož­nos­tí poš­ko­ze­né­ho. Při po­su­zo­vá­ní, zda jde o ji­nou těžkou új­mu, je nut­no přih­lí­žet k osob­ním poměrům na­pa­de­né­ho, k je­ho vy­spělos­ti, zku­še­nos­tem, psy­chic­ké­mu sta­vu apod. Ji­nou těžkou új­mou může být např. i za­há­je­ní tres­tní­ho stí­há­ní v důsled­ku ozná­me­ní tres­tné­ho či­nu, jímž pa­cha­tel poš­ko­ze­né­mu hro­zí, a nu­tí ho tak něco ko­nat, opo­mi­nout ne­bo trpět (srov. roz­hod­nu­tí č. 27/1982 a č. 23/2010 Sb. rozh. tr.).

Mu­sí jít o jed­ná­ní neop­rávněné. Za op­rávněné však nel­ze ozna­čit jed­ná­ní, jes­tli­že by by­lo pou­ži­to si­ce prostřed­ku do­vo­le­né­ho, ni­ko­li však do­vo­le­né­ho ve vzta­hu k úče­lu sle­do­va­né­mu pa­cha­te­lem. Ne­ní pro­to tres­tné pou­ži­tí do­vo­le­né­ho prostřed­ku k to­mu úče­lu, ke kte­ré­mu je ur­čen (např. hroz­ba věřite­le, že přis­tou­pí k vý­ko­nu roz­hod­nu­tí, jes­tli­že mu dluž­ník ne­zap­la­tí). Nap­ro­ti to­mu pohrůžka ji­nak do­vo­le­ným, ane­bo do­kon­ce spo­le­čen­sky prospěšným prostřed­kem ne­bo pos­tu­pem může být pohrůžkou ji­né těžké új­my, jes­tli­že nej­de o prostředek či pos­tup do­vo­le­ný k da­né­mu úče­lu. I v případě, kdy­by byl pa­cha­tel přesvědčen o správ­nos­ti a důvod­nos­ti své­ho jed­ná­ní, nemůže být to­to jed­ná­ní prostřed­kem k to­mu, aby na poš­ko­ze­ném vy­nu­co­val, aby něco ko­nal, opo­me­nul ne­bo trpěl (srov. roz­hod­nu­tí č. 10/1979-II., přiměřeně též č. 31/2004 a č. 27/1982 Sb. rozh. tr.).

Z hle­dis­ka těchto kri­té­rií je třeba v po­su­zo­va­né věci uvést, že ob­vině­ný uve­de­ný čin spá­chal tím, že poš­ko­ze­né­mu za­slal pí­sem­nou vý­zvu „Ozná­me­ní o za­há­je­ní kroků k za­jištění práv poš­ko­ze­ných“, jíž ho nu­til, aby vzal zpět úko­ny směřují­cí pro­ti klien­tce ob­viněné­ho V. E. (roz. B.), spo­leč­nos­ti Euro­pé a dal­ším, a aby pro­vedl úko­ny roz­ve­de­né v bo­dech 1. až 6. té­to vý­zvy, a poš­ko­ze­né­ho vy­zý­val k za­pla­ce­ní cel­ko­vé su­my ve vý­ši 6.737.120,- Kč, s tím, že v případě nesplnění těchto po­ža­davků „za­uj­me opatření k za­jištění práv spo­leč­nos­ti Euro­pé“. V ná­vaz­nos­ti na to ob­vině­ný vý­hrůžku spl­nil, ne­boť Kraj­ské­mu sou­du v Brně po­dal „Návrh na proh­lá­še­ní kon­kur­zu na ma­je­tek od­půrce“, kde ja­ko dluž­ní­ka ozna­čil JUDr. T. K., jenž byl za­psán pod sp. zn. KSBR 38INS 10267/2012-A-2. Dá­le ob­vině­ný od­es­lal dne 23. 7. 2012 e-mai­lo­vou poš­tou na e-mai­lo­vou ad­re­su poš­ko­ze­né­ho zprá­vu, ve kte­ré slovně na­pa­dá JUDr. T. K. a dos­lo­va uvá­dí „asi vám pohrůžka in­sol­ven­cí a tres­tní ozná­me­ní nes­ta­či­lo“, a dá­le vy­hro­žo­val, že poš­ko­ze­né­ho fy­zic­ky na­pad­ne způso­bem ve spi­su uve­de­ným a sho­ra pop­sa­ným.

Pro po­sou­ze­ní opod­statněnos­ti pou­ži­tých vý­hrůžek, zej­mé­na však k po­dá­ní návr­hu na in­sol­ven­ční říze­ní je třeba uvést, že uve­de­né po­ža­dav­ky ob­viněné­ho směřova­né vůči poš­ko­ze­né­mu nemě­ly žá­dný reál­ný pod­klad ve sku­tečně učiněných práv­ních úko­nech, ne­boť poš­ko­ze­ný, resp. je­ho klien­tka M. Š. ne­by­la nik­dy dluž­ni­cí osob, jež ob­vině­ný za­stu­po­val. Nao­pak fak­tic­kou příči­nou vzá­jem­ných nes­hod me­zi ob­viněným a poš­ko­ze­ným by­la půjčka ve vý­ši 1.200.000,- Kč, kte­rou pos­kyt­la dne 14. 7. 2010 M. Š. za­stou­pe­ná poš­ko­ze­ným klien­tce ob­viněné­ho V. E. Smlou­va by­la sjed­ná­na se splat­nos­tí ke dni 15. 3. 2011 a ja­ko zá­sta­va byl ur­čen byt V. E. S oh­le­dem na to, že ta­to půjčka ne­by­la řádně a včas spla­ce­na, doš­lo k reali­za­ci zá­stav­ní­ho prá­va a zá­sta­va pro­pad­la ve prospěch věřitel­ky M. Š.

Sou­dy obou stupňů v sou­vis­los­ti s těmi­to poz­nat­ky v od­ůvodnění svých roz­hod­nu­tí zdůraz­ni­ly, že pro­ve­de­ným do­ka­zo­vá­ním ne­by­la zjištěna žá­dná pod­lo­že­ná poh­le­dáv­ka ob­viněné­ho vůči poš­ko­ze­né­mu (č. l. 57 až 58). Ob­vině­ný te­dy, aniž by měl vůči poš­ko­ze­né­mu poh­le­dáv­ku, po­dal na něj návrh na proh­lá­še­ní kon­kur­zu (č. l. 41 až 46) ve sna­ze do­nu­tit jej k za­pla­ce­ní smyš­le­ných, ne­do­lo­že­ných a nep­ro­ká­za­ných poh­le­dá­vek. Soud pr­vní­ho stupně uvedl, že ob­vině­ný si byl vel­mi dobře vědom všech mož­ných důsledků své­ho jed­ná­ní, ne­boť věděl, že in­sol­ven­ční rejstřík je veřej­ný a že kaž­dý ob­čan si bu­de mo­ci zjis­tit, že poš­ko­ze­ný dlu­ží fi­nan­ční prostřed­ky, což by­lo jed­ním z cílů ob­viněné­ho ve spo­je­ní se sna­hou do­mo­ci se fi­nan­čních prostředků. O té­to zjev­né sna­ze ob­viněné­ho pod­le soudů svědčí i kro­ky, jež ob­vině­ný či­nil v průběhu let 2011 a 2012, kdy na poš­ko­ze­né­ho po­dá­val tres­tní ozná­me­ní, stíž­nos­ti k ad­vo­kát­ní ko­moře, aniž by kdy­ko­li by­lo zjištěno ja­ké­ko­li ne­zá­kon­né či nee­tic­ké jed­ná­ní poš­ko­ze­né­ho. Ob­vině­ný po poš­ko­ze­ném po­ža­do­val plnění, k němuž neb­yl op­rávněn, oh­ledně něhož si mu­sel být s oh­le­dem na exis­tu­jí­cí pra­vo­moc­ná roz­hod­nu­tí ve věci je­ho zá­vazků vůči klien­tce poš­ko­ze­né­ho a poš­ko­ze­né­mu sa­mot­né­mu (č. l. 8 až 21, 253 až 257) vědom neop­rávněnos­ti svých po­ža­davků, pou­žil pohrůžku, že na něj po­dá návrh na proh­lá­še­ní kon­kur­zu, ač­ko­li si byl vědom neo­pod­statněnos­ti a ne­pod­lo­že­nos­ti své­ho po­ža­dav­ku, a tu­díž z důvodů vý­še zmíněných i nep­rav­di­vos­ti v návr­hu na kon­kurz uváděných tvr­ze­ní (č. l. 47).

Na zá­kladě těchto práv­ních vztahů je zřej­mé, že po­kud ob­vině­ný na poš­ko­ze­ném v „Ozná­me­ní o za­há­je­ní kroků k za­jištění práv poš­ko­ze­ných“ po­ža­do­val úh­ra­du fi­nan­čních čás­tek roz­ve­de­ných pod bo­dy 1. až 6., jed­na­lo se o neop­rávněné ná­ro­ky, kte­ré údaj­ným poš­ko­ze­ným, jež v těchto bo­dech tak­to ozna­ču­je, a to spo­leč­nos­ti BU­DO CEN­TRUM (kte­rá přev­za­la exekučně vy­má­ha­ný dluh V. E., jejž v exeku­ci vy­pla­ti­la), V. E., ob­viněné­mu, spo­leč­nos­ti Euro­pé a H. Č., ve sku­teč­nos­ti nev­znik­ly. Nemě­ly reál­ný pod­klad v po­ru­še­ní smluv­ních zá­vazků ze stra­ny poš­ko­ze­né­ho či je­ho klientů, a pro­to neexis­to­val práv­ní důvod pro to, aby se jich do­má­hal hroz­ba­mi pop­sa­ný­mi ve skut­ko­vých zjištěních, zej­mé­na však po­dá­ním návr­hu na za­há­je­ní in­sol­ven­ční­ho říze­ní, jímž uve­de­nou vý­hrůžku reali­zo­val.

Po­kud ob­vině­ný za uve­de­ných okol­nos­tí po­dal návrh na in­sol­ven­ční říze­ní, neu­či­nil tak v sou­la­du a z důvodů, kte­ré zá­kon před­pok­lá­dá, ale ke své­mu ne­zá­kon­né­mu obo­ha­ce­ní zneu­žil ten­to práv­ní instru­ment, jenž slou­ží zá­sadně k rych­lé­mu a účin­né­mu vý­ko­nu práv věřitelů. Předmětem in­sol­ven­ční­ho říze­ní, jež je soud­ním říze­ním, je dluž­níkův úpa­dek ne­bo hro­zí­cí úpa­dek a způsob je­ho řeše­ní, kte­ré se za­ha­ju­je po­dá­ním in­sol­ven­ční­ho návr­hu u in­sol­ven­ční­ho sou­du [srov. § 2 od­st. 1 písm. a), c) zák. č. 182/2006]. Z to­ho­to us­ta­no­ve­ní ply­ne, že op­rávněnost po­dá­ní návr­hu na za­há­je­ní in­sol­ven­ční­ho říze­ní je dá­na jen v případě úpad­ku dluž­ní­ka V řeše­né tres­tní věci se může jed­nat to­li­ko o návrh na úpa­dek dluž­ní­ka, kte­rý je op­rávněn po­dat věřitel, ne­boť u hro­zí­cí­ho úpad­ku ta­ko­vý návrh může po­dat pou­ze dluž­ník (viz § 97 od­st. 5 zák. č. 182/2006 Sb.), což na pro­jed­ná­va­né okol­nos­ti ne­do­pa­dá.
. Pod­mín­ky, kdy je dluž­ník v úpad­ku, jsou zá­ko­nem přesně vy­me­ze­ny v us­ta­no­ve­ní § 3 zák. č. 182/2006 Sb. Pod­le § 3 od­st. 1 zák. č. 182/2006 Sb. je dluž­ník v úpad­ku, jes­tli­že má a) ví­ce věřitelů a b) peněži­té zá­vaz­ky po do­bu del­ší 30 dnů po lhůtě splat­nos­ti a c) ty­to zá­vaz­ky ne­ní scho­pen pl­nit (dá­le jen "pla­teb­ní nes­chop­nost").
Pod­le od­stav­ce 2 cit. us­ta­no­ve­ní se má za to, že dluž­ník ne­ní scho­pen pl­nit své peněži­té zá­vaz­ky, jes­tli­že
a) za­sta­vil plat­by pod­stat­né čás­ti svých peněži­tých zá­vazků, ne­bo b) je nepl­ní po do­bu del­ší 3 měsíců po lhůtě splat­nos­ti, ne­bo c) ne­ní mož­né do­sáh­nout us­po­ko­je­ní někte­ré ze splat­ných peněži­tých poh­le­dá­vek vůči dluž­ní­ku vý­ko­nem roz­hod­nu­tí ne­bo exeku­cí, ne­bo d) nespl­nil po­vin­nost před­lo­žit sez­na­my uve­de­né v § 104 od­st. 1zák. č. 182/2006 Sb., kte­rou mu ulo­žil in­sol­ven­ční soud.
Pod­le od­stav­ce 3 cit. us­ta­no­ve­ní dluž­ník, kte­rý je práv­nic­kou oso­bou ne­bo fy­zic­kou oso­bou - pod­ni­ka­te­lem, je v úpad­ku i teh­dy, je-li před­lu­žen. O před­lu­že­ní jde teh­dy, má-li dluž­ník ví­ce věřitelů a souhrn je­ho zá­vazků převy­šu­je hod­no­tu je­ho ma­jet­ku. Při sta­no­ve­ní hod­no­ty dluž­ní­ko­va ma­jet­ku se přih­lí­ží ta­ké k dal­ší správě je­ho ma­jet­ku, případně k dal­ší­mu pro­vo­zo­vá­ní je­ho pod­ni­ku, lze-li se zřete­lem ke všem okol­nos­tem důvodně před­pok­lá­dat, že dluž­ník bu­de mo­ci ve správě ma­jet­ku ne­bo v pro­vo­zu pod­ni­ku pok­ra­čo­vat.

K úspěšné­mu po­dá­ní in­sol­ven­ční­ho návr­hu je op­rávněn kte­rý­ko­liv věřitel dluž­ní­ka se splat­nou poh­le­dáv­kou vůči dluž­ní­ko­vi. Věřitel po­dá­va­jí­cí návrh je po­vi­nen tvr­dit a navr­hnout dok­la­dy k osvědče­ní exis­ten­ce vlas­tní splat­né poh­le­dáv­ky vůči dluž­ní­ko­vi, ozna­čit sou­du dal­ší zná­mé věřite­le dluž­ní­ka a uvést okol­nos­ti svědčí­cí o úpad­ku dluž­ní­ka. Cha­rak­ter pro­bí­ha­jí­cí­ho in­sol­ven­ční­ho říze­ní nás­ledně umož­ňu­je, aby v za­há­je­ném říze­ní doš­lo ke zjištění dal­ších, věřite­lem po­dá­va­jí­cím návrh na za­há­je­ní in­sol­ven­ční­ho říze­ní neoz­na­če­ných věřitelů dluž­ní­ka. K ta­ko­vé­mu­to zjištění může do­jít např. po­dá­ním přih­láš­ky věřite­lem (§ 173 od­st. 1 zák. č. 182/2006 Sb.) ne­bo v rám­ci do­ka­zo­vá­ní pro­váděné­ho sou­dem pod­le § 86 zák. č. 182/2006 Sb.

Z těchto přesně zá­ko­nem sta­no­ve­ných pod­mí­nek, za nichž lze po­dat návrh na za­há­je­ní in­sol­ven­ční­ho říze­ní, je zřej­mé, že tak lze uči­nit jen teh­dy, když jsou splně­ny zá­ko­nem sta­no­ve­né pod­mín­ky, je­jichž pod­sta­tou je zá­sadně úpa­dek dluž­ní­ka. Jen v ta­ko­vém případě jde o zá­ko­nem do­vo­le­ný prostředek. Ne­do­vo­le­ným prostřed­kem se stá­vá teh­dy, po­kud ta­ko­vým návr­hem chce navr­ho­va­tel pou­ze do­nu­tit údaj­né­ho dluž­ní­ka k plnění, kte­ré ne­má žá­dný zá­kon­ný ani smluv­ní pod­klad, tzn., že neexis­tu­jí před­stí­ra­né dlu­hy a údaj­ný dluž­ník ne­ní v úpad­ku. Za ta­ko­vé si­tua­ce, je-li návrh zneu­žit jen k vlas­tním ne­ka­lým zá­jmům, stá­vá se proti­práv­ním nás­tro­jem a ne­do­vo­le­ným prostřed­kem. Jím je ta­ko­vý návrh teh­dy, je-li ho ja­ko práv­ní­ho nás­tro­je zneu­ži­to k ji­ným účelům, než ke sku­teč­né sna­ze o od­dlu­že­ní, zej­mé­na k vlas­tním zá­jmům (kte­ré mo­hou mít různou příči­nu) oso­by po­dá­va­jí­cí ta­ko­vý návrh, jsou-li mo­ti­vem předev­ším sna­ha uš­ko­dit osobě, na je­jíž ma­je­tek je in­sol­ven­ční návrh po­dá­ván bez to­ho, aby navr­ho­va­tel měl sku­teč­né poz­nat­ky o tom, že předmětná oso­ba (fy­zic­ká ne­bo práv­nic­ká) je v úpad­ku, jak jej má na mys­li § 3 zák. č. 182/2006 Sb. Jde předev­ším o přípa­dy, kdy je ta­ko­vý návrh dok­lá­dán sku­teč­nos­tmi osvědču­jí­cí­mi úpa­dek dluž­ní­ka (což je pod­le § 103 od­st. 2 zák. č. 182/2006 Sb. jed­nou z pod­stat­ných ná­le­ži­tos­tí návr­hu) na zá­kladě vědomě nep­rav­di­vých, lži­vých ne­bo smyš­le­ných in­for­ma­cí.

Proti­práv­ní zneu­ži­tel­nost návr­hu na za­há­je­ní in­sol­ven­ční­ho říze­ní vy­chá­zí zej­mé­na z re­ži­mu, k němuž pod­le zá­ko­na do­chá­zí ještě dříve, než doj­de k soud­ní­mu roz­hod­nu­tí o úpad­ku, a to předev­ším se zřete­lem na účin­ky, jež má za­há­je­ní in­sol­ven­ční­ho říze­ní pod­le § 109 od­st. 1 až 4 zák. č. 182/2006 Sb. Ty to­tiž nas­tá­va­jí okam­ži­kem zveřejnění vy­hláš­ky, kte­rou se ozna­mu­je za­há­je­ní in­sol­ven­ční­ho říze­ní, v in­sol­ven­čním rejstříku. Pod­le § 109 od­st. 5 zák. č. 182/2006 Sb. jsou spo­je­né s vy­dá­ním vy­hláš­ky pod­le § 101 zák. č. 182/2006 Sb. a nas­tá­va­jí v sou­vis­los­ti s ho­di­nou a mi­nu­tou zveřejnění té­to vy­hláš­ky v in­sol­ven­čním rejstříku.

Zá­věru o tom, že v po­dá­ní návr­hu na in­sol­ven­ční říze­ní jde o úkon vědomě pod­lo­že­ný lži­vý­mi okol­nos­tmi, kte­ré ne­ma­jí pod­klad v reál­ných poměrech údaj­né­ho dluž­ní­ka, jenž je neop­rávněným prostřed­kem k vy­má­há­ní prá­va, neb­rá­ní ani to, že in­sol­ven­ční soud je op­rávněn pod­le § 128a zák. č. 182/2006 Sb. od­mít­nout in­sol­ven­ční návrh pro zjev­nou bez­důvod­nost. V uve­de­ném us­ta­no­ve­ní in­sol­ven­ční zá­kon před­pok­lá­dá, že může být po­dán návrh, kte­rý je zjevně bez­důvod­ný, a to ve smys­lu písm. c) § 128a zák. č. 182/2006 Sb. z důvo­du, že „je­ho po­dá­ním in­sol­ven­ční navr­ho­va­tel zjevně sle­du­je zneu­ži­tí svých práv na úkor dluž­ní­ka“. Ta­ké v ta­ko­vém případě bu­de na or­gá­nech tres­tní­ho říze­ní, aby po­sou­di­ly, zda jde o úko­ny ob­vyk­lé v ro­vině in­sol­ven­ční­ho prá­va, ane­bo zda se jed­ná o zneu­ži­tí to­ho­to in­sti­tu­tu k ji­ným a pod­statně zá­važnějším nás­ledkům a důsledkům, jež navr­ho­va­tel sle­do­val z různých příčin, zej­mé­na však se sna­hou poš­ko­dit je­ho jmé­no, pověst ne­bo ji­nak vy­tvořit zdá­ní je­ho ne­sol­ven­tnos­ti a ob­chod­ní ne­zod­povědnos­ti. Roz­hod­né pro zá­věr, zda již jde o kri­mi­nál­ní čin, v ta­ko­vém případě zej­mé­na bu­de po­sou­ze­ní mo­ti­va­ce a zá­měrů navr­ho­va­te­le včetně vol­by kon­krét­ních pou­ži­tých prostředků. K to­mu srov. též us­ne­se­ní Ústav­ní­ho sou­du ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. II. ÚS 383/2014 Pod­le od­ůvodnění us­ne­se­ní Ústav­ní­ho sou­du ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 383/2014, je v in­sol­ven­čním říze­ní třeba zkou­mat ob­jek­tiv­ní stav, kdy dluž­ník ne­ní scho­pen splá­cet své zá­vaz­ky. Ne­zá­le­ží přitom na tom, co by­lo pri­már­ní příči­nou pla­teb­ní nes­chop­nos­ti. Sa­mozřejmě pla­tí, že obec­né sou­dy ma­jí při hod­no­ce­ní, zda jsou splně­ny pod­mín­ky pro proh­lá­še­ní úpad­ku, po­vin­nost za­bý­vat se i úmys­lem in­sol­ven­ční­ho navr­ho­va­te­le tak, aby in­sol­ven­ční soud ne­pos­kytl ochra­nu práv napřík­lad navr­ho­va­te­li zneu­ží­va­jí­cí­mu své­ho pos­ta­ve­ní (viz § 5 od­st. 1 zák. č 182/2006 Sb.). V praxi však bu­de úmysl in­sol­ven­ční­ho navr­ho­va­te­le shle­dán ja­ko roz­por­ný s dob­rý­mi mra­vy pou­ze ve vý­ji­meč­ných přípa­dech, kdy by pla­teb­ní nes­chop­nost dluž­ní­ka by­la způso­be­na sa­mot­ným věřite­lem s ry­zím úmys­lem jej poš­ko­dit.. Tu­to bez­důvod­nost, s níž § 128a zák. č. 182/02006 Sb. po­čí­tá, to­tiž nel­ze za­měňo­vat s vědo­mý­mi a smyš­le­ný­mi ne­bo lha­vý­mi sku­teč­nos­tmi bez fak­tic­ké exis­ten­ce sku­teč­ných dluhů, kte­ré se již dos­tá­va­jí mi­mo hra­ni­ce běžných práv­ních vztahů, ale jde o kri­mi­nál­ní čin, kte­rý ne­má opo­ru v práv­ním řádu.

Pro­to v pro­jed­ná­va­né věci na zá­věru, že v případě ob­viněným po­da­né­ho návr­hu na in­sol­ven­ční říze­ní jde o proti­práv­ní čin, nic nemění ani us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Brně ze dne 3. 5. 2012 sp. zn. KSBR 38 INS 10267/2012-A-2, jímž byl od­mít­nut návrh ob­viněné­ho na za­há­je­ní in­sol­ven­ční­ho říze­ní pro­ti poš­ko­ze­né­mu, a us­ne­se­ní Vr­chní­ho sou­du v Olo­mou­ci ze dne 17. 7. 2012 sp. zn. 3 VSOL 502/2012-A-4, jímž by­lo od­mí­ta­vé roz­hod­nu­tí Kraj­ské­ho sou­du v Brně sp. zn. KSBR 38 INS 10267/2012-A-2 potvr­ze­no (č. l. 57 až 58, 64 až 66). Pod­le důvodů to­ho­to roz­hod­nu­tí soud po­da­ný návrh na za­há­je­ní in­sol­ven­ční­ho říze­ní „přez­kou­mal a zjis­til, že je nes­ro­zu­mi­tel­ný a ne­vyp­lý­vá z něj op­rávnění navr­ho­va­te­le po­dat návrh“, když z tvr­ze­ní navr­ho­va­te­le (ob­viněné­ho) ne­ní zřej­mé, jak jím tvr­ze­ná poh­le­dáv­ka za dluž­ní­kem (poš­ko­ze­ným) vznik­la, jak dospěl k je­jí vý­ši a z ni­če­ho ne­vyp­lý­vá ani je­jí splat­nost (č. l. 57 ver­te). Od­vo­la­cí in­sol­ven­ční soud, kte­rý se s vy­slo­ve­ný­mi zá­věry zto­tož­nil, k to­mu ve svém us­ne­se­ní dopl­nil, že ved­le sou­dem pr­vní­ho stupně vy­tknu­tých ne­dos­tatků „v in­sol­ven­čním návr­hu pak ta­ké ab­sen­tu­jí tvr­ze­ní o pla­teb­ní nes­chop­nos­ti dluž­ní­ka, … z nichž by by­lo mož­no do­vo­dit, že dluž­ník ne­ní ob­jek­tivně scho­pen pl­nit své splat­né zá­vaz­ky“ (č. l. 66). Oba sou­dy v po­da­ném návr­hu shle­da­ly zá­važ­né ne­dos­tat­ky, kte­ré ma­jí stej­nou pod­sta­tu, ja­kou zjis­ti­ly i or­gá­ny čin­né v tres­tním říze­ní.

Ob­vině­ný po­dá­ním in­sol­ven­ční­ho návr­hu v řeše­né tres­tní věci před­stí­ral úpa­dek poš­ko­ze­né­ho, po­dal jej vědomě a zá­měrně ve sna­ze uš­ko­dit poš­ko­ze­né­mu a je­ho po­dá­ním jen vy­tvářel zdá­ní, že poš­ko­ze­ný je dluž­ní­kem a že je v úpad­ku. V ta­ko­vém případě ten­to práv­ní prostředek jen zneu­žil k to­mu, aby si vy­nu­til plnění, jež poš­ko­ze­ný zce­la důvodně a opod­statněně od­mí­tal, a pro­to šlo o ne­do­vo­le­ný prostředek. Za po­vo­le­ný nel­ze po­va­žo­vat zá­kon­ný prostředek, kte­rý svou po­va­hou slou­ží k náp­ravě na­ru­še­ných spo­le­čen­ských vztahů (ja­ko je to­mu u tres­tní­ho ozná­me­ní, ne­bo u vaz­by pod­le roz­hod­nu­tí č. 27/1982 a č. 31/2004 Sb. rozh. tr.), jes­tli­že ho je pou­ži­to k ji­ným než zá­ko­nem sta­no­ve­ným účelům, předev­ším když ho pa­cha­tel zneu­ži­je k vlas­tním proti­práv­ním zá­jmům, mi­mo ji­né i k do­nu­ce­ní ji­né­ho, aby ko­nal něco, co je pro­ti je­ho vů­li.

Za ta­ko­vý ne­do­vo­le­ný prostředek je třeba po­va­žo­vat i po­dá­ní vědomě nep­rav­di­vé­ho návr­hu na za­há­je­ní in­sol­ven­ční­ho říze­ní, po­kud je v roz­po­ru se zá­sa­da­mi in­sol­ven­ční­ho říze­ní vy­me­ze­ný­mi v § 5 písm. a) až d) zák. č. 182/2006 Sb. Pod­le § 5 zák. č. 182/2006 Sb. zá­sa­dy in­sol­ven­ční­ho říze­ní spo­čí­va­jí­cí v tom, že a) in­sol­ven­ční říze­ní mu­sí být ve­de­no tak, aby žá­dný z účas­tníků neb­yl nes­pra­ved­livě poš­ko­zen ne­bo ne­do­vo­leně zvý­hodněn a aby se do­sáh­lo rych­lé­ho, hos­po­dár­né­ho a co nej­vyš­ší­ho us­po­ko­je­ní věřitelů; b) věřite­lé, kteří ma­jí pod­le to­ho­to zá­ko­na zá­sadně stej­né ne­bo ob­dob­né pos­ta­ve­ní, ma­jí v in­sol­ven­čním říze­ní rov­né mož­nos­ti; c) nes­ta­no­ví-li ten­to zá­kon ji­nak, nel­ze prá­va věřite­le na­by­tá v dob­ré víře před za­há­je­ním in­sol­ven­ční­ho říze­ní ome­zit roz­hod­nu­tím in­sol­ven­ční­ho sou­du ani pos­tu­pem in­sol­ven­ční­ho správ­ce; d) věřite­lé jsou po­vin­ni zdr­žet se jed­ná­ní, směřují­cí­ho k us­po­ko­je­ní je­jich poh­le­dá­vek mi­mo in­sol­ven­ční říze­ní, le­da­že to do­vo­lu­je zá­kon.
, a slou­ží ni­ko­liv k řeše­ní úpad­ku dluž­ní­ka, ale na zá­kladě nep­rav­di­vých sku­teč­nos­tí k do­nu­ce­ní ji­né oso­by, kte­rá ne­ní v úpad­ku, aby něco ko­na­la, opo­mi­nu­la ne­bo trpě­la. V ta­ko­vém případě jsou při splnění „pohrůžky ji­né těžké új­my“ naplně­ny zna­ky tres­tné­ho či­nu vy­dí­rá­ní pod­le § 175 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku.

Pro­to­že ob­vině­ný poš­ko­ze­né­ho uve­de­ný­mi, v roz­po­ru se zá­ko­nem pou­ži­tý­mi prostřed­ky, zej­mé­na po­dá­ním návr­hu na in­sol­ven­ční říze­ní, nu­til, aby mu uh­ra­dil neop­rávněně po­ža­do­va­nou čás­tku 6.737.120,- Kč, soud v tom­to jed­ná­ní ob­viněné­ho shle­dal naplněný­mi zna­ky tres­tné­ho či­nu vy­dí­rá­ní pod­le § 175 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, jak po strán­ce ob­jek­tiv­ní, tak i sub­jek­tiv­ní, ne­boť by­lo již vý­še uve­de­no, že ob­vině­ný jed­nal chtěně a cí­leně ve sna­ze do­mo­ci se neop­rávněné­ho obo­ha­ce­ní [§ 15 od­st. 1 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku].

Z tak­to uve­de­ných důvodů by­ly ná­mit­ky ob­viněné­ho pro­ti práv­ní kva­li­fi­ka­ci tres­tné­ho či­nu vy­dí­rá­ní pod­le § 175 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku shle­dá­ny zce­la nedůvod­ný­mi.
Pro­ti přeči­nu pom­lu­vy pod­le § 184 od­st. 1, 2 tr. zá­ko­ní­ku ob­vině­ný bro­jil tím, že ne­by­ly naplně­ny zna­ky to­ho­to přeči­nu, pro­to­že si neb­yl vědom, že poš­ko­ze­né­ho ob­vi­ňu­je nep­rav­divě, kdy s obec­ným od­ka­zem na roz­hod­nu­tí Ev­rop­ské­ho sou­du pro lid­ská prá­va tvr­dil, že pom­lu­va je vý­ji­meč­ným tres­tným či­nem a že by měl být bez­tres­tným, dá­le že neb­yl za­cho­ván kau­zál­ní nexus me­zi jed­ná­ním a vznik­lým nás­led­kem a že jde o souk­ro­mop­ráv­ní vztah a mělo být pou­ži­to zá­sa­dy ul­ti­ma ra­tio.

Nej­vyš­ší soud k těmto vý­hra­dám ob­viněné­ho připo­mí­ná, že přečin pom­lu­vy pod­le § 184 od­st. 1, 2 tr. zá­ko­ní­ku spá­chá ten, kdo o ji­ném sdě­lí nep­rav­di­vý údaj, kte­rý je způso­bi­lý znač­nou měrou oh­ro­zit je­ho váž­nost u spolu­ob­čanů, zej­mé­na poš­ko­dit jej v za­městná­ní, na­ru­šit je­ho ro­din­né vzta­hy ne­bo způso­bit mu ji­nou váž­nou új­mu, a ta­ko­vý čin spá­chá veřej­nou po­čí­ta­čo­vou sí­tí ne­bo ji­ným ob­dobně účin­ným způso­bem.

Jde o oh­ro­žo­va­cí trest­ný čin, jímž je chráněna osob­ní čest a dob­rá pověst člověka a lid­ská důstoj­nost, jež po­ží­va­jí ochra­ny ve smys­lu člán­ku 10 Lis­ti­ny zá­klad­ních práv a svo­bod (us­ne­se­ní před­sed­nic­tva ČNR č. 2/1993 Sb., ve znění úst. zák. č. 162/1998 Sb.). Sděle­ní nep­rav­di­vé­ho úda­je spo­čí­vá v tom, že uve­de­ná in­for­ma­ce o ji­ném je v roz­po­ru se sku­teč­nos­tí, přičemž pos­ta­čí je­jí sděle­ní byť jen jed­né osobě roz­díl­né od pom­lou­va­né­ho za před­pok­la­du, že ta­ko­vá zprá­va je způso­bi­lá znač­nou měrou oh­ro­zit je­ho váž­nost u spolu­ob­čanů. Nep­rav­di­vý údaj přitom mu­sí být způso­bi­lý znač­nou měrou oh­ro­zit váž­nost pom­lou­va­né­ho, zej­mé­na s přih­léd­nu­tím k pos­ta­ve­ní oso­by, je­jím cha­rak­te­ro­vým vlas­tnos­tem a rovněž i s oh­le­dem na po­va­hu sdělo­va­né­ho úda­je.

V po­su­zo­va­ném případě si ob­vině­ný za způsob, jak sdělit o poš­ko­ze­ném nep­rav­di­vý údaj, zvo­lil po­dá­ní návr­hu na in­sol­ven­ční říze­ní, kde poš­ko­ze­né­ho ozna­čil plně v sou­la­du s po­ža­dav­ky § 420 zák. č. 182/2006 Sb., kte­ré sta­no­ví, ja­ké úda­je o dluž­ní­ko­vi se do rejstříku za­pi­su­jí (jmé­no, příj­me­ní, byd­liště, rod­né čís­lo, da­tum na­ro­ze­ní, síd­lo, iden­ti­fi­kač­ní čís­lo, atd.).

K otáz­ce, že byl uve­de­ný údaj, tzn. na­vo­ze­ní si­tua­ce, že je poš­ko­ze­ný v úpad­ku (ne­boť to je důvo­dem pro po­dá­ní návr­hu na za­há­je­ní in­sol­ven­ční­ho říze­ní pod­le § 103 od­st. 2 zák. č. 182/2006 Sb.), nep­rav­di­vý, Nej­vyš­ší soud po­dal vý­klad sho­ra, kde roz­vedl, že nep­rav­di­vost návr­hu na in­sol­ven­ční říze­ní spo­čí­va­la v tom, že ob­vině­ný návrh pod­lo­žil zce­la nep­rav­di­vý­mi a smyš­le­ný­mi sku­teč­nos­tmi, ji­miž vy­tvořil zdá­ní, že poš­ko­ze­ný je oso­bou, kte­rá je v úpad­ku, ač o ta­ko­vý stav vůbec neš­lo. Poš­ko­ze­ný je ad­vo­ká­tem, a pro­to je třeba zva­žo­vat důsled­ky před­pok­lá­da­né v § 184 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku z hle­di­sek jím vy­ko­ná­va­né ad­vo­kát­ní praxe, čímž jde o oh­ro­že­ní je­ho pos­ta­ve­ní ne­jen ja­ko souk­ro­mé oso­by, ale též ja­ko oso­by vy­ko­ná­va­jí­cí ad­vo­ka­cii, jež kromě ji­né­ho je pod­le § 16 od­st. 2 a § 17 zák. č. 85/1996 Sb., o ad­vo­ka­cii, ve znění dal­ších před­pisů, při vý­ko­nu ad­vo­ka­cie po­vin­na jed­nat čestně a svědo­mitě, a pos­tu­po­vat tak, aby nes­ni­žo­va­la důstoj­nost ad­vo­kát­ní­ho sta­vu, dodr­žo­vat pra­vid­la pro­fe­sio­nál­ní eti­ky a pra­vid­la soutěže. Pos­ta­ve­ní ad­vo­ká­ta je již z po­va­hy té­to pro­fe­se za­lo­že­no právě na je­ho cti a osob­ních kva­li­tách, což zej­mé­na ov­liv­ňu­je je­ho vztah ke klientům, v ur­či­té vy­šší míře, než je to­mu u ji­ných ob­chod­ních vztahů. Je­jich ochra­na je pak tak in­ten­ziv­ní, že k ome­ze­ní ne­ní mož­né dospět čin­nos­tí oby­čej­né­ho zá­ko­no­dár­ství, resp. ta­to ochra­na přímo vy­plý­vá z ús­tav­ní­ho pořád­ku sa­mot­né­ho (k to­mu srov. ná­lez ve věci sp. zn. I. ÚS 453/03). Z to­ho­to poh­le­du např. i nes­práv­né soud­ní roz­hod­nu­tí o úpad­ku a je­ho řeše­ní je způso­bi­lé k zá­sa­hu do práv ga­ran­to­va­ných čl. 10 od­st. 1 Lis­ti­ny (srov. přiměřeně ná­lez Ústav­ní­ho sou­du ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. II. ÚS 383/14), a te­dy po­ží­va­jí­cí ochra­ny i pod­le § 184 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, jde-li o úda­je vědomě nep­rav­di­vé.

Na to, jak da­le­ce je uve­de­ní nep­rav­di­vých, lži­vých, či z ji­ných důvodů neexis­tu­jí­cích sku­teč­nos­tí v in­sol­ven­čním návr­hu vý­znam­né pro po­sou­ze­ní oh­ro­že­ní a váž­nos­ti u spolu­ob­čanů ve smys­lu § 184 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, je-li ta­ko­vým návr­hem na­pa­dá­na dob­rá pověst pod­ni­ka­jí­cí či ji­nou ob­dob­nou čin­nost pro­vo­zu­jí­cí oso­by z hle­dis­ka je­jí so­lid­nos­ti, a zda má ne­ga­tiv­ní do­pad pro je­jí dal­ší čin­nost, je třeba usu­zo­vat ze zá­kon­né­ho me­cha­niz­mu, jenž nás­le­du­je po po­dá­ní in­sol­ven­ční­ho návr­hu. Pod­le § 101 od­st. 1, 2 zák. č. 182/2006 Sb. za­há­je­ní in­sol­ven­ční­ho říze­ní ozná­mí in­sol­ven­ční soud vy­hláš­kou, kte­rou zveřej­ní nej­později do dvou ho­din po­té, kdy mu do­šel in­sol­ven­ční návrh. Jes­tli­že in­sol­ven­ční návrh doj­de in­sol­ven­ční­mu sou­du v době, kdy do skon­če­ní úřed­ních ho­din in­sol­ven­ční­ho sou­du zbý­va­jí méně než 2 ho­di­ny, ne­bo ve dnech pra­cov­ní­ho kli­du, zveřej­ní in­sol­ven­ční soud tu­to vy­hláš­ku nej­později do 2 ho­din po za­há­je­ní úřed­ních ho­din nej­bliž­ší­ho pra­cov­ní­ho dne in­sol­ven­ční­ho sou­du. Vy­hláš­ka ob­sa­hu­je mi­mo ji­né­ho i ozna­če­ní dluž­ní­ka, a do­ru­ču­je se, bez mož­nos­ti pro­ti ní po­dat od­vo­lá­ní, účas­tníkům in­sol­ven­ční­ho říze­ní. Uve­de­né úda­je se též zveřej­ňu­jí v in­sol­ven­čním rejstříku, jímž je pod­le § 2 od­st. 1 písm. i) zák. č. 182/2006 Sb. in­for­mač­ní sys­tém (kte­rý ob­sa­hu­je úda­je pod­le in­sol­ven­ční­ho zá­ko­na), jenž je elek­tro­nic­kým in­for­mač­ním sys­té­mem, me­zi je­hož fun­kce patří mi­mo ji­né in­for­mo­vat účas­tní­ky in­sol­ven­ční­ho říze­ní, dot­če­né sub­jek­ty i veřej­nost. Za­jiš­ťu­je ši­ro­kou veřej­nou kon­tro­lu in­sol­ven­čních pro­cesů, vy­so­kou mí­ru in­for­mo­va­nos­ti o průběhu jed­not­li­vých říze­ní, a přis­pí­vá k vy­so­ké­mu a účin­né­mu vý­ko­nu práv věřitelů v průběhu in­sol­ven­ční­ho říze­ní.

S tím sou­vi­sí i pos­tup in­sol­ven­ční­ho sou­du, kte­rý pod­le § 102 od­st. 1 zák. č. 182/2006 Sb. o za­há­je­ní in­sol­ven­ční­ho říze­ní vy­ro­zu­mí přís­luš­né or­gá­ny, např. fi­nan­ční úřad, cel­ní úřad, Úřad prá­ce Čes­ké re­pub­li­ky, přís­luš­nou ok­res­ní sprá­vu so­ciál­ní­ho za­bez­pe­če­ní, obec­ný soud dluž­ní­ka, a dal­ší. Kromě sub­jektů uve­de­ných v § 102 zák. č. 182/2006 Sb. je in­sol­ven­ční soud dá­le po­vi­nen vy­ro­zumět pod­le § 430 cit. zák. o za­há­je­ní in­sol­ven­ční­ho říze­ní zná­mé věřite­le dluž­ní­ka z ji­ných člen­ských států Ev­rop­ské unie. Mi­mo uve­de­né po po­dá­ní návr­hu na in­sol­ven­ční říze­ní nás­le­du­jí i dal­ší účin­ky spo­je­né se za­há­je­ním to­ho­to říze­ní (srov. § 109 od­st. 1 zák. č. 182/2006 Sb., ale i dal­ší).

Kromě těchto obec­ných ne­ga­tiv­ních účinků pro kaž­dé­ho dluž­ní­ka však ze zá­ko­na po po­dá­ní návr­hu na in­sol­ven­ční říze­ní do­chá­zí i k dal­ším, zá­važ­ným do­padům, kte­ré se pro­je­ví in­di­vi­duálně, u kaž­dé­ho od­lišně pod­le je­ho kon­krét­ních poměrů. Ty se mo­hou pro­je­vit (ne­jen) v oh­ro­že­ní váž­nos­ti u spolu­ob­čanů, ne­boť obecně se vní­má nepříz­nivě, po­kud je oso­ba v úpad­ku, což se může pro­je­vit neúc­tou či opovr­že­ním ve spo­leč­nos­ti (viz sho­ra § 3 zák. č. 182/2006 Sb.), což má obecně za důsle­dek ztrá­tu důvěry ve schop­nost pl­nit zá­vaz­ky, od níž se od­ví­jí nes­ta­bi­li­ta vzá­jem­ných ne­jen fi­nan­čních a eko­no­mic­kých, ale i dal­ších vztahů.

V těchto sou­vis­los­tech je roz­hod­né i to, že účin­ky spo­je­né se za­há­je­ním in­sol­ven­ční­ho říze­ní, kte­ré ma­jí do­pad do poměrů dluž­ní­ka i třetích osob, nas­tá­va­jí prak­tic­ky okam­žitě. Je-li in­sol­ven­ční návrh po­dán u věcně přís­luš­né­ho sou­du a je-li opatřen pod­pi­sem oso­by, kte­rá jej po­da­la, ne­bo je­jím za­ru­če­ným elek­tro­nic­kým pod­pi­sem, nas­ta­nou účin­ky spo­je­né se za­há­je­ním in­sol­ven­ční­ho říze­ní bez zřete­le na to, že pos­lé­ze vy­jde naj­evo, že z hle­dis­ka ob­sa­ho­vých ne­dos­tatků jde o návrh nep­ro­jed­na­tel­ný (srov. us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Brně ze dne 22. 4. 2008 sp. zn. 31 Ins 1583/2008 ve spo­je­ní s us­ne­se­ním Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 26. 2. 2009 sp. zn. 29 NSČR 7/2008-A, pub­li­ko­va­ným pod č. 91/2009 Sb. rozh. civ.).

Pod­le uve­de­né­ho ne­ní po­chyb o tom, že důsled­ky spo­je­né se za­há­je­ním in­sol­ven­ční­ho říze­ní jsou zá­važ­né a do­chá­zí u nich k oh­ro­že­ní pověs­ti údaj­né­ho dluž­ní­ka, kte­rý mu­sí če­lit nás­ledkům spo­je­ným s uve­de­ný­mi ozná­me­ní­mi. Pro­to po­dá­ním návr­hu na in­sol­ven­ční říze­ní za­lo­že­né­ho na smyš­le­ných a neexis­tu­jí­cích sku­teč­nos­tech, kte­ré by­ly navr­ho­va­te­lem jen úče­lově uve­de­ny se zá­měrem vy­vo­lat důsled­ky spo­je­né s po­dá­ním ta­ko­vé­ho návr­hu, a za­ne­se­ním těchto in­for­ma­cí do in­sol­ven­ční­ho rejstříku, jenž je veřej­nou inter­ne­to­vou sí­tí, do­chá­zí k uve­de­ným váž­ným důsledkům (např. oh­ro­že­ní je­ho kon­ku­ren­ces­chop­nos­ti v důsled­ku ztrá­ty důvěry a dob­ré­ho jmé­na u klientů a ob­chod­ních par­tnerů, ztrá­ta důvěry u ad­vo­ká­ta, apod.). Z těchto důvodů je mož­né je po­va­žo­vat za ji­nou váž­nou új­mu ve smys­lu § 184 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku. Přitom je třeba předes­lat, že jde o trest­ný čin oh­ro­žo­va­cí, a pro naplnění uve­de­né­ho zna­ku pos­ta­čí, že ta­ko­vá váž­ná új­ma jen oh­ro­zi­la, aniž by fak­tic­ky již nas­ta­la.

V kon­krétně pro­jed­ná­va­ném případě byl poš­ko­ze­ný JUDr. T. K. ad­vo­ká­tem, u něhož by­lo pro­ká­zá­no, že se mu­sel s důsled­ky to­ho­to na veřej­né in­for­mač­ní sí­ti uveřejněné­ho sděle­ní vy­pořádá­vat, zej­mé­na u svých klientů, a rovněž ve vzta­hu k ban­ce, kte­rá okam­žitě rea­go­va­la, mu­sel vy­světlo­vat nep­rav­di­vost tvr­ze­ní, že je v úpad­ku, před­klá­dat vy­jádření jak ban­ce, tak i ad­vo­kát­ní ko­moře (č. l. 100 až 101). Doš­lo pro­to u něj k na­ru­še­ní zej­mé­na pro­fes­ní, ale i ob­čan­ské in­teg­ri­ty pra­me­ní­cí z nedůvěry stá­va­jí­cích i mož­ných bu­dou­cích klientů vy­vo­la­né úda­ji zveřejněný­mi v in­sol­ven­čním rejstříku. Tak­to již fak­tic­ky vznik­lé důsled­ky je třeba po­va­žo­vat za vel­mi in­ten­ziv­ní do­sa­hu­jí­cí oh­ro­že­ní zá­sad­ní­ho cha­rak­te­ru, a to z hle­di­sek dal­ších sou­vi­se­jí­cích okol­nos­tí (srov. us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 5. 2. 2003 sp. zn. 5 Tdo 83/2003).

Ve vzta­hu k naplnění zna­ku „sděle­ní“ nep­rav­di­vé­ho úda­je ve smys­lu § 184 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku pla­tí, že sděle­ním se ro­zu­mí uve­de­ní nep­rav­di­vé in­for­ma­ce způso­bem umož­ňu­jí­cím oh­ro­že­ní váž­nos­ti ve znač­né míře u spolu­ob­čanů. K to­mu­to sděle­ní může do­jít ja­kým­ko­liv způso­bem (pís­meně, ústně prostřed­nic­tvím veřej­né­ho sdělo­va­cí­ho prostřed­ku, le­táků, apod.). S oh­le­dem na vý­še roz­ve­de­né sku­teč­nos­ti tý­ka­jí­cí se po­dá­ní in­sol­ven­ční­ho návr­hu a důsled­ky, kte­ré jsou s je­ho po­dá­ním spo­je­né, je zřej­mé, že i po­dá­ní ta­ko­vé­ho návr­hu k in­sol­ven­ční­mu sou­du, je-li za­lo­že­no na nep­rav­di­vých sku­teč­nos­tech roz­ve­de­ných vý­še, je svou po­va­hou sděle­ním pod­le § 184 tr. zá­ko­ní­ku. Pa­cha­tel to­tiž v tom­to případě vtělu­je nep­rav­di­vé in­for­ma­ce za tím úče­lem, aby by­ly for­mou in­sol­ven­ční­ho rejstříku a dal­ší­mi na­va­zu­jí­cí­mi pos­tu­py in­sol­ven­čním zá­ko­nem sta­no­ve­ný­mi zveřejně­ny. K to­mu­to zveřejnění nás­ledně fak­tic­ky do­chá­zí prostřed­nic­tvím veřej­né po­čí­ta­čo­vé sítě, je­jíž sou­čás­tí je i in­sol­ven­ční rejstřík. Z po­va­hy to­ho­to mé­dia je zřej­mé, že šíření in­for­ma­cí je neo­me­ze­né a da­le­ko­sáh­lé (fun­kční pro­po­je­ní po­čí­tačů do sí­tí s cí­lem vy­tvořit in­for­mač­ní sys­tém pra­cu­jí­cí s tzv. dál­ko­vým přís­tu­pem a za­jis­tit rych­lý přenos dat, ja­kým je předev­ším Inter­net a ji­né je­mu po­dob­né sys­té­my). S oh­le­dem na to lze jen zmí­nit (ne­boť ta­ko­vá vý­hra­da ob­viněným ne­by­la v do­vo­lá­ní vzne­se­na), že sděle­ním nep­rav­di­vých in­for­ma­cí v in­sol­ven­čním návr­hu do­chá­zí na zá­kladě zá­ko­nem sta­no­ve­né­ho pos­tu­pu sou­du i k naplnění kva­li­fi­kač­ní­ho zna­ku spá­chá­ní či­nu veřejně přís­tup­nou po­čí­ta­čo­vou sí­tí (§ 182 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku).

Ob­vině­ný si byl od po­čát­ku vědom všech důsledků a pro pro­fes­ní čin­nost a půso­be­ní poš­ko­ze­né­ho až zni­ču­jí­cích do­padů, kte­ré je­ho jed­ná­ní vy­vo­lá. S tím­to vědo­mím ta­ké od po­čát­ku jed­nal, když ob­viněné­ho vy­dí­ral právě po­dá­ním návr­hu k in­sol­ven­ční­mu sou­du, ne­boť se dom­ní­val, že poš­ko­ze­ný z oba­vy z těchto do­padů raději přis­tou­pí na je­ho pod­mín­ky a po­ža­do­va­né fi­nan­ční čás­tky za­pla­tí. Když se tak nes­ta­lo, zreali­zo­val svůj zá­měr mi­mo ji­né i ve sna­ze poš­ko­dit dob­rou pověst a jmé­no poš­ko­ze­né­ho půso­bí­cí­ho v ad­vo­ka­cii, a kromě to­ho, že oh­ro­zil zdroj je­ho příjmů a ob­ži­vy v je­ho sa­mé pod­statě, ztí­žil mu vý­kon je­ho po­vo­lá­ní, pro­to­že je­ho pověst schop­né­ho a od­povědné­ho ad­vo­ká­ta by­la tím, že o něm proh­lá­sil, že je v úpad­ku, vážně oh­ro­že­na, a to ve smys­lu ji­né těžké új­my pod­le § 184 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku. Na vzni­ku těchto důsledků, kte­ré napl­ňu­jí uve­de­ný znak přeči­nu pom­lu­vy, ne­ní roz­hod­né, že za­há­je­ná in­sol­ven­ce by­la v in­sol­ven­čním rejstříku jen 10 dnů (od 26. 4. 2012 až do 3. 5. 2012), jak vy­tý­kal ob­vině­ný, pro­to­že ze zá­ko­nem sta­no­ve­né­ho me­cha­niz­mu in­sol­ven­ční­ho říze­ní je zřej­mé, že uve­de­né účin­ky nas­tá­va­jí v řádu jen něko­li­ka má­la ho­din (nej­později do dvou ho­din je třeba pod­le § 101 od­st. 1 zák. č. 182/2006 Sb. za­há­je­ní in­sol­ven­ční­ho říze­ní ozná­mit).

Nej­vyš­ší soud dospěl k zá­věru, že sou­dy obou stupňů se s uve­de­ný­mi sku­teč­nos­tmi důsledně vy­pořáda­ly, a to ne­jen po strán­ce ob­jek­tiv­ní, ale po­su­zo­va­ly uve­de­ný čin ob­viněné­ho i ze sub­jek­tiv­ních hle­di­sek přeči­nu pod­le § 184 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku ja­ko úmysl­né­ho tres­tné­ho či­nu.

K ná­mit­ce ob­viněné­ho o neexis­ten­ci příčin­né sou­vis­los­ti me­zi je­ho jed­ná­ním a vznik­lým nás­led­kem, je vhod­né jen stručně zmí­nit, že ta­ko­vé tvr­ze­ní ob­viněné­ho ne­ní ak­cep­to­va­tel­né se zřete­lem na všech­ny sou­vis­los­ti, kte­ré by­ly vý­še roz­ve­de­ny. Příčin­ný vztah, kte­rý spo­ju­je jed­ná­ní s nás­led­kem, je nez­byt­ným ob­li­ga­tor­ním zna­kem tzv. ob­jek­tiv­ní strán­ky tres­tné­ho či­nu. Sa­mot­ná příčin­ná sou­vis­lost me­zi proti­práv­ním jed­ná­ním pa­cha­te­le a způso­be­ným re­le­van­tním trestněpráv­ním nás­led­kem (účin­kem) za­klá­dá tres­tní od­povědnost pa­cha­te­le jen za před­pok­la­du, je-li vý­voj příčin­né sou­vis­los­ti ales­poň v hru­bých ry­sech za­hr­nut je­ho za­viněním (srov. např. roz­hod­nu­tí 20/1981 Sb. rozh. tr., roz­hod­nu­tí č. 21/1981 Sb. rozh. tr.). Z to­ho, co by­lo uve­de­no a sou­dy pro­ká­zá­no, je zce­la zřej­mé, že me­zi za­viněným jed­ná­ním ob­viněné­ho a způso­be­ným nás­led­kem (účin­kem) exis­tu­je příčin­ná sou­vis­lost, ne­boť to by­lo vědo­mé a cí­le­né jed­ná­ní ob­viněné­ho, jež vy­vo­la­lo škod­li­vé nás­led­ky před­pok­lá­da­né jak u tres­tné­ho či­nu vy­dí­rá­ní, tak i u tres­tné­ho či­nu pom­lu­vy s tím, že u předmětných tres­tných činů ob­viněným za­mýš­le­ný nás­le­dek ne­mu­sí nas­tat, sta­čí pou­ze, že k ta­ko­vé­mu nás­led­ku jed­ná­ní ob­viněné­ho směřuje a ten­to nás­le­dek z je­ho jed­ná­ní reálně hro­zí, což ta­ké ze sho­ra uve­de­ných důvodů nas­ta­lo.

Poněvadž zjištěné a pop­sa­né jed­ná­ní ob­viněné­ho vy­ka­zu­je všech­ny zna­ky obou uve­de­ných tres­tných činů, a to jak přeči­nu vy­dí­rá­ní pod­le § 175 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, tak i přeči­nu pom­lu­vy pod­le § 184 od­st. 1, 2 tr. zá­ko­ní­ku, jak správně tu­to práv­ní kva­li­fi­ka­ci sou­dy obou stupňů po­sou­di­ly, ne­ní mož­né přiz­nat opod­statnění vý­hradě ob­viněné­ho, že je­ho jed­ná­ní mělo být po­su­zo­vá­no pod­le no­rem souk­ro­mé­ho, a ni­ko­li tres­tní­ho prá­va. Tou­to ná­mit­kou se do­vo­lá­val ap­li­ka­ce zá­sa­dy sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se a prin­ci­pu ul­ti­ma ra­tio a s pou­ka­zem na ně své bez­tres­tnos­ti. Ve smys­lu § 12 od­st. 2 tr zá­ko­ní­ku pla­tí, že kaž­dý proti­práv­ní čin, kte­rý vy­ka­zu­je všech­ny zna­ky uve­de­né v tres­tním zá­ko­ní­ku, je tres­tným či­nem a je třeba vy­vo­dit tres­tní od­povědnost za je­ho spá­chá­ní. Ap­li­ko­vat zá­sa­du uve­de­nou v § 12 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku lze zej­mé­na v případě méně zá­važ­né­ho tres­tné­ho či­nu, ne­boť pod­le § 12 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku tres­tní od­povědnost pa­cha­te­le a trestněpráv­ní důsled­ky s ní spo­je­né je mož­né up­lat­ňo­vat jen v přípa­dech spo­le­čen­sky škod­li­vých, ve kte­rých ne­pos­ta­ču­je up­latnění od­povědnos­ti pod­le ji­né­ho práv­ní­ho před­pi­su. Kri­té­rium spo­le­čen­ské škod­li­vos­ti přípa­du je doplněno prin­ci­pem „ul­ti­ma ra­tio“, z kte­ré­ho vy­plý­vá, že tres­tní prá­vo má mís­to pou­ze tam, kde ji­né prostřed­ky z hle­dis­ka ochra­ny práv fy­zic­kých a práv­nic­kých osob jsou ne­dos­ta­teč­né, neú­čin­né ne­bo nev­hod­né (srov. sta­no­vis­ko tres­tní­ho ko­le­gia Nej­vyš­ší­ho sou­du sp. zn. Tpjn 301/2012 ze dne 30. 1. 2013, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

V pro­jed­ná­va­né věci se již u poš­ko­ze­né­ho pro­je­vi­ly kon­krét­ní do­pa­dy či­nu ob­viněné­ho, pro­to­že poš­ko­ze­ný mu­sel vy­světlo­vat a pro­ka­zo­vat, že ne­ní v úpad­ku a nes­cho­pen pl­nit své zá­vaz­ky. Svou so­lid­nos­tí a sna­hou ne­jen je­ho, ale i os­tat­ních členů je­ho ad­vo­kát­ní kan­ce­láře, se mož­né hor­ší nás­led­ky mi­ni­ma­li­zo­va­ly.

V da­ném případě je vý­znam­né, že, jak by­lo vý­še uve­de­no, čin ob­viněné­ho vy­ka­zu­je všech­ny zá­kon­né zna­ky skut­ko­vých pod­stat jak přeči­nu vy­dí­rá­ní pod­le § 175 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, tak i přeči­nu pom­lu­vy pod­le § 184 od­st. 1, 2 tr. zá­ko­ní­ku. Svou po­va­hou je pop­sa­né kon­krét­ní jed­ná­ní vel­mi zá­važ­né a škod­li­vé, pro­to­že ob­vině­ný za úče­lem pro­sa­ze­ní svých ne­čis­tých zá­měrů zneu­žil zá­kon­né­ho prostřed­ku ve smys­lu zá­ko­na slou­ží­cí­ho k há­je­ní zá­jmů dluž­níků a v zá­sadě i soud­ní­ho říze­ní k to­mu, aby se do­mohl neop­rávněné­ho obo­ha­ce­ní a vážně poš­ko­dil čest a dob­ré jmé­no dru­hé­ho. Jde o kri­mi­nál­ní jed­ná­ní, kte­ré již sto­jí mi­mo rá­mec ob­chodně ne­bo ob­čan­skop­ráv­ních vztahů, ne­boť jde o kva­li­fi­ko­va­ný kri­mi­nál­ní čin, na něž zá­sa­dy vy­me­ze­né v us­ta­no­ve­ní § 12 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku ne­do­pa­da­jí.

Ze všech uve­de­ných důvodů Nej­vyš­ší soud nes­hle­dal v na­pa­de­ném roz­hod­nu­tí ani v říze­ní, kte­ré mu před­chá­ze­lo, va­dy, kte­ré ob­vině­ný na­mí­tal, ne­boť pou­ži­tá práv­ní kva­li­fi­ka­ce od­po­ví­dá všem sta­no­ve­ným zá­kon­ným pod­mín­kám, jež sou­dy res­pek­to­va­ly a s patřič­nou peč­li­vos­tí v od­ůvodnění přez­kou­má­va­ných roz­hod­nu­tích vy­světli­ly. Nej­vyš­ší soud z těchto hle­di­sek do­vo­lá­ní ob­viněné­ho od­mítl pod­le § 265i od­st. 1 písm. e) tr. ř. ja­ko zjevně neo­pod­statněné.

P o u č e n í : Pro­ti roz­hod­nu­tí o do­vo­lá­ní ne­ní s vý­jim­kou ob­no­vy říze­ní op­rav­ný prostředek přípust­ný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. úno­ra 2015

Před­sed­kyně


 

Diskusia

 

Najčítanejšie články

Zákonnosť dôkazov a procesu dokazovania trestných činov s drogovým prvkom (z pohľadu obhajoby)

 cie­ľom člán­ku bo­lo pou­ká­zať na ma­név­ro­va­cí pries­tor ob­ha­jo­by pri vý­ko­ne ob­ha­jo­by osôb ob­vi­ne­ných z tres­tných či­nov naj­mä s dro­go­vým pr­vkom.

 
Daňové trestné činy - niektoré aplikačné problémy

 vý­ťah z pred­náš­ky us­ku­toč­ne­nej dňa 09.05.2013 v Om­še­ní

 
Ekonomická trestná činnosť a trestné činy proti mene

 Autor: JUDr. Pe­ter Šam­ko, sud­ca Ok­res­né­ho sú­du v Pe­zin­ku

vý­ťah z pred­náš­ky us­ku­toč­ne­nej dňa 03.05.2011 - 04.05.2011 v Om­še­ní

 
   
 
Mapa stránky   |   O nás   |   Kontakt Powered by Cyclone3 XUL CMS of Comsultia