Aktuálne rozhodnutie Ústavného súdu ČR sa zaoberá pachovými stopami a ich použiteľnosťou v trestnom konaní

 

 

 

lou­pe­že pod­le § 173 od­st. 1, od­st. 2 písm. a) a c) tres­tní­ho zá­ko­ní­ku, spá­cha­ný ve spolu­pa­cha­tel­ství dle § 23 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku, a or­ga­ni­zá­tor­ství ke zlo­či­nu lou­pe­že dle § 24 od­st. 1 písm. a) tres­tní­ho zá­ko­ní­ku k § 173 od­st. 1, od­st. 2 písm. a), písm. c) tres­tní­ho zá­ko­ní­ku, pod­le  §  140 od­st.  3 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku,  §  54 od­st.  2 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku a § 43 od­st. 2 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku od­sou­zen k souhr­nné­mu vý­ji­meč­né­mu tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní 24 let a 6 měsíců.

4. Stěžo­va­tel nás­ledně na­padl roz­su­dek od­vo­la­cí­ho sou­du do­vo­lá­ním, jež opřel o
do­vo­la­cí  důvod  pod­le §  265b  od­st.  1  písm.  g)  tres­tní­ho  řádu,  te­dy  že  na­pa­de­né

roz­hod­nu­tí spo­čí­vá na nes­práv­ném práv­ním po­sou­ze­ní skut­ku ne­bo ji­ném nes­práv­ném
hmotněpráv­ním po­sou­ze­ní. Nej­vyš­ší soud však us­ne­se­ním ze dne  28.  1.  2015, č. j.
3 Tdo 61/2015-68, do­vo­lá­ní stěžo­va­te­le pod­le § 265i od­st. 1 písm. b) tres­tní­ho řádu
od­mítl, ne­boť shle­dal, že ná­mit­ky v do­vo­lá­ní up­latněné oh­lá­še­né­mu  (ani žá­dné­mu
ji­né­mu) důvo­du do­vo­lá­ní dle  §  265b tres­tní­ho řádu neod­po­ví­da­jí. Pod­le Nej­vyš­ší­ho
sou­du se stěžo­va­tel do­vo­lá­ním  pri­márně do­má­hal  zá­sad­ní­ho  přehod­no­ce­ní  (re­vi­ze)
zjištěné­ho  skut­ko­vé­ho  sta­vu  věci  a  je­ho  ná­mit­ka  tu­díž  do­vo­la­cí­mu  důvo­du  pod­le
§ 265b od­st. 1 písm. g) tres­tní­ho řádu neod­po­ví­dá a nel­ze ji podřadit ani pod žá­dný ji­ný
z do­vo­la­cích důvodů pod­le § 265b tres­tní­ho řádu. Us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du, kte­rým
by­lo do­vo­lá­ní stěžo­va­te­le od­mít­nu­to, stěžo­va­tel ús­tav­ní stíž­nos­tí ne­na­padl.

 

5. V od­ůvodnění pro­jed­ná­va­né ús­tav­ní stíž­nos­ti stěžo­va­tel uvedl, že po­ru­še­ní prá­va na spra­ved­li­vý pro­ces spatřuje v po­ru­še­ní zá­sa­dy ma­te­riál­ní prav­dy a s ní úz­ce sou­vi­se­jí­cí zá­sa­dy in du­bio pro reo. S oh­le­dem na va­dy vy­tknu­té roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně od­vo­lá­ním stěžo­va­te­le, spo­čí­va­jí­cí v nes­práv­ném, ne­jas­ném a roz­por­ném skut­ko­vém zjištění, je stěžo­va­tel to­ho ná­zo­ru, že sku­tek tak, jak je pop­sán v od­su­zu­jí­cím roz­sud­ku,  neb­yl  sku­tečně  pro­ká­zán,  ne­boť  sou­dy  při  hod­no­ce­ní  důkazů  extrémně vy­bo­či­ly ze zá­sad for­mál­ní lo­gi­ky, čímž v důsled­ku po­ru­še­ní us­ta­no­ve­ní § 2 od­st. 5 a 6 tres­tní­ho řádu doš­ly k nes­práv­né­mu práv­ní­mu po­sou­ze­ní skut­ku.

 

6. Pod­le stěžo­va­te­le obec­né sou­dy opře­ly svá skut­ko­vá zjištění o dva ok­ru­hy
důkazů, a si­ce pa­cho­vé sto­py z místa či­nu a z předmětů, kte­ré ma­jí s či­nem sou­vi­set a o
svědec­ké vý­povědi brat­ranců M. a L. R., kte­rým se měl stěžo­va­tel k či­nu přiz­nat. Oba
ty­to ok­ru­hy důkazů však po­va­žu­je stěžo­va­tel za nedůvěry­hod­né. Vý­raz­né­ho po­chy­be­ní
se pod­le stěžo­va­te­le sou­dy do­pus­ti­ly rovněž při ur­če­ní do­by, kdy mělo do­jít ke spá­chá­ní
tres­tné­ho či­nu. Stěžo­va­tel rovněž pou­ká­zal na ná­lez DNA na kuk­le, kte­rou měl se
spolu­ob­viněným pou­žít při přepa­de­ní poš­ko­ze­né­ho, pod­le kte­ré­ho by­la zto­tožněna ji­ná
kon­krét­ní oso­ba.

7. Stěžo­va­tel uve­de­né ná­mit­ky ve své ús­tav­ní stíž­nos­ti dá­le ob­sáh­le­ji roz­vá­dí a
uvá­dí, že od­vo­la­cí i na­lé­za­cí soud ne­dos­tá­ly po­ža­davkům ply­nou­cím ze zá­sa­dy in du­bio
pro reo, za­kot­ve­né v čl. 2 od­st. 2 a čl. 40 od­st. 2 Lis­ti­ny. V da­ném případě oba sou­dy
pro­ved­ly roz­por­né a neúpl­né hod­no­ce­ní důkazů a zjiště­ný skut­ko­vý stav re­konstruo­va­ly
v roz­po­ru s pro­ve­de­ný­mi důka­zy, čímž po­ru­ši­ly zá­klad­ní prá­va stěžo­va­te­le. A právě v
tom­to extrém­ním po­ru­še­ní těchto zá­sad  doš­lo  pod­le stěžo­va­te­le k dot­če­ní ús­tavně
chráněné­ho prá­va na spra­ved­li­vý soud­ní pro­ces pod­le čl. 6 Úmlu­vy a ta­ké k ne­dodr­že­ní
prin­ci­pu zá­kon­nos­ti pos­tu­pu or­gánů stát­ní mo­ci, sta­no­ve­né v čl. 2 od­st. 3 Ústa­vy Čes­ké
re­pub­li­ky.

 

 

 

 

 

 

 

 

8. Dne 9. 2. 2016 obdr­žel Ústav­ní soud po­dá­ní sep­sa­né sa­mot­ným stěžo­va­te­lem, ve kte­rém stěžo­va­tel, ve vzta­hu k zá­hla­ví ozna­če­ným roz­hod­nu­tím, na­mí­tá zej­mé­na po­ru­še­ní prá­va na spra­ved­li­vý pro­ces, ne­boť od­vo­la­cí ani na­lé­za­cí soud ne­dos­tá­ly po­ža­davkům ply­nou­cím ze zá­sa­dy in du­bio pro reo, přičemž pro­ved­ly roz­por­né a neúpl­né  hod­no­ce­ní  důkazů  a  zjiště­ný  skut­ko­vý  stav  re­konstruo­va­ly  v roz­po­ru s pro­ve­de­ný­mi důka­zy.

II. Vy­jádření účas­tníků říze­ní a rep­li­ka

 

9. Ústav­ní soud vy­zval Vr­chní­ho sou­du v Olo­mou­ci a Kraj­ský soud v Brně -
po­boč­ka ve Zlíně ja­ko účas­tní­ky říze­ní k vy­jádření se k ús­tav­ní stíž­nos­ti.

10. Vr­chní soud v Olo­mou­ci ve svém vy­jádření uvedl, že ob­sa­hem ar­gu­mentů
po­da­né ús­tav­ní stíž­nos­ti je fak­tic­ké opa­ko­vá­ní shod­ných ná­mi­tek, o něž stěžo­va­tel opřel
své od­vo­lá­ní a nás­ledně i mi­mořád­ný op­rav­ný prostředek ve formě do­vo­lá­ní. Nej­vyš­ší
soud us­ne­se­ním ze dne  28.  1.  2015, č. j.  3 Tdo  61/2015-68, roz­hodl o od­mít­nu­tí
do­vo­lá­ní po­da­né oběma od­sou­ze­ný­mi a s uve­de­ný­mi ar­gu­men­ty se pak v od­ůvodnění
pod­robně vy­pořádal. Stěžo­va­tel fak­tic­ky po­le­mi­zu­je s ob­sa­hem jed­not­li­vých důkazů,
je­jich hod­nověrnos­tí a je­jich sa­mot­ným vý­kla­dem a z to­ho vy­plý­va­jí­cích zá­věrů, jež
uči­ni­ly obec­né  sou­dy I.  a  II.  stupně  v  sou­la­du  se  svo­jí  po­vin­nos­tí  vy­me­ze­nou  v
us­ta­no­ve­ní § 2 od­st. 5, od­st. 6 tres­tní­ho řádu ja­ko soud na­lé­za­cí a soud přez­kum­ný. Je
třeba zdůraz­nit, že roz­hod­nu­tí o vině stěžo­va­te­le by­lo pro­ce­sem vel­mi peč­li­vé­ho a
ná­roč­né­ho důkaz­ní­ho říze­ní s maximál­ní sna­hou o za­jištění ob­jek­tiv­ní­ho vý­sled­ku, jak o
tom svědčí ne­je­nom průběh vel­mi slo­ži­té­ho a důklad­né­ho příp­rav­né­ho říze­ní, ale i
opa­ko­va­ná roz­hod­nu­tí sou­dem pr­vní­ho a dru­hé­ho stupně, jak jsou roz­ve­de­na v bo­du II.
roz­sud­ku  od­vo­la­cí­ho  sou­du (str. 6-8)  a  v  sa­mot­ných  ci­to­va­ných  před­cho­zích

roz­hod­nu­tích v té­to věci.

 

11. Po­kud se jed­ná o sku­teč­nost, že po vy­ne­se­ní od­su­zu­jí­cí­ho roz­sud­ku dne

3. 6. 2014 se ob­je­vi­ly no­vé sku­teč­nos­ti ve vzta­hu k in­for­ma­cím o zto­tožnění jed­né ze
za­jištěných stop DNA z kuk­ly, kte­rou mě­li pa­cha­te­lé tres­tné­ho či­nu pou­žít při pá­chá­ní
tres­tné  čin­nos­ti  vůči  poš­ko­ze­né­mu,  na  pod­kladě  in­for­ma­cí  stát­ní­ho  zá­stup­ce  byl
od­vo­la­cí  soud  nás­ledně (dne 18. 7. 2014)  in­for­mo­ván,  že  na  zá­kladě  žá­dos­ti  o

zto­tožnění za­jištěné DNA u po­li­cej­ních or­gánů Slo­ven­ské re­pub­li­ky a původ­ním sděle­ní
již z ro­ku 2011, že je­jich da­ta­bá­zí nep­ro­chá­zí, tepr­ve 9. 6. 2014 by­la stát­ní­mu zá­stup­ci
popr­vé pos­kyt­nu­ta in­for­ma­ce o no­vém prověření DNA a je­jím zto­tožnění s kon­krét­ní
oso­bou.  To­tož­nost  uve­de­né  oso­by je  ve  spi­so­vém  ma­te­riá­lu  uve­de­na  a  ne­ní  te­dy
jak­ko­liv  uta­je­na.  Na  to  nás­le­do­va­lo  dal­ší  pro­šetření  s  cí­lem  ob­jas­nit  sku­teč­nos­ti
vzta­hu­jí­cí se k ná­le­zu DNA na kuk­le a sa­mot­né té­to oso­by a je­jí­ho případ­né­ho vzta­hu k
předmětné tres­tné čin­nos­ti. S oh­le­dem na ob­sah in­for­ma­cí, kte­ré by­ly k dis­po­zi­ci ve
spi­se v době roz­ho­do­vá­ní vr­chní­ho sou­du o nák­la­dech tres­tní­ho říze­ní, mě­ly být pod­le
vr­chní­ho sou­du s vý­sled­ky ta­ko­vé­ho šetření oba ob­vinění, případně je­jich ob­háj­ci,
sez­ná­me­ni. Od­vo­la­cí soud ne­dis­po­nu­je kon­krét­ní­mi in­for­ma­ce­mi o průběhu ta­ko­vé­ho
šetření. Uve­de­né sku­teč­nos­ti mě­ly být ta­ké předmětem říze­ní o dal­ším mi­mořád­ném
op­rav­ném prostřed­ku ve formě návr­hu na po­vo­le­ní ob­no­vy říze­ní, jež by­lo ukon­če­no v
říze­ní  před  sou­dem  pr­vní­ho  stupně,  aniž  by  by­lo  na­pa­de­no  dal­ším  op­rav­ným
prostřed­kem ze stra­ny ob­viněných. Z to­ho lze do­vo­dit, že uve­de­ná zjištění ne­by­la
shle­dá­na jak­ko­liv zá­sad­ní pro změnu důkaz­ní si­tua­ce ve věci.

 

 

 

 

12. S oh­le­dem na vý­še uve­de­né po­va­žu­je Vr­chní soud v Olo­mou­ci jed­not­li­vé
ná­mit­ky stěžo­va­te­le a tvr­ze­ní o po­ru­še­ní je­ho práv na spra­ved­li­vý soud­ní pro­ces a
zá­sa­dy pre­sum­pce ne­vi­ny a z ní vy­plý­va­jí­cí­ho prin­ci­pu in du­bio pro reo za zce­la
ne­pod­lo­že­né. Vr­chní soud v Olo­mou­ci pro­to ve svém vy­jádření navr­hu­je, aby ús­tav­ní
stíž­nost by­la v sou­la­du s us­ta­no­ve­ním § 43 od­st. 2 zá­ko­na o Ústav­ním sou­du od­mít­nu­ta.

13. Kraj­ský soud v Brně - po­boč­ka ve Zlíně ve svém vy­jádření uvedl, že se k ús­tav­ní  stíž­nos­ti  ne­bu­de  vy­jadřovat  a  plně  od­ká­zal  na  od­ůvodnění  na­pa­de­né­ho roz­hod­nu­tí, kde ro­ze­bí­rá důkaz­ní si­tua­ci, kte­rou po­pi­su­je ús­tav­ní stíž­nost.

14. Stěžo­va­tel v rep­li­ce uvedl, že zce­la od­ka­zu­je na úda­je uve­de­né v ús­tav­ní stíž­nos­ti, te­dy na to, že byl ne­dos­ta­tečně zjištěn skut­ko­vý stav.

 

III. Práv­ní po­sou­ze­ní

15. Ústav­ní soud opa­ko­vaně připo­mí­ná, že ja­ko soud­ní or­gán ochra­ny ús­tav­nos­ti
ne­ní op­rávněn za­sa­ho­vat do roz­ho­do­va­cí čin­nos­ti obec­ných soudů. Pod­le čl. 90 Ústa­vy
jen soud, kte­rý je sou­čás­tí sous­ta­vy soudů, roz­ho­du­je o otáz­ce vi­ny a tres­tu, tzn. že
hod­no­tí důka­zy pod­le své­ho vol­né­ho uvá­že­ní a v rám­ci sta­no­ve­ném tres­tním řádem,
přičemž zá­sa­da vol­né­ho hod­no­ce­ní důkazů je vý­ra­zem ús­tav­ní­ho prin­ci­pu ne­zá­vis­los­ti
soudů.  Po­kud  soud  při  svém  roz­ho­do­vá­ní  res­pek­tu­je  pod­mín­ky da­né  us­ta­no­ve­ním
§ 2 od­st. 5, 6 tres­tní­ho řádu, ja­kož i us­ta­no­ve­ní § 125 tres­tní­ho řádu a jasně vy­lo­ží, o kte­ré důka­zy svá skut­ko­vá zjištění opřel, ja­ký­mi úva­ha­mi se při hod­no­ce­ní pro­ve­de­ných
důkazů řídil a jak se vy­pořádal s ob­ha­jo­bou, ne­ní v pra­vo­mo­ci Ústav­ní­ho sou­du, aby
ta­ko­vé hod­no­ce­ní přehod­no­co­val, byť by se s ním nez­to­tož­ňo­val. Důvod ke zru­še­ní
soud­ní­ho roz­hod­nu­tí je dán pou­ze za si­tua­ce, kdy lze uva­žo­vat o extrém­ním ne­sou­la­du
me­zi pro­váděný­mi důka­zy, zjištění­mi, kte­rá z těchto důkazů soud uči­nil, a práv­ní­mi
zá­věry sou­du, ji­ný­mi slo­vy, kdy je­ho roz­hod­nu­tí svědčí o mož­né li­bovů­li (srov. ná­lez
sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995, N 34/3 SbNU 257, ná­lez sp. zn. III. ÚS 166/95
ze dne 30. 11. 1995, N 79/4 SbNU 255).

16. Stěžo­va­tel bro­jí pro­ti hod­no­ce­ní důkazů a usi­lu­je o re­vi­zi skut­ko­vých zjištění a práv­ních zá­věrů. Tak­to pos­ta­ve­nou ús­tav­ní stíž­nos­tí stěžo­va­tel pok­ra­ču­je v po­le­mi­ce s obec­ný­mi sou­dy up­latněním ná­mi­tek, jež jim ad­re­so­val již dříve, a od Ústav­ní­ho sou­du nepřípustně oče­ká­vá, že je­jich zá­věry pod­ro­bí dal­ší­mu in­stan­ční­mu přez­ku­mu; ta­ko­vé pos­ta­ve­ní, jak by­lo řeče­no, Ústav­ní­mu sou­du nepřís­lu­ší.

17. Čl. 6 od­st. 2 Úmlu­vy i čl. 36 od­st. 1 Lis­ti­ny, resp. čl. 40 od­st. 2 Lis­ti­ny (po­ža­dav­ky na spra­ved­li­vý pro­ces) vy­ža­du­jí kromě ji­né­ho, aby vi­na ob­viněné­ho by­la pro­ká­zá­na zá­kon­ným způso­bem a aby ob­vině­ný byl po­va­žo­ván za ne­vin­né­ho, do­kud pra­vo­moc­ným od­su­zu­jí­cím roz­sud­kem ne­by­lo o je­ho vině roz­hod­nu­to. Sou­čás­tí úče­lu uve­de­ných us­ta­no­ve­ní Úmlu­vy i Lis­ti­ny je i po­ža­da­vek zá­ka­zu své­vo­le a/ne­bo li­bovů­le při hod­no­ce­ní důkazů.

 

18. Pro­to a sou­časně s oh­le­dem na skut­ko­vou a práv­ní slo­ži­tost věci a na pou­ži­té
důkaz­ní prostřed­ky Ústav­ní soud pro­vedl přez­kum ús­tav­nos­ti na­pa­de­ných roz­hod­nu­tí,
přičemž přez­kum za­měřil předev­ším na to, zda pro­ces ja­ko ce­lek měl spra­ved­li­vý

 

 

 

cha­rak­ter (roz­su­dek Ev­rop­ské­ho sou­du pro lid­ská prá­va ve věci Schenk pro­ti Švý­car­sku ze dne 12. 7. 1988, A140).

 

III. a) Prá­vo na spra­ved­li­vý pro­ces

 

19. Sou­čás­tí prá­va na spra­ved­li­vý pro­ces je prin­cip pre­sum­pce ne­vi­ny, z něhož
kromě  pra­vid­la,  pod­le  něhož  mu­sí  být  ob­viněné­mu  vi­na  pro­ká­zá­na,  ply­ne  rovněž
pra­vid­lo in du­bio pro reo.    To­to pra­vid­lo, kte­ré­ho se stěžo­va­tel nej­ví­ce do­vo­lá­vá
(§ 2 od­st. 5 tres­tní­ho řádu, čl. 40 od­st. 2 Lis­ti­ny a čl. 6 od­st. 2 Úmlu­vy) zna­me­ná, že
ne­ní-li v důkaz­ním říze­ní do­sa­že­no prak­tic­ké jis­to­ty o exis­ten­ci re­le­van­tních skut­ko­vých
okol­nos­tí,  tj.  jsou-li  přítom­ny  v  da­ném  kon­textu  důvod­né  po­chyb­nos­ti,  jež  nel­ze
od­stra­nit ani pro­ve­de­ním dal­ší­ho důka­zu, je nut­no roz­hod­nout ve prospěch ob­viněné­ho
[srov. ná­le­zy sp. zn. I. ÚS  733/01 ze dne  24.  2.  2004  (N  26/32 SbNU  239) ne­bo
II. ÚS 2142/11 ze dne 8. 8. 2013 (N 141/70 SbNU 323) a mno­hé dal­ší].

 

20. I obec­né sou­dy jsou vá­zá­ny kau­te­la­mi prá­va na spra­ved­li­vý pro­ces v je­ho úpl­né po­době. Sou­dy se těmi­to otáz­ka­mi za­bý­va­ly. To, zda ve věci stěžo­va­te­le by­lo či ne­by­lo naplněno prá­vo na spra­ved­li­vý pro­ces, přilé­ha­vým způso­bem vy­světlil zej­mé­na od­vo­la­cí soud (s. 16 a násl. roz­sud­ku Vr­chní­ho sou­du v Olo­mou­ci sp. zn. 3 To 50/2014 ze dne 3. 6. 2014).

21. Ústav­ní soud, vědom si ús­tav­ní­ho rám­ce přez­kum­né pra­vo­mo­ci, po­va­žu­je ve vzta­hu k ná­mit­kám stěžo­va­te­le naplnění prá­va na spra­ved­li­vý pro­ces s oh­le­dem na spe­ci­fic­ké  důkaz­ní  prostřed­ky,  kte­ré  by­ly  v té­to  tres­tní  věci  pou­ži­ty  ja­ko  sou­část pod­kla­du k roz­hod­nu­tí o vině, uvést ús­tavně kon­for­mní vý­klad po­va­hy těchto důkaz­ních prostředků a je­jich hod­no­ce­ní obec­ný­mi sou­dy.

III. b) Me­to­da pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce

 

22. Pod­le převa­žu­jí­cích od­bor­ných ná­zorů je me­to­da pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce (MPI) me­to­dou  kri­mi­na­lis­tic­ké  tech­ni­ky,  kte­rá  slou­ží  ke  zto­tožnění  in­di­vi­duál­ní­ho  pa­chu fy­zic­ké oso­by s jím vy­tvořenou pa­cho­vou sto­pou na místě či­nu ne­bo na ji­ném místě, kte­ré se spá­chá­ním či­nu sou­vi­sí. Pod­sta­tou me­to­dy pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce je sub­jek­tiv­ní cho­vá­ní psa, je­hož správ­nost lze ověřit em­pi­ric­ky a za pou­ži­tí mo­der­ních vědec­kých me­tod vzni­ku pa­chu a fy­zio­lo­gie je­ho vní­má­ní k to­mu zvláště vy­bra­ným a vy­cvi­če­ným psem  za  pod­mí­nek na­ho­di­los­ti  i  opa­ko­vá­ní,  te­dy  způso­bem  potvr­zu­jí­cím  ne­bo vy­vra­ce­jí­cím mož­nost je­jí­ho vy­uži­tí v kon­krét­ním případě (srov. Straus, J., Klou­bek, M. Kri­mi­na­lis­tic­ká od­oro­lo­gie. Pl­zeň: Aleš Čeněk, 2010. s. 9-11).

 

III. c) Vý­voj pou­ží­vá­ní me­to­dy pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce v tres­tních věcech

 

23. Za­jí­mavě se vy­ví­jí napřík­lad roz­ho­do­va­cí praxe soudů v USA. V od­bor­né
li­te­ra­tuře [srov. např. En­smin­ger, John J. Ca­ni­ne. Trac­king and Scent Iden­ti­fi­ca­tion:
Fac­to­ring Scien­ce in­to the Thres­hold for Ad­mis­si­bi­li­ty (on­li­ne). 2010. In: The So­cial
Scien­ce Re­search Network (SSRN). Dos­tup­né z: http://ssrn.com/abstract=1666490] se
čas­to ja­ko přík­la­dy uvádějí tres­tní věci   Hod­ge v. Sta­te, 98 Ala. 10 (1893), Sta­te v. Hall
Sta­te v. Hall, 4 Ohio Dec.147,148 (1896), Ohio v. Di­cker­son, 77 Ohio St. 34, 82 N.E.
969 (1907),   Terrell v. Ma­ry­land, 3 Md. App. 340, 239 A.2d 128 (Ct. Spec. App. 1968

 

 

 

Ver­mont v. Bou­ras­sa, 137 Vt. 62, 399 A.2d 507 (1979), U.S. v. McNie­ce, 558 F.Supp. 612, 12 Fed.R.Evid.Serv. (E.D.N.Y. 1983),   New Ham­pshi­re v. Maya, 126 N.H. 590, 493 A.2d 1139 (1985), Ca­li­for­nia v. Gon­za­les, 218 Cal.App.3d 403, 267 Cal.Rptr. 138 (Ct. App. 1990) a mno­hé dal­ší.

 

24.   Důkaz pa­cho­vou sto­pou je pod­le uve­de­né ju­di­ka­tu­ry přípust­ný ve většině
států  USA (srov.  En­smin­ger,  John  J.  Ca­ni­ne  Trac­king  and  Scent  Iden­ti­fi­ca­tion:
Fac­to­ring Scien­ce in­to the Thres­hold for Ad­mis­si­bi­li­ty. s.  7-8). Přitom sou­dy vždy
přih­lí­že­jí ve smys­lu roz­sud­ku ve věci Peop­le v. Kel­ly (1976) 17 Cal.3d. 24, sta­no­ví­cí­ho
obec­né pod­mín­ky pro pro­vádění důka­zu no­vou tech­no­lo­gií či vědec­kou me­to­dou  -
„Kel­ly  ru­le“,  ja­kož  dal­ších  roz­sudků  po­ža­du­jí­cích  obec­né  před­pok­la­dy  roz­hod­nu­tí
sou­du za­lo­že­né na zna­lec­kém zkou­má­ní  [např. roz­su­dek ve věci Dau­bert v. Merrel
Dow Phar­ma­ceu­ti­cals, Inc. 509 U.S. 579, 113 S.Ct. 2786, 125L.Ed.2d 469 (1993)], na
jed­né straně kri­tic­ky k to­mu, že pes ne­ní tech­nic­ké za­říze­ní ses­tro­je­né a způso­bi­lé za
úče­lem in­di­vi­duál­ní iden­ti­fi­ka­ce lid­ské­ho pa­chu  (jak je to­mu napřík­lad u člověkem
konstruo­va­né­ho přís­tro­je - spek­trog­ra­fu, kte­rý bez­chybně ana­ly­zu­je a iden­ti­fi­ku­je hlas
kon­krét­ní­ho lid­ské­ho je­din­ce), a když ja­ko ži­vý tvor vní­má a iden­ti­fi­ku­je pa­cho­vou
sto­pu svý­mi zvláště vy­vi­nu­tý­mi smys­ly, ne­ní neo­myl­ný. Na straně dru­hé ame­ric­ké
sou­dy vní­ma­jí fak­ti­ci­tu (čet­nost, úspěšnost) vý­sledků kon­krét­ních psů, kte­rá mož­nou
chy­bo­vost při in­di­vi­duál­ní iden­ti­fi­ka­ci a případ­né po­chyb­nos­ti o je­di­neč­nos­ti pa­chu
kaž­dé­ho  jed­not­liv­ce  vý­razně  sni­žu­je  ne­bo  do­kon­ce  vy­lu­ču­je [srov.  ar­gu­men­ta­ci

ob­ha­jo­by  ve  věci  U.S.  v.  McNie­ce,        558  F.Supp.    612,   12  Fed.R.Evid.Serv.1870

( E.D.N.Y., 1983)]. Z praxe vy­plý­vá, že stej­ným způso­bem ju­ris­pru­den­ce přis­tu­pu­je i k hod­no­ce­ní vý­sledků me­to­dy DNA ne­bo dak­ty­los­ko­pie.

 

25. Zmíněná roz­hod­nu­tí jsou za­lo­že­na na kon­krét­ních po­ža­dav­cích. Předev­ším jde o schop­nost psa iden­ti­fi­ko­vat in­di­vi­duál­ní lid­ský pach, je­ho sta­bi­li­tu a vhod­nost pou­ži­tých  pro­cesů  při  iden­ti­fi­ka­ci.  V tom­to  ob­sa­ho­vém  rám­ci  by­ly  vy­vo­ze­ny roz­ho­do­va­cí praxí nás­le­du­jí­cí pod­mín­ky pro přípus­tnost důka­zu pa­cho­vou iden­ti­fi­ka­cí v tres­tním říze­ní:

 

-     dos­ta­teč­ná kva­li­fi­ka­ce pso­vo­da (spe­cia­li­za­ce, praxe apod.),

-     vhod­ný druh psa (původ),

-     od­po­ví­da­jí­cí vý­cvik psa ve vy­hle­dá­ní a iden­ti­fi­ka­ci sto­py,

-     dos­ta­teč­ná spo­leh­li­vost psa       (dřívější prak­tic­ké vý­sled­ky psa ve­dou­cí jak

k usvědče­ní, tak ke zproštění vi­ny),

-     pes mu­sí být pou­žit na místě či­nu ne­bo mít k dis­po­zi­ci pa­cho­vou sto­pu

sej­mu­tou na místě či­nu tam, kde ji pa­cha­tel pravděpo­dobně za­ne­chal,

-     pso­vi mu­sí být pos­kyt­nu­ta sto­pa v době, kdy je scho­pen ji roz­li­šit,

-     sto­pa nes­mí být kon­ta­mi­no­vá­na ani za­měněna za ji­nou,

-     mu­sí  se  vzít  v úva­hu  všech­ny  okol­nos­ti,  kte­ré  pro­vá­ze­ly  pro­ces  me­zi

pos­kyt­nu­tím sto­py pso­vi a zto­tožněním srov­ná­va­cí­ho vzor­ku (pro­ces nes­mí být přeru­šen, po­dezře­lý se nes­mí na­chá­zet v do­sa­hu či­chu psa apod.).

26. Přík­la­dem ev­rop­ské praxe může být Spol­ko­vá re­pub­li­ka Němec­ko, srov.
roz­su­dek Zem­ské­ho sou­du No­rim­berk-Fürth ze dne  13.  12.  2012,  13 KLs  372 Js
9454/12, pod­le kte­ré­ho vý­sled­ky na­sa­ze­ní vy­hle­dá­va­cích psů mo­hou být pou­ži­ty ja­ko

 

 

 

sa­mos­tat­né důkaz­ní prostřed­ky pro přítom­nost po­dezřelé­ho na místě či­nu naj­is­to jen při dodr­že­ní nás­le­du­jí­cích před­pok­ladů:

 

-     na­sa­dit  lze  jen  psy,  kteří  ab­sol­vo­va­li  přís­luš­nou  po­li­cej­ní  zkouš­ku

způso­bi­los­ti „PSH-Prüfungsstu­fe“,

-     pa­cho­vá sto­pa mu­sí ná­le­žet jed­né kon­krét­ní osobě,

-     ja­ko  srov­ná­va­cí  no­sič  sto­py  ma­jí  být  pro­to  pou­ži­ty  jen  stěry  učiněné

bez­prostředně z tě­la přís­luš­né oso­by,

-     zís­ká­vá­ní no­si­če sto­py mu­sí být zdo­ku­men­to­vá­no v pro­to­ko­lu,

-     přís­luš­ní dva vy­hle­dá­va­cí psi mu­se­jí naj­ít tu sa­mou sto­pu na sobě ne­zá­vis­le a

bez účas­ti přís­luš­né­ho pso­vo­da,

-      jen při shod­ném vý­sled­ku je dá­na potřeb­ná ob­jek­ti­vi­ta,

-     kaž­dé na­sa­ze­ní psa je třeba fil­mově do­ku­men­to­vat, aby by­lo umožněno

do­da­teč­né pro­ve­de­ní důka­zu před sou­dem za účas­ti znal­ce.

 

27. Ob­šír­né zhod­no­ce­ní důkaz­ní­ho vy­uži­tí pa­cho­vých stop, včetně kri­té­rií, kte­rá
přitom zoh­led­ňu­jí němec­ké sou­dy, je ob­sa­že­no napřík­lad v mo­nog­ra­fii: Neu­haus, R.,
Ar­tkäm­per,  H.  Kri­mi­nal­tech­nik  und  Beweisführung  im  Straf­ver­fah­ren.  München:

C.H.Beck, 2014. s. 143-146).

28. Důkaz me­to­dou pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce byl a/ne­bo je pou­ži­tel­ný ja­ko důkaz
v tres­tním říze­ní ta­ké v Ni­zo­zem­sku, Bel­gii, Ma­ďar­sku, Dán­sku, Pol­sku, Ra­kous­ku,
Rus­ku,  Lo­tyš­sku (srov.  např.  Wój­ci­kiewicz,  J.  Scien­ti­fic  Evi­den­ce  in  Ju­di­cial

Pro­cee­dings. Kra­ków: In­sti­tu­te of Fo­ren­sic Re­search Pub­lis­her, 2000, ne­bo Schoon, A., Haak, R. K9 Sus­pect Dis­cri­mi­na­tion. Ca­na­da: Det­se­lig En­terpri­ses Ltd., 2002).

III. d) Před­pi­sy a prog­ra­my pro ap­li­ka­ci me­to­dy pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce

 

29.  V řadě ze­mí  pla­tí  pro vy­uži­tí  psa v tres­tním  říze­ní  za úče­lem pa­cho­vé
iden­ti­fi­ka­ce  zpra­vid­la  re­sor­tní (čas­to  po­li­cej­ní)  před­pi­sy,  kte­ré  sta­no­ví  pos­tup  při

vý­běru, vý­cvi­ku a prověřová­ní slu­žeb­ních psů, po­ža­dav­ky na kva­li­fi­ka­ci pso­vo­da a i
pod­mín­ky  pro  sní­má­ní,  uk­lá­dá­ní  a  po­rov­ná­vá­ní  pa­cho­vých  stop (např.  Směrni­ce

mi­nis­ter­stva vnit­ra pro pou­ži­tí pa­cho­vé sto­py v tres­tním říze­ní  - Se­ver­ní­ho Po­rý­ní-
Ves­tfál­ska v. 23. 7. 1991 - IV D 1/C 3 - 6402/8535l), jsou vy­tváře­ny spe­ciál­ní prog­ra­my
za­měřené na zdo­ko­na­lo­vá­ní me­to­dy pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce  [např. FBI Hu­man Scent
Evi­den­ce Team (HSET - Tým pro důkaz lid­skou pa­cho­vou sto­pou), kte­rý přip­ra­vu­je
spe­cia­li­zo­va­né psy způso­bi­lé iden­ti­fi­ko­vat lid­ský pach sej­mu­tý na místě či­nu ja­ko důkaz
pro tres­tní říze­ní  (www.fbi.gov). V Čes­ké re­pub­li­ce je ta­ko­vým vnitřním před­pi­sem
Po­kyn  ředi­te­le  Ředi­tel­ství  služ­by  pořád­ko­vé  po­li­cie  Po­li­cej­ní­ho  pre­zi­dia  Čes­ké
re­pub­li­ky č. 9/2009 ze dne 1. 7. 2009, kte­rým se sta­no­ví pos­tup po­li­cistů na úse­ku
čin­nos­ti  slu­žeb­ní  ky­no­lo­gie“  ne­bo  pro  stát­ní  zá­stup­ce  do­po­ru­ču­jí­cí „Vý­kla­do­vé

sta­no­vis­ko NSZ č.  10/1995 Sb. v. s. NSZ“. Po­kud ta­ko­vé po­ky­ny ne­bo sta­no­vis­ka exis­tu­jí, je téměř pra­vid­lem, že se stá­va­jí jed­ním z kri­té­rií hod­no­ce­ní iden­ti­fi­ka­ce ze stra­ny sou­du, i když ne­ma­jí po­va­hu obecně zá­vaz­né­ho práv­ní­ho před­pi­su.

III. e) Vý­voj me­tod vědec­ké­ho zkou­má­ní tzv. pa­cho­vých stop

 

 

 

30.  I  když  se  způso­by  pro­ve­de­ní  me­to­dy  pa­cho­vé  iden­ti­fi­ka­ce  v de­tai­lech
v různých ze­mích od­li­šu­jí, jed­no ma­jí spo­leč­né - cí­lem je ur­čit, že in­di­vi­duál­ní pach
po­dezřelé­ho/ob­viněné­ho se na­chá­zí na místě či­nu, ne­bo na věcech, kte­ré se spá­chá­ním
či­nu skut­kově sou­vi­sí. Čas­to na­mí­ta­nou sla­bi­nou to­ho­to důkaz­ní­ho prostřed­ku je údaj­ná
ne­mož­nost ověření vý­sledků po­mo­ci vědec­kých me­tod [ná­lez sp. zn. I. ÚS 394/97 ze
dne 4. 3. 1998 (N 28/10 SbNU 179) a ná­lez sp. zn. II. ÚS 418/99 ze dne 3. 8. 2000 (N
116/19 SbNU 113)]. Jde předev­ším o to, zda tzv. pa­cho­vá sto­pa je vhod­ná a způso­bi­lá
pro  in­di­vi­duál­ní  iden­ti­fi­ka­ci  lid­ské­ho  je­din­ce,  ja­ké  má  ta­to  sto­pa  vlas­tnos­ti,  je-li
tech­nic­ký­mi prostřed­ky zjis­ti­tel­ná a zda je cvi­če­ný pes scho­pen tu­to sto­pu iden­ti­fi­ko­vat
(srov. např. us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 15. 4. 2003, sp. zn. 4 Tz 107/2002).

31.  Zkou­má­ní  mí­ry  způso­bi­los­ti  vy­bra­ných  psů  iden­ti­fi­ko­vat  jed­not­liv­ce
prostřed­nic­tvím pa­cho­vé sto­py, kte­rou ten­to za­ne­chal na ur­či­tém místě ne­bo předmětu
se od­bor­ní­ci i vědci věnu­jí de­sít­ky let (viz např. Straus, J., Klou­bek, M. Kri­mi­na­lis­tic­ká
od­oro­lo­gie. Pl­zeň: Aleš Čeněk, 2010; Krej­čí, Z., Kli­mus, F, Kraj­ní­ko­vá, M. Pa­cho­vá
sto­pa  ve  svět­le  vý­sledků  expe­ri­men­tál­ních  pra­cí -  stu­die  k do­sa­vad­ním  zjištěním.

Kri­mi­na­lis­tic­ký sbor­ník č. 5/2014, 1-2/2015; ze za­hra­nič­ních zdrojů např. Pra­da, P.,
Ken­neth B.S., Fur­ton, G. Hu­man Scent De­tec­tion: A Re­view of its De­ve­lop­ments and
Fo­ren­sic  Ap­pli­ca­tion.  Rev­ista de Cien­cias  Fo­ren­ses 1(2), 2008,  s. 81-87;  Schoon,

G.  A.  A.  Scent  Iden­ti­fi­ca­tion  Li­ne-Ups  Using  Trai­ned  Dogs  in  the  Net­herlands.
Prob­lems of Fo­ren­sic Scien­cees, č. 47, 2001. s. 175-183; či přeh­led vědec­ké li­te­ra­tu­ry
Blom, M. Use of Dogs as Od­our De­tec­tors. Up­psa­la: Sve­dish Uni­ver­si­ty of Ag­ri­cul­tu­ral
Scien­ce, Fa­cul­ty of Ve­te­ri­na­ry Me­di­ci­ne and Ani­mal Scien­ce,  2013; Schüler, Ch.,
Püschel, K. Fas­zi­no­sum Spürhun­de, Forschungs-er­geb­nis­se aus dem In­sti­tut für Rechts-
me­di­zin der Uni­ver­si­tät Ham­burg. Ham­burg: Dr. Ko­vač, 2014; a mno­hé dal­ší.

32.  Ústav  ana­ly­tic­ké  chemie,  Fa­kul­ty  che­mic­ko-in­že­nýr­ské,  Vy­so­ké  ško­ly
che­mic­ko-tech­no­lo­gic­ké v Pra­ze, za pod­po­ry Mi­nis­ter­stva vnit­ra ČR pro­vá­dí od zá­ří
2014  vědec­ký  vý­zkum  [Pro­jekt  VF20142015036  -  Pa­cho­vá  sig­na­tu­ra  (2014-2015,
MV0/VF], je­hož cí­lem by­lo a je zkou­má­ní mo­le­ku­lo­vé pod­sta­ty tzv. lid­ské pa­cho­vé
sig­na­tu­ry, o kte­ré se věří, že je pro lid­ské­ho je­din­ce je­di­neč­ná, ča­sově stá­lá a kte­rou
cvi­če­ný pes umí jed­noz­načně roz­poz­nat. Vý­zkum je zce­la uni­kát­ní, pro­to­že mo­le­ku­lo­vé
slo­že­ní ak­tiv­ní lid­ské pa­cho­vé sig­na­tu­ry ne­by­lo v od­bor­né li­te­ra­tuře do­sud dis­ku­to­vá­no.
Při vý­zku­mu by­la potvr­ze­na exis­ten­ce sku­pi­ny mo­le­kul ob­sa­že­ných v pa­cho­vé stopě
člověka, kte­rá má vlas­tnos­ti ak­tiv­ní pa­cho­vé sig­na­tu­ry. By­lo zjištěno, že ten­to sou­bor
mo­le­kul je che­mic­ky vel­mi sta­bil­ní a sa­mot­né mo­le­ku­ly ma­jí re­la­tivně ma­lou těka­vost,
což od­po­ví­dá zku­še­nos­tem kri­mi­na­listů. Ty­to mo­le­ku­ly se po­dařilo od­dělit od os­tat­ních
mo­le­kul pa­cho­vé­ho vzor­ku, přičemž po­mo­cí spe­ciálně cvi­če­ných psů by­lo pro­ká­zá­no,
že od­děle­ná sku­pi­na mo­le­kul umož­ňu­je jed­noz­nač­nou iden­ti­fi­ka­ci člověka. Pro­ve­de­né
po­ku­sy uka­zu­jí, že či­cho­vý or­gán psů je na mo­le­ku­ly pa­cho­vé sig­na­tu­ry o něko­lik řádů
cit­livější než sou­čas­né mož­nos­ti instru­men­tál­ní che­mic­ké ana­lý­zy. Nic­méně vý­sled­ky
do­sa­vad­ní­ho vý­zku­mu pa­cho­vé sto­py uka­zu­jí, že ol­fak­tro­nic­ká iden­ti­fi­ka­ce pa­cha­te­le
pod­le pa­cho­vé sto­py na­le­ze­né na místě či­nu je prin­ci­piálně mož­ná. Ta­ko­vá ob­jek­tiv­ní
iden­ti­fi­ka­ce ja­ko případ­ný důkaz by zřejmě mě­la větší vá­hu u sou­du, než je to­mu v
případě pou­ži­tí psa.  Av­šak aby to­to by­lo mož­né, je nez­byt­né ra­di­kálně změnit me­to­di­ku
od­běru pa­cho­vé sto­py, přičemž pou­há vý­měna sor­pční texti­lie za čis­tší ne­mu­sí být pro
che­mic­kou ana­lý­zu dos­ta­teč­ná  (srov. Ur­ban, S. a kol. Mo­le­ku­lo­vá sklad­ba pa­cho­vé

 

 

sig­na­tu­ry člověka, ru­ko­pis pro ča­so­pis Kri­mi­na­lis­ti­ka 2016 - sou­část spi­su Ústav­ní­ho sou­du k ny­ní pro­jed­ná­va­né věci).

 

IV. Pod­mín­ky ús­tavně kon­for­mní­ho pou­ži­tí me­to­dy pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce v tres­tním

říze­ní

IV. a) Po­va­ha důkaz­ní­ho prostřed­ku

 

33. Ústav­ní soud se pod­mín­ka­mi pro pou­ži­tel­nost me­to­dy pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce v mi­nu­los­ti již za­bý­val, a to v sou­vis­los­ti s prá­vem na spra­ved­li­vý pro­ces (čl. 36 od­st. 1 Lis­ti­ny).

34.  Ústav­ní  soud  ve  své  roz­ho­do­va­cí  praxi  pou­ži­tí  pa­cho­vých  stop  ja­ko
nepřímé­ho  ne­bo  ta­ké  podpůrné­ho  důka­zu  připouš­tí,  resp.  obec­nou  věro­hod­nost
sa­mot­né­ho důka­zu pa­cho­vou zkouš­kou nez­po­chyb­ňu­je. Stejně tak ale připo­mí­ná, že na
zá­kladě to­ho­to důka­zu je obecně mož­no dospět pou­ze k zá­věru, že se ur­či­tá oso­ba v
blí­že neur­če­né době s největší pravděpo­dob­nos­tí na­chá­ze­la na ur­či­tém místě.   Nel­ze
te­dy pou­ze z něj jed­noz­načně a bez důvod­ných po­chyb­nos­tí do­vo­dit, že se ta­ko­vá oso­ba
do­pus­ti­la tres­tné­ho či­nu, kte­rý se na da­ném místě stal  (srov. např. roz­hod­nu­tí sp. zn.

I. ÚS 394/97, sp. zn. II. ÚS 418/99, sp. zn. IV. ÚS 10/02, sp. zn. II. ÚS 90/04, sp. zn. II. ÚS 2168/07 a sp. zn. II. ÚS 3094/08).

35. Na sej­mu­tí pa­cho­vé sto­py, je­hož cí­lem je zís­ká­ní ob­jek­tivně exis­tu­jí­cích
důkazů  pro  fo­ren­zní  vy­šetření,  a  kte­ré  ne­vy­ža­du­je  ak­tiv­ní  jed­ná­ní  ob­viněné­ho  či
po­dezřelé­ho, ale to­li­ko strpění je­ho pro­ve­de­ní, nel­ze poh­lí­žet ja­ko na úkon, jímž by byl
ob­vině­ný  či  po­dezře­lý  do­nu­co­ván  k  ús­tavně  nepřípus­tné­mu  se­beob­vi­ňo­vá­ní [srov.

sta­no­vis­ko plé­na sp. zn. Pl. ÚS-st. 30/10 ze dne 30. 11. 2010 (ST 30/59 SbNU 595; 439/2010 Sb)].

36. Vý­sle­dek me­to­dy pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce je ty­pic­kým nepřímým důka­zem, kte­rý potvr­zu­je sku­teč­nost, že se ur­či­tá fy­zic­ká oso­ba dos­ta­la do kon­tak­tu s předmětem, z něhož by­la sto­pa sej­mu­ta, ni­ko­li že ur­či­tá oso­ba přímo spá­cha­la trest­ný čin. Mu­sí te­dy exis­to­vat dal­ší sku­teč­nos­ti, kte­ré vy­tvoří uzavře­ný řetěz důkazů, resp. nes­mí exis­to­vat žá­dná ji­ná reál­ná mož­nost, že by se či­nu mohl do­pus­tit někdo ji­ný, než oso­ba ob­viněná. Ji­nak řeče­no, aby důkaz pa­cho­vou iden­ti­fi­ka­cí byl dos­ta­ču­jí­cí, je třeba, aby ten­to důkaz neb­yl pro uz­ná­ní vi­ny důka­zem je­di­ným, osa­mo­ce­ným.

37. Pro pou­ži­tel­nost důka­zu me­to­dou pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce má vel­ký vý­znam napřík­lad i to, zda by­ly sto­py sej­mu­ty a ucho­vá­ny řádně, zda ne­doš­lo k je­jich zá­měně, ne­bo k tzv. přeno­su (viz např. us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 15. 4. 2003, sp. zn. 4 Tz 107/2002) a zda ne­doš­lo k nepřípus­tné ma­ni­pu­la­ci při zto­tož­ňo­vá­ní sto­py [srov. us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 3 Tdo 1207/2008; us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 6 Tdo 194/2015; ná­lez Ústav­ní­ho sou­du ze dne 9. 6. 2003, sp. zn. IV. ÚS 10/02 (N 84/30 SbNU 287)].

 

38. Přez­kou­má­ní to­ho­to důka­zu by mělo být v případě po­chyb­nos­tí pro­ve­de­no
po­mo­cí kon­trol­ní­ho zna­lec­ké­ho po­sud­ku z obo­ru kri­mi­na­lis­ti­ka, od­větví kri­mi­na­lis­tic­ké
od­oro­lo­gie, je­hož předmětem by by­lo od­bor­né vědec­ké vy­světle­ní sa­mot­né me­to­dy

 

 

pa­cho­vé  iden­ti­fi­ka­ce  a  je­jích  kon­krét­ních  vý­sledků  ve  vzta­hu  ke  způso­bu  od­běru pa­cho­vých  stop  a  pa­cho­vých  vzorků  v  ná­vaz­nos­ti  na  jed­not­li­vé  inter­ní  po­li­cej­ní před­pi­sy k zá­vaz­né­mu pos­tu­pu při ta­ko­vých úko­nech a pos­tup v kon­krét­ní si­tua­ci (srov. us­ne­se­ní Vr­chní­ho sou­du v Olo­mou­ci ze dne 25. 10. 2011, sp. zn. 6 To 95/2011). Lze do­dat, že pro obor kri­mi­na­lis­tic­ké od­oro­lo­gie jsou v sou­čas­né době k dis­po­zi­ci tři znal­ci za­psa­ní v sez­na­mu znalců.

39.  Ústav­ní  soud  v mi­nu­los­ti  mno­hok­rát  uvedl,  že  je  to  předev­ším  zá­sa­da
vol­né­ho hod­no­ce­ní důkazů (§ 2 od­st. 6 tres­tní­ho řádu), kte­rá vy­jadřuje v přís­luš­ných
práv­ních před­pi­sech  (zpra­vid­la ko­dexech) le­gi­tim­ní důvěru zá­ko­no­dár­ce v ne­zá­vis­lé,
nes­tran­né a pro­to spra­ved­li­vé roz­hod­nu­tí sou­du.  Pro­mí­tá se tak do prá­va na spra­ved­li­vý
pro­ces, jenž je sou­časně ko­rek­ti­vem mož­né své­vo­le ne­bo li­bovů­le při hod­no­ce­ní důkazů
(čl. 36 od­st. 1 Lis­ti­ny, čl. 6 od­st. 2 Úmlu­vy). Zá­sa­da vol­né­ho hod­no­ce­ní důkazů sta­no­ví
způsob, kte­rým soud­ce důka­zy hod­no­tí, ote­ví­rá pros­tor pro soudcův svo­bod­ný úsu­dek a
tím vy­tváří příz­ni­vé prostředí pro vnitřní přesvědče­ní soud­ce o dos­ta­teč­né míře důkazů
potřeb­ných k roz­hod­nu­tí ve věci [např. ná­lez sp. zn. I. ÚS 1428/13 ze dne 20. 8. 2013
(N 150/70 SbNU 389)]. Má svůj od­raz ve všech ty­pech čes­ké­ho soud­ní­ho říze­ní a je
uz­ná­vá­na téměř ve všech ev­rop­ských kon­ti­nen­tál­ních ze­mích.

 

40. Pod­sta­tou vol­né­ho hod­no­ce­ní důkazů je myš­len­ko­vá čin­nost soud­ce, kte­rou
tvoří ele­men­ty, ja­ko jsou průměrné ži­vot­ní zku­še­nos­ti kaž­dé­ho člověka, osob­ní ži­vot­ní i
pro­fes­ní zna­los­ti a zku­še­nos­ti soud­ce a zvláš­tní poz­nat­ky zjištěné při pro­jed­ná­vá­ní
kon­krét­ní věci. Teorie a praxe vy­ža­du­jí, aby kaž­dý důkaz byl hod­no­cen pod­le své
zá­važ­nos­ti, zá­kon­nos­ti a věro­hod­nos­ti [srov. Fe­nyk, J., Cí­sařová, D, Gřiv­na T.: Tres­tní
prá­vo  pro­ces­ní,  Pra­ha:  Wol­ters  Kluwer, 2015.  s. 330;  srov.  též  ná­lez  sp.  zn.

III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63)]. Potřeb­nou po­zi­tiv­ní pod­po­ru,
resp.  ob­jek­ti­vi­za­ci  vol­né­mu  hod­no­ce­ní  pos­ky­tu­jí  zá­ko­nem  sta­no­ve­ná  pra­vid­la
do­ka­zo­vá­ní, kte­rá ob­sa­hu­jí obec­né po­ža­dav­ky ve vzta­hu ke všem pro­váděným důkazům
(§ 89 tres­tní­ho řádu) a pod­mín­ky pro opatření a pro­ve­de­ní nej­ví­ce frek­ven­to­va­ných
důkaz­ních prostředků (zvláště § 90 až § 118 tres­tní­ho řádu a § 207 až § 215 tres­tní­ho
řádu). Tres­tní řád až na vý­jim­ky (např. § 89 od­st. 3) nep­ro­vá­dí pod­rob­nou vý­slov­nou
ka­te­go­ri­za­ci důkazů na přípus­tné a nepřípus­tné, ja­ko to­mu je v sys­té­mech com­mon law
(srov. např. En­gel, Ch. Pre­pon­de­ran­ce of the Evi­den­ce Ver­sus in Ti­me Con­vic­tion: A
Be­ha­vio­ral Per­spec­ti­ve on a Con­flict between Ame­ri­can and Con­ti­nen­tal Euro­pean Law
(on­li­ne). 2009.  In:  The  So­cial  Scien­ce  Re­search  Network (SSRN).  Dos­tup­né  z:

http://ssrn.com/abstract=1401442). Lze te­dy uzavřít, že v pod­statě žá­dný úkon tres­tní­ho
říze­ní, kte­rý může přispět k ob­jasnění věci, nel­ze a prio­ri vy­lou­čit z ok­ru­hu přípus­tných
důkaz­ních prostředků jen pro­to, že jde o úkon ur­či­té­ho dru­hu. Ne­ní ta­ké sta­no­ve­no, že
by se někte­ré sku­teč­nos­ti moh­ly pro­ka­zo­vat jen ur­či­tý­mi důkaz­ní­mi prostřed­ky.

 

41. Cí­lem do­ka­zo­vá­ní je re­konstruk­ce skut­ko­vé­ho děje potřeb­ná pro roz­hod­nu­tí
sou­du.  Čes­ká  práv­ní  teorie  již  mno­ho  let  pou­ží­vá  ter­mí­nu „prak­tic­ká  jis­to­ta“

(Wein­ber­ger, O.: Lo­gic­ké a me­to­do­lo­gic­ké zá­kla­dy důka­zu v obo­ru prá­va, Stát a prá­vo,
1967, č. 13. s. 202), kte­rá je ov­šem v tres­tním říze­ní jen ji­ným ozna­če­ním pro slov­ní
spo­je­ní „ma­te­riál­ní prav­da“ (§ 2 od­st. 5 tres­tní­ho řádu).   Soud­ce te­dy mu­sí být vnitřně
přesvědčen o ur­či­té sku­teč­nos­ti, aby mohl vy­nést roz­hod­nu­tí. Mí­ru „přesvědče­ní“ však
sou­du nel­ze předem ur­čo­vat, pro­to­že soud­ce je při roz­ho­do­vá­ní ne­zá­vis­lý a je vá­zán

 

 

 

pou­ze  zá­kon­ným  příka­zem,  kte­rý  mu  uk­lá­dá  zá­sa­du  vol­né­ho  hod­no­ce­ní  důkazů res­pek­to­vat.

 

42. Teorie i praxe připouš­tí pro úče­ly uz­ná­ní vi­ny důka­zy přímé a nepřímé. Přímé jsou ty, kte­ré přímo směřují k hlav­ní sku­teč­nos­ti, resp. k vině ne­bo ne­vině ob­viněné­ho, za­tím­co nepřímý­mi se do­ka­zu­je ved­lej­ší sku­teč­nost, ze kte­ré lze usu­zo­vat na sku­teč­nost hlav­ní ne­bo slou­ží na doplnění důkazů přímých.   Ji­nak řeče­no, nepřímý důkaz,  k to­mu,  aby  byl  pou­ži­tel­ný  ve  vzta­hu  k vině  ob­viněné­ho,  potřebu­je  dal­ší, zprostřed­ku­jí­cí sku­teč­nost.

 

43. Nepřímé důka­zy nej­sou ve vzta­hu k přímým a prio­ri podřad­né. Je ji­mi mož­no pro­ká­zat vi­nu stejně ja­ko důka­zy přímý­mi, ov­šem za pod­mín­ky, že vzá­jemně pro­po­je­ný, nepřeru­še­ný, resp. uzavře­ný řetězec těchto důkazů ji­nou al­ter­na­ti­vu než vi­nu nepřipouš­tí. Za té­to pod­mín­ky soud může vý­rok o vině opřít jen o nepřímé důka­zy (srov. např. Fe­nyk, J., Cí­sařová, D., Gřiv­na T.: Tres­tní prá­vo pro­ces­ní, Pra­ha: Wol­ters Kluwer, 2015. s. 342-345; ne­bo ob­dobně Šámal, P., Mu­sil, J., Kuch­ta, J. a kol.: Tres­tní prá­vo pro­ces­ní, Pra­ha: C.H. Beck, 2013. s. 360).

 

44.  Ty­pic­kým  přípa­dem  nepřímé­ho  důka­zu  je  pou­ži­tí  me­to­dy  pa­cho­vé
iden­ti­fi­ka­ce  (pa­cho­vé­ho tes­tu) ja­ko důka­zu v tres­tním říze­ní  [srov. ná­lez Ústav­ní­ho
sou­du sp. zn. II. ÚS  2168/07 ze dne  30.  4.  2008  (N  82/49 SbNU  185), roz­su­dek
Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 27. 4. 1999, sp. zn. 8 Tz 44/99, us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze
dne 15. 4. 2003, sp. zn. 4 Tz 107/2002, us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 10. 10. 2012,
sp. zn. 8 Tdo 1063/12, a us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 5 Tdo
231/14], a je vý­sled­kem od­bor­né­ho    zkou­má­ní  - od­oro­lo­gic­ké exper­tí­zy  (us­ne­se­ní
Vr­chní­ho sou­du v Olo­mou­ci ze dne 25. 10. 2011, sp. zn. 6 To 95/2011).

45.  Ja­ko jed­no z obec­ných  kri­té­rií  pro  hod­no­ce­ní  nepřímé­ho důka­zu slou­ží roz­ho­do­va­cí praxe Ev­rop­ské­ho sou­du pro lid­ská prá­va ve věci Bar­be­rá, Mes­sequé a Ja­bar­do v. Španělsko z ro­ku 1988, A- 146 (in du­bio pro reo).

 

 

 

IV. b) Pod­mín­ky sej­mu­tí, ucho­vá­ní a pro­ve­de­ní důka­zu

 

46. Ústav­ní soud ak­cep­tu­je a pod­po­ru­je obezřet­ný přís­tup obec­ných soudů (viz

např.  roz­su­dek  Nej­vyš­ší­ho  sou­du  ze  dne         27.   4.   1999,  sp.  zn.     8  Tz    44/1999),

k okol­nos­tem, za kte­rých nepřímý důkaz pa­cho­vou iden­ti­fi­ka­cí byl opatřen, za­jištěn a

pro­ve­den  a  vy­ža­du­je,  aby  sou­dy  těmto  okol­nos­tem  v roz­hod­nu­tích  věno­va­ly

od­po­ví­da­jí­cí po­zor­nost [srov. ná­lez sp. zn. II. ÚS 2168/07 ze dne 30. 4. 2008 (N 82/49

SbNU 185)].

47. Ve svět­le sho­ra uve­de­ných úvah a ju­di­ka­tu­ry Ústav­ní soud po­va­žu­je za ús­tavně  kon­for­mní  nás­le­du­jí­cí  po­ža­dav­ky  na  pro­ve­de­ní  důka­zu  me­to­dou  pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce:

 

 

 

 

a.   Me­to­da  pa­cho­vé  iden­ti­fi­ka­ce  mu­sí  být  pro­ve­de­na  nej­méně  za  pou­ži­tí
      stan­dardů vy­plý­va­jí­cích z  „Po­ky­nu ředi­te­le Ředi­tel­ství služ­by pořád­ko­vé
      po­li­cie Po­li­cej­ní­ho pre­zi­dia Čes­ké re­pub­li­ky č. 9/2009 ze dne 1. 7. 2009“ a
      sou­časně  mu­sí  ref­lek­to­vat  ak­tuál­ní  poz­nat­ky  vědec­ké­ho  zkou­má­ní  té­to
      me­to­dy. Při hod­no­ce­ní důkaz­ní­ho vý­zna­mu vý­sledků pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce je
      třeba  se  za­bý­vat  předev­ším  tím,  zda  kri­mi­na­lis­tic­ký tech­nik  a  po­li­cej­ní
      pso­vod, kteří se na iden­ti­fi­ka­ci po­dí­le­li, spl­ňu­jí kva­li­fi­kač­ní před­pok­la­dy
      nez­byt­né pro vý­kon té­to čin­nos­ti, a zda pou­ži­tý slu­žeb­ní pes ab­sol­vo­val
      předep­sa­ný   vý­cvik,   even­tuálně   potřeb­né   přez­kou­še­ní   způso­bi­los­ti
      iden­ti­fi­ko­vat pa­cho­vé sto­py, případně ja­ké by­ly je­ho do­sa­vad­ní sta­tis­tic­ké
      vý­sled­ky v úspěšnos­ti iden­ti­fi­ka­ce, zda me­to­da pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce pou­ži­tá
      v kon­krét­ním  případě  res­pek­tu­je  po­ža­da­vek,  aby  sto­py  by­ly  sej­mu­ty  a
      ucho­vá­ny řádně, aby ne­doš­lo k je­jich zá­měně, ne­bo k tzv. přeno­su pa­chu či k
      nepřípus­tné ma­ni­pu­la­ci při zto­tož­ňo­vá­ní sto­py.

 

b.   Přez­kou­má­ní správ­nos­ti pro­ve­de­ní me­to­dy pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce by mělo být
      v případě po­chyb­nos­tí pro­ve­de­no po­mo­cí kon­trol­ní­ho zna­lec­ké­ho po­sud­ku z
      obo­ru kri­mi­na­lis­ti­ka, od­větví kri­mi­na­lis­tic­ké od­oro­lo­gie.

 

c.   Sej­mu­tí   pa­cho­vé   sto­py   bu­de   zpra­vid­la   neod­klad­ným   a   čas­to   i
      neo­pa­ko­va­tel­ným úko­nem pod­le § 160 od­st. 4 tres­tní­ho řádu, pro­ve­de­ným
      předev­ším ve sta­diu před za­há­je­ním tres­tní­ho stí­há­ní.

 

d.   Při sej­mu­tí a iden­ti­fi­ka­ci pa­cho­vé sto­py ob­viněné­ho po za­há­je­ní tres­tní­ho
      stí­há­ní je za úče­lem mi­ni­mál­ní­ho doh­le­du nad pro­ve­de­ním to­ho­to úko­nu
      nez­byt­ná přítom­nost ob­háj­ce ob­viněné­ho případně stát­ní­ho zá­stup­ce (§ 165
      od­st. 3 tres­tní­ho řádu); přítom­nost těchto osob nes­mí mít ne­žá­dou­cí vliv na
      ne­ru­še­né, resp. ob­jek­tiv­ní pro­ve­de­ní to­ho­to úko­nu.

 

e.   Na sej­mu­tí srov­ná­va­cí pa­cho­vé sto­py, je­hož cí­lem je zís­ká­ní ob­jek­tivně
      exis­tu­jí­cích důkazů pro fo­ren­zní vy­šetření a kte­ré ne­vy­ža­du­je ak­tiv­ní jed­ná­ní
      ob­viněné­ho či po­dezřelé­ho, ale to­li­ko strpění je­jich pro­ve­de­ní, nel­ze poh­lí­žet
      ja­ko na úkon, jímž by byl ob­vině­ný či po­dezře­lý do­nu­co­ván k ús­tavně
      nepřípus­tné­mu se­beob­vi­ňo­vá­ní.

 

f.    O úko­nech (sej­mu­tí, ucho­vá­ní a zto­tožnění) mu­sí být vy­ho­to­ve­ny pro­to­ko­ly
      ve smys­lu § 55 od­st. 1 tres­tní­ho řádu; v případě, vznik­nou-li po­chyb­nos­ti o
      průběhu těchto úkonů, je třeba opatřit vy­světle­ní (§ 158 od­st.  3 tres­tní­ho
      řádu) ne­bo vý­pověď (§ 101 tres­tní­ho řádu) oso­by, kte­rá úkon pro­vádě­la ne­bo
      se je­ho pro­ve­de­ní účas­tni­la. Za úče­lem vy­lou­če­ní po­chyb­nos­tí o správ­nos­ti
      iden­ti­fi­ka­ce  je  vhod­né  pro­ve­de­ní  ob­ra­zo­vé­ho  zá­zna­mu  průběhu  to­ho­to
      úko­nu.

g.   Důkaz me­to­dou pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce je nepřímým důkaz­ním prostřed­kem,
      kte­rý ja­ko je­di­ný zpra­vid­la k uz­ná­ní vi­ny tres­tným či­nem ne­pos­ta­ču­je.

 

 

 

 

 

V.        Po­sou­ze­ní ná­mi­tek stěžo­va­te­le

48. V ná­mit­kách stěžo­va­tel ar­gu­men­tu­je zvláště tím, že obec­né sou­dy opře­ly svá
skut­ko­vá zjištění o dva ok­ru­hy důkazů, a si­ce pa­cho­vé sto­py z místa či­nu a z předmětů,
kte­ré ma­jí s či­nem sou­vi­set, a o svědec­ké vý­povědi brat­ranců M. a L. R., kte­rým se měl
stěžo­va­tel k či­nu přiz­nat a o nes­práv­né zjištění do­by spá­chá­ní či­nu. Ty­to ok­ru­hy důkazů
však po­va­žu­je stěžo­va­tel za nedůvěry­hod­né a na­mí­tá po­ru­še­ní zá­sa­dy in du­bio pro reo.

 

49.  V  případě  stěžo­va­te­le  by­lo  za­jištěných,  ucho­va­ných  a  in­di­vi­duálně iden­ti­fi­ko­va­ných pa­cho­vých stop stěžo­va­te­le na místě či­nu cel­kem  6 a na věcech na­le­ze­ných ne­bo ji­nak za­jištěných později mi­mo te­ri­to­rium přímé­ho spá­chá­ní či­nu dal­ších  7, včetně od­ěvu a tě­la poš­ko­ze­né­ho. Ve spi­so­vém ma­te­riá­lu jsou za­řaze­ny pro­to­ko­ly o od­běru otisků pa­cho­vých stop (a pro­to­ko­ly o oh­le­dá­ní místa či­nu) a ta­ké o od­běru pa­cho­vé­ho (srov­ná­va­cí­ho) vzor­ku oso­by stěžo­va­te­le. Sou­čás­tí spi­su jsou ta­ké od­bor­ná vy­jádření (včetně gra­fic­kých zá­znamů) o vy­hod­no­ce­ní otisků pa­cho­vých stop. Me­to­da pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce by­la v říze­ní před za­há­je­ním tres­tní­ho stí­há­ní pou­ži­ta vůči de­sít­kám osob, u nichž by­la po­li­cej­ním or­gá­nem v rám­ci vy­šetřova­cích ver­zí shle­dá­na mož­ná sou­vis­lost se spá­chá­ním předmětné­ho tres­tné­ho či­nu, a to včetně přís­luš­níků ro­di­ny  poš­ko­ze­né­ho.  Sní­má­ní  pa­cho­vých  stop,  je­jich  ulo­že­ní  a  iden­ti­fi­ka­ce  by­ly pro­ve­de­ny  ško­le­ným  po­li­cej­ním  per­so­ná­lem  a  k iden­ti­fi­ka­ci  by­li  vy­uži­ti  psi,  kteří ab­sol­vo­va­li předep­sa­ný vý­cvik. By­li pou­ži­ti dva psi (fen­ky Ko­ra a Ga­bi) přitom tak, že se nep­ra­vi­delně při iden­ti­fi­ka­ci je­dinců střída­li.

 

50.  Za  úče­lem  ob­jek­tiv­ní­ho  od­bor­né­ho  po­sou­ze­ní  uve­de­né  čin­nos­ti  byl
vy­pra­co­ván zna­lec­ký po­su­dek (č.l. 2332-2358), kte­rý po­dal zna­lec za­psa­ný v sez­na­mu
znalců Městské­ho    sou­du    v Pra­ze,    v obo­ru    kri­mi­na­lis­tic­ké    od­oro­lo­gie,
JUDr.  Mar­tin  Klou­bek,  Ph.D.  Zna­lec  sou­du  vy­světlil  pod­sta­tu  a  správ­ný  způsob
pro­ve­de­ní me­to­dy pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce, uči­nil v po­sud­ku i kon­krét­ní vý­hra­dy k pos­tu­pu
po­li­cie, na kte­ré by­lo nás­ledně přís­luš­ný­mi or­gá­ny Po­li­cie ČR rea­go­vá­no (č.l. 2358-
2375 a dá­le č.l. 2699-2704). Po­su­dek byl znal­cem doplněn (č.l. 2535-2546 a 2817-
2819), zna­lec byl v přítom­nos­ti ob­háj­ce  stěžo­va­te­le k pro­ve­de­né iden­ti­fi­ka­ci vy­slech­nut
(č.l. 2566-2570), stra­nám by­la v hlav­ním lí­če­ní pos­kyt­nu­ta mož­nost ne­chat sou­dem
znal­ce  před­vo­lat  a  klást  mu  dopl­ňu­jí­cí  otáz­ky (č.l. 2812-2815).  Zá­věry  znal­ce  a

nás­led­né vy­světle­ní přís­luš­ných úřed­ních osob, kte­ré pra­co­va­ly s pa­cho­vý­mi sto­pa­mi
(srov. č.l. 2362-2375), ja­kož  i pro­to­ko­ly o od­běru pa­cho­vých stop  (pro­ve­de­né od
okam­ži­ku oh­le­dá­ní či­nu něko­lik dnů po je­ho spá­chá­ní pos­tupně s různým ča­so­vým
od­stu­pem  ja­ko  neod­klad­né  a  neo­pa­ko­va­tel­né  úko­ny)  a  pro­to­ko­ly  o  pro­ve­de­ní
srov­ná­va­cí  iden­ti­fi­ka­ce  různý­mi  slu­žeb­ní­mi  psy  vý­sled­ky  iden­ti­fi­ka­ce  ne­vyv­rá­ti­ly.
Úko­ny by­ly pro­ve­de­ny ja­ko neod­klad­né a ve většině ref­lek­tu­jí a i přek­ra­ču­jí mi­ni­mál­ní
po­ža­dav­ky na sní­má­ní, ucho­vá­ní a iden­ti­fi­ka­ci pa­cho­vé sto­py, jak je vy­ža­du­je zmíně­ný
inter­ní  před­pis  Po­li­cej­ní­ho  pre­zi­dia.  Pod­rob­né  vy­hod­no­ce­ní  pos­tu­pu  při  sní­má­ní,
ucho­vá­ní a iden­ti­fi­ka­ci pa­cho­vých stop ob­sa­hu­je předev­ším roz­su­dek vr­chní­ho sou­du na
str. 25-29 a Ústav­ní soud ne­má, co by to­mu­to hod­no­ce­ní vy­tkl.

 

51. S oh­le­dem na to, že vý­sled­ky me­to­dy pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce mo­hou být jen
nepřímým  důka­zem,  je  ve  věci  stěžo­va­te­le  důle­ži­té,  že  ty­to  vý­sled­ky  nezůsta­ly
osa­mo­ce­ným důka­zem, ale pou­ze dopl­ni­ly skut­ko­vý stav za­lo­že­ný na ji­ných důkaz­ných

 

 

 

 

prostřed­cích,  je­jichž  pod­rob­né  vy­hod­no­ce­ní  ob­sa­hu­je  zej­mé­na  roz­su­dek  Vr­chní­ho sou­du v Olo­mou­ci.

 

52. K okam­ži­ku sta­no­ve­ní do­by tres­tné­ho či­nu Vr­chní soud v Olo­mou­ci dospěl k
zá­věru, že k úto­ku vůči poš­ko­ze­né­mu doš­lo dne 22. 9. 2011 ve ve­čer­ních ho­di­nách s
vy­so­kou pravděpo­dob­nos­tí me­zi 19.00 hod. a 20.00 hod. Roz­hodl tak na zá­kladě ce­lé
řady zjištění, kte­rý­mi se v od­ůvodnění své­ho roz­sud­ku ob­sáh­le za­bý­vá. Vr­chní soud se
v té­to sou­vis­los­ti pod­robněji věno­val ne­jen zá­věrům zna­lec­ké­ho po­sud­ku soud­ních
lé­kařů, je­jichž pí­sem­ný po­su­dek dopl­nil o přesně cí­le­né a vý­stiž­né otáz­ky po­lo­že­né
znalcům ve veřej­ném za­se­dá­ní o od­vo­lá­ní, ale vzal v úva­hu i vý­povědi svědků, kteří
sle­do­va­li  dění  v domě  poš­ko­ze­né­ho  v kri­tic­ké  době,  te­dy  předev­ším  svědkyně  E.
Ve­čeřové, je­jíž vý­pověď po­va­žo­val soud za sou­lad­nou s os­tat­ní­mi důka­zy a pro­to
věro­hod­nou. Důkladně se přitom za­bý­val i do­ku­men­ta­cí po­hy­bu stěžo­va­te­le v době, kdy
k či­nu mělo do­jít, je­ho osob­ní­mi i ma­jet­ko­vý­mi poměry a vzá­jem­ný­mi kon­tak­ty se
spolu­ob­viněným a dal­ší­mi oso­ba­mi, zkou­mal i je­jich ná­zo­ry a in­for­ma­ce o osobě
stěžo­va­te­le, ja­kož i okol­nos­ti je­ho účas­ti na ji­né, ob­dobně pá­cha­né tres­tné čin­nos­ti
(lou­pe­že zla­ta) v in­kri­mi­no­va­né době. Soud správně od­mítl uvěřit tvr­ze­ní svědka J.
Krau­se, na je­hož svědec­kou vý­pověď stěžo­va­tel ve své ús­tav­ní stíž­nos­ti pou­ka­zu­je a
kte­rá zce­la vy­bo­ču­je z ok­ru­hu dal­ších důkazů, pro zřej­mou nevěro­hod­nost, přičemž
ten­to zá­věr lo­gic­ky a přesvědčivě za­rgu­men­to­val. Ústav­ní soud nes­hle­dal důvod se od
těchto zá­věrů od­klo­nit.

53. Vr­chní soud se dá­le pod­robně za­bý­val i hod­no­ce­ním ná­mi­tek k vý­zna­mu a
hod­nověrnos­ti tvr­ze­ní svědků M. R. a L. R. (svědci, jimž se při po­by­tu ve vězni­ci měl
stěžo­va­tel ke spá­chá­ní vraž­dy přiz­nat), kte­réž­to stěžo­va­tel opětovně vzná­ší i ve své
ús­tav­ní stíž­nos­ti. Spe­ci­fic­ké pod­rob­nos­ti ve vý­povědích těchto svědků, okol­nos­ti je­jich
vzni­ku a ta­ké způsob, kte­rým by­ly in­for­ma­ce pre­zen­to­vá­ny svědky v hlav­ním lí­če­ní, i
průběh a vý­sle­dek kon­fron­ta­ce se stěžo­va­te­lem, svědčí o je­jich prav­di­vos­ti.   Převážně
po­zi­tiv­ní hod­no­ce­ní osob svědků ve svět­le pro­ve­de­ných důkazů by­lo, i přes le­gi­tim­ní a
in­ten­ziv­ní, ale v důsled­ku důkazně bez­výs­led­nou sna­hu ob­ha­jo­by o je­jich zpo­chybnění,
ús­tavně kon­for­mní.

54.  V  sou­vis­los­ti  s  ná­mit­kou  stěžo­va­te­le  oh­ledně  DNA                 (z  an­glic­ké­ho

deoxyri­bo­nuc­leic acid, což je nuk­leo­vá ky­se­li­na, no­si­tel­ka ne­zaměni­tel­né ge­ne­tic­ké
in­for­ma­ce  všech  or­ga­nismů)  na  kuk­le  na­le­ze­né  ne­da­le­ko  od  místa  spá­chá­ní  či­nu,
od­ka­zu­je Ústav­ní soud rovněž na od­ůvodnění na­pa­de­né­ho roz­sud­ku vr­chní­ho sou­du, ve
kte­rém soud ve svých úva­hách neo­po­mi­nul tu sku­teč­nost, že na ru­bo­vé straně za­jištěné
kuk­ly kromě  DNA  poš­ko­ze­né­ho  by­lo  na­le­ze­no  DNA  dal­ší  oso­by,  jež  ne­vy­ka­zu­je
žá­dnou sho­du s žá­dným z ob­ža­lo­va­ných. Pod­le vr­chní­ho sou­du však ta­to sku­teč­nost
sa­ma o sobě nez­na­me­ná žá­dný na­ru­šu­jí­cí pr­vek zá­klad­ních poz­natků, z nichž byl
do­vo­zen zá­věr o vině stěžo­va­te­le  (s.  28-29 od­ůvodnění). Množ­ství pa­cho­vých stop,
sej­mu­tých z kuk­ly (cel­kem  5 zto­tožněných osob včetně stěžo­va­te­le), ok­ruh osob, se
kte­rý­mi se stěžo­va­tel v době před spá­chá­ním či­nu stý­kal, do­ku­men­to­va­ná mož­nost
pou­ží­vá­ní ku­kel někte­rý­mi z nich v průběhu fot­ba­lo­vých ut­ká­ní, to vše uka­zu­je na
mož­nou frek­ven­ci mno­ha osob, kte­ré se s kuk­lou dos­ta­ly do sty­ku. Ná­lez ci­zí­ho DNA
vůbec ne­mu­sí sou­vi­set se spá­cha­nou tres­tnou čin­nos­tí, a pro­to ne­má val­ný důkaz­ní
vý­znam. Os­tatně, DNA, po­dobně ja­ko pa­cho­vá sto­pa, je zpra­vid­la nepřímým důka­zem,
kte­rý v tom­to případě do­ka­zu­je to­li­ko sku­teč­nost, že se s kuk­lou ur­či­tá oso­ba moh­la

 

 

dos­tat do kon­tak­tu, ni­ko­li, že spá­cha­la kon­krét­ní trest­ný čin. U oso­by Z. K., je­jíž DNA by­la na kuk­le zjištěna, by­la os­tatně pro­ve­de­na me­to­da pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce (č.l. 2575 spi­su) s vý­sled­kem ne­ga­tiv­ním.

 

55. Jes­tli­že učiněné skut­ko­vé zá­věry jsou ve svém cel­ku dos­ta­tečně důkazně
pod­lo­že­né, pak ne­ní mís­to ani pro ná­mit­ku, že sou­dy nepřih­lí­že­ly k zá­sadě in du­bio pro
reo.

 

VI. Zá­věr

 

56. Na zá­kladě sho­ra uve­de­ných úvah nez­bý­vá než uči­nit zá­věr, že pod­mín­ky, za kte­rých obec­ný­mi  sou­dy up­latně­ný vý­klad a ap­li­ka­ce prá­va resp.  ve­de­ní  tres­tní­ho pro­ce­su přek­ra­ču­je hra­ni­ce ús­tav­nos­ti, v da­né věci splně­ny nej­sou. Nel­ze do­vo­dit ani exce­siv­ní od­klon od zá­kon­ných zá­sad ov­lá­da­jí­cích pos­tu­py obec­ných soudů v říze­ní ani od pra­vi­del ús­tav­nos­ti, trak­to­va­ných v ju­di­ka­tuře Ústav­ní­ho sou­du.

57. Stěžo­va­te­li se zá­sah do ús­tavně za­ru­če­ných zá­klad­ních práv ne­bo svo­bod do­lo­žit nez­dařilo; Ústav­ní soud pro­to ús­tav­ní stíž­nost pod­le  §  82 od­st.  1 zá­ko­na o Ústav­ním sou­du za­mítl.

 

58.  Ač­ko­li  stěžo­va­tel  pe­ti­tem  své  ús­tav­ní  stíž­nos­ti  ne­na­padl  roz­hod­nu­tí
Nej­vyš­ší­ho sou­du, jež v je­ho věci by­lo též vy­dá­no, ne­vy­vo­zo­val od­tud - za té­to si­tua­ce -
Ústav­ní soud mu nepříz­ni­vé důsled­ky vzhle­dem k to­mu, že do­vo­la­cí soud ne­roz­hodl
věcně. Ne­ní po­chyb, že do­vo­lá­ní stěžo­va­te­le ne­by­lo efek­tiv­ním op­rav­ným prostřed­kem,
te­dy prostřed­kem řádně - v sou­la­du s přís­luš­ný­mi pro­ces­ní­mi před­pi­sy - up­latněným,
ne­boť by­lo po­dá­no z ji­ných než přípus­tných do­vo­la­cích důvodů [§ 265i od­st. 1 písm. b)
tres­tní­ho řádu]. Os­tatně i nad ten­to rá­mec se do­vo­la­cí soud k někte­rým stěžo­va­te­lo­vým
úva­hám vy­jádřil v sou­la­du se sho­ra uve­de­ný­mi zá­věry Ústav­ní­ho sou­du.

Pou­če­ní: Pro­ti roz­hod­nu­tí Ústav­ní­ho sou­du se nel­ze od­vo­lat. V Brně dne 22. břez­na 2016

 

 

Jan Mu­sil

před­se­da IV. se­ná­tu Ústav­ní­ho sou­du

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Diskusia