K znakom skutkovej podstaty trestného činu nadržovania

 

Ďalej v texte je uve­de­né v kom­plet­nom zne­ní roz­hod­nu­tie Ústav­né­ho sú­du ČR oh­ľad­ne tres­tné­ho či­nu nadr­žo­va­nia. Vzhľa­dom k to­mu, že zne­nie skut­ko­vej pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu nadr­žo­va­nia pod­ľa § 339 ods. 1 Tr. zák. je ob­sa­ho­vo to­tož­né so skut­ko­vou pod­sta­tou tres­tné­ho či­nu nadr­žo­va­nia pod­ľa § 366 čes­ké­ho tres­tné­ho zá­kon­ní­ka, je mož­né je­ho zá­ve­ry, hlav­ne čo sa tý­ka za­vi­ne­nia, pou­žiť aj v pod­mien­kach SR.

 Skut­ko­vo iš­lo o za­ují­ma­vý prí­pad, v kto­rom bol ob­ža­lo­va­ný tres­tne stí­ha­ný a aj od­sú­de­ný za to, že

 „ja­ko stáž­ista na od­bo­ru doh­le­du, od­děle­ní tres­tní­ho přez­ku­mu Mi­nis­ter­stva spra­vedl­nos­ti:

 1/ Na zá­kladě po­ky­nu ob­ža­lo­va­né­ho V. Ch., ředi­te­le od­bo­ru doh­le­du a zá­ro­veň vr­chní­ho ředi­te­le pod­sek­ce doh­le­du a jus­ti­ce Mi­nis­ter­stva spra­vedl­nos­ti, navrhl dne 7. 6. 2010 mi­nis­try­ni spra­vedl­nos­ti JUDr. Da­nie­le Ko­vářové po­dat ve prospěch od­sou­ze­ných R. T. a J. B. stíž­nost pro po­ru­še­ní zá­ko­na, a sou­časně vy­pra­co­val i roz­hod­nu­tí o přeru­še­ní vý­ko­nu trestů oběma od­sou­ze­ným, ač­ko­li věděl, že pro to ne­by­ly splně­ny zá­kon­né důvo­dy.

 2/ V návr­hu přitom za­ml­čel ar­gu­men­ta­ci se­ná­tu Nej­vyš­ší­ho sou­du v roz­hod­nu­tí o do­vo­lá­ních od­sou­ze­ných R. T. a J. B. ze dne 3. 2. 2010 sp. zn. 7 Tdo 37/2010, kte­ré by­lo sou­čás­tí spi­so­vé­ho ma­te­riá­lu, v němž do­vo­la­cí soud mi­mo ji­né kon­sta­to­val, že sou­dy niž­ších stupňů věno­va­ly hod­no­ce­ní pro­ve­de­ných důkazů dos­ta­teč­nou po­zor­nost, své úva­hy dos­ta­tečně od­ůvod­ni­ly a na zá­kladě všech sou­vis­los­tí a v sou­la­du se zá­sa­da­mi lo­gi­ky doš­ly ke správ­ným skut­ko­vým zjištěním.

 3/ V rám­ci své­ho návr­hu se ne­za­bý­val spi­sem č. j. 206/2010-OD-SPZ, tý­ka­jí­cím se od­sou­ze­né­ho R. T., ze kte­ré­ho mu by­lo zná­mo, že v pod­statě to­tož­né po­dá­ní ve prospěch to­ho­to od­sou­ze­né­ho již by­lo od­lo­že­no, a ani návr­hem "kme­no­vé" za­městnan­kyně Mi­nis­ter­stva spra­vedl­nos­ti Mgr. Ilo­ny Jakůbko­vé na od­lo­že­ní podnětu ke stíž­nos­ti pro po­ru­še­ní zá­ko­na ze dne 12. 5. 2010.

 4/ Před­pok­lá­dal, že ten­to návrh mi­nis­tryně bez dal­ší­ho po­de­pí­še, k če­muž ta­ké dne 8. 6. 2010 doš­lo, a v důsled­ku to­ho by­li od­sou­ze­ní R. T. a J. B. pro­puštěni z vý­ko­nu trestů od­ně­tí svo­bo­dy a utek­li do ci­zi­ny, kde by­li na zá­kladě me­zi­ná­rod­ní­ho příka­zu k za­tče­ní dne 23. 5. 2011 za­dr­že­ni“.

 Ústav­ný súd ČR sa nes­to­tož­nil s roz­hod­nu­tia­mi všeo­bec­ných sú­dov v tej­to ve­ci, pri­čom vy­slo­vil, že 

 „Po­kud jde o sub­jek­tiv­ní strán­ku přeči­nu nadr­žo­vá­ní pod­le § 366 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, jde o trest­ný čin úmysl­ný. Pa­cha­tel te­dy mu­sí vědět, že oso­ba, kte­ré po­má­há, se do­pus­ti­la tres­tné­ho či­nu. Ja­ká je však práv­ní kva­li­fi­ka­ce jed­ná­ní, kte­ré­ho se ta­to oso­ba do­pus­ti­la, vědět ne­mu­sí. Mu­sí jed­nat se zá­měrem umož­nit pa­cha­te­li zá­klad­ní­ho tres­tné­ho či­nu, aby unikl tres­tní­mu stí­há­ní (tres­tu atd.). Pod­mín­kou tres­tní od­povědnos­ti za nadr­žo­vá­ní je to, aby by­lo způso­bem sta­no­ve­ným v § 366 tr. zá­ko­ní­ku jed­ná­no - te­dy pa­cha­te­li ur­či­té­ho tres­tné­ho či­nu po­má­há­no - ve spe­ciál­ním tzv. dru­hém úmys­lu, a to v úmys­lu umož­nit ta­ko­vé­mu pa­cha­te­li tres­tné­ho či­nu, aby unikl tres­tní­mu stí­há­ní, tres­tu ne­bo ochran­né­mu opatření ane­bo je­jich vý­ko­nu. Ten­to úmysl se na­ve­nek ne­mu­sí pro­je­vit ji­nak, než v kro­cích učiněných ve prospěch da­né­ho pa­cha­te­le tres­tné­ho či­nu, kon­krétně v po­mo­ci pos­kyt­nu­té mu po spá­chá­ní či­nu. Ty­to kro­ky však mu­sí být ko­ná­ny právě s tím­to úmys­lem“.

„Pou­ži­té důka­zy, ma­jí-li pos­lou­žit k jed­noz­nač­né­mu zá­věru o vině pa­cha­te­le, mu­sí tvořit sys­tém, je­hož jed­not­li­vé člán­ky mu­se­jí být v sou­la­du jak me­zi se­bou, tak i s do­ka­zo­va­nou sku­teč­nos­tí, tj. v da­ném případě s exis­ten­cí za­vinění. V tom­to případě nej­sou ty­to po­ža­dav­ky sou­lad­nos­ti důkazů a je­jich vzta­hu k do­ka­zo­va­né sku­teč­nos­ti splně­ny“.

 

III.ÚS 1073/15 ze dne 19. 7. 2016

 

Tres­tní od­povědnos­ti za přečin nadr­žo­vá­ní a pre­sum­pce ne­vi­ny

 

 

Čes­ká re­pub­li­ka

NÁLEZ

Ústav­ní­ho sou­du
Jmé­nem re­pub­li­ky

 

 

 

Ústav­ní soud roz­hodl v se­ná­tu slo­že­ném z před­se­dy Jo­se­fa Fia­ly (soud­ce zpra­vo­da­je) a soudců Ja­na Fi­li­pa a Ra­do­va­na Su­chán­ka o ús­tav­ní stíž­nos­ti stěžo­va­te­le V. M., za­stou­pe­né­ho doc. JUDr. Zdeň­kem Kou­del­kou, Ph.D., ad­vo­ká­tem, síd­lem Op­tá­to­va 46, Br­no, pro­ti us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 10. pro­sin­ce 2014 sp. zn. 7 Tdo 1053/2014, roz­sud­ku Městské­ho sou­du v Pra­ze ze dne 18. pro­sin­ce 2013 sp. zn. 5 To 346/2013 a roz­sud­ku Ob­vod­ní­ho sou­du pro Pra­hu 2 ze dne 7. sr­pna 2013 sp. zn. 1 T 164/2012 za účas­ti Nej­vyš­ší­ho sou­du, Městské­ho sou­du v Pra­ze a Ob­vod­ní­ho sou­du pro Pra­hu 2, ja­ko účas­tníků říze­ní, a Nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství, Městské­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství v Pra­ze a Ob­vod­ní­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství pro Pra­hu 2, ja­ko ved­lej­ších účas­tníků říze­ní, tak­to:

 

I.  Us­ne­se­ním Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 10. pro­sin­ce 2014 sp. zn. 7 Tdo 1053/2014, roz­sud­kem Městské­ho sou­du v Pra­ze ze dne 18. pro­sin­ce 2013 sp. zn. 5 To 346/2013 a roz­sud­kem Ob­vod­ní­ho sou­du pro Pra­hu 2 ze dne 7. sr­pna 2013 sp. zn. 1 T 164/2012 by­la po­ru­še­na prá­va stěžo­va­te­le za­ru­če­ná v čl. 36 od­st. 1 a čl. 40 od­st. 2 Lis­ti­ny zá­klad­ních práv a svo­bod a čl. 6 od­st. 1 Úmlu­vy o ochraně lid­ských práv a zá­klad­ních svo­bod.

 

II. Us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 10. pro­sin­ce 2014 sp. zn. 7 Tdo 1053/2014, roz­su­dek Městské­ho sou­du v Pra­ze ze dne 18. pro­sin­ce 2013 sp. zn. 5 To 346/2013 a roz­su­dek Ob­vod­ní­ho sou­du pro Pra­hu 2 ze dne 7. sr­pna 2013 sp. zn. 1 T 164/2012 se ve vzta­hu ke stěžo­va­te­li ru­ší.

 

Od­ůvodnění

 

I.

Skut­ko­vé okol­nos­ti přípa­du a ob­sah na­pa­de­ných roz­hod­nu­tí

 

1. Ústav­ní stíž­nos­tí, vy­chá­ze­jí­cí z us­ta­no­ve­ní § 72 a násl. zá­ko­na č. 182/1993 Sb., o Ústav­ním sou­du, ve znění pozdějších před­pisů (dá­le jen "zá­kon o Ústav­ním sou­du"), se stěžo­va­tel do­má­há zru­še­ní v zá­hla­ví ozna­če­ných roz­hod­nu­tí, ne­boť je ná­zo­ru, že ji­mi by­la po­ru­še­na je­ho ús­tavně za­ru­če­ná prá­va za­kot­ve­ná v čl. 2 od­st. 3 Ústa­vy Čes­ké re­pub­li­ky (dá­le jen "Ústa­va"), čl. 2 od­st. 2, čl. 8 od­st. 2 větě pr­vní, čl. 17 od­st. 2, čl. 36 od­st. 1, čl. 39 od­st. 3 a čl. 40 od­st. 2 Lis­ti­ny zá­klad­ních práv a svo­bod (dá­le jen "Lis­ti­na") a čl. 6 od­st. 1 a od­st. 3 písm. a) Úmlu­vy o ochraně lid­ských práv a zá­klad­ních svo­bod (dá­le jen "Úmlu­va").

 

2. Ob­vod­ní soud pro Pra­hu 2 sho­ra uve­de­ným roz­sud­kem stěžo­va­te­le a spolu­ob­viněné­ho V. Ch. uz­nal vin­ný­mi přeči­nem nadr­žo­vá­ní pod­le § 366 od­st. 1 zá­ko­na č. 40/2009 Sb., tres­tní zá­ko­ník, ve znění pozdějších před­pisů (dá­le jen "tr. zá­ko­ník") ve spolu­pa­cha­tel­ství pod­le § 23 tr. zá­ko­ní­ku. Soud stěžo­va­te­le od­sou­dil pod­le § 366 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku k tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní 18 měsíců a pod­le § 81 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku a § 82 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku mu vý­kon tres­tu pod­míněně od­lo­žil na zku­šeb­ní do­bu 36 měsíců.

 

3. Městský soud v Pra­ze vý­še spe­ci­fi­ko­va­ným roz­sud­kem k od­vo­lá­ní stěžo­va­te­le a spolu­ob­viněné­ho V. Ch. pod­le § 258 od­st. 1 písm. b) zá­ko­na č. 141/1961 Sb., o tres­tním říze­ní soud­ním (tres­tní řád), ve znění pozdějších před­pisů (dá­le jen "tr. řád") roz­su­dek sou­du pr­vní­ho stupně zru­šil v ce­lém roz­sa­hu a pod­le § 259 od­st. 3 tr. řádu zno­vu roz­hodl tak, že stěžo­va­te­le a spolu­ob­viněné­ho V. Ch. uz­nal vin­ný­mi přeči­nem nadr­žo­vá­ní pod­le § 366 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku. Stěžo­va­te­le od­sou­dil pod­le § 366 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku k tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní 18 měsíců, je­hož vý­kon mu pod­le § 81 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku a § 82 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku pod­míněně od­lo­žil na zku­šeb­ní do­bu tří let.

 

4. Nás­led­ná do­vo­lá­ní stěžo­va­te­le a spolu­ob­viněné­ho V. Ch. Nej­vyš­ší soud ús­tav­ní stíž­nos­tí rovněž na­pa­de­ným us­ne­se­ním pod­le us­ta­no­ve­ní § 265i od­st. 1 písm. e) tr. řádu ja­ko zjevně neo­pod­statněná od­mítl.

 

II.

Ar­gu­men­ta­ce stěžo­va­te­le

 

5. Stěžo­va­tel v ús­tav­ní stíž­nos­ti nejpr­ve vy­me­zu­je své vý­hra­dy stran do­vo­zo­va­né­ho po­ru­še­ní čl. 2 od­st. 2, čl. 8 od­st. 2, čl. 36 od­st. 1 a čl. 39 Lis­ti­ny. V té­to sou­vis­los­ti re­ka­pi­tu­lu­je roz­ho­do­va­cí pro­ce­du­ry na Mi­nis­ter­stvu spra­vedl­nos­ti během příp­ra­vy stíž­nos­ti pro po­ru­še­ní zá­ko­na a je­jí­ho před­klá­dá­ní mi­nis­tro­vi. Stěžo­va­tel uvá­dí, že v ob­do­bí čtyř měsíců své stá­že na Mi­nis­ter­stvu spra­vedl­nos­ti dospěl k přesvědče­ní, že je-li stíž­nost pro po­ru­še­ní zá­ko­na po­dá­vá­na ve prospěch od­sou­ze­ných a pro­ti vý­ro­ku o vině, návrh na přeru­še­ní vý­ko­nu tres­tu "se po­dá­vá auto­ma­tic­ky" a zá­le­ží pou­ze na mi­nis­try­ni JUDr. Da­nie­le Ko­vářové, zda "jej po­de­pí­še či ne­po­de­pí­še". Tu­díž i v tom­to případě stěžo­va­tel spo­lečně se stíž­nos­tí pro po­ru­še­ní zá­ko­na (kde do­vo­zo­val, že přís­luš­né sou­dy se dos­ta­tečně ne­vy­pořáda­ly s mění­cí­mi se vý­pověďmi M. H., spolu­pa­cha­te­le od­sou­ze­ných J. B. a R. T., a měl tak po­chyb­nos­ti oh­ledně věro­hod­nos­ti spolu­pa­cha­te­le i řád­né­ho hod­no­ce­ní důkazů, přičemž "šan­ce na úspěch" té­to stíž­nos­ti u Nej­vyš­ší­ho sou­du od­ha­do­val poměrem "50:50") vy­pra­co­val návrh na přeru­še­ní vý­ko­nu trestů. O vý­še uve­de­né stíž­nos­ti pro po­ru­še­ní zá­ko­na však Nej­vyš­ší soud ne­roz­hodl, ne­boť no­vý mi­nistr spra­vedl­nos­ti JUDr. Jiří Pos­pí­šil vzal předmětnou stíž­nost zpět, což ved­lo ke zru­še­ní Nej­vyš­ším sou­dem již naříze­né­ho veřej­né­ho za­se­dá­ní; lze pro­to jen stěží po­sou­dit, ja­kým způso­bem by Nej­vyš­ší soud o stíž­nos­ti roz­hodl, a hod­no­tit tak je­jí op­rávněnost. Stěžo­va­tel má za to, že or­gá­ny čin­né v tres­tním říze­ní v roz­po­ru s čl. 2 od­st. 2 a čl. 39 Lis­ti­ny kri­mi­na­li­zo­va­ly je­ho jed­ná­ní, kte­ré spo­čí­va­lo v řád­ném plnění pra­cov­ních po­vin­nos­tí vy­plý­va­jí­cích ze stá­že na Mi­nis­ter­stvu spra­vedl­nos­ti, tj. kon­krétně ve vy­pra­co­vá­ní stíž­nos­ti pro po­ru­še­ní zá­ko­na a návr­hu na přeru­še­ní vý­ko­nu trestů na zá­kladě zev­rub­né ana­lý­zy přípa­du, "v dob­ré víře" a na zá­kladě od­bor­né­ho ná­zo­ru. Je­di­nou zá­kon­nou pod­mín­ku vy­dá­ní roz­hod­nu­tí o přeru­še­ní vý­ko­nu tres­tu před­sta­vo­va­lo vý­hradně po­dá­ní přís­luš­né stíž­nos­ti pro po­ru­še­ní zá­ko­na, což stěžo­va­tel res­pek­to­val. Exten­zív­ní vý­klad tres­tní­ho prá­va hmot­né­ho ne­ní přípust­ný. Neexis­tu­je přitom žá­dný přímý (do­kon­ce ani nepřímý) důkaz, na zá­kladě kte­ré­ho by mohl být stěžo­va­tel uz­nán vin­ným přeči­nem nadr­žo­vá­ní.

 

6. Dru­há sku­pi­na stěžo­va­te­lo­vých ná­mi­tek se tý­ká spo­je­ní od­povědnos­ti mi­nis­tra spra­vedl­nos­ti a je­ho pra­vo­mo­ci. Stíž­nost pro po­ru­še­ní zá­ko­na je dá­na mi­nis­tro­vi spra­vedl­nos­ti, kte­rý dříve dis­po­no­val i na­va­zu­jí­cí pra­vo­mo­cí roz­hod­nout o přeru­še­ní vý­ko­nu tres­tu, ni­ko­liv Mi­nis­ter­stvu spra­vedl­nos­ti. Jde te­dy o vý­luč­nou pra­vo­moc mi­nis­tra, kte­rou nemůže de­le­go­vat na ji­né­ho úřed­ní­ka mi­nis­ter­stva. Za vý­znam­nou ús­tavněpráv­ní otáz­ku stěžo­va­tel ozna­ču­je to, zda je přípus­tné vy­vo­zo­vat od­povědnost za ur­či­tý akt vůči něko­mu, kdo ne­má pra­vo­moc jej uči­nit, tj. zda za akt zá­ko­nem vy­hra­ze­ný mi­nis­tro­vi může nést od­povědnost "řado­vý" úřed­ník mi­nis­ter­stva. Připo­mí­ná, že Ústav­ní soud od­dělil pos­ta­ve­ní mi­nis­tra a mi­nis­ter­stva s kon­sta­to­vá­ním, že je-li něja­ká pra­vo­moc dá­na mi­nis­ter­stvu, pak ji mi­nistr, kte­rý sto­jí v je­ho če­le ja­kož­to mo­nok­ra­tic­ké­ho or­gá­nu, může vy­ko­nat sám ne­bo přenést na je­ho za­městnan­ce (náměstek, ředi­tel od­bo­ru). Je-li však pra­vo­moc dá­na zá­ko­nem mi­nis­tro­vi, nemůže je­jím vý­ko­nem pověřit úřed­ní­ky mi­nis­ter­stva (např. náměstky mi­nis­tra) - ná­le­zy č. 23/1993-94, 142/1996, 63/1999, 16/2003 Sbír­ky ná­lezů a us­ne­se­ní Ústav­ní­ho sou­du. Nel­ze zto­tož­nit pos­ta­ve­ní mi­nis­tra, kte­rý je čle­nem vlá­dy jme­no­va­ným pre­zi­den­tem re­pub­li­ky, s pos­ta­ve­ním ji­né­ho úřed­ní­ka na mi­nis­ter­stvu. V da­né věci jde o pra­vo­moc po­dat stíž­nost pro po­ru­še­ní zá­ko­na, kte­rou tres­tní řád svěřuje vý­lučně mi­nis­tro­vi spra­vedl­nos­ti. Stěžo­va­tel zdůraz­ňu­je, že vy­ho­to­vil pou­ze příp­rav­né a ne­zá­vaz­né ma­te­riá­ly. Vy­vo­zo­vat od­povědnost za vý­kon roz­hod­nu­tí mi­nis­tra mi­mo něj sa­mot­né­ho by by­lo mož­né pou­ze teh­dy, po­kud by by­lo zřej­mé, že se mi­nistr stal obě­tí cí­le­né­ho pod­vod­né­ho jed­ná­ní. Jen snad při od­povědnos­ti mi­nis­tra, do­vo­zu­je dá­le stěžo­va­tel, by šlo zjiš­ťo­vat mož­nou spolu­vi­nu, ale vždy jen ja­ko důsle­dek pri­már­ní od­povědnos­ti no­si­te­le pra­vo­mo­ci - mi­nis­tra. Pod­le stěžo­va­te­le ko­li­du­je s vy­me­ze­nou ús­tav­ní a zá­kon­nou kon­cep­cí, po­kud se od­povědnost vy­vo­zu­je vůči niž­ším úřed­níkům bez prá­va roz­ho­do­vat.

 

7. V pořadí tře­tí ok­ruh ná­mi­tek se soustředí k tvr­ze­né­mu po­ru­še­ní čl. 6 od­st. 3 písm. a) Úmlu­vy a čl. 40 od­st. 2 Lis­ti­ny. Stěžo­va­tel vy­tý­ká, že z po­pi­su skut­ku, kte­rý Městský soud v Pra­ze for­mu­lo­val nes­ro­zu­mi­telně co do otáz­ky trestněpráv­ní kva­li­fi­ka­ce in­kri­mi­no­va­né­ho jed­ná­ní, nel­ze do­vo­zo­vat je­ho úmysl (ať již přímý ne­bo nepřímý) od­sou­ze­ným R. T. a J. B. po­mo­ci umož­nit, aby unik­li vý­ko­nu trestů, te­dy spá­chat úmysl­ný trest­ný čin nadr­žo­vá­ní. Ten­to údaj­ný úmysl stěžo­va­te­le rovněž ne­vyp­lý­vá z žá­dných přímých důkazů (což připouš­tí i jed­not­li­vé sou­dy), ale ani z důkazů nepřímých, je­li­kož ne­by­ly pro­ve­de­ny ani žá­dné nepřímé důka­zy, na­nej­vý­še pou­hý po­pis faktů. Od­vo­la­cí soud přitom od­ká­zal na roz­su­dek sou­du pr­vní­ho stupně, kte­rý sám zru­šil. Do­vo­zu­je, že prin­cip pre­sum­pce ne­vi­ny by se měl po­jit se zá­věrem, že veš­ke­ré ne­do­ko­na­los­ti a ne­jas­nos­ti práv­ní úp­ra­vy mu­sí jít k tí­ži to­ho, kdo prá­vo tvoří, te­dy stá­tu, ni­ko­li k tí­ži ob­viněných. Ne­ní přitom znám ji­ný případ, kdy by za zpra­co­vá­ní pod­kladů ke stíž­nos­ti pro po­ru­še­ní zá­ko­na byl trestně pos­tih­nut řado­vý úřed­ník mi­nis­ter­stva, byť řadě stíž­nos­tí Nej­vyš­ší soud ne­vy­ho­ví, av­šak je­jich po­dá­ní ne­by­lo po­ru­še­ním zá­ko­na či do­kon­ce tres­tným či­nem.

 

8. V zá­věru ús­tav­ní stíž­nos­ti stěžo­va­tel ob­ra­cí po­zor­nost k čl. 17 Lis­ti­ny. Dle stěžo­va­te­le roz­hod­nu­tí soudů za­sáh­la rovněž je­ho prá­vo svo­bodně se vy­jadřovat a šířit své ná­zo­ry za­kot­ve­né ve dru­hém od­stav­ci uve­de­né­ho člán­ku Lis­ti­ny. Vědec­ký přínos ne­ma­jí jen sa­mot­ná roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du o stíž­nos­ti pro po­ru­še­ní zá­ko­na, ale již sa­mot­ná "tvor­ba stíž­nos­ti na mi­nis­ter­stvu". Vy­tváření pod­kladů pro roz­hod­nu­tí mi­nis­tra o podnětu ke stíž­nos­ti o po­ru­še­ní zá­ko­na te­dy ne­ní běžnou úřed­ní čin­nos­tí, ale "sou­čás­tí tvor­by práv­ní vědy", kdy je správ­né užít i ga­ran­ci prá­va na vy­jádření a šíření in­for­ma­cí, kte­ré ne­ní jen pou­hým po­li­tic­kým prá­vem v úz­kém slo­va smys­lu, ale pok­rý­vá i svo­bo­du vědec­ké­ho bá­dá­ní. Nel­ze stěžo­va­te­le trestně pos­ti­ho­vat za to, že v kon­krét­ní věci za­stá­vá ur­či­tý od­bor­ný ná­zor. Je-li ta­ko­vé jed­ná­ní stěžo­va­te­le trestně pos­ti­ho­vá­no, je ome­zo­vá­no je­ho zá­klad­ní prá­vo svo­bodně se vy­jadřovat a šířit své od­bor­né ná­zo­ry.

 

III.

Průběh říze­ní před Ústav­ním sou­dem

 

9. V sou­vis­los­ti se zá­ni­kem fun­kce soud­ce Ústav­ní­ho sou­du JUDr. Vla­di­mí­ra Kůrky by­la předmětná věc (to­mu­to soud­ci zpra­vo­da­ji přiděle­ná a ke dni 16. 12. 2015 nes­kon­če­ná), na zá­kladě us­ta­no­ve­ní § 12 od­st. 17 (přechod­ná us­ta­no­ve­ní) rozvr­hu prá­ce Ústav­ní­ho sou­du v plat­ném znění (č. j. Org. 65/15), přiděle­na no­vé­mu soud­ci zpra­vo­da­ji, a to prof. JUDr. Jo­se­fu Fia­lo­vi, CSc., če­muž (ja­kož i roz­hod­nu­tí plé­na o us­ta­ve­ní se­nátů ze dne 8. 12. 2015 č. j. Org. 60/15) od­po­ví­dá slo­že­ní se­ná­tu; Ústav­ní soud stěžo­va­te­le o té­to změně vy­ro­zuměl.

 

10. Ústav­ní soud si pro úče­ly to­ho­to říze­ní vy­žá­dal pro­ces­ní spis a v sou­la­du s § 42 od­st. 4 zá­ko­na o Ústav­ním sou­du Ob­vod­ní soud pro Pra­hu 2, Městský soud v Pra­ze a Nej­vyš­ší soud, ja­ko účas­tní­ky říze­ní, vy­zval k po­dá­ní vy­jádření oh­ledně ob­sa­hu stíž­nos­ti.

 

11. Ob­vod­ní soud pro Pra­hu 2 a Městský soud v Pra­ze se ve vy­jádřeních k ús­tav­ní stíž­nos­ti ome­zi­ly na souhr­nné kon­sta­to­vá­ní, že ús­tav­ní stíž­nos­tí na­pa­de­ná roz­hod­nu­tí pok­lá­da­jí za věcně správ­ná a pou­ka­zo­va­ly na je­jich od­ůvodnění. Obě vy­jádření soudů ob­sa­hově te­dy nepřesáh­la ar­gu­men­tač­ní rá­mec na­pa­de­ných roz­hod­nu­tí, a pro­to je Ústav­ní soud stěžo­va­te­li k rep­li­ce ne­zas­lal.

 

12. Nej­vyš­ší soud na řádně do­ru­če­nou vý­zvu Ústav­ní­ho sou­du k po­dá­ní vy­jádření ne­rea­go­val.

 

13. Ve smys­lu § 44 zá­ko­na o Ústav­ním sou­du roz­hodl Ústav­ní soud ve věci bez ko­ná­ní ús­tní­ho jed­ná­ní, ne­boť od něj ne­by­lo mož­no oče­ká­vat dal­ší ob­jasnění věci.

 

IV.

Pro­ces­ní před­pok­la­dy pro­jed­ná­ní návr­hu

 

14. Ústav­ní soud se nejpr­ve za­bý­val tím, zda jsou splně­ny pro­ces­ní před­pok­la­dy pro­jed­ná­ní ús­tav­ní stíž­nos­ti. Ústav­ní stíž­nost by­la po­dá­na včas a Ústav­ní soud je k je­jí­mu pro­jed­ná­ní přís­luš­ný. Stěžo­va­tel je oso­bou op­rávněnou k je­jí­mu po­dá­ní, je za­stou­pen v sou­la­du s po­ža­dav­ky § 29 až 31 zá­ko­na o Ústav­ním sou­du a vy­čer­pal všech­ny prostřed­ky, kte­ré mu zá­kon k ochraně je­ho práv pos­ky­tu­je; ús­tav­ní stíž­nost pro­to by­la shle­dá­na přípus­tnou (§ 75 od­st. 1 zá­ko­na o Ústav­ním sou­du a con­tra­rio).

 

V.

Po­sou­ze­ní důvod­nos­ti ús­tav­ní stíž­nos­ti

 

V. a) Obec­ná vý­cho­dis­ka pro po­sou­ze­ní zá­sa­hu

 

15. Ústav­ní soud v pr­vní řadě kon­sta­tu­je, že je­ho úko­lem je ochra­na ús­tav­nos­ti (čl. 83 Ústa­vy). Ne­ní sou­čás­tí sous­ta­vy soudů (srov. čl. 90 a čl. 91 od­st. 1 Ústa­vy) a nepřís­lu­ší mu prá­vo do­zo­ru nad je­jich roz­ho­do­va­cí čin­nos­tí, do níž je op­rávněn za­sáh­nout pou­ze teh­dy, by­la-li pra­vo­moc­ným roz­hod­nu­tím sou­du po­ru­še­na stěžo­va­te­lo­va zá­klad­ní prá­va a svo­bo­dy chráněné ús­tav­ním pořád­kem Čes­ké re­pub­li­ky. K po­ru­še­ní ús­tav­ním pořád­kem za­ru­če­ných práv osob do­chá­zí zej­mé­na teh­dy, po­kud or­gá­ny veřej­né mo­ci nes­právně ap­li­ku­jí práv­ní nor­my, tak­že se práv­ní zá­věry v je­jich roz­hod­nu­tích dos­tá­va­jí do extrém­ní­ho ne­sou­la­du s vy­ko­na­ný­mi skut­ko­vý­mi zjištění­mi [srov. např. ná­lez ze dne 13. 1. 1999 sp. zn. I. ÚS 401/98 (N 3/13 SbNU 11); veš­ke­rá roz­hod­nu­tí Ústav­ní­ho sou­du jsou dos­tup­ná též v inter­ne­to­vé da­ta­bá­zi na http://na­lus.usoud.cz].

 

16. Pod­le § 366 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku pla­tí, že kdo pa­cha­te­li tres­tné­ho či­nu po­má­há v úmys­lu umož­nit mu, aby unikl tres­tní­mu stí­há­ní, tres­tu ne­bo ochran­né­mu opatření ne­bo je­jich vý­ko­nu, bu­de pot­res­tán od­nětím svo­bo­dy až na čtyři lé­ta; po­má­há-li však tak­to pa­cha­te­li tres­tné­ho či­nu, na kte­rý tres­tní zá­ko­ník sta­no­ví trest mírnější, bu­de pot­res­tán tres­tem mírnějším.

 

17. Po­kud jde o sub­jek­tiv­ní strán­ku přeči­nu nadr­žo­vá­ní pod­le § 366 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, jde o trest­ný čin úmysl­ný. Pa­cha­tel te­dy mu­sí vědět, že oso­ba, kte­ré po­má­há, se do­pus­ti­la tres­tné­ho či­nu. Ja­ká je však práv­ní kva­li­fi­ka­ce jed­ná­ní, kte­ré­ho se ta­to oso­ba do­pus­ti­la, vědět ne­mu­sí. Mu­sí jed­nat se zá­měrem umož­nit pa­cha­te­li zá­klad­ní­ho tres­tné­ho či­nu, aby unikl tres­tní­mu stí­há­ní (tres­tu atd.) [srov. Šámal P. a kol.: Tres­tní zá­ko­ník II. § 140 - 421. Ko­men­tář. 1. vy­dá­ní. Pra­ha: C. H. Beck, 2010, str. 3066 - 3067].

 

18. Pod­mín­kou tres­tní od­povědnos­ti za nadr­žo­vá­ní je to, aby by­lo způso­bem sta­no­ve­ným v § 366 tr. zá­ko­ní­ku jed­ná­no - te­dy pa­cha­te­li ur­či­té­ho tres­tné­ho či­nu po­má­há­no - ve spe­ciál­ním tzv. dru­hém úmys­lu, a to v úmys­lu umož­nit ta­ko­vé­mu pa­cha­te­li tres­tné­ho či­nu, aby unikl tres­tní­mu stí­há­ní, tres­tu ne­bo ochran­né­mu opatření ane­bo je­jich vý­ko­nu. Ten­to úmysl se na­ve­nek ne­mu­sí pro­je­vit ji­nak, než v kro­cích učiněných ve prospěch da­né­ho pa­cha­te­le tres­tné­ho či­nu, kon­krétně v po­mo­ci pos­kyt­nu­té mu po spá­chá­ní či­nu. Ty­to kro­ky však mu­sí být ko­ná­ny právě s tím­to úmys­lem [srov. Draš­tík, A.; Fremr, R.; Dur­dík, T.; Růžič­ka, M.; So­to­lář, A. a kol.: Tres­tní zá­ko­ník. Ko­men­tář. I. díl. Pra­ha: Wol­ters Kluwer, a. s., 2015, str. 2858].

 

19. Sou­dy v da­né věci dospě­ly k zá­věru, že se stěžo­va­tel in­kri­mi­no­va­né­ho jed­ná­ní do­pus­til v po­době úmys­lu even­tuál­ní­ho na bá­zi sro­zumění ve formě smíření pod­le § 15 od­st. 1 písm. b), od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku.

 

20. Je všeo­becně zná­mou sku­teč­nos­tí, že pro­ka­zo­vá­ní sub­jek­tiv­ní strán­ky tres­tné­ho či­nu, zej­mé­na pak pro­ka­zo­vá­ní za­vinění, je vel­mi slo­ži­té. Za­vinění je psy­chic­ký vztah pa­cha­te­le k ur­či­tým sku­teč­nos­tem, jež za­klá­da­jí trest­ný čin, a spo­čí­vá na slož­ce vědění a slož­ce vů­le. Zvláště nes­nad­né je pro­ka­zo­vat nepřímý úmysl, zej­mé­na je­ho vol­ní slož­ku, tj. sro­zumění pa­cha­te­le s tím, že po­ru­ší ne­bo oh­ro­zí chráně­ný zá­jem. Ten­to vnitřní vztah, od­eh­rá­va­jí­cí se v psy­chi­ce pa­cha­te­le, je na­ve­nek sez­na­tel­ný pou­ze tím, že buď slov­ní in­for­ma­ci o něm pos­kyt­ne sám pa­cha­tel, nej­častěji ve své vý­povědi, ne­bo tím, že se pro­je­ví v cho­vá­ní pa­cha­te­le. Vel­mi ob­tíž­né je ob­jas­ňo­vá­ní a po­su­zo­vá­ní sub­jek­tiv­ní strán­ky v přípa­dech omi­siv­ních de­liktů.

 

21. V od­bor­né trestněpráv­ní li­te­ra­tuře a v ju­di­ka­tur­ní praxi byl opa­ko­vaně vy­slo­ven ná­zor, že úmysl nel­ze v žá­dném případě jen před­pok­lá­dat, nýbrž je nut­no jej na zá­kladě zjištěných okol­nos­tí pro­ká­zat. Zá­věr o úmys­lu, jes­tli­že o té­to otáz­ce chy­bí doz­ná­ní pa­cha­te­le, lze uči­nit i z ob­jek­tiv­ních sku­teč­nos­tí, např. z po­va­hy či­nu, způso­bu je­ho pro­ve­de­ní ne­bo z ji­ných okol­nos­tí ob­jek­tiv­ní po­va­hy. Úsu­dek o za­vinění lze vy­vo­dit i ze zjištěných okol­nos­tí sub­jek­tiv­ní po­va­hy, např. z poh­nut­ky či­nu. Za­vinění je vý­sled­ni­cí (mi­mo ji­né) i osob­ních vlas­tnos­tí pa­cha­te­le, a pro­to ta­ké z nich lze na for­mu za­vinění usu­zo­vat. Ty­to okol­nos­ti je však třeba hod­no­tit všech­ny v je­jich sou­vis­los­ti. Nel­ze přik­lá­dat zá­sad­ní vý­znam jen někte­ré z nich (srov. např. us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 2. 5. 2001 sp. zn. 4 Tz 85/2001). Zá­věry o za­vinění nesmějí na­být po­va­hy ja­kých­si pre­sum­pcí (viz např. č. 41/1967 Sb. rozh. tr.).

 

22. Ústav­ní soud na ty­to ná­zo­ry, vy­slo­ve­né jak v ju­di­ka­tuře soudů, tak v je­ho vlas­tních roz­hod­nu­tích [viz např. ná­lez ze dne 1. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 433/02 (N 49/33 SbNU 11) a ná­lez ze dne ze dne 7. 1. 2010 sp. zn. III. ÚS 722/09 (N 2/56 SbNU 11)], zno­vu pou­ka­zu­je a kon­sta­tu­je, že v po­su­zo­va­ném případě ne­by­ly res­pek­to­vá­ny.

 

23. Ze sa­mot­né­ho opo­me­nu­tí po­vin­né­ho jed­ná­ní nel­ze do­vo­zo­vat ani přímý úmysl ani ku­mu­la­tiv­ní exis­ten­ci dvou slo­žek nepřímé­ho úmys­lu, sta­no­ve­ných v us­ta­no­ve­ní § 15 od­st. 1 písm. b), od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku, tj. vědění a sro­zumění (resp. smíření).

 

24. Ústav­ní soud již v před­cho­zích ju­di­ká­tech opa­ko­vaně upo­zor­ňo­val na to, jak os­tatně uz­ná­vá práv­ní teorie i praxe, že sa­ma lhos­tej­nost ve vzta­hu k nás­led­ku nes­ta­čí k naplnění vol­ní slož­ky nepřímé­ho úmys­lu [viz ná­le­zy Ústav­ní­ho sou­du ze dne 26. 3. 1999 sp. zn. II. ÚS 301/98 (N 45/13 SbNU 325) a ze dne 1. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 433/02 (N 49/33 SbNU 11)].

 

25. Pou­ži­té důka­zy, ma­jí-li pos­lou­žit k jed­noz­nač­né­mu zá­věru o vině pa­cha­te­le, mu­sí tvořit sys­tém, je­hož jed­not­li­vé člán­ky mu­se­jí být v sou­la­du jak me­zi se­bou, tak i s do­ka­zo­va­nou sku­teč­nos­tí, tj. v da­ném případě s exis­ten­cí za­vinění. V tom­to případě nej­sou ty­to po­ža­dav­ky sou­lad­nos­ti důkazů a je­jich vzta­hu k do­ka­zo­va­né sku­teč­nos­ti splně­ny.

 

26. V po­pi­su skut­ku v od­su­zu­jí­cím roz­sud­ku, kte­rým je ob­vině­ný uz­nán vin­ným tres­tným či­nem, je­hož skut­ko­vá pod­sta­ta vy­ža­du­je úmysl pa­cha­te­le, mu­sí být ob­sa­že­ny i skut­ko­vé okol­nos­ti, z nichž vy­plý­vá úmysl­né za­vinění ob­viněné­ho (srov. kupř. us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 16. 12. 2010 sp. zn. 5 Tdo 1524/2010).

 

27. srov. např. ná­le­zy Ústav­ní­ho sou­du ze dne 25. 4. 2000 sp. zn. II. ÚS 242/98 (N 62/18 SbNU 71), ze dne 2. 10. 2002 sp. zn. II. ÚS 710/2000 (N 118/28 SbNU 41), ze dne 29. 10. 2002 sp. zn. II. ÚS 157/01 (N 133/28 SbNU 135), ze dne 16. 3. 2006 sp. zn. II. ÚS 315/05 (N 57/40 SbNU 557) a dal­ší.

 

V. b) Skut­ko­vá vě­ta roz­sud­ku Městské­ho sou­du v Pra­ze

 

28. Městský soud v Pra­ze stěžo­va­te­li kladl za vi­nu, že ja­ko stáž­ista na od­bo­ru doh­le­du, od­děle­ní tres­tní­ho přez­ku­mu Mi­nis­ter­stva spra­vedl­nos­ti:

 

1/ Na zá­kladě po­ky­nu ob­ža­lo­va­né­ho V. Ch., ředi­te­le od­bo­ru doh­le­du a zá­ro­veň vr­chní­ho ředi­te­le pod­sek­ce doh­le­du a jus­ti­ce Mi­nis­ter­stva spra­vedl­nos­ti, navrhl dne 7. 6. 2010 mi­nis­try­ni spra­vedl­nos­ti JUDr. Da­nie­le Ko­vářové po­dat ve prospěch od­sou­ze­ných R. T. a J. B. stíž­nost pro po­ru­še­ní zá­ko­na, a sou­časně vy­pra­co­val i roz­hod­nu­tí o přeru­še­ní vý­ko­nu trestů oběma od­sou­ze­ným, ač­ko­li věděl, že pro to ne­by­ly splně­ny zá­kon­né důvo­dy.

 

2/ V návr­hu přitom za­ml­čel ar­gu­men­ta­ci se­ná­tu Nej­vyš­ší­ho sou­du v roz­hod­nu­tí o do­vo­lá­ních od­sou­ze­ných R. T. a J. B. ze dne 3. 2. 2010 sp. zn. 7 Tdo 37/2010, kte­ré by­lo sou­čás­tí spi­so­vé­ho ma­te­riá­lu, v němž do­vo­la­cí soud mi­mo ji­né kon­sta­to­val, že sou­dy niž­ších stupňů věno­va­ly hod­no­ce­ní pro­ve­de­ných důkazů dos­ta­teč­nou po­zor­nost, své úva­hy dos­ta­tečně od­ůvod­ni­ly a na zá­kladě všech sou­vis­los­tí a v sou­la­du se zá­sa­da­mi lo­gi­ky doš­ly ke správ­ným skut­ko­vým zjištěním.

 

3/ V rám­ci své­ho návr­hu se ne­za­bý­val spi­sem č. j. 206/2010-OD-SPZ, tý­ka­jí­cím se od­sou­ze­né­ho R. T., ze kte­ré­ho mu by­lo zná­mo, že v pod­statě to­tož­né po­dá­ní ve prospěch to­ho­to od­sou­ze­né­ho již by­lo od­lo­že­no, a ani návr­hem "kme­no­vé" za­městnan­kyně Mi­nis­ter­stva spra­vedl­nos­ti Mgr. Ilo­ny Jakůbko­vé na od­lo­že­ní podnětu ke stíž­nos­ti pro po­ru­še­ní zá­ko­na ze dne 12. 5. 2010.

 

4/ Před­pok­lá­dal, že ten­to návrh mi­nis­tryně bez dal­ší­ho po­de­pí­še, k če­muž ta­ké dne 8. 6. 2010 doš­lo, a v důsled­ku to­ho by­li od­sou­ze­ní R. T. a J. B. pro­puštěni z vý­ko­nu trestů od­ně­tí svo­bo­dy a utek­li do ci­zi­ny, kde by­li na zá­kladě me­zi­ná­rod­ní­ho příka­zu k za­tče­ní dne 23. 5. 2011 za­dr­že­ni.

 

29. Ústav­ní soud se dá­le za­bý­val jed­not­li­vý­mi čás­tmi skut­ko­vé vě­ty a ar­gu­men­ta­cí soudů, kte­rá se k nim vzta­hu­je.

 

V. c) Zá­kon­nost po­dá­ní stíž­nos­ti pro po­ru­še­ní zá­ko­na a roz­hod­nu­tí

o přeru­še­ní vý­ko­nu trestů

 

30. Sou­dy kon­sta­to­va­ly, že stěžo­va­tel vy­pra­co­val stíž­nost pro po­ru­še­ní zá­ko­na a sou­časně i roz­hod­nu­tí o přeru­še­ní vý­ko­nu trestů oběma od­sou­ze­ným, ač­ko­li pro to (aby mi­nis­tryně po­da­la stíž­nost pro po­ru­še­ní zá­ko­na a roz­hod­la o přeru­še­ní vý­ko­nu trestů) ne­by­ly splně­ny zá­kon­né důvo­dy.

 

31. Ne­ní po­chyb, že pa­cha­te­lem tres­tné­ho či­nu nadr­žo­vá­ní může být ja­ká­ko­liv trestně od­povědná oso­ba (srov. § 22, § 25 a § 26 tr. zá­ko­ní­ku a § 7 zá­ko­na č. 418/2011 Sb., o tres­tní od­povědnos­ti práv­nic­kých osob a říze­ní pro­ti nim). Zá­kon­ná úp­ra­va ne­vy­ža­du­je, aby ta­to mě­la ja­kou­ko­li zvláš­tní vlas­tnost, způso­bi­lost ne­bo pos­ta­ve­ní, tj. ry­sy kon­krét­ní­ho ne­bo spe­ciál­ní­ho sub­jek­tu ve smys­lu § 114 tr. zá­ko­ní­ku.

 

32. Sou­dy však opo­me­nu­ly za­bý­vat se tím, že po­dá­ní stíž­nos­ti pro po­ru­še­ní zá­ko­na od­po­ví­dá pra­vo­mo­ci svěřené mi­nis­tru spra­vedl­nos­ti, bez ja­kých­ko­li ome­zu­jí­cích pod­mí­nek (§ 266 tr. řádu), kte­rá svědčí to­li­ko a vý­lučně je­mu. Ne­za­bý­va­ly se ani otáz­kou, z ja­kých důvodů tres­tní řád svěřuje uvá­že­ní přímo mi­nis­tru spra­vedl­nos­ti.

 

33. Z us­ne­se­ní Ústav­ní­ho sou­du ze dne 12. 2. 1998 sp. zn. III. ÚS 365/97 (U 11/10 SbNU 371) lze jasně do­vo­dit, že stíž­nos­tí pro po­ru­še­ní zá­ko­na (ať již je či ne­ní po­dá­na) ús­tavně za­ru­če­ná prá­va je­din­ce dot­če­na bý­ti ne­mo­hou, ne­boť jde ni­ko­liv o roz­hod­nu­tí, ale to­li­ko o pro­ces­ní prostředek umož­ňu­jí­cí pod­le uvá­že­ní mi­nis­tra spra­vedl­nos­ti v mi­mořád­ných přípa­dech soud­ní přez­kum (pra­vo­moc­né­ho roz­hod­nu­tí) mi­mo ob­vyk­lé in­stan­ční pořadí; po­kud zmíněná prá­va mo­hou být po­ru­še­na, může se tak stát jen buď v původ­ním roz­hod­nu­tí, ne­bo v roz­hod­nu­tí, jímž soud po­da­né stíž­nos­ti pro po­ru­še­ní zá­ko­na v nep­rospěch od­sou­ze­né­ho vy­ho­ví. Dá­le Ústav­ní soud kon­sta­to­val, že pra­vo­moc svěřená mi­nis­tru spra­vedl­nos­ti, bez ja­kých­ko­li ome­zu­jí­cích pod­mí­nek (§ 266 tr. řádu), "svědčí to­li­ko a vý­lučně je­mu".

 

34. V us­ne­se­ní ze dne 9. 12. 2003 sp. zn. I. ÚS 354/03 Ústav­ní soud kon­sta­to­val, že "stíž­nost pro po­ru­še­ní zá­ko­na, ja­ko mi­mořád­ný op­rav­ný prostředek, ne­ní prostřed­kem na ochra­nu prá­va ve smys­lu § 72 od­st. 2 zá­ko­na o Ústav­ním sou­du, ne­boť nej­de o prostředek ochra­ny prá­va pos­kyt­nu­tý stěžo­va­te­li, ale mi­nis­tru spra­vedl­nos­ti". Ať je či ne­ní po­dá­na, ne­mo­hou být dot­če­na ús­tavně za­ru­če­ná prá­va je­din­ce, ne­boť "jde ni­ko­liv o roz­hod­nu­tí, ale to­li­ko o pro­ces­ní prostředek, umož­ňu­jí­cí pod­le uvá­že­ní mi­nis­tra spra­vedl­nos­ti, v mi­mořád­ných přípa­dech soud­ní přez­kum", přičemž "po­kud zmíněná prá­va mo­hou být po­ru­še­na, může se tak stát jen buď v původ­ním roz­hod­nu­tí, ne­bo v roz­hod­nu­tí, jímž obec­ný soud roz­hod­ne o po­da­né stíž­nos­ti pro po­ru­še­ní zá­ko­na".

 

35. Ústav­ní soud se v us­ne­se­ní ze dne 28. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 442/03 vy­slo­vil, že k po­dá­ní stíž­nos­ti pro po­ru­še­ní zá­ko­na je op­rávněn to­li­ko mi­nistr spra­vedl­nos­ti, kte­rý stíž­nost po­dat může, ale ta­ké ne­mu­sí; po­dá­ní stíž­nos­ti pro po­ru­še­ní zá­ko­na je te­dy fa­kul­ta­tiv­ní.

 

36. Ty­to zá­věry ci­tu­je čet­ná na­va­zu­jí­cí ju­di­ka­tu­ra Ústav­ní­ho sou­du, připo­me­nout lze kupřík­la­du us­ne­se­ní ze dne 17. 6. 1998 sp. zn. III. ÚS 153/98, ze dne 13. 1. 2005 sp. zn. I. ÚS 527/03, ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 824/11, ze dne 12. 8. 2005 sp. zn. I. ÚS 476/03, ze dne 13. 1. 2005 sp. zn. I. ÚS 524/03, ze dne 23. 7. 2009 sp. zn. I. ÚS 1198/09 a ze dne 14. 11. 2013 sp. zn. III. ÚS 2604/13.

 

37. Z ko­men­táře k tres­tní­mu řádu [Šámal, P. a?kol.: Tres­tní řád. Ko­men­tář. 7. vy­dá­ní. Pra­ha: C. H. Beck, 2013, str. 3301-3302] vy­plý­va­jí shod­né zá­věry, že k po­dá­ní stíž­nos­ti pro po­ru­še­ní zá­ko­na je op­rávněn pou­ze mi­nistr spra­vedl­nos­ti, což je od­ůvodněno sna­hou po­dá­vat ten­to op­rav­ný prostředek jen v přípa­dech zá­važnějších, aby by­la res­pek­to­vá­na práv­ní moc roz­hod­nu­tí a tím i sta­bi­li­ta roz­hod­nu­tí, ja­ko zá­klad­ní před­pok­lad práv­ní jis­to­ty. Mi­nistr spra­vedl­nos­ti může po­dat stíž­nost pro po­ru­še­ní zá­ko­na, ale ta­ké ji po­dat ne­mu­sí; po­dá­ní stíž­nos­ti pro po­ru­še­ní zá­ko­na je te­dy fa­kul­ta­tiv­ní a zá­le­ží jen na uvá­že­ní mi­nis­tra spra­vedl­nos­ti. To­tož­né zá­věry ob­sa­hu­jí i před­cho­zí vy­dá­ní ci­to­va­né­ho ko­men­táře a shod­nou for­mu­la­ci ob­sa­hu­je us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 3 Tdo 493/2011.

 

38. Ne­ní vy­lou­če­no připo­me­nout též dal­ší ju­di­ka­tu­ru Ústav­ní­ho sou­du, kon­krétně ná­lez ze dne 28. 4. 1994 sp. zn. III. ÚS 114/93 (N 23/1 SbNU 165), ná­lez ze dne 19. 12. 1996 sp. zn. III. ÚS 232/96 (N 142/6 SbNU 545), ná­lez ze dne 28. 4. 1999 sp. zn. IV. ÚS 163/98 (N 63/14 SbNU 65) a ná­lez ze dne 31. 1. 2003 sp. zn. IV. ÚS 208/2000 (N 16/29 SbNU 123).

 

39. Ob­dob­né cha­rak­te­ris­ti­ky ja­ko roz­ho­do­vá­ní o stíž­nos­ti pro po­ru­še­ní zá­ko­na lze vzta­ho­vat i k roz­ho­do­vá­ní mi­nis­tra spra­vedl­nos­ti o od­kla­du ne­bo přeru­še­ní vý­ko­nu roz­hod­nu­tí na­pa­de­né­ho stíž­nos­tí pro po­ru­še­ní zá­ko­na.

 

40. Pod­le § 275 od­st. 4 tr. řádu ve znění účin­ném před no­ve­li­za­cí tr. řádu pro­ve­de­nou zá­ko­nem č. 459/2011 Sb. (s účin­nos­tí ode dne 1. 1. 2012) šlo o zvláš­tní op­rávnění mi­nis­tra spra­vedl­nos­ti, kte­ré vy­plý­va­lo z je­ho vý­luč­né­ho prá­va po­dat stíž­nost pro po­ru­še­ní zá­ko­na. Jak ko­men­tář dá­le připo­mí­ná [Šámal, P. a?kol.: Tres­tní řád. Ko­men­tář. 7. vy­dá­ní. Pra­ha: C. H. Beck, 2013, str. 3311], byl-li zá­kon po­ru­šen v nep­rospěch od­sou­ze­né­ho, mohl mi­nistr v případě, že by­lo mož­no před­pok­lá­dat úspěšnost stíž­nos­ti pro po­ru­še­ní zá­ko­na, za­sáh­nout do pra­vo­moc­né­ho roz­hod­nu­tí sou­du, popř. stát­ní­ho zá­stup­ce, a např. od­lo­žit ne­bo přeru­šit vý­kon tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy, peněži­té­ho tres­tu, ochran­né­ho lé­če­ní apod., přičemž ten­to od­klad ne­bo přeru­še­ní vý­ko­nu na­pa­de­né­ho roz­hod­nu­tí tr­va­lo až do do­by, než by­lo o stíž­nos­ti pro po­ru­še­ní zá­ko­na roz­hod­nu­to Nej­vyš­ším sou­dem.

 

41. Sou­dy se v ús­tav­ní stíž­nos­tí na­pa­de­ných roz­hod­nu­tích ne­za­bý­va­ly otáz­kou za­cho­vá­ní jed­no­ty pra­vo­mo­ci a od­povědnos­ti, jíž se mi­nistr spra­vedl­nos­ti nemůže zpros­tit [srov. ná­lez Ústav­ní­ho sou­du ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3409/11 (N 60/64 SbNU 717), resp. ná­lez ze dne 30. 8. 2011 sp. zn. II. ÚS 655/11 (N 144/62 SbNU 225) a us­ne­se­ní ze dne 19. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 351/10]. Ta­to hle­dis­ka nej­sou bez vý­zna­mu ani v ro­vině tres­tní od­povědnos­ti stěžo­va­te­le.

 

42. Za té­to si­tua­ce sou­dy nemě­ly opo­me­nout otáz­ku pra­vo­mo­ci a od­povědnos­ti mi­nis­tryně spra­vedl­nos­ti. Od to­ho­to vy­me­ze­ní by by­lo mož­né zčás­ti od­hlí­žet v případě, že by je­jí roz­ho­do­vá­ní by­lo pou­ze for­mál­ním a bez­výz­nam­ným dop­ro­vo­dem předem po­ja­té­ho vý­sled­ku. Te­dy teh­dy, po­kud by po­dá­ní stíž­nos­ti pro po­ru­še­ní zá­ko­na a roz­hod­nu­tí o přeru­še­ní vý­ko­nu tres­tu mi­nis­try­ní spra­vedl­nos­ti ne­by­lo pro­je­vem je­jí vlas­tní čin­nos­ti (byť by by­la vy­ko­ná­va­ná způso­bem, jak jej sa­ma pop­sa­la; srov. ní­že), nýbrž ak­tem, kte­rý byl vnu­cen vnějším vli­vem sto­jí­cím mi­mo ní, resp. apa­rát mi­nis­ter­stva. V po­su­zo­va­ném případě však ne­by­lo zjištěno, že mi­nis­tryně spra­vedl­nos­ti i stěžo­va­tel fak­tic­ky přeja­li roz­hod­nu­tí předem učiněné "zvnějšku" a že svo­jí fun­kcí, resp. pra­cov­ním za­řaze­ním ho pou­ze za­ští­ti­li a do­da­li mu zdá­ní, že vzeš­lo z re­gu­lér­ní­ho pos­tu­pu. Ta­to hle­dis­ka up­lat­ni­tel­ná v sou­vis­los­ti s otáz­kou mož­né­ho zneu­ži­tí práv­ních říze­ní k ne­le­gál­ním a ne­le­gi­tim­ním účelům i za si­tua­ce, kdy se u tres­tné­ho či­nu ne­vy­ža­du­je exis­ten­ce kon­krét­ní­ho ani spe­ciál­ní­ho sub­jek­tu, by­la dek­la­ro­vá­na kupř. v roz­sud­ku Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 7. 12. 1999 sp. zn. 7 Tz 179/99 a us­ne­se­ní Ústav­ní­ho sou­du ze dne 16. 7. 2009 sp. zn. III. ÚS 1075/09.

 

V. d) Otáz­ka nepředestření čás­ti in­for­ma­cí mi­nis­try­ni spra­vedl­nos­ti

 

43. Po­kud jde o způsob jed­ná­ní stěžo­va­te­le re­ka­pi­tu­lo­va­ný pod bo­dy 2/ a 3/, sou­dy stěžo­va­te­li vy­tk­ly, že se v rám­ci jím přip­ra­ve­né­ho návr­hu ne­vy­pořádal s us­ne­se­ním Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 3. 2. 2010 sp. zn. 7 Tdo 37/2010, od­lo­že­ním před­cho­zí­ho podnětu ke stíž­nos­ti pro po­ru­še­ní zá­ko­na a návr­hem na od­lo­že­ní předmětné­ho podnětu ke stíž­nos­ti pro po­ru­še­ní zá­ko­na, resp. že je­jich exis­ten­ci a ob­sah měl mi­nis­try­ni spra­vedl­nos­ti za­ml­čet.

 

44. Obecně je třeba kon­sta­to­vat, že ty­to uve­de­né způso­by ma­jí de fac­to for­mu omi­siv­ní­ho jed­ná­ní (opo­me­nu­tí, ne­ko­ná­ní). Pro­ká­zá­ní omi­siv­ní­ho jed­ná­ní a do­vo­ze­ní trestněpráv­ní od­povědnos­ti je již z prin­ci­pu vždy ob­tížnější, než je to­mu v případě ko­mi­siv­ní­ho jed­ná­ní (ko­ná­ní), pro­to­že tres­tnost je vá­zá­na na dal­ší dopl­ňu­jí­cí pod­mín­ky (mu­sí jít o opo­me­nu­tí ta­ko­vé­ho ko­ná­ní, k němuž byl pa­cha­tel pod­le okol­nos­tí a svých poměrů po­vi­nen - srov. § 112 tr. zá­ko­ní­ku). Ta­ké po důkaz­ní strán­ce je si­tua­ce vždy ob­tížnější, pro­to­že obecně pla­tí, že pou­hé opo­me­nu­tí za­ne­chá­vá zpra­vid­la méně stop, z nichž by by­lo mož­no do­vo­dit příčin­nou sou­vis­lost me­zi ne­ko­ná­ním a nás­led­kem.

 

45. V po­su­zo­va­ném případě se or­gánům čin­ným v tres­tním říze­ní ne­po­dařilo jed­ná­ní stěžo­va­te­le dos­ta­tečně pro­ká­zat.

 

46. Po­kud jde o us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 3. 2. 2010 sp. zn. 7 Tdo 37/2010, od­lo­že­ní před­cho­zí­ho podnětu ke stíž­nos­ti pro po­ru­še­ní zá­ko­na a návrh na od­lo­že­ní podnětu ke stíž­nos­ti pro po­ru­še­ní zá­ko­na, sou­dy neob­jas­ni­ly, zda mi­nis­tryně spra­vedl­nos­ti od­po­ví­da­jí­cí pí­sem­nos­ti při po­su­zo­vá­ní stěžo­va­te­lo­va návr­hu mě­la k dis­po­zi­ci. Ji­ný­mi slo­vy, ne­by­lo přesvědčivě zjištěno, kdo roz­ho­do­val o tom, ja­ké dal­ší pí­sem­nos­ti spo­lu s návr­hem mi­nis­tryně spra­vedl­nos­ti převez­me, resp. ja­ké do­ku­men­ty ve sku­teč­nos­ti obdr­že­la. Ze skut­ko­vé vě­ty přitom ne­ní patr­né, kdo a kdy od­mítl návrh na od­lo­že­ní podnětu ke stíž­nos­ti pro po­ru­še­ní zá­ko­na. Ne­dos­tat­ky skut­ko­vé vě­ty ne­mo­hou být zho­je­ny ces­tou od­ůvodnění, nic­méně sto­jí za za­zna­me­ná­ní, že ani od­tud se od­po­ví­da­jí­cí in­for­ma­ce v nez­byt­né míře ne­po­dá­va­jí; zmi­ňu­jí se pou­ze zce­la vágně "vy­šší pat­ra mi­nis­ter­ské hie­rar­chie" (viz str. 13 roz­sud­ku Městské­ho sou­du v Pra­ze a od­st. 51 ná­le­zu).

 

47. Okol­nost, že se stěžo­va­tel ve svém návr­hu vý­slovně ne­vy­pořádal s ma­te­riá­lem Mgr. Ilo­ny Jakůbko­vé nez­na­me­ná ne­zá­kon­né (na­tož­pak tres­tné) jed­ná­ní. Za da­ných skut­ko­vých okol­nos­tí ne­ní ta­ko­vá poh­nut­ka, kte­rá im­pli­ci­te před­pok­lá­dá úmysl­né za­vinění, ani pro­ká­zá­na, ani ji nel­ze mít za no­to­ric­ky zjev­nou.

 

48. Soud pr­vní­ho stupně na str. 21 své­ho roz­sud­ku v té­to sou­vis­los­ti kon­sta­to­val, že po­pis skut­ku op­ro­ti ob­ža­lobě "ne­patrně up­ra­vil" tím, že vy­pus­til pa­sáž o od­stranění Mgr. Ilo­ny Jakůbko­vé zpra­co­va­né­ho návr­hu na od­lo­že­ní podnětu ze spi­so­vé­ho ma­te­riá­lu, ne­boť ta­to sku­teč­nost ne­by­la pro­ká­zá­na. Ve sku­teč­nos­ti o - slo­vy soudů - pou­hou "ne­patr­nou úp­ra­vu" nej­de; Městský soud v Pra­ze stěžo­va­te­li ve skut­ko­vé větě vy­tknul, že se v rám­ci svých pí­sem­nos­tí ne­za­bý­val ar­gu­men­ta­cí Mgr. Ilo­ny Jakůbko­vé v návr­zích na od­lo­že­ní podnětů ke stíž­nos­ti pro po­ru­še­ní zá­ko­na. Po­kud mi­nis­tryně spra­vedl­nos­ti mě­la k dis­po­zi­ci ma­te­riál Mgr. Ilo­ny Jakůbko­vé např. ve formě přílo­hy k do­ku­men­tu vy­ho­to­ve­né­mu stěžo­va­te­lem, vý­razně by se tím sní­ži­la re­le­van­ce úva­hy, že stěžo­va­tel mi­nis­try­ni spra­vedl­nos­ti "proti­chůd­ný" návrh za­ml­čel.

 

49. Sou­dy neob­ra­ce­ly po­zor­nost ani k otáz­ce, zda srov­ná­ní ob­sa­ho­va­ly i ji­né pod­kla­do­vé ma­te­riá­ly v případě, že před­cho­zí ver­ze ne­by­la ve­de­ním mi­nis­ter­stva ak­cep­to­vá­na, resp. zda byl da­ný pos­tup předmětem ja­ké­ko­li for­my inter­ní re­gu­la­ce.

 

50. Sou­dy dá­le stěžo­va­te­li klad­ly k tí­ži, že se ne­za­bý­val kon­sta­to­vá­ním Nej­vyš­ší­ho sou­du v us­ne­se­ní ze dne 3. 2. 2010 sp. zn. 7 Tdo 37/2010, pod­le kte­ré­ho sou­dy niž­ších stupňů doš­ly ke správ­ným skut­ko­vým zjištěním. Rovněž v té­to sou­vis­los­ti ne­by­lo do­ka­zo­vá­ním vy­lou­če­no, že stěžo­va­tel, kte­rý po­va­žo­val ta­to skut­ko­vá zjištění za chyb­ná, ne­po­le­mi­zo­val s Nej­vyš­ším sou­dem ni­ko­li pro­to, aby předmětné hod­no­ce­ní před svý­mi nadříze­ný­mi za­ta­jil, ale z důvo­du své­ho pro­fes­ní­ho za­řaze­ní, kdy půso­bil ja­ko soud­ce na tres­tním úse­ku Ok­res­ní­ho sou­du v Kladně, přičemž vý­sled­ky je­ho roz­ho­do­va­cí čin­nos­ti by­lo mož­né uči­nit předmětem přez­ku­mu právě ze stra­ny in­sti­tu­ce, je­jíž ar­gu­men­ta­ci měl - pod­le ná­zo­ru soudů roz­ho­du­jí­cích v ny­ní pro­jed­ná­va­né věci - vý­slovně opo­no­vat. Ji­nak řeče­no, ne­by­lo vy­lou­če­no, že stěžo­va­tel usi­lo­val vy­hovět instruk­ci svých nadříze­ných a přitom nev­stou­pit - byť pod zá­šti­tou mi­nis­tryně spra­vedl­nos­ti - do ná­zo­ro­vé ko­li­ze se soud­ci Nej­vyš­ší­ho sou­du. V té­to sou­vis­los­ti se slu­ší dopl­nit, že sou­dy nevěno­va­ly po­zor­nost ná­le­zu ze dne 18. 6. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 7/02 (349/2002 Sb., N 78/26 SbNU 273), kte­rým Ústav­ní soud zru­šil § 74 od­st. 3 zá­ko­na č. 6/2002 Sb., o sou­dech, soud­cích, příse­dí­cích a stát­ní správě soudů a o změně někte­rých dal­ších zá­konů (zá­kon o sou­dech a soud­cích), přičemž vy­me­zil nás­le­du­jí­cí důvo­dy té­to de­ro­ga­ce: "Zá­sa­da nes­lu­či­tel­nos­ti fun­kcí, vy­jádřená v čl. 82 od­st. 3 Ústa­vy, pak nemůže být po­ru­šo­vá­na ani tím, že by zá­kon připouštěl mož­nost půso­be­ní soudců v or­gá­nech mo­ci vý­kon­né, případně mo­ci zá­ko­no­dár­né tak, jak to dá­le či­ní na­pa­de­né us­ta­no­ve­ní § 74 od­st. 3 zá­ko­na. Uve­de­ná zá­sa­da in­kom­pa­ti­bi­li­ty fun­kcí je jed­nou z dal­ších zá­ruk soud­cov­ské ne­zá­vis­los­ti. Ja­ko zá­sa­du ús­tav­ní je třeba ji striktně dodr­žo­vat, a nemůže být ob­chá­ze­na ani ta­ko­vým řeše­ním, ja­ké ob­sa­hu­je us­ta­no­ve­ní § 99 od­st. 1 písm. c) zá­ko­na, pod­le něhož se soud­ce po do­bu své­ho půso­be­ní - vý­slovně pou­ze u mi­nis­ter­stva - do­časně zproš­ťu­je vý­ko­nu své fun­kce. Ima­nen­tním ry­sem té­to fun­kce je to­tiž je­jí kon­ti­nuál­nost. Člen­ství v po­rad­ních or­gá­nech mi­nis­ter­stva, vlá­dy i obou ko­mor Parla­men­tu pak jistě za­hr­nu­je i re­le­van­tní plnění úkolů těchto od­liš­ných slo­žek stát­ní mo­ci a půso­be­ní soudců v uve­de­ných or­gá­nech je tak v roz­po­ru s prin­ci­pem dělby mo­ci, neh­ledě k to­mu, že osob­ní a mi­mo­soud­ní vaz­by, k nimž při ta­ko­vé čin­nos­ti do­chá­zí, ne­vyh­nu­telně zvy­šu­jí pravděpo­dob­nost mož­né­ho střetu zá­jmů a či­ní tak nes­tran­nost v po­době ne­pod­ja­tos­ti soudců zpo­chyb­ni­tel­nou." De­ro­go­va­ná úp­ra­va by­la "vrá­ce­na" do předmětné­ho práv­ní­ho před­pi­su - jme­no­vitě do je­ho § 68 od­st. 1 a 2 písm. b) - zá­ko­nem č. 192/2003 Sb.; ta­to us­ta­no­ve­ní Ústav­ní soud zru­šil ná­le­zem ze dne 6. 10. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 39/08 (294/2010 Sb., N 207/59 SbNU 3), kdy vy­chá­zel z nos­ných důvodů vý­še ci­to­va­né­ho ná­le­zu (od­st. 46-49). Ne­ní po­chyb, že proti­ús­tav­nost úp­ra­vy umož­ňu­jí­cí do­čas­né přidělo­vá­ní soudců k Mi­nis­ter­stvu spra­vedl­nos­ti by­la z od­ůvodnění ná­le­zu Ústav­ní­ho sou­du ze dne 18. 6. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 7/02 zřej­má [pod­le § 68 od­st. 2 písm. b) zá­ko­na o sou­dech a soud­cích ve znění ap­li­ko­va­ném na věc stěžo­va­te­le o da­ném přiděle­ní roz­ho­do­val mi­nistr spra­vedl­nos­ti po pro­jed­ná­ní s před­se­dou sou­du, k němuž je soud­ce přidělen].

 

51. Pro­ces­ní mož­nost, že od­sou­ze­ní R. T. a J. B. ve své věci již dříve up­lat­ni­li do­vo­lá­ní, mě­la být mi­nis­try­ni spra­vedl­nos­ti (kte­rá dle vlas­tní vý­povědi "s agen­dou stíž­nos­tí pro po­ru­še­ní zá­ko­na mě­la dlou­ho­do­bé zku­še­nos­ti ja­ko ad­vo­kát­ka") zřej­má a lze oče­ká­vat, že si pro roz­ho­do­vá­ní opatři­la lus­trum před­cho­zích podnětů ke stíž­nos­ti pro po­ru­še­ní zá­ko­na, po­da­ných oběma od­sou­ze­ný­mi. Nadříze­ným stěžo­va­te­le pak mu­se­la být zná­má okol­nost, že v rám­ci mi­nis­ter­stva spra­vedl­nos­ti byl přip­ra­ven návrh na od­lo­že­ní předmětné­ho podnětu ke stíž­nos­ti pro po­ru­še­ní zá­ko­na, jes­tli­že uči­ni­li po­kyn k vy­ho­to­ve­ní návr­hu proti­chůdné­ho; sou­dy po­chy­bi­ly i tím, že se da­ným po­ky­nem blí­že ne­za­bý­va­ly, neob­jas­ni­ly řádně, kdo jej vy­dal (soustředi­ly se pou­ze na oso­bu V. Ch.), resp. ja­ký byl je­ho přes­ný ob­sah, a ome­zi­ly se na kon­sta­to­vá­ní, že z hle­dis­ka tres­tní od­povědnos­ti stěžo­va­te­le je pod­stat­né pou­ze to, že neš­lo o případ kraj­ní nou­ze.

 

52. Byť by by­lo mož­né stěžo­va­te­li vy­tý­kat, že se blí­že ne­za­bý­val sou­dy zdůrazněnou pa­sá­ží  us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 3. 2. 2010 sp. zn. 7 Tdo 37/2010 (tj. že sou­dy niž­ších stupňů věno­va­ly hod­no­ce­ní pro­ve­de­ných důkazů dos­ta­teč­nou po­zor­nost, své úva­hy dos­ta­tečně od­ůvod­ni­ly a na zá­kladě všech sou­vis­los­tí a v sou­la­du se zá­sa­da­mi lo­gi­ky doš­ly ke správ­ným skut­ko­vým zjištěním), nel­ze přeh­léd­nout, že Nej­vyš­ší soud ve své ju­di­ka­tuře setr­vá­vá v ná­zo­ru, že ná­mit­ky spo­čí­va­jí­cí v kri­ti­ce skut­ko­vých zjištění nej­sou podřadi­tel­né do­vo­la­cí­mu důvo­du pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. řádu, přičemž připo­mí­ná, že po­kud by jej zá­ko­no­dár­ce za­mýš­lel po­vo­lat ja­ko tře­tí stu­peň pl­né­ho přez­ku­mu, nepřede­pi­so­val by ka­ta­log do­vo­la­cích důvodů, resp. že už sa­mo chá­pá­ní do­vo­lá­ní ja­ko mi­mořád­né­ho op­rav­né­ho prostřed­ku os­pra­vedl­ňu­je res­trik­tiv­ní po­je­tí do­vo­la­cích důvodů.

 

53. K přez­ku­mu skut­ko­vých zá­věrů soudů niž­ších stupňů přis­tu­pu­je Nej­vyš­ší soud v pod­statě až v ná­vaz­nos­ti na ju­di­ka­tu­ru Ústav­ní­ho sou­du [srov. ná­lez ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405)], a to pou­ze teh­dy, po­kud jde o ná­mit­ky tzv. extrém­ní­ho ne­sou­la­du me­zi pro­ve­de­ný­mi důka­zy a z nich učiněný­mi skut­ko­vý­mi zjištění­mi, a ná­mit­ky tý­ka­jí­cí se ne­zá­kon­nos­ti pos­tu­pu or­gánů čin­ných v tres­tním říze­ní v in­ten­zitě na­ru­šu­jí­cí zá­sa­dy spra­ved­li­vé­ho pro­ce­su.

 

54. Nej­vyš­ší­mu sou­du dle je­ho vlas­tní us­tá­le­né ju­di­ka­tu­ry v rám­ci do­vo­la­cí­ho říze­ní nepřís­lu­ší hod­no­tit správ­nost a úpl­nost zjištěné­ho skut­ko­vé­ho sta­vu věci pod­le § 2 od­st. 5 tr. řádu, ani přez­kou­má­vá­ní úpl­nos­ti pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní či se za­bý­vat otáz­kou hod­no­ce­ní důkazů ve smys­lu § 2 od­st. 6 tr. řádu. Ná­mit­ky tý­ka­jí­cí se skut­ko­vé­ho zjištění, tj. hod­no­ce­ní důkazů, neúpl­nos­ti do­ka­zo­vá­ní apod. ne­ma­jí po­va­hu právně re­le­van­tních ná­mi­tek.

 

55. Lze usu­zo­vat, že stěžo­va­tel byl ve­den úva­hou, že nadříze­ní (pro­ka­za­telně V. Ch.) od něj vy­ža­du­jí vy­ho­to­ve­ní pod­kladů k otevření přez­ku­mu skut­ko­vých zjištění z od­liš­ných hle­di­sek, než před­ví­dá (ús­tavně kon­for­mním způso­bem inter­pre­to­va­ná) úp­ra­va do­vo­lá­ní v tres­tním řádu, a to v rám­ci říze­ní o stíž­nos­ti pro po­ru­še­ní zá­ko­na. Městský soud v Pra­ze na sou­vi­se­jí­cí ob­ha­jo­bu rea­go­val kon­sta­to­vá­ním, že se stěžo­va­tel neměl soustředit jen na "for­málně-pro­ce­du­rál­ní hle­dis­ka" (čímž se patrně mí­ní úp­ra­va in­sti­tu­tu do­vo­lá­ní za­kot­ve­ná v tres­tním řádu);  ten­to ar­gu­ment však Ústav­ní soud ne­po­va­žu­je za na­to­lik va­lid­ní, aby mohl před­sta­vo­vat opo­ru pro tres­tní rep­re­si.

 

56. Dluž­no za­zna­me­nat, že sou­dy vy­chá­ze­ly z vý­povědi svědka JUDr. Jiřího Bal­ze­ra (přímé­ho nadříze­né­ho stěžo­va­te­le), kte­rý dal jed­noz­načně naj­evo, že s  pí­sem­nos­tí vy­ho­to­ve­nou stěžo­va­te­lem ne­souh­la­sí, nic­méně ji v přesvědče­ní, že tak jed­ná na pod­kladě zá­jmu svých nadříze­ných (jím stěžo­va­tel ja­ko stáž­ista na Mi­nis­ter­stvu spra­vedl­nos­ti bez­po­chy­by neb­yl), po­dep­sal a do­po­ru­čil jí ke klad­né­mu vy­říze­ní. Řeče­né uči­nil, přes­to­že již dříve ap­ro­bo­val ne­ga­tiv­ní pod­kla­dy re­fe­ren­tky Mgr. Ilo­ny Jakůbko­vé, jak v případě podnětu R. T., tak v případě podnětu J. B., na­čež "vy­říze­né věci pos­tou­pil vý­še"; pos­lé­ze se vrá­ti­ly stěžo­va­te­li s po­ky­nem k ji­né­mu vy­říze­ní. Ak­cep­to­val - stejně ja­ko stěžo­va­tel - no­vé vy­říze­ní spi­su stěžo­va­te­lem ja­ko vy­říze­ní "po­ky­no­vé", pro­ti če­muž z po­zi­ce ve slu­žeb­ní hie­rar­chii ní­že pos­ta­ve­né­ho úřed­ní­ka bro­jit ne­mí­nil. Byť nel­ze přeh­lí­žet, že JUDr. Jiří Bal­zer neb­yl ob­viněn (če­muž Ústav­ní soud neo­po­nu­je), sto­jí za připo­me­nu­tí, že v sou­vis­los­ti s ním sou­dy ar­gu­men­ta­ci od­ka­zu­jí­cí na úsi­lí res­pek­to­vat vů­li nadříze­ných a na slu­žeb­ní su­bor­di­na­ci přija­ly. Za stěžej­ní roz­díl přitom po­va­žo­va­ly okol­nost, že se jed­na­lo o "kme­no­vé­ho" za­městnan­ce Mi­nis­ter­stva spra­vedl­nos­ti, kte­rý byl vy­sta­ven vy­šší­mu "ri­zi­ku" pos­ti­hu za "ne­loa­ja­li­tu" než stěžo­va­tel přechodně přiděle­ný ja­ko stáž­ista.

 

57. O tom, že by šlo o případ kraj­ní nou­ze, však sou­dy v případě je­ho oso­by neu­va­žo­va­ly, ač­ko­li u stěžo­va­te­le do­vo­di­ly (srov. práv­ní větu us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du), že úřed­ní oso­ba, kte­rá jed­na­la v roz­po­ru s práv­ní­mi před­pi­sy, se nemůže zpros­tit své od­povědnos­ti za někte­rý z tres­tných činů uve­de­ných ve zvláš­tní čás­ti tres­tní­ho zá­ko­ní­ku (např. za trest­ný čin zneu­ži­tí pra­vo­mo­ci úřed­ní oso­by pod­le § 329 tr. zá­ko­ní­ku) jen tím, že tím­to způso­bem jed­na­la na po­kyn slu­žebně nadříze­né oso­by, le­da­že by tak či­ni­la v kraj­ní nou­zi ve smys­lu § 28 tr. zá­ko­ní­ku.

 

58. Úlo­hu pr­vní­ho náměstka JUDr. Mar­ka Görge­se v rám­ci da­ných pos­tupů sou­dy v pod­statě zce­la opo­me­nu­ly. 

 

V. e) Stěžo­va­te­lem před­pok­lá­da­ný pos­tup mi­nis­tryně spra­vedl­nos­ti

 

59. Po­kud jde o způsob jed­ná­ní stěžo­va­te­le, kte­rý měl pod­le soudů před­pok­lá­dat, že mi­nis­tryně spra­vedl­nos­ti návrh - před­lo­že­ný dne 7. 6. 2010 - bez dal­ší­ho po­de­pí­še, k če­muž ta­ké dne 8. 6. 2010 doš­lo, patří se za­zna­me­nat nás­le­du­jí­cí.

 

60. Městský soud v Pra­ze (na str. 26-27 roz­sud­ku) po­va­žo­val za roz­hod­né, že stěžo­va­te­li ne­moh­lo za da­ných okol­nos­tí uni­kat, že mi­nis­tryně - no­to­ric­ky vy­tí­že­ná v tzv. úřed­nic­ké do­čas­né vládě vskut­ku ji­ný­mi čin­nos­tmi než "úřed­ni­či­nou", než spe­ci­fic­kou kon­tro­lou aktů, před­lo­že­ných jí k pod­pi­su bez patr­ných zná­mek kon­tro­ver­ze či mi­mořád­nos­ti podříze­ný­mi slož­ka­mi od re­fe­ren­ta k náměstko­vi - je­jich ak­tiv­ním jed­ná­ním vy­pro­du­ko­va­ný návrh na pro­puštění od­sou­ze­ných v pod­pi­so­vé kni­ze po­de­pí­še.

 

61. Mi­nis­tryně spra­vedl­nos­ti by­la v příp­rav­ném říze­ní vy­slech­nu­ta a uved­la, že "s agen­dou stíž­nos­tí pro po­ru­še­ní zá­ko­na mě­la dlou­ho­do­bé zku­še­nos­ti ja­ko ad­vo­kát­ka, o podnětech od­sou­ze­ných R. T. a J. B. se ja­ko mi­nis­tryně nik­dy ne­dozvědě­la, nemě­la je k dis­po­zi­ci a ani je ne­čet­la". Obecně se vy­jádři­la v tom smys­lu, že denně jí by­ly k pod­pi­su před­klá­dá­ny "ba­lí­ky" různých pí­sem­nos­tí v pod­pi­so­vých kni­hách, kaž­do­denně po­de­pi­so­va­la cca 200 do­ku­mentů, při ap­ro­ba­ci pou­ze "přeletě­la" sta­no­vis­ka podříze­ných, zpr­vu se ve fun­kci sna­ži­la před­klá­da­né ma­te­riá­ly pro­čí­tat, ale ne­by­lo mož­né to stih­nout. Ke stan­dar­dnos­ti roz­ho­do­vá­ní o přeru­še­ní vý­ko­nu tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy při po­dá­ní stíž­nos­ti pro po­ru­še­ní zá­ko­na uved­la, že tak uči­ni­la asi ve třech přípa­dech, ale ne­bý­va­lo to ob­vyk­lé, vždy se spo­lé­ha­la na sta­no­vis­ka svých podříze­ných (pro­ces­ní spis, č. l. 681).

 

62. Jak kon­sta­to­val soud pr­vní­ho stupně (str. 13 roz­sud­ku), svědkyně JUDr. Da­nie­la Ko­vářová v hlav­ním lí­če­ní jed­noz­načně potvr­di­la, že všech­ny do­ku­men­ty, kte­ré jsou opatře­ny je­jím pod­pi­sem, ur­čitě čet­la, ov­šem pod­kla­dy a spi­sy k nim přilo­že­né s oh­le­dem na množ­ství před­klá­da­né agen­dy číst ne­moh­la. By­lo to­ho ta­ko­vé množ­ství, že i při nej­lep­ší vů­li neš­lo věc do hloub­ky pros­tu­do­vat. Po­kud te­dy by­la tzv. ko­šil­ka předmětné­ho do­ku­men­tu řádně po­dep­sá­na pr­vním náměstkem a dal­ší­mi přís­luš­ný­mi za­městnan­ci, dospě­la k ná­zo­ru, že je věc po od­bor­né a fak­tic­ké strán­ce v pořád­ku a v pod­statě se za­bý­va­la pou­ze strán­kou sty­lis­tic­kou. Za do­bu je­jí­ho půso­be­ní na mi­nis­ter­stvu jí by­lo před­lo­že­no řádově 200 až 300 stíž­nos­tí pro po­ru­še­ní zá­ko­na, přičemž pou­ze mi­ni­mum z nich ob­sa­ho­va­lo ta­ké návrh na přeru­še­ní, resp. od­lo­že­ní vý­ko­nu tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy. Šlo řádově o šest, maximálně o osm případů. Po­kud ten­to návrh ve spi­se připo­jen byl, nik­dy se nes­ta­lo, že by stíž­nost po­da­la a přeru­še­ní vý­ko­nu tres­tu od­mít­la. Po­kud ov­šem ve spi­se ten­to návrh připo­jen neb­yl, sa­ma jej ne­po­ža­do­va­la. Dá­le svědkyně popře­la, že by kdy­ko­li a ko­mu­ko­li da­la po­kyn, jak má ve věci roz­hod­nout, pro­to­že k věci do do­by, než by­la zpra­co­vá­na, nemě­la žá­dné in­for­ma­ce. (…) V pro­jed­ná­va­né věci si svědkyně ne­ní vědo­ma to­ho, že by po­dá­va­la stíž­nost pro po­ru­še­ní zá­ko­na za si­tua­ce, kdy již původně by­ly oba podně­ty od­lo­že­ny, pou­ze si vzpo­mí­ná, že po po­dá­ní stíž­nos­ti jí byl do­ru­čen ne­souh­las­ný do­pis ze stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství, kte­rý vza­la na vědo­mí s tím, že vy­čká roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du.

 

63. Ne­ní te­dy zřej­mé, na ja­kém pod­kladě sou­dy do­vo­di­ly, že stěžo­va­tel ry­ze for­mál­ní pos­tup mi­nis­tryně spra­vedl­nos­ti - kte­rá je ad­vo­kát­kou spe­cia­li­zo­va­nou v obo­ru tres­tní prá­vo - měl "před­pok­lá­dat" (tj. měl oče­ká­vat, že po­de­pí­še návr­hy na po­dá­ní stíž­nos­ti pro po­ru­še­ní zá­ko­na a vy­dá­ní roz­hod­nu­tí o přeru­še­ní vý­ko­nu trestů "bez dal­ší­ho", míněno bez ja­ké­ho­ko­li vlas­tní­ho po­sou­ze­ní), a že tak­to vskut­ku jed­na­la.

 

64. Po­kud Městský soud v Pra­ze naz­nal, že přip­ra­ve­ná pí­sem­nost by­la "bez patr­ných zná­mek kon­tro­ver­ze či mi­mořád­nos­ti", ten­to úsu­dek neob­sto­jí.

 

65. Z textu stíž­nos­ti pro po­ru­še­ní zá­ko­na (pro­ces­ní spis, č. l. 232 a násl.), kte­rý přip­ra­vil stěžo­va­tel, vy­plý­vá, že Kraj­ský soud v Hrad­ci Krá­lo­vé roz­sud­kem ze dne 31. 3. 2009 sp. zn. 9 T 13/2008 ob­viněné R. T. a J. B. uz­nal vin­ný­mi tres­tným či­nem krá­de­že pod­le § 247 od­st. 1, 4 zá­ko­na č. 140/1961 Sb., tres­tní zá­kon, v roz­hod­ném znění (dá­le jen "tr. zá­kon"), spá­cha­ným ve spolu­pa­cha­tel­ství pod­le § 9 od­st. 2 tr. zá­ko­na a od­sou­dil je kaž­dé­ho pod­le § 247 od­st. 4 tr. zá­ko­na k ne­pod­míněné­mu tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní dva­nác­ti roků. Pod­le § 39a od­st. 2 písm. d) tr. zá­ko­na je za­řadil k vý­ko­nu tres­tu do vězni­ce se zvý­še­nou os­tra­hou. Pod­le § 228 od­st. 1 tr. řádu by­la těmto ob­viněným ulo­že­na po­vin­nost za­pla­tit spo­lečně a ne­roz­dílně náh­ra­du ško­dy poš­ko­ze­ným spo­leč­nos­tem v kon­kre­ti­zo­va­né vý­ši a dal­ší spo­leč­nost by­la pod­le § 229 od­st. 2 tr. řádu od­ká­zá­na se zbyt­kem ná­ro­ku na náh­ra­du ško­dy na říze­ní ve věcech ob­čan­skop­ráv­ních. Vr­chní soud v Pra­ze roz­sud­kem ze dne 12. 8. 2009 sp. zn. 4 To 45/2009 pod­le § 258 od­st. 1 písm. e), od­st. 2 tr. řádu zru­šil vý­rok o tres­tu oh­ledně obou ob­viněných. Pod­le § 259 od­st. 3 tr. řádu zno­vu roz­hodl tak, že při nezměněném vý­ro­ku o vině tres­tným či­nem krá­de­že pod­le § 247 od­st. 1, od­st. 4 tr. zá­ko­na a vý­ro­ku o náh­radě ško­dy, od­sou­dil oba ob­viněné pod­le § 247 od­st. 4 tr. zá­ko­na kaž­dé­ho k tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní de­se­ti roků. Pod­le § 39a od­st. 3 tr. zá­ko­na oba ob­viněné za­řadil pro vý­kon tres­tu do vězni­ce s os­tra­hou. Ve stíž­nos­ti pro po­ru­še­ní zá­ko­na, kte­rou přip­ra­vil stěžo­va­tel (JUDr. Da­nie­la Ko­vářová "všech­ny do­ku­men­ty, kte­ré jsou opatře­ny je­jím pod­pi­sem, ur­čitě čet­la"), je ci­to­vá­na skut­ko­vá vě­ta, z níž vy­plý­vá, pro ja­ké jed­ná­ní by­li ob­vinění R. T. a J. B. od­sou­ze­ni.

 

66. Již kon­fron­ta­cí se sa­mot­ným fak­tem, že ob­vinění R. T. a J. B. by­li od­sou­ze­ni pro od­ci­ze­ní ho­to­vos­ti ve vý­ši 74 000 000 Kč, což stěžo­va­tel před mi­nis­try­ní spra­vedl­nos­ti evi­dentně ne­zaml­čel, se pod­le ná­zo­ru Ústav­ní­ho sou­du vy­lu­ču­je udr­ži­tel­nost zá­věru soudů, že mi­nis­tryně spra­vedl­nos­ti přija­la náh­led, že jde o věc "bez patr­ných zná­mek kon­tro­ver­ze či mi­mořád­nos­ti", resp. že stěžo­va­tel mohl spo­lé­hat na je­jí "ne­po­zor­nost". O ru­tin­ní agen­du z po­va­hy věci neš­lo a řeče­né pla­tí tím spí­še, že o přeru­še­ní vý­ko­nu tres­tu roz­ho­do­va­la vcel­ku oje­dině­le (dle dal­ších údajů ve spi­su pou­ze ve 13 přípa­dech). Svědkyně JUDr. Da­nie­la Ko­vářová přitom sa­ma uved­la, že s agen­dou stíž­nos­tí pro po­ru­še­ní zá­ko­na mě­la dlou­ho­do­bé zku­še­nos­ti ja­ko ad­vo­kát­ka. Otáz­kou, jak mohl stěžo­va­tel spo­lé­hat na "ne­po­zor­nost", se sou­dy mě­ly ná­le­žitě za­bý­vat zej­mé­na v si­tua­ci, kdy předmět­ný ma­te­riál sep­sal pod­le po­kynů nadříze­ných. V rám­ci hod­no­ce­ní důkazů se sou­dy ne­za­bý­va­ly re­le­vantně ani vý­še zmi­ňo­va­ným do­pi­sem stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství.

 

67. Sto­jí za zmín­ku, že Nej­vyš­ší soud us­ne­se­ním ze dne 27. 3. 2013 sp. zn. 11 Tdo 36/2013 do­vo­la­te­li, kte­rý tvr­dil, že byl od­sou­zen za špat­nou or­ga­ni­za­ci a kon­tro­lu prá­ce a že doš­lo k ne­go­vá­ní od­povědnos­ti je­ho nadříze­ných, vy­tkl, že ne­dos­ta­teč­ná kon­tro­la pra­cov­ních vý­kazů nadříze­ný­mi nez­ba­vu­je tres­tní od­povědnos­ti, pou­ze tres­tnou čin­nost ob­viněné­ho umož­ni­la, resp. us­nad­ni­la. V da­né věci nej­de o si­tua­ci hod­no­ti­tel­nou na­ro­veň přípa­du, kdy do­vo­la­tel ve vý­ka­zech uváděl nep­rav­di­vé úda­je a mís­to op­rávněné­ho slu­žebně nadříze­né­ho je i po­dep­sal.

 

V. f) Zá­věry

 

68. Z důvodů sho­ra uve­de­ných nez­bý­vá než uzavřít, že práv­ní zá­věr soudů o tom, že ze stra­ny stěžo­va­te­le by­la naplněna skut­ko­vá pod­sta­ta přeči­nu nadr­žo­vá­ní pod­le § 366 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, je v extrém­ním roz­po­ru se skut­ko­vý­mi zjištění­mi soudů, čímž se vy­my­ká z me­zí us­ta­no­ve­ní § 2 od­st. 5 a 6 tr. řádu, a je sou­časně i v roz­po­ru se zá­sa­dou in du­bio pro reo. Z prin­ci­pu pre­sum­pce ne­vi­ny (§ 2 od­st. 2 tr. řádu) kromě pra­vid­la, pod­le něhož mu­sí být ob­viněné­mu vi­na pro­ká­zá­na, ply­ne rovněž ta­to zá­sa­da, pod­le níž, ne­ní-li v důkaz­ním říze­ní do­sa­že­no prak­tic­ké jis­to­ty o exis­ten­ci re­le­van­tních skut­ko­vých okol­nos­tí, tj. jsou-li přítom­ny v da­ném kon­textu důvod­né po­chyb­nos­ti, jež nel­ze od­stra­nit ani pro­ve­de­ním dal­ší­ho důka­zu, je nut­no roz­hod­nout ve prospěch ob­viněné­ho. Pro uve­de­né nel­ze než kon­sta­to­vat, že sou­dy v ús­tav­ní stíž­nos­tí na­pa­de­ných roz­hod­nu­tích ne­dos­tá­ly po­ža­davkům, jež v ro­vině tzv. po­dús­tav­ní­ho prá­va pro ně ply­nou z kau­tel vy­plý­va­jí­cích ze zá­sa­dy vol­né­ho hod­no­ce­ní důkazů a zá­sa­dy in du­bio pro reo (§ 2 od­st. 2 a 6 tr. řádu).

 

69. Ústav­ní soud pro­to kon­sta­tu­je, že v ro­vině ús­tav­ní­ho prá­va doš­lo k po­ru­še­ní stěžo­va­te­lo­va prá­va na spra­ved­li­vý pro­ces ga­ran­to­va­né­ho v čl. 36 od­st. 1 Lis­ti­ny a čl. 6 od­st. 1 Úmlu­vy. Nad­to tím, že sou­dy ne­dos­tá­ly po­ža­davkům ply­nou­cím ze zá­sa­dy in du­bio pro reo, po­ru­ši­ly i zá­klad­ní prá­vo stěžo­va­te­le na pre­sum­pci ne­vi­ny dle čl. 40 od­st. 2 Lis­ti­ny.

 

70. Ústav­ní soud pro­to ús­tav­ní stíž­nos­tí na­pa­de­ná roz­hod­nu­tí pod­le us­ta­no­ve­ní § 82 od­st. 1, od­st. 2 písm. a) a od­st. 3 písm. a) zá­ko­na o Ústav­ním sou­du ve vzta­hu ke stěžo­va­te­li zru­šil.

 

71. Bu­de na sou­dech, aby pok­ra­čo­va­ly v říze­ní pos­tu­pem pod­le § 314h a násl. tr. řádu. Ote­ví­rá se tím pros­tor též pro even­tuál­ní doplnění do­ka­zo­vá­ní a mož­nost no­vé­ho hod­no­ce­ní důkazů.

 

Pou­če­ní: Pro­ti roz­hod­nu­tí Ústav­ní­ho sou­du se nel­ze od­vo­lat.

 

V Brně dne 19. čer­ven­ce 2016

 

 

Jo­sef Fia­la v. r.

před­se­da se­ná­tu

 

Diskusia