Trestný čin krivého obvinenia

 

Práv­ne ve­ty:

 

Předně je třeba zdůraz­nit, že dos­ta­teč­ným důka­zem o tom, že doš­lo ke křivé­mu ob­vinění a že to­to by­lo ve­de­no úmys­lem stí­hat ne­vin­né­ho, ne­ní sa­ma o sobě sku­teč­nost, že se or­gánům čin­ným v tres­tním říze­ní ne­po­daří pro­ká­zat vi­nu to­mu, kdo byl ji­nou oso­bu za pa­cha­te­le ozna­čen [ná­lez sp. zn. IV. ÚS 485/01 ze dne 7. 3. 2002 (N 26/25 SbNU 205)]. Při po­su­zo­vá­ní vi­ny ob­viněné­ho z tres­tné­ho či­nu křivé­ho ob­vinění se te­dy nes­ta­čí za­bý­vat otáz­kou, zda křivě ob­viněná oso­ba sku­tečně spá­cha­la trest­ný čin, případně za něj by­la stí­ha­ná ne­bo od­sou­ze­ná, ale zda lze pro­ká­zat, že ob­vině­ný z hle­dis­ka sub­jek­tiv­ní strán­ky tres­tné­ho či­nu chtěl ne­bo si byl vědom, že ob­vi­ňu­je ji­nou oso­bu nep­rav­divě a byl s tím sro­zuměn a sou­časně chtěl ne­bo byl ales­poň sro­zuměn s tím, že v důsled­ku je­ho ob­vinění bu­de ta­to oso­ba trestně stí­há­na (us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du sp. zn. 6 Tdo 1010/2008 ze dne 25. 9. 2008, roz­su­dek vo­jen­ské­ho se­ná­tu Nej­vyš­ší­ho sou­du ČSFR sp. zn. Tzv 28/90 ze dne 6. 11. 1990, č. 63/1991 Sb. rozh. tr.). V ne­pos­led­ní řadě se ze stra­ny ob­viněné­ho mu­sí jed­nat op­rav­du o učinění ob­vinění, kte­ré může být podnětem k tres­tní­mu stí­há­ní kon­krét­ní ne­vin­né oso­by; nao­pak vy­slo­ve­ní pou­hé­ho po­dezření, že doš­lo ke spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu (kon­krét­ní oso­bou), nel­ze po­va­žo­vat za vědomě lži­vé, a te­dy křivé ob­vinění (us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du sp. zn. 6 Tdo 605/2015 ze dne 29. 9. 2015, us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du sp. zn. 6 Tdo 1010/2008 ze dne 25. 9. 2008, roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du sp. zn. 4 Tz 40/65 ze dne 15. 7. 1965, č. 44/1965 Sb. rozh. tr.).

 

 

 

 

 I.ÚS 520/16 ze dne 22. 6. 2016

Čes­ká re­pub­li­ka

NÁLEZ

Ústav­ní­ho sou­du
Jmé­nem re­pub­li­ky

 

 

 

Ústav­ní soud roz­hodl v se­ná­tu slo­že­ném z před­se­dy Da­vi­da Uh­líře, soud­kyně zpra­vo­daj­ky Ka­teři­ny Šimáč­ko­vé a soud­ce To­má­še Li­chov­ní­ka o ús­tav­ní stíž­nos­ti stěžo­va­te­le V. E. H., t. č. ve vý­ko­nu tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy ve Vězni­ci Os­trov nad Ohří, za­stou­pe­né­ho Mgr. Mi­cha­lem Maz­lem, ad­vo­ká­tem, se síd­lem Vi­noh­rad­ská 938/37, Pra­ha 2, pro­ti us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 11. 11. 2015 č. j. 3 Tdo 1129/2015-37, roz­sud­ku Městské­ho sou­du v Pra­ze ze dne 28. 5. 2015 sp. zn. 67 To 167/2015 a roz­sud­ku Ob­vod­ní­ho sou­du pro Pra­hu 6 ze dne 20. 3. 2015 sp. zn. 41 T 63/2014, za účas­ti Nej­vyš­ší­ho sou­du, Městské­ho sou­du v Pra­ze a Ob­vod­ní­ho sou­du pro Pra­hu 6 ja­ko účas­tníků říze­ní a Městské­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství v Pra­ze ja­ko ved­lej­ší­ho účas­tní­ka říze­ní, tak­to:

 

I. Us­ne­se­ním Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 11. 11. 2015 č. j. 3 Tdo 1129/2015-37, roz­sud­kem Městské­ho sou­du v Pra­ze ze dne 28. 5. 2015 sp. zn. 67 To 167/2015 a roz­sud­kem Ob­vod­ní­ho sou­du pro Pra­hu 6 ze dne 20. 3. 2015 sp. zn. 41 T 63/2014 by­lo po­ru­še­no prá­vo stěžo­va­te­le na soud­ní ochra­nu dle čl. 36 od­st. 1 Lis­ti­ny zá­klad­ních práv a svo­bod, zá­sa­da nullum cri­men si­ne le­ge dle čl. 39 Lis­ti­ny zá­klad­ních práv a svo­bod a pre­sum­pce ne­vi­ny dle čl. 40 od­st. 2 Lis­ti­ny zá­klad­ních práv a svo­bod.

 

II. Ta­to roz­hod­nu­tí se pro­to ru­ší.

 

III. Náh­ra­da nák­ladů za­stou­pe­ní se stěžo­va­te­li nepřiz­ná­vá.

 

Od­ůvodnění:

    

I. Vy­me­ze­ní věci a před­cho­zí průběh říze­ní

 

1. Včas po­da­nou ús­tav­ní stíž­nos­tí se stěžo­va­tel do­má­há zru­še­ní v zá­hla­ví ozna­če­ných roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du, Městské­ho sou­du v Pra­ze a Ob­vod­ní­ho sou­du pro Pra­hu 6, ji­miž mě­ly být po­ru­še­ny ús­tav­ní příka­zy, že stát­ní moc lze up­lat­ňo­vat jen v přípa­dech a v me­zích sta­no­ve­ných zá­ko­nem a způso­bem, kte­rý zá­kon sta­no­ví dle čl. 2 od­st. 3 Ústa­vy Čes­ké re­pub­li­ky a čl. 2 od­st. 2 Lis­ti­ny zá­klad­ních práv a svo­bod (dá­le jen "Lis­ti­na"), prin­cip pre­sum­pce ne­vi­ny dle čl. 40 od­st. 2 Lis­ti­ny a čl. 6 od­st. 2 Úmlu­vy o ochraně lid­ských práv a zá­klad­ních svo­bod (dá­le jen "Úmlu­va"), zá­sa­da nullum cri­men si­ne le­ge dle čl. 39 Lis­ti­ny a čl. 7 od­st. 1 Úmlu­vy, zá­sa­da rov­nos­ti účas­tníků říze­ní před sou­dem dle čl. 37 od­st. 3 Lis­ti­ny, ja­kož i stěžo­va­te­lo­vo prá­vo na spra­ved­li­vý pro­ces dle čl. 36 od­st. 1 Lis­ti­ny a čl. 6 od­st. 1 Úmlu­vy, je­ho prá­vo na osob­ní svo­bo­du dle čl. 8 od­st. 2 Lis­ti­ny a čl. 5 od­st. 1 písm. a) Úmlu­vy a je­ho prá­vo na zá­kon­né­ho soud­ce dle čl. 38 od­st. 1 Lis­ti­ny a čl. 6 od­st. 1 Úmlu­vy.

 

2. Stěžo­va­tel byl ob­ža­lo­ván ze spá­chá­ní zlo­či­nu křivé­ho ob­vinění, kte­ré­ho se měl do­pus­tit svým lži­vým tres­tním ozná­me­ním, kte­ré po­dal dne 6. 11. 2013 a dopl­nil dne 21. 11. 2013, a to v reak­ci na in­ci­dent, při němž byl dne 5. 11. 2013 v no­ci nejpr­ve dvěma re­vi­zo­ry přis­ti­žen při jízdě prostřed­kem praž­ské hro­mad­né dop­ra­vy bez plat­né­ho jíz­dní­ho dok­la­du, re­vi­zorům nep­ro­ká­zal svou to­tož­nost, by­la přivo­lá­na hlíd­ka Po­li­cie Čes­ké re­pub­li­ky a při nás­led­ném ús­tním řeše­ní si­tua­ce ven­ku se stěžo­va­tel dal na útěk, přítom­ní tři po­li­cis­té a je­den z re­vi­zorů jej za­ča­li pro­nás­le­do­vat a pak jej do­pad­li v křoví, v němž se scho­vá­val, na­čež jej po­li­cis­té od­vez­li na slu­žeb­nu. Ob­ža­lo­ba stěžo­va­te­le vi­ni­la z to­ho, že ve svém tres­tním ozná­me­ní lživě uváděl, že jej při in­ci­den­tu re­vi­zoři fy­zic­ky na­pad­li, proh­le­dá­va­li mu kap­sy, vy­ma­za­li mu souk­ro­mé fo­tog­ra­fie a vi­dea i nah­ráv­ku in­ci­den­tu z mo­bil­ních te­le­fonů, od­ci­zi­li mu di­kta­fon a fi­nan­ční ho­to­vost ve vý­ši 10.000 Kč a že přítom­ní po­li­cis­té to­mu­to ne­činně přih­lí­že­li a že při in­ci­den­tu stěžo­va­tel utrpěl leh­ké zranění a doš­lo k poš­ko­ze­ní je­ho ba­to­hu na no­te­book; přičemž v důsled­ku to­ho­to ozná­me­ní by­li dot­če­ní po­li­cis­té i re­vi­zoři prověřová­ni ve věcech po­dezření ze spá­chá­ní tres­tných činů, kte­rá však ne­by­la pro­ká­zá­na.

 

3. Ob­vod­ní soud pro Pra­hu 6 v rám­ci předběžné­ho pro­jed­ná­ní ob­ža­lo­by us­ne­se­ním ze dne 28. 11. 2014 sp. zn. 41 T 63/2014 věc vrá­til stát­ní­mu zá­stup­ci k do­šetření pod­le § 188 písm. e) zá­ko­na č. 141/1961 Sb., o tres­tním říze­ní soud­ním (tres­tní řád), ve znění pozdějších před­pisů. Ob­vod­ní soud dospěl k zá­věru, že po­dá­ní ob­ža­lo­by je v da­né věci mi­ni­málně před­čas­né, ne­boť vý­sled­ky vy­šetřová­ní do­sud dos­ta­tečně neodůvod­ňu­jí pos­ta­ve­ní stěžo­va­te­le před soud, je­li­kož v příp­rav­ném říze­ní ne­by­ly opatře­ny důka­zy o všech zá­klad­ních skut­ko­vých okol­nos­tech potřeb­ných pro me­ri­tor­ní roz­hod­nu­tí sou­du. Pod­le ob­vod­ní­ho sou­du by­lo stěžo­va­te­li ob­ža­lo­bou kla­de­no za vi­nu jed­nak jed­ná­ní, je­hož se evi­dentně vůbec ne­do­pus­til (zej­mé­na ni­ko­ho přímo neob­vi­nil z od­ci­ze­ní fi­nan­ční čás­tky při in­ci­den­tu), a jed­nak jed­ná­ní, u nějž do­sud ne­by­ly shro­máždě­ny re­le­van­tní důka­zy, že se jej do­pus­til. Ve spi­se pod­le sou­du za­tím neb­yl ob­sa­žen žá­dný přímý důkaz jed­noz­načně a ne­po­chybně usvědču­jí­cí stěžo­va­te­le z nep­rav­di­vé­ho po­pi­su udá­los­tí, vy­jma vý­povědí dot­če­ných po­li­cistů a re­vi­zorů, u nichž však nel­ze vy­lou­čit sna­hu ve vlas­tním zá­jmu uvádět ve věci nep­rav­du.

 

4. To­to roz­hod­nu­tí ob­vod­ní­ho sou­du by­lo ke stíž­nos­ti stát­ní zá­stup­kyně přez­kou­má­no městským sou­dem, kte­rý je us­ne­se­ním ze dne 19. 12. 2014 sp. zn. 67 To 392/2014 zru­šil a ob­vod­ní­mu sou­du ulo­žil, aby o věci zno­vu jed­nal a roz­hodl. Městský soud ne­souh­la­sil se zpo­chybněním vý­povědí po­li­cistů a re­vi­zorů ve věci, ne­boť ti "vy­po­ví­da­li ja­ko svědci pod san­kcí křivé vý­povědi a těžko lze před­pok­lá­dat, že by vědomě lha­li a uvádě­li nep­rav­di­vé sku­teč­nos­ti". Městský soud se též zto­tož­nil s ná­zo­rem stát­ní zá­stup­kyně, pod­le níž přes­to­že stěžo­va­tel vý­slovně netvr­dil, že mu obál­ku s penězi od­ci­zi­li po­li­cis­té či re­vi­zoři, z je­ho tvr­ze­ní vy­plý­vá je­di­ný mož­ný zá­věr, a to že pe­ní­ze pos­trá­dá po in­ci­den­tu s re­vi­zo­ry a po zá­kro­ku po­li­cie. Cel­kově v da­né věci pod­le městské­ho sou­du ne­doš­lo k žá­dným zá­važ­ným pro­ces­ním va­dám příp­rav­né­ho říze­ní, kte­ré by od­ůvod­ňo­va­ly vrá­ce­ní věci stát­ní­mu zá­stup­ci k do­šetření, a ob­vod­ním sou­dem dá­le po­ža­do­va­né doplnění do­ka­zo­vá­ní lze pro­vést v hlav­ním lí­če­ní.

 

5. Ob­vod­ní soud po­té roz­sud­kem ze dne 20. 3. 2015 sp. zn. 41 T 63/2014 uz­nal stěžo­va­te­le vin­ným ze zlo­či­nu křivé­ho ob­vinění pod­le § 345 od­st. 2, od­st. 3 písm. c), písm. e) tres­tní­ho zá­ko­ní­ku a od­sou­dil jej k tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní tří let. Uve­de­né­ho zlo­či­nu se stěžo­va­tel měl do­pus­tit svým tres­tním ozná­me­ním učiněným dne 6. 11. 2013 nejpr­ve na mís­tním od­děle­ní Po­li­cie Čes­ké re­pub­li­ky a po­té na Ge­ne­rál­ní in­spek­ci bez­peč­nos­tních sborů (dá­le jen "GIBS") a doplněným dne 21. 11. 2013, v němž po ná­le­ži­tém pou­če­ní o tres­tní od­povědnos­ti za uve­de­ní nep­rav­di­vých údajů zá­měrně nep­rav­divě uvedl, že "dne 5. 11. 2013 v době po 23.30 hod. pob­líž tram­va­jo­vé za­stáv­ky ‚Bí­lá Ho­ra' mu re­vi­zor dop­rav­ní­ho pod­ni­ku, kte­rý u něj před­tím pro­váděl přep­rav­ní kon­tro­lu, po cca mi­nu­tu tr­va­jí­cím krou­ce­ní ru­ky tr­va­le od­ci­zil je­ho di­gi­tál­ní di­kta­fon zn. Sa­nyo a zá­ro­veň se re­vi­zoři do­časně zmoc­ni­li je­ho dvou mo­bil­ních te­le­fonů LG, z nichž se sna­ži­li sma­zat da­ta, kdy to­mu­to jed­ná­ní ne­činně přih­lí­že­li přivo­la­ní po­li­cis­té z Mís­tní­ho od­děle­ní Ru­zyně, a dá­le též nep­rav­divě uvedl, že měl u se­be obál­ku s čás­tkou 10.000,- Kč a tu­to po ce­lém in­ci­den­tu s re­vi­zo­ry a nás­led­ném za­dr­že­ní ze stra­ny po­li­cistů a je­ho es­kortě na MOP Ru­zyně pos­trá­dá," že "přís­luš­ní­ci Po­li­cie ČR, Mís­tní­ho od­děle­ní Ru­zyně, kteří se dne 5. 11. 2013 po 23.00 hod. ja­ko po­li­cej­ní hlíd­ka Mís­tní­ho od­děle­ní Ru­zyně dos­ta­vi­li na ko­neč­nou za­stáv­ku tram­va­jo­vé lin­ky 22 na Bí­lé Hoře k vy­řeše­ní kon­flik­tu me­zi ním a přep­rav­ní­mi re­vi­zo­ry, kteří u něho před­tím pro­vádě­li přep­rav­ní kon­tro­lu, ne­činně přih­lí­že­li to­mu, jak mu je­den z re­vi­zorů cca půlmi­nu­to­vým krou­ce­ním ru­ky z ru­ky vy­krou­til je­ho di­kta­fon a ten­to mu seb­ral, dá­le že se re­vi­zoři zmoc­ni­li je­ho dvou mo­bil­ních te­le­fonů a do­ha­do­va­li se, jak z těchto vy­ma­zat zá­znam, a že měl u se­be obál­ku s čás­tkou 10.000,- Kč a tu­to po ce­lém in­ci­den­tu s re­vi­zo­ry a nás­led­ném za­dr­že­ní ze stra­ny po­li­cistů a je­ho es­kortě na MOP Ru­zyně pos­trá­dá" a "že mu dne 5. 11. 2013 v době předmětné udá­los­ti přep­rav­ní re­vi­zoři z je­ho mo­bil­ních te­le­fonů zn. LG úmyslně bez je­ho svo­le­ní vy­ma­za­li fot­ky a vi­dea souk­ro­mé­ho cha­rak­te­ru, kte­ré po­chá­ze­ly ze sr­pna až říj­na ro­ku 2013 a to­mu­to jed­ná­ní ne­činně přih­lí­že­li přítom­ní po­li­cis­té Mís­tní­ho od­děle­ní po­li­cie Ru­zyně" s tím, že stěžo­va­tel to­to vše či­nil ve sna­ze jak re­vi­zorům, tak po­li­cistům co mož­ná nej­ví­ce uš­ko­dit a způso­bit je­jich tres­tní stí­há­ní, přičemž v důsled­ku těchto je­ho tres­tních ozná­me­ní by­li dot­če­ní tři po­li­cis­té prověřová­ni GIBS, kte­rá za­há­ji­la úko­ny tres­tní­ho říze­ní pro po­dezření ze spá­chá­ní přeči­nu zneu­ži­tí pra­vo­mo­ci úřed­ní oso­by dle § 329 od­st. 1 písm. a) tres­tní­ho zá­ko­ní­ku; jed­ná­ní dot­če­ných dvou re­vi­zorů pak by­lo Ob­vod­ním ředi­tel­stvím Po­li­cie Pra­ha I, Služ­ba kri­mi­nál­ní po­li­cie a vy­šetřová­ní prověřová­no stran mož­né­ho spá­chá­ní zlo­či­nu lou­pe­že dle § 173 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku.

 

6. Ob­vod­ní soud po pro­ve­de­ném do­ka­zo­vá­ní neměl po­chyb o nep­rav­di­vos­ti tvr­ze­ní stěžo­va­te­le tý­ka­jí­cích se od­ci­ze­ní je­ho di­kta­fo­nu a nak­lá­dá­ní s je­ho mo­bil­ní­mi te­le­fo­ny ze stra­ny re­vi­zorů, ne­boť to by­lo v přík­rém roz­po­ru s vý­povědí dot­če­ných po­li­cistů a re­vi­zo­ra, již na roz­díl od stěžo­va­te­le vy­po­ví­da­li pod hroz­bou tres­tní san­kce v případě křivé vý­povědi. Na­víc je­jich po­pis skut­ko­vé­ho děje (vůdčí ro­le po­li­cistů při pro­nás­le­do­vá­ní a na­le­ze­ní stěžo­va­te­le), na němž se sho­du­jí, též dobře od­po­ví­dá zá­sa­dám obec­né lo­gi­ky, na roz­díl od ver­ze stěžo­va­te­le, kte­rá je stěží uvěřitel­ná a ob­sa­hu­je i lo­gic­ké roz­po­ry (stěžo­va­tel tvr­dil, že při je­ho na­le­ze­ní v křoví by­li přítom­ni oba re­vi­zoři, což je však vy­lou­če­no a stěžo­va­tel to později os­tatně i připus­til). Stejně tak ja­ko nep­rav­di­vé ob­vod­ní soud po­sou­dil stěžo­va­te­lo­vo tvr­ze­ní o pos­trá­dá­ní obál­ky s 10.000 Kč, a to vzhle­dem k to­mu, že stěžo­va­tel právě svou fi­nan­ční nou­zí vy­světlo­val jak svou jíz­du bez plat­né­ho jíz­dní­ho dok­la­du, tak svůj útěk před re­vi­zo­ry a po­li­cis­ty. Ob­vod­ní soud po­va­žo­val za neuvěřitel­né, že by stěžo­va­tel z oné čás­tky, vý­hry ve fo­tog­ra­fic­ké soutěži, obdr­že­né del­ší do­bu před udá­los­tí (asi měsíc), neut­ra­til ani ko­ru­nu, stejně ja­ko že by tu­to čás­tku no­sil dlou­ho­době stá­le u se­be z oba­vy, aby mu ji do­ma ne­sež­ra­ly my­ši. Co se pak tý­če mo­ti­va­ce stěžo­va­te­le uvádět nep­rav­di­vé in­for­ma­ce, ob­vod­ní soud s oh­le­dem na zá­věry znalců k osobě stěžo­va­te­le i jím do­lo­že­ný hos­til­ní vztah k re­vi­zorům neměl po­chyb o tom, že stěžo­va­tel svá tvr­ze­ní či­nil ve sna­ze re­vi­zorům i po­li­cistům co mož­ná nej­ví­ce uš­ko­dit a způso­bit je­jich tres­tní stí­há­ní.

 

7. Op­ro­ti po­da­né ob­ža­lobě nic­méně ob­vod­ní soud z po­pi­su skut­ku vy­pus­til tvr­ze­ní stěžo­va­te­le, kte­rá pod­le něj ne­by­lo lze ozna­čit za lži­vé ob­vinění ji­né­ho z tres­tné­ho či­nu, a to tvr­ze­ní oh­ledně poš­ko­ze­ní je­ho ba­to­hu na no­te­book při in­ci­den­tu a oh­ledně je­ho leh­ké­ho zranění utrpěné­ho při in­ci­den­tu. Dá­le pak z po­pi­su skut­ku op­ro­ti ob­ža­lobě vy­pus­til též tvr­ze­ní stěžo­va­te­le oh­ledně je­ho na­pa­de­ní (ko­pá­ní) re­vi­zo­rem, ne­boť si­ce měl za vy­lou­če­né ta­ko­vé bru­tál­ní na­pa­de­ní re­vi­zo­rem za přih­lí­že­ní po­li­cie, ov­šem na dru­hou stra­nu z vý­povědi jed­no­ho z po­li­cistů vy­ply­nu­lo, že stěžo­va­te­le ve křoví na­lezl právě re­vi­zor (ač ten to popřel), kte­rý pak na mís­to přivo­lal po­li­cis­ty, a i na zá­kladě dal­ších vý­povědí po­li­cistů nel­ze vy­lou­čit ur­či­tý fy­zic­ký kon­takt re­vi­zo­ra se stěžo­va­te­lem do přícho­du po­li­cistů. Předmětné tvr­ze­ní stěžo­va­te­le, jak­ko­li vý­razně zve­li­če­né a pos­ta­ve­né do ji­né­ho svět­la, tak pod­le ob­vod­ní­ho sou­du moh­lo mít "své ni­ko­liv zce­la nep­rav­di­vé jád­ro".

 

8. Pro­ti roz­sud­ku ob­vod­ní­ho sou­du se od­vo­lá­ním brá­nil stěžo­va­tel i stát­ní zá­stup­kyně; na­čež městský soud roz­sud­kem ze dne 28. 5. 2015 sp. zn. 67 To 167/2015 zru­šil roz­su­dek ob­vod­ní­ho sou­du ve vý­ro­ku o tres­tu a při nezměněném vý­ro­ku o vině od­sou­dil stěžo­va­te­le k tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní dvou let a dá­le za­mítl od­vo­lá­ní stát­ní zá­stup­kyně. Vy­jma vý­ro­ku o tres­tu se městský soud zto­tož­nil s pod­le něj ra­cio­nál­ním, pod­rob­ným a peč­li­vým od­ůvodněním roz­hod­nu­tí ob­vod­ní­ho sou­du. Shr­nul, že ob­ha­jo­ba stěžo­va­te­le by­la ob­vod­ním sou­dem vy­hod­no­ce­na ja­ko nevěro­hod­ná a úče­lo­vá při srov­ná­ní s ver­zí poš­ko­ze­ných svědků a zá­věry zna­lec­ké­ho po­sud­ku a že po­mi­nout ne­by­lo mož­no ani tres­tní mi­nu­lost stěžo­va­te­le, kte­rý byl něko­lik­rát soudně tres­tán i pro tres­tnou čin­nost vůči re­vi­zorům či dal­ším ces­tu­jí­cím v městské hro­mad­né dop­ravě.

 

9. Roz­su­dek městské­ho sou­du stěžo­va­tel na­padl do­vo­lá­ním, kte­ré by­lo us­ne­se­ním Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 11. 11. 2015 č. j. 3 Tdo 1129/2015-37 od­mít­nu­to ja­ko zjevně neo­pod­statněné. Nej­vyš­ší soud v da­ném případě nes­hle­dal extrém­ní roz­por me­zi skut­ko­vý­mi zjištění­mi soudů a pro­ve­de­ný­mi důka­zy, kvů­li němuž by měl za­sáh­nout, též sku­tek, kte­rý je stěžo­va­te­li kla­den za vi­nu, pod­le něj napl­nil skut­ko­vou pod­sta­tu tres­tné­ho či­nu křivé­ho ob­vinění pod­le § 345 od­st. 2, od­st. 3 písm. c), písm. e) tres­tní­ho zá­ko­ní­ku, včetně je­ho sub­jek­tiv­ní strán­ky, a op­ro­ti ná­zo­ru stěžo­va­te­le ani vý­rok roz­sud­ku ob­vod­ní­ho sou­du, kon­krétně je­ho skut­ko­vou větu, nel­ze po­va­žo­vat za neúpl­ný.

 

II. Ústav­ní stíž­nost a vy­jádření účas­tníků a ved­lej­ší­ho účas­tní­ka říze­ní

 

10. V ús­tav­ní stíž­nos­ti stěžo­va­tel obec­ným soudům vy­tý­ká něko­li­ke­ro po­chy­be­ní. Za­pr­vé stěžo­va­tel pou­ka­zu­je na ne­zá­kon­nou in­ge­ren­ci městské­ho sou­du do roz­ho­do­va­cí pra­vo­mo­ci ob­vod­ní­ho sou­du, jež před­chá­ze­la vy­dá­ní od­su­zu­jí­cí­ho roz­sud­ku ob­vod­ní­ho sou­du a za­tí­ži­la dal­ší roz­ho­do­vá­ní obec­ných soudů ve věci (srov. ob­dobně ná­le­zy Ústav­ní­ho sou­du sp. zn. I. ÚS 2726/14 a sp. zn. I. ÚS 608/06). Městský soud to­tiž nejpr­ve zru­šil původ­ní roz­hod­nu­tí ob­vod­ní­ho sou­du o vrá­ce­ní věci stát­ní zá­stup­ky­ni k do­šetření, přičemž dal zá­ro­veň ob­vod­ní­mu sou­du po­ky­ny, k ja­kým skut­ko­vým zjištěním má dospět, ne­boť nepřipus­til po­chyb­nos­ti o věro­hod­nos­ti vý­povědí dot­če­ných po­li­cistů a re­vi­zorů. Tak­to na­víc roz­hodl, aniž by vůbec ti­to svědci by­li vy­slech­nu­ti v hlav­ním lí­če­ní před sou­dem. Ob­vod­ní soud, kte­rý pr­ve vy­tkl zá­važ­né pro­ces­ní va­dy příp­rav­né­ho říze­ní, pak stěžo­va­te­le jen po mi­ni­mál­ním doplnění důkazů uz­nal vin­ným.

 

11. Za­dru­hé stěžo­va­tel pou­ka­zu­je na ne­dos­tat­ky v do­ka­zo­vá­ní, skut­ko­vých zjištěních i práv­ních zá­věrech soudů a připo­mí­ná prin­cip pre­sum­pce ne­vi­ny a pra­vid­lo in du­bio pro reo. Kri­ti­zu­je, že je­di­ným přímým důka­zem, na němž je za­lo­žen zá­věr o je­ho vině, jsou vý­povědi po­li­cistů a re­vi­zorů, přičemž ov­šem ne­by­la zkou­má­na je­jich věro­hod­nost, prav­di­vost a přesvědči­vost, ač­ko­li v da­ném případě by­la dá­na po­chyb­nost o je­jich nes­tran­nos­ti (zde stěžo­va­tel pou­ka­zu­je na roz­su­dek Nej­vyš­ší­ho správ­ní­ho sou­du sp. zn. 7 As 83/2010 i ju­di­ka­tu­ru Ústav­ní­ho sou­du k hod­no­ce­ní důkazů). Na­víc ur­či­té roz­po­ry ve vý­povědích těchto svědků soud hod­no­til chá­pavě s pou­ka­zem na je­jich ne­dos­ta­tek ča­su sle­do­vat udá­los­ti či vliv ply­nu­tí ča­su, za­tím­co roz­po­ry ve vý­povědích stěžo­va­te­le soud přip­sal to­li­ko k tí­ži stěžo­va­te­le. Zá­věr o vině stěžo­va­te­le, te­dy o je­ho úmysl­ném lži­vém tvr­ze­ní, pak pod­le něj nel­ze do­vo­dit ani z nepřímých důkazů, zej­mé­na z psy­cho­lo­gic­ké­ho po­sud­ku, kte­rý byl v říze­ní roz­ho­du­jí­cím důka­zem, z něhož ov­šem vy­plý­vá jen je­ho sklon vní­mat věci přecit­livě­le či je zve­li­čo­vat. Stěžo­va­tel má za to, že v da­ném případě ne­by­lo pro­ká­zá­no naplnění sub­jek­tiv­ní strán­ky sou­ze­né­ho tres­tné­ho či­nu (za­vinění - úmysl stěžo­va­te­le). Nad­to ov­šem ani sám sku­tek, kte­rý je mu kla­den za vi­nu, ne­napl­ňu­je ob­jek­tiv­ní strán­ku tres­tné­ho či­nu křivé­ho ob­vinění, ne­boť předmětná tvr­ze­ní stěžo­va­te­le nepřed­sta­vu­jí ob­vinění ji­né­ho z kon­krét­ní­ho tres­tné­ho či­nu, kte­ré by moh­lo být podnětem k tres­tní­mu stí­há­ní. Už vůbec pak z vý­ro­ko­vé čás­ti po­pi­su­jí­cí sku­tek stěžo­va­te­le ne­ní patr­né, čím by­ly naplně­ny kva­li­fi­ko­va­né skut­ko­vé pod­sta­ty da­né­ho tres­tné­ho či­nu.

 

12. Ko­nečně za­tře­tí stěžo­va­tel pou­ka­zu­je na po­chy­be­ní městské­ho sou­du, kte­rý se ve svém roz­hod­nu­tí vůbec ne­vy­pořádal s od­vo­la­cí­mi ná­mit­ka­mi stěžo­va­te­le ani ni­jak nezdůvod­nil za­mít­nu­tí stěžo­va­te­lo­va návr­hu na pro­ve­de­ní no­vé­ho důka­zu. Nao­pak městský soud jen bez dal­ší­ho kon­sta­to­val správ­nost roz­hod­nu­tí ob­vod­ní­ho sou­du, čímž své roz­hod­nu­tí za­tí­žil nepřez­kou­ma­tel­nos­tí. Na po­ru­še­ní stěžo­va­te­lo­vých práv pos­tu­pem ob­vod­ní­ho i městské­ho sou­du pak ov­šem ná­le­žitě ne­rea­go­val ani Nej­vyš­ší soud, kte­rý ve stěžo­va­te­lově případě zvo­lil příliš res­trik­tiv­ní vý­klad do­vo­la­cích důvodů.

 

13. Stěžo­va­tel v ús­tav­ní stíž­nos­ti též po­žá­dal o je­jí před­nos­tní pro­jed­ná­ní a navrhl, aby mu by­la přiz­ná­na náh­ra­da nák­ladů za­stou­pe­ní dle § 83 zá­ko­na č. 182/1993 Sb., o Ústav­ním sou­du, ve znění pozdějších před­pisů (dá­le jen "zá­kon o Ústav­ním sou­du").

 

14. K vý­zvě Ústav­ní­ho sou­du se k ús­tav­ní stíž­nos­ti vy­jádři­li účas­tní­ci říze­ní a ved­lej­ší účas­tník říze­ní. Ústav­ní soud k vy­jádření k ús­tav­ní stíž­nos­ti vy­zval i Nej­vyš­ší stát­ní za­stu­pi­tel­ství a Ob­vod­ní stát­ní za­stu­pi­tel­ství pro Pra­hu 6, ta však na je­ho vý­zvu ni­jak ne­rea­go­va­la, res­pek­ti­ve se své­ho pos­ta­ve­ní ved­lej­ších účas­tníků říze­ní vzda­la.

 

15. Nej­vyš­ší soud ve svém vy­jádření navrhl ús­tav­ní stíž­nost od­mít­nout ja­ko zjevně neo­pod­statněnou. Uvedl, že ná­mit­ky up­latněné v ús­tav­ní stíž­nos­ti by­ly z pod­stat­né čás­ti rovněž pod­kla­dem pro do­vo­lá­ní, pro­čež od­ká­zal na své na­pa­de­né roz­hod­nu­tí, kte­ré se ji­mi důkladně za­bý­va­lo, a dá­le zo­pa­ko­val je­ho pod­stat­né důvo­dy. Obec­né sou­dy se pod­le něj ne­do­pus­ti­ly nes­práv­né­ho práv­ní­ho po­sou­ze­ní ani ne­doš­lo k extrém­ní­mu ne­sou­la­du me­zi skut­ko­vý­mi zjištění­mi a pro­ve­de­ný­mi důka­zy. V po­su­zo­va­ném případě te­dy ne­by­ly po­ru­še­ny trestněpráv­ní před­pi­sy ani ji­né práv­ní před­pi­sy, ja­kož ani ús­tavně za­ru­če­ná prá­va stěžo­va­te­le.

 

16. Městský soud v Pra­ze ve svém vy­jádření v ce­lém roz­sa­hu od­ká­zal na od­ůvodnění své­ho na­pa­de­né­ho roz­hod­nu­tí.

 

17. Ob­vod­ní soud pro Pra­hu 6 se vy­jádřil jen tak, že po­da­nou ús­tav­ní stíž­nost po­va­žu­je za zce­la nedůvod­nou.

 

18. Městské stát­ní za­stu­pi­tel­ství v Pra­ze ve svém vy­jádření mělo za to, že sku­tek, z něhož byl stěžo­va­tel uz­nán vin­ným, již "na pr­vní poh­led" vy­ka­zu­je zá­kon­né pa­ra­met­ry, přičemž pod­le něj může kaž­dý ob­čan s ro­zu­mem průměrné­ho člověka sez­nat, že stěžo­va­tel byl od­sou­zen za lži­vé ob­vi­ňo­vá­ní dal­ších osob ze spá­chá­ní tres­tné čin­nos­ti (a to i či­nov­níků stát­ní­ho or­gá­nu v sou­vis­los­ti s vý­ko­nem pra­vo­mo­ci), ke kte­ré­mu přis­tou­pil bez­es­po­ru s vědo­mím mož­ných zá­važ­ných do­padů ta­ko­vé­ho ob­vi­ňo­vá­ní do osob­nos­tní sfé­ry těchto osob. Spá­chá­ní té­to tres­tné čin­nos­ti by­lo přitom stěžo­va­te­li pro­ká­zá­no na zá­kladě de­tail­ní­ho a excesů pros­té­ho do­ka­zo­vá­ní a hod­no­ce­ní důkazů. Dá­le po­tom městské stát­ní za­stu­pi­tel­ství pou­ká­za­lo na ju­di­ka­tu­ru Nej­vyš­ší­ho sou­du a Nej­vyš­ší­ho správ­ní­ho sou­du tý­ka­jí­cí se práv­ní­ho po­sou­ze­ní pos­tu­pu re­vi­zo­ra v sou­vis­los­ti s kon­tro­lou jíz­dních dok­ladů.

 

III. Hod­no­ce­ní Ústav­ní­ho sou­du

 

19. Ústav­ní stíž­nost je důvod­ná.

 

20. Ústav­ní soud úvo­dem připo­mí­ná, že je­ho úko­lem je ochra­na ús­tav­nos­ti, ni­ko­liv "běžné" zá­kon­nos­ti (čl. 83 Ústa­vy). Ústav­ní soud ne­ní sou­čás­tí sous­ta­vy obec­ných soudů, ne­ní po­vo­lán k přez­ku­mu správ­nos­ti ap­li­ka­ce po­dús­tav­ní­ho prá­va a do roz­ho­do­va­cí čin­nos­ti obec­ných soudů může za­sáh­nout jen teh­dy, shle­dá-li sou­časně po­ru­še­ní zá­klad­ní­ho prá­va ne­bo svo­bo­dy. Právě k to­mu, kon­krétně k po­ru­še­ní stěžo­va­te­lo­va prá­va na spra­ved­li­vý pro­ces, prin­ci­pu nullum cri­men si­ne le­ge  a pre­sum­pce ne­vi­ny za­ru­če­ných čl. 36 od­st. 1, čl. 39 a čl. 40 od­st. 2 Lis­ti­ny, však v ny­ní pro­jed­ná­va­ném případě doš­lo.

 

21.  Stěžo­va­tel svou ús­tav­ní stíž­nost opí­rá zej­mé­na o ná­mit­ky bro­jí­cí pro­ti in­ge­ren­ci městské­ho sou­du do hod­no­ce­ní důkazů ob­vod­ním sou­dem, ná­mit­ky pou­ka­zu­jí­cí na po­ru­še­ní prin­ci­pu pre­sum­pce ne­vi­ny s oh­le­dem na hod­no­ce­ní důkazů a vy­vo­zo­vá­ní skut­ko­vých i práv­ních zá­věrů obec­ný­mi sou­dy a ná­mit­ky pro­ti kva­litě od­ůvodnění a ne­dos­ta­teč­nos­ti přez­ku­mu městské­ho sou­du i Nej­vyš­ší­ho sou­du.

 

22. S oh­le­dem na stíž­nos­tní ná­mit­ky vzta­hu­jí­cí se k pro­ce­su do­ka­zo­vá­ní, včetně hod­no­ce­ní důkazů, v tres­tním říze­ní Ústav­ní soud zdůraz­ňu­je, že plně res­pek­tu­je prin­cip ne­zá­vis­los­ti na­lé­za­cí­ho, res­pek­ti­ve od­vo­la­cí­ho sou­du (čl. 82 Ústa­vy), je­jichž úko­lem je hod­no­tit úpl­nost, věro­hod­nost a prav­di­vost důkazů ve smys­lu § 2 od­st. 5 a 6 tres­tní­ho řádu. Ústav­ní­mu sou­du ná­le­ží po­sou­dit to­li­ko sou­lad pos­tu­pu obec­ných soudů s ús­tav­ní­mi prin­ci­py spra­ved­li­vé­ho pro­ce­su. Ústav­ní soud může zru­šit na­pa­de­ná roz­hod­nu­tí obec­ných soudů pou­ze teh­dy, po­kud do­ka­zo­vá­ní v tres­tním říze­ní nep­ro­bí­ha­lo v sou­la­du se zá­sa­dou vol­né­ho hod­no­ce­ní důkazů ve smys­lu § 2 od­st. 6 tres­tní­ho řádu, popřípadě ne­by­lo-li v říze­ní pos­tu­po­vá­no dle zá­sa­dy ofi­cia­li­ty, zá­sa­dy vy­hle­dá­va­cí, zá­sa­dy ma­te­riál­ní prav­dy (§ 2 od­st. 4 a 5 tres­tní­ho řádu) a za res­pek­to­vá­ní zá­sa­dy pre­sum­pce ne­vi­ny (čl. 40 od­st. 2 Lis­ti­ny, § 2 od­st. 2 tres­tní­ho řádu), ne­boť tím do­chá­zí i k po­ru­še­ní práv za­ru­če­ných čl. 36 od­st. 1, případně i čl. 37 od­st. 3 Lis­ti­ny.

 

23. Kaž­dé tres­tní stí­há­ní, a tím spí­še případ­né od­sou­ze­ní a ulo­že­ní tres­tu před­sta­vu­jí zá­važ­ný zá­sah do zá­klad­ních práv a svo­bod jed­not­liv­ce, pro nějž tak, v de­mok­ra­tic­kém práv­ním státě, mu­sí exis­to­vat dos­ta­tečně sil­né os­pra­vedlnění. Z hle­dis­ka ma­te­riálně práv­ní­ho mu­sí stí­ha­né za­ká­za­né jed­ná­ní přes­ta­vo­vat dos­ta­tečně zá­važ­nou hroz­bu pro spo­leč­nost ja­ko ce­lek a je­ho jed­not­li­vé zna­ky mu­se­jí být jed­noz­načně sta­no­ve­ny zá­ko­nem. Z hle­dis­ka pro­cesně práv­ní­ho pak mu­sí být jed­noz­načně zjištěno a pro­ká­zá­no, že sku­tek, kte­rý je předmětem ob­ža­lo­by, se ob­jek­tivně stal, že před­sta­vu­je sku­tečně zá­važ­nou hroz­bu pro spo­leč­nost ja­ko ce­lek a že od­sou­ze­ná oso­ba je sku­tečně tou, kte­rá to­to jed­ná­ní spá­cha­la ne­bo se na je­ho pá­chá­ní po­dí­le­la. Ty­to sku­teč­nos­ti se zjiš­ťu­jí a osvědču­jí skr­ze důkaz­ní prostřed­ky v tres­tním říze­ní, ji­miž má být pro­ká­zá­no mi­mo ja­kou­ko­li ro­zum­nou po­chyb­nost, že ob­vině­ný, res­pek­ti­ve ob­ža­lo­va­ný je vi­nen [ná­lez sp. zn. IV. ÚS 335/05 ze dne 6. 6. 2006 (N 116/41 SbNU 453), ná­lez sp. zn. I. ÚS 3741/11 ze dne 28. 6. 2012 (N 127/65 SbNU 645), ná­lez sp. zn. I. ÚS 1095/15 ze dne 30. 7. 2015 či ná­lez sp. zn. I. ÚS 368/15 ze dne 15. 2. 2016; všech­na roz­hod­nu­tí Ústav­ní­ho sou­du ci­to­va­ná v tom­to ná­le­zu jsou dos­tup­ná též na http://na­lus.usoud.cz].

 

24. Ústav­ní soud zde pou­ka­zu­je též na čl. 39 Lis­ti­ny, za­kot­vu­jí­cí zá­sa­du nullum cri­men si­ne le­ge, nul­la poe­na si­ne le­ge, te­dy že jen zá­kon sta­no­ví, kte­ré jed­ná­ní je tres­tným či­nem a ja­ký trest lze za je­ho spá­chá­ní ulo­žit. Z ju­di­ka­tu­ry Ústav­ní­ho sou­du [ná­lez sp. zn. II. ÚS 254/08 ze dne 18. 11. 2008 (N 197/51 SbNU 393), ná­lez sp. zn. I. ÚS 558/01 ze dne 25. 11. 2003 (N 136/31 SbNU 205)] přitom ply­ne, že má-li být od­su­zu­jí­cí roz­su­dek sou­lad­ným s čl. 39 Lis­ti­ny, pak z je­ho od­ůvodnění mu­sí být patr­né, že by­lo pro­ká­zá­no naplnění všech znaků tres­tné­ho či­nu, přičemž v sou­la­du s čl. 40 od­st. 2 Lis­ti­ny mu­sí být zá­věr o naplnění znaků tres­tné­ho či­nu pos­ta­ven mi­mo ja­kou­ko­li ro­zum­nou po­chyb­nost. Kon­krét­ní jed­ná­ní vy­čer­pá­va­jí­cí všech­ny zna­ky dot­če­né skut­ko­vé pod­sta­ty pak mu­sí být rovněž pop­sá­no ve skut­ko­vé větě roz­sud­ku (§ 120 od­st. 3 a § 125 tres­tní­ho řádu).

 

25. Zmíně­ný čl. 40 od­st. 2 Lis­ti­ny za­kot­vu­je je­den z nejdůle­žitějších ús­tavněpráv­ních prin­cipů tres­tní­ho říze­ní, a to prin­cip pre­sum­pce ne­vi­ny. Ten vy­ža­du­je, aby to byl stát, kdo ne­se kon­krét­ní důkaz­ní břeme­no. Exis­tu­jí-li ja­ké­ko­liv ro­zum­né po­chyb­nos­ti, nel­ze je vy­lo­žit v nep­rospěch ob­viněné­ho, ale nao­pak je nut­no je vy­lo­žit v je­ho prospěch. Ji­nak řeče­no, jsou-li mož­né dva či ví­ce vý­kladů pro­ve­de­ných důkazů, nel­ze uči­nit zjištění, kte­ré nej­ví­ce za­těžu­je ob­viněné­ho, a to právě s oh­le­dem na pre­sum­pci ne­vi­ny [srov. ná­lez sp. zn. IV. ÚS 137/05 ze dne 22. 3. 2006 (N 66/40 SbNU 655)]. Z prin­ci­pu pre­sum­pce ne­vi­ny ply­ne pra­vid­lo in du­bio pro reo, dle kte­ré­ho pla­tí, že ne­ní-li v důkaz­ním říze­ní do­sa­že­no prak­tic­ké jis­to­ty o exis­ten­ci re­le­van­tních skut­ko­vých okol­nos­tí, tj. jsou-li přítom­ny důvod­né po­chyb­nos­ti ve vzta­hu ke skut­ku či osobě pa­cha­te­le, jež nel­ze od­stra­nit ani pro­ve­de­ním dal­ší­ho důka­zu, je nut­no roz­hod­nout ve prospěch ob­viněné­ho [např. ná­lez sp. zn. I. ÚS 429/03 ze dne 4. 12. 2003 (N 141/31 SbNU 257), ná­lez sp. zn. I. ÚS 910/07 ze dne 23. 9. 2008 (N 156/50 SbNU 389), ná­lez sp. zn. I. ÚS 3094/08 ze dne 29. 4. 2009 (N 103/53 SbNU 293)]. Ani vy­so­ký stu­peň po­dezření sám o sobě ne­ní s to vy­tvořit zá­kon­ný pod­klad pro od­su­zu­jí­cí vý­rok [srov. ná­lez sp. zn. III. ÚS 398/97 ze dne 4. 6. 1998 (N 64/11 SbNU 125)]. Tres­tní říze­ní pro­to vy­ža­du­je v tom­to oh­le­du ten nej­vyš­ší mož­ný stu­peň jis­to­ty, kte­rý lze od lid­ské­ho poz­ná­ní po­ža­do­vat, ales­poň te­dy na úrov­ni obec­né­ho pra­vid­la "pro­ká­zá­ní mi­mo ja­kou­ko­liv ro­zum­nou po­chyb­nost" (srov. např. sho­ra ci­to­va­ný ná­lez sp. zn. IV. ÚS 335/05 ze dne 6. 6. 2006).

 

26. Ve své roz­ho­do­va­cí praxi tý­ka­jí­cí se pre­sum­pce ne­vi­ny se Ústav­ní soud čas­to opí­rá o ju­di­ka­tu­ru Ev­rop­ské­ho sou­du pro lid­ská prá­va. Ev­rop­ský soud pro lid­ská prá­va vy­ža­du­je, aby soud­ci ne­vy­chá­ze­li z předem po­ja­té­ho přesvědče­ní, že ob­vině­ný spá­chal čin, kte­rý je mu kla­den za vi­nu, aby důkaz­ní břeme­no spo­čí­va­lo na ob­ža­lobě a aby případ­né po­chyb­nos­ti by­ly vy­uži­ty ve prospěch ob­viněné­ho (viz roz­su­dek ESLP ve věci La­vents pro­ti Lo­tyš­sku ze dne 28. 11. 2002 č. 58442/00, § 125; roz­su­dek ve věci Me­lich a Beck pro­ti Čes­ké re­pub­li­ce ze dne 24. 7. 2008 č. 35450/04, § 49; roz­su­dek plé­na ve věci Bar­be­ra, Mes­se­gué a Ja­bar­do pro­ti Španělsku ze dne 6. 12. 1988 č. 10590/83, § 77; srov. též Kmec, J., Ko­sař, D., Kra­toch­víl, J., Bo­bek, M. Ev­rop­ská úm­lu­va o lid­ských prá­vech. Ko­men­tář. Pra­ha: C. H. Beck, 2012, s. 789).

 

27. Přís­né pra­vid­lo "pro­ká­zá­ní mi­mo ja­kou­ko­liv ro­zum­nou po­chyb­nost" se vzta­hu­je předev­ším na do­sa­že­ní co nej­vyš­ší mož­né jis­to­ty oh­ledně zá­věru vy­plý­va­jí­cí­ho z důka­zu, nez­na­me­ná to však, že soud ne­mu­sí dodr­žet vy­so­ký stan­dard, i po­kud jde o sa­mot­nou vy­po­ví­da­cí schop­nost a hod­nověrnost důka­zu. Obecně pla­tí, že pro­ces­ní před­pi­sy po­ne­chá­va­jí, po­kud jde o hod­no­ce­ní důkazů, vol­nou úva­hu roz­ho­du­jí­cí­mu sou­du. Vol­né uvá­že­ní ale nemůže být zce­la ab­so­lut­ní; nao­pak, ochra­na skr­ze ús­tavně za­ru­če­ná zá­klad­ní prá­va vzta­hu­jí­cí se k pos­ta­ve­ní ob­viněné­ho v tres­tním říze­ní ne­po­chybně tvoří rá­mec, kte­rý je třeba i při vol­ném uvá­že­ní res­pek­to­vat. Exis­tu­jí pro­to ur­či­té zá­klad­ní a pod­stat­né zá­sa­dy, kte­ré je třeba při nak­lá­dá­ní s důka­zem res­pek­to­vat (srov. např. ná­lez sp. zn. I. ÚS 368/15 ze dne 15. 2. 2016).

 

28. Ústav­ní soud ta­ké již v mi­nu­los­ti zdůraz­nil, že obec­né sou­dy ne­mo­hou re­zig­no­vat na po­sou­ze­ní věro­hod­nos­ti vý­povědi svědka, byť jej ob­ža­lo­ba z něja­ké­ho důvo­du pri­vi­le­gu­je. Ta­to va­da na­bý­vá ús­tav­ní re­le­van­ce teh­dy, když má ta­ko­vá vý­pověď stěžej­ní vý­znam pro pro­ká­zá­ní vi­ny [ná­lez sp. zn. I. ÚS 608/06 ze dne 29. 4. 2008 (N 79/49 SbNU 153) či ob­dobně ná­lez sp. zn. I. ÚS 375/06 ze dne 17. 12. 2007 (N 225/47 SbNU 951)]. V ná­le­zu sp. zn. IV. ÚS 37/03 ze dne 17. 6. 2004 (N 81/33 SbNU 285) pak Ústav­ní soud kon­sta­to­val, že důkaz­ní si­tua­ce, při níž v tres­tním říze­ní exis­tu­je pou­ze je­di­ný usvědču­jí­cí důkaz, je z poz­ná­va­cí­ho hle­dis­ka nes­nad­ná a ob­sa­hu­je v sobě ri­zi­ko mož­ných chyb a omylů. V ta­ko­vých přípa­dech mu­sí být věno­vá­na mi­mořád­ná po­zor­nost důklad­né­mu prověření to­ho je­di­né­ho přímé­ho usvědču­jí­cí­ho důka­zu a ta­ko­vý důkaz mu­sí být mi­mořádně peč­livě hod­no­cen. Or­gá­ny čin­né v tres­tním říze­ní jsou po­vin­ny vy­vi­nout vše­mož­né úsi­lí, aby ten­to je­di­ný usvědču­jí­cí důkaz byl po­kud mož­no doplněn ji­ný­mi, byť třeba nepřímý­mi důka­zy. Ta­ko­vá po­vin­nost pro ně vy­plý­vá ze zá­sa­dy ofi­cia­li­ty a ze zá­sa­dy vy­hle­dá­va­cí (§ 2 od­st. 4 a 5 tres­tní­ho řádu).

 

29. S oh­le­dem na po­ža­dav­ky spra­ved­li­vé­ho pro­ce­su pak ma­jí obec­né sou­dy rovněž po­vin­nost důkaz­ní pos­tup vy­čer­pá­va­jí­cím způso­bem pop­sat a lo­gic­ky i věcně přesvědči­vým způso­bem od­ůvod­nit. Ná­ro­ky na od­ůvodnění jsou tres­tním řádem zvý­razně­ny předev­ším v přípa­dech, kdy si pro­ve­de­né důka­zy vzá­jemně od­po­ru­jí. V si­tua­ci "tvr­ze­ní pro­ti tvr­ze­ní" je potřeb­né na soud, a to z hle­dis­ka prá­va ús­tav­ní­ho i po­dús­tav­ní­ho, klást zvý­še­né po­ža­dav­ky, a to v sou­vis­los­ti s vy­vo­ze­ním zá­věrů o tom, kte­ré sku­teč­nos­ti soud vzal za pro­ká­za­né, o kte­ré důka­zy svá skut­ko­vá zjištění opřel a ja­ký­mi úva­ha­mi se řídil při hod­no­ce­ní pro­ve­de­ných důkazů [např. ná­lez sp. zn. III. ÚS 532/01 ze dne 31. 1. 2002 (N 10/25 SbNU 69) či ná­lez sp. zn. I. ÚS 368/15 ze dne 15. 2. 2016].

 

30. Ač te­dy Ústav­ní soud zá­sadně nepřehod­no­cu­je důka­zy pro­ve­de­né obec­ný­mi sou­dy [např. ná­lez sp. zn. II. ÚS 341/96 ze dne 25. 6. 1997 (N 84/8 SbNU 281)], opa­ko­vaně přik­ro­čil ke ka­sa­ci roz­hod­nu­tí, v nichž neb­yl důkaz­ní pos­tup peč­livě a úplně pop­sán a ta­ké lo­gic­ky a přesvědčivě od­ůvodněn [např. ná­lez sp. zn. III. ÚS 463/2000 ze dne 30. 11. 2000 (N 181/20 SbNU 267) či ná­lez sp. zn. III. ÚS 181/2000 ze dne 23. 11. 2000 (N 175/20 SbNU 241)]. Ob­dobně Ústav­ní soud za­sáhl v přípa­dech, kdy v soud­ním roz­ho­do­vá­ní by­la učiněna skut­ko­vá zjištění v extrém­ním ne­sou­la­du s vy­ko­na­ný­mi důka­zy [viz např. ná­lez sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)].

 

31. V ny­ní po­su­zo­va­ném případě byl stěžo­va­tel shle­dán vin­ným tres­tným či­nem křivé­ho ob­vinění, přičemž klí­čo­vý­mi důka­zy by­ly vý­povědi svědků - dot­če­ných po­li­cistů a re­vi­zorů a dá­le zna­lec­ké po­sou­ze­ní z od­větví psy­chia­trie a kli­nic­ké psy­cho­lo­gie k osobě stěžo­va­te­le, včetně je­ho obec­né věro­hod­nos­ti. Z něko­li­ka dal­ších důkazů pak by­lo pro­ká­zá­no, že stěžo­va­tel měl již v mi­nu­los­ti řadu prob­lémů a kon­fliktů s re­vi­zo­ry (ov­šem pro po­dob­ný trest­ný čin do­sud stí­hán neb­yl). Mi­mo­to by­ly ob­vod­ním sou­dem pro­ve­de­ny ještě dal­ší důka­zy vý­pověďmi svědků - zdra­vot­nic­kých pra­cov­níků, kteří ošetřova­li stěžo­va­te­le po in­ci­den­tu; ti se však sa­mozřejmě ne­moh­li re­le­vantně vy­jádřit k průběhu in­ci­den­tu, ale jen ke zdra­vot­ní­mu sta­vu stěžo­va­te­le po in­ci­den­tu.

 

32. Pri­már­ní pod­mín­kou shle­dá­ní stěžo­va­te­lo­vy vi­ny přitom by­lo zjištění nep­rav­di­vos­ti tvr­ze­ní uve­de­ných v je­ho tres­tním ozná­me­ní. Z před­cho­zí­ho bo­du ply­ne, že je­di­ný­mi přímý­mi důka­zy, z nichž moh­la - a pod­le obec­ných soudů i by­la - pro­ká­zá­na nep­rav­di­vost stěžo­va­te­lo­vých tvr­ze­ní (kon­krétně tvr­ze­ní oh­ledně od­ci­ze­ní je­ho di­kta­fo­nu a ma­ni­pu­la­ci s je­ho mo­bil­ní­mi te­le­fo­ny ze stra­ny re­vi­zo­ra či re­vi­zorů), by­ly svědec­ké vý­povědi dot­če­ných po­li­cistů a re­vi­zorů (res­pek­ti­ve re­vi­zo­ra, kte­rý se účas­tnil stí­há­ní a na­le­ze­ní stěžo­va­te­le), kteří - jak uvedl ob­vod­ní soud - stěžo­va­te­lo­va tvr­ze­ní ra­zantně popře­li. Jed­na­lo se te­dy o si­tua­ci "tvr­ze­ní pro­ti tvr­ze­ní", a to přes­to­že pro­ti vý­povědi stěžo­va­te­le sa­mot­né­ho stá­ly vý­povědi čtyř svědků, ti se to­tiž všich­ni účas­tni­li in­ci­den­tu se stěžo­va­te­lem a stěžo­va­tel si po­té na je­jich jed­ná­ní stěžo­val v po­da­ném tres­tním ozná­me­ní. V ta­ko­vé si­tua­ci pro­to by­ly obec­né sou­dy (zej­mé­na ob­vod­ní soud, kte­rý je­di­ný pro­váděl do­ka­zo­vá­ní) po­vin­ny obzvlášť důkladně po­su­zo­vat věro­hod­nost pro­ti sobě sto­jí­cích vý­povědí a ve svých roz­hod­nu­tích též přesvědčivě osvětlit, jak ty­to vý­povědi hod­no­ti­ly a ja­ké zá­věry z nich vy­vo­di­ly. 

 

33. Ob­vod­ní soud se v na­pa­de­ném roz­sud­ku přik­lo­nil k vý­povědím po­li­cistů a re­vi­zo­ra, kteří se účas­tni­li stí­há­ní a na­le­ze­ní stěžo­va­te­le při in­ci­den­tu, op­ro­ti vý­povědi stěžo­va­te­le, kte­rá pod­le něj by­la s vý­pověďmi uve­de­ných svědků v přík­rém roz­po­ru. To přitom ob­vod­ní soud od­ůvod­nil pou­ka­zem na sku­teč­nost, že uve­de­ní svědci na roz­díl od stěžo­va­te­le vy­po­ví­da­li pod hroz­bou tres­tní san­kce v případě křivé vý­povědi, a na­víc je­jich po­pis in­ci­den­tu, svědčí­cí o vůdčí ro­li po­li­cistů, ni­ko­liv re­vi­zo­ra či re­vi­zorů při stí­há­ní a na­le­ze­ní stěžo­va­te­le, se sou­du op­ro­ti ver­zi stěžo­va­te­le je­vil pravděpo­dobnější (reálnější), res­pek­ti­ve "dobře od­po­ví­da­jí­cí zá­sa­dám obec­né lo­gi­ky" (s. 16 roz­sud­ku ob­vod­ní­ho sou­du).

 

34. Ta­ko­vé od­ůvodnění a po­sou­ze­ní věro­hod­nos­ti dot­če­ných svědec­kých vý­povědí Ústav­ní soud po­va­žu­je za zce­la ne­dos­ta­teč­né a nepřesvědči­vé. Za­pr­vé, pou­ze s pou­ka­zem na hroz­bu san­kce v případě křivé vý­povědi se nel­ze spo­ko­jit už pro­to, že při pou­ži­tí ta­ko­vé ar­gu­men­ta­ce by ne­by­lo mož­no ani stí­hat stěžo­va­te­le, ne­boť i on své tres­tní ozná­me­ní u GIBS či­nil po pou­če­ní o tres­tní od­povědnos­ti za uve­de­ní nep­rav­di­vých údajů, včetně hroz­by tres­tné­ho či­nu křivé­ho ob­vinění, kte­rý je tres­tán ob­dobně ja­ko trest­ný čin křivé vý­povědi svědka (srov. § 345 od­st. 2 a § 346 od­st. 2 tres­tní­ho zá­ko­na). Za­dru­hé, hroz­ba san­kce v případě křivé vý­povědi nemůže být dos­ta­teč­ným ar­gu­men­tem ani pro­to, že při je­ho připuštění by ne­by­lo třeba dá­le zkou­mat věro­hod­nost vý­povědi žá­dné­ho svědka v žá­dném případě, což sa­mozřejmě nel­ze ak­cep­to­vat. Za­tře­tí, věro­hod­nost dot­če­ných svědků v da­ném případě nel­ze od­ůvod­nit ani větší pravděpo­dob­nos­tí (reál­nos­tí) je­jich ver­ze udá­los­tí, ne­boť ta vy­plý­vá již z to­ho, že stěžo­va­te­lem pop­sa­né udá­los­ti v tres­tním ozná­me­ní před­sta­vu­jí exces co­by vy­bo­če­ní z pra­vi­del­né­ho běhu udá­los­tí, res­pek­ti­ve zde jed­ná­ní re­vi­zorů a po­li­cistů. Řid­ší vý­skyt excesů však nemůže vy­lou­čit, že právě k němu doš­lo i v po­su­zo­va­ném případě. Ko­nečně za­čtvr­té, a to zej­mé­na, pak při hod­no­ce­ní věro­hod­nos­ti dot­če­ných svědků by­lo nez­byt­né zoh­led­nit, že se ne­jed­na­lo o žá­dné tře­tí, neut­rál­ní oso­by a po­zo­ro­va­te­le, ale nao­pak o přímé ak­té­ry in­ci­den­tu se stěžo­va­te­lem, právě je­jichž jed­ná­ní při in­ci­den­tu po­té stěžo­va­tel kri­ti­zo­val ve svém tres­tním ozná­me­ní. Potvr­di­la-li by se ver­ze in­ci­den­tu uváděná stěžo­va­te­lem, moh­lo by to mít ne­ga­tiv­ní důsled­ky pro dot­če­né po­li­cis­ty a re­vi­zo­ra, včetně je­jich případ­né­ho pos­ti­hu (tres­tní­ho, dis­cip­li­nár­ní­ho či ob­čan­skop­ráv­ní­ho). V případě těchto po­li­cistů a re­vi­zo­ra se te­dy ne­po­chybně ne­jed­na­lo o oso­by, u nichž by a prio­ri by­lo mož­no vy­lou­čit ja­ký­ko­li zá­jem na vý­sled­ku říze­ní či vztah ke stěžo­va­te­li, a u nichž by si tak by­lo mož­no vy­sta­čit to­li­ko se zběžným po­sou­ze­ním je­jich svědec­ké věro­hod­nos­ti. Nao­pak, v da­ném případě by­lo na sou­dech, aby k svědec­kým vý­povědím dot­če­ných po­li­cistů a re­vi­zo­ra přis­tu­po­va­ly obezřetně a po­su­zo­va­ly je obzvláště peč­livě a důkladně, a to tím spí­še v si­tua­ci, kdy v zá­sadě jen ony mě­ly pro­ka­zo­vat nep­rav­di­vost stěžo­va­te­lem uve­de­ných ob­vinění. Té­to po­vin­nos­ti ov­šem obec­né sou­dy ne­dos­tá­ly, čímž po­ru­ši­ly stěžo­va­te­lo­vo prá­vo na spra­ved­li­vý pro­ces.

 

35. Ústav­ní soud do­dá­vá, že nepřeh­lédl, že ob­vod­ní soud se v od­ůvodnění své­ho roz­sud­ku dá­le v reak­ci na ar­gu­men­ta­ci ob­ha­jo­by za­bý­val ta­ké roz­po­ry ve vý­povědích sly­še­ných po­li­cistů, kte­ré však pod­le něj nesvědči­ly o nep­rav­di­vos­ti (lži­vos­ti) je­jich vý­povědí. To­to dopl­ňu­jí­cí po­sou­ze­ní ob­vod­ní­ho sou­du ov­šem v da­ném případě, a to i s oh­le­dem na pos­toj městské­ho sou­du k hod­no­ce­ní věro­hod­nos­ti svědků (viz ní­že), ne­ní s to vy­vrá­tit zá­věr o pou­ze vel­mi povr­chním po­sou­ze­ní věro­hod­nos­ti klí­čo­vých svědec­kých vý­povědí. Ústav­ní soud dá­le po­do­tý­ká, a to ne­jen se zřete­lem k pro­jed­ná­va­né­mu přípa­du, že v de­mok­ra­tic­kém práv­ním státě, v němž jsou si všich­ni li­dé rov­ni, nel­ze obecně bez dal­ší­ho přik­lá­dat vy­šší vá­hu vý­povědím po­li­cistů ja­ko přís­luš­níků mo­cen­ských slo­žek op­ro­ti vý­povědím jed­not­livců, vůči nimž jsou po­li­cej­ní či ji­né stát­ní pra­vo­mo­ci vy­ko­ná­vá­ny. To pla­tí zej­mé­na v případě kon­flik­tu me­zi po­li­cis­ty a jed­not­liv­ci, vůči nimž po­li­cis­té za­sa­hu­jí. Po­dezření na ne­zá­kon­né jed­ná­ní před­sta­vi­telů stát­ní mo­ci je zá­sadně vel­mi zá­važ­né a opač­ný přís­tup, te­dy auto­ma­tic­ké fa­vo­ri­zo­vá­ní je­jich vý­povědi před vý­pověďmi údaj­ných poš­ko­ze­ných, by pod­statně znes­nad­nil, ne-li téměř vy­lou­čil, od­ha­lo­vá­ní a po­tí­rá­ní je­jich ne­zá­kon­né čin­nos­ti, včetně napřík­lad zce­la nepřípus­tné­ho ne­zá­kon­né­ho ná­sil­né­ho jed­ná­ní přís­luš­níků po­li­cie, kteří nao­pak ma­jí dbát na bez­peč­nost a dodr­žo­vá­ní práv­ních no­rem ve spo­leč­nos­ti.

 

36. Ústav­ní soud rovněž nemůže opo­me­nout, že ve svém hod­no­ce­ní věro­hod­nos­ti dot­če­ných svědec­kých vý­povědí pou­ka­zu­jí­cím na sku­teč­nost, že by­ly čině­ny pod hroz­bou san­kce pro případ křivé vý­povědi, a v zá­sadě nepřipouštějí­cím po­chyb­nos­ti o je­jich prav­di­vos­ti, byl ob­vod­ní soud ja­ko soud na­lé­za­cí ov­livněn před­cho­zím roz­hod­nu­tím městské­ho sou­du ja­ko sou­du od­vo­la­cí­ho. Za­tím­co to­tiž ob­vod­ní soud ve svém původ­ním roz­hod­nu­tí po po­dá­ní ob­ža­lo­by, o vrá­ce­ní věci stát­ní­mu zá­stup­ci k do­šetření, sám kon­sta­to­val, že u za­in­te­re­so­va­ných po­li­cistů a re­vi­zorů nel­ze mít za vy­lou­če­nu sna­hu ve vlas­tním zá­jmu uvádět ve věci nep­rav­du, a naz­na­čil vhod­nost zna­lec­ké­ho po­sou­ze­ní obec­né věro­hod­nos­ti zej­mé­na oso­by re­vi­zo­ra, kte­rý měl stěžo­va­te­le pod­le je­ho tvr­ze­ní na­pad­nout, městský soud nás­ledně při přez­ku­mu roz­hod­nu­tí ob­vod­ní­ho sou­du ty­to je­ho úva­hy zkri­ti­zo­val a od­mítl. Městský soud nao­pak jed­noz­načně kon­sta­to­val, že "těžko lze před­pok­lá­dat, že by [dot­če­ní po­li­cis­té a re­vi­zoři] vědomě lha­li a uvádě­li nep­rav­di­vé sku­teč­nos­ti", a to vzhle­dem k to­mu, že ja­ko svědci vy­po­ví­da­li pod san­kcí pos­ti­hu za křivou vý­pověď, pro­čež kon­krétně i v případě ono­ho re­vi­zo­ra, kte­rý měl stěžo­va­te­le pod­le je­ho tvr­ze­ní na­pad­nout, "ne­ní důvod je­ho vý­povědi nevěřit" (s. 5 us­ne­se­ní městské­ho sou­du ze dne 19. 12. 2014).

 

37. Ústav­ní soud zde připo­mí­ná svou ju­di­ka­tu­ru tý­ka­jí­cí se op­rávnění sou­du vy­šší­ho stupně dá­vat sou­du niž­ší­ho stupně zá­vaz­né po­ky­ny [ná­lez sp. zn. I. ÚS 608/06 ze dne 29. 4. 2008 (N 79/49 SbNU 153), ná­lez sp. zn. I. ÚS 2726/14 ze dne 1. 4. 2015]. Soud vy­šší­ho stupně může vy­slo­vit práv­ní ná­zor, kte­rý je pro niž­ší soud zá­vaz­ný, av­šak nes­mí jej za­va­zo­vat k ur­či­té­mu hod­no­ce­ní důkazů, včetně věro­hod­nos­ti svědka, a to obzvláště v případě, kdy dot­če­né­ho svědka ani osobně ne­vys­lechl (srov. zá­sa­da přímos­ti a bez­prostřed­nos­ti v tres­tním říze­ní). V po­su­zo­va­ném případě tak městský soud mohl ob­vod­ní soud upo­zor­nit, že de­fi­ni­tiv­ní hod­no­ce­ní věro­hod­nos­ti svědků lze uči­nit až po je­jich vy­slech­nu­tí v hlav­ním lí­če­ní, ov­šem již neb­yl op­rávněn - po­kud je sám ne­vys­lechl - im­pli­citně vy­vo­zo­vat prav­di­vost je­jich vý­povědí, res­pek­ti­ve sám hod­no­tit je­jich věro­hod­nost. Po­kud tak uči­nil, doš­lo rovněž k po­ru­še­ní prin­cipů spra­ved­li­vé­ho pro­ce­su v tres­tním říze­ní.

 

38. Ústav­ní soud dá­le kon­sta­tu­je, že i po­kud by by­lo od­hléd­nu­to od po­chy­be­ní obec­ných soudů při po­sou­ze­ní věro­hod­nos­ti stěžej­ních svědec­kých vý­povědí, je­jich pos­tup v říze­ní cel­kově nesvědčí o ná­le­ži­tém res­pek­tu k prin­ci­pu pre­sum­pce ne­vi­ny a z něj vy­plý­va­jí­cí zá­sadě in du­bio pro reo, kte­rá umož­ňu­je od­sou­dit ob­viněné­ho jen v případě do­sa­že­ní prak­tic­ké jis­to­ty o je­ho vině. Ne­bo­li, z na­pa­de­ných roz­hod­nu­tí obec­ných soudů přesvědčivě ne­vyp­lý­vá, že by vi­na stěžo­va­te­le by­la pro­ká­zá­na mi­mo ja­kou­ko­li ro­zum­nou po­chyb­nost, te­dy s tím nej­vyš­ším mož­ným stupněm jis­to­ty, kte­rý lze od lid­ské­ho poz­ná­ní po­ža­do­vat. Ústav­ní soud opa­ku­je, že ani vy­so­ký stu­peň po­dezření sám o sobě nemůže být zá­kon­ným pod­kla­dem pro od­su­zu­jí­cí vý­rok.

 

39. Po­kud jde o zá­věr obec­ných soudů o tom, že tvr­ze­ní stěžo­va­te­le oh­ledně od­ci­ze­ní je­ho di­kta­fo­nu a ma­ni­pu­la­ci s je­ho mo­bil­ní­mi te­le­fo­ny ze stra­ny re­vi­zo­ra či re­vi­zorů je ne­po­chybně nep­rav­di­vé, ten byl opřen zej­mé­na o svědec­ké vý­povědi, jak uve­de­no vý­še. Ov­šem ty­to vý­povědi, zej­mé­na vý­povědi zú­častněných po­li­cistů, do­pod­rob­na ne­po­pi­su­jí klí­čo­vé okol­nos­ti na­le­ze­ní stěžo­va­te­le v křoví, při němž právě - pod­le ver­ze uváděné stěžo­va­te­lem - mělo do­jít k od­ci­ze­ní je­ho di­kta­fo­nu a ma­ni­pu­la­ci s je­ho mo­bil­ní­mi te­le­fo­ny ze stra­ny re­vi­zo­ra či re­vi­zorů. Na­víc ob­vod­ní soud sám na ji­ném místě, a to když se za­bý­val stěžo­va­te­lo­vým tvr­ze­ním o je­ho na­pa­de­ní ze stra­ny re­vi­zo­ra při in­ci­den­tu, uči­nil na zá­kladě vý­povědí sly­še­ných po­li­cistů zá­věr, že tím, kdo stěžo­va­te­le při in­ci­den­tu v křoví na­šel, byl právě re­vi­zor a nel­ze vy­lou­čit ur­či­tý je­ho fy­zic­ký kon­takt se stěžo­va­te­lem do přícho­du po­li­cistů (což si­ce obé dot­če­ný re­vi­zor ve své vý­povědi po­pí­ral, av­šak pod­le ob­vod­ní­ho sou­du "ne­mu­sel v té­to sou­vis­los­ti ho­vořit úpl­nou prav­du" - s. 18 roz­sud­ku ob­vod­ní­ho sou­du). S oh­le­dem na právě uve­de­né tak zá­věr soudů o tom, že mi­mo ja­kou­ko­li ro­zum­nou po­chyb­nost by­lo pro­ká­zá­no, že stěžo­va­tel při in­ci­den­tu u se­be neměl di­kta­fon a re­vi­zor mu jej neod­ci­zil, nepůso­bí přesvědčivě a ne­ní zřej­mé, proč při po­sou­ze­ní stěžo­va­te­lo­va tvr­ze­ní o na­pa­de­ní re­vi­zo­rem by­la up­latněna zá­sa­da in du­bio pro reo a při po­sou­ze­ní je­ho tvr­ze­ní o od­ci­ze­ní di­kta­fo­nu ni­ko­li. Ústav­ní soud připo­mí­ná, že prin­cip pre­sum­pce ne­vi­ny za­po­ví­dá, aby v případě dvou či ví­ce mož­ných vý­kladů pro­ve­de­ných důkazů by­lo učiněno zjištění, kte­ré nej­ví­ce za­těžu­je ob­viněné­ho.

 

40.  Městský soud ja­ko soud od­vo­la­cí dá­le v sou­vis­los­ti se zá­věrem o vině stěžo­va­te­le, res­pek­ti­ve o nep­rav­di­vos­ti je­ho tvr­ze­ní uve­de­ných v tres­tním ozná­me­ní, pou­ka­zo­val též na je­ho tres­tní mi­nu­lost, za­hr­nu­jí­cí i tres­tnou čin­nost vůči re­vi­zorům a dal­ším ces­tu­jí­cím. Ta­ko­vý pou­kaz Ústav­ní soud po­va­žu­je za zce­la nepřípad­ný, ba zpo­chyb­ňu­jí­cí nes­tran­nost a ne­zau­ja­tost sou­du vůči stěžo­va­te­li. Ústav­ní soud připo­mí­ná, že obec­né sou­dy v tres­tním říze­ní ne­mo­hou vy­vo­zo­vat skut­ko­vé zá­věry ze sku­teč­nos­tí sou­vi­se­jí­cích s po­va­ho­vý­mi či osob­nos­tní­mi ry­sy ob­viněné­ho, kte­ré pro po­sou­ze­ní ur­či­té skut­ko­vé otáz­ky ne­ma­jí žá­dný vý­znam. Ok­ruh důkazů, je­jichž prostřed­nic­tvím soud do­ka­zu­je kon­krét­ní sku­tek spá­cha­ný v da­ném ča­se a na da­ném místě, nemůže uza­ví­rat pou­kaz na před­cho­zí tres­tnou čin­nost ob­viněné­ho; ta­ko­vý pos­tup zna­čí za­uja­tost vůči osobě ob­viněné­ho, a po­ru­šu­je tím je­ho prá­vo na nes­tran­ný soud. Pro­ká­za­nou mi­nu­lou tres­tnou čin­nost jistě nel­ze pok­lá­dat za důkaz spá­chá­ní no­vé­ho tres­tné­ho či­nu (ná­lez sp. zn. I. ÚS 2726/14 ze dne 1. 4. 2015, bo­dy 57 a 60).

 

41. Ko­nečně ob­vod­ní soud svůj zá­věr o nep­rav­di­vos­ti stěžo­va­te­lo­vých tvr­ze­ní uve­de­ných v tres­tním ozná­me­ní od­ůvod­nil též pou­ka­zem na je­jich "neuvěřitel­nost". V tom­to oh­le­du ob­vod­ní soud nejpr­ve zpo­chyb­nil, z ja­ké­ho důvo­du - v sou­la­du s ver­zí stěžo­va­te­le - by se re­vi­zor či re­vi­zoři vůbec po­kou­še­li na­pa­dat stěžo­va­te­le a zmoc­ňo­vat se je­ho di­kta­fo­nu a mo­bil­ních te­le­fonů, a to tím spí­še, když by předem ne­moh­li před­pok­lá­dat reak­ci po­li­cistů na ta­ko­vé jed­ná­ní. Dá­le pak ob­vod­ní soud kon­sta­to­val, že re­vi­zoři ani nemě­li důvod si mys­let, že stěžo­va­tel udá­lost nah­rá­vá na mo­bi­lech, ne­boť s ním by­li v kon­tak­tu hned po je­ho nas­tou­pe­ní do tram­va­je, pro­čež stěžo­va­tel neměl fak­tic­ky čas si ne­po­zo­ro­vaně spus­tit nah­rá­vá­ní na mo­bi­lech. Pod­le Ústav­ní­ho sou­du ta­ko­vá ar­gu­men­ta­ce vy­chá­zí ze spe­ku­la­tiv­ních domněnek ob­vod­ní­ho sou­du, na nichž ov­šem rovněž nel­ze, a to ani podpůrně, pos­ta­vit zá­věr o vině ob­viněné­ho.

 

42. Zej­mé­na však Ústav­ní soud ne­mohl přeh­léd­nout, že pou­kaz na neuvěřitel­nost před­sta­vu­je v zá­sadě je­di­ný důvod, o nějž ob­vod­ní soud opřel svůj zá­věr o nep­rav­di­vos­ti stěžo­va­te­lo­va tvr­ze­ní o tom, že po in­ci­den­tu pos­trá­dá obál­ku s penězi (k vý­hra­dám k po­sou­ze­ní to­ho­to tvr­ze­ní ja­ko ob­vinění viz dá­le). Při po­su­zo­vá­ní (ne)prav­di­vos­ti to­ho­to tvr­ze­ní ob­vod­ní soud ne­pou­ká­zal na žá­dnou svědec­kou vý­pověď, z níž by vy­plý­va­la nep­rav­di­vost tvr­ze­ní, ani ji­ný důkaz vy­jma vý­povědi stěžo­va­te­le, kte­rá jej zkrát­ka nepřesvědči­la o tom, že by stěžo­va­tel měl dot­če­nou obál­ku s tvr­ze­nou čás­tkou při in­ci­den­tu u se­be. Ústav­ní soud mu­sí zdůraz­nit, že od­sou­ze­ní za trest­ný čin křivé­ho ob­vinění vy­ža­du­je, aby by­la pro­ká­zá­na - a to mi­mo ja­kou­ko­li ro­zum­nou po­chyb­nost - nep­rav­di­vost tvr­ze­ní ob­viněné­ho, že se ji­ný do­pus­til jed­ná­ní před­sta­vu­jí­cí­ho trest­ný čin; nes­ta­čí te­dy přesvědče­ní sou­du o neuvěřitel­nos­ti či nep­ravděpo­dob­nos­ti po­su­zo­va­né in­for­ma­ce tvr­ze­né ob­viněným. Zá­věr o vině ob­viněné­ho tres­tným či­nem křivé­ho ob­vinění pro­to zá­sadě nel­ze opřít o je­di­ný důkaz vý­povědí sa­mot­né­ho ob­viněné­ho, le­da­že by se ten­to k či­nu doz­nal. Důkaz­ní břeme­no přitom sa­mozřejmě le­ží na stá­tu; ob­vině­ný pro­to ne­ní po­vi­nen přesvědčo­vat soud o prav­di­vos­ti, či ales­poň domně­lé prav­di­vos­ti, své­ho tvr­ze­ní. V ny­ní po­su­zo­va­ném případě na­víc, na roz­díl od ob­vod­ní­ho sou­du, Ústav­ní­mu sou­du ani nez­ní "vskut­ku neuvěřitelně" či vy­lou­čeně sa­ma o sobě ver­ze stěžo­va­te­le, že obál­ku s čás­tkou 10.000 Kč, kte­rou nes­porně vy­hrál ve fo­tog­ra­fic­ké soutěži, no­sil po do­bu cca jed­no­ho měsí­ce u se­be a nes­cho­vá­val do­ma a že ty­to pe­ní­ze ne­vyu­žil na pla­ce­ní jíz­dné­ho a vůbec z nich nic neut­ra­til, ale ce­lou čás­tku opat­ro­val ne­dot­če­nou třeba s vi­di­nou je­jí "lep­ší bu­dou­cí in­ves­ti­ce", jak se stěžo­va­tel vy­jádřil ve svém od­vo­lá­ní k městské­mu sou­du (č. l. 742 spi­su ob­vod­ní­ho sou­du). Neh­ledě na to však jak vy­plý­vá ze sho­ra uve­de­né­ho, uvěřitel­nost či neuvěřitel­nost tvr­ze­ní stěžo­va­te­le ne­ní pro po­sou­ze­ní je­ho vi­ny roz­ho­du­jí­cí; od­sou­ze­ní za trest­ný čin křivé­ho ob­vinění vy­ža­du­je pro­ká­zá­ní ob­jek­tiv­ní nep­rav­di­vos­ti dot­če­né­ho tvr­ze­ní.

 

43. I to je ov­šem na­ko­nec v po­su­zo­va­ném případě bez­předmětné, ne­boť stěžo­va­te­lo­vo tvr­ze­ní, že po in­ci­den­tu s re­vi­zo­ry a po­li­cis­ty pos­trá­dá obál­ku s čás­tkou 10.000 Kč, vůbec nepřed­sta­vu­je ob­vinění ji­né­ho z tres­tné­ho či­nu, jak os­tatně do­vo­dil i ob­vod­ní soud ve svém původ­ním roz­hod­nu­tí o vrá­ce­ní věci stát­ní­mu zá­stup­ci k do­šetření. Pod­sta­tou tres­tné­ho či­nu křivé­ho ob­vinění je uve­de­ní nep­rav­di­vé in­for­ma­ce, že ur­či­tá kon­krét­ní oso­ba se do­pus­ti­la jed­ná­ní před­sta­vu­jí­cí­ho trest­ný čin. Ov­šem z for­mu­la­ce, že stěžo­va­tel obál­ku s penězi po in­ci­den­tu "pos­trá­dá", kte­ráž­to for­mu­la­ce od­po­ví­dá ob­sa­hu stěžo­va­te­lo­va tres­tní­ho ozná­me­ní (v něm stěžo­va­tel uvedl, že obál­ku ur­čitě měl u se­be při od­cho­du z prá­ce a po in­ci­den­tu si všiml, že ji u se­be již ne­má), vůbec nel­ze do­vo­dit, že by stěžo­va­tel ne­po­chybně ozna­mo­val, že doš­lo k tres­tné­mu či­nu (zřejmě krá­de­ži); a to napřík­lad na roz­díl od je­ho tvr­ze­ní o "od­ci­ze­ní" di­kta­fo­nu za pou­ži­tí ná­si­lí (vy­krou­ce­ní z ru­ky). Nao­pak na zá­kladě stěžo­va­te­lo­va vy­jádření ne­by­lo lze vy­lou­čit kupřík­la­du mož­nost - ved­le mož­nos­ti, že mu pe­ní­ze vskut­ku by­ly od­ci­ze­ny re­vi­zo­ry či po­li­cis­ty - že obál­ku při in­ci­den­tu zkrát­ka někde vy­tra­til, že mu někde vy­pad­la. Skut­ko­vá vě­ta vý­ro­ku roz­sud­ku ob­vod­ní­ho sou­du, ja­kož ani je­ho od­ůvodnění te­dy v té­to čás­ti vůbec nesvědčí o naplnění skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu křivé­ho ob­vinění. Stěžo­va­tel tu­díž byl od­sou­zen za jed­ná­ní, kte­ré pod­le zá­ko­na ne­ní tres­tným či­nem, čímž doš­lo k po­ru­še­ní zá­sa­dy nullum cri­men si­ne le­ge ob­sa­že­né v čl. 39 Lis­ti­ny, pod­le nějž jen zá­kon sta­no­ví, kte­ré jed­ná­ní je tres­tným či­nem.

 

44. Lze tak uzavřít, že v říze­ní před ob­vod­ním sou­dem ja­ko sou­dem na­lé­za­cím doš­lo k od­sou­ze­ní stěžo­va­te­le, o němž vzni­ka­jí důvod­né po­chyb­nos­ti. Stěžo­va­tel byl zčás­ti od­sou­zen za jed­ná­ní, kte­ré ne­ní tres­tným či­nem. Je­ho vi­na cel­kově by­la shle­dá­na z pod­stat­né čás­ti na zá­kladě svědec­kých vý­povědí, je­jichž věro­hod­nost však v zá­sadě vůbec ne­by­la zkou­má­na, a to přes­to­že se jed­na­lo o svědky ob­jek­tivně ni­ko­li ne­zau­ja­té na vý­sled­ku říze­ní. Krom to­ho ani při hod­no­ce­ní důkazů, svědec­kých vý­povědí i ji­ných, a vy­vo­zo­vá­ní skut­ko­vých a nás­ledně i práv­ních zá­věrů ne­by­la res­pek­to­vá­na zá­sa­da in du­bio pro reo, vy­plý­va­jí­cí z prin­ci­pu pre­sum­pce ne­vi­ny. Ústav­ní soud připo­mí­ná, že v si­tua­ci "tvr­ze­ní pro­ti tvr­ze­ní" jsou obec­né sou­dy po­vin­ny důkladně po­su­zo­vat věro­hod­nost jed­not­li­vých pro­ti sobě sto­jí­cích vý­povědí a pos­tu­po­vat obzvláště peč­livě a obezřetně při hod­no­ce­ní těchto vý­povědí a vy­vo­zo­vá­ní skut­ko­vých zá­věrů, a to za přís­né­ho res­pek­to­vá­ní prin­ci­pu pre­sum­pce ne­vi­ny. Mi­mo ji­né v ta­ko­vé si­tua­ci obec­né sou­dy roz­hodně ne­mo­hou opo­me­nout, je-li u svědka či svědků, je­jichž vý­pověď sto­jí pro­ti vý­povědi ob­viněné­ho, ob­jek­tivně přítom­na po­chyb­nost o je­jich ne­zain­te­re­so­va­nos­ti na vý­sled­ku říze­ní. Uve­de­ná po­vin­nost obec­ných soudů je pak ještě zvý­razněna v přípa­dech, kdy ta­ko­vá svědec­ká vý­pověď či svědec­ké vý­povědi, sto­jí­cí pro­ti vý­povědi ob­viněné­ho, před­sta­vu­jí je­di­ný přímý důkaz, z nějž má být pro­ká­zá­na vi­na ob­viněné­ho. S oh­le­dem na prin­cip pre­sum­pce ne­vi­ny i prá­vo na spra­ved­li­vý pro­ces pak roz­hodně nel­ze ak­cep­to­vat shle­dá­ní vi­ny ob­viněné­ho za si­tua­ce, kdy je­di­ným přímým důka­zem pro­ti němu je vý­pověď svědka, u nějž a prio­ri nel­ze vy­lou­čit ja­ký­ko­li zá­jem na vý­sled­ku říze­ní, přičemž ta­to svědec­ká vý­pověď je po­sou­ze­na ja­ko věro­hod­ná to­li­ko s od­ůvodněním, že by­la po­dá­na pod hroz­bou san­kce v případě křivé vý­povědi.

 

45. Zmíněná po­chy­be­ní ob­vod­ní­ho sou­du pak ne­nap­ra­vil ani městský soud, kte­rý ani v ná­vaz­nos­ti na re­le­van­tní od­vo­la­cí ná­mit­ky stěžo­va­te­le nes­hle­dal důvod k zá­sa­hu do zjištění a zá­věrů ob­vod­ní­ho sou­du a nao­pak ještě při potvr­ze­ní zá­věru o vině stěžo­va­te­le proti­ús­tav­ním způso­bem pou­ká­zal na je­ho tres­tní mi­nu­lost (viz bod 40 vý­še). Městský soud se v na­pa­de­ném roz­hod­nu­tí k ná­mit­kám stěžo­va­te­le vy­jádřil jen vel­mi stručně a pov­šechně, na hraně prá­va stěžo­va­te­le na od­vo­lá­ní v tres­tních věcech, na někte­ré od­vo­la­cí ná­mit­ky do­kon­ce vůbec ne­rea­go­val, stejně ja­ko na návrh stěžo­va­te­le na doplnění do­ka­zo­vá­ní zna­lec­kým po­sud­kem k osobě re­vi­zo­ra. Městský soud tak svým pos­tu­pem to­li­ko pok­ra­čo­val v po­ru­šo­vá­ní zá­klad­ních práv stěžo­va­te­le.

 

46. Na po­chy­be­ní ob­vod­ní­ho a městské­ho sou­du pak ná­le­ži­tým způso­bem ne­rea­go­val ani Nej­vyš­ší soud, kte­rý stěžo­va­te­lo­vo do­vo­lá­ní od­mítl ja­ko zjevně neo­pod­statněné, přičemž ne­ma­lou čás­tí do­vo­la­cích ná­mi­tek se od­mítl blí­že za­bý­vat s tím, že nes­pa­da­jí pod stěžo­va­te­lem up­latně­ný do­vo­la­cí důvod [dle § 265b od­st. 1 písm. g) tres­tní­ho řádu]. Me­zi ji­ný­mi tak Nej­vyš­ší soud za re­le­van­tní ne­po­va­žo­val ná­mit­ku po­ru­še­ní prin­ci­pu pre­sum­pce ne­vi­ny, res­pek­ti­ve zá­sa­dy in du­bio pro reo v před­chá­ze­jí­cím říze­ní. Nej­vyš­ší soud uvedl, že ta­ko­vá ná­mit­ka směřuje vý­lučně do skut­ko­vých zjištění či způso­bu hod­no­ce­ní pro­ve­de­ných důkazů, má te­dy pro­ces­ní cha­rak­ter, pro­čež ne­ní způso­bi­lá napl­nit žá­dný do­vo­la­cí důvod.

 

47. Ústav­ní soud v té­to sou­vis­los­ti připo­mí­ná zá­věry sta­no­vis­ka plé­na sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014 (ST 38/72 SbNU 599; 40/2014 Sb.), v němž by­lo zdůrazněno, že i pro Nej­vyš­ší soud jsou zá­vaz­ný­mi kom­pe­ten­ční­mi nor­ma­mi čl. 4, čl. 90 a čl. 95 Ústa­vy Čes­ké re­pub­li­ky, za­va­zu­jí­cí soud­ní moc k ochraně zá­klad­ních práv. Do­vo­la­cí říze­ní se tak nemůže na­chá­zet mi­mo ús­tav­ní rá­mec ochra­ny zá­klad­ních práv a pra­vi­del spra­ved­li­vé­ho pro­ce­su vy­me­ze­né­ho Úmlu­vou a Lis­ti­nou. Nej­vyš­ší soud je te­dy po­vi­nen v do­vo­lá­ní po­sou­dit, zda ne­by­la v před­cho­zích fá­zích říze­ní po­ru­še­na zá­klad­ní prá­va do­vo­la­te­le, včetně je­ho prá­va na spra­ved­li­vý pro­ces - či i napřík­lad prin­ci­pu pre­sum­pce ne­vi­ny, za­ru­če­né­ho čl. 40 od­st. 2 Lis­ti­ny, a z něj vy­plý­va­jí­cí zá­sa­dy in du­bio pro reo. Kaž­dá důvod­ná ná­mit­ka po­ru­še­ní ús­tav­ních práv je pod­kla­dem pro zru­še­ní na­pa­de­né­ho roz­hod­nu­tí v říze­ní o do­vo­lá­ní. Po­kud te­dy do­vo­la­tel na­mí­tá po­ru­še­ní prá­va na spra­ved­li­vý pro­ces - či i ji­ných ús­tavně za­ru­če­ných pro­ces­ních prin­cipů a zá­sad tres­tní­ho říze­ní - v ob­las­ti do­ka­zo­vá­ní [do­vo­la­cí důvod pod­le § 265g od­st. 1 písm. g) tres­tní­ho řádu], popřípadě ji­ný z do­vo­la­cích důvodů, je na zá­kladě čl. 4, čl. 90 a čl. 95 Ústa­vy vždy po­vin­nos­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du řádně zvá­žit a roz­hod­nout, zda do­vo­la­te­lem uvádě­ný důvod je či ne­ní do­vo­la­cím důvo­dem. Nej­vyš­ší soud te­dy nemůže a prio­ri vy­lou­čit svůj přez­kum roz­hod­nu­tí od­vo­la­cí­ho sou­du při up­latnění ná­mit­ky po­ru­še­ní pre­sum­pce ne­vi­ny a zá­sa­dy in du­bio pro reo v před­chá­ze­jí­cích fá­zích říze­ní a v případě shle­dá­ní důvod­nos­ti té­to ná­mit­ky je po­vi­nen za­sáh­nout a na­pa­de­né roz­hod­nu­tí zru­šit. I v ny­ní po­su­zo­va­ném případě tak byl po­vi­nen za­sáh­nout, a to jak pro va­dy do­ka­zo­vá­ní a po­ru­še­ní pre­sum­pce ne­vi­ny v říze­ní před ob­vod­ním a městským sou­dem, tak i pro va­dy je­jich práv­ní­ho po­sou­ze­ní (od­sou­ze­ní stěžo­va­te­le zčás­ti za čin, kte­rý ne­ní tres­tným).

 

IV. Zá­věr

 

48.  Ústav­ní soud te­dy shle­dal, že na­pa­de­ný­mi roz­hod­nu­tí­mi Ob­vod­ní­ho sou­du pro Pra­hu 6, Městské­ho sou­du v Pra­ze a Nej­vyš­ší­ho sou­du doš­lo k po­ru­še­ní ús­tavně za­ru­če­né­ho prá­va na spra­ved­li­vý pro­ces, zá­sa­dy nullum cri­men si­ne le­ge a pre­sum­pce ne­vi­ny za­ru­če­ných čl. 36 od­st. 1, čl. 39 a čl. 40 od­st. 2 Lis­ti­ny. Ústav­ní soud pro­to po­da­né ús­tav­ní stíž­nos­ti vy­hověl a na­pa­de­ná roz­hod­nu­tí zru­šil v sou­la­du s § 82 od­st. 1 a od­st. 3 písm. a) zá­ko­na o Ústav­ním sou­du.

 

49. Na obec­ných sou­dech ny­ní bu­de, aby se zno­vu za­bý­va­ly po­da­nou ob­ža­lo­bou. Obec­né sou­dy předně bu­dou mu­set důkladně hod­no­tit věro­hod­nost klí­čo­vých svědec­kých vý­povědí dot­če­ných po­li­cistů a re­vi­zo­ra, a to i při zoh­lednění ob­jek­tiv­ní po­chyb­nos­ti o je­jich ne­zau­ja­tos­ti na vý­sled­ku říze­ní. Při uvá­že­ní všech v říze­ní pro­ve­de­ných důkazů pak bu­dou mu­set peč­livě po­sou­dit, zda vůbec by­lo mi­mo ja­kou­ko­li ro­zum­nou po­chyb­nost, a te­dy v sou­la­du s prin­ci­pem pre­sum­pce ne­vi­ny a zá­sa­dou in du­bio pro reo, pro­ká­zá­no, že se stal sku­tek, z nějž se stěžo­va­tel ob­ža­lo­ván (případně v ja­kém roz­sa­hu), te­dy zej­mé­na zda by­la pro­ká­zá­na nep­rav­di­vost tvr­ze­ní stěžo­va­te­le uve­de­ných v je­ho tres­tním ozná­me­ní a zda případně ta­to pro­ka­za­telně nep­rav­di­vá tvr­ze­ní před­sta­vu­jí úmysl­né lži­vé ob­vinění ji­né­ho z tres­tné­ho či­nu (a to neh­ledě na sku­teč­nost, že na pod­kladě stěžo­va­te­lo­va tres­tní­ho ozná­me­ní or­gá­ny čin­né v tres­tním říze­ní sku­tečně za­ča­ly prověřovat jed­ná­ní dot­če­ných po­li­cistů i re­vi­zorů s po­dezřením na spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu, ne­boť stěžo­va­te­lo­vo tres­tní ozná­me­ní by­lo ob­sáh­lej­ší, zej­mé­na ob­sa­ho­va­lo zá­važ­nou in­for­ma­ci o fy­zic­kém na­pa­de­ní stěžo­va­te­le re­vi­zo­rem za přih­lí­že­ní po­li­cistů, kte­réž­to tvr­ze­ní ov­šem již v ús­tav­ní stíž­nos­tí na­pa­de­ných roz­hod­nu­tích obec­ných soudů by­lo z po­pi­su skut­ku stěžo­va­te­le vy­puštěno s tím, že ne­by­lo pro­ká­zá­no, že by šlo o tvr­ze­ní se zce­la nep­rav­di­vým jád­rem).

 

50. Ústav­ní soud přitom na tom­to místě připo­mí­ná někte­ré zá­věry vy­slo­ve­né v ju­di­ka­tuře ve vzta­hu k tres­tné­mu či­nu křivé­ho ob­vinění. Předně je třeba zdůraz­nit, že dos­ta­teč­ným důka­zem o tom, že doš­lo ke křivé­mu ob­vinění a že to­to by­lo ve­de­no úmys­lem stí­hat ne­vin­né­ho, ne­ní sa­ma o sobě sku­teč­nost, že se or­gánům čin­ným v tres­tním říze­ní ne­po­daří pro­ká­zat vi­nu to­mu, kdo byl ji­nou oso­bu za pa­cha­te­le ozna­čen [ná­lez sp. zn. IV. ÚS 485/01 ze dne 7. 3. 2002 (N 26/25 SbNU 205)]. Při po­su­zo­vá­ní vi­ny ob­viněné­ho z tres­tné­ho či­nu křivé­ho ob­vinění se te­dy nes­ta­čí za­bý­vat otáz­kou, zda křivě ob­viněná oso­ba sku­tečně spá­cha­la trest­ný čin, případně za něj by­la stí­ha­ná ne­bo od­sou­ze­ná, ale zda lze pro­ká­zat, že ob­vině­ný z hle­dis­ka sub­jek­tiv­ní strán­ky tres­tné­ho či­nu chtěl ne­bo si byl vědom, že ob­vi­ňu­je ji­nou oso­bu nep­rav­divě a byl s tím sro­zuměn a sou­časně chtěl ne­bo byl ales­poň sro­zuměn s tím, že v důsled­ku je­ho ob­vinění bu­de ta­to oso­ba trestně stí­há­na (us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du sp. zn. 6 Tdo 1010/2008 ze dne 25. 9. 2008, roz­su­dek vo­jen­ské­ho se­ná­tu Nej­vyš­ší­ho sou­du ČSFR sp. zn. Tzv 28/90 ze dne 6. 11. 1990, č. 63/1991 Sb. rozh. tr.). Lži­vé ob­vinění se te­dy mu­sí tý­kat jen tres­tné­ho či­nu, ni­ko­liv napřík­lad přes­tup­ku. Jes­tli­že někdo ji­né­ho lživě ob­vi­ní z jed­ná­ní, kte­ré ne­zak­lá­dá zá­kon­né zna­ky někte­ré­ho tres­tné­ho či­nu pod­le zvláš­tní čás­ti tres­tní­ho zá­ko­ní­ku, ne­do­pus­tí se tres­tné­ho či­nu křivé­ho ob­vinění. V ne­pos­led­ní řadě se ze stra­ny ob­viněné­ho mu­sí jed­nat op­rav­du o učinění ob­vinění, kte­ré může být podnětem k tres­tní­mu stí­há­ní kon­krét­ní ne­vin­né oso­by; nao­pak vy­slo­ve­ní pou­hé­ho po­dezření, že doš­lo ke spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu (kon­krét­ní oso­bou), nel­ze po­va­žo­vat za vědomě lži­vé, a te­dy křivé ob­vinění (us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du sp. zn. 6 Tdo 605/2015 ze dne 29. 9. 2015, us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du sp. zn. 6 Tdo 1010/2008 ze dne 25. 9. 2008, roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du sp. zn. 4 Tz 40/65 ze dne 15. 7. 1965, č. 44/1965 Sb. rozh. tr.).

 

51.  Ústav­ní soud ne­vy­hověl návr­hu stěžo­va­te­le na náh­ra­du nák­ladů za­stou­pe­ní dle § 83 zá­ko­na o Ústav­ním sou­du. Pra­vid­lem v říze­ní před Ústav­ním sou­dem je úh­ra­da vlas­tních nák­ladů říze­ní účas­tní­ky a ved­lej­ší­mi účas­tní­ky říze­ní. Z to­ho­to pra­vid­la exis­tu­jí vý­jim­ky dle § 62 od­st. 4 a § 83 zá­ko­na o Ústav­ním sou­du. Ta­to us­ta­no­ve­ní však nel­ze - co­by vý­jim­ky z obec­né­ho pra­vid­la - vy­klá­dat roz­šiřují­cím způso­bem a lze je ap­li­ko­vat jen v mi­mořád­ných přípa­dech [ná­lez Ústav­ní­ho sou­du sp. zn. II. ÚS 762/10 ze dne 22. 7. 2010 (N 148/58 SbNU 257) a us­ne­se­ní sp. zn. II. ÚS 143/04 ze dne 5. 5. 2004]. Ta­ko­vým mi­mořád­ným přípa­dem ov­šem pod­le ná­zo­ru Ústav­ní­ho sou­du stěžo­va­telův případ ne­ní. Stěžo­va­tel si­ce Ústav­ní­mu sou­du za­slal potvr­ze­ní o svých osob­ních, ma­jet­ko­vých a vý­dělko­vých poměrech, v němž uvedl, že ne­má žá­dný stá­lý příjem ani nev­las­tní žá­dný ma­je­tek větší ce­ny; nic­méně lze pou­ká­zat jed­nak na sku­teč­nost, že stěžo­va­tel byl týmž práv­ním zá­stup­cem za­stou­pen i v říze­ní o do­vo­lá­ní, v němž si ov­šem ne­žá­dal o přiz­ná­ní ná­ro­ku na ob­ha­jo­bu bez­plat­nou ne­bo za sní­že­nou od­měnu, a jed­nak na sku­teč­nost, že us­ne­se­ním ob­vod­ní­ho sou­du ze dne 14. 9. 2015 mu by­la ulo­že­na po­vin­nost za­pla­tit čás­tku ve vý­ši přes 80.000 Kč před­sta­vu­jí­cí náh­ra­du nák­ladů nut­né ob­ha­jo­by vy­pla­ce­ných je­ho ob­háj­ky­ni, přičemž pro­ti to­mu­to roz­hod­nu­tí se stěžo­va­tel neb­rá­nil stíž­nos­tí. Ústav­ní soud te­dy uza­ví­rá, že ne­ní přesvědčen, že by stěžo­va­te­lo­vy osob­ní a ma­jet­ko­vé poměry by­ly tak mi­mořád­né, aby od­ůvod­ňo­va­ly přiz­ná­ní náh­ra­dy nák­ladů za­stou­pe­ní stěžo­va­te­le před Ústav­ním sou­dem ve smys­lu § 83 od­st. 1 zá­ko­na o Ústav­ním sou­du.

 

Pou­če­ní: Pro­ti roz­hod­nu­tí Ústav­ní­ho sou­du se nel­ze od­vo­lat.

 

V Brně dne 22. čer­vna 2016

 

 

Da­vid Uh­líř, v. r.

před­se­da se­ná­tu

 

Diskusia