Porušenie práva obvineného vyjadriť sa k vykonaným dôkazom a vypočúvať svedkov

Ústav­ní soud roz­hodl v se­ná­tu slo­že­ném z před­se­dy Da­vi­da Uh­líře, soud­ce To­má­še Li­chov­ní­ka a soud­kyně zpra­vo­daj­ky Ka­teři­ny Šimáč­ko­vé o ús­tav­ní stíž­nos­ti stěžo­va­tel­ky S. H., t. č. Vězni­ce Ru­zyně - po­boč­ka Vel­ké Příle­py, za­stou­pe­né JUDr. He­le­nou Tu­kin­skou, ad­vo­kát­kou se síd­lem J. V. Slád­ka 1363/2, Tep­li­ce, pro­ti roz­sud­ku Kraj­ské­ho sou­du v Ús­tí nad La­bem č. j. 3 T 13/2009-1124 ze dne 2. 6. 2015, us­ne­se­ní Vr­chní­ho sou­du v Pra­ze sp. zn. 2 To 68/2015 ze dne 17. 9. 2015 a us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du č. j. 4 Tdo 356/2016-25 ze dne 30. 3. 2016, za účas­ti Nej­vyš­ší­ho sou­du, Vr­chní­ho sou­du v Pra­ze a Kraj­ské­ho sou­du v Ús­tí nad La­bem ja­ko účas­tníků říze­ní a Nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství ja­ko ved­lej­ší­ho účas­tní­ka říze­ní, tak­to:

I. Us­ne­se­ním Nej­vyš­ší­ho sou­du č. j. 4 Tdo 356/2016-25 ze dne 30. 3. 2016 by­lo po­ru­še­no zá­klad­ní prá­vo stěžo­va­tel­ky na spra­ved­li­vý pro­ces pod­le čl. 36 od­st. 1 Lis­ti­ny zá­klad­ních práv a svo­bod a zá­klad­ní prá­vo vy­jádřit se k pro­váděným důkazům pod­le čl. 38 od­st. 2 Lis­ti­ny zá­klad­ních práv a svo­bod ve spo­je­ní s prá­vem vy­slý­chat svědky pro­ti sobě pod­le čl. 6 od­st. 3 písm. d) Úmlu­vy o ochraně lid­ských práv a zá­klad­ních svo­bod.

II. To­to roz­hod­nu­tí se pro­to ru­ší.

III. Ve zbyt­ku se ús­tav­ní stíž­nost od­mí­tá.

Od­ůvodnění:

I. Vy­me­ze­ní věci a před­cho­zí průběh říze­ní

1. Stěžo­va­tel­ka by­la ja­ko uprch­lá v nepřítom­nos­ti pra­vo­mocně od­sou­ze­na za trest­ný čin ob­cho­do­vá­ní s lid­mi k tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní sed­mi let a šes­ti měsíců. Po­té, co by­la za­tče­na ve Španělsku a předá­na do Čes­ké re­pub­li­ky, po­žá­da­la, aby byl od­su­zu­jí­cí roz­su­dek zru­šen a hlav­ní lí­če­ní opa­ko­vá­no v sou­la­du s § 306a od­st. 2 tres­tní­ho řádu. V opa­ko­va­ném říze­ní by­la stěžo­va­tel­ka opět od­sou­ze­na za trest­ný čin ob­cho­do­vá­ní s lid­mi a byl jí ulo­žen trest od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní šes­ti let.

2. Stěžo­va­tel­ka na­mí­tá, že nemě­la být sou­ze­na ja­ko uprch­lá; že ne­moh­la vy­slech­nout svědkyně M. B., A. Ch. a M. Š.; že obec­né sou­dy se opomně­ly vy­pořádat s je­jím důkaz­ním návr­hem; že sku­tek, kte­ré­ho se mě­la do­pus­tit, byl nes­právně kva­li­fi­ko­ván a že v je­jí věci doš­lo k nedůvod­ným průtahům, kte­ré ne­by­ly zoh­ledně­ny při uk­lá­dá­ní tres­tu. Pod­le stěžo­va­tel­ky tím obec­né sou­dy po­ru­ši­ly je­jí prá­vo na spra­ved­li­vý pro­ces pod­le čl. 36 od­st. 1 Lis­ti­ny zá­klad­ních práv a svo­bod (dá­le jen "Lis­ti­na) a čl. 6 od­st. 1 Úmlu­vy o ochraně lid­ských práv a svo­bod (dá­le jen "Úmlu­va") a je­jí prá­vo vy­slý­chat svědky pro­ti sobě pod­le čl. 38 od­st. 2 Lis­ti­ny a čl. 6 od­st. 3 písm. d) Úmlu­vy a pos­tu­po­va­ly v roz­po­ru se zá­ka­zem ret­roak­ti­vi­ty v nep­rospěch pa­cha­te­le pod­le čl. 40 od­st. 6 Lis­ti­ny.

3. Ústav­ní soud zjis­til z tres­tní­ho spi­su a z na­pa­de­ných roz­hod­nu­tí nás­le­du­jí­cí sku­teč­nos­ti.

A. Příp­rav­né říze­ní

4. V pro­sin­ci 2007 by­lo za­há­je­no tres­tní stí­há­ní pro­ti stěžo­va­tel­ce a je­jí­mu teh­dej­ší­mu man­že­lo­vi pro trest­ný čin ob­cho­do­vá­ní s lid­mi. To­ho se stěžo­va­tel­ka a je­jí man­žel mě­li do­pus­tit tím, že v lis­to­pa­du 2004 přev­za­li od dvou slo­ven­ských ob­čanů M. B. a za­pla­ti­li za ni čás­tku 500 EUR. Ač­ko­liv vědě­li, že M. B. ještě ne­by­lo 18 let, přimě­li ji k pro­vo­zo­vá­ní pros­ti­tu­ce v pod­ni­ku v Du­bí u Tep­lic. Později ji převez­li do pod­ni­ku ve městě Hal­le v Němec­ku, kde ji zno­vu přimě­li pro­vo­zo­vat pros­ti­tu­ci. Z to­ho pod­ni­ku M. B. asi po šes­ti týd­nech utek­la. Pe­ní­ze, kte­ré zís­ká­va­la pros­ti­tu­cí, mě­la předá­vat stěžo­va­tel­ce, kte­rá je uží­va­la spo­lu se svým man­že­lem. Us­ne­se­ní o za­há­je­ní tres­tní­ho stí­há­ní stěžo­va­tel­ka přev­za­la v led­nu 2008 (tres­tní spis, č. l. 3-5). Stěžo­va­tel­ka si pro to­to říze­ní zvo­li­la ob­háj­ce se síd­lem v Tep­li­cích (č. l. 7-8). U vý­sle­chu v břez­nu 2008 stěžo­va­tel­ka i je­jí man­žel vy­uži­li své­ho prá­va ne­vy­po­ví­dat (č. l. 40 a 43).

5. Na kon­ci ro­ku 2008 pod­le or­gánů čin­ných v tres­tním říze­ní stěžo­va­tel­ka spo­lu se svým man­že­lem uprch­la do za­hra­ni­čí s cí­lem vy­hý­bat se tím tres­tní­mu stí­há­ní. Zá­znam o tom, že bu­dou oba stí­há­ni ja­ko uprch­lí, byl ov­šem učiněn až v čer­ven­ci 2009 (viz bod 11 ní­že). Me­zi­tím proběhl mi­mo ji­né i vý­slech tří ní­že uve­de­ných svědkyň.

6. Dne 30. pro­sin­ce 2008 by­la vy­slech­nu­ta M. B. do­žá­da­ným or­gá­nem na Slo­ven­sku v Nitře (č. l. 253-267). O tom­to vý­sle­chu byl ob­háj­ce stěžo­va­tel­ky síd­lí­cí v Tep­li­cích (bod 4 vý­še) in­for­mo­ván faxem od slo­ven­ské­ho or­gá­nu dne 22. pro­sin­ce (č. l. 349) a zno­vu 29. pro­sin­ce te­le­fo­nic­ky a faxem (č. l. 346-348).

7. Dne 22. května 2009 by­la vy­slech­nu­ta A. Ch. v Náměš­ti nad Os­la­vou (č. l. 105-108). O tom­to vý­sle­chu byl ob­háj­ce stěžo­va­tel­ky síd­lí­cí v Tep­li­cích (bod 4 vý­še) in­for­mo­ván dne 15. května te­le­fo­nic­ky (úřed­ní zá­znam je da­to­ván 11. čer­vna) a 19. května pí­semně (č. l. 31 a 32).

8. Dne 1. čer­vna 2009 by­la vy­slech­nu­ta M. Š. do­žá­da­ným or­gá­nem na Slo­ven­sku v Nitře (č. l. 377-384). O tom­to vý­sle­chu byl ob­háj­ce stěžo­va­tel­ky síd­lí­cí v Tep­li­cích (bod 4 vý­še), vy­ro­zuměn v ten­to den ne­ce­lé dvě ho­di­ny předem. Z vy­ro­zumění vy­plý­vá, že svědkyně by­la za­dr­že­na po vy­hlá­še­ném pát­rá­ní, a pro­to po­va­žo­val slo­ven­ský po­li­cej­ní or­gán za nez­byt­né pro­vést vý­slech ih­ned (č. l. 373-374).

9. Žá­dné­ho z těchto tří vý­slechů se ne­zú­čas­tni­la stěžo­va­tel­ka ani je­jí zvo­le­ný ob­háj­ce.

10. Dne 1. čer­ven­ce 2009 zvo­le­ný ob­háj­ce stěžo­va­tel­ky ozná­mil, že ukon­ču­je je­jí ob­ha­jo­bu. Pod­le ozná­me­ní stěžo­va­tel­ka ne­rea­go­va­la na opa­ko­va­né vý­zvy ob­háj­ce, ne­ko­mu­ni­ku­je s ním a nes­lo­ži­la ani přiměřenou zá­lo­hu na od­měnu ob­háj­ce (č. l. 33). Dne 7. čer­ven­ce 2009 by­la stěžo­va­tel­ce us­ta­no­ve­na ob­háj­kyně ex of­fo (č. l. 36).

11. Dne 30. čer­ven­ce 2009 uči­ni­la stát­ní zá­stup­kyně do spi­su zá­znam pod­le § 303 od­st. 2 tres­tní­ho řádu, že pro­ti stěžo­va­tel­ce a je­jí­mu man­že­lo­vi bu­de ve­de­no tres­tní stí­há­ní ja­ko pro­ti uprchlým, ne­boť se pod­le ní oba vy­hý­ba­li tres­tní­mu stí­há­ní po­by­tem v ci­zině. Šetřením po­li­cie a z in­for­ma­cí od příbuz­ných stěžo­va­tel­ky by­lo pod­le stát­ní zá­stup­kyně zjištěno, že stěžo­va­tel­ka se svým man­že­lem pro­da­la nejpr­ve dům a po­té i byt a kon­cem ro­ku 2008 od­ces­to­va­la "před Po­li­cií ČR do ci­zi­ny, pravděpo­dobně do An­glie" (č. l. 722, srov. shodně zá­zna­my o pro­ve­de­ných šetřeních na č. l. 717-721). Pos­led­ní in­for­ma­ce o po­by­tu stěžo­va­tel­ky v Čes­ké re­pub­li­ce by­la ze dne 29. říj­na 2008 (č. l. 719). S od­ka­zem na ta­to zjištění stát­ní zá­stup­kyně rovněž v ob­ža­lobě navrh­la, aby by­lo pro­ti stěžo­va­tel­ce a je­jí­mu man­že­lo­vi ko­ná­no říze­ní pro­ti uprchlé­mu (č. l. 732-735).

B. Pr­vní říze­ní před sou­dem

12. Po po­dá­ní ob­ža­lo­by Kraj­ský soud v Ús­tí nad La­bem (dá­le jen "kraj­ský soud") v květnu 2010 roz­hodl, že pro­ti stěžo­va­tel­ce a je­jí­mu man­že­lo­vi bu­de ve­de­no říze­ní pro­ti uprchlé­mu. Kraj­ský soud kromě vý­še uve­de­ných zjištění (viz před­cho­zí bod) uvedl, že před­vo­lá­ní se stěžo­va­tel­ce a je­jí­mu man­že­lo­vi ne­po­dařilo do­ru­čit ani prostřed­nic­tvím po­li­cie na žá­dném ze zná­mých míst je­jich po­by­tu; by­lo vy­věše­no na úřed­ní des­ce a inter­ne­to­vém por­tá­lu. Ani prostřed­nic­tvím do­tazů na Čes­kou sprá­vu so­ciál­ní­ho za­bez­pe­če­ní, Všeo­bec­nou zdra­vot­ní po­jiš­ťov­nu a Úřad prá­ce se ne­po­dařilo mís­to je­jich po­by­tu zjis­tit. Soud se rovněž po­ku­sil spo­jit s dce­rou stěžo­va­tel­ky, ani ta se již nezdr­žo­va­la v místě své­ho byd­liště. Ko­nečně se pod­le sou­du stěžo­va­tel­ka ani je­jí man­žel nes­po­ji­li se svý­mi ob­háj­ci. Pod­le sou­du se tak od kon­ce ro­ku 2008 svým po­by­tem v za­hra­ni­čí vy­hý­ba­jí tres­tní­mu stí­há­ní (č. l. 774). Na stěžo­va­tel­ku a je­jí­ho man­že­la kraj­ský soud sou­časně vy­dal příkaz k za­tče­ní (č. l. 775-776) a ev­rop­ský za­tý­ka­cí roz­kaz (č. l. 777-782).

13. Kraj­ský soud po­té zno­vu vy­slechl A. Ch. (č. l. 796-798), to­ho­to vý­sle­chu se zú­čas­tni­la stěžo­va­tel­či­na ob­háj­kyně ex of­fo (bod 10 vý­še). M. B. by­la kraj­ským sou­dem před­vo­lá­na, ale ne­dos­ta­vi­la se, je­jí vý­pověď z příp­rav­né­ho říze­ní by­la pro­to čte­na (č. l. 812). Přeč­te­na by­la i vý­pověď M. Š. (č. l. 796).

14. Roz­sud­kem kraj­ské­ho sou­du ze dne 18. 8. 2010 by­la stěžo­va­tel­ka pra­vo­mocně uz­ná­na vin­nou tres­tným či­nem ob­cho­do­vá­ní s lid­mi ve spolu­pa­cha­tel­ství, za což jí byl ulo­žen trest od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní sed­mi let a šes­ti měsíců. Na stěžo­va­tel­ku i je­jí­ho man­že­la byl ja­ko na od­sou­ze­né zno­vu vy­dán ev­rop­ský za­tý­ka­cí roz­kaz (č. l. 865-870).

C. Opa­ko­va­né říze­ní před sou­dem

15. V ro­ce 2013 byl ve Španělsku za­tčen man­žel stěžo­va­tel­ky a předán do Čes­ké re­pub­li­ky. Po­té, co byl na je­ho žá­dost zru­šen roz­su­dek vy­da­ný v říze­ní pro­ti uprchlé­mu, byl stěžo­va­tel v opa­ko­va­ném říze­ní od­sou­zen za trest­ný čin ob­cho­do­vá­ní s lid­mi k tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní šes­ti let (č. l. 967, 985).

(i) Opa­ko­va­né hlav­ní lí­če­ní
16. V pro­sin­ci 2014 by­la stěžo­va­tel­ka za­tče­na ve Španělsku a po­té předá­na do Čes­ké re­pub­li­ky. Kraj­ský soud dne 27. 1. 2015 zru­šil svůj od­su­zu­jí­cí roz­su­dek na zá­kladě žá­dos­ti stěžo­va­tel­ky pod­le § 306a od­st. 2 tres­tní­ho řádu a pro­vedl zno­vu hlav­ní lí­če­ní pod­le § 306a od­st. 1 tres­tní­ho řádu (č. l. 1037).

17. Před kraj­ským sou­dem stěžo­va­tel­ka vy­povědě­la, že se svým zvo­le­ným ob­háj­cem (bod 4 vý­še) by­la v kon­tak­tu a za­pla­ti­la mu 30 000 až 35 000 Kč před svým od­jez­dem, dvak­rát si s ním vo­la­la. Pou­ká­za­la na to, že se v za­hra­ni­čí nes­krý­va­la a mě­la v pořád­ku dok­la­dy (č. l. 1079).

18. Kraj­ský soud se po­ku­sil před­vo­lat svědkyně M. B., A. Ch. a M. Š. (č. l. 1041), žá­dnou z nich ov­šem na­ko­nec ne­vys­lechl. Kraj­ský soud přečetl dřívější vý­pověď A. Ch.(č. l. 1082) po­té, co je­jí strýc sou­du sdělil, že ji už dva ro­ky ne­viděl, nez­ná mís­to je­jí­ho po­by­tu a že by­la v za­hra­ni­čí (č. l. 1056). Kraj­ský soud prostřed­nic­tvím do­žá­da­né­ho or­gá­nu na Slo­ven­sku v Nitře zjis­til byd­liště M. B. i M. Š. a obě svědkyně před­vo­lal k vý­sle­chu (č. l. 1101, 1104, 1105, 1111, 1129). K hlav­ní­mu lí­če­ní se žá­dná z obou svědkyň ne­dos­ta­vi­la. Kraj­ský soud pro­to přečetl je­jich dřívější vý­povědi (č. l. 1118).

19. Kraj­ský soud po­té stěžo­va­tel­ku na­pa­de­ným roz­sud­kem uz­nal vin­nou tres­tným či­nem ob­cho­do­vá­ní s lid­mi pod­le § 168 od­st. 1 písm. a), od­st. 3 písm. d) tres­tní­ho zá­ko­ní­ku. To­ho­to tres­tné­ho či­nu se pod­le na­pa­de­né­ho roz­sud­ku stěžo­va­tel­ka do­pus­ti­la tím, že "spo­lečně s již od­sou­ze­ným J. H., po­čát­kem měsí­ce lis­to­pa­du 2004, v blí­že nez­jištěném bytě v Tep­li­cích přev­za­la od ob­čanů Slo­ven­ské re­pub­li­ky G. D. a M. K. nezl. M. B. se zá­měrem, aby pro­vo­zo­va­la pros­ti­tu­ci a jme­no­va­ným za ni za­pla­ti­la čás­tku 500 EUR, nás­ledně poš­ko­ze­né vza­li ob­čan­ský průkaz a přes­to­že vědě­li, že jí ne­ní 18 let, pod zá­min­kou, že za ni za­pla­ti­li a mu­sí si tu­to čás­tku od­pra­co­vat, jí nařídi­li pro­vo­zo­vá­ní pros­ti­tu­ce v pod­ni­ku Lyon v Du­bí, kam ji denně vo­zi­li osob­ním vo­zid­lem, v průběhu ve­če­ra setr­vá­va­li v klu­bu a v ran­ních ho­di­nách ji od­vá­že­li do své­ho do­mu v X., kdy by­la do­nu­ce­na setr­vá­vat v přítom­nos­ti někte­ré­ho ze členů do­mác­nos­ti, a na po­čát­ku pro­sin­ce 2004 ji do­vez­li do Spol­ko­vé re­pub­li­ky Němec­ko a opět jí nařídi­li pro­vo­zo­vat pros­ti­tu­ci v pod­ni­ku Scotch Club v Hal­le a pe­ní­ze, kte­ré tím­to způso­bem zís­ká­va­la, přebí­ra­la S. H. a spo­lečně s J. H. je uží­va­li pro svo­ji potřebu až do kon­ce měsí­ce led­na 2005, kdy M. B. z to­ho­to klu­bu utek­la". Za to by­la stěžo­va­tel­ka od­sou­ze­na k tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní šes­ti let.

20. Pod­le kraj­ské­ho sou­du by­la vý­pověď M. B. "[s]těžej­ním důka­zem", ta­to svědkyně ve své vý­povědi pop­sa­la všech­ny sku­teč­nos­ti uve­de­né v šir­ším skut­ko­vém zjištění. Je­jí vý­pověď je pod­le kraj­ské­ho sou­du pod­po­ro­vá­na dal­ší­mi důka­zy. V té­to sou­vis­los­ti soud ja­ko podpůr­ný důkaz uvá­dí vý­pověď M. Š. a A. Ch. Ja­ko podpůrné důka­zy kraj­ský soud uvá­dí i vý­pověď svědků K. a D., z nichž ply­ne, že M. B. by­la dop­ra­ve­na ze Slo­ven­ska do Čes­ké re­pub­li­ky a v Tep­li­cích předá­na "dal­ším oso­bám". Z vý­povědi svědka S. kraj­ský soud zjis­til, že M. B. pra­co­va­la v pod­ni­ku Lyon ja­ko pros­ti­tut­ka, svědek ji tam čas­to viděl sedět u sto­lu ve spo­leč­nos­ti stěžo­va­tel­ky a je­jí­ho man­že­la. Kromě to­ho kraj­ský soud ja­ko důkaz pro­ti stěžo­va­tel­ce pou­žil i němec­ký roz­su­dek ve věci pro­vo­zo­va­te­le pod­ni­ku Scotch Club, kte­rý pod­le kraj­ské­ho sou­du potvr­zu­je, že ten­to klub fun­go­val tak, jak to pop­sa­ly svědkyně B. a Ch. Z lis­tin­ných důkazů soud ověřil, že stěžo­va­tel­ka mě­la s man­že­lem sku­tečně dům u je­ze­ra, a z re­gistrů sku­teč­nost, že mě­li osob­ní auto­mo­bil Ško­da Fa­bia čer­ve­né bar­vy, jak vy­povědě­la svědkyně B. Kraj­ský soud kromě to­ho uvedl, že cel­ko­vá dél­ka říze­ní by­la způso­be­na stěžo­va­tel­kou, kte­rá uprch­la.

(ii) Od­vo­la­cí říze­ní
21. Stěžo­va­tel­ka se pro­ti to­mu­to roz­sud­ku od­vo­la­la. V od­vo­la­cím říze­ní navrh­la, aby byl pro­ve­den vý­slech svědkyň M. B., A. Ch. a M. Š. prostřed­nic­tvím vi­deo­kon­fe­ren­ce. Dá­le navrh­la, aby soud ja­ko důkaz přečetl spis z Němec­ka, ne­boť pod­le stěžo­va­tel­ky ten­to spis pro­ka­zu­je nevěro­hod­nost M. B. (č. l. 1133 a 1150).

22. Vr­chní soud v Pra­ze (dá­le jen "vr­chní soud") svým na­pa­de­ným us­ne­se­ním za­mítl od­vo­lá­ní stěžo­va­tel­ky ja­ko nedůvod­né.

23. Pod­le vr­chní­ho sou­du je pod­stat­né, že svědkyně by­ly vy­slech­nu­ty v příp­rav­ném říze­ní a ob­ha­jo­ba mě­la mož­nost se to­ho­to vý­sle­chu zú­čas­tnit. Návrh na vý­slech M. B. prostřed­nic­tvím vi­deo­kon­fe­ren­ce byl pod­le vr­chní­ho sou­du prá­vem od­mít­nut. Vý­slech prostřed­nic­tvím vi­deo­kon­fe­ren­ce je to­tiž "ča­sově i or­ga­ni­začně mi­mořádně ná­roč­ný a přichá­zí v úva­hu zej­mé­na v přípa­dech, kdy vý­pověď [tak­to vy­slech­nu­té­ho svědka má být] klí­čo­vým ne­bo zvlášť zá­važ­ným důka­zem". Vý­pověď svědkyně M. B. ov­šem ne­by­la "je­di­ným usvědču­jí­cím důka­zem", pro­to­že stěžo­va­tel­ka "je usvědčo­vá­na též vý­povědí svědkyň M. Š., A. Ch. a čás­tečně též vý­pověďmi svědků Mar­ti­na Krej­čí­ho a Di­ony­sa Sá­si­ho." Kromě to­ho je "za usvědču­jí­cí důka­zy" pod­le vr­chní­ho sou­du třeba po­va­žo­vat i od­su­zu­jí­cí roz­su­dek ve věci man­že­la stěžo­va­tel­ky a němec­ký roz­su­dek ve věci ma­ji­te­le pod­ni­ku Scotch Club. Vr­chní soud rovněž uvedl, že průtah v říze­ní jde na úkor stěžo­va­tel­ce, kte­rá uprch­la.

(iii) Do­vo­la­cí říze­ní
24. Pro­ti to­mu­to roz­hod­nu­tí po­da­la stěžo­va­tel­ka do­vo­lá­ní, v němž na­mít­la mi­mo ji­né to, že by­lo po­ru­še­no je­jí prá­vo vy­slý­chat svědky, že sou­dy se opomně­ly vy­pořádat s důkaz­ním návr­hem na čte­ní spi­su z Němec­ka, že sku­tek byl nes­právně kva­li­fi­ko­ván a že sou­dy ne­zoh­led­ni­ly cel­ko­vou dél­ku říze­ní při uk­lá­dá­ní tres­tu (č. l. 1188-1190).

25. Nej­vyš­ší soud svým na­pa­de­ným us­ne­se­ním od­mítl do­vo­lá­ní stěžo­va­tel­ky.

26. Nej­vyš­ší soud uvedl, že pod­le čl. 6 od­st. 3 písm. d) Úmlu­vy mu­sí být před­tím, než je ob­vině­ný od­sou­zen, všech­ny důka­zy pro­ti němu pro­ve­de­ny v je­ho přítom­nos­ti při veřej­ném ús­tním jed­ná­ní, aby byl res­pek­to­ván po­ža­da­vek kon­tra­dik­tor­ní­ho říze­ní. Ob­viněné­mu tak mu­sí být dá­na adek­vát­ní mož­nost na­pa­dat svědec­ké vý­povědi a klást svědkům otáz­ky buď ve chví­li, kdy vy­po­ví­da­jí, ne­bo později. Z to­ho­to prin­ci­pu pod­le Nej­vyš­ší­ho sou­du ply­nou dva po­ža­dav­ky, a to "že pro nepřítom­nost svědka mu­sí být řád­ný důvod a že tam, kde je proh­lá­še­ní o ci­zích vý­povědích je­di­ným ne­bo roz­ho­du­jí­cím důka­zem pro­ti [ob­viněné­mu], je­ho přije­tí ja­ko důka­zu ještě nez­na­me­ná auto­ma­tic­ky po­ru­še­ní čl. 6 od­st. 1 Úmlu­vy [...] Jes­tli­že se od­sou­ze­ní opí­rá pou­ze ne­bo v roz­ho­du­jí­cí míře o vý­pověď nepřítom­né­ho svědka, soud pod­ro­bí říze­ní peč­li­vé­mu přez­kou­má­ní. To pak do­vo­lu­je, aby se od­sou­ze­ní opí­ra­lo o ta­ko­vý důkaz, jen je-li sku­tečně spo­leh­li­vý s oh­le­dem na zá­važ­nost přípa­du". Pod­le Nej­vyš­ší­ho sou­du tak "[o]táz­kou v kaž­dé přís­luš­né věci je, zda exis­tu­jí dos­ta­teč­né vy­va­žu­jí­cí fak­to­ry, včetně opatření, jež do­vo­lu­jí řád­né vy­hod­no­ce­ní spo­leh­li­vos­ti těchto důkazů [...] Pod­stat­né te­dy je, aby přeč­te­ní pro­to­ko­lu o dřívějších vý­povědích svědků a je­jich vy­uži­tí k důka­zu sa­mo o sobě ne­by­lo v roz­po­ru s prá­vem na spra­ved­li­vý pro­ces. Ob­vině­ný mu­sí mít mož­nost účas­tnit se pro­vádění ta­ko­vé­ho důka­zu a rea­go­vat tak na vý­slech svědků, tj. vy­jádřit se k němu, případně zpo­chyb­nit je­ho věro­hod­nost či důkaz­ní sí­lu a navr­hnout pro­ve­de­ní ji­ných důkazů. Po­kud však ob­vině­ný (případně je­ho ob­háj­ce) ta­ko­vé­ho prá­va ne­vyu­ži­je, nel­ze tu­to je­ho ne­čin­nost vy­klá­dat ja­ko po­chy­be­ní roz­ho­du­jí­cí­ho sou­du."

27. Nej­vyš­ší soud kon­sta­to­val, že poš­ko­ze­ná M. B. i svědkyně Ch. a Š. by­ly v příp­rav­ném říze­ní či u hlav­ní­ho lí­če­ní vy­slech­nu­ty a ob­ha­jo­ba mě­la mož­nost se těchto vý­slechů účas­tnit a klást svědky­ním otáz­ky, av­šak to­ho­to prá­va pod­le Nej­vyš­ší­ho sou­du ne­vyu­ži­la. Nej­vyš­ší soud uvedl, že svědky­ni B."soud [...] před­vo­lal k hlav­ní­mu lí­če­ní, av­šak [ta­to svědkyně] (ob­čan­ka SR ži­jí­cí na Slo­ven­sku) již při svém vý­sle­chu u or­gánů čin­ných v tres­tním říze­ní na Slo­ven­sku proh­lá­si­la, že se do ČR k hlav­ní­mu lí­če­ní ne­hod­lá ja­ko svědkyně dos­ta­vit. Je­jí vý­pověď z příp­rav­né­ho říze­ní by­la te­dy u hlav­ní­ho lí­če­ní přeč­te­na v sou­la­du s us­ta­no­ve­ním § 211 od­st. 2 písm. a) tr. řádu. Ob­háj­ce ob­viněné měl však mož­nost zú­čas­tnit se vý­sle­chu jme­no­va­né svědkyně na Slo­ven­sku, ale to­ho­to prá­va ne­vyu­žil, což nel­ze vy­klá­dat ja­ko po­chy­be­ní roz­ho­du­jí­cí­ho sou­du. Svědkyně Š. by­la opa­ko­vaně před­vo­lá­na k hlav­ní­mu lí­če­ní, k sou­du se však bez om­lu­vy ne­dos­ta­vi­la. Soud pro­to ta­ké přečetl je­jí vý­pověď dle § 211 od­st. 2 písm. a) tr. řádu [...] z před­cho­zí­ho říze­ní ve věci s od­ůvodněním, že s oh­le­dem na ča­so­vý od­stup a je­jí sou­čas­ný ži­vot (pro­vo­zu­je pros­ti­tu­ci) by opa­ko­va­ný vý­slech po­mo­cí do­žá­da­né­ho sou­du SR nepřinesl žá­dná no­vá zjištění. Je­jí původ­ní vý­pověď [...] by­la pro­ve­de­na v sou­la­du se zá­ko­nem a ob­háj­kyně ob­viněné by­la o je­ho ko­ná­ní vy­ro­zuměna. V předeš­lém říze­ní (u hlav­ní­ho lí­če­ní) by­la pak vy­slech­nu­ta i svědkyně A. Ch.".

28. Nej­vyš­ší soud se dá­le za­bý­val ná­mit­kou nes­práv­né kva­li­fi­ka­ce skut­ku. Pod­le stěžo­va­tel­ky byl předmět­ný sku­tek nes­právně kva­li­fi­ko­ván ja­ko trest­ný čin ob­cho­do­vá­ní s lid­mi pod­le § 168 od­st. 1 písm. a), od­st. 3 písm. d) tres­tní­ho zá­ko­ní­ku na­mís­to tres­tné­ho či­nu kup­lířství pod­le § 204 od­st. 1, 3 písm. c) tres­tní­ho zá­ko­na č. 140/1961 Sb. Pod­le Nej­vyš­ší­ho sou­du je pod­le sou­čas­né i před­cho­zí práv­ní úp­ra­vy trest­ný čin ob­cho­do­vá­ní s lid­mi ve vzta­hu k tres­tné­mu či­nu kup­lířství tres­tným či­nem spe­ciál­ním, a to zej­mé­na pro­to, že pos­ti­hu­je dru­hově zá­važnější a spo­le­čen­sky ne­bez­pečnější for­my pá­chá­ní ob­dob­né tres­tné čin­nos­ti. Za si­tua­ce, kdy je předmětem úto­ku oso­ba mlad­ší 18 let, je sexuál­ní vy­kořis­ťo­vá­ní pos­ti­ho­vá­no v kaž­dém případě, av­šak u tres­tné­ho či­nu ob­cho­do­vá­ní s lid­mi chrá­ní svo­bo­du roz­ho­do­vá­ní nez­le­ti­lých již zá­klad­ní skut­ko­vá pod­sta­ta, kte­rá vy­me­zu­je pod­statně šir­ší způso­by spá­chá­ní či­nu (přiměje, zjed­ná, naj­me, sve­de, dop­ra­ví, uk­ry­je, za­dr­žu­je, přij­me ne­bo vy­dá) a zá­ko­no­dár­ce zde ani ne­vy­ža­du­je, aby jed­ná­ní ved­lo bez­prostředně k pros­ti­tu­ci, ne­boť jde o sexuál­ní vy­kořis­ťo­vá­ní v šir­ším slo­va smys­lu. Přimění k pros­ti­tu­ci je zna­kem kva­li­fi­ko­va­né skut­ko­vé pod­sta­ty. Pod­le zjištěné­ho skut­ko­vé­ho sta­vu stěžo­va­tel­ka spo­lečně se svým man­že­lem si de fac­to za 500 EUR M. B. kou­pi­la, od po­čát­ku zna­la sku­teč­ný věk té­to dí­vky, pro­to­že jí za­ba­vi­la ob­čan­ský průkaz, tak­že jed­noz­načně vědě­la, že jde o oso­bu nez­le­ti­lou. Důvo­dem "ná­ku­pu" byl zá­měr přimět nez­le­ti­lou k pro­vo­zo­vá­ní pros­ti­tu­ce, z níž hod­la­la těžit. M. B. v pod­statě zba­vi­la osob­ní svo­bo­dy, ne­boť jí za­dr­žo­va­la v místě své­ho tr­va­lé­ho byd­liště, kde by­la nez­le­ti­lá po ce­lou do­bu hlí­dá­na, zůsta­la bez ja­kých­ko­li fi­nan­čních prostředků, nemě­la dok­lad to­tož­nos­ti. Ob­dobně by­la hlí­dá­na po ce­lou do­bu po­by­tu ve veřej­ném domě, aby ani tak ne­nas­ta­la mož­nost, že by nez­le­ti­lá utek­la. Stěžo­va­tel­ka přimě­la nez­le­ti­lou poš­ko­ze­nou k pro­vo­zo­vá­ní pros­ti­tu­ce na úze­mí Čes­ké re­pub­li­ky, po­té i v Němec­ku, kam ji za tím­to úče­lem spo­lu se svým man­že­lem dop­ra­vi­li. Pod­stat­né je ta­ké zjištění, že přitom veš­ke­ré vý­dělky z pros­ti­tu­ce mu­se­la poš­ko­ze­ná od­ev­zdá­vat ob­viněné, kte­rá je pou­ží­va­la pro svou potřebu. Pro­to­že stěžo­va­tel­ka nez­le­ti­lou oso­bu uk­ry­la, dop­ra­vi­la, přimě­la a vy­da­la k pro­vo­zo­vá­ní pros­ti­tu­ce, nel­ze ten­to sku­tek kva­li­fi­ko­vat ja­ko trest­ný čin kup­lířství.

29. Pod­le Nej­vyš­ší­ho sou­du neb­yl v té­to věci důvod k mi­mořád­né­mu sní­že­ní tres­tu pod­le § 58 od­st. 1 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku. Stěžo­va­tel­ka se to­tiž do­pus­ti­la vel­mi zá­važ­né tres­tné čin­nos­ti se ziš­tným mo­ti­vem, ne­boť kořis­ti­la z pros­ti­tu­ce nez­le­ti­lé. Tak­to zís­ka­né prostřed­ky by­ly přitom je­di­ným zdro­jem je­jích příjmů, ze kte­rých do­kon­ce fi­nan­co­va­la hypo­té­ku na své byd­le­ní. K dél­ce ce­lé­ho říze­ní přispě­la pod­le Nej­vyš­ší­ho sou­du stěžo­va­tel­ka tím, že uprch­la.

II. Ar­gu­men­ta­ce stran

30. Stěžo­va­tel­ka na­mí­tá, že nemě­la být stí­há­na ja­ko uprch­lá. Ve Španělsku to­tiž po­bý­va­la le­gálně a by­lo mož­né ji kdy­ko­liv doh­le­dat. Stěžo­va­tel­ka uvá­dí, že o svém po­by­tu v za­hra­ni­čí řek­la své­mu ob­háj­ci a před­pok­lá­da­la, že ji v případě nut­nos­ti vy­ro­zu­mí.

31. Dá­le stěžo­va­tel­ka na­mí­tá, že nik­dy ne­moh­la osobně vy­slech­nout svědkyně M. B., A. Ch. a M. Š.

32. Vý­pověď M. B. by­la pod­le stěžo­va­tel­ky stěžej­ním důka­zem. Pou­ze z té­to vý­povědi by­lo mož­né do­vo­dit jed­not­li­vé zna­ky skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu, pou­ze na zá­kladě té­to vý­povědi by­lo mož­né uči­nit zá­věr, zda stěžo­va­tel­ka někdy půso­bi­la na svo­bod­nou vů­li M. B., zda to­to vůbec ne­by­lo činěno, zda to či­ni­la ji­ná oso­ba a zda stěžo­va­tel­ka zna­la sku­teč­ný věk poš­ko­ze­né. Vý­povědi té­to svědkyně se stěžo­va­tel­ka ne­moh­la, a to ani v za­stou­pe­ní své­ho ob­háj­ce, nik­dy reálně účas­tnit. M. B. to­tiž by­la vy­slech­nu­ta dne 30. pro­sin­ce 2008 v 10:00 na Slo­ven­sku v Nitře. Ob­háj­ce stěžo­va­tel­ky se o tom­to dozvěděl dle faxové zprá­vy ob­sa­že­né ve spi­su na čl. 348 dne 29. pro­sin­ce 2008 po 13. ho­dině. Síd­lo ob­háj­ce by­lo v Tep­li­cích, vý­sle­chy se ko­na­ly v Nitře, te­dy na místě vzdá­le­ném ví­ce jak 500 km. Vý­slech se ko­nal v zim­ním ob­do­bí, a tu­díž by­lo ne­mož­né, aby ob­háj­ce stihl na mís­to ko­ná­ní vý­sle­chu do­jet (ces­ta při ideál­ních pod­mín­kách tr­vá 5 ho­din, v zimě a v běžných pod­mín­kách lze ces­tu od­had­nout na cca 10 až 12 ho­din s tím, že ob­háj­ce se rovněž na úkon mu­sí přip­ra­vit a mu­sí být při je­ho ko­ná­ní v bdělém sta­vu, což s oh­le­dem na čas ko­ná­ní úko­nu ne­by­lo mož­né, ob­háj­ce by si ne­mohl me­zi ces­tou a vý­sle­chem téměř od­po­či­nout). Přes­to, že by­lo v opa­ko­va­ném říze­ní před sou­dem mož­né pro­vést vý­slech M. B. prostřed­nic­tvím vi­deo­kon­fe­ren­ční­ho za­říze­ní, ne­boť by­lo zná­mo, kde svědkyně po­bý­vá, sou­dy pro­ve­de­ní to­ho­to důka­zu nedůvodně od­mít­ly.

33. K ob­dob­né­mu po­chy­be­ní pod­le stěžo­va­tel­ky doš­lo u svědkyň Ch. a Š.

34. Od­kaz obec­ných soudů na to, že svědkyně by­ly vy­slech­nu­ty za přítom­nos­ti us­ta­no­ve­né­ho ob­háj­ce v době, kdy pro­ti stěžo­va­tel­ce by­lo ve­de­no tres­tní říze­ní ja­ko pro­ti uprch­lé, je pak pod­le stěžo­va­tel­ky zce­la v roz­po­ru se zá­sa­da­mi tres­tní­ho říze­ní. Již z fak­tu, že v té době by­lo pro­ti stěžo­va­tel­ce ve­de­no říze­ní ja­ko pro­ti uprch­lé, je zřej­mé, že nik­dy ne­moh­la svědky­ním klást otáz­ky ani prostřed­nic­tvím ob­háj­ce.

35. Obec­né sou­dy se pod­le stěžo­va­tel­ky opomně­ly vy­pořádat s návr­hem, aby byl ja­ko důkaz čten spis vy­žá­da­ný z Němec­ka. Ten­to spis přitom ob­sa­hu­je tvr­ze­ní, kte­rá jsou v roz­po­ru se zá­věry obec­ných soudů v tom­to říze­ní a kte­ré svědčí o vel­mi níz­ké důvěry­hod­nos­ti M. B. Pod­le stěžo­va­tel­ky ne­by­lo v na­pa­de­ných roz­hod­nu­tí zdůvodněno, proč ne­by­lo do­ka­zo­vá­ní tím­to směrem doplněno.

36. Pod­le stěžo­va­tel­ky měl být je­jí sku­tek po­sou­zen nej­vý­še ja­ko kup­lířství dle § 204 od­st. 1, od­st. 3 písm. c) zá­ko­na č. 140/1961 Sb., tres­tní­ho zá­ko­na, ve znění účin­ném v době spá­chá­ní skut­ku. Kva­li­fi­ka­ce skut­ku ja­ko ob­cho­do­vá­ní s lid­mi pod­le ny­ní účin­né­ho tres­tní­ho zá­ko­ní­ku je dle stěžo­va­tel­ky pro ni méně příz­ni­vá, a na­víc ani nel­ze jed­not­li­vé zna­ky té­to skut­ko­vé pod­sta­ty do­vo­dit ze skut­ku, za nějž by­la od­sou­ze­na.

37. Obec­né sou­dy tvr­dí, že stěžo­va­tel­ka za­dr­žo­va­la, přimě­la a po­té dop­ra­vi­la dí­tě, aby ho by­lo uži­to k poh­lav­ní­mu sty­ku. Za­dr­žo­vá­ní poš­ko­ze­né, tak jak je před­pok­lá­dá­no u tres­tné­ho či­nu pro­ti svo­bodě jed­not­liv­ce, ze skut­ko­vé vě­ty na­pa­de­né­ho roz­hod­nu­tí kraj­ské­ho sou­du do­vo­dit nel­ze. Ze skut­ko­vé vě­ty nel­ze do­vo­dit, že stěžo­va­tel­ka osobně ja­kým­ko­li způso­bem mě­la půso­bit na svo­bo­du v roz­ho­do­vá­ní poš­ko­ze­né (neh­ledě na to, že z do­ka­zo­vá­ní vy­ply­nu­lo, že poš­ko­ze­ná mě­la svo­bo­du po­hy­bu, moh­la te­le­fo­no­vat a opa­ko­vaně uved­la i to, že dok­la­dy mě­la u se­be). Ve vzta­hu k dop­ra­ve­ní dí­těte za úče­lem pro­vo­zo­vá­ní pros­ti­tu­ce lze opět na­mít­nout, že zde v po­pi­su skut­ku chy­bí útok pro­ti zá­ko­nem chráněné­mu zá­jmu, te­dy svo­bod­né vů­li jed­not­liv­ce, když z po­pi­su skut­ku ne­vyp­lý­vá, že by poš­ko­ze­ná s tím­to pos­tu­pem ne­souh­la­si­la a to­to by­lo učiněno pro­ti je­jí vů­li.

38. Na­ko­nec stěžo­va­tel­ka na­mí­tá, že v je­jí věci doš­lo k nedůvod­ným průtahům, kte­ré ne­by­ly zoh­ledně­ny při uk­lá­dá­ní tres­tu. Za sku­tek, kte­rý se měl od­eh­rát v ro­ce 2004 a 2005, by­la stěžo­va­tel­ka ob­viněna až v ro­ce 2007, i když or­gá­ny čin­né v tres­tním říze­ní mě­ly poz­nat­ky o údaj­ném spá­chá­ní či­nu již v ro­ce 2005. Za ten­to sku­tek by­la od­sou­ze­na až v ro­ce 2015. Obec­né sou­dy uzavře­ly, že stěžo­va­tel­ka by­la po ce­lou do­bu stí­há­na ja­ko uprch­lá a skrý­va­la se ve Španělsku. Stěžo­va­tel­ka ov­šem zdůraz­ňu­je, že ve Španělsku po­bý­va­la le­gálně, by­lo mož­né ji tam doh­le­dat a o je­jím po­by­tu věděl i je­jí ob­háj­ce. Stěžo­va­tel­ka na­víc i z těchto důvodů souh­la­si­la se svým vy­dá­ním do Čes­ké re­pub­li­ky.

39. Nej­vyš­ší soud ve svém vy­jádření uvedl, že ná­mit­ky stěžo­va­tel­ky jsou svou po­va­hou převážně vy­jádřením ne­souh­la­su neúspěšné­ho účas­tní­ka říze­ní s průběhem říze­ní, hod­no­ce­ním důkazů a se skut­ko­vý­mi zjištění­mi. Na tom­to zá­kladě před­klá­dá stěžo­va­tel­ka vlas­tní skut­ko­vé zá­věry a vý­klad prá­va a od­ví­jí od to­ho mož­nost od­liš­né­ho práv­ní­ho po­sou­ze­ní ve věci sa­mé. Od­liš­ný práv­ní ná­zor stěžo­va­tel­ky na vý­klad po­zi­tiv­ní­ho prá­va však nemůže sám o sobě být dos­ta­teč­ný pro zá­věr o po­ru­še­ní zá­klad­ních práv. Prob­le­ma­ti­ka naz­na­če­ná v ús­tav­ní stíž­nos­ti se tý­ká otá­zek spo­je­ných s vý­kla­dem pro­ces­ní­ho před­pi­su, kte­ré však ne­ma­jí ús­tav­ní přesah. Pod­le Nej­vyš­ší­ho sou­du ne­by­la je­ho na­pa­de­ným roz­hod­nu­tím po­ru­še­na zá­klad­ní prá­va stěžo­va­tel­ky a přez­kum roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du z hle­dis­ka správ­nos­ti v něm vy­slo­ve­né­ho práv­ní­ho ná­zo­ru tak ne­ní přípust­ný. Nej­vyš­ší soud pro­to navrhl, aby by­la stíž­nost od­mít­nu­ta ja­ko zjevně neo­pod­statněná.

40. Vr­chní soud od­ká­zal na na­pa­de­ná roz­hod­nu­tí. Co se tý­če dél­ky říze­ní, pou­ká­zal vr­chní soud na to, že mu věc by­la před­lo­že­na v čer­ven­ci 2015 a roz­hod­nu­ta by­la v zá­ří 2015.

41. Kraj­ský soud uvedl, že ús­tav­ní stíž­nost pok­lá­dá za zjevně nedůvod­nou, přičemž od­ká­zal na na­pa­de­ná roz­hod­nu­tí. Dá­le kraj­ský soud kon­sta­to­val, že úda­je o dél­ce říze­ní uváděné stěžo­va­tel­kou jsou neúpl­né. Ob­ža­lo­ba by­la po­dá­na v zá­ří 2009 a již v sr­pnu 2010 byl vy­hlá­šen roz­su­dek. Po za­tče­ní stěžo­va­tel­ky a je­jím předá­ní do Čes­ké re­pub­li­ky by­lo no­vé hlav­ní lí­če­ní naříze­no nep­rod­leně a ve věci by­lo roz­hod­nu­to bez průtahů. Ja­ké­ko­liv průta­hy v říze­ní tak za­vi­ni­la sa­ma stěžo­va­tel­ka svým jed­ná­ním.

42. Nej­vyš­ší stát­ní za­stu­pi­tel­ství od­ká­za­lo na své vy­jádření k do­vo­lá­ní, ne­boť ar­gu­men­ta­ce stěžo­va­tel­ky v ús­tav­ní stíž­nos­ti je pod­le něj prak­tic­ky shod­ná s do­vo­la­cí­mi důvo­dy. Ve vy­jádření k do­vo­lá­ní se nejpr­ve v pod­statě od­ka­zu­je na úva­hy obec­ných soudů oh­ledně práv­ní kva­li­fi­ka­ce skut­ku. Dá­le v něm Nej­vyš­ší stát­ní za­stu­pi­tel­ství uvá­dí, že přeč­te­ní pro­to­ko­lu o dřívějších vý­povědích svědků a je­jich pou­ži­tí ja­ko důka­zu ne­ní v roz­po­ru s prá­vem na spra­ved­li­vý pro­ces, měl-li ob­vině­ný mož­nost účas­tnit se pro­vádění ta­ko­vé­ho důka­zu, vy­jádřit se k němu a případně zpo­chyb­nit je­ho věro­hod­nost ne­bo důkaz­ní sí­lu a navr­hnout k to­mu ji­né důka­zy. Nej­vyš­ší stát­ní za­stu­pi­tel­ství pou­ka­zu­je na to, že ob­háj­ce stěžo­va­tel­ky měl mož­nost zú­čas­tnit se vý­sle­chu M. B., a po­kud tu­to mož­nost ne­vyu­žil, nel­ze to vy­klá­dat ja­ko po­chy­be­ní sou­du. Vý­pověď té­to svědkyně na­víc ne­ní je­di­ným a už vůbec ne osa­mo­ce­ným důka­zem o vině stěžo­va­tel­ky. Nej­vyš­ší stát­ní za­stu­pi­tel­ství připouš­tí, že po­kud by neb­yl res­pek­to­ván po­ža­da­vek na mož­nost ob­ha­jo­by zú­čas­tnit se vý­sle­chu svědkyň v příp­rav­ném říze­ní, moh­la by vý­pověď těchto svědkyň být v roz­po­ru s čl. 6 od­st. 3 písm. d) Úmlu­vy a pro­to­kol o ta­ko­vé vý­povědi by ne­by­lo mož­né pou­žít ja­ko důkaz o vině ob­viněné. Zá­věrem vy­jádření se uvá­dí, že zde ne­by­ly splně­ny před­pok­la­dy pro mi­mořád­né sní­že­ní tres­tu a že průta­hy v říze­ní by­ly za­příčině­ny stěžo­va­tel­kou, kte­rá se vy­hý­ba­la tres­tní­mu stí­há­ní a uprch­la do ci­zi­ny.

43. Ústav­ní soud ne­po­va­žo­val za nut­né za­sí­lat ta­to vy­jádření stěžo­va­tel­ce k rep­li­ce. Stěžo­va­tel­ka se již k otáz­kám, kte­ré Ústav­ní soud pok­lá­dá za re­le­van­tní, vy­jádři­la ve své ús­tav­ní stíž­nos­ti a vy­jádření os­tat­ních účas­tníků a ved­lej­ší­ho účas­tní­ka říze­ní nepřines­la v tom­to oh­le­du žá­dný no­vý ar­gu­ment.

44. Vr­chní stát­ní za­stu­pi­tel­ství v Pra­ze se vzda­lo pos­ta­ve­ní ved­lej­ší­ho účas­tní­ka říze­ní a Kraj­ské stát­ní za­stu­pi­tel­ství v Ús­tí nad La­bem ne­vyu­ži­lo mož­nos­ti se vy­jádřit.

III. Hod­no­ce­ní Ústav­ní­ho sou­du

45. Ústav­ní soud kon­sta­tu­je, že ús­tav­ní stíž­nost je mož­né věcně pro­jed­nat, ne­boť spl­ňu­je po­ža­dav­ky sta­no­ve­né zá­ko­nem č. 182/1993 Sb., o Ústav­ním sou­du, ve znění pozdějších před­pisů.

46. Ústav­ní soud se bu­de nejpr­ve za­bý­vat otáz­kou, zda ne­by­lo po­ru­še­no prá­vo stěžo­va­tel­ky zú­čas­tnit se jed­ná­ní před sou­dem, a nás­ledně se vy­pořádá s otáz­kou, zda ne­by­lo po­ru­še­no je­jí prá­vo vy­slý­chat svědky pro­ti sobě.

A. Prá­vo zú­čas­tnit se jed­ná­ní před sou­dem

47. Stěžo­va­tel­ka na­mí­tá, že se svým po­by­tem v za­hra­ni­čí ne­vy­hý­ba­la tres­tní­mu říze­ní, a že tu­díž vůbec nemě­la být sou­ze­na ja­ko uprch­lá.

48. Ústav­ní soud připo­mí­ná, že v tres­tních věcech je důle­ži­tou sou­čás­tí prá­va na spra­ved­li­vý pro­ces i prá­vo ob­viněné­ho zú­čas­tnit se soud­ní­ho jed­ná­ní.

49. Prá­vo ob­viněné­ho zú­čas­tnit se jed­ná­ní před sou­dem je chráněno čl. 6 Úmlu­vy, ač­ko­liv v něm ne­ní vý­slovně za­kot­ve­no. Pod­le Ev­rop­ské­ho sou­du pro lid­ská prá­va (dá­le jen "ESLP") to­tiž vy­plý­vá ze smys­lu a úče­lu čl. 6 Úmlu­vy ja­ko cel­ku. Na­víc má ob­vině­ný pod­le čl. 6 od­st. 3 písm. c), d) a e) Úmlu­vy prá­vo "ob­ha­jo­vat se osobně", "vy­slý­chat ne­bo dát vy­slý­chat svědky" a "mít bez­plat­nou po­moc tlu­moč­ní­ka, jes­tli­že ne­ro­zu­mí ja­zy­ku pou­ží­va­né­mu před sou­dem ne­bo tím­to ja­zy­kem nem­lu­ví". Lze si jen stěží před­sta­vit, jak by ob­vině­ný ta­to svá prá­va mohl vy­ko­ná­vat, po­kud by neb­yl soud­ní­mu jed­ná­ní příto­men (roz­su­dek vel­ké­ho se­ná­tu ve věci Her­mi pro­ti Itá­lii ze dne 18. 10. 2006 č. 18114/02, § 59; srov. shodně roz­su­dek ve věci Co­loz­za pro­ti Itá­lii ze dne 12. 2. 1985 č. 9024/80, § 85, a ob­dobně roz­su­dek ve věci Poit­ri­mol pro­ti Fran­cii ze dne 23. 11. 1993 č. 14032/88, § 35).

50. Lis­ti­na ga­ran­tu­je prá­vo zú­čas­tnit se jed­ná­ní před sou­dem vý­slovně a kaž­dé­mu, te­dy ne­jen ob­viněné­mu v tres­tním říze­ní. Pod­le čl. 38 od­st. 2 Lis­ti­ny to­tiž pla­tí, že "[k]až­dý má prá­vo, [...] "aby je­ho věc by­la pro­jed­ná­na [...] v je­ho přítom­nos­ti [...]".

51. Prá­vo ob­viněné­ho zú­čas­tnit se jed­ná­ní před sou­dem ov­šem ne­má ab­so­lut­ní cha­rak­ter.

52. Vý­znam osob­ní účas­ti ob­viněné­ho se to­tiž li­ší pod­le fá­ze a ty­pu soud­ní­ho říze­ní. Pod­le ESLP má obecně ob­vině­ný prá­vo zú­čas­tnit se jed­ná­ní u sou­du pr­vní­ho stupně. V říze­ní o op­rav­ných prostřed­cích už ov­šem osob­ní účast ob­viněné­ho ne­má tak zá­sad­ní vý­znam (Her­mi, § 60). V úva­hu je vždy třeba vzít spe­ci­fic­kou po­va­hu da­né­ho říze­ní a způsob, ja­kým by­ly zá­jmy ob­viněné­ho u sou­du vy­lo­že­ny a chráně­ny, zej­mé­na s oh­le­dem na po­va­hu otá­zek, kte­ré mě­ly být po­sou­ze­ny, a na je­jich důle­ži­tost pro ob­viněné­ho (Her­mi, § 62). Z těchto prin­cipů vy­chá­zí ve své ju­di­ka­tuře i Ústav­ní soud [ná­lez sp. zn. I. ÚS 2971/09 ze dne 17. 2. 2010 (N 28/56 SbNU 315), bo­dy 19-23; srov. ob­dobně ná­lez sp. zn. II. ÚS 648/05 ze dne 15. 2. 2006 (N 37/40 SbNU 311); ná­lez sp. zn. II. ÚS 2152/08 ze dne 9. 7. 2009 (N 156/54 SbNU 27)].

53. Na­víc ani tres­tní říze­ní ko­na­ná v nepřítom­nos­ti ob­viněné­ho nej­sou sa­ma o osobě v roz­po­ru s čl. 6 Úmlu­vy ani s čl. 38 od­st. 2 Lis­ti­ny.

54. Pod­le ESLP mu­sí mít ob­vině­ný, kte­rý byl od­sou­zen v nepřítom­nos­ti, nás­ledně mož­nost do­sáh­nout no­vé­ho pro­jed­ná­ní a po­sou­ze­ní věci z hle­dis­ka skut­ko­vé­ho i práv­ní­ho. Vý­jim­kou z to­ho­to pra­vid­la jsou přípa­dy, kdy se jed­noz­načně pro­ká­že, že ob­vině­ný se své­ho prá­va zú­čas­tnit se jed­ná­ní před sou­dem vzdal ne­bo že měl v úmys­lu před tres­tním pro­ce­sem upr­chnout (roz­su­dek vel­ké­ho se­ná­tu ve věci Sej­do­vic pro­ti Itá­lii ze dne 1. 3. 2006 č. 56581/00, § 82; roz­su­dek vel­ké­ho se­ná­tu ve věci Ida­lov pro­ti Rus­ku ze dne 22. 5. 2012 č. 5826/03, § 170 a 174; roz­su­dek ve věci Sa­na­der pro­ti Chor­vat­sku ze dne 12. 2. 2015 č. 66408/12, § 68).

55. Po ob­viněném, kte­rý byl od­sou­zen v nepřítom­nos­ti, však nel­ze po­ža­do­vat, aby pro­ká­zal, že se ne­vy­hý­bal spra­vedl­nos­ti ne­bo že je­ho nepřítom­nost v soud­ním říze­ní by­la způso­be­na vy­šší mo­cí (Co­loz­za, § 30). Na dru­hou stra­nu je úko­lem soudů zhod­no­tit, zda ob­vině­ný před­lo­žil dos­ta­teč­né důvo­dy pro svou nepřítom­nost či zda je­ho nepřítom­nost dos­ta­tečně zdůvod­ňu­jí zjištění učiněná ze spi­su (Sej­do­vic, § 88; Her­mi, § 75).

56. Pod­le čes­ké­ho prá­va lze v nepřítom­nos­ti od­sou­dit to­ho, "kdo se vy­hý­bá tres­tní­mu říze­ní po­by­tem v ci­zině ne­bo tím, že se skrý­vá" (§ 302 tres­tní­ho řádu), a to v tzv. tres­tním říze­ní pro­ti uprchlé­mu pod­le § 302-306a tres­tní­ho řádu.

57. Již v ná­le­zu sp. zn. IV. ÚS 200/96 ze dne 21. 11. 1996 (N 123/6 SbNU 387) Ústav­ní soud zdůraz­nil, že us­ta­no­ve­ní o říze­ní pro­ti uprchlé­mu mu­sí být ap­li­ko­vá­na "tak, jak to sta­no­ví čl. 4 od­st. 4 Lis­ti­ny, tj. že při pou­ží­va­ní us­ta­no­ve­ní o me­zích zá­klad­ních práv a svo­bod mu­sí být šetřeno je­jich pod­sta­ty a smys­lu a [ta­to us­ta­no­ve­ní] nesmějí být zneu­ží­vá­na k ji­ným účelům, než pro kte­ré by­la sta­no­ve­na. [...] Důvo­dy pro [ve­de­ní říze­ní pro­ti uprchlé­mu] mo­hou v průběhu tres­tní­ho stí­há­ní po­mi­nout a po­tom je třeba pok­ra­čo­vat v říze­ní pod­le obec­ných zá­sad. Po­vin­nos­tí sou­du je te­dy zkou­mat v průběhu ce­lé­ho tres­tní­ho říze­ní, zda důvo­dy pro ko­ná­ní říze­ní pro­ti uprchlé­mu stá­le tr­va­jí" (srov. shodně § 306a od­st. 1 vě­ta pr­vní tres­tní­ho řádu).

58. Ob­vině­ný, kte­rý byl ja­ko uprch­lý pra­vo­mocně od­sou­zen, se pod­le čes­ké­ho prá­va může vždy do­mo­ci no­vé­ho pro­jed­ná­ní věci. Pod­le § 306a od­st. 2 tres­tní­ho řádu to­tiž pla­tí, že "[s]kon­či­lo-li říze­ní pro­ti uprchlé­mu pra­vo­moc­ným od­su­zu­jí­cím roz­sud­kem a po­té po­mi­nu­ly důvo­dy, pro kte­ré se říze­ní pro­ti uprchlé­mu ved­lo, na návrh od­sou­ze­né­ho po­da­ný do os­mi dnů od do­ru­če­ní roz­sud­ku soud pr­vní­ho stupně ta­ko­vý roz­su­dek zru­ší a v roz­sa­hu sta­no­ve­ném v [§ 306a] od­stav­ci 1 [tres­tní­ho řádu] se hlav­ní lí­če­ní pro­ve­de zno­vu. O prá­vu navr­hnout zru­še­ní pra­vo­moc­né­ho od­su­zu­jí­cí­ho roz­sud­ku mu­sí být při do­ru­če­ní roz­sud­ku od­sou­ze­ný pou­čen. Přiměřeně soud pos­tu­pu­je, vy­ža­du­je-li to me­zi­ná­rod­ní smlou­va, jíž je Čes­ká re­pub­li­ka vá­zá­na."

59. Žá­dost o zru­še­ní od­su­zu­jí­cí­ho roz­sud­ku a no­vé pro­jed­ná­ní věci pod­le § 306a od­st. 2 tres­tní­ho řádu "má fun­kci op­rav­né­ho prostřed­ku sui ge­ne­ris, i když to zá­kon vý­slovně neu­vá­dí" [ná­lez sp. zn. I. ÚS 669/03 ze dne 31. 3. 2004 (N 47/32 SbNU 441)]. To­to us­ta­no­ve­ní jde "poněkud nad rá­mec po­ža­davků Úmlu­vy, [pro­to­že] pod­mín­kou no­vé­ho říze­ní je pou­ze žá­dost v nepřítom­nos­ti od­sou­ze­né­ho, bez oh­le­du na to, zda by mu by­lo mož­né pro­ká­zat, že byl řádně před­vo­lán a říze­ní se vy­hý­bal" [ná­lez sp. zn. I. ÚS 371/07 ze dne 24. 10. 2007 (N 170/47 SbNU 229), bod 28]. Pod­le ju­di­ka­tu­ry ESLP to­tiž ob­viněné­mu, kte­rý uprchl před tres­tním říze­ním, prá­vo na no­vé pro­jed­ná­ní věci z čl. 6 Úmlu­vy nep­ly­ne (bod 54 vý­še).

60. V sou­la­du s těmi­to prin­ci­py Ústav­ní soud po­sou­dil i pro­jed­ná­va­ný případ.

61. Stěžo­va­tel­ka přev­za­la us­ne­se­ní o za­há­je­ní tres­tní­ho stí­há­ní, zvo­li­la si ob­háj­ce a dos­ta­vi­la se k vý­sle­chu, u něhož vy­uži­la své­ho prá­va ne­vy­po­ví­dat. Zvo­le­ný ob­háj­ce stěžo­va­tel­ky v čer­ven­ci 2009 ukon­čil je­jí ob­ha­jo­bu a uvedl, že stěžo­va­tel­ka s ním ne­ko­mu­ni­ku­je a nes­lo­ži­la ani přiměřenou zá­lo­hu na je­ho od­měnu. Po­té po­li­cie při svém šetření a z in­for­ma­cí od příbuz­ných stěžo­va­tel­ky zjis­ti­la, že stěžo­va­tel­ka pro­da­la dům a byt a od­ces­to­va­la už na kon­ci ro­ku 2008 "před Po­li­cií ČR do ci­zi­ny, pravděpo­dobně do An­glie". Stěžo­va­tel­ku se ne­po­dařilo doh­le­dat ani na zá­kladě údajů z in­for­mač­ních sys­témů veřej­né sprá­vy a zdra­vot­ní po­jiš­ťov­ny, pod­le sou­du ne­ko­mu­ni­ko­va­la se svým ob­háj­cem ex of­fo. V květnu 2010 na ní byl kraj­ským sou­dem vy­dán příkaz k za­tče­ní a ev­rop­ský za­tý­ka­cí roz­kaz. V sr­pnu 2010 by­la od­sou­ze­na v nepřítom­nos­ti ja­ko uprch­lá. V pro­sin­ci 2014 by­la za­tče­na ve Španělsku.

62. Uve­de­ná zjištění pod­le Ústav­ní­ho sou­du dos­ta­tečně pro­ka­zu­jí zá­věr, že stěžo­va­tel­ka uprch­la před tres­tním stí­há­ním. Stěžo­va­tel­ka vědě­la, že je pro­ti ní ve­de­no tres­tní stí­há­ní, a roz­hod­la se opus­tit Čes­kou re­pub­li­ku a ne­ko­mu­ni­ko­vat s or­gá­ny čin­ný­mi v tres­tním říze­ní ani se svým ob­háj­cem. Kraj­ský soud vy­vi­nul dos­ta­teč­nou sna­hu stěžo­va­tel­ku v za­hra­ni­čí vy­pát­rat, ne­boť na ní vy­dal v květnu 2010 ev­rop­ský za­tý­ka­cí roz­kaz. Na zá­kladě ev­rop­ské­ho za­tý­ka­cí­ho roz­ka­zu by­la v ro­ce 2014 stěžo­va­tel­ka za­tče­na ve Španělsku a pos­lé­ze předá­na do Čes­ké re­pub­li­ky.

63. Stěžo­va­tel­ka na­mí­tá, že v za­hra­ni­čí po­bý­va­la le­gálně a o tom­to po­by­tu řek­la své­mu zvo­le­né­mu ob­háj­ci, přičemž před­pok­lá­da­la, že ten jí v případě nut­nos­ti vy­ro­zu­mí. Av­šak sku­teč­nost, že stěžo­va­tel­ka po­bý­va­la v za­hra­ni­čí le­gálně, nic nemění na tom, že do za­hra­ni­čí od­ces­to­va­la se zá­měrem vy­hnout se tres­tní­mu říze­ní. Tvr­ze­ní stěžo­va­tel­ky, že před­pok­lá­da­la, že je­jí zvo­le­ný ob­háj­ce ji "v případě nut­nos­ti vy­ro­zu­mí", ne­ní věro­hod­né. Pod­le sděle­ní to­ho­to ob­háj­ce s ním to­tiž stěžo­va­tel­ka ne­ko­mu­ni­ko­va­la. Kdy­by si stěžo­va­tel­ka sku­tečně přá­la, aby ji je­jí ob­háj­ce in­for­mo­val o tres­tním říze­ní, mu­se­la by s ním být ve spo­je­ní. V ta­ko­vém případě by ov­šem rea­go­va­la na sku­teč­nost, že ten­to ob­háj­ce ukon­čil je­jí ob­ha­jo­bu. Přes­to ani po­té stěžo­va­tel­ka ne­kon­tak­to­va­la soud ne­bo své­ho ob­háj­ce ex of­fo. Stěžo­va­tel­ka te­dy nemě­la zá­měr být in­for­mo­vá­na o tres­tním říze­ní, nao­pak před ním uprch­la do za­hra­ni­čí.

64. Stěžo­va­tel­ka tak si­ce by­la od­sou­ze­na v nepřítom­nos­ti, av­šak je­li­kož uprch­la před tres­tním stí­há­ním, z čl. 6 Úmlu­vy by jí ne­vyp­lý­va­lo prá­vo na no­vé pro­jed­ná­ní věci v je­jí přítom­nos­ti. To­to prá­vo jí ov­šem nad rá­mec čl. 6 Úmlu­vy za­ru­ču­je § 306a od­st. 2 tres­tní­ho řádu. Stěžo­va­tel­ka up­lat­ni­la žá­dost o zru­še­ní od­su­zu­jí­cí­ho roz­sud­ku pod­le to­ho­to us­ta­no­ve­ní a do­sáh­la tak no­vé­ho pro­jed­ná­ní věci sou­dem ve své přítom­nos­ti. Je te­dy zřej­mé, že je­jí zá­klad­ní prá­vo zú­čas­tnit se říze­ní před sou­dem po­ru­še­no ne­by­lo.

B. Prá­vo vy­slý­chat svědky pro­ti sobě

65. Stěžo­va­tel­ka dá­le na­mí­tá, že nik­dy ne­moh­la vy­slech­nout svědkyně M. B., A. Ch. a M. Š. Vý­pověď svědkyně M. B. přitom by­la pod­le stěžo­va­tel­ky stěžej­ním důka­zem pro je­jí od­sou­ze­ní.

66. Pod­le čl. 6 od­st. 3 písm. d) Úmlu­vy má kaž­dý, kdo je ob­viněn z tres­tné­ho či­nu, prá­vo vy­slý­chat ne­bo dát vy­slý­chat svědky pro­ti sobě.

67. Pod­le čl. 38 od­st. 2 Lis­ti­ny má kaž­dý prá­vo na to, "aby se mohl vy­jádřit ke všem pro­váděným důkazům".

68. To­to us­ta­no­ve­ní je jed­nou z ga­ran­cí kon­tra­dik­tor­ní po­va­hy říze­ní [viz např. např. ná­lez sp. zn. IV. ÚS 269/05 ze dne 27. 6. 2005 (N 129/37 SbNU 629); shodně ná­lez sp. zn. I. ÚS 273/06 ze dne 14. 9. 2007 (N 144/46 SbNU 409), bod 29; ne­bo ná­lez sp. zn. II. ÚS 2172/14 ze dne 10. 3. 2015, bod 18] a vy­plý­vá z něj i prá­vo ob­viněné­ho vy­slý­chat svědky pro­ti sobě [viz ná­lez sp. zn. I. ÚS 2852/14 ze dne 23. 2. 2015, bod 23 a 25; srov. ob­dobně i ná­lez sp. zn. III. ÚS 376/01 ze dne 15. 11. 2001 (N 174/24 SbNU 291), ná­lez sp. zn. II. ÚS 297/04 ze dne 18. 4. 2006 (N 84/41 SbNU 97), ná­lez sp. zn. IV. ÚS 569/11 ze dne 12. 7. 2011 (N 129/62 SbNU 27)]. Ústav­ní soud vy­chá­zí ve svém roz­ho­do­vá­ní k to­mu­to as­pek­tu prá­va na spra­ved­li­vý pro­ces z prin­cipů, na nichž sto­jí ju­di­ka­tu­ra ESLP (ná­lez sp. zn. I. ÚS 2852/14 ze dne 23. 2. 2015, bod 25).

69. Obecně pla­tí, že svědci by mě­li být vy­slech­nu­ti sou­dem v přítom­nos­ti ob­viněné­ho při veřej­ném jed­ná­ní tak, aby jim ob­vině­ný mohl klást otáz­ky a aby mohl zpo­chyb­nit je­jich vý­pověď (te­dy tak, aby by­la za­jištěna kon­tra­dik­tor­nost říze­ní). Z to­ho­to prin­ci­pu exis­tu­jí vý­jim­ky, kte­ré ov­šem nesmějí zkra­co­vat prá­va ob­ha­jo­by. Zpra­vid­la tak ob­viněné­mu mu­sí být pos­kyt­nu­ta dos­ta­teč­ná mož­nost, aby zpo­chyb­nil vý­pověď svědka a kladl mu otáz­ky, buď v okam­ži­ku, kdy svědek vy­po­ví­dá, ne­bo v pozdější fá­zi říze­ní [roz­su­dek vel­ké­ho se­ná­tu ve věci Al-Khawaja a Ta­he­ry pro­ti Spo­je­né­mu krá­lov­ství ze dne 15. 12. 2011 č. 26766/05 a 22228/06, § 118; roz­su­dek ve věci Van Me­che­len a dal­ší pro­ti Ni­zo­zem­sku ze dne 23. 4. 1997 č. 21363/93, § 51; roz­su­dek ve věci Lüdi pro­ti Švý­car­sku ze dne 15. 6. 1992 č. 12433/86, § 47; srov. shodně ná­lez sp. zn. I. ÚS 2852/14 ze dne 23. 2. 2015, bo­dy 23-25; ná­lez sp. zn. IV. ÚS 569/11 ze dne 12. 7. 2011 (N 129/62 SbNU 27), bod 34; ob­dobně ná­lez sp. zn. II. ÚS 297/04 ze dne 18. 4. 2006 (N 84/41 SbNU 97); ná­lez sp. zn. III. ÚS 376/01 ze dne 15. 11. 2001 (N 174/24 SbNU 291)]. Ústav­ní soud po­do­tý­ká, že z těchto prin­cipů vy­chá­zel i Nej­vyš­ší soud napřík­lad v us­ne­se­ní 5 Tdo 1284/2014 ze dne 10. 12. 2014 ne­bo us­ne­se­ní sp. zn. 8 Tdo 235/2015 ze dne 17. 3. 2015, pub­li­ko­va­ném pod č. 16/2016 Sbír­ky soud­ních roz­hod­nu­tí a sta­no­vi­sek, část tres­tní (byť ta­to roz­hod­nu­tí ještě ne­moh­la s oh­le­dem na do­bu vy­dá­ní ref­lek­to­vat nej­novější ju­di­ka­tu­ru ESLP ro­ze­bí­ra­nou ní­že).

(i) Pou­ži­tí vý­povědi nepřítom­né­ho svědka
70. Má-li být před sou­dem ja­ko důkaz pou­ži­ta vý­pověď svědka, kte­ré­ho ob­vině­ný nik­dy neměl mož­nost vy­slech­nout, je třeba pos­tu­po­vat pod­le prin­cipů vy­lo­že­ných v roz­sud­ku vel­ké­ho se­ná­tu ve věci Al-Khawaja a Ta­he­ry pro­ti Spo­je­né­mu krá­lov­ství ze dne 15. 12. 2011 č. 26766/05 tak, jak by­ly upřesně­ny v roz­sud­ku vel­ké­ho se­ná­tu ve věci Schatschaschwi­li pro­ti Němec­ku ze dne 15. 12. 2015 č. 9154/10 [srov. shodně i roz­su­dek vel­ké­ho se­ná­tu ve věci Blok­hin pro­ti Rus­ku ze dne 23. 3. 2016 č. 47152/06, § 201-202, srov. ob­dobně ná­lez sp. zn. Pl. ÚS 25/13 ze dne 9. 10. 2013 (N 175/71 SbNU 69), kte­rý byl však vy­dán před roz­sud­kem Schatschaschwi­li].

71. Svědek, kte­ré­ho ob­vině­ný ne­mohl vy­slech­nout, bu­de dá­le ozna­čo­ván ja­ko nepřítom­ný svědek (ab­sent wit­ness, té­moin ab­sent). To­to ozna­če­ní vy­chá­zí z to­ho, že svědek ne­ní příto­men u sou­du, a ob­vině­ný ho tu­díž nemůže vy­slech­nout. Může jít napřík­lad o svědka, kte­rý byl vy­slech­nout pou­ze v příp­rav­ném říze­ní bez přítom­nos­ti ob­viněné­ho. Stejně tak se může jed­nat o svědka, kte­rý byl si­ce vy­slech­nut u sou­du, av­šak bez přítom­nos­ti ob­viněné­ho, a to např. pro­to, že ob­vině­ný byl sou­zen ja­ko uprch­lý.

72. Otáz­ka, zda připuštěním vý­povědi nepřítom­né­ho svědka ja­ko důka­zu ne­by­lo po­ru­še­no prá­vo ob­viněné­ho vy­slý­chat svědky, se po­su­zu­je ve třech kro­cích. Je třeba po­sou­dit: (1) zda pro nepřítom­nost svědka exis­to­val dos­ta­teč­ný důvod; (2) ja­kou vá­hu ten­to důkaz měl - zda šlo o je­di­ný či roz­ho­du­jí­cí důkaz ne­bo o důkaz se znač­nou va­hou; a (3) zda v říze­ní exis­to­va­ly dos­ta­teč­né vy­va­žu­jí­cí fak­to­ry, včetně sil­ných pro­ces­ních zá­ruk, kte­ré kom­pen­zo­va­ly připuštění vý­povědi nepřítom­né­ho svědka ja­ko důka­zu pro­ti ob­viněné­mu. Na­ko­nec je ve svět­le těchto tří kri­té­rií třeba po­sou­dit, zda lze říze­ní ja­ko ce­lek po­va­žo­vat za spra­ved­li­vé. Ústav­ní soud se ny­ní to­mu­to tes­tu bu­de věno­vat pod­robněji.

73. V pr­vním kro­ku tes­tu se zkou­má, zda pro nepřítom­nost svědka u sou­du exis­to­val dos­ta­teč­ný důvod (Al-Khawaja a Ta­he­ry, § 119-125; Schatschaschwi­li, § 107 a 119-122).

74. V případě, že svědek zemřel, po­cho­pi­telně nez­bý­vá ji­ná mož­nost než čte­ní je­ho dřívější vý­povědi (Al-Khawaja a Ta­he­ry, § 121). Stejně tak je nepřítom­nost svědka dos­ta­tečně od­ůvodněna, po­kud svědek od­mí­tá vy­po­ví­dat kvů­li za­stra­šo­vá­ní ze stra­ny ob­viněné­ho ne­bo osob jed­na­jí­cích je­ho jmé­nem (Al-Khawaja a Ta­he­ry, § 123). Av­šak i v případě, že strach svědka vy­po­ví­dat ne­vy­vo­lal přímo ob­vině­ný či oso­by jed­na­jí­cí je­ho jmé­nem, může být nepřítom­nost svědka os­pra­vedl­ni­tel­ná. Oba­vy svědka ov­šem mu­sí mít ob­jek­tiv­ní zdůvodnění po­depřené důka­zy (Al-Khawaja a Ta­he­ry, § 124). Před­tím, než je svědek zproštěn po­vin­nos­ti vy­po­ví­dat z důvo­du své­ho stra­chu, se ov­šem soud mu­sí vždy ujis­tit, že al­ter­na­tiv­ní způso­by ochra­ny svědka (napřík­lad vý­pověď v ano­ny­mitě či ji­ná spe­ciál­ní opatření) jsou nev­hod­né ne­bo nep­ro­ve­di­tel­né (Al-Khawaja a Ta­he­ry, § 125). Nepřítom­nost svědka má dos­ta­teč­ný důvod i v případě je­ho ne­do­sa­ži­tel­nos­ti (Schatschaschwi­li, § 119). Soud ov­šem mu­sí vy­vi­nout veš­ke­rou ro­zum­nou sna­hu, aby přítom­nost svědka za­jis­til. To zna­me­ná, že po svědko­vi mu­sí ak­tivně pát­rat i za po­mo­ci po­li­cie a vy­užít i me­cha­nismů me­zi­ná­rod­ní práv­ní po­mo­ci, po­kud se svědek na­chá­zí v za­hra­ni­čí. Důvo­dy pro nepřítom­nost svědka mu­sí být ze stra­ny soudů pod­ro­be­ny důklad­né­mu přez­ku­mu (Schatschaschwi­li, § 120-122).

75. Na dru­hou stra­nu, i po­kud nepřítom­nost svědka ne­by­la dos­ta­tečně os­pra­vedlněna, ne­mu­sí to vždy zna­me­nat po­ru­še­ní prá­va ob­viněné­ho vy­slý­chat svědky. Jde ov­šem o vel­mi pod­stat­ný fak­tor při po­su­zo­vá­ní spra­ved­li­vos­ti říze­ní ja­ko cel­ku (Schatschaschwi­li, § 113; tam­též viz i překo­na­nou ju­di­ka­tu­ru pro­sa­zu­jí­cí opač­ný přís­tup).

76. Ve dru­hém kro­ku tes­tu se zkou­má, zda svědec­tví nepřítom­né­ho svědka by­lo je­di­ným či roz­ho­du­jí­cím důka­zem pro od­sou­ze­ní ob­viněné­ho (Al-Khawaja a Ta­he­ry, § 126-147; Schatschaschwi­li, § 107 a 123-124), případně zda ta­ko­vá svědec­ká vý­pověď mě­la znač­nou vá­hu, a je­jí připuštění tu­díž moh­lo zne­vý­hod­nit ob­ha­jo­bu (Schatschaschwi­li, § 116).

77. Vý­znam vý­ra­zu je­di­ný (so­le, unique) důkaz pok­lá­dá Ústav­ní soud ve shodě s ESLP za dos­ta­tečně jas­ný (Al-Khawaja a Ta­he­ry, § 131).

78. Roz­ho­du­jí­cí (de­ci­si­ve, dé­ter­mi­nant) důkaz zna­me­ná pod­le ESLP ví­ce než pro­ka­zu­jí­cí (pro­ba­ti­ve, pro­ban­te). Zna­me­ná to te­dy ví­ce, než že bez ta­ko­vé­ho důka­zu by se sní­ži­la šan­ce na od­sou­ze­ní a zvý­ši­la šan­ce na os­vo­bo­ze­ní ob­viněné­ho, ne­boť to je mož­né říci prak­tic­ky o kaž­dém důka­zu. Spo­je­ní roz­ho­du­jí­cí důkaz by mělo být pod­le ESLP chá­pá­no úz­ce - ozna­ču­je důkaz tak vý­znam­ný ne­bo důle­ži­tý, že jej lze po­va­žo­vat za pravděpo­dobně ur­ču­jí­cí pro vý­sle­dek přípa­du. Po­kud je vý­pověď nepřítom­né­ho svědka pod­pořena dal­ší­mi důka­zy, bu­de zá­vi­set na hod­no­ce­ní těchto podpůrných důkazů, zda lze vý­pověď po­va­žo­vat za roz­ho­du­jí­cí důkaz. Čím silnější jsou ty­to podpůrné důka­zy, tím ví­ce kle­sá pravděpo­dob­nost, že svědec­tví je roz­ho­du­jí­cím důka­zem (Al-Khawaja a Ta­he­ry, § 131).

79. Pod­le dřívější ju­di­ka­tu­ry ESLP by­lo nepřípus­tné, aby je­di­ným ne­bo roz­ho­du­jí­cím důka­zem pro od­sou­ze­ní ob­viněné­ho by­la vý­pověď nepřítom­né­ho svědka, te­dy svědka, kte­ré­ho ob­vině­ný nik­dy neměl mož­nost vy­slech­nout. Po­kud vý­pověď nepřítom­né­ho svědka před­sta­vo­va­la je­di­ný či roz­ho­du­jí­cí důkaz pro­ti ob­viněné­mu, šlo o po­ru­še­ní je­ho prá­va vy­slý­chat svědky pro­ti sobě (Al-Khawaja a Ta­he­ry, § 128). Ta­to ju­di­ka­tu­ra by­la ov­šem ci­to­va­ným roz­sud­kem ve věci Al-Khawaja a Ta­he­ry překo­ná­na (§ 147, k důvodům viz § 144-146), a z to­ho důvo­du byl za­ve­den tře­tí krok tes­tu. Ten za ur­či­tých pod­mí­nek umož­ňu­je, aby by­la je­di­ným či roz­ho­du­jí­cím důka­zem pro­ti ob­viněné­mu vý­pověď nepřítom­né­ho svědka.

80. Ten­to přís­tup byl ov­šem dá­le mo­di­fi­ko­ván v roz­sud­ku ve věci Schatschaschwi­li. Pod­le ESLP by to­tiž s oh­le­dem na spra­vedl­nost říze­ní ja­ko cel­ku měl být pro­ve­den tře­tí krok tes­tu i v případě, že vý­pověď nepřítom­né­ho svědka mě­la znač­nou vá­hu a je­jí připuštění moh­lo ob­ha­jo­bu zne­vý­hod­nit, byť je ne­jas­né, zda ta­to vý­pověď by­la je­di­ným či roz­ho­du­jí­cím důka­zem pro­ti ob­viněné­mu (Schatschaschwi­li, § 116). Ji­nak řeče­no, k po­ru­še­ní prá­va ob­viněné­ho vy­slý­chat svědky může do­jít ne­jen v případě, že vý­pověď nepřítom­né­ho svědka by­la je­di­ným či roz­ho­du­jí­cím důka­zem, ale rovněž v případě, že ta­to vý­pověď mě­la znač­nou vá­hu při od­sou­ze­ní ob­viněné­ho.

81. Vý­cho­zím bo­dem při po­su­zo­vá­ní vá­hy důka­zu je pro ESLP to, ja­kou vá­hu důka­zu přiz­na­ly ná­rod­ní sou­dy. Přitom ESLP zkou­má, zda hod­no­ce­ní vá­hy důka­zu ne­ní nepřija­tel­né ne­bo své­vol­né. Pou­ze po­kud se k té­to otáz­ce ná­rod­ní sou­dy ne­vy­jádří vůbec ne­bo dos­ta­tečně jasně, po­sou­dí vá­hu důka­zu ESLP sám (Schatschaschwi­li, § 124). Ústav­ní soud bu­de při přez­ku­mu pos­tu­po­vat ob­dobně. Hod­no­ce­ní důkazů je to­tiž do­mé­nou obec­ných soudů; úko­lem Ústav­ní­ho sou­du je po­sou­dit, zda je­jich hod­no­ce­ní ne­vy­ka­zu­je pr­vky své­vo­le či li­bovů­le [viz již ná­lez sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257); srov. ob­dobně např. ná­lez sp. zn. I. ÚS 1095/15 ze dne 30. 7. 2015, bod 18; ná­lez sp. zn. II. ÚS 2564/12 ze dne 8. 7. 2014 (N 136/74 SbNU 69), bod 21].

82. Ve třetím kro­ku tes­tu se zkou­má, zda exis­to­va­ly dos­ta­teč­né vy­va­žu­jí­cí fak­to­ry, včetně sil­ných pro­ces­ních zá­ruk, kte­ré kom­pen­zo­va­ly zne­vý­hodnění ob­ha­jo­by způso­be­né tím, že ja­ko důkaz by­la připuštěna vý­pověď nepřítom­né­ho svědka (Al-Khawaja a Ta­he­ry, § 147; Schatschaschwi­li, § 107 a 125-131).

83. Ty­to pro­ces­ní zá­ru­ky mu­sí umož­ňo­vat spra­ved­li­vé a ko­rek­tní po­sou­ze­ní spo­leh­li­vos­ti vý­povědi nepřítom­né­ho svědka (Al-Khawaja a Ta­he­ry, § 147; Schatschaschwi­li, § 125). Vždy je třeba zhod­no­tit, ja­ké pro­ces­ní zá­ru­ky pos­ky­to­va­la zá­kon­ná práv­ní úp­ra­va a jak by­ly ty­to zá­ru­ky v kon­krét­ním případě ap­li­ko­vá­ny (Al-Khawaja a Ta­he­ry, § 148-151).

84. Za důle­ži­tou zá­ru­ku je po­va­žo­vá­na sku­teč­nost, že soud přis­tu­po­val k vý­povědi nepřítom­né­ho svědka obezřetně. V tom­to směru se zkou­má, zda si soud uvědo­mo­val, že vý­pověď nepřítom­né­ho svědka má niž­ší vá­hu, a zda soud pod­robně vy­lo­žil, proč po­va­žu­je ta­ko­vé svědec­tví za spo­leh­li­vé, a to i se zřete­lem k os­tat­ním důkazům (Al-Khawaja a Ta­he­ry, § 157 a 161; Schatschaschwi­li, § 126).

85. Dal­ší vý­znam­nou zá­ru­kou je exis­ten­ce důkazů pod­po­ru­jí­cích vý­pověď nepřítom­né­ho svědka. Může se jed­nat napřík­lad o vý­povědi osob, kte­rým svědek udá­los­ti pop­sal bez­prostředně po­té, co se od­eh­rá­ly, zej­mé­na po­kud ty­to oso­by vy­po­ví­da­ly před sou­dem a ob­vině­ný je měl mož­nost sám vy­slech­nout (Al-Khawaja a Ta­he­ry, § 156; Schatschaschwi­li, § 128).

86. Za pod­stat­nou zá­ru­ku se po­va­žu­je i to, po­kud měl ob­vině­ný mož­nost po­lo­žit svědko­vi otáz­ky pí­semně (Schatschaschwi­li, § 129), ne­bo po­kud měl ob­vině­ný či je­ho ad­vo­kát mož­nost svědka vy­slech­nout v příp­rav­ném říze­ní (Schatschaschwi­li, § 130).

87. Za dal­ší vy­va­žu­jí­cí fak­tor je pok­lá­dá­no, po­kud je u sou­du přeh­rán vi­deo­záz­nam vý­povědi svědka, což umož­ňu­je sou­du i stra­nám říze­ní po­zo­ro­vat svědka během vý­sle­chu a ut­vořit si ná­zor na je­ho věro­hod­nost (Schatschaschwi­li, § 127).

88. V kaž­dém případě mu­sí mít ob­vině­ný mož­nost vy­lí­čit, jak pod­le něj udá­los­ti proběh­ly, zpo­chyb­nit věro­hod­nost nepřítom­né­ho svědka a pou­ka­zo­vat na ne­kon­zis­ten­tnost je­ho vý­povědi či ne­sou­lad s vý­povědí ji­ných svědků (Schatschaschwi­li, § 131).

89. Jen při exis­ten­ci dos­ta­teč­ných zá­ruk lze přij­mout, aby vý­pověď nepřítom­né­ho svědka by­la je­di­ným či roz­ho­du­jí­cím důka­zem pro od­sou­ze­ní ob­viněné­ho (Al-Khawaja a Ta­he­ry, § 147), případně aby k to­mu­to od­sou­ze­ní přispě­la ja­ko důkaz se znač­nou va­hou. Roz­sah těchto zá­ruk bu­de vždy zá­vi­set na tom, ja­ko vá­hu mě­la vý­pověď nepřítom­né­ho svědka pro roz­hod­nu­tí. Čím zá­važnější ta­ko­vá vý­pověď by­la, tím silnější zá­ru­ky mu­sí říze­ní vy­ka­zo­vat, aby je by­lo mož­né po­va­žo­vat za spra­ved­li­vé (Schatschaschwi­li, § 116).

90. Vý­še pop­sa­né tři kro­ky je obecně na­místě pro­vádět po­pořád­ku, te­dy od pr­vní­ho do třetí­ho. Sou­časně ov­šem pla­tí, že ty­to kro­ky jsou nav­zá­jem pro­vá­zá­ny a doh­ro­ma­dy slou­ží k po­sou­ze­ní to­ho, zda říze­ní ja­ko ce­lek lze po­va­žo­vat za spra­ved­li­vé. Pro­to je mož­né v ur­či­tých přípa­dech zkou­mat ty­to kro­ky v od­liš­ném pořadí, zej­mé­na po­kud je někte­rý z kroků obzvláště průkaz­ný z hle­dis­ka spra­ved­li­vos­ti ce­lé­ho říze­ní (Schatschaschwi­li, § 118; k ap­li­ka­ci jed­not­li­vých kroků v od­liš­ném pořadí viz Blok­hin, § 212-215).

91. Na­ko­nec je třeba po­sou­dit, zda s oh­le­dem na zjištění učiněná ve všech třech kro­cích tes­tu lze říze­ní ja­ko ce­lek po­va­žo­vat za spra­ved­li­vé (Schatschaschwi­li, § 161, pod­le něhož jde o sou­část třetí­ho kro­ku tes­tu; Al-Khawaja a Ta­he­ry, § 158 a 165).

92. Vý­še pop­sa­né prin­ci­py lze tak shr­nout nás­le­dovně. Po­kud soud pou­ži­je ja­ko důkaz pro­ti ob­viněné­mu vý­pověď nepřítom­né­ho svědka, kte­ré­ho ob­vině­ný ne­mohl vy­slech­nout, je třeba po­sou­dit: (1) zda pro nepřítom­nost svědka exis­to­val dos­ta­teč­ný důvod; (2) ja­kou vá­hu ten­to důkaz měl - zda šlo o je­di­ný či roz­ho­du­jí­cí důkaz ne­bo o důkaz se znač­nou va­hou; a (3) zda v říze­ní exis­to­va­ly dos­ta­teč­né vy­va­žu­jí­cí fak­to­ry, včetně sil­ných pro­ces­ních zá­ruk, kte­ré kom­pen­zo­va­ly připuštění vý­povědi nepřítom­né­ho svědka ja­ko důka­zu pro­ti ob­viněné­mu. Na­ko­nec je ve svět­le těchto tří kri­té­rií třeba po­sou­dit, zda lze říze­ní, v němž by­la vý­pověď nepřítom­né­ho svědka pou­ži­ta ja­ko důkaz pro­ti ob­viněné­mu, ja­ko ce­lek po­va­žo­vat za spra­ved­li­vé.

93. Ústav­ní soud připo­mí­ná, že Čes­ká re­pub­li­ka by­la již něko­lik­rát od­sou­ze­na za po­ru­še­ní prá­va ob­viněné­ho vy­slý­chat svědky pro­ti sobě dle čl. 6 od­st. 3 písm. d) Úmlu­vy v přípa­dech, kdy sou­dy ja­ko důkaz pro­ti ob­viněné­mu pou­ži­ly vý­pověď nepřítom­né­ho svědka, kte­ré­ho ob­vině­ný ne­mohl vy­slech­nout (viz roz­su­dek ve věci Tse­ber pro­ti Čes­ké re­pub­li­ce ze dne 22. 11. 2012 č. 46203/08, § 42-69; roz­su­dek ve věci Breuk­ho­ven pro­ti Čes­ké re­pub­li­ce ze dne 21. 7. 2011 č. 44438/06, § 42-58; roz­su­dek ve věci Me­lich a Beck pro­ti Čes­ké re­pub­li­ce ze dne 24. 7. 2008 č. 35450/04, § 51-55; roz­su­dek ve věci Bal­šán pro­ti Čes­ké re­pub­li­ce ze dne 18. 7. 2006 č. 1993/02, § 30-35; srov. i roz­su­dek ve věci Kras­ni­ki pro­ti Čes­ké re­pub­li­ce ze dne 28. 2. 2006, § 78-86, tý­ka­jí­cí se ob­dob­né prob­le­ma­ti­ky ano­nym­ní­ho svědka). V čes­kém kon­textu je tak třeba věno­vat zvláš­tní po­zor­nost případům, v nichž je pro­ti ob­viněné­mu ja­ko důkaz pou­ži­ta vý­pověď nepřítom­né­ho svědka - te­dy pro­to­kol či ji­ný zá­znam o vý­povědi svědka, kte­ré­ho ob­vině­ný ne­mohl vy­slech­nout.

(ii) Účast ob­háj­ce u vý­sle­chu
94. Ústav­ní soud po­va­žu­je za potřeb­né pod­robněji se vy­jádřit k otáz­ce, ja­kou ro­li hra­je to, zda měl ales­poň ob­háj­ce ob­viněné­ho mož­nost zú­čas­tnit se vý­sle­chu svědka ne­bo že se vý­sle­chu zú­čas­tnil.

95. Po­kud měl ales­poň ob­háj­ce ob­viněné­ho mož­nost zú­čas­tnit se vý­sle­chu svědka, jde pod­le ESLP o pod­stat­nou pro­ces­ní zá­ru­ku (bod 86 vý­še). Lze to­tiž před­pok­lá­dat, že ob­háj­ce bu­de na­mís­to ob­viněné­ho vy­ko­ná­vat prá­vo zpo­chyb­ňo­vat vý­pověď svědka a klást svědko­vi otáz­ky (roz­su­dek ve věci Ka­ra­dag pro­ti Tu­rec­ku ze dne 29. 6. 2010 č. 12976/05, § 51). Stá­le je ov­šem třeba po­sou­dit, zda i přes­to ne­doš­lo k po­ru­še­ní prá­va ob­viněné­ho vy­slý­chat svědky pro­ti sobě (viz Schatschaschwi­li, § 130; roz­su­dek ve věci Şan­dru pro­ti Ru­mun­sku ze dne 15. 10. 2013 č. 33882/05, § 67; roz­su­dek ve věci Ga­ni pro­ti Španělsku ze dne 19. 2. 2013 č. 61800/08, § 48; roz­hod­nu­tí ve věci A. G. pro­ti Švéd­sku ze dne 10. 1. 2012 č. 315/09; srov. roz­hod­nu­tí ve věci Ver­dam pro­ti Ni­zo­zem­sku ze dne 31. 8. 1999, č. 35253/97; roz­hod­nu­tí ve věci Ve­biu pro­ti Čes­ké re­pub­li­ce ze dne 26. 7. 2003 č. 46168/99, v nichž ESLP s oh­le­dem na okol­nos­ti těchto případů dospěl k zá­věru, že dos­ta­ču­je, že mož­nost vy­slech­nout svědky měl ob­háj­ce). Ja­ko pro­ces­ní zá­ru­ku je třeba vní­mat zpra­vid­la již sa­mot­nou sku­teč­nost, že ob­háj­ce ob­viněné­ho dos­tal mož­nost zú­čas­tnit se vý­sle­chu svědka, i po­kud ob­háj­ce té­to mož­nos­ti ne­vyu­ži­je (Ga­ni, § 48). To by nep­la­ti­lo pou­ze v případě, že by ob­háj­ce žá­dal o od­klad vý­sle­chu a tu­to žá­dost dos­ta­tečně od­ůvod­nil (srov. Ga­ni, § 9 a 48; a roz­hod­nu­tí ve věci Ko­pec­ký pro­ti Čes­ké re­pub­li­ce ze dne 30. 3. 2010 č. 32456/04).

(iii) Vzdá­ní se prá­va vy­slý­chat svědky pro­ti sobě
96. Na­ko­nec po­va­žu­je Ústav­ní soud za nut­né vy­jádřit se k mož­nos­ti vzdát se prá­va vy­slý­chat svědky pro­ti sobě.

97. Pod­le ESLP obecně pla­tí, že znění ani smysl čl. 6 Úmlu­vy neb­rá­ní to­mu, aby se ob­vině­ný na zá­kladě své­ho svo­bod­né­ho roz­hod­nu­tí vzdal - ať už vý­slovně ne­bo kon­klu­dentně - jed­not­li­vých zá­ruk prá­va na spra­ved­li­vý pro­ces. Ta­ko­vé vzdá­ní se prá­va ov­šem mu­sí být zjištěno jed­noz­nač­ným způso­bem a mu­sí být dop­ro­vá­ze­no mi­ni­mál­ní­mi zá­ru­ka­mi od­po­ví­da­jí­cí­mi je­ho důle­ži­tos­ti. Na­víc nes­mí být v roz­po­ru s žá­dným důle­ži­tým veřej­ným zá­jmem (Ida­lov, § 172; Her­mi, § 73; Sej­do­vic, § 86). Před tím, než sou­dy dospějí k zá­věru, že se ob­vině­ný vzdal své­ho prá­va v důsled­ku své­ho jed­ná­ní (kon­klu­dentně), mu­sí být pro­ká­zá­no, že ob­vině­ný mohl ta­ko­vý důsle­dek své­ho jed­ná­ní před­ví­dat (Ida­lov, § 173; Her­mi, § 74; Sej­do­vic, § 87). Ústav­ní soud dospěl k zá­věru, že ty­to prin­ci­py pro vzdá­ní se prá­va dle čl. 6 od­st. 3 písm. d) Úmlu­vy, se up­lat­ní i z hle­dis­ka čl. 38 od­st. 2 Lis­ti­ny.

C. Ap­li­ka­ce na pro­jed­ná­va­ný případ

98. Stěžo­va­tel­ka by­la nejpr­ve od­sou­ze­na v nepřítom­nos­ti ja­ko uprch­lá pro trest­ný čin ob­cho­do­vá­ní s lid­mi. Po za­tče­ní stěžo­va­tel­ky a je­jím předá­ní do Čes­ké re­pub­li­ky byl ten­to od­su­zu­jí­cí roz­su­dek zru­šen a ta­to tres­tní věc by­la sou­dem pro­jed­ná­na zno­vu v sou­la­du s § 306a od­st. 2 tres­tní­ho řádu. V opa­ko­va­ném říze­ní před sou­dem by­la stěžo­va­tel­ka opět od­sou­ze­na pro trest­ný čin ob­cho­do­vá­ní s lid­mi, je­jí od­vo­lá­ní by­lo za­mít­nu­to a do­vo­lá­ní od­mít­nu­to.

99. Je prav­da, že pod­le ju­di­ka­tu­ry ESLP ob­viněné­mu, kte­rý uprchl před tres­tním říze­ním, nep­ly­ne z čl. 6 Úmlu­vy prá­vo na no­vé pro­jed­ná­ní věci. Čes­ký práv­ní řád však v § 306a od­st. 2 tres­tní­ho řádu právě ob­viněným, kteří by­li sou­ze­ni a od­sou­ze­ni v nepřítom­nos­ti ja­ko uprch­lí, prá­vo na no­vé pro­jed­ná­ní věci před sou­dem přiz­ná­vá (bod 59 vý­še). Ústav­ní soud připo­mí­ná, že i když stát ne­má po­vin­nost za­vést ur­či­tý op­rav­ný prostředek, po­kud jej za­ve­de, vzta­hu­jí se na ta­ko­vé říze­ní zá­ru­ky ply­nou­cí z prá­va na spra­ved­li­vý pro­ces [roz­su­dek vel­ké­ho se­ná­tu ve věci Mo­ri­ce pro­ti Fran­cii ze dne 23. 4. 2015 č. 29369/10, § 88 a tam ci­to­va­ná ju­di­ka­tu­ra; dá­le např. roz­su­dek vel­ké­ho se­ná­tu ve věci Kud­la pro­ti Pol­sku ze dne 26. 10. 2000 č. 30210/96, § 122; ne­bo již roz­su­dek plé­na ve věci Del­court pro­ti Bel­gii ze dne 17. 1. 1970 č. 2689/65, § 23-25; srov. shodně i ná­lez sp. zn. IV. ÚS 128/05 ze dne 10. 5. 2005 (N 100/37 SbNU 355); ná­lez sp. zn. II. ÚS 2339/07 ze dne 5. 11. 2007 (N 184/47 SbNU 417), bo­dy 17-18; ná­lez ná­lez sp. zn. II. ÚS 1990/15 ze dne 5. 4. 2016, bod 19; srov. ob­dobně ná­lez sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)]. Ústav­ní soud nes­hle­dal žá­dný důvod, proč by se ten­to prin­cip neměl vzta­ho­vat na opa­ko­va­né říze­ní před sou­dem pod­le § 306a od­st. 2 tres­tní­ho řádu, kte­ré pl­ní - jak již Ústav­ní soud uvedl - fun­kci op­rav­né­ho prostřed­ku sui ge­ne­ris (bod 59 vý­še). Na to­to říze­ní se te­dy vzta­hu­jí zá­ru­ky ply­nou­cí z prá­va na spra­ved­li­vý pro­ces. Sou­časně je třeba připo­me­nout, že v opa­ko­va­ném říze­ní před sou­dem pod­le § 306a od­st. 2 tres­tní­ho řádu je zno­vu z hle­dis­ka skut­ko­vé­ho i práv­ní­ho po­su­zo­vá­na vi­na a případně i roz­ho­do­vá­no o tres­tu pro ob­viněné­ho, a jde te­dy o roz­ho­do­vá­ní v tres­tní věci pod­le čl. 6 Úmlu­vy.

100. Na opa­ko­va­né říze­ní před sou­dem pod­le § 306a od­st. 2 tres­tní­ho řádu se tak vzta­hu­jí veš­ke­ré ga­ran­ce spra­ved­li­vé­ho pro­ce­su ply­nou­cí z Lis­ti­ny a rovněž z čl. 6 Úmlu­vy a je­ho tres­tní větve. Ce­lé tres­tní říze­ní - říze­ní pro­ti uprchlé­mu a nás­ledně opa­ko­va­né říze­ní před sou­dem -, je třeba vní­mat ja­ko ce­lek a po­sou­dit, zda by­lo spra­ved­li­vé.

101. V opa­ko­va­ném říze­ní by­ly ja­ko důka­zy pro­ti stěžo­va­tel­ce pou­ži­ty i vý­povědi svědkyň M. B., A. Ch. a M. Š. Ty­to svědkyně ne­by­ly nik­dy vy­slech­nu­ty v přítom­nos­ti stěžo­va­tel­ky. Pod­le zjištění stát­ní zá­stup­kyně, s nímž se zto­tož­nil soud, stěžo­va­tel­ka uprch­la před tres­tním stí­há­ním ke kon­ci ro­ku 2008 (bod 11-12 vý­še). Svědkyně B. ,CH. a Š. by­ly vy­slý­chá­ny od pro­sin­ce 2008 do čer­vna 2009, svědkyně Ch. pak by­la vy­slech­nu­ta zno­vu sou­dem v ro­ce 2010 (bod 6-8 a 13 vý­še). Všech­ny ty­to vý­sle­chy se te­dy od­eh­rá­ly až po­té, co stěžo­va­tel­ka uprch­la.

102. V době, kdy stěžo­va­tel­ka uprch­la, měl zvo­le­ný ob­háj­ce stěžo­va­tel­ky mož­nost zú­čas­tnit se vý­sle­chu M. B. I když vý­slech té­to svědkyně proběhl na Slo­ven­sku v Nitře, ob­háj­ce stěžo­va­tel­ky síd­lí­cí v Tep­li­cích byl o tom­to vý­sle­chu in­for­mo­ván faxem s tý­den­ním před­sti­hem (bod 6 vý­še). Zvo­le­ný ob­háj­ce stěžo­va­tel­ky měl rovněž mož­nost zú­čas­tnit se vý­sle­chu A. Ch., kte­rý proběhl v Čes­ké re­pub­li­ce a ob­háj­ce byl o něm in­for­mo­ván s téměř tý­den­ním před­sti­hem (bod 7 vý­še). Zvo­le­ný ob­háj­ce stěžo­va­tel­ky ov­šem neměl mož­nost zú­čas­tnit se vý­sle­chu M. Š., ne­boť ten­to vý­slech proběhl na Slo­ven­sku v Nitře a ob­háj­ce stěžo­va­tel­ky síd­lí­cí v Tep­li­cích o něm byl in­for­mo­ván ne­ce­lé dvě ho­di­ny předem (bod 8 vý­še). Stěžo­va­tel­či­na ob­háj­kyně ex of­fo se zú­čas­tni­la vý­sle­chu A. Ch. před sou­dem v ro­ce 2010 (bod 13 vý­še). Ústav­ní soud připo­mí­ná, že všech­ny ty­to vý­sle­chy pro­bí­ha­ly v době, kdy by­la stěžo­va­tel­ka uprch­lá.

103. Ústav­ní soud se nejpr­ve za­bý­val otáz­kou, zda se stěžo­va­tel­ka nev­zda­la své­ho prá­va vy­slý­chat svědkyně B., Ch. a Š.

104. Ústav­ní soud nez­jis­til ve spi­se nic, co by svědči­lo pro zá­věr, že stěžo­va­tel­ka se to­ho­to své­ho prá­va vý­slovně vzda­la; to os­tatně netvr­dí ani obec­né sou­dy, ani Nej­vyš­ší stát­ní za­stu­pi­tel­ství. Zbý­vá tak po­sou­dit, zda se to­ho­to prá­va stěžo­va­tel­ka nev­zda­la kon­klu­dentně, v důsled­ku své­ho jed­ná­ní, a to tím, že uprch­la.

105. Je třeba připo­me­nout, že pro ob­viněné­ho mu­sí být před­ví­da­tel­né, že je­ho jed­ná­ní bu­de chá­pá­no ja­ko kon­klu­den­tní vzdá­ní se prá­va (bod 97 vý­še). Pod­le čes­ké­ho prá­va pla­tí, že po­kud ob­vině­ný upr­chne a pos­lé­ze se vrá­tí ne­bo je předán do Čes­ké re­pub­li­ky, může po­žá­dat o to, aby by­ly zno­vu pro­ve­de­ny důka­zy, "je­jich[ž] po­va­ha to připouš­tí, ne­bo je­jichž opa­ko­vá­ní neb­rá­ní ji­ná zá­važ­ná sku­teč­nost" (§ 306a od­st. 1 tres­tní­ho řádu). To­to prá­vo má ob­vině­ný i v případě, že je ja­ko uprch­lý od­sou­zen v nepřítom­nos­ti, po­kud po­žá­dá o zru­še­ní to­ho­to od­su­zu­jí­cí­ho roz­sud­ku a o opa­ko­vá­ní říze­ní před sou­dem (§ 306a od­st. 2 tres­tní­ho řádu). Ob­vině­ný te­dy nemůže před­ví­dat, že po­kud upr­chne, již ne­dos­ta­ne příle­ži­tost vy­slý­chat osobně svědky; ci­to­va­ná us­ta­no­ve­ní tres­tní­ho řádu mu to­tiž to­to prá­vo nao­pak - s něko­li­ka vý­jim­ka­mi - vý­slovně přiz­ná­va­jí. Sku­teč­nost, že ob­vině­ný uprchl, tu­díž nel­ze v rám­ci opa­ko­va­né­ho říze­ní před sou­dem pod­le § 306a od­st. 2 tres­tní­ho řádu vy­klá­dat ja­ko kon­klu­den­tní vzdá­ní se prá­va na vý­slech svědků, ne­boť ta­ko­vý nás­le­dek ne­ní pro ob­viněné­ho před­ví­da­tel­ný. Stěžo­va­tel­ka se te­dy tím, že uprch­la, nev­zda­la své­ho prá­va osobně vy­slý­chat svědky pro­ti sobě.

106. Je prav­da, že tres­tní říze­ní pro­ti stěžo­va­tel­ce ne­by­lo ve­de­no ja­ko říze­ní pro­ti uprchlé­mu bez­prostředně po­té, co stěžo­va­tel­ka uprch­la na kon­ci ro­ku 2008. O ko­ná­ní říze­ní pro­ti uprchlé­mu by­lo to­tiž stát­ní zá­stup­ky­ní for­málně roz­hod­nu­to až v čer­ven­ci 2009. Ta­to sku­teč­nost ov­šem ne­má žá­dný vliv na po­sou­ze­ní to­ho, co stěžo­va­tel­ka moh­la před­ví­dat, když před tres­tním stí­há­ním uprch­la. Roz­sah práv stěžo­va­tel­ky se na­víc mu­sí od­ví­jet od to­ho, kdy stěžo­va­tel­ka sku­tečně uprch­la, a ni­ko­liv od to­ho, kdy by­lo for­málně roz­hod­nu­to o uži­tí zvláš­tních us­ta­no­ve­ní o říze­ní pro­ti uprchlé­mu. Je­dině tak bu­de to­tiž res­pek­to­ván účel § 306a od­st. 1 a 2 tres­tní­ho řádu, kte­ré ma­jí ob­viněné­mu, jenž uprchl, po je­ho náv­ra­tu ne­bo předá­ní do Čes­ké re­pub­li­ky dát mož­nost být při opa­ko­va­ném do­ka­zo­vá­ní osobě příto­men a vy­slech­nout svědky pro­ti sobě [k nut­nos­ti vy­chá­zet z úče­lu us­ta­no­ve­ní o říze­ní pro­ti uprchlé­mu viz ná­lez sp. zn. I. ÚS 371/07 ze dne 24. 10. 2007 (N 170/47 SbNU 229), bo­dy 21-24]. Nel­ze připus­tit, aby stát­ní zá­stup­ce (§ 303 od­st. 2 tres­tní­ho řádu) či soud (§ 305 tres­tní­ho řádu) moh­ly ome­zit roz­sah zvláš­tních práv uprchlé­ho ob­viněné­ho tím, že bu­dou od­da­lo­vat roz­hod­nu­tí o tom, že říze­ní se ve­de pod­le zvláš­tních us­ta­no­ve­ní ja­ko říze­ní pro­ti uprchlé­mu. Ta­ko­vý přís­tup by umož­ňo­val li­bovů­li a neb­yl by před­ví­da­tel­ný. Na­víc, po­kud by stát­ní zá­stup­ce měl tu­to mož­nost, doš­lo by k po­ru­še­ní rov­nos­ti zbra­ní me­zi ním a ob­viněným, a te­dy i rov­nos­ti účas­tníků říze­ní [k rov­nos­ti zbra­ní viz např. ná­lez sp. zn. Pl. ÚS 15/01 ze dne 31. 10. 2001 (N 164/24 SbNU 201; 424/2001 Sb.), ne­bo roz­su­dek vel­ké­ho se­ná­tu ve věci Kress pro­ti Fran­cii ze dne 7. 6. 2001 č. 39594/98, § 72].

107. Stěžo­va­tel­ka se te­dy vý­slovně ani kon­klu­dentně nev­zda­la své­ho prá­va vy­slech­nout svědky pro­ti sobě.

108. Svědkyně M. B., A. Ch. a M. Š. přes­to ne­by­ly stěžo­va­tel­kou nik­dy vy­slech­nu­ty a obec­né sou­dy je­jich vý­povědi pou­ži­ly ja­ko důka­zy pro­ti stěžo­va­tel­ce. Ústav­ní soud pro­to mu­sí po­mo­cí tes­tu shr­nu­té­ho v bodě 92 vý­še po­sou­dit, zda obec­né sou­dy pou­ži­tím vý­povědí těchto tří nepřítom­ných svědkyň ne­po­ru­ši­ly prá­vo stěžo­va­tel­ky vy­slý­chat svědky pro­ti sobě. Ústav­ní soud po­do­tý­ká, že vý­sle­chu svědkyň M. B., A. Ch. a M. Š. v opa­ko­va­ném říze­ní před sou­dem pod­le § 306a od­st. 1 a 2 tres­tní­ho řádu neb­rá­ni­lo žá­dné zá­kon­né us­ta­no­ve­ní. Pod­le § 306a od­st. 1 tres­tní­ho řádu ma­jí být nao­pak na žá­dost ob­viněné­ho v opa­ko­va­ném říze­ní před sou­dem pro­ve­de­ny "zno­vu důka­zy v před­cho­zím soud­ním říze­ní [pro­ti uprchlé­mu] pro­ve­de­né, u nichž to je­jich po­va­ha připouš­tí, ne­bo je­jichž opa­ko­vá­ní neb­rá­ní ji­ná zá­važ­ná sku­teč­nost".

109. V pr­vním kro­ku tes­tu je třeba zkou­mat, zda exis­to­val dos­ta­teč­ný důvod pro nepřítom­nost těchto tří svědkyň.

110. Svědky­ni A. Ch. kraj­ský soud ne­vys­lechl, ne­boť je­jí strýc uvedl, že ji dva ro­ky ne­viděl, že nez­ná mís­to je­jí­ho po­by­tu a že by­la v za­hra­ni­čí (bod 18 vý­še). Obec­né sou­dy ov­šem ne­pát­ra­ly po té­to svědky­ni s po­mo­cí po­li­cie, aby zjis­ti­ly, zda se sku­tečně na­chá­zí v za­hra­ni­čí. V ta­ko­vém případě by na­víc v úva­hu připa­da­lo vy­uži­tí me­cha­nismů me­zi­ná­rod­ní práv­ní po­mo­ci (srov. bod 112-113 ní­že). Obec­né sou­dy tak ne­vy­vi­nu­ly veš­ke­rou ro­zum­nou sna­hu, aby za­jis­ti­ly přítom­nost té­to svědkyně. Nep­ro­ká­za­ly te­dy, že ta­to svědkyně je sku­tečně ne­do­sa­ži­tel­ná, a je­jí nepřítom­nost tu­díž Ústav­ní soud mu­sí hod­no­tit ja­ko nedůvod­nou. Z hle­dis­ka po­dús­tav­ní­ho prá­va je třeba po­dot­knout, že obec­né sou­dy nep­ro­ká­za­ly exis­ten­ci zá­važ­né sku­teč­nos­ti (srov. § 306a od­st. 1 tres­tní­ho řádu), kte­rá by brá­ni­la zo­pa­ko­vá­ní vý­sle­chu té­to svědkyně.

111. Svědkyně M. B. a M. Š. kraj­ský soud ne­vys­lechl, ne­boť ty­to dvě svědkyně, ži­jí­cí na Slo­ven­sku, se ne­dos­ta­vi­ly k vý­povědi do Čes­ké re­pub­li­ky (bod 18 vý­še). Obec­né sou­dy ma­jí ov­šem po­vin­nost vy­vi­nout veš­ke­rou ro­zum­nou sna­hu, aby za­jis­ti­ly přítom­nost svědků v říze­ní, a to i po­mo­cí me­cha­nismů me­zi­ná­rod­ní práv­ní po­mo­ci.

112. Je prav­da, že ty­to dvě svědkyně ne­ní mož­né přinu­tit k to­mu, aby se dos­ta­vi­ly do Čes­ké re­pub­li­ky. Pod­le Ev­rop­ské úm­lu­vy o vzá­jem­né po­mo­ci ve věcech tres­tních ze dne 20. dub­na 1959, vy­hlá­še­né pod č. 550/1992 Sb., to­tiž obecně nel­ze svědka přinu­tit, aby se na před­vo­lá­ní dos­ta­vil k vý­povědi do ji­né­ho stá­tu, ani ho pod­ro­bit san­kci, po­kud tak neu­či­ní (viz zej­mé­na čl. 8 a 10). Na dru­hou stra­nu, pod­le Úmlu­vy o vzá­jem­né po­mo­ci v tres­tních věcech me­zi člen­ský­mi stá­ty Ev­rop­ské unie z 29. května 2000, vy­hlá­še­né pod č. 55/2006 Sb. m. s., kte­rá dopl­ňu­je Ev­rop­skou úm­lu­vu o vzá­jem­né po­mo­ci ve věcech tres­tních (čl. 1), lze pro­vést vý­slech svědka, na­chá­ze­jí­cí­ho se na úze­mí ji­né­ho člen­ské­ho stá­tu Ev­rop­ské unie, prostřed­nic­tvím vi­deo­kon­fe­ren­ce (čl. 10), a to i pro­ti je­ho vů­li (čl. 10 od­st. 8; srov. ob­dobně i Dru­hý do­dat­ko­vý pro­to­kol k Ev­rop­ské úm­luvě o vzá­jem­né po­mo­ci ve věcech tres­tních, vy­hlá­še­ný pod č. 48/2006 Sb. m. s., čl. 9).

113. Na mož­nost pro­vést vý­slech svědka na­chá­ze­jí­cí­ho se v ji­ném člen­ském stá­tu Ev­rop­ské unie prostřed­nic­tvím vi­deo­kon­fe­ren­ce upo­zor­nil Ústav­ní soud již v ná­le­zu sp. zn. I. ÚS 2852/14 ze dne 23. 2. 2015, bodě 32. Rovněž ESLP na tu­to mož­nost vý­slovně upo­zor­nil ve své nej­novější ju­di­ka­tuře (roz­su­dek vel­ké­ho se­ná­tu ve věci Schatschaschwi­li, § 65-66; roz­su­dek ve věci Si­mon Pri­ce pro­ti Spo­je­né­mu Krá­lov­ství ze dne 15. 9. 2016 č. 15602/07, § 67-68). Při po­su­zo­vá­ní, zda by­la nepřítom­nost svědka důvod­ná, pro­to ESLP zkou­má i to, zda by­la vy­uži­ta mož­nost vy­slech­nout nepřítom­né­ho svědka prostřed­nic­tvím vi­deo­kon­fe­ren­ce (Schatschaschwi­li, § 115; Si­mon Pri­ce, § 120; srov. ob­dobně i roz­su­dek ve věci Ben Mou­men pro­ti Itá­lii ze dne 23. 6. 2016 č. 3977/13, § 50; roz­su­dek ve věci Zhu­kov­skiy pro­ti Uk­ra­jině ze dne 3. 3. 2011 č. 31240/03, § 45; ne­bo roz­su­dek ve věci Ka­chan pro­ti Pol­sku ze dne 3. 11. 2009 č. 11300/03, § 38-40).

114. Obec­né sou­dy v pro­jed­ná­va­ném případě ov­šem mož­nos­ti vy­slech­nout prostřed­nic­tvím vi­deo­kon­fe­ren­ce svědkyně M. B. a M. Š., kte­ré se na­chá­ze­ly na Slo­ven­sku, ne­vyu­ži­ly, ač­ko­liv se to­ho stěžo­va­tel­ka vý­slovně do­ža­do­va­la. V úva­hu připa­da­la rovněž mož­nost pro­vést zno­vu vý­slech těchto dvou svědkyň slo­ven­ský­mi or­gá­ny na zá­kladě do­žá­dá­ní v přítom­nos­ti stěžo­va­tel­ky a je­jí ob­háj­kyně (ná­lez sp. zn. I. ÚS 2852/14 ze dne 23. 2. 2015, bod 32; srov. shodně us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du sp. zn. 8 Tdo 235/2015 ze dne 17. 3. 2015, pub­li­ko­va­né pod č. 16/2016 Sbír­ky soud­ních roz­hod­nu­tí a sta­no­vi­sek, část tres­tní). Ani s tou­to al­ter­na­ti­vou se ov­šem obec­né sou­dy ni­jak ne­vy­pořáda­ly. Obec­né sou­dy te­dy ne­vyu­ži­ly veš­ke­ré ro­zum­né mož­nos­ti a prostřed­ky me­zi­ná­rod­ní práv­ní po­mo­ci k to­mu, aby za­jis­ti­ly přítom­nost těchto svědkyň v říze­ní a umož­ni­ly stěžo­va­tel­ce, aby ty­to svědkyně vy­slech­la. Ani u těchto dvou svědkyň se tak ne­jed­na­lo o dos­ta­tečně zdůvodněnou nepřítom­nost. Opět je třeba z hle­dis­ka po­dús­tav­ní­ho prá­va po­dot­knout, že obec­né sou­dy nep­ro­ká­za­ly exis­ten­ci zá­važ­né sku­teč­nos­ti (srov. § 306a od­st. 1 tres­tní­ho řádu), kte­rá by brá­ni­la zo­pa­ko­vá­ní vý­sle­chu těchto dvou svědkyň.

115. Sku­teč­nost, že u žá­dné ze tří svědkyň neexis­to­val dos­ta­teč­ný důvod pro nepřítom­nost, si­ce sa­ma o sobě nepřed­sta­vu­je po­ru­še­ní prá­va stěžo­va­tel­ky vy­slý­chat svědky pro­ti sobě, jde však o vel­mi pod­stat­ný fak­tor pro po­sou­ze­ní spra­ved­li­vos­ti říze­ní.

116. Ve dru­hém kro­ku tes­tu je třeba zkou­mat vá­hu vý­povědí těchto tří svědkyň.

117. V tom­to kro­ku tes­tu Ústav­ní soud obecně vy­chá­zí z to­ho, ja­kou vá­hu důka­zu přiz­na­ly obec­né sou­dy. Pod­le kraj­ské­ho sou­du by­la "stěžej­ním důka­zem" vý­pověď M. B. a zby­lé vý­povědi jsou hod­no­ce­ny ja­ko podpůrné důka­zy. Pod­le vr­chní­ho sou­du ne­by­la vý­pověď M. B."je­di­ným usvědču­jí­cím důka­zem", pro­to­že stěžo­va­tel­ka by­la "usvědčo­vá­na též vý­povědí svědkyň M. Š., A. Ch. a čás­tečně též vý­pověďmi svědků Mar­ti­na Krej­čí­ho a Di­ony­sa Sá­si­ho". Za usvědču­jí­cí důkaz je pod­le vr­chní­ho sou­du třeba po­va­žo­vat i od­su­zu­jí­cí roz­su­dek ve věci man­že­la stěžo­va­tel­ky a němec­ký roz­su­dek ve věci ma­ji­te­le pod­ni­ku Scotch Club.

118. Vý­povědi všech tří svědkyň přispě­ly k od­sou­ze­ní stěžo­va­tel­ky. Žá­dná z těchto vý­povědí pro­to nemůže před­sta­vo­vat je­di­ný důkaz, na zá­kladě kte­ré­ho by stěžo­va­tel­ka by­la od­sou­ze­na.

119. Vý­povědi M. B., A. Ch. a M. Š. je ov­šem třeba po­va­žo­vat mi­ni­málně za důka­zy se znač­nou va­hou. Jak to­tiž ply­ne z roz­hod­nu­tí od­vo­la­cí­ho sou­du, právě ty­to tři důka­zy nej­ví­ce přispě­ly k od­sou­ze­ní stěžo­va­tel­ky, os­tat­ní důka­zy ji usvědču­jí jen "čás­tečně". Nad­to Ústav­ní soud po­do­tý­ká, že z hle­dis­ka sou­du pr­vní­ho stupně by­la vý­pověď M. B. do­kon­ce roz­ho­du­jí­cím důka­zem. Soud pr­vní­ho stupně to­tiž vý­pověď té­to svědkyně ozna­čil za stěžej­ní a z je­ho roz­hod­nu­tí ply­ne, že pou­ze ta­to svědkyně pop­sa­la ce­lý sku­tek, kte­ré­ho se stěžo­va­tel­ka údajně do­pus­ti­la. De­fi­ni­tivně vy­řešit otáz­ku, ja­ko vá­hu ma­jí ty­to tři vý­povědi, ne­ní potřeb­né s oh­le­dem na vý­sle­dek zby­lých kroků tes­tu; pos­ta­ču­je, že ty­to tři vý­povědi ne­by­ly pro od­sou­ze­ní stěžo­va­tel­ky bez­výz­nam­né, ale nao­pak šlo o důka­zy s přinej­men­ším znač­nou va­hou.

120. Ve třetím kro­ku tes­tu je třeba za­bý­vat se tím, zda pou­ži­tí vy­povědí tří nepřítom­ných svědkyň ja­ko důkazů pro­ti stěžo­va­tel­ce by­lo dop­ro­vá­ze­no dos­ta­teč­ný­mi vy­va­žu­jí­cí­mi fak­to­ry a pro­ces­ní­mi zá­ru­ka­mi.

121. Za důle­ži­tou pro­ces­ní zá­ru­ku se po­va­žu­je, po­kud soud přis­tu­pu­je k vý­povědi nepřítom­ných svědků obezřetně. To ov­šem kraj­ský soud ani vr­chní soud neu­či­nil. Ty­to sou­dy opo­me­nu­ly, že vý­pověď nepřítom­ných svědkyň má niž­ší vá­hu. Ne­za­bý­va­ly se tím, že doš­lo k ome­ze­ní prá­va stěžo­va­tel­ky vy­slý­chat svědky pro­ti sobě. Ne­vy­lo­ži­ly, proč je pod­le nich mož­né na vý­povědích nepřítom­ných svědkyň za­lo­žit od­sou­ze­ní stěžo­va­tel­ky. Nej­vyš­ší soud si byl vědom sku­teč­nos­ti, že moh­lo do­jít k po­ru­še­ní prá­va stěžo­va­tel­ky na vý­slech svědků pro­ti sobě, a správně uvedl, že říze­ní je třeba pod­ro­bit peč­li­vé­mu přez­ku­mu. Ta­ko­vý­to přez­kum ov­šem Nej­vyš­ší soud nep­ro­vedl.

122. Roz­hod­nu­tí vr­chní­ho sou­du a Nej­vyš­ší­ho sou­du je to­tiž za­tí­že­nou va­dou opo­me­nu­té­ho důka­zu. Stěžo­va­tel­ka navrh­la, aby by­la ja­ko důkaz čte­na část němec­ké­ho spi­su ob­sa­hu­jí­cí vý­pověď svědkyně M. B. Ten­to důkaz měl slou­žit k pro­ká­zá­ní to­ho, že ta­to svědkyně ne­ní věro­hod­ná (bod 21 vý­še). Vr­chní soud na ten­to důkaz­ní návrh ni­jak ne­rea­go­val. Stěžo­va­tel­ka na to upo­zor­ni­la ve svém do­vo­lá­ní (bod 24 vý­še), ale ani Nej­vyš­ší soud se s tou­to ná­mit­kou ne­vy­pořádal. Pod­le us­tá­le­né ju­di­ka­tu­ry Ústav­ní­ho sou­du přitom pla­tí, že soud si­ce ne­ní po­vi­nen pro­vést kaž­dý důkaz, kte­rý byl navr­žen účas­tní­kem říze­ní, av­šak mu­sí ve svém roz­hod­nu­tí vy­lo­žit, proč důkaz neb­yl pro­ve­den. Neak­cep­to­vá­ní důkaz­ní­ho návr­hu ob­viněné­ho lze přitom os­pra­vedl­nit pou­ze třemi důvo­dy. "Pr­vním je ar­gu­ment, dle něhož tvr­ze­ná sku­teč­nost, k je­jí­muž ověření ne­bo vy­vrá­ce­ní je důkaz navr­ho­ván, ne­má re­le­van­tní sou­vis­lost s předmětem říze­ní. Dal­ším je ar­gu­ment, dle kte­ré­ho navr­že­ný důkaz ne­ní s to ani ověřit ani vy­vrá­tit tvr­ze­nou sku­teč­nost, či­li ve vazbě na to­to tvr­ze­ní ne­dis­po­nu­je potřeb­nou vy­po­ví­da­cí po­ten­cí. Ko­nečně třetím je nad­by­teč­nost důka­zu, tj. ar­gu­ment, dle něhož ur­či­té tvr­ze­ní, k je­hož ověření ne­bo vy­vrá­ce­ní je důkaz navr­ho­ván, by­lo již v do­sa­vad­ním říze­ní bez důvod­ných po­chyb­nos­tí (s prak­tic­kou jis­to­tou) ověřeno ne­bo vy­vrá­ce­no" [ná­lez sp. zn. III. ÚS 3320/09 ze dne 18. 3. 2010 (N 60/56 SbNU 643), bod 15-17; shodně viz např. ná­lez sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239); ná­lez sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)]. Je­li­kož obec­né sou­dy ne­vy­lo­ži­ly, proč nep­ro­ved­ly důkaz navr­že­ný stěžo­va­tel­kou, po­ru­ši­ly je­jí prá­vo na spra­ved­li­vý pro­ces pod­le čl. 36 od­st. 1 Lis­ti­ny. Zvlášť zá­važ­né je to­to po­chy­be­ní v pro­jed­ná­va­ném případě. Obec­né sou­dy to­tiž za­lo­ži­ly od­sou­ze­ní stěžo­va­tel­ky na slo­ven­ských pro­to­ko­lech o vý­povědi svědkyně M. B. Když ale stěžo­va­tel­ka navrh­la, aby by­ly ja­ko důkaz čte­ny němec­ké pro­to­ko­ly s vý­povědí té­to svědkyně, obec­né sou­dy se s tím­to návr­hem ani ne­vy­pořáda­ly. Stěžo­va­tel­ka tak nemě­la adek­vát­ní mož­nost zpo­chyb­nit vý­pověď té­to svědkyně.

123. Z vý­še uve­de­né­ho vy­plý­vá, že obec­né sou­dy ne­za­chá­ze­ly s vý­pověďmi nepřítom­ných svědkyň dos­ta­tečně obezřetně a že stěžo­va­tel­ka nemě­la dos­ta­teč­nou mož­nost zpo­chyb­nit vý­pověď svědkyně M. B.

124. Dá­le je třeba po­sou­dit, na­ko­lik by­ly vý­povědi nepřítom­ných svědkyň pod­poře­ny dal­ší­mi důka­zy.

125. Vý­povědi svědkyň M. B., A. Ch. a M. Š. jsou si­ce pod­le obec­ných soudů v sou­la­du, av­šak žá­dnou z těchto svědkyň nemě­la stěžo­va­tel­ka mož­nost vy­slech­nout. Pod­le sou­du pr­vní­ho stupně mě­la přitom vá­hu roz­ho­du­jí­cí­ho důka­zu pou­ze vý­pověď M. B., a pod­le od­vo­la­cí­ho sou­du by­la stěžo­va­tel­ka dal­ší­mi důka­zy kromě vý­povědí těchto tří svědkyň usvědče­na jen "čás­tečně".

126. Kraj­ský soud na­víc za důkaz pro­ti stěžo­va­tel­ce po­va­žo­val i němec­ký roz­su­dek, kte­rým byl od­sou­zen ma­ji­tel Scotch Clu­bu, v němž mě­la pra­co­vat M. B. Rovněž pod­le vr­chní­ho sou­du stěžo­va­tel­ku usvědčil ten­to němec­ký roz­su­dek a dá­le roz­su­dek, kte­rým byl od­sou­zen man­žel stěžo­va­tel­ky.

127. Lis­ti­na za­kot­vu­je v čl. 40 od­st. 2 prin­cip pre­sum­pce ne­vi­ny, pod­le něhož "[k]až­dý, pro­ti němuž je ve­de­no tres­tní říze­ní, je po­va­žo­ván za ne­vin­né­ho, po­kud pra­vo­moc­ným od­su­zu­jí­cím roz­sud­kem sou­du ne­by­la je­ho vi­na vy­slo­ve­na." Pre­sum­pce ne­vi­ny je chráněna i čl. 6 od­st. 2 Úmlu­vy. Z prin­ci­pu pre­sum­pce ne­vi­ny ply­nou i ty­to dva po­ža­dav­ky. Za­pr­vé se tres­tní sou­dy mu­sí zdr­žet proh­lá­še­ní, že tres­tným či­nem je vi­nen člověk, kte­rý v říze­ní vůbec ne­vys­tu­po­val ja­ko ob­vině­ný (srov. i ná­lez sp. zn. I. ÚS 1965/15 ze dne 27. 1. 2016, bo­dy 30-35). Za­dru­hé, roz­hod­nu­tí sou­du v tres­tním říze­ní a v něm ob­sa­že­né hod­no­ce­ní zjištěných sku­teč­nos­tí nemůže být pou­ži­to ja­ko důkaz pro­ti člověku, kte­rý v tom­to říze­ní ne­vys­tu­po­val ja­ko ob­vině­ný. Ta­ko­vé roz­hod­nu­tí ani hod­no­ce­ní sku­teč­nos­tí ne­má vůči to­mu­to člověku po­va­hu věci pra­vo­mocně roz­sou­ze­né (res iudi­ca­ta), re­le­van­tní důka­zy mu­sí být zno­vu pro­ve­de­ny a zhod­no­ce­ny v říze­ní, v němž bu­de ten­to člověk vy­stu­po­vat ja­ko ob­vině­ný z přís­luš­né­ho tres­tné­ho či­nu (viz pod­robně roz­su­dek ve věci Na­val­nyy a Ofit­se­rov pro­ti Rus­ku ze dne 23. 2. 2016 č. 46632/13 a 28671/14, § 99 a 104-105; a roz­su­dek ve věci Ka­ra­man pro­ti Němec­ku ze dne 27. 2. 2014 č. 17103/10, § 41-43 a 64-65).

128. V pro­jed­ná­va­ném případě kraj­ský soud i vr­chní soud pou­ži­ly ja­ko důka­zy pro­ti stěžo­va­tel­ce roz­sud­ky z tres­tních říze­ní, v nichž stěžo­va­tel­ka ne­vys­tu­po­va­la ja­ko ob­viněná, a v nichž ne­moh­la ni­jak há­jit svá prá­va. Pos­tu­po­va­ly te­dy v roz­po­ru s vý­še pop­sa­ný­mi prin­ci­py ply­nou­cí­mi z pre­sum­pce ne­vi­ny. Od­ka­zo­va­né roz­sud­ky z ji­ných tres­tních říze­ní te­dy za podpůrné důka­zy pro­ti stěžo­va­tel­ce pok­lá­dat nel­ze. Jis­tou re­le­van­ci by moh­ly mít napřík­lad svědec­ké vý­povědi shro­mážděné v těchto ji­ných tres­tních říze­ních. Av­šak po­kud by ty­to vý­povědi by­ly pou­ži­ty ja­ko důka­zy pro­ti stěžo­va­tel­ce, jed­na­lo by se o vý­povědi nepřítom­ných svědků, s ni­miž je třeba za­chá­zet obezřetně v sou­la­du s prin­ci­py vy­lo­že­ný­mi v tom­to ná­le­zu.

129. Ani podpůrné důka­zy te­dy v tom­to případě nej­sou dos­ta­teč­nou pro­ces­ní zá­ru­kou.

130. Dá­le je třeba za­bý­vat se otáz­kou, zda mě­li ales­poň ob­háj­ci stěžo­va­tel­ky mož­nost zú­čas­tnit se vý­slechů svědkyň, a ja­kou vá­hu ta­ko­vá pro­ces­ní zá­ru­ka s oh­le­dem na okol­nos­ti přípa­du má.

131. Zvo­le­ný ob­háj­ce stěžo­va­tel­ky neměl reál­nou mož­nost zú­čas­tnit se vý­sle­chu M. Š., av­šak mohl se zú­čas­tnit vý­sle­chu M. B. a A. Ch. Opa­ko­va­né­ho vý­sle­chu A. Ch. před sou­dem se zú­čas­tni­la stěžo­va­tel­či­na ob­háj­kyně ex of­fo (bod 102 vý­še). Ty­to vý­sle­chy se ov­šem od­eh­rá­ly až po­té, co stěžo­va­tel­ka uprch­la (bod 101 vý­še).

132. Uprch­lý ob­vině­ný mu­sí být po­vinně za­stou­pen ob­háj­cem už v příp­rav­ném říze­ní [§ 36 od­st. 1 písm. c) tres­tní­ho řádu]. Ob­háj­ce uprchlé­ho ob­viněné­ho tu­díž zpra­vid­la bu­de mít mož­nost zú­čas­tnit se vý­sle­chu svědků. Přes­to tres­tní řád vý­slovně sta­no­ví, že po náv­ra­tu uprchlé­ho ob­viněné­ho se na je­ho žá­dost pro­ve­dou důka­zy - te­dy i vý­sle­chy svědků - zno­vu (§ 306a od­st. 1 a 2 tres­tní­ho řádu). Tres­tní řád tu­díž ne­po­va­žu­je přítom­nost ob­háj­ce u vý­sle­chu svědků za dos­ta­teč­nou pro­ces­ní zá­ru­ku. Právě zá­kon­ná úp­ra­va pro­ces­ních zá­ruk je přitom z hle­dis­ka třetí­ho kro­ku tes­tu vy­so­ce re­le­van­tní (srov. bod 83 vý­še a Al-Khawaja a Ta­he­ry, § 148-151).

133. Je prav­da, že tres­tní řád vy­chá­zí z to­ho, že uprch­lý ob­vině­ný si nez­vo­lí ob­háj­ce sám (srov. § 303 od­st. 1 tres­tní­ho řádu, pod­le něhož je uprchlé­mu ob­viněné­mu třeba us­ta­vit ob­háj­ce, "[n]eb­yl-li mu zvo­len" ji­ný­mi oso­ba­mi k to­mu op­rávněný­mi pod­le § 37 od­st. 1 tres­tní­ho řádu). Přes­to žá­dné us­ta­no­ve­ní tres­tní­ho řádu ne­za­ka­zu­je uprchlé­mu ob­viněné­mu zvo­lit si ob­háj­ce. Pod­le ju­di­ka­tu­ry ESLP na­víc ob­vině­ný, kte­rý je sou­zen v nepřítom­nos­ti, nez­trá­cí jen z to­ho důvo­du prá­vo há­jit se prostřed­nic­tvím ob­háj­ce (Sej­do­vic, § 91-95; roz­su­dek ve věci Me­de­ni­ca pro­ti Švý­car­sku ze dne 14. 6. 2001 č. 20491/92, § 56).

134. Ob­vině­ný, kte­rý je sou­zen ja­ko uprch­lý, má vždy mož­nost spo­jit se se svým ob­háj­cem, ať už jde o ob­háj­ce, kte­ré­ho si zvo­lil sám, o ob­háj­ce, kte­rý mu byl zvo­len ji­ný­mi op­rávněný­mi oso­ba­mi pod­le § 37 od­st. 1 tres­tní­ho řádu, ne­bo o ob­háj­ce ex of­fo. Ta­ko­vá ko­mu­ni­ka­ce je up­latněním zá­klad­ní­ho prá­va há­jit se prostřed­nic­tvím ob­háj­ce a má důvěrnou po­va­hu (srov. § 21 zá­ko­na č. 85/1996 Sb., o ad­vo­ka­cii, ve znění pozdějších před­pisů, tý­ka­jí­cí se po­vin­nos­ti ml­čen­li­vos­ti ad­vo­ká­ta). Stát tu­díž ne­ní op­rávněn zjiš­ťo­vat, zda k ta­ko­vé ko­mu­ni­ka­ci doš­lo. Neexis­tu­je tak le­gi­tim­ní důvod v tom­to směru roz­li­šo­vat me­zi přípa­dy pod­le to­ho, zda v říze­ní pro­ti uprchlé­mu vy­stu­po­val ob­háj­ce ex of­fo ne­bo zvo­le­ný ob­háj­ce. Uprch­lý ob­vině­ný měl v obou přípa­dech mož­nost s ob­háj­cem ko­mu­ni­ko­vat a pos­ky­to­vat mu in­for­ma­ce pro ve­de­ní své ob­ha­jo­by, včetně in­for­ma­cí tý­ka­jí­cí se vý­sle­chu svědků. Je­li­kož nel­ze z to­ho­to poh­le­du roz­li­šo­vat me­zi přípa­dy, kdy v říze­ní pro­ti uprchlé­mu vy­stu­po­val zvo­le­ný ob­háj­ce, a přípa­dy, v nichž vy­stu­po­val ob­háj­ce ex of­fo, má ob­vině­ný vždy prá­vo po­ža­do­vat zo­pa­ko­vá­ní vý­sle­chu svědků (za pod­mí­nek § 306a od­st. 1 a 2 tres­tní­ho řádu). Přítom­nost ob­háj­ce u vý­slechů svědků v říze­ní pro­ti uprchlé­mu ob­viněné­mu - či do­kon­ce jen mož­nost, aby byl ob­háj­ce těmto vý­slechům příto­men -, tu­díž lo­gic­ky nemůže být ar­gu­men­tem zdůvod­ňu­jí­cím to, proč vý­slech svědků neb­yl pro­ve­den zno­vu v přítom­nos­ti ob­viněné­ho v opa­ko­va­ném říze­ní před sou­dem. Ten­to zá­věr je důsled­kem to­ho, že čes­ký tres­tní řád pos­ky­tu­je uprchlým ob­viněným vy­šší stan­dard ochra­ny práv (bod 59 vý­še).

135. I když zvo­le­ný ob­háj­ce stěžo­va­tel­ky měl mož­nost zú­čas­tnit se vý­sle­chu svědkyň M. B. a A. Ch., a ob­háj­ce ex of­fo se mohl zú­čas­tnit opa­ko­va­né­ho vý­sle­chu A. Ch., nel­ze to z vý­še uve­de­ných důvodů po­va­žo­vat za dos­ta­teč­nou pro­ces­ní zá­ru­ku vy­va­žu­jí­cí zá­sah do stěžo­va­tel­či­na prá­va vy­slý­chat svědky pro­ti sobě. Ústav­ní soud na­víc po­do­tý­ká, že stěžo­va­tel­ka s těmi­to svý­mi ob­háj­ci ne­ko­mu­ni­ko­va­la (bo­dy 10 a 12 vý­še). Ústav­ní soud tak ne­ní přesvědčen o tom, že ob­háj­ci stěžo­va­tel­ky mě­li v té­to si­tua­ci dos­ta­tek in­for­ma­cí k to­mu, aby efek­tivně vy­ko­ná­va­li prá­vo stěžo­va­tel­ky klást svědkům otáz­ky a zpo­chyb­ňo­vat je­jich vý­povědi. Ná­mit­ka Nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství, že ob­háj­ce stěžo­va­tel­ky měl mož­nost vy­slech­nout svědky­ni M. B., se te­dy za­klá­dá na pravdě, av­šak pro po­sou­ze­ní věci ne­ní sa­ma o sobě roz­hod­ná.

136. Ústav­ní soud ne­na­lezl ani žá­dnou dal­ší okol­nost přípa­du, kte­rou by mohl pok­lá­dat za vy­va­žu­jí­cí fak­tor pro pou­ži­tí vý­povědí nepřítom­ných svědků. Zbý­vá do­dat, že stěžo­va­tel­ka ne­by­la ob­viněna z to­ho, že by se sa­ma do­pus­ti­la vůči svědky­ni- poš­ko­ze­né M. B. sexuál­ní­ho de­lik­tu (ob­cho­do­vá­ní s lid­mi spo­čí­va­jí­cí v kořistění z pros­ti­tu­ce tu­to po­va­hu ne­má) a že v době vý­povědi ne­by­la ta­to svědkyně nez­le­ti­lá; ju­di­ka­tu­ra ESLP tý­ka­jí­cí se těchto případů tak na pro­jed­ná­va­nou věc ne­do­pa­dá (viz Schatschaschwi­li, § 130; srov. např. roz­su­dek ve věci Ro­sin pro­ti Es­ton­sku ze dne 19. 12. 2013 č. 26540/08; § 53-63; roz­su­dek ve věci B. pro­ti Fin­sku ze dne 24. 4. 2007 č. 17122/02, § 42-49; roz­su­dek ve věci Bo­cos-Cues­ta pro­ti Ni­zo­zem­sku ze dne 10. 11. 2005 č. 54789, § 70-72; v nichž ESLP ak­cep­tu­je zvláš­tní po­va­hu říze­ní o sexuál­ních de­lik­tech, zvláště po­kud je­jich obě­tí mě­la být nez­le­ti­lá oso­ba, a netr­vá na je­jí kon­fron­ta­ci s ob­viněným, av­šak vy­ža­du­je, aby v ta­ko­vém říze­ní exis­to­va­ly dos­ta­teč­né vy­va­žu­jí­cí fak­to­ry a pro­ces­ní zá­ru­ky).

137. Na­ko­nec je třeba zhod­no­tit, zda lze říze­ní ja­ko ce­lek po­va­žo­vat za spra­ved­li­vé. Ústav­ní soud kon­sta­tu­je, že pro od­sou­ze­ní stěžo­va­tel­ky by­ly pou­ži­ty vý­povědi tří svědkyň, kte­ré stěžo­va­tel­ka nemě­la mož­nost vy­slech­nout. Pro nepřítom­nost těchto svědkyň v říze­ní neexis­to­val dos­ta­teč­ný důvod. Je­jich vý­povědi přitom mě­ly ja­ko důka­zy přinej­men­ším znač­nou vá­hu. Obec­né sou­dy na­víc s vý­pověďmi těchto svědkyň ne­za­chá­ze­ly dos­ta­tečně obezřetně. Ne­vy­pořáda­ly se s důkaz­ním návr­hem stěžo­va­tel­ky, aby by­la čte­na část němec­ké­ho spi­su s vý­povědí svědkyně M. B., čímž mě­la být zpo­chybněna je­jí věro­hod­nost. Vý­povědi tří nepřítom­ných svědkyň ne­by­ly dos­ta­tečně pod­poře­ny ani dal­ší­mi důka­zy. Ta­to po­chy­be­ní nemůže vy­vá­žit sku­teč­nost, že ob­háj­ci stěžo­va­tel­ky mě­li mož­nost zú­čas­tnit se vý­sle­chu dvou svědkyň v době, kdy stěžo­va­tel­ka uprch­la. V opa­ko­va­ném říze­ní před sou­dem pod­le § 306a od­st. 2 tres­tní­ho řádu to­tiž ta­ko­vou mož­nost tres­tní řád ne­po­va­žu­je za dos­ta­teč­nou pro­ces­ní zá­ru­ku (viz bod 132-134 vý­še). V tres­tním říze­ní pro­ti stěžo­va­tel­ce tak neexis­to­va­ly ani dos­ta­teč­né vy­va­žu­jí­cí fak­to­ry a pro­ces­ní zá­ru­ky, kte­ré by kom­pen­zo­va­ly sku­teč­nost, že ja­ko důkaz by­ly pou­ži­ty vý­povědi nepřítom­ných svědkyň. Vzhle­dem k to­mu nel­ze tres­tní říze­ní ja­ko ce­lek po­va­žo­vat za spra­ved­li­vé. Z těchto důvodů tak by­lo po­ru­še­no prá­vo stěžo­va­tel­ky na spra­ved­li­vý pro­ces a prá­vo vy­jádřit se k pro­váděným důkazům ve spo­je­ní s prá­vem vy­slý­chat svědky pro­ti sobě.

D. Os­tat­ní ná­mit­ky stěžo­va­tel­ky

138. Stěžo­va­tel­ka dá­le na­mí­tá, že sku­tek byl nes­právně kva­li­fi­ko­ván a že v je­jí věci doš­lo k nedůvod­ným průtahům, kte­ré obec­né sou­dy ne­zoh­led­ni­ly při uk­lá­dá­ní tres­tu.

139. Ústav­ní soud se těmi­to ná­mit­ka­mi ny­ní nemůže za­bý­vat. Jak již Ústav­ní soud uvedl, při do­ka­zo­vá­ní by­la po­ru­še­na zá­klad­ní prá­va stěžo­va­tel­ky. Bu­de na obec­ných sou­dech, aby zno­vu po řádně pro­ve­de­ném do­ka­zo­vá­ní po­sou­di­ly skut­ko­vý stav a pro­ved­ly je­ho práv­ní hod­no­ce­ní. Ja­ké­ko­liv po­sou­ze­ní těchto otá­zek ze stra­ny Ústav­ní­ho sou­du by ny­ní by­lo před­čas­né.

E. Zá­věr

140. Ač­ko­liv stěžo­va­tel­ka uprch­la před tres­tním říze­ním do za­hra­ni­čí, po svém za­tče­ní a předá­ní do Čes­ké re­pub­li­ky po­žá­da­la o zru­še­ní od­su­zu­jí­cí­ho roz­sud­ku a no­vé pro­jed­ná­ní věci, na což má pod­le čes­ké­ho prá­va ná­rok. V no­vém říze­ní by­la opět od­sou­ze­na, av­šak na zá­kladě vý­povědí tří svědkyň, kte­ré nik­dy nemě­la mož­nost vy­slech­nout. Pro­to­že pro to­to ome­ze­ní zá­klad­ní­ho prá­va stěžo­va­tel­ky neexis­to­val dos­ta­teč­ný důvod, vý­povědi tří svědkyň mě­ly pro je­jí od­sou­ze­ní ja­ko důka­zy znač­nou vá­hu a říze­ní ne­vy­ka­zo­va­lo dos­ta­teč­né vy­va­žu­jí­cí fak­to­ry a pro­ces­ní zá­ru­ky, doš­lo k po­ru­še­ní stěžo­va­tel­či­na prá­va vy­jádřit se k pro­váděným důkazům pod­le čl. 38 od­st. 2 Lis­ti­ny ve spo­je­ní s prá­vem vy­slý­chat svědky pro­ti sobě pod­le čl. 6 od­st. 3 písm. d) Úmlu­vy. Obec­né sou­dy se ne­vy­pořáda­ly ani s důkaz­ním návr­hem stěžo­va­tel­ky, čímž by­lo po­ru­še­no je­jí prá­vo na spra­ved­li­vý pro­ces pod­le čl. 36 od­st. 1 Lis­ti­ny. Nej­vyš­ší soud v roz­po­ru s čl. 4 Ústa­vy v do­vo­la­cím říze­ní ne­za­jis­til ochra­nu těchto zá­klad­ních práv stěžo­va­tel­ky a je­jí do­vo­lá­ní od­mítl.

141. Ústav­ní soud pro­to pod­le § 82 od­st. 2 písm. a) zá­ko­na o Ústav­ním sou­du ús­tav­ní stíž­nos­ti vy­hověl a na­pa­de­né us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du pod­le § 82 od­st. 3 písm. a) zá­ko­na o Ústav­ním sou­du zru­šil.

142. Ústav­ní soud zdůraz­ňu­je, že tím­to roz­hod­nu­tím ni­jak nepřed­jí­má, jak by mělo být roz­hod­nu­to o vině a případ­ném tres­tu, ani to, zda je nez­byt­né pro­vést vý­slech všech tří nepřítom­ných svědkyň. V dal­ším říze­ní je úko­lem Nej­vyš­ší­ho sou­du za­jis­tit dodr­že­ní zá­klad­ních práv a svo­bod stěžo­va­tel­ky v sou­la­du se zá­vaz­ným práv­ním ná­zo­rem vy­jádřeným v tom­to ná­le­zu. Je na Nej­vyš­ším sou­du, aby zvo­lil nej­vhodnější ces­tu náp­ra­vy shle­da­ných po­chy­be­ní v rám­ci pro­ces­ních prostředků pos­ky­to­va­ných po­dús­tav­ním prá­vem [shodně viz ná­lez sp. zn. I. ÚS 2852/14 ze dne 23. 2. 2015, bod 37] a aby zhod­no­til, kte­ré z důkazů je třeba zno­vu a řádně pro­vést tak, aby říze­ní ja­ko ce­lek by­lo mož­né pok­lá­dat za
spra­ved­li­vé. V kaž­dém případě je ov­šem nut­né, aby se obec­né sou­dy vy­pořáda­ly s důkaz­ním návr­hem stěžo­va­tel­ky na čte­ní němec­ké­ho spi­su s vý­povědí svědkyně M. B.

143. Stěžo­va­tel­ka svou ús­tav­ní stíž­nos­tí na­pad­la i roz­su­dek kraj­ské­ho sou­du a us­ne­se­ní vr­chní­ho sou­du. Ústav­ní soud připo­mí­ná, že v sou­la­du s čl. 4 Ústa­vy je po­vin­nos­tí všech soudů pos­ky­to­vat ochra­nu zá­klad­ním právům a svo­bo­dám. Ústav­ní soud pro­to ve své čin­nos­ti vy­chá­zí z prin­ci­pu mi­ni­ma­li­za­ce zá­sahů do roz­ho­do­va­cí čin­nos­ti obec­ných soudů [ná­lez sp. zn. III. ÚS 148/97 ze dne 25. 9. 1997 (N 113/9 SbNU 65)] a za­sa­hu­je do je­jich čin­nos­ti je­dině teh­dy, je-li to nez­byt­né pro ochra­nu zá­klad­ních práv a svo­bod. Ten­to prin­cip se pro­je­vu­je i v sub­si­dia­ritě ús­tav­ní stíž­nos­ti (§ 75 od­st. 1 zá­ko­na o Ústav­ním sou­du), kte­rá je zá­sadně (srov. § 75 od­st. 2 zá­ko­na o Ústav­ním sou­du) až pos­led­ním prostřed­kem ochra­ny zá­klad­ních práv a svo­bod. Z prin­ci­pu mi­ni­ma­li­za­ce zá­sahů a ze sub­si­dia­ri­ty ús­tav­ní stíž­nos­ti Ústav­ní soud do­vo­dil své op­rávnění od­mít­nout část ús­tav­ní stíž­nos­ti pro nepřípus­tnost [§ 43 od­st. 1 písm. e) ve spo­je­ní s § 75 od­st. 1 zá­ko­na o Ústav­ním sou­du] v si­tua­cích, kdy zru­še­ním jen jed­no­ho (ne­bo čás­ti) z na­pa­de­ných roz­hod­nu­tí je zno­vu vy­tvořen obec­ným soudům dos­ta­teč­ný pros­tor pro to, aby sa­my pos­kyt­ly ochra­nu zá­klad­ním právům a svo­bo­dám [viz např. ná­lez sp. zn. I. ÚS 74/06 ze dne 3. 10. 2006 (N 175/43 SbNU 17), bod 5; ná­lez sp. zn. II. ÚS 200/13 ze dne 16. 7. 2013 (N 123/70 SbNU 127); ná­lez sp. zn. III. ÚS 2428/13 ze dne 13. 6. 2014 (N 123/73 SbNU 869); ná­lez sp. zn. IV. ÚS 2722/13 ze dne 3. 2. 2015, bod 28]. Je na uvá­že­ní Ústav­ní­ho sou­du, jak roz­sáh­lý zá­sah do roz­ho­do­vá­ní obec­ných soudů po­va­žu­je v kon­krét­ním případě za nez­byt­ný pro náp­ra­vu zjištěné­ho po­ru­še­ní zá­klad­ních práv či svo­bod. Roz­hod­ne-li Ústav­ní soud o nepřípus­tnos­ti čás­ti ús­tav­ní stíž­nos­ti z to­ho­to důvo­du, jde o vý­sle­dek je­ho uvá­že­ní, kte­rý ne­má žá­dnou spo­ji­tost se sku­teč­ným vy­čer­pá­ním op­rav­ných prostředků stěžo­va­te­lem.

144. V pro­jed­ná­va­ném případě dospěl Ústav­ní soud k zá­věru, že pro ochra­nu zá­klad­ních práv a svo­bod stěžo­va­tel­ky pos­ta­ču­je zru­šit na­pa­de­né us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du. Je­ho úko­lem je v dal­ším říze­ní po­sou­dit, kte­ré důka­zy je třeba zno­vu pro­vést, aby říze­ní ja­ko ce­lek by­lo mož­né po­va­žo­vat za spra­ved­li­vé (viz bod 142 vý­še). Část ús­tav­ní stíž­nos­ti směřují­cí pro­ti na­pa­de­né­mu roz­sud­ku kraj­ské­ho sou­du a us­ne­se­ní vr­chní­ho sou­du pro­to Ústav­ní soud od­mítl pro nepřípus­tnost pod­le § 75 od­st. 1 ve spo­je­ní s § 43 od­st. 1 písm. e) zá­ko­na o Ústav­ním sou­du.

Pou­če­ní: Pro­ti roz­hod­nu­tí Ústav­ní­ho sou­du se nel­ze od­vo­lat.

V Brně dne 3. lis­to­pa­du 2016


Da­vid Uh­líř, v. r.
před­se­da se­ná­tu

Diskusia