Vypracovanie znaleckého posudku v čase prerušenia trestného stíhania a jeho použiteľnosť

Práv­na ve­ta:

Jes­tli­že tres­tní věc ob­viněné­ho by­la vy­lou­če­na ze spo­leč­né­ho říze­ní, je­ho tres­tní stí­há­ní přeru­še­no a v té­to době byl ve věci původně spolu­ob­viněných vy­ho­to­ven zna­lec­ký po­su­dek tý­ka­jí­cí se to­tož­né­ho předmětu říze­ní všech ob­viněných, je ja­ko zna­lec­ký po­su­dek pou­ži­tel­ným důkaz­ním prostřed­kem i v říze­ní ve­de­ném pro­ti to­mu­to ob­viněné­mu.

Pred­met­né roz­hod­nu­tie bo­lo schvá­le­né na uve­rej­ne­nie v zbier­ke súd­nych roz­hod­nu­tí a sta­no­vísk Naj­vyš­šie­ho sú­du ČR v ro­ku 2017.

5 Tz 8/2016-58

ČESKÁ RE­PUB­LI­KA

R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y


Nej­vyš­ší soud pro­jed­nal ve veřej­ném za­se­dá­ní ko­na­ném dne 25. 5. 2016 v se­nátě slo­že­ném z před­sed­kyně JUDr. Blan­ky Rou­ša­lo­vé a soudců JUDr. Fran­tiš­ka Pú­ry­ho, Ph.D., a JUDr. Bc. Jiřího Říhy, Ph.D., stíž­nost pro po­ru­še­ní zá­ko­na, kte­rou po­dal mi­nistr spra­vedl­nos­ti Čes­ké re­pub­li­ky v nep­rospěch ob­viněné­ho akad. arch. V. S. , pro­ti us­ne­se­ní Vr­chní­ho sou­du v Pra­ze ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 12 To 73/2014, kte­rým by­la pod­le § 148 od­st. 1 písm. c) tr. řádu za­mít­nu­ta stíž­nost stát­ní­ho zá­stup­ce Kraj­ské­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství v Pra­ze pro­ti us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Pra­ze ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 5 T 56/2005, a pod­le § 268 od­st. 2 tr. řádu roz­hodl t a k t o :

Pra­vo­moc­ným us­ne­se­ním Vr­chní­ho sou­du v Pra­ze ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 12 To 73/2014,
b y l p o r u š e n z á k o n


v us­ta­no­ve­ních § 147 od­st. 1 a § 148 od­st. 1 písm. c) tr. řádu a v říze­ní mu před­chá­ze­jí­cím v us­ta­no­ve­ní § 188 od­st. 1 písm. e) tr. řádu, a to ve prospěch ob­viněné­ho akad. arch. V. S.

Od­ůvodnění
Dne 28. 2. 2014 po­dal stát­ní zá­stup­ce Kraj­ské­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství v Pra­ze (dá­le jen stát­ní zá­stup­ce ) pod sp. zn. KZV 63/2008 u Kraj­ské­ho sou­du v Pra­ze ob­ža­lo­bu na ob­viněné­ho akad. arch. V. S. pro skut­ky, kte­ré jsou kva­li­fi­ko­vá­ny ja­ko tři přeči­ny po­ru­še­ní po­vin­nos­ti při správě ci­zí­ho ma­jet­ku pod­le § 220 od­st. 1, od­st. 2 písm. b) tr. zá­ko­ní­ku (bo­dy A. I., II. ob­ža­lo­by) a ja­ko zlo­čin zneu­ži­tí in­for­ma­ce a pos­ta­ve­ní v ob­chod­ním sty­ku pod­le § 255 od­st. 2, 4 tr. zá­ko­ní­ku (bod C. ob­ža­lo­by).

Ob­vině­ný akad. arch. V. S. byl původně trestně stí­hán pro jed­ná­ní pop­sa­ná ve vý­še uve­de­né ob­ža­lobě ve spo­leč­ném tres­tním říze­ní spo­lu s ob­viněný­mi M. S. , a Ing. L. P. Stát­ní zá­stup­ce Kraj­ské­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství po­dal dne 12. 8. 2005 ob­ža­lo­bu na všech­ny ob­viněné ke Kraj­ské­mu sou­du v Pra­ze. Ten­to soud v předběžném pro­jed­ná­ní ob­ža­lo­by roz­hodl us­ne­se­ním ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 5 T 56/2005 o vrá­ce­ní věci stát­ní­mu zá­stup­ci k do­šetření. Na pod­kladě stíž­nos­ti stát­ní­ho zá­stup­ce Kraj­ské­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství v Pra­ze roz­hodl Vr­chní soud v Pra­ze us­ne­se­ním ze dne 24. 7. 2006, sp. zn. 12 To 29/2006 tak, že ji za­mítl ja­ko nedůvod­nou. Pro­ti roz­hod­nu­tí sou­du dru­hé­ho stupně po­dal mi­nistr spra­vedl­nos­ti stíž­nost pro po­ru­še­ní zá­ko­na v nep­rospěch všech tří ob­viněných, o níž roz­hodl Nej­vyš­ší soud roz­sud­kem ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 5 Tz 4/2007 tak, že pra­vo­moc­ným us­ne­se­ním Vr­chní­ho sou­du v Pra­ze ze dne 24. 7. 2006, sp. zn. 12 To 29/2006 byl po­ru­šen zá­kon v us­ta­no­ve­ních § 147 od­st. 1 a § 148 od­st. 1 písm. c) tr. řádu a v říze­ní mu před­chá­ze­jí­cím v us­ta­no­ve­ní § 188 od­st. 1 písm. e) tr. řádu ve prospěch všech ob­viněných. S oh­le­dem na us­ta­no­ve­ní § 269 od­st. 1 tr. řádu se roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du ne­dot­klo práv­ní mo­ci ci­to­va­né­ho us­ne­se­ní Vr­chní­ho sou­du v Pra­ze. Dne 22. 4. 2008 by­la tres­tní věc ob­viněné­ho akad. arch. V. S. ve sta­diu příp­rav­né­ho říze­ní vy­lou­če­na ze spo­leč­né­ho říze­ní k sa­mos­tat­né­mu pro­jed­ná­ní a roz­hod­nu­tí, a to s oh­le­dem na je­ho zdra­vot­ní stav. Nás­ledně by­lo us­ne­se­ním stát­ní­ho zá­stup­ce ze dne 6. 5. 2008, sp. zn. KZV 63/2008, tres­tní stí­há­ní ob­viněné­ho akad. arch. V. S. přeru­še­no pod­le § 173 od­st. 1 písm. b) tr. řádu, ne­boť ho neš­lo pro těžkou cho­ro­bu pos­ta­vit před soud.

Na ob­viněné M. S. a Ing. L. P. po­dal stát­ní zá­stup­ce dne 9. 10. 2009 ob­ža­lo­bu ke Kraj­ské­mu sou­du v Pra­ze; ta­to tres­tní věc by­la ve­de­na pod sp. zn. 5 T 80/2009. Soud pr­vní­ho stupně přib­ral opatřením ze dne 12. 9. 2012 zna­lec­ký ús­tav Čes­ká zna­lec­ká, a. s., k po­dá­ní zna­lec­ké­ho po­sud­ku za úče­lem ob­jasnění eko­no­mic­ké si­tua­ce ob­chod­ních spo­leč­nos­tí, je­jichž hos­po­daření by­lo předmětem tres­tní­ho stí­há­ní všech spolu­ob­viněných, a mj. též eko­no­mic­kých důsledků kon­krét­ních úkonů ob­viněných s fi­nan­ční­mi prostřed­ky a dal­ším ma­jet­kem těchto ob­chod­ních spo­leč­nos­tí. Zna­lec­ký ús­tav měl též k dis­po­zi­ci zna­lec­ký po­su­dek vy­pra­co­va­ný v té době již zemřelým znal­cem Ing. Vla­di­mí­rem Ko­me­dou včetně je­ho dvou do­datků. No­vý zna­lec­ký po­su­dek byl zna­lec­kým ús­ta­vem zpra­co­ván ke dni 29. 11. 2013. Tres­tní stí­há­ní oh­ledně obou ob­viněných však by­lo Kraj­ským sou­dem v Pra­ze za­sta­ve­no us­ne­se­ním ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 5 T 80/2009, a to v případě ob­viněné­ho Ing. L. P. z důvo­du je­ho úmr­tí pod­le § 231 od­st. 1 a § 11 od­st. 1 písm. e) tr. řádu, a v případě ob­viněné­ho M. S. z důvo­du roz­hod­nu­tí pre­zi­den­ta re­pub­li­ky o am­nes­tii ze dne 1. 1. 2013 pod­le § 231 od­st. 1 a § 11 od­st. 1 písm. a) tr. řádu.

Ve věci ob­viněné­ho akad. arch. V. S. by­lo us­ne­se­ním stát­ní­ho zá­stup­ce ze dne 12. 3. 2013, sp zn. KZV 63/2008, nejpr­ve roz­hod­nu­to o pok­ra­čo­vá­ní v tres­tním stí­há­ní a nás­ledně by­lo tres­tní­ho stí­há­ní pod­le § 172 od­st. 1 písm. d) a § 11 od­st. 1 písm. a) tr. řádu s oh­le­dem na roz­hod­nu­tí pre­zi­den­ta re­pub­li­ky o am­nes­tii ze dne 1. 1. 2013 za­sta­ve­no. Ob­vině­ný však vy­užil své­ho prá­va pod­le § 11 od­st. 4 tr. řádu a proh­lá­sil, že na pro­jed­ná­ní věci tr­vá. Do tres­tní­ho spi­su ob­viněné­ho byl dne 11. 12. 2013 za­řazen vy­pra­co­va­ný zna­lec­ký po­su­dek od Čes­ké zna­lec­ké, a. s., s je­hož ob­sa­hem se ob­vině­ný akad. arch. V. S. a je­ho ob­háj­ce sez­ná­mi­li v rám­ci pros­tu­do­vá­ní tres­tní­ho spi­su dne 16. 1. 2014. Ze stra­ny ob­viněné­ho ani je­ho ob­háj­ce ne­by­ly učině­ny žá­dné návr­hy na doplnění vy­šetřová­ní ve smys­lu § 166 od­st. 1 tr. řádu a dne 28. 2. 2014 po­dal stát­ní zá­stup­ce Kraj­ské­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství v Pra­ze na ob­viněné­ho akad. arch. V. S. ob­ža­lo­bu, jak by­la ci­to­vá­na sho­ra.

Kraj­ský soud v Pra­ze roz­hodl po předběžném pro­jed­ná­ní té­to ob­ža­lo­by us­ne­se­ním ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 5 T 56/2005, tak, že tres­tní věc ob­viněné­ho akad. arch. V. S. pod­le § 188 od­st. 1 písm. e) tr. řádu vrá­til stát­ní­mu zá­stup­ci k do­šetření. Pro­ti to­mu­to us­ne­se­ní po­dal stát­ní zá­stup­ce stíž­nost, jež by­la us­ne­se­ním Vr­chní­ho sou­du v Pra­ze ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 12 To 73/2014, pod­le § 148 od­st. 1 písm. c) tr. řádu ja­ko nedůvod­ná za­mít­nu­ta. Pro­ti us­ne­se­ní Vr­chní­ho sou­du v Pra­ze po­dal mi­nistr spra­vedl­nos­ti Čes­ké re­pub­li­ky (dá­le jen mi­nistr spra­vedl­nos­ti ) stíž­nost pro po­ru­še­ní zá­ko­na v nep­rospěch ob­viněné­ho akad. arch. V. S. s tím, že zá­kon byl po­ru­šen v us­ta­no­ve­ních § 147 od­st. 1, § 148 od­st. 1 písm. c) a § 188 od­st. 1 písm. e) tr. řádu.

V od­ůvodnění stíž­nos­ti pro po­ru­še­ní zá­ko­na mi­nistr spra­vedl­nos­ti uvedl, že za úče­lem ob­jasnění tres­tní věci ob­viněných akad. arch. V. S. , M. S. a Ing. L. P. byl ve spo­leč­ném příp­rav­ném říze­ní opatřen mi­mo ji­né též zna­lec­ký po­su­dek znal­ce z obo­ru eko­no­mi­ky, od­větví účet­ní evi­den­ce, ce­ny a od­ha­dy Ing. Vla­di­mí­ra Ko­me­dy, na je­hož zá­kladě by­lo mož­né ko­nat tres­tní říze­ní pod sp. zn. 5 T 80/2009 pro­ti ob­viněným M. S. a Ing. L. P. Mi­nistr spra­vedl­nos­ti do­dal, že otáz­kou kva­li­ty to­ho­to zna­lec­ké­ho po­sud­ku ja­ko pod­kla­du pro ko­ná­ní říze­ní před sou­dem se za­bý­val Nej­vyš­ší soud v roz­sud­ku ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 5 Tz 4/2007, v němž vý­hra­dy k údaj­né neúpl­nos­ti zna­lec­ké­ho po­sud­ku a pod­kladů, na je­jichž zá­kladě byl zna­lec­ký po­su­dek zpra­co­ván, nes­hle­dal důvod­ný­mi. Dá­le zdůraz­nil sku­teč­nost, že od do­by, kdy Nej­vyš­ší soud uči­nil v da­né věci ty­to zá­věry, do do­by po­dá­ní ob­ža­lo­by na ob­viněné­ho akad. arch. V. S. , ne­doš­lo (s vý­jim­kou úmr­tí znal­ce Ing. Vla­di­mí­ra Ko­me­dy) k žá­dné změně důkaz­ní si­tua­ce. Mi­nistr spra­vedl­nos­ti od­ká­zal na zá­věry sou­du dru­hé­ho stupně, že je třeba před­pok­lá­dat potřebu doplnění pod­kladů pro zpra­co­vá­ní po­sud­ku, kdy ... lze oče­ká­vat ak­tiv­ní sou­čin­nost stran říze­ní, zej­mé­na ob­viněné­ho, v důsled­ku če­hož nel­ze vy­lou­čit ani ne­žá­dou­cí od­ro­čo­vá­ní hlav­ní­ho lí­če­ní , a s pou­ka­zem na vý­še uve­de­ný roz­su­dek Nej­vyš­ší­ho sou­du je ozna­čil za jed­noz­načně spe­ku­la­tiv­ní a ne­pod­lo­že­né. Pod­le je­ho ná­zo­ru stíž­nos­tní soud sta­no­vil or­gánům čin­ným v tres­tním říze­ní dal­ší ne­jas­né po­ža­dav­ky na pro­vádění do­ka­zo­vá­ní, aniž by vy­chá­zel ze sou­čas­né­ho sta­vu věci.

Soud dru­hé­ho stupně v sou­vis­los­ti s potřebou no­vé­ho zna­lec­ké­ho zkou­má­ní té­že věci od­ká­zal na práv­ní ná­zor vy­slo­ve­ný v us­ne­se­ní bý­va­lé­ho Nej­vyš­ší­ho sou­du SSR uveřejněné pod č. 54/1983 Sb. rozh. tr., av­šak nepřih­lédl ke změně pro­ces­ních před­pisů up­ra­vu­jí­cích do­ka­zo­vá­ní v tres­tním říze­ní, k níž doš­lo na zá­kladě zá­ko­na č. 265/2001 Sb., s účin­nos­tí od 1. 1. 2002, ani ke kon­krét­ní skut­ko­vé, důkaz­ní a pro­ces­ní si­tua­ci v tres­tní věci ve­de­né pod sp. zn. 5 T 56/2005. No­ve­lou tres­tní­ho řádu doš­lo k zá­sad­ní­mu po­su­nu v nah­lí­že­ní na vý­znam jed­not­li­vých sta­dií tres­tní­ho říze­ní, kdy příp­rav­né říze­ní má fun­kci sku­tečně příp­rav­nou a těžiště do­ka­zo­vá­ní se přená­ší před soud pr­vní­ho stupně. Ty­to te­ze se nás­ledně pro­mít­ly ta­ké do in­sti­tu­tu vrá­ce­ní věci stát­ní­mu zá­stup­ci k do­šetření pod­le § 188 od­st. 1 písm. e) tr. řádu. Pod­le ná­zo­ru mi­nis­tra spra­vedl­nos­ti je s oh­le­dem na vý­še uve­de­nou no­ve­lu tres­tní­ho řádu třeba kri­tic­ky a obezřetně poh­lí­žet na pou­ži­tel­nost ju­di­ka­tu­ry uveřejněné do 31. 12. 2001, a to právě z hle­dis­ka změněné­ho práv­ní­ho sta­vu.

Mi­nistr spra­vedl­nos­ti se dá­le ve své stíž­nos­ti vy­jádřil v tom smys­lu, že po­kud je v pro­jed­ná­va­né věci je­di­ným důvo­dem pro vrá­ce­ní tres­tní věci k do­šetření po­ža­da­vek na opatření no­vé­ho zna­lec­ké­ho po­sud­ku z obo­ru eko­no­mi­ka, aniž by by­ly kon­sta­to­vá­ny věcné ne­dos­tat­ky zmíněné­ho zna­lec­ké­ho po­sud­ku bez vy­me­ze­ní dal­ších kon­krét­ních po­ža­davků na pro­vádění důkazů v příp­rav­ném říze­ní, nel­ze dospět k zá­věru, že opatření po­ža­do­va­né­ho no­vé­ho zna­lec­ké­ho po­sud­ku z obo­ru eko­no­mi­ka by by­lo v říze­ní před sou­dem ob­tížnější než ve sta­diu příp­rav­né­ho říze­ní. Vy­dá­ní opatření o přib­rá­ní znal­ce lze z hle­dis­ka sou­du po­va­žo­vat za stejně ná­roč­né, ja­ko kdy­by ten­to pro­ces­ní úkon či­nil stát­ní zá­stup­ce.

Rovněž stíž­nos­tní soud nepřih­lédl k to­mu, že stát­ní zá­stup­ce co­by pro­ces­ní stra­na ne­jen­že vy­slo­vil ná­zor, že zmíně­ný zna­lec­ký po­su­dek Ing. Vla­di­mí­ra Ko­me­dy je dos­ta­teč­ným pod­kla­dem pro ko­ná­ní tres­tní­ho říze­ní pro­ti ob­viněné­mu akad. arch. V. S. , ale rovněž ozna­čil ja­ko no­vý důkaz k ob­jasnění spor­né sku­teč­nos­ti zna­lec­ký po­su­dek zpra­co­va­ný v tém­že předmětu zkou­má­ní zna­lec­kým ús­ta­vem Čes­ká zna­lec­ká, a. s. Sou­dy obou stupňů od­mít­ly zna­lec­ký po­su­dek od Čes­ké zna­lec­ké, a. s., v říze­ní před sou­dem pro­vést s tím, že by se jed­na­lo pou­ze o lis­tin­ný důkaz .

Vzhle­dem k to­mu, že od vý­še zmi­ňo­va­né no­ve­li­za­ce tres­tní­ho řádu z ro­ku 2001 zá­kon ne­po­ža­du­je, aby sou­du by­ly před­klá­dá­ny ob­ža­lo­by jen v přípa­dech, kdy všech­ny okol­nos­ti by­ly už v příp­rav­ném říze­ní dos­ta­tečně ze všech hle­di­sek ob­jasně­ny, a s oh­le­dem na sku­teč­nost, že do­ka­zo­vá­ní má pro­bí­hat zá­sadně až v říze­ní před sou­dem, je mi­nistr spra­vedl­nos­ti přesvědčen, že v tres­tní věci ob­viněné­ho akad. arch. V. S. by­ly dá­ny pod­mín­ky pro to, aby soud pr­vní­ho stupně nařídil hlav­ní lí­če­ní a případně roz­hodl mi­mo ji­né o opatření a pro­ve­de­ní důka­zu no­vým zna­lec­kým po­sud­kem z obo­ru eko­no­mi­ky.

Mi­nistr spra­vedl­nos­ti kon­sta­to­val, že pod­le plat­né práv­ní úp­ra­vy je při zjištěné ne­dos­ta­teč­nos­ti skut­ko­vých zjištění pod­stat­ným kri­té­riem pro mož­nost vrá­ce­ní tres­tní věci do sta­dia příp­rav­né­ho říze­ní vý­raz­ná ob­tíž­nost v opatření potřeb­ných důkazů v říze­ní před sou­dem ne­bo zřej­má új­ma v rych­los­ti říze­ní. Pro­ces­ní pos­tup spo­čí­va­jí­cí ve vy­ho­to­ve­ní zna­lec­ké­ho po­sud­ku však pod­le je­ho ná­zo­ru nel­ze po­va­žo­vat za úkon, je­hož pro­ve­de­ní by by­lo pro soud zá­sadně ob­tížnější než pro or­gá­ny čin­né v příp­rav­ném říze­ní (zej­mé­na za si­tua­ce, kdy stát­ní zá­stup­ce ozna­čil ji­ný kon­krét­ní důkaz, kte­rým by by­lo mož­né chybějí­cí důkaz nah­ra­dit). Sou­dy obou stupňů uči­ni­ly zá­věr, že ob­vině­ný ne­bu­de souh­la­sit se čte­ním zna­lec­ké­ho po­sud­ku zpra­co­va­né­ho znal­cem Ing. Vla­di­mí­rem Ko­me­dou, aniž by zjis­ti­ly sta­no­vis­ko pro­ces­ních stran k pos­tu­pu pod­le § 211 od­st. 5 tr. řádu. Mi­nistr spra­vedl­nos­ti je přesvědčen, že i za si­tua­ce, kdy by ob­vině­ný ne­souh­la­sil s pos­tu­pem pod­le § 211 od­st. 5 tr. řádu, ne­by­lo by přib­rá­ní znal­ce a vy­ho­to­ve­ní zna­lec­ké­ho po­sud­ku spo­je­no s vý­raz­ný­mi ob­tí­že­mi. Pod­le je­ho ná­zo­ru by ne­doš­lo ani k újmě na rych­los­ti říze­ní, ne­boť kromě zna­lec­ké­ho po­sud­ku bu­de nut­né v říze­ní před sou­dem pro­vést ce­lou řadu dal­ších důkazů navr­ho­va­ných v ob­ža­lobě stát­ním zá­stup­cem. Rovněž připomněl, že stát­ním zá­stup­cem byl ozna­čen důkaz, jímž by mohl být případně chybějí­cí zna­lec­ký po­su­dek nah­ra­zen s tím, že sou­du pr­vní­ho stupně nic neb­rá­ní v pos­tu­pu pod­le § 110a tr. řádu, tj. aby byl v tres­tním říze­ní pro­ve­den důkaz zna­lec­kým po­sud­kem zpra­co­va­ným v tres­tní věci ve­de­né u Kraj­ské­ho sou­du v Pra­ze pod sp. zn. 5 T 80/2009 (te­dy ob­ža­lo­ba pro­ti ob­viněným M. S. a Ing. L. P. ).

Zá­věrem stíž­nos­ti pro po­ru­še­ní zá­ko­na mi­nistr spra­vedl­nos­ti navrhl, aby Nej­vyš­ší soud pod­le § 268 od­st. 2 tr. řádu vy­slo­vil, že us­ne­se­ním Vr­chní­ho sou­du v Pra­ze ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 12 To 73/2014, byl po­ru­šen zá­kon v us­ta­no­ve­ních § 147 od­st. 1 a § 148 od­st. 1 písm. c) tr. řádu a v říze­ní, kte­ré vy­dá­ní to­ho­to roz­hod­nu­tí před­chá­ze­lo, v us­ta­no­ve­ní § 188 od­st. 1 písm. e) tr. řádu, a to ve prospěch ob­viněné­ho akad. arch. V. S.

Nej­vyš­ší stát­ní zá­stup­ce se k po­da­né stíž­nos­ti pro po­ru­še­ní zá­ko­na vy­jádřil prostřed­nic­tvím stát­ní­ho zá­stup­ce čin­né­ho u Nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství JUDr. Rad­ka Do­le­že­la. Ten se plně zto­tož­nil s ná­zo­rem mi­nis­tra spra­vedl­nos­ti vy­jádřeným v předmětné stíž­nos­ti pro po­ru­še­ní zá­ko­na. Pod­le ak­tuál­ní­ho znění tres­tní­ho řádu je vrá­ce­ní věci stát­ní­mu zá­stup­ci k do­šetření na­místě, po­kud je to třeba k od­stranění zá­važ­ných pro­ces­ních vad příp­rav­né­ho říze­ní, kte­ré nel­ze od­stra­nit v říze­ní před sou­dem, ne­bo k ob­jasnění zá­klad­ních skut­ko­vých okol­nos­tí, bez kte­rých ne­ní mož­né v hlav­ním lí­če­ní ve věci roz­hod­nout, a v říze­ní před sou­dem by ta­ko­vé do­šetření by­lo spo­je­no s vý­raz­ný­mi ob­tí­že­mi ne­bo by zřejmě by­lo na új­mu rych­los­ti říze­ní. Opatření zna­lec­ké­ho po­sud­ku je přitom stan­dar­dním úko­nem tres­tní­ho říze­ní, kte­rý v praxi (ni­ko­li vý­ji­mečně) pro­vá­dí sou­dy po po­dá­ní ob­ža­lo­by.

Dá­le stát­ní zá­stup­ce upo­zor­nil na sku­teč­nost, že sou­du je k dis­po­zi­ci zna­lec­ký po­su­dek od Ing. Vla­di­mí­ra Ko­me­dy a dá­le zna­lec­ký po­su­dek od zna­lec­ké­ho ús­ta­vu Čes­ká zna­lec­ká, a. s., jež byl vy­ho­to­ven v pa­ra­lelně ve­de­né a skut­kově zá­sadně to­tož­né věci. Exis­tu­jí zde te­dy jis­té důka­zy, kte­ré mo­hou být ve věci ob­viněné­ho akad. arch. V. S. hod­no­ce­ny, a tepr­ve nás­ledně lze s oh­le­dem na pro­ces­ní vý­voj a pos­toj stran zvá­žit je­jich doplnění.

Pod­le stát­ní­ho zá­stup­ce Nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství ne­ní bez vý­zna­mu ani okol­nost, že předmětem jed­ná­ní je sku­tek, jenž se měl stát v le­tech 1993 až 1996. Tres­tní stí­há­ní ob­viněné­ho by­lo pod­le § 11 od­st. 1 písm. a) tr. řádu za­sta­ve­no a ny­ní je ve­de­no jen pro­to, že ob­vině­ný na pro­jed­ná­ní věci pod­le § 11 od­st. 4 tr. řádu tr­val. S oh­le­dem na vý­še uve­de­né se stát­ní zá­stup­ce Nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství připo­jil k návr­hu mi­nis­tra spra­vedl­nos­ti, aby Nej­vyš­ší soud pod­le § 268 od­st. 2 tr. řádu vy­slo­vil po­ru­še­ní zá­ko­na ve prospěch ob­viněné­ho, byť pou­ze ve smys­lu tzv. aka­de­mic­ké­ho vý­ro­ku.

Ob­vině­ný akad. arch. V. S. do­ru­čil Nej­vyš­ší­mu sou­du dne 26. 3. 2016 prostřed­nic­tvím elek­tro­nic­ké poš­ty své sta­no­vis­ko ke stíž­nos­ti pro po­ru­še­ní zá­ko­na po­da­né mi­nis­trem spra­vedl­nos­ti v je­ho nep­rospěch (ač­ko­li ob­vině­ný do­vo­dil, že stíž­nost by­la po­dá­na v je­ho prospěch), jež naz­val Sou­boj pa­triotů za­čí­ná - I. díl . V tom­to po­dá­ní však neu­vedl žá­dné re­le­van­tní in­for­ma­ce ve vzta­hu k předmětné­mu tres­tní­mu říze­ní, pou­ze v něm ro­zeb­ral his­to­rii oce­lár­ny Pol­di Klad­no a před­lo­žil své ná­zo­ry na mi­nu­lou i sou­čas­nou po­li­tic­kou si­tua­ci v ze­mi. Z je­ho po­dá­ní ne­ní ani patr­né, k ja­ké­mu roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du o stíž­nos­ti o po­ru­še­ní zá­ko­na se ob­vině­ný přik­lá­ní. Nás­ledně za­slal ob­vině­ný dal­ší sta­no­vis­ko k mi­mořád­né­mu op­rav­né­mu prostřed­ku prostřed­nic­tvím elek­tro­nic­ké poš­ty dne 23. 5. 2016. V něm se stručně vy­jádřil k pr­vním dvěma bodům ob­ža­lo­by v pod­statě tak, že od­mítl ja­kou­ko­li od­povědnost za eko­no­mic­ký pro­pad jed­not­li­vých ob­chod­ních spo­leč­nos­tí, je­jichž jmé­nem jed­nal, a vi­nu na eko­no­mic­kém kra­chu shle­dá­val zej­mé­na v jed­ná­ní teh­dej­ších po­li­tic­kých před­sta­vi­telů stá­tu.

Nej­vyš­ší soud pod­le § 267 od­st. 3 tr. řádu přez­kou­mal zá­kon­nost a od­ůvodněnost vý­roků roz­hod­nu­tí, pro­ti nimž by­la stíž­nost pro po­ru­še­ní zá­ko­na po­dá­na, v roz­sa­hu a z důvodů v ní uve­de­ných, ja­kož i říze­ní na­pa­de­né čás­ti roz­hod­nu­tí před­chá­ze­jí­cí, a dospěl k zá­věru, že ji­mi byl po­ru­šen zá­kon ve prospěch ob­viněné­ho akad. arch. V. S.

V us­ta­no­ve­ní § 147 od­st. 1 tr. řádu je uve­de­no, že při roz­ho­do­vá­ní o stíž­nos­ti přez­kou­má nadříze­ný or­gán jed­nak správ­nost všech vý­roků na­pa­de­né­ho us­ne­se­ní, pro­ti nimž může stěžo­va­tel po­dat stíž­nost, a jed­nak říze­ní před­chá­ze­jí­cí na­pa­de­né­mu us­ne­se­ní. Pod­le § 148 od­st. 1 písm. c) tr. řádu nadříze­ný or­gán za­mít­ne stíž­nost, ne­ní-li důvod­ná.

Z ob­sa­hu tres­tní­ho spi­su ve­de­né­ho u Kraj­ské­ho sou­du v Pra­ze pod sp. zn. 5 T 56/2005 vy­plý­vá, že stát­ní zá­stup­ce Kraj­ské­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství v Pra­ze po­dal stíž­nost pro­ti us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Pra­ze ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 5 T 56/2005, kte­rým by­la věc po předběžném pro­jed­ná­ní ob­ža­lo­by v ne­veřej­ném za­se­dá­ní vrá­ce­na pod­le § 188 od­st. 1 písm. e) tr. řádu stát­ní­mu zá­stup­ci k do­šetření. O té­to stíž­nos­ti nás­ledně roz­hodl Vr­chní soud v Pra­ze us­ne­se­ním ze 17. 9. 2014, sp. zn. 12 To 73/2014, tak, že ji pod­le § 148 od­st. 1 písm. c) tr. řádu za­mítl ja­ko nedůvod­nou.

Nej­vyš­ší soud nejpr­ve připo­mí­ná, že v době, kdy oh­ledně ob­viněných akad. arch. V. S. , M. S. a Ing. L. P. by­lo ko­ná­no spo­leč­né říze­ní a po­dá­na ob­ža­lo­ba, doš­lo rovněž k vrá­ce­ní věci stát­ní­mu zá­stup­ci k do­šetření pod­le § 188 od­st. 1 písm. e) tr. řádu (viz us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Pra­ze ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 5 T 56/2005). Soud pr­vní­ho stupně svůj pos­tup od­ůvod­nil mi­mo ji­né tím, že pro­ve­de­né do­ka­zo­vá­ní (včetně vy­ho­to­ve­né­ho zna­lec­ké­ho po­sud­ku znal­ce Ing. Vla­di­mí­ra Ko­me­dy) neob­jas­ňu­je dos­ta­tečně zá­klad­ní skut­ko­vé okol­nos­ti v roz­sa­hu od­ůvod­ňu­jí­cím ko­ná­ní hlav­ní­ho lí­če­ní a stíž­nos­tní soud se s je­ho ná­zo­rem zce­la zto­tož­nil. Jak již by­lo zmíněno v úvo­du to­ho­to roz­hod­nu­tí, roz­ho­do­val ve věci Nej­vyš­ší soud na pod­kladě stíž­nos­ti pro po­ru­še­ní zá­ko­na, přičemž v od­ůvodnění své­ho roz­hod­nu­tí ozna­čil Nej­vyš­ší soud mi­mo ji­né vý­hra­dy obou soudů k zá­věrům ob­sa­že­ným ve zna­lec­kém po­sud­ku Ing. Vla­di­mí­ra Ko­me­dy a k neúpl­nos­ti pod­kladů, na je­jichž zá­kladě byl ten­to zna­lec­ký po­su­dek zpra­co­ván, za ne­kon­krét­ní a nedůvod­né.

V předmětné věci je nut­né zej­mé­na od­mít­nout ar­gu­men­ta­ci soudů obou stupňů oh­ledně potřeby vy­pra­co­vat no­vý zna­lec­ký po­su­dek z obo­ru eko­no­mi­ka up­latněnou v od­děle­ném říze­ní ob­viněné­ho akad. arch. V. S. , a to z nás­le­du­jí­cích důvodů. Jak již ze shr­nu­tí průběhu tres­tní­ho říze­ní vy­plý­vá, ob­vině­ný akad. arch. V. S. byl stí­hán v příp­rav­ném říze­ní spo­lečně se spolu­ob­viněný­mi M. S. a Ing. L. P. , přičemž ob­ža­lo­bou pop­sa­ných skutků se mě­li do­pus­tit spo­leč­ným jed­ná­ním, a to u kaž­dé­ho z nich ve stej­ném roz­sa­hu. Věc ob­viněné­ho akad. arch. V. S. by­la us­ne­se­ním po­li­cej­ní­ho or­gá­nu ze dne 22. 4. 2008 pod­le § 23 od­st. 1 tr. řádu vy­lou­če­na ze spo­leč­né­ho říze­ní k sa­mos­tat­né­mu pro­jed­ná­ní a roz­hod­nu­tí to­li­ko z důvo­du zdra­vot­ních ob­tí­ží ob­viněné­ho. I přes vý­še uve­de­ný pro­ces­ní pos­tup (vy­lou­če­ní tres­tní­ho říze­ní pro­ti ob­viněné­mu akad. arch. V. S. ze spo­leč­né­ho říze­ní) je ne­po­chyb­né, že předmět říze­ní všech ob­viněných je zce­la to­tož­ný . V době, kdy by­lo přeru­še­no tres­tní stí­há­ní akad. arch. V. S. , byl ve věci (dříve spolu­ob­viněných) M. S. a Ing. L. P. opatřením Kraj­ské­ho sou­du v Pra­ze ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 5 T 80/2009, přib­rán zna­lec­ký ús­tav Čes­ká zna­lec­ká, a. s., kte­rý v té­to věci zpra­co­val zna­lec­ký po­su­dek. Ten mi­mo ji­né zkou­mal, ja­ký do­pad mělo ža­lo­va­né jed­ná­ní všech ob­viněných na eko­no­mic­ký stav ob­chod­ních spo­leč­nos­tí POL­DI OCEL, s. r. o., HUŤ POL­DI uš­lech­ti­lé oce­li, spol. s r. o., a Konstruk­ční oce­li POL­DI, s. r. o. Vý­sled­ky to­ho­to zna­lec­ké­ho zkou­má­ní se tak bez­es­po­ru tý­ka­jí všech ob­viněných, kteří se da­né tres­tné čin­nos­ti mě­li do­pus­tit ve spolu­pa­cha­tel­ství, tj. spo­leč­ným jed­ná­ním. Z těchto důvodů lze na zna­lec­ký po­su­dek od Čes­ké zna­lec­ké, a. s., nah­lí­žet ja­ko na zna­lec­ký po­su­dek vy­ho­to­ve­ný v té­že věci; ji­nak řeče­no se ten­to zna­lec­ký po­su­dek za­bý­vá sku­teč­nos­tmi, kte­ré jsou ve zce­la to­tož­né po­době předmětem říze­ní ob­viněné­ho akad. arch. V. S.

Pod­le důvo­do­vé zprá­vy k no­ve­le tres­tní­ho řádu pro­ve­de­né zá­ko­nem č. 265/2001 Sb. , pos­tup při přib­rá­ní znal­ce k po­dá­ní zna­lec­ké­ho po­sud­ku (stejně ja­ko při ob­sta­rá­ní ji­né­ho důka­zu) ne­ní třeba sa­moú­čelně for­ma­li­zo­vat. Tím se ov­šem nez­ba­vu­jí oso­by k to­mu op­rávněné prá­va vzná­šet ná­mit­ky pro­ti osobě znal­ce z důvodů sta­no­ve­ných tres­tním řádem (k to­mu ví­ce v nás­le­du­jí­cím od­stav­ci to­ho­to roz­hod­nu­tí). Přes­to­že byl zna­lec­ký ús­tav Čes­ká zna­lec­ká, a. s., do říze­ní přib­rán v době, kdy vůči ob­viněné­mu akad. arch. V. S. by­lo tres­tní stí­há­ní přeru­še­no, je ten­to důkaz­ní prostředek mož­né s oh­le­dem na to­tož­nost předmětu říze­ní všech ob­viněných a na sku­teč­nost, že původně by­lo tres­tní stí­há­ní pro­ti všem ob­viněným ve­de­no ve spo­leč­ném říze­ní, po­va­žo­vat za přípust­ný a pro­cesně způso­bi­lý k pro­ve­de­ní v říze­ní ob­viněné­ho akad. arch. V. S. Pro­to nel­ze souh­la­sit s ná­zo­rem mi­nis­tra spra­vedl­nos­ti vy­jádřeným v je­ho stíž­nos­ti pro po­ru­še­ní zá­ko­na, a předev­ším s ar­gu­men­ta­cí stát­ní­ho zá­stup­ce ve stíž­nos­ti pro­ti us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Pra­ze ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 5 T 56/2005, že zna­lec­ký ús­tav Čes­ká zna­lec­ká, a. s., by by­lo v případě potřeby mož­né zno­vu přib­rat do tres­tní­ho říze­ní ob­viněné­ho akad. arch. V. S. , aby byl nás­ledně vy­pra­co­ván no­vý zna­lec­ký po­su­dek. Rovněž s oh­le­dem na po­va­hu zna­lec­ké­ho po­sud­ku Čes­ké zna­lec­ké, a. s., v říze­ní ob­viněné­ho akad. arch. V. S. (jed­ná se o zna­lec­ký po­su­dek vy­žá­da­ný or­gá­nem čin­ným v tres­tním říze­ní a vy­ho­to­ve­ný zna­lec­kým ús­ta­vem řádně přib­ra­ným do tres­tní­ho říze­ní), je návrh mi­nis­tra spra­vedl­nos­ti, aby soud pr­vní­ho stupně pos­tu­po­val pod­le § 110a tr. řádu a na zna­lec­ký po­su­dek od Čes­ké zna­lec­ké, a. s., nah­lí­žel ja­ko na po­su­dek před­lo­že­ný stra­nou (tj. stát­ním zá­stup­cem), s oh­le­dem na vý­še uve­de­né zá­věry zce­la bez­předmět­ný.

O tom, že zna­lec­ký po­su­dek od Čes­ké zna­lec­ké, a. s., je sou­čás­tí tres­tní­ho spi­su akad. arch. V. S. , na­ko­nec svědčí i za­řaze­ní po­sud­ku me­zi lis­ti­ny tvořící je­ho ob­sah (viz tres­tní spis č. l. 5161). Ob­viněné­mu i je­ho ob­háj­ci by­la dá­na mož­nost se s předmětným zna­lec­kým po­sud­kem sez­ná­mit (viz zá­znam o pros­tu­do­vá­ní spi­su ze dne 16. 1. 2014, ve spi­se č. l. 5485). Do­kon­ce po­žá­da­li o poříze­ní ko­pií někte­rých lis­tin, mi­mo ji­né i zna­lec­ké­ho po­sud­ku od Čes­ké zna­lec­ké, a. s. V rám­ci pros­tu­do­vá­ní spi­su ob­vině­ný ani je­ho ob­háj­ce neup­lat­ni­li žá­dné návr­hy na doplnění vy­šetřová­ní. Pod­le spi­so­vé­ho ma­te­riá­lu do­sud ne­by­ly vzne­se­ny ani žá­dné ná­mit­ky pro­ti osobě znal­ce (resp. zna­lec­ké­ho ús­ta­vu Čes­ká zna­lec­ká, a. s.) ne­bo pro­ti je­ho od­bor­né­mu za­měření či for­mu­la­ci otá­zek je­mu po­lo­že­ných (viz § 105 od­st. 3 tr. řádu). Na dru­hou stra­nu k up­latnění ná­mi­tek ne­ní sta­no­ve­na žá­dná lhů­ta. Ná­mit­ky je mož­né vznést kdy­ko­li v průběhu tres­tní­ho říze­ní, jak­mi­le byl zna­lec or­gá­nem čin­ným v tres­tním říze­ní přib­rán, ale i kdy­ko­li později, když se pro ně ob­je­ví důvod. Na­víc je mož­né ná­mit­ky up­lat­nit i v rám­ci řád­né­ho op­rav­né­ho prostřed­ku pro­ti me­ri­tor­ní­mu roz­hod­nu­tí (viz ŠÁMAL, Pa­vel. Tres­tní řád: Ko­men­tář. 7., doplněné a přep­ra­co­va­né vy­dá­ní, Pra­ha: C. H. Beck, 2013, s. 1575). Nel­ze pro­to uči­nit zá­věr, že by byl ob­vině­ný zkrá­cen na svém prá­vu sez­ná­mit se s ob­sa­hem zna­lec­ké­ho po­sud­ku a či­nit návr­hy na doplnění vy­šetřová­ní pod­le § 166 od­st. 1 tr. řádu či up­lat­ňo­vat ná­mit­ky pod­le § 105 od­st. 3 tr. řádu.

No­ve­la tres­tní­ho řádu pro­ve­de­ná zá­ko­nem č. 265/2001 Sb. mě­la zá­sad­ní vliv na vztah me­zi jed­not­li­vý­mi sta­dii tres­tní­ho říze­ní, kdy těžiště do­ka­zo­vá­ní se přenes­lo z příp­rav­né­ho říze­ní do říze­ní před sou­dem. Ty­to změ­ny se po­tom mu­se­ly nez­bytně pro­mít­nout i do přís­tu­pu soudů oh­ledně vrá­ce­ní věci stát­ní­mu zá­stup­ci k do­šetření pod­le § 188 od­st. 1 písm. e) tr. řádu. Ar­gu­men­ta­ce mi­nis­tra spra­vedl­nos­ti tý­ka­jí­cí se ne­pou­ži­tel­nos­ti práv­ní­ho ná­zo­ru bý­va­lé­ho Nej­vyš­ší­ho sou­du SSR vy­slo­ve­né­ho v us­ne­se­ní uveřejněném pod č. 54/1983 Sb. rozh. tr. je pro­to zce­la důvod­ná. Rovněž je nut­no po­dot­knout, že po vý­še uve­de­né no­ve­le tres­tní­ho řádu lze pod­le § 158 od­st. 3 písm. b) tr. řádu vy­ža­do­vat zna­lec­ké po­sud­ky před za­há­je­ním tres­tní­ho stí­há­ní, aniž by se mu­se­lo jed­nat o neo­pa­ko­va­tel­ný ne­bo neod­klad­ný úkon (viz ŠÁMAL, Pa­vel. Tres­tní řád: Ko­men­tář. 7., doplněné a přep­ra­co­va­né vy­dá­ní, Pra­ha: C. H. Beck, 2013, s. 1570). Pro­to po­kud je mož­né opatřit zna­lec­ký po­su­dek ve sta­diu před za­há­je­ním tres­tní­ho stí­há­ní, aniž by doš­lo k zá­sa­hu do práv ob­viněné­ho, ne­ní zde důvo­du neak­cep­to­vat zna­lec­ký po­su­dek vy­ho­to­ve­ný v tres­tním říze­ní ob­viněných, se kte­rý­mi byl akad. arch. V. S. původně trestně stí­hán ve spo­leč­ném říze­ní, a kdy vý­sled­ky ta­ko­vé­ho po­sud­ku se ho bez­prostředně tý­ka­jí.

Nej­vyš­ší soud zdůraz­ňu­je, že pod­le § 188 od­st. 1 písm. e) tr. řádu po předběžném pro­jed­ná­ní ob­ža­lo­by soud vrá­tí věc stát­ní­mu zá­stup­ci k do­šetření, je-li to­ho třeba k od­stranění zá­važ­ných pro­ces­ních vad příp­rav­né­ho říze­ní, kte­ré nel­ze nap­ra­vit v říze­ní před sou­dem, ne­bo k ob­jasnění zá­klad­ních skut­ko­vých okol­nos­tí, bez kte­rých ne­ní mož­né v hlav­ním lí­če­ní ve věci roz­hod­nout, a v říze­ní před sou­dem by ta­ko­vé do­šetření by­lo v po­rov­ná­ní s mož­nos­tmi opatřit ta­ko­vý důkaz v příp­rav­ném říze­ní spo­je­no s vý­raz­ný­mi ob­tí­že­mi, ne­bo by zřejmě by­lo na új­mu rych­los­ti říze­ní. V případě ob­viněné­ho akad. arch. V. S. s oh­le­dem na sho­ra uve­de­né důvo­dy dospěl Nej­vyš­ší soud k zá­věru, že ne­by­ly splně­ny pod­mín­ky uve­de­né v ci­to­va­ném us­ta­no­ve­ní § 188 od­st. 1 písm. e) tr. řádu. Pou­ze pro úpl­nost lze do­dat, že ná­zo­ry soudů obou stupňů i mi­nis­tra spra­vedl­nos­ti, že se zna­lec­kým po­sud­kem Čes­ké zna­lec­ké, a. s., má být or­gá­nem čin­ným v tres­tním říze­ní ve věci ob­viněné­ho akad. arch. V. S. nak­lá­dá­no ja­ko s lis­ti­nou, jsou myl­né. Kromě to­ho zá­věr soudů obou stupňů, že případ­né do­šetření před sou­dem by by­lo zřejmě na új­mu rych­los­ti říze­ní, pos­trá­dá s oh­le­dem na ne­potřeb­nost ta­ko­vé­ho do­šetření (z důvo­du přímé pou­ži­tel­nos­ti zna­lec­ké­ho po­sud­ku Čes­ké zna­lec­ké, a. s., rovněž v tres­tním říze­ní ob­viněné­ho akad. arch. V. S. ) své opod­statnění. Ale ani za si­tua­ce, kdy by ne­by­lo přípus­tné po­va­žo­vat zna­lec­ký po­su­dek opatře­ný v ji­né věci za pro­cesně pou­ži­tel­ný, ne­ved­lo by zá­sadně opatření ta­ko­vé­ho důka­zu v příp­rav­ném říze­ní k ury­chle­ní tres­tní­ho říze­ní ja­ko cel­ku.

Z těchto důvodů Nej­vyš­ší soud pod­le § 268 od­st. 2 tr. řádu vy­slo­vil, že na­pa­de­ným us­ne­se­ním Vr­chní­ho sou­du v Pra­ze ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 12 To 73/2014, byl po­ru­šen zá­kon v us­ta­no­ve­ních § 147 od­st. 1 a § 148 od­st. 1 písm. c) tr. řádu a v říze­ní mu před­chá­ze­jí­cím v us­ta­no­ve­ní § 188 od­st. 1 písm. e) tr. řádu, a to ve prospěch ob­viněné­ho akad. arch. V. S. Nej­vyš­ší soud se přitom mu­sel ome­zit to­li­ko na tzv. aka­de­mic­ký vý­rok pod­le § 268 od­st. 2 tr. řádu, kte­rý se ne­do­tý­ká práv­ní mo­ci roz­hod­nu­tí, o něž jde (§ 269 od­st. 1 tr. řádu), ne­boť v říze­ní o stíž­nos­ti pro po­ru­še­ní zá­ko­na lze pod­le § 269 od­st. 2 tr. řádu zru­šit pou­ze ta ne­zá­kon­ná roz­hod­nu­tí, ji­miž byl po­ru­šen zá­kon v nep­rospěch ob­viněné­ho, a žá­dné zá­kon­né us­ta­no­ve­ní již neu­mož­ňu­je, aby stejně pos­tu­po­val při zjištěném po­ru­še­ní zá­ko­na ve prospěch ob­viněné­ho.


P o u č e n í : Pro­ti to­mu­to roz­hod­nu­tí ne­ní op­rav­ný prostředek přípust­ný.

V Brně dne 25. 5. 2016
JUDr. Blan­ka Rou­ša­lo­vá před­sed­kyně se­ná­tu

Diskusia