Zisťovanie skutočnej hodnoty akcií akciovej spoločnosti v trestnom konaní

Publikované: 17. 06. 2017, čítané: 275 krát
 

 

Práv­na ve­ta (up­ra­ve­ná pod­ľa us­ta­no­ve­ní Tres­tné­ho zá­ko­na účin­né­ho v SR):

 

I. Hľa­dis­ká uve­de­né v us­ta­no­ve­ní § 126 ods. 1 Tr. zák., kto­ré sme­ru­jú k sta­no­ve­niu sku­toč­nej, reál­ne spô­so­be­nej ško­dy na ve­ci sa tý­ka­jú aj ak­cií ako ve­cí v zmys­le § 130 ods. 1 písm. c) Tr. zák. (ve­cou je aj cen­ný pa­pier a to bez oh­ľa­du na je­ho po­do­bu, te­da nap­rík­lad aj za­kni­ho­va­ný cen­ný pa­pier).

 II. Sku­toč­ná hod­no­ta ak­cií ur­či­tej ak­cio­vej spo­loč­nos­ti mô­že byť ov­plyv­ne­ná tiež vý­škou a reál­nou mož­nos­ťou us­po­ko­je­nia poh­ľa­dá­vok tej­to spo­loč­nos­ti, či už z hľa­dis­ka ich prí­pad­né­ho preml­ča­nia ale­bo nep­rih­lá­se­nia do kon­kur­zné­ho ko­na­nia.

 III. Nie je mož­né, bez ďal­šie­ho, sto­tož­ňo­vať vý­šku (neus­po­ko­je­ných, ne­do­byt­ných, či preml­ča­ných) poh­ľa­dá­vok s pok­le­som hod­no­ty ak­cií. Vý­ška ško­dy te­da ne­mô­že byť ur­če­ná nap­rík­lad len roz­die­lom cel­ko­vej hod­no­ty všet­kých poh­ľa­dá­vok, kto­ré bo­li nás­led­ne riad­ne prih­lá­se­né do kon­kur­zné­ho ko­na­nia, pre­to­že sku­toč­ná kúp­na ce­na ak­cií sa mu­sí od­ví­jať od cel­ko­vé­ho eko­no­mic­ké­ho sta­vu ak­cio­vej spo­loč­nos­ti.

 IV. Správ­ca kon­kur­znej pod­sta­ty je op­ráv­ne­ným sub­jek­tom up­lat­niť ná­rok na náh­ra­du ško­dy v me­ne poš­ko­de­nej spo­loč­nos­ti.

 

 













Pub­li­ko­vá­no ve sbír­ce pod čís­lem:

16 / 2017


5 Tdo 407/2016-58



U S N E S E N Í




Nej­vyš­ší soud roz­hodl v ne­veřej­ném za­se­dá­ní ko­na­ném dne 27. 4. 2016 o do­vo­lá­ní, kte­ré po­dal ob­vině­ný J. Č. pro­ti us­ne­se­ní Vr­chní­ho sou­du v Pra­ze ze dne 21. 9. 2015, sp. zn. 6 To 39/2015, ja­ko sou­du od­vo­la­cí­ho v tres­tní věci ve­de­né u Městské­ho sou­du v Pra­ze pod sp. zn. 10 T 9/2014, t a k t o :


Pod­le § 265k od­st. 1 tr. řádu s e z r u š u j í jed­nak us­ne­se­ní Vr­chní­ho sou­du v Pra­ze ze dne 21. 9. 2015, sp. zn. 6 To 39/2015, a jed­nak je­mu před­chá­ze­jí­cí roz­su­dek Městské­ho sou­du v Pra­ze ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 10 T 9/2014.

Pod­le § 265k od­st. 2 tr. řádu s e z r u š u j í ta­ké všech­na dal­ší roz­hod­nu­tí ob­sa­hově na­va­zu­jí­cí na zru­še­ná roz­hod­nu­tí, po­kud vzhle­dem ke změně, k níž doš­lo zru­še­ním, poz­by­la pod­kla­du.

Pod­le § 265l od­st. 1 tr. řádu se Městské­mu sou­du v Pra­ze p ř i k a z u j e , aby věc v potřeb­ném roz­sa­hu zno­vu pro­jed­nal a roz­hodl.

O d ů v o d n ě n í :

 

I. Roz­hod­nu­tí soudů niž­ších stupňů


1. Roz­sud­kem Městské­ho sou­du v Pra­ze ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 10 T 9/2014, byl ob­vině­ný J. Č. uz­nán vin­ným zvlášť zá­važ­ným zlo­či­nem pod­vo­du pod­le § 209 od­st. 1, od­st. 5 písm. a) zá­ko­na č. 40/2009 Sb., tres­tní­ho zá­ko­ní­ku, ve znění pozdějších před­pisů (dá­le jen ve zkrat­ce „tr. zá­ko­ník“). Ten byl spatřován ve struč­nos­ti v tom, že ob­vině­ný ja­ko před­se­da před­sta­ven­stva ob­chod­ní spo­leč­nos­ti Bo­he­mia Print, a. s., se síd­lem v Pra­ze 9, v době před uzavřením Smlou­vy o smlouvě bu­dou­cí kup­ní s ob­chod­ní spo­leč­nos­tí Čes­ká Unig­ra­fie, a. s., se síd­lem v Pra­ze 10, tý­ka­jí­cí se pro­de­je 100 % ak­cií ob­chod­ní spo­leč­nos­ti Bo­he­mia Print, a. s., za čás­tku ve vý­ši 200 mi­lionů Kč, uzavřel dne 31. 12. 2007 za ob­chod­ní spo­leč­nost Bo­he­mia Print, a. s., s ob­chod­ní spo­leč­nos­tí N – Press, a. s., se síd­lem v Pra­ze 10, osm smluv o pos­tou­pe­ní poh­le­dá­vek v cel­ko­vé vý­ši 68 734 364,88 Kč splat­ných do 31. 12. 2008, přičemž 79 % por­tfo­lia poh­le­dá­vek o cel­ko­vé hod­notě 50 704 838,11 Kč tvoři­ly poh­le­dáv­ky za ob­chod­ní spo­leč­nos­tí Print Me­dia, a. s., se síd­lem v Pra­ze 10, a s ob­chod­ní spo­leč­nos­tí Print Me­dia, a. s., osm smluv o pos­tou­pe­ní poh­le­dá­vek v cel­ko­vé vý­ši 71 420 573,76 Kč splat­ných do 31. 12. 2008, přičemž 56 % por­tfo­lia poh­le­dá­vek o cel­ko­vé hod­notě 40 135 545,60 Kč tvoři­ly poh­le­dáv­ky za ob­chod­ní spo­leč­nos­tí N – Press, a. s., když z cel­ko­vé hod­no­ty pos­tou­pe­ných poh­le­dá­vek ve vý­ši 140 154 938,64 Kč by­ly pou­ze poh­le­dáv­ky ve vý­ši 6 019 595,40 Kč řádně přih­lá­še­ny do kon­kursů, ale zbý­va­jí­cí poh­le­dáv­ky ve vý­ši 134 135 343,24 Kč by­ly převážně proml­če­né a ne­do­byt­né s nu­lo­vou tr­žní hod­no­tou, což ob­vině­ný vzhle­dem ke zna­los­ti špat­né­ho hos­po­dářské­ho sta­vu pos­tup­nic­kých sub­jektů věděl, a vý­še uve­de­ný­mi ope­ra­ce­mi s poh­le­dáv­ka­mi do­sáhl to­ho, že ob­chod­ní spo­leč­nos­ti Čes­ká Unig­ra­fie, a. s., se ty­to poh­le­dáv­ky je­vi­ly ja­ko poh­le­dáv­ky ve většině případů do splat­nos­ti. To vše pro­váděl ob­vině­ný s úmys­lem umě­le na­vý­šit ma­je­tek ob­chod­ní spo­leč­nos­ti Bo­he­mia Print, a. s., za úče­lem zís­ká­ní vy­šší ce­ny za pro­dej ak­cií, k če­muž ta­ké doš­lo uzavřením smluv o kou­pi ak­cií me­zi ob­chod­ní spo­leč­nos­tí Čes­ká Unig­ra­fie, a. s., a ob­chod­ní spo­leč­nos­tí BPG, a. s., a ob­viněným dne 11. 4. 2008. Na­víc se ob­vině­ný při uza­ví­rá­ní těchto smluv v bodě 3.3 písm. e) za­ru­čil za správ­nost, průkaz­nost a úpl­nost účet­ních vý­kazů od­rá­že­jí­cích sku­teč­né ma­jet­ko­vé poměry ob­chod­ní spo­leč­nos­ti Bo­he­mia Print, a. s., a za neexis­ten­ci po­lo­žek ma­jí­cích pod­stat­ný vliv na hod­no­tu čis­té­ho ob­chod­ní­ho ma­jet­ku té­to spo­leč­nos­ti. Na zá­kladě uzavřených smluv o kou­pi ak­cií nás­ledně ob­chod­ní spo­leč­nost Čes­ká Unig­ra­fie, a. s., dne 15. 4. 2008 uh­ra­di­la kup­ní ce­nu ve vý­ši 200 mi­lionů Kč. Tím­to úmysl­ným jed­ná­ním ob­vině­ný uvedl v om­yl na­by­va­te­le o sku­teč­né hod­notě ob­chod­ní spo­leč­nos­ti (ak­cií), kte­rá by­la ne­poměrně niž­ší než pro­dej­ní, a měl tak způso­bit ob­chod­ní spo­leč­nos­ti Čes­ká Unig­ra­fie, a. s., ško­du ve vý­ši (proml­če­ných a ne­do­byt­ných poh­le­dá­vek) 134 135 343,24 Kč.

2. Za to byl ob­vině­ný od­sou­zen pod­le § 209 od­st. 5 tr. zá­ko­ní­ku k tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní 5 let, k je­hož vý­ko­nu byl pod­le § 56 od­st. 3 tr. zá­ko­ní­ku za­řazen do vězni­ce s do­zo­rem. Pod­le § 73 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku byl ob­viněné­mu dá­le ulo­žen trest zá­ka­zu čin­nos­ti spo­čí­va­jí­cí v zá­ka­zu pod­ni­ka­tel­ské čin­nos­ti s předmětem ná­ku­pu zbo­ží za úče­lem dal­ší­ho pro­de­je a pro­de­je ja­ko fy­zic­ké osobě, ja­kož i v zá­ka­zu vý­ko­nu fun­kce sta­tu­tár­ní­ho or­gá­nu práv­nic­ké oso­by za­bý­va­jí­cí se uve­de­nou pod­ni­ka­tel­skou čin­nos­tí, včetně vý­ko­nu té­to čin­nos­ti na pod­kladě pl­né mo­ci, na do­bu 10 let. Pos­tu­pem pod­le § 229 od­st. 1 tr. řádu by­lo roz­hod­nu­to též o up­latněných ná­ro­cích poš­ko­ze­ných na náh­ra­du ško­dy tak, že poš­ko­ze­ní by­li od­ká­zá­ni na říze­ní ve věcech ob­čan­skop­ráv­ních.

3. Pro­ti zmíněné­mu roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně po­dal ob­vině­ný od­vo­lá­ní, o němž roz­hodl Vr­chní soud v Pra­ze us­ne­se­ním ze dne 21. 9. 2015, sp. zn. 6 To 39/2015, tak, že pod­le § 258 od­st. 2 tr. řádu se z důvo­du uve­de­né­ho v § 258 od­st. 1 písm. f) tr. řádu v na­pa­de­ném roz­sud­ku zru­šu­je vý­rok o náh­radě ško­dy.

II. Do­vo­lá­ní ob­viněné­ho


4. Ob­vině­ný J. Č. po­dal prostřed­nic­tvím své­ho ob­háj­ce pro­ti ci­to­va­né­mu us­ne­se­ní Vr­chní­ho sou­du v Pra­ze do­vo­lá­ní, kte­ré opřel o do­vo­la­cí důvo­dy uve­de­né v § 265b od­st. 1 písm. g), k) a l) tr. řádu.

5. Ob­vině­ný spatřoval nes­práv­né hmotně práv­ní po­sou­ze­ní v pr­vní řadě v tzv. extrém­ním roz­po­ru me­zi pro­ve­de­ný­mi důka­zy a skut­ko­vý­mi zjištění­mi. Zej­mé­na zpo­chyb­nil tvr­ze­ní soudů, že šlo převážně o proml­če­né a ne­do­byt­né poh­le­dáv­ky s nu­lo­vou tr­žní hod­no­tou, ne­boť to­mu od­po­ru­je důkaz v po­době uz­ná­ní dluž­né čás­tky ze dne 19. 12. 2007 ze stra­ny ob­chod­ních spo­leč­nos­tí Print Me­dia, a. s., a N – Press, a. s. Všech­ny zá­vaz­ko­vé vzta­hy by­ly podříze­ny ob­chod­ní­mu zá­ko­ní­ku, kde proml­če­cí do­ba či­ni­la 4 ro­ky, jež moh­la být i opa­ko­vaně prod­lou­že­na až na 10 let. Pro­to v době uzavření smluv o pos­tou­pe­ní poh­le­dá­vek a kup­ní smlou­vy o kou­pi ak­cií poh­le­dáv­ky za ob­chod­ní­mi spo­leč­nos­tmi Print Me­dia, a. s., a N – Press, a. s., proml­če­ny ne­by­ly a ani být ne­moh­ly. Pod­le ob­viněné­ho nao­pak žá­dný z důkazů jed­noz­načně ne­potvr­dil, že poh­le­dáv­ky jsou ne­do­byt­né s nu­lo­vou tr­žní hod­no­tou, přičemž vý­še pos­tou­pe­ných poh­le­dá­vek, kte­ré by­ly řádně přih­lá­še­ny do kon­kurzů, ne­ní za­po­čí­tá­vá­na do vý­še ško­dy, ač­ko­liv ty­to poh­le­dáv­ky mě­ly stej­ný re­žim ja­ko os­tat­ní. V té­to sou­vis­los­ti ob­vině­ný upo­zor­nil, že ob­chod­ní spo­leč­nost Bo­he­mia Print, a. s., ne­vy­má­ha­la poh­le­dáv­ky, což mu nemůže byt kla­de­no k tí­ži. Ob­vině­ný na­mítl exis­ten­ci extrém­ní­ho roz­po­ru též ve vzta­hu k to­mu, po­kud sou­dy vza­ly za pro­ká­za­né, že se za­ru­čil za správ­nost, průkaz­nost a úpl­nost účet­ních vý­kazů od­rá­že­jí­cích sku­teč­né ma­jet­ko­vé poměry ob­chod­ní spo­leč­nos­ti Bo­he­mia Print, a. s., a za neexis­ten­ci po­lo­žek ma­jí­cích pod­stat­ný vliv na hod­no­tu je­jí­ho čis­té­ho ma­jet­ku. Ve smlouvě o převo­du ak­cií ze dne 11. 4. 2008 je však zmín­ka o správ­nos­ti, průkaz­nos­ti a úpl­nos­ti účet­ních vý­kazů ob­chod­ní spo­leč­nos­ti ve smys­lu vý­roků audi­to­ra osvědču­jí­cí­ho hos­po­daření a účet­nic­tví ob­chod­ní spo­leč­nos­ti Bo­he­mia Print, a. s., přičemž pod­le ob­viněné­ho všech­ny audi­ty té­to ob­chod­ní spo­leč­nos­ti za ob­do­bí, kdy byl on je­jím sta­tu­tár­ním or­gá­nem, doš­ly k zá­věrům o audi­tu v po­době „vý­rok bez vý­hrad“. Ob­vině­ný dá­le pou­ká­zal na nes­práv­nost zjištění vý­še sku­teč­né hod­no­ty ob­chod­ní spo­leč­nos­ti (ak­cií) a způso­be­né ško­dy. Pod­le ná­zo­ru ob­viněné­ho ze žá­dné­ho pro­ve­de­né­ho důka­zu ne­vyp­lý­vá, ja­ká mě­la být sku­teč­ná hod­no­ta převáděné ob­chod­ní spo­leč­nos­ti (ak­cií), a pro­to nel­ze tvr­dit, že ce­na by­la ne­poměrně niž­ší než pro­dej­ní. Pro­to­že šlo o pro­dej ak­cií za do­hod­nu­tou kup­ní ce­nu ja­kož­to ce­nu afek­ční, ni­ko­liv o převod pod­ni­ku, nel­ze sta­no­vit vý­ši ško­dy, aniž by by­la zjištěna hod­no­ta pro­dá­va­ných ak­cií. Ce­na těchto ak­cií by­la sjed­ná­na bez ur­če­ní ja­kých­ko­liv uka­za­telů a eko­no­mic­kých poměrů ob­chod­ní spo­leč­nos­ti Bo­he­mia Print, a. s., ve vý­ši asi 43,9 % je­jich no­mi­nál­ní hod­no­ty. Jak dá­le ob­vině­ný zdůraz­nil, ak­cie ne­vy­jadřuje vztah jen k poh­le­dáv­kám, ale k ce­lé­mu ma­jet­ku ak­cio­vé spo­leč­nos­ti, přičemž pou­ká­zal na roz­šiřová­ní vý­rob­ní­ho zá­vo­du zmíněné ob­chod­ní spo­leč­nos­ti, kte­ré mělo vést k na­vý­še­ní tis­ko­vé pro­duk­ce. Pod­le ob­viněné­ho pak ne­moh­la být kup­ní ce­na o zhru­ba 134 mi­lionů Kč levnější, ne­boť čás­tka 95 mi­lionů Kč by­la nep­rod­leně pou­ká­zá­na na úh­ra­du ban­kov­ní­ho úvěru pos­kyt­nu­té­ho ob­chod­ní spo­leč­nos­ti Bo­he­mia Print, a. s., aby ban­ka uvol­ni­la je­jí ak­cie.

6. Ob­vině­ný ve svém do­vo­lá­ní dá­le na­mítl, že žá­dné kon­krét­ní úda­je oh­ledně ob­chod­ní spo­leč­nos­ti Bo­he­mia Print, a. s., sám nepředá­val ku­pu­jí­cí ob­chod­ní spo­leč­nos­ti Čes­ká Unig­ra­fie, a. s., ale ty­to by­ly zís­ká­vá­ny prostřed­nic­tvím úč­tár­ny či ve­dou­cím úč­tár­ny. Jak dá­le ob­vině­ný zdůraz­nil, nik­dy nep­ro­váděl účet­ní ope­ra­ce s úmys­lem umě­le na­vý­šit ma­je­tek ob­chod­ní spo­leč­nos­ti Bo­he­mia Print, a. s., ne­vedl je­jí účet­nic­tví a nik­dy ne­vy­dal po­kyn k za­úč­to­vá­ní ja­kých­ko­liv poh­le­dá­vek. O správ­nos­ti účet­nic­tví byl přesvědčen z audi­tor­ských zpráv a je­ho účast na jed­ná­ní, kte­ré je mu kla­de­no za vi­nu, spo­čí­va­la pou­ze v pod­pi­su smluv­ních do­ku­mentů a před­chá­ze­jí­cím jed­ná­ní o ceně ak­cií. Pod­le ná­zo­ru ob­viněné­ho ku­pu­jí­cí ob­chod­ní spo­leč­nost mu­se­la vědět o poh­le­dáv­kách ob­chod­ní spo­leč­nos­ti Bo­he­mia Print, a. s., ne­boť by­ly za­úč­to­vá­ny v účet­nic­tví a řádně evi­do­vá­ny, přičemž ob­vině­ný ne­za­ru­čil do­byt­nost ja­kých­ko­liv poh­le­dá­vek.

7. Ob­vině­ný zpo­chyb­nil rovněž své úmysl­né za­vinění, pro­to­že je­ho jed­ná­ní nesměřova­lo k ja­ké­mu­ko­liv pod­vod­né­mu jed­ná­ní a o je­ho úmys­lu nesvědčí ani žá­dný z pro­ve­de­ných důkazů. Nao­pak, jak vy­ply­nu­lo z do­ka­zo­vá­ní, ke shod­né­mu či ob­dob­né­mu pos­tou­pe­ní poh­le­dá­vek doš­lo již v ro­ce 2006. Pod­le ob­viněné­ho je je­ho úmysl zpo­chybněn i dal­ším stí­há­ním ob­viněné­ho pro to­tož­ný sku­tek, v němž je spatřován zvlášť zá­važ­ný zlo­čin úvěro­vé­ho pod­vo­du, a rovněž ča­so­vou pos­loup­nos­tí uza­ví­ra­ných do­ku­mentů. Zá­věr o tom, že v účet­ních kni­hách, zá­pi­sech ne­bo ji­ných dok­la­dech by­ly uve­de­ny nep­rav­di­vé ne­bo hrubě zkres­le­né úda­je, by pak mohl vést k po­sou­ze­ní jed­ná­ní ob­viněné­ho ja­ko ji­né­ho tres­tné­ho či­nu (např. pod­le § 254 tr. zá­ko­ní­ku).

8. Ob­vině­ný vy­tkl též po­ru­še­ní zá­sa­dy sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se, což od­ůvod­nil tím, že je ža­lo­ván v ob­chodněpráv­ních spo­rech, a to o sle­vu z kup­ní ce­ny za převod da­ných ak­cií, přičemž je zde po­ža­do­vá­na sle­va z kup­ní ce­ny ve vý­ši 44 200 000 Kč, ni­ko­liv 134 000 000 Kč, a dá­le o náh­ra­du ško­dy pro po­ru­še­ní po­vin­nos­ti pé­če řád­né­ho hos­po­dáře ja­ko čle­na před­sta­ven­stva z důvo­du ne­vy­má­há­ní poh­le­dá­vek. Jak dá­le ob­vině­ný uvedl, in­sol­ven­ční říze­ní by­la za­há­je­ná až po 4 le­tech od pro­de­je ak­cií, přičemž ze sa­mot­ných říze­ní ne­vyp­lý­vá, že by jed­ná­ní ob­viněné­ho mělo ja­ký­ko­liv vliv na vznik úpad­ku. Tres­tní stí­há­ní pod­le ob­viněné­ho ne­ní na­místě, ne­boť je­ho jed­ná­ní se po­hy­bu­je vý­hradně v ro­vině vztahů ob­čan­skop­ráv­ních. V té­to sou­vis­los­ti od­ká­zal na us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 24. 1. 2001, sp. zn. 7 Tz 290/2000, us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 11 Tdo 357/2014, a dá­le na něko­lik roz­hod­nu­tí Ústav­ní­ho sou­du.

9. Ob­vině­ný dá­le ve svém do­vo­lá­ní up­lat­nil do­vo­la­cí důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. k) tr. řádu, pro­to­že od­vo­la­cí soud roz­hodl pou­ze o zru­še­ní vý­ro­ku o náh­radě ško­dy, aniž by se ve vlas­tním roz­hod­nu­tí za­bý­val os­tat­ní­mi vý­ro­ky roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně. Dá­le pod­le ob­viněné­ho chy­bí vý­rok o důsled­cích zru­še­ní vý­ro­ku o náh­radě ško­dy. Po­kud soud pr­vní­ho stupně jed­nal s ji­ný­mi sub­jek­ty ja­ko s poš­ko­ze­ný­mi a ne­jed­nal s in­sol­ven­čním správ­cem, pak v ce­lém tres­tním říze­ní vy­stu­po­va­ly na straně poš­ko­ze­ných ty oso­by, kte­rým uve­de­né prá­vo nepřís­lu­še­lo. Ob­vině­ný to po­va­žu­je za pod­stat­nou va­du říze­ní, kte­rou nel­ze zho­jit pou­ze zru­še­ním vý­ro­ku o náh­radě ško­dy, ne­boť má do­pad i na hmotně práv­ní strán­ku věci a na po­sou­ze­ní vi­ny i tres­tu.

10. Zá­věrem své­ho do­vo­lá­ní ob­vině­ný navrhl, aby Nej­vyš­ší soud zru­šil na­pa­de­né us­ne­se­ní Vr­chní­ho sou­du v Pra­ze, ja­kož i je­mu před­chá­ze­jí­cí roz­su­dek Městské­ho sou­du v Pra­ze a aby věc přiká­zal Vr­chní­mu sou­du v Pra­ze, případně Městské­mu sou­du v Pra­ze k no­vé­mu pro­jed­ná­ní a roz­hod­nu­tí.

III. Vy­jádření k do­vo­lá­ní


11. Nej­vyš­ší stát­ní zá­stup­ce se vy­jádřil k do­vo­lá­ní ob­viněné­ho J. Č. prostřed­nic­tvím stát­ní­ho zá­stup­ce čin­né­ho u Nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství. Po­kud jde o do­vo­la­cí důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. řádu, stát­ní zá­stup­ce ne­do­vo­dil z od­ůvodnění dot­če­ných soud­ních roz­hod­nu­tí exis­ten­ci extrém­ní­ho ne­sou­la­du me­zi pro­ve­de­ný­mi důka­zy a učiněný­mi skut­ko­vý­mi zjištění­mi. Sou­dy to­tiž pos­tu­po­va­ly v sou­la­du s pra­vid­ly za­kot­ve­ný­mi v § 2 od­st. 5, 6 tr. řádu, přičemž od­ůvodnění je­jich roz­hod­nu­tí spl­ňu­je po­ža­dav­ky us­ta­no­ve­ní § 125 od­st. 1 tr. řádu a je zce­la přez­kou­ma­tel­né. Soud pr­vní­ho stupně vy­světlil předev­ším na s. 30 a 31 své­ho roz­sud­ku, proč po­va­žo­val poh­le­dáv­ky za ne­do­byt­né s nu­lo­vou hod­no­tou a proč ne­pok­lá­dal za pod­stat­nou otáz­ku proml­če­ní poh­le­dá­vek. Stát­ní zá­stup­ce s tím souh­la­sí, přičemž for­mál­ní prod­lou­že­ní splat­nos­ti poh­le­dá­vek ne­moh­lo mít s oh­le­dem na okol­nos­ti ce­lé ope­ra­ce vliv na to, že hod­no­ta poh­le­dá­vek by­la v pod­statě nu­lo­vá. Jak dá­le stát­ní zá­stup­ce zdůraz­nil, ani neu­ve­de­ní dovětku „ve smys­lu vý­roků audi­to­ra osvědču­jí­cí­ho hos­po­daření a účet­nic­tví ob­chod­ní spo­leč­nos­ti“ ve skut­ko­vé větě ne­má vliv na tres­tní od­povědnost ob­viněné­ho. Tak­též s ná­mit­kou nes­práv­nos­ti sta­no­ve­né vý­še ško­dy se sou­dy vy­pořáda­ly (viz s. 30 roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně a s. 4 us­ne­se­ní od­vo­la­cí­ho sou­du) a stát­ní zá­stup­ce souh­la­sí s je­jich zá­věry.

12. Pod­le ná­zo­ru stát­ní­ho zá­stup­ce směřují pro­ti skut­ko­vým zjištěním a neod­po­ví­da­jí do­vo­la­cím důvodům ta tvr­ze­ní ob­viněné­ho, pod­le nichž nepředá­val ku­pu­jí­cí ob­chod­ní spo­leč­nos­ti Čes­ká Unig­ra­fie, a. s., žá­dné kon­krét­ní in­for­ma­ce o ob­chod­ní spo­leč­nos­ti Bo­he­mia Print, a. s., nik­dy nep­ro­váděl účet­ní ope­ra­ce s úmys­lem umě­le na­vý­šit ma­je­tek pos­ledně jme­no­va­né ob­chod­ní spo­leč­nos­ti, ne­vedl je­jí účet­nic­tví, ne­vy­dal po­kyn k za­úč­to­vá­ní ja­kých­ko­liv poh­le­dá­vek, na pod­kladě audi­tor­ských zpráv byl přesvědčen o správ­nos­ti účet­nic­tví, přičemž účast ob­viněné­ho na jed­ná­ní spo­čí­va­la pou­ze v pod­pi­su smluv­ních do­ku­mentů a před­chá­ze­jí­cím jed­ná­ní o ceně ak­cií a poš­ko­ze­ná ob­chod­ní spo­leč­nost ne­moh­la být uve­de­na v om­yl, ne­boť mu­se­la vědět o poh­le­dáv­kách. Po­kud jde o na­mí­ta­ný ne­dos­ta­tek úmysl­né­ho za­vinění ob­viněné­ho, ze skut­ko­vé vě­ty v roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně pod­le stát­ní­ho zá­stup­ce vy­plý­vá, že ob­vině­ný jed­nal úmyslně, když věděl o špat­ném hos­po­dářském sta­vu zú­častněných sub­jektů a ope­ra­ce s poh­le­dáv­ka­mi pro­bí­ha­ly se zá­měrem umě­le na­vý­šit ma­je­tek za úče­lem zís­ká­ní vy­šší kup­ní ce­ny za ak­cie. Stát­ní zá­stup­ce pok­lá­dá za nedůvod­né i vý­hra­dy ob­viněné­ho tý­ka­jí­cí se ča­so­vé pos­loup­nos­ti uza­ví­ra­ných do­ku­mentů a to­ho, že ku­pu­jí­cí ob­chod­ní spo­leč­nost mě­la přís­tup ke všem potřeb­ným dok­ladům a že kup­ní ce­na by­la sjed­ná­na do­ho­dou ja­ko ce­na afek­ční, přičemž i ty­to ná­mit­ky směřují pro­ti skut­ko­vým zjištěním. Stát­ní zá­stup­ce nes­hle­dal ani po­ru­še­ní zá­sa­dy sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se a od­ká­zal na us­ne­se­ní Ústav­ní­ho sou­du ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 1548/14, pod­le něhož ne­ní vy­lou­če­no, aby doš­lo k up­latnění tres­tní rep­re­se spo­lu s ji­ným dru­hem od­povědnos­ti ne­bo pou­ze k vy­vo­ze­ní tres­tní od­povědnos­ti.

13. Stát­ní zá­stup­ce ne­po­va­žu­je za naplně­ný ani do­vo­la­cí důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. k) tr. řádu, kte­rý měl spo­čí­vat v chybějí­cích vý­ro­cích na­pa­de­né­ho us­ne­se­ní od­vo­la­cí­ho sou­du. Pod­le ná­zo­ru stát­ní­ho zá­stup­ce je však zce­la v sou­la­du s us­tá­le­nou soud­ní praxí, jes­tli­že od­vo­la­cí soud roz­hod­ne o od­vo­lá­ní ob­viněné­ho je­di­ným vý­ro­kem, tak­že po­kud doj­de ke změně roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně, je tím roz­hod­nu­to o ce­lém od­vo­lá­ní a ve zbyt­ku se již od­vo­lá­ní ne­za­mí­tá. Stát­ní zá­stup­ce v té­to sou­vis­los­ti od­ká­zal na us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 3 Tdo 640/2006.

14. Zá­věrem své­ho vy­jádření stát­ní zá­stup­ce navrhl, aby Nej­vyš­ší soud pod­le § 265i od­st. 1 písm. e) tr. řádu od­mítl do­vo­lá­ní ob­viněné­ho ja­ko zjevně neo­pod­statněné.


IV. Po­sou­ze­ní důvod­nos­ti do­vo­lá­ní

a) Obec­ná vý­cho­dis­ka


15. Nej­vyš­ší soud po zjištění, že by­ly splně­ny všech­ny for­mál­ní a ob­sa­ho­vé pod­mín­ky
k po­dá­ní do­vo­lá­ní, dospěl k nás­le­du­jí­cím zá­věrům.


16. Po­kud jde o do­vo­la­cí důvo­dy, ob­vině­ný J. Č. opřel své do­vo­lá­ní o us­ta­no­ve­ní § 265b od­st. 1 písm. g), k) a l) tr. řádu. Pr­vní z těchto do­vo­la­cích důvodů je naplněn, jes­tli­že roz­hod­nu­tí spo­čí­vá na nes­práv­ném práv­ním po­sou­ze­ní skut­ku ne­bo na ji­ném nes­práv­ném hmotně práv­ním po­sou­ze­ní. Dru­hý z nich je dán, když v roz­hod­nu­tí chy­bí někte­rý vý­rok ne­bo je neúpl­ný. Ko­nečně tře­tí z up­latněných do­vo­la­cích důvodů lze do­vo­dit teh­dy, po­kud by­lo roz­hod­nu­to o za­mít­nu­tí ne­bo od­mít­nu­tí řád­né­ho op­rav­né­ho prostřed­ku pro­ti roz­sud­ku ne­bo us­ne­se­ní uve­de­né­mu v § 265a od­st. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž by­ly splně­ny pro­ces­ní pod­mín­ky sta­no­ve­né zá­ko­nem pro ta­ko­vé roz­hod­nu­tí ne­bo přes­to­že byl v říze­ní mu před­chá­ze­jí­cím dán důvod do­vo­lá­ní uve­de­ný v § 265b od­st. 2 písm. a) až k) tr. řádu.

b) K do­vo­la­cí­mu důvo­du pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. řádu


17. Do­vo­la­cí důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. řádu je dán teh­dy, když sku­tek, pro kte­rý byl ob­vině­ný stí­hán a od­sou­zen, vy­ka­zu­je zna­ky ji­né­ho tres­tné­ho či­nu, než ja­ký v něm spatřova­ly sou­dy niž­ších stupňů, ane­bo ne­napl­ňu­je zna­ky žá­dné­ho tres­tné­ho či­nu. Nes­práv­né práv­ní po­sou­ze­ní skut­ku může spo­čí­vat i v okol­nos­ti, že roz­hod­ná skut­ko­vá zjištění, z nichž vy­chá­ze­ly sou­dy niž­ších stupňů, ne­pos­ky­tu­jí dos­ta­teč­ný pod­klad pro zá­věr
o tom, zda je stí­ha­ný sku­tek vůbec tres­tným či­nem, popřípadě o ja­ký trest­ný čin jde. Po­dobně to pla­tí o ji­ném nes­práv­ném hmotně práv­ním po­sou­ze­ní, kte­ré lze do­vo­dit pou­ze za si­tua­ce, po­kud by­la ur­či­tá skut­ko­vá okol­nost po­sou­ze­na pod­le ji­né­ho us­ta­no­ve­ní hmot­né­ho prá­va, než ja­ké na ni do­pa­da­lo.


18. Nej­vyš­ší soud pod­le § 265i od­st. 3, 4 tr. řádu přez­kou­mal zá­kon­nost a od­ůvodněnost na­pa­de­né­ho us­ne­se­ní i je­mu před­chá­ze­jí­cí říze­ní, a to v roz­sa­hu a z důvodů uve­de­ných v do­vo­lá­ní. Ob­vině­ný J. Č. v čás­ti své­ho do­vo­lá­ní up­lat­nil ná­mit­ky, kte­ré od­po­ví­da­jí do­vo­la­cí­mu důvo­du pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. řádu, po­kud zpo­chyb­nil naplnění sub­jek­tiv­ní a ob­jek­tiv­ní strán­ky tres­tné­ho či­nu pod­vo­du, zej­mé­na s pou­ka­zem na nes­práv­ný způsob vý­poč­tu vý­še ško­dy a na mož­nost po­sou­ze­ní skut­ku ja­ko tres­tné­ho či­nu zkres­lo­vá­ní údajů o sta­vu hos­po­daření a jmění pod­le § 254 tr. zá­ko­ní­ku, a vy­tkl rovněž po­ru­še­ní zá­sa­dy sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se. Po přez­kou­má­ní dospěl Nej­vyš­ší soud k zá­věru, že do­vo­lá­ní ob­viněné­ho je zčás­ti důvod­né a us­ne­se­ní od­vo­la­cí­ho sou­du ani je­mu před­chá­ze­jí­cí roz­su­dek sou­du pr­vní­ho stupně ne­mo­hou ob­stát.

K tres­tné­mu či­nu pod­vo­du


19. Tres­tné­ho či­nu pod­vo­du pod­le § 209 od­st. 1, od­st. 5 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku se do­pus­tí ten, kdo se­be ne­bo ji­né­ho obo­ha­tí tím, že uve­de něko­ho v om­yl, vy­uži­je něčí­ho omy­lu ne­bo za­ml­čí pod­stat­né sku­teč­nos­ti, a způso­bí tak na ci­zím ma­jet­ku ško­du vel­ké­ho roz­sa­hu. Po­kud jde o sub­jek­tiv­ní strán­ku to­ho­to tres­tné­ho či­nu, k je­ho spá­chá­ní je třeba úmysl­né za­vinění pa­cha­te­le.

20. Nej­vyš­ší soud po­va­žu­je za důvod­né do­vo­lá­ní ob­viněné­ho J. Č. v té čás­ti, v níž vy­tkl nes­práv­nou vý­ši ško­dy, kte­rou měl způso­bit po­su­zo­va­ným tres­tným či­nem pod­vo­du. Ob­viněné­mu je za­potřebí přisvědčit předev­ším po­tud, že při sta­no­ve­ní vý­še ško­dy způso­be­né tres­tným či­nem, je-li ško­da jed­ním ze znaků ob­jek­tiv­ní strán­ky skut­ko­vé pod­sta­ty da­né­ho tres­tné­ho či­nu ne­bo tzv. těžším nás­led­kem od­ůvod­ňu­jí­cím pou­ži­tí vy­šší tres­tní saz­by a by­la-li způso­be­na na věci, je nut­no res­pek­to­vat kri­té­ria ob­sa­že­ná v us­ta­no­ve­ní § 137 tr. zá­ko­ní­ku. Pri­márně se te­dy vy­chá­zí z ob­vyk­lé ce­ny věci, kte­rá by­la předmětem úto­ku v době a místě či­nu. Nel­ze-li tak­to zjis­tit vý­ši ško­dy, vy­chá­zí se z účelně vy­na­lo­že­ných nák­ladů na ob­sta­rá­ní stej­né ne­bo ob­dob­né věci ne­bo na uve­de­ní věci v předeš­lý stav. Zmíněná kri­té­ria směřují ke sta­no­ve­ní sku­teč­né (reálně způso­be­né) ško­dy na věci, a tý­ka­jí se pro­to i ak­cií ja­ko věcí ve smys­lu § 489 a násl. zá­ko­na č. 89/2012 Sb., ob­čan­ské­ho zá­ko­ní­ku (viz též us­ta­no­ve­ní § 89 od­st. 13 zá­ko­na č. 140/1961 Sb., tres­tní­ho zá­ko­na, ve znění účin­ném do 31. 12. 2009, a § 134 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku, ve znění účin­ném do 31. 5. 2015). Přitom pod­sta­tou tres­tné­ho či­nu pod­vo­du, kte­rý měl spá­chat ob­vině­ný, by­lo to, aby zkres­le­ním sku­teč­né­ho sta­vu poh­le­dá­vek ob­chod­ní spo­leč­nos­ti Bo­he­mia Print, a. s., umě­le zvý­šil ma­je­tek té­to spo­leč­nos­ti, a tím i ce­nu je­jích ak­cií, kte­ré pro­dá­val ob­chod­ní spo­leč­nos­ti Čes­ká Unig­ra­fie, a. s. Ope­ra­ce­mi kon­kre­ti­zo­va­ný­mi v po­pi­su skut­ku ve vý­ro­ku o vině v roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně pak měl ob­vině­ný uvést v om­yl ob­chod­ní spo­leč­nost Čes­ká Unig­ra­fie, a. s., oh­ledně sku­teč­né hod­no­ty pro­dá­va­ných ak­cií ob­chod­ní spo­leč­nos­ti Bo­he­mia Print, a. s., za kte­ré prvně zmíněná spo­leč­nost za­pla­ti­la (vy­šší) ce­nu neod­po­ví­da­jí­cí sku­teč­né (niž­ší) hod­notě kou­pe­ných ak­cií. Ško­da te­dy mě­la být způso­be­na prostřed­nic­tvím ak­cií ja­ko cen­ných pa­pírů, kte­ré jsou spe­ci­fic­ký­mi věcmi ve smys­lu § 514 a násl. zá­ko­na č. 89/2012 Sb., ob­čan­ské­ho zá­ko­ní­ku.

21. Soud pr­vní­ho stupně ve vý­ro­ku o vině a nás­ledně i v od­ůvodnění své­ho roz­sud­ku k to­mu uvedl, že ob­vině­ný svým jed­ná­ním způso­bil poš­ko­ze­né ob­chod­ní spo­leč­nos­ti Čes­ká Unig­ra­fie, a. s., ško­du ve vý­ši 134 135 343,24 Kč, kte­rá od­po­ví­dá souhr­nu ne­do­byt­ných a proml­če­ných poh­le­dá­vek ob­chod­ní spo­leč­nos­ti Bo­he­mia Print, a. s., (viz s. 19 vý­ro­ku a s. 31 od­ůvodnění je­ho roz­sud­ku). Od­vo­la­cí soud se pak zto­tož­nil s ná­zo­rem sou­du pr­vní­ho stupně, po­kud jde o vý­rok o vině a tres­tu, a to včetně vý­še ško­dy, kte­rou měl ob­vině­ný způso­bit. Nej­vyš­ší soud ov­šem po­va­žu­je za nes­práv­ný práv­ní zá­věr soudů obou niž­ších soudů, kte­rý se tý­ká to­ho, v čem mě­la spo­čí­vat způso­be­ná ško­da a ja­ká je je­jí vý­še. Ob­vině­ný J. Č. to­tiž nep­ro­dá­val ob­chod­ní spo­leč­nos­ti Čes­ká Unig­ra­fie, a. s., poh­le­dáv­ky, kte­ré mě­la vůči svým dluž­níkům ob­chod­ní spo­leč­nost Bo­he­mia Print, a. s., za niž jed­nal, ale ak­cie té­to pos­ledně zmíněné ob­chod­ní spo­leč­nos­ti. Sku­teč­ná hod­no­ta je­jích ak­cií si­ce by­la ov­livněna též vý­ší a reál­nou mož­nos­tí us­po­ko­je­ní uve­de­ných poh­le­dá­vek, ať již z hle­dis­ka je­jich případ­né­ho proml­če­ní ne­bo přih­lá­še­ní a us­po­ko­je­ní v in­sol­ven­čním (kon­kur­sním) říze­ní, ov­šem nel­ze bez dal­ší­ho zto­tož­ňo­vat vý­ši (neus­po­ko­je­ných, ne­do­byt­ných či proml­če­ných) poh­le­dá­vek s pok­le­sem hod­no­ty ak­cií. Vý­še ško­dy te­dy nemůže být ur­če­na jen pou­hým roz­dí­lem cel­ko­vé hod­no­ty všech poh­le­dá­vek ob­chod­ní spo­leč­nost Bo­he­mia Print, a. s., a hod­no­ty těch je­jích poh­le­dá­vek, kte­ré by­ly nás­ledně řádně přih­lá­še­ny do kon­kursů, ne­boť sku­teč­ná kup­ní ce­na ak­cií se mě­la od­ví­jet od cel­ko­vé­ho eko­no­mic­ké­ho sta­vu ob­chod­ní spo­leč­nos­ti Bo­he­mia Print, a. s. Ač­ko­liv te­dy ne­ní po­chyb o tom, že vý­še je­jích ne­do­byt­ných poh­le­dá­vek by mě­la znač­ný vliv na kup­ní ce­nu pro­dá­va­ných ak­cií a že ob­chod­ní spo­leč­nos­ti Čes­ká Unig­ra­fie, a. s., tak moh­la vznik­nout ško­da, je­jí vý­ši nel­ze bez dal­ší­ho ur­čit ja­ko vý­ši ne­do­byt­ných poh­le­dá­vek ob­chod­ní spo­leč­nos­ti Bo­he­mia Print, a. s. Přitom, jak správně vy­tkl ob­vině­ný ve svém do­vo­lá­ní, z do­sa­vad­ních skut­ko­vých zjištění a z pro­ve­de­ných důkazů ne­vyp­lý­vá, ja­ká mě­la být sku­teč­ná hod­no­ta ak­cií ob­chod­ní spo­leč­nos­ti Bo­he­mia Print, a. s., kte­ré ob­vině­ný pro­dá­val ob­chod­ní spo­leč­nos­ti Čes­ká Unig­ra­fie, a. s., a pro­to ne­ní zřej­mé, o ko­lik by­la niž­ší než ce­na smlu­ve­ná a za­pla­ce­ná a v ja­kém roz­sa­hu se na té­to sku­teč­né (niž­ší) ceně pro­dá­va­ných ak­cií pro­je­vi­lo to, že poh­le­dáv­ky ob­chod­ní spo­leč­nos­ti Bo­he­mia Print, a. s., za je­jí­mi dluž­ní­ky ve vý­ši 134 135 343,23 Kč by­ly „převážně proml­če­né a ne­do­byt­né s nu­lo­vou tr­žní hod­no­tou“. Nej­vyš­ší soud pro­to uza­ví­rá, že ne­by­lo mož­né sta­no­vit vý­ši ško­dy způso­be­né tres­tným či­nem pod­vo­du, aniž by by­la zjištěna reál­ná hod­no­ta pro­dá­va­ných ak­cií, a že ško­du zde ne­moh­la před­sta­vo­vat vý­še proml­če­ných a ne­do­byt­ných poh­le­dá­vek ob­chod­ní spo­leč­nos­ti Bo­he­mia Print, a. s.

22. Ob­vině­ný dá­le ve svém do­vo­lá­ní tvr­dil, že je­ho jed­ná­ní by by­lo mož­né po­sou­dit spí­še ja­ko trest­ný čin zkres­lo­vá­ní údajů o sta­vu hos­po­daření a jmění pod­le § 254 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, av­šak v tom­to oh­le­du neu­vedl žá­dné kon­krét­ní důvo­dy pro ta­ko­vé od­liš­né práv­ní po­sou­ze­ní a ani ji­nak zmíněnou ná­mit­ku blí­že nes­pe­ci­fi­ko­val. Pro­to se jí Nej­vyš­ší soud ne­mohl pod­robněji za­bý­vat, nic­méně nad rá­mec ob­sa­hu do­vo­lá­ní k ní zdůraz­ňu­je nás­le­du­jí­cí. Tres­tné­ho či­nu zkres­lo­vá­ní údajů o sta­vu hos­po­daření a jmění pod­le § 254 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku se do­pus­tí ten, kdo ne­ve­de účet­ní kni­hy, zá­pi­sy ne­bo ji­né dok­la­dy slou­ží­cí k přeh­le­du o sta­vu hos­po­daření a ma­jet­ku ne­bo k je­jich kon­tro­le, ač je k to­mu pod­le zá­ko­na po­vi­nen, kdo v ta­ko­vých účet­ních kni­hách, zá­pi­sech ne­bo ji­ných dok­la­dech uve­de nep­rav­di­vé ne­bo hrubě zkres­le­né úda­je, ane­bo kdo ta­ko­vé účet­ní kni­hy, zá­pi­sy ne­bo ji­né dok­la­dy změní, zni­čí, poš­ko­dí, uči­ní neu­potřebi­tel­ný­mi ne­bo za­ta­jí, a oh­ro­zí tak ma­jet­ko­vá prá­va ji­né­ho ne­bo včas­né a řád­né vy­měření daně. V tom­to případě však ne­doš­lo k naplnění ob­jek­tiv­ní strán­ky skut­ko­vé pod­sta­ty uve­de­né­ho tres­tné­ho či­nu v žá­dné je­ho al­ter­na­tivě. Účet­nic­tví ob­chod­ní spo­leč­nos­ti Bo­he­mia Print, a. s., by­lo ve­de­no řádně, o čemž svědčí i zá­věry z audi­tor­ských zpráv. Pod­sta­ta jed­ná­ní ob­viněné­ho to­tiž spo­čí­va­la v tom, že poh­le­dáv­ky ob­chod­ní spo­leč­nos­ti Bo­he­mia Print, a. s., pos­tou­pil na sub­jek­ty, o je­jichž špat­ném hos­po­dářském sta­vu věděl, a na­víc prod­lou­žil splat­nost těchto poh­le­dá­vek tak, aby se je­vi­ly ku­pu­jí­cí ob­chod­ní spo­leč­nos­ti Čes­ká Unig­ra­fie, a. s., ja­ko poh­le­dáv­ky do­byt­né. Jes­tli­že v účet­nic­tví ob­chod­ní spo­leč­nos­ti Bo­he­mia Print, a. s., ne­by­lo kon­krétně uve­de­no, že větši­na z pos­tou­pe­ných poh­le­dá­vek by­la fak­tic­ky ne­do­byt­ná, s nu­lo­vou tr­žní hod­no­tou a něko­lik let po splat­nos­ti, přičemž prod­lou­že­ní splat­nos­ti těchto poh­le­dá­vek ob­viněným nemělo vliv na ne­mož­nost je­jich us­po­ko­je­ní, nel­ze v tom spatřovat zna­ky tres­tné­ho či­nu pod­le § 254 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku. Jak je na­víc z roz­hod­ných skut­ko­vých zjištění zřej­mé, ob­vině­ný právě zmíněnou sku­teč­nost úmyslně za­ml­čel ob­chod­ní spo­leč­nos­ti Čes­ká Unig­ra­fie, a. s., a os­tatně i ob­chod­ní spo­leč­nos­ti pro­vádějí­cí audit. Tím se sna­žil umě­le zvý­šit hod­no­tu ma­jet­ku ob­chod­ní spo­leč­nos­ti Bo­he­mia Print, a. s., a te­dy i je­jích ak­cií, kte­ré pro­dá­val. Již na pr­vní poh­led je pro­to evi­den­tní, že nej­de o trest­ný čin zkres­lo­vá­ní údajů o sta­vu hos­po­daření a jmění, ne­boť ob­vině­ný neov­liv­ňo­val in­for­mač­ní hod­no­tu účet­ní evi­den­ce a přís­luš­ných dok­ladů, ale ce­nu ak­cií, je­jichž prostřed­nic­tvím chtěl se­be a ji­né­ho obo­ha­tit ke škodě ob­chod­ní spo­leč­nos­ti Čes­ká Unig­ra­fie, a. s. Zkres­lo­vá­ní údajů o sta­vu hos­po­daření a jmění ve smys­lu § 254 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku pak nel­ze do­vo­dit ani z to­ho, že ob­vině­ný se měl za­ru­čit „za správ­nost, průkaz­nost a úpl­nost účet­ních vý­kazů od­rá­že­jí­cích sku­teč­né ma­jet­ko­vé poměry“ ob­chod­ní spo­leč­nos­ti Bo­he­mia Print, a. s., ne­boť mu ne­by­lo kla­de­no za vi­nu, že by snad způso­bil nes­práv­nost, neprůkaz­nost či neúpl­nost ta­ko­vých účet­ních dok­ladů.

K os­tat­ním ná­mit­kám ob­viněné­ho


23. Os­tat­ní ná­mit­ky ob­viněné­ho J. Č., v nichž pou­ká­zal na exis­ten­ci tzv. extrém­ní­ho ne­sou­la­du me­zi skut­ko­vý­mi zjištění­mi a pro­ve­de­ný­mi důka­zy, neod­po­ví­da­jí hmotně práv­ní po­va­ze do­vo­la­cí­ho důvo­du vy­me­ze­né­ho v § 265b od­st. 1 písm. g) tr. řádu. Ob­vině­ný ji­mi zpo­chyb­nil tvr­ze­ní soudů niž­ších stupňů, pod­le nichž šlo převážně o proml­če­né a ne­do­byt­né poh­le­dáv­ky s nu­lo­vou tr­žní hod­no­tou, a vy­tkl neu­ve­de­ní dovětku „ve smys­lu vý­roků audi­to­ra osvědču­jí­cí­ho hos­po­daření a účet­nic­tví ob­chod­ní spo­leč­nos­ti“ ve skut­ko­vé větě ve vý­ro­ku o vině v roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně. Nej­vyš­ší soud zde od­ka­zu­je na roz­hod­nu­tí soudů niž­ších stupňů, kte­ré se za­bý­va­ly těmi­to ná­mit­ka­mi a řádně a beze zbyt­ku se s ni­mi vy­pořáda­ly, což je patr­né zej­mé­na z od­ůvodnění roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně na s. 30 a 31 a z od­ůvodnění us­ne­se­ní od­vo­la­cí­ho sou­du na s. 3 a 4. To­též pla­tí o opa­ko­va­ném tvr­ze­ní ob­viněné­ho, pod­le něhož pos­tou­pe­né poh­le­dáv­ky ne­by­ly proml­če­né, pro­to­že pod­le ná­zo­ru Nej­vyš­ší­ho sou­du je roz­ho­du­jí­cí, že poh­le­dáv­ky by­ly ne­do­byt­né. To soud pr­vní­ho stupně dos­ta­tečně a ne­po­chybně pro­ká­zal, přičemž ani případ­né for­mál­ní prod­lou­že­ní splat­nos­ti poh­le­dá­vek ne­moh­lo mít vliv na to, že hod­no­ta poh­le­dá­vek by­la v pod­statě nu­lo­vá, což ne­po­chybně ne­ga­tivně ov­liv­ni­lo ce­nu ak­cií ob­chod­ní spo­leč­nos­ti Bo­he­mia Print, a. s., pro­da­ných ob­chod­ní spo­leč­nos­ti Čes­ká Unig­ra­fie, a. s. Ji­nak po­kud jde o údaj­ný tzv. extrém­ní ne­sou­lad me­zi skut­ko­vý­mi zjištění­mi a pro­ve­de­ný­mi důka­zy, Nej­vyš­ší soud od­ka­zu­je na svou do­sa­vad­ní ju­di­ka­tu­ru k vý­kla­du a pou­ži­tí do­vo­la­cí­ho důvo­du pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. řádu, jak je souhrnně vy­jádřena např. pod č. 36/2004, s. 298, Sb. rozh. tr., ne­bo v čet­ných dal­ších roz­hod­nu­tích Nej­vyš­ší­ho sou­du (např. též v us­ne­se­ní vel­ké­ho se­ná­tu je­ho tres­tní­ho ko­le­gia ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, pub­li­ko­va­ném pod č. 21/2007 Sb. rozh. tr.). Ta­ko­vý vý­klad byl potvr­zen i řadou roz­hod­nu­tí Ústav­ní­ho sou­du (např. us­ne­se­ním Ústav­ní­ho sou­du ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, pub­li­ko­va­ným pod č. 45 ve svaz­ku 34 Sbír­ky ná­lezů a us­ne­se­ní Ústav­ní­ho sou­du), v nichž se Ústav­ní soud zto­tož­nil s do­sa­vad­ní praxí Nej­vyš­ší­ho sou­du při inter­pre­ta­ci do­vo­la­cí­ho důvo­du uve­de­né­ho v § 265b od­st. 1 písm. g) tr. řádu, tak­že zde ne­ní důvod od­chy­lo­vat se od té­to us­tá­le­né soud­ní ju­di­ka­tu­ry. Na­víc tvr­ze­ní o tzv. extrém­ním ne­sou­la­du me­zi učiněný­mi skut­ko­vý­mi zjištění­mi a pro­ve­de­ný­mi důka­zy pou­ží­vá Ústav­ní soud k od­ůvodnění své vlas­tní roz­ho­do­va­cí praxe, při kte­ré z podnětu ús­tav­ních stíž­nos­tí vý­ji­mečně za­sa­hu­je do roz­hod­nu­tí obec­ných soudů, po­kud má je­jich nes­práv­ná reali­za­ce důkaz­ní­ho říze­ní za nás­le­dek po­ru­še­ní zá­klad­ních práv a svo­bod ve smys­lu dot­če­ní pos­tu­látů spra­ved­li­vé­ho pro­ce­su (viz souhrnně zej­mé­na ná­lez Ústav­ní­ho sou­du ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, pub­li­ko­va­ný pod č. 172 ve svaz­ku 35 Sbír­ky ná­lezů a us­ne­se­ní Ústav­ní­ho sou­du). Nej­de te­dy o žá­dný do­vo­la­cí důvod pod­le § 265b tr. řádu, jímž by byl Nej­vyš­ší soud vá­zán.

24. Po­va­ze to­ho­to do­vo­la­cí­ho důvo­du neod­po­ví­da­jí ani ná­mit­ky ob­viněné­ho, ji­miž v pod­stat­né čás­ti své­ho do­vo­lá­ní ne­souh­la­sil se skut­ko­vý­mi zjištění­mi, kte­rá ve věci uči­ni­ly sou­dy niž­ších stupňů, zej­mé­na když vy­tkl, jak soud pr­vní­ho stupně hod­no­til důka­zy, jak se vy­pořádal s roz­po­ry me­zi důka­zy, jak pos­tu­po­val při do­ka­zo­vá­ní a v ja­kém roz­sa­hu pro­vedl do­ka­zo­vá­ní. Tím to­tiž ob­vině­ný zpo­chyb­nil vý­sled­ky do­ka­zo­vá­ní a shle­dal exis­ten­ci do­vo­la­cí­ho důvo­du pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. řádu v chyb­ném pro­ces­ním pos­tu­pu soudů niž­ších stupňů. Ta­ko­vé ná­mit­ky se ov­šem ni­jak ne­tý­ka­jí práv­ní­ho po­sou­ze­ní skut­ku, kte­rý je ob­sa­žen ve vý­ro­ku o vině v roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně a za nějž byl ob­vině­ný od­sou­zen, ani ji­né­ho hmotně práv­ní­ho po­sou­ze­ní. To potvr­zu­je i sku­teč­nost, že ob­vině­ný v té­to sou­vis­los­ti ne­pou­ká­zal na žá­dné us­ta­no­ve­ní hmot­né­ho prá­va, jež mělo být po­ru­še­no. Pro­vádění důkazů, včetně je­jich hod­no­ce­ní a vy­vo­zo­vá­ní skut­ko­vých zá­věrů z důkazů, to­tiž neup­ra­vu­je hmot­né prá­vo, ale před­pi­sy tres­tní­ho prá­va pro­ces­ní­ho, zej­mé­na pak us­ta­no­ve­ní § 2 od­st. 5, od­st. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 od­st. 6, od­st. 7 tr. řádu.

25. Po­kud jde o kon­krét­ní do­vo­la­cí ná­mit­ky ob­viněné­ho směřují­cí pro­ti skut­ko­vým zjištěním a úpl­nos­ti pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní, je předev­ším nut­né kon­sta­to­vat, že jde
o ná­mit­ky ob­sa­hově zce­la shod­né s těmi, kte­ré ob­vině­ný up­lat­nil již v před­cho­zích sta­diích tres­tní­ho říze­ní. By­ly sou­čás­tí je­ho ob­ha­jo­by v hlav­ním lí­če­ní i zá­kla­dem je­ho od­vo­la­cí ar­gu­men­ta­ce v od­vo­lá­ní po­da­ném pro­ti roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně, zej­mé­na po­kud jde o ná­mit­ku, že ob­vině­ný sám nepředá­val žá­dné kon­krét­ní úda­je oh­ledně ob­chod­ní spo­leč­nos­ti Bo­he­mia Print, a. s., ku­pu­jí­cí ob­chod­ní spo­leč­nos­ti Čes­ká Unig­ra­fie, a. s., že nik­dy nep­ro­váděl účet­ní ope­ra­ce s úmys­lem umě­le na­vý­šit ma­je­tek ob­chod­ní spo­leč­nos­ti Bo­he­mia Print, a. s., že ne­vedl je­jí účet­nic­tví, že nik­dy ne­vy­dal po­kyn k za­úč­to­vá­ní ja­kých­ko­li poh­le­dá­vek a o správ­nos­ti účet­nic­tví byl přesvědčen z audi­tor­ských zpráv, že veš­ke­rá je­ho účast na jed­ná­ní, kte­ré je mu kla­de­no za vi­nu, spo­čí­va­la pou­ze v pod­pi­su smluv­ních do­ku­mentů a před­chá­ze­jí­cím jed­ná­ní o ceně ak­cií a že ku­pu­jí­cí ob­chod­ní spo­leč­nost mu­se­la vědět o poh­le­dáv­kách, ne­boť by­ly za­úč­to­vá­ny v účet­nic­tví a řádně evi­do­vá­ny, přičemž ob­vině­ný ne­za­ru­čil do­byt­nost ja­kých­ko­liv poh­le­dá­vek. Na případ, kdy ob­vině­ný v do­vo­lá­ní up­lat­ňu­je ob­sa­hově shod­né ná­mit­ky s těmi, kte­ré již by­ly up­latně­ny v říze­ní před sou­dem pr­vní­ho a dru­hé­ho stupně, do­pa­da­jí zá­věry us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (pub­li­ko­va­né­ho pod č. T 408. ve svaz­ku 17 Sou­bo­ru roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du, kte­rý vy­dá­va­lo Nak­la­da­tel­ství C. H. Beck, Pra­ha 2002), pod­le něhož „opa­ku­je-li ob­vině­ný v do­vo­lá­ní v pod­statě jen ná­mit­ky up­latněné již v říze­ní před sou­dem pr­vní­ho stupně a v od­vo­la­cím říze­ní, s kte­rý­mi se sou­dy obou stupňů dos­ta­tečně a správně vy­pořáda­ly, jde zpra­vid­la o do­vo­lá­ní zjevně neo­pod­statněné ve smys­lu § 265i od­st. 1 písm. e) tr. řádu“.


26. Ob­vině­ný J. Č. te­dy ve svém do­vo­lá­ní v pod­statě po­ža­do­val, aby Nej­vyš­ší soud jen na pod­kladě spi­su přehod­no­til důka­zy, případně aby dal po­ky­ny soudům niž­ších stupňů, jak ma­jí hod­no­tit důka­zy a k ja­kým skut­ko­vým zá­věrům ma­jí po ta­ko­vém hod­no­ce­ní důkazů dospět. To je ov­šem v roz­po­ru s kon­cep­cí do­vo­lá­ní ja­ko mi­mořád­né­ho op­rav­né­ho prostřed­ku ur­če­né­ho k náp­ravě jen někte­rých pro­ces­ních a hmotně práv­ních vad vý­slovně uve­de­ných v § 256b od­st. 1 tr. řádu, ale ni­ko­liv k re­vi­zi skut­ko­vých zjištění učiněných sou­dy pr­vní­ho a dru­hé­ho stupně ne­bo k přez­kou­má­vá­ní ji­mi pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní a hod­no­ce­ní důkazů ve smys­lu § 2 od­st. 5, 6 tr. řádu. Nej­vyš­ší soud k to­mu připo­mí­ná, že do­vo­lá­ní ne­nah­ra­zu­je řád­né op­rav­né prostřed­ky, a – jak je již uve­de­no vý­še – je­ho po­dá­ní ne­ní přípus­tné ve stej­ném roz­sa­hu, ja­ký je cha­rak­te­ris­tic­ký pro řád­né op­rav­né prostřed­ky. Z to­ho­to poh­le­du je nut­né po­su­zo­vat i naplnění do­vo­la­cí­ho důvo­du pod­le § 256b od­st. 1 písm. g) tr. řádu, na je­hož pod­kladě nel­ze přez­kou­má­vat sa­mot­nou správ­nost a úpl­nost skut­ko­vých zjištění, na nichž je za­lo­že­no na­pa­de­né roz­hod­nu­tí, ani prověřovat úpl­nost pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní a správ­nost hod­no­ce­ní jed­not­li­vých důkazů, jak se to­ho ob­vině­ný do­má­há (viz např. us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, pub­li­ko­va­né pod č. T 420. ve svaz­ku 17 Sou­bo­ru roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du, kte­rý vy­dá­va­lo Nak­la­da­tel­ství C. H. Beck, Pra­ha 2002).

27. Nej­vyš­ší soud ne­mohl ak­cep­to­vat ani tvr­ze­ní ob­viněné­ho, že by­la po­ru­še­na zá­sa­da sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se a pou­ži­tí tres­tní­ho prá­va ja­ko „ul­ti­ma ra­tio“. Tres­tným či­nem je to­tiž obecně kaž­dý proti­práv­ní čin, kte­rý tres­tní zá­ko­ník ozna­ču­je za trest­ný a kte­rý vy­ka­zu­je zna­ky uve­de­né v ta­ko­vém zá­koně (§ 13 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku). Zá­sadně te­dy pla­tí, že kaž­dý proti­práv­ní čin, kte­rý vy­ka­zu­je všech­ny zna­ky uve­de­né v tres­tním zá­ko­ní­ku, je tres­tným či­nem a je třeba vy­vo­dit tres­tní od­povědnost za je­ho spá­chá­ní (viz sta­no­vis­ko pub­li­ko­va­né pod č. 26/2013-I., II. Sb. rozh. tr.). Na­víc Nej­vyš­ší soud zdůraz­ňu­je, že ani po­je­tí tres­tní­ho prá­va ja­ko „ul­ti­ma ra­tio“ ne­vy­lu­ču­je spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu a ulo­že­ní tres­tu v případě zá­važ­né­ho po­ru­še­ní ur­či­tých po­vin­nos­tí, kte­ré lze san­kcio­no­vat i mi­mot­res­tní­mi prostřed­ky, pro­to­že tres­tní zá­ko­ník chrá­ní též souk­ro­mé zá­jmy fy­zic­kých a práv­nic­kých osob (viz např. us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, pub­li­ko­va­né pod č. T 860. v se­šitě 22 Sou­bo­ru tres­tních roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du, kte­rý vy­dá­va­lo Nak­la­da­tel­ství C. H. Beck, Pra­ha 2006). Nic­méně úva­hy o sub­si­dia­ritě tres­tní rep­re­se u ob­viněné­ho jsou za­tím pred­čas­né, pro­to­že nejdříve je nut­no vy­řešit otáz­ku, zda a v ja­ké vý­ši způso­bil ško­du na ma­jet­ku spo­leč­nos­ti Čes­ká Unig­ra­fie, a. s.

c) K do­vo­la­cí­mu důvo­du pod­le § 265b od­st. 1 písm. k) tr. řádu


28. Ob­vině­ný J. Č. ve svém do­vo­lá­ní up­lat­nil též do­vo­la­cí důvod uve­de­ný § 265b od­st. 1 písm. k) tr. řádu, pod­le něhož lze do­vo­lá­ní po­dat, jes­tli­že v roz­hod­nu­tí někte­rý vý­rok chy­bí ne­bo je neúpl­ný. Ten­to do­vo­la­cí důvod tak spo­čí­vá ve dvou al­ter­na­ti­vách. Jed­nak jde o to, že ur­či­tý vý­rok neb­yl vůbec učiněn, tak­že v na­pa­de­ném roz­hod­nu­tí chy­bí a či­ní je­ho vý­ro­ko­vou část neúpl­nou, pro­to­že vý­rok zde ne­ní ob­sa­žen, přes­to­že jej soud měl pod­le zá­ko­na ne­bo pod­le návr­hu někte­ré ze stran poj­mout do vý­ro­ko­vé čás­ti roz­hod­nu­tí. Pod­sta­tou dru­hé al­ter­na­ti­vy je si­tua­ce, kdy ur­či­tý vý­rok si­ce byl v na­pa­de­ném roz­hod­nu­tí učiněn, ale ne­ní úpl­ný, te­dy po­kud neob­sa­hu­je někte­rou pod­stat­nou ná­le­ži­tost sta­no­ve­nou zá­ko­nem.

29. Jak vy­plý­vá z ob­sa­hu do­vo­lá­ní ob­viněné­ho, spatřoval zde naplnění up­latněné­ho do­vo­la­cí­ho důvo­du patrně v tom, že od­vo­la­cí soud roz­hodl pou­ze o zru­še­ní vý­ro­ku o náh­radě ško­dy, aniž by se vý­slovně za­bý­val os­tat­ní­mi vý­ro­ky roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně. Ob­vině­ný ov­šem blí­že nes­pe­ci­fi­ko­val, ja­ký chybějí­cí vý­rok má na mys­li, tak­že se lze pou­ze dom­ní­vat, že v čás­ti, v níž od­vo­la­cí soud ne­vy­hověl po­da­né­mu od­vo­lá­ní, ho měl buď za­mít­nout, ane­bo ales­poň ve vý­ro­ku roz­hod­nu­tí uvést for­mu­la­ci poměrně čas­to uží­va­nou v praxi od­vo­la­cích soudů, pod­le níž „v os­tat­ních vý­ro­cích zůstá­vá na­pa­de­ný roz­su­dek nezměněn“.

30. K to­mu je nut­no nejdříve v obec­né ro­vině poz­na­me­nat, že za­mít­nu­tí od­vo­lá­ní pod­le § 256 tr. řádu přichá­zí v úva­hu je­dině teh­dy, jde-li o pl­né potvr­ze­ní zá­kon­nos­ti a od­ůvodněnos­ti na­pa­de­né­ho roz­sud­ku, ja­kož i říze­ní, kte­ré mu před­chá­ze­lo. Od­vo­lá­ní ne­ní důvod­né, jes­tli­že na­pa­de­ný roz­su­dek plně od­po­ví­dá us­ta­no­ve­ním hmot­né­ho a pro­ces­ní­ho prá­va, a od­vo­la­cí soud te­dy nes­hle­dá důvod ke zru­še­ní na­pa­de­né­ho roz­sud­ku ne­bo je­ho čás­ti. V případě ob­viněné­ho J. Č. od­vo­la­cí soud po pro­ve­de­ném přez­ku­mu dospěl k zá­věru, pod­le něhož byl roz­su­dek sou­du pr­vní­ho stupně ne­zá­kon­ný pou­ze ve vý­ro­ku o náh­radě ško­dy. Pro­to ten­to od­děli­tel­ný vý­rok zru­šil svým us­ne­se­ním pod­le § 258 od­st. 1 písm. f), od­st. 2 tr. řádu. Za uve­de­né­ho sta­vu již ne­mohl roz­hod­nout o zbyt­ku od­vo­lá­ní dal­ším vý­ro­kem tak, že oh­ledně té­to čás­ti se od­vo­lá­ní pod­le § 256 tr. řádu za­mí­tá, ne­boť od­vo­lá­ní ob­viněné­ho tvoří zá­sadně je­di­ný ce­lek (je­den op­rav­ný prostředek). Sou­časně od­vo­la­cí­mu sou­du nel­ze vy­tknout ani to, po­kud do vý­ro­ko­vé čás­ti své­ho roz­hod­nu­tí nev­lo­žil větu nad­by­tečně uží­va­nou od­vo­la­cí­mi sou­dy „Ji­nak zůstá­vá na­pa­de­ný roz­su­dek nezměněn.“, ne­boť ta­ko­vý „potvr­zu­jí­cí vý­rok“ ne­má žá­dnou opo­ru v zá­koně. Jak to­tiž vy­plý­vá ze zá­sad, ji­miž se řídí roz­ho­do­vá­ní od­vo­la­cí­ho sou­du po přez­kou­má­ní roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně (§ 254 tr. řádu) a kte­ré jsou ob­sa­hem us­ta­no­ve­ní § 258 od­st. 1, 2 a § 256 tr. řádu, po­va­žu­je-li od­vo­la­cí soud za vad­ný jen vý­rok o náh­radě ško­dy, roz­hod­ne tak, že zru­ší jen ten­to vý­rok, aniž by ja­kým­ko­li dal­ším svým vý­ro­kem zá­ro­veň roz­ho­do­val o tom, že os­tat­ní vý­ro­ky v roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně, tj. vý­rok o vině a vý­rok o tres­tu, zůstá­va­jí ne­dot­če­ny a že se v tom­to roz­sa­hu od­vo­lá­ní za­mí­tá. V ta­ko­vém případě roz­hod­nu­tí od­vo­la­cí­ho sou­du ne­ní za­tí­že­no va­dou spo­čí­va­jí­cí v chybějí­cím ne­bo neúpl­ném vý­ro­ku ve smys­lu § 265b od­st. 1 písm. k) tr. řádu. Pod­le § 256 tr. řádu od­vo­la­cí soud pos­tu­pu­je jen teh­dy, jes­tli­že od­vo­lá­ní je nedůvod­né v ce­lém roz­sa­hu. Čás­teč­né za­mít­nu­tí od­vo­lá­ní nepřichá­zí v úva­hu (viz us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002, pub­li­ko­va­né pod č. T 531. ve svaz­ku 23 Sou­bo­ru roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du, kte­rý vy­dá­va­lo Nak­la­da­tel­ství C. H. Beck, Pra­ha 2003).


31. Dá­le ob­vině­ný spatřoval naplnění do­vo­la­cí­ho důvo­du pod­le § 265b od­st. 1 písm. k) tr. řádu v tom, že v us­ne­se­ní od­vo­la­cí­ho sou­du chy­bí vý­rok o důsled­cích zru­še­ní vý­ro­ku o náh­radě ško­dy. Pod­le ná­zo­ru ob­viněné­ho soud pr­vní­ho stupně jed­nal s ji­ný­mi sub­jek­ty ja­ko s poš­ko­ze­ný­mi, a ni­ko­li se správ­cem kon­kur­sní pod­sta­ty ob­chod­ní spo­leč­nos­ti Čes­ká Unig­ra­fie, a. s., tak­že v ce­lém říze­ní vy­stu­po­va­ly na straně poš­ko­ze­ných oso­by, kte­rým to­to prá­vo nepřís­lu­še­lo. Ob­vině­ný to po­va­žu­je za pod­stat­nou va­du říze­ní, kte­rou nel­ze zho­jit pou­ze zru­še­ním vý­ro­ku o náh­radě ško­dy.

32. Soud pr­vní­ho stupně roz­hodl o ná­ro­cích poš­ko­ze­ných ob­chod­ních spo­leč­nos­tí CTY Group, a. s., a Čes­ká Unig­ra­fie, a. s., tak, že je od­ká­zal na říze­ní ve věcech ob­čan­skop­ráv­ních. Uči­nil tak s od­ůvodněním, pod­le něhož jed­nak již v da­né věci pro­bí­ha­jí ob­čan­skop­ráv­ní říze­ní a jed­nak ná­rok poš­ko­ze­né ob­chod­ní spo­leč­nos­ti CTY Group, a. s., přesa­hu­je čás­tku ško­dy zjištěnou v tres­tním říze­ní a je spor­ná i ak­tiv­ní le­gi­ti­ma­ce (soud pr­vní­ho stupně uvedl nes­právně „pa­siv­ní le­gi­ti­ma­ce“) té­to spo­leč­nos­ti. Od­vo­la­cí soud pak uve­de­ný vý­rok sou­du pr­vní­ho stupně o náh­radě ško­dy ja­ko vad­ný zru­šil s od­ůvodněním, že ško­da by­la způso­be­na vý­lučně ob­chod­ní spo­leč­nos­ti Čes­ká Unig­ra­fie, a. s., kte­rá se ov­šem v době tres­tní­ho říze­ní již na­chá­ze­la v kon­kur­su, tak­že s oh­le­dem na tu­to sku­teč­nost je­di­ným sub­jek­tem op­rávněným up­lat­nit ná­rok na náh­ra­du ško­dy byl správ­ce kon­kur­sní pod­sta­ty v za­stou­pe­ní pos­ledně zmíněné ob­chod­ní spo­leč­nos­ti. Ač­ko­liv tak správ­ce kon­kur­sní pod­sta­ty uči­nil a ná­rok na náh­ra­du ško­dy up­lat­nil správně a včas, soud pr­vní­ho stupně jej ig­no­ro­val, ne­roz­hodl o něm, v hlav­ním lí­če­ní jej nepřečetl a ani ne­do­ru­čil správ­ci kon­kur­sní pod­sta­ty opis roz­sud­ku.

33. K to­mu Nej­vyš­ší soud připo­mí­ná, že pod­le § 246 od­st. 1 zá­ko­na č. 182/2006 Sb., o úpad­ku a způso­bech je­ho řeše­ní (in­sol­ven­ční­ho zá­ko­na), ve znění pozdějších před­pisů, přechá­zí proh­lá­še­ním kon­kur­su na in­sol­ven­ční­ho správ­ce op­rávnění nak­lá­dat s ma­jet­ko­vou pod­sta­tou, ja­kož i vý­kon práv a plnění po­vin­nos­tí, kte­ré přís­lu­ší dluž­ní­ku, po­kud sou­vi­sí s ma­jet­ko­vou pod­sta­tou. Jak te­dy od­vo­la­cí soud správně uvedl, je­di­ným sub­jek­tem op­rávněným up­lat­nit ná­rok na náh­ra­du ško­dy pod­le § 43 od­st. 3 tr. řádu v za­stou­pe­ní poš­ko­ze­né ob­chod­ní spo­leč­nos­ti Čes­ká Unig­ra­fie, a. s. byl je­jí správ­ce kon­kur­sní pod­sta­ty. Soud pr­vní­ho stupně však ná­rok správ­ce kon­kur­sní pod­sta­ty na náh­ra­du ško­dy up­latně­ný již v příp­rav­ném říze­ní nepřečetl v hlav­ním lí­če­ní a ig­no­ro­val jej. Pro­to od­vo­la­cí soud ne­mohl nap­ra­vit po­chy­be­ní sou­du pr­vní­ho stupně ani od­ká­zat s ná­ro­kem na náh­ra­du ško­dy na říze­ní ve věcech ob­čan­skop­ráv­ních ten sub­jekt, kte­rý byl sku­tečně op­rávněn up­lat­nit ta­ko­vý ná­rok. Správně se te­dy ome­zil pou­ze na zru­še­ní vad­né­ho vý­ro­ku o náh­radě ško­dy v roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně.

34. Na zá­kladě vý­še uve­de­né­ho je evi­den­tní, že soud pr­vní­ho stupně ne­pos­tu­po­val správně, přičemž od­vo­la­cí soud pak roz­hodl je­di­ným mož­ným způso­bem. Ta­ko­vé po­chy­be­ní by te­dy lo­gic­ky s od­ka­zem na od­ůvodnění us­ne­se­ní od­vo­la­cí­ho sou­du ne­by­lo mož­no nap­ra­vit ani v do­vo­la­cím říze­ní, ne­boť od­vo­la­cí soud, pro­ti je­hož us­ne­se­ní směřuje do­vo­lá­ní ob­viněné­ho, svým roz­hod­nu­tím ne­napl­nil žá­dný do­vo­la­cí důvod.

35. Ve vzta­hu k ná­mit­ce ob­viněné­ho od­ka­zu­jí­cí na důvod do­vo­lá­ní uve­de­ný v § 265b od­st. 1 písm. k) tr. řádu tak Ne­vyš­ší soud shle­dal do­vo­lá­ní ob­viněné­ho neo­pod­statněným. Nic­méně vzhle­dem k to­mu, že Nej­vyš­ší soud zru­šil na­pa­de­né us­ne­se­ní od­vo­la­cí­ho sou­du a je­mu před­chá­ze­jí­cí roz­su­dek sou­du pr­vní­ho stupně z ji­né­ho důvo­du, soud pr­vní­ho stupně se v no­vém říze­ní mu­sí vy­pořádat s ná­ro­kem na náh­ra­du ško­dy, kte­rý up­lat­nil správ­ce kon­kur­sní pod­sta­ty ob­chod­ní spo­leč­nos­ti Čes­ká Unig­ra­fie, a. s.

d) K do­vo­la­cí­mu důvo­du pod­le § 265b od­st. 1 písm. l) tr. řádu


36. K do­vo­la­cí­mu důvo­du pod­le § 265b od­st. 1 písm. l) tr. řádu, kte­rý rovněž up­lat­nil ob­vině­ný J. Č. ve svém do­vo­lá­ní, Nej­vyš­ší soud připo­mí­ná, že ho lze napl­nit ve dvou al­ter­na­ti­vách. Pod­le pr­vní z nich je ten­to do­vo­la­cí důvod dán teh­dy, po­kud by­lo roz­hod­nu­to
o za­mít­nu­tí ne­bo od­mít­nu­tí řád­né­ho op­rav­né­ho prostřed­ku po­da­né­ho pro­ti roz­sud­ku ne­bo us­ne­se­ní uve­de­né­mu v § 265a od­st. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž by­ly splně­ny pro­ces­ní pod­mín­ky sta­no­ve­né zá­ko­nem pro ta­ko­vé roz­hod­nu­tí. V té­to va­riantě jde o pro­ces­ní do­vo­la­cí důvod, kte­rý spo­čí­vá v po­ru­še­ní prá­va na přís­tup stra­ny k dru­hé soud­ní in­stan­ci, a to zej­mé­na ve formě od­mít­nu­tí ne­bo za­mít­nu­tí řád­né­ho op­rav­né­ho prostřed­ku bez věcné­ho přez­kou­má­ní na­pa­de­né­ho roz­hod­nu­tí. Od­vo­lá­ní ob­viněné­ho však by­lo v sou­la­du se zá­ko­nem a v řádně pro­ve­de­ném od­vo­la­cím říze­ní pod­le § 254 tr. řádu věcně přez­kou­má­no a za dodr­že­ní všech zá­kon­ných pod­mí­nek od­vo­la­cí soud roz­hodl pod­le § 258 od­st. 2 tr. řádu o zru­še­ní vý­ro­ku o náh­radě ško­dy v roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně. Tím te­dy ne­mohl být naplněn zmíně­ný do­vo­la­cí důvod v je­ho pr­vní al­ter­na­tivě.


37. Pod­le dru­hé al­ter­na­ti­vy lze do­vo­la­cí důvod uve­de­ný v § 265b od­st. 1 písm. l) tr. řádu shle­dat za si­tua­ce, po­kud v říze­ní, kte­ré před­chá­ze­lo vy­dá­ní na­pa­de­né­ho roz­hod­nu­tí, byl dán někte­rý ji­ný z důvodů do­vo­lá­ní ob­sa­že­ných v us­ta­no­ve­ních § 265b od­st. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Ob­vině­ný pak spatřoval v před­chá­ze­jí­cím říze­ní naplnění do­vo­la­cích důvodů pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) a k) tr. řádu. K těmto důvodům do­vo­lá­ní se Nej­vyš­ší soud pod­robně vy­jádřil již vý­še, přičemž zjis­til, že ná­mit­ky ob­viněné­ho, kte­ré podřadil pod do­vo­la­cí důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. řádu, jsou zčás­ti důvod­né, přičemž os­tat­ní nej­sou opod­statněné ne­bo neod­po­ví­da­jí žá­dné­mu z do­vo­la­cích důvodů.

V. Zá­věreč­né shr­nu­tí


38. Na pod­kladě sho­ra uve­de­ných sku­teč­nos­tí a úvah Nej­vyš­ší soud shle­dal do­vo­lá­ní ob­viněné­ho J. Č. zčás­ti důvod­ným, a pro­to pod­le § 265k od­st. 1, 2 tr. řádu zru­šil na­pa­de­né us­ne­se­ní od­vo­la­cí­ho sou­du i roz­su­dek sou­du pr­vní­ho stupně, včetně roz­hod­nu­tí na ně ob­sa­hově na­va­zu­jí­cích, po­kud zru­še­ním poz­by­la svůj pod­klad. Pod­le § 265l od­st. 1 tr. řádu pak Nej­vyš­ší soud přiká­zal věc Městské­mu sou­du v Pra­ze, aby ji v potřeb­ném roz­sa­hu zno­vu pro­jed­nal a roz­hodl.

39. Městský soud v Pra­ze tak v uve­de­ném roz­sa­hu opětovně pro­jed­ná tres­tní věc ob­viněné­ho J. Č. a od­stra­ní va­dy vy­tknu­té tím­to roz­hod­nu­tím Nej­vyš­ší­ho sou­du, zej­mé­na ná­le­žitě vy­řeší otáz­ku po­va­hy a vý­še ško­dy, kte­rou měl ob­vině­ný způso­bit na ma­jet­ku ob­chod­ní spo­leč­nos­ti Čes­ká Unig­ra­fie, a. s. Sou­časně se soud pr­vní­ho stupně vy­pořádá s ná­ro­kem správ­ce kon­kur­sní pod­sta­ty ob­chod­ní spo­leč­nos­ti Čes­ká Unig­ra­fie, a. s., na náh­ra­du ško­dy, kte­rý byl up­latněn včas a řádně a o němž soud v před­cho­zím říze­ní ne­roz­hodl. Nej­vyš­ší soud dá­le připo­mí­ná, že pod­le § 265s od­st. 1 tr. řádu je soud niž­ší­ho stupně vá­zán práv­ním ná­zo­rem vy­slo­ve­ným v tom­to roz­hod­nu­tí a při od­ůvod­ňo­vá­ní roz­sud­ku mu­sí důsledně res­pek­to­vat us­ta­no­ve­ní § 125 od­st. 1 tr. řádu.

40. Pro­to­že va­dy na­pa­de­né­ho us­ne­se­ní a je­mu před­chá­ze­jí­cí­ho roz­sud­ku zjištěné na pod­kladě důvodně po­da­né­ho do­vo­lá­ní ob­viněné­ho ne­by­lo mož­no od­stra­nit v případ­ném veřej­ném za­se­dá­ní do­vo­la­cí­ho sou­du, roz­hodl Nej­vyš­ší soud o tom­to do­vo­lá­ní pod­le § 265r od­st. 1 písm. b) tr. řádu v ne­veřej­ném za­se­dá­ní.


Pou­če­ní: Pro­ti roz­hod­nu­tí o do­vo­lá­ní ne­ní přípust­ný op­rav­ný prostředek s vý­jim­kou ob­no­vy říze­ní (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 27. 4. 2016

 

JUDr. Fran­ti­šek P ú r y , Ph.D.

před­se­da se­ná­tu

 

 


 

Facebook diskusia

 

Najčítanejšie články

Zákonnosť dôkazov a procesu dokazovania trestných činov s drogovým prvkom (z pohľadu obhajoby)

 cie­ľom člán­ku bo­lo pou­ká­zať na ma­név­ro­va­cí pries­tor ob­ha­jo­by pri vý­ko­ne ob­ha­jo­by osôb ob­vi­ne­ných z tres­tných či­nov naj­mä s dro­go­vým pr­vkom.

 
Ekonomická trestná činnosť a trestné činy proti mene

 Autor: JUDr. Pe­ter Šam­ko, sud­ca Ok­res­né­ho sú­du v Pe­zin­ku

vý­ťah z pred­náš­ky us­ku­toč­ne­nej dňa 03.05.2011 - 04.05.2011 v Om­še­ní

 
Daňové trestné činy - niektoré aplikačné problémy

 vý­ťah z pred­náš­ky us­ku­toč­ne­nej dňa 09.05.2013 v Om­še­ní

 
   
 
Mapa stránky   |   O nás   |   Kontakt Powered by Cyclone3 XUL CMS of Comsultia