Možnosti zvýšenia dôkaznej sily vykonanej rekognície

Publikované: 08. 10. 2017, čítané: 873 krát
 

 

Úvod­ná poz­nám­ka JUDr. Pe­ter Šam­ko

 Niž­šie v texte je uve­de­ný ak­tuál­ny ná­lez Ústav­né­ho sú­du Čes­kej re­pub­li­ky sp. zn. I. ÚS 3709/2016 zo dňa 20.06.2017 (je­ho zá­ve­ry sú pou­ži­teľ­né aj v práv­nych pod­mien­kach SR), kto­rý sa pod­rob­ne za­obe­rá prob­le­ma­ti­kou re­kog­ní­cie. V tom­to sme­re pred­met­ný ná­lez uvá­dza aj od­bor­nú li­te­ra­tú­ru, kto­rá sa tý­ka re­kog­ní­cie, res­pek­tí­ve kri­mi­na­lis­ti­ky a pou­ží­va ich pri od­po­rú­ča­niach or­gá­nom čin­ným v tres­tnom ko­na­ní.

 Za po­zor­nosť sto­ja úva­hy ús­tav­né­ho sú­du, kto­ré sa tý­ka­jú ap­li­kač­nej praxe a mož­nos­tí zvý­še­nia dô­kaz­nej hod­no­ty vy­ko­na­nej re­kog­ní­cie.

 Ústav­ný súd vy­chá­dza z to­ho, že re­kog­ní­cia mô­že spo­loč­ne s vý­po­ve­ďou poz­ná­va­jú­cej oso­by mať aj po­va­hu roz­ho­du­jú­ce­ho dô­ka­zu o vi­ne (t. j. kľú­čo­vé­ho us­ved­ču­jú­ce­ho dô­ka­zu).

 Vý­sled­nú dô­kaz­nú si­lu vy­ko­na­nej re­kog­ní­cie mô­že pod­ľa ná­zo­ru ús­tav­né­ho sú­du zvý­šiť ak­ti­vi­ta or­gá­nu čin­né­ho v tres­tnom ko­na­ní. V tej­to sú­vis­los­ti ús­tav­ný súd uvá­dza nas­le­dov­né opat­re­nia, kto­ré mô­žu zvý­šiť dô­kaz­nú si­lu vy­ko­na­nej re­kog­ní­cie:

 - po­kiaľ ide o otáz­ku, či re­kog­ní­ciu mož­no opa­ko­vať, tak ús­tav­ný súd zdô­raz­nil, že vo všeo­bec­nos­ti ide o neo­pa­ko­va­teľ­ný úkon. Po­kiaľ však bo­la re­kog­ní­cia vy­ko­na­ná pod­ľa fo­tog­ra­fií, je mož­né nás­led­ne vy­ko­nať re­kog­ní­ciu in na­tu­ra. Me­dzi re­kog­ní­ciou pod­ľa fo­tog­ra­fie a re­kog­ní­ciou in na­tu­ra by však mal byť ur­či­tý ča­so­vý od­stup, aby poz­ná­va­jú­ci pri re­kog­ní­cii in na­tu­ra mal lep­šiu mož­nosť poz­nať pá­cha­te­ľa a nie oso­bu, kto­rú by mal v čer­stvej pa­mä­ti pod­ľa fo­tog­ra­fie. Aj za pred­pok­la­du, že re­kog­ní­cia in na­tu­ra bo­la vy­ko­na­ná s ča­so­vým od­stu­pom od vy­ko­na­nia re­kog­ní­cie pod­ľa fo­tog­ra­fií, je vý­sle­dok ta­kej­to „opa­ko­va­nej“ re­kog­ní­cie nut­né hod­no­tiť oboz­ret­ne. Pa­mä­ťo­vá sto­pa poz­ná­va­jú­ce­ho je to­tiž vý­raz­ne ov­plyv­ne­ná skôr uká­za­ný­mi fo­tog­ra­fia­mi.


- pre otes­to­va­nie spo­ľah­li­vos­ti poz­ná­va­jú­cej oso­by je mož­né naj­skôr poz­ná­va­jú­ce­mu uká­zať poz­ná­va­né oso­by me­dzi kto­rý­mi nie je pá­cha­teľ (tzv. sle­pá re­kog­ní­cia). Po­kiaľ poz­ná­va­jú­ca oso­ba v rám­ci tzv. sle­pej re­kog­ní­cie nie­ko­ho ozna­čí, je nut­né ho pre nad­vä­zu­jú­cu sku­toč­nú re­kog­ní­ciu brať ako nes­po­ľah­li­vé­ho. Pred vy­ko­na­ním re­kog­ní­cie by ma­la byť poz­ná­va­jú­ca oso­ba vy­slo­ve­ne upo­zor­ne­ná na to, že me­dzi oso­ba­mi sa pá­cha­teľ (poz­ná­va­ná oso­ba) ne­mu­sí na­chá­dzať.

 - poz­ná­va­ná oso­ba by sa ne­mal vý­raz­ne od­li­šo­vať od fi­gu­ran­ta. Ne­pos­ta­čí, aby priz­va­né ob­jek­ty bo­li zhod­né s re­kog­no­va­ným ob­jek­tom len vo všeo­bec­ných zna­koch, mu­sia byť zhod­né aj v po­pi­so­va­nom (zo stra­ny poz­ná­va­jú­cej oso­by) špe­ci­fic­kom zna­ku. V opač­nom prí­pa­de by prá­ve oso­ba s tým­to špe­ci­fic­kom zna­kom (po­doz­ri­vý), ak by zos­ta­la me­dzi poz­ná­va­ný­mi oso­ba­mi osa­mo­te­ná, sme­ro­va­la po­zor­nosť poz­ná­va­jú­ce­ho k po­doz­ri­vé­mu.

 - pri re­kog­ní­cii by ma­la byť zá­sad­ne poz­ná­va­ná len jed­na oso­ba.

 - do­po­ru­ču­je sa vy­užiť väč­šie­ho poč­tu fi­gu­ran­tov, res­pek­tí­ve fo­tog­ra­fií pri vy­ko­ná­va­ní re­kog­ní­cie pod­ľa fo­tog­ra­fií (spra­vid­la šesť, prí­pad­ne aj viac). Vy­šší po­čet poz­ná­va­ných ob­jek­tov sa od­po­rú­ča hlav­ne v prí­pa­doch, v kto­rých bo­la kva­li­ta po­pi­su níz­ka, či pod­mien­ky po­zo­ro­va­nia hor­šie. Pri fo­tog­ra­fiách by zá­sad­ne ma­lo ísť o fo­tog­ra­fie fa­reb­né (ak je to mož­né).

 - dô­kaz­ný vý­znam re­kog­ní­cie pod­po­rí aj do­ku­men­tá­cia jej prie­be­hu pros­tred­níc­tvom vi­deo­záz­na­mu. Vy­ho­to­ve­nie vi­deo­záz­na­mu zvy­šu­je vie­ro­hod­nosť vy­ko­na­nej re­kog­ní­cie, pre­to­že súd mô­že pri preh­ra­tí zá­zna­mu na hlav­nom po­jed­ná­va­ní po­sú­diť aj bez­pros­tred­né reak­cie poz­ná­va­jú­cej oso­by (ča­so­vý pries­tor, v kto­rom poz­ná­va­jú­ca oso­ba sub­jekt ozna­či­la, jej psy­chic­ké roz­po­lo­že­nie) a zhod­no­tiť vlast­ný prie­beh re­kog­ní­cie v de­tai­loch ako aj v cel­ku.

Pre úpl­nosť je mož­né dopl­niť, že v slo­ven­skom Tres­tnom po­riad­ku je re­kog­ní­cia rám­co­vo up­ra­ve­ná v us­ta­no­ve­ní § 126 Tr. por.

 Nas­le­du­je ná­lez Ústav­né­ho sú­du ČR sp. zn. I. ÚS 3709/2016 zo dňa 20.06.2017, pri­čom za po­zor­nosť sto­jí aj od­liš­né sta­no­vis­ko sud­ky­ne ús­tav­né­ho sú­du.

 

Ústav­ní soud roz­hodl v se­nátě slo­že­ném z před­sed­kyně se­ná­tu Ka­teři­ny Šimáč­ko­vé, soud­ce To­má­še Li­chov­ní­ka a soud­ce zpra­vo­da­je Da­vi­da Uh­líře ve věci ús­tav­ní stíž­nos­ti stěžo­va­te­le Ada­ma Ti­ché­ho (jed­ná se o pseu­do­nym), t. č. ve vězni­ci Os­trov nad Ohří, za­stou­pe­né­ho JUDr. Vítězsla­vem Květen­ským, ad­vo­ká­tem se síd­lem Křiží­ko­va 16, Pra­ha 8, pro­ti roz­sud­ku Městské­ho sou­du v Pra­ze, sou­du pro mlá­dež, sp. zn. 67 Tmo 3/2016 ze dne 23. úno­ra 2016 a pro­ti us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du, sou­du pro mlá­dež, č. j. 8 Tdo 830/2016-54 ze dne 27. čer­ven­ce 2016, tak­to:

Ústav­ní stíž­nost se za­mí­tá.

Od­ůvodnění:

I. Skut­ko­vé okol­nos­ti přípa­du a ob­sah na­pa­de­né­ho roz­hod­nu­tí

1. Včas po­da­nou ús­tav­ní stíž­nos­tí se stěžo­va­tel do­má­há zru­še­ní v zá­hla­ví ozna­če­ných roz­hod­nu­tí Městské­ho sou­du v Pra­ze a Nej­vyš­ší­ho sou­du, kte­rá vy­da­ly ja­ko sou­dy pro mlá­dež, ji­miž pod­le něj by­lo po­ru­še­no je­ho ús­tavně za­ru­če­né zá­klad­ní prá­vo na spra­ved­li­vý pro­ces pod­le čl. 36 Lis­ti­ny zá­klad­ních práv a svo­bod (dá­le jen "Lis­ti­na") a čl. 6 Úmlu­vy o ochraně lid­ských práv a svo­bod (dá­le jen "Úmlu­va") a po­ru­šen prin­cip pre­sum­pce ne­vi­ny, kte­rý vy­plý­vá z čl. 40 od­st. 2 Lis­ti­ny.

2. Z ob­sa­hu spi­so­vé­ho ma­te­riá­lu Ob­vod­ní­ho sou­du pro Pra­hu 4, sou­du pro mlá­dež, kte­rý Ústav­ní soud k pro­jed­ná­ní ús­tav­ní stíž­nos­ti vy­žá­dal, vy­plý­vá nás­le­du­jí­cí.

3. Roz­sud­kem Ob­vod­ní­ho sou­du pro Pra­hu 4, sou­du pro mlá­dež, ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 3 Tm 5/2015, by­li stěžo­va­tel a dal­ší dva spolu­ob­vinění uz­ná­ni vin­ný­mi, že všich­ni spo­lečně dne 12. 10. 2013 ko­lem 01:00 ho­din na spe­ci­fi­ko­va­ném pros­tran­ství veřej­nos­ti přís­tup­ném v Pra­ze v blíz­kos­ti sta­ni­ce met­ra s dal­ší­mi do­sud nez­to­tožněný­mi spolu­pa­cha­te­li úmyslně fy­zic­ky na­pad­li poš­ko­ze­né­ho úde­ry a ko­py, kdy nejpr­ve ob­vině­ný D. H. na­padl poš­ko­ze­né­ho ko­py směřují­cí­mi na ob­last hla­vy, če­muž se poš­ko­ze­ný ub­rá­nil, po­va­lil ob­viněné­ho na zem a v důsled­ku to­ho byl ze stra­ny ob­viněné­ho mla­dis­tvé­ho Pav­la No­vá­ka (jed­ná se o pseu­do­nym) a ob­viněné­ho mla­dis­tvé­ho stěžo­va­te­le a dal­ších do­sud nez­to­tožněných spolu­pa­cha­telů fy­zic­ky na­pa­den tak, že ty­to oso­by se na poš­ko­ze­né­ho vrh­ly a pěstmi a ko­py jej mlá­ti­ly předev­ším do ob­las­ti ob­li­če­je, kdy po jed­nom z mno­ha úderů ne­bo kopů se poš­ko­ze­ný sva­lil na zem, a v důsled­ku to­ho­to na­pa­de­ní utrpěl poš­ko­ze­ný tříš­ti­vou zlo­me­ni­nu hor­ní če­lis­ti, zlo­me­ni­nu kříd­lo­vé­ho vý­běžku kos­ti klí­no­vé vpra­vo, zlo­me­ni­nu v ob­las­ti čelně nos­ní­ho švu s po­ru­še­ním stě­ny čel­ní du­ti­ny, zlo­me­ni­nu nos­ní přepáž­ky, pro­lo­me­ní dna oč­nic, roz­volnění švů me­zi líc­ní (jařmo­vou) a čel­ní kos­tí a hor­ní če­lis­tí, roz­sáh­lý pod­kož­ní em­fy­zém (ro­zed­ma) v ob­las­ti pra­vé tváře, v jámě pod­spán­ko­vé vpra­vo, pod če­lis­tí vpra­vo, ma­siv­ní otok a krev­ní vý­ron v pra­vé oč­ni­ci a kr­vá­ce­ní do před­ní oč­ní ko­mo­ry, kte­ré si vy­žá­da­lo od­bor­ný lé­kařský zá­krok v ne­moc­ni­ci na kli­ni­ce ús­tní, če­lis­tní a ob­li­če­jo­vé chi­rur­gie, kde byl poš­ko­ze­ný hos­pi­ta­li­zo­ván od 12. 10. 2013 do 16. 10. 2013, a z hle­dis­ka soudně lé­kařské­ho lze to­to po­ranění po­va­žo­vat za těžké ub­lí­že­ní na zdra­ví a dá­le ze zá­věrů zna­lec­ké­ho po­sud­ku z obo­ru zdra­vot­nic­tví, od­větví psy­chia­trie, vy­plý­vá, že v důsled­ku na­pa­de­ní poš­ko­ze­ný utrpěl a do sou­čas­né do­by tr­pí posttrau­ma­tic­kou stre­so­vou po­ru­chou hod­no­ce­nou z hle­dis­ka soudně lé­kařské­ho ja­ko těžká új­ma na zdra­ví.

4. Tak­to pop­sa­né jed­ná­ní ob­viněných soud pr­vé­ho stupně právně kva­li­fi­ko­val u ob­viněné­ho D. H. ja­ko zlo­čin a u stěžo­va­te­le a dru­hé­ho mla­dis­tvé­ho ob­viněné­ho ja­ko pro­vinění těžké­ho ub­lí­že­ní na zdra­ví pod­le § 145 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku a ja­ko přečin, resp. pro­vinění, vý­tr­žnic­tví, pod­le § 358 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, to vše spá­cha­né ve spolu­pa­cha­tel­ství pod­le § 23 tr. zá­ko­ní­ku. Za to stěžo­va­te­li a dru­hé­mu mla­dis­tvé­mu ob­viněné­mu ulo­žil pod­le § 145 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku za pou­ži­tí § 31 od­st. 1 zá­ko­na č. 218/2003 Sb., o soud­nic­tví ve věcech mlá­de­že, ve znění pozdějších před­pisů, (dá­le jen "zák. č 218/2003 Sb.") a § 43 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku úhr­nné tres­tní opatření od­ně­tí svo­bo­dy kaž­dé­mu v tr­vá­ní dvou let a šes­ti měsíců, pro je­hož vý­kon kaž­dé­ho z nich za­řadil do vězni­ce s do­zo­rem. Zá­ro­veň zru­šil vý­rok o tres­tu ulo­že­ný stěžo­va­te­li roz­sud­kem Ob­vod­ní­ho sou­du pro Pra­hu 4 ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 3 Tm 11/2014, ja­kož i všech­na dal­ší roz­hod­nu­tí na něj ob­sa­hově na­va­zu­jí­cí, po­kud vzhle­dem ke změně, k níž doš­lo zru­še­ním, poz­by­la pod­kla­du. Soud dá­le roz­hodl o náh­radě ško­dy.

5. Pro­ti to­mu­to roz­sud­ku po­da­li všich­ni ob­vinění od­vo­lá­ní. V je­jich nep­rospěch (ov­šem pou­ze do vý­ro­ku o tres­tu) tak uči­nil i stát­ní zá­stup­ce. Městský soud v Pra­ze, soud pro mlá­dež, z podnětu všech těchto po­dá­ní roz­sud­kem ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 67 Tmo 3/2016, na­pa­de­ný roz­su­dek sou­du pr­vé­ho stupně zru­šil ve vý­ro­ku o ulo­že­ném tres­tu a tres­tních opatřeních a způso­bu je­jich vý­ko­nu u všech ob­viněných, a ve vý­ro­ku o náh­radě ško­dy. Sám nově roz­hodl při nezměněném vý­ro­ku o vině tak, že stěžo­va­te­li ulo­žil za ta­to pro­vinění a sbí­ha­jí­cí se pro­vinění krá­de­že pod­le § 205 od­st. 1 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku v jed­no­čin­ném souběhu s pro­viněním neop­rávněné­ho opatření, padělá­ní a pozměnění pla­teb­ní­ho prostřed­ku pod­le § 234 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, ve formě po­mo­ci pod­le § 24 od­st. 1 písm. c) tr. zá­ko­ní­ku, z roz­sud­ku Ob­vod­ní­ho sou­du pro Pra­hu 4 ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 3 Tm 11/2014, pod­le § 145 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku za pou­ži­tí § 31 od­st. 1 zák. č. 218/2003 Sb. a § 43 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku souhr­nné tres­tní opatření od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní čtyř let, pro je­hož vý­kon jej pod­le § 31 od­st. 5 zák. č. 218/2003 Sb. za­řadil do vězni­ce pro os­tat­ní od­sou­ze­né, kon­krétně do vězni­ce s do­zo­rem. Sou­časně zru­šil pod­le § 43 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku vý­rok o tres­tu z roz­sud­ku Ob­vod­ní­ho sou­du pro Pra­hu 4 ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 3 Tm 11/2014, ja­kož i všech­na dal­ší roz­hod­nu­tí na ten­to vý­rok ob­sa­hově na­va­zu­jí­cí, po­kud vzhle­dem ke změně, k níž doš­lo zru­še­ním, poz­by­la pod­kla­du. Soud dá­le roz­hodl o tres­tním opatření a tres­tu pro dal­ší dva spolu­ob­viněné a o náh­radě ško­dy.

6. Stěžo­va­tel (a je­den ze spolu­ob­viněných) po­dal do­vo­lá­ní. Nej­vyš­ší soud, soud pro mlá­dež, jej us­ne­se­ním ze dne 27. 7. 2016, č. j. 8 Tdo 830/2016-54, od­mítl pod­le § 265i od­st. 1 písm. e) tr. ř. ja­ko zjevně neo­pod­statněné.

7. V ús­tav­ní stíž­nos­ti stěžo­va­tel hod­no­tí zjiště­ný skut­ko­vý stav. V čás­ti tý­ka­jí­cí se vzni­ku a nás­ledků zranění poš­ko­ze­né­ho pro­ti zjištěním obec­ných soudů ne­má ná­mi­tek. Zá­sad­ní roz­por shle­dá­vá v otáz­ce to­tož­nos­ti pa­cha­telů stí­ha­né­ho proti­práv­ní­ho jed­ná­ní. Stěžo­va­tel i dal­ší dva spolu­ob­vinění zce­la po­pí­ra­jí, že by se jej do­pus­ti­li. Je­di­ný, kdo je usvědču­je, je poš­ko­ze­ný.

8. Stěžo­va­tel zmi­ňu­je, že své vý­povědi v průběhu ča­su poš­ko­ze­ný roz­šiřoval a kon­kre­ti­zo­val. Iden­ti­kit jed­no­ho z pa­cha­telů byl scho­pen ses­ta­vit až po půl ro­ce. Poš­ko­ze­ný vy­stu­do­val sce­ná­ris­ti­ku a reali­zu­je se ve fil­mo­vé bran­ži. Ve vý­povědi uvedl, že je­den z útoč­níků mu připo­mí­nal mlad­ší ver­zi se­riá­lo­vé­ho her­ce Da­vi­da An­der­se. Stěžo­va­tel vy­slo­vu­je domněnku, zda za těchto okol­nos­tí poš­ko­ze­ný sku­tečně zpra­co­val iden­ti­kit spolu­ob­viněné­ho, ne­bo zda se jed­na­lo spí­še o iden­ti­kit uve­de­né­ho her­ce. U dal­ších spolu­ob­viněných to­tiž poš­ko­ze­ný neb­yl scho­pen iden­ti­kit ses­ta­vit.

9. Z vy­jádření poš­ko­ze­né­ho stěžo­va­tel ci­tu­je, že jej jed­na z fo­tek "přitáh­la a pos­ko­či­lo mu sr­dce", což pro něj byl uka­za­tel. Z to­ho stěžo­va­tel usu­zu­je, že poš­ko­ze­ný je člověk ná­chyl­ný k ov­livnění vlas­tním podvědo­mím a ni­ko­li fak­tic­ký­mi po­ci­ty. Stěžo­va­tel připo­mí­ná, že vý­pověď poš­ko­ze­né­ho se nes­ho­du­je v otáz­ce, kte­rý z pa­cha­telů měl v in­kri­mi­no­va­nou chví­li obu­ty svět­lé bo­ty, i v množ­ství vy­pi­té­ho al­ko­ho­lu.

10. Stěžo­va­tel z to­ho do­vo­zu­je, že vzhle­dem k uve­de­ným sku­teč­nos­tem měl soud věro­hod­nost poš­ko­ze­né­ho prověřit zpra­co­vá­ním po­sud­ku z obo­ru zdra­vot­nic­tví, od­větví psy­cho­lo­gie, a že mě­la být pro­ve­de­na i re­kog­ni­ce in na­tu­ra.

11. V zá­věru stěžo­va­tel uvedl, že pod­le roz­hod­nu­tí soudů se tres­tné čin­nos­ti do­pus­til ve spolu­pa­cha­tel­ství pod­le § 23 tr. zá­ko­ní­ku s dal­ší­mi spolu­ob­viněný­mi. Uvedl, že v ta­ko­vém případě je třeba od­povědnost k okol­nos­tem pod­mi­ňu­jí­cím pou­ži­tí vy­šší tres­tní saz­by ne­bo k okol­nos­tem přitěžu­jí­cím po­sou­dit u kaž­dé­ho ze spolu­pa­cha­telů sa­mos­tatně a in­di­vi­duálně v zá­vis­los­ti na je­ho za­vinění. Je-li te­dy při úmysl­ném úto­ku na zdra­ví pro­ve­de­ném ve spolu­pa­cha­tel­ství způso­be­na těžká új­ma na zdra­ví ne­bo smrt, mu­sí být za­vinění to­ho­to těžší­ho nás­led­ku zkou­má­no u kaž­dé­ho pa­cha­te­le sa­mos­tatně (pou­ká­zal tu na roz­su­dek bý­va­lé­ho Nej­vyš­ší­ho sou­du Čes­ké so­cia­lis­tic­ké re­pub­li­ky ze dne 23. 12. 1969, sp. zn. 5 Tz 90/69, pub­li­ko­va­ný pod č. 20/1970 Sb. rozh. tr.).

12. Stěžo­va­tel na­mí­tá, že ani je­den z obec­ných soudů nes­pe­ci­fi­ko­val, kdo a ja­kým způso­bem se kon­krétně po­dí­lel na nás­led­ku po­su­zo­va­né­ho tres­tné­ho či­nu, přičemž ani sám poš­ko­ze­ný neu­vedl, jak a v ja­ké fá­zi na­pa­de­ní se na něm stěžo­va­tel po­dí­lel a zda to byl vůbec on, kdo mu za­sa­dil někte­rý z úderů ne­bo kopů.

II. Vy­jádření účas­tníků říze­ní

13. K vý­zvě Ústav­ní­ho sou­du se k ús­tav­ní stíž­nos­ti vy­jádři­li účas­tní­ci a ved­lej­ší účas­tní­ci říze­ní.

14. Nej­vyš­ší soud ve svém vy­jádření uvedl, že nes­hle­dal žá­dné po­chy­be­ní ze stra­ny obou soudů niž­ších stupňů v hod­no­ce­ní důkazů, přičemž dle je­ho ná­zo­ru ty­to sou­dy vel­mi pod­robně a nap­ros­to přesvědčivě vy­světli­ly, jak po­su­zo­va­ly věro­hod­nost usvědču­jí­cích důkazů, zej­mé­na pak svědec­kou vý­pověď poš­ko­ze­né­ho. Nej­vyš­ší soud ve svém vy­jádření zej­mé­na vy­zdvihl mi­mořád­nou schop­nost poš­ko­ze­né­ho iden­ti­fi­ko­vat pa­cha­te­le, což pod­le Nej­vyš­ší­ho sou­du bez­pečně pro­vedl se sku­tečně nev­šed­ní pre­ciz­nos­tí.

15. Městský soud v Pra­ze kau­zu re­ka­pi­tu­lo­val a pri­márně od­ká­zal na svůj roz­su­dek.

16. Ob­vod­ní soud pro Pra­hu 4 se ne­vy­jádřil, je­li­kož neměl k dis­po­zi­ci spi­so­vý ma­te­riál.

17. Nej­vyš­ší stát­ní za­stu­pi­tel­ství se zto­tož­ni­lo s na­pa­de­ným us­ne­se­ním Nej­vyš­ší­ho sou­du a navrhlo ús­tav­ní stíž­nost od­mít­nout, a to zej­mé­na z důvo­du, že stěžo­va­tel v do­vo­la­cím říze­ní neup­lat­nil někte­ré na­mí­ta­né va­dy ve skut­ko­vých zjištěních. Z věcné­ho hle­dis­ka doš­lo k zá­věru, že sou­dy řádně hod­no­ti­ly důka­zy. Ja­ko stěžej­ní ozna­či­lo vý­pověď poš­ko­ze­né­ho, přičemž zdůraz­ni­lo, že při re­kog­ni­ci pod­le fo­tog­ra­fií a při ag­nos­ka­ci (opa­ko­va­ném poz­ná­vá­ní při soud­ním jed­ná­ní) poš­ko­ze­ný stěžo­va­te­le jed­noz­načně poz­nal. Pod­le Nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství vi­nu stěžo­va­te­le nepřímo potvr­di­la i zjištěná ko­mu­ni­ka­ce stěžo­va­te­le a dal­ších ob­viněných na so­ciál­ních sí­tích.

18. Městské stát­ní za­stu­pi­tel­ství v Pra­ze by­lo ná­zo­ru, že sou­dy řádně zjis­ti­ly skut­ko­vý stav bez důvod­ných po­chyb­nos­tí, přičemž ve svém vy­jádření zdůraz­ni­lo věro­hod­nost vý­povědi poš­ko­ze­né­ho, kte­rou po­va­žo­va­lo za stěžej­ní důkaz.

19. Ob­vod­ní stát­ní za­stu­pi­tel­ství pro Pra­hu 4 se zto­tož­ni­lo s roz­hod­nu­tí­mi soudů a od­ká­za­lo na před­cho­zí říze­ní.

20. Poš­ko­ze­ný prostřed­nic­tvím své­ho práv­ní­ho zá­stup­ce uvedl, že s roz­sud­ky obec­ných soudů souh­la­sí a že pok­lá­dá stav do­ka­zo­vá­ní za dos­ta­teč­ný. Pou­ká­zal zej­mé­na na to, že je­ho svědec­tví ve spo­je­ní s dal­ší­mi nepřímý­mi důka­zy pos­kyt­lo dos­ta­teč­ný zá­klad pro jed­noz­nač­né vy­slo­ve­ní vi­ny stěžo­va­te­le. K ná­mit­kám stěžo­va­te­le poš­ko­ze­ný uvá­dí: "Stěžo­va­tel uvá­dí, že je mož­né, že jsem člověk ná­chyl­ný k to­mu, abych se ne­chal ov­liv­nit podvědo­mím. Dá­le tvr­dí, že nah­ra­zu­ji či dopl­ňu­ji fak­tic­ké vje­my po­ci­ty. K těmto úče­lo­vým tvr­ze­ním lze jen uvést, že se vůbec ne­zak­lá­da­jí na pravdě, nej­sou ni­čím pod­lo­že­ny a z mých vy­jádření nel­ze nic po­dob­né­ho do­vo­zo­vat. Po­cho­pi­telně "sr­dce pos­ko­čí" ko­mu­ko­liv, kdo se po něja­ké době set­ká s ob­ra­zem člověka, kte­rý ho bru­tálně na­padl a způso­bil mu kru­té bo­les­ti a tr­va­lé nás­led­ky. Všech­ny pa­cha­te­le jsem při re­kog­ni­ci bez vá­há­ní ozna­čil, aniž bych je znal. Bez vá­há­ní jsem je ozna­čil me­zi množ­stvím dal­ších ano­nym­ních je­dinců, je­li­kož jsem je 100% poz­nal. Ne­ní ná­ho­dou, že jsem poz­nal tři pa­cha­te­le, kteří jsou přáte­lé a by­li v in­kri­mi­no­va­ný den na místě úto­ku. Hypo­te­tic­ká pravděpo­dob­nost, že bych me­zi řadou ano­nym­ních a po­dob­ných osob ozna­čil 3 oso­by a nás­ledně by se uká­za­lo, že jsou ná­ho­dou přáte­lé a ná­ho­dou by­li ten ve­čer na místě na­pa­de­ní, hra­ni­čí s nu­lou. Sa­mot­ná sku­teč­nost, že jsem s nap­ros­tou jis­to­tou ozna­čil právě pa­cha­te­le, a ni­ko­liv ji­né oso­by, kte­ré mi by­ly před­lo­že­ny a v da­ný den by­ly asi někde úplně jin­de, pro­ka­zu­je, že netr­pím žá­dný­mi blu­dy a ne­nah­ra­zu­ji své vzpo­mín­ky po­ci­ty. Prostě jsem si po ča­se vzpomněl a pro­ži­té trau­ma vy­ba­vil."

21. Ved­lej­ší účas­tní­ci Pa­vel No­vák a D. H. (stěžo­va­te­lo­vi spolu­ob­vinění) se prostřed­nic­tvím své­ho práv­ní­ho zá­stup­ce vy­jádři­li, že s ús­tav­ní stíž­nos­tí stěžo­va­te­le souz­ní, zej­mé­na pak s tvr­ze­ním, že roz­ho­du­jí­cí důkaz prostřed­nic­tvím vý­povědi poš­ko­ze­né­ho, kte­rou ozna­ču­jí za nevěro­hod­nou, nemůže dos­ta­čo­vat k bez­peč­né­mu pro­ká­zá­ní vi­ny stěžo­va­te­le ani jich sa­mot­ných.

22. Vy­jádření účas­tníků a ved­lej­ších účas­tníků pos­lal Ústav­ní soud na vědo­mí práv­ní­mu zá­stup­ci stěžo­va­te­le.

III. Hod­no­ce­ní věci Ústav­ním sou­dem

23. Ústav­ní soud opa­ko­vaně připo­mí­ná, že ja­ko soud­ní or­gán ochra­ny ús­tav­nos­ti ne­ní op­rávněn za­sa­ho­vat do roz­ho­do­va­cí čin­nos­ti obec­ných soudů. Pod­le čl. 90 Ústa­vy jen soud, kte­rý je sou­čás­tí sous­ta­vy soudů, roz­ho­du­je o otáz­ce vi­ny a tres­tu, tzn. že hod­no­tí důka­zy pod­le své­ho vol­né­ho uvá­že­ní a v rám­ci sta­no­ve­ném tres­tním řádem, přičemž zá­sa­da vol­né­ho hod­no­ce­ní důkazů je vý­ra­zem ús­tav­ní­ho prin­ci­pu ne­zá­vis­los­ti soudů. Po­kud soud při svém roz­ho­do­vá­ní res­pek­tu­je pod­mín­ky da­né us­ta­no­ve­ním § 2 od­st. 5, 6 tres­tní­ho řádu, ja­kož i us­ta­no­ve­ní § 125 tres­tní­ho řádu a jasně vy­lo­ží, o kte­ré důka­zy svá skut­ko­vá zjištění opřel, ja­ký­mi úva­ha­mi se při hod­no­ce­ní pro­ve­de­ných důkazů řídil a jak se vy­pořádal s ob­ha­jo­bou, ne­ní v pra­vo­mo­ci Ústav­ní­ho sou­du, aby ta­ko­vé hod­no­ce­ní přehod­no­co­val, byť by se s ním nez­to­tož­ňo­val. Důvod ke zru­še­ní soud­ní­ho roz­hod­nu­tí je dán mi­mo ji­né za si­tua­ce, kdy lze uva­žo­vat o extrém­ním ne­sou­la­du me­zi pro­váděný­mi důka­zy, zjištění­mi, kte­rá z těchto důkazů soud uči­nil, a práv­ní­mi zá­věry sou­du, ji­ný­mi slo­vy, kdy je­ho roz­hod­nu­tí svědčí o mož­né li­bovů­li (srov. ná­lez sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995, N 34/3 SbNU 257, ná­lez sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995, N 79/4 SbNU 255).

24. Čl. 6 od­st. 2 Úmlu­vy i čl. 36 od­st. 1 Lis­ti­ny, resp. čl. 40 od­st. 2 Lis­ti­ny (po­ža­dav­ky na spra­ved­li­vý pro­ces) vy­ža­du­jí kromě ji­né­ho, aby vi­na ob­viněné­ho by­la pro­ká­zá­na zá­kon­ným způso­bem a aby ob­vině­ný byl po­va­žo­ván za ne­vin­né­ho, do­kud pra­vo­moc­ným od­su­zu­jí­cím roz­sud­kem ne­by­lo o je­ho vině roz­hod­nu­to. Sou­čás­tí úče­lu uve­de­ných us­ta­no­ve­ní Úmlu­vy i Lis­ti­ny je i po­ža­da­vek zá­ka­zu své­vo­le a/ne­bo li­bovů­le při hod­no­ce­ní důkazů.

25. Pro­to s oh­le­dem na pou­ži­té důkaz­ní prostřed­ky Ústav­ní soud pro­vedl přez­kum ús­tav­nos­ti na­pa­de­ných roz­hod­nu­tí. Za­měřil se při něm předev­ším na to, zda pro­ces ja­ko ce­lek měl spra­ved­li­vý cha­rak­ter (roz­su­dek Ev­rop­ské­ho sou­du pro lid­ská prá­va ve věci Schenk pro­ti Švý­car­sku ze dne 12. 7. 1988, A140) s důra­zem na res­pek­to­vá­ní prin­ci­pu pre­sum­pce ne­vi­ny, z něhož kromě pra­vid­la, pod­le něhož mu­sí být ob­viněné­mu vi­na pro­ká­zá­na, ply­ne rovněž pra­vid­lo in du­bio pro reo. To­to pra­vid­lo (§ 2 od­st. 5 tr. řádu, čl. 40 od­st. 2 Lis­ti­ny a čl. 6 od­st. 2 Úmlu­vy) zna­me­ná, že ne­ní-li v důkaz­ním říze­ní do­sa­že­no prak­tic­ké jis­to­ty o exis­ten­ci re­le­van­tních skut­ko­vých okol­nos­tí, tj. jsou-li přítom­ny v da­ném kon­textu důvod­né po­chyb­nos­ti, jež nel­ze od­stra­nit ani pro­ve­de­ním dal­ší­ho důka­zu, je nut­no roz­hod­nout ve prospěch ob­viněné­ho [srov. ná­le­zy sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239) ne­bo II. ÚS 2142/11 ze dne 8. 8. 2013 (N 141/70 SbNU 323) a mno­hé dal­ší].

26. Ne­dodr­že­ní zá­sa­dy pre­sum­pce ne­vi­ny ne­má pou­ze za nás­le­dek, že by ne­vin­ní li­dé by­li od­sou­ze­ni, ale i to, že sku­teč­ní pa­cha­te­lé by by­li ne­pot­res­tá­ni, což by způso­bo­va­lo oh­ro­že­ní spo­leč­nos­ti. Nel­ze tak ji­nak než vy­ža­do­vat nej­vyš­ší stan­dard při roz­ho­do­vá­ní o vině a při ne­do­sa­že­ní to­ho­to stan­dar­du je nut­né shle­dat ob­viněné­ho ne­vin­ným, jak­ko­li pravděpo­dob­ná se je­ho vi­na může zdát.

III. a) Prá­vo na spra­ved­li­vý pro­ces a důkaz­ní říze­ní

27. Ústav­ní soud je po­vo­lán za­sáh­nout do pra­vo­mo­ci obec­ných soudů a je­jich roz­hod­nu­tí zru­šit v si­tua­cích, kdy práv­ní zá­věry ob­sa­že­né v na­pa­de­ných roz­hod­nu­tích jsou v extrém­ním ne­sou­la­du s vy­ko­na­ný­mi skut­ko­vý­mi zjištění­mi ane­bo z nich v žá­dné mož­né inter­pre­ta­ci ne­vyp­lý­va­jí (srov. např. ná­lez Ústav­ní­ho sou­du sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995), popřípadě jsou-li skut­ko­vá zjištění v extrém­ním ne­sou­la­du s pro­ve­de­ný­mi důka­zy, ji­ný­mi slo­vy teh­dy, když roz­hod­nu­tí obec­ných soudů svědčí o je­jich mož­né li­bovů­li (srov. ná­lez Ústav­ní­ho sou­du sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 ne­bo us­ne­se­ní sp. zn. IV. ÚS 2709/13 ze dne 7. 3. 2014).

28. Z uve­de­ných vý­cho­di­sek a me­zí přez­kum­né čin­nos­ti Ústav­ní­ho sou­du je nut­no vy­chá­zet i v ny­ní po­su­zo­va­né věci, v sou­vis­los­ti s po­sou­ze­ním způso­bu, ja­kým or­gá­ny čin­né v tres­tním říze­ní pro­vádě­ly důka­zy. Vi­na stěžo­va­te­le je pod­le zá­věrů obec­ných soudů pos­ta­ve­na předně na vý­povědi poš­ko­ze­né­ho a s ním pro­ve­de­né re­kog­ni­ci pod­le fo­tog­ra­fií.

29. Ze zá­sa­dy vol­né­ho hod­no­ce­ní důkazů (§ 2 od­st. 6 tr. řádu) ply­ne pro or­gán čin­ný v tres­tním říze­ní, kte­rý říze­ní ve­de, po­vin­nost, aby si sám sta­no­vil kva­li­ta­tiv­ní i kvan­ti­ta­tiv­ní me­ze do­ka­zo­vá­ní, a to s vědo­mím důsledků pro případ­ná dal­ší sta­dia té­hož tres­tní­ho říze­ní. Při hod­no­ce­ní důkazů, kte­ré fi­nálně pro­vá­dí obec­ný soud při roz­ho­do­vá­ní ve věci sa­mé, pak je v rám­ci ana­lý­zy přisou­ze­na zís­ka­né­mu důka­zu ur­či­tá hod­no­ta, po­kud jde o je­ho zá­važ­nost, zá­kon­nost a věro­hod­nost (prav­di­vost). Hod­no­ce­ní důka­zu tak ur­ču­je je­ho důkaz­ní moc.

30. Strik­tní dodr­že­ní pro­ces­ních před­pisů plat­ných pro pro­vádění kon­krét­ní­ho důka­zu (zá­kon­nost) a správ­né za­chy­ce­ní (zdo­ku­men­to­vá­ní) průběhu pro­vádění pro pozdější do­lo­ži­tel­nost ma­jí na důkaz­ní sí­lu kon­krét­ní­ho důka­zu zá­sad­ní vliv. Or­gán čin­ný v tres­tním říze­ní, kte­rý kon­krét­ní důkaz pro­vá­dí, tak může bez­výh­rad­ným lpěním na pro­ces­ní čis­totě a zoh­ledněním poz­natků od­bor­né li­te­ra­tu­ry vel­mi po­sí­lit je­ho důkaz­ní moc. V opač­ném případě může být je­ho pos­tup příči­nou sní­že­ní vý­zna­mu či nás­led­né ne­pou­ži­tel­nos­ti ji­nak re­le­van­tní­ho důka­zu.

31. Otáz­ku, ja­kým způso­bem by, ved­le pro­ces­ní čis­to­ty při pro­vádění, mohl or­gán čin­ný v tres­tním říze­ní důkaz­ní moc důka­zu po­sí­lit, by si měl klást předně u důkazů, u nichž lze před­pok­lá­dat, že zůsta­nou v dal­ším říze­ní osa­mo­ce­ny, či je-li již zřej­mé, případně hro­zí-li, že je ne­bu­de mož­né či vhod­né (např. s oh­le­dem na nut­nost ochra­ny práv obě­ti) v dal­ším říze­ní opa­ko­vat.

III. b) K in­sti­tu­tu re­kog­ni­ce

32. Re­kog­ni­ce je spe­ci­fic­kou for­mou vý­sle­chu poz­ná­va­jí­cí oso­by, je te­dy zvláš­tním způso­bem do­ka­zo­vá­ní. Jed­ná se o sa­mos­tat­nou me­to­du kri­mi­na­lis­tic­ké iden­ti­fi­ka­ce, spo­čí­va­jí­cí v tom, že oso­ba poz­ná­va­jí­cí v sou­vis­los­ti s vy­šetřová­ním tres­tné­ho či­nu zno­vu poz­ná­vá, a tím zto­tož­ňu­je něja­kou oso­bu ne­bo věc [srov. ná­lez sp. zn. III. ÚS 528/06 ze dne 11. 10. 2007 (N 159/47 SbNU 75)].

33. Poz­ná­va­jí­cí oso­ba tak či­ní na zá­kladě sku­teč­nos­tí, kte­ré sa­ma bez­prostředně vní­ma­la svý­mi smys­ly. Re­kog­ni­ce čas­to spl­ňu­je pod­mín­ky sta­no­ve­né v § 160 od­st. 4 tr. řádu pro neod­klad­ný úkon, zej­mé­na v případě uká­zá­ní osob svědko­vi, jes­tli­že nej­sou k dis­po­zi­ci ji­né prostřed­ky, jak ob­jas­nit sku­teč­nos­ti pod­mi­ňu­jí­cí za­há­je­ní tres­tní­ho stí­há­ní, a bý­vá tak pro­váděna pod­le § 158a tr. řádu. Z po­va­hy věci se jed­ná o úkon zá­sadně neo­pa­ko­va­tel­ný, s vý­jim­kou, o níž bu­de po­jed­ná­no ní­že.

34. Tres­tní řád sta­no­ví zá­klad­ní pod­mín­ky, za kte­rých je mož­né pro­vést re­kog­ni­ci oso­by (§ 104b tr. řádu). Re­kog­ni­ce se ko­ná, je-li pro tres­tní říze­ní důle­ži­té, aby po­dezře­lý, ob­vině­ný ne­bo svědek zno­vu poz­nal oso­bu ne­bo věc a ur­čil tím je­jich to­tož­nost. K pro­vádění re­kog­ni­ce se vždy přibe­re ales­poň jed­na oso­ba, kte­rá ne­ní na věci zú­častněná. Před re­kog­ni­cí se poz­ná­va­jí­cí oso­ba vy­slech­ne o okol­nos­tech, za nichž oso­bu ne­bo věc vní­ma­la, a o zna­cích ne­bo zvláš­tnos­tech, pod­le nichž by by­lo mož­no oso­bu ne­bo věc poz­nat. I na zá­kladě těchto cha­rak­te­ris­tik je poz­ná­va­ná oso­ba umístěna me­zi nej­méně tři fi­gu­ran­ty, kteří se od ní vý­razně neod­li­šu­jí. Ne­ní-li mož­no uká­zat oso­bu, re­kog­ni­ce se pro­ve­de pod­le fo­tog­ra­fie, kte­rá se před­lo­ží poz­ná­va­jí­cí osobě s fo­tog­ra­fie­mi nej­méně tří dal­ších po­dob­ných osob. Ten­to pos­tup nes­mí bez­prostředně před­chá­zet re­kog­ni­ci uká­zá­ním oso­by. Pro re­kog­ni­ci ji­nak pla­tí us­ta­no­ve­ní tres­tní­ho řádu o vý­povědi ob­viněné­ho a svědka. Po pro­ve­de­ní re­kog­ni­ce se poz­ná­va­jí­cí oso­ba vy­slech­ne zno­vu, je-li třeba od­stra­nit roz­po­ry me­zi je­jí vý­povědí a vý­sled­ky re­kog­ni­ce.

35. Byť to zá­kon vý­slovně nepřed­pok­lá­dá, mu­sí proběhnout ur­či­tá do­ba me­zi vý­sle­chem a re­kog­ni­cí, aby by­lo mož­né za­jis­tit fi­gu­ran­ty, kteří bu­dou od­po­ví­dat znakům, kte­ré pop­sa­la poz­ná­va­jí­cí oso­ba při vý­povědi (srov. Kon­rád Zdeněk a Ve­se­lá Jit­ka. Re­kog­ni­ce. Pra­ha: Po­li­cej­ní aka­de­mie ČR, 2008, str. 47). Re­kog­ni­ci je mož­né pro­vést pou­ze teh­dy, po­kud poz­ná­va­jí­cí osobě ne­by­la poz­ná­va­ná oso­ba již uká­zá­na.

36. Ústav­ní soud se něko­lik­rát vy­jádřil k in­sti­tu­tu re­kog­ni­ce. Ozna­čil ji za důkaz­ní prostředek, kte­rý vý­znamně přis­pí­vá k ná­le­ži­té­mu ob­jasnění tres­tných činů a spra­ved­li­vé­mu pot­res­tá­ní je­jich pa­cha­telů. Kromě uve­de­né­ho pl­ní re­kog­ni­ce i dal­ší účel, kon­krétně vy­lou­če­ní ne­vin­ných osob z po­dezření; chrá­ní te­dy ne­vin­né před neodůvodněným stí­há­ním a od­sou­ze­ním [ná­lez sp. zn. III. ÚS 256/01 ze dne 21. 3. 2002 (N 37/25 SbNU 287), ob­dobně ná­lez sp. zn. III. ÚS 528/06 ze dne 11. 10. 2007 (N 159/47 SbNU 75)]. V ná­le­zu sp. zn. III. ÚS 528/06 ze dne 11. 10. 2007 (N 159/47 SbNU 75) Ústav­ní soud po ob­sáh­lém zhod­no­ce­ní dospěl k ná­zo­ru, že po­vin­nost strpět pro­ve­de­ní re­kog­ni­ce ne­ní v roz­po­ru s prá­vem neob­vi­ňo­vat sám se­be.

37. Aby ne­doš­lo k nes­práv­né­mu ozna­če­ní či zá­měně poz­ná­va­né oso­by ne­bo věci za oso­bu ne­bo věc, kte­rá s předmětnou věcí ne­sou­vi­sí, je nut­né schop­nos­ti poz­ná­va­jí­cí oso­by za­zna­me­nat, ucho­vat a zno­vu­vy­hod­no­tit v mi­nu­los­ti vní­ma­né sku­teč­nos­ti pod­ro­bit ur­či­té­mu tes­tu. Ten spo­čí­vá v tom, že poz­ná­va­ná oso­ba ne­bo věc bu­de za­řaze­na me­zi oso­by ne­bo věci, kte­ré se od ní vý­razně neod­li­šu­jí (§ 104b od­st. 3 tres­tní­ho řádu), aby poz­ná­va­jí­cí oso­ba ne­by­la pos­ta­ve­na před mož­nost jed­no­rá­zo­vé na­ho­di­lé vol­by jen ze dvou va­riant, po­kud by jí by­la poz­ná­va­ná oso­ba či věc uká­zá­na sa­mot­ná (s vý­ro­ky: poz­ná­vám - ne­poz­ná­vám). Pou­ze tak je mož­né přede­jít někte­rým chyb­ným iden­ti­fi­ka­cím pou­ze na zá­kladě spe­ci­fic­kých vnějších znaků (např. věku, et­ni­ci­ty či vý­šky).

38. Ústav­ní soud se něko­lik­rát vy­jádřil k to­mu, co zna­me­na­jí vý­raz­né od­chyl­ky me­zi poz­ná­va­ný­mi oso­ba­mi. Obecně zmí­nil, že poz­ná­va­né oso­by by se mě­ly li­šit, ale ni­ko­li vý­razně "zej­mé­na vzrůstem, ob­li­če­jem a je­ho úp­ra­vou (vou­sy, bar­va), vla­sy (bar­vou, množ­stvím a dél­kou), ob­le­če­ním, věkem, apod." (us­ne­se­ní sp. zn. II. ÚS 132/04 ze dne 15. 6. 2004). V ji­ném roz­hod­nu­tí Ústav­ní soud shle­dal za nepřija­tel­né, že jed­na ze čtyř osob by­la o ví­ce než 13 let mlad­ší [ná­lez sp. zn. IV. ÚS 37/01 ze dne 22. 10. 2001 (N 154/24 SbNU 133)]. K ob­dob­ným, byť obecnějším zá­věrům, dospěl i Ev­rop­ský soud pro lid­ská prá­va ve svém roz­sud­ku Za­she­vi pro­ti Bul­har­sku ze dne 2. 12. 2010 č. 19406/05 (§ 44 a násl.).

39. Ústav­ní soud se ta­ké věno­val si­tua­cím, kdy roz­ho­du­jí­cím či je­di­ným důka­zem by­la právě re­kog­ni­ce (ná­lez sp. zn. I. ÚS 1095/15 ze dne 30. 7. 2015), přičemž sta­no­vil, že v rám­ci ce­lé­ho říze­ní mu­sí nas­tat ales­poň je­den okam­žik, kdy ob­ha­jo­ba moh­la být přítom­na poz­ná­ní oso­by (ať již v průběhu re­kog­ni­ce či ag­nos­ka­ce) a ak­tivně na něj rea­go­vat [blí­že srov. ná­lez sp. zn. I. ÚS 2852/14 ze dne 23. 2. 2015 (N 43/76 SbNU 591), bo­dy 26-36]. Ústav­ní soud opa­ko­vaně zdůraz­ňo­val vý­znam os­tat­ních důkazů pro spra­ved­li­vé od­sou­ze­ní, když si­ce shle­dal nev­hod­nost či ne­zá­kon­nost pos­tu­pu při pro­vádění re­kog­ni­ce, ale ni­ko­li po­ru­še­ní práv stěžo­va­telů; vi­na stěžo­va­telů by­la v ta­ko­vých­to přípa­dech jed­noz­načně pro­ká­za­ná dal­ší­mi důka­zy (srov. us­ne­se­ní sp. zn. I. ÚS 21/14 ze dne 12. 8. 2014, bod 5; us­ne­se­ní sp. zn. I. ÚS 2414/13 ze dne 24. 3. 2014; us­ne­se­ní sp. zn. IV. ÚS 739/11 ze dne 25. 7. 2012). Ob­dobně se vy­jádřil i Nej­vyš­ší soud, kte­rý si­ce v kon­krét­ní kau­ze shle­dal, že ob­vině­ný byl je­di­ný ho­loh­la­vý a s brad­kou me­zi poz­ná­va­ný­mi oso­ba­mi, a pro­to by tak­to nev­hodně pro­ve­de­ná re­kog­ni­ce neob­stá­la, po­kud by jí ne­dopl­ni­ly dal­ší důka­zy, kte­ré ob­viněné­ho jed­noz­načně usvědčo­va­ly (us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ČR ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 8 Tdo 951/2015, ob­dobně us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ČR ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 8 Tdo 32/2016 a us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ČR ze dne 23. 6.2016, sp. zn. 8 Tdo 696/2016).

40. Ústav­ní soud se dá­le za­bý­val otáz­kou, zda je mož­né re­kog­ni­ci opa­ko­vat. Byť je re­kog­ni­ce obecně neo­pa­ko­va­tel­ným úko­nem, by­la-li re­kog­ni­ce pro­ve­de­na pod­le fo­tog­ra­fií, je pod­le Ústav­ní­ho sou­du (a v sou­la­du s práv­nic­kou li­te­ra­tu­rou, viz Pú­ry, F. In Šámal, P. a kol. Tres­tní řád I, II, III. Ko­men­tář. 7. vy­dá­ní. Pra­ha: C. H. Beck, 2013, s. 1540) mož­né nás­ledně pro­vést re­kog­ni­ci in na­tu­ra [srov. ná­lez sp. zn. I. ÚS 2852/14 ze dne 23. 2. 2015 (N 43/76 SbNU 591)]. Me­zi re­kog­ni­cí pod­le fo­tog­ra­fií a in na­tu­ra by nic­méně měl být ur­či­tý ča­so­vý od­stup (srov. us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ČR ze dne 16. 6.2016, sp. zn. 6 Tdo 675/2016, bod 32), aby poz­ná­va­jí­cí při re­kog­ni­ci in na­tu­ra měl lep­ší mož­nost poz­nat pa­cha­te­le a ni­ko­li oso­bu, kte­rou by měl v čer­stvé pamě­ti z re­kog­ni­ce pod­le fo­tog­ra­fií.

41. I za před­pok­la­du, že je re­kog­ni­ce in na­tu­ra pro­váděna s ča­so­vým od­stu­pem od pro­ve­de­ní re­kog­ni­ce pod­le fo­tek, je vý­sle­dek tak­to "opa­ko­va­né" re­kog­ni­ce třeba hod­no­tit vel­mi obezřetně. Paměťo­vá sto­pa poz­ná­va­jí­cí­ho je to­tiž vý­razně ov­livněna dříve uká­za­ný­mi fo­tog­ra­fie­mi (srov. us­ne­se­ní sp. zn. I. ÚS 2435/13 ze dne 21. 5. 2014, bod 9, srov. us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ČR ze dne 16. 5.2012, sp. zn. 5 Tdo 413/2012). Prob­le­ma­tic­ky vní­má opa­ko­va­nou re­kog­ni­ci i kri­mi­na­lis­tic­ká li­te­ra­tu­ra, když sou­dí, že "poz­ná­va­jí­cí oso­ba by nep­ra­co­va­la s tím, jak poz­ná­va­nou oso­bu vní­ma­la v rám­ci re­kog­ni­ce me­zi dal­ší­mi oso­ba­mi, ale s tím, co si vy­ba­vu­je z re­kog­ni­ce pod­le fo­tog­ra­fií. Po­tom by si­ce moh­la ozna­čit oso­bu ob­viněné­ho, ale ni­ko­liv oso­bu pa­cha­te­le." (Fryš­ták Ma­rek. Někte­ré as­pek­ty re­kog­ni­ce v praxi příp­rav­né­ho říze­ní a po­vin­nost účas­ti ob­viněné­ho ja­ko poz­ná­va­né oso­by na ní. Kri­mi­na­lis­ti­ka. 2004, 4, str. 287; ob­dobně Sei­fer­to­vá Pav­lí­na. Někte­ré as­pek­ty re­kog­ni­ce. Tres­tní prá­vo. 2009, 11, str. 29 a Bráz­da Jan. Re­kog­ni­ce ja­ko sa­mos­tat­ná kri­mi­na­lis­tic­ká me­to­da. Kri­mi­na­lis­tic­ký sbor­ník. 2008, 2, str. 46).

42. Vel­mi li­mi­to­vaně je třeba vy­hod­no­co­vat i důkaz­ní sí­lu vý­sled­ku ag­nos­ka­ce (opa­ko­va­né­ho poz­ná­vá­ní pa­cha­te­le), by­la-li dříve pro­ve­de­na re­kog­ni­ce. Paměťo­vá sto­pa poz­ná­va­jí­cí­ho je to­tiž v ta­ko­vé si­tua­ci jed­nak ov­livněna dříve uká­za­ný­mi oso­ba­mi (či je­jich fo­tog­ra­fie­mi) a poz­ná­va­jí­cí je na­víc pos­ta­ven do si­tua­ce, v rám­ci kte­ré jsou účas­tníkům již přiřaze­ny ur­či­té ro­le, přičemž ne­má mož­nost vol­by z fi­gu­rantů. Ústav­ní soud si­ce připus­til mož­nost pou­ži­tí ag­nos­ka­ce ja­ko důkaz­ní­ho prostřed­ku (srov. us­ne­se­ní sp. zn. II. ÚS 2/03 ze dne 25. 2. 2003, us­ne­se­ní sp. zn. IV. ÚS 1335/11 ze dne 30. 8. 2011 či us­ne­se­ní sp. zn. I. ÚS 2414/13 ze dne 24. 3. 2014), zá­ro­veň se ale vy­jádřil, že ag­nos­ka­ce ne­má "kva­li­tu důkaz­ní­ho prostřed­ku re­kog­ni­cí" (us­ne­se­ní sp. zn. III. ÚS 542/05 ze dne 7. 3. 2006), a pro­to je třeba ji přiz­nat to­mu od­po­ví­da­jí­cí důkaz­ní moc.

III. c) Jak je mož­né pod­pořit důkaz­ní sí­lu re­kog­ni­ce

43. Vý­sled­ná důkaz­ní sí­la re­kog­ni­ce, ja­kož­to úko­nu v zá­sadě neo­pa­ko­va­tel­né­ho (za jis­tých okol­nos­tí i neod­klad­né­ho), kte­rý může ve svém cel­ku s vý­povědí poz­ná­va­jí­cí oso­by zůstat ja­ko klí­čo­vý důkaz o vině, může být ak­ti­vi­tou or­gá­nu čin­né­ho v tres­tním říze­ní, kte­rý ji pro­vá­dí, vý­razně po­sí­le­na. Ved­le zce­la zá­sad­ní­ho po­ža­dav­ku na res­pekt k pro­ces­ním před­pisům je mož­né naj­ít vo­dít­ko v od­bor­né li­te­ra­tuře z obo­ru psy­cho­lo­gie a kri­mi­na­lis­ti­ky.

44. Vědec­ké vý­zku­my za­měřené na pro­ces re­kog­ni­ce shr­nu­je a re­ka­pi­tu­lu­je zej­mé­na pub­li­ka­ce Wells, Ga­ry. Eyewit­ness iden­ti­fi­ca­tion: Sys­te­mic re­forms. Wis­con­sin Law Re­view. 2006, 2, 615-643. Je­ho do­po­ru­če­ní se sho­du­jí s do­po­ru­če­ní­mi os­tat­ních shr­nu­jí­cích vý­zkumů, zej­mé­na do­po­ru­če­ní­mi ame­ric­ké psy­cho­lo­gic­ko-práv­ní sku­pi­ny, pub­li­ko­va­né ja­ko Wells Ga­ry L., Small Mark, Pen­rod Ste­ven, Mal­pass Roy S., Fulle­ro So­lo­mon M. a Bri­ma­com­be C. A. E. Eyewit­ness iden­ti­fi­ca­tion pro­ce­du­res: Re­com­men­da­tions for li­neups and pho­tos­preads. Law and Hu­man Be­ha­vior. 1998, 22(6), 603-647, dá­le pub­li­ka­ce Dys­sart Jen­ni­fer a Lawson Vic­to­ria Z., Eyewit­ness Re­search In Bruin­sma G. a Weis­burd D. En­cyc­lo­pe­dia of Cri­mi­no­lo­gy and Cri­mi­nal Jus­ti­ce. New York: Sprin­ger Scien­ce+Bu­si­ness Me­dia, 2014, s. 1530-1538 a člán­ku Klo­bu­chart Amy a Ca­li­giu­rit Hi­la­ry Lin­dell. Pro­tec­ting the in­no­cent/con­vic­ting the guil­ty: Hen­ne­pin Coun­ty´s pi­lot pro­ject in blind sequen­tial eyewit­ness iden­fi­fi­ca­tion. William Mit­chell Law Re­view. 2005, 32(1), 1-26. Čes­ká kri­mi­na­lis­tic­ká věda správně pro­ve­de­nou re­kog­ni­ci pak de­fi­nu­je zej­mé­na v pra­cích Kon­rád Zdeněk a Ve­se­lá Jit­ka. Re­kog­ni­ce. Pra­ha: Po­li­cej­ní aka­de­mie ČR, 2008, Mu­sil Jan, Kon­rád Zdeněk a Su­chá­nek Ja­ros­lav. Kri­mi­na­lis­ti­ka. 2. přep­ra­co­va­né a doplněné vy­dá­ní. Pra­ha: C. H. Beck, 2004 či Proti­vín­ský Mi­ros­lav a Tip­li­ca Mir­cea. Teorie a praxe do­ka­zo­vá­ní v tres­tním říze­ní zno­vu­poz­ná­ním osob a věcí. AUCI. Pra­ha: Uni­ver­zi­ta Karlo­va, 1986.

45. Z uve­de­né za­hra­nič­ní a čes­ké kri­mi­na­lis­tic­ké li­te­ra­tu­ry ply­ne, že pro vy­šší přesvědči­vost a průkaz­nost re­kog­ni­ce je mož­né zoh­led­nit nás­le­du­jí­cí poz­nat­ky. V průběhu uka­zo­vá­ní jed­né ba­te­rie osob by me­zi poz­ná­va­né oso­by mě­la být za­řaze­na jen jed­na po­dezře­lá oso­ba. Ač­ko­li se od to­ho­to dlou­hou do­bu uz­ná­va­né­ho kri­mi­na­lis­tic­ké­ho pra­vid­la od­chy­lu­jí někte­rá ne­dáv­ná roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du (srov. us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ČR ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 5 Tdo 429/2015 a us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ČR ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 5 Tdo 413/2012), s oh­le­dem na uve­de­ný zá­měr je spí­še vhodnější se uve­de­né­ho pra­vid­la přidr­žet. Pro otes­to­vá­ní spo­leh­li­vos­ti poz­ná­va­jí­cí­ho je mož­né nejpr­ve poz­ná­va­jí­cí­mu uká­zat ba­te­rii poz­ná­va­ných, ve kte­ré pa­cha­tel ne­ní (tzv. sle­pá re­kog­ni­ce). Po­kud poz­ná­va­jí­cí v rám­ci sle­pé re­kog­ni­ce něko­ho ozna­čí, je nut­né jej pro na­va­zu­jí­cí sku­teč­nou re­kog­ni­ci brát ja­ko nes­po­leh­li­vé­ho [Wells Ga­ry a Ol­son Eli­za­beth. Eyewit­ness tes­ti­mo­ny. An­nual Re­view of Psy­cho­lo­gy. 2003, 54(1), str. 288].

46. Poz­ná­va­ná oso­ba by se dá­le nemě­la vý­razně od­li­šo­vat od fi­gu­ran­ta (po­dobně i § 104b od­st. 3 vě­ta pr­vní tres­tní­ho řádu); v opač­ném případě pod­le vý­zkumů hro­zí myl­né ozna­če­ní ne­vin­né­ho, kte­rý se ale s pa­cha­te­lem sho­du­je v důle­ži­tých zna­cích. Zá­klad­ním tes­tem je, že na zá­kladě před­cho­zí vý­povědi poz­ná­va­jí­cí­ho by ne­zú­častněná oso­ba nemě­la být me­zi fi­gu­ran­ty schop­ná iden­ti­fi­ko­vat po­dezřelé­ho (Wells Ga­ry. Eyewit­ness iden­ti­fi­ca­tion: Sys­te­mic re­forms. Wis­con­sin Law Re­view. 2006, 2, str. 624), což po­dobně ref­lek­tu­je i čes­ká li­te­ra­tu­ra: "Ne­pos­ta­čí, aby přiv­za­té ob­jek­ty by­ly shod­né s re­kog­no­va­ným ob­jek­tem jen v obec­ných zna­cích; mu­sí být shod­né i v pop­sa­ném zna­ku spe­ci­fic­kém." [Proti­vín­ský Mi­ros­lav. Teorie a praxe kri­mi­na­lis­tic­ké iden­ti­fi­ka­ce for­mou re­kog­ni­ce. Kri­mi­na­lis­tic­ký sbor­ník. 1984, 28(3), str. 133, ob­dobně i Kon­rád Zdeněk a Ve­se­lá Jit­ka. Re­kog­ni­ce. Pra­ha: Po­li­cej­ní aka­de­mie ČR, 2008, str. 55]. V opač­ném případě by právě spe­ci­fic­ký znak, na zá­kladě kte­ré­ho si poz­ná­va­jí­cí oso­ba pa­cha­te­le pa­ma­tu­je a na zá­kladě kte­ré­ho oso­bu pa­cha­te­le pop­sa­la, nepřiměřeně směřoval po­zor­nost poz­ná­va­jí­cí­ho k po­dezřelé­mu.

47. Před re­kog­ni­cí by měl být poz­ná­va­jí­cí vý­slovně upo­zorněn, že pa­cha­tel se ne­mu­sí na­chá­zet me­zi před­váděný­mi oso­ba­mi. To­to upo­zornění vý­razně sni­žu­je pro­cen­to špatně ozna­če­ných poz­ná­va­ných, za­tím­co se pro­cen­to řádně ozna­če­ných poz­ná­va­ných nes­ní­ží [Wells Ga­ry a Ol­son Eli­za­beth. Eyewit­ness tes­ti­mo­ny. An­nual Re­view of Psy­cho­lo­gy. 2003, 54(1), str. 286].

48. Vý­sled­ky em­pi­ric­kých stu­dií dá­le uka­zu­jí, že va­li­di­tu re­kog­ni­ce může zvý­šit, po­kud ji pro­vá­dí oso­ba, kte­rá ne­ví, kdo by měl být iden­ti­fi­ko­ván a kte­ré oso­by jsou fi­gu­ran­ti. [Wells Ga­ry. Eyewit­ness iden­ti­fi­ca­tion: Sys­te­mic re­forms. Wis­con­sin Law Re­view. 2006, 2, str. 629; po­dobně Brad­field Amy a Wells Ga­ry. The da­ma­ging ef­fect of con­fir­ming feed­back on the re­la­tion between eyewit­ness cer­tain­ty and iden­ti­fi­ca­tion ac­cu­ra­cy. Jour­nal of Ap­plied Psy­cho­lo­gy. 2002, 87(1), 112-120].

49. Po pro­ve­de­ní re­kog­ni­ce by měl být poz­ná­va­jí­cí vy­slech­nut oh­ledně to­ho, jak si je jis­tý svý­mi zá­věry. I pro tu­to fá­zi lze do­po­ru­čit, aby vý­slech ved­la oso­ba, kte­rá ne­ví, zda byl někdo iden­ti­fi­ko­ván či ni­ko­li.

50. Dal­ší důle­ži­tou mož­nos­tí ve­dou­cí k pod­poře vý­zna­mu re­kog­ni­ce je zvý­še­ní poč­tu fi­gu­rantů nad mi­ni­mál­ní zá­ko­nem sta­no­ve­ný po­čet tří osob (§ 104b od­st. 4 tr. řádu). O vhod­nos­ti vy­šší­ho poč­tu poz­ná­va­ných osob ho­voří i od­bor­ná li­te­ra­tu­ra (Ame­ri­can Bar As­so­cia­tion, et al. Achieving jus­ti­ce: Freeing the in­no­cent, con­vic­ting the guil­ty. Re­port of the ABA Cri­mi­nal Jus­ti­ce Sec­tion's Ad Hoc Com­mit­tee to En­su­re the In­teg­ri­ty of the Cri­mi­nal Pro­cess. The Ame­ri­can Bar As­so­cia­tion, 2006; Koo­sedt Mar­ge­ry Mal­kin. Re­for­ming eyewit­ness iden­ti­fi­ca­tion law and prac­ti­ces to pro­tect the in­no­cent. Creig­hton Law Re­view. 2009, 42, 1, str. 604). Pro srov­ná­ní Nej­vyš­ší soud Spo­je­ných států např. do­po­ru­čil uži­tí ví­ce než šes­ti fo­tog­ra­fií při re­kog­ni­ci již v ro­ce 1968 ve svém roz­hod­nu­tí Sim­mons v. Uni­ted Sta­tes, 390 U.S. 377. Ob­dobně i čes­ká li­te­ra­tu­ra do­po­ru­ču­je pou­ži­tí vy­šší­ho poč­tu poz­ná­va­ných ob­jektů, zej­mé­na, by­la-li kva­li­ta po­pi­su níz­ká či pod­mín­ky po­zo­ro­vá­ní hor­ší (srov. Mu­sil Jan, Kon­rád Zdeněk a Su­chá­nek Ja­ros­lav. Kri­mi­na­lis­ti­ka. 2. přep­ra­co­va­né a doplněné vy­dá­ní. Pra­ha: C. H. Beck, 2004, str. 349).

51. Dal­ším důle­ži­tým nás­tro­jem zvý­še­ní důkaz­ní přesvědči­vos­ti a os­tatně i zdo­ku­men­to­vá­ním pre­ciz­ní­ho dodr­že­ní pro­ces­ních pra­vi­del re­kog­ni­ce je mož­nost poříze­ní vi­deo­záz­na­mu. Od­bor­ná li­te­ra­tu­ra poříze­ní do­ku­men­ta­ce či vi­deo­záz­na­mu obecně do­po­ru­ču­je (Mu­sil Jan, Kon­rád Zdeněk a Su­chá­nek Ja­ros­lav. Kri­mi­na­lis­ti­ka. 2. přep­ra­co­va­né a doplněné vy­dá­ní. Pra­ha: C. H. Beck, 2004, str. 353; Kon­rád Zdeněk a Ve­se­lá Jit­ka. Re­kog­ni­ce. Pra­ha: Po­li­cej­ní aka­de­mie ČR, 2008, str. 64, Bráz­da Jan. Re­kog­ni­ce ja­ko sa­mos­tat­ná kri­mi­na­lis­tic­ká me­to­da. Kri­mi­na­lis­tic­ký sbor­ník. 2008, 2, 46-48). Poříze­ní vi­deo­záz­na­mu zvy­šu­je i věro­hod­nost pro­ve­de­né re­kog­ni­ce, je­li­kož soud může při přeh­rá­ní zá­zna­mu v hlav­ním lí­če­ní po­sou­dit i bez­prostřed­ní reak­ce poz­ná­va­jí­cí oso­by (ča­so­vý pros­tor, v němž poz­ná­va­jí­cí oso­ba sub­jekt ozna­či­la, je­jí psy­chic­ké roz­po­lo­že­ní - roz­ru­še­ní či pláč) a zhod­no­tit vlas­tní průběh re­kog­ni­ce v de­tai­lech i cel­ku.

52. Ústav­ní soud ne­ní op­rávněn ur­čo­vat, jak by mě­la správně pro­bí­hat po­li­cej­ní praxe při pro­vádění re­kog­ni­ce. Vlas­tní průběh úko­nu má vždy v ru­kou or­gán čin­ný v tres­tním říze­ní. Předev­ším na něm spo­čí­vá po­ža­da­vek na je­ho řád­né pro­ve­de­ní a ri­zi­ko sní­že­ní vý­zna­mu či zmaření je­ho prá­ce při případ­ném nás­led­ném kon­sta­to­vá­ní níz­ké důkaz­ní sí­ly či ne­pou­ži­tel­nos­ti neo­pa­ko­va­tel­né­ho důka­zu obec­ným sou­dem. Ústav­ní soud si je vědom i ob­tí­ží, kte­ré mo­hou po­li­cii při za­jiš­ťo­vá­ní zá­ko­nem sta­no­ve­né­ho (či zvý­še­né­ho) poč­tu vhod­ných fi­gu­rantů či fo­tog­ra­fií při spe­ci­fic­kých okol­nos­tech někte­rých případů pro­vá­zet.

53. Ve svět­le sho­ra uve­de­ných úvah čer­pa­ných z od­bor­né li­te­ra­tu­ry a do­sa­vad­ní ju­di­ka­tu­ry Ústav­ní soud po­va­žu­je za vhod­né for­mu­lo­vat opatření, kte­rá by moh­la ved­le zá­ko­nem sta­no­ve­ných po­ža­davků vý­razně přispět ke zvý­še­ní důkaz­ní sí­ly pro­váděné re­kog­ni­ce:

a. Při re­kog­ni­ci by mě­la být poz­ná­vá­na jen jed­na oso­ba, kte­rá by se nemě­la od­li­šo­vat od fi­gu­rantů ani v obec­ných ani ve spe­ci­fic­kých (pop­sa­ných) zna­cích.

b. Před re­kog­ni­cí by mě­la být poz­ná­va­jí­cí oso­ba do­lo­ži­telně upo­zorněna, že se pa­cha­tel ne­mu­sí na­chá­zet me­zi před­váděný­mi oso­ba­mi.

c. Je vhod­né zvá­žit, zda by re­kog­ni­ci nemě­la pro­vádět oso­ba, kte­rá ne­dis­po­nu­je in­for­ma­cí o tom, kte­ré oso­by jsou fi­gu­ran­ti a kte­rá oso­ba je poz­ná­va­ná.

d. Po pro­ve­de­ní re­kog­ni­ce by mě­la být poz­ná­va­jí­cí oso­ba vy­slech­nu­ta k to­mu, jak si je jistá svý­mi zá­věry. Je vhod­né zvá­žit, zda by ten­to vý­slech nemě­la pro­vádět oso­ba, kte­rá ne­dis­po­nu­je in­for­ma­cí o tom, kte­ré oso­by jsou fi­gu­ran­ti a kte­rá oso­ba je poz­ná­va­ná.

e. Důkaz­ní sí­lu re­kog­ni­ce pod­poří i vy­šší po­čet poz­ná­va­ných osob (fo­tog­ra­fií).

f. Důkaz­ní sí­lu re­kog­ni­ce pod­poří i do­ku­men­ta­ce je­jí­ho průběhu poříze­ním vi­deo­záz­na­mu.

III. d) Ap­li­ka­ce na pro­jed­ná­va­ný případ

54. V po­su­zo­va­ném případě je ne­po­chyb­né, že se stí­ha­ný sku­tek stal. V tom­to směru svědec­ké vý­povědi poš­ko­ze­né­ho jed­noz­načně od­po­ví­da­jí i zá­věry zna­lec­ké­ho po­sud­ku z obo­ru zdra­vot­nic­tví, od­větví soud­ní lé­kařství a fo­ren­zní trau­ma­to­lo­gie, zna­lec­ké­ho po­sud­ku z obo­ru zdra­vot­nic­tví, od­větví psy­chia­trie, a ka­me­ro­vý zá­znam z místa či­nu. Vý­rok o vině stěžo­va­te­le (a dal­ších osob) pak obec­né sou­dy opí­ra­jí předně o důkaz vý­povědí poš­ko­ze­né­ho, tři pro­ve­de­né re­kog­ni­ce pod­le fo­tog­ra­fií a ag­nos­ka­ci těchto tří osob poš­ko­ze­ným u sou­du. Vý­pověď poš­ko­ze­né­ho je za da­ných okol­nos­tí důka­zem původ­ním a přímým.

55. Při vý­sle­chu svědka - poš­ko­ze­né­ho v příp­rav­ném říze­ní dne 27. 8. 2014 za pod­mí­nek us­ta­no­ve­ní § 158a tr. řádu ten­to pod­robně pop­sal průběh in­ci­den­tu a vel­mi pod­robně se vy­jádřil i k mno­ha cha­rak­te­ris­tic­kým rysům jed­not­li­vých útoč­níků, kte­ré před úto­kem nez­nal. Při nás­ledně pro­váděné re­kog­ni­ci pod­le fo­tog­ra­fií pod­le pro­to­ko­lu (na č. l. 105 spi­su) svědek "okam­žitě bez za­vá­há­ní poz­ná­vá oso­bu na fo­tog­ra­fii č. 2, kdy uvedl, že to je on, dá­le po shléd­nu­tí fo­tog­ra­fií z fo­toal­ba č. 2 poz­ná­va­jí­cí bez prod­le­ní ozna­čil fo­tog­ra­fii č. 4, kdy k té­to dá­le uvedl, to je ten, co mi na­dá­val a ce­lé to od­star­to­val, jen má ji­ný účes, po před­lo­že­ní fo­toal­ba č. 3 svědek ozna­čil bez nej­men­ších po­chyb­nos­tí fo­to č. 1, kdy k to­mu­to dá­le uvedl, že to je ten, kte­ré­ho jsem po­pi­so­val ja­ko pa­viá­na, kdy účes souh­la­sí a je i snědší". Při pr­vní fo­to­re­kog­ni­ci tak svědek iden­ti­fi­ko­val spolu­ob­viněné­ho H., při dru­hé spolu­ob­viněné­ho No­vá­ka a při tře­tí stěžo­va­te­le.

56. Soud pr­vé­ho stupně pak poš­ko­ze­né­ho zno­vu vy­slechl u hlav­ní­ho lí­če­ní, při němž proběh­la i ag­nos­ka­ce, a re­kog­ni­ci pod­le fo­tog­ra­fií s vý­povědí poš­ko­ze­né­ho pak vy­hod­no­til ja­ko věro­hod­ný důkaz o stěžo­va­te­lově vině.

57. Při de­tail­ním po­sou­ze­ní průběhu re­kog­ni­ce lze shle­dat ur­či­té as­pek­ty, kte­ré sí­lu to­ho­to důka­zu vý­znamně os­la­bu­jí. Jed­ná se zej­mé­na o fakt, že v rám­ci třetí­ho se­tu čtyř fo­tog­ra­fií, v němž byl poz­ná­ván stěžo­va­tel, se na­chá­ze­la fo­tog­ra­fie jed­né oso­by, kte­rá by­la již před­lo­že­na poz­ná­va­jí­cí­mu (poš­ko­ze­né­mu) v před­cho­zím dru­hém se­tu poz­ná­va­ných fo­tog­ra­fií ve vzta­hu k ji­né­mu spolu­ob­viněné­mu. Jed­na fo­tog­ra­fie tak by­la před­lo­že­na poz­ná­va­jí­cí­mu jak v rám­ci dru­hé­ho, tak v rám­ci třetí­ho se­tu. Po­kud v jed­nom se­tu fo­tog­ra­fií poz­ná­va­jí­cí nei­den­ti­fi­ko­val ur­či­tou oso­bu ja­ko pa­cha­te­le, je vy­lou­če­no, aby mohl být v dal­ším se­tu pa­cha­te­lem shle­dán. Zno­vu­zařaze­ní fo­tog­ra­fie té­že oso­by (fi­gu­ran­ta) při dal­ší re­kog­ni­ci pro­váděné bez­prostředně po sobě jed­nou poz­ná­va­jí­cí oso­bou za úče­lem iden­ti­fi­ka­ce něko­li­ka poz­ná­va­ných osob vzta­hu­jí­cí se k té­že prověřova­né věci ve svém důsled­ku ved­la k to­mu, že v případě re­kog­ni­ce stěžo­va­te­le by­ly poš­ko­ze­né­mu si­ce před­lo­že­ny čtyři fo­tog­ra­fie osob, ale stěžo­va­tel jed­nu z nich již v mi­nu­lém al­bu vy­řadil, což zvy­šu­je ri­zi­ko ná­hod­né­ho ozna­če­ní stěžo­va­te­le nad zá­ko­nem to­le­ro­va­nou mí­ru. Při do­ka­zo­vá­ní te­dy ne­by­la beze zbyt­ku res­pek­to­vá­na zá­kon­ná pod­mín­ka, že pro roz­poz­ná­ní po­dezře­lé oso­by je nez­byt­né pro­vést re­kog­ni­ci ales­poň ze čtyř osob (§ 104b od­st. 4 tr. řádu).

58. Po­kud by­chom poměřova­li průběh re­kog­ni­ce op­ti­kou vý­še naz­na­če­ných do­po­ru­če­ní, bu­de je­jí sí­lu sni­žo­vat i fakt, že ze spi­su ne­ní zřej­mé, zda by­la poz­ná­va­jí­cí oso­ba vý­slovně pou­če­na, že se pa­cha­tel ne­mu­sí na­chá­zet me­zi před­váděný­mi oso­ba­mi a zda re­kog­ni­ci pro­vádě­la oso­ba, kte­rá nevědě­la, kte­rá oso­ba je poz­ná­va­ná. By­la pro­ve­de­na pou­ze re­kog­ni­ce pod­le fo­tog­ra­fií, aniž by s od­stu­pem ča­su by­la pro­ve­de­na re­kog­ni­ce in na­tu­ra - té­to otáz­ce se však bu­de věno­vat i nás­le­du­jí­cí text, kde bu­de ob­jasněno, z ja­ké­ho důvo­du je po­ža­da­vek na pro­ve­de­ní re­kog­ni­ce in na­tu­ra s oh­le­dem na okol­nos­ti přípa­du zce­la vy­lou­čen. Při re­kog­ni­ci by­ly pou­ži­ty čer­no­bí­lé fo­tog­ra­fie, byť od­bor­ná li­te­ra­tu­ra do­po­ru­ču­je pou­ži­tí ba­rev­ných fo­tog­ra­fií (srov. Mu­sil Jan, Kon­rád Zdeněk a Su­chá­nek Ja­ros­lav. Kri­mi­na­lis­ti­ka. 2. přep­ra­co­va­né a doplněné vy­dá­ní. Pra­ha: C. H. Beck, 2004, str. 353), což do jis­té mí­ry pod­po­ru­je i fakt, že z vý­povědi poš­ko­ze­né­ho vy­ply­nu­lo, že pa­cha­tel měl být snědší ple­ti ("napůl Rom"). By­lo by pro­to vhodnější, po­kud by při slo­že­ní al­ba by­la dá­na před­nost ba­rev­ným fo­tog­ra­fiím čtyř osob snědší ple­ti. Re­kog­ni­ce zřejmě ne­by­la nah­rá­vá­na, ne­boť vi­deo­nah­ráv­ka ne­ní sou­čás­tí spi­su.

59. Z roz­hod­nu­tí obec­ných soudů je zřej­mé, že vý­pověď poš­ko­ze­né­ho spo­lu s re­kog­ni­cí ja­ko klí­čo­vý důkaz obec­né sou­dy pod­ro­bi­ly ana­lý­ze z hle­dis­ka věro­hod­nos­ti a cel­ko­vé sí­ly, což je s oh­le­dem na zá­sa­du vol­né­ho hod­no­ce­ní důkazů předně je­jich úko­lem, do něhož Ústav­ní soud ne­vi­dí důvod za­sa­ho­vat. Dospě­ly k zá­věru, že se jed­ná o důkaz bez­po­chy­by věro­hod­ný s vy­so­kou důkaz­ní si­lou. V tom­to zá­věru nes­hle­dal Ústav­ní soud žá­dný náz­nak své­vo­le a ús­tav­ní stíž­nost pro­to za­mítl. Ved­ly jej k to­mu i nás­le­du­jí­cí úva­hy.

60. V po­su­zo­va­né věci to­tiž os­la­be­nou důkaz­ní moc re­kog­ni­ce stěžo­va­te­le (předně způso­be­nou zno­vu­zařaze­ním shod­né fo­tog­ra­fie do dal­ší­ho se­tu čtyř fo­tog­ra­fií) vý­razně po­si­lu­je ce­lá řada fak­torů. Předně se jed­ná o oso­bu poš­ko­ze­né­ho - poz­ná­va­jí­cí­ho svědka, kte­rý kromě stěžo­va­te­le s nap­ros­tou jis­to­tou bez ja­kých­ko­li po­chyb­nos­tí bez prod­le­ní ozna­čil i dal­ší dva spolu­ob­viněné, kte­ré viděl popr­vé v ži­votě až v in­kri­mi­no­va­ný čas. Jed­ná se te­dy o tro­jí re­kog­ni­ci osob, kte­ré patří do sku­pi­ny, kte­rá se pra­vi­delně schá­zí. Jen na ok­raj lze poz­na­me­nat, že poříze­ní vi­deo­nah­ráv­ky za­chy­cu­jí­cí sa­mot­ný pro­jev svědka, kte­rý dle pro­to­ko­lu "takřka na pr­vní poh­led" ozna­ču­je poz­ná­va­né oso­by, by vel­mi vý­razně po­sí­li­lo vý­znam to­ho­to důka­zu.

61. Ústav­ní soud do­dá­vá, že při po­sou­ze­ní věro­hod­nos­ti svědka nic neb­rá­ní to­mu vy­zdvih­nout fakt, že svědek má s oh­le­dem na své vro­ze­né dis­po­zi­ce, do­sa­že­né vzdělá­ní, vý­cvik či za­řaze­ní v pro­fes­ním ži­votě vy­vi­nutější smysl pro za­zna­me­ná­ní, ucho­vá­ní, zvnitřnění a rep­ro­duk­ci kom­plexní­ho doj­mu, kte­rý na něm kon­takt s kon­krét­ním člověkem či lid­mi v mi­nu­los­ti za­ne­chal. Jak uvá­dí i od­bor­ná li­te­ra­tu­ra, schop­nost vní­mat je zá­vis­lá na řadě okol­nos­tí, ja­ko např. na zá­měrnos­ti vní­má­ní; je ov­livněna i okol­ním světem, pro­fes­ní za­měřenos­tí, osob­ním vzta­hem k ob­jek­tu vní­má­ní, ale i věkem vní­ma­jí­cí oso­by, je­jím psy­chic­kým a fy­zic­kým sta­vem apod. (srov. Chme­lík, Jan a kol. Ru­kověť kri­mi­na­lis­ti­ky, Pl­zeň, 2005, str. 161). V po­su­zo­va­ném případě je poz­ná­va­jí­cí oso­bou mla­dý člověk, ab­sol­vent vy­so­ké ško­ly scé­na­ris­ti­ky a re­žie, kte­rý se v době bez­prostředně před úto­kem v té­to pro­fe­si reali­zo­val a kte­rý má dle svých slov vy­vi­nu­tý cit pro vi­zua­li­za­ci de­tailů lid­ských ob­li­čejů, kte­ré v mi­nu­los­ti za­zna­me­nal. Je­ho věro­hod­nost po­si­lu­je i upřím­ná sna­ha vy­jádřit po­cit, kte­rý bez­prostředně při re­kog­ni­ci měl.

62. K ná­mit­kám stěžo­va­te­le tý­ka­jí­cím se jis­té­ho ča­so­vé­ho od­stu­pu me­zi úto­kem a mo­men­tem, kdy byl poš­ko­ze­ný scho­pen útoč­ní­ky pop­sat a iden­ti­fi­ko­vat, se pod­robně vy­jádři­la znal­kyně z obo­ru zdra­vot­nic­tví, od­větví psy­chia­trie. Za­bý­val se jím i soud pr­vé­ho stupně při hod­no­ce­ní věro­hod­nos­ti (č. l. 10 roz­sud­ku), kdy shle­dal, že se jed­ná o jev ty­pic­ký pro posttrau­ma­tic­kou stre­so­vou po­ru­chu, kte­rou poš­ko­ze­ný v důsled­ku úto­ku tr­pí.

63. K ná­mit­ce vzta­hu­jí­cí se k ses­ta­ve­ní iden­ti­ki­tu lze do­dat, že se jed­ná o iden­ti­kit, kte­rým poš­ko­ze­ný ne­po­mohl k ur­če­ní to­tož­nos­ti stěžo­va­te­le, nýbrž spolu­ob­viněné­ho H. Důvo­dem, proč si spolu­ob­viněné­ho H. poš­ko­ze­ný mohl za­fixovat ještě o něco ví­ce než os­tat­ní, mohl být i fakt, že to byl právě spolu­ob­vině­ný H., kdo na poš­ko­ze­né­ho fy­zic­ky za­úto­čil ja­ko pr­vní. Dí­lčí nes­rov­na­los­ti ve vý­povědích svědka jsou běžným úka­zem, s nímž se po­li­cej­ní a jus­tič­ní praxe při vy­hod­no­co­vá­ní svědec­kých vý­povědí set­ká­vá.

64. Pod­le skut­ko­vé vě­ty roz­sud­ku sou­du pr­vé­ho stupně pod­po­ro­va­né zá­věry zna­lec­kých po­sudků z obo­ru zdra­vot­nic­tví, od­větví soud­ní lé­kařství a psy­chia­trie, poš­ko­ze­ný mla­dý muž v důsled­ku bru­tál­ní­ho na­pa­de­ní utrpěl roz­sáh­lá po­ranění ob­li­če­je, kte­rá si vy­žá­da­la a zřejmě ještě vy­žá­da­jí kom­pli­ko­va­nou léč­bu s ne­jis­tý­mi vý­sled­ky. Nás­led­kem úto­ku doš­lo k váž­né újmě na vzhle­du poš­ko­ze­né­ho. Ne­díl­nou slož­kou trau­ma­ti­zu­jí­cí­ho zá­žit­ku je pod­le lé­kařů i zá­važ­ná psy­chia­tric­ká di­ag­nó­za - posttrau­ma­tic­ká stre­so­vá po­ru­cha, kte­rá má u poš­ko­ze­né­ho ten­den­ci k chro­ni­fi­ka­ci přechá­ze­jí­cí do pe­rio­dic­ké dep­re­siv­ní po­ru­chy a tr­va­lé změ­ny osob­nos­ti. Zce­la jed­noz­načně te­dy poš­ko­ze­ný spl­ňu­je zna­ky zvlášť zra­ni­tel­né obě­ti pod­le § 2 od­st. 4 písm. d) zá­ko­na č. 45/2013 Sb., o obětech tres­tných činů a o změně někte­rých zá­konů (zá­kon o obětech tres­tných činů), ve znění pozdějších před­pisů. Je s po­di­vem, že ta­to zá­sad­ní sku­teč­nost nik­de v roz­hod­nu­tích obec­ných soudů ne­zazně­la. Pro­ti mož­nos­ti pro­ve­de­ní (dal­ší) re­kog­ni­ce in na­tu­ra po up­ly­nu­tí ur­či­té­ho ča­su po re­kog­ni­ci pod­le fo­tog­ra­fií (k níž se souh­lasně vy­jádřil od­vo­la­cí soud k ná­mit­ce ob­ha­jo­by) pak vel­mi vý­razně ho­voří dle Ústav­ní­ho sou­du obec­né ri­zi­ko proh­lou­be­ní pr­vot­ní a opa­ko­vá­ní tzv. dru­hot­né új­my obě­ti (srov. us­ta­no­ve­ní § 2 od­st. 5 zá­ko­na o obětech), jež mu­sí být s oh­le­dem na důle­ži­tost chráněných zá­jmů obě­tí rovněž re­le­van­tním kri­té­riem pro roz­ho­do­vá­ní Ústav­ní­ho sou­du a soudů obec­ných (viz ná­lez Ústav­ní­ho sou­du ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. III. ÚS 2916/15). Ke stěžo­va­te­lem navr­ho­va­né vhod­nos­ti dopl­nit do­ka­zo­vá­ní o dal­ší zkou­má­ní věro­hod­nos­ti poš­ko­ze­né­ho Ústav­ní soud nes­hle­dá­vá vzhle­dem k okol­nos­tem přípa­du ja­ké­ko­li opod­statnění.

65. V po­su­zo­va­né věci je na­víc klí­čo­vý důkaz vý­povědí poš­ko­ze­né­ho s ozna­če­ním tří pa­cha­telů pod­po­ro­ván i řadou dal­ších důkazů nepřímých. Jed­ná se o vý­pověď sa­mot­né­ho stěžo­va­te­le a spolu­ob­viněné­ho No­vá­ka, kteří se i dle vlas­tních slov nav­zá­jem i s dal­ším spolu­ob­viněným zna­jí a čas­to se schá­zí na dis­ko­té­ce blíz­ko místa, kde doš­lo k úto­ku, což potvr­di­ly i dal­ší vy­slech­nu­té svědkyně. Skut­ko­vý děj je dá­le pod­po­ro­ván i do­lo­že­nou ko­mu­ni­ka­cí ob­viněných, kde se ved­le mno­ha pro­jevů ver­bál­ní ag­re­si­vi­ty ob­je­vu­je vý­raz, že bu­dou něko­ho "vy­pí­nat", což zna­me­ná (pod­le je­jich ob­jasnění u sou­du) něko­ho fy­zic­ky vážně na­pad­nout.

66. Ná­mit­kou stěžo­va­te­le tý­ka­jí­cí se za­vinění těžší­ho nás­led­ku v případě tres­tné­ho či­nu spá­cha­né­ho ve spolu­pa­cha­tel­ství se pod­robně za­bý­val do­vo­la­cí soud a shle­dal ji zjevně neo­pod­statněnou. Ústav­ní soud ne­vi­dí důvod je­ho roz­ve­de­né zá­věry (na č. l. 6 - 8 us­ne­se­ní) rep­ro­du­ko­vat a od­ka­zu­je na ně.

IV. Zá­věr

67. Na zá­kladě sho­ra uve­de­ných úvah Ústav­ní soud dospěl k zá­věru, že pod­mín­ky, za kte­rých obec­ný­mi sou­dy up­latně­ný vý­klad a ap­li­ka­ce prá­va a ve­de­ní tres­tní­ho pro­ce­su přek­ra­ču­je hra­ni­ce ús­tav­nos­ti, v da­né věci splně­ny nej­sou. Nel­ze do­vo­dit ani exce­siv­ní od­klon od zá­kon­ných zá­sad ov­lá­da­jí­cích pos­tu­py obec­ných soudů v říze­ní ani od pra­vi­del ús­tav­nos­ti, kon­sta­to­va­ných v ju­di­ka­tuře Ústav­ní­ho sou­du.

68. Stěžo­va­te­li se zá­sah do ús­tavně za­ru­če­ných zá­klad­ních práv ne­bo svo­bod do­lo­žit nez­dařilo; Ústav­ní soud pro­to ús­tav­ní stíž­nost pod­le § 82 od­st. 1 zá­ko­na o Ústav­ním sou­du za­mítl.

Pou­če­ní: Pro­ti roz­hod­nu­tí Ústav­ní­ho sou­du se nel­ze od­vo­lat.

V Brně dne 20. čer­vna 2017


Ka­teřina Šimáč­ko­vá v. r.
před­sed­kyně se­ná­tu



Od­liš­né sta­no­vis­ko soud­kyně Ka­teři­ny Šimáč­ko­vé k ná­le­zu Ústav­ní­ho sou­du sp. zn. I. ÚS 3709/16 ze dne 20. 6. 2017

Jsem přesvědče­na, že v tres­tním říze­ní ne­by­la stěžo­va­te­li vi­na pro­ká­zá­na bez důvod­ných po­chyb­nos­tí a že te­dy doš­lo k po­ru­še­ní pre­sum­pce ne­vi­ny. Stěžo­va­te­lo­va vi­na by­la do­ká­zá­na pou­ze po­mo­cí re­kog­ni­ce, kte­rá by­la pro­ve­de­ná vadně, přičemž ne­by­la doplněna dal­ší­mi důka­zy. Ko­mu­ni­ka­ce stěžo­va­te­le a dvou dal­ších od­sou­ze­ných na so­ciál­ních sí­tích nesvědčí o je­jich vině, ale o je­di­né sku­teč­nos­ti - že by­li v době na­pa­de­ní poš­ko­ze­né­ho v blíz­kém oko­lí místa, kde byl útok spá­chán. Nel­ze z ní do­vo­dit, jak to uči­nil Ob­vod­ní soud pro Pra­hu 4, že se na Fa­ce­boo­ku po úto­ku o něm ba­vi­li. Stejně tak je­jich fo­tog­ra­fie na so­ciál­ních sí­tích se za­tnu­tý­mi bi­cep­sy nutně nesvědčí o je­jich ná­sil­ném cha­rak­te­ru, jak je inter­pre­to­val Městský soud v Pra­ze; v ur­či­tém stá­diu vý­vo­je člověka je to­to re­la­tivně čas­tým je­vem, kte­rý nesvědčí o aso­ciál­ním jed­ná­ní. Pro­ve­de­ná re­kog­ni­ce te­dy by­la je­di­ným (stěžej­ním) důka­zem, usvědču­jí­cím stěžo­va­te­le, přičemž zej­mé­na s přih­léd­nu­tím k je­jím va­dám ne­by­la důka­zem dos­ta­teč­ným.

Zto­tož­ňu­ji se se zá­věrem větši­ny o va­dách pro­ve­de­ní re­kog­ni­ce, ale ne­souh­la­sím s tím, že poz­ná­ní tří osob z jed­né sku­pi­ny ty­to va­dy vy­va­žu­je. Ta­to sku­teč­nost jistě zvy­šu­je důvěry­hod­nost vý­sledků re­kog­ni­ce, ale ne­vy­va­žu­je je­jí va­dy, má-li být po­su­zo­vá­na ja­ko roz­ho­du­jí­cí důkaz. Jed­ním z mož­ných scé­nářů to­tiž je, že da­ný trest­ný čin spá­cha­li zby­lí dva spolu­od­sou­ze­ní a stěžo­va­tel ni­ko­li. Po­kud poš­ko­ze­ný správně ozna­čil zby­lé dva pa­cha­te­le, tak pravděpo­dob­nost ná­hod­né­ho správ­né­ho vý­běru v případě se­tu stěžo­va­te­le ne­ní na­to­lik vy­so­ká, aby vy­tknu­té va­dy vy­vá­ži­la.

Dal­ší důvo­dy, kte­ré do ur­či­té mí­ry obecně sni­žu­jí spo­leh­li­vost svědec­tví poš­ko­ze­né­ho, spo­čí­va­jí v tom, že k úto­ku doš­lo v no­ci, te­dy za sní­že­né vi­di­tel­nos­ti, že poš­ko­ze­ný pa­cha­te­le viděl pou­ze krát­ce a že poš­ko­ze­ný před úto­kem pil al­ko­hol, byť v men­ší míře (max. 3 dcl ví­na dle je­ho vý­povědi u hlav­ní­ho lí­če­ní, č. lis­tu 482). Všech­ny ty­to sku­teč­nos­ti vy­ža­du­jí, aby spo­leh­li­vos­ti svědec­tví poš­ko­ze­né­ho by­la věno­vá­na spe­ciál­ní po­zor­nost. Od­ka­zo­va­ly-li obec­né sou­dy na mi­mořád­nou schop­nost poš­ko­ze­né­ho za­pa­ma­to­vat si po­do­bu pa­cha­telů, by­lo nut­né té­to schop­nos­ti věno­vat větší po­zor­nost, zej­mé­na ji ur­či­tým způso­bem od­borně potvr­dit či do­ká­zat. V případě, kdy se jed­ná o roz­ho­du­jí­cí důkaz, tak nel­ze pou­ze od­ká­zat na obor stu­dia poš­ko­ze­né­ho (sce­ná­ris­ti­ka a re­žie), jak to sou­dy uči­ni­ly (roz­su­dek ob­vod­ní­ho sou­du, str. 7; vy­jádření Nej­vyš­ší­ho sou­du). Sku­teč­nost, že poš­ko­ze­ný ses­ta­vil iden­ti­kit, kte­rý od­po­ví­dá po­době jed­no­ho z od­sou­ze­ných, si­ce naz­na­ču­je dob­ré schop­nos­ti pamě­ti poš­ko­ze­né­ho, ale ni­ko­li průkazně; ses­ta­ve­ný iden­ti­kit se na­víc vzta­hu­je k ji­né­mu od­sou­ze­né­mu než ke stěžo­va­te­li. Na­va­zu­jí­cí ag­nos­ka­ce stěžo­va­te­le poš­ko­ze­ným pak již by­la ov­livněna tím, že si je­ho po­do­bu za­fixoval v pamě­ti z fo­tog­ra­fie při re­kog­ni­ci, pro­to již ne­ní mož­no ag­nos­ka­ci po pro­ve­de­né re­kog­ni­ci po­va­žo­vat za dal­ší či do­kon­ce sa­mos­tat­ný důkaz.

Hlav­ním ne­dos­tat­kem pro­ve­de­né re­kog­ni­ce by­lo, že fo­tog­ra­fie poz­ná­va­ných osob (zej­mé­na stěžo­va­te­le), se vý­razně od­li­šo­va­ly od os­tat­ních fo­tog­ra­fií (fi­gu­rantů). V se­tu fo­tog­ra­fií, kde byl poz­ná­ván stěžo­va­tel, dvě oso­by ze čtyř ne­by­ly rom­ské­ho et­ni­ka, byť ten­to spe­ci­fic­ký znak poš­ko­ze­ný vý­slovně pop­sal. Et­ni­kum je přitom iden­ti­fi­kač­ní vlas­tnos­tí, ve kte­ré se před­váděné oso­by ne­ma­jí od­li­šo­vat, zej­mé­na pak, když je svědek vý­slovně uve­de. Zá­klad­ní pod­mín­ka sta­no­ve­ná zá­ko­nem i vědec­ký­mi stu­die­mi, aby se poz­ná­va­né oso­by vý­razně neod­li­šo­va­ly, tak v tom­to případě ne­by­la dodr­že­na. Si­tua­ce, kdy poz­ná­va­jí­cí oso­ba ve sku­teč­nos­ti ne­poz­ná­va­la pa­cha­te­le na zá­kladě své před­cho­zí vý­povědi ze čtyř ale ze dvou osob, ne­boť dal­ší dvě oso­by vůbec po­pi­su poš­ko­ze­né­ho neod­po­ví­da­ly, vý­razně sni­žu­je spo­leh­li­vost re­kog­ni­ce. Pravděpo­dob­nost ná­hod­né­ho vý­běru stěžo­va­te­le tak by­la 1:1, což je v roz­po­ru se zá­ko­nem i em­pi­ric­kým vý­zku­mem.

Za alar­mu­jí­cí po­va­žu­ji, že or­gá­ny čin­né v tres­tním říze­ní ne­by­ly schop­né do­ká­zat stěžo­va­te­lo­vu vi­nu po­mo­cí dal­ších důkaz­ních prostředků. Poš­ko­ze­ný byl vel­mi su­rově zbit tak, že by ne­chybělo má­lo, aby zemřel, pak te­dy mě­ly or­gá­ny čin­né v tres­tním říze­ní za­jis­tit a před­lo­žit dal­ší důka­zy než jen vadně pro­ve­de­nou re­kog­ni­ci pa­cha­telů ze stra­ny poš­ko­ze­né­ho.

Byť si jsem plně vědo­ma zá­važ­nos­ti tres­tné­ho či­nu, kte­rý byl spá­chán, a těžkých nás­ledků tres­tné­ho či­nu pro poš­ko­ze­né­ho, tak ne­mo­hu souh­la­sit s tím, že by vi­na stěžo­va­te­le by­la pro­ká­zá­na prak­tic­ky jistě. Vadně pro­ve­de­ná re­kog­ni­ce a tepr­ve na ni na­va­zu­jí­cí ag­nos­ka­ce neodůvod­ňu­je jed­noz­nač­ný zá­věr, že se tres­tné­ho či­nu do­pus­til stěžo­va­tel. Dom­ní­vám se pro­to, že v případě stěžo­va­te­le by­la po­ru­še­na pre­sum­pce ne­vi­ny.

Or­gá­ny čin­né v tres­tním říze­ní (zej­mé­na Po­li­cie ČR) by mě­ly ne­jen up­ra­vit svo­je instruk­ce při reali­za­ci re­kog­ni­ce, aby od­po­ví­da­ly stan­dardům vy­chá­ze­jí­cím z em­pi­ric­kých poz­natků, ale zá­ro­veň by mě­ly být v po­dob­ných přípa­dech ak­tivnější a vy­hle­dá­vat šir­ší spek­trum důkaz­ních prostředků.

Uza­ví­rám te­dy, že sou­dy by nemě­ly "do­ta­ho­vat" chy­by na straně or­gánů vy­šetřují­cích tres­tnou čin­nost. Ty­to or­gá­ny by nao­pak mě­ly vy­vi­nout větší sna­hu při shro­maž­ďo­vá­ní důkazů a pos­tu­po­vat v sou­la­du s nej­novější­mi kri­mi­na­lis­tic­ký­mi pos­tu­py zej­mé­na při reali­za­ci ta­ko­vé­ho důkaz­ní­ho prostřed­ku, jímž je re­kog­ni­ce. Obec­né sou­dy a ani Ústav­ní soud by nemě­ly přita­kat od­sou­ze­ní člověka, ne­by­la-li je­ho vi­na pro­ká­zá­na právně per­fektně a kri­mi­na­lis­tic­ky přesvědčivě. Jsem přesvědče­na, že po­jem "shle­dá­ní vi­ny bez důvod­ných po­chyb­nos­tí" se mu­sí vy­ví­jet v sou­la­du s em­pi­ric­ký­mi důka­zy o spo­leh­li­vos­ti ur­či­tých důkaz­ních prostředků. Po­ža­da­vek pre­sum­pce ne­vi­ny to­tiž ne­ní neměn­ný napříč ča­sem, ale rea­gu­je na spo­le­čen­ské mož­nos­ti a vý­voj spo­leč­nos­ti. Se zvy­šu­jí­cí­mi se mož­nos­tmi or­gánů čin­ných v tres­tním říze­ní a s čím dál jasněji sta­no­ve­ný­mi stan­dar­dy pro reali­za­ci ur­či­tých důkazů se nutně zpřís­ňu­je i hra­ni­ce, kdy je do­ká­zá­na vi­na bez důvod­ných po­chyb­nos­tí. V tom­to kon­krét­ním případě se jed­na­lo o je­di­ný od­su­zu­jí­cí důkaz, kte­rý byl pro­ve­den způso­bem, kte­rý neodstra­nil důvod­né po­chyb­nos­ti o vině, a to zej­mé­na kvů­li je­ho špat­né­mu pro­ve­de­ní, kte­ré neod­po­ví­da­lo sou­čas­ným práv­ním a vědec­kým stan­dardům pro­vádění re­kog­ni­ce.

V Brně 20. 6. 2017





 

 

 


 

Facebook diskusia

 

Najčítanejšie články

Zákonnosť dôkazov a procesu dokazovania trestných činov s drogovým prvkom (z pohľadu obhajoby)

 cie­ľom člán­ku bo­lo pou­ká­zať na ma­név­ro­va­cí pries­tor ob­ha­jo­by pri vý­ko­ne ob­ha­jo­by osôb ob­vi­ne­ných z tres­tných či­nov naj­mä s dro­go­vým pr­vkom.

 
Daňové trestné činy - niektoré aplikačné problémy

 vý­ťah z pred­náš­ky us­ku­toč­ne­nej dňa 09.05.2013 v Om­še­ní

 
Ekonomická trestná činnosť a trestné činy proti mene

 Autor: JUDr. Pe­ter Šam­ko, sud­ca Ok­res­né­ho sú­du v Pe­zin­ku

vý­ťah z pred­náš­ky us­ku­toč­ne­nej dňa 03.05.2011 - 04.05.2011 v Om­še­ní

 
   
 
Mapa stránky   |   O nás   |   Kontakt Powered by Cyclone3 XUL CMS of Comsultia