Môžu byť predmetom trestného činu lúpeže drogy?

Publikované: 18. 02. 2018, čítané: 1187 krát
 

 

Práv­na ve­ta:

 Omam­né a psy­chot­rop­ní lát­ky jsou hmot­ný­mi věcmi, pro­to­že mo­hou slou­žit potřebám li­dí a jsou ov­la­da­tel­né. I když lze s ni­mi le­gálně nak­lá­dat jen za splnění zá­kon­ných pod­mí­nek, ne­poz­bý­va­jí po­va­hy věci ani při je­jich neop­rávněném přecho­vá­vá­ní či dis­po­zi­cích s ni­mi. Pro­to je mož­no omam­nou ne­bo psy­chot­rop­ní lát­ku po­va­žo­vat i za ci­zí věc, k je­jí­muž zmocnění směřoval úmysl pa­cha­te­le tres­tné­ho či­nu lou­pe­že, přes­to­že oso­ba, vůči kte­ré byl ten­to trest­ný čin spá­chán, dr­že­la ta­ko­vou lát­ku neop­rávněně.


8 Tdo 129/2017-86


U S N E S E N Í


Nej­vyš­ší soud, soud pro mlá­dež, roz­hodl v ne­veřej­ném za­se­dá­ní ko­na­ném dne 27. 4. 2017 o do­vo­lá­ní ob­viněné­ho mla­dis­tvé­ho ,,tu­li­pá­na”*), a ob­viněných D. B., R. H., T. K., P. K., pro­ti roz­sud­ku Vr­chní­ho sou­du v Olo­mou­ci, sou­du pro mlá­dež, ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 4 Tmo 6/2016, ja­ko sou­du od­vo­la­cí­ho v tres­tní věci ve­de­né u Kraj­ské­ho sou­du v Brně, sou­du pro mlá­dež, pod sp. zn. 2 Tm 10/2015, tak­to:

Pod­le § 265i od­st. 1 písm. e) tr. ř. se do­vo­lá­ní ob­viněné­ho mla­dis­tvé­ho ,,tu­li­pá­na”*) a ob­viněných D. B., R. H., T. K., P. K. od­mí­ta­jí.

Od­ůvodnění:

I. Z roz­hod­nu­tí soudů niž­ších stupňů


1. Roz­sud­kem Kraj­ské­ho sou­du v Brně, sou­du pro mlá­dež (dá­le „soud pr­vní­ho stupně“) ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 2 Tm 10/2015, by­li ob­vinění D. B., R. H., T. K., P. K., T. K. a mla­dis­tvý ,,tu­li­pán”*) (dá­le „mla­dis­tvý“) uz­ná­ni vin­ný­mi v bodě 1) všich­ni zlo­či­nem (mla­dis­tvý pro­viněním) lou­pe­že pod­le § 173 od­st. 1, od­st. 2 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku, a dá­le ob­vině­ný R. H. v bodě 2) přeči­nem ne­do­vo­le­né vý­ro­by a ji­né­ho nak­lá­dá­ní s omam­ný­mi a psy­chot­rop­ní­mi lát­ka­mi a s je­dy pod­le § 283 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, v bodě 3) ob­vině­ný D. B. přeči­nem maření vý­ko­nu úřed­ní­ho roz­hod­nu­tí a vy­ká­zá­ní pod­le § 337 od­st. 1 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku.

2. Tu­to tres­tnou čin­nost spá­cha­li skut­ky pop­sa­ný­mi tak, že
ad 1) všich­ni ob­vinění a mla­dis­tvý spo­lečně s ob­viněným M. B., ja­ko čle­no­vé or­ga­ni­zo­va­né sku­pi­ny ve vzá­jem­né sou­čin­nos­ti, koor­di­no­va­nos­ti a dělbě jed­not­li­vých úkolů,
ko­lem po­lo­vi­ny měsí­ce led­na 2015 ob­vině­ný M. B. před­stí­ral u poš­ko­ze­né­ho M. L., zá­jem o za­kou­pe­ní cca 0,8 kg ma­ri­hua­ny v hod­notě cca 30.000 Kč, av­šak již od po­čát­ku neměl v úmys­lu za dro­gu za­pla­tit, a za tím­to úče­lem s přís­li­bem fi­nan­ční od­mě­ny naj­al ob­viněné D. B., R. H., T. K., P. K. a mla­dis­tvé­ho ,,tu­li­pá­na”*), a vy­mys­lel plán přepa­de­ní M. L. při předá­ní ma­ri­hua­ny, kte­rý za­hr­no­val opatření vo­zi­del Ško­da Fe­li­cia RZ: ... a Volkswagen Tran­spor­ter, RZ: ..., ji­miž se dop­ra­vi­li na mís­to, vy­zbro­je­ni ply­no­vou pis­to­lí, kte­rou opatřil mla­dis­tvý ,,tu­li­pán”*), a ma­ke­tou sa­mo­pa­lu, kte­rou ob­sta­ral ob­vině­ný D. B. na po­kyn ob­viněné­ho M. B., a vy­ba­ve­ni mas­ko­va­cí­mi prostřed­ky (kuk­ly, če­pi­ce, ka­pu­ce), ob­vině­ný M. B. ob­viněným R. H., T. K., P. K. a mla­dis­tvé­mu ,,tu­li­pá­nu”*), rozdělil jed­not­li­vé úko­ly, a to nej­později dne 14. 1. 2015 v době me­zi 17.00 a 18.00 ve vo­zid­le Ško­da Fe­li­cia, kte­ré řídil ob­vině­ný R. H., při jízdě z K. do ob­ce S., ok­res K., a ti­to tak by­li se vše­mi pod­stat­ný­mi okol­nos­tmi plá­nu ob­viněné­ho M. B., zej­mé­na po­kud jde o uži­tí ná­si­lí, hroz­by střel­nou zbra­ní a před­stí­rá­ní zá­sa­hu Po­li­cie Čes­ké re­pub­li­ky sro­zuměni, stejně ja­ko byl ob­vině­ný D. B. sro­zuměn s tím, že ob­vině­ný M. B. plá­nu­je zmoc­nit se ma­ri­hua­ny prostřed­nic­tvím hroz­by střel­nou zbra­ní, a to nej­později po­té, co v ka­tas­tru ob­ce Z. ob­vinění P. K., T. K. a mla­dis­tvý ,,tu­li­pán”*) přesed­li z vo­zid­la Ško­da Fe­li­cia, říze­né­ho ob­viněným R. H., do nák­la­do­vé­ho pros­to­ru vo­zid­la Volkswagen Tran­spor­ter, říze­né­ho ob­viněným D. B., kdy mu ob­vině­ný M. B. svůj plán sdělil,
a ob­vinění svůj plán zreali­zo­va­li tak, že dne 14. 1. 2015 v době od 18.00 do 18.11 ho­din v ob­ci S., ok­res K., na náměs­tí před Kul­tur­ním do­mem, na uli­ci H. č. ..., na mís­to set­ká­ní s poš­ko­ze­ný­mi M. L. a V. K., přijel ob­vině­ný M. B. ve vo­zid­le Ško­da Fe­li­cia, říze­ném ob­viněným R. H., a po­té, co při jed­ná­ní s poš­ko­ze­ný­mi zjis­til, že sku­tečně ma­ri­hua­nu k pro­de­ji ma­jí, dal mo­bil­ním te­le­fo­nem zna­me­ní os­tat­ním ob­viněným, kteří pak na mís­to přije­li vo­zid­lem Volkswagen Tran­spor­ter, říze­ným ob­viněným D. B., ob­vinění T. K., P. K. a mla­dis­tvý ,,tu­li­pán”*) vy­ská­ka­li z nák­la­do­vé­ho pros­to­ru předmětné­ho vo­zid­la, kde by­li uk­ry­ti a mas­ko­vá­ni kuk­la­mi, če­pi­ce­mi přes ob­li­čej a ka­pu­ce­mi, s vý­křikem: „Po­li­cie, lehněte si na zem!“, ze­sí­le­ným vý­střelem z ply­no­vé pis­to­le do vzdu­chu ze stra­ny mla­dis­tvé­ho ,,tu­li­pá­na”*) a pohrůžkou ma­ke­tou sa­mo­pa­lu, kte­rou dr­žel v ru­ce ob­vině­ný T. K., do­nu­ti­li oba poš­ko­ze­né vy­stou­pit z vo­zid­la Ško­da Oc­ta­via Com­bi, RZ: ..., a leh­nout si na zem če­lem k ze­mi, na­čež ob­vinění M. B. a P. K. vo­zid­lo proh­le­da­li, zmoc­ni­li se přitom ige­li­to­vé taš­ky se dvěma ba­líč­ky ma­ri­hua­ny, ob­vině­ný D. B. zůstal po ce­lou do­bu sedět v do­dáv­ko­vém vo­zid­le přip­ra­ven z místa okam­žitě od­jet, stejně tak ja­ko ob­vině­ný R. H., se­dí­cí opo­dál za vo­lan­tem vo­zid­la Ško­da Fe­li­cia, av­šak poš­ko­ze­ný M. L. se po­té, co poz­nal ob­viněné­ho P. K., a zjis­til tak, že nej­de o po­li­cej­ní ak­ci, za­čal úto­ku brá­nit, a pro­to­že z přileh­lé res­tau­ra­ce vy­běh­li ven návštěvní­ci res­tau­ra­ce, ob­vinění z místa uje­li, vy­jma mla­dis­tvé­ho ,,tu­li­pá­na”*), kte­ré­mu se ne­po­dařilo do od­jíždějí­cí­ho vo­zid­la Volkswagen Tran­spor­ter nas­ko­čit, a byl na místě poš­ko­ze­ný­mi za­dr­žen do příjez­du hlíd­ky Po­li­cie Čes­ké po­li­cie.
ad 2) ob­vinění M. B. a R. H. spo­lečně po­té, co se jed­ná­ním pop­sa­ným pod bo­dem 1) zmoc­ni­li cca 0,8 ki­log­ra­mu omam­né lát­ky – su­še­né ros­tli­ny ko­no­pí, kte­rá je pod­le zá­ko­na č. 167/1998 Sb., o ná­vy­ko­vých lát­kách, ve znění zá­ko­na č. 273/2013 Sb. (dá­le „zá­kon č. 167/1998 Sb.“), za­řaze­na v sez­na­mu č. III omam­ných lá­tek v přílo­ze č. 3 k naříze­ní vlá­dy č. 463/2013 Sb., o sez­na­mech ná­vy­ko­vých lá­tek, a účin­nou lát­kou ros­tli­ny ko­no­pí je tet­ra­hyd­ro­ka­na­bi­nol (THC), te­dy psy­chot­rop­ní lát­ka, kte­rá je pod­le zá­ko­na č. 167/1998 Sb. o ná­vy­ko­vých lát­kách, ve znění zá­ko­na č. 273/2013 Sb., za­řaze­na v sez­na­mu č. IV psy­chot­rop­ních lá­tek, v přesně nez­jištěné době dne 14. 1. 2015 od 19.00 do 21.00 ho­din v ob­ci B., ok­res K., po­té, co ob­vině­ný R. H. ob­sta­ral di­gi­tál­ní ku­chyň­skou vá­hu na zvá­že­ní od­ci­ze­né ma­ri­hua­ny, pro­da­li předmětnou ma­ri­hua­nu za čás­tku nej­méně 600 Euro neus­ta­no­ve­né osobě, přičemž tu­to čás­tku ob­vině­ný R. H. dne 14. 1. 2015 v ča­se 20.38 ho­din směnil za čás­tku 16.566 Kč ve směnárně Tou­rist Cen­trum, s. r. o., v ob­chod­ním domě Cen­tro Z. – M., část z tak­to zís­ka­ných peněz ob­vině­ný M. B. vy­pla­til ob­viněným R. H., T. K. a P. K., kaž­dé­mu po 2.000 Kč ja­ko od­měnu za účast na jed­ná­ní pop­sa­ném pod bo­dem 1), a zby­tek ho­to­vos­ti si po­ne­chal,
ad 3) ob­vině­ný D. B. sám, dne 14. 1. 2015 nej­méně v době od 17.00 do 22.00 ho­din na tra­se z ob­ce R., přes ob­ce H., K., Z., S., a zpět, dá­le na tra­se z ob­ce R., do P., a dne 15. 1. 2015 nej­méně v době od 09.00 do 12.00 hod. na tra­se z ob­ce P., přes obec K., do ob­ce Z. a zpět do ob­ce R., řídil za­půjče­né do­dáv­ko­vé vo­zid­lo zn. Volkswagen Tran­spor­ter, RZ: ..., patřící je­ho ot­ci V. B., přes­to­že věděl, že mu byl roz­sud­kem Ok­res­ní­ho sou­du v Kroměříži ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. 1 T 39/2013, kte­rý nab­yl práv­ní mo­ci dne 13. 9. 2013, ulo­žen mi­mo ji­né i trest zá­ka­zu čin­nos­ti, spo­čí­va­jí­cí v zá­ka­zu říze­ní všech mo­to­ro­vých vo­zi­del na do­bu 18 měsíců, te­dy od 13. 9. 2013 do 13. 3. 2015, a roz­sud­kem Ok­res­ní­ho sou­du v Olo­mou­ci ze dne 16. 10. 2014, sp. zn. 2 T 251/2014, kte­rý nab­yl práv­ní mo­ci dne 7. 11. 2014, mu byl ulo­žen mi­mo ji­né i trest zá­ka­zu čin­nos­ti, spo­čí­va­jí­cí v zá­ka­zu říze­ní všech mo­to­ro­vých vo­zi­del na do­bu 24 měsíců, te­dy od 7. 11. 2014 do 7. 11. 2016.

3. Za uve­de­né či­ny by­li do­vo­la­te­lé od­sou­ze­ni pod­le § 173 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku tak, že mla­dis­tvé­mu ,,tu­li­pá­nu”*) by­lo za pou­ži­tí § 31 od­st. 1 z. s. m. ulo­že­no tres­tní opatření od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní jed­no­ho ro­ku a os­mi měsíců, je­hož vý­kon byl pod­le §§ 33 od­st. 1 z. s. m., 81 od­st. 1, a 82 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, od­lo­žen na zku­šeb­ní do­bu v tr­vá­ní dvou let. Ob­vině­ný D. B. za uve­de­né tres­tné či­ny pod bo­dem 1) a 3) a za sbí­ha­jí­cí se přečin pod­le § 337 od­st. 1 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku, kte­rým byl pra­vo­mocně uz­nán vin­ným roz­sud­kem Ok­res­ní­ho sou­du v Chru­di­mi ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. 2 T 42/2015, ve spo­je­ní s roz­sud­kem od­vo­la­cí­ho sou­du, k souhr­nné­mu tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní pě­ti roků a šes­ti měsíců s vý­ko­nem pod­le § 56 od­st. 2 písm. c) tr. zá­ko­ní­ku ve vězni­ci s os­tra­hou. Pod­le § 73 od­st. 1, 3 tr. zá­ko­ní­ku mu byl ulo­žen trest zá­ka­zu čin­nos­ti spo­čí­va­jí­cí v zá­ka­zu říze­ní všech mo­to­ro­vých vo­zi­del na do­bu dvou roků. Pod­le § 43 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku by­ly zru­še­ny vý­ro­ky z na­va­zu­jí­cích roz­sudků, ja­kož i všech­na dal­ší roz­hod­nu­tí na ty­to vý­ro­ky ob­sa­hově na­va­zu­jí­cí, po­kud vzhle­dem ke změně, k níž doš­lo zru­še­ním, poz­by­la pod­kla­du. Ob­vině­ný R. H. byl za tres­tné či­ny pod bo­dy 1) a 2) a za sbí­ha­jí­cí se zlo­čin pod­le § 284 od­st. 1, 4 tr. zá­ko­ní­ku, kte­rým byl pra­vo­mocně uz­nán vin­ným roz­sud­kem Ok­res­ní­ho sou­du v Kroměříži ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 9 T 188/2015, za pou­ži­tí § 43 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku a § 58 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku od­sou­zen k souhr­nné­mu tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní tří roků, je­hož vý­kon mu byl pod­le §§ 84 a 85 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, za pou­ži­tí § 81 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku pod­míněně od­lo­žen na zku­šeb­ní do­bu v tr­vá­ní pě­ti let, s vy­slo­ve­ním doh­le­du. Pod­le § 70 od­st. 1 písm. a), c) tr. zá­ko­ní­ku mu byl ulo­žen trest pro­pad­nu­tí věci, a ve smys­lu § 43 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku byl zru­šen vý­rok o tres­tech ulo­že­ných ob­viněné­mu zmíněným roz­sud­kem Ok­res­ní­ho sou­du v Kroměříži ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 9 T 188/2015, ja­kož i všech­na dal­ší roz­hod­nu­tí na ty­to vý­ro­ky ob­sa­hově na­va­zu­jí­cí s oh­le­dem na změ­ny, k nimž doš­lo zru­še­ním. Ob­viněné­mu T. K. byl ulo­žen za pou­ži­tí § 58 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku trest od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní dvou roků a de­se­ti měsíců s pod­míněným od­kla­dem pod­le § 84 a 85 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, za pou­ži­tí § 81 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku na zku­šeb­ní do­bu v tr­vá­ní pě­ti let a vy­slo­ve­ním doh­le­du. Ob­vině­ný P. K. byl od­sou­zen za zlo­čin pod bo­dem 1) a sbí­ha­jí­cí se přečin pod­le § 358 od­st. 1, od­st. 2 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku, kte­rým byl pra­vo­mocně uz­nán vin­ným tres­tním příka­zem Ok­res­ní­ho sou­du v Kroměříži ze dne 29. 7. 2015, k souhr­nné­mu tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní pě­ti roků s vý­ko­nem pod­le § 56 od­st. 2 písm. c) tr. zá­ko­ní­ku ve vězni­ci s os­tra­hou. Rovněž byl pod­le § 43 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku zru­šen vý­rok o tres­tu ulo­že­ný ob­viněné­mu P. K. tres­tním příka­zem Ok­res­ní­ho sou­du v Kroměříži ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 1 T 73/2015, ja­kož i všech­na dal­ší roz­hod­nu­tí na ten­to vý­rok ob­sa­hově na­va­zu­jí­cí, po­kud vzhle­dem ke změně, k níž doš­lo zru­še­ním, poz­by­la pod­kla­du. Kromě těchto trestů by­lo pod­le § 101 od­st. 1 písm. c) tr. zá­ko­ní­ku roz­hod­nu­to o za­brá­ní věcí a o vině a tres­tu ob­viněné­ho M. B., jenž do­vo­lá­ní v té­to tres­tní věci ne­po­dal.

4. Vr­chní soud v Olo­mou­ci, soud pro mlá­dež, ja­ko soud od­vo­la­cí (dá­le „od­vo­la­cí soud“ ne­bo „soud dru­hé­ho stupně“) roz­sud­kem ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 4 Tmo 6/2016, o od­vo­lá­ních, jež pro­ti uve­de­né­mu roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně po­da­li mla­dis­tvý ,,tu­li­pán”*) a ob­vinění D. B., M. B., P. K. a stát­ní zá­stup­ce Kraj­ské­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství v Brně pro­ti vý­ro­ku o tres­tu v nep­rospěch ob­viněných R. H., T. K. a mla­dis­tvé­ho ,,tu­li­pá­na”*), roz­hodl pod bo­dem I. tak, že pod­le § 258 od­st. 1 písm. d), e), od­st. 2 tr. ř. z podnětu od­vo­lá­ní mla­dis­tvé­ho ,,tu­li­pá­na”*) a stát­ní­ho zá­stup­ce čás­tečně zru­šil roz­su­dek sou­du pr­vní­ho stupně ve vý­ro­cích o tres­tech ulo­že­ných ob­viněným R. H., T. K. a o tres­tním opatření ulo­že­ném mla­dis­tvé­mu ,,tu­li­pá­nu”*). V bodě II. pod­le § 259 od­st. 3 tr. ř. při nezměněném vý­ro­ku o vině nově ty­to do­vo­la­te­le od­sou­dil pod­le § 173 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku tak, že ob­viněné­mu R. H. ulo­žil za pou­ži­tí § 43 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku za tres­tné či­ny pod bo­dy 1) a 2) roz­sud­ku a za sbí­ha­jí­cí se zlo­čin pod­le § 284 od­st. 1, 4 tr. zá­ko­ní­ku z roz­sud­ku Ok­res­ní­ho sou­du v Kroměříži ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 9 T 188/2015, souhrn­ný trest od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní pě­ti roků a šes­ti měsíců, pro je­hož vý­kon ho pod­le § 56 od­st. 2 písm. c) tr. zá­ko­ní­ku za­řadil do vězni­ce s os­tra­hou. Pod­le § 70 od­st. 1 písm. a), c) tr. zá­ko­ní­ku účin­né­ho do 31. 5. 2015, mu ulo­žil trest pro­pad­nu­tí věci. Pod­le § 43 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku zru­šil vý­ro­ky o tres­tech ulo­že­ných mu roz­sud­kem Ok­res­ní­ho sou­du v Kroměříži ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 9 T 188/2015, i na­va­zu­jí­cí vý­ro­ky. Ob­viněné­mu T. K. ulo­žil trest od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní pě­ti roků, pro je­hož vý­kon ho pod­le § 56 od­st. 2 písm. c) tr. zá­ko­ní­ku za­řadil do vězni­ce s os­tra­hou. Mla­dis­tvé­mu ,,tu­li­pá­nu”*) za pou­ži­tí § 31 od­st. 1 z. s. m. ulo­žil tres­tní opatření od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní dvou roků a dvou měsíců, je­hož vý­kon mu pod­le § 84 tr. zá­ko­ní­ku, za pod­mí­nek § 81 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku a § 33 od­st. 1 z. s. m. pod­míněně od­lo­žil na zku­šeb­ní do­bu v tr­vá­ní tří let a zá­ro­veň nad ním vy­slo­vil doh­led. V bodě III. pod­le § 256 tr. ř. za­mítl od­vo­lá­ní ob­viněných D. B., M. B. a P. K.. V os­tat­ních vý­ro­cích po­ne­chal roz­su­dek pr­vní­ho stupně nezměněn.


II. Z ob­sa­hu po­da­ných do­vo­lá­ní


5. Pro­ti to­mu­to roz­sud­ku od­vo­la­cí­ho sou­du po­da­li mla­dis­tvý ,,tu­li­pán”*) a ob­vinění D. B., R. H., T. K., P. K. prostřed­nic­tvím svých ob­hájců do­vo­lá­ní, jež všich­ni opře­li o do­vo­la­cí důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř. a mla­dis­tvý ,,tu­li­pán”*) též o důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. h) tr. ř.

6. Mla­dis­tvý ,,tu­li­pán”*) v do­vo­lá­ní bro­jil jed­nak pro­ti vý­ro­ku o vině oh­ledně nes­práv­nos­ti pou­ži­té práv­ní kva­li­fi­ka­ci, a to jak v je­jí zá­klad­ní skut­ko­vé pod­statě pro­vinění pod­le § 173 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, tak i pro­ti okol­nos­ti přitěžu­jí­cí pod­le § 173 od­st. 2 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku, ja­kož i pro­ti vý­ro­ku o tres­tním opatření.

7. Ve vzta­hu k zá­klad­ní skut­ko­vé pod­statě pro­vinění lou­pe­že pod­le § 173 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku mla­dis­tvý vy­tý­kal neexis­ten­ci zna­ku „uži­tí ná­si­lí“ či „pohrůžky bez­prostřed­ní­ho ná­si­lí“, a že ten­to ne­dos­ta­tek ne­nap­ra­vil ani od­vo­la­cí soud, kte­rý si­ce zmí­nil, že soud pr­vní­ho stupně vadně shle­dal v či­nu znak „ná­si­lí“, ale sám usou­dil, že se jed­na­lo o „pohrůžku bez­prostřed­ní­ho ná­si­lí“, a to na pod­kladě okol­nos­tí, že ob­vinění pou­ži­li lest spo­čí­va­jí­cí v před­stí­rá­ní po­li­cej­ní­ho zá­kro­ku, ale k žá­dné­mu uži­tí ná­si­lí ne­doš­lo. Mla­dis­tvý ten­to zá­věr od­vo­la­cí­ho sou­du ne­po­va­žo­val za správ­ný, ne­boť se nez­to­tož­nil s je­ho ar­gu­men­ta­cí, že pa­cha­te­lé vzbu­di­li v poš­ko­ze­ních zdá­ní, že se jed­ná o po­li­cej­ní ak­ci, vy­střeli­li z ply­no­vé pis­to­le a dva z nich by­li vi­di­telně oz­bro­je­ni pal­ný­mi zbraněmi (sku­teč­nost, že sa­mo­pal byl ma­ke­tou, ne­moh­li poš­ko­ze­ní tu­šit). Nao­pak mla­dis­tvý tvr­dil, že poš­ko­ze­ní jed­na­li v omy­lu a v přesvědče­ní, že se jed­ná o sku­teč­ný zá­sah po­li­cie, a pro­to se dob­ro­volně pod­ro­bi­li vy­da­né­mu příka­zu, a či­ni­li tak s oh­le­dem na prin­cip zdr­žen­li­vos­ti, jež je po­li­cie po­vin­na res­pek­to­vat. Mla­dis­tvý pou­ká­zal na to, že zbraň v ru­kou po­li­cis­ty slou­ží pri­márně ja­ko do­nu­co­va­cí prostředek, kte­rý nel­ze auto­ma­tic­ky spo­jo­vat s pohrůžkou bez­prostřed­ní­ho ná­si­lí, a pro­to v pro­jed­ná­va­ném případě ne­doš­lo k naplnění ani to­ho­to zna­ku, což sou­dy obou stupňů po­su­zo­va­ly jen nedůsledně a zjed­no­du­šeně bez přih­léd­nu­tí ke všem re­le­van­tním okol­nos­tem.

8. K okol­nos­ti pod­mi­ňu­jí­cí pou­ži­tí vy­šší tres­tní saz­by pod­le § 173 od­st. 2 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku mla­dis­tvý na­mí­tal, že se v da­ném případě ne­jed­na­lo o or­ga­ni­zo­va­nou sku­pi­nu, a po­kud sou­dy niž­ších stupňů ten­to zá­věr uči­ni­ly, ne­dos­ta­tečně zva­žo­va­ly ná­mit­ky ob­ha­jo­by. Pro zá­věr o tom, že o uve­de­ný znak neš­lo, svědčí chaotič­nost a ne­koor­di­no­va­nost jed­ná­ní ob­viněných, jed­na­lo se o na­ho­di­lý čin, větši­na ob­viněných se poz­na­la až při cestě do ob­ce S. Neb­yl dán pros­tor k nap­lá­no­vá­ní ak­ce, do níž by by­li ob­vinění kon­krét­ním a předem zná­mým způso­bem za­po­je­ni. Nik­do z nich neměl dopředu ur­če­nou po­zi­ci, přiděle­ny úko­ly ani nevěděl, kdy ce­lá ak­ce za­čne. Ne­doš­lo ani ke ku­mu­la­tiv­ní­mu ur­če­ní pevně sta­no­ve­ných kri­té­rií, a pro­to neexis­to­val reál­ný pod­klad pro zá­věr o naplnění zna­ku or­ga­ni­zo­va­né sku­pi­ny. Jes­tli­že ve vzta­hu k němu zá­kon po­ža­du­je úmysl, tzn. že oso­ba, kte­rá má být čle­nem té­to sku­pi­ny, mu­sí o je­jí exis­ten­ci ne­jen vědět, ala i se do ní včle­nit, a na je­jí čin­nos­ti se po­dí­let, mla­dis­tvý v tom­to smys­lu ne­jed­nal, ne­boť o ta­ko­vé sku­pině neb­yl in­for­mo­ván. V těchto sou­vis­los­tech pro­to i úmysl k uve­de­né přitěžu­jí­cí okol­nos­ti u něj chy­bí.
9. Mla­dis­tvý vznesl vý­hra­dy pro­ti vý­ro­ku o tres­tním opatření, ji­miž vy­tý­kal, že od­vo­la­cí soud na roz­díl od sou­du pr­vní­ho stupně nes­hle­dal naplněný­mi pod­mín­ky pro mi­mořád­né sní­že­ní tres­tní­ho opatření pod­le § 58 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, ja­kož i to, že jde o tres­tní opatření nepřiměřeně tvr­dé, rep­re­siv­ní a neú­čel­né, ne­boť naplnění fun­kcí tres­tní­ho opatření lze u něj oče­ká­vat i při ulo­že­ní mírnější­ho tres­tu. Rovněž vy­slo­ve­ní doh­le­du shle­dal nad­by­teč­ným a neú­čel­ným, v je­ho vý­chov­ném prostředí neexis­tu­jí žá­dné ri­zi­ko­vé fak­to­ry, kte­ré by vy­ža­do­va­ly a od­ůvod­ňo­va­ly pou­ži­tí to­ho­to in­sti­tu­tu. Mla­dis­tvý se nez­to­tož­nil se zá­věrem od­vo­la­cí­ho sou­du, že by u něj ne­by­ly splně­ny pod­mín­ky pro ulo­že­ní tres­tní­ho opatření pod dol­ní hra­ni­ci tres­tní saz­by, ani s je­ho ar­gu­men­ta­cí o tom, že soud pr­vní­ho stupně přece­nil je­ho do­sa­vad­ní bez­úhon­nost a nes­hle­dal přitěžu­jí­cí okol­nos­ti. Po­kud by to­tiž od­vo­la­cí soud vy­hověl ná­mit­kám mla­dis­tvé­ho za­měřeným pro­ti vý­ro­ku o vině, ne­by­ly pod­mín­ky ani pro uk­lá­dá­ní tak vy­so­ké­ho tres­tní­ho opatření.

10. Z uve­de­ných důvodů v zá­věru do­vo­lá­ní mla­dis­tvý ,,tu­li­pán”*) navrhl, aby Nej­vyš­ší soud do­vo­lá­ním na­pa­de­ný roz­su­dek zru­šil pod­le § 265k tr. ř. a vrá­til věc od­vo­la­cí­mu sou­du k no­vé­mu pro­jed­ná­ní pod­le § 265l tr. ř., případně aby sám ve věci roz­hodl pod­le § 265m tr. ř.

11. Ob­vině­ný D. B. vý­hra­dy v do­vo­lá­ní up­lat­nil pou­ze pro­ti bo­du 1) roz­su­deč­né­ho vý­ro­ku [ne­zaměřil jej pro­ti skut­ku pod bo­dem 3)]. Va­dy v nes­práv­ném hmotněpráv­ním po­sou­ze­ní u zlo­či­nu lou­pe­že spatřoval zej­mé­na v tom, že z pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní ne­ní mož­no vzít za pro­ká­za­né, že by se ho do­pus­til za pod­mí­nek kva­li­fi­kač­ní­ho zna­ku pod­le § 173 od­st. 2 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku, je­li­kož ne­jed­nal ja­ko člen or­ga­ni­zo­va­né sku­pi­ny. Pou­ká­zal na ro­li ob­viněné­ho M. B., na je­hož žá­dost pou­žil vo­zid­lo své­ho ot­ce k jízdě na uve­de­né tra­se, a je­hož do to­ho­to vo­zid­la spo­lečně s mla­dis­tvým přib­ral. Tra­su nez­nal ani účel ces­ty, a jel pou­ze za vo­zid­lem říze­ným ob­viněným R. H.. Ne­mohl tu­šit, co se bu­de od­eh­rá­vat, ce­lou udá­lost sle­do­val z po­zi­ce řidi­če, seděl v autě, a když padl vý­střel a z res­tau­ra­ce vy­běh­li li­dé, v pa­ni­ce chtěl z místa od­jet. Po­kud byl po­žá­dán, aby vzal ku­lič­ko­vou ma­ke­tu sa­mo­pa­lu, nevěděl, na co a jak bu­de pou­ži­ta. Ob­vině­ný zdůraz­nil, že ak­cep­tu­je skut­ko­vý děj, jak byl sou­dy zjištěn, ale s oh­le­dem na uve­de­né sou­vis­los­ti u své oso­by má za to, že je­ho čin měl být po­sou­zen pod­le § 24 od­st. 1 písm. c) tr. zá­ko­ní­ku ja­ko po­moc k lou­pe­ži pros­té a v ná­vaz­nos­ti na to mu měl být ulo­žen pod­statně mírnější trest. Navrhl pro­to, aby Nej­vyš­ší soud roz­su­dek Vr­chní­ho sou­du v Olo­mou­ci, sou­du pro mlá­dež, ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 4 Tmo 6/2016, zru­šil a věc přiká­zal od­vo­la­cí­mu sou­du k no­vé­mu pro­jed­ná­ní a roz­hod­nu­tí.

12. Do­vo­lá­ní ob­viněné­ho R. H. je za­měřeno pou­ze pro­ti vý­ro­ku pod bo­dem 1) [ne­zaměřil jej pro­ti skut­ku pod bo­dem 2)]. Zá­sad­ní ná­mit­ka ob­viněné­ho směřuje pro­ti naplnění zna­ku skut­ko­vé pod­sta­ty zlo­či­nu lou­pe­že pod­le § 173 od­st. 2 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku, ne­boť v je­ho případě ne­by­lo mož­né spatřovat znak čle­na or­ga­ni­zo­va­né sku­pi­ny. Jed­na­lo se o jed­no­rá­zo­vou nepřip­ra­ve­nou ak­ci (viz us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 5. 8. 2015, sp. zn. 11 Tdo 504/2015), spá­cha­ná čin­nost v té­to věci se ne­vyz­na­čo­va­la ani plá­no­vi­tos­tí ani koor­di­no­va­nos­tí, aby tím by­la zvý­še­na pravděpo­dob­nost úspěšné­ho pro­ve­de­ní či­nu (viz us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 8 Tz 69/1999). Pou­ká­zal na stí­rá­ní roz­dí­lu me­zi spolu­pa­cha­tel­stvím a or­ga­ni­zo­va­nou sku­pi­nou, u níž je nez­byt­né předem rozděle­ní ro­lí za úče­lem úspěšné­ho do­ko­ná­ní tres­tné čin­nos­ti. Ob­vině­ný se s os­tat­ní­mi pa­cha­te­li nez­nal, ak­ci ni­jak nepřip­ra­vo­va­li, nemě­li zá­lož­ní plán, což dosvědču­je i to, že mla­dis­tvý do au­ta ne­nas­ko­čil a byl na místě za­dr­žen hlíd­kou Po­li­cie Čes­ké re­pub­li­ky. Z uve­de­ných důvodů ne­by­lo mož­né pro­to uči­nit zá­věr o spá­chá­ní zlo­či­nu lou­pe­že ve formě or­ga­ni­zo­va­né sku­pi­ny pod­le § 173 od­st. 2 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku.

13. Ob­vině­ný R. H. od­vo­la­cí­mu sou­du vy­tý­kal i nes­práv­nou vý­měru tres­tu, jes­tli­že na roz­díl od sou­du pr­vní­ho stupně neap­li­ko­val § 58 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku o mi­mořád­ném sní­že­ní tres­tu, pro nějž by­ly v je­ho případě naplně­ny všech­ny zá­ko­nem sta­no­ve­né pod­mín­ky, a to z hle­dis­ka osob­ních, ro­din­ných, ma­jet­ko­vých i ji­ných poměrů ob­viněné­ho (viz us­ne­se­ní ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 550/2014). Ta­ké pou­ká­zal na ar­gu­men­ty, kte­ré soud pr­vní­ho stupně ve vzta­hu k us­ta­no­ve­ní § 58 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku v je­ho případě shle­dal a na nich setr­val s tím, že úva­hy od­vo­la­cí­ho sou­du nej­sou správ­né, pro­to­že svou vi­nu nez­po­chyb­ňo­val, žil do­po­sud řád­ným ži­vo­tem a s or­gá­ny čin­ný­mi v tres­tním říze­ní spolu­pra­co­val. Spl­ňo­val tu­díž pro mi­mořád­né sní­že­ní tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy pod spod­ní hra­ni­ci tres­tní saz­by všech­ny zá­kon­né před­pok­la­dy.

14. S od­ka­zem na us­ta­no­ve­ní § 2 od­st. 11, 12 tr. ř. up­ra­vu­jí­cí zá­sa­dy přímos­ti, vy­tkl exis­ten­cí tzv. přek­va­pi­vé­ho roz­hod­nu­tí, kte­ré spatřoval v tom, že o tres­tu od­vo­la­cí soud sám roz­hodl (viz ná­lez Ústav­ní­ho sou­du ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III ÚS 1980/13), a je­ho zá­věry neod­po­ví­da­ly to­mu, co by­lo ve věci ob­jek­tiv­ní zjištěno, předev­ším co do je­ho ma­lé úlo­hy ja­ko řidi­če jed­no­ho z auto­mo­bilů a ak­tiv­ní sna­hy na­po­mo­ci or­gánům čin­ných v tres­tním říze­ní. Zdůraz­nil, že je­mu ulo­že­ný trest je vzhle­dem k uve­de­ným okol­nos­tem přípa­du a ci­to­va­né roz­ho­do­va­cí praxi Nej­vyš­ší­ho a Ústav­ní­ho sou­du nepřiměřeně vy­so­ký. V zá­věru do­vo­lá­ní ob­vině­ný R. H. navrhl, aby Nej­vyš­ší soud na­pa­de­ný roz­su­dek Vr­chní­ho sou­du v Olo­mou­ci ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 4 Tmo 6/2016, zru­šil a při práv­ní kva­li­fi­ka­ci je­ho jed­ná­ní ja­ko zlo­či­nu lou­pe­že pod­le § 173 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku mu ulo­žil trest od­ně­tí svo­bo­dy, je­hož vý­kon bu­de pod­míněně od­lo­žen na přiměřenou zku­šeb­ní do­bu. Sou­časně pod­le § 265o tr. ř. žá­dal, aby byl přeru­šen vý­kon tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy do roz­hod­nu­tí o po­da­ném do­vo­lá­ní.

15. Do­vo­lá­ní ob­viněné­ho T. K. směřova­lo jak pro­ti vý­ro­ku o vině, a to zej­mé­na pro­ti nes­práv­nos­ti pou­ži­té práv­ní kva­li­fi­ka­ce pod­le § 173 od­st. 2 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku, tak i pro­ti vý­ro­ku o tres­tu, vůči němuž vy­tý­kal, že mu od­vo­la­cí soud vy­měřil trest pod­le tres­tní saz­by u od­stav­ce 2 § 173 tr. zá­ko­ní­ku, aniž by vy­užil mož­nos­ti sní­že­ní ve smys­lu § 58 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, jak to uči­nil soud pr­vní­ho stupně.

16. K nes­práv­nos­ti pou­ži­té práv­ní kva­li­fi­ka­ce ob­vině­ný zdůraz­nil, že v je­ho jed­ná­ní ab­sen­tu­je před­cho­zí uvá­že­ní, roz­mysl, rozděle­ní úkolů, koor­di­no­va­nost a vzá­jem­ná sou­čin­nost. Ne­mohl vědět, ja­ký plán ob­vině­ný M. B. za­mýš­lel, ani co se bu­de na místě či­nu dít, ne­boť mu byl znám pou­ze cíl ces­ty, se kte­rým byl sez­ná­men v Kroměříži při nás­tu­pu do vo­zid­la. Z těchto důvodů ne­ní mož­né do­vo­dit vy­šší stu­peň or­ga­ni­za­ce pá­chá­ní tres­tné čin­nos­ti, jak znak or­ga­ni­zo­va­né sku­pi­ny před­pok­lá­dá. Je­ho jed­ná­ní tak mělo být kva­li­fi­ko­vá­no to­li­ko ja­ko zlo­čin lou­pe­že pod­le § 173 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku.

17. Vý­hra­dy ob­vině­ný T. K. vznesl i pro­ti zá­věru, že se u lou­pe­že pod­le § 173 tr. zá­ko­ní­ku jed­na­lo o ci­zí věc, a to s oh­le­dem na ma­ri­hua­nu, kte­rá ne­po­ží­vá spo­le­čen­ské ochra­ny ja­ko kaž­dá ji­ná věc. Jde o ros­tli­nu vy­lou­če­nou z ob­cho­do­vá­ní a je­jí přecho­vá­vá­ní a pro­dej jsou proti­práv­ní. V té sou­vis­los­ti vy­jádřil po­chyb­nost o mož­nos­ti kva­li­fi­ko­vat uve­de­ný čin ja­ko zlo­čin lou­pe­že pod­le § 173 tr. zá­ko­ní­ku ve vzta­hu ke zna­ku spá­chat ta­ko­vý čin v úmys­lu se zmoc­nit ci­zí věci. Jed­ná se o dro­gu, kte­rá ne­po­ží­vá ochra­ny tres­tní­ho zá­ko­ní­ku, a po­kud ob­vině­ný za­sáhl do osob­ní svo­bo­dy poš­ko­ze­ných tím, že je přinu­til si leh­nout na zem s vý­křikem, že jde o Po­li­cii Čes­ké re­pub­li­ky, do­pus­til se proti­práv­ní­ho jed­ná­ní ve smys­lu tres­tné­ho či­nu vy­dí­rá­ní pod­le § 175 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku.

18. Ve vzta­hu k ne­pou­ži­tí us­ta­no­ve­ní § 58 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku při uk­lá­dá­ní tres­tu ob­vině­ný vy­tkl od­vo­la­cí­mu sou­du, že způso­bil vý­raz­nou dis­pro­por­ci v ulo­že­ných tres­tech jed­not­li­vým ob­viněným, čímž doš­lo k po­ru­še­ní § 39 od­st. 1 a § 39 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku, ne­boť ne­by­la zhod­no­ce­na kri­té­ria v nich uve­de­ná, ani vý­znam chráněné­ho zá­jmu, kte­rý byl či­nem dot­čen, ne­by­ly zvá­že­ny poměry pa­cha­te­le ani okol­nos­ti přípa­du z hle­di­sek, jak je zá­kon sta­no­ví. Vý­rok od­vo­la­cí­ho sou­du o tres­tu je pro ob­viněné­ho zce­la lik­vi­dač­ní, je­ho smys­lem ne­ní ani ochra­na spo­leč­nos­ti, je­li­kož to­to jed­ná­ní je nut­no po­va­žo­vat za oje­dině­lé vy­bo­če­ní z ji­nak do­sud řád­né­ho ži­vo­ta ob­viněné­ho. Zá­věrem do­vo­lá­ní navrhl, aby Nej­vyš­ší soud ve smys­lu § 265k od­st. 1 tr. ř. na­pa­de­ný roz­su­dek Vr­chní­ho sou­du v Olo­mou­ci ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 4 Tmo 6/2016, zru­šil a přiká­zal Vr­chní­mu sou­du v Olo­mou­ci, aby věc v potřeb­ném roz­sa­hu zno­vu pro­jed­nal a roz­hodl. Sou­časně navrhl, aby mu byl ve smys­lu § 265h od­st. 3 tr. ř. přeru­šen vý­kon tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy.

19. Ob­vině­ný P. K. v do­vo­lá­ní vy­tý­kal, že soud dru­hé­ho stupně v je­ho případě po­ru­šil prá­vo na spra­ved­li­vý pro­ces, pro­to­že ne­res­pek­to­val zá­sa­du dvo­jin­stan­čnos­ti, a to zej­mé­na v uk­lá­dá­ní tres­tu, ani ul­ti­ma ra­tio ne­bo zá­sa­dy in du­bio pro reo, pro­to­že byl od­sou­zen za kva­li­fi­ko­va­ný čin, kte­rý nes­pá­chal.

20. Soudům ob­vině­ný vy­tkl, že na zá­kladě skut­ko­vé­ho sta­vu věci dospě­ly k nes­práv­né­mu hmotněpráv­ní­mu po­sou­ze­ní, pro­to­že své úva­hy za­lo­ži­ly na vý­povědi ob­viněné­ho T. K., kte­rá se ja­ko je­di­ná s os­tat­ní­mi nes­ho­do­va­la. Vy­tý­kal rovněž, že soud pr­vní­ho stupně své zá­věry za­lo­žil na úva­hách, kte­ré svědči­ly o je­ho před­po­ja­tos­ti, pro­to­že vy­vrá­ce­ná tvr­ze­ní neb­ral dos­ta­tečně do úva­hy. Do­vo­la­tel kon­sta­to­val část od­ůvodnění roz­hod­nu­tí od­vo­la­cí­ho sou­du zej­mé­na na straně 14, s nímž vy­slo­vil ne­souh­las, a bro­jil pro­ti to­mu, že u vol­by ob­le­če­ní šlo o sna­hu pa­cha­telů se mas­ko­vat, ne­boť se jed­na­lo o ka­pu­ci či če­pi­ci, kte­ré ne­vy­bo­ču­jí z ob­vyk­lé­ho způso­bu od­ívá­ní. Pro­to jim ta­to okol­nost nemůže být dá­vá­na k tí­ži. Sou­dy uči­ni­ly nes­práv­ný zá­věr o or­ga­ni­zo­va­né sku­pině, a to nav­zdo­ry ob­viněným vy­tknu­tým ne­dos­tatkům a přes­to, že pro něj v ob­sa­hu pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní ne­ní dos­ta­teč­ný skut­ko­vý pod­klad.

21. Nes­práv­nost zá­věru soudů o spá­chá­ní lou­pe­že pod­le § 173 od­st. 2 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku ob­vině­ný P. K. vy­tý­kal s oh­le­dem na okol­nos­ti, za nichž byl přez­kou­má­va­ný čin spá­chán, a zdůraz­nil, že ve věci ne­doš­lo k dělbě jed­not­li­vých úkolů, ale průběh či­nu byl zce­la ná­hod­ný. Je­di­ný, kdo měl kuk­lu, byl ob­vině­ný T. K.. Mi­mo ob­viněné­ho M. B. a T. K. os­tat­ní ob­vinění nevědě­li, co se má na místě udát, resp. dos­ta­li jen dí­lčí úko­ly. Pou­ká­zal na to, že po­kud sám hle­dal taš­ku s ma­ri­hua­nou, ne­mohl ji naj­ít. Způsob pro­ve­de­ní ak­ce neb­yl koor­di­no­va­ný, nel­ze do­vo­zo­vat ani dělbu úkolů. Jed­ná­ní ob­viněných pro­bí­ha­lo neor­ga­ni­zo­vaně, úko­ly ni­ko­mu ne­by­ly předem zná­my a ani cíl ce­lé ak­ce. O tom, že by se jed­na­lo o před­stí­ra­ný zá­krok po­li­cie, sou­dy ne­ma­jí dos­ta­tek důkazů, ale od­ha­du­jí ho jen pod­le někte­rých in­di­vi­duál­ních vý­křiků na místě či­nu. Rovněž zce­la sa­mo­vol­ný a ne­roz­váž­ný byl vý­střel ze stra­ny mla­dis­tvé­ho ,,tu­li­pá­na”*) , ja­kož i hlí­dá­ní le­ží­cích poš­ko­ze­ných, což svědčí pro spon­tán­nost a ama­té­ris­mus ce­lé­ho či­nu, jenž tak pos­trá­dá zna­ky, kte­rý­mi se or­ga­ni­zo­va­ná sku­pi­na mu­sí vy­zna­čo­vat. Jed­ná­ní ob­viněných ve svém důsled­ku ani nez­vy­šo­va­lo pravděpo­dob­nost úspěšné­ho pro­ve­de­ní tres­tné­ho či­nu, a te­dy i pos­led­ní znak pod­mi­ňu­jí­cí ap­li­ka­ci § 173 od­st. 2 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku chy­bí. Jed­ná­ní ob­viněných tak ne­by­lo či­nem or­ga­ni­zo­va­né sku­pi­ny, na­nej­vý­še se moh­lo jed­nat o spolu­pa­cha­tel­ství.

22. V zá­věru do­vo­lá­ní ob­vině­ný P. K. navrhl, aby Nej­vyš­ší soud na­pa­de­ná roz­hod­nu­tí niž­ších soudů zru­šil pod­le § 265l tr. ř. a přiká­zal věc sou­du pr­vní­ho stupně k no­vé­mu pro­jed­ná­ní a roz­hod­nu­tí, případně pod­le § 265m tr. ř. zno­vu sám roz­hodl, po­kud uz­ná věc za dos­ta­tečně skut­kově zjištěnou, tak, že jde o lou­pež pod­le § 173 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, a v té­to sou­vis­los­ti i ulo­žil niž­ší a přilé­havější trest.

III. Z vy­jádření k do­vo­lá­ním


23. Ke všem po­da­ným do­vo­lá­ním se v sou­la­du s § 265h od­st. 2 tr. ř. vy­jádřil stát­ní zá­stup­ce půso­bí­cí u Nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství. Důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř., jejž up­lat­ni­li všich­ni do­vo­la­te­lé, po­va­žo­val za naplně­ný pou­ze z čás­ti. Mi­mo ozna­če­ný do­vo­la­cí důvod shle­dal ná­mit­ky, kte­ré jsou pri­márně za­lo­že­ny na po­le­mi­ce se skut­ko­vý­mi zjištění­mi soudů, jes­tli­že do­vo­la­te­lé tvr­di­li, že ne­by­ly dos­ta­tečně pro­ká­zá­ny všech­ny skut­ko­vé okol­nos­ti, z nichž sou­dy uči­ni­ly práv­ní zá­věry o exis­ten­ci or­ga­ni­zo­va­né sku­pi­ny. Pod­le stát­ní­ho zá­stup­ce je však skut­ko­vá vě­ta vy­jadřují­cí naplnění uve­de­né­ho kva­li­fi­kač­ní­ho zna­ku skut­ko­vé pod­sta­ty peč­livě for­mu­lo­va­ná a sku­teč­ný průběh ce­lé ak­ce fak­tic­ky vy­lu­ču­je, že by k němu doš­lo bez ja­ké­ko­liv před­cho­zí do­ho­dy.
24. Kon­krétně k vý­hradě mla­dis­tvé­ho ,,tu­li­pá­na”*) uvedl, že o ne­dos­ta­tek zna­ku „ná­si­lí a pohrůžky bez­prostřed­ní­ho ná­si­lí“ ve smys­lu § 173 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, se ne­jed­ná, pro­to­že i když nej­de o ná­si­lí, jak vy­světlil od­vo­la­cí soud, byl naplněn znak „pohrůžky bez­prostřed­ní­ho ná­si­lí“. Mla­dis­tvý hod­no­til naplnění to­ho­to zna­ku pris­ma­tem po­li­cej­ní­ho zá­kro­ku, av­šak ig­no­ro­val, že o po­li­cej­ní zá­krok vůbec neš­lo a pohrůžka pou­ži­tí (domně­le) „slu­žeb­ní zbraně“ by­la bez oh­le­du na mo­men­tál­ní do­jem poš­ko­ze­ných pohrůžkou zce­la bez­práv­nou. Jes­tli­že se to­mu­to domnělé­mu „do­nu­co­va­cí­mu prostřed­ku“ poš­ko­ze­ní pod­vo­li­li, vznik­lá si­tua­ce neb­rá­ní zá­věru o pohrůžce bez­prostřed­ní­ho ná­si­lí, a o je­jím naplnění nev­zni­ka­jí žá­dné po­chyb­nos­ti. Vý­hra­da pro­ti zna­ku „čle­na or­ga­ni­zo­va­né sku­pi­ny“ je pod­le stát­ní­ho zá­stup­ce za­lo­že­na pou­ze na skut­ko­vých tvr­ze­ních. K ná­mit­kám pro­ti ulo­že­né­mu tres­tní­mu opatření pod­le § 265b od­st. 1 písm. h) tr. ř. uvedl, že se tý­ka­jí přís­nos­ti tres­tní­ho opatření, a ni­ko­liv pod­mí­nek, za nichž lze uve­de­ný důvod up­lat­nit (srov. roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Mla­dis­tvé­mu by­lo přitom ulo­že­no tres­tní opatření v rám­ci zá­kon­né tres­tní saz­by pod­le § 173 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku mo­di­fi­ko­va­né us­ta­no­ve­ním § 31 od­st. 1 z. s. m., a ci­to­va­ný do­vo­la­cí důvod tak naplněn neb­yl.

25. Stát­ní zá­stup­ce se s ná­mit­kou ob­viněné­ho D. B., kte­rý ne­souh­la­sil s pou­ži­tou práv­ní kva­li­fi­ka­cí a do­má­hal se na­mís­to or­ga­ni­zo­va­né sku­pi­ny ve vzta­hu ke své účas­ti na spá­cha­ném či­nu jen účas­ten­ství pod­le § 24 od­st. 1 písm. c) tr. zá­ko­ní­ku, nez­to­tož­nil. Svůj ná­zor do­lo­žil úva­hou, že jed­ná­ní ob­viněné­ho se zda­le­ka ne­vy­čer­pá­va­lo pou­ze pa­siv­ním hlí­dá­ním při či­nu, ale jed­na­lo se o ak­tiv­ní lo­gis­tic­kou pod­po­ru spo­čí­va­jí­cí v ná­vo­zu „po­li­cej­ní­ho ko­man­da“ bez­prostředně k vo­zid­lu poš­ko­ze­ných. Sta­lo se pro­to přímou slož­kou děje, jež ve svém souhr­nu napl­ňo­val zna­ky přisou­ze­né­ho zlo­či­nu i v je­ho kva­li­fi­ko­va­né po­době.

26. K ná­mit­kám ob­viněné­ho R. H. stát­ní zá­stup­ce zdůraz­nil neo­pod­statněnost údaj­né­ho ama­té­ris­mu pro­ve­de­ní ce­lé ak­ce, pro­to­že čin byl spá­chán úspěšně po­tud, že se pa­cha­telům sku­tečně po­dařilo zís­kat po­ža­do­va­nou ma­ri­hua­nu. K na­ru­še­ní plá­no­va­né­ho průběhu ak­ce pak doš­lo až teh­dy, kdy si poš­ko­ze­ní uvědo­mi­li pra­vý stav věcí po­té, co byl poz­nán je­den z ob­viněných, a pos­ta­vi­li se na od­por, čímž průběh fin­go­va­né­ho „po­li­cej­ní­ho zá­sa­hu“ na­ru­ši­li. Za ama­tér­skou nel­ze po­va­žo­vat sa­mot­nou příp­ra­vu a po­čá­teč­ní průběh ak­ce, ale až je­jí zá­věreč­nou fá­zi. Ani ta­to okol­nost však ne­má na tres­tní od­povědnost ob­viněných ja­ký­ko­li vliv, ne­boť ni­jak nez­po­chyb­ňu­je před­cho­zí spolu­prá­ci na bá­zi or­ga­ni­zo­va­né sku­pi­ny. Vý­hra­dy to­ho­to do­vo­la­te­le, ji­miž se do­má­hal ap­li­ka­ce § 58 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, ozna­čil za neod­po­ví­da­jí­cí žá­dné­mu ze zá­kon­ných do­vo­la­cích důvodů, stejně ja­ko tvr­ze­ní o po­ru­še­ní zá­sa­dy bez­prostřed­nos­ti a ús­tnos­ti. Od­vo­la­cí soud to­tiž ne­či­nil ve vzta­hu k hod­no­ce­ní přitěžu­jí­cích okol­nos­tí žá­dné no­vé skut­ko­vé zá­věry, ale vy­chá­zel ze zjištění sou­du pr­vé­ho stupně, a pro­to zá­věry od­vo­la­cí­ho sou­du jsou pod­le stát­ní­ho zá­stup­ce správ­né i oh­ledně tres­tu, kte­rý nově v zá­ko­nem sta­no­ve­né tres­tní sazbě do­vo­la­te­li ulo­žil. V ta­ko­vém případě nej­de o tzv. přek­va­pi­vé roz­hod­nu­tí, a to tím spí­še, že ob­vině­ný byl sez­ná­men s ob­sa­hem od­vo­lá­ní stát­ní­ho zá­stup­ce v je­ho nep­rospěch. Na­mí­ta­ným pos­tu­pem ne­moh­lo být za­sa­že­no prá­vo ob­viněné­ho na spra­ved­li­vý pro­ces, když ta­to ná­mit­ka ani ob­sa­hově neod­po­ví­dá žá­dné­mu ze zá­kon­ných do­vo­la­cích důvodů.

27. Stát­ní zá­stup­ce k do­vo­lá­ní ob­viněné­ho T. K. uvedl, že ne­le­gál­ní dr­že­ní ma­ri­hua­ny pod­lé­há přís­né veřej­nop­ráv­ní re­gu­la­ci a jed­na­lo se o res extra com­mer­cium, to však zá­ro­veň ne­vy­lu­ču­je fak­tic­kou po­va­hu ta­ko­vé­ho předmětu ja­ko věci v práv­ním smys­lu. Jed­na­lo se o hmot­ný předmět, kte­rý by­lo mož­no fak­tic­ky dr­žet, a jenž měl svou ma­jet­ko­vou hod­no­tu. Sku­teč­nost, že s ní ne­mohl nik­do z ak­térů op­rávněn nak­lá­dat, z hle­dis­ka tres­tní­ho prá­va po­jem „věci“ ne­po­pí­rá (srov. us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 4 Tdo 602/2014). Uve­de­nou ná­mit­ku pro­to shle­dal zce­la nedůvod­nou. Po­kud ob­vině­ný T. K. též bro­jil pro­ti přís­nos­ti tres­tu a ne­pou­ži­tí us­ta­no­ve­ní § 58 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, ozna­čil ty­to vý­hra­dy za neod­po­ví­da­jí­cí up­latněné­mu do­vo­la­cí­mu důvo­du ani ji­né­mu pod­le § 265b od­st. 1tr. ř.

28. Po­kud jde o vý­hra­dy ob­viněné­ho P. K. ve vzta­hu k přisou­ze­né­mu zna­ku „ja­ko člen or­ga­ni­zo­va­né sku­pi­ny“, stát­ní zá­stup­ce uvedl, že ná­mit­ky to­ho­to do­vo­la­te­le jsou soustředě­ny i do po­le­mi­ky se skut­ko­vý­mi zjištění­mi soudů, resp. přetr­vá­va­jí­cí ob­ha­jo­by ob­viněné­ho, kte­rý průběh jed­ná­ní pa­cha­telů a svůj po­díl v roz­po­ru se skut­ko­vý­mi zjištění­mi soudů ba­ga­te­li­zo­val. Ani s dí­lčí­mi ná­mit­ka­mi, kte­ré ob­vině­ný ve svém do­vo­lá­ní uvedl, se stát­ní zá­stup­ce nez­to­tož­nil.

29. V zá­věru vy­jádření stát­ní zá­stup­ce s oh­le­dem na zmíněné ar­gu­men­ty shle­dal do­vo­lá­ní všech do­vo­la­telů neo­pod­statněná a navrhl, aby je Nej­vyš­ší soud pod­le § 265i od­st. 1 písm. e) tr. ř. od­mítl.

30. Ob­vinění, jimž by­lo vy­jádření stát­ní­ho zá­stup­ce Nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství za­slá­no, na ně do do­by ko­ná­ní ne­veřej­né­ho za­se­dá­ní ne­rea­go­va­li, resp. Nej­vyš­ší soud ta­ko­vou případ­nou reak­ci neměl k dis­po­zi­ci.

IV. K přípus­tnos­ti do­vo­lá­ní


31. Nej­vyš­ší soud, soud pro mlá­dež, ja­ko soud do­vo­la­cí shle­dal, že všich­ni ob­vinění a mla­dis­tvý do­vo­lá­ní po­da­li ja­ko oso­by op­rávněné pod­le § 265d od­st. 1 písm. b), od­st. 2 tr. ř., je­jich do­vo­lá­ní směřují pro­ti roz­hod­nu­tí uve­de­né­mu v § 265a od­st. 1, od­st. 2 písm. a), h) tr. ř., a jsou přípus­tná, by­la po­dá­na v zá­kon­né lhůtě a na místě, kde lze po­dá­ní ve smys­lu § 265e od­st. 1, 2 tr. ř. uči­nit.

32. Do­vo­lá­ní je mož­né věcné­mu přez­ku­mu pod­ro­bit v případě, že by­lo up­latněno v sou­la­du s ozna­če­ný­mi do­vo­la­cí­mi důvo­dy pod­le § 265b od­st. 1 tr. ř., a pro­to Nej­vyš­ší soud, soud pro mlá­dež, po­su­zo­val, zda do­vo­lá­ní mla­dis­tvé­ho ,,tu­li­pá­na”*) pro důvo­dy pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) a h) tr. ř. a ob­viněných D. B., R. H., T. K., P. K. pro důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř. se zá­kon­ným vy­me­ze­ním těchto důvodů ob­sa­hově ko­res­pon­du­jí.

V. K vý­hra­dám pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř.


33. Vzhle­dem k to­mu, že všich­ni do­vo­la­te­lé up­lat­ni­li důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř., je třeba souhrnně ke všem uvést, že do­vo­lá­ní pod­le to­ho­to důvo­du je mož­né po­dat, jes­tli­že roz­hod­nu­tí spo­čí­vá na nes­práv­ném práv­ním po­sou­ze­ní skut­ku ne­bo ji­ném nes­práv­ném hmotněpráv­ním po­sou­ze­ní. Ve vzta­hu ke zjištěné­mu skut­ku lze do­vo­lá­ním vy­tý­kat vý­lučně va­dy práv­ní, te­dy to, že sku­tek, jak byl sou­dem zjištěn, byl nes­právně právně kva­li­fi­ko­ván ja­ko trest­ný čin, ač­ko­li o trest­ný čin nej­de ne­bo jde o ji­ný trest­ný čin, než kte­rým byl ob­vině­ný uz­nán vin­ným. Na pod­kladě to­ho­to do­vo­la­cí­ho důvo­du nel­ze pro­to přez­kou­má­vat a hod­no­tit správ­nost a úpl­nost skut­ko­vých zjištění, na nichž je na­pa­de­né roz­hod­nu­tí za­lo­že­no, ani prověřovat dos­ta­teč­nost pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní a správ­nost hod­no­ce­ní důkazů ve smys­lu us­ta­no­ve­ní § 2 od­st. 5, 6 tr. ř., poněvadž ta­to čin­nost sou­du spo­čí­vá v ap­li­ka­ci pro­ces­ních, a ni­ko­liv hmotněpráv­ních us­ta­no­ve­ní. Ty­to ni­ko­liv práv­ní va­dy, ale ne­dos­tat­ky ve skut­ko­vých zjištěních nel­ze v rám­ci do­vo­lá­ní vy­tý­kat prostřed­nic­tvím žá­dné­ho důvo­du pod­le § 265b tr. ř. [srov. us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Sou­bo­ru tres­tních roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du)]. Ved­le vad, kte­ré se tý­ka­jí práv­ní­ho po­sou­ze­ní skut­ku, lze s od­ka­zem na uve­de­ný do­vo­la­cí důvod vy­tý­kat též „ji­né nes­práv­né hmotněpráv­ní po­sou­ze­ní“, jímž se ro­zu­mí zhod­no­ce­ní otáz­ky, kte­rá nes­po­čí­vá přímo v práv­ní kva­li­fi­ka­ci skut­ku, ale v práv­ním po­sou­ze­ní ji­né skut­ko­vé okol­nos­ti ma­jí­cí vý­znam z hle­dis­ka hmot­né­ho prá­va.

 

34. S oh­le­dem na ob­sah po­da­ných do­vo­lá­ní, jak by­la vý­še kon­sta­to­vá­na, všech­na směřují vý­hradně pro­ti skut­ku v bodě 1) a lze připus­tit, že všich­ni do­vo­la­te­lé do­vo­lá­ní zá­sadně za­měři­li pro­ti nep­ráv­nos­ti pou­ži­té práv­ní kva­li­fi­ka­ci pod­le § 173 od­st. 2 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku, a to při res­pek­tu ke skut­ko­vým zjištěním, kte­rá vy­ply­nu­la z pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní, byť v čás­ti mě­li za to, že zjiště­ný skut­ko­vý stav ne­ní zce­la dos­ta­teč­ný pro práv­ní zá­věry zej­mé­na oh­ledně kva­li­fi­kač­ní­ho zna­ku or­ga­ni­zo­va­né sku­pi­ny. Nad rá­mec té­to spo­leč­né ar­gu­men­ta­ce mla­dis­tvý ,,tu­li­pán”*) bro­jil i pro­ti naplnění znaků zá­klad­ní skut­ko­vé pod­sta­ty § 173 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, kon­krétně pro­ti zna­ku ná­si­lí či pohrůžky bez­prostřed­ní­ho ná­si­lí, ob­vině­ný T. K. tvr­dil, že nej­de u ma­ri­hua­ny o věc v práv­ním slo­va smys­lu, a do­ža­do­val se práv­ní kva­li­fi­ka­ce pod­le § 175 tr. zá­ko­ní­ku, ob­vině­ný D. B. ve svém jed­ná­ní spatřoval jen účas­ten­ství pod­le § 24 tr. zá­ko­ní­ku, mi­mo to ob­vině­ný P. K. pou­ze zmí­nil, že roz­hod­nu­tí soudů je v roz­po­ru s prin­ci­pem ul­ti­ma ra­tio. Tak­to uve­de­né ar­gu­men­ty se sho­du­jí s ob­sa­ho­vým vy­me­ze­ním důvo­du pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř., pro­to­že do­vo­la­te­lé se na pod­kladě sou­dy učiněných skut­ko­vých zjištění do­má­ha­li ji­né­ho práv­ní­ho zá­věru o kva­li­fi­ka­ci je­jich jed­ná­ní. Tím res­pek­to­va­li, že ten­to do­vo­la­cí důvod slou­ží zá­sadně k náp­ravě práv­ních vad, kte­ré vy­plý­va­jí buď z nes­práv­né­ho práv­ní­ho po­sou­ze­ní skut­ku, a ten byl pro­to sku­tečně ob­sa­hově tvr­zen a od­ůvodněn kon­krét­ní­mi va­da­mi v práv­ním po­sou­ze­ní skut­ku, jenž byl vy­me­zen v na­pa­de­ném roz­hod­nu­tí (srov. us­ne­se­ní Ústav­ní­ho sou­du ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

 

35. Nej­vyš­ší soud, soud pro mlá­dež, z těchto důvodů mohl po­su­zo­vat, zda vy­tý­ka­né práv­ní va­dy, na něž ob­vinění i mla­dis­tvý v do­vo­lá­ních pou­ka­zo­va­li, jsou důvod­né. Vy­chá­zel přitom ze skut­ko­vých zjištění, jak by­la ve vý­ro­ku roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně pop­sá­na, a též i ze zá­věrů roz­ve­de­ných v od­ůvodněních přez­kou­má­va­ných roz­hod­nu­tí [srov. přiměřeně us­ne­se­ní Ústav­ní­ho sou­du např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.].

a) K ná­mit­ce pro­ti § 173 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku


36. Mla­dis­tvý ,,tu­li­pán”*) prostřed­nic­tvím důvo­du pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř. vy­tý­kal, že sou­dy obou stupňů se řádně ne­vy­pořáda­ly se zna­kem ná­si­lí a pohrůžky bez­prostřed­ní­ho ná­si­lí u skut­ko­vé pod­sta­ty v § 173 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, a to v zá­sadě pro­to, že i když od­vo­la­cí soud se nez­to­tož­nil s úva­ha­mi sou­du pr­vní­ho stupně, jež vy­jádřil mi­mo ji­né i v tzv. práv­ní větě, že ob­vinění jed­na­li za pou­ži­tí ná­si­lí, shle­dal s oh­le­dem na okol­nos­ti či­nu, za nichž byl spá­chán, že se tak sta­lo pohrůžkou bez­prostřed­ní­ho ná­si­lí. K tak­to vy­slo­ve­né ná­mit­ce, s níž se nel­ze zto­tož­nit, Nej­vyš­ší soud uvá­dí, že pod­le pop­sa­ných skut­ko­vých zjištění byl čin spá­chán tak, že když se na mís­to či­nu všich­ni pa­cha­te­lé dos­ta­vi­li dvěma vo­zid­ly, ob­vinění T. K., P. K. a mla­dis­tvý ,,tu­li­pán”*) vy­ská­ka­li z nák­la­do­vé­ho pros­to­ru předmětné­ho vo­zid­la, kde by­li uk­ry­ti, a mas­ko­vá­ni kuk­la­mi, če­pi­ce­mi přes ob­li­čej a ka­pu­ce­mi, pou­ži­li vý­křik: „Po­li­cie, lehněte si na zem!“, je­hož důraz­nost ze­sí­li­li vý­střelem z ply­no­vé pis­to­le do vzdu­chu a pohrůžku ma­ke­tou sa­mo­pa­lu. Tím do­nu­ti­li poš­ko­ze­né vy­stou­pit z vo­zid­la Ško­da Oc­ta­via Com­bi a leh­nout si na zem če­lem k ze­mi. Přes­to­že soud pr­vní­ho stupně uve­de­né jed­ná­ní po­su­zo­val ja­ko znak „ná­si­lí“, od­vo­la­cí soud, jenž přisvědčil mla­dis­tvé­mu ,,tu­li­pá­nu”*), správně shle­dal, že o ná­si­lí neš­lo, ale jed­na­lo se o lest, je­jímž důsled­kem by­lo, že se poš­ko­ze­ní podřídi­li bez ja­ké­ho­ko­liv od­po­ru. Od­vo­la­cí soud uči­nil zá­věr, že byl naplněn znak „pohrůžky bez­prostřed­ní­ho ná­si­lí“, ne­boť poš­ko­ze­ní se podřídi­li vů­li ob­viněných právě pod hroz­bou pal­ných zbra­ní (straně 16 přez­kou­má­va­né­ho roz­sud­ku sou­du dru­hé­ho stupně). Vy­světlil tak v potřeb­né míře své úva­hy o tom, ja­ký znak a z ja­kých důvodů shle­dal naplněným.

37. Nej­vyš­ší soud, soud pro mlá­dež, se s těmi­to úva­ha­mi od­vo­la­cí­ho sou­du zto­tož­nil a pro úpl­nost do­dá­vá, že zlo­čin lou­pe­že pod­le § 173 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku spá­chá ten, kdo pro­ti ji­né­mu uži­je ná­si­lí ne­bo pohrůžky bez­prostřed­ní­ho ná­si­lí v úmys­lu zmoc­nit se ci­zí věci.

38. Pohrůžka bez­prostřed­ní­ho ná­si­lí je vždy zá­vis­lá na kon­krét­ních okol­nos­tech kaž­dé pro­jed­ná­va­né věci, a nel­ze ji pro­to vý­slovně de­fi­no­vat. Jde o pohrůžku ta­ko­vým ná­si­lím, kte­ré má být vy­ko­ná­no okam­žitě, jes­tli­že se na­pa­de­ný ne­pod­ro­bí vů­li útoč­ní­ka. Pod­sta­tou „pohrůžky“ je vy­jádření hroz­by, kte­rá bý­vá zpra­vid­la pro­ne­se­na slovně, a to buď vý­slovně, že za­zní ve for­mu­la­ci hroz­ba ná­si­lím, ne­bo i slov­ním opi­sem ta­ko­vé­ho cho­vá­ní, kte­ré svým ob­sa­hem v sobě ob­sa­hu­je ag­re­siv­ní ná­sil­né as­pek­ty jed­ná­ní. Kromě to­ho sta­čí i nes­lov­ní (kon­klu­den­tní) jed­ná­ní, kte­ré je vy­jádřeno např. ges­ty, po­hy­by ru­kou či no­hou, apod. (např. ob­stou­pe­ní na­pa­de­né­ho, napřaho­vá­ní k úde­ru či za­tí­ná­ní pěs­tí spo­je­né s po­sun­ky, z nichž vy­plý­vá od­hod­lá­ní pou­žít ih­ned ná­si­lí), je-li z něho a os­tat­ních okol­nos­tí zřej­mé, že ná­si­lí se us­ku­teč­ní ih­ned, ne­pod­ro­bí-li se na­pa­de­ný vů­li pa­cha­te­le (srov. roz­hod­nu­tí č. 1/1980 Sb. rozh. tr. či us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1478/2015). Pohrůžka může spo­čí­vat i v tom, že pa­cha­tel dá­vá přík­la­dy to­ho, co se sta­lo ji­ným li­dem, když ne­ko­na­li tak, jak pa­cha­tel chtěl, že připo­dob­ňu­je oběť k něko­mu, kdo je po úra­zu na in­va­lid­ním vo­zí­ku, připo­mí­ná, že oběť je zra­ni­tel­ná i tím, že má oso­by blíz­ké, ke kte­rým má ci­to­vý vztah, či ve sna­ze do­sáh­nout své­ho zá­měru, k je­hož splnění poš­ko­ze­né­ho nu­tí, nak­lá­dá se zbra­ní tak, aby by­lo zřej­mé, že by ji mohl pou­žít způso­bem, k němuž je ur­če­na (např. pa­cha­tel dá naj­evo, že střel­ná zbraň ob­sa­hu­je zá­sob­ník s ná­bo­ji, ten­to vy­jme a zbraň po­ne­chá le­žet na sto­le před poš­ko­ze­ným) [srov. přiměřeně roz­hod­nu­tí č. 32/2013 Sb. rozh. tr. či us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1239/2014]. V tom­to vý­zna­mu již sa­mot­ný vý­střel ze zbraně, je právě ta­ko­vou pohrůžkou ná­si­lí, pro­to­že slu­cho­vý vjem vý­stře­lu evo­ku­je auto­ma­tic­ky oba­vu z těžkých nás­ledků, kte­ré střel­ná zbraň způso­bu­je.

39. U lou­pe­že je smys­lem a zá­měrem ta­ko­vé pohrůžky vy­vo­lá­ní stra­chu či oba­vy u obě­ti v ta­ko­vé míře, aby po­ža­do­va­nou věc pa­cha­te­li okam­žitě vy­da­la. Pa­cha­tel tak či­ní různý­mi for­ma­mi, z nichž pou­ži­tí ná­si­lí v da­ném okam­ži­ku přímo z úst pa­cha­te­le ne­zaz­ní, av­šak dá­vá vý­ra­zo­vý­mi prostřed­ky, v nichž je ja­ké­ko­liv ná­si­lí skry­to, poš­ko­ze­né­mu naj­evo, že k pou­ži­tí ná­si­lí doj­de, po­kud se oh­ledně po­ža­do­va­né věci ne­pod­ro­bí je­ho vů­li, jež poš­ko­ze­ný vní­má ja­ko po­ten­ciálně ne­bez­peč­né, je-li zjev­né, že poš­ko­ze­ný svo­ji si­tua­ci po­va­žu­je za bez­vý­chod­nou, v důsled­ku to­ho nek­la­de od­por, přičemž pa­cha­tel si je té­to sku­teč­nos­ti vědom a po­čí­tá s ní (srov. přiměřeně k to­mu roz­hod­nu­tí č. 11/2011 Sb. rozh. tr.).

40. V pro­jed­ná­va­né věci, jak ply­ne z uve­de­ných skut­ko­vých zjištění, jed­ná­ní všech ob­viněných, byť u kaž­dé­ho v ji­né ro­li, av­šak v rám­ci spo­lečně po­ja­té­ho úmys­lu ve­de­né­ho jed­not­ným mo­ti­vem a při nap­lá­no­va­né a spo­lečně pro­váděné ak­ci, mělo za­stra­šu­jí­cí cha­rak­ter, kte­rý ply­nul zej­mé­na z to­ho, že ob­vinění, jed­nak by­li mas­ko­vá­ni, ne­boť by­li v kuk­lách, če­pi­cích či ka­pu­cích, a jed­nak by­li vy­ba­ve­ni zbraněmi, což dok­la­do­va­li i vý­střelem z jed­né z nich a hroz­bou sa­mo­pa­lem. V rám­ci tak­to vy­vo­la­né pohrůžky ná­si­lí pos­ta­či­lo i to, že neš­lo o fak­tic­kou zbraň. Fun­kci za­stra­še­ní zde mě­ly i dal­ší okol­nos­ti, za nichž ob­vinění čin us­ku­teč­ni­li, zej­mé­na cel­ko­vá at­mos­fé­ra jed­ná­ní „ko­man­da“ tím, že vy­ská­ka­li z do­dáv­ky a da­li poš­ko­ze­ným po­kyn si leh­nout na zem. Ta­to si­tua­ce vy­tvoři­la dos­ta­teč­nou a jed­noz­nač­nou hroz­bu pou­ži­tí ná­si­lí, zbraně. V ta­ko­vé at­mos­féře již ne­by­la vý­znam­ná sna­ha dot­vářet cel­ko­vou ilu­zi po­li­cej­ní­ho zá­kro­ku, je­jímž smys­lem by­lo zvý­šit co nej­ví­ce pravděpo­dob­nost úspěšnos­ti za­ba­ve­ní zá­sil­ky ma­ri­hua­ny. Nic­méně i zdá­ní to­ho, že jde o po­li­cej­ní zá­sah, mělo v da­né sou­vis­los­ti svůj smysl, právě pro­to, že šlo o dro­gy, ja­ko ne­le­gál­ní zbo­ží, kte­ré po­li­cie, po­kud by se o něj však sku­tečně jed­na­lo, může za­ba­vit. Ta­to okol­nost na po­va­ze cel­kově vy­zní­va­jí­cí si­tua­ce za vy­uži­tí všech vý­hrůžných prostředků na naplnění poj­mu pohrůžky bez­prostřed­ní­ho ná­si­lí nic nemění, ne­boť i sa­mot­né pod­vo­le­ní se vý­zvě, kte­rá by přichá­ze­la od po­li­cie, je třeba po­va­žo­vat za sna­hu uči­nit pro­sa­ze­ní vů­le pa­cha­telů ještě důrazněji. Jes­tli­že si poš­ko­ze­ní leh­li na vý­zvu ob­viněných na zem, či­ni­li tak ze stra­chu, že po­kud jim ne­vy­ho­ví, může být střel­ných zbra­ní pou­ži­to bez oh­le­du, zda by se tak sta­lo ze stra­ny po­li­cie či ko­ho­ko­liv ji­né­ho.

41. Nej­vyš­ší soud se se zá­věry od­vo­la­cí­ho sou­du zto­tož­nil, a po­va­žu­je je ne­jen za lo­gic­ké, ale i od­po­ví­da­jí­cí všem pop­sa­ným skut­ko­vým okol­nos­tem a plně sou­lad­né s uži­tou soud­ní ju­di­ka­tu­rou. O naplnění znaků zá­klad­ní skut­ko­vé pod­sta­ty (u mla­dis­tvé­ho do­vo­la­te­le, jenž tu­to vý­hra­du vznesl) pro­vinění pod­le § 173 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, nev­zni­ka­jí žá­dné po­chyb­nos­ti.

b) K poj­mu zmocnění se ci­zí věci v případě dro­gy


42. Vzhle­dem k to­mu, že ob­vině­ný T. K. ve svém do­vo­lá­ní bro­jil pro­ti zá­klad­ní skut­ko­vé pod­statě tres­tné­ho či­nu lou­pe­že pod­le § 173 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, tím, že v případě ma­ri­hua­ny, ja­ko lát­ky, kte­rá je dro­gou, a te­dy ne­po­ží­vá ochra­ny zá­ko­na, nemůže jí o věc ve smys­lu uve­de­né­ho tres­tné­ho či­nu, je třeba uvést, že ten­to zá­věr je nes­práv­ný.

43. Jed­ná se o trest­ný čin lou­pe­že, pro nějž pla­tí, že se ob­vině­ný ná­si­lím ne­bo pohrůžkou bez­prostřed­ní­ho ná­si­lí zmoc­ní věci, kte­rá si­ce ne­ní ve vlas­tnic­tví poš­ko­ze­né­ho, ale poš­ko­ze­ný ji má ve své mo­ci a nak­lá­dal s ní ja­ko s věcí vlas­tní. Vý­še uve­de­ný zá­věr se vzta­hu­je i na případ, když tu­to věc poš­ko­ze­ný nedr­ží v sou­la­du s práv­ním před­pi­sem, např. ba­lí­ček ma­ri­hua­ny (srov. us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 21. 4. 2014, sp. zn. 4 Tdo 602/2014).

44. Ci­zí věcí je věc ve smys­lu § 134 tr. zá­ko­ní­ku, resp. § 489 zá­ko­na č. 89/2012 Sb., ob­čan­ské­ho zá­ko­ní­ku, tj. všech­ny ov­la­da­tel­né hmot­né předmě­ty a ov­la­da­tel­né přírod­ní sí­ly, kte­ré slou­ží potřebám li­dí včetně bytů, ne­by­to­vých pros­tor, ži­vých zvířat, zpra­co­va­ných od­děle­ných čás­tí lid­ské­ho tě­la, peněžních prostředků na úč­tu a cen­ných pa­pírů; věcí je i elektřina. Ci­zí věcí je věc mo­vi­tá, kte­rá ne­ná­le­ží pa­cha­te­li buď vůbec, ne­bo ne­ná­le­ží jen je­mu, a kte­rou ne­má pa­cha­tel ve své dis­po­zi­ci. (viz us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 7 Tdo 989/2016, us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 7 Tdo 871/2016, us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1014/2015). Po­kud Nej­vyš­ší soud v roz­sud­ku ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 537/2010 uvedl, že „aby by­lo mož­no po­va­žo­vat ur­či­tý ob­jekt za věc v práv­ním smys­lu, mu­sí se předně jed­nat o ov­la­da­tel­ný hmot­ný předmět (res cor­po­ra­lis). Nes­mí zde však chybět ani dal­ší vý­znam­ný ele­ment, kte­rým je ob­jek­tiv­ní uži­teč­nost ta­ko­vé­ho předmětu a je­ho schop­nost ur­či­tým způso­bem us­po­ko­jo­vat lid­ské potřeby“, ta­to pod­mín­ka je naplněna i u psy­chot­rop­ních lá­tek, tj. drog. Jde o lát­ky, kte­ré ma­jí vždy svůj uži­tek. To, že je nak­lá­dá­ní s ni­mi umožněno jen na zá­kladě zá­ko­nem sta­no­ve­ných pod­mí­nek, je­jich efekt schop­nos­ti půso­bit na lid­ský or­gan­izmus nes­ni­žu­je.

45. U tres­tné­ho či­nu lou­pe­že pod­le § 173 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, kte­rý chrá­ní dva zá­jmy, a to jed­nak ma­je­tek, jed­nak svo­bo­du roz­ho­do­vá­ní, ne­ní hod­no­ta věci roz­hod­ná, ba ne­ní roz­hod­né ani to, že poš­ko­ze­né­mu nev­znik­la žá­dná ma­jet­ko­vá ško­da, pro­to­že např. neměl žá­dnou věc u se­be. V praxi se však vy­sky­tu­jí přípa­dy, kdy oba zá­jmy jsou za­sa­že­ny má­lo vý­znam­ným způso­bem, a může se jed­nat i o věci ne­patr­né hod­no­ty (srov. přiměřeně ŠÁMAL, P. a kol. Tres­tní zá­ko­ník. Ko­men­tář. 2. vy­dá­ní, Pra­ha: C. H. Beck, 2012, s. 1729 až 1730).

46. Nej­vyš­ší soud s oh­le­dem na uve­de­né úva­hy k poj­mu „věci“ u drog, me­zi něž patří i ma­ri­hua­na, zdůraz­ňu­je, že jsou věcí ve sho­ra uve­de­ném smys­lu, a ma­jí i hod­no­tu. Ne­ní v té­to sou­vis­los­ti vý­znam­né, že oso­ba, kte­rá si je opatři­la, tak uči­ni­la v roz­po­ru se zá­ko­nem, ne­boť pod­le § 4 zá­ko­na č. 167/1998 Sb. „k za­chá­ze­ní s ná­vy­ko­vý­mi lát­ka­mi a příp­rav­ky je třeba po­vo­le­ní k za­chá­ze­ní, nes­ta­no­ví-li ten­to zá­kon dá­le ji­nak“. Předmětem tres­tní­ho pos­ti­hu je u drog jen neop­rávněné nak­lá­dá­ní s ni­mi, ni­ko­liv však kaž­dé nak­lá­dá­ní s ni­mi. Pod­le zá­ko­na exis­tu­jí sub­jek­ty, kte­ré jsou k ta­ko­vé čin­nos­ti op­rávně­ny, ob­cho­du­jí s ni­mi či ji­nak je op­rávněně vy­uží­va­jí. Jde pro­to o věci, kte­ré jsou předmětem ob­cho­du, ma­jí svou hod­no­tu, ce­nu i uži­tek. Svou ce­nu ma­jí i v případě ne­le­gál­ní­ho nak­lá­dá­ní s ni­mi, přes­to­že jde o ne­zá­kon­ný ob­chod, kte­rý však nez­na­me­ná, že by tím ztra­ti­ly po­va­hu věci v práv­ním smys­lu. Pro­to i v případě, že jde o neop­rávněně (ile­gálně) dr­že­né dro­gy, jsou věcí, jíž se lze ja­ko věci ci­zí zmoc­nit ná­si­lím ne­bo pohrůžkou bez­prostřed­ní­ho ná­si­lí pod­le § 173 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, ne­boť se u to­ho­to tres­tné­ho či­nu ne­vy­ža­du­je, aby se jed­na­lo o věc, již by měl poš­ko­ze­ný ve své mo­ci a nak­lá­dal s ní ja­ko s věcí vlas­tní, ale může jí být i věc, kte­rou poš­ko­ze­ný nedr­ží v sou­la­du s práv­ním před­pi­sem, jak to by­lo v tom­to kon­krét­ním případě (viz též us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 4 Tdo 602/2014).

47. V přez­kou­má­va­né věci je třeba připo­me­nout, že to by­la právě ce­na ma­ri­hua­ny a vi­di­na zis­ku z je­jí­ho pro­de­je, kte­rá by­la příči­nou tres­tné­ho jed­ná­ní ob­viněných. Po­té, co ji od­ci­zi­li, ji na ne­le­gál­ním tr­hu ta­ké úspěšně pro­da­li, čímž do­sáh­li peněžní­ho zis­ku.


c) Ke zna­ku or­ga­ni­zo­va­né sku­pi­ny


48. Vzhle­dem k to­mu, že všich­ni do­vo­la­te­lé vy­tý­ka­li přez­kou­má­va­ným roz­hod­nu­tím, že jed­na­li ja­ko čle­no­vé „or­ga­ni­zo­va­né sku­pi­ny“ ve smys­lu kva­li­fi­kač­ní­ho zna­ku pod­le § 173 od­st. 2 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku, a to v zá­sadě pro­to, že se nez­to­tož­ni­li s tím, že šlo o plá­no­vi­tý a koor­di­no­va­ný čin, že nez­na­li jed­not­li­vé okol­nos­ti plá­nu, kte­ré se do­ví­da­li pos­tupně, a že ne­by­li or­ga­ni­zo­vá­ni, ale nao­pak pod­le nich byl ten­to čin na­ho­di­lý a im­pro­vi­zo­va­ný, nemě­li rozděle­ny úko­ly, zin­sce­no­va­ný po­li­cej­ní zá­krok byl pro­ve­den ama­tér­sky, chaotic­ky, ne­koor­di­no­vaně, je třeba ke všem těmto vý­hra­dám spo­lečně uvést, že jim nel­ze přisvědčit, a to z nás­le­du­jí­cích důvodů:

49. Ob­vinění uve­de­né ná­mit­ky vznes­li již před sou­dy niž­ších stupňů, kte­ré se s ni­mi vy­pořáda­ly. Soud pr­vní­ho stupně pou­ká­zal na dělbu úkolů, kte­rá by­la zřej­má me­zi jed­not­li­vý­mi čle­ny sku­pi­ny, stejně ja­ko plá­no­vi­tost a koor­di­no­va­nost ak­ce. Na tom­to zá­věru nic nezměni­lo ani to, že v zá­věru se pro­je­vi­la me­zi pa­cha­te­li pa­ni­ka, v důsled­ku níž se zá­věreč­ná fá­ze vy­mk­la je­jich kon­tro­le. K to­mu však doš­lo v době, kdy byl čin do­ko­nán (viz stra­ny 44 až 45 roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně). Od­vo­la­cí při souh­las­ném zá­věru zmí­nil způsob nap­lá­no­vá­ní, rozděle­ní úkolů a ob­sta­rá­ní k to­mu potřeb­ných předmětů, způsob pro­ve­de­ní, včetně sna­hy, aby vše vy­pa­da­lo ja­ko po­li­cej­ní ak­ce, pro zvý­še­ní pravděpo­dob­nos­ti úspěšné­ho zmocnění se ma­ri­hua­ny a mi­ni­ma­li­za­ce od­po­ru ze stra­ny poš­ko­ze­ných. Ve všech jed­not­li­vých čás­tech či­nu, jak byl reali­zo­ván, shle­dal zna­ky or­ga­ni­zo­va­né sku­pi­ny, jak je vy­me­zen zá­ko­nem i vy­jádřen v roz­ho­do­va­cí praxi soudů (viz stra­ny 14 až 16 roz­sud­ku od­vo­la­cí­ho sou­du).

50. Nej­vyš­ší soud, soud pro mlá­dež, jenž se s uve­de­ný­mi úva­ha­mi soudů obou stupňů zto­tož­nil pro úpl­nost uvá­dí, že ve smys­lu pod­le § 173 od­st. 2 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku po­jem „or­ga­ni­zo­va­ná sku­pi­na“ si­ce ne­ní v zá­koně blí­že de­fi­no­ván, ale je­ho bliž­ší vy­me­ze­ní je věcí soud­ní praxe a ju­di­ka­tu­ry. V té­to sou­vis­los­ti od­ka­zu­je na do­sa­vad­ní us­tá­le­nou a na­dá­le pou­ži­tel­nou ju­di­ka­tu­ru, od níž ne­má důvod se od­chy­lo­vat ani v ny­ní po­su­zo­va­né věci (viz roz­hod­nu­tí uveřejněné pod č. 53/1976-II. Sb. rozh. tr.). Pod­le ní se or­ga­ni­zo­va­nou sku­pi­nou ro­zu­mí sdru­že­ní ví­ce osob, ve kte­rém je pro­ve­de­no ur­či­té rozděle­ní úloh me­zi jed­not­li­vé čle­ny a je­hož čin­nost se v důsled­ku to­ho pro­je­vu­je ur­či­tou plá­no­vi­tos­tí a koor­di­no­va­nos­tí, což us­nad­ňu­je spá­chá­ní či­nu a zvy­šu­je pravděpo­dob­nost do­sa­že­ní sle­do­va­né­ho cí­le, a tím se zvy­šu­je i škod­li­vost spá­cha­né­ho tres­tné­ho či­nu a je­ho zá­važ­nost. Or­ga­ni­zo­va­ná sku­pi­na ne­mu­sí mít tr­va­lej­ší cha­rak­ter, pro­to­že v rám­ci ní lze spá­chat i jen oje­dině­lý či jed­no­rá­zo­vý trest­ný čin. Přitom se ne­vy­ža­du­je něja­ké vý­slov­né přije­tí za čle­na or­ga­ni­zo­va­né sku­pi­ny ani for­ma­li­zo­va­né přis­tou­pe­ní čle­na k ta­ko­vé sku­pině. Pos­ta­čí, že se pa­cha­tel fak­tic­ky a ne­for­málně (třeba i kon­klu­dentně) včle­nil do sku­pi­ny a ak­tivně se po­dí­lel na je­jí čin­nos­ti. Soud­ní praxe dá­le vy­ža­du­je, aby šlo za pop­sa­ných okol­nos­tí o sdru­že­ní nej­méně tří trestně od­povědných osob (viz roz­hod­nu­tí uveřejněné pod č. 45/1986 Sb. rozh. tr.). Pod­sta­ta to­ho­to kva­li­fi­kač­ní­ho zna­ku tkví v tom, že se pa­cha­tel vědomě a ak­tivně po­dí­lel na proti­práv­ní čin­nos­ti sku­pi­ny osob, s je­jím úče­lem byl ales­poň rám­cově obez­ná­men, a to bez oh­le­du na to, zda je mu zná­mo ce­lé slo­že­ní sku­pi­ny a přes­né úko­ly je­jích dal­ších členů. Pro or­ga­ni­zo­va­nou zá­važ­nou tres­tnou čin­nost je ty­pic­ké, že pa­cha­te­lé chtějí uta­jit je­jí fun­go­vá­ní ne­jen před or­gá­ny čin­ný­mi v tres­tním říze­ní, ale za úče­lem maxima­li­za­ce znes­nadnění je­jí­ho od­ha­le­ní jsou ur­či­té skry­té me­cha­nis­my ap­li­ko­vá­ny i me­zi jed­not­li­vé čle­ny. Ta­ko­vá kon­cep­ce or­ga­ni­zo­va­né sku­pi­ny však v žá­dném případě nez­na­me­ná, že by pa­cha­te­lé ne­moh­li vědět, že jsou je­jí­mi čle­ny, a že se plněním svých úkolů po­dí­le­jí na or­ga­ni­zo­va­né tres­tné čin­nos­ti (srov. us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du dne 31. 8. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1010/2016). Rovněž je třeba zmí­nit, že po­jem „or­ga­ni­zo­va­ná sku­pi­na“ svým cha­rak­te­rem před­sta­vu­je ur­či­tou vy­šší for­mu tres­tné sou­čin­nos­ti, av­šak ne­nah­ra­zu­je zá­ro­veň in­sti­tu­ty spolu­pa­cha­tel­ství ne­bo ji­né for­my účas­ten­ství (viz us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1388/2015).

51. Nej­vyš­ší soud, soud pro mlá­dež, s oh­le­dem na okol­nos­ti, kte­ré by­ly v přez­kou­má­va­né věci zjiště­ny, a v sou­la­du se zá­věry soudů niž­ších stupňů dospěl k zá­věru, že byl znak uve­de­né kva­li­fi­ko­va­né skut­ko­vé pod­sta­ty pod­le § 173 od­st. 2 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku naplněn ve smys­lu všech sho­ra sta­no­ve­ných zá­sad a hle­di­sek, pro­to­že šlo o plá­no­va­nou tres­tnou čin­nost, je­jímž strůjcem byl ob­vině­ný M. B., kte­rý s přís­li­bem fi­nan­ční od­mě­ny naj­al dal­ší ob­viněné k jed­no­rá­zo­vé ak­ci, což, jak by­lo vý­še uve­de­no (bod 50 to­ho­to us­ne­se­ní), ne­ní vy­lou­če­no. Smys­lem by­la reali­za­ce plá­nu spo­čí­va­jí­cí­ho v přepa­de­ní poš­ko­ze­né­ho M. L. při předá­ní ma­ri­hua­ny. Za tím úče­lem ob­vině­ný M. B. za­jis­til a opatřil vo­zid­la, aby se ji­mi všich­ni pa­cha­te­lé dop­ra­vi­li na mís­to, kde měl být plán reali­zo­ván. Za­jis­til, že by­li vy­zbro­je­ni ply­no­vou pis­to­lí, což byl úkol mla­dis­tvé­ho, ma­ke­tou sa­mo­pa­lu, kte­rou ob­sta­ral ob­vině­ný D. B., a že všich­ni by­li vy­ba­ve­ni mas­ko­va­cí­mi prostřed­ky (kuk­la­mi, če­pi­ce­mi či ka­pu­cí). Doš­lo též k rozděle­ní jed­not­li­vých úkolů, kdy kaž­dý z ob­viněných měl svěřenu kon­krét­ní úlo­hu, a pro je­jí vy­plnění byl vy­ba­ven i kon­krét­ní pomůckou. Vo­zid­lo Ško­da Fe­li­cii řídil ob­vině­ný R. H., vo­zid­lo Volkswagen Tran­spor­ter ob­vině­ný D. B., ob­vinění P. K., T. K. a mla­dis­tvý ,,tu­li­pán”*) přesed­li z vo­zid­la Ško­da Fe­li­cia do nák­la­do­vé­ho pros­to­ru vo­zid­la Volkswagen Tran­spor­ter a na místě či­nu pak pl­ni­li dal­ší úko­ly směřují­cí k to­mu, aby poš­ko­ze­ní vy­da­li ma­ri­hua­nu, což se po­dařilo.

52. Při tak­to rozděle­ných úko­lech a sta­no­ve­ném plá­nu, na němž se po­dí­le­lo všech šest osob ob­viněných, ne­ní po­chyb o tom, že šlo o or­ga­ni­zo­va­nou sku­pi­nu. Nej­vyš­ší soud pro­to shle­dal, že vlas­tní průběh tak­to zor­ga­ni­zo­va­né tres­tné čin­nos­ti se přip­ra­ve­ným plá­nem řídil. Na zá­věru, že šlo o or­ga­ni­zo­va­nou sku­pi­nu, ne­moh­la nic změnit ani ko­neč­ná fá­ze ak­ce, kte­rá se zdaři­la v tom, že ma­ri­hua­na by­la od­ci­ze­na, i když plán zce­la ne­vy­šel pro sel­há­ní někte­rých osob, když je­den z pa­cha­telů byl vy­zra­zen, poš­ko­ze­ní se za­ča­li brá­nit a mla­dis­tvý nes­tihl nas­ko­čit do au­ta. Pro or­ga­ni­zo­va­nou sku­pi­nu to­tiž vý­sle­dek tak­to or­ga­ni­zo­va­né čin­nos­ti ne­ní pod­stat­ný, když zá­sad­ní reali­za­ce by­la us­ku­tečněna pod­le vy­ty­če­ných pod­mí­nek.

53. Nej­vyš­ší soud, soud pro mlá­dež, v sou­la­du se zá­věry soudů obou stupňů ve vzta­hu k sub­jek­tiv­ní strán­ce vá­ží­cí se k to­mu­to kva­li­fi­ko­va­né­mu zna­ku po­va­žu­je za nut­né zmí­nit, že ne­ní po­chyb ani o úmysl­ném za­vinění kaž­dé­ho z pa­cha­telů. To zde mu­sí být dá­no vzhle­dem k po­va­ze té­to zvlášť přitěžu­jí­cí okol­nos­ti ve formě úmys­lu. U všech ob­viněných byl sou­dy (stra­na 44 roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně) shle­dán úmysl přímý pod­le § 15 od­st. 1 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku ve vzta­hu k zá­klad­ní i kva­li­fi­ko­va­né skut­ko­vé pod­statě, když svým jed­ná­ním chtě­li po­ru­šit, resp. oh­ro­zit zá­jem chráně­ný tres­tným zá­ko­ní­kem, přičemž vědě­li, že se to­ho­to či­nu do­pouštějí ja­ko čle­no­vé or­ga­ni­zo­va­né sku­pi­ny s cí­lem, aby se zvý­ši­la je­jich šan­ce na do­ko­ná­ní tres­tné­ho či­nu.

54. Ze všech uve­de­ných důvodů Nej­vyš­ší soud, soud pro mlá­dež, pro­to dospěl k zá­věru, že sou­dy ne­po­chy­bi­ly, jes­tli­že v či­nu ob­viněným kla­de­ným za vi­nu shle­da­ly naplnění všech znaků zlo­či­nu (pro­vinění) lou­pe­že pod­le § 173 od­st. 1, 2 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku.

55. Pou­ze pro úpl­nost je třeba uvést, že z těchto důvodů nel­ze přisvědčit ná­mit­kám ob­viněné­ho D. B., že je­ho jed­ná­ní mělo být po­sou­ze­no pou­ze ja­ko účas­ten­ství ve formě po­mo­ci pod­le § 24 od­st. 1 písm. c) tr. zá­ko­ní­ku k § 173 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, je­li­kož ty­to ná­mit­ky jsou sho­ra po­da­ným vý­kla­dem zce­la vy­vrá­ce­ny. Stejně tak ne­by­lo mož­né vy­hovět ob­viněné­mu T. K., že by se mělo v je­ho případě jed­nat o trest­ný čin vy­dí­rá­ní pod­le § 175 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, ne­boť pro ta­ko­vé práv­ní zá­věry ne­ní ve věci dos­ta­tek pod­kladů. Na­víc je třeba zdůraz­nit, že po­kud sku­tek vy­ka­zu­je zna­ky jed­no­ho tres­tné­ho či­nu při ab­sen­ci znaků ji­ných skut­ko­vých pod­stat, nel­ze v týchž okol­nos­tech spatřovat naplnění znaků ji­né­ho tres­tné­ho či­nu (srov. přiměřeně např. us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 8 Tdo 830/2014, či ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1576/2014).

56. Jes­tli­že ob­vině­ný P. K. byť pou­ze vel­mi obecně po­ža­do­val, aby by­lo je­ho jed­ná­ní po­sou­ze­no ja­ko ul­ti­ma ra­tio, je vhod­né k té­to práv­ní ná­mit­ce uvést, že sou­dy obou stupňů mě­ly při zá­věru o tom, že mla­dis­tvý a všich­ni ob­vinění uve­de­ným či­nem napl­nil for­mál­ní zna­ky zlo­či­nu (pro­vinění) lou­pe­že pod­le § 173 od­st. 1, 2 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku, na pamě­ti, že ve smys­lu § 12 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku je tres­tným či­nem ta­ko­vý proti­práv­ní čin, kte­rý tres­tní zá­kon ozna­ču­je za trest­ný a kte­rý vy­ka­zu­je zna­ky uve­de­né v tom­to zá­koně (§ 13 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku). Zá­sadně te­dy pla­tí, že kaž­dý proti­práv­ní čin, kte­rý vy­ka­zu­je všech­ny zna­ky uve­de­né v tres­tním zá­ko­ní­ku, je tres­tným či­nem a je třeba vy­vo­dit tres­tní od­povědnost za je­ho spá­chá­ní. Od­povědnost pa­cha­te­le a trestněpráv­ní důsled­ky s ní spo­je­né mož­né up­lat­ňo­vat jen v případě spo­le­čen­sky škod­li­vých, ve kte­rých ne­pos­ta­ču­je up­latnění od­povědnos­ti pod­le ji­né­ho práv­ní­ho před­pi­su [srov. blí­že Sta­no­vis­ko tres­tní­ho ko­le­gia Nej­vyš­ší­ho sou­du, sp. zn. Tpjn 301/2012 (uveřejněné ve Sbír­ce soud­ních roz­hod­nu­tí a sta­no­vi­sek pod č. 26/2013)].

57. Ve smys­lu § 12 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku je prin­cip sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se doplněn prin­ci­pem ul­ti­ma ra­tio, ze kte­ré­ho vy­plý­vá, že tres­tní prá­vo má mís­to pou­ze tam, kde jsou ji­né prostřed­ky z hle­dis­ka ochra­ny práv fy­zic­kých a práv­nic­kých osob ne­dos­ta­teč­né, neú­čin­né ne­bo nev­hod­né. Po­kud se ob­vině­ný P. K. do­má­hal to­ho, že v je­ho případě ne­ní nut­né ap­li­ko­vat prostřed­ky tres­tní­ho prá­va, sou­dy mu zce­la správně ne­vy­hově­ly, a důvodně shle­da­ly, že v da­ném případě šlo o zá­važ­nou tres­tnou čin­nost, jak by­lo vý­še roz­ve­de­no, při níž by­lo pou­ži­to zbraně a je­jímž cí­lem byl lou­pež­ný zisk. Při ta­ko­vé­to po­va­ze či­nu, jsou ja­ké­ko­li úva­hy o vy­uži­tí prin­ci­pu sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se a prin­ci­pu ul­ti­ma ra­tio vy­lou­če­ny.

58. Sou­dy všem uve­de­ným kri­té­riím vy­hově­ly a spo­le­čen­skou škod­li­vost či­nu zva­žo­va­ly se zřete­lem na kon­krét­ní po­su­zo­va­ný případ a hod­no­ti­ly ji s oh­le­dem na in­ten­zi­tu naplnění kri­té­rií vy­me­ze­ných v § 39 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku, a to ve vzta­hu ke všem znakům skut­ko­vé pod­sta­ty přeči­nu pod­le § 173 od­st. 1, 3 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku. Z uve­de­né­ho je zřej­mé, že sou­dy ne­po­chy­bi­ly, jes­tli­že v či­nu shle­da­ly v sou­la­du s § 12 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku čin škod­li­vý, na nějž je třeba pou­žít prostřed­ky tres­tní­ho prá­va, pro­to­že jde o kri­mi­nál­ní čin, u něhož by prostřed­ky náp­ra­vy pod­le ji­né­ho práv­ní­ho před­pi­su by­ly zce­la neú­čin­né.

59. Ze všech zmíněných důvodů, když Nej­vyš­ší soud, soud pro mlá­dež, shle­dal, že vý­hra­dy do­vo­la­telů pro­ti pou­ži­té práv­ní kva­li­fi­ka­ci ne­vy­ka­zu­jí žá­dné vy­tý­ka­né, ale ani ji­né pod­stat­né va­dy, a že sou­dy niž­ších stupňů na pod­kladě učiněných dos­ta­teč­ných skut­ko­vých zá­věrů cha­rak­ter tres­tné­ho či­nu ob­viněných správně právně po­sou­di­ly při res­pek­tu k zá­kon­ným znakům i hle­diskům vy­chá­ze­jí­cí z plat­né ju­di­ka­tu­ry soudů, ne­mohl do­vo­lá­ním po­da­ným pro­ti vý­ro­ku o vině vy­hovět.

VI. K ná­mit­kám ob­viněných pro­ti vý­ro­ku o tres­tu

60. Někte­rá do­vo­lá­ní směřova­la i pro­ti vý­ro­ku o tres­tu, vůči němuž své ná­mit­ky vznes­li ob­vinění R. H. a T. K. pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř. a mla­dis­tvý ,,tu­li­pán”*) prostřed­nic­tvím důvodů uve­de­ných v § 265b od­st. 1 písm. g) a h) tr. ř. V zá­sadě shodně od­vo­la­cí­mu sou­du ti­to do­vo­la­te­lé vy­tý­ka­li, že ne­res­pek­to­val pra­vid­la vy­plý­va­jí­cí z us­ta­no­ve­ní § 58 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, jes­tli­že je pro ulo­že­ní tres­tní san­kce v je­jich případě neap­li­ko­val a pod­le něj jim neu­lo­žil trest pod spod­ní hra­ni­ci tres­tní saz­by tak, jak to uči­nil soud pr­vní­ho stupně, je­hož zru­še­né roz­hod­nu­tí po­va­žo­va­li v tom­to oh­le­du za správ­né, kdež­to roz­su­dek od­vo­la­cí­ho sou­du oh­ledně jim ulo­že­ných trestů za příliš přís­ný a nepřiměře­ný.

61. Nej­vyš­ší soud, soud pro mlá­dež, připo­mí­ná, že důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. h) tr. ř., jímž bro­jil pro pro­ti ulo­že­né­mu tres­tu mla­dis­tvý, slou­ží k náp­ravě vý­ro­ku o tres­tu, jes­tli­že byl ob­viněné­mu ulo­žen ta­ko­vý druh tres­tu, kte­rý zá­kon nepřipouš­tí, ne­bo trest ve vý­měře mi­mo tres­tní saz­bu sta­no­ve­nou zá­ko­nem za trest­ný čin, jímž byl uz­nám vin­ným.

62. Dru­hem tres­tu, kte­rý zá­kon nepřipouš­tí, se ro­zu­mí zej­mé­na přípa­dy, v nichž byl ob­viněné­mu ulo­žen někte­rý z druhů trestů uve­de­ných v § 52 tr. zá­ko­ní­ku bez splnění těch pod­mí­nek, kte­ré zá­kon před­pok­lá­dá, tj. po­kud v kon­krét­ním případě ur­či­té­mu pa­cha­te­li za ur­či­tý trest­ný čin ne­by­lo mož­no ulo­žit někte­rý druh tres­tu s oh­le­dem na je­ho zvláš­tní zá­kon­né pod­mín­ky. Může jít i o případ ku­mu­la­ce dvou ne­bo ví­ce druhů trestů, kte­ré pod­le zá­ko­na nel­ze ved­le se­be ulo­žit. Jde též o ulo­že­ní ta­ko­vé­ho dru­hu tres­tu, kte­rý neu­mož­ňu­je ulo­žit zá­kon účin­ný v době, kdy se roz­ho­du­je o tres­tném či­nu. Za ulo­že­ní tres­tu mi­mo zá­ko­nem sta­no­ve­nou tres­tní saz­bu se po­va­žu­je případ, kdy u od­stup­ňo­va­tel­ných druhů tres­tu, kte­ré ma­jí ur­či­tou saz­bu vy­me­ze­nou tres­tním zá­ko­ní­kem, se ulo­ží trest, kte­rý sta­no­ve­nou maximál­ní hra­ni­ci přesa­hu­je. U tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy je kon­krét­ní hra­ni­ce tres­tní saz­by sta­no­ve­na v přís­luš­ném us­ta­no­ve­ní zvláš­tní čás­ti tres­tní­ho zá­ko­na.

63. K uve­de­né­mu lze do­dat, že jes­tli­že by­lo mla­dis­tvé­mu vy­měřeno za pro­vinění lou­pe­že pod­le § 173 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku (tres­tní saz­ba od pě­ti do pat­nác­ti let) za splnění pod­mí­nek § 31 od­st. 1 z. s. m. (od jed­no­ho ro­ku do pě­ti let) tres­tní opatření od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní dvou roků a dvou měsíců, jde o tres­tní opatření pou­ži­té v sou­la­du se vše­mi zá­kon­ný­mi pod­mín­ka­mi. To­to tres­tní opatření by­lo mla­dis­tvé­mu ulo­že­no v dol­ní po­lo­vině tak­to vy­me­ze­né zá­kon­né tres­tní saz­by, tu­díž v rám­ci, kte­rý tres­tní zá­kon připouš­tí. Je též třeba zdůraz­nit, že mla­dis­tvý ne­na­mí­tal nes­práv­ný druh či vý­měru ulo­že­né­ho tres­tu, ale ne­dos­ta­teč­né vy­hod­no­ce­ní kri­té­rií uve­de­ných v § 39 až § 42 tr. zá­ko­ní­ku a § 58 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, a v důsled­ku to­ho ulo­že­ní nepřiměřeně přís­né­ho tres­tu. Ta­ko­vé okol­nos­ti nel­ze v do­vo­lá­ní na­mí­tat prostřed­nic­tvím to­ho­to ani ji­né­ho do­vo­la­cí­ho důvo­du pod­le § 265b od­st. 1 tr. ř., te­dy ani pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř. [viz us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněné pod č. 22/2003 Sbír­ky soud­ních roz­hod­nu­tí a sta­no­vi­sek)].

64. Po­kud všich­ni tři jme­no­va­ní do­vo­la­te­lé up­lat­ni­li ve vzta­hu k vý­ro­ku o tres­tu rovněž do­vo­la­cí důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř., je vhod­né uvést, že pod­le něj se do­vo­lá­ní po­dá­vá, jes­tli­že roz­hod­nu­tí spo­čí­vá na nes­práv­ném práv­ním po­sou­ze­ní skut­ku ne­bo ji­ném nes­práv­ném hmotněpráv­ním po­sou­ze­ní. Za „ji­né nes­práv­né hmotněpráv­ní po­sou­ze­ní“, jímž se ro­zu­mí zhod­no­ce­ní otáz­ky, kte­rá nes­po­čí­vá přímo v práv­ní kva­li­fi­ka­ci skut­ku, ale v práv­ním po­sou­ze­ní ji­né skut­ko­vé okol­nos­ti ma­jí­cí vý­znam z hle­dis­ka hmot­né­ho prá­va, je mož­no, po­kud jde o vý­rok o tres­tu, po­va­žo­vat jen ji­né va­dy to­ho­to vý­ro­ku zá­le­že­jí­cí v po­ru­še­ní hmot­né­ho prá­va, než jsou otáz­ky dru­hu a vý­měry tres­tu, ja­ko je např. po­chy­be­ní sou­du v práv­ním zá­věru o tom, zda měl či neměl být ulo­žen souhrn­ný ne­bo úhrn­ný trest, popř. spo­leč­ný trest za pok­ra­čo­vá­ní v tres­tném či­nu [viz us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněné pod č. 22/2003 Sbír­ky soud­ních roz­hod­nu­tí a sta­no­vi­sek)].

65. Po­ža­da­vek na sní­že­ní trestů pod dol­ní hra­ni­cí zá­kon­né tres­tní saz­by ve smys­lu § 58 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku ne­ní žá­dným z do­vo­la­cích důvodů pod­le § 265b tr. ř., pro­to­že ta­ko­vou sku­teč­nost do­vo­la­cí důvo­dy tý­ka­jí­cí se vý­ro­ku o tres­tu pod­le § 265b od­st. 1 písm. h) tr. ř. neob­sa­hu­jí, a ne­jed­ná se ani o nes­práv­né práv­ní po­sou­ze­ní skut­ku či ji­né nes­práv­né hmotněpráv­ní po­sou­ze­ní ve smys­lu § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř. [srov. us­ne­se­ní ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 356/2002 (uveřejněné v Sou­bo­ru tres­tních roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du, roč. 2002, seš. 17, č. T 416)]. Do­vo­lá­ní lze po­dat se zřete­lem na § 58 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku jen teh­dy, jes­tli­že ne­by­ly splně­ny pod­mín­ky pro mi­mořád­né sní­že­ní tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy pod­le § 58 tr. zá­ko­ní­ku, a přes­to byl ulo­žen trest pod dol­ní hra­ni­ci přís­luš­né zá­kon­né saz­by s pou­ka­zem na ci­to­va­né us­ta­no­ve­ní, pro­to­že jde o trest ulo­že­ný pod tres­tní saz­bu sta­no­ve­nou v tres­tním zá­koně, čímž je naplněn do­vo­la­cí důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. h) tr. ř. [srov. 5 Tdo 411/2003 ze dne 21. 5. 2003 (uveřejněné v Sou­bo­ru tres­tních roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du, roč. 2004, seš. 26, č. T 617)], ob­dobně srov. též us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012, a ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 3 Tdo 362/2014). Pod­le té­to soud­ní praxe pla­tí, že nej­sou-li splně­ny pod­mín­ky pro mi­mořád­né sní­že­ní tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy pod dol­ní hra­ni­ci tres­tní saz­by, kte­rá je ve zvláš­tní čás­ti tres­tní­ho zá­ko­na sta­no­ve­na pro přís­luš­ný trest­ný čin, pak v říze­ní o do­vo­lá­ní nel­ze s úspěchem na­mí­tat ani exis­ten­ci do­vo­la­cí­ho důvo­du pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) ani h) tr. ř.

66. Oh­ledně nepřiměřenos­ti tres­tu, resp. tres­tní­ho opatření, jež vy­tý­ka­li všich­ni tři jme­no­va­ní do­vo­la­te­lé, je vhod­né dopl­nit, že té se nel­ze do­má­hat prostřed­nic­tvím žá­dné­ho z uve­de­ných do­vo­la­cích důvodů, pro­to­že žá­dný z nich ne­ní ur­čen k od­stranění vad, jež by ply­nu­ly z dos­ta­teč­né­ho ne­vy­pořádá­ní se vše­mi okol­nos­tmi, kte­ré by mě­ly být po­sou­ze­ny ja­ko po­leh­ču­jí­cí ve smys­lu § 41 tr. zá­ko­ní­ku.

67. Nej­vyš­ší soud, soud pro mlá­dež, pro­to s oh­le­dem na po­da­ná do­vo­lá­ní vzta­hu­jí­cí se k vý­ro­ku o tres­tu shle­dal, že žá­dný ze jme­no­va­ných do­vo­la­telů uve­de­né do­vo­la­cí důvo­dy neup­lat­nil v sou­la­du s je­jich zá­kon­ným vy­me­ze­ním, ale i přes ty­to zá­věry nad rá­mec zmíněných do­vo­la­cích důvodů zmi­ňu­je, že sou­dy se v potřeb­né míře vy­pořáda­ly se vše­mi obec­ný­mi hle­dis­ky pro vy­me­ze­ní dru­hu a vý­še trestů (tres­tní­ho opatření). Kon­krétně lze od­ká­zat na stra­ny 17 až 21 roz­sud­ku od­vo­la­cí­ho soud, kte­rý pod­robně v té­to sou­vis­los­ti roz­vedl své zá­věry, a to i ve vzta­hu k to­mu, proč nes­hle­dal pod­mín­ky pro ap­li­ka­ci us­ta­no­ve­ní § 58 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku. Nej­vyš­ší soud, soud pro mlá­dež, ten­to zá­věr po­va­žu­je za ko­res­pon­du­jí­cí s pod­mín­ka­mi uve­de­né­ho us­ta­no­ve­ní, ne­boť ani okol­nos­ti přípa­du ani poměry ob­viněných a mla­dis­tvé­ho nesvědči­ly pro to, že by tres­ty (tres­tní opatření) ulo­že­né v zá­ko­nem sta­no­ve­né sazbě by­ly pro do­vo­la­te­le nepřiměřeně přís­né [srov. roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 550/2014 (uveřejněné pod č. 24/2015 Sbír­ky soud­ních roz­hod­nu­tí a sta­no­vi­sek)]. Způsob po­sou­ze­ní všech sku­teč­nos­tí pod­stat­ných pro ulo­že­ní tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy (tres­tní­ho opatření), co do je­ho vý­še i ne­pod­míněnos­ti sou­dy správně uvá­ži­ly a zhod­no­ti­ly ze všech roz­hod­ných hle­di­sek ve smys­lu § 39 tr. zá­ko­ní­ku [srov. přiměřeně ná­le­zy Ústav­ní­ho sou­du ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06 (N 62/45 SbNU 53)], ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12 (N 119/73 SbNU 827), a dal­ší, dos­tup­né v da­ta­bá­zi NA­LUS na http://na­lus.usoud.cz]. Nej­vyš­ší soud, soud pro mlá­dež, v po­su­zo­va­né věci nes­hle­dal žá­dný exces při vy­měření trestů a tres­tní­ho opatření, ne­boť od­vo­la­cí soud zkou­mal pod­mín­ky roz­hod­né pro je­jich uk­lá­dá­ní, když pod­robně uvedl pod­stat­né okol­nos­ti, kte­ré po­su­zo­val [srov. přiměřeně ná­le­zy Ústav­ní­ho sou­du ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06 (N 62/45 SbNU 53), ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12 (N 119/73 SbNU 827), a dal­ší, dos­tup­né v da­ta­bá­zi NA­LUS na http://na­lus.usoud.cz]. 

VII. Zá­věr


68. Nej­vyš­ší soud, soud pro mlá­dež, ze všech vý­še roz­ve­de­ných důvodů shle­dal zá­věry vzta­hu­jí­cí se k vý­ro­ku o vině v sou­la­du se zá­ko­nem, když sou­dy správně jed­ná­ní všech do­vo­la­telů po­sou­di­ly. Vý­hra­dy ob­viněných up­latněné v do­vo­lá­ních pro­ti pou­ži­té práv­ní kva­li­fi­ka­ci z hle­dis­ka naplnění všech znaků zlo­či­nu (pro­vinění) lou­pe­že pod­le § 173 od­st. 1, 2 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku pro­to nes­hle­dal důvod­ný­mi. Extrém­ní va­dy ne­by­ly zjiště­ny ani ve vý­ro­cích o tres­tech a tres­tním opatření, jenž sou­dy mla­dis­tvé­mu a ob­viněným ulo­ži­ly.

69. Vzhle­dem k to­mu, že Nej­vyš­ší soud, soud pro mlá­dež, mohl do­vo­lá­ní a je­jich důvod­nost po­sou­dit na zá­kladě na­pa­de­ných roz­hod­nu­tí a přís­luš­né­ho spi­su, z nichž je patr­né, že na­pa­de­ná roz­hod­nu­tí ani jim před­chá­ze­jí­cí říze­ní netr­pí vy­tý­ka­ný­mi va­da­mi, do­vo­lá­ní mla­dis­tvé­ho a všech ob­viněných ja­ko zjevně neo­pod­statněná pod­le § 265i od­st. 1 písm. e) tr. ř. od­mítl.

70. S oh­le­dem na ty­to zá­věry, jenž Nej­vyš­ší soud, soud pro mlá­dež, uči­nil, neb­yl pros­tor pro­to, aby by­lo vy­hověno žá­dos­tem ob­viněných, aby jim by­ly přeru­še­ny tres­ty od­ně­tí svo­bo­dy.


Pou­če­ní: Pro­ti roz­hod­nu­tí o do­vo­lá­ní ne­ní s vý­jim­kou ob­no­vy říze­ní op­rav­ný prostředek přípust­ný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. 4. 2017


JUDr. Mi­la­da Šáma­lo­vá
před­sed­kyně se­ná­tu


 

Facebook diskusia

 

Najčítanejšie články

Zákonnosť dôkazov a procesu dokazovania trestných činov s drogovým prvkom (z pohľadu obhajoby)

 cie­ľom člán­ku bo­lo pou­ká­zať na ma­név­ro­va­cí pries­tor ob­ha­jo­by pri vý­ko­ne ob­ha­jo­by osôb ob­vi­ne­ných z tres­tných či­nov naj­mä s dro­go­vým pr­vkom.

 
Daňové trestné činy - niektoré aplikačné problémy

 vý­ťah z pred­náš­ky us­ku­toč­ne­nej dňa 09.05.2013 v Om­še­ní

 
Ekonomická trestná činnosť a trestné činy proti mene

 Autor: JUDr. Pe­ter Šam­ko, sud­ca Ok­res­né­ho sú­du v Pe­zin­ku

vý­ťah z pred­náš­ky us­ku­toč­ne­nej dňa 03.05.2011 - 04.05.2011 v Om­še­ní

 
   
 
Mapa stránky   |   O nás   |   Kontakt Powered by Cyclone3 XUL CMS of Comsultia