Krádež vecí umiestnených v prenajatých priestoroch

 

Práv­na ve­ta:

Dlh na náj­om­nom neop­ráv­ňu­je pre­na­jí­ma­te­ľa vnik­núť do pre­na­ja­tých pries­to­rov uží­va­ných náj­om­com a bez do­vo­le­nia od­niesť v nich umies­tne­né ve­ci. V ta­kom­to prí­pa­de nie sú spl­ne­né pod­mien­ky žiad­nej z okol­nos­tí vy­lu­ču­jú­cich proti­práv­nosť tres­tné­ho či­nu krá­de­že a po­ru­šo­va­nia do­mo­vej slo­bo­dy a to ani vý­ko­nu tzv. zá­dr­žné­ho prá­va.

5 Tdo 444/2018-34

 

                                                                   US­NE­SENÍ

Nej­vyš­ší soud roz­hodl v ne­veřej­ném za­se­dá­ní ko­na­ném dne 30. 5. 2018 o do­vo­lá­ní, kte­ré po­da­la ob­viněná J. M., pro­ti roz­sud­ku Kraj­ské­ho sou­du v Ús­tí nad La­bem – po­boč­ky v Li­ber­ci ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 To 31/2017, kte­rý roz­ho­do­val ja­ko soud od­vo­la­cí v tres­tní věci ve­de­né u Ok­res­ní­ho sou­du v Čes­ké Lípě pod sp. zn. 32 T 256/2014, tak­to:


Pod­le § 265i od­st. 1 písm. e) tr. řádu se do­vo­lá­ní ob­viněné J. M. od­mí­tá.

Od­ůvodnění:

   

I. Roz­hod­nu­tí soudů niž­ších stupňů

1. Roz­sud­kem Ok­res­ní­ho sou­du v Čes­ké Lípě ze dne 5. 5. 2017, sp. zn. 32 T 256/2014, by­la ob­viněná J. M. uz­ná­na vin­nou přeči­nem krá­de­že pod­le § 205 od­st. 1, 3 zá­ko­na č. 40/2009 Sb., tres­tní­ho zá­ko­ní­ku, ve znění pozdějších před­pisů (dá­le ve zkrat­ce jen „tr. zá­ko­ník“), a přeči­nem po­ru­šo­vá­ní do­mov­ní svo­bo­dy pod­le § 178 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku. Za ten­to čin byl ob­viněné J. M. pod­le § 205 od­st. 3 tr. zá­ko­ní­ku za pou­ži­tí § 43 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku ulo­žen úhrn­ný trest od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní 20 měsíců, je­hož vý­kon byl pod­le § 81 od­st. 1 a § 82 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku pod­míněně od­lo­žen na zku­šeb­ní do­bu v tr­vá­ní 30 měsíců. Pod­le § 228 od­st. 1 a § 229 od­st. 2 tr. řádu by­lo zá­ro­veň roz­hod­nu­to o ná­ro­cích poš­ko­ze­ných na náh­ra­du ško­dy.

2. Uve­de­ných tres­tných činů se ob­viněná do­pus­ti­la (zjed­no­du­šeně uve­de­no) tím, že od 20. 4. 2014 do 25. 4. 2014 v přesně neur­če­né době nej­méně dvak­rát vstou­pi­la bez řád­né­ho svo­le­ní poš­ko­ze­né E. H. do by­to­vých a ne­by­to­vých pros­tor v uli­ci S. v Č. L., kte­ré jí ja­ko ma­ji­tel­ka ne­mo­vi­tos­ti pro­na­ja­la na zá­kladě smlou­vy o pro­náj­mu ze dne 1. 4. 2010. Ob­viněná ne­cha­la bez souh­la­su poš­ko­ze­né vy­stěho­vat a od­vézt ve vý­ro­ku roz­sud­ku vy­poč­te­né věci z by­to­vých i ne­by­to­vých pros­tor, neu­či­ni­la je­jich sou­pis, poš­ko­ze­né ani nesděli­la, kam věci od­vá­ží a kde se nás­ledně na­chá­ze­jí. Tím způso­bi­la ško­du jed­nak poš­ko­ze­né E. H. ve vý­ši 272 280 Kč (na osob­ních věcech, vy­ba­ve­ní by­tu i krej­čov­ské pro­vo­zov­ny), jed­nak poš­ko­ze­né ob­chod­ní spo­leč­nos­ti MI­ROS ve vý­ši 23 153 Kč (na ga­lan­ter­ním zbo­ží), jed­nak poš­ko­ze­né A. J. ve vý­ši 109 504 Kč (na lát­kách us­kladněných v pro­vo­zovně). Ob­viněná pak až na vý­zvu po­li­cej­ní­ho or­gá­nu vy­da­la pou­ze část tak­to od­ve­ze­né­ho zbo­ží, zby­lé do­sud nev­rá­ti­la.

3. Pro­ti uve­de­né­mu roz­sud­ku po­da­la ob­viněná J. M. od­vo­lá­ní, o němž roz­hodl Kraj­ský soud v Ús­tí nad La­bem – po­boč­ka v Li­ber­ci ve veřej­ném za­se­dá­ní ko­na­ném dne 6. 12. 2017 roz­sud­kem, sp. zn. 28 To 31/2017, tak, že pod­le § 259 od­st. 2, 3 tr. řádu na­pa­de­ný roz­su­dek dopl­nil o  vý­rok o náh­radě ško­dy pod­le § 229 od­st. 2 tr. řádu. Ji­nak zůstal na­pa­de­ný roz­su­dek nezměněn.

 

II. Do­vo­lá­ní ob­viněné

4. Pro­ti roz­sud­ku Krajské­ho sou­du v Ús­tí nad La­bem – po­boč­ky v Li­ber­ci po­da­la ob­viněná J. M. prostřed­nic­tvím své ob­háj­kyně do­vo­lá­ní z důvodů uve­de­ných v § 265b od­st. 1 písm. g) a l) tr. řádu, kte­ré spatřova­la v nes­práv­ném hmotněpráv­ním po­sou­ze­ní skut­ku a v tom, že na­pa­de­ným roz­hod­nu­tím by­lo roz­hod­nu­to o za­mít­nu­tí řád­né­ho op­rav­né­ho prostřed­ku.

5. Ob­viněná zpo­chyb­ňo­va­la předev­ším skut­ko­vá zjištění soudů niž­ších stupňů, a pro­to se ve svém do­vo­lá­ní pod­robně věno­va­la jed­not­li­vým tvr­ze­ným ne­sou­ladům me­zi pro­ve­de­ný­mi důka­zy a učiněný­mi skut­ko­vý­mi zjištění­mi, ač si by­la vědo­ma, že do­vo­lá­ní zá­sadně ne­ní ur­če­no k náp­ravě těchto ne­dos­tatků. Mě­la však za to, že skut­ko­vá zjištění učiněná sou­dy niž­ších stupňů jsou v extrém­ním roz­po­ru s ob­sa­hem pro­ve­de­ných důkazů. Shle­da­la ta­ké po­ru­še­ní zá­sad spra­ved­li­vé­ho pro­ce­su, kte­ré spatřova­la v tom, že sou­dy niž­ších stupňů hod­no­ti­ly důka­zy jed­nos­tranně a nepřih­léd­ly k vý­povědím svědků v je­jí prospěch. Tím pod­le ní mělo do­jít k po­ru­še­ní prin­ci­pu in du­bio pro reo, zej­mé­na jde-li o naplnění sub­jek­tiv­ní strán­ky skut­ko­vé pod­sta­ty přeči­nu krá­de­že. Zpo­chyb­ňo­va­la zá­věry soudů niž­ších stupňů učiněné na zá­kladě vý­povědí poš­ko­ze­né a je­jích ka­ma­rá­dek, zoh­ledně­ny ne­by­ly vý­povědi svědků učiněné v je­jích prospěch, že věci poš­ko­ze­né by­ly již před­tím od­vá­že­ny. Ne­souh­la­si­la s vý­čtem věcí, kte­ré mě­ly být od­ve­ze­ny a kte­ré poš­ko­ze­ná pod­le je­jí­ho přesvědče­ní úče­lově měni­la v zá­vis­los­ti na vý­vo­ji tres­tní­ho říze­ní. Stejně tak ne­souh­la­si­la s od­bor­ný­mi vy­jádření­mi k ceně věcí, by­la přesvědče­na, že soud pr­vní­ho stupně měl „us­ta­no­vit znal­ce k ocenění jed­not­li­vých věcí ex of­fo“, popř. měl zce­la poš­ko­ze­nou od­ká­zat na říze­ní ob­čan­skop­ráv­ní.

6. Ji­né nes­práv­né hmotněpráv­ní po­sou­ze­ní shle­da­la v tom, že sou­dy niž­ších stupňů pod­le ní nes­právně po­mi­nu­ly sku­teč­nost, že nemě­la v úmys­lu s věcmi nak­lá­dat ja­ko s vlas­tní­mi a ne­napl­ni­la tak sub­jek­tiv­ní strán­ku skut­ko­vé pod­sta­ty přeči­nu krá­de­že pod­le § 205 od­st. 1, 3 tr. zá­ko­ní­ku. K to­mu od­ká­za­la na us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 8 Tdo 20/2008, na kte­ré opa­ko­vaně upo­zor­ňo­va­la i v před­cho­zích sta­diích tres­tní­ho říze­ní. Pod­le to­ho­to roz­hod­nu­tí je vždy nut­né se za­bý­vat exis­ten­cí poh­le­dáv­ky, za­dr­že­ní ci­zí věci za úče­lem za­jištění poh­le­dáv­ky přitom nel­ze bez dal­ší­ho po­va­žo­vat za přis­vo­je­ní si ci­zí věci.

7. Ze všech uve­de­ných důvodů pro­to ob­viněná navrh­la, aby Nej­vyš­ší soud zru­šil na­pa­de­ný roz­su­dek Kraj­ské­ho sou­du v Ús­tí nad La­bem – po­boč­ky v Li­ber­ci i je­mu před­chá­ze­jí­cí roz­su­dek Ok­res­ní­ho sou­du v Čes­ké Lípě a věc přiká­zal to­mu­to sou­du k no­vé­mu pro­jed­ná­ní a roz­hod­nu­tí.

8. Do­vo­lá­ní ob­viněné by­lo za­slá­no Nej­vyš­ší­mu stát­ní­mu za­stu­pi­tel­ství, kte­ré se k němu však věcně ne­vy­jádřilo, pou­ze stát­ní zá­stup­kyně Nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství souh­la­si­la s tím, aby Nej­vyš­ší soud roz­hodl v ne­veřej­ném za­se­dá­ní.

III. Po­sou­ze­ní důvod­nos­ti do­vo­lá­ní

a) Obec­ná vý­cho­dis­ka

9. Nej­vyš­ší soud nejpr­ve zjis­til, že jsou splně­ny všech­ny for­mál­ní pod­mín­ky pro ko­ná­ní do­vo­la­cí­ho říze­ní a za­bý­val se otáz­kou po­va­hy a opod­statněnos­ti up­latněných ná­mi­tek ve vzta­hu k ozna­če­ným do­vo­la­cím důvodům.

10. Do­vo­lá­ní je svou po­va­hou mi­mořád­ným op­rav­ným prostřed­kem, kte­rý na roz­díl od od­vo­lá­ní či někte­rých ji­ných op­rav­ných prostředků ne­ní mož­né po­dat z ja­ké­ho­ko­li důvo­du, ale jen z někte­ré­ho z taxativně vy­me­ze­ných do­vo­la­cích důvodů pod­le § 265b od­st. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. pod­le § 265b od­st. 2 tr. řádu. Po­dá­ní do­vo­lá­ní z ji­né­ho důvo­du je vy­lou­če­no. Přitom nes­ta­čí, aby zá­kon­ný do­vo­la­cí důvod byl jen for­málně dek­la­ro­ván, ale je třeba, aby ná­mit­ky do­vo­la­te­le svým ob­sa­hem od­po­ví­da­ly ta­ko­vé­mu důvo­du.

11. Ob­viněná J. M. up­lat­ni­la do­vo­la­cí důvo­dy uve­de­né v § 265b od­st. 1 písm. g) a l) tr. řádu.

12. Důvod do­vo­lá­ní pod­le § 265b od­st. 1 písm. l) tr. řádu je naplněn teh­dy, po­kud by­lo roz­hod­nu­to o za­mít­nu­tí ne­bo od­mít­nu­tí řád­né­ho op­rav­né­ho prostřed­ku pro­ti roz­sud­ku ne­bo us­ne­se­ní uve­de­né­mu v § 265a od­st. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž by­ly splně­ny pro­ces­ní pod­mín­ky sta­no­ve­né zá­ko­nem pro ta­ko­vé roz­hod­nu­tí ne­bo přes­to­že byl v říze­ní mu před­chá­ze­jí­cím dán důvod do­vo­lá­ní uve­de­ný v § 265b od­st. 1 písm. a) až k) tr. řádu. V da­ném případě však ob­viněná na­pad­la do­vo­lá­ním roz­su­dek od­vo­la­cí­ho sou­du, kte­rým ne­by­lo za­mít­nu­to ne­bo od­mít­nu­to je­jí od­vo­lá­ní, ten­to do­vo­la­cí důvod tak již pro­to ne­mohl být naplněn.

13. Důvod uve­de­ný v § 265b od­st. 1 písm. g) tr. řádu je mož­né úspěšně up­lat­nit teh­dy, jes­tli­že roz­hod­nu­tí spo­čí­vá na nes­práv­ném práv­ním po­sou­ze­ní skut­ku ne­bo ji­ném nes­práv­ném hmotněpráv­ním po­sou­ze­ní. Jde te­dy o ap­li­ka­ci no­rem tres­tní­ho prá­va hmot­né­ho, případně na něj na­va­zu­jí­cích hmotněpráv­ních no­rem ji­ných práv­ních od­větví. Pod­sta­tou je ap­li­ka­ce hmotněpráv­ních no­rem na skut­ko­vý stav zjiště­ný sou­dem pr­vní­ho a dru­hé­ho stupně, zá­sadně se nepřipouš­tí pou­ži­tí těchto no­rem na sku­tek pre­zen­to­va­ný do­vo­la­te­lem, případně na sku­tek, je­hož se do­vo­la­tel do­má­há vlas­tní inter­pre­ta­cí pro­ve­de­ných důkaz­ních prostředků, kte­ré sou­dy pr­vní­ho a dru­hé­ho stupně vy­hod­no­ti­ly od­lišně. Do­vo­lá­ní z to­ho­to důvo­du nemůže být za­lo­že­no na ná­mit­kách pro­ti to­mu, jak sou­dy hod­no­ti­ly důka­zy, ja­ká skut­ko­vá zjištění z nich vy­vo­di­ly, jak pos­tu­po­va­ly při pro­vádění důkazů, v ja­kém roz­sa­hu pro­ved­ly do­ka­zo­vá­ní apod. Do­vo­lá­ní je kon­ci­po­vá­no ja­ko mi­mořád­ný op­rav­ný prostředek a je ur­če­no k náp­ravě zá­važ­ných práv­ních vad pra­vo­moc­ných roz­hod­nu­tí. Nej­vyš­ší soud ja­ko soud do­vo­la­cí ne­ní běžnou tře­tí soud­ní in­stan­cí po­vo­la­nou k to­mu, aby přez­kou­má­val i skut­ko­vá zjištění soudů pr­vní­ho a dru­hé­ho stupně, po­kud ma­jí svůj pod­klad v pro­ve­de­ném do­ka­zo­vá­ní.

14. Ur­či­tou vý­jim­ku tvoří jen případ tvr­ze­ní a pro­ká­zá­ní tzv. extrém­ní­ho ne­sou­la­du me­zi učiněný­mi skut­ko­vý­mi zjištění­mi a ob­sa­hem pro­ve­de­ných důkazů, z nichž jsou skut­ko­vá zjištění vy­vo­zo­vá­na, po­kud zá­ro­veň uči­ní do­vo­la­tel ten­to ne­sou­lad předmětem do­vo­lá­ní. Jde předev­ším o přípa­dy tý­ka­jí­cí se vý­znam­né skut­ko­vé okol­nos­ti, po­kud kon­krét­ní skut­ko­vé zjištění ne­vyp­lý­vá ze žá­dné­ho pro­ve­de­né­ho důka­zu, po­kud se vý­sle­dek do­ka­zo­vá­ní je­ví ja­ko nap­ros­to nes­pra­ved­li­vý a věcně neudr­ži­tel­ný, ne­boť skut­ko­vá zjištění, o něž se opí­ra­jí vy­da­ná roz­hod­nu­tí, jsou v extrém­ním ne­sou­la­du s vy­ko­na­ný­mi důka­zy (za sou­čas­né­ho po­ru­še­ní zá­klad­ních zá­sad ov­lá­da­jí­cích tres­tní říze­ní, ja­ko jsou zá­sa­da vol­né­ho hod­no­ce­ní důkazů, zá­sa­da vy­hle­dá­va­cí a pre­sum­pce ne­vi­ny). Ta­ko­vá exis­ten­ce tzv. extrém­ní­ho ne­sou­la­du by moh­la napl­ňo­vat do­vo­la­cí důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. řádu a od­ůvod­nit mi­mořád­ný zá­sah do skut­ko­vých zjištění, kte­rá ji­nak v říze­ní o do­vo­lá­ní nej­sou předmětem přez­kum­né čin­nos­ti Nej­vyš­ší­ho sou­du. Extrém­ní ne­sou­lad ale ne­ní za­lo­žen jen tím, že z různých ver­zí skut­ko­vé­ho děje se sou­dy niž­ších stupňů přik­lo­ni­ly k ver­zi uve­de­né v ob­ža­lobě (např. us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, ne­bo us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014), po­kud svůj pos­tup přesvědčivě zdůvod­ni­ly (např. ná­lez Ústav­ní­ho sou­du ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Tvr­ze­ní ne­dos­tatků skut­ko­vých zjištění, kte­rá nel­ze od­dělo­vat od nes­práv­né práv­ní kva­li­fi­ka­ce sa­mo o sobě ne­zak­lá­dá naplnění do­vo­la­cí­ho důvo­du pod­le 265b od­st. 1 písm. g) tr. řádu, jak uz­nal i Ústav­ní soud ve sta­no­vis­ku ze dne 4. břez­na 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14.

b) Ná­mit­ky neod­po­ví­da­jí­cí uve­de­ným do­vo­la­cím důvodům

15. V pr­vní řadě je třeba uvést, že ná­mit­ky, kte­ré up­lat­ni­la ob­viněná J. M. ve svém do­vo­lá­ní, jsou prak­tic­ky vý­hradně (až na ní­že uve­de­nou vý­jim­ku) pro­ces­ní­ho cha­rak­te­ru a ja­ko ta­ko­vé s oh­le­dem na hmotněpráv­ní po­va­hu do­vo­la­cí­ho důvo­du uve­de­né­ho v § 265b od­st. 1 písm. g) tr. řádu mu vůbec neod­po­ví­da­jí. Svý­mi ná­mit­ka­mi to­tiž ob­viněná zpo­chyb­ňo­va­la předev­ším správ­nost skut­ko­vé­ho sta­vu zjištěné­ho sou­dy niž­ších stupňů a způsob, ja­kým hod­no­ti­ly důka­zy, aniž by vy­tk­la va­du hmotněpráv­ní­ho po­sou­ze­ní ve sho­ra vy­me­ze­ném smys­lu. Na­víc se shod­ný­mi ná­mit­ka­mi se řádně vy­pořádal jak soud pr­vní­ho stupně, tak i od­vo­la­cí soud, ne­boť by­ly též sou­čás­tí ob­ha­jo­by ob­viněné a ob­sa­hem po­da­né­ho od­vo­lá­ní, z něhož pro úče­ly do­vo­lá­ní ob­viněná též čer­pa­la. Nej­vyš­ší soud zpra­vid­la od­mít­ne ja­ko zjevně neo­pod­statněné ta­ko­vé do­vo­lá­ní, v němž ob­vině­ný pou­ze opa­ku­je ty­též ná­mit­ky, ji­miž se sna­žil zvrá­tit již roz­hod­nu­tí sou­du pr­vní­ho stupně, po­kud se ji­mi od­vo­la­cí soud za­bý­val (v tom­to případě srov. zej­mé­na str. 3 až 6 je­ho roz­sud­ku) a vy­pořádal se s ni­mi ná­le­ži­tým a dos­ta­teč­ným způso­bem (viz us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svaz­ku 17 Sou­bo­ru roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du, kte­rý vy­dá­va­lo Nak­la­da­tel­ství C. H. Beck, Pra­ha 2002).

16. V da­ném případě se ob­viněná do­má­ha­la přez­ku­mu do­vo­la­cím sou­dem, přičemž pri­márně žá­da­la ap­li­ko­vat nor­my hmot­né­ho prá­va na ji­ný, než sou­dy pr­vní­ho a dru­hé­ho stupně zjiště­ný sku­tek, a to v zá­vis­los­ti na od­liš­ném po­sou­ze­ní vý­sledků do­ka­zo­vá­ní. Ob­viněná tak pro­sa­zo­va­la od­liš­né hod­no­ce­ní důkazů, než ja­ké pro­ved­ly sou­dy pr­vní­ho a dru­hé­ho stupně. Ob­viněná se tak pou­ze for­málně do­má­ha­la změ­ny v ap­li­ka­ci hmot­né­ho prá­va, av­šak na jí pre­zen­to­va­nou ver­zi průběhu skut­ko­vé­ho děje, ač se sou­dy pr­vní­ho i dru­hé­ho stupně přik­lo­ni­ly k ver­zi ji­né, kte­rou pod­robně a přesvědčivě ve svých roz­hod­nu­tích zdůvod­ni­ly. To sa­mo o sobě ne­napl­ňu­je do­vo­la­cí důvod uve­de­ný v § 265b od­st. 1 písm. g) tr. řádu (po­dobně např. us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, ne­bo us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014).

17. Nej­vyš­ší soud ne­ní obec­nou tře­tí in­stan­cí, kte­rá by by­la za­měřena i na přez­kum správ­nos­ti a úpl­nos­ti skut­ko­vých zjištění, tak­to ne­by­lo pos­ta­ve­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du v rám­ci říze­ní o do­vo­lá­ní zá­ko­no­dár­cem za­mýš­le­no, os­tatně Nej­vyš­ší soud ani do­ka­zo­vá­ní v do­vo­la­cím říze­ní zá­sadně nep­ro­vá­dí (§ 265r od­st. 7 tr. řádu). Po­kud by zá­ko­no­dár­ce za­mýš­lel po­vo­lat Nej­vyš­ší soud ja­ko tře­tí stu­peň pl­né­ho přez­ku­mu, nepřede­pi­so­val by ka­ta­log do­vo­la­cích důvodů, což sa­mo o sobě os­pra­vedl­ňu­je je­jich res­trik­tiv­ní vý­klad Nej­vyš­ším sou­dem.

18. V tom­to směru je třeba připo­me­nout, že pro­vádění do­ka­zo­vá­ní je do­mé­nou předev­ším sou­du pr­vní­ho stupně ja­ko sou­du na­lé­za­cí­ho, a to s mož­nou ko­rek­cí v říze­ní před sou­dem dru­hé­ho stupně ja­ko sou­dem od­vo­la­cím, ni­ko­li však v říze­ní o do­vo­lá­ní. Do­ka­zo­vá­ní je ov­lá­dá­no zá­sa­da­mi je­ho se tý­ka­jí­cí­mi, a to zá­sa­dou vy­hle­dá­va­cí, bez­prostřed­nos­ti a ús­tnos­ti, vol­né­ho hod­no­ce­ní důkazů a pre­sum­pcí ne­vi­ny, kte­ré ma­jí vzá­jem­nou spo­ji­tost. Hod­no­tit důka­zy tak může jen ten soud, kte­rý je ta­ké v sou­la­du s prin­ci­pem bez­prostřed­nos­ti a ús­tnos­ti pro­vedl, pro­to­že jen dí­ky to­mu může kon­krét­ní důkaz­ní prostředek vy­hod­no­tit a zís­kat z něj re­le­van­tní poz­nat­ky. Zá­sa­da bez­prostřed­nos­ti ve spo­ji­tos­ti se zá­sa­dou ús­tnos­ti zde hra­je vý­znam­nou ro­li, soud je přímo ov­livněn ne­jen sa­mot­ným ob­sa­hem důkaz­ní­ho prostřed­ku, ale i je­ho no­si­te­lem (pra­me­nem důka­zu – zejm. sa­mot­nou vy­slý­cha­nou oso­bou), jen ta­ko­vý způsob do­ka­zo­vá­ní může hod­no­tí­cí­mu or­gá­nu pos­kyt­nout jas­ný ob­raz o do­ka­zo­va­né sku­teč­nos­ti a vy­nést roz­hod­nu­tí pod bez­prostřed­ním doj­mem z pro­ve­de­ných důkazů. I od­bor­ná li­te­ra­tu­ra (např. Je­lí­nek, J. a kol. Tres­tní prá­vo pro­ces­ní. 5. vy­dá­ní. Pra­ha: Le­ges, 2018, str. 170 a násl.) uz­ná­vá, že nej­lep­ší ces­tou pro správ­né roz­hod­nu­tí je zhod­no­ce­ní skut­ko­vých okol­nos­tí na pod­kladě bez­prostřed­ní­ho doj­mu z přímé­ho vní­má­ní v osob­ním kon­tak­tu.

19. Nej­vyš­ší soud nez­jis­til po­ru­še­ní zá­klad­ních práv ob­viněné, a to ani po­ru­še­ní prá­va na ob­ha­jo­bu, resp. prá­va na spra­ved­li­vý pro­ces, jak ob­viněná ve svém do­vo­lá­ní uvádě­la. Nej­vyš­ší soud přitom inter­pre­to­val a ap­li­ko­val uve­de­né pod­mín­ky připuštění do­vo­lá­ní tak, aby dodr­žel maximy prá­va na spra­ved­li­vý pro­ces vy­me­ze­né Úmlu­vou o ochraně lid­ských práv a zá­klad­ních svo­bod, Lis­ti­nou zá­klad­ních práv a svo­bod, a v ne­pos­led­ní řadě též ju­di­ka­tu­rou Ústav­ní­ho sou­du (srov. zej­mé­na sta­no­vis­ko plé­na Ústav­ní­ho sou­du ze dne 4. břez­na 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vy­hlá­še­né ja­ko sděle­ní Ústav­ní­ho sou­du pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svaz­ku č. 72 na str. 599 Sb. n. a u.). Právě z těchto uve­de­ných hle­di­sek se te­dy Nej­vyš­ší soud za­bý­val naplněním do­vo­la­cí­ho důvo­du pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. řádu a někte­rý­mi skut­ko­vý­mi otáz­ka­mi a hod­no­ce­ním důkazů sou­dy niž­ších stupňů ve vzta­hu k práv­ní­mu po­sou­ze­ní jed­ná­ní ob­viněné­ho. V té sou­vis­los­ti po­va­žu­je Nej­vyš­ší soud za nut­né zdůraz­nit, že i Ústav­ní soud vý­slovně ve svém sta­no­vis­ku kon­sta­to­val, že je­ho ná­zor, „… pod­le kte­ré­ho nel­ze nes­práv­né skut­ko­vé zjištění striktně od­dělo­vat od nes­práv­né práv­ní kva­li­fi­ka­ce … však nez­na­me­ná, že by Nej­vyš­ší soud v kaž­dém případě, kdy do­vo­lá­ní ob­sa­hu­je ar­gu­men­ta­ci ve vzta­hu ke skut­ko­vým zjištěním, mu­sel po­va­žo­vat do­vo­la­cí důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. řádu za pri­ma fa­cie naplně­ný. … Je to­tiž je­di­ným op­rávněným or­gá­nem, kte­ré­mu v tom­to sta­diu přís­lu­ší po­su­zo­vat naplnění kon­krét­ní­ho do­vo­la­cí­ho důvo­du (viz § 54 roz­sud­ku Ev­rop­ské­ho sou­du pro lid­ská prá­va ve věci J. a os­tat­ní pro­ti Čes­ké re­pub­li­ce ze dne 13. říj­na 2011, č. stíž­nos­ti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a to­to po­sou­ze­ní je zá­vaz­nou pod­mín­kou pro případ­né po­dá­ní ús­tav­ní stíž­nos­ti (us­ta­no­ve­ní § 75 od­st. 1 zá­ko­na o Ústav­ním sou­du)“ [srov. bod 23 sho­ra ozna­če­né­ho sta­no­vis­ka plé­na Ústav­ní­ho sou­du]. V da­ném případě do­vo­la­cí soud ta­ko­vý tvr­ze­ný extrém­ní ne­sou­lad nes­hle­dal. Sou­dy niž­ších stupňů se věcí řádně za­bý­va­ly, pro­ved­ly v potřeb­ném roz­sa­hu ob­sáh­lé do­ka­zo­vá­ní, kte­ré ne­by­lo vy­čer­pá­no jen něko­li­ka má­lo důkaz­ní­mi prostřed­ky zmíněný­mi ob­viněnou v do­vo­lá­ní, aby na je­ho zá­kladě moh­ly uči­nit skut­ko­vé zá­věry, kte­ré na­lez­ly od­raz v tzv. skut­ko­vé větě od­su­zu­jí­cí­ho roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně. Tak­to zjiště­ný sku­tek byl ta­ké správně právně kva­li­fi­ko­ván pod­le od­po­ví­da­jí­cích us­ta­no­ve­ní tres­tních zá­konů.

20. Nad rá­mec uve­de­né­ho (ja­ko obi­ter di­ctum) bez mož­nos­ti přez­ku­mu na pod­kladě tak­to for­mu­lo­va­né­ho do­vo­lá­ní může Nej­vyš­ší soud pou­ze na zá­kladě zna­los­ti tres­tní­ho spi­su do­dat, že před­lo­že­né vý­hra­dy ob­viněné pro­ti pos­tu­pu soudů niž­ších stupňů ne­ma­jí opod­statnění. Sou­dy niž­ších stupňů se v tom­to případě správně vy­pořáda­ly se vše­mi pro­ve­de­ný­mi důkaz­ní­mi prostřed­ky, ni­jak je ne­de­for­mo­va­ly, nao­pak je hod­no­ti­ly (na roz­díl od ob­viněné) ne­jen jed­not­livě, ale i v je­jich souhr­nu. Od­ká­zat lze předev­ším na od­ůvodnění roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně (str. 15 až 19), kte­rý vy­chá­zel předev­ším z řady svědec­kých vý­povědí i lis­tin­ných důkazů. Sou­dy niž­ších stupňů zce­la důvodně vy­hod­no­ti­ly, že ob­viněná v přímém úmys­lu neop­rávněně za vy­uži­tí vlas­tní­ho klí­če a bez souh­la­su poš­ko­ze­né E. H. vnik­la do pros­tor uží­va­ných poš­ko­ze­nou k byd­le­ní a pod­ni­ká­ní, od­kud bez svo­le­ní poš­ko­ze­né od­vez­la a neop­rávněně si tak i přis­vo­ji­la věci ve vlas­tnic­tví poš­ko­ze­né E. H., ja­kož i věci us­kladněné v pro­na­ja­tých pros­to­rách poš­ko­ze­nou E. H., kte­ré jí by­ly svěře­ny ob­chod­ní spo­leč­nos­tí MI­ROS a poš­ko­ze­nou A. J. Ne­pos­tu­po­va­la přitom v sou­la­du s ci­vil­ní­mi před­pi­sy o za­dr­žo­va­cím prá­vu, ne­dodr­že­la ani us­ta­no­ve­ní o ukon­če­ní vzá­jem­né­ho vzta­hu na zá­kladě smlou­vy o pro­náj­mu pros­tor.

c) K ná­mit­ce ab­sen­ce znaků sub­jek­tiv­ní strán­ky skut­ko­vé pod­sta­ty krá­de­že

21. S ur­či­tou mí­rou to­le­ran­ce lze za právně re­le­vantně up­latněnou ná­mit­ku od­po­ví­da­jí­cí do­vo­la­cí­mu důvo­du uve­de­né­mu v § 265b od­st. 1 písm. g) tr. řádu po­va­žo­vat tu, kte­rou ob­viněná zpo­chyb­ni­la naplnění sub­jek­tiv­ní strán­ky skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu krá­de­že, kte­rý jí byl kla­den za vi­nu. Kon­krétně ob­viněná uvádě­la, že nik­dy nemě­la v úmys­lu s věcmi nak­lá­dat ja­ko s vlas­tní­mi. Ob­viněná to­tiž pod­le své­ho přesvědče­ní pou­ze up­lat­ňo­va­la za­dr­žo­va­cí prá­vo k za­jištění poh­le­dáv­ky za poš­ko­ze­nou E. H. z ti­tu­lu dluž­né­ho náj­em­né­ho. Ne­dodr­že­ní pos­tu­pu pod­le ob­čan­ské­ho zá­ko­ní­ku pod­le ní v ta­ko­vém případě nemůže za­klá­dat tres­tní od­povědnost za trest­ný čin krá­de­že.

22. Nejpr­ve je mož­no obecně připo­me­nout, že přeči­nu krá­de­že pod­le § 205 od­st. 1, 3 tr. zá­ko­ní­ku, kte­rý byl ob­viněné kla­den za vi­nu, se do­pus­tí, kdo si přis­vo­jí ci­zí věc tím, že se jí zmoc­ní, a způso­bí ta­ko­vým či­nem větší ško­du.

23. Trest­ný čin krá­de­že pod­le § 205 tr. zá­ko­ní­ku je ma­jet­ko­vým de­lik­tem, kte­rým se chrá­ní ci­zí ma­je­tek, předev­ším je­ho vlas­tnic­ké prá­vo, ale i dr­žba věci, je­jí de­ten­ce, resp. fak­tic­ké dr­že­ní. Ochra­na vlas­tnic­tví je za­ru­če­na již v čl. 11 od­st. 1 Lis­ti­ny zá­klad­ních práv a svo­bod (vy­hlá­še­né pod č. 2/1993 Sb.), pod­le něhož má kaž­dý prá­vo vlas­tnit ma­je­tek. Kaž­dý má prá­vo na ochra­nu své­ho ma­jet­ku, us­ta­no­ve­ním o krá­de­ži jsou chráně­ny i dal­ší věci, kte­ré má ve svém dr­že­ní. Zá­sah do to­ho­to prá­va je jen vý­ji­mečně mož­ný při naplnění někte­ré z okol­nos­tí vy­lu­ču­jí­cích proti­práv­nost, pak ov­šem za dodr­že­ní je­jích li­mitů. Ob­viněná v da­ném případě zce­la své­volně bez vědo­mí a svo­le­ní poš­ko­ze­né E. H. vnik­la do jí obý­va­ných pros­tor, čímž napl­ni­la též zna­ky dal­ší­ho tres­tné­ho či­nu po­ru­šo­vá­ní do­mov­ní svo­bo­dy, od­kud pak od­vez­la vel­ké množ­ství věcí, z nichž jen někte­ré patři­ly poš­ko­ze­né E. H., čímž pod­le zá­věrů soudů niž­ších stupňů způso­bi­la ško­du cel­kem třem sub­jektům v souč­tu ve vý­ši 404 937 Kč (272 280 Kč E. H., 23 153 Kč ob­chod­ní spo­leč­nos­ti MI­ROS, s. r. o., a 109 504 Kč A. J.). Při tom všem chtě­la tím­to způso­bem pod­le svých slov za­jiš­ťo­vat svou vlas­tní poh­le­dáv­ku v řádu de­sí­tek ti­síc Kč, je­jíž vý­še by­la na­víc spor­ná, ne­boť se na ní s poš­ko­ze­nou E. H. nes­hod­la.

24. Náj­em­ní vztah přitom neb­yl řádně ukon­čen, ob­viněná up­lat­ňo­va­la důvod ukon­če­ní náj­em­ní­ho vzta­hu pod­le čl. V. bo­du 2. písm. b) náj­em­ní smlou­vy, ne­boť poš­ko­ze­ná E. H. mě­la být ví­ce než 30 dnů v prod­le­ní s pla­ce­ním náj­mu, což měl být pod­le smlou­vy důvod pro „skon­če­ní náj­mu“. Z více­le­té­ho vzta­hu me­zi oběma smluv­ní­mi stra­na­mi je však zřej­mé, že poš­ko­ze­ná by­la opa­ko­vaně i v del­ším prod­le­ní s hra­ze­ním náj­em­né­ho, nic­méně nik­dy jí ne­by­la dá­na ob­viněnou vý­pověď, stejně tak neb­yl up­latněn ji­ný důvod zá­ni­ku náj­em­ní­ho práv­ní­ho vzta­hu, ne­by­la ani po­dá­na ob­viněnou ža­lo­ba na vy­kli­ze­ní ne­mo­vi­tos­ti. Ob­viněná by­la ve sku­teč­nos­ti při svém jed­ná­ní ve­de­na úmys­lem co nej­ry­chle­ji vy­kli­dit ne­mo­vi­tost za úče­lem je­jí­ho pro­de­je man­želům K., jak kon­sta­to­val soud pr­vní­ho stupně na ví­ce mís­tech své­ho roz­sud­ku (zejm. je­ho str. 17), če­muž od­po­ví­dá sled udá­los­tí, jak z pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní do­vo­dil soud pr­vní­ho stupně.

25. Sou­dy niž­ších stupňů důvodně dospě­ly k těmto zá­věrům o skut­ko­vém průběhu: ob­viněná dne 14. 4. 2014 in­for­mo­va­la poš­ko­ze­nou E. H. prostřed­nic­tvím SMS, že má váž­né­ho zá­jem­ce o kou­pi do­mu; dne 20. 4. 2014 vstou­pi­la bez op­rávnění do by­tu a ne­by­to­vých pros­tor uží­va­ných poš­ko­ze­nou E. H. bez je­jí­ho vědo­mí a v je­jí nepřítom­nos­ti; nás­le­du­jí­cí­ho dne rá­no ji vy­ká­za­la z do­mu jen s osob­ní­mi věcmi; pak za­ča­la pos­tupně za po­mo­ci dal­ších osob vy­stěho­vá­vat je­jí věci včetně něko­li­ka ši­cích strojů, což tr­va­lo až do 25. 4. 2014, poš­ko­ze­né do­vo­li­la vzít si jen něko­lik má­lo bez­cen­ných osob­ních věcí; v domě me­zi­tím též vy­měni­la zá­mek; dne 28. 4. 2014 dům pro­da­la man­želům K., zá­pis vlas­tnic­ké­ho prá­va byl pro­ve­den k 21. 5. 2014 (viz č.l. 272 tres­tní­ho spi­su), tak­že k 5. 5. 2014, kdy poš­ko­ze­ná E. H. po­da­la tres­tní ozná­me­ní, by­la vlo­že­na tzv. plom­ba do ka­tas­tru ne­mo­vi­tos­tí k to­mu­to do­mu; ob­viněná přitom vůbec neu­či­ni­la žá­dný sou­pis věcí, kte­ré pak od­mí­ta­la vy­dat poš­ko­ze­né i dal­ším oso­bám, jež k nim up­lat­ňo­va­ly svá prá­va, do­kon­ce ani pak ni­ko­mu nechtě­la sdělit, kde se věci na­chá­ze­jí, a to až do 20. 6. 2014, kdy na vý­zvu po­li­cej­ní­ho or­gá­nu otevře­la ga­ráž v M. B., kde se na­chá­ze­ly někte­ré z od­ve­ze­ných věcí, kte­ré ta­ké po­li­cej­ní­mu or­gá­nu vy­da­la.

26. I z uve­de­né­ho je zřej­mé, že ob­viněná jed­na­la zce­la své­volně, ne­pos­tu­po­va­la a ani nechtě­la pos­tu­po­vat pod­le ci­vil­ních před­pisů k ochraně svých tvr­ze­ných práv, nechtě­la se prak­tic­ky ani ni­jak s poš­ko­ze­nou do­hod­nout na ukon­če­ní náj­em­ní­ho vzta­hu a vy­kli­ze­ní ne­mo­vi­tos­ti tak, aby to by­lo přija­tel­né pro obě smluv­ní stra­ny. Nap­ro­ti to­mu k us­po­ko­je­ní ry­ze svých vlas­tních zá­jmů spo­čí­va­jí­cích v ury­chle­ném vý­hod­ném pro­de­ji vlas­tní­ho do­mu zá­jem­ci zce­la re­zig­no­va­la na ja­kou­ko­liv ochra­nu prá­va náj­em­kyně poš­ko­ze­né E. H., vy­uži­la je­jí­ho prod­le­ní s úh­ra­dou náj­em­né­ho, kte­ré pro ni ani v mi­nu­los­ti nez­na­me­na­lo změnu pos­to­je k to­mu­to náj­em­ci, a zce­la své­volně za­sáh­la do je­jí do­mov­ní svo­bo­dy a do vlas­tnic­ké­ho prá­va, resp. do prá­va de­ten­ční­ho. Ob­viněná se zmoc­ni­la věcí, kte­ré dr­že­la poš­ko­ze­ná a od­vez­la je na nez­ná­mé mís­to, kde je pos­lé­ze za­dr­žo­va­la po do­bu dvou měsíců, než někte­ré z nich vy­da­la na vý­zvu po­li­cej­ní­ho or­gá­nu (ji­né do­sud ne­vy­da­la). Ze zjištění soudů niž­ších stupňů vy­plý­vá, že cí­lem ob­viněné by­lo pri­márně do­sáh­nout vy­kli­ze­ní ne­mo­vi­tos­ti, ač ji před­tím pro­na­ja­la poš­ko­ze­né E. H. a k řád­né­mu ukon­če­ní náj­em­ní­ho vzta­hu ne­doš­lo, tepr­ve se­kun­dárně chtě­la též us­po­ko­jit vlas­tní poh­le­dáv­ku za poš­ko­ze­nou E. H., kte­rá spo­čí­va­la v dluž­ném náj­em­ném (ov­šem i vý­še té­to poh­le­dáv­ky by­la me­zi smluv­ní­mi stra­na­mi spor­ná).

27. Ob­viněná k to­mu ov­šem vůbec neu­ži­la mož­nos­tí, kte­ré jí práv­ní řád dá­vá, ne­pos­tu­po­va­la pod­le us­ta­no­ve­ní o prá­vu za­dr­žo­va­cím ply­nou­cím z náj­em­ní­ho vzta­hu, resp. o prá­vu zá­stav­ním k věcem umístěným v ne­mo­vi­tos­ti, nao­pak je­jí pos­tup byl od po­čát­ku zjevně proti­práv­ní, ne­boť jed­nak ne­by­ly splně­ny před­pok­la­dy pro vy­uži­tí ta­ko­vých pos­tupů, jed­nak ne­by­ly dodr­že­ny je­jich li­mi­ty.

28. Sou­dy niž­ších stupňů vy­chá­ze­ly z ci­vilněpráv­ní úp­ra­vy účin­né od 1. 1. 2014, te­dy z us­ta­no­ve­ní o za­dr­žo­va­cím prá­vu pod­le § 2234 zá­ko­na č. 89/2012 Sb., ob­čan­ské­ho zá­ko­ní­ku, v teh­dy účin­ném znění (dá­le jen „ObZ“), pod­le něhož má pro­na­jí­ma­tel prá­vo na úh­ra­du poh­le­dáv­ky vůči náj­em­ci za­dr­žet mo­vi­té věci, kte­ré má náj­em­ce na věci ne­bo v ní, a to ve spo­ji­tos­ti s § 1395 a násl. ObZ, kde je up­ra­ve­no sa­mot­né za­dr­žo­va­cí prá­vo. Ov­šem v da­ném případě jde o náj­em­ní vztah za­lo­že­ný za účin­nos­ti dřívější práv­ní úp­ra­vy, te­dy pod­le zá­ko­na č. 116/1990 Sb., o náj­mu a pod­náj­mu ne­by­to­vých pros­tor, ve znění pozdějších před­pisů, přičemž důvod za­jištění zá­vazků vy­plý­va­jí­cích z náj­em­ní­ho vzta­hu měl pod­le skut­ko­vých zjištění též vznik­nout za dřívejší ci­vilněpráv­ní úp­ra­vy plat­né a účin­né do 31. 12. 2013, a pro­to i za­jištění zá­vazků z něj ply­nou­cích by se pod­le § 3073 ObZ mělo řídit do­sa­vad­ní­mi práv­ní­mi před­pi­sy.

29. Na za­jištění náj­em­né­ho by se tak mě­la užít dřívější úp­ra­va o zá­stav­ním prá­vu pod­le § 672 zá­ko­na č. 40/1964 Sb., ob­čan­ské­ho zá­ko­ní­ku, ve znění pozdějších před­pisů (dá­le jen „obč. zák.“), a to ve spo­ji­tos­ti s us­ta­no­ve­ní­mi § 175 a násl. obč. zák. o za­dr­žo­va­cím prá­vu. Pod­le § 672 od­st. 1 obč. zák. na za­jištění náj­em­né­ho má pro­na­jí­ma­tel ne­mo­vi­tos­ti zá­stav­ní prá­vo k mo­vi­tým věcem, kte­ré jsou na pro­na­ja­té věci a patří náj­em­ci ne­bo oso­bám, kte­ré s ním ži­jí ve spo­leč­né do­mác­nos­ti, s vý­jim­kou věcí vy­lou­če­ných z vý­ko­nu roz­hod­nu­tí. Pod­le § 672 od­st. 2 obč. zák. zá­stav­ní prá­vo za­nik­ne, jsou-li věci od­straně­ny dříve, než by­ly sep­sá­ny soud­ním vy­ko­na­va­te­lem, le­da­že by by­ly od­straně­ny na úřed­ní příkaz a pro­na­jí­ma­tel oh­lá­sí svá prá­va u sou­du do os­mi dnů po vý­ko­nu; stěhu­je-li se náj­em­ce ne­bo jsou-li od­stra­ňo­vá­ny věci, přes­to­že náj­em­né ne­ní za­pla­ce­no ne­bo za­jištěno, může pro­na­jí­ma­tel za­dr­žet věci na vlas­tní ne­bez­pe­čí, do os­mi dnů však mu­sí žá­dat o sou­pis soud­ním vy­ko­na­va­te­lem, ne­bo mu­sí věci vy­dat. K vý­kla­du vý­ko­nu zá­stav­ní­ho a za­dr­žo­va­cí­ho prá­va ji­nak lze od­ká­zat na od­bor­nou li­te­ra­tu­ru (srov. napřík­lad Šves­tka, J., Spá­čil, J., Šká­ro­vá, M., Hul­mák, M., a kol. Ob­čan­ský zá­ko­ník II. 2. vy­dá­ní. Pra­ha: C. H. Beck, 2009, s. 1912 a násl.).

30. Ani dřívější práv­ní úp­ra­va zá­stav­ní­ho a za­jiš­ťo­va­cí­ho prá­va (§ 672 obč. zák.), ov­šem ani práv­ní úp­ra­va účin­ná v době jed­ná­ní ob­viněné (§ 2234 a § 1395 a násl. ObZ) jí roz­hodně ne­dá­va­la prá­vo vnik­nout do pro­na­jí­ma­ných pros­tor, vy­ká­zat z nich náj­em­ce a za­čít z nich od­vá­žet věci, a to ani v případě, že by náj­em­ce byl v ja­kém­ko­liv prod­le­ní s hra­ze­ním náj­em­né­ho, do­kon­ce ani v případě, že by náj­em­ní vztah skon­čil. Ke skon­če­ní náj­em­ní­ho vzta­hu ov­šem v da­ném případě zřejmě ne­doš­lo, sa­mot­né ujed­ná­ní v náj­em­ní smlouvě o „kon­ci náj­mu“ by zřejmě by­lo nep­lat­né, nic­méně to ne­by­lo předmětem zkou­má­ní v tom­to tres­tním říze­ní, ukon­če­ní náj­mu zá­kon­ným způso­bem ne­by­lo v říze­ní zjištěno.

31. Již dříve Nej­vyš­ší soud v roz­hod­nu­tí č. 34/2013 Sb. rozh. tr. (us­ne­se­ní ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 7 Tdo 115/2012) kon­sta­to­val, že nep­la­ce­ní náj­em­né­ho za uží­vá­ní ne­by­to­vé­ho pros­to­ru ne­ní sa­mo o sobě důvo­dem pro za­me­ze­ní vstu­pu a uží­vá­ní pros­to­ru náj­em­ci (např. za­mče­ním dveří), po­kud náj­em­ní vztah na­dá­le tr­val, ta­ko­vým jed­ná­ním by pro­na­jí­ma­tel napl­nil zna­ky skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu neop­rávněné­ho zá­sa­hu do prá­va k do­mu, by­tu ne­bo k ne­by­to­vé­mu pros­to­ru pod­le § 208 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku, přičemž v ta­ko­vém případě nemůže od­ůvod­nit bez­tres­tnost pro­na­jí­ma­te­le ani je­ho pou­kaz na vy­uži­tí zá­stav­ní­ho prá­va pod­le us­ta­no­ve­ní § 672 od­st. 1 obč. zák., ne­boť to se vzta­hu­je jen na věci umístěné v pro­na­ja­tém pros­to­ru, ni­ko­liv na ten­to předmět náj­mu sa­mot­ný.

32. Tím spí­še (lo­gic­kým ar­gu­men­tem od men­ší­ho k větší­mu - ar­gu­men­tum a mi­no­ri ad maius) dluh na náj­em­ném neop­rav­ňu­je pro­na­jí­ma­te­le vnik­nout do pro­na­jí­ma­ných pros­tor uží­va­ných náj­em­cem a bez je­ho svo­le­ní z nich od­vézt věci jím v ta­ko­vých pros­to­rech umístěné.

33. Pro­na­jí­ma­tel měl pod­le dřívější práv­ní úp­ra­vy jed­nak zá­stav­ní prá­vo, jed­nak prá­vo za­jiš­ťo­va­cí k věcem umístěným v předmětu náj­mu, ne­mohl s ni­mi ov­šem své­volně nak­lá­dat. Za­dr­žo­va­cí prá­vo, kte­ré mu pos­ky­tu­je i plat­ná práv­ní úp­ra­va (na roz­díl od zá­stav­ní­ho prá­va), by se ak­ti­vo­va­lo až v okam­ži­ku, kdy by poš­ko­ze­ný za­čal věci z předmětu náj­mu od­stra­ňo­vat, resp. za­čal se stěho­vat, do té do­by mu moh­lo pros­pí­vat pou­ze zá­stav­ní prá­vo (vy­chá­zí­me-li z to­ho, že při up­latnění za­jiš­ťo­va­cí­ho prá­va se mělo pos­tu­po­vat pod­le § 672 obč. zák.). Av­šak v da­ném tres­tním říze­ní ne­by­lo pro­ká­zá­no, že by poš­ko­ze­ná E. H. s věcmi uve­de­ným způso­bem nak­lá­da­la, resp. že by se za­ča­la stěho­vat, te­dy že by by­ly naplně­ny pod­mín­ky za­dr­žo­va­cí­ho prá­va. I kdy­by to­mu tak by­lo, vzta­ho­va­lo by se ta­ko­vé prá­vo pou­ze na věci tak­to od­ní­ma­né z do­sa­hu pro­na­jí­ma­te­le (za­dr­žo­va­cí prá­vo pros­pí­va­lo pro­na­jí­ma­te­li jen u ta­ko­vých od­ní­ma­ných věcí a jen do té mí­ry, v ja­ké ne­by­la je­ho poh­le­dáv­ka z náj­em­ní­ho vzta­hu za­jištěna ji­ným způso­bem). Ne­pos­ta­čo­va­lo přitom jed­no­rá­zo­vé od­stranění někte­ré věci, žá­da­la se hro­mad­nost, což se do­vo­zo­va­lo z uži­tí ne­do­ko­na­vé­ho vi­du v § 672 od­st. 2 obč. zák. („od­stra­ňo­vá­ní“ na­mís­to „od­stranění“) – srov. Šves­tka, J., Spá­čil, J., Šká­ro­vá, M., Hul­mák, M., a kol. Ob­čan­ský zá­ko­ník II. 2. vy­dá­ní. Pra­ha: C. H. Beck, 2009, s. 1918 a násl. Ne­by­lo ani pod­le dřívější práv­ní úp­ra­vy do­vo­le­né své­volně vstou­pit do pro­vo­zov­ny a by­tu, vzít věci náj­em­ce bez je­ho svo­le­ní a od­vézt je na nez­ná­mé mís­to jen pro­to, že má dluh na náj­em­ném (vstup by byl mož­ný pou­ze pro učinění pre­ven­tiv­ní­ho sou­pi­su věcí soud­ním vy­ko­na­va­te­lem při up­latnění zá­stav­ní­ho prá­va pod­le § 672 od­st. 2 obč. zák. na zá­kladě soud­ní­ho roz­hod­nu­tí – viz tam­též).

34. Kromě to­ho ani dal­ší pos­tup ob­viněné v da­ném případě vůbec neod­po­ví­dal up­latnění za­dr­žo­va­cí­ho prá­va, ne­boť ob­viněná ne­po­žá­da­la soud­ní­ho vy­ko­na­va­te­le o sou­pis věcí do 8 dnů od up­latnění za­dr­žo­va­cí­ho prá­va. Nao­pak věci od­vez­la na nez­ná­mé mís­to a tam je dr­že­la po do­bu dvou měsíců, až na vý­zvu po­li­cej­ní­ho or­gá­nu někte­ré z nich vy­da­la. Je tak zce­la zjev­né, že ze stra­ny ob­viněné neš­lo o up­lat­ňo­vá­ní je­jí­ho prá­va, jak sa­ma uvádě­la, byť třeba s drob­ným a for­mál­ní po­chy­be­ním při je­ho vy­uži­tí, nao­pak šlo o zce­la své­vol­né jed­ná­ní, kte­ré nespl­ňo­va­lo prak­tic­ky žá­dné z pa­ra­metrů za­dr­žo­va­cí­ho prá­va, ne­by­ly splně­ny pod­mín­ky pro je­ho vy­uži­tí a ne­by­ly ob­viněnou dodr­že­ny ani li­mi­ty při je­ho up­latnění, jak by­lo roz­ve­de­no sho­ra. Je­jí jed­ná­ní pro­to by­lo zjevně proti­práv­ní, ne­boť ne­by­ly naplně­ny pod­mín­ky okol­nos­ti vy­lu­ču­jí­cí proti­práv­nost vy­plý­va­jí­cí z up­latnění prá­va pod­le ji­né­ho práv­ní­ho před­pi­su.

35. Z uve­de­né­ho též vy­plý­vá, že ob­viněná zce­la jed­noz­načně napl­ni­la i zna­ky skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu krá­de­že, a to jak je­jí ob­jek­tiv­ní, tak i sub­jek­tiv­ní strán­ky. Ob­viněná se věcí poš­ko­ze­ných zmoc­ni­la a zá­ro­veň si je přis­vo­ji­la, čímž způso­bi­la ško­du větší (do­sa­hu­jí­cí čás­tky nej­méně 50 000 Kč ve smys­lu § 138 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku). Přis­vo­je­ní je for­mu­lo­vá­no ja­ko znak ob­jek­tiv­ní strán­ky skut­ko­vé pod­sta­ty, jde o po­jem do čes­ké­ho práv­ní­ho řádu za­řaze­ný u skut­ko­vé pod­sta­ty krá­de­že od 1. 1. 1992 (teh­dy ještě šlo o § 247 zá­ko­na č. 140/1961 Sb., tres­tní­ho zá­ko­na, ve znění pozdějších před­pisů), kte­rým se nah­ra­dil zce­la nev­hod­ný po­jem „přiv­las­tní“, ne­boť krá­de­ží lze zís­kat pou­ze neop­rávněnou dr­žbu a ni­ko­li vlas­tnic­ké prá­vo (srov. k to­mu ví­ce Cí­sařová, D. Něko­lik za­myš­le­ní nad někte­rý­mi prob­lé­my návr­hu no­vé­ho tres­tní­ho zá­ko­na. AUC Iuri­di­ca, 2007, č. 2, s. 41; Říha, J. No­vé po­je­tí tres­tné­ho či­nu krá­de­že. Trestněpráv­ní re­vue, 2009, č. 10, s. 291). Přis­vo­je­ní ale lze chá­pat ja­ko vů­li pa­cha­te­le nak­lá­dat s věcí ja­ko s vlas­tní, te­dy mno­hem spí­še by by­lo mož­né vní­mat jej ja­ko sub­jek­tiv­ní pr­vek ob­dob­ný úmys­lu přesa­hu­jí­cí­mu ob­jek­tiv­ní strán­ku, kte­rý ty­pově od­li­šu­je krá­dež (fur­tum) od neop­rávněné­ho uží­vá­ní ci­zí věci (fur­tum usus), u něhož jde o úmysl věc po přechod­nou do­bu uží­vat. Ji­nak přitom ne­zá­le­ží na tom, ja­kým kon­krét­ním způso­bem pa­cha­tel s věcí na­lo­ží, jak­mi­le se jí zmoc­ní (zda ji dá­le uží­vá, spotřebu­je, zni­čí, za­ho­dí, pro­dá či da­ru­je apod.). Přis­vo­je­ní se zpra­vid­la vy­klá­dá ja­ko zís­ká­ní mož­nos­ti tr­va­lé dis­po­zi­ce s věcí či vy­tvoření mož­nos­ti s věcí nak­lá­dat ja­ko s vlas­tní. Roz­ho­du­jí­cí je, že pa­cha­tel se věci zmoc­ní, aby s ní dá­le na­lo­žil ja­ko s věcí vlas­tní. Krá­dež je do­ko­ná­na již sa­mot­ným zmocněním se ta­ko­vé věci s uve­de­ným úmys­lem nak­lá­dat s ní ja­ko s vlas­tní, ne­po­ža­du­je se, aby věc po něja­kou dal­ší do­bu dr­žel či s ní nějak nak­lá­dal. Připo­me­nout k to­mu lze též vý­zna­mově ob­dob­nou for­mu­la­ci § 247 od­st. 1 zá­ko­na č. 86/1950 Sb., tres­tní­ho zá­ko­na, kte­rý právě uváděl, že krá­de­že se do­pus­tí, „kdo se zmoc­ní ci­zí věci v úmys­lu nak­lá­dat s ní ja­ko s vlas­tní“. Dá­le lze od­ká­zat i na star­ší ju­di­ka­tu­ru vy­klá­da­jí­cí us­ta­no­ve­ní § 171 zá­ko­na č. 117/1852 ř. z., o zlo­či­nech, přeči­nech a přes­tup­cích, ve znění pozdějších změn („Kdo pro svůj uži­tek ci­zí mo­vi­tou věc z dr­že­ní něko­ho ji­né­ho bez je­ho přivo­le­ní od­ej­me, do­pus­tí se krá­de­že.“), zej­mé­na na roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du (Čes­kos­lo­ven­ské re­pub­li­ky) ze dne 14. 9. 1925, sp. zn. Zm II 320/25, uveřejněné ve svaz­ku VII, roč. 1925, Váž­né­ho sbír­ky Roz­hod­nu­tí nej­vyš­ší­ho sou­du čes­kos­lo­ven­ské re­pub­li­ky ve věcech tres­tních pod č. 2086 na str. 464 a násl., příp. roz­hod­nu­tí ze dne 11. 5. 1925, sp. zn. Zm I 178/25, uveřejněné ve svaz­ku VII, roč. 1925, Sbír­ky Váž­né­ho pod č. 1981 na str. 264 a násl., či roz­hod­nu­tí ze dne 3. 10. 1921, sp. zn. Kr I 250/21, uveřejněné ve svaz­ku III, roč. 1921, Sbír­ky Váž­né­ho pod č. 552 na str. 347 a násl. a dal­ší, pod­le nichž by­lo lhos­tej­no, ja­kým způso­bem na­lo­žil pa­cha­tel s věcí, již si přis­vo­jil s vů­lí nak­lá­dat s ní ja­ko s vlas­tní, a zda-li se věcí obo­ha­til.

36. K ta­ko­vé­mu „přis­vo­je­ní“ ale ve sku­teč­nos­ti v případě ob­viněné doš­lo, ne­boť ob­viněná jed­na­la s vů­lí nak­lá­dat s věcmi ja­ko s vlas­tní­mi, když své­volně od­ňa­la poš­ko­ze­né mož­nost s věcmi nak­lá­dat, od­mí­ta­la jí a dal­ším poš­ko­ze­ným věci vy­dat, nao­pak je od­vez­la na jim nez­ná­mé mís­to, kde je po do­bu 2 měsíců za­dr­žo­va­la až do do­by, než někte­ré z nich vy­da­la na vý­zvu po­li­cej­ní­ho or­gá­nu (ji­né však pod­le skut­ko­vých zá­věrů soudů niž­ších stupňů do­sud ne­vy­da­la). Je tak zjev­né, že zís­ka­la mož­nost tr­va­lé dis­po­zi­ce s těmi­to věcmi, dis­po­no­va­la s ni­mi ja­ko s vlas­tní­mi, pro­to­že je od­vez­la na mís­to, kte­ré by­lo nez­ná­mé pro vlas­tní­ka, resp. de­ten­to­ra, jenž se ne­mohl k věcem po re­la­tivně del­ší do­bu dos­tat, to mu by­lo umožněno až po zá­sa­hu po­li­cej­ní­ho or­gá­nu. Vy­dá­ny přitom ne­by­ly zda­le­ka všech­ny věci, cennější věci poš­ko­ze­ná do­sud zpět ne­zís­ka­la. Ani do­vo­la­cí soud tak ne­má po­chyb, že ob­viněná se věcí zmoc­ni­la s vů­lí nak­lá­dat s ni­mi ja­ko s vlas­tní­mi (a ni­ko­li je jen po přechod­nou do­bu uží­vat), zís­ka­la ta­ké mož­nost tr­va­lé dis­po­zi­ce s ni­mi. Pro­to byl naplněn i znak přis­vo­je­ní si těchto věcí.

37. Do­vo­la­cí soud zá­ro­veň ani ne­po­chy­bu­je, že ob­viněná jed­na­la s úmys­lem přímým, pro­to­že způsob na­lo­že­ní s věcmi mě­la předem pro­myš­le­ný, je­jí jed­ná­ní by­lo cí­le­né, ob­viněná tak jed­na­la po del­ší čas, věci ne­cha­la od­vá­žet pos­tupně, pro­to­že je je­di­nou do­dáv­kou ani ne­moh­la od­vézt všech­ny naj­ed­nou. Ob­viněná si by­la vel­mi dobře vědo­ma, co či­ní, vědě­la, že svým jed­ná­ním jistě po­ru­ší zá­jem chráně­ný tres­tním zá­ko­nem, z to­ho lze do­vo­dit i je­jí vů­li ve formě chtění, ne­boť při vědo­mí jis­to­ty, že nás­le­dek nas­ta­ne, jej ne­moh­la při zvo­le­ném pos­tu­pu nech­tít. Ob­viněná si to­tiž by­la dobře vědo­ma své­ho zá­sa­hu do vlas­tnic­ké­ho (resp. i de­ten­ční­ho) prá­va poš­ko­ze­né E. H., nechtě­la jí umož­nit ochra­nu je­jích práv ja­kým­ko­liv způso­bem, své­volně a v roz­po­ru s ci­vil­ní­mi před­pi­sy o za­jiš­ťo­va­cím prá­vu s věcmi na­lo­ži­la tak, že je od­ňa­la z do­sa­hu poš­ko­ze­né, kte­ré nez­bý­va­lo, než se ob­rá­tit na Po­li­cii Čes­ké re­pub­li­ky. Ob­viněná tak či­nit chtě­la, ta­ko­vý pos­tup byl předem pro­myš­le­ný, plá­no­va­ný, vů­lí říze­ný, je­jí mo­ti­va­cí byl pri­márně pro­dej do­mu ne­za­tí­že­ný prá­vy třetích osob z náj­em­ní­ho vzta­hu, se­kun­dárně us­po­ko­je­ní vlas­tních poh­le­dá­vek z to­ho­to náj­em­ní­ho vzta­hu, ov­šem způso­bem neod­po­ví­da­jí­cím ci­vil­ním před­pisům.

38. Z uve­de­ných důvodů pro­to Nej­vyš­ší soud dospěl k zá­věru, že v té čás­ti, v níž ná­mit­ky ob­viněné od­po­ví­da­jí up­latněné­mu do­vo­la­cí­mu důvo­du, je do­vo­lá­ní zjevně neo­pod­statněné.

IV. Zá­věreč­né shr­nu­tí

39. Na pod­kladě všech pop­sa­ných sku­teč­nos­tí dospěl Nej­vyš­ší soud k zá­věru, že do­vo­lá­ní ob­viněné J. M. i přes svůj for­mál­ní pou­kaz na do­vo­la­cí důvo­dy pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) a l) tr. řádu z větší up­latněným do­vo­la­cím důvodům neod­po­ví­dá, ve zbý­va­jí­cí čás­ti je za­se zjevně neo­pod­statněné, jak by­lo roz­ve­de­no sho­ra. Pro­to Nej­vyš­ší soud pod­le § 265i od­st. 1 písm. e) tr. řádu od­mítl do­vo­lá­ní ob­viněné, aniž by věcně přez­kou­má­val zá­kon­nost a od­ůvodněnost na­pa­de­né­ho roz­hod­nu­tí a správ­nost říze­ní, kte­ré mu před­chá­ze­lo.

40. Pro­to­že Nej­vyš­ší soud od­mítl do­vo­lá­ní ob­viněné, uči­nil ta­ko­vé roz­hod­nu­tí v ne­veřej­ném za­se­dá­ní pod­le § 265r od­st. 1 písm. a) tr. řádu.

Pou­če­ní: Pro­ti roz­hod­nu­tí o do­vo­lá­ní ne­ní s vý­jim­kou ob­no­vy říze­ní op­rav­ný prostředek přípust­ný.

V Brně dne 30. 5. 2018

JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
před­se­da se­ná­tu

 

 

Diskusia