Dôvody väzby - výber judikatúry

Publikované: 28. 01. 2019, čítané: 642 krát
 

 

                              Dô­vo­dy väz­by – vý­ber ju­di­ka­tú­ry

 Úvod­ná poz­nám­ka JUDr. Pe­ter Šam­ko

 Niž­šie v texte sú uve­de­né práv­ne ve­ty čes­kos­lo­ven­skej, slo­ven­skej ako aj čes­kej ju­di­ka­tú­ry, kto­ré sa tý­ka­jú po­su­dzo­va­nia vä­zob­ných dô­vo­dov. Poz­na­nie re­le­van­tnej ju­di­ka­tú­ry tý­ka­jú­cej sa dô­vo­dov väz­by by moh­lo na­po­môcť k zní­že­niu vä­zob­ne stí­ha­ných osôb, na­koľ­ko na úze­mí SR je väz­ba na­du­ží­va­ná a to čas­to aj v prí­pa­doch, v kto­rých už ju­di­ka­tú­ra vy­lú­či­la vi­de­nie vä­zob­ných dô­vo­dov. V tom­to sme­re sa nap­rík­lad neus­tá­le vy­sky­tu­jú návr­hy na vza­tie ob­vi­ne­ných do väz­by z dô­vo­dov, že ob­vi­ne­ný po­pie­ra vi­nu, nes­po­lup­ra­cu­je s po­lí­ciou, či od­mie­ta vy­po­ve­dať, res­pek­tí­ve je návrh na vza­tie ob­vi­ne­né­ho do väz­by od­ôvod­ne­ný len všeo­bec­ným pou­ka­zom na to, že vo ve­ci sa ma­jú eš­te reali­zo­vať pro­ces­né úko­ny (v čom je vi­de­ný ko­lúz­ny dô­vod väz­by) a to aj na­priek to­mu, že ta­ké­to ako aj po­dob­né prí­pa­dy už ju­di­ka­tú­ra (a ne­zried­ka aj opa­ko­va­ne) po­suz­do­va­la a pri­ja­la k nim prís­luš­né zá­ve­ry. Mož­no spo­me­núť aj prí­pa­dy, v kto­rých je vy­vo­dzo­va­ná tzv. úte­ko­vá väz­ba iba z tej sku­toč­nos­ti, že ob­vi­ne­ný sa nezdr­žia­va v mies­te svoj­ho tr­va­lé­ho byd­lis­ka (ho­ci bý­va na inej ad­re­se, kto­rá je po­lí­cii zná­ma). Naj­mä po­lí­cia by si ma­la uve­do­miť, že cie­ľom or­gá­nov čin­ných v tres­tnom ko­na­ní by ne­ma­lo byť len „dos­tať ob­vi­ne­né­ho do väz­by“ (po čom čas­to nas­le­du­je opad­nu­tie zá­uj­mu o tres­tnú vec zo stra­ny po­lí­cie), ale ob­jas­niť vec v ta­kom roz­sa­hu, ta­kým spô­so­bom a v ta­kom ča­so­vom ho­ri­zon­te, aby ob­vi­ne­ný mo­hol byť aj nás­led­ne od­sú­de­ný sú­dom.

Z čes­kos­lo­ven­skej ju­di­ka­tú­ry:

R 43/1963

Ko­lúz­na väz­ba v zmys­le § 71 ods. 1 písm. b) Tr. por. mô­že tr­vať iba ne­vyh­nut­nú do­bu a to tak v príp­rav­nom ko­na­ní ako aj v ko­na­ní pred sú­dom. V prí­pa­de nut­nos­ti vy­ko­nať ďal­šie dô­ka­zy mu­sí pre­to súd v kaž­dom štá­diu tres­tné­ho ko­na­nia skú­mať, či vzhľa­dom k dopl­ne­niu pot­reb­ných dô­ka­zov je ďal­šie po­ne­chanie ob­vi­ne­né­ho vo väz­be ne­vyh­nut­né.

 R 39/1968

 Dô­vo­dom ko­lúz­nej väz­by pod­ľa § 71 ods. 1 písm. b) Tr. por. ne­mô­že byť okol­nosť, že ob­vi­ne­ný po­pie­ra tres­tnú čin­nosť, z kto­rej je ob­vi­ne­ný ale­bo že od­mie­ta vy­po­ve­dať. Väz­ba nes­mie byť nik­dy zneu­ži­tá k to­mu, aby ob­vi­ne­ný bol pri­nu­co­va­ný k vý­po­ve­di ale­bo k priz­na­niu. Pre ko­lúz­nu väz­bu nes­ta­čí iba okol­nosť, že vo ve­ci, v kto­rej ob­vi­ne­ný po­pie­ra vi­nu, ma­jú byť vy­po­ču­tí ako sved­ko­via spolu­pra­cov­ní­ci ob­vi­ne­né­ho.

 Uz­ne­se­nie Naj­vyš­šie­ho sú­du ČSR sp. zn. 6 Tz/65/1978 zo dňa 15.12.1978

 Dô­vod po­vin­nej ob­ha­jo­by pod­ľa § 37 ods. 1 písm. a) Tr. por. – ak je ob­vi­ne­ný vo väz­be – vzni­ká až vza­tím ob­vi­ne­né­ho do väz­by a nie za­dr­ža­ním ob­vi­ne­né­ho ale­bo vzne­se­ním ob­vi­ne­nia za­dr­ža­nej oso­be. Na uve­de­nom nič ne­me­ní ani sku­toč­nosť, že le­ho­ta väz­by za­čí­na ply­núť odo dňa za­dr­ža­nia ale­bo za­tknu­tia ob­vi­ne­né­ho.

R 8/1989

Sa­ma sku­toč­nosť, že sa ob­vi­ne­ný ne­dos­ta­vil na hlav­né po­jed­ná­va­nie, ho­ci bol riad­ne pred­vo­la­ný, dos­ta­toč­ne neo­dô­vod­ňu­je oba­vu, že sa skrý­va, aby sa vy­hol tres­tné­mu stí­ha­niu ale­bo tres­tu tak, ako to má na mys­li § 71 písm. a) Tr. por. Prí­tom­nosť ob­vi­ne­né­ho na hlav­nom po­jed­ná­va­ní tre­ba pre­dov­šet­kým za­bez­pe­čiť pros­tried­ka­mi pred­pok­la­da­ný­mi v us­ta­no­ve­ní § 120 Tr. por.

Ma­te­riál Naj­vyš­šie­ho sú­du ČSR sp. zn. Tpj 93/1988 /Bull. Č. 1/1989)

Po­jem „pok­ra­čo­va­nie v tres­tnej čin­nos­ti“ (v zmys­le § 71 ods. 1 písm. c) Tr. por.) sú­dy správ­ne vy­kla­da­jú nie­len ako pok­ra­čo­va­nie v tres­tnom či­ne, ale aj ako opa­ko­va­nie tres­tné­ho či­nu

R 64/1992

Väz­ba ob­vi­ne­né­ho, kto­ré­mu hro­zí vy­so­ký trest je od­ôvod­ne­ná v zmys­le § 71 ods. 1 písm. a) Tr. por. len za pred­pok­la­du zis­te­nia niek­to­rej ďal­šej kon­krét­nej sku­toč­nos­ti tý­ka­jú­cej sa naj­mä oso­by pá­cha­te­ľa ale­bo okol­nos­tí prí­pa­du, kto­ré v sú­vis­los­ti s pred­pok­la­da­nou ci­teľ­nou san­kciou od­ôvod­ňu­jú oba­vu z úte­ku.

Zo slo­ven­skej ju­di­ka­tú­ry:

 R 1/1993

 Väz­ba ob­vi­ne­né­ho, kto­ré­mu hro­zí vy­so­ký trest, je od­ôvod­ne­ná v zmys­le § 71 ods. 1 písm. a) Tr. por. za pred­pok­la­du zis­te­nia niek­to­rej ďal­šej kon­krét­nej sku­toč­nos­ti tý­ka­jú­cej sa naj­mä oso­by pá­cha­te­ľa ale­bo okol­nos­tí prí­pa­du, kto­rá v sú­vis­los­ti s pred­pok­la­da­nou san­kciou od­ôvod­ňu­je oba­vu z úte­ku.

 Sa­mot­ná sku­toč­nosť, že v prie­be­hu tres­tné­ho stí­ha­nia ma­jú byť vy­ko­ná­va­né ďal­šie pro­ces­né úko­ny – vy­po­ču­tie sved­kov a po­dob­ne, nez­na­me­ná, sa­ma ose­be, že ob­vi­ne­ný bu­de na tých­to sved­kov pô­so­biť, res­pek­tí­ve inak ma­riť ob­jas­ňo­va­nie sku­toč­nos­tí zá­važ­ných pre tres­tné stí­ha­nie. Dô­vo­dom pre väz­bu v zmys­le § 71 ods. 1 písm. b) Tr. por. ne­mô­že byť ani sku­toč­nosť, že ob­vi­ne­ný po­pie­ra spá­chanie skut­ku.

 R 65/1993

V prí­pa­doch, v kto­rých dôj­de k pre­pus­te­niu ob­vi­ne­né­ho z väz­by na slo­bo­du pre­to, že väz­ba bo­la nah­ra­de­ná pri­ja­tím pe­ňaž­nej zá­ru­ky, nes­trá­ca pô­vod­né roz­hod­nu­tie o väz­be plat­nosť. V dôs­led­ku to­ho, ak sa po pre­pus­te­ní ob­vi­ne­né­ho z väz­by na slo­bo­du ob­ja­via no­vé okol­nos­ti za­kla­da­jú­ce u ne­ho dô­vo­dy väz­by uve­de­né v § 71 ods. 1 písm. b) Tr. por., pri­chá­dza do úva­hy roz­hod­nu­tie sú­du o roz­ší­re­ní vä­zob­ných dô­vo­dov aj o ten­to no­vý dô­vod.

 R 43/1994

Z prin­cí­pu, že v kaž­dom kon­krét­nom prí­pa­de mu­sí byť väz­ba ob­vi­ne­né­ho pro­por­cio­nál­na (úmer­ná) da­ným pod­mien­kam vy­plý­va, že nie je prí­pus­tné ďal­šie tr­va­nie väz­by ob­vi­ne­né­ho v prí­pa­doch, v kto­rých pod­ľa vý­sled­kov do­ka­zo­va­nia mož­no dô­vod­ne oča­ká­vať za­sta­ve­nie tres­tné­ho stí­ha­nia. V ta­kých­to prí­pa­doch mu­sí byť ob­vi­ne­ný bez­od­klad­ne z väz­by pre­pus­te­ný a to aj vte­dy, keď prís­luš­ný or­gán v tres­tnom ko­na­ní roz­hod­nu­tie o za­sta­ve­ní tres­tné­ho stí­ha­nia eš­te ne­vy­dal.

 Uz­ne­se­nie Naj­vyš­šie­ho sú­du SR sp. zn. 3 Tost/3/2010 zo dňa 17.02.2010

 Trest­ný po­ria­dok pod­mie­ňu­je mož­nosť vza­tia ob­vi­ne­né­ho do väz­by (sa­moz­rej­me aj jej ďal­šie tr­va­nie) exis­ten­ciou dô­vod­nej oba­vy vy­plý­va­jú­cej z ko­na­nia ob­vi­ne­né­ho, prí­pad­ne z ďal­ších kon­krét­nych sku­toč­nos­tí vo vzťa­hu k niek­to­rej ne­žia­du­cej for­me sprá­va­nia ozna­če­nej ako dô­vod väz­by v zmys­le § 71 ods. 1 písm. a) až písm. c) Tr. por.

 Kon­krét­ny­mi sku­toč­nos­ťa­mi od­ôvod­ňu­jú­ci­mi oba­vu z mož­né­ho vä­zob­né­ho nás­led­ku sa ale ro­zu­me­jú len ta­ké sku­toč­nos­ti, kto­ré reál­ne od­ôvod­ňu­jú ta­kú­to oba­vu. Ne­pos­ta­ču­je pre­to len aké­si hmlis­té, neis­té a kon­krét­ny­mi sku­toč­nos­ťa­mi dos­ta­toč­ne neo­dô­vod­ne­né po­doz­re­nie z nás­led­ku pred­pok­la­da­né­ho v us­ta­no­ve­ní § 71 od­s1 písm. a) až písm. c) Tr. por. Vie­dlo by to to­tiž k neo­dô­vod­ne­ným zá­sa­hom do Ústa­vou SR za­ru­če­nej osob­nej slo­bo­dy.

 Uz­ne­se­nie Naj­vyš­šie­ho sú­du SR sp. zn. 4 Tost/29/2011 zo dňa 20.09.2011

Kon­krét­ne sku­toč­nos­ti ako zá­kon­né pod­mien­ky od­ôvod­ňu­jú­ce väz­bu ob­vi­ne­né­ho pod­ľa § 71 ods. 1 Tr. por. mu­sia byť preu­ká­za­né nie­len pri vza­tí ob­vi­ne­né­ho do väz­by, ale mu­sia pretr­vá­vať po­čas ce­lej väz­by. Ak tie­to kon­krét­ne sku­toč­nos­ti za­nik­nú a nie sú nah­ra­de­né iný­mi re­le­van­tný­mi kon­krét­ny­mi sku­toč­nos­ťa­mi, za­nik­ne aj dô­vod na ďal­šie tr­va­nie väz­by ob­vi­ne­né­ho.

 Uz­ne­se­nie Naj­vyš­šie­ho sú­du SR sp. zn. 4 To/11/1999 zo dňa 17.02.1999

 Pri po­su­dzo­va­ní vä­zob­ných dô­vo­dov mô­žu or­gá­ny čin­né v tres­tnom ko­na­ní (súd) pri­hlia­dať len na tie okol­nos­ti a zis­te­nia, kto­ré ma­jú zá­klad v pro­ces­ne vy­ko­na­nom do­ka­zo­va­ní a sú vý­znam­né pre zá­ver o exis­ten­cii niek­to­ré­ho z dô­vo­dov väz­by.

 Dô­vo­dy na väz­bu mu­sia byť dos­ta­toč­né. Súd má vo svo­jom roz­hod­nu­tí uviesť ar­gu­men­ty pre exis­ten­ciu a pro­ti exis­ten­cii ve­re­né­ho zá­uj­mu, kto­rý aj na­priek prin­cí­pu pre­zum­pcie ne­vi­ny a sním spo­je­nej zá­sa­de za­sa­ho­va­nia do zá­klad­ných práv a slo­bôd tres­tne stí­ha­nej oso­by iba v ne­vyh­nut­nom roz­sa­hu od­ôvod­ňu­je od­chý­le­nie sa od pra­vid­la reš­pek­to­va­nia osob­nej slo­bo­dy je­din­ca.

 Ná­lez Ústav­né­ho sú­du SR sp. zn. III. ÚS/34/2007 zo dňa 26.06.2007

 Ne­bez­pe­čen­stvo úte­ku tres­tne stí­ha­nej oso­by ne­mô­že vy­plý­vať len z jed­nej sku­toč­nos­ti (nap­rík­lad vý­ška hro­zia­ce­ho tres­tu, či mož­nosť ľah­ko prek­ro­čiť hra­ni­ce), ale mu­sí byť za­lo­že­né na súh­re okol­nos­tí. Do úva­hy tre­ba vziať via­ce­ré vý­znam­né fak­to­ry, aký­mi súd nap­rík­lad cha­rak­ter stí­ha­nej oso­by, jej mo­rál­ka, do­mov, za­mes­tna­nie, ma­jet­ko­vé po­me­ry, ak­tuál­ny zdra­vot­ný stav, ro­din­né vzťa­hy, všet­ky dru­hy vä­zieb s kra­ji­nou, v kto­rej je stí­ha­ná a po­dob­ne. Vzá­jom­né po­sú­de­nie mô­že buď potvr­diť exis­ten­ciu ne­bez­pe­čen­stva úte­ku ale­bo zní­žiť ho do ta­kej mie­ry, že väz­bu neo­pod­stat­ňu­je. 

Uz­ne­se­nie Naj­vyš­šie­ho sú­du SR sp. zn. 6 Tost/24/2011 zo dňa 08.08.2011

 Od­ôvod­ne­nie úte­ko­vej väz­by tým, že v inej tres­tnej ve­ci hro­zí ob­vi­ne­né­mu v prí­pa­de uz­na­nia vi­ny vy­so­ký trest, nie je prí­pus­tné.

Uz­ne­se­nie Naj­vyš­šie­ho sú­du SR sp. zn. 6 Tošs/6/2008 zo dňa 21.02.2008

 Kon­krét­ne sku­toč­nos­ti, kto­ré ma­jú od­ôvod­ňo­vať oba­vu, že ob­vi­ne­ný uj­de, ne­mož­no chá­pať tak, že by ma­li nas­tať až po vzne­se­ní ob­vi­ne­nia. Aj ko­na­nie ob­vi­ne­né­ho po tom, čo sa mal sku­tok stať, až do vzne­se­nia ob­vi­ne­nia, je re­le­van­tné z hľa­dis­ka po­su­dzo­va­nia dô­vo­dov väz­by.

 Uz­ne­se­nie Naj­vyš­šie­ho sú­du SR sp. zn. 2 Ntv/349/1993 zo dňa 15.09.1993

 Po­jem stá­le byd­lis­ko v zmys­le § 71 ods. 1 písm. a) Tr. por. je šir­ším poj­mom ako tr­va­lý po­byt a zna­me­ná, že ur­či­tá oso­ba stá­le, t. j. nep­re­ru­šo­va­ne v ča­se, nep­res­taj­ne bý­va na kon­krét­nej ad­re­se. Ta­kou­to ad­re­sou mô­že byť nie­len mies­to, kde sa ob­vi­ne­ný nah­lá­sil na tr­va­lý po­byt, ale aj mies­to, kde sa prih­lá­sil na pre­chod­ný po­byt. Dô­le­ži­té je, aby na ad­re­se nep­res­taj­ne, t. j. stá­le aj sku­toč­ne bý­val.

 Ná­lez Ústav­né­ho sú­du SR sp. zn. I. ÚS/157/2007 zo dňa 23.10.2007

 V mo­der­nej spo­loč­nos­ti je nut­né ak­cep­to­vať, že fy­zic­ká oso­ba sa zdr­žia­va (bý­va) na via­ce­rých mies­tach, pri­čom so všet­ký­mi tý­mi­to mies­ta­mi (prí­pad­ne len s niek­to­rý­mi) mô­že byť spo­je­ný jej úmy­sel sa tu zdr­žia­vať tr­va­lo. Ty­pic­ky ide o si­tuáciu, keď fy­zic­ká oso­ba pra­vi­del­ne v ur­či­tom ob­do­bí ro­ka či iné­ho ča­so­vé­ho vy­me­dzenia bý­va na rôz­nych mies­tach a všet­kým je vlas­tne aj zná­me, že tá­to oso­ba tu bý­va tr­va­lo.

 Poj­mom zdr­žia­va sa na ad­re­se ale­bo pre­be­ra­nie zá­sie­lok na ad­re­se sa pre­to ro­zu­mie kaž­dá ad­re­sa, kto­rú ob­vi­ne­ný uvie­dol or­gá­nom čin­ným v tres­tnom ko­na­ní (či sú­du) a mô­že ísť o ad­re­su tr­va­lé­ho ale­bo pre­chod­né­ho byd­lis­ka či inak ur­če­nú ad­re­su.

 Uz­ne­se­nie Naj­vyš­šie­ho sú­du SR sp. zn. 6 Tost/9/2010 zo dňa 25.03.2010

 Sa­mot­ná okol­nosť, že ob­vi­ne­ný, prí­pad­ne ním ria­de­ná spo­loč­nosť vlas­tní neh­nu­teľ­nosť v cu­dzi­ne, nie je sa­ma oso­be dô­vo­dom tzv. úte­ko­vé­ho vä­zob­né­ho dô­vo­du. Exis­ten­cia neh­nu­teľ­né­ho ma­jet­ku na­ši­mi ob­čan­mi v cu­dzi­ne ne­mô­že byť, bez kon­krét­nych kro­kov sme­ru­jú­cich k opus­te­niu re­pub­li­ky ale­bo prip­ra­vo­va­nia pros­tried­kov na opus­te­nie, vä­zob­ným dô­vo­dom, a to naj­mä s pri­hliad­nu­tím na da­nú tres­tnú sadz­bu, hro­zia­ci trest a nás­led­ky spo­je­né s prí­pad­ným opus­te­ním re­pub­li­ky.

 Uz­ne­se­nie Naj­vyš­šie­ho sú­du SR sp. zn. 3 Tošs/25/2007 zo dňa 11.12.2007, zhod­ne aj ná­lez Ústav­né­ho sú­du SR sp. zn. III. ÚS/128/2005 zo dňa 18.01.2006

 Sa­mot­ný fakt, že ob­vi­ne­ný je cu­dzí štát­ny prís­luš­ník, ne­mô­že sám oso­be od­ôvod­ňo­vať vä­zob­ný dô­vod pod­ľa § 71 ods. 1 písm. a) Tr. por. Je nut­né zob­rať do úva­hy aj cha­rak­ter tres­tnej čin­nos­ti, za kto­rú je ob­vi­ne­ný stí­ha­ný, sku­toč­nosť, že sa ma­la pá­chať na úze­mí naj­me­nej dvoch štá­tov a aj san­kciu, kto­rá v prí­pa­de uz­na­nia vi­ny ob­vi­ne­né­mu hro­zí.

 Uz­ne­se­nie Naj­vyš­šie­ho sú­du SR sp. zn. 6 Tz/3/2003 zo dňa 17.06.2003

 Dô­vo­dom ko­lúz­nej väz­by ne­mô­že byť sa­mot­né po­pie­ra­nie vi­ny ob­vi­ne­ným ani ob­jek­tív­na sku­toč­nosť, že stí­ha­ný sku­tok nie je do­te­raz dos­ta­toč­ne ob­jas­ne­ný a všet­ci pá­cha­te­lia nie sú eš­te tres­tne stí­ha­ní. Po­kiaľ ide o po­pie­ra­nie vi­ny ob­vi­ne­ným, ide o prá­vo ob­vi­ne­né­ho a z vy­uži­tia toh­to prá­va nie je mož­né vy­vo­dzo­vať žiad­ny práv­ny zá­ver vo vzťa­hu k dô­vo­dom väz­by. Opač­ný pos­tup by vie­dol k do­nu­co­va­niu ob­vi­ne­né­ho k vý­po­ve­di, čo od­po­ru­je zá­klad­nej zá­sa­de tres­tné­ho ko­na­nia uve­de­nej v § 2 ods. 4 Tr. por.

 Uz­ne­se­nie Naj­vyš­šie­ho sú­du SR sp. zn. 5 Tost/7/2012 zo dňa 08.03.2012

 Po­kiaľ sa tres­tné stí­ha­nie na­chá­dza iba v po­čia­toč­nom štá­diu, kde sa ne­roz­ho­du­je o vi­ne, pri roz­ho­do­va­ní o väz­be sa ne­vy­ža­du­je úpl­ná is­to­ta, že ob­vi­ne­ný bu­de ko­nať pod­ľa § 71 Tr. por., ak ne­bu­de vza­tý do väz­by. Na roz­hod­nu­tie o väz­be pre­to pos­ta­ču­je, že tá­to hroz­ba s pri­hliad­nu­tím na kon­krét­ne sku­toč­nos­ti je reál­na. Zmys­lom pre­ven­tív­nej väz­by je za­is­tiť oso­bu ob­vi­ne­né­ho, u kto­rej exis­tu­je dô­vod­ná oba­va vy­plý­va­jú­ca z kon­krét­nych sku­toč­nos­tí, že bu­de opa­ko­vať trest­ný čin, pre kto­rý je stí­ha­ná, do­ko­ná trest­ný čin, o kto­rý sa po­kú­si­la ale­bo vy­ko­ná trest­ný čin, kto­rý prip­ra­vo­va­la ale­bo kto­rým hro­zi­la. Uve­de­ný vä­zob­ný dô­vod sa v ur­či­tej mie­re od­li­šu­je od zvyš­ných dvoch vä­zob­ných dô­vo­dov a je za­lo­že­ný na pred­pok­la­de, že úče­lom tres­tné­ho stí­ha­nia je aj pred­chá­dzanie tres­tnej čin­nos­ti.

 Uz­ne­se­nie Naj­vyš­šie­ho sú­du SR sp. zn. 5 Tdo/42/2011 zo dňa 18.10.2011

 Chy­ba ko­na­nia pri roz­ho­do­va­ní sú­du pr­vé­ho stup­ňa o väz­be po reali­zá­cii prí­ka­zu na za­tknu­tie ale­bo európ­ske­ho za­tý­ka­cie­ho roz­ka­zu, kto­rá je dô­vo­dom zru­še­nia roz­hod­nu­tia o vza­tí ob­vi­ne­né­ho do väz­by a sú­čas­né­ho roz­hod­nu­tia na­dria­de­né­ho sú­du o pre­pus­te­ní ob­vi­ne­né­ho na slo­bo­du v zmys­le § 194 ods. 1 písm. a) Tr. por. ne­mô­že byť re­pa­ro­va­ná nás­led­ným pred­ve­de­ním ob­vi­ne­né­ho pod­ľa § 120 ods. 2 Tr. por. a opä­tov­ným roz­hod­nu­tím o je­ho vza­tí do väz­by, ak v ob­do­bí od pred­chá­dza­jú­ce­ho roz­hod­nu­tia sú­du pr­vé­ho stup­ňa o väz­be ne­nas­ta­li sku­toč­nos­ti za­kla­da­jú­ce dô­vod väz­by pod­ľa § 71 Tr. por.

 Inak by bo­la san­kcia, spo­čí­va­jú­ca v nut­nos­ti roz­hod­núť o pre­pus­te­ní ob­vi­ne­né­ho na slo­bo­du, kto­rú zá­kon spá­ja s po­ru­še­ním us­ta­no­ve­ní o pos­tu­pe sú­du pri roz­ho­do­va­ní o väz­be, zby­toč­ná a ne­ma­la by účin­ky, kto­ré ňou ma­jú byť vy­vo­la­né v pros­pech ob­vi­ne­né­ho.

 Uz­ne­se­nie Naj­vyš­šie­ho sú­du SR sp. zn. 2 Ntv/382/1993 zo dňa 07.10.1993

 V zmys­le zá­sa­dy pro­por­cio­na­li­ty in­šti­tút väz­by nes­mie byť pou­ži­tý vte­dy, ak by väz­ba ne­bo­la úmer­ná opat­re­niu tres­tné­ho prá­va hmot­né­ho, kto­ré ob­vi­ne­né­ho pod­ľa oča­ká­va­nia pos­tih­ne, t. j. ak by bo­la ne­po­mer­ne prís­nym pro­ces­ným opat­re­ním vzhľa­dom na vý­znam ve­ci a oča­ká­va­nú san­kciu, prí­pad­ne ak mož­no dô­vod­ne oča­ká­vať, že v príp­rav­nom ko­na­ní dôj­de k za­sta­ve­niu tres­tné­ho stí­ha­nia.

 Uz­ne­se­nie Naj­vyš­šie­ho sú­du SR sp. zn. 2 Tošs/26/2008 zo dňa 26.08.2008

 Väz­ba je in­šti­tút, kto­rý pred­sta­vu­je naj­zá­važ­nej­ší zá­sah do osob­nej slo­bo­dy ob­vi­ne­né­ho, pre­to pri roz­ho­do­va­ní o väz­be je ne­vyh­nut­né dbať na zá­sa­du pri­me­ra­nos­ti a zdr­žan­li­vos­ti. Je pot­reb­né, aby naj­skôr bo­li vy­uži­té aj iné mož­né opat­re­nia, kto­ré za­brá­nia ob­vi­ne­né­mu, aby ma­ril a sťa­žo­val us­ku­toč­ne­nie dô­ka­zov (§ 71 ods. 1 písm. b) Tr. por.), prí­pad­ne ochrá­nia spo­loč­nosť pred do­kon­če­ním tres­tné­ho či­nu, pred je­ho opa­ko­va­ním ale­bo pok­ra­čo­va­ním (§ 71 ods. 1 písm. c) Tr. por.).

 Za­brá­niť ne­žia­dú­cej for­me sprá­va­nia sa ob­vi­ne­né­ho ozna­čo­va­né­ho ako dô­vod väz­by pod­ľa § 71 ods. 1 písm. b), písm. c) Tr. por.) je mož­né aj iný­mi pros­tried­ka­mi, nap­rík­lad ap­li­ká­ciou pra­cov­nop­ráv­nych pred­pi­sov zo stra­ny za­mes­tná­va­te­ľa (pre­ra­de­nie na inú prá­cu, roz­via­za­nie pra­cov­né­ho po­me­ru a po­dob­ne).

 Ná­lez Ústav­né­ho sú­du SR sp. zn. II. ÚS/55/1998 zo dňa 18.10.2001

 Ak ide o predĺže­nie le­ho­ty tr­va­nia väz­by, ne­pria­me sve­dec­tvá mu­sia byť potvr­de­né ob­jek­tív­ny­mi dô­kaz­mi. Aj keď ne­pria­me dô­ka­zy mô­žu op­ráv­ne­ne od­ôvod­niť väz­bu stí­ha­nej oso­by v jej po­čia­toč­nej fá­ze, ply­nu­tím ča­su ne­vyh­nut­ne strá­ca­jú na dô­le­ži­tos­ti, naj­mä ak pos­tup vo vy­šet­ro­va­ní ne­do­vo­ľu­je zis­tiť žiad­ny ďal­ší dô­kaz­ný pros­trie­dok.

 Ná­lez Ústav­né­ho sú­du SR sp. zn. I. ÚS/382/2006 zo dňa 24.05.2007

 Vy­zna­če­nie pres­né­ho ča­su po­da­nia návr­hu na vza­tie za­dr­ža­nej oso­by do väz­by má cel­kom prin­ci­piál­ny vý­znam, pre­to­že je vý­cho­dis­ko­vým bo­dom umož­ňu­jú­cim pres­kú­mať, či bol ten­to úkon vy­ko­na­ný v zá­kon­nej le­ho­te. Vy­zna­če­nie pres­né­ho ča­su mu­sí byť pre­to v ta­kých­to prí­pa­doch vy­ko­na­né spô­so­bom, kto­rý nep­ri­púš­ťa ni­ja­ké po­chyb­nos­ti. Uved­neé má vý­znam aj z to­ho dô­vo­du, že za­dr­ža­ná oso­ba spra­vid­la ne­má žiad­nu mož­nosť kon­tro­lo­vať, či vy­zna­če­ný ča­so­vý údaj zod­po­ve­dá sku­toč­nos­ti, pre­to­že pri po­da­ní ta­ké­ho­to návr­hu nie je prí­tom­ná. Ne­mož­no vy­lú­čiť, že pri vy­zna­čo­va­ní pres­né­ho ča­su do­ru­če­nia po­da­nia dôj­de z rôz­nych dô­vo­dov k po­chy­be­niu. V ta­kých­to prí­pa­doch je pot­reb­né vy­ko­nať op­ra­vu tak, aby v prí­pa­de pot­re­by bo­lo mož­né okol­nos­ti, za akých ku nej doš­lo, re­le­van­tným spô­so­bom pre­ve­riť. To zna­me­ná, aby v prí­pa­de op­ra­vy bo­lo jas­ne vy­zna­če­né, že sa vy­ko­na­la, aby bo­lo uve­de­né, ke­dy bo­la vy­ko­na­ná a kto ju vy­ko­nal a aby op­ra­vu­jú­ca oso­ba vy­ko­na­nie op­ra­vy potvr­di­la aj svo­jím vlas­tno­ruč­ným pod­pi­som. 

Z čes­kej ju­di­ka­tú­ry:

R 30/1993

Sa­mot­ná okol­nost, že věc by­la při předběžném pro­jed­ná­ní ob­ža­lo­by vrá­ce­na pod­le § 188 od­st. 1 písm. e) TrŘ stát­ní­mu zá­stup­ci k do­šetření, ne­ní důvo­dem, aby tr­val i na­dá­le důvod vaz­by pod­le § 67 písm. b) TrŘ.

Má-li být do­ka­zo­vá­ní doplněno jen zna­lec­kým po­sud­kem, ne­ní tu zpra­vid­la oba­va, že by to­to ob­jas­ňo­vá­ní ob­vině­ný mohl mařit.

R 14/1994

Při po­su­zo­vá­ní va­zeb­ní­ho důvo­du pod­le § 67 písm. a) TrŘ je třeba vý­ši hro­zí­cí­ho tres­tu po­su­zo­vat se zřete­lem k okol­nos­tem kon­krét­ní­ho přípa­du a uva­žo­vat jen o ta­ko­vé vý­ši tres­tu, kte­rá reálně hro­zí. Vaz­bu pod­le § 67 písm. a) TrŘ nel­ze me­cha­nic­ky od­ůvod­nit jen od­ka­zem na hor­ní hra­ni­ci saz­by, jak je sta­no­ve­na ve zvláš­tní čás­ti tres­tní­ho zá­ko­na.

R 24/1994

Ne­ní po­ru­še­ním zá­ka­zu re­for­ma­ce in peius pod­le § 150 od­st. 1 TrŘ, jes­tli­že soud dru­hé­ho stupně ke stíž­nos­ti ob­viněné­ho, stí­ha­né­ho pro trest­ný čin, kte­rý ne­ní uve­den me­zi tres­tný­mi či­ny vy­lu­ču­jí­cí­mi přije­tí peněži­té zá­ru­ky zru­ší roz­hod­nu­tí sou­du pr­vní­ho stupně, jímž byl ob­vině­ný po­ne­chán ve vazbě z důvo­du uve­de­né­ho v § 67 písm. a) TrŘ (by­la za­mít­nu­ta je­ho žá­dost o pro­puštění z vaz­by), a sám roz­hod­ne tak, že ob­viněné­ho po­ne­chá ve vazbě z důvo­du uve­de­né­ho v § 67 písm. c) TrŘ.

R 34/1996

Sku­teč­nost, že od­sou­ze­ný ne­nas­tou­pí trest od­ně­tí svo­bo­dy ve lhůtě, kte­rá mu by­la pos­kyt­nu­ta, sa­ma o sobě neu­mož­ňu­je je­ho vze­tí do vaz­by ani z důvo­du, jenž je uve­den v § 67 písm. a) TrŘ.  Pro ta­ko­vý případ to­tiž tres­tní řád sta­no­ví v § 321 od­st. 3 zvláš­tní pos­tup, kte­rý je nut­no dodr­žet. Před­se­da se­ná­tu pro­to za ta­ko­vých okol­nos­tí nařídí, aby byl od­sou­ze­ný do tres­tu do­dán.

R 44/2001

Za do­sud ne­vys­lech­nu­té svědky a spolu­ob­viněné, na kte­ré by mohl ob­vině­ný půso­bit a mařit tak ob­jas­ňo­vá­ní sku­teč­nos­tí zá­važ­ných pro tres­tní stí­há­ní ve smys­lu us­ta­no­ve­ní § 67 písm. b) TrŘ, je nut­no po­va­žo­vat i svědky a spolu­ob­viněné, kteří si­ce by­li vy­slech­nu­ti, ale je­jichž vý­slech byl pro­ve­den tak, že pro­to­kol o té­to vý­povědi ne­ní pou­ži­tel­ný ja­ko důkaz před sou­dem, ne­bo je­jichž vý­slech byl pro­ve­den neúplně, ne­boť neb­yl za­měřen na všech­ny okol­nos­ti důle­ži­té pro roz­hod­nu­tí.

R 1/2003

Us­ta­no­ve­ní § 67 a 68 TrŘ o důvo­dech vaz­by a pod­mín­kách pro vze­tí do vaz­by je nut­no vy­klá­dat i s oh­le­dem na po­vin­nost or­gánů čin­ných v tres­tním říze­ní pro­pus­tit ob­viněné­ho z vaz­by na svo­bo­du v případě, kdy je zřej­mé, že vzhle­dem k je­ho osobě a k okol­nos­tem přípa­du tres­tní stí­há­ní nemůže vést k ulo­že­ní ne­pod­míněné­ho tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy [§ 71 od­st. 2 písm. b) TrŘ]. To zna­me­ná, že ob­vině­ný nemůže být vzat do vaz­by ve věci, ve kte­ré je ta­ko­vý zá­věr nut­no uči­nit s přih­léd­nu­tím k zís­ka­ným in­for­ma­cím již v tom­to sta­diu roz­ho­do­vá­ní o vazbě.

NS 1/2001-T 10.

Důvo­dem oba­vy, že ob­vině­ný upr­chne ne­bo se bu­de skrý­vat, aby se tak tres­tní­mu stí­há­ní ne­bo tres­tu vy­hnul, pro­to­že mu hro­zí vy­so­ký trest, ve smys­lu § 67 písm. a) TrŘ mo­hou být ved­le za­tím nep­ra­vo­mocně ulo­že­né­ho dlou­ho­do­bé­ho tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy též ne­ga­tiv­ní osob­nos­tní ry­sy ob­viněné­ho vy­plý­va­jí­cí z přís­luš­ných zna­lec­kých po­sudků a dá­le sku­teč­nost, že ob­vině­ný se nezdr­žo­val v místě své­ho byd­liště, pro­to­že pá­chal ji­nou tres­tnou čin­nost na různých mís­tech re­pub­li­ky.

SR 15/1997

Kon­krét­ní sku­teč­nos­ti od­ůvod­ňu­jí­cí vaz­bu ob­viněné­ho pod­le § 67 písm. b) TrŘ mu­sí být spo­je­ny s něja­kou před­pok­lá­da­nou ak­tiv­ní čin­nos­tí ob­viněné­ho směřují­cí k maření okol­nos­tí zá­važ­ných pro tres­tní stí­há­ní. Ko­luz­ním důvo­dem vaz­by nemůže být jen ur­či­tá důkaz­ní či pro­ces­ní si­tua­ce (např. po­čá­tek vy­šetřová­ní, slo­ži­tost do­ka­zo­vá­ní, roz­po­ry ve vý­povědích apod.). Mu­sí být přítom­ny kon­krét­ní sku­teč­nos­ti nasvědču­jí­cí obavě z ko­luz­ních zá­měrů ob­viněné­ho zjištěné pos­tu­pem pod­le tres­tní­ho řádu.

Důvod­nost oba­vy nel­ze hod­no­tit bez vzta­hu k za­há­je­né­mu tres­tní­mu stí­há­ní. Lze před­pok­lá­dat, že od­ůvodněnost oba­vy je tím silnější, čím je po­dezření z tres­tné­ho či­nu zá­važnější. Jes­tli­že ob­vině­ný je usvědčo­ván ce­lou řadou důkazů, je pravděpo­dobnější, že se bu­de in­ten­zivněji brá­nit své­mu tres­tní­mu pos­ti­hu skrý­vá­ním se, upr­chnu­tím, případně se sna­žit ov­liv­nit ob­sah a roz­sah opatřených důkazů půso­be­ním na svědky, spolu­ob­viněné, ni­če­ním či za­šan­tro­čo­vá­ním důkazů apod.

Soud ne­ní op­rávněn ve sta­diu příp­rav­né­ho říze­ní zre­vi­do­vat za­há­je­ní tres­tní­ho stí­há­ní či do­kon­ce za­ují­mat sta­no­vis­ko k důvod­nos­ti pro­bí­ha­jí­cí­ho tres­tní­ho stí­há­ní. Tím by nepřípustně za­sa­ho­val do pra­vo­mo­ci a působ­nos­ti or­gánů čin­ných v příp­rav­ném říze­ní tres­tním, te­dy po­li­cej­ní­ho or­gá­nu ne­bo stát­ní­ho zá­stup­ce. Důvod­nost dal­ší­ho tr­vá­ní vaz­by opřenou o exis­ten­ci někte­ré­ho z va­zeb­ních důvodů však nel­ze přez­kou­má­vat bez poh­le­du na po­va­hu stí­ha­né­ho skut­ku, průběh vy­šetřová­ní a pos­toj ob­viněné­ho k němu, ne­boť vaz­ba nemůže exis­to­vat sa­ma o sobě, nýbrž pou­ze v zá­vis­los­ti na ob­vinění z kon­krét­ní­ho tres­tné­ho či­nu.

Ná­lez Ústav­né­ho sú­du ČR  ze dne 15. zá­ří 1994 sp. zn. II. ÚS 138/93, uveřejněn pod č. 44 ve sv. 2 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).

Kon­krét­ní sku­teč­nos­tí, od­ůvod­ňu­jí­cí vaz­bu dle § 67 písm. b) TrŘ, resp. oba­vu z ko­luz­ní­ho jed­ná­ní, může být i okol­nost, spo­čí­va­jí­cí ve sku­teč­nos­ti, že je tu do­sud ne­vys­lech­nu­tý svědek, ma­jí­cí zvláš­tní pos­ta­ve­ní po­tud, že je­ho vý­slech může zá­sad­ním způso­bem zvrá­tit do­sa­vad­ní vý­sled­ky říze­ní a přispět tak k dal­ší­mu ob­jasnění věci vy­řeše­ním otáz­ky věro­hod­nos­ti ob­viněné­ho ne­bo poš­ko­ze­né­ho

Ná­lez ze dne 12. zá­ří 1996 sp. zn. I. ÚS 62/96 uveřejněn pod č. 74 ve sv. 6 Sb. nál. a usn. Ústav­ní­ho sou­du ČR.

Us­ta­no­ve­ní § 67 písm. b) TrŘ před­pok­lá­dá pro vze­tí do vaz­by exis­ten­ci kon­krét­ních sku­teč­nos­tí, od­ůvod­ňu­jí­cích oba­vu, že ob­vině­ný bu­de půso­bit na svědky ne­bo spolu­ob­viněné ne­bo ji­nak mařit ob­jas­ňo­vá­ní sku­teč­nos­tí zá­važ­ných pro tres­tní stí­há­ní. O ta­ko­vou kon­krét­ní sku­teč­nost půjde vždy, jes­tli­že ob­vině­ný sám svým jed­ná­ním za­vdá příči­nu k obavě, že bu­de ko­luzně jed­nat. Na dru­hé straně však může sta­čit, v zá­vis­los­ti na kon­krét­ním přípa­du, i ur­či­tá ob­jek­tiv­ní kon­ste­la­ce, kte­rá za­hr­nu­je ne­jen oso­bu pa­cha­te­le, ale i všech­ny zna­ky skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu včetně sta­dia vy­šetřová­ní. Lze usu­zo­vat, že tu­to ar­gu­men­ta­ci je mož­né zo­bec­nit a vztáh­nout ji i na dal­ší dva va­zeb­ní důvo­dy, tzn. i na vaz­bu útěko­vou [písm. a) cit. ust.] a před­stiž­nou [písm. c) cit. ust.]. To zna­me­ná, že i pro ty­to dva va­zeb­ní důvo­dy je v kon­krét­ním případě roz­ho­du­jí­cí po­sou­ze­ní, zda ob­vině­ný svým jed­ná­ním sám za­vdá příči­nu k přís­luš­né obavě ne­bo zda exis­tu­je ta­ko­vá ob­jek­tiv­ní kon­ste­la­ce va­zeb­ních důvodů, jež vze­tí do vaz­by opod­stat­ňu­je

Ná­lez Ústab­vné­ho sú­du ČR ze dne 25. zá­ří 1997 sp. zn. III. ÚS 148/97, uveřejněn pod č. 113 ve sv. 9 Sb. nál. a usn. ÚS ČR.

Úče­lem ani sou­čás­tí roz­ho­do­vá­ní o vazbě ne­ní přez­kou­má­vá­ní prav­di­vos­ti vý­povědí ob­viněné­ho, resp. ob­ža­lo­va­né­ho. Za maření ne­bo ztí­že­ní do­sa­že­ní úče­lu tres­tní­ho říze­ní, jež může od­ůvod­ňo­vat roz­hod­nu­tí o vazbě, nel­ze nik­dy po­va­žo­vat jed­ná­ní, jež je sou­čás­tí prá­va ob­viněné­ho, resp. ob­ža­lo­va­né­ho, na ob­ha­jo­bu. Me­zi ně patří i po­pí­rá­ní vi­ny ne­bo uvádění nep­rav­di­vých okol­nos­tí.

Uva­le­ní vaz­by v důsled­ku kon­tro­ver­zních vý­povědí ob­viněné­ho (no­ta be­ne srov­ná­va­je je­ho vy­světle­ní před sděle­ním ob­vinění s je­ho vý­povědí po sděle­ní ob­vinění), v čemž je sou­dem spatřová­na evi­den­tní sna­ha vy­hnout se tres­tní od­povědnos­ti a půso­bit v rám­ci do­ka­zo­vá­ní ve svůj prospěch, nut­no pro­to po­va­žo­vat jed­nak za do­nu­co­vá­ní ob­viněné­ho přiz­nat vi­nu, a tu­díž za po­ru­še­ní čl. 14 od­st. 1 písm. g) Me­zi­ná­rod­ní­ho pak­tu o ob­čan­ských a po­li­tic­kých prá­vech, za ome­ze­ní prá­va na ob­ha­jo­bu pod­le čl. 40 od­st. 3, 4 LPS,  ja­kož i za pos­tup, ve kte­rém chy­bí zá­kon­né a ús­tavně kon­for­mní zdůvodnění vaz­by ve smys­lu čl. 8 od­st. 2 LPS, ve spo­je­ní s čl. 36 od­st. 1 LPS a čl. 1 Úst a ve smys­lu § 67 písm. b) TrŘ

Us­ne­se­ní Ústav­né­ho sú­du ČR ze dne 25. čer­vna 1998 sp. zn. III. ÚS 18/98 uveřejněné pod č. 41 Sb. nál. a usn. ÚS ČR

Ze sku­teč­nos­ti, že se ob­ža­lo­va­ný ne­dos­ta­vil k hlav­ní­mu lí­če­ní, ač byl k němu řádně před­vo­lán, nel­ze za­jis­té me­cha­nic­ky vy­vo­zo­vat oba­vu, že se tres­tní­mu stí­há­ní vy­hý­bá. Vy­na­lo­žil-li však soud veš­ke­ré úsi­lí k to­mu, aby je­ho účast u hlav­ní­ho lí­če­ní za­jis­til tím, že ho opa­ko­vaně před­vo­lá­val vše­mi způso­by, kte­ré přís­luš­ný pro­ces­ní před­pis umož­ňu­je, a ply­ne-li z cho­vá­ní ob­ža­lo­va­né­ho ne­po­chybně, že se účas­ti na hlav­ním lí­če­ní vy­hý­bá ať už tím, že se nezdr­žu­je na ad­re­sách, kte­ré sám uváděl, ne­bo že soud­ní pí­sem­nos­ti od­mí­tá přev­zít, ač­ko­li i ze sdělo­va­cích prostředků, kte­rý­mi by­la je­ho věc sle­do­vá­na, dobře věděl o sna­ze sou­du jej k hlav­ní­mu lí­če­ní před­vo­lat a nic mu neb­rá­ni­lo v tom, aby před­vo­lá­ní přijal a hlav­ní­ho lí­če­ní se zú­čas­tnil, a má-li soud za to, že vý­slech ob­ža­lo­va­né­ho je nut­ný a pos­ky­tu­je se mu tím mož­nost před sou­dem se ob­ha­jo­vat a vy­jádřit se ke vše­mu, co je mu kla­de­no za vi­nu, jsou ty­to okol­nos­ti, nel­ze-li je­ho účast za­jis­tit ani ji­ný­mi prostřed­ky před­pok­lá­da­ný­mi § 90 TrŘ dos­ta­teč­ným a ro­zum­ným důvo­dem k to­mu, aby byl ob­ža­lo­va­ný vzat do vaz­by, ne­boť je od­ůvodněná oba­va, že nas­ta­ne důsle­dek před­ví­da­ný v § 67 písm. a) TrŘ, a kdy­by soud ne­pou­žil to­ho­to prostřed­ku, hro­zi­lo by ne­bez­pe­čí, že tres­tní věc ne­bu­de mo­ci pro­jed­nat

Ná­lez Ústav­né­ho sú­du ČR ze dne 9. dub­na 1998 sp. zn. III. ÚS 240/97 uveřejněn pod č. 44 ve sv. 10 Sb. nál. a usn. ÚS ČR

Sou­čas­né znění § 67 písm. b) TrŘ ve­de v někte­rých přípa­dech část or­gánů čin­ných v tres­tním říze­ní k vý­kla­du, že je-li ob­vině­ný v ko­luz­ní vazbě a je-li oba­va, že bu­de půso­bit na svědky ne­bo spolu­ob­viněné, nel­ze jej za té­to si­tua­ce pro­pus­tit z vaz­by dříve, než bu­de věc pro­jed­ná­na před sou­dem, ni­ko­li te­dy dříve (v průběhu vy­šetřová­ní ne­bo po je­ho skon­če­ní). Ta­ko­vý pos­tup však pod­le přesvědče­ní Ústav­ní­ho sou­du na mys­li no­ve­li­zo­va­né us­ta­no­ve­ní § 67 písm. b) TrŘ nemělo. Vaz­ba je v kaž­dém tres­tním říze­ní pou­ze vý­ji­meč­ným opatřením a je na­místě jen teh­dy, po­kud stej­né­ho úče­lu nel­ze do­sí­ci ji­nak. Nel­ze te­dy us­ta­no­ve­ní § 67 písm. b) TrŘ chá­pat ja­ko me­cha­nic­ký po­kyn pro ob­li­ga­tor­ní tr­vá­ní ko­luz­ní vaz­by, do níž byl ob­vině­ný vzat v příp­rav­ném říze­ní, až do do­by, než bu­dou sou­dem vy­slech­nu­ti všich­ni svědci, případně spolu­ob­vinění. Ko­luz­ní vaz­ba smí tr­vat i v říze­ní příp­rav­ném pou­ze nez­byt­nou do­bu. Skon­če­né vy­šetřová­ní (i když z hle­dis­ka vaz­by na to nel­ze me­cha­nic­ky pou­ka­zo­vat) je přece je­nom skon­če­ní ur­či­té fá­ze tres­tní­ho říze­ní, a je tak na­místě v té­to době zvlášť peč­livě zkou­mat tr­vá­ní dal­ších důvodů vaz­by (a to i ko­luz­ní). Pro­to ta­ké důvo­dy vaz­by ve vzta­hu k vý­povědím svědků ne­bo spolu­ob­viněných (již učiněným) mo­hou skon­čit již v příp­rav­ném říze­ní

ÚS 85/1998-n.

Va­zeb­ní důvod pod­le § 67 písm. b) TrŘ, te­dy důvod pro tzv. ko­luz­ní vaz­bu, je obecně dán, jsou-li v po­su­zo­va­ném případě zjiště­ny kon­krét­ní sku­teč­nos­ti od­ůvod­ňu­jí­cí oba­vu, že ob­vině­ný bu­de mařit zjiš­ťo­vá­ní skut­ko­vých okol­nos­tí důle­ži­tých pro ob­jasnění věci, a to pos­tu­pem up­ra­ve­ným tres­tním řádem, te­dy zpra­vid­la do­ka­zo­vá­ním. Ani doz­ná­ní pa­cha­te­le jistě zpra­vid­la ne­ní způso­bi­lé pou­ze sa­mo o sobě eli­mi­no­vat důvo­dy pro tzv. ko­luz­ní vaz­bu, nic­méně sou­dy roz­ho­du­jí­cí o uva­le­ní vaz­by pod­le § 67 písm. b) TrŘ mu­sí přez­kou­ma­tel­ným způso­bem od­ůvod­nit, z ja­kých důvodů převy­šu­je zá­jem na ob­jas­ňo­vá­ní tres­tné­ho či­nu zá­jem na svo­bodě jed­not­liv­ce. Tak se však v pro­jed­ná­va­né věci nes­ta­lo, ne­boť od­ůvodnění na­pa­de­né­ho us­ne­se­ní uve­de­né pou­hou čás­tí vě­ty „…když do­sud ne­by­ly vy­slech­nu­ty všech­ny oso­by, kte­ré se po­dí­le­ly na vý­robě ban­ko­vek ne­bo by­ly je­jich dr­ži­te­li…“, je pod­le ná­zo­ru Ústav­ní­ho sou­du nap­ros­to vág­ní. Lze si to­tiž před­sta­vit nes­po­čet případů, kdy do­sud ne­by­ly vy­slech­nu­ty všech­ny oso­by par­ti­ci­pu­jí­cí na tres­tném či­nu, to však sa­mo o sobě ještě ne­ní důvo­dem pro uva­le­ní ko­luz­ní vaz­by (ná­lez ze dne 11. sr­pna 1998 sp. zn. IV. ÚS 264/98 uveřejněn pod č. 85 ve sv. 11 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).

ÚS 94/2000-n.

Důvod útěko­vé vaz­by nel­ze spatřovat v sa­mot­né sku­teč­nos­ti, že ob­vině­ný může kdy­ko­li opus­tit úze­mí Čes­ké re­pub­li­ky, ne­boť svo­bo­da po­hy­bu je ús­tavně za­ru­če­na a z důvo­du reali­za­ce to­ho­to zá­klad­ní­ho prá­va ne­ní mož­no do­vo­zo­vat exis­ten­ci uváděné­ho va­zeb­ní­ho důvo­du.

Exis­ten­ci to­ho­to va­zeb­ní­ho důvo­du pod­le § 67 písm. b) TrŘ nel­ze do­vo­dit ani z to­ho, že ob­vině­ný v době roz­ho­do­vá­ní o vze­tí do vaz­by do­sud neb­yl řádně vy­slech­nut za přítom­nos­ti ob­háj­ce, po­kud při vý­sle­chu to­li­ko vy­užil své­ho zá­kon­né­ho prá­va a vy­slo­vil, že od­mí­tá k věci vy­po­ví­dat.

Ústav­ní soud opa­ko­vaně ju­di­ko­val, že za „maření ne­bo ztí­že­ní do­sa­že­ní úče­lu tres­tní­ho říze­ní, jež může od­ůvod­ňo­vat roz­hod­nu­tí o vazbě, nel­ze nik­dy po­va­žo­vat jed­ná­ní, jež je sou­čás­tí prá­va ob­viněné­ho na ob­ha­jo­bu“. Ko­luz­ní va­zeb­ní důvod může být dán pou­ze – při splnění všech zá­kon­ných pod­mí­nek – teh­dy, jes­tli­že zá­jem na ob­jas­ňo­vá­ní tres­tné­ho či­nu převy­šu­je zá­jem na svo­bodě jed­not­liv­ce (ná­lez ze dne 21. čer­vna 2000 sp. zn. I. ÚS 645/99 uveřejněn pod č. 94 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).

ÚS 18/2001-n.

Sku­teč­nost, že je důle­ži­tý spolu­ob­vině­ný na útěku, sa­ma o sobě ko­luz­ní zá­měr ob­viněné­ho ne­dok­lá­dá, a to ani teh­dy, jed­ná-li se o man­že­la. V opač­ném případě by se ve stej­né pro­ces­ní si­tua­ci, v ji­ných tres­tních říze­ních, jen vzhle­dem k příbu­zen­ské­mu poměru spolu­ob­viněných do­vo­zo­va­la ko­luz­ní vaz­ba auto­ma­tic­ky, v roz­po­ru s návětím § 67 TrŘ.

Ko­luz­ní vaz­bu nel­ze zdůvod­nit potřebou vý­sle­chu jen obecně vy­me­ze­né­ho ok­ru­hu svědků, popř. i kon­krét­ní­ho spolu­ob­viněné­ho na útěku. Tím spí­še to pla­tí za si­tua­ce, kdy ji­né, tj. lis­tin­né a věcné důka­zy, jsou shro­máždě­ny v ta­ko­vém roz­sa­hu, že případ­ným změnám vý­povědí těchto osob, kte­ré by moh­ly být důsled­kem na­víc jen hypo­te­tic­ké­ho, ni­ko­li reálně hro­zí­cí­ho ov­livnění ob­viněným, lze brá­nit ji­nak než vaz­bou ob­viněné­ho, te­dy zej­mé­na pos­tu­pem pod­le § 92 od­st. 3, popř. pod­le § 101 od­st. 3 TrŘ (ná­lez ze dne 25. led­na 2001 sp. zn. IV. ÚS 257/2000 uveřejněn pod č. 18 ve sv. 21 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).

ÚS 201/2001-n.

Prod­lou­že­ní vaz­by v příp­rav­ném říze­ní nes­ta­čí od­ůvod­nit jen exis­ten­cí někte­ré­ho z důvodů vaz­by uve­de­né­ho v § 67 TrŘ, ale je nut­né opřít to­to roz­hod­nu­tí o dal­ší ku­mu­la­tiv­ní před­pok­lad, jímž je důvod­nost tres­tní­ho stí­há­ní ob­viněné­ho („… a do­sud zjištěné sku­teč­nos­ti nasvědču­jí to­mu, …“).

Vrá­ce­ním věci do příp­rav­né­ho říze­ní by­la zpo­chybněna důvod­nost přinej­men­ším soud­ní­ho sta­dia tres­tní­ho stí­há­ní navr­ho­va­te­le, a tím i dru­hý ku­mu­la­tiv­ní před­pok­lad prod­lou­že­ní vaz­by pod­le § 67 od­st. 2 TrŘ ne­boť ne­jas­ná, neúpl­ná, nes­práv­ní skut­ko­vá zjištění ne­mo­hou být zá­ro­veň sku­teč­nos­tmi nasvědču­jí­cí­mi to­mu, že sku­tek, pro kte­rý by­lo sděle­no ob­vinění, byl spá­chán, má všech­ny zna­ky tres­tné­ho či­nu a jsou zřej­mé důvo­dy k po­dezření, že ten­to trest­ný čin spá­chal ob­vině­ný (srov. též sp. zn. III ÚS 84/94, in: ÚS, sv. 3, s. 257).

Ústav­ní soud si je vědom to­ho, že při roz­ho­do­vá­ní o vazbě, na roz­díl od roz­ho­do­vá­ní me­ri­tor­ní­ho, ne­ní reál­ný po­ža­da­vek jis­to­ty bez ro­zum­ných po­chyb­nos­tí. Na dru­hé straně však nemůže jít jen o ml­ha­vé a kon­krét­ní­mi sku­teč­nos­tmi dos­ta­tečně neodůvodněné po­dezření, poněvadž by to ved­lo k nedůvod­ným zá­sahům do osob­ní svo­bo­dy ob­viněné­ho (ná­lez ze dne 19. pro­sin­ce 2001 sp. zn. II. ÚS 413/2001, uveřejněn pod č. 201 ve sv. 24 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).

ÚS 13/2002-u.

Je nut­no vzít v úva­hu, že při roz­ho­do­vá­ní o vze­tí ob­viněné­ho do vaz­by nel­ze po­ža­do­vat, aby soud­ce dospěl k nap­ros­to jis­té­mu zá­věru, že ne­bu­de-li ob­vině­ný vzat do vaz­by, upr­chne ne­bo se bu­de skrý­vat a bu­de mařit ob­jas­ňo­vá­ní sku­teč­nos­tí zá­važ­ných pro tres­tní říze­ní. Po­ža­da­vek jis­to­ty bez důvod­ných po­chyb­nos­tí je ne­byt­ný při me­ri­tor­ním roz­ho­do­vá­ní sou­du, ale ne­ní ve většině případů reál­ný při roz­ho­do­vá­ní o vazbě. Při roz­ho­do­vá­ní o vazbě nel­ze vy­čká­vat až do okam­ži­ku, kdy je již jis­té, že ob­vině­ný upr­chne ne­bo až sku­tečně za­čne ov­liv­ňo­vat svědky ne­bo spolu­ob­viněné. Ta­ko­vou­to jis­to­tu us­ta­no­ve­ní § 67 od­st. 1 TrŘ ne­vy­ža­do­va­lo a ne­vy­ža­du­je ji ani sou­čas­né znění to­ho­to us­ta­no­ve­ní § 67 TrŘ). Pod­mín­ky uve­de­né­ho us­ta­no­ve­ní by­ly jed­noz­načně splně­ny, ne­boť by­la pro­ká­zá­na a v soud­ních roz­hod­nu­tích řádně vy­světle­na exis­ten­ce kon­krét­ních sku­teč­nos­tí od­ůvod­ňu­jí­cích oba­vu, že si ob­vině­ný, bu­de-li po­ne­chán na svo­bodě, bu­de po­čí­nat způso­bem uve­de­ným v ci­to­va­ném us­ta­no­ve­ní (us­ne­se­ní ze dne 14. května 2002 sp. zn. II. ÚS 185/2002, uveřejněné pod č. 13 ve sv. 26 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).

ÚS 19/2003-n.

Kon­krét­ní sku­teč­nos­ti, jež od­ůvod­ňu­jí va­zeb­ní důvod pod­le § 67 písm. b) TrŘ, mu­sí spo­čí­vat v před­pok­lá­da­né ak­tiv­ní čin­nos­ti ob­viněné­ho směřují­cí k maření sku­teč­nos­tí zá­važ­ných pro tres­tní stí­há­ní. Ta­ko­vé sku­teč­nos­ti mu­sí být zjiště­ny pos­tu­pem přípus­tným pod­le tres­tní­ho řádu. Pod ně lze za­řadit oba­vu z půso­be­ní ob­viněné­ho na do­sud ne­vys­lech­nu­té svědky, tj. je­jich ov­liv­ňo­vá­ní, se zá­měrem mařit ob­jas­ňo­vá­ní sku­teč­nos­tí zá­važ­ných pro da­né tres­tní stí­há­ní. Z to­ho vy­plý­vá, že vý­pověď do­sud ne­vys­lech­nu­té­ho kon­krét­ní­ho svědka se mu­sí vzta­ho­vat k to­mu tres­tné­mu či­nu, pro nějž by­lo sděle­no ob­vinění. Obec­né sou­dy vy­me­zu­jí ov­šem va­zeb­ní důvod pod­le § 67 písm. b) TrŘ pou­ze ve vzta­hu k po­ten­ciál­ním svědkům, kteří, po­kud bu­dou zto­tožněni, by se moh­li vy­jádřit k dal­ší případ­né tres­tné čin­nos­ti stěžo­va­te­le. Nic­méně pro ji­nou tres­tnou čin­nost neb­yl stěžo­va­tel v době roz­ho­do­vá­ní o vazbě trestně stí­hán. Obec­né sou­dy ne­mo­hou tu­díž za­klá­dat důvod ko­luz­ní vaz­by na pros­té potřebě pro­ve­de­ní vý­sle­chu to­li­ko neur­čitě vy­me­ze­né­ho ok­ru­hu svědků k případ­né dal­ší tres­tné čin­nos­ti stěžo­va­te­le, pro niž mu ne­by­lo sděle­no ob­vinění. Oba­va z mož­né­ho ov­liv­ňo­vá­ní těchto po­ten­ciál­ních svědků je na­víc hypo­te­tic­ká, ni­ko­li reálně hro­zí­cí (ná­lez ze dne 18. úno­ra 2003 sp. zn. II. ÚS 599/2001, uveřejněn pod č. 19 ve sv. 29 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).

ÚS 104/2006-n. Z ja­zy­ko­vé­ho a lo­gic­ké­ho vý­kla­du zá­kon­né­ho us­ta­no­ve­ní ply­ne, že jím za­kot­ve­ný důvod pod­le § 67 písm. b) TrŘ spo­čí­vá al­ter­na­tivně v důvod­né obavě, že ob­vině­ný bu­de půso­bit na do­sud ne­vys­lech­nu­té svědky ne­bo spolu­ob­viněné, či v důvod­né obavě, že bu­de ji­nak mařit ob­jas­ňo­vá­ní sku­teč­nos­tí zá­važ­ných pro tres­tní stí­há­ní. Ústav­ní soud však v tom­to kon­textu zdůraz­ňu­je, že důvod­nost té­to oba­vy mu­sí být za­lo­že­na buď jed­ná­ním ob­viněné­ho, ne­bo dal­ší­mi kon­krét­ní­mi sku­teč­nos­tmi.

Ty­to „kon­krét­ní sku­teč­nos­ti“ mu­sí být dos­ta­teč­ným a ro­zum­ným pod­kla­dem pro opod­statnění zmíněné oba­vy; na dru­hou stra­nu je však nel­ze inter­pre­to­vat v tom smys­lu, že ne­bu­de-li ob­vině­ný vzat do vaz­by, bu­de zce­la jistě např. půso­bit na do­sud ne­vys­lech­nu­té svědky. To os­tatně vy­plý­vá i z ja­zy­ko­vé­ho vý­kla­du slo­va „od­ůvod­ňu­je oba­vu“, kte­rá ci­to­va­né us­ta­no­ve­ní ob­sa­hu­je. Při roz­ho­do­vá­ní o vazbě ne­ní reál­né se dom­ní­vat, že může být naplněn po­ža­da­vek jis­to­ty „kon­krét­ních sku­teč­nos­tí“, kte­ré opod­stat­ňu­jí va­zeb­ní důvo­dy. V těchto přípa­dech to­tiž nel­ze vy­čká­vat až do okam­ži­ku, kdy je již jis­té, že ob­vině­ný např. bu­de půso­bit na do­sud ne­vys­lech­nu­té svědky ne­bo spolu­ob­viněné, pro­to­že by se již zpra­vid­la ne­po­dařilo ta­ko­vé­mu jed­ná­ní za­brá­nit. Na dru­hé straně však nemůže jít jen o ja­ké­si ml­ha­vé a kon­krét­ní­mi sku­teč­nos­tmi ne­pod­lo­že­né po­dezření, poněvadž by to ved­lo k neodůvodněným zá­sahům do osob­ní svo­bo­dy ob­viněné­ho.

V té­to sou­vis­los­ti Ústav­ní soud kon­sta­tu­je, že ob­sa­ho­vým naplněním poj­mu „kon­krét­ní sku­teč­nos­ti“ ve smys­lu § 67 TrŘ je nut­no ro­zumět kon­krét­ní ar­gu­men­ta­ci oh­ledně po­va­hy důkazů, kte­ré je nut­no pro­vést, ja­kož i ana­lý­zu okol­nos­tí, jež svědčí pro mož­nost půso­be­ní na ne­vys­lech­nu­té svědky ne­bo spolu­ob­viněné, ne­bo ji­né maření ob­jas­ňo­vá­ní sku­teč­nos­tí zá­važ­ných pro tres­tní stí­há­ní ze stra­ny ob­viněné­ho. Pou­hé domněnky a oba­vy přitom pro ulo­že­ní vaz­by ne­pos­ta­ču­jí (srov. např. sp. zn. III. ÚS 188/99 , IV. ÚS 257/2000 a dal­ší; Sbír­ka ná­lezů a us­ne­se­ní Ústav­ní­ho sou­du, sva­zek 16, ná­lez č. 156, sva­zek 21, ná­lez 18).

Ústav­ní soud pro­to opa­ku­je vý­še uve­de­nou te­zi, že pou­hé domněnky a oba­vy pro ulo­že­ní vaz­by nes­ta­čí. Potřeba sly­šet blí­že nes­pe­ci­fi­ko­va­né svědky či spolu­ob­viněné, z nichž někteří ma­jí být stěžo­va­te­li zná­mi, sa­ma o sobě nemůže za­lo­žit kon­krét­ní sku­teč­nost dok­lá­da­jí­cí důvod­nou oba­vu z ko­luz­ní­ho zá­měru stěžo­va­te­le. V opač­ném případě by se ve stej­né pro­ces­ní si­tua­ci (kte­rých může být nes­po­čet v praxi) jen vzhle­dem k potřebě vy­slech­nu­tí větší­ho poč­tu svědků a spolu­ob­viněných, z nichž někte­ré by ob­vině­ný měl znát, auto­ma­tic­ky do­vo­zo­va­la ko­luz­ní vaz­ba. Přitom již ze slo­va „kon­krét­ní“ co­by sou­čás­ti le­gál­ní­ho poj­mu „kon­krét­ní sku­teč­nos­ti“ je mož­no vy­vo­zo­vat nez­byt­nost ref­lexe pro­ká­zá­ní exis­ten­ce prvků kon­krét­nos­ti a spe­ci­fič­nos­ti té kte­ré věci, sta­ví­cí kaž­dý případ do ro­vi­ny „je­di­neč­nos­ti“ a „nes­tej­nos­ti“, na zá­kladě kte­rých by až moh­la být dá­na důvod­ná oba­va, že ob­vině­ný se do­pus­tí ko­luz­ní­ho jed­ná­ní. V da­né věci byl přitom důvod ko­luz­ní vaz­by opřen pou­ze o okol­nos­ti obec­né oba­vy. Lze si před­sta­vit mno­ho případů, kdy do­sud ne­by­ly vy­slech­nu­ty všech­ny oso­by v pos­ta­ve­ní svědků a spolu­ob­viněných, z nichž by někte­ré mě­ly být ob­viněné­mu zná­my, aniž by to sa­mo o sobě by­lo důvo­dem pro uva­le­ní ko­luz­ní vaz­by. Stejně tak nemůže být ko­luz­ním důvo­dem vaz­by jen sa­mot­ný fakt po­čát­ku vy­šetřová­ní, ale mu­sí zde být kon­krét­ní sku­teč­nos­ti nasvědču­jí­cí důvod­né obavě, že ob­vině­ný má ko­luz­ní zá­měr (ná­lez ze dne 23. května 2006 sp. zn. I. ÚS 470/2005, uveřejněn pod č. 104 ve sv. 41 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).

ÚS 6/2007-n.

Pro ur­če­ní do­by, od kdy by­la osob­ní svo­bo­da sku­tečně ome­ze­na, nemůže být roz­ho­du­jí­cí až da­tum a čas sep­sá­ní pro­to­ko­lu o za­dr­že­ní po­dezře­lé oso­by. Po­su­nem do­by sep­sá­ní pro­to­ko­lu o za­dr­že­ní po­dezřelé­ho nel­ze fak­tic­ky prod­lu­žo­vat do­bu ome­ze­ní osob­ní svo­bo­dy nad nepřek­ro­či­tel­ný li­mit uve­de­ný v § 76 od­st. 4 TrŘ.

Je věcí obec­ných soudů pro­vést v případě po­chyb­nos­tí o po­čát­ku sku­teč­né­ho ome­ze­ní osob­ní svo­bo­dy z úřed­ní po­vin­nos­ti důka­zy tak, aby byl ten­to údaj ob­jek­tivně zjištěn (ná­lez ze dne 11. led­na 2007 sp. zn. II. ÚS 530/2006, uveřejně­ný pod č. 6 ve sv. 44 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).

K dô­vo­dom väz­by poz­ri bliž­šie aj li­te­ra­tú­ru (nap­rík­lad):

 Fe­nyk, J. a kol.: Roz­hod­nu­tí a sta­no­vis­ka k tres­tní­mu řádu 1918 – 1996. Vy­dá­ní pr­vní. Pra­ha, C.H.Beck 1997.

 Čer­ná­ko­vá, L.: Ju­di­ka­tú­ra vo ve­ciach za­is­te­nia osôb a ve­cí, Iura Edi­tion, Bra­tis­la­va 2013.

 Ru­žič­ka, M. a kol.: Za­dr­že­ní a vaz­ba v čes­kém tres­tním pro­ce­su, C.H.Beck 2004.

 Šámal, P. a kol.: Tres­tní řád. 7. vy­dá­ní. C.H.Beck, 2013.


 

Facebook diskusia

 

Najčítanejšie články

Zákonnosť dôkazov a procesu dokazovania trestných činov s drogovým prvkom (z pohľadu obhajoby)

 cie­ľom člán­ku bo­lo pou­ká­zať na ma­név­ro­va­cí pries­tor ob­ha­jo­by pri vý­ko­ne ob­ha­jo­by osôb ob­vi­ne­ných z tres­tných či­nov naj­mä s dro­go­vým pr­vkom.

 
Daňové trestné činy - niektoré aplikačné problémy

 vý­ťah z pred­náš­ky us­ku­toč­ne­nej dňa 09.05.2013 v Om­še­ní

 
Ekonomická trestná činnosť a trestné činy proti mene

 Autor: JUDr. Pe­ter Šam­ko, sud­ca Ok­res­né­ho sú­du v Pe­zin­ku

vý­ťah z pred­náš­ky us­ku­toč­ne­nej dňa 03.05.2011 - 04.05.2011 v Om­še­ní

 
   
 
Mapa stránky   |   O nás   |   Kontakt Powered by Cyclone3 XUL CMS of Comsultia