Poprava pradeda znalca nacistami ako dôvod na vylúčenie znalca v trestnom konaní

Publikované: 30. 01. 2019, čítané: 549 krát
 

 

Úvod­ná poz­nám­ka JUDr. Pe­ter Šam­ko

 Niž­šie uve­de­né uz­ne­se­nie Naj­vyš­šie­ho sú­du Čes­kej re­pub­li­ky zo dňa 25.04.2018 sa tý­ka ve­de­nia tres­tné­ho stí­ha­nia za vy­da­nie kni­hy „Pro­je­vy Adol­fa Hit­le­ra“. Ide o nes­por­ne za­ují­ma­vé roz­hod­nu­tie, kto­ré sa pod­rob­ne ve­nu­je via­ce­rým otáz­kam, nap­rík­lad vy­me­dzeniu poj­mu „hnu­tie“ ako aj to­mu, že je v zá­sad­ne ve­cou pro­ku­rá­to­ra (a nie sú­du), aby po­pis skut­ku uve­de­ný v ob­ža­lo­be od­rá­žal všet­ky zna­ky skut­ko­vej pod­sta­ty ža­lo­va­né­ho tres­tné­ho či­nu a aby všet­ky zna­ky skut­ko­vej pod­sta­ty ža­lo­va­né­ho tres­tné­ho či­nu mal pro­ku­rá­tor „pod­lo­že­né“ pro­ces­ne vy­ko­na­ným do­ka­zo­va­ním.

V ne­pos­led­nej ra­de roz­hod­nu­tie naj­vyš­šie­ho sú­du vy­slo­vu­je po­chyb­nos­ti o ne­zau­ja­tos­ti znal­ca, kto­rý vy­pra­co­vá­val od­bor­né vy­jad­re­nie (his­to­ric­ké) ku kni­he „Pro­je­vy Adol­fa Hit­le­ra“ a to s pou­ka­zom na osob­ný vzťah znal­ca k otáz­kam, kto­ré mal od­bor­ne po­su­dzo­vať. Naj­vyš­ší súd tu vy­chý­dzal z to­ho, že zna­lec sám pri­pus­til z cel­kom kon­krét­nych dô­vo­dov svoj ne­ga­tív­ny po­mer k na­cis­tic­ké­mu Ne­mec­ku a Pro­tek­to­rá­tu Če­chy a Mo­ra­va z dô­vo­du neb­la­hé­ho oso­bu je­ho pra­de­da, kto­rý bol pop­ra­ve­ný ako rep­re­zen­tant do­má­ce­ho od­bo­ja na­cis­ta­mi v ro­ku 1942 (tú­to sku­toč­nosť zna­lec uvie­dol vo svo­jom ži­vo­to­pi­se, kto­rý pred­lo­žil za úče­lom úrad­né­ho za­pí­sa­nia znal­ca do zoz­na­mu pre da­ný od­bor s tým, že prá­ve to­to bol hlav­ný dô­vod je­ho roz­hod­nu­tia stať sa znal­com so za­me­ra­ním na extrém­izmus a na­cio­nal­izmus). Po­chyb­nos­ti o je­ho ne­zau­ja­tos­ti vy­vo­dzo­val na­vyš­ší súd aj z je­ho pí­som­nej žia­dos­ti o me­no­va­nie znal­com, v kto­rej vý­slov­ne uvie­dol, že „k pra­vi­co­vým extré­mis­tic­kým pre­ja­vom má ro­din­nú aver­ziu a rád by som pod­ľa svo­jich mož­nos­tí pris­pel k ich iden­ti­fi­ká­cii, pre­to­že ich po­va­žu­jem za spo­lo­čen­sky mi­mo­riad­ne neb­la­hé a ne­bez­peč­né“. Pod­ľa naj­vyš­šie­ho sú­du sved­čí ta­ké­to vy­jad­re­nie o tom, že zna­lec pri spra­co­va­ní naj­skôr od­bor­né­ho vy­jad­re­nia a po­tom aj pri po­da­ní zna­lec­ké­ho po­sud­ku ne­mal cel­kom nes­tran­ný a rý­dzo pro­fe­sio­nál­ny vzťah a to z dô­vo­du, kto­ré sám zna­lec vo svo­jich pí­som­ných preh­lá­se­niach pre­ja­vil.

 Z uve­de­ných úvah naj­yš­šie­ho sú­du mož­no vy­vo­diť, že zna­lec by mal mať ur­či­tý pro­fe­sio­nál­ny (od­bor­ný) od­stup od ním rie­še­nej prob­le­ma­ti­ky, kto­rý by ne­mal byť dop­re­du za­ťa­že­ný ur­či­tým pos­to­jom znal­ca, z kto­ré­ho sa dá dop­re­du (už pred vy­pra­co­va­ním zna­lec­ké­ho po­sud­ku) tu­šiť, aké bu­dú jed­nos­tran­né zá­ve­ry zna­lec­ké­ho po­sud­ku.

 Pred­met­né uz­ne­se­nie naj­vyš­šie­ho sú­du bo­lo pred­me­tom kri­ti­ky v od­bor­nej li­te­ra­tú­re. Ide o člá­nok Mgr. Vla­di­mí­ra Hack­la s náz­vom „Něko­lik po­le­mic­kých poz­ná­mek k poj­mu „hnu­tí“ a k otáz­ke pod­ja­tos­ti ve svět­le us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du sp. zn. 8 Tdo/819/2015“, kto­rý bol pub­li­ko­va­ný v ča­so­pi­se Stát­ní za­stu­pi­tel­ství č. 6/2018.

 Kni­he s náz­vom „Adolf Hit­ler Pro­je­vy“ a vy­vo­dzo­va­niu tres­tnej zod­po­ved­nos­ti za jej vy­da­nie sme sa už na webe ve­no­va­li

http://www.prav­ne­lis­ty.sk/roz­hod­nu­tia/a298-kni­ha-adolf-hit­ler-pre­ja­vy-a-vy­vo­dzo­va­nie-tres­tnop­rav­nej-zod­po­ved­nos­ti

 


8 Tdo 819/2015-I.-104




US­NE­SENÍ


Nej­vyš­ší soud roz­hodl v ne­veřej­ném za­se­dá­ní ko­na­ném dne 25. 4. 2018 o do­vo­lá­ní nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho zá­stup­ce po­da­ném v nep­rospěch ob­viněných P. K., L. N., S. B. a spo­leč­nos­ti gui­de­me­dia etc s. r. o., se síd­lem Br­no, Příkop 843/4, IČ: 29282349, pro­ti us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Brně ze dne 23. 1. 2015, sp. zn. 8 To 489/2014, ja­ko sou­du od­vo­la­cí­ho v tres­tní věci ve­de­né u Městské­ho sou­du v Brně pod sp. zn. 8 T 21/2014, t a k t o :

Pod­le § 265k od­st. 1 tr. ř. se zru­šu­jí us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Brně ze dne 23. 1. 2015, sp. zn. 8 To 489/2014, a roz­su­dek Městské­ho sou­du v Brně ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 8 T 21/2014.

Pod­le § 265k od­st. 2 tr. ř. se zru­šu­jí dal­ší roz­hod­nu­tí na zru­še­ná roz­hod­nu­tí ob­sa­hově na­va­zu­jí­cí, po­kud vzhle­dem ke změně, k níž doš­lo zru­še­ním, poz­by­la pod­kla­du.

Pod­le § 265l od­st. 1 tr. ř. a § 260 tr. ř. per ana­lo­giam se věc vra­cí stát­ní­mu zá­stup­ci Městské­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství v Brně k do­šetření.

O d ů v o d n ě n í :

I. Roz­hod­nu­tí soudů niž­ších stupňů


1. Roz­sud­kem Městské­ho sou­du v Brně ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 8 T 21/2014, by­li ob­vinění P. K., L. N., S. B. a spo­leč­nost gui­de­me­dia etc s. r. o., se síd­lem Br­no, Příkop 843/4, IČ: 29282349 (dá­le „ob­viněná spo­leč­nost“ či „spo­leč­nost gui­de­me­dia“) pod­le § 226 písm. b) tr. ř. zproštěni ob­ža­lo­by stát­ní­ho zá­stup­ce Městské­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství v Brně ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. 2 ZT 104/2013, pro­to­že ne­by­lo pro­ká­zá­no, že v ob­ža­lobě uve­de­ný sku­tek za­klá­dá tres­tné či­ny, jež v něm ob­ža­lo­ba spatřova­la, a to u ob­viněných P. K., L. N. a S. B. zlo­čin za­lo­že­ní, pod­po­ra a pro­pa­ga­ce hnu­tí směřují­cí­ho k pot­la­če­ní práv a svo­bod člověka pod­le § 403 od­st. 1, od­st. 2 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku a přečin po­pí­rá­ní, zpo­chyb­ňo­vá­ní, schva­lo­vá­ní a os­pra­vedl­ňo­vá­ní ge­no­ci­dia pod­le § 405 tr. zá­ko­ní­ku, u ob­viněné spo­leč­nos­ti přečin pro­je­vu sym­pa­tií k hnu­tí směřují­cí­mu k pot­la­če­ní práv a svo­bod člověka pod­le § 404 tr. zá­ko­ní­ku a přečin po­pí­rá­ní, zpo­chyb­ňo­vá­ní, schva­lo­vá­ní a os­pra­vedl­ňo­vá­ní ge­no­ci­dia pod­le § 405 tr. zá­ko­ní­ku.

2. Uve­de­ný sku­tek spo­čí­val v tom, že ob­vině­ný P. K. ja­ko jed­na­tel spo­leč­nos­ti gui­de­me­dia, re­dak­tor a přek­la­da­tel, ob­vině­ný L. N. ja­ko spolu­pra­cu­jí­cí re­dak­tor a gra­fik, ob­vině­ný S. B. ja­ko autor ko­men­tářů v rám­ci nak­la­da­tel­ství gui­de­me­dia, a ob­viněná spo­leč­nost gui­de­me­dia v rám­ci své­ho pod­ni­ká­ní jed­ná­ním, spo­čí­va­jí­cím zej­mé­na v čin­nos­ti nak­la­da­tel­ství a inter­ne­to­vém pro­de­ji jí vy­da­ných knih,
spo­lečně vy­tvoři­li, v nák­la­du 10.000 kusů vy­da­li a od 6. 12. 2012 na kniž­ním tr­hu pro­dá­va­li kni­hu „Adolf Hit­ler Pro­je­vy“, ISBN 978-80-905310-1-7, ob­sa­hu­jí­cí zej­mé­na os­mnáct pro­jevů Adol­fa Hit­le­ra z let 1939 až 1942, vy­jadřují­cí myš­len­ky a prin­ci­py na­cio­nál­ní­ho so­cia­lis­mu, kon­krétně pak mi­mo ji­né je­ho úva­hy a ná­zo­ry oh­ledně údaj­né­ho ut­la­čo­vá­ní či ma­sak­ro­vá­ní němec­ké­ho oby­va­tel­stva v Čes­kos­lo­ven­sku a Pol­sku, vy­jádření sym­pa­tií k fa­šis­tic­ké­mu re­ži­mu ve Španělsku a Itá­lii, kri­ti­ku tzv. me­zi­ná­rod­ní­ho ži­dov­stva a de­mok­ra­tic­kých re­žimů v ze­mích tzv. Zá­pa­du, a vy­zdvi­ho­vá­ní úspěchů při bu­do­vá­ní na­cio­nál­ní­ho so­cia­liz­mu v Němec­ku,
přičemž ty­to pro­je­vy by­ly dop­ro­vá­ze­ny ti­tul­ky a ko­men­táři jed­noz­načně vy­zní­va­jí­cí­mi ja­ko souh­las s ob­sa­hem těchto pro­jevů, ma­jí­cí for­mu ja­ké­ho­si vy­světle­ní správ­nos­ti teh­dej­ších ná­zorů Adol­fa Hit­le­ra či pro­ká­zá­ní prav­di­vos­ti je­ho teh­dej­ších tvr­ze­ní, kdy je v rám­ci zmíněných ko­men­tářů napřík­lad tvr­ze­no:
- že Adolf Hit­ler vy­stu­po­val ja­ko muž, kte­rý má čes­ký ná­rod v úctě, a Němec­ku nemůže být vy­tý­ká­no, po­kud se roz­padl stát­ní út­var Čes­kos­lo­ven­sko (viz Od­pověď R., strán­ka 28 a násl.) kdy na­va­zu­jí­cí přek­lad pro­je­vu A. H. je opatřen mi­mo ji­né me­zi­ti­tul­ky „Náv­rat Ra­kous­ka“, „Náv­rat Čech a Mo­ra­vy“ a „Vztah k čes­ké­mu ná­ro­du“,
- že v zá­ří ro­ku 1939 za­ča­la němec­ká bran­ná moc od­stra­ňo­vat nes­ne­si­tel­né poměry na vý­chod­ních hra­ni­cích Říše a ve vzdu­chu le­žel po­cit hr­dos­ti a za­dos­tiu­činění nad tím, če­ho by­lo za tak krát­kou do­bu do­sa­že­no na vo­jen­ském a po­li­tic­kém po­li, že up­latnění ra­so­vých prin­cipů uzá­koněných v Říši a uváděných v účin­nos­ti tak­též na úze­mí Pro­tek­to­rá­tu Če­chy a Mo­ra­va přij­de ko­nec konců k dob­ru i čes­ké­mu ná­ro­du, že Němec­ko ve svém Pro­tek­to­rá­tu Če­chy a Mo­ra­va ne­za­bez­pe­či­lo pou­ze klid a pořádek, nýbrž předev­ším ta­ké po­lo­ži­lo zá­klad k no­vé­mu hos­po­dářské­mu rozkvětu a k do­ro­zumění me­zi oběma ná­ro­dy, a že Vůdco­vým cí­lem byl i po­kus o vy­řeše­ní ži­dov­ské otáz­ky na úze­mí bý­va­lé­ho Pol­ska, nic­méně je­ho stěžej­ním cí­lem však by­lo vy­tvoření po­ci­tu bez­peč­nos­ti na ce­lém kon­ti­nentě (viz Mí­ro­vá vý­zva An­glii, strán­ka 142 a násl.), kdy na­va­zu­jí­cí přek­lad pro­je­vu Adol­fa Hit­le­ra je opatřen mi­mo ji­né me­zi­ti­tul­ky „Jen žá­dné ci­vil­ní obě­ti“, „Příči­ny pol­ské tra­gé­die“, „Proč chtějí de­mok­ra­cie vál­čit“ či „Vál­ka je nes­mysl­ná“,
- že os­mý lis­to­pad 1932 (pozn.: tzv. „Piv­ní puč“) byl sta­bilně pre­zen­to­ván ja­ko vý­znam­ný mez­ník v his­to­rii na­cio­nálněso­cia­lis­tic­ké­ho hnu­tí ja­ko ob­raz k lep­ší­mu, ač­ko­liv v nás­le­du­jí­cích le­tech se hnu­tí mu­se­lo vy­pořádat s mno­hý­mi překáž­ka­mi a do­čas­ný­mi po­ráž­ka­mi (viz Proč An­glie chce vál­čit a Němec­ko bu­do­vat – strán­ka 188 a násl.), kdy na­va­zu­jí­cí přek­lad pro­je­vu Adol­fa Hit­le­ra je opatřen mi­mo ji­né me­zi­ti­tul­ky „O spra­ved­li­vém rozděle­ní svě­ta“ a „Němec­ký so­ciál­ní stát je ne­bez­peč­ný vzor“,
- že Vůdce vy­světlu­je, že je­ho cí­lem ne­by­lo pou­ze vítězství na­cio­nálně so­cia­lis­tic­ké­ho hnu­tí, ale to­to by­lo pou­ze prostřed­kem k to­mu, aby moh­lo být za­há­je­no os­vo­bo­ze­ní ná­ro­da, že kon­cen­trač­ní tá­bor je an­glic­kým vy­ná­le­zem, kte­rý „jsme si jen přečet­li v lexiko­nu a později oko­pí­ro­va­li“, ov­šem s tím roz­dí­lem, že An­glie pos­la­la do těchto tá­borů že­ny a dě­ti (viz Od­pověď na Cham­berlai­no­vy plá­ny – strán­ka 214 a násl.), kdy na­va­zu­jí­cí přek­lad pro­je­vu Adol­fa Hit­le­ra je opatřen mi­mo ji­né me­zi­ti­tul­ky „Cí­lem by­lo os­vo­bo­dit němec­ký ná­rod“ a „Kon­cen­trač­ní tá­bor je an­glic­ký vy­ná­lez“,
- že na­cio­nál­ní so­cia­lis­mus přinesl od­pověď na ideo­lo­gic­ký roz­por me­zi měšťác­kým tříd­ním stá­tem a stá­tem pro­le­tářským, tříd­ním, a pos­kytl zá­ro­veň ge­niál­ní řeše­ní, kte­ré by­lo s to ten­to pro ná­rod škod­li­vý stav od­stra­nit (viz K 20. vý­ro­čí za­lo­že­ní NSDAP – strán­ka 238 a násl.), kdy na­va­zu­jí­cí přek­lad pro­je­vu Adol­fa Hit­le­ra je opatřen mi­mo ji­né me­zi­ti­tul­ky „Na­cio­na­lis­mus a so­cia­lis­mus se po­dařilo sjed­no­tit“, „Za­jištění ži­vot­ní­ho pros­to­ru ve střed­ní Ev­ropě“ a „Plu­tok­ra­tic­ký te­ror“,
- že Vůdce v ro­ce 1940 op­ti­mis­tic­ky hleděl do bu­douc­nos­ti, kdy bu­de mož­né bu­do­vat úspěšně ze­mi mí­ru, prá­ce, bla­ho­by­tu a kul­tu­ry (viz K dělníkům zbro­jov­ky Bor­sigwer­ke – strán­ka 316 a násl.),
- že Němec­ko by­lo na po­čát­ku ro­ku 1941 přík­lad­ným so­ciál­ním stá­tem, za­tím­co v zá­pad­ních de­mok­ra­ciích vlád­nou plu­tok­ra­cie sklá­da­jí­cí se z něko­li­ka fi­nan­čních dy­nas­tií (viz No­vo­roč­ní pro­jev – strán­ka 354 a násl.), kdy na­va­zu­jí­cí přek­lad pro­je­vu Adol­fa Hit­le­ra je opatřen mi­mo ji­né me­zi­ti­tul­ky „Němec­ké mí­ro­vé na­bíd­ky“ a „Na­cio­nálně so­cia­lis­tic­ké or­ga­ni­za­ce se osvědči­ly“,
- že na ukon­če­ní vál­ky v ro­ce 1939 nemě­li zá­jem „ži­dov­sko-de­mok­ra­tič­tí vá­leč­ní inter­esen­ti“, a že Vůdce hle­dí ro­ku 1941 do bu­douc­nos­ti s ví­rou ve vítězství, ne­boť předev­ším mravně má Němec­ká říše a je­jí spo­jen­ci převa­hu nad kte­rou­ko­liv mys­li­tel­nou koa­li­cí svě­ta (viz Kdo chtěl vál­ku na Bal­káně – strán­ka 406 a násl.), kdy na­va­zu­jí­cí přek­lad pro­je­vu Adol­fa Hit­le­ra je opatřen mi­mo ji­né me­zi­ti­tul­ky „Od­mít­nu­tí němec­kých mí­ro­vých apelů“, „Ži­dov­sko-de­mok­ra­tic­ký ka­pi­tál potřebu­je vál­ku“ a „Nas­to­le­ní řádu bez so­bec­tví a egois­mu“,
- že Vůdce boj na vý­chod­ní frontě nechtěl, že je­ho prog­ram byl ve zna­me­ní mí­ru­mi­lov­né vý­stav­by a tvůrčí prá­ce, přičemž na­cio­nálně so­cia­lis­tic­ká vý­stav­ba země by­la tepr­ve na po­čát­ku, ale přes­to do­sáh­la úspěchů právě v ob­las­tech, kde de­mok­ra­tic­ký svět při řeše­ní prob­lémů ztros­ko­tal (viz Důvod vál­ky s Rus­kem – strán­ka 456 a násl.), kdy na­va­zu­jí­cí přek­lad pro­je­vu Adol­fa Hit­le­ra je opatřen mi­mo ji­né me­zi­ti­tul­ky „Mí­ru­mi­lov­ná vý­stav­ba vlas­ti má prio­ri­tu“ a „Na­cio­nálně so­cia­lis­tic­ký stát se ote­ví­rá li­dem“,
- že Adolf Hit­ler ozna­čil za in­spi­rá­to­ry nepřátel­ství vůči Němec­ku ko­nec konců předev­ším Ži­dy, a me­zi ni­mi a přís­luš­ní­ky ná­rodů, kteří sto­jí na dru­hé straně fron­ty ja­ko nepřáte­lé Němec­ka, či­ní zá­sad­ní roz­díl (viz Boj ev­rop­ských ná­rodů pro­ti bol­še­vis­mu – strán­ka 480 a násl.), kdy na­va­zu­jí­cí přek­lad pro­je­vu Adol­fa Hit­le­ra je opatřen mi­mo ji­né me­zi­ti­tul­ky „Ra­so­vá otáz­ka je klí­čem světo­vých dějin“ a „Ži­dé v ev­rop­ských ná­ro­dech“,
- že za­tím­co Roo­se­velt se dos­tal na scé­nu ja­ko „pro­tek­ční po­li­tik“ a od­bor­ník na fi­nan­ční spe­ku­la­ce, Adolf Hit­ler vze­šel ja­ko jed­no­du­chý člověk z ná­ro­da a sí­ly, kte­ré Roo­se­vel­ta pod­po­ro­va­ly, a z nichž se sklá­dal ja­ko „po­ra­den­ský sbor“, ses­tá­va­ly z přís­luš­níků ur­či­té­ho ná­ro­da, pro­ti kte­rým v Němec­ku bo­jo­va­li ja­ko pro­ti „pa­ra­zit­ním zjevům lid­stva“, a že Roo­se­velt po­vo­lal ke své pod­poře ele­men­ty, kte­ré ma­jí zá­jem na roz­kla­du a ni­ko­li pořád­ku, čímž Adolf Hit­ler mí­nil ame­ric­ké Ži­dy (viz Zúč­to­vá­ní s Roo­se­vel­tem – strán­ka 506 a násl.), kdy na­va­zu­jí­cí přek­lad pro­je­vu Adol­fa Hit­le­ra je opatřen mi­mo ji­né me­zi­ti­tul­ky, že „Němec­ko brá­ní ev­rop­ské kul­tur­ní dědic­tví“, „Roo­se­velt a je­ho Ži­dé“ a „Boj pro­ti ži­dov­sko-ka­pi­ta­lis­tic­ko-bol­še­vic­ké koa­li­ci“,
- že za hyb­nou si­lou v me­zi­ná­rod­ních vzta­zích viděl Adolf Hit­ler me­zi­ná­rod­ní Ži­dov­stvo a ve své řeči z 30. 1. 1942 for­mu­lu­je Vůdce svůj poměr k Židům ne­kom­pro­misně: „Vál­ka může skon­čit je­nom tím, že buď bu­dou vy­hu­be­ny árij­ské ná­ro­dy, ne­bo Ži­dov­stvo zmi­zí z Ev­ro­py.“ (viz K 9. vý­ro­čí přev­ze­tí mo­ci – strán­ka 552 a násl.), kdy na­va­zu­jí­cí přek­lad pro­je­vu Adol­fa Hit­le­ra je opatřen mi­mo ji­né me­zi­ti­tul­ky „Ctí­me přírod­ní zá­ko­ny“, „Myš­len­ka hnu­tí se osvědči­la“ a „Mé vel­ké mí­ro­vé dí­lo“,
- že Hit­ler spatřuje hna­cí sí­lu proti­vníků v me­zi­ná­rod­ním Ži­dov­sku a sli­bu­je, že na­cio­nál­ní so­cia­lis­té se pos­ta­ra­jí o to, aby ta­to dé­mo­nic­ká sí­la by­la od­ha­le­na v ce­lé své ne­bez­peč­nos­ti, a že Němec­ko je pod­le Vůdce sku­tečně je­di­nou ze­mí na světě, kde se us­ku­teč­ňu­je so­ciál­ní stát (viz Osud­ný boj dvou světů – strán­ka 596 a násl.), kdy na­va­zu­jí­cí přek­lad pro­je­vu Adol­fa Hit­le­ra je opatřen mi­mo ji­né me­zi­ti­tul­ky „Me­zi­ná­rod­ní Žid je hna­cí si­lou proti­vníků“ a „Jen v Němec­ku je so­ciál­ní stát“.

3. Kraj­ský soud v Brně ja­ko soud od­vo­la­cí us­ne­se­ním ze dne 23. 1. 2015, sp. zn. 8 To 489/2014, od­vo­lá­ní, po­da­né pro­ti to­mu­to roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně stát­ním zá­stup­cem Městské­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství v Brně v nep­rospěch všech ob­viněných, pod­le § 256 tr. ř. ja­ko nedůvod­né za­mítl.

II. Do­vo­lá­ní nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho zá­stup­ce a vy­jádření k němu


4. Pro­ti ci­to­va­né­mu us­ne­se­ní po­dal nej­vyš­ší stát­ní zá­stup­ce z důvodů pod­le § 265b od­st. 1 písm. g), l) tr. ř. v nep­rospěch všech jme­no­va­ných ob­viněných do­vo­lá­ní z důvo­du, že od­vo­la­cí soud nes­právně za­mítl od­vo­lá­ní stát­ní­ho zá­stup­ce pro­ti roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně, jenž ob­viněné zpros­til ob­ža­lo­by pro­to, že ža­lo­va­ný sku­tek ne­ní tres­tným či­nem, což je zá­věr, kte­rý spo­čí­vá na nes­práv­ném práv­ním po­sou­ze­ní.

5. Do­vo­la­tel po­té, co roz­vedl důvo­dy, pro kte­ré soud pr­vní­ho stupně ob­viněné zpros­til ob­ža­lo­by, a sku­teč­nos­ti, jež ved­ly od­vo­la­cí soud k to­mu, že se s roz­sud­kem sou­du pr­vní­ho stupně zto­tož­nil, vy­světlil, proč po­va­žu­je ná­zo­ry soudů obou stupňů od­ůvod­ňu­jí­cí zproš­ťu­jí­cí vý­rok za nes­práv­né. Pou­ká­zal na extrém­ní ne­sou­lad, jejž spatřoval v tom, že sou­dy ne­vy­vo­di­ly z poříze­ných důkazů zá­věry, kte­ré by těmto důkazům od­po­ví­da­ly, a v důsled­ku to­ho nes­právně právně po­sou­di­ly jed­ná­ní ob­viněných ja­ko trestně ne­pos­ti­ži­tel­né. Od­po­ví­da­jí­cím způso­bem se ne­vy­rov­na­ly se zá­věry od­bor­né­ho vy­jádření PhDr. Ja­na B. Uh­líře, Ph.D., his­to­ri­ka z Vo­jen­ské­ho ús­ta­vu Pra­ha a znal­ce z obo­ru so­ciál­ní vědy, od­větví po­li­to­lo­gie, spe­cia­li­za­ce na­cis­mus, fa­šis­mus, neo­na­cis­mus, neo­fa­šis­mus, kte­rý dospěl k „jed­noz­nač­né­mu“ zá­věru, že kni­ha „Adolf Hit­ler Pro­je­vy“ úmyslně ma­ni­pu­la­tiv­ním způso­bem, a „téměř na kaž­dé straně“ pro­pa­gu­je na­cis­tic­kou ideo­lo­gii, a to způso­bem, kte­rý přesně za­pa­dá do sty­lu, ja­kým sou­do­bá neo­na­cis­tic­ká scé­na tu­to ideo­lo­gii pod­sou­vá šir­ším vrstvám oby­va­tel­stva.

6. Pod­le do­vo­la­te­le sou­dy ne­vysvětli­ly, proč ne­vyš­ly z uve­de­né­ho od­bor­né­ho vy­jádření, ale nah­ra­di­ly ho vlas­tním ná­zo­rem, že jde pou­ze o pre­zen­ta­ci auten­tic­ké­ho his­to­ric­ké­ho textu, čímž popře­ly sou­čas­nou spo­le­čen­skou reali­tu, po­kud zkon­sta­to­va­ly, že neexis­tu­je v pod­mín­kách dneš­ní do­by žá­dné „ži­vé“ hnu­tí, kte­ré by by­lo za­lo­že­no na kla­sic­kém němec­kém na­cis­mu. S od­ka­zem na od­bor­nou li­te­ra­tu­ru a je­jí vý­klad pou­ká­zal na to, že za exis­tu­jí­cí hnu­tí v uve­de­ném smys­lu je mož­né ozna­čit hnu­tí, kte­ré v mo­di­fi­ko­va­né po­době na­va­zu­je na již neexis­tu­jí­cí hnu­tí, po­kud vy­uží­vá ideo­lo­gie, sym­bolů, poz­dravů a dal­ších at­ri­butů již za­nik­lé­ho hnu­tí, a pro­to je třeba od­li­šit exis­tu­jí­cí neo­na­cis­tic­ké hnu­tí od kon­krét­ní­ho na­cis­tic­ké­ho hnu­tí v je­ho his­to­ric­ké, dnes již neexis­tu­jí­cí po­době s tím, že exis­ten­ci neo­na­cis­tic­ké­ho hnu­tí připouš­tí i ju­di­ka­tu­ra.

7. Za nedůvod­né nej­vyš­ší stát­ní zá­stup­ce ozna­čil od­mít­nu­tí je­ho po­ža­dav­ku na pro­ve­de­ní důka­zu zprá­vou Útva­ru pro od­ha­lo­vá­ní or­ga­ni­zo­va­né­ho zlo­či­nu Služ­by kri­mi­nál­ní po­li­cie a vy­šetřová­ní ze dne 3. 11. 2014, č. j. UOOZ-126-72/ČJ-2014-290050, v čemž spatřoval exis­ten­ci tzv. opo­me­nu­tých důkazů, ne­boť pod­le něj jde o důkaz ke zjištění poměrů ob­viněných a je­jich vzta­hu k pra­vi­co­vým myš­len­kám a hnu­tím. Pou­ká­zal na to, že se sou­dy v potřeb­né míře ne­za­bý­va­ly oso­ba­mi ob­viněných, je­jich tres­tní mi­nu­los­tí a je­jich vzta­hy k pra­vi­co­vé scéně, ne­boť všech­ny ob­viněné lze cha­rak­te­ri­zo­vat ja­ko zá­stup­ce nepříliš po­čet­né tu­zem­ské scé­ny tzv. al­ter­na­tiv­ních vy­kla­dačů his­to­rie, za­měřených však vý­hradně na té­ma sou­ži­tí němec­ké­ho a čes­ké­ho et­ni­ka jen v ob­do­bí pr­vní po­lo­vi­ny dva­cá­té­ho sto­le­tí a dru­hé světo­vé vál­ky. Ta­to scé­na mnoh­dy os­ci­lu­je od otevřené ado­ra­ce či ob­ha­jo­by na­cis­tic­ké­ho Němec­ka přes kri­ti­ku Čes­kos­lo­ven­ska až po po­pí­rá­ní či zpo­chyb­ňo­vá­ní ge­no­ci­dia. Ti­to ideově blíz­cí autoři jsou sdru­žo­vá­ní oko­lo inter­ne­to­vé­ho blo­gu Náš směr, je­hož správ­cem je ob­vině­ný S. B., uží­va­jí­cí pseu­do­nym L. B. Z té­to ideo­lo­gic­ké po­zi­ce se rovněž jme­no­va­ní vy­me­zu­jí vůči his­to­rikům, ač sa­mi for­mál­ní vzdělá­ní v ob­las­ti his­to­rie ne­ma­jí. Uve­de­né okol­nos­ti moh­la předmětná zprá­va pod­le ná­zo­ru do­vo­la­te­le ob­jas­nit, ne­boť svědčí o úda­jích tý­ka­jí­cích se ob­viněných, kte­ré by by­lo mož­né za­hr­nout do úvah o sub­jek­tiv­ní strán­ce, včetně zhod­no­ce­ní mo­ti­vu je­jich jed­ná­ní. By­lo pro­to nut­né, aby od­vo­la­cí soud důkaz tou­to pod­rob­nou zprá­vou v od­vo­la­cím říze­ní pro­vedl.

8. Nej­vyš­ší stát­ní zá­stup­ce se vy­me­zil zej­mé­na pro­ti ná­zo­ru soudů obou stupňů, že vy­dá­ní kni­hy s pro­je­vy Adol­fa Hit­le­ra nep­ro­pa­gu­je žá­dné exis­tu­jí­cí hnu­tí, kte­ré pro­ka­za­telně směřuje k pot­la­če­ní práv a svo­bod člověka ne­bo hlá­sá ra­so­vou, et­nic­kou, ná­rod­nos­tní, ná­bo­žen­skou či tříd­ní zá­šť ne­bo zá­šť vůči ji­né sku­pině osob, ne­boť tím­to tvr­ze­ním sou­dy obou stupňů popře­ly exis­ten­ci neo­na­cis­mu v Čes­ké re­pub­li­ce, kte­rý na­va­zu­je na ide­je a reál­nou po­li­ti­ku his­to­ric­ké­ho na­cis­mu, te­dy na po­li­ti­ku na­cis­tic­ké­ho hnu­tí od kon­ce pr­vní světo­vé vál­ky a na­cis­tic­ké­ho re­ži­mu v Němec­ku a s ním ko­la­bo­ru­jí­cích sub­jektů, a pou­ká­zal na to, že v Čes­ku jsou asi 4.000 mi­li­tan­tních neo­na­cistů. Z roz­ve­de­ných důvodů shle­dal, že neo­na­cis­tic­ké hnu­tí je v sou­čas­né době hnu­tím jed­noz­načně exis­tu­jí­cím, a to jak v tu­zem­sku, tak i v za­hra­ni­čí (viz např. us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 6 Tdo 1122/2011).

9. Naplnění skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu pod­le § 403 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku po­va­žo­val do­vo­la­tel za pro­ká­za­né od­bor­ným vy­jádřením PhDr. Ja­na B. Uh­líře, Ph.D., kte­rý dospěl k „jed­noz­nač­né­mu“ zá­věru, že kni­ha „Adolf Hit­ler Pro­je­vy“ úmyslně ma­ni­pu­la­tiv­ním způso­bem, a téměř na kaž­dé straně, pro­pa­gu­je na­cis­tic­kou ideo­lo­gii způso­bem, kte­rý za­pa­dá do sty­lu, ja­kým sou­do­bá neo­na­cis­tic­ká scé­na tu­to ideo­lo­gii pod­sou­vá šir­ším vrstvám oby­va­tel­stva. Pou­ká­zal na zá­věry to­ho­to znal­ce, zej­mé­na po­kud jde o po­va­hu ko­men­tářů a me­zi­ti­tulků ob­sa­že­ných v kni­ze, kdy u ko­men­tářů šlo o přev­ze­tí roz­sáh­lej­ších čás­tí sa­mot­ných pro­jevů Adol­fa Hit­le­ra, aniž by by­lo zřej­mé, zda jde o ci­ta­ci či vy­jádření ná­zorů ko­men­tá­to­ra, a pou­ká­zal kon­krétně na vý­ro­ky ob­sa­hu­jí­cí ved­le vlas­tních úryvků z kni­hy i úva­hy a domněnky sa­mot­né­ho znal­ce, „čímž má autor ko­men­táře patrně na mys­li útok na­cis­tic­ké­ho Němec­ka na Pol­sko a průběh tzv. „blitzkri­gu“ v Pol­sku, ne­bo … čímž má autor ko­men­táře pro změnu zřejmě na mys­li up­latnění tzv. no­rim­ber­ských zá­konů v pro­tek­to­rá­tu Če­chy a Mo­ra­va, kte­ré ved­lo k per­ze­ku­ci če­ských Židů a dal­ších sku­pin oby­va­tel­stva …“, aj.

10. Nej­vyš­ší stát­ní zá­stup­ce po­va­žo­val za nut­né z ob­sa­hu me­zi­ti­tulků uži­tých v textu vlas­tních pro­jevů (např. „Kon­cen­trač­ní tá­bor je an­glic­ký vy­ná­lez“, „Ži­dov­sko-de­mok­ra­tic­ký ka­pi­tál potřebu­je vál­ku“, „Ra­so­vá otáz­ka je klí­čem světo­vých dějin“, „Ži­dé v ev­rop­ských ná­ro­dech“) a v dop­ro­vod­ných ko­men­tářích na­lézt vý­ro­ky o přís­luš­ní­cích ur­či­té­ho ná­ro­da, pro­ti kte­rým v Němec­ku bo­jo­va­li ja­ko pro­ti „pa­ra­zit­ním zjevům lid­stva“, do­vo­dit, že jde o vý­ro­ky zjevně anti­se­mit­ské­ho za­měření, kte­ré je nut­no s oh­le­dem na his­to­ric­ká fak­ta tý­ka­jí­cí se ho­lo­caus­tu jed­noz­načně inter­pre­to­vat ja­ko os­pra­vedl­ňo­vá­ní na­cis­tic­ké­ho ge­no­ci­dia a ji­ných na­cis­tic­kých zlo­činů pro­ti lid­skos­ti. Do­vo­la­tel po­va­žo­val za důkaz o vině ob­viněných i ba­rev­né a gra­fic­ké zpra­co­vá­ní kni­hy, pro­to­že čer­ve­no – čer­no – bí­lé vy­ob­ra­ze­ní „jed­noz­načně“ vy­chá­zí z ba­rev vlaj­ky NSDAP, kte­rá se nás­ledně sta­la ofi­ciál­ní vlaj­kou na­cis­tic­ké­ho Němec­ka, přičemž vý­hradně kom­bi­na­ce zmíněných ba­rev je uži­ta i na webo­vých strán­kách ob­viněné spo­leč­nos­ti (viz http:/gui­de­me­dia.cz).

11. K sub­jek­tiv­ní strán­ce zlo­či­nu pod­le § 403 tr. zá­ko­ní­ku a přeči­nu pod­le § 404 tr. zá­ko­ní­ku nej­vyš­ší stát­ní zá­stup­ce uvedl, že ob­vinění zce­la vědomě vy­dá­ním kni­hy pro­pa­go­va­li neo­na­cis­tic­ké hnu­tí, ja­kož­to jed­nu z fo­rem po­li­tic­ké­ho extre­mis­mu, kte­rý půso­bí pro­ti de­mok­ra­tic­ké­mu ús­tav­ní­mu zříze­ní v Čes­ké re­pub­li­ce. Vý­běr pro­jevů Adol­fa Hit­le­ra co do ob­sa­hu ve spo­je­ní s gra­fi­kou „jed­noz­načně“ směřuje k re­la­ti­vi­za­ci vy­bra­ných prob­lémů mo­der­ních dějin, kdy cí­lem vy­dá­ní té­to kni­hy by­lo vy­vo­lat ve čte­náři po­cho­pe­ní pro či­ny Adol­fa Hit­le­ra. Do­vo­zo­val znak sub­jek­tiv­ní strán­ky i z vy­jádření zá­stup­ce práv­nic­ké oso­by u hlav­ní­ho lí­če­ní, že vy­da­va­tel­ství se za­bý­vá mi­mo ji­né otáz­ka­mi „his­to­ric­kých lží, kte­ré jsou pre­zen­to­vá­ny spo­leč­nos­tí“, což pod­le do­vo­la­te­le svědčí o vzta­hu ob­viněných k neo­na­cis­mu, kte­rý vy­chá­zí z popření ověřených his­to­ric­kých inter­pre­ta­cí. Jde tu­díž o nes­por­nou pro­pa­ga­ci neo­na­cis­mu a pro­jev sym­pa­tií k to­mu­to hnu­tí. Za nepřípad­né ozna­čil srov­ná­ní s vy­dá­ním kni­hy Mein Kampf, o němž by­lo roz­hod­nu­to us­ne­se­ním Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 337/2002, ve kte­rém se řeši­la ji­ná prob­le­ma­ti­ka než přez­kou­má­va­né, v níž převáž­ná část vy­dá­va­ných pub­li­ka­cí je za­měřena na na­cis­tic­kou prob­le­ma­ti­ku. Pou­ká­zal na to, že ob­viněná spo­leč­nost, nak­la­da­tel­ství gui­de­me­dia, kte­rá vznik­la v ro­ce 2012, vy­da­la cel­kem 7 pub­li­ka­cí, i na text kni­hy „Pra­nýř“ němec­ké­ho auto­ra Mi­chae­la Win­kle­ra dop­ro­vá­ze­ný na webo­vých strán­kách ko­men­tářem, jejž ci­to­val. Nej­vyš­ší stát­ní zá­stup­ce do­vo­dil, že v pro­jed­ná­va­né věci nel­ze mít žá­dné po­chyb­nos­ti o tom, že ob­vinění si by­li vědo­mi mož­né­ho naplnění skut­ko­vé pod­sta­ty zlo­činů pod­le § 403 od­st. 1, od­st. 2 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku, pod­le § 404 tr. zá­ko­ní­ku a přeči­nu pod­le § 405 tr. zá­ko­ní­ku, ve formě přímé­ho úmys­lu pod­le § 15 od­st. 1 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku, a to zej­mé­na pro­to, že všech­ny lze cha­rak­te­ri­zo­vat ja­ko zá­stup­ce scé­ny tzv. al­ter­na­tiv­ních vy­kla­dačů his­to­rie za­měřených vý­hradně na té­ma sou­ži­tí němec­ké­ho a čes­ké­ho et­ni­ka jen v ob­do­bí pr­vní po­lo­vi­ny dva­cá­té­ho sto­le­tí a dru­hé světo­vé vál­ky. Ti­to ideově blíz­cí autoři jsou sdru­žo­vá­ni oko­lo inter­ne­to­vé­ho blo­gu Náš směr, je­hož správ­cem je ob­vině­ný S. B. Sou­dy se však v potřeb­né míře těmi­to sku­teč­nos­tmi ne­za­bý­va­ly a ne­do­vo­di­ly, že de­for­mo­va­ný vztah ob­viněných k his­to­rii plně od­po­ví­dá inter­pre­ta­ci ob­sa­že­né v ko­men­tářích předmětné pub­li­ka­ce.

12. Vzhle­dem k to­mu, že nej­vyš­ší stát­ní zá­stup­ce po­va­žo­val za dos­ta­tečně do­lo­že­né, že ob­vinění v ob­ža­lobě uve­de­né tres­tné či­ny napl­ni­li, v do­vo­lá­ní navrhl, aby Nej­vyš­ší soud pod­le § 265k od­st. 1, 2 tr. ř. za pod­mín­ky uve­de­né v § 265p od­st. 1 tr. ř. zru­šil us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Brně ze dne 23. 1. 2015, sp. zn. 8 To 489/2014, ja­kož i je­mu před­chá­ze­jí­cí roz­su­dek Městské­ho sou­du v Brně ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 8 T 21/2014, a sou­časně všech­na dal­ší roz­hod­nu­tí na zru­še­ná roz­hod­nu­tí ob­sa­hově na­va­zu­jí­cí, po­kud vzhle­dem ke změně, k níž doš­lo zru­še­ním, poz­by­la pod­kla­du, a dá­le aby pod­le § 265l od­st. 1 tr. ř. přiká­zal Městské­mu sou­du v Brně, aby věc v potřeb­ném roz­sa­hu zno­vu pro­jed­nal a roz­hodl.

13. Ob­vinění, jimž byl opis do­vo­lá­ní nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho zá­stup­ce za­slán pod­le § 265h od­st. 2 tr. ř., k němu ve vy­jádření zpra­co­va­ném spo­leč­ným ob­háj­cem od­ká­za­li na správ­nost zá­věrů soudů obou stupňů s tím, že soud pr­vní­ho stupně po vel­mi pod­rob­ném stu­diu pub­li­ka­ce přečetl všech­ny tex­ty, jež mě­ly před­sta­vo­vat pre­zen­ta­ci ná­zorů auto­ra, a ni­ko­li jen struč­né shr­nu­tí ob­sa­hu ná­zorů sa­mot­né­ho řeč­ní­ka Adol­fa Hit­le­ra. Po­kud oba sou­dy niž­ší­ho stupně dospě­ly ke shod­né­mu zá­věru, že ža­lo­va­ný sku­tek ne­ní tres­tný­mi či­ny, kte­ré hle­dá­va­la ob­ža­lo­ba, je pod­le ob­viněných nad­by­teč­né za­bý­vat se sub­jek­tiv­ní strán­kou a poh­nut­kou, ja­kou by­li při svém jed­ná­ní ve­de­ni. Po­kud do­vo­la­tel na­mí­tal ne­dos­ta­teč­né zoh­lednění, resp. nep­ro­ve­de­ní dal­ší­ho důka­zu, ob­vinění připo­me­nu­li, že ta­ko­vá ná­mit­ka nemůže být le­gi­tim­ním ob­sa­hem do­vo­lá­ní. Sou­dy pod­le je­jich ná­zo­ru ne­po­chy­bi­ly jak v hod­no­ce­ní a přís­tu­pu ke zna­lec­ké­mu po­sud­ku PhDr. Ja­na B. Uh­líře, Ph.D., tak ani teh­dy, po­kud neak­cep­to­va­ly nově před­lo­že­ný důkaz po­li­cej­ní zprá­vou, jež má cha­rak­ter pou­hých tvr­ze­ní zís­ka­ných vesměs z ne­veřej­ných čás­tí fa­ce­boo­ko­vých pro­filů ob­viněných, tzn. způso­bem, kte­rý v době me­zi po­dá­ním a pro­jed­ná­ním od­vo­lá­ní v po­su­zo­va­né věci rep­ro­bo­val v ji­né věci Ústav­ní soud. Z uve­de­ných důvodů ob­vinění navrh­li, aby Nej­vyš­ší soud do­vo­lá­ní nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho zá­stup­ce ja­ko nedůvod­né od­mítl.


III. For­mál­ní pod­mín­ky do­vo­lá­ní


14. Nej­vyš­ší soud ja­ko soud do­vo­la­cí (§ 265c tr. ř.) shle­dal, že do­vo­lá­ní nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho zá­stup­ce je přípus­tné pod­le § 265a od­st. 1, od­st. 2 písm. h) tr. ř., by­lo po­dá­no oso­bou op­rávněnou pod­le § 265d od­st. 1 písm. a) tr. ř., v zá­kon­né lhůtě a na místě, kde lze po­dá­ní uči­nit (§ 265e od­st. 1, 2 tr. ř.). Pro­to­že do­vo­lá­ní je mož­né o přít jen o důvo­dy, kte­ré jsou v do­vo­lá­ní kon­krétně vy­me­ze­ny, Nej­vyš­ší soud po­su­zo­val pod­le ob­sa­hu po­da­né­ho do­vo­lá­ní, zda by­lo po­dá­no v sou­la­du s důvo­dy pod­le § 265b od­st. 1 písm. g), l) tr. ř.

15. Pod­le § 265b od­st. 1 písm. l) tr. ř. lze do­vo­lá­ní up­lat­nit, by­lo-li roz­hod­nu­to o za­mít­nu­tí ne­bo od­mít­nu­tí řád­né­ho op­rav­né­ho prostřed­ku pro­ti roz­sud­ku ne­bo us­ne­se­ní uve­de­né­mu v § 265a od­st. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž by­ly splně­ny pro­ces­ní pod­mín­ky sta­no­ve­né zá­ko­nem pro ta­ko­vé roz­hod­nu­tí ne­bo přes­to­že byl v říze­ní mu před­chá­ze­jí­cím dán důvod do­vo­lá­ní uve­de­ný v § 265b od­st. 1 v pís­me­nech a) až k) tr. ř. Se zřete­lem na ob­sah po­da­né­ho do­vo­lá­ní do­vo­la­tel ten­to důvod pou­žil v je­ho dru­hé al­ter­na­tivě, pro­to­že up­lat­nil i důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř., pod­le nějž lze do­vo­lá­ní po­dat, jes­tli­že roz­hod­nu­tí spo­čí­vá na nes­práv­ném práv­ním po­sou­ze­ní skut­ku ne­bo ji­ném nes­práv­ném hmotněpráv­ním po­sou­ze­ní. Je­ho prostřed­nic­tvím je pro­to mož­né vy­tý­kat, že sku­tek, jak byl sou­dem zjištěn, byl nes­právně právně kva­li­fi­ko­ván ja­ko trest­ný čin, ač­ko­li o trest­ný čin nej­de ne­bo jde o ji­ný trest­ný čin, než kte­rým byl ob­vině­ný uz­nán vin­ným (srov. us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Sou­bo­ru tres­tních roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du, roč. 2006, seš. 27, č. T 912).

16. Do­vo­la­tel těmto obec­ným pod­mín­kám obou do­vo­la­cích důvodů svým do­vo­lá­ním vy­hověl, pro­to­že se nez­to­tož­nil se zá­věrem soudů, že v ob­ža­lobě pop­sa­ný sku­tek ne­napl­ňu­je zna­ky tres­tných činů zlo­či­nu za­lo­že­ní pod­po­ry a pro­pa­ga­ce hnu­tí směřují­cí­ho k pot­la­če­ní práv a svo­bod člověka pod­le § 403 od­st. 1, od­st. 2 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku, přeči­nu pro­je­vu sym­pa­tií k hnu­tí směřují­cí­mu k pot­la­če­ní práv a svo­bod člověka pod­le § 404 tr. zá­ko­ní­ku a přeči­nu po­pí­rá­ní, zpo­chyb­ňo­vá­ní, schva­lo­vá­ní a os­pra­vedl­ňo­vá­ní ge­no­ci­dia pod­le § 405 tr. zá­ko­ní­ku, a vy­jadřoval přesvědče­ní, že na zá­kladě uve­de­ných skut­ko­vých zjištění po případ­ném doplnění a pro­ve­de­ní jím navr­ho­va­né­ho do­ka­zo­vá­ní by­lo mož­né ob­viněné uz­nat vin­ný­mi těmi­to tres­tný­mi či­ny, ne­boť zna­ky je­jich skut­ko­vých pod­stat by­ly naplně­ny. Uve­de­né ná­mit­ky s ozna­če­ný­mi do­vo­la­cí­mi důvo­dy ko­res­pon­du­jí, ne­boť je­jich pod­sta­ta spo­čí­vá zej­mé­na v hmotněpráv­ní prob­le­ma­ti­ce, jak zá­kon u důvo­du pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř. sta­no­ví, a v ta­ko­vém případě se jed­ná i o důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. l) tr. ř. Pro­to, když Nej­vyš­ší soud shle­dal, že nej­sou dá­ny pod­mín­ky pro to, aby do­vo­lá­ní z důvodů uve­de­ných v § 265i od­st. 1 tr. ř. od­mítl, v sou­la­du s § 265i od­st. 3 tr. ř. přez­kou­mal zá­kon­nost a od­ůvodněnost těch vý­roků roz­hod­nu­tí, pro­ti nimž by­lo do­vo­lá­ní po­dá­no, v roz­sa­hu a z důvodů uve­de­ných v do­vo­lá­ní, ja­kož i říze­ní na­pa­de­né čás­ti roz­hod­nu­tí před­chá­ze­jí­cí, a dospěl k nás­le­du­jí­cím zá­věrům:

IV. Důvo­dy ve­dou­cí ke zproštění pod­le přez­kou­má­va­ných roz­hod­nu­tí


17. Soud pr­vní­ho stupně po pro­ve­de­ném do­ka­zo­vá­ní, kte­ré před­sta­vo­va­ly vý­sle­chy zá­stup­ce ob­viněné spo­leč­nos­ti T. P. a znal­ce z obo­ru so­ciál­ní vědy, od­větví po­li­to­lo­gie PhDr. Ja­na B. Uh­líře, Ph.D., a přeč­te­ní pod­stat­ných pa­sá­ží z kni­hy Adolf Hit­ler Pro­je­vy (č. l. 93 až 97, 99 až 101, 313 až 378, 515 až 534, 542 až 558), po­su­zo­val a hod­no­til ob­sah zkou­ma­né kni­hy, je­jí roz­sah, gra­fic­ké zpra­co­vá­ní, před­mlu­vu, ja­kož i os­mnáct pro­jevů Adol­fa Hit­le­ra v ní uve­de­ných včetně ko­men­tářů před kaž­dým z těchto pro­jevů (srov. stra­ny 5 až 7 roz­sud­ku). Na zá­kladě tak­to pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní vzal za pro­ká­za­né vy­dá­ní předmětné kni­hy v místě a ča­se již zmíněném, stejně i kon­krét­ní po­díl a rozděle­ní ro­lí kaž­dé­ho z ob­viněných při vy­dá­ní kni­hy sa­mot­né. Ve vzta­hu k ob­sa­hu kni­hy, tzn. jed­not­li­vým pro­jevům Adol­fa Hit­le­ra, soud kon­sta­to­val, že ob­sa­hu­jí myš­len­ky a prin­ci­py na­cio­nál­ní­ho so­cia­lis­mu tak, jak vznik­ly v kon­krét­ní době, větši­nou ke kon­krét­ní příle­ži­tos­ti. Po­kud tres­tní od­povědnost ob­viněných měl pod­le ob­ža­lo­by za­klá­dat přek­lad do čes­ké­ho ja­zy­ka a zej­mé­na ob­sah jed­not­li­vých ko­men­tářů ke kaž­dé­mu z pro­jevů s me­zi­ti­tul­ky, ne­po­dařilo se pro­ká­zat, že by předev­ším z ko­men­tářů k pro­jevům a me­zi­ti­tulků by­lo mož­né na pod­kladě pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní dospět k jed­noz­nač­né­mu zá­věru, že jde o autor­ské dí­lo ob­viněné­ho S. B., v němž pre­zen­tu­je vlas­tní myš­len­ky a ná­zo­ry, a ni­ko­liv jen ci­ta­ce z pro­jevů Adol­fa Hit­le­ra. Pro ten­to zá­věr soud pr­vní­ho stupně vy­šel z ob­sa­hu úvod­ní před­mlu­vy ke kni­ze, kte­rá (kromě ji­né­ho) vy­jadřuje, ja­kým způso­bem a z ja­kých důvodů jsou jed­not­li­vé úvod­ní pa­sá­že ke kaž­dé­mu z kon­krét­ních pro­jevů sep­sá­ny, a vý­slovně zmi­ňu­je, že ne­ní úko­lem kni­hy ana­ly­zo­vat či přez­kou­má­vat Hit­le­ro­vy pro­je­vy, ane­bo s ni­mi jak­ko­li po­le­mi­zo­vat, a že kaž­dý čte­nář na zá­kladě dos­tup­ných in­for­ma­cí může kon­fron­to­vat ob­sah těchto pro­jevů a tvr­ze­ní Adol­fa Hit­le­ra s neod­dis­ku­to­va­tel­ný­mi his­to­ric­ký­mi fak­ty a reálie­mi. Před­mlu­va vy­světlu­je i hes­lo­vi­tý přeh­led před kaž­dým z pro­jevů a me­zi­ti­tulků. Soud v té­to sou­vis­los­ti k před­mluvě zdůraz­nil, že ani sám PhDr. Jan B. Uh­líř, Ph.D., kte­rý byl při hlav­ním lí­če­ní přib­rán ja­ko zna­lec z obo­ru so­ciál­ní vědy, od­větví po­li­to­lo­gie, nes­patřoval v ob­sa­hu před­mlu­vy nic, co by pro­pa­go­va­lo na­cis­mus či neo­na­cis­mus. Vzhle­dem k to­mu, že soud shle­dal, že autor za­ují­má neut­rál­ní sta­no­vis­ko do jis­té mí­ry spo­lé­ha­jí­cí na ro­zum čte­náře, ne­by­lo mož­né po pro­ve­de­ném do­ka­zo­vá­ní roz­li­šit, co je jen pou­hou ci­ta­cí myš­le­nek Adol­fa Hit­le­ra a co sna­hou o vlas­tní vy­jádření auto­ra těchto čás­tí ob­viněné­ho S. B., ne­boť edi­tor ne­pou­žil kon­krét­ní ci­ta­ce. Právě pro­to, že ta­to od­li­ši­tel­nost je z ob­sa­hu kni­hy poměrně nes­nad­ná, a to ne­jen z hle­dis­ka vlas­tní­ho úsud­ku sou­du, ale i pod­le již zmíněné­ho znal­ce, ne­by­lo mož­né uči­nit spo­leh­li­vý zá­věr ve smys­lu naplnění skut­ko­vých pod­stat tres­tných činů, jež jsou v tom­to směry ob­ža­lo­bou spatřová­ny.

18. Soud k sa­mot­né­mu ob­sa­hu pro­jevů kon­sta­to­val, že je lo­gic­ké, po­kud od­rá­že­jí myš­len­ky na­cio­nál­ní­ho so­cia­lis­mu, ov­šem v je­ho his­to­ric­ké a dnes již za­nik­lé po­době, a pro­to nes­hle­dal naplněným znak „hnu­tí, kte­ré pro­ka­za­telně směřuje k pot­la­če­ní práv a svo­bod člověka“, a to i vzhle­dem k vy­me­ze­ní to­ho­to poj­mu ve sta­no­vis­ku tres­tní­ho ko­le­gia Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. Tpjn 302/2005 (uveřejněném pod č. 11/2007 Sbír­ky soud­ních roz­hod­nu­tí a sta­no­vi­sek). Soud pr­vní­ho stupně v ny­ní pro­jed­ná­va­né věci uči­nil zá­věr, že se jed­ná o ori­gi­nál­ní his­to­ric­ký text, přičemž ne­má smysl po­le­mi­zo­vat o případ­né kva­litě přek­la­du, kte­rý z lo­gi­ky věci s se­bou ne­se všech­ny at­ri­bu­ty příz­nač­né pro němec­ký fa­šis­mus té do­by, ov­šem právě v je­ho his­to­ric­ké po­době, to zna­me­ná v po­době, kte­rá v sou­čas­né době již ak­tuál­ní ne­ní, a lze jej pro­to ozna­čit za hnu­tí již za­nik­lé. Nej­de rovněž o případ něja­ké­ho přímé­ho po­zi­tiv­ní­ho hod­no­ce­ní různých as­pektů němec­ké­ho fa­šis­mu, kte­ré se v sou­čas­nos­ti ob­je­vu­jí vy­tr­že­né z kon­textu dějin­ných udá­los­tí. Pod­le to­ho­to sou­du ne­by­lo pro­ve­de­ným do­ka­zo­vá­ním zjištěno a pro­ká­zá­no žá­dné kon­krét­ní hnu­tí, kte­ré by ta­ko­vým způso­bem na­va­zo­va­lo na již za­nik­lý hit­le­rov­ský na­cis­mus, když je evi­den­tní, že pro ce­lou neo­na­cis­tic­kou scé­nu je hit­le­rov­ský fa­šis­mus v je­ho his­to­ric­ké po­době živ­nou půdou a vý­cho­zím bo­dem, přičemž nel­ze pau­šálně ozna­čit všech­na neo­na­cis­tic­ká hnu­tí za přímé pok­ra­čo­va­te­le hit­le­rov­ské­ho na­cis­mu, kte­rá na něj na­va­zu­jí, i když někte­ré pro­je­vy s ním bu­dou vždy neod­mys­li­telně spo­jo­vá­ny. V případě té­to kni­hy soud shle­dal, že nej­de o prog­ra­mo­vé vy­me­ze­ní, ze kte­ré­ho by pro bu­douc­nost moh­ly čer­pat dal­ší ge­ne­ra­ce neo­na­cistů. Po­kud jsou případně zmi­ňo­vá­ny úspěchy němec­kých vojsk, vy­světlo­vá­ní, že Hit­ler vál­ku nechtěl, srov­ná­vá­ní němec­ké­ho so­ciál­ní­ho stá­tu s teh­dej­ší­mi de­mok­ra­cie­mi a všech­ny po­dob­né sku­teč­nos­ti, vy­plý­va­jí­cí z ob­sa­hu jed­not­li­vých pro­jevů, jde o sku­teč­nos­ti z dějin obecně zná­mé, a nemůže jít o stav, kdy ja­ká­ko­li po­zi­tiv­ní zmín­ka o hit­le­rov­ském Němec­ku by bez dal­ší­ho moh­la být vní­má­na a chá­pa­na ja­ko pro­pa­ga­ce to­ho­to ob­do­bí a to­ho­to hnu­tí. Právě s od­ka­zem na his­to­ric­ký přís­tup k sa­mot­ným pro­jevům se soud dom­ní­vá, že ne­jen, že nej­de o hnu­tí, kte­ré v sou­čas­né době exis­tu­je, ale ne­by­lo zjištěno ani hnu­tí, kte­ré by přek­le­no­va­lo čas ve smys­lu ná­vaz­nos­ti na hit­le­rov­ský na­cis­mus, dnes již za­nik­lý. Ne­dos­tat­ky přitom shle­dal i ve vzta­hu k sub­jek­tiv­ní strán­ce, pro­to­že úmysl v tom­to případě mu­sí směřovat k to­mu, aby ta­ko­vým jed­ná­ním by­ly ov­livně­ny dal­ší oso­by. Vzhle­dem k to­mu soud dospěl k zá­věru, že ob­vinění ne­napl­ni­li skut­ko­vou pod­sta­tu zlo­či­nu za­lo­že­ní pod­po­ry a pro­pa­ga­ce hnu­tí směřují­cí­ho k pot­la­če­ní práv a svo­bod člověka pod­le § 403 od­st. 1, od­st. 2 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku.

19. Ze stej­ných důvodů se pak ob­viněná spo­leč­nost gui­de­me­dia pod­le ná­zo­ru sou­du ne­moh­la do­pus­tit ani přeči­nu pro­je­vu sym­pa­tií k hnu­tí směřují­cí­mu k pot­la­če­ní práv a svo­bod člověka pod­le § 404 tr. zá­ko­ní­ku, ne­boť v době, kdy pa­cha­te­lé mě­li tres­tnou čin­nost pá­chat, ta­ko­vé hnu­tí neexis­to­va­lo. Ob­dob­ný zá­věr soud uči­nil ve vzta­hu k přeči­nu po­pí­rá­ní, zpo­chyb­ňo­vá­ní, schva­lo­vá­ní a os­pra­vedl­ňo­vá­ní ge­no­ci­dia pod­le § 405 tr. zá­ko­ní­ku, jejž jed­ná­ním pop­sa­ným ve vý­ro­ku o vině spá­chat ne­moh­li, ne­boť pa­cha­te­lem by mohl být to­li­ko autor sám, tj. Adolf Hit­ler. Sna­hy o os­pra­vedlnění na­cis­tic­ké­ho ge­no­ci­dia či ji­ných na­cis­tic­kých zlo­činů, tj. pou­ka­zo­vá­ní na ur­či­tou his­to­ric­kou si­tua­ci, ne­jas­nos­ti, případně om­lou­vá­ní původ­ních okol­nos­tí ji­ný­mi, pro němec­ký na­cis­mus či fa­šis­mus příz­nivější­mi, soud nez­jis­til ani v sa­mot­ných před­mlu­vách. Z těchto důvodů soud pr­vní­ho stupně, kte­rý nes­hle­dal v či­nu, jenž byl ob­ža­lo­bou zjištěn, naplnění znaků uve­de­ných tres­tných činů, všech­ny ob­viněné ob­ža­lo­by pod­le § 226 písm. b) tr. ř. zpros­til (viz stra­ny 7 až 11 roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně).

20. Od­vo­la­cí soud se v přez­kou­má­va­ném us­ne­se­ní zto­tož­nil se sou­dem pr­vní­ho stupně zej­mé­na v zá­věru, že jed­ná­ní pop­sa­né v ob­ža­lobě ne­ní dos­ta­teč­né pro zá­věr o tom, že ob­vinění pro­pa­go­va­li hnu­tí, kte­ré pro­ka­za­telně směřuje k pot­la­če­ní práv a svo­bod člověka, hlá­sá ra­so­vou zá­šť, a to předev­ším vzhle­dem k sa­mot­né­mu ob­sa­hu pro­jevů, ne­boť jde zce­la zjevně o tex­ty his­to­ric­ké­ho cha­rak­te­ru, za­sa­ze­né do pev­ných his­to­ric­kých reálií, na něž je ob­sa­hově rea­go­vá­no sa­mot­ný­mi pro­je­vy Adol­fa Hit­le­ra. Ač­ko­li si soud pr­vní­ho stupně byl vědom to­ho, že ty­to pro­je­vy ob­sa­hu­jí Hit­le­ro­vy myš­len­ky a že jde o myš­len­ky na­cio­nál­ní­ho so­cia­lis­mu, kte­ré jsou vy­slo­ve­ny v je­ho his­to­ric­ké, dnes již za­nik­lé po­době, a uvědo­mo­val si i to, že hit­le­rov­ský na­cis­mus je opo­rou pro řadu dal­ších fa­šis­tic­kých před­sta­vi­telů z ob­do­bí dru­hé světo­vé vál­ky, v průběhu do­ka­zo­vá­ní ne­by­lo zjištěno žá­dné kon­krét­ní hnu­tí, kte­ré by ta­ko­vým způso­bem na­va­zo­va­lo na již za­nik­lý hit­le­rov­ský na­cis­mus, když je evi­den­tní, že pro ce­lou neo­na­cis­tic­kou scé­nu je hit­le­rov­ský fa­šis­mus v je­ho his­to­ric­ké po­době živ­nou půdou a vý­cho­zím bo­dem. Od­vo­la­cí soud se tak sho­du­je se sou­dem pr­vní­ho stupně, že v da­né kni­ze nej­de o něja­ké prog­ra­mo­vé vy­me­ze­ní, ze kte­ré­ho by pro bu­douc­nost moh­ly čer­pat dal­ší ge­ne­ra­ce neo­na­cistů. Jes­tli­že soud pr­vní­ho stupně shle­dal, že ob­vinění ne­napl­ni­li zna­ky přeči­nu pod­le § 403 od­st. 1, od­st. 2 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku, § 404 tr. zá­ko­ní­ku a § 405 tr. zá­ko­ní­ku a by­li ob­ža­lo­by v ce­lém roz­sa­hu zproštěni, po­va­žu­je od­vo­la­cí soud ty­to zá­věry zce­la v sou­la­du s vý­sled­ky pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní, kte­ré ne­ní dos­ta­teč­ným pod­kla­dem pro zá­věr, že by­ly zna­ky je­jich skut­ko­vých pod­stat naplně­ny (srov. stra­ny 5 a 6 přez­kou­má­va­né­ho us­ne­se­ní).


V. Obecně k vy­me­ze­ní tres­tných činů pod­le § 403, § 404 a § 405 tr. zá­ko­ní­ku

21. Pro­to­že pod­sta­ta do­vo­lá­ní nej­vyš­ší­ho zá­stup­ce spo­čí­vá v tom, že sou­dy ne­do­vo­di­ly v či­nu kla­de­ném ob­viněným za vi­nu zna­ky v ob­ža­lobě spatřova­ných tres­tných činů, je třeba nejpr­ve pou­ká­zat na je­jich práv­ní úp­ra­vu se zdůrazněním znaků, kte­ré mu­sí jed­ná­ní, má-li být právně kva­li­fi­ko­vá­no ja­ko da­ný trest­ný čin, vy­ka­zo­vat.

22. Je třeba předes­lat, že tres­tné či­ny za­lo­že­ní, pod­po­ra a pro­pa­ga­ce hnu­tí směřují­cí­ho k pot­la­če­ní práv a svo­bod člověka pod­le § 403 tr. zá­ko­ní­ku, pro­jev sym­pa­tií k hnu­tí směřují­cí­mu k pot­la­če­ní práv a svo­bod člověka pod­le § 404 tr. zá­ko­ní­ku, a po­pí­rá­ní, zpo­chyb­ňo­vá­ní, schva­lo­vá­ní a os­pra­vedl­ňo­vá­ní ge­no­ci­dia pod­le § 405 tr. zá­ko­ní­ku jsou pro­ve­de­ním člán­ku 4 Us­ta­no­ve­ní me­zi­ná­rod­ní úm­lu­vy o od­stranění všech fo­rem ra­so­vé dis­kri­mi­na­ce (č. 95/1974 Sb.), ale i Úmlu­vy o nep­roml­či­tel­nos­ti vá­leč­ných zlo­činů a zlo­činů pro­ti lid­skos­ti (č. 53/1974 Sb.), Úmlu­vy o za­bránění a tres­tá­ní zlo­činů ge­no­ci­dia (č. 32/1955 Sb.), Me­zi­ná­rod­ní úm­lu­vy o pot­la­če­ní a tres­tá­ní zlo­či­nu apar­thei­du (č. 116/1976 Sb.), Me­zi­ná­rod­ní úm­lu­vy pro­ti bra­ní ru­koj­mí (č. 36/1988 Sb.), Úmlu­vy pro­ti mu­če­ní a ji­né­mu kru­té­mu, ne­lid­ské­mu či po­ni­žu­jí­cí­mu za­chá­ze­ní ne­bo tres­tá­ní (č. 143/1988 Sb.) a v pos­led­ní době zej­mé­na Řím­ské­ho sta­tu­tu Me­zi­ná­rod­ní­ho tres­tní­ho sou­du (č. 84/2009 Sb. m. s.).

23. Ústav­ní soud v ná­le­zu ze dne 8. 3. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 14/94 (N 14/3 SbNU 73; 55/1995 Sb.) kon­sta­to­val, že „jak­ko­li je v kaž­dé de­mok­ra­tic­ké spo­leč­nos­ti sta­no­ve­ní me­zí zá­klad­ních práv a svo­bod zá­le­ži­tos­tí "otevřené­ho" so­ciál­ní­ho dění, v němž i men­šině je přiz­ná­vá­no prá­vo na vlas­tní po­li­tic­ký pos­toj, nel­ze to­to prá­vo men­ši­ny spo­jo­vat s kaž­dým li­bo­vol­ným pos­to­jem, pos­trá­da­jí­cím po­zi­tiv­ní so­ciál­ní pod­text. De­mok­ra­cie by sa­ma se­be přived­la ke zká­ze, jes­tli­že by se ná­zo­ry a jed­ná­ním men­ši­ny cí­ti­la za­vá­zá­na k opatřením, jež by již od­po­ro­va­la je­jí zá­klad­ní hod­no­to­vé orien­ta­ci … Prá­vo men­ši­ny na vy­jádření je­jí­ho po­li­tic­ké­ho pos­to­je nes­mí být za­měňo­vá­no za prá­vo li­bo­vol­ný­mi prostřed­ky hlá­sat zlo; po­vin­nost de­mok­ra­tic­ké­ho práv­ní­ho stá­tu (nes­vá­za­né­ho s žá­dnou vý­luč­nou ideo­lo­gií) up­lat­ňo­vat stát­ní moc v me­zích a způso­bem sta­no­ve­ných zá­ko­nem nel­ze pak za­měňo­vat s re­zig­na­cí če­lit pro­jevům zla a ne­ná­vis­ti i ta­ko­vý­mi prostřed­ky, jež se šiřitelům těchto pro­jevů mo­hou je­vit ja­ko tvr­dé …“. Ty­to zá­sa­dy je třeba mít i v přez­kou­má­va­né věci na pamě­ti.

24. Zlo­čin za­lo­že­ní, pod­po­ra a pro­pa­ga­ce hnu­tí směřují­cí­ho k pot­la­če­ní práv a svo­bod člověka pod­le § 403 od­st. 1, od­st. 2 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku spá­chá ten, kdo za­lo­ží, pod­po­ru­je ne­bo pro­pa­gu­je hnu­tí, kte­ré pro­ka­za­telně směřuje k pot­la­če­ní práv a svo­bod člověka, ne­bo hlá­sá ra­so­vou, et­nic­kou, ná­rod­nos­tní, ná­bo­žen­skou či tříd­ní zá­šť ne­bo zá­šť vůči ji­né sku­pině osob, spá­chá-li ta­ko­vý čin tis­kem, fil­mem, roz­hla­sem, te­le­vi­zí, veřejně přís­tup­nou po­čí­ta­čo­vou sí­tí ne­bo ji­ným po­dobně účin­ným způso­bem.

25. Tres­tní zá­ko­ník v tom­to případě chrá­ní zá­klad­ní lid­ská a ob­čan­ská prá­va a svo­bo­dy, rov­nop­ráv­nost li­dí bez roz­dí­lu ra­sy, ná­rod­nos­ti, ná­bo­žen­ské přís­luš­nos­ti, so­ciál­ní přís­luš­nos­ti a půvo­du, a to ve smys­lu člán­ku 3 od­st. 1 Lis­ti­ny zá­klad­ních lid­ských práv a svo­bod (dá­le „Lis­ti­na“), vy­slo­vu­jí­cí­ho zá­kaz dis­kri­mi­na­ce a svo­bod­nou vol­bu ná­rod­nos­ti. U to­ho­to tres­tné­ho či­nu je pos­ky­to­vá­na ochra­na pro­ti ta­ko­vým jed­ná­ním, jež ve­dou k pot­la­če­ní zá­klad­ních lid­ských a ob­čan­ských práv a svo­bod, rov­nop­ráv­nos­ti li­dí bez roz­dí­lu ra­sy, ná­rod­nos­ti, ná­bo­žen­ské přís­luš­nos­ti, so­ciál­ní přís­luš­nos­ti a půvo­du, a to za­lo­že­ním, pod­po­rou a pro­pa­ga­cí hnu­tí, kte­ré směřuje k pot­la­če­ní těchto práv. Za ta­ko­vé hnu­tí se obecně po­va­žu­je sku­pi­na osob ales­poň čás­tečně or­ga­ni­zo­va­ná, byť třeba for­málně ne­re­gis­tro­va­ná, směřují­cí k pot­la­če­ní práv a svo­bod člověka ne­bo hlá­sa­jí­cí ra­so­vou, et­nic­kou, ná­rod­nos­tní, ná­bo­žen­skou či tříd­ní zá­šť ne­bo zá­šť vůči ji­né sku­pině osob, kte­rá má ales­poň zřetel­né kon­tu­ry, spo­leč­né pos­to­je a orien­ta­ci za­měřenou na do­sa­že­ní někte­ré­ho v § 403 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku uve­de­né­ho cí­le. Pro naplnění znaků té­to skut­ko­vé pod­sta­ty je te­dy nut­né, aby hnu­tí exis­to­va­lo v době, kdy je pa­cha­tel pod­po­ro­val či pro­pa­go­val [srov. sta­no­vis­ko tres­tní­ho ko­le­gia Nej­vyš­ší­ho sou­du Čes­ké re­pub­li­ky ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. Tpjn 302/2005 (uveřejněné pod č. 11/2007 Sbír­ky soud­ních roz­hod­nu­tí a sta­no­vi­sek)].

26. K jed­not­li­vým for­mám, kte­ré § 403 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku po ob­jek­tiv­ní strán­ce vy­me­zu­je, je vhod­né připo­me­nout, že „pot­la­če­ní“ spo­čí­vá v tom, že pa­cha­tel brá­ní, aby předmětné pro­je­vy by­ly svo­bodně vy­jadřová­ny, „pod­po­ra“ ta­ko­vé­ho hnu­tí může mít různou po­do­bu, buď ma­te­riál­ní (např. pos­kyt­nu­tí fi­nan­čních darů, tech­nic­kých prostředků apod.) ne­bo mo­rál­ní (např. zís­ká­vá­ní přívr­ženců, umožnění pub­li­ka­ce je­ho zá­měrů či ideo­lo­gie atd.), a spo­čí­vá v jed­ná­ní, kte­ré má ta­ko­vé hnu­tí po­sí­lit, popřípadě zís­kat mu dal­ší přívr­žen­ce a „pro­pa­ga­cí“ (o niž se pod­le znění ob­ža­lo­by mělo v po­su­zo­va­né věci jed­nat) se ro­zu­mí veřej­né uvádění ta­ko­vé­ho hnu­tí ne­bo je­ho ideo­lo­gie a zá­měrů ve zná­most, do­po­ru­čo­vá­ní jím za­stá­va­ných či pro­sa­zo­va­ných myš­le­nek a ná­zorů apod. Pro­pa­ga­ce může být us­ku­teč­ňo­vá­na jak otevřeně, tak i skrytě prostřed­nic­tvím pub­li­ka­ce či ji­né­ho uveřej­ňo­vá­ní ná­zorů, zá­měrů, ideo­lo­gie ta­ko­vé­ho hnu­tí, ale i prostřed­nic­tvím knih, ob­razů či ji­ných umělec­kých děl. Ne­po­ža­du­je se zjištění kon­krét­ní­ho ov­livnění někte­ré­ho z exis­tu­jí­cích extre­mis­tic­kých hnu­tí, ale ten­to trest­ný čin pos­ti­hu­je již sa­mot­ný fakt pod­po­ry a pro­pa­ga­ce hnu­tí, kte­ré pro­ka­za­telně směřuje k pot­la­če­ní práv a svo­bod člověka ne­bo hlá­sá ná­rod­nos­tní, ra­so­vou, tříd­ní ne­bo ná­bo­žen­skou zá­šť. Jed­nou z ta­ko­vých fo­rem může být i pub­li­ka­ce kni­hy. Vzhle­dem k to­mu, že jde o tis­ko­vi­nu, je-li kni­ha tis­kem vy­dá­na, jde o znak kva­li­fi­ko­va­né skut­ko­vé pod­sta­ty to­ho­to tres­tné­ho či­nu spo­čí­va­jí­cí­mu ve spá­chá­ní či­nu tis­kem, fil­mem, roz­hla­sem, te­le­vi­zí, veřejně přís­tup­nou po­čí­ta­čo­vou sí­tí ne­bo ji­ným po­dobně účin­ným způso­bem (srov. us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 337/2002).

27. Přeči­nu pro­je­vu sym­pa­tií k hnu­tí směřují­cí­mu k pot­la­če­ní práv a svo­bod člověka pod­le § 404 tr. zá­ko­ní­ku se do­pus­tí, kdo veřejně pro­je­vu­je sym­pa­tie k hnu­tí uve­de­né­mu v § 403 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku.

28. Ve vzta­hu k ob­jek­tu to­ho­to tres­tné­ho či­nu pla­tí to sa­mé, co u zlo­či­nu pod­le § 403 tr. zá­ko­ní­ku. Pro­je­vem sym­pa­tií je zde nut­no ro­zumět vy­jádření po­zi­tiv­ní­ho vzta­hu či ob­di­vu k hnu­tí, jak by­lo vý­še de­fi­no­vá­no. U to­ho­to tres­tné­ho či­nu se však ne­vy­ža­du­je zís­ká­vá­ní pro hnu­tí směřují­cí­mu k pot­la­če­ní práv a svo­bod člověka dal­ší přívr­žen­ce či ji­né po­si­lo­vá­ní je­ho po­zic. Z hle­dis­ka naplnění zá­kon­ných znaků tres­tné­ho či­nu pod­le § 404 tr. zá­ko­ní­ku te­dy ne­ní roz­ho­du­jí­cí, že jed­ná­ní pa­cha­te­le přímo nesměřuje k ov­liv­ňo­vá­ní ji­ných osob. Pro­je­vo­vat sym­pa­tie ve smys­lu ci­to­va­né­ho us­ta­no­ve­ní lze i tím, že pa­cha­tel no­sí sym­bo­ly ta­ko­vých hnu­tí (např. od­zna­ky, ná­šiv­ky, čás­ti od­ěvů s tištěný­mi zna­ky ja­ko trič­ka, če­pi­ce, ale i te­to­vá­ní či ná­pi­sy na ho­lém tě­le). Z hle­dis­ka sub­jek­tiv­ní strán­ky, kte­rá před­pok­lá­dá za­vinění ve formě úmys­lu, mu­sí být pa­cha­tel (fy­zic­ká ne­bo práv­nic­ká oso­ba) ve­den úmys­lem veřejně pro­je­vo­vat sym­pa­tie k ur­či­té­mu neo­na­cis­tic­ké­mu hnu­tí (viz ŠÁMAL, P. a kol. Tres­tní zá­ko­ník II. § 140-421. Ko­men­tář. 2. vy­dá­ní. Pra­ha: C. H. Beck, 2012, s. 3506; z ju­di­ka­tu­ry srov. napřík­lad roz­hod­nu­tí ESLP A. V. pro­ti Ma­ďar­sku, ze dne 8. 7. 2008, stíž­nost č. 33629/06, či roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du uveřejněné pod č. T 1416 v Sou­bo­ru tres­tních roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du).

29. Přečin po­pí­rá­ní, zpo­chyb­ňo­vá­ní, schva­lo­vá­ní a os­pra­vedl­ňo­vá­ní ge­no­ci­dia pod­le § 405 tr. zá­ko­ní­ku spá­chá, kdo veřejně po­pí­rá, zpo­chyb­ňu­je, schva­lu­je ne­bo se sna­ží os­pra­vedl­nit na­cis­tic­ké, ko­mu­nis­tic­ké ne­bo ji­né ge­no­ci­dium ne­bo na­cis­tic­ké, ko­mu­nis­tic­ké ne­bo ji­né zlo­či­ny pro­ti lid­skos­ti ne­bo vá­leč­né zlo­či­ny ne­bo zlo­či­ny pro­ti mí­ru.

30. Ob­jek­tiv­ní strán­ka to­ho­to tres­tné­ho či­nu spo­čí­vá ve veřej­ném po­pí­rá­ní, zpo­chyb­ňo­vá­ní, schva­lo­vá­ní ne­bo ve sna­ze os­pra­vedl­nit na­cis­tic­ké ge­no­ci­dium, ko­mu­nis­tic­ké ge­no­ci­dium, ji­né ge­no­ci­dium ne­bo ji­né zlo­či­ny pro­ti lid­skos­ti. Je třeba uvést, že z těchto různých al­ter­na­tiv, by­lo v přez­kou­má­va­né věci pod­le po­da­né ob­ža­lo­by jed­ná­ní ob­viněných spatřová­no v tom, že se veřejně sna­ži­li os­pra­vedl­nit na­cis­tic­ké ge­no­ci­dium a ji­né zlo­či­ny na­cistů, což se v obec­né formě děje tím, že pa­cha­tel veřejně vy­jadřuje souh­las s těmi­to zlo­či­ny, zá­sadně tím, že se sta­ví na je­jich stra­nu.

31. Ge­no­ci­diem se pod­le Úmlu­vy o za­bránění a tres­tá­ní zlo­či­nu ge­no­ci­dia (viz zák. č. 32/1955 Sb.) ro­zu­mí: a) usmr­ce­ní přís­luš­níků ta­ko­vé sku­pi­ny, b) způso­be­ní těžkých těles­ných ub­lí­že­ní ne­bo du­šev­ních po­ruch členům ta­ko­vé sku­pi­ny, c) úmysl­né uve­de­ní kte­ré­ko­li sku­pi­ny do ta­ko­vých ži­vot­ních pod­mí­nek, kte­ré ma­jí přivo­dit je­jí úpl­né ne­bo čás­teč­né fy­zic­ké zni­če­ní, d) opatření směřují­cí k to­mu, aby se v ta­ko­vé sku­pině brá­ni­lo ro­ze­ní dě­tí, e) ná­sil­né převádění dě­tí z jed­né sku­pi­ny do ji­né, po­kud jsou spá­chá­ny v úmys­lu zni­čit úplně ne­bo čás­tečně někte­rou ná­rod­ní, et­nic­kou, ra­so­vou ne­bo ná­bo­žen­skou sku­pi­nu ja­ko ta­ko­vou. Ge­no­ci­dium a ji­né zlo­či­ny pro­ti lid­skos­ti, u kte­rých by­la pro­ká­zá­na his­to­ric­ká správ­nost, nesmějí být po­pí­rá­ny, zpo­chyb­ňo­vá­ny, schva­lo­vá­ny ne­bo os­pra­vedl­ňo­vá­ny za úče­lem pod­po­ry ra­sis­tic­kých teo­rií a myš­le­nek. Ne­lid­ské zlo­či­ny na­cis­tic­ké­ho re­ži­mu včetně plá­no­vi­té­ho ma­so­vé­ho vy­hla­zo­vá­ní li­dí pla­tí v ce­lé Ev­ropě ja­ko všeo­becně zná­mé his­to­ric­ké sku­teč­nos­ti, a od­hléd­ne­me-li od za­ned­ba­tel­né men­ši­ny, nej­sou ni­kým vážně zpo­chyb­ňo­vá­ny. V případě na­cis­tic­kých zlo­činů je mož­no se opřít o auto­ri­tu roz­sud­ku No­rim­ber­ské­ho tri­bu­ná­lu [Me­zi­ná­rod­ní vo­jen­ský soud­ní dvůr zříze­ný na zá­kladě do­ho­dy o stí­há­ní a pot­res­tá­ní hlav­ních vá­leč­ných zlo­činců Ev­rop­ské Osy ze dne 8. sr­pna 1945 (č. 164/1947 Sb.)].

32. Po­kud jde o na­cis­tic­ké ge­no­ci­dium a ji­né zlo­či­ny na­cistů pro­ti lid­skos­ti, šlo o plá­no­vi­té ma­so­vé vy­hla­zo­vá­ní li­dí v ce­lé Ev­ropě ja­ko všeo­becně zná­mou his­to­ric­kou sku­teč­nost, kdy je mož­no se opřít i o auto­ri­tu roz­sud­ku No­rim­ber­ské­ho tri­bu­ná­lu (srov. č. 164/1947 Sb.)]. Pa­cha­tel se do­pus­tí uve­de­né­ho tres­tné­ho či­nu ve formě „po­pí­rá­ní“, jes­tli­že bu­de tvr­dit, že k ur­či­tým his­to­ric­kým udá­los­tem, o je­jichž realitě ne­ní žá­dných po­chyb, kte­ré napl­ňu­jí zna­ky ge­no­ci­dia ne­bo zlo­činů pro­ti lid­skos­ti pod­le me­zi­ná­rod­ní­ho prá­va a kte­ré by­ly ja­ko ta­ko­vé uz­ná­ny, vůbec ne­doš­lo. Za stej­ných pod­mí­nek bu­de „veřej­ným zpo­chyb­ňo­vá­ním“ re­la­ti­vi­zo­vá­ní je­jich zá­važ­nos­ti, zleh­čo­vá­ní, tvr­ze­ní, že k těmto udá­los­tem si­ce doš­lo, ale ne za ta­ko­vých pod­mí­nek a v ta­ko­vém roz­sa­hu apod. Pou­hé zpo­chyb­ňo­vá­ní, popř. po­pí­rá­ní ne­pod­stat­ných jed­not­li­vos­tí ne­bo pod­ruž­ných ved­lej­ších věcí by nemělo být tres­tné, pro­to­že úče­lem zá­ko­na je pos­tih hru­bé­ho po­pí­rá­ní či zpo­chyb­ňo­vá­ní his­to­ric­ky uz­na­né­ho roz­sa­hu těchto zlo­činů. Po­jem „schva­lo­vá­ní“ zna­me­ná veřej­né vy­jádření souh­la­su s těmi­to zlo­či­ny. Pa­cha­tel tak dá­vá naj­evo svůj souh­las se spá­cha­ným či­nem, a tím se sta­ví na stra­nu pa­cha­te­le. Za „sna­hy o os­pra­vedlnění“ se po­va­žu­jí pou­ka­zy na his­to­ric­kou si­tua­ci, pou­ka­zy na to, že např. spo­jen­ci pá­cha­li ty­též zlo­či­ny, popř. ještě hor­ší apod. (srov. ŠÁMAL, P., NO­VOTNÝ, O. a kol. Tres­tní prá­vo hmot­né. 7. vy­dá­ní. Pra­ha: Wol­ters Kluwer, 2014, s. 960).

33. Jed­no­čin­ný souběh tres­tné­ho či­nu pod­le § 405 tr. zá­ko­ní­ku s tres­tný­mi či­ny za­lo­že­ní, pod­po­ra a pro­pa­ga­ce hnu­tí směřují­cích k pot­la­če­ní práv a svo­bod člověka pod­le § 403 tr. zá­ko­ní­ku ne­bo pro­jev sym­pa­tií k hnu­tí směřují­cí­mu k pot­la­če­ní práv a svo­bod člověka pod­le § 404 tr. zá­ko­ní­ku ne­ní vy­lou­čen (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Tres­tní zá­ko­ník II. § 140-421. Ko­men­tář. 2. vy­dá­ní. Pra­ha: C. H. Beck, 2012, s. 3510).

34. K obec­ným znakům u všech uve­de­ných tres­tných činů je třeba brát do úva­hy neus­tá­lou potřebu chrá­nit prin­ci­py de­mok­ra­cie, „je­jichž práv­ní ap­li­ka­ce je opod­statněná s přih­léd­nu­tím k his­to­ric­kým zku­še­nos­tem s na­cis­tic­kou a ko­mu­nis­tic­kou to­ta­li­tou ne­jen v na­šem státě, nýbrž i v ce­loev­rop­ském kon­textu. Jes­tli­že jsou od­půrci de­mok­ra­cie a hod­not, na kte­rých de­mok­ra­cie sto­jí, přip­ra­ve­ni na ni úto­čit, mu­sí být i de­mok­ra­tic­ký re­žim přip­ra­ven brá­nit se těmto atakům, a to v nut­ných přípa­dech i ome­ze­ním zá­klad­ních práv … Přes ne­po­chyb­nost ga­ran­ce zá­klad­ních práv (včetně svo­bo­dy pro­je­vu a prá­va shro­maž­ďo­va­cí­ho) pro kaž­dé­ho je prá­vem i po­vin­nos­tí de­mok­ra­tic­ké­ho stá­tu přiměřený­mi prostřed­ky brá­nit se­be sa­ma i spo­leč­nost, kte­rou rep­re­zen­tu­je, pro­ti des­truk­tiv­ním útokům ze stra­ny těch hnu­tí a jed­not­livců, kteří po­pí­ra­jí a zpo­chyb­ňu­jí (a už tím byť i jen plí­živě lik­vi­du­jí) zá­klad­ní de­mok­ra­tic­ké hod­no­ty“. Rovněž je třeba připo­me­nout, že „jak­ko­li je v kaž­dé de­mok­ra­tic­ké nejdůle­žitějším fak­to­rem při hod­no­ce­ní ob­ran­ných me­cha­nismů, jež je de­mok­ra­tic­ký práv­ní stát op­rávněn pou­žít, je nez­byt­nost a přiměřenost s důra­zem na fakt, že ome­ze­ní zá­klad­ních práv může být pro­váděno pou­ze v kraj­ních přípa­dech. V té­to sou­vis­los­ti je třeba připo­me­nout, že svo­bo­da pro­je­vu se nev­zta­hu­je pou­ze na in­for­ma­ce a myš­len­ky, kte­ré jsou přijí­má­ny po­zi­tivně ne­bo jsou po­va­žo­vá­ny za neu­ráž­li­vé ne­bo nedůle­ži­té, ale ta­ké na ty, kte­ré po­hor­šu­jí, šo­ku­jí ne­bo ru­ší (srov. me­zi mno­ha ji­ný­mi např. roz­su­dek Ev­rop­ské­ho sou­du pro lid­ská prá­va S. a Sjed­no­ce­ná ma­ke­don­ská or­ga­ni­za­ce Ilin­den pro­ti Bul­har­sku, dos­tup­ný na http://hu­doc.echr.coe.int)“ [srov. ná­lez Ústav­ní­ho sou­du ze dne 28. 11. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2011/10 (N 201/63 SbNU 339)].


VI. Ke zna­ku hnu­tí, kte­ré pro­ka­za­telně směřuje k pot­la­če­ní práv a svo­bod člověka, ne­bo hlá­sá ra­so­vou, et­nic­kou, ná­rod­nos­tní, ná­bo­žen­skou či tříd­ní zá­šť ne­bo zá­šť vůči sku­pině osob


35. Z ob­sa­hu po­da­né­ho do­vo­lá­ní je patr­né, že do­vo­la­tel soudům obou stupňů vy­tý­kal nes­práv­nost zá­věrů o tom, že nes­hle­da­ly naplněný­mi zna­ky tres­tných činů, jež ob­ža­lo­ba ob­viněným klad­la za vi­nu, a opí­ral ten­to svůj ná­zor o tvr­ze­ní, že exis­tu­je ži­vé hnu­tí, kte­ré pro­ka­za­telně směřuje k pot­la­če­ní práv a svo­bod člověka ne­bo hlá­sá ra­so­vou, et­nic­kou, ná­rod­nos­tní, ná­bo­žen­skou či tříd­ní zá­šť, pro­to­že pod­le něj sou­dy popře­ly exis­ten­ci neo­na­cis­mu v Čes­ké re­pub­li­ce. Vy­slo­vil ná­zor, že exis­tu­je 4.000 mi­li­tan­tních neo­na­cistů a jde o hnu­tí, kte­ré je v sou­čas­né době jed­noz­načně exis­tu­jí­cím, k če­muž od­ká­zal na roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 31. 1. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1122/2011.

36. K té­to ná­mit­ce Nej­vyš­ší soud shle­dal, že uve­de­ný ne­dos­ta­tek, kte­rý do­vo­la­tel na­mí­tal, je opod­statně­ný, av­šak sou­du jej lze vy­tý­kat jen z čás­ti, pro­to­že vy­plý­vá již z ob­sa­hu po­da­né ob­ža­lo­by a příp­rav­né­ho říze­ní, v němž na tu­to otáz­ku ne­by­lo ob­jas­ňo­vá­ní dos­ta­tečně za­měřeno, a to přes­to, že jak v § 403 od­st. 1, tak i v § 404 tr. zá­ko­ní­ku je zna­kem těchto skut­ko­vých pod­stat právě uve­de­né „hnu­tí“, a pro­to by­lo po­vin­nos­tí ni­ko­liv jen sou­du, ale již stát­ní­ho zá­stup­ce zjis­tit a ve skut­ko­vých zjištěních pop­sat skut­ko­vé okol­nos­ti tak, aby v nich zna­ky tres­tných činů mě­ly potřeb­ný pod­klad, včetně to­ho, ja­ké kon­krét­ní hnu­tí ob­vinění či­nem, jenž jim je kla­den za vi­nu, pro­pa­go­va­li (§ 403 tr. zá­ko­ní­ku), a k němuž je­jich sym­pa­tie směřova­ly (§ 404 tr. zá­ko­ní­ku) [srov. přiměřeně us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1107/2013 (uveřejněné pod č. 37/2014 Sbír­ky soud­ních roz­hod­nu­tí a sta­no­vi­sek), us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho soudu ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. 11 Tz 129/2001 (uveřejněné pod č. 41/2002-I. Sbír­ky soud­ních roz­hod­nu­tí a sta­no­vi­sek), us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 15 Tdo 1198/2012, či ná­lez Ústav­ní­ho soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 83/04 (N 195/39 SbNU 73), a dal­ší]. Ústav­ní soud již v mi­nu­los­ti kon­sta­to­val, že ve skut­ko­vé větě roz­hod­nu­tí mu­sí být zna­ky skut­ko­vé pod­sta­ty vý­slovně ob­sa­že­ny tak, aby sa­mot­ný vý­rok mohl se zřete­lem k ní, te­dy k je­jí­mu zá­kon­né­mu vy­me­ze­ní, co do své ur­či­tos­ti ob­stát [srov. ná­lez sp. zn. IV. ÚS 565/02 ze dne 29. 9. 2003 (N 113/31 SbNU 21)]. Na­pa­de­ná roz­hod­nu­tí ten­to po­ža­da­vek ne­napl­ňu­jí vzhle­dem k chybějí­cím zá­věrům, na nichž jsou pos­ta­ve­na, a pro­to je­jich vy­dá­ním doš­lo k po­ru­še­ní prá­va na spra­ved­li­vý (řád­ný) pro­ces ve smys­lu člán­ku 36 od­st. 1 Lis­ti­ny [srov. ná­lez Ústav­ní­ho sou­du ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 520/14 (N 173/74 SbNU 503)].

37. Pod­le těchto pra­vi­del ob­ža­lo­ba ná­le­ži­tos­ti potřeb­né pro zá­věry o naplnění zna­ku „hnu­tí, kte­ré pro­ka­za­telně směřuje k pot­la­če­ní práv a svo­bod člověka“ v po­pi­su skut­ku tak, jak na něj pou­ka­zu­je od­ůvodnění, neob­sa­hu­je, pro­to­že sku­tek vy­me­zi­la tím, že ob­vinění „spo­lečně vy­tvoři­li, v nák­la­du 10.000 kusů vy­da­li a od 6. 12. 2012 na kniž­ním tr­hu pro­dá­va­li kni­hu „Adolf Hit­ler Pro­je­vy“, ISBN 978-80-905310-1-7, ob­sa­hu­jí­cí zej­mé­na os­mnáct pro­jevů Adol­fa Hit­le­ra z let 1939 až 1942, ob­sa­hu­jí­cí myš­len­ky a prin­ci­py na­cio­nál­ní­ho so­cia­lis­mu, kon­krétně pak mi­mo ji­né je­ho úva­hy a ná­zo­ry oh­ledně údaj­né­ho ut­la­čo­vá­ní či ma­sak­ro­vá­ní němec­ké­ho oby­va­tel­stva v Čes­kos­lo­ven­sku a Pol­sku, vy­jádření sym­pa­tií k fa­šis­tic­ké­mu re­ži­mu ve Španělsku a Itá­lii, kri­ti­ku tzv. me­zi­ná­rod­ní­ho ži­dov­stva a de­mok­ra­tic­kých re­žimů v ze­mích tzv. Zá­pa­du a vy­zdvi­ho­vá­ní úspěchů při bu­do­vá­ní na­cio­nál­ní­ho so­cia­liz­mu v Němec­ku, přičemž ty­to pro­je­vy by­ly dop­ro­vá­ze­ny ti­tul­ky a ko­men­táři jed­noz­načně vy­zní­va­jí­cí­mi ja­ko souh­las s ob­sa­hem těchto pro­jevů, ma­jí­cí for­mu ja­ké­ho­si vy­světle­ní správ­nos­ti teh­dej­ších ná­zorů Adol­fa Hit­le­ra či pro­ká­zá­ní prav­di­vos­ti je­ho teh­dej­ších tvr­ze­ní, kdy je tak v rám­ci zmíněných ko­men­tářů napřík­lad tvr­ze­no …“, v dal­ší čás­ti po­pi­su skut­ko­vých zjištění jsou pou­ze uve­de­ny ci­ta­ce kon­krét­ních pa­sá­ží té­to kni­hy.

38. Z uve­de­né­ho skut­ko­vé­ho zjištění je zřej­mé, že ja­ký­ko­liv skut­ko­vý pod­klad pro to, že ob­vinění P. K., L. N. a S. B. „pro­pa­go­va­li hnu­tí …“, v po­pi­su skut­ko­vých zjištění chy­bí, stejně ja­ko co­ko­liv ji­né­ho ve vzta­hu k to­mu­to zna­ku. Jes­tli­že je v od­ůvodnění ob­ža­lo­by uve­den od­kaz na roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du, v němž v ji­né věci by­la exis­ten­ce hnu­tí zjištěna, nemůže být ta­ko­vý od­kaz dos­ta­ču­jí­cí k pro­ká­zá­ní uve­de­né­ho zna­ku ve vzta­hu ke kon­krétně vy­me­ze­né­mu jed­ná­ní, stejně ja­ko úva­ha stát­ní­ho zá­stup­ce, že ta­ko­vé hnu­tí v Čes­ké re­pub­li­ce exis­tu­je, když pro ten­to je­ho ná­zor ne­ní ne­jen ve skut­ko­vých zjištěních, ale ani v ob­sa­hu spi­su, žá­dný dos­ta­teč­ný skut­ko­vý pod­klad.

39. Po­kud jde o sku­teč­nou exis­ten­ci hnu­tí, ta mu­sí z pro­ve­de­ných důkazů vy­ply­nout. Ve vý­sled­cích pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní mu­sí být ob­jasněno, zda exis­tu­je kon­krét­ní neo­na­cis­tic­ká or­ga­ni­za­ce či hnu­tí na ty­to extrémně pra­vi­co­vé myš­len­ky přímo na­va­zu­jí­cí, zda ob­vinění o exis­ten­ci ta­ko­vé­ho hnu­tí ví a ma­jí v úmys­lu je pod­po­ro­vat, pro­pa­go­vat, apod., a zda je­jich čin­nost je způso­bi­lá ta­to kri­té­ria napl­nit, což lze zjis­tit z je­ho ideo­vé­ho za­měření a kon­krét­ní pro­je­vo­va­né čin­nos­ti, přičemž ta­ko­vé hnu­tí ne­mu­sí být for­ma­li­zo­va­né, av­šak mu­sí být za­lo­že­né na ra­so­vé a et­nic­ké nes­ná­šen­li­vos­ti, xeno­fo­bii, anti­se­mi­tis­mu a pou­ží­vá­ní ná­si­lí vůči sku­pi­nám oby­va­tel, jak ju­di­ko­val též Nej­vyš­ší soud ve svém sjed­no­cu­jí­cím sta­no­vis­ku ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. Tpjn 302/2005 (uveřejněném pod č. 11/2007 Sbír­ky soud­ních roz­hod­nu­tí a sta­no­vi­sek). Rovněž v něm vy­jádřil de­fi­ni­ci, pod­le níž „Za hnu­tí ve smys­lu § 403 tr. zá­ko­ní­ku se po­va­žu­je sku­pi­na so­ba ales­poň čás­tečně or­ga­ni­zo­ván, byť třeba for­málně ne­re­gis­tro­va­ná, směřují­cí k pot­la­če­ní práv a svo­bod člověka ne­bo hlá­sa­jí­cí ná­rod­nos­tní, ra­so­vou, ná­bo­žen­skou či tříd­ní zá­šť ne­bo zá­šť vůči ji­né sku­pině osob“. Ty­to sku­teč­nos­ti lze zjis­tit např. též z ob­sa­hu in­for­mač­ních do­mén jak ob­viněných, tak případ­ných extre­mis­tic­kých us­ku­pe­ní a hnu­tí. Je mož­né od­ká­zat na zá­věry, kte­ré ve shodě s uve­de­ným sta­no­vis­kem vy­slo­vil i Ústav­ní soud, jenž kon­sta­to­val, že ne­má žá­dných ná­mi­tek pro­ti zá­věrům obec­ných soudů, pod­le nichž „hnu­tí“ může být i ur­či­té for­ma­li­zo­va­né ses­ku­pe­ní osob. V teh­dy přez­kou­má­va­né věci vy­ply­nu­lo, že uve­de­ná de­fi­ni­ce ko­res­pon­du­je s fun­go­vá­ním Ná­rod­ní­ho od­po­ru, pro­to­že ho již Nej­vyš­ší soud pod sp. zn. 5 Tdo 79/2006 tak­to ve smys­lu tres­tní­ho zá­ko­na ozna­čil. Ústav­ní soud však vy­šel z to­ho, že z uve­de­ných roz­hod­nu­tí, ja­kož i z vy­žá­da­né­ho spi­su vply­nu­lo, že Ná­rod­ní od­por ta­ko­vým hnu­tím je. Zá­ro­veň však Ústav­ní soud vzal za pro­ká­za­né, že je nes­por­né, že da­ným cho­vá­ním stěžo­va­te­lé se do­pouště­li pro­pa­ga­ce uve­de­né­ho hnu­tí a ta­to pro­pa­ga­ce jim by­la přiči­ta­tel­ná, přičemž z ob­sa­hu spi­su rovněž vy­ply­nu­lo, že stěžo­va­te­lé se s uve­de­ným hnu­tím zto­tož­ni­li a veřejně ho pro­pa­go­va­li [srov. ná­lez Ústav­ní­ho sou­du ze dne 28. 11. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2011/10 bo­dy 40. až 44. (N 201/63 SbNU 339)].

40. Ten­týž ná­zor vy­slo­vil opa­ko­vaně i ESLP, a to zej­mé­na v roz­sud­cích ze dne 27. 3. 1996 G. pro­ti Spo­je­né­mu krá­lov­ství a ze dne 16. 11. 2004 N. pro­ti V. B., v nichž kon­sta­to­val, že „To­le­ran­ce a res­pekt k rov­né důstoj­nos­ti všech lid­ských by­tos­tí před­sta­vu­jí zá­kla­dy de­mok­ra­tic­ké plu­ra­lit­ní spo­leč­nos­ti. Je pro­to nez­byt­né san­kcio­no­vat všech­ny for­my pro­jevů, jež roz­šiřují, podněcu­jí, pod­po­ru­jí či os­pra­vedl­ňu­jí ne­ná­vist za­lo­že­nou na in­to­le­ran­ci. Kaž­dé ta­ko­vé ome­ze­ní mu­sí zá­ro­veň od­po­ví­dat na­lé­ha­vé spo­le­čen­ské potřebě, být přiměřené sle­do­va­né­mu úče­lu a za­klá­dat se na dos­ta­teč­ných a re­le­van­tních důvo­dech“, a „Prá­va na svo­bo­du pro­je­vu pod­le člán­ku 10 EÚLP se nel­ze do­vo­lá­vat v roz­po­ru s člán­kem 17 EÚLP, a to zej­mé­na v přípa­dech tý­ka­jí­cích se po­pí­rá­ní ho­lo­caus­tu, pro­pa­ga­ce na­cis­mu, ra­sis­mu či ji­né po­dob­né ne­ná­vis­tné ideo­lo­gie. Zneu­ží­vá­ní prá­va na svo­bo­du pro­je­vu je v roz­po­ru s de­mok­ra­cií a lid­ský­mi prá­vy a za­sa­hu­je do práv os­tat­ních“ (viz ŠÁMAL, P. a kol. Tres­tní zá­ko­ník II. § 140-421. Ko­men­tář. 2. vy­dá­ní. Pra­ha: C. H. Beck, 2012, s. 3504). Ob­dobně lze pou­ká­zat i na us­tá­le­nou roz­ho­do­va­cí praxi Nej­vyš­ší­ho sou­du např. v již ci­to­va­ném us­ne­se­ní ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 337/2002.

41. Z uve­de­né­ho je zřej­mé, že po­kud ma­jí být naplně­ny zna­ky tres­tných činů pod­le § 403 a § 404 tr. zá­ko­ní­ku, mu­sí být exis­ten­ce ta­ko­vé­ho kon­krét­ní­ho hnu­tí pro­ká­zá­na vý­sled­ky pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní a jed­ná­ní ob­viněných v někte­ré z fo­rem ob­jek­tiv­ní strán­ky uve­de­ných tres­tných činů k němu mu­sí směřovat. K to­mu je třeba zdůraz­nit též to, že i z hle­dis­ka sub­jek­tiv­ní strán­ky, když jde o tres­tné či­ny úmysl­né (§ 15 tr. zá­ko­ní­ku), je třeba, aby pa­cha­tel znal ales­poň v obec­ných ry­sech po­va­hu jím pro­pa­go­va­né­ho ne­bo pod­po­ro­va­né­ho hnu­tí, věděl, že jde o hnu­tí, kte­ré pro­ka­za­telně směřuje k pot­la­če­ní práv a svo­bod člověka ne­bo hlá­sá ra­so­vou, et­nic­kou, ná­rod­nos­tní, ná­bo­žen­skou či tříd­ní zá­šť ne­bo zá­šť vůči ji­né sku­pině osob, a chtěl tím­to svým jed­ná­ním to­to hnu­tí pod­po­ro­vat ne­bo pro­pa­go­vat, popř. byl sro­zuměn s tím, že je­ho jed­ná­ní ta­ko­vé hnu­tí pod­po­ru­je ne­bo pro­pa­gu­je. Přitom ne­bu­de nut­né, aby pa­cha­tel byl přímo čle­nem ta­ko­vé­ho hnu­tí ne­bo byl se čle­ny hnu­tí v bez­prostřed­ním kon­tak­tu, ale bu­de pos­ta­čo­vat je­ho vědo­most o exis­ten­ci hnu­tí a sro­zumění s tím, že svým jed­ná­ním ho pod­po­ru­je či pro­pa­gu­je, tj. přis­pí­vá svým jed­ná­ním k je­ho čin­nos­ti či jed­not­li­vým ak­ti­vi­tám, ov­liv­ňu­je je­ho stá­va­jí­cí či po­ten­ciál­ní čle­ny [srov. sta­no­vis­ko tres­tní­ho ko­le­gia Nej­vyš­ší­ho sou­du Čes­ké re­pub­li­ky ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. Tpjn 302/2005 (uveřejněné pod č. 11/2007 Sbír­ky soud­ních roz­hod­nu­tí a sta­no­vi­sek)]. To­ho­to tres­tné­ho či­nu se nemůže do­pus­tit práv­nic­ká oso­ba (pod­robněji srov. ŠÁMAL, P. a kol. Tres­tní zá­ko­ník II. § 140-421. Ko­men­tář. 2. vy­dá­ní. Pra­ha: C. H. Beck, 2012, s. 3498 až 3501; též us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 337/2002).

42. Po­kud do­vo­la­tel zmi­ňu­je, že ob­vině­ný S. B. ja­ko „L. B.“ je pro­vo­zo­va­te­lem a pro­pa­gá­to­rem inter­ne­to­vé­ho por­tá­lu „Náš směr“, kte­rý je pod­le něj mož­né po­va­žo­vat za sym­pa­ti­zu­jí­cí s neo­na­cis­tic­ký­mi ten­den­ce­mi, směřují­cí od otevřené ado­ra­ce či ob­ha­jo­by na­cis­tic­ké­ho Němec­ka přes otevřenou kri­ti­ku Čes­kos­lo­ven­ska až po po­pí­rá­ní či zpo­chyb­ňo­vá­ní ge­no­ci­dia, pak ta­ko­vý ar­gu­ment ne­vyp­lý­vá z pop­sa­ných skut­ko­vých zjištění, a ani z vý­sledků do­po­sud pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní jej rovněž ne­ní mož­né do­vo­dit, pro­to­že i když jde o ži­vo­to­pis L. B. (č. l. 299 spi­su), ta­ko­vé spo­je­ní z něj bez po­chyb­nos­tí nep­ly­ne. Pod­le něj jde o inter­ne­to­vý por­tál, je­hož stěžej­ním té­ma­tem jsou důklad­né his­to­rio­gra­fic­ké prá­ce za­měřují­cí se na dod­nes ta­bui­zo­va­ná a přeh­lí­že­ná fak­ta z ob­do­bí pro­tek­to­rá­tu Če­chy a Mo­ra­va.

43. Nej­vyš­ší soud na zá­kladě uve­de­né­ho kon­sta­tu­je, že pro to, aby by­lo mož­né uči­nit zá­věr, že jde o „hnu­tí“, by­lo třeba pro­vést dal­ší do­ka­zo­vá­ní, kte­ré by tu­to sku­teč­nost pro­ká­za­lo, což se však za­tím ob­jek­tiv­ním způso­bem nes­ta­lo, ne­boť fo­to­ko­pie ze zmi­ňo­va­né­ho por­tá­lu, byť jsou ve spi­se za­lo­že­ny, ne­pos­ta­ču­jí k to­mu, aby na zá­kladě je­jich ob­sa­hu sám soud mohl tak­to otáz­ku po­sou­dit (k to­mu srov. č. l. 307 až 405 spi­su).

44. K uve­de­né­mu je třeba zdůraz­nit, že v případě ne­ná­vis­tných pro­jevů přitom ne­ní mož­né zkou­mat pou­ze je­jich pr­vop­lá­no­vý ob­sah, nýbrž i je­jich cel­ko­vý kon­text, tj. předev­ším mís­to, čas a způsob pro­je­vu. Zá­sa­da před­ví­da­tel­nos­ti tres­tní­ho pos­ti­hu je ne­po­chybně zá­sa­dou ús­tav­ní, ply­nou­cí již z maximy nullum cri­men si­ne le­ge, a to pod­le člán­ku 1 Ústa­vy a člán­ku 2 od­st. 3 a zej­mé­na člán­ku 39 Lis­ti­ny. Mož­nost tres­tní­ho pos­ti­hu tu­díž v sou­la­du s ci­to­va­ný­mi zá­sa­da­mi mu­sí být před­ví­da­tel­ná a sa­mot­ný pos­tih pak mu­sí být za­lo­žen na dos­ta­tečně ur­či­tém zá­kon­ném pod­kla­du. V té sou­vis­los­ti lze od­ká­zat i na roz­hod­nu­tí Ev­rop­ské­ho sou­du pro lid­ská prá­va Sun­day Ti­mes pro­ti Spo­je­né­mu krá­lov­ství (č. stíž­nos­ti 6538/74, bod 49.; dos­tup­né na www.hu­doc.echr.coe.int).

45. Stát­ní zá­stup­ce ty­to ne­dos­tat­ky v po­da­ném do­vo­lá­ní v do­sa­vad­ním říze­ní shle­dal a sna­žil se je nap­ra­vit tím, že se do­má­hal doplnění do­ka­zo­vá­ní sou­dem, te­dy až v rám­ci říze­ní po po­dá­ní ob­ža­lo­by, když vy­tý­kal, že se na­lé­za­cí soud ne­za­bý­val oso­ba­mi ob­viněných, je­jich tres­tní mi­nu­los­tí a je­jich vzta­hy k pra­vi­co­vé scéně, k če­muž po­ža­do­val doplnění do­ka­zo­vá­ní zprá­vou ÚOOZ ze dne 3. 11. 2014, kte­rou přilo­žil již k od­vo­lá­ní. Jde však o ne­dos­ta­teč­nou sna­hu, ne­boť v té­to sou­vis­los­ti je třeba zdůraz­nit ro­li stát­ní­ho zá­stup­ce, jenž je v tres­tním říze­ní pri­márně tím, kdo v sou­la­du se zá­sa­dou ob­ža­lo­va­cí ne­se od­povědnost za to, aby „sou­du před­lo­že­ná tres­tní věc by­la pod­lo­že­na pro­cesně pou­ži­tel­ný­mi důka­zy potřeb­ný­mi k roz­hod­nu­tí o vině a tres­tu v sou­la­du s po­da­nou ob­ža­lo­bou. Obec­né sou­dy se pro­to nesmějí nik­dy stavět do po­zi­ce po­moc­ní­ka veřej­né ža­lo­by usi­lu­jí­cí­ho rovněž o od­sou­ze­ní, a nel­ze k ta­ko­vé­mu vý­kla­du ro­lí těchto in­sti­tu­cí dospět ani vý­kla­dem § 2 od­st. 5 tr. ř. To­to us­ta­no­ve­ní je to­tiž v sou­la­du s ús­tav­ní­mi prin­ci­py spra­ved­li­vé­ho pro­ce­su a z nich vy­plý­va­jí­cí­ho rozvr­že­ní ro­lí je­ho jed­not­li­vých účas­tníků nut­no vy­klá­dat tak, že je soud po­vi­nen dopl­ňo­vat do­ka­zo­vá­ní v roz­sa­hu potřeb­ném pro spra­ved­li­vé roz­hod­nu­tí, kte­ré ne­mu­sí být nutně od­su­zu­jí­cí“ [srov. ná­lez Ústav­ní­ho sou­du ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2014/07 (N 86/49 SbNU 217)]. By­lo pro­to po­vin­nos­tí uve­de­né pod­kla­dy opařit v příp­rav­ném říze­ní a ob­ža­lo­bu pod­lo­žit důkaz­ní­mi prostřed­ky, kte­ré ob­jas­ňu­jí všech­ny zna­ky vý­znam­né pro pou­ži­tou práv­ní kva­li­fi­ka­ci (srov. § 176 od­st. 1 tr. ř.).

46. Přitom z hle­dis­ka stát­ním zá­stup­cem zva­žo­va­né práv­ní kva­li­fi­ka­ce by­lo se třeba naplněním pod­mí­nek uve­de­né­ho zna­ku za­bý­vat kom­plexně již před po­dá­ním ob­ža­lo­by, a to ni­ko­liv jen k oso­bám ob­viněných, ale zej­mé­na k to­mu, ja­ké exis­tu­jí­cí „hnu­tí“ vy­dá­ním uve­de­né kni­hy ob­vinění mě­li pro­pa­go­vat, a te­dy i k to­mu, zda tak či­ni­li se zřete­lem na po­va­hu uve­de­ných tres­tných činů úmyslně ve smys­lu § 15 tr. zá­ko­ní­ku, pro­to­že ty­to sku­teč­nos­ti mu­se­jí vy­ply­nout z důkazů, na nichž je ob­ža­lo­ba za­lo­že­na (srov. § 176 tr. ř.). Přitom je třeba zdůraz­nit, že uve­de­ný po­ža­da­vek je vý­znam­ný i s oh­le­dem na to, že nez­byt­né skut­ko­vé pod­kla­dy by­lo třeba shro­máž­dit ke kaž­dé­mu z ob­viněných zvlášť, pro­to­že ob­viněným P. K., L. N. a S. B. je ob­ža­lo­bou kla­den za vi­nu zlo­čin pod­le § 403 od­st. 1, 2 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku a § 405 tr. zá­ko­ní­ku, a to ve formě spolu­pa­cha­tel­ství pod­le § 23 tr. zá­ko­ní­ku, kte­ré se ve vzta­hu k § 405 tr. zá­ko­ní­ku tý­ká i ob­viněné spo­leč­nos­ti gui­de­me­dia, u níž je shle­dá­ván též přečin pod­le § 404 tr. zá­ko­ní­ku. Při ap­li­ka­ci těchto zá­kon­ných us­ta­no­ve­ní ov­šem ani v pod­kla­dech před­lo­že­ných stát­ním zá­stup­cem v ob­ža­lobě ne­by­lo zoh­ledněno, že pos­ta­ve­ní pa­cha­telů ne­by­lo stej­né, ne­boť se na vy­dá­ní kni­hy po­dí­le­li kaž­dý v ji­né po­zi­ci – ob­vině­ný P. K. ja­ko jed­na­tel ob­viněné spo­leč­nos­ti, re­dak­tor a přek­la­da­tel, ob­vině­ný L. N. ja­ko spolu­pra­cu­jí­cí re­dak­tor a gra­fik a S. B. ja­ko autor ko­men­tářů, práv­nic­ká oso­ba, ob­viněná spo­leč­nost gui­de­me­dia v rám­ci své­ho pod­ni­ká­ní spo­čí­va­jí­cím zej­mé­na v čin­nos­ti nak­la­da­tel­ství a inter­ne­to­vém pro­de­ji vy­da­ných knih. V té sou­vis­los­ti je třeba zdůraz­nit, že právě i pro tu­to roz­díl­nou účast na vy­dá­ní předmětné kni­hy by­lo nez­byt­né uvá­žit sub­jek­tiv­ní vztah kaž­dé z těchto osob k naplnění všech znaků tres­tných činů kla­de­ných jim za vi­nu, pro­to­že nel­ze k té­to tres­tné čin­nos­ti přis­tou­pit pau­šálně tak, že když se jed­not­li­ví pa­cha­te­lé spo­lečně na zpra­co­vá­ní uve­de­né kni­hy po­dí­le­li, by­li všich­ni ve­de­ni stej­ným zá­měrem pod­po­ro­vat či pro­pa­go­vat hnu­tí směřují­cí k pot­la­čo­vá­ní práv a svo­bod ob­čanů či po­pí­rat ne­bo os­pra­vedl­ňo­vat ge­no­ci­dium, bez oh­le­du na čin­nost, kte­rou v rám­ci vy­dá­ní kni­hy pro­vádě­li. Pod­stat­né též by­lo, v ja­kém sub­jek­tiv­ním vzta­hu k mož­ným nás­ledkům tak­to jed­na­li. Vhod­né je připo­me­nout, že ne­ní třeba, aby se všich­ni spolu­pa­cha­te­lé zú­čas­tni­li na tres­tné čin­nos­ti stej­nou měrou, ne­boť pos­ta­čí i čás­teč­né přispění, jen když je ve­de­no stej­ným úmys­lem ja­ko čin­nost os­tat­ních pa­cha­telů, a je tak ob­jek­tivně i sub­jek­tivně slož­kou děje, tvořící­ho ve svém cel­ku tres­tné jed­ná­ní [viz např. roz­su­dek Vr­chní­ho sou­du v Pra­ze ze dne 5. 11. 1993, sp. zn. 7 To 168/93 (uveřejně­ný pod čís­lem 18/1994 Sbír­ky soud­ních roz­hod­nu­tí a sta­no­vi­sek)]. K to­mu se však v po­pi­su skut­ku rovněž neu­vádějí žá­dné sku­teč­nos­ti a jak po­da­ná ob­ža­lo­ba, tak ani sou­dy se s těmi­to hle­dis­ky do­sud ne­vy­pořáda­ly, a pro­to i z to­ho­to důvo­du ne­ní pro zá­věr o tom, že všich­ni ob­vinění napl­ni­li stej­nou měrou zna­ky uve­de­ných skut­ko­vých pod­stat tres­tných činů, jež jim jsou kla­de­ny za vi­nu, v přez­kou­má­va­né věci potřeb­ný a nez­byt­ný pod­klad.

47. Nej­vyš­ší soud pod­le těchto poz­natků poz­na­me­ná­vá, že ani u tres­tných činů pod­le § 403, § 404 a § 405 tr. zá­ko­ní­ku nel­ze tres­tnou čin­nost pa­cha­te­le do­vo­zo­vat jen na zá­kladě úvah a domněnek a re­zig­no­vat na prin­ci­py ov­lá­da­jí­cí prá­vo na spra­ved­li­vý pro­ces (viz člán­ky 36 až 40 Lis­ti­ny, člá­nek 6 Úmlu­vy), do něhož patří zej­mé­na prá­vo na řád­né ob­jasnění věci, a je pro­to nut­né pro­ká­zat na pod­kladě důkazů, ja­kých tres­tných činů se ob­vinění do­pus­ti­li tak, aby jed­not­li­vé for­mál­ní zna­ky jak po ob­jek­tiv­ní, tak i sub­jek­tiv­ní strán­ce by­ly naplně­ny.

48. Lze te­dy shr­nout, že při uve­de­ném ne­dos­tat­ku v rám­ci ob­jasnění dvou zá­klad­ních znaků, a to exis­ten­ce „hnu­tí“ a sub­jek­tiv­ní strán­ky k je­ho „pro­pa­go­vá­ní“ ne­by­ly od­straně­ny váž­né po­chyb­nos­ti o naplnění skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tných činů pod­le § 403 a § 404 tr. zá­ko­ní­ku, u nichž nemůže být pod­kla­dem jen úva­ha ne­bo ne­pod­lo­že­ný ná­zor stát­ní­ho zá­stup­ce ne­bo sou­du, ale ta­ko­vý zá­věr mu­sí vy­ply­nout z vý­sledků pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní, což se pro­za­tím nes­ta­lo. Již na zá­kladě to­ho­to poz­nat­ku je zřej­mé, že ob­ža­lo­ba by­la po­dá­na před­časně a sou­dy v přez­kou­má­va­ných roz­hod­nu­tích vy­jádřené ná­zo­ry, že ne­by­lo dos­ta­tečně pro­ká­zá­no naplnění skut­ko­vých pod­stat těchto tres­tných činů, ma­jí své opod­statnění, ale nel­ze je bez pod­rob­né­ho do­ka­zo­vá­ní po­va­žo­vat za ko­neč­né, a te­dy správ­né. Z těchto důvodů Nej­vyš­ší soud shle­dal, že je třeba přisvědčit do­vo­la­te­li, že do­ka­zo­vá­ní ne­by­lo pro ob­jasnění všech roz­hod­ných okol­nos­tí úpl­né, av­šak náp­ra­vu to­ho­to ne­dos­tat­ku nel­ze ob­jek­tivně po­ža­do­vat to­li­ko na sou­du, ne­boť již ob­ža­lo­ba pro zá­věr o vině všech ob­viněných nes­ký­ta­la potřeb­ný pod­klad, a te­dy zej­mé­na stá­va­jí­cí vý­sled­ky příp­rav­né­ho říze­ní v tom­to směru trpělo ne­dos­tat­ky. Sou­časně v uve­de­ných sou­vis­los­tech jsou ze zmíněných vad opod­statněné i zá­věry soudů niž­ších stupňů, že pro­za­tím ne­by­lo řádně ob­jasněno, že by zá­kon­né zna­ky skut­ko­vých pod­stat tres­tných činů uve­de­ných v ob­ža­lobě by­ly naplně­ny.

VII. Od­bor­né vy­jádření a zna­lec­ký po­su­dek


49. Nej­vyš­ší soud po­va­žu­je za nut­né s pou­ka­zem na sho­ra uve­de­né i na ob­sah po­da­né ob­ža­lo­by ke kon­krét­ní­mu ne­dos­tat­ku zdůraz­nit, že ta se opí­ra­la o lis­tin­né důka­zy shro­mážděné ve spi­so­vém ma­te­riá­lu, zej­mé­na o lis­ti­ny vzta­hu­jí­cí se k pub­li­ka­ci a pro­de­ji kni­hy Adolf Hit­ler pro­je­vy, od­bor­né vy­jádření a vlas­tní pub­li­ka­ci tvořící přílo­hu spi­su. Soud pr­vní­ho stupně z těchto navr­že­ných důkazů vy­chá­zel v si­tua­ci, kdy všich­ni ob­vinění vy­uži­li své­ho prá­va a ne­vy­po­ví­da­li a vy­jádřil se pou­ze zá­stup­ce ob­viněné práv­nic­ké oso­by T. P., kte­rý pou­ká­zal na va­dy předmětné­ho od­bor­né­ho vy­jádření zpra­co­va­te­le PhDr. Ja­na B. Uh­líře, Ph.D. (viz č. l. 94 až 97, a 99 až101 a 313 až 317). Z nich pro své zá­věry o vině ob­viněných vy­chá­ze­la i ob­ža­lo­ba. Soud pro­vedl důkaz ob­sa­hem kni­hy a by­ly pro­ve­de­ny dal­ší lis­tin­né důka­zy vzta­hu­jí­cí se k vy­dá­ní po­su­zo­va­né pub­li­ka­ci i dal­ších knih z vy­da­va­tel­ství ob­viněné práv­nic­ké oso­by (viz č. l. 502 a násl. spi­su).

50. Vzhle­dem k to­mu, že pod­stat­nou část do­ka­zo­vá­ní tvoři­ly zá­věry zpra­co­va­te­le od­bor­né­ho vy­jádření, s nímž se k čet­ným ná­mit­kám ob­viněných ani soud pr­vní­ho stupně nes­po­ko­jil, je třeba pou­ká­zat na pos­tup, kte­rý se oh­ledně to­ho­to důka­zu reali­zo­val. Pod­stat­né by­ly ná­mit­ky ob­viněných pro­ti osobě PhDr. Ja­na B. Uh­líře, Ph.D., kte­ré vznes­li mi­mo ji­né např. v návr­hu na doplnění do­ka­zo­vá­ní již v příp­rav­ném říze­ní (č. l. 492), ji­miž by­lo ob­ha­jo­bou na­mís­to od­bor­né­ho vy­jádření po­ža­do­vá­no zpra­co­vá­ní zna­lec­ké­ho po­sud­ku, a to zá­sadně pro pod­ja­tost je­ho zpra­co­va­te­le, ne­boť i ve svém ži­vo­to­pi­se před­lo­že­ném za úče­lem za­psá­ní ja­ko znal­ce do sez­na­mu znalců pro předmět­ný obor a od­větví uvedl, že hlav­ním důvo­dem je­ho roz­hod­nu­tí stát se znal­cem se za­měřením na extré­mis­mus a na­cio­na­lis­mus, byl osud je­ho pradědeč­ka J. U., kte­rý byl pop­ra­ven ja­ko rep­re­zen­tant do­má­cí­ho proti­na­cis­tic­ké­ho od­bo­je na­cis­ty v ro­ce 1942. Ve své žá­dos­ti též ten­to zpra­co­va­tel od­bor­né­ho vy­jádření již po­té, co vy­pra­co­val od­bor­né vy­jádření v po­su­zo­va­né věci, uvedl, že „K pra­vi­co­vým extré­mis­tic­kým pro­jevům mám ro­di­nou aver­si a rád bych pod­le svých mož­nos­tí přispěl k je­jich iden­ti­fi­ka­ci, ne­boť je po­va­žu­ji za spo­le­čen­sky mi­mořádně neb­la­hé a ne­bez­peč­né“. Pod­le ob­sa­hu spi­su jsou ta­to tvr­ze­ní PhDr. Ja­na B. Uh­líře, Ph.D., do­lo­že­na jím po­dep­sa­ný­mi po­dá­ní­mi na č. l. 494 a 495 spi­su, kte­rá jsou da­to­vá­na 4. 12. 2012 a 10. 9. 2012. Ty­to sku­teč­nos­ti se pro­mít­ly i do pro­to­ko­lu o hlav­ním lí­če­ní ko­na­ném dne 9. 7. 2014 (č. l. 513), pod­le něhož soud pr­vní­ho stupně uve­de­né lis­ti­ny pod­le § 213 od­st. 1 tr. ř. přečetl. I přes uve­de­ná proh­lá­še­ní jej nás­ledně pod­le § 105 od­st. 1 tr. ř. ja­ko znal­ce z obo­ru so­ciál­ní vědy, od­větví po­li­to­lo­gie ho po pou­če­ní pod­le § 106 tr. ř. soud v hlav­ním lí­če­ní vy­slechl. K opa­ko­va­ným ná­mit­kám ob­ha­jo­by o pod­ja­tos­ti té­to oso­by ja­ko znal­ce soud roz­hodl tak, že je po­va­žu­je za neo­pod­statněné, ne­boť ne­ní dán důvod, aby byl zna­lec vy­lou­čen z tres­tní­ho říze­ní (viz č. l. 524 spi­su).

51. Nej­vyš­ší soud na pod­kladě všech těchto sku­teč­nos­tí ply­nou­cích z ob­sa­hu spi­su dospěl k nás­le­du­jí­cím zá­věrům

52. K pod­ja­tos­ti znal­ce a zpra­co­va­te­le od­bor­né­ho vy­jádření, kte­rou ob­ha­jo­ba v té­to věci od po­čát­ku na­mí­ta­la, je třeba uvést, že pod­le vě­ty dru­hé § 105 od­st. 1 tr. ř. je or­gán čin­ný v tres­tním říze­ní po­vi­nen v případě, po­kud je vy­ža­do­vá­no od­bor­né vy­jádření, zvá­žit, zda oso­ba, od níž od­bor­né vy­jádření vy­ža­du­je, s oh­le­dem na svůj poměr k ob­viněné­mu, ji­ným oso­bám zú­častněným na tres­tním říze­ní ne­bo poměr k věci, ne­ní pod­ja­tá. V pod­statě se jed­ná o ob­dob­ný pos­tup ja­ko v případě přib­rá­ní znal­ce pod­le § 105 tr. ř.

53. Pod­le § 11 zá­ko­na č. 36/1967 Sb., o znal­cích a tlu­moč­ní­cích, ve znění pozdějších před­pisů (dá­le „zá­kon č. 36/1967 Sb.“), zna­lec (tlu­moč­ník) nes­mí po­dat po­su­dek (pro­vést tlu­moč­nic­ký úkon), jes­tli­že lze mít pro je­ho poměr k věci, k or­gánům pro­vádějí­cím říze­ní, k účas­tníkům ne­bo k je­jich zá­stupcům po­chyb­nost o je­ho ne­pod­ja­tos­ti. Jak­mi­le se zna­lec (tlu­moč­ník) doz­ví o sku­teč­nos­tech, pro kte­ré je vy­lou­čen, ozná­mí to nep­rod­leně; stej­nou po­vin­nost ma­jí i účas­tní­ci říze­ní. O tom, zda zna­lec (tlu­moč­ník) je vy­lou­čen, roz­ho­du­je or­gán, kte­rý jej pro po­dá­ní po­sud­ku (tlu­moč­nic­ký úkon) us­ta­no­vil. Tres­tní prá­vo pro­ces­ní (na roz­díl od ob­čan­ské­ho říze­ní) ne­má spe­ciál­ní úp­ra­vu pro roz­ho­do­vá­ní o pod­ja­tos­ti znal­ce a od­ka­zu­je na zvláš­tní zá­kon v otáz­ce roz­ho­do­vá­ní o vy­lou­če­ní znal­ce v § 105 od­st. 3 tr. ř., pod­le kte­ré­ho pro­ti osobě znal­ce lze vznést ná­mit­ky z důvodů, kte­ré sta­no­ví zvláš­tní zá­kon, te­dy zá­kon č. 36/1967 Sb., a to v § 11 to­ho­to zá­ko­na. Přes­to­že tres­tní řád ne­má kon­krét­ní práv­ní úp­ra­vu, a pro­to­že zá­kon č. 36/1967 Sb. kon­krét­ní pos­tup či dal­ší pod­mín­ky ur­ču­jí­cí pod­ja­tost znal­ce neu­vá­dí, lze pou­ká­zat na práv­ní úp­ra­vu v ob­čan­ském soud­ním řádu, kde kon­krétně v § 17 ve spo­je­ní s § 14 od­st. 1 ob­čan­ské­ho soud­ní­ho řádu jsou znal­ci vy­lou­če­ni z po­dá­ní zna­lec­ké­ho po­sud­ku v případě, že se zřete­lem na je­jich poměr k věci, k účas­tníkům ne­bo je­jich zá­stupcům je tu důvod po­chy­bo­vat o je­jich ne­pod­ja­tos­ti. Jed­ním z ta­ko­vých důvodů, kdy lze opod­statněně po­chy­bo­vat o ne­pod­ja­tos­ti znal­ce, je poměr k věci, za kte­rý se po­va­žu­je vztah znal­ce k ma­te­rii, kte­rou má zna­lec­ky zpra­co­vá­vat, tzn., že ke zkou­ma­né otáz­ce přis­tu­pu­je s ur­či­tým osob­ním za­uje­tím či předem vy­tvořeným vlas­tním ná­zo­rem, kte­rý pos­lé­ze při po­dá­ní po­sud­ku pre­zen­tu­je.

54. Pod­le ná­zo­ru Nej­vyš­ší­ho sou­du v přez­kou­má­va­né veci ta­ko­vé po­chyb­nos­ti, jež jsou v § 11 od­st. 1 zá­ko­na č. 36/1967 Sb. vy­jádře­ny, vůči osobě PhDr. Ja­na Bo­ri­se Uh­líře, Ph.D., v době roz­ho­do­vá­ní sou­du nas­ta­ly, ne­boť pro zá­věr o pod­ja­tos­ti právě jen po­chyb­nos­ti pos­ta­ču­jí, když na víc je zřej­mé, že před sou­dem pr­vní­ho stupně byl shle­dán osob­ní vztah to­ho­to znal­ce k otáz­kám, kte­ré měl od­borně po­su­zo­vat, tzn. spo­je­ným s na­cio­na­lis­mem. On sám (jak by­lo vý­še uve­de­no v je­ho proh­lá­še­ních) připus­til z kon­krét­ních důvodů ne­ga­tiv­ní poměr k na­cis­tic­ké­mu Němec­ku a Pro­tek­to­rá­tu Če­chy a Mo­ra­va, z důvo­du neb­la­hé­ho osu­du je­ho praděda u J. U., jak sám pí­semně vy­jádřil v žá­dos­ti o za­psá­ní soud­ním znal­cem v obo­ru so­ciál­ní vědy, od­větví po­li­to­lo­gie, spe­cia­li­za­ce na­cis­mus, fa­šis­mus, neo­na­cis­mus, neo­fa­šis­mus za­lo­že­ným na č. l. 494 spi­su. Po­chyb­nost o je­ho ne­pod­ja­tos­ti je třeba spatřovat i v je­ho pí­sem­né žá­dos­ti o jme­no­vá­ní znal­cem, v níž vý­slovně uvedl, že „k pra­vi­co­vým extre­mis­tic­kým pro­jevům mám ro­din­nou aver­si a rád bych pod­le svých mož­nos­tí přispěl k je­jich iden­ti­fi­ka­ci, ne­boť je po­va­žu­ji za spo­le­čen­sky mi­mořádně neb­la­hé a ne­bez­peč­né“. Nej­vyš­ší soud se na zá­kladě těchto vy­jádření jme­no­va­né­ho znal­ce nez­to­tož­nil se sta­no­vis­kem sou­du pr­vní­ho stupně, kte­rý jej pod­ja­tým nes­hle­dal, pro­to­že má za to, že ta­ko­vé vy­jádření svědčí o tom, že zna­lec ke zpra­co­vá­ní nejpr­ve od­bor­né­ho vy­jádření a pos­lé­ze před sou­dem pr­vní­ho stupně k po­dá­ní po­sud­ku přímo do pro­to­ko­lu o hlav­ním lí­če­ní, neměl zce­la nes­tran­ný a ry­ze pro­fe­sio­nál­ní vztah, a to z důvo­du, kte­ré sám zna­lec ve svých pí­sem­ných proh­lá­še­ních pro­je­vil. Pro­to soud pr­vní­ho stupně po­chy­bil, jes­tli­že svůj zproš­ťu­jí­cí vý­rok vy­tvořil na pod­kladě zá­věrů, kte­ré uči­nil ten­to zna­lec, ne­boť exis­to­va­ly kon­krét­ní důvo­dy pro to, aby roz­hodl o je­ho vy­lou­če­ní ve smys­lu § 11 od­st. 1, 2 zá­ko­na č. 36/1967 Sb., resp. aby z to­ho­to důvo­du PhDr. Ja­na B. Uh­líře, Ph.D., znal­cem vůbec neus­ta­no­vo­val. Pro správ­nost to­ho­to ná­zo­ru Nej­vyš­ší­ho sou­du, resp. na je­ho dotvr­ze­ní je též vhod­né poz­na­me­nat i dal­ší poz­na­tek vy­plý­va­jí­cí ze spi­so­vé­ho ma­te­riá­lu, a to okol­nost, kdy při hlav­ním lí­če­ní k otáz­ce ob­ha­jo­by jme­no­va­ný uvedl, že po­su­zo­va­nou kni­hu Hit­le­ro­vých pro­jevů dos­tal od své­ho ka­ma­rá­da někdy před Vá­no­ci 2012 a těšil se, že půjde o za­jí­ma­vou pub­li­ka­ci, ze kte­ré se bu­de mo­ci i on ja­ko his­to­rik pou­čit, av­šak byl „tr­pce zkla­mán“ (č. l. 526 spi­su). Z uve­de­né­ho je zřej­mé, že si zna­lec již před tím, než byl pověřen v rám­ci tres­tní­ho říze­ní zpra­co­vá­ním od­bor­né­ho vy­jádření, na zkou­ma­nou kni­hu vy­tvořil vlas­tní ná­zor, když on sám vý­slovně připus­til, že se s kni­hou sez­ná­mil a za­ujal k ní kon­krétně vy­jádře­ný pos­toj ještě před tím, než byl or­gá­ny čin­ný­mi v tres­tním říze­ní po­žá­dán o zpra­co­vá­ní od­bor­né­ho vy­jádření (č. l. 527 spi­su). Je te­dy zřej­mé, že se zna­lec sez­ná­mil se sku­teč­nos­tmi tý­ka­jí­cí­mi se tres­tné čin­nos­ti (o nichž má po­dat s pou­ži­tím svých od­bor­ných zna­los­tí po­su­dek) ni­ko­liv tepr­ve během tres­tní­ho říze­ní, a to pod­le § 107 od­st. 1 tr. ř. stu­diem spisů ne­bo přítom­nos­tí při pro­vádění úkonů tres­tní­ho říze­ní, ale ještě před tím. Jes­tli­že se sez­ná­mil s předmětnou kni­hou dříve, dos­tal se do po­zi­ce svědka ur­či­té udá­los­ti, v důsled­ku če­hož ne­mohl být v da­né tres­tní věci přib­rán ja­ko zna­lec, ale mohl být vy­slech­nut jen ja­ko svědek. Za znal­ce měl být přib­rán někdo ji­ný [srov. roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du SSR ze dne 21. 6. 1979, sp. zn. 4 Tz 31/79 (uveřejněné pod č 35/1980 Sbír­ky soud­ních roz­hod­nu­tí a sta­no­vi­sek)], jak se ob­ha­jo­ba v předmětné věci důvodně opa­ko­vaně do­ža­do­va­la.

55. Ze všech těchto zjištění Nej­vyš­ší­ho sou­du ply­ne, že jak or­gá­ny čin­né v příp­rav­ném říze­ní, tak ani sou­dy obou stupňů ne­res­pek­to­va­ly zá­sa­du, že zna­lec (zpra­co­va­tel od­bor­né­ho vy­jádření) mu­sí být zá­sadně od­bor­ní­kem ve svém obo­ru, a mu­sí být nes­tran­ný, a tu­díž okol­nost, že přib­ra­ný zna­lec již před po­dá­ním zna­lec­ké­ho po­sud­ku se s věcí (sku­teč­nos­tí, udá­los­tí, apod.), jež je předmětem nás­led­né­ho zna­lec­ké­ho zkou­má­ní, měl mož­nost osobně sez­ná­mit a vy­slo­vil či uči­nil si na ni ur­či­tý ná­zor, může být důvo­dem po­chyb­nos­ti o je­ho ne­pod­ja­tos­ti, a je na or­gá­nu čin­ném v tres­tním říze­ní, aby uči­nil kro­ky potřeb­né k je­jí­mu vy­vrá­ce­ní či potvr­ze­ní [srov. roz­hod­nu­tí Vr­chní­ho sou­du v Pra­ze ze dne 28. 5. 1993, sp. zn. 5 To 21/93 (uveřejněné pod č. 41/1993 Sbír­ky soud­ních roz­hod­nu­tí a sta­no­vi­sek)]. Rovněž je třeba zmí­nit, že sou­dy ne­pos­tu­po­va­ly v sou­la­du s pra­vid­lem, že zna­lec je oso­bou se spe­ciál­ní­mi od­bor­ný­mi zna­los­tmi, roz­díl­nou od pro­ces­ních stran a or­gánů čin­ných v tres­tním říze­ní, kte­rá je přibí­rá­na za úče­lem ob­jasnění kon­krét­ní sku­teč­nos­ti důle­ži­té pro tres­tní říze­ní, je­jíž ob­jasnění ta­ko­vých od­bor­ných zna­los­tí. Přes­to­že je zna­lec­ký důkaz zvláš­tním sa­mos­tat­ným dru­hem důka­zu, ne­má v poměru k os­tat­ním druhům důkazů pri­vi­le­go­va­né pos­ta­ve­ní. Or­gá­ny čin­né v tres­tním říze­ní jím nej­sou vá­zá­ny a hod­no­tí jej ja­ko kaž­dý ji­ný druh důka­zu [srov. roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du ČSSR, ze dne 2. 3. 1972, sp. zn. Tsf 1/72 (uveřejněné pod č. 40/1972 Sbír­ky soud­ních roz­hod­nu­tí a sta­no­vi­sek), ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72 (uveřejněné pod č. 62/1973 Sbír­ky soud­ních roz­hod­nu­tí a sta­no­vi­sek, ze dne 16. 1. 1986, sp. zn. 11 Tz 46/85 (uveřejněné pod č. 55/1986 Sbír­ky soud­ních roz­hod­nu­tí a sta­no­vi­sek), aj.].

56. Za si­tua­ce, kdy je dá­na po­chyb­nost o pod­ja­tos­ti PhDr. Ja­na Bo­ri­se Uh­líře, Ph.D., je dá­na po­chyb­nost i o zá­věrech, kte­ré měl ja­ko zna­lec­ký expert zpra­co­vat. Roz­váděné zvláš­tnos­ti ply­nou i z okol­nos­tí zpra­co­vá­ní od­bor­né­ho vy­jádření v příp­rav­ném říze­ní, kte­ré zpra­co­val ve třech vy­ho­to­ve­ních na po­žá­dá­ní mjr. Mgr. Vlas­ti­mi­la Jan­de­ry, zá­stup­ce ve­dou­cí­ho 2. odd. SKPV OOK, dne 28. 1. 2013 (č. l. 94 až 97 spi­su), dne 12. 2. 2013 (č. l. 98 spi­su), a ze dne 18. 2. 2013 za­lo­že­né na č. l. 99 až 101 spi­su, na nějž pos­lé­ze od­ká­zal soud pr­vní­ho stupně (č. l. 515 spi­su). Nej­vyš­ší soud však jen poz­na­me­ná­vá, že těmi­to od­bor­ný­mi vy­jádření­mi soud důkaz nep­ro­vedl, pro­to­že žá­dná ta­ko­vá sku­teč­nost se z ob­sa­hu spi­su ne­po­dá­vá, resp. v pro­to­ko­lu o hlav­ním lí­če­ní ne­ní údaj, pod­le něhož by by­lo patr­né, že soud je ja­ko důkaz v rám­ci do­ka­zo­vá­ní reali­zo­val.


VIII. Zá­věry Nej­vyš­ší­ho sou­du


57. Nej­vyš­ší soud na zá­kladě těchto pod­stat­ných zjištění dospěl k zá­věru, že říze­ní před­chá­ze­jí­cí vy­dá­ní přez­kou­má­va­ných roz­hod­nu­tí je za­tí­že­no zá­sad­ní­mi a stěžej­ní­mi va­da­mi, pro kte­ré ta­to roz­hod­nu­tí ne­mo­hou ob­stát. Všech­ny sho­ra uve­de­né ne­dos­tat­ky sou­dy dos­ta­tečně neodstra­ni­ly, pro­to roz­hod­nu­tí vy­da­ly na pod­kladě zce­la vad­né­ho a neúpl­né­ho do­ka­zo­vá­ní. Vy­da­ly pro­to zproš­ťu­jí­cí roz­su­dek, kte­rý za da­ných okol­nos­tí a zej­mé­na zjištěných ne­dos­tatků je zce­la před­čas­ným, pro­to­že vy­šel z pro­ce­su, kte­rý ne­se znám­ky nes­pra­ved­li­vé­ho říze­ní.

58. Kromě uve­de­né­ho je nut­né zdůraz­nit, že již v příp­rav­ném říze­ní by­lo učiněno zá­sad­ní po­chy­be­ní, po­kud na zpra­co­vá­ní otáz­ky k po­sou­ze­ní zá­vad­né­ho textu v kni­ze, se za­měřením na nut­nost roz­krýt v je­jím ob­sa­hu pod­le or­gánů čin­ných v tres­tním říze­ní skry­té na­cio­na­lis­tic­ké ten­den­ce směřují­cí k pod­poře neo­na­cis­mu či ji­ných hnu­tí před­pok­lá­da­ných v § 403 tr. zá­ko­ní­ku, případně § 404 tr. zá­ko­ní­ku, ane­bo na pod­po­ru ge­no­ci­dia pod­le § 405 tr. zá­ko­ní­ku, by­lo zpra­co­vá­no to­li­ko od­bor­né vy­jádření (a to tím spí­še, že tak uči­ni­la oso­ba, kte­rá mě­la na věci osob­ní zá­jem, jak by­lo vy­světle­no v od­dí­lu VII. to­ho­to us­ne­se­ní). Uve­de­né od­bor­né vy­jádření v příp­rav­ném říze­ní nespl­ňo­va­lo pod­mín­ky pro to, aby ta­to slo­ži­tá otáz­ka (slo­ži­tost os­tatně v někte­rých přípa­dech naz­na­čo­val při hlav­ním lí­če­ní i sám zpra­co­va­tel ja­ko zna­lec) by­la řeše­na a roz­krý­vá­na ces­tou od­bor­né­ho vy­jádření a ni­ko­li zna­lec­ké­ho po­sud­ku. Po­kud byl pos­lé­ze zpra­co­va­tel od­bor­né­ho vy­jádření ja­ko zna­lec sou­dem přib­rán, by­lo po­vin­nos­tí soudů hod­no­tit zna­lec­ký po­su­dek ja­ko kaž­dý ji­ný důkaz, a pro­to by­lo třeba za­bý­vat se i tím, ja­kým způso­bem při hlav­ním lí­če­ní PhDr. Jan B. Uh­líř, Ph.D. své zna­lec­ké zá­věry po­dá­val a pre­zen­to­val. Jen pro úpl­nost lze z je­ho slov­ní­ho po­dá­ní po­sud­ku u hlav­ní­ho lí­če­ní, pro­to­že v pí­sem­né po­době neb­yl zpra­co­ván, pou­ká­zat na ur­či­tou vá­ha­vost a nepřes­nost při for­mu­la­ci je­ho od­povědí na po­lo­že­né otáz­ky. Např. k ob­sa­hu před­mlu­vy a úvodům k pro­jevům uvedl, že „je to vel­mi těžké roz­li­šit s tím, že autor těch před­mluv … z mé­ho poh­le­du zá­měrně ci­to­val … ne­rad bych se mý­lil v tom­to oh­le­du, ale do­jem, kte­rý jsem z to­ho zís­kal, je ten, že …“, „… nel­ze vždy jed­noz­načně kon­sta­to­vat, co je přev­za­to z pro­jevů a co je autor­sky myš­len­kou auto­ra těch před­mluv. Mu­se­lo by se to vel­mi peč­livě srov­nat… ne­doš­lo na vy­žá­dá­ní ni­ko­ho ke kom­pa­ra­ci těch původ­ních textů“, a tu­díž „nel­ze jed­noz­načně kon­sta­to­vat, do ja­ké mí­ry jsou … pro­je­vy pra­vé, jak dobře jsou přelo­že­ny, od­kud jsou přelo­že­ny, ne­ní ci­to­vá­no, ne­ní mož­no vědec­ky v tom­to oh­le­du srov­nat“ (č. l. 516 až 518). K otáz­ce směřují­cí k to­mu, že pod­le je­ho vlas­tní­ho vy­jádření někte­ré z po­lo­že­ných otá­zek, kon­krétně otáz­ka č. 3, by­ly otáz­ka­mi po­li­to­lo­gic­ký­mi, uvedl, že po­li­to­lo­gii ne­vys­tu­do­val a od­bor­né vy­jádření zpra­co­val ja­ko „kla­sic­ký his­to­rik“ (č. l. 533, 542). Na č. l. 545 uvedl, že ob­sah kni­hy bu­de kaž­dý čte­nář po­su­zo­vat ji­nak a on nemůže vědět, jak, ale „pod­le je­ho ná­zo­ru“ může u čte­nářů přetr­vat škod­li­vý do­jem pra­me­ní­cí z vy­chva­lo­vá­ní neo­na­cis­mu, přičemž „ze své­ho od­bor­né­ho hle­dis­ka se ne­dos­ta­ne nad rá­mec své­ho od­bor­né­ho vy­jádření … já ja­ko pro­fe­sio­nál­ní his­to­rik do­teď ne­mo­hu zkon­sta­to­vat, že přek­lad od­po­ví­dá ori­gi­ná­lu, pro­to­že ne­ní s čím srov­ná­vat …“. Téměř kaž­dou svou od­pověď uvo­zu­je či za­kon­ču­je větou „pod­le mé­ho ná­zo­ru“ či „je to můj do­jem“ (č. l. 546 až 552). Tak­to vy­jádřené ná­zo­ry svědčí o neutříbe­ných a ne­jed­noz­nač­ných od­povědích, za­lo­že­ných jen na vlas­tních úva­hách bez dos­tat­ku od­bor­nos­ti.

59. Po­kud jme­no­va­ný původně zpra­co­val od­bor­né vy­jádření, to pod­le § 105 tr. ř. je v praxi po­va­žo­vá­no za lis­tin­ný důkaz (srov. § 112 od­st. 2 a § 213 od­st. 1 tr. ř.). Při od­bor­ném vy­jádření pou­ží­vá oso­ba, od kte­ré je vy­ža­do­vá­no, svých od­bor­ných zna­los­tí, a pro­to ho může po­dá­vat v jed­no­duš­ších přípa­dech i oso­ba, kte­rá je za­psá­na v sez­na­mu znalců (zna­lec), ane­bo ji­ná fy­zic­ká ne­bo práv­nic­ká oso­ba, kte­rá má potřeb­né od­bor­né před­pok­la­dy. K po­sou­ze­ní slo­žitější od­bor­né otáz­ky, kte­rá vy­plý­vá z ná­roč­nos­ti od­bor­né­ho po­sou­ze­ní zkou­ma­né skut­ko­vé otáz­ky, je třeba přib­rat znal­ce. Nej­vyš­ší soud má za to, že za úče­lem po­dá­ní ob­ža­lo­by v té­to věci ne­pos­ta­čo­va­lo pro zá­važ­nost věci jen od­bor­né vy­jádření, jak usu­zo­val důvodně i soud pr­vní­ho stupně (av­šak uči­nil to nev­hod­ným způso­bem), ne­boť by­lo nut­né přib­rat ke zpra­co­vá­ní zna­lec­ké­ho po­sud­ku nes­tran­né­ho a ne­pod­ja­té­ho znal­ce. Ná­roč­nost od­bor­né­ho po­sou­ze­ní zde vy­plý­vá z ob­tíž­nos­ti vy­uži­tí teo­re­tic­kých a em­pi­ric­kých poz­natků, kte­ré by­lo třeba kom­plexním způso­bem zpra­co­vat, případně potřeby kon­zul­ta­cí s dal­ší­mi od­bor­ní­ky různých oborů. Jes­tli­že se ob­ža­lo­ba opí­ra­la jen o od­bor­né vy­jádření je­di­né oso­by, kte­rá i sa­ma dá­va­la v průběhu po­sud­ku, že by by­lo třeba po­sou­ze­ní z dal­ších pro­fe­sí, šlo o pos­tup, kte­rý byl v roz­po­ru s pod­mín­ka­mi § 105 tr. ř.

60. Po­kud soud pr­vní­ho stupně přib­ral při hlav­ním lí­če­ní ja­ko znal­ce PhDr. Ja­na Bo­ri­se Uh­líře, Ph.D., kromě vý­hrad vůči po­chyb­nos­tem o je­ho pod­ja­tos­ti, jak jsou vý­še vy­jádře­ny, je nut­né uvést i to, že sou­dy je­ho zna­lec­ké zá­věry řádně nez­vá­ži­ly pod­le po­ža­dav­ku kri­tic­ké­ho hod­no­ce­ní všech důkazů, včetně zna­lec­ké­ho po­sud­ku, a ne­hod­no­ti­ly ho stejně peč­livě ja­ko kaž­dý ji­ný důkaz. Pro­to­že ani zna­lec­ký po­su­dek a prio­ri ne­po­ží­vá větší důkaz­ní sí­ly, mě­ly ho te­dy pod­ro­bit všes­tran­né prověrce ne­jen práv­ní ko­rek­tnos­ti, ale i věcné správ­nos­ti, což zce­la neu­či­ni­ly, zej­mé­na z potřeby hod­no­tit pro­ces ut­váření zna­lec­ké­ho důka­zu, včetně příp­ra­vy zna­lec­ké­ho zkou­má­ní, opatřová­ní pod­kladů pro znal­ce, průběhu zna­lec­ké­ho zkou­má­ní, věro­hod­nos­ti teo­re­tic­kých vý­cho­di­sek, ji­miž zna­lec od­ůvod­ňu­je své zá­věry, spo­leh­li­vos­ti me­tod pou­ži­tých znal­cem a způso­bu vy­vo­zo­vá­ní je­ho zá­věrů. Vy­vsta­nou-li po­chyb­nos­ti o věcné správ­nos­ti zna­lec­ké­ho po­sud­ku (např. již vý­še zmíněná nepřesvědči­vost znal­co­vých zá­věrů, ne­mož­nost sdělit od­povědi na někte­ré otáz­ky, apod.), byl soud po­vi­nen, v sou­la­du se zá­sa­dou ofi­cia­li­ty a zá­sa­dou vy­hle­dá­va­cí (§ 2 od­st. 4 a 5 tr. ř.), po­ku­sit se od­stra­nit vznik­lé po­chyb­nos­ti ob­sta­rá­ním důkazů dal­ších, případně pos­tu­pem pod­le § 109, případ. 110 tr. ř.[srov. ná­lez Ústav­ní­ho sou­du ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 4457/12 (N 132/70 SbNU 221)].

61. Pro­to­že Nej­vyš­ší soud, jak roz­vedl, shle­dal, že říze­ní před­chá­ze­jí­cí vy­dá­ní přez­kou­má­va­ných roz­hod­nu­tí tr­pí zá­važ­ný­mi pro­ces­ní­mi va­da­mi, v důsled­ku nichž neb­yl řádně zjištěn skut­ko­vý stav věci, o němž jsou stá­le důvod­né po­chyb­nos­ti pro zá­věr o vině i zproštění ob­viněných, do­ka­zo­vá­ní by­lo za­tí­že­no pod­stat­nou va­dou v osobě znal­ce, kte­rý měl osob­ní vztah k přez­kou­má­va­né věci, a pro­to ne­mohl ob­jek­tivně vy­pra­co­vat ani zna­lec­ký po­su­dek ani od­bor­né vy­jádření, z něhož ja­ko stěžej­ní­ho důka­zu vy­chá­ze­la ob­ža­lo­ba, a neměl pro ob­jasnění všech otá­zek, kte­ré by­lo třeba zkou­mat, potřeb­né zna­los­ti, ne­ní pro­za­tím pro skut­ko­vé ani práv­ní zá­věry v říze­ní před­chá­ze­jí­cím vy­dá­ní přez­kou­má­va­ných roz­hod­nu­tí potřeb­ný pod­klad. Pro­to Nej­vyš­ší soud roz­hodl tak, že pod­le § 265k od­st. 1 tr. ř. zru­šil us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Brně ze dne 23. 1. 2015, sp. zn. 8 To 489/2014, a roz­su­dek Městské­ho sou­du v Brně ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 8 T 21/2014. Pod­le § 265k od­st. 2 tr. ř. zru­šil dal­ší roz­hod­nu­tí na zru­še­ná roz­hod­nu­tí ob­sa­hově na­va­zu­jí­cí, po­kud vzhle­dem ke změně, k níž doš­lo zru­še­ním, poz­by­la pod­kla­du. Pod­le § 265l od­st. 1 tr. ř. a § 260 tr. ř. per ana­lo­giam věc vrá­til stát­ní­mu zá­stup­ci Městské­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství v Brně k do­šetření.

62. Se zřete­lem na všech­ny vý­še zjištěné ne­dos­tat­ky Nej­vyš­ší soud dospěl k zá­věru, že se věc vra­cí stát­ní­mu zá­stup­ci k do­šetření ve smys­lu § 260 tr. ř. Pro ta­ko­vý pos­tup jsou v předmětné věci splně­ny všech­ny zá­kon­né po­ža­dav­ky, předev­ším pro­to, že po zru­še­ní roz­sud­ku nel­ze pok­ra­čo­vat v říze­ní před sou­dem, pro­to­že stěžej­ní důkaz, a to od­bor­né vy­jádření, případně na­va­zu­jí­cí zna­lec­ký po­su­dek zpra­co­va­la oso­ba, u níž jsou důvod­né po­chyb­nos­ti o pod­ja­tos­ti ve smys­lu § 11 od­st. 1, 2 zá­ko­na č. 36/1967 Sb., a tu­díž o ten­to důkaz nel­ze skut­ko­vé ani práv­ní zá­věry opí­rat.

63. V dal­ším říze­ní pro­to bu­de třeba za vy­uži­tí všech dos­tup­ných prostředků pro­vést do­ka­zo­vá­ní za­měřené na všech­ny zna­ky do úva­hy přichá­ze­jí­cích tres­tných činů. Zej­mé­na však bu­de nut­né nejpr­ve po­sou­dit ob­sah předmětné kni­hy, a ji­ným znal­cem, přičemž pro slo­ži­tost věci bu­de nez­byt­né, aby šlo o zkou­má­ní ne­jen z obo­ru po­li­to­lo­gie a his­to­rie se za­měřením na extré­mis­tic­ká hnu­tí, ale i z obo­ru škol­ství a kul­tu­ra, od­větví umění li­te­rár­ní či od­větví ja­zy­kověda, případně též za po­mo­ci od­bor­ní­ka na němec­ký ja­zyk, v němž by­ly pro­je­vy v ori­gi­ná­le uve­de­ny, pro­to­že bu­de nut­né i po­sou­dit, zda přek­lad ori­gi­ná­lu od­po­ví­dá textu ob­saž­né­mu v kni­ze, kte­rý je je­ho auto­ry vy­dá­ván za auten­tic­ký přek­lad Hit­le­ro­vých pro­jevů. Neh­ledě na nut­nost po­sou­ze­ní kni­hy i z li­te­rár­ní­ho hle­dis­ka, případně dal­ších oborů, vy­jde-li ta­ko­vá potřeba v průběhu zpra­co­vá­ní po­sud­ku naj­evo. Pro­to­že se bu­de jed­nat o více­obo­ro­vé zna­lec­ké zkou­má­ní, nel­ze vy­lou­čit, že bu­de vhod­né přib­rat zna­lec­ký ús­tav, ne­boť pro ob­jasnění zvlášť důle­ži­té sku­teč­nos­ti vy­ža­du­jí­cí zna­los­ti z různých oborů, je mož­no přib­rat dva či ví­ce znalců z různých oborů i od­větví pod­le § 110 tr. ř. [srov. us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Ko­ši­cích ze dne 25. 7. 1984, sp. zn. 2 T 18/84 (uveřejněné pod č. 29/1986 Sbír­ky soud­ních roz­hod­nu­tí a sta­no­vi­sek), a zej­mé­na Kraj­ské­ho sou­du v Če­ských Budějo­vi­cích ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. 4 To 70/98 (uveřejněné pod č. 20/2000 Sbír­ky soud­ních roz­hod­nu­tí a sta­no­vi­sek)].

64. Rovněž bu­de nut­né, aby by­lo do­ka­zo­vá­ní za­měřeno i na po­sou­ze­ní to­ho (viz od­díl VI. sho­ra), zda jsou oso­by ob­viněných za­po­je­ny do ta­ko­vých sku­pin, kte­ré vy­ka­zu­jí na­po­je­ní na „hnu­tí“, jak je před­pok­lá­dá­no u tres­tných činů pod­le § 403 a § 404 tr. zá­ko­ní­ku. Nel­ze vy­lou­čit, že s oh­le­dem na mož­nost skry­tých ten­den­cí bu­de potřeba, aby tu­to okol­nost po­sou­dil zna­lec, pro­to­že bu­de nez­byt­né zkou­mat zjiš­ťo­va­né sku­teč­nos­ti, např. i ty, kte­ré jsou již ve spi­so­vém ma­te­riá­lu za­lo­že­né, z hle­dis­ka všech sou­vis­los­tí i jed­not­li­vos­tí, kte­ré pro řeše­ní té­to prob­le­ma­ti­ky ma­jí vý­znam. V do­ka­zo­vá­ní te­dy bu­de nut­né pok­ra­čo­vat a shro­máž­dit dal­ší důka­zy, jak o tom svědčí po­ža­dav­ky nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho zá­stup­ce uve­de­né v do­vo­lá­ní, a to i o na­po­je­ní jed­not­li­vých ob­viněných na extré­mis­tic­ké sku­pi­ny v Čes­ké re­pub­li­ce, případně v ji­ných ze­mích.

65. Vzhle­dem k to­mu, že pod­le § 260 tr. ř. lze pos­tu­po­vat jen teh­dy, když do­sa­vad­ní říze­ní je za­tí­že­no ta­ko­vou pro­ces­ní va­dou, kte­rou nel­ze od­stra­nit v říze­ní před sou­dem, je uve­de­né hle­dis­ko v přez­kou­má­va­né věci splněno. bu­de z důvodů sho­ra uve­de­ných nez­byt­né pro­vádět dal­ší do­ka­zo­vá­ní, kte­ré má vý­znam pro ná­le­ži­té ob­jasnění věci, jež může snadněji pro­vést stát­ní zá­stup­ce, než soud pr­vní­ho stupně, a jde o okol­nos­ti, bez nichž soud nemůže spra­ved­livě roz­hod­nout, a ty­to sku­teč­nos­ti moh­ly a mě­ly být ob­jas­ňo­vá­ny již v příp­rav­ném říze­ní před po­dá­ním ob­ža­lo­by. Ze všech těchto důvodů jsou splně­ny pod­mín­ky pro to, aby věc by­la vrá­ce­na stát­ní­mu zá­stup­ci k do­šetření.

66. Pod­le uve­de­né­ho bu­de nut­né pro­vést úpl­né a dos­ta­teč­né příp­rav­né říze­ní, v němž bu­dou ob­jas­ňo­vá­ny všech­ny va­dy, kte­ré by­ly v tom­to roz­hod­nu­tí vy­tknu­ty a je­jichž zá­klad tkví v příp­rav­ném říze­ní. Or­gá­ny čin­né v tres­tním říze­ní přitom bu­dou po­vin­ny pos­tu­po­vat v sou­la­du s § 265s od­st. 1 tr. ř. a dodr­žet po­ky­ny, kte­ré jim Nej­vyš­ší soud v tom­to roz­hod­nu­tí ulo­žil, předev­ším pak dopl­nit do­ka­zo­vá­ní tak, aby na je­ho zá­kladě moh­la být učiněna skut­ko­vá zjištění, o nichž ne­bu­dou důvod­né po­chyb­nos­ti, a to rovněž k otáz­ce pa­cha­tel­ství a spolu­pa­cha­tel­ství. V opač­ném případě pak bu­de nut­né pos­tu­po­vat v sou­la­du se zá­sa­dou in du­bio pro reo.

P o u č e n í : Pro­ti roz­hod­nu­tí o do­vo­lá­ní ne­ní s vý­jim­kou ob­no­vy říze­ní op­rav­ný prostředek přípust­ný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 25. 4. 2018

JUDr. Mi­la­da Šáma­lo­vá
před­sed­kyně se­ná­tu


 

Facebook diskusia

 

Najčítanejšie články

Zákonnosť dôkazov a procesu dokazovania trestných činov s drogovým prvkom (z pohľadu obhajoby)

 cie­ľom člán­ku bo­lo pou­ká­zať na ma­név­ro­va­cí pries­tor ob­ha­jo­by pri vý­ko­ne ob­ha­jo­by osôb ob­vi­ne­ných z tres­tných či­nov naj­mä s dro­go­vým pr­vkom.

 
Daňové trestné činy - niektoré aplikačné problémy

 vý­ťah z pred­náš­ky us­ku­toč­ne­nej dňa 09.05.2013 v Om­še­ní

 
Ekonomická trestná činnosť a trestné činy proti mene

 Autor: JUDr. Pe­ter Šam­ko, sud­ca Ok­res­né­ho sú­du v Pe­zin­ku

vý­ťah z pred­náš­ky us­ku­toč­ne­nej dňa 03.05.2011 - 04.05.2011 v Om­še­ní

 
   
 
Mapa stránky   |   O nás   |   Kontakt Powered by Cyclone3 XUL CMS of Comsultia