Falšovanie platobného prostriedku a internetové bankovníctvo

Publikované: 03. 02. 2019, čítané: 535 krát
 

 

Práv­ne zá­ve­ry niž­šie uved­nej ju­di­ka­tú­ry sú vy­uži­teľ­né aj v SR pri vý­kla­de zna­kov skut­ko­vej pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu neop­ráv­ne­né­ho vy­ro­be­nia a pou­ží­va­nia pla­tob­né­ho pros­tried­ku, elek­tro­nic­kých pe­ňa­zí ale­bo inej pla­tob­nej kar­ty pod­ľa § 219 Tr. zák. a to pri vý­kla­de zna­ku „fal­šu­je pla­tob­ný pros­trie­dok“.

 

Práv­ne ve­ty:

Padělá­ním pla­teb­ní­ho prostřed­ku se mi­mo ji­né ro­zu­mí vy­plnění či vy­ho­to­ve­ní pla­teb­ní­ho prostřed­ku bez op­rávnění. U lis­tin­ných příkazů k úh­radě jde o přípa­dy, kdy pa­cha­tel např. zfal­šu­je příkaz k úh­radě tím, že na­po­do­bí pod­pis dis­po­nen­ta s úč­tem.

Při pou­ži­tí inter­ne­to­vé­ho ban­kov­nic­tví a při tran­sak­cích us­ku­tečněných v je­ho rám­ci (napřík­lad vy­plnění a nás­led­né od­es­lá­ní ban­kov­ní­ho for­mu­láře pla­teb­ní­ho příka­zu), je pod­pis dis­po­nen­ta úč­tu při ověřová­ní je­ho to­tož­nos­ti nah­ra­zen různý­mi za­bez­pe­čo­va­cí­mi me­to­da­mi, me­zi kte­ré patří mi­mo ji­né i kom­bi­na­ce přís­tu­po­vé­ho hes­la a potvr­zo­va­cích (auto­ri­zač­ních) kódů za­sí­la­ných peněžním ús­ta­vem dis­po­nen­to­vi na mo­bil­ní te­le­fon, kte­rý je pro­vá­zán s kon­krét­ním úč­tem. Pod­pis příkaz­ce je tak nah­ra­zen pou­ži­tím těchto ověřova­cích me­tod a je­jich neop­rávněné překo­ná­ní od­po­ví­dá zfal­šo­vá­ní pod­pi­su příkaz­ce. Jes­tli­že pa­cha­tel po překo­ná­ní bez­peč­nos­tních prvků pro­nikl do sys­té­mu inter­ne­to­vé­ho ban­kov­nic­tví a bez op­rávnění vy­pl­nil ban­kov­ní for­mu­lář pla­teb­ní­ho příka­zu a příkaz nás­ledně od­es­lal, vy­tvořil tak paděla­ný pla­teb­ní prostředek a je­ho jed­ná­ní vy­ka­zu­je zna­ky skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu neop­rávněné­ho opatření, padělá­ní a pozměnění pla­teb­ní­ho prostřed­ku pod­le § 234 od­st. 3 ali­nea pr­vní tr. zá­ko­ní­ku.

(Práv­ní vě­ta schvá­le­ná tres­tním ko­le­giem Nej­vyš­ší­ho sou­du na za­se­dá­ní 13. pro­sin­ce 2018).  

4 Tdo 456/2018-28




US­NE­SENÍ



Nej­vyš­ší soud roz­hodl v ne­veřej­ném za­se­dá­ní ko­na­ném dne 16. 5. 2018 o do­vo­lá­ní nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho zá­stup­ce po­da­ném v nep­rospěch ob­viněné­ho D. P., pro­ti roz­sud­ku Kraj­ské­ho sou­du v Hrad­ci Krá­lo­vé, po­boč­ky v Par­du­bi­cích ze dne 3. 10. 2017 sp. zn. 13 To 347/2017, v tres­tní věci ve­de­né u Ok­res­ní­ho sou­du v Chru­di­mi pod sp. zn. 2 T 18/2017, tak­to:

I. Pod­le § 265k od­st. 1 tr. ř. se zru­šu­je roz­su­dek Kraj­ské­ho sou­du v Hrad­ci Krá­lo­vé, po­boč­ky v Par­du­bi­cích ze dne 3. 10. 2017 sp. zn. 13 To 347/2017.

Pod­le § 265k od­st. 2 tr. ř. se zru­šu­jí i dal­ší roz­hod­nu­tí na zru­še­né roz­hod­nu­tí ob­sa­hově na­va­zu­jí­cí, po­kud vzhle­dem ke změně, k níž doš­lo zru­še­ním, poz­by­la pod­kla­du.

Pod­le § 265l od­st. 1 tr. ř. se Kraj­ské­mu sou­du v Hrad­ci Krá­lo­vé, po­boč­ce v Par­du­bi­cích přika­zu­je, aby věc v potřeb­ném roz­sa­hu zno­vu pro­jed­nal a roz­hodl.

II. Pod­le § 265l od­st. 4 tr. ř. se ob­vině­ný D. P. ne­be­re do vaz­by.

 

Od­ůvodnění:


Ok­res­ní soud v Chru­di­mi roz­sud­kem ze dne 11. 5. 2017 sp. zn. 2 T 18/2017 uz­nal ob­viněné­ho D. P. vin­ným zlo­či­nem neop­rávněné­ho opatření, padělá­ní a pozměnění pla­teb­ní­ho prostřed­ku pod­le § 234 od­st. 3 ali­nea pr­vní tr. zá­ko­ní­ku, přeči­nem pod­vo­du pod­le § 209 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku a přeči­nem neop­rávněné­ho přís­tu­pu k po­čí­ta­čo­vé­mu sys­té­mu a no­si­či in­for­ma­cí pod­le § 230 od­st. 2 písm. a), od­st. 3 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku, jichž se do­pus­til tím, že v blí­že nez­jištěné době od led­na 2016 do 21. 4. 2016 v bytě poš­ko­ze­né­ho I. Š., na ad­re­se P., Ch., ve kte­rém v té­to době s poš­ko­ze­ným byd­lel, si bez vědo­mí poš­ko­ze­né­ho opatřil čís­lo je­ho ban­kov­ní­ho úč­tu ve­de­né­ho u UniC­re­dit Bank, hes­lo a přís­tu­po­vý kód do inter­ne­to­vé­ho ban­kov­nic­tví a zá­ro­veň si půjčil do uží­vá­ní je­ho mo­bil­ní te­le­fon, kte­rý byl svá­zán s vý­še uve­de­ným úč­tem pro příjem ověřova­cí­ho hes­la ke vstu­pu do inter­ne­to­vé­ho ban­kov­nic­tví, pos­lé­ze za uži­tí vý­še uve­de­ných prostředků dne 21. 4. 2016 za sou­čin­nos­ti své druž­ky P. B. prostřed­nic­tvím veřej­né­ho po­čí­ta­če v Městské kni­hovně v Ch. vstou­pil do inter­ne­to­vé­ho ban­kov­nic­tví k vý­še uve­de­né­mu úč­tu, v němž za­dal příkaz k platbě ve vý­ši 7 000 Kč ve prospěch úč­tu, kte­rý je ve­den u Ko­mer­ční ban­ky, a. s., ve prospěch V. P., je­jímž je­di­ným dis­po­nen­tem je O. P., se kte­rou byl předem dom­lu­ven, že pe­ní­ze po přip­sá­ní na účet vy­be­re a předá mu je, k če­muž doš­lo dne 23. 4. 2016; dá­le us­ku­teč­nil té­hož dne prostřed­nic­tvím pla­teb­ní kar­ty k vý­še uve­de­né­mu úč­tu, kte­rou si od poš­ko­ze­né­ho po­čát­kem dub­na za­půjčil, tři bez­ho­to­vos­tní plat­by ve prospěch spo­leč­nos­ti Vo­da­fo­ne, vždy ve vý­ši 250 Kč, na do­by­tí kre­di­tu mo­bil­ních te­le­fonů, čímž způso­bil poš­ko­ze­né­mu I. Š. ško­du v cel­ko­vé vý­ši 7 750 Kč.

Za to byl ob­viněné­mu P. pod­le § 234 od­st. 3 tr. zá­ko­ní­ku za pou­ži­tí § 43 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku ulo­žen úhrn­ný trest od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní čtyř let ne­pod­míněně. Pod­le § 56 od­st. 2 písm. c) tr. zá­ko­ní­ku byl ob­vině­ný pro vý­kon to­ho­to tres­tu za­řazen do vězni­ce s os­tra­hou. Pod­le § 228 od­st. 1 tr. ř. ulo­žil soud ob­viněné­mu po­vin­nost za­pla­tit poš­ko­ze­né­mu I. Š., by­tem P., Ch., na náh­radě ško­dy čás­tku 7 750 Kč.

Ci­to­va­ný roz­su­dek sou­du pr­vní­ho stupně na­padl ob­vině­ný od­vo­lá­ním a na je­ho pod­kladě Kraj­ský soud v Hrad­ci Krá­lo­vé, po­boč­ka v Par­du­bi­cích roz­sud­kem ze dne 3. 10. 2017 sp. zn. 13 To 347/2017 pod­le § 258 od­st. 1 písm. b), c), d) tr. ř. na­pa­de­ný roz­su­dek sou­du pr­vní­ho stupně v ce­lém roz­sa­hu zru­šil a pod­le § 259 od­st. 3 tr. ř. nově roz­hodl tak, že ob­viněné­ho D. P. uz­nal vin­ným to­tož­ným jed­ná­ním, ja­ko to před ním uči­nil soud pr­vní­ho stupně, v němž ale spatřoval přečin krá­de­že pod­le § 205 od­st. 1 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku a přečin neop­rávněné­ho přís­tu­pu k po­čí­ta­čo­vé­mu sys­té­mu a no­si­či in­for­ma­cí pod­le § 230 od­st. 2 písm. a), od­st. 3 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku. Za to ob­viněné­mu pod­le § 230 od­st. 3 tr. zá­ko­ní­ku za pou­ži­tí § 43 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku ulo­žil úhrn­ný trest od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní dvou let. Pod­le § 56 od­st. 2 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku jej pro vý­kon ulo­že­né­ho tres­tu za­řadil do vězni­ce s os­tra­hou. Pod­le § 228 od­st. 1 tr. ř. ob­viněné­mu sou­časně ulo­žil po­vin­nost za­pla­tit poš­ko­ze­né­mu I. Š., by­tem Ch., P. na náh­radě ško­dy čás­tku 7 750 Kč.

Ten­to roz­su­dek sou­du dru­hé­ho stupně na­padl nej­vyš­ší stát­ní zá­stup­ce do­vo­lá­ním v nep­rospěch ob­viněné­ho, přičemž jej opřel o do­vo­la­cí důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř.

Nej­vyš­ší stát­ní zá­stup­ce na­mí­tá, že se nel­ze zto­tož­nit s práv­ní­mi zá­věry od­vo­la­cí­ho sou­du. Skut­ko­vá zjištění to­tiž pod­po­ru­jí zá­věr, že jed­ná­ní ob­viněné­ho by­lo na­místě po­sou­dit pod­le us­ta­no­ve­ní tres­tní­ho zá­ko­ní­ku, kte­rá ap­li­ko­val na­lé­za­cí soud.

Práv­ní kva­li­fi­ka­ce pod­le § 205 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku ne­ní pro přípa­dy neop­rávněné ko­mu­ni­ka­ce pa­cha­te­le s peněžním ús­ta­vem na dál­ku prostřed­nic­tvím elek­tro­nic­kých prostředků a neop­rávněné­ho přís­tu­pu do inter­ne­to­vé­ho ban­kov­nic­tví přilé­ha­vá a ne­ref­lek­tu­je zce­la způsob, ja­kým si pa­cha­tel opatřil peněžní prostřed­ky poš­ko­ze­né­ho, resp. kte­rak způso­bí poš­ko­ze­né­mu ško­du. Pro so­fis­ti­ko­vanější přípa­dy, kdy si pa­cha­tel neop­rávněně přiv­las­tní přís­tu­po­vé úda­je do služ­by inter­ne­to­vé­ho ban­kov­nic­tví ji­né oso­by, zá­ro­veň si opatří i zá­zna­mo­vé mé­dium, na kte­ré je ban­kov­ním ús­ta­vem za­sí­lán potvr­zo­va­cí kód pro přís­tup do inter­ne­to­vé­ho ban­kov­nic­tví, je zřetelně přilé­havější přirov­ná­ní k případům, kdy pa­cha­tel padě­lá ne­bo pozmění pla­teb­ní příkaz v lis­tin­né po­době a ten­to před­lo­ží ban­ce. U ta­ko­vých si­tua­cí přitom ne­ní zá­ro­veň po­chyb­nos­tí o tom, že ma­jí být po­sou­ze­ny ja­ko trest­ný čin pod­vo­du.

Roz­díl me­zi tres­tný­mi či­ny krá­de­že a pod­vo­du spo­čí­vá v tom, že u krá­de­že se pa­cha­tel ci­zí věci zmoc­ní, od­ej­me ji z dis­po­zi­ce poš­ko­ze­né­ho, což se děje bez vědo­mí poš­ko­ze­né­ho, případně tře­tí oso­by, kte­rá má věc v da­ném okam­ži­ku v dis­po­zi­ci, za­tím­co u tres­tné­ho či­nu pod­vo­du poš­ko­ze­ný, případně tře­tí oso­ba, věc, jež je předmětem úto­ku, pa­cha­te­li dob­ro­volně vy­dá, což uči­ní sa­ma v omy­lu, ať již vy­vo­la­né­ho pa­cha­te­lem či pa­cha­te­lem vy­uži­té­ho. V da­ném případě k od­čer­pá­ní peněz doš­lo za pl­né kon­tro­ly pos­ky­to­va­te­le úč­tu. Doj­de te­dy ke zce­la dob­ro­vol­né­mu přesu­nu peněžních prostředků. Pos­ky­to­va­te­le úč­tu ob­vině­ný uvedl v om­yl v té sku­teč­nos­ti, že je oso­bou op­rávněnou dis­po­no­vat s peněžní­mi prostřed­ky na úč­tu, resp. že příkaz k úh­radě za­dal sku­tečně klient peněžní­ho ús­ta­vu, na zá­kladě če­hož nás­ledně pos­ky­to­va­tel úč­tu peněžní ope­ra­ci pro­vedl.

K převo­du peněžních prostředků v da­ném případě doš­lo na zá­kladě elek­tro­nic­ké­ho příka­zu k úh­radě (k zúč­to­vá­ní). Příkaz k zúč­to­vá­ní patří me­zi bez­ho­to­vos­tní pla­teb­ní prostřed­ky. Za pla­teb­ní prostředek je po­va­žo­ván příkaz k zúč­to­vá­ní ne­jen v lis­tin­né po­době, ale ta­ké v po­době elek­tro­nic­kých dat. Po­kud je pod­le § 234 od­st. 3 tr. zá­ko­ní­ku pos­ky­to­vá­na ochra­na příkazům k zúč­to­vá­ní v lis­tin­né po­době, je­ví se zce­la ne­lo­gic­ké či­nit roz­díl me­zi různý­mi for­ma­mi té­hož pla­teb­ní­ho prostřed­ku.

Padělá­ním pla­teb­ní­ho prostřed­ku se mi­mo ji­né ro­zu­mí rovněž vy­plnění či vy­ho­to­ve­ní pla­teb­ní­ho prostřed­ku bez op­rávnění. Jes­tli­že ob­vině­ný vy­pl­nil v inter­ne­to­vém ban­kov­nic­tví for­mu­lář pla­teb­ní­ho příka­zu, a příkaz nás­ledně po překo­ná­ní bez­peč­nos­tních me­cha­nismů ban­ky od­es­lal, vy­tvořil nao­ko bez­vad­ný pla­teb­ní příkaz. Uči­nil tak ov­šem bez op­rávnění. Tím­to jed­ná­ní fak­tic­ky doš­lo k padělá­ní pla­teb­ní­ho příka­zu. Od­vo­la­cí soud te­dy chybně vy­pus­til ve prospěch ob­viněné­ho op­ro­ti původ­ní­mu roz­sud­ku na­lé­za­cí­ho sou­du práv­ní kva­li­fi­ka­ci stí­ha­né­ho skut­ku pod­le § 234 od­st. 3 ali­nea pr­vní tr. zá­ko­ní­ku. K vy­lou­če­ní souběžné kva­li­fi­ka­ce i pod­le § 234 od­st. 3 ali­nea dru­há tr. zá­ko­ní­ku lze od­ká­zat na roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 24. 6. 2015 sp. zn. 5 Tdo 732/2015.

V us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du sp. zn. 4 Tdo 202/2013, na nějž pou­ka­zo­val od­vo­la­cí soud, by­la právně řeše­na jen mož­nost souběhu tres­tné­ho či­nu krá­de­že a tres­tné­ho či­nu neop­rávněné­ho přís­tu­pu k po­čí­ta­čo­vé­mu sys­té­mu a no­si­či in­for­ma­cí, ni­ko­li to, proč je da­ný sku­tek po­su­zo­ván ja­ko krá­dež a ni­ko­liv ja­ko pod­vod, resp. proč ve skut­ku ne­ní shle­dá­ván trest­ný čin neop­rávněné­ho opatření, padělá­ní a pozměnění pla­teb­ní­ho prostřed­ku. Ta­ko­vé úva­hy by­ly nad rám­ce up­latněných ná­mi­tek v do­vo­lá­ní a nes­ta­ly se tak předmětem po­su­zo­vá­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du.

Nej­vyš­ší soud v mi­nu­los­ti již řešil ob­dob­nou si­tua­ci v us­ne­se­ní ze dne 18. 1. 2012 sp. zn. 6 Tdo 1677/2011, kdy ve vzta­hu k práv­ní kva­li­fi­ka­ci pod­le § 234 tr. zá­ko­ní­ku uvedl, že při ho­me ban­kin­gu se padělá­ní pro­je­vu­je v tom, že pa­cha­tel uži­je správ­ných přih­la­šo­va­cích a dal­ších údajů, bez vědo­mí klien­ta a ban­ky, kdy pla­teb­ní prostředek je vy­dán ji­nou než op­rávněnou oso­bou, což je prak­tic­ky shod­né s padělá­ním příka­zu k úh­radě. V případě elek­tro­nic­ké­ho ban­kov­nic­tví jsou zna­ky pod­pi­su příkaz­ce nah­ra­ze­ny uta­jo­va­ný­mi přih­la­šo­va­cí­mi úda­ji, kdy je­jich zneu­ži­tí je rov­no úspěšné­mu zfal­šo­vá­ní pod­pi­su příkaz­ce.

Z vý­še uve­de­né­ho pod­le do­vo­la­te­le vy­plý­vá, že ob­vině­ný měl být uz­nán vin­ným ze spá­chá­ní zlo­či­nu neop­rávněné­ho opatření, padělá­ní a pozměnění pla­teb­ní­ho prostřed­ku pod­le § 234 od­st. 3 ali­nea pr­vní tr. zá­ko­ní­ku, přeči­nu pod­vo­du pod­le § 209 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku a přeči­nu neop­rávněné­ho přís­tu­pu k po­čí­ta­čo­vé­mu sys­té­mu a no­si­či in­for­ma­cí pod­le § 230 od­st. 2 písm. a), od­st. 3 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku. Přísnější­mu práv­ní­mu po­sou­ze­ní měl tak­též od­po­ví­dat úhrn­ný trest, jenž měl být ulo­žen pod­le us­ta­no­ve­ní, kte­ré se vzta­hu­je na trest­ný čin z nich nepřísněji trest­ný. Po­kud tak od­vo­la­cí soud neu­či­nil, za­tí­žil své roz­hod­nu­tí va­dou napl­ňu­jí­cí do­vo­la­cí důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř.

Nej­vyš­ší stát­ní zá­stup­ce pro­to v zá­věru navrhl, aby Nej­vyš­ší soud pod­le § 265k od­st. 1 tr. ř. za pod­mín­ky pod­le § 265p od­st. 1 tr. ř. zru­šil roz­su­dek Kraj­ské­ho sou­du v Hrad­ci Krá­lo­vé, po­boč­ky v Par­du­bi­cích ze dne 3. 10. 2017 sp. zn. 13 To 347/2017, sou­časně aby pod­le § 265k od­st. 2 tr. ř. zru­šil i všech­na dal­ší roz­hod­nu­tí na zru­še­né roz­hod­nu­tí ob­sa­hově na­va­zu­jí­cí, po­kud vzhle­dem ke změně, k níž doš­lo zru­še­ním, poz­by­la pod­kla­du, a dá­le pod­le § 265l od­st. 1 tr. ř. přiká­zal Kraj­ské­mu sou­du v Hrad­ci Krá­lo­vé, po­boč­ce v Par­du­bi­cích, aby věc zno­vu v potřeb­ném roz­sa­hu pro­jed­nal a roz­hodl.

Ob­vině­ný prostřed­nic­tvím své ob­háj­kyně ve vy­jádření k do­vo­lá­ní uvedl, že se tres­tné­ho jed­ná­ní ne­do­pus­til a měl by tak být zproštěn ob­ža­lo­by, je­li­kož byl na všem předem dom­lu­ven s poš­ko­ze­ným. Ob­vině­ný předev­ším ne­chá­pe, z ja­ké­ho důvo­du soud neuvěřil vý­povědi svědkyně P. B.

Po­kud se jed­ná o práv­ní po­sou­ze­ní, je pod­le ná­zo­ru ob­ha­jo­by předev­ším nez­byt­né zvá­žit, kdo je poš­ko­ze­ným a ko­ho pa­cha­tel uvá­dí případně v om­yl či mu za­ml­ču­je pod­stat­né sku­teč­nos­ti v úmys­lu se na je­ho úkor obo­ha­tit a zda do­chá­zí k padělá­ní či pozměnění pla­teb­ní­ho prostřed­ku.

Pod­le ob­viněné­ho je v da­né věci přilé­havější práv­ní kva­li­fi­ka­ce pou­ži­tá od­vo­la­cím sou­dem. Ob­vině­ný to­tiž spo­lečně s P. B. si s vědo­mím poš­ko­ze­né­ho či bez je­ho vědo­mí vza­li mo­bil­ní te­le­fon, přih­la­šo­va­cí úda­je a bez ja­ké­ho­ko­liv pozměnění pla­teb­ní­ho prostřed­ku zís­ka­li neop­rávně­ný přís­tup k po­čí­ta­čo­vé­mu sys­té­mu a no­si­či in­for­ma­cí (te­dy k inter­ne­to­vé­mu ban­kov­nic­tví). V da­ném případě je ta­ké otáz­kou, zda si čás­tku sku­tečně po­ne­cha­li ne­bo či si ji po­ne­cha­la pa­ní P.

Zna­ky tres­tné­ho či­nu pod­vo­du pod­le us­ta­no­ve­ní § 209 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku jsou již ob­sa­že­ny v us­ta­no­ve­ní § 230 od­st. 1, od­st. 3 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku. Nel­ze tak uva­žo­vat, že by by­ly naplně­ny sou­časně zna­ky dvou vý­še uve­de­ných tres­tných činů, když jed­ná­ní mělo spo­čí­vat v překo­ná­ní bez­peč­nos­tní­ho opatření a zís­ká­ní neop­rávněné­ho přís­tu­pu k po­čí­ta­čo­vé­mu sys­té­mu a ni­ko­liv v tom, že uved­li v om­yl ban­kov­ní ús­tav, že se jed­ná o op­rávněnou oso­bu. Prin­ci­pem inter­ne­to­vé­ho ban­kov­nic­tví či vůbec neop­rávněné­ho pou­ži­tí pla­teb­ní kar­ty je, že peněžní ús­tav neod­po­ví­dá za to, že ma­ji­tel úč­tu či pla­teb­ní kar­ty svou neo­patr­nos­tí či i bez své vi­ny umož­ní případ­né­mu pa­cha­te­li zneu­žít přís­tu­po­vé kó­dy, hes­la či pla­teb­ní kar­ty než doj­de k za­blo­ko­vá­ní.

Z uve­de­ných důvodů má ob­vině­ný za to, že práv­ní kva­li­fi­ka­ce pou­ži­tá od­vo­la­cím sou­dem je pro da­ný případ přilé­havější a pro pa­cha­te­le příz­nivější. Ob­ha­jo­ba však zdůraz­ňu­je, že ob­vině­ný po­pí­rá vi­nu od sa­mé­ho po­čát­ku. Sou­časně vy­slo­vil souh­las s pro­jed­ná­ním do­vo­lá­ní v ne­veřej­ném za­se­dá­ní i pro případ uve­de­ný v § 265r od­st. 1 písm. c) tr. ř.

Nej­vyš­ší soud nejpr­ve kon­sta­to­val, že do­vo­lá­ní nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho zá­stup­ce pro­ti roz­sud­ku Kraj­ské­ho sou­du v Hrad­ci Krá­lo­vé, po­boč­ky v Par­du­bi­cích ze dne 3. 10. 2017 sp. zn. 13 To 347/2017 je přípus­tné z hle­dis­ka us­ta­no­ve­ní § 265a od­st. 1, 2 písm. a) tr. ř. Nej­vyš­ší stát­ní zá­stup­ce je pod­le § 265d od­st. 1 písm. a) tr. ř. oso­bou op­rávněnou k po­dá­ní do­vo­lá­ní (pro nes­práv­nost kte­ré­ho­ko­li vý­ro­ku roz­hod­nu­tí sou­du, a to ve prospěch i v nep­rospěch ob­viněné­ho). Do­vo­lá­ní, kte­ré spl­ňu­je ná­le­ži­tos­ti ob­sa­hu do­vo­lá­ní pod­le § 265f od­st. 1 tr. ř., po­dal nej­vyš­ší stát­ní zá­stup­ce ve lhůtě uve­de­né v us­ta­no­ve­ní § 265e od­st. 1 tr. ř. a na místě ur­če­ném týmž zá­kon­ným us­ta­no­ve­ním.

Nej­vyš­ší soud pod­le § 265i od­st. 3, 4 tr. ř. z podnětu do­vo­lá­ní nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho zá­stup­ce přez­kou­mal zá­kon­nost a od­ůvodněnost na­pa­de­né­ho roz­sud­ku Kraj­ské­ho sou­du v Hrad­ci Krá­lo­vé, po­boč­ky v Par­du­bi­cích ze dne 3. 10. 2017 sp. zn. 13 To 347/2017, i říze­ní mu před­chá­ze­jí­cí, a to v roz­sa­hu od­po­ví­da­jí­cím up­latněným do­vo­la­cím ná­mit­kám. Po přez­kou­má­ní dospěl Nej­vyš­ší soud k zá­věru, že do­vo­lá­ní nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho zá­stup­ce je důvod­né.

Do­vo­la­cí důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř. up­latně­ný nej­vyš­ším stát­ním zá­stup­cem je naplněn v přípa­dech, kdy roz­hod­nu­tí spo­čí­vá na nes­práv­ném práv­ním po­sou­ze­ní skut­ku ne­bo ji­ném nes­práv­ném hmotněpráv­ním po­sou­ze­ní. Uve­de­nou for­mu­la­cí zá­kon vy­jadřuje, že do­vo­lá­ní je ur­če­no k náp­ravě práv­ních vad roz­hod­nu­tí ve věci sa­mé, po­kud ty­to va­dy spo­čí­va­jí v práv­ním po­sou­ze­ní skut­ku ne­bo ji­ných sku­teč­nos­tí pod­le no­rem hmot­né­ho prá­va, ni­ko­liv z hle­dis­ka pro­ces­ních před­pisů. Ten­to do­vo­lací důvod neu­mož­ňu­je bro­jit pro­ti po­ru­še­ní pro­ces­ních před­pisů, ale vý­lučně pro­ti nes­práv­né­mu hmotněpráv­ní­mu po­sou­ze­ní (viz us­ne­se­ní Ústav­ní­ho sou­du ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skut­ko­vý stav je při roz­ho­do­vá­ní o do­vo­lá­ní hod­no­cen pou­ze z to­ho hle­dis­ka, zda sku­tek ne­bo ji­ná okol­nost skut­ko­vé po­va­hy by­ly správně právně po­sou­ze­ny, tj. zda jsou právně kva­li­fi­ko­vá­ny v sou­la­du s přís­luš­ný­mi us­ta­no­ve­ní­mi hmot­né­ho prá­va. S pou­ka­zem na ten­to do­vo­la­cí důvod to­tiž nel­ze přez­kou­má­vat a hod­no­tit správ­nost a úpl­nost zjištění skut­ko­vé­ho sta­vu, či prověřovat úpl­nost pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní a správ­nost hod­no­ce­ní důkazů ve smys­lu § 2 od­st. 5, 6 tr. ř. (viz us­ne­se­ní Ústav­ní­ho sou­du ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nej­vyš­ší soud ne­ní po­vo­lán k dal­ší­mu, již třetí­mu jus­tič­ní­mu zkou­má­ní skut­ko­vé­ho sta­vu (viz us­ne­se­ní Ústav­ní­ho sou­du ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Přípa­dy, na kte­ré do­pa­dá us­ta­no­ve­ní § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř., je te­dy nut­no od­li­šo­vat od případů, kdy je roz­hod­nu­tí za­lo­že­no na nes­práv­ném skut­ko­vém zjištění. Do­vo­la­cí soud mu­sí vy­chá­zet ze skut­ko­vé­ho sta­vu tak, jak byl zjištěn v průběhu tres­tní­ho říze­ní a jak je vy­jádřen předev­ším ve vý­ro­ku od­su­zu­jí­cí­ho roz­sud­ku, a je po­vi­nen zjis­tit, zda je práv­ní po­sou­ze­ní skut­ku v sou­la­du s vy­jádřením způso­bu jed­ná­ní v přís­luš­né skut­ko­vé pod­statě tres­tné­ho či­nu s oh­le­dem na zjiště­ný skut­ko­vý stav.

Nej­vyš­ší soud zá­ro­veň upo­zor­ňu­je, že ve smys­lu us­ta­no­ve­ní § 265b od­st. 1 tr. ř. je do­vo­lá­ní mi­mořád­ným op­rav­ným prostřed­kem ur­če­ným k náp­ravě vý­slovně uve­de­ných pro­ces­ních a hmotněpráv­ních vad, ale ni­ko­li k re­vi­zi skut­ko­vých zjištění učiněných sou­dy pr­vní­ho a dru­hé­ho stupně ani k přez­kou­má­vá­ní ji­mi pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní. Těžiště do­ka­zo­vá­ní je to­tiž v říze­ní před sou­dem pr­vní­ho stupně a je­ho skut­ko­vé zá­věry může dopl­ňo­vat, popřípadě ko­ri­go­vat jen soud dru­hé­ho stupně v říze­ní o řád­ném op­rav­ném prostřed­ku (§ 259 od­st. 3, § 263 od­st. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno zá­klad­ní prá­vo ob­viněné­ho do­sáh­nout přez­kou­má­ní věci ve dvous­tup­ňo­vém říze­ní ve smys­lu čl. 13 Úmlu­vy o ochraně lid­ských práv a zá­klad­ních svo­bod (dá­le jen „Úmlu­va“) a čl. 2 od­st. 1 Pro­to­ko­lu č. 7 k Úmluvě. Do­vo­la­cí soud ov­šem ne­ní obec­nou tře­tí in­stan­cí za­měřenou na přez­kou­má­ní všech roz­hod­nu­tí soudů dru­hé­ho stupně a sa­mot­nou správ­nost a úpl­nost skut­ko­vých zjištění nemůže po­su­zo­vat už jen z to­ho důvo­du, že ne­ní op­rávněn bez dal­ší­ho přehod­no­co­vat pro­ve­de­né důka­zy, aniž by je mohl pod­le zá­sad ús­tnos­ti a bez­prostřed­nos­ti v říze­ní o do­vo­lá­ní sám pro­vádět (srov. ome­ze­ný roz­sah do­ka­zo­vá­ní v do­vo­la­cím říze­ní pod­le § 265r od­st. 7 tr. ř.). Po­kud by zá­ko­no­dár­ce za­mýš­lel po­vo­lat Nej­vyš­ší soud ja­ko tře­tí stu­peň pl­né­ho přez­ku­mu, nepřede­pi­so­val by ka­ta­log do­vo­la­cích důvodů. Už sa­mo chá­pá­ní do­vo­lá­ní ja­ko mi­mořád­né­ho op­rav­né­ho prostřed­ku os­pra­vedl­ňu­je res­trik­tiv­ní po­je­tí do­vo­la­cích důvodů Nej­vyš­ším sou­dem (viz us­ne­se­ní Ústav­ní­ho sou­du ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ná­mit­ky nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho zá­stup­ce, kte­ré lze podřadit pod do­vo­la­cí důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř., spo­čí­va­jí v je­ho tvr­ze­ní, že ob­vině­ný měl být uz­nán vin­ným ze spá­chá­ní zlo­či­nu neop­rávněné­ho opatření, padělá­ní a pozměnění pla­teb­ní­ho prostřed­ku pod­le § 234 od­st. 3 ali­nea pr­vní tr. zá­ko­ní­ku, přeči­nu pod­vo­du pod­le § 209 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku a přeči­nu neop­rávněné­ho přís­tu­pu k po­čí­ta­čo­vé­mu sys­té­mu a no­si­či in­for­ma­cí pod­le § 230 od­st. 2 písm. a), od­st. 3 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku.

Tres­tné­ho či­nu neop­rávněné­ho opatření, padělá­ní a pozměnění pla­teb­ní­ho prostřed­ku pod­le § 234 od­st. 3 tr. zá­ko­ní­ku se do­pus­tí ten, kdo padě­lá ne­bo pozmění pla­teb­ní prostředek v úmys­lu pou­žít jej ja­ko pra­vý ne­bo plat­ný, ne­bo kdo paděla­ný ne­bo pozměně­ný pla­teb­ní prostředek pou­ži­je ja­ko pra­vý ne­bo plat­ný. V tom­to od­stav­ci v je­ho pr­vní ali­nee je pos­ti­ho­vá­no jed­ná­ní, kdy pa­cha­tel přímo pla­teb­ní prostředek padě­lá ne­bo pozmění v úmys­lu pou­žít jej ja­ko pra­vý ne­bo plat­ný, kdež­to v ali­nee dru­hé jed­ná­ní, kdy pa­cha­tel již paděla­ný a pozměně­ný pla­teb­ní prostředek pou­ži­je ja­ko plat­ný a pra­vý, aniž by ho sám padělal ne­bo pozměnil. Jes­tli­že te­dy pa­cha­tel sám ne­bo ja­ko spolu­pa­cha­tel pla­teb­ní prostředek padě­lá ne­bo pozmění v úmys­lu pou­žít jej ja­ko plat­ný ne­bo pra­vý, do­pouš­tí se pou­ze tres­tné­ho či­nu pod­le § 234 od­st. 3 ali­nea pr­vní tr. zá­ko­ní­ku, i když jej pak sám tak­to pou­ži­je, ne­boť jde jen o reali­za­ci úmys­lu pou­žít jej ja­ko pra­vý ne­bo plat­ný, kte­rý zde byl již v době je­ho padělá­ní ne­bo pozměnění.

V po­su­zo­va­ném případě ob­vině­ný jím paděla­ný pla­teb­ní prostředek pou­žil k bez­ho­to­vos­tní platbě a sou­časně způso­bil na ci­zím ma­jet­ku ško­du ni­ko­li ne­patr­nou. Jed­ná­ní ob­viněné­ho napl­ni­lo v jed­no­čin­ném souběhu zá­kon­né zna­ky obou tres­tných činů, te­dy pod­vo­du pod­le § 209 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku a neop­rávněné­ho opatření, padělá­ní a pozměnění pla­teb­ní­ho prostřed­ku pod­le § 234 od­st. 3 ali­nea pr­vní tr. zá­ko­ní­ku, a to i přes to, že z ci­zí­ho úč­tu by­la neop­rávněně od­čer­pá­na čás­tka jen ve vý­ši 7 750 Kč.

Ob­vině­ný si to­tiž za­půjčil pla­teb­ní kar­tu poš­ko­ze­né­ho, stejně ja­ko je­ho mo­bil­ní te­le­fon, kdy si zá­ro­veň bez vědo­mí poš­ko­ze­né­ho opatřil veš­ke­rá přís­tu­po­vá hes­la do inter­ne­to­vé­ho ban­kov­nic­tví, a je­ho jmé­nem se tak do inter­ne­to­vé­ho ban­kov­nic­tví přih­lá­sil, kde vy­tvořil fa­leš­ný elek­tro­nic­ký příkaz k úh­radě. Ob­vině­ný tím uvedl v om­yl ban­ku, kte­rá na zá­kladě paděla­né­ho příka­zu k úh­radě pro­ved­la přís­luš­nou bez­ho­to­vos­tní pla­teb­ní tran­sak­ci, a to v domnění, že tran­sak­ci pro­ved­la op­rávněná oso­ba. Ob­vině­ný vy­užil to­ho, že ban­ka má vůči klien­to­vi nas­ta­ve­ny ur­či­té ochran­né pr­vky k přís­tu­pu do inter­ne­to­vé­ho ban­kov­nic­tví a k pro­ve­de­ní příka­zu k úh­radě (např. vy­tvoření spe­ci­fic­ké­ho hes­la pro ma­ji­te­le úč­tu, za­sí­lá­ní potvr­zo­va­cích čí­sel­ných kódů SMS zprá­va­mi, atd.). Ob­vině­ný tak neop­rávněně užil hes­lo svěřené ma­ji­te­li úč­tu k přís­tu­pu do inter­ne­to­vé­ho ban­kov­nic­tví, vy­pl­nil elek­tro­nic­ký pla­teb­ní příkaz, kte­rý potvr­dil kó­dem, jenž pla­teb­ní ús­tav za­slal na čís­lo te­le­fo­nu pro­vá­za­né­ho s tím­to kon­krét­ním úč­tem. Tím ob­vině­ný po­ru­šil ne­jen zá­jem na řád­ném fun­go­vá­ní bez­ho­to­vos­tní­ho pla­teb­ní­ho sty­ku, ale ta­ké zá­jem na ochraně ma­jet­ku. Dá­le je třeba po­dot­knout, že zna­ky tres­tné­ho či­nu neop­rávněné­ho opatření, padělá­ní a pozmění pla­teb­ní­ho prostřed­ku pod­le § 234 od­st. 3 tr. zá­ko­ní­ku ne­pok­rý­va­jí okol­nos­ti, že na jed­né straně doš­lo k obo­ha­ce­ní pa­cha­te­le ne­bo ji­né oso­by, ani okol­nost, že na dru­hé straně by­la způso­be­na ško­da.

Příkaz k úh­radě je bez­po­chy­by pla­teb­ním prostřed­kem, ne­boť na je­ho zá­kladě do­chá­zí k reali­za­ci peněžní tran­sak­ce. Po­kud je za pla­teb­ní prostředek po­va­žo­ván příkaz k úh­radě v lis­tin­né formě, lo­gic­ky za něj mu­sí být po­va­žo­ván i příkaz k úh­radě v elek­tro­nic­ké po­době. Jes­tli­že je pak pod­le § 234 od­st. 3 tr. zá­ko­ní­ku pos­ky­to­vá­na ochra­na pla­teb­ním příkazům v lis­tin­né formě, by­lo by zjevně neo­pod­statněné a ne­lo­gic­ké či­nit roz­díl me­zi různý­mi for­ma­mi té­hož pla­teb­ní­ho prostřed­ku. Obzvláště s oh­le­dem na spo­le­čen­ský vý­voj a tech­nic­ký pok­rok, na kte­ré mu­sí prá­vo a sou­dy tak­též rea­go­vat. Cel­ko­vý po­čet elek­tro­nic­kých příkazů k úh­radě v rám­ci elek­tro­ni­za­ce spo­leč­nos­ti ros­te na úkor příkazů v lis­tin­né po­době, je­jichž vy­uží­vá­ní v pos­led­ních le­tech strmě kle­sá. Spo­le­čen­ské­mu zá­jmu na bez­peč­nos­ti a spo­leh­li­vos­ti ho­to­vos­tních a bez­ho­to­vos­tních pla­teb­ních prostředků, ja­ko zá­kla­du bez­peč­né­ho peněžní­ho sty­ku, je tak pos­ky­to­vá­na ochra­na právě prostřed­nic­tvím us­ta­no­ve­ní § 234 tr. zá­ko­ní­ku. Nej­vyš­ší soud v tom­to oh­le­du zce­la souh­la­sí s ar­gu­men­ty nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho zá­stup­ce uve­de­ný­mi v do­vo­lá­ní. Nel­ze připus­tit, aby ochra­na bez­ho­to­vos­tních pla­teb­ních prostředků by­la os­la­be­na jen z důvo­du je­jich ji­né for­my, spo­čí­va­jí­cí v za­dá­vá­ní příkazů k úh­radě za uži­tí elek­tro­nic­kých dat a ni­ko­li v lis­tin­né po­době.

Ve vzta­hu k § 234 tr. zá­ko­ní­ku je nut­no uvést, že předmětem ochra­ny jsou mj. čes­ké i ji­né tu­zem­ské pla­teb­ní prostřed­ky (elek­tro­nic­ké pe­ní­ze, příka­zy k zúč­to­vá­ní apod.). Za elek­tro­nic­ké pe­ní­ze se po­va­žu­je i tzv. ho­me ban­king (do­má­cí ban­kov­nic­tví), kdy ma­ji­tel úč­tu v ban­ce může prostřed­nic­tvím do­má­cí­ho ter­mi­ná­lu (po­čí­ta­če) pro­vést někte­ré peněžní tran­sak­ce, ja­ko je převod ve prospěch ji­né­ho úč­tu (viz. Šámal, P. a kol. Tres­tní zá­ko­ník II. § 140 až 421. Ko­men­tář. 1. vy­dá­ní. Pra­ha: C. H. Beck, 2010, str. 2134). Padělá­ním pla­teb­ní­ho prostřed­ku se mi­mo ji­né ro­zu­mí rovněž vy­plnění či vy­ho­to­ve­ní pla­teb­ní­ho prostřed­ku bez op­rávnění. V případě lis­tin­ných příkazů k úh­radě se jed­ná o přípa­dy, kdy pa­cha­tel zfal­šu­je příkaz k úh­radě tím, že na­po­do­bí pod­pis dis­po­nen­ta s úč­tem. U inter­ne­to­vé­ho ban­kov­nic­tví ne­ní mož­no pro přís­tup do inter­ne­to­vé­ho ban­kov­nic­tví, popř. pro schvá­le­ní příka­zu k úh­radě ap­li­ko­vat něčí pod­pis. Pod­pis dis­po­nen­ta úč­tu tak nah­ra­zu­je právě je­mu peněžním ús­ta­vem svěřené hes­lo a potvr­zo­va­cí kó­dy za­sla­né peněžním ús­ta­vem na mo­bil­ní te­le­fon dis­po­nen­ta, kte­rý je pro­vá­zán s kon­krét­ním úč­tem. Jes­tli­že te­dy ob­vině­ný vy­pl­nil v inter­ne­to­vém ban­kov­nic­tví, po překo­ná­ní bez­peč­nos­tních prvků, ban­kov­ní for­mu­lář pla­teb­ní­ho příka­zu a příkaz nás­ledně od­es­lal, vy­tvořil tak bez­vad­ný pla­teb­ní prostředek. Uči­nil tak ov­šem bez op­rávnění, pro­to­že ne­ní dis­po­nen­tem to­ho­to úč­tu pod­le smlou­vy me­zi dis­po­nen­tem a peněžním ús­ta­vem, a bez vědo­mí klien­ta. Jed­ná se o to­tož­ný případ, ja­ko by ob­vině­ný užil pí­sem­né­ho příka­zu k úh­radě s tím, že k němu neměl pod­pi­so­vé prá­vo. V případě elek­tro­nic­ké­ho ban­kov­nic­tví jsou zna­ky pod­pi­su příkaz­ce nah­ra­ze­ny právě uta­jo­va­ný­mi přih­la­šo­va­cí­mi úda­ji, kdy je­jich zneu­ži­tí je rov­no úspěšné­mu zfal­šo­vá­ní pod­pi­su příkaz­ce (viz us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 18. 1. 2012 sp. zn. 6 Tdo 1677/2011). Tím­to jed­ná­ním ob­viněné­ho fak­tic­ky doš­lo k padělá­ní pla­teb­ní­ho příka­zu. Od­vo­la­cí soud te­dy chybně ve prospěch ob­viněné­ho vy­pus­til práv­ní kva­li­fi­ka­ci stí­ha­né­ho skut­ku pod­le § 234 od­st. 3 ali­nea pr­vní tr. zá­ko­ní­ku.

Tres­tné­ho či­nu pod­vo­du pod­le § 209 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku se do­pus­tí ten, kdo se­be ne­bo ji­né­ho obo­ha­tí tím, že uve­de něko­ho ji­né­ho v om­yl, vy­uži­je něčí­ho omy­lu ne­bo za­ml­čí pod­stat­né sku­teč­nos­ti, a způso­bí tak na ci­zím ma­jet­ku ško­du ni­ko­li ne­patr­nou.

Z pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní je zřej­mé, že si ob­vině­ný pořídil přís­tu­po­vé úda­je do inter­ne­to­vé­ho ban­kov­nic­tví (přih­la­šo­va­cí jmé­no, hes­lo, PIN kód) poš­ko­ze­né­ho a mo­bil­ní te­le­fon poš­ko­ze­né­ho, na kte­rý je ban­kov­ním ús­ta­vem za­sí­lán potvr­zo­va­cí kód pro přís­tup do inter­ne­to­vé­ho ban­kov­nic­tví a kód pro potvr­ze­ní pla­teb­ní­ho příka­zu. Ob­vině­ný pak za pou­ži­tí těchto údajů vstou­pil do inter­ne­to­vé­ho ban­kov­nic­tví poš­ko­ze­né­ho a za­dal elek­tro­nic­ký pla­teb­ní příkaz, čímž poš­ko­ze­né­mu způso­bil ško­du ni­ko­li ne­patr­nou. Zá­ro­veň uvedl v om­yl ban­ku tím, že užil přís­tu­po­vé úda­je do inter­ne­to­vé­ho ban­kov­nic­tví, čímž se vy­dá­val za op­rávněné­ho uži­va­te­le, te­dy poš­ko­ze­né­ho. Ob­vině­ný tu­díž neop­rávněně za poš­ko­ze­né­ho za­dal elek­tro­nic­ký příkaz k úh­radě, kte­rý potvr­dil obdr­že­ným kó­dem, jenž je peněžním ús­ta­vem od­esí­lán pod­le smlou­vy na klien­to­vo te­le­fon­ní čís­lo, se kte­rým ov­šem neop­rávněně nak­lá­dal ob­vině­ný. K od­čer­pá­ní peněz doš­lo za pl­né kon­tro­ly pos­ky­to­va­te­le úč­tu a služ­by přímé­ho ban­kov­nic­tví nad na­pa­de­ným ban­kov­ním úč­tem. Pos­ky­to­va­tel úč­tu přesně ví, kdy doj­de k tran­sak­ci, a tu­to tran­sak­ci zreali­zu­je. Ban­ka tak zce­la dob­ro­volně přesu­nu­la peněžní prostřed­ky z jed­no­ho ban­kov­ní­ho úč­tu na ji­ný, ne­boť před­pok­lá­da­la, že ten­to příkaz k úh­radě byl za­dán klien­tem, ne­boť pod­le smlou­vy může pou­ze on za­dá­vat pla­teb­ní příka­zy a pou­ze on má k dis­po­zi­ci úda­je nez­byt­né pro vstup do inter­ne­to­vé­ho ban­kov­nic­tví a pro od­esí­lá­ní potvr­ze­ní příka­zu k úh­radě, kte­ré jsou, opět pod­le smlou­vy, za­sí­lá­ny na jím uží­va­né te­le­fon­ní čís­lo. Tím, že ob­vině­ný užil přih­la­šo­va­cí úda­je, kte­ré by­ly peněžním ús­ta­vem pod­le smlou­vy pos­kyt­nu­ty pou­ze poš­ko­ze­né­mu, a opatřil si mo­bil­ní te­le­fon poš­ko­ze­né­ho, na kte­rý by­ly za­slá­ny potvr­zu­jí­cí kó­dy ke vstu­pu do inter­ne­to­vé­ho ban­kov­nic­tví a k pro­ve­de­ní příka­zu k úh­radě, se fak­tic­ky vy­dá­val za poš­ko­ze­né­ho, ja­kož­to je­di­né­ho dis­po­nen­ta úč­tu, a neop­rávněně auto­ri­zo­val je­ho pod­pis. Pos­ky­to­va­tel úč­tu neměl žá­dný důvod před­pok­lá­dat, že se do inter­ne­to­vé­ho ban­kov­nic­tví nepřih­lá­sil a ne­za­dal příkaz k úh­radě klient, s od­ka­zem na to, že by­la vy­tvořena ce­lá řada bez­peč­nos­tních opatření, aby ty­to ope­ra­ce moh­la pro­vést jen op­rávněná oso­ba (zna­lost hes­la k inter­ne­to­vé­mu ban­kov­nic­tví, zna­lost PIN kó­du, dis­po­zi­ce s mo­bil­ním te­le­fo­nem, kam jsou za­sí­lá­ny potvr­zu­jí­cí kó­dy). Nel­ze se te­dy zto­tož­nit s od­ůvodněním od­vo­la­cí­ho sou­du, kte­rý kva­li­fi­ko­val jed­ná­ní ob­viněné­ho ja­ko přečin krá­de­že pod­le § 205 od­st. 1 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku, je­li­kož peněžní ús­tav byl ob­viněným uve­den v om­yl, na zá­kladě kte­ré­ho doš­lo k přesu­nu peněžních prostředků z úč­tu poš­ko­ze­né­ho.

Vzhle­dem k vý­še uve­de­né­mu pak nel­ze do­vo­zo­vat, že by trest­ný čin pod­vo­du byl ved­lej­ším, má­lo vý­znam­ným pro­duk­tem zá­klad­ní­ho tres­tné­ho či­nu a ap­li­ka­ce tzv. fak­tic­ké kon­zum­pce, ja­kož­to vý­jim­ka ze zá­sa­dy, že kaž­dý čin má být po­sou­zen pod­le všech us­ta­no­ve­ní tres­tní­ho zá­ko­ní­ku, je­hož zna­ky napl­ňu­je, nepřichá­ze­la v úva­hu. Pro­to měl Kraj­ský soud v Hrad­ci Krá­lo­vé, po­boč­ka v Par­du­bi­cích v da­ném případě po­sou­dit jed­ná­ní ob­viněné­ho ja­ko trest­ný čin neop­rávněné­ho opatření, padělá­ní a pozměnění pla­teb­ní­ho prostřed­ku pod­le § 234 od­st. 3 ali­nea pr­vní tr. zá­ko­ní­ku a zá­ro­veň ja­ko trest­ný čin pod­vo­du pod­le § 209 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku (viz např. us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du sp. zn. 4 Tdo 812/2013, sp. zn. 3 Tdo 1027/2011, sp. zn. 7 Tdo 788/2011, sp. zn. 3 Tdo 824/2012, sp. zn. 7 Tdo 176/2003).

Nej­vyš­ší soud se nemůže zto­tož­nit s ná­zo­rem ob­viněné­ho, že zna­ky tres­tné­ho či­nu pod­vo­du pod­le § 209 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku jsou již ob­sa­že­ny v us­ta­no­ve­ní § 230 od­st. 2 písm. a), od­st. 3 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku. Ob­jek­tem tres­tné­ho či­nu pod­vo­du dle § 209 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku je ci­zí ma­je­tek. Z vý­še uve­de­né­ho je zřej­mé, že ob­vině­ný uvedl peněžní ús­tav v om­yl (tím, že se přih­lá­sil, užil přih­la­šo­va­cí úda­je poš­ko­ze­né­ho do inter­ne­to­vé­ho ban­kov­nic­tví a vy­dá­va­jíc se za je­ho oso­bu, převedl peněžní prostřed­ky na ji­ný účet) za úče­lem své­ho obo­ha­ce­ní a sou­čas­né­ho způso­be­ní ško­dy poš­ko­ze­né­mu. Op­ro­ti to­mu ob­jek­tem tres­tné­ho či­nu neop­rávněné­ho přís­tu­pu k po­čí­ta­čo­vé­mu sys­té­mu a no­si­či in­for­ma­cí pod­le § 230 od­st. 2 písm. a), od­st. 3 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku je důvěrnost, in­teg­ri­ta a dos­tup­nost po­čí­ta­čo­vých dat a sys­témů. Okol­nost, že ob­vině­ný zneu­žil těchto dat a sys­témů tím, že si od poš­ko­ze­né­ho neop­rávněně ob­sta­ral přih­la­šo­va­cí úda­je a hes­la ke vstu­pu do inter­ne­to­vé­ho ban­kov­nic­tví, kte­rých po­té užil k přih­lá­še­ní do to­ho­to sys­té­mu, s úmys­lem zís­kat neop­rávně­ný prospěch, napl­ňu­je skut­ko­vou pos­ta­tu tres­tné­ho či­nu neop­rávněné­ho přís­tu­pu k po­čí­ta­čo­vé­mu sys­té­mu a no­si­či in­for­ma­cí pod­le § 230 od­st. 2 písm. a), od­st. 3 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku. Nel­ze tak přis­tou­pit na ar­gu­men­ta­ci ob­viněné­ho ob­sa­že­nou ve vy­jádření k do­vo­lá­ní, ne­boť se jed­ná o zce­la od­liš­né tres­tné či­ny, kte­ré chrá­ní od­liš­né zá­jmy a ne­ní pro­to žá­dným způso­bem vy­lou­če­na mož­nost ap­li­ko­vat přís­luš­né skut­ko­vé pos­ta­ty ved­le se­be v jed­no­čin­ném souběhu. Nepřichá­zí v úva­hu ani ap­li­ka­ce tzv. fak­tic­ké kon­zum­pce, je­li­kož se zde u žá­dné­ho z nich ne­jed­ná o ved­lej­ší trest­ný čin.

Nej­vyš­ší soud se ta­ké mu­sel vy­jádřit k ručně psa­né­mu po­dá­ní ob­viněné­ho, kte­ré dne 30. 10. 2017 doš­lo na po­da­tel­nu Ob­vod­ní­ho sou­du v Chru­di­mi a kte­ré ob­vině­ný naz­val ja­ko „do­vo­lá­ní“. Nej­vyš­ší soud kon­sta­tu­je, že se o do­vo­lá­ní ob­viněné­ho nemůže jed­nat, je­li­kož to­to po­dá­ní neod­po­ví­dá for­mál­ním ani ob­sa­ho­vým ná­le­ži­tos­tem, kte­ré do­vo­lá­ní mu­sí spl­ňo­vat. Nepřek­ro­či­tel­nou pod­mín­kou je, že pod­le § 265d od­st. 2 tr. ř. do­vo­lá­ní mu­sí být po­dá­no pou­ze prostřed­nic­tvím ob­háj­ce. Po­dá­ní ob­viněné­ho, kte­ré ne­by­lo učiněno prostřed­nic­tvím ob­háj­ce, se ne­po­va­žu­je za do­vo­lá­ní, byť by­lo tak­to ozna­če­no. Je nut­no ta­ké poz­na­me­nat, že ob­vině­ný byl o té­to sku­teč­nos­ti řádně pou­čen sou­dem dru­hé­ho stupně v je­ho roz­sud­ku. Z přilo­že­né­ho spi­so­vé­ho ma­te­riá­lu lze zjis­tit, že před­se­da se­ná­tu Ok­res­ní­ho sou­du v Chru­di­mi ob­viněné­ho sděle­ním opětovně vy­ro­zuměl (přev­zal dne 7. 11. 2017), že do­vo­lá­ní mu­sí být po­dá­no prostřed­nic­tvím ob­háj­ce, ji­nak se ne­po­va­žu­je za řád­né do­vo­lá­ní a Nej­vyš­ší soud o ta­ko­vém do­vo­lá­ní ne­bu­de roz­ho­do­vat. Ve lhůtě pro po­dá­ní do­vo­lá­ní ob­vině­ný ale žá­dné dal­ší po­dá­ní, kte­ré by spl­ňo­va­lo for­mál­ní a ob­sa­ho­vé ná­le­ži­tos­ti do­vo­lá­ní, ne­po­dal. Jme­no­va­ný tak ne­vyu­žil své­ho prá­va na up­latnění mi­mořád­né­ho op­rav­né­ho prostřed­ku ve formě do­vo­lá­ní.

Po­kud ob­vině­ný po­té, již prostřed­nic­tvím ob­háj­kyně, dne 22. 1. 2018 za­slal vy­jádření k do­vo­lá­ní nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho zá­stup­ce, kte­ré na­víc ozna­čil ja­ko „doplnění do­vo­lá­ní ze stra­ny ob­viněné­ho“, přičemž to­to po­dá­ní by­lo ad­re­so­vá­no Nej­vyš­ší­mu stát­ní­mu za­stu­pi­tel­ství prostřed­nic­tvím Ok­res­ní­ho sou­du v Chru­di­mi, nel­ze ta­ko­vé po­dá­ní za do­vo­lá­ní pok­lá­dat. Nej­vyš­ší soud je hod­no­til pou­ze ja­ko vy­jádření se k do­vo­lá­ní nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho zá­stup­ce, a ni­ko­li za doplnění do­vo­lá­ní ani za do­vo­lá­ní po­da­né po lhůtě k to­mu ur­če­né. Po­dá­ní ze dne 22. 1. 2018 nel­ze po­va­žo­vat ani za opožděně po­da­né do­vo­lá­ní, i když v něm ob­vině­ný pou­ka­zu­je, že jej po­dá­vá z důvo­du ob­sa­že­né­ho v us­ta­no­ve­ní § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř. Důvod je ta­ko­vý, že po­dá­ní nespl­ňu­je veš­ke­ré ob­sa­ho­vé ná­le­ži­tos­ti do­vo­lá­ní pod­le § 265f tr. ř. Z po­dá­ní ne­ní patr­no, če­ho se do­vo­la­tel do­má­há, ne­boť ani neu­vedl kon­krét­ní návrh na roz­hod­nu­tí do­vo­la­cí­ho sou­du. Z ob­sa­hu po­dá­ní lze nao­pak vy­číst, že ob­vině­ný rea­gu­je na do­vo­lá­ní po­da­né nej­vyš­ším stát­ním zá­stup­cem, kdy se sna­ží vy­vrá­tit je­ho ar­gu­men­ty, če­muž od­po­ví­dá i ča­so­vá pos­loup­nost, kdy byl ob­vině­ný před­se­dou se­ná­tu Ok­res­ní­ho sou­du v Chru­di­mi pou­čen, že se může vy­jádřit k do­vo­lá­ní po­da­né­mu nej­vyš­ším stát­ním zá­stup­cem.

Z vý­še uve­de­ných důvodů tak nel­ze mít za to, že vý­še cit. po­dá­ní ob­viněné­ho je řád­ným do­vo­lá­ním, ale jed­ná se to­li­ko o vy­jádření k do­vo­lá­ní nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho zá­stup­ce. Pro­to se jím Nej­vyš­ší soud ja­ko mi­mořád­ným op­rav­ným prostřed­kem ne­za­bý­val.

Na zá­kladě vý­še uve­de­ných zjištění a zá­věrů Nej­vyš­ší soud ja­ko soud do­vo­la­cí shle­dal po­da­né do­vo­lá­ní nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho zá­stup­ce důvod­ným a pro­to zru­šil na­pa­de­ný roz­su­dek Kraj­ské­ho sou­du v Hrad­ci Krá­lo­vé, po­boč­ky v Par­du­bi­cích ze dne 3. 10. 2017 sp. zn. 13 To 347/2017, ja­kož i všech­na ob­sa­hově na­va­zu­jí­cí roz­hod­nu­tí, jež v důsled­ku to­ho­to roz­hod­nu­tí poz­by­la své­ho pod­kla­du (§ 265k od­st. 1, 2 tr. ř.). Nej­vyš­ší soud pak přiká­zal Kraj­ské­mu sou­du v Hrad­ci Krá­lo­vé, po­boč­ce v Par­du­bi­cích, aby věc v potřeb­ném roz­sa­hu zno­vu pro­jed­nal a roz­hodl (§ 265l od­st. 1 tr. ř.), přičemž je ve smys­lu us­ta­no­ve­ní § 265s od­st. 1 tr. ř. vá­zán práv­ním ná­zo­rem, kte­rý vy­slo­vil ve svém roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší soud.

Při no­vém pro­jed­ná­ní věci od­vo­la­cí soud opětovně zhod­no­tí zjiště­ný skut­ko­vý stav a po­sou­dí, zda je nut­no pro je­ho upřesnění pro­vést někte­rý dal­ší důkaz. Na zá­kladě vý­sled­né­ho skut­ko­vé­ho sta­vu po­té od­vo­la­cí soud roz­hod­ne, zda ob­vině­ný svým jed­ná­ním napl­nil skut­ko­vou pod­sta­tu zlo­či­nu neop­rávněné­ho opatření, padělá­ní a pozměnění pla­teb­ní­ho prostřed­ku pod­le § 234 od­st. 3 ali­nea pr­vní tr. zá­ko­ní­ku, v souběhu s přeči­nem pod­vo­du pod­le § 209 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku a přeči­nem neop­rávněné­ho přís­tu­pu k po­čí­ta­čo­vé­mu sys­té­mu a no­si­či in­for­ma­cí pod­le § 230 od­st. 2 písm. a), od­st. 3 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku a zá­ro­veň roz­hod­ne o důvod­nos­ti jím po­da­né­ho od­vo­lá­ní.

S oh­le­dem na to, že v do­vo­la­cím říze­ní doš­lo ke zru­še­ní roz­hod­nu­tí od­vo­la­cí­ho sou­du, nas­tu­pu­je mís­to něj původ­ní, ale nep­ra­vo­moc­ný od­su­zu­jí­cí roz­su­dek sou­du pr­vní­ho stupně. V důsled­ku to­ho se dal­ší vý­kon tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy ulo­že­ný roz­hod­nu­tím od­vo­la­cí­ho sou­du u ob­viněné­ho stal bez­předmětným. By­lo pro­to třeba sou­časně ve smys­lu § 265l od­st. 4 tr. ř. roz­hod­nout o je­ho případ­né vazbě.

Vzhle­dem k osobě ob­viněné­ho, kte­rý do­po­sud pá­chal předev­ším ma­jet­ko­vou tres­tnou čin­nost, a též s přih­léd­nu­tím k před­cho­zí­mu průběhu tres­tní­ho říze­ní Nej­vyš­ší soud shle­dal, že v nynějším sta­diu říze­ní u jme­no­va­né­ho nej­sou dá­ny důvod­né oba­vy ob­sa­že­né v us­ta­no­ve­ní § 67 písm. a) až c) tr. ř., opod­stat­ňu­jí­cí je­ho vze­tí do vaz­by. Nej­vyš­ší soud pro­to roz­hodl, že se ob­vině­ný do vaz­by ne­be­re.

To­to roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší soud uči­nil za splnění pod­mí­nek us­ta­no­ve­ní § 265r od­st. 1 písm. b) tr. ř. v ne­veřej­ném za­se­dá­ní.


Pou­če­ní: Pro­ti roz­hod­nu­tí o do­vo­lá­ní ne­ní s vý­jim­kou ob­no­vy říze­ní op­rav­ný prostředek přípust­ný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 16. 5. 2018


JUDr. Fran­ti­šek Hra­bec
před­se­da se­ná­tu



 

Facebook diskusia

 

Najčítanejšie články

Zákonnosť dôkazov a procesu dokazovania trestných činov s drogovým prvkom (z pohľadu obhajoby)

 cie­ľom člán­ku bo­lo pou­ká­zať na ma­név­ro­va­cí pries­tor ob­ha­jo­by pri vý­ko­ne ob­ha­jo­by osôb ob­vi­ne­ných z tres­tných či­nov naj­mä s dro­go­vým pr­vkom.

 
Daňové trestné činy - niektoré aplikačné problémy

 vý­ťah z pred­náš­ky us­ku­toč­ne­nej dňa 09.05.2013 v Om­še­ní

 
Ekonomická trestná činnosť a trestné činy proti mene

 Autor: JUDr. Pe­ter Šam­ko, sud­ca Ok­res­né­ho sú­du v Pe­zin­ku

vý­ťah z pred­náš­ky us­ku­toč­ne­nej dňa 03.05.2011 - 04.05.2011 v Om­še­ní

 
   
 
Mapa stránky   |   O nás   |   Kontakt Powered by Cyclone3 XUL CMS of Comsultia