Trestný čin poškodzovania veriteľa a existencia záväzkového vzťahu medzi dlžníkom a veriteľom

Publikované: 14. 12. 2019, čítané: 786 krát
 

 

Práv­ne ve­ty:

I.  Pro naplnění skut­ko­vé pod­sta­ty přeči­nu poš­ko­ze­ní věřite­le pod­le § 222 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku je roz­ho­du­jí­cí předev­ším exis­ten­ce zá­vaz­ko­vé­ho práv­ní­ho vzta­hu me­zi dluž­ní­kem a věřite­lem (viz roz­hod­nu­tí pod č. 17/2009 Sb. rozh. tr.). K up­latnění tres­tní od­povědnos­ti za uve­de­ný přečin je pro­to nez­byt­né uči­nit jed­noz­nač­ný zá­věr o tom, co by­lo práv­ním důvo­dem vzni­ku zá­vaz­ko­vé­ho práv­ní­ho vzta­hu me­zi pa­cha­te­lem ja­ko dluž­ní­kem a poš­ko­ze­ným ja­ko věřite­lem, te­dy zda ten­to práv­ní důvod vy­plý­vá z kon­krét­ní smlou­vy ne­bo do­ho­dy (včetně tzv. ne­poj­me­no­va­né smlou­vy ane­bo do­ho­dy o přev­ze­tí dlu­hu), či z ji­ných sku­teč­nos­tí, po­kud mo­hou mít práv­ní vý­znam pro vznik dlu­hu u pa­cha­te­le (např. z to­ho, že pa­cha­tel přis­tou­pil k dlu­hu ji­né­ho).

II.  Při řeše­ní otáz­ky, zda by­ly naplně­ny zna­ky přeči­nu poš­ko­ze­ní věřite­le pod­le § 222 od­st. 1 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku za si­tua­ce, kdy je z roz­hod­ných skut­ko­vých zjištění zřej­mé, že je dluž­ník v úpad­ku a ne­ní scho­pen plně us­po­ko­jit poh­le­dáv­ky všech svých věřitelů, je třeba ke zjištění vý­še způso­be­né ško­dy sta­no­vit jak hod­no­tu zci­ze­né­ho ma­jet­ku dluž­ní­ka pou­ži­tel­né­ho (po je­ho případ­ném zpeněže­ní) k us­po­ko­je­ní poh­le­dá­vek věřitelů, tak i vý­ši všech dluhů dluž­ní­ka. Vý­še ško­dy u kaž­dé­ho poš­ko­ze­né­ho věřite­le pak nemůže od­po­ví­dat ce­lé no­mi­nál­ní hod­notě je­ho neus­po­ko­je­né poh­le­dáv­ky, ale je nut­no vy­chá­zet z vý­še od­po­ví­da­jí­cí jen poměrné­mu a rov­noměrné­mu us­po­ko­je­ní poh­le­dá­vek všech věřitelů, ne­ní-li zde důvod us­po­ko­jo­vat poh­le­dáv­ky věřite­le ji­nak (např. před­nostně, jde-li o za­jištěné věřite­le).

III. I když otáz­ka, zda je pa­cha­tel přeči­nu poš­ko­ze­ní věřite­le pod­le § 222 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku dluž­ní­kem, je předběžnou otáz­kou, kte­rá se tý­ká po­sou­ze­ní vi­ny ob­viněné­ho a kte­rou po­su­zu­jí or­gá­ny čin­né v tres­tním říze­ní sa­mos­tatně (§ 9 od­st. 1 tr. ř.), nemůže soud v tres­tním říze­ní ig­no­ro­vat roz­hod­nu­tí sou­du učiněné v ob­čan­ském soud­ním říze­ní o tom, že nev­znikl zá­va­zek me­zi ur­či­tý­mi oso­ba­mi, jímž se měl ob­vině­ný stát dluž­ní­kem (např. na zá­kladě no­tářské­ho zá­pi­su s do­lož­kou vy­ko­na­tel­nos­ti). Soud roz­ho­du­jí­cí v tres­tním říze­ní te­dy nemůže dospět k opač­né­mu zá­věru za­lo­že­né­mu jen na ar­gu­men­tu, že je op­rávněn sa­mos­tatně po­sou­dit tu­to otáz­ku ja­ko předběžnou od­lišně od sou­du v ob­čan­skop­ráv­ním říze­ní, ne­ní-li z ta­ko­vé­ho zá­věru zřej­mé, na zá­kladě ja­ké sku­teč­nos­ti se ob­vině­ný měl stát dluž­ní­kem věřite­le.

Dospěje-li soud roz­ho­du­jí­cí v tres­tním říze­ní při řeše­ní předběžné otáz­ky k od­liš­né­mu práv­ní­mu ná­zo­ru, než ja­ký za­ujal soud roz­ho­du­jí­cí o té­že otáz­ce v ob­čan­ském soud­ním říze­ní, je po­vi­nen tu­to od­chyl­ku ná­le­žitě od­ůvod­nit.

 

5 Tdo 490/2019-482

 

 

U S N E S E N Í



Nej­vyš­ší soud roz­hodl v ne­veřej­ném za­se­dá­ní ko­na­ném dne 29. 5. 2019 o do­vo­lá­ní, kte­ré po­dal ob­vině­ný T. N., nar. XY v XY, tr­va­le by­tem XY, pro­ti us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Ús­tí nad La­bem – po­boč­ky v Li­ber­ci ze dne 6. 11. 2018, sp. zn. 55 To 348/2018, ja­ko sou­du od­vo­la­cí­ho v tres­tní věci ve­de­né u Ok­res­ní­ho sou­du v Li­ber­ci pod sp. zn. 6 T 125/2017,  tak­to:


Pod­le § 265k od­st. 1 tr. řádu se zru­šu­jí us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Ús­tí nad La­bem –po­boč­ky v Li­ber­ci ze dne 6. 11. 2018, sp. zn. 55 To 348/2018, a je­mu před­chá­ze­jí­cí roz­su­dek Ok­res­ní­ho sou­du v Li­ber­ci ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 6 T 125/2017.

Pod­le § 265k od­st. 2 tr. řádu se zru­šu­jí ta­ké dal­ší roz­hod­nu­tí ob­sa­hově na­va­zu­jí­cí na zru­še­ná roz­hod­nu­tí, po­kud vzhle­dem ke změně, k níž doš­lo zru­še­ním, poz­by­la pod­kla­du.

Pod­le § 265l od­st. 1 tr. řádu se Ok­res­ní­mu sou­du v Li­ber­ci přika­zu­je, aby věc v potřeb­ném roz­sa­hu zno­vu pro­jed­nal a roz­hodl.

Od­ůvodnění:

 

I. Roz­hod­nu­tí soudů niž­ších stupňů


1. Roz­sud­kem Ok­res­ní­ho sou­du v Li­ber­ci ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 6 T 125/2017, byl ob­vině­ný T. N. (dá­le též jen „ob­vině­ný“) uz­nán vin­ným přeči­nem poš­ko­ze­ní věřite­le pod­le § 222 od­st. 1 písm. a), od­st. 3 písm. a) zá­ko­na č. 40/2009 Sb., tres­tní­ho zá­ko­ní­ku, ve znění pozdějších před­pisů (dá­le jen ve zkrat­ce „tr. zá­ko­ník“), kte­ré­ho se do­pus­til skut­kem pod­robně pop­sa­ným ve vý­ro­ku o vině v ci­to­va­ném roz­sud­ku.

2. Za ten­to přečin byl ob­vině­ný od­sou­zen pod­le § 222 od­st. 3 tr. zá­ko­ní­ku k tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní 1 ro­ku, je­hož vý­kon mu byl pod­le § 81 od­st. 1 a § 82 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku pod­míněně od­lo­žen na zku­šeb­ní do­bu 2 roků. Pod­le § 229 od­st. 1 tr. řádu byl poš­ko­ze­ný od­ká­zán s up­latněným ná­ro­kem na náh­ra­du ško­dy na říze­ní ve věcech ob­čan­skop­ráv­ních.

3. Pro­ti zmíněné­mu roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně po­dal ob­vině­ný od­vo­lá­ní, a to pro­ti všem je­ho vý­rokům. O po­da­ném od­vo­lá­ní roz­hodl Kraj­ský soud v Ús­tí nad La­bem – po­boč­ka v Li­ber­ci us­ne­se­ním ze dne 6. 11. 2018, sp. zn. 55 To 348/2018, tak, že ho pod­le § 256 tr. řádu za­mítl ja­ko nedůvod­né.

II. Do­vo­lá­ní ob­viněné­ho


4. Ob­vině­ný T. N. po­dal pro­ti ci­to­va­né­mu us­ne­se­ní od­vo­la­cí­ho sou­du prostřed­nic­tvím své­ho ob­háj­ce do­vo­lá­ní, kte­ré opřel o do­vo­la­cí důvo­dy uve­de­né v § 265b od­st. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Up­latněný­mi ná­mit­ka­mi ob­vině­ný zpo­chyb­nil zej­mé­na svou tres­tní od­povědnost za přečin, jímž byl uz­nán vin­ným, správ­nost práv­ní­ho po­sou­ze­ní skut­ku a způsob hod­no­ce­ní důkazů.

5. Kon­krétně ob­vině­ný vy­tkl, že soud pr­vní­ho stupně po zhod­no­ce­ní us­ne­se­ní Ok­res­ní­ho sou­du v Li­ber­ci ze dne 6. 4. 2017, sp. zn. 31 EXE 59022/2016, jímž by­lo roz­hod­nu­to o za­sta­ve­ní exeku­ce ve­de­né na zá­kladě no­tářské­ho zá­pi­su sp. zn. N 151/2012 a N 159/2012 a kte­ré by­lo potvr­ze­no us­ne­se­ním Kraj­ské­ho sou­du v Ús­tí nad La­bem – po­boč­ky v Li­ber­ci ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. 35 Co 164/2017, neu­vá­žil roz­por­nost vý­povědí poš­ko­ze­né­ho, kte­rý v tres­tním říze­ní vy­po­ví­dal ja­ko svědek od­lišně než v průběhu říze­ní o za­sta­ve­ní exeku­ce, a soud ani řádně neodůvod­nil, co jej ved­lo ke zto­tožnění se skut­ko­vým sta­vem tak, jak ho pop­sal poš­ko­ze­ný.

6. Pod­le ob­viněné­ho soud pr­vní­ho stupně dospěl k nes­práv­né­mu zá­věru o exis­ten­ci zá­vaz­ko­vé­ho vzta­hu me­zi ob­viněným (dluž­ní­kem) a poš­ko­ze­ným (věřite­lem) a dlu­hu ob­viněné­ho vůči poš­ko­ze­né­mu, ne­boť při svém roz­ho­do­vá­ní vy­šel pou­ze ze skut­ko­vé­ho sta­vu pop­sa­né­ho poš­ko­ze­ným, a tu­díž vy­lo­žil ob­sah sho­ra ci­to­va­né­ho no­tářské­ho zá­pi­su zce­la v roz­po­ru s prin­ci­py ob­čan­ské­ho prá­va hmot­né­ho. Přitom ten­to svůj zá­věr od­liš­ný od zá­věru ci­vil­ní­ho sou­du řádně neodůvod­nil. K to­mu ob­vině­ný zdůraz­nil, že práv­ní jed­ná­ní je třeba po­su­zo­vat pod­le ob­sa­hu a úmys­lu jed­na­jí­cí­ho, ov­šem z no­tářské­ho zá­pi­su ne­vyp­lý­vá úmysl ob­viněné­ho přev­zít pos­ta­ve­ní své­ho syna ja­kož­to dluž­ní­ka poš­ko­ze­né­ho, nýbrž jen za­vá­zat se k vrá­ce­ní peněžních prostředků za­půjče­ných syn­ovi ob­viněné­ho. Je­li­kož peněžní prostřed­ky ne­by­ly pos­kyt­nu­ty ob­viněné­mu, nev­znik­la poš­ko­ze­né­mu poh­le­dáv­ka z ti­tu­lu půjčky peněžních prostředků a nev­znikl ani zá­vaz­ko­vý vztah me­zi poš­ko­ze­ným a ob­viněným. Chyb­ný vý­klad no­tářské­ho zá­pi­su sou­dem pr­vní­ho stupně je pod­le ob­viněné­ho v roz­po­ru s prin­ci­pem roz­ho­do­vá­ní v po­chyb­nos­tech ve prospěch ob­viněné­ho, přičemž v té­to sou­vis­los­ti ob­vině­ný od­ká­zal na ná­lez Ústav­ní­ho sou­du vy­da­ný pod sp. zn. III. ÚS 2042/08.

7. Ob­vině­ný te­dy vy­slo­vil přesvědče­ní, že je­ho jed­ná­ním ne­by­ly naplně­ny zna­ky skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu poš­ko­ze­ní věřite­le, pro­vedl vý­klad us­ta­no­ve­ní § 222 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku a od­ká­zal na ju­di­ka­tu­ru Nej­vyš­ší­ho sou­du, pod­le kte­ré je zá­vaz­ko­vý práv­ní vztah me­zi dluž­ní­kem a věřite­lem před­pok­la­dem tres­tní od­povědnos­ti za trest­ný čin poš­ko­ze­ní věřite­le. Pod­le ná­zo­ru ob­viněné­ho tres­tní soud mu­sí vy­klá­dat in­sti­tu­ty ob­čan­ské­ho prá­va v sou­la­du s před­pi­sy to­ho­to práv­ní­ho obo­ru.

8. Zá­věrem své­ho do­vo­lá­ní ob­vině­ný navrhl, aby Nej­vyš­ší soud zru­šil vý­rok o vině a tres­tu v roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně a sou­časně na něj na­va­zu­jí­cí us­ne­se­ní od­vo­la­cí­ho sou­du a aby věc přiká­zal sou­du pr­vní­ho stupně k no­vé­mu pro­jed­ná­ní a roz­hod­nu­tí.

III. Vy­jádření k do­vo­lá­ní


9. Nej­vyš­ší stát­ní zá­stup­ce se vy­jádřil k do­vo­lá­ní ob­viněné­ho prostřed­nic­tvím stát­ní­ho zá­stup­ce čin­né­ho u Nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství. Stát­ní zá­stup­ce předně pro­vedl pod­rob­ný vý­klad up­latněné­ho do­vo­la­cí­ho důvo­du vy­me­ze­né­ho v § 265b od­st. 1 písm. g) tr. řádu a roz­vedl, za ja­kých okol­nos­tí mo­hou být v do­vo­la­cím říze­ní po­su­zo­vá­ny i skut­ko­vé ná­mit­ky, přičemž kon­sta­to­val, že u ob­viněné­ho ne­by­la žá­dná ta­ko­vá okol­nost za­zna­me­ná­na a ob­vině­ný ji ani v do­vo­lá­ní neup­lat­nil.

10. Pod­le ná­zo­ru stát­ní­ho zá­stup­ce pod ci­to­va­ný do­vo­la­cí důvod nel­ze podřadit ty ná­mit­ky, v nichž ob­vině­ný zpo­chyb­ňu­je pos­tup sou­du pr­vní­ho stupně při hod­no­ce­ní důkazů, zej­mé­na vy­jadřuje ne­souh­las s tím, jak soud po­sou­dil vý­pověď poš­ko­ze­né­ho. Li­ché jsou rovněž vý­hra­dy ob­viněné­ho, v nichž na­pa­dá úpl­nost od­ůvodnění od­su­zu­jí­cí­ho roz­sud­ku, ne­boť od­ůvodnění roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně spl­ňu­je všech­ny zá­kon­né po­ža­dav­ky vy­me­ze­né v § 125 od­st. 1 tr. řádu a lze jej ozna­čit za vy­čer­pá­va­jí­cí. Dá­le stát­ní zá­stup­ce od­mítl tvr­ze­ní ob­viněné­ho, pod­le něhož soud pr­vní­ho stupně neodůvod­nil v roz­hod­nu­tí jím přija­tý zá­věr o exis­ten­ci poh­le­dáv­ky a zá­vaz­ko­vé­ho práv­ní­ho vzta­hu me­zi poš­ko­ze­ným ja­ko věřite­lem a ob­viněným ja­ko dluž­ní­kem, a v té­to sou­vis­los­ti od­ká­zal na část od­ůvodnění roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně na je­ho stra­nách 5 až 7 a 10.

11. V me­zích up­latněných do­vo­la­cích důvodů lze pod­le stát­ní­ho zá­stup­ce po­sou­dit ná­mit­ku neexis­ten­ce zá­vaz­ko­vé­ho vzta­hu me­zi ob­viněným a poš­ko­ze­ným a dlu­hu ob­viněné­ho vůči poš­ko­ze­né­mu. K to­mu dá­le stát­ní zá­stup­ce zdůraz­nil, že zá­vaz­ko­vý práv­ní vztah me­zi dluž­ní­kem a věřite­lem je ob­li­ga­tor­ním zna­kem skut­ko­vé pod­sta­ty přeči­nu poš­ko­ze­ní věřite­le pod­le § 222 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, přičemž soud mu­sí po­su­zo­vat otáz­ku exis­ten­ce a ob­sa­hu ta­ko­vé­ho práv­ní­ho vzta­hu v tres­tním říze­ní vždy sa­mos­tatně ja­ko předběžnou otáz­ku, ne­boť jde o po­sou­ze­ní vi­ny ob­viněné­ho. Pod­le ná­zo­ru stát­ní­ho zá­stup­ce však tres­tní soud v ny­ní pro­jed­ná­va­né věci neb­yl vá­zán roz­hod­nu­tím ci­vil­ní­ho sou­du, kte­ré by­lo vy­dá­no ve vy­ko­ná­va­cím říze­ní (neš­lo o kon­sti­tu­tiv­ní roz­hod­nu­tí a ne­tý­ka­lo se me­ri­ta věci). Pod­sta­tou roz­hod­nu­tí ci­vil­ní­ho sou­du zde by­lo po­sou­ze­ní vy­ko­na­tel­nos­ti no­tářské­ho zá­pi­su, ni­ko­li po­sou­ze­ní exis­ten­ce zá­vaz­ku me­zi ob­viněným a poš­ko­ze­ným. Soud pr­vní­ho stupně zjis­til skut­ko­vý stav věci, o němž nej­sou důvod­né po­chyb­nos­ti, a na pod­kladě pro­ve­de­ných důkazů kon­sta­to­val exis­ten­ci dlu­hu ob­viněné­ho vůči poš­ko­ze­né­mu, a to ze vzta­hu vznik­lé­ho ještě před sep­sá­ním no­tářské­ho zá­pi­su, byť by mělo jít o dluh z ino­mi­nát­ní smlou­vy. Ve svém vy­jádření stát­ní zá­stup­ce ta­ké připomněl, že v ob­čan­skop­ráv­ní ob­las­ti se up­lat­ňu­je prin­cip smluv­ní auto­no­mie, kte­rý dá­le pod­robně roz­vedl. Přitom soud pr­vní­ho stupně ve svých zá­věrech ne­vy­chá­zel vý­hradně jen z vý­povědi poš­ko­ze­né­ho, ale i z příj­mo­vých dok­ladů o přev­ze­tí čás­tek po­dep­sa­ných ob­viněným, z vý­povědi ob­viněné­ho, dal­ších svědků a z textu sa­mot­né­ho no­tářské­ho zá­pi­su. Zce­la zá­sad­ním by­lo pod­le stát­ní­ho zá­stup­ce ta­ké zjištění, pod­le něhož ze zá­vaz­ko­vé­ho vzta­hu me­zi ob­viněným a poš­ko­ze­ným by­lo zčás­ti plněno, a to v nik­te­rak za­ned­ba­tel­né vý­ši 500 000 Kč.

12. Ko­nečně stát­ní zá­stup­ce kon­sta­to­val, že úkon dek­la­ro­va­ný v no­tářském zá­pi­su byl si­mu­lo­va­ným práv­ním úko­nem, kte­rým měl být za­střen (dis­imu­lo­ván) ji­ný práv­ní úkon, jímž by­ly řeše­ny vzá­jem­né vzta­hy me­zi poš­ko­ze­ným a ob­viněným, a dá­le roz­vedl, za ja­kých pod­mí­nek je třeba uz­nat dis­imu­lo­va­ný práv­ní úkon za plat­ný. Pod­le stát­ní­ho zá­stup­ce šlo o vol­bu ne­jen poš­ko­ze­né­ho, ale i ob­viněné­ho, ja­ký typ smlou­vy v sou­la­du s prin­ci­pem smluv­ní auto­no­mie me­zi se­bou uzavřou. Přijal-li ob­vině­ný sám ve vzta­hu s poš­ko­ze­ným při uza­ví­rá­ní smlou­vy re­žim ob­čan­skop­ráv­ní­ho vzta­hu, je nu­cen nést i důsled­ky z to­ho vy­plý­va­jí­cí.

13. Zá­věrem své­ho vy­jádření pro­to stát­ní zá­stup­ce navrhl, aby Nej­vyš­ší soud pod­le § 265i od­st. 1 písm. e) tr. řádu od­mítl do­vo­lá­ní ob­viněné­ho ja­ko zjevně neo­pod­statněné.

IV. Po­sou­ze­ní důvod­nos­ti do­vo­lá­ní

a) Obec­ná vý­cho­dis­ka


14. Nej­vyš­ší soud po zjištění, že by­ly splně­ny všech­ny for­mál­ní a ob­sa­ho­vé pod­mín­ky k po­dá­ní do­vo­lá­ní, dospěl k nás­le­du­jí­cím zá­věrům.

15. Po­kud jde o do­vo­la­cí důvo­dy, ob­vině­ný opřel své do­vo­lá­ní o us­ta­no­ve­ní § 265b od­st. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Pr­vní z těchto do­vo­la­cích důvodů je naplněn, jes­tli­že roz­hod­nu­tí spo­čí­vá na nes­práv­ném práv­ním po­sou­ze­ní skut­ku ne­bo na ji­ném nes­práv­ném hmotně práv­ním po­sou­ze­ní. Dru­hý z up­latněných do­vo­la­cích důvodů lze do­vo­dit, když by­lo roz­hod­nu­to o za­mít­nu­tí ne­bo od­mít­nu­tí řád­né­ho op­rav­né­ho prostřed­ku pro­ti roz­sud­ku ne­bo us­ne­se­ní uve­de­né­mu v § 265a od­st. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž by­ly splně­ny pro­ces­ní pod­mín­ky sta­no­ve­né zá­ko­nem pro ta­ko­vé roz­hod­nu­tí ne­bo přes­to­že byl v říze­ní mu před­chá­ze­jí­cím dán důvod do­vo­lá­ní uve­de­ný v § 265b od­st. 1 písm. a) až k) tr. řádu.

16. Nej­vyš­ší soud pod­le § 265i od­st. 3, 4 tr. řádu přez­kou­mal zá­kon­nost a od­ůvodněnost na­pa­de­né­ho roz­hod­nu­tí i je­mu před­chá­ze­jí­cí říze­ní, a to v roz­sa­hu a z důvodů uve­de­ných v do­vo­lá­ní. Ob­vině­ný v čás­ti své­ho do­vo­lá­ní up­lat­nil ná­mit­ku, kte­rá od­po­ví­dá do­vo­la­cím důvodům pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) a l) tr. řádu, kon­krétně jde o nes­práv­né práv­ní po­sou­ze­ní exis­ten­ce zá­vaz­ko­vé­ho práv­ní­ho vzta­hu me­zi ob­viněným a poš­ko­ze­ným a dlu­hu ob­viněné­ho vůči poš­ko­ze­né­mu. Ná­mit­ky ob­viněné­ho, ji­miž se sna­žil zpo­chyb­nit pro­ve­de­né do­ka­zo­vá­ní a hod­no­ce­ní důkazů sou­dy obou stupňů, jsou však mi­mo ci­to­va­né do­vo­la­cí důvo­dy. Po přez­kou­má­ní pak dospěl Nej­vyš­ší soud k zá­věru, že do­vo­lá­ní ob­viněné­ho je zčás­ti důvod­né a  že na­pa­de­né us­ne­se­ní od­vo­la­cí­ho sou­du ani je­mu před­chá­ze­jí­cí roz­su­dek sou­du pr­vní­ho stupně ne­mo­hou ob­stát.

b) K do­vo­la­cí­mu důvo­du pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. řádu


17. K vý­kla­du to­ho­to do­vo­la­cí­ho důvo­du Nej­vyš­ší soud připo­mí­ná, že je dán teh­dy, jes­tli­že sku­tek, pro kte­rý byl ob­vině­ný stí­hán a od­sou­zen, vy­ka­zu­je zna­ky ji­né­ho tres­tné­ho či­nu, než ja­ký v něm spatřova­ly sou­dy niž­ších stupňů, ane­bo ne­napl­ňu­je zna­ky žá­dné­ho tres­tné­ho či­nu. Nes­práv­né práv­ní po­sou­ze­ní skut­ku může spo­čí­vat i v tom, že roz­hod­ná skut­ko­vá zjištění ne­pos­ky­tu­jí dos­ta­teč­ný pod­klad k zá­věru, zda je stí­ha­ný sku­tek vůbec tres­tným či­nem, popřípadě o ja­ký trest­ný čin jde. Po­dobně to pla­tí o ji­ném nes­práv­ném hmotně práv­ním po­sou­ze­ní, kte­ré lze do­vo­dit za si­tua­ce, po­kud by­la ur­či­tá skut­ko­vá okol­nost po­sou­ze­na pod­le ji­né­ho us­ta­no­ve­ní hmot­né­ho prá­va, než ja­ké na ni do­pa­da­lo.

18. S pou­ka­zem na do­vo­la­cí důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. řádu však nel­ze přez­kou­má­vat a hod­no­tit správ­nost a úpl­nost skut­ko­vé­ho sta­vu, či prověřovat zá­kon­nost pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní a správ­nost hod­no­ce­ní důkazů ve smys­lu § 2 od­st. 5, 6 tr. řádu. Vý­cho­dis­kem pro případ­né naplnění ci­to­va­né­ho do­vo­la­cí­ho důvo­du jsou zá­sadně jen skut­ko­vá zjištění sta­bi­li­zo­va­ná v pra­vo­mocně ukon­če­ném říze­ní a vy­jádřená předev­ším v po­pi­su skut­ku v přís­luš­ném vý­ro­ku roz­hod­nu­tí ve věci sa­mé, popřípadě i dal­ší sou­dem (sou­dy) zjištěné okol­nos­ti re­le­van­tní z hle­dis­ka no­rem tres­tní­ho prá­va hmot­né­ho, ale i ji­ných hmotně práv­ních od­větví.

1. K tres­tné­mu či­nu poš­ko­ze­ní věřite­le pod­le § 222 od­st. 1 písm. a), od­st. 3 písm. a)
tr. zá­ko­ní­ku


19. Nej­vyš­ší soud zde připo­mí­ná, že přeči­nu poš­ko­ze­ní věřite­le pod­le § 222 od­st. 1 písm. a), od­st. 3 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku se do­pus­tí ten, kdo, byť i jen čás­tečně, zmaří us­po­ko­je­ní své­ho věřite­le tím, že zni­čí, poš­ko­dí, za­ta­jí, zci­zí, uči­ní neu­potřebi­tel­nou, ne­bo od­stra­ní, byť i jen část své­ho ma­jet­ku, a způso­bí tím na ci­zím ma­jet­ku znač­nou ško­du. Pod­sta­tou to­ho­to tres­tné­ho či­nu je ur­či­té jed­ná­ní směřují­cí si­ce vůči ma­jet­ku dluž­ní­ka, ale v ko­neč­ném důsled­ku poš­ko­zu­jí­cí ma­je­tek věřite­le, do něhož se ne­dos­ta­ne od­po­ví­da­jí­cí plnění z ma­jet­ku dluž­ní­ka k us­po­ko­je­ní poh­le­dáv­ky věřite­le. Pod­le § 222 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku je ten­to trest­ný čin do­ko­nán, te­dy us­po­ko­je­ní poh­le­dáv­ky věřite­le je ales­poň čás­tečně zmařeno, jes­tli­že pa­cha­tel (dluž­ník) v důsled­ku ma­jet­ko­vých dis­po­zic či ji­ných jed­ná­ní uve­de­ných v tom­to us­ta­no­ve­ní již ne­ní scho­pen pos­kyt­nout věřite­li plnění v ce­lém roz­sa­hu v sou­la­du s ob­sa­hem zá­vaz­ko­vé­ho práv­ní­ho vzta­hu a dluž­ník už ne­má vliv ani na to, zda byl ne­bo bu­de je­ho zá­va­zek vůči věřite­li splněn ji­nak než z dluž­ní­ko­va ma­jet­ku. Pa­cha­te­lem tres­tné­ho či­nu je zde dluž­ník ne­bo fy­zic­ká oso­ba jed­na­jí­cí jmé­nem práv­nic­ké oso­by, kte­rá je dluž­ní­kem (§ 114 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku – viz Šámal, P. a kol. Tres­tní zá­ko­ník II. § 140 až 421. Ko­men­tář. 2. vy­dá­ní. Pra­ha: C. H. Beck, 2012, s. 2211). Ob­viněné­mu T. N. by­la z uve­de­né tzv. slo­ži­té skut­ko­vé pod­sta­ty kla­de­na za vi­nu va­rian­ta spo­čí­va­jí­cí ve zmaření us­po­ko­je­ní své­ho věřite­le, a to tím, že zci­zil, byť i jen část své­ho ma­jet­ku, přičemž tím­to či­nem způso­bil znač­nou ško­du, tak­že pod­le soudů niž­ších stupňů napl­nil i okol­nost pod­mi­ňu­jí­cí pou­ži­tí vy­šší tres­tní saz­by uve­de­nou v § 222 od­st. 3 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku. Znač­nou ško­dou se pak ve smys­lu § 138 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku ro­zu­mí ško­da ve vý­ši nej­méně 500 000 Kč.

20. Důle­ži­tým před­pok­la­dem tres­tní od­povědnos­ti za trest­ný čin poš­ko­ze­ní věřite­le je zá­vaz­ko­vý práv­ní vztah me­zi dluž­ní­kem a věřite­lem. Jed­ná­ní pa­cha­te­le tres­tné­ho či­nu poš­ko­ze­ní věřite­le te­dy směřuje pro­ti poh­le­dáv­ce věřite­le, jímž je oso­ba, kte­rá má vůči pa­cha­te­li, popřípadě vůči ji­né osobě, za niž pa­cha­tel jed­ná, prá­vo na plnění zej­mé­na na zá­kladě exis­tu­jí­cí­ho zá­vaz­ko­vé­ho práv­ní­ho vzta­hu, bez oh­le­du na to, zda důvo­dem vzni­ku ta­ko­vé­ho vzta­hu je smlou­va (ob­čan­skop­ráv­ní, ob­chod­ní, pra­cov­ní) ne­bo ji­ná v zá­koně uve­de­ná sku­teč­nost, např. způso­be­ní ško­dy, da­ňo­vá či cel­ní po­vin­nost. Věřite­lem je v tom­to smys­lu i zá­stav­ní věřitel. Zá­vaz­ko­vý práv­ní vztah může vznik­nout i z ob­cho­do­vá­ní s cen­ný­mi pa­pí­ry, z dlu­ho­pisů, ze směnky ne­bo še­ku apod. V průběhu exis­ten­ce zá­vaz­ko­vé­ho vzta­hu pak může do­jít ke změně v osobě věřite­le i dluž­ní­ka. Z plat­né­ho zá­vaz­ku je dluž­ník po­vi­nen něco dát (např. do­dat za­pla­ce­né zbo­ží ne­bo nao­pak pe­ní­ze za do­da­né zbo­ží), ko­nat (např. pro­vést op­ra­vu, dop­ra­vit zbo­ží na mís­to ur­če­ní, pos­ta­vit bu­do­vu), něče­ho se zdr­žet (např. do­časně ne­vyu­ží­vat pro­na­ja­tou ha­lu ke skla­do­vá­ní) ne­bo něco trpět (např. umož­nit průjezd ci­zích sta­veb­ních strojů přes vlas­tní po­ze­mek) a věřitel je op­rávněn to po­ža­do­vat. Zá­va­zek může být peněži­tý, ne­peněži­tý ne­bo kom­bi­na­cí obo­jí­ho (viz Šámal, P. a kol. Tres­tní zá­ko­ník II. § 140 až 421. Ko­men­tář. 2. vy­dá­ní. Pra­ha: C. H. Beck, 2012, s. 2211).

21. Sku­tek, jímž měl ob­vině­ný T. N. spá­chat trest­ný čin, spo­čí­val pod­le od­su­zu­jí­cí­ho roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně v tom, že dne 2. 8. 2012 v XY v uli­ci XY v kan­ce­láři no­tářky JUDr. Edi­ty Vol­né byl za je­jí přítom­nos­ti sep­sán no­tářský zá­pis sp. zn. NZ 151/2012 a N 159/2012 s J. N., nar. XY, ja­ko věřite­lem a ob­viněným ja­ko dluž­ní­kem, kde oba uzavře­li do­ho­du o splnění zá­vaz­ku se svo­le­ním k vy­ko­na­tel­nos­ti no­tářské­ho zá­pi­su, v níž proh­lá­si­li, že věřitel pos­kytl dluž­ní­ko­vi peněžní prostřed­ky ve vý­ši 1 450 000 Kč, kte­ré se za­vá­zal dluž­ník spla­tit v pos­led­ní splát­ce ke dni 30. 9. 2012. Když však by­la spla­ce­na pou­ze část dlu­hu ve vý­ši 500 000 Kč a dluž­ník nespl­nil po­vin­nos­ti vůči věřite­li po ter­mí­nu sjed­na­né splát­ky k vrá­ce­ní fi­nan­čních prostředků ve vý­ši 950 000 Kč, up­lat­nil věřitel svo­ji poh­le­dáv­ku v exekuč­ním říze­ní ve­de­ném u Ok­res­ní­ho sou­du v Li­ber­ci pod sp. zn. 118 EX 332/13, kte­rý pověřil ve­de­ním exeku­ce soud­ní­ho exeku­to­ra Mgr. Ja­na Jin­dru se síd­lem v Se­mi­lech, jenž vy­dal dne 18. 6. 2013 exekuč­ní příkaz k pro­ve­de­ní exeku­ce zříze­ním exeku­tor­ské­ho zá­stav­ní­ho prá­va na ne­mo­vi­tos­tech, ale říze­ní by­lo za­sta­ve­no us­ne­se­ním Ok­res­ní­ho sou­du v Li­ber­ci ze dne 6. 4. 2017, č. j. 31 EXE 59022/2016-55, ve spo­je­ní s us­ne­se­ním Kraj­ské­ho sou­du v Ús­tí nad La­bem – po­boč­ky v Li­ber­ci ze dne 16. 1. 2018, č. j. 35 Co 164/2017-116, z důvo­du proml­če­ní, přičemž exeku­tor­ské prá­vo se tý­ka­lo ne­mo­vi­tých věcí blí­že spe­ci­fi­ko­va­ných ve vý­ro­ku o vině v roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně. Po­té po za­sta­ve­ní exeku­ce us­ne­se­ním ze dne 15. 7. 2013, č. j. 118 EX 332/13-14, vy­da­ným soud­ním exeku­to­rem Mgr. Ja­nem Jin­drou – exeku­tor­ský úřad Se­mi­ly, k exeku­ci pro­váděné pod­le pověření k pro­ve­de­ní exeku­ce vy­da­né­ho Ok­res­ním sou­dem v Li­ber­ci us­ne­se­ním ze dne 30. 5. 2013, č. j. 21 EXE 4810/2013-11, přičemž podnět k za­sta­ve­ní exeku­ce po­dal op­rávně­ný J. N. dne 15. 7. 2016 z důvo­du mi­mo­soud­ní­ho řeše­ní poh­le­dáv­ky ve vý­ši 950 000 Kč, ob­vině­ný převedl ne­mo­vi­té věci blí­že spe­ci­fi­ko­va­né ve vý­ro­ku o vině v roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně, kte­ré by­ly ve spo­leč­ném jmění man­želů T. N. a je­ho man­žel­ky J. N., nar. XY, a ty­to ne­mo­vi­té věci by­ly do té do­by předmětem exeku­ce, na zá­kladě da­ro­va­cí smlou­vy ze dne 19. 8. 2013 své­mu vnu­ko­vi N. N., nar. XY. Přitom ob­vině­ný do sou­čas­né do­by (míněno do vy­dá­ní roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně) neuh­ra­dil svůj dluh vůči op­rávněné­mu a ani ho ne­hod­lal uh­ra­dit, čímž zce­la zá­měrně zmařil us­po­ko­je­ní své­ho věřite­le tím, že zci­zil část své­ho ma­jet­ku, kte­rá moh­la být pou­ži­ta k us­po­ko­je­ní poh­le­dáv­ky op­rávněné­ho, a tak­to způso­bil J. N. ško­du ve vý­ši 950 000 Kč.

22. Nej­vyš­ší soud po­va­žu­je za důvod­nou tu ná­mit­ku ob­viněné­ho, pod­le kte­ré sou­dy niž­ších stupňů nes­právně právně po­sou­di­ly da­nou věc, ne­boť ne­by­ly naplně­ny všech­ny zá­kon­né zna­ky přeči­nu poš­ko­ze­ní věřite­le pod­le § 222 od­st. 1 písm. a), od­st. 3 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku. Ob­vině­ný v té­to sou­vis­los­ti přilé­havě upo­zor­nil na roz­hod­nu­tí pub­li­ko­va­né pod č. 17/2009 Sb. rozh. tr., pod­le něhož zá­vaz­ko­vý práv­ní vztah me­zi dluž­ní­kem a věřite­lem je ob­li­ga­tor­ním zna­kem skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu poš­ko­ze­ní věřite­le. Otáz­ku exis­ten­ce a ob­sa­hu to­ho­to práv­ní­ho vzta­hu mu­sí soud v tres­tním říze­ní po­su­zo­vat vždy sa­mos­tatně ja­ko předběžnou otáz­ku (§ 9 od­st. 1 tr. řádu), ne­boť jde o po­sou­ze­ní vi­ny ob­viněné­ho. To pla­tí i v případě, že exis­ten­ce ta­ko­vé­ho zá­vaz­ko­vé­ho práv­ní­ho vzta­hu již by­la dek­la­ro­vá­na pra­vo­moc­ným roz­hod­nu­tím sou­du v ob­čan­skop­ráv­ním říze­ní, kte­ré ne­má kon­sti­tu­tiv­ní po­va­hu. Tím­to roz­hod­nu­tím si­ce soud ne­ní v tres­tním říze­ní vá­zán, av­šak nemůže je po­mi­nout, pro­to jím pro­ve­de důkaz, zhod­no­tí je v sou­la­du s us­ta­no­ve­ním § 2 od­st. 6 tr. řádu a ve svém roz­hod­nu­tí se s je­ho ar­gu­men­ty vy­pořádá.

23. V ny­ní po­su­zo­va­né tres­tní věci na pod­kladě roz­hod­ných skut­ko­vých zjištění vy­jádřených ve vý­ro­ku o vině v roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně a dá­le roz­ve­de­ných v od­ůvodnění roz­hod­nu­tí obou soudů niž­ších stupňů nel­ze přisvědčit zá­věrům těchto soudů v tom smys­lu, že ob­vině­ný T. N. napl­nil svým jed­ná­ním všech­ny zna­ky skut­ko­vé pod­sta­ty přeči­nu poš­ko­ze­ní věřite­le pod­le § 222 od­st. 1 písm. a), od­st. 3 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku. Pod­le ná­zo­ru Nej­vyš­ší­ho sou­du se to­tiž sou­dy po práv­ní strán­ce ne­vy­pořáda­ly se vše­mi okol­nos­tmi vý­znam­ný­mi pro roz­hod­nu­tí, ne­boť v říze­ní ne­by­lo pos­ta­ve­no na jis­to, z ja­ké­ho práv­ní­ho důvo­du měl vznik­nout zá­vaz­ko­vý práv­ní vztah me­zi ob­viněným ja­ko dluž­ní­kem a poš­ko­ze­ným J. N. ja­ko věřite­lem, jak bu­de vy­světle­no dá­le. Soud pr­vní­ho stupně v od­ůvodnění své­ho roz­sud­ku (viz je­ho s. 7) uvedl, že v tres­tním říze­ní dospěl k od­liš­né­mu zá­věru o vzni­ku zá­vaz­ku a je­ho po­va­ze než sou­dy v ob­čan­skop­ráv­ním říze­ní, přičemž s od­ka­zem na us­ta­no­ve­ní § 9 od­st. 1 tr. řádu si­ce kon­sta­to­val svou vá­za­nost pra­vo­moc­ným roz­hod­nu­tím sou­du v ob­čan­skop­ráv­ním říze­ní, ale ni­ko­li o otáz­ce vi­ny, na­víc mu­sí jít o kon­sti­tu­tiv­ní roz­hod­nu­tí, kte­ré v té­to věci ne­by­lo učiněno. Soud pr­vní­ho stupně dá­le roz­vedl své úva­hy, pod­le nichž je pod­stat­né, že poš­ko­ze­ný pos­tupně předal cel­ko­vou čás­tku ve vý­ši 1 450 000 Kč včetně přís­lu­šen­ství syn­ovi ob­viněné­ho. V sou­vis­los­ti s tím pak ob­vině­ný po­dep­sal příj­mo­vé dok­la­dy a ta­ké no­tářský zá­pis. Ten­to svůj zá­va­zek ob­vině­ný něko­lik let ni­jak nez­po­chyb­nil a ak­cep­to­val jej zej­mé­na tím, že z něj uh­ra­dil ví­ce jak třeti­nu, kon­krétně čás­tku ve vý­ši 500 000 Kč. Dí­lčí úh­ra­dou te­dy ob­vině­ný pro­je­vil vů­li ke splnění své­ho zá­vaz­ku a fak­tic­ky jej na se­be přev­zal „ja­kou­si no­va­cí své­ho dru­hu“. Od­vo­la­cí soud se po­té vy­pořádal s ná­mit­ka­mi ob­viněné­ho (viz s. 6 je­ho us­ne­se­ní) od­ka­zem na od­ůvodnění roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně, s je­hož zá­věry se zto­tož­nil. Nej­vyš­ší soud však ne­po­va­žu­je ar­gu­men­ta­ci soudů niž­ších stupňů za dos­ta­tečně přesvědči­vou, předev­ším pak s oh­le­dem na zá­věry, k nimž dospě­ly sou­dy v ob­čan­skop­ráv­ním říze­ní.

24. V exekuč­ním říze­ní ve­de­ném u Ok­res­ní­ho sou­du v Li­ber­ci, kte­ré skon­či­lo us­ne­se­ním ze dne 6. 4. 2017, č. j. 31 EXE 59022/2016-55, exekuč­ní soud uzavřel, že z no­tářské­ho zá­pi­su sp. zn. NZ 151/2012 a N 159/2012, na je­hož zá­kladě by­la ve­de­na exeku­ce poš­ko­ze­né­ho J. N. (op­rávněné­ho) pro­ti ob­viněné­mu T. N. (po­vin­né­mu), nel­ze uči­nit zá­věr, pod­le něhož by předmět půjčky ze dne 2. 8. 2012 mě­ly tvořit pe­ní­ze, kte­ré ob­vině­ný přev­zal již dříve ve dnech uve­de­ných v příj­mo­vých dok­la­dech, a že by doš­lo k uzavření do­ho­dy účas­tníků o změně práv a po­vin­nos­tí z dřívějších smluv o půjčkách. Kraj­ský soud v Ús­tí nad La­bem – po­boč­ka v Li­ber­ci svým us­ne­se­ním ze dne 16. 1. 2018, č. j. 35 Co 164/2017-116, potvr­dil ci­to­va­né roz­hod­nu­tí Ok­res­ní­ho sou­du v Li­ber­ci a pod­robně roz­vedl ar­gu­men­ta­ci oh­ledně vzni­ku zá­vaz­ko­vé­ho práv­ní­ho vzta­hu me­zi ob­viněným a poš­ko­ze­ným, a to – mi­mo ji­né – i od­ka­zem na us­tá­le­nou ju­di­ka­tu­ru Nej­vyš­ší­ho sou­du, pod­le níž do­ho­da op­rávněné a po­vin­né oso­by ob­sa­že­ná v no­tářském zá­pi­su se svo­le­ním k vy­ko­na­tel­nos­ti ne­má hmotně práv­ní po­va­hu a sa­ma o sobě ne­má za nás­le­dek vznik, změnu, ne­bo zá­nik práv ne­bo po­vin­nos­tí účas­tníků práv­ní­ho vzta­hu. No­tář se­pí­še no­tářský zá­pis na zá­kladě do­ho­dy op­rávněné a po­vin­né oso­by, aniž by byl op­rávněn zkou­mat je­jí pod­klad v hmot­ném prá­vu. No­tářský zá­pis se svo­le­ním k vy­ko­na­tel­nos­ti ne­ní sám o sobě sa­mos­tat­ným za­va­zo­va­cím důvo­dem a ani se jím ne­zak­lá­dá domněnka o exis­ten­ci dlu­hu v době je­ho sep­sá­ní. Z no­tářské­ho zá­pi­su přitom pod­le Kraj­ské­ho sou­du v Ús­tí nad La­bem – po­boč­ky v Li­ber­ci ne­vyp­lý­vá ani to, že by me­zi účas­tní­ky doš­lo k do­hodě o zříze­ní no­vé­ho zá­vaz­ku při sou­čas­ném zru­še­ní je­jich do­sa­vad­ní­ho zá­vaz­ku (k tzv. pri­va­tiv­ní no­va­ci), předev­ším pak s oh­le­dem na sku­teč­nost, že předmět půjčky neb­yl ob­viněné­mu fak­tic­ky předán ke dni uzavření smlou­vy o půjčce (tj. dne 2. 8. 2012), jak je uve­de­no v no­tářském zá­pi­su. Pod­robně se Kraj­ský soud v Ús­tí nad La­bem – po­boč­ka v Li­ber­ci za­bý­val i tím, kdo byl ve sku­teč­nos­ti dluž­ní­kem ze smlou­vy o půjčce, ne­boť na pod­kladě pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní přichá­ze­la v úva­hu i mož­nost, že jím neb­yl ob­vině­ný, ale je­ho syn Ch. N., kte­ré­mu by­ly fak­tic­ky předá­ny peněžní prostřed­ky. Pro­to po­kud by mělo do­jít ke změně v osobě dluž­ní­ka, kte­rou zá­kon č. 40/1964 Sb., ob­čan­ský zá­ko­ník, ve znění pozdějších před­pisů, jenž byl účin­ný v době po­su­zo­va­né­ho skut­ku (dá­le jen ve zkrat­ce „obč. zák.“), umož­ňo­val ve formě přev­ze­tí dlu­hu (§ 531 obč. zák.) či přis­tou­pe­ní k zá­vaz­ku (§ 533 obč. zák.), mu­se­la by být uzavřena pí­sem­ná do­ho­da me­zi původ­ním dluž­ní­kem, tj. Ch. N., a no­vým dluž­ní­kem, tj. ob­viněným, popřípadě me­zi věřite­lem, tj. J. N. a no­vým dluž­ní­kem, av­šak v no­tářském zá­pi­su neb­yl uve­den ta­ko­vý důvod plnění. Pod­le zá­věrů Kraj­ské­ho sou­du v Ús­tí nad La­bem – po­boč­ky v Li­ber­ci te­dy smlou­va o půjčce me­zi ob­viněným a poš­ko­ze­ným nev­znik­la, ne­boť op­rávně­ný (poš­ko­ze­ný J. N.) nep­ro­ká­zal, že by předal předmět půjčky v po­době peněžní čás­tky ve vý­ši 1 450 000 Kč po­vin­né­mu (ob­viněné­mu T. N.).

25. Nej­vyš­ší soud se zto­tož­ňu­je s kon­sta­to­vá­ním sou­du pr­vní­ho stupně v tom smys­lu, že otáz­ku exis­ten­ce a ob­sa­hu zá­vaz­ko­vé­ho práv­ní­ho vzta­hu me­zi dluž­ní­kem a věřite­lem mu­sí soud v tres­tním říze­ní po­su­zo­vat vždy sa­mos­tatně ja­ko předběžnou otáz­ku (§ 9 od­st. 1 tr. řádu) i v případě, jes­tli­že tu již je pra­vo­moc­né roz­hod­nu­tí ob­čan­skop­ráv­ní­ho sou­du o ta­ko­vé předběžné otáz­ce, ne­boť jde o po­sou­ze­ní vi­ny ob­viněné­ho. Za otáz­ku vi­ny je přitom nut­no po­va­žo­vat ne­jen kaž­dý znak tres­tné­ho či­nu, uve­de­ný ať už v obec­né ne­bo ve zvláš­tní čás­ti tres­tní­ho zá­ko­ní­ku, ale i kaž­dou jed­not­li­vou pod­mín­ku nut­nou pro zá­věr, zda jde o trest­ný čin či ni­ko­li. Nel­ze zpo­chyb­nit ani sku­teč­nost, že soud v tres­tním říze­ní ne­ní vá­zán pra­vo­moc­ným roz­hod­nu­tím sou­du v ob­čan­skop­ráv­ním říze­ní, kte­ré ne­má kon­sti­tu­tiv­ní po­va­hu. Nic­méně i v tom­to případě, což Nej­vyš­ší soud zdůraz­ňu­je, je po­vin­nos­tí tres­tních soudů vzít v úva­hu roz­hod­nu­tí ob­čan­skop­ráv­ní­ho sou­du. Ta­ko­vé roz­hod­nu­tí i spi­sy tý­ka­jí­cí se té­to věci jsou důkaz­ním ma­te­riá­lem, s nímž se mu­sí tres­tní soud ná­le­žitě vy­pořádat, a případ­né od­chyl­né roz­hod­nu­tí o řeše­né otáz­ce přesvědčivě od­ůvod­nit, ne­boť tu jde o roz­díl­né po­sou­ze­ní otáz­ky, o níž by­lo vy­dá­no pra­vo­moc­né roz­hod­nu­tí přís­luš­ným or­gá­nem, kte­ré­mu je spe­ciálně svěřeno řeše­ní ta­ko­vé otáz­ky. Pod­le ná­zo­ru Nej­vyš­ší­ho sou­du se však sou­dy niž­ších stupňů v ny­ní po­su­zo­va­né tres­tní věci ne­vy­pořáda­ly s roz­hod­nu­tí­mi soudů vy­da­ný­mi v exekuč­ním říze­ní a s je­jich ar­gu­men­ta­cí, zej­mé­na s pod­robně od­ůvodněným us­ne­se­ním Kraj­ské­ho sou­du v Ús­tí nad La­bem – po­boč­ky v Li­ber­ci. Ta­to roz­hod­nu­tí jsou pos­ta­ve­na na tom, že ob­viněné­mu nev­znikl žá­dný zá­vaz­ko­vý práv­ní vztah vy­plý­va­jí­cí z no­tářské­ho zá­pi­su, pro­to v uve­de­né čás­ti po­su­zo­va­né­ho skut­ku doš­lo k je­ho nes­práv­né­mu práv­ní­mu po­sou­ze­ní, kte­ré je na­víc v roz­po­ru i s do­sa­vad­ní ju­di­ka­tu­rou.

26. Po­kud to­tiž soud pr­vní­ho stupně v da­né tres­tní věci na pod­kladě skut­ko­vých zjištění dospěl k zá­věru, pod­le něhož ob­vině­ný T. N. dí­lčí úh­ra­dou dlu­hu pro­je­vil vů­li ke splnění své­ho zá­vaz­ku a fak­tic­ky jej na se­be přev­zal „ja­kou­si no­va­cí své­ho dru­hu“, je ta­ko­vý zá­věr vel­mi neur­či­tý a zce­la v roz­po­ru s tím, k če­mu dospě­ly ob­čan­skop­ráv­ní sou­dy v exekuč­ním říze­ní, aniž by­la ta­to zá­sad­ní od­liš­nost přesvědčivě vy­světle­na a od­ůvodněna. Zde je třeba zdůraz­nit, že ke změně v osobě dluž­ní­ka moh­lo do­jít na zá­kladě různých práv­ních sku­teč­nos­tí, např. přev­ze­tím dlu­hu pod­le § 531 a § 532 obč. zák. ne­bo přis­tou­pe­ním k zá­vaz­ku pod­le § 533 a § 534 obč. zák., případně se ur­či­tá oso­ba moh­la stát dluž­ní­kem na zá­kladě ru­če­ní (§ 546 a násl. obč. zák.). Jak je přitom patr­né i z od­ůvodnění roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně (viz je­ho s. 6 a 7), soud vy­chá­zel z ni­čím nez­po­chybněné­ho skut­ko­vé­ho zjištění, pod­le něhož peněžní prostřed­ky v cel­ko­vé vý­ši 1 450 000 Kč předal poš­ko­ze­ný J. N. ja­ko půjčku syn­ovi ob­viněné­ho Ch. N., ni­ko­liv ob­viněné­mu. Pro­to dluž­ní­kem se z důvo­du půjčky peněz (§ 657 a násl. obč. zák.) mohl stát právě Ch. N., a jes­tli­že sou­dy niž­ších stupňů dospě­ly k zá­věru, že jím byl (též ne­bo jen) ob­vině­ný T. N., ne­ní zřej­mé, na zá­kladě ja­ké práv­ní sku­teč­nos­ti se ob­vině­ný stal dluž­ní­kem a z če­ho ta­ko­vá změna v osobě dluž­ní­ka vy­plý­vá. Jak již by­lo uve­de­no vý­še, do­ho­da ob­viněné­ho a poš­ko­ze­né­ho ob­sa­že­ná v no­tářském zá­pi­su ne­ní sa­ma o sobě sa­mos­tat­ným za­va­zo­va­cím důvo­dem a nemůže mít hmotně práv­ní po­va­hu (viz např. roz­su­dek Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 21 Cdo 267/2000). Na­víc za si­tua­ce, kdy smlou­va o půjčce dek­la­ro­va­ná v no­tářském zá­pi­su (za před­pok­la­du, že peněžní prostřed­ky ve vý­ši 1 450 000 Kč by­ly předá­ny syn­ovi ob­viněné­ho), ja­kož­to reál­ný kon­trakt me­zi ob­viněným a poš­ko­ze­ným nev­znik­la. Je nut­no vzít na zřetel i ar­gu­men­ta­ci exekuč­ních soudů, kte­ré vy­lou­či­ly mož­nou změnu v osobě dluž­ní­ka, ať už for­mou přev­ze­tí dlu­hu ne­bo přis­tou­pe­ní k zá­vaz­ku.

27. Pro naplnění skut­ko­vé pod­sta­ty po­su­zo­va­né­ho přeči­nu poš­ko­ze­ní věřite­le pod­le § 222 od­st. 1 písm. a), od­st. 3 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku je nez­byt­né pos­ta­vit na jis­to, co by­lo práv­ním důvo­dem vzni­ku zá­vaz­ko­vé­ho práv­ní­ho vzta­hu me­zi ob­viněným a poš­ko­ze­ným, te­dy zda ten­to práv­ní důvod vy­plý­vá z kon­krét­ní­ho práv­ní­ho úko­nu (např. ze smlou­vy, včetně tzv. ne­poj­me­no­va­né smlou­vy, kte­rou by­lo mož­no uzavřít pod­le § 51 obč. zák.), či z ji­ných sku­teč­nos­tí, po­kud mo­hou mít práv­ní vý­znam pro vznik dlu­hu u ob­viněné­ho. Zde je na­místě upo­zor­nit i na vy­jádření k do­vo­lá­ní ob­viněné­ho, kte­ré uči­nil stát­ní zá­stup­ce a v němž vy­slo­vil přesvědče­ní, pod­le něhož práv­ní úkon dek­la­ro­va­ný v no­tářském zá­pi­su byl si­mu­lo­va­ným práv­ním úko­nem, kte­rým měl být za­střen (dis­imu­lo­ván) ji­ný práv­ní úkon. V té­to sou­vis­los­ti Nej­vyš­ší soud pou­ka­zu­je na do­sa­vad­ní ju­di­ka­tu­ru (viz např. roz­su­dek Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 29 Odo 440/2004), pod­le kte­ré, má-li být práv­ním úko­nem před­stí­ra­ným – učiněným nao­ko (tzv. si­mu­lo­va­ným práv­ním úko­nem) – za­střen ji­ný práv­ní úkon (tzv. dis­imu­lo­va­ný práv­ní úkon), je si­mu­lo­va­ný práv­ní úkon pro ne­dos­ta­tek potřeb­né vů­le sub­jektů nep­lat­ný. Zá­sadně pro­to pla­tí ten­to ji­ný, tj. za­stře­ný práv­ní úkon. Pod­mín­kou však je, že za­stře­ný práv­ní úkon od­po­ví­dá vů­li sub­jektů, a dá­le, že jsou u něj splně­ny i všech­ny os­tat­ní ná­le­ži­tos­ti po­ža­do­va­né zá­ko­nem pro je­ho plat­nost. Z di­kce us­ta­no­ve­ní § 41a od­st. 2 obč. zák. je pak ne­po­chyb­né, že mu­sí být dá­na to­tož­nost účas­tníků před­stí­ra­né­ho a za­střené­ho práv­ní­ho úko­nu. Zá­věry o mož­ném za­stření pra­vé­ho důvo­du vzni­ku zá­vaz­ko­vé­ho vzta­hu ov­šem přichá­ze­jí v úva­hu jen za před­pok­la­du, kdy­by sku­tečně vznikl zá­vaz­ko­vý práv­ní vztah (ať už z ja­ké­ho­ko­liv práv­ní­ho důvo­du) me­zi ob­viněným a poš­ko­ze­ným. Pro­to v ny­ní po­su­zo­va­ném případě mu­sí sou­dy uči­nit spo­leh­li­vý zá­věr, ko­mu poš­ko­ze­ný J. N. fak­tic­ky půjčil peněžní prostřed­ky ve vý­ši 1 450 000 Kč, te­dy zda ob­viněné­mu ne­bo syn­ovi ob­viněné­ho, popřípadě oběma, a kdo z nich se tak stal dluž­ní­kem. Po vy­jasnění těchto skut­ko­vých zjištění a práv­ních sou­vis­los­tí je nut­no zvá­žit, zda práv­ním úko­nem dek­la­ro­va­ným v no­tářském zá­pi­su mohl být sku­tečně za­střen ji­ný práv­ní úkon, jímž by­ly řeše­ny vzá­jem­né vzta­hy me­zi poš­ko­ze­ným a ob­viněným a kte­rý by by­lo třeba při splnění všech zá­kon­ných ná­le­ži­tos­tí po­va­žo­vat za plat­ný důvod vzni­ku zá­vaz­ko­vé­ho práv­ní­ho vzta­hu me­zi ob­viněným a poš­ko­ze­ným.

28. Nej­vyš­ší soud vzhle­dem ke sho­ra uve­de­né­mu shle­dal důvod­nou ná­mit­ku ob­viněné­ho, kte­rou zpo­chyb­nil správ­nost práv­ní­ho po­sou­ze­ní skut­ku ve vzta­hu k přeči­nu poš­ko­ze­ní věřite­le pod­le § 222 od­st. 1 písm. a), od­st. 3 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku.

2. K otáz­ce vý­še způso­be­né ško­dy

29. Nej­vyš­ší soud připo­mí­ná, že v případě tres­tné­ho či­nu poš­ko­ze­ní věřite­le pod­le § 222 tr. zá­ko­ní­ku vzni­ká ško­da na ma­jet­ku dot­če­né­ho poš­ko­ze­né­ho věřite­le (případně věřitelů) a spo­čí­vá v tom, že ten­to věřitel neobdr­žel od pa­cha­te­le – dluž­ní­ka plnění k us­po­ko­je­ní své poh­le­dáv­ky, tj. ne­doš­lo k důvodně oče­ká­va­né­mu přírůstku na ma­jet­ku věřite­le, kte­ré­ho by by­lo mož­no do­sáh­nout, kdy­by si dluž­ník ne­po­čí­nal způso­bem uve­de­ným v § 222 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku. Vý­ši ško­dy po­tom před­sta­vu­je hod­no­ta zni­če­né­ho, poš­ko­ze­né­ho, za­ta­je­né­ho, zci­ze­né­ho, učiněné­ho neu­potřebi­tel­ným ne­bo od­straněné­ho ma­jet­ku dluž­ní­ka, kte­rý by by­lo mož­né ji­nak pou­žít k us­po­ko­je­ní poh­le­dá­vek je­ho věřitelů, kdy­by dluž­ník neu­či­nil někte­ré z jed­ná­ní vy­jme­no­va­ných v us­ta­no­ve­ní § 222 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku. Ta­to ško­da od­po­ví­dá ce­lé vý­ši zmařených poh­le­dá­vek jen teh­dy, je-li hod­no­ta uve­de­né­ho ma­jet­ku dluž­ní­ka stej­ná ne­bo vy­šší; je-li hod­no­ta ma­jet­ku niž­ší, ško­da je jen v té­to vý­ši (viz roz­hod­nu­tí pod č. 36/2007-III. Sb. rozh. tr.). V os­tat­ních přípa­dech je třeba zjis­tit, v ja­kém roz­sa­hu by­lo dot­če­no plnění ve prospěch věřite­le, tj. zej­mé­na to, zda by­lo zmařeno us­po­ko­je­ní je­ho poh­le­dáv­ky zce­la ne­bo jen zčás­ti a jest­li byl dluž­ník i před spá­chá­ním tres­tné­ho či­nu scho­pen spl­nit ce­lý svůj dluh ne­bo jen je­ho část (viz Šámal, P. a kol. Tres­tní zá­ko­ník. 2. vy­dá­ní, Pra­ha: C. H. Beck, 2012, s. 2208 až 2227). Pro úpl­nost je vhod­né do­dat, že hod­no­tou zni­če­né­ho, poš­ko­ze­né­ho, za­ta­je­né­ho, zci­ze­né­ho, učiněné­ho neu­potřebi­tel­ným ne­bo od­straněné­ho ma­jet­ku dluž­ní­ka, lze-li ji vy­jádřit v penězích, je pod­le § 492 od­st. 1 zá­ko­na č. 89/2012 Sb., ob­čan­ské­ho zá­ko­ní­ku, ve znění pozdějších před­pisů, je­ho ce­na.

30. V tres­tní věci ob­viněné­ho T. N. dospě­ly sou­dy niž­ších stupňů shodně k zá­věru, pod­le něhož jed­ná­ním ob­viněné­ho by­la způso­be­na poš­ko­ze­né­mu J. N. ško­da ve vý­ši 950 000 Kč, ne­boť ob­vině­ný pro­vedl ta­ko­vé ma­jet­ko­vé dis­po­zi­ce se svý­mi ne­mo­vi­tý­mi věcmi, v je­jichž důsled­ku pak již neb­yl scho­pen pos­kyt­nout poš­ko­ze­né­mu žá­dné plnění k us­po­ko­je­ní je­ho poh­le­dáv­ky. Přitom z od­ůvodnění roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně (viz je­ho s. 7) a us­ne­se­ní od­vo­la­cí­ho sou­du (viz je­ho s. 6) je zřej­má neutěše­ná fi­nan­ční si­tua­ce ob­viněné­ho v době spá­chá­ní po­su­zo­va­né­ho přeči­nu, kte­rý měl řadu věřitelů a na­chá­zel se v úpad­ko­vém sta­vu. Za těchto skut­ko­vých zjištění a s oh­le­dem na vý­še uve­de­né nel­ze souh­la­sit se sou­dy niž­ších stupňů ani oh­ledně vý­še způso­be­né ško­dy poš­ko­ze­né­mu, ne­boť při kon­sta­to­va­né mno­hos­ti věřitelů a mož­né­ho za­tí­že­ní ne­mo­vi­tých věcí (např. zá­stav­ním prá­vem) roz­hodně nel­ze pre­su­mo­vat mož­nost us­po­ko­je­ní poh­le­dáv­ky poš­ko­ze­né­ho v pl­né vý­ši 950 000 Kč, kdy­by si ob­vině­ný ne­po­čí­nal způso­bem uve­de­ným v us­ta­no­ve­ní § 222 od­st. 1 písm. a), od­st. 3 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku. Jak to­tiž by­lo uve­de­no sho­ra, pro naplnění znaků tres­tné­ho či­nu poš­ko­ze­ní věřite­le je třeba za­bý­vat se ne­jen tím, zda ob­vině­ný sku­tečně zci­zil ales­poň část své­ho ma­jet­ku, ale též tím, v ja­kém roz­sa­hu byl ta­ko­vý ma­je­tek pou­ži­tel­ný k us­po­ko­je­ní poh­le­dáv­ky právě to­ho věřite­le, kte­rý tím měl být poš­ko­zen, tj. poš­ko­ze­né­ho J. N. (viz us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1116/2006, uveřejněné pod č. T 944. v se­ši­tu 31 Sou­bo­ru tres­tních roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du, kte­rý vy­dá­va­lo Nak­la­da­tel­ství C. H. Beck, Pra­ha 2007). Pro­to má-li ško­du způso­be­nou to­mu­to poš­ko­ze­né­mu před­sta­vo­vat vý­še je­ho neus­po­ko­je­né poh­le­dáv­ky (čás­tka 950 000 Kč), je nez­byt­né sta­no­vit ne­jen hod­no­tu převe­de­ných ne­mo­vi­tých věcí pou­ži­tel­ných (po je­jich případ­ném zpeněže­ní) k us­po­ko­je­ní té­to poh­le­dáv­ky, ale též vý­ši dal­ších případ­ných dluhů ob­viněné­ho ve vzta­hu k ji­ným věřitelům a tepr­ve po­té vy­čís­lit ško­du způso­be­nou zmíněné­mu poš­ko­ze­né­mu. Je­jí vý­še může od­po­ví­dat ce­lé no­mi­nál­ní hod­notě neus­po­ko­je­né čás­ti poh­le­dáv­ky poš­ko­ze­né­ho J. N. jen teh­dy, bu­de-li zjištěná hod­no­ta převe­de­ných ne­mo­vi­tých věcí – při zoh­lednění poh­le­dá­vek všech věřitelů ob­viněné­ho a vý­še těchto poh­le­dá­vek – ta­ko­vá, že pos­ta­čí k pl­né­mu us­po­ko­je­ní všech věřitelů. V opač­ném případě by by­lo nut­né vy­chá­zet z vý­še od­po­ví­da­jí­cí jen poměrné­mu a rov­noměrné­mu us­po­ko­je­ní poh­le­dá­vek všech věřitelů. To však sa­mozřejmě pou­ze za před­pok­la­du, bu­dou-li mo­ci uči­nit sou­dy niž­ších stupňů spo­leh­li­vý a od­ůvodně­ný skut­ko­vý i práv­ní zá­věr, pod­le něhož byl ob­vině­ný T. N. sku­tečně dluž­ní­kem poš­ko­ze­né­ho J. N. ja­ko je­ho věřite­le.


3. K os­tat­ním ná­mit­kám ob­viněné­ho


31. Ob­vině­ný ve zby­lé čás­ti své­ho do­vo­lá­ní zpo­chyb­nil pos­tup sou­du pr­vní­ho stupně při hod­no­ce­ní důkazů, zej­mé­na vy­tkl to, jak soud pr­vní­ho stupně hod­no­til důka­zy a jak se vy­pořádal s roz­po­ry me­zi důka­zy. Tím ob­vině­ný zpo­chyb­nil vý­sled­ky do­ka­zo­vá­ní a shle­dal exis­ten­ci do­vo­la­cí­ho důvo­du pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. řádu v chyb­ném pro­ces­ním pos­tu­pu soudů niž­ších stupňů. Ta­ko­vé ná­mit­ky se ov­šem ni­jak ne­tý­ka­jí práv­ní­ho po­sou­ze­ní skut­ku, kte­rý je ob­sa­žen ve vý­ro­ku o vině v roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně a za nějž byl ob­vině­ný od­sou­zen, ani ji­né­ho hmotně práv­ní­ho po­sou­ze­ní, jak o tom svědčí i sku­teč­nost, že ob­vině­ný v té­to sou­vis­los­ti neod­ká­zal na žá­dné us­ta­no­ve­ní hmot­né­ho prá­va, kte­ré mělo být po­ru­še­no. Pro­vádění důkazů, včetně je­jich hod­no­ce­ní a vy­vo­zo­vá­ní skut­ko­vých zá­věrů z důkazů, to­tiž neup­ra­vu­je hmot­né prá­vo, ale před­pi­sy tres­tní­ho prá­va pro­ces­ní­ho, zej­mé­na pak us­ta­no­ve­ní § 2 od­st. 5, od­st. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 od­st. 6, od­st. 7 tr. řádu.

32. Nej­vyš­ší soud ne­mohl ak­cep­to­vat ani ná­mit­ky ob­viněné­ho, na zá­kladě nichž na­pa­dá úpl­nost od­ůvodnění roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně, ne­boť ta­ko­vé vý­hra­dy nej­sou způso­bi­lé za­lo­žit exis­ten­ci hmotně práv­ní­ho do­vo­la­cí­ho důvo­du pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. řádu, o kte­rý ob­vině­ný opí­rá své do­vo­lá­ní. Na­víc do­vo­lá­ní jen pro­ti důvodům roz­hod­nu­tí ne­ní sa­mo o sobě přípus­tné (§ 265a od­st. 4 tr. řádu).

c) K do­vo­la­cí­mu důvo­du pod­le § 265b od­st. 1 písm. l) tr. řádu


33. K do­vo­la­cí­mu důvo­du pod­le § 265b od­st. 1 písm. l) tr. řádu, kte­rý rovněž up­lat­nil ob­vině­ný T. N., Nej­vyš­ší soud připo­mí­ná, že ho lze napl­nit ve dvou al­ter­na­ti­vách. Pod­le pr­vní z nich je ten­to do­vo­la­cí důvod dán teh­dy, po­kud by­lo roz­hod­nu­to o za­mít­nu­tí ne­bo od­mít­nu­tí řád­né­ho op­rav­né­ho prostřed­ku pro­ti roz­sud­ku ne­bo us­ne­se­ní uve­de­né­mu v § 265a od­st. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž by­ly splně­ny pro­ces­ní pod­mín­ky sta­no­ve­né zá­ko­nem pro ta­ko­vé roz­hod­nu­tí. V té­to va­riantě jde o pro­ces­ní do­vo­la­cí důvod, kte­rý spo­čí­vá v po­ru­še­ní prá­va na přís­tup stra­ny k dru­hé soud­ní in­stan­ci, a to zej­mé­na ve formě od­mít­nu­tí ne­bo za­mít­nu­tí řád­né­ho op­rav­né­ho prostřed­ku bez věcné­ho přez­kou­má­ní na­pa­de­né­ho roz­hod­nu­tí. V ny­ní po­su­zo­va­né věci však by­lo od­vo­lá­ní ob­viněné­ho v sou­la­du se zá­ko­nem a v řádně pro­ve­de­ném od­vo­la­cím říze­ní pod­le § 254 tr. řádu věcně přez­kou­má­no a od­vo­la­cí soud pod­le § 256 tr. řádu roz­hodl o za­mít­nu­tí to­ho­to od­vo­lá­ní, ne­boť ho nes­hle­dal důvod­ným. Pro­ces­ní pod­mín­ky sta­no­ve­né pro ta­ko­vé roz­hod­nu­tí od­vo­la­cí­ho sou­du te­dy by­ly splně­ny, ne­boť ne­doš­lo k ome­ze­ní ob­viněné­ho v je­ho přís­tu­pu k od­vo­la­cí­mu sou­du, a tu­díž ne­mohl být naplněn ani zmíně­ný do­vo­la­cí důvod v je­ho pr­vní al­ter­na­tivě.

34. Pod­le dru­hé al­ter­na­ti­vy lze do­vo­la­cí důvod uve­de­ný v § 265b od­st. 1 písm. l) tr. řádu shle­dat za si­tua­ce, po­kud v říze­ní, kte­ré před­chá­ze­lo vy­dá­ní na­pa­de­né­ho roz­hod­nu­tí, byl dán ji­ný z důvodů do­vo­lá­ní ob­sa­že­ných v us­ta­no­ve­ních § 265b od­st. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Ob­vině­ný ve svém do­vo­lá­ní na­mítl exis­ten­ci do­vo­la­cí­ho důvo­du pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. řádu. K to­mu­to důvo­du do­vo­lá­ní se Nej­vyš­ší soud pod­robně vy­jádřil již vý­še, přičemž zjis­til, že s pou­ka­zem na něj ob­vině­ný zčás­ti up­lat­nil i ná­mit­ku, kte­rá je opod­statněná, tak­že tím byl naplněn i do­vo­la­cí důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. l) tr. řádu v je­ho dru­hé al­ter­na­tivě.

V. Zá­věreč­né shr­nu­tí


35. Na pod­kladě sho­ra uve­de­ných sku­teč­nos­tí a úvah Nej­vyš­ší soud shle­dal do­vo­lá­ní ob­viněné­ho T. N. důvod­ným, a pro­to pod­le § 265k od­st. 1, 2 tr. řádu zru­šil na­pa­de­né us­ne­se­ní od­vo­la­cí­ho sou­du i je­mu před­chá­ze­jí­cí roz­su­dek sou­du pr­vní­ho stupně, včetně roz­hod­nu­tí na ně ob­sa­hově na­va­zu­jí­cích, po­kud zru­še­ním poz­by­la svůj pod­klad. Pod­le § 265l od­st. 1 tr. řádu pak Nej­vyš­ší soud přiká­zal věc Ok­res­ní­mu sou­du v Li­ber­ci, aby ji v potřeb­ném roz­sa­hu zno­vu pro­jed­nal a roz­hodl.

36. Soud pr­vní­ho stupně tak v uve­de­ném roz­sa­hu opětovně pro­jed­ná tres­tní věc ob­viněné­ho a od­stra­ní va­dy vy­tknu­té tím­to roz­hod­nu­tím Nej­vyš­ší­ho sou­du. Ve vzta­hu k po­su­zo­va­né­mu skut­ku soud po případ­ném doplnění do­ka­zo­vá­ní opětovně po­sou­dí, zda byl sku­tečně naplněn zá­kon­ný znak skut­ko­vé pod­sta­ty přeči­nu poš­ko­ze­ní věřite­le pod­le § 222 od­st. 1 písm. a), od­st. 3 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku v po­době exis­ten­ce a ob­sa­hu zá­vaz­ko­vé­ho práv­ní­ho vzta­hu me­zi poš­ko­ze­ným J. N. ja­ko věřite­lem a ob­viněným ja­ko dluž­ní­kem a dlu­hu ob­viněné­ho vůči poš­ko­ze­né­mu. Po­kud soud dospěje k zá­věru, že ob­vině­ný svým jed­ná­ním napl­nil všech­ny ob­li­ga­tor­ní zna­ky skut­ko­vé pod­sta­ty přeči­nu poš­ko­ze­ní věřite­le, jed­noz­načně v po­pi­su skut­ku i v od­ůvodnění roz­sud­ku spe­ci­fi­ku­je práv­ní důvod vzni­ku zá­vaz­ko­vé­ho práv­ní­ho vzta­hu me­zi ob­viněným a poš­ko­ze­ným. Soud pr­vní­ho stupně se přitom ná­le­žitě vy­pořádá s ar­gu­men­ta­cí exekuč­ních soudů a své případ­né od­chyl­né roz­hod­nu­tí o řeše­né otáz­ce řádně od­ůvod­ní. Zá­ro­veň dopl­ní do­ka­zo­vá­ní za úče­lem zjištění hod­no­ty převáděných ne­mo­vi­tých věcí a cel­ko­vé vý­še dluhů ob­viněné­ho vůči všem je­ho věřitelům a opětovně po­sou­dí, ko­mu a v ja­ké vý­ši by­la jed­ná­ním ob­viněné­ho způso­be­na ško­da. Ve svém no­vém me­ri­tor­ním roz­hod­nu­tí pak soud pr­vní­ho stupně pro­mít­ne svá skut­ko­vá zjištění do učiněných zá­věrů, případně ná­le­žitě up­ra­ví i práv­ní větu své­ho roz­hod­nu­tí, resp. sa­mot­nou práv­ní kva­li­fi­ka­ci, bu­de-li to­ho za­potřebí. Sou­časně Nej­vyš­ší soud připo­mí­ná, že pod­le § 265s od­st. 1 tr. řádu je soud pr­vní­ho stupně vá­zán práv­ní­mi ná­zo­ry vy­slo­ve­ný­mi v tom­to roz­hod­nu­tí a při od­ůvod­ňo­vá­ní roz­sud­ku mu­sí důsledně res­pek­to­vat us­ta­no­ve­ní § 125 od­st. 1 tr. řádu. Stejně tak jsou oba sou­dy niž­ších stupňů pod­le § 265s od­st. 2 tr. řádu li­mi­to­vá­ny zá­ka­zem re­for­ma­tio­nis in peius (např. stran cel­ko­vé vý­še ško­dy způso­be­né poš­ko­ze­né­mu J. N. a případně i dal­ším věřitelům ob­viněné­ho, bu­de-li důvodně po­va­žo­ván za je­jich dluž­ní­ka).

37. Pod­le § 265r od­st. 1 písm. b) tr. řádu mohl Nej­vyš­ší soud roz­hod­nout o do­vo­lá­ní ob­viněné­ho v ne­veřej­ném za­se­dá­ní, pro­to tak uči­nil.


Pou­če­ní: Pro­ti roz­hod­nu­tí o do­vo­lá­ní ne­ní přípust­ný op­rav­ný prostředek s vý­jim­kou ob­no­vy říze­ní (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 29. 5. 2019

 

JUDr. Fran­ti­šek Pú­ry, Ph.D.
před­se­da se­ná­tu          


 

 


 

Diskusia

 

Najčítanejšie články

Zákonnosť dôkazov a procesu dokazovania trestných činov s drogovým prvkom (z pohľadu obhajoby)

 cie­ľom člán­ku bo­lo pou­ká­zať na ma­név­ro­va­cí pries­tor ob­ha­jo­by pri vý­ko­ne ob­ha­jo­by osôb ob­vi­ne­ných z tres­tných či­nov naj­mä s dro­go­vým pr­vkom.

 
Daňové trestné činy - niektoré aplikačné problémy

 vý­ťah z pred­náš­ky us­ku­toč­ne­nej dňa 09.05.2013 v Om­še­ní

 
Ekonomická trestná činnosť a trestné činy proti mene

 Autor: JUDr. Pe­ter Šam­ko, sud­ca Ok­res­né­ho sú­du v Pe­zin­ku

vý­ťah z pred­náš­ky us­ku­toč­ne­nej dňa 03.05.2011 - 04.05.2011 v Om­še­ní

 
   
 
Mapa stránky   |   O nás   |   Kontakt Powered by Cyclone3 XUL CMS of Comsultia