Nebezpečné prenasledovanie môže trvať aj len jeden mesiac

Publikované: 08. 02. 2020, čítané: 409 krát
 

 

Práv­ní vě­ta:

Zá­kon­ný znak „ji­né­ho dlou­ho­době pro­nás­le­du­je“ u přeči­nu ne­bez­peč­né­ho pro­nás­le­do­vá­ní pod­le § 354 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku může být spatřován i v době tr­va­jí­cí je­den měsíc, jes­tli­že jde o vel­mi in­ten­ziv­ní jed­ná­ní vy­zna­ču­jí­cí se sous­tav­nos­tí, úpor­nos­tí, tvr­do­šíj­nos­tí, a pro svou ne­bez­peč­nost vy­vo­lá­vá důvod­nou oba­vu u poš­ko­ze­né­ho a případně gra­du­je ve fy­zic­ké ná­si­lí, vý­razně vy­bo­ču­je z me­zí nor­mál­ních spo­le­čen­ských vztahů, je pro­váděno různý­mi prostřed­ky a spo­čí­vá v kom­bi­na­ci al­ter­na­tiv vy­me­ze­ných v ci­to­va­ném us­ta­no­ve­ní.




















8 Tdo 178/2019-1053




US­NE­SENÍ


Nej­vyš­ší soud roz­hodl v ne­veřej­ném za­se­dá­ní ko­na­ném dne 24. 4. 2019 o do­vo­lá­ní ob­viněné­ho P. S., nar. XY, tr­va­le by­tem XY, ny­ní ve vý­ko­nu tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy ve Vězni­ci Orá­čov, pro­ti roz­sud­ku Kraj­ské­ho sou­du v Os­travě ze dne 16. 8. 2018, sp. zn. 3 To 228/2017, ja­ko sou­du od­vo­la­cí­ho v tres­tní věci ve­de­né u Ok­res­ní­ho sou­du v Kar­vi­né – po­boč­ky v Ha­vířově pod sp. zn. 102 T 110/2015, t a k t o :

Pod­le § 265i od­st. 1 písm. e) tr. ř. se do­vo­lá­ní ob­viněné­ho P. S. od­mí­tá.

O d ů v o d n ě n í :

I. Roz­hod­nu­tí soudů niž­ších stupňů


1. Roz­sud­kem Ok­res­ní­ho sou­du v Kar­vi­né – po­boč­ky v Ha­vířově ze dne 20. 6. 2016, sp. zn. 102 T 110/2015, byl ob­vině­ný P. S. uz­nán vin­ným v bodě 1/ přeči­nem ne­bez­peč­né­ho pro­nás­le­do­vá­ní pod­le § 354 od­st. 1 písm. a), c) tr. zá­ko­ní­ku, v bodě 2/ zlo­či­nem vy­dí­rá­ní pod­le § 175 od­st. 1, od­st. 2 písm. e) tr. zá­ko­ní­ku, v bodě 3/ po­ku­sem přeči­nu ub­lí­že­ní na zdra­ví pod­le § 21 od­st. 1 k § 146 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, v bodě 4/ zlo­či­nem vy­dí­rá­ní pod­le § 175 od­st. 1, od­st. 2 písm. e) tr. zá­ko­ní­ku, v bodě 5/ přeči­nem po­ru­šo­vá­ní do­mov­ní svo­bo­dy pod­le § 178 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, v bodě 6/ přeči­nem po­ru­šo­vá­ní do­mov­ní svo­bo­dy pod­le § 178 od­st. 1, 2 tr. zá­ko­ní­ku, přeči­nem krá­de­že pod­le § 205 od­st. 1 písm. a), od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku a přeči­nem neop­rávněné­ho opatření, padělá­ní a pozměnění pla­teb­ní­ho prostřed­ku pod­le § 234 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, v bodě 7/ přeči­nem neop­rávněné­ho uží­vá­ní ci­zí věci pod­le § 207 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, v bo­dech 7/ a 8/ přeči­nem maření vý­ko­nu úřed­ní­ho roz­hod­nu­tí a vy­ká­zá­ní pod­le § 337 od­st. 1 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku a v bodě 9/ přeči­nem maření vý­ko­nu úřed­ní­ho roz­hod­nu­tí a vy­ká­zá­ní pod­le § 337 od­st. 1 písm. f) tr. zá­ko­ní­ku.

2. Za tu­to tres­tnou čin­nost byl ob­vině­ný od­sou­zen za či­ny pod bo­dy 1/ až 8/ a za sbí­ha­jí­cí se přečin maření vý­ko­nu úřed­ní­ho roz­hod­nu­tí a vy­ká­zá­ní pod­le § 337 od­st. 1 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku, kte­rým byl uz­nán vin­ným roz­sud­kem Ok­res­ní­ho sou­du v Kar­vi­né ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. 8 T 111/2013, ve spo­je­ní s roz­sud­kem Kraj­ské­ho sou­du v Os­travě ze dne 4. 9. 2015, sp. zn. 3 To 298/2015, jímž byl zru­šen vý­rok o tres­tu z roz­sud­ku Ok­res­ní­ho sou­du v Kar­vi­né – po­boč­ky v Ha­vířově ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 103 T 32/2015, kte­rý nab­yl práv­ní mo­ci dne 12. 3. 2015, pod­le § 175 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku za pou­ži­tí § 43 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku a § 45 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku k souhr­nné­mu spo­leč­né­mu tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní čtyř roků ne­pod­míněně. Pro vý­kon to­ho­to tres­tu byl pod­le § 56 od­st. 2 písm. c) tr. zá­ko­ní­ku za­řazen do vězni­ce s os­tra­hou. Pod­le § 73 od­st. 1, 3 tr. zá­ko­ní­ku mu byl ulo­žen trest zá­ka­zu čin­nos­ti spo­čí­va­jí­cí v zá­ka­zu říze­ní mo­to­ro­vých vo­zi­del na do­bu čtyř roků. Sou­časně byl zru­šen vý­rok o souhr­nném tres­tu z roz­sud­ku Ok­res­ní­ho sou­du v Kar­vi­né ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. 8 T 111/2013, ve spo­je­ní s roz­sud­kem Kraj­ské­ho sou­du v Os­travě ze dne 4. 9. 2015, sp. zn. 3 To 298/2015, a vý­rok o tres­tu z roz­sud­ku Ok­res­ní­ho sou­du v Kar­vi­né – po­boč­ky v Ha­vířově ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 103 T 32/2015, ja­kož i všech­na dal­ší roz­hod­nu­tí na ty­to vý­ro­ky ob­sa­hově na­va­zu­jí­cí, po­kud vzhle­dem ke změně, k níž zru­še­ním doš­lo, poz­by­la pod­kla­du. Vý­ro­kem II. byl od­sou­zen za čin pod bo­dem 9/ pod­le § 337 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku k tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní tří měsíců ne­pod­míněně, pro je­hož vý­kon byl pod­le § 56 od­st. 2 písm. c) tr. zá­ko­ní­ku za­řazen do vězni­ce s os­tra­hou. Rovněž by­lo roz­hod­nu­to o náh­radě ško­dy.

3. Kraj­ský soud v Os­travě ja­ko soud od­vo­la­cí roz­sud­kem ze dne 16. 8. 2018, sp. zn. 3 To 228/2017, roz­hodl I. tak, že z podnětu od­vo­lá­ní stát­ní­ho zá­stup­ce po­da­né­ho v nep­rospěch ob­viněné­ho pro­ti vý­ro­ku o souhr­nném spo­leč­ném tres­tu a též ve prospěch ob­viněné­ho pro­ti vý­ro­ku o vině pod bo­dem 6), pod­le § 258 od­st. 1 písm. b), d), e), od­st. 2 tr. ř. zru­šil uve­de­ný roz­su­dek ve vý­ro­ku o vině pod bo­dy 1) až 8) a ve vý­ro­ku o souhr­nném spo­leč­ném tres­tu za to­to jed­ná­ní, a za pod­mí­nek § 259 od­st. 3 písm. a), b) tr. ř. zno­vu roz­hodl tak, že ob­viněné­ho nově uz­nal vin­ným v bodě 1) přeči­nem ne­bez­peč­né­ho pro­nás­le­do­vá­ní pod­le § 354 od­st. 1 písm. a), c) tr. zá­ko­ní­ku, v bodě 2) zlo­či­nem vy­dí­rá­ní pod­le § 175 od­st. 1, od­st. 2 písm. e) tr. zá­ko­ní­ku, v bodě 3) po­ku­sem přeči­nu ub­lí­že­ní na zdra­ví pod­le § 21 od­st. 1 k § 146 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, v bodě 4) zlo­či­nem vy­dí­rá­ní pod­le § 175 od­st. 1, od­st. 2 písm. e) tr. zá­ko­ní­ku, v bodě 5) přeči­nem po­ru­šo­vá­ní do­mov­ní svo­bo­dy pod­le § 178 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, v bodě 6) přeči­nem po­ru­šo­vá­ní do­mov­ní svo­bo­dy pod­le § 178 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, přeči­nem krá­de­že pod­le § 205 od­st. 1 písm. a), od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku a přeči­nem neop­rávněné­ho opatření, padělá­ní a pozměnění pla­teb­ní­ho prostřed­ku pod­le § 234 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, a v bodě 7) přeči­nem neop­rávněné­ho uží­vá­ní ci­zí věci pod­le § 207 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku a přeči­nem maření vý­ko­nu úřed­ní­ho roz­hod­nu­tí a vy­ká­zá­ní pod­le § 337 od­st. 1 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku, kte­rých se do­pus­til skut­ky pop­sa­ný­mi tak, že
1) v přesně nez­jištěné době, nej­méně však v ob­do­bí od 30. 9. 2013 do 31. 10. 2013 v XY a jin­de, opa­ko­vaně sous­tavně te­le­fo­nic­ky prostřed­nic­tvím své­ho mo­bil­ní­ho te­le­fo­nu z mo­bil­ní­ho te­le­fon­ní­ho čís­la XY neus­tá­le te­le­fo­no­val a po­sí­lal SMS zprá­vy G. B. na je­jí te­le­fon­ní čís­lo XY, kdy tak­to se ji po­kou­šel den­no­denně te­le­fo­nic­ky mi­ni­málně 2x až 3x kon­tak­to­vat a za­sí­lal jí sous­tavně SMS zprá­vy, ve kte­rých jí vy­hro­žo­val po­bi­tím či ub­lí­že­ním na zdra­ví, a to vše pro­to, že neu­nesl sku­teč­nost, že s ním G. B. ukon­či­la dru­hov­ský poměr, přičemž ty­to vý­hrůžky po­bi­tím s oh­le­dem ke sku­teč­nos­ti, že G. B. zna­la ob­viněné­ho P. S. ja­ko ag­re­siv­ní­ho mu­že, u ní vzbu­di­ly oba­vu, že by mohl ty­to vý­hrůžky us­ku­teč­nit,
2) v přesně nez­jištěné době v ob­do­bí od 30. 9. 2013 do 31. 10. 2013 v XY a XY opa­ko­vaně te­le­fo­nic­ky i osobně, se zá­měrem G. B. přimět ke změně vý­povědi, kte­rou uči­ni­la u po­li­cej­ní­ho or­gá­nu Po­li­cie Čes­ké re­pub­li­ky, ob­vod­ní­ho od­děle­ní XY dne 14. 9. 2013, kdy by­la vy­slý­chá­na po­li­cej­ním or­gá­nem ve věci tres­tní­ho říze­ní ve­de­né­ho u té­to po­li­cej­ní sou­čás­ti pod č. j. KRPT-199702/TČ-2013-070321 a KRPT-199622/PŘ-2013-070306 pro­ti po­dezřelé­mu P. S., kdy jej usvědči­la z říze­ní osob­ní­ho mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la tov. zn. Ško­da Su­perb, RZ XY, v době, kdy ob­vině­ný P. S. měl vy­slo­ven trest zá­ka­zu čin­nos­ti spo­čí­va­jí­cí v zá­ka­zu říze­ní všech mo­to­ro­vých vo­zi­del, jí sous­tavně te­le­fo­nic­ky i osobně vy­hro­žo­val za­bi­tím či po­bi­tím, po­kud nezmění tu­to vý­pověď v je­ho prospěch, přičemž s oh­le­dem ke sku­teč­nos­ti, že G. B. ob­viněné­ho P. S. zna­la ja­ko ag­re­siv­ní­ho je­din­ce, mě­la oba­vu, že by mohl své vý­hrůžky us­ku­teč­nit,
3) dne 28. 10. 2013 ko­lem 03.00 ho­din v XY, na ul. XY, vstou­pil do po­ko­je ro­din­né­ho do­mu ma­ji­tel­ky V. W. se souh­la­sem do­po­sud nez­jištěné oso­by, kte­rá se v domě zdr­žo­va­la na návštěvě, přičemž ih­ned po­té po vzá­jem­ném ne­do­ro­zumění za­čal fy­zic­ky na­pa­dat tam na­chá­ze­jí­cí­ho se J. P. se zá­měrem mu způso­bit po­ranění tak, že jej něko­lik­rá­te udeřil pěs­tí do ob­li­če­je, str­hnul z pos­te­le na pod­la­hu mís­tnos­ti, něko­lik­rá­te jej kopl no­hou do ob­las­ti že­ber, av­šak pou­ze dí­ky ak­tiv­ní ob­raně J. P. a po­té, když K. J., kte­rá se v domě na­chá­ze­la tak­též na návštěvě, vstou­pi­la do uve­de­né­ho po­ko­je, ob­vině­ný P. S. přes­tal J. P. na­pa­dat a z do­mu od­ešel, přičemž fy­zic­kým na­pa­de­ním tak­to způso­bil J. P. po­ranění v po­době drob­né­ho po­ranění na če­le a zá­tyl­ku hla­vy s bo­les­ti­vos­tí na­ra­že­ných že­ber, kte­ré jej však neo­me­zo­va­lo v ob­vyklém způso­bu ži­vo­ta a J. P. ne­vyh­le­dal žá­dné lé­kařské ošetření,
4) dne 28. 10. 2013 v době ko­lem 03.00 ho­din v XY, na ul. XY, v po­ko­ji ro­din­né­ho do­mu ma­ji­tel­ky V. W., po­té když přes­tal fy­zic­ky na­pa­dat J. P., na je­ho ad­re­su za­čal pro­ná­šet vý­hrůžky za­bi­tím, a sdělil mu, že po­kud je­ho proti­práv­ní jed­ná­ní, kte­ré­ho se vůči němu do­pus­til, ozná­mí po­li­cej­ní­mu or­gá­nu, vzápě­tí na to na něj u po­li­cej­ní­ho or­gá­nu po­dá zá­měrně nep­rav­di­vé tres­tní ozná­me­ní, např. že je dis­tri­bu­tor ná­vy­ko­vých lá­tek, ne­boť mu by­lo zná­mo, že J. P. již byl za to­to jed­ná­ní od­sou­zen, a to­to bu­de způso­bi­lé k za­há­je­ní je­ho tres­tní­ho stí­há­ní, z če­hož J. P. s oh­le­dem na svou tres­tní mi­nu­lost po­jal oba­vu, že po­kud by ta­ko­vé tres­tní ozná­me­ní uči­nil, mělo by to pro něj ve­li­ce nepříz­ni­vé důsled­ky, a pro­to proti­práv­ní jed­ná­ní ob­viněné­ho P. S. u přís­luš­né­ho po­li­cej­ní­ho or­gá­nu neoz­ná­mil,
5) v přesně nez­jištěné době za­čát­kem měsí­ce lis­to­pa­du ro­ku 2013 v XY, na ul. XY, bez práv­ní­ho důvo­du a bez souh­la­su J. P., vstou­pil do by­tu, kte­rý J. P. obý­val, ne­boť vy­užil si­tua­ce, že zná­mý J. P., P. V. byt otevřel shod­ným klí­čem, kte­rým dis­po­no­val, nás­ledně v lož­ni­ci by­tu, ve kte­ré se na­chá­ze­li J. P. a je­ho přítel­kyně G. B., na je­jich ad­re­su pro­ná­šel hru­bé a uráž­li­vé vý­ro­ky, a když byl ji­mi vy­ka­zo­ván z by­tu, na vý­zvy ne­rea­go­val, po bytě se po­hy­bo­val nej­méně po do­bu 10 mi­nut, a byt opus­til až na zá­kladě vel­mi důraz­né vý­zvy J. P.,
6) v době od 22.30 ho­din dne 7. 2. 2015 do 06.30 ho­din dne 8. 2. 2015 v XY, na ul. XY, se zá­měrem od­ci­zit vhod­né předmě­ty ke zpeněže­ní, nejpr­ve ve­šel do spo­leč­ných pros­tor by­to­vé­ho do­mu, po­té otevřel vstup­ní dveře by­tu čís­lo XY ma­ji­telů O. a D. J., do kte­ré­ho nás­ledně vstou­pil a z před­síně od­ci­zil pověše­nou pán­skou zim­ní bun­du, v je­jíž kap­se by­la ulo­že­na ko­že­ná peněžen­ka zn. Ba­ťa, ve kte­ré byl vlo­žen ob­čan­ský průkaz, řidič­ský průkaz a pla­teb­ní kar­ta vy­da­ná Fio Ban­kou k úč­tu zříze­né­ho u Fio Ban­ky O. J., pla­teb­ní kre­dit­ní kar­ta Čes­ké spořitel­ny, a. s., vy­da­ná Čes­kou spořitel­nou na jmé­no D. J., fi­nan­ční ho­to­vost ve vý­ši 100 Kč, dá­le od­ci­zil na věšá­ku od­ěvů po­lo­že­nou ko­že­nou braš­nu čer­né bar­vy, ve kte­ré se na­chá­zel no­te­book zn. Le­no­vo G 505 a klí­če od osob­ní­ho mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la tov. zn. Ško­da Room­ster, RZ XY, ma­ji­tel­ky D. J., po­té přivřel vstup­ní dveře by­tu a byt opus­til, přičemž od­ci­ze­ním předmětů tak způso­bil O. a D. J. ško­du v cel­ko­vé vý­ši 10.800 Kč,
přičemž uve­de­né­ho jed­ná­ní se do­pus­til přes­to, že již byl od­sou­zen roz­sud­kem Ok­res­ní­ho sou­du v Os­travě ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 12 T 103/2011, kte­rý nab­yl práv­ní mo­ci dne 29. 2. 2012, rovněž pro přečin krá­de­že pod­le § 205 od­st. 1 písm. a), b) tr. zá­ko­ní­ku k tres­tu v od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní os­mnác­ti měsíců, pro je­hož vý­kon byl za­řazen do vězni­ce s os­tra­hou a kte­rý vy­ko­nal dne 28. 7. 2013,
7) v přesně nez­jištěné době v době od 22.30 ho­din dne 7. 2. 2015 do 06.30 ho­din dne 8. 2. 2015 v XY, na ul. XY, od­ci­ze­ný­mi klí­či k osob­ní­mu mo­to­ro­vé­mu vo­zid­lu tov. zn. Ško­da Room­ster, RZ XY, ma­ji­tel­ky D. J. od­em­knul před by­to­vým do­mem za­par­ko­va­né vo­zid­lo, to­to nas­tar­to­val, a s vědo­mím, že byl roz­sud­kem Ok­res­ní­ho sou­du v Os­travě ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 11 T 66/2012, ve spo­je­ní s us­ne­se­ním Kraj­ské­ho sou­du v Os­travě ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. 3 To 526/2012, kte­ré na­by­lo práv­ní mo­ci dne 2. 10. 2012, ulo­žen též trest zá­ka­zu čin­nos­ti spo­čí­va­jí­cí v zá­ka­zu říze­ní všech mo­to­ro­vých vo­zi­del na do­bu dvou let, vo­zid­lo uží­val k jízdě až do 11. 2. 2015, když byl při říze­ní vo­zid­la na zá­kladě vy­hlá­še­né­ho pát­rá­ní po vo­zid­le za­dr­žen v ob­ci XY po­li­cis­ty PČR OO XY, kte­rým na vý­zvu vo­zid­lo vy­dal. Za ty­to tres­tné či­ny pod bo­dy 1) až 7) a za sbí­ha­jí­cí se přečin maření vý­ko­nu úřed­ní­ho roz­hod­nu­tí a vy­ká­zá­ní pod­le § 337 od­st. 1 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku, kte­rým byl ob­vině­ný uz­nán vin­ným roz­sud­kem Ok­res­ní­ho sou­du v Kar­vi­né – po­boč­ky v Ha­vířově ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 103 T 32/2015, jenž nab­yl práv­ní mo­ci dne 12. 3. 2015, a sbí­ha­jí­cí se přečin maření vý­ko­nu úřed­ní­ho roz­hod­nu­tí a vy­ká­zá­ní pod­le § 337 od­st. 1 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku z roz­sud­ku Ok­res­ní­ho sou­du v Kar­vi­né ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. 8 T 111/2013, ve spo­je­ní s roz­sud­kem Kraj­ské­ho sou­du v Os­travě ze dne 4. 9. 2015, sp. zn. 3 To 298/2015, jenž nab­yl práv­ní mo­ci dne 4. 9. 2015, ob­viněné­ho od­sou­dil pod­le § 175 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku za pou­ži­tí § 43 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku k souhr­nné­mu tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní pě­ti roků ne­pod­míněně. Pro vý­kon to­ho­to tres­tu ho pod­le § 56 od­st. 2 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku za­řadil do vězni­ce s os­tra­hou. Pod­le § 73 od­st. 1, 3 tr. zá­ko­ní­ku mu ulo­žil trest zá­ka­zu čin­nos­ti spo­čí­va­jí­cí v zá­ka­zu říze­ní mo­to­ro­vých vo­zi­del na do­bu čtyř roků. Sou­časně zru­šil vý­rok o souhr­nném tres­tu z roz­sud­ku Ok­res­ní­ho sou­du v Kar­vi­né ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. 8 T 111/2013, ve spo­je­ní s roz­sud­kem Kraj­ské­ho sou­du v Os­travě ze dne 4. 9. 2015, sp. zn. 3 To 298/2015, a vý­rok o tres­tu z roz­sud­ku Ok­res­ní­ho sou­du v Kar­vi­né – po­boč­ky v Ha­vířově ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 103 T 32/2015, ja­kož i všech­na dal­ší roz­hod­nu­tí na ty­to vý­ro­ky ob­sa­hově na­va­zu­jí­cí, po­kud vzhle­dem ke změně, k níž zru­še­ním doš­lo, poz­by­la pod­kla­du. Ve vý­ro­ku o vině pod bo­dem 9) a ve vý­ro­ku o tres­tu za ta­ko­vé jed­ná­ní po­ne­chal na­pa­de­ný roz­su­dek sou­du pr­vní­ho stupně nezměněn.

4. Vý­ro­kem pod bo­dem II. od­vo­la­cí soud od­vo­lá­ní ob­viněné­ho P. S. po­da­né pro­ti vý­rokům o vině pod bo­dy 1) až 6) a pro­ti vý­ro­ku o spo­leč­ném souhr­nném tres­tu od­vo­la­cí soud pod­le § 256 tr. ř. ja­ko nedůvod­né za­mítl.

II. Z do­vo­lá­ní ob­viněné­ho


5. Pro­ti to­mu­to roz­sud­ku od­vo­la­cí­ho sou­du po­dal ob­vině­ný prostřed­nic­tvím ob­háj­ce z důvo­du pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř. do­vo­lá­ní směřují­cí pro­ti bodům 1) až 5), jímž vy­tý­kal va­dy ve vý­ro­ku o vině pod bo­dy 1), 3) a 4), pou­ka­zo­val na nes­práv­né pro­ve­de­ní důkaz­ní­ho říze­ní a vy­tý­kal nes­práv­nos­ti oh­ledně dot­če­né čás­ti roz­sud­ku i ve vý­ro­ku o tres­tu.

6. Vý­rok o vině pod bo­dem 1) ob­vině­ný po­va­žo­val za vad­ný pro­to, že se vůbec ne­jed­ná o přečin ne­bez­peč­né­ho pro­nás­le­do­vá­ní ve smys­lu § 354 od­st. 1 písm. a), c) tr. zá­ko­ní­ku, ne­boť jed­ná­ní kla­de­né mu za vi­nu ne­do­sáh­lo ta­ko­vé in­ten­zi­ty a netr­va­lo tak dlou­ho, aby doš­lo k naplnění znaků předmětné skut­ko­vé pod­sta­ty, kte­rá před­pok­lá­dá dlou­ho­do­bé pro­nás­le­do­vá­ní v in­ten­zitě oh­ro­žu­jí­cí psy­chic­kou i fy­zic­kou in­teg­ri­tu či ži­vot pro­nás­le­do­va­né oso­by, když škod­li­vý pro­jev cho­vá­ní ne­ní snad­né vždy jed­noz­načně sta­no­vit. Dlou­ho­do­bos­tí je třeba ro­zumět jed­ná­ní tr­va­jí­cí něko­lik měsíců ne­bo let. Oje­dině­lé ne­bo ná­hod­né pro­je­vy, byť ne­žá­dou­cí­ho cho­vá­ní ta­ko­vé po­ža­dav­ky nespl­ňu­jí, pro­to­že se vy­ža­du­je tvr­do­šíj­né, vy­tr­va­lé a sys­te­ma­tic­ké jed­ná­ní, může gra­do­vat a vy­bo­ču­je z běžných no­rem. Ob­vině­ný zdůraz­nil vztah zá­vis­los­ti dél­ky zá­va­do­vé­ho jed­ná­ní na je­ho in­ten­zitě a čet­nos­ti s tím, že čím je jed­ná­ní in­ten­zivnější, tím krat­ší do­ba pos­ta­čí k naplnění da­né skut­ko­vé pod­sta­ty, když se za ta­ko­vý čin po­va­žu­jí jen způso­by pro­nás­le­do­vá­ní před­sta­vu­jí­cí opa­ko­va­né (ales­poň de­set po­kusů) tr­va­jí­cí nechtěné na­va­zo­vá­ní kon­taktů s obě­tí za pou­ži­tí ná­si­lí ne­bo ji­ných srov­na­tel­ných prak­tik tr­va­jí­cích nej­méně po do­bu čtyř týdnů.

7. V po­su­zo­va­ném případě však pod­le ob­viněné­ho ta­to kri­té­ria naplněna ne­by­la, ne­boť šlo o te­le­fo­nic­ké kon­tak­to­vá­ní poš­ko­ze­né (vo­lá­ním i SMS) mi­ni­málně dvak­rát až třik­rát denně po do­bu jed­no­ho měsí­ce. Uve­de­ná do­ba pro naplnění zna­ku dlou­ho­do­bos­ti ne­pos­ta­ču­je, a to mi­mo ji­né i pro­to, že čin je vy­me­zen ob­do­bím od 30. 9. 2013 do 31. 10. 2013 bez­prostředně na­va­zu­jí­cím na roz­pad par­tner­ské­ho vzta­hu s poš­ko­ze­nou. Pou­ká­zal i na níz­kou in­ten­zi­tu jed­not­li­vých aktů pro­nás­le­do­vá­ní před­sta­vo­va­né 38 SMS. Pro­to­že při níz­ké in­ten­zitě jed­ná­ní vy­me­ze­ná do­ba ne­napl­ňu­je znak dlou­ho­do­bos­ti, ne­by­ly zna­ky přeči­nu ne­bez­peč­né­ho pro­nás­le­do­vá­ní pod­le § 354 od­st. 1 písm. a), c) tr. zá­ko­ní­ku naplně­ny.

8. Činům bod bo­dy 3) a 4) ob­vině­ný vy­tý­kal nes­rov­na­los­ti v ča­so­vém vy­me­ze­ní, pro­to­že po­kud měl v bodě 3) fy­zic­ké­ho na­pa­de­ní J. P. za­ne­chat a z do­mu V. W. od­ejít po­té, co do mís­tnos­ti vstou­pi­la K. J., ne­mohl se do­pus­tit jed­ná­ní vy­jádřené­ho v bodě 4), pod­le něhož ih­ned po­tom, co přes­tal poš­ko­ze­né­ho J. P. fy­zic­ky na­pa­dat, mu měl za­čít vy­hro­žo­vat za­bi­tím a po­dá­ním nep­rav­di­vé­ho tres­tní­ho ozná­me­ní. Jes­tli­že ukon­čil jed­ná­ní a od­ešel z by­tu [bod 3)], pak již lo­gic­ky ne­mohl v tom­též bytě poš­ko­ze­né­ho J. P. slovně na­pa­dat [bod 4)]. Od­eh­rál-li by se ce­lý sled udá­los­ti pop­sa­ným způso­bem, mu­se­la by vý­hrůžkám pro­ná­še­ným na ad­re­su J. P. být přítom­na svědkyně K. J., což však z žá­dné­ho důka­zu ne­vyp­ly­nu­lo.

9. Vý­hra­dy ob­viněné­ho směřova­ly i pro­ti to­mu, že se od­vo­la­cí soud ne­vy­pořádal s navr­že­ný­mi důka­zy a ne­dos­ta­tečně po­sou­dil sou­dem pr­vní­ho stupně pro­ve­de­né do­ka­zo­vá­ní a za­mítl je­ho návrh na zna­lec­ký po­su­dek z obo­ru zdra­vot­nic­tví od­větví psy­chia­trie na věro­hod­nost ob­viněné­ho a nevěro­hod­nost poš­ko­ze­ných G. B. a J. P. Setr­val na své do­sa­vad­ní ob­ha­jobě, že z je­jich stra­ny šlo o sna­hu se mu pom­stít, přičemž ani je­den z nich ne­vy­po­ví­dal před or­gá­ny čin­ný­mi v tres­tním říze­ní prav­du. Poš­ko­ze­ná G. B. opa­ko­vaně ig­no­ro­va­la před­vo­lá­ní k hlav­ní­mu lí­če­ní, na­víc se pro­ka­za­telně jed­ná o oso­bu zneu­ží­va­jí­cí ná­vy­ko­vé lát­ky, a poš­ko­ze­ný J. P. byl již opa­ko­vaně od­sou­zen pro zá­važ­nou tres­tnou čin­nost. Přes ta­to zjištění se sou­dy ne­za­bý­va­ly svědec­ký­mi vý­pověďmi, kte­ré nevěro­hod­nost poš­ko­ze­ných potvr­zo­va­ly.

10. Nes­práv­nost tres­tu ob­vině­ný spatřoval v tom, že od­vo­la­cí soud okol­nos­ti roz­hod­né pro je­ho uk­lá­dá­ní nes­právně po­sou­dil, ne­boť dos­ta­tečně ne­hod­no­til, že či­ny pop­sa­né v bo­dech 1) až 5) jsou důsled­kem ukon­če­né­ho par­tner­ské­ho sou­ži­tí s poš­ko­ze­nou G. B., kte­rá na­vá­za­la no­vý vztah s J. P., a všich­ni jsou dro­gově zá­vis­lé oso­by. Od­vo­la­cí soud nes­právně trest vy­měřil i s oh­le­dem na to, že se u všech skutků ne­jed­ná o ma­jet­ko­vou tres­tnou čin­nost, a říze­ní tr­va­jí­cí něko­lik let pro něj by­lo dos­ta­teč­ným po­nau­če­ním, že se po roz­cho­du s par­tner­kou nel­ze po­kou­šet o ob­no­ve­ní sou­ži­tí, a že je těžké vy­vrá­tit nep­rav­di­vá tvr­ze­ní dru­hých osob. Zdůraz­nil i to, že sou­dy pou­ze me­cha­nic­ky zhod­no­ti­ly je­ho tres­tní mi­nu­lost.

11. Přes­to­že ob­vině­ný vý­slovně bro­jil pro­ti vý­ro­ku o vině ve vzta­hu ke skutkům pod bo­dy 1) až 5) na­pa­de­né­ho roz­sud­ku, v zá­věru do­vo­lá­ní navrhl, aby Nej­vyš­ší soud zru­šil roz­su­dek Kraj­ské­ho sou­du v Os­travě ze dne 16. 8. 2018, sp. zn. 3 To 228/2017, v ce­lém roz­sa­hu a to­mu­to sou­du přiká­zal, aby věc zno­vu pro­jed­nal a roz­hodl.

III. Vy­jádření Nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství

12. Stát­ní zá­stup­ce Nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství (§ 265h od­st. 2 tr. ř.) pou­ká­zal na do­sa­vad­ní říze­ní, v němž se sou­dy obou stupňů s převáž­nou čás­tí ar­gu­men­ta­ce ob­dob­né té, ja­ká je uve­de­na v do­vo­lá­ní, vy­pořáda­ly. Po­kud ob­vině­ný vy­tý­kal ne­dos­tat­ky v pro­ces­ních pos­tu­pech soudů ne­bo ve vý­ro­ku o tres­tu, jde o vý­hra­dy, kte­ré v do­vo­lá­ní re­le­vantně up­lat­nit nel­ze, pro­to­že ji­mi ob­vině­ný neb­ro­jil pro­ti va­dám hmot­né­ho prá­va, ale pro­ti pro­ve­de­né­mu do­ka­zo­vá­ní, v němž však va­dy nez­jis­til. V nep­ro­ve­de­ní navr­ho­va­ných důkazů nes­hle­dal ani po­chy­be­ní v po­době tzv. opo­me­nu­tých důkazů, ne­boť sou­dy plně res­pek­to­va­ly a řádně zdůvod­ni­ly, proč po­va­žo­va­ly do­ka­zo­vá­ní za dos­ta­ču­jí­cí a návr­hy na je­ho doplnění za nad­by­teč­né (viz stra­nu 16 roz­sud­ku na­lé­za­cí­ho sou­du a bod 41. roz­sud­ku sou­du od­vo­la­cí­ho). Vý­hra­dy pro­ti způso­bu, ja­kým by­ly pop­sá­ny skut­ky v bo­dech 3) a 4), po­va­žo­val rovněž za úče­lo­vé s tím, že ob­vině­ný po­mi­nul, že od­ešel až po­té, co se po­ku­sil poš­ko­ze­né­ho vy­dí­rat, což bez­prostředně na­va­zo­va­lo na fy­zic­ké na­pa­dá­ní J. P.

13. K ná­mit­kám pro­ti vý­ro­ku o tres­tu stát­ní zá­stup­ce pou­ká­zal na zá­sa­dy sta­no­ve­né v us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněném pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.)] s tím, že ob­vině­ný ne­souh­las s ulo­že­ným tres­tem za­lo­žil vý­lučně
na sub­jek­tiv­ním přesvědče­ní o je­ho příliš­né přís­nos­ti, což s žá­dným z do­vo­la­cích důvodů ne­ko­res­pon­du­je. Za ná­mit­ku sou­vi­se­jí­cí s důvo­dem pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř. po­va­žo­val vý­hra­dy pro­ti naplnění zna­ku dlou­ho­do­bos­ti u přeči­nu ne­bez­peč­né­ho pro­nás­le­do­vá­ní pod­le § 354 od­st. 1 písm. a), c) tr. zá­ko­ní­ku u skut­ku pop­sa­né­ho v bodě 1), kte­rou však nes­hle­dal opod­statněnou. Od­ká­zal např. na us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1594/2015, ne­bo ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1084/2014, aj., ja­kož i na obec­né vy­me­ze­ní to­ho­to zna­ku, kte­rý shle­dal naplněným. Přes­to­že ob­vině­ný poš­ko­ze­nou G. B. pro­ti je­jí vů­li opa­ko­vaně te­le­fo­nic­ky kon­tak­to­val po do­bu přinej­men­ším čtyř týdnů, kladl důraz na to, že šlo o neus­tá­lé te­le­fo­no­vá­ní a po­sí­lá­ní SMS zpráv, ve kte­rých jí kromě ji­né­ho vy­hro­žo­val fy­zic­kým na­pa­de­ním a ub­lí­že­ním na zdra­ví. Ta­ko­vé hroz­by v poš­ko­ze­né vzbu­di­ly důvod­nou oba­vu z je­jich mož­né reali­za­ce, ne­boť poš­ko­ze­ná by­la v ne­dáv­né mi­nu­los­ti je­ho přítel­ky­ní, zna­la je­ho tres­tní mi­nu­lost a vědě­la, že jde o oso­bu ag­re­siv­ní. I v ta­ko­vém případě se jed­ná o pro­nás­le­do­vá­ní ve smys­lu uve­de­né ju­di­ka­tu­ry spl­ňu­jí­cí pod­mín­ku sous­tav­né­ho a sys­te­ma­tic­ké­ho jed­ná­ní, kte­ré ne­by­lo jen krát­ko­do­bé či na­ho­di­lé. Nemělo cha­rak­ter ná­hod­né­ho exce­su či jed­no­rá­zo­vé sna­hy o na­vá­zá­ní kon­tak­tu po roz­cho­du. Pro­to­že stát­ní zá­stup­ce dospěl k zá­věru, že sou­dy správně jed­ná­ní ob­viněné­ho právně kva­li­fi­ko­va­ly ja­ko přečin ne­bez­peč­né­ho pro­nás­le­do­vá­ní pod­le § 354 od­st. 1 písm. a), c) tr. zá­ko­ní­ku, je­ho do­vo­lá­ní nes­hle­dal opod­statněným navrhl, aby ho Nej­vyš­ší soud ja­ko ce­lek od­mítl pod­le § 265i od­st. 1 písm. e) tr. ř.

14. Vy­jádření stát­ní­ho zá­stup­ce by­lo za­slá­no k případ­né rep­li­ce ob­háj­ky­ni ob­viněné­ho, kte­rá však to­ho­to op­rávnění do ko­ná­ní ne­veřej­né­ho za­se­dá­ní ne­vyu­ži­la.

IV. Přípus­tnost a dal­ší pod­mín­ky do­vo­lá­ní


15. Nej­vyš­ší soud ja­ko soud do­vo­la­cí nejpr­ve shle­dal, že do­vo­lá­ní ob­viněné­ho je přípus­tné pod­le § 265a od­st. 1, od­st. 2 písm. a), h) tr. ř., by­lo po­dá­no op­rávněnou oso­bou pod­le § 265d od­st. 1 písm. b), od­st. 2 tr. ř., v zá­kon­né lhůtě a na místě, kde lze po­dá­ní uči­nit (§ 265e od­st. 1, 2 tr. ř.), dá­le po­su­zo­val, zda ná­mit­ky ob­viněné­ho ob­sa­hově od­po­ví­da­jí důvo­du pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř., ne­boť na­pa­de­ná roz­hod­nu­tí a říze­ní jim před­chá­ze­jí­cí může Nej­vyš­ší soud ja­ko soud do­vo­la­cí přez­kou­mat jen na pod­kladě do­vo­lá­ní re­le­vantně opřené­ho o někte­rý z důvodů vy­me­ze­ných v us­ta­no­ve­ní § 265b od­st. 1, 2 tr. ř.

16. Pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř. lze do­vo­lá­ní po­dat, jes­tli­že roz­hod­nu­tí spo­čí­vá na nes­práv­ném práv­ním po­sou­ze­ní skut­ku ne­bo ji­ném nes­práv­ném hmotněpráv­ním po­sou­ze­ní. Je­ho prostřed­nic­tvím je mož­né na­mí­tat zá­sadně va­dy práv­ní, te­dy to, že sku­tek, jak byl sou­dem zjištěn, byl nes­právně právně kva­li­fi­ko­ván ja­ko trest­ný čin, ač­ko­li o trest­ný čin nej­de ne­bo jde o ji­ný trest­ný čin, než kte­rým byl ob­vině­ný uz­nán vin­ným (srov. us­ne­se­ní Ústav­ní­ho sou­du ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Ozna­če­ný do­vo­la­cí důvod mu­sí být v do­vo­lá­ní sku­tečně ob­sa­hově tvr­zen a od­ůvodněn kon­krét­ní­mi va­da­mi, kte­ré jsou do­vo­la­te­lem spatřová­ny v práv­ním po­sou­ze­ní skut­ku, jenž je vy­me­zen v na­pa­de­ném roz­hod­nu­tí, a tepr­ve v ná­vaz­nos­ti na ta­ko­vé tvr­ze­né a od­ůvodněné hmotněpráv­ní po­chy­be­ní lze vy­tý­kat i nes­práv­ná skut­ko­vá zjištění, např. vzta­hu­jí­cí se k ji­né práv­ní kva­li­fi­ka­ci, kte­rá mě­la být pod­le do­vo­lá­ní pou­ži­ta. Pod­kla­dem pro po­sou­ze­ní správ­nos­ti práv­ních otá­zek ve smys­lu uve­de­né­ho do­vo­la­cí­ho důvo­du je pro­to skut­ko­vý stav zjiště­ný sou­dy pr­vní­ho, příp. dru­hé­ho stupně [srov. přiměřeně us­ne­se­ní Ústav­ní­ho sou­du např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.].

17. Z uve­de­né­ho je zřej­mé, že na pod­kladě § 265b od­st. písm. g) tr. ř. nel­ze zá­sadně přez­kou­má­vat a hod­no­tit správ­nost a úpl­nost skut­ko­vých zjištění, na nichž je na­pa­de­né roz­hod­nu­tí za­lo­že­no, ani prověřovat úpl­nost pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní a správ­nost hod­no­ce­ní důkazů ve smys­lu us­ta­no­ve­ní § 2 od­st. 5, 6 tr. ř., poněvadž ta­to čin­nost sou­du spo­čí­vá v ap­li­ka­ci us­ta­no­ve­ní pro­ces­ních, ni­ko­liv hmotněpráv­ních.

18. Za naplnění uve­de­né­ho důvo­du ne­ní mož­né po­va­žo­vat ani ta­ko­vé vý­hra­dy, v nichž jsou tvr­ze­ny po­chyb­nos­ti o správ­nos­ti skut­ko­vých zjištěních a s oh­le­dem na ob­ha­jo­bu ob­viněné­ho ji­nak hod­no­ce­ny důka­zy již pro­ve­de­né, když na zá­kladě těchto skut­ko­vých vad je do­vo­zo­vá­no, že ob­vině­ný se či­nu, jímž byl uz­nán vin­ným, ne­do­pus­til, pro­to­že uve­de­ný do­vo­la­cí důvod neu­mož­ňu­je ta­ko­vé va­dy za­měřené pro­ti nes­práv­nos­ti skut­ko­vých zjištění na­mí­tat. V ta­ko­vém případě neb­yl ma­te­riálně, te­dy ve sku­teč­nos­ti up­latněn důvod do­vo­lá­ní pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř., spo­čí­va­jí­cí v nes­práv­ném práv­ním po­sou­ze­ní skut­ku ne­bo ji­ném nes­práv­ném hmotněpráv­ním po­sou­ze­ní, ale důvod ji­ný, a to po­chyb­nos­ti o správ­nos­ti skut­ko­vých zjištění, kte­rý však v us­ta­no­ve­ní § 265b tr. ř. pro po­dá­ní do­vo­lá­ní ne­ní uve­den [srov. srov­ná­va­cí ma­te­riál Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uve­rejně­ný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sb. rozh. tr.), us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Sou­bo­ru tres­tních roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du), a ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (uveřejněné pod č. 17/2002 – T 420 v Sou­bo­ru tres­tních roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du), či např. us­ne­se­ní Ústav­ní­ho sou­du ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02]. Ta­to zá­sa­da je li­mi­to­vá­na pou­ze přípa­dy, kdy do­vo­la­tel na­mí­tá po­ru­še­ní prá­va na spra­ved­li­vý pro­ces v ob­las­ti do­ka­zo­vá­ní, ne­boť v ta­ko­vém případě je vždy po­vin­nos­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du řádně zvá­žit a roz­hod­nout, zda do­vo­la­te­lem uvádě­ný důvod je či ne­ní do­vo­la­cím důvo­dem. Nej­vyš­ší soud tak či­ní v zá­jmu zjištění, zda ne­doš­lo k po­ru­še­ní prá­va na spra­ved­li­vý pro­ces v ob­las­ti do­ka­zo­vá­ní, se i důkaz­ní­mi ne­dos­tat­ky za­bý­vat, pro­to­že na zá­kladě článků 4, 90 a 95 Ústa­vy Čes­ké re­pub­li­ky je vždy po­vin­nos­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du řádně zvá­žit a roz­hod­nout, zda k ta­ko­vé­mu po­ru­še­ní sku­tečně doš­lo [srov. sta­no­vis­ko Ústav­ní­ho sou­du ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.].

19. Po­kud jde o vý­rok o tres­tu, s oh­le­dem na uve­de­né zá­kon­né vy­me­ze­ní do­vo­la­cí­ho důvo­du pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř. nel­ze je­ho prostřed­nic­tvím vy­tý­kat ne­dos­tat­ky ve vý­měře tres­tu, pro­to­že ta­ko­vé ná­mit­ky s vý­jim­kou tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy na do­ži­vo­tí je mož­né v do­vo­lá­ní úspěšně up­lat­nit jen v rám­ci zá­kon­né­ho důvo­du uve­de­né­ho v us­ta­no­ve­ní § 265b od­st. 1 písm. h) tr. ř., což však lze jen teh­dy, jes­tli­že byl ob­viněné­mu ulo­žen ta­ko­vý druh tres­tu, kte­rý zá­kon nepřipouš­tí, ne­bo trest ve vý­měře mi­mo tres­tní saz­bu sta­no­ve­nou zá­ko­nem za trest­ný čin, jímž byl uz­nám vin­ným. Ji­ná po­chy­be­ní sou­du spo­čí­va­jí­cí v nes­práv­ném dru­hu či vý­měře ulo­že­né­ho tres­tu, zej­mé­na nes­práv­né vy­hod­no­ce­ní kri­té­rií uve­de­ných v § 39 až § 42 tr. zá­ko­ní­ku, a v důsled­ku to­ho ulo­že­ní nepřiměřeně přís­né­ho tres­tu ne­bo nao­pak mír­né­ho tres­tu, nel­ze v do­vo­lá­ní na­mí­tat prostřed­nic­tvím to­ho­to ani ji­né­ho do­vo­la­cí­ho důvo­du pod­le § 265b od­st. 1 tr. ř. Za ji­né nes­práv­né hmotněpráv­ní po­sou­ze­ní, na němž je za­lo­že­no roz­hod­nu­tí ve smys­lu důvo­du uve­de­né­ho v us­ta­no­ve­ní § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř., je mož­no, po­kud jde o vý­rok o tres­tu, po­va­žo­vat jen ji­né va­dy to­ho­to vý­ro­ku zá­le­že­jí­cí v po­ru­še­ní hmot­né­ho prá­va, než jsou otáz­ky dru­hu a vý­měry tres­tu, ja­ko je např. po­chy­be­ní sou­du v práv­ním zá­věru o tom, zda měl či neměl být ulo­žen souhrn­ný trest ne­bo úhrn­ný trest, popř. spo­leč­ný trest za pok­ra­čo­vá­ní v tres­tném či­nu [viz us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.)].

V. K po­da­né­mu do­vo­lá­ní


20. Nej­vyš­ší soud po­su­zo­val ob­sah ob­viněným po­da­né­ho do­vo­lá­ní a shle­dal v něm jak vý­hra­dy, kte­ré ne­by­lo mož­né po­va­žo­vat za ko­res­pon­du­jí­cí s up­latněným do­vo­la­cím důvo­dem pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř., tak i ty, na je­jichž pod­kladě Nej­vyš­ší soud mohl věcnou správ­nost přez­kou­má­va­ných roz­hod­nu­tí po­su­zo­vat. Nejpr­ve však by­lo třeba po­sou­dit, zda ve skut­ko­vých zjištěních ne­doš­lo k po­ru­še­ní pra­vi­del spra­ved­li­vé­ho pro­ce­su a zda lze pro po­sou­ze­ní správ­nos­ti pou­ži­té práv­ní kva­li­fi­ka­ce vy­chá­zet ze skutků pod bo­dy 1) až 5), resp. 1) až 3), vůči nimž ob­vině­ný v do­vo­lá­ní vý­slovně své ná­mit­ky roz­vedl.

a) K na­mí­ta­ným ne­dos­tatkům ve skut­ko­vých zjištěních

21. Nej­vyš­ší soud nejpr­ve zkou­mal, zda doš­lo k extrém­ním po­chy­be­ním v po­su­zo­vá­ní věro­hod­nos­ti vý­povědích poš­ko­ze­ných G. B. a J. P. a dal­ších svědků, na něž ob­vině­ný v do­vo­lá­ní pou­ka­zo­val, a v roz­sa­hu pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní, pou­ka­zu­je na od­ůvodnění přez­kou­má­va­ných roz­hod­nu­tí, v nichž se sou­dy té­to sku­teč­nos­ti věno­va­ly a do­ka­zo­vá­ní za­měři­ly i na to, aby vý­hra­dy ob­viněné­ho směřují­cí pro­ti těmto oso­bám a je­jich věro­hod­nos­ti ob­jas­ni­ly. Za tím úče­lem pro­ved­ly ob­sáh­lé do­ka­zo­vá­ní (viz svědec­tví P. V., D. J., G. D., M. B., J. P., O. J., H. K., L. K.), přečetl pro­to­ko­ly o vý­sle­chu poš­ko­ze­né G. B., V. W., ana­lý­zy o te­le­ko­mu­ni­kač­ním pro­vo­zu, fa­ce­boo­ko­vé ko­mu­ni­ka­ce me­zi poš­ko­ze­nou a ob­viněným, aj.). Soud pr­vní­ho stupně rea­go­val i na ná­mit­ky ob­viněné­ho, a s oh­le­dem na vý­sled­ky pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní sku­teč­nost, že poš­ko­ze­ná bra­la dro­gy, ne­po­va­žo­val za ta­ko­vé zjištění, na je­hož zá­kladě by veš­ke­ré sku­teč­nos­ti, kte­ré po­pi­so­va­la, by­ly nevěro­hod­né. Pro ten­to zá­věr vy­šel z důvodů, kte­ré roz­vedl a jež vy­ply­nu­ly z vý­sledků a po­sou­ze­ní kom­plexně pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní. Vý­pověď J. P. na­lé­za­cí soud shle­dal kon­stan­tní a bez vý­znam­ných od­chy­lek, když případ­né drob­né roz­po­ry me­zi je­ho jed­not­li­vý­mi vý­pověďmi by­ly v průběhu do­ka­zo­vá­ní od­straně­ny a vy­světle­ny del­ším ča­so­vým od­stu­pem od spá­chá­ní skut­ku a vy­hod­no­til i to, že se jed­ná o oso­bu více­krát soudně tres­ta­nou, nik­dy neb­yl od­sou­zen pro po­dá­ní křivé vý­povědi či křivé­ho ob­vinění, a tu­díž s oh­le­dem na ob­sah dal­ších pro­ve­de­ných důkazů soud ne­po­va­žo­val za potřeb­né to­ho­to svědka ne­chat zna­lec­ky zkou­mat (srov. stra­nu 16 roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně).

22. Od­vo­la­cí soud ob­sa­hově shod­né ná­mit­ky ob­viněné­ho směřují­cí pro­ti učiněným skut­ko­vým zjištěním, zej­mé­na pro­ti věro­hod­nos­ti poš­ko­ze­ných G. B. a J. P., po­su­zo­val na zá­kladě ob­dob­ných ná­mi­tek a zá­věry sou­du pr­vní­ho stupně v kon­textu všech důkazů, a když sám ve veřej­ném za­se­dá­ní dopl­nil do­ka­zo­vá­ní, dospěl ke zjištění, že pos­tu­py a úva­hy sou­du pr­vní­ho stupně při hod­no­ce­ní za­jištěných důkazů ne­vy­ka­zu­jí va­dy a z nich vy­vo­ze­né skut­ko­vé zá­věry ve vzta­hu k ob­viněným v do­vo­lá­ní na­pa­da­ným skutkům jsou správ­né a v sou­la­du s pra­vid­ly § 2 od­st. 6 tr. ř. (viz stra­na 14 a 15 bod 33. roz­sud­ku od­vo­la­cí­ho sou­du).

23. S oh­le­dem na ty­to sku­teč­nos­ti Nej­vyš­ší soud shle­dal, že sou­dy ve skut­ko­vém zjištění vzta­hu­jí­cím se k bodům 1), 3) a 4), vůči nimž ob­vině­ný vý­slovně bro­jil, pop­sa­né zá­věry za­lo­ži­ly na dos­ta­tečně pro­ve­de­ném do­ka­zo­vá­ní a všech­ny roz­hod­né sku­teč­nos­tí v potřeb­né míře pro­ká­za­ly. Důka­zy sou­dy po­su­zo­va­ly ve vzá­jem­ném kon­textu a dodr­že­ly všech­ny pos­tu­py předep­sa­né § 2 od­st. 5, 6 tr. ř. Z ob­sa­hu přez­kou­má­va­ných roz­hod­nu­tí z uve­de­ných důvodů tak ply­ne, že se nez­pro­nevěři­ly zá­sa­dám tres­tní­ho říze­ní a spra­ved­li­vé­ho pro­ce­su, ne­boť na zá­kladě pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní by­la vy­vrá­ce­na ob­ha­jo­ba ob­viněné­ho, a to ni­ko­liv jen jed­ním důka­zem, ale ce­lou sku­pi­nou spo­lu sou­vi­se­jí­cích a vzá­jemně se dopl­ňu­jí­cích důkaz­ních prostředků, jak sou­dy obou stupňů ve smys­lu pra­vi­del sta­no­ve­ných v § 125 od­st. 1 a § 134 od­st. 2 tr. ř. dos­ta­tečně sro­zu­mi­telně a lo­gic­ky vy­světli­ly. Dos­ta­tečně roz­ved­ly, proč vý­povědím poš­ko­ze­ných uvěři­ly a ob­viněné­mu ni­ko­li. Rovněž vy­jádři­ly, jak přek­le­nu­ly případ­né drob­né roz­po­ry ve vý­povědích poš­ko­ze­né­ho J. P., po­kud je shle­da­ly [srov. přiměřeně us­ne­se­ní Ústav­ní­ho sou­du ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09 (U 6/66 SbNU 441)]. Je rovněž třeba připo­me­nout, že hod­no­ce­ní to­ho, kte­rý ze svědků je věro­hodnější, kte­ré ze zna­lec­kých vy­jádření je přesvědčivější, apod. pro­vá­dí zá­sadně obec­né sou­dy, kte­ré jsou k to­mu dí­ky zá­vaz­nos­ti zá­sad ús­tnos­ti a přímos­ti důkaz­ní­ho říze­ní nej­lé­pe způso­bi­lé [srov. přiměřeně např. ná­lez Ústav­ní­ho sou­du ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), ná­lez Ústav­ní­ho sou­du ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či us­ne­se­ní Ústav­ní­ho sou­du ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15].

24. Ne­by­lo mož­né přisvědčit tvr­ze­ní ob­viněné­ho, že by­lo zá­važ­nou va­dou, po­kud sou­dy ne­dopl­ni­ly do­ka­zo­vá­ní v in­ten­cích jím činěných návrhů, ne­boť neod­po­ví­dá ob­sa­hu přez­kou­má­va­ných roz­hod­nu­tí ani sta­vu pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní, pro­to­že sou­dy na ty­to návr­hy v přez­kou­má­va­ných roz­hod­nu­tích rea­go­va­ly a vy­světli­ly, proč dal­ší, ob­viněným po­ža­do­va­né doplnění do­ka­zo­vá­ní ne­by­lo nut­né ani potřeb­né (viz stra­nu 16 roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně a stra­nu 18 roz­sud­ku od­vo­la­cí­ho sou­du). Soud pr­vní­ho stupně neo­po­me­nul v reak­ci na důkaz­ní návr­hy ob­viněné­ho na zpra­co­vá­ní zna­lec­kých po­sudků z obo­ru zdra­vot­nic­tví, od­větví psy­chia­trie, spe­cia­li­za­ce kli­nic­ká psy­cho­lo­gie svůj pos­toj vy­jádřit v od­ůvodnění roz­sud­ku, když uvedl, že v průběhu tres­tní­ho říze­ní ne­vyv­sta­la po­chyb­nost oh­ledně za­cho­vá­ní roz­poz­ná­va­cích a ov­lá­da­cích schop­nos­tí ob­viněné­ho ani poš­ko­ze­ných ne­vyv­sta­la po­chyb­nost, kte­rá by od­ůvod­ňo­va­la nut­nost po­sou­ze­ní je­jich psy­chic­ké­ho sta­vu (viz stra­nu 16 roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně a stra­nu 18 roz­sud­ku sou­du od­vo­la­cí­ho). Ob­dobně doplnění do­ka­zo­vá­ní ne­po­va­žo­val za nut­né ani od­vo­la­cí soud, ne­boť ty­to no­vé důka­zy by již ne­moh­ly zvrá­tit stá­va­jí­cí důkaz­ní si­tua­ci, když věro­hod­nost vý­povědí poš­ko­ze­ných ok­res­ní soud důsledně hod­no­til v ná­vaz­nos­ti na všech­ny důka­zy jím pro­ve­de­né u hlav­ní­ho lí­če­ní a ani od­vo­la­cí soud v tom­to pos­tu­pu nez­jis­til žá­dné pod­stat­né va­dy (srov. stra­ny 13 až 18 bo­dy 30. až 41. přez­kou­má­va­né­ho roz­sud­ku).

25. Nej­vyš­ší soud k těmto zá­věrům soudů niž­ších stupňů dopl­ňu­je, že nep­ro­ve­de­ním uve­de­ných návrhů ne­za­lo­ži­ly po­chy­be­ní tkví­cí v tzv. opo­me­nu­tých důka­zech, pro­to­že o ně v té­to věci nej­de. Po­va­žu­jí se za ně důka­zy, kte­ré ne­by­ly pro­ve­de­ny ne­bo hod­no­ce­ny způso­bem sta­no­ve­ným zá­ko­nem, tj. důka­zy, o nichž v říze­ní ne­by­lo sou­dem roz­hod­nu­to, případně důka­zy, ji­miž se soud ne­za­bý­val při pos­tu­pu pod­le § 2 od­st. 6. tr. ř., ja­kož i pro­ces­ní si­tua­ce, v nichž by­lo účas­tní­ky říze­ní navr­že­no pro­ve­de­ní kon­krét­ní­ho důka­zu, přičemž návrh na to­to pro­ve­de­ní byl sou­dem bez věcně adek­vát­ní­ho od­ůvodnění za­mít­nut, even­tuálně zce­la opo­me­nut, což zna­me­ná, že ve vlas­tních roz­ho­do­va­cích důvo­dech o něm ve vzta­hu k je­ho za­mít­nu­tí ne­by­la zmín­ka buď žá­dná, či to­li­ko ok­ra­jo­vá a obec­ná, neod­po­ví­da­jí­cí po­va­ze a zá­važ­nos­ti věci [srov. např. ná­le­zy Ústav­ní­ho sou­du ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323), ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455), či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), a dal­ší]. O ta­ko­vou si­tua­ci se však v po­su­zo­va­né věci ne­jed­ná, ne­boť sou­dy, jak je z přez­kou­má­va­ných roz­hod­nu­tí patr­né, uči­ni­ly za da­ných okol­nos­tí vše potřeb­né. Zej­mé­na vy­světli­ly své úva­hy ve­dou­cí k pop­sa­ným skut­ko­vým zá­věrům, ja­kož i na ně na­va­zu­jí­cím zá­věrům práv­ním, a ve svých roz­hod­nu­tích ta­ké ná­le­žitě od­ůvod­ni­ly, proč ob­viněným navr­ho­va­né důka­zy od­mí­ta­jí. Je­jich ar­gu­men­ta­ce je lo­gic­ká a vy­plý­vá z ob­sa­hu pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní (§ 125 od­st. 1 tr. ř.). K ji­nak správ­ným zá­věrům lze rovněž pro úpl­nost dopl­nit, že soud zá­sadně ne­ní po­vi­nen kaž­dé­mu důkaz­ní­mu návr­hu vy­hovět, ale mu­sí zvá­žit, kte­ré důka­zy je potřeba pro­vést a kte­ré ni­ko­liv [k to­mu srov. např. ná­le­zy ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 87/99 (N 100/15 SbNU 31), ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 566/03 (N 104/34 SbNU 99), či ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. IV. ÚS 219/03 (N 25/32 SbNU 225)].

26. Vý­hra­dy ob­viněné­ho pro­ti ča­so­vé ná­vaz­nos­ti u skutků pod bo­dy 3) a 4), ji­miž zpo­chyb­ňo­val mož­nost je­jich spá­chá­ní, jsou vy­vrá­ce­ny a před­sta­vu­jí to­li­ko úče­lo­vou sna­hu o de­sin­terpre­ta­ci učiněných skut­ko­vých zjištění, ne­boť z po­pi­su obou uve­de­ných skutků je patr­né, že tam pop­sa­né či­ny ob­vině­ný spá­chal ve stejně vy­me­ze­né době, tj. dne 28. 10. 2013 ko­lem 03.00 ho­di­ny na tom­též místě v XY na uli­ci XY v po­ko­ji ro­din­né­ho do­mu ma­ji­tel­ky V. W. Z uve­de­né­ho je zřej­mé, že se jed­ná jen o slov­ní vy­jádření pro­lí­na­jí­cí­ho se jed­ná­ní, kte­ré mělo bez­prostřed­ní ča­so­vou sou­vis­lost. Sou­dy ty­to či­ny pop­sa­ly ja­ko dva skut­ky, aby od­děli­ly nás­le­dek, kte­rý nas­tal z hle­dis­ka zá­jmu chráněné­ho tres­tním zá­ko­ní­kem, i ji­nou poh­nut­ku, ja­kož i to, že šlo o od­liš­nou práv­ní kva­li­fi­ka­ci [v bodě 3) o po­kus přeči­nu pod­le § 21 od­st. 1 k § 146 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, u bo­du 4) o zlo­čin pod­le § 175 od­st. 1, od­st. 2 písm. e) tr. zá­ko­ní­ku]. Ten­to po­pis je dos­ta­ču­jí­cí z hle­dis­ka ná­roků kla­de­ných na za­zna­me­ná­ní skut­ko­vé­ho děje, kte­rý mu­sí být ve skut­ko­vé větě vý­ro­ku o vině uve­den tak, aby jed­not­li­vé čás­ti od­po­ví­da­ly přís­luš­ným znakům skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu, jímž byl ob­vině­ný uz­nán vin­ným. Zá­sadně je však třeba roz­li­šo­vat od­liš­né poj­my „sku­tek“ a „po­pis skut­ku“, ne­boť sku­tek je to, co se ve vnějším světě ob­jek­tivně sta­lo, za­tím­co po­pis skut­ku je slov­ní for­mou, je­jímž prostřed­nic­tvím se sku­tek od­rá­ží ve vy­jadřova­cích pro­je­vech lid­ské ko­mu­ni­ka­ce. Pro roz­hod­nu­tí or­gánů čin­ných v tres­tním říze­ní je vý­znam­ný sa­mot­ný sku­tek a ni­ko­li je­ho po­pis, pro­to­že tres­tní stí­há­ní se ve­de oh­ledně skut­ku a ni­ko­li oh­ledně po­pi­su skut­ku [§ 120 od­st. 3 tr. ř.; viz např. us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1337/2015, ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010, či ná­lez Ústav­ní­ho sou­du ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 83/04 (N 195/39 SbNU 73), aj.].

27. Na zá­kladě těchto kri­té­rií je zřej­mé, že sou­dy pou­ži­té ča­so­vé vy­me­ze­ní pá­chá­ní či­nu z hle­dis­ka sle­du a ča­so­vé­ho rám­ce jed­not­li­vých udá­los­tí ne­vy­ka­zu­je žá­dné va­dy a je nap­ros­to vy­ho­vu­jí­cí, ne­boť pro naplnění po­ža­dav­ku na ča­so­vý údaj či údaj o způso­bu spá­chá­ní či­nu ne­ní nut­ný od­kaz na zce­la kon­krét­ní ur­če­ní dnů, ho­din apod., ane­bo dal­ší ča­so­vé pod­rob­nos­ti (viz např. us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1138/2015), vy­plý­va­jí-li z po­pi­su skut­ku dal­ší skut­ko­vé okol­nos­ti roz­hod­né pro je­ho práv­ní po­sou­ze­ní a cha­rak­te­ri­zu­jí­cí jej dos­ta­tečně ta­ko­vým způso­bem, aby ne­mohl být za­měněn s ji­ným. Právě ta­ko­vé vlas­tnos­ti po­pis skutků pod bo­dy 3) a 4) vy­ka­zu­je.

28. Na zá­kladě těchto zá­věrů Nej­vyš­ší soud nes­hle­dal důvod­ný­mi ná­mit­ky ob­viněné­ho směřují­cí pro­ti učiněným skut­ko­vých zjištěním a pro­ve­de­né­mu do­ka­zo­vá­ní, ji­miž se za­bý­val na pod­kladě do­vo­la­cí­ho důvo­du pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř., pod kte­rý je nel­ze ve smys­lu je­ho zá­kon­né­ho vy­me­ze­ní za­řadit. Za­bý­val se ji­mi pou­ze z hle­dis­ka prin­ci­pu mož­né­ho po­ru­še­ní pra­vi­del spra­ved­li­vé­ho pro­ce­su, k němuž však v té­to věci ne­doš­lo, pro­to­že v pos­tu­pu soudů niž­ších stupňů ne­by­ly zjiště­ny žá­dné, na­tož extrém­ní ne­dos­tat­ky ani va­dy, kte­ré by svědči­ly o ne­dodr­že­ní zá­sad pro řád­né ob­jasnění věci bez důvod­ných po­chyb­nos­tí. Nej­vyš­ší soud nes­hle­dal znám­ky li­bovů­le ne­bo sna­hy vy­hnout se plnění svých po­vin­nos­tí ve vzta­hu k roz­sa­hu a způso­bu pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní, v pro­jed­ná­va­né věci se ne­jed­ná ani o případ­nou exis­ten­ci tzv. de­for­ma­ce důkazů, tj. vy­vo­zo­vá­ní skut­ko­vých zjištění, kte­rá v žá­dném smys­lu ne­vyp­lý­va­jí z pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní [srov. ná­lez Ústav­ní­ho sou­du ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)]. Sou­dy ve věci sta­no­ve­ný roz­sah pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní je dos­ta­teč­ný k řád­né­mu ob­jasnění všech roz­hod­ných sku­teč­nos­tí a opatřené důka­zy vi­nu ob­viněné­ho v potřeb­né míře bez po­chyb­nos­tí pro­ká­za­ly, když je sou­dy po­su­zo­va­ly ve vzá­jem­ném kon­textu a dodr­že­ly všech­ny pos­tu­py předep­sa­né § 2 od­st. 5, 6 tr. ř. i § 125 tr. ř.

b) K ná­mit­kám pro­ti práv­ní kva­li­fi­ka­ci

29. Ob­vině­ný práv­ní­mu po­sou­ze­ní či­nu pod bo­dem 1) ja­ko přeči­nu ne­bez­peč­né­ho pro­nás­le­do­vá­ní pod­le § 354 od­st. 1 písm. a), c) tr. zá­ko­ní­ku vy­tý­kal, že se ho ne­mohl do­pus­tit, pro­to­že do­ba, po kte­rou jej měl pá­chat, je vel­mi krát­ká a in­ten­zi­ta je­ho či­nu ne­výz­nam­ná a že šlo o bez­prostřed­ní reak­ci na roz­pad­lý par­tner­ský vztah. Soud pr­vní­ho stupně se tou­to vý­hra­dou již za­bý­val a na vi­nu ob­viněné­ho usu­zo­val z to­ho, že šlo o do­bu čtyř týdnů, během níž ob­vině­ný „sous­tavně a opa­ko­vaně ze své­ho mo­bil­ní­ho te­le­fo­nu te­le­fo­no­val a po­sí­lal SMS zprá­vy na mo­bil­ní te­le­fon poš­ko­ze­né a tak­to ji kon­tak­to­val 2 až 3x denně te­le­fon­ní­mi ho­vo­ry a znač­ným množ­stvím SMS zpráv, ve kte­rých jí vy­hro­žo­val po­bi­tím či ub­lí­že­ním na zdra­ví, pro­to, že se s ním ro­zeš­la…čet­nost te­le­fo­nic­kých ho­vorů i SMS zpráv v kri­tic­kém ob­do­bí me­zi ob­viněným a poš­ko­ze­nou čí­ta­jí­cím 97 ko­mu­ni­ka­cí, v níž nej­sou za­hr­nu­ty te­le­fo­nic­ké ho­vo­ry…“. Pou­ká­zal na to, že se jed­na­lo ne­jen o půso­be­ní prostřed­nic­tvím te­le­fo­nic­ké ko­mu­ni­ka­ce, ale do­chá­ze­lo k pro­nás­le­do­vá­ní rovněž na Fa­ce­boo­ku, s cí­lem přesvědčit poš­ko­ze­nou, aby se k němu vrá­ti­la (viz stra­na 17 roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně). Od­vo­la­cí soud (viz zej­mé­na bod 31. je­ho roz­sud­ku) se s těmi­to úva­ha­mi zto­tož­nil, na­víc pou­ká­zal na in­ten­zi­tu jed­ná­ní ob­viněné­ho, je­hož by­ly svědkem i ji­né oso­by, kte­ré vní­ma­ly i je­ho ag­re­si­vi­tu. Lze tak shr­nout, že sou­dy na uve­de­nou práv­ní kva­li­fi­ka­ci usu­zo­va­ly z čas­té ko­mu­ni­ka­ce, a šlo o opa­ko­va­né sous­tav­né te­le­fo­nic­ké vo­lá­ní, je­hož cí­lem by­lo, aby se poš­ko­ze­ná k ob­viněné­mu vrá­ti­la. V rám­ci těchto te­le­fo­nic­kých kon­taktů ob­vině­ný poš­ko­ze­né vy­hro­žo­val fy­zic­kou új­mou, což poš­ko­ze­ná po­va­žo­va­la za ne­bez­peč­né a důvodně se ho obá­va­la. Pod­le soudů pro­to by­ly naplně­ny všech­ny zna­ky přeči­nu ne­bez­peč­né­ho pro­nás­le­do­vá­ní pod­le § 354 od­st. 1 písm. a), c) tr. zá­ko­ní­ku, jímž ob­viněné­ho uz­na­ly vin­ným.

30. Nej­vyš­ší soud s oh­le­dem na sku­tek, jak byl v bodě 1) vy­me­zen, a se zřete­lem na ta­to od­ůvodnění přez­kou­má­va­ných roz­hod­nu­tí po­va­žu­je za nut­né k vý­hra­dám ob­viněné­ho uvést, že přeči­nu ne­bez­peč­né­ho pro­nás­le­do­vá­ní § 354 od­st. 1 písm. a), c) tr. zá­ko­ní­ku se do­pus­tí ten, kdo ji­né­ho dlou­ho­době pro­nás­le­du­je tím, že vy­hro­žu­je ub­lí­že­ním na zdra­ví ne­bo ji­nou új­mou je­mu ne­bo je­ho oso­bám blíz­kým a vy­tr­va­le jej prostřed­nic­tvím prostředků elek­tro­nic­kých ko­mu­ni­ka­cí, pí­semně ne­bo ji­nak kon­tak­tu­je, a to­to jed­ná­ní je způso­bi­lé vzbu­dit v poš­ko­ze­ném důvod­nou oba­vu o je­ho zdra­ví ži­vot ne­bo zdra­ví ne­bo o ži­vot a zdra­ví osob je­mu blíz­kých. Jde o jed­ná­ní spo­čí­va­jí­cí v dlou­ho­do­bém pro­nás­le­do­vá­ní pro­váděném taxativně vy­me­ze­ný­mi for­ma­mi, kte­ré jsou způso­bi­lé v ji­ném vzbu­dit důvod­nou oba­vu o je­ho ži­vot ne­bo zdra­ví ne­bo o ži­vot a zdra­ví osob je­mu blíz­kých. Spo­leč­ným jme­no­va­te­lem těchto fo­rem je v souhr­nu zá­měr ji­né­ho obtěžo­vat tak in­ten­zivně, že to již oh­ro­žu­je je­ho psy­chic­kou a v někte­rých přípa­dech i fy­zic­kou in­teg­ri­tu. Hlav­ním zna­kem ne­bez­peč­né­ho pro­nás­le­do­vá­ní (stal­kin­gu) je ob­se­siv­ní fixace zná­mé­ho ne­bo nez­ná­mé­ho pa­cha­te­le na ur­či­tou oso­bu, kte­rou pak obtěžu­je sys­te­ma­tic­ky a úporně ne­vy­žá­da­nou a nechtěnou po­zor­nos­tí (srov. Draš­tík, A.; Fremr, R.; Dur­dík, T.; Růžič­ka, M; So­to­lář, A. a kol. Tres­tní zá­ko­ník. Ko­men­tář. II. díl. Pra­ha: Wol­ters Kluwer, a. s., 2015, s. 2769).

31. Skut­ko­vá pod­sta­ta tres­tné­ho či­nu ne­bez­peč­né­ho pro­nás­le­do­vá­ní pod­le § 354 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku je tvořena uvo­zu­jí­cím zna­kem „kdo ji­né­ho dlou­ho­době pro­nás­le­du­je“, kte­rý je naplněn dal­ší­mi pop­sa­ný­mi al­ter­na­tiv­ní­mu zna­ky uve­de­ný­mi pod pís­me­ny a) až e), přičemž to­to jed­ná­ní mu­sí být způso­bi­lé „vzbu­dit v ji­ném důvod­nou oba­vu o je­ho ži­vot ne­bo zdra­ví ne­bo o ži­vot a zdra­ví osob je­mu blíz­kých“.

32. Ve vzta­hu k dlou­ho­do­bos­ti je třeba zdůraz­nit, že se jí ro­zu­mí jed­ná­ní tr­va­jí­cí ur­či­tou do­bu (zpra­vid­la nej­méně je­den měsíc), kte­ré je pro­váděno opa­ko­vaně. Právě v opa­ko­vá­ní a dlou­ho­do­bos­ti spo­čí­vá zá­važ­nost to­ho­to jed­ná­ní. Oje­dině­lé ne­bo na­ho­di­lé pro­je­vy, byť ji­nak ne­žá­dou­cí­ho cho­vá­ní ty­to po­ža­dav­ky nespl­ňu­jí. Sku­tek pa­cha­te­le, kte­rý uči­nil je­di­ný pro­jev podřadi­tel­ný pod po­jem pro­nás­le­do­vá­ní, nel­ze kva­li­fi­ko­vat pod­le § 354 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, ne­boť jed­ním ak­tem nemůže být naplněn u to­ho­to přeči­nu po­ža­do­va­ný znak dlou­ho­do­bos­ti (srov. us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1672/2011). Z hle­dis­ka dlou­ho­do­bos­ti lze od­ká­zat na us­tá­le­né chá­pá­ní to­ho­to poj­mu ve smys­lu opa­ku­jí­cí­ho se, zpra­vid­la i sys­te­ma­tic­ky a sous­tavně pro­váděné­ho jed­ná­ní. Z kli­nic­ké­ho hle­dis­ka jsou pod „stal­king“ za­hr­no­vá­ny jen ta­ko­vé způso­by pro­nás­le­do­vá­ní, kte­ré před­sta­vu­jí opa­ko­va­né, tr­va­jí­cí nechtěné na­va­zo­vá­ní kon­taktů s obě­tí za pou­ži­tí ná­si­lí ne­bo ji­ných srov­na­tel­ných prak­tik (vy­dí­rá­ní, útis­ku apod.), přičemž se zde opa­ko­vá­ním ro­zu­mí ví­ce než 10 po­kusů o kon­takt, tr­va­jí­cím ob­do­bím pak mi­ni­málně do­ba 4 týdnů (viz us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1625/2016). Po­kud ta­ko­vé pro­nás­le­do­vá­ní pok­ra­ču­je del­ší do­bu, je po­va­žo­vá­no za po­ten­ciálně vy­so­ce ne­bez­peč­né, ne­boť se zde zvy­šu­je pravděpo­dob­nost gra­da­ce útoků (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Tres­tní zá­ko­ník II. § 140 až 421. Ko­men­tář. 2. vy­dá­ní. Pra­ha: C. H. Beck, 2012, str. 3295 až 3296; ob­dobně též us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1036/2016, ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1360/2014, ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1084/2014, aj.).

33. K tak­to vy­me­ze­né­mu zna­ku dlou­ho­do­bos­ti pro­nás­le­do­vá­ní je však třeba pro je­ho naplnění zdůraz­nit, že jej nel­ze po­su­zo­vat zce­la izo­lo­vaně, ale v ná­vaz­nos­ti na jed­not­li­vé for­my jed­ná­ní po­su­zo­va­né­ho přeči­nu pop­sa­né pod pís­me­ny a) až e) ci­to­va­né­ho us­ta­no­ve­ní [v pro­jed­ná­va­ném případě šlo o al­ter­na­ti­vy a), c)], pod­le nichž se dá usu­zo­vat zej­mé­na na in­ten­zi­tu ta­ko­vé­ho jed­ná­ní, kte­rá v případě vel­mi in­ten­ziv­ní­ho a zá­važ­né­ho jed­ná­ní může za­lo­žit znak dlou­ho­do­bos­ti i v případě krat­ší do­by. Stejně tak je sou­časně nut­né zva­žo­vat i vý­znam oba­vy, kte­rou je to­to jed­ná­ní způso­bi­lé v poš­ko­ze­ném vzbu­dit. Pro­nás­le­do­vá­ní může tr­vat krat­ší do­bu, tzn. např. čtyři týd­ny (viz přiměřeně ana­lo­gic­ky např. us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1333/2013). Tak to­mu však může být v případě, že jde o in­ten­ziv­ní a důraz­né vy­hro­žo­vá­ní ub­lí­že­ním na zdra­ví ne­bo ji­nou új­mou [srov. znak pod pís­me­nem a)] ne­bo vel­mi vy­tr­va­lé, čet­né a obtěžu­jí­cí kon­tak­ty prostřed­nic­tvím prostředků elek­tro­nic­kých ko­mu­ni­ka­cí [srov. znak pod pís­me­nem c)], kte­ré se pro­je­ví v prostřed­cích a pou­ži­té formě, předev­ším však v do­pa­du, ja­ký na poš­ko­ze­né­ho ma­jí, a v ja­ké zá­važ­nos­ti se u něj pro­je­ví kon­krét­ní důvod­ná oba­va. Na tu však lze usu­zo­vat ne­jen z okol­nos­tí vlas­tní­ho pro­nás­le­do­vá­ní, ale i z dal­ších zku­še­nos­tí, kte­ré poš­ko­ze­ný s ob­viněným v mi­nu­los­ti měl.


34. Pro po­sou­ze­ní „důvod­né oba­vy“ pos­ta­ču­je, aby by­la oba­va dá­na i souhr­nem všech či někte­rých z těchto al­ter­na­tiv­ních fo­rem, aniž by u kaž­dé z nich mu­sel kon­krét­ní znak nutně do­sa­ho­vat ta­ko­vé in­ten­zi­ty, kte­rá by by­la po­ža­do­vá­na, po­kud by exis­to­va­la jen ja­ko je­di­ná. Je však nut­né v kaž­dém případě tr­vat na tom, aby se jed­na­lo o dlou­ho­do­bé pro­nás­le­do­vá­ní, kte­ré má způso­bi­lost vzbu­dit oba­vy, jež jsou s ním spo­jo­vá­ny. V tom­to smys­lu je nez­byt­né, aby se důvod­ná oba­va tý­ka­la je­ho ži­vo­ta ne­bo zdra­ví a aby by­la reál­ná, což od­li­šu­je ne­bez­peč­né pro­nás­le­do­vá­ní od pro­jevů, při kte­rých by­lo si­ce pou­ži­to např. tr­va­lej­ší­ho vy­hle­dá­vá­ní dřívější­ho par­tne­ra, sil­ných slov, ne­bo i čas­tých a čet­ných SMS zpráv, ale ve sku­teč­nos­ti o nic zá­važ­né­ho neš­lo (srov. us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1082/2011, ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 757/2015, či ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 8 Tdo 891/2018).

35. Obecně je třeba uvést, že důvod­nou oba­vou se zde ro­zu­mí oba­va ob­jek­tivně způso­bi­lá vy­vo­lat je­jí vy­šší stu­peň, úz­kos­ti ne­bo ji­né­ho tís­ni­vé­ho po­ci­tu ze zla, kte­rým je na poš­ko­ze­nou půso­be­no, přičemž však ne­ní nut­né, aby ta­ko­vý po­cit v poš­ko­ze­né osobě sku­tečně vy­vo­la­la. Důvod­ná oba­va ne­mu­sí vznik­nout, je­jí vznik však mu­sí být reál­ný, pro­to je třeba peč­livě hod­no­tit po­va­hu a zá­važ­nost vy­hle­dá­vá­ní osob­ní blíz­kos­ti, sle­do­vá­ní, kon­tak­to­vá­ní či ome­zo­vá­ní v ob­vyk­lém způso­bu ži­vo­ta poš­ko­ze­né oso­by, je­li­kož je třeba od­li­šit ne­bez­peč­né pro­nás­le­do­vá­ní od pro­jevů, při kte­rých by­lo si­ce pou­ži­to např. sil­ných slov, ale ve sku­teč­nos­ti o nic zá­važ­né­ho neš­lo (k to­mu přiměřeně např. č. 38/1971-II., č. 21/2011 Sb. rozh. tr.). Vzbu­ze­ní důvod­né oba­vy o ži­vot ane­bo zdra­ví poš­ko­ze­né je třeba v sou­la­du s us­tá­le­ným vý­kla­dem ro­zumět vý­raznější tí­živější po­cit zla, kte­rým je oh­ro­žo­vá­na, přičemž je třeba ov­šem kaž­dý případ po­su­zo­vat vel­mi in­di­vi­duálně, s přih­léd­nu­tím ke všem kon­krét­ním okol­nos­tem. Pod důvod­né oba­vy o ži­vot o zdra­ví patří rovněž způso­be­ní psy­chic­kých po­ruch na zdra­ví, kte­ré právě v důsled­ku pro­nás­le­do­vá­ní pa­cha­te­le vel­mi čas­to u poš­ko­ze­né oso­by nas­ta­nou a kte­ré poš­ko­ze­né oso­by ov­liv­ňu­jí ve způso­bu ži­vo­ta.

36. Nej­vyš­ší soud v sou­la­du se zá­věry soudů obou stupňů shle­dal, že v pro­jed­ná­va­ném případě se jed­na­lo o re­la­tivně krát­kou do­bu, kte­rá je v po­pi­su skut­ku pod bo­dem 1) vy­me­ze­na do­bou 30. 9. až 31. 10. 2013, což je pod­le sho­ra naz­na­če­né ju­di­ka­tu­ry do­ba hra­nič­ní, a pro­to je třeba důsledně po­su­zo­vat dal­ší okol­nos­ti, za nichž k pro­nás­le­do­vá­ní doš­lo, i to, za ja­kých dal­ších pod­mí­nek se od­eh­rá­va­lo.

37. Při tak­to hra­nič­ní době je zde třeba klást obzvláš­tní důraz na to, aby šlo o vel­kou in­ten­zi­tu, s níž se ob­vině­ný sna­žil o kon­takt s poš­ko­ze­nou, k če­muž zde doš­lo, pro­to­že se jed­na­lo o dva až tři te­le­fo­ná­ty denně a za­sí­lá­ní SMS v poč­tu ví­ce než de­va­de­sá­ti za do­bu čtyř týdnů, což již je dos­ta­ču­jí­cí k to­mu, aby se jed­na­lo o vy­tr­va­lé pro­nás­le­do­vá­ní prostřed­ky elek­tro­nic­ké ko­mu­ni­ka­ce ve smys­lu § 354 od­st. 1 písm. c) tr. zá­ko­ní­ku (k to­mu viz us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1082/2011). Dal­ším roz­ho­du­jí­cím kri­té­riem je v té­to věci sku­teč­nost, že poš­ko­ze­ná na SMS či te­le­fo­ná­ty rea­go­va­la ne­ga­tivně od­mí­tá­ním ob­viněné­ho a žá­dos­tmi o ukon­če­ní je­ho ak­ti­vit vůči ní. Důle­ži­tá je zde i dru­ho­vá čet­nost, kte­rá se pro­mí­ta­la i do fa­ce­boo­ko­vé ko­mu­ni­ka­ce. Roz­hod­ný je též ob­sah těchto zpráv, v nichž ob­vině­ný poš­ko­ze­né vy­hro­žo­val új­mou na zdra­ví, což si­ce by­ly vý­hrůžky činěné v uve­de­né pí­sem­né po­době, av­šak nel­ze je po­su­zo­vat izo­lo­vaně, ale za­sa­dit je do kon­textu všech udá­los­tí, k nimž v roz­hod­ném ob­do­bí od zá­ří do říj­na 2013 ze stra­ny ob­viněné­ho vůči poš­ko­ze­né do­chá­ze­lo. Po­kud je to­tiž ve skut­ko­vých zjištěních pop­sá­no, že poš­ko­ze­ná „zna­la ob­viněné­ho ja­ko ag­re­siv­ní­ho mu­že“ a „že ty­to vý­hrůžky u ní vzbu­di­ly oba­vu“, jde o sku­teč­nos­ti, kte­ré ma­jí zce­la reál­ný pod­klad, a to ne­jen v exce­sech je­jich vzá­jem­né­ho sou­ži­tí, ale i v či­nech pop­sa­ných v bo­dech 3) a 4), kde ob­vině­ný fy­zic­ky na­padl J. P. ja­ko oso­bu, s níž poš­ko­ze­ná na­vá­za­la vztah, a i je­mu vy­hro­žo­val za­bi­tím. Nel­ze přeh­léd­nout, že se cho­val i za ji­ných okol­nos­tí k poš­ko­ze­né ag­re­sivně [viz např. bod 2)]. Souhrn všech těchto zku­še­nos­tí, kte­ré poš­ko­ze­ná s ob­viněným mě­la, a pro­je­vy, jichž se vůči ní ne­bo je­jí­mu příte­li do­pouštěl, svědčí o vel­mi in­ten­ziv­ní po­va­ze pro­nás­le­do­vá­ní, kte­ré vy­ús­ti­lo i ná­sil­né pro­je­vy vůči ji­ným oso­bám.

38. Z uve­de­ných důvodů nel­ze sna­hu o kon­tak­to­vá­ní poš­ko­ze­né a nát­lak na ni čině­ný ozna­čit za stan­dar­dní cho­vá­ní, ale nao­pak za pro­je­vy sous­tav­né, vy­tr­va­lé, tvr­do­šíj­né a vy­bo­ču­jí­cí z me­zí nor­mál­ních vztahů. By­lo na­víc zce­la způso­bi­lé vy­vo­lat důvod­nou oba­vu poš­ko­ze­né o je­jí zdra­ví, ne­boť jí vy­hro­žo­val opa­ko­vaně a sous­tavně fy­zic­kou új­mou, a tak­to jed­nal přes­to, že ho poš­ko­ze­ná opa­ko­vaně žá­da­la, aby své­ho jed­ná­ní za­ne­chal. Ob­vině­ný tak či­nil i přes­to, že poš­ko­ze­ná mu dá­va­la naj­evo, že je­ho po­zor­nost ne­ví­tá, že je jí nepříjem­ná. Své cho­vá­ní vůči ní (i je­jí­mu příte­li) stup­ňo­val, ale též vy­hle­dá­val je­ho osob­ní přítom­nost. Ani jed­ná­ní směřují­cí vůči par­tne­ro­vi poš­ko­ze­né nel­ze vy­tr­há­vat z kon­textu důvod­nos­ti oba­vy, kte­rou v poš­ko­ze­né vy­nu­ce­né tr­va­lé te­le­fo­nic­ké kon­tak­ty ob­viněné­ho vy­vo­la­ly, ne­boť ty­to pro­je­vy by­ly spo­je­ny a ve­de­ny týmž zá­měrem, jímž by­la sna­ha o ob­no­vu vzta­hu s poš­ko­ze­nou a od­ra­ze­ní případ­né­ho so­ka. Vzhle­dem k době pá­chá­ní tres­tné čin­nos­ti a k poč­tu ne­žá­dou­cích kon­taktů ze stra­ny ob­viněné­ho je ne­po­chyb­né, že v po­su­zo­va­ném případě byl naplněn znak dlou­ho­do­bos­ti, kte­rý se si­ce ne­vyz­na­ču­je větší dél­kou do­by, ale vy­so­kou in­ten­zi­tou. Pro­nás­le­do­val ji různý­mi prostřed­ky dos­tup­ných elek­tro­nic­kých ko­mu­ni­ka­cí (SMS, te­le­fo­nátů, případně prostřed­nic­tvím fa­ce­boo­ku), a šlo o souhrn těchto prostředků ve smys­lu § 354 od­st. 1 písm. c) tr. zá­ko­ní­ku.

39. Ze všech těchto důvodů je zřej­mé, že jed­ná­ní ob­viněné­ho vzbu­di­lo v poš­ko­ze­né důvod­nou oba­vu o je­jí ži­vot a zdra­ví, když ta­to si opa­ko­vaně na nev­hod­né cho­vá­ní ob­viněné­ho stěžo­va­la ji­ným oso­bám, svěřova­la se a uka­zo­va­la SMS, z če­hož je ne­po­chyb­né, že se sna­ži­la ur­či­tým způso­bem naj­ít u těchto osob po­moc a ochra­nu, o čemž svědčí i to, že spo­lu s J. P. opus­ti­la je­jich do­sa­vad­ní byd­liště, aby se před ob­viněným skry­li (srov. přiměřeně us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 11. 7. 2018, sp. zn. 4 Tdo 777/2018). O důvod­nos­ti obav svědčí rovněž sku­teč­nost, že ob­vině­ný byl ocho­ten své vý­hrůžky sku­tečně napl­nit, jak do­ká­zal svým jed­ná­ním vůči J. P., pop­sa­ným v bo­dech 3) a 4) na­pa­de­né­ho roz­sud­ku, ja­kož i reak­ce svědka P. V., kte­rý byl osobně ag­re­siv­ní­mu jed­ná­ní a cho­vá­ní ob­viněné­ho vůči poš­ko­ze­né G. B. v mi­nu­los­ti příto­men a z místa se raději vzdá­lil.

40. Ze všech roz­ve­de­ných důvodů Nej­vyš­ší soud po­va­žu­je zá­věry o vině ob­viněné­ho v bodě 1) přeči­nem ne­bez­peč­né­ho pro­nás­le­do­vá­ní pod­le § 354 od­st. 1 písm. a), c) tr. zá­ko­ní­ku za správ­né a v tom­to směru do­vo­lá­ní ob­viněné­ho za nedůvod­né.


c) K vý­hra­dám pro­ti tres­tu

41. Po­kud ob­vině­ný v do­vo­lá­ní vy­jádřil ne­souh­las s ulo­že­ným tres­tem od­ně­tí svo­bo­dy, uči­nil tak pro je­ho nepřiměřenost, te­dy vy­tý­kal nesplnění pod­mí­nek pro uk­lá­dá­ní tres­tu vy­me­ze­ných v § 39 a násl. tr. zá­ko­ní­ku, jde o vý­hra­dy, kte­ré nel­ze prostřed­nic­tvím žá­dné­ho do­vo­la­cí­ho důvo­du pod­le § 265b od­st. 1, 2 tr. ř. up­lat­nit (srov. bod 20. sho­ra), pro­to­že za naplnění do­vo­la­cí­ho důvo­du pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř. je mož­no, po­kud jde o vý­rok o tres­tu, po­va­žo­vat jen ta­ko­vé va­dy to­ho­to vý­ro­ku zá­le­že­jí­cí v po­ru­še­ní hmot­né­ho prá­va, což jsou zá­sadně ji­né va­dy než otáz­ky dru­hu a vý­měry tres­tu, ja­ko je např. po­chy­be­ní sou­du v práv­ním zá­věru o tom, zda měl či neměl být ulo­žen souhrn­ný trest ne­bo úhrn­ný trest, popř. spo­leč­ný trest za pok­ra­čo­vá­ní v tres­tném či­nu [viz us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.)]. Ji­ná po­chy­be­ní, kte­rá ob­vině­ný spatřoval v nes­práv­né ap­li­ka­ci pod­mí­nek us­ta­no­ve­ní § 39 a násl. tr. zá­ko­ní­ku, pod ten­to ani ji­ný z do­vo­la­cích důvodů vy­me­ze­ných v § 265b od­st. 1, 2 tr. ř. podřadit nel­ze.

42. Nej­vyš­ší soud z ob­sa­hu na­pa­de­ných roz­hod­nu­tí shle­dal, že sou­dy obou stupňů všech­ny okol­nos­ti roz­hod­né z hle­dis­ka dru­hu a vý­še uk­lá­da­né­ho tres­tu po­su­zo­va­ly, čímž dos­tá­ly všem zá­kon­ným hle­diskům a po­ža­davkům vy­me­ze­ným v § 39 až § 42 tr. zá­ko­ní­ku, jak vy­plý­vá zej­mé­na ze stran 22 až 23 roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně a 19 až 20 roz­sud­ku od­vo­la­cí­ho sou­du. Trest od­ně­tí svo­bo­dy ve vý­měře pě­ti let ne­pod­míněně, kte­rý za pod­mí­nek § 43 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku od­vo­la­cí soud uk­lá­dal ja­ko trest souhrn­ný, přitom od­po­ví­dá všem zá­kon­ným kri­té­riím, včetně zá­sa­dy pro­por­cio­na­li­ty, a jde o trest svo­jí vý­měrou zce­la sou­lad­ný a v me­zích tres­tní saz­by sta­no­ve­né tres­tním zá­ko­ní­kem na trest­ný čin vy­dí­rá­ní pod­le § 175 od­st. 1, 2 tr. zá­ko­ní­ku, pod­le kte­ré­ho byl ob­viněné­mu v po­su­zo­va­né věci souhrn­ný trest uk­lá­dán, při zoh­lednění všech spe­ci­fik přípa­du i oso­by ob­viněné­ho.

VI. Zá­věr

43. Ze všech tak­to roz­ve­de­ných důvodů Nej­vyš­ší soud do­vo­lá­ní ob­viněné­ho po­va­žo­val ja­ko ce­lek za nedůvod­né, v čás­ti pak by­lo po­dá­no mi­mo ozna­če­ný do­vo­la­cí důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř. Zá­sadně je však třeba shr­nout, že zá­věry učiněné sou­dy niž­ších stupňů oh­ledně naplnění znaků skut­ko­vé pod­sta­ty přeči­nu ne­bez­peč­né­ho pro­nás­le­do­vá­ní pod­le § 354 od­st. 1 písm. a), c) tr. zá­ko­ní­ku ma­jí pod­klad v ob­sa­hu spi­su, zá­kon­né úp­ravě a na ni na­va­zu­jí­cí ju­di­ka­tuře soudů.

44. Vzhle­dem k to­mu, že Nej­vyš­ší soud mohl do­vo­lá­ní a je­ho důvod­nost po­sou­dit na zá­kladě od­ůvodnění přez­kou­má­va­ných roz­hod­nu­tí a přís­luš­né­ho spi­su, z nichž je patr­né, že na­pa­de­ná roz­hod­nu­tí ani jim před­chá­ze­jí­cí říze­ní netr­pí vy­tý­ka­ný­mi va­da­mi, do­vo­lá­ní ob­viněné­ho ja­ko zjevně neo­pod­statněné pod­le § 265i od­st. 1 písm. e) tr. ř. od­mítl.

P o u č e n í : Pro­ti roz­hod­nu­tí o do­vo­lá­ní ne­ní s vý­jim­kou ob­no­vy říze­ní op­rav­ný prostředek přípust­ný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. 4. 2019


JUDr. Mi­la­da Šáma­lo­vá
před­sed­kyně se­ná­tu


 

Diskusia

 

Najčítanejšie články

Zákonnosť dôkazov a procesu dokazovania trestných činov s drogovým prvkom (z pohľadu obhajoby)

 cie­ľom člán­ku bo­lo pou­ká­zať na ma­név­ro­va­cí pries­tor ob­ha­jo­by pri vý­ko­ne ob­ha­jo­by osôb ob­vi­ne­ných z tres­tných či­nov naj­mä s dro­go­vým pr­vkom.

 
Daňové trestné činy - niektoré aplikačné problémy

 vý­ťah z pred­náš­ky us­ku­toč­ne­nej dňa 09.05.2013 v Om­še­ní

 
Ekonomická trestná činnosť a trestné činy proti mene

 Autor: JUDr. Pe­ter Šam­ko, sud­ca Ok­res­né­ho sú­du v Pe­zin­ku

vý­ťah z pred­náš­ky us­ku­toč­ne­nej dňa 03.05.2011 - 04.05.2011 v Om­še­ní

 
   
 
Mapa stránky   |   O nás   |   Kontakt Powered by Cyclone3 XUL CMS of Comsultia